/SENIOŘI/
Jedna kultura a jeden prostor TEXT: Kamila Spěváková / FOTO:
archiv Zdeňka Straky
Průkopníci české nedoslýchavé komunity ze zaniklého spolku Efeta se inspirovali v Německu a krátce po válce iniciovali vznik Veřejné školy pro nedoslýchavé v Praze. Škola byla od samého počátku přísně orální. Dnes potkáváme starší absolventy školy v klubu Společenství implantátových, ohluchlých a nedoslýchavých (dále jen SION) v objektu České unie neslyšících. Když se podíváte do očí osmdesátiletého zakladatele a vedoucího klubu ZDEŇKA STRAKY, důstojného staršího pána s brýlemi a bílým plnovousem, tak z nich vyzařuje plodný život a kultura neznakujících ohluchlých, která se liší od kultury znakujících neslyšících. Trocha historie: vznik klubu SION Pan Straka s nostalgií vzpomíná na dobu, kdy působil jako dopisovatel časopisu Gong. Dozvěděl se od členů Českého klubu ohluchlých (dále jen ČKO) a posléze i od tehdejší předsedkyně klubu paní Anici Dvořákové, že ČKO bude v průběhu roku 2006 převeden do ČUN a bude tam fungovat pod hlavičkou Klubu ohluchlých (dále jen KO). Vedoucím klubu byla zvolena paní Liliana Slánská. Vzpomíná si, že v KO začal působit v roce 2007. V tomto roce byl zvolen vedoucím klubu. V roce 2009 se rozhodl založit SION, protože byl KO mediálně zaměňován s ČKO. A také proto, že zahrnoval i členy, kteří ohluchli v dospělosti. Přiznává se, že po založení SIONu pomýšlel na založení samostatného spolku. V této věci napsal i tehdejšímu ministrovi Jaromíru Drábkovi dopis s žádostí o dotace. Dostal odpověď, že nejsou peníze. Rozhodl se, že snahu o samostatný spolek nakonec vzdá, neboť pozoruje, jak jeho klub stárne a chuť na sdružování u mladších ohluchlých slábne. Mladší nedoslýchaví
mají menší potřebu se scházet, než je tomu u neslyšících – znakujících. Proto už dále neriskoval a klub SION zůstal součástí oblastní organizace České unie neslyšících Praha.
Klub SION Jedná se o malou neformální skupinu asi 30 osob, jejíž existence je dnes v ohrožení. Členové SIONu se navzájem znají ze školy. Preferují mluvenou češtinu a jsou závislí na odezírání. Místo tlumočení do znakového jazyka používají na veškeré aktivity přepis jako jeden z komunikačních systémů pro osoby se sluchovým postižením. Ohluchlí navštěvovali po ukončení vývoje řeči a vzhledem k získanému postlingválnímu sluchovému postižení v dětství školu pro nedoslýchavé, ve které fungovaly učební osnovy jako na běžných školách. V této škole byl pro ně rozhodující okamžik přijmout či nepřijmout novou identitu, ztotožňovat se nadále s normami nedoslýchavých a ohluchlých a stát se součástí skupiny. Někteří zjistili, že do ní patří a dál se v klubu scházejí.
MEDAILONEK – DĚTSTVÍ A MLÁDÍ 1942 Narození malého Zdeňka 1947–1948 Nedoslýchavost u pravého ucha (po prodělání dětské nemoci) 1950 Škola pro nedoslýchavé – Ječná 27, Praha 2 1956 Odborná škola zahradnická (studium), Kancelář prezidenta republiky (dále jen KPR ) – práce v roli řadového zahradníka v Královské zahradě 1969 Úplná ztráta sluchu (vniknutí vody do uší), nový život „v zajetí ticha“ 1974 Odchod z KPR (z důvodu komunikační bariéry) 1974–1977 Profesionální řidič u Pražských komunikací
26
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
