Pražce

Kdysi jako kluk jsem chodil po dnes už dávno zrušené trati ze Zvoleněvsi do Kladna Dubí a počítal jsem pražce… Ty příběhy psal život a já je jenom zaznamenával. S přesností kronikáře, kterému, pravda, už trochu vynechávala paměť.

Kráva Odpolední vlak byl poloprázdný. Na jednom konci vagónu seděla maminka s asi tříletou dcerkou a povídaly si. Maminka měla načerno nabarvené vlasy a každý nehet jiný a holčička zlobila přiměřeně svému věku. Za chvíli se objevila průvodčí a nastala drobná komplikace. Maminka neměla lístek. Tedy měla, ale jen na kousek trasy, jak vymezoval okruh pražské dopravy s nějakým pásmem navíc. Průvodčí maminku upozornila, že si na zbytek cesty měla lístek koupit, a že jí lístek samozřejmě může vystavit, ale s přirážkou. Mamince se to nelíbilo a začala se s průvodčí, která byla snad jen o pár let starší, přít. Holčička to pozorně sledovala velkýma modrýma očima a cucala si prst. Debata nikam nevedla, cestující v ní zřetelně tahala za kratší konec a pokuta ji neminula. Průvodčí opustila vagón a sotva se za ní zaklaply dveře, maminka se podívala na malou a odfrkla si: „To je kráva!“. A holčička se na ní podívala modrýma očima a moudře pokývala hlavou na znamení souhlasu. Desítky generací děti si pod pojmem „myš“ představily drobného hlodavce, který provází člověka věrně od kolébky až do hrobu a ještě kousek za něj, jedna pak umělohmotnou placičku s drátem jako ocáskem a ta současná generace dětí si asi „myš“ (možná zkusí „miš“) musí najít na tabletu. A jak to bude s krávou? Ani bych se nedivil, kdyby ji tahle holčička v mateřské škole nakreslila jako paní s brašnou a pokutovým bločkem na nehodné cestující.

Zima Cestování v zimě ve vlaku dávných, ale stále ještě na většině tratí platných časů, v nichž není ve vozech klimatizace, je docela nevyzpytatelná záležitost. Vlézt po ránu do motoráku, který nocoval někde na kralupském nádraží a v němž řidič v prošívané bundě právě nahodil motor a s ním topení, vyžaduje jistou odvahu, posílenou jen jistotou, že jít pěšky by trvalo mnohem delší dobu a zima by tam byla taky. Ale ani případ, že vstoupíte do příjemně vyhřátého vagónu, nedává jistotu, co bude dál. Na zastávce XX (abych nekompromitoval) se otevřely dveře motoráku a dovnitř se nakulila dáma v kožichu. Když se objevila ve dveřích dovnitř do vozu, nedalo se to přehlédnout. Tak bych si představoval zápasnici sumó, i když, pravda, ti borci mají skromnější oblečení. Funění připomínalo staré zlaté časy parní trakce a ve tváři šťastný výraz horolezce, který zdolal osmitisícovku, protože podobný výstup právě absolvovala. Navalila se k prvnímu volnému místu, energickým pohybem sta tisíc gramů své váhy strhla okénko dolů a dopadla, stále v kožichu, na místo po směru jízdy. A blaženě se rozhlédla po spolucestujících. Vlak se rozjel a do dvaceti stupňů se začal šířit citelný chlad. Na dámu nefoukalo a její výraz nekonečného štěstí se neměnil. Jen někteří cestující se natahovali po vestách, které si odložili, a někteří si dovolili mírně reptat. Seděl jsem dost daleko od inkriminovaného okna, pohříchu však přímo na tahu, a začal jsem osnovat vzpouru. Přál jsem si, abych se aspoň na dvě minuty proměnil v legendárního Bivoje, tu chlupatou kouli drapnul a tím staženým okýnkem, samozřejmě ohleduplně v zastávce, vyhodil ven. Jenže vzápětí jsem to přání zapudil, protože jsem bezpečně odhadl, že ta dáma by neprošla, zasekla by se vprostřed své trajektorie ven a pak by se to okýnko už nedalo vytáhnout vůbec. A tak jsem si přitáhl bundu ke krku, přitulil se k topení a chvíli ještě uvažoval o tom, že bych osobu aspoň vyrušil opatrným dotazem, zda by mohla trochu to okýnko přivřít, leč vzdal jsem i to. Připadalo mi nevhodné, abych rušil její blažený stav, ale mlčel jsem hlavně proto, že jsem si uvědomil, že já bych, na rozdíl od ní, tím okýnkem prošel naprosto suverénně.

Sněhurka a sedm trpaslíků Ranní motorák, který před šestou vyjíždí z Kralup na Louny, má ve všední dny skoro stálé pasažéry. Už se kývnutím hlavy zdravíme a víme, kdo vystoupí ve Zvoleněvsi, kdo ve Slaném a kdo pojede dál. Ale není všední den a i ten vlak má osazenstvo nevšední. Bylo jich osm. Sedm kluků a jedna holka, osmnáct bych jim nepřiznal. A všichni se znali. Pásky na ruce jim dali pořadatelé, a teď na ně prozrazovaly, že nejdou z hospody, kde se protáhla zavírací doba, ale z nějaké větší akce. Neměli pevný krok a tak se poskládali do motoráku v plné polní, kapuce a čepice na hlavách, a kam to šlo. Šest na místa proti sobě po třech a dva kluci ke mně, jeden vedle a jeden naproti. Občas některý z nich prohodil pár slov, nejčastěji proto, aby si předali štafetu. Jako kolík putovala láhev plzně, láhev jägermeisteru a kovová nádoba, snad termoska. Možná vyprošťovák, který ale vzápětí uhasily ty dva další kolíky. Hubený kluk naproti mně si snad jako jediný bundu sundal a chtěl se kamarádit.

Nádraží ve stanici Podlešín (PV)

„Dáme placáka“, říká ke mně a natáhl otevřenou dlaň. Plácli jsme si a pak drcli pěstí. „Správnej týpek“, povídá, „ale máš smutný voči“. „Vážně?“, nevěřím. „Jo, smutný. A to je škoda, protože lidi mají bejt veselý. Já jsem dneska…“ „Včera“, opravím ho. „Jo jasně, včera. Já jsem včera pořezal na zahradě tulipány a nesl jsem to do našeho klubu a potkal jsem holku, tak dvanáct, a tak jsem jeden tulipán z tý kytky vyndal a dal jsem jí ho. A nesla si ho a měla radost“, povídá ten kluk, dali jsme ještě placáka a pak se otočil, protože k němu doputovala plzeň, dorazil ji a láhev hodil do plechového koše, který je v motoráku u okna pod stolečkem. Blondýna s dlouhými vlasy vytáhla deku, kterou si roztáhli přes kolena, a vysvětlovala jednomu z těch proti sobě, co to je infl uencerka a jak si přijde na pěkný prachy. Moc jí to nešlo, samo to slovo se vyslovuje těžko i bez několika piv a panáků, ale asi tomu rozuměla. Možná si sněhurky dneska tak vydělávají. Brzy došla i termoska, kluk u okna se silně podlitýma očima zápolil se zbytkem jägermeistera, motorák se zakýval na výhybkách a vjeli jsme do slánského nádraží. Pomalu a nejistě se všichni vyhrabali ven a rozcházeli se domů. A nejspíš spali a spali. A hubenému klukovi odnaproti se možná zdálo, jak roznáší dvanáctiletým holkám tulipány, a všechny ty holky měly veselý oči.

Kocouři Mohl jsem napsat taky Kočky, ale nechci, aby došlo k záměně. Jde opravdu o užitečné společníky lidských domácností, a nejen domácností, ale i nádraží. Kam nechodí kočka nebo kocour, tam chodí myši, a občas i jejich větší příbuzní, a protože na stanici byla odjakživa spousta různých zbytků a někdy i překládané zboží, které se dalo zkonzumovat anebo si v něm aspoň udělat pelech, tak se na peróně kočkami nevybavených nádraží producírují hlodavci. Nádražní kocour je tudíž tvor vážený a respektovaný, i když ze slovníku lidí od drah, kterým se ten živočich plete pod nohama, byste na to nesoudili. Černý příslušník kočičího rodu na nádraží ve Zvoleněvsi se motá všem cestujícím, škemrá a nedá se odbýt, ale jinak je to samoživitel a pohybuje se podle přijíždějícího motoráku se suverenitou, s jakou se zkušený řidič autobusu pasuje do mezery o deset centimetrů větší, než je šířka jeho korábu. A stejně jsou suverénní kocouři z jiných venkovských nádraží. Viděl jsem už mnoho koček a kocourů, kteří předčasně skončili svůj život pod koly aut, ale vlakem přejetou kočku nikdy. Když jsem putoval o Vánocích přes podlešínské nádraží, viděl jsem místního kočičího správce, jak si na schodech domečku u výhybek vyhřívá svůj huňatý kožich v nepřiměřeně teplém svatoštěpánském slunci a spí. Možná se mu zdálo o poslední chycené myši. Anebo o kočkách. Ležel tam v celé své zimní mohutnosti a vůbec se nebál, že se otevřou dveře a někdo na něj šlápne, protože je to kocour místní a patří k nádraží stejně jako výhybky nebo čepice pana přednosty.

Vlak v černém

Do nedělního popoledního motoráku nastoupila ve Slaném v květnu roku 2016 nepřehlédnutelná parta. Čtyři chlapi s bagáží, z toho dva výrazně tetovaní, a jedna mladá žena, která se posadila právě mezi ty dva s vyzdobenými tlapami. Hlučně se začali bavit a záhy mezi nimi kolovalo několik plechovek piva a láhev vína. Ta mladá a velmi pohledná žena byla snad dcerou jednoho z těch tetovaných, ale protože upíjela z láhve víc než chlapi dohromady, byla už tak nějak všech. Spojovala je černá barva oděvů a cíl cesty, který prozrazovala trička dvou mužů. Jedno neslo logo skupiny s bleskem vprostřed písmen a druhé fotku kapely z doby někdy před třiceti lety, kdy hrála v trochu jiné sestavě, ale geniální kytarista Angus Young už nosil úplně stejný studentský mundůr s krátkými kalhotami jako dnes. Na nádraží v Kralupech se vyhrnuli na perón a setkali se tam s mnoha podobně oháknutými lidmi od dvaceti do šedesáti, a celá ta černá kavalérie se nalodila do rychlíku, aby je dopravil blíž k amfi teátru v Letňanech. Takhle nějak by mohl vypadat vlak do pekel. Ale tam už určitě mají Axl Rose a AC/DC dávno předplacenou hlavní scénu a nebude tam s nimi smutno, stejně jako není smutno s nimi tady na Zemi.

Bažant

Na bažantího kohouta je pěkný pohled. Někdo ho oceňuje spíše v pečené nebo jinak upravené podobě, živý nasytí zase oči. O bažantu se obecně soudí, že je to pták polní a lidskému obydlí se vyhýbá, leda v tuhé zimě se přibližuje k lidem, tak asi jako všichni tvorové odkázaní jen a jen na to, co se neschová pod sněhem. Ne všichni bažanti se ale lidem a lidským dílům vyhýbají. Z dosud mně neznámých důvodů je přitahují koleje a nádraží. Není to náhoda, ten výskyt je nepochybně statisticky doložitelný. Někteří dokonce u nádraží zdomácněli. Na kralupském předměstí dokonce žil několik let kohout, který při příjezdu motoráku vylezl z křoví, jako kdyby se chtěl s výpravčím podílet na odbavení vlaku, a pak se zase ztratil pod mezí. Kolem výhybek ve Zvoleněvsi se potulovalo celé hejno, své

Motorák a Legiovlak ve slánském nádraží (PV)

bažanty mělo nádraží v Olovnici, i ve Slaném se občas v kolejišti potloukal bažant. Nejpravděpodobnějším důvodem přítulnosti bažantího rodu ke kolejím je fakt, že v zarostlém okolí tratě mají bezpečný úkryt, možná i vypozorovali, že v těsném sousedství nádraží se obvykle nestřílí. Anebo se jim prostě koleje a vlaky líbí. Jednou jsem jel motorákem, asi čtyřletý kluk se koukal z okna a najednou zvolal: „To je krásnej pták!“ Matka se podívala taky ven a pravila: „To není pták, to je bažant,“ a věnovala se zase časopisu plnému celebrit a vykřičníků. Bažantovi u kolejí to bylo asi jedno a já jsem si pomyslel něco o úplně jiném domácím ptáku.

Pojistka

Modernizace se nevyhnula ani Českým drahám, ale jde to pomalu. Některé soupravy slouží do roztrhání těla, a protože to tělo je z poctivé ocele a motory vydrží taky neuvěřitelný počet kilometrů, jsou v provozu kousky už málem muzeální. Legendární pantografy odsloužily skoro šedesát let a i „motorové autobusy“ mají už třicítku za sebou. Některé z nich prošly celkovou rekonstrukcí, jenže i po ní jsou ve voze části, které nemají zdaleka takovou životnost jako ocelová kostra. Asi nejslabším místem jsou dveře a okna. Nápad vyměnit klasické dveře s klikou zasunovacími, s nímž přišli konstruktéři pantografů, proklínalo už mnoho lidí v zimě, kdy se „lítačky“ otvírají v každé zastávce a z nechráněného prostoru u dveří pouštějí zimu dovnitř. A podobně nespolehlivě slouží okna v motorácích. Horní část okének je stahovacích a proti samovolnému spadnutí je zajištěna západkou. Jenže ta se časem unaví, obrousí či poškodí – a v kombinaci s nekvalitními spoji kolejí to stačí na postupné putování okýnka směrem dolů. V prvních velmi chladných říjnových dnech nás jelo směrem na Slaný ve vlaku snad jen šest. Dva chlapi v plné polní, jak vylezli z nějakého těžkého řemesla, těm zima nehrozila. Dva mladí ve věku tak 32 dohromady čelili chladu intenzivním kontaktem. A pak jsme tam byli já a jedna starší paní. Sotva se dal vlak do rychlejšího pohybu, začalo putovat dolů okýnko, pod kterým jsem seděl. Vrátil jsem ho nahoru. Dalších pár set metrů a opět dolů. Pravačka ho vrátila zase nahoru. Malér byl v tom, že stejně se chovalo ještě jedno okno ve voze. Pod ním sice nikdo neseděl, ale studený vzduch se valil rovnou na tu starší ženu. Kluk s holkou se ještě více přitulili k sobě, paní chvíli vzdorovala, ale pak si přisedla pod padající okno číslo 2 a zvedala stejně jako já. A tak jsme jeli až do Slaného. Ale na příští jízdě tímto vozem s automatickou ventilací jsem přišel na to, že stačí sbalit kousek papíru, strčit pod pojistku a rychle přibouchnout. Možná tam necháte prst, ale každopádně to nejméně pár stanic drží. Číslo vozu jsem si nezapamatoval ani nezapsal. A tak ani nevím, zda se motorák dočkal profesionální opravy, anebo zda si ten lístek ze supermarketu mám nechat patentovat.

Koncert

Jednou jsem jel ze slánského nádraží večerním vlakem a usadil jsem se někde vprostřed motoráku. V řadě přede mnou seděla dáma velmi neurčitého věku, něco mezi čtyřicítkou a šedesátkou, a spokojeně vyhlížela z okna. Ale jakmile jsme se rozjeli a motorák přejel slánské výhybky, začala prozpěvovat. Zpěvu se to moc nepodobalo, ani nevím, o jaký nápěv šlo, ale bylo to hodně nahlas, takže přehlušila i rachotící vlak, a bylo to hodně falešně. Produkce pokračovala až skoro na druhou slánskou zastávku, a pak byl klid. Před Podlešínem, i když strojvůdce před nájezdem na viadukt a výhybky disciplinovaně zpomalil ze sedmdesátky na čtyřicet, spustila znovu a rvalo to uši. Další sloku přidala před Zvoleněvsí a velké fi nále přednesla vstoje před nádražím v Kralupech, kde se chystala vystoupit. Pochopil jsem, že ta dobrá, mírně až středně podnapilá duše začala halekat, když jí něco vyburcovalo, jak se dneska říká, nakoplo, což je u výhybek na trati z Kralup do Slaného docela příhodný výraz. Nevím, kde je té dámy konec, zda jsou její domovskou stanicí Kralupy nad Vltavou, anebo zda v tom podroušeném stavu putovala ještě dál. Ale umím si ji představit, jak stojí na podlešínském viaduktu a věští budoucnost Českých drah. Koneckonců kdoví, jak na tom byla kdysi Libuše...

Kachny

Každý venkovský rybník a každý potok by měl mít své kachny. Potok nebo rybník bez kachen je jako náves bez kapličky nebo kostela. Něco tam chybí. Kachna divoká je krásný pták. Samec se svatebním mundůru se leskne modrozeleně na slunci a ani jeho družka nedělá kachnímu rodu ostudu. Je to vůbec zajímavá věc – u ptáků je, aspoň po část roku, samec mnohem pestřejší než samice. U lidí je to až na výjimky naopak. A viděli jste někdy kachnu v letu nad řekou? Křídla střihají pár milimetrů nad hladinou, s vlakem, uhánějícím osmdesátkou, suverénně drží krok, a ve vodě zabrzdí na pár metrech. U neuměřické zastávky na trati z Kralup do Slaného se někdy po jaru objevila na Knovízském potoce kachna s průvodem. Šest jednohubek, následujících svou matku po vodě od prvních dní života. Vprostřed léta káčata povyrostla, možná se už uměla i odlepit od země k letu, ale svou velitelku stále doprovázela.

Hláska mezi Podlešínem a zastávkou Slaný předměstí (PV)

Příjezd motoráku je nevzrušoval. Jen stará byla občas na stráži, zastavila se, opřela se nohama o mělké dno a sledovala stroj, jako kdyby kontrolovala, zda dodržuje jízdní řád, a až po odjezdu se zase pustila v čele svého houfu na nekonečné putování dolů a nahoru po potoce. Jako lokomotiva a šest vagónků za ní.

Hláska

Železniční trať ze stanice Podlešín k slánskému předměstí překonává docela slušný výškový rozdíl. Když táhne motorák za sebou vlečný vůz, pořádně se do kopce nadře a ve směru dolů zase někteří strojvůdci zkouší, co starý autobus na kolejích ještě dokáže, zda se z něj s pomocí klesání povede vytáhnout osmdesát za hodinu a možná nějaký kilometr navíc, a dole, jestli mu ještě fungují brzdy, aby na podlešínský viadukt najížděl předepsaných čtyřicet. A právě v místech, kde se od Slaného začíná trať svažovat a kde motoráky nabírají největší rychlost, stojí domeček. Malá škatulka velikosti zahradní chatky s nápisem Hlavní strojovna. Když motorák projíždí, vynoří se na zápraží obsluha a sleduje jeho průjezd, stejně, jako to dělá výpravčí ve stanici. Ale tahle obsluha, a je to pravidelně obsluha dámská, vychází v úplně obyčejných civilních šatech, nemá ani žádný znak příslušnosti k železničářskému cechu a vítá tak nějak jinak, lidsky, usměvavě, jako dobrého hosta. Dlouho jsem si nemohl dát dohromady, co vlastně na téhle samotě, kolem které přejede pár aut po silnici od Drnova, ta obsluha provádí a jak to souvisí s názvem Hlavní strojírna, až pak jsem se dočetl, že tahle chaloupka slouží jako hláska, a že se tam postaru, bez automatiky, na základě telefonických hlášení ze sousedních stanic, nastavují návěstidla pro vlak. A že tyhle hlásky jsou už na vymření, v Česku slouží poslední tři a ta slánská, zvaná Strojírna, bude brzy úplně poslední, protože ty dvě zbylé budou odstraněny při modernizaci trati číslo 020, kde dosud fungují. Strojírna naopak před pár lety dostala nový šedý kabát a komín, z rozpadající se boudy se stala úhledná krabička a snad i sestava obsluhy omládla. A tak si sedám v motoráku vždycky tak, abych viděl, jak se ve dveřích šedého domečku objeví jedna z těch, které ranní a odpolední motorák přivážejí a odvážejí, aby se vystřídaly ve službě. Uvnitř jsem nikdy nebyl, ale věřím, že tam drnčí telefony a slouží stará dobrá mechanika jako za časů Přednosty stanice nebo výpravčího Hubičky.

Výhybky

Výhybky jsou strašně důležitá věc. Vlaky by se měly míjet, a tak se odlišovat od lidí, i když ve skutečnosti je to někdy naopak. Výhybky každopádně znamenají výchylku z rovného směru. Pro vlak i pro pasažéry. A pasažéři se s tím musí naučit zacházet. Pokud pasažér přichází do skoro prázdného vlaku, má výhodu jen zdánlivou. Obsadí místo tam, kde dosud nikdo nesedí – ale netuší, kdo si sedne vedle něj. Když přichází cestující do narvaného vozu, nemá na vybranou. Optimální situace je něco mezi – bezpečně si nový příchozí sedne a zároveň si může vybrat vedle koho. To asi potřebuje trochu delší výklad. Stalo se mi, že jsem si jednou sedl právě na volné dvousedadlo a v následující stanici se vedle mne rozprostřela osoba, kterou by sportovní novináři, kteří střelci dvou branek dávají podivný přívlastek dvougólový, nejspíš dali označení dvoužidlová. Jsem beznadějný pohan, ale před každými výhybkami jsem se vroucně modlil, abychom neletěli na vedlejší kolej, protože bych se patrně přeměnil do formátu 2D. Naopak za jiné situace, když si člověk může sousedku vybrat, mohou být takové výhybky spojeny s pocity nikoli nepříjemnými. Stanete se osobou velmi blízkou, anebo dokonce zachráncem před pádem. Jen to člověk nesmí se záchrannými pracemi přehnat, protože pak jsou příjemné pocity vystřídány oteklou hubou. Ale je to mnohem lepší než být placičkou nalepenou na okně.

Vražda v Orient expresu

Seděli jsme v motoráku čtyři. Vedle mě přes uličku mezi sedadly stará paní. Osmdesát, možná o něco víc, moderně oblečená, ve sportovních polobotkách, kalhotách a svetru, s fi alovým šátkem kolem krku a nahoru vyčesanými šedivými, skoro bílými vlasy. Jela už odněkud ze severu, snad z Loun, držela na klíně průhlednou modrou obálku a z ní vylovila několik papírků, popsaných ručně psaným textem. Chvíli je přebírala, něco přeškrtala a pak vytáhla velký, už zčásti hustě popsaný list a cosi na něj zaznamenala. Za chvíli vytáhla z obálky několik dalších lístků, opět v nich cosi zatrhla a pár vět připsala na velký list. Vypadalo to, jako by si třídila a zapisovala myšlenky a z nich skládala jeden souvislý text. Snad zápis z nějakého jednání, snad dopis pro známého. Anebo se zde rodila povídka nebo další kapitola románu? Před konečnou stanicí v Kralupech se stará paní na mě otočila a nevěřil jsem té podobě. Takhle nějak vypadala první dáma detektivky v dobách, kdy vyprovázela Hercula Poirota na jeho poslední pátrání… Až jsem se podíval pod sedadlo, jestli tam není kaluž krve. Stará paní mě poprosila, abych jí poradil, jak přestoupit na vlak do Prahy. A tak jsme jeli dál spolu. Sedla si zase přes uličku vedle mě a sotva jsme vyjeli z Kralup, začala vyprávět. O svém synovi, jeho dvou manželkách a šesti dětech,

Přes tenhle mostek u Podlešína vedla trať (PV)

o dědovi truhláři, po kterém jí zůstal v pražském bytě nábytek z třešňového dřeva, o svých příbuzných v Lounech a Varnsdorfu, o sbírkách výstřižků z novin a časopisů, co střádá doma, a taky o své vnučce, která bydlí s pravnučkou v Anglii a zve ji na čtvrt roku k sobě… Kdybychom spolu jeli přes Prahu až na česko-rakouské hranice, měla by pořád o čem povídat. Snad z těch ústřižků opravdu vznikala nějaká povídka či román. Ale nevěřím, že by v nich byla ukryta vražda.

Červená knihovna

Netuším, kdo na to přišel jako první, ale zasloužil by si stejnou odměnu jako úspěšný vynálezce. Knihovničky na nádražích nebo zastávkách autobusů byl báječný nápad. Sám jsem do roztocké nádražní knihovny nanosil dvě nebo tři stovky knih a dvě nebo tři desítky jiných knížek si odnesl domů. Slánská nádražní knihovna nemá takový obrat jako roztocká, asi úměrně počtu lidí, kteří nádražím projdou. Občas se ale i tam objeví nějaký zajímavý titul a i nepříliš zajímavé knížky si časem někdo odnese. Jedna kolegyně mě požádala, abych tam dopravil tašku sešitových detektivek – a za pár týdnů byly všechny rozebrány. Další zakázka byla mnohem vydatnější. Veliká taška z obchodního domu plná sešitů Večerů pod lampou. Trochu jsem zaváhal. Pro akci jsem si vybral nedělní dopoledne, kdy je dvouhodinový interval mezi osobními vlaky a čekárna by mohla být prázdná. Dovlekl jsem tašku na nádraží a vstoupil. Za okýnkem vyhlížela dáma vydávající lístky, která na knihovničku nevidí, a vedle knihovničky seděl starý muž. Pětasedmdesát, možná osmdesát let, bílé vlasy. Četl klidně nějaké noviny. Tak jsem přistoupil ke knihovně a rychle sešity srovnal do regálu a vyplašeně se při tom ohlížel, asi jako kdybych tam rovnal úhledně zapakované balíčky marihuany. Knížek byl skoro celý regál. Asi za dvacet minut jsem byl zpátky, tentokrát už jako cestující. Měl jsem do odjezdu ještě chvilku čas, a tak jsem prošel zase čekárnou. Všechno bylo na svém místě. Starý pán pořád četl noviny, asi Náš region, jehož výtisky byly na dolním patře knihovničky, a sešity červené knihovny byly o patro výš. Šel jsem na perón a asi za dvě minuty rozhlas hlásil příjezd vlaku od Loun. Přešel jsem nástupiště a ještě jednou se prosklenými dveřmi podíval do čekárny. Starý muž už neseděl, povstal a rovnal si něco do zavazadla. A v regálu se sešity Večerů pod lampou třetina knížek chyběla. Do motoráku na Kralupy pán nenastoupil. Třeba čekal na někoho, kdo přijel od Loun. Anebo nečekal vůbec na nikoho a teď kráčí k domovu a těší se, až ve svém bytě večer vyloví první z brožovaných sešitů, otevře si první, druhou a možná ještě třetí krušovickou dvanáctku, a pak se mu bude v noci zdát, jak potkal nádhernou dvaadvacetiletou dívku, na zámku v Nelahozevsi se s ní oženil a společně se pak vydali na svatební cestu do Karibiku.

Tenkrát na Západě

Dvě nebo tři desítky lidí se na slánském nádraží vyvalily do teplého, ale větrného prosincového dne, a dvě nebo tři desítky jiných zase do vlaku nastoupily. Nedělní motoráky nejezdí poloprázdné. Přes uličku ode mne si sedli dva, sotva přes dvacet. Oba v rukou mobily, ale spíš tak nějak ze zvyku, asi jako když dřív někdo držel v ruce tužku a nic nechtěl psát. Povídali si o úplně normálních věcech v tuhle roční dobu – o dárcích, o tom, jak kdosi jim naboural plán víkendu, o příbuzných. Štíhlá dlouhovlasá blondýna v druhé ruce držela vodítko a na jeho konci ležel pod sedačkou pes. Taky mladý, taky štíhlý, s krátkou hladkou srstí. Svalnaté tlapy a mohutná morda ukazovaly neomylně na jeho rod. Košík ten pitbul neměl a asi ho ani nepotřeboval. Klidně odpočíval s hlavou na přední tlapě a jen občas, když někdo prošel kolem, otočil po něm oči. A při jednom pootočení jsem jeho pohled zaregistroval a uvědomil jsem si, že přesně stejný odlesk očí, stejný pohled, trochu provinilý a omlouvající se, ale bystře sledující a chápající, jsem už někde viděl. Jason Robards, desperát Cheyenne z geniálního westernu Tenkrát na Západě. Nepotřeboval ani moc mluvit, protože všechno řekly jeho oči. Pronásledovaný chlap, který ale neváhal zvednout na obranu práva a spravedlnosti svoje kolty. A uvědomil jsem si, že i rod pitbulů je takovým pronásledovaným desperátem a jenom proto, že někteří z nich mají špatného pána.

Kapesník

Nikdy jsem to statisticky nevyhodnocoval, ale výrazná většina lidí si ve vlaku, když má možnost výběru, sedne po směru jízdy. Já asi taky. Ale občas si v poloprázdném voze sednu opačně. Výhled ven mám stejně a navíc vidím na lidi. Někdy je to výhoda. Bylo jí asi tak dvacet. Drobné, štíhlé postavy a vypadala tak nenormálně normálně. Džíny, modrá košile, teplá modrá bunda. Žádná šminka, žádný piercing, žádné tetování, aspoň na viditelné části. Nejzajímavější byla košile, zejména první knofl íček shora, který ale zase tak úplně nahoře nebyl. Jeho stav vykazoval tak extrémní napětí, až jsem si vzpomněl na Jana Vodňanského: Vezou pána v sanitce, život visí na nitce. Sanitka se převrhla a nitka se přetrhla.

Nová zastávka v Neuměřicích (PV)

Tahle nitka se nepřetrhla, i když k tomu měla velmi silný důvod. A právě z toho důvodu bylo dobře, že jsem si sedl proti směru jízdy. Za chvíli ta slečna začala hrabat v kabelce a k mému nikoli nepříjemnému překvapení vydala přes uličku ke mně. „Nemáte kapesník?“, zeptala se. Nesmyslně, protože se vlastně chtěla zeptat, jestli kapesník mám, ale tak se to v Čechách říká. „No jestli vám stačí takové ty papírové, tak mám“, odpověděl jsem, vyhrabal z boční kapsy batohu celý paklík, který s sebou vcelku zbytečně nosím už bůhvíkolik měsíců, a natáhl ruku. I ten náklon knofl íček vydržel. Slečna se usadila a začala papírovými kapesníčky čistit obsah kabelky a záhy vytáhla viníka, jakýsi staniolový pytlík s brčkem, který původně obsahoval dobře konzervovaný a dobře oslazený nápoj. Obal zahodila do schránky na odpady a po něm i všechny ty kapesníčky, které částečně zmírnily škodu. Kdyby bylo léto, dostala by kabelka krásný vosí kožíšek. Za kralupskými výhybkami si slečna přehodila bundu a vydala se ke dveřím vlaku. Ještě jednou jsem se ohlédl. Nitka držela. Třeba bude mít ještě dneska někdo štěstí.

Zastávky na znamení

Oblast kolem Prahy je už dvě stovky let hustě osídlena a vesnice vznikaly většinou podle potoků nebo řek, kudy zcela přirozeně údolím vedli pak i trať. A naopak výstavba železnice byla často podnětem k nové výstavbě a kolem železničního uzlu vzniklo z bezvýznamné vesnice za pár desítek let velké město, třeba jako v případě Kralup nad Vltavou. V průběhu dalších desítek let se mnoho lidí z vesnic přestěhovalo do měst, a pokud se k tomuto stěhování přidaly i další okolnosti, jako například na Kladensku útlum těžby černého uhlí a likvidace hutí, vsi se logicky vylidnily. Zastávky na tratích ovšem zůstaly, i když na nich často na vlak nikdo nečeká a ani nikdo nevystupuje. A tak vznikly zastávky na znamení. Funguje to samozřejmě jen u lokálek, které se prohánějí po jednokolejce padesátkou, protože signálem k zastavení může být nejen zmáčknutí knofl íku některým cestujícím ve vlaku, ale i postavy čekající na peróně zastávky. Někdy taky strojvůdce zaregistruje čekající pozdě a zabrzdí o pár desítek metrů dál, a jindy zabrzdí zbytečně, protože ten člověk šel jenom kolem zastávky a vůbec nastupovat nechtěl. A zažil jsem i situace, že strojvůdce zjevně bez jakéhokoli signálu zastavil u zděné boudy u trati na konci vesnice, vlak stál dvě, tři minuty a rozjel se zase dál. Snad čekal na čas, snad se jenom chtěl podívat, jak to kolem vypadá, bez spěchu a ve vzácné chvilce klidu. Znám mnoho lidí, pro které je důležitá jen cílová stanice, a vlak, který staví na každé mezi, je pro ně jakousi podřadnou sortou, které je lepší se vyhnout. Ale bez těch zastávek by byla cesta strašně chudá. A ani život nemá jen výchozí a konečnou stanici. A tak se dívejte i na těch úplně zapadlých zastávkách, jestli vám někdo nedává znamení. Možná změní i celou vaši další cestu.

Mistrovské dílo stavitelů pražsko-duchcovské dráhy (PV)

Areál v sousedství kostela sv. Václava v Kmetiněvsi (PV)