Oblázky

Kdysi jako kluk jsem sbíral oblázky. Nenápadné, omleté kusy křemene. Ale když jsem ho rozrazil o jiný kámen, zaleskly se v něm střípky slunce. A od těch dob chodím po cestách, sbírám obyčejné věci a hledám v nich střípky slunce. Někdy marně.

Zahrádkáři Jarní víkendy vyhánějí lidi z měst. Tedy hlavně tu starší generaci, která před několika desetiletími investovala své československé koruny do chat a chalup. Ti skromnější z panelákové generace se spokojili s chatkami v zahrádkářských koloniích na okrajích měst. Před pár lety jsem putoval podle jedné takové kolonie na okraji města, dubnové slunce hřálo ze všech sil a stromy bez listí neposkytovaly stín, ale agrotechnické lhůty a zkoumavý pohled zahrádkářů-sousedů si vybírají daň. Zkuste to taky někdy a nebudete litovat. Tohle nenabízí žádná reality show. Tedy aspoň zatím. A budete to mít v 3D provedení. Muž v prastarých džínách riskuje infarkt před dovršením důchodového věku a ohýbá se až k zemi přes zhmotnění čtyř každovečerních desítek, jakási zasloužilá matka vybočila ze své vejčité podoby a natahuje se po nějaké konstrukci, na kterou se mají v příštích měsících pnout růže, jiná se spustila na všechny čtyři a valí se záhonem jako dělová koule rychlostí, kterou by jí mohl závidět norující jezevčík, další muž s útrpným výrazem přerývá záhon, slunce mu rozpaluje pleš a servírka s půllitrem stále nepřichází… Díval jsem se na ta úctyhodná těla a v duchu se snažil přepočítat jejich tukové zásoby na gigajouly. Nedal jsem to, ale začal jsem uvažovat, zda s tímto neuvěřitelným potenciálem počítala vláda, když sestavovala energetickou koncepci na dvacet let dopředu. A poprvé, ačkoli jsem zastáncem jaderných elektráren, jsem zapochyboval o potřebě dostavby Temelína.

Dláždění Velvary mají krásné náměstí. Kostel svaté Kateřiny s radnicí, mariánský sloup a Panská hospoda připomínají středověkou slávu kdysi významného města. Hotel Záložna proti radnici by zase mohl být symbolem pozdějšího úpadku, ale město už to hodlá změnit, a kostel s radnicí a sloupem upoutají oči tak, že si chátrající budovy skoro nikdo nevšimne. A nevšimne si ani jiného dokladu někdejší slávy – než se s ní seznámí zblízka. Stačí jeden příliš upřený pohled a jeden neopatrný krok. Kolik už asi mohly nepravidelné kostky velvarského náměstí slyšet nadávek, kdyby měly uši! A kolik lidí se po nich prošlo, než jim ošlapali hrany! Kolik obyčejných sousedů, měšťanů i radních, starostů a rychtářů, kolik obchodníků nebo návštěvníků města. A asi naprostá většina z nich se dívala spíš vzhůru, na kostel, na domy na náměstí nebo na souseda, který šel naproti. Stál jsem na té křivé dlažbě, pozoroval hemžení kolem sebe (náměstí se proměnilo zrovna v tržiště) a uvědomil si, že člověk by se neměl dívat stále jen nahoru, protože I dole, třeba přímo pod jeho nohama, jsou věci, které vypovídají o dobách dávno minulých, i když v turistických průvodcích se o nich nepíše a vypadají úplně obyčejně.

Zajíc

Teplý jarní den, okresní silnička bůhvíkde. Podle silnice byla z jedné strany hluboká škarpa, na kterou navazovalo pásmo křovin, z druhé strany pole. Šel jsem po levé straně úzké silnice a náhle jsem sebou cukl. Pár metrů přede mnou vyrazil z křoví zajíc. Jediným skokem přeletěl škarpu a vzápětí se odrazil a pokračoval v úprku přímo po silnici. Často jsem fascinovaně sledoval zajíce v plném běhu nebo spíš letu nad polem. Citlivé smysly, raketový start, perfektní koordinace pohybů. Proti mnohametrovým skokům a změnám směru do pravého úhlu nemá v otevřeném terénu žádný honicí pes nárok. Jenže tenhle zajíc si vybral špatné místo ve zlém čase. Na dodávku, která přijížděla odkudsi shora v protisměru, žádné kličky neplatí. Skok se zastavil v půlce, ozvala se tupá dunivá rána a po ní ticho. V dálce dozníval motor auta a v chumáči na silnici život. Asi si nikdy neudělám řidičák.

Plochá dráha Když řeknete před sportovním fanouškem Pardubice, vybaví se mu Velká pardubická. Generaci, která pamatuje, jak váleli Martinec, Novák, Šťastný a spol., taky hokej. Ale i mnohem menší města jsou spojena s určitým druhem sportu. V Nymburce se už dvě desetiletí hraje nejlepší mužský basketbal u nás, v Zubří se odedávna hrála ligová házená, ve Vyškově, v Říčanech a v Přelouči ragby, v Chomutově a Litvínově dobrý hokej. Ke Slanému patří plochá dráha. Pravda, fandové pamatují mnohem lepší časy. A lepší časy pamatuje i stadión na severním okraji města. Vedle nablýskaných chrámů z betonu, ocele a skla vypadá jako starý chudý příbuzný, i když dodnes je místem prvoligových klání i mezinárodních závodů a občas se některý z Čechů na nich probojuje alespoň do fi nále, i když na bednu to obvykle nestačí. Je to zvláštní sport. Chlapi (jeden z mála sportů, kam se ženy dosud snad neodvážily) krouží po škvárovém oválu,

Plochodrážní areál ve Slaném (PV)

v podivné, jakoby zaseknuté pozici najíždějí do zatáček, aby získali co nejvýhodnější pozici na výjezdu, a tam včas akcelerovali a dostali se před soupeře. Tvrdých střetů a pádů je nepočítaně a škvára zatraceně bolí. A vítěze nečekají miliónová konta jako piloty Formule 1, ani davy na letištích. Je to zvláštní svět. Proti pohybu hodinových ručiček. Běží doleva. Do další levé zatáčky. Kdysi jsem si stáhl do počítače kreslený vtip. Mladá, velmi atraktivní žena ve spodním prádle stojí s rukama v bok nad manželskou postelí. Na jedné půlce chrápe chlap v plné motoristické polní a na druhé půlce leží na bok položená jeho motorka. Nepoznám, jestli to je plochodrážník, ale pokud by to byl, měla by ta nešťastnice aspoň jednu výhodu. Nikdy jí nezahne doprava.

Hlína Po velmi teplém létě neprobudily podhoubí ani srpnové deště. Až v druhé polovině září roku 2019 nastaly houbařské žně. V lesích kolem Řevničova zůstávaly tisíce klouzků a masáků. Houbaři je tam nechávali, aby pobrali hřiby. Taky jsem se na té sklizni podílel, i když jsem nejezdil tak daleko. I lesy před Mšecí byly bohaté, i když se skromnějším sortimentem. Po nejvýnosnější cestě před sv. Václavem jsem mířil s plným košem a velkou taškou k zastávce autobusu Malíkovice Hlína. Čekal tam už mladík s kšiltovkou, snad Rom, a jeho stejně mladá družka s kočárkem. Prázdným, snad sloužícím jako dopravní prostředek. Postavil jsem koš a tašku a muž docela slušnou češtinou se hned ptal, odkud to nesu. „Z tohohle lesa,“ řekl jsem a ukázal napravo od silnice. „Zkraje skoro nic neroste, ale kus dál je hub plno“. Mladík pokýval hlavou a otočil se k samotě stojící u silnice při druhé straně silnice. Kdosi tam přibíjel nějaká prkna na střeše. „Ta střecha by už taky potřebovala opravit,“ povídá. Přisvědčil jsem, že takový vlnitý eternit se vyráběl snad před šedesáti lety. „Ten barák byl dlouho opuštěný,“ pokračoval Rom. „Žila v něm matka se synem, a ten syn ji zavraždil. Když přišli policajti, našli ji na zahradě. Ruka jí koukala ven. Kluka sebrali a barák zůstal prázdný. Až pak přišli tihle majitelé a dali to do pořádku,“ vyprávěl. Přijel autobus, a tak jsem se už dál neptal a nevím, kolik je na tom příběhu pravdy. Ale kdykoli teď přijedu na zastávku Malíkovice Hlína, vzpomenu si na prázdný kočárek a v lese se dívám, jestli odněkud netrčí lidská ruka.

Muškáty

Znám taky jednu z Dejvic, ta tam toho má nejvíc, znám taky jednu z Dejvic, no ta je teda má.

Přesně takhle to zpíval Yo Yo Band ve svém snad největším hitu Rybitví někdy před skoro třiceti lety a Richard Tesařík pak vykládal, že ten text je o muškátech za okny. No, věřit mu nemusíte, ale na muškáty za okny jsou skutečně krásný pohled. Nejvíc v létě, kdy kvetou, ale i jinak je to jako podaná ruka: „Dobrý den, vítáme vás, a ať se vám u nás líbí“. Na konci července, na konci vlny sucha a veder, kdy tráva žloutla a posekaná pole vypadala spíš jako spálená step, jsem procházel obcí Libovice. A snad v každém druhém okně zářily muškáty a begónie a najednou mi to připadalo, že jsem po cestě pouští přišel do oázy. Potkával jsem je pak i v jiných vsích a v Královicích muškáty v květináčích zavěšených na lampách veřejného osvětlení svítily tak, že zastínily i červencové pálící slunce. Pokud tedy v Rybitví šlo opravdu o muškáty, tak nemusíte ani do Dejvic.

Příběh z kurníku Měl jsem to štěstí, že jsem jako kluk vyrůstal mezi drůbeží. No dobře, tak ne mezi drůbeží, ale na dvoře jí bylo plno. A teprve mnohem později jsem si uvědomil, že ve světě slepic, krůt a kachen a ve světě lidí je, a tím nechci ani jednu ze stran urážet, mnoho společného. Ve vzpomínkách mi zůstalo několik kohoutů. Ten první, který byl skoro větší než tříletý Jarda, jeho asi o deset let pozdější následník, agresivně útočící zezadu, na kterého platila jen pořádná pumelenice fotbalovým míčem, i jeden z ještě pozdějších let. Nebyl asi ničím výjimečný, jen tím, že si pletl trochu den a noc. K jeho kohoutí cti nutno dodat, že byl k tomu provokován. Kurník byl sám o sobě dost temný, s malým zčásti uzavíratelným okénkem, kudy osazenstvo mohlo vycházet na zahradu do rozlehlého výběhu. Z opačné strany byla chodba z domu a v ní světlo, obyčejná žárovka bez lustru, protože i v ní bylo šero i za plného dne, natožpak za soumračných zimních podvečerů. O slepicích se ví, že chodí spát se slepicemi, jen ten kohout to nějak nerespektoval. Pozdě večer jsem rozsvítil světlo a pro vůdce hejna to byl jasný signál, že nastal den. Ozvalo se mohutné zaplácání křídly a dunivá rána. Mistr se rozcvičoval a sestřelil jednu ze svých kolegyň z hřadu. Pak zadul na počest svítání. Nakoukl jsem dovnitř mezerou nade dveřmi a v šeru bylo vidět, jak se postižená hrabe nahoru. A hlavně bylo slyšet jí i její družky, a pro vůdce hejna ta slepičí řeč nezněla vůbec přívětivě.

Pozor na magory (JJ)

Kohout zaskuhral omluvným „sorry“ a zmlkl, protože jsem zase zhasnul světlo, ale slípky v debatě pokračovaly. Nepřekládám to asi přesně, protože kdákaly jedna přes druhou, z dolního hřadu jsem však vytušil i jedovaté poznámky o blížících se vánočních svátcích, po nichž místo na horním hřadu zůstává prázdné. Slepice z dolního patra měly pravdu. Po Vánocích už je nikdo neshazoval a v kurníku bylo ticho. Mám pocit, že těm slepicím bylo smutno.

Cedule na vratech

Jako asi třináctiletý kluk jsem se skamarádil s černým vlčákem jménem Don. Byl to mohutný příslušník svého rodu, v prapředcích snad kolovala krev nějaké dogy, protože mi tehdy dosáhl, když se postavil na zadní, tlapami až na ramena, ale choval se vůči mně přátelsky. A své majitelce, vdově po řezníkovi, konal dobré služby. Vyprovázel ji na cestách po vsi, a když byla delší dobu pryč, svědomitě chránil domek. Vzpomínám, že dva návštěvníci poznali sílu jeho zubů, jedním byl neopatrný soused a druhým někdo, kdo za vraty neměl vůbec co dělat a patrně chtěl jít dál. Vdovu nikdo nežaloval, protože černý strážce byl v právu. Dole v prkenných vratech domu byl vyříznutý otvor, kudy chodily slepice, a ten otvor byl právě tak velký, aby jím hlídač prostrčil svou mohutnou černou hranatou mordu se svítivě žlutýma očima. A tak ani na vratech nebylo žádné upozornění, neboť příchozí se s domácím pánem seznámil ještě před vstupem osobně. Zato u mnoha jiných domů, které nejsou vybaveny takovou seznamkou, je na vrátkách či vratech přibita, přišroubována či jinak připevněna tabule, která má návštěvníka varovat. Nevím, zda si majitelé myslí, že taková cedule něco zachrání v případě konfl iktu. Spíš to vypadá, že vlastníka reprezentuje, tak jako jiného třeba truhlík kytek za okny nebo čerstvě natřené vstupní dveře. Většina těch cedulí je totiž aspoň standardního provedení a mnohé jsou takřka uměleckými díly, Po řemeslnické stránce a někdy s fantazií, kterou by mohli závidět kreativci reklamních agentur. Nejobvyklejším tvorem, před nímž je třeba varovat, je nejlepší přítel člověka. Obyčejné „Pozor, pes,“ případně „Pozor psi,“ je stejně tuctovým varováním jako třeba třicítka před centrem obce. Něco tam asi bude. Kopou kanalizaci, spadla zeď nebo tak něco. Důraznější „Pozor, zlý pes,“ svědčí buď o tom, že je zlý pán, anebo o tom, že pán asi chtěl zdůraznit, že jeho pes je cvičený k obraně majetku a že s ním není radno se kamarádit. Ale napsal to úplně špatně. Setkal jsem se mnohokrát s výhružným „Já jsem u vrátek za 5 vteřin. A co ty?“ To je ovšem stejně neurčité jako velmi často používané ujištění „Přijdu za pět minut.“ Nevíte, kdy těch pět minut začalo, a tak teprve po pěti minutách zjistíte, že to bude asi víc než pět minut. U těch vrátek to zase závisí na výchozí pozici. Dva kroky za vrátka zvládnete, i když se proti vám řítí hladová doga. Mnohdy je pro posílení hrozby cedule opatřena portrétem hlídače. Občas s upozorněním „Tady bydlím já“. Často je portrét asi tak věrohodný jako fotky politiků na předvolebních billboardech. To je už sympatičtější varování „Pozor, nešlápněte na psa“. Anebo výzva „Pokud nemáte dost piškotů, radši nechoďte dál“. Tady vám nehrozí asi víc než uslintané kalhoty. Pokud se ovšem v podvraťákovi neprobudí masožraví předkové. Setkal jsem se i s výstrahou před jinými domácími tvory. Sám jsem se skrz vrata přesvědčil o oprávněnosti varování „Pozor kůň,“ i když ten hřebec vypadal docela mírumilovně. Zato majitele cedule „Pozor, kočka“ jsem, bohužel, nelustroval. Možná ale myslel opravdu na tu chlupatou. Mnohokrát jsem měl v úmyslu varovné cedule zdokumentovat. Jen jednou, bylo to v zahrádkářské kolonii někde u Kralup, jsem se zastavil a zacouval. Na vrátkách bylo sdělení „Pozor, nervózní důchodce“ a on tam seděl. S něčím si hrál v ruce, krátkým, zřejmě kovovým. A v očích měl ledově klidný výraz jako Yul Brynner, když se k mexické vsi blížila Calderova banda.

Hip-hop u sv. Ducha Tvrz zvaná Hrádek, kostel, zvonice a pivovar stály v Neprobylicích, když tuto obec vlastnil rytíř Václav starší Pětipeský z Chýš a Egerberka, pán na Blahoticích. Potomci rytíře Václava se pak ocitli ve stavovském povstání mezi poraženými, a tak ves zkonfi skovali Martinicové. A protože nic netrvá věčně, ani stavby nepřečkaly. Hrádek čili Horní tvrz se později za Clam-Martiniců přeměnil v sýpku, a nyní je z neutěšeného stavu pozvolna obnovován. Dřevěná zvonice na kamenném šestibokém podstavci zchátrala, ale koncem 19. století ji místní občané rozebrali a na vhodnějším místě postavili vzornou repliku i s třemi zvenčí viditelnými původními zvony. Pivovar zanikl a čas se těžce podepsal i na kostelu, až ho dal majitel v roce 1741 strhnout a náhradou dal vystavět na protilehlém jižním návrší nad Pozdeňským potokem zcela nový, zasvěcený sv. Duchu. Mnohokrát jsem ho viděl zvenčí, trochu skrytý v lesíku, ale zdálky viditelný nápadnou bílou omítkou i před dvaceti lety položenou novou červenou střechou, jen dovnitř jsem se nikdy nepodíval. Kostel je přístupný z obce, od silničky vedoucí od zvoničky dál na Lotouš nebo Královice vede upravená a vysekaná pěšina do kopce lesíkem. Byl zamračený den, ale i v něm stavba zářila červenou a bílou, i když omítka zdola už

Kostel sv. Ducha v Neprobylicích (PV)

opadává. Obešel jsem kostel a vzal za vrata, jimiž pronikalo světlo. Byla otevřená, a tak jsem vešel. Mřížovanými okny beze skel pronikalo dovnitř jen tolik světla, abych viděl zcela prázdnou kostelní loď, napůl vytrhanou dlažbu, dřevěnými latěmi zabarikádované okénko ze sakristie a centimetrové pukliny ve zdech od stropu až k oknům. Žádné stopy po lidské činnosti. Jen na vyvýšené části zdi ve výšce pod okny jsem uviděl zřetelný, umně vyvedený nápis tiskacími písmeny HIP-HOP, snad pokračující pod dalším oknem zřejmě stejným autorem napsaným slovem SYSTEM. Že by se tu přece jen něco dělo? Nad hlavou mi přeletěl holub, jeden z těch, kteří sem volně vlétají kruhovým otvorem nad vchodem, a protože holuby nad hlavou nemám rád, ohlédl jsem se po něm. Také přes celý plochý strop se táhne centimetrová puklina. S nejistotou, jakou znají asi ti, kterým dům narušilo zemětřesení, jsem opustil kostel a uvědomil si, že ta nová střecha byla položena právě včas. Ale ani pod ochranou nových tašek a sv. Ducha bych tu žádnou hiphopovou produkci nedoporučoval.

Chodník slávy

Srpen 2018. Meteorologové vydali varování před vysokými a velmi vysokými teplotami a na jejich slova došlo. Byl hic, mimořádný hic. Od rána dokonale vymetená obloha, bezvětří a slunce rozpalovalo domy a ulice a ty zase dohřívaly vzduch. „Hůř už letos nebude, tak se na to půjdu podívat,“ řekl jsem si po poledni, nasadil kšiltovku nehtem dozadu a vyšel na slánskou ulici. Za chvíli jsem byl za posledními domky královského města a ani mi to nepřipadalo, že by se měl poroučet nějaký sto let starý teplotní rekord. Dokonce občas zafoukal vítr, tedy většinou ve chvíli, kdy mě minulo nějaké auto, a stromy kolem silničky aspoň chvílemi zastínily i cvoka, který se v takové výhni vydal ven. Za půldruhé hodiny, během níž jsem se stále vzdaloval od základny, jsem skoro nepotkal živého tvora. Pár cyklistů, vesměs těch bláznů, kteří tohle považují za vhodný trénink před nějakým závodem, a několik traktoristů, ovšem v moderních strojích, kde je asi tak kruté vedro jako v klimatizovaném vlaku. Dokonce ani kocouři se nevyhřívali na sluníčku a radši zalezli někam do chládku. Zavelel jsem k postupnému obratu a slunce se taky obracelo, zanedlouho pálilo přímo do očí, a najednou jsem před sebou uviděl jezero. Tedy jezírko. A nebyla do fata morgána. Byl to asfalt. Obloukem jsem tu louži obcházel, ale nějak jsem to proti slunci špatně odhadl, levá bota se přilepila a jen s námahou a s opatrností, protože aušusové sandály za tři stovky moc nevydrží, jsem ji vytáhl a odcouval do suchého bezpečí. Podíval jsem se na podrážku, vyztuženou asfaltem, a uznal ji za schopnou další cesty, a pak na silnici. Byla tam otištěná levá tlapa v životní velikosti. Celou zpáteční cestu mě kromě toho rozpáleného kotouče na obloze hřálo vědomí, že mám taky otisk v chodníku slávy. A bylo mi jedno, že to není v Hollywoodu, ale někde mezi Královicemi a Neprobylicemi, že to není chodník, ale silnice bůhvíkolikáté třídy a že tlapa není otištěna v betonu, ale v rozteklém asfaltu. A bylo mi jedno i to, že se otisk nejspíš roztekl dřív, než jsem v pětatřicetistupňové peci dorazil zpátky. A vlastně by to tak bylo dobře, protože sláva je pomíjivá a člověk by tu měl nechat úplně jiný otisk než někde v betonu nebo asfaltu.

Sucho Strach z povodní mizí s každým rokem od tisícileté vody roku 2002 i menší katastrofy z roku 2013 jako opadající voda a na jeho místo přichází obava z opačného extrému. Strach před suchem. Strach, podporovaný několika velmi teplými roky a suchými léty, strach opírající se o nezpochybnitelná data a navíc mediálně násobený, protože strach se dobře podává. Ne, nebojte se, nebude následovat přednáška. Naši předkové si vystačili s jednoduchou zásadou chovat se rozumně a předat polnosti a grunt v lepším stavu, než ho zdědili po otci, a koneckonců i největší z Čechů věděl, že Na saharských dunách vprostřed pouště Gobi Čech se přizpůsobí, Čech se přizpůsobí. (Smoljak-Svěrák, Dobytí severního pólu, přizpůsobeno)

Po mimořádně teplém a suchém dubnu a neméně extrémním květnu přišlo v roce 2018 teplotně nadprůměrné a suché léto a v dlouhých, vodou nebohatých potocích na Slánsku docházela voda. Mnohokrát jsem se z okna motoráku díval na Knovízský potok, jak se jeho proud den ze dne zužuje a koryto zarůstá, a to koryto bylo jedinou zelenou stužkou v krajině. A pak jsem šel pěšky kolem potoka, přesně těmi místy, které znám od dětských let, slunce pálilo do vyschlé půdy, a přistihl se, že k potoku mluvím, že k němu mluvím jako k někomu, na kom mi nesmírně záleží: „Vydrž, vydrž ještě pár dní. Tohle přece nemůže už dlouho trvat.“ Na obloze nebyl snad ani mráček, ale věřil jsem tomu. Oba jsme tomu věřili. A když se skutečně po pár dnech spustila bouřka, zvedl jsem oči, a i když jsem nevěděl, kdo to má v popisu prá-

Červenohnědá země (IH)

ce, jestli svatý Petr, anebo třeba Perun, řekl jsem: „Kluci, děláte to dobře“. Snad mě uslyšeli a ještě pár minut přidali.

Boží dopuštění Nehnul se ani lístek. Už dlouho se v první půlce srpna roku 2020 nad střední Evropou nic nehnulo. Tlaková výše seděla nad Skandinávií a pod jejím jižním okrajem se střed a západ Evropy prohřívaly. Občas zakolísal tlak a teplo přerušily bouřky, někde přinesly i potřebnou vláhu, ale horko, i když mělo k rekordním záznamům velmi daleko, bylo ještě nepříjemnější. Prostě počasí, jaké mají rádi vodomilové a majitelé bazénů a plováren, a mnohem méně ostatní. Ten pátek opravdu sliboval bouřku. Mrtvo, dusno, teplota pomalu stoupala k třicítce. Někdy ve dvě odpoledne se na východ od Slaného zjevil mrak. Nepřicházel, v takovém počasí bouřky nepřicházejí, na jednom místě se rodí, vyprší na pár čtverečních kilometrech a zase zaniknou. Mrak stál a na nádraží čekal motorák, který měl v 14.37 vyjet proti němu. Když výpravčí zvedla plácačku, začal kolem nádraží foukat vítr. Ale jestli z toho mraku vůbec ve Slaném pršelo, jsem se už nedozvěděl. Na dlouhém sjezdu do Podlešína začalo poprchávat a cestující, a bylo nás tam asi patnáct, rychle vytahovali okénka. V Podlešíně už výpravčí v železničářské čepici čelila vydatnému dešti a na dalším klesání do Zvoleněvsi se stažená okénka zamlžila a za nimi padal proud vody. Škarpy u nádraží ve Zvoleněvsi plné, na silnici stála voda a liják bičoval zem. Boží dopuštění. A tak, za zamlženými staženými okénky, za nimiž vládl vodní svět, jsme projeli Kamenný Most, kde jeden cestující tryskem přeběhl z vlaku do čekárny, a pak Neuměřice, v nichž se do žlutohnědě zbarvené stoupající hladiny potoka valil proud vody z půlmetrové betonové roury dešťové kanalizace. Za Neuměřicemi déšť slábl, v Olovnici už byly normálně mokré ulice a poprchávalo a u Zeměch se do suchých mezí opíralo slunce. Na kralupském předměstí Knovízský potok ještě vůbec nevěděl, že o pár kilometrů proti proudu se změnil v dravou říčku. Druhý den ráno jsem z motoráku viděl, co Knovízský potok ještě umí. Půl metru nad stále výrazně zvýšenou vodní hladinu ležela zplihlá tráva a břehy byly označkované stejnou barvou, kterou měla i voda. Červenohnědou barvou, jakou mají pole kolem Podlešína a Zvoleněvsi. Barvou, jakou má boží dopuštění.

Kawasaki

Možná to byla honda nebo suzuki, to by poznal jenom motocyklový fanda. Když jede proti vám mašina stokilometrovou rychlostí, stačíte zaregistrovat jen silnou motorku, široké pneumatiky a postavu jezdce. A barvu stroje. Tenhle byl zelený. Tak snad kawasaki. Potkal jsem se s ním někde na okresce u Královic. Snad ani stovkou nejel a už zdálky jsem viděl vepředu helmu a za ní světlý ohon. Nepatřilo to k sobě, ale vlastně patřilo. Helmu měl na hlavě mladý kluk, sotva dvacet, a ohon světlých vlasů holka, která se ho držela. Taky předpisově s helmou na hlavě. Napadlo mě, že tak nějak unášel kníže Břetislav z německého kláštera jistou Jitku, vlastně Juditu, což o sto let později zaznamenal kronikář Kosmas včetně dramatických okolností, které ten únos údajně provázely. A po něm unášelo svou nevěstu nebo milenku mnoho romantických hrdinů. Samozřejmě na koni. Asi bych k těm dvěma na motorce nějaký příběh s odvážným únosem, přemožením domácí družiny (vypnutím alarmu) a přeseknutím řetězu (zdoláním bezpečnostního zařízení) dokázal vymyslet taky. Ale skutečnost byla, koneckonců i v případě Břetislava, asi mnohem prozaičtější. A možná nejméně jeden z těch dvou na silné motorce taky po čase prozaicky zjistí, že tříkolka je stabilnější.

Ticho Po té silnici spojující Knovíz a Podlešín jsem šel a za dávných časů na kole jel snad stokrát. Od osmdesátých let, kdy byla zrušena trať Zvoleněves – Kladno-Dubí, to byla až donedávna jediná možnost, jak se z jedné obce do druhé dostat. Mnohokrát jsem tudy putoval v létě, velmi často brzy po ránu, párkrát už v dešti. Ale až nyní poprvé dlouho po západu slunce, potmě, jak se tomu říká, i když absolutní tma to samozřejmě není, jen nedokonalé lidské oči těžko hledají pevné obrysy věcí. V polovině ledna krotké a mírné zimy 2019/2020 jsem po šesté večerní opustil úřad obce Knovíz a mířil na vlak na podlešínské nádraží. Do odjezdu málo přes dvacet minut, tedy přesně na čas, pokud člověk udrží ostrou chůzi a nepokusí se to vzít u podlešínského viaduktu polní zkratkou. Za chvíli jsem prošel domky v Knovízi a tak, jak se mi vzdaloval poslední sloup veřejného osvětlení, jsem si uvědomil, že jsem se trochu přecenil. Nad hlavou sem tam nějaké hvězdička, měsíc kdesi hluboko pod obzorem, pomalu padající mlha – a tma jak v pytli. Silnička nemá žádnou krajnici, natož vodící čáry, a jedinou orientací jsou škarpy a místy prastaré vrby, rozpadající se na jejich krajích. Sotva se oči trochu v šeru přizpůsobily a začaly tušit okraj asfaltu, objevilo se auto, buď zezadu, aby osvítilo cestu, ale jindy zepředu, kdy bylo lepší na chvilku zastavit, protože ani refl exní čelenka není zárukou, že řidič podivného pěšáka, který putuje v noci, včas uvidí.

Holubník na dvoře Cífkova statku (PV)

Po každé nucené zastávce jsem zvýšil tempo a podvědomě se posunul k prostředku silnice, a tak to šlo, až se objevila silueta podlešínského viaduktu a za ní pak první světla v obci. Pod nimi jsem zjistil, že do odjezdu vlaku je šest nebo sedm minut, a tak jsem energicky šplhal vzhůru k nádraží. A za poslední zatáčkou, pár kroků od mohutné nádražní budovy, jsem zdálky od západu uslyšel nezaměnitelné rytmické klapání kolejí. Shora, od Slaného, se blížil motorák. A já si uvědomil, že předtím, než se klapání kolejí ozvalo, bylo takřka naprosté ticho, a měl jsem pocit, jako by se stal zázrak. Zázrak návratu normálního světa. Klapání sílilo, zpomalilo, jak motorák zbrzdil před viaduktem, a po pár desítkách vteřin vlak zastavil na liduprázdném podlešínském nádraží. A s ním odjel i zázrak ticha, který se na chvíli ve večerní lednové mlze objevil.

Kořeny Pěšiny a turistické trasy v lesích jsou klopýtáním přes kořeny. Taky třeba kousek vyhlášené stezky po pravém břehu Vltavy, mezi Řeží a včelařským ústavem pod Máslovicemi. I tam se kořeny roztahují přes cestu jako prsty ruky položené na okenním parapetu, jenže na rozdíl od nich neuhnou a mohou shodit pěšáka a cyklistu rovnou do řeky. Ale ty kořeny za to nemohou, že si zrovna tudy našli lidé cestu, některé jsou tu už od nepaměti a jsou hodny úcty, drží skálu a svah, aby úzkou pěšinu nezavalily kameny. Už mnoho let chodím do Peruce k Oldřichovu dubu. Asi nepamatuje knížete, o němž zásluhou kronikářů jde pověst, že to byl dobrý Čech, protože sbalil českou holku, i když jinak to byl lotr, který šel po svých nejbližších jak starý kriminálník. ale i těch nejméně osm století, co odborníci dubu přiznávají, je úctyhodný věk. Koruna už prořídla, kdosi poškodil kmen a hlavní rozvětvení ohněm, horní část kmene je opásána železným kruhem. Ale stále je to impozantní strom s ještě impozantnějšími kořeny, zaťatými jak drápy obrovské kočky, jakou nikdy nenosila Země, do kamenitého svahu nad potokem. Strom srostl s půdou, s krajem, k němuž patří, a žádná vichřice ho z ní nevyrvala. Chodím se koukat na ten prastarý strom, na jeho nezničitelné pouto se zemí a trochu mu ty kořeny závidím.

Třebíz Na sloupek vedle vrátek Cífkova statku dal současný potomek rodu umístit pamětní desku se jmény svých předků, kteří největší usedlost v Třebízi drželi ve vlastnictví. Ti všichni vjížděli na statek širokými vraty anebo vstupovali přes dva pískovcové kvádry pod malým obloukem vrátek na rozlehlý dvůr. Autoři sci-fi příběhů i beletrie často používají různé triky, aby vrátili hrdinu o pár století zpátky. Tady je nepotřebujete.

Kořeny Oldřichova dubu (JJ)

Vstupte na veliký čtvercový dvůr se studní a čerpadlem. Tak tady se žilo. Žilo a dřelo. Od posledního čeledína až po pantátu, jehož ruce taky poznaly každodenní únavu, a který tak měl právo s pýchou obhlížet úrodu z desítek strychů svých polí a zdravý dobytek ve stájích. Vejdete dovnitř, do obytných místností, a ať je to na jaře, v létě či na podzim, dýchne na vás vlhko a chlad pískovcových bloků. Ale před dvěma stovkami let tu sálala kamna nebo krb a lidské teplo. Tady se všichni scházeli po práci, tady prožívali každodenní radosti a starosti, tady jim, řízen hodinami ročních dob, plynul život. Pantátovi, kterému táhnul šestý křížek, říkali kmete a nejstarší syn se už připravoval, aby zanedlouho převzal po otci statek. Možná ale ten statný stárnoucí muž prožil delší život než dnešní osmdesátníci. Delší opravdový život. Zkuste projít těmi vrátky, vypněte mobil, ať vás nikdo neruší a třeba se i vám ten skutečný život o pár minut prodlouží.

Zasedací síň Okresního domu ve Slaném (PV)