Strážci martinického panství

Někdy v roce 2017 nebo 2018 jsem na svých cestách po Slánsku poprvé prošel polní cesty od Malíkovic a Drnku na západ a některé z nich skončily u rozcestí zvaného U Martinic. Až tehdy jsem se začal zajímat nejen o samotnou osadu či hospodářský dvůr, po němž nese rozcestí jméno, ale taky o staré duby, které někde poblíž dvora či rozcestí podle map rostou a které jsou uvedeny v seznamech památných stromů. Dočtete se, že jde o pět asi tři sta let starých dubů letních v katastrálním území Drnek, rostoucích u polní cesty do Martinic. V některých pramenech se uvádějí i jejich parametry. Na papíře nijak impozantně nevypadají – tři nejmohutnější ze skupiny dubů mají výšku něco přes dvacet metrů a čtyři metry v obvodu. Jen těch pár základních informací, tedy že jde o pět velmi starých dubů letních kdesi u cesty k martinickému dvoru, jsem znal, když jsem se na rozcestí turistických cest na silnici spojující Drnek se silnicí Slaný–Mšec dostal poprvé a po starých dubech začal pátrat. Hned u rozcestí se směrovkami turistických tras roste dubů celá řada, ale jen jeden z nich by snad mohl mít požadované stáří, ostatní jsou mnohem mladší a útlejší. A ani na tom nejsilnějším jsem nenašel cedulku, potvrzující zařazení do seznamu památných stromů. Neúspěch mě neodradil a poté, co jsem našel dvůr Martinice, jsem si na mapě (a byla to kupodivu stará turistická mapa Slánska ze sedmdesátých let) konečně všiml značky památného stromu kdesi na opačné straně od martinického dvora, než je ono rozcestí, na lesní cestě obepínající zalesněné území táhnoucí se směrem k Malíkovicím. A tak jsem znovu zamířil do lesů za Malíkovicemi, došel k rozcestí U Martinic, trochu vyčítavě se podíval na ten mohutný dub, který u rozcestí stojí, a vydal se k martinickému dvoru, ožívajícímu příchodem nových majitelů a stádem koní, popásajících se za ohradou a zvědavě si prohlížejících kolemjdoucí, až po několika stech metrech jsem narazil na odbočku směrem vpravo. Cestu aut dál do lesa blokuje závora a mohutné keře malin a ostružin, ale pěšáci si už dávno kolem závory vydupali cestičku a po ní jsem pokračoval dál. Mapa naznačovala, že mi chybí k cíli nějakých čtyři sta metrů. Šel jsem a vzpomínal, jak jsem docela nedávno pátral u Malíkovic po jiném památném dubu, možná nejstarším stromu na Slánsku, jak marně se ho snažil ztotožnit s několika mohutnými stromy na kraji lesa u vesnice, a jak jsem nakonec našel u země uřezaný pařez a později se dočetl, že tento čtyřsetletý velikán padl při bouřce už před dvaceti lety. Vzpomněl jsem si na první setkání s jedním z nejstarších stromů v Čechách, svatováclavským dubem ve Stochově, jak jsem s úctou přistupoval k torzu snad tisíciletého stromu, k ně-

muž naši pradědové možná trochu nešetrně přistavili pískovcovou sochu světce. A promítl jsem si v hlavě i první výpravu k možná skoro stejně starému Oldřichovu dubu u Peruce, první pohled na dosud impozantní korunu zvedající se třicet metrů nad potůček a na nezničitelné obrovské kořeny, zarývající se do skály, do země, kde dub vyrostl. Zarostlá lesní cesta, kterou po levé straně lemuje řada keřů, bezů a ostružin, minula několik odboček a najednou se otevřela, zprava k ní přistupovala zdola další cesta a přede mnou se otevřelo panoráma martinických dubů. První dojem z nějakých třiceti, čtyřiceti metrů mě nepřesvědčil. První dub z těch čtyř, které jsem viděl, mou představu třísetletého obra rozhodně nesplňoval, a ani řada jeho druhů nepůsobila na kraji vzrostlého jehličnatého lesa nijak výjimečně. Přistupoval jsem blíž a přesvědčil se, že první strom v řadě je slabší, s dutinou v kmenu. A vzadu, mimo řadu, je torzo pátého dubu, z něhož, snad po úderu blesku či přičiněním vichřice, zůstala jen jedna, dosud živá a silná větev, která se vydala jako náhradní kmen vzhůru. Ty tři zbylé duby však každým krokem, jak jsem se blížil k jejich kmenům, rostly a sílily a s tím rostla i úcta k nim. Přistoupil jsem ke kmenu druhého dubu v řadě a objal ho. Nedosáhl jsem ani do poloviny. Opravdu, poctivé čtyři metry v obvodu. Tuny odolného, tvrdého dřeva, kmeny vzdorující náporům západního větru z otevřených polí, pevné větve, vyhánějící stále nové a nové výhonky a každoročně nesoucí tisíce žaludů. Tichá stráž kraje, který byl kdysi panstvím těch, kdo duby zasadili. Prošel jsem kolem dubů a ještě se několikrát vrátil, abych aspoň trochu vstřebal jejich majestátní klid. A od těch dob se k martinickým dubům často vracím. Na cestách spojených se sběrem hub a borůvek, anebo prostě jenom tak, když chci nebo mám potřebu nabrat vyrovnanost a sílu. A přál bych jim, aby na kraji lesa, jehož smrky a borovice jistě přežijí, stály aspoň tak dlouho, jak dlouho trvalo martinické panství nad tímto krajem.

Po dlažbě na velvarském náměstí se chodí už stovky let (PV)