UNIE 03-04/2024

dvouměsíčník ČESKÉ UNIE NESLYŠÍCÍCH, z.ú.

3-4/2024 • ročník XXVIII

V jednotě je síla

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících,

během předvánočního období naši komunitu Neslyšících silně zasáhla smutná událost na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V takové situaci je důležité, abychom se semkli, navzájem se podporovali a mysleli na sebe a svoje blízké. Událost se blízce dotkla mnoha našich kolegů, známých, blízkých přátel a příbuzných. Během těžkého období poté jsme mohli sledovat, jak se studentská komunita a komunita Neslyšících pevně semkly. V UNII jsme dlouho přemýšleli, zda a jestli vůbec chceme o tomto psát. Nakonec jsme se rozhodli, že ano, ale z poněkud jiného pohledu, než to dělala běžná média.

A proto velkou část tohoto čísla zaplňují vzpomínky na uplynulý leden a na akci, která během celého měsíce probíhala, tedy Měsíc pro fakultu. Během něj se uskutečnilo mnoho vzpomínkových a stmelovacích akcí jak pro Neslyšící, tak pro studenty a zaměstnance fakulty. Požádali jsme také několik psychoterapeutek a krizových interventek, aby se s námi podělily o své rady a zkušenosti, jak se s takovou událostí co nejlépe vyrovnat, respektive jak ji přijmout a dokázat jít dál. Snad i pro vás budou tyto rozhovory přínosné.

Ale abych skončil se smutným tónem: v redakci jsme přivítali nového redaktora Jana Panského, který se s vámi podělí o střípek své fantazie v úvodní části jím napsaného příběhu na pokračování. Naše čtenáře bude jistě zajímat povídání z olomoucké Unie neslyšících nebo křest relikviáře patrona neslyšících. O trošku jiné terapii si popovídáme s Lukášem Baborským, který se věnuje koním a dalším domácím zvířatům. Podíváme se také na aktivity ANEPL a číslo zakončíme rozhovorem s pražským curlingovým neslyšícím týmem.

Příjemné čtení vám přeje Jan Semerád

4 ČUN/ČMUN

6 Z DOMOVA

8 V JEDNOTĚ JE SÍLA – REAKCE NA UDÁLOST NA FF UK

24 PŘEDSTAVENÍ SOCIÁLNÍ SLUŽBY –OUN OLOMOUC

26 KŘEST KNIHY – O BOŽÍM PŮSOBENÍ V NAŠICH ŽIVOTECH

28 ŽIVÍME SE RUKAMA – RADĚJI PRACUJI U ZVÍŘAT NEŽ VE FABRICE

28 PŘÍBĚH NA POKRAČOVÁNÍ –KOUZELNÉ PŘÁNÍ

33 ANEPL – POZVÁNKA NA VIII. SETKÁNÍ

34 SPORTOVNÍ OKÉNKO – CURLING ANEB ŠACHY NA LEDĚ

/Kde na síti nás najdete?/

WEB

www.cun.cz

ISSUU

www.issuu.com/casopisunie

FACEBOOK

www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich

www.facebook.com/CasopisUnie

/Můžete si nás předplatit/

Cena jednoho výtisku: 59 Kč Roční tištěné předplatné: 259 Kč včetně poštovného

Kontakt: redakce@cun.cz

V časopise UNIE najdete dva typy QR kódů. QR kódy s logem UNIE obsahují odkaz na video na YouTube, kde najdete vybraný článek nebo informace přeložené do českého znakového jazyka. QR kódy s černou ikonou obsahují externí odkazy na další zajímavé informace, o které se chtějí naši redaktoři podělit se čtenáři. Za obsah externích odkazů nenese redakce UNIE žádnou zodpovědnost. Vysvětlení, jak QR kódy fungují, najdete zde:

1. Ve svém mobilu otevřete aplikaci fotoaparátu

2. Namiřte kameru telefonu na QR kód, který chcete oskenovat

Podívejte se, co jsme pro vás nachystali v tomto čísle:

REDAKCE

/zleva/ Anna Pulkrabová, Jan Semerád, Ivana Hay Tetauerová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Eva Vavříková, Jan Panský, Jan Šimůnek, Aneta Braunová, Barbora Flusserová, Eva Kastnerová, Martin Jarůšek

3. Klikněte na vyskakovací okno, které se v aplikaci fotoaparátu objeví

4. Prohlížejte si zobrazený obsah

UNIE • 3–4/2024, ročník XXVIII ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z.ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e‑mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Anna Pulkrabová šéfredaktor: Jan Semerád zástupce šéfredaktora: Ivana Hay Tetauerová redakční tým: Barbora Flusserová, Klára Zaoralová, Karolína Peroutková, Jan Panský, Eva Vavříková tým pro zpracování překladů a videí: Aneta Braunová, Eva Kastnerová,  Jan Šimůnek, Martin Jarůšek externí spolupracovníci: Jan Kubík jazyková korektura: Kateřina Hrabětová foto na titulní straně: Radka Stará foto na zadní straně: Ivana Hay Tetauerová, Kristýna Šimralová grafický design, sazba: Petra Tůmová

Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987

SSN (print) 2464 7705 • ISSN (online) 2464 7802

V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky. Vydáno za podpory:

Čaj s pozdravem

z Karlových Varů

TEXT A FOTO: Pavlína Kašperková

V předvánočním čase se čeští neslyšící spojili se svými neslyšícími partnery z Bavorska a v rámci přeshraničního projektu Stavba mostů se zapojili do aktivity, která nese název Čaj s pozdravem. Jejím cílem je propojovat lidi se sociálním nebo zdravotním hendikepem, pomáhat jedincům přirozeným způsobem se zapojovat do běžné společnosti a dodat jim pocit užitečnosti, lidskosti, pospolitosti.

Neslyšící s radostí připravili balíčky čajů, aby rozveselili obyvatele místních domovů důchodců. Tato inspirativní iniciativa není jen o chutných nápojích, ale také o spojení komunity a šíření radosti.

V průběhu vánočního období se často zaměřujeme na sdílení lásky s těmi, kteří to potřebují. V tomto duchu se neslyšící účastníci projektu Stavba mostů rozhodli připravit neobvyklý zážitek pro obyvatele místních domovů důchodců. Balíčky plné různorodých, krásně aromatických čajů byly pečlivě vybrány a s láskou zabaleny, aby pak rozprostřené v místnostech dopřály relaxační rituál, lahodnou chuť a hřejivé momenty těm, kteří již možná necítili radost z Vánoc tak intenzivně jako dříve.

Tato krásná gesta ukazují, že soudržnost komunity a pomoc druhým mohou překonat jakékoliv jazykové nebo sluchové bariéry. Neslyšící dokazují, že jejich přínos společnosti je neocenitelný a že i v nejmenších aktech laskavosti můžeme

najít spojení a radost. Věřme, že nás tyto inspirativní příběhy mohou motivovat k vzájemné podpoře a respektu vůči všem členům naší komunity.

Tato aktivita byla financována z projektu BYCZY01-072: Stavba mostů.

Weblíčko u neslyšících dětí

Weblíčko, internetová stránka nejen pro neslyšící děti, má za sebou první část svého projektu Mé ruce vypráví. Ten je realizován za finanční podpory Ministerstva kultury ČR, Národního plánu obnovy a Evropské unie.

Od listopadu loňského roku do letošního ledna navštívily vypravěčky z týmu Weblíčka sedm různých škol pro neslyšící po celé České republice a představily jim svůj umělecký workshop. Neslyšící děti a mládež si z workshopu odnesly cenné znalosti o uměleckém projevu v českém znakovém jazyce a seznámily se s postupem natáčení uměleckého videa. Zároveň měly možnost samy si umělecké vyprávění vyzkoušet.

TEXT: Veronika Bočková / FOTO: škola Holečkova

V Praze členky Weblíčka navštívily dvě školy – v ulicích Holečkova a Výmolova. Kromě toho zavítaly i za neslyšícími pražskými skauty. Vydaly se také do škol v Liberci a Hradci Králové, nejdále byly v Brně, Valašském Meziříčí a Ostravě, odkud si rovněž odnesly krásné vzpomínky.

Všem školám i studentům by chtěl tým Weblíčka poděkovat za zájem a za to, že do workshopů šli společně s námi!

V rámci projektu proběhl i konkurz zaměřený na umělecký projev v českém znakovém jazyce Mé ruce vypráví, do něhož svá videa do konce ledna přihlásilo neuvěřitelných 21 dětí a mladých studentů ve věku od 6 do 19 let. Během února Weblíčko ve spolupráci s organizací KukátkOO vy-

Nadace, které pomáhají v brněnské pobočce ČUN

TEXT: Stanislava Ševčíková / FOTO: Šárka Sokolová

Neziskové organizace potřebují ke svému životu občanskou společnost a s ní spojené nadace, které zajišťují redistribuci statků, v tomto případě finančních prostředků, a tím zvyšují štěstí a spokojenost lidí, kteří nemají stejnou startovní čáru jako ostatní.

V brněnské pobočce ČUN máme registrovanou sociálně aktivizační službu pro seniory a pro osoby se zdravotním postižením, v jejímž rámci pracujeme především s maminkami (rodiči) s dětmi a se seniory.

Zkusili jsme požádat nadaci Umění pro zdraví o příspěvek na kreativní materiál pro aktivity našeho klubu Mišák pro maminky s dětmi a byli jsme úspěšní – získali jsme 3 000 Kč. Umění pro zdraví je nadací s dlouhou polistopadovou historií, byla založena již v roce 1991 díky umělcům, kteří se rozhodli napomoci vzdělávání a narovnání společenského prostředí skrze umělecké prostředky.

Se zdravím je spojena i moravská Nadace zdraví pro Moravu , která pomáhá organizacím i jednotlivcům s projekty na zvýšení zdraví, pokud uvedenou aktivitu nehradí zdravotní pojišťovna. Od této nadace jsme získali finanční prostředky ve výši 6 869 Kč na nákup her pro rozvoj kognitivních funkcí a trénink paměti seniorů a také na kreativní potřeby, jako jsou modelíny a modelovací hmoty, pastelky

a barvy, pro aktivity klubu Mišák pro maminky (rodiče) s dětmi.

Za další příspěvky věnované v roce 2023 na provoz organizace a zakoupení kancelářských potřeb vděčíme brněnským městským částem, které zde budeme jmenovat v abecedním pořadí: Brno-Černovice, Brno-Královo Pole, Brno-Líšeň, Brno-Nový Lískovec, Brno-sever, Brno-střed, Brno-Vinohrady. Také jsme byli úspěšní v programu pro hendikepované sportovce a z rozpočtu odboru Sport Magistrátu města Brna se nám podařilo získat finance na nákup permanentek do bazénu a uspořádání bowlingových turnajů.

bralo pět nejlepších videí. Vítězní neslyšící umělci budou mít možnost do konce června za odborné supervize natočit svá videa přímo v ateliéru Weblíčka. Tato profesionálně zpracovaná videa budou pak zveřejněna na stránkách a sociálních sítích Weblíčka.

A to není vše! Na začátku června bude Weblíčko v rámci Mezinárodního dne dětí pořádat akci s workshopem pro menší neslyšící děti a jejich rodiče. Máte se na co těšit! Ale o tom zase příště.

Pohádka Dvě Mařenky

ZDROJ: iVysílání České televize, ASNEP

O Vánocích v roce 2023 byla obnovena vánoční tradice –po roční přestávce se vysílala nová pohádka v českém znakovém jazyce. V roce 2022 Česká televize odvysílala pouze reprízy starších pohádek, ale loni se neslyšící nakonec znovu dočkali nové pohádky s názvem Dvě Mařenky. Pohádka měla rekordní stopáž, téměř jednu hodinu, a u neslyšících sklidila velký úspěch. Dohromady ji v televizi a na platformě iVysílání zhlédlo přes 80 000 diváků. Ohlasy byly velmi pozitivní i ze strany slyšících diváků. Dává to tedy naději, že se s natáčením pohádek pro neslyšící ve znakovém jazyce bude pokračovat i v dalších letech. V pohádce vystupovalo mnoho nových neslyšících herců, kteří v loňském roce prošli vyhlášeným konkurzem. Ten měl za cíl vytvořit novou databázi talentovaných neslyšících herců.

Pohádka vypráví o tom, co zažily dvě mladé dívky, rozmazlená princezna Mája ze zámku a hodná Maruška z chalupy. Obě dívky se díky kouzlu babky kořenářky ve svých rolích prohodí a musejí po nějakou dobu žít život té druhé, dokud obě nepochopí, že jsou spokojené tam, odkud pochází, a vrátí se zpátky. Pohádka se odehrává v krásných kulisách Průhonického zámku, jeho parku a okolí. Podle ASNEP k úspěchu pohádky přispěly kromě krásného prostředí také vynikající výkony herců v českém znakovém jazyce a velmi pečlivá příprava. Režie se ujal Ivo Macharáček, v hlavní roli vystupuje Monika Goldefusová, dále v pohádce hrají Zlatuše Kurcová, Alan Ptáček, František Půlpán, Jindřich Mikulík, Andrea Krajčíková Kalců, Věra Sagulová, Bohumil Vojtek, Milan Fritz a Michael Veselý.

Vzpomínka na neslyšícího dobrodruha

TEXT: Ivana Hay Tetauerová

FOTO: Petr Herzán a web

Tomáše Mundoka

Dne 11. prosince 2023 podlehl ve věku 41 let zákeřné nemoci světoznámý cestovatel a dobrodruh Tomáš Mundok. Pro komunitu Neslyšících doma i v zahraničí to byl velký šok. Tomáš byl ve světě Neslyšících znám také jako autor knih zaměřených na znaky států a jejich hlavních měst v domorodých znakových jazycích. Celá Tomášova rodina je neslyšící, s manželkou měli dva synky, kteří tak jsou již třetí generací neslyšících. Vyrůstal v Brně, kde chodil na základní školu pro neslyšící v Řečkovicích, a poté absolvoval obor truhlář na učilišti pro neslyšící v Hradci Králové. Kromě záliby v cestování jsme jej znali i díky jeho mezinárodním úspěchům ve světě sportu – věnoval se volejbalu.

O Tomášovi jsme psali v UNII č. 9–10/2022, vedli jsme s ním rozhovor během uměleckého festivalu neslyšících Clin d’Oeil ve francouzské Remeši. Měl zde jako jediný prodávající z ČR stánek se svými knihami a kartičkami, s nimiž slavil globální úspěch a které se zde velmi dobře prodávaly. Tomáš se do podnikání s nimi pustil sám, znaky sbíral celé čtyři roky, než vůbec mohl kartičky a knihy vytvořit. Knihy prodával v angličtině, němčině a francouzštině a kartičky dokonce v šestnácti různých jazycích. Jako první vyrobil v roce 2017

Pohádku můžete zhlédnout na iVysílání České televize s dabingem a skrytými titulky.

kartičky se znaky 230 států. V roce 2022 pak vydal knihy, které obsahovaly dokonce 295 znaků států spolu se znaky jejich hlavních měst. Až když si byl jistý, že s nimi bude mít úspěch i na domácí půdě, nechal je vydat také v češtině. Po čase k sobě do týmu přizval svého kamaráda z dětství Petra Herzána, který se s námi ohlédl za Tomášovými úspěchy:

Jaké jsou tvé vzpomínky na Tomáše?

S Tomášem jsme se znali již z dětství – já jsem chodil do školy pro neslyšící v Ivančicích, Tomáš v Brně. Vídali jsme se ale vždy v pátek, kdy jsem se vracel z internátu do Brna, kde na mne čekali neslyšící kamarádi, se kterými jsme pak společně podnikali různé výpravy. Rád též vzpomínám na společné zážitky ze sportovních her pro neslyšící. Později jsme spolu též cestovali po světě, byli jsme například v Asii, Malajsii, na Filipínách, na deaflympiádě v Taiwanu, na Bali, v Macau atd. Když jsme pak oba založili rodinu, jezdívali jsme na dovolené i se svými manželkami a dětmi. Tomáš byl vždy snaživý, cílevědomý – chtěl něčeho dosáhnout a šel si za tím. Byl poctivý a nevzdával se. Byl spolehlivý, měl plno nápadů, vždy chtěl jít dál a dál, poznávat nové věci, místa, lidi. Neustále něco plánoval – měli jsme v plánu navštívit Afriku, Tanzanii, Zanzibar. Bohužel k tomu již nedošlo. Na dovolenou už jsme my dvě rodiny Herzánových a Mundokových jely bez Tomáše. Bylo to pro nás moc smutné a bolestné. Stále je to pro všechny čerstvé. Tomáše máme všichni hluboko ve svých srdcích a nikdy nezapomeneme.

Jak začala vaše spolupráce?

Tomáš měl již svůj zajetý obchod s kartičkami a knihami. Byly to produkty, které díky své píli sám vyrobil, na vlastní náklady cestoval po světě a natáčel neslyšící obyvatele různých států, kteří mu ukazovali domorodé znaky. On pak videa převedl do QR kódů. Sběr tohoto materiálu mu zabral několik let. Jeho kartičky a knihy jsou nejlepší způsob, jak se znaky států naučit, protože neslyšící mluvčí ČZJ by je mohl různě zkomolit, což samozřejmě nikdo nechce. Později jsem za ním přišel s nápadem, že bychom mohli z těchto materiálů dále těžit a udělat výukové pexeso – na jedné kartičce by byl stát a na druhé příslušné hlavní město a vlajka. Nápad jsme spolu skutečně zrealizovali, a to i v dalších jazycích. Vzájemně jsme si důvěřovali, spolupráce byla bezproblémová a také propagace nám šla dobře. Pro byznys byla velká výhoda, že měl Tomáš kontakty po celém světě. Našli jsme také grafika a vše se krásně rozjelo. Celosvětový zájem neslyšících o naše produkty nás těšil.

Kde si mohou zájemci vaše produkty objednat?

Zájemci si je mohou zakoupit na webových stránkách Topetoys. Jak název e-shopu vznikl? TO je odvozené od

jména Tomáš, PE od mého jména Petr a  toys jsou hračky, které na webu prodáváme.

Co bude s Tomášovými produkty dál?

Díky webovým stránkám se Tomášovy produkty mohou prodávat a vyrábět dál a já se budu snažit naše společné stránky spravovat a rozšiřovat o další nápady a nové produkty. Zákazníci z celého světa si mohou Tomášovy kartičky a knihy nadále objednávat na jeho originálních stránkách www.deafworldsign.com, které jsou v angličtině. S Tomášovou manželkou Hankou tak společně pečujeme o jeho odkaz, který nikdy nezanikne.

Jménem celé naší redakce UNIE vyjadřujeme Tomášově rodině a pozůstalým upřímnou soustrast a děkujeme tobě i celé jeho rodině za vstřícnost a souhlas s rozhovorem a se zveřejněním fotografií.

Topetoys.com

V jednotě je síla

Ve čtvrtek 21. 12. 2023 zasáhla celou společnost, včetně komunity Neslyšících, veliká ztráta způsobená tragickou střelbou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, která v historii nemá obdoby. Celá akademická obec se semkla, aby v této nelehké době podpořila své studenty, vyučující, ale i rodiny obětí a zraněných.

Shodou okolností jsme my, dvě redaktorky časopisu UNIE, též absolventkami FF UK. Eva vystudovala obor Informační služby a knihovnictví, zatímco Iva obor Čeština v komunikaci neslyšících. V této reportáži vám představíme podpůrné aktivity, které byly zorganizovány v reakci na tragickou událost. Protože byl střelbou zasažen i obor Jazyky a komunikace neslyšících (Čeština v komunikaci neslyšících, též zkráceně ČNES, je v současné době názvem studijního programu navazujícího magisterského studia, studijní obor bakalářského studia se jmenuje Jazyky a komunikace neslyšících, tedy JKN, oba jsou zajišťovány Ústavem bohemistiky pro cizince a komunikace neslyšících – pozn. red.), který je jádrem vzdělání našich tlumočníků a lektorů ČZJ, lingvistů nebo učitelů neslyšících dětí, organizace ASNEP cítila nutnost zareagovat a sezvala všechny neslyšící zájemce k neformálnímu setkání, jež jim umožnilo sdílet svůj zármutek, pocity a prožitky v bezpečném prostředí. Setkání se uskutečnilo 4.

TEXT: Eva Vavříková, Ivana Hay Tetauerová

FOTO: Ivana Hay Tetauerová, archiv dotazovaných

1. 2024 ve Skautském institutu v sále Minuta a navazovalo tak na pietní akci Nám, Všem: Pietní průvod a objetí Fildy, kterou uspořádali studenti FF UK. Iva Hay se jako absolventka ČNES setkání pro neslyšící zúčastnila a položila pár otázek jeho organizátorce Tamaře Kováčové, jež v ASNEP vede advokační tým:

Jak vznikla myšlenka uspořádat ve Skautském institutu pod vedením ASNEP tuto do ČZJ tlumočenou aktivitu za účasti krizových interventek?

Vnímali jste to jako potřebu komunity Neslyšících s ohledem na událost, která se jí velmi dotkla, protože mnoho členů komunity i tlumočníků je absolventy, studenty či akademiky oboru JKN/ ČNES na FF UK?

Bezprostředně po prosincových událostech jsme se snažili v situaci zorientovat a zjistit, zda jsou všechny skupiny lidí, na které měl ten hrůzný čin dopad, opečovány. Zjistili jsme,

že péče dostupná je, a za to jsem vděčná, ale cítili jsme, že chybí příležitost pro širší komunitu Neslyšících být v těch těžkých chvílích spolu. Zároveň jsme proto považovali za nutné zajistit bezpečné prostředí tím, že u společného setkání budou přítomni profesionálové, kteří jsou na podporu v těchto situacích trénovaní. Jsem vděčná, že se v tomto ohledu podařila spolupráce s psycholožkou Michaelou Veselou (která již dlouho poskytuje služby neslyšícím) a krizovou interventkou Lucií Salačovou. Zároveň děkuji tlumočnicím, které také byly v náročné situaci schopny rychle reagovat a díky nimž setkání mohlo proběhnout. Účastníci nám po akci říkali, že jim setkání pomohlo s tím, jak se s celou tragédií vyrovnávat. Za ASNEP cítím, že je naší rolí citlivě vnímat situaci a vhodně, včas a profesionálně na ni reagovat a zároveň nedělat něco, co už dobře dělá někdo jiný. Vnímáme současnou situaci, a pokud bude potřeba, jsme připraveni setkání opakovat. Dále za ASNEP usilujeme o to, aby byly alespoň některé weby, které nabízejí informace o duševním zdraví, přístupné i osobám se sluchovým postižením. Pokud postrádáte péči, kterou byste potřebovali, můžete se obrátit i na ASNEP a můžeme vás nasměrovat. Myslím na všechny, na které měl tragický čin dopad, a přeju nám sílu se s ním vyrovnat.

CO ZNAMENÁ KRIZOVÁ INTERVENCE? Jde o formu psychologické pomoci a podpory v případě náročné životní situace, dlouhodobého stresu či po traumatické události. Jejím cílem je zlepšení psychického stavu, zmírnění dopadů tíživé situace a zvládnutí zátěže.

LUCIE SALAČOVÁ

S psycholožkou Michaelou Veselou a krizovou interventkou Lucií Salačovou, které spolupracovaly na podpůrném setkání neslyšících ve Skautském institutu, vedla rozhovor naše redaktorka Eva Vavříková:

Jak se podle vás setkání neslyšící komunity ve Skautském institutu vydařilo? Jaký z toho máte pocit?

Lucie Salačová (LS): Myslím si, že setkání uspořádané ve Skautském institutu 4. 1. 2024 ihned po pietní akci bylo užitečné, a jsem ráda, že jsem mohla být jeho součástí. Za velmi dobrý nápad považuji, že byli přizvaní i studenti střední školy Výmolova. Myslím, že to hlavní, co může v této situaci pomoci, je spolubytí – být spolu a podpořit se při prožívání tohoto neštěstí. Myslím si také, že kromě společného prožívání může pomoci i krátká edukace: co je možné očekávat v prožívání všech, koho tato situace zasáhla, samozřejmě s individuálními rozdíly. Je také dobré takové setkání zakončit závěrečným rituálem. My jsme zvolili možnost napsat vzkaz na malá srdíčka, která byla poté přesunuta na pietní místo.

Michaela Veselá (MV): To, jak se setkání vydařilo, spíš ukáže čas a to, jestli ho jako vydařené budou vnímat i účastníci. Já osobně jsem ze setkání měla dobrý pocit. Naším cílem bylo vytvořit bezpečný prostor pro sdílení. To se myslím, zejména zásluhou kolegyně Lucie Salačové, povedlo. Účastníci mohli mluvit o svých pocitech, představách, obavách, dovolili si dát průchod emocím a zejména pocítili obrovskou sílu sounáležitosti s komunitou. Snažily jsme se normalizovat pocity, které na ně přicházely, vysvětlovat, že je to normální reakce na nenormální situaci.

• krizová interventka, sociální pracovnice a lektorka

• spolupráce s neziskovými organizacemi, které se zaměřují na rodinné a sociální poradenství

• průvodce dětí a rodin, náhradních rodičů

MICHAELA VESELÁ

• psycholožka a psychoterapeutka

• zkušenosti s krizovou intervencí

• rodinná, párová, manželská a individuální terapie

• poradenství v oblasti vzdělávání (školní problémy, výchovné problémy dětí, poruchy učení)

Jak na této akci neslyšící účastníci komunikovali? Byli sdílní, nebo naopak potřebovali povzbudit?

LS: Velmi oceňuji soudržnost komunity lidí se sluchovým znevýhodněním, včetně tlumočníků. Je to opravdu silná komunita. A skláním se před otevřeností všech, kteří na našem setkání promluvili a nebáli se otevřít svá srdce, ukázat své slzy, svůj smutek, svůj způsob prožívání.

MV: Po počátečním ostychu, který prolomila organizátorka z ASNEP Tamara Kováčová, byli neslyšící sdílní. Myslím, že je povzbudilo zejména to, že ostatní prožívají stejné věci, kladou si podobné otázky a mají stejné obavy do budoucna.

Jaký dopad měla podle vašeho názoru proběhlá akce na přítomné? Pomohlo jim to například srovnat si své myšlenky?

LS: To bychom se museli zeptat těch, kdo byli přítomni. Bylo by jistě zajímavé získat od nich zpětnou vazbu.

MV: Doufám, že akce všem účastníkům pomohla v tom, že se za své prožívání nestydí a neviní. Povídali jsme si o pocitech a o výhledu do budoucna, jakým způsobem se lidé s tak obrovskou tragédií vyrovnávají. Také bylo důležité, že zaznělo, že mohou kdykoliv přijít i později, pokud jim bude smutno. Doufám tedy, že vyhledají odbornou pomoc, pokud ji budou potřebovat.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodly nabídnout po tragédii na FF UK krizovou intervenci pro neslyšící?

LS: Krizové intervenci se věnuji přes 20 let. Považuji za svoji povinnost a zároveň profesní čest poskytnout krizo -

vou intervenci tam, kde je o ni zájem, navíc v situaci, kterou nikdo z nás dosud nezažil a která zasáhla tolik lidí. Nedokázala bych sedět doma nebo ve své běžné práci a nic navíc neudělat. A proto jsem uvítala, když mě ke spolupráci přizvala Míša Veselá, která k této komunitě patří. MV: Pokládala jsem to za svou profesní povinnost, navíc jsem před 20 lety Češtinu v komunikaci neslyšících studovala, umím český znakový jazyk. A zcela sobecky to byl můj způsob, jak se s tragédií vyrovnat – být užitečná – myslím, že to většina kolegů měla podobně.

Věděli neslyšící, jak a na koho se po této události obrátit? Jak fungovalo sdílení informací o možnostech poskytování psychologické pomoci?

LS: Myslím, že nabídka pomoci byla dostupná. Kontakty byly známé již od prvního dne. Osobně jsem byla v kontaktu spíš se slyšícími, ale i s neslyšícími – to spíše z řad učitelů.

MV: Někteří se obraceli přímo na mne. Jiní využili toho, že kontakt na mne visí na stránkách Centra Paluba FF UK, věděli o mne i na krizovém chatu FF UK…

Jaká specifika má poskytování psychologické pomoci pro neslyšící? Co takový člověk potřebuje? Můžete z vlastní zkušenosti říci, v čem je tato situace pro neslyšící oproti slyšícím obtížnější?

LS: Nemyslím si, že bych na tuto otázku dokázala dobře odpovědět, protože mám s pomocí neslyšícím jen malou zkušenost. Budu tedy přemýšlet sama za sebe. Tady potřebuji vždy tlumočníka, protože bohužel neovládám znakový jazyk. Jinak je ale pomoc neslyšícímu člověku pro mě stejná, jako když pomáhám slyšícímu člověku. Zajímá mě jeho situace, jeho prožívání, jeho zdroje a jeho podpůrná síť. S čím se potřebuje svěřit a v čem by potřeboval podpořit. A pokud ho můžu podpořit ve víře v naději, že se jeho situace může alespoň trochu zlepšit, považuji to za dobrý výsledek. MV: Hlavním rozdílem je, že psychologů a krizových interventů, kteří s neslyšícími pracují, je žalostně málo. Takže je nutné využívat služeb tlumočníků. Kolegům psychologům, kteří s neslyšícími běžně nepracují, však uniká sociokulturní kontext komunity Neslyšících, který je zejména v terapiích velmi důležitý. Jakým způsobem se odlišuje psychologická

péče neslyšících klientů od těch slyšících, je na dlouhé povídání. Mají na to vliv jak sociokulturní souvislosti (identita, jazyk, životní zkušenosti, případné jazykové bariéry v rodinách, internátní vzdělávání atd.), tak samotné neslyšení a to, že znakový jazyk je vizuálně motorický – stále musím neslyšícího sledovat očima. Nemohu při povídání dělat nic jiného, například psát si zápisky, kreslit, hrát si v terapeutickém pískovišti. Pokud neslyšící klient zavře při relaxaci oči, nemohu ho provázet (musím se s ním domluvit předem). Neslyšící se v komunitě navzájem znají a mají pocit, že se návštěva u psychologa neutají. Já osobně si dělám mezi neslyšícími klienty časový odstup, aby se mezi sebou nepotkali ani v čekárně. Obtížné to bývá i s návaznou péčí, psychodiagnostikou a pobytovou službou. Komplikované pro neslyšící bývá zejména shánění informací, i když v souvislosti s tragédií na FF UK musím velmi pochválit nasazení všech tlumočníků, pro které to bylo velmi emočně náročné, a přesto od začátku fungovali.

Můžete mi prosím popsat, co v této situaci neslyšící nejvíce potřebovali? Pochopení, uznání emocí, uklidnění po šoku nebo třeba společný rozhovor vedoucí k objasnění události?

LS: Také v této otázce nemůžu dobře odpovědět. Nerozlišuji mezi pomocí pro člověka neslyšícího, nebo slyšícího.

MV: Neslyšící potřebovali to, co všichni ostatní – nejprve krizovou intervenci, tedy zejména pochopení, ujištění, možnost být v kontaktu sám se sebou, se svými emocemi, vyplakat se a porozumět pocitům viny, které je zaplavovaly (nejčastěji: proč já jsem přežil/a, proč jsem z toho tak špatný/špatná, když se mi vlastně nic nestalo). Je třeba říct, že tato tragédie zasáhla v podstatě celou společnost, všichni si klademe otázky, proč se to stalo, a zaplavují nás pocity viny z touhy žít dál. Dále bylo těžké se v celé situaci zorientovat, informací bylo málo.

Také pro psychologa to musí být velmi náročné. Jak jste dokázaly zmobilizovat své vnitřní síly, aby vás to nesemlelo? Je potřeba být nad věcí, „vypnout emoce“ a být nápomocný potřebným?

LS: Samozřejmě i já situaci prožívám. Dokážu ale při rozhovoru s člověkem, který potřebuje pomoc, do jisté míry spoluprožívat, ale zároveň si dát pozor, aby moje prožívání nepřeválcovalo prožívání člověka, se kterým mluvím. Snažím se být oporou, tím, kdo člověka podpoří a jeho prožívání unese. Ten, s kým mluvím, může mít prožívání jakéhokoliv druhu, vše je v pořádku, nikoho neposuzuji ani neodsuzuji. Sama mám pak možnost získat podporu od svých kolegů, případně od supervizora, ani já na to nezůstávám sama. MV: Jak jsem říkala na začátku, velmi mi pomáhalo být užitečná ostatním, „něco dělat“. Ale nejvíc mi pomohla supervize a sdílení s kolegy. V neposlední řadě jsem se právě

vrátila ze supervizního setkání párové terapie, kde jsem byla tři dny stranou od světa a řešila jsem úplně jiné příběhy.

Jak při psychologickém sezení probíhá komunikace s neslyšícími klienty? Umíte ČZJ, nebo je potřeba si objednávat tlumočení?

LS: Já vždy potřebuji tlumočníka, bohužel.

MV: Je to individuální. S některými klienty tlumočníka používám, s jinými komunikuji přímo, záleží na klientovi. Potřebuji, aby se klient cítil komfortně a v bezpečí. Znakový jazyk umím, i když produkce je horší než porozumění, není to můj mateřský jazyk.

Obor JKN/ČNES na FF UK studovalo i studuje mnoho našich kolegů z řad tlumočníků ČZJ, učitelů neslyšících i dalších odborníků věnujících se komunitě Neslyšících. Co jim může pomoci s návratem do míst, kde se tragédie udála? Jak to mohou stávající i budoucí studenti zpracovat a překonat?

LS: Z mého pohledu je velmi důležité tohle ošetřit a jsem ráda, že se na to ptáte. Sama za sebe si neumím představit, že by v místnosti, kde se to stalo, dále probíhala výuka. Z mého pohledu by to mohlo být místo pietní. Napadá mě, že by zde mohla být například socha se symboly důležitými pro komunitu Neslyšících. Vysvěcení celého místa zástupci různých církví mi připadá velmi vhodné. Na takové místo by se pak daly i nadále přinášet vzkazy, bylo by možné se zde zastavit, zavzpomínat, zapálit svíčku.

MV: Obávám se, že to bude dlouhý proces. Osobně si myslím, že se běžný studentský život do těch nejpostiženějších míst již nevrátí. Spíš si myslím, že se místnosti stanou místem ztišení, prostorem pro tichou meditaci atd. Určitě by bylo vhodné celou budovu nějak rituálně očistit, jsem si jista, že vedení fakulty tím směrem uvažuje. Důležité však je to, aby mezi studenty a učiteli zůstal pocit sounáležitosti a úzkého propojení, který jim pomůže tuto tragédii překonat.

Mám pocit, že je kolem nás čím dál více negativních událostí a tragédií, ať už u nás, či ve světě. Máte nějaké osvědčené postupy, tipy anebo doporučení, jak negativním zprávám, které se dozvídáme, nepodléhat, jak se pod tíhou toho všeho nezhroutit?

LS: Myslím, že je velmi důležité, abychom si každý hlídali míru toho, jak na sebe necháme negativní zprávy působit. V situaci, kdy nám není dobře, můžeme ovlivnit, zda negativní zprávy z domova či ze světa budeme sledovat, nebo ne. Je třeba vyvažovat požadavky, které na nás okolí klade, a i naše vlastní zdroje toho, co nám dělá radost, co máme rádi, u čeho odpočíváme. Ráda bych upozornila i na to, že pokud jsme otevření a schopní pomáhat druhým, je to

velmi cenné, ale ve chvíli, kdy nám samotným není dobře, nemusíme být neustále nastaveni pro pomoc druhým. Pracovala jsem s lidmi, kteří byli blízkými těch, jichž se tato tragédie dotýkala. Měli dobrou vůli intenzivně pomáhat. Ale po nějakém čase to pro ně bylo psychicky velmi náročné. Je možné a žádoucí stanovit si vlastní míru toho, jak budu pomáhat. Pomoc může v takovém případě být například to, že nejvíce zasaženým donesu uvařené jídlo, ale také to, že jsem „v záloze“.

MV: Vždy je dobré být aktivním členem společnosti, své komunity. Pomáhá být hybatelem, tedy mít pocit, že mohu pozitivně ovlivňovat věci kolem sebe. Že nejsem jen figurkou, které se něco děje. Dále je dobré starat se o své zdroje – o to, co mi dělá dobře, myslet na kamarády, koníčky, rodinu. Přemýšlet o tom, co by mně mohlo udělat v životě radost, a pokud nastane nějaká krize, tak se tímto směrem vydat a opečovávat se. A pokud je to jen trochu možné, vzít si z každé tragédie to dobré. Já osobně mám velikou radost, kolik dobrého se mezi lidmi po tragédii odehrálo – lidé okamžitě začali přispívat na účet. Ti, kteří mohli pomoci, pracovali celé Vánoce bez nároku na honorář. Mezi lidmi byla cítit obrovská sounáležitost a dobrota. To mi dává naději, že svět je dobré místo pro život.

Jak se podle vás lze vypořádat s takovými masovými vraždami, které doposud známe jen ze zahraničí, např. z USA. Člověk by nevěřil, že se něco takového může stát i v relativně bezpečné zemi, jako je ČR.

LS: Všichni jsme mohli být v šoku z toho, co se stalo. Máte pravdu, že tohle by nás nenapadlo. Obávám se, že si budeme muset připustit, že zcela bezpečné místo neexistuje. To ale neznamená, že máme propadnout zoufalství a vždy a všude se bát. Je na místě být opatrný a pozorný k tomu, co se děje kolem nás, ale také pracovat na tom, co pro nás samotné zvyšuje pocit bezpečí, což mohou být i drobnosti. Pro někoho jsou to klíče v kapse, pro jiného čokoláda.

MV: Myslím, že úplně vypořádat se s tím nejde, navždy v nás zůstane vzpomínka a smutek. Ale musíme se s tím naučit žít. Musíme mít důvěru ve společnost, v její ozdravný proces. Řešením není očerňovat všechny držitele zbraní nebo instalovat všude bezpečnostní rámy. Pokud jako společnost zůstaneme ochromeni strachem, tak nemáme v budoucnosti šanci na zlepšení.

Jak se s takovým násilným činem vyrovnat dlouhodobě a je to vůbec možné? Krátce po události na FF UK se o ní hodně mluvilo, což mohlo pomoci. Není to ale naopak něco, co člověka poznamená napořád?

LS: Dlouhodobé vyrovnání se s takovou situací bude zřejmě ovlivněné mírou zasažení a vlastní odolností. Rodiče, přátelé

a další blízcí těch, kteří byli přímými účastníky násilného činu, budou mít jiné způsoby a čas pro vyrovnání se než ti, kdo v ten den shodou okolností nešli do školy. Nedá se říci, že jedni to mají těžší a druzí lehčí. Prožívání a vyrovnávání je u každého člověka unikátní. Pokud by však kohokoliv situace zasáhla dlouhodobě tak, že naruší jeho běžný život a naplňování základních potřeb (nemůže např. spát, jíst, vrací se mu vtíravé myšlenky), je dobré, aby vyhledal odbornou pomoc.

MV: Určitě nás to jako společnost změní, ani není potřeba se chovat, jako by se nic nestalo. Myslím, že se budeme dlouho v souvislosti s událostí scházet, později už jen na různá výročí. Tento krutý čin zasáhl adventní čas a navždy poznamenal Vánoce mnoha lidí. Společnost se bude léčit roky.

Co byste nám doporučily, abychom se událostí na FF UK nenechali zcela pohltit?

LS: Myslím, že je dobré nenařizovat sám sobě, že na to zapomenu, že přece už mám být veselá, ale snažit se najít radost v malých okamžicích, dovolit si prožívat i hezké věci. Neznamená to, že jsme necitliví, ale naopak nabíráme tím síly k tomu, abychom mohli být prospěšní tam, kde je potřeba. Každý pro své prožívání potřebuje jiný čas a jiný způsob. MV: Myslet na budoucnost.

Jak to udělat, abychom dokázali chodit kolem míst, kde se takové násilí odehrálo, beze strachu a kamene v břiše? Budova FF UK je v centru, není možné se tomu vyhnout.

LS: Každý by měl zvolit takovou míru, jaká je pro něj únosná. Myslím si, že i studentům budou nabízeny různé možnosti, jak se s konkrétním místem této události vyrovnat. Důležité jsou i pietní akce, které proběhly např. 4. a 21. ledna. A velmi důležité je nezůstávat na to sám.

MV: Faktem je, že to půjde nejspíše pomalu, že je normální chodit kolem budovy a plakat, později mít stažený žaludek. Časem se to ale zlepší. K tomu pomáhají také akce, které se konají v blízkosti fakulty – od objímání fakulty přes zpívání, odlévání svíček z vosku. Pokud si myslíte, že pro vás cesta na fakultu bude problematická, nestyďte se říci si o pomoc, o doprovod a nemějte velká očekávání. Přijďte, zapalte svíčku, postůjte, poplačte si a jděte domů. Za čas zkuste jít dál, postupně si vaše tělo navykne a vy budete jistější. Je potřeba přijmout, že to bude těžký proces, a je dobré se během něj odměňovat, zajít poté na něco dobrého, popovídat si s kamarády atd. Dopřejte si tolik času, kolik potřebujete. V případě, že vás to bude omezovat v dalším životě nebo ve studiu, je potřeba nestydět se a vyhledat pomoc. My psychologové jsme připravení a víme, že trápení chodí ve vlnách a i lidé, kteří si myslí, že už to mají za sebou, se mohou občas opět propadnout do úzkosti a smutku.

DUŠEVNÍ HYGIENA NESLYŠÍCÍCH:

jak překonávat

zátěžové situace

Odbornice v péči o lidskou duši Lucie Salačová společně s Michaelou Veselou poskytly bezprostředně po tragédii na FF UK psychologickou pomoc neslyšícím, o níž jste si mohli přečíst v předešlém článku. Krizovou intervenci pro neslyšící nabídla také psychoterapeutka SOŇA PROCHÁZKOVÁ , která navazuje na toto téma a přináší odpovědi na otázky s ním spojené. V rozhovoru nám sdělila své zkušenosti s psychologickou péčí a podporou pro neslyšící komunitu.

SOŇA PROCHÁZKOVÁ

• psychoterapie dětí, párů a rodiny

• psychoterapie v kontextu psychosomatických témat

• metodická podpora mateřských a základních škol

• semináře, besedy, meditace a kruhová sdílení

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla nabídnout po tragédii na FF UK krizovou intervenci pro neslyšící?

Vedl mne k tomu samotný fakt tragédie. To, že se stala a v okruhu bylo mnoho neslyšících, což bylo očividné. A také znám mnoho týmů, které s FF UK spolupracují. Vím, že zde neslyšící osoby působí.

Věděli neslyšící, jak a na koho se po této události obrátit?

Jak fungovalo sdílení informací o možnostech poskytování psychologické pomoci?

Obraceli se na mne dle instrukcí, které jsem poskytla na facebookových stránkách. Oslovili mne tedy přímo přes Messenger nebo mé telefonní číslo, pokud jej měli. Ti, co mne znají, mi psali přímo.

Jaká specifika má poskytování psychologické pomoci pro neslyšící?

Co takový člověk potřebuje? Můžete z vlastní zkušenosti říci, v čem je tato situace pro neslyšící oproti slyšícím obtížnější?

Liší se velmi, nejen v tom, že neslyšící komunikují znakovým jazykem, ale hlavně v tom, že si v sobě mnoho neslyšících nese tzv. generační trauma

TEXT: Eva Vavříková

FOTO: z archivu Soni Procházkové

Jak komunikovat s dětmi o stresujících a traumatických událostech?

• Buďte otevření a upřímní.

• Jakkoliv to prožíváte, nebojte se o tom s dětmi mluvit a emoce ukázat.

• Plakat můžete, uvolní to emoce u dítěti.

• Nezahlťte dítě podrobnostmi.

• Mluvte o tom, co se stalo, jasně a srozumitelně.

• Nabídněte dítěti, že může být s vámi a ptát se, na co potřebuje.

• Odpovídejte na to, co víte.

• Nevymýšlejte si.

• Když nevíte, řekněte, že to nevíte.

• Dítě získává více jistoty v těžké situaci, když jste otevření a čitelní.

• Pokud byste nechtěli své emoce ukázat a dítě cítí, že něco není v pohodě, může mu to ublížit ještě více.

menšiny. V tomto případě lze generační trauma vnímat takto: Neslyšící rodiče, kteří byli utlačováni a nerespektováni slyšící osobou v dětství, nemohou často zcela plně ve svém neslyšícím dítěti vypěstovat důvěru ke slyšícím osobám. Tyto jejich neslyšící děti pak mohou mít potíže nejen v adaptaci ve většinové společnosti, ale právě při vytvoření důvěry k slyšícímu odborníkovi, terapeutovi.

Vycházím též z teorie sociokulturního hendikepu a také z vlastních zkušeností. (Sociokulturní hendikep představuje omezení v oblasti získávání zkušeností. Vyplývá z odlišnosti sociální a kulturní příslušnosti, s níž souvisí i získání jiných poznatků, dovedností, rozvoj jiných postojů a očekávání, než jaké mají příslušníci většinové společnosti – pozn. red.) Zde bych ráda ukázala pointu jinakosti, s níž jsem se sama setkala a která je obecně v teorii sociokulturního hendikepu uváděna. Ano, slyšící klient také nedůvěřuje, ale přichází jako slyšící a nezažívá v sobě pocit menšiny, pokud není z jiného státu nebo nemluví jiným jazykem. Logicky jsem během svojí práce do komunity nahlédla a poskytuji psychoterapii i v ČZJ. Vnímám tento počáteční, pro mne již logický odstup a to, že je přirozeným, zdravým rysem neslyšícího v psychoterapii. Zároveň je tu ještě fakt, že slyšící psychoterapeuti hodně pracují s očním kontaktem a mimikou. Ta je u neslyšících mnohdy větší a je nutné ji číst jako součást znakového jazyka, což může být obtížné. Bylo by to na delší vyprávění, pro příklad to stačí. Specifik je opravdu hodně. Vzdělávám o nich například tlumočníky znakového jazyka. Snažím se také o osvětu u slyšících odborníků. Obecně se dá říci, že je fajn znát specifika komunity pro práci s ní. Znám psychoterapeutku z Ruska, která poskytuje parádně psychoterapii menšině mluvící ruským jazykem, a pak také

vím o organizaci Meta, která též síťuje odborníky zaměřující se na menšiny, což je velmi dobrý počin. Avšak ráda bych také podotkla, že neznalost kulturních a jazykových specifik nemusí vždy znamenat sníženou kvalitu poskytované služby. Je to hodně individuální.

Probíhají u vás i nadále terapie neslyšících klientů?

Psychoterapii s neslyšícími dělám již několik let. Nezačalo to událostí. Naopak mnoho neslyšících se mi ozvalo právě proto, že se spolu známe z psychoterapie už z dřívější doby. Někteří mne oslovili poprvé právě po události.

Také pro psychologa to musí být velmi náročné. Jak jste dokázala zmobilizovat své vnitřní síly, aby vás to nesemlelo? Je potřeba být nad věcí, „vypnout emoce“ a být nápomocný potřebným?

Ano, je to velmi náročné. Odpojovat se nechci. Nevím, jak s tím pracují jiní lidé, ale já si v takových situacích zjišťuji, zda budu mít hlavně doma psychickou podporu. Domluvila jsem se s dětmi, že budu pracovat a táta tu bude pro ně. Tedy bez manžela Jirky Procházky bych tuto péči poskytnout nemohla. Pak jsme se domluvili, že Jirka, který také doprovází v poradenství pro komunitu Neslyšících, konzultace poskytovat nebude, že tu bude opravdu jen pro mne a děti. Po první konzultaci jsem to cítila na těle a hodně jsem dělala úlevové techniky, např. meditace, dýchací techniky anebo sprchování studenou vodou. Ale emoce jsem cítila a prožívala. Upravila jsem si denní režim tak, abych to zvládala a emoce šly i ven. Je důležité s tím umět pracovat a vědět, co člověk unese. Pokud bych cítila, že to nezvládnu, nenabízela bych to.

Jak při psychologickém sezení probíhá komunikace s neslyšícími klienty? Umíte ČZJ, nebo je potřeba si objednávat tlumočení?

Komunikuji s nimi přímo v ČZJ. Zatím jsem tlumočníka využít nepotřebovala. Pokud jde o smíšený pár – slyšící s neslyšícím – a je potřeba něco řešit, pak ano. Nebo pokud vedu kurz pro slyšící a neslyšící zároveň. Tam tlumočník vždy je. Konzultace poskytuji online nebo osobně.

Obor ČNES/JKN na FF UK studovalo i studuje mnoho našich kolegů z řad tlumočníků ČZJ, učitelů neslyšících i dalších odborníků věnujících se komunitě Neslyšících. Co jim může pomoci s návratem do míst, kde se tragédie udála? Jak to mohou stávající i budoucí studenti zpracovat a překonat? To, jak si s tím poradili studenti 21. 1. 2024, vlastně měsíc od tragédie, je moc krásný nápad. Zorganizovali akci Pootevření fakulty. Obecně se doporučuje dané místo navštívit opravdu, co nejdříve to jde, a využít u toho například podporu. Vím, že toho dne bylo na místě několik lidí s možností poskytnout psychologickou péči. Lidé se mohou cítit různě, ale vždy se doporučuje s těmito pocity něco dělat, nenechat je v sobě jen uspat. Komunikovat o nich. Co může pomoct nejvíce, je připojit se ke komunitě, se kterou mohu tyto emoce sdílet, nebo opravdu vyhledat odborníka.

Mám pocit, že je kolem nás čím dál více negativních událostí a tragédií, ať už u nás, či ve světě. Máte nějaké osvědčené postupy, tipy anebo doporučení, jak negativním zprávám, které se dozvídáme, nepodléhat, jak se pod tíhou toho všeho nezhroutit?

Důležité je opravdu vyhledat co nejdříve pomoc, nepodcenit to a ošetřit to. Zažili jsme již za dob covidových, že se k nám do ČR dostalo něco, co jsme doposud neznali. Mnoho lidí psychickou pomoc podcenilo, a to nemluvím o dětech. Po skončení opatření se začali lidé hroutit právě proto, že nepřišly žádné návody, jak si pomoci, ale jen strach. To je chyba a z toho bychom se měli poučit. Důležité je zajímat se o to, jak si vyhledat pomoc a co dělat pro své psychické zdraví. Také proto se mnoho psychoterapeutů a poradenských center snaží šířit osvětu o této sebepéči a pomoci. Např. webové portály Terapie.cz nebo Nepanikař.eu či Linka bezpečí. Vše je v psané formě. Jejich návody a články velmi doporučuji. I já se snažím dělat besedy a osvětová videa. Nicméně by to mělo být více podpořeno centrálně, státem. Doufám, že pozitivním dopadem těchto událostí bude uvědomění si důležitosti osvěty!

Jak se s takovým násilným činem vyrovnat dlouhodobě a je to vůbec možné? Krátce po události na FF UK se o ní hodně mluvilo, což mohlo pomoci. Není to ale naopak něco, co člověka poznamená napořád?

Doporučila bych zprávy chvíli prostě vůbec nesledovat. V dnešní době technologií se to na nás hrne ze všech stran. Psychohygiena s technologiemi je velmi důležitá, ale zároveň vědomá věc. Většina z nás je již na technologiích závislá a těžko se odpoutává. Hodně pomáhá nějaká denní rutina, režim či rituály. Za mě je nejlepší zařazovat denně nějakou fyzickou aktivitu či pohyb. Velkou pomocí je opravdu otužování nebo dýchací techniky. K psychickému zdraví velmi pomáhá též strava a zdravé, udržované vztahy. O tom také budeme mluvit letos v dubnu na naší konferenci v Hradci Králové, která bude celá tlumočená do ČZJ. Více informací najdete na odkaze ve QR kódu.

Jak se podle vás lze vypořádat s takovými masovými vraždami, které doposud známe jen ze zahraničí, např. z USA. Člověk by nevěřil, že se něco takového může stát i v relativně bezpečné zemi, jako je ČR.

Člověka poznamená všechno, co prožije, avšak se vším se dá naložit tak, aby to mohl v budoucnu využít pro sebe, svůj růst a přetavit to ve velkou zkušenost, která mu mnohé dala. Lidský mozek, pokud je zdravý, ukládá velmi těžké zážitky selektivně do podvědomí. Pokud se reaguje s pomocí rychle, tak se ukládají jako „ošetřené“. Pokud se uloží jako neošetřené, mají tendenci se ozývat a spustí je třeba i maličkost, která zdánlivě nesouvisí. Člověk je pak zmaten, omráčen, vyčerpává ho to. Nezvládá pak jinak zcela běžné činnosti. Potřebuje se hodně psychicky zotavit, ošetřit a regenerovat. Proto je podstatné, jak o sebe nyní lidé, kteří to prožili, nechají pečovat. Jak jsou naučeni vypnout, šetřit se, říci si o pomoc. To vše bude hrát roli. Čas a pomoc zde hrají tu největší roli.

Co byste nám doporučila, abychom se událostí na FF UK nenechali zcela pohltit?

Pokud se to někoho přímo nedotklo, a přesto ho to pohltilo, pak je důležité opravdu informace nesledovat dopodrobna. Nekoukat na všechna videa, která se začala ihned po události vysílat do médií. Důležité je obklopit se přáteli a sdílet s nimi. Pokud skutečně vnímáme, že nás něco paralyzuje až natolik, že nejsme schopni návratu do našeho běžného života a raději bychom si jen vlezli pod peřinu, tak je potřeba si vyhledat pomoc. Každý z nás by měl mít osvojené nějaké techniky, které ho psychicky osvěží, měli bychom se zabývat tím, co jíme, neb pro pohodu je velmi rozhodující, co jíme. Zároveň je zásadní vřazování pohybu do denní rutiny a setkávání s přáteli. Každému vyhovuje něco jiného a to je v pořádku. Znát se a umět si pomoci aktivně je základ. To bychom měli učit i naše děti.

TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Kristýna Šimralová a facebook Peerka / ZDROJ A INFOGRAFIKA: facebook Peerka

Peerko (čti pírko) představuje iniciativu studentů psychologie z FF UK, kteří mají výcvik v krizové intervenci.

Tato iniciativa vznikla jako reakce na události z 21. prosince 2023. Jejím hlavním cílem je využít získaných dovedností k poskytování podpory akademické komunitě v nadcházejícím období.

Skupina studentů psychologie s výcvikem v krizové intervenci začala s poskytováním peer podpory již krátce po tragických událostech na fakultě. Od ledna byli k dispozici na Palachově náměstí v provizorních budovách, kam se za nimi mohl kdokoliv zastavit na čaj a o čemkoliv si popovídat. Peerko tak pro všechny vytvořilo prostor pro sdílení emocí, myšlenek a prožitků. „Jako spolužáci jsme tu, abychom vás vyslechli a podpořili bez jakéhokoli odsouzení, protože sami procházíme podobnými situacemi.“

Studenty označené plackou Peerka jste možná potkali i na některých spolkových akcích. Měsícem pro fakultu jejich úsilí ale nekončí – jejich cílem je i nadále využívat své dovednosti k podpoře akademické komunity, jejího zotavování a posilování.

V rámci Peerka působí také dobrovolnice Bc. et Bc. Kristýna Šimralová, nedoslýchavá studentka psychologie, která aktivně působí jako peer intervent. V případě potřeby je připravena poskytnout pomoc v ČZJ. Neslyšící zájemci se mohou na ni obrátit tak, že se spojí s Peerkem skrz jejich sociální sítě a domluví si termín; je možné také stavit se za Peerkem na chodbě v hlavní budově FF UK v době, kterou zveřejní na Instagramu ve stories - v případě, že bude přítomna Kristýna, bude do story přidána poznámka, že jsou intervence možné i v ČZJ.

Tým Peerka před první akcí Nám, Všem: Pietní průvod a objetí Fildy

Provizorní budova („buňka“) Peerka na náměstí Jana Palacha

Během měsíce pro fakultu vzniklo

Peerko

Po celý leden byla v návaznosti na tragédii budova FF UK uzavřená. Na náměstí Jana Palacha však byly kolem pietního ohně, který ve dne v noci strážili studenti a zaměstnanci Univerzity Karlovy, postaveny také provizorní prostory, které fungovaly jako deta šované pracoviště fakulty. V rámci akce zvané Měsíc pro fakultu zde probíhaly různé přednášky vyučujících FF UK, workshopy a podpůrné aktivity pro ty, kteří cítili potřebu se s událostmi tímto způsobem vyrovnat.

TEXT: Ivana Hay Tetauerová

FOTO: Ivana Hay Tetauerová, archiv dotazovaných

CO JE KAKOST ČESKÝ?

Květina, která roste hlavně na spáleništích. Když v lese dojde k požáru, který zničí veškerý porost, kakost je úplně první květinou, která v sežehnuté půdě dokáže vyrůst. Byl tak metaforou obnovy akademického života.

Manželé Josef a Martina Koblicovi

Sama jsem měla tu čest být součástí týmu umělecké výroby kakostů. Přinášíme vám rozhovor s koordinátorkou této tvůrčí dílny i s dalšími účastníky:

MgA. Olga Věra Cieslarová, Ph.D. (vyučující na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK)

Jak jste se zapojila do aktivit v rámci Měsíce pro fakultu a co vám toto zapojení přineslo?

Velmi oceňuji vedení FF UK, které ihned po tragédii začalo hledat cesty, jak spustit ozdravný proces, jak navrátit fakultu studentům a pedagogům. Bylo mi ctí, že jsem se na tom spolu s ostatními mohla podílet. Mohli jsme vidět, jak se z hluboce traumatické zkušenosti zároveň rodí pocit sounáležitosti, potřeba aktivně jednat, navracet se k životu. Promýšleli jsme s produkčním týmem, jak oslovit komunitu kolem oboru JKN/ČNES, který byl tak brutálně zasažen. Oslovili jsme studenty a pedagogy oboru a překvapilo mě, když jich pak na naše první setkání opravdu přišlo mnoho. Společně jsme začali vymýšlet, jak tvůrčí dílnu uspořádat. Josef Koblic, výtvarník, jenž má mnoho zkušeností s tvorbou světelných instalací, přišel s nápadem květů kakostu, který roste na spáleništích, a spolu se svou ženou Martinou se pokusil vytvořit prototyp z papíru tak, aby ho mohl vyrobit každý. Účast na dílně byla náramná. Najednou bylo vidět, že se komunita kolem oboru JKN/ČNES začíná dávat dohromady. Některé studentky si ihned rozebraly služby na pomoc Josefovi, natočily důvtipnou videopozvánku v ČZJ (kde se role netradičně prohodily –neslyšící znakuje a zve veřejnost na akci, zatímco vpravo dole je umístěn slyšící tlumočník, který tlumočí z ČZJ do mluvené češtiny – pozn. red.), napekly různé dobroty a hlavně celé čtyři dny společně trávily čas a pomáhaly příchozím s tvořením květin. Chvílemi bylo v té kontejnerové místnosti i několik desítek lidí, kteří stříhali, lepili a tvarovali kakosty. Tvořili, povídali si, byli spolu. Nyní je svítící konstrukce umístěna uvnitř hlavní budovy FF UK.

Josef Koblic (volně tvořící umělec, restaurátor, pedagog, performer)

Kdo vás za účelem aktivit v rámci Měsíce pro fakultu zkontaktoval?

Kontaktovala mě paní Olga Cieslarová s ideou, kterou měli spolu s proděkanem Martinem Pehalem. A to sice vnést do budovy FF UK symbolicky světlo prostřednictvím svítících objektů. Což je technika, kterou se s mojí ženou Martinou Koblic Walterovou dlouhodobě zabýváme, je to naše srdcová technika. Minulý rok jsme ve spolupráci s členy akademického senátu FF pomáhali s happeningy, které měly upozornit na neúnosné podfinancování pedagogů humanitních oborů.

Jak vás napadl právě motiv kakostu?

Motiv kakostu českého nás spolu se ženou napadl jako vhodný symbol nového začátku. Tato konkrétní rostlinka je vzácný kvítek, který vyrůstá na spáleništích a je prvním květem (ačkoli ne první rostlinou), který osidluje bezútěšná místa. Původně jsme uvažovali, zda by se vyrobením šablony nemohla uskutečnit jakási sbírka, např. po základních či středních školách, na výrobu větších květů, které by mohly přivítat studenty FF v budově. Zároveň by byly symbolem společenské podpory a umožnily tak studentům mimo FF nahradit mentální obraz, který teď ve spojitosti s fakultou asi mnozí mají. Ale bylo by to složitější, než se na první pohled zdálo, a po domluvě se studentskými spolky se od toho ustoupilo. Ale nakonec nám dává velký smysl, jakým způsobem se ta idea uplatnila ve spolupráci s obory ČNES a JKN.

Jak jste vnímal zapojení akademické komunity do workshopu?

Přišlo nám, že to byl správný nápad. Myslím, že to umožnilo potkat se a být společně nad něčím, co má vnitřní smysl a zároveň to zprostředkovává to, o co šlo nejvíce – a tím je sdílení. Díky účastníkům workshopu bylo vyrobeno přes 300 květů kakostu.

Umělecké dílny výroby kakostů se zúčastnily i děti absolventů a pracovníků FF UK

Jaký bude další osud z nich vytvořeného objektu?

První myšlenka byla, že vzniknou dva velké listy, na kterých budou jednotlivé květiny, a že takto vzniklé objekty budou zavěšeny pod stropem v chodbách školy. Nakonec se ale přistoupilo ke spojení listů do jednoho objektu z důvodu prozatím snazšího umístění na fakultu. Objekt je nyní umístěn v prvním patře proti schodišti vedle kanceláře paní děkanky.

Bc. Eva Nováková (studentka navazujícího magisterského oboru ČNES a vedoucí týmu studentů JKN a ČNES organizujících workshop výroby kakostů)

S nápadem propojit nás s umělcem Josefem Koblicem a jeho manželkou přišla právě Olga Věra Cieslarová. Koncept a symbolika byly v tu chvíli již vymyšlené a naším úkolem bylo společně přijít na to, jak to celé uchopit, aby nám to všem dávalo smysl. Samotný nápad vytvářet květy kakostu českého –květiny, která přináší život tam, kde na chvíli vyhasl – nás hned od začátku nadchnul. Naším hlavním cílem bylo, aby se do akce mohl zapojit kdokoli. Kromě společného tvoření pro nás byla důležitá i možnost se prostě jen potkat a popovídat si. Pro nás všechny to byla příjemná zkušenost. Přišli za námi lidé, kteří jsou s fakultou v současnosti úzce spojení, ale i ti, kteří už na ní dlouho nestudují. Dorazili naši vyučující i s rodinami, spolužáci napříč ročníky, kamarádi. Jsme vděční každému, kdo se zapojil.

Mgr. Lenka Okrouhlíková, Ph.D. (absolventka oboru ČNES, vyučující oboru JKN/ČNES) Moc ráda jsem se zapojila do umělecké dílny – výroby květů kakostu. Strávila jsem tam dva dny a jedno odpoledne, během kterých přišlo mnoho kolegů z fakulty, současných a bývalých studentů i mých spolužáků. Byla to pro mě doslova kakosterapie, při které jsem si uvědomila, že 25 let soudržnosti všech lidí spojených s Deaf Studies nemůže rozbít ani takto tragická

Tavení svíček před FF UK. Nápad tavení vosku i design konstrukce pietního ohně vzešly od studentů z protější UMPRUM.

událost. Cítím se být součástí toho nádherného, andělského květinového díla, které vystihuje naši nezlomnost a provázanost a vyjadřuje náš smutek nad ztrátou našich blízkých.

Pozadu nezůstali ani samotní umělci z řad neslyšících. Potřebu se umělecky a emocionálně vyjádřit v reakci na tragickou událost na FF UK měl například umělec Alan Ptáček, který se zabývá uměleckými projevy v ČZJ. Jeho báseň v ČZJ s názvem V každém úderu srdce vznikla krátce po tragédii a obletěla internet.

Alan Ptáček (věnuje se uměleckému tlumočení do ČZJ, působí v organizaci KukátkOO)

Co tě inspirovalo ke složení této básně? Jak jsi k ní vybral doprovodnou hudbu a kým byla přeložena do českého jazyka?

Sám jsem byl překvapen, jak moc mne ta nešťastná událost na FF UK zasáhla. Cítil jsem potřebu dát průchod svým emocím tak, jak to umím nejlépe, tedy skrze umělecký projev – básní ve znakovém jazyce. Základem inspirace byla sama událost. Jak všední, bezstarostné lidské životy náhle ukončí neočekávané zlo, které pro sebe na krátkou chvíli uzme veškerou pozornost a při němž nesmyslně zahynou nevinní lidé. Metaforicky jsem znakem hudby ztvárnil ředitelku Ústavu hudební vědy Lenku Hlávkovou, dále pak formou projevu ve znakovém jazyce komunitu Neslyšících a jejich příznivců, tedy i studenty oboru JKN/ČNES, a nakonec jsem psaním ve znakovém jazyce zástupně ztvárnil korektorku Lidových novin Lucii Špindlerovou. Jejich vzácné duše se rozplynuly. Pak už jsem inspiraci čerpal právě ze situací, které jsme mohli sami vidět, ať už na místě, nebo prostřednictvím médií –solidarita, svíčky, smutek a pak už pomaličku se vracející všední život, ovšem s tím, že na některé spolužáky, kamarády, kolegy, partnery či rodiče budeme ve svých srdcích nosit už jen vzpomínky.

Hudbu jako podkres s citem vybrala kolegyně Kateřina Červinková Houšková z KukátkOO z. s., jehož jsem také členem. Na zpracování videa se podílela Kateřina Červinková Houšková spolu se Zuzanou Hájkovou. A samozřejmě tímto děkujeme ČUN Weblíčko za půjčení filmového ateliéru a speciálně Anně Pangrácové za spontánní rychlou spolupráci a technickou pomoc.

Báseň byla vymyšlena a ve finální podobě natočena za méně než 24 hodin díky skvělé souhře všech, kteří se na tom podíleli.

Překlad Alanovy básně z ČZJ do českého jazyka zhotovila Kateřina Červinková Houšková:

V každém úderu srdce

V každém úderu srdce života proud, v každém úderu srdce chce se žitím plout.

Dunění výstřelů, smrtících kulek sled, přestala srdce bít v tom okamžiku hned. Života proud se zastavil, už není dravý. Všichni teď upíráme zrak do středu Prahy. Tam přestala hudba znít a změnila se v prach, tam znakový jazyk vzlyk, zbylo jen táhlé áách, tam myšlenky jasné, nalezená slova, v jediné vteřině ztratila se znova.

Ve středu Prahy teď světla svíček planou, v objetí srdcí našich šeptáme na shledanou.

V každém úderu srdce života proud, v každém úderu srdce chce se žitím plout. Na nebi hvězdy září, tam vaše duše žije, dnes každý úder srdce pro vás tu tiše bije.

Báseň V každém úderu srdce – Bolestná ztráta v ČZJ

Mgr. et Bc. Ivana Hay Tetauerová (neslyšící absolventka oboru ČNES, pedagožka, výtvarnice)

To, co zasáhlo mou alma mater, je pro mne hodně bolestné. O to více, že jsem nejvíce zasažený obor ČNES též vystudovala a působila na něm jako vyučující. Poznatky z tohoto oboru jsou pro mne jádrem mého vzdělání a stále z nich dennodenně čerpám, protože se v komunitě Neslyšících pohybuji v pedagogické sféře. Do učeben ČNES na FF UK jsem brala i své CODA děti v rámci Dětské univerzity, během níž si pod vedením studentů a vyučující Andrey Hudákové mohly procvičit nejen své znalosti ČZJ, ale také vědomosti o komunitě a kultuře Neslyšících a naučily se spoustu dalších věcí i z jiných oblastí. Takže ano, tento obor i celá univerzita jsou s mou rodinou spjaty. I právě proto, že FF UK moje děti znají osobně, jsem je přivedla na uměleckou dílnu, kde se mohly zapojit i s dalšími dětmi absolventů nebo vyučujících ČNES do výroby kakostů.

Podpůrné aktivity organizované v rámci Měsíce pro fakultu nám alespoň částečně pomohly překonat náš šok z události, která se naší komunity Neslyšících bohužel velmi úzce dotýká a bude nás bolet ještě dlouho, ne-li navždy. Každý v těchto chvílích dělá pro komunitu, co sám umí a dokáže, snaží se přiložit ruku k dílu a pomoci i jen maličkostí. Ze setkání ve Skautském institutu jsem odcházela s tím, že by si náš maličký obor zasloužil symbolický výtvor, který by vystihoval to, co cítím. Obor Jazyky a komunikace neslyšících byl střelbou zasažen nejvíce. Mnoha mladým a nadšeným studentům, kteří se rozhodli zasvětit svá vysokoškolská studijní léta znakovému jazyku s vizí, že se z nich stanou tlumočníci, možná i lingvisté či učitelé neslyšících dětí, byla tato možnost upřena, tato budoucnost ukradena. A my, komunita Neslyšících, truchlíme pro ty nádherné mladé duše, které v český znakový jazyk tak věřily.

Protože jsem výtvarnice, nakreslila jsem na památku zesnulých symbolický obrázek truchlícího znakujícího andělíčka. Na jeho pravém křídle je vlajka Neslyšících, která byla schválena na loňském kongresu WFD (Světová federace neslyšících) v Jižní Koreji. Jejím autorem je francouzský hluchoslepý umělec Arnaud Balard. A na levém křídle, samozřejmě, naše státní vlajka, vlajka České republiky, země, která se 21. 12. 2023 alespoň na chvíli v solidaritě semkla. Oba symboly vyjadřují mou hlavní myšlenku – spjatost s oborem Čeština v komunikaci neslyšících.

Mgr. Lucie Sedláčková Půlpánová (neslyšící absolventka oboru ČNES, nyní lektorka ČZJ tamtéž, věnuje se uměleckým překladům písní do ČZJ)

Na internetu jsi též sdílela báseň v ČZJ, k níž tě inspirovaly psané verše. Jak tě událost na FF ovlivnila?

Na FF UK pracuji již delší dobu jako lektorka ČZJ pro studenty prvního a druhého ročníku. V den tragédie jsme si s mými novými studenty, s nimiž jsem se od října setkávala při výuce ČZJ takřka dennodenně, říkali, že se uvidíme v lednu, kdy nás čekal test. Poslední hodinu v roce jsme měli laděnou vánočně, i témata se točila kolem Vánoc a dárků

a zároveň jsme symbolicky opakovali probranou látku. Ani v nejhorším snu by mne nenapadlo, že se v lednu s některými z nich již nesetkám. Je to strašný pocit a nedá se vyjádřit slovy. V ten den jsem odcházela z fakulty jen krátce před tragédií, protože jsem měla v plánu ještě dokoupit pár dárků pro rodinu. Z komunikace s kolegy jsem se pak dozvěděla, co se na fakultě děje, a až později, s odstupem dní jsem zjistila, že ročník, který vyučuji, byl zasažen nejvíce. Nevyučuji přímo v té místnosti, ale i tak mne to strašně zasáhlo. Mše v katedrále svatého Víta mi moc pomohla s tím, abych se postupně s touto tragédií uměla vyrovnat. Přeživší jsem též navštívila v nemocnici, i když jsem si zprvu nebyla tímto krokem jistá, ale pak jsem nelitovala, protože jsem viděla, že mají radost, že na ně i jako vyučující myslím. Také jsem studentům doporučila, aby mysleli na svou budoucnost, na své koníčky, a radovali se z maličkostí. Jsem ráda, že FFUK na své studenty myslí a že jim byla nabídnuta kromě psychologické pomoci i možnost výuky online. Věřím, že se vše vrátí do svých kolejí a fakulta bude nadále žít, přestože nám bude tento tragický den nadále připomínat. E-mailem mi od známého přišla krásná báseň od autora Jeana-Marca Bernarda s názvem Osviť nás, kterou jsem si se zájmem přečetla. Říkala jsem si, že bych se o ni v ČZJ ráda podělila i s ostatními a s pozůstalými. Její text zněl: Osviť nás, zchátralé a plané

Posilni nás a vyhosti

Z mdlých srdcí teskno úzkosti, Kéž zase nadšení v nás plane!

Leč mrtvým, co spí v závějích Písku či hlíny udusané, Klid nevýslovný dopřej, Pane, Zasloužil si ho každý z nich

Mgr. Radka Nováková (neslyšící absolventka oboru ČNES, vyučující oboru JKN/ČNES)

Filozofická fakulta je místem, se kterým jsem spjata již plno let, přesněji od roku 1998, kdy jsem zde začala studovat obor ČNES a po jeho absolvování jsem na něm začala učit. Tragédie byla pro mne velkým šokem, velmi mne zasáhl fakt, že jsem doposud věřila, že jde o bezpečné místo, kde se nám nemůže nic stát. Nejhorší bylo zjištění, že se tragédie udála v učebně, kde vyučuji, na místě mně blízkém. Nedá se to popsat. Potěšilo mne však, že se akademická komunita uměla vzchopit, dostalo se nám náležité podpory, psychologické péče, sounáležitosti, studenti i kolegové se rádi setkávali. Svorně jsme cítili, jak si vážíme toho, že tu můžeme být pro sebe navzájem. Na další semestr se po té nevítané pauze těším, ale bude to již z poloviny opravdu jiné. Předpokládám, že místnost, kde budeme vyučovat, bude jiná, neumím si představit, co přesně nás čeká. Studenty z prvního ročníku jsem ještě neučila, čeká mne to až v novém semestru. Jistě budou nadále potřebovat podporu a specifický přístup s ohledem na to, co prožili. Vím, že to bude náročné, ale věřím, že bude zase dobře a že to společně

zvládneme. Musíme to nějakým způsobem překonat. Pokud bychom se drželi stále zpátky, nedosáhli bychom ničeho. Věřím, že naše „filda“ zůstane silná, ničím nezlomená a my se budeme vzájemně podporovat.

prof. PhDr. Alena Macurová, CSc., (vyučující oboru JKN/ČNES, stála za jeho založením v roce 1998)

K onomu předvánočnímu čtvrtku bych se slovem vracela jen nerada, i když ani naši studenti, ani já to, co jsme zažili, z paměti vymazat nedokážeme. V paměti bychom ale myslím měli uchovat také to, co přišlo ve dnech, týdnech a měsících „poté“, co potvrdilo soudržnost všech, co se s naším oborem setkali a setkávají – současných i někdejších vyučujících a dalších kolegů, studentů, absolventů. Květiny a kytičky, obrázky, pozdravné dopisnice… Maily, SMS zprávy a telefonáty jako výraz starosti o zdraví, soucítění, podpory. Milá slova. To všechno pomáhalo a pomáhá vracet se k tomu, čím člověk byl před 21. 12. 2023. Všem ze srdce děkuju – moc mě potěšilo, že lidi, které jsem na své cestě naším oborem potkala, jsou tu i pro mne.

Jan Wirth (neslyšící lektor ČZJ na oboru JKN/ ČNES)

To, co se na naší fakultě událo, je pro mne stále nestravitelné. Byli to moji studenti, nováčkové, které jsem učil od října až do toho osudného prosince. O to je to vše horší, protože jsem je tak dobře osobně znal, a nyní již nejsou mezi námi. Vím, že se takové tragédie stávají například v USA, ale že se totéž stane na naší fakultě a v naší třídě, to by mne ani v tom nejhorším snu nenapadlo. Jsem samozřejmě moc vděčný za možnost využití psychologické podpory, pomohla mi utišit mé rozjitřené emoce a šok z toho, že tomu čelíme i my. Nyní začíná nový semestr a naše výuka bude probíhat v náhradních prostorách na Senovážném náměstí. Nadále budu vyučovat ostatní ročníky. Zasažený ročník čekají změny, někteří studenti se výuky zúčastní prezenčně, někteří online. Pozitivní je to, že se studenti na výuku těší, mají motivaci. Všichni se musíme snažit tento hrůzný zážitek překonat, přijmout jej a fungovat dál. Doufám, že budeme všichni na nový semestr dobře psychicky připraveni a nenecháme se tím vším zlomit. Stále můžeme využívat služby psychoterapeutické podpory pro studenty a zaměstnance FF UK a zároveň vnímám, že je důležitá podpora i doma ze strany našich rodin.

Mgr. Radka Stará (tlumočnice do/z ČZJ působící na oboru JKN/ČNES, absolventka oboru ČNES) Bylo to pro mne hodně bolestné. Už proto, že jsme s manželem na fakultě zaměstnaní oba. Manžel pracuje na germanistice, věnuje se staroseverskému jazyku a mytologii. V době útoku zrovna vyučoval na fakultě. Já sama jsem z FF UK odešla o půl jedné, ze třídy, jež byla o hodinu a půl později zasažena masivní střelbou.

FF UK. Hlavně ta vedená metodou EMDR, při nichž se pracovalo s tělem. Všem psychologům a krizovým interventům bych ráda poděkovala, odvedli velký kus práce. Podle mne u mnohých z nás zabránili vzniku či přenášení traumatu.

Co se týče návratu na fakultu, zasažený ročník bude mít v novém semestru výuku částečně online. Předpokládá se, že někteří studenti budou mít studium komplikované kvůli psychickým či fyzickým obtížím. Povzbuzující pro mne bylo přátelské setkání se studenty FF UK, které jsme uspořádaly s kolegyní tlumočnicí Klárou Herčíkovou v klubovně v Radlicích. Studenti drželi při sobě a sdíleli své pocity o tom, jak jsou pro ně FF i komunita Neslyšících důležité.

Povzbudivé byly také reakce komunity Neslyšících. Neslyšící přišli i na pietní akce, podpořili nás i FF. Cítíme, že je pro neslyšící náš obor důležitý a že se jich dotýká, co se

Noční hlídka u ohně

Bc. et Bc. Kristýna Šimralová (nedoslýchavá absolventka oboru ČNES, studentka oboru psychologie) se s námi v reportáži psané formou deníku podělila o své prožitky při zapojení se do podpůrných i uměleckých aktivit v rámci Měsíce pro fakultu:

4. ledna – Nám, Všem: průvod a objetí fakulty. Rektorka a děkanka měly proslov ze Stavovského divadla. Pak jsme šli k Palachovi, kde jsme se dělili a objali fakultu. Stáli jsme pod naší učebnou. Šlo také o zahájení Měsíce pro fakultu, byl tam zapálen oheň apod. Chodila tam slečna, která rozdávala jeřáby pro štěstí.

11. ledna jsem měla hlídku u ohně. Než jsem zahojila sama sebe, háčkovala jsem ve velkém srdíčka, které si mohl

kdokoliv, kdo přišel na buňku Peerka, vzít. K srdíčkům jsme měli aromaoleje, které se do srdíčka daly nakapat. Lidé z toho byli nadšení, srdíčka se vedle jeřábů stala ikonou, rozdalo se jich přes 200. Srdíčka háčkuju i dál, ale už k tomu dělám i jiné věci.

21. ledna jsem byla na pootevření fakulty. S Honzou Wirthem jsme si odlili vosk, šli jsme rozbít několik svíček na UMPRUM a pak jsme šli dovnitř FF UK. Pootevření bylo moc fajn. Alan Ptáček tam přednášel svou báseň v ČZJ, na hlavní chodbě se hrálo na kytary a společně zpívalo. Mohli jsme si tam vzít placky s fakultou.

23. ledna jsem v Modrém sále vedla workshop háčkování. Přišlo cca 20 lidí, všichni se naučili alespoň základy, někdo si odnesl i vlastní háčkované srdíčko.

Origami jeřáb pro štěstí

nám stalo, a to nám též dává sílu vše překonat a jít dál. Pro studenty je nyní klíčové přijetí, pochopení a zároveň i návrat ke studijním povinnostem a důslednost vyučujících. Úlevy ve studiu jsou důležité, ale je potřeba mít i nějaké termíny, povinnosti a úkoly, jinak se člověk úplně rozplyne ve svých myšlenkách. Je čas vrátit se k běžnému životu se vzpomínkami na ty, kteří už tu s námi být nemohou.

Mgr. Milan Fritz (neslyšící absolvent ČNES, lektor ČZJ na oboru JKN/ČNES)

Pro mne byla prosincová tragédie na fakultě velký šok. Studenty, jichž se tragédie dotkla nejvíce, jsem pár dní předtím poznal při suplování za jednu z kolegyň. Mé emoce byly ještě o to silnější, že mi před rokem také ve vánočním období zemřela maminka. Upřímně musím říci, že jsem byl

Háčkované srdíčko z workshopu

z toho všeho zoufalý a neubránil jsem se ani pláči. Nejvíce mi pomohla skupinová terapie, zjistil jsem, že v tom se svými emocemi nejsem sám a že to mnozí vnímají podobně jako já. Každý se s tou událostí vyrovnává svým způsobem. Do hlavní budovy FF UK se však zatím vracet nechci, požádal jsem o možnost vyučovat v novém semestru v jiných prostorách a bylo mi vyhověno, za což jsem moc rád. Ke zmírnění bolesti mi velmi pomáhá být se svou rodinou, setkávat se a sdílet svůj pohled na událost se svými kolegy, studenty. Je lepší bolest ventilovat než ji držet v sobě a trápit se. Jsem tím, co se stalo, zdrcený. Událost mi zlomila srdce, stále nemohu uvěřit tomu, že se někteří studenti mezi nás v novém semestru již nevrátí.

Od čtvrtka 25. ledna jsem byla jako služba za Peerko (Studentská psychologická pomoc) na výrobě kakostů. Kdyby bylo potřeba, byla jsem připravena poskytnout pomoc i v ČZJ. Na výrobě jsem byla od čtvrtka až do neděle po celou dobu. Měla jsem tedy šanci sledovat, jak objekt roste, jak přibývají květiny. Byla to nádherná akce.

V pondělí 29. ledna jsem měla službu za Peerko, ale do našeho „buňkového království“ přijel vzácný host – pan prezident Petr Pavel. Byla přítomna i rektorka a děkanka a další vysoce postavení lidé. Probíhala tam neoficiální debata o tom, co bude dál, pak následovalo hodně děkování a shrnutí toho, co máme za sebou. Pan prezident pak na instagramu ocenil jmenovitě Peerko a obecně všechny, kdo se podíleli na tom, abychom neklesli, ale naopak stoupali výš a mohli se zotavit.

Alan Ptáček a jeho umělecký projev v ČZJ v den pootevření fakulty

Kakosty vytvořené na společné umělecké dílně

Večer pak proběhlo kytarohraní u ohně, abychom se s ním mohli postupně rozloučit. Byl to zajímavý kontrast –u ohně se zpívaly klasické trampské písničky a v pozadí stálo Rudolfinum, král vážné hudby.

30. ledna byl závěr všeho. V jednu hodinu jsme šli na koncert do Rudolfina – měli jsme lístky zdarma, účastnili se i členové složek zasahujících 21. prosince, dobrovolníci, vyučující, studenti. Hrál se Mahler.

Pak jsme si mohli hodit do ohně vzpomínkové dřívko nebo vzkaz. Hodně jsem den předtím přemýšlela, jak to pojmu – jestli tak, že spaluji to zlé, nebo že jde o oheň přání, které se spálením vyplní. Pojala jsem to jako oheň přání a hodila tam, co bych si přála dál. A také jako oheň díků, takže jsem děkovala za vše, co se událo, abychom se dali dohromady.

Děkovala jsem také Fildě, že je v tom s námi.

V kavárně dříve pracoval i vedoucí olomoucké Unie neslyšících Pavel Pastrnek. „Byla to krásná práce, měl jsem čistou hlavu,“ vzpomíná dnes od stolu v kanceláři

Vidět člověka

Pomohou na úřadech, ale i u lékaře. Všude tam, kde je dobrá komunikace základem úspěchu. Sociální pracovníci a tlumočníci českého znakového jazyka, cenní pomocníci nejen pro neslyšící seniory. Jak tato jejich služba funguje? Navštívili jsme Oblastní unii neslyšících v Olomouci.

TEXT A FOTO: Karolína Peroutková

„Poskytujeme typy služeb jako sociální aktivizaci, sociální rehabilitaci, odborné sociální poradenství a tlumočení,“ upřesňuje sociální pracovnice a tlumočnice Michaela Hudcová. Podle ní jde spíše o doprovázení klienta, pomoc spočívá v usnadnění komunikace, předávání informací. A také v povzbuzení, aby při často náročné komunikaci s úředníky neslyšící poznal, že i on se zvládne orientovat v problematice a dobře se domluvit.

Hovoříme spolu v příjemném prostředí kavárny v ústředí olomoucké Oblastní unie neslyšících, poté co právě dokončila schůzku s panem Tomášem, jedním ze svých klientů. Pomáhá

mu při vyřizování nejrůznějších příspěvků a podpor, hlavně na úřadě práce. Pan Tomáš doplňuje, že by ocenil, kdyby lidé na úřadech a vedoucích pozicích měli větší ochotu porozumět lidem se sluchovými vadami. I když bydlí v Olomouci, nemohl tady sehnat práci, proto dojíždí až do vzdálenějšího Uherského Hradiště. Pracuje v automobilovém průmyslu, ve výrobě. V práci je spokojený, ale přece jen by ocenil, kdyby mu cesta do zaměstnání netrvala tak dlouho. Fakt, že neslyšící lidé mají kvůli nejrůznějším předsudkům jen málo šancí najít zaměstnání, potvrzuje i předseda olomoucké Unie Pavel Pastrnek.

Pan Tomáš při schůzce s tlumočnicí olomoucké Unie neslyšících Michaelou Hudcovou

V přívětivé kavárně olomoucké Unie pracuje i laskavá paní Pavlína, manželka pana Tomáše

CHYBÍ CHUŤ NÁM NASLOUCHAT

„Důležité je tvořit vazby,“ znakuje pan Pastrnek. „Slyšící se nesmí bát neslyšícího, nesmí se bát komunikace. Slyšící lidé jsou ale většinou vylekaní, spíše couvají, než aby hledali způsob, jak může vzájemná spolupráce fungovat. Komunikovat se přece dá mnoha způsoby, ne jen mluvenou řečí. Často se setkáváme také s tím,“ dodává ještě pan Pastrnek, „že slyšící zaměstnavatel po jedné špatné zkušenosti s neslyšícím pracovníkem už mylně získá dojem, že tato spolupráce není možná. A dopředu se už pak k dalším podobným možnostem staví zamítavě.“

„Já bych chtěl jednou pracovat jako řidič kamionu,“ sní pan Tomáš v kavárně Unie. Říká o sobě, že rád cestuje a poznává nová místa. Ale on, stejně jako ostatní neslyšící naráží na malou ochotu ze strany slyšících. „Právě proto tvoříme takový most mezi neslyšícími a slyšícími,“ vysvětluje ještě tlumočnice Michaela Hudcová. Co přesně by ale slyšící měli změnit, aby se neslyšící cítili nejen na úřadech a při jednání lépe?

„Ochota komunikovat ze strany slyšícího je důležitá,“ reaguje hned paní Michaela, „a vstřícnost a zájem o druhého. Prostě vidět člověka, a ne problém.“

Nakonec mě zajímá, jak ji samotnou tato práce obohacuje. „Dozvídám se spoustu nových věcí,“ s úsměvem odpovídá paní Michaela. „Dostanu se na místa, kam bych se normálně nedostala. Třeba na operační sál, kde jsem stála vedle klienta při operaci jeho ruky. Vzpomínám si i na jiného svého klienta, který potřeboval také pomoci při komunikaci s lékařem. Navštěvoval jej sice dříve s maminkou, ale stěžoval si, že tato vazba nefunguje. Maminka nepředávala všechny informace, které potřeboval vědět, spíše jejich domluva probíhala formou ‚já to všechno vyřídím, pak ti něco řeknu‘. Maminka zkrátka (v dobré víře) řešila vše za něj. I lékař z toho byl nešťastný. Ale když jsem tam pak začala docházet, klient začal být spokojený. Pochvaloval si komunikaci, ocenil, jak lehce se najednou dokáže s druhým domluvit.

To jsou momenty, kdy vnímám, že naše práce má smysl, že opravdu někomu pomáháme.“

Ať máte tak velkou radost, jako má Bůh z vás

TEXT A FOTO: Karolína Peroutková

Ke dvojí radosti se sešli neslyšící katolíci: uctění jejich oblíbeného světce a představení nové knihy rozhovorů Našel jsem poklad. Dne 20. ledna tak v pražském kostele Panny Marie Královny míru na Lhotce společně odhalili relikviář s ostatky světce Filipa Smaldoneho a představili knihu, ve které čtrnáct neslyšících věřících popisuje svou cestu k Bohu.

Slavnostní mši celebroval biskup Zdeněk Wasserbauer spolu s knězem Stanisławem Górou, duchovním pastýřem této farnosti. K oncelebroval také P. Mariusz Kuzniar, vedoucí katechetické sekce ČBK. Po slavení liturgie byl věřícím představen nový relikviář s ostatky světce Filipa Smaldoneho. Relikviář je zvláštní schránka, která je speciálně vyrobena k úschově materiálních ostatků světce. „Otec Stašek“, jak je kněz Stanisław svými farníky nazýván, připomněl:

Italský světec Filip Smaldone, který žil na přelomu 18. a 19. století a jako kněz se věnoval neslyšícím lidem, může být pro nás velkou výzvou. Proč? Pomoc těm, kteří neslyšeli, byla tenkrát velmi náročná. Církev jej nepodporovala, byl na svou pastoraci sám. Chtěl proto odejít, toužil odcestovat na misie do Číny. Ale jeho zpovědník mu moudře poradil: vrať se. On tak učinil, čelil všem problémům a našel sílu jít dál. Stal se dokonce odborníkem na práci s neslyšícími, byl delegován na mezinárodní kongres učitelů neslyšících. A jeho životní motto znělo: Nemůžeš učit, když nemiluješ.

KRÁSNÁ SCHRÁNKA OTMARA OLIVY

Relikviář umělecky zpracoval známý akademický sochař Otmar Oliva, který se specializuje na tvorbu liturgických předmětů a úpravu chrámových prostor. Toto zpracování bylo možné díky sponzorskému daru, jehož donátor si přál zůstat v utajení. Otec Stašek jej ale pozval dopředu před ostatní a srdečně mu poděkoval vřelým objetím (viz fotografie). Ostatky svatého Filipa Smaldoneho, které dostalo společenství pražských neslyšících katolíků na mezinárodním setkání neslyšících katolíků v Polsku, byly totiž doposud uschovány v provizorní schráně.

SLUNEČNICE JAKO PODOBENSTVÍ I PODĚKOVÁNÍ

Biskup Zdeněk Wasserbauer ve své promluvě zmínil slunečnice jako symbolický příklad našeho možného obrácení se ke světlu jako obrazu Božímu. A neplánovaně byl pak celý kostel zaplaven slunečnicemi. Přitom šlo o náhodu: tuto krásnou květinu dostali všichni ti, kteří se podíleli na vzniku jedinečné knihy Našel jsem poklad. Rozhovory jsou vedeny jak s Čechy, tak s lidmi jiných národností. U každého rozhovoru v knize je QR kód, tedy odkaz na jeho videoverzi v českém znakovém jazyce. U cizinců jsou odkazy dva, jak na video v českém znakovém jazyce, tak na druhé v mezinárodním znakovém systému.

Na přední obálce je fotka znakujících rukou, které zobrazují znak Ježíše. Zadní obálka je naopak ozdobena snímkem rozevřených dlaní, které symbolizují otevřenost. Na závěr setkání biskup Wasserbauer knihu požehnal. Nejprve ale vysvětlil:

„Když něco žehnáme, znamená to, že prosíme Boha, aby toto dílo přineslo co nejlepší plody. Aby tato kniha mnoho lidí povzbudila, posílila a přinesla světlo do jejich života.“

Za vydáním knihy stojí společenství Efcharisto, vydalo ji nakladatelství Triton v roce 2024. Cena knihy je zhruba 170 korun a k dostání je ve farnosti pražských neslyšících katolíků. Knihu lze objednat také prostřednictvím emailu: cizkova.farnost.neslysicich@gmail.com.

„Ať máte tak velkou radost, jako má Bůh z vás,“ těmito slovy nakonec otec Stašek zakončil setkání a všechny přítomné pozval k závěrečnému slavnostnímu přípitku a pohoštění v přilehlých prostorách kostela.

Pastorační asistentka Jana Čížková představuje knihu také pomocí promítání prezentace na velké plátno

Všichni autoři jednotlivých příspěvků dostali slunečnici jako velké poděkování

Žofie Záveská, která také pomáhala s překladem z českého znakového jazyka do psané češtiny, přijela i s dětmi

Sponzor, který nechtěl být viděn

Otec Stašek sice znakový jazyk neumí, ale s komunikací mu pomáhá tlumočnice Romana Petráňová

Krásný relikviář zhotovil Otmar Oliva

Raději pracuji u zvířat než ve fabrice

TEXT: Klára Zaoralová / ZDROJ A FOTO: Lukáš Baborský, archiv rodiny Pochopových

S Lukášem se známe již z dob našeho studia na vysoké škole v Brně. Už tehdy mne zaujala jeho velká vášeň pro zvířata. Jednou mě Lukáš poprosil, jestli bych na týden nepohlídala jeho fenečku Miki, sama jsem také velký milovník zvířátek. Po zkušenosti s hlídáním jsem hned jela do psího útulku a našla jsem tam neskutečně skvělou psí holku Sáru. Už je to 16 let, co jsem si ji přivezla domů. Pojďme se Lukáše zeptat, jak to s jeho zálibou vypadá dnes a čemu se momentálně věnuje.

Lukáši, jsem vděčná za to, že mám díky tobě Sáru. Představ si, žije až dodnes. V roce 2008 jsi měl nejen fenku Miki, ale i velkého strakatého králíčka. Později sis pořídil další drobounkou fenku Patti. Zajímalo by mě, jestli se tvoje zvířecí rodinka za ty roky ještě více rozrostla.

Cože, Sára ještě žije? To je let, už jí musí být sedmnáct! Miki je bohužel už tři roky za duhovým mostem a ani králíka již nemám. Kromě Patti mám ještě Tonyho, psa rasy komondor, kříženku Bellu, dvě kočky, slepičky, krůty a perličky.

Proč ses rozhodl chovat zrovna drůbež?

Protože chov drůbeže mě baví, je to můj koníček. Vajíčka jsou jen příjemným bonusem. Nechovám ptactvo, abych jej prodával, ale když mám velký přebytek vajec, jdou na prodej.

Kde bydlíš a kam dojíždíš do práce?

Zatím bydlím na vesnici, 12 kilometrů od Mohelnice v Olomouckém kraji. Do práce dojíždím nebo jezdím na kole, někdy jdu i pěšky, podle nálady, pracuji u koní jen pár kilometrů odtud. Jednou týdně také jezdím do Olomouce učit znakový jazyk v OUN Olomouc (zkr. pro Oblastní unii neslyšících Olomouc – pozn. red.)

Práce s koňmi musí být náročná. Kam za nimi dojíždíš a co přesně je tvou pracovní náplní?

Náročná je hlavně proto, že se o koně musí člověk starat po celý rok, v podstatě nonstop a za každého počasí, ať je vedro, mráz, vítr, či déšť. Od roku 2019 pracuji v neziskové organizaci jménem Ryzáček ve vesnici Vyšehorky, šest kilometrů od Mohelnice. Tato organizace je přednostně zaměřená na hipoterapii. Nabízí také individuální psychoterapie u koní pod vedením zkušené lektorky či kroužky pro milovníky koní, kam většinou chodí děvčata. V létě pak pořádá tábory pro děti. A abych nezapomněl, ještě tam funguje tzv. AJJK, což je zkratka pro Ahoj, já jsem kůň. Je to zážitkový program zaměřený na seznámení předškolních dětí s koňmi, jejich potřebami a prostředím. Děti si vyzkouší základní péči o koně a prožijí s nimi nevšední zážitky prostřednictvím zajímavých aktivit. V Ryzáčku se zatím starám o pět koní, kydám hnůj, uklízím jejich okolí, vodím koně ven, čistím je a krmím.

Na to všechno jsi sám? A na koni jezdíš?

Nejsem, sám bych to nezvládl, o koně se staráme celkem v sedmi lidech, střídáme se podle směn. Pracuji některé dny v týdnu, většinou o víkendu. Sám na koni nejezdím, jsem jen cvičitel. Koně lonžuji, přes den je doprovázím do ohrady a na noc je pouštím na pastvinu. Taky s nimi na vodítku chodím na procházky do přírody, aby si na okolní svět zvykli a nic je neplašilo. Vysvětlím, jak to funguje. Naši koně jsou určeni k hipoterapii, já je cvičím, aby poznávali pořád nové a nové věci a ničeho se nelekli. Důležité je, aby jim doteky nebyly cizí

HIPOTERAPIE

• Název hipoterapie pochází z řeckých slov hippos (kůň) a  therapein (ošetření nemoci).

• Jde o fyzioterapeutickou metodu využívající k terapii koně, přesněji pohyb jeho hřbetu při chůzi.

• Pohyb hřbetu koně stimuluje centrální nervovou soustavu, zlepšuje koordinaci pohybů, stabilitu, zvyšuje celkovou pohyblivost. Dochází při něm k uvolnění ztuhlého svalstva, stimulaci dýchacích svalů (léčba astmatu).

• V minulosti byla nejvíc využívána v Německu, pak v Rakousku a Švýcarsku.

• Česká hiporehabilitační společnost (ČHS) byla založena v roce 1991.

• Doporučená délka terapie se pohybuje v rozmezí od 15 do 20 minut 2–3× týdně po dobu 2–3 měsíců.

a přijímali je v pohodě, aby zvládali veškeré situace, včetně stresových. Rád bych na koni i jezdil, ale nemám nikoho, kdo by mě to naučil. S jízdou na koni to není tak, že když se to člověk naučí, tak už to prostě umí. I profesionálové občas potřebují trenéra, aby je upozornil na chyby. Chce to více času, pravidelné tréninky a dohled, abych nedělal chyby, ale já na to bohužel moc času nemám. Ale neřeším to, jsem spokojený s tím, jak to je teď, a neměnil bych.

Podělíš se s námi o své zážitky u koní? (Zamýšlí se) Třeba jeden z koní měl koliku (bolest břicha s původem ve střevech – pozn. red.). Aby se mu od velké bolesti ulevilo, musí kůň pořád chodit, být v pohybu. Střídali jsme se a hodně dlouho ho vodili. Trochu to pomohlo, ale

i tak jsme ho museli odvézt k veterináři. Měl skříplá střeva a musel na operaci. Taky nemůžu zapomenout na jednoho koně, který měl bolavou nohu. Ulevoval jí, aby si odpočinul, ale namohl si tak druhou, zdravou nohu, protože ji přetěžoval. Koně spí vestoje, nelehnou si jako psi a jiná zvířata. Snažili jsme se, aby měl co nejlepší péči, doplňovali jsme mu vitaminy, léky a chodívali jsme spolu na procházky. Bohužel je kůň velké a těžké zvíře a bolestí obou nohou příliš trpěl. Diagnóza zněla: artróza. Nakonec bylo nutné ho uspat. Bylo mi ho moc líto. Jindy si jiný kůň z ničeho nic venku o ohradu poranil hruď, byla to dlouhá a ošklivá krvavá rána. Hledali jsme, kde se mu to stalo, a nakonec jsme na to přišli – u jednoho sloupku u plotu se povolil hřebík a kůň se o něj otřel a ošklivě poranil.

Byl chov zvířat vždy tvým snem?

Ano. Zvířata mě zajímala už odmala. Nejraději mám hospodářská zvířata. Pravdou je, že jsem koně dřív moc nemusel, ale jak jsem s nimi začal pracovat, začalo se to ve mně probouzet a vytvořil jsem si k nim vztah. Vlastního koníka bych ale mít nechtěl, protože péče o ně je oproti psům nebo drůbeži mnohem náročnější. Kdybych měl vhodný pozemek, pořídil bych si spíše kozy nebo krávy pro mléko. Teď už ale vím, že bych kvůli svým závazkům a časové kapacitě větší zvířata nechtěl. Rád bych cestoval, jezdil za kulturou a věnoval se jiným věcem a unavuje mě, že musím neustále myslet na zvířata, aby nestrádala. Jsem na ně totiž úplně sám.

Zanechal jsi vysokoškolského studia, aby ses mohl věnovat zvířatům. Co jsi poté dělal? Jaký obor jsi studoval? Neuvažuješ o tom, vystudovat třeba ošetřovatelství nebo podobný obor?

Nedokončil jsem dvě studia – na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity jsem studoval obor Biologie a na pedagogické fakultě stejné univerzity obor Přírodopis a výchova ke

zdraví se zaměřením na vzdělávání. Kvůli svému hendikepu jsem ale ke studiu ztratil motivaci a s ohledem na budoucnost mi to přestalo dávat smysl. Po zanechání studia jsem pracoval v Zoo Chleby u Nymburka. Byl jsem tam rok a rád bych tam i zůstal, ale změnila se situace, která mě donutila se odstěhovat. Od té doby žiji u Mohelnice. Co se týče studia ošetřovatelství, tak třeba u Ryzáčka doklad o vzdělání nepožadují, proto o tom neuvažuji. Brzy se ale budu opět stěhovat, budu muset Ryzáčka opustit a najít si novou práci poblíž nového bydliště. Co mě tam čeká, vůbec netuším. Jsem ale člověk, který bere změny v klidu, co přijde, to přijde.

Ty se budeš stěhovat? A proč? Vždyť vypadáš spokojeně. A svá zvířátka si vezmeš s sebou? Stěhuji se z osobních důvodů. Život je změna. Neboj, zvířátka beru s sebou, ale víc už jich neplánuji. Místo toho se chci starat o orchideje, sukulenty a různé druhy cibulovin. I to je moje hobby.

Je ještě něco dalšího, co tě baví? Máš nějaký další koníček?

Kromě péče o zvířata a pěstování rostlin moc rád chodím do sauny. Je to pro mě obrovský relax. Za pandemie covidu, když byla zavedena proticovidová opatření a zavřely se všechny kavárny, obchody, výstavy, sauny, mi to moc chybělo. Péče o zvířata a ještě práce u koní jsou náročné a čas od času prostě potřebuji vypnout. Trochu pomohlo, když jsem mohl jezdit do Olomouce, kde jsem měl online výuku, učím ZJ. Alespoň trochu mi prospěla změna prostředí, jinak bych se zbláznil. Proto mi saunování hodně pomáhá. Nechtěl bych tu covidovou dobu se všemi opatřeními a omezeními znovu zažít. Taky moc rád maluji obrazy, bavilo mě to už na základní škole. Pak jsem na nějaký čas přestal a více jsem se malování začal opět věnovat díky antistresovým malbám. Maluji podle své fantazie, vyjadřuji na papíře to, co zrovna v tu chvíli cítím.

Lukáš, Patti (na klíně) a Bella Jedna z pravidelných procházek

K tématu hipoterapie vám přinášíme i krátký příběh neslyšících rodičů Petra a Bohdany Pochopových a jejich dcery Leony (19), vozíčkářky s dětskou mozkovou obrnou. Leonka se do svých sedmi let nepravidelně účastnila hipoterapie v Majetíně díky středisku Tamtam. Pak přešla na základní školu a díky podpoře od pojišťovny dojížděla jednou ročně do lázní v Boskovicích, kde se hipoterapie také účastnila. Nyní na hipoterapii dochází dvakrát měsíčně, hradíme ji sami a trvá dvacet minut. Již čtvrtým rokem jsme členy organizace Velvet smile. Posílají nám informace o tom, co se kde pořádá, a některých akcí se rádi účastníme.

Začátky byly těžké, Leona na koni jen ležela na břiše hlavou směrem k jeho zadku a při jeho chůzi se postupně uvolňovala. Z obou stran ji vždy někdo musel držet, aby nespadla. V patnácti letech začala na koni jezdit vsedě s fyzioterapeutkou za zády, která ji přidržovala. Pomáhala jí hlavně s oblastí kyčlí, páteře a s držením rovnováhy. Nyní už Leona jezdí na koni úplně sama, jen ji musíme jistit, kdyby náhodou ještě ztratila rovnováhu. Jezdí moc ráda a my jsme také rádi, hodně jí to pomohlo. O Ryzáčku (nezisková organizace věnující se hipoterapii, viz výše – pozn. red.) víme, ale bohužel je tam moc dlouhá čekací listina.

Chov slepiček Lukáše baví

Sára a Miki

TEXT: Jan Panský / ILUSTRACE: vygenerováno pomocí Dall-E

Ze snění ji vytrhl dotek teplé dlaně na jejím rameni. Chtěla ještě chvíli snít, o hřejivém písku, o letním vánku… ale nelekla se. Otočila se a uviděla tvář svého otce, jak se nad ní starostlivě sklání. „Tak tady jsi. Pojď, půjdeme za Sýkorovými odvedle.“ Ale Elize se moc nechtělo. „Musím tam jít taky?“ „A proč bys nemohla?“ opáčil otec. „Víš, Delfína…“ Otec se zamračil, ale jen na chvíli. Spočítal si dvě a dvě – a to mu šlo, počítat. „Zase jste se pohádaly?“ řekl se zdviženým obočím. „Jo,“ mávla rukou Eliza. „Ale už přece nejste malé holky. Snad to dokážete urovnat. Nebo se pletu?“ „Ne. Nějak to zvládnu,“ povzdechla si Eliza. Otec vyšel ze dveří a Eliza se naposledy podívala z okna.

Tak moc chtěla být jako ostatní dívky. Nebo aspoň aby se jí ostatní nesmály. Když byla menší, bylo to horší. Nebo vlastně nebylo? Dřív se jí posmívaly, požďuchovaly ji a ukazovaly si na ni. Eliza jen málokdy rozuměla tomu, co říkají, ale věděla, že to není nic lichotivého, spíš naopak. Ostatním dívkám stačilo zakrýt si ústa dlaní – a byla v pasti. V pasti, ze které nebylo úniku, nebylo, nebylo…

O chvíli později už dorazili k Sýkorovým. Otec donesl trochu chlebu, který ráno upekl. Byla přece sobota. U Sýkorových už bylo prostřeno, polévka na stole voněla. Otec i Eliza se posadili ke stolu, Delfína mezitím nakrájela donesený chléb

na úhledné plátky a mohlo se obědvat. Když byly polévkové misky prázdné, dal se otec více do řeči s panem Sýkorou. Eliza moc nesledovala, o čem se baví, ale podle gestikulace obou usoudila, že nejspíš mají na mysli opravu střechy u Sýkorů. Její otec, šikovný se dřevem, mohl být hodně ku pomoci a mít tak zároveň dost práce na léto. A to by znamenalo, že budou mít ještě nějakou dobu co jíst.

Eliza zvedla oči a všimla si, že ji Delfína sleduje. Jejich pohledy se střetly a Delfína jím odmítala uhnout. Eliza oční souboj prohrála, ale využila tohoto momentu k navázání kontaktu. Mávla na Delfínu a vyslovila pár slov. Delfína přimhouřila oči a přišla blíž. „Neslyším tě. Naši tátové jsou trochu hlučnější, a ty tu takhle špitáš.“ „Promiň. Vlastně…“ Eliza se zarazila. To Delfína by se měla omlouvat jí, ne naopak! Pořád se cítila zrazeně, když si vzpomněla, že byla obětí jejich vtipu, zatímco ostatní děvčata se jen bavila. „Hele, to s tou moukou. Ono to nakonec bylo docela legrační, ale mohla jsi mi to říct dřív.“ Úšklebek Delfíny se proměnil v soucitný výraz, nebo to tak alespoň vypadalo. Nebo možná jen Delfína zkoumá její reakci, jako kdyby hledala něco hlubšího? „No jo. Promiň. Byl to blbý vtípek. Já jen myslela, že…“

Delfína se snažila vyčíst něco z Elizina výrazu, ale viděla jen, jak ji její oči vybízí k pokračování. „Prostě s moukou na obličeji toho člověk moc nevidí, no. Mohl by třeba slyšet, ale to by nebylo to samé.“ „Slyšet?“ „Jasně, že vrže prkno, na kterém je pytel mouky. Že vrže, jak se naklání těsně předtím, než na tebe spadl ten pytel. Myslely jsme, že to třeba uvidíš, že jsi rychlejší.“ Tohle Elizu zabolelo. Vždyť je rychlejší než všechny dohromady. Vrzání prkna si na druhou stranu oproti ostatním může jen představovat. Nebo ho cítit, když na něm stojí. Ale když je nad ní? A když to opravdu nečeká? „Hele, prostě to byl blbý vtípek. Můžem to tak brát?“ řekla po chvíli Delfína. Pokračování příště

Pozvánka na VIII. setkání neslyšících pedagogů a lektorů ČZJ

Výbor Asociace neslyšících pedagogů a lektorů ČZJ (ANEPL) ve složení Veronika Rafflerová, Žaneta Petraturová, Kateřina Klofáčová, Robert Milíč a Ivana Hay Tetauerová vás srdečně zve na v pořadí již osmé národní setkání neslyšících pedagogů a lektorů ČZJ.

Setkání se bude konat v sobotu 6. dubna 2024 v Praze. Přivítáme zde vzácnou návštěvu – tři neslyšící přednášející, z toho dva dokonce ze zahraničí. Přednášky zahraničních lektorů budou vedeny v mezinárodním znakovém systému a překládány do českého znakového jazyka. Na programu budou též volby nového výboru ANEPL, který by měl nahradit stávající výbor, jenž je ve funkci s menšími obměnami již od roku 2016, kdy byla ANEPL založena.

A O ČEM PLÁNOVANÉ PŘEDNÁŠKY BUDOU? Prvním přednášejícím nebude nikdo jiný než náš lektor Petr Vysuček , který všechny přítomné zasvětí do vděčného a velmi užitečného tématu „Specifické znaky v českém znakovém jazyce a jejich užití v praxi“. Během této přednášky koncipované jako workshop se dozvíte, zda specifické znaky opravdu znáte, umíte je používat a hlavně vyučovat. Zjistíte také něco více o jejich typech, významech, správném užití apod. Důležité je umět zařadit specifické znaky do správné skupiny. Někdy si ani sami

TEXT: Ivana Hay Tetauerová / GRAFIKA: facebook ANEPL

lektoři nejsou jisti tím, zda mohou ten či onen znak v dané situaci použít. Petr vám vysvětlí, podle čeho se při výběru znaků řídit a hlavně jak je máte učit. Máme při jejich výuce používat věty, slova, nebo hesla? Kdy přesně je můžeme začít studenty učit? Kdy to pro ně ještě bude moc těžké a kdy už je naopak pozdě? Mají mladí budoucí tlumočníci znát všechny specifické znaky? Kdy se je mají naučit? To vše jsou otázky, na něž budete společně během workshopu hledat odpovědi.

Z daleké Velké Británie nás navštíví akademik Robert Adam, který si připraví prezentaci na téma „Mohou kurzy znakového jazyka skutečně znakový jazyk naučit?“

Tato prezentace kriticky posoudí, zda jsou současné jazykové osnovy a kurzy vhodné pro výuku znakových jazyků i ve vztahu k aspektům kultury a historie neslyšících. Diskuse má za cíl podnítit učitele a odborníky k přemýšlení o tom, zda stávající osnovy a univerzitní kurzy účinně pokrývají jak jazyk, tak i bohaté kulturní a historické aspekty komunity Neslyšících. Prostřednictvím těchto konverzací můžeme najít způsoby, jak dosáhnout zlepšení, prozkoumávat nové vyučovací metody a zajistit, aby vzdělávání v oblasti znakového jazyka bylo komplexní, inkluzivní a splňovalo měnící se potřeby komunit Neslyšících po celém světě.

Posledním přednášejícím bude lektor Damian Rzeźniczak z Polska. Vystoupí se svým pří spěvkem na téma „Jak přetvořit nápad v reálné výukové materiály“

Tato prezentace se zaměří na proces transformace nápadů na výukové materiály pro znakový jazyk a představí kroky vedoucí od konceptu k jeho realizaci. Klíčovým bodem bude zdůraznění významu výukových materiálů, které jsou zásadní pro efektivní vzdělávání různorodých skupin – od dětí a mládeže po dospělé, bez ohledu na to, zda jsou neslyšící, nebo slyšící. Účastníci se mohou těšit na praktické rady, které jim pomohou vlastní nápady úspěšně převést do praxe.

Na setkání se můžete přihlásit prostřednictvím formuláře, který najdete na facebooku nebo instagramu ANEPL. Zde naleznete i podrobnější informace o ceně a celodenním vzdělávacím programu. Těšíme se na vás!

TEXT A FOTO: Jan Semerád

Curling aneb šachy na ledě

Někteří čtenáři si možná pamatují, že jsme v časopise UNIE rozhovor s neslyšícími curlery již měli. Tým se ale za ty roky proměnil, zlepšil, posunul a jeho členové spolu začali i pravidelně trénovat. A proto jsme se rozhodli naše curlery opět navštívit na jejich pravidelném tréninku v curlingové hale na Praze-Zbraslavi. Měli jsme tu možnost potkat i jejich slyšícího trenéra Petra Dáňu.

Ten se kvůli trénování neslyšícího týmu rozhodl začít se učit znakový jazyk, aby se s hráči mohl co nejlépe domluvit. Trénink probíhal ve velmi příjemné atmosféře a podařilo se nám vyzpovídat jak trenéra, tak i některé hráče.

Kdy vznikl první curlingový klub neslyšících v ČR? Mohou hrát v týmu ženy i muži dohromady?

První curlingový tým neslyšících vznikl v rámci klubu I.PSKN na jaře roku 2019. Myšlenka založit tým neslyšících curlerů se však datuje již do roku 2014, ovšem zrealizovat ji bylo možné až díky podpoře sportu zdravotně postižených ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy v roce 2019. O rok později byla zprovozněna curlingová hala v Brně a díky tomu mohl vzniknout také tým v klubu SKN Brno.

Pro zajímavost: když v roce 2022 slavil I.PSKN výročí 100 let od svého založení, uspořádal náš klub také úspěšný mezinárodní curlingový turnaj neslyšících. Přitom jsme se

dozvěděli, že to byl historicky první mezinárodní klubový turnaj neslyšících v Evropě. Nějaké turnaje již dříve v Evropě proběhly, ale byly na úrovni reprezentací.

Standardně jsou týmy dle pohlaví rozdělené na muže a ženy, je to tak i u nás, ale existuje také kategorie smíšených dvojic, kde mohou hrát muž a žena spolu, a mix, kde hrají dvě ženy a dva muži. U nás v Česku je hodně známý slyšící manželský pár, manželé Paulovi, kteří se dostali i na olympiádu.

U neslyšících již proběhla v Praze dvě mistrovství ČR v curlingu smíšených dvojic. Neslyšících curlerek je v ČR méně než curlerů, a tak se počet smíšených dvojic odvíjí od jejich časových možností. V roce 2022 se mistrovství ČR

Zahájení tréninku na ledě

Metařky Magda J. a Eva B. zametají pod kamenem

zúčastnily čtyři dvojice a o rok později tři dvojice. Neslyšící curleři se při trénincích zaměřují na hru ve čtyřčlenném týmu. Proto jsou zatím české curlingové turnaje neslyšících ve smíšených dvojicích spíše ojedinělé.

Kolik je v ČR celkem curlingových klubů neslyšících a jaké to jsou?

V Česku existují celkem dva oficiální curlingové kluby neslyšících: my, I.PSKN Praha, a SKN Brno. V Praze jsou dva týmy, mužský a ženský, v Brně jsou to jen muži. Potkáváme se na mistrovství České republiky, které se koná většinou buď v Praze, nebo v Brně.

Adam K. a Lukáš M. při skipování

Kolik máte přihlášených neslyšících hráčů a hráček?

V Praze máme oficiálně pět neslyšících curlerek, jsou to Eva Nováková, Magda Jandusová, Eva Bystroňová, Tereza Švarcová a Marcela Eichenbergerová. Od ledna 2024 si curling poprvé vyzkoušely dvě nové zájemkyně, a tak se uvidí, jestli to některou z nich zaujme natolik, aby základnu rozšířila.

V mužském týmu je celkem pět hráčů: Ladislav Bystroň, Adam Kubánek, Lukáš Murín, Tomáš Kulda a Miloslav Mantlík. Také u nich si curling vyzkoušel jeden nováček. Budeme doufat, že se k nám též připojí.

Daří se vám nabírat nováčky?

Není to nijak systematické, je to spíše o náhodě, když některý z hráčů přitáhne kamaráda. Poslední dobou se k nám přidalo

dost mladších neslyšících hráčů a hráček, takže to vypadá nadějně. Maximální počet hráčů v týmu je osm, šest hráčů je ideál, čtyři hráči se jakžtakž dají. Je to hlavně kvůli případnému střídání, kdyby nějaký hráč nemohl jet na zápas. Sezona trvá osm měsíců od září do dubna. Ligové zápasy se hrají o víkendech v Praze a v Brně. Hodně hráčů a hráček má už svoje rodiny a s dětmi to není vždy úplně nejjednodušší skloubit, když některé onemocní a tak podobně. Další nováčci jsou ale samozřejmě kdykoli vítáni.

Zhodnotili byste nějak svůj posun za uplynulé roky od našeho posledního rozhovoru?

Je tam viditelný posun a zlepšení, já jako trenér s týmem pracuji už pátou sezonu. Neslyšící zahraniční týmy jsme schopní pravidelně porážet. Problém je v tom, že naše potenciální členská základna není tak velká, když to porovnáme třeba s Kanadou, kde je jeden a půl milionu registrovaných curlerů, zatímco v Česku jich je sotva pár stovek a neslyšících je logicky ještě méně. Proto jsme rádi za každého zájemce, se kterým můžeme pracovat.

Hrajete curlingovou ligu, jak se do ní můžou týmy připojit? Co všechno je pro to potřeba?

Na prvním místě je potřeba mít připravený a složený tým. Optimálně aspoň šest hráčů. U slyšících týmů se to dělá různě. Občas se jednotlivec připojí do již vytvořeného a týmu, u nás v Centru Třešňovka to děláme tak, že nabíráme větší skupiny a z nich po nějakém čase poskládáme tým z těch, kteří o to mají opravdový zájem. Pro neslyšící je samozřejmě jednodušší se přidat do jednoho z už existujících týmů, ať už v Praze, nebo v Brně. Curlingové dráhy jsou totiž v celém Česku jen tři, jedna v Brně v areálu Zbrojovky Brno a dvě v Praze na Roztylech a na Zbraslavi. Těch míst a časových možností k trénování tudíž moc není. Sice se trénuje také na hokejových ledových plochách, ale to není ono. Nově vytvořený tým se pak musí registrovat v curlingovém klubu a zaplatit registraci do divize, to je celkem 13 tisíc Kč na tým na sezonu. Kdo se v curlingu chce zlepšovat, tak samozřejmě potřebuje i místo, kde trénovat, a trenéra a to je dalších několik tisíc. Součástí pronájmu plochy jsou i curlingové kameny, které má každá hala vlastní. Každý hráč má pak většinou vlastní curlingové koště, ale dají se i půjčit. Samozřejmostí je teplé oblečení, přece jen je to zimní sport na ledu, a speciální boty, které mají jednu podrážku klouzavou a druhou protiskluzovou (pro začátečníky stačí obyčejná sálová obuv – pozn. red.).

Stručně řečeno, pro to, začít hrát curling, stačí chuť, čas, finance na základní vybavení, halu a registraci týmu. Do nejnižší ligy se může připojit kdokoli, aktuálně jsou divize dvě a uvažuje se z kapacitních důvodů o rozšíření na tři.

Metení kamene v podání mužů

Jakou úroveň ligy hrajete? Jste spokojení s aktuálním výkonem týmu v lize?

Ženský tým hraje nejnižší úroveň v Česku – divizi. Následuje první liga a extraliga. Do divize jsme s ženským týmem poprvé nastoupili v sezoně 2020/2021. Ženy sice skončily poslední, ale na to, že to byly jejich první dvě sezony, tak to bylo to byl docela dobrý výsledek. V letošní sezoně jsou zatím na sedmém místě tabulky z celkových jedenácti týmů. Bohužel se nám nepodařilo probojovat se do první poloviny pořadí, kde se bojuje o postup do první ligy, ale je to na dobré cestě. Naším cílem pro příští sezonu je dostat se do první poloviny, abychom mohli bojovat o postup, a v ideálním případě bychom samozřejmě chtěli postoupit, ale není na to třeba spěchat, jsou tam týmy lepší než my a každý posun beru jako úspěch. Některá děvčata hrají teprve rok nebo dva a zatím se ještě mají co učit.

Máte v týmu během zápasu rozdělené role?

V curlingu se hraje ve čtyřčlenných týmech, nejdůležitější osobou je skip. Skip je hráč, který stojí v cílovém kruhu a určuje taktiku zápasu neboli určuje, kam mají ostatní hráči házet své kameny. Dále je tu viceskip, který zastupuje v cílovém kruhu skipa, když je skip na řadě se svým hodem. Hráči jsou seřazeni od jedničky do čtyřky a v tomto pořadí postupně hází své kameny. Skip je většinou čtyřka, protože háže ty nejtěžší kameny na konci zápasu, kdy už jde o každý lépe umístěný kámen.

Taktika během zápasu je důležitá, připravujete se na konkrétní zápasy, nebo máte spíše obecnou přípravu?

Zatím jsou naši hráči v té fázi, kde se ještě učíme jednotlivé herní situace, jak správně vyrážet kameny, jak správně hodit, jak správně zametat. Pro skipy je důležité i to, aby správně vnímali hozený kámen a dokázali řídit metaře tak, aby kámen doklouzal na nejlepší místo v kruhu či správně trefil potřebný kámen a vyrazil ho nebo posunul, kam je třeba. Příprava na konkrétní zápasy se běžně dělá, ale zatím ještě nejsme na takové úrovni, aby to mělo smysl. Věřím ale, že časem se do této fáze dostaneme. Na technice pracujeme pořád a nováčci samozřejmě začínají od nuly. Ženy jsou na tom momentálně trošku lépe než muži. Naše nejzkušenější hráčky se curlingu věnují už pátým rokem.

Jaký byl zatím váš nejtěžší či nejpovedenější zápas?

Eva Nováková: Já mám asi stále v paměti maďarský curlingový turnaj pro neslyšící v Budapešti. Náš tým byl jediný složený čistě z žen. Vzpomínám konkrétně na mač proti mužům z Itálie, kteří byli horkokrevné nátury. Podobně to prožívali i naši trenéři, jak italský, tak i ten náš. Byl to vyrovnaný boj plný emocí, který jsme nakonec vyhrály.

Odhazování kamene

Ladislav Bystroň: Za sebe za nejpovedenější považuji náš zápas v rámci Mezinárodního turnaje neslyšících v Praze proti německým hráčům z Mnichova, kteří na rozdíl od nás hrají již dlouhou dobu. Velmi vyrovnaný zápas až do konce jsme nakonec vyhráli.

Jaký je váš nejlepší zážitek z curlingu?

Eva Bystroňová: Jestli nejlepší, to nedokážu říct, ale opravdu nezapomenutelný zážitek jsme měly v Maďarsku, protože tamní curlingový led na dráze nebyl rovný, ale trošku nakloněný. Hrály jsme proti maďarským hráčům, kteří to věděli a přizpůsobovali tomu svoje hody kamenů. Dávalo jim to samozřejmě výhodu. Dokázaly jsme se z toho ale poučit, ledu jsme se přizpůsobily a další týmy jsme porazily.

Můžete říct tři slova, kterými byste popsali curling?

Eva Bystroňová: Šachy, led, zima – šachy, protože když jsem curling poprvé viděla, tak mi to přišlo jako hra, u které se musí přemýšlet.

Eva Nováková: Kameny, tým a rovnováha. I ve WhatsAppu má curlingový kámen své emoji, z čehož mám radost! Curling nelze hrát bez týmu a rovnováha je potřeba jak při postoji během odhodu kamene, tak i obecně v týmu, aby všichni spolupracovali a dobře komunikovali.

Lukáš Jandus Murín: Hra na ledu, úsměvy, tým. Miloslav Mantlík: Šestnáct kamenů, osm hráčů, jeden duch curlingu.

Ladislav Bystroň: Ladnost, napětí, legrace.

Děkujeme našim curlerům za příjemně strávený trénink a rozhovor a přejeme jim do budoucna hodně štěstí. Pokud byste si chtěli připomenout starší rozhovor a článek, najdete je v číslech 1–2/2021 a 1–2/2022.

Evropský pohár neslyšících v alpském lyžování

ZDROJ: web Evropského poháru, sekce výsledků

Kdy: 12.–14. 1.

Kde: Tulfes, Rakousko V lednu a začátkem února se konala obě kola Evropského poháru neslyšících v alpském lyžování. První kolo proběhlo 12.–14. 1. v městečku Tulfes poblíž Innsbrucku v Rakousku. Konaly se zde celkem čtyři závody. Klání se zúčastnilo 15 žen a 33 mužů. České barvy zde hájili Jiří Hartig a Matěj Ponocný ze Skivela Olomouc a Jakub Raška z SKN Brno. Nejlépe se dařilo dlouholetému reprezentantovi ČR Jiřímu Hartigovi, který nasbíral výborná umístění.

Výsledky:

Superobří slalom:

1. Luxcey Thomas (FRA)

2. Hartig Jiří (CZE)

3. Lebelhuber Christoph (AUT)

13. Ponocný Matěj (CZE)

14. Raška Jakub (CZE)

Alpská kombinace:

1. Hartig Jiří (CZE)

2. Luxcey Thomas (FRA)

3. Lebelhuber Christoph (AUT)

11. Ponocný Matěj (CZE)

14. Raška Jakub (CZE)

Kdy: 3.–5. 2.

Obří slalom:

1. Luxcey Thomas (FRA)

2. Hartig Jiří (CZE)

3. Rehle Marco (GER)

14. Ponocný Matěj (CZE)

19. Raška Jakub (CZE)

Slalom:

1. Hartig Jiří (CZE)

2. Lebelhuber Christoph (AUT)

3. Eberle Luca (GER)

8. Ponocný Matěj (CZE)

14. Raška Jakub (CZE)

Druhé kolo se uskutečnilo 3.–5. 2. v Mýtě pod Ďumbierom na Slovensku. Do městečka v Banskobystrickém kraji dorazilo celkem 26 sportovců, za Česko znovu Jiří Hartig, Matěj Ponocný a Jakub Raška. Na programu byly poněkud netradičně dva obří slalomy a dva slalomy.

Výsledky:

Obří slalom I:

1. Lebelhuber Christoph (AUT)

2. Lukaszyk Bruno (POL)

3. Hartig Jiří (CZE)

9. Ponocný Matěj (CZE)

10. Raška Jakub (CZE)

Obří slalom II:

1. Hartig Jiří (CZE)

2. Lebelhuber Christoph (AUT)

3. Pristač David (SVK)

9. Ponocný Matěj (CZE)

10. Raška Jakub (CZE)

Slalom I:

1. Hartig Jiří (CZE)

2. Lukaszyk Bruno (POL)

3. Rehle Marco (GER)

6. Ponocný Matěj (CZE)

7. Raška Jakub (CZE)

Slalom II:

1. Hartig Jiří (CZE)

2. Lukaszyk Bruno (POL)

3. Pristač David (SVK)

8. Ponocný Matěj (CZE)

9. Raška Jakub (CZE)

Celostátní republiková schůze STK fotbalu a ČDV

TEXT: Jan Panský

V sobotu 20. ledna proběhla celostátní republiková schůze STK fotbalu a ČDV. Mezi diskutovanými tématy byla deaflympiáda, FSN (Fotbalová soutěž neslyšících – pozn. red.), ženský fotbal a budoucnost mládeže ČR. Na schůzi se hod-

MČR ve futsalu

ZDROJ: fb stránky Czech Deaf Fotbal

Kdy: 20.–21. 1. 2024

Kde: TJ Bohemians, Praha 10

Kategorie: Žáci

Výsledky:

1.

notil uplynulý rok 2023 z hlediska turnajů, výsledků, týmů i individualit, nejvíce prostoru bylo věnováno proběhlému MS ve futsalu v Brazílii. Poté byl čas na téma budoucnosti a plánů na rok 2024, co se týče soustředění, turnajů, deadlinů přihlášek. Probíralo se také vyšší zapojení mládeže nejen do fotbalu a futsalu, ale do sportu obecně. V souvislosti s blížící se zimní deaflympiádou v Turecku bylo otevřeno i toto aktuální téma. Delegáti STK fotbalu byli informováni o rozhodnutí ČR deaflympiády se zúčastnit.