Slánské rozhovory 2019 – Loretánská zastavení

SLÁNSKÉ ROZHOVORY

2019

Slaný

Hájek Kapucíni

Rumburk

ISBN 978-80-905609-2-5

KRÁLOVSKÉ MĚSTO SLANÝ 2020

SLÁNSKÉ ROZHOVORY

Slaný

Hájek Kapucíni

Rumburk

2019

KRÁLOVSKÉ MĚSTO SLANÝ

SLÁNSKÉ ROZHOVORY

2019

Slaný

Hájek Kapucíni

Rumburk

KRÁLOVSKÉ MĚSTO SLANÝ 2020

Copyright © Město Slaný, 2020 Loreta barokního aristokrata (Slaný) a loreta z mariánské zahrady (Hájek) © Vladimír Přibyl 2020 Zázračná vyslyšení v Lábeho Hájku svatém © Ondřej Sobotka 2020 Dvě výročí poutní cesty do Hájku © Kateřina Pařízková 2020 Pobělohorská kázání o svátku Zvěstování Panně Marii © Miloš Sládek 2020 Česká a moravská poutní místa ve správě kapucínského řádu v období baroka © Marek Brčák 2020 Historie a obnova loretánské kaple v Rumburku © Klára Mágrová 2020 Liverpoolský triumf Karla knížete Kinského © Kamila Pecherová 2020 ISBN 978-80-905609-2-5

Slánské rozhovory 2019

Slánské rozhovory Loretánská zastavení / Slaný–Hájek–Rumburk Účastníci Slánských rozhovorů 2019 v loretě v Hájku. (foto Pavel Vychodil)

Čtenáři na cestu Obsahová náplň Slánských rozhovorů 2019 povstala o přestávce předcházejícího ročníku ze setkání a besedy účastníků před slánskou loretánskou kaplí. Vyplynulo, že o této zajímavé a tak často citované barokní památce víme přece jen málo, že se stále opisují základní informace ze starých soupisů památek. A také přišla řeč na nedaleký klášter v Hájku u Unhoště, který jak poznamenal františkán J. J. Labe, se nachází rovněž ve slánském kraji.1 Zde v roce 1623 postavili Žďárští ze Žďáru nejstarší českou loretu, jak udává tradice dokonce první v „celé Germánii“. Ta se v současné době společně s klášterem obnovuje a je cílem řady poutí a výletů za památkami; také je jí věnována větší odborná pozornost. A tak vznikl „loretánský program“ Slánských rozhovorů 2019.

Loretánská zastavení / Slaný–Hájek–Rumburk Po uvítání příchozích převorem karmelitánského kláštera Janem Pořízem a vedoucí odboru kultury a památkové péče MěÚ Slaný Markétou Škrancovou se 8. října 2019 rozběhl v refektáři konventu dopolední program. Úvodní část logicky patřila „domácí“ loretě ve Slaném. Vladimír Přibyl v přednášce Loreta barokního 1 Labe, J. J., Hájek svatý. Milostí Boží a velikými dobrodiními Panny Marie krásně se zelenající…, Praha 1690 (Knihopis č. K04656).

aristokrata (Slaný) a loreta z mariánské zahrady (Hájek) naznačil význam slánské památky a představil ji jako jeden z hlavních dochovaných historizujících počinů Bernarda Ignáce z Martinic, poté předestřel výsledky pátrání po artefaktech její barokní umělecké výzdoby. V případě hájecké Svaté chýše se zabýval rovněž vybavením interiéru, především loretánského oltáře, který se při likvidaci kláštera v roce 1950 podivuhodně zachránil a v současné době se restauruje. O jeho obnově promluvil Ivan Houska (Houska & Douda s. r. o.), který na jeho opravě pracuje řadu let.2 Ve vztahu k františkánům u Panny Marie Sněžné, kteří Hájek administrují, popsal zhotovení relikviáře Čtrnácti pražských mučedníků blahořečených v roce 2012. O propagaci poutního místa v Hájku a rekonstrukci historické cesty lemované kaplemi úspěšně usiluje po řadu let spolek Poutní cesta Hájek.3 Jeho předsedkyně Kateřina Pařízková v poutavé zprávě Dvě výročí poutní cesty do Hájku vylíčila právě hájeckou cestu, architekturu a výzdobu kaplí. Ve sborníku naleznete text z pera Ondřeje Sobotky, který rozhojňuje znalosti o Hájku, a to o zázračná vyslyšení, která se zde podle tradice udála.

Ondřej Sobotka byl sice v době konání slánské konference v zahraničí, ale po návratu ochotně svůj referát vycházející z díla františkánského autora Jindřicha Jana 2 HOUSKA, I., Barokní antependium z Loretánské kaple v Hájku u Červeného Újezda z pohledu restaurátora, Památky středních Čech, 2/2007, s. 35–37.

3 O aktivitách sdružení viz www.poutnicestahajek.cz.

Slánské rozhovory 2019

Nad kryptou františkánů v Hájku, kde je pochován významný kazatel a františkán Damascenus Marek. (foto Vladimír Přibyl)

Labeho (nebo také Lábeho, * 1648, † 1693) – Zázračná vyslyšení v Lábeho Hájku svatém – pořadatelům zaslal.

S barokní homiletikou tematicky spřízněnou se Svatou chýší seznámil posluchače dlouholetý spolupracovník Miloš Sládek v promluvě Pobělohorská kázání o svátku Zvěstování Panně Marii.

Při přípravě konference jsme nemohli pominout Loretu v Praze na Hradčanech u kapucínů. Na setkání s kurátorkou Markétou Baštovou a Petrem Baštou, ředitelem pražské Lorety, kteří připravili několik pozoruhodných výstav4 a stojí za zásadním rozvojem loretánské památky, jsme se dohodli pozvat na slánský seminář Marka Brčáka, spoluautora výstavy v pražské Loretě Pax et Bonum (Kapucíni v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1618–2018). Ten se ve svém podnětném příspěvku Česká a moravská poutní místa ve správě kapucínského řádu v období baroka pokusil zasadit řadu loretánských poutních míst do širších souvislostí s působením kapucínského řádu.

Mimochodem ctitelem slánské lorety byl čelný kapucín Emerich Sinneli (Emerich z Komárna), jak se čtenář dozví v prvním článku. Dalším příkladem kontaktu kapucínů se slánským františkánským klášterem je důležitá návštěva generálního ministra kapucínů Pablo Uruña Calderona de la Barca, který 20. února 1766 připutoval do Slaného pěšky se svými spolubratry z generalátu, s hradčanským kvardiánem a dalšími bratry z Prahy.5 4 Viz např. BAŠTA, P. – BAŠTOVÁ, M. (eds.), Skrytá tvář loretánského pokladu, Praha 2016; BAŠTA, P. – BAŠTOVÁ, M. (eds.), Loreta Dientzenhoferů, Praha 2017.

5 O průběhu návštěvy viz Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis … Quidonis Bleiveis (1750), Národní archiv (dále NA)

Ze Slaného jsme vykročili i mimo region – do severních Čech, a to za Svatou chýší do Rumburku.

Její model ostatně dominoval slánským rozhovorům na „předsednickém“ stole a vzbudil velký zájem přítomných. Jeho autor – řezbář Jiří Cobl – vyložil početnému auditoriu postup jeho zhotovení, vyzdvihl důležité detaily a zodpověděl řadu otázek. Prezentace zmenšeniny rumburského „barokního klenotu“ nám ostatně ukázala i další možnosti a způsob jak propagovat kulturní památky a přivábit pozornost veřejnosti. Dopolední program uzavřela Klára Mágrová (projektová manažerka děkanství Rumburk / Loreta Rumburk), která přiblížila Historii a obnovu loretánské kaple v Rumburku a s ní spojeného poutního areálu, který po zevrubné obnově opět ožívá.

Odpoledne následoval přesun do Hájku, počasí však nepřálo – pršelo. Vlastnímu vstupu do areálu kláštera předcházela prohlídka obnovené „XX. kaple“ poutní cesty, která mnohé překvapila svými rozměry. Její opravu a problémy s ní spojené zasvěceně objasnila Kateřina Pařízková, navíc si povzdechla nad tím, jak je náročná i další údržba. V klášterním komplexu nás pozdravil františkán P. Filip Jan Rathouský ofm. Exkurze započala v loretánské kapli, jejíž oltář se právě restauruje, zastavili jsme se u místa, kde bylo uloženo srdce zakladatele kláštera Františka Eusebia Žďárského, přičemž Vladimír Přibyl upozornil na fakt, že prvotní hájecká loreta se nachází v jakémsi zděném pouzdru. Nato účastníci prošli Praha, fond Řád františkánů (ŘF) Slaný, i. č. 42, s. 229. Pablo Uruña Calderon de la Barca, Paulus a Colindres (* 28. 10. 1696) zemřel v témže roce, kdy navštívil Slaný, 7. června ve Vídni.

Slánské rozhovory 2019

Ze Slánských rozhovorů 2018 – Inka Pospíšilová přednáší o uměleckém řemesle Josefa Fanty pro kostel ve Zlonicích. (foto Vladimír Přibyl)

ambity a společně s Milošem Sládkem si u krypty františkánů připomněli znamenitého kazatele františkána Damascena Marka († 1725), o kterém před časem ve Slaném hovořil.6

Ještě střípek ze Slánských rozhovorů 2018 O umění Zlonic v souvislostech Referáty z jubilejního 15. ročníku Slánských rozhovorů, které proběhly 2. října 2018 a byly věnovány Zlonicku, jistě postupně vyjdou v odborných časopisech,7 nebo už byly svým způsobem zúročeny v zajímavých výstavách. Myslíme tím příspěvek PhDr. Martina Krummholze, Ph.D., (Ústav dějin umění Akademie věd ČR) o podílu sochaře Stanislava Suchardy na výzdobě zlonického kostela. Objevná a rozsáhlá přehlídka Suchardova díla, jejímž autorem byl právě Martin Krummholz a na které byly představeny v kontextu sochařovy tvorby i zlonické památky, proběhla ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze (15. 11. 2019–25. 10. 2020).

Na stránkách tohoto sborníku si chceme alespoň připomenout slánsko–zlonickou konferenci vystoupe-

6 Viz např. SLÁDEK, M., Damascen Marek a Slaný, in: Slánské rozhovory 2016 a 2017, Slaný a Velvary / O umění baroku, Slaný 2018, s. 51–54.

7 Například cenný konferenční příspěvek Inky Pospíšilové (Umělecké řemeslo Josefa Fanty a jeho práce pro zlonický chrám), který vychází z její diplomové práce Návrhy uměleckého řemesla pro liturgii v díle Josefa Fanty, obhájené na Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK v Praze v roce 2014.

ním Kamily Pecherové8 z oxfordské knihovny, která tady společně s Lenkou Gotthardovou prezentovala svou novou knihu – Liverpoolský triumf Karla knížete Kinského.9 Za vznik spolupráce mezi odborem kultury ve Slaném a Kamilou Pecherovou vděčíme tak trochu globalizovanému světu. Vše začalo obyčejným „oxeroxovaným“ informačním letáčkem, kterým jsme po roce 1990 chtěli propagovat hrobku Kinských v Budeničkách – jedinečnou památku neoklasicistní architektury. A tento materiál se záhadně dostal do rukou Kamily Pecherové v univerzitní knihovně v Oxfordu, která tehdy pomáhala Johnu Pinfoldovi s přípravou publikace o anglickém vlivu na dostihy v Rakousku-Uhersku. Ještě kostrbatější cestou najednou dorazil v podzimních měsících 2009 e-mailový dotaz Kamily Pecherové, zda je v hrobce pochována Alžběta Kinská († 1909) a zejména její manžel Karel Kinský († 1919) – vítěz Velké liverpoolské v roce 1883.

Za chvilku „přišlo“ poděkování s drobnou připomínkou, že z pohřební desky u Karla Kinského je špatně opsané datum, a s dovětkem, že se narodil roku 1858, nikoliv v roce 1868. Snažím se mu jít po stopě zde v Anglii, kde tak rád lovil a také působil jako diplomat… napsala.

Výsledkem jejich badatelského úsilí byla kniha Velká pardubická a Velká národní liverpoolská. Příběh dvou dostihů.10 Plodem její práce byly nakonec i tolik potřebné 8 Kamila Pecherová, rodačka z Varnsdorfu, od roku 1991 žije v Anglii, kde pracuje jako knihovnice ve Worcester College v Oxfordu.

9 PECHEROVÁ, K., Liverpoolský triumf Karla knížete Kinského, nakladatelství Lenky Gotthardové, Kladruby nad Labem 2018.

10 PINFOLD, J. – PECHEROVÁ, K., Velká pardubická a Velká národní liverpoolská. Příběh dvou dostihů, nakladatelství Helios, Pardubice 2010.

Slánské rozhovory 2019 společenské aktivity, máme tím na mysli například setkání rodiny Kinských, zástupců zlonické samosprávy, pracovníků Vlastivědného kroužku Zlonicka a dalších zájemců o historii regionu 8. prosince 2019 u příležitosti 100. výročí úmrtí Karla Kinského ve Zlonicích.

Epidemiologický epilog Konečná příprava sborníku zastihla redakci v nelehké době, kdy celou společnost sužuje epidemie covid-19. A tak myšlenky zalétly i do období morové epidemie v roce 1680, která krutě zasáhla nejen Slaný, letopisy piaristické koleje uvádějí ve městě na čtyři sta obětí.11 Pod slánskou Svatou chýší je hrobka, kde také byli uloženi františkáni – oběti blíženecké lásky, jejich jména jsou zanesena v nekrologiu slánských bratří a zaznívala v den jejich úmrtí při jejich společné modlitbě v oratoři za hlavním oltářem.12 První obětí moru se stal kazatel pocházející z moravského Mikulova Anselmus Heiss, který podlehl nákaze o svátku sv. Antonína Paduánského 13. června 1680 a byl pohřben na zahradě konventu. Druhým byl Slezan bratr fr. Carolus Scholtz, ten odevzdal duši Stvořiteli ve svých 21 letech 3. července a pochovali ho na hřbitově. Pár dní nato – 15. července – zemřel ve věku 26 roků Slezan Timotheus Heintze a jeho tělo uložili do krypty kostela. Po smrti slánského děkana a vikáře Jiřího Bláhy13 vypomáhal ve městě zpovědník kláštera Stephanus Joneta, nakažen morem skonal uprostřed noci 30. srpna. Dalším byl loretánský sakristán Ildephons Krüppner, po svátku Nanebevzetí Panny Marie ulehl a po devatenácti dnech v horečkách a bolestech opustil tento svět ve svých 32 letech. Černá smrt si dále vybrala 9. září bývalého provinciála kláštera Slezana Jana Evangelistu Fritsche a o několik dní později – 27. září – třiačtyřicetiletého kazatele Alexia Orenta. Jako poslední zemřel 16. října ve věku 41 let Slezan David Neügebauer, kazatel a zpovědník, jenž ve františkánském řádu působil 23 let. Nejinak tomu bylo na slánském rynku u piaristů, kde podle zběžného zjištění ze sto třiceti školních žáků zemřelo skoro padesát.14 V Hájku pochovávali františkáni oběti morové epidemie v ambitu kláštera. Známe také jejich jména: fr. Venantius Baran († 24. 6. 1680), fr. Accursius Berthold († 6. 7. 1680), zahradník fr. Consalvus Schuster († 9. 7.

Záznam zemřelých františkánů v Hájku při morové epidemii v roce 1680 z Knihy noviců a slibů 1676–1876, zemřelých bratří 1664–1925.

(NA Praha, ŘF Hájek, č. kn. 210)

1680), kazatel P. Joannes Varinus († 9. 7. 1680), P. Juvenalis Praetorius († 13. 7. 1680) a P. Carolus Brünner († 8. 8.

1680).15 Bylo to tuze smutné léto 1680.

Nikdy bychom si nepomysleli, nakolik mohou být barokní dějiny v době chytrých telefonů zároveň výzvou k pokoře a zájmu o poznání toho, co dělá Slaný Slaným, Slánsko Slánskem a nakonec Česko Českem.

Jsou to naše dějiny, památky našich předků, a to nejen výtvarné artefakty, ale hmotné doklady o jejich životech, které jsme zaslepeni „pandemií globalizace“ tak trochu přehlíželi. Pokusme se to napravit, alespoň trochu.

Vladimír Přibyl a Markéta Škrancová

Poznámka redakce K problematice psaní velkých písmen: 1. U slova „loreta“ používáme po konzultaci s Ústavem pro jazyk český malé písmeno v případech, kdy se jedná o typ kaple podle Svaté chýše v italském Loretu, velké

11

Viz Historia domus Slanensis 1659–1781, NA Praha, fond Řád piaristů (Řpi), kolej Slaný, č. kn. 556, s. 11.

12 Viz jednak záznamy na nástěnném nekrologiu (viz PŘIBYL, V. – RAFL-BURSOVÁ, M., K opravě skříňového nekrologia slánských františkánů, in: Slánské rozhovory 2013 a 2014, Památky a historie Slánska, Slaný 2015, s. 20–26), jednak v klášterní pamětnici Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis, Q. Bleiveis, zal. 1750… (pozn. 5), s. 445, 446.

13 Jeho náhrobek se nachází v levé boční lodi slánského kostela sv. Gotharda.

14 Viz SOkA Kladno, fond Piaristické humanitní gymnázium Slaný, Matriky studujících slánského gymnázia, díl I. (Matrica 1667–1712).

písmeno pak tehdy, jestliže jde o stavební komplex s loretou, např. na Hradčanech, v Rumburku. 2. Ve spojení „Svatá chýše“ (a analogicky Santa casa) jsme se řídili slovníkem, viz ŠIMANDL, J., et. al., Jak zacházet s náboženskými výrazy, Praha 2004, s. 44.

15 Viz Kniha noviců a slibů 1676–1876, zemřelých bratří 1664–1925, zemřelých terciářů žijících v klášteře 1746, v Hájku pohřbených světských osob 1663–1780, zemřelých terciářů, kteří žili mimo klášter 1761, zázraky P. Marie v Hájku 1688–1774… NA Praha, ŘF Hájek, č. kn. 210.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 Loreta baroknĂ­ho aristokrata (SlanĂ˝) a loreta z mariĂĄnskĂŠ zahrady (HĂĄjek) VladimĂ­r PĹ™ibyl PĹ™ipsĂĄno pamĂĄtce historika Jana Ĺ ĹĽovĂ­Ä?ka1 V rĂĄmci XVI. roÄ?nĂ­ku SlĂĄnskĂ˝ch rozhovorĹŻ jsme navĹĄtĂ­vili dvÄ› SvatĂŠ chýťe – slĂĄnskou (1657) a starĹĄĂ­ v nedalekĂŠm HĂĄjku (1623). ObÄ› spojuje, kromÄ› „martinickĂ˝ch rodinnĂ˝ch svazkĹŻâ€œ, stejnĂĄ nedĂĄvnĂĄ historie, liturgickĂĄ vĂ˝zdoba jejich interiĂŠrĹŻ v podstatÄ› zanikla nebo byla odstranÄ›na, hĂĄjeckĂ˝ klĂĄĹĄter se promÄ›nil v internaÄ?nĂ­ tĂĄbor2 Ä?i vojenskĂĄ kasĂĄrna a prostory slĂĄnskĂŠho konventu byly nevhodnÄ› vyuŞívĂĄny komunĂĄlnĂ­m podnikem, technickĂ˝mi sluĹžbami a doÄ?asnÄ› i jako vÄ›znice. A zatĂ­mco do hĂĄjeckĂŠ svatynÄ› zamĂ­Ĺ™ili po roce 1989 opÄ›t poutnĂ­ci a jak jejĂ­ interiĂŠr, tak celĂ˝ konvent je postupnÄ› obnovovĂĄn, duchovnÄ› vyprahlĂĄ slĂĄnskĂĄ loreta pĹ™edstavuje dnes spĂ­ĹĄe zajĂ­mavou nedocenÄ›nou architektonickou pamĂĄtku. Ăšmysl fundĂĄtora, aby se slĂĄnskĂĄ SvatĂĄ chýťe stala vyhledĂĄvanĂ˝m poutnĂ­m mĂ­stem, se frantiĹĄkĂĄnĹŻm nepodaĹ™ilo nikdy naplnit.3 V Ä?ase, kdy v zahraniÄ?Ă­ probĂ­hĂĄ prĹŻzkum loretĂĄnskĂ˝ch kaplĂ­ a hledĂĄnĂ­ vzĂĄjemnĂ˝ch souvislostĂ­ v rĂĄmci projektu SACRIMA4 (obr. 1),

je cĂ­lem tĂŠto statÄ› podĂ­vat se na obÄ› lorety z naĹĄeho regionu jednotlivÄ›. PĹ™ekvapĂ­ neznĂĄmĂ˝ osud slĂĄnskĂŠ milostnĂŠ sochy, kterĂĄ „putovala“ z Loreta do SlanĂŠho a po chvilkovĂŠm zdejĹĄĂ­m pobytu pak na sever Moravy, ke kapucĂ­nĹŻm do Fulneku. V souvislosti s úpravou prĹŻÄ?elĂ­ SvatĂŠ chýťe se opÄ›t utvrdĂ­me v dřívÄ›jĹĄĂ­m poznatku, nakolik dĹŻslednÄ› si Bernard IgnĂĄc z Martinic na poli napodobovĂĄnĂ­ cĂ­rkevnĂ­ch pamĂĄtek poÄ?Ă­nal. PĹ™i pohledu na slĂĄnskou Santa casu nĂĄs dokonce „pozdravĂ­â€œ italskĂĄ renesance – obrazovĂĄ devĂ­za MedicejskĂ˝ch v podobÄ› tří pĹĄtrosĂ­ch per a znak Giovanniho de‘ Medici, papeĹže Lva X. RovněŞ se pokusĂ­me o rekonstrukci podoby hĂĄjeckĂŠho loretĂĄnskĂŠho oltĂĄĹ™e, kterĂ˝ se menĹĄĂ­m bratřím z konventu u Panny Marie SněŞnĂŠ v Praze podaĹ™ilo zrestaurovat, navĂĄĹžeme na badatelskĂŠ ĂşsilĂ­ kladenskĂŠho farĂĄĹ™e Josefa Mottla a frantiĹĄkĂĄna Anselma SpĂĄlenky.

O průběhu obnovy oltåře promluvil na slånskÊ konferenci Ivan Houska.

I. Loreta baroknĂ­ho aristokrata – SlanĂ˝ NejstarĹĄĂ­ slĂĄnskĂŠ frantiĹĄkĂĄnskĂŠ pamÄ›ti (1660) uvĂĄdÄ›jĂ­ slib Bernarda IgnĂĄce z Martinic vykonat pouĹĽ do Loreta k roku 1656, ale Ăşmysl vybudovat v mÄ›stÄ› loretu je starĹĄĂ­ho data.5 Martinic se do ItĂĄlie vypravil v roce 1657 a po nĂĄvratu dal na pamĂĄtku ĹĄĹĽastnĂŠho putovĂĄnĂ­ svĂŠho i svĂŠ manĹželky Polyxeny z Martinic, rozenĂŠ ze Ĺ ternberka (†1659), pod renesanÄ?nĂ­ klenbou pĹŻvodnĂ­ho luterĂĄnskĂŠho hĹ™bitovnĂ­ho kostela NejsvÄ›tÄ›jĹĄĂ­ Trojice (v tĂŠ dobÄ› jiĹž frantiĹĄkĂĄnskĂŠho) zřídit Santa casu,6 prvnĂ­ mĹĄi svatou zde mÄ›l 8. zåří 1657 o svĂĄtku NarozenĂ­ Panny Marie provinÄ?nĂ­ pĹ™edstavenĂ˝ frantiĹĄkĂĄnĹŻ JiljĂ­ Pollein.7 Tehdy se kvĹŻli loretĂĄnskĂŠmu zaloĹženĂ­ klĂĄĹĄter nazĂ˝val CONVENTUS LAURETANI AD SS. TRIADEM (obr. 2). FrantiĹĄkĂĄni se z domu na nĂĄmÄ›stĂ­, kde pobĂ˝vali po uvedenĂ­ do SlanĂŠho, pĹ™estÄ›hovali do konventu pĹ™ed svatoduĹĄnĂ­mi svĂĄtky nĂĄsledujĂ­cĂ­ho roku a poutÄ› k loretÄ› se mohly rozbÄ›hnout. PrvnĂ­ zĂĄznam o procesĂ­ z Prahy je datovĂĄn 16. Ä?ervencem 1658, vedli je premonstrĂĄti ze Strahova

1. Loreta v SlanÊm, pracovní setkåní v råmci projektu SACRIMA, zleva Vladimír Přibyl, Erin Giffin (Institut fßr Kunstgeschichte, LMU Mßnchen) a rektor kostela P. Jaroslav Suroviak OCD ze slånskÊho konventu bosých karmelitånů, 12. 2. 2020. (foto Dana Přibylovå) 1

Jan Ĺ ĹĽovĂ­Ä?ek, PhDr., (* 1943, †2007), historik a archivĂĄĹ™, rodĂĄk ze Ptic. V letech 1968–1972 pracoval v Muzeu prĹŻmyslovĂŠho Kladenska (dnes SlĂĄdeÄ?kovo vlastivÄ›dnĂŠ muzeum v KladnÄ›), potĂŠ ve VlastivÄ›dnĂŠm muzeu SlanĂ˝ (1972–1986) a v NĂĄrodnĂ­m muzeu. Od r. 1998 zamÄ›stnanec StĂĄtnĂ­ho okresnĂ­ho archivu Praha-vĂ˝chod. PodĂ­lel se na uspořådĂĄnĂ­ expozic a vĂ˝stav muzeĂ­ v KladnÄ›, UnhoĹĄti, SlanĂŠm a Velvarech. PochovĂĄn na hĹ™bitovÄ› v ĂšhonicĂ­ch nedaleko HĂĄjku.

2 O internaÄ?nĂ­m tĂĄboĹ™e v HĂĄjku viz ZĂ?BAL, P., „ŠÊfe, znĂĄte Ĺ˝eliv‌?“, Olomouc 1994, s. 110–160.

3 O proslulosti lorety v HĂĄjku svÄ›dÄ?Ă­ soudobĂĄ „hĂĄjeckĂĄ literatura“, viz LABE, H., Malus Inter Ligna Sylvarum (Cantic. 2.) seu Historia D. V. Lauretanae, quae in Sylva sacra (vulgo Hagek)‌, Vetero–Pragae 1689; rovněŞ Ä?eskĂŠ pozmÄ›nÄ›nĂŠ vydĂĄnĂ­ LABE, J. J., HĂĄjek svatĂ˝. MilostĂ­ BoŞí a velikĂ˝mi dobrodinĂ­mi Panny Marie krĂĄsnÄ› se zelenajĂ­cí‌, Praha 1690 (Knihopis Ä?. K04656); MAREK, D., VĹŻdce cesty vĹĄech poboĹžnÄ› putujĂ­cĂ­ch do HĂĄjku svatĂŠho‌, Praha 1718 (Knihopis Ä?. 5186–5187).

4 SACRIMA – „Normativita“ posvĂĄtnĂ˝ch obrazĹŻ v EvropÄ› ranĂŠho novovÄ›ku – je pÄ›tiletĂ˝ projekt financovanĂ˝ Evropskou radou pro vĂ˝zkum pod vedenĂ­m prof. dr. Chiary Franceschini v Institutu pro

dějiny umění mnichovskÊ univerzity (Institut fßr Kunstgeschichte Ludwig-Maximilian-Universität Mßnchen). Slånskou loretu navťtívila v råmci tohoto projektu dr. Erin Giffin dne 12. 2. 2020.

5 Memoriale sive ortus Conventus Lauretani ad S. S. Triadem extra Slanam inchoatum A. 1660, NĂĄrodnĂ­ archiv (dĂĄle jen NA) Praha, fond Ĺ˜ĂĄd frantiĹĄkĂĄnĹŻ (Ĺ˜F) SlanĂ˝, kart. 149, i. Ä?. 2819. K Martinicovu Ăşmyslu vybudovat loretu ve SlanĂŠm z r. 1655 viz CATALANO, A., PříbÄ›h jednoho mĂ˝tu. Bernard IgnĂĄc z Martinic – KardinĂĄl ArnoĹĄt VojtÄ›ch z Harrachu – JezuitĂŠ, in: SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2005, ItĂĄlie, SlanĂ˝ 2006, s. 25–34, autor zde Ä?erpal z denĂ­kovĂ˝ch poznĂĄmek kardinĂĄla Harracha.

6 Bernard Sannig v r. 1678 poznamenal, Ĺže byla vystavÄ›na ‌ cum exacta dimensione et forma ipsiusmet originalis italici ‌ viz Chronica de Origine et Constitutione Provinciae Bohemiae Ordinis Fratrum Minorum S. FRANCISCI ‌ Auctore F. Bernardo Sannig ‌ 1678, NA Praha, Ĺ˜F, i. Ä?. 17; stejnÄ› viz pozdÄ›ji WRBCZANSKY, S., Nucleus Minoriticus, seu vera, et sincera Relatio Originis, et Progressus Provinciae Bohemiae, Conventuum, et Residentiarum, Fratrum, et Sororum Sancti-Monialium, Ordin. Minor. S. P. Francisci Strict.

Observ. Reform. in Provincia, sub Patrocinio Sancti Wenceslai Ducis, et Martyris, Per Bohemiam, Moraviam, et Silesiam existentium, Vetero–Pragae 1746, s. 250.

7 Memoriale sive ortus Conventus Lauretani, zal. 1660‌ (pozn. 5); nÄ›kdy se uvĂĄdĂ­ i datum 6. 7. 1658, viz WILHELM, B. – MINAĹ˜Ă?K, K., Kostel NejsvÄ›tÄ›jĹĄĂ­ Trojice a klĂĄĹĄter frantiĹĄkĂĄnskĂ˝ v SlanĂŠm, SerafinskĂŠ kvÄ›ty IX/1910, s. 322–327, s. 323.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019

2. Svatå chýťe v slånskÊm kostele, zaloŞena r. 1657. (foto Erin Giffin)

a frantiĹĄkĂĄni od Panny Marie SněŞnĂŠ.8 FrantiĹĄkĂĄn Bernard Sannig lĂ­Ä?Ă­ trasu a Ä?asovĂ˝ rozvrh tÄ›chto poutĂ­ a dĂĄle slavenĂ­ eucharistie v loretÄ› arcibiskupem ArnoĹĄtem Harrachem 7. kvÄ›tna 1660,9 kterĂ˝ v jeĹĄtÄ› nedokonÄ?enĂŠm klĂĄĹĄteĹ™e takĂŠ pĹ™enocoval. Rozepisuje se i o tom, jak v Santa case byly v listopadu toho roku slouĹženy konventnĂ­ mĹĄe svatĂŠ, a to za zakladatele, celou jeho rodinu a dobrodince; vĹždyĹĽ takĂŠ dĂ­ky jejich přízni mohl doprovĂĄzet zpÄ›v mariĂĄnskĂ˝ch litaniĂ­ z úst chlapcĹŻ z piaristickĂŠ koleje varhanĂ­k. JedineÄ?nou a tajemnou atmosfĂŠru pak zaŞívala kaple v adventu, Sannig pĹ™ipomĂ­nĂĄ zpÄ›v rorĂĄtĹŻ pĹ™ed milostnou sochou Panny Marie, pĹ™iÄ?emĹž prostor SvatĂŠ chýťe byl osvÄ›tlen mnoha svĂ­cemi zasazenĂ˝mi do svĂ­cnĂ­ku uprostĹ™ed.10 Oproti hĂĄjeckĂŠ loretÄ›, jejĂ­Ĺž poÄ?ĂĄtek zapadal do obdobĂ­ rodĂ­cĂ­ se ranÄ› baroknĂ­ zboĹžnosti s dominujĂ­cĂ­m votivnĂ­m aspektem FloriĂĄna JetĹ™icha Ĺ˝Ä?ĂĄrskĂŠho, vznik tĂŠ slĂĄnskĂŠ, a to o vĂ­ce neĹž tĹ™icet let pozdÄ›ji, doprovĂĄzely jiĹž i jinĂŠ pohnutky. Bernard IgnĂĄc z Martinic11 (obr. 3) kvĹŻli svĂŠmu vysokĂŠmu postavenĂ­ pĹ™ikroÄ?il k fundaci s ambicemi ve vztahu k Habsbur8 Memoriale sive ortus Conventus Lauretani, zal. 1660‌ (pozn. 5).

Procesí ke slånskÊ loretě z Prahy v r. 1658 zaznamenåvå i kardinål Harrach, viz CATALANO, Příběh jednoho mýtu‌ (pozn. 5), s. 33.

9 Stavbu slĂĄnskĂŠho konventu definitivnÄ› dokonÄ?ili v r. 1662, kostel konsekroval arcibiskup ArnoĹĄt VojtÄ›ch z Harrachu 13. 8., viz Memoriale sive ortus Conventus Lauretani, zal. 1660‌ (pozn. 5).

10 Viz Memoriale, seu Ortus Conventus Lauretani ad SS. Triadem extra Slanam‌ B. Sannig (1660 –1685), NA Praha, Ĺ˜F SlanĂ˝, kart. 149. FrantiĹĄkĂĄn Bernard Sannig (†1704, Znojmo), rodĂĄk ze Slezska, patří nepochybnÄ› mezi nejvĂ˝znamnÄ›jĹĄĂ­ řådovĂŠ teology a filozofy 17. vÄ›ku na naĹĄem ĂşzemĂ­, provinÄ?nĂ­m pĹ™edstavenĂ˝m zvolen v r. 1675 a 1684. Bernard Sannig se Ä?asto stĂ˝kal s Bernardem IgnĂĄcem z Martinic, viz MINAĹ˜Ă?K, K., Bernard Sannig, uÄ?enec, spisovatel a organizĂĄtor frantiĹĄkĂĄnskĂŠ provincie (1637–1704), ÄŒasopis katolickĂŠho duchovenstva, Ä?. 3, 1928, s. 311. O jeho dĂ­le viz SOUSEDĂ?K, S., Jan Duns Scotus, doctor subtilis a jeho Ä?eĹĄtĂ­ Şåci, Praha 1989.

11 O Bernardu IgnĂĄci z Martinic viz napĹ™. HEJNIC, J. (ed.), PamÄ›tnĂ­ nĂĄpis Bernardu IgnĂĄcovi z Martinic, Praha 1988; CATALANO, PříbÄ›h jednoho mĂ˝tu‌ (pozn. 5); HOJDA, Z., Bernard IgnĂĄc z Martinic – pokus o portrĂŠt fundĂĄtora, in: SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2008, PiaristĂŠ, SlanĂ˝ 2009, s. 12–18. PodrobnÄ› o vztahu Bernarda IgnĂĄce z Martinic k dÄ›jinĂĄm v pobÄ›lohorskĂŠm mÄ›stÄ› SlanĂ˝ viz nejnovÄ›ji KADEĹ˜Ă BEK, J., NerovnĂ˝ boj o vĂ­ru. PĂĄni z Martinic a rekatolizace mÄ›sta SlanĂ˝ (1600–1665), Praha 2018.

3. Bernard IgnĂĄc z Martinic, kol. r. 1660, detail z portrĂŠtu Martinice a jeho manĹželek Polyxeny ze Ĺ ternberka a Polyxeny z DitrichĹĄtejna.

(VlastivědnÊ muzeum Slaný)

skĂŠmu domu. Je tĹ™eba pĹ™iÄ?Ă­st i jeho hlubokou zĂĄlibu v historismu, pĹ™i nĂ­Ĺž usiloval o vÄ›rnĂŠ napodobenĂ­ originĂĄlu cĂ­rkevnĂ­ch pamĂĄtek, jak ostatnÄ› doklĂĄdĂĄ i slĂĄnskĂ˝ BoŞí hrob. Na svĂŠm panstvĂ­ postupoval koncepÄ?nÄ›, jeho zĂĄmÄ›rem bylo vizuĂĄlnÄ› „sakralizovat“ mÄ›sto a okolnĂ­ krajinu.12 Po loretÄ› nĂĄsledovalo v roce 1662 vztyÄ?enĂ­ kalvĂĄrie na SlĂĄnskĂŠ hoĹ™e – tří kříŞů s postavami Panny Marie a sv. Jana Evangelisty – a o tĹ™i lĂŠta pozdÄ›ji vyrostla nad KvĂ­Ä?kem kopie BoŞího hrobu.13 PodstatnĂ˝m momentem vĹĄak bylo hledisko politickĂŠ.14 Martinic tak Ä?inil v duchu pietas austriaca, neboĹĽ takĂŠ Ferdinand II. i Ferdinand III. byli velcĂ­ ctitelĂŠ loretĂĄnskĂŠho kultu, pĹ™iÄ?emĹž Ferdinand II. uctĂ­val Pannu Marii LoretĂĄnskou i jako hlavnĂ­ patronku habsburskĂŠho rodu a vĹĄech habsburskĂ˝ch zemĂ­.15 V augustiniĂĄnskĂŠm kostele ve VĂ­dni vysvÄ›til kardinĂĄl FrantiĹĄek z DitrichĹĄtejna v roce 1627 Svatou chýťi, o kterou se zasadila prĂĄvÄ› cĂ­saĹ™ovna Eleonora Gonzaga a jeĹž se stĂĄvĂĄ i jakousi pri12

ŠŤOVĂ?ÄŒEK, J., LoretĂĄnskĂĄ idea a baroknĂ­ historismus u MartinicĹŻ v dobÄ› pobÄ›lohorskĂŠ, in: Rozprava o baroku, sbornĂ­k příspÄ›vkĹŻ z kolokvia baroknĂ­ umÄ›nĂ­ na ĂşzemĂ­ severozĂĄpadnÄ› od Prahy, Kladno 1993, s. 14–21.

13 O slĂĄnskĂŠm BoŞím hrobu viz Ĺ˜EPA, T., Kaple BoŞího hrobu v SlanĂŠm, SlĂĄnskĂ˝ obzor XVIII (118)/2010, s. 45–54; Ĺ˜EPA, T., et al., Kaple BoŞího hrobu u SlanĂŠho, SlanĂ˝ 2011.

14 Viz takĂŠ PANOCHOVĂ , I., Biblicismy v Ä?eskĂŠ architektuĹ™e 17. stoletĂ­, UmÄ›nĂ­ LII/2004, s. 198–217.

15 Viz např. CORETHOVà , A., Pietas Austriaca, Olomouc 2013, s. 56–92.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 vĂĄtnĂ­ kaplĂ­ HabsburskĂŠho domu. V roce 1654 je v nĂ­, a to pod nohama sochy Panny Marie LoretĂĄnskĂŠ, ve schrĂĄnce uloĹženo srdce zesnulĂŠho mladĂŠho Ferdinanda IV. TĂ­m byla zahĂĄjena tradice uklĂĄdĂĄnĂ­ „srdcĂ­â€œ zesnulĂ˝ch přísluĹĄnĂ­kĹŻ rodu do krypty lorety (Herzgruft)16 (obr. 4). Fakt, Ĺže v slĂĄnskĂŠ kapli byla uchovĂĄna tĹ™etina srdce Bernarda IgnĂĄce z Martinic, tuto linii na vĂ­deĹˆskĂ˝ dvĹŻr jen podtrhuje.

V SlanĂŠm se tak dÄ›lo podle zĂĄvÄ›ti zakladatele.17 Ten poruÄ?il rozdÄ›lit svĂŠ srdce na tĹ™i Ä?ĂĄsti a uloĹžit je podle svĂŠho přånĂ­: jednu tĹ™etinu v poutnĂ­ kapli Panny Marie AltĂśttingskĂŠ pĹ™ed Strahovskou branou v Praze, tzn. u theatinĹŻ, kteří se zde na krĂĄtkou dobu po příchodu do Prahy usadili; druhou v konventnĂ­m frantiĹĄkĂĄnskĂŠm kostele NejsvÄ›tÄ›jĹĄĂ­ Trojice – za oltĂĄĹ™em v loretÄ›, a to ‌ pod nohama sochy Panny Marie LoretĂĄnskĂŠ u dna krbu nad kryptou, kterĂĄ je urÄ?ena pro vĹĄechny mĂŠ potomky, pokud se ji rozhodnou pouŞít. Na schrĂĄnce mÄ›l bĂ˝t nĂĄpis ‌ JedinĂŠ srdce rozdÄ›lenĂŠ ve tĹ™i stejnĂŠ dĂ­ly, obÄ›tovanĂŠ ke cti nejsvÄ›tÄ›jĹĄĂ­ a nerozdĂ­lnĂŠ Trojice. PoslednĂ­ Ä?ĂĄst byla umĂ­stÄ›na do krypty kostela slĂĄnskĂ˝ch piaristĹŻ, text na schrĂĄnce ‌ Pro zĂĄsluhy neposkvrnÄ›nĂŠho poÄ?etĂ­ Panny Marie a sv. Josefa, mne, JeŞíťi, svou

krvĂ­ omĂ˝vej.18 Bernard IgnĂĄc zemĹ™el 7. ledna 1685 o Ä?tvrtĂŠ hodinÄ› rannĂ­ ve vÄ›ku 70 let, pohĹ™ben byl v katedrĂĄle sv. VĂ­ta 10. ledna 1685, slĂĄnskĂ˝m frantiĹĄkĂĄnĹŻm pĹ™ivezl tĹ™etinu jeho srdce v plechovĂŠ schrĂĄnÄ› (in capsula) praĹžskĂ˝ kanovnĂ­k BraslavskĂ˝ 17. ledna 1685, dalĹĄĂ­ho dne upravili frantiĹĄkĂĄni pĹ™ed hlavnĂ­m oltĂĄĹ™em jakĂŠsi „castrum doloris“ a po smuteÄ?nĂ­ch obĹ™adech byla kanopa uloĹžena za loretĂĄnskĂ˝m oltĂĄĹ™em pod dlaĹžbu pod nohy Panny Marie LoretĂĄnskĂŠ.19 Toto mĂ­sto oznaÄ?uje i kamennĂĄ deska s nĂĄpisem // COR EXCELLENTIS / SIMI DOMINI / FUNDATORIS / HONORI SANCTISSI / MAE ET INDIVIDUAE / TRINITATIS OBIIT / 1685 DIE 6. IANUARII //.20 Santa casa stĂĄla na zaÄ?ĂĄtku MartinicovĂ˝ch multiplikacĂ­ cĂ­rkevnĂ­ch staveb ve smyslu dynamickĂŠ „poutnĂ­ spirituality baroku“, kterĂĄ si takĂŠ libovala v napodobovĂĄnĂ­ starobylĂ˝ch pamĂĄtek spojenĂ˝ch s Şivotem Krista a Panny Marie. Martinic se takĂŠ rozhodl zhotovit kopie vĂ˝znamnĂ˝ch mariĂĄnskĂ˝ch poutnĂ­ch svatynĂ­ – altĂśttingskĂŠ v BĹ™evnovÄ› (1665)21 a mariazellskĂŠ v kostele Panny Marie a Karla VelikĂŠho na KarlovÄ› (1676).22 V tomto smÄ›ru Bernard IgnĂĄc skuteÄ?nÄ› vynikal, a navĂ­c do svĂŠho ĂşsilĂ­ zapojil i dalĹĄĂ­ příbuznĂŠ.23 Ve vztahu k PĂ­smu a cĂ­rkevnĂ­ tradici ilustruje Martinicovo snaĹženĂ­, a to konkrĂŠtnÄ› v souvislosti se zaloĹženĂ­m mariazellskĂŠ kaple, rytina v disertaci budoucĂ­ho plaskĂŠho opata OndĹ™eje Trojera, kterou podle nĂĄvrhu L. Harschera vytvoĹ™il dva roky pĹ™ed dokonÄ?enĂ­m kaple grafik Jan Adriaen Gerhardt de Groos24 (obr. 5). TĂŠmatem univerzitnĂ­ch tezĂ­ cisterciĂĄka byla teologie řådovĂŠho zakladatele sv. Bernarda, svÄ›tce, jehoĹž kĹ™estnĂ­ jmĂŠno 18

4. Původní umístění lorety v konventním kostele augustiniånů ve Vídni, zaloŞena r. 1627; podobně situovåna v SlanÊm. (grafika z 18. století)

16

HabsburkovĂŠ pokraÄ?ovali v tĂŠto tradici i po r. 1784, kdy mĂ­sto zruĹĄenĂŠ lorety vystavÄ›li v tĂŠmĹže kostele kapli novou, ta vĹĄak jiĹž neodpovĂ­dĂĄ svĂ˝m vzhledem pĹŻvodnĂ­ historizujĂ­cĂ­ svatyni.

17 HEJNIC, PamÄ›tnĂ­ nĂĄpis‌ (pozn. 11), s. 119–122; viz tĂŠĹž Historia domus Slanensis 1659–1781, NA Praha, fond Ĺ˜ĂĄd piaristĹŻ, kolej SlanĂ˝, Ä?. kn. 556, s. 14.

Piaristickou kolej zaloĹžil Bernard IgnĂĄc z Martinic v r. 1658, kolejnĂ­ kaple byla zasvÄ›cena NeposkvrnÄ›nĂŠmu poÄ?etĂ­ Panny Marie a sv. Josefu. Viz PĹ˜IBYL, V., Nad pĹŻvodnĂ­mi plĂĄny slĂĄnskĂŠ piaristickĂŠ koleje, in: SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2008, PiaristĂŠ, SlanĂ˝ 2009, s. 37–40; TĂ?Ĺ˝, Absolvent slĂĄnskĂŠ piaristickĂŠ koleje – velvarskĂ˝ farĂĄĹ™ MatÄ›j MaxmiliĂĄn Josef Jodl, in: SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2016 a 2017, SlanĂ˝ a Velvary / O umÄ›nĂ­ baroku, SlanĂ˝ 2018, s. 8–23, s. 11.

19 Viz Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis ‌ Quidonis Bleiveis (1750), NA Praha, Ĺ˜F SlanĂ˝, i. Ä?. 42, s. 212. Bylo to na stejnĂŠm mĂ­stÄ›, kam Martinic v r. 1670 poloĹžil obĂĄlku s tĂ­m, Ĺže smĂ­ bĂ˝t otevĹ™ena aĹž po jeho smrti. SlĂĄnskĂ˝ kvardiĂĄn ji 11. 1. 1685 pĹ™inesl provinciĂĄlu Bernardu Sannigovi, kterĂ˝ v obĂĄlce nalezl modlitbu k neposkvrnÄ›nĂŠmu poÄ?etĂ­ Panny Marie, vyobrazenĂ­ modlitby ve formÄ› srdce zaznamenal Bernard Sannig, viz Memoriale, seu Ortus Conventus Lauretani, B. Sannig (1660–1685)‌ (pozn. 10), pozdÄ›ji takĂŠ otiĹĄtÄ›na, viz WRBCZANSKY, Nucleus Minoriticus‌ (pozn. 6), s. 261. TĂŠhoĹž dne, tzn. 17. 1. 1685, byla takĂŠ doruÄ?ena urna s tĹ™etinou srdce Bernarda IgnĂĄce slĂĄnskĂ˝m piaristĹŻm, viz Historia domus Slanensis 1659–1781‌ (pozn. 17), s. 15.

20 Opis desky viz VELC, F., Soupis pamåtek historických a uměleckých v politickÊm okresu slanskÊm, Praha 1904, s. 248. Na kamennÊ plotně je uvedeno datum 6. 1., v písemných pramenech vŞdy 7. 1.

1685.

21 PODLAHA, A., PosvĂĄtnĂĄ mĂ­sta KrĂĄlovstvĂ­ Ä?eskĂŠho, dĂ­l V, vikariĂĄt LibockĂ˝, Praha 1911, s. 8–10.

22 ROYT, J., Obraz a kult v ÄŒechĂĄch 17. a 18. stoletĂ­, Praha 1999, s. 93–95.

23 PANOCHOVà , Biblicismy‌ (pozn. 14), s. 207 a 208.

24 TROIER, A., Alveare D. Bernardi Melliflui Ecclesiae Doctoris Centum Favos complectens ‌ Archi-Episcopali Seminario Pragensi, Praha 1674. Jeden z vĂ˝tiskĹŻ ve sbĂ­rkovĂŠ knihovnÄ› VlastivÄ›dnĂŠho muzea SlanĂ˝, dalĹĄĂ­ vĂ˝tisk, ale bez grafickĂŠ přílohy, vlastnĂ­ NĂĄrodnĂ­ knihovna ÄŒeskĂŠ republiky. V slĂĄnskĂŠm exemplĂĄĹ™i i grafickĂ˝ list se sv. Bernardem, kterĂ˝ podle nĂĄvrhu Karla Ĺ krĂŠty (uvedeno C. Screta del.) zhotovil opÄ›t Gerhardt de Groos.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 oÄ?i a mĂŠ srdce tam budou po vĹĄechny dny ‌ (2 Pa 7,16); druhĂ˝ proud paprskĹŻ se odråŞí od hvÄ›zdy v hrabÄ›cĂ­m znaku Bernarda IgnĂĄce (s řådem ZlatĂŠho rouna) do praĹžskĂŠho kostela na KarlovÄ› s biblickou devĂ­zou ‌ AĹĽ jsou tvĂŠ oÄ?i upĹ™eny na tento dĹŻm v noci i ve dne, na mĂ­sto, o kterĂŠm jsi Ĺ™ekl, Ĺže tam bude dlĂ­t tvĂŠ jmĂŠno. VyslĂ˝chej modlitbu, kterou se bude tvĹŻj sluĹžebnĂ­k modlit obrĂĄcen k tomuto mĂ­stu ‌ (1 Kr 8,29).

Role Bernarda IgnĂĄce, kterĂ˝ podle prototypu v Mariazell dal vybudovat na KarlovÄ› ectypon – „otisk“ mariazellskĂŠ kaple, je zde naprosto zĹ™etelnĂĄ.

Architektura slĂĄnskĂŠ lorety CĂ­rkevnĂ­ tradice hovoří o zĂĄzraÄ?nĂŠm pĹ™emĂ­stÄ›nĂ­ domku do Loreta.27 Ve SvatĂŠ chýťi se podle legend narodila, byla vychovĂĄvĂĄna a takĂŠ pĹ™ijala andÄ›lskĂŠ zvÄ›stovĂĄnĂ­ Panna Maria. Chýťe byla nejprve v roce 1291 pĹ™enesena k mÄ›steÄ?ku Tersato v DalmĂĄcii, po Ä?tyĹ™ech letech pak k AnconÄ› v ItĂĄlii, k lesu, mĂ­li od moĹ™e, (les vlastnila Ĺžena jmĂŠna Laureta, odtud nĂĄzev poutnĂ­ho mĂ­sta) a po dalĹĄĂ­ch osmi mÄ›sĂ­cĂ­ch se kaple podivuhodnÄ› ocitla na jednom z blĂ­zkĂ˝ch vrchĹŻ a nakonec u obecnĂ­ cesty. Zde se zrodilo

5. ZĂĄzraÄ?nĂŠ zaloĹženĂ­ mariazellskĂŠ kaple v Praze na KarlovÄ›, grafika z univerzitnĂ­ disertace OndĹ™eje Trojera, 1674; inventor L. Harscher, grafik Jan Adriaen Gerhardt de Groos. (sbĂ­rkovĂĄ knihovna VlastivÄ›dnĂŠho muzea SlanĂ˝)

nesl i IgnĂĄc z Martinic. NĂĄmÄ›t grafickĂŠho listu vychĂĄzĂ­ z proslulĂŠ homilie sv. Bernarda o chvĂĄlĂĄch Panny Marie;25 v zĂĄhlavĂ­ mĂĄ list Ăşryvek z textu kĂĄzĂĄní‌ Haec est stella ex Jacob, cujus radius universum orbem illuminat ‌ To je hvÄ›zda vzeĹĄlĂĄ z JĂĄkoba, jejĂ­Ĺž paprsek ozaĹ™uje celĂ˝ svÄ›t. MariazellskĂĄ Madona stojĂ­ ve stĹ™edu hvÄ›zdy jako na heraldickĂŠ figuĹ™e, kterĂĄ tvoří s povÄ›stnĂ˝mi lekny martinickĂ˝ znak.26 Ve spodnĂ­ Ä?ĂĄsti grafiky vidĂ­me vlevo baziliku v Mariazell a vpravo praĹžskĂ˝ kostel Panny Marie na KarlovÄ›. Dva andĂ­lci drŞí v jednĂŠ ruce stuhu s úryvkem kĂĄzĂĄnĂ­, v druhĂŠ znak MartinicĹŻ (leknĂ­novĂŠ dvojlisty s hvÄ›zdou) a jsou tu uvedeny dalĹĄĂ­ vĂ˝Ĺˆatky z Bernardovy homilie. Panna Maria MariazellskĂĄ shlíŞí na baziliku a naznaÄ?enĂŠ paprsky milosti obsahujĂ­ starozĂĄkonnĂ­ text ‌ NynĂ­ jsem tento dĹŻm vyvolil a oddÄ›lil jako svatĂ˝, aby tam navÄ›ky dlelo mĂŠ jmĂŠno; mĂŠ

6. ZĂĄzraÄ?nĂŠ pĹ™enesenĂ­ SvatĂŠ chýťe do Loreta, grafika z knihy TORSELLINI, H., Historia delÄž origine e translatione della Santa Casa‌, Venetia 1629, vĂ˝tisk pĹ™edal v zåří 1671 do knihovny slĂĄnskĂ˝ch frantiĹĄ-

25

Homiliae in Laudibus Virginis Mariae, hom. 2, 17, PL, 183, 70–71; Ä?eskĂ˝ pĹ™eklad například v breviĂĄĹ™i, viz DennĂ­ modlitba cĂ­rkve (II.), Doba postnĂ­ a velikonoÄ?nĂ­, (8. 5. – pamĂĄtka Panny Marie, ProstĹ™ednice vĹĄech milostĂ­), Ĺ˜Ă­m 1988, s. 1129, 1130.

26 Viz kresba znaku rodu Martiniců Jana Jindřicha Smíťka ve Wunschwitzově genealogickÊ a heraldickÊ sbírce.

kĂĄnĹŻ B. I. z Martinic. (sbĂ­rkovĂĄ knihovna VlastivÄ›dnĂŠho muzea SlanĂ˝) 27 Z dobovĂŠ baroknĂ­ literatury TORSELLINI, O., SlĂĄva nejsvÄ›tÄ›jĹĄĂ­ho domu lauretĂĄnskĂŠho‌, Praha 1630 (Knihopis Ä?. K16270a), s. 8 ad.; LABE, HĂĄjek svatý‌ (pozn. 3), I. kapitola O velikĂŠ lĂĄsce, kterou mĂĄ RodiÄ?ka BoŞí Panenka Maria.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 proslulĂŠ poutnĂ­ mĂ­sto, kterĂŠ bylo obdaĹ™eno mnohĂ˝mi odpustky. Jeho nĂĄvĹĄtÄ›vnost strmÄ› stoupala, nĂĄvrĹĄĂ­ s osadou a poutnĂ­ky bylo za papeĹže MikulĂĄĹĄe V. obehnĂĄno hradbou a nad Santa casou byl ve druhĂŠ polovinÄ› 15. stoletĂ­ vztyÄ?en chrĂĄm (obr. 6).

Loreta v slĂĄnskĂŠm konventnĂ­m kostele pĹ™edstavuje v Ä?eskĂŠ a moravskĂŠ baroknĂ­ architektuĹ™e příklad pomÄ›rnÄ› pĹ™esnĂŠ kopie situovanĂŠ nikoliv uprostĹ™ed ambitĹŻ (HradÄ?any, Rumburk, Kosmonosy), ale tak jako v ItĂĄlii – v interiĂŠru chrĂĄmu.28 Zprvu slĂĄnskĂĄ kaple podstatnÄ› zaplĹˆovala prostor lodi kostela vystavÄ›nĂŠho kolem roku 1600 jinovÄ›rci.29 VĹĄe zmÄ›nil poŞår v roce 1665, kdy spoleÄ?nÄ› s novou kopulĂ­ nad loretou dal Bernard IgnĂĄc chrĂĄm rozĹĄĂ­Ĺ™it o dvÄ› apsidy umoĹžĹˆujĂ­cĂ­ nejen lepĹĄĂ­ komunikaci okolo svatynÄ›, ale navĂ­c evokoval v urbanistickĂŠ zĂĄstavbÄ› mÄ›sta volnou obdobu italskĂŠho originĂĄlu (obr. 7).

7. PorovnĂĄnĂ­ pĹŻdorysu slĂĄnskĂŠho klĂĄĹĄternĂ­ho kostela frantiĹĄkĂĄnĹŻ s loretou a poutnĂ­ho kostela v italskĂŠm Loretu.

Ăšpravou vnÄ›jĹĄĂ­ch stÄ›n se zdejĹĄĂ­ loreta Ĺ™adĂ­ do malĂŠ skupiny Ä?eskĂ˝ch a moravskĂ˝ch kaplĂ­ s prĹŻÄ?elĂ­m tzv. klasickĂŠho typu.30 Tento soubor obsahoval loretu v MikulovÄ› (1623/24),31 v Praze na HradÄ?anech (1626)32 a dĂĄle SvatĂŠ chýťe v Rumburku (1704/1709),33 KosmonosĂ­ch (1707)34 a BrnÄ› (1716).35 Ty, oproti ostatnĂ­m 28 Tak tomu bylo pĹ™edtĂ­m jen v MikulovÄ›, viz KRSEK, I., et al., UmÄ›nĂ­ baroka na MoravÄ› a ve Slezsku, Praha 1996, s. 181.

29 KRAJNĂ?K, S. – PĹ˜IBYL, V., PříspÄ›vek k renesanÄ?nĂ­m dÄ›jinĂĄm kostela NejsvÄ›tÄ›jĹĄĂ­ Trojice v SlanĂŠm, SlĂĄnskĂ˝ obzor VIII (108)/2000, s. 13–28.

30 BUKOVSKĂ?, J., LoretĂĄnskĂŠ kaple v ÄŒechĂĄch a na MoravÄ›, Praha 2000, s. 31–39.

31 BRICHTOVĂ , D., K historii loretĂĄnskĂŠho kostela sv. Anny a hrobnĂ­ho kostela PovýťenĂ­ sv. KříŞe v MikulovÄ›, in: RegioM 2014, sbornĂ­k RegionĂĄlnĂ­ho muzea v MikulovÄ›, Mikulov 2015, s. 42–50. FrantiĹĄek z DitrichĹĄtejna navĹĄtĂ­vil Loreto jiĹž pĹ™i svĂ˝ch studiĂ­ch v r. 1598; papeĹž Ĺ˜ehoĹ™ XV. v r. 1622 povolil zřídit kolegiĂĄtnĂ­ kapitulu v MikulovÄ› a vedle kapucĂ­nskĂŠho klĂĄĹĄtera postavit kapli Panny Marie LoretĂĄnskĂŠ.

32 Viz BUKOVSKĂ?, LoretĂĄnskĂŠ kaple‌ (pozn. 30), s. 32–33; VLÄŒEK, P. (ed.), UmÄ›leckĂŠ pamĂĄtky Prahy, PraĹžskĂ˝ hrad a HradÄ?any, Praha 2000, s. 300–311.

33 BUKOVSK�, LoretånskÊ kaple‌ (pozn. 30), s. 148.

34 TamtĂŠĹž, s. 146.

35 SAMEK, B., UměleckÊ pamåtky Moravy a Slezska, I. svazek, A/I, Praha 1994, s. 180–181.

8. PĹŻdorys SvatĂŠ chýťe v Loretu, patrnĂŠ pĹŻvodnĂ­ zdivo a renesanÄ?nĂ­ Ăşprava, tzn. oplĂĄĹĄtÄ›nĂ­ mramorovĂ˝mi deskami s reliĂŠfnĂ­ vĂ˝zdobou (1513–1529), v SlanĂŠm nahrazeno malbou.

blokovĂ˝m svatynĂ­m, tĹ™eba prĂĄvÄ› v HĂĄjku, napodobujĂ­ i Bramantovo renesanÄ?nĂ­ oplĂĄĹĄtÄ›nĂ­, a to buÄ? iluzivnĂ­ malbou (SlanĂ˝, Brno), nebo přímo plastickĂ˝m provedenĂ­m (Mikulov, Praha-HradÄ?any, Kosmonosy, Rumburk).36 MikulovskĂĄ loreta zanikla pĹ™i poŞåru v roce 1784 a prĹŻÄ?elĂ­ hradÄ?anskĂŠ, na kterĂŠm byla nejprve takĂŠ jen malba, osadili reliĂŠfnĂ­ vĂ˝zdobou aĹž po roce 1664.37 Malby se tak zachovaly jen u lorety v SlanĂŠm a u podstatnÄ› mladĹĄĂ­ svatynÄ› v minoritskĂŠm kostele svatĂ˝ch JanĹŻ v BrnÄ›.

PĹ™i srovnĂĄnĂ­ prĹŻÄ?elĂ­ slĂĄnskĂŠ Santa casy s originĂĄlem v Loretu zaujme vĂ˝slednĂŠ Ĺ™eĹĄenĂ­ architekta, snad Carla Luraga, nebo Domenica Orsiho.38 Ten se dĹŻvtipnÄ› vypořådal se zadĂĄnĂ­m stavebnĂ­ka, aby na fasĂĄdÄ› v SlanĂŠm vystihl Bramantovo oplĂĄĹĄtÄ›nĂ­, pĹ™iÄ?emĹž poutnĂ­ku mÄ›lo bĂ˝t zĂĄroveĹˆ zĹ™ejmĂŠ, Ĺže se dĂ­vĂĄ na pĹŻvodnĂ­ rozmÄ›r SvatĂŠ chýťe, kterĂĄ je v Loretu „ukryta“ pod zmĂ­nÄ›nou renesanÄ?nĂ­ Ăşpravou (obr. 8). V SlanĂŠm pĹ™i pĹ™evodu plastickĂŠ vĂ˝zdoby do malby tak nedoĹĄlo k chybnĂŠ aplikaci centrĂĄlnĂ­ perspektivy,39 ale podle mĂŠho soudu naopak k nĂĄpaditĂŠmu pohledovĂŠmu vyjĂĄdĹ™enĂ­ rozdĂ­lu mezi originĂĄlnĂ­ velikostĂ­ svatynÄ› a nĂĄslednou renesanÄ?nĂ­ podobou, tzn. stavem po osazenĂ­ „sochaĹ™skĂŠho obkladu“, po nÄ›mĹž SvatĂĄ chýťe logicky rozmÄ›rovÄ› narostla. OstatnÄ›, pokud pomyslnÄ› posuneme zĂĄpadnĂ­ hranu stÄ›ny prvotnĂ­ho zdiva svatynÄ› do zĂĄpadnĂ­ hrany mramorovĂŠho oplĂĄĹĄtÄ›nĂ­, dĂŠlka vnitĹ™nĂ­ chýťe – pĹ™i pohledu ze severu nebo z jihu – dosahuje pĹ™ibliĹžnÄ› k mĂ­stu, kterĂŠ se nachĂĄzĂ­ mezi iluzivnÄ› malovanĂ˝mi sloupy na severnĂ­ Ä?i jiĹžnĂ­ stÄ›nÄ› (smÄ›rem k presbytĂĄĹ™i, tedy k vĂ˝chodu). Z tohoto dĹŻvodu na malovanĂŠ fasĂĄdÄ› chybĂ­, a to na severnĂ­ a jiĹžnĂ­ stranÄ›, dvojice prorokĹŻ a Sibyl.

36

BUKOVSK�, LoretånskÊ kaple‌ (pozn. 30), s. 31 ad.

VLÄŒEK, UmÄ›leckĂŠ pamĂĄtky Prahy, PraĹžskĂ˝ hrad‌ (pozn. 32), s. 301; MACEK, P. – BIEGEL R. – BACHTĂ?K, J. (eds.), BaroknĂ­ architektura v ÄŒechĂĄch, Praha 2015, s. 102.

38 KRAJNĂ?K – PĹ˜IBYL, PříspÄ›vek‌ (pozn. 29). Zachovala se pouze architektonickĂĄ „skořåpka“. Zanikly pĹŻvodnĂ­ oltĂĄĹ™e i malĂ­Ĺ™skĂĄ vĂ˝zdoba stÄ›n a kopule, kterĂĄ patrnÄ› korespondovala s podobou Lorety.

Ve spodnĂ­ Ä?ĂĄsti po obvodu kupole se dříve nachĂĄzel nĂĄpis – Ä?ĂĄst modlitby Angelus Domini – ET VERBUM CARO FACTUM EST, viz WILHELM – MINAĹ˜Ă?K, Kostel NejsvÄ›tÄ›jĹĄĂ­ Trojice‌ (pozn. 7), s. 325.

39 BUKOVSK�, LoretånskÊ kaple‌ (pozn. 30), popiska k obråzku slånskÊ lorety, s. 40.

37

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 Na zĂĄpadnĂ­ a vĂ˝chodnĂ­ stranÄ› slĂĄnskĂŠ lorety od obdobnĂŠho zpĹŻsobu architekt upustil. Bylo tĹ™eba zachovat osovost zobrazenĂ­ na tÄ›chto stÄ›nĂĄch s ohledem na dominantnĂ­ vĂ˝jevy (ZvÄ›stovĂĄnĂ­ PannÄ› Marii a PĹ™enesenĂ­ loretĂĄnskĂŠho domku) a vypuĹĄtÄ›nĂ­m postav Sibyl a prorokĹŻ na kratĹĄĂ­ch stÄ›nĂĄch by doĹĄlo k degradaci celkovĂŠho ikonografickĂŠho vyznÄ›nĂ­. I zde je vĹĄak naznaÄ?eno, Ĺže mramorovĂŠ oplĂĄĹĄtÄ›nĂ­ pokraÄ?uje za stÄ›nou vlastnĂ­ SvatĂŠ chýťe.

Je otĂĄzkou, zda malĂ­Ĺ™sky bylo prĹŻÄ?elĂ­ pojednĂĄno zĂĄhy po dokonÄ?enĂ­ (1657); pĹ™i dĹŻslednosti, s jakou pĹ™istupoval Bernard IgnĂĄc k zaklĂĄdĂĄnĂ­ dalĹĄĂ­ch historizujĂ­cĂ­ch svatyĹˆ, je to moĹžnĂŠ. NicmĂŠnÄ› stĂĄvajĂ­cĂ­ vĂ˝zdoba vznikla aĹž po opravÄ› a rozĹĄĂ­Ĺ™enĂ­ kostela.

Srovnåme-li slånskÊ malby s originålními reliÊfy, lze konstatovat, Şe malíř ve spolupråci s architektem realizovali podle nåkresů poměrně věrnou repliku.

V SlanĂŠm sice nalezneme nÄ›kterĂŠ rozdĂ­ly a zjednoduĹĄenĂ­, ale ocenĂ­me Ĺ™adu shodnĂ˝ch momentĹŻ, kterĂŠ dodĂĄvajĂ­ „malovanĂŠ kopii“ osobitĂŠ kouzlo. Pokud se jednĂĄ o obrazy ze Ĺživota Panny Marie, nemÄ›l v SlanĂŠm malĂ­Ĺ™ k dispozici aĹž tak ĹĄirokou plochu pro jednotlivĂĄ pole, coĹž je patrnĂŠ zejmĂŠna na vĂ˝chodnĂ­ a zĂĄpadnĂ­ stÄ›nÄ›, kde pro celou scĂŠnu NavĹĄtĂ­venĂ­ Panny Marie jiĹž nezbylo mĂ­sto. PĹ™i peÄ?livÄ›jĹĄĂ­ prohlĂ­dce ocenĂ­me v SlanĂŠm i vĂ˝tvarnĂŠ Ĺ™eĹĄenĂ­ mnoha drobnostĂ­, napĹ™. ĂşsmÄ›vnou figurku dovĂĄdÄ›jĂ­cĂ­ho psĂ­ka nebo uĹĄlechtilĂ˝ tvar vĂĄzy „à la Luca della Robbia“ na ZvÄ›stovĂĄnĂ­. O pohotovĂŠ invenci Ä?eskĂŠho malĂ­Ĺ™e zase vypovĂ­dĂĄ na kresbÄ› NarozenĂ­ Panny Marie police s talĂ­Ĺ™i, kterĂĄ v Loretu chybĂ­. Bude pĹ™edmÄ›tem dalĹĄĂ­ho

9. Loreta v SlanĂŠm, detail vĂ˝zdoby prĹŻÄ?elĂ­; v hornĂ­ Ä?ĂĄsti erb papeĹže Lva X., dole znak MedicejĹŻ – tĹ™i pĹĄtrosĂ­ pera v prstenu; po r. 1665. (foto VladimĂ­r PĹ™ibyl)

10. PapeĹž Lev X. (rytina z r. 1846)

restaurĂĄtorskĂŠho prĹŻzkumu, nakolik malĂ­Ĺ™ VĂĄclav Vacek40 pĹ™i „obtaĹženĂ­ malby“ v roce 1843 (1845) respektoval linie a nakolik dĹŻkladnĂĄ obnova, a to vzhledem k poĹĄkozenĂ­ a sprĂĄĹĄenĂ­, byla vĹŻbec uskuteÄ?nitelnĂĄ. Rozsah zĂĄsahĹŻ a jeho přístup je patrnĂ˝ na nÄ›kterĂ˝ch ĂşsecĂ­ch, napĹ™. v případÄ› andÄ›lĹŻ umĂ­stÄ›nĂ˝ch v Loretu nad trojĂşhelnĂ˝mi frontony boÄ?nĂ­ch vstupĹŻ. V SlanĂŠm se andÄ›lĂŠ pĹŻvodnÄ› rovněŞ uplatnili, jak o tom svÄ›dÄ?Ă­ mĂĄlo zĹ™etelnĂŠ kontury nad vĂ˝chodnĂ­m vchodem jiĹžnĂ­ho prĹŻÄ?elĂ­. Nad zĂĄpadnĂ­m polem ponechal Vacek liniemi vymezenou prĂĄzdnou plochu a na severnĂ­m prĹŻÄ?elĂ­ mĂ­sto leŞícĂ­ch andÄ›lĹŻ aplikoval jiĹž jen variaci baroknĂ­ ornamentiky. TakĂŠ patrnÄ› podstatnÄ› upravil soklovou Ä?ĂĄst, kterĂĄ byla nejvĂ­ce poniÄ?ena.

Nakonec si vĹĄimneme i zajĂ­mavĂŠho detailu, kterĂ˝ svÄ›dÄ?Ă­ o peÄ?livosti pĹ™i zhotovenĂ­ slĂĄnskĂŠ kopie. TĂ­m je erb papeĹže Lva X. (* 1475, †1521) a pod nĂ­m znak MedicejĹŻ – tĹ™i pĹĄtrosĂ­ pĂŠra v prstenu41 (obr. 9, 10). Tuto heraldiku 40 Viz nĂĄpis na zĂĄpadnĂ­ stÄ›nÄ› lorety Ren. Wenceslaus Watzek, 1843 (nebo 1845); v r. 1866 byla kaple zvenÄ?Ă­ opÄ›t opravena pĂŠÄ?Ă­ konventu, viz Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis, Q. Bleiveis, zal. 1750‌ (pozn. 19), s. 65.

41 DiamantovĂ˝ prsten a tĹ™i pĹĄtrosĂ­ pera – znak Cosima de´ Medici – a stuha s nĂĄpisem „SEMPER“: to je devĂ­za Piera de´ Medici, kterĂ˝ takĂŠ pĹ™idal perĹŻm barvy teologickĂ˝ch ctnostĂ­ (Ä?ervenĂĄ, zelenĂĄ, bĂ­lĂĄ); tuto variantu pozdÄ›ji pĹ™ijali i jeho potomci. Podobu papeĹže Lva X. (* 1475, †1521, papeĹžem 1513–1521) znĂĄme ze skvÄ›lĂŠho Raffaelova portrĂŠtu. Na prĹŻÄ?elĂ­ kaple v Loretu je v medicejskĂŠm znaku uvedeno rodovĂŠ heslo SEMPER; znak tří pĹĄtrosĂ­ch per pouŞíval Lev X. i na Ĺ™adÄ› umÄ›leckĂ˝ch pĹ™edmÄ›tĹŻ, touto devĂ­zou doplĹˆoval oficiĂĄlnĂ­ papeĹžskĂ˝ znak; pohled historikĹŻ na pĹŻsobenĂ­ renesanÄ?nĂ­ho papeĹže Lva X. je velmi kritickĂ˝. V Loretu byly reliĂŠfy znaku i medicejskĂŠ devĂ­zi (tří pĹĄtrosĂ­ch per) zasazeny po stranĂĄch vchodĹŻ zrcadlovÄ›, v SlanĂŠm pouze po jednĂŠ stranÄ›.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 nalezneme v ČechĂĄch pouze v SlanĂŠm a podstatnÄ› pozdÄ›ji v BrnÄ›, jinde ji vystřídaly vÄ›tĹĄinou znaky stavebnĂ­kĹŻ.

Proroci a Sibyly na stÄ›nĂĄch slĂĄnskĂŠ lorety DĹŻleĹžitou kapitolu Ăşcty ke SvatĂŠ chýťi v Loretu – nejdříve prostĂŠ stavby – pĹ™edstavuje citovanĂ˝ renesanÄ?nĂ­ reliĂŠfnĂ­ obklad mramorovĂ˝mi deskami s vĂ˝jevy ze Ĺživota Panny Marie, postavami deseti Sibyl42 a deseti prorokĹŻ.

Vznikla tak jakĂĄsi ĹĄperkovnice schraĹˆujĂ­cĂ­ „relikvii“ loretĂĄnskĂŠho domku. PrĂĄce zahĂĄjili za papeĹže Lva X. v roce 1514 podle nĂĄvrhu architekta Bramanta z roku 1509; iniciĂĄtorem Ăşpravy byl papeĹž Julius II.43 PĹŻsobivĂ˝ vĂ˝sledek se Bernard IgnĂĄc rozhodl nĂĄvĹĄtÄ›vnĂ­kĹŻm slĂĄnskĂŠ Santa casy, kteří mÄ›li v drtivĂŠ vÄ›tĹĄinÄ› jen malou moĹžnost se do ItĂĄlie vypravit, vÄ›rnÄ› tlumoÄ?it. Byl to takĂŠ akt Martinicovy osobnĂ­ politickĂŠ reprezentace, nejvyĹĄĹĄĂ­ purkrabĂ­ ÄŒeskĂŠho krĂĄlovstvĂ­ by se rozhodnÄ› nespokojil s „prostĂ˝m“ loretĂĄnskĂ˝m domeÄ?kem, jakĂ˝ stĂĄl v HĂĄjku.

A tak oproti převaze naťich jednoduchých Svatých chýťí byl v SlanÊm svým způsobem příchozímu umoŞněn exkluzivní estetický a duchovní zåŞitek, obdobný tomu, jaký by proŞil, kdyby ťel do Loreta.

IkonografickĂĄ struktura prĹŻÄ?elĂ­ lĂ­Ä?Ă­ poselstvĂ­ o ŞivotÄ› Panny Marie a narozenĂ­ Spasitele, je naznaÄ?en vztah mezi StarĂ˝m a NovĂ˝m zĂĄkonem, v nÄ›mĹž se vĂ˝roky prorokĹŻ naplĹˆujĂ­. K renesanÄ?nĂ­ vĂ˝zdobÄ› mÄ›li loretĂĄnĹĄtĂ­ poutnĂ­ci jistÄ› k dispozici i Ĺ™adu komentåřů, „cĂ­rkevnĂ­ch bedekrĹŻâ€œ; ty jim vedle historie mĂ­sta pĹ™inĂĄĹĄely Ăşryvky z prorockĂ˝ch knih StarĂŠho zĂĄkona a nÄ›kterĂŠ věťtby Sibyl, kterĂŠ se vztahujĂ­ ke konkrĂŠtnĂ­m postavĂĄm na prĹŻÄ?elĂ­ SvatĂŠ chýťe v Loretu44 (obr. 11): 42 Sibyly byly podle povÄ›sti boĹžsky inspirovanĂŠ Ĺženy, kterĂŠ ve svĂ˝ch orĂĄkulech věťtily budoucnost. Jejich vĂ˝znam pro kĹ™esĹĽanstvĂ­ pĹ™ipomnÄ›l Lactantius (†kolem r. 330, viz Divinae Institutiones, PL, 6, 791–792) a zejmĂŠna pak Aurelius Augustinus ve svĂŠm zĂĄkladnĂ­m dĂ­le O obci boŞí (XVIII, 23; De civitate Dei, PL, 41, 579, 580). Zde se Augustin zabĂ˝vĂĄ verĹĄovanĂ˝mi věťtbami Sibyly EritrejskĂŠ a dochĂĄzĂ­ k zĂĄvÄ›ru, Ĺže mnoho urÄ?itĂŠho věťtila o Kristu a navĂ­c mluvila proti vyznavaÄ?ĹŻm nepravĂ˝ch bohĹŻ, takĹže asi bude nutno ji poÄ?Ă­tat mezi Ăşdy obce BoŞí ‌ pertinent ad civitatem Dei (viz AUGUSTIN, A., O obci boŞí, (II), pĹ™eloĹžila Julia NovĂĄkovĂĄ, Praha 2007, s. 204–207).

O SibylĂĄch vĂ­ce viz SOUĹ EK, Z. (ed.), Knihy tajemstvĂ­ a moudrosti, Praha 1995, s. 290–295; DUS, J. (ed.), ProroctvĂ­ a apokalypsy, NovozĂĄkonnĂ­ apokryfy III, Praha 2007, s. 351–358. VyobrazenĂ­ Sibyl spoleÄ?nÄ› se starozĂĄkonnĂ­mi proroky bylo pomÄ›rnÄ› Ä?astĂŠ, znĂĄme je ze stĹ™edovÄ›kĂ˝ch rukopisĹŻ, z grafik NorimberskĂŠ kroniky (1493); v renesanci se nejednalo jen o proslulou Michelangelovu Sixtinskou kapli, ale obdivujeme je i na podlahĂĄch sienskĂŠho dĂłmu nebo na nĂĄstÄ›nnĂŠ malbÄ› rĂĄmujĂ­cĂ­ vĂ˝jev UkĹ™iĹžovĂĄnĂ­ v dominikĂĄnskĂŠm klĂĄĹĄteĹ™e pĹ™i kostele sv. Marka ve Florencii – dĂ­lo Fra Angelica (1441–1442). U nĂĄs mĂĄme stĹ™edovÄ›kĂŠ vyobrazenĂ­ Sibyly na nĂĄstÄ›nnĂŠ malbÄ› v ambitu benediktinskĂŠho klĂĄĹĄtera v praĹžskĂ˝ch EmauzĂ­ch (VI. pole se Sibylou Tiburtinskou, kolem r. 1370).

43 Julius II. (papeĹžem v letech 1503–1513), za jeho pontifikĂĄtu ostatnÄ› pracoval Michelangelo na freskĂĄch stropu SixtinskĂŠ kaple, kde se setkĂĄvĂĄme svĂ˝m zpĹŻsobem s obdobnĂ˝m přístupem k interpretaci biblickĂ˝ch dÄ›jin, kdy posvĂĄtnĂ˝ příbÄ›h rĂĄmujĂ­ nejen postavy prorokĹŻ, ale takĂŠ Sibyl, tedy Ĺžen „stojĂ­cĂ­ch“ mimo PĂ­smo svatĂŠ. Viz VASARI, G., Ĺ˝ivoty nejvĂ˝znaÄ?nÄ›jĹĄĂ­ch malířů, sochařů architektĹŻ (II), pĹ™eloĹžili Jan Vladislav a Pavel Preiss, Praha 1977, s. 262 ad.

44 PĹ™i popisu ikonografie prĹŻÄ?elĂ­, tzn. rozmĂ­stÄ›nĂ­ Sibyl a prorokĹŻ, jsme vychĂĄzeli z publikace Notizie della Santa Casa, della gran Madre di Dio, Maria Vergine, adorata in Loreto‌, Ancona 1732, s. 15–17;

SEVERNĂ? PRĹŽÄŒELĂ?: vzhledem ke shora popsanĂŠmu redukovanĂŠmu rozvrhu malovanĂŠho prĹŻÄ?elĂ­ chybĂ­ ve SlanĂŠm oproti originĂĄlu na zaÄ?ĂĄtku hornĂ­ Ĺ™ady Sibyla HelespontskĂĄ,45 za nĂ­ nĂĄsleduje vĂ˝jev NarozenĂ­ Panny Marie, Sibyla FryĹžskĂĄ,46 ZasnoubenĂ­ Panny Marie a nakonec Sibyla TivolskĂĄ (TiburtinskĂĄ);47 ve spodnĂ­ Ĺ™adÄ› schĂĄzĂ­ prorok IzaiĂĄĹĄ,48 ale dĂĄle vidĂ­me proroka Daniela49 a řadu uzavĂ­rĂĄ prorok Amos.50 ZĂ PADNĂ? PRĹŽÄŒELĂ?: v hornĂ­ Ĺ™adÄ› Sibyla LibyjskĂĄ,51 nato ZvÄ›stovĂĄnĂ­ Panny Marie a Sibyla PerskĂĄ;52 spodnĂ­ podrobnÄ› popsal Santa casu v Loretu Vincenzo Murri (* 1753, †1839), viz MURRI, V., Relazione istorica delle prodigiose traslazioni della Santa Casa, kterĂĄ vyĹĄla v Ĺ™adÄ› vydĂĄnĂ­. VĂ˝tisk z r. 1805 v příloze obsahuje pomÄ›rnÄ› pĹ™esnĂŠ starĹĄĂ­ grafickĂŠ vyobrazenĂ­ prĹŻÄ?elĂ­; v dalĹĄĂ­m vydĂĄnĂ­ (Loreto 1839, s. 37–47) jsou v textu upĹ™esnÄ›ny nÄ›kterĂŠ Ăşdaje k ikonografii; v dĂ­lÄ?Ă­ch nejasnostech byla dĂĄna textovĂŠ Ä?ĂĄsti pĹ™ednost pĹ™ed zmĂ­nÄ›nou grafikou. Pro zajĂ­mavost a hlubĹĄĂ­ interpretaci obsahu vĂ˝zdoby uvĂĄdĂ­me z tĂŠto „loretĂĄnskĂŠ tradice“ vĂ˝roky pĹ™iĹ™azenĂŠ k jednotlivĂ˝m prorokĹŻm a SibylĂĄm, je tak naznaÄ?en bohatĂ˝ duchovnĂ­ podtext sochaĹ™skĂŠ vĂ˝zdoby. Pokud nenĂ­ uvedeno jinak, je Ä?eskĂ˝ pĹ™eklad biblickĂ˝ch textĹŻ z VulgĂĄty pĹ™evzat z ÄŒeskĂŠho ekumenickĂŠho pĹ™ekladu bible (ÄŒEP). NÄ›kdy jsme pouĹžili liturgickĂŠho pĹ™ekladu VĂĄclava Bognera nebo alespoĹˆ jeho vysvÄ›tlujĂ­cĂ­ch poznĂĄmek, kterĂŠ vychĂĄzejĂ­ z cĂ­rkevnĂ­ tradice; v jednom případÄ› i pĹ™eklad biblisty Jana HejÄ?la. OrĂĄkula Sibyl jsou uvedena v latinskĂŠm znÄ›nĂ­ tak, jak je z „loretĂĄnskĂŠ tradice“ zaznamenal Vincenzo Murri; orĂĄkula Sibyl v pĹ™ekladu viz ROYT, Obraz a kult v ÄŒechĂĄch... (pozn. 22), s. 116 a 117. Jan BukovskĂ˝ pĹ™i popisu stÄ›n SvatĂŠ chýťe na dvou mĂ­stech pĹ™ipojil jinĂŠ Ăşdaje – zamÄ›nil proroka Ezechiela s judskĂ˝m krĂĄlem EzechiĂĄĹĄem a proroka MalachiĂĄĹĄe nahradil prĂĄvÄ› Ezechielem, viz BUKOVSKĂ?, LoretĂĄnskĂŠ kaple‌ (pozn. 30), s. 21.

45 (Sibilla Elespontica) ‌ Divino Numine visa, quae Sobolem Mundo pareret splendore micantem.

46 (Sibilla Frigia) ‌ Virginis in Corpus voluit dimittere Coelo. Ipse Deus prolem, cum nunciet Angelus almae Matri.

47 (Sibilla di Tivoli / Sibilla Tiburtina del Lazio nelĞ Italia) ‌ Concipiet quae Nazareis in finibus illum, Quem sub carne Deum Betlemetica Jura videbunt.

48 (Iz 7,14) ‌ Virgo concipiet et pariet Filium ‌ Propter hoc dabit Dominus ipse vobis signum: ecce virgo concipiet, et pariet filium, et vocabitur nomen ejus Emmanuel. ‌ Proto vĂĄm dĂĄ znamenĂ­ sĂĄm PanovnĂ­k: Hle, panna poÄ?ne a porodĂ­ syna a dĂĄ mu jmĂŠno Immanuel. ‌ TĂ­m znamenĂ­m bude MesiĂĄĹĄ, kterĂ˝ se narodĂ­ z Panny bez souÄ?innosti muĹže, tak stojĂ­ i v cĂ­rkevnĂ­ tradici, napĹ™. sv. JeronĂ˝m, viz StarĂ˝ zĂĄkon, Knihy prorockĂŠ (I), IzaiĂĄĹĄ, pĹ™eloĹžil VĂĄclav Bogner, Praha 1986, s. 33.

49 (Dan 9,24) ‌ Septuaginta Hebdomades abbrevitae sunt ut deleatur iniquitas, et ungatur sanctus sanctorum ‌ Septuaginta hebdomades abbreviatĂŚ sunt super populum tuum et super urbem sanctam tuam, ut consummetur prĂŚvaricatio, et finem accipiat peccatum, et deleatur iniquitas, et adducatur justitia sempiterna, et impleatur visio et prophetia, et ungatur Sanctus sanctorum. ‌ SedmdesĂĄt tĂ˝dnĹŻ let je stanoveno tvĂŠmu lidu a tvĂŠmu svatĂŠmu mÄ›stu, neĹž bude skoncovĂĄno s nevÄ›rnostĂ­, neĹž budou zapeÄ?etÄ›ny hříchy, neĹž dojde k zproĹĄtÄ›nĂ­ viny, k uvedenĂ­ vÄ›Ä?nĂŠ spravedlnosti, k zapeÄ?etÄ›nĂ­ vidÄ›nĂ­ a proroctvĂ­, k pomazĂĄnĂ­ svatynÄ› svatĂ˝ch. ‌ CĂ­rkevnĂ­ tradice uznĂĄvĂĄ toto proroctvĂ­ jako mesiĂĄĹĄskĂŠ, viz StarĂ˝ zĂĄkon, Knihy prorockĂŠ (III), Ezechiel, Daniel, pĹ™eloĹžil VĂĄclav Bogner, Praha 1981, s. 175.

50 (Am 9,11) ‌ In die illa suscitabo tabernaculum David ‌ In die illa suscitabo tabernaculum David, quod cecidit: et reÌdificabo aperturas murorum ejus, et ea quÌ corruerant instaurabo. ‌ V onen den postavím padající Davidův stånek a jeho trhliny zazdím, opravím, co na něm pobořeno, a zbuduji jej jako za dnů dåvných.

51 (Sibilla Libica della Libia) ‌ Aeternus tempore Princeps, Reginae Mundi gremio Rex membra reclinans.

52 (Sibilla Persica della Persia nelÄž Asia) ‌ Virgine Matre Satus Ille Deus casta nascetur Virgine Magnus. (Na grafickĂŠ příloze, viz MURRI, Relazione istorica‌ 1805, pozn. 44, oznaÄ?ena jako Sibyla DelfskĂĄ.)

SlånskÊ rozhovory 2019 PROROCI A SIBYLY N NA STĚNà CH SLà NSKÉ LORETY

severní stěna

1, a, 2, b, 3 Æ

I, II, III Æ

Ăşseky prĹŻÄ?elĂ­, kterĂŠ nejsou ve SlanĂŠm m vyobrazeny

jiŞní stěna

4, c, 5, d, 6 Æ

IV, V, VI Æ

7, e, 8 Æ

9, f, 10 Æ

VII, g, h, VIII Æ

IX, i, XÆ

zĂĄpadnĂ­ a vĂ˝chodnĂ­ stÄ›na LEGENDA. Sibyly: 1. HelespontskĂĄ, 2. FryyĹžskĂĄ, 3. TivolskĂĄ (TiburtinskĂĄ), 4. DelfskĂĄ, 5. KumsskĂĄ (Cumea di Cuma in Italia), 6. EritrejskĂĄ, 7. LibyjskĂĄ, 8. PerskĂĄ, 9. Samosk kĂĄ, 10. KumskĂĄ (Cumana di Ponto nellĘž Asia). Proro oci: I. IzaiĂĄĹĄ, II. Daniel, III. Amos, IV. MalachiĂĄĹĄ, V. David, VI. ZachariĂĄĹĄ, V VII. JeremiĂĄĹĄ, VIII. Ezechiel, IX. MojŞíť, X. BileĂĄm. VĂ˝jevy V ze Ĺživota Panny Marie: a. NarozenĂ­ Panny Marie, b. ZasnoubenĂ­ Panny Marie, c. KlanÄ›nĂ­ pastýřů, d. KlanÄ›nĂ­ tří krĂĄlĹŻ, e. ZvÄ›stovĂĄnĂ­ Panny Marie, f. Smrt Panny Marie, g. NavĹĄtĂ­venĂ­ Paanny Marie, h. SÄ?Ă­tĂĄnĂ­ v BetlĂŠmÄ›, i. ZĂĄzraÄ?nĂŠ pĹ™enesenĂ­ SvatĂŠ chýťe do Loreta.

11. Ikonografie slånskÊ lorety. (podklad graf. příloha z knihy MURRI, V., Relazione istorica delle prodigiose traslazioni della Santa Casa, Loreto 1805)

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 Ĺ™ada – prorok JeremiĂĄĹĄ,53 potĂŠ NavĹĄtĂ­venĂ­ Panny Marie, za oknem SÄ?Ă­tĂĄnĂ­ v BetlĂŠmÄ› a prorok Ezechiel.54 JIĹ˝NĂ? PRĹŽÄŒELĂ?: v hornĂ­ Ĺ™adÄ› – Sibyla DelfskĂĄ,55 dĂĄle KlanÄ›nĂ­ pastýřů, Sibyla KumskĂĄ (ItĂĄlie),56 KlanÄ›nĂ­ tří krĂĄlĹŻ a postrĂĄdĂĄme Sibylu Eritrejskou;57 spodnĂ­ Ĺ™ada – prorok MalachiĂĄĹĄ,58 prorok David59 a neveĹĄel se prorok ZachariĂĄĹĄ.60 VĂ?CHODNĂ? PRĹŽÄŒELĂ?: v hornĂ­ Ĺ™adÄ› – Sibyla SamoskĂĄ,61 Smrt Panny Marie a Sibyla KumskĂĄ (Asie);62 spodnĂ­ Ĺ™ada prorok MojŞíť,63 ZĂĄzraÄ?nĂŠ pĹ™enesenĂ­ SvatĂŠ chýťe do Loreta a prorok BileĂĄm (Balaam).64 53 (Jer 31,22) Novum creavit Dominus novum super terram, femina circumdabit virum ‌ Usquequo deliciis dissolveris, filia vaga? quia creavit Dominus novum super terram, femina circumdabit virum. ‌ Jak dlouho budeĹĄ otĂĄlet, odpadlĂĄ dcero? Novou vÄ›c tvoří Hospodin na zemi, Ĺžena se uchĂĄzĂ­ o muĹže! (pĹ™eklad Bogner); sv. JeronĂ˝m pĹ™eklĂĄdĂĄ ‌ Ĺžena obklĂ­Ä?Ă­ muĹže ‌ v tradici cĂ­rkve pĹ™ipomĂ­nĂĄ MesiĂĄĹĄovo vtÄ›lenĂ­ bez muĹžskĂŠ souÄ?innosti, viz StarĂ˝ zĂĄkon, Knihy prorockĂŠ (II.), JeremiĂĄĹĄ, PlĂĄÄ?, Baruch, JeremiĂĄĹĄĹŻv list, pĹ™eloĹžil VĂĄclav Bogner, Praha 1979, s. 101. StejnĂ˝ text i na baroknĂ­m oltĂĄĹ™nĂ­m obraze sv. Anny v kostele sv. Gotharda ve SlanĂŠm.

54 (Ez 34,23) Suscitabo super eas pastorem unum ‌ Et suscitabo super eas pastorem unum qui pascat eas, servum meum David: ipse pascet eas, et ipse erit eis in pastorem. ‌ UstanovĂ­m nad nimi jednoho pastýře, kterĂ˝ je bude pĂĄst, svĂŠho sluĹžebnĂ­ka Davida, on je bude pĂĄst, on jim bude pastýřem (pĹ™eklad Bogner), tzn. jednoho pastýře, jenĹž nebude mĂ­t sobÄ› rovnĂŠho vrstevnĂ­ka ani nĂĄstupce, jako mÄ›li ĹĄpatnĂ­ pastýři, kterĂ˝ch byl velkĂ˝ poÄ?et. Prorok Ezechiel zde mluvĂ­ o MesiĂĄĹĄi, viz StarĂ˝ zĂĄkon, Knihy prorockĂŠ (III.), Ezechiel, Daniel, pĹ™eloĹžil VĂĄclav Bogner, Praha 1981, s. 101.

55 (Sibilla Delfica di Delfo) ‌ Virginea conceptus ab alvo prodibit sine contactu Maris. (Na grafickĂŠ příloze, viz MURRI, Relazione istorica ‌ 1805, pozn. 44, oznaÄ?ena jako Sibyla PerskĂĄ.)

56 (Sibilla Cumea di Cuma in Italia) ‌ Tunc Deus e magno Regem dimittet Olimpo; Militae aeternae Regem Sacra Virgo cibabit lacte suo.

57 (Sibilla d´ Eritra nelĞ Asia Minore) ‌ E Coelo Rex adveniet per Saecula futurus, Hebraea, quem Virgo feret de stirpe decora.

58 (Mal 4,2) ‌ Orietur sol Iusticiae ‌ Et orietur vobis timentibus nomen meum Sol justitiÌ. ‌ (Mal 3,20) Våm, kdo ctíte moje jmÊno, vzejde slunce spravedlnosti (překlad Bogner), viz Starý zåkon, Knihy prorockÊ (IV.), Malí proroci, přeloŞil Våclav Bogner, Praha 1985, s. 209.

59 (Žl 131,11) ‌ De fructu ventris Tui ponam super sedem tuam ‌ Iuravit Dominus David veritatem, et non frustrabitur eam: De fructu ventris tui ponam super sedem tuam. ‌ (Žl 132,11) Hospodin přísahal Davidovi na svou věrnost – nevezme to nazpět: Toho, jenŞ vzejde z tvých beder, dosadím po tobě na trůn.

60 (Zach 3,8) ‌ Ecce ego adducam servum neum Orientem, ecce vir oriens nomen eus ‌ Audi, Jesu sacerdos magne, tu et amici tui, qui habitant coram te, quia viri portendentes sunt: ecce enim ego adducam servum meum Orientem. ‌ Slyť, veleknězi Jozue, ty i tvoji druhovÊ, kteří před tebou sedí – jsou muŞovÊ, kteří jsou předzvěstí: Přivedu svÊho sluŞebníka ( jmÊnem) Výhonek (překlad Bogner).

Jozuovi druhovĂŠ jsou kněŞí, kteří svou sluĹžbou jsou pĹ™edobrazem kněŞstva NovĂŠho zĂĄkona, a proto i pĹ™edzvÄ›stĂ­ dÄ›je, jĂ­mĹž BĹŻh spasil lidstvo, „VĂ˝honek“ je MesiĂĄĹĄ, viz StarĂ˝ zĂĄkon, Knihy prorockĂŠ (IV.), MalĂ­ proroci, pĹ™eloĹžil VĂĄclav Bogner, Praha 1985, s. 177.

61 (Sibilla Samia di Samo) ‌ Humano, quem Virgo sinu inviolata fovebit.

62 (Sibilla Cumana di Ponto nelĞ Asia) ‌ In cunctis humilis castam pro Matre puellam deliget.

63 (Dt 18,15) ‌ Prophetam de gente tua sicut suscitabit tibi Dominus ‌ Prophetam de gente tua et de fratribus tuis, sicut me, suscitabit tibi Dominus Deus tuus: ipsum audies. ‌ Hospodin, tvůj Bůh, ti povolå z tvÊho středu, z tvých bratří, proroka, jako jsem jå.

Jeho budete poslouchat.

64 (Nm 24,17) ‌ Orietur stella ex Jacob, et consurget virga de IsraÍl ‌ Videbo eum, sed non modo: intuebor illum, sed non prope.

Orietur stella ex Jacob, et consurget virga de IsraÍl. ‌ Vidím jej, ne

12. Loreta v SlanĂŠm, interiĂŠr, kol. r. 1900. (foto FrantiĹĄek Duras, VlastivÄ›dnĂŠ muzeum SlanĂ˝, sbĂ­rka fotografiĂ­ Ä?. F 2840a)

PĹ™ed zĂĄpadnĂ­m prĹŻÄ?elĂ­m se nachĂĄzel oltĂĄĹ™ sv. archandÄ›la Gabriela, tak jako v Loretu, tam zasvÄ›cen ZvÄ›stovĂĄnĂ­ Panny Marie.65 InteriĂŠr slĂĄnskĂŠ lorety a osud milostnĂŠ sochy InteriĂŠr slĂĄnskĂŠ SvatĂŠ chýťe byl poniÄ?en zĂĄhy po nĂĄsilnĂŠm uzavĹ™enĂ­ klĂĄĹĄtera v roce 1950. O jeho podobÄ› alespoĹˆ Ä?ĂĄsteÄ?nÄ› informuje fotografie loretĂĄnskĂŠho oltĂĄĹ™e ze sbĂ­rek muzea66 (obr. 12). Na hornĂ­m bĹ™evnÄ› je, ostatnÄ› stejnÄ› jako v HĂĄjku i v Praze, nĂĄpis vztahujĂ­cĂ­ se k zakladatelĹŻm. V SlanĂŠm nĂĄs pĹ™ekvapuje, Ĺže zde nejsou uvedeni MartinicovĂŠ, ale rod DitrichĹĄtejnĹŻ: DITRICHSTANIADAS TU PIA VIRGO REGE.67 Snad text vĹĄak přítomnĂŠho, hledĂ­m na nÄ›j, ne vĹĄak zblĂ­zka. Vyjde hvÄ›zda z JĂĄkoba, povstane Ĺžezlo z Izraele. Protkne spĂĄnky MoĂĄba, sĂŠmÄ› vĹĄech Ĺ ĂŠtovcĹŻ; zde HejÄ?lĹŻv pĹ™eklad: VidĂ­m jej, ale ne nynĂ­; patřím naĹˆ, avĹĄak ne zblĂ­zka: VychĂĄzĂ­ hvÄ›zda z Jakoba, povstĂĄvĂĄ Ĺžezlo z Israele, viz Bible Ä?eskĂĄ, Knihy StarĂŠho zĂĄkona, (I), pĹ™eloĹžil Jan HejÄ?l, Praha 1917, s. 412.

65 Viz Chronica de Origine, B. Sannig (1678)‌ (pozn. 6). Na zĂĄpadnĂ­m prĹŻÄ?elĂ­ slĂĄnskĂŠ lorety je patrnĂ˝ na malbÄ› otisk bĂ˝valĂŠ menzy, oltĂĄĹ™ byl zruĹĄen asi pĹ™i instalaci oltĂĄĹ™e UkĹ™iĹžovĂĄnĂ­, kterĂ˝ byl do klĂĄĹĄtera pĹ™evezen z kaple sv. OndĹ™eje z katedrĂĄly sv. VĂ­ta v r. 1873, viz PODLAHA, A., PosvĂĄtnĂĄ mĂ­sta KrĂĄlovstvĂ­ Ä?eskĂŠho, dĂ­l VII, vikariĂĄt SlanskĂ˝, Praha 1913, s. 166. SvĂĄtek sv. archandÄ›la Gabriela se slavil 24. 3. a den nato pak svĂĄtek ZvÄ›stovĂĄnĂ­ Panny Marie (25. 3., dnes slavnost ZvÄ›stovĂĄnĂ­ PĂĄnÄ›).

66 VlastivÄ›dnĂŠ muzeum SlanĂ˝, sbĂ­rka fotografiĂ­ Ä?. F 2840a.

67 V HĂĄjku obdobnĂ˝ nĂĄpis – Ĺ˝DIARSKYADUM / GENTEM / TU / PIA / VIRGO / REGE ‌ na HradÄ?anech u kapucĂ­nĹŻ – EN / LOBKOVIZIANOS / TU / PIA / VIRGO / REGE.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 vznikl aĹž pĹ™iÄ?inÄ›nĂ­m vdovy po Bernardu IgnĂĄci z Martinic – Zuzany Polyxeny z DitrichĹĄtejna († 1706); prvnĂ­ Martinicova Ĺžena, se kterou putoval do Loreta, a rovněŞ „fundatrix“ klĂĄĹĄtera – Polyxena ze Ĺ ternberka – zemĹ™ela jiĹž v roce 1659.

Jak v SlanĂŠm, tak zejmĂŠna v HĂĄjku byla v baroku Santa casa vybavena bohosluĹžebnĂ˝m nĂĄÄ?inĂ­m a interiĂŠry postupnÄ› zaplĹˆovaly votivnĂ­ dary. V případÄ› SlanĂŠho neznĂĄme inventĂĄĹ™ kaple68 a jsme odkĂĄzĂĄni na dĂ­lÄ?Ă­ informace z konventnĂ­ kroniky, případnÄ› vĂ˝pisky z dÄ›jin klĂĄĹĄtera od Bernarda Sanniga.69 V nich se doÄ?teme, Ĺže v roce 1660 (16. 5.) dal Bernard IgnĂĄc s druhou manĹželkou Zuzanou Polyxenou z DitrichĹĄtejna loretĂĄnskĂŠ MadonÄ› ĹĄateÄ?ky zdobenĂŠ perlami z Orientu, dĂĄle ĹĄest velkĂ˝ch svĂ­cnĹŻ, stříbrnĂ˝ krucifix a dva relikviĂĄĹ™e. TĂŠhoĹž roku zĂ­skala loretĂĄnskĂĄ soĹĄka ĹĄateÄ?ky z hedvĂĄbĂ­ zdobenĂŠ kvÄ›tinovĂ˝m vzorem od hrabÄ›nky z NĂĄchoda a v bĹ™eznu 1665, tedy jeĹĄtÄ› pĹ™ed poŞårem, daroval Bernard IgnĂĄc do kaple ostatky sv. Pavla, kterĂŠ uloĹžil do stříbrnĂŠ skĹ™Ă­Ĺˆky.70 V roce 1672 vÄ›noval kostelu a loretĂĄnskĂŠ pokladnici stříbrnĂ˝ kříŞ se zlomky svatĂŠho KříŞe, jak o tom svÄ›dÄ?ila autentika.71 V roce 1677 popisuje kronika dalĹĄĂ­ dar Bernarda IgnĂĄce – novĂŠ stříbrnĂŠ a zlacenĂŠ ciborium, jehoĹž vĂ­ko je tradiÄ?nÄ› ozdobeno malĂ˝m krucifixem.72 Rok nato poskytl hrabÄ› z Martinic loretÄ› korunky pro Matku BoŞí.

Za patronace Jiřího Adama II. z Martinic je pozlacen svatostĂĄnek oltĂĄĹ™e. PamÄ›tnice rovněŞ uvĂĄdĂ­ dary Jiřího Adama: v roce 1693 ĹĄateÄ?ky a v roce 1707 novĂŠ korunky pro milostnou sochu. V roce 1720 se pĂ­ĹĄe o opravÄ› oltĂĄĹ™e, zlacenĂ˝ch paprskĹŻ okolo Madony a oltĂĄĹ™nĂ­ mříŞce. V roce 1760 byla obnovena i SvatĂĄ chýťe a rok nato pořídili dobrodinci pro oltĂĄĹ™ stříbĹ™enĂŠ a zlacenĂŠ antependium73 (obr. 13).

ZmĂ­nÄ›nĂĄ fotografie nĂĄm v podstatÄ› umoĹžnila dohledat sochy z lorety, kterĂŠ byly povaĹžovĂĄny za ztra68 Inventarium sacristiae S. Trinitatis, NA Praha, Ĺ˜F, kart. 151, i. Ä?. 2824; tento inventĂĄĹ™ obsahuje pĹ™edmÄ›ty z kostela, nikoliv z loretĂĄnskĂŠ kaple.

69 Memoriale, seu Ortus Conventus Lauretani, B. Sannig, (1660– 1685)‌ (pozn. 10); Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis, Q. Bleiveis, zal. 1750‌ (pozn. 19), s. 289 ad.

70 Ostatky zĂ­skal od hrabÄ›te Ferdinanda z Heissensteinu, dříve ve vlastnictvĂ­ vdovy po generĂĄlu Butlerovi, viz listina z 13. 3. 1665, NA Praha, Ĺ˜F, i. Ä?. 257.

71 Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis, Q. Bleiveis, zal. 1750‌ (pozn. 19), s. 289. Viz takĂŠ listina z 18. 7. 1672, NA Praha, Ĺ˜F, i. Ä?. 279. DalĹĄĂ­ osudy tĂŠto pamĂĄtky zatĂ­m neznĂĄme, je vĹĄak moĹžnĂŠ, Ĺže je zachycena na fotografii z 30. let 20. stoletĂ­, na nĂ­Ĺž frantiĹĄkĂĄn adoruje kříŞ na oltĂĄĹ™i Panny Marie BolestnĂŠ.

72 Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis, Q. Bleiveis, zal. 1750‌ (pozn. 19), s. 291. Je pravdÄ›podobnĂŠ, Ĺže po zruĹĄenĂ­ klĂĄĹĄtera v r. 1950 bylo ciborium pĹ™edĂĄno slĂĄnskĂŠ farnosti. Zde bylo uloĹženo umÄ›lecky vĂ˝pravnĂŠ ciborium (zlatnĂ­k Georg Reischle z Augsburgu), kterĂŠ by odpovĂ­dalo zběŞnĂŠmu popisu z klĂĄĹĄternĂ­ kroniky, doba vzniku tĂŠto mimořådnÄ› hodnotnĂŠ zlatnickĂŠ prĂĄce, urÄ?enĂŠ pro „srdce“ novĂŠho slĂĄnskĂŠho klĂĄĹĄtera, tuto Ăşvahu podporuje.

73 O obnovÄ› kaple na zpĹŻsob podoby lorety v HĂĄjku (ad modum Hajecensis), a to vÄ?etnÄ› pozlacenĂ­ paprskĹŻ okolo muĹĄle v r. 1760 viz Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis, Q. Bleiveis, zal. 1750‌ (pozn. 19), s. 50; o novĂŠm antependiu opÄ›t zĂĄznam v konventnĂ­ kronice na s. 296. To je dnes vystaveno v expozici slĂĄnskĂŠho muzea, výťka 101,5 cm, dĂŠlka 225,5 cm, stĹ™edovĂ˝ rĂĄmec výťka 58 cm, dĂŠlka 82 cm, VlastivÄ›dnĂŠ muzeum SlanĂ˝, i. Ä?. UP 306.

13. Loreta v SlanÊm, antependium, 1762, dnes v expozici VlastivědnÊho muzea Slaný. (foto Pavel Vychodil)

cenĂŠ. Autor tĂŠto statÄ› si pĹ™i jejĂ­m prohlĂ­ĹženĂ­ vybavil, Ĺže Ä?tveĹ™ici ze ĹĄesti baroknĂ­ch andÄ›lĹŻ Ä?asto obdivoval v expozici muzea v bĂ˝valĂŠ kolejnĂ­ kapli piaristĹŻ74 a Şe poslednĂ­ dvojice je na oltĂĄĹ™i Panny Marie BolestnĂŠ v kostele sv. Gotharda.75 Plastiky z muzea reprezentujĂ­ v regionu hodnotnĂ˝ příklad baroknĂ­ho sochaĹ™stvĂ­. ZatĂ­mco dva kleÄ?Ă­cĂ­ andÄ›lĂŠ svÄ›tlonoĹĄi „bez soklĂ­ku“ se patrnÄ› datujĂ­ k vzniku oltĂĄĹ™e, tedy jeĹĄtÄ› pĹ™ed rok 1700,76 dalĹĄĂ­ dvÄ› „nohatĂŠâ€œ figury77 zhotovili v dĂ­lnÄ›, kterĂĄ se uplatnila na vĂ˝zdobÄ› hlavnĂ­ho oltĂĄĹ™e v klĂĄĹĄternĂ­m kostele s dominantnĂ­mi plastikami sv. AntonĂ­na PaduĂĄnskĂŠho a sv. FrantiĹĄka (1762)78 (obr. 14, 15).

DetektivnĂ­ zĂĄpletku pĹ™edstavuje pro badatele osud prvnĂ­ slĂĄnskĂŠ sochy Panny Marie LoretĂĄnskĂŠ. Tu pĹ™ivezl Bernard IgnĂĄc v roce 1657 z pouti do Loreta, kde byla „dotĂ˝kĂĄna“ s originĂĄlem.79 BěŞí vĹĄak o stejnou Madonu, kterou dnes mĹŻĹžeme v kapli spatĹ™it? Oproti hĂĄjeckĂŠ loretÄ› a úctÄ› k tamnĂ­ milostnĂŠ soĹĄe, u kterĂŠ jsme doslova zasypĂĄni mnoĹžstvĂ­m zĂĄznamĹŻ o zĂĄzraÄ?nĂ˝ch skutcĂ­ch, je slĂĄnskĂĄ pamÄ›tnice v tomto smÄ›ru skuteÄ?nÄ› skoupĂĄ, takovĂ˝ch vyslyĹĄenĂ­ nebylo v SlanĂŠm mnoho.

Zachoval se nĂĄm vĹĄak jejich soupis, kterĂ˝ vypovĂ­dĂĄ 74

Plastiky byly upraveny, patrně při převozu zanikla křídla.

Za tuto informaci vdÄ›Ä?Ă­ autor bĂ˝valĂŠ Ĺ™editelce slĂĄnskĂŠho muzea BoĹženÄ› FrankovĂŠ, pamĂĄtky zachrĂĄnila spoleÄ?nÄ› se sochou Piety tehdejĹĄĂ­ kostelnice slĂĄnskĂŠ farnosti Marie DosoudilovĂĄ.

76 RanÄ› baroknĂ­ plastiky svÄ›tlonoĹĄĹŻ, VlastivÄ›dnĂŠ muzeum SlanĂ˝, i. Ä?. UP 802 a UP 803, výťka 50 cm.

77 PozdnÄ› baroknĂ­ plastiky svÄ›tlonoĹĄĹŻ, VlastivÄ›dnĂŠ muzeum SlanĂ˝, i. Ä?. UP 804 a UP 805, výťka 80 cm.

78 Jejich autorem je nÄ›kterĂ˝ z praĹžskĂ˝ch sochařů pozdnĂ­ho baroku, pĹ™iÄ?emĹž slohovĂŠ analogie, Ä?asovĂŠ vroÄ?enĂ­ plastik a tehdejĹĄĂ­ pĹŻsobenĂ­ vĂ˝znaÄ?nĂ˝ch umÄ›leckĂ˝ch osobnostĂ­ podle naĹĄeho soudu hypoteticky ukazujĂ­ do okruhu sochaĹ™e Jana AntonĂ­na Quitainera (†1765), ne-li přímo do jeho dĂ­lny. O sochaĹ™i Janu AntonĂ­nu Quitainerovi viz BLAĹ˝Ă?ÄŒEK, O. J., PraĹžskĂĄ plastika ranĂŠho rokoka, Praha 1946, s. 125–127; nejnovÄ›ji podrobnÄ› HOĹ˜Ă K, M., BaroknĂ­ sochaĹ™skĂĄ dĂ­lna OndĹ™eje Filipa a Jana AntonĂ­na QuitainerovĂ˝ch, disertaÄ?nĂ­ prĂĄce, ObecnĂĄ teorie a dÄ›jiny umÄ›nĂ­ a kultury, DÄ›jiny vĂ˝tvarnĂŠho umÄ›nĂ­, FilozofickĂĄ fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2019. Tyto dvÄ› plastiky andÄ›lĹŻ svÄ›tlonoĹĄĹŻ mohly vzniknout v r. 1760 pĹ™i obnovÄ› lorety, viz pozn. 73.

79 Jak poznamenĂĄvĂĄ frantiĹĄkĂĄn Labe v souvislosti s loretĂĄnskou sochou v HĂĄjku ‌ obraz podobnĂ˝ onomu OriginĂĄlnĂ­mu / a k nÄ›mu dotknutĂ˝ /, odkud i moc svatou k sobÄ› pĹ™itĂĄhl! Tak jako nÄ›kdy jen stĂ­n svatĂŠho Petra nemocnĂŠ uzdravoval; nĂĄpodobnÄ› od tohoto Obrazu, kterĂ˝ jest toliko stĂ­n od onoho svatĂŠho LukĂĄĹĄe malovanĂŠho, podivnĂŠ milosti a dobrodinĂ­ pochĂĄzejĂ­ ‌ LABE, HĂĄjek svatý‌ (pozn. 3), viz III. kapitolu Z jakĂŠ příÄ?iny v tom SvatĂŠm hĂĄjeÄ?ku Kaple LoretĂĄnskĂĄ jest vystavÄ›nĂĄ?

75

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 o neÄ?ekanĂŠm osudu thaumaturgy.80 Seznam mĂĄ dvÄ› Ä?ĂĄsti, prvnĂ­ – od roku 1658 do poŞåru v roce 1665 – eviduje celkem jedenĂĄct zĂĄzrakĹŻ. Mezi „obdarovanĂ˝mi“ nalezneme nejen hejtmana slĂĄnskĂŠho kraje MatÄ›je OndĹ™eje Hartmana z KlarĹĄtejna,81 ale i samotnĂŠho zakladatele Bernarda IgnĂĄce. Z vĂ˝Ä?tu takĂŠ vyplĂ˝vĂĄ, Ĺže poŞår v roce 1665 byl ve svĂ˝ch dĹŻsledcĂ­ch skuteÄ?nÄ› niÄ?ivĂ˝. Na loretu se zřítila klenba kostela, kterĂĄ chýťi rĂĄzem promÄ›nila tĂŠměř v torzo o dvou Ä?ĂĄstech ‌ fornix Ecclesiae cecidit et Sacellum praedictum in duas partes divisit. Ĺ˜eholnĂ­kĹŻm se sice podaĹ™ilo sochu zachrĂĄnit a pietnÄ› uloĹžit v sakristii ‌ jako by to byla novĂĄ loretĂĄnskĂĄ kaple, jak poznamenal arcibiskup Harrach pĹ™i svĂŠ nĂĄvĹĄtÄ›vÄ› SlanĂŠho 3. srpna 1665, ale Santa casa podle vĹĄeho zĹŻstĂĄvala delĹĄĂ­ dobu zříceninou, neboĹĽ bylo tĹ™eba nejprve dĂĄt do pořådku konvent a pĹ™estavÄ›t kostel podle zadĂĄnĂ­ stavebnĂ­ka. V tĂŠto situaci 15. Loreta v SlanĂŠm, rekonstrukce umĂ­stÄ›nĂ­ plastik andÄ›lĹŻ svÄ›tlonoĹĄĹŻ na oltĂĄĹ™i, dalĹĄĂ­ dvojice menĹĄĂ­ch andÄ›lĹŻ svÄ›tlonoĹĄĹŻ (za mříŞkou loretĂĄnskĂŠho oltĂĄĹ™e) se dnes nachĂĄzĂ­ v kostele sv. Gotharda na oltĂĄĹ™i Panny Marie BolestnĂŠ, stĂĄvajĂ­cĂ­ socha Panny Marie LoretĂĄnskĂŠ (Madona Lauretana secunda), zhotovena po r. 1665. (fotomontĂĄĹž VladimĂ­r PĹ™ibyl)

14. Loreta v SlanĂŠm, plastiky z pĹŻvodnĂ­ vĂ˝zdoby oltĂĄĹ™e, sochy andÄ›lĹŻ svÄ›tlonoĹĄĹŻ bez soklĂ­kĹŻ vznikly pĹ™ed r. 1700, druhĂŠ dvÄ› kol. r. 1760. (foto VladimĂ­r PĹ™ibyl) 80 Multa quidem hic Slanae, contigerum miracula ‌ soupis zĂĄzraÄ?nĂ˝ch vyslyĹĄenĂ­ v slĂĄnskĂŠ loretÄ› od kvardiĂĄna Eligia Lintzingera z r. 1733, NA Praha, Ĺ˜F SlanĂ˝, kart. 151, i. Ä?. 2824. JinĂŠ dostupnĂŠ pĂ­semnĂŠ prameny, aĹĽ se jednĂĄ o konventnĂ­ kroniku nebo poznĂĄmky Bernarda Sanniga, se o pĹ™edĂĄnĂ­ loretĂĄnskĂŠ Madony kapucĂ­nĹŻm do Fulneku nezmiĹˆujĂ­.

81 MatÄ›j OndĹ™ej Hartman z KlarĹĄtejna, majitel budenickĂŠho panstvĂ­, spoluzakladatel poutnĂ­ho mĂ­sta sv. Isidora a stavebnĂ­k poutnĂ­ho kostela v BudeniÄ?kĂĄch, zemĹ™el 22. 5. 1706; jako příznivec konventu byl pochovĂĄn v kryptÄ› klĂĄĹĄtera u loretĂĄnskĂŠ kaple. Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis, Q. Bleiveis, zal. 1750‌ (pozn. 19), s. 417.

dochåzí ze strany Bernarda Ignåce k nenadålÊmu kroku, loretånskou sochu (Madona Lauretana prima) věnuje kapucínům do Fulneku.82 V souhrnu zåzraků v slånskÊ loretě se toto předåní výslovně uvådí ‌ prima Statua B. V. Lauretana erepta Fulnecam ad Patres Capucinos translata est; do SlanÊho dal Martinic, jak se píťe v tomto dokumentu, přivÊzt z Itålie Madonu novou.

PostoupenĂ­ milostnĂŠ sochy do Fulneku nebylo vĹĄak aĹž tak nĂĄhodnĂŠ. Jan FrantiĹĄek BruntĂĄlskĂ˝ z Vrbna, kterĂ˝ vlastnil nÄ›kolik panstvĂ­ na severu Moravy, vÄ?etnÄ› fulneckĂŠho, byl totiĹž spříznÄ›n s rodem MartinicĹŻ. Jeho prvnĂ­ manĹželkou byla dcera Bernarda IgnĂĄce – Marie EliĹĄka (sĹˆatek v roce 1657, † 1671) – a po jejĂ­ smrti pojal za Şenu jejĂ­ sestru Terezii FrantiĹĄku (sĹˆatek 1672, † 1706).

Jan FrantiĹĄek drĹžel dĂĄle menĹĄĂ­ statky na BeneĹĄovsku a pozdÄ›ji rozhojnil rodovĂ˝ majetek o panstvĂ­ HoĹ™ovice, kde krĂĄtce pĹ™ed svou smrtĂ­ zaloĹžil Bernard IgnĂĄc takĂŠ loretu.83 KonkrĂŠtnĂ­ motivy k pĹ™esunu sochy do Fulneku vĹĄak zĹŻstĂĄvajĂ­ nejasnĂŠ. PĹ™ed oÄ?ima Martinice se patrnÄ› delĹĄĂ­ dobu nachĂĄzela poboĹ™enĂĄ SvatĂĄ chýťe, Madona „odloĹženĂĄâ€œ v sakristii a jemu se aktuĂĄlnÄ› nabĂ­dla moĹžnost dalĹĄĂ­ho rozĹĄĂ­Ĺ™enĂ­ loretĂĄnskĂŠho kultu darovĂĄnĂ­m thaumaturgy jiĹž ovÄ›nÄ?enĂŠ zĂĄzraky, a to prostĹ™ednictvĂ­m mladĂŠho 82 KapucĂ­ny do Fulneku pĹ™ivĂĄdĂ­ Jan FrantiĹĄek BruntĂĄlskĂ˝ z Vrbna v r. 1668; vĂ˝bÄ›r kapucĂ­nskĂŠho řådu ani neudivĂ­, ve 2. polovinÄ› 50. let 17. stol. zĂ­skal hrabÄ› do vlastnictvĂ­ palĂĄc Ä?p. 104 v LoretĂĄnskĂŠ ulici v Praze. HradÄ?anskĂ˝ kapucĂ­nskĂ˝ klĂĄĹĄter s Loretou tak stĂĄl hned naproti jeho domu. O dÄ›jinĂĄch kapucĂ­nskĂŠho klĂĄĹĄtera ve Fulneku podrobnÄ› viz ORLITA, Z., DĹŻm v zahradÄ› PĂĄnÄ›. FulneckĂ˝ kapucĂ­nskĂ˝ klĂĄĹĄter v promÄ›nĂĄch staletĂ­, NovĂ˝ JiÄ?Ă­n 2016.

83 BUKOVSK�, LoretånskÊ kaple‌ (pozn. 30), s. 145. MartinicovÊ drŞeli hořovickÊ panství od r. 1626, vdova po Jiřím Bořitovi z Martinic (†1651) předala panství Bernardu Ignåci z Martinic a po jeho smrti jej zdědila jeho dcera Terezie Frantiťka, provdanå za Jana Frantiťka BruntålskÊho z Vrbna, kterÊmu takÊ panství r. 1690 postoupila.

Slánské rozhovory 2019 neku, kterou vysvětil 30. června 1683 olomoucký světící biskup Jan Josef Breuner,85 měla pohnuté osudy a nakonec ji v roce 1806 zbořili.86 Milostná socha z ní se však zachovala a dnes zdobí expozici Muzea Oderska87 (obr. 16).

Datum instalace nové loretánské Madony (Madona Lauretana secunda) v Slaném neznáme, ale i ona byla po opravě kaple, svým způsobem nové svatyně, svědkem několika zázračných vyslyšení. Druhý oddíl soupisu zázraků, který podepsal v roce 1733 kvardián kláštera Eligius Lintzinger, zaznamenává pouze čtyři, přičemž poslední je datován k roku 1720. Do společenského postavení Bernarda Ignáce zapadá, že se ani v tomto období nejednalo o „běžné“ poutníky – vždyť první osobou, která je v druhé části zapsána, byl v roce 1680 Emerich Sinneli88 (obr. 17). Tento význačný kapucín, který působil po sedm let také jako kazatel v Praze, v letech 1681–1685 vídeňský arcibiskup, patřil do okruhu vlivných osobností císaře Leopolda I., se kterými se Bernard Ignác stýkal. Nemáme však ani jistotu, že současná socha v slánské Svaté chýši je „Madona Lauretana secunda“. Komunita slánských františkánů prožívala ve druhé polovině 19. století do příchodu nového kvar-

16. Socha Panny Marie Loretánské, loretánská kaple ve Fulneku; dnes v Muzeu Oderska. (foto Muzeum Oderska)

manželského páru, a Marie Eliška byla jeho milovaná dcera. Slánská „Madona prima“ se tak ocitla na Moravě.

Jan František Bruntálský byl patrně o stavbě lorety rozhodnut již při uvedení kapucínů do Fulneku, vždyť sochu osvědčenou jedenácti zázraky ze Slaného měl od svého tchána k tomuto záměru k dispozici.84 Svatá chýše ve Ful84 Osud slánské loretánské sochy ve Fulneku není jasný. Předána byla po požáru slánského kláštera (1665) (viz pozn. 80), a to asi nejdříve r. 1668, kdy jsou kapucíni uvedeni do Fulneku. V Slaném byl nejprve urychleně opraven a rozšířen kostel, poté obnovena loreta. Ke stavbě lorety ve Fulneku vydal souhlas olomoucký arcibiskup teprve v r. 1680 (Liber rerum Memorabilium… tomus VII, 1680, N. 143, s. 357–359); do té doby byla slánská socha ve Fulneku uložena snad na zámku, kde rovněž až do r. 1673 kapucíni pobývali. Fulneckou loretu dokončili v r. 1683, přičemž 30. 6., den po konsekraci konventního kostela, byla vysvěcena olomouckým světícím biskupem Janem Josefem Breunerem (Liber rerum Memorabilium… tomus VII, 1683, N. 79, s. 125). Nicméně na oltáři, a to asi i k překvapení stavebníka Jana Františka Bruntálského, při svěcení loretánská socha chyběla (Liber rerum Memorabilium… tomus VII, 1683, N. 81, s. 126). Hrabě proto neváhal a prostřednictvím jednoho řeholního klerika z Boloně zajišťoval pro fulneckou loretu novou sochu. Archivní dokumenty popisují její pořízení detailně. Víme, že 10. 10. 1683 bylo vystaveno potvrzení Karla Hyacinta Pignota, správce kaple v italském Loretu, o tom, že socha pro Fulnek byla dotýkána s originálem, že byly splněny všechny formální náležitosti (Liber rerum Memorabilium… tomus VII, 1683, N. 81, s. 127). Poté byla převezena do Prahy, kde měla být až do listopadu vystavena u kapucínů v tamní loretě. A nyní se záležitost začíná komplikovat, neboť „na jeviště“ znovu vstupuje socha ze Slaného. V listě Jana Františka Bruntálského z 23. 10. 1683 kvardiánovi fulneckého konventu Sebastianu Slezskému (Sebastianus Silesius) je připomenut

právě její význam, vždyť byla nejen dotýkána v Loretu, ale ozdobena i zázraky v Slaném (Liber rerum Memorabilium… tomus VII, 1683, N. 81, s. 128); jiné kapucínské fulnecké prameny mluví konkrétně o jedenácti zázracích; viz ORLITA, Dům v zahradě Páně… (pozn. 82), s. 159. A seznam právě těchto jedenácti zázračných vyslyšení z let 1658–1661 sepsal kolem r. 1684 slánský kvardián Antonio Judenfeidt; tedy zhruba v době, kdy hrabě napsal dopis fulneckému kvardiánu.

Toto připomenutí bylo motivováno patrně i tím, že fulneckým kapucínům byla dána při jejich příchodu do města do vínku thaumaturga od Bernarda Ignáce z Martinic – od nejvyššího purkrabího Českého království, kterému by jeho zeť toto „upozadění“ jím darované milostné sochy obtížně vysvětloval. Zdeněk Orlita však pramen o tom, že slánská Madona Lauretana prima byla po požáru předána fulneckým kapucínům, neměl k dispozici a musel se se slánskými zázraky logicky nějak „vyrovnat“. Proto předpokládal, že socha byla vystavena nejprve v pražské loretě a po té v Slaném, i když si byl určitě vědom toho, že jedenáct zázraků v Slaném během zhruba dvou, tří neděl je skutečně „nad její síly“; viz ORLITA, Dům v zahradě Páně… (pozn. 82), s. 160. Uzavřeme tento exkurz asi tak, že se v listopadu 1683 ve Fulneku snad nacházely dvě loretánské sochy, jedna darovaná „martinická“ z r. 1657, ověnčená jedenácti zázraky, pokud ovšem nebyla zrovna „založena“ na neznámém místě, nebo dokonce nezanikla při požáru Fulneku (1676), aniž by o tom hrabě z Vrbna věděl, netušíme … a pak určitě ta nová, v listopadu r. 1683 přivezená do Fulneku z Loreta; zastávky v Slaném nebylo třeba. Potíž je v tom, že nemáme úplnou jistotu, která z nich byla nesena ve slavnostním průvodu 21. 11. 1683 z farního kostela Nejsvětější Trojice do nové loretánské kaple. (Liber rerum Memorabilium… tomus VII, 1683, N. 81, s. 128, 129). (Pozn. použity kapucínské písemné prameny – Liber rerum Memorabilium Provinciae Boëmiae, Moraviae & Silesiae, post illius divisionem a Provinciae Austriae … tomus VII, VIII, Kapucínská provinční knihovna, Praha-Hradčany.)

85 ORLITA, Dům v zahradě Páně… (pozn. 82), s. 175.

86 O osudech fulnecké lorety tamtéž, s. 206.

87 O zapůjčení loretánské sochy z fulnecké farnosti a o její instalaci v expozici muzea se zasadil Zdeněk Orlita; za zprostředkování fotografie děkuje autor Markétě Škrancové a pracovníkům Muzea Oderska.

88 Emerich Sinneli (* 1622, † 1685), více o něm viz KIRCHBERGET, H., heslo Emerich Johann Anton Sinneli (Sennel), in: Neue Deutsche Biographie (IV), 1959, s. 477. Barokní portrét Sinneliho (Emericha z Komárna) od neznámého autora (1682) byl instalován na výstavě Pax et bonum. Kapucíni v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1618–2018, která proběhla v pražské Loretě v letech 2018–2019.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 z DonĂ­na ve svĂŠm Cestopise.92 PĂ­ĹĄe o tom, jak je interiĂŠr na dvÄ› Ä?ĂĄsti dÄ›lenĂ˝, za mříŞí a oltĂĄĹ™em je socha Panny Marie s JeŞíťkem.93 Naproti oltĂĄĹ™i je okno, kudy podle tradice vstoupil archandÄ›l Gabriel pĹ™i zvÄ›stovĂĄnĂ­. DonĂ­n pĹ™ipomĂ­nĂĄ, Ĺže kromÄ› zbytkĹŻ maleb na stÄ›nÄ›, kterĂŠ jsou „kopĂ­rovĂĄny“ v SlanĂŠm i v HĂĄjku, a almary, kam se uklĂĄdalo „nĂĄdobĂ­â€œ, se v kapli nachĂĄzĂ­ takĂŠ pamĂĄtnĂ˝ malovanĂ˝ kříŞ,94 kterĂ˝ podle tradice apoĹĄtolovĂŠ posvÄ›tili, kdyĹž tento příbytek ustanovili za kapli Panny Marie.95 BedĹ™ich z DonĂ­na pĂ­ĹĄe, Ĺže ... na stÄ›nĂĄch tĂŠ svatĂŠ kaply mĂ­stem jeĹĄtÄ› se starodĂĄvnĂ­ malovĂĄnĂ­ spatĹ™uje a krucifix dĹ™evÄ›nĂ˝, od apoĹĄtolĹŻv, kdyĹž jsou ten dĹŻm po smrti Matky BoŞí za kaplu posvÄ›tili, tam postavenĂ˝ ‌ I kopie apoĹĄtolskĂŠho kříŞe v SlanĂŠm nad „andÄ›lskĂ˝m oknem“ visela, dodnes je patrnĂ˝ jeho otisk na stÄ›nÄ›. Natolik bylo svÄ›domitĂŠ Martinicovo ĂşsilĂ­, aby věřícĂ­ mÄ›li pĹ™ed sebou pokud moĹžno pĹ™esnou kopii svatynÄ›, a to vÄ?etnÄ› jejĂ­ho vybavenĂ­ (obr. 18).

I slĂĄnskĂ˝ klĂĄĹĄter zasĂĄhly vĂ˝nosy cĂ­saĹ™e Josefa II. V roce 1784 byly vĹĄechny votivnĂ­ dary (vota oblata) odstranÄ›ny,96 zĂ­skanĂŠ prostĹ™edky se pouĹžily na obnovu zařízenĂ­ kostela. KlĂĄĹĄteru vĹĄak hrozilo stĂĄle zruĹĄenĂ­ (1786), pozdÄ›ji bylo dokonce rozhodnuto o pĹ™evodu konventnĂ­ budovy slĂĄnskĂ˝m piaristĹŻm (1802),97 nakonec se nařízenĂ­ podaĹ™ilo zvrĂĄtit. V tĂŠto nejistĂŠ dobÄ› pĹ™ichĂĄzĂ­ do klĂĄĹĄtera puncovnĂ­ komise (1807),98 kterĂŠ je odevzdĂĄna Ä?ĂĄst 17. Emerich Sinelli, vĂ­deĹˆskĂ˝ biskup (1684). (grafika z RakouskĂŠ nĂĄrodnĂ­ knihovny – Ă–sterreichische Nationalbibliothek)

diĂĄna Gilberta ProchĂĄzky89 krizi, jak o tom svÄ›dÄ?Ă­ i zprĂĄvy slĂĄnskĂŠho dÄ›kana Josefa Kandlera ve farnĂ­ pamÄ›tnici.90 Po ProchĂĄzkovÄ› příchodu byly klĂĄĹĄternĂ­ kostel a oltĂĄĹ™e opraveny; byla nalezena (inventa) loretĂĄnskĂĄ Madona, kterĂĄ v letech 1870–1884 nebyla „na mĂ­stě“, v pamÄ›tnici se dokonce pĂ­ĹĄe „ukradena“ (furata). V roce 1892 se zasadili o jejĂ­ obnovu (pozlacenĂŠ korunky), pĹ™iÄ?emĹž jeĹĄtÄ› pĹ™edtĂ­m, v roce 1886, byl renovovĂĄn oltĂĄĹ™.91 Z formulace textu a dalĹĄĂ­ch okolnostĂ­ snad lze pĹ™ece jen konstatovat, Ĺže socha byla objevena a v nice opravdu stojĂ­ „Madona Lauretana secunda“, kterou dal pĹ™ivĂŠzt Martinic z Loreta po rekonstrukci Santa casy po poŞåru.

Vrażme se vťak jeťtě do interiÊru slånskÊ kaple v době baroku v kontextu s původní podobou SvatÊ chýťe v Loretu, o kterÊ nåm přinesl zpråvu Bedřich

18. KříŞ z Lorety (reprodukce ilustrace z knihy MURRI, V., Relazione istorica delle prodigiose traslazioni della Santa Casa, Loreto 1805) a zĹ™etelnĂ˝ otisk kříŞe na stÄ›nÄ› interiĂŠru v SlanĂŠm, pĹŻvodnĂ­ mĂ­sto oznaÄ?eno ĹĄipkou. (foto VladimĂ­r PĹ™ibyl) 92

89

Gilbert Prochåzka, frantiťkån (†1910, Håjek), po vysvěcení působil v slånskÊm frantiťkånskÊm klåťteře, ustanoven takÊ jako výpomocný kněz v regionu, dåle jako kooperåtor u sv. Gotharda v SlanÊm a vikåř slånskÊho frantiťkånskÊho konventu. V letech 1870–1873 superiorem konventu v Hořovicích, nato katecheta ve ťkole u sv. Jakuba v Praze.

Od r. 1884 do r. 1896 kvardiĂĄnem klĂĄĹĄtera v SlanĂŠm, potĂŠ kvardiĂĄnem v HĂĄjku.

90 Viz Liber memorabilium (II), (zaloĹžena 1835), Farnost u kostela sv. Gotharda, SlanĂ˝, s. 464; slĂĄnskĂ˝ dÄ›kan Josef Kandler pĂ­ĹĄe, Ĺže po příchodu Gilberta ProchĂĄzky nadeĹĄly pro klĂĄĹĄter „zlatĂŠ Ä?asy“ ‌ pĹ™ed jeho příchodem se podobal konvent spĂ­ĹĄe hostinci a neplechĂĄrnÄ›, sĂĄm musel z moci dÄ›kana zasahovat, ale marnÄ›.

91 Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis, Q. Bleiveis, zal. 1750‌ (pozn. 19), s. 66; opravu loretånskÊho oltåře, jeho zlacení, provedl Antonín Slavík z Prahy.

GRUND, A., Cestopis Bedřicha z Donína, Praha 1940, s. 120–129.

Oltåř v Loretu zanikl při poŞåru v r. 1921, viz BUKOVSK�, LoretånskÊ kaple‌ (pozn. 30), s. 15.

94 MURRI, V., Relazione istorica‌ 1805 (pozn. 44), s. 13, vyobrazenĂ­ na s. 59. PamĂĄtnĂ˝ apoĹĄtolskĂ˝ kříŞ – antica croce greca – byl zavěťen nad starobylĂ˝m oltĂĄĹ™em, kterĂ˝ se nachĂĄzel naproti originĂĄlnĂ­mu vchodu. Ten byl pĹ™i renesanÄ?nĂ­ BramantovÄ› ĂşpravÄ› zazdÄ›n a pro věřícĂ­ otevĹ™eny novĂŠ dva boÄ?nĂ­ vchody. OltĂĄĹ™ byl tehdy zruĹĄen a kříŞ zavěťen nad oknem.

95 GRUND, Cestopis‌ (pozn. 92), s. 122.

96 Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis, Q. Bleiveis, zal. 1750‌ (pozn. 19), s. 233; PODLAHA, Posvåtnå místa‌ (pozn. 65), s. 160.

97 Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis, Q. Bleiveis, zal. 1750‌ (pozn. 19), s. 237.

98 TamtĂŠĹž, s. 238.

93

Slánské rozhovory 2019 loretánského pokladu (dva kalichy, dva relikviáře a další předměty z drahých kovů), a po dalších dvou letech jsou zrekvírovány všechny věci ze stříbra do mincovny, ponechány jen ty nejnutnější předměty k bohoslužbě.99 Rok 1950 pak znamenal celkovou devastaci a rozchvácení zbylého zařízení kaple; klášter byl uzavřen a kvardián Hyacint Holický internován.100 II. Loreta z mariánské zahrady – Hájek Když vstoupíme do ambitů kláštera v Hájku, dýchne na nás jiný svět. Jde o místo spojené s dlouholetou poutní tradicí, prozářené hlubokou mariánskou zbožností, která se odtud rozšířila do dalekého okolí (obr. 19). Na františkánský Hájek se dnes upírá i větší odborná pozornost101 a díky úsilí menších bratří z konventu od Panny Marie Sněžné se postupně zotavuje z ran, které jí zasadil po roce 1950 minulý režim.

Zatímco slánská loreta vznikla v podstatě současně s novým františkánským klášterem, hájecká svatyně byla do péče františkánům předána několik desítek let po svém vybudování.102 Legenda hovoří o tom, že tam, kde se dnes nachází Hájek, nebyl kdysi žádný lesík, rostl

19. Klášter v Hájku, pohled na loretu z ambitů, 2018. (foto Pavel Vychodil)

99

Tamtéž, s. 239, 240.

MOUCHA, V., Vzpomínka na slánské františkány, Posel z Budče 17/2000, s. 64–65.

101 BERÁNEK, K., et al., Františkánský klášter v Hájku v literatuře 17. a počátku 18. století, Unhošť 2000; PŘIBYL, V., Jako jabloň mezi lesními stromy. Pohled do dějin františkánského kláštera v Hájku, Slaný 2010; PAŘÍZKOVÁ, K., Procesí a poutníci na poutní cestě do Hájku u Prahy, Časopis Národního muzea, řada historická, č. 181/1–2, 2012; PAŘÍZKOVÁ, K., Mariánská procesí v průběhu 19. století. Pražský písničkář František Hais o svých poutích na Svatou Horu, do Staré Boleslavi a konečně do Hájku v letech 1832–1888, in: Salve Regina. Mariánská úcta ve středních Čechách, Praha 2014; SOBOTKA, O., Projevy lidové zbožnosti na základě knih zázraků.

Zázračná vyslyšení ve Svatém Hájku u Prahy, bakalářská práce, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, Praha 2018.

102 Například viz v kapitolách hájeckých knih J. J. Labeho: LABE, Malus Inter Ligna Sylvarum… (pozn. 3), s. 25–82; LABE, Hájek svatý… (pozn. 3), viz II. kapitolu O začátku sv. Háječku a odkud tak pěkné jméno. Jindřich Jan Labe (* 1648, † 1693), františkán, ještě před knihami o Hájku psal o františkánském klášteře v Bechyni … Trias Sacra, Seu Historica Narratio De Tribus Devotissimus Imaginibus…

Praha 1685.

100

zde pouze jeden dub a třešeň; v roce 1663 prý ještě ukazovali jejich pařezy po stranách kaple. Vypráví se, že ženci z okolních polí, kteří se zde ukrývali před sluncem, slyšeli tu zpívat slavíka. I majitel panství Florián Jetřich Žďárský si tento kout oblíbil a v roce 1589 místo obehnal příkopem a plochu osázel stromy. Háj se stal útočištěm ptactva z široka daleka a to ničilo úrodu, teprve údajně na prosby pana Floriána k Bohu jej pobila a zaplašila letní bouře.

Krátce po bitvě na Bílé hoře, snad v roce 1622, se rozhodl Florián Jetřich Žďárský († 1653) a jeho manželka Alžběta Korona z Martinic vykonat pouť do Loreta se slibem, že pokud se šťastně vrátí do nerozchváceného panství a narodí se jim syn, vystaví loretánskou kapli.103 Jejich touha se naplnila, v roce 1623 povila Alžběta Korona syna Františka Eusebia, a tak v Hájku položili za účasti pražského arcibiskupa Harracha 12. června 1623 základní kámen k Svaté chýši.104 V církevní tradici je považována za naši nejstarší „kanonickou“ Santa casu,105 jak píše Labe … Totius nostrae Germaniae hanc primam esse Capellam Lauretanam106 (obr. 20). Arcibiskup Harrach také 2. července 1625 loretu vysvětil ke cti Nejsvětější Trojice a blahoslavené Panny Marie Loretánské.107 Její rozměry patrně neodpovídaly italskému originálu,108 a proto byla v roce 1630 přestavěna a znovu (!) vysvěcena arcibiskupem

103 Tamtéž, viz III. kapitolu Z jaké příčiny v tom Svatém háječku Kaple Lauretánská jest vystavěná?

104 TORSELLINI, Sláva nejsvětějšího domu lauretánského… (pozn. 27), s. 165; Archivum conventus in sancta Sylva ad aedem lauretanam Ordinis Fratrum Minor s. Francisci … (1670?–1949), NA Praha, ŘF Hájek, č. kn. 31, s. 17.

105 Tamtéž; viz také LABE, Hájek svatý… (pozn. 3), viz III. kapitolu Z jaké příčiny v tom Svatém háječku Kaple Lauretánská jest vystavěna? Labe píše, že hájecká loreta … jest první kaple netoliko v české zemi, ale i v celé Germánii! Jak také dosvědčuje obraz od Jana Smíška rytý léta 1630. Tento fakt dle Labeho připomínal i nápis velkými literami umístěný na Svaté chýši, který však později při stavebních úpravách zanikl. A také autor a redaktor překladu knihy Orazia Torsellina († 1597) píše o tom, že po hájecké loretánské kapli byly vystavěny další … v rozličných zemích potomně bylo založeno … přičemž jmenuje Ditrichštejnův Mikulov, císařskou Vídeň a loretu u kapucínů v Praze, viz TORSELLINI, Sláva nejsvětějšího domu lauretánského… (pozn. 27), s. 176, 177.

106 Viz LABE, Malus Inter Ligna Sylvarum… (pozn. 3), s. 36.

107 Chronica de Origine, B. Sannig (1678)… (pozn. 6); LABE, Malus Inter Ligna Sylvarum… (pozn. 3), s. 41; Protocollum conventus S(an)cto Sylvensis, seu Hagecensis, fratrum ordinis minorum (1749–1836), NA Praha, ŘF Hájek, č. kn. 32, s. 2; MOTTL, J., První loretta v Čechách, Blahověst II/1856, s. 195–202, s. 198; PODLAHA, Posvátná místa… (pozn. 65), s. 233. Někdy se však uvádí i červnové datum – 2. 6. 1625 – viz Archivum conventus in sancta Sylva, zal. 1670… (pozn. 104), s. 17; TORSELLINI, Sláva nejsvětějšího domu lauretánského… (pozn. 27), udává obě data: 2. 7. (s. 174), 2. 6. (s. 165). Papež Urban VIII. již 14. 2. 1625 vydal odpustkový list, přičemž arcibiskup nařídil 15. 3. okolním farářům, aby možnost získání odpustků vřele doporučili farníkům.

108 TORSELLINI, Sláva nejsvětějšího domu lauretánského… (pozn. 27), s. 175; LABE, Malus Inter Ligna Sylvarum… (pozn. 3), s. 46 … Quia verò Capella haec Sacra, quasi ex integro fuit anno 1630, quasi noviter erecta, ut majorem referret, Sacrae Domus Originalis similitutidem…; LABE, Hájek svatý… (pozn. 3); viz IV. kapitolu … Kdy? A od koho a při kterých přítomnosti ta Kaple Lauretánská jest posvěcená? … Že pak tato svatá kaple léta 1630 obnovená a jako znovu vystavěná byla, aby tím patrnější podobnost originálního svatého Domečku měla …

Slánské rozhovory 2019

20. Klášter v Hájku. (barokní grafika, frontispis knihy LABE, J. J., Hájek svatý, Praha 1690)

Harrachem o svátku Narození Panny Marie 8. září 1630,109 tento den se dosud slaví také hlavní hájecká pouť.

Po smrti Floriána Žďárského († 1653) zůstávala kaple „opuštěna“, duchovní službu zde obětavě zajišťovali zejména kladenští kněží. Syn Floriána Žďárského, František Eusebius, byl oddaným ctitelem sv. Františka, udržoval styky s františkány od Panny Marie Sněžné, 109 Datum 8. 9., tzn. svátek Narození Panny Marie, vychází i z loretánské tradice, kdy poustevník Pavel, který pobýval v lese nedaleko Svaté chýše, právě o tomto svátku pozoroval nad Loretou záři, světlo, které se podobalo kometě. A byla mu zjevena také žádost Panny Marie, aby tento den byl ve Svaté chýši obzvláště oslavován, s tím souhlasili měšťané, místní biskup. Svátek Narození Panny Marie se tak stal hlavní poutní slavností i u dalších loretánských kaplí, viz TORSELLINI, Sláva nejsvětějšího domu lauretánského… (pozn. 27), s. 23, 24 a 175; Protocollum conventus S(an)cto Sylvensis, zal. 1749… (pozn. 107), s. 2; LABE, Malus Inter Ligna Sylvarum… (pozn. 3), s. 46.

stal se františkánským terciářem.110 Ale teprve čtyři roky po vzniku slánského kláštera – 6. září 1659 – odeslal z kladenského zámečku František Eusebius žádost františkánům do Jindřichova Hradce,111 kde v tu dobu zasedala řádová provinční kapitula, aby se menší bratři ujali hájecké svatyně. V dopise zmínil konkrétně Donula Paleu a Ivona Nevřelu, se kterými již na rozvoji poutního místa spolupracoval. Kapitula jeho prosbě vyhověla a vyslala do Hájku oba jmenované františkány společně s jedním bratrem laikem, ti bydleli nejprve v blízké poustevně.

Donulus Palea, jenž byl prvním představeným řádové komunity, společně s kladenským farářem Vojtěchem Asterem začali Hájek zvelebovat. Práce na klášteře byly zahájeny až 28. března 1663, stavělo se podle nákresu architektů Carla Luraga a Domenica Orsiho a smlouvy s nimi.112 Dokončení kláštera se však zakladatel František Eusebius Žďárský nedočkal, zemřel 7. dubna 1670.113 Tehdy sice již stálo západní křídlo, tzv. hraběcí rezidence, ale řeholníci v rozestavěném konventu za života Františka Eusebia nepobývali, žili stále v poustce. Proto také Basilius Scriba naléhal na Maxmiliána Valentina z Martinic, který se ujal povinnosti klášter dostavět, aby budova s klausurou byla hotova co nejdříve. A tak již v květnu téhož roku uzavřel Maxmilián Valentin další smlouvu s Carlem Luragem a Domenicem Orsim.114 Menší bratři se přestěhovali z poustevny do nového kláštera, který byl oficiálně zván CONVENTUS SYLVAE SANCTAE B. V. LAURETANAE VULGO HAJECENSIS, až v roce 1673; téhož roku byl provinční kapitulou také ustanoven první kvardián v Hájku – Basilius Scriba.

Zatímco Hájek se stal skutečně poutním mariánským magnetem celého regionu dokonce ještě před založením kláštera, slánská loreta, a to i přes záměr Bernarda Ignáce, nemohla s ním soupeřit. Ostatně, stačí se jen letmo podívat na počet evidovaných zázraků v Hájku115 a v Slaném; rozdíl v poutním potenciálu obou míst je zřejmý (obr. 21).

Vraťme se však k vlastní hájecké Santa case. Zpočátku samostatná kaple byla v průběhu stavby kláštera v roce 1671 spojena s jeho východním křídlem116 (obr. 22).

110 Z fotografií známe pohřební portrét Františka Adama Eusebia Žďárského ze Žďáru – leží ve františkánském rouchu na katafalku před Pannou Marií Hájeckou, malbu doplňují znaky Žďárských a Martiniců; obraz je dnes nezvěstný. Původně byl zavěšen na chodbě patra západního křídla, tedy v původní rezidenci Františka Adama Eusebia.

111 Opis dopisu viz Archivum conventus in sancta Sylva, zal. 1670… (pozn. 104), s. 5–6; WRBCZANSKY, Nucleus Minoriticus… (pozn. 6), s. 288.

112 NA Praha, ŘF, kart. 118 – smlouva mezi Františkem Eusebiem Žďárským ze Žďáru, Domenicem Orsim a Carlem Luragem.

113 Jeho tělo bylo pochováno v katedrále sv. Víta, srdce v loretánské kapli v Hájku, viz Archivum conventus in sancta Sylva, zal. 1670… (pozn. 104), s. 11.

114 NA Praha, ŘF Hájek, kart. 118, zde jsou smlouvy … 13. 5. 1670 (Carlo Lurago, Domenico Orsi).

115 Zde odkazuji na práci Ondřeje Sobotky, viz SOBOTKA, Projevy lidové zbožnosti... (pozn. 101).

116 Máme dobový půdorys kláštera, který zhotovil v r. 1724 stavitel František Jakub Fortini, NA Praha, ŘF, kart. 126. Původní severní vchod, který rovněž vedl za loretánský oltář, byl asi po přístavbě sakristie zazděn.

Slánské rozhovory 2019

21. Porovnání zázračných vyslyšení v Hájku (plná čára) a v Slaném. (do grafu, který zpracoval Ondřej Sobotka, zakreslil Vladimír Přibyl)

Z lorety se tak vstupovalo do sakristie a z ní do přízemí konventu; v patře „otevíralo“ interiér kaple okno chóru řeholníků.117 Jedná se o tzv. blokový typ Svaté chýše, jejíž prvotní zdivo bylo navíc v roce 1685 „obezděno“.118 Na západní straně je prolomeno „andělské“ okno, pod ním stojí menza oltáře sv. archanděla Gabriela rovněž z roku 1685.119 O původním zařízení hájecké kaple vypovídají knihy Torselliniho a Labeho,120 dobové inventáře121 a popis interiéru od Josefa Mottla.122 Ponejprv se připomíná stříbrný ostatkový kříž, dar arcibiskupa Harracha z jeho putování do Hájku dne 2. července 1628, dále jsme zpraveni o tom, že zakladatel poutního místa Florián Jetřich Žďárský věnoval loretě šest stříbrných svícnů, čtyři stříbrné nádoby („džbány“) pro květiny na oltář, velký stříbrný krucifix s ostatky, dvě stříbrné korunky pro Pannu Marii a Ježíška zdobené granáty a topasy, stříbrnou lampu k soše Matky Boží, dvě stříbrné sošky Panny Marie a Ježíše, mešní konvičky s lavabem a mešní kalich s paténou, k tomu mešní roucha.

Pozornost poutníků se přirozeně soustředila na loretánskou sochu (obr. 23), kterou mohly zdobit 117 Srv. Archivum conventus in sancta Sylva, zal. 1670… (pozn. 104), s. 27.

118 Tamtéž, s. 52; úprava dokončena 24. 7. 1685. Mottl uvádí, že mezi původní zdí lorety a obezděním (píše o severní a jižní straně) se nachází prostor v šíři 3 střevíců, tedy cca 90 cm … je skorem na 3 střevíce dutá, že se tam i jíti může. Jest tedy zeď opravdu dvojatá a původní kaple jakoby v pouzdru se nalézala, viz MOTTL, J., Dějiny kláštera v Hájku … rukopis, který doplnil a aktualizoval hájecký františkán Anselm Spálenka, NA Praha, ŘF Hájek, i. č. 2618 (kart. 118), s. 15.

119 Protocollum conventus S(an)cto Sylvensis, zal. 1749… (pozn. 107), s. 12.

120 TORSELLINI, Sláva nejsvětějšího domu lauretánského… (pozn. 27), s. 170 –175; LABE, Malus Inter Ligna Sylvarum… (pozn. 3), s. 54–59; LABE, Hájek svatý… (pozn. 3), zde viz V. kapitolu O štědrosti některých vzácných osob za starodávna k tomu svatému místu.

121 Oba inventáře sepsány v konventní pamětnici Archivum conventus in sancta Sylva, zal. 1670… (pozn. 104), s. 360 ad. … Inventarium sacristiae (1686) a Inventarium novum sacristiae (1731).

122 Josef Mottl (* 1827, † 1884), rodák ze Svárova (ves vedle Hájku), syn chalupníka Matěje Mottla z čp. 13 a matky Barbory, roz. Médlové.

V letech 1851–1859 působil jako kaplan v Kladně, potom byl ustanoven farářem v Kolči, v r. 1864 se vrátil již jako farář do Kladna, zde také zemřel 8. 8. 1884, na kladenském hřbitově je rovněž pochován.

O Josefu Mottlovi více viz KRAJNÍK, S., Josef Mottl – kladenský kněz a historik, Posel z Budče 16/1999, s. 60–63.

desítky šatečků, v letech 1623–1731 se jich eviduje více než sto.123 Můžeme jen litovat, že komise v roce 1786 odvezla s loretánským pokladem i stříbrné zdobené českými granáty. Pro jejich pořízení byly za kvardiána Václava Doudlebského v roce 1718 nejen některé starší šatečky odprodány, ale kvůli nim obětovali zlaté prsteny a stříbrné nádoby na květiny darované rodem Žďárských.124 Vedle kolekce precios zdobilo kapli mnoho obětních darů (vota oblata), které připomínaly vděčnost poutníků za mnohé zázračné skutky. Záznamy byly většinou zasazeny do rámečků, přičemž na zadní straně je zapsáno vyslyšení a na přední straně obraz Panny Marie Hájecké, před níž klečí osoba sama, nebo s vypodobněním uzdravené části těla. Tyto votivní tabulky visely na stěnách kaple blíž k oltáři a pak okolo Matky Boží za oltářem.125 Podstatná část pokladu byla zabavena komisí v roce 1786.126

22. Klášter v Hájku, půdorys konventu z r. 1882 (NA Praha, ŘF); naznačen půdorys Svaté chýše (1) a sakristie (2), ta přistavěna v průběhu stavby kláštera v r. 1671.

123 O stovce šateček uvažuje Josef Mottl, viz MOTTL, Dějiny kláštera v Hájku… (pozn. 118), s. 117. Ve zmíněných inventářích jich bylo v r. 1681 evidováno 41 a přibývaly další; po redukci je jich v r. 1731 uvedeno a stručně popsáno 13.

124 TORSELLINI, Sláva nejsvětějšího domu lauretánského… (pozn. 27), 170 ad.; viz také pozn. 121.

125 Z inventářů z r. 1686 a 1731 vypsal Josef Mottl a Anselm Spálenka, viz MOTTL, Dějiny kláštera… (pozn. 118), s. 117, 118. První příklady votivních darů, viz TORSELLINI, Sláva nejsvětějšího domu lauretánského… (pozn. 27), s. 173 a 174; podrobné a systematické zpracování viz SOBOTKA, Projevy lidové zbožnosti… (pozn. 101).

126 Výčet zabavených předmětů viz Protocollum conventus S(an)cto Sylvensis, zal. 1749… (pozn. 107), s. 362; PODLAHA, Posvátná místa… (pozn. 65), s. 248. O následném stavu liturgického mobiliáře poznámka … O nynějším náčiní kostelním řeč šířiti hrubě ani nelze,

Slánské rozhovory 2019 paprsky.129 Po stranách niky se nalézaly relikviáře, pod soškou byly na desce svícny a prostor osvěcovaly dvě prosté cínové olejové lampy, které nahradily umělecky výpravnější starší, jež v roce 1809 sebrali.130 Posvátný prostor s milostnou sochou dělila dřevěná přepážka s brankami po stranách a mříž z dvanácti prutů – šest vodorovných, šest svislých, v jejich křížení symbolicky zářilo dvanáct hvězd. Nad mříží probíhalo břevno, na němž stávaly dvě sochy – vlevo Panny Marie, vpravo sv. archanděla Gabriela – připomínající zvěstování Panny Marie; na břevně byl nápis ŽDIARSKYADUM GENTEM TU PIA VIRGO REGE …131 Před mříží byla umístěna tumba oltáře s tabernáklem s tordovanými sloupky,132 v regionu jedinečná

23. Klášter v Hájku, socha Panny Marie Loretánské, „dřevěné šatečky“, které měly údajně napodobovat původní barokní odvezené v r. 1786. (kresba Anselma Spálenky; NA Praha, ŘF)

Pro představu o vzhledu interiéru hájecké Svaté chýše na konci 19. století a před rokem 1950 poslouží kresba Anselma Spálenky (kolem roku 1882) a starší fotografie oltáře – podobný obrazový pramen jako ve Slaném127 (obr. 24). V případě Hájku máme podrobnější informace o mobiliáři z historických pramenů, po ruce jsou také pozoruhodné výsledky letitého badatelského zájmu Josefa Mottla a františkána Anselma Spálenky.128 Mottl popsal a Spálenka později k textu připojil kresbu oltáře na konci 19. věku (obr. 25), tzn. již bez řady liturgických památek zabavených v roce 1786.

Kaple byla tradičně členěna na dvě části, za oltářem se nacházel výklenek se sochou Panny Marie Loretánské, ke které se přistupovalo po schůdkách. Za soškou byla kvalitně uměleckořemeslně pojednaná mušle ze zlaceného plechu s polodrahokamy, kterou „korunovaly“ ne snad že by ho nebylo, jestiť ho hojnost, avšak ani jeden kousek, nechť se jakkoliv jmenuje, není celý ze stříbra, neřku-li ze zlata. Od té doby, co se vydati muselo, nenašlo se dobrodinců, kteří by kloudného cos poskytli, obětě votivní byly zapovězeny dávati a vyvěšovati a klášter sám upadl v bídu a nouzi takovou, že sám sebou ničeho podniknouti nemůže, viz MOTTL, Dějiny kláštera v Hájku… (pozn. 118), s. 119.

127 Starší snímek je publikován v soupise Antonína Podlahy, viz PODLAHA, Posvátná místa… (pozn. 65), s. 250; další dva uloženy v archivu, NA Praha, ŘF Hájek, i. č. 2695, č. kart. 127.

128 Anselm Spálenka († 1926, Turnov), kvardiánem kláštera v Hájku v letech 1910–1915, ale byl zde činný již předtím (1881–1884); řada jeho cenných náčrtů hájeckých památek uložených v archivu pochází z let 1882 a 1883.

24. Klášter v Hájku, fotografie interiéru lorety, pohled k oltáři, kol. r. 1930. (NA Praha, ŘF) 129 Archivum conventus in sancta Sylva, zal. 1670… (pozn. 104), s. 360 ad. … duo radii circa B. Virginem … viz Inventarium novum (1731); MOTTL, Dějiny kláštera… (pozn. 118), s. 116, uvádí datum jejich opravy v r. 1706. Restaurovaná Ivanem Houskou v r. 2010 (firma Houska & Douda, Buštěhrad).

130 PODLAHA, Posvátná místa… (pozn. 65), s. 249.

131 Břevno oltáře s nápisem a mříž s hvězdami se rovněž podařilo zachránit, restaurovány v dílně firmy Houska & Douda, Buštěhrad.

132 Novodobé osudy loretánského oltáře, o jehož záchranu a restaurování se zasadil také františkán Michal Pometlo († 2019), nejsou dostatečně jasné. Zdá se, že v zimě 1949/1950, kdy přece jen utichl poutní program v Hájku, se rozhodli františkáni dát oltář obnovit, a to uměleckým řemeslníkům v Praze, kteří od ledna 1950 působili v družstvu SAFINA. Ironií osudu práce dokončili 22. 4. 1950, jak o tom svědčí přípis nalezený při poslední opravě tabernáklu; tzn. několik dní po neblaze proslulé Akci K v noci ze 13. na 14. 4., kdy byl také násilně uzavřen klášter v Hájku. Loretánský oltář tak nemohl být navrácen

Slánské rozhovory 2019

26. Klášter v Hájku, oltář v loretě, tabernákl, 1712. (foto v průběhu obnovy – firma Houska & Douda, Buštěhrad)

strance; na čele válce upoutá malba, zejména segment se vzkříšeným Ježíšem. Spodní část oltáře zdobilo stříbřené a zlacené antependium s monogramem Panny Marie a andílčími hlavičkami po stranách135 (obr. 29). Časovým vročením tabernáklu a antependia, které patrně pocházejí ze stejné dílny, se zabýval jak Mottl, tak Spálenka.136 I přes některé pochybnosti je kvůli erbům Žďárských 25. Klášter v Hájku, oltář v loretě. (kresba Anselma Spálenky, kol. r. 1882, NA Praha, ŘF). Na obrázku zachycena: 1) socha Panny Marie Loretánské, 2) zlacená „mušle“ s paprsky v nice (R – nově restaurováno), 3) tabernákl (R), 4) kanonické tabulky (R), 5) antependium (R), 6) votivní plakety (R), 7) svícny (R), 8) břevno s nápisem a mříž s hvězdami (R), 9) relikviáře, později nad postranními brankami (R), 10) místo uložení srdce Františka Adama Eusebia ze Žďáru († 1670).

barokní zlatnická a kovotepecká práce, jež byla nedávno obnovena133 (obr. 26, 27). Po stranách nese znaky s iniciálami zakladatelů Floriána Jetřicha Žďárského a Alžběty Korony z Martinic134 (obr. 28), dvířka svatostánku doplňuje vlevo monogram Ježíše IHS (se třemi hřeby) a vpravo Panny Marie (navíc se symbolem srdce probodnutého mečem), v ose pak krucifix. Pod soklíkem, který završuje tabernákl a sloužil jako podložka pro výstav milostné sochy, vidíme v medailonku drobnou rytinu loretánské Madony. Do tabernáklu byl vložen otáčivý válec, ve kterém se uchovávalo ciborium s hostiemi a mondo hájeckého kláštera, který se stal internačním táborem řeholníků, ale byl dopraven za zatím nevyjasněných okolností do Plzně a později částečně instalován v bývalém františkánském kostele Nanebevzetí Panny Marie. Sem také před r. 1989 zajížděli obeznámení věřící, aby mohli uctívat milostnou sochu Panny Marie Hájecké. Po r. 1989 se právě P. Michal Pometlo přičinil o její návrat do Hájku, oltář je zatím deponován a postupně restaurován. Informace P. Jana Marie Vianneye Dohnala ofm a Mgr. Markéty Baštové.

133 Restaurovaná Ivanem Houskou se spolupracovníky v r. 2008 (firma Houska & Douda, Buštěhrad).

134 F.I.S.R.C.D.S … (Florianus Ietrichus S.R.C) … Florián Jetřich hrabě ze Žďáru; E.C.S.R.I.C.D.S.N.C.D.M … (Elisabetha Corona S.R.I.) …

Alžběta Korona hraběnka ze Žďáru, rozená hraběnka z Martinic, takto doplňuje v Mottlově textu Anselm Spálenka … viz MOTTL, Dějiny kláštera… (pozn. 118), s. 17.

27. Klášter v Hájku, oltář v loretě, tabernákl, 1712, otevřený svatostánek s vyobrazením Zmrtvýchvstalého Krista. (foto v průběhu obnovy – firma Houska & Douda, Buštěhrad) 135

HOUSKA, I., Barokní antependium z Loretánské kaple v Hájku u Červeného Újezda z pohledu restaurátora, Památky středních Čech, 2/2007, s. 35–37.

136 MOTTL, Dějiny kláštera… (pozn. 118), s. 17.

Slánské rozhovory 2019

28. Klášter v Hájku, oltář v loretě, tabernákl, 1712, znaky zakladatelů lorety Floriána Jetřicha Žďárského a Alžběty Korony z Martinic. (foto Markéta Baštová)

30. Klášter v Hájku, oltář v loretě, kanonická tabulka, Gloria, Credo, 1712. (foto v průběhu obnovy – firma Houska & Douda, Buštěhrad)

a Martiniců považovali za dar zakladatelů.137 Nezdá se však, že by heraldická výzdoba byla pro jejich dataci určující, spíše „jen“ upozorňuje na počátek poutního místa. Slohový rozbor ukazuje k mladšímu datu; pamětnice kláštera uvádí, že tabernákl ze zlaceného a postříbřeného plechu byl pořízen v roce 1712 za cenu 550 zl.

Současně s ním je zapsáno i zhotovení tří kanonických tabulek a vazba misálu138 (obr. 30); o výrobě antependia k tomuto datu se prameny nezmiňují.139

29. Klášter v Hájku, oltář v loretě, antependium. (foto v průběhu obnovy – firma Houska & Douda, Buštěhrad)

V dochovaném souboru uměleckého řemesla se podařilo dohledat i další drobné památky, které na sklonku 19. století v loretě evidovali a které nakreslil Anselm Spálenka. Především se jedná o votivní stříbrné plakety (imagines argentea) s vyobrazením Ecce Homo a Panny Marie Bolestné (kolem roku 1710) (obr. 31) a pozdně barokní plaketu s holubicí Ducha svatého (v horní části motiv Panny Marie Sedmibolestné), ta byla 137 Ve výčtu darů Floriána Jetřicha Žďárského se však uvádí jen antependium zlatem a stříbrem protkané…, viz MOTTL, První loretta… (pozn. 107), s. 198.

138 Viz Archivum conventus in sancta Sylva, zal. 1670… (pozn. 104), s. 57. Dvě z kanonických tabulek – střední (Gloria, Credo) a tabulka z epištolní strany (Lavabo) – se zachovaly, byly rovněž restaurovány Ivanem Houskou. Levá tabulka s prologem Evangelia sv. Jana se sice také dochovala, ale byla zhotovena později a zatím nebyla obnovena.

139 Další nové stříbřené a zlacené antependium bylo pořízeno v r. 1756, viz Protocollum conventus S(an)cto Sylvensis, zal. 1749… (pozn. 107), s. 214.

zavěšena uprostřed.140 Na stěně kaple zachytil Spálenka dva relikviáře, které fotografie zaznamenala již nad postranními brankami.141 Na zdech v interiéru kaple, jak jsme již podotkli, spatříme fragmenty maleb shodně jako v Loretu.142 Nad oknem je dodnes kopie apoštolského kříže, který se v Slaném nedochoval143 (obr. 32). Na kamenné podlaze vyniká mramorová deska zasazená v roce 1716 s nápisem // SepVL / tVra DIs / fran. EVsebII / CoMItIs / a Sora / 7. apr //, pod níž je ve schránce uloženo srdce Františka Adama Eusebia ze Žďáru († 7. dubna 1670). Háječtí františkáni si tak při modlitbě v chóru každý den připomínali zakladatele kláštera.144 Vyznání malířky Zdenky Landové Na podzimní pouti v Hájku v roce 2005 se autor této statě setkal s malířkou Zdenkou Landovou,145 předala mu tehdy několik stránek o historii zdejšího kláštera, svůj text uzavírá osobním vyznáním146 (obr. 33).

Zdenka Landová napsala … „Hájek, to byla pro mne taková zvláštní barokní báseň vnímaná všemi smysly, a to zrakem, všecko kolem … čichem, vůně kadidla, květin, stromů … citem, vítr povíval v háji, chlad parku, žár 140 Archivum conventus in sancta Sylva, zal. 1670… (pozn. 104), s. 130 ad. … Inventarium novum sacristiae Sacrae Domus Lauretanae in S. Silva 1731 … stříbrné předměty jsou uvedeny stručně, identifikace je obtížná. Stříbrné obrazy Panny Marie Bolestné a Ecce Homo nesly v horní části vyobrazení Panny Marie se sepnutýma rukama, ta byla časem oddělena a uložena samostatně. V r. 1910 poznamenal Spálenka, že se již na oltáři nachází pouze plaketa s Holubicí Ducha svatého, jejíž spodní část je zachycena také na historické fotografii. Předměty byly restaurovány Ivanem Houskou.

141 Rovněž restaurovány Ivanem Houskou.

142 KORČÁKOVÁ, V., Restaurování nástěnných maleb v loretánské Svaté chýši v Hájku u Červeného Újezda a jejich ikonografie (exkurz do Santa Casy v Loretu), Památky středních Čech, 2/2007, s. 25–32.

143 Viz pozn. 94.

144 Protocollum conventus S(an)cto Sylvensis, zal. 1749… (pozn. 107), s. 10.

145 Zdenka Landová (* 1929, † 2018), akad. malířka, grafička, ilustrátorka, regionální historička, autorka knihy Braník náš domov, patriotka a kronikářka obce Braník.

146 Kopie rukopisu v archivu autora této statě.

Slánské rozhovory 2019 kdysi byly … osamělý kostel Krteň, kolem zničená ves … ,švédské šance‘ u Hájku, jen pahrbky na polích značí nám bezejmennou ves … Na Vybitém, také mrtvá ves… švédský kříž, jdeme-li polní cestou k Hájku, dnes jediná památka, po tam kdysi stojícím statku, a kolem pustina.

Všude vesnice daleko. Dál jen strom a kříž, památka vraždy, a tak to je český osud: Těžce se pachtit po totálním zplundrování …“

32. Klášter v Hájku, „apoštolský“ kříž z interiéru lorety, 17. stol.?

31. Klášter v Hájku, oltář v loretě, votivní stříbrná plaketa s vyobrazením Ecce Homo. (foto Markéta Baštová)

slunce před klášterem, líbání květin dávaných před Paní, doteky mramoru … sluchem, pozitiv, šumot větví v parku, zvuk modliteb a zpěv … chutí, sladkost ovoce podle roční doby, výborné poutní sladkosti, dobrá voda čerstvá a čistá s pověstí svatosti.“ A dále sděluje … „Ačkoliv jsem dobře znala Svatou Horu, mně utkvěl v paměti po všechna léta intimní a domácký český Hájek. V Hájku bylo cítit, jak byl kus po kuse stavěný. Pro mě to byl český Hájek v srdci vybitého nešťastného Kladenska. Když byly od Němců vyvražděny Lidice147 a dotkly se plameny nebe, moje maminka plakala a řekla, a zase Kladensko. Pamatujeme si, co se zde dělo kdysi. Proč vesnice nejsou tam, kde 147

Osudem Lidic se Zdenka Landová intenzivně zabývala, viz její výstava kreseb Hrdinové v r. 2013 v Lidicích.

Krajina okolo Hájku se oproti době, kdy mnozí do kláštera jezdili na proslulá duchovní cvičení,148 změnila k nepoznání, je totálně degradována okolní zástavbou – nekonečně rozlehlými komerčními halami. Za pár let se Hájek z krajiny v podstatě vytratí, již dnes musíte při cestě vlakem očima místní lesík pracně vyhledávat, proměna nastala během několika roků. A tak pouze pasažéři letadel startujících v krátkých intervalech z ruzyňského letiště, kteří vidí Hájek z ptačí perspektivy, si možná vzpomenou, že právě Panna Maria Loretánská je jejich patronkou.149

148

Např. BRADNA, A., Hájecké exercicie, Posel z Budče 9/1995, s. 1; HOLOTA, B., Věřit, Praha 2013, s. 51.

149 Viz Dekret o zapsání oslavy Panny Marie Loretánské do všeobecného římského kalendáře (7. 10. 2019), Congregatio de Cultu Divino et Disciplina Sacramentorum, Prot. N. 404/19 (01731-LA.01).

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019

33. Zdenka LandovĂĄ, FloriĂĄn JetĹ™ich Ĺ˝Ä?ĂĄrskĂ˝ a FrantiĹĄek Eusebius Ĺ˝Ä?ĂĄrskĂ˝. (kopie kreseb z dopisu autorky; v archivu autora příspÄ›vku)

InteriĂŠr lorety v HĂĄjku – souÄ?asnĂ˝ stav. (foto Pavel Vychodil)

Slánské rozhovory 2019 Zázračná vyslyšení v Lábeho Hájku svatém Ondřej Sobotka Nejrozsáhlejší kolekcí náboženských zázraků pojících se k loretánské kapli ve Svatém Hájku je celá druhá polovina pojednání františkánského vzdělance Jindřicha Jana Lábeho (1648?–1693) Hájek svatý1 (obr. 1). Obsahuje asi sto třicet záznamů zázračných či spíše podivuhodných událostí z let 1624–1688. Záznamy jsou beletristicky stylizované, současně však usilují o jakousi historiografickou přesnost. Tvoří tak pramenný materiál, jenž je jedinečný svým časovým dosahem k samým počátkům baroka a z něhož lze čerpat poznatky o raných dějinách poutního místa v Hájku (obr. 2), o praktické podobě zbožnosti hájeckých prosebníků a snad i obecnější poznatky o vnitřním myšlenkovém světě katolíků v době baroka. Některé z těchto poznatků (domněnek, závěrů) přináší následující text, dává jim však podobu jen jakýchsi shrnujících poznámek, stroze informativních, navzájem izolovaných, zjednodušujících a dále neproblematizovaných zmínkami o rozličných metodických komplikacích.2 Metodickými otázkami studia hájeckých či obecně barokních náboženských zázraků se zde ovšem nelze zabývat, budiž tedy řečeno aspoň tolik, že správný přístup znamená věnovat pozornost nejen tomu, co prameny sdělit chtějí, ale často také tomu, o čem mlčí nebo o čem se podřeknou.

I. Jindřich Jan Lábe nebyl svědkem událostí, o kterých v Hájku svatém informuje: zjevně přebírá ze dvou starších publikovaných děl a z jednoho nebo více rukopisů.3 Filiační vztahy mezi těmito zdroji Hájku svatého jsou přitom spletitější, než za jaké je odborná literatura dosud měla, není však možné zabývat se zde podrobnostmi. Je ale nutné zmínit se o rukopisu Basilia Scriby (?–1688), vůbec prvního kvardiána kon1. Titulní strana knihy LÁBE, J. J., Hájek svatý. Milostí Boží a velikými 1 LÁBE, J. J., Hájek svatý. Milostí Boží a velikými dobrodiními Panny Marie krásně se zelenající…, Praha 1690 (Knihopis č. K04656). Titul dále zkráceně uvádím jen jako Hájek svatý. Pojednání vyšlo nejprve v latinské verzi, srov. LÁBE, J. J., Malus Inter Ligna Sylvarum (Cantic. 2.) seu Historia D. V. Lauretanae, quae in Sylva sacra (vulgo Hagek) Regni Bohemiae duabus levcis Praga…, Praha 1689. Obě verze se dost liší, v žádném případě není jedna doslovným překladem druhé.

Oba staré tisky jsou snadno dostupné na internetu, viz https://books. google.cz (20. 3. 2020).

2 Tento text vychází z mé bakalářské práce, viz SOBOTKA, O., Projevy lidové zbožnosti na základě knih zázraků. Zázračná vyslyšení ve Svatém Hájku u Prahy, bakalářská práce, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, Praha 2018. Práce je snadno dostupná na internetu, viz https://dspace.cuni.cz (20. 3. 2020). Zde pojednávaná problematika je v ní zpracována v širší perspektivě, podrobně, systematicky, s přesnými odkazy do pramenů, resp. s četnými ilustrativními ukázkami z pramenů. Tabulka v příloze práce obsahuje seznam a charakteristiku všech Lábem zaznamenaných zázračných vyslyšení.

3 Srov. JESENICKÝ BURIAN, V., Kaple Lauretánská v Hajku r. 1623 založená a 2. července 1625 posvěcená, Praha 1626 (Knihopis č. K01370). Pravděpodobně se nedochoval žádný výtisk. Dále srov. TORSELLINI, O., Sláva nejsvětějšího domu lauretánského…, Praha 1630 (Knihopis č. K16270a). Torselliniho pojednání je snadno dostupné na internetu, viz https://dspace.cuni.cz (20. 3. 2020).

V otázce rukopisů je situace skutečně složitá, jedná se namnoze o díla nedochovaná, neidentifikovaná, předpokládaná…

dobrodiními Panny Marie krásně se zelenající…, Praha 1690.

ventu v Hájku a tedy Lábeho řádového bratra, patrně o generaci staršího. Ze Scribova rukopisu Lábe přebírá často, mnoho a podle vícerých náznaků doslovně, dá se tedy říci, že Scriba je spoluautorem, ne-li skutečným autorem druhé knihy Hájku svatého.

II. Hájecké zázraky, to jsou v drtivé většině případů šťastná uzdravení a šťastně přežité pády.

Označovat takové události pojmem zázrak vlastně není namístě, přinejmenším ne z hlediska subtilního teologického rozlišení. Odborná literatura zabývající se barokní zbožností však u označení zázrak tradičně zůstává a běžně jím překrývá pojmy jako dobrotivé vzhlédnutí, dobrodiní, milost, milostivé vyslyšení apod. Tematickou chudost hájeckých zázraků – chudost ve srovnání se středověkými zázraky, ale dokonce i ve srovnání s jinými barokními zázraky, např. těmi, které zaznamenal Bohuslav Bal-

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019

2. KlĂĄĹĄternĂ­ areĂĄl v HĂĄjku v r. 1828. (plĂĄn, NA Praha, Ĺ˜F)

bĂ­n4 – lze obecnÄ›ji vysvÄ›tlovat pĹŻsobenĂ­m racionalizace, odkouzlenĂ­m svÄ›ta (podle Maxe Webera) nebo posouvĂĄnĂ­m hranice pravdÄ›podobnĂŠho (podle Arona GureviÄ?e), prakticky ji mĂĄ ale na svÄ›domĂ­ spĂ­ĹĄe nÄ›kterĂĄ papeĹžskĂĄ direktiva nebo přímo cenzura.5 Ve skuteÄ?nosti mnohĂŠ nasvÄ›dÄ?uje tomu, Ĺže Scriba i LĂĄbe stĂĄli spĂ­ĹĄe na stranÄ› (fantazĂ­rujĂ­cĂ­ch) lidovĂ˝ch vrstev a Şe za mariĂĄnskĂ˝mi milostmi v HĂĄjku vskutku vidÄ›li zĂĄzraky. NadĹĄenĂ­ frantiĹĄkĂĄnĹŻ pro nadpĹ™irozenĂŠ jevy je znĂĄmĂŠ,6 zachovala se 4 NapĹ™. lĂ­Ä?enĂ­ samovolnĂŠho vyzvĂĄnÄ›nĂ­ zvonĹŻ, neznĂĄmĂ˝ch modrĂ˝ch svÄ›tel v okolĂ­ poutnĂ­ho mĂ­sta, lĂ­Ä?enĂ­ toho, jak soĹĄka svatohorskĂŠ Madony mÄ›nĂ­ vĂ˝raz tvĂĄĹ™e atd.; srov. BALBĂ?N, B., PĹ™epodivnĂĄ Matka Svatohorskå‌, LitomyĹĄl 1666 (Knihopis Ä?. K00943), s. 87–109.

DostupnĂŠ jako digitalizovanĂ˝ dokument v NK ÄŒR. 5 V Ăşvahu zde pĹ™ipadĂĄ napĹ™. papeĹžskĂĄ bula Coelistis Hierusalem cives z 5. 7. 1634, kterĂĄ upravovala podmĂ­nky tzv. „neformĂĄlnĂ­ch beatifikacĂ­â€œ a zabĂ˝vala se otĂĄzkami lidovĂŠho kultu.

6 Srov. ELBEL, M., Bohemia Franciscana. FrantiĹĄkĂĄnskĂ˝ řåd a jeho pĹŻsobenĂ­ v Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ch 17. a 18. stoletĂ­, Olomouc 2011, s. 83.

Zde se takÊ uvådí: „zdå se, Şe řeholní komunity obecně byly víře

ostatnÄ› pozoruhodnĂĄ příhoda,7 jiĹž ĂşdajnÄ› vyprĂĄvÄ›l Basilius Scriba a v nĂ­Ĺž jako dosti nepříjemnĂ˝ revenant vystupuje hrabÄ› FloriĂĄn JetĹ™ich ze Ĺ˝Ä?ĂĄru‌ Pokud tato historka skuteÄ?nÄ› pochĂĄzĂ­ od Scriby, pak neexistuje vĂ˝mluvnÄ›jĹĄĂ­ ukĂĄzka toho, v co hĂĄjeckĂŠ autority skuteÄ?nÄ› věřily.

III. Je tĹ™eba mĂ­t na pamÄ›ti, Ĺže sto tĹ™icet tĹ™i zĂĄzraÄ?nĂ˝ch vyslyĹĄenĂ­ zaznamenanĂ˝ch v HĂĄjku svatĂŠm rozhodnÄ› nepĹ™edstavuje ani souhrn vĹĄech zĂĄzraÄ?nĂ˝ch udĂĄlostĂ­ pojĂ­cĂ­ch se do tĂŠ doby k poutnĂ­mu mĂ­stu, ani nĂĄhodnĂ˝ vĂ˝bÄ›r z tohoto souhrnu: zaznamenĂĄny jsou jen ty udĂĄlosti, kterĂŠ autority poutnĂ­ho mĂ­sta chtÄ›ly a mohly zveĹ™ejnit. v podobnĂŠ nadpĹ™irozenĂŠ Ăşkazy nĂĄchylnĂŠ mnohem vĂ­ce neĹž svÄ›tskĂ˝ klĂŠrus. V tom mÄ›ly řådy velice blĂ­zko k tradiÄ?nĂ­ kultuĹ™e, a to i po celĂŠ 18. stoletĂ­.“ 7 Viz NĂĄrodnĂ­ archiv (dĂĄle jen NA) Praha, fond Ĺ˜ĂĄd frantiĹĄkĂĄnĹŻ (Ĺ˜F), i. Ä?. 2618, HĂĄjek dÄ›jiny, zde sloĹžka PrvnĂ­ Loreta v ÄŒechĂĄch v HĂĄjku.

PatrnÄ› jde o SpĂĄlenkĹŻv pĹ™epis (snad uveĹ™ejnÄ›nĂŠho) Ä?lĂĄnku, jehoĹž autorem byl kladenskĂ˝ kaplan Josef Mottl.

Slánské rozhovory 2019 V době vydání Hájku svatého byli navíc těmito autoritami jiní lidé než v době založení loretánské kaple: mohli tedy sledovat jiné záměry, mohli náboženské skutečnosti prožívat jiným způsobem atd. Sepsání a vydání Hájku svatého nebylo vedeno jen snahou oslavit Boží Rodičku, ale také propagačními, ekonomickými, disciplinačními a didaktickými motivy. V záznamech je např. často zdůrazňována správná, tj. přímluvná úloha Boží Matky v celém procesu zázračného vyslyšení, zřejmě proto, že v dané otázce neměli věřící příliš jasno, resp. se rozcházeli s církevním učením.

IV. Sledované záznamy neobsahují jediné líčení události, již by bylo možno označit za zázrak quoad substantiam (tj. za událost překračující přírodní zákony).

Rovněž neobsahují líčení události, v níž by figuroval ďábel nebo nečistá síla, jakož ani líčení, v němž by bylo doslovně zaznamenáno verbální sdělení Panny Marie.

Pouze v jedné zaznamenané události je pomoc Boží Rodičky spojena s náboženskou konverzí, pouze jednou se objevuje představa trestající Panny Marie, pouze v jednom líčení předcházejí návštěvě Svatého Hájku nevyslyšené prosby na jiných poutních místech. Pouze ve dvou líčeních z roku 1682 je prosba směřována k Panně Marii a současně k sv. Antonínu Paduánskému. V nejméně šesti případech je návštěva prosebníků v Hájku inspirována zjevením ve snu či v mdlobách, vnitřním vnuknutím apod.; těmto případům bude v budoucnu třeba věnovat pozornost, mohou totiž otvírat pohled do vnitřního světa věřících (pozoruhodné jsou např. informace o podobě zjevující se Panny Marie). Většina všech záznamů (73 %) odkazuje k „uzdravujícím vyslyšením“, asi 6 % záznamů (převážně z let 1680–1681) připadá na prosby spojené s ohrožením morovou nákazou, dalších 6 % záznamů obsahuje vylíčení zoufalé situace způsobené přírodním živlem (např. nebezpečné přeplavení Berounky) a opět 6 % záznamů odkazuje na různé nebezpečné pády. Ve 4 % případů jde o prosbu za narození potomka nebo šťastný porod, 3 % záznamů líčí zoufalou sociální situaci prosebníka, zbytek připadá na blíže neurčené problémy.

V. Většina sledovaných záznamů obsahuje nějaké časové určení vylíčených událostí, nejčastěji pak dataci děkovné návštěvy. Pominou-li se letopočty, ke kterým se neváže žádný záznam, pak na každý rok ze sledovaného období 1624–1688 nejčastěji připadá jedno zázračné vyslyšení; na některé roky připadá záznamů více, v tomto smyslu aktivita prosebníků kulminuje v letech 1625 a 1630, tedy v letech vysvěcení a znovu-vysvěcení loretánské kaple, dále v době následující po uvedení františkánů do Hájku (tj. po roce 1660) a v letech velké morové epidemie, kdy na rok 1680 připadá „rekordních“ deset záznamů. Datace děkovných návštěv často odpovídají nějakému mariánskému svátku a tedy době konání poutí do Hájku či tamních slavností; během roku tak návštěvnost kulminuje v červenci (svátek Nanebevzetí Panny

3. Cyril Bouda, Klášter v Hájku, 1942. (obraz ve sbírkách Melicharova vlastivědného muzea v Unhošti)

Marie 15. 8.) a v září (svátek Narození Panny Marie 8. 9.), nejnižší je nepřekvapivě v zimních měsících.

VI. Sledované záznamy ukazují, že loretánská kaple v Hájku – a to zejména od roku 1660 – přitahovala více obyvatele měst pražských než okolních obcí a že byla tedy poutním místem spíše městského typu (obr. 3).

Tomu odpovídá i vesměs „neagrární“ charakter zaznamenaných proseb. Z největší dálky do Hájku připutovala prosebnice z Jičína, většina mimopražských prosebníků nicméně pocházela z bezprostřední blízkosti poutního místa, převážně z vesnic spadajících do spojeného kladensko-červenoújezdského panství Žďárských. Průměrná délka pouti do Hájku se ve sledované době v podstatě neměnila; dá se tedy říci, že geografická působnost poutního místa v čase nenarůstala. Svatohájecká Panna Maria se pak jeví jako thaumaturga lokálního významu, návštěvnost poutního místa v řádech (údajně) desetitisíců na tom nic nemění.

VII. Ve sledovaných záznamech se k hájecké Madoně v tíživých situacích obracejí častěji muži než ženy; toto platí zejména pro rané dějiny poutního místa.

Dominance mužské části prosebníků je v poměrech českých zemí ojedinělá, vysvětlení lze hledat spíše v charakteru poutního místa a v okolnostech vzniku samotných pramenů než v nějakých hlubších příčinách. V podstatě čistě ženskou záležitostí jsou ale vyslyšení a poděkování spojená s epidemií moru (1680–1681). Pozoruhodné výsledky poskytuje rozdělení prosebníků současně podle pohlaví a místa bydliště: zatímco se pražské ženy a mimopražští prosebníci obojího pohlaví na množství všech zázraků podílejí shodnou měrou, je pražských mužů skoro třikrát více.8 Snad tedy byla Panna Maria ve Svatém Hájku skutečně ochranitelkou pražských měštěnínů a v Praze pobývajících šlechticů, kupců a doktorů teologie.

8 Srovnání vypouští prosebníky nezjištěného bydliště a osoby prosící společně ve větším počtu (typicky manželské páry), celkem asi dvě pětiny všech prosebníků.

Slánské rozhovory 2019 VIII. Text Hájku svatého umožňuje částečně rekonstruovat sociální skladbu aktérů zaznamenaných zázračných událostí. Šlechtická vyslyšení tak představují 16,5 % ze všech sledovaných (tedy asi sedmnáctkrát více, než by odpovídalo zastoupení šlechty v české populaci 17. století) a na samém počátku dějin poutního místa dokonce převažují nad ostatními; je ale nutné uvážit, že v prvních pěti vyslyšeních ve sledovaném souboru figurují pouze členové zakladatelské rodiny Žďárských. Šlechtici a šlechtičny jen zřídkakdy přicházeli do loretánské kaple v Hájku, aby přímo zde hledali pomoc; mnohem častější byl naopak případ zaslíbení (snad v pohodlí domova) a pozdější osobní poděkování na poutním místě. Urozených aktérů hájeckých zázraků postupně ubývalo, počínaje rokem 1680 se „šlechtické“ zázraky staly spíše záležitostí žen z řad nižší šlechty. Zdá se tedy, že exponovaní příslušníci politicko-církevních elit postupně Hájek přestávali spojovat se svými životními osudy.

Asi 9 % záznamů připadá na zázraky „duchovenské“, 13,5 % záznamů na zázraky, v nichž figurují měšťané; ve 3 % událostí figurují vojáci a 58 % záznamů zahrnuje události, jejichž aktéry nelze z hlediska sociálního původu blíže identifikovat. Takto prezentovanou sociální skladbou svých prosebníků (tj. s výrazným zastoupením šlechty a duchovenstva) se Hájek blíží spíše významnějším poutním místům charakteru Svaté Hory nebo Bezdězu.9 IX. Hájecká thaumaturga se nespecializovala na léčení konkrétních onemocnění, což je ostatně v souladu s představou o její neomezené divotvornosti; záběr zdravotních neduhů, s nimiž se prosebníci do Hájku obraceli, je tedy široký a v podstatě nikterak překvapivý. Nemocný byl chorobou navštíven od Pána Boha, jiný původce nemoci (ďábel, uhranutí) hledán nebyl. Ve sledovaných záznamech se překvapivě objevuje jen jeden případ léčebné praktiky založené na kontaktní magii. Časté je naopak zdůrazňování neúčinnosti dobových lékařských postupů. Zdá se, že nemocní upřednostňovali možnost poprosit Pannu Marii o pomoc osobně a přímo v Hájku, a teprve když jim to okolnosti či zdravotní stav znemožňovaly, uchylovali se k prosbám na dálku.

U některých prosebníků (tam, kde to mělo smysl vzhledem k povaze onemocnění, kde to umožnila existence matričních knih apod.) se povedlo stanovit dobu, o kterou své zázračné uzdravení přežili. V patnácti takto 9 Především je třeba upozornit, že podobná srovnání jsou metodicky nekorektní. Pro údaje ze Svaté Hory viz HOLUBOVÁ, M., Zázračná uzdravení ve světle svatohorských knih zázraků, Český lid LXXXIX/3, 2002, s. 227. Zde se uvádí tato sociální skladba prosebníků: městské obyvatelstvo 33,1 %, šlechta 25,7 %, vesnické obyvatelstvo 22,8 %, duchovenstvo 17,2 %, vojáci 1,2 %. Pro údaje z Bezdězu viz MIKULEC, J., Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích, Praha 2013, s. 209, kde se (po přepočtu) uvádí: šlechta 37 %, duchovenstvo 14 %, úřednictvo 16 %, měšťané 13 %, sedláci 2 %, stav neurčen 18 %.

zdokumentovaných případech figurují převážně příslušníci tehdejších elit (šlechtici, doktoři teologie) a doba jejich „přežití“ je měřitelná spíše v letech než v měsících, což lze mj. považovat za doklad přeceňování nebezpečnosti jejich těžkých nemocí.10 Je však třeba také dodat, že v Hájku svatém bývá u dospělých urozených osob přesnější charakteristika jejich onemocnění spíše zamlžována, snad s ohledem na dobové zdvořilostní zásady.

X. Za zázraky se platilo, zázraky poutnímu místu přinášely bohatství. V různých dochovaných hájeckých písemnostech lze najít seznamy darů a jejich dárců,11 v nich lze pak skutečně dohledat některé předměty zmiňované v jednotlivých záznamech Hájku svatého jako votivní dary (stříbrné pacholátko, stříbrný prs, stříbrné oči, stříbrné lampy, voskové nohy, liturgické předměty, šátek vyšívaný zlatem apod.). Na pozadí primitivní „sakrální ekonomiky“ však vyvstávají obecnější otázky.

Zaslíbení Panně Marii (a případně jiným svatým) zakládalo vztah, jehož podstatou je myšlenka do-ut-des, tedy já dám, ty dáš. Ve sledovaných záznamech hájeckých zázraků lze odlišit v podstatě dva základní modely tohoto vztahu: prosebník buď „platí předem“, nebo až po uzdravení. Případy „platby předem“ se v záznamech Hájku svatého objevují jen zřídka, a to vesměs v situacích, kdy už byl prosebníkům dobrý každý záchranný prostředek (typicky v obavách před nákazou morem). Drtivá většina hájeckých vyslyšení ale svědčí o opačném přístupu prosebníků: platí se až po uzdravení, po záchraně.

V tomto ohledu postupovali barokní katolíci docela racionálně, přinejmenším ve srovnání s dnešními zájemci o alternativní léčebné metody.

XI. Je možné, že zejména v prvních desetiletích dějin loretánské kaple tvořili háječtí prosebníci společně s autoritami poutního místa jakousi užší a co do projevů zbožnosti entuziastičtější religijní skupinu. Existenci takové skupiny nelze doložit explicitními formulacemi 10

Časový odstup mezi zázračným uzdravením a úmrtím zjišťoval u pěti prosebníků uvedených v Lauritschově knize zázraků Panny Marie Rušánské v Jičíně již Miloš Sládek. Informace o sociálním postavení tamních uzdravených sice chybí, dá se ale předpokládat, že šlo spíše o příslušníky vrstev vskutku lidových. Nepříliš překvapivě se ukázalo, že u vážných onemocnění byla trvalost zázračného uzdravení malá a pohybovala se v řádu měsíců. Srov. SLÁDEK, M., Zázračná uzdravení a „dobrotivá vzhlédnutí“ v literatuře českého baroka, in: POKORNÁ, Z. (ed.), Česká literatura doby baroka, sborník k české literatuře 17. a 18. století, Literární archív, sborník Památníku národního písemnictví (27), Praha 1994, s. 254–255.

11 Pro přibližný soupis chrámového pokladu v Hájku viz WIRTH, Z., Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do počátku XIX. století. Politický okres Kladenský, Praha 1907, s. 29. Zajímavě k témuž také PŘIBYL, V., Jako jabloň mezi lesními stromy. Pohled do dějin františkánského kláštera v Hájku, Slaný 2010, s. 8 (pozn. 6). Obsáhlé inventáře majetku jsou k dispozici v dochovaných hájeckých písemnostech, viz např. NA Praha, ŘF, i. č. 423, č. kn. 31, Paměti konventu v Hájku. Pozoruhodné líčení ekonomických poměrů v Hájku je k nalezení v překladech a opisech pamětních knih (původcem opisu je dle všeho Anselm Spálenka); zde se uvádí, že k r. 1715 činil úhrn zádušního a klášterního jmění 21 217 zlatých, srov. NA Praha, ŘF, i. č. 2618, Hájek dějiny.

Slánské rozhovory 2019 v pramenech, hovoří však pro ni indicie, které text Hájku svatého při pozorném čtení nabízí. Jde např. o to, že v nejstarších hájeckých zázracích figurují příslušníci rodiny Žďárských, ale také jejich příbuzní a lidé v rodinách těchto příbuzných sloužící, dále lidé u Žďárských zaměstnaní (většinou na důležitých místech), lidé z nejvyšších příček patriciátu ve Žďárskými vlastněném Kladně a v Martinici vlastněném Slaném, figuruje zde tachlovický farář, figuruje zde autor Žďárskými objednaného pojednání o loretánské kapli v Hájku a v jiném případě zase překladatel, autor a tiskař dalších obdobných pojednání, figurují zde doktoři teologie z kanceláře arcibiskupa a později kardinála Vojtěcha Arnošta z Harrachu, velkého milovníka hájecké Madony, figuruje zde mnoho dalších…

Každý každého nejspíš osobně neznal, dá se však očekávat, že navzájem byli pospojováni sítí rozvinutých sociálních vazeb. A jde např. také o to, že ohrožující situace, z nichž byly shora uvedené osoby zázračně zachráněny, často (ne vždy!) svým charakterem patřily k těm nejméně nebezpečným… Co tedy příslušníky předpokládané religijní skupiny spojovalo? Pro všechny byly zázraky výra-

4. V ambitech kláštera v Hájku, foto kol. r. 1940. (soukromá sbírka)

zem přízně Panny Marie, potvrzením vlastní (katolické) identity; všichni zázraky potřebovali, ve svých životních osudech je proto snadno nacházeli a své zkušenosti s nimi ochotně zveřejňovali. Těm níže sociálně postaveným (služebníkům, úředníkům) mohl zázrak posloužit k demonstraci vlastní loajality s vrchností, u jednotlivců pohybujících se na vrcholu společenské hierarchie zázrak jakožto důkaz Boží milosti opravňoval jejich politické postoje, případně byl nástrojem k demonstraci „korektní“ podoby zbožnosti.

Existence hájecké religijní skupiny zůstává pouhou hypotézou, ovšem hypotézou dobře odpovídající okolnostem, za kterých poutní místo v Hájku vzniklo: na počátku bylo třeba hájeckou Madonu obdařit divotvornými schopnostmi a za zázrak se dalo považovat ledacos… Není však nutné obviňovat hájecké prosebníky přímo z „podvádění“, pouze se ukazuje, že představa cíleného „rozjezdu“ nového poutního místa nekolidovala s jejich morálně-náboženskými postoji. A to je ostatně také poznatek o podobě jejich zbožnosti (obr. 4).

Slánské rozhovory 2019 Dvě výročí poutní cesty do Hájku Kateřina Pařízková K poutnictví patří především cesty, pro potěchu oka i duše okrášlené stromovými alejemi a drobnými sakrálními stavbami. V ojedinělých případech byly tyto stavby svou formou jednotné rozmístěny po celé délce poutní trasy. Jedna z těchto jedinečných barokních cest prochází od východu na západ z Prahy do Hájku u Červeného Újezdu, stavba výklenkových kaplí na této cestě byla zahájena právě před třemi sty lety, v roce 1720. Po tolika letech své existence je již původní trasa neúplná a mnoho zastavení na ní chybí. Přesto se řadí mezi naše čtyři ikonograficky výjimečné poutní cesty s jednotnými kaplemi, jejich velikostí dokonce na první místo1 (obr. 1).

Tři sta let od založení kaplí na poutní cestě V samém srdci františkánského kláštera Hájek se ukrývá naše nyní nejstarší loretánská stavba.5 Tuto Santa casu nechal postavit tehdejší majitel panství Červený Újezd Florián Jetřich Žďárský, aby do ní umístil zázračnou sochu dotýkané loretánské Madony, kterou si přivezl v roce 1622 přímo z italského Loreta. Pro stavbu kaple zvolil bažantnici – hájek (odtud pozdější název Silva Sacra či Waldl) nedaleko svého červenoújezdského sídla.

Jeho syn František Adam Eusebius nechal okolo loretánské kaple postavit klášter, kam byli uvedeni jako správci příslušníci řádu františkánů. Z jejich popudu byla v lednu 1720 podána k arcibiskupské konzistoři žádost o povolení postavit na cestě z Prahy do Hájku dvacet jednotných výklenkových kaplí. Žádosti, kterou předložil tehdejší

1. Mapa poutní cesty, vydaná sdružením Poutní cesta Hájek. (výřez, nakladatelství Žaket, 2018)

Popis tří poutních cest, předchůdkyň cesty hájecké: 1/ Březnice – Svatá Hora, stavba 1659–1670, počet kaplí 16 (nahradily původně postavené dřevěné kříže), dochovaných 6, délka cesty cca 20 km. Ikonografie: oboustranné kaple, směr z Březnice tajemství svatého růžence, směr do Březnice svatí patroni českých zemí.2 2/ Praha – Stará Boleslav (Via Sancta), stavba 1670–1680, počet kaplí 44, dochovaných 16, délka cesty cca 30 km. Ikonografie: scény z legend o životě sv. Václava, doplněné o obrazy z mariánských poutních míst. Podle nich nesla každá kaple své jméno.

Hájecká měla číslo 21, zbořena byla při stavbě železniční zastávky Kbely.3 3/ Choceň – Hemže, stavba 1718, počet kaplí 7 (přestavěny v roce 1854), délka cesty cca 3 km. Ikonografie: výjevy ze života Panny Marie.4 1

O historii poutní cesty a poutí s ní souvisejících více PAŘÍZKOVÁ, K., Barokní poutní cesta do Hájku u Prahy, Folia Historica Bohemica XXV/2, 2010; TÁŽ, Procesí a poutníci na poutní cestě do Hájku u Prahy, Časopis Národního muzea, řada historická, č. 181/1–2, 2012.

2 ŠTVERÁKOVÁ, H., Křížová cesta z Březnice na Svatou Horu, in: Podbrdsko, sborník Státního okresního archivu v Příbrami XIII/2006, s. 89–110.

3 KURANDA, M., Z Prahy do Staré Boleslavi svatou cestou podél čtyřiačtyřiceti kapliček a Svatováclavskou cestou ze Staré Boleslavi do Prahy, Stará Boleslav 2009.

4 TOMEK, V., Choceňská tabla (1916), uložena v archivu Orlického muzea v Chocni.

hájecký kvardián P. Václav Doudlebský, bylo v květnu téhož roku vyhověno a v srpnu povoleno položení základního kamene.6 Důvodem k postavení kaplí na cestě z Prahy do Hájku byla zřejmě snaha o důstojnou oslavu stého výročí zahájení stavby loretánské kaple (1623).

Zároveň by došlo k významné podpoře již tak hojně navštěvovaného poutního místa. Mohla to být i touha vyrovnat se starším poutním cestám s řadou jednotných kaplí směřujícím na Svatou Horu u Příbrami a do Staré Boleslavi k Palladiu země České.

Pro stavbu kaplí do Hájku vznikl kreslený návrh bez signatury, rozdělený na dvě varianty (obr. 2). Tento návrh, původně zakreslený v nedochované pamětní knize kláštera A, převzal a otiskl Antonín Podlaha do svých Posvátných míst Království českého.7 Ke stavbě byl vybrán návrh s obdélníkovým tvarem výklenku, v literatuře je někdy uváděno, že byly postaveny ve vlašském stylu. Někteří badatelé se přiklánějí k názoru, že návrh je dílem Jana Ferdinanda Schora, v pramenech doloženého malíře fresek hájeckých kaplí. Na dochovaných kaplích je dodnes patrné, že při stavbě dodrželi zvolený archi5 PŘIBYL, V., Jako jabloň mezi lesními stromy. Pohled do dějin františkánského kláštera v Hájku, Slaný 2010. Zde odkaz na prameny a literaturu k loretě a klášteru v Hájku, s. 4–5.

6 Národní archiv (NA) Praha, fond Řád františkánů (ŘF), i. č. 2618, Dějiny Hájek – výpisky z pamětních knih.

7 PODLAHA, A., Posvátná místa Království českého, díl VII, vikariát Slanský, Praha 1913, s. 253.

Slánské rozhovory 2019

2. Návrh k postavení kaplí poutní cesty do Hájku. (repro z knihy PODLAHA, A., Posvátná místa Království českého, díl VII, s. 253)

tektonický tvar a že kaple ozdobili navrženými kamennými prvky, ale zda bylo na všech vytvořeno i plánované štukování, to se díky mnoha dalším nutným opravám nedá potvrdit. Podle Schuberta bylo architektonické řešení dodrženo určitě u kaple č. 1, kde bylo vystupující zdivo pilastrů provázáno se zdivem původním.8 Podle průzkumu ostatních dochovaných kaplí tyto prvky chybějí, snad bylo při pozdějších opravách zdivo odstraněno, nebo nebylo těchto ozdobných prvků při výstavbě dále používáno.

Stavba započala v srpnu 1720, financovaná byla z darů pozdějších patronů kaplí, kteří se zúčastnili finanční sbírky. Ve fondu řádu františkánů je uložen sešitek čtvercového formátu z roku 1720, nadepsaný Notitia der jenigen zu denen auf der nach dem heiligen Waldl sonsten Haÿeck genandt führenden Straßen neu zuerbauen habenden Capellen baÿ Mir Geörg Ernest Hÿpsch abgeführten und Widerumb bezahlten geldern. Anno 1720 et Sequenti8 SCHUBERT, A., O kaplích zapomenuté poutní cesty, Památky středních Čech, XIII/2, 1999, s. 49.

bus, založený v roce 1720 apoštolským syndikem Jiřím Arnoštem Hypshem (dále v textu uváděný pouze jako Notitia).9 Podle syndikovy evidence byl jako první dárce finanční částky na stavbu kapliček zapsán v měsíci září 1720 hrabě Černín částkou rovných dvě stě zlatých.

Většina dárců přispěla jednotnou sumou, rozpočet byl původně na částku 220 zlatých na jednu kapli. Po sečtení všech výdajů z různých pramenů vyšly náklady na 216 zlatých. Peníze se sbíraly dlouho a ještě v roce 1727 nebyly zdaleka všechny náklady na výstavbu a výmalbu kaplí od donátorů pokryty. První výdaj, zaznamenaný k datu 6. září 1720, patřil kameníkovi, který obdržel prvních 40 zlatých. Tělo kaplí je vystavěno z opuky, která se těžila v jejich bezprostředním okolí, pískovec na kamenné prvky pocházel pravděpodobně z nedalekých Žehrovic. Částečně bylo při stavbě použito cihel, v jednom případě je zaznamenána platba jmenovitě do cihelny staroměstské. Výdaje jsou dále psány na stavebního mistra, zedníka, malíře, tesaře a vazače, na povozy, na lámání kamene, na cihly a barvy. Kamenickým mistrem se stal Frantz Herstorffer, stavebním mistrem František Fortin. V Národním archivu se dochovaly kvitance z roku 1723, a to jak Fortinova, tak Herstorfferova (resp. jeho manželky), vyplacené na základě kontraktu uzavřeného s urozeným panem Jiřím Hypschem z hájeckého kláštera. Z toho vyplývá, že na jaře roku 1723 stály všechny kaple v hrubé stavbě včetně kamenných prvků. Vnitřní malířská výzdoba kapliček se podle výdajů uvedených v Notitia protáhla až do června 1727, kdy zde byly zaznamenány poslední vyplacené částky malíři a zedníkovi.

Ten byl zapotřebí pro natahování štuku, do kterého byly následně malovány obrazy technikou al secco.10 Podle toho, že malíř dostával pravidelné částky ve výši 30 zlatých za kapli, je jisté, že v době stoletých oslav v červnu 1723 bylo vymalováno pouze dvanáct kaplí. Zbylé byly dokončovány ještě další čtyři roky. Malba erbů jednotlivých mecenášů pokračovala až do roku 1732, kdy se patronkou patnácté kaple stala Anna Marie velkovévodkyně Toskánská. Právě ona se v tom čase stala novou majitelkou tachlovického panství, přes které cesta vedla.

Na otázku, proč bylo kaplí navrženo a postaveno mezi Prahou a Hájkem právě dvacet, nebyla dosud nalezena uspokojivá odpověď. Kaple jsou stavěny v nepravidelných rozestupech od 700 do 1600 metrů. Srovnání jejich polohy se starými mapami naznačuje, že kaple byla vždy postavena až za významným rozcestím, výklenkem obrácená k jihu, aby mohly být obrazy lépe osvětlené.

Dochovala se závěrečná část konceptu františkánského 9 NA Praha, ŘF, kart. 120, i. č. 2628. Prostřednictvím účetního, světské osoby, tzv. apoštolského syndika, mohli řeholníci přijímat movitý a nemovitý majetek, případně naturálie. Hypsch vedl účty v tomto sešitě až do r. 1724, kdy zemřel. Poté jeho úřad převzal Jan Michal Ham, který je zaznamenával až do roku 1727. Dál v sešitě účty vedeny nejsou, ačkoliv kaple ještě zdaleka nebyly dohotoveny.

10 HAMPL, P., Restaurátorská zpráva ze dne 10. listopadu 2000, knihovna NPÚ Praha, oddělení evidence, dokumentace a informačních systémů, č. i. 8791, RZ 109 B.

Slánské rozhovory 2019 kněze Ondřeje Partečka (Andreus Parteczko) s návrhy, jaké náměty budou do kaplí vymalovány.11 Koncept je datován 28. června 1721, podepsán a odsouhlasen páterem Doudlebským. Malby na omítce ve výklencích kaplí byly děleny horizontálně a znázorňovaly výjevy ze života Panny Marie a sv. Františka. Obrazy doplňovaly latinské nápisy, jejich obsah lze nalézt v písemných pramenech hned několikrát, a to jak v latinském, tak i v německém znění. Některé z nich obsahovaly chronogramy. Chronogram na první a poslední kapli nesl letopočet 1721.

Po stranách výklenků se objevily bohaté pestrobarevné barokní ornamenty. Ještě v roce 1997 bylo možné jejich zbytky vidět v kapli č. 10 v Karlovarské ulici. Nyní je tato kaple nově opravena, bohužel původní výmalba bočních stran výklenku nebyla podle dochovaných zbytků zrestaurovaná. Dále byly kaple ve výklenku nad římsou ozdobeny erby jednotlivých patronů kaplí. Hájecká erbovní galerie jasně odrážela hierarchické vztahy dobových českých společenských elit. Patronem první kaple směrem od Prahy se stal pražský arcibiskup jako nejvyšší zástupce duchovního stavu v zemi. V dalších kaplích pak byly vymalovány erby jednotlivých místodržících, tedy zástupců stavu panského a rytířského podle hierarchie jednotlivých zemských úřadů a jejich úředníků mezi lety 1720–1734.12 Jak již bylo výše uvedeno, prvním malířem fresek se stal Jan Ferdinand Schor (1686–1767). V žádné literatuře, v žádném archivu se nedochovalo jediné vyobrazení, které by zachytilo vzhled obrazu a jeho rozvržení v hotových kaplích, jako se například v případě poutní cesty staroboleslavské zachovaly Dvořákovy rytiny u Tannera.13 Podle Podlahova popisu sice víme, co bylo v jednotlivých kaplích zobrazeno a jaké nápisy obrazy doprovázely, ale náměty a rozvržení jednotlivých postav si musíme domýšlet podle tehdejšího způsobu znázornění výjevů ze života světců. Malíř J. F. Schor byl inženýrem profesorem na stavovské technice v Praze, významným architektem, autorem fortifikačních návrhů a regulačních úprav vltavské kaskády. Také byl na žádost arcibiskupa Ferdinanda z Khuenburgu, tedy patrona a donátora kaple č. 1, autorem sedmi velkých plánů na dostavbu chrámu sv. Víta, na jehož provizorní západní průčelí namaloval na arcibiskupovo přání velkou fresku.

Se způsobem práce tohoto autora se lze dnes seznámit v letohrádku zvaném Amerika. Stavbu, kde je nyní umístěno Muzeum Antonína Dvořáka, vymaloval Schor na zakázku hraběte Michny z Vacínova.

11 NA Praha, ŘF, kart. 120, i. č. 2628, Kapličky při cestě do Hájku 1720–1913.

12 NA Praha, ŘF, č. kn. 215, Fundatores & Patroni.

13 TANNER, J., Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavě k nejdůstojnější rodičce Boží Panně Marii, čtyřidcíti a čtyřmi krásnými stavuňky; podle počtu litanie Lauretánské titulum Václava, dědíče českého na smrt odjezdem, a potom těla přenešením posvěcená, nyní také malováním životem a zázraků jeho okrášlená…, l. české vydání Praha 1679, 2. vydání Praha 1692, v němčině Praha 1680, latinsky Praha 1690. Obrazy vytvořil rytec Samuel Dvořák st.

3. Scheiwlův obraz v kapli č. 4 – Anděl snáší Pannu Marii sv. Alžbětě.

(AHMP, sbírka fotografií, i. č. I 11388)

V účetních zápisech Notitia je uveden jménem ještě jeden malíř. V roce 1727 obdržel částku 20 zlatých Carl Morawitz. Pravděpodobně se jedná o Karla Moravce, nebo také Moraviniho, dvorního malíře velkovévodkyně Toskánské. Jestli to byl on, komu byly později vyplaceny další částky za malbu, se lze také jenom domnívat.

Po součtu všech plateb vyplacených malířům je jisté, že fresky v kaplích byly dokončeny v roce 1727. Samotné kaple byly definitivně dohotoveny a doplaceny až v roce 1737, tehdy byla také zřízena fundace na jejich opravy.14 Ačkoliv byly Schorovy fresky v kaplích několikrát opravované, v polovině 19. století se staly včetně nápisů nezřetelné. Při poslední velké opravě zbylých čtrnácti kaplí (1898–1904) již zůstaly neopravené a do zamalovaných výklenků byly ukotveny obrazy, malované na plechu – in lamina ferrea. Jejich obsahem zůstaly pouze výjevy ze života Panny Marie. Autorem obrazů se stal akademický malíř Josef Scheiwl (1834–1912), který dříve restauroval v Hájku obrazy umístěné v lunetách ambitu.

Tento malíř, v církevních kruzích velice oblíbený, po sobě zanechal v Čechách a na Moravě mnoho oltářních obrazů, v pražském kostele sv. Štěpána dokonce velké fresky, taktéž sgrafita postav na průčelí vyšší dívčí školy ve Vodičkově ulici. V roce 1857 byl pověřen čestným úkolem vymalovat české korunovační klenoty. Ani plechové obrazy tohoto mistra se do dnešních dnů nedochovaly, z hájeckých kaplí byly odstraněny po II. světové válce.

14

NA Praha, ŘF, kart. 118, i. č. 2618, Kapličky vedoucí do Hájku.

Slánské rozhovory 2019 Jejich osud je neznámý, zůstaly po nich pouze kotvící otvory, dodnes viditelné u kaple č. 12. Je velká škoda, že ani Scheiwlovy obrazy nebyly více zdokumentovány, na dochovaných fotografiích jsou pouze nezřetelné výjevy (obr. 3).

Kaple, v průběhu své třistaleté existence mnohokrát opravované, měly na svou údržbu přímo zřízený fond. Se souhlasem provinciála františkánského řádu byl v srpnu 1733 uložen obnos 4000 zlatých, z jehož úroku měly být financovány opravy. Zároveň dle domluvy odváděli jednotliví patroni kaplí do fondu pravidelnou částku. O opravách kapliček se vedly záznamy v Knize počtů, která byla vedena od roku 1727 do roku 1773, zřejmě jako pokračování sešitu Notitia.15 V letech 1727–1742 zde byly zaznamenány další výdaje za zedníka a malíře. Za předpokladu, že se kaple v uvedených letech postupně dokončovaly, nešlo pravděpodobně v těchto případech o opravy kaplí, ale pouze o dokončení jejich výzdoby. Peníze na opravy byly však skutečně potřeba, první velká obnova proběhla již v roce 1750, kdy byla na renovaci všech dvaceti kaplí vyplacena částka 239,39 zlatých staviteli, kameníkovi a malíři. Další rozsáhlá oprava včetně obnovy maleb proběhla v letech 1773–1774.

Je zřejmé, že už tenkrát, stejně jako dnes, trpěly kaple na svých stanovištích, většinou nechráněné v otevřené krajině, špatnými povětrnostními podmínkami. Jedna z kaplí byla opravována po zásahu bleskem, jiná musela být zpevněna železnými pásy. Z písemných pramenů je jisté, že se františkáni pečlivě starali o údržbu kaplí až do doby, než císař Josef II. fond zřízený na jejich opravy bez náhrady zrušil. Poté byla pro opravy kaplí zřízena v klášteře alespoň pokladnička. Záznamy o všech opravách lze nalézt až do roku 1883, ale v průběhu 19. století již byly kaple opravovány velmi nepravidelně. Z dochované korespondence vyplývá, že se staly pro františkány přítěží a i s jejich souhlasem byly postupně bourány.

Na začátku 20. století jich zůstalo stát pouze čtrnáct, všechny byly opraveny a opatřeny zmíněnými plechovými obrazy. Erby patronů již obnoveny nebyly. Dalších sto let nebyly kaple, až na výjimku čísla šest, udržované.

První velká obnova proběhla až v roce 1999 u posledních dvou kaplí před Hájkem, Praha 6 a Praha 17 provedly velké opravy postupně v letech 2000–2011. Při nich byly dokonce dvě z kaplí přemístěny na nová stanoviště.

Všechny stavební úpravy se ale týkaly pouze samotné stavby, obrazy ve výklencích ani erby patronů nebyly nijak obnoveny ani připomenuty. V současné době se opět ukazuje potřeba obnovy omítek i kamenných prvků, městská část Praha 6 již kaple zdárně opravuje, ostatní kaple na tento zásah čekají. Bude pěkné, pokud se stihne vše opravit v roce, kdy kaple slaví třísté výročí svého založení.

15

NA Praha, ŘF, č. kn. 216, Liber Rationum quoad Capella versus Pragam Sitas. Pozdější evidence oprav viz NA Praha, fond České gubernium, Fundační komise, kart. 405, i. č. 766, sign. T 4-1.

4. Kaple č. 20 před poslední opravou. (foto autorka, r. 1997)

Dvacet let od obnovy úseku Litovice – Hájek Druhým výročím, které si v tomto roce na poutní cestě připomeneme, je obnova posledního úseku poutní cesty mezi sběrným dvorem (T.O.P. Umwelt) a silnicí č. III/0056 Červený Újezd–Hájek–Břve. Jedná se o tu část, která byla násilně zničena v období tzv. kolektivizace v padesátých letech 20. století. Tehdy byly vyvlastněné pozemky scelovány a po staletí sloužící cesta do Hájku násilně rozorána. Zůstal pouhý náznak cesty od tehdejší Osevy směrem na západ a torzo hrušňové aleje. Uprostřed polí mezi Litovicemi a Hájkem zůstaly osamoceně stát čtyři kaple, z nichž jedna zmizela beze zbytku v sedmdesátých letech minulého století, z druhé zůstala hromada sutin. V únoru roku 1997 se několik hostivických občanů rozhodlo obnovit po více jak sto letech spolek Hostivít, ve městě tak vzniklo první občanské sdružení po listopadu 1989.16 Jeho předsedou a hybatelem veškerého dění se stal Ing. Jiří Pergl, dlouholetý hostivický kronikář.17 Jednou z prvních akcí tohoto spolku byla velikonoční vycházka za Litovice s úkolem zjistit stav kaplí před Hájkem. Po shledání jejich neuspokojivého stavu se členové spolku rozhodli požádat o některý z grantů k zajištění financí na jejich záchranu. Do svých 16

Původní Čtenářsko-podporující spolek pro Hostivici a okolí existoval v letech 1889–1948, http://hostivická historie.cz/spolky/hostivít, vyhledáno 29. 12. 2019.

17 Hostivít znovuzrozený, Hostivický měsíčník, č. 4, 1997, s. 10; Kapličky, Hostivický měsíčník, č. 5, 1999, s. 6. Za další podklady k počátkům obnovy poutní cesty do Hájku děkuji paní Nadě Stejskalové, která mi zpřístupnila pozůstalost po Ing. Perglovi.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 plĂĄnĹŻ zainteresovali stĹ™edoÄ?eskĂŠ pamĂĄtkĂĄĹ™e a postupnÄ› i zastupitele okolnĂ­ch obcĂ­ (Hostivice, JeneÄ?, ChĂ˝nÄ› a ČervenĂ˝ Ăšjezd). Grant sice nezĂ­skali, ale prvnĂ­ finance pĹ™iĹĄly od Ministerstva kultury z fondu pro ohroĹženĂŠ pamĂĄtky a nejnutnÄ›jĹĄĂ­ opravy mohly bĂ˝t zahĂĄjeny.

Do prĂĄce okolo zprĹŻchodnÄ›nĂ­ zbytku poutnĂ­ cesty, penetrace opukovĂ˝ch kamenĹŻ na kapli, zasypĂĄnĂ­ liĹĄÄ?Ă­ch nor, vytrhĂĄnĂ­ a vysekĂĄnĂ­ mnoĹžstvĂ­ nĂĄletĹŻ a dalĹĄĂ­ch pracĂ­ vÄ?etnÄ› stavby leĹĄenĂ­ se dobrovolnÄ› zapojilo mnoho ochotnĂ˝ch rukou, nejen z řad Ä?lenĹŻ spolku. Se zahĂĄjenĂ­m jednĂĄnĂ­ o obnovÄ› trasy poutnĂ­ cesty pomohl odbor regionĂĄlnĂ­ho rozvoje tehdejĹĄĂ­ho OkresnĂ­ho úřadu pro Prahu-zĂĄpad, prvnĂ­ bylo svolĂĄno na leden 1999 do ČervenĂŠho Ăšjezdu.

ObeslĂĄny byly vĹĄechny jiĹž zmĂ­nÄ›nĂŠ obce, pĹ™izvĂĄni zĂĄstupci MÄ›stskĂŠho úřadu Prahy 6, pamĂĄtkåřů, řådu frantiĹĄkĂĄnĹŻ a samozĹ™ejmÄ› spolku HostivĂ­t. Na tĂŠto prvnĂ­ schĹŻzce byly stanoveny vĹĄechny Ăşkony potĹ™ebnĂŠ pro obnovu cesty, pĹ™edevĹĄĂ­m pĹ™evĂŠst pozemky na jednotlivĂŠ obce, cestu novÄ› zaměřit a vytyÄ?it, kaple prozkoumat a opravit. JednĂĄnĂ­ pozdÄ›ji probĂ­hala i s tehdejĹĄĂ­mi nĂĄjemci pozemkĹŻ ohlednÄ› umoĹžnÄ›nĂ­ přístupu na novÄ› vyměřovanou cestu a k opravovanĂ˝m kaplĂ­m, Ä?ĂĄst pozemkĹŻ jiĹž proto nebyla obdÄ›lĂĄna, u ostatnĂ­ch se Ä?ekalo na sklizeĹˆ, Ä?ĂĄst pozemkĹŻ musela bĂ˝t dokonce obcemi odkoupena. ZaměřenĂ­ trasy cesty nakonec provedla bezplatnÄ› firma Euromap, s. r. o. Dlouho se jednalo i o zpĹŻsobu obnovy zbylĂ˝ch dvou kaplĂ­ na cestÄ›, o zajiĹĄtÄ›nĂ­ jejich zaměřenĂ­ a stavebnÄ› historickĂŠho prĹŻzkumu, snad nejvĂ­ce se diskutovalo o jejich barevnosti. StĹ™edoÄ?eĹĄtĂ­ pamĂĄtkĂĄĹ™i nakonec prosadili Ä?ervenobĂ­lou variantu, provedenĂ­m se tolik liĹĄĂ­cĂ­ od jiĹž opravenĂ˝ch kaplĂ­ na územĂ­ hlavnĂ­ho mÄ›sta (obr. 4).

Aby novÄ› zrekonstruovanĂĄ cesta nezĹŻstala holĂĄ, byl opÄ›t zdarma vypracovĂĄn projekt na vysazenĂ­ jednostrannĂŠho stromoĹ™adĂ­ na jejĂ­ jiĹžnĂ­ okraj. VysĂĄzenĂĄ lipovĂĄ alej (celkem 125 stromĹŻ) byla realizovĂĄna z penÄ›z Agentury pro ochranu přírody a krajiny. S tĂ­mto grantem mÄ›l ale spolek velkĂŠ a dalekosĂĄhlĂŠ problĂŠmy. Z neznalosti a neopatrnosti nebyla dodrĹžena tzv. rozpoÄ?tovĂĄ kĂĄzeĹˆ, faktury byly proplacenĂŠ v jinĂŠm termĂ­nu a na potĂ­Ĺže s úřady bylo zadÄ›lĂĄno. FinanÄ?nĂ­ úřad nejenĹže Şådal

5. NovĂĄ vĂ˝sadba u opravenĂŠ kaple Ä?. 20. (foto autorka, r. 2000)

6. Nostalgickå vzpomínka na cestu před poslední úpravou. (foto autorka, r. 2011)

o vrĂĄcenĂ­ celĂŠ dotace, ale jeĹĄtÄ› vypoÄ?etl penĂĄle za jejĂ­ neoprĂĄvnÄ›nĂŠ drĹženĂ­. CelkovĂĄ dluĹžnĂĄ Ä?ĂĄstka pĹ™esĂĄhla pĹŻl milionu korun. Teprve po dvouletĂ˝ch jednĂĄnĂ­ch bylo vĹĄe uvedeno na pravou mĂ­ru a Ä?lenovĂŠ spolku si mohli spokojenÄ› oddechnout. Cesta byla obnovena, obÄ› kaple opraveny a novÄ› vysazenĂ˝m lipkĂĄm se daĹ™ilo (obr. 5). Ale spolek HostivĂ­t po tĂŠto nepříjemnĂŠ zkuĹĄenosti jiĹž svou Ä?innost neobnovil. Po dvaceti letech jsou z lip krĂĄsnĂŠ vzrostlĂŠ stromy, kterĂŠ poutnĂ­kĹŻm zpříjemĹˆujĂ­ cestu. NovÄ› obnovenĂĄ cesta se stala souÄ?ĂĄstĂ­ cyklotrasy Ä?. 201, za tÄ›ch uplynulĂ˝ch dvacet let byla jiĹž dvakrĂĄt (sic!) rekonstruovanĂĄ, stala se z nĂ­ ĹĄirokĂĄ ĹĄtÄ›tovĂĄ silnice umoĹžĹˆujĂ­cĂ­ pohodlnĂ˝ prĹŻjezd osobnĂ­ch aut. V roce 2017 byla od zĂĄkladĹŻ obnovena zřícenĂĄ kaple Ä?. 18.

Za dobu tĹ™istaletĂŠ existence se po poutnĂ­ cestÄ› proĹĄla mnohĂĄ slavnĂĄ procesĂ­, projelo se po nĂ­ mnoho koÄ?ĂĄrĹŻ s vĂ˝znamnĂ˝mi osobami, od cĂ­saĹ™e po arcibiskupy.

V minulĂŠm stoletĂ­ se objevily snahy cestu vymazat jak z pamÄ›ti, tak nÄ›kde i z povrchu zemskĂŠho. Nepovedlo se. ZapomenutĂĄ starĂĄ poutnĂ­ cesta po letech znovu oĹžila po celĂŠ svĂŠ nÄ›kolikakilometrovĂŠ dĂŠlce. PotkĂĄte na nĂ­ nejen procesĂ­ s poutnĂ­ky, ale takĂŠ cyklisty, bruslaĹ™e, dĂĄlkovĂŠ běŞce Ä?i pejskaĹ™e a maminky s koÄ?ĂĄrky. CelĂĄ trasa cesty i s opravenĂ˝mi kaplemi se pomalu dostĂĄvĂĄ do povÄ›domĂ­ veĹ™ejnosti, nÄ›kterĂŠ Ăşseky se obnovujĂ­, Ä?i se alespoĹˆ hledajĂ­ vhodnÄ› prĹŻchozĂ­ varianty. Za obnovou a zachovĂĄnĂ­m poutnĂ­ cesty z Prahy do HĂĄjku stojĂ­ mnohaletĂŠ ĂşsilĂ­ úřadĹŻ, spolkĹŻ i jednotlivcĹŻ. Oslavy dvou vĂ˝roÄ?Ă­ se chystajĂ­ na rok 2020, pĹ™idejte se i vy (obr. 6).

Slánské rozhovory 2019 Pobělohorská kázání o svátku Zvěstování Panně Marii Miloš Sládek Scénu zvěstování Panně Marii (dříve běžně označováno jako zvěstování Panny Marie) známe všichni jak z Bible, tak z množství děl výtvarného umění. K prosté, chudé, mladičké dívce sestoupí do městečka Nazaret archanděl Gabriel a po krátkém rozhovoru Maria svolí k tomu, aby se stala matkou Božího Syna. Z evangelií, která jsou součásti kánonu, vše popisuje pouze Lukáš (Lk 1,26-38). Události z doby před počátkem Kristova veřejného působení jsou obvykle v evangeliích zachyceny jen velmi stručně, v tomto kontextu působí celý komentovaný dialog mezi archandělem a Marií relativně barvitě (obr. 1, 2).

Přesto nepatří toto téma ke snadným kazatelským úkolům. Jako by vše již bylo o této zásadní události z dějin lidské spásy řečeno, překážku jistě vytváří i určitá intimita celé scény, za slovy dialogu přirozeně cítíme stejně jako naši předci velké tajemství, jen částečně odhalené myšlenkami některých teologických autorit. Mimochodem, v Novém zákoně se toho až překvapivě málo odehrává uvnitř domečku mezi čtyřma očima. Prastará, ale stále aktuální otázka tedy zní, jak prezentovat v teologii nevzdělaným lidem veliká tajemství, jak transformovat do každodenně užívaných pojmů mnohé subtilní myšlenky a slovy těžko uchopitelné děje.

Zřejmě nejjednodušší bylo celý úryvek z Lukáše převyprávět a okomentovat, tedy forma tzv. nízké homilie. Tento přístup, ovšem poněkud rozšířený údaji z širší křesťanské tradice a několika exkurzy, zvolil ve své Postile katolické z roku 1691 jezuita Matěj Václav Štajer.1 Forma nízké homilie byla však v pobělohorském období vnímaná jako zastaralá, případně jako příliš snadná, a snad proto nenalezla přímé následovatele, alespoň pokud se týká tištěné kazatelské produkce.

Většina duchovních řečníků se snaží své posluchače upevnit v názoru, že význam události zvěstování je zcela mimořádný, kupříkladu jezuita Leopold Fabritius označuje události odehrávající se o půlnoci v loretánském domečku jako nejpozoruhodnější příhodu v dějinách lidstva: „Co svět stojí, nestalo se co divnějšího nad dnešní příhodu v Nazarétu!“2 K tomu, aby si posluchači uvědomili výjimečnost události, užívají kazatelé nejrůznějších paralel, pro srovnání nejčastěji volí v duchu dobově oblíbených interpretací (tzv. předobrazný výklad) scény ze Starého zákona a vždy pochopitelně snadno docházejí k závěru, že představený příběh je z hlediska významu jen nepatrným střípkem v porovnání se zvěstováním.

Není jistě náhodné, že se scénou zvěstujícího anděla 1 ŠTAJER, M. V., Postila katolická…, Praha 1691 (Knihopis č. 15 941), s. 763n.

2 FABRITIUS, L., Mravná naučení na všecky vejroční svátky…, díl II, Praha 1763 (Knihopis č. 2414), s. 92.

nejčastěji srovnávají příběhy o vyhledání vhodné nevěsty.

Kupříkladu theatin Karel Račín připomíná příběh o Eleazarovi, Abrahamově služebníku, který má za úkol přivést ženu pro Izáka a nachází Rebeku.3 Kněz Jan Norbert Platzer roku 1738 v této souvislosti zmiňuje Rachel provdanou za Jákoba, Abigail zasnoubenou Davidovi i příběh o Tobiášovi a Sáře, kde specifického prostředníka a pomocníka sehrává také archanděl.4 Jen výjimečně volí kazatelé pro paralelu nebiblický děj, kněz z Kněževsi u Rakovníka Antonín Jan Kelský připomíná slavné japonské poselství k papeži z roku 1585, ovšem také ono je přes veškerou délku cesty a pompu při audienci oproti zvěstování Panně Marii ničím jak vzhledem k postavám, tak i k věci, která je vyřizována, ale i z hlediska té, které je poselství sdělováno (přes veškerou úctu k církvi i papežské stolici).5 V duchu antitetické typologie, jakou použil už sv. Pavel v epištolách, bývá Maria v okamžiku zvěstování často přirovnávána ke starozákonní Evě. Karel Račín píše, že „jako od rozprávky a mluvení anjela zlého s Evou, dokavadž ona ještě pannou byla, zkáza, bída a to největší neštěstí na veškeren svět uvedeno bylo, tak od rozprávky a mluvení anjela Božího s Marií Pannou napravení celého světa pošlo.“6 Snad ještě s větším důrazem kázal na toto téma Antonín Jan Kelský: „Eva skrze anjelské vnuknutí učiněná jest matka všech umírajících, Maria skrze anjelské poselství učiněná měla býti matkou všech živých, Eva skrze anjela popuzená jest k pejše a k neposlušenství, a skrze to celý svět v moc a poddanost ďábelskou jest uvedla, Maria skrze anjela přivedená měla být k poniženosti a k poslušenství celému světu prospěšnému.“7 Velmi často se kazatelé také věnují postavám přímo či zprostředkovaně vystupujícím ve zvěstování.

Leopold Fabritius opět v duchu antitetické typologie uvažuje o úloze Krista v okamžiku zvěstování, vkládá mu dokonce do úst: „Adam chtěl býti bohem, já, Bůh, volím býti člověkem.“ Zároveň přemítá o Kristově oběti, který z lásky k člověku zaměňuje libý zpěv andělů za bučení vola a osla v jeslích.8 Matěj Václav Štajer více zdůraznil úlohu andělů, kteří v jeho kázání žádají Boha Otce, aby se nad lidským pokolením ráčil smilovat.9 Podobně se kazatelé někdy zamýšlejí nad úlohou Boha Otce, například premonstrát Chrysostom Xaver Ignác Táborský píše v souvislosti se zvěstováním o jeho nepostižitelné (nevyjádřitelné) dobrotě.10 Někdy kazatelé řeší otázku, proč Bůh Otec poslal právě archanděla, proč nevyslal někoho z patriarchů nebo králů. Antonín 3 RAČÍN, K., Sněm nebeský svatých a světic Božích…, Praha 1712 (Knihopis č. 14 708), s. 90.

4 PLATZER, J. N., Moře pro plnost vod, to jest milosti Maria, od anjela proto nazvaná milostiplná…, Praha 1738 (Knihopis č. 13 937), s. A4a.

5 KELSKÝ, A. J., Conciones festivales in totius anni festa…, Praha 1734 (Knihopis č. 3911), s. 217–218.

6 RAČÍN, Sněm nebeský… (pozn. 3), s. 89.

7 KELSKÝ, Conciones festivales… (pozn. 5), s. 219.

8 FABRITIUS, Mravná naučení… (pozn. 2), s. 93.

9 ŠTAJER, Postila katolická… (pozn. 1), s. 763.

10 TÁBORSKÝ, Ch. X. I., Tria tabernacula in monte Thaboraeo exstructa…, Olomouc 1738 (Knihopis č. 16 037), s. 228n.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019

1. Zvěstovåní Panny Marie, zåpadní stěna SvatÊ chýťe ve SlanÊm. (foto Vladimír Přibyl)

Jan KelskĂ˝ si na tuto Ĺ™eÄ?nickou otĂĄzku odpovĂ­dĂĄ, Ĺže prĂĄvÄ› andÄ›lskĂŠ poselstvĂ­ mÄ›lo nahradit a napravit pĂĄd a zkĂĄzu zlĂ˝ch andÄ›lĹŻ, zĂĄroveĹˆ opÄ›t upozorĹˆuje na souvislosti mezi vyhnĂĄnĂ­m Ä?lovÄ›ka z rĂĄje a zvÄ›stovĂĄnĂ­m: pokud bylo andÄ›lovi svěřeno vypovÄ›zenĂ­ Adama a Evy, bylo mu svěřeno i radostnĂŠ poselstvĂ­ otevĂ­rajĂ­cĂ­ znovu Ä?lovÄ›ku rajskou brĂĄnu.11 ModernĂ­ho Ä?lovÄ›ka by moĹžnĂĄ napadla otĂĄzka, proÄ? BĹŻh Otec k Marii nesestoupil sĂĄm; tuto otĂĄzku vĹĄak u pobÄ›lohorskĂ˝ch kazatelĹŻ nenalezneme (alespoĹˆ pokud je mi znĂĄmo). DobovĂŠ pojetĂ­ vladaĹ™skĂŠ moci, kterĂĄ byla mimo jinĂŠ prosazovĂĄna takĹ™ka vĂ˝hradnÄ› prostĹ™ednictvĂ­m mĂ­stodrŞícĂ­ch a poslĹŻ, zĹ™ejmÄ› aĹž příliĹĄ pomĂĄhalo formovat a v mnohĂŠm omezovalo dobovĂŠ pĹ™edstavy o Bohu Otci. Nad celĂ˝m BoŞím plĂĄnem se nezvykle zamyslel AntonĂ­n Jan KelskĂ˝. Maria v jeho vĂ˝kladu mÄ›la bĂ˝t pĹ™ed samotnĂ˝m zvÄ›stovĂĄnĂ­m zasnoubena Josefovi, aby zĂĄzraÄ?nĂŠ Kristovo sestoupenĂ­ do Mariina lĹŻna zĹŻstalo Ä?ĂĄblovi neznĂĄmĂŠ, aby Ä?ĂĄbel za otce povaĹžoval Josefa, protoĹže kdyby se Ä?ĂĄbel vĹĄe dovÄ›dÄ›l, byl by mÄ›l dost Ä?asu se pĹ™iÄ?init, aby Kristus neskonÄ?il jako vykupitel na kříŞi.12 NejvĂ­ce pozornosti vĹĄak kazatelĂŠ z pochopitelnĂ˝ch dĹŻvodĹŻ vÄ›nujĂ­ PannÄ› Marii. MatÄ›j VĂĄclav Ĺ tajer zdĹŻrazĹˆuje jejĂ­ Ä?istotu (zprvu se lekne mlĂĄdence, protoĹže netuĹĄĂ­, Ĺže to je andÄ›l, ale myslĂ­ si, Ĺže by to mohl bĂ˝t 11 12

Srov. KELSK�, Conciones festivales‌ (pozn. 5), s. 218–219.

TamtĂŠĹž, s. 228.

nectnĂ˝ milovnĂ­k), pokoru (chvĂĄlenĂ­, kterĂŠ slyĹĄĂ­ z andÄ›lovĂ˝ch Ăşst, se necĂ­tĂ­ hodnĂĄ), rozĹĄafnost Ä?i moudrost (neptĂĄ se zbyteÄ?nÄ›, ale přímo k vÄ›ci) a mlÄ?enlivost (pĹŻvod děżåtka dokonale tajĂ­ pĹ™ed svÄ›tem).13 U nÄ›kterĂ˝ch kazatelĹŻ se celĂĄ promluva na svĂĄtek ZvÄ›stovĂĄnĂ­ promÄ›Ĺˆuje v mariĂĄnskou chvĂĄloĹ™eÄ?. Jezuita Jan Kleklar pĂ­ĹĄe o Marii jako o plnĂŠ BoŞích milostĂ­, uŞívĂĄ přívlastkĹŻ pĹ™edĹŻstojnĂĄ, pokornĂĄ, poboĹžnĂĄ, ponĂ­ĹženĂĄ, pokornĂĄ, dobrotivĂĄ, trpÄ›livĂĄ, ta, kterĂĄ nesla ovoce ctnostĂ­, ŞådnĂĄ lidskĂĄ Ĺ™eÄ? nenĂ­ dle Kleklara k vychvalovĂĄnĂ­ Panny Marie zpĹŻsobnĂĄ.14 PodobnÄ› dle jezuity FabiĂĄna VeselĂŠho je Maria nebe ozdobenĂŠ hvÄ›zdami, v Marii nachĂĄzĂ­me vĹĄecky milosti a BoĹžskĂŠ dary, Maria vĹĄechny svatĂŠ pĹ™evýťila. Kristus se stĂĄvĂĄ dluĹžnĂ­kem mariĂĄnskĂŠho srdce a mariĂĄnskĂŠ vĹŻle, dluĹžnĂ­kem, kterĂ˝ svĹŻj dluh hojnÄ› splĂĄcĂ­.15 Maria se tak stĂĄvala vzorem – byĹĽ nedostiĹžnĂ˝m – k nĂĄsledovĂĄnĂ­, zejmĂŠna pro Ĺženy a dĂ­vky. PřímĂ˝ etickĂ˝ vĂ˝klad byl ovĹĄem o svĂĄtku ZvÄ›stovĂĄnĂ­ PannÄ› Marii spĂ­ĹĄ vĂ˝jimeÄ?nĂ˝. KrĂĄtce se o nÄ›j pokusil snad jen jezuita AntonĂ­n KoniĂĄĹĄ. OceĹˆuje Mariinu otĂĄzku („Jak se to mĹŻĹže stĂĄt, vĹždyĹĽ muĹže nepoznĂĄvĂĄm?“ /Lk 1,24/) a na zĂĄkladÄ› nĂ­ 13

ŠTAJER, Postila katolickå‌ (pozn. 1), s. 766–770.

KLEKLAR, J., Semen verbi Dei, to jest Semeno slova BoŞího aneb KĂĄzĂĄnĂ­ na svĂĄtky pĹ™es celĂ˝ rok‌, Praha 1702 (Knihopis Ä?. 3958), s. 45–50.

15 VESELĂ?, F., Conciones in praecipua totius anni festa‌, dĂ­l I, Praha 1724 (Knihopis Ä?. 16 503), s. 71.

14

Slánské rozhovory 2019

2. Zvěstování Panny Marie, průčelí Svaté chýše, Loreta v Praze. (foto Vladimír Přibyl)

v obecnější rovině vyvozuje: „Cokoliv jednati, cokoli před sebe bráti budeme, vždy zkoumejme, kterak se to stane. Má-li se to státi s nejmenším hříchem, ubližením svědomí, byť bychom mohli k skvostnému obživení, k bohatství, k zisku, k slávě a k důstojnosti jakékoli přijíti, byť bychom mohli málo nebo mnoho, i celý život zejskati, příkladem Matky Páně k ničemu nesvolůjme, leč by se to beze všeho ourazu vážnosti Božské státi mělo.“16 Náznaky etického výkladu nalezneme i u Matěje Václava Štajera. Zdůrazňuje, že podobně jako Panně Marii Bůh ani nám nic neukládá (i když by mohl), dává Marii svobodnou vůli, podobně nám posílá své legáty, tedy dobrá vnuknutí, „vnitřní k dobrému napomínání, nímiž nám svou vůli oznamuje a přístupu do duše naší i služeb našich žádá.“17 Jedné otázce se však kazatelé 17. a 18. století, jejichž tištěné promluvy jsem měl k dispozici, zřejmě záměrně vyhýbali. Problém úzce souvisí se zmíněnou svobodnou vůlí, kterou měla pro své rozhodnutí Panna Maria. Kratičce jej v mimořádně rozšířeném a dobově oblíbeném Velikém životě Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše zmiňuje německý kapucín Martin z Kochemu, zjevně inspirovaný v této věci některými myšlenkami

sv. Bernarda z Clairvaux. Co by se stalo, kdyby byla Maria „pro svou velikou poníženost nesvolila a té žádosti odepřela?“ Dochází k závěru, že by Syn Boží ještě nemohl být člověkem, „nýbrž by byl musel jinou pannu napřed stvořiti, která by tak hodná a svatá byla jako Maria.“18 Celé zvěstování se u Kochema stává dlouhou, psychologicky vykreslenou scénou, ve které Maria váhá, vědoma si mimořádnosti a zodpovědnosti svěřeného úkolu. Dobové posluchače by zřejmě takové komplikovanější vykreslení celého příběhu mohlo vést k nepochopení Mariiny úlohy, koneckonců čtenář Velikého života se na rozdíl od posluchačů kázání mohl ke složitějším motivům vracet, znovu je pročítat a promýšlet.

Pobělohorští kazatelé představují zvěstování Panně Marii nejčastěji s důrazem na mariánské ctnosti, některé odstavce kázání by jistě bylo možné využít i při jiných mariánských svátcích. Zdůrazňují zejména zásadní význam zvěstování v celkovém plánu spásy člověka a Božího milosrdenství. Respektují tajemství spjatá s tímto svátkem, ale přesto se obvykle doslovně nedrží textu ani obsahu příslušných veršů Lukášova evangelia, daleko s větší oblibou využívají velmi široké církevní tradice.

16

KONIÁŠ, A., Vejtažní naučení a vejkladové na všecky nedělní i sváteční epištoly…, Hradec Králové 1740 (Knihopis č. 4300), s. 784–785.

17 ŠTAJER, Postila katolická… (pozn. 1), s. 766.

18 Z KOCHEMU, M., Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše a jeho nejsvětější a nejmilejší matky Marie Panny…, eds. SLÁDEK, M. – PEISERTOVÁ, L. – BREŇ, T., Praha 2007, s. 253–254.

Slánské rozhovory 2019 Česká a moravská poutní místa ve správě kapucínského řádu v období baroka1 Marek Brčák V úvodu své studie bych chtěl zdůraznit, že k prezentované problematice přistupuji především z pohledu kapucínského2 řádu,3 nikoliv barokního náboženského života, jehož nedílnou součástí byly poutě.4 V první řadě mě totiž zajímá, jaká pozitiva správa poutních míst kapucínům přinášela, a naopak jaké starosti s nimi spojené museli řešit. Poněkud stranou mého zájmu tak zůstává například zbožnost, která s nimi byla spojena,5 jejich sta1 Článek vznikl v rámci programu Progres Q23: Dějiny univerzitní vědy a vzdělanosti. Studie se zabývá působením kapucínského řádu skrze poutní místa na raně novověkou společnost v Čechách a na Moravě cca v letech 1620–1780, tj. od bitvy na Bílé hoře až po konec vlády Marie Terezie. Záměrně je opomenuta činnost kapucínského řádu ve Slezsku, a to i přes to, že zdejší řádové domy patřily k česko-moravské provincii, jelikož v této vedlejší zemi Koruny české ve sledovaném období byla tolerována jak katolická, tak i luteránská konfese. Z toho důvodu zde správa poutních míst, o jejichž chod se starali kapucíni, fungovala poněkud jinak než v Čechách a na Moravě, kde se nacházela v katolicky monokonfesním prostředí. Jednalo se například o poutní místo Góra Kapliczna (německy Kapellenberg) u Prudniku, při níž byl v roce 1753 vybudován menší klášter (tzv. hospic). Kapucínská provinční knihovna (dále jen KPK) Praha, Rkp, i. č. 409, Liber nonus cursus et saeculi II. Annalium Provinciae Bohemiae, Moraviae et Silesiae, annus 1751, 1752, 1753, 1754, 1755, 1756, 1757, 1758, 1759, 1760, 1761, 1762, 1763, 1764 et 1765 (KPK Praha, Rkp, i. č. 390–412, Provinční anály, tomus I–XXIV, dále jen jako Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae a příslušný díl), s. 90–99, 209–213, 314–316; DOLA, K., Kapucyni w Nysie 1658–1810, Opole 2012, s. 23.

2 Dosud základní monografie k působení kapucínského řádu v českých zemích je práce Vavřince Rabase (1901–1969), OFMCap., viz RABAS, V., Řad kapucínský a jeho působení v Čechách v 17. století, Praha 1937. Kniha je však velice problematická, a to s ohledem na jednostrannou zaujatost autora a i velké množství faktografických chyb. Podrobněji k literatuře vztahující se k dějinám kapucínů viz BRČÁK, M. – WOLF, J., Čeští kapucíni v historické perspektivě aneb úvodní slovo editorů, in: BRČÁK, M. – WOLF, J. (eds.), Pax et Bonum. Kapucíni v Čechách a na Moravě v raném novověku, Praha 2020, s. 16–22. Z klíčových zahraničních prací THIESSEN von, H., Die Kapuziner zwischen Konfessionalisierung und Alltagskultur. Vergleichende Fallstudie am Beispiel Freiburgs und Hildesheims 1599–1750, Freiburg im Breisgau 2002. Nejnověji k historii kapucínů u nás viz BRČÁK, M., Kapucínský řád a jeho působení v Čechách a na Moravě (1673–1783), disertační práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2019.

3 Obdobně k této problematice na příkladu jezuitského řádu přistupuje Markéta Holubová, viz HOLUBOVÁ, M., Jezuité a významná mariánská poutní místa v českých zemích, in: MIHOLA, J. (ed.), Na cestě do nebeského Jeruzaléma. Poutnictví v českých zemích ve středoevropském kontextu, Brno 2010, s. 99–116; TÁŽ, Panna Maria Svatohorská. Příspěvek k barokním vazbám jezuitské rezidence a poutního místa, Praha 2015.

4 K poutnictví a poutním místům v českých zemích v době baroka existuje dnes bohatá literatura, z ní alespoň zmiňuji raně novověké příspěvky ze sborníku: DOLEŽAL, D. – KÜHNE, H. (eds.), Wallfahrten in der europäischen Kultur. Tagungsband Příbram, 26.–29. Mai 2004, Frankfurt am Main 2006; MIHOLA, J. (ed.), Na cestě do nebeského Jeruzaléma… (pozn. 3).

5 K této tematice např. ROYT, J., Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999; MIKULEC, J., Náboženský život a barokní zbožnost v českých zemích, Praha 2013, s. 179–212; nejnověji MALÝ, T., Obrazy a rituál. Římská korunovace divotvorných Madon a koncept barokní kultury, Praha 2019.

vební rozvoj a umělecká výzdoba6 či zázračná uzdravení, která se měla stát v důsledku jejich návštěvy.7 V druhé části svého příspěvku pak nastíním jednu z možných typologií, podle nichž by se dala kapucínská poutní místa systemizovat.

Z výše předestřeného úhlu pohledu jistě není překvapující, že existence zavedeného poutního místa byla pro kapucínský klášter, při kterém fungovalo, velice dobrým zdrojem financí, a tudíž i zajištění, jelikož poutníci přinášeli řeholníkům hojné almužny. Nejinak tomu bylo, jak ukázal dosavadní výzkum, i u dalších žebravých řádů, například františkánů8 či paulánů.9 Poutní místa byla prospěšná pro kapucíny ale i z jiných důvodů, například nabízela skvělou příležitost k jejich řádové sebeprezentaci.10 Terminologií kanadského sociologa Ervinga Goffmana (1922–1982) byla jevišti par excellence.11 Pomocí poutního místa totiž kapucíni často navazovali i první kontakty s významnými šlechtici, kteří se na základě jejich návštěvy stali významnými řádovými podporovateli (tzv. benefactores). To byl případ i Kateřiny Benigny z Lobkovic (1594–1653), která se dle kroniky hradčanského konventu na základě návštěvy mikulovské lorety, kterou měli ve své správě právě kapucíni, rozhodla založit podobnou loretu v Praze na Hradčanech: „Veliká zbožnost kardinála Ditrichštejna vůči bl. P. Marii a zbudování svatyně (…) v Mikulově přinesla velké a hojné plody u nejsvětější paní Benigny Kateřiny provdané Poppel z Lobkovic.

Tato zbožná ctitelka nejsvětější Bohorodičky P. Marie při svých cestách do Mikulova viděla posvátný loretánský domek, z něhož byla unešená, (…) v duchu ji hned napadlo postavit podobnou svatyni ke cti nejsvětější Matky Marie v Praze. Po 6 Např. ČERNÝ, J., Poutní místa Českobudějovicka a Novohradska, České Budějovice 2004; TÝŽ, Poutní místa jihozápadní Moravy – milostné obrazy, sochy a místa zvláštní zbožnosti, Pelhřimov 2005.

7 K metodologickým úskalím studia tohoto tématu viz GAŽI, M., O rozumnosti bez rozumu a břečtanu příběhu. Proglomena k dějinám předmoderních zázraků, in: ONDO GREČENKOVÁ, M. – MIKULEC, J. (eds.), Církev a zrod moderní racionality. Víra – pověra – vzdělanost – věda v raném novověku (FHB Supplementum II), Praha 2008, s. 183–239. K historickoantropologickému pohledu blíže ČERNÝ, K., Svět za hranicí přirozenosti, in: ČORNEJOVÁ, I. – KUCHAŘOVÁ, H. – BOBKOVÁ-VALENTOVÁ, K. (eds.), Locus pietatis et vitae, sborník příspěvků z konference konané v Hejnicích ve dnech 13.–15. září 2007, Praha 2008, s. 507–523, zejména s. 519–522; TÝŽ, Zázraky, historie a biomedicína, FHB 24/1, 2009, s. 7–19.

8 ELBEL, M., Bohemia Franciscana. Františkánský řád a jeho působení v českých zemích 17. a 18. století, Olomouc 2001, s. 89–93.

9 MIHOLA, J., K problematice barokní poutní tradice a jejímu místu v působení mendikantského řádu (na příkladě řádu paulánů), Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, řada společenských věd, 23/2009, s. 49–62.

10 Koncept sebeprezentace v českém historickém prostředí v monasteriologickém kontextu se začal výrazněji studovat zásluhou prací Veroniky Čapské, srov. k řádové sebeprezentaci servitů ČAPSKÁ, V., Představy společenství a strategie sebeprezentace. Řád servitů v habsburské monarchii (1613–1780), Praha 2011; TÁŽ, Das Kloster als Hinterbühne? Die Problematik der Selbstrepräsentation eines Mendikantenordens am Beispiel der Serviten, in: SPECHT, H. – ČERNUŠÁK, T. (eds.), Leben und Alltag in böhmisch-mährischen und niederösterreichischen Klöstern in Spätmittelalter und Neuzeit (Monastica Historia 1), St. Pölten–Brünn 2011, s. 125–135.

11 GOFFMAN, E., Všichni hrajeme divadlo. Sebeprezentace v každodenním životě, Praha 1999, s. 29–30, 108–109.

Slánské rozhovory 2019 svém návratu do Prahy se velice snažila svůj úmysl proměnit ve skutek.“12 Přestože správa poutních míst kapucínům přinášela řadu výhod, je potřeba zdůraznit, že ji z počátku spíše odmítali. Kapucíni byli totiž v rámci svého raného působení v českých zemích,13 tj. v první třetině 17. století, stejně jako františkáni14 svázáni řádovými pravidly prosazujícími jednoduchou a skromnou liturgii,15 což bylo poněkud v rozporu se správou poutních míst, mj. to byl i jeden z důvodů, proč se z počátku zdráhali přijmout ve dvacátých letech 17. století do své správy již zmíněnou hradčanskou loretu.16 Dále je třeba zmínit, že se kapucíni bránili i přehnané zdobnosti vybavení ve svých kostelích, čemuž opět úplně neodpovídala správa poutních míst. Například roku 1634 do mikulovského řádového kostela sv. Františka pořídil kardinál František z Ditrichštejna (1570–1636), patron a fundátor zdejšího kláštera, zcela nový hlavní oltář, který nechal celý pozlatit, což se ale nelíbilo místním kapucínům, jelikož to odporovalo jejich řádovým nařízením o chudobě výzdoby jejich chrámů.

Olomoucký biskup však veškeré výtky kapucínů stroze odbyl: „Místo je moje, klášter je můj, oltář a oltářní obraz jsou také moje.“ Kapucíni z obavy ze ztráty tak významného podporovatele již neodporovali.17 Z obdobných důvodů během druhé poloviny 17. století došlo i k odklonu od přísného dodržování řádových norem týkajících se strohosti liturgie. Kapucíni tedy vyšli vstříc dobové poptávce a součástí i jejich liturgie se postupně staly okázalé ceremonie.18 Vedle pravidelných velkých církevních svátků, kanonizací a beatifikací řádových světců19 právě poutě poskytovaly největší prostor pro uspořá12 KPK Praha, Rkp, i. č. 543, Protocollum seu Historia domestica Conventus Hradschinensis, tomus I, s. 75.

13 První kapucíni do českých zemí, konkrétně do Prahy, přišli v roce 1599; blíže viz TISCHER, F., Uvedení řádu kapucínů do Čech okolo roku 1600, Věstník Královské české společnosti nauk 8, 1907, s. 1–55.

14 ELBEL, Bohemia Franciscana… (pozn. 8), s. 90.

15 BOVERIUS SALUTI, Z., De sacris ritibus juxta Romanam regulam, usui Fratrum Minorum Capuccinorum accomodatis libri tres, Neapoli 1626.

16 RABAS, Řád kapucínský… (pozn. 2), s. 154; DVOŘÁK, M., Maria Loreto am Hradschin zu Prag, Praha 1883, s. 12–13.

17 FOLTÝN. D. et al., Encyklopedie moravských a slezských klášterů, Praha 2005, s. 426.

18 ORLITA, Z., Dům v zahradě Páně. Fulnecký kapucínský klášter v proměnách staletí, Nový Jičín 2016, s. 171–174, 185–190.

19 Například při beatifikaci Fidela von Sigmaringen (1578–1622) v roce 1729 probíhaly při kapucínských konventech velké oslavy, a to dle předem nařízeného scénáře, který určil tehdejší provinční ministr Kryšpín Höhel z Čilče (1681–1742), jehož součástí byla i stavba slavobran při vstupu do kapucínských konventů. ZA Opava, pobočka Olomouc, fond Kapucíni Olomouc, i. č. 58, kart. 6 (dopis provinčního ministra ze dne 10. 5. 1729 popisující instrukce k průběhu oslav); TESAŘ, P., Delineatio Porta Triumphalis, zajímavá drobnost k dějinám fulneckého kapucínského konventu v Národním archivu v Praze, Vlastivědný sborník Novojičínska 63, 2013, s. 127–132. Vyobrazení jednotlivých slavobran při kapucínských konventech lze najít v Národním archivu (dále jen NA) Praha, fond Kapucíni – provincialát a konventy (ŘK), Spisy, i. č. 100, kart. 257. Srov. k oslavám kanonizace Felixe z Cantalice probíhajícím v Praze v roce 1712 blíže viz NOVOTNÝ, A., Praha v květu baroka, Praha 1949, s. 385–387.

1. Titulní list a předsádka tisku: [WITTASCHEK] BILINENSIS, J., Lauretanischer Blumengarten, das Aussergewöhlte Gebetter wie man die ohne Mackem empfangene und von den Heiligen Ertzengel benente Mutter Mariam und Die Glorwürdige heiligen deren liebreiche Bildnussen als sonderbahren Nothelfer in dem Gnaden-vollen-Orths des H. Lauretanischen Haus zu Prag auff dem Hratschin fürgestellt seyn zu verehren, Prag 1700. (KPK Praha, sign. 01 C 045)

dání festivit, které nejenže měly věřící lid podněcovat ke zbožnosti, ale dávaly kapucínům také prostor k jejich propagaci.20 Dokládají to nejen jednotlivé tisky vážící se k pražské loretě, jejichž autory jsou například Anastázius z Prahy († 1685),21 Martin z Cochemu (1634–1712)22 či Josef Wittaschek z Bíliny (1663–1724)23 (obr. 1), ale i tisk, který vyšel v roce 1749 u příležitosti sto let od zázraku krvácení obrazu Panny Marie Bolestné, jenž je uchováván v sušickém řádovém kostele. Průběh zdejších oslav, který

20 Blíže k barokním slavnostem spojeným s klášterním prostředím OPPELTOVÁ, J., Příspěvek k typologii barokních klášterních slavností na příkladu premonstrátské kanonie Klášterní Hradisko u Olomouce, in: BŮŽEK, V. – KRÁL, P. (eds.), Slavnosti a zábavy na dvorech a v residenčních městech raného novověku (Opera historica 8), České Budějovice 2000, s. 505–536.

21 [ANASTASIUS PRAGENSIS], EIN KURZER BERICHT von der Kapell Loreth genant bei denen PP. Kapuzinern zu Prag auf dem Hradschin, Prag 1670.

22 COCHEM von, M., Prager Lauretanen Büchlein, Darin neben einer Ausführlichen Beschreibung der heiligen Lauretanischen Capellen und des Creuzgangs bey denen Capuzinern auff dem Hradschin.

Andächtige Gebähter In der heiligen Laureta und vor allen Kapellen und Altärlein in dem Kreuzgang zu sprechen enthalten seynd. Zur Beförderung der Ehr Mariä und ihrer lieben Loreta-Capellen beschreiben durch P. Martin von Cochem Capuciner Ordens, Prag 1694.

23 [WITTASCHEK] BILINENSIS, J., Lauretanischer Blumengarten, das Aussergewöhlte Gebetter wie man die ohne Mackem empfangene und von den Heiligen Ertzengel benente Mutter Mariam und Die Glorwürdige heiligen deren liebreiche Bildnussen als sonderbahren Nothelfer in dem Gnaden-vollen-Orths des H. Lauretanischen Haus zu Prag auff dem Hratschin fürgestellt seyn zu verehren, Prag 1700; TÝŽ, Sonderliche Verehrung und Andachten zu der seeligsten Lauretanischen Jungfrauen Mariae, Dero Liebstens Gesponß Josephi, des h. Seraphischen Vatters Francisci, Antonii von Padua, des seeligen Felicis, deren hl. Anna, Wilgefortis oder Kummernuß, Agathae, Barbarae, Lidvinae, und Viertzehn Noththelffern. Gezogen auß dem Lauretanischen Blumen-Garten, Prag 1703.

Slánské rozhovory 2019 je v tisku zachycen, glorifikoval nejen milostný obraz, ale samozřejmě i zásluhy kapucínů na rozkvětu jeho slávy.24 Na druhou stranu je potřeba říci, že poutníci přinášeli řádu někdy i mnoho starostí. Právě přítomnost milostného obrazu Panny Marie Bolestné v řádovém kostele v Sušici (obr. 2) z něj udělala frekventované poutní místo, na což byl ale malý konvent velmi špatně uzpůsoben. V dopisech mezi provinčními představenými a místními kvardiány se opakovaně řeší otázka, jak zvládat nápor poutníků, a doslova se v nich píše: „poutníci klášter obléhají jako hrad.“25 Například Serafín Melcher Głucholaz (1693–1763)26 navrhoval ve svém dopise ze dne 23. prosince 1743 při sušickém konventu vybudovat ještě kalvárii o pěti kaplích, která měla stát v horní části klášterní zahrady (dnes se na tomto místě nachází městský hřbitov). Cílem tohoto kroku mělo být rozprostření poutníků v areálu kláštera prostřednictvím nabídky další duchovní aktivity, k realizaci záměru však nedošlo.27 Správa poutních míst byla problematická i vzhledem k tomu, že konventy, které při nich fungovaly, byly mnohem častěji v kontaktu se světskými osobami, což mohlo ohrožovat i v nich panující dobré mravy. Na toto nebezpečí bylo pamatováno, jak dokládají podmínky správy pražské Lorety, které byly stanoveny provinčními představenými v roce 1676 v souvislosti s převzetím patronátu nad ní Václavem Ferdinandem Popelem z Lobkovic (1654–1697). Hned v prvním bodě totiž nařizovaly, že kapucíni se mohou v Loretě stýkat se ženami pouze z náboženských důvodů, dále že se v ní nemají konat hostiny při příležitosti primicí kapucínských novokněží a také že je kapucínům zakázáno v Loretě přijímat dary pro svou osobní potřebu.28 Podobné prohřešky řešily 24 Sedmero Vctěnj sedm Bolestj Marye Panny, které w přehořkém Vmučenj swého Božského Syna Gežjsse na swém Srdcy pocýtila, kteréžto Vctěnj skrze sedm Dnj w Tyhodnu před milostným Obrazem Bolestné Matky, w Kostele PP. Kapucýnůw w králowským Městě Sussycy, Praha 1749.

25 NA Praha, ŘK, Spisy, i. č. 534, kart. 427, sign. A12.

26 Serafín Melcher z Głucholaz, v pramenech uváděn jako SERAPHINUS CAPRICOLLENSIS, vlastním jménem František Melcher, narozen 16. 8. 1693 v Głuchołazech, obláčka 3. 6. 1711 v Nise, sliby 3. 6. 1712 v Nise, byl dlouholetý provinční ministr a definitor česko-moravské provincie. Po dokončení formace byl ustanoven knězem v Brzegu (1721–1722). Poté byl lektorem na řádových studiích: filozofie ve Vratislavi (1723–1724) a teologie v Olomouci (1724–1730).

Následně se stal kvardiánem v Nise (1731–1733), Brně (1733–1736), Olomouci (1736–1737) a Praze na Hradčanech (1738–1739, 1745–1746, 1751–1752). Od roku 1734 opakovaně působil jako jeden z definitorů provincie, který byl zároveň pověřen funkcí provinčního historika (1736–1740, 1743–1746, 1749–1752), jehož hlavním úkolem bylo psaní provinčních letopisů. Mezi léty 1740–1743, 1746–1749, 1752–1754 zastával funkci provinčního ministra česko-moravské provincie a následně dokonce generálního ministra celého řádu (1754–1761). Zemřel dne 24. 10. 1763 v Mělníku, dle kapucínských pramenů na mor. Viz BRČÁK, M., Seraphinus Capricollensis, in: BOBKOVÁ-VALENTOVÁ, K. – KAŠPÁRKOVÁ, J. (eds.), Historiam scribere. Řádová historiografie raného novověku, tom. II., Biografický slovník, Praha 2018, s. 628–629.

27 GAŽI, M. – HANSOVÁ, J., Svatyně za hradbami měst. Křížová hora u Českého Krumlova v jihočeských a středoevropských souvislostech, České Budějovice 2012, s. 132.

28 Protocollum seu Historia domestica Conventus Hradschinensis, tomus I, s. 166.

2. Milostný obraz Panny Marie Bolestné Sušické. (sbírky Provincie kapucínů v ČR)

i další žebravé řády (františkáni-hyberni, františkáni ad.), zejména problém zneužívání almužen pro osobní potřebu řeholníků, nedovolený kontakt řeholníků se ženami a konání okázalých hostin v konventech.29 Uvedená pravidla informují ještě o dalších nešvarech a problémech. Druhý bod zakazoval půjčování posvátných věcí a vybavení lorety, obzvláště řetězy a jiné ozdoby Panny Marie neměly opustit areál. Třetí a čtvrtý bod se týkal slavení dostatečného počtu mší svatých dle potřeb věřících.30 Zajištění duchovního servisu při jednotlivých poutních místech bylo pro kapucíny mnohdy dosti obtížné, v pramenech je opakovaně zmiňován problém s nedostatkem zpovědníků, a to nejen při pražské Loretě, ale i mikulovské. V letních měsících bylo při pražské Loretě ustanoveno až deset zpovědníků, i to však často nedostačovalo návalu poutníků. Například v roce 1695 byl dle provinčních letopisů počet komunikantů, tj. věřících, kteří v Loretě přistoupili k přijímání Nejsvětější svátosti 20 963.31 Z tohoto důvodu ve zpovědnicích 29 KUCHAŘOVÁ, H. – PAŘEZ, J., Hyberni v Praze – Éireannaigh i bPrág. Dějiny františkánské koleje Neposkvrněného početí Panny Marie v Praze (1629–1786), Praha 2001, s. 99–100; ELBEL, Bohemia Franciscana… (pozn. 8), s. 49, 51, 58.

30 Protocollum seu Historia domestica Conventus Hradschinensis, tomus I, s. 166.

31 Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae, tomus XI, s. 211.

Slánské rozhovory 2019 vypomáhali studenti teologie, kteří již byli vysvěceni na kněze.32 V Mikulově pomáhala řešit problémy se zajištěním zpovědní služby u lorety výpomoc od místních piaristů.33 Kromě toho konventy fungující při poutních místech byly mnohem více zatíženy tzv. mešními stipendii, tj. povinností odsloužení mše svaté na daný úmysl dárce, nejčastěji se jednalo o zádušní mše,34 za něž kapucíni dostávali „dobrovolný“35 příspěvek. Vzhledem ke skutečnosti, že kanonické právo zakazovalo sdružovat několik intencí do jedné mše svaté, kapucínský řád mešní stipendia velmi zavazovala a vyčerpávala,36 například kněží při konventu v Sušici odsloužili v letech 1770–1784 v průměru ročně 3 900 mší svatých.37 Jejich spolubratři při hradčanském konventu celebrovali v letech 1767–1782 v průměru dokonce 10 000 ročně. K pokrytí takové poptávky nestačily ani všechny oltáře ve zdejším řádovém kostele a přilehlé Loretě a kapucíni tak často využívali i oltáře v sousedním kostele sv. Jana Nepomuckého, který fungoval při klášteru voršilek.38 V hradčanském konventu ve sledovaném období bylo členy zdejší komunity v průměru vždy 25 kněží-seniorů a 15 kněží-studentů, takže na jednoho kněze připadalo zhruba 250 mší svatých ročně.39 Poutní místa, která ve sledovaném období a prostoru měli kapucíni ve své správě, lze rozdělit40 podle jejich charakteru do dvou základních kategorií. První skupina poutních chrámů se vyznačuje kultem Panny Marie Loretánské.41 O rozšíření tohoto původně italského

32

RABAS, Řád kapucínský… (pozn. 2), s. 154.

ZEMEK, M. – BOMBERA, J. – FILIP, A., Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1631–1950, Prievidza 1992, s. 85.

34 K této problematice zejména MALÝ, T., Smrt a spása mezi Tridentinem a sekularizací. Brněnští měšťané a proměny laické zbožnosti v 17. a 18. století, Brno 2009.

35 Poplatek za mešní intenci byl sice dobrovolný, ale i v případě mendikantů v raném novověku samozřejmostí, dokonce se ustálila i taxa odsloužení mše ve výši 30 krejcarů, tj. ½ zl. ELBEL, M., Město a klášter. Františkánský konvent v raně novověké Olomouci, Praha 2017, s. 86–87; JIRKOVÁ, P., Od Sperata ke Strobachovi. Jihlava v převratech konfesionalizace v 16. až 17. století, in: Město v převratech konfesionalizace v 15. až 18. století (Documenta Pragensia 33), Praha 2014, s. 159–184, s. 170.

36 Kapucínští představení dbali o to, aby všechny mše svaté, ke kterým se bratři zavázali, byly řádně odsloužené, viz nařízení provinční kapituly ze dne 2. 9. 1762, na jehož základě docházelo k jejich evidování.

Opis jeho znění NA Praha, ŘK, Rkp, i. č. 58, Consignatio Missarum quotidie in nostra et Lauretana ac in extraneis ecclesiis celebratarum earumque divisio pro faciendo computu mensili, instructa anno 1773, fol. 1r–v.

37 SOA Plzeň, fond Kapucíni Sušice, i. č. 4–5.

38 NA Praha, ŘK, Rkp, i. č. 57–58.

39 NA Praha, ŘK, Spisy, i. č. 30, kart. 134–135, výroční katalogy česko-moravské provincie 1767–1782.

40 K další možné typologii poutních míst podle charakteru poutních komplexů viz ROYT, J., K charakteru poutních komplexů v Čechách, in: STUCHLÁ, P. (ed.), 300 let poutního kostela Jména Panny Marie na Lomci, sborník příspěvků z odborného semináře, konaného dne 14. září 2004 v Městské galerii ve Vodňanech u příležitosti kulatého výročí vysvěcení chrámu, Vodňany 2005, s. 83–92.

41 K loretánským svatyním obecně BUKOVSKÝ, J., Loretánské kaple v Čechách a na Moravě, Praha 2000.

33

kultu do střední Evropy se spolu s jezuity42 velice zasloužili právě kapucíni. Santa casa se totiž nacházela při jejich konventech v Mikulově (1623),43 Praze na Hradčanech (1626),44 Chrudimi (1664),45 Fulneku (1681)46 a Rumburku (1704).47 Kromě toho kapucíni spravovali 42

HOLUBOVÁ, Jezuité… (pozn. 3), s. 108–109.

K historii mikulovské lorety z dobových tisků např.

WOHLHAUPTER, I., Miracul Oder Wunderzeichen: Welche Gott der Allmächtige, durch Vorbitt seiner seeligsten Mutter vnd Jungfrawen Mariae, Vermittels dero Wunderthätigen Bildnuß, welche in dem Lauretanischen Hauß in der Fürstlichen Dietrichsteinischen Residentz=Statt Nicolspurg mit gröstem Zulauff deß Volcks verehret wird, gewürcket / Beschrieben von Dem Wohl=Ehrwürdigen vnd Hochgelehrten Herrn Ignatio Wohlhaubter, Der löblichen Collegiat-Kirchen S. Wenceslai zu Nicolspurg Canonico, vnd Lauretanischen Poenitentiario, jetzt zu Wienn bey vnser Lieben Frawen auff der Stiegen Rectore, Wien 1675. Z pramenů kromě provinčních letopisů (výčet odkazů z nich k mikulovské loretě viz jejich generální rejstřík: Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae, tomus XXIV, s. 597–599) pak zejména pamětní kniha konventu Mikulov, MZA Brno, fond Rodinný archiv Ditrichštejnů, i. č. 605; Monumenta Familiae Niclasburgensis Ordinis Minorum S. P. Franc. Capucinorum in ordinem congesta anno 1769, oddíl E Lauretum (nečíslováno).

K založení a prvním rokům existence mikulovské lorety podrobně PARMA, T., Kardinál František Dietrichstein a jeho vztahy k římské kurii. Prostředky a metody politické komunikace ve službách moravské církve, Brno 2011, s. 388–394.

44 K barokním tiskům popisujícím historii pražské Lorety viz poznámky pod čarou č. 21–23. Z pramenů kromě provinčních letopisů (přehled odkazů je uveden v jejich generálním indexu – Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae, tomus XXIV, s. 565–581) zejména NA Praha, ŘK, Spisy, i. č. 409–425, 427, 431–432, kart. 383–393 a Rodinný archiv Lobkoviců, Roudnice nad Labem, sign. R7/43–49 (prameny k mecenátu a patronátu Lobkoviců nad Loretou). Z bohaté literatury k pražské Loretě, která se vztahuje povětšinou k jejímu architektonickému vývoji a umělecké výzdobě, je třeba na prvním místě uvést již zmíněnou práci Maxe Dvořáka st.

(1843–1909), viz DVOŘÁK, Maria Loreto… (pozn. 16). Následně pak alespoň výběrově: DIVIŠ, J., Pražská loreta, Praha 1972; VILÍMKOVÁ, M., Stavebně historický průzkum Prahy. Hradčany č. p. 100/IV blok č. 1228a, Loretánská ul., Kapucínská ul. a Loretánské náměstí, Praha 1974; EKERT, F., Posvátná místa král. hl. města Prahy. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů i jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v hlavním městě království Českého, tom. I, reprint, Praha 1996, s. 153–163; BUKOVSKÝ, Loretánské kaple… (pozn. 41), passim; BAŠTA, P. – BAŠTOVÁ, M. (eds.), Skrytá tvář loretánského pokladu, Praha 2016. K hudebnímu provozu při Loretě blíže VOLEK, T., Pražská Loreta jako hudební instituce, in: PULKERT, O. (ed.), Domus Lauretana Pragensis. Catalogus collectionis operum artis musicae, Praha 1973, s. 12–15; MARŠÍKOVÁ MICHÁLKOVÁ, A., Anonymní oratorium Das siebenfältig Verunreinigte (1746) z loretánské hudební sbírky, bakalářská práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2014; TÁŽ, Ora pro nobis. Litanie B. V. M. v pražské Loretě 1626–1784, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2019.

45 Fungování a stavební rozvoj chrudimské lorety je možné rekonstruovat opět zejména na základě provinčních letopisů, seznam odkazů lze najít v jejich generálním rejstříku Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae, tomus XXIV, s. 605.

46 Blíže k jejímu chodu, stavebnímu vývoji, kultu a zázračným uzdravením s ní spojených viz ORLITA, Dům v zahradě Páně… (pozn. 18), s. 132–147 (zázračná uzdravení) a s. 175–207. V monografii Z. Orlity lze nalézt i odkazy na prameny k fulnecké loretě, z nichž blíže upozorňuji pouze na provinční letopisy, viz jejich výčet v generálním indexu Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae, tomus XXIV, s. 617–618.

47 Podrobnější k mecenátu a patronátu Lichtenštejnů nad Loretou v Rumburku jsou prameny v Rodinném archivu Lichtenštejnů ve Vídni, kde se dochovalo k této problematice cca 100 dosud historickým bádáním nevyužitých dopisů z let 1699–1778; Hausarchiv der regierenden Fürsten von Liechtenstein Wien, sign. H-649 Rumburg 3 Lorettokapelle. Z kapucínské provenience zejména opět provinční 43

Slánské rozhovory 2019 i lorety, které nebyly zřízeny přímo u jejich domů. Například v Horšovském Týně pečovali od druhé poloviny 17. století o první loretu v českých zemích, jež se nacházela na okraji zdejšího zámeckého parku.48 Sakristiánem lorety v Chlumci nad Cidlinou, dostavěné roku 1740, byl až do jejího zrušení za vlády Josefa II. jeden člen kapucínského konventu v Kolíně.49 Druhá skupina kapucínských poutních míst byla svázána s nějakou milostnou sochou či obrazem v určitém kapucínském konventu. Ve sledovaném období se tyto milostné předměty nacházely při pěti kapucínských klášterech. V Praze na Hradčanech byla umístěna socha Panny Marie Rottenburské (obr. 3), v Brně byla vystavena kopie pasovského obrazu Panny Marie Pomocné, v Sušici se uchovával obraz Panny Marie Bolestné, před kostelem v Mnichově Hradišti stojí socha sv. Anny a v poutním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Mariánské u Jáchymova, který kapucíni spravovali, se nacházela socha Panny Marie Mariánské.

Sochu Panny Marie Rottenburské dostali roku 1602 hradčanští kapucíni darem od Jana Antonína Barvitia z Fernemontu.50 K Madoně se váže několik zázraků a legend,51 z nichž nejznámější je několikerý tajemný návrat sochy z pokladnice Rudolfa II. zpět do hradčanského kláštera,52 což zachycuje i votivní lunetový obraz od Petra Brandla (1668–1735), který zdobí oblouk nad boční kaplí Panny Marie v hradčanském řádovém kostele. Do této kaple byla roku 1694 ze zimního chóru přenesena i samotná divotvorná socha a je zde umístěna i v současné době.53 Socha byla po celou barokní dobu hojně navštěvována poutníky, protože z jejího přičinění se děla mnohá zázračná uzdravení.54 Madoně bylo letopisy, viz generální rejstřík Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae, tomus XXIV, s. 609–610.

48 BUBEN, M., Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, tom. III/I, Praha 2006, s. 422.

49 BUKOVSKÝ, Loretánské kaple… (pozn. 41), s. 27.

50 Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae, tomus I, s. 57.

51 Např. že v Rottenburgu přežila pokus o zničení kalvinisty, kteří se ji marně pokoušeli spálit. „V Rottenburgu nad řekou Neckar (...) se uchovala památka na velikou úctu, která se jí [soše Panny Marie Rottenburské] vzdávala pro pomocnou ruku, již nad městem držela.

Jenže pak přišli luteráni a po nich ještě horší kalvinisté. Z nenávisti těch posledně jmenovaných, když nedbalostí těch prvních nepřestala být uctívaná, byla odsouzena k upálení na hranici, jakoby se ohněm mělo umenšit její dřívější dobrodiní. (...) Socha Panny Marie stála pak někdy v roce 1550 celých dvanáct hodin uprostřed ohně neporušená.“ Protocollum seu Historia domestica Conventus Hradschinensis, tomus I, s. 24.

52 „Velmi uctívanou sochu, naši slávu a radost, požadoval císař ze své moci (...), aby byla dána do jeho drahocenné pokladnice a zde bedlivě střežena. Když ji císař žádal, byla mu i předána, i když to bratři činili neradi (...), z projevu podřízenosti a s pokornou úctou k vlastnímu vládci mu ji odevzdali.(...) Ona [socha Panny Marie Rottenburské] si však přála žít s lidmi a navíc ona, přístupná brána nebes, milovala náš způsob života. (...) Proto, když bratři o půlnoci zpívali hodinky, se posvátná socha za pomoci andělů jednou, po druhé a i po třetí vždy v noci vrátila (...) do našeho kostela, nebo lépe, do svého kostela, poněvadž nesl titul Svaté Marie Andělské.“ Tamtéž, s. 26–27.

53 BUBEN, Encyklopedie řádů… (pozn. 48), s. 395.

54 Legendy vztahující se k ní lze nalézt v Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae, tomus I, s. 57–60; Protocollum seu Historia

3. Úvodní listy kapucínských letopisů – socha Panny Marie Rottenburské. (KPK Praha, Rkp, i. č. 390, Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae, tomus I, s. 5)

mj. přisuzováno i vyléčení neplodnosti Polyxeny z Lobkovic (1566–1644): „(…) že poté, co se rozhodli bratři kapucíni postit, modlit se k ní [soše Panny Marie Rottenburské] a činit další trýznění tělesná, konaná s tím úmyslem, aby to prospělo šlechtičně Lobkovicové, která v té době byla stižena celkovou neplodností, oznámila Socha Panny Marie, jak někteří říkají R. P. Vavřinci z Brindisi, jiní zase R. P. Samuelovi z Plzně a jiní jiným bratřím, že bude Polyxena milostivě zbavena této nemoci. Podivuhodně předpověděla, že jmenovaná šlechtična bude z Boží moci plodná a zajistí svému rodu velikou plodnost, což se též stalo a toto potomstvo žije až do dneška.“55 Kopii obrazu Panny Marie Pomocné, tzv. Pasovské,56 obdrželi brněnští kapucíni kolem roku 1644 od zdejšího měšťana Františka Antonína Cattaniho z Cattani, který si ho dle pamětní knihy konventu v Brně domestica Conventus Hradschinensis, tomus I, s. 25–30; GUMPPENBERG, W., Atlas Marianus, quo sanctae Dei genitricis Mariae imaginum miraculosarum origines duodecim historiarum centuriis explicantur, Monachii 1672, s. 641–642.

55 Protocollum seu Historia domestica Conventus Hradschinensis, tomus I, s. 29.

56 Blíže ke kultu Panny Marie Pomocné viz MIKULEC, Náboženský život… (pozn. 5), s. 63–65.

Slánské rozhovory 2019 přivezl ze Sicílie a zároveň v roce 1685 daroval na zřízení věčného světla při něm tisíc zlatých. Obraz byl uchováván v kapucínském brněnském kostele Nalezení sv. Kříže, konkrétně v kapli sv. Františka, kde se kolem něj vytvořil barokní kult. Dnes je k vidění ve stejném kostele, ale v kapli sv. Fidela.57 Dějiny úcty k obrazu Panny Marie Bolestné v Sušici58 jsou spojeny s událostí, která se stala při narození Františka Michala Hýzrleho z Chodů (1649–1709) roku 1649. Jeho matka Alžběta Hýzrle z Chodů, rozená z Donína, se před obrazem modlila po dobu svého těhotenství za šťastný porod, který skutečně proběhl bez komplikací. Když se pak rodička po porodu podívala na obraz, povšimla si přitom krvavé krůpěje velikosti groše, která vytékala z místa, kde do těla Panny Marie pronikal meč. Alžběta ihned zavolala svého muže Jindřicha Michaela Hýzrleho z Chodů (1575–1665), který tuto podivuhodnou událost popisuje ve svém deníku následovně: „Zavolala mě, abych se podíval, co to je. Jak k tomu přijdu, vidím, že to je krev, ale věřit jsem tomu nechtěl.

Dotknul jsem se toho tedy prstem a na něm kousíček krve zůstal, který byl jako prst dlouhý a jako stéblo slámy tenký. Strčil jsem prst do vody a vidím, že to je opravdu krev. Podíval jsem se tedy, odkud vytéká. Bylo to z obrazu naší milé Paní Sedmibolestné, odkud pak na jiný osmiúhlý obrázek naší milé Paní Radostné stékala, a jak se Ježíškovi k nosu dostala, rozdělily se její dva praménky kolem nosu, pod ním se zase spojily a pak až k okraji pokračovaly.“59 Kapucínské prameny událost ale líčí již v pozměněné podobě, která měla ještě více zvyšovat aureolu celé události. Dle nich se totiž dítě narodilo bez známek života. Proto byl k porodu šlechtičny zavolán její manžel Jindřich Michael, který když spatřil mrtvé dítě, začal se okamžitě modlit kající žalmy a litanie ke Všem Svatým. Přitom vzal do náručí zdánlivě mrtvé novorozeně, načež nečekaně obživlo. Jelikož ale neustále hrozilo, že dítě zemře, bylo ihned pokřtěno přítomnou ženou, která se jmenovala Napková. Po vykonání tohoto aktu se matka na výraz díku modlila k obrazu Panny Marie, který začal náhle krvácet.60 Manželé obraz následně darovali sušickým kapucínům a na jejich náklady byl i v nově budovaném klášterním kostele pořízen speciální oltář pro

jeho uložení, kde se nalézá do dnešní doby.61 K obrazu Panny Marie Bolestné nacházejícímu se v kapucínském kostele začaly záhy putovat zástupy poutníků, arcibiskupská konzistoř vydala oficiální povolení k vykonávání těchto procesí roku 1669, zároveň však ustanovila, aby se procesí konalo vždy třetí neděli po Velikonocích, kdy je slavena slavnost Panny Marie Sedmibolestné.62 Na přímluvu Panny Marie Sušické začaly být evidovány také mnohé zázraky (spojené většinou s těžkými porody žen či uzdravením dětí ve velmi nízkém věku),63 které velice napomohly zvětšení počtu poutníků směřujících do Sušice.64 Kult svaté Anny v Mnichově Hradišti, spojený nejdříve s její sochou umístěnou před zdejším konventem kapucínů, zesílil v roce 1713 v souvislosti s přesvědčením, že na přímluvy této světice bylo tamní panství uchráněno od morové rány. To byl rozhodující impulz k rozšíření úcty k soše sv. Anny, při níž byla zbudována tři věčná světla, která hořela nejdříve každé úterý a potom i osm dní v oktávu před svatoanenskou poutí. Po výstavbě kaple sv. Anny (1723–1724) přiléhající ke kapucínskému kostelu, jejíž donátorkou byla Marie Markéta z Valdštejna (1687–1728), se kult přesunul právě sem. Ke kapli vznikala zbožná nadání, ze zdejšího valdštejnského dominia přicházela jednotlivá procesí, přičemž hlavní oslavy probíhaly na svátek sv. Anny za účasti vrchnostenských úředníků, cechů a věřících z širokého okolí, kterých v roce 1721 mělo být dokonce na 15 000, z toho 4 000 přijalo Nejsvětější svátost.65 Hospic v Mariánské u Jáchymova vznikl při poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie, který uchovával milostnou sochu Panny Marie Mariánské, která měla přežít zázračným způsobem pokus o své zničení v době reformace, což byl pro věřící důkaz její nadpřirozené moci. Sochu Panny Marie, která ale pochází z období baroka, darovala v roce 1698 kapli, která stála na místě poutního kostela, jehož správy se v roce 1754 ujali kapucíni, jáchymovská měšťanka Lucie Mádrová. Dnes je socha uložena ve farním kostele sv. Jakuba v Jáchymově.66 61

PETRÁČKOVÁ – VOGELTANZ (eds.), Příběhy… (pozn. 59), s. 376.

NA Praha, ŘK, Spisy, i. č. 542, kart. 430. Jeho opis lze nalézt v Liber Conventus Suticensis Capucinorum, s. 32–34.

63 Jejich výčet v NA Praha, ŘK, Spisy, i. č. 542, kart. 430, Liber Continens varia memorabilia miraculosam imaginem Beatissimae Virginis Mariae Dolorosae Concernentia ab anno Domini 1649 usque ad annum 1776; tamtéž, i. č. 535, kart. 427, sign. B4, Inventarium rerum oblatarum ad Dolorosam Matrem PP. Capucinorum Suttici. (Inventář votivních darů je z roku 1732).

64 Podrobněji k dějinám tohoto poutního místa viz LHOTÁK, Poutě a poutnictví… (pozn. 58), s. 133–140; TÝŽ, Poutě a procesí… (pozn. 58), s. 40–46.

65 Knihovna Národního Muzea, oddělení rukopisů a starých tisků, sign. VIII. D 33, Protocollum Conventus Hradistiensis PP. Capucinorum, s. 80–81; SOA Praha, fond Velkostatek Mnichovo Hradiště, i. č. 2476; SOA Praha, fond Rodinný archiv Valdštejnů, Mnichovo Hradiště, i. č. 5821, kart. 306; HRBEK, J., Proměny valdštejnské reprezentace. Symbolické sítě valdštejnského rodu v 17. a 18. století, Praha 2015, s. 342–345.

66 Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae, tomus XXI, s. 164, 191, 197, 295–297, 364–366, 447–448; BUBEN, Encyklopedie 62

57 KPK Praha, Rkp, i. č. 609, Protocollum rerum memorabilium utriusque Conventus Brunensis, tomus I, fol. 74v–75r; FOLTÝN, Encyklopedie… (pozn. 17), s. 184.

58 Obraz získal Jindřich Michal Hýzrle z Chodů (1575–1665) od saského kurfiřta Jana Jiřího I. (1585–1656) za prokázané diplomatické služby a následně ho daroval své ženě, která si ho vystavila ve svém pokoji. Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae, tomus III, s. 530; LHOTÁK, J., Poutě a poutnictví v dějinách Sušice, Minulosti Západočeského kraje 46, 2011, s. 132–151, s. 136; TÝŽ, Poutě a procesí v dějinách Sušice, in: Být poutníkem v dobách minulých a dnes, sborník příspěvků z mezinárodní konference Poutní cesty na Šumavě, Hartmanice 2010, s. 39–51, s. 42.

59 PETRÁČKOVÁ, V. – VOGELTANZ, J. (eds.), Příběhy Jindřicha Hýzrla z Chodů, Praha 1979, s. 374–375.

60 Annales Patrum Capucinorum provinciae Bohemiae, tomus III, s. 531–534; NA Praha, ŘK, Rkp, i. č. 4, Liber Conventus Suticensis Capucinorum isto anno e variis notatis noviter conscriptus, ut sequitur, s. 26–30.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 MariĂĄnskĂĄ u JĂĄchymova), pĹ™iÄ?emĹž snahou kapucĂ­nĹŻ byl tento poÄ?et jeĹĄtÄ› navýťit, jelikoĹž se setkĂĄvĂĄme i s neĂşspěťnĂ˝mi snahami kapucĂ­nĹŻ uÄ?init z jejich konventnĂ­ho kostela navĹĄtÄ›vovanĂŠ poutnĂ­ mĂ­sto. Například Ä?eskobudÄ›joviÄ?tĂ­ kapucĂ­ni se snaĹžili zavĂŠst v roce 1698 poboĹžnosti u dotĂ˝kanĂŠ kopie obrazu Panny Marie z PĂśtsch, jeĹž se nachĂĄzela v jejich kostele. Tuto snahu ale pĹ™ekazil spor s mĂ­stnĂ­mi dominikĂĄny, kteří se obĂĄvali, Ĺže by mohla bĂ˝t ohroĹžena přízeĹˆ zdejĹĄĂ­ch měťżanĹŻ k milostnĂŠmu obrazu Panny Marie BudÄ›jovickĂŠ uloĹženĂŠmu v jejich řådovĂŠm kostele. KapucĂ­ni na příkaz praĹžskĂŠ konzistoĹ™e tedy od tohoto zĂĄmÄ›ru ustoupili.72 I pĹ™es velkĂ˝ poÄ?et poutnĂ­ch mĂ­st, kterĂĄ mÄ›li kapucĂ­ni ve svĂŠ sprĂĄvÄ›, zemskĂŠho vĂ˝znamu dosĂĄhly pouze lorety v Praze na HradÄ?anech73 a v MikulovÄ›,74 ostatnĂ­ poutnĂ­ mĂ­sta mÄ›la lokĂĄlnĂ­ Ä?i krajskĂ˝ dosah. K rozĹĄĂ­Ĺ™enĂ­ kultu sochy Panny Marie LoretĂĄnskĂŠ, kterĂĄ se nachĂĄzĂ­ v Praze na HradÄ?anech, velmi pomohlo pĹ™edevĹĄĂ­m zdejĹĄĂ­ arcibratrstvo JeŞíť, Maria a Josef75 (obr. 4). VĂ˝jimkou je v tomto ohledu pouze SuĹĄice, neboĹĽ Ăşcta ke zdejĹĄĂ­mu obrazu Panny Marie BolestnĂŠ sice pĹ™esahovala hranice prĂĄcheĹˆskĂŠho i sousednĂ­ho plzeĹˆskĂŠho kraje (od roku 1751 klatovskĂŠho), ale nedosahovala jeĹĄtÄ› celozemskĂŠho rozsahu.76

4. OltĂĄĹ™nĂ­ obraz arcibratrstva JeŞíť, Maria a Josef fungujĂ­cĂ­ho pĹ™i praĹžskĂŠ LoretÄ›. (sbĂ­rky Provincie kapucĂ­nĹŻ v ÄŒR)

KapucĂ­ni se ve sledovanĂŠ dobÄ› starali i o „svatynÄ› za hradbami mÄ›st“,67 z nichĹž nejznĂĄmÄ›jĹĄĂ­ je kaple sv. ŠebestiĂĄna na SvatĂŠm kopeÄ?ku u Mikulova68 a kaple AndÄ›lĹŻ StrĂĄĹžnĂ˝ch69 na vrchu StrĂĄĹž u SuĹĄice,70 kterĂŠ vznikly na vĂ˝raz podÄ›kovĂĄnĂ­ za pĹ™eÄ?kĂĄnĂ­ morovĂ˝ch epidemiĂ­ v letech 1623 a 1680. Tyto kaple kapucĂ­nĹŻm poskytovaly opÄ›t moĹžnost, jak se zapojit do duchovnĂ­ho Ĺživota mĂ­stnĂ­ch věřícĂ­ch, a tĂ­m řåd prezentovat navenek a prosadit se tak na mĂ­stnĂ­m „trhu se spĂĄsou duĹĄe“.

ZĂĄvÄ›rem lze shrnout, Ĺže ve sledovanĂŠm obdobĂ­ a prostoru existovalo poutnĂ­ mĂ­sto tĂŠměř u jednĂŠ tĹ™etiny71 kapucĂ­nskĂ˝ch domĹŻ (Praha-HradÄ?any, Brno, Mikulov, SuĹĄice, Chrudim, Fulnek, Rumburk, Mnichovo HradiĹĄtÄ›, 72

řådů‌ (pozn. 48), s. 444–445.

67 Takto příměstskå poutní místa nazývají ve svÊ monografii GaŞi a Hansovå. Podrobněji k angaŞovanosti řeholních řådů u těchto kaplí a kostelů viz GAŽI – HANSOVà , Svatyně‌ (pozn. 27), s. 109–135.

68 SVOBODA, M. (ed.), Mikulov, Praha 2013, s. 318; KROUPA, J., „Moderni fiori“, kardinĂĄl z Ditrichsteina, protobarok a umÄ›leckĂĄ funkce na MoravÄ› po roce 1600, in: KORDIOVSKĂ?, E. – SVOBODA, M. (eds.), KardinĂĄl FrantiĹĄek z DitrichĹĄtejna a jeho doba, XXIX. mikulovskĂŠ sympozium, 11.–12. října 2006, Mikulov 2006, s. 55–67, s. 63.

69 Ke kultu Andělů stråŞných v době baroka MIKULEC, NåboŞenský Şivot‌ (pozn. 5), s. 51–55.

70 LHOTà K, Poutě a poutnictví‌ (pozn. 58), s. 140–143; T�Ž, Poutě a procesí‌ (pozn. 58), s. 44–46.

71 KapucĂ­nĹŻm se v 17. a 18. stoletĂ­ v ÄŒechĂĄch a na MoravÄ› podaĹ™ilo zaloĹžit celkem 30 klĂĄĹĄterĹŻ, z toho 25 konventĹŻ a 5 hospicĹŻ; viz BRÄŒĂ K, M. Strategie kapucĂ­nskĂŠho řådu pĹ™i zaklĂĄdĂĄnĂ­ Ĺ™eholnĂ­ch domĹŻ v Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ch v ranĂŠm novovÄ›ku, FHB 33/1, 2018, s. 217–237.

NA Praha, Ĺ˜K, Spisy, i. Ä?. 169, kart. 311, sign. A7; GAĹ˝I, M., Vazby jihoÄ?eskĂ˝ch mÄ›stskĂ˝ch komunit k mariĂĄnskĂ˝m ochranitelkĂĄm, ÄŒasopis pro historii a vlastivÄ›du jiĹžnĂ­ch ÄŒech 39, 2002, s. 13–42, s. 22–23.

73 ROYT, Obraz a kult‌ (pozn. 5), s. 278–283.

74 MIHOLA, J., Barokní poutnictví na Moravě, in: T�Ž (ed.), Na cestě do nebeskÊho JeruzalÊma, Brno 2010, s. 49–82, s. 66–67.

75 SVOJANOVSKĂ?, P., NeznĂĄmĂ˝ obraz Petra Brandla a loretĂĄnskĂŠ bratrstvo JeŞíťe, Marie a Josefa, UmÄ›nĂ­ IL/2, 2001, s. 161–173; BRÄŒĂ K, KapucĂ­nskĂ˝ řåd‌ (pozn. 2), s. 164–166. Z dobovĂ˝ch tiskĹŻ popisujĂ­cĂ­ tuto konfraternitu napĹ™. [MARTINUS BILINENSIS], Seelen-HĂźlff Oder Bruderschafft BĂźchlein, der wohl-lĂśblichen zu Prag, bey Laureta unter dem Namen Jesu, Mariae, Joseph fĂźr die Abgestorbene auffgerichten Bruderschafft, Prag 1694; [WITTASCHEK] BILINENSIS, J., Andachten Der Brudeschafft Unter den HH. Nahmen Jesus Maria Joseph, Bey St. Maria Laureta zu Prag, zu ErlĂśsung der Seelen deren BrĂźdern und Schwestern aus dem Fegfeuer Gezogen meistens auĂ&#x; dem Lauretanischen Blumen-Garten, Prag 1739.

76 LHOTà K, Poutě a poutnictví‌ (pozn. 58), s. 136–139; T�Ž, Poutě a procesí‌ (pozn. 58), s. 41–43.

Slánské rozhovory 2019 Historie a obnova loretánské kaple v Rumburku Klára Mágrová Loretánská kaple v Rumburku je jedním z poutních míst ve Šluknovském výběžku.1 Území bylo před rokem 1945 osídleno převážně německým obyvatelstvem a nazývalo se Böhmisches Niederland. Stavba z počátku 18. století byla vybudována z podnětu knížete z Liechtensteina.

Kapucínský klášter v Rumburku O rumburskou Loretu pečovali od jejího vzniku až do roku 1950 kapucíni z přilehlého kláštera (obr. 1).

Impuls k vybudování kláštera dala v roce 1667 závěť majitele rumburského panství Františka Eusebia hraběte z Pöttingu (1626–1679).2 Příchod dvanácti řeholníků byl poděkováním Bohu za zámožnost. Současně měl omezit vliv blízkého protestantského Saska. Za doby života hraběte se zřízení kláštera nijak nepřipravovalo. Stavbu kláštera a kostela v letech 1683–1690 hradil až nový majitel panství Antonín Florián kníže z Liechtensteina, když dědic Františka Eusebia – Jan Šebestián hrabě z Pöttingu – v roce 1681 své rumburské panství prodal i se závazkem z testamentu, tj. vystavět kapucínský konvent pro dvanáct řeholníků. Veškerý mobiliář a oltářní obraz sv. Vavřince, který ze Španělska objednal už František Eusebius, měl však financovat Jan Šebestián.

Pro stavbu kláštera bylo zvoleno místo poblíž zámku, na západním okraji města.

Dne 4. května 1950 došlo v rámci „Akce K“ k násilnému zabrání a zrušení kláštera. Budova kláštera se měla v roce 1975 opravit a využít jako městská knihovna.

Po dvaceti letech stálých odkladů se to nakonec podařilo roku 1994. Tuto část areálu spravuje město Rumburk.

Bývalá klášterní zahrada se v letech 1957–1958 zpřístupnila jako městský park. Loretánskou kapli, ambit a klášterní kostel sv. Vavřince od roku 1957 spravuje Římskokatolická farnost – děkanství Rumburk.

Výstavba loretánské kaple Donátorem kapucínského kláštera a loretánské kaple v Rumburku byl španělský grand a diplomat Antonín Florián (Anton Florian) kníže z Liechtensteina (1656–1721).3 Panství Rumburk a statek Schirgiswalde (dnes Sasko) koupil roku 1681 od Jana Šebestiána hraběte z Pöttingu. Jeho manželkou byla Eleonora Barbora hraběnka z Thun-Hohensteinu (1661–1723). Z rumburského zámku kníže učinil svou rezidenci. Vydal řadu instrukcí k hospodářskému rozvoji panství.

1 MÁGROVÁ, K., Poutní místa ve Šluknovském výběžku, Římskokatolická farnost – děkanství Rumburk, Rumburk 2014.

2 MÁGROVÁ, K., Kapucínský konvent v Rumburku (1683–1950), in: Mandava 2009. Vlastivědné čtení z Varnsdorfu a Šluknovského výběžku, KPMV, Varnsdorf 2009, s. 21–30.

3 PFEIFER, W., Das Fürstenhaus Liechtenstein in Nordböhmen, Niederland-Verlag, Böblingen 1984.

1. Kapucínský klášter u sv. Vavřince v Rumburku, před rokem 1853. (sbírky Oblastního muzea v Děčíně, pobočka Muzeum Rumburk)

Antonín Florián kníže z Liechtensteina působil jako diplomat na dvoře Habsburků. V letech 1689–1691 byl mimořádným vyslancem císaře u papežského dvora v Římě. V letech 1691–1695 zde působil jako velvyslanec. Právě v té době patrně navštívil Loreto v Itálii, ale je možné, že Svatou chýši znal již z doby své kavalírské cesty z let 1674–1675.

Po skončení diplomatické mise se stal kníže Antonín Florián vychovatelem prince Karla, druhorozeného syna císaře Leopolda I. Působil jako arcivévodův stálý průvodce a hofmistr. V době války o španělské dědictví odešel s princem Karlem do Barcelony, kde se arcivévoda ujal španělského trůnu.

Po návratu do Vídně zastával kníže Antonín Florián na císařském dvoře funkci nejvyššího hofmistra, nejvyššího podkomořího a nejvyššího dvorského podkoního.

Důležitý byl rok 1719, kdy kníže Antonín Florián získal pro svůj rod místo mezi říšskými knížaty. Ve stejnou dobu směnil panství Rumburk se svým synovcem Josefem Václavem knížetem z Liechtensteina. Po přesídlení na jižní Moravu kníže Antonín Florián zahájil přestavbu zámku ve Valticích na knížecí rezidenci. Zvláštní péči věnoval jízdárně a úpravě španělské stáje.

Impulsem k postavení kaple byl pobyt knížete z Liechtensteina v Itálii a návštěva poutního místa v Loretu. Se stavbou loretánské kaple v Rumburku počítal kníže Antonín Florián od devadesátých let 17. století.

Nasvědčuje tomu termín pořízení sochy Černé Matky Boží Loretánské. Současně kníže Antonín Florián pověřil architekta zaměřením Svaté chýše v Loretu. Poté se práce na čas pozastavily.

Znovu se rozeběhly roku 1703, v době, kdy kníže Antonín Florián působil ve Španělsku. Litoměřický biskup Jaroslav František Ignác hrabě Sternberg povolil loretu v Rumburku „jako svobodnou kapli na pozemku a ve výhradní správě kapucínů, nezávislou na rumburském faráři“.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2019 K vlastnĂ­ vĂ˝stavbÄ› loretĂĄnskĂŠ kaple v Rumburku doĹĄlo v letech 1704–1707.4 VybrĂĄno bylo mĂ­sto v bezprostĹ™ednĂ­ blĂ­zkosti klĂĄĹĄtera, stavebnĂ­ parcela leĹžela jihovĂ˝chodnÄ› od klĂĄĹĄternĂ­ho kostela. V zåří 1704 je v Rumburku doloĹžen třídennĂ­ pobyt „znĂĄmĂŠho inĹženĂ˝ra (den bewuĂ&#x;ten Ingenieur)“ Johanna Lucase Hildebrandta. OsobnÄ› v Rumburku vyměřil staveniĹĄtÄ› loretĂĄnskĂŠ kaple a dalĹĄĂ­ch budov. PodruhĂŠ a naposledy sem pĹ™ijel v srpnu 1705.

Do Rumburku po dobu vĂ˝stavby zasĂ­lal nĂĄÄ?rty, podle nichĹž se stavÄ›lo.

Stavbu kaple vedl Domenico Perini, italskĂ˝ stavitel z Janova. Jeho sluĹžeb na svĂŠm panstvĂ­ vyuŞíval knĂ­Ĺže AntonĂ­n FloriĂĄn z Liechtensteina, kterĂ˝ stavbu loretĂĄnskĂŠ kaple nadĂĄle ovlivĹˆoval prostĹ™ednictvĂ­m bohatĂŠ korespondence putujĂ­cĂ­ na sever ÄŒech z rĹŻznĂ˝ch mĂ­st Evropy.

K posvěcení kaple v Rumburku doťlo 15. zåří 1707.

Datum se odloĹžilo z 8. zåří o jeden tĂ˝den kvĹŻli prochĂĄzejĂ­cĂ­m oddĂ­lĹŻm ĹĄvĂŠdskĂ˝ch vojĂĄkĹŻ.5 Do roku 1709 pokraÄ?ovaly prĂĄce na vĂ˝zdobÄ› vnÄ›jĹĄĂ­ho plĂĄĹĄtÄ› lorety (obr. 2).

2. KapucĂ­nskĂ˝ klĂĄĹĄter s kostelem sv. VavĹ™ince, loretĂĄnskou kaplĂ­ a kaplĂ­ SvatĂ˝ch schodĹŻ v Rumburku, nedatovĂĄno, cca 1785. (sbĂ­rky OblastnĂ­ho muzea DÄ›Ä?Ă­n, poboÄ?ka Muzeum Rumburk)

RumburskĂĄ Loreta se v 18. stoletĂ­ stala vĂ˝znamnĂ˝m mariĂĄnskĂ˝m poutnĂ­m mĂ­stem. Ăšcta k PannÄ› Marii byla spojena s řadou uzdravenĂ­, kterĂŠ doklĂĄdajĂ­ zĂĄznamy vedenĂŠ zdejĹĄĂ­mi kapucĂ­ny. Kapli navĹĄtÄ›vovali poutnĂ­ci ze severnĂ­ch ÄŒech a HornĂ­ LuĹžice.

PromÄ›ny se oproti pĹŻvodnĂ­mu stavu doÄ?kala severnĂ­ Ä?ĂĄst kaple. JiĹž pĹ™i stavbÄ› byla u okna zřízena zvĂ˝4 K dÄ›jinĂĄm Lorety v Rumburku viz STEINOVĂ , N., RumburskĂĄ Loreta Ä?ili marnost nad marnost a nic neŞ‌?, Nadace Loreta, Rumburk 2000; HORYNA, M. – LANCINGER, L., Projektant a stavebnĂ­ vĂ˝voj Lorety v Rumburku, in: UmÄ›nĂ­ XXV/1977, s. 161– 168; JAHN, P. H., Johann Lucas von Hildebrandt. Sakralarchitektur fĂźr Kaiserhaus und Adel, Michael Imhof Verlag, Petersberg 2011; MĂ GROVĂ , K., LoretĂĄnskĂĄ kaple s ambitem v Rumburku. PrĹŻvodce po stavebnĂ­ historii a umÄ›leckĂŠm vĂ˝znamu, Ĺ˜Ă­mskokatolickĂĄ farnost – dÄ›kanstvĂ­ Rumburk, Rumburk 2017.

5 WALTER, T., Die Geschichte der Loretokapelle und des Kreuzganges nebst mehreren Berichten ßber die Leidenzeiten der Stadt Rumburk im 18. Jahrhundert, Rumburk 1926, s. 5–31.

ĹĄenĂĄ knĂ­ĹžecĂ­ oratoĹ™. Roku 1753 byl mĂ­sto oratoĹ™e vybudovĂĄn hudebnĂ­ kĹŻr. NedatovĂĄna je poslednĂ­ Ăşprava – vybourĂĄnĂ­ vnitĹ™nĂ­ zdi a zvÄ›tĹĄenĂ­ interiĂŠru loretĂĄnskĂŠ kaple. SouÄ?asnĂ˝, nepříliĹĄ autentickĂ˝ stav interiĂŠru SvatĂŠ chýťe ovlivnily restaurĂĄtorskĂŠ prĂĄce z roku 1985, instalace nevhodnĂŠho osvÄ›tlenĂ­ a nepĹŻvodnĂ­ vĂ˝malba klenby.

Pod loretĂĄnskou kaplĂ­ se nachĂĄzĂ­ krypta.6 PĹŻvodnÄ› mÄ›la slouĹžit pro uklĂĄdĂĄnĂ­ ostatkĹŻ Ä?lenĹŻ knĂ­ĹžecĂ­ho rodu LiechtensteinĹŻ. PravdÄ›podobnÄ› jedinĂ˝ pohĹ™eb, kterĂ˝ v kryptÄ› probÄ›hl, se odehrĂĄl roku 1763, kdy zde byly uloĹženy ostatky loretĂĄnskĂŠho kostelnĂ­ka AntonĂ­na Bräuera.

NÄ›kdy mezi lety 1735–1743 byla postavena masivnĂ­ klenutĂĄ odvodĹˆovacĂ­ chodba, kterĂĄ mÄ›la od kaple odvĂĄdÄ›t vodu. CelkovĂĄ znĂĄmĂĄ dĂŠlka chodby je 157 m. PĹŻvodnÄ› byla delĹĄĂ­. V souÄ?asnosti baroknĂ­ odvodĹˆovacĂ­ chodba jiĹž neplnĂ­ svĹŻj ĂşÄ?el.

KromÄ› lorety v Rumburku stĂĄla v nejsevernÄ›jĹĄĂ­ch ÄŒechĂĄch loretĂĄnskĂĄ kaple jeĹĄtÄ› v DÄ›Ä?Ă­nÄ›. ZboĹ™ena byla roku 1885. Do tĂŠ doby slouĹžila jako pohĹ™ebnĂ­ kaple rodu ThunĹŻ.

Podle zĂĄmÄ›ru Leopolda hrabÄ›te ze Salm–Reifferscheidtu z roku 1726 mÄ›la bĂ˝t dalĹĄĂ­ loretĂĄnskĂĄ kaple vybudovĂĄna ve VilĂŠmovÄ› u Šluknova. Ăšmysl hrabÄ›ti rozmluvil vysokĂ˝ úřednĂ­k panstvĂ­ LipovĂĄ.7 U zĂĄzraÄ?nĂŠho pramene byla nĂĄslednÄ› postavena kaple NanebevzetĂ­ Panny Marie (1729). Dokladem prvotnĂ­ho zĂĄmÄ›ru je socha ÄŒernĂŠ Matky BoŞí LoretĂĄnskĂŠ na hlavnĂ­m oltĂĄĹ™i.

Socha ÄŒernĂŠ Matky BoŞí LoretĂĄnskĂŠ Socha ÄŒernĂŠ Matky BoŞí LoretĂĄnskĂŠ z Rumburku byla vytvoĹ™ena z lipovĂŠho dĹ™eva. Sochu roku 1694 vÂ Ĺ˜Ă­mÄ› poĹžehnal papeĹž Inocenc XII. Stalo se tak dĂ­ky postavenĂ­, kterĂŠ na papeĹžskĂŠm dvoĹ™e zastĂĄval knĂ­Ĺže AntonĂ­n FloriĂĄn.

Po pĹ™emĂ­stÄ›nĂ­ do Rumburku byla socha nejprve uloĹžena ve farnĂ­m kostele sv. BartolomÄ›je a nĂĄslednÄ› v klĂĄĹĄternĂ­m kostele sv. VavĹ™ince. Zde Ä?ekala na dostavbu loretĂĄnskĂŠ kaple. Na oltĂĄĹ™ kaple byla osazena 15. zåří 1707.

ExteriĂŠr loretĂĄnskĂŠ kaple v Rumburku Historici umÄ›nĂ­ na loretĂĄnskĂŠ kapli v Rumburku oceĹˆujĂ­ zvlĂĄĹĄtÄ› reliĂŠfnĂ­ vĂ˝zdobu. NejednĂĄ se vĹĄak o baroknĂ­ prĂĄci. ReliĂŠfy pochĂĄzejĂ­ z pĹ™elomu 19. a 20. stoletĂ­ a nĂĄslednĂ˝ch tří oprav. Zhotovil je akad. sochaĹ™ Hans Aichinger z VĂ­dnÄ›.

Není znåmo autorství, ani podoba původních ťtukových reliÊfů loretånskÊ kaple z let 1706–1709.

ReliÊfy v Rumburku velmi trpěly povětrnostními vlivy, opravovaly se jiŞ od 18. století. V některých obdobích byly zcela demontovåny, jak potvrzuje snímek pořízený 6 BRZà K, P., Podzemí kapucínskÊho klåťtera v Rumburku, in: Mandava 2009‌ (pozn. 2); BRZà K, P., LoretånskÊ podzemí v Rumburku, Město Rumburk, Rumburk 2012.

7 BELISOVĂ , N., Vliv nĂĄboĹženskĂ˝ch bratrstev na zĹ™izovĂĄnĂ­ drobnĂ˝ch sakrĂĄlnĂ­ pamĂĄtek na ĂşzemĂ­ panstvĂ­ LipovĂĄ, in: DÄ›Ä?Ă­nskĂŠ vlastivÄ›dnĂŠ zprĂĄvy, 2/2012, s. 16–17.

Slánské rozhovory 2019 kolem roku 1895 (obr. 3). Loretánská kaple na něm má zcela odstraněnou reliéfní výzdobu. Naposledy se reliéfy restaurovaly v letech 1985–1989, kdy získaly stávající narůžovělou barvu. Ta měla údajně odpovídat starší polychromii, ale dobové fotografie z dvacátých let 20. století to nepotvrzují. Reliéfy tehdy byly bez barevného provedení.

3. Loretánská kaple v Rumburku bez reliéfní výzdoby, stav kol. r. 1895. (sbírky Oblastního muzea Děčín, pobočka Muzeum Rumburk)

Součástí vnějšího pláště loretánské kaple je od 18. století rozsáhlý soubor pískovcových soch. Jejich autorem byl Franz Biener.8 Z jeho sochařské dílny vzešlo v letech 1707–1709 v Rumburku celkem šestatřicet soch – deset soch Sibyl, deset soch proroků a šestnáct soch Mariina příbuzenstva.

Na digitální simulaci je vidět možná podoba lorety v Rumburku s plochou střechou a sochami na atice, pokud by se dochovala do dnešních dnů. Sochy Mariina příbuzenstva zde stávaly do roku 1808. Rumburská loreta byla jedinou takto ozdobenou kaplí klasického typu v českých zemích a na světě.

Výběr soch na střeše vzešel z ikonografického programu „příbuzenstvo naší milé Paní – Freundschaft (Verwandschaft) unserer lieben Frau“. Členy „svatého společenství“ si vybral v roce 1707 Antonín Florián kníže z Liechtensteina.

8 K osobnosti F. Bienera viz RITSCHEL, H., Franz Biener, ein Bildhauer des 18. Jahrhunderts. Sein Leben und Werk, Disertation, Karl-Marx-Universität, Leipzig 1990, s. 17–37; RITSCHEL, H., Der Barockbildhauer Franz Biener und seine Werke in Sachsen und Nordböhmen, in: Denkmalpflege 1894–1994, 2. díl, Halle/Saale 1998, s. 469–504; RITSCHEL, H., Barokní sochař Franz Biener – jeho dílo v severních Čechách a v Sasku, in: Mandava 2015. Vlastivědné čtení z Varnsdorfu a Šluknovského výběžku, KPMV, Varnsdorf 2015, s. 67–75.

Oproti dnešnímu stavu byly všechny sochy z loretánské kaple v minulosti polychromované, příp. natírané vápnem. Sochy se naposledy restaurovaly v letech 1985–1989.

Nevíme, odkud autor soch Franz Biener (1681/1682–1742) pocházel. Bienerův otec se zmiňuje jako správce panství Antonína Floriána knížete z Liechtensteina v saském Schirgiswalde. Biener se patrně vyučil štukatérem a sochařem. První známou zakázku měl na královském zámku v dánské Kodani. Po návratu do Čech pracoval v Rumburku. Ve stejnou dobu tvořil i sochy na fasádě klášterního kostela sv. Vavřince a sv. Zdislavy v nedalekém Jablonném v Podještědí. Po směně panství Rumburk odešel Franz Biener spolu s knížetem na jižní Moravu. Působil jako dvorní sochař Liechtensteinů ve Valticích.

Kolem roku 1808 došlo ke snesení soch a proměně tvaru střechy loretánské kaple v Rumburku. Důvodem byl špatný stav soch, nebezpečí jejich pádu a obavy o bezpečnost poutníků. Část soch se přemístila na balustrádu před vstupní budovu Lorety. Ostatní se rozprodaly.

Z původních šestnácti soch se do dnešních dnů dochovalo devět. Až na výjimky není známo, které biblické postavy zobrazovaly. Jistota panuje u postavy Panny Marie, sv. Josefa, sv. Jáchyma, sv. Anny, sv. Zachariáše, sv. Alžběty a apoštola Jana Evangelisty. Zbylé sochy snad představují apoštola sv. Jakuba Většího a Izáka (nebo Zebedea). Desátá socha sv. Jana Křtitele byla nalezena v podobě torza v roce 2007.

Na severní stěnu loretánské kaple navazoval původně oltář sv. Josefa. Právě zde se během slavnosti porciunkule (tzv. františkánská pouť) odehrávaly nejdůležitější a nejnavštěvovanější poutní mše svaté. Od roku 1742 až do let 1. světové války odpustkovou slavnost porciunkuli vyhledávali katoličtí Lužičtí Srbové.

V Rumburku se slavnost pořádala nepřetržitě do šedesátých let 20. století a znovu se sem vrátila v devadesátých letech 20. století.

Projekt loretánské kaple a oválného ambitu Díky nejstaršímu zobrazení lorety v Rumburku, které pochází asi z let 1742/1743, víme, že osamoceně stojící loretánská kaple byla obehnána provizorním jednoduchým dřevěným plotem. Poblíž stál klášterní kostel sv. Vavřince a klášter se zahradou.

Po dokončení loretánské kaple v Rumburku měla podle Antonína Floriána knížete z Liechtensteina následovat stavba dalších budov, které by doplnily poutní areál. O projekt opět požádal architekta Johanna Lucase Hildebrandta, jenž vypracoval stavební plány po mnoha urgencích roku 1707.9 Architektonicky mimořádný projekt nakonec nebyl uskutečněn. Kníže Antonín Florián ho odmítl jako příliš pompézní a drahý.

9

JAHN, Johann Lucas von Hildebrandt… (pozn. 4).

Slánské rozhovory 2019 Johann Lucas Hildebrandt z Vídně, autor projektu loretánské kaple v Rumburku a jeden z nejvýznamnějších barokních architektů, neprovedl jedinou stavbu v Praze. V Čechách se osobně zúčastnil stavby dominikánského kostela v Jablonném v Podještědí a v Rumburku loretánská kaple.

Kromě projektu pro Rumburk vypracoval Hildebrandt architektonické plány ještě pro další sakrální stavby na Šluknovsku. Realizoval se jen návrh architektury oltářů pro kostel ve Starých Křečanech.10 Obytná vstupní budova v Rumburku měla podle knížete Antonína Floriána sloužit potřebám sedmi chlapců – zpěváků. Podnět nalezl kníže patrně v Mikulově, kde olomoucký biskup kardinál František z Dietrichsteina založil zřejmě nejstarší hudební seminář v českých zemích.11 Určen byl pro loretánky – chrámové zpěváky. Tito dětští zpěváci – modrokabátníci (německy Blauröckler) – zpívali v loretě v Mikulově.

Johann Lucas Hildebrandt pro Rumburk navrhl oválný ambit, vstupní budovu internátu a protilehlou chórovou internátní kapli. Inspiraci našel u návrhů svého italského učitele Carlo Fontany pro chrámy a další stavby v Římě. Do poutního areálu v Rumburku se mělo vcházet dvoupodlažní vstupní budovou. Ta měla sloužit jako internát pro zpěváky. Průčelí internátu svou vnější strohostí vědomě navazovalo na vedle stojící průčelí klášterního kostela sv. Vavřince a budovy kláštera. Dvoupodlažní ambit měl mít podobu oválu se čtrnácti kaplemi.

Celý poutní areál uzavírala rozměrná protilehlá chórová kaple se dvěma věžemi. Hildebrandtův nerealizovaný projekt pro Rumburk se vymykal dobové architektonické produkci. Svým významem přesáhl hranice českého a rakouského barokního umění.

Hildebrandtovy plány pro Rumburk na dlouhá staletí skončily opomenuté ve vídeňských archivech.

Němečtí historici je znali, ale více s nimi nepracovali.

Ve sbírkách vídeňské Albertiny je roku 2006 znovu určil a v rámci své dizertační práce a následné monografie detailně zpracoval německý historik umění Peter Heinrich Jahn.

Ambit a kaple Svatých schodů Zmiňovali jsme již nerealizovaný projekt oválného ambitu. Stávající ambit o půdorysu obdélníku byl kolem loretánské kaple postaven v 18. století (obr. 4) a s klášterním kostelem byl spojen dřevěnou a posléze zděnou chodbou.

Do ambitu se vchází vstupní budovou s věží.

V rozích ambitu jsou umístěny čtyři nárožní kaple – kaple Jezulátka a sv. Jana Nepomuckého, kaple Panny Marie 10

MANDAŽIEV, P., Hlavní a boční oltáře sv. Jana Nepomuckého ve Starých Křečanech, in: Mandava 2009… (pozn. 2), s. 111–118; MANDAŽIEV, P., J. L. Hildebrandt a barokní architektura Šluknovska, Město Rumburk, Rumburk 2012.

11 BRICHTOVÁ, D., K historii loretánského kostela sv. Anny a hrobního kostela Povýšení sv. Kříže v Mikulově, in: RegioM 2014, sborník Regionálního muzea v Mikulově, Mikulov 2015, s. 42–50.

4. Celkový pohled na ambit, loretánskou kapli a klášterní kostel sv. Vavřince v Rumburku. (foto Jiří Stejskal)

Lurdské, kaple Nejsvětější Trojice a kaple sv. Josefa. Kaple se budovaly v odlišnou dobu, od poloviny 18. století až po počátek 20. století.

Autor plánů ambitu není znám. Je možné, že se využilo projektu, který roku 1711 odsouhlasil kníže Antonín Florián z Liechtensteina. Vypracoval ho opět Johann Lucas Hildebrandt, jeho podobu neznáme, projekt je zmíněn v korespondenci. Ke stavbě ambitu došlo za vlády Josefa Václava knížete z Liechtensteina v letech 1743–1753. Velkou zásluhu na dokončení ambitu měl správce Lorety páter Bernardin z kapucínského řádu. Ten mj. vlastnoručně připravoval stavební materiál a v klášterní zahradě odstřelil skálu, aby získal kameny na stavbu.

Nevíme, zda se vstupní budova ambitu v Rumburku někdy využívala pro původně zamýšlený účel, internát pro chlapce – zpěváky. Sbor adjuvantů však v Loretě podle archivních podkladů působil.

Donátor stavby ambitu a kaple Svatých schodů Josef Václav (Joseph Wenzel) kníže z Liechtensteina (1696–1772) byl především císařským generálem a diplomatem. Zreformoval rakouské dělostřelectvo. V roce 1718 směnil alpská panství se svým strýcem Antonínem Floriánem a oženil se s jeho dcerou. Kníže Josef Václav žil převážně v Dolních Rakousích. Byl posledním Liechtensteinem, který osobně pobýval v Rumburku.

Na klenbě barokního ambitu z poloviny 18. století se dnes nachází 32 nástropních maleb z let 1899–1902.

Jedná se o první ucelenou výmalbu ambitu. Autorem maleb je Josef Neumann st. a jeho syn, akad. malíř Josef Neumann ml. Oba malíři pocházeli z obce Horní Jindřichov (něm. Oberhennersdorf, dnes místní část Rumburku). Malby se inspirovaly dílem malíře Josefa Führicha z Vídně. Cyklus zobrazuje výjevy ze života a utrpení Panny Marie. Téměř naprostou destrukci mariánského nástropního cyklu způsobilo zatékání do kleneb ambitu a statické narušení kleneb ve druhé polovině 20. století. V havarijním stavu byla jedna třetina klenebních polí. Záchranné práce se provedly v letech 2001–2007. U některých maleb muselo dojít k transferu jejich fragmentů do ateliéru.

Slánské rozhovory 2019 Dekorativní výmalba ambitu byla restaurována v letech 2012–2017 akad. malířem restaurátorem Martinem Martanem z Prahy. Restaurátorský průzkum v některých částech ambitu zjistil starší barevné vrstvy – černou, zelenou, červenou a okrovou.

Nejcennější částí ambitu je kaple Svatých scho12 dů. Pochází z let 1767–1770. Od svého založení neprošla přestavbou. Kaple symbolizuje schodiště v paláci Piláta Pontského v Jeruzalémě.

Autor stavebních plánů kaple Svatých schodů, ani její výtvarné koncepce není znám. Kaple má podobu trojramenného schodiště, s mohutnými dělícími zdmi.

Stavbu podpořil Václav Josef kníže z Liechtensteina a sbírka mezi věřícími. Iniciátorem výstavby byl kapucín, páter Bernardin.

Pro kapli v Rumburku je charakteristická bohatá malířská nástropní a nástěnná výzdoba. Svým rozsahem je unikátní početný soubor polychromovaných soch.

V letech 2007–2012 došlo k záchraně malířské a sochařské výzdoby kaple, kterou v roce 2019 doplnily tři nečekaně nalezené sochy z původního souboru. Po restaurování byly umístěny na své původní místo, do výklenků v kapli Svatých schodů. Do ambitu se souběžně osadily restaurované sochy římských vojáků, které byly podle původ-

ní koncepce umístěny před Boží hrob a výjev Posmívání se Kristu.

Loreta v Rumburku ve 20. a 21. století Patrony loretánského areálu byli od doby jejího založení majitelé rumburského panství, knížata z Liechtensteina. Po pozemkové reformě z roku 1923 patronátní závazky převzalo ministerstvo zemědělství.

Po zrušení kapucínského kláštera v roce 1950 přešla Loreta v roce 1957 do správy Římskokatolické farnosti – děkanství Rumburk. Po roce 1950 se v loretě nadále konaly mše svaté. Pro laické návštěvníky byla přístupná jen příležitostně. Na jejím špatném stavebním stavu po roce 1945 se podepsala změna národnostní skladby obyvatel města, dlouhodobá neúdržba i nevhodné technologické postupy při opravách.

V roce 1995 došlo k založení nadace Loreta Rumburk, později obecně prospěšné společnosti.13 Na jejím vzniku se podíleli místní patrioti, Římskokatolická farnost – děkanství Rumburk a město Rumburk. Loretánský areál byl veřejnosti zpřístupněn poprvé roku 1995.

V letech 1997–2005 v přízemí vstupní budovy působilo městské informační středisko. Po zrušení obecně prospěšné společnosti Loreta v roce 2005 zajišťuje celoroční

5. Loretánská kaple s ambitem v Rumburku, současný stav. (foto Jiří Stejskal)

12 MÁGROVÁ, K., Svaté schody v Rumburku / Heilige Stiege in Rumburk, Římskokatolická farnost – děkanství Rumburk, Rumburk 2012.

13 MÁGROVÁ, K., Činnost Nadace Loreta Rumburk a Loreta Rumburk o.p.s. (1995–2005), rukopis, 2019.

Slánské rozhovory 2019 zpřístupnění, provoz, obnovu, kulturní a duchovní náplň Lorety Římskokatolická farnost – děkanství Rumburk.

Roku 1996 zahájila Římskokatolická farnost – děkanství Rumburk rekonstrukci ambitu Lorety. Stavební a restaurátorské práce pokračují dodnes. Od roku 1999 podporuje obnovu památky Ministerstvo kultury.

Přispívá na ni Biskupství litoměřické a město Rumburk.

Dosud došlo ke statickému zabezpečení ambitu, rekonstrukci krovu a krytiny ambitu, obnově fasád a restaurování výmalby ambitu.

Loreta v Rumburku je přístupná celoročně (obr. 5).

Pořádají se tu prohlídky, výstavy, koncerty a bohoslužby.

V klášterním kostele se každoročně staví původní betlém z roku 1922. Využívá se příznivé polohy v blízkosti národního parku České Švýcarsko a jeho železniční dráhy.

Během roku Loretu navštíví kolem 15 000 osob. V ambitu jsou stálé výstavy o kapucínském klášteru v Rumburku, historii Lorety a loretánském podzemí. Ve vstupní budově je expozice církevního umění Šluknovska.

Od roku 2014 je Loreta Rumburk součástí mezinárodní poutní stezky Via Sacra. V roce 2014 byla Loreta Rumburk nominována na celostátní cenu Patrimonium pro futuro, kterou uděluje Národní památkový ústav.

Vyřezávaná miniatura loretánské kaple v Rumburku Řezbář Jiří Cobl st. z Rumburku začal v únoru 2016 vyřezávat miniaturu rumburské loretánské kaple. Úctyhodné řezbářské dílo je vyvedeno do všech podrobností. Veřejnosti se miniatura v měřítku 1:35 poprvé představila v Loretě Rumburk v sobotu 16. září 2017 při XXI. Loretánských slavnostech. Nastálo je možné dřevěnou loretánskou kapli zhlédnout ve vánočním období při prohlídkách pohyblivého betlému J. Cobla v rodinném domě v Dolních Křečanech, místní části Rumburku.

Původně řezbář J. Cobl plánoval, že dřevěná loretánská kaple bude součástí jeho pohyblivého betlému s rumburskými motivy. Nakonec svůj záměr změnil a loretu prezentuje samu o sobě. V roce 2017 řezbář dokončil miniaturu vlastní kaple včetně odnímatelné střechy. V roce 2018 miniaturu doplnil o druhou, plochou střechu včetně sochařské výzdoby (obr. 6). V roce 2019 přidal interiér kaple. Současně došlo k jeho osvětlení. Vyřezávaná loretánská kaple přibližuje jak současnou podobu barokní památky, tak stav, jaký měla po dokončení v roce 1707.

Nad vyřezáváním miniatury o rozměrech 34 cm × 52 cm × 50 cm včetně reliéfů, soch, erbů a ornamentů strávil J. Cobl vždy několik měsíců v roce. Práce to byla velmi časově náročná, denně obnášela osm až deset hodin strávených vyřezáváním, např. výroba čtyř dveří na dřevěných pantech trvala jeden měsíc. Střechu pokrývá 2 942 střešních tašek. Miniaturu loretánské kaple z lipového dřeva řezbář nebarvil, hotové dílo natřel lazurou v barvě dubu a ošetřil voskem. „Autor miniatury loretánské kaple Jiří Cobl projevil nebeskou trpělivost a za vytvořeným dílem je cítit obrovské

6. Miniatura loretánské kaple v Rumburku a řezbář Jiří Cobl. (foto Jiří Stejskal)

množství práce. Neuvěřitelně precizní řezbářské dílo Jiřího Cobla překračuje svým významem hranice regionu – kvalitou zpracování a myšlenkou. Navazuje na tradici místního německého řezbaření před rokem 1945, kdy se tvořilo pro věc samu, pro radost z tvorby, nikoli pro peněžní ocenění. Při prohlídce miniatury loretánské kaple si pozorný člověk pokaždé všimne něčeho dalšího, jiného detailu, jiné podrobnosti. Dílo vyzní zvláště při prohlídce z odstupu,“ zhodnotila dílo znalkyně regionální betlemářské tradice a bývalá pracovnice Muzea Rumburk Ester Sadivová. Řezbář se svému koníčku věnuje ve svém volném čase. Původní profesí je Jiří Cobl vyučený strojní zámečník. Práce na miniatuře lorety v Rumburku má i nadále pokračovat. V plánu je dokončení detailů interiéru.

Slánské rozhovory 2019 Liverpoolský triumf Karla knížete Kinského Kamila Pecherová Dne 10. prosince 2019 uplynulo 100 let od předčasného úmrtí Karla 8. knížete Kinského, který byl předposledním majitelem zlonického velkostatku a zámku v Budenicích. Karel pocházel z významného staročeského šlechtického rodu Kinských z Vchynic a Tetova, jehož kořeny sahají hluboko do české minulosti. Výraznějšího mocenského vzestupu však tento rod docílil až po třicetileté válce, kdy jedna z jeho linií dosáhla na knížecí titul.

Karel Kinský pocházel právě z této „okněžené“ rodové větve, která vlastnila majetek od 18. století i na Zlonicku a podstatně se podílela na hospodářském i kulturním rozvoji tohoto kraje.

V dnešní době je Karel Kinský (obr. 1) v Čechách téměř zapomenutým šlechticem, přestože se v roce 1883 nečekaně proslavil ve Velké Británii svým vítězstvím v nejtěžší steeplechase Velké národní v Liverpoolu s klisnou Zoedone. Překvapivě tak vyhrál jako vůbec první zahraniční a navíc amatérský jezdec nad místními profesionálními žokeji. V Čechách však upadlo jeho jméno téměř v úplné zapomnění, ale Britové zaskočeni jeho odvážným triumfem na Karla Kinského nikdy nezapomněli, převážně pak lidé z dostihového prostředí, kde vzpomínky na něj přežívají vlastně dodnes.

Kdo byl tedy Karel Kinský?

Karel Kinský se narodil 29. listopadu 1858 v rodinném vídeňském sídle Palais Daun-Kinsky, které se dodnes nalézá na náměstí Freyung. Na zlonickém velkostatku bylo narození prvního knížecího syna oznámeno sto jedna ranami z hmoždířů a konaly se bohoslužby. Karlův otec, Ferdinand Bonaventura 7. kníže Kinský z Vchynic a Tetova, byl tehdejší hlavou celého rodu, ale na rozdíl od svých mnoha významných předků se neúčastnil politického života v monarchii a ani nezastával žádný státní či vojenský úřad, ale věnoval se své rodině a správě rozsáhlého hospodářství s polnostmi a lesy, které se nacházely v Heřmanově Městci, Chocni, Horažďovicích, České Kamenici a Zlonicích.

Kníže Ferdinand Bonaventura byl nejen schopným hospodářem, ale především velkým sportovním nadšencem a milovníkem koní. Ve Velké Británii se často vydával na hony či dostihy a jako mnozí další aristokraté podlehl tehdejšímu módnímu trendu osvojit si vše, co pocházelo z Anglie. Odtud začal do Čech dovážet kvalitní honební a závodní koně, výstroj, ale také anglický personál. Společně s manželkou kněžnou Marií Kinskou (rozenou z Liechtensteinu) se s velkou vášní oddával tehdy šlechtou velmi oblíbené a exkluzivní kratochvíli – parforsním honům. Manželé Kinští byli přes půl století stěžejními členy věhlasné Pardubické parforsní společnosti, která lovila jeleny po takzvaném anglickém způsobu, kdy honěné zvíře nebylo na konci lovu zabito a hlavním účelem bylo především předvedení jezdeckých schopností jedince. Velká Británie vůbec pro Kinské

1. Karel Kinský (1858–1919). (foto z Rakouské národní knihovny – Österreichische Nationalbibliothek)

představovala, co se týče způsobu chovu koní, oblibě honů a dostihů, velký vzor.

Není tedy divu, že důležitým členem jejich domácnosti byl přes čtyřicet let i anglický podkoní Rowland Reynolds, který naučil jezdit všechny knížecí potomky. Reynolds strávil v Čechách přes čtyřicet let svého života a po mnoho roků také zastával funkci startéra Velké pardubické, která byla místními šlechtici založena v roce 1874 a zpočátku imitovala Velkou národní steeplechase. Reynolds nesmírně ovlivnil především mladého Karla Kinského svým vyprávěním o Velké Británii a tamějším sportu a vnuknul mu myšlenku, že by mohl jednou startovat ve Velké národní v Liverpoolu.

Karel Kinský sám pak později prohlásil: „Pevně jsem se rozhodl a tato myšlenka mě neopustila až do dne, kdy jsem opravdu vyhrál! Když si tak uvědomím, jak zřídka se takovéto sny opravdu stanou skutečností, tolik snů a tak málo se jich splní.

Tak mi připadá, že v mém případě to byl Osud a nic jiného.“1 Karel Kinský se poprvé vydal do vytoužené Velké Británie v prosinci 1877, když se svým otcem a bratrem doprovázel císařovnu Alžbětu, více známou pod přezdívkou Sissi, na její anglické honební výpravě. Kinský začal 1 RICHARDSON, J. M. – MASON, F., Gentleman Riders: Past and Present, London 1909.

Slánské rozhovory 2019

2. Zoedone vítězí ve Velké národní 1883. (soudobý obrázek z dostihu)

od roku 1881 působit jako atašé na rakousko-uherské ambasádě v Londýně a téhož roku při dostizích v hrabství Shropshire zahlédl mladou rezavě hnědou klisnu, která se mu moc líbila. Klisna, jež se jmenovala Zoedone, pocházela z poměrně malého, ale úspěšného chovu farmáře Thomase Jacksona mladšího z Oswestry. Kinský zahlédl kobylku znovu o rok později v Liverpoolu a rozhodl se, že si ji koupí a konečně zkusí své štěstí v následujícím ročníku Velké národní steeplechase. Její trénink svěřil známému trenérovi steeplerů Williamovi Jenkinsonovi z Uptonu. Kinský byl sice výborný pánský jezdec, ale ve Velké Británii mu nikdo samozřejmě nedával žádnou šanci na umístění, byl totiž naprostý amatér a ještě k tomu z ciziny. Štěstí však odvážnému přeje a neskutečné se stalo skutečným, když Karel Kinský v roce 1883 Velkou národní steeplechase v Liverpoolu nečekaně opravdu vyhrál.

V pátek 30. března 1883 na závodišti v Aintree celé dopoledne hustě pršelo, ale popularita Velké národní steeplechase přesto přilákala rekordní počet diváků, kteří přijeli speciálně vypravenými vlaky z Liverpoolu, Manchesteru a dalších měst. Po poledni se

vyjasnilo a na start se nakonec postavilo pouze deset koní ( jedna z nejnižších zaznamenaných účastí). Dostih byl bez problémů odstartován, ale Zoedone byla poslední kůň, který po mávnutí vlajky vyrazil vpřed. Kinský ji držel zprvu vzadu, Zoedone přesto odběhla v hlubokém mokrém terénu téměř perfektní dostih a cíle dosáhla celých deset délek před ostatními „svěží jako čerstvě natřená barva“ v čase 11 minut a 39 sekund (obr. 2). Kinský hrozně rád vzpomínal na tento moment: „Do smrti nezapomenu ten pocit, když jsme se blížili k cíli a já jsem se ohlédl a uviděl, že další kůň je daleko za námi.“2 Kinského výkon byl popsán následovně: „Její odvážný jezdec si zachoval chladnou hlavu a žádný profesionální žokej by si neudržel během překonávání posledních překážek lépe vybalancovaný sed.“ Přátelé ho po sesednutí doprovodili do vážnice, a když pan Johnson potvrdil, že vše je „all right“, začali všichni tleskat a aplaus trval několik minut. Vítězství Karla Kinského ve Velké národní bylo nesmírně populární, přestože se na Zoedone moc nesázelo. Kinský se tak stal prvním zahraničním jezdcem, 2

BEDDINGTON, C., All that I have Met, London 1929.

Slánské rozhovory 2019 který dostih vyhrál. Tento nečekaný úspěch ho okamžitě v anglické společnosti proslavil a ve Vídni byl oslavován jako hrdina. I český tisk zaregistroval jeho triumfální vítězství, ale novinový článek byl nadepsán chybným titulkem „Český kůň vítězem Velké národní“ a i Kinského křestní jméno nebylo správné. Britové neobdivovali jenom jeho odvahu a kuráž. Karel Kinský byl totiž velmi charismatický muž a stal se tak v tamější nejvyšší společnosti velmi populární postavou. Spřátelil se dokonce s nejstarším synem královny Viktorie, Albertem princem z Walesu, budoucím králem Edwardem VII. Karel Kinský je také ve Velké Británii znám tím, že byl dlouholetým milencem Jennie Churchillové, matky světoznámého britského premiéra Winstona Churchilla. Jennie sice pocházela ze Spojených států amerických, ale provdala se za politika Randolpha Churchilla, druhorozeného syna vévody z Marlborough. Jejich manželství se však brzy ocitlo v krizi a oba manželé udržovali mimomanželské vztahy. V prosinci 1886 Randolph Churchill šokoval britskou společnost svou náhlou rezignací z postu ministra financí. V Londýně se hned začaly šířit zvěsti, že bude následovat rozvod. Karel Kinský byl proto okamžitě odvolán z londýnské ambasády zpátky do Vídně. Randolph Churchill byl však už v té době vážně nemocný a jeho zdravotní stav se s postupujícími roky horšil. Rodiče Karla Kinského se tedy začali obávat, že se Karel zamýšlí s Jennie v budoucnu oženit. Jennie ale nebyla rodinou Kinských považována za rovnocennou partnerku budoucího knížete a hlavy celého rodu.

V lednu 1895 byl proto Karel svou rodinou donucen k sňatku s hraběnkou Alžbětou Wolff-Metternichovou.

Kinského manželství však zůstalo bezdětné a jeho mladá žena náhle zemřela na zápal plic v egyptském Luxoru už

v roce 1909. V pozůstalosti Winstona Churchilla, která je uložena v archivu v Cambridge, se dokonce dochovalo několik dopisů od Karla Kinského, který děti své milenky Jennie vůbec nepřehlížel, právě naopak, sbíral pro ně známky, učil je střílet puškou a od Winstona dokonce chytl spalničky!

Karel Kinský byl po celý svůj život všestranným sportovcem. Ve Velké Británii, kde aktivně hrál tenis i golf, ale také se věnoval krasobruslení, v němž i soutěžil, se zdržoval až do roku 1914. Vypuknutí první světové války bylo pro Kinského opravdovou osobní tragédií, jelikož se Velká Británie ocitla na znepřátelené straně Rakouska-Uherska. Kinský se musel vrátit domů a v pokročilém věku 56 let nastoupil do armády, ale přál si být odvelen na východní frontu, jelikož se obával, že by musel bojovat proti Angličanům. V armádě působil jako jízdní důstojník. Válka mu naprosto podlomila zdraví, začal totiž trpět zažívacími i srdečními problémy.

V britských zdrojích se dokonce objevuje i nepodložená domněnka, že Karel po svém pobytu na východní frontě trpěl posttraumatickým onemocněním.3 Následující rozpad Rakouska-Uherska znamenal pak pro něj už naprostý konec. Karel Kinský zemřel náhle 10. prosince 1919 ve Vídni na zánět průdušek, zřejmě se stal obětí pandemie obávané španělské chřipky.

Karel kníže Kinský, první zahraniční vítěz Velké národní steeplechase v Liverpoolu, byl následovně pochován v rodinné hrobce knížecí větve Kinských nacházející se za barokním poutním kostelem sv. Isidora Madridského v Budeničkách (obr. 3).

3 Citováno: GUSEJNOVA, D., European Elites and Ideas of Empire, 1917–1957, Cambridge 2016.

3. Heinrich Koch, hrobka Kinských v Budenicích (1842); zde je pohřben Karel Kinský. (foto Vladimír Přibyl)

OBSAH

Čtenáři na cestu

Vladimír Přibyl, Markéta Škrancová…5

Příspěvky SLÁNSKÉ ROZHOVORY 2019 Loretánská zastavení / Slaný–Hájek–Rumburk Vladimír Přibyl Loreta barokního aristokrata (Slaný) a loreta z mariánské zahrady (Hájek)…9 Ondřej Sobotka Zázračná vyslyšení v Lábeho Hájku svatém…30 Kateřina Pařízková Dvě výročí poutní cesty do Hájku…35 Miloš Sládek Pobělohorská kázání o svátku Zvěstování Panně Marii…40 Marek Brčák Česká a moravská poutní místa ve správě kapucínského řádu v období baroka …43 Klára Mágrová Historie a obnova loretánské kaple v Rumburku …50 ZE SLÁNSKÝCH ROZHOVORŮ 2018 O umění Zlonic v souvislostech Kamila Pecherová Liverpoolský triumf Karla knížete Kinského…56

ADRESÁŘ AUTORŮ PhDr. Marek Brčák, Ph.D. Univerzita Karlova, Ústav dějin Univerzity Karlovy a archiv UK Ovocný trh 5, 116 36 Praha marek.brcak@ruk.cuni.cz

PhDr. Mgr. Vladimír Přibyl Kořenského 478, 272 04 Kladno 4 v.pribyl@gmail.com Doc. PhDr. Miloš Sládek, Ph.D. Univerzita Karlova, Ústav dějin křesťanského umění, Katolická teologická fakulta Thákurova 3, 160 00 Praha 6 Milos.Sladek@seznam.cz

Mgr. Klára Mágrová Biskupské gymnázium ve Varnsdorfu Střelecká 1800, 407 47 Varnsdorf magrova@bgv.cz PhDr. Kateřina Pařízková Národní muzeum, Archiv Národního muzea Václavské náměstí 1700/68, 110 00 Praha 1 - Nové Město info@poutnicestahajek.cz

Bc. Ondřej Sobotka Brodská 96, 261 01 Příbram 8 onia@centrum.cz

Kamila Pecherová Worcester College, The Library Oxford OX1 2HB, United Kingdom kamila.pecher@worc.ox.ac.uk

Mgr. Markéta Škrancová Městský úřad Slaný, odbor kultury a památkové péče Velvarská 136/1, 274 01 Slaný 1 skrancova@meuslany.cz

Slánské rozhovory 2019 – Loretánská zastavení / Slaný–Hájek–Rumburk Sborník příspěvků z kolokvia v refektáři karmelitánského kláštera ve Slaném, které proběhlo 8. 10. 2019 Příspěvky uspořádaly a sborník k tisku připravily © Dana Přibylová a Markéta Škrancová, 2020 Z písma Jannon Text Moderne a John Sans z 1. střešovické písmolijny vysázel © Ivo Horňák, 2020 Návrh a grafická úprava obálky © Ivo Horňák, 2020 V nákladu 300 kusů vytiskla v roce 2020 Tiskárna KOČKA, Slaný

Město Slaný, Velvarská 136, 274 53 Slaný http://pamatky.slany.cz ISBN 978-80-905609-2-5

SLÁNSKÉ ROZHOVORY

Slaný

Hájek Kapucíni

Rumburk

2019

SLÁNSKÉ ROZHOVORY

2019

Slaný

Hájek Kapucíni

Rumburk

ISBN 978-80-905609-2-5

KRÁLOVSKÉ MĚSTO SLANÝ 2020