Oblázky Kdysi jako kluk jsem sbíral oblázky. Nenápadné, omleté kusy křemene. Ale když jsem ho rozrazil o jiný kámen, zaleskly se v něm střípky slunce. A od těch dob chodím po cestách, sbírám obyčejné věci a hledám v nich střípky slunce. Někdy marně. Zahrádkáři Jarní víkendy vyhánějí lidi z měst. Tedy hlavně tu starší generaci, která před několika desetiletími investovala své československé koruny do chat a chalup. Ti skromnější z panelákové generace se spokojili s chatkami v zahrádkářských koloniích na okrajích měst. Před pár lety jsem putoval podle jedné takové kolonie na okraji města, dubnové slunce hřálo ze všech sil a stromy bez listí neposkytovaly stín, ale agrotechnické lhůty a zkoumavý pohled zahrádkářů-sousedů si vybírají daň. Zkuste to taky někdy a nebudete litovat. Tohle nenabízí žádná reality show. Tedy aspoň zatím. A budete to mít v 3D provedení. Muž v prastarých džínách riskuje infarkt před dovršením důchodového věku a ohýbá se až k zemi přes zhmotnění čtyř každovečerních desítek, jakási zasloužilá matka vybočila ze své vejčité podoby a natahuje se po nějaké konstrukci, na kterou se mají v příštích měsících pnout růže, jiná se spustila na všechny čtyři a valí se záhonem jako dělová koule rychlostí, kterou by jí mohl závidět norující jezevčík, další muž s útrpným výrazem přerývá záhon, slunce mu rozpaluje pleš a servírka s půllitrem stále nepřichází… Díval jsem se na ta úctyhodná těla a v duchu se snažil přepočítat jejich tukové zásoby na gigajouly. Nedal jsem to, ale začal jsem uvažovat, zda s tímto neuvěřitelným potenciálem počítala vláda, když sestavovala energetickou koncepci na dvacet let dopředu. A poprvé, ačkoli jsem zastáncem jaderných elektráren, jsem zapochyboval o potřebě dostavby Temelína. Dláždění Velvary mají krásné náměstí. Kostel svaté Kateřiny s radnicí, mariánský sloup a Panská hospoda připomínají středověkou slávu kdysi významného města. Hotel Záložna proti radnici by zase mohl být symbolem pozdějšího úpadku, ale město už to hodlá změnit, a kostel s radnicí a sloupem upoutají oči tak, že si chátrající budovy skoro nikdo nevšimne. A nevšimne si ani jiného dokladu někdejší slávy – než se s ní seznámí zblízka. Stačí jeden příliš upřený pohled a jeden neopatrný krok. Kolik už asi mohly nepravidelné kostky velvarského náměstí slyšet
37
nadávek, kdyby měly uši! A kolik lidí se po nich prošlo, než jim ošlapali hrany! Kolik obyčejných sousedů, měšťanů i radních, starostů a rychtářů, kolik obchodníků nebo návštěvníků města. A asi naprostá většina z nich se dívala spíš vzhůru, na kostel, na domy na náměstí nebo na souseda, který šel naproti. Stál jsem na té křivé dlažbě, pozoroval hemžení kolem sebe (náměstí se proměnilo zrovna v tržiště) a uvědomil si, že člověk by se neměl dívat stále jen nahoru, protože I dole, třeba přímo pod jeho nohama, jsou věci, které vypovídají o dobách dávno minulých, i když v turistických průvodcích se o nich nepíše a vypadají úplně obyčejně. Zajíc Teplý jarní den, okresní silnička bůhvíkde. Podle silnice byla z jedné strany hluboká škarpa, na kterou navazovalo pásmo křovin, z druhé strany pole. Šel jsem po levé straně úzké silnice a náhle jsem sebou cukl. Pár metrů přede mnou vyrazil z křoví zajíc. Jediným skokem přeletěl škarpu a vzápětí se odrazil a pokračoval v úprku přímo po silnici. Často jsem fascinovaně sledoval zajíce v plném běhu nebo spíš letu nad polem. Citlivé smysly, raketový start, perfektní koordinace pohybů. Proti mnohametrovým skokům a změnám směru do pravého úhlu nemá v otevřeném terénu žádný honicí pes nárok. Jenže tenhle zajíc si vybral špatné místo ve zlém čase. Na dodávku, která přijížděla odkudsi shora v protisměru, žádné kličky neplatí. Skok se zastavil v půlce, ozvala se tupá dunivá rána a po ní ticho. V dálce dozníval motor auta a v chumáči na silnici život. Asi si nikdy neudělám řidičák. Plochá dráha Když řeknete před sportovním fanouškem Pardubice, vybaví se mu Velká pardubická. Generaci, která pamatuje, jak váleli Martinec, Novák, Šťastný a spol., taky hokej. Ale i mnohem menší města jsou spojena s určitým druhem sportu. V Nymburce se už dvě desetiletí hraje nejlepší mužský basketbal u nás, v Zubří se odedávna hrála ligová házená, ve Vyškově, v Říčanech a v Přelouči ragby, v Chomutově a Litvínově dobrý hokej. Ke Slanému patří plochá dráha. Pravda, fandové pamatují mnohem lepší časy. A lepší časy pamatuje i stadión na severním okraji města. Vedle nablýskaných chrámů z betonu, ocele a skla vypadá jako starý chudý příbuzný, i když dodnes je místem prvoligových klání i mezinárodních závodů a občas se některý z Čechů na nich probojuje alespoň do finále, i když na bednu to obvykle nestačí. Je to zvláštní sport. Chlapi (jeden z mála sportů, kam se ženy dosud snad neodvážily) krouží po škvárovém oválu,
