SERIÁL: PETRUSOVA CESTA

Petrusova cesta 2. díl

TEXT: Kamila Spěváková FOTO A ILUSTRACE: archiv Václava Petruse

S dospělými neslyšícími na turistickém výletě ve stopách bitvy u Hradce Králové (Vašek stojící vzadu první zleva).

Záliba ve střelbě zůstala Vaškovi i v seniorském věku. Na seniorské „olympiádě“ na táboře pro seniory se sluchovým postižením pořád překvapuje svým střeleckým uměním

S partou neslyšících na střelbě libeňského Svazarmu (Vašek stojící první zleva) V druhé části seriálu se seznámíte s obdobím mladé dospělosti od 19 do 30 let. Na mladého turistu čekala na pouti životem řada rolí. Sám VÁCLAV PETRUS vás jimi provede.

Sociální role

Po opuštění učňovské školy jsem ucítil velkou změnu, neboť jsem si uvědomil, že kolem sebe ztrácím kamarády z ústavu, s kterými jsem strávil dlouhá léta na internátě. Probudila se ve mně touha navštívit nějaký oddíl turistiky neslyšících, kde se ve volném čase scházejí dospělí turisté. Navštívil jsem vybraný oddíl. Postupně jsem tam poznal zajímavé a legendární lidi, kteří mě svým způsobem ovlivnili. Byli to mimo jiné pánové Otto Šváb, Vláďa Čížek z TJ Lokomotiva a Pepík Bezemek ze Základní organizace neslyšících Praha při Svazu invalidů.

Ekonomická role

Jako čerstvě vyučený zámečník jsem se brzy rozhodl stát ekonomicky nezávislým na vlastních rodičích, a tak jsem hledal první zaměstnání odpovídající mé profesi a první bydlení. Pracovní uplatnění jsem našel v bubenečském národním podniku Radiospoj Tesla a za přechodné bydliště jsem si vybral byt v pražské čtvrti Velká Chuchle. Ve zdejší továrně fungovala pracovní integrace. Pracovali tam nejen slyšící, ale i neslyšící kolegové. V práci se mnou byl i můj bývalý spolužák, který žil s epilepsií. Jeho maminka si přála, aby byl pod mým dohledem. Mezitím jsem myslel na budoucnost, tedy na vlastní byt. Společně s pár dalšími spolupracovníky se sluchovým postižením jsme podali žádost o podnikový byt u vedení továrny a také o družstevní byt u bytového družstva.

Partnerská role

Svoji budoucí ženu Evu jsem poprvé potkal v kině. Eva ovládala znakový jazyk a prohodili jsme spolu pár znaků. Tehdy jsem k ní ještě nic necítil, ale časem se ve mě probudila touha

být zase po boku té krásné a milé holky. Jenže jsem na ni neměl kontakt. Štěstí se na mě usmálo, když jsem ji opět potkal na ulici. Dali jsme se do řeči. Překonal jsem svoji nesmělost a pozval ji na první rande. Moji pozvánku přijala. Po čtyřleté známosti jsme se pak rozhodli pro společný život. Vzali jsme se na Staroměstské radnici. Na realizaci naší svatby se podílela svatební služba Svatka, která nám připravila svatební hostinu a svatební noc v pražském hotelu Paříž. Po civilní svatbě jsme měli ještě svatbu církevní v kostele sv. Václava na Smíchově. Komunisté byli k naší svatební cestě shovívaví. Vyhověli naší žádosti o výjezdní doložku do Jugoslávie (dnešního Chorvatska). Cestovali jsme sami vlakem, na vlastní pěst a bez turistických zkušeností. Součástí naší cesty byly i výlety do Splitu, Dubrovníku a na ostrov Korčula.

Mladý turista Začínající turista Vašek s otevřenou myslí a srdcems atletickou postavou

Manželská role

Po svatbě jsme řešili bytovou situaci. I jako manželé jsme museli ještě další čtyři roky žít odděleně. Manželka bydlela v Ženských domovech na pražském Smíchově (Ženské domovy sloužily jako řešení bytové situace mladých, svobodných, zaměstnaných žen, pozn. redakce) a já v podnájmu. Oba rádi vzpomínáme na chápavou slyšící vrátnou Ženských domovů. Měla synovce s postižením sluchu. Pouštěla mě do Evina pokoje, abychom mohli spolu strávit příjemné chvíle. Úspěchu jsme se dočkali v roce 1971, kdy jsme dostali družstevní třípokojový byt v pražských Kobylisích, ve kterém žijeme dodnes.

Rodičovská role

Vzpomínám moc rád na okamžik, kdy jsem poprvé v náručí choval prvorozenou dcerku Mirku. V té chvíli jsem pomýšlel na rodičovskou odpovědnost, zda jako tatínek komunikující znakovým jazykem zvládnu vychovat dítě nové generace. Začínal jsem od nuly, od píky. Pro malou princezničku jsem vymýšlel túry pro volný čas, když jsem nebyl v práci. Jakmile malá Mirka začala sedět v kočárku a vnímat přírodu a zvířata, snažil jsem se jí zprostředkovat styk s okolím pomocí užívání jednoduchých znaků. Nečekal jsem, že se z ní stane úspěšná speciální pedagožka s několika vysokoškolskými tituly a dokonalou znalostí znakového jazyka (směje se).

MEDAILONEK 1961 první zaměstnání 1961 první přechodné bydliště 1966 ŘP na motorku 1967 ŘP na auto 1967 svatba 1971 nový domov v družstevním bytě 1972 narození prvního dítěte

Vašek s neslyšícím motoristou Dufkem před nástupem do motoškoly