Cesta nočním lesem – Příběhy psané pod rouškou by Ivo Horňák

CESTA NOCNÍM LESEM Příběhy psané pod rouškou

Jaroslav Huk

CESTA NOCNÍM LESEM Příběhy psané pod rouškou Jaroslav Huk Jiří Jaroch

text fotografie

OBSAH

Rudá růže v láhvi ginu ... (3) Na cestách (1) ... (5)

Made in Italy, Ladovská zima, Trať do pravěku, Rokle plná kopřiv, Balvany, Kolonáda pro Boženu, Dubové ticho, K pramenům

Dovyprávěno ... (29)

Kilo hříbků, Závody do vrchu, Třetí do páru, Setkání na hřbitově, Ženy nestárnou, Scan duše

Vzpomínky ... (49)

Vymírající druhy, Doba plastová, Rybáři, Kamarádi, Křížek, Nejkrásnější ohňostroj na světě

Na cestách (2) ... (63)

Rusalky, Děti na Řípu, Otevřený chrám, Křivák, Kozy, Pastýř a pastýřka, Cesta nočním lesem

Titulní a zadní strana obálky: Roztoky, Tiché údolí Foto na straně 1: Nedostavěný chrámv Panenském Týnci

Rudá růže v láhvi ginu Poloprázdným elefantem procházela žena. Čtyřicet či padesát, a vlastně ani nevím, jak ta žena vypadala. Všiml jsem si jen té růže. Temně červená až rudá růže, či spíš napůl rozvinuté poupě, přesně takové, co měli na svých albech Guns´n´Roses. Dlouhým stonkem vyčnívala ze čtyřhranné čiré láhve zcela nezaměnitelného a typického tvaru. Žena prošla kolem mne a mohl jsem si zblízka ověřit, že strážce Tower Bridge je stále na svém místě. Rudá růže v láhvi ginu. Žena odešla a já si uvědomil, že přesně takový byl uplynulý rok. Tisíckrát jsme viděli a tisíckrát jsme slyšeli, jak tenký stonek naděje je sevřen úzkým hrdlem strachu, pomalu se propadá a zespoda je rozežírán čirou, neviditelnou, nezměřitelnou tekutinou. Příliš mnoho alkoholu, nebo jenom příliš mnoho strachu? Nechme čas, ten soudí spravedlivě. …. Divná doba. Z oblohy se vytratila letadla a z ulic lidi, v Praze jste se domluvili česky, po Karlově mostě prošli bez tlačenice a bezdomovci poznali, že po deváté večer musí domů.

Fotbalové zápasy se hrály bez diváků, na tabulích hospod místo denní nabídky se objevilo ZAVŘENO a ve vlacích a autobusech bylo poloprázdno, protože se děti učily či neučily na dálku a lidi pracovali nebo nepracovali tak nějak podobně. Za ten rok a půl jsme pochopili mnoho nových cizích slov a nepochopili jsme mnoho českých vět těch pánů z televizních zpráv, a nebylo to proto, že se přes tu roušku špatně mluví. Ale tahle doba taky stáhla lidi z překotného harcování ráno tam a večer zpátky do svých domovů a dala jim tak čas a šanci poznat jeden druhého a třeba i sám sebe. …. Vzpomněl jsem si, že se kdysi před sedmi sty lety v těžce zasažené Florencii setkávala parta mladých, za zdmi měšťanského domu zuřil mor a kosil po Evropě tisíce a milióny lidí, ale oni byli ve svém úkrytu a aby ukrátili dlouhou chvíli, tak si vyprávěli příběhy, co zažili či někde vyposlechli. Nevím, zda by dnešní mladí, bez mobilů, tabletů a jiných zázračných a nebezpečných vynálezů, tohle po desítku večerů a nocí dokázali. Ale z příběhů těch Florenťanů, sestavených do Dekameronu, se pak stala součást literární historie. Nemám sebemenší ambice, že z těchto příběhů se stane bestseler či knížka, o které se budou žáci učit na hodinách literatury. Ale věřím, že si najdou čtenáře a pomohou jim zapomenout na ten strach, co nás tak dlouhou dobu provázel a ještě stále provází.

Počernický rybník

NA CESTÁCH (1)

pod zemí, protože pumpy u domků jsem už neviděl. Rybník byl pustý, pláže opuštěné, okolí zarůstalo. Lidé se sem přestali stahovat. Snad je přetáhla hostivařská přehrada, ale spíš je odradily ryby a kachny. Samozřejmě jsem se šel podívat i na někdejší bydliště – jenže fotky se nezachovaly. Moje činnost totiž neunikla bdělému oku Veřejné bezpečnosti, film mi byl zabaven a byl jsem rád, že to tak dopadlo. Něco fotografovat 21. srpna 1988, aniž by se jednalo přinejmenším o provokaci, podle příslušníků jaksi nešlo.

Procházim krajinou a lidi mě zvou čím těžší víno lehčí holky tu sou jedna z nich povídá dokud dávám tak ber já jí jenom políbil a šel na sever Cestu znám a neměnim směr Dojdu k řece plný ryb až tam na sever Na sever / Ota Váňa, Milan Špalek / Milan Špalek /Kabát, 2000

Made in Italy Dolní Počernice byly v šedesátých letech konec světa kousek za Prahou. Hliněné ulice, po kterých tekly splašky, o vodu, mimořádně tvrdou a na základě mnohaleté zkušenosti pitnou, jsme se přetahovali se sousedem u jedné pumpy, plyn byl k dispozici jen v propanbutanových lahvích, pro které jsem jezdil přes půl vesnice. Ale obec měla poštu, samoobsluhu a dokonce kino, kde jsem asi v šesti letech poprvé viděl Poklad na stříbrném jezeře. A jezdil tam městský autobus, linka číslo 109, v Dolních Počernicích na křižovatce končil a otáčel zase do Hrdlořez na konečnou devítky a jednadvacítky, a jezdily tam vlaky. Spojení s Prahou nebylo o mnoho horší než dnes, zvlášť když už tehdy začaly vozit cestující z Prahy na Kolín „pantografy“, technický zázrak, který předběhl svou socialistickou dobu a sloužil pak poctivě na tratích padesát let. Dolní Počernice měly také rybník. Obrovský, dvacetihektarový, začínající kousek za polorozpadlým zámkem a končící rákosím u běchovického nádraží. Kdyby byly Dolní Počernice tehdy součástí Prahy, byla by to největší vodní plocha v Praze. A tenhle rybník měl na svědomí, že se v horkém létě poklidná vesnice měnila asi podobně, jak se dnes mění Okoř v den hudebních festivalů pod hradem. Vlaky od rána chrlily stovky Pražáků, kteří pak putovali půldruhého kilometru po svých, protože autem se tehdy ještě tolik nejezdilo a ani by je nebylo kde zaparkovat, aby se uvelebili u rybníka, čvachtali se tam, plavali a vůbec prováděli to, co se u vody dělá. A večer se stejný průvod, prý to bylo až pět tisíc lidí denně, zase vracel na počernické nádražíčko zpátky, plnil pantografy a mířil do stále ještě rozpáleného hlavního města. Z Dolních Počernic jsme se počátkem sedmdesátých let odstěhovali, o tři roky později spolkla obec a ještě mnoho obcí dál na východ za ní Praha, a já ztratil někdejší bydliště i rybník z dohledu. Až mnohem později jsem se tam vypravil se starou flexaretou, abych zachytil, jak to tam po letech vypadá. Byla to pořád vesnice, a pokud se něco stalo, pak snad

Most nad přepadem z rybníka

Teprve po revoluci začaly být pražské peníze v obci vidět. Kanalizace, zámková dlažba v ulicích, plyn, sportoviště. Taky mnohem víc autobusů a aut. A došlo i na rybník, od roku 1988 prohlášený za chráněnou oblast s hnízdišti ptáků. Dva roky trvala důkladná obnova, po dně vypuštěného rybníka, jímž protékala jen stružka Rokytky, jezdily bagry a z tun bahna vytvořily uprostřed ostrov, hráze a dno byly zpevněny, celé okolí citlivě upraveno a mistři kameníci postavili z kvádrů znovu hlavní hráz směrem k zámku. Ani se mi nechtělo věřit, že tohle gigantické dílo, dokončené v roce 2006, stálo - v Praze – jen 60 milionů korun. A od té doby se chodím podívat na rybník v Dolních Počernicích zase rád. Vracím se tam tím spíš, že klid tam už zůstal. Do vody se vrátili kapři a jednou za pár let jsou vyloveni, aby zarybnili jiné pražské rybníky, a hnízdící vodní ptáky zřejmě neruší ani vysoko posazená část pražského okruhu na východním konci rybníka. A lidí je tam i v létě jen pár, občas někde sjede autem až skoro k rybníku, ohraničené ohniště prozrazuje, že se tam někdy konají asi večerní a noční oslavy, mnohem víc lidí se zato dnes rojí v upraveném podzámčí, kde obnovil činnost pivovar a kde jsou otevřeny i dvě další restaurace. Mnohokrát jsem seděl na břehu a pozoroval klidnou hladinu, jednou taky zlatý šíp, který se po hladině blížil k břehu a na něm se proměnil v užovku, kterým se na klidných březích zřejmě zalíbilo, a jindy majestátní labutě, jak putují od jednoho břehu k druhému a občas mohutnými pohyby obrovských křídel zvednou těžké tělo, aby přelétly o pár stovek metrů dál. A jednou jsem šel podle břehu rybníka od zámku podle rákosí a přes porost uviděl zdálky velkou světlou skvrnu. Přišel jsem blíž a viděl, jak daleko od cestičky, skoro až na hranici vody, stojí žigulík. V první chvíli mě napadlo, že tam někdo sjel omylem, ale kola nebyla zabořená, uválcovaný rákos je dobře nesl, a vlastník auta byl naprosto v pohodě. Padesátník v pruhovaném tričku a pruhovaných dlouhých trenkách seděl v lehátku kousek od svého plechového oře a vedle stál stoleček s lahví piva a tranzistorákem, z kterého se valila na plné kule vlezlá melodie Mamma Maria. Ricchi e poveri. Osmdesátky. Tranzistorák chraplal a praskal, ale decibely dával spolehlivě, a ten starý žigulík? To byl kdysi sen československých motoristů, a vůbec jim nevadilo, že je to vzkříšená stará stočtyřiadvacítka fiat, kterou Italové vyvezli do Sovětského svazu, zvedli jí podvozek, aby projela po sovětských dálnicích, a vybavili pořádným topením na ruskou zimu, ten stroj jezdil spolehlivě a za železnou oponou to byl pořád ještě nejnovější div techniky. Vzpomněl jsem si na chmelovou brigádu někdy v roce 1976, kdy studenty gymnázia rok před maturitou ubytovali na plantážích na Rakovnicku v jakémsi papundeklovém provizóriu, před ním byla řada ještě provizornějších latrín, ozdo-

bených velmi intimními nápisy, a do jednoho z těch nápisů jakýsi mladý muž vetkl do dvojverší všechnu živočišnou potřebu dospívajícího chlapa a zároveň obdiv k tomu technickému zázraku, který se oficiálně jmenoval Lada, ale kterému se obecně říkalo žigulík. Stálo tam: Kdo mi ocas vyhulí, toho svezu v žiguli. A zrovna takový žigulík stál pár kroků přede mnou, chlap v pruhovaných trenkách dopíjel lahváč a z tranzistoráku volal Umberto Tozzi Gloria. Šel jsem až skoro na konec rybníka, bylo tam jenom pár lidí, koneckonců nebylo zrovna třicet ve stínu, a po půlhodince jsem se zase stejnou cestou vracel. Už zdálky jsem slyšel, že je všechno na svém místě. Žigulík stál v rákosí, z bedýnky na stole zpíval Toto Cotugno a chlap v pruhovaných trenýrkách pobíhal kolem, protože mu asi došlo pivo. Odcházel jsem směrem k nádraží, retrofilm skončil, pomalu doznívala hudba a u hlavní hráze s přepadem vody k zámku si povídaly kachny. Víckrát jsem na svých cestách k Počernickému rybníku žigulíka v rákosí nepotkal a ani italské hity z osmdesátých let tam neslyšel. Pár dní po tom výletu jsem v jedné knížce odložené do knihovničky na roztockém nádraží našel obálku, v níž bylo vloženo několik neplatných československých bankovek a kovová pětikoruna. Pět korun československých, rok ražby 1983. Mám ji ještě někde schovanou.

Ze Slaného do Otrub (foto Ivo Horňák)

Ladovská zima Přituhlo. Zatraceně přituhlo. Do střední Evropy se po devíti letech, a zase až v únoru, natlačil arktický vzduch od severu či severovýchodu, po jeho první várce, doprovázené přídělem sněhu, se s druhou rozšířila k nám tlaková výše, vyšlo slunce a dívalo se bezmocně na to boží dopuštění. Hned tu první noc, během níž napadlo ve středních Čechách patnáct čísel sněhu, dostala zabrat doprava. Pendolino stojí kdesi u Polomi, zamrzly mu všecky CD ROMy zpíval kdysi Jarek Nohavica v Ladovské zimě. Elefanty nedopadly o moc líp. Několik jich během té sněhové nadílky vypovědělo poslušnost, protože skříň nabušená elektronikou nevydrží to, co přečkaly staré pantografy. Další elefanty sice schopnost ujíždět stovkou po kolejích neztratily, ale část soupravy netopila, a to při deseti pod nulou z nich udělalo spíš dopravní prostředek vhodný jako posila pro pohřební službu než pro dopravu zkřehlých, ale dosud živých pasažérů. A ani motoráky na lokálních tratích nezvládly v té první studené noci všechno. Ztuhlé a zamrzlé výhybky, zapadaná trať, vyřazená signalizace. Před šestou ráno se na perónu čtvrtého nástupiště v Kralupech sešla asi desetičlenná parta trosečníků, kteří marně vyhlíželi přípoje do Velvar a do Loun. Omluvy z nádražního rozhlasu nebraly konce, jen ohlášená doba zpoždění, registrovaná poctivě na panelu, postupně rostla. „To mohli rovnou ohlásit hodinu,“ prohlásila starší paní, když na elektronické tabuli naskočilo zpoždění 25 minut. Jeden muž cosi vykřikoval o neschopnosti Českých drah, ale vypadalo to spíš, že mu nejvíc vadí zavřená hospoda v nádražní budově, kde by mohl posílit svoje dvě promile, a pak kdesi zmizel v útrobách kralupské stanice. Chlápek v kožené bundě se sluchátky a kulichem na uších zaběhl aspoň po šesté do haly, kde se otevřela pekárna, a hřál si ruce o kelímek s horkou kávou. My ostatní, a postupně nás přibývalo, jsme většinou mlčky vyčkávali, korzovali po perónu, podupávali jak králíci a sledovali, jak se parta v oranžových vestách pokouší kus od nás rozhýbat výhybku, a pak téměř s jásotem přivítali první motorák, který byl nasměrován se šťastnějšími z nás, asi pěti cestujícími, do Velvar. Po další pauze a několikanásobném ohlášení doputoval konečně zpožděný motorák od Slaného a nastoupili jsme my ostatní včetně té paní, která měla se svým skeptickým odhadem skoro pravdu. Nechtěl bych být v kůži průvodčího, který vstoupil do motoráku a začal kontrolovat jízdenky, když jsme se rozjeli. A přesto se nikdo neozval, nikdo nenadával, nikdo mu nic nevyčítal, jak se běžně při mnohem menších zpožděních děje. Snad proto, že se v tom ranním motoráku skoro všichni známe,

potkáváme se na cestách do práce, a přece takovou partu nerozhodí patnáct čísel sněhu nebo padesátiminutové zpoždění. Snad proto, že starý dobrý motorák, který už na českých tratích taky táhne čtvrtou desítku let služby, poctivě topil, projížděl svižně zasněženou krajinou, míjel opuštěné zastávky na znamení a do Slaného stáhl deset minut ztráty. Snad proto, že tohle bylo cosi jako malá živelní pohroma, a při nich drží lidi pospolu, v houfu, ve smečce, a pomáhají si, a je jedno, jestli tu kalamitu přičítají pánubohu anebo atmosférické situaci nad středem a severem evropského kontinentu. Prostě za ten malér nemůže nikdo z nás a musíme se s tím nějak poprat, koneckonců tohle může trvat čtrnáct dní, tři neděle, a pak se musí přece probudit jaro. Motorák nás vysypal na slánském nádraží, kde výpravčí stačila sotva uklidit sníh z prvního nástupiště a okolí budovy, a vyrazili jsme, po kotníky ve sněhu, do zapadaného města. Za pár minut jsem se dohrabal do kanceláře, zul promáčené polokecky a zajel do sandálů a spustil počítač. A ačkoli tuhle bílou ladovskou zimu vůbec nemám rád, docela mě potěšilo, že zprávy o sněhové kalamitě, potížích v dopravě a nástupu arktických mrazů na den, dva vypudily z titulků donekonečna se opakující údaje o počtech nově nakažených, hospitalizovaných a zemřelých, spekulace o mutacích a vakcínách a dalším vývoji pandemie, prostě všechno o té pohromě, kterou jsme už přestali dávat za vinu pánubohu, přírodě nebo netopýrům z Číny, a která bohužel neuplave zdaleka tak rychle jako sníh z ladovské zimy letošního února.

Kdysi se tu překládaly tuny řepy

Trať do pravěku V dobách, kdy byly snem budoucnosti obyčejné kalkulačky, natočil Karel Zeman film, který pronikl i přes ostnaté dráty a bdělé pohraničníky do celého světa. Parta kluků se vydala proti proudu času do pravěku Země a skončila až v prvohorách s dvěma schránkami trilobitů v ruce. Tak daleko do minulosti jsem se nedostal, jen pár století, a pokud to byl pravěk, tak železniční. Stačí na to čtyři hodiny svižným krokem a solidní boty na cesty. Zelená turistická trasa ze Slaného na sever zůstala zachována i po vybudování obchvatu města, proplete se pod novou silnicí a míří k postupně opravovanému kostelu sv. Jakuba Většího do Lidic a pak dál, z kopce a do kopce, do Drchkova a k zlonickému nádraží. Dlouhé nádraží s mnoha kolejemi pamatuje, stejně jako celý městys, lepší a bohatší časy, ale křižovatkou drah zůstalo. V době největšího rozmachu cukrovarnictví v Čechách získala Společnost Pražsko-duchcovské dráhy koncesi na vybudování odbočky z trati spojující Smíchov se Slaným a Mostem směrem na východ. Odbočka měla původně spojit Zlonice a Velvary, ale koncesi dostala Společnost jen na úsek k cukrovaru v Hospozíně. Za necelý rok od vydání koncese, v červenci 1882, byla trať Zlonice – Hospozín v provozu. K prodloužení do Velvar už nikdy nedošlo, Velvarští dali přednost nabídce konkurenční Společnosti státní dráhy provozující trasu Praha – Děčín a město bylo napojeno v Kralupech, pár měsíců po otevření železnice ze Zlonic do Hospozína. Trať Zlonice – Hospozín byla až mnohem později, v roce 1900, napojena na tehdy významný železniční uzel ve Straškově, kde se sbíhají tratě z Libochovic, Roudnice nad Labem a Vraňan. Postupem let získávala trať podle Labe na významu i kvalitě a lokálky potkávající se ve Straškově nemohly konkurovat. Ze spojení Zlonice – Straškov se stal od jízdního řádu 2020/2021 sezónní vlak jezdící jen o víkendech a svátcích zhruba v době letního času, jehož cílem je hlavně přiblížit turisty na dohled k Řípu, k němuž je ještě postrčí spojení ze Straškova do Vraňan. Tři spoje tam a tři zpátky za den. A k jednomu z nich s odjezdem ze Straškova v 12.43, jsem ze Zlonic zamířil, aby mě pak dovezl zpátky. První zastávka je sotva kilometr od zlonického nádraží, mnohem blíž centru rozlehlého městyse. Obyčejná budka jako někde na vsi, ocelová konstrukce beze stěn a nahoře vlnitý plech. Ale chodníček k ní městys vzorně opravil. Vlak za zastávkou předpisově brzdí na dvacet a pak míří do Břešťan, shora na něj shlíží sv. Onufrius a trať následuje silnici až k historické sýpce rodu Kinských uprostřed Břešťan, před pěti lety zachráněné novou střechou od zničení. Za tratí, kterou silnička přetíná, začíná výlet do minulosti. Stará část Břešťan vypadá

asi tak, jako vypadala před sto lety. Pravda, nebyla tam určitě vymlácená úzká asfaltka, ale obyčejná cesta, v domcích bylo osm, deset dětí a ty domky byly udržované stejně jako políčka kolem. A neparkovala tam auta. Mezi koncem starých Břešťan a poslední částí Zlonic, Tmání, je vlaková zastávka. Nádražní domeček, některá okna zatlučená a dveře s podivnou klikou, ale za neuvěřitelně splácaným prkenným plotem doráží pes, zevnitř se ozývá ženský hlas a před domkem parkuje postarší volkswagen. Nádražní domek, v němž je dosud i čekárna, má obyvatele. Za ním podle trati je stará poctivá dlažba z kočičích hlav a zvýšená rampa, k níž zřejmě vedla druhá kolej pro nakládku zboží. To všechno pamatuje dobu, kdy tahle trať ještě vozila spoustu lidí a nákladu. Všechno kolem kolejí zarostlo trávou a keři, a kdyby ten pes z nádražního domku tak zuřivě nerafal, tak

Konečná

by člověk hledal, jestli někde na sloupu nevisí vyhlášení Mým národům, podepsané stařičkým mocnářem. Za Tmání se trať se silničkou kříží, a zatímco dráha míří skoro na sever ke Kmetiněvsi, vede silnice do Křovic. Osadu dnes tvoří farma a pár nových domků a ze všech stran od ní jsou podle silnic vysázeny ovocné stromy. Snad přičiněním farmy, rozhodně však profesionálně. Směrem k Hospozínu navazuje nová výsadba ořešáků na alej starých hrušní, která končí až před obcí, kde se opět trať se silnicí potkávají. A pak silnička míří téměř k severu, po skoro dokonalé přímce na Hospozínek a Břízu, kdežto trať zabíhá až nad Černuc. Snad měli stavitelé v úmyslu obsloužit co nejvíc obcí a tehdejším lidem nevadilo jít kilometr pěšky na vlak. Vedle cesty na Hospozínek, na poli, kterému se říká U Svatých, vyrostla regulační stanice plynu. Nevelká rozlohou, ohromující mohutností rour, přírub a ventilů. V podřimující krajině působí jako zjevení. Pohled na Hospozínek, zdálky nápadný na mírném návrší, je rok od roku smutnější. Už z velké dálky je vidět, jak střecha staré sýpky, z níž byla vyloupena většina trámů, se beznadějně propadá. Aspoň ta kaplička naproti je pěkně opravená. Za obcí Bříza už začíná panství Ústeckého kraje a před Břízou se na obzoru objevuje další trať, od obce Mšené-lázně. A tratě se sbíhají ve Straškově. Opravená nádražní budova, před ní několik parkujících aut, zřejmě nedávno rekonstruované výhybky, útulná čekárna a omšelý panel propagující Podřipský motoráček. Klid, skoro ticho, atmosféra Rozmarného léta. Od Mšeného přijíždí vláček v historické úpravě s originálním nátěrem a označením vozu M 152 a na druhé koleji čeká motorák na Zlonice.

Nasedl jsem, koupil lístek a společně s tříčlennou skupinkou (dvě ženy a malý kluk) jsme putovali na Zlonice. Svršek trati je až překvapivě ve velmi slušném stavu, jen na nechráněných přejezdech s polními cestami, po nichž za sucha přejedou za den dva traktory a za mokra čtyři slimáci, musí motorák brzdit na dvacet a někde na nesplnitelných deset kilometrů za hodinu. Jeli jsme přes zastávky, kde nikdo nenastupoval, kolem nichž roste křoví a skládky a které ani nevedou žádnou obcí. Až před zastávkou Kmetiněves, která kdysi byla pěkným nádražím s čtyřmi kolejemi a dlouhou přízemní budovou, jsme viděli lidi. Čtyřčlenná parta, možná rodina. Likvidovali nějaké bezy a keře a pálili dříví na hromadě a jak zahlédli motorák, začali mávat na pozdrav, jako se mává někomu, koho rádi vidíte. Nepomohlo to. Středočeští krajští radní se rozhodli na lokálních tratích šetřit a málo vytížený úsek Zlonice–Straškov se objevil na seznamu s označením „ukončení provozu bez náhrady“. Prý by se tím ušetří ročně celých 800 tisíc korun. A tak jsem se počátkem října ještě jednou tím turistickým vláčkem svezl. Aspoň kousek. Nastoupil jsem na zastávce, kde perón pamatuje doby stařičkého mocnáře, kolem nástupiště kvetl bíle durman a na schodech k čekárně ležela malá mrtvá myš. Jelo nás do Zlonic šest, z toho dva Poláci, a každý dostal kromě normální ze strojku vytištěné jízdenky i tu klasickou, kartónovou, vlastnoručně strojvůdcem procvaknutou. Třeba na památku. A o pár dní později jsem se dozvěděl, že aspoň tahle zastávka Tmáň (kdysi Břešťany-Tmáň) se uchová, byť jen v modelu 1:45 – v Lisovicích, jako exponát Železničního muzea Zlonice. V knížce vydané Dopravním nakladatelstvím Malkus v roce 2018 jsem se dočetl i to, že v roce 1925 se na rampě téhle zastávky naložilo do 627 vagónů 9629 tun cukrové řepy. To byly zlaté časy lokálek. A taky českého cukrovarnictví. Koncem konci října viselo v motorácích putujících na Louny smuteční oznámení. Trať Zlonice–Straškov se 31. 10. 2021 odebrala do železničního pravěku.

Patnáctimetrová sprašová stěna

Rokle plná kopřiv Zeměchy mají za sebou skoro osmisetletou historii a ještě za první republiky to byla docela významná ves. Byl zde kostel, hřbitov a škola, do které chodily i děti ze sousedních Volovic. Po druhé světové válce se obec pozvolna vylidnila a nakonec ztratila i samostatnost: v roce 1986 byla rozhodnutím shora přičleněna k rostoucímu městu Kralupy nad Vltavou jako jejich pátá část. Ale ani po víc než třiceti letech vůbec nepoznáte, že byste byli ve městě. Jsou tu, pravda, pěkně vyasfaltované ulice a upravené chodníky, jinak se ale vesnice skoro nezměnila – až na jednu podstatnou věc. Děti ze Zeměch už musí chodit do školy do jiné menší kralupské školy v Mikovicích. Na kopečku vprostřed vsi stojí zdaleka viditelný kostel Narození sv. Jana Křtitele, s pomocí peněz ministerstva kultury, jak hlásá tabulka na vratech, zvenčí pěkně opravený, v jeho sousedství samostatně stojící zvonice, která by opravu už taky potřebovala, a kolem nich je starobylý hřbitov, postupně v minulosti prodlužovaný o další části směrem na východ. Ke kostelu vede dlouhé schodiště z pískovcových schodů, některé vyšlapané stupně jsou již vyměněné a celé schodiště opravené, ale zachovalo si původní ráz. Dost podobně to všechno vypadalo už asi v roce 1723, kdy kostel dostal současnou podobu. Přímo proti schodišti ke kostelu je místní hospůdka a poblíž i hlavní křižovatka v obci. Jedna ulice vede na západ k rybníkům, dvě – obě slepé – stoupají do kopce. Ta vpravo má jméno K rokli a skutečně k rokli vede. A není to rokle ledajaká. U posledních domků Zeměch ulice končí a přechází v úzkou pěšinu. Sotva byla ve vysokém porostu vidět. Z jedné strany metrové vlaštovičníky, z druhé ještě vyšší kopřivy. Dřevěný ukazatel však potvrzuje, že tudy vede cesta opravdu k rokli a je tam i cedule označující zvláště chráněné území a vysvětlující tabule k přírodní památce. Jen sprašová rokle netáhne asi zdaleka tak jako zřícenina hradu nebo nějaká pouť plná atrakcí. Vlaštovičníky záhy mizí a z obou stran pěšinky široké na délku boty vítá návštěvníka porost kopřiv, kterým se ve vlhkém úvozu náramně daří. Po pár desítkách metrů kopřivové lázně ustoupí trochu do stran a proti pěšině se zvednou do patnáctimetrové výšky dva takřka kolmé srázy spraší. Spraš je úlomkovitý sediment navátého původu. Její materiál je dobře vytříděný, velikost většiny částic je velká 0,03–0,06 mm. Skládá se z křemenného materiálu s hojnou jílovitou a vápnitou příměsí. Spraše vznikaly vyvátím jemnozrnného materiálu z teplých i studených oblastí bez rostlinného pokryvu, ležících v předpolí kontinentálních ledovců. Tak jsem to převzal z literatury, s vynecháním početných odborných termínů. Ve vysoké, takřka dokonale holé stěně, jsou dobře patrné světlejší a tmavší pruhy, které odpovídají vrstvám ulo-

ženým v dobách ledových (to jsou ty světlejší vrstvy) a meziledových (tmavší pruhy spraší) za posledních asi 200 tisíc let. Vznik zářezu v krajině má na svědomí už „skoro současný“ člověk, geologové odhadují, že někdy mezi 14. a 16, stoletím tu lidé vytvořili úvozovou cestu a přičiněním přívalové vody poměrně rychle, snad během stovky let, vznikla hluboká rokle. Obrovité balvany, povalující se místy v rokli, potvrzují, že ani život rokle nebude dlouhý, protože spraš je velmi nestabilní materiál. A to nejen proto, že zdejší jílovitou hlínu si brali obyvatelé blízké obce na vymazávání kamen. Rokle se zřejmě za pár století zhroutí sama. Taky pár javorů, jasanů a akátů, které v rokli rostou, už na svahu nenašlo dostatečně pevnou oporu a padlo, některé je třeba přelézt a jiné podlézt, protože se do úzkého profilu rokle nevešly. Rokle pozvolna stoupá, břehy se snižují a přibývá na nich trávy i stromů, a kopřivy se vrací zase zpátky těsně k pěšině, už jen sotva zřetelné na dně rokle. Před koncem terénního zářezu, ústícího kamsi do pole, má pěšák na vybranou. Buď se otočit a absolvovat kopřivovou léčbu ještě jednou, anebo to zkusit šikmo do svahu někam na pole. Pěšina tam mizí, ale podle skluzů bot je vidět, že se už o to kdosi pokoušel. Komu se to povede, vyleze na zarostlou polní cestu, která vede stále směrem k jihu a v poli se obrací skoro do protisměru, klesá podle louky zarůstající jasany a hlohy dolů a směřuje opět do Zeměch, až k prvnímu, největšímu z rybníků, jemuž se ovšem říká Třetí. A podle tří rybníků a památného dubu pak vede cesta až k prvním domkům sousední obce Olovnice, k hospůdce nazvané hezky U posledních sil, a pak dál až k vlakové zastávce.

Balvan nad obcí Jemníky

Balvany Kdybych napsal Menhiry, byl by článek určitě atraktivnější. Ale při pohledu na ty kusy kamene to prostě nešlo. Balvany, šutry, pískovce. Víc bych nedal. V středních a severních Čechách je těch údajných menhirů z celých Čech nejvíc, především na Lounsku a Žatecku. Dopátral jsem se seznamu na specializovaném „mysteriózním“ odkazu http://menhiry.mysteria.cz/seznam.htm , kde je těch „pravých“ jmenováno asi pětadvacet, z toho polovina v dvou zmíněných severočeských okresech. Pravost bych dále nezkoumal, jen uvedu, že mezi „pravými“ jsou třeba i dva velké šutry nacházející se na svahu Slánské hory, jeden na západním a druhý na severním svahu, údajně prý byly původně na vrcholu a poté shozeny dolů a nahrazeny kříži. Naopak jen mezi „možné“ menhiry se dostal třeba balvan ležící poblíž Kamenného Mostu. Mezi těmi „pravými“ nechybí samozřejmě Pastýř u Klobuk (s dovětkem, že byl dříve obklopen devíti menšími kameny, „ovcemi“) a ještě jeden balvan nacházející se blízko města Slaný: na kopci nad obcí Jemníky. Je zvláštní, že i když v téhle vsi jsem napůl vyrůstal a často tvrdím, že tu znám každý kámen, tak jsem o menhiru nad vsí neměl dlouho tušení. K nápravě jsem nezvolil ovšem zrovna vhodnou dobu. Po několika dnech dešťů, v půlce května, kdy obilí rostlo skutečně jako z vody, a navíc poslední liják spadl ráno. Ale byl jsem rozhodnut napravit neznalost a zamířil jsem na Netovice, podešel nadjezd starší části slánského dálničního obchvatu a po kopci mezi údolím Knovízského potoka a druhým dolíkem, kde se kdysi říkalo V Močidlech a kde se nyní napojuje stará „sedmička“ na obchvat, jsem postupoval až k ústí úvozové cesty od Jemník. Místo, kde by se menhir měl nacházet, bylo zdálky zřejmé: na nejvyšším bodě táhlého hřbetu, na kterém rostou bezy a plané růže. S plným vědomím, jak to dopadne, jsem vylezl na mez – a pak už to bylo úplně jedno. Polokecky se nasákly vodou a kalhoty po kolena taky, a tak jsem to už bezstarostně vzal čapím krokem přes pšenici k onomu křovisku. Kámen jsem neviděl. Na jedné straně bez, na druhé nivelační kóta, mezi nimi veliký keř růže. A až pod ním jsem uviděl červenohnědý balvan. Pokud mám pochybnosti o pravosti klobuckého Pastýře, v tomhle případě nemám žádné. Vzpomněl jsem si, že přesně tak vypadal kus železitého pískovce, na který narazili v Jemníkách u mostu přes Knovízský potok, když tam kopali nějakou vodoteč. Byl tak šedesát na šedesát centimetrů velký a dvacet nebo třicet čísel tlustý a tři chlapi ho dolovali těžce z výkopu ven. Pak tam dlouho ležel vedle pěšiny.

Tenhle železitý pískovec či jiným označením slepenec pod růžovým keřem je mnohem větší, mohutnější, skoro do kulata, část je možná ještě ukryta v zemi, takže na webu obce uváděný metr výšky mít může, a zrovna tak i hmotnost bezmála tunu. Poprvé byl hodnověrně zdokumentován v roce 1893 a z roku 1934 je dochována kresba tužkou. Podobně jako u jiných údajných menhirů není jasné, kde se na tomto místě vzal, ale nepochybně na současné místo na kótu 280 metrů nad mořem byl, stejně jako největší český menhir u Klobuk, odněkud dovlečen. Zatímco poblíž Klobuk ale kameny podobného složení běžně nejsou, tady asi nebylo nutno vláčet balvan daleko. Podle některých zpráv byl před více než stoletím zdokumentovaný kámen v roce 1948 svržen do asi 200 metrů vzdálené pískovny a pískovec, který dnes leží pod keřem, už není „ten pravý“, což připouští i web obce u fotografie staré asi deset let. O pár týdnů později jsem navštívil i onen „možný“ menhir u Kamenného Mostu. Vede k němu cesta od silnice procházející obcí, na počátku označení cedulí Menhir 1000 m. Pěšina je obcí udržovaná, přesto po vlhkém jaru sevřená metrovou trávou, a stoupá do táhlého vrchu směrem k západu, zpočátku hlubokým úvozem a později už v úrovni okolních polí. U kamene končí a cedulka se stejným textem, jaký je na webových stránkách obce, vypráví o menhiru – a docela objektivně. Nález údajného menhiru spadá do stejné doby jako kamene u Jemník. V roce 1896 byl odhalen při rozšiřování cesty na pole a byla u něj či spíše trochu pod ním i kostra, která měla „kámen za hlavou“. Z kostry se už poznat moc nedalo, protože ji nálezci poškodili a pamětníci tehdy tvrdili, že kámen je na tom místě odnepaměti. Balvan je podobně jako jemnický ze železitého pískovce, je ale výrazně světlejší, tedy s menším obsahem železa, a hlavně je zjevně člověkem opracován do podoby velkého patníku či náhrobku. Zřetelný byl na něm již při nálezu latinský kříž a nahoře otvor, snad po dalším zasazeném kříži, což naznačuje spíš středověký původ, i když se nedá vyloučit ani líbivá teorie, že do původního pohanského menhiru byl kříž vyryt a vsazen dodatečně. Mnohem pravděpodobnější však je, že jde o tzv. křížový kámen anebo jednoduchý náhrobek. Cestou zpátky do vesnice jsem si vzpomněl na červenohnědý šutr z výkopu u potoka v Jemníkách a pokládal jsem si otázku hodnou dědy Valentina z Básníků. „Kde ten šutr teď je?“ Kdyby ho někdo dovlekl na pořádné místo, třeba na kopec ke Pcherám, mohl se dostat do seznamu údajných menhirů. Aspoň do té nižší kategorie jako balvan u Kamenného Mostu.

Studánka pro kněžnu

Kolonáda pro Boženu „Knížeti Oldřichovi se z řádného manželství pro neplodnost choti nenarodil žádný potomek, avšak z jakési ženy jménem Boženy, jež byla Křesinova, měl syna neobyčejně sličného, jemuž dal jméno Břetislav. Jednoho dne totiž, vraceje se skrze selskou ves z lovu, uviděl řečenou ženu, jak pere roucha u studánky, a prohlédnuv si ji od hlavy až k patě, vpil do hrudi nesmírný žár lásky. Kníže poslav ihned pro ni, pojal ji v manželství, staré však manželství nerozvázal, protože toho času každý, jak se mu líbilo, směl míti dvě i tři ženy nebylo hříchem unésti manželku bližního ani manželce vdáti se za ženatého muže…“ Tak praví nejstarší český kronikář Kosmas, který onen příběh znal ovšem už také jen z vyprávění. Základ je však nesporný: Oldřich I. vládl dvaadvacet let (1012-1034) jako český kníže a s manželkou Boženou, která ho skoro o dvacet let přežila, měl syna, pozdějšího knížete Břetislava I. Pověst o Oldřichovi a Boženě znalo před sto lety každé české dítě a v povědomí lidí se udržuje dodnes. A s ní už přinejmenším od dob národního obrození panuje názor, že Oldřich byl pašák, protože si za ženu vzal Češku, navíc z obyčejného selského rodu. A nezměnila na tom nic ani historická fakta dokládající, že Oldřich se ke knížecímu stolci dral a poté ho hájil stejně brutálními způsoby jako jeho nejstarší bratr Boleslav, že se víc než o zemi staral o lov a hodování, a že, jak připouští Kosmas, ale tutlají pozdější kronikáři, byl v době setkání s Boženou ženatý, a Božena nejspíš vdaná. Ale na to se tehdy opravdu asi tak nekoukalo, anebo na to nekoukal Oldřich, koneckonců kníže není poslanec, kníže může. Každopádně zásluhou té pověsti, umístěné Václavem Hájkem z Libočan do Opučné (dnešní Peruce), měli Češi také obecně v povědomí, že kdesi existuje obec toho jména. Ale Peruc není jen studánka a dub, upomínající na knížecí love story. Je až s podivem, že se do obce, které byl roku 2006 vrácen titul městyse, nehrnou davy turistů. Snad je to z velkých měst trochu z ruky, anebo turisté vyhledávají jiné cíle než „obyčejné“ památky, staré stromy nebo tichá údolí. Peruc je obcí obrovskou. Třiapadesát čtverečních kilometrů, jedenapůlkrát víc než město Slaný. Patří do ní osm vesnic a už při historicky prvním sčítání lidu v roce 1869 měla přes 4000 obyvatel. Dnes jich tu žije polovina. Všechny důležité budovy najdete v centru „vlastní“ Peruce, kilometr od železniční zastávky: radnici, školu, obchody. A taky nejcennější stavební památky. Zámek v Peruci stojí na místě někdejší tvrze a jeho současnou podobu mu dali italští architekti před 250 lety. Obec se v roce 1994 rozhodla zabránit případným spekulantům, aby zámek znehodnotili, a tak ho koupila sama. Na nezbytnou rekonstrukci ovšem peníze neměla, a tak sháněla investora.

V roce 2007 koupili zámek dva Britové, ale zůstalo jen u plánů. Od nich získala nemovitost česká majitelka a po pětileté obnově se v roce 2020 severní a západní křídlo zámku otevřelo opět veřejnosti. Všechno není ještě dokončeno, pracuje se v jižním křídle, kde je umístěna galerie malíře Emila Filly, venku se dláždí cestičky, z balkónu roste metrová divizna, ale památka byla zachráněna.

Oldřichův dub / Kostel sv. Petra a Pavla

Městys se přičinil i o záchranu druhé památky – ze sýpky v parku zámeckém areálu, postavené Thun-Hohensteiny v roce 1876, bylo zřízeno Muzeum české vesnice. Exponáty, především starými zemědělskými stroji i předměty denní potřeby, přispěli i mnozí místní obyvatelé. Třetí památka v centru obce, kostel sv. Petra a Pavla, na obnovu dosud čeká. V roce 2018 spadl ze stropu veliký kus omítky, naštěstí jen na prázdnou židli varhaníka, a kostel byl pak uzavřen. Zájem o odkoupení projevila Nadace Emila Filly, kterou spoluzakládala i majitelka zámku, a vlastník, tedy římskokatolická církev, se prodeji nebrání. Tak snad se dočká obnovení a otevření i kostel. Radnice městyse s bohatě zdobenou fasádou je už v prudkém srázu do údolí, v ulici, která se jmenuje – jak jinak – Oldřichova. Studánka je kousek nad ní. Když jsem byl v Peruci poprvé někdy před dvaceti lety, tak jsem ji nenašel. Hledal jsem ve svahu nad památným dubem (vypadalo to tam tehdy jinak, v roce 2020 byly dolní i horní rybníček opraveny a celé okolí se proměnilo v krásnou vyhlídkovou trasu) a žádnou studánku, třeba obloženou žulovými kameny nebo s nějakou stříškou, jsem nenašel. Taková se opravdu najít nedá. Boženina studánka totiž není malá studánka nebo pramínek, je to mimořádně vydatný zdroj vody, který byl v celém devatenáctém století využíván obyvateli obce a navíc stačil i pro místní menší pivovar. A tak majitelé panství, Thun-Hohensteinové, obložili pramen pískovcovými bloky, z pískovce vedou k němu poctivé schody, to všechno obklopili sloupy jak na lázeňské kolonádě a nad pramenem vztyčili pseudogotickou věžičku. No, nějak mi to k názvu „studánka“ nepasuje. Podobně jako příběh Oldřicha a Boženy, tak i historie studánky či vodárny má však líc a rub. Na přelomu 19. a 20. století postihla Peruc několikrát epidemie infekčních chorob s mnoha stovkami nakažených a desítkami obětí – a ukázalo se, že příčinou je hygienicky závadná voda ze studánky. Už před první světovou válkou začali místní konšelé horečně shánět zdroj kvalitní pitné vody, ale dlouho se to nedařilo. Válka, nedostatek peněz a hlavně málo vydatné zdroje. Vždyť Peruc měla tehdy kolem pěti tisíc obyvatel! Až v roce 1930 byl vodovod dokončen. Obec se pořádně prohnula, dílo stálo 1 650 000 korun dobré československé měny. Vynásobte si to tak šedesáti. Ale to místo, odkud Peruc skoro osmdesát let brala pitnou vodu, taky stojí za vidění. Z centra městyse vede červená turistická značka vzorně upravenou cestou v lese a pak míří prudkým srázem dolů. Po necelých dvou kilometrech cesty se na dně údolí objeví několik domků, které kdysi sloužily jako hospodářská stavení Débeřského mlýna. Samotný mlýn se nedochoval, po skončení provozu byl v roce 1928 zbořen. Obytnou budovu sousedního statku, kde bydlel ještě po válce šafář Débeřského dvora, za-

loženého nad obcí Débeř, zachránil od zboření malíř Jiří Corvin, který poloviční ruinu v roce 1967 koupil a začal pomalu opravovat – aspoň tu část, kde chtěl bydlet a kde nakonec střídavě s pražským ateliérem žil až do své smrti v roce 2004. Prastarý dům, jak dokládá vročení na trámu s datem 1640, nakonec našel v roce 2016 nového majitele, který rekonstrukci „Corvinova statku“ dokončil. A právě okolí již polorozbořeného mlýna i s prameny Peručtí v roce 1927 skoupili a zdejší voda pak zásobovala jejich obyvatele až do roku 2007, kdy se Peruc napojila na přivaděč Hřiškov–Panenský Týnec–Donin. Ve svahu vedle obytné budovy statku je dosud portál vodárenské štoly, kterou vyrazila firma Ing. Jaroslav Matička, Praha-Karlín, stavitelé vodovodu. Od statku stoupá značená cesta k prvním domkům osady Debeř a od nich se pěšina vrací do hlubokého a vlhkého údolí Débeřského potoka a pokračuje až k dalšímu mlýnu, zvanému Hořejší, kde ústí na silnici. Dnes je v mlýně penzión a hostinec Oldřichův dub. Ten skutečný dub stojí asi o půl kilometru po silnici výš. Vlastně jsou to duby dva. Kdyby menší a mladší z dubů stál kdekoli jinde, byl by se svým víc než čtyřmetrovým obvodem kmene považován za obra. Ten „pravý“ Oldřichův dub je však jiná liga. Osm metrů v obvodu ve výšce hrudi člověka, skoro deset při zemi. Koruna se vypíná přes třicet metrů vysoko. Po dvou požárech, založených v dutině stromu vandaly v letech 1993 a 1995, dosud vcelku zdravý strom značně utrpěl, ale byl ošetřen, prořezán, byla mu upravena vazba kolem kmene a i tuhle pohromu přežil. Zda skutečně pamatuje knížete Oldřicha I., se už patrně nedozvíme, byť 800–1000 let mu odhady odborníků přisuzují. Ale žít bude ještě mnoho let a nepochybně se dočká i dalšího zpracování oné pověsti. Setkání Oldřicha a Boženy by sice bylo dnes spíš erotickou epizodou v české verzi Hry o trůny, ale historickému portrétu knížete Oldřicha by se možná blížilo víc než romantický obraz mladého lovce, který si za ženu vyvolil prostou českou pannu.

Rybníček u Blevic

Dubové ticho Před pár lety se trať Kralupy nad Vltavou–Slaný stala linkou S40 systému ROPID a České dráhy přidaly hlavně odpoledne další páry spojů. Nastal problém, kde se na jednokolejce budou vyhýbat, protože Podlešín a Zvoleněves jsou hned vedle sebe a Kralupy předměstí zase na druhém konci. Volba padla logicky na zastávku Olovnice, kde zůstala obsluha a dvě použitelné koleje. Ty koleje, stejně jako most přes místní komunikaci, se dočkaly generální opravy, nádražní budova nové střechy, komínů a přístavku a nastaly zlaté časy. S Pepou, s nímž občas jezdím ranním vlakem, jsme začali Olovnici říkat Hlavní nádraží. Jeden motorák přijel od Kralup a čekal, až se objeví ten od Zvoleněvsi, anebo naopak, strojvůdci se pozdravili, výpravčí vyšel ven a odmávnul, a to všechno dokumentoval na mobil vytáhlý, hubený, asi patnáctiletý kluk. Pro jeho prostou duši to byla asi ta nejlepší zábava. Na podzim roku 2020 se na trati od Kralup na severozápad budovalo a kopalo. Budova v Kralupech-předměstí prošla celkovou rekonstrukcí, po ní i ta ve Zvoleněvsi. Kolem trati dělníci vyhloubili příkop a do něj položili tlustý kabel a měnili zabezpečovací zařízení, což naznačovalo, že automatická obsluha zabezpečení trati S40 postupuje. A jednoho dne na počátku prosince zůstaly dveře stanice Olovnice zavřené a v oknech tma. Obsluha trati zde skončila. A od té doby je olovnické nádraží stejné jako sousední v Kamenném Mostě nebo v Neuměřicích, jen ty dvě koleje tam zůstaly a někdy se tam – už s dálkovým řízením – míjejí zpožděné vlaky. Mlha stoupala z promáčené země po třídenních deštích, když jsem spolu třemi místními vystoupil z motoráku. Pak se naše cesty rozešly. Oni mířili do centra Olovnice a já přes ten opravený mostek směrem k hospodě U nás a dál Kladenskou ulicí do kopce až na kraj obce. Minul jsem poslední domek na kopci a vešel do zeleně. Nečekejte hustou smrkovou monokulturu, jaké naši předkové vysazovali po celých Čechách, i v nížinách, kde by jinak smrky nebo jedle nerostly. Akáty, jasany, duby, javory a spousta keřů. U silnice potkáte ceduli oznamující, že jste vstoupili na území okresu Kladno a vlevo odbočuje úzká asfaltka, která vede pak směrem k památnému dubu a třem rybníkům u Zeměch. Kdybyste měli čas, nelitujte kilometru a tam a zpátky. Památný dub zimní táhne už tři století vodu od Slatinského potoka a blízkých rybníků a narostl do úctyhodné velikosti. Vrcholové větve shlížejí na zem z třiceti metrů a kmen neobejmou dva chlapi. I několik jeho blízkých sousedů jsou statné stromy. Památný dub roste už na katastru Zeměch, hranici s katastrálním územím Olovnice tvoří Slatinský potok, skromný po-

tůček, který se asi po dvou stech metrech vlévá do Knovízského potoka. Asi kilometr od kraje Olovnice se silnice rozdvojuje, ta lepší vede na Slatinu a užší, se spoustou děr, míří k Blevicím. Nevím, kolik aut po ní přejede za den, ale v tom mlhavém ránu jsem poslouchal jen ptačí zpěv. Z jedné strany Slatinský rybník a kolem silničky stoleté javory, z druhé pískovcové návrší, docela strmě stoupající od silničky. Asi půldruhého kilometru od Slatinského rybníka se objeví vpravo vysoký a mohutný památný dub a za ním další rybníček a přímo proti němu začíná dubová alej. Jsou to vlastně dvě stromořadí paralelně směřující k jihu k okraji obce. Těch stromů je přes třicet a nejsou to třistaleté kusy, ale jejich řada s upravenou pěšinou mezi nimi působí impozantně, jako cesta do chrámu dubového ticha. Obec Blevice je klidná, se skromným, ale opraveným obecním úřadem a žlutě svítící kapličkou na návsi. Všechny cesty ze středu obce vedou do kopce, silnice do Slatiny nebo do Kolče i vedlejší na jih. Na jejím konci, na samém kraji obce, najdete ještě jedno tiché místo. Na vstupní brance domku je vročení 1885 a na fasádě hebrejský nápis, který znamená „Prach jsi a v prach se obrátíš“. Dovnitř, za hřbitovní zeď, můžete, a to v doprovodu průvodce, vstoupit však jen v neděli. Pak uvidíte jeden z nejzachovalejších židovských hřbitovů středních Čech, založený už někdy v 17. století a mnohokrát rozšiřovaný. Sloužil židovské náboženské obci v Ješíně, později ve Velvarech. Je na něm dochováno kolem tří stovek náhrobků od počátku 18. století až do roku 1945. Jsou zde i náhrobky několika haličských uprchlíků nebo náhrobek rabína Jakoba Utitze z Velvar. V roce 2008 byla opravena hřbitovní zeď a o rok později vztyčena a odborně restaurována téměř stovka cenných náhrobků. Uzoučká, ale opravená silnička vede podle hřbitova dál do kopce a pak zase dolů, na pomezí Kolče a Zákolan. A tam už oáza ticha končí. Dvě železniční tratě, frekventovaná silnice spojující Kralupy nad Vltavou a Kladno. A občas mnohem víc turistů, protože tady se psala historie, ta prastará a slavná u rotundy svatého Petra a Pavla na Budči, i ta mnohem mladší a smutnější, zaznamenaná sochou druhého dělnického prezidenta v parku v obci. Vprostřed kopce na Budeč stojí obyčejný, ale vzorně opravený a znovu vysvěcený křížek. Dal ho zbudovat před více než stovkou let sedlák, kterému při cestě na strmém svahu z Budče dolů praskla u vozu oj – a on jako zázrakem ten strašný karambol ve zdraví přežil. Kdybyste došli až do Zákolan a putovali od parku nahoru na Budeč, zastavte se u něj. Ten prostý křížek taky vypráví lidský příběh, i když ho v turistických průvodcích nenajdete. A je u něj ticho.

Tudy občas teče voda

K pramenům Vsadil bych se, že Krok a jeho tři dcery má v povědomí mnohem víc Čechů než prvního historicky doloženého knížete Bořivoje, a Bořivojova manželka Ludmila je na tom trochu líp jen proto, že byla zardoušena. Obecně je v povědomí i to, jak to bylo s Krokovými dcerami. Teta a Kazi se živily vcelku poctivě, zatímco Libuše si zvolila dráhu politickou, po svém otci na čas převzala vládu, manžela si pak vybrala podle svého gusta a stala se zakladatelkou přemyslovského knížecího rodu, tudíž je daleko známější než obě starší sestry dohromady. Z „bájného vypravování starců“, jak s přiměřeným odstupem nejstarší české pověsti pojmenoval Kosmas, je známo i to, kde Krokovy dcery sídlily. Tož se vydejme do sídla té nejproslulejší. Cesta nepovede ovšem do současného Libušína, ale ke stejnojmennému hradišti nad ním. Nejblíž je k němu pro pěšáka z autobusové zastávky Důl Kladno, ze železniční trati ze zastávky Kladno Ostrovec. Autobusová zastávka nese jméno sousedního dolu, poslední, které měl po roce 1990, a je to určitě přijatelnější označení, než Nejedlý nebo Klement Gottwald, jak se důl jmenoval po osmačtyřicátém. Jeho původní jméno bylo ale Schöller, a pod tímto jménem ho mají zapsáno v paměti i havíři, protože právě ze Šelerky vyjel 29. 6. 2002 poslední uhelný vůz celého kladenského černouhelného revíru. Těžní věž je dosud na svém místě, areál není opuštěný a následky dolování budou patrné ještě po staletích. Kousek od areálu dolu začíná turistická trasa k hradišti Libušín. Pro návštěvníky spíš ke kostelu sv. Jiří a dřevěné zvonici, dnes nejviditelnějším stavbám v prostoru hradiště. Kostelík byl založen snad už v 10. století, v době největšího rozvoje hradiště, později mnohokrát přestavován, od roku 1352 je veden jako kostel farní a jeho současná podoba je z roku 1883. Když rychle rostoucí město Libušín vybudovalo a nechalo vysvětit v roce 1908 svůj vlastní kostel sv. Prokopa, stal se kostel sv. Jiří kostelem hřbitovním a poutním. Dřevěná zvonice byla ke kostelu dostavěna později, kolem roku 1500, a měla původně dva zvony, nedochoval se však ani jeden. O ten zbylý přišla zvonice v roce 1996, kdy zlodějům nestačilo už to, co narabovali v kostele, a tak sejmuli i zvon. Ke kostelu a zvonici dnes přicházejí pěšáci i cyklisté, ale hradiště Libušín prožilo svůj největší vzestup mnohem dřív. Podle archeologů vzniklo po polovině 10. století a patřilo k největším opevněným hradištím tehdejšího přemyslovského knížectví. Opevněný prostor – hradiště a dvě předhradí – zaujímá plochu 12,5 hektaru (tedy 25 fotbalových hřišť!) a oba pásy hradeb z hlíny vyztužených kdysi dřevem jsou dodnes dobře zachovalé. Chránily hradiště od západu, z ostatních stran bránil

obyvatele hradiště přirozeně terén, hradiště bylo postaveno na ostrohu podobně jako většina jiných opevnění té doby. Na severní straně hradiště je studánka, o níž uslyšíte, že z ní pila snad kdysi kněžna Libuše. Podle archeologických nálezů je velmi pravděpodobné, že místo kolem studánky, která je skryta dole pod svahem do údolí k severu, bylo osídleno pohanskými kmeny Čechů už někdy v sedmém století, což samozřejmě stoupencům reálného základu pověstí o Libuši nahrává. Cesta ke studánce není na rozdíl od perfektních popisů všech opevnění a akropole vyznačena, a na studán-

Koryto potoka v parku v Libušíně

ku není také zrovna lákavý pohled. Pramínek je zaházen větvemi a prýští do černé hlíny, je však čistý a kelímky postavené na okraji svědčí o tom, že pověst má i v dnešních časech své kouzlo. Obávám se však, že kdyby dnes do kněžny věští duch u studánky vstoupil (tak ten stav „u vytržení“ popisuje ohleduplně Alois Jirásek), prorokovala by nanejvýš slávu dolů a ocelového města, protože by jí rozhled zcela skrývala gigantická halda hlušiny ze sousední šachty. Pramenů je v okolí hradiště mnohem víc a jsou zdrojem potoka, který se kdysi jmenoval Svatojiřský, dnes je na mapách označován jako Knovízský a jeho původní název je používán jen pro horní část jeho asi čtyřiadvacetikilometrového toku. V časech zvláště normalizovaných byl pro horní část toku používán i název Libušínský nebo Vinařický, protože Svatojiřský se jaksi nehodil. Který z těch pramenů je ten pravý? Wikipedie opírající se o Zeměpisný lexikon Československa z roku 1984 uvádí, že potok pramení v nadmořské výšce 385 metrů, jihozápadně od Libušína pod hradištěm s kostelíkem sv. Jiří. Tomu by odpovídala spíše studánka v prvním hlubokém zářezu hned pod hradištěm, který končí až u velmi frekventované silnice spojující Kladno-Rozdělov se smečenskou silnicí. Poloha GPS 50°9´10´´N / 14°02´10´´E pramene však určuje jednoznačně na druhé hluboké údolí, do prostoru přírodní rezervace Pašijová dráha. Sestoupil jsem od silnice po pěšině do hluboké rokle a uviděl pramínek, vyvěrající do černé hlíny. O pár metrů níž jsem se z vody napil a otočil se. Pramen Knovízského potoka stráží obrovský, nejméně třicetimetrový buk, bůhvíproč

dosud nezapsaný do seznamu památných stromů. Opřel jsem se o něj a díval se chvíli na pramen a pak pokračoval po pěšině dolů. Po několika desítkách metrů se tenká stružka vody ztrácí kdesi v listí a v bahně a dole nad městem se obě pramenné rokle sbíhají v nepřístupném oploceném areálu městského hřiště. Vydal jsem se do Libušína znovu, putoval po zelené značce z města nahoru, ale ani v místě, kde zatrubněné koryto opouští tento oplocený areál, jsem nenašel vodu. Nebyla vidět ani v dalším korytě, kudy podle mapy snad někdy teče voda zpod dolu Schöller. Ale ačkoli to matematicky nevychází, někde v podloží se přece jen vody spojují, protože pod zahrádkářskou osadou, na konci ulice Svatojiřská, vytéká z betonového krytu tenký pramínek vody. Ústí do betonové jímky, do níž směřuje z druhé strany podezřele vyhlížející kanalizační roura, a pak zase mizí v podzemí, vynořuje se a městským parkem už teče vybetonovaným korytem jako slabý narezlý potůček. Trochu neromantický konec putování – ale doba bájných vyprávění starců dávno minula a tenhle kraj sedláků a havířů si na romantiku moc nepotrpěl. Teprve mnohem níž, u posledních domků Libušína, před čistírnou odpadních vod, se Svatojiřský či Knovízský potok mění v přírodní strouhu, a o další dva kilometry dál, posílen o vody Svinařovského potoka, se mění v čistý a svižný proud, který od Třebichovic až do Kralup, po své ústí do Zákolanského potoka, provázel celé století železnici a poháněl desítky mlýnů. Ale to by byla už jiná historie.

O tomhle sní každý houbař

DOVYPRÁVĚNO Ještě spí a spí a spí zámek šípkový, žádný princ tam v lesích ptáky neloví. Ještě spí a spí a spí dívka zakletá, u lůžka jí planá růže rozkvétá. To se schválně dětem říká, aby s důvěrou šly spát, klidně spát, že se dům probouzí a ta kráska procitá, zatím spí tam dál, spí tam v růžích. Šípková Růženka / Ritchie Blackmore, David Coverdale / Zdeněk Svěrák / Jiří Schelinger 1977

Kilo hříbků Slunce se snažilo zahnat blížící se podzimní rovnodennost, dávno už vypilo ranní rosu a ohřálo vzduch. Stál jsem na zastávce mezi Jedomělicemi a Libovicí a čekal na autobus, jeden z těch tří nebo čtyř, které o víkendu tudy směrem na Slaný projedou. Košík se slušnou úrodou klouzků a hříbků odpočíval na kraji příkopu. Ani jsem nepostřehl, že kousek ode mne zastavila šedá oktávie a z ní vyskočil chlápek s košíkem v ruce. „Dobrý den,“ hlásil se už od auta. „Mohl byste mi prodat trochu těch hříbků?“ zeptal se, jak ke mně došel. Zaujal mě, že se ptá upřímně „mohl“ a ne po česku „nemohl“ a taky tím, že držel v ruce pětistovku. Bylo mu tak pětačtyřicet, sportovní typ, džínová bunda a pod ní tričko s Metallicou. Knírek, nad levým okem dlouhý, snad šesticentimetrový šrám. „No, klidně, řekněte si kolik,“ odpověděl jsem a začal přendávat do jeho košíku hříbky. Odebral jsem sotva kilo, když mě zarazil. „To stačí, mockrát děkuju. Strašně jste mi pomoh,“ povídá ten chlap a vrazil mi pětistovku do ruky. A z auta se vyklonila dlouhočernovlasá, náramně hezká dvacítka, mohla to být klidně jeho dcera, zavolala „mockrát díky“ a zamávala na pozdrav. Oktávie odjela, za chvilku se od Jedomělic vynořil ze zatáčky autobus a já se zbytkem hub se vracel zpátky do Slaného. …. Druhý den jsem ten příběh vyprávěl v práci. „Tak to rozhodně nebyla jeho dcera,“ povídá Štěpánka zkušeně, „to

se jenom trochu blbě zdrželi a bez hub by teď, když každej nosí z lesa plný košíky, nemoh přijet domů.“ „No jo, ale proč ji vozí s sebou?“ nešlo mi do hlavy. „To nevím, třeba se někde scházej jinde a veze ji domů, anebo ji někde vysadí po cestě u Billy a pak teprv pojede k tý svý,“ vysvětluje Štěpánka, a zvědavě dodává „a cože to měl nad vokem?“ „Dlouhej šrám, jizvu, už asi starou,“ opakuju. „No tak to je Pavel!“ vykřikla Štěpka. „Jakej Pavel?“ ptám se. „Pavel Čermák od nás ze vsi. To nikdo jinej bejt nemůže. Něco přes čtyřicet, dělá v nějaký počítačový firmě. Viděla jsem ho párkrát s tou jeho, ona je nejmíň o hlavu menší a o hodně širší a o nějakej rok možná starší. Myslím, že se jme-

Les na Kejkolu (foto Ivo Horňák)

nuje Jitka, já ji ve vsi často vidím, jak tahá tašku s nákupem. Já to prověřím,“ nabízí se Štěpka. „Hlavně nic nevykecej,“ připomínám. …. Utekl asi týden. Ráno se otevřely dveře naší kanceláře a uslyšel jsem „Je to von!“ Snad ani neřekla ahoj. „Kdo?“ já na to nechápavě, taky místo pozdravu. „No přece Pavel,“ hlásí Štěpánka. „Pavel Čermák. Potkala jsem tu jeho Jitku, nesla pytel cibule, takovou tu síťovku, pět kilo cibule, tak se jí ptám, jestli to má na uskladnění, a vona že ne, že to dávno spotřebujou, protože Pavel teď nosí dvakrát nebo třikrát do tejdne houby, že si dělají smaženici a houby s fleky a bůhvíjak a moc jim to oběma chutná. Tak jsem se jí ptala, kde to ten Pavel sbírá, a vona, že někde kolem Mšece, že to tam dobře zná, že tam jezdí už pět nebo šest let, a že přinese houby, i když je už je všude sucho, protože ví, kde se drží vlhko a kde to pořád roste. Vona je strašně ukecaná,“ konstatuje Štěpka. „Tak jsem jí popřála dobrou chuť, ale bylo mi jí líto,“ povídá. „Pět nebo šest let? To ta holka byla snad pod zákonem,“ napadlo mě. „A že s ním ta jeho Jitka nejezdí?“ ptám se. „Jo, to jsem se jí ptala taky, ale vona, že s ním byla asi dvakrát, a že to pro ní není, s tou její figurou, aby se trmácela půl dne po lese,“ odpovídá Štěpka. „Půl dne? Když rostou, tak to má nasbíraný za hodinu. Jenže před tejdnem se nějak zdržel,“ vzpomínám. „Jo, zdrželi se. Ale stejně je ta Jitka chudák. Brečí doma nad cibulí a von si užívá,“ rozčiluje se Štěpka.„Jakejpak chudák. Vobě mají svý. Jedna hodí cibuli a houby na pekáč a pošmákne si a druhá...“ „…nepotřebuje ani tu cibuli,“ doplní mě Štěpánka. „A von jim oběma poctivě slouží,“ prohlašuju, i když Štěpka se zamračí. „No jo – ale co od prosince do června? To žádný houby přece nerostou,“ uvědomil jsem si. „To třeba jezdí zase za jinou dvacítkou,“ ironicky říká Štěpánka. „No já to zjistím,“ ubezpečuje mě. …. Byl už konec listopadu, advent za dveřmi, když mi Štěpánka mezi řečí v kanceláři povídá: „Tak už vím, jak to je s Pavlem mimo sezónu. Zeptala jsem se Jitky, na čem si pochutnávají v zimě, když dojdou houby. Prej na rybách. A že ve Mšeci je prodejna Českýho rybářství, kde se dostanou čerstvý ryby. Že prej zase Pavel vozí ryby, sladkovodní, kapry, líny, občas sum-

ce. A že vona umí ryby na dvacet způsobů a že si kupujou k nim v Kvíci bílý víno,“ vypráví Jana. „Ale že i v zimě to táhne Pavla do lesů, že jí tam jednou vzal, a že v únoru potkali kance a že už tam nikdy nepůjde. A že Pavel se neměl živit někde u počítačů, ale jako hajnej.“ „Jo, specialista na vysokou. A na černou. Ale vidíš, že von slouží poctivě celej rok. A že jsou všichni tři spokojený,“ říkám jí a v duchu uvažuju, kolik let to ještě takhle vydrží. …. Do zimy toho na houby štědrého roku 2019 jsem byl v lesích kolem Jedomělic a Mšece ještě několikrát a taky se vracel se slušným úlovkem. Ale už jsem ho nikdy tak dobře nezpeněžil a lesy ani zdaleka neznám tak dobře jako Pavel s jizvou nad levým okem. Ale zato už dobře vím, proč jsou Češi národem houbařů.

Vzhůru na Olšany!

Závody do vrchu Už bezmála před sto lety, v roce 1924, se poprvé postavilo na start v Knovízi deset motocyklů firmy Orion Michl a výjezdem do kopce směrem k Brandýsku (tedy správně k Olšanům) předvedlo, jak kvalitní stroje továrna pana Michla vyrábí. O dva roky později byla z reklamní prezentace už celonárodní akce, při níž vyrazily do vrchu motocykly i automobily, za jejichž řídítky seděla taková závodnická esa, jako byla Eliška Junková, hrabě Kolowrat, Čeněk Junek nebo hrabě Lobkowicz. Následovala dlouhá pauza, až po roce 1989 byla tradice pod patronátem Orion klubu obnovena a její novou éru zastavil až na rok koronavirus. V roce 2021 se však už opět jelo a tradice pokračuje. A tak jsem taky na návsi v Knovízi nechyběl. Ne, nepřišel jsem tam jako automobilový fanda. K autům jsem měl vztah vždycky chladný, znal jsem je od klukovských let jako pomocná síla při opravách našeho spartaka, později cortiny a nakonec felicie, jako podávka, který mistrovi, tedy svému otci, přihrával klíče, šroubováky a přenosnou lampu, a lidi, pro které jsou hodiny za volantem ta nejlepší relaxace, jsem nikdy nechápal.

Ale tihle pánové (a vzácně i dámy) u startovního roštu v Knovízi jsou úplně jiná sorta. To nejsou jen automobiloví nadšenci, kteří hltají každou technickou novinku, znají kdejaké motorické stránky na webu a navštěvují autosalóny, ani pohodáři, objíždějící se svou škodovkou hrady a zámky nebo rockové koncerty, tohle jsou zachránci skvostů z minulých dob, něco jako restaurátoři, ale na rozdíl od člověka, který dva roky den co den stoupá na lešení, aby centimetr po centimetru odkrýval a obnovoval staré grafiky v omítce nebo původní malbu neznámého mistra, tihle báječní blázni jezdí stovky kilometrů po republice i za hranice, putují po všech možných bazarech a burzách, navštěvují staré dědy po vsích ukrývající ve stodole dávno nepojízdné stroje nebo kusy železa z jakéhosi vehiklu, šmejdí po sběrných dvorech a šrotištích, a pak ty rezavé a zohýbané kusy železa přinášejí domů jako nejvzácnější klenoty, aby je desítky a stovky hodin pilovali, brousili, svařovali a natírali, a tak je přiblížili originálu, který vyšel z továrny někdy před osmdesáti nebo sto lety, další stovky hodin pak všechno sesazují, montují a vylaďují, a nakonec celé svoje dílo vystrkají před dílnu, nahodí motor – a popojedou pár metrů na důkaz, že se stal zázrak. A s tím zázrakem pak třikrát do roka vyrazí někam na sraz veteránů, na jízdu

Tachometr do šedesáti (mil za hodinu)

elegance nebo závod do vrchu, natáhnou na sebe stylové kalhoty, overaly a bundy, napaří na hlavu závodnickou helmu a užívají si své chvíle slávy. A právě tihle chlapi se potkávají na seřadišti Závodu do vrchu Knovíz–Olšany, chystají od rána svoje stroje, vedou řeči mezi sebou a taky s návštěvníky, kteří se přišli na ty poklady podívat, a je jim dobře, i když i v nich hlodá červíček nejistoty, jestli to všechno klapne, motor naskočí a veterán vyrazí do první zatáčky, za ní nabere rychlost a začne šplhat obcí a potom kolem lesa směrem k Želenicím, aby pak uhnul vpravo a táhnul až na vrchol kopce na Olšany. Přišel jsem mezi ně, ještě samozřejmě dřív, než se začali řadit na startovní rošt, a obhlížel připravené veterány. Nebyla to samozřejmě jenom auta, ale taky staré motocykly, ba i traktory, a všechny byly vyleštěné – jako na přehlídku.

Obcházel jsem stroje a najednou před sebou uviděl embéčko. Tmavě zelené embéčko. Jako kdybych se vrátil o šestapadesát let zpátky, kdy s přesně takovým embéčkem přijel náš soused z Dolních Počernic, jinak rodilý Moravák ze Svatobořic, a hned hlaholil: „Tož se deme na to podívat.“ A můj táta šel a společně s panem Josefem prohlíželi novou škodovku 1000 MB, které sice motoristé začali přezdívat „tisíc malých bolestí“, ale která si svoje odsloužila, pokud vím, i panu Josefovi, a jak jsem v Knovízi viděl na vlastní oči, pár se jich dochovalo ve vzorné péči až dodnes. „Vy jste měl taky embéčko?“ ozvalo se vedle mě. Pan majitel, patrně zaujatý tím, jak pozorně jsem si auto prohlížel. „Ne, ani já, ani mí rodiče, ale embéčko, úplně stejný tmavozelený barvy, si kdysi ve čtyřiašedesátém nebo pětašedesátém pořídil náš známý z Počernic. Za pár let jsme se odstěhovali a ani nevím, kde to auto skončilo, asi ho pak prodal. Ale když to tady vidím, tak si na Jožku, jak na něj vždycky volávala jeho manželka, vzpomenu.“

„Já jsem tenhle kus koupil od prvního majitele,“ povídá chlápek od auta, možná stejně starý jako jeho stroj. „Nemělo to najeto ani šedesát tisíc, měl to v garáži, a dokud jezdil, tak se o auto staral, tak jsem ho dal vlastně jen trochu do pucu. Ale já mám nejenom tohle embéčko, ale doma mi stojí ještě jawa, třistapadesátka z roku 1935, nádhernej kousek, ještě s původním rozvodem SV, našel jsem to jako úplnej vrak v jedný starý stodole u Rakovníka, hrabu se v tom už šest let, chybí mi už dodělat jenom elektrika a možná za rok s ní přijedu…“ „Tak hodně štěstí,“ popřál jsem mu a šel zase po place na knovízské návsi, abych si všechno prohlédl ještě dřív, než se stroje seřadí na startovním roštu a vyrazí nahoru. Vzpomněl jsem si na tátu, jak vždycky smutně komentoval moderní auta plná elektroniky, protože to už nebylo nic pro fachmany, kteří odklopili kapotu a poznali zkušeným okem, co se děje, tam se už neuplatnila šikovnost řemeslníka, tam už nebylo místo pro uspokojení a potěšení z dobře udělané práce vlastních rukou. Ti báječní chlapi za volanty starých aut a motorek, kteří přijeli na závod do vrchu z Knovíze do Olšan, tenhle krásný pocit důvěrně znají. Kdyby uměli tak dobře vyprávět, jak mají šikovné ruce, vznikla by knížka neuvěřitelných příběhů, o kterých by kdekdo prohlásil, že se to přece nemohlo stát, ale byl by usvědčen, že to tak bylo, protože to dílo, k nepoznání od dávno zničeného originálu, by stálo před ním a nabízelo mu sedadlo vedle řidiče, aby se projel proti proudu času. Tak se přijďte na ně za rok podívat.

Nechoďte k nám po čtyřech!

Třetí do páru Vildu jsem poprvé potkal před víc než patnácti lety. Byl jsem tehdy ještě nezkušeným místostarostou v Roztokách a Vilda právě tak nezkušeným tajemníkem v městečku R. Dalo nás dohromady školení, které se pravidelně tehdy pořádalo pro začínající představitele obcí v Benešově. Vilda tam byl snad jako záskok za svého starostu anebo to bylo pro starosty a tajemníky dohromady, to si už nepamatuju. Každopádně jsme se tam dali do řeči, a protože jsme si dobře rozuměli, tak to zdaleka nebyl rozhovor poslední. Přešla řada let a kontakt na sebe jsme ztratili. Já jsem dávno místodržitelské místo opustil, ještě mě pak jakožto řadového zastupitele párkrát napadlo se na Vildu obrátit s nějakým dotazem, protože on v úřadu zůstal, ale i tyhle kontakty časem utichly. Jen jsem se z druhé ruky dozvěděl, že Vilda změnil působiště, že se po úspěšném konkursu stal tajemníkem v městské části na okraji Prahy a že se i s rodinou, kterou kromě manželky tvořily dvě dcery kolem deseti let, tam taky přestěhoval. A pak jsme se na jaře potkali. Kde jinde než na nádraží. Já na výjimečné cestě do centra Prahy, Vilda taky služebně. Málem jsem ho nepoznal. Patnáct let je patnáct let, statná figura se širokými rameny se sice skoro nezměnila a ani vlasů neubylo, jen ten plnovous mě klamal. Ale on poznal mě naprosto bezpečně a hned se ke mně hlásil. Dokonce jsem mu ani o sobě toho nemusel moc vykládat, protože Vilda měl dobrého zpravodaje, souseda, který občas do Roztok jezdí k příbuzným, přinese někdy i roztocký městský časopis Odraz, a tak Vilda věděl o mých peripetiích zkráceného druhého mandátu v pozici místostarosty a kupodivu i o tom, jak jsem zabydlel svou vilu. Svět je malej, jak se říká. Zato u Vildy se hodně změnilo. „A co ty tvoje holky,“ zeptal jsem ho. „No ty už mají svůj svět. Terka, tedy ta mladší, studuje v Holandsku nějakou pohybově divadelní školu, ona k tomu byla od mala, a starší Zuzka se už dávno vdala a bydlí s rodinou na Kladně. Já jsem už dvojnásobnej dědek,“ povídá Vilda. „Ale obě holky jsou fajn, s tou mladší si každou chvíli volám a starší dá taky o sobě občas vědět, to víš, v týhle mizerný době má člověk přece jenom starost, jak na tom jsou, i když jsou to mladý ženský.“ Z toho, že do holek nezahrnul svou manželku, jsem se to zeptal radši opatrně. „A co doma?“ „Jo, doma,“ začal neurčitě Vilda. „No doma jsem pořád ve Velký Chuchli. Jen tu manželku jsem vyměnil.“ „Únava materiálu?“ naznačil jsem, a pomyslel si, že to rodinu už nepo-

stihne. Dcery jsou z domova, jedna má rodinu, druhá studuje a možná udělá díru do světa. „Tak nějak,“ konstatoval Vilda. „Asi oboustranná. Dokud byly holky na základce, tak to šlo, ale jak jsme se přestěhovali do Chuchle, a to už ta starší byla na gymplu a mladší vlastně taky, tak jsme si nějak přestávali rozumět. Ona si našla tam nějaký kamarádky, věčně někde couraly a drbaly, doma jsem jí skoro neviděl, u jedný z těch ženskejch často i spala, práce na baráku mi zůstala na krku, s domácností pomohly spíš holky. Ještě že jsou obě normální,“ vyprávěl Vilda. „Ale to je dobře, že jste to vydrželi aspoň do doby, než holky vyrostly,“ pochválil jsem ho. „Víš, možná bysme vydrželi ještě dýl. Vlastně jsme si nepřekáželi a každý žil svým životem. Jenže k nám na úřad nastoupila před třemi roky nová účetní, šikovná ženská, původně dělala někde ve špitálu. Byla zrovna rozvedená, když k nám přišla na pohovor. Zdena, šestatřicet,“ výmluvně dodal Vilda. Pochopil jsem, protože prázdný barák je potřeba zalidnit. „No a paradoxně všechno urychlila tahle divná doba,“ pokračoval Vilda. „Úřad, tak jako všude, začal fungovat v nouzovým režimu, občas jsme měli zavřeno úplně a jinak jsme se střídali na službách.“ „No ale to muselo bejt nápadný, že jste měli službu vždycky spolu,“ namítl jsem. „Oficiálně jsem měl službu samozřejmě jenom já,“ vysvětlil Vilda. „Důkladně jsem všechno uklízel a dezinfikoval, aby nikdo nic nepoznal, takže jsme možná měli nejvydezinfikovanější úřad v republice. Ale stejně se to nějak profláklo, protože jednou, to jsem už byl na cestě na úřad a stál jsem ve dveřích, mi ta moje řekla, že půjde se mnou. Snažil jsem se jí to vymluvit, že v týhle situaci by měli lidi zůstat pokud možno doma a že nemají bejt pohromadě víc než dva…“ „No jo, takový cedule visí dneska na kdejakým krámu. Ale to jsem si myslel, že to do tří zvládneš,“ začal jsem se smát. „No vymlouvat se na uklízečku nemělo cenu. Ale vona mi docela klidně řekla, že třetí nebude. A druhý den jsme se dohodli, že půjdeme od sebe. Asi byla na to připravená mnohem líp, než jsem si myslel. Nastěhovala se k tý kamarádce, kde už byla stejně jako doma. A ke mně se přistěhovala Zdena. Až se to trochu tady dá do normálu, tak se vemem,“ uzavřel Vilda. Takže mi možná brzy přijde z Velké Chuchle svatební oznámení. A aspoň vidíte, že to přísloví „všechno zlý je k něčemu dobrý“ platí i v případě koronaviru a jeho následků.

Tichá krása slánského hřbitova

Setkání na hřbitově Někomu to možná bude připadat zvláštní, ba perverzní, ale kdybych tvrdil, že jsem se naučil počítat na hřbitově, nebylo by to daleko od pravdy. Už jako malý kluk jsem chodil s babičkou na pcherský hřbitov, a zatímco ona upravovala hrob svých blízkých, já jsem se potuloval mezi náhrobky a četl nápisy. Vzpomínám, že už tehdy jsem si nepamatoval jména, ale čísla. A zůstalo mi v hlavě, který člověk se dožil vysokého věku nebo kde třeba zemřeli dva lidi ve stejný den v roce. Zaujaly mě i nápisy, hlavně ty originální nebo zvlášť zdobně vyvedené. A to jsem ještě tehdy netušil, že v jiných končinách se najdou i hroby, které rozhodně nezachovávají dekorum a úctu k nebožtíkovi nebo jeho příbuzným. Mnohem

později, v době internetu, se mi dostaly do rukou či vlastně do počítače třeba nápisy ze Španělska, kde se praví „vzpomínají všichni tví synové kromě Richarda, který nedal nic“ anebo „zde odpočívá moje manželka, pane Bože, přijmi ji se stejnou radostí, s jakou já ti ji posílám“, a někdy ten nápis mohl znamenat i pitevní nález: „zde odpočívá P. J., dobrý manžel, vzorný otec, špatný elektrikář“. Neuráží mě to, stejně jako by mě neurazilo, kdyby poblíž hřbitova byla vedle květinářství cukrárna, kde by prodávali rakvičky se šlehačkou. Pohřby, které byly událostí obce, na nichž průvod čítal stovku lidí, několik muzikantů a všechnu tu smuteční slávu, jsem už nezažil, ale jako desetiletý jsem byl u pohřbu naší tety, a přinejmenším jsem pochopil, že ten obřad má jistou formu, vážnost, ovšem všiml jsem si i toho, že zdaleka ne všichni se

Na kus řeči

tam chovají zcela přiměřeně, zaslechl jsem slova, o nichž by se rozhodně nedalo říci „o mrtvých jen dobré“, a taky jsem zaznamenal, že pohřební průvod slouží mimo jiné jako příležitost se prostě potkat a popovídat si. A to se mi mnohem později hodilo. Během svého desetiletého pedagogického působení na vysoké škole jsem totiž potkal spřízněnou hřbitovní duši. Zjistil jsem, že Katka, jak se jmenovala (a ještě stále jmenuje, křestní jména se ani po svatbách a rozvodech nemění), je ještě nesrovnatelně častějším návštěvníkem hřbitovů, ba dalo by se říci, znalcem a fajnšmekrem, pokud to slovo nevyznívá na tomto smutečním místě příliš pohoršlivě. A protože její zájem o pohřbívání, rituály a tradice s tím spojené i chování lidí na pohřbech i hřbitovech bylo třeba nějak skloubit s posláním katedry mediální komunikace, vnikla diplomová práce s názvem Hřbitov jako komunikační prostor. Nečekejte ani senzační objevy, ani bulvární drby. Vznikla docela seriózní práce, kde byla kromě popisu vývoje pohřbívání u nás a různých zvyků věnována podstatná část tomu, proč lidé na hřbitovy chodí anebo proč nechodí a s kým a jak se tam baví. Podloženo solidně provedeným průzkumem. Potvrdilo se, že lidé starší a věřící hledají v návštěvě hřbitova spíše duchovní spojení, ostatní častěji povinnost, mnohdy formální či dokonce nepříjemnou. Mnozí lidé přiznávali, že i na tomto místě se setkávají se svými známými či sousedy a vedou řeči zcela světské, a hlavně starší lidé nepopírali, že mluví i k těm, kteří zde odpočívají. A od té doby, a je to už sedm nebo osm let, nechodím na hřbitovy jen proto, abych se sám zastavil u hrobu předků, anebo proto, abych se obdivoval starým náhrobkům nebo staletým stromům, které pamatují i doby velkých a slavných smutečních průvodů a pohřbů. Chodím tam také proto, abych sám, opatrně a decentně sledoval, zda je venkovský či městský hřbitov skutečně tím komunikačním prostorem, kde se vede dialog mezi živými i s mrtvými. Není to snadná mise. Na hřbitov nechodí moc lidí, často tam nepotkám ani živáčka, a mluví se tam tiše a málo. Jen občas zaslechnu obyčejný rozhovor dvou sousedek, obvykle někde u vchodu nebo u nádržky s vodou, jak zase bude pršet anebo co budou v neděli vařit, anebo dialog, který by patřil spíš do čekárny u doktora. Dvě postarší dámy, které už dávno minuly věk, kdy se trumfují, která vypadá líp a za kterou se otáčí víc chlapů, vedly spor zcela aktuální. „Já to už měla, a dalo mi to zabrat. Pár dní líp a pár zase hůř, a vůbec nevím, jestli se to zase nevrátí,“ povídá jedna. Ani druhá se nedala zahanbit. „Já to měla asi taky, ale nešla jsem na testy.“ Jistě jste pochopili, že ke všem chorobám, s nimiž je v tomto věku třeba vyrukovat, se přidal i covid, a v takovém mači, kdo toho má za sebou víc, je prodělání infekce samo-

zřejmostí, beta čin delta mutace výhodou a jipka, případně dočasné odpojení od přístrojů, trumfovým esem. Až jednou jsem viděl starou paní, snad osmdesát, jak vypráví, otočena k hrobu. Byla ode mne jistě deset metrů, ale vítr nesl ke mně skoro každé slovo. „Předevčírem jsem byla v Kauflandu a koupila si tam uzené koleno a tak jsem si pochutnala. A pro Ferdu jsem přinesla krmivo,“ vyprávěla ta paní. No, to je hezký, pomyslel jsem si, ona i po smrti informuje svého bývalého manžela, co se doma děje. Pak kolem hřbitova projelo auto a chvíli jsem neslyšel nic, až zase konec. „A včera byla u mě Žofka a stěžovala si, že ten její se zase sčuchnul s nějakým Karlem nebo Frantou a vožrali se a doma na ni řval a něčím ji vzal přes hubu. Když vona Žofka už jiná nebude, brečí, ale je s ním furt,“ říkala stará paní, ale už ne k hrobu, a uviděl jsem, že mluví k někomu živému, který stejně jako ona má kdesi v ruce mobil. Přišlo mi to líto a napadlo mě v tu chvíli, že by se ty mobily měly povinně na hřbitovech vypínat, aby aspoň tady měl člověk klid. Stará paní už dávno mobil uklidila a z tašky vyndala velkou červenou svíčku, umístila ji do ozdobné skříňky na náhrobku a vytáhla sirky. „No, vždyť ty jsi, dědku, nebyl vo moc lepší,“ zabrumlala, a zapálila knot. Do obličeje jsem jí neviděl, ale myslím, že jí tekly slzy.

Královský pivovar vaří už 440 let

Ženy nestárnou Na zastávce Slaný, Šultysova jsem nastoupil do autobusu linky 580, nahlásil řidiči „Malíkovice, Hlína“, podal mu přesně odpočítaných 18 korun, vzal si ze strojku lístek a otočil se do prostoru sedadel. Vzadu, za středními dveřmi, sedělo spořádaně několik řad starších žen, vycházkově až společensky oblečených, a měl jsem dojem, že se všech těch mnoho očí a brýlí dívá přímo na mě. Znáte taky ten nepříjemný pocit. Něco nehraje. Bunda je zapnutá o knoflík vedle, kalhoty nejsou zapnuté vůbec, utržená kapsa, každá bota jiná… Ale ten pohled očí a brýlí nebyl nepřátelský, na mém skromném letním oblečení žádná zjevná vada nebyla, a tak jsem se pohodlně usadil. Za mnou nastoupilo ještě pár dalších lidí, všichni ale postupně v Libovici, v Tuřanech a Jedomělicích zase autobus opustili, a když jsem na zastávce Malíkovice, Hlína, z linky 580 s pozdravem vystupoval i já, zůstalo tam jen těch devět osob v zadních řadách. Nebyl mezi nimi ani jeden muž a dohromady jim bylo určitě přes šest set let. V lesích jsem se zdržel hodně dlouho. Byl jsem preventivně vybaven pro případ, že bych houby nenašel, a skutečně první dvě hodiny jsem sbíral téměř výhradně borůvky. Až později, na druhé straně silnice I/16, ve směru k martinickým dubům, jsem narazil i na houby a postupně se hnědými hřiby, klouzky, dutonohy a kozáky naplnila i velká papírová taška. Nepotkal jsem v lesích skoro nikoho, jen před martinickými duby dvě tety putující odněkud z Drnku, a obě nesly ze dvou třetin plný koš. Dobrá úroda. A jak jsem chodil po lese, nemohl jsem pustit z hlavy tu dámskou jízdu. Proč ty staré ženské putovaly samy, bez jediného chlapa? Že by to byla nějaká baráčnická obec, kde většinou scházely vdovy, pro které byla podpora baráčníků určena? Anebo se prostě parta „absolventek základní školy po padesáti letech“ sešla na nějakou společnou výpravu? A kam? Na oběd do mšecké hospody Na Knížecí? To těžko. Ve Slaném je hospod spousta a možná lepších. Do Rakovníka? Rakovník je docela hezké město, ale co tam? Anebo do největšího českého muzea Českých drah do Lužné? Tam bych tedy očekával spíš pánskou sešlost, fajnšmekry na staré lokomotivy, železniční techniku, možná rodiny s dětmi, sotva partu sedmdesátnic. A že by se krušovický pivovar už zase otevřel pro veřejnost a pořádaly se v něm prohlídky? To vypadalo ze všech možností nejpravděpodobněji, i když představa devíti starších žen nastupujících do autobusu po prohlídce spojené s degustací vypadala podezřele. Tak podezřele, že jsem se na tu zpáteční cestu těšil.

A nezklamal jsem se. Když jsem s taškou a ruksakem nastoupil zase na zastávce Malíkovice, Hlína, do autobusu linky 580, seděly tam. Opět v zadní části autobusu, snad to bylo podle zasedacího pořádku z třídy 9. A. Všech devět. Sedl jsem si samozřejmě blíž k nim, abych aspoň něco z té exkurze do krušovického pivovaru taky měl. Sešlost zvědavě pozorovala moje zavazadla, ale protože v těch končinách je houbař asi stejně běžným jevem jako srnka nebo zajíc přebíhající přes silnici, nebyl můj úlovek důstojným tématem, který by je vyrušil z rekapitulace výletu. Moc dobře jsem si sedl.

Jedeme až do Rakovníka

„A stejně je nelepší to černý. Můj starej sice tvrdí, že je to sladký a že se to nedá pít, že to není pivo, ale mně to chutná,“ ozvalo se za mnou. K tomu dva nebo tři souhlasné hlasy a já poznal, že to není aspoň prozatím devět vdov. „My s Frantou doma kupujeme gambáč a někdy plzeň, ale mušketýr taky není vůbec špatnej, když je to dobře vychlazený,“ slyšel jsem z druhé strany. „Jenže plzeň je moc drahá,“ oponovala jiná. „To bysme propili celej důchod,“ zašvitořila další stará paní. „My už léta kupujeme krušovickou desítku, a někdy, když je v akci, tak dvanáctku v petce. Občas mají i pod třicet korun.“ Představil jsem si úctyhodnou dámu, jak táhne královskou dvanáctku z půldruhalitrové plastové láhve, a přestal mít pochybnosti, jak ty osoby zvládly prohlídku s degustací krušovických piv a po obědě – možná v krušovickém hotelu U Lípy – další pivo navíc, ba jsem si dokázal představit, jak křepce naskočily na schůdky do autobusu. „Já si pamatuju, že krušovický kupoval už můj táta a že ho i někdy za Tondy Novotnýho chválil, že ho pořád dělají dobrý, protože mají dobrou vodu,“ připomněla další účastnice zájezdu, a musel jsem jí dát za pravdu. Přesně totéž říkal i můj tatík, když jsem mu občas koupil krušovický ležák v motorestu v Knovízi, vzpomínám, jak v roce 1981 připomínali na etiketě 400 let pivovaru, ležák stál tehdy 2,80 Kčs, skoro jako plzeň, ale proti pivu z Braníka nebo Holešovic to byla jiná třída. „A ten chlap, co nám to ukazoval, to byl fešák,“ otočila list další sedmdesátnice, podle hlasu ta, co kupuje desítku a dvanáctku v akci, a přerušila souboj, který hrozil, že přeroste ve střet podobný tomu ze Slavností sněženek, zda udělat kance se zelím, anebo se šípkovou omáčkou. „Jo, to byl fakt fešák. Strašně mi připomínal jednoho herce, jen si nemůžu vzpomenout, kterýho,“ souhlasila druhá. „Jo, jo, přesně, Maruš, přesně!“ nadšeně přitakala jiná z party, podle hlasu ta, co pije navzdory manželovi černou desítku. „No jo holky, fešák, ale kdybych byla aspoň o deset, patnáct let mladší,“ ozvalo se smutně zprava, a měl jsem strašnou chuť se otočit, abych zjistil, která to říká, protože podle hlasu bych jí hádal nejmíň osmdesát. Ale neodvážil jsem se, abych nebyl za šmíráka, a tak jsem se musel spokojit s poznáním, že ani ženy za určitých okolností nestárnou. Na zastávce v Šultysově ulici jsem vystoupil a v autobusu linky 580 zůstalo s řidičem zase jen devět pasažérek podle zasedacího pořádku na zadních lavicích, aby s ním doputovaly až na konečnou na slánské autobusové nádraží. Vím, že by v titulku mělo být, že ženy nestárnou „s přispěním piva z Královského pivovaru Krušovice“. Ale – aniž bych se chtěl Krušovických nějak dotknout – asi to nebude značkou. Bude to tím, že ty staré dámy umí degustovat život. A to je moc dobře.

Kniha tajemství

Scan duše Jednou, bylo to už zřejmě k ránu, kdy jsem procházel opět onou fází REM, v níž se lidem zdají sny, jsem dostal dopis. Snad to byl dopis doručený poštou, anebo jsem měl před sebou jen vytištěný mail. Každopádně mi bylo oznámeno, abych se opět ujal výuky na vysoké škole, na té, kde jsem dříve přednášel, a abych se v určitý den a hodinu dostavil na adresu, která mi nic neříkala, ale bylo tam připsáno, že je to někde na žižkovské straně tunelu pod Vítkovem. A bylo tam uvedeno, že tématem mých přednášek má být scan duše. Takhle, hezky postaru, to bylo napsáno. Zarazil jsem se. Proč? Copak zase přibylo tolik studentů, že nás, pedagogy, opět najímají zpátky? A co ta nová adresa? To je nějaká filiálka? A to téma! Jak to souvisí s novinařinou, průzkumy veřejného mínění, sociologií médií? Jenže zvědavost zvítězila a taky jsem si uvědomil, že to neuchopitelné téma souvisí se vším. A tak jsem se nachystal na cestu. Nedovedu popsat, jak ten barák vypadal, ba dokonce neznám ani ulici. Taky jsem ho dlouho hledal a na místo jsem dorazil s menším zpožděním, což nemám ve zvyku. Vstoupil jsem dovnitř a pátral, kde je výtah. Ani nevím proč, protože většinou chodím po schodech pěšky. Byl to podivný výtah. Neměl vůbec kabinu, nastupovalo se zvenčí na jakýsi žebřík, který se mnou vyjel nahoru. Příčky, natřené oranžovou barvou, se mi obtiskly na triko, a tak jsem vyšel do bůhvíkolikátého patra jako oranžovočerná zebra. Našel jsem posluchárnu a otevřel dveře. Bylo tam plno studentů, o něčem vášnivě diskutovali a asi mě vůbec nezaregistrovali. Prošel jsem mezi nimi, propletl se až ke katedře a u ní seděl dr. M. Jeden z pedagogů, kteří mě kdysi na školu přijímali, a taky jeden z těch, kteří se i po všech odchodech a škrtech ve škole udrželi. Pozdravil jsem ho a chtěl jsem se zeptat, co to mám vlastně přednášet a kde bych o tom mohl něco zjistit, ale pohybem ruky mě zarazil a podal mi, slavnostně, jako nějakou relikvii, balíček. Lesklý, zlatavý obal v sobě ukrýval druhý podobný obal a v něm byla knížka. Podíval jsem se na titulní stránku a usoudil jsem – netuším z čeho, protože název mi v paměti neutkvěl – že to s předmětem přednášek žádnou souvislost nemá. Chtěl jsem se bývalého kolegy zeptat, z čeho bych mohl čerpat, anebo snad co by z té knížky mi mohlo napovědět, ale opět mě zadržel. „Tuhle úvodní přednášku jsem vzal já, a teď povedete čtyři přednášky a semináře vy,“ řekl a vlídně se na mě usmál. A v tu chvíli jsem vstoupil do snu, vědomí nabylo převahy a rozhodlo, že je načase skončit. Podíval jsem se na hodiny, zaregistroval čas 4.15 a postavil se na nohy. Ale ten sen,

záhadná knížka v zlatavém obalu v rukách dr. M. a plná učebna diskutujících studentů mi zůstaly v hlavě jako nedovyprávěný příběh. A hlavně to téma! Neviditelné vlny, přenášející signály ve zlomku vteřiny na druhou stranu zeměkoule, tóny neslyšitelné pro lidské ucho, jakými se dorozumívají netopýři, postavy míhající se v téměř naprosté tmě, které sotva rozeznají oči kočky, záznamy napsané zapomenutým písmem v dávno mrtvé řeči, pohled do nitra hmoty, částice statisíckrát menší, než rozezná naše nedokonalé oko, kód života společný všem tvorům na Zemi… To všechno už člověk zkoumal, do těch končin již svým rozumem pronikl, všechna ta tajemství poodkryl a něco snad i pochopil. Jen duši se oskenovat nenaučil a nedostal se dál než k pochybnému portrétu, který vykreslí sám člověk tomu, kterému se říkalo kdysi zpovědník nebo šaman a dnes snad psychiatr, či k možná pravdivějšímu obrazu, který vykreslí přítel svému dobrému příteli. A od té doby mi téma „scan duše“ nejde z hlavy a vím jenom to, že jsem se probudil ze snu právě včas. Třeba v té vzácné knížce se zlatavým obalem byl opravdu návod ke čtyřem přednáškám. A to by byl konec tajemství.

Starý motorák míří do Otrub (foto Ivo Horňák)

VZPOMÍNKY Nad hladinou vodní potkáváš po čase svoji tvář v zrcadle věčném tak po létech zkoumáš čas jizvy a šrámy z ran snad jsou už ty tam plamínky v očích patří vzpomínkám … Vzpomínky časem zvolna létají šuměním křídel svých nás zvou k těm krásným se stále znova vracíváš ostatní se zvolna rozplynou Vzpomínky / Citron / Citron, 1986

Vymírající druhy Desítky let jsem jezdil v ranních vlacích do Prahy. Kdysi se říkalo dělnických, dnes, kdy v Praze potkáte jedny montérky na deset kravat, prostě ranních, v ranní dopravní špičce. I ta se posunula, jak hlavní město zlenivělo a probouzí se v zimě do světla a v létě do vedra, a o to později se ukládá k spánku, a zbytky těch nejvytrvalejších pak putují opačným směrem až prvním vlakem druhého dne. K vlakům v ranní špičce patří maximální obsazenost, ať už ji vyjádříme v osobokilometrech, anebo v počtu utržených knoflíků či ukradených peněženek na sto pasažérů. Ale ani sardinkový vlak nezabrání určité skupině lidí, aby se chovali tak, jak jejich druhu přísluší. S prvním druhem jsem se setkával v dobách, kdy severní koridor z Prahy do Děčína neznal elektrický proud a vlaky tahaly tehdy zánovní mašiny, zvané brejlovci. Osobní vlak jezdil z Kralup do Prahy tři čtvrtě hodiny, pokud nenastaly skoro pravidelné mimořádné okolnosti. Dost dlouhá doba k tomu, aby se dalo sehrát pěkných pár partiček mariáše. Setkávali se snad už v Kralupech, sedli si k sobě, to oddělení pro čtyři jako by bylo přímo pro mariáš stvořené, doprostřed na kolena položili kufřík a na stolečku u okna se hromadily mince. Hrálo se o desetníky (v dnešním přepočtu tak o dvoukoruny) a hrálo se stejně vášnivě, jako kdyby byl ve hře grunt se šedesáti strychy polí. Ani jednoho z těch chlápků to určitě nezruinovalo a cesta do práce jim ubíhala rychleji než sloupy kolem trati. Potkával jsem je pár let, potom už jenom nahodile, jak jsem změnil vlak. Sem tam se i v jiných vlacích našla ještě partička s čertovskými obrázky v rukách – a pak se ztratili. Možná hraje nějaká sešlost, když míří přes půl republiky na výlet. Starší sešlost, protože v mladších rukách jsou dnes už úplně jiné obrázky na displejích tabletů a mobilů. A s nimi se dá hrát jenom

hra na život, který se přestěhoval dovnitř těch chytrých sítí, které spojují tisíce lidí, ale omotávají je svými oky do samoty bez jediného doteku. Mariáš jsem kdysi hrával, mizerně, a už jsem ho zapomněl. A stejně mi ti chlápci s kufříkem na kolenou chybí. Z vlaků mizí taky čtenáři novin. Náklady listů rok od roku klesají, deníky bojují o přežití a mediální odborníci si už pár let pokládají otázku, kdy zůstanou noviny jen na internetu, a navzdory velikému množství vydávaných knih výrazně

Na tenhle virus platí slunce (foto Ivo Horňák)

roste podíl jejich elektronických verzí, takže i tištěným knihám někteří věští, že za pár desítek let budou stejně vzácné jako v dobách Václava Matěje Krameria. Kdybych měl soudit podle vlaků, nevsadil bych na takové prognózy ani korunu. Knížek, a to těch vázaných a brožovaných, neubývá. A nejsou to jenom tenké brožované detektivky, ale často poctivé mnohakilové knihy. Až jsem se zarazil, když si proti mně sedla drobná mladá paní s obrovskou kabelou, ale pochopil jsem velikost zavazadla, když vylovila snad sedmisetstránkový bestseller Stephena Kinga „To“. Taky studenti často listují v tlustých odborných, někdy i anglicky psaných spisech, a na poslední chvíli, jak bylo odedávna studentským zvykem, čerpají nějaké vědomosti před zkouškou. Jednou si zrovna jedna taková asi dvacetiletá dívka vytáhla z brašny úctyhodný spis a ponořila se do něj. Ani nevnímala, jak se kolem ní v plném vlaku tlačí lidi a teprve, když jí jeden muž jistě neúmyslně vrazil taškou do ramene, zvedla oči. A zvedla i obálku s titulem Padesát odstínů šedi. A tak si myslím, že čtenáři hned tak nevyhynou. Třetímu železničnímu druhu říkám kvalťáci. Jestli někam pospíchají pořád a za všech okolností, třeba i k zubaři, to nevím. Ale ve vlaku se projevují tím, že odjezd vlaku z předposlední stanice pro ně znamená pohotovost. Energickými pohyby končetin si vybojují minimální prostor, navléknou na sebe hábit, sbalí zavazadla a derou se k výstupním dveřím. Vyskytuje-li se ve voze více jedinců podobného druhu (a v dělnických

vlacích to bývalo pravidlem), nastává situace podobná panice v obchodním domě, kde se objevila podezřelá láhev s doutnákem anebo potkan v regále mezi rohlíky. Pak už jde opravdu o integritu majetku a osoby, o ráně mezi žebra nemluvě. Stálo by za to nějakou dopravně psychologickou studií zjistit, jak tato úchylka vznikla. Není pochyb, že někteří mají opravdu načasované další spoje městské dopravy tak, že dvě minuty ve vlaku navíc znamenají čtvrthodinovou ztrátu na další cestě. Ale pozoroval jsem některé jedince, a úplně stejně se cpali ke dveřím, ať vlak jel na minutu přesně, anebo o deset minut pozdě. Sledoval jsem jednou jistou dámu, která se probojovala ke dveřím, kde jsem taky byl, a to proto, že jsem se už dál do vlaku nedostal, a hned na peróně vyrazila směrem k tramvaji. V hale Masarykova nádraží se její chůze změnila v pokus o běh, jemuž překážela mohutná tělesná schránka a hlavně vysoké podpatky, ale finiš nestačil, a tak jsem ji za chvilku potkal před nástupištěm tramvaje. Vytáhla z kabelky krabičku, zapálila si cigaretu a vypadala už vcelku smířeně. Kvalťáci na vymření nejsou, i když i jejich početnost se nejspíš snižuje. Snad je to pohodlností, snad dobrou návazností dalších spojů. Nikdy jsem k nim nepatřil, ale zato chodím na nádraží pokud možno tak, abych nečekal. A pokud něco dobíhám, tak většinou úspěšně. Ale to bude asi tím, že nenosím vysoké podpatky.

Laminátový zázrak po padesáti letech

Doba plastová Kdyby se vás někdo zeptal, kdy nastala u nás doba plastová, asi byste to odhadli na šedesátá léta. V Úněticích to vědí naprosto přesně. V říjnu 2009. Tehdy se Únětičtí ve svém vzpomínání na různé doby minulé i současné, kamenné, hliněné, železné nebo proutěné dobrali právě k plastu. A zdaleka ne pouze v jeho nejrůznější užitné formě, ale i okrasné, třeba nádherným lustrem z 357 PET lahví, vyrobeným Veronikou Richterovou, a samozřejmě i muzikální, protože na různé plastové nádoby se dá i hrát nebo aspoň vyluzovat různé zvuky. Ale pro nás ostatní, kteří v těch šedesátých, sedmdesátých letech vyrůstali, jsou plasty spojeny většinou s věcmi zcela praktickými. Pro mě jsou symbolem plastů těch dob stolní bakelitová lampa a trabant. Stolní bakelitové lampy s nastavitelným kloboukem jsme měli doma tři. Tři shodné exempláře, které nějakou dobu sloužily, pak byly odloženy kamsi na půdu a opět vzaty na milost, když jiné, mnohem sofistikovanější a pohlednější, podlehly zubu času nebo jiným ranám. Staré lampy z hnědého bakelitu vypadaly zcela nezničitelně, což narušil až roční papoušek žako, který u jedné z dvou aktuálně sloužících demontoval vypínač na prvočinitele, a protože náhradní součástky na takový archivní kus se nenajdou už ani na smetišti, zůstaly lampy dvě. S trabantem, který tisícům českých motoristů poskytoval základní komfort cestování pod střechou bez pohonu vlastníma nohama, v provedení Universal dokonce i třeba se sudem nebo s almarou, mnoho osobních zkušeností nemám. Byl jsem tímto dopravním prostředkem přemisťován snad dvakrát nebo třikrát, a můj nejhlubší zážitek pochází z dob studií na vysoké škole. Jednoho dne za mnou a Ivošem, tehdy diplomanty kutícími v suterénních laboratořích, přišel jeden z docentů a zcela neformálně nás požádal: „Kluci, pomohli byste mi s trabošem?“ A my jsme samozřejmě šli a tři mužské síly společně vozidlo vystrkaly z dvora Viničné č. p. 5 do kopce až na ulici Viničnou, tam pan docent nasedl a my dva mu udělili potřebný základní impulz, a pak jsme všichni už spoléhali na spád ulice směrem k Lipové. Marně, ta mrcha dvoutaktní, jak pravil pan docent, odmítala naskočit, a tak byla zastavena na dolním konci u chodníku a pan docent jel domů tramvají. Jak to dopadlo, už nevím, snad byl trabant druhý den někým odtažen do servisu, ale majitel na něj nezanevřel a později traboš zase parkoval na dvoře. Z těch starých plastových dob jsem dlouho uchovával i pár vzácných exemplářů propisek, které jsem k údivu kolegů používal, byť byly udržovány v provozuschopném stavu jen podivnou soustavou šroubků a nástavců, nahrazujících původní plastové části. Možná bych nějaký unikátní kousek ještě někde doma našel.

Staré doby plastové, doby bakelitu, novoduru a nylonu, ustoupily desítkám a stovkám jiných druhů, které pronikají do všech možných oblastí života a dokonce i do lidí. Mám k nim mírnou nedůvěru, podpořenou zkušenostmi vlastníka domu, kterého druhý den po rekonstrukci rozvodů v koupelně čekaly dva centimetry vody na podlaze (mikrotrhlina v trubce, jak jsem byl poučen) a po podobné akci na WC mokrá zeď. To prý povolil nějaký spoj. Inu, lehko nabyl, lehko pozbyl, protože ty trubky z polyetylénu jsou snad dvacetkrát lehčí než z mosazi, o olověných trubkách nemluvě. Ale krajní nedůvěru mám k pronikání plastů do lidí. Tím nemíním různé kloubní a jiné náhrady, kde beztak je stále nejčastější náhradou kov, ale činnost plastických chirurgů. Už jen to pojmenování! Zubní doktor vám spraví zuby, krční výbavu krku, internista vnitřek, pediatr se stará o děti. Ale plastický chirurg? Jeho přívlastek neoznačuje subjekt nebo orgán, ale materiál. Současná doba se sice v mnoha případech dostává za hranice mého chápání, ale přesto si stále myslím, že pánové využívají služeb plastických chirurgů většinou po nějaké havárii nebo neštěstí, zatímco dámy právě k tomu, aby k těm haváriím a neštěstím docházelo. A mnohdy to s tím vylepšováním a zkrášlováním přeženou, takže sám výsledek je havarijní. Razil jsem zásadu „hezká to nepotřebuje a ošklivý to nepomůže“, razil jsem ji i nahlas, a vím, že jen rychlý ústup mě zachránil od toho, že bych v rukách plastického chirurga taky skončil. A tak jsem rád, že moje schránka je dosud plastů prosta. A když jsem před jedenácti lety, poté, co jsem ráno před Štědrým dnem na ledovce vyrostlé po nočním dešti na zmrzlou zem přistál na žulovém obrubníku a pak v Motole viděl na rentgenovém snímku spravované pažní kosti poctivý pětadvaceticentimetrový plát ušlechtilého kovu, přichycený třemi neméně poctivými šrouby, byl jsem docela rád. Nejen pro tu ušlechtilost, ale taky proto, že po mně něco zůstane, což by se mi v případě náhrady kusem plastu určitě nestalo.

Jsem sám a mám klid

Rybáři Před pár lety jsem často putoval podle řek. Procestoval jsem dolní Labe od Nymburka až po Děčín a dolní Vltavu od Prahy po Mělník, Berounku od Křivoklátu po Prahu a Sázavu od Českého Šternberku až k Davli. Ale Sázava je jiná, sevřená do skal, proměnlivá a neklidná. Cesta podle Vltavy od Kralup k Mělníku a podle celého dolního toku Labe na mě působí uklidňujícím, snad až uspávajícím dojmem. Asi jako když jedete po rovné dálnici. Kilometry ubíhají monotónně, stejně tak plyne čas a vedle vás pomalu teče voda. Skoro má člověk pocit, že by měl jít taky tak pomalu a někde si ustlat pod stromem. Ale přece jen se stačí dívat kolem sebe, pozorovat a poslouchat. Třeba ptáky. Kachny brilantně přistávající z plné rychlosti na hladinu, věčně brebentící a zobákem čvachtající pod vodou, majestátní labutě, zvedající své těžké tělo mohutnými záběry křídel, a občas i vodní specialisty, volavky, někde u měst racky. A taky lidi. Cesta od pražských periferií je vhodná asi jen pro ty, kteří tam bydlí a jsou zvyklí na plné chodníky a tlačenice v nákupních centrech. Stovky pěšáků, cyklistů a inline bruslařů vyrážejí z města se trochu protáhnout a všechno se to střetává na tři metry široké asfaltové silničce, obvykle nesoucí označení cyklostezka. Na vodu se ani nemáte čas podívat, i když devadesát procent cyklistů slušně zazvoní a ustoupivšímu pěšákovi poděkuje. A tam, kde končí asfalt, mizí sice bruslaři, ale také šířka cesty a pěšáka bolí za krkem, protože se musí pořád otáčet, kdo se řítí za ním. Znáte-li úsek po pravém vltavském břehu od Řeže po Dolánky, víte, o čem je řeč. Koupajících se a opalujících lidí je u dolních toků řek poskrovnu. Přinejmenším tam, kam dosáhnou celoročně studené vody z vltavských přehrad. Ale i u Labe od Nymburka k Mělníku vyhledávají vodomilové spíš slepá ramena nebo jezera v okolí Labe než hlavní tok. Zato přibývá u řek rybářů. Rybáři jsou v dnešním stále se měnícím světě vzácnou výjimkou. Mají dnes sice jinou techniku, občas jim pomáhají nějaké elektronické zázraky, ale princip je po staletí stejný. Sedí klidně u vody, pozorují splávek a čekají a čekají. Viděl jsem i pokročilé rybáře, kteří si zřídili u řeky nebo přehradní nádrže téměř trvalé obydlí s mírným komfortem, jaký osamělý chlap potřebuje. Střecha nad hlavou, basa piva, něco k jídlu, snad i trochu pohodlnější posezení, než jaké poskytuje dřevěná lavička u vody. U některých přehrad se rybářský výlet změnil v rodinnou dovolenou, stan je příbytkem celé rodiny nebo dokonce několika spřízněných tlup a kouzlo osamění se ztrácí.

Nejhůř jsou však asi na tom ti rybáři, kteří se vydají na ryby a jsou v dosahu domova. Právě takový případ jsem pozoroval před lety v chatařské osadě u Labe, kde jsou domečky usazeny podle toku a z nejbližších chat je to k řece, co by kamenem dohodil. Na prkenném roštu nad vodou seděli vedle sebe útlý padesátník a jeho mnohem mladší a mnohem objemnější manželka. Trvalo to snad deset minut, než jsem je ztratil z dohledu, ale za tu chvilku rybář třikrát pelášil do chaty, aby splnil příkaz své opalující se choti. Nevím, jakým impulzem byl vyslán. Ty impulzy, jak jsem zjistil, naštěstí jen zčásti z vlastní rodinné zkušenosti, jsou tří stupňů. První stupeň používá opatrného vyjádření „mělo by se“. Tedy třeba „měla by se už uklidit ta vana, stejně začne mrznout a nic se už zalejvat nebude“. Nebo „mělo by se něco udělat s tím bojlerem, pořád to hřeje nějak napůl a voda je na koupání skoro studená“. Drobnou stylistickou odchylkou je použití zvratného slovesa. Například „ty konve se odnesou na půdu“ nebo „až se vymaluje, může se sem zase vrátit to zrcadlo“. Vyšším stupněm je pouhé konstatování potřebnosti. „Ty jabka na letňáči už budou zralý, začíná to moc padat“. Nebo suché „ty vrata už zase strašně vržou“. A vrcholným stupněm je pouhý pohled. Samozřejmě nejlépe na objekt, který vyžaduje nějakou změnu, opravu nebo někam odnést. Na strom, kde dozrávají jablka, na vrata, která při zavírání vržou, na vanu, která je v říjnu na zahradě ještě pořád plná vody ze střechy. V případě, že objekt není v dohledu, je splnění úkolu vyhrazeno jen těm, kteří „udělají, co jí na očích vidí“. Na co reagoval ten neustále rozptylovaný a popoháněný rybář, nevím. Ani netuším, jestli chytil nějakou rybu. Ale vypadalo to, že něco v životě chytil špatně.

Tak ten asi daň z nemovitosti neplatí…

Kamarádi Za mých dětských let, hluboko v bývalém režimu, žádní bezdomovci oficiálně neexistovali. V jednotném šiku dělníků, rolníků a pracující inteligence pro ně nebylo místo, a pokud se nějaký jedinec rozhodl pro kariéru bezdomovce či dokonce nepracujícího, byly mu přístřeší i práce zajištěny, ovšem za cenu „omezení na svobodě“, jak tomu policisté říkají. Podezřelá individua byla příslušníky Veřejné bezpečnosti sledována, a protože jsem patrně takovým podezřelým individuem už od dob, kdy jsem se taky po skončení svých vysokoškolských studií stal pracujícím, jejich pozornosti jsem neunikl. Mnohokrát jsem byl hned po příjezdu na nádraží, zvané tehdy Praha-střed, zastaven a vyzván, abych se legitimoval. Příslušník se vždycky díval na mě se zjevnou nadějí, že se mu podařilo dopadnout přinejmenším konzumenta, ne-li přímo dealera nebo vařiče pervitinu, leč tento jeho natěšený výraz se změnil v úžas, neboť ono legitimované individuum mělo v zachovale vypadajícím občanském průkazu před jménem akademický titul, což tehdy nebylo tak běžnou záležitostí jako dnes, a výraz užaslý se změnil ve výraz kyselý, když příslušník se vysílačkou z nějaké centrály dozvěděl, že legitimovaná osoba včetně onoho titulu v registrech skutečně existuje, trestní rejstřík má čistý a podle dostupných informací se živí poctivě. Když se podívám do alba na své fotografie z těch dob, chápu, že naděje příslušníka měly reálný základ. Samozřejmě že bych vzbuzoval podobné naděje i v letech porevolučních, jenže těch atypicky a podivně vypadajících lidí výrazně přibylo a zvlášť v Praze s pestrobarevným a mezinárodním složením obyvatel a turistů by se policisté museli uběhat, a tak jsem za těch třicet let byl zastaven policistou na Masarykově nádraží snad jenom jednou. Bezdomovci, většinou přezvaní na houmlesáky, se stali za třicet let běžnou součástí měst, stejně jako rázovité figurky všelijakých podivínů, samotářů a ztracených existencí. Někteří tak chtěli žít vždycky a po ničem jiném ani netouží, a jiným se to prostě v životě stalo. A mně se stalo, že k nim mám blízko a oni ke mně. Neplatí to o všech. Pražské žebráky s nastaveným kloboukem někde v centru města jsem nikdy rád neměl. Ne snad pro ten jejich často velmi slušný výdělek, ale proto, že mnozí z nich by se mohli živit jinak. Testoval jsem dokonce magnety, které jsem doma našel, z jak velké vzdálenosti by dokázaly přitáhnout pětikorunu či desetikorunu, ale výsledek byl mizerný. Na to, abych přejel nad kloboukem úspěšného podnikatele s lidským soucitem a odsál mu výdělek, to nestačilo. A tak jsem se spokojil s tím, že jsem přecházel na druhý chodník. V posledních letech tihle žebráci nějak vymizeli a omezení turistiky je vyhnalo asi docela.

Zato s mnoha jinými bezdomovci a svéráznými týpky si rozumím dobře. Pár jich znám v Roztokách a až na jednu, dnes už starší ženu, která mě už od předrevolučních dob oslovuje „pane doktore,“ si s nimi tykám. Ve Slaném jsem se skamarádil s partou bezdomovců, obsazujících v létě i v zimě lavičku u jedné místní autobusové zastávky a jindy u autobusového nádraží, popíjejících z dvoulitrových plastových lahví mírně alkoholický nápoj vzdáleně připomínající víno a projednávající závažné události slánského i světového významu. Jednou, asi vypuzeni z obvyklých stanovišť, se přesunuli na lavičku přímo pod okny kanceláře, a tak jsem mohl jejich pomalý, jen vzácně doplněním zásob přerušený dialog sledovat. A trochu jsem se bál vyjít ven, abych nebyl do něj zatažen. Jedna z nezaměnitelných postaviček Slaného, asi čtyřicetiletá ženština, která na rušné křižovatce koštětem regulovala dopravu, většinou se zapálenou cigaretou, občas si odběhla upít z půllitru na parapetu blízké hospody pivo a mě s pozdviženým koštětem zdálky zdravila, se na čas ztratila, ale znovu našla, v zbrusu novém starém úboru se ke mně blížila u autobusové zastávky a už zdálky halekala: „Tak co, dobrý? Už jsem tě dlouho neviděla.“ „Dobrý, taky jsem tě dlouho neviděl,“ odpověděl jsem a ona rázným krokem pokračoval někam do města. A mnohokrát se mi stalo, že mě někde na ulici nebo ve vlaku osloví druhou osobou čísla jednotného nějaký člověk, a za boha si nedokážu vzpomenout, kam ho zařadit. Je sice pravda, že jsem v životě vystřídal pár profesí a potkal stovky lidí, jenže tyhle důvěrně se ke mně hlásící lidi spojuje až příliš často to, že nenosí zrovna značkové šaty. Ale koneckonců já taky ne. Naposled v Litoměřicích. Byl jsem tam snad po deseti letech, jdu od mostu do starého centra a z druhého chodníku se ozve ryčné „Dobrý den!“ Nechci se toho skoro bělovlasého muže dotknout, ale vypadalo to, že bydlí v hotelu pod mostem. A to jsem měl na sobě, pravda, třicet let staré kalhoty, ale šest let zánovní značkovou bundu. Mám kamarády. Nezávidíte? Vaše chyba. Už pánové Uhlíř se Svěrákem přece věděli, že bez nich to nejde. Chceš-li, trap se, že ti v kapse zlaté mince nechřestí, nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí.

Zachráněné torzo jemnického křížku

Křížek Ten křížek stál na rozcestí na kraji Jemník odnepaměti. Jedna cesta stoupala vzhůru do strmého vrchu do Pcher a druhá do mírného návrší k jemnickému mlýnu a pak věčně mokrým Podhajkem a dál, od roku 1882 podle železniční trati, až na další rozcestí, z něhož jeden směr vedl do Sak a dru hý do kopce k pcherskému hřbitovu. Obyčejný vesnický dřevěný křížek. Všiml jsem si ho poprvé nejspíš hned, jak jsem se naučil chodit a opustil dům, ale jako orientační bod jsem ho zaregistroval, když jsme jako kluci sjížděli na sáňkách kopeček od trati podle jasanů dolů k mostu. Míjeli jsme ho, stejně jako ho dávno předtím míjely povozy směřující k mlýnu anebo dolů do vsi. Dnes by křižovatku vymezovaly značky, ale těch nebylo tehdy potřeba, nikdo neřešil, která z cest je hlavní a která vedlejší, koneckonců se sotva někdy na tom rozcestí dva povozy potkaly, a pokud by se tak stalo, formani by se jistě zastavili, možná poklábosili a jeden druhému by dával přednost, a koně si na rozdíl od řidičů nadávat neumějí. Formanské vozy byly dávno nahrazeny traktory a po trati přestaly jezdit vlaky, ale křížek pořád stál na svém místě. Až potom se někam ztratil. Snad při rekonstrukci cesty nahoru do Pcher, z níž se stala solidní asfaltová silnice, ale možná ještě o něco dřív. Zmizely i mohutné jasany, které rozšíření cesty překážely, a nakonec byly sneseny i koleje a pražce. Dráha ustoupila silnici. Je to s podivem, že jsem se jako kluk nikdy nezeptal prarodičů, kde se ten křížek u cesty vzal, proč tam je a kdo ho tam postavil. Bral jsem ten křížek jako něco, co stojí kousek od domu a nemá už ani žádný význam. Koneckonců tak se asi na starý křížek dívala spousta lidí. Je tu, stojí na malém návrší nad rozcestím, zarostlý od jara do zimy kopřivami a skoro skrytý za nimi, nikdo se před ním nezastaví, traktoristi se starali hlavně o to, aby náklad bez velkých ztrát dotáhli do kopce do Pcher a nenaklonil se jim valník v korytech cesty za tratí, soudný maji-

tel osobního auta se přes kopec neodvažoval, leda tak s otřískaným moskvičem, a pěšáci měli pohodlnější cestu pěšinou, které se říkalo Ořechy. Prostě křížek zmizel, a jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli. Až mnohem později, když jsem putoval po Slánsku a několikrát se zastavil u klobouckého menhiru, jsem si ten křížek z rozcestí pod tratí znova vybavil v paměti. Snad nejdřív při pohledu zdálky. Třímetrový blok z odolného železitého pískovce skutečně trochu křížek, jehož krátká příčná ramena ohlodal čas a vítr, připomíná. A pak když jsem přišel blíž, tehdy ještě pěšinou v lánu cukrovky, kterou si vydupaly stovky lidí, když jsem stál před tmavou hmotou kamene, jemuž se snad kdysi klaněli Keltové nebo naši pohanští prapředci, a k němuž se dnes srocují zástupy turistů, aby viděli nejvyšší údajný menhir v Čechách a aby čerpali z něj energii, kterou prý, zvláště při letním slunovratu, vyzařuje. Snad i ty obyčejné dřevěné kříže a boží muka, které lemovaly cesty a obchodní stezky, kdysi dávaly poutníkům a pocestným nějakou energii, vůli a víru. A pak jsem někdy před osmi, deseti lety byl v Třebízi, snad dokonce úředně, abych dojednával nějakou naši akci, a při té příležitosti jsem si taky prošel expozice staré zemědělské techniky, nástrojů, součástí domácností a dalších předmětů, které jsou v třebízském Cífkově statku vystaveny. Prohlížel jsem exponáty a najednou jsem ztuhnul. Asi tak, jako když poodhrnete větve a před vámi a pod vámi je propast. Propast do minulého času. Vprostřed rozlehlé místnosti, u sloupu podpírajícího krovy, stál křížek. Torzo křížku, ošlehaného větrem, deštěm, pata ohlodaná milióny mravenců. Několikrát jsem ho obešel a prohlížel. Ne, nemohl to být omyl. Starý křížek z jemnického rozcestí se neztratil, nebyl rozřezán a spálen, ani neskončil zahrabán někde na skládce. Dostal se do dobrých rukou restaurátorů, byl ošetřen, zakonzervován a uchován pro příští generace, aby připomínal doby, kdy se lidé u obyčejného dřevěného křížku na rozcestí dokázali zastavit a vzpomenout si na ty, kteří tudy prošli před nimi.

Cesty blesku

Nejkrásnější ohňostroj na světě Bylo mi tak pěr, šest let. Na Slánsko se po horkém letním dnu přivalila od západu bouřka. Lilo, hřmělo a najednou se zablesklo a ozvala se ohlušující rána. „To prásklo hodně blízko,“ řekla klidně babička a vyšla na verandu otočenou k severozápadu, tak, jak chodívala za bouřky často, snad aby zjistila, do čeho se blesk trefil. Za chvíli se vrátila do kuchyně, nic neříkala a taky nic zřejmě neviděla. Místo dopadu blesku jsme našli o pár dní později: z vysoké rovně rostoucí břízy kousek za mlýnem zůstal jen zčernalý ohořený kmen. Na těch cestách na verandu a pozorování bouřky jsem u své babičky nepozoroval nic neobvyklého. Někteří lidé se prostě bouřky bojí a někteří se na ni dívají jako na mimořádný, za jistých okolností nebezpečný, ale nádherný úkaz. V tom vztahu byla směs obdivu, respektu a pokory, jakou měl venkovský člověk odedávna k přírodním jevům, a byl to pro mě vztah přirozený a normální, a protože do našich končin ty ještě mocnější a pro člověka ničivější přírodní síly nezasahují, je samozřejmé, že v evropských mytologiích byl nejvyšším z bohů ten, který vládl hromem a bleskem. Obyčejná letní bouřka rychle přijde, liják přejde v klidný déšť, mraky se rozpadnou, hřmění doznívá a do projasněného vzduchu se zase opře slunce. Ale to pravé představení nastane tehdy, když po delší době sucha a tepla, se valí k nám výrazná studená fronta, která na svém čele nese pásmo bouřek. Na prázdninové měsíce roku 2015 si asi ještě každý pamatuje. Z toho počasí mohli mít radost jen lovci teplotních rekordů a lidští obojživelníci, kteří v létě mění souš za vodu. Po docela normálním červnu se další dva letní měsíce opakovaly vlny horkého vzduchu odkudsi ze Španělska nebo severní Afriky, hnané jihozápadním prouděním, od Plzně k Praze se táhlo pásmo největšího vedra, které se pak pomalu přesouvalo na východ. Dvě horké vlny během července, doprovázené výrazně podprůměrnými až zanedbatelnými srážkami, vysušily půdu do hloubky, zeleň se stáhla do okolí potoků, které ztratily většinu vody. Červenec se zapsal v dlouhé řadě pozorování v pražském Klementinu na čtvrté místo v pořadí nejteplejších a málokdo předpokládal, že to nejhorší teprve nastane. Celou první polovinu srpna se odpoledne teploty bez problémů šplhaly až k pětatřiceti stupňům a mnohde ještě výš, přeháňky a místní bouřky, které byly pozůstatky studených front rozbíjejících se o balvan horkého vzduchu nad střední Evropou, nic nezachránily a slunce vypalovalo půdu až do mnoha metrů. I tak tepelně odolný tvor jako já už proklínal léto a předpověď neslibovala žádnou změnu. Až někdy skoro v půlce měsíce se bůhvíkolikátý pokus podařil. Ze západu se do střední Evropy valila konečně voda.

Ten večer, kdy ještě těsně před západem slunce ukazoval teploměr vysoko nad třicet, jsem opustil roztocký dům a zamířil za město. Na kopec, na návrší kolem Holého vrchu. Usadil jsem se tam do trávy na okraji meze a čekal. Bylo už pokročilé šero a téměř ticho, přerušované jen přelétajícími letadly nacházejícími koridor k přistání na ruzyňském letišti. A odkudsi zdálky, od západu, se pomalu rozednívalo. Světla přibývalo s každým dalším zábleskem, které se střídavě míhaly od severozápadního okraje oblohy až po jihozápad, jako když se nasvěcuje scéna reflektory při rockovém koncertu. Ale tahle scéna se táhla desítky kilometrů od západu středních Čech a pomalu se přibližovala k Praze. Reflektory světla vystřídala palisáda blesků protínajících nebe a doprovázených tlumeným hřměním, světla navzdory nastupující noci přibývalo a blesky se slévaly do nepřetržitého ohňostroje ozařujícího západní obzor. A před touhle palebnou silou nejvyššího z pohanských bohů pevnost vedra a sucha kapitulovala. To se už nedalo zastavit. Po dvou dnech bouřek se vedro zlomilo a na týden se počasí vrátilo k normálu. Horké léto roku 2015 se ještě připomnělo na samém konci srpna, a pak se pro tuto sezónu naštěstí ze střední Evropy odstěhovalo. Zůstalo po něm ničivé sucho, které nenapravil už ani podzim, ale také tahle vzpomínka na nejkrásnější ohňostroj na světě. A od té doby pokaždé, kdy se v létě vedra vrátí, čekám, že na jejich konci přijde za odměnu velkolepé představení. Sám Perun na něj zve a pozvánka od nejvyššího z bohů se neodmítá.

Prastará vrba pamatuje rusalky

NA CESTÁCH (2) Svět kolem nás Je dálka a čas A čas, ten stojí To jenom my dál někam jdem To jenom my dál někam jdem Balada o čase / Jan Neckář / Zdeněk Rytíř / Václav Neckář 1982

Rusalky Nad železniční zastávkou Brandýsek vycházelo slunce. Slábnoucí říjnové slunce, které pomalu rozpouštělo jinovatku na trávě. Putoval jsem přes Brandýsek a Krétu, jak se odedávna říkalo osadě Pchery-Theodor, na pcherský hřbitov. Dušičky za dveřmi. Slunce nabíralo výšku a před prvními domky Pcher už začalo trochu hřát. Ale jak jsem postupoval dolů do vsi, mizel kotouč za mlhou a na hřbitově už jen slabě probleskoval šerem. Třílisté vrtule větrných elektráren nebylo ze hřbitova vidět. A když jsem pak hřbitov opustil a pokračoval dál k někdejší pcherské železniční zastávce, vešel jsem do panství mlhy.

Cestu Podhajkem už Jemničtí pokryli silnou vrstvou drceného asfaltu, a tak bažiny zmizely. Nezmizely však mezi cestou a potokem. Dlouhé pásy močálu, občas prorostlého rákosím. Kdysi, v dobách, kdy každé políčko mělo svého majitele, tu prý byly zelinářské zahrady. Proč by ne. Vody měl Knovízský potok, tehdy ještě přikrmovaný důlními vodami, dost, a protože fungovalo i odvodnění pozemků, nehrozilo ani to, že část úrody shnije. Díval jsem se do močálu, nad kterým seděla neproniknutelná mlha, a představoval jsem si, že tak nějak, jen bez toho rákosu, vypadala blata na Šumavě, kde mezi nimi procházeli od středověku pašeráci a v neblahých padesátých letech převaděči, kteří pomáhali lidem přes hranici do svobodného světa. Tak nějak možná vypadaly a snad ještě vypadají dartmoorské bažiny, uprostřed nichž lotr Stapleton cepoval obrovského psa, aby odstranil posledního potomka rodu Baskervillů. Ale pašeráci, převaděči i zločinec Stapleton věřili jen své zkušenosti a svým smyslům. Zato prostí lidé, kteří o zrádnosti močálů a blat věděli a báli se jich, spatřovali v závojích mlhy a páry podivné bytosti. Obecně vzato, všechna ta vlhkomilná a vodomilná havěť, bludičky, víly, jezinky, bosorky a rusalky, nečinila lidem nic dobrého. Rekrutovaly se většinou z dětí a dívek zardoušených, ubitých či utopených, ať už cizím anebo i vlastním

Knovízský potok v Podhájku

přičiněním, a k podobnému konci se snažily dovést taky toho, kdo je spatřil a pokusil se je následovat. Jen s tím rozdílem, že ho čekalo zpravidla ošklivé udušení v bažině. Oběťmi byli skoro vždycky muži, a ke zvýšení úspěšnosti, tedy smrtnosti, využívaly všechny tyhle bytosti lákavého vzhledu. Jak je dochováno z mnoha lidových pohádek a bájí, byly to velmi atraktivní dívky éterické stavby a mimořádné krásy. A není divu, že nejeden pocestný pozapomněl, že ta jeho selka doma má sice sto padesát liber váhy, ale je to sto padesát liber vydřených starostí o osmičlennou rodinu, a když je potřeba, tak si hodí pytel s obilím na záda a odnese ho do stodoly, pocestný uviděl éterickou krásku a obrazně i doslova sešel s cesty.

Pokoušel jsem se v mlze nad Knovízským potokem něco éterického spatřit, ale marně. Bylo vidět maximálně na třicet metrů tlustý kmen staré vrby, a dost možná se víly a bludičky v takové zimě drží někde v noře pod břehem. A tak jsem byl o pohádkový zážitek ochuzen, koneckonců hlavně jsem poctivě šlapal, abych se zase nad vesnicí vyhrabal z té lezavé zimy na slunce. Ale představa, jak vypadají dnešní bludičky a rusalky, mi nešla z hlavy. Asi o půl roku později, to bylo poslední předvirové léto, jsem se šel podívat na roztocké pivní slavnosti. Šel jsem tam spíš jako doprovod a nezdržel jsem se taky moc dlouho, ale stačilo mi to. V tom dobrém. Viděl jsem totiž pozoruhodné vystoupení.

Pro početné návštěvníky hrála kapela staré rockové pecky ze sedmdesátých a osmdesátých let a před pódiem byl prostor pro případné tanečníky. Dlouho tam bylo prázdno, až se tam zjevily, a nedá se to napsat jinak, tři dámy neurčitého věku, ale velmi určité hmotnosti, výrazně převyšující výše zmíněnou selku, a zjevně se odlišující od ní i složením toho metráku živé váhy. Jejich kreace byla silně poznamenána delším pobytem na slavnostech, ale pohybovaly se energicky a s obdivuhodnou výdrží. Občas zazněl potlesk, byl sice určen kapele, ty tři však děkovaly a přidávaly taky, až jim nakonec vypráhlo a šly na čtvrté, páté nebo možná už šesté pivo. Když na podzim se zase nad rákosovými porosty v údolí Knovízského potoka od Kralup až po Zvoleněves válela studená mlha, díval jsem se pozorně z motoráku, zda se v mlžných závojích neobjeví podobné bytosti. U rusalek nebo víl se sice nedá asi napsat krev a mlíko ani špek a pivo, ale prostě by to bylo cosi velkoformátového. Možná by byly v dnešní době, kdy se po přehlídkových molech a v módních žurnálech producírují vyzáblé modelky, pro kolemjdoucí mužského rodu atraktivnější než éterické stíny. Neviděl jsem ovšem nic a můj známý, který hospodaří v Neuměřicích, racionálně prohlásil: „Ta svinská mlha se bude zase držet až do poledne.“ A tak mi název zůstal jen pro dosud neuskutečněný projekt inspirovaný pivními slavnostmi. Představte si ty plakáty. RUSALKY. První český těžkotonážní balet. Boříme předsudky. Boříme bariéry. Vystupujeme za jídlo a pití a máme jedinou podmínku: vaše pódium musí unést tunu! No, řekněte: není tady díra na trhu?

Až sem došel praotec

Děti na Řípu Asi nejsem dobrý Čech, ale postupně se to zlepšuje. Pivo jsem začal skromně konzumovat až po padesátce a na Řípu jsem byl poprvé, když mi bylo přes čtyřicet. Zato od té doby se tam vydám tak jednou za dva, tři roky a z různých stran. V turistických průvodcích se uvádí jako hlavní přístupová trasa ta od Krabčic, anebo vlastně od nádraží v Roudnici nad Labem. Červená značka, evropská turistická trať E10. Je taky pro návštěvníky náležitě připravena. V Krabčicích je vítá hostinec U Studny a v Rovném, což je část Krabčic, druhý nazvaný příznačně Pod Řípem, jsou tu parkoviště, občas i nějaké suvenýry. A hlavně pohodlná cesta. Z druhé strany, od Ctiněvsi, je cesta romantičtější a určitě jsem tudy šel nahoru vícekrát. Ctiněves k Řípu patří, a to nejen proto, že se místní hospoda jmenuje U praotce Čecha anebo že tam před pár lety začal čepovat Podřipský minipivovar, který si kupodivu do názvů svých piv žádné postavy z české mytologie nevzal. Z Ctiněvsi vede červená značka rovnou proti kopci, a pak se šplhá zarostlým úbočím v kličkách po kamenech vzhůru, až k románské rotundě sv. Jiří a sv. Vojtěcha. A nechodí tudy zdaleka tolik lidí jako z opačné strany, kde pro většinu z nich „výprava na Říp“ vypadá tak, že autem zajedou až na parkoviště v Rovném, a pak šlapou po asfaltce alejí lip a potom po solidní zpevněné kamenité cestě a v horní části po hrubém betonu. Ale cesty mohou býti rozličné, a tak i k té hlavní turistické magistrále se může pěšák dostat od vlaku docela zajímavou trasou. Ta nejkratší z Roudnice nad Labem vede až příliš dlouho městem, a z Cítova je to rovná trasa po frekventované silnici. Ze zastávky Horní Počaply vede na sousední Bechlín sice taky silnice lesem, ale i nenápadná cesta, obě se sbíhají u pomníku obětem světových válek a vstupují do velké vsi se starým kostelem sv. Václava a ještě starší polodřevěnou zvonicí, založenou někdy ve 12. století, a už asi pět let s unikátní galerií betlémů s figurkami vyrobenými starou technikou z kukuřičného šustí. Někdy se musím podívat dovnitř. Z Bechlína vede cesta po silnici do kopce, a teprve na konci lesíka nad vsí se najednou před poutníkem objeví Říp. Asi po kilometru, u křižovatky s polní cestou, postavili naši pradědové velký čedičový kámen a na něj upoutali mosaznou ceduli s vročením 1925 a hrdým nápisem: Zde stál a zase stojí svobodný lid na svobodné půdě. Nevím, zda je to nápis původní a pamatuje všechny ty doby, kdy to neplatilo, ale zachoval se dodnes, byť zarostlý vysokou trávou.

Do Krabčic, na křižovatku u obecního úřadu, jsem dorazil pár minut po desáté hodině, v sobotu a za chladného, slunečného květnového počasí, ale nepotkal jsem žádné průvody, ani na podřipském konci místní části Rovné nebylo na parkovišti zdaleka plno. A dál auta nesmí, a jak jsem se přesvědčil, zákaz je respektován. Na začátku ostřejšího stoupání za stánky se suvenýry jsem nasadil dlouhý krok, vycvičen krpálem od nádraží v Roztokách, a vytrvale stoupal vzhůru. Šel jsem skoro sám, až za chvíli jsem před sebou uviděl první skupinku lidí. A pak ještě asi pět dalších. A až na jednu výjimku to všechno byly rodiny s dětmi. Nejen skoro dospěláci, ale i čtyřletí caparti poctivě šlapali, určitě s nějakou přestávkou, ale s doprovodem rodičů, z nichž táta pravidelně nesl navíc ruksak se zásobami, šplhali nahoru. Kdo jste šel někdy na Říp, dáte mi snad za pravdu, že to zas tak strašný kopec není. Půl kilometru normální stoupání, dvě stovky metrů jak do střechy, a pak jste najednou nahoře. Postupně jsem ty rodinky předcházel, zdravili jsme se, jak se na pěšáky a turisty sluší, a až úplně pod vrcholem jsem potkal první skupinku lidí putujících dolů. Taky to byla rodinka s dvěma dětmi. Nahoře se konečně po všech omezeních otevřela Chata Říp, byť na stolech před chatou stále bylo upozornění, že vstoupit může jen osoba s negativním testem. Pár lidí čekalo před okýnkem na pivo z pivovaru sv. Štěpána, na domácí limonády nebo speciální párky a klobásky a u stolů sedělo asi šest strávníků. Nelze zamlčet, že na vrcholu Řípu zaplatíte přirážku, i když snad ne vysokohorskou. Obešel jsem rotundu sv. Jiří a sv. Vojtěcha, kdysi svítící bílým a nažloutlým opukovým zdivem. Asi před deseti lety došli památkáři k názoru, že opukové kvádříky jsou ve špatném stavu a i historické podobě odpovídá víc režná omítka, a tak bylo zdivo omítnuto. Asi ne úplně kvalitně, protože někde už opuka prokukuje. Zamířil jsem zase dolů, tentokrát na druhou stranu, po kamenité pěšině, která hned po pár metrech začíná nejlepší vyhlídkou do kraje, Pražskou, a pak se točí v serpentinách dolů. Znovu jsem se přesvědčil, že se tahle trasa hodí spíš pro výstup, dolů je to i pro dobrého pěšáka trochu „o hubu“. Asi jako když to jde s vámi s kopce v životě. Nepotkal jsem nikoho, až po rozdělení značek na červenou, mířící k Ctiněvsi, a žlutou k Vražkovu, se objevila proti mně od Vražkova asi desetičlenná tlupa, nejspíš dvě nebo tři rodiny. A zase s čtyřmi dětmi, ťapajícími s rodiči po pěšině do kopce. Na chatě na posvátném kopci Čechů je už mnoho let upevněn nápis z velkých, na stěnu připevněných písmen: Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp. Tak to snad bude ještě pár generací platit – a ten zápis nějaký aktivista nesundá.

Brána chrámu otevřeného do nebes

Otevřený chrám Těch Plichtů bylo ve středověkých středních Čechách nějak moc. Jeden z nich, Plichta Valkoun z Adlaru, se zapsal velkým písmem do dějin šlechtického rodu „z Adlaru“, jehož přičiněním se Zlonice pozdvihly ze vsi na důležité středověké sídlo, a několik jiných Plichtů z rodu českých Žerotínů se zasloužilo o rozvoj jižního okraje Lounska a vlastně i českého království. Rod českých pánů ze Žerotína, původně ze Žirotína, jak se psali, navazuje na rod pánů z Hořovic. Jeden z nich, Habart z Hořovic, se stal za vlády Václava I. královským správcem vsi Louny a někdy po roce 1230 dal vystavět ves Žerotín (první písemná zmínka o ní je doložena z roku 1250) a následně pak v jejím sousedství snad už jeho syn Jan Plichta založil hrad. Pánové z Hořovic se pak začali nazývat podle hradu „ze Žerotína“. Král Přemysl Otakar II. Janu Plichtovi z neznámých důvodů Louny ze správy odňal a jako náhradu za to dal syn Jana Plichty Habart ze Žerotína rozšířit ves Týnec na městečko, zvané pak Žirotský Týnec a později Panenský Týnec, podle sester klarisek v zdejším ženském klášteře, který Habart ze Žerotína založil a jeho synové Jaroslav, Plichta a Habart právě před 700 lety, v roce 1321, nadali nemovitým majetkem. Plichtovi ze Žerotína je přičítáno, že v Týnci založil kostelík sv. Jiří a chrám, který se ale ani jemu, ani jeho následníkům nepodařilo dokončit. Pánové ze Žerotína drželi Panenský Týnec a hrad a ves Žerotín až zhruba do poloviny 15. století, byť postupně majetek prodávali bohatším sousedům Zajícům z Hazmburka. Krátce po polovině 15. století (v roce 1467) šlechtický rod Jaroslavem ze Žerotína vymírá. Žerotínové nebyli jen staviteli, ale proslavili se také jako zdatní muži ve zbroji. Jan Plichta bojoval a padl po boku krále Přemysla Otakara II. v roce 1278 na Moravském poli a jeho vnuk Plichta, zakladatel kostela a chrámu v Týnci, byl věrným spolubojovníkem krále Jana Lucemburského. Plichta byl ve své době v tehdejší Evropě uznávanou „turnajovou jedničkou“, nejzdatnějším rytířem na turnajích, a provázel krále na evropských cestách i bojištích, a zřejmě proto ho dal král Jan 23. dubna 1318 pasovat na rytíře. Právě Plichtu údajně Jan vyslal za Fridrichem Sličným v roce 1322, aby zbaběle nevyčkával na příchod posil a šel do bitvy proti svému rivalovi ve sporu o římský královský trůn Ludvíku Bavorskému. Jak to bylo ve skutečnosti, se už patrně nedozvíme, pravdou zůstává, že k boji mezi Ludvíkem a Fridrichem bez dalšího otálení skutečně došlo, že Ludvík Bavorský za vydatné pomoci mužů českého krále rozhodným způsobem zvítězil a král Jan, který byl nejen skvělým válečníkem, ale také schopným diplomatem, za svou pomoc dostal už natrvalo do správy českých zemí Chebsko. Pro

Co zůstalo z hradu pánů ze Žerotína

jeho elitního rytíře Plichtu byl však tento boj posledním: v bitvě u Mühldorfu 28. září 1322 padl. K dědictví po šlechticích z rodu Žerotínů vede nejpřímější cesta autobusem, protože Panenský Týnec leží na silnici I/7 ze Slaného do Loun. Tedy naštěstí pro místní obyvatele už přímo na hlavním tahu neleží, podobně jako Třebíz se i Panenský Týnec dočkal obchvatu podle zastavěného území městyse. Železniční zastávku Panenský Týnec sice nemá, ale trať Slaný– Louny se klikatí nedaleko a přijatelných je pět kilometrů z Vrbna nad Lesy i sedm z Klobuk, kde po cestě pěšáka potěší Kokovický rybník i citlivě opravený rodný dům básníka Karla Tomana. Městys leží na mírném návrší, a tak jeho dominanty jsou vidět už zdaleka. Nejnápadnější je čtverhranná zvonice s bání, kterou dal postavit v polovině 15. století Jaroslav ze Žerotína, a tím vědomě rezignoval na dostavbu chrámu – do koncepce trojlodního dvouvěžového klášterního kostela se totiž zvonice nedá začlenit. Vedle zvonice je už zdálky vidět nepravidelná špice – to je vrchol jedné ze stěn nedokončeného kostela. „Chrám stojí na silné léčivé pozitivní zóně, která má tvar kříže, tedy v místech, kde se dvě zóny kříží a tím se násobí síla léčivé energie. Tato pozitivní energie chrámu má schopnost odstraňovat depresivní stavy, přinášet optimismus, dobrou náladu a radost ze života. Pobyt na tomto místě je doporučován zejména lidem trpícím maniodepresemi, nedostatkem sebevědomí, lidem přecitlivělým, se sklony k sebevraždě. Energie vyzařující na tomto místě posiluje obranyschopnost organismu, dlouhodobější pobyt nebo časté návštěvy, posezení v trávě uprostřed chrámu doporučují lidem po mozkové obrně, mozkové mrtvici a po veškerých úrazech hlavy.“ Tak je to psáno na webových stránkách městyse. Nevím, zda Plichta ze Žerotína měl tak skvělý instinkt na místo, kde založit kostel, ale i v chladném květnovém ránu bylo kolem nedokončeného chrámu a zvonice na padesát lidí. Postávali kolem, fotografovali, mnozí se pohybovali uvnitř otevřené lodi, někteří i kolem stěn, na jejichž vrcholy ve výšce dvaceti metrů přistávali na zvětralé kusy opuky holubi. Snad opravdu sem ti lidé přijeli a přišli proto, aby v téhle neblahé době načerpali nějakou pozitivní energii, snad se jen chtěli podívat na nedokončený chrám, otevřený až tam úplně nahoru. Kdyby Žerotínové stavbu dokončili, vznikl by jistě impozantní kostel. Ale takhle zůstalo po nich něco jedinečného. Jen tu zvonici mohli postavit jinde. Někdejší klášter klarisek měl taky pohnutý osud. V roce 1382 i s celou vesnicí vyhořel, byl obnoven, někdy v 16. století byl krátce opuštěn, protože všechny jeptišky vymřely, pak se sem z jiných klášterů vrátily, a klášter zase zničili za třicetileté války Švédové. A po dalším oživení činnosti klášter zrušil v roce 1782 Josef II. Ale budova stojí, je vzorně rekonstruová

na a místo v ní našel úřad městyse. Docela úředníkům ten výhled závidím. Hrad rodu Žerotínů v nedaleké stejnojmenné obci dopadl mnohem hůř. V roce 1639 ho pobořili Švédové a jeho zdi posloužily, jak to u zřícenin bývá, jako stavební materiál. Dnes zůstaly nad obcí jen mohutné valy, které hrad stojící na nepříliš výrazném návrší chránily, dvě nevysoké zdi a sklepení. Vchází se do něj po obrovských pískovcových schodech, a kdyby rytíř Plichta ze Žerotína povstal, jistě by sem dal přivézt z blízkého zichoveckého pivovaru soudky piva, aby tady, ve vlhkém chladu pískovcových bloků, byly připraveny pro znavené bojovníky i pocestné, kteří zavítají do míst, kde kdysi vlála černá orlice se zlatou zbrojí doprava hledící z erbu českých Žerotínů.

Jdeme na Totáče

Křivák Po několika zamračených dnech se konečně v pátek na poledne prodralo ven slunce. Vždyť to už ani na druhou půlku srpna nevypadalo. Stoupal jsem do kopce ke škole Na Hájích a už zdálky uviděl na kopci zástup lidí. „No jo, vždyť on je Valník!“ pronesl jsem nahlas. A už zdálky taky bylo vidět, pro koho je tradiční slánský hudební festival především určen. Dávno jsem neviděl chlapy s tak perfektními kohouty na hlavách. Jeden duhový, druhý růžový (to bych na hlavě fakt mít nechtěl) a třetí modrý. Před vchodem do slánského letního kina stála snad stovka lidí a další a další vozy přijížděly, rovnaly se na improvizovaném parkovišti proti vodárně, lidé vystupovali a řadili se na okraj pestrobarevné fronty, kde barvami svítily ovšem hlavně účesy a jinak dominovala černá, a ti všichni mířili na festival, jehož pořadatelé se nebáli všech opatření a omezení a akci pro tisíce lidí uspořádali. V neděli jsem přijel do Slaného znovu, s úmyslem ještě jednou projit Kejkol a blízké lesy, i když jsem tušil, že půjdu možná zbytečně. Ale co, od pondělí začne pršet a kdoví, kdy se tam zase podívám. Jenže člověk míní, počasí mění, první vlna deště se proti předpovědím nějak předběhla a v půl deváté to vypadalo od severozápadu šeredně. Žádný velký liják se nekonal, tříminutová prudká sprcha a následující mírný déšť mě však od cesty do lesů odradily. A tak jsem jel zase v půl dvanácté motorákem zpátky. Na slánském nádraží bylo víc zavazadel než cestujících. A nejen z obrovských báglů, ale i z obleků těch lidí mi bylo jasné, že nejdou ani z lesa, ani z kanceláře, ale z Valníku. Skoro poledne, přiměřená doba po takové noční šichtě. Do motoráku jich nakonec nastoupilo asi osm, pět se usadilo do stejné řady, kam jsem se svou skromnou taškou zasedl já. Čtyři chlapi a jedna žena, partnerka či manželka jednoho z nich. Žádní puberťáci, pod čtyřicet bych nehádal nikomu. Ti dva si sedli přímo proti mně. Vousatý, mohutný chlapák a o hlavu menší a útlá, obrýlená žena. Muž narovnal zavazadla nahoru a klidně se posadil. Sakra, proč si tu chemii už nepamatuju, blesklo mi hlavou, když jsem uviděl jeho pravou tlapu, zdobenou tetováním v podobě chemického vzorce. Ale bude to, určitě to bude THC. No jasně, tetrahydrokanabinol. Vždyť stejný vzorec mám i na jednom svém tričku, jenže to tričko moc nenosím, protože mě škrtí u krku. Tři chlapi, jak jsem pak z jejich řeči pochopil, odněkud od Chlumce nad Cidlinou, si sedli vedle, a s párem sedícím proti mně měli prostě jen společnou cestu. Do Kralup a pak ještě asi dál, protože ti dva přijeli až z Moravské Třebové. Z takové dálky, pomyslel jsem si, a určitě i pořadatelé Valníku

museli mít radost, že tolik vlastně už starých pardálů se sjelo přes půl republiky do Slaného, a sjeli se taky proto, aby na dva dny omládli, vždyť koneckonců ti, kteří vyrůstali na muzice Sex Pistols, Ramones nebo Clash, už budou mít taky pomalu šest křížků. Díval jsem se na spolucestující a docela jsem se bavil představou, jak tihle chlapi ještě dneska večer shodí orvané džíny, černá trika a těžké křusky, promění se v solidní zachovalé otce od rodin a ráno nastoupí do zaměstnání. Jenže

Jste nejlepší!

u chlápka, který už na slánském předměstí si k nim přisedl, mi to fakt nešlo. „Tak jsem to přehodnotil a jdu k vám,“ zahlaholil, posadil svůj bágl vedle jednoho parťáka z Chlumce a sám zůstal stát v uličce. Čtyřicátník, spíš hubený než štíhlý, s ostrým pohledem a ostrou bradkou, z těch pár vlasů, co mu na hlavě zbyly, by stylový účes nedokázal vyčarovat ani kadeřnický mistr. Ale jinak to nemělo chybu. Nevím, co měl na nohou, protože všechno překrývaly kalhoty. Tedy to, co plnilo funkci kalhot. Ještě nikdy jsem neviděl takovou soustavu látek, záplat, nášivek a děr, provázků a šňůrek, a to všechno držel nahoře široký pásek, ozdobený samozřejmě hřeby. Přes černé tričko visel chlápkovi lesklý řetěz. Ale tu nejcennější část oděvu držel v ruce. „Musím bejt na něj vopatrnej. Je to poslední fesťák, na kterým byl. Ale nevyhodím ho, půjde do almary, na památku,“ prohlásil, a takový kus se skutečně vyhazovat nemá. Kdysi možná obyčejný křivák, postupně ale vyzdobený desítkami spon, nášivek, knoflíků a trnů, kterým vévodily dvě řady snad osmicentimetrových hřebů na ramenou. Majitel toho vzácného křiváku měl povídavou. Ani to nevypadalo, že by se chtěl vykecat z nočního tahu, vlastně ani jeden z těch šesti nejevil známky opilosti, taky bylo už skoro poledne, ale prostě mlel, vzpomínal, vyprávěl. „To jsme jednou jeli přes Hlavák, a u rychlíku tam stála průvodčí, taky už jí bylo možná čtyřicet, ale pořád krásná ženská, nejkrásnější průvodčí na trati, před lety jsem s ní chodil, a vona mě taky poznala a skočila mi kolem krku, jenže zrovna měla dávat na odjezd, a výpravčí z toho málem pod ten rychlík spadnul,“ líčil parťákům, stál v uličce a v ruce pořád držel svůj křivák jako svatou relikvii. „A jednou jsme jeli úplně vožralí z festu a v Kolíně na nádraží nechali dva bágly, no a poznali jsme to až před Chlumcem, když jsme se pakovali z vlaku, a tak jsme se zase vrátili zpátky, a představte si, že ty bágly na peróně furt byly, jenom někdo šlohnul cíga,“ vzpomínal a během řeči odkudsi vytáhl papírek, ubalil cigaretu a naplnil ji z krabičky nějakým obsahem, aby se připravil na přestup. Vyprávěl by klidně do Kralup anebo až do Chlumce nad Cidlinou, ale vypráhlo mu, a tak se za Kamenným Mostem obrátil na nejširší publikum, tedy na celý motorák. „Hej, nemáte tu někdo pivo? Zaplatím, já jsem bohatej pankáč, ale mám hroznou žízeň.“ Ale asi nikdo z těch patnácti nebo dvaceti cestujících pivo neměl, ani já netáhnul s sebou zrovna láhev nějakého regionálního piva, až mi to přišlo líto, protože si za ten výstup odměnu zasloužil, a tak chlápek vylovil z báglu plastovou půllitrovou flašku zjevně s vodou, a po marné nabídce parťákům, jestli si taky dají, vytáhl obsah až do dna.

Sedl si konečně k ostatním a všichni čtyři pak společně probírali, kde ten víkend zakončí, že na nádraží v Kralupech není čas ani na pivo, ale že v Praze se rozhodně vydají do nějakého baru, protože kdoví, kdy se zase takhle sejdou. „Bylo to fajn, a hlavně že to vůbec bylo, vždyť už zase zakazujou i fesťáky,“zakončil debatu jeden z chlumecké bandy a přihnul si z láhve, která určitě nebyla plastová a jejíž obsah určitě nebyl nealkoholický. Motorák vyjel ze stanice Kralupy-předměstí, ozvalo se „příští stanice Kralupy nad Vltavou, konečná stanice“ a cestující se začali připravovat k výstupu. Samozřejmě i těch pět chlapů a jedna drobná žena. Chlapi stáhli batohy, spacáky a karimatky z polic a jeden po druhém se šikovali do chodbičky mezi sedadly. „Tak střízlivej jsem už dávno z fesťáku nejel,“ prohlásil týpek s bradkou, narovnal si na sedačce svůj obrovský bágl a opatrně, aby si nezničil dosluhující křivák, ho soukal na hřbet. A až tehdy jsem si všiml nápisu na zádech toho vzácného kusu. We are prisoners of the system, četl jsem. Před dvaceti, pětadvaceti lety, když to někdo na křivák psal, tak „vězni systému“ byli normální, punkerská revolta. Proti všemu, proti všem. Ale zrovna teď by pankáč tenhle křivák do almary odkládat neměl.

Ryby, salát a prazdroj

Kozy Černá tabule patřila kdysi neodmyslitelně ke škole tak jako žákovská knížka nebo školník. Dnes už děti znají spíš tabule interaktivní, žákovskou knížku v digitální podobě, a snad jen ten školník se uchoval v původním provedení. Ale černá tabule jako starý, a přece pořád spolehlivý a užitečný informační nosič se ani v době internetu a sociálních sítí neztratila. Přinejmenším u řeznictví a hospod. Jen musíte pochopit řeč jejich zkratek. Řezníci si nekomplikují život. V. znamená vepřové, H. je hovězí, s. k. je s kostí a b. k. bez kosti. Viděl jsem už i zkratku Ku., což jsem si jakožto slušný občan přeložil jako kuřecí. Někteří řezníci používají pro jistotu zkratku Kuř. Husy, krůty, telecí, natožpak nějaká zvěřina jsou exkluzivní zboží, a to si zkracovat nezaslouží. Ani hospodští nejsou nijak vynalézaví. Segedínský guláš s h. k. znamená segedín s houskovým knedlíkem, kachna s br. k. je kachna podávaná s bramborovým knedlíkem, protože karbanátky s br. kaší jsou servírovány s bramborovou kaší. Kaše se nezkracuje. Někdy jsou k strohým názvům doplněny i ceny, hlavně když jsou to ceny akční. Podrobnosti na tabuli, stejně jako na billboardy, nepatří. Cílem je zaujmout na první pohled, protože detaily najde lapený zákazník na jídelním a nápojovém lístku. A zbytek zjistí až na talíři a ve sklenici. V některých hospodách jsou ovšem kreativnější. V přízemí Hotelu Pošta ve Slaném, ve starém, do seznamu památek zapsaném objektu, je restaurace jménem Hotýlek. Černá tabule u vchodu nabídku jídla a pití většinou přímo neobsahuje, ale zaujme kolemjdoucí víc než „nepřekonatelná nabídka týdne“. Kromě mimořádných příležitostí, jako bylo například „každé desáté pivo u stolu zdarma“ jste se mohli dočíst třeba to, že zatímco „venku je nelidská teplota 33 °C ve stínu, uvnitř budete mít 25 °C a ve sklenici bude řádných sedm stupňů,“ jak dobře vychlazené pivo má mít. V době světového fotbalového šampionátu jste měli podle černé tabule jedinečnou šanci se přidat k „padesáti tisícům plebejců na stadiónu a zařvat si na dvaadvacet milionářů makej, hajzle!“ A ve zlých dobách tvrdé koronavirové uzávěry, kdy mohli hospodští vydávat něco málo jen přes okénko, jsem se dočetl: „Dej si pivo, dokud můžeš!“ Ovšem nejen obyčejnou nabídku krmě a pití najdete na černých tabulích před hospodou. Je odedávna pravdou, že dobrou a úspěšnou hospodu dělá šikovný kuchař a pěkná servírka, a na to pamatovali třeba v Libčicích. Město Libčice nad Vltavou má dva kostely. Římskokatolický je zasvěcen sv. Bartoloměji, byl dokončen v původní podobě v roce 1769, před deseti lety byl zvenčí důkladně opraven a později i nasvícen, evangelický kostel je o století mladší a mnohem skromnější. Oba jsou umístěny poblíž hlavní libčické ulice a jsou od sebe kousek, snad tři sta metrů.

Jezdíval jsem před deseti, patnácti roky do Libčic nad Vltavou často, samozřejmě vlakem, z nádraží putoval k radnici a na rohu nad zahradou katolického kostela míjel taky úplně obyčejnou hospodu. Kdysi by měla označení „čtvrtá cenová“, a to by k té čtvrté cenové jí musela pomáhat ještě protekce, ale majitelé se snažili. Taky tím, že před vchodem stála na stojanu velká černá tabule a na ní křídou byla uvedena aktuální nabídka. A při jedné ze svých cest do Libčic jsem na té tabuli uviděl nápis, který se už ani zdálky nedal přehlédnout. Vprostřed tabule bylo bílou křídou obrovskými, snad dvaceticentimetrovými tiskacími písmeny napsáno KOZY. Když jsem přišel dřív, rozeznal jsem i text nad hlavním nápisem, oznamující, že „každý čtvrtek od 21 hodin“, a pod velkými písmeny prostá a jednoduchá, ale zcela srozumitelná malůvka, z níž bylo mimo jakoukoli pochybnost zřejmé, že ve čtvrtek od devíti večer je v místní hospodě dámská obsluha nahoře bez. Trochu to se mnou zamávalo. Tady, mezi dvěma chrámy Páně! Podíval jsem se k jednomu kostelu, pak k druhému, vzhlédl vzhůru k nebesům a rychle zase sklopil oči dolů, protože jsem si dokázal živě představit, jak právě v pozdní čtvrteční večery jsou pravidelnými hosty hospody správci obou svatostánků a na tomto ekumenickém místě vášnivě diskutují o teologických aspektech gravitace a přitažlivosti. Dalších úvah jsem radši zanechal a jel spořádaně zase domů. Byla koneckonců tuším středa. Po mnoha letech jsem byl v Libčicích v roce 2020, v krátké pauze bez roušek. Zjistil jsem, že hospoda mezi dvěma kostely se drží, pozvedla se kvalitou aspoň o třídu výš a čepuje staropramen místním i návštěvníkům města. A při poslední návštěvě Libčic, vynucené havárií nákladního vlaku na kralupských výhybkách a náhradní autobusovou dopravou pendlující z Libčic do Kralup dva dny letos počátkem srpna, jsem uviděl i černou tabuli. Byl čtvrtek odpoledne, tabule stála před vchodem do hospody a zákazníky na ní lákali na matjesy. Tak jsem šel na nádraží.

Magický kámen

Pastýř a pastýřka Chodím na to místo snad už třicet let. Tehdy ještě ten impozantní vztyčený kámen stál vprostřed pole, osetého většinou cukrovou řepou, a prodíral jsem se k němu pěšinou, vyšlapanou lidmi, kteří, podobně jako já, chtěli vidět zblízka největší český údajný menhir, sáhnout si na něj, a kteří, na rozdíl ode mne, věřili v jeho tajemnou moc. Je to už taky hodně let, kdy Klobučtí Kamenného pastýře zpřístupnili, udělali k němu pěšinku, okolí kamene vyčistili a ohradili a místo opatřili informační tabulí. Pěšinka už mírně zarostla, kulatiny kolem cesty požírá hniloba a z keřů vysazených kolem ohrádky je už mohutný plot, za nímž se Pastýř skoro ztrácí. Ale místní o svou nejznámější pamětihodnost pečují a jistě keře zase sestříhají. Občas se u menhiru pořádají svatby a někteří lidé vsouvají do puklin železitého pískovce drobné mince, snad aby jim to přineslo štěstí a bohatství. A v den letního slunovratu prý u něj lidé i přespávají, protože právě tehdy má kámen největší moc. O Kamenném pastýři se vypráví, že se posunuje k obci, a až dorazí ke kostelu, nastane konec světa. Není to originální, stejná pověst se dochovala třeba o svatém Onufriovi nad Zlonicemi, zato je to pověst bezpečná, protože žádný kámen sám neputuje, leda při zemětřesení. A proti němu je Český masiv zatraceně odolný. V klobucké kronice je pověst mnohem realističtější: „V Kobylnické tvrzi vládla zlá zemanka, o které se tvrdilo, že umí čarovat. Jednou její pastýř zahnal svoje stádo na pláň nad Klobuky, kde se trochu déle pozdržel. Zemanka rozzlobena jej hledala, a když jej našla, křikla na něho: „Bodejť bys tu zkameněl!“ Později sedláci drobné kameny odstranili a zbyl tu jen pastýř, který hlídá dodnes.“ Ale byl to skutečně pastýř se stádem ovcí? Viděl jsem ty dva už ve chvíli, kdy jsem šlapal od Klobuk po silnici vzhůru. Dvě drobné siluety na obzoru stojící u silnice na počátku pěšiny. Přešel jsem ještě o pár desítek metrů výš, abych se na Pastýře podíval i odtud, a pak se vrátil k odbočce do pole. To jsem už viděl tři postavy, jen ta třetí nebyla lidská, ale psí. Dva mladí lidé a velký černobílý dlouhosrstý pes. Ti dva se drželi za ruce. On vysoký, skoro dvoumetrový čahoun se zarostlou bradou, ona o půldruhé hlavy menší. Snad milenci, partneři, možná mladí manželé. Dohromady jim určitě nebylo zdaleka ani padesát. Stáli u informační tabule a potichu si něco povídali. Pes pobíhal kolem nich, očichával stopy po minulých návštěvnících a mával huňatou oháňkou. Prošel jsem kolem nich, pozdravil, oni odpověděli a vyprávěli si dál. Zato jejich průvodce se vydal za mnou k Pastýři. Obešli jsme spolu kámen, v dvou nebo třech puklinách

se zaleskla koruna, já se podíval od ohrádky ze všech stran do krajiny a také na Pastýře a pohladil pískovec, ne snad s pocitem, že mě nabíjí nějakou silou, spíš s úctou k těm, kteří těch pět tun odněkud přivlekli. Pes očichal patu kamene, ale neoznačkoval, a pak podrobně analyzoval dřevěnou ohrádku a keře kolem ní. Za chvilku jsme oba vyšli zase na pěšinu, a to oba mladí už vcházeli dovnitř. Šel jsem po pěšině k silnici, pes mě ještě pár metrů doprovázel, a pak se vrátil ke svým pánům a všichni tři byli někde u Pastýře za ohrádkou. Zastavil jsem se taky u informační tabule, spíš ze zvyku, protože jsem ty texty četl už mnohokrát, a potom vykročil zase dolů ke vsi. A po nějakých padesáti, sto metrech jsem se otočil. A spatřil jsem stejnou siluetu, jakou jsem viděl, když jsem se na Pastýře díval od ohrádky ze směru od východu. Dvě postavy těsně přimknuté k sobě, jedna výrazně vyšší a druhá nižší, stály tam nehnutě, jako by zkameněly. A od té doby mám podezření, že pověst zapsaná v klobucké kronice neříká pravdu. Zemanka nezaklela svého pastýře za to, že se zdržel, ale proto, s kým se zdržel, protože svou dceru nechtěla rozhodně dát obyčejnému pastýři. Anebo to bylo všechno úplně jinak. Ten kámen opravdu vztyčili kdysi Keltové a zemanka nebyla vůbec zlá, naopak, když svou dceru u něj se svým služebníkem uviděla, popřála jim, aby spolu dožili kamennou svatbu. Pokud nevíte, je to pětašedesát let společného života. A to bych taky přál těm dvěma, co jsem u Pastýře viděl. I kdyby to bylo na psí knížku.

Světlo pro ty, kteří ho vidí

Cesta nočním lesem Rozpálené město pomalu vychládalo z horkého červnového dne. Slunce už zmizelo pod obzorem po své téměř nejdelší letošní cestě nad padesátou rovnoběžkou a zahrádkáři opouštěli své pozemky, kde se snažili zachránit to, že přežilo na vyprahlé půdě. To je ta pravá chvíle vydat se na cestu za město, do míst, kam nedosáhne světlo a kam nepovedou stovky kroků jiných lidí. Z hlubokého údolí, které bylo před sto padesáti lety celou obcí Roztoky, do něhož se jen odpoledne a navečer opírá zešikma slunce, odchází vedro rychleji než z husté novější zástavby v horních částech města. Na samém konci údolí trčí očouzený komín, pozůstatek hospody Koliba, a kousek před ním torzo, které zbylo po dvou požárech z proslulé restaurace Maxmiliánka. Zčásti propadlá střecha, pod kterou se kdysi pořádaly svatby, zábavy a proudil život, zarostlá terasa, pamětnice nočních mejdanů i proslovů okresních tajemníků strany na konci prvomájového průvodu, zpustošená zahrada. Za soumraku to všechno vypadá smířlivěji než za plného dne, asi stejně jako jiné ruiny pozvolna mizející pod okolními i do zdí vrůstajícími stromy. Poblíž bývalého hotelu končí veřejné osvětlení. Předměty, stromy a cesta ztrácejí pevné obrysy a o pár desítek metrů dál, kde se uzavírá otevřené prostranství, mizí asfalt pod nohama a cesta vstupuje do lesa, ztrácejí oči jistotu spolehlivého kormidelníka lidských kroků. Je to zvláštní pocit, který člověk zaznamená snad ve chvíli, kdy nečekaně v domě vypadne proud a všichni se zoufale snaží najít baterku, mobil nebo aspoň sirky, aby se dostali k nějakému náhradnímu zdroji světla a zorientovali se ve tmě. Ale na prahu noci se žádný náhradní zdroj neobjeví. Šero houstne, z kmenů zůstaly jen temné stíny, a kdyby dorůstající půlka měsíce neprocházela korunami stromů, rozpustily by se ve tmě úplně. Je to zvláštní pocit, jak se člověk za takové situace snaží vyburcovat ostatní smysly, otupené staletími civilizace, generacemi vyrůstajícími v uměle vytvořeném a osvětleném světě, jak se rozpomíná na to, co snad uměli ještě jeho pradědové a prabáby, pocestní, kteří procházeli lesními pěšinami dlouho po západu slunce, pašeráci, kteří v lesích a bažinách znali i poslepu každý kámen a kořen, co znají možná ještě myslivci, číhající na posedu anebo pomáhající zvěři v zimě. Nezůstalo toho mnoho. Sluch vnímá šumění a bublání Únětického potoka, trochu jednotvárný melodický zvuk, který je slyšet v nastalém tichu, opatrně, z výšky našlapující nohy v pohodlných sandálech registrují kameny a výmoly v cestě, ruce, raději mírně roztažené do stran, by hmatem poznaly, kde je okraj cesty ohraničené místy vysokou trávou nebo kop-

řivami. A čich se snaží poznat blízkost vody v potoce, jediné vody, která po týdnu veder a sucha zbyla v krajině. Je to zvláštní pocit, když si člověk uvědomí, že svět hlubokého šera a téměř dokonalého ticha je už dneska odepřen miliónům lidí žijících ve městech, kde nepřetržitě svítí pouliční lampy, reklamy a světla oken a výkladních skříní, a kde ani v noci úplně neutichá zvuková kulisa aut, letadel, strojů a hlasů. Možná to obyvatelé měst berou jako samozřejmost či snad výsadu, žijí si svůj život na stupnici s nulou posunutou kamsi daleko ke středu, a už ani netuší, kolik barev, odstínů a tónů ticha je za tou jejich posunutou hranicí ukryto. Ještě před prvním mostkem přes potok, kde před otevřeným prostorem opět nepatrně přibylo světla, se proti mně vynořila postava. Ten člověk měl naspěch, asi aby vyšel z lesa včas, než zmizí poslední zbytky dne. Muž se blížil, a tak jsem zvedl ruku na pozdrav a snad bych mu popřál i šťastnou cestu, ale nevnímal mě. Prošel kolem rychlým krokem, snad si mě ani nevšiml, a až když mě míjel, všiml jsem si sluchátek na uších. Měl jsem pocit jakési nepatřičnosti, nevhodnosti, pohoršení, že do toho chrámu ticha vstoupil, jako kdyby někdo přešel zablácenými botami po perském koberci. A snad i smutku, že je to jeden z těch, kteří si svět ticha už nedovedou představit a možná se ho i bojí. Přešel jsem široký mostek a orchestr potoka se přesunul na pravou stranu. Orchestr šumící vody, do něhož vstupují sólovými party kamínky, větve a kořeny, přes které voda přeskakuje, věčný orchestr bublající si svou melodii od pradávna, nezávisle na tom, kdo a jak kolem něj chodí a žije. V houstnoucím šeru mě doprovod potoka bezpečně vedl po cestě, která vede hned nad jeho břehem, až po místo, kde si kdysi lidé postavili přes potok lávku. Za denního světla je to lávka pohodlná a široká jak vrata panské stodoly, ale teď se zúžila do tenoučké nejistoty, oči rozeznávaly jen cestu dva, tři metry před sebou a zvuková navigace klamala jako střelka kompasu v jiném magnetickém poli, krok se zpomalil a jen sólo prudkého proudu vody tříštícího se o kořeny přímo vedle lávky mě navedlo na druhý břeh. Za pár desítek dalších tápavých kroků se vynořil po levé straně mohutný blok budov Spáleného mlýna, ale to jen proto, že v jediném obydleném domě problikávalo v oknech světlo, a už jsem se zase ponořil do šera. Potok se přiblížil k cestě po levé ruce, nohy opatrně našlapovaly po dobře udržované cestě a kolem potoka jako duchové vystupovaly majestátní, už dožívající vrby, jejichž kmeny se pomalu ukládají do koryta toku, rozlévajícího se pak v těch místech do stran a zaplavujícího při vyšším stavu vody blízké porosty. Najednou proti mně vyrazila dvojice ostrých světelných bodů, ustoupil jsem k levé straně cesty, až jsem narazil

Únětický potok

nohama na trsy trávy, z prostoru mezi reflektorem kola a čelovkou se ozvalo „díky“ a cyklista ujížděl zase dál k Roztokám. Po pravé straně se otevřela strmá stěna někdejšího lomu, z údolí potoka vystupující až kamsi vysoko k obloze, a velké balvany, zachycené v půli cesty dolů na kraji srázu, narůstaly do obludných rozměrů. Přešel jsem místo, kde téměř vždy zůstává na cestě voda, a minul ceduli, připomínající, že tady kdysi na potoce stával druhý mlýn, zvaný Tůmův, z něhož ještě před čtyřiceti lety byly patrné části budov i vchod do mlýnice, než to všechno pohltila voda a nad zbytky mlýna vyrostlo zelené království ostružin, trávy, vrb a neproniknutelného houští. Něco se mi mihlo nad hlavou, instinktivně a marně jsem otočil hlavu, snad přeletěl pták, zahlédl jsem jenom stín, velmi matný stín, neboť stíny provázejí světlo, a toho zůstávalo tak málo, jen kolik z půlky zamlženého měsíce propustily koruny stromů. Orchestr potoka ztichl, jak se koryto odklonilo od cesty, a za chvíli se v dálce přede mnou objevila plápolající záře ohýnku a ve vzduchu byla cítit vůně hořícího dřeva. V zahradě u chatky nad potokem ještě nešli spát, oheň dosud hořel a doutnal a kolem něj se pohybovaly dvě postavy. Minul jsem je a kousek za chatou opustil hlavní cestu a zamířil do pole vzhůru. Cesta se otevřela do krajiny, půlměsíc nasvítil svah a naproti vystoupily vrcholy Holého vrchu. Louka byla zčásti pokosená a trasa po ní vyšlapaná stovkami lidí, kteří tudy pu-

tují, odpočívají na dekách a na trávě, šplhají na Holý vrch, anebo jen tak procházejí kouskem zachovalé přírody těsně za hranicemi věčně svítícího a hlučícího velkoměsta. Stoupal jsem po posekaném poli, až se pod bývalou a už dávno zarostlou skládkou všechny stopy spojily v úzkou, jasně ohraničenou pěšinu, ve svitu dorůstajícího měsíce bezpečně viditelnou, která vede pod svahem překryvu někdejší skládky dál pomalu do kopce. Pole po pravé ruce končilo, pěšina se změnila v betonovou cestu a po ní jsem za pár desítek metrů přišel na hranici, odkud je vidět do otevřené krajiny. Díval jsem se do země, jako bych chtěl ještě prodloužit jedinečný zážitek cesty zemí ticha a šera, a pokračoval po betonových panelech do kopce pořád dál, a až na vrcholu stoupání jsem zvedl hlavu. Tam dole v širokém pásu pode mnou leželo město v záplavě pouličních lamp a svítících oken, na kopec doléhaly zvuky projíždějících aut a na východě, v dálce za městem, problikávaly ulice a obydlí vesnic na druhém vltavském břehu. Cesta zemí šera skončila a oči se opět ujaly suverénní vlády nad ostatními smysly. A přesně v tu chvíli návratu světla jsem si vzpomněl na lidi, kteří někdy v životě, třeba v zlomku vteřiny, vstoupí do úplně temného lesa a už nikdy z něj pak nevyjdou. Až je někdy potkáte, podejte jim ruku.