dvouměsíčník ČESKÉ UNIE NESLYŠÍCÍCH, z.ú.
3-4/2022 • ročník XXVI • 49 Kč
Vzpírání jako něžný sport
/OBSAH/
/EDITORIÁL/
4 ČUN/ČMUN Milí čtenáři, čtenářky, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících,
6 Z DOMOVA 8 SERIÁL: PETRUSOVA CESTA 10 ROZHOVOR: JANA QUITTOVÁ
Optimismus a inspirativní čtení vám přeje Tomáš Bacovský
2
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
14 ROZHOVOR: MILOSLAV ŠKARDA 20 SPORT A NESLYŠÍCÍ: JULIE ŠVECOVÁ 26 SENIOŘI: ZDENĚK STRAKA 30 KULTURNÍ OKÉNKO: UMĚNÍ DE'VIA - NANCY ROURKE 34 SPORTOVNÍ AKTUALITY
Krizový tým pro neslyšící Ukrajince v akci. Na druhé fotografii koordinátor týmu Jan Wirth.
Autor fotografií: Jan Wirth
když se v posledních dnech ráno probudím, místo obvyklé kontroly výsledků a střelců hokejové NHL si nejdříve na mobilu zjišťuji, zda ukrajinský prezident Volodomyr Zelenskyj nebyl zabit v noci žoldáky z Vagnerovy soukromé milice, čečenským komandem nebo přesně mířenou ruskou raketou. A jak si stojí Ukrajinci, Kyjev a další ukrajinská města pod útoky ruské armády. Divná doba. Ruský prezident Vladimír Putin dal těsně po konci zimní olympiády v Pekingu pokyn ruské armádě k bezprecedentnímu útoku na Ukrajinu, přestože tato země Rusko nijak neohrožovala. Nyní ruské jednotky ostřelují a obkličují ukrajinská města, přičemž rakety dopadají i na školy, školky, nemocnice a další civilní objekty. Kvůli ambicím a pokřivenému pohledu na svět jednoho ruského diktátora zbytečně umírají tisíce lidí. Ruské veto v Radě OSN zatím blokuje zaslání humanitárních konvojů na Ukrajinu. My a mnoho dalších zemí zasíláme na Ukrajinu zbraně, peníze a humanitární pomoc. Rusko čelí obrovské vlně sankcí, mezinárodního odsouzení a odlivu zahraničního kapitálu a noří se do velké krize. Ale není to málo? Vojenskému zásahu NATO brání strach ze zmáčknutí jaderného tlačítka v Putinově pracovně. Ale co když se ruský prezident nespokojí s případným obsazením Ukrajiny a zaútočí i na Pobaltí? Velké dilema, které se honí hlavou světovým státníkům. Třetí světová válka nebyla nikdy tak blízko. Doufejme, že k ní nikdy nedojde. V tuto chvíli už ze své země uprchlo přes 2 milióny Ukrajinců. Odhadem přes dvě stě tisíc jich dorazilo na naše území. Pomáháme jim, jak můžeme. Vlna solidarity je obrovská. Do naší vlasti přijíždějí i neslyšící Ukrajinci. Znakovárna založila ve spolupráci s ASNEP a dalšími organizacemi Krizový tým pro neslyšící Ukrajince, jenž se snaží pomoci neslyšícím z Ukrajiny různými způsoby včetně tlumočení. Sledujte facebookovou skupinu Neslyšící Češi Neslyšícím Ukrajincům. Snad vám tyto těžké časy zpříjemní stránky našeho časopisu.
/ F I L M Y A N E S LY Š Í C Í /
Johnny Belinda (USA, 1948, 102 min) Pozoruhodným snímkem z filmové produkce slyšících je filmové drama Johnny Belinda režiséra Jeana Negulesca z roku 1948, které je založené na skutečném příběhu. Ve filmu se zobrazuje proces učení se znakovému jazyku, prstové abecedě a tlumočení do/ze znakového jazyka. Příběh je o neslyšící ženě Belindě, která žije na opuštěném statku v kanadském Novém Skotsku se svým otcem a tetou. Sympatický lékař Robert Richardson má praxi v odlehlé chudé rybářské vesnici na ostrově blízko pobřeží. Zde se seznámí s neslyšící Belindou a zjišťuje, že Belinda neumí komunikovat s lidmi. Její strýc ji považuje za hloupou a nikdy neuvažoval nad tím, že by ji poslal do školy pro neslyšící, kde by se měla mnohem lépe. Lékař se rozhodne Belindě věnovat svůj čas a naučit ji znakový jazyk, který trochu ovládá, včetně prstové abecedy. Díky němu se Belinda promění v inteligentní, komunikativní a atraktivní mladou ženu. Dochází však ke zvratu, protože
TEXT: Ivan Crnac / PLAKÁT: imdb.com
je znásilněna místním rybářem a následně porodí syna Johnnyho, což vyvolá ve vesnici i v její rodině nepokoje. Film nebyl v době svého vzniku opatřen doprovodnými titulky, ale většina neslyšících diváků mohla příběhu díky scénám v americkém znakovém jazyce (ASL) porozumět. I slyšící publikum mohlo Belindě porozumět, protože její komunikace byla vizuálně zřetelná a pochopitelná. Na filmová plátna se tak postupně začaly dostávat realistické okamžiky ze života neslyšících, které ovšem hráli slyšící herci, jako byla například právě Jane Wyman. Ta za roli Belindy získala v roce 1949 Oscara za nejlepší ženský herecký výkon. Snímek je možné zhlédnout na stránkách Amazon Video Prime s anglickými titulky. Pokud máte zájem zhlédnout tento film s českými titulky, kontaktujte mě na e-mailu: ivan.crnac@cun.cz
Zdroj: IMDb.com, Oscars.org, John S. Schuchman – Hollywood Speaks: Deafness and the Film Entertainment Industry.
Redakce UNIE se omlouvá panu Václavu Macháčkovi a jeho rodině za věcnou chybu uvedenou na straně 29 v minulém čísle. V článku V mém batohu nesmí chybět kousek sladkosti na doplnění energie byl pan Macháček omylem označen za zesnulého. Pan Macháček je samozřejmě živ a zdráv. Redakce UNIE se za tuto chybu ještě jednou omlouvá a přeje panu Macháčkovi do dalších let hodně štěstí a zdraví.
/Kde na síti nás najdete?/
UNIE • 3–4/2022, ročník XXVI
WEB www.cun.cz
vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z.ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e‑mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Monika Ťuláková • šéfredaktor: Tomáš Bacovský • zástupce šéfredaktora: Ivana Hay Tetauerová redakční tým: Milena Brožová, Barbora Flusserová, Lenka Hejlová, Vendulka Šírová, Klára Zaoralová, Kamila Spěváková, Ivan Crnac tým pro zpracování překladů a videí: Aneta Kunetková, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek externí spolupracovníci: Jan Kubík jazyková korektura: Jana Servusová foto na titulní straně: David Nogol foto na zadní straně: archiv Nancy Rourke grafický design, sazba: Petra Tůmová Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 SSN (print) 2464-7705 • ISSN (online) 2464-7802 V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.
ISSUU www.issuu.com/casopisunie FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie
/Můžete si nás předplatit/ Cena jednoho výtisku: 49 Kč Roční tištěné předplatné: 249 Kč včetně poštovného Kontakt: predplatne@cun.cz
ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY
Vydáno za podpory:
Podívejte se, co jsme pro vás nachystali v tomto čísle: ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
3
/ČUN - ČMUN/
no tlumočení do/z českého znakového jazyka, jehož se ujímá Naďa Hynková Dingová, a taktéž simultánní přepis mluvené češtiny. Pokud byste měli zájem se těchto poznávacích akcí účastnit, sledujte facebookové stránky České unie neslyšících Praha a přihlašujte se na e-mailu: prihlasky@cun.cz. Konají se většinou za symbolickou cenu vstupného na místě (cca 20 Kč).
Projekt Poznáváme krásy ČR s neslyšícími TEXT: FOTO:
Ivana Hay Tetauerová archiv ČUN Praha
Dlouhodobý celorepublikový projekt České unie neslyšících, podpořený Ministerstvem kultury ČR, umožňuje neslyšícím poznat historická místa Česka, v poslední době pak zejména hlavního města naší republiky, krásné Prahy. Průvodcem komentovaných prohlídek je převážně historik Tomáš Vlček ve spolupráci s Janou Novákovou a Jakubem Volákem, jenž vypomáhá s organizací. Na všech akcích je zajiště-
4
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
/ČUN - ČMUN/
Karneval v Kroměříži TEXT: FOTO:
Martina Latíková Petr Vavřík
Po vánočním večírku v loňském roce jsme nelenili; hned v polovině ledna jsme uspořádali volební schůzi výboru ČMUN Kroměříž. Schůze přinesla mnoho změn – jednou z nich byla i volba nové předsedkyně, kterou se stala Klára Zaoralová. V pátek 4. února se konal karneval nejen pro děti, ale i pro dospělé. Slavili jsme nezvykle v prostorách ČUN, neboť v klubu ČMUN se aktuálně provádí rekonstrukce kuchyně. (Velké díky patří Ing. Martinu Novákovi, jenž nám pomohl se získáním sponzora – firmy ALZA.cz, a.s. – která nám do nové kuchyně darovala kuchyňské spotřebiče.)
Účastníci karnevalu měli různé převleky. Nechyběli policistka, mnich, doktor, gejša, námořník, pirát, krokodýl, drak, čarodějka, klaun, upírky, kočka, a dokonce ani instalatér! Všichni ve svých kostýmech vystoupili a předvedli krátkou scénku, jejímž cílem bylo znázornit charakter masek či kostýmů. Všechny děti dostaly za krásné kostýmy sladkou odměnu. Skvělou tečkou na závěr byl tanec se světelnými efekty a hra na tichou poštu. Atmosféra se vydařila na výbornou. V budoucích měsících plánujeme další akce. Pokud nám jejich konání vládní nařízení umožní...
Putování s pravěkými zvířaty TEXT: FOTO:
Kamila Spěváková Václav Petrus
Klub turistů při ČMUN Praha nepolevuje v zájmu o turistiku ani v dnešní těžké době. Pravidelně jednou za 14 dní se skupina neslyšících turistů setkává na zajímavých místech. Například v sobotu 22. ledna 2022 se nás sedmnáct vydalo na vlastivědnou prohlídku historické budovy Národního muzea (dále jen NM).
Putování k muzeu bylo i hledáním stop po již zaniklých významných místech; začalo u metra na Florenci a zahrnovalo několik zastávek, např. bývalou budovu Rudého práva v ulici Na Florenci, Masarykovo nádraží s původním názvem Praha-Střed, vchod do technického podzemí spravovaného společností Kolektory Praha, a.s., kde jsme vzpomněli na exkurzi v roce 2010, dále Petschkův palác (bývalé sídlo gestapa) ad. Vzpomínkovou cestu zakončil vstup do nově zrekonstruovaného komplexu NM. Kroky zavedly naše zvědavé turisty nejprve k výtahu v objektu historické budovy NM, který je vyvezl do kopule se zážitkovou vyhlídkou na Prahu. Následovala samotná návštěva oddělení pravěku, kde turisté zhlédli výstavu mamutů. Po ukončení prohlídky přepadla skupinu neslyšících touha pokochat se interiérem kavárny uvnitř historické budovy NM. Po posezení u kávy se turisté přesunuli k velkoplošné projekci ve spojovací podzemní chodbě mezi starou a novou budovou NM, umístěné 40 metrů pod povrchem velkoměsta. Zde měli možnost získat další úžasné zážitky z prezentace o historii Země a vývoji českých zemí.
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
5
/ Z D O M OVA /
Konference ASNEP o přístupu médií k osobám se SP TEXT: Lucie Sedláčková Půlpánová / LOGO: archiv ASNEP, z. s.
Asociace organizací neslyšících, nedoslýchavých a jejich přátel, z. s. (ASNEP) uspořádala v sobotu 13. listopadu 2021 konferenci Média a jejich přístup k osobám se sluchovým postižením. Obsah konference byl zaměřený především na problematiku skrytých titulků (ST) v televizním vysílání. Konference se přes epidemiologická opatření zúčastnilo přes 60 osob různého věku. Prezident ASNEP Bc. Jindřich Mikulík zahájil konferenci a představil výsledky průzkumu mezi neslyšícími diváky, který se zaměřil na pořad Zprávy v českém znakovém jazyce. Dalšího příspěvku se ujal zástupce Kanceláře veřejného ochránce práv (KVOP) Mgr. Petr Polák, který přítomné seznámil s postupy při podávání stížností a taktéž s novelizaci související legislativy. Následoval Mgr. Alexandr Zvonek, Ph.D., člen Vládního výboru pro osoby se zdravotním postižením (VVOZP), se zamyšlením, jak samotní lidé se SP svůj obraz v médiích utvářejí a jak jsou jim média přístupná. Následně vystoupil vedoucí Oddělení služeb pro smyslově postižené diváky v ČT Mgr. Vladimír Salzman, který představil vybraná fakta o vývoji poskytování ST a tlumočených pořadů od roku 1998 po současnost. Další příspěvek prezentoval v online formě zástupce kulturní menšiny Neslyšících Mgr. Petr Vysuček, Ph.D., který upozornil na to, že i když se neustále zvyšuje počet pořadů se ST, stále jsme ve srovnání s řadou jiných států pozadu.
Člen Expertní komise pro skryté titulky při ASNEP Miroslav Scherkl spolu s Mgr. Věrou Strnadovou informovali o zákoně 132/2010 Sb., o audiovizuálních službách na vyžádání, který má značné mezery. Jeho nedostatky demonstrovali na příkladu stanice NOVA, kde je vysílán seriál s titulky, ale následně na videotéce VOYO je již uváděn bez titulků. V poledne přinesla zajímavou kulturní vložku studentka FF UK Marie Mašlánová, která přítomným promítla krátké ukázky ze Švédska, kde mají speciální pořady pro různé věkové kategorie neslyšících diváků. Odpolední blok se věnoval praktickým ukázkám – jak vznikají ST v podání inženýrů z plzeňské univerzity (Ing. Aleš Pražák, Ph.D.) a od firmy Beey (Ing. Petr Herian). O pravidlech pro psaní titulků a problematice s ním související přednášel titulkář Mgr. Miroslav Pošta. Mluvil o titulcích, které dělají i nezkušení lidé, což má za následek to, že titulky nejsou kvalitní. Na závěr konference zmínila ředitelka SNN ČR Mgr. Šárka Prokopiusová mimo jiné i to, že epidemie koronaviru měla negativní dopad na osoby se sluchovým postižením z hlediska komunikace (roušky aj.), ale díky ní si na druhou stranu společnost a média tento problém uvědomily a v důsledku toho byl i větší mediální zájem o tuto problematiku.
Mezinárodní den mateřského jazyka
6
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
ED/PSD/GCP/2020/01
21. února slaví u nás svátek nejen Lenky a Eleonory, ale i všichni uživatelé všech jazyků na světě, a tedy i uživatelé českého znakového jazyka – jakožto přirozeného, plnohodnotného a svébytného jazyka majícího svoji gramatiku, byť specifickou. Svátek oslavující všechny mateřské jazyky byl ustaven organizací UNESCO v roce 1999 jako Mezinárodní den mateřského jazyka. Slyšící se často mylně domnívají, že český znakový jazyk (nikoli znaková řeč), je vlastně jen čeština vizualizovaná rukama. A že znakový jazyk (tedy i ten český) je mezinárodní a že neslyšící po celém světě se domluví jedním, univerzálním znakovým jazykem. Ale tak tomu není. Chcete se o českém jazyce dozvědět více? Chtěli byste proniknout do jeho hájemství? Není nic jednoduššího než se přihlásit do jednoho z kurzů pořádaných Českou unií neslyšících, z. ú.: https://www.cun.cz/cs/kurzy/
Educat,·on
2030 t7)
Foto: https://unesdoc.unesco.org/ark:/48223/pf0000372677
TEXT: Lenka Hejlová
/ Z D O M OVA /
Připravila:
Lenka Hejlová
Cesty svobody v Jednom světě
foto: archiv Člověka v tísni, o.p.s.
Ve stínu již dva roky přetrvávající pandemie koronaviru zůstávají události, které otřásají základními hodnotami lidské důstojnosti: autoritářský režim v Bělorusku, znovunastolená vojenská diktatura v Barmě, kriminalizace kritiků putinovského režimu, ale i ohrožení nezávislosti soudnictví u polských sousedů. Organizátoři festivalu Jeden svět se proto rozhodli na jejich aktuálnost upozornit skrze letošní festivalový ročník. Dvacátý čtvrtý ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět proběhne ve 25 městech po celém Česku od 21. března do 3. dubna 2022. Diváci s postižením se mohou těšit mimo jiné na bezbariérová kina, filmy s klasickými nebo SDH titulky pro neslyšící a nedoslýchavé či debaty s hosty tlumočené do znakového jazyka nebo simultánně přepisované do češtiny. Vybrané filmy budou po skončení festivalu dostupné ke zhlédnutí na platformě Jeden svět online.
Foto: Jan Prokopius
Tlumočnice čestnými inženýrkami Tlumočnice do českého znakového jazyka Jitka Hořanská a Radka Kulichová z Poradenského centra Alfons převzaly 31. ledna 2022 na Fakultě strojního inženýrství (FSI) při VUT v Brně titul čestného inženýra. Tlumočnice tlumočily neslyšícímu studentovi Tomáši Zbavitelovi při studiu na této fakultě a zároveň spolupracovaly i na vzniku online slovníku vybraných technických pojmů pro český znakový jazyk. Tomáš Zbavitel poté na FSI VUT Brno získal jako první neslyšící úspěšně inženýrský titul. Oběma tlumočnicím byly za jejich práci a podporu uděleny tituly čestného inženýra – samotné diplomy si obě dámy převzaly z rukou děkana Jaroslava Katolického. Blahopřání se jim dostalo i z rukou Jiřího Krejsy, který vedl Tomášovu diplomovou práci a obě tlumočnice na ocenění navrhl. Více o Tomášově příběhu: https://www.zvut.cz/lide/ lide-f38102/kdo-nic-nezkusi-nikam-nedojde-rika-prvni-neslysici-inzenyr-z-vut-d218172?aid_redir=1#_ga=2.53331368.1220054551.16439100141903903420.1643910014
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
7
/SERIÁL/
Petrusova cesta 2. díl TEXT: Kamila Spěváková FOTO A ILUSTRACE: archiv Václava Petruse
V druhé části seriálu se seznámíte s obdobím mladé dospělosti od 19 do 30 let. Na mladého turistu čekala na pouti životem řada rolí. Sám VÁCLAV PETRUS vás jimi provede. S dospělými neslyšícími na turistickém výletě ve stopách bitvy u Hradce Králové (Vašek stojící vzadu první zleva).
Sociální role Po opuštění učňovské školy jsem ucítil velkou změnu, neboť jsem si uvědomil, že kolem sebe ztrácím kamarády z ústavu, s kterými jsem strávil dlouhá léta na internátě. Probudila se ve mně touha navštívit nějaký oddíl turistiky neslyšících, kde se ve volném čase scházejí dospělí turisté. Navštívil jsem vybraný oddíl. Postupně jsem tam poznal zajímavé a legendární lidi, kteří mě svým způsobem ovlivnili. Byli to mimo jiné pánové Otto Šváb, Vláďa Čížek z TJ Lokomotiva a Pepík Bezemek ze Základní organizace neslyšících Praha při Svazu invalidů.
Záliba ve střelbě zůstala Vaškovi i v seniorském věku. Na seniorské „olympiádě“ na táboře pro seniory se sluchovým postižením pořád překvapuje svým střeleckým uměním
S partou neslyšících na střelbě libeňského Svazarmu (Vašek stojící první zleva)
8
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
Ekonomická role Jako čerstvě vyučený zámečník jsem se brzy rozhodl stát ekonomicky nezávislým na vlastních rodičích, a tak jsem hledal první zaměstnání odpovídající mé profesi a první bydlení. Pracovní uplatnění jsem našel v bubenečském národním podniku Radiospoj Tesla a za přechodné bydliště jsem si vybral byt v pražské čtvrti Velká Chuchle. Ve zdejší továrně fungovala pracovní integrace. Pracovali tam nejen slyšící, ale i neslyšící kolegové. V práci se mnou byl i můj bývalý spolužák, který žil s epilepsií. Jeho maminka si přála, aby byl pod mým dohledem. Mezitím jsem myslel na budoucnost, tedy na vlastní byt. Společně s pár dalšími spolupracovníky se sluchovým postižením jsme podali žádost o podnikový byt u vedení továrny a také o družstevní byt u bytového družstva. Partnerská role Svoji budoucí ženu Evu jsem poprvé potkal v kině. Eva ovládala znakový jazyk a prohodili jsme spolu pár znaků. Tehdy jsem k ní ještě nic necítil, ale časem se ve mě probudila touha
/SERIÁL/
být zase po boku té krásné a milé holky. Jenže jsem na ni neměl kontakt. Štěstí se na mě usmálo, když jsem ji opět potkal na ulici. Dali jsme se do řeči. Překonal jsem svoji nesmělost a pozval ji na první rande. Moji pozvánku přijala. Po čtyřleté známosti jsme se pak rozhodli pro společný život. Vzali jsme se na Staroměstské radnici. Na realizaci naší svatby se podílela svatební služba Svatka, která nám připravila svatební hostinu a svatební noc v pražském hotelu Paříž. Po civilní svatbě jsme měli ještě svatbu církevní v kostele sv. Václava na Smíchově. Komunisté byli k naší svatební cestě shovívaví. Vyhověli naší žádosti o výjezdní doložku do Jugoslávie (dnešního Chorvatska). Cestovali jsme sami vlakem, na vlastní pěst a bez turistických zkušeností. Součástí naší cesty byly i výlety do Splitu, Dubrovníku a na ostrov Korčula.
Mladý turista Začínající turista Vašek s otevřenou myslí a srdcem s atletickou postavou
Manželská role Po svatbě jsme řešili bytovou situaci. I jako manželé jsme museli ještě další čtyři roky žít odděleně. Manželka bydlela v Ženských domovech na pražském Smíchově (Ženské domovy sloužily jako řešení bytové situace mladých, svobodných, zaměstnaných žen, pozn. redakce) a já v podnájmu. Oba rádi vzpomínáme na chápavou slyšící vrátnou Ženských domovů. Měla synovce s postižením sluchu. Pouštěla mě do Evina pokoje, abychom mohli spolu strávit příjemné chvíle. Úspěchu jsme se dočkali v roce 1971, kdy jsme dostali družstevní třípokojový byt v pražských Kobylisích, ve kterém žijeme dodnes.
MEDAILONEK 1961 první zaměstnání 1961 první přechodné bydliště 1966 ŘP na motorku 1967 ŘP na auto 1967 svatba 1971 nový domov v družstevním bytě 1972 narození prvního dítěte
Rodičovská role Vzpomínám moc rád na okamžik, kdy jsem poprvé v náručí choval prvorozenou dcerku Mirku. V té chvíli jsem pomýšlel na rodičovskou odpovědnost, zda jako tatínek komunikující znakovým jazykem zvládnu vychovat dítě nové generace. Začínal jsem od nuly, od píky. Pro malou princezničku jsem vymýšlel túry pro volný čas, když jsem nebyl v práci. Jakmile malá Mirka začala sedět v kočárku a vnímat přírodu a zvířata, snažil jsem se jí zprostředkovat styk s okolím pomocí užívání jednoduchých znaků. Nečekal jsem, že se z ní stane úspěšná speciální pedagožka s několika vysokoškolskými tituly a dokonalou znalostí znakového jazyka (směje se).
Vašek s neslyšícím motoristou Dufkem před nástupem do motoškoly
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
9
/ROZHOVOR/
Bylinky mi připomínají mé dětství
TEXT: Klára Zaoralová / FOTO: archiv Jany Quittové
10
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXV
Těšívala jsem se na víkend, kdy jsem jela ze školy z internátu ve Valašském Meziříčí. Těšila jsem se na babičku a ráda jsem jí s bylinkami pomáhala.
/ROZHOVOR/
JANU QUITTOVOU jsem poznala prostřednictvím mého bývalého přítele. O pár let později se stala na chvíli mojí kolegyní, v Olomouci jsme učily studenty znakový jazyk. Jana má jeden zajímavý koníček – bylinkářství. Zná nespočet bylinek a jejich účinky, a proto moc ráda lidem radí ohledně jejich využití v kuchyni a pro zdraví. Jano, znám tě jako bylinkářku, která ráda pomůže a poradí. Kdy tě to začalo poprvé přitahovat k bylinkám? Velký dík patří mojí babičce, která byla jejich znalkyní a já jí odmala ráda pomáhala. Babička mi hodně vyprávěla o bylinkách, jaké jsou jejich druhy a které z nich jsou léčivé. Moje maminka se o bylinky zajímala také, ale méně. Když třeba potřebovala lék na bradavici, šla do lékárny. Babička se jí snažila vysvětlit, že je to zbytečné, že na bradavice zabírá vlaštovičník. Až později si maminka uvědomila, že sesbírané a čerstvě zpracované bylinky jsou lepší a začala je také sbírat. Těšívala jsem se na víkend, kdy jsem jezdila domů ze školního internátu ve Valašském Meziříčí. Těšila jsem se na babičku, že ji budu pomáhat s bylinkami. Později jsem už sama znala většinu bylinek, a tak mě babička úkolovala, abych nasbírala třeba heřmánek, jitrocel či kopřivu. Představ si, že babička trhá kopřivy holýma rukama! To já nedokážu, musím mít rukavice.
Zajímáš se jen o bylinky, nebo i o keře a stromy? Stromy se moc nezabývám a vím jen to, že bychom měli stromy jednou ročně stříhat, aby nesly více plodů. Na stromy je odborník můj dědeček. Vedle bylinek se zajímám i o květiny, hlavně trvalky a cibuloviny. Ty se musí na zimu vyjmout z hlíny a uschovávat třeba ve sklepě a na jaře poté opět zasadit. Co se týče keřů, pěstuji například maliník nebo ostružiník a jejich plody uchovávám v mrazáku. Kdysi jsme měli mrazák jen se třemi šuplíky, ale ten vůbec nestačil. Museli jsme si tedy koupit větší. Jsem ráda, že mohu svou úrodu zamrazit a nic se nezkazí. Ovoce z mrazáku zužitkuji tak, že z něj udělám např. ovocné knedlíky nebo pečený čaj. I v zimě jsou potřeba vitamíny.
tele, kterým se zalíbí nějaká má kytička, zapamatuji si to a na jaře trvalky rozdělím a podaruji je. Stává se mi také, že i já dostanu bylinky od přátel či známých. To je radost.
Které bylinky nesmí u tebe doma chybět? Určitě máta, tu mám moc ráda. Pak rozmarýn, levandule, oregano, libeček a pažitka.
A jakou bylinku naopak ráda nemáš? Tu pichlavou, ostropestřec. Ani ho nepěstuji na zahradě, protože je opravdu strašně pichlavý, mám k němu odpor. Vím, že je výborný na čištění jater, ale raději si ho koupím v obchodě.
Vyplatí se kupovat bylinky v obchodě? Pro mě jsou určitě lepší domácí, ale ano, i kvalitní bylinky lze v obchodě sehnat. Doporučuji obchody se zdravou výživou či specializovaný obchod, kde se bylinky prodávají na váhu. I z lékárny nebo na internetu se ale dají pořídit kvalitní bylinky.
Lze bylinky pěstovat po celý rok? Jak které. Některé je potřeba zakrýt před zimou chvojím, aby byly chráněné před průvanem. Nechat bylinky v zimě v květináči není dobré, protože jim zamrznou kořínky. Lepší je zasadit bylinky přímo do země. Já jsem třeba oregano pěs-
Kolik bylin sama vypěstuješ? To já nevím (směje se), to nemám ani spočítané, ale rozhodně nepěstuji úplně všechny bylinky. Stejně by se mi do naší zahrady ani nevešly a nestihla bych to vše usušit a spotřebovat. Pěstuji hlavně to, co mi pomáhá a chutná… Sušené bylinky vydrží dva roky. Kdybych jich měla víc, bylo by mi líto je pak vyhazovat. Když máme u nás na návštěvě přá-
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
11
/ROZHOVOR/
tovala na zahradě sedm let na jednom místě, ale letos jsem si musela pořídit rostlinky nové. Jsou bylinky, které zimu vůbec nezvládnou, třeba bazalka, která je citlivá, to samé rozmarýn. To se pak na jaře musí pořídit nové sazeničky.
Které bylinky se dají pěstovat doma na okně? Které z nich doma máš? Na parapetu mám vždy koupenou bazalku, dá se koupit v OBI, Hornbachu, v květinářství, anebo dokonce i v hypermarketu. Bazalku na zahradu nedávám, protože ji vždy napadnou mšice. Ostatní bylinky mám na zahradě. Když pak nějaké bylinky potřebuji, natrhám si. Pokud je jich hodně, nakrájím je a poté zamrazím nebo usuším.
Jak se pozná, že je bylinka už dostatečně usušená? A jak ji poté mohu skladovat? Bylinky suším na tvrdším papíru, například z kartonu, u okna, neboť na slunci se lépe usuší. Vhodné je bylinky sušit v uzavřené a příliš nevyužívané, a tedy nevětrané místnosti. Jednou za čas pootevřu trochu dveře, abych provětrala. Bylinky se suší přibližně měsíc. Sušené bylinky v uzavřené sklenici vydrží dva až tři roky, víc už ne, aroma a chuť se pak vytrácejí. Většinou je spotřebuji do roka, nebo jen do dalšího jara, kdy začnou růst nové a čerstvé.
12
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
Jsi zakladatelkou skupiny o bylinkách na Facebooku. Jaká témata se nejvíce probírají a komu je skupina určena? Název skupiny je Rady, nápady a všemožné zajímavosti pro neslyšící. Moje představa na začátku byla taková, že by se přidávaly videopříspěvky o bylinkách nebo o ovoci, zelenině a květinách, které si běžně vypěstujeme na zahradě. Ale to nestačilo, členové požadovali podrobnější rady, například jak zrýt záhonek nebo jak vykuchat kapra na Vánoce. Přispívat svými nápady mohou i další členové skupiny, kteří umí znakový jazyk. Mám ve skupině členy ze Slovenska, dokonce jsem ale narazila i na členy z Rakouska, z Británie a Ameriky. Většina jsou to emigranti ovládající český znakový jazyk. Přiznávám se ale, že už ve skupině nejsem tak aktivní jako dřív. Mám ještě mnoho dalších koníčků, které mě baví, jako háčkování, pletení, malování obrazů, do toho se starám o zahradu, suším bylinky nebo zavařuji kompoty či vařím marmelády.
Jak bylinky pojmenováváš ve znakovém jazyce? Většinou nepoužívám znaky, ale prstovou abecedu. Spousta bylinek má podobné listy, květy, takže je spíše popisuji než pojmenovávám hotovým znakem. Samotnou mě nenapadá, jak znakovat jejich názvy. Teď mě napadá znak pro mátu, mohla by se ukazovat jako pálivá, protože má mentolovou příchuť. Vězte,
/ROZHOVOR/
JANA QUITTOVÁ • Je od narození neslyšící • Je vdaná, má neslyšícího manžela a slyšícího, již dospělého syna • Od roku 1999 pracovala jako elektrotechnička v soukromé firmě, prováděla např. pájení lokomotivových součástek, ale v roce 2011 firma zkrachovala • Nyní působí jako lektorka znakového jazyka v Olomouci
že bych ráda všechny bylinky pojmenovala, ale raději bych znaky vymýšlela s někým zkušenějším. Sama si na to netroufnu.
Je něco, o co by ses s našimi čtenáři ráda podělila? Ano, lidé si často nechávají poradit od lékaře, kterými bylinkami mohou nemoc či své zdravotní trápení léčit, ale lékaři je většinou od bylinek odrazují a nabídnou jim léky. Jde o byznys. To mě mrzí. U mě třeba opravdu funguje, že když mám během menstruace bolesti břicha, uvařím si hrnek heřmánkového čaje a popíjím ho. A břicho se zklidní. A když mě bolí žaludek, pomůže mi máta. Pravdou je, že bylinky více pomohou mladým lidem, starší lidé trpí většinou chronickými nemocemi, které se pak lépe léčí léky. Ještě mě napadá: když vás bolí hlava a vezměte si prášek, zapijte ho vhodným bylinkovým čajem. Lidé totiž často prášky zapíjí colou či vodou se sirupem. Ještě bych ráda dodala jeden tip. V létě si dělám osvěžující bylinkový nápoj. Postupuji tak, že nejdřív vodu s jakýmikoliv oblíbenými bylinkami uvařím, nechám ji vychladnout a pak přidám led a mátu. To miluji. A ke grilování ryb musím použít rozmarýn, bez toho nepřežiji (směje se).
OBLÍBENÝ PEČENÝ ČAJ PODLE JANY Postup: Na plech dáme 3 kg ovoce (nejlépe více druhů), 2 nakrájené citróny, 1 kg cukru, 0,1 dcl rumu (nemusí), 2 lžičky skořice a 10 hřebíčků a zamícháme. Dáme do trouby na 20 min, mezitím obrátíme a hotový pečený čaj necháme vychladnout. Poté naplníme do sklenice.
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
13
/ROZHOVOR/
Jsem ve věku, kdy mohu z tlumočení přesedlat v klidu na jiné koníčky TEXT: Kamila Spěváková FOTO: archiv Miloslava Škardy
14
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXV
Život má pro nás nemálo překvapení. A to platí i u pana MILOSLAVA ŠKARDY. Ten nečekaně, ale zaslouženě obdržel 3. října 2021 krásné druhé místo v soutěži Senior roku 2021. Představitelé projektu SenSen Nadace Charty 77 jej vybrali z mnoha seniorů a ocenili jej tím jako výjimečného člověka. Říká se, že budoucnost patří dětem, minulost seniorům. U pana Škardy je vidět, že tomu tak není. I ve stáří má budoucnost stále před sebou. Po odchodu do penze měl v plánu nejen odpočívat, ale i žít užitečně, bohatě a angažovaně. Rozhodl se totiž, že se vrátí k roli tlumočníka českého znakového jazyka (dále jen ČZJ). Během důchodu stihl obnovit některé aktivity, poznávat nové věci, rozšiřovat kontakty a zvyšovat tlumočnické zkušenosti a vědomosti. Jeho atypický přístup k seniorskému životu stojí za to. Dle jeho vyprávění mu jeho stávající schopnosti pomohla rozvíjet a procvičovat bohatá sportovní a trenérská dráha v produktivním věku. Tento třiaosmdesátiletý muž velký jako hora je důkazem toho, že aktivní životní styl zpomaluje stárnutí.
/ROZHOVOR/
nikdy nezažil. Bylo až neuvěřitelné, že jsem byl oceněn jako druhý senior v republice. Když jsem si přisedl s diplomem ke kolegyni, tak měla prý pocit, „že to se mnou asi sekne“.
Máte tušení, za jaké zásluhy jste byl oceněn? Za celoživotní aktivity? To nevím, neboť na pódium jsem šel ohromený a moc jsem nevnímal. Ale domnívám se, že při mém výběru byl zohledněn fakt, že i v době pandemie jsem chodil mezi uživatele ČZJ tlumočit, zejména v nemocnicích.
V době pandemie jste chodil tlumočit i do nemocnice? Ano, pomáhal jsem neslyšícím v těžkých chvílích. Na poslední chvíli jsem asi zachránil před smrtí minimálně dva neslyšící, protože se mi podařilo přes jejich kamarády zavolat rychlou záchrannou službu. Takže od této situace se pak všechno odvíjelo.
K tlumočení do ČZJ jste se dostal jak? K tlumočení jsem se dostal díky tomu, že jsem vyrůstal v rodině neslyšících rodičů, kde komunikace probíhala v českém znakovém jazyce. Brzy jsem začal tlumočit různé záležitosti svým rodičům i neslyšícím uživatelům ČZJ, až do mé první svatby. Po svatbě se situace změnila. Dal jsem přednost rodině,
Gratuluji ke krásnému ocenění! Jak jste se cítil, když jste se na poslední chvíli dozvěděl, že z mnoha návrhů vybrali na druhé místo v soutěži Senior roku 2021 právě Vás? Až do poslední chvíle jsem netušil, že mě přihlásily dvě kolegyně, Monika Boháčková a Hana Trsková, které svou snahu nenápadně dotáhly do konce. Asi měsíc před konáním chystané akce jsme měli sraz a tam mi kolegyně řekly, že si musím udělat volno v neděli odpoledne a že to bude překvapení. Po srazu mi pořád vrtalo hlavou, o co vlastně jde. Konečně nadešel ten den; jedna z kolegyň mě doprovodila do tajemného kostela na Pražské křižovatce na Praze 1. Když jsme společně vešli do objektu náležejícího Nadaci Dagmar Havlové, dostali jsme se na přední místa v sále. Pořád jsem si lámal hlavu, proč mě tam pozvali? Po slavnostním zahájení vystoupili Jiří Suchý a Jitka Molavcová se svými známými písněmi, to mi na chvíli pomohlo přijít na jiné myšlenky. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že pana Suchého nominovali do síně slávy. Po skončení úvodu došlo k vyhlašování – sálem náhle zaznělo, že bylo nominováno dvaapadesát seniorů z celé republiky. V duchu jsem si říkal, že to číslo je hezky vysoké. „Slyším 3. místo a jméno, 2. místo a… moje jméno! To se mi snad zdá, nebo slyším dobře?!“ Ucítil jsem ve svém těle náhlou změnu emocí – stoupající tlak, bušící srdce. Zkrátka jsem byl mimo. Tak intenzivní emocionální zážitek jsem snad
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
15
/ROZHOVOR/
Obecná škola chlapecká v Kročehlavech (mladý Míla sedící v první řadě jako pátý zprava)
Mladý házenkář Míla s oddílem Kovosport Kladno (stojící první zleva)
16
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
/ROZHOVOR/
práci a sportovní a trenérské kariéře. Tlumočení jsem tak na dlouhou dobu pověsil na hřebík. Nebyl jsem víc než 40 let ve spojení s neslyšícími. Ale pořád jsem byl v kontaktu s ČZJ, protože jsem znakoval se svými rodiči.
Takže jste se po více než 40 letech rozhodl obnovit „zapomenuté“ tlumočení a spojení s neslyšícími? Ano. Když se blížilo seniorské období, tak jsem přemýšlel o tom, že bych chtěl být nadále užitečný a že bych chtěl stihnout to, co jsem propásl v produktivním věku. Napadla mě myšlenka podat pomocnou tlumočnickou ruku našim znakujícím spoluobčanům. Když mi bylo něco přes 60 let, tak jsem šel do zaslouženého odpočinku. Osud mě však brzy zavedl do Pražského spolku neslyšících v ulici Na Neklance v Praze 5. Moje nabídka byla vítaná, další tlumočník se každopádně hodil. Než jsem ale mohl začít tlumočit, musel jsem nejdřív absolvovat kurz pro tlumočníky.
spokojeni. Ale chodím i za neslyšícími, které vidím poprvé.
Považujete tlumočení za veselou záležitost? Nevím, jestli se dá tlumočení u lékařů a v nemocnicích považovat za nějakou veselou záležitost, ale je to pro dobro neslyšících klientů, protože jsou rádi, že s sebou někoho mají. Vždy jim tam dokážu plně přetlumočit jejich zdravotní i jiné problémy. Za to jsou neslyšící, myslím, velmi vděční. Vděční, že netápou a že se vždy dozvědí diagnózu.
Druhá svatba v roce 1978
Popsal byste začátek Vašeho seniorského věku? Prošel jste si nějakou velkou změnou? Ano, domníval jsem se nejprve, že budu mít čas odpočívat, když budu dělat „jen“ na poloviční úvazek. Spletl jsem se. Nejprve jsem začal pracovat na dohodu o provedení práce na 300 hodin ročně, poté jsem přešel na pracovní smlouvu na půl úvazku u Svazu neslyšících a nedoslýchavých. Ale k mému tlumočení postupně přibývaly různé kurzy a různá školení v rámci dalšího vzdělávání. Navíc jsem byl z rodiny, která používala starší podobu českého znakového jazyka. Musel jsem se proto hodně naučit. Upřímně řečeno, měl jsem ze začátku v hlavě zmatek. Svářily se ve mně můj znakový jazyk a znakovaná čeština, přičemž zmatek byl podporován novými poznatky ze školení. Na některých školeních mě totiž tlačili do znakované češtiny, na jiných zase do znakového jazyka, ale naučil jsem se žít s dobou. Nejpřínosnější byl pro mě roční kurz na Filozofické fakultě UK v roce 2009. Začal jsem znakový jazyk i znakovanou češtinu používat na základě individuálních přání mých klientů. Tlumočení mě baví. Klienti mě stále chtějí a potřebují. Momentálně jsem zaměstnán v Centru pro neslyšící a nedoslýchavé pro Prahu a Středočeský kraj a jako externista působím i v Centru pro zprostředkování tlumočení pro neslyšící.
Je na Vás vidět, že jste jako tlumočník na roztrhání. Musel jste naše setkání přesunout o hodinu a půl hodiny, neboť jste se zdržel na olšanské poliklinice… Mám početnou klientelu lidí, hlavně starších uživatelů ČZJ, kteří se na mě obracejí a většinou chtějí při různých záležitostech jenom mne. Málokdy si vyberou jiného tlumočníka. To mě velmi těší, vědomí, že mě vyžadují a že jsou se mnou
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
17
TO ÉM /R Z HA O/ V O R /
Krásná zpětná vazba pro pana trenéra Škardu (stojící vpravo) od hazénkářek Slavie Praha v podobě titulu Mistr ČSFR v roce 1991.
18
Vzpomínám na jednu příjemnou příhodu; z jedné mé bývalé klientky užívající znakový jazyk se stala uživatelka kochleárního implantátu. Domníval jsem se, že se osamostatní a že mě po zákroku nebude již potřebovat. Naopak, mýlil jsem se. V rámci zdravotní rehabilitace se na mě pořád obracela s žádostí o tlumočení. „Já vás potřebuji, já sice slyším spadnout špendlík, pískat hrnec, vařit vodu, tohle všechno, ale mluvenému slovu nerozumím,“ vysvětlovala mi. Jeden dva roky jsem s ní k její plné spokojenosti chodil na různá vyřizování. Byla to pro mě nová, praktická a příjemná zkušenost.
Můžete nám prosím prozradit, koho jste musel ochránit?
Stává se Vám během tlumočení, že se cítíte nepříjemně či Vás něco rozčilí?
Mohu Vám položit osobní otázku? Jak to děláte, že umíte být fit i ve vyšším věku?
Jako tlumočník dodržuji etický kodex. Překládám záležitosti z mluveného do znakového jazyka a naopak. Víc nemohu. To znamená, že během tlumočení nemám právo zasahovat do problémů klienta, tedy mu radit, nějak nabádat, zasahovat do jeho záležitostí atd. Ale setkávám se s nepříjemnými záležitostmi svých klientů. „Protože se mi někdy protiví nebo jsem proti tomu, jak strana, které tlumočím, zachází s neslyšícím. Kolikrát říkám – prosím vás, to nemůžete udělat! Nenechávejte je podepsat to, dokud jim to nějaký tlumočník nevysvětlí!“ Stává se mi, že pozměním svoji roli na ochránce.
Dříve jsem hrával aktivně házenou a poté jsem dlouho působil na pozici profesionálního prvoligového trenéra. Trénoval jsem nejprve mládež pro vrcholový sport, pak nejvyšší soutěž mužů i žen. V roce 1991 se staly ženy Slavie Praha mistryněmi ČSFR. Celé všední dny jsem trávil na hřišti a víkendy na sportovních utkáních. Byl jsem neustále v pohybu. Od té doby jsem věrný sportu. Také chodím zpívat do pěveckého sboru nebo pravidelně dělám spíkra a časoměřiče na ligových utkáních Slavie Praha. A snažím se samozřejmě věnovat rodině. Navštěvujeme se. Všichni se vlastně vzájemně respektujeme a máme se rádi.
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
Jedna moje klientka byla obětí podvodu ve věci předváděcí akce. Nejmenovaná firma ji bez přítomnosti tlumočníka dotlačila k podepsání smlouvy, které nerozuměla, takže netušila, o co ve skutečnosti jde. Na odstoupení od smlouvy už bylo pozdě. Snažil jsem se to za ni vybojovat písemně. Nakonec to dopadlo tak, že paní, kterou dotyčná firma zneužila, musela tři čtvrtiny z celkové dohodnuté částky ve výši asi 160 tisíc zaplatit a zbývající čtvrtinu jsem „zachránil“.
/ TOÉVM /ROZH OA R/
Moc si nestěžuji. S druhou manželkou žijeme celkem v pohodě, život máme docela pestrý. Jsem většinou pryč, ale manželka chodí naštěstí na zkrácený úvazek do zaměstnání, takže ji tolik netrápí, že je často sama doma. Přiznávám se, že to se mnou má někdy těžké, ale jsem takový, už se asi nezměním. S manželkou také navštěvujeme Klub seniorů na Jižním Městě. Dokud mi budou sloužit ruce a nohy, tak budu dělat to, co mě baví.
Byla jsem s Vámi ve Slatiňanech na komentované prohlídce hřebčína, kde jste mi mimo jiné vyprávěl, že rád jezdíte na elektrokole… Samozřejmě. Jezdíme pravidelně na jednodenní i vícedenní výlety organizované spolkem. Minimálně jednou za měsíc u nás a minimálně jednou za rok do zahraničí. Vloni jsem byl například na Slovensku, v Rakousku a Maďarsku. A také na Moravě, kde jsme byli zrovna ten večer, co ji zasáhlo tornádo, a my jsme byli asi 20 km od postižených míst.
Na závěr bych Vám položila otázku, co byste si přál od našich čtenářů? Jako dlouholetý člen Pražského spolku neslyšících v Modřanech bych rád viděl i mladší generaci mezi svými. Problém vidím v tom, že současné technologie berou mladým lidem čas na návštěvu klubů, osobní kontakt s přáteli, spolkovou činnost atd. Přál bych si, aby se to výhledově trochu změnilo a kluby neslyšících dokázaly přitáhnout mladší generaci k sobě. A všichni se mohli více scházet a družit se mezi sebou.
Na dvou fotografiích pan Škarda v objetí kompletní početné a funkční rodiny. S takovou rodinou se v současné době moc nesetkáváme.
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
19
/ S P O R T A N E S LY Š Í C Í /
Pubertu jsem utopila v knihách TEXT: Milena Brožová / FOTO:
archiv Julie Švecové
29. října 2021 se ve francouzském Verasailles konalo mistrovství světa neslyšících v Judu. Zlatou medaili pro ČR zde získala JULIE ŠVECOVÁ (37), která se tomuto sportu věnuje již 14 let. Hlavním sportem pro ni však zůstává vzpírání. Je nejen úspěšnou vzpěračkou, ale i propagátorkou tohoto odvětví. V kalendářích s odvážnými fotkami vzpěraček dokazuje, že i nejlepší vzpěračky jsou zároveň krásnými ženami.
Máte pěkné jméno! Jste stejná jako Julie ze Shakespearova díla Romeo a Julie? Nemyslím si, že bych byla jako ona. ☺
A k jaké literární postavě byste se tedy přirovnala? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, takže nevím.
Julie, specializujete se na vzpírání, můžete ho trošku neslyšícím čtenářům přiblížit? Vzpírání je olympijský sport a má dvě disciplíny: trh a nadhoz. Trh znamená dostat činku ze země jedním pohybem rovnou nad hlavu. U nadhozu se činka nejprve přemístí na ramena a z ramen se vyrazí nad hlavu. Na závodech má každý tři pokusy na trh a tři na nadhoz. Závodí se ve váhových kategoriích, aby to bylo fér.
20
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
Jak může váha ovlivnit férovost? Vždyť jde „jen“ o zvednutí činky ze země jedním pohybem. Když dá 100 kg nad hlavu někdo, kdo váží 50 kg, tak je lepší než ten, co dá nad hlavu stejně, ale váží sám 150 kg, nemyslíte? ☺
No dobře. A jak se dá uzvednout skoro dvojnásobek vlastní váhy? Dvojnásobek jen zvednout, nebo myslíte na nadhoz třeba? To je docela rozdíl. Já třeba mám jako jeden z cílů, kterých bych chtěla dosáhnout, dřep s činkou, která váží dvakrát více než já. Zatím jsem se tomu jen těsně přiblížila se 130 kg (při váze asi 68 kg). Kluci to mají samozřejmě jednodušší. Jsou fyzicky silnější než ženy. No, a když člověk trénuje a zkouší to, tak se mu to zpravidla povede.
Za jak dlouhou dobu je člověk schopen uzvednout dvojnásobek vlastní váhy? Někdo klidně hned, někdo nikdy. Záleží kolik člověk váží, jakou má genetiku, talent atd. Spíše zvedne dvojnásobek své váhy silný, ale hubený a malý člověk, než obr vážící 160 kilo.
Jak to máte se životosprávou? Co smí a nesmí vzpěračka jíst? ☺ Moc to neřeším. Akorát bílkoviny se snažím trošku hlídat, myšleno tak, že by měly být v každém jídle. Jinak to nepovažuji za jídlo. Zeleninové rizoto nebo ovocné knedlíky na sportovním soustředění mě dokážou spolehlivě naštvat.
Co znamená silový trojboj? Je to sport, kde se závodí v základních silových cvicích: dřepu, benchpressu a mrtvém tahu. Dřep se provádí s činkou na ramenou, bench press je tlak velké činky v leže na lavičce a mrtvý tah je zvednutí činky od země do vzpřímeného stoje.
I v judu jste úspěšná, je nějaký sport, ve kterém nejste „šikovná“? Takový sport, co mě nebaví.☺ Ale já ani v tom judu jako malá nebyla moc úspěšná. Dělám prostě sporty, které mám ráda, a jestli budu nebo nebudu dobrá, to nechávám na osudu. Prostě se snažím v rámci možností.
Dobře, který sport Vás opravdu nebaví? ☺ Nemohla bych dělat třeba bojové sporty, kde se lidé mlátí do obličeje.
O kalendáři vzpěraček vím již nějakou dobu, překvapilo mě však, že za tím stojíte Vy jako neslyšící. Máte za sebou již osmý rok, který ročník byl nejpovedenější? Z pohledu prodeje šlo o prostřední tři ročníky, které se vyprodaly úplně. Může to však být i tím, že o kalendáři vědělo dost lidí a nebyl ještě koronavirus a s ním spojené finanční problémy. Letošní ročník se také prodává dobře. Mně osobně se
/ S P O R T A N E S LY Š Í C Í /
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
21
/ S P O R T A N E S LY Š Í C Í /
Fotky z mistrovství Evropy
nejvíce líbil ročník 2018, kde se fotilo podle ročních období. Z hlediska popularizace kalendář splnil svůj cíl, protože když jsem začínala, bylo vzpěraček v celé ČR asi jen 26, dnes je nás asi desetkrát tolik.
Co by měla mít úspěšná vzpěračka? Chuť vzpírat. A pokud chce být opravdu dobrá, tak potřebuje navíc talent a vůli.
Jaké jsou nejdůležitější vlastnosti pro dosažení takového úspěchu, jako je stát se mistryní ČR ve vzpírání?
V mých začátcích nebyla taková konkurence. Byla jsem první s mnohem menším výkonem, než jaký teď podá třeba čtvrtá závodnice ve stejné váhové kategorii. Proto si mnohem více vážím umístění v celkovém pořadí, kde se výkon přepočítává na Sinclairovy body. Ty se počítají podle zvednuté hmotnosti a tělesné hmotnosti. Letos jsem na MČR byla druhá s výkonem 82 kg v trhu a 94 kg v nadhozu. Celkově ze všech závodících jsem byla pátá. Pro porovnání – v roce 2018 jsem byla první s výkonem 72 kg v trhu a 87 kg v nadhozu. V roce 2017 jsem s výkonem 78 kg v trhu a 92 kg v nadhozu byla druhá, ale v celkovém pořadí všech žen (45) třetí.
Někdy stačí mít dobrou tělesnou váhu. V nejnižších a nejvyšších kategoriích totiž není moc konkurence. No a ve více obsazených „váhovkách“ (59–71 kg) je to hodně o štěstí – někdy soupeřky přejdou do jiné kategorie, onemocní, nebo se jim to nepovede a vypadnou. No a někdy je to jen o tom, být vážně nejlepší. Na MČR jde pak spíše o taktiku.
Takže jste dobrý taktik? Protože jste už několikátou mistryní ČR. Já sama nevím, kolikrát jsem MČR vyhrála. Musela bych to vyčíst ze statistik. Asi to bude více než čtyřikrát. Loni jsem byla druhá. První jen na MČR masters a na MČR v judu (žen i masters). Někdy jde opravdu o taktiku, někdy o štěstí a někdy jen o výkon celkově.
22
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
Na stupni vítězů na MS neslyšících
/ S P O R T A N E S LY Š Í C Í /
To je hotová matematika… Ano. Je to proto, že většina nejlepších vzpěraček má váhu kolem těch 65 kg, tak se prostě buď sejdeme v jedné váhové kategorii a bojujeme spolu o medaile, nebo se třeba i po domluvě rozdělíme, že jedna z nás shodí do nižší kategorie, druhá přibere či se vodou dopije vodou do vyšší váhové kategorie, a pak si všechny odvezeme zlatou medaili. Tak to bylo i v tom roce 2018.
V jednom roce, po příjezdu z nemocnice s popáleninou od horkého čaje.
Kde jste nejdál byla v rámci sportu? V Maroku na MS veteránů v Judu a v gruzínském Tbilisi (2015) nebo Batumi (2019) či v norském Førde (2016) na ME ve vzpírání.
Povedla se účast na MS v judu veteránů v Portugalsku? Ne, bohužel Portugalsko nastavilo podmínky tak, že se sportovci mnoha zemí rozhodli tuto soutěž bojkotovat a mezi nimi 4 i ČR. Ač nakonec jeden judista jel, já to nebyla. Nebylo byla mi to až tak líto, protože by nás tam stejně kvůli koronaviru nikam na výlet nepustili. I když… trošku mě to celé mrzí. Portugalsko jako země mě moc láká a jednou se tam chci podívat. Závody byly dobrá příležitost, proč tam jet. Týden po těchto závodech bylo to MS neslyšících ve Francii, kam jsem jela.
Jak zasáhl koronavirus konkrétně do vzpírání? Rušily se závody a přesouvaly na léto, podzim... Nic nebylo jisté. Kvůli karanténě jsme s mým oddílem nedokončili některé ligové soutěže, protože nám chyběli závodníci.
Světové hry masters se mají konat v Japonsku. Jak bude probíhat příprava? Nejsem si jistá, jestli vůbec budou. Už se dva roky odkládají. Nepřipravuji se nijak a ani s tím radši nepočítám. Zatím nejsem ani přihlášená.
Julie si hraje se sestrou na Diogéna v sudu u babičky ve Vilémově, kde teď bydlí.
Práce fyzioterapeutky je výhodou i pro Vás, můžete využívat znalostí z této oblasti. Co Vás na této práci nejvíce baví? Když jsem pracovala v nemocnici, bavila mě ta rozmanitost a práce s lidmi. Jinak spíš využívám při vzpírání to, co mě škola a hlavně praxe naučily. Když mě nebo někoho poblíž něco bolí, většinou vím, co s tím. A jak pokračovat v tréninku s tím, že jej obměním.
MEDAILONEK • Rodačka z Prostějova • Rodiče slyšící, mladší sestra slyšící • Absolventka gymnázia pro sluchově postiženou mládež v Ječné 27 v Praze • Pracuje jako fyzioterapeutka, trenérka fitness a vzpírání • Koníčky: judo, vzpírání, parfémy a sbírání miniatur parfémů • Relaxování: vychutnání kávy s přáteli či rodinou
S nejlepší kamarádkou Julií, znají se z juda
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
23
/ S P O R T A N E S LY Š Í C Í /
Poradila byste nějaký dobrý cvik na protáhnutí krčních svalů? Zejména těm, kteří sedí u počítače? Narovnat záda, držet ramena dole, stáhnout bradu (tlačit ji dozadu) a lehce u toho předklánět hlavu. Ty cviky se špatně popisují bez ukázky. ☺ Již nějakou dobu působíte jako trenérka fitness a vzpírání. Jak se tahle práce propojila s fyzioterapií? Trenérku dělám déle než vzpírání. Od roku 2005 jsem trenérka fitness, od 2012 trenérka vzpírání a od roku 2016 mám trenérskou první třídu na vzpírání. Fyzioterapie se dá dělat mnoha způsoby, já to spíš propojuji s tím vzpíráním. Už nepracuji v nemocnici.
Počkat, Vy jste nejdříve trénovala někoho, pak jste začala sama vzpírat? Já byla trenérka fitness, pak jsem začala vzpírat a pak jsem se stala trenérkou vzpírání. To je velký rozdíl – fitness a vzpírání.
V jakých prostorách trénujete? Vzpírám momentálně v Náměšti na Hané, kde jsem založila spolek Vzpírání Haná, z.s., takže vlastně „ve svém“. Na judo jezdím trénovat do Hranic (závodím za Hranice) a občas do Olomouce. Dříve jsem trénovala v Prostějově, ale tam chodí spíš jen děti.
Kterého vítězství si nejvíce ceníte? Prvního místa na MČR žen v judu a 1. místa na European Masters Games v Itálii ve vzpírání, kde jsem zároveň byla i druhá v judu. Získat dvě medaile v srdcových sportech jen den od sebe je nezapomenutelný zážitek.
Jste neslyšící odmala? Jak se vnímáte? Od 9 let, kdy jsem měla ztrátu 60 %, pak se to zhoršovalo až do skoro 100 %, kterou mám nyní. Nikdo nepřišel na to, proč neslyším. Jsem úplně zdravá.
Jak jste se vyrovnala s tím, že jste jako mladá přicházela o sluch? V době, kdy jsem přestávala rozumět tomu, co ostatní říkají, jsem začala víc číst. Svou pubertu jsem „utopila v knihách“. Přečetla jsem skoro celou naši knihovnu v Prostějově, od pohádek, přes horory, dívčí romány, sci-fi a fantasy až k beletrii. Něco jsem i odložila, když mě knížka nezaujala. Zpravidla jsem si odnášela deset knížek a četla si i ve škole pod lavicí. Doma jsem se pak nějak sama učila.
24
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
Jak se přizpůsobují podmínky soutěže sluchovému handicapu? Nijak. Jen mi rozhodčí ukáže rukou povel „zahodit“ při zaznění zvukového signálu, který neslyším. V judu se mě rozhodčí musí dotknout, když chce zápas přerušit. V judu neslyšících je to rutina, u zápasu se slyšícími protivníky vždy upozorníme rozhodčího i soupeřku, že slovní pokyn neslyším.
Budete reprezentovat neslyšící menšinu i v letošním roce? Kdy a kde? Byla jsem nominována na olympijské hry neslyšících v Brazílii, ale podmínkou je očkování, které nemám. Má účast na deaflympiádě je zatím ještě nejistá, čekáme, zda se nezmění podmínky, zda organizátoři podmínku očkování zruší. Zdá se, že je pandemie díky omikronu u konce. Tak čekáme, jak to dopadne.
Co byste vzkázala našim čtenářům? Nebojte se žít ve světě slyšících. Neizolujte se dobrovolně tím, že si budete stát za „svým jazykem neslyšících“, jste v ČR, domluvíte se i se slyšícími a můžete dělat cokoliv, co dělají oni. Možná nebudete tak dobří ve zpěvu, ale pokud ho neslyšíte, ani ho neoceníte. Po čem skutečně toužíte, to je možné. Nikdo vám nebrání, jen vy sami si můžete klást překážky. Sport je pro všechny.
Tlumočník David Studýnka, Julie po výhře na MS neslyšících, Marie Holčáková, která zařídila vše potřebné k soutěži (pracuje jako trenérka dětí juda v Hranicích), a rozhodčí Marek Šimsa z ČR. Díky němu jsme se dozvěděli, že existují závody i pro neslyšící závodníky.
/ S P O R T A N E S LY Š Í C Í /
Motto Julie Švecové Když jsi uprostřed pole, nemáš deštník a hodně prší, ať děláš, co děláš, stejně zmokneš. Tak se SMĚJ!
Úspěšné zakončení magisterského studia
S kamarádkou Androu a jmenovkyní Julií
U Písecké brány. Julie jako malá hrála na klavír, dodnes si ráda zahraje a noty si pamatuje.
Foto pro kalendář 2022. Autor: Jakub Štěpán.
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
25
/SENIOŘI/
Jedna kultura a jeden prostor TEXT: Kamila Spěváková / FOTO:
archiv Zdeňka Straky
Průkopníci české nedoslýchavé komunity ze zaniklého spolku Efeta se inspirovali v Německu a krátce po válce iniciovali vznik Veřejné školy pro nedoslýchavé v Praze. Škola byla od samého počátku přísně orální. Dnes potkáváme starší absolventy školy v klubu Společenství implantátových, ohluchlých a nedoslýchavých (dále jen SION) v objektu České unie neslyšících. Když se podíváte do očí osmdesátiletého zakladatele a vedoucího klubu ZDEŇKA STRAKY, důstojného staršího pána s brýlemi a bílým plnovousem, tak z nich vyzařuje plodný život a kultura neznakujících ohluchlých, která se liší od kultury znakujících neslyšících. Trocha historie: vznik klubu SION Pan Straka s nostalgií vzpomíná na dobu, kdy působil jako dopisovatel časopisu Gong. Dozvěděl se od členů Českého klubu ohluchlých (dále jen ČKO) a posléze i od tehdejší předsedkyně klubu paní Anici Dvořákové, že ČKO bude v průběhu roku 2006 převeden do ČUN a bude tam fungovat pod hlavičkou Klubu ohluchlých (dále jen KO). Vedoucím klubu byla zvolena paní Liliana Slánská. Vzpomíná si, že v KO začal působit v roce 2007. V tomto roce byl zvolen vedoucím klubu. V roce 2009 se rozhodl založit SION, protože byl KO mediálně zaměňován s ČKO. A také proto, že zahrnoval i členy, kteří ohluchli v dospělosti. Přiznává se, že po založení SIONu pomýšlel na založení samostatného spolku. V této věci napsal i tehdejšímu ministrovi Jaromíru Drábkovi dopis s žádostí o dotace. Dostal odpověď, že nejsou peníze. Rozhodl se, že snahu o samostatný spolek nakonec vzdá, neboť pozoruje, jak jeho klub stárne a chuť na sdružování u mladších ohluchlých slábne. Mladší nedoslýchaví
mají menší potřebu se scházet, než je tomu u neslyšících – znakujících. Proto už dále neriskoval a klub SION zůstal součástí oblastní organizace České unie neslyšících Praha.
Klub SION Jedná se o malou neformální skupinu asi 30 osob, jejíž existence je dnes v ohrožení. Členové SIONu se navzájem znají ze školy. Preferují mluvenou češtinu a jsou závislí na odezírání. Místo tlumočení do znakového jazyka používají na veškeré aktivity přepis jako jeden z komunikačních systémů pro osoby se sluchovým postižením. Ohluchlí navštěvovali po ukončení vývoje řeči a vzhledem k získanému postlingválnímu sluchovému postižení v dětství školu pro nedoslýchavé, ve které fungovaly učební osnovy jako na běžných školách. V této škole byl pro ně rozhodující okamžik přijmout či nepřijmout novou identitu, ztotožňovat se nadále s normami nedoslýchavých a ohluchlých a stát se součástí skupiny. Někteří zjistili, že do ní patří a dál se v klubu scházejí.
MEDAILONEK – DĚTSTVÍ A MLÁDÍ 1942 Narození malého Zdeňka 1947–1948 Nedoslýchavost u pravého ucha (po prodělání dětské nemoci) 1950 Škola pro nedoslýchavé – Ječná 27, Praha 2 1956 Odborná škola zahradnická (studium), Kancelář prezidenta republiky (dále jen KPR ) – práce v roli řadového zahradníka v Královské zahradě 1969 Úplná ztráta sluchu (vniknutí vody do uší), nový život „v zajetí ticha“ 1974 Odchod z KPR (z důvodu komunikační bariéry) 1974–1977 Profesionální řidič u Pražských komunikací
26
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
/SENIOŘI/
Věděl jsi, že již zesnulý prezident ČUN Vladimír Buberle podporoval bilingvismus, tedy znakový jazyk a mluvený/psaný český jazyk? Mohou být členy SIONu i bilingvisté? Přiznávám se, že raději ne. Vnímám bilingvisty jako odlišnou skupinu lidí, k níž členové SIONu nepatří nebo se s ní neidentifikují. Bilingvisté inklinují spíše ke znakovému jazyku.
Jak komunikuješ v SIONu, když se nepoužívá přepis? Odezíráním. Důležité jsou vzájemná optimální vzdálenost, správné osvětlení směrem k obličeji a přirozená artikulace, postavení se v prostoru, aby na mě všichni členové viděli a mohli dobře odezírat. Navíc musím hodně hlasitě mluvit, aby mě slyšeli i ti, co mají lehčí sluchovou vadu.
Přinesla současná epidemie negativní dopad na členy SIONu? Starší členové si museli dávat pozor, aby se nenakazili koronavirem. Přesto jedna členka, paní Liliana Slánská, onemocněla, ale naštěstí vše proběhlo bez komplikací. Dostala se z toho a neprojevily se u ní žádné následky. Všichni jsme jí drželi pěsti, aby se uzdravila.
Měli jste možnost setkávat se s členy SIONu v době nouzového stavu? Během této doby byli někteří dost skleslí a vadilo jim, že byl klub zavřený. Nemohli se sejít a popovídat si. Skype nepoužívají, hůře se na něm odezírá. Někteří členové používají psané e-maily. Byl jsem se všemi ve spojení. Pravidelně jsem jim posílal nejen zpravodajství z klubu SION, ale i články o různých tématech ze současnosti pro zasmání. Členům, kteří nemají PC, předávali ostatní mé případné vzkazy formou SMS.
Víš o tom, že majoritní společnost si plete pojem komunita s pojmem sekta? Dokážeš nám prosím vysvětlit rozdíl mezi nimi? Komunita je společenství a pospolitost osob například v jedné organizaci, v jednom klubu, kde mají členové své aktivity. Uvnitř této komunity jsou specifické vazby jejich čle-
nů. Je vymezena hranicí, která je postavena na vlastním kulturním dědictví, společných zájmech i problémech. Nakonec – máme ji zde v ČUN, tedy Neslyšící s velkým N jako kulturní a jazykovou menšinu. Ale to není sekta. Pod pojmem sekta si člověk vybaví nějakou menšinovou náboženskou organizaci. Bývá také spojována s tzv. vymýváním mozků. Obvykle z toho nic dobrého neplyne. Ale u členů SIONu to vypadá jinak, neboť se jedná o širší komunitu, kde je kladen důraz na majoritní jazyk, přátelství, citovou vazbu k sobě navzájem, prostor vzájemné pomoci atd. Jisté tradice tu jsou. Protože máme k dispozici pěkný velký sál, jedné skupince se líbí u okna, druhá zase sedívá u vchodu. Navzájem se ale mají rádi. Prostě se to stalo jejich zvykem. Jinak je zvykem, že si všichni popřejí a dají své dárečky, když má někdo nějaké narozeniny či svátek. Prostě mezi mými členy panuje pohoda a vzájemné porozumění.
Na závěr bych se na něco zeptala: jak to vidíš s klubem SION v budoucnu? Rád bych předal štafetu v pokračování tradice novému nástupci a mou podmínkou je, aby se v SIONu mluvilo pouze majoritním, krásným, bohatým českým jazykem. Důvod úbytku nových členů vidím v tom, že po listopadovém převratu zrušila školská vyhláška rozdělení škol na školy pro nedoslýchavé, žáky se zbytky sluchu a neslyšící. Všichni žáci s těžším stupněm sluchového postižení mohou být vzděláváni v prostředí s využitím znakového jazyka. A děti s lehčím stupněm nedoslýchavostí mají možnost navštěvovat školu běžného typu.
Moc Ti děkuji za zajímavý rozhovor a držím palce fungování klubu a objevení Tvého nástupce.
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
27
/SENIOŘI/
Na rybách
Beseda s hercem Petrem Kostkou na přání členů SIONu, kteří jsou vděčni za vynález přepisu pro uživatele českého jazyka, jenž jim nahrazuje chybějící smyslový orgán – sluch.
Mladý pan Zdeněk jako řadový zahradník v Královské zahradě. V tehdejší době bylo nezvyklé nosit plnovous, obzvláště v hradních službách.
MEDAILONEK – STŘEDNÍ VĚK 1977–1992 Řidič u Svazu invalidů 1992–1996 Klub neslyšících při Svazu neslyšících a nedoslýchavých v ČR (dále jen SNN ČR), Janáčkovo nábřeží, Praha 5 1992–2008 Dopisovatel do časopisu GONG 1996–1998 Pražský spolek neslyšících, (dále jen PSN) - Na Neklance, Praha 5 (člen výboru) 1998–2000 Česká unie neslyšících, (dále jen ČUN), Dlouhá ul., Praha 1 (člen výboru)
28
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
/SENIOŘI/
NÁZORY O POTŘEBNOSTI KLUBU OČIMA ČLENŮ SIONU „V Unii neslyšících se scházíme jen s osobami se sluchovým postižením. Slyšící společnost má jiný dorozumívací kód, kterému někdy nerozumím. Není tu většinou ani ochota z jejich strany k neformálnímu kontaktu. Jsme pro ně něco jako hlupáci.“ „Byla jsem ve škole jen s nedoslýchavými, kteří měli také sluch poškozený po nemoci. Znakovat se nesmělo. V té době jsme to stejně neuměli. Důraz byl kladen na odezírání.“ Členové klubu SION
„Spojuje nás sluchové postižení. Babské drby jsou nevyčerpatelné.“ „Chodím tam ráda popovídat si se svými nedoslýchavými kamarády a s několika neslyšícími známými. Je tam příjemné prostředí, kde se dá posedět třeba při skleničce vína, piva a malého občerstvení, kde se nikdo nemusí hlídat, aby nemluvil moc hlasitě. Několikrát jsem měla i štěstí, že tam byli hosté z řad herců.“
Pan Zdeněk sportuje. Jezdí na elektrické tříkolce až 35 km/hod., na nákupy po Berouně a na zahrádku. Sportování v seniorském věku je jeho koníčkem.
„Pro mě je dost problematické se zúčastňovat akcí s běžnými seniory. Když je vetší společnost a řeknu, že špatně slyším, tak se jakoby v hovoru stáhnou. Pokud se sedí kolem velkého stolu, mohu se bavit jen s tím, kdo sedí vedle mne a naproti přes stůl. Proto ráda zajdu do klubu, mezi známé, přátele, kteří jsou na tom stejně se sluchovým postižením jako já.“
MEDAILONEK – SENIORSKÝ VĚK 2000–2005 PSN, Darwinova ul., Praha 4 (revizor, kulturní referent, dopisovatel Zpravodaje PSN) 2002 ČUN – ústředí, Havlíčkova, Praha 1 (práce s evidencí časopisů UNIE) 2003–2005 Poradenské centrum při PSN (ředitel, pracovník v sociálních službách) 2006 Vznik Klubu ohluchlých při ČUN, dále jen KO 2007–2009 vedoucí KO 2009 Změna názvu KO na Společenství implantovaných, ohluchlých a nedoslýchavých (dále jen SION) 2009 až dodnes vedoucí SIONu
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
29
/ K U LT U R N Í O K É N KO/
Umění De’VIA: TEXT: Ivana
Cesta neslyšící malířky Nancy Rourke může jít příkladem
Hay Tetauerová / FOTO A OBRAZY: deaf-art.org, www.nancyrourke.com, archiv Nancy Rourke
Vloni na sklonku měsíce listopadu se mi poštěstilo setkat se během studijní stáže ve Slezském muzeu v polských Katowicích s neslyšící americkou malířkou NANCY ROURKE. Bylo to setkání více než inspirativní a zanechalo ve mně hluboký dojem. Nastartovalo mé úvahy o tom, jak se mohu i já rozvíjet ve vlastním výtvarném umění. Jakou zprávu mohu jeho prostřednictvím předat dál, a to jak dovnitř komunity Neslyšících, tak i většinové společnosti u nás – tedy slyšícím. A jakou zprávu mohu předat dalším generacím, kteří se od nás učí a skrze umění se mohou i o nás touto cestou dozvědět více? Jen tak se mohou vyvarovat počinů, které nám Neslyšícím ztěžují život. NANCY ROURKE: V mých výtvarných pracích reflektuji směry jako je umění rezistence (odporu), afirmace (potvrzení) a liberace (osvobození). V roce 2009 jsem se začala více zajímat o specifika kultury Neslyšících a začala si pohrávat s novými nápady díky přečtení knihy Dr. Paddyho Ladda „Understanding Deaf Culture: In Search of Deafhood“. Právě tehdy jsem se rozhodla věnovat se umění, které se zaměřuje na životní zážitky Neslyšících. Za své typické barvy, které od té doby používám, jsem si zvolila primární barvy – tj. červenou, žlutou a modrou, protože toto omezené spektrum používaných barev je pro mě jakousi výzvou. Chtěla jsem, aby diváci poznali, kdo jsem, právě pomocí těchto tří barev. Každá barva nese svůj význam, který promítám do různých symbolů a motivů. ČERVENÁ znamená zmocnění. ŽLUTÁ znamená naději a světlo, které Neslyšící potřebují, aby viděli jeden na druhého při komunikaci. MODRÁ znamená audismus. Cítila jsem, že právě tyto prvky umocňují umění pro společnost Neslyšících a slyšících. Svým uměním dělám i poli-
30
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
tické prohlášení. Mým cílem je vzdělávat většinovou společnost a probudit povědomí o minoritě Neslyšících. Toto téma zasluhuje pozornost, neboť většinová společnost disponuje málem informací o Neslyšících a i v dnešní době je skutečně pozadu. V mé tvorbě mne ovlivnili malíři Jean Michel Basquiat a Jacob Lawrence, kteří se zabývali hnutím za občanská práva. V odbojovém umění moje dílo ukazuje masku benevolence (shovívavosti), lingvistické kontroverze (výměny názorů), oralismus, mainstreaming (začleňování se do většinové společnosti), genetické inženýrství, komunikační bariéry, kolonialismus (systém a politika vykořisťování), paternalismus (ochranářský přístup), audismus (forma diskriminace zaměřená na neslyšící) a boj s identitou. V umění afirmace mé výtvarné výtvory ukazují zmocnění, ASL (americký znakový jazyk), kulturu Neslyšících, identitu, přijetí, historii Neslyšících a Deafhood. Maluji, jak byli Neslyšící po léta ovládáni převážně audistickým prostředím. Snažím se vylíčit, jak moc byli Neslyšící poddajní a mnoho let trpěli, zejména když Aristoteles (384–322 př. n. l.) prohlásil: „Ti, kteří se narodí neslyšící, budou také všichni neschopni myšlení.“ Cítím, že je důležité, aby diváci viděli, jaká jsou naše lidská práva. Diskriminace kolem nás je až příliš a to je právě to, co chci vyjádřit svými obrazy.
/ K U LT U R N Í O K É N KO/
N
ancy Rourke se narodila a vyrostla v San Diegu v USA. Její otec byl domorodý Američan z rezervace Mesa Grande Band misijních Indiánů národu Kumeyaay. Není též bez zajímavosti, že prarodiče Nancy z matčiny strany pochází dokonce z Čech. Její matka byla jejich dvanácté dítě a narodila se již v USA. Že Nancy neslyší, se zjistilo až v jejích 6 letech. Předtím a po celý její život se umění stalo jejím primárním způsobem vyjadřování. Navštěvovala orální školu v běžném prostředí. Americký znakový jazyk (ASL) se naučila až během studií na vysoké škole v institutu RIT/NTID v Rochesteru. Nancy získala titul BFA (Bachelor of Fine Arts) v oboru Grafický design a malba na RIT v roce 1982 a titul MFA (Master of Fine Arts) v oboru Počítačové grafiky a malby o 4 roky později tamtéž. V roce 2009 se Nancy po dlouhé kariéře grafičky pro různé korporace rozhodla stát se profesionálním umělcem na plný úvazek se zaměřením na umění o životních zážitcích Neslyšících, známé jako Deaf View/Image Art = De’VIA (psali jsme v UNII 3-4 2021 – je to umění, které zkoumá a vyjadřuje svým prostřednictvím zážitky Neslyšících z kulturního a lingvistického hlediska). Nepřetržitě pracuje na rozvoji neslyšících umělců a na podpoře hlubšího, autentického a revolučního porozumění tomu, co to znamená být Neslyšící.
Nancy Rourke je nyní mezinárodně známá neslyšící umělkyně a aktivistka. Jako profesionální umělkyně na plný úvazek se velmi angažuje v začlenění uměleckého kurikula De'VIA pro neslyšící děti. Organizuje řadu uměleckých pobytů na školách pro neslyšící po celé zemi, kde vyučuje a tvoří umění za použití jejího vlastního uměleckého stylu – rourkeismu. Je to De'VIA styl, inspirovaný jejími pracemi a pozoruhodný používáním výrazných základních barev, jež vyjadřují afirmaci (souhlas), resistenci (odpor) a liberaci (osvobození) v tématech týkajících se životních zážitků Neslyšících. Nancy nabízí De'VIA směru útočiště, pořádá umělecké výstavy pro neslyšící umělce a zvyšuje povědomí o Neslyšících prostřednictvím umění. Ilustrovala tři dětské knihy o umění Neslyšících. V současné době žije v Coloradu, USA. Nancy byla do Slezského muzea v polských Katowicích pozvána proto, aby zde přednesla pro polské neslyšící umělce přednášku o jejím životě umělkyně, a také proto, aby představila umělecký směr De’VIA. Ve Slezském muzeu pracují také neslyšící. Neslyšící kurátor Michal Justycki prohlásil, jak je hrdý na to, že muzeum jako první v Evropě mělo tu čest zakoupit tři obrazy od Nancy Rourke, které budou vystaveny na celonárodní polské výstavě neslyšících umělců s názvem Głusza (umění Neslyšících), která bude mít vernisáž ve Slezském muzeu letos v červnu, pokud to podmínky pandemie dovolí.
No to Eugenics / Ne eugenice (olej na plátně, 2012) Eugenika = využívání principů genetiky a dědičnosti ke zlepšení lidské rasy Obraz je ze série „Right to Be Deaf“ (Právo na to být Neslyšící). Tento obraz pojednává o tom, co se děje v nemocnicích s novopečenými rodiči a dětmi ve věku 6 týdnů až 18 měsíců. Odkazuje tak i na kochleární implantát, který je implantován blízko mozku dítěte. V USA probíhá experiment s kmenovými buňkami na neslyšících dětech. Modrá ruka značí „doktory“ s latexovou rukavicí a s „modrou páskou“. Modrá páska odkazuje na „masku benevolence“. Kulturně Neslyšící stojí nalevo a znakuje „NE“ rodičům a doktorům. Rodič se dívá na neslyšící dítě, není si jistý a neví, zda se rozhoduje pro osud svého neslyšícího dítěte správně. Jinak řečeno: „Dělám pro své dítě to nejlepší“, „Chci, aby mé dítě bylo normální“. Doktor mu říká: „Odstraňuji hluchotu." Neslyšící osoba vlevo říká: „Tohle svému dítěti nedělejte. Vaše dítě má plné právo být neslyšící. Nechte své dítě naučit se nejprve americký znakový jazyk a angličtinu.“ Tento obraz je z pohledu Neslyšících o tom, jak vidí problémy, které se dějí v nemocnici. Vliv včasné detekce sluchu vynechává možnosti, které by mohly pomoci, a poskytly tak novým rodičům na výběr z návrhů, co je pro neslyšící dítě nejlepší. To zahrnuje například výuku kultury Neslyšících a znakového jazyka. Hluchota není nemoc. Nemocnice a audiologové postrádají informace o americkém znakovém jazyce/angličtině, které jsou pro neslyšící děti velmi přínosné.
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
31
/ K U LT U R N Í O K É N KO/
Maska benevolence (olej na plátně, 2011) Obraz je o knize autora Harlana Lanea s názvem Pod maskou benevolence. Poukazuje na situaci ve třídě, kde je neslyšící student v integraci se slyšícími studenty. Slyšící studenti předstírají, že jsou „přátelé“ neslyšícího studenta, ale neslyšící student dobře ví, že tomu tak není, a necítí se mezi nimi dobře. Neslyšící student znakuje „STOP“, „Už dost“. Modrá páska je symbol, který Nancy používá na mnoha obrazech, a je negativním symbolem audismu, útlaku, symbolem „přeškrtnutí“, svázání, uvěznění a masky.
Betty G. Miller (olej na plátně, 2011) Na obrazu je Betty G. Miller, „Matka De'VIA“ (1934–2012). Byla jednou ze spoluzakladatelů umělecké kolonie pro neslyšící umělce s názvem Spectrum v Texasu v 70. letech 20. století. Hnutí De'VIA bylo poprvé založeno v roce 1989 na festivalu Deaf Way I. ve Washingtonu, DC. Byla jednou z osmi neslyšících umělců, kteří podepsali Manifest.
Understanding Deaf Culture / Porozumění kultuře Neslyšících (olej na plátně, 2012) Tento obraz znázorňuje skupinu neslyšících, sedících kolem stolu s velkou lampou. Diskutují o knize „Understanding Deaf Culture: In Search of Deafhood“, kterou napsal Dr. Paddy Ladd. Pod stolem je neslyšící pes s obojkem s nápisem „Neslyšící pes, umím ASL“. Na stěně je zarámovaný obraz Laurenta Clerca. Je to jeden z prvních obrazů pojednávajících o kultuře Neslyšících, který Nancy vytvořila v roce 2010.
32
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
Paddy Ladd (olej na plátně, 2012) Portrét k příležitosti 60. narozenin (únor 2012) Dr. Paddyho Ladda, který je autorem knihy Understanding Deaf Culture: In Search of Deafhood. Je též autorem pojmu „Deafhood“. Zdroj: deaf-art.org, www.nancyrourke.com
/ K U LT U R N Í O K É N KO/
Doris Fedrid a Rose Steinberg Feld (latex na plátně, 2020) Obraz je součástí série Deaf Survivors of the Holocaust (Neslyšící přeživší holocaustu). Slezské muzeum v Katovicích v Polsku tento obraz vloni od Nancy Rourke odkoupilo. Obraz poukazuje na dva příběhy, první je o Doris Fedrid, přeživší neslyšící z Polska. Druhý je o Rose Steinberg Feld, přeživší neslyšící z Pinsku v Rusku. V příběhu Doris Fedrid je na obraze pět scén. Doris byla v Tarnopolském ghettu v Polsku, kde pracovala v otrockém pracovním táboře. Ručně prala uniformy gestapa a drhla je ve vaně. Její ruce byly velmi suché a bolestivé. Otec jí dal máslo, aby jejím rukám ulevilo. Měla na sobě oblečení s červeným štítkem, očíslovaným „R-87“ černým inkoustem, a když se svolával nástup, což bylo pro neslyšící nebezpečné, musela být Doris upozorněna znaky od ostatních spoluvězňů, když bylo její jméno vyvoláváno. Znak „teď“ znamenal, že byla vyvolána. Byla z toho vystresovaná. Vzpomínala také na to, že její otec vyřízl díru do podlahy a navrch položil dveře, které přikryl kobercem, a rodina se schovala do sklepa. Když přišli nacisté a procházeli se po domě, Doris se bála a celou dobu mlčela. Schovala se za zeď v koupelně a jeden z nacistických vojáků vešel dovnitř a Doris, přestože byla velmi vyděšená, stála nehybně. Na dalším obrázku se již starší Doris dívá na svou dlaň a vzpomíná na to, jak jí matka kdysi prsty napsala do dlaně „juz nie“ (už ne). V příběhu Rose Steinberg Feld je na obraze šest scén. Rose byla během války ve Francii. Gestapo přišlo do domu manželů Maxe a Rose, když právě kojila svou holčičku Ester. Vojáci zaklepali na dveře a vyděsili ji. Odvezli Maxe do Camp Beuve LaRolanda v Paříži ve Francii, kde pro Rose namaloval obrázek tábora na pohlednici. Později byl poslán do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, odkud se nikdy nevrátil. Maxovi přátelé, nežidovský pár neslyšících Marcel a Marcelle DeManyovi se postarali o Ester a uchovali všechny Maxovy a Roseiny fotografie, šperky a další věci v kufru. Rose pracovala v továrně na kožešiny a vyráběla uniformy pro vojáky. Dostávala jen pět jehel denně. Zlomila čtyři jehly a měla poslední jehlu. Kdyby se zlomila pátá jehla, byla by zabita.
NANCY ROURKE: „Chtěla jsem namalovat obrazy o Neslyšících, kteří přežili holocaust během druhé světové války, protože je to důležité zahrnout též do historie Neslyšících. Myslím, že lidé by ocenili, kdyby viděli tato díla jako poselství, aby si vždy pamatovali přeživší a znali lidská práva a lidskost. Tímto chci vyjádřit uznání lidem, které jsem kontaktovala, a dostala jsem povolení k umělecké tvorbě. Poděkování patří rodině přeživších. Děkuji, že mám tu čest tvořit výtvarné práce o neslyšících, kteří přežili holocaust.“
VÝZNAM SYMBOLŮ NA OBRAZU: nacističtí vojáci modrá páska jako symbol umlčení
uniforma gestapa
nacističtí vojáci klepou na dveře
„vyděšení“ ve znakovém jazyce
„teď“ ve znakovém jazyce
malba kasáren v Beaune-la-Rolande od Maxe Felda
Marcel a Marcelle DeMany Max Feld v koncentračním táboře Auschwitz Birkenau polské slovo „už ne“
francouzské slovo Juif znamená „žid“
pátá šicí jehla
čtyři zlomené jehly
Feldovy fotografie a drobné věci
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
33
/ S P O R T O V N Í A K T U A L I T Y/
PŘIPRAVIL: Jan Šimůnek / FOTO: Pavla Černá (bowling), webové stránky csns-sport.cz (futsal)
MČR v bowlingu Kdy: 30. a 31. října 2021 Pořadatel: ČSNS – STK bowling Kde: Best Bowling Zličín, Praha
Muži: 1. Karasz Radim (Vítkovice) 2. Brandejský Karel (SKN Brno) 3. Pavelka Zdeněk (SKN Brno) 3. Blasczyk Filip (SKN Plzeň)
Dvojice muži:
Muži
1. Jungmann Jiří + Pavelka Zdeněk (SKN Brno) 2. Marouš Martin + Hošek Petr (I.PSKN Praha) 3. Sůva Jan + Vohryzka Jaromír (I.PSKN Praha) 3. Findejs Robin + Kalina Roman (SKN Plzeň)
Dvojice žen: 1. Černá Pavla + Vohryzková Dáša (I.PSKN Praha) 2. Javůrková Nikol + Mimrová Linda (SKN Plzeň) 3. Blabolilová Martina + Koppová Martina (I.PSKN Praha) 3. Pařízková Jaroslava + Urbanová Drahuše (SKN Plzeň) Cenu za nejvyšší nához převzali Klofáčová Kateřina (SKN Brno) a Brandejský Karel (SKN Brno). Pozn. redakce: Soutěžící ve všech kategoriích na 3. místech měli vyrovnané výsledky. Duely o 3. a 4. místo už neproběhly.
Ženy Dvojice žen
Dvojice muži
34
ČASOPIS UNIE 3–4/2022 ročník XXVI
/ S P O R T O V N Í A K T U A L I T Y/
MČR neslyšících ve futsalu žáků a juniorů (1. kolo)
Kdy: 29. a 30. ledna 2022 2. kolo se bude konat na podzim 2022 v Praze. Pořadatel: SSK Vítkovice Kde: Sportovní hala TJ Ostrava
Umístění – žáci:
Umístění – junioři:
1. místo: I.PSKN Praha 2. místo: BSKN Č. Budějovice 3. místo: SSK Vítkovice 4. místo: SKN H. Králové (tým Hradce se nezúčastnil z důvodu nařízení karantény)
1. místo: SSK Vítkovice 2. místo: I.PSKN Praha 3. místo: SKN H. Králové 4. místo: SK Olympia Praha
SSK Vítkovice
I.PSKN Praha
I.PSKN Praha
BSKN Č. Budějovice
SKN H. Králové SK Olympia Praha
SSK Vítkovice
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
35
Nancy Rourke: Heart: „Make Art Not War“ Srdce: „Tvořte umění, ne válku“ Malba na skicáku - akvarel a inkoust (2022) Nancy k namalování obrazu inspirovali Shepard Fairey a Bob and Roberta Smith (pseudonym umělce Patricka Brilla). Shepard Fairey je americký umělec, který citát "Make Art Not War" využil ve svém umění, stejně jako Bob and Roberta Smith. Nancy se inspirovala tímto citátem, protože cítila, že válka musí být zastavena. Dělat umění pomáhá lidem z deprese. Srdce znázorňuje Nancy podporu válkou zasažené Ukrajině. V prstové abecedě z amerického znakového jazyka je zde znázorněn citát: M-A-K-E A-R-T N-O-T W-A-R.
