Příběhy kraje pod Slánskou horou 3

PRÍBEHY KRAJE POD SLÁNSKOU HOROU

3

Jaroslav Huk

PRÍBEHY KRAJE POD SLÁNSKOU HOROU 3 Jaroslav Huk Pavel Vychodil Jiří Jaroch

text fotografie fotografie

OBSAH

Vydavatel Přemyslovské střední Čechy o. p. s.

Jaroslav Huk © 2020 Pavel Vychodil © 2020 Jiří Jaroch © 2020 Sazba a grafická úprava Ivo Horňák Tisk Tiskárna Kočka Slaný, 2020

Pár slov na úvod (3) Příliš mnoho andělů (5) Po stopách pánů z Adlaru (11) Pražce (15) Dva tisíce prázdných domů (27) Cesta do třetihor (31) Strážci martinického panství (35) Oblázky (37) Brownfield s nejkrásnějším lustrem (49)

Titulní strana obálky: Podlešínský viadukt (PV) Zádní strana obálky: Duby u Martinic (PV) Foto na straně 1: Podlešínská jehla (PV)

Zmizelý svět (53)

3

ZĂĄhadnĂŠ obrazce kolem kostela sv. Ducha (PV)

4

Pár slov na úvod Před pěti roky, kdy bylo na Slánsku ještě mnohem horší sucho než na konci letošního července nebo v půlce září, jsem dokončil druhou knížku Příběhů kraje pod Slánskou horou. Ale putoval jsem po Slánsku dál, a občas taky psal, zatím do šuplíku, vlastně do složky v počítači. A stále jezdil do Slaného motoráčkem, v němž se stejně jako v hospodě scházejí štamgasti a noví hosté, kde se vypravují příběhy a dějí se úplně obyčejné i neobyčejné věci a kde chodí průvodčí, který na rozdíl od servírky neroznáší jídlo, ale jen lístky, a jemuž nemusíte platit žádné dýško.

Na dva, tři roky se přísun nových záznamů do složky Příběhy 3 skoro zastavil, až blížící se životní jubileum naší ředitelky mě postrčilo, abych se vydal na cesty a sbíral materiál, a někdy na nich i oživil zážitky z dob dřívějších. K řadě poznámek z cest pěšáka a cestujícího ve vlaku přibylo několik delších výprav, často opakovaných a proložených pátráním v archivech, a z toho několik delších textů. Na podzim roku 2019 bylo dílo dokončeno, opatřeno úvodní dedikací a fotkami staženými z internetu a zásob v počítači, graficky upraveno „na dva sloupce“ a na kancelářské tiskárně vypraveno v počtu asi pěti exemplářů. V tisku byla v té době dlouho odkládaná publikace o regionálních muzeích, a tak třetí Příběhy zůstaly jen ve složce počítače.

V podivném roce, kdy se přemnožili slimáci, myši a jeden druh viru, jsem vytáhl třetí svazek Příběhů a usoudil, že by

byla škoda, kdyby tyhle texty kolovaly jen mezi několika lidmi, kterým jsem rozdal amatérsky pořízený výtisk. Vždyť k tomu, aby vyšla patnáctá knížka Přemyslovců, chybělo jen málo: zrevidovat texty a pořídit profesionální fotky.

Texty jsem osvobodil z grafické úpravy, a to mi dodalo odvahu ke škrtům a výměnám. Snad jsem měl šťastnou ruku.

O fotografický doprovod se podělili nakonec skoro rovným dílem dva slánští fotografové, Pavel Vychodil a Jiří Jaroch, s nimiž jsme už spolupracovali při vydání starších publikací i při jiných příležitostech. A pak se třetí knížky Příběhů mohl ujmout ke grafickému zpracování Ivo Horňák a poté Tiskárna Kočka a nyní se knížka vydává na cestu k vám, čtenářům.

Příběhy jsou sesbírány z cest vlakem do Slaného a z putování po Slánsku a k těm záznamům nebylo často potřeba vlastně ani co přidávat. Koneckonců i mnozí nesrovnatelně lepší, zkušenější a renomovanější autoři zaznamenávali, viděli a poslouchali. A tak pokud budete mít pocit, že v těch příbězích poznáváte nějakého svého spoluobčana, známého, blízkého nebo dokonce sami sebe, bude to možná pravda.

Jarda Huk

Panoráma Vinařické hory (PV)

3

Kostel sv. Václava v Hobšovicích (PV)

4

Příliš mnoho andělů Taky jste se už někdy dívali na modrou oblohu a začali jste uvažovat o tom, jak se v nebi žije? Nejspíš ne. Dneska se lidi koukají na nebe jen s obavou, že bude pršet, s obavou, že pršet nebude, anebo s nepříjemným pocitem, že to letadlo letí nějak podezřele nízko. Ale před stovkou let si určitě děti a třeba i ostatní lidi život tam nahoře představovali. Ideál klidu, pohody, bezpečí.

Náboženského vzdělání se mi nedostalo, v mayovkách sázejí hrdinové i padouši spíš na rychlé kolty a pádnou pěst než na zásah shůry, a o čertech tam padne zmínka jen tehdy, když je tam někdo, obvykle ke všem najednou, poslán.

O bohy jsem se začal zajímat někdy v jedenácti. Ano, o bohy, v množném čísle. O bohy, které uctívali a s nimiž se kamarádili ve starém Řecku. To nebyly dokonalé bytosti bez vady a hříchu, ani náhodou. Starořečtí bohové měli nějakou nadpřirozenou schopnost a byli nesmrtelní, ale na Olympu i na svých výletech mezi lidi se hádali, navzájem se uráželi a podráželi, milovali a nenáviděli, prostě jako lidi z masa a kostí. Nenapravitelný proutník Zeus v mých představách měl podobu Jeana Paula Belmonda, jeho žárlivá a pomstychtivá manželka a sestra Héra, tehdy televizí propagovaná jako bohyně zdravé kuchyně, měla podobu paní K., která byla vyhlášená jako největší drbna ve vsi, a jako Afrodíté vystupovala nejspíš Claudia Cardinale. A docela jasno jsem měl i o tom, jak to v jejich sídle vypadalo. Jasné nebe kolem dokola, klldek, pohoda, ambrózie, prostě havaj. Tedy Olymp.

I vylíčení toho druhého světa, temného podsvětí spravovaného Hádem, mi připadalo docela racionální a fér. Trojhlavý hlídač, převozník kmitající od břehu k břehu a dopravující další obyvatele do říše mrtvých, zapomnění na pozemský život a trvalé úložiště na místě, jaké si člověk za svůj život tady nahoře zasloužil.

Starořímští bohové na mě působili jako špatně udělaný překlad originálu a bohy ostatních starých civilizací jsem se tehdy podrobně nezabýval, což bylo možná dobře, protože kdyby někdo zfilmoval třeba staroegyptské báje, měl by film i v dnešní velmi tolerantní době označení 15+.

Někdy ve dvanácti jsem o prázdninách přelouskal Starý zákon, zběžně a zdaleka ne do konce, a vnímal jsem ho jako historický, určitě přibarvený a bájným úvodem opatřený příběh národa, který byl od počátku až do současnosti pronásledován, a přesto věřil v nějakou spravedlnost nad námi, a té spravedlnosti dal jméno.

Dál jsem se nedostal, a tak moje úvahy o nebi a peklu vírou zatíženy nebyly. Trochu se na nich podepsaly pohádky, ani ne ty vlasteneckočeské klasické, které se mi nikdy moc nelíbily, spíš ty zfilmované z poválečných dob. Čerti v nich rozhod-

5

ně nevystupují jako mocnosti pekelné, spíš jako neškodní a docela dobrosrdeční troubové, kterým kdosi úplně zbytečně dal rohy, a bůh a nebe byli, a to je docela zajímavá věc, na rozdíl od čertů a pekla, tehdy na seznamu nežádoucích osob.

Ale abych přešel k věci. Stalo se to před osmi, možná už deseti lety a celý příběh, tedy celou trasu, už zrekonstruovat nedovedu. Prostě jsem se na svých cestách po Slánsku dostal po deseti, patnácti, možná dvaceti kilometrech do Hobšovic. A už cestou jsem se vážně zabýval tím, jak to v pekle a v nebi chodí. Když je skoro třicet v chládku a člověk jde dvě nebo tři hodiny na slunci, tak ho napadne leccos.

Kromě běžných provozních záležitostí jsem se snažil dobrat odpovědi na otázku zcela zásadní: jak se populace dole a nahoře vyvíjí.

O pekle jsem neměl pochyb. Existovali čerti mladí a čerti staří, patrně čerti tudíž nebyli ani nesmrtelní, a od dob pánů Lady a Drdy nebylo pochyb ani o tom, že existují nejen čerti, ale i čertice. A když jsou čerti a čertice pohromadě, natožpak v hříšném pekle, musí se taky čerti množit, aby nevyhynuli. Jestli se malým čertům říká rarášci nebo čertíci, je věc podružná. Nepochybně je čertí dorost řádně vychováván a veden k práci a povinnostem, protože v pekle se pracuje. A s tím, že by se jim v pekle měly časem přemnožit hříšné duše, si čerti poradí. Kapacita podzemí je obrovská a krom toho se i v rohatých hlavách nepochybně vylíhne nějaký projekt na třídící nebo recyklační zařízení.

S nebem to bylo horší. O andělech toho vlastně moc známo není. Křídla jakožto nezbytné zařízení k pohybu vzduchem, svatozář a vcelku lidská postava. Anděl je sice gramaticky rodu mužského, taky jména andělů a archandělů jsou mužská. Michael Schumacher, Gabriel Batistuta nebo Rafael Nadal jsou chlapi. Bible ztotožňuje na několika místech výraz „anděl“ a „pán“. Ale jinak je to nadpřirozená duchovní bytost nejasného rodu, nejspíš bezpohlavní.

No jo, ale co malí andílci? Od hluboce nábožného středověku jsou zobrazováni přece nejen andělé v dospělosti, dá-li se to tak u nesmrtelných a nadpřirozených bytostí označit, ale i andílci velikosti a vzhledu batolecího. S křidélky, která většinou nikoli štíhlou postavičku nemohou unést. Jak ti se objevili?

Takhle jsem nějak uvažoval, slunce pálilo jak v červenci odpoledne má a v obci Hobšovice jsem pojal úmysl zkrátit si cestu do Ješína. Vytáhl jsem mapu a našel jakousi polní cestu, která spojovala silničku z Hobšovic do Nabdína s Ješínem a v Hobšovicích směrem k ní mířila ulička až na kraj obce. Usoudil jsem, že tudy povede nějaká zkratka a vydal se tím směrem. A skutečně, za posledními baráky následovala mez, zpočátku s dobře prošlápnutou stezkou, později už zarostlá trávou, ale pořád mez směřující k východu.

Cestou k Hobšovicím (PV)

6

Asi po třech stech metrech mez končila a dál bylo už jen pole se vzrostlou, skoro zralou pšenicí.

K polní cestě, kterou jsem nejasně tušil před sebou, zbýval podle mapy asi kilometr. Jenže pšenice se zrovna nevyvedla, za mezí byla chudá a řídká, a tak jsem šel dál.

Postupně však pšenice houstla a nebe nade mnou taky. Podíval jsem se nahoru a uviděl černý mrak, jak si to štrikoval nad údolím Bakovského potoka, pěkně od západu, jak je v kraji zvykem. Tedy za mnou. Střet byl neodvratný, protože mrak byl mnohem rychlejší než já.

Chvilku jsem uvažoval, že bych se mohl někde aspoň trochu schovat. Bakovský potok nebyl daleko a kolem něj rostou kolosální vrby a olše, pod jejichž nakloněnými kmeny ani nekápne. Jenže zčernalý zbytek jednoho z těch kmenů mi důrazně připomněl, že tam byl už někdo přede mnou, a že bych se měl držet bezpečné sprchy v otevřeném poli. A tak jsem se ploužil pšenicí dál a čekal.

Nečekal jsem dlouho. Bez přípravy, rázně, se na mě slétlo nejmíň tisíc andělů s konvemi. Když jsem se v tom božím dopuštění doplácal na spásnou polní cestu, poznal jsem, že i tato cesta ztratila své dobré jméno a změnila se v koryto plné mazlavého bahna, valícího se samozřejmě směrem k potoku, tudíž proti mým spádům, a že pohyb v sandálech proti tomuto žlutohnědému toku bude ještě horší než ploužení pšenicí. Ale měl jsem jedinou volbu, a tak jsem šel proti bahennímu toku dál, bahno čvachtalo v sandálech a připomínal jsem si slova svého bezbožného tatíka: „Ti se tam nahoře zase ztřískali.“ Cesta stoupala k návrší nad Ješínem, pak následovala rovina a bahenní tok se měnil v mokrou cestu. Mrak se roztrhal, andělé splnili svou misi a rozletěli se za jiným posláním. Na kraji cesty jsem si o trávu aspoň trochu otřel nebohé sandály, déšť ustal a za chvíli se prorvalo ven zase slunce.

Kousek před prvními baráky Ješína byla cesta už skoro su-

Klandr u křižovatky v Ješíně zůstal (JJ)

7

Zastávka Kamenný Most (JJ)

8

chá, a když jsem došel k domkům, viděl jsem, že tam nespadla ani kapka.

Vstoupil jsem do vsi, kapala ze mě ještě voda a připadal jsem si jako mayský bůh deště Chaac, který přináší vláhu vyprahlé zemi. Vesnice byla klidná, jediným tvorem, kterého jsem potkal, byl kocour, který spokojeně odpočíval na mezi před prvním stavením. Zvedl hlavu a sledoval mě, a pokud umím kočičí výrazy číst, byl to výraz krajního úžasu, ba zděšení, asi jako kdyby se před ním objevil pitbul. Došel jsem až ke křižovatce s hlavní silnicí a posadil se na starý betonový patník. Sundal jsem vak a zul si boty, stáhl ponožky, vymlátil je a vyždímal.

Odkapávala z nich žlutá, bahnitá voda.

Naproti přes ulici postávali tři chlapi, opírali se o klandr a nepochybně jsem je zaujal. Vesele se šklebili a chechtali, a i když jsem je neslyšel, pochopil jsem. Ono se to moje zjevení ani jinak ve vyprahlém Ješíně vykládat nedalo. Zřejmě jsem někde byl, kde jsem být neměl, a naopak ten, který tam podle mě být neměl, tam byl, a ten místní naštěstí pro mě nesáhnul po flintě, ale po hadici, a tímto vcelku mírumilovným prostředkem se vypořádal s jedním ze dvou viníků.

Chlapi za chvilku odešli a já seděl na starém patníku a už jsem si jako mayský bůh deště vůbec nepřipadal. Nazul jsem si zase ponožky a sandály, vylovil mokrou mapu a určil kurs Kamenný Most, k nejbližší zastávce vlaku. Slunce hřálo, součásti letního oblečení osychaly, a tak se cesta prodloužila přes Neuměřice až do Olovnice.

K olovnické zastávce jsem došel ve chvíli, kdy slunce už zase zmizelo za mraky, a tentokrát to nebyla trestná výprava tisícovky andělů, ale obrovská armáda, konce nešlo dohlédnout, a za chvíli začalo pršet. Čekal jsem na vlak skoro půl hodiny. Čekal jsem tam sám, mírný déšť sílil a bubnoval do přístřešku u nádražní budovy, a konečně se v zatáčce objevil motorák. Lilo jak z konve, na loužích se dělaly bubliny, panáky, jak říkávala babička, a nebe bylo bezútěšně temné a šedivé. Přebrodil jsem se k motoráku a dospěl k nezvratnému přesvědčení, že se andělé, možná nějak nepohlavně a zázračně, na což mají nadpřirozené bytosti nárok, ale zcela určitě taky množí.

Zájezdní hostinec v Ješíně (PV)

9

Zámek, dědictví Valkounů z Adlaru ve Zlonicích (PV)

10

Po stopách pánů z Adlaru Už bůhvíkolik let má v několika vitrínách v patře rozlehlé kralupské nádražní budovy své snímky a pozvánky skupina historického šermu Fortuna. Mnohokrát, když jsem v Kralupech čekal na vlak, jsem ty fotky prohlížel a četl i jména členů skupiny. Většinou si dali jména podle své přezdívky nebo skutečného křestního jména s dovětkem „odkud“, aby to vypadalo trochu rytířsky nebo šlechticky. Dvě jména se však z toho vymykají.

Bransud Straka z Nedabylic a Plichta Valkoun z Adlaru. Znějí melodicky, tajemně a natolik zvláštně, že nevznikly ve fantazii tvůrce. Tohle se přece nedá vymyslet.

A tak jsem začal pátrat ve vševědných internetových zdrojích a dočetl se, že skutečně pánové toho jména existovali, že byli jedněmi z prvních doložených členů svých rodů, a že oba tyto rody něco v české historii znamenaly.

Po Janu Petrovi Strakovi z Nedabylic zůstala dodnes památka v Praze, ano, je to Strakova akademie, kde dnes sídlí česká vláda. Dům je sice z konce 19. století, ale pochází z peněz, které v roce 1710 odkázal tento císařský tajný rada a hrabě jako základ nadace pro vzdělávání chudé mládeže z vyšších stavů. Pánové z Nedabylic však působili ve východních Čechách, zatímco členové druhého šlechtického rodu, z Adlaru, zanechali stopy i v našem kraji. A tak jsem se po nich vydal.

Původ rodu „z Adlaru“ je nejasný. Snad se jmenovali po dnes již zaniklé vsi nebo tvrzi, snad je název zkomoleninou z Adler, což je německy orlice. Té druhé hypotéze napovídá i znak. Pánové z Adlaru měli ve stříbrném poli svého erbu černou orlici s červenou zbrojí se zlatým perizoniem na prsou ve tvaru půlměsíce. Tím erbem se velmi podobají pánům ze Žerotína, dříve Žirotína, tedy českého Žerotína, nikoli šlechticů toho jména z Moravy.

Prvním doloženým členem rodu je právě Plichta z Adlaru, o němž se zmiňuje Přibíkova Kronika česká. Plichta z Adlaru držel Žirotín kolem roku 1320. Jeho potomci žili v Pošumaví, jedním z nich byl na konci 14. století také jistý Valkoun z Adlaru, a toto jméno pak nesli i další členové rodu. Počátkem 15. století měl rod ve vlastnictví i některé známé středočeské hrady, například Týřov nebo Točník. Za husitských válek většina členů rodu táhla s kališníky, je dochován zápis, že Habart z Adlaru vytáhl roku 1424 z Týřova proti Pražanům a 166 jich zajal a vydal je až za tučné výkupné.

V polovině 16. století (1544) získali Valkounové z Adlaru do svého majetku Zlonice – sňatkem Václava s Adlaru s Annou, dcerou držitele Zlonic Ondřeje Tatka z Kuřího. Václavův syn Jan dobře hospodařil a přikoupil Račiněves, pak jeho matka (která ho přežila a spravovala majetek, než synové dospěli) ještě

11

Bakov, Páleček a Čeradice. Syn Bohuchval pak spravoval rodinný majetek více než padesát let a významně ho rozšířil.

V povstání českých stavů stál sice proti císaři, ale byl horlivým katolíkem a měl vlivné přímluvce, a tak vyvázl jen s pokutou 3000 zlatých, ba naopak – z konfiskací získal statek Bílichov, Křovice a Vražkov s vinicí. Tmáň ukořistil v roce 1629 poté, co místní rychtář dal na jeho povel rozprášit velikonoční shromáždění kališníků svolané kazatelem Jiřím Balcarem. Balcar přišel o hlavu a pochytaným posluchačům, vesměs z Tmáně, byl zabaven majetek. Tragickou událost dnes připomíná Halašův kříž, postavený ve Zlonicích v dnešní Pejšově ulici v roce 1734 potomky jednoho z přeživších a nedávno zrestaurovaný. Bohuchval z Adlaru skoupil i další vsi, například Stradonice nebo Poštovice. V roce 1652 předal majetek synovi Janu Jaroslavovi a rok poté zemřel. Jeho manželka ho přežila o pouhé tři dny, ale vypráví se, že to bylo o nějaký den víc. O těch pár dní, co se nemohla dobouchat z hrobky ven.

Další dva Valkounové, Jan Jaroslav a Bohuchval Bernard, působili ve vysokých císařských funkcích a poslední příslušník rodu, Václav Jan Vojtěch, byl dokonce zemským soudcem. V roce 1701 byl povýšen do stavu panského a hlavnímu svému sídlu, Zlonicím, vydobyl v roce 1705 městská privilegia.

Záhy poté se však dostal do neřešitelných dluhů a byl nucen v roce 1707 Zlonice prodat hraběti Norbertu Libšteinskému z Kolovrat, zůstaly mu jen Poštovice a Hokov, a v roce 1722 umírá bez potomků a s ním končí i rod Valkounů. Zlonice připadly těsně předtím (1721) rodu Kinských z Vchynic a Tetova, kteří je drželi až do roku 1945.

Některé z těch asi patnácti vesnic, které drželi Valkounové z Adlaru v 17. století, jsou v území dnešního Rakovnicka (Nové Dvory, Hokov), pár jich je na Roudnicku (Straškov, Vražkov, Račiněves), většina je ale na Slánsku. Co po Valkounech z Adlaru zůstalo?

Třicetiletá válka těžce poznamenala celé Čechy.

Armády všech národů táhly tam a zpátky a všechny se chovaly skoro stejně. Následkem byly zcela vypálené a opuštěné vesnice, některé se ani neobnovily. Úspěšná hospodářská činnost Bohuchvala z Adlaru a jeho synů však nepochybně celý kraj pozvedla. Třeba z Poštovic je dochován záznam, že v roce 1654 se obdělávalo 69 strychů polí (asi 20 hektarů) a zůstaly tam pouze dvě osídlené chalupy, Václavu Janu Vojtěchovi po roce 1707, když byl nucen prodat Zlonice, zůstalo v Poštovicích už 153 strychů polí. V Chržíně dal Bohuslav Bernard přestavět gotický kostel sv. Klimenta do barokního stylu a Želevčice, které za války úplně zanikly, obnovil a přivedl obyvatele.

Nejvíce stop zanechali Valkounové z Adlaru ovšem ve Zlonicích, které byly přes sto padesát let jejich hlavním sídlem.

Halašův kříž (PV)

12

Sv. Onufrius střeží Zlonice už tři století (PV)

Bohuchval z Adlaru dal obnovit ve Zlonicích statek, faru a školu, ale dnešní budovy fary (č. p. 47) i Staré školy (dnes sídlo pošty) jsou mnohem mladšího data. Bohuchval dal také založit nový kostel, avšak i impozantní kostel Nanebevzetí Panny Marie pochází až doby Kinských.

Nejvýznamnějším dochovaným stavebním počinem Bohuchvala z Adlaru byla tak obnova tvrze zvané Štáf. Tvrz tu stála nejméně od roku 1352, z něhož je zmínka o „hradu Štáf“ (jméno vzniklo zkomoleninou ze staroněmeckého Stauf, tedy skála). Václav Hájek z Libočan, který byl v roce 1521 ve Zlonicích kaplanem, se místním odměnil tím, že do své Kroniky české vybájil příběh o dobytí hradu Štáf v roce 856, což ovšem nemá se skutečností, tak jako mnoho jiných Hájkových příběhů, nic společného.

První přestavbu tehdy patrně polorozbořené tvrze provedl v roce 1560 Václav Valkoun z Adlaru, ale proměnu v zámek uskutečnil hned po svém nástupu Bohuchval. Dochoval se záznam, jak honosné sídlo páni z Adlaru v roce 1707 byli nuceni opustit. Zámek ve Zlonicích měl podle tehdy pořízeného popisu tři křídla, „po levé straně vjezdu pět sklepů klenutých a po pravé straně jedna světnice klenutá, též kuchyně a jiné čtyři sklepy, po třetí pak straně světnice s komorou a mashaus, pod tím sklep podzemní na čtvero rozdělený s lednicí a při zemi salla terrena. V prostředním patře podle ambitu devět prostorných pokojů, tabulnice, alkovna a kabinet, dále na třetí straně palác a v něm bigliart, dvě světnice a toliko komor. V hořejším patře z obou stran podle ambitu sedm pokojů a tři komory, též na třetí straně tři pokojíčky.“ Dnes je budova zámku ukryta za kostelem Nanebevzetí Panny Marie, a pokud nejsou od silničky na Břešťany otevřena vrata, není ani téměř shora vidět. Přístup k zámku je za kostelem a u vchodu poznáte, že zde sídlí Základní umělecká škola. Mnohé by bylo potřeba na zámku opravit, ovšem základní prvky, střecha a okapy, jsou řádně udržovány. A hlavně – dům je obydlen. Kromě učeben jsou zde kanceláře a byty.

Do doby pánů z Adlaru spadají i počátky židovského osídlení ve Zlonicích. Židovská komunita nebyla nikdy příliš početná, ale významně se podílela na hospodářském rozvoji městečka. Koželužna rodu Tanzerů byla jedním z největších podniků svého druhu v Čechách a před druhou světovou válkou zaměstnávala přes 200 lidí. Poslednímu majiteli se podařilo včas uniknout do Velké Británie, jiní jeho soukmenovci takové štěstí bohužel neměli.

Snad už v 17. století byl založen i židovský hřbitov, původně v lesíku zvaném Borek, napravo od silničky vedoucí k Beřovicím. Písemně doložen je v roce 1703, nejstarší dochované hroby jsou však až z první poloviny 18. století. Roku 1892 díky knížeti Ferdinandu Kinskému, který zakoupil pozemek, byl hřbitov rozšířen. Pohřby se zde konaly do druhé světové vál-

13

ky. Na hřbitově vedle brány stojí obřadní síň, která též sloužila jako hrobnický domek. Opravy, které byly provedeny před pětadvaceti lety, jsou stále ještě dobře patrné, i když hřbitov a hroby pomalu zarůstají. Vedle židovského hřbitova, který je dnes veřejnosti nepřístupný, je krásně upravený urnový háj a k celému areálu vede dobře udržovaná cesta.

Podle některých zdrojů pochází z doby Valkounů z Adlaru i socha sv. Onufria, věrohodnější je však datum vzniku až kolem roku 1730, jak tvrdí jiné prameny. Každopádně jsou známy další osudy této mohutné sochy. Neznámý tvůrce vypodobnil poustevníka v jeho ošklivosti a zanedbanosti tak realisticky, že socha zlonické měšťany strašila, a proto ji svrhli do rybníka. Když pak v roce 1860 rybník čistili, sochu našli, vytáhli ji a posadili do pole východně od města, asi půl kilometru od dnešní železniční zastávky, a asi před deseti lety ji dali Zloničtí vzorně zrestaurovat.

Byl jsem se na něj zblízka podívat a nedivím se Zlonickým, že zarostlého obra ve vsi nechtěli. Svatý Onufrius shlíží z půldruhého metru vysokého podstavce na kopci směrem ke středu obce a vypadá skutečně zlověstně. Pověst říká, že se nenápadně posunuje ke kostelu, a až se ho dotkne, nastane konec světa. Jiné pověsti ale naopak tvrdí, že socha vyzařuje pozitivní energii, a Onufrius znamená „ten, kdo je stále šťasten“.

Kolik vody uplynulo za tři stovky let ve Zlonickém potoce, kolik lidí zapomnělo za tři století na rod pánů z Adlaru.

A jen svatý Onufrius po ten celý čas střeží jejich dědictví.

Židovský hřbitov u Zlonic (PV)

Výhybky, po železničářsku zhlaví (PV)

14

Pražce Kdysi jako kluk jsem chodil po dnes už dávno zrušené trati ze Zvoleněvsi do Kladna Dubí a počítal jsem pražce…

Ty příběhy psal život a já je jenom zaznamenával.

S přesností kronikáře, kterému, pravda, už trochu vynechávala paměť.

Kráva Odpolední vlak byl poloprázdný. Na jednom konci vagónu seděla maminka s asi tříletou dcerkou a povídaly si.

Maminka měla načerno nabarvené vlasy a každý nehet jiný a holčička zlobila přiměřeně svému věku.

Za chvíli se objevila průvodčí a nastala drobná komplikace. Maminka neměla lístek. Tedy měla, ale jen na kousek trasy, jak vymezoval okruh pražské dopravy s nějakým pásmem navíc. Průvodčí maminku upozornila, že si na zbytek cesty měla lístek koupit, a že jí lístek samozřejmě může vystavit, ale s přirážkou. Mamince se to nelíbilo a začala se s průvodčí, která byla snad jen o pár let starší, přít. Holčička to pozorně sledovala velkýma modrýma očima a cucala si prst. Debata nikam nevedla, cestující v ní zřetelně tahala za kratší konec a pokuta ji neminula.

Průvodčí opustila vagón a sotva se za ní zaklaply dveře, maminka se podívala na malou a odfrkla si: „To je kráva!“.

A holčička se na ní podívala modrýma očima a moudře pokývala hlavou na znamení souhlasu.

Desítky generací děti si pod pojmem „myš“ představily drobného hlodavce, který provází člověka věrně od kolébky až do hrobu a ještě kousek za něj, jedna pak umělohmotnou placičku s drátem jako ocáskem a ta současná generace dětí si asi „myš“ (možná zkusí „miš“) musí najít na tabletu.

A jak to bude s krávou? Ani bych se nedivil, kdyby ji tahle holčička v mateřské škole nakreslila jako paní s brašnou a pokutovým bločkem na nehodné cestující.

Zima Cestování v zimě ve vlaku dávných, ale stále ještě na většině tratí platných časů, v nichž není ve vozech klimatizace, je docela nevyzpytatelná záležitost. Vlézt po ránu do motoráku, který nocoval někde na kralupském nádraží a v němž řidič v prošívané bundě právě nahodil motor a s ním topení, vyžaduje jistou odvahu, posílenou jen jistotou, že jít pěšky by trvalo mnohem delší dobu a zima by tam byla taky. Ale ani případ, že vstoupíte do příjemně vyhřátého vagónu, nedává jistotu, co bude dál.

Na zastávce XX (abych nekompromitoval) se otevřely dveře motoráku a dovnitř se nakulila dáma v kožichu. Když se objevila ve dveřích dovnitř do vozu, nedalo se to přehlédnout.

15

Tak bych si představoval zápasnici sumó, i když, pravda, ti borci mají skromnější oblečení. Funění připomínalo staré zlaté časy parní trakce a ve tváři šťastný výraz horolezce, který zdolal osmitisícovku, protože podobný výstup právě absolvovala.

Navalila se k prvnímu volnému místu, energickým pohybem sta tisíc gramů své váhy strhla okénko dolů a dopadla, stále v kožichu, na místo po směru jízdy. A blaženě se rozhlédla po spolucestujících.

Vlak se rozjel a do dvaceti stupňů se začal šířit citelný chlad. Na dámu nefoukalo a její výraz nekonečného štěstí se neměnil. Jen někteří cestující se natahovali po vestách, které si odložili, a někteří si dovolili mírně reptat.

Seděl jsem dost daleko od inkriminovaného okna, pohříchu však přímo na tahu, a začal jsem osnovat vzpouru. Přál jsem si, abych se aspoň na dvě minuty proměnil v legendárního Bivoje, tu chlupatou kouli drapnul a tím staženým okýnkem, samozřejmě ohleduplně v zastávce, vyhodil ven. Jenže vzápětí jsem to přání zapudil, protože jsem bezpečně odhadl, že ta dáma by neprošla, zasekla by se vprostřed své trajektorie ven a pak by se to okýnko už nedalo vytáhnout vůbec.

A tak jsem si přitáhl bundu ke krku, přitulil se k topení a chvíli ještě uvažoval o tom, že bych osobu aspoň vyrušil opatrným dotazem, zda by mohla trochu to okýnko přivřít, leč vzdal jsem i to. Připadalo mi nevhodné, abych rušil její blažený stav, ale mlčel jsem hlavně proto, že jsem si uvědomil, že já bych, na rozdíl od ní, tím okýnkem prošel naprosto suverénně.

Sněhurka a sedm trpaslíků Ranní motorák, který před šestou vyjíždí z Kralup na Louny, má ve všední dny skoro stálé pasažéry. Už se kývnutím hlavy zdravíme a víme, kdo vystoupí ve Zvoleněvsi, kdo ve Slaném a kdo pojede dál. Ale není všední den a i ten vlak má osazenstvo nevšední.

Bylo jich osm. Sedm kluků a jedna holka, osmnáct bych jim nepřiznal. A všichni se znali. Pásky na ruce jim dali pořadatelé, a teď na ně prozrazovaly, že nejdou z hospody, kde se protáhla zavírací doba, ale z nějaké větší akce.

Neměli pevný krok a tak se poskládali do motoráku v plné polní, kapuce a čepice na hlavách, a kam to šlo. Šest na místa proti sobě po třech a dva kluci ke mně, jeden vedle a jeden naproti. Občas některý z nich prohodil pár slov, nejčastěji proto, aby si předali štafetu. Jako kolík putovala láhev plzně, láhev jägermeisteru a kovová nádoba, snad termoska. Možná vyprošťovák, který ale vzápětí uhasily ty dva další kolíky.

Hubený kluk naproti mně si snad jako jediný bundu sundal a chtěl se kamarádit.

Nádraží ve stanici Podlešín (PV)

16

„Dáme placáka“, říká ke mně a natáhl otevřenou dlaň. Plácli jsme si a pak drcli pěstí. „Správnej týpek“, povídá, „ale máš smutný voči“. „Vážně?“, nevěřím. „Jo, smutný. A to je škoda, protože lidi mají bejt veselý.

Já jsem dneska…“ „Včera“, opravím ho. „Jo jasně, včera. Já jsem včera pořezal na zahradě tulipány a nesl jsem to do našeho klubu a potkal jsem holku, tak dvanáct, a tak jsem jeden tulipán z tý kytky vyndal a dal jsem jí ho. A nesla si ho a měla radost“, povídá ten kluk, dali jsme ještě placáka a pak se otočil, protože k němu doputovala plzeň, dorazil ji a láhev hodil do plechového koše, který je v motoráku u okna pod stolečkem.

Blondýna s dlouhými vlasy vytáhla deku, kterou si roztáhli přes kolena, a vysvětlovala jednomu z těch proti sobě, co to je influencerka a jak si přijde na pěkný prachy. Moc jí to nešlo, samo to slovo se vyslovuje těžko i bez několika piv a panáků, ale asi tomu rozuměla. Možná si sněhurky dneska tak vydělávají.

Brzy došla i termoska, kluk u okna se silně podlitýma očima zápolil se zbytkem jägermeistera, motorák se zakýval na výhybkách a vjeli jsme do slánského nádraží.

Pomalu a nejistě se všichni vyhrabali ven a rozcházeli se domů. A nejspíš spali a spali. A hubenému klukovi odnaproti se možná zdálo, jak roznáší dvanáctiletým holkám tulipány, a všechny ty holky měly veselý oči.

Kocouři Mohl jsem napsat taky Kočky, ale nechci, aby došlo k záměně. Jde opravdu o užitečné společníky lidských domácností, a nejen domácností, ale i nádraží. Kam nechodí kočka nebo kocour, tam chodí myši, a občas i jejich větší příbuzní, a protože na stanici byla odjakživa spousta různých zbytků a někdy i překládané zboží, které se dalo zkonzumovat anebo si v něm aspoň udělat pelech, tak se na peróně kočkami nevybavených nádraží producírují hlodavci.

Nádražní kocour je tudíž tvor vážený a respektovaný, i když ze slovníku lidí od drah, kterým se ten živočich plete pod nohama, byste na to nesoudili. Černý příslušník kočičího rodu na nádraží ve Zvoleněvsi se motá všem cestujícím, škemrá a nedá se odbýt, ale jinak je to samoživitel a pohybuje se podle přijíždějícího motoráku se suverenitou, s jakou se zkušený řidič autobusu pasuje do mezery o deset centimetrů větší, než je šířka jeho korábu.

A stejně jsou suverénní kocouři z jiných venkovských nádraží. Viděl jsem už mnoho koček a kocourů, kteří předčasně skončili svůj život pod koly aut, ale vlakem přejetou kočku nikdy.

17

Když jsem putoval o Vánocích přes podlešínské nádraží, viděl jsem místního kočičího správce, jak si na schodech domečku u výhybek vyhřívá svůj huňatý kožich v nepřiměřeně teplém svatoštěpánském slunci a spí. Možná se mu zdálo o poslední chycené myši. Anebo o kočkách. Ležel tam v celé své zimní mohutnosti a vůbec se nebál, že se otevřou dveře a někdo na něj šlápne, protože je to kocour místní a patří k nádraží stejně jako výhybky nebo čepice pana přednosty.

Vlak v černém Do nedělního popoledního motoráku nastoupila ve Slaném v květnu roku 2016 nepřehlédnutelná parta. Čtyři chlapi s bagáží, z toho dva výrazně tetovaní, a jedna mladá žena, která se posadila právě mezi ty dva s vyzdobenými tlapami. Hlučně se začali bavit a záhy mezi nimi kolovalo několik plechovek piva a láhev vína.

Ta mladá a velmi pohledná žena byla snad dcerou jednoho z těch tetovaných, ale protože upíjela z láhve víc než chlapi dohromady, byla už tak nějak všech.

Spojovala je černá barva oděvů a cíl cesty, který prozrazovala trička dvou mužů. Jedno neslo logo skupiny s bleskem vprostřed písmen a druhé fotku kapely z doby někdy před třiceti lety, kdy hrála v trochu jiné sestavě, ale geniální kytarista Angus Young už nosil úplně stejný studentský mundůr s krátkými kalhotami jako dnes.

Na nádraží v Kralupech se vyhrnuli na perón a setkali se tam s mnoha podobně oháknutými lidmi od dvaceti do šedesáti, a celá ta černá kavalérie se nalodila do rychlíku, aby je dopravil blíž k amfiteátru v Letňanech. Takhle nějak by mohl vypadat vlak do pekel. Ale tam už určitě mají Axl Rose a AC/DC dávno předplacenou hlavní scénu a nebude tam s nimi smutno, stejně jako není smutno s nimi tady na Zemi.

Bažant Na bažantího kohouta je pěkný pohled. Někdo ho oceňuje spíše v pečené nebo jinak upravené podobě, živý nasytí zase oči. O bažantu se obecně soudí, že je to pták polní a lidskému obydlí se vyhýbá, leda v tuhé zimě se přibližuje k lidem, tak asi jako všichni tvorové odkázaní jen a jen na to, co se neschová pod sněhem.

Ne všichni bažanti se ale lidem a lidským dílům vyhýbají. Z dosud mně neznámých důvodů je přitahují koleje a nádraží. Není to náhoda, ten výskyt je nepochybně statisticky doložitelný. Někteří dokonce u nádraží zdomácněli. Na kralupském předměstí dokonce žil několik let kohout, který při příjezdu motoráku vylezl z křoví, jako kdyby se chtěl s výpravčím podílet na odbavení vlaku, a pak se zase ztratil pod mezí.

Kolem výhybek ve Zvoleněvsi se potulovalo celé hejno, své

Motorák a Legiovlak ve slánském nádraží (PV)

18

bažanty mělo nádraží v Olovnici, i ve Slaném se občas v kolejišti potloukal bažant.

Nejpravděpodobnějším důvodem přítulnosti bažantího rodu ke kolejím je fakt, že v zarostlém okolí tratě mají bezpečný úkryt, možná i vypozorovali, že v těsném sousedství nádraží se obvykle nestřílí. Anebo se jim prostě koleje a vlaky líbí.

Jednou jsem jel motorákem, asi čtyřletý kluk se koukal z okna a najednou zvolal: „To je krásnej pták!“ Matka se podívala taky ven a pravila: „To není pták, to je bažant,“ a věnovala se zase časopisu plnému celebrit a vykřičníků. Bažantovi u kolejí to bylo asi jedno a já jsem si pomyslel něco o úplně jiném domácím ptáku.

Pojistka Modernizace se nevyhnula ani Českým drahám, ale jde to pomalu. Některé soupravy slouží do roztrhání těla, a protože to tělo je z poctivé ocele a motory vydrží taky neuvěřitelný počet kilometrů, jsou v provozu kousky už málem muzeální. Legendární pantografy odsloužily skoro šedesát let a i „motorové autobusy“ mají už třicítku za sebou. Některé z nich prošly celkovou rekonstrukcí, jenže i po ní jsou ve voze části, které nemají zdaleka takovou životnost jako ocelová kostra.

Asi nejslabším místem jsou dveře a okna. Nápad vyměnit klasické dveře s klikou zasunovacími, s nímž přišli konstruktéři pantografů, proklínalo už mnoho lidí v zimě, kdy se „lítačky“ otvírají v každé zastávce a z nechráněného prostoru u dveří pouštějí zimu dovnitř. A podobně nespolehlivě slouží okna v motorácích. Horní část okének je stahovacích a proti samovolnému spadnutí je zajištěna západkou. Jenže ta se časem unaví, obrousí či poškodí – a v kombinaci s nekvalitními spoji kolejí to stačí na postupné putování okýnka směrem dolů.

V prvních velmi chladných říjnových dnech nás jelo směrem na Slaný ve vlaku snad jen šest. Dva chlapi v plné polní, jak vylezli z nějakého těžkého řemesla, těm zima nehrozila.

Dva mladí ve věku tak 32 dohromady čelili chladu intenzivním kontaktem. A pak jsme tam byli já a jedna starší paní.

Sotva se dal vlak do rychlejšího pohybu, začalo putovat dolů okýnko, pod kterým jsem seděl. Vrátil jsem ho nahoru.

Dalších pár set metrů a opět dolů. Pravačka ho vrátila zase nahoru. Malér byl v tom, že stejně se chovalo ještě jedno okno ve voze. Pod ním sice nikdo neseděl, ale studený vzduch se valil rovnou na tu starší ženu.

Kluk s holkou se ještě více přitulili k sobě, paní chvíli vzdorovala, ale pak si přisedla pod padající okno číslo 2 a zvedala stejně jako já. A tak jsme jeli až do Slaného. Ale na příští jízdě tímto vozem s automatickou ventilací jsem přišel na to, že stačí sbalit kousek papíru, strčit pod pojistku a rychle přibouchnout. Možná tam necháte prst, ale každopádně to nejméně pár stanic drží.

19

Číslo vozu jsem si nezapamatoval ani nezapsal.

A tak ani nevím, zda se motorák dočkal profesionální opravy, anebo zda si ten lístek ze supermarketu mám nechat patentovat.

Koncert Jednou jsem jel ze slánského nádraží večerním vlakem a usadil jsem se někde vprostřed motoráku. V řadě přede mnou seděla dáma velmi neurčitého věku, něco mezi čtyřicítkou a šedesátkou, a spokojeně vyhlížela z okna. Ale jakmile jsme se rozjeli a motorák přejel slánské výhybky, začala prozpěvovat. Zpěvu se to moc nepodobalo, ani nevím, o jaký nápěv šlo, ale bylo to hodně nahlas, takže přehlušila i rachotící vlak, a bylo to hodně falešně.

Produkce pokračovala až skoro na druhou slánskou zastávku, a pak byl klid. Před Podlešínem, i když strojvůdce před nájezdem na viadukt a výhybky disciplinovaně zpomalil ze sedmdesátky na čtyřicet, spustila znovu a rvalo to uši.

Další sloku přidala před Zvoleněvsí a velké finále přednesla vstoje před nádražím v Kralupech, kde se chystala vystoupit.

Pochopil jsem, že ta dobrá, mírně až středně podnapilá duše začala halekat, když jí něco vyburcovalo, jak se dneska říká, nakoplo, což je u výhybek na trati z Kralup do Slaného docela příhodný výraz.

Nevím, kde je té dámy konec, zda jsou její domovskou stanicí Kralupy nad Vltavou, anebo zda v tom podroušeném stavu putovala ještě dál. Ale umím si ji představit, jak stojí na podlešínském viaduktu a věští budoucnost Českých drah.

Koneckonců kdoví, jak na tom byla kdysi Libuše...

Kachny Každý venkovský rybník a každý potok by měl mít své kachny. Potok nebo rybník bez kachen je jako náves bez kapličky nebo kostela. Něco tam chybí.

Kachna divoká je krásný pták. Samec se svatebním mundůru se leskne modrozeleně na slunci a ani jeho družka nedělá kachnímu rodu ostudu. Je to vůbec zajímavá věc – u ptáků je, aspoň po část roku, samec mnohem pestřejší než samice. U lidí je to až na výjimky naopak.

A viděli jste někdy kachnu v letu nad řekou? Křídla střihají pár milimetrů nad hladinou, s vlakem, uhánějícím osmdesátkou, suverénně drží krok, a ve vodě zabrzdí na pár metrech.

U neuměřické zastávky na trati z Kralup do Slaného se někdy po jaru objevila na Knovízském potoce kachna s průvodem. Šest jednohubek, následujících svou matku po vodě od prvních dní života. Vprostřed léta káčata povyrostla, možná se už uměla i odlepit od země k letu, ale svou velitelku stále doprovázela.

Hláska mezi Podlešínem a zastávkou Slaný předměstí (PV)

20

Příjezd motoráku je nevzrušoval. Jen stará byla občas na stráži, zastavila se, opřela se nohama o mělké dno a sledovala stroj, jako kdyby kontrolovala, zda dodržuje jízdní řád, a až po odjezdu se zase pustila v čele svého houfu na nekonečné putování dolů a nahoru po potoce. Jako lokomotiva a šest vagónků za ní.

Hláska Železniční trať ze stanice Podlešín k slánskému předměstí překonává docela slušný výškový rozdíl. Když táhne motorák za sebou vlečný vůz, pořádně se do kopce nadře a ve směru dolů zase někteří strojvůdci zkouší, co starý autobus na kolejích ještě dokáže, zda se z něj s pomocí klesání povede vytáhnout osmdesát za hodinu a možná nějaký kilometr navíc, a dole, jestli mu ještě fungují brzdy, aby na podlešínský viadukt najížděl předepsaných čtyřicet.

A právě v místech, kde se od Slaného začíná trať svažovat a kde motoráky nabírají největší rychlost, stojí domeček.

Malá škatulka velikosti zahradní chatky s nápisem Hlavní strojovna.

Když motorák projíždí, vynoří se na zápraží obsluha a sleduje jeho průjezd, stejně, jako to dělá výpravčí ve stanici.

Ale tahle obsluha, a je to pravidelně obsluha dámská, vychází v úplně obyčejných civilních šatech, nemá ani žádný znak příslušnosti k železničářskému cechu a vítá tak nějak jinak, lidsky, usměvavě, jako dobrého hosta.

Dlouho jsem si nemohl dát dohromady, co vlastně na téhle samotě, kolem které přejede pár aut po silnici od Drnova, ta obsluha provádí a jak to souvisí s názvem Hlavní strojírna, až pak jsem se dočetl, že tahle chaloupka slouží jako hláska, a že se tam postaru, bez automatiky, na základě telefonických hlášení ze sousedních stanic, nastavují návěstidla pro vlak. A že tyhle hlásky jsou už na vymření, v Česku slouží poslední tři a ta slánská, zvaná Strojírna, bude brzy úplně poslední, protože ty dvě zbylé budou odstraněny při modernizaci trati číslo 020, kde dosud fungují. Strojírna naopak před pár lety dostala nový šedý kabát a komín, z rozpadající se boudy se stala úhledná krabička a snad i sestava obsluhy omládla.

A tak si sedám v motoráku vždycky tak, abych viděl, jak se ve dveřích šedého domečku objeví jedna z těch, které ranní a odpolední motorák přivážejí a odvážejí, aby se vystřídaly ve službě. Uvnitř jsem nikdy nebyl, ale věřím, že tam drnčí telefony a slouží stará dobrá mechanika jako za časů Přednosty stanice nebo výpravčího Hubičky.

Výhybky Výhybky jsou strašně důležitá věc. Vlaky by se měly míjet, a tak se odlišovat od lidí, i když ve skutečnosti je to někdy naopak.

21

Výhybky každopádně znamenají výchylku z rovného směru. Pro vlak i pro pasažéry. A pasažéři se s tím musí naučit zacházet.

Pokud pasažér přichází do skoro prázdného vlaku, má výhodu jen zdánlivou. Obsadí místo tam, kde dosud nikdo nesedí – ale netuší, kdo si sedne vedle něj. Když přichází cestující do narvaného vozu, nemá na vybranou. Optimální situace je něco mezi – bezpečně si nový příchozí sedne a zároveň si může vybrat vedle koho. To asi potřebuje trochu delší výklad.

Stalo se mi, že jsem si jednou sedl právě na volné dvousedadlo a v následující stanici se vedle mne rozprostřela osoba, kterou by sportovní novináři, kteří střelci dvou branek dávají podivný přívlastek dvougólový, nejspíš dali označení dvoužidlová. Jsem beznadějný pohan, ale před každými výhybkami jsem se vroucně modlil, abychom neletěli na vedlejší kolej, protože bych se patrně přeměnil do formátu 2D. Naopak za jiné situace, když si člověk může sousedku vybrat, mohou být takové výhybky spojeny s pocity nikoli nepříjemnými. Stanete se osobou velmi blízkou, anebo dokonce zachráncem před pádem. Jen to člověk nesmí se záchrannými pracemi přehnat, protože pak jsou příjemné pocity vystřídány oteklou hubou. Ale je to mnohem lepší než být placičkou nalepenou na okně.

Vražda v Orient expresu Seděli jsme v motoráku čtyři. Vedle mě přes uličku mezi sedadly stará paní. Osmdesát, možná o něco víc, moderně oblečená, ve sportovních polobotkách, kalhotách a svetru, s fialovým šátkem kolem krku a nahoru vyčesanými šedivými, skoro bílými vlasy. Jela už odněkud ze severu, snad z Loun, držela na klíně průhlednou modrou obálku a z ní vylovila několik papírků, popsaných ručně psaným textem. Chvíli je přebírala, něco přeškrtala a pak vytáhla velký, už zčásti hustě popsaný list a cosi na něj zaznamenala. Za chvíli vytáhla z obálky několik dalších lístků, opět v nich cosi zatrhla a pár vět připsala na velký list. Vypadalo to, jako by si třídila a zapisovala myšlenky a z nich skládala jeden souvislý text. Snad zápis z nějakého jednání, snad dopis pro známého. Anebo se zde rodila povídka nebo další kapitola románu?

Před konečnou stanicí v Kralupech se stará paní na mě otočila a nevěřil jsem té podobě. Takhle nějak vypadala první dáma detektivky v dobách, kdy vyprovázela Hercula Poirota na jeho poslední pátrání… Až jsem se podíval pod sedadlo, jestli tam není kaluž krve.

Stará paní mě poprosila, abych jí poradil, jak přestoupit na vlak do Prahy. A tak jsme jeli dál spolu. Sedla si zase přes uličku vedle mě a sotva jsme vyjeli z Kralup, začala vyprávět. O svém synovi, jeho dvou manželkách a šesti dětech,

Přes tenhle mostek u Podlešína vedla trať (PV)

22

o dědovi truhláři, po kterém jí zůstal v pražském bytě nábytek z třešňového dřeva, o svých příbuzných v Lounech a Varnsdorfu, o sbírkách výstřižků z novin a časopisů, co střádá doma, a taky o své vnučce, která bydlí s pravnučkou v Anglii a zve ji na čtvrt roku k sobě…

Kdybychom spolu jeli přes Prahu až na česko-rakouské hranice, měla by pořád o čem povídat. Snad z těch ústřižků opravdu vznikala nějaká povídka či román. Ale nevěřím, že by v nich byla ukryta vražda. Červená knihovna Netuším, kdo na to přišel jako první, ale zasloužil by si stejnou odměnu jako úspěšný vynálezce. Knihovničky na nádražích nebo zastávkách autobusů byl báječný nápad. Sám jsem do roztocké nádražní knihovny nanosil dvě nebo tři stovky knih a dvě nebo tři desítky jiných knížek si odnesl domů.

Slánská nádražní knihovna nemá takový obrat jako roztocká, asi úměrně počtu lidí, kteří nádražím projdou. Občas se ale i tam objeví nějaký zajímavý titul a i nepříliš zajímavé knížky si časem někdo odnese. Jedna kolegyně mě požádala, abych tam dopravil tašku sešitových detektivek – a za pár týdnů byly všechny rozebrány.

Další zakázka byla mnohem vydatnější. Veliká taška z obchodního domu plná sešitů Večerů pod lampou. Trochu jsem zaváhal.

Pro akci jsem si vybral nedělní dopoledne, kdy je dvouhodinový interval mezi osobními vlaky a čekárna by mohla být prázdná. Dovlekl jsem tašku na nádraží a vstoupil. Za okýnkem vyhlížela dáma vydávající lístky, která na knihovničku nevidí, a vedle knihovničky seděl starý muž. Pětasedmdesát, možná osmdesát let, bílé vlasy. Četl klidně nějaké noviny. Tak jsem přistoupil ke knihovně a rychle sešity srovnal do regálu a vyplašeně se při tom ohlížel, asi jako kdybych tam rovnal úhledně zapakované balíčky marihuany. Knížek byl skoro celý regál.

Asi za dvacet minut jsem byl zpátky, tentokrát už jako cestující. Měl jsem do odjezdu ještě chvilku čas, a tak jsem prošel zase čekárnou. Všechno bylo na svém místě. Starý pán pořád četl noviny, asi Náš region, jehož výtisky byly na dolním patře knihovničky, a sešity červené knihovny byly o patro výš. Šel jsem na perón a asi za dvě minuty rozhlas hlásil příjezd vlaku od Loun. Přešel jsem nástupiště a ještě jednou se prosklenými dveřmi podíval do čekárny. Starý muž už neseděl, povstal a rovnal si něco do zavazadla. A v regálu se sešity Večerů pod lampou třetina knížek chyběla.

Do motoráku na Kralupy pán nenastoupil. Třeba čekal na někoho, kdo přijel od Loun. Anebo nečekal vůbec na nikoho a teď kráčí k domovu a těší se, až ve svém bytě večer vyloví první z brožovaných sešitů, otevře si první, druhou a možná ještě třetí krušovickou dvanáctku, a pak se mu bude v noci zdát,

23

jak potkal nádhernou dvaadvacetiletou dívku, na zámku v Nelahozevsi se s ní oženil a společně se pak vydali na svatební cestu do Karibiku.

Tenkrát na Západě Dvě nebo tři desítky lidí se na slánském nádraží vyvalily do teplého, ale větrného prosincového dne, a dvě nebo tři desítky jiných zase do vlaku nastoupily. Nedělní motoráky nejezdí poloprázdné.

Přes uličku ode mne si sedli dva, sotva přes dvacet.

Oba v rukou mobily, ale spíš tak nějak ze zvyku, asi jako když dřív někdo držel v ruce tužku a nic nechtěl psát. Povídali si o úplně normálních věcech v tuhle roční dobu – o dárcích, o tom, jak kdosi jim naboural plán víkendu, o příbuzných. Štíhlá dlouhovlasá blondýna v druhé ruce držela vodítko a na jeho konci ležel pod sedačkou pes. Taky mladý, taky štíhlý, s krátkou hladkou srstí. Svalnaté tlapy a mohutná morda ukazovaly neomylně na jeho rod. Košík ten pitbul neměl a asi ho ani nepotřeboval. Klidně odpočíval s hlavou na přední tlapě a jen občas, když někdo prošel kolem, otočil po něm oči.

A při jednom pootočení jsem jeho pohled zaregistroval a uvědomil jsem si, že přesně stejný odlesk očí, stejný pohled, trochu provinilý a omlouvající se, ale bystře sledující a chápající, jsem už někde viděl. Jason Robards, desperát Cheyenne z geniálního westernu Tenkrát na Západě. Nepotřeboval ani moc mluvit, protože všechno řekly jeho oči. Pronásledovaný chlap, který ale neváhal zvednout na obranu práva a spravedlnosti svoje kolty.

A uvědomil jsem si, že i rod pitbulů je takovým pronásledovaným desperátem a jenom proto, že někteří z nich mají špatného pána.

Kapesník Nikdy jsem to statisticky nevyhodnocoval, ale výrazná většina lidí si ve vlaku, když má možnost výběru, sedne po směru jízdy. Já asi taky. Ale občas si v poloprázdném voze sednu opačně. Výhled ven mám stejně a navíc vidím na lidi.

Někdy je to výhoda.

Bylo jí asi tak dvacet. Drobné, štíhlé postavy a vypadala tak nenormálně normálně. Džíny, modrá košile, teplá modrá bunda. Žádná šminka, žádný piercing, žádné tetování, aspoň na viditelné části. Nejzajímavější byla košile, zejména první knoflíček shora, který ale zase tak úplně nahoře nebyl. Jeho stav vykazoval tak extrémní napětí, až jsem si vzpomněl na Jana Vodňanského: Vezou pána v sanitce, život visí na nitce.

Sanitka se převrhla a nitka se přetrhla.

Nová zastávka v Neuměřicích (PV)

24

Tahle nitka se nepřetrhla, i když k tomu měla velmi silný důvod. A právě z toho důvodu bylo dobře, že jsem si sedl proti směru jízdy.

Za chvíli ta slečna začala hrabat v kabelce a k mému nikoli nepříjemnému překvapení vydala přes uličku ke mně. „Nemáte kapesník?“, zeptala se. Nesmyslně, protože se vlastně chtěla zeptat, jestli kapesník mám, ale tak se to v Čechách říká. „No jestli vám stačí takové ty papírové, tak mám“, odpověděl jsem, vyhrabal z boční kapsy batohu celý paklík, který s sebou vcelku zbytečně nosím už bůhvíkolik měsíců, a natáhl ruku.

I ten náklon knoflíček vydržel.

Slečna se usadila a začala papírovými kapesníčky čistit obsah kabelky a záhy vytáhla viníka, jakýsi staniolový pytlík s brčkem, který původně obsahoval dobře konzervovaný a dobře oslazený nápoj. Obal zahodila do schránky na odpady a po něm i všechny ty kapesníčky, které částečně zmírnily škodu. Kdyby bylo léto, dostala by kabelka krásný vosí kožíšek.

Za kralupskými výhybkami si slečna přehodila bundu a vydala se ke dveřím vlaku. Ještě jednou jsem se ohlédl. Nitka držela. Třeba bude mít ještě dneska někdo štěstí.

Zastávky na znamení Oblast kolem Prahy je už dvě stovky let hustě osídlena a vesnice vznikaly většinou podle potoků nebo řek, kudy zcela přirozeně údolím vedli pak i trať. A naopak výstavba železnice byla často podnětem k nové výstavbě a kolem železničního uzlu vzniklo z bezvýznamné vesnice za pár desítek let velké město, třeba jako v případě Kralup nad Vltavou.

V průběhu dalších desítek let se mnoho lidí z vesnic přestěhovalo do měst, a pokud se k tomuto stěhování přidaly i další okolnosti, jako například na Kladensku útlum těžby černého uhlí a likvidace hutí, vsi se logicky vylidnily. Zastávky na tratích ovšem zůstaly, i když na nich často na vlak nikdo nečeká a ani nikdo nevystupuje. A tak vznikly zastávky na znamení.

Funguje to samozřejmě jen u lokálek, které se prohánějí po jednokolejce padesátkou, protože signálem k zastavení může být nejen zmáčknutí knoflíku některým cestujícím ve vlaku, ale i postavy čekající na peróně zastávky. Někdy taky strojvůdce zaregistruje čekající pozdě a zabrzdí o pár desítek metrů dál, a jindy zabrzdí zbytečně, protože ten člověk šel jenom kolem zastávky a vůbec nastupovat nechtěl.

A zažil jsem i situace, že strojvůdce zjevně bez jakéhokoli signálu zastavil u zděné boudy u trati na konci vesnice, vlak stál dvě, tři minuty a rozjel se zase dál. Snad čekal na čas, snad se jenom chtěl podívat, jak to kolem vypadá, bez spěchu a ve vzácné chvilce klidu.

Znám mnoho lidí, pro které je důležitá jen cílová stanice, a vlak, který staví na každé mezi, je pro ně jakousi podřadnou sortou, které je lepší se vyhnout. Ale bez těch zastávek by byla cesta strašně chudá. A ani život nemá jen výchozí a konečnou stanici.

A tak se dívejte i na těch úplně zapadlých zastávkách, jestli vám někdo nedává znamení. Možná změní i celou vaši další cestu.

Mistrovské dílo stavitelů pražsko-duchcovské dráhy (PV)

25

Areál v sousedství kostela sv. Václava v Kmetiněvsi (PV)

26

Dva tisíce prázdných domů Na potocích Slánska, kterými v posledních horkých létech sotva teče voda, klapaly před stovkou let desítky vodních mlýnů. I na tom Knovízském či Svatojiřském, jehož údolí od Třebichovic až skoro po kralupský soutok se Zákolanským potokem porůstají lány rákosu. Jeden z těch mlýnů jsem jako kluk měl hned za domem v Jemníkách, nesl číslo popisné 14, poukazující na velmi starý původ, a už dávno nesloužil svému účelu. Věděl jsem o něm jen to, že se mu říká Durasův mlýn, anebo taky Košťálův, to podle předválečného majitele, patrně posledního mlynáře, a že po druhé světové válce se jeho část změnila v obytné stavení.

Někdy v šedesátých letech osiřel mlýn docela. Poslední majitel či snad jen nájemník byl člověk s pestrou kriminální minulostí a vracel se do něj nejspíš jen mezi výkony trestu.

A jednou se do mlýna nevrátil.

Pro nás, šesti, sedmi, osmileté kluky to byl dar. Přelézt polorozbořené zdi z opuky nebyl nejmenší problém a uvnitř se otevíral prostor, který musel být prozkoumán a prohledán.

A co teprve zázemí mlýna! Skoro kilometr dlouhý horní náhon, mistrovské dílo, kterým se přiváděla voda na kolo, byl poblíž mlýna ještě v takřka původním stavu, než se zaplnil skládkou, dokonce i vodní kolo bylo na svém místě, i když se už netočilo.

A celou obcí využívaná skládka hned za mlýnskou zdí obsahovala stovky sklenic od kdejakého alkoholického nápoje, ty byly podrobně prohlédnuty, protože jeden z kluků si z vinět pořizoval sbírku, a poté ty sběratelsky nezajímavé byly vystaveny na zeď a dalšími sklenicemi sestřelovány. Kdyby dnes někdo v již srovnaném terénu provedl sondu, narazil by možná na metrovou vrstvu střepů.

Po pár letech dostal mlýn zase nového obyvatele, který usedlost koupil. Prý za jednu korunu československou, ale s podmínkou dvacetileté služby v místním Jednotném zemědělském družstvu. Sloužil skoro přesně do své smrti. Často si na ty ruiny starého mlýna vzpomenu, když procházím vesnicemi. Ale ty polorozpadlé statky a zbořené zdi nemusí ještě znamenat beznaděj, zvlášť, když vedle jednoho statku opuštěného a zničeného se obnovuje druhý, třeba k původnímu účelu, anebo přeměněný k bydlení nebo na haly a provozovny nového podniku.

Nedávno jsem putoval Zlonicemi a znovu jsem viděl nejen nekonečný železobetonový areál na východním konci městyse, ale i mnoho napůl stržených budov, často bez oplocení, volně přístupných a neoznačených ani cedulí „Soukromý pozemek“ nebo „Vstup zakázán“, a trochu jsem zlonickým klukům záviděl. Tedy – pokud vůbec dnes, v době mobilů, tabletů a jiných kouzelných skříněk a placiček, existují kluci, kteří by si v takových troskách hráli. A ani nevím, na koho,

27

Špýchar v Černuci (PV)

protože zatímco Old Shatterhandovi stačila pádná levačka a Bruce Leeovi bleskurychlé a přesné ruce a nohy, požívají dnešní Supermani, Spidermani nebo Terminátoři takové zbraně a fígle, které se nedají ani napodobit, a pro pirátského kapitána Jacka Sparowa tu zase není voda. Taky jsem v těch ruinách žádného kluka neviděl, jen si z jedné zdi kdosi odvážel cihly.

Mnohem smutnější pohled než na rozpadlé zdi, na které jednou přijede bagr a kusy cihel a omítku odveze náklaďák kamsi na skládku, je na domy, které by jako domy ještě sloužit mohly, ale už dávno do nich nikdo nevstoupil.

Sám jsem v životě poznal, jak těžká a skoro beznadějná věc je udržovat stavení, když se do něj člověk vrací jen jednou za týden nebo za čtrnáct dní, jak pomalu, ale nezadržitelně postupuje zkáza, dokud se domu neujme opět stálý vlastník a obyvatel a investicí často vyšší než byla kupní cena, ten dům zase nevzkřísí.

Takových prázdných domů potkávám na cestách desítky, stovky. Před časem jsem procházel Kokovicemi a viděl na první pohled nápadný kontrast mezi majetkem

Staré stavení v Hořešovičkách (PV)

28

spravovaným obcí a obydlími, které mají vlastníka často jen na papíře, anebo se k nim nikdo nehlásí. Upravené ulice, nové autobusové čekárny, informační tabule – a proti nim opuštěné domy. Procházel jsem Skůry, Křovice, Bratkovice a počítal upravené a zaprášené domy a nevím, které měly nakonec navrch. Prošel jsem snad všechny vesnice na Slánsku a všude jsem viděl domy, které už dávno nevítají svého pána. Statistiky z posledního sčítání v roce 2011 uvádějí, že na Slánsku (tedy v území spravovaném obcí s rozšířenou působností Slaný) bylo celkem téměř 11 000 domů a „obydlených“ z toho jen necelých devět tisíc. Dva tisíce domů, skoro dvacet procent ze všech, je opuštěných.

Poznáte je. Mají ještě všechno, co k domu patří, ale zub času pracuje. Dveře jsou občas svázané řetězem, když zámek už nefunguje, vrata zarůstají trávou nebo se po nich pne svlačec či břečťan. Střecha ještě drží, někdy chybí pár hřebenáčů anebo spadlo pár tašek a déšť urychluje zkázu, ve žlabech, z nichž teče voda často jinudy než stokovou rourou, se usadily trsy trávy, v některých se už zdárně uchytila bříza. Plot dávno nikdo nenatřel, plaňky nedrží a mezerami proleze kočka a někdy i člověk. Staré pískovcové nebo opukové zdi kolem zahrad odolávají desítky let, než se vyvalí první kameny a pak už rozpad, mnohdy s pomocí přičinlivých rukou, jde rychle. Komíny se pomalu rozestupují a při pohledu na uvolněné cihly vykloněné nad střechu člověk podvědomě přechází na druhou stranu ulice.

Ale nejrychleji poznáte opuštěné domy podle oken.

Rámy dávno ztratily barvu, tabulky skla překryl zvenčí a snad i zevnitř prach, jen občas vidíte dovnitř, když okenním sklem už proletěl kámen. Za těmi okny je země smutku. Smutku vysýchajícího rybníka, do kterého přestala přitékat voda, smutku tratě, po které přestaly jezdit vlaky, smutku náhrobku, k němuž už dávno nikdo nechodí zapálit svíčku.

Na kraji Slaného, mezi hlavní silnicí na Prahu a tratí, stál po desetiletí opuštěný železniční domek. Měl podobný osud jako mnohé jiné železniční domky u zastávek, kde se už nevykládají vagóny a v nichž výpravčího nahradila automatika, a které se České dráhy snaží rozprodávat. Ten slánský železniční domek nebyl v posledních letech tak úplně opuštěný, v zimě stoupal z jeho napůl rozpadlého komína kouř a okenní rámy či spíš otvory, kde kdysi byla okna, byly vyplněny deskami a igelitem, za nimiž se občas někdo hřál u tepla z polen a prken, které se vršily u stěny domku. Na počátku léta roku 2019 se ale u domku objevila těžká technika a během několika dní zůstala po stavení jen srovnaná plocha, z níž trčí dva pomníčky. Jeden nesoucí geodetickou značku a druhý obsahuje schránku, kam byla vyvedena elektřina. Pomníčky naděje, že tenhle opuštěný domeček čeká nový život.

29

Bývalá továrna Benar ve Slaném (PV)

Taky z Vinařické hory se těžil kámen (PV)

30

Cesta do třetihor „Z toho zase nic nebude, to horka rozrazí“, říkával můj děda, když se od jihozápadu blížila bouřka. A skutečně, málokdy z takového mraku v údolí Knovízského potoka pršelo. Jestli byl příčinou skutečně kopec, anebo celková konfigurace údolí potoka, nevím.

Každopádně byla Vinařické hoře přisuzována jakási tajemná moc. A respekt ten kopec zvedající se z Třebichovic až ke kótě 413 metrů skutečně vzbuzoval, hlavně pro toho, kdo měl k pohonu pedálů jenom svoje nohy.

Kdybych vyrůstal někde u Kladna, asi bych takový respekt k Vinařické horce neměl. Z kladenské strany je to docela malý vršek. Když vystoupíte na zastávce Kladno-Švermov z motoráku a dostanete se někam, kde je otevřený výhled, je to nenápadná špička. Švermov si ponechal své předlistopadové jméno, ale i tady se hodně změnilo. Ulice, která míří k někdejšímu dolu Mayrau, nese jméno básníka Jaroslava Seiferta, což by před třiceti lety sotva prošlo. Na cestě narazíte taky na provozovnu, kde se nejen stříhají, ale i masírují psi. To tu taky nebylo. Před koncem Seifertovy ulice končí Kladno a začínají Vinařice, zvláštním, od obce odtrženým kouskem, který tvoří několik domků a věznice. Na jejím plotě jsem se dočetl, že i ve věznici shánějí lidi. Tak už nevím.

Skanzen Mayrau je unikátním dokladem, jak se před relativně nedávnou dobou, pětadvaceti lety, tady dolovalo uhlí. Téměř všechno zůstalo tak, jak šachtu opustil poslední havíř. Je to výprava pro jiné lidi, než pro ty, kteří se těší pohledem do krajiny. Je to výprava do temného, těsného světa, kde obstáli jenom tvrdí chlapi. A právě oni odhalili mnoho z podzemí Vinařické hory, a proto víme o její historii víc než o jiných českých třetihorních sopkách. Areál šachty nahoře ožívá třeba na čarodějnice. Netuším proč, ale nějak mi to černé uhlí, síly podzemí a síly čarodějné k sobě pasují.

Od skanzenu vede silnička rovnou do Vinařic. Obec je narýsovaná podle plánu výstavby havířských domků. Názvy ulic se tu nemění. Hlavní ulice se jmenuje Hlavní a boční nesou čísla, od římské osmičky až po jedničku poblíž návsi.

Nad obcí už zřetelně vystupuje ta nenápadná špička, a už není tak špičatá a tak nenápadná jako zdálky. Z návsi k ní vedou dvě cesty, ani jedna není přímá. Dolů k odbočce se žlutou turistickou značkou a po stráních na svahu kopce, anebo je třeba obejít průmyslový areál nahoře. Patří firmě STRABAG a vyrábí se v něm „balená“, tedy směs, kterou se opravují silnice. Nahoře na něj navazuje objekt vodáren. A kolem něj vede pěšina, lemovaná hlohy a růžemi, přímo k jižnímu vrcholu kopce.

31

Vinařická hora má špičky dvě. V učených knihách se dočtete, že neměla jediný kruhový kráter, jak by odpovídalo klasické představě sopky. V době své hlavní činnosti měla dva krátery, severní produkoval lávu a nesouvislé sopečné vyvřeliny, jižní kráter vyvrhoval hlavně sopečný minerál, který se hromadil na svazích. Havíři odkryli na okrajích uhelných slojí ložiska přírodního koksu, který vznikl kontaktem proudu žhavé lávy s vrstvou uhlí. Svahy kopce jsou rájem pro geology. Můj děda si nanosil z Vinařické horky plnou bednu šutrů, které ovšem v jeho jazyku, vychovaném duchcovskou horní školou, dostávaly jména a cenu drahokamů.

Přechod z jižního vrcholu na hlavní, o pět metrů vyšší severní, je dobrodružnou cestou po srázech, které mají na svědomí převážně lidé. Čedič se tu těžil už asi dávno, ve velkém asi od druhé poloviny 19. století. Nepravidelné kostky najdete ještě na starých náměstích. Vytěžené části hory pokryly tráva, hlohy, šípkové růže, jasany, javory a kdejaké křoví, a vytvořily romantická údolí, skoro uzavřené přírodní místnosti, jako stvořené pro výlet i noční sezení u ohniště.

Výhled z vrcholů je tak dobrý, jak umožní počasí.

Za ostrého vzduchu po nějaké studené frontě je prý vidět i 90 kilometrů vzdušnou čarou vzdálený Ještěd. Při jasném počasí a mlhavém obzoru leze z mlhy sotva 30 kilometrů vzdálený Říp. A při jedné návštěvě na konci října jsem pro mlhu neviděl ani Smečno, které je coby kamenem čtyři kilometry dohodil.

Slánská hora, nižší třetihorní sestra Vinařické je odtud opravdu vzdušnou čarou pět kilometrů na sever. Z hlavního vrcholu Vinařické hory je to nenápadný lesnatý vršek a Slanému dominuje mnohem výraznější věž školy Na Hájích. Po cestě přes Pchery je to ke Slánské hoře ovšem kilometrů deset.

Pchery jsou zvláštní obec. Na horním konci hospoda Dělnický dům, na dolním hřbitov a škola a někde vprostřed fara. Nějak se tu zastavil čas. Chodníky z rozlámaných betonových dlaždic, jak se v Akci Z budovaly v šedesátých letech, opelichaný Dělnický dům, kde kdysi havíři roztáčeli výplatu, do obecní knihovny se chodí plechovými vraty před dvůr…

Kousek pod těmi plechovými vraty šla proti mně holčička, tři, čtyři roky, a strkala koloběžku. „Dobrý den,“ povídá ta holčička. „Dobrý den,“ odpověděl jsem jí, protože to byla slušná holčička.

Asi deset metrů za ní šla její maminka, taky mě pozdravila a já jí odpověděl.

A pak se odkudsi vynořil statný bělovlasý chlap, a to bylo na mně, abych jako první na dálku aspoň pohybem rtů a pokynutím hlavy zdravil jako první.

Chlap zvedl ruku a zahlaholil „čau“ a najednou se mi ani ten chodník nezdál tak roztřískaný a vesnice tak ošklivá.

Slรกnskรก hora shora (PV)

32

Dolní konce Pcher jsou vlastně dva, jeden směrem na Jemníky a Knovíz a druhý dolů k potoku a kdysi k trati, na které měly Pchery taky svou zastávku, a pak vede silnička do Sak, osady s velkým statkem a sotva dvaceti domky, která dříve k Pcherám patřila a dnes je přičleněna k Třebichovicím.

Silnička bývala rozbitá a záplatovaná a byl kumšt na kole se na sjezdu kolem hřbitova trefit mezi díry a zároveň vybrat zatáčky, z nichž ta pod hřbitovem byla zvlášť záludná, protože za ni nebylo vůbec vidět a mohlo tam čekat překvapení, jednou to byl zaparkovaný fiátek a podruhé stádo krav, které se nějak dostaly z ohrady, co byla kdysi dole pod silnicí.

Na dolním konci směrem do Sak jeden objekt přibyl, čistírna odpadních vod, a kolem ní jde projít pěšinou k někdejší zastávce. Jde se těžko a nevesele, pěšina je plná popadaných stromů, další uschlé stromy ji lemují a mezi nimi trčí betonové objekty čistírny.

Tam dole, u zastávky vlaku na trati Zvoleněves – Kladno-Dubí, byla kdysi nádherná zahrada, vlastně anglický park, který patřil statkáři Charvátovi, a vedle něj, za potůčkem, který pak za tratí vedl kolem zelinářských zahrad a přitékal do Knovízského potoka, byla divadelní scéna pod širým nebem. Zbytky toho parku pamatuju ještě jako kluk, pak přijely pásové traktory a většinu stromů vyrvaly, plot zmizel a zůstalo až dole pár smrků a přerostlá džungle. Taky z lesního divadla se nedochovalo nic, jen stromy, které tu slávu pamatují. Zachoval se drážní objekt, přestavěný na rodinný domek. A na studených severních svazích nad bývalou tratí vyrostlo pár chat.

Představuju si tu divadelní slávu, jak učitelský pomocník hájí dvacetiletý kmínek javoru, který hrál památnou lípu, a zrovna ve chvíli, kdy se má poprvé do stromu zatnout sekera, přijíždí lokálka a jako správná lokálka zatroubí na přejezdu, dramatický kus vrcholí, jenže učitelský zapomene leknutím text a nechytá se, i když nápověda schovaná za křovím haleká jak zavalený havíř, ale všechno dobře končí, kdo by ten strom přeci kácel… Kněžna Libuše stojí na břehu potůčku a s patetickým gestem věští slávu velkého města a dívá se přitom do anglického parku a dál za něj, až do Sak. A Kozina zve Lomikara na poslední soud, jenže Lomikar se pošklebuje, a pak docela civilně pronese „stejně se všichni sejdeme ve Pcherách“ a má pravdu, protože jsou s Kozinou skoro sousedi, ne ve vsi, ale na hřbitově mají hrobky pár kroků od sebe, a na pcherském hřbitově končili všichni, kdo tady v okolí bydleli. A po skončení kusu se všichni rozcházeli potmě domů, do Pcher, do Sak, do Jemník, a některé popovezl vlak až do Třebichovic nebo do Knovíze, protože takové divadlo byla událost a herci sklidili vždycky potlesk a třeba i pivo v hospodě pak na účet podniku.

To všechno zarostlo, stejně jako trať, z níž zůstal jen násep a někde pár patníků. Zato cesta do Podhájku je sice zahrazená břevnem, ale nesrovnatelně schůdnější i sjízdnější než dřív.

33

Tehdy pěšák prošel jen v dobách, kdy pukala země suchem, anebo v mrazivé zimě. Cesta dostala slušný podklad a povrch z drceného asfaltu a vede až k prvním domkům Jemník.

Projdete obcí, kde svítí opravené domky, nabílená kaplička i nový ozdobný plůtek kolem památníku obětem první světové války na křižovatce, a nahoru k silničce na Netovice už zase vede široký a vysekaný úvoz, protože v téhle vsi se čas nezastavil. A teprve až vylezete do kopce rostoucí osadou Netovice, už dávno místní části Slaného, a dostanete se na konec malého letiště, zahlédnete náruč Slánské hory, obrovský lom, který lidé v její východní části vykutali.

Přímo k němu míří cesta, kterou pokračuje Netovická ulice, a dává na výběr, zda se podívat nejdřív do lomu, na vrchol, anebo zda se jenom rozvalit na louce před lomem a dívat se na varhany, jak je vymodelovaly tuhnoucí a praskající proudy lávy. Někdejší lom je zrekultivován, osázen, a přece se přímo vnucuje myšlenka, že je to nádherný amfiteátr, metalový chrám se vstupem do pekel nebo do manželství. Třeba se v to jednou promění.

Přes vrchol, skoro o sto metrů nižší než špička Vinařické hory, kde od doby Bernarda Ignáce z Martinic stojí tři kříže, vede už přes deset let obnovená turistická stezka proplétající se mezi čedičovými balvany. Kdysi pod horou vyvěraly slané prameny, které městu daly jméno. Zanikly s těžbou čediče.

A s těžbou zanikly i poslední stopy sopečné činnosti, horké páry, které vystupovaly puklinami a děsily obyvatele. Poslední stopy toho, že geologicky vzato před chvílí, v třetihorách, bylo i tady docela živo.

Bývalá zastávka Pchery (JJ)

MartinickĂŠ duby (PV)

34

Strážci martinického panství Někdy v roce 2017 nebo 2018 jsem na svých cestách po Slánsku poprvé prošel polní cesty od Malíkovic a Drnku na západ a některé z nich skončily u rozcestí zvaného U Martinic. Až tehdy jsem se začal zajímat nejen o samotnou osadu či hospodářský dvůr, po němž nese rozcestí jméno, ale taky o staré duby, které někde poblíž dvora či rozcestí podle map rostou a které jsou uvedeny v seznamech památných stromů. Dočtete se, že jde o pět asi tři sta let starých dubů letních v katastrálním území Drnek, rostoucích u polní cesty do Martinic. V některých pramenech se uvádějí i jejich parametry. Na papíře nijak impozantně nevypadají – tři nejmohutnější ze skupiny dubů mají výšku něco přes dvacet metrů a čtyři metry v obvodu.

Jen těch pár základních informací, tedy že jde o pět velmi starých dubů letních kdesi u cesty k martinickému dvoru, jsem znal, když jsem se na rozcestí turistických cest na silnici spojující Drnek se silnicí Slaný–Mšec dostal poprvé a po starých dubech začal pátrat. Hned u rozcestí se směrovkami turistických tras roste dubů celá řada, ale jen jeden z nich by snad mohl mít požadované stáří, ostatní jsou mnohem mladší a útlejší. A ani na tom nejsilnějším jsem nenašel cedulku, potvrzující zařazení do seznamu památných stromů.

Neúspěch mě neodradil a poté, co jsem našel dvůr Martinice, jsem si na mapě (a byla to kupodivu stará turistická mapa Slánska ze sedmdesátých let) konečně všiml značky památného stromu kdesi na opačné straně od martinického dvora, než je ono rozcestí, na lesní cestě obepínající zalesněné území táhnoucí se směrem k Malíkovicím. A tak jsem znovu zamířil do lesů za Malíkovicemi, došel k rozcestí U Martinic, trochu vyčítavě se podíval na ten mohutný dub, který u rozcestí stojí, a vydal se k martinickému dvoru, ožívajícímu příchodem nových majitelů a stádem koní, popásajících se za ohradou a zvědavě si prohlížejících kolemjdoucí, až po několika stech metrech jsem narazil na odbočku směrem vpravo. Cestu aut dál do lesa blokuje závora a mohutné keře malin a ostružin, ale pěšáci si už dávno kolem závory vydupali cestičku a po ní jsem pokračoval dál. Mapa naznačovala, že mi chybí k cíli nějakých čtyři sta metrů. Šel jsem a vzpomínal, jak jsem docela nedávno pátral u Malíkovic po jiném památném dubu, možná nejstarším stromu na Slánsku, jak marně se ho snažil ztotožnit s několika mohutnými stromy na kraji lesa u vesnice, a jak jsem nakonec našel u země uřezaný pařez a později se dočetl, že tento čtyřsetletý velikán padl při bouřce už před dvaceti lety.

Vzpomněl jsem si na první setkání s jedním z nejstarších stromů v Čechách, svatováclavským dubem ve Stochově, jak jsem s úctou přistupoval k torzu snad tisíciletého stromu, k ně-

35

muž naši pradědové možná trochu nešetrně přistavili pískovcovou sochu světce.

A promítl jsem si v hlavě i první výpravu k možná skoro stejně starému Oldřichovu dubu u Peruce, první pohled na dosud impozantní korunu zvedající se třicet metrů nad potůček a na nezničitelné obrovské kořeny, zarývající se do skály, do země, kde dub vyrostl.

Zarostlá lesní cesta, kterou po levé straně lemuje řada keřů, bezů a ostružin, minula několik odboček a najednou se otevřela, zprava k ní přistupovala zdola další cesta a přede mnou se otevřelo panoráma martinických dubů.

První dojem z nějakých třiceti, čtyřiceti metrů mě nepřesvědčil. První dub z těch čtyř, které jsem viděl, mou představu třísetletého obra rozhodně nesplňoval, a ani řada jeho druhů nepůsobila na kraji vzrostlého jehličnatého lesa nijak výjimečně. Přistupoval jsem blíž a přesvědčil se, že první strom v řadě je slabší, s dutinou v kmenu. A vzadu, mimo řadu, je torzo pátého dubu, z něhož, snad po úderu blesku či přičiněním vichřice, zůstala jen jedna, dosud živá a silná větev, která se vydala jako náhradní kmen vzhůru. Ty tři zbylé duby však každým krokem, jak jsem se blížil k jejich kmenům, rostly a sílily a s tím rostla i úcta k nim. Přistoupil jsem ke kmenu druhého dubu v řadě a objal ho. Nedosáhl jsem ani do poloviny. Opravdu, poctivé čtyři metry v obvodu. Tuny odolného, tvrdého dřeva, kmeny vzdorující náporům západního větru z otevřených polí, pevné větve, vyhánějící stále nové a nové výhonky a každoročně nesoucí tisíce žaludů. Tichá stráž kraje, který byl kdysi panstvím těch, kdo duby zasadili.

Prošel jsem kolem dubů a ještě se několikrát vrátil, abych aspoň trochu vstřebal jejich majestátní klid.

A od těch dob se k martinickým dubům často vracím. Na cestách spojených se sběrem hub a borůvek, anebo prostě jenom tak, když chci nebo mám potřebu nabrat vyrovnanost a sílu. A přál bych jim, aby na kraji lesa, jehož smrky a borovice jistě přežijí, stály aspoň tak dlouho, jak dlouho trvalo martinické panství nad tímto krajem.

Po dlažbě na velvarském náměstí se chodí už stovky let (PV)

36

Oblázky Kdysi jako kluk jsem sbíral oblázky. Nenápadné, omleté kusy křemene. Ale když jsem ho rozrazil o jiný kámen, zaleskly se v něm střípky slunce.

A od těch dob chodím po cestách, sbírám obyčejné věci a hledám v nich střípky slunce. Někdy marně.

Zahrádkáři Jarní víkendy vyhánějí lidi z měst. Tedy hlavně tu starší generaci, která před několika desetiletími investovala své československé koruny do chat a chalup. Ti skromnější z panelákové generace se spokojili s chatkami v zahrádkářských koloniích na okrajích měst.

Před pár lety jsem putoval podle jedné takové kolonie na okraji města, dubnové slunce hřálo ze všech sil a stromy bez listí neposkytovaly stín, ale agrotechnické lhůty a zkoumavý pohled zahrádkářů-sousedů si vybírají daň.

Zkuste to taky někdy a nebudete litovat. Tohle nenabízí žádná reality show. Tedy aspoň zatím. A budete to mít v 3D provedení.

Muž v prastarých džínách riskuje infarkt před dovršením důchodového věku a ohýbá se až k zemi přes zhmotnění čtyř každovečerních desítek, jakási zasloužilá matka vybočila ze své vejčité podoby a natahuje se po nějaké konstrukci, na kterou se mají v příštích měsících pnout růže, jiná se spustila na všechny čtyři a valí se záhonem jako dělová koule rychlostí, kterou by jí mohl závidět norující jezevčík, další muž s útrpným výrazem přerývá záhon, slunce mu rozpaluje pleš a servírka s půllitrem stále nepřichází…

Díval jsem se na ta úctyhodná těla a v duchu se snažil přepočítat jejich tukové zásoby na gigajouly. Nedal jsem to, ale začal jsem uvažovat, zda s tímto neuvěřitelným potenciálem počítala vláda, když sestavovala energetickou koncepci na dvacet let dopředu. A poprvé, ačkoli jsem zastáncem jaderných elektráren, jsem zapochyboval o potřebě dostavby Temelína.

Dláždění Velvary mají krásné náměstí. Kostel svaté Kateřiny s radnicí, mariánský sloup a Panská hospoda připomínají středověkou slávu kdysi významného města. Hotel Záložna proti radnici by zase mohl být symbolem pozdějšího úpadku, ale město už to hodlá změnit, a kostel s radnicí a sloupem upoutají oči tak, že si chátrající budovy skoro nikdo nevšimne. A nevšimne si ani jiného dokladu někdejší slávy – než se s ní seznámí zblízka. Stačí jeden příliš upřený pohled a jeden neopatrný krok. Kolik už asi mohly nepravidelné kostky velvarského náměstí slyšet

37

nadávek, kdyby měly uši! A kolik lidí se po nich prošlo, než jim ošlapali hrany! Kolik obyčejných sousedů, měšťanů i radních, starostů a rychtářů, kolik obchodníků nebo návštěvníků města. A asi naprostá většina z nich se dívala spíš vzhůru, na kostel, na domy na náměstí nebo na souseda, který šel naproti.

Stál jsem na té křivé dlažbě, pozoroval hemžení kolem sebe (náměstí se proměnilo zrovna v tržiště) a uvědomil si, že člověk by se neměl dívat stále jen nahoru, protože I dole, třeba přímo pod jeho nohama, jsou věci, které vypovídají o dobách dávno minulých, i když v turistických průvodcích se o nich nepíše a vypadají úplně obyčejně.

Zajíc Teplý jarní den, okresní silnička bůhvíkde. Podle silnice byla z jedné strany hluboká škarpa, na kterou navazovalo pásmo křovin, z druhé strany pole. Šel jsem po levé straně úzké silnice a náhle jsem sebou cukl. Pár metrů přede mnou vyrazil z křoví zajíc. Jediným skokem přeletěl škarpu a vzápětí se odrazil a pokračoval v úprku přímo po silnici. Často jsem fascinovaně sledoval zajíce v plném běhu nebo spíš letu nad polem. Citlivé smysly, raketový start, perfektní koordinace pohybů. Proti mnohametrovým skokům a změnám směru do pravého úhlu nemá v otevřeném terénu žádný honicí pes nárok.

Jenže tenhle zajíc si vybral špatné místo ve zlém čase. Na dodávku, která přijížděla odkudsi shora v protisměru, žádné kličky neplatí. Skok se zastavil v půlce, ozvala se tupá dunivá rána a po ní ticho. V dálce dozníval motor auta a v chumáči na silnici život.

Asi si nikdy neudělám řidičák.

Plochá dráha Když řeknete před sportovním fanouškem Pardubice, vybaví se mu Velká pardubická. Generaci, která pamatuje, jak váleli Martinec, Novák, Šťastný a spol., taky hokej.

Ale i mnohem menší města jsou spojena s určitým druhem sportu. V Nymburce se už dvě desetiletí hraje nejlepší mužský basketbal u nás, v Zubří se odedávna hrála ligová házená, ve Vyškově, v Říčanech a v Přelouči ragby, v Chomutově a Litvínově dobrý hokej.

Ke Slanému patří plochá dráha. Pravda, fandové pamatují mnohem lepší časy. A lepší časy pamatuje i stadión na severním okraji města. Vedle nablýskaných chrámů z betonu, ocele a skla vypadá jako starý chudý příbuzný, i když dodnes je místem prvoligových klání i mezinárodních závodů a občas se některý z Čechů na nich probojuje alespoň do finále, i když na bednu to obvykle nestačí.

Je to zvláštní sport. Chlapi (jeden z mála sportů, kam se ženy dosud snad neodvážily) krouží po škvárovém oválu,

Plochodrážní areál ve Slaném (PV)

38

v podivné, jakoby zaseknuté pozici najíždějí do zatáček, aby získali co nejvýhodnější pozici na výjezdu, a tam včas akcelerovali a dostali se před soupeře. Tvrdých střetů a pádů je nepočítaně a škvára zatraceně bolí. A vítěze nečekají miliónová konta jako piloty Formule 1, ani davy na letištích.

Je to zvláštní svět. Proti pohybu hodinových ručiček.

Běží doleva. Do další levé zatáčky.

Kdysi jsem si stáhl do počítače kreslený vtip. Mladá, velmi atraktivní žena ve spodním prádle stojí s rukama v bok nad manželskou postelí. Na jedné půlce chrápe chlap v plné motoristické polní a na druhé půlce leží na bok položená jeho motorka. Nepoznám, jestli to je plochodrážník, ale pokud by to byl, měla by ta nešťastnice aspoň jednu výhodu. Nikdy jí nezahne doprava.

Hlína Po velmi teplém létě neprobudily podhoubí ani srpnové deště. Až v druhé polovině září roku 2019 nastaly houbařské žně. V lesích kolem Řevničova zůstávaly tisíce klouzků a masáků. Houbaři je tam nechávali, aby pobrali hřiby. Taky jsem se na té sklizni podílel, i když jsem nejezdil tak daleko. I lesy před Mšecí byly bohaté, i když se skromnějším sortimentem.

Po nejvýnosnější cestě před sv. Václavem jsem mířil s plným košem a velkou taškou k zastávce autobusu Malíkovice Hlína. Čekal tam už mladík s kšiltovkou, snad Rom, a jeho stejně mladá družka s kočárkem. Prázdným, snad sloužícím jako dopravní prostředek. Postavil jsem koš a tašku a muž docela slušnou češtinou se hned ptal, odkud to nesu. „Z tohohle lesa,“ řekl jsem a ukázal napravo od silnice. „Zkraje skoro nic neroste, ale kus dál je hub plno“.

Mladík pokýval hlavou a otočil se k samotě stojící u silnice při druhé straně silnice. Kdosi tam přibíjel nějaká prkna na střeše. „Ta střecha by už taky potřebovala opravit,“ povídá.

Přisvědčil jsem, že takový vlnitý eternit se vyráběl snad před šedesáti lety. „Ten barák byl dlouho opuštěný,“ pokračoval Rom. „Žila v něm matka se synem, a ten syn ji zavraždil. Když přišli policajti, našli ji na zahradě. Ruka jí koukala ven. Kluka sebrali a barák zůstal prázdný. Až pak přišli tihle majitelé a dali to do pořádku,“ vyprávěl.

Přijel autobus, a tak jsem se už dál neptal a nevím, kolik je na tom příběhu pravdy. Ale kdykoli teď přijedu na zastávku Malíkovice Hlína, vzpomenu si na prázdný kočárek a v lese se dívám, jestli odněkud netrčí lidská ruka.

Muškáty Znám taky jednu z Dejvic, ta tam toho má nejvíc,

39

znám taky jednu z Dejvic, no ta je teda má.

Přesně takhle to zpíval Yo Yo Band ve svém snad největším hitu Rybitví někdy před skoro třiceti lety a Richard Tesařík pak vykládal, že ten text je o muškátech za okny.

No, věřit mu nemusíte, ale na muškáty za okny jsou skutečně krásný pohled. Nejvíc v létě, kdy kvetou, ale i jinak je to jako podaná ruka: „Dobrý den, vítáme vás, a ať se vám u nás líbí“.

Na konci července, na konci vlny sucha a veder, kdy tráva žloutla a posekaná pole vypadala spíš jako spálená step, jsem procházel obcí Libovice. A snad v každém druhém okně zářily muškáty a begónie a najednou mi to připadalo, že jsem po cestě pouští přišel do oázy. Potkával jsem je pak i v jiných vsích a v Královicích muškáty v květináčích zavěšených na lampách veřejného osvětlení svítily tak, že zastínily i červencové pálící slunce.

Pokud tedy v Rybitví šlo opravdu o muškáty, tak nemusíte ani do Dejvic.

Příběh z kurníku Měl jsem to štěstí, že jsem jako kluk vyrůstal mezi drůbeží. No dobře, tak ne mezi drůbeží, ale na dvoře jí bylo plno.

A teprve mnohem později jsem si uvědomil, že ve světě slepic, krůt a kachen a ve světě lidí je, a tím nechci ani jednu ze stran urážet, mnoho společného.

Ve vzpomínkách mi zůstalo několik kohoutů. Ten první, který byl skoro větší než tříletý Jarda, jeho asi o deset let pozdější následník, agresivně útočící zezadu, na kterého platila jen pořádná pumelenice fotbalovým míčem, i jeden z ještě pozdějších let. Nebyl asi ničím výjimečný, jen tím, že si pletl trochu den a noc. K jeho kohoutí cti nutno dodat, že byl k tomu provokován.

Kurník byl sám o sobě dost temný, s malým zčásti uzavíratelným okénkem, kudy osazenstvo mohlo vycházet na zahradu do rozlehlého výběhu. Z opačné strany byla chodba z domu a v ní světlo, obyčejná žárovka bez lustru, protože i v ní bylo šero i za plného dne, natožpak za soumračných zimních podvečerů.

O slepicích se ví, že chodí spát se slepicemi, jen ten kohout to nějak nerespektoval. Pozdě večer jsem rozsvítil světlo a pro vůdce hejna to byl jasný signál, že nastal den.

Ozvalo se mohutné zaplácání křídly a dunivá rána. Mistr se rozcvičoval a sestřelil jednu ze svých kolegyň z hřadu. Pak zadul na počest svítání. Nakoukl jsem dovnitř mezerou nade dveřmi a v šeru bylo vidět, jak se postižená hrabe nahoru.

A hlavně bylo slyšet jí i její družky, a pro vůdce hejna ta slepičí řeč nezněla vůbec přívětivě.

Pozor na magory (JJ)

40

Kohout zaskuhral omluvným „sorry“ a zmlkl, protože jsem zase zhasnul světlo, ale slípky v debatě pokračovaly. Nepřekládám to asi přesně, protože kdákaly jedna přes druhou, z dolního hřadu jsem však vytušil i jedovaté poznámky o blížících se vánočních svátcích, po nichž místo na horním hřadu zůstává prázdné.

Slepice z dolního patra měly pravdu. Po Vánocích už je nikdo neshazoval a v kurníku bylo ticho. Mám pocit, že těm slepicím bylo smutno.

Cedule na vratech Jako asi třináctiletý kluk jsem se skamarádil s černým vlčákem jménem Don. Byl to mohutný příslušník svého rodu, v prapředcích snad kolovala krev nějaké dogy, protože mi tehdy dosáhl, když se postavil na zadní, tlapami až na ramena, ale choval se vůči mně přátelsky. A své majitelce, vdově po řezníkovi, konal dobré služby. Vyprovázel ji na cestách po vsi, a když byla delší dobu pryč, svědomitě chránil domek. Vzpomínám, že dva návštěvníci poznali sílu jeho zubů, jedním byl neopatrný soused a druhým někdo, kdo za vraty neměl vůbec co dělat a patrně chtěl jít dál. Vdovu nikdo nežaloval, protože černý strážce byl v právu.

Dole v prkenných vratech domu byl vyříznutý otvor, kudy chodily slepice, a ten otvor byl právě tak velký, aby jím hlídač prostrčil svou mohutnou černou hranatou mordu se svítivě žlutýma očima. A tak ani na vratech nebylo žádné upozornění, neboť příchozí se s domácím pánem seznámil ještě před vstupem osobně.

Zato u mnoha jiných domů, které nejsou vybaveny takovou seznamkou, je na vrátkách či vratech přibita, přišroubována či jinak připevněna tabule, která má návštěvníka varovat. Nevím, zda si majitelé myslí, že taková cedule něco zachrání v případě konfliktu. Spíš to vypadá, že vlastníka reprezentuje, tak jako jiného třeba truhlík kytek za okny nebo čerstvě natřené vstupní dveře. Většina těch cedulí je totiž aspoň standardního provedení a mnohé jsou takřka uměleckými díly, Po řemeslnické stránce a někdy s fantazií, kterou by mohli závidět kreativci reklamních agentur.

Nejobvyklejším tvorem, před nímž je třeba varovat, je nejlepší přítel člověka. Obyčejné „Pozor, pes,“ případně „Pozor psi,“ je stejně tuctovým varováním jako třeba třicítka před centrem obce. Něco tam asi bude. Kopou kanalizaci, spadla zeď nebo tak něco.

Důraznější „Pozor, zlý pes,“ svědčí buď o tom, že je zlý pán, anebo o tom, že pán asi chtěl zdůraznit, že jeho pes je cvičený k obraně majetku a že s ním není radno se kamarádit.

Ale napsal to úplně špatně.

Setkal jsem se mnohokrát s výhružným „Já jsem u vrátek za 5 vteřin. A co ty?“ To je ovšem stejně neurčité jako vel-

41

mi často používané ujištění „Přijdu za pět minut.“ Nevíte, kdy těch pět minut začalo, a tak teprve po pěti minutách zjistíte, že to bude asi víc než pět minut. U těch vrátek to zase závisí na výchozí pozici. Dva kroky za vrátka zvládnete, i když se proti vám řítí hladová doga.

Mnohdy je pro posílení hrozby cedule opatřena portrétem hlídače. Občas s upozorněním „Tady bydlím já“. Často je portrét asi tak věrohodný jako fotky politiků na předvolebních billboardech. To je už sympatičtější varování „Pozor, nešlápněte na psa“. Anebo výzva „Pokud nemáte dost piškotů, radši nechoďte dál“. Tady vám nehrozí asi víc než uslintané kalhoty. Pokud se ovšem v podvraťákovi neprobudí masožraví předkové.

Setkal jsem se i s výstrahou před jinými domácími tvory. Sám jsem se skrz vrata přesvědčil o oprávněnosti varování „Pozor kůň,“ i když ten hřebec vypadal docela mírumilovně. Zato majitele cedule „Pozor, kočka“ jsem, bohužel, nelustroval. Možná ale myslel opravdu na tu chlupatou.

Mnohokrát jsem měl v úmyslu varovné cedule zdokumentovat. Jen jednou, bylo to v zahrádkářské kolonii někde u Kralup, jsem se zastavil a zacouval. Na vrátkách bylo sdělení „Pozor, nervózní důchodce“ a on tam seděl. S něčím si hrál v ruce, krátkým, zřejmě kovovým. A v očích měl ledově klidný výraz jako Yul Brynner, když se k mexické vsi blížila Calderova banda.

Hip-hop u sv. Ducha Tvrz zvaná Hrádek, kostel, zvonice a pivovar stály v Neprobylicích, když tuto obec vlastnil rytíř Václav starší Pětipeský z Chýš a Egerberka, pán na Blahoticích. Potomci rytíře Václava se pak ocitli ve stavovském povstání mezi poraženými, a tak ves zkonfiskovali Martinicové. A protože nic netrvá věčně, ani stavby nepřečkaly. Hrádek čili Horní tvrz se později za Clam-Martiniců přeměnil v sýpku, a nyní je z neutěšeného stavu pozvolna obnovován. Dřevěná zvonice na kamenném šestibokém podstavci zchátrala, ale koncem 19. století ji místní občané rozebrali a na vhodnějším místě postavili vzornou repliku i s třemi zvenčí viditelnými původními zvony. Pivovar zanikl a čas se těžce podepsal i na kostelu, až ho dal majitel v roce 1741 strhnout a náhradou dal vystavět na protilehlém jižním návrší nad Pozdeňským potokem zcela nový, zasvěcený sv. Duchu. Mnohokrát jsem ho viděl zvenčí, trochu skrytý v lesíku, ale zdálky viditelný nápadnou bílou omítkou i před dvaceti lety položenou novou červenou střechou, jen dovnitř jsem se nikdy nepodíval.

Kostel je přístupný z obce, od silničky vedoucí od zvoničky dál na Lotouš nebo Královice vede upravená a vysekaná pěšina do kopce lesíkem. Byl zamračený den, ale i v něm stavba zářila červenou a bílou, i když omítka zdola už

Kostel sv. Ducha v NeprobylicĂ­ch (PV)

42

opadává. Obešel jsem kostel a vzal za vrata, jimiž pronikalo světlo. Byla otevřená, a tak jsem vešel.

Mřížovanými okny beze skel pronikalo dovnitř jen tolik světla, abych viděl zcela prázdnou kostelní loď, napůl vytrhanou dlažbu, dřevěnými latěmi zabarikádované okénko ze sakristie a centimetrové pukliny ve zdech od stropu až k oknům. Žádné stopy po lidské činnosti. Jen na vyvýšené části zdi ve výšce pod okny jsem uviděl zřetelný, umně vyvedený nápis tiskacími písmeny HIP-HOP, snad pokračující pod dalším oknem zřejmě stejným autorem napsaným slovem SYSTEM. Že by se tu přece jen něco dělo?

Nad hlavou mi přeletěl holub, jeden z těch, kteří sem volně vlétají kruhovým otvorem nad vchodem, a protože holuby nad hlavou nemám rád, ohlédl jsem se po něm. Také přes celý plochý strop se táhne centimetrová puklina.

S nejistotou, jakou znají asi ti, kterým dům narušilo zemětřesení, jsem opustil kostel a uvědomil si, že ta nová střecha byla položena právě včas. Ale ani pod ochranou nových tašek a sv. Ducha bych tu žádnou hiphopovou produkci nedoporučoval.

Chodník slávy Srpen 2018. Meteorologové vydali varování před vysokými a velmi vysokými teplotami a na jejich slova došlo.

Byl hic, mimořádný hic. Od rána dokonale vymetená obloha, bezvětří a slunce rozpalovalo domy a ulice a ty zase dohřívaly vzduch. „Hůř už letos nebude, tak se na to půjdu podívat,“ řekl jsem si po poledni, nasadil kšiltovku nehtem dozadu a vyšel na slánskou ulici. Za chvíli jsem byl za posledními domky královského města a ani mi to nepřipadalo, že by se měl poroučet nějaký sto let starý teplotní rekord. Dokonce občas zafoukal vítr, tedy většinou ve chvíli, kdy mě minulo nějaké auto, a stromy kolem silničky aspoň chvílemi zastínily i cvoka, který se v takové výhni vydal ven.

Za půldruhé hodiny, během níž jsem se stále vzdaloval od základny, jsem skoro nepotkal živého tvora. Pár cyklistů, vesměs těch bláznů, kteří tohle považují za vhodný trénink před nějakým závodem, a několik traktoristů, ovšem v moderních strojích, kde je asi tak kruté vedro jako v klimatizovaném vlaku.

Dokonce ani kocouři se nevyhřívali na sluníčku a radši zalezli někam do chládku.

Zavelel jsem k postupnému obratu a slunce se taky obracelo, zanedlouho pálilo přímo do očí, a najednou jsem před sebou uviděl jezero. Tedy jezírko. A nebyla do fata morgána. Byl to asfalt. Obloukem jsem tu louži obcházel, ale nějak jsem to proti slunci špatně odhadl, levá bota se přilepila a jen s námahou a s opatrností, protože aušusové sandály za tři stovky moc nevydrží, jsem ji vytáhl a odcouval do suchého bezpe-

43

čí. Podíval jsem se na podrážku, vyztuženou asfaltem, a uznal ji za schopnou další cesty, a pak na silnici. Byla tam otištěná levá tlapa v životní velikosti.

Celou zpáteční cestu mě kromě toho rozpáleného kotouče na obloze hřálo vědomí, že mám taky otisk v chodníku slávy. A bylo mi jedno, že to není v Hollywoodu, ale někde mezi Královicemi a Neprobylicemi, že to není chodník, ale silnice bůhvíkolikáté třídy a že tlapa není otištěna v betonu, ale v rozteklém asfaltu.

A bylo mi jedno i to, že se otisk nejspíš roztekl dřív, než jsem v pětatřicetistupňové peci dorazil zpátky. A vlastně by to tak bylo dobře, protože sláva je pomíjivá a člověk by tu měl nechat úplně jiný otisk než někde v betonu nebo asfaltu.

Sucho Strach z povodní mizí s každým rokem od tisícileté vody roku 2002 i menší katastrofy z roku 2013 jako opadající voda a na jeho místo přichází obava z opačného extrému.

Strach před suchem.

Strach, podporovaný několika velmi teplými roky a suchými léty, strach opírající se o nezpochybnitelná data a navíc mediálně násobený, protože strach se dobře podává.

Ne, nebojte se, nebude následovat přednáška. Naši předkové si vystačili s jednoduchou zásadou chovat se rozumně a předat polnosti a grunt v lepším stavu, než ho zdědili po otci, a koneckonců i největší z Čechů věděl, že Na saharských dunách vprostřed pouště Gobi Čech se přizpůsobí, Čech se přizpůsobí.

(Smoljak-Svěrák, Dobytí severního pólu, přizpůsobeno) Po mimořádně teplém a suchém dubnu a neméně extrémním květnu přišlo v roce 2018 teplotně nadprůměrné a suché léto a v dlouhých, vodou nebohatých potocích na Slánsku docházela voda. Mnohokrát jsem se z okna motoráku díval na Knovízský potok, jak se jeho proud den ze dne zužuje a koryto zarůstá, a to koryto bylo jedinou zelenou stužkou v krajině.

A pak jsem šel pěšky kolem potoka, přesně těmi místy, které znám od dětských let, slunce pálilo do vyschlé půdy, a přistihl se, že k potoku mluvím, že k němu mluvím jako k někomu, na kom mi nesmírně záleží: „Vydrž, vydrž ještě pár dní.

Tohle přece nemůže už dlouho trvat.“ Na obloze nebyl snad ani mráček, ale věřil jsem tomu. Oba jsme tomu věřili.

A když se skutečně po pár dnech spustila bouřka, zvedl jsem oči, a i když jsem nevěděl, kdo to má v popisu prá-

Červenohnědá země (IH)

44

ce, jestli svatý Petr, anebo třeba Perun, řekl jsem: „Kluci, děláte to dobře“. Snad mě uslyšeli a ještě pár minut přidali.

Boží dopuštění Nehnul se ani lístek. Už dlouho se v první půlce srpna roku 2020 nad střední Evropou nic nehnulo. Tlaková výše seděla nad Skandinávií a pod jejím jižním okrajem se střed a západ Evropy prohřívaly. Občas zakolísal tlak a teplo přerušily bouřky, někde přinesly i potřebnou vláhu, ale horko, i když mělo k rekordním záznamům velmi daleko, bylo ještě nepříjemnější. Prostě počasí, jaké mají rádi vodomilové a majitelé bazénů a plováren, a mnohem méně ostatní.

Ten pátek opravdu sliboval bouřku. Mrtvo, dusno, teplota pomalu stoupala k třicítce. Někdy ve dvě odpoledne se na východ od Slaného zjevil mrak. Nepřicházel, v takovém počasí bouřky nepřicházejí, na jednom místě se rodí, vyprší na pár čtverečních kilometrech a zase zaniknou. Mrak stál a na nádraží čekal motorák, který měl v 14.37 vyjet proti němu.

Když výpravčí zvedla plácačku, začal kolem nádraží foukat vítr. Ale jestli z toho mraku vůbec ve Slaném pršelo, jsem se už nedozvěděl.

Na dlouhém sjezdu do Podlešína začalo poprchávat a cestující, a bylo nás tam asi patnáct, rychle vytahovali okénka. V Podlešíně už výpravčí v železničářské čepici čelila vydatnému dešti a na dalším klesání do Zvoleněvsi se stažená okénka zamlžila a za nimi padal proud vody. Škarpy u nádraží ve Zvoleněvsi plné, na silnici stála voda a liják bičoval zem. Boží dopuštění.

A tak, za zamlženými staženými okénky, za nimiž vládl vodní svět, jsme projeli Kamenný Most, kde jeden cestující tryskem přeběhl z vlaku do čekárny, a pak Neuměřice, v nichž se do žlutohnědě zbarvené stoupající hladiny potoka valil proud vody z půlmetrové betonové roury dešťové kanalizace. Za Neuměřicemi déšť slábl, v Olovnici už byly normálně mokré ulice a poprchávalo a u Zeměch se do suchých mezí opíralo slunce. Na kralupském předměstí Knovízský potok ještě vůbec nevěděl, že o pár kilometrů proti proudu se změnil v dravou říčku.

Druhý den ráno jsem z motoráku viděl, co Knovízský potok ještě umí. Půl metru nad stále výrazně zvýšenou vodní hladinu ležela zplihlá tráva a břehy byly označkované stejnou barvou, kterou měla i voda. Červenohnědou barvou, jakou mají pole kolem Podlešína a Zvoleněvsi. Barvou, jakou má boží dopuštění.

Kawasaki Možná to byla honda nebo suzuki, to by poznal jenom motocyklový fanda. Když jede proti vám mašina stokilometrovou rychlostí, stačíte zaregistrovat jen silnou motorku, široké

45

pneumatiky a postavu jezdce. A barvu stroje. Tenhle byl zelený. Tak snad kawasaki.

Potkal jsem se s ním někde na okresce u Královic.

Snad ani stovkou nejel a už zdálky jsem viděl vepředu helmu a za ní světlý ohon.

Nepatřilo to k sobě, ale vlastně patřilo. Helmu měl na hlavě mladý kluk, sotva dvacet, a ohon světlých vlasů holka, která se ho držela. Taky předpisově s helmou na hlavě.

Napadlo mě, že tak nějak unášel kníže Břetislav z německého kláštera jistou Jitku, vlastně Juditu, což o sto let později zaznamenal kronikář Kosmas včetně dramatických okolností, které ten únos údajně provázely. A po něm unášelo svou nevěstu nebo milenku mnoho romantických hrdinů. Samozřejmě na koni.

Asi bych k těm dvěma na motorce nějaký příběh s odvážným únosem, přemožením domácí družiny (vypnutím alarmu) a přeseknutím řetězu (zdoláním bezpečnostního zařízení) dokázal vymyslet taky. Ale skutečnost byla, koneckonců i v případě Břetislava, asi mnohem prozaičtější.

A možná nejméně jeden z těch dvou na silné motorce taky po čase prozaicky zjistí, že tříkolka je stabilnější.

Ticho Po té silnici spojující Knovíz a Podlešín jsem šel a za dávných časů na kole jel snad stokrát. Od osmdesátých let, kdy byla zrušena trať Zvoleněves – Kladno-Dubí, to byla až donedávna jediná možnost, jak se z jedné obce do druhé dostat. Mnohokrát jsem tudy putoval v létě, velmi často brzy po ránu, párkrát už v dešti. Ale až nyní poprvé dlouho po západu slunce, potmě, jak se tomu říká, i když absolutní tma to samozřejmě není, jen nedokonalé lidské oči těžko hledají pevné obrysy věcí.

V polovině ledna krotké a mírné zimy 2019/2020 jsem po šesté večerní opustil úřad obce Knovíz a mířil na vlak na podlešínské nádraží. Do odjezdu málo přes dvacet minut, tedy přesně na čas, pokud člověk udrží ostrou chůzi a nepokusí se to vzít u podlešínského viaduktu polní zkratkou.

Za chvíli jsem prošel domky v Knovízi a tak, jak se mi vzdaloval poslední sloup veřejného osvětlení, jsem si uvědomil, že jsem se trochu přecenil. Nad hlavou sem tam nějaké hvězdička, měsíc kdesi hluboko pod obzorem, pomalu padající mlha – a tma jak v pytli. Silnička nemá žádnou krajnici, natož vodící čáry, a jedinou orientací jsou škarpy a místy prastaré vrby, rozpadající se na jejich krajích. Sotva se oči trochu v šeru přizpůsobily a začaly tušit okraj asfaltu, objevilo se auto, buď zezadu, aby osvítilo cestu, ale jindy zepředu, kdy bylo lepší na chvilku zastavit, protože ani reflexní čelenka není zárukou, že řidič podivného pěšáka, který putuje v noci, včas uvidí.

Holubník na dvoře Cífkova statku (PV)

46

Po každé nucené zastávce jsem zvýšil tempo a podvědomě se posunul k prostředku silnice, a tak to šlo, až se objevila silueta podlešínského viaduktu a za ní pak první světla v obci. Pod nimi jsem zjistil, že do odjezdu vlaku je šest nebo sedm minut, a tak jsem energicky šplhal vzhůru k nádraží.

A za poslední zatáčkou, pár kroků od mohutné nádražní budovy, jsem zdálky od západu uslyšel nezaměnitelné rytmické klapání kolejí. Shora, od Slaného, se blížil motorák. A já si uvědomil, že předtím, než se klapání kolejí ozvalo, bylo takřka naprosté ticho, a měl jsem pocit, jako by se stal zázrak. Zázrak návratu normálního světa.

Klapání sílilo, zpomalilo, jak motorák zbrzdil před viaduktem, a po pár desítkách vteřin vlak zastavil na liduprázdném podlešínském nádraží. A s ním odjel i zázrak ticha, který se na chvíli ve večerní lednové mlze objevil.

Kořeny Pěšiny a turistické trasy v lesích jsou klopýtáním přes kořeny. Taky třeba kousek vyhlášené stezky po pravém břehu Vltavy, mezi Řeží a včelařským ústavem pod Máslovicemi.

I tam se kořeny roztahují přes cestu jako prsty ruky položené na okenním parapetu, jenže na rozdíl od nich neuhnou a mohou shodit pěšáka a cyklistu rovnou do řeky. Ale ty kořeny za to nemohou, že si zrovna tudy našli lidé cestu, některé jsou tu už od nepaměti a jsou hodny úcty, drží skálu a svah, aby úzkou pěšinu nezavalily kameny.

Už mnoho let chodím do Peruce k Oldřichovu dubu.

Asi nepamatuje knížete, o němž zásluhou kronikářů jde pověst, že to byl dobrý Čech, protože sbalil českou holku, i když jinak to byl lotr, který šel po svých nejbližších jak starý kriminálník. ale i těch nejméně osm století, co odborníci dubu přiznávají, je úctyhodný věk. Koruna už prořídla, kdosi poškodil kmen a hlavní rozvětvení ohněm, horní část kmene je opásána železným kruhem. Ale stále je to impozantní strom s ještě impozantnějšími kořeny, zaťatými jak drápy obrovské kočky, jakou nikdy nenosila Země, do kamenitého svahu nad potokem. Strom srostl s půdou, s krajem, k němuž patří, a žádná vichřice ho z ní nevyrvala.

Chodím se koukat na ten prastarý strom, na jeho nezničitelné pouto se zemí a trochu mu ty kořeny závidím.

Třebíz Na sloupek vedle vrátek Cífkova statku dal současný potomek rodu umístit pamětní desku se jmény svých předků, kteří největší usedlost v Třebízi drželi ve vlastnictví. Ti všichni vjížděli na statek širokými vraty anebo vstupovali přes dva pískovcové kvádry pod malým obloukem vrátek na rozlehlý dvůr. Autoři sci-fi příběhů i beletrie často používají různé triky, aby vrátili hrdinu o pár století zpátky. Tady je nepotřebujete.

47

Kořeny Oldřichova dubu (JJ)

Vstupte na veliký čtvercový dvůr se studní a čerpadlem. Tak tady se žilo. Žilo a dřelo. Od posledního čeledína až po pantátu, jehož ruce taky poznaly každodenní únavu, a který tak měl právo s pýchou obhlížet úrodu z desítek strychů svých polí a zdravý dobytek ve stájích.

Vejdete dovnitř, do obytných místností, a ať je to na jaře, v létě či na podzim, dýchne na vás vlhko a chlad pískovcových bloků. Ale před dvěma stovkami let tu sálala kamna nebo krb a lidské teplo. Tady se všichni scházeli po práci, tady prožívali každodenní radosti a starosti, tady jim, řízen hodinami ročních dob, plynul život.

Pantátovi, kterému táhnul šestý křížek, říkali kmete a nejstarší syn se už připravoval, aby zanedlouho převzal po otci statek. Možná ale ten statný stárnoucí muž prožil delší život než dnešní osmdesátníci. Delší opravdový život.

Zkuste projít těmi vrátky, vypněte mobil, ať vás nikdo neruší a třeba se i vám ten skutečný život o pár minut prodlouží.

Zasedací síň Okresního domu ve Slaném (PV)

48

Brownfield s nejkrásnějším lustrem Kdybych to slovo uměl jednoduše přeložit do češtiny, dal bych titulek český, ale opis „nemovitost (pozemek, objekt, areál), která je nedostatečně využívaná, je zanedbaná a případně i kontaminovaná; nelze ji vhodně a efektivně využívat, aniž by proběhl proces její regenerace; vzniká jako pozůstatek průmyslové, zemědělské, rezidenční, vojenské či jiné aktivity“ je dlouhý jako soupis hodností Jeho Apoštolského Veličenstva Františka Josefa I., a doslovný překlad „hnědé pole“ nedává smysl, tím spíš, že o pole většinou vůbec nejde. Asi bych napsal Ošklivost, ale to je slovo zase tak obecné, že by si to někdo mohl vztáhnout na svůj majetek či dokonce na sebe. Takže brownfield.

Brownfieldy mají svůj katalog. Seznam. Dokonce Národní databázi. Do ní lze při splnění určitých podmínek brownfield zapsat, a takový zápis má – podobně jako jiné zápisy v seznamech – svou váhu, když něco chcete. Například dotaci, jak tomu bude v našem případě.

Budovu Okresního domu ve Slaném byste zvenčí za brownfield rozhodně nepovažovali. Mistrovské dílo architekta Jana Vejrycha a dělníků a mistrů stavební firmy Václava Havránka, postavené v čele Wilsonovy ulice v letech 1900–1902, vyhlíží opravenou fasádou do křižovatky skoro jako za časů své největší slávy. A že to byla sláva!

V přízemí byl sál s kapacitou 100 míst, velká místnost muzea a byt domovníka. V prvním patře byly prostorné kanceláře, kancelář starosty, „výborovna“ a zasedací síň okresního zastupitelstva. Všechny místnosti byly zdobeny imitací dřevěného obložení, stropy byly rovněž vykládány dřevem. Výzdoba pestrými rostlinnými motivy byla provedena olejovými barvami. Druhé patro sloužilo jako byt tajemníka úřadu. Budova byla první stavbou ve městě, která měla vlastní vodovod.

Dům byl do roku 1918 sídlem Okresního hejtmanství Slaný, po vzniku samostatného Československa zde sídlil Okresní úřad politického okresu Slaný a později tentýž úřad stejnojmenného okresu správního. Druhou světovou válku dům přečkal bez pohromy, ale vláda lidu na něj dopadla mnohem hůř. Do reprezentačních prostor byl nastěhován internát zemědělského učiliště, na masivní dveře namlátili noví správci plastové cedulky „sklad šatstva“ nebo „sborovna“ a osazenstvo se rozhodně nechovalo jako důstojní pánové ve fracích.

Po revoluci se nakrátko v přízemí usídlila Česká pošta a Česká spořitelna, ale to bylo jen provizorně, než si obě instituce opravily své vlastní budovy. A Okresní dům, zapsaný roku 1958 mezi nemovité kulturní památky, který se mezitím stal majetkem města, postupně chátral a marně se hledaly jak peníze na jeho obnovu, tak smysluplný nápad na jeho využití.

49

Lustr v zasedací síni Okresního domu (PV)

O té někdejší nádheře, ale hlavně o následné zkáze a prvních krocích k obnově se mohli přesvědčit ti, kteří se do Okresního domu vydali v den, kdy se otevírají ve všech zemích Evropské unie na krátký čas kulturní poklady. V Den evropského dědictví.

Před půl desátou, kdy měl být podle programu v zasedací síni okresního hejtmanství slavnostně rozsvícen restaurovaný lustr, jich přišla snad stovka. Procházeli vymezenou trasou, nepochybně před akcí vyklizenou a aspoň trochu upravenou, po širokých schodech vystoupili do prvního patra, a tam, za několika místnostmi otlučených dveří, olámaných okenních parapetů, plastových doplňků přibitých ke starému nábytku, veteše a nepořádku, vstoupili do zasedací místnosti a v ní visel od stropu nádherný dvoupatrový lustr s dvanácti žárovkami, původně plynovými punčoškami, pod nímž a pod stropem vykládaným dřevem, na řezbářsky vyvede-

Nejkrásnější brownfield v Čechách (JJ, vpravo PV)

50

ných židlích a křeslech zasedali kdysi členové okresního zastupitelstva. Renovovaných židlí bylo kolem stolu zatím jen pár, vitráže jsou obnoveny zatím pouze v jednom okně, obrovský plynový krb se zelenými kachlemi a také galerie pro veřejnost přímo nad krbem jsou dosud ve stavu, jak na nich pracovali chovanci internátu a zub času. Ale iluze obnovené slávy byla skoro dokonalá.

Připadalo mi to, jako kdyby se uprostřed betonové džungle na kraji Zlonic najednou zjevil nový kostel. Anebo kdyby se v areálu zvoleněveského cukrovaru rozjela nová linka, z níž by z české řepy vycházely cukrové homole s vročením 1922, tedy datem, kdy byl cukrovar po požáru obnoven jako jeden z nejmodernějších v tehdejší Evropě.

O historii Okresního domu vyprávěla vedoucí odboru kultury a památkové péče Mgr. Škrancová, pak slovo dostali oba mistři restaurátoři, kteří se podíleli na obnově lustru a historického nábytku, lidé v kruhu kolem nich naslouchali a někteří vycházeli na balkón, aby z pohledu, jaký se jim nenaskytl možná nikdy v životě, viděli Wilsonovu třídu, a mohli její součastnou podobu porovnat s vystavenými historickými snímky Františka Durase z přelomu 19. a 20. století. A ani nevadilo, že nasvícení lustru, jakkoli by bylo v ubrečeném zářijovém dopoledni efektní, se nekonalo, protože přívod proudu nebyl ještě dořešen, desítky mobilů i fotoaparátů blikaly, aby zachytily tu krásu, tu naději, že se skvost pomalu obnovuje, a pokud by městu vyšla již zmíněná dotace na „regeneraci brownfieldů pro nepodnikatelské využití“, mohla by se pro potřeby knihovny, spolků a společenského života otevřít po renovaci velká část domu.

Před odchodem z Okresního domu jsem se ještě jednou zastavil u vstupního schodiště do přízemí budovy a četl jména těch, kteří v době otevření domu v zastupitelském sboru slánského okresu zasedali, dlouhý seznam mužů v čele s někdejším slánským purkmistrem a poté dlouholetým okresním starostou Josefem Hlaváčkem. Jmenováni jsou zde zástupci starých šlechtických rodů Clam-Martiniců, Schwazrenbergů či Thurn-Taxisů i mnoho dalších známých postav slánské historie a nepochybně všichni zde jednali v dobré víře ku prospěchu královského města i monarchie.

A při pohledu na seznam důstojných pánů, kteří v této budově působili před téměř sto dvaceti lety, jsem si začal představovat, jak v zasedací síni, řezbářem již vybavené 27 renovovanými židlemi a starými stoly, pod nasvíceným lustrem, zasedá – třeba při nějaké slavnostní příležitosti, například 120. výročí od položení základního kamene Okresního domu – současné zastupitelstvo Královského města Slaného. A kdyby tomu přála šťastná shoda náhod, mohli by slavnostně oblečení slánští zastupitelé právě v těchto historických prostorách přijmout dotaci na „regeneraci brownfieldů pro nepodnikatelské využití“, která by do Okresního domu zase vrátila život.

51

DvĹŻr Martinice se pomalu obnovuje (PV)

52

Zmizelý svět Velikonoční pondělí je zvláštní den. Konec nejvýznamnějších křesťanských svátků si podává ruku s prastarým, lidovým a snad původně pohanským zvykem pomlázky. Časy se mění. Zatímco před pár desítkami let byl potlačován křesťanský symbol Velikonoc, dnes je to zase pomlázka, která to má silně nahnuté a možná se za pár let dostane na evropskou černou listinu podobně jako domácí zabíjačka vepřů. Tím spíš skoro všichni kluci, pánové a chlapi od tří do devadesáti vyrážení patřičně ozbrojeni do ulic, aby si něco vykoledovali a hlavně – někdy právě jen jednou do roka – měli navrch.

Nejinak tomu bylo i na konci teplého a velmi suchého dubna roku 2019. Už od ranních hodin jsem cestou ze Slaného přes Studeněves a Řisuty potkával skupinky mužů s náčiním a jejich počet rostl, jak slunce nabíralo výšku na obloze a já metry nadmořské výšky proti proudu Červeného potoka.

V Malíkovicích táhla ulicí na věc už snad patnáctičlenná tlupa. Zaznamenal jsem také jeden útěk před spravedlností, dáma v mladých nejlepších letech mizela před „tou bandou opilců“, jak doznala, než znovu šlápla do pedálů směrem ke Slanému.

Za Malíkovicemi se mi koledníci ztratili z dohledu, protože jsem překročil hranice obydleného území a stoupal nahoru po dobré polní cestě směrem na západ. Směrem k místům, která člověk kdysi obýval a už dávno je opustil. Směrem do zmizelého světa.

V katastrálním území dnešní obce Drnek jsou takové zaniklé osady dvě, Humniště a Svídna.

Humniště stávalo v místech nynějšího zemědělského dvora Martinice. Ves existovala snad jen stovku let, první zmínka je z roku 1416 a v roce 1548 je již uváděna jako pustá.

Od roku 1598 bylo území kolem Humniště součástí smečenského panství. Pro lepší využití okolních pozemků dal roku 1711 hrabě Jiří Adam z Martinic v sousedství zpustlé vesnice založit hospodářský dvůr, nazvaný Martinice. Je pravděpodobné, že rozvaliny Humniště posloužily i jako zdroj stavebního materiálu. Živými pamětníky založení dvora je pět dubů letních, rostoucích při polní cestě asi půl kilometru dál za dvorem, nad údolím zvaným Červené dolíky.

Dnes ze vsi nezbylo nic, dochovaly se jen stopy tvrziště. Ještě v prvních letech 20. století pozoroval Ferdinand Velc při pořizování Soupisu památek zbytky zdí pusté vsi, ty však později beze stopy zanikly, když JZD rozšiřovalo martinický dvůr a zastavělo novými hospodářskými budovami téměř celé prostranství. Celý areál byl po zániku JZD v rozvalinách, dnes je postupně obnovován, první budovy mají nové střechy a nová okna a v ohradě za dvorem se popásá stádo koní.

53

K martinickému dvoru patřila obrovská výměra polí, skoro 1100 strychů (asi 380 hektarů), a na jejich obdělávání bylo zapotřebí mnoha rukou. A tak vznikla osada Drnek.

Na stránkách obce se dočtete, že v roce 1726 hrabě Adolf Bernard z Martinic založil u hájovny postavené v roce 1711 osadu, která se podle panského hajného původně nazývala Drnky, později Drnek. Na stavbu vsi byl vykácen nejspíš les, vyměřena obdélníková náves a kolem ní postaveno 13 chalup.

K prvním osadníkům patřily rodiny Černých a Zelenků, jejichž rody zde žijí podnes.

Svídna (někdy se uvádí taky Svídná) je ukryta v lesích necelý kilometr jihovýchodním směrem od Humniště. Vznikla už koncem 13. století, ale nejstarší přímá zmínka pochází až z roku 1382. Zpustla ke konci 15. století. Stejně jako Humniště nebyla ani vypálena, ani násilně zničena, ale postupně opuštěna, možná pro nedostatek vody.

Koncem 19. století byla lokalita identifikována a zahrnuta do Soupisu památek historických a uměleckých v politickém okrese Slánském. A tak se Svídna dostala od roku 1967 do systematického archeologického výzkumu, který vedl dr. Zdeněk Smetánka. Archeologický průzkum ukázal, že vesnice byla vybudována na asi čtyřech hektarech plochy, skládala se ze čtrnácti kamenných domů, které měly rozměry zhruba 8x24 m. Osada byla pravidelně rozparcelována, domy obklopovaly podlouhlou náves a za nimi se nacházely zahrady. Asi 500 metrů východně od vsi se dochovaly stopy po pásech polností. Svídna se dostala nejen do archeologických učebnic, ale byla o ní také napsána kniha „Život středověké vesnice – Zaniklá Svídna“.

Po zdokumentování vykopávek byly zbytky odkrytých stavení opět zakryty zeminou a celé prostranství bylo vráceno do původního stavu, takže není snadné místo najít.

Ze silnice vedoucí od hlavní silnice na Mšec do Drnku je třeba odbočit vlevo, na nenápadnou polní cestu, a asi po 300 met-

Lázně Šternberk (JJ)

54

rech je vidět v hluboké rokli pramen zvaný Dračí studánka. Pramení zde bezejmenný přítok Červeného potoka. K pramenu vede pěšinka se zábradlím, pramen vytéká z trubky, ale okolí je hezky upraveno, na silném kůlu ukotveném hromadou opuky je dokonce tabulka s nápisem a kresbou dráčka. Z vesnice už nezůstalo skoro nic, jen z množství opukových balvanů ve stráni lze soudit, z čeho byla postavena. Archeologické výkopy, poctivě zasypané, překryl nový porost.

Dnešní Drnek je nevelká ves s necelými dvěma stovkami obyvatel (v minulosti jich měl skoro dvakrát tolik) a velkou zemědělskou farmou. Kolem ní vede dobrá polní cesta do sousedních Ledců. A v nich najdete třetí zmizelý svět.

Není to zaniklá ves, jen příběh vzestupu a pádu jednoho projektu a jeho dnešní proměny. Šternberk se jmenoval kdysi Bílý Újezd (či Aujezdec) podle opukových skal. Jméno Šternberk získal po manželce posledního přímého mužského potomka martinického rodu Františka Karla Marie Josefy ze Šternberka. Po smrti Františka Karla se do martinického rodu přiženili rakouští šlechticové z rodu Clamů. Ale to je jiný příběh.

Martinicové byli podnikaví a vzestup západočeských lázní je nadchl natolik, že se rozhodli využít železitých pramenů v Bílém Újezdě (čtyři z nich vyvěrají v lázeňském parku ze země dodnes) pro výstavbu lázní. Celé lázně, kolonáda, pavilóny, hostinec, cesty, to všechno bylo postaveno v neuvěřitelném tempu během jediného roku. V červnu 1801 Lázně Šternberk otevíraly první sezónu a po celé 19. století byly léčebným i výletním místem, dokonce i pro Pražany. Zdejší ústav léčil chudokrevné a pacienty trpící křivicí čí slabými nervy. Léčili se tu třeba Josef Jungmann, František Palacký, Miroslav Tyrš, Eliška Krásnohorská či – bohužel již jen poslední měsíc svého života po návratu z Brixenu - Karel Havlíček Borovský.

Neklidný počátek 20. století znamenal konec. Pacientů rychle ubývalo a krátce před první světovou válkou byly lázně zrušeny. Areál zůstal opuštěný a začal chátrat. Od úplné likvidace ho zachránilo to, že se stal v roce 1928 Vychovatelnou pro mravně vadnou mládež.

Po druhé světové válce tu nějaký čas sídlil domov důchodců, pak ústav sociální péče. Od 5. října roku 1955 fungují tři někdejší lázeňské vily jako dětský domov.

Domov Ledce, plným jménem Dětský domov, Základní škola a Mateřská škola Ledce, příspěvková organizace, se dočkal celkové rekonstrukce. Vily září stejně jako kdysi na lázeňské kolonádě, vedle nich bylo postaveno nové hřiště a vychovatelé a učitelé pomáhají do života dětem, na které nezůstalo místo v jejich vlastní rodině nebo ji pořádně ani nepoznaly.

Od roku 2008 se kousek dál po proudu Šternberského potoka v areálu Domova Bellevue usídlilo sdružení Etin-

55

Dračí studánka v Červených dolíkách (PV)

celle a založilo tu ovčí farmu, na níž pracují lidé s mentálním postižením.

A tak se zmizelý svět šternberských lázní proměnil v oázu, kde pod staletými martinickými duby léčí tu nejzákeřnější nemoc: nešťastné lidské duše.

56