Zmizelý svět

Velikonoční pondělí je zvláštní den. Konec nejvýznamnějších křesťanských svátků si podává ruku s prastarým, lidovým a snad původně pohanským zvykem pomlázky. Časy se mění. Zatímco před pár desítkami let byl potlačován křesťanský symbol Velikonoc, dnes je to zase pomlázka, která to má silně nahnuté a možná se za pár let dostane na evropskou černou listinu podobně jako domácí zabíjačka vepřů. Tím spíš skoro všichni kluci, pánové a chlapi od tří do devadesáti vyrážení patřičně ozbrojeni do ulic, aby si něco vykoledovali a hlavně – někdy právě jen jednou do roka – měli navrch. Nejinak tomu bylo i na konci teplého a velmi suchého dubna roku 2019. Už od ranních hodin jsem cestou ze Slaného přes Studeněves a Řisuty potkával skupinky mužů s náčiním a jejich počet rostl, jak slunce nabíralo výšku na obloze a já metry nadmořské výšky proti proudu Červeného potoka. V Malíkovicích táhla ulicí na věc už snad patnáctičlenná tlupa. Zaznamenal jsem také jeden útěk před spravedlností, dáma v mladých nejlepších letech mizela před „tou bandou opilců“, jak doznala, než znovu šlápla do pedálů směrem ke Slanému. Za Malíkovicemi se mi koledníci ztratili z dohledu, protože jsem překročil hranice obydleného území a stoupal nahoru po dobré polní cestě směrem na západ. Směrem k místům, která člověk kdysi obýval a už dávno je opustil. Směrem do zmizelého světa. V katastrálním území dnešní obce Drnek jsou takové zaniklé osady dvě, Humniště a Svídna. Humniště stávalo v místech nynějšího zemědělského dvora Martinice. Ves existovala snad jen stovku let, první zmínka je z roku 1416 a v roce 1548 je již uváděna jako pustá. Od roku 1598 bylo území kolem Humniště součástí smečenského panství. Pro lepší využití okolních pozemků dal roku 1711 hrabě Jiří Adam z Martinic v sousedství zpustlé vesnice založit hospodářský dvůr, nazvaný Martinice. Je pravděpodobné, že rozvaliny Humniště posloužily i jako zdroj stavebního materiálu. Živými pamětníky založení dvora je pět dubů letních, rostoucích při polní cestě asi půl kilometru dál za dvorem, nad údolím zvaným Červené dolíky. Dnes ze vsi nezbylo nic, dochovaly se jen stopy tvrziště. Ještě v prvních letech 20. století pozoroval Ferdinand Velc při pořizování Soupisu památek zbytky zdí pusté vsi, ty však později beze stopy zanikly, když JZD rozšiřovalo martinický dvůr a zastavělo novými hospodářskými budovami téměř celé prostranství. Celý areál byl po zániku JZD v rozvalinách, dnes je postupně obnovován, první budovy mají nové střechy a nová okna a v ohradě za dvorem se popásá stádo koní.

K martinickému dvoru patřila obrovská výměra polí, skoro 1100 strychů (asi 380 hektarů), a na jejich obdělávání bylo zapotřebí mnoha rukou. A tak vznikla osada Drnek. Na stránkách obce se dočtete, že v roce 1726 hrabě Adolf Bernard z Martinic založil u hájovny postavené v roce 1711 osadu, která se podle panského hajného původně nazývala Drnky, později Drnek. Na stavbu vsi byl vykácen nejspíš les, vyměřena obdélníková náves a kolem ní postaveno 13 chalup. K prvním osadníkům patřily rodiny Černých a Zelenků, jejichž rody zde žijí podnes. Svídna (někdy se uvádí taky Svídná) je ukryta v lesích necelý kilometr jihovýchodním směrem od Humniště. Vznikla už koncem 13. století, ale nejstarší přímá zmínka pochází až z roku 1382. Zpustla ke konci 15. století. Stejně jako Humniště nebyla ani vypálena, ani násilně zničena, ale postupně opuštěna, možná pro nedostatek vody. Koncem 19. století byla lokalita identifi kována a zahrnuta do Soupisu památek historických a uměleckých v politickém okrese Slánském. A tak se Svídna dostala od roku 1967 do systematického archeologického výzkumu, který vedl dr. Zdeněk Smetánka. Archeologický průzkum ukázal, že vesnice byla vybudována na asi čtyřech hektarech plochy, skládala se ze čtrnácti kamenných domů, které měly rozměry zhruba 8x24 m. Osada byla pravidelně rozparcelována, domy obklopovaly podlouhlou náves a za nimi se nacházely zahrady. Asi 500 metrů východně od vsi se dochovaly stopy po pásech polností. Svídna se dostala nejen do archeologických učebnic, ale byla o ní také napsána kniha „Život středověké vesnice – Zaniklá Svídna“. Po zdokumentování vykopávek byly zbytky odkrytých stavení opět zakryty zeminou a celé prostranství bylo vráceno do původního stavu, takže není snadné místo najít. Ze silnice vedoucí od hlavní silnice na Mšec do Drnku je třeba odbočit vlevo, na nenápadnou polní cestu, a asi po 300 met-

Lázně Šternberk (JJ)

rech je vidět v hluboké rokli pramen zvaný Dračí studánka. Pramení zde bezejmenný přítok Červeného potoka. K pramenu vede pěšinka se zábradlím, pramen vytéká z trubky, ale okolí je hezky upraveno, na silném kůlu ukotveném hromadou opuky je dokonce tabulka s nápisem a kresbou dráčka. Z vesnice už nezůstalo skoro nic, jen z množství opukových balvanů ve stráni lze soudit, z čeho byla postavena. Archeologické výkopy, poctivě zasypané, překryl nový porost. Dnešní Drnek je nevelká ves s necelými dvěma stovkami obyvatel (v minulosti jich měl skoro dvakrát tolik) a velkou zemědělskou farmou. Kolem ní vede dobrá polní cesta do sousedních Ledců. A v nich najdete třetí zmizelý svět. Není to zaniklá ves, jen příběh vzestupu a pádu jednoho projektu a jeho dnešní proměny. Šternberk se jmenoval kdysi Bílý Újezd (či Aujezdec) podle opukových skal. Jméno Šternberk získal po manželce posledního přímého mužského potomka martinického rodu Františka Karla Marie Josefy ze Šternberka. Po smrti Františka Karla se do martinického rodu přiženili rakouští šlechticové z rodu Clamů. Ale to je jiný příběh. Martinicové byli podnikaví a vzestup západočeských lázní je nadchl natolik, že se rozhodli využít železitých pramenů v Bílém Újezdě (čtyři z nich vyvěrají v lázeňském parku ze země dodnes) pro výstavbu lázní. Celé lázně, kolonáda, pavilóny, hostinec, cesty, to všechno bylo postaveno v neuvěřitelném tempu během jediného roku. V červnu 1801 Lázně Šternberk otevíraly první sezónu a po celé 19. století byly léčebným i výletním místem, dokonce i pro Pražany. Zdejší ústav léčil chudokrevné a pacienty trpící křivicí čí slabými nervy. Léčili se tu třeba Josef Jungmann, František Palacký, Miroslav Tyrš, Eliška Krásnohorská či – bohužel již jen poslední měsíc svého života po návratu z Brixenu - Karel Havlíček Borovský. Neklidný počátek 20. století znamenal konec. Pacientů rychle ubývalo a krátce před první světovou válkou byly lázně zrušeny. Areál zůstal opuštěný a začal chátrat. Od úplné likvidace ho zachránilo to, že se stal v roce 1928 Vychovatelnou pro mravně vadnou mládež. Po druhé světové válce tu nějaký čas sídlil domov důchodců, pak ústav sociální péče. Od 5. října roku 1955 fungují tři někdejší lázeňské vily jako dětský domov. Domov Ledce, plným jménem Dětský domov, Základní škola a Mateřská škola Ledce, příspěvková organizace, se dočkal celkové rekonstrukce. Vily září stejně jako kdysi na lázeňské kolonádě, vedle nich bylo postaveno nové hřiště a vychovatelé a učitelé pomáhají do života dětem, na které nezůstalo místo v jejich vlastní rodině nebo ji pořádně ani nepoznaly. Od roku 2008 se kousek dál po proudu Šternberského potoka v areálu Domova Bellevue usídlilo sdružení Etin-

Dračí studánka v Červených dolíkách (PV)

celle a založilo tu ovčí farmu, na níž pracují lidé s mentálním postižením. A tak se zmizelý svět šternberských lázní proměnil v oázu, kde pod staletými martinickými duby léčí tu nejzákeřnější nemoc: nešťastné lidské duše.