Zapomenuté osudy, zapomenuté události

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

SBORNÍK Z HISTORICKÉ KONFERENCE

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

SBORNÍK Z HISTORICKÉ KONFERENCE

Copyright © Knihovna Václava Štecha ve Slaném, 2013 ISBN 978-80-905346-1-2

3

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

ÚVOD Vážení čtenáři, pod názvem Zapomenuté osudy, zapomenuté události – Slaný a Slánsko ve XX. století se v listopadu 2012 uskutečnil již pátý ročník regionální historické konference, která si klade za cíl mapování a zaplňování bílých míst regionální i národní historie.1 Téma konference bylo pojato poměrně široce, a tak deset příspěvků2 obsažených v tomto sborníku, mapuje průběh téměř celého 20. století. Zdánlivě povrchní pohled do obsahu sborníku může vzbudit dojem nesourodosti jednotlivých příspěvků, opak je však pravdou. Jednotlivé zveřejněné studie přinášejí nejen jiné pohledy na některé známé události, ale i zcela nové informace o řadě osob či událostí. Proto by sborník, který držíte v ruce – již sedmá publikace z řady Historie Slánska ve XX. století – neměl chybět v knihovně nikoho, kdo se zajímá o regionální historii Slánska i život v českých zemích ve 20. století.

Pro mne osobně je sborník cenný především mapováním osudů – i když mnohdy jen kusých – mužů, kteří sloužili ve zbrani za c. a k. monarchie nebo v letech první republiky či na frontách první a druhé světové války. Mužů, kteří nebyli ničím tak významní,3 aby se o nich zmiňovaly encyklopedie či učebnice dějepisu. Přesto však pocházejí z našeho regionu a jejich stopy jsou zde většinou dosud stále zřetelné. Někteří jsou zde pohřbeni a jejich jména jsou uvedena na pomnících padlých, jiní mají svá jména uvedena alespoň na rodinných hrobech. Mnozí byli však pohřbeni neznámo kde a jejich jména jsou v obcích, odkud pocházeli, již zcela zapomenuta.4 1

V předešlých letech tuto snahu naplňovaly konference Slaný a Slánsko ve 20. století (2008), Armáda, Slaný a Slánsko ve 20. století (2009), Slaný a Slánsko v letech 1939–1945 (2010), Formování občanské společnosti ve Slaném a na Slánsku na přelomu 19. a 20. století (2011).

2 Na konferenci bylo uvedeno 11 příspěvků, ale tento sborník obsahuje pouze 10 z nich. Závěrečný příspěvek Vzpomínky pamětníků ze Slánska spoluvytvářejí Paměť národa, přednesený Michalem Šmídem, nebyl – přes opakované urgence – dodán v písemné podobě.

3 Výjimkou mezi nimi je určitě polní pilot nadporučík Bohuslav Petržíla, rodák z Tuřan či plukovník Jaroslav Berounský, znalcům jistě nejsou neznámí ani Jaroslav Duda, Felix Arnošt Heller, Miroslav Vejražka či Karel Fridrich.

4 V obcích, kde nejsou pomníky se jmény padlých (mezi ty se bohužel řadí i královské město Slaný) nebo pomníky jsou, ale žádná jména neobsahují, jsou jedinou zmínkou o padlých či zemřelých zápisy v obecních kronikách. Tam, kde kroniky chybí, jsou pak jména padlých a zemřelých neznáma a často jedinou připomínkou osudů některých vojáků jsou jen informace z dobového tisku či z matrik zemřelých mužů

4

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

JednĂ­m je například vojĂ­n c. a k. 28. pěťího pluku5 Josef Ĺ imek z UhĹŻ, zemĹ™elĂ˝ 5. 1. 1920 v zĂĄloĹžnĂ­ nemocnici v Praze-HradÄ?anech a pohĹ™benĂ˝ v ChrŞínÄ›,6 nebo AntonĂ­n RubeĹĄ z HoĹ™eĹĄoviÄ?ek, vojĂ­n tĂŠhoĹž pluku, nezvÄ›stnĂ˝ od roku 1918 z italskĂŠ fronty.7 DalĹĄĂ­mi jsou tĹ™eba FrantiĹĄek RubeĹĄ z BeĹ™ovic, vojĂ­n c. a k. praporu polnĂ­ch myslivcĹŻ Ä?. 28, od konce roku 1914 lĂŠÄ?enĂ˝ v DomobraneckĂŠ nemocnici v KroměříŞi, kterĂ˝ zemĹ™el 9. 2. 1920 a je pohĹ™ben na hĹ™bitovÄ› v DolĂ­nÄ›,8 Ä?i Ferdinand BrĂĄdka ze SlanĂŠho, pěťåk 8. zemÄ›braneckĂŠho pěťího pluku, zranÄ›nĂ˝ koncem roku 1915 a lĂŠÄ?enĂ˝ v ZĂĄloĹžnĂ­ nemocnici ÄŒervenĂŠho kříŞe ve SlanĂŠm, kde zemĹ™el 1. 3. 1919.9 PĹ™i Ä?etbÄ› v matrice zemĹ™elĂ˝ch přísluĹĄnĂ­kĹŻ c. a k. 28. pěťího pluku10 pĹ™ed zraky badatele deďŹ lujĂ­ jmĂŠna vojĂĄkĹŻ, kteří zahynuli na vĹĄech frontĂĄch VelkĂŠ vĂĄlky 1914–1918 a jejichĹž osudy se tragicky naplnily – od utonutĂ­ v DrinÄ›, zasypĂĄnĂ­ lavinou v AlpĂĄch Ä?i zastĹ™elenĂ­ lupiÄ?i v AlbĂĄnii pĹ™es utopenĂ­ v JaderskĂŠm moĹ™i po torpĂŠdovĂĄnĂ­ nemocniÄ?nĂ­ lodi aĹž po tyfus v ruskĂŠm zajetĂ­ kdesi na SibiĹ™i.

KaŞdÊ druhÊ jmÊno by mohlo být nåmětem na romån.

To se tĂ˝kĂĄ i Jaroslava Ĺ rajera, nĂĄmoĹ™nĂ­ka 1. třídy, narozenĂŠho v listopadu 1894 v PoĹĄtovicĂ­ch (domovskĂĄ obec BĹ™eĹĄĹĽany), kterĂ˝ roku 1912 vstoupil do Ĺ™ad c. a k. nĂĄmoĹ™nictva a jako Ä?len posĂĄdky kĹ™iĹžnĂ­ku CĂ­saĹ™ovna AlĹžbÄ›ta11 padl v listopadu 1914 do japonskĂŠho zajetĂ­ pĹ™i kapitulaci nÄ›meckĂŠ kolonie KiauÄ?ou, resp. jejĂ­ho hlavnĂ­ho mÄ›sta Tsingtao. Po Ä?tyĹ™ech letech byl ze zajetĂ­ propuĹĄtÄ›n a ke konci roku 1918 je jiĹž v Ĺ™adĂĄch Ä?eskoslovenskĂŠho vojska na SibiĹ™i. Jako přísluĹĄnĂ­k strĂĄĹžnĂ­ roty vladivostockĂŠ posĂĄdky v bĹ™eznu 1920 zemĹ™el na skvrnitĂ˝ tyfus a byl pochovĂĄn na hĹ™bitovÄ› ve Vladivostoku.

jednotlivĂ˝ch c. a k. a poslĂŠze Ä?eskoslovenskĂ˝ch plukĹŻ.

5 Celým nåzvem K. u K. Infanterie Regiment Victor Emanuell III KÜnig von Italien Nr. 28.

6 Jeho jmĂŠno je uvedeno na pamĂĄtnĂ­ku v obci Uhy, jeho osoba je zde vĹĄak jiĹž zcela neznĂĄmĂĄ.

7 Dle usnesenĂ­ ZemskĂŠho civilnĂ­ho soudu v Praze ze dne 30. 4. 1924 byl jako den jeho smrti stanoven 14. kvÄ›ten 1920. Jeho jmĂŠno je uvedeno na pomnĂ­ku v HoĹ™eĹĄoviÄ?kĂĄch.

8 Spolu s bratrem AntonĂ­nem, civilnĂ­m povolĂĄnĂ­m c. k. poĹĄtovnĂ­m úřednĂ­kem, je pohĹ™ben na tzv. starĂŠm hĹ™bitovÄ› u kostela Sv. Ĺ imona a Judy, kde rodinnĂ˝ hrob zĹŻstal jednĂ­m z tÄ›ch mĂĄla zachovanĂ˝ch aĹž do souÄ?asnosti. FrantiĹĄek (14. 7. 1896–9. 2. 1920) i AntonĂ­n (15. 4. 1880–8. 12. 1916) RubeĹĄovi jsou uvedeni na pamĂĄtnĂ­ku v BeĹ™ovicĂ­ch.

9 Je pochovĂĄn na NemocniÄ?nĂ­m hĹ™bitovÄ› ve SlanĂŠm, na III. slĂĄnskĂŠm hĹ™bitovnĂ­m oddÄ›lenĂ­. Zde leŞí například i c. a k. vojĂ­ni Karel VlasĂĄk (narozenĂ˝ roku 1900 v OsluchovÄ›, zemĹ™elĂ˝ v listopadu 1918 ve SlanĂŠm) a FrantiĹĄek SamĹĄiĹˆĂĄk z Nelahozevsi (narozenĂ˝ roku 1883, zemĹ™elĂ˝ v Ăşnoru 1917 ve SlanĂŠm), kteří jsou ve svĂ˝ch obcĂ­ch jiĹž zcela neznĂĄmĂ­ a nenĂ­ o nich zmĂ­nka ani v přísluĹĄnĂ˝ch obecnĂ­ch kronikĂĄch.

10 K. u. K. Infanterieregiment No. 28, Sterb – Register.

11 S. M. S. Kaiserin Elisabeth

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

5

Daleko od domova – i když v míru a za zcela jiných podmínek – zemřel i Vilém Majer, narozený roku 1898 ve Zvoleněvsi. Jako vojín československého pěšího pluku č. 28 byl v dubnu 1924 v Užhorodě zastřelený na útěku z vězení.12 Dlouhý život nebyl dopřán ani Josefu Bartošovi, narozenému roku 1914 v ješínském statku čp.1.13 Jako desátník aspirant 5. eskadrony československého Dragounského pluku 10 byl počátkem listopadu 1937 na silnici nedaleko mostu přes řeku Hornád zachycen automobilem, který mu roztříštil lebku. Zemřel 6. 11. 1937 v nemocnici v Košicích a o pět dní později byl pohřben v rodinné hrobce na hřbitově ve Velvarech-Malovarech.14 Právě ona jména dávno mrtvých mužů, kteří jsou některými studiemi tohoto sborníku vraceni do paměti nás živých,15 jsou pro mne něčím, co má smysl objevovat a předkládat všem, kterým není minulost lhostejná. Všem těm je totiž sborník Zapomenuté osudy, zapomenuté události – Slaný a Slánsko ve XX. století určen. ********** Konference Zapomenuté osudy, zapomenuté události – Slaný a Slánsko ve XX. století, na jejíž organizaci se podílely Městský úřad Slaný, Kulturní zařízení města Slaný a Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně, se – pod záštitou starosty Královského města Slaný – uskutečnila v sobotu 3. listopadu 2012 v Městském centru Grand. Šestý ročník historické konference se pod názvem Město a region v dramatickém století – Slaný a Slánsko ve XX. století bude v MC Grand ve Slaném konat v sobotu 9. listopadu 2013.

Ing. Pavel Bartoníček zastupitel královského města Slaný a editor sborníku 12 Byl pohřbený v Užhorodě, tehdejším hlavním městě Podkarpatské Rusi; žádné další informace o jeho osobě nejsou ve Vojenském ústředním archivu v Praze k dispozici.

13 Ješín je nyní místní městskou částí Velvar.

14 Místo a způsob jeho smrtelného zranění mi vždy připomenou smrt mého dědečka Františka Hořejšího z Otrub, i když k ní došlo v jiné době a za jiných okolností (viz Květuše Bartoníčková: František Hořejší.

In: Slánský obzor č. 11, , str. 93–99 a 107–111).

15 Popis osudů všech padlých a zemřelých vojáků a osob, jejichž úmrtí byla důsledkem událostí v letech první a především druhé světové války, kteří jsou uvedeni na hrobech a památnících na Slánsku, by si zasloužil vlastní publikaci s rozsahem přesahujícím sborník, který držíte v ruce.

6

FORMOVÁNÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI VE SLANÉM A NA SLÁNSKU NA PŘELOMU . A . STOLETÍ

7

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

PODĚKOVÁNÍ Sedmý svazek edice Historie Slánska ve XX. století by nevznikl bez finanční pomoci následujících jednotlivců i organizací, kterým za to patří výrazné poděkování: Královské město Slaný Ing. Pavel Bartoníček, Slaný-Otruby Stanislav Rubeš, Hořešovice Mgr. Naděžda Rollová, Brandýsek Ivo Horňák, Slaný a další 1 dárce, který chce zůstat v anonymitě

8

FORMOVÁNÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI VE SLANÉM A NA SLÁNSKU NA PŘELOMU . A . STOLETÍ

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

9

Milan Hes

ZE ŽIVOTA SLÁNSKÉ BOHÉMY „…jsme zde skorem již nemožní a tvoříme čtyřlístek slánské bohémy, která vystupuje reakčně, proti blbému zdejšímu občanstvu.“ (z dopisu Arthura Breiského) K pojmu „slánská bohéma“ Pojem „slánská bohéma“ pravděpodobně jako první použil literát Arthur Breisky. V dopise, který poslal v úterý 17. listopadu 1903 své milované přítelkyni Boženě Dapeciové do Loun,1 ji informoval o tom, co nového zažívá se svými slánskými souputníky. V zmiňovaném listu slánský dandy uvádí: „V posledních dnech dosti vzácné u mne svěží a veselé nálady seznámil jsem se důvěrněji se třemi mladíky, z nichž jeden je Ti známý již ´aprenti de litterérature´, veselý, vtipný mladík, takto farmaceut Wassermann,2 druhý berní adjunkt, takto literární nicka, ale dosti četl a píše občas do Květů a Zlaté Prahy, třetí Vitner,3 hudebník – literát, člen Syrinxu,4 zajímavý chlapík, který se mnou asi přijede do Loun. Onen zvláštní shluk okolností, který tuto intimní naši důvěrnost přivodil, povím Ti až ústně. Napovím Ti jen, že všichni čtyři jsme zde skorem již nemožní a tvoříme čtyřlístek slánské bohémy, která vystupuje reakčně, proti blbému zdejšímu občanstvu. Včerejšího večera sešli jsme se jako vždy v mém pokoji a při čaji a kuřbě probděli jsme až do dvou hodin. Již si dokonce všichni bohémsky tykáme, pili jsme na bratrství…“ 5 Výměna korespondence mezi Arthurem a Boženkou byla tím nejčastějším druhem komunikace, jež zůstal mladému páru k dispozici po té, 1 V Lounech se během tanečního kurzu Breisky seznámil s o rok starší Boženou Dapeciovou (1884-1959). „V páté (taneční) hodině se objevil vážný student. S nikým netančil, po celý čas se díval na mne, až před koncem se rozběhl ke mně. Chce se prý se mnou seznámit. A zda je pravdou, že píši básně. (…) Začala nová epocha mého života,“ zapsala si do svého deníku Boženka. Dále k momentu, který vnímala jako zásadní přelom svého života, uvádí: „Chodívali jsme parkem a po lukách stále spolu a jeho kolegové nám říkali Dante a Beatrice. Jeho osobou přibyl mi učitel světové literatury, vědoucí a přísný. Tenkrát jsem hodně psala, hodně četla a z četby jsem musela vyvodit kritiku a názor na knihu.“ Silný citový vztah, kterým k sobě oba mladí lidé zahořeli, tak brzy přerostl v osudovou lásku. Více in: Milan HES, Arthur Breisky a Slaný, Slánský obzor ročník 18 (118) 2010, s. 102–114.

2 Leopold Wassermann, syn slánského lékaře.

3 Karel Vitner, spolužák Jarmila Krecara ze slánského gymnázia. Po maturitě (1902) posluchačem právnické fakulty.

4 Literární spolek mladých (postdekadentních) autorů, v jehož čele stál Roman Hašek (bratranec Jaroslava Haška).

5 Arthur BREISKY, V království chimér, Praha: Thyrsus 2007, s. 127. Breisky často zmiňuje jako dalšího člena své literární družiny rovněž Adolfa Prokopce.

10

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

co se po nevydařené maturitní zkoušce na lounské reálce,6 Arthur Breisky vrátil zpět do Slaného.7 Z Breiského dopisů lze snadno doložit snahu mladíka svou milou informovat o kulturním dění, kterému byl přítomen přímo ve Slaném nebo během pravidelných výjezdů do nedaleké Prahy. Důvěrný vztah s literárními druhy byl pro Breiského zásadní. O pocitech sounáležitosti k bohémskému kruhu velice rád psal, snad je možno konstatovat, že se své Božence přímo chlubil. V případě slánské bohémy se však nejednalo o první literární skupinu, do které se Arthur Breisky aktivně zapojil. Již během studií na lounské reálce se ve věci kulturní osvěty intenzivně angažoval, jak ostatně dokládá následující dokument (jedná se o Breiského výpověď před školní vyšetřovací komisí ze dne 4. června 1903).

V textu se mimo jiné uvádí: „Zabývám se již čtyři roky literárními studiemi. O předešlých prázdninách ve Slaném studoval jsem francouzské romantiky, zvláště Victora Huga, četl jsem Musseta, Meriméra, Balzaca, George Sandovou, Gautiera a jiné. Scházel jsem se s některými studenty vyššího gymnázia slánského a s některými akademiky z univerzity.

Mívali jsme přednášky a rozhovory z oboru literatury. Bývalo to v bytě gymnazijního studenta slánského (6. třídy). Měl jsem tam též takovou přednášku o francouzských romanticích, zvláště Hugovi, v tom užším domácím přátelském kroužku. Naši studenti se doslechli o této mé přednášce, přáli si ji též slyšeti a vyzvali mne, abych jim tu přednášku přednesl 6

O průběhu jeho maturity existuje hned několik velmi protichůdných informací. S trochou nadsázky lze říci, že Breiského studijní neúspěch stál na počátku jedné z mnoha mystifikací, jež mladého spisovatele provázely za života i po předčasném úmrtí. Realita však byla mnohem prostší. Arthur přípravu velmi podcenil a obrovskou šíři požadovaného učiva prostě nezvládl. V čase předmaturitní přípravy byl „rozčilen“, „nebyl dostatečně připraven, byl v nepříjemné náladě“ a více času než studiu věnoval prokletým básníkům a procházkám s milovanou Boženkou. Do maturitního protokolu z 22. června 1903, kdy se maturita konala, třídní učitel Vilém Drda zapsal: „Po nezdařených zkouškách ústních z matematiky, zeměpisu a dějepisu odstoupil a dalším ústním zkouškám z češtiny, fyziky a deskriptivní geometrie se nepodrobil.

Usnesením komise (…) vysloven konečný nález: žák reprobován na rok.“ In: Milan HES, Arthur Breisky a Slaný, Slánský obzor ročník 18 (118) 2010, s. 102–114.

7 Arthur Breisky (v matrice uveden jako Arthur Vincenc Josef Breiský) se narodil Jindřichu Breiskému a Boženě Pörtlové dne 14. května 1885. Tehdy rodina c.k. finančního úředníka žila v Roudnici nad Labem, kde také o dva roky později Arthurovi rodiče uzavřeli sňatek. V Roudnici nad Labem však Breiského rodina nebydlela dlouho. Otec jako naddozorce a posléze vrchní finanční komisař měnil často působiště. Nejprve se všichni za otcem stěhovali do Vysokého Mýta, poté do Prahy, kde začal Arthur navštěvovat obecnou školu. Ve školním roce 1896/1897 se mladík stal studentem malostranské reálky.

V roce 1898 byl otec Arthura Breiského služebně přeložen a rodina se znovu stěhovala, tentokráte do Votic. Padlo však rozhodnutí, aby Arthur raději zůstal v Praze a se vší pečlivostí se dále věnoval středoškolským povinnostem. Z Votic se však záhy opět stěhovali, a to když služební povinnosti přivedly Jindřicha Breiského do Slaného. Mladý Arthur nadále přebýval v Praze, kde se však velmi trápil. Jeho strasti doslova nebraly konce, a dokonce se stupňovaly, když v roce 1899 závažně onemocněl tyfem. Naštěstí se však uzdravil a k mladíkově radosti bylo navíc rodiči rozhodnuto, že se již do Prahy nevrátí. Ve studiích měl pokračovat v Lounech, které byly blíže novému domovu a kam také existovalo snadnější dopravní spojení. Ve Slaném totiž na konci 19. století podobný typ školy neexistoval. Tak nastoupil v září 1899 do kvarty lounské reálky. In: Tamtéž.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

11

v Daliborce (pozn. hostinec). Bylo jich několik, nevzpomínám již kteří. V Daliborce proto, poněvadž bylo to v zimě, nemohli jsme v přírodě čas trávit a nebylo vhodného soukromého bytu. Šlo se nahoru do prázdné místnosti v tom mínění, že to není hospoda.“ 8 Již bylo konstatováno, že Breisky se na konci června 1903 vrátil z Loun do Slaného. Brzy na možnost opakování maturity rezignoval a raději se hodlal věnovat literatuře. Právě tříbení myšlenek v kruhu slánských přátel mělo k dosažení vysněného cíle pomoci. Slánská bohéma se stala na krátký čas realitou.

Byla duchovní oázou pro několik nekonformních mladíků, kteří se intenzivně zajímali o kulturní dění a literární život především.

Dodejme, že autor textu bude pojem slánská bohéma využívat nejen pro okruh Breiského přátel, ale také pro označení mladých umělců, kteří bezprostředně Breiského aktivitám ve Slaném svou činností předcházeli.

Věrné přátelství Amise a Amila Breisky se nevrátil do Slaného neočekáván. Naopak vstoupil na půdu, která byla jeho mladými souputníky již dobře připravena. Generaci bohémů, dekadentů a progresivních literárních talentů před Breiského návratem ve městě reprezentovala dvojice nerozlučných přátel. Jednalo se o tehdejší studenty slánského gymnázia Jarmila Krecara9 a Otakara Pertolda.10 Oba ve Slaném úspěšně odmaturovali v létě roku 1902.

Tak se formovala skupina mladých estétů, kterou autor studie neváhá označovat jako I. generaci slánské bohémy. Vedle zmiňovaného Krecara a Pertolda se dále jednalo o malíře a vyučeného fotografa Josefa Durase.11 Později Krecar navázal intenzivní vztah s Arhurem Breiskym, který od června 1903 do konce roku 1904 stanul v čele II. generace slánské bohémy. S Breiskym se Jarmil Krecar začal intenzivněji stýkat až v létě roku 1903. To již měl za sebou první ročník vysokoškolských studií. Jistou „stopou“ slánské bohémy byla rovněž tvorba básníka Ervína Taussiga.12 8

Arthur BREISKY, V království chimér, Praha: Thyrsus 2007, s. 58–59.

Jarmil Krecar (1884–1959) – básník, prozaik, překladatel. Někdy označován jako poslední český dekadent.

10 Otakar Pertold (1884–1965) – religionista, etnolog, historik a překladatel. Profesor Univerzity Karlovy v Praze, jenž je právem považován za zakladatelskou osobnost české vědy o náboženství (religionistiky).

11 Josef Duras (1887–1907) – vyučen fotografem. Absolvent malířské školy Ferdinanda Engelmüllera, uměleckoprůmyslové školy a pražské výtvarné akademie. Malíř Slánska, Chodska ad. Některé jeho práce jsou omylem připisovány Otakaru Lebedovi. Více: http://abart-full.artarchiv.cz/osoby.php?IDosoby=50705 12 Ervín Taussig (1887–1914) – básník, divadelní kritik a lékař. Více o osobnosti slánského rodáka například uvádí Karel Čapek v knize „O umění a kultuře I“. K charakteristice osobnosti a díla E. Taussiga: „MUDr. Ervín Taussig zemřel v prvním měsíci války úplavicí na severním bojišti ve věku 27 let; pohřben jest na hřbitově v Nisku v Haliči. Jeho veřejná literární činnost je krajně rozptýlená: lyrika, studie, kritiky 9

12

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

V rukopisu svého životopisu Jarmil Krecar vzpomínal, že ho inspirovala moderní literatura konce 19. století. Spolu s Otakarem Pertoldem začali tajně chodit do slánské sociálně-demokratické čítárny U Křížku, kde s oblibou četli časopisy Moderní revue, Volné směry a Nový kult. „Trpěl jsem za to, protože jistý duchaplný profesor mě obvinil, že čtu „anarchistické časopisy“ 13 Pro intenzivní přátelství, které Krecar s Pertoldem udržovali, byli údajně ve Slaném označováni jmény literárních postav Amise a Amila.14 Krecarova osobnost musela ve Slaném vzbuzovat oprávněný úžas. Jarmil Krecar pocházel z rodiny gymnaziálního učitele. Jeho otec profesor Antonín Krecar byl dokonce v květnu 1911 zvolen starostou města a byl dlouhodobě váženou osobou.15 V žádném případě však Jarmil nehodlal slevit ze svých idea jeden akt dramatu, práce publikované vesměs v posledních letech v Rozvoji, Českožidovském kalendáři, Přehledu, Scéně, jejímž spoluredaktorem byl, Volných směrech, Lidových novinách a po jeho smrti v Lumíru. Jeho rukopisná pozůstalost je tříšť: nesčetné počátky, náběhy a varianty, nedokončené básně, pasáže mnoha povídek, listy z dramatu Na lodi Uran a množství literárních úvah – vše přervané a změtené, jen hromada trosek a zároveň poslední svědectví podivně pilné, neklidné a napjaté práce mladého zesnulého.

Nyní, když ustal bystrý životní proud, jenž přinášel všechny ty rozptýlené listy, je možno ještě užasnouti nad energií jeho myšlenkové práce; nemírnost, svévole, okázalost a dobrodružná láska k umění jsou tu ještě čitelny v křižujících se rysech; ale tehdy to byly pohyblivé rysy příkré a chytré tváře. Je tomu rok, kdy seděl právě u tohoto stolu v této vesnici u Brna několik dní před mobilizačním týdnem, v červencové neděli, kterou vylíčil St. K. Neumann v básni In memoriam E. T. Tehdy si Taussig připjal jako kytku jméno “českého futuristy”, jež mu bylo odněkud hozeno; v té chvíli se rodily plány a záměry, neboť šlo o boj za mladé české výtvarnictví bezmála proti všem. Heslem bylo ovšem umění; ale v ústech Taussigových neznělo nijak jemně a harmonicky; pro něj to bylo slovo bojovné, veselé a silné, slibující vzruch a vášnivé osobní napětí.“ In: http://ld.johanesville.net/capek-78-o-umeni-a-kulture-i?page=141 13 LA PNP, fond J. Krecar, rukopis životopisu. Citováno podle: P. Kubát, Mezi fatálními ženami, morózními smutky a krásnými knihami – Jarmil Krecar (z Růžokvětu) a svět české dekadence, rigorózní práce, České Budějovice 2010.

14 Julies Zeyer, Román o věrném přátelství Amise a Amila.

15 „Antonín Krecar byl jednou z největších osobností města Slaného v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Narodil se 10. listopadu 1851 v obci Pecka v Podkrkonoší. Po maturitě na jičínském gymnáziu odešel Antonín na studia klasické filologie do Prahy. Na krátký čas se ještě potom do Jičína vrátil, aby zde působil jako středoškolský profesor. Roku 1878 byl však definitivně přeložen na slánské gymnázium. Na počátku osmdesátých let se seznámil s Julií Jiráskovou. S pohlednou vranskou dívkou se zasnoubil na konci září 1882 a k oltáři ji přivedl 20. ledna 1883. Ve Slaném strávil Antonín Krecar zbytek svého života. Z gymnaziálního profesora češtiny, řečtiny, latiny a němčiny se postupně stala vážená a uznávaná osobnost.

Nejprve psal historické romány, posléze se stal pokračovatelem Josefa Laciny v kronice Slaného, publikoval mnoho studií o slánském školství či o dnes již zaniklém slánském pivovarnictví, řadu článků z historie vychovatelství, didaktiky a pedagogiky, vydal samostatně i několik cenných příspěvků k dějinám české filozofie.

Několik let byl také redaktorem Slánského obzoru, v němž publikoval četná vědecká pojednání.

Dochovala se po něm i řada cenných deníků, zápisků a pamětí z poslední třetiny 19. a počátku 20. století.

V české kulturní historii, dějinách pedagogiky a filozofie však zanechal nesmazatelnou stopou jako první překladatel J. J. Rousseaua a jeho Emila čili O vychování. Jeho překlad vycházel jako sešitové vydání v letech 1889–1890 v Přerově. Antonín Krecar nebyl typem intelektuála, který by se izoloval od společenského, politického i hospodářského světa. V druhé polovině života se stal členem kontrolní komise Městské spořitelny, opakovaně byl zvolen členem městského zastupitelstva a roku 1907 působil dokonce v městské radě.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

13

álů. Na otce již nechtěl brát ohled. Chtěl být nekonformním a také takovým skutečně zůstával. Konflikty ve škole i v rodině na sebe pochopitelně nenechávaly dlouho čekat. Jak později Krecar vzpomínal, nepřekonatelným problémem pro okolí byl samotný zjev syna váženého slánského měšťana. „Měl jsem odjakživa rád vlasy. Po celý život byl jsem pro ně se svým okolím na štíru. Je to zvláštní, jak obyčejné lidi mého věku vlasy popouzely. Lidové úsloví říká: Dlouhé vlasy, krátký rozum. (…) Ale mně byly vlasy vždy měřítkem hlouposti jiných. Nejen hlouposti. Přímo pitomosti a zloby. Mé dlouhé vlasy, které jsem nosil odmalička, dráždily lidi jako červená barva krocana nebo býka. Nejen v Čechách i v cizině. Daly mi poznat, že nejen láska, ale také hloupost a sprostota jsou internacionální. (…) Nebyl jsem jakživ u holiče. Jako malý hošík chodil jsem vlasatý. (…) Když jsem začal chodit do školy – to bylo v pěti letech – přináleželo k dobrému školáckému vzhledu býti ostříhán. Bránil jsem se tomu a matce se do toho nechtělo. Otec jako profesor ovšem měl jiný náhled. (…) Na gymnasiu bylo hůř.

Morálka a krasochuť maloměšťáckého šosáka měla v profesorském sboru typické stoupence. Puntičkářský pedant, jenž byl naším třídním od primy do oktávy, jeden cholerický profesor a vznešený domýšlivý ředitel, dostávali z mých vlasů občas záchvaty. (…) Vycházel jsem z názoru, že vlasy rostou na hlavě proto, aby tam byly. Všecky námitky, že dlouhé vlasy jsou nehygienické, nepraktické, nemoderní a nevím jaké, šmahem jsem odmítl. Byli mi komičtí lidé, kteří si stříhali vlasy skoro či úplně do hola, aby si vlasy udrželi. Vždyť je vlastně neměli až do plešatění. Brzy jsem předstihl Ondříčka a posléze Paganiniho. Slánské občanstvo se mi posmívalo, ale bylo již bezmocné proti mé tvrdé vůli. Nakazil jsem svým vkusem i několik romantických duší.“ 16 V časech gymnaziálních studií vznikaly Krecarovy první básně. Dokonce se spolu s dalšími studenty snažil o vydávání časopisu. Na podzim 1902 Krecar s Pertoldem zahájili svá univerzitní studia. Krecar jako posluchač Filozofické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity v oborech český jazyk – francouzský jazyk. Pertold se nejprve zapsal na oborovou filosofii.

Brzy se však začal věnovat problematice náboženství a intenzivně se učil východním jazykům.

Karel Scheinpflug – rádce a vzor slánské bohémy Když se Breisky v létě 1903 vrátil po neúspěšné maturitní zkoušce do Slaného, ocitl se blíže kulturou nabité Praze. Měl vlastně štěstí v neštěstí. Odloučil V květnu 1911 ho po demisi tehdejšího starosty radní zvolili do čela města Slaného. V dubnu 1913 však z důvodu sporů o sestavení městského rozpočtu na svůj úřad rezignoval. Zemřel 25. května 1914.“ In: Petr KUBÁT, Mezi fatálními ženami, morózními smutky a krásnými knihami – Jarmil Krecar (z Růžokvětu) a svět české dekadence, rigorózní práce, České Budějovice 2010, s. 49–53.

16 LA PNP, fond J. Krecar, koncept eseje Vlasy. Citováno podle: P. Kubát, Mezi fatálními ženami, morózními smutky a krásnými knihami – Jarmil Krecar (z Růžokvětu) a svět české dekadence, rigorózní práce, České Budějovice 2010.

14

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

se sice od milované Boženky, literárně však mohl růst neomezován nikým a ničím. O nepovedenou maturitu se příliš nezajímal. Navenek působil na rodiče a sourozence tak, aby měli dojem, že se během prázdnin připraví na reparát, ale ve skutečnosti byl již zcela rozhodnut. Chtěl se stát spisovatelem, toužil se živit tím, co ho jako jediné zajímalo. Byl neustále ponořen ve světové literatuře. Doslova hltal texty soudobých německých, francouzských i anglických autorů. Pevně věřil, že má co nabídnout. Velmi se snažil o to, aby svého vysněného cíle dosáhl. V tom mu měl pomoci jeho nový literární druh, kterým byl o generaci starší Karel Scheinpflug.17 Pro kruh slánské bohémy byl Scheinpflug jakýmsi rádcem, zkušenějším autorem. Breisky se s Karlem Scheinpflugem seznámil ještě jako student lounské reálky. Na první setkání s Breiskym vzpomínal Scheinpflug takto: „Když jsem přišel kdysi v poledne z továrny domů, zastihl jsem tu mladíka markantní, nehezké tváře, který vyčkával mého příchodu. Představil se mi jako Arthur Breisky… a oznámil mi, že mne přišel požádati o radu. (...) Chce se věnovati povolání spisovatelskému, i rád by slyšel, co o tom soudím a jak by to měl nejlépe začíti…“ 18 Tímto započala mezi Scheinpflugem a Breiským velmi intenzívní komunikace a nakonec i jistý druh přátelství, který dále pokračoval i po návratu Breiského do Slaného. Breiský (nabádán historikem Urbánkem) zaslal Scheinpflugovi několik čísel lounského studentského časopisu a studentsko-dělnický Almanach a žádal o jejich posouzení, když se dozvěděl, že Scheinpflug připravuje práci o studentské literární a novinářské tvorbě.19 Společně se dále domluvili na přípravě Breiského přednášky, která s názvem „Věčná utrpení v umění“ pro Muzejní a literární spolek ve Slaném skutečně zazněla 22. ledna 1904. Takto mladého a charismatického přednášejícího popsal Karel Scheinpflug: „(…) Ta jeho úvaha mne překvapila množstvím vědomostí, jež v ní byly neseny. Spousta literárních a uměleckých jmen všech dob, citáty jejich myšlenek, charakteristiky jejich děl. Mnoho z těch údajů, dojmů a úsudků bylo jistě přejato z druhé ruky, 17 Karel Scheinpflug se narodil 28. prosince 1869 ve Slaném v rodině majitele nevelkého strojírenského závodu. Do světa literatury vstoupil Karel Scheinpflug na počátku 90. let 19. století, kdy mu byl v roce 1892 otištěn v Národních listech první překlad. Svou vlastní tvorbu, která čítala zpočátku především básně, fejetony, povídky a kratší úvahy, (například o úloze a smyslu začínajícího filmového umění), nejprve Karel Scheinpflug publikoval v denících a časopisech (časopis Čas, Květy, Česká osvěta aj.) Po roce 1918 se stal redaktorem Národních listů. Vedle novinářské práce však stranou zájmu Karla Scheinpfluga nezůstávala ani vlastní literární tvorba, kterou z epochy první Československé republiky reprezentují prózy psychologického a sociálního zaměření, epická poezie, symbolická pohádková vyprávění, cestopisy, reportáže, teoretické úvahy o umění, dramata i veselohry. Od roku 1927 stanul v čele Syndikátu českých spisovatelů. Karel Scheinpflug zemřel 5. května 1948 v Mariánských Lázních. Pohřben je ve Slaném. Více: Milan HES, Spisovatel a novinář Karel Scheinpflug, Slánský obzor 17 (117) 2009, s. 119–127.

18 Arthur BREISKY, V království chimér, Praha: Thyrsus 2007, s. 327.

19 Více: Milan HES, Spisovatel a novinář Karel Scheinpflug, Slánský obzor 17 (117) 2009, s. 119–127.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

15

neboť všecko to nemohl mladý autor ani přečíst, ani shlédnou, ale i tak prozrazovala jeho práce sčetlost (…) I jeho schopnost usuzovací byla pozoruhodná…“ 20 Breisky se hodlal živit literaturou a prosil Karla Scheinpfluga, aby mu pomohl sehnat patřičné zaměstnání. Tuto skutečnost dokládá následující Breiského dopis: „Prosím Vás, velevážený pane, abyste mne laskavě odporučil panu Herbenovi jako redaktoru Času, ovšem jen uznáte-li mne toho hodným. Ovládám německý, francouzský a částečně anglický jazyk a chci se věnovati literatuře.(…) Když jsem byl v Praze na Uprkově výstavě, náhodně mluvil jsem s panem Pelantem z redakce Času, jenž řekl, že asi momentně místa v redakci nebude, ale že by mi mohlo býti rezervováno, rozhodně však, abych Vás poprosil za přímluvu.“ 21 Breiskému se však práci redaktora získat nepodařilo.

Realita byla neúprosná a mladík musel vzít za vděk místem celního úředníka.

Komunikace mezi oběma literáty neustávala ani tehdy, když se Breisky ze Slaného odstěhoval za prací. To dokládá korespondence z března 1905. V několika listech Breisky zval Scheinpfluga do severočeských Teplic na přednášku feministické spisovatelky a pedagožky Ellen Keyové.22 Mezi literaturou, okultismem a mystifikacemi Vraťme se však ještě do doby, kdy Breisky trávil v letech 1903 a 1904 podstatnou část svého času ve Slaném. Tehdy se stal hlavní postavou slánské bohémy.

Takto své Božence představil „běžný“ režim, který si v létě 1903 zařídil: „Ranní procházka, dokud všechno ještě spí spánkem spravedlivých, pak práce celé odpoledne, od níž vůbec nepovstanu. Po poledni, abych zapudil lenost, …vyběhnu na chvíli ven. Sednu a pracuji do večera. Večer po západu slunce jdu zase a přijdu, abych věnoval večer četbě.

Dopoledne studuji, odpoledne píšu a večer čtu. Mluvím zde pouze se studenty Prokopcem a Krecarem, kteří mne přicházejí navštěvovat, a se Scheinpflugem, u něhož pěstujeme vždy ve středu a v sobotu s profesorem Hrubým literární křapalství.“ 23 Z Prahy za Breiskym pravidelně do Slaného zajížděl Krecar. Hned několikrát popisuje Arthur Breisky ve své korespondenci příhody ze života slánské bohémy. Ne všemu se však dá zcela věřit. Breisky miloval mystifikaci. Vyžíval se ve vytváření fiktivních příběhů, do kterých dosazoval sám sebe jako hlavního hrdinu. Několikráte Breisky zmiňuje, nutno ale podotknout, že zároveň velmi nepřesvědčivě, že spolu s přáteli ze slánské bohémy „požili hašiše“. „Dnes nedovedu napsati a mysliti nic jiného, než co se vztahuje k včerejšku. Teď večer se mi po delší vycházce poněkud ulevilo.

Vidím se v zrcadle smrtelně bledý, modrých rtů a zapadlých, zimničně se lesknoucích očí.

Procitl jsem až v jednu hodinu odpoledne. Noc byla děsná. (…) To byl účinek hašiše, jehož 20

Tamtéž, s. 355–356.

Tamtéž, s. 224–225.

22 Více: Milan HES, Spisovatel a novinář Karel Scheinpflug, Slánský obzor 17 (117) 2009, s. 119–127.

23 Arthur BREISKY, V království chimér, Praha: Thyrsus 2007, s. 69.

21

16

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

jsem užil příliš mnoho (dvacet tři pilulek). Jako si nikdo pod sluncem nedovede představit tu nesmírnou rozkoš a zvláště to, že si mohu v extázi evokovati jakékoliv známé mi osoby, tak nepředstaví si ani přibližně všechnu tu hrůzu Strachu. Odpoledne musil jsem snésti i ostatní smutné stránky hašiše. Ošklivá a nesnesitelná kocovina, těžká hlava, otupené smysly atd. (…) Asi v jedenáct hodin zazvonili na mne Krecar a Vitner.“ 24 Jindy prý popíjeli těžká vína, aby se dlouho do noci bavili o literatuře. Opakovaně jsou připomínány jakési hypnotické seance. Ostatně zájem o okultismus byl právě na počátku 20. století na vzestupu. V jednom z dopisů Boženě Dapeciové popsal Arthur Breisky přípravy na takovouto akci: „…dnes spěchám, čekají na mne již Krecar a Prokopec, budeme provádět hypnotické pokusy na základě mého dosavadního vědeckého (ovšem diletantního) studia. Krecar bude hypnotizován, Prokopec svědek, moi hypnotiser. O zajímavých těchto pokusech, na které pohlížím ovšem zcela vědecky, jen z fyziologického stanoviska, budu Tobě vypravovati ústně. Napovím Ti pouze něco: Pamatuješ, kterak jednoho večera, bouřlivého, deštivého a větrného, jsme za Mořickou strání zaslechli ránu podobnou výstřelu? Předevčírem, jsa v hypnóze, vybavil Krecar příslušnými otázkami, o nichž jsme se již před pokusem smluvili, některé nitky latentního vědomí a onu ránu i její okolnosti dnes mám již vysvětlenu.“ 25 Především se však Arthur Breisky věnoval své milované literatuře. Ta především dostávala prostor v jeho dopisech milované Božence. Božena Dapeciová se stala prvním čtenářem jeho úvah, prvním důvěrníkem jeho literárních plánů, ale zároveň i nejčastější obětí Arthurovy bujné fantazie. Když uznal Arthur za „vhodné“ a potřeboval kulisu k dokreslení své depresivní nálady, vytvořil například podle své skutečné vídeňské příbuzné postavu „tety z Wiesbadenu“, jež přijela do Slaného na delší návštěvu a která svou tlumenou hrou na housle dotvářela melancholickou náladu Breiského samoty.

Jindy zas bylo „nutné“ v dopise Boženku pokárat a dát jí patřičný „vzor“ správného jednání. I k tomu byl schopen Breisky využít mystifikaci dokonalé sestřenky Arnoštky. Komplikace však Breiskému nastala tehdy, když Božena Dapeciová chtěla svůj „ideál“ poznat. Arthur musel nechat rychle sestřenici „zemřít“. Boženku však podcenil, a byl proto nemile zaskočen, když přišla za Arthurem na lounské vlakové nádraží s kyticí na hrob nebohé Arnoštky. Žárlivost své milé vzbudil naopak další fiktivní osobností. Tentokráte se „jednalo“ o chorvatskou básnířku Ljubicu Nežić, kterou neváhal vychvalovat v dopise, jež ze Slaného do Loun poslal v polovině července 1903. Nadějná jihoslovanská autorka měla být ve městě na návštěvě u příbuzných a Breisky s ní měl vášnivě diskutovat o literatuře a dokonce se od ní učit její mateřštině.

24 25

Tamtéž, s. 161–162.

Tamtéž, s. 106–107.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

17

Jak asi mohla Boženka reagovat, když jí Arthur napsal, že chystá pro tuto cizokrajnou „dámu“ výlet do blízkého okolí?

I přes výčitky, podezírání a všetečné otázky „záležitost“ s Ljubicou Nežić Božena Dapeciová zvládla. Další Breiského „příběh“ již evidentně meze dívčiny tolerance překonal a vedl nakonec k rozkolu mezi milenci. Tentokráte se jednalo o popis možná skutečného nebo snad jen vymyšleného pokusu zachránit před morální a fyzickou zkázou mladičkou prostitutku Andulu, který společně s druhem ze „slánské bohémy“ Leopoldem Wassermannem podnikli v únoru 1904. „Wassermann mi říkal již před asi čtrnácti dny, že v jednom ze zdejších domů nevěstek poznal ubohou, ale roztomilou, nešťastnou, asi šestnáctiletou dívku, do níž se zamiloval a kterou by rád z toho domu a z toho ohavného řemesla dostal.“ 26 Dokonce o celé záležitosti Breisky s Wassermannem pověděli i Krecarovi. „Krecara jsme do toho také zasvětili a dnes, kdy Wassermann musí býti v lékárně, půjde se mnou on. Cigarety a papír jsou již připraveny. Všechno se má díti tajně, až se úplně setmí, aby nás nikdo neviděl. Jinak by bylo ve městě vzbouření.“ 27 Jarmil Krecar později téma záchrany padlé dívky literárně zpracoval.

Jen těžko se dá s odstupem času posoudit, která z možných verzí příběhu je skutečně pravdivá; Breisky žil v jistém odloučení od své partnerky, vlastní sexualitu pociťoval a jako literát také několikrát reflektoval. Navíc návštěvy nevěstinců nebyly pro mladé muže tehdejší doby něčím neznámým a ani maloměstská společnost Slaného v tomto nebyla žádnou výjimkou. Podstatné je na stranu druhou také to, že tematika prodejné lásky a nekonformní sexuality byla velké části dekadentů velmi blízká. Nemohlo se snad v tomto případě jednat jen o „slohové cvičení“ na dané téma? Vyloučit to rozhodně nelze.

Breisky se však se svou osudovou láskou rozešel. Boženčina matka zjistila, že Arthur informuje svou milou o jakýchsi návštěvách v nevěstinci, a rázně zakročila. Osudy obou mladých lidí se tedy rozdělily. Breisky se Boženou Dapeciovou krátce viděli na jaře 1910. Tehdy si Arthur s Boženkou vyměnili několik dopisů, po nichž následovalo krátké osobní setkání v Praze. Více společného času již dopřáno neměli.

Není známo, že by Boženku vystřídala v životě Breiského ihned nějaká jiná dívka. Především se Arthur věnoval svým literárním přátelům, s kterými se potkával ve Slaném a v Praze. Breisky jezdil ze Slaného do Prahy poměrně často. „Po divadle jsme šli do nového Monaka. Pertold, Krecar, Vitner, Freimuth, Zeman. Již při našem spatření propukla společnost v ohromné haló! (Všichni měli jsme dlouhé vlasy). Zaujali jsme pozice a brzy přidali se k nám od ostatních stolů: sochař Rigl, malíři Ullmann, 26 27

Tamtéž, s. 213.

Tamtéž, s. 215.

18

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Kalvoda, politik Pelant (jeden z redaktorů Času).“ 28 Oba slánští dekadenti se rádi setkávali s literáty z okruhu spolku Syrinx, do kterého patřili například František Gellner, Jiří Mahen, Fráňa Šrámek, Karel Toman či Karel Hilar. Právě s posledně jmenovaným Karlem Hugo Hilarem29 začali později Breisky a Krecar intenzivně spolupracovat. Čilé styky udržoval Breisky rovněž s anarchistickým básníkem S. K. Neumannem, na jehož „sliby“ ohledně zajištění pracovního místa se odvolával již v době svých lounských studií. Nemožnost sehnat místo v některé z pražských redakcí byla pro Breiského takřka traumatizující. O místo se neucházel pouze v „Času“, ale také v „Novém kultu“ a v „Rozhledech“. O pomoc v této záležitosti žádal mimo jiné u překladatele Josefa Pelcla a s velkou pravděpodobností také u Jakuba Arbese a Jaroslava Vrchlického.

Intenzivní spolupráci přímo ve Slaném rozvíjeli Breisky a Krecar až do podzimu 1904, kdy Jarmil Krecar odjel na dobu zimního semestru studovat na Sorbonnu v Paříži. Po svém návratu Krecar zjistil, že Breisky již ve Slaném nežije.

Jak již bylo uvedeno, přestěhoval se za prací nejprve do Teplic v Čechách. Ze svého nového působiště zaslal do Slaného několik listů nejprve Karlu Scheinpflugovi. Postupně se Breiskému dařilo navázat korespondenční styk hned s několika blízkými lidmi, díky kterým se odloučenost od Slaného a Prahy stala snesitelnější. Nejčastějšími adresáty jeho listů tak byli střídavě spisovatelův bratr Rudolf, bývalý souputník ze „slánské bohémy“ Jarmil Krecar a všestranný literát a pozdější režisér Karel Hilar. Breisky samozřejmě dále do Prahy a Slaného příležitostně zajížděl.

V polovině roku 1907 byl Breisky služebně přeložen do Děčína. Ubytování si obstaral v blízkých Podmoklech. Odtud kromě vyjížděk do Prahy také často vyrážel do nedalekých Drážďan, kde našel nové přátele a tím i další kulturní zázemí. V této době již téměř dva roky pravidelně uveřejňoval své eseje o americké, anglické, francouzské a německé literatuře. Po doporučení Jarmila Krecara začal Breisky od počátku roku 1906 spolupracovat při vydávání edice „Moderní bibliotéky“, pro kterou pořizoval komentované překlady, úvody a doslovy. V roce 1908 se osobně seznámil s vydavatelem „Moderní revue“ 28

Tamtéž, s. 208. „V roce 1902 založil časopis Moderní život, který analogicky vycházel ze stejných cílů jako sborník Letáky a měsíčník pro literaturu, umění, vědu a život s názvem Srdce. Moderní život se stylově také inspiroval zaměřením Moderní revue, ale zároveň se s ní snažil i polemizovat. O tom svědčí i podtitul časopisu; Revue pro život, literaturu a umění, který přehozením slov Moderní revue parafrázoval. Redaktoři Moderního života chtěli zejména zveřejňovat a propagovat práce nejmladších autorů, hlásili se k modernosti (často však ztotožňované s mladostí), kterou měl provázet jistý odstup od slabostí a nešvarů moderního času.“ In: Petr KUBÁT, Mezi fatálními ženami, morózními smutky a krásnými knihami – Jarmil Krecar (z Růžokvětu) a svět české dekadence, rigorózní práce, České Budějovice 2010, s. 87.

29

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

19

Arnoštem Procházkou (1869–1925), který talentovanému spisovateli nabídl spolupráci.

V roce 1910 se Breiskému splnil další z jeho uměleckých snů, když konečně čtenářské veřejnosti představil svou první autorskou knihu. Jednalo se o kratší psychologizující životopisné sondy, které byly věnovány několika významným literárním osobnostem, jako byl například lord Byron, Charles Baudelaire či tolik napodobovaný Oscar Wilde. Tyto eseje vyšly pod souhrnným názvem „Triumf zla“.

Arthur Breisky v květnu 1910 tajně opustil místo celního úředníka v Děčíně a lodí se přepravil do New Yorku, kde doufal, že nalezne důstojnější a hlavně lépe placenou obživu. V Americe se mu však nevedlo dobře. Po krátkém pobytu u příbuzných v Chicagu se vrátil do New Yorku a přijal místo obsluhy výtahu v německé nemocnici na Lexington Avenue. Na pracovišti v noci z 10. na 11. července 1910 také tragicky zahynul, když snad z nepozornosti, zvědavosti či rozespalosti nahlédl do výtahové šachty. Jeho lebka byla rozdrcena zdviží k nepoznání a k identifikaci oběti nešťastné havárie vedly osobní doklady, které byly nalezeny v šatech oběti.

Dva dny bylo tělo Breiského ponecháno v nemocnici, aby se o něj mohli příbuzní přihlásit. To se však nestalo, a tak byl 13. července 1910 pohřben na německém luteránském hřbitově v New Yorku. Do Čech se zpráva o Breiského smrti dostala až 23. července 1910, kdy deník „Národní politika“ přinesl velmi strohé informace, které vedly k dohadům o tom, zda se i v tomto případě nejedná jen o další mystifikaci. Když se mohl Breisky v Praze vydávat za šlechtice, který přijíždí do stověžaté matičky na návštěvu ze svého severočeského panství, proč by se nemohl někde ukrývat v Americe? Tehdy i později se vyrojila řada dohadů. Nežije někde s novou identitou? Netvoří pod cizím jménem? Nezačal v Latinské Americe o několik let později pod pseudonymem „tajemného“ spisovatele B. Travena30 znovu tvořit právě on? Ani v tomto smyslu by se nejednalo pro Breiského o dosud neznámou skutečnost. Již si úspěšně vyzkoušel jaké to je, když člověk publikuje pod jménem jiného autora.

Již bylo v tomto textu několikráte uvedeno, že Breisky rád vytvářel mystifikace kolem své osoby. Neodpustil si tuto libost ani ve světě literatury, jak ve své studii „Beznadějný snivec“ doložil literární historik Luboš Merhaut: „Nejná30 B. Traven (asi 1882 nebo 1890–asi 26. března 1969), pseudonym německého spisovatele, autora napínavých sociálně laděných románů s kritickým postojem vůči kapitalismu odehrávajících se především v Mexiku. Přes velikou popularitu jeho děl se mu dařilo po celý život úspěšně tajit svou identitu a ta není dodnes uspokojivě objasněna. Neochotu poskytnout informace o svém životě vysvětlil Traven svým slavným citátem: „Biografie tvůrčího spisovatele je nedůležitá. Nelze-li člověka poznat v jeho díle, je bezcenný buď člověk, nebo to dílo.“ Více: http://cs.wikipedia.org/wiki/B._Traven

20

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

padnější literární mystifikace (která jej nicméně přežila) se Breisky dopustil, když k překladu prózy „Klub sebevrahů“ (1909) přidal pod jménem R. L.Stevensona do stejnojmenné knihy dva vlastní texty…“ 31 Mystifikace s podvrženými texty si ovšem začala žít svým vlastním „životem“ a přinášela i dosti kuriózní situace. Jednu z nich zmiňuje v knize „Fragmenty zastřeného osudu“ také Jaroslav Podroužek: „V únoru 1909 knížka vyšla.

Několik nadšených posudků ji uvítalo. (…) K literárnímu posudku ji dostal také Jindřich Vodák. Arthur věděl, že mu jeho bývalý profesor nadržovat nebude. Měl se vlastně bát.

Ale nebál se. Dalo by se říci, že na tuto kritiku čekal. Dočkal se. V „Čase“ vyšla kritika o Stevensonově „Klubu sebevrahů“. Knížka byla pojata kladně, ale pořadateli výboru je vytýkáno, že nevolil dobře. Povídka „Klub sebevrahů“ nemá úroveň dalších dvou povídek, které skutečně patří mezi nejslavnější Stevensonovy povídky. (…) O několik dní později sešel se Arthur s Karáskem. Ten ho upozornil na tuto kritiku. Arthur odpověděl unaveným pohledem, z něhož vyzařovalo nebetyčné sebevědomí. „Ty dvě Stevensonovy povídky jsem napsal já.“ 32 Ponechme stranou fakt, že v Podroužkově interpretaci je několik zásadních nepřesností. Podstatné bylo, že Arthur své texty ve Stevensonově knize úspěšně uplatnil.

Osudy Jarmila Krecara se po dokončení vysokoškolských studií ubíraly jiným směrem. Vedle básníka, překladatele a esejisty se z Krecara stal v roce 1906 také učitel. Budoucí profesorskou kariéru zahájil jako suplent na prvním českém státním gymnáziu v Brně ve školním roce 1906/1907. V květnu 1908 složil zkoušku na pražské filozofické fakultě z němčiny a francouzštiny jako hlavního předmětu. Komise mu z obou zkoušek udělila známky dostatečné. O dva roky později byl uznán způsobilým vyučovat francouzštinu a češtinu na vyšších reálných školách.“ 33 Většinu svých souputníků ze slánské bohémy Jarmil Krecar přežil. Ervín Taussig padl v roce 1914 v I. světové válce, Josef Duras zemřel mlád již v roce 1907, Breiského kamarád a bývalý slánský gymnazista Adolf Prokopec spáchal sebevraždu v roce 1905. Arthur Breisky, který byl bezesporu literárně nejvýznamnější osobností slánské bohémy, tragicky zahynul v roce 1910.

Jarmil Krecar zůstal posledním českým dekadentem. Vzešel z literární generace přelomu 19. a 20. století. Prožil život plný rozporů a změn. Oženil se v roce 1913 se svou bývalou žačkou Klementýnou Laubovou. Nikdy však nezůstal věrný jedné ženě. Byl milovníkem života, atypickým dekadentem, který se žen nestranil, ale naopak se jejich přítomnosti požitkářsky dožadoval.

Do roku 1919 pracoval jako středoškolský pedagog. Souběžně s učitelstvím 31

Luboš MERHAUT, Beznadějný snivec, In: Arthur Breisky, V království chimér, Praha 1997, s. 13.

Jaroslav PODROUŽEK, Fragment zastřeného osudu, Praha 1945, s. 92–93.

33 Petr KUBÁT, Mezi fatálními ženami, moróznímismutky a krásnými knihami – Jarmil Krecar (z Růžokvětu) a svět české dekadence, rigorózní práce, České Budějovice 2010, s. 105.

32

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

21

se věnoval četné redaktorské a bibliofilské práci. Psal básně, které nebyly příznivě kritikou přijímány. Většího ohlasu se dostalo jeho knihám, jež se staly průkopnickými v žánru literatury faktu. Od roku 1922 pracoval jako knihovník Národního muzea. V listopadu 1939 byl nacisty krátce vězněn na Pankráci.

Po propuštění z vězení byl penzionován. Zemřel v Praze 9. září 1959. Epocha slánské bohémy se s jeho odchodem definitivně uzavřela. Dnes jsou bohužel její příslušníci připomínáni jen málo. Naši pozornost si však právem zaslouží.

Mgr. Milan Hes, Ph.D. (1976) – historik, didaktik dějepisu, člen České asociace orální historie a společnosti Patria, spolupracovník Centra vizuální historie Malach, autor literatury faktu. Podílel se na vzniku kolektivní monografie „Kulturní a sociální skutečnost v dějezpytném myšlení“, Ústí nad Labem: Albis International 1999. Od roku 2003 publikuje v odborných a populárně – naučných časopisech. Je autorem knih „Čekání na smrt“ (Rodinný tábor českých Židů v Osvětimi), Praha: Epocha 2012 a „Dny strachu“ (Osudy ukrývaných Židů na Slovensku v časech vlády Jozefa Tisa), Praha: Epocha 2013. Pro stejné nakladatelství připravil v říjnu 2013 k vydání knihu „Promluvili o zlu“ (Holocaust mezi dějinami a pamětí).

Spolupracuje na několika didaktických projektech, jejichž výsledkem jsou metodické materiály pro žáky, studenty a učitele základních, středních a vysokých škol.

22

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Lubor Kunc

PROMĚNY ČS. POŠTOVNICTVÍ 1918–1919 Období let 1918–1919 bylo rozhodujícím časovým úsekem nejen z hlediska české a československé státnosti, ale i z pohledu přerodu tehdejšího poštovního systému. Vždyť ještě v říjnu 1918 fungovaly na budoucím území Československa dva do značné míry oddělené poštovní systémy Rakouska a Uherska, jejichž praxe se v řadě detailů výrazně odlišovala. Po nečekaně rychlém rozpadu Rakouska-Uherska bylo zapotřebí z těchto dvou prakticky nezávislých poštovních sítí vytvořit společný funkční systém pro celé území našeho státu.

Uvedený proces se budu snažit dokumentovat řadou dochovaných filatelistických celistvostí. Většina z nich sice nepochází ze Slánska, ale za stejných podmínek, jaké jsou popsány dále v tomto článku, probíhala transformace poštovnictví i ve zdejším regionu. Pojďme se tedy vrátit o téměř 100 let zpět – do časů, kdy se měnil původní habsburský politický systém císaře Karla I. do nového demokratického politického systému representovaného čs. prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem.

Vyhlášení samostatnosti Československa proběhlo deklarací Národního výboru dne 28. 10. 1918 (obr. 1). V té době působily v Rakousko-Uhersku dvě poštovní správy, jejichž nezávislost se projevovala např. vydáváním vlastních poštovních známek a jiných cenin. Poštovnictví ve Slaném bylo stejně jako na většině území Čech podřízeno Poštovnímu ředitelství Praha (obr. 2).

V době po vyhlášení Československa platily na území českých zemí poštovní ceniny Rakouské pošty. Ty zůstaly dočasně v platnosti i po vzniku našeho státu (obr. 3 a 4), protože nově zformovaná Československá pošta neměla žádné předchozí zkušenosti s tiskem poštovních známek, a proto nebyla schopna v krátké době několika dnů či týdnů připravit ceniny vlastní. Poštovní správa navíc čelila válečnému nedostatku papíru, tiskařských barev i odborníků, kteří byli často odvedeni do rakousko-uherské armády a teprve v průběhu listopadu 1918 se vraceli do civilního života. Poštovní ceniny použité na území Čech spravovaném Poštovním ředitelstvím Praha se nazývají známkami/ceninami předběžnými. Československá pošta nejprve získala pod svou kontrolu poštovní úřady v centrální části Čech a Moravy. Slánsko bylo jedno z prvních území, které se bez problémů podřídilo čs. poštovní správě. Nesmíme však zapomínat, že v českém i v moravském pohraničí probíhaly ozbrojené střety čs. vojenských

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

23

Obr. 1 (vlevo) – ústřižek poštovní poukázky datovaný 28. 10.

1918 z pošty Studnice v Čechách.

Obr. 2 – služební celina Poštovního ředitelství Praha adresovaná v listopadu 1918 poště Varnsdorf; za pozornost stojí služební razítko poštovního ředitelství s odstraněným německým textem a rakouským orlem. oddílů s místními německými separatistickými formacemi, které bránily připojení německy hovořících pohraničních oblastí k Československu. Zde se činnost čs. poštovních úřadů prosazovala postupně, jak byla daná území obsazována českými vojáky. Tento proces probíhal po celý listopad až do druhé poloviny prosince 1918. Neklidná a složitá situace panovala rovněž na Slovensku, kde naší armádě kladly odpor maďarské jednotky.

Obr. 3 – doporučený dopis odeslaný v listopadu 1918 z Horažďovic pražskému Národnímu výboru vyplacený rakouskými známkami s portrétem císaře Karla I. (emise 1917).

24

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Obr. 4 – balíková průvodka vyplacená v prosinci 1918 rakouskými známkami 20hal Karel I. (emise 1917) a 4K Státní znak (emise 1917 vytištěna na „válečném“ šedivém papíru) Teprve až koncem roku 1918 mohla čs. poštovní správa pomýšlet na tisk prvních vlastních cenin. Tuto činnost zahájila 10. 12. 1918, kdy uvedla do oběhu původní rakouské celiny (korespondenční lístky) opatřené přetisky „ČSR –10– “ (obr. 5). Při jejich přetiskování si odpovědní pracovníci pošty uvědomili, že jsou schopni technicky i odborně zajistit také tisk řádných poštovních známek. Je malým zázrakem, že se jim podařilo zajistit tisk prvních československých známek tak, že mohly být tyto ceniny slavnostně uvedeny do oběhu již dne 18. 12. 1918 (obr. 6 a 7). Autorem těchto našich prvních známek byl známý český secesní malíř Alfons Mucha, který prokázal svou vysokou uměleckou profesionalitu přípravou jejich kresby během několika málo dnů.

Od již zmíněného dne 18. 12. 1918 platily po krátkou dobu společně ceniny vydané bývalou poštou rakousko-uherského státu spolu s nově vytištěnými ceninami Československé pošty (obr. 8). Poštovní známky a ceniny použité během tohoto krátkého období, které skončilo již dne 28. 2. 1919, nazýváme známkami/ceninami souběžnými. Jedinou výjimkou z tohoto období jsou rakouské a uherské celiny (např. korespondenční lístky, zálepky, obálky s natištěnou známkou), jež platily až do 14. 9. 1919 (obr. 9) a u kterých nacházíme smíšené frankatury známek tedy podstatně delší dobu.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

25

Důvodem k ukončení platnosti původních rakouských a uherských známek v Československu byla realizace měnové odluky, která probíhala pod vedením ministra financí Aloise Rašína v době od 26. 2. do 9. 3. 1919. V jejím rámci vznikla československá koruna jako samostatná měna a platnost rakouských/uherských známek a cenin byla ukončena k 28. 2. 1919 (obr. 10). Od 1. 3. 1919 platily již na našem území výhradně ceniny vydané Československou poštou, v případě poštovních známek se jednalo o známky emise Hradčany postupně uváděné do oběhu poštovní správou (obr. 11).

Obr. 5 – přetištěná rakouská celina prvního vydání odeslaná již v lednu 1919 do Švýcarska – proto musela být vyplacena ještě poštovní známkou 5hal emise Hradčany (vydána 1918) Tento krok byl symbolickým završením pilotní fáze transformace tehdejšího poštovnictví do čs. poštovního systému. Jeho další fáze již spočívaly v upevňování pozic naší poštovní správy či v obměně technického zabezpečení i personálního zajištění. Navenek se toto období projevovalo navazováním častých poštovních styků se zahraničními poštami a etablováním dosud málo známé čs. poštovní správy na mezinárodní úrovni. Můžeme říci, že prakticky od roku 1920 byla vnímána naše poštovní správa jako důvěryhodný partner používající efektivní a moderní metody řízení poštovního provozu a zavádějící nejmodernější způsoby doručování zásilek – například již od zmíněného roku 1920 zajišťovala Československá pošta leteckou dopravu zásilek do ciziny, přičemž v tomto směru patřila k průkopnickým institucím v rámci celé Evropy.

26

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Obr. 6 – vánoční přání z prosince 1918 vyplacené smíšenou frankaturou rakouských známek 3hal Koruna (emise 1916) a 5hal známkou emise Hradčany (vydána dne 18. 12. 1918); velmi vzácný dokument poštovního provozu.

Obr. 7 – čtyřblok známky 3hal Hradčany vydané dne 21. 12. 1918 nesoucí otisk razítka Praha – telegraf 29. 12. 1918; vzácné.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

27

Obr. 8 – doporučený dopis odeslaný v únoru 1919 z Brna do Vídně vyplacený na požadované porto 75hal rakouskou známkou 50hal Znak (emise 1916) a čs. známkou 25hal (emise Hradčany 1918); v Rakousku cenzurován cenzurní stanicí Vídeň.

Obr. 9 – nepřetištěná rakouská celina použitá pro vnitrostátní korespondenci v rámci ČSR v srpnu 1919 vyplacená poštovními známkami emise Hradčany (1918) v hodnotách 3hal a 5hal, aby výplatné dosáhlo poštovního tarifu zvýšeného od května 1919.

28

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Obr. 10 – ústřižky poštovních poukázek frankovaných rakouskými a uherskými známkami použitými v poslední den jejich platnosti (28. 2. 1919) na území ČSR.

Obr. 11a – nepřetištěná rakouská celina odeslaná v dubnu 1919, kdy je dodatečná frankatura provedena již výhradně platnými ceninami emise Hradčany; použité poštovní razítko pocházelo ještě z doby Rakousko-Uherska, byl z něho pouze odstraněn německý název Schlan (tzv. „znárodněné razítko“).

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

29

Obr. 11b – pohlednice z ledna 1920 odeslaná jako místní zásilka v rámci Slaného vyplacená známkami emise Hradčany 5hal a 10hal; použité poštovní razítko pocházelo ještě z doby Rakousko-Uherska, i zde nacházíme „znárodněné“ razítko.

Obr. 11c – stejné razítko jaké je použito na předchozích obrázcích v původním rakouském provedení (1916).

Lubor Kunc (nar.1972), filatelista a poštovní historik, předseda Českomoravské společnosti pro poštovní historii a Sekce polních pošt. Člen Svazu českých filatelistů, Royal Philatelic Society London či American Philatelic Society. Autor řady odborných článků publikovaných v časopisech Filatelie, Merkur Revue, Postilión, Czechout, The Czechoslovak Specialist, FEPA News, Rundbrief a dalších.

30

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

David Hubený

HORNICKÉ STÁVKY NA SLÁNSKU V POČÁTEČNÍCH LETECH PRVNÍCH REPUBLIKY Úvod Do reformy okresů a jejich slučování v roce 1960 existoval samostatný slánský okres s významnou produkcí uhlí a jeho těžba předstihovala i jeho rakovnické a kladenské sousedy. Na území tehdejšího slánského okresu se nacházelo množství malo- i velkodolů, z nichž některé byly v provozu přes sto let. Je tedy pochopitelné, že hornická otázka a vůbec boje dělníků za kvalitnější život se významně zapsaly do života slánského regionu.

Dolování na Slánsku má velmi dlouhou tradici sahající až ke Keltům. Před první světovou válkou však zažívalo slánsko-kladenské hornictví stagnaci a úpadek.1 Dočasnou záchranu přinesla první světová válka, jak vzpomínal jeden z místních úspěšných těžebních podnikatelů Jindřich Marek: „Velká potřeba uhlí za světové války povzbudila podnikatele k činnosti, a tak vzniklo mnoho malých podniků, které chutě dobývaly materiál, jen když byl černý. […] Jakmile však zase nastal nadbytek uhlí, začaly se tyto doly zavírat a opět zůstaly v činnosti jen dobře vedené závody, které měly své existenční oprávnění.“ 2 O existenční oprávnění se však hlásili i pracovníci upadajících dolů.

Zaměstnanci vždy soupeřili se zaměstnavateli o lepší podmínky práce a života. Obzvláště ve velkých průmyslových oblastech věnovaly státní úřady velikou pozornost vztahům mezi oběma stranami. Stávky vždy patřily k nejvýraznějším nátlakovým prostředkům zaměstnanců, neboť dokázaly významně narušit a ovlivnit chod společnosti. O průběhu stávkových akcí se proto dochovalo poměrně veliké množství informací pocházejících především od bezpečnostních složek a jim nadřízených správních úřadů.

Základem tohoto příspěvku se stala hlášení četníků a státních úřadů, z nich některá se dostala až do prezídia Ministerstva vnitra (dále jen PMV), jež bylo za první republiky nervovým centrem vnitřních bezpečnostních složek státu, neboť soustřeďovalo zprávy o všech nejvýznamnějších a nejzávažnějších událostech, hnutích a osobách.

1

Podrobněji k minulosti těžby od starověku až do poloviny 20. století viz Paděra, Zdeněk: Z minulosti a současnosti hornictví na Slánsku. Příbram 1990, s. 6–29.

2 Marek, Jindřich: Slánská visutá sloj 1885–1940. Slaný 1940, s. 22.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

31

Záležitostmi dolů a horníků bylo v meziválečném Československu pověřeno dnes neexistující Ministerstvo veřejných prací (dále jen MVP). Toto v současnosti již téměř zapomenuté ministerstvo mělo na starosti prakticky všechny veřejné investiční akce, např. výstavbu silnic, mostů, škol, nemocnic, budov státních úřadů, elektrifikaci, civilní leteckou, silniční a vodní a dopravu. Vedle toho však spravovalo veškeré báňské záležitosti, včetně sociální péče o horníky a hutníky. Ztělesnění státního dozoru na 12 uhelných revírech s více než 360 doly celé předmnichovské republiky, představovaly revírní báňské úřady, které rozhodovaly v první instanci, a ve druhé instanci pak Báňské hejtmanství v Praze. Od těchto podřízených úřadů Ministerstvo veřejných prací dostávalo některé velmi cenné a pozoruhodné údaje. Částečně byl využit fond Svaz majitelů dolů, jehož registratura se naneštěstí dochovala především pro druhé desetiletí předmnichovského Československa. Pro léta dvacátá obsahuje bohužel jen málo písemností. Fond však soustřeďuje různé tisky, z nich významné jsou především Protokoly z řádných valných hromad, které zachycují důležité momenty z jednotlivých let.

Všechny výše jmenované fondy jsou uloženy v Národním archivu v Praze (dále jen NA).

Ze státněbezpečnostního hlediska jsou velmi cenné zprávy a hlášení četnictva. Proto byly využity památníky místně příslušných četnických stanic, které stručnou kronikářskou formou zachycovaly nejdůležitější informace ze života místního četnictva a jím dohlížených obcí.3 Bohužel hornickým stávkám se prakticky nevěnují. Tyto památníky pro Slánsko jsou uloženy ve Státním okresním archivu Kladno (dále jen SOkA Kladno). V tomto archivu se ještě nachází archivní fondy Revírní báňský úřad Slaný – Kladno a Okresní úřad Slaný, které však s ohledem na omezený příspěvek do sborníku z konference nebyly využity. Pominuty byly rovněž spisy Báňského hejtmanství v Praze. Jeho fond je uložen v Národním archivu a obsahuje především inspekční zprávy z jednotlivých dolů týkající se jejich zabezpečení a technického vybavení. Pro problematiku stávkových bojů je však nevyužitelný.

Poválečný vývoj Meziválečná Československá republika se potýkala s množstvím problémů – ať už se jednalo o nepřejícné sousedy nebo státu protivící se menšiny.

Vedle těchto politických a nacionálních problémů však mladičký stát zdědil neblahé dědictví po habsburské monarchii, totiž válkou podvyživené občany, 3

Příklad možného využití četnického památníku viz Marek, Luboš: Četnická stanice Velká Dobrá za první republiky. In: Listy z Unhošťska, roč. 48-49, 2010, s. 45–49.

32

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

mužské obyvatelstvo zdecimované frontovými boji a s tím související válečné invalidy, vdovy a sirotky, jichž bylo celkem na šest set tisíc.

V hospodářském ohledu stát na tom nebyl tak špatně, neboť patřil k nejprůmyslovějším oblastem monarchie a soustředil 2/3 jejího průmyslu, jenž však byl závislý na exportu, kterému nyní bránila různá preferenční a jiná cla zavedená všemi nástupnickými státy podunajské monarchie. Přesto patřil export uhlí k jedněm nejvýznamnějším odvětvím, neboť zejména po válce panoval všeobecný nedostatek topiva a paliva, což přimělo i Československo, aby na jaře 1920 přistoupilo ke stanovení maximálních cen uhlí a řízené distribuci uhlí. Regulace cen uhlí pak trvala až do května 1924.4 Na dodávky československého uhlí hladově čekaly středoevropské, balkánské i některé severské státy: Německo, Rakousko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie a Dánsko. V některých zemích mělo československé uhlí vliv na přežití jeho dosavadního státního zřízení. Například na jaře 1919 z Bambergu bavorská vláda, která byla z Mnichova vystrnaděna konkurenční Bavorskou republikou rad, žádala o pokračování dodávek československého uhlí do těch částí Bavorska, které se nestaly součástí Bavorské republiky rad. Československá strana této žádosti samozřejmě vyhověla.5 O československé uhlí však sousedi po válce ztráceli postupně zájem, neboť upřednostňovali vlastní vzrůstající produkci, nebo hledali alternativní zdroje energie, jako například Rakousko, které se zaměřilo na využívání vodních toků k zisku elektřiny.6 Vývoz uhlí také znamenal vítaný příspěvek do státního rozpočtu a stát jej pochopitelně významnou měrou danil. Spolu s deflační politikou Aloise Rašína, vysokými přepravními železničními tarify a cenami třaskavin vedlo vysoké zdanění uhlí ke zvyšování exportní ceny uhlí, které se pak hůře prosazovalo na evropském trhu. Majitelé dolů se státem vedli tuhé boje o výše všech uvedených daní a dávek, ale jelikož železniční tarify a ceny třaskavin se podařilo postupně umenšovat až v druhé polovině dvacátých let,7 snažili se majitelé dolů někde zahojit – nejlépe na hornících, kterým chtěli snižovat mzdy.8 V novém státě přes veškeré nadšení ze samostatnosti, ať už upřímného nebo jen předstíraného, tak nadále existovaly nejrůznější sociální a hospodářské rozdíly a třenice, které se negativně projevovaly na kvalitě a délce lidského 4

Jubilejní zpráva Svazu majitelů dolů v ČSR v Praze 1918–1928. Praha 1929, s. 23 a 33.

NA, f. PMV, sign. 225-7-16, fol. 239.

6 Jubilejní zpráva Svazu majitelů dolů v ČSR v Praze 1918–1928. Praha 1929, s. 51.

7 Jubilejní zpráva Svazu majitelů dolů v ČSR v Praze 1918–1928. Praha 1929, s. 21–25, 39–40.

8 Brodová, Libuše: První obranné boje horníků. In: Olivová, Věra (ed.): Z dělnických bojů v letech 1921–1923. Sborník statí. Praha 1960, s. 96–99.

5

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

33

života. K ožehavým poválečným otázkám patřilo postavení dělnictva a hornictva. Navíc se i nadále opakovaly případy, kdy zaměstnavatelé zneužívali svého postavení k nedodržování smluv, jejich svévolného výkladu a obcházení, čemuž se dělnictvo bránilo zejména svou organizovaností a kolektivním vyjednáváním. V hornictví bylo na začátku dvacátých let zaměstnáno přibližně sto padesát tisíc osob a téměř všichni byli odborově organizováni. S devadesáti třemi tisíci členy byl nejsilnější Svaz horníků přináležející k československé sociální demokracii. Ve slánsko-kladenském revíru patřilo ke svazu patnáct tisíc horníků. Druhým silným hráčem byl Union der Bergarbeiter se třiceti sedmi tisíci horníky, který patřil k satelitním organizacím německé sociální demokracie v ČSR. Nejslabším ze svazů bylo Sdružení československých horníků při Československé straně socialistické. Disponoval pouhými 15 000 členy. Po první světové válce proběhla neúspěšná jednání všech tří svazů o sjednocení, ale přes tento neúspěch svazy neustále konzultovaly své kroky.9 Rovněž majitelé dolů se sdružovali, a to v rámci Ústředního svazu československých průmyslníků, kde vytvořili Svaz majitelů dolů. Svaz majitelů dolů se vnitřně členil podle jednotlivých revírů, velikosti závodů a národností. Slánsko-kladenský revír ve střechovém Svazu majitelů dolů zastupovaly hned dvě organizace: „Ředitelská konference kladenských velkodolů na Kladně“ a „Svaz majitelů malodolů rakovnicko-slánského revíru v Rakovníku“. Slánsko-rakovničtí těžaři od počátku vytvořili alianci s podnikateli z plzeňsko-stříbrského revíru. Všechny jmenované organizace vznikly v roce 1919.10 Československo se snažilo uvést v život nejrůznější sociální vylepšení, ale ne vždy bylo úspěšné a dostatečně rychlé. Mezi úspěšné projekty patřilo zavedení osmihodinové pracovní doby. Konkrétně hornictvu se například podařilo napomoci prosazení zákona „o účasti zaměstnanců při hornictví na správě dolů a jejich podílu na čistém zisku“ vydaného 25. února 1920. V té souvislosti byl vydán zákon „o závodních a revírních radách“ při hornictví a zákon ustavující hornické 9

Brodová, Libuše: První obranné boje horníků. In: Olivová, Věra (ed.): Z dělnických bojů v letech 1921–1923. Sborník statí. Praha 1960, s. 92–93.

10 NA, f. Svaz majitelů dolů, kart. 1, inv. č. 1, „Stanovy Svazu majitelů menších kamenouhelných dolů revíru Plzeňsko-Stříbrského“. Na originálu stanov je tužkou za revír doplněno „Rakovnicko-Slánského“. Na ověřené kopii stanov sice tento doplněk chybí, nicméně na titulním listu jsou razítka obou svazů spolu s otiskem razítka kanceláře „Sternbergské doly, Břasy“. O blízké spolupráci uhelných podnikatelů z revírů plzeňsko-stříbrského a slánsko-rakovnického dále vypovídá, že spisy obou svazů jsou uloženy ve Státním oblastním archivu v Plzni ve fondu Svaz majitelů menších kamenouhelných dolů, Plzeň. Je samozřejmé, že názvy uvedených organizací procházely v čase drobnými změnami, např. sdružení slánsko-rakovnických majitelů malodolů v roce 1919 používalo jméno „Svaz majitelů menších dolů v revíru slánského úřadu horního ve Slaném“.

Ke vzniku Svazu majitelů dolů viz Jubilejní zpráva Svazu majitelů dolů v ČSR v Praze 1918–1928. Praha 1929, s. 17–20.

34

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

rozhodčí soudy. Revírní a závodní rady, které měly být i prvním krokem k socializaci, však byly krokem posledním.11 První ze jmenovaných zákonů zaváděl pro podniky s více než sto zaměstnanci sedmičlenné podnikové rady, jejichž čtyři členy jmenoval podnikatel, dva vybírali dělníci a jednoho zřízenci. Celkově zákon trpěl mnoha nejasnostmi a nesplnil očekávání do něj vkládaná.

Závodní rady byly ze zákona nepovinné. Vznikly ještě revírní rady pro obvody báňských revírních úřadů a jejich úkolem bylo napomáhat řešit spory mezi závodními radami a podnikateli, dohlížet na bezpečnost práce a dodržování mzdových smluv. Naopak zaměstnavatelům se podařilo zablokovat zákon o ochraně zdraví horníků, který byl s ohledem na vysoké počty mrtvých a raněných opravdu nutný: Jen v roce 1921 bylo zaznamenáno 166 úmrtí, 898 těžkých a 3534 lehkých úrazů. Za první tři roky republiky to bylo 560 zemřelých a 2692 těžce zraněných.12 Velkým tématem po obou světových válkách se stala právě zmíněná otázka postátnění nebo socializace některých průmyslových odvětví nebo některých důležitých podniků. Když v létě 1920 probíhalo ve slánské-kladenské uhelné pánvi hnutí za zvýšení mezd, zaznamenaly úřady požadavky na socializaci a postátnění. O tuto otázku se však mezi sebou prali i představitelé levicových stran. Velmi zajímavý názor vyjádřili horníci přináležející k sociální demokracii, resp. v té době již k jejímu pravicovému křídlu: „Dle prohlášení starších dělníků nevěří tito v možnost zestátnění neb socialisace, neb prý ani stát ani dělníci peníze na to nemají a odebrati závody a doly bez náhrady není možné, jelikož dosavadní majitelé tyto [podniky] prý také nikomu neukradli.“ 13 Vedle těchto debat však horníci vedli ještě jinou, méně teoretickou, zato více nutnou debatu ohledně dovolených. Požadovali a jako první také prosadili, aby na placenou dovolenou ve výši pěti dní v roce měl každý zaměstnanec pracující v podniku v rozmezí od jednoho roku do pěti let, ve výši sedmi dní pak pro zaměstnance pracující v podniku pět až deset let, a pro ty, kteří podniku věnovali více než deset let života dvanáct dní placené dovolené. Vedle toho se samozřejmě požadovalo zvýšení mezd v důsledku poválečné drahoty, čemuž se zaměstnavatelé bránili, resp. chtěli to kompenzovat zdražením cen uhlí, proti čemuž byl jak stát, tak samotní horníci,14 neboť by to postihlo především průmysl a tam pracující jejich soudruhy.

11

Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918–1938). Díl I. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918–1929). Praha 2003, s. 83.

12 Brodová, Libuše: První obranné boje horníků. In: Olivová, Věra (ed.): Z dělnických bojů v letech 1921–1923. Sborník statí. Praha 1960, s. 94–96.

13 NA, f. PMV, sign. 225-52-14, fol. 35.

14 Brodová, Libuše: První obranné boje horníků. In: Olivová, Věra (ed.): Z dělnických bojů v letech 1921–1923. Sborník statí. Praha 1960, s. 94; NA, f. PMV, sign. 225-52-14, fol. 35.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

35

Již zmíněná podvyživenost dělnictva, jakož i fakt, že za války byla část horníků odvedena do armády, kde mnozí padli, spolu se snížením pracovní doby z devíti na osm hodin způsobily pokles výkonnosti těžby. Zatímco před válkou za stanovené sledované období dokázali horníci v slánsko-kladenském revíru vytěžit 433 vagonů, na jaře 1921 to bylo pouhých 223 vagonů. To vedlo zaměstnavatele k úsporám a propouštění, alespoň po dobu teplého počasí. Propouštění většího množství zaměstnanců bývalo vždy předem hlášeno státním úřadům, aby tyto zajistily buď nějaké náhradní práce, mnohem častěji však šlo podnikatelům jen o to, aby stát zařídil ochranu jejich majetku proti případným protestům propuštěných. Stát si samozřejmě tuto mouřenínskou úlohu nenechával líbit a leckdy jsou v dokumentech zachovány přípisy, že za špatný stav podniku je odpovědný nerozvážný majitel.

V březnu 1921 propouštěly na Slánsku doly Mayrau, Schöller, Vaněk, Johan a Max – každý z těchto pěti dolů propustil 220 horníků – především starých, slabých a mladších 20 let. Povětšinou se však k žádným mimořádným výtržnostem propuštění ani zůstavší horníci neuchylovali. Bylo by to marné. V roce 1921 utrpěly největší ztráty malodoly z plzeňského a rakovnického revíru, kde zavíraly především málo rentabilní doly z dob první světové války.15 Propouštění z jara 1921 mělo na jednom z dolů evidentně stranický charakter, neboť se objevil požadavek, aby byli propuštěni rovněž národní socialisté a členové Sokola, které majitel – patrně s ohledem na generální stávku z prosince 1920 – považoval za spolehlivější element, a které tedy uchránil před propuštěním.

Na konci roku 1921 se objevily požadavky zaměstnavatelů, aby na blízkém Rakovnicku klesly mzdy o 20–25 %. V rosickém revíru však dokonce o 30–40 %.

Na hlasování o kompromisních návrzích vystupovali horníci ze Slánska, Kladenska a Rakovnicka velmi radikálně,16 což bylo dáno i tím, že v těchto okresech proběhly s velikou odezvou události kolem bojů o pražský Lidový dům a následující generální prosincová stávka v roce 192017 a nově vzniklá KSČ se mohla zde opřít o mnoho příznivců. Ovšem ve vedení hornických odborů měla i nadále prim sociální demokracie.

V boji zaměstnanců s majiteli bylo důležité, aby zaměstnanci vystupovali jako stmelený kolektiv, z čehož vyplývala nutnost dosáhnout shody na stáv15

Protokol III. řádné valné hromady Svazu majitelů dolů v Čsl. republice v Praze ze dne 26. června 1922.

Zpráva představenstva za správní rok 1921. Praha 1922, s. 4.

16 Brodová, Libuše: První obranné boje horníků. In: Olivová, Věra (ed.): Z dělnických bojů v letech 1921–1923. Sborník statí. Praha 1960, s. 101, 104, 110.

17 K prosincové generální stávce v politických okresech Slaný a Rakovník nejnověji viz Hubený, David: Prosincová generální stávka roku 1920 ve Slaném a okolí. In: Budování občanské společnosti. Sv. č. 6 edice Historie Slánska ve XX. století. Slaný 2012, s. 129–150 a Týž: Politický okres Rakovník v průběhu generální stávky v prosinci 1920. In: Rakovnický historický sborník, roč. IX., 2012, s. 161–213.

36

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

kových cílech, včetně rozhodnutí o stávce samotné, neboť horníci se museli na každou takovouto stávku předzásobit potravinami a v zimním období také uhlím.18 Generální hornická stávka v roce 1922 Slánsko-kladenští horníci podle hlášení státních úřadů údajně přijali velmi chladně a rezervovaně generální hornickou stávku z února 1922 (3. až 10. února), neboť byla určena hlavně na podporu stávkujících horníků ze severních Čech, konkrétně Mostecka a Falknovska,19 tedy nynějšího Sokolovska, kde převážnou většinu horníků tvořili Němci, ale silné pozice mezi nimi měl bratrský sociálnědemokratický Union der Bergarbeiter. Falknovský revír byl silně postižen poklesem říšskoněmecké marky, takže téměř ustal vývoz jeho uhlí do Bavorska a dalších jihoněmeckých států. Jednání o úpravě mzdových prostředků se vlekla několik týdnů, a když v lednu 1921 vypršela kolektivní smlouva na Ostravsku, nastaly příhodné podmínky pro energičtější postup horníků, který majitele dolů zaskočil.20 Stávky se ovšem solidárně zúčastnila drtivá většina horníků z celé republiky a byla vedena především na ochranu dosavadních zaměstnaneckých výdobytků. Slánsko-kladenští horníci nebyli z této stávky nadšeni a někteří svůj odpor ke stávce dávali vedle slovních ataků na své vůdce najevo též tím, že se hromadně – údajně po stovkách – hlásili nemocnými, takže v nemocnici museli fronty organizovat četníci.21 Přes odpor části horníků se však na Slánsku stávkovalo.

Ve slánsko-kladenském revíru začala stávka 4. února 1922. O její přípravě věděly úřady již od odpoledne 3. února, kdy horníci informovali kladenského hejtmana Antonína Rozsypala, že příštího dne propukne stávka. Zároveň jej žádali, aby v dohodě s okresními správami politickými v Rakovníku a ve Slaném, postupoval proti shromážděním horníků s benevolencí a prosili o případné instrukce, jak se vyhnout střetu s vládní mocí, resp. jak postupovat při informačních schůzkách, aby nebyl porušen shromažďovací zákon. Zdá se, že horníci již předem věděli, že úřady v případě větší stávky v tomto regionu pověří právě Antonína Rozsypala celkovým dohledem.22 Rozsypal se totiž nejen osvědčil při zvládání generální stávky z prosince 1920, ale zejména sídlil ve stejném městě, jako kladenské oddělení četnictva, pod nějž spadaly mimo 18

NA, f. PMV, sign. 225-53-23, fol. 29.

NA, f. PMV, sign. 225-54-8, fol. 60, 72, 76 a 77; SOkA Kladno, f. Četnická stanice Brandýsek, památník.

20 Protokol IV. řádné valné hromady Svazu majitelů dolů v Čsl. republice v Praze ze dne 30. května 1923.

Zpráva představenstva za správní rok 1922. Praha 1923, s. 7.

21 NA, f. PMV, sign. 225-54-8, fol. 60, 72, 76 a 77.

22 NA, f. PMV, sign. 225-54-8, fol. 60, 72, 76 a 77.

19

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

37

jiné „uhelné“ okresy Kladno, Slaný a Rakovník. Bylo tedy ze strany státních úřadů logické a předvídatelné, že by v případě výjimečných událostí soustředili civilní správu v zasaženém regionu do rukou právě toho okresního hejtmana, který mohl nejlépe komunikovat s nejvyšší četnickou autoritou v kraji, totiž exponovaným štábním četnickým důstojníkem.23 Stejně jako v průběhu generální stávky v prosinci 1920, byl i nyní, 4. února 1922, pověřen právě kladenský okresní hejtman Antonín Rozsypal, koordinací bezpečnostní služby nejen ve svém okrese, nýbrž i v politických okresech Rakovník, Kralupy nad Vltavou a Slaný. Tamější okresní hejtmani měli spolu s kladenským policejním komisařstvím hlásit Rozsypalovi vše, co se týkalo stávky a podrobovat se jeho příkazům.24 Zemská správa politická se rozhodla preventivně vyslat do slánského okresu 30 četníků, které místní hejtman požadoval. Stávky se podle naplněného předpokladu účastnilo veškeré osazenstvo dolů, které úřady odhadovaly na deset až jedenáct tisíc osob, z nichž jedna pětina pracovala na udržování dolů. Poblíž dolů byly rozmístěny stávkové hlídky, které vrátily zpět část horníků, kteří chtěli jít do práce. Patrně se zpráva o stávce k těmto pracovníkům nedonesla.

K žádným výtržnostem nebo konfliktům nedošlo.25 Slánské četnictvo pak stávku lakonicky komentovalo po bezpečnostní stránce: „skončila bezevší příhody“.26 Obdobné hlášení podalo například i četnictvo z Brandýsku.27 Stávka se pochopitelně dotkla i průmyslu, který bez uhlí nemohl vyrábět.

Dne 6. února slánská okresní správa politická hlásila, že například továrna Breitfeld a Daněk má uhlí na týden a všechny podniky pracují.28 Prosby Okresní správy politické ve Slaném o příděl uhlí pro místní průmyslové podniky ze 7. února 1922 se dalším vývojem zřejmě stala bezpředmětnou,29 neboť stávka za dva dny skončila. Pokud museli dělníci opustit své závody z nedostatku uhlí, dělo se tak klidně, neboť sami měli dostatek zkušeností se stávkami a byli na tuto eventualitu předem upozorněni od svých odborových organizací, resp. byly jim vysvětleny důvody hornické stávky.30 Doly a jejich zařízení nebyla úplně opuštěna, ale část hornictva, stejně jako za prosincové generální stávky, byla určena k záchranným a udržovacím pra23 Hubený, David: Politický okres Rakovník v průběhu generální stávky v prosinci 1920. In: Rakovnický historický sborník, roč. IX., 2012, s. 180–181.

24 NA, f. PMV, sign. 225-54-8, fol. 66.

25 NA, f. PMV, sign. 225-54-8, fol. 60, 72, 76 a 77.

26 SOkA Kladno, f. Okresní četnická stanice Slaný, památník.

27 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Brandýsek, památník.

28 NA, f. PMV, sign. 225-54-8, fol. 48 29 NA, f. PMV, sign. 225-54-8, fol. 34.

30 NA, f. PMV, sign. 225-54-7, fol. 50, 67, 72.

38

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

cím. Jak hlásili motyčínští četníci o službu konajících hornících: „Toto mužstvo má odváděti 50 % obdržené mzdy po dobu stávky stávkovému výboru (fondu), čemuž se nechce podrobiti a prohlašuje, že pracovat také nebude.“ 31 Stávku naopak například podpořily učitelské odbory, které věnovaly 100.000 korun. Horníci však tento dar později s díky vrátili. Oceňovali jednak pomoc „bílých“ límečků, jednak fakt, že učitelé, kteří sami byli zkráceni na platech, takto podpořili „černý národ“, jak se havíři sami označili. Dalších 10.000 Kč darovali horníkům státní zaměstnanci. Krok učitelů a dalších státních úředníků byl ovšem v pravicovém tisku ostře kritizován.32 Stávkující doufali, že jim napomůže shodou okolností souběžná stávka říšskoněmeckých železničářů, která zabrání dopravě uhlí z Německa.33 Po celou dobu stávky však byla za účasti Ministerstva veřejných prací vedena jednání, která vedla ke kompromisní dohodě.34 Zmíněná organizovanost, únorové generální stávky se účastnilo 112.000 až 135.000 horníků, umožňovala horníkům z různých revírů, aby dokázali své akce nejen koordinovat, např. únorovou stávku rozšířit i na Slovensko, nýbrž také např. statisticky vyhodnocovat. Tyto statistiky pak sloužily při přípravách různých mzdových sporů na jednotlivých revírech. Kupříkladu právě statistiky ztrát zaměstnavatelů a hornických organizací z únorové stávky 1922 sloužily při přípravách stávky v ostravsko-karvinském revíru na přelomu léta a podzimu 1923,35 kdy vypukla šestitýdenní generální stávka (20. srpna–6. října) proti snižování mezd. V podstatě se jednalo o pokračování první hornické generální stávky, neboť únorovou kompromisní dohodu z února 1922 si zejména těžaři vykládali přinejmenším volně, ba svévolně36 a v průběhu roku 1922 ji postupně fakticky zlikvidovali, neboť snižovali mzdy a odbourávali různé příplatky a výhody.37 Generální stávka horníků v roce 1923 Další generální stávce předcházela dlouhá jednání mezi zaměstnavateli, zaměstnanci a státem. Kompromisní návrh však byl pro horníky tak nepříznivý, 31

NA, f. PMV, sign. 225-54-7, fol. 51 NA, f. PMV, sign. 225-54-8, fol. 109 a 114; Brodová, Libuše: První obranné boje horníků. In: Olivová, Věra (ed.): Z dělnických bojů v letech 1921–1923. Sborník statí. Praha 1960, s. 112–113.

33 NA, f. PMV, sign. 225-54-7, fol. 51 34 Brodová, Libuše: První obranné boje horníků. In: Olivová, Věra (ed.): Z dělnických bojů v letech 1921–1923. Sborník statí. Praha 1960, s. 114–116.

35 NA, f. PMV, sign. 225-54-7, fol. 2 a 3.

36 Brodová, Libuše: První obranné boje horníků. In: Olivová, Věra (ed.): Z dělnických bojů v letech 1921–1923. Sborník statí. Praha 1960, s. 117.

37 Tumis, Stanislav: Generální stávka horníků. In: Olivová, Věra (ed.): Z dělnických bojů v letech 1921–1923. Sborník statí. Praha 1960, s. 218–221.

32

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

39

že odbory se pod něj odmítly podepsat a do stávky v celém státě vstoupilo asi 120.000 horníků.38 Horníci ze Slánska, Kladenska a Rakovnicka signalizovali svoji ochotu podpořit vyjednávání již 10. srpna 1923, kdy uveřejnil jejich revírní výbor v Rudém právu projev požadující odmítnutí snižování mezd, a oznámili ochotu vstoupit do stávky,39 což 20. srpna také s ostatními horníky republiky uskutečnili.

Báňskému revírnímu úřadu ve Slaném horníci předem oznámili, že stávka zasáhne pouze velkopodniky: „Pražské železářské“, „Kamenouhelných dolů“, „Anglicko-česko kamenouhelného těžařstva v Lánech“, „což jest celkem 8 dolů.“ Zároveň bylo potvrzeno, že k „zabezpečení dolů jest přiměřený počet dělnictva a dozorců na dolech.“ K těmto dolům se oproti původním předpokladům iniciativně „ze solidarity“ připojilo 122 horníků ze schwarzenbergského dolu Adolf v Kroučově. Dalších 18 dělníků zajišťovalo bezpečnost tohoto dolu. Nově stávkující na rozdíl od svých kolegů svůj krok předem neohlásili a nevyjednávali. Na dole Adolf však stávka trvala pouze do 1. září 1923, kdy horníci opět nastoupili práci.40 Slánský báňský úřad hlásil, že ostatní malé doly zůstaly v provozu. Jednalo se o tyto závody:41 Důl Alžběta Josef Marie Božena Vojtěch Jindřich Františka Jan Slávka František di Paula Albina Antonie Anna 38

Majitel Vejražka a spol.

Ladislav Lisca Jan Schwarzenberg Brabec a spol.

Metropolitní kapitula svatého Víta na Hradě pražském Jindřich Marek Jindřich Marek Jan Pondělníček Suchý František Štěpánek Planeta a spol.

Těžařského družstva ve Velvarech Anna Liscová

Obec Bdín Bdín Milý Milý Hřešice Jedomělice Jedomělice Jedomělice Hvězda Minice Mikovice Velvary Srbeč

Tumis, Stanislav: Generální stávka horníků. In: Olivová, Věra (ed.): Z dělnických bojů v letech 1921–1923. Sborník statí. Praha 1960, s. 222–230.

39 Helešicová, V. – Malá, I.: Týdenní hlášení prezídia zemské správy politické v Praze, zemské správy politické v Brně a zemské vlády slezské v Opavě o politických a hospodářských bojích dělnictva českých zemí v roce 1923. Praha 1993, s. 185.

40 NA, f. MVP, kart. 1654, sign. 251b, základní číslo 604.

41 Tabulka sestavena podle NA, f. MVP, kart. 1654, sign. 251b, základní číslo 604. Dokument zmiňoval patrně pouze významnější malodoly.

40

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Zastavení práce ohlásil ještě posledně jmenovaný důl Anna v Srbči, kde však k přerušení práce došlo z důvodu nedostatku dělníků, jak sám úřad poznamenal „patrně následkem sklizně obilí a chmele“.42 Určitá sezónnost zvýšeného odbytu uhlí přes zimu, před jarními zemědělskými pracemi, před žněmi, do rozšíření elektrických zemědělských strojů, byla obvyklým jevem, který zkušenější podnikatele nijak nepřekvapoval.43 Horníci z malodolů se tak přes léto mohli věnovat zemědělství nebo pracovali ve stavebnictví, kam některé doly rovněž dodávaly některé vytěžené hmoty, které sloužily například jako velmi odolná dlažba.44 Dne 6. října 1923 byla na jednání na ministerstvu veřejných prací po dlouhém vyjednávání dosažena dohoda. Vyjednaný kompromis po generální stávce přinesl kladensko-slánského revíru snížení mezd na velkodolech o devět procent. Ostatní revíry na tom byli o 2–4 procenta hůře. „Pro malodoly Rakovnické, Slánské, Plzeňské, revíru Kutnohorského a brněnského doporučuje se úprava vzájemnou dohodu stran, totéž platí pro uhelné doly na Slovensku.

Pro stávku nebude nikdo správami závodů trestán, anebo z práce propuštěn. Směny stávkou promeškané považují se za omluvené a neznamenají přerušení pracovního poměru.“ Horníci měli stávku ukončit 8. a 9. října 1923, vyjma těch horníků, které nebylo možno z technických a komunikačních důvodů ihned informovat.

Ti měli nastoupit práci až 11. října. Dne 23. října měly být podle smírčího návrhu ministra veřejných prací Aloise Srby upraveny kolektivní smlouvy ve všech revírech. Na celostátní konferenci horníků proti této dohodě hlasovalo jen 13 zástupců ze slánsko-kladenské oblasti, odkud také vyšel požadavek na zradikálnění Svazu horníků, jenž se po stávce dostal do vnitřních problémů, z nichž těžily především komunistické odbory,45 které vznikly nedávno předtím a rovněž procházely nelehkým vývojem a vnitřními třenicemi.46 Stejně jako během generální stávky v únoru 1922 i tentokrát byli průmysloví dělníci připraveni na to, že výluka v dodávkách uhlí ohrozí jejich výrobu.

Například na schůzi pracovníků Pražské železářské společnosti a Poldiny huti bylo dělníkům vysvětleno, že horníci stávkují proto, neboť v moravsko-ostravském revíru požadovali zaměstnavatelé snížení hornických mezd o dras42

NA, f. MVP, kart. 1654, sign. 251b, základní číslo 604.

Marek, Jindřich: Slánská visutá sloj 1885–1940. Slaný 1940, s. 32.

44 Marek, Jindřich: Slánská visutá sloj 1885–1940. Slaný 1940, s. 33.

45 Tumis, Stanislav: Generální stávka horníků. In: Olivová, Věra (ed.): Z dělnických bojů v letech 1921– 1923. Sborník statí. Praha 1960, s. 236–241; NA, f. MVP, kart. 1654, sign. 251b, základní číslo 604.

46 Podrobněji například viz: Kodeš, Jiří: Vznik rudých odborů. In: Olivová, Věra (ed.): Z dělnických bojů v letech 1921–1923. Sborník statí. Praha 1960, s. 183–216.

43

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

41

tických 30 % a zároveň chtějí zvýšení výkonnosti horníků. Není divu, že dělníci z Poldiny huti provedli mezi sebou peněžní sbírku na podporu rodin stávkujících.47 Rovněž během této stávky prokázali horníci mimořádnou organizovanost a disciplinovanost, ba i trpělivou tolerantnost. Konkrétně slánští horníci nepoužili výhrůžek nebo násilí vůči továrním dělníkům, kteří šli nakládat na dolech Ronna a Engel uhelný prach pro své podniky. V druhém případě sice práci dělníkům rozmluvili, ale v prvním případě k jejich činnosti jen trpně přihlíželi.48 Rovněž během této stávky nemuseli četníci nijak zasahovat.49 Několikrát zmíněná soudržnost horníků z různých revírů však měla i stinnou stránku, neboť stávkoval-li jeden revír na podporu druhého, majitelé dolů považovali tuto podpůrnou stávku za důvod k vypovězení kolektivní smlouvy, jako se to například stalo v během hornické stávky z léta a podzimu 1923.50 Přesto z evidovaných 7121 horníků se stávky zúčastnilo 5939. Zbytek, 1182 mužů, sloužil při udržovacích a záchranných pracích. Celkově však na Slánsku ani tentokrát nebyla nálada pro stávku. Ovšem jen v historických zemích stávkovalo 100.000 horníků.51 Jednání z přelomu let 1923 a 1924 Horníci se nepouštěli jen do velkých a rozsáhlých stávek, jaké představovaly obě generální stávky z let 1922 a 1923. Objevovaly se i menší stávky, jako například na dole Theodor v Pcherách, kde 8. května 1923 stávkovala odpolední směna horníků (celkem 242 mužů) proti nařízení, že deputátní dříví budou zpracovávat a rozdávat zvláště vyčlenění pracovníci a nikoliv – jako dosud – každý horník sám. Konkrétně tato stávka skončila naprosto bezvýsledně, jak hlásil Báňský revírní úřad ve Slaném.52 Na škále mezi generálními a jednodolovými, ba jednosměnnými stávkami existovaly ještě revírní stávky. Právě akce této velikosti postihla slánsko-kladenský revír na přelomu let 1923 a 1924. Spor opět zasáhl veliké množství dolů a úřady nejvíce zajímaly průběh akcí na dolech patřících Pražské železářské společnosti, Pražské úvěrní bance, Prago-dolům, Kamenouhelným dolům (dříve Společnosti státní dráhy) a Angločeskému kame47

NA, f. PMV, sign. 225-56-3, fol. 2–4.

NA, f. PMV, sign. 225-56-1, fol. 10.

49 SOkA Kladno, f. Okresní četnická stanice Slaný, památník; f. Četnická stanice Brandýsek, památník.

50 NA, f. PMV, sign. 225-56-6, fol. 12.

51 NA, f. PMV, sign. 225-56-9, fol.27–28, 32.

52 NA, f. MVP, kart. 1654, sign. 251b, základní číslo 488.

48

42

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

nouhelnému těžařstvu. Jednání mezi oběma stranami za účasti státu trvalo několik týdnů.

Spor mezi zaměstnavateli a zaměstnanci se týkal propouštění, resp. ohledně zavedení osmihodinové pracovní doby v sobotu. De facto se jednalo o pokračování boje z generální stávky, neboť již v polovině listopadu 1923, tedy ani ne šest týdnů od generální stávky, vystoupili majitelé s požadavkem na celkové snížení osazenstva dolů! Tvrdili, že výkonnost místních horníků oproti Ostravě je menší, navíc ostravští horníci mají i nižší mzdy a v sobotu pracovali osm hodin, kdežto slánsko-kladenští horníci pouze šest. Všemi těmito opatřeními chtěli majitelé dolů dosáhnout obnovy smluv s rakouskými a říšskoněmeckými drahami, které končily v prosinci 1924.

U těchto drah však bylo údajně slánsko-kladenské uhlí ohrožené nízkými cenovými nabídkami z ostatních československých revírů.

Kromě toho chtěli uzavřít pro malou rentabilitu důl Jan patřící Pražské železářské společnosti. Zaměstnavatelé navrhovali buď snížení osazenstva, nebo zvýšení těžby, včetně zavedení osmihodinové pracovní doby v sobotu, která by zabránila redukci zaměstnanectva. Zaměstnanci se bránili poukazem na fakt, že nedávno některé slánsko-kladenské doly čile najímaly nové pracovníky a zaštiťovali se dohodou z 6. října 1923. Z těchto důvodů se horníci dovolávali angažovanosti Ministerstva veřejných prací, kterou naopak zaměstnavatelé odmítali.53 Majitelé tvrdili, že plná zaměstnanost v revíru je jen dočasná a náhodná. Protože však v sobotu měla být ze zákona jen šestihodinová pracovní doba a nedávno skončila významná hornická stávka, bylo samozřejmé, že Ministerstvo veřejných prací nařídilo, aby báňské revírní úřady zprostředkovaly jednání obou stran.54 Zástupci horníků nabídku zaměstnavatelů na prodloužení sobotní pracovní doby po delší poradě nepřijali a podnikatelé začali znovu vyhrožovat. Nicméně na dalším jednání se již aktivně podílely báňské revírní úřady v Praze a ve Slaném, které dokázaly 15. prosince 1923 přimět Ředitelskou konferenci kladensko-slánského revíru a revírní výbor Svazu horníků za přítomnosti zástupce revírní rady horníků v Praze k dohodě, kterou však museli odhlasovat horníci z jednotlivých dolů.

Ve dnech 19. a 20. prosince hlasovali horníci o této dohodě a téměř 80 procent hlasujících se postavilo proti. Vedle těch, kdož dobrovolně nehlasovali, nebyli k volbám připuštěni ti dělnicí, „kdož již 8 hodin v sobotu pracují, jsouce nenahraditelní (topiči, strojníci apod.). U těchto dělníků nešlo již o pracovní dobu, nýbrž o pří53 54

NA, f. MVP, kart. 1654, sign. 251b, základní číslo 604.

NA, f. PMV, sign. 225-53-15, fol. 7 a 8.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

43

platek za hodiny přesčas.“ Po zjištění výsledku hlasování začali představitelé závodních rad znovu jednat s Ředitelskou konferencí v Kladně. Nakonec se však obě strany shodly na již dojednaných podmínkách a 12. ledna 1924 již souhlasící horníci obnovili práci.

Nalezení kompromisu napomohla jednak domácí poptávka, jednak zvýšené importní požadavky z Bavorska (v důsledku francouzsko-belgické okupace Porúří a pasivní rezistence tamějších horníků). Předpokládalo se však, že do budoucna bude Bavorsko odebírat méně uhlí pro své železnice.55 Nicméně představitelé Svazu majitelů dolů hořekovali nad tím, že v důsledku generální stávky nemohli výrazněji fruktifikovat výpadek dodávek uhlí z Porúří.56 Československá strana se správně domnívala, že jakmile skončí výpadek dodávek z Porúří, dají Bavoři přednost vzrůstající produkci říšskoněmeckého uhlí. Rok 1924 opravdu přinesl československému uhelnému průmyslu dočasnou konjunkturu, která však již v roce 1925 přešla do stagnace. Kolísavost v tomto odvětví však přetrvávala i v dalších letech.57 Závěr Obě generální hornické stávky, stejně jako všechny stávky po roce 1920, byly obranné, tj. ochraňovaly dosavadní mzdy a výhody. Především druhá generální stávka byla svojí délkou mimořádná, zejména uvážíme-li, že se během ní střetávali sociální demokraté a komunisté, kteří nebyli ochotni přistoupit na kompromis. Naopak sociální demokraté věděli, že je nutno najít se zaměstnavateli nějaký oboustranně snesitelný modus vivendi.58 I když v některých případech konání stávek nebyli slánsko-kladenští horníci ve svých právech přímo poškozováni, tím, že podporovali během obou hornických generálních stávek své kolegy z jiných revírů, ve strategickém rozměru hájili své vlastní zájmy, neboť zaměstnavatelé se nemohli spolehnout na dodávky uhlí z jiných revírů a byli nuceni hledat kompromis mezi ziskem a přijatelnými životními podmínkami horníků a jejich rodin.

55

NA, f. MVP, kart. 1654, sign. 251b, základní číslo 604.

Protokol V. řádné valné hromady Svazu majitelů dolů v Čsl. republice v Praze ze dne 4. června 1924.

Zpráva představenstva za správní rok 1923. Praha 1924, s. 6.

57 Jubilejní zpráva Svazu majitelů dolů v ČSR v Praze 1918–1928. Praha 1929, s. 34–35.

58 Kárník, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918–1938). Díl I. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918–1929). Praha 2003, s. 232.

56

44

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Tabulka č. 1 Kladensko-uhelná pánev v letech 1919–1925 v číslech: Počet závodů, těžba v tunách, průměrný počet zaměstnanců, průměrná těžba 1 závodu, průměrný počet dělníků 1 závodu: Počet závodů v pánvi

Těžba v pánvi v tunách

Průměrný počet zaměstnanců v pánvi

Průměrná těžba 1 závodu v tunách

Průměrný počet dělnictva 1 závodu

1919

40

1 699 336

12.258

42.483

1920

50

1 847 058

14.643

1921

58

2 227 086

14.420

1922

42

2 075 161

1923

39

1924 1925

Roky

Vývoj hornických mezd59 havíři

osazenstvo

306

26,10

21,60

36.941

293

48,83

37,58

38.398

249

67,63

55,54

13.271

49.409

316

60,50

50,70

2 251 041

12.994

57.719

333

46,24

39,05

38

2 479 535

12.732

65.250

335

45,78

38,21

29

1 826 175

11.289

62.972

389

46,31

38,50

Zpracováno podle Jubilejní zpráva Svazu majitelů dolů v ČSR v Praze 1918–1928. Praha 1929, s. III, IV, VII.

Mgr. David Hubený (nar. 1984) Vystudoval historii na FF UK a pracuje na 3. oddělení Národního archivu, které spravuje fondy z první republiky a let druhé světové války. Obě tato období jsou rovněž předmětem badatelského zájmu Davida Hubeného.

1

Roční průměry mezd včetně přídavků a naturálních požitků za 1 vykonanou směnu.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

45

Tomáš Jakl

POMNÍKY PADLÝCH PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY NA SLÁNSKU Ministr vnitra Republiky československé nařídil svým výnosem číslo 85.363/1925-13 ze dne 13. prosince 1925 četnictvu evidenci válečných pomníků. Pro město Slaný relevantní zemské četnické velitelství v Praze nařídilo provedení soupisu ve svém denním rozkaze 15. ledna 1926. Četnické stanice dostaly za úkol vyhledat válečné pomníky na území svého obvodu, ke každému zodpovědět třináctibodový dotazník a odeslat jej Vojenskému muzeu Republiky československé. První body dotazníku sloužily k lokalizaci pomníku – zahrnovaly jméno obce, soudní a politický okres, druh pomníku a jeho umístění v obci. Šestá až devátá otázka cílily na vznik pomníku – obsahovaly jméno tvůrce pomníku, náklady na jeho zbudování a datum odhalení. Následoval popis pomníku, kontakt na osobu či instituci, kde je možné získat jeho vyobrazení nebo fotografii, údaj o tom, kdo o pomník pečuje a v jakém stavu pomník aktuálně je. Poslední bod dotazníku udával, zda byly v obci i jiné památníky zrušeny nebo zničeny, s údajem, kde jsou případně po snesení uloženy. Jednalo se v podstatě o důkladnou umělecko-historickou pasportizaci.

Dokumentace k četnické evidenci válečných pomníků, dochovaná ve fondech Vojenského historického ústavu obsahuje cca 3 000 hlášení, z nichž každé většinou obsahuje informace o několika obcích. Drtivá většina odpovědí je z českých zemí, poměrně málo ze Slovenska a naprosté minimum z Podkarpatské Rusi. V tomto okamžiku není zřejmé, zda-li četnické stanice, jejichž odpovědi na dotazník dokumentace ve VHÚ neobsahuje, na něj neodpověděly, anebo se jejich odpovědi nedochovaly. Doufáme, že na tuto otázku odpoví další bádání.

Soubor prochází v současné době digitalizací a postupně bude zpřístupněn na internetu prostřednictvím databáze válečných hrobů Ministerstva obrany České republiky.

V této edici chci přinést shrnutí údajů z ankety, dochovaných ve VHÚ pro politický okres Slaný. Z 23 četnických stanic na území okresu existují odpovědi dvanácti z nich. Obsahují údaje o 32 pomnících. Ke dvěma třetinám odpovědí připojili četníci přímo fotografii, v jednom případě i výkres. Nejstarší, na slánském okrese evidovaný pomník, pochází z roku 1913 a připomínal setkání rakouského císaře Františka I., ruského cara Alexandra I. a pruského císaře Bedřicha Viléma III. ve Vraném 19. srpna 1813 za napoleonských válek.

46

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Byl odhalen ke stému výročí této události. Ostatních 31 pomníků připomíná oběti první světové války. První z nich byl postaven ještě v jejím průběhu ve Slaném podle návrhu profesora Kotěry u hrobů rakousko-uherských vojáků zemřelých ve slánské nemocnici. Odhalen byl 2. 11. 1917. První pomník po skončení světové války byl odhalen až 5. října 1919 ve Bdíně. Nejvíce pomníků ve sledovaném souboru – devět – bylo dokončeno v roce 1921. Poslední, dodatečné hlášení přišlo v roce 1927 z Libušína. Průběh výstavby pomníků ve sledovaném politickém okrese zachycuje následující tabulka: Rok

Postaveno pomníků V obcích

1913

1

Vraný

1917

1

Slaný

1919

3

Zlonice Srbeč Bdín

1920

3

Poštovice Knovíz Milý

1921

9

Dolín Osada Želevčice, místní obec Dolín Tmáň Beřovice Vraný Humny Řisuty Nové Strašecí, osada Pecínov Honice

1922

3

Malíkovice Jedomělice Pozdeň

1923

2

Mšecké Žehrovice

1924

4

Svinařov

Třtice

Třebichovice-Hrdliv Šlapánice, osada Budeničky a obec Jarpice Tuchlovice 1925

4

Lodenice Mšec Řevničov Kalivody, Přerubenice, Dučice

1926

1

Bilichov

1927

1

Libušín

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

47

Edice hlášení: text četnických hlášení byl v co největší míře ponechán věren originálu. Opravena byla pouze evidentní přehlédnutí. Všechny závorky originálu byly sjednoceny na závorky kulaté (), vsuvky a komentáře editora jsou vymezeny závorkami hranatými [] a text v originále škrtnutý je vyznačen závorkami špičatými <>.

[1.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice ve Slaném číslo 36 Č. j. 1607 31. března 1926 Vrchní strážmistr Vraštil

1) 2) 3) 4)

Jméno obce: Dolín Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým bojovníkům ve světové válce 1914–1918.

5) Kde jest pomník umístěn? Ve středu obce pod kostelem.

48

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

6) 7) 8) 9)

Tvůrce pomníku: Sochař a kameník Antonín Fišer v Novém Strašecí.

Jakým nákladem byl pomník postaven? Částkou 4500 Kč.

Datum odhalení pomníku: ... června 1921.

Popis pomníku: Pomník jest zhotoven z pískovce, v němž jest vsazena hlíněná deska s odlitky francouzského, ruského a italského legionáře, pod touto deskou jest nápis „Na paměť padlým hrdinům místní obce, věnuje občanstvo dolínské.“ 10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Fotografii pomníku připojuji.

11) Kdo pečuje o pomník? Obec Dolín.

12) V jakém stavu je pomník? V dobrém.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nebyly.

1 2) 3) 4)

Jméno obce: Osada Želevčice místní obec Dolín Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým bojovníkům ve světové válce 1914–1918.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

49

5) 6) 7) 8) 9)

Kde jest pomník umístěn? Ve středu osady.

Tvůrce pomníku: Sochař a kameník Antonín Fišer v Novém Strašecí.

Jakým nákladem byl pomník postaven? Částkou 3800 Kč.

Datum odhalení pomníku: ... června 1921.

Popis pomníku: Pomník jest zhotoven z pískovce, v němž jest vsazena hlíněná deska s odlitky pana presidenta čsl. republiky Masaryka a bývalého presidenta Spojených států severoamerických Wilsona, pod touto deskou jest nápis „Za svobodu svého národa, padlým místní obce věnují Želevčice.

Jaroslav Babánek Bohuslav Ierman Antonín Bělka Václav Pospíšil Václav Hampl Václav Toms František Zelenka 10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Fotografii pomníku připojuji.

11) Kdo pečuje o pomník? Spojené obce Želevčice–Dolín.

12) V jakém stavu je pomník? V dobrém.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nebyly.

1) 2) 3) 4) 5) 6)

7) 8) 9)

Jméno obce: Město Slaný Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým bojovníkům ve světové válce 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? Na městském hřbitově ve Slaném.

Tvůrce pomníku: Návrh na pomník provedl profesor umělecko-průmyslové školy v Praze Kotěra a zhotovili jej vojíni záložní nemocnice čs. „Červeného kříže“ ve Slaném.

Jakým nákladem byl pomník postaven? Částkou 10000 Kč.

Datum odhalení pomníku: 2. listopadu 1917.

Popis pomníku: Pomník jest zhotoven z betonu a brizolitu. Na levé straně podstavce pomníku je mramorová deska s nápisem: Věrni zákonům, vlasti obětovali jsme život.

Poutníče, jenž přinesls’ pozdrav z otčiny, zvěstuj našim milým, že vzpomínajíce jich, jsme umírali. Nyní odpočíváme zde čestně v kruhu svých druhů, v cizí však hostinné zemi.

50

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Na pravé straně podstavce pomníku je mramorová deska s nápisem: K trvalé uctění památky zemřelých druhů, postavili vojíni záložní nemocnice červeného kříže ve Slaném nákladem této nemocnice.

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Fotografii pomníku připojuji.

11) Kdo pečuje o pomník? Čsl. červený kříž, odbočka ve Slaném.

12) V jakém stavu je pomník? V dobrém.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nebyly.

[2.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice v Libušíně č. 40 Č. j. 184 10. července 1926 Vrchní strážmistr Malý

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9)

51

Jméno obce: Svinařov Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým vojínům z roků 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? Na obecním hřbitově ve Svinařově.

Tvůrce pomníku: stavitel František Kastner z Libušína Jakým nákladem byl pomník postaven? 2000 Kč.

Datum odhalení pomníku: 6. července 1924.

Popis pomníku: imitace žuly, prostý jehlan, na desce mramorové zlatým písmem vyryta jména: František Anýž, Augustýn Bendl, Josef Beneš, Emil Doskočil, Josef Hora, Karel Jakeš, Rudolf Kolman, Adolf Kocourek, Ladislav Kocourek, Karel Koula, Matěj Krákora, Rudolf Kofraň, Antonín Kozel, Josef Kuba, Antonín Kočka, Václav Leksa, Karel Landa, Josef Liška, Jaroslav Oplt, Václav Renč, Karel Landner, Alois Štěpnička, Václav Štelner, Josef Špalek, Václav Tan, Tomáš Vais.

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Fotografii pomníku připojuji.

11) Kdo pečuje o pomník: obec Svinařská.

12) V jakém stavu je pomník? v dobrém.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Ne.

52

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9)

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Jméno obce: Třebichovice-Hrdliv Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlých vojínů ve světové válce z roku 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? Na společném hřbitově obcí Třebichovice-Hrdlív.

Tvůrce pomníku: Stavitel Jindřich Veselý ze Smečna.

Jakým nákladem byl pomník postaven? 1500 Kč.

Datum odhalení pomníku: 20. července 1924.

Popis pomníku: Imitace žuly, polojehlan s nápisem: Padlým vojínům ve světové válce z vděčnosti věnují obce Třebichovice-Hrdlív, pak podobenkami vojáků.

Brejník Václav Hořejší Václav Uhlík Václav Frolík František

Pekárek Josef Martinovský Burgr Ladislav Beránek Josef

Josef Jeřábek Josef Šamšinák František Mařík Karel Vávra Ladislav

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Fotografii pomníku připojuji.

11) Kdo pečuje o pomník? Obec Třebichovice-Hrdliv.

12) V jakém stavu je pomník? V dobrém.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

53

[3.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice v Libušíně č. 40 Č. j. 1571 17. září 1927 Vrchní strážmistr Jan Jiroušek

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9)

Jméno obce: Libušín Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým ve světové válce.

Kde jest pomník umístěn? V městském parku na náměstí.

Tvůrce pomníku: J. V. Dušek, sochař v Táboře.

Jakým nákladem byl pomník postaven? Kč 26 500.

Datum odhalení pomníku: 14. srpna 1927.

Popis pomníku: Tento pomník jest vyznačen statným junem, symbolem to osvobozeného národa, zdvihajícího se hrdě k slunci, vztyčeného po útrapách, které znázorněny jsou křížem na hrobě padlého s položenou legionářskou přilbou a věncem trnovým, kde i půda poseta jest bodlinami.

Vysoko zdvihá kladivo, co symbol práce fysické a v levici tiskne knihu, co symbol práce duševní. U nohou pak ovečka, toť láska a mír.

54

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Hlavní nápis: Osvoboditelům 1914 – 1918 očistěn útrapami sílu láskou a prací vztyčí se v síle, splní své touhy a dojde zas slávy.

Na obou bočních stranách pak vyryta jsou zlatým písmem jména 82 padlých a zemřelých hrdinů.

10) Fotografie přiložena.

11) Kdo pečuje o pomník: pracovní výbor pro postavení pomníku v Libušíně.

12) V jakém stavu je pomník? Jest nový a tudíž ve stavu vzorném.

[4.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice Zlonice č. 41 Č. j. 989 22. dubna 1926 Vrchní strážmistr Alois Jilemnický 1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9)

Jméno obce: Zlonice Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na památku československé samostatnosti.

Kde jest pomník umístěn? Na chodníku v ulici „Svobody“ ve Zlonicích.

Tvůrce pomníku: Bohuslav Výtvar, sochař v Zlonicích.

Jakým nákladem byl pomník postaven? Byl postaven nákladem 2200 Kč.

Datum odhalení pomníku: 28. října 1919.

Popis pomníku: Nápisy na pomníku: V předu: na zadní straně: 19 28./10. 18 Lípy svobody Na památku Vysázeny 19 15./4. 19 česko – slovenské Hlásejte příštím věkům samostatnosti památku vzniku naší svobody.

Vlast volná je!

To slyšte všichni v dáli, kdož hrdinně jste pro ní umírali

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

55

Poznámka: Nápis na zadní straně pomníku týká se líp vysázených podél ulice Svobody na památku národního osvobození.

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? U místního fotografa Františka Fraňka.

11) Kdo pečuje o pomník? Obec Zlonice.

12) V jakém stavu je pomník? Pomník jest ve stavu dobrém, není třeba oprav.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? V obci nebyly žádné pomníky zrušeny ani nejsou uschovány.

1) 2) 3) 4)

Jméno obce: Tmáň Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým vojínům ve světové válce v roku 1914 až 1918.

5) Kde jest pomník umístěn? V zahrádce před budovou obecné školy v Tmáni

56

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

6) Tvůrce pomníku: Bohuslav Výtvar, sochař v Zlonicích.

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? Byl zhotoven nákladem v ceně 1450 Kč z darů jednotlivců, zábav a veřejných sbírek.

8) Datum odhalení pomníku: 11. března 1921.

9) Popis pomníku: Viz připojenou fotografii.

Nápisy na pomníku: Tmánští občané Padlým vojínům ve světové válce 1914–1918

Jména padlých vojínů z obce Tmáně ve světové válce: Antonín Bílý František Koukolíček František Müller Antoín Petržíla Václav Prach Václav Tymich

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku?

Fotografie připojena.

11) Kdo pečuje o pomník? Obec Tmáň.

12) V jakém stavu je pomník? Pomník jest ve stavu dobrém, oprav není třeba.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? V Tmáni nebyly žádné pomníky zrušeny nebyly ani nejsou uschovány.

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9)

Jméno obce: Šlapánice, osada Budeničky a obec Jarpice Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým vojínům ve světové válce v roce 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? Na hřbitově při kostelíku Sv. Isidora v osadě Budeničkách.

Tvůrce pomníku: Karel Pfister ze Zlonic.

Jakým nákladem byl pomník postaven? Postaven nákladem 1972 Kč z veřejných sbírek.

Datum odhalení pomníku: Posvěcen dne 1. listopadu 1924.

Popis pomníku: Pomník jest zhotoven z pískového kamene, podstavec čtyřhranný na němž jest tříhranný jehlan. Na každé straně jehlanu jsou vyrytá jména padlých vojínů ve světové válce z jedné obce. Nápis vyrytý na čtverhranném podstavci a jména vojínů:

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

57

Budeničky:

Šlapánice:

Jarpice:

Dragoun Antonín Sicilie

Klimpl Rudolf Itálie

Dvořák Ladislav Rusko

Kouba Josef Čechy

Marek Emil Rusko

Hampejs Jaroslav Itálie

Mareš Antonín Sibíř

Novák Josef Srbsko

Horník František Itálie

Maťocha Jan Rusko

Rubeš Josef Rusko

Nitka Josef Itálie

Průcha Václav Uhry

Šulc Jindřich Sicilie

Šrajer Josef Japonsko

Šimoníček František Karpaty Veselý Karel Dolní Rakousy

Šrajer Ladislav Halič

Vágner František Itálie

Tygr Rudolf Čechy

Zábranský František Uhr

Veselý Rudolf Čechy

Záveský Antonín Rusko

Nápis na podstavci pomníku: 26./VII.1914 – 28./X.1918 ... Ty bledé krví zohavené tváře hrdinů padlých stydým víří okem, spí spánek smrti – sok tam se svým sokem, po kraji rozlit lesk večerní záře ...

Proč ducha mocných včas tak neosvítil myšlének smiřlivých nebeský jas !

Vy těšit jste se mohli z žití krás a vítat jitro jež den nový vznítil. Žel ! Před ránem Jste v cizí zašli světy než vstala vlast, sproštěna okovů, než svobody strom sněžné vydal květy.

Kéž jména Vaše, jak tu v kámen psané, zrak druhů rosí slzou vzpomínky !

Vám světlá památka vždy zůstaň zachována.

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku?

František Franěk fotograf ve Zlonicích.

11) Kdo pečuje o pomník? Správa hřbitova.

12) V jakém stavu je pomník? Pomník jest ve stavu dobrém, oprav není třeba.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? V obci žádné pomníky nebyly zrušeny ani nejsou uschovány.

1) Jméno obce: Poštovice 2) Okres: Slaný 3) Politická správa: Slaný

58

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

4) Druh pomníku: Na paměť padlým vojínům ve světové válce v roce 1914–1918.

5) Kde jest pomník umístěn? V obecním parku v obci v Poštovicích.

6) Tvůrce pomníku: Adolf Havel, sochař a kameník ve Slaném.

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? Pomník postaven nákladem 4700 Kč z veřejných sbírek.

8) Datum odhalení pomníku: V roce 1920.

9) Popis pomníku: Pomník zhotoven ze žulového kamene, ve středu vsazená mramorová [deska], na níž jest umístěna bronzová vavřínová ratolesť.

Nápisy na pomníku: Ku věčné paměti na Vás, kteří jste v dáli umírali Vzpomínajíce nás v běsu války od 26./7.1914 až 28./10.1918 kdy vzešlo slunce svobody nad hroby Vaše – pro národ náš k novému životu.

Jména padlých: Pém Václav Fajgl Václav Jansa Václav Raichl František Dufek Josef Dufek Václav Havel Jaroslav Zahrádka Josef

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku?

František Franěk fotograf ve Zlonicích.

11) Kdo pečuje o pomník? Obec Poštovice.

12) V jakém stavu je pomník? Pomník jest ve stavu dobrém, oprav není třeba.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? V obci žádné pomníky nebyly zrušeny ani nejsou uschovány.

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8)

Jméno obce: Beřovice Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým vojínům ve světové válce v roce 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? V obecní zahrádce na návsi v obci Beřovicích.

Tvůrce pomníku: Josef Prokop sochař a kameník ve Výšinku.

Jakým nákladem byl pomník postaven? Byl postaven nákladem 8450 Kč z veřejných sbírek.

Datum odhalení pomníku: Odhalen dne 19./6. 1921.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

59

9) Popis pomníku: Představuje legionáře, zahaleného vlajícím praporem, stojícího nohou na rakouském orlu. Ostatní viz na přiložené fotografii.

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku?

Fotografie připojena.

11) Kdo pečuje o pomník? Obec Beřovice.

12) V jakém stavu je pomník? Pomník jest ve stavu dobrém, oprav není třeba.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? V obci žádné pomníky nebyly zrušeny ani nejsou uschovány.

[5.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice Vraný č. 44 Č. j. 343 13. února 1926 Strážmistr Seidler

60

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

1) 2) 3) 4)

Jméno obce: Vraný Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť válek napoleonských, respektive schůzky mocnářů rakouského (Františka I.), ruského (Alexandra I.) a pruského (Bedřicha Wilhelma III.) a tehda konané přehlídky vojsk knížete Schwarzenberga.

Kde jest pomník umístěn? Na poli velkostatku Vraný (metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze) č. parc. 1408 jižně od silnice Vraný – Peruc na hranicích okresu Louny a Slaný.

Tvůrce pomníku: Sochařské práce J. Grath, sochař ve Vídni, stavitelské práce navrženy stavitelem Knie-em z Mostu a provedené stavitelem Hrzánem z Klobuk v Čechách.

Jakým nákladem byl pomník postaven? Nelze zjistit. Bude tak možno učinit v Mostě, kde bylo „Komitee für die Errichtung eines Gedenksteines auf den Höhen von Wrana in Böhmen zur Errinerung an die Heerschau am 19. 8. 1813 über die Armee F. M. Fürst Karl zu Schwarzenberg durch die allierten Monarchen Franz I. von Oesterreich, Alexander I. von Russland und Friedrich Wilhelm III. von Preussen.“ Předsedou tohoto komité byl tehdejší generál jízdy Giesl z Gieslingen, sídlem komité byl Most. (Snad pěší pluk č. 42 má příslušné dokumenty.)

Datum odhalení pomníku: 19. srpen 1913.

Popis pomníku: Kamenný podstavec korunovaný orlem, pod orlem deska s medailonem oněch tří panovníků, pod ní letopočet 1813 a ve spodní čás-

5)

6)

7)

8) 9)

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

61

ti deska s nápisem českým a německým: „Na památku vojenské přehlídky rakouského vojska armády polního maršálka knížete Karla ze Schwarzenbergů, šefa generálního štábu polního maršálka hraběte Radeckého před spojenými císaři dne 19. srpna 1813.“ – Tato deska s nápisem byla však po převratě 1918 s pomníku odcizena a nebyla nalezena.

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Fotografie pomníku připojena. Eventuelní fotografie tehdejší „slávy“ (vojenské) by byly lze podle původních fotografií získati dalším ofotografováním. Potřebné zprávy na žádost předložím dodatečně.

11) Kdo pečuje o pomník? „Vždy věrná metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze – velkostatek ve Vraným, okres Slaný.“ 12) V jakém stavu je pomník? Jest dosud zachovalý. Jedinou závadou je ztráta desky pod č. 9).

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nepřichází zde v úvahu.

1) 2) 3) 4) 5)

Jméno obce: Vraný Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť světové války 1914–1918 a padlým vojínům v ní.

Kde jest pomník umístěn? Na obecním pozemku městyse Vranýho před školní budovou.

6) Tvůrce pomníku: Kamenický mistr Josef Prokop Výšinek, pošta Zlonice.

Pomník dala zhotovit na svůj náklad jednota „Sokol“ Vraný.

62

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? 4800 Kč. (Pouze kamenické práce. Úpravu základů a pozemku kolem obstarali členové Sokola zdarma osobně.)

8) Datum odhalení pomníku: 5. června 1921.

9) Popis pomníku: Podstavec z kamených kvádrů, korunován Sokolem, držícím činku. V předu je před sokolem letopočet 1914–1918, níže pak nápis „Padlým hrdinům z Vraného“ a pod tímto nápisem deska se jmény 39 padlých vojínů. Mezi nimi na prvém místě umístěna jsou jména dvou legionářů,a to Václav Tajzich a František Vokoun.

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? 3 fotografie připojeny.

11) Kdo pečuje o pomník? Obec Vraný.

12) V jakém stavu je pomník? Jest nový, úplně zachovalý, oprav nepotřebuje.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nepřichází v úvahu.

[6.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice Pchery č. 45 Č. j. 177 13. února 1926 Vrchní strážmistr Černý 1) Jméno obce: Humny 2) Okres: Slaný 3) Politická správa: Slaný

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

63

4) Druh pomníku: na paměť padlým vojínům ve světové válce.

5) Kde jest pomník umístěn? pomník jest umístěn ve Vilsonově třídě naproti obecnímu úřadu.

6) Tvůrce pomníku: pomník zhotovil sochař Havel ze Slaného.

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? pomník stál 9000 Kč i s ohražením zahrádky kol pomníku. (Pomník byl postaven obcí za pomoci sbírek mezi občanstvem.)

8) Datum odhalení pomníku: 5. srpna 1921.

9) Popis pomníku: představuje komolý jehlan s deskou na níž jest nápis: „Ku věčné paměti na Vás, kteří jste v dáli umírali, vzpomínajíce nás v běsu války od 26./7.1914 až 28./10.1918 kdy vzešlo slunce svobody nad hroby Vaše – pro národ náš k novému životu.“ Dále pak následuje 53 jmen padlých vojínů ve světové válce.

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? ofotografovaný pomník lze obdržeti na pohlednicích u obchodnice Marie Fryšové ve Pcherách, jinak k ofotografování pomníku byl by zde amatér, učitel František Hošek z Humen čp. 9.

11) Kdo pečuje o pomník? o pomník pečuje obec za součinnosti místního občanstva a zahradníka Antonína Chaloupeckého ze Pcher.

12) V jakém stavu je pomník? pomník jest ve stavu dobrém.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? pomníky zrušeny ani zničeny žádné nebyly.

1) 2) 3) 4) 5) 6)

7)

8)

Jméno obce: Knovíz Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým obětem za světové války s nápisem: „Všem domácím padlým obětem světové války 1914–1918.“ Kde jest pomník umístěn? ve středu obce na návsi.

Tvůrce pomníku: pomník zhotovil Josef Kdýr, kameník a horník z Knovíze čp. 123, desku a nápis na pomník zhotovil kameník a sochař Havel ze Slaného. Pomník byl postaven na návrh tělocvičné jednoty Sokol za spoluúčasti ostatních korporací v obci a za spoluúčasti občanstva a po odhalení byl předán do správy obce.

Jakým nákladem byl pomník postaven? samotný pomník stál 955 Kč, plot s úpravou zahrádky kolem pomníku stál 1125 Kč, celkový náklad na pomník činil tudíž 2080 Kč.

Datum odhalení pomníku: pomník byl odhalen 28. října 1920.

64

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

9) Popis pomníku: představuje komolý jehlan na němž jest nápis: „Všem domácím padlým obětem světové války 1914–1918.“ 10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Fotografie pomníku přiložena.

11) Kdo pečuje o pomník? O pomník pečuje obec.

12) V jakém stavu je pomník? Dle prohlášení obecního starosty Josefa Maršálka potřebuje pomník, jakož i plot kolem pomníku barevný nátěr.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? pomníky zrušeny ani zničeny žádné nebyly.

[7.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice ve Studeněvsi Č. j. 190 19. února 1926 Vrchní strážmistr František Jaroš 1) 2) 3) 4) 5)

Jméno obce: Řisuty Okres: Slaný Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým vojínům ve válce z roku 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? Na návsi v Řisutech.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

65

6) Tvůrce pomníku: Zedník Václav Berka z Řisut čp. 107.

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? Nákladem spolku československých sociálních demokratů v Řisutech.

8) Popis pomníku: Tvar pomníku dle přiložené fotografie, 2 a 1/2 metru vysoký, s nápisem „Padlým vojínům 1914–1918.“ Jména padlých z Řisut, na fotografii pomníku uvedených byla na tvrdý černý papír napsána a jen v den odhalení na pomníku umístěna, po odhalení pak odstraněna.

9) Datum odhalení pomníku: Dne 29. května roku 1921.

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Fotografii pomníku, kterou přikládám, obstaral nám osobně a pro museum věnuje nynější starosta obce Řisut, František Hort. [Viz foto na str. 81] 11) Kdo pečuje o pomník? Po dobrovolném rozejití se členů spolku strany československých sociálních demokratů v Řisutech v roce 1922, nikdo o pomník nepečuje.

12) V jakém stavu je pomník? Pomník jest zhotoven z cementu, nachází se v dobrém stavu, úplně zachovalý, oprav na něm není třeba.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Žádné pomníky nebyly v Řisutech ani v jiných obcích našeho dohlížecího obvodu zrušeny aneb zničeny, a také žádné jiné pomníky se v těchto obcích nenacházejí.

[8.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice v Hořešovičkách číslo 49 Č. j. 955 28. září 1926 Vrchní strážmistr Kozlík 1) Jméno obce: Bilichov 2) Okres: Slaný 3) Politická správa: Slaný 4) Druh pomníku: na paměť padlým vojínům.

5) Kde jest pomník umístěn? uprostřed obce blíže školy.

6) Tvůrce pomníku: A. Ťoupalík, kameník ve Mšeci.

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? nákladem obce 11.000 Kč.

8) Datum odhalení pomníku: 19. září 1926.

9) Popis pomníku: (fotografie přiložena) 10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku?

66

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

11) Kdo pečuje o pomník? obec.

12) V jakém stavu je pomník? úplně nový.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nebyly.

[9.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice Nové Strašecí číslo 50 Č. j. 382 únor 1926 Vrchní strážmistr Králíček 1) 2) 3) 4) 5)

Jméno obce: Nové Strašecí, osada Pecínov Okres: Nové Strašecí Politická správa: Slaný Druh pomníku: V upomínku místním padlým z roku 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? V Pecínově u lesa „Hořkovec“ dle přiloženého náčrtku.

6) Tvůrce pomníku: Antonín Fišer sochař v Novém Strašecí.

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? Za 3200 Kč.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

67

8) Datum odhalení pomníku: 13. června 1921.

9) Popis pomníku: Dle přiložené fotografie.

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? U jednoty „Sokol“ v Pecínově. Adresa fotografa zní: Josef Dubec, fotograf, Nové Strašecí čp. 60.

11) Kdo pečuje o pomník? Tělocvičná jednota „Sokol“ v Pecínově.

12) V jakém stavu je pomník? V dobrém.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Žádné nebyly zničeny a zrušeny.

[10.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice ve Mšeci číslo 52 Č. j. 136 15. února 1926 Vrchní strážmistr Řehák 1) Jméno obce: Srbeč 2) Okres: Nové Strašecí 3) Politická správa: Slaný

68

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

4) 5) 6) 7) 8) 9)

Druh pomníku: Padlým vojínům z roku 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? Ve středu obce u obecné školy.

Tvůrce pomníku: Obec.

Jakým nákladem byl pomník postaven? 500 Kč.

Datum odhalení pomníku: 28. října 1919.

Popis pomníku: pomník jest [tvaru] pyramýdy [sic] zhotoven z tak zvané „České žuly“ jest na něm nápis 1914 – 1918 – „Padlým vojínům ze Srbče.“ 10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Pomník nebyl fotografován a není možno fotografii neb obraz získati.

11) Kdo pečuje o pomník? Obec.

12) V jakém stavu je pomník? Oprava pomníku není třeba.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nebyly.

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9)

Jméno obce: Lodenice Okres: Nové Strašecí Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým bojovníkům z roku 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? Ve středu obce.

Tvůrce pomníku: Místní sbor dobrovolných hasičů.

Jakým nákladem byl pomník postaven? 2641 Kč.

Datum odhalení pomníku: 31. května 1925.

Popis pomníku: Pomník jest vzor pyramidy, zhotoven ze žuly s černou deskou ze švédského kamene na které jest fotografie se jmény padlých.

Nad touto deskou jest zlatým písmem vyryt na pomníku nápis „Pomník, jejž ruka lidská postavila v uctivosti měj, nekaž, padlým toho přej.“ 10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Nebyl fotografován.

11) Kdo pečuje o pomník? Obec.

12) V jakém stavu je pomník? Opravy pomníku není třeba.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nebyly.

1) 2) 3) 4)

Jméno obce: Milý Okres: Nové Strašecí Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým vojínům z roku 1914–1918.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

69

5) 6) 7) 8) 9)

Kde jest pomník umístěn? Ve středu obce.

Tvůrce pomníku: Místní spolek „Palacký“.

Jakým nákladem byl pomník postaven? 1000 Kč.

Datum odhalení pomníku: 11. dubna 1920.

Popis pomníku: Pomník jest vzoru pyramýdy [sic] z pískovce s mramorovou deskou na které jsou jména padlých vojínů obce Milý-ho z roku 1914–1918.

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Pomník nebyl fotografován a fotografii neb obraz nelze získati.

11) Kdo pečuje o pomník? Místní spolek „Palacký“.

12) V jakém stavu je pomník? Opravy není třeba.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nebyly.

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9)

Jméno obce: Bdín Okres: Nové Strašecí Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na památku samostatnosti dne 28. 10. 1918.

Kde jest pomník umístěn? Ve středu obce.

Tvůrce pomníku: Místní spolek „Čtenářsko-ochotnický Neruda“.

Jakým nákladem byl pomník postaven? 100 Kč.

Datum odhalení pomníku: 5. října 1919.

Popis pomníku: Pomník jest vzoru pyramydy [sic], zhotoven z pískovce s mramorovou deskou na které jest zlaceným písmem vyryt nápis: „Po utrpení třista-letém národ náš se vyprostil z pout ukovaným nám nepřítelem, jest již volným – jej pomstil –. Drahou nám buď vlast, drahým celý český lid, nechť od bojů ustane se a vládne klid“ 10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Pomník nebyl fotografován a fotografii neb obraz nelze získati.

11) Kdo pečuje o pomník? Místní „Čtenářsko-ochotnický spolek“ „Neruda“.

12) V jakém stavu je pomník? Opravy není třeba.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nebyly.

1) Jméno obce: Mšec 2) Okres: Nové Strašecí 3) Politická správa: Slaný

70

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

4) Druh pomníku: Na paměť padlým bojovníkům z roku 1914–1918.

5) Kde jest pomník umístěn? Ve středu obce, vedle římsko-katolického kostela.

6) Tvůrce pomníku: Obec 7) Jakým nákladem byl pomník postaven? 19.626 Kč 4 h.

8) Datum odhalení pomníku: 20. září 1925.

Popis pomníku: Pomník jest vzoru portálního, zhotoven ze žuly s hlazenou deskou ze „švédského“ kamene. Před portálem jest sousoší zhotovené z „hořického“ pískovce, které představuje jak dceruška vítá svého otce – francouzského – legionáře, při návratu domů. Na hlazené desce ze „švédského“ kamene jest nahoře v levém rohu nápis: „Ne násilím, ale mírně – né mečem, ale pluhem – né krví, ale prací – né smrtí, ale životem k životu. T. G. Masaryk.“ Pod tímto nápisem nad vycházejícím sluncem jest opětně vyryt zlatým písmem nápis: „Hrdinům, kteří ve světové válce 1914 – 1918 položili životy za svobodu vlasti, věnují vděční občané.

9) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku?

Fotografie se přikládá.

10) Kdo pečuje o pomník? Obec.

11) V jakém stavu je pomník? Opravy není třeba.

12) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nebyly.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8)

71

Jméno obce: Mšecké Žehrovice Okres: Nové Strašecí Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým bojovníkům z roku 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? Ve středu obce – blíže obecné školy.

Tvůrce pomníku: Místní sbor dobrovolných hasičů Jakým nákladem byl pomník postaven? 5 000 Kč.

Datum odhalení pomníku: 6. července 1923.

Popis pomníku: Pomník jest vzoru portálního a jest zhotoven z pískovce.

Na přední části nahoře jsou vyryti tři legionáři – italský, francouzský a ruský – společně postupujíce v bojovné posici. Pod nimi jest nápis 1914–1918.

Na přední desce ze „švédského“ kamene jest matně vyryt nápis: „Za činy živých i mrtvých, nám spravedlnost – vrací vlast- .“ Dále na této desce jsou umístěny fotografie padlých vojínů s jejich jmény, zlatým písmem. Konečně na spodní části pomníku jest vyryt nápis černým písmem: „V upomínku věnuje občanstvo Mšec Žehrovické.“ 9) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Fotografie přiložena. <Fotografii možno koupiti u obchodníka Rudolfa Šlegra ve Mšeckých Žehrovicích.> 10) Kdo pečuje o pomník? Obec 11) V jakém stavu je pomník? Opravy není třeba.

12) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nebyly.

72

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

[11.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice Řevničov číslo 53 Č. j. 290 11. února 1926 Vrchní strážmistr Beneš

1) Jméno obce: Řevničov 2) Okres: Nové Strašecí 3) Politická správa: Slaný 4) Druh pomníku: Hořický pískovec postavený na paměť padlým vojínům ve světové válce 1914–1918.

5) Pomník jest umístěn uprostřed obce u státní silnice.

6) Tvůrce pomníku: Model jest spracován profesorem V. Suchomelem ze sochařské školy v Horoměřicích [Hořicích ?]. Pomník dle modelu jest spracován Antonínem Fišerem mistrem kamenickým v Novém Strašecí.

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? 16.681 Kč 15 hal.

8) Datum odhalení pomníku: 26. července 1925.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

73

9) Popis pomníku: Znázorňuje sochu Svobody, dle přiložené fotografie, na spodním podstavci jsou uvedena jména padlých vojínů a seznam těchto jest v příloze přiložen.

Fiedler Vlad., Gaizl Frant., Hlaváček František, Hajný Ant., Hajný Em., Herksl Jan, Hošek Karel, Chalupa Frant, Ibl Josef, Jakeš Karel, Jugl Jaromír, Krupička Frant. Labašta Eduard, Labašta Václav, Ležák Josef, Ležák Josef, Ležák Karel, Lövit Ludvík, Mágr Ant. Patrák Emanuel, Petráček A., Petráček J., Pidrman V., Petráček K., Pergler V., Pondělíček Č., Řach Oldřich, Špáňa Ant., Špaňa Ferd., Bešta Rudolf, Bidrman Vlad., Buřt Josef, Černý Frant., Flor Josef, Pergler Ferd., Olič Karel, Šiler Karel, Štrougal Václ., Tausig Josef, Tichý Václav, Verner Václ., Šebesta Ludvík.

Poznámka: Na zadní straně pomníku jest na desce vepsán následující text: Ne násilím ale mírně Ne mečem ale pluhem Ne krví ale prací Ne smrtí ale životem k životu.

T. G. M. 10) Fotografie pomníku přiložena a pomník fotografoval fotograf Josef Dubec v Novém Strašecí.

11) O pomník pečuje obec Řevničov za součinnosti místních spolků a korporací.

12) Pomník jest ve stavu dobrém.

1) 2) 3) 4)

Jméno obce: Třtice Okres: Nové Strašecí Politická správa: Slaný Druh pomníku: Žulový kámen pomníkový postavený na paměť padlým vojínům ve světové válce 1914–1918.

5) Kde jest pomník umístěn? Pomník jest umístěn uprostřed obce, blíže kostela a obecné školy.

6) Tvůrce pomníku: Antonín Ťoupalík mistr kamenický ve Mšeci okres Slaný.

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? Pomník byl postaven nákladem v obnosu 12.000 Kč.

74

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

8) Datum odhalení pomníku: 21. května 1923.

9) Popis pomníku: Dle přiložené fotografie, na prostředním podstavci jest uveden text zepředu – a ze stran jsou uvedena jména padlých vojínů a obojí jest v příloze přiloženo.

Seznam padlých na pomníku uvedených.

Hess Fr., Kořan J., Libecait A., Mudra K., Janovský K., Holík J., Pavlíček A., Trkal K., Frolík R., Eichelman K., Fousek V., Hejda K., Truksa V., Rosenbaum F., Urban Al., Urban Ant., Zima Václav, Zima L., Zima F., Zima J., Bříza F., Černý G., Čečrle F., Drábek J. Poznámka: Na prostředním podstavci v předu jest uveden následující text: Ku věčné paměti na Vás kteří jste umírali v dáli vzpomínajíce nás v běsu války od 26. 7. 1914 do 28. 10. 1918 Kdy vzešlo slunko svobody nad hroby Vaše pro národ Nás k novému životu 10) Fotografie jest přiložena, fotograf Josef Svoboda z Prahy.

11) O pomník pečuje obec Třtic za součinnosti místních spolků a korporací.

12) Pomník jest ve stavu dobrém.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

1) 2) 3) 4)

75

Jméno obce: Kalivody, Přerubenice, Dučice Okres: Nové Strašecí Politická správa: Slaný Druh pomníku: Žulový kámen pomníkový postavený na paměť padlým vojínům ve světové válce 1914–1918.

5) Pomník jest umístěn na nově zřízeném hřbitově mezi obcí Kalivody a Přerubenice u okresní silnice.

6) Antonín Ťoupalík mistr kamenický ve Mšeci okres Slaný.

7) Pomník byl postaven nákladem v obnosu 4000 Kč.

8) Den odhalení 22. června 1925.

9) Popis pomníku: Dle přiloženého výkresu, na hořejším podstavci jsou uvedena jména padlých vojínů a sice: J. Kozák, R. Sklenička, J. Klíma, F. Valeš, Fr. Kolařík, Ant. Vodrážka, J. Malec, Boh. Malec, F. Škuthan, J. Hodík, J. Charvát, Fr. Špáňa, V. Herink, J. Douda, V. Svoboda a na pomníku jsou upevněny podobenky všech zde uvedených vojínů.

10) Pomník není fotografován a přikládá se výkres pomníku.

11) O pomník pečují společně obce Kalivody, Přerubenice a Dučice.

12) Pomník jest ve stavu dobrém.

76

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

[12.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice v Tuchlovicích číslo 54 Čj. 123 28. ledna 1926 Vrchní strážmistr Šnajdr

1) 2) 3) 4) 5) 6) 7) 8) 9)

Jméno obce: Honice Okres: Nové Strašecí Politická správa: Slaný Druh pomníku: v upomínku padlých vojínů 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? ve středu obce při silnici.

Tvůrce pomníku: kameník Josef Fišer z Nového Strašecí.

Jakým nákladem byl pomník postaven? 2000 Kč.

Datum odhalení pomníku: 31. července 1921.

Popis pomníku: náhrobní hranol se jmény a fotografiemi padlých.

Ve středu podstavce jsou uvedeny jména padlých vojínů a sice: Klečánek Václav Krob František Jetel Rudolf Chládek Josef Burgr Antonín Jerman František Somol Václav Šindelář Antonín Novák Jan 10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? Obecní starosta tuto opatří a tamnímu úřadu odešle.

11) Kdo pečuje o pomník? Obecní úřad v Honicích.

12) V jakém stavu je pomník? V dobrém stavu.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Nebyly.

1) 2) 3) 4)

Jméno obce: Tuchlovice Okres: Nové Strašecí Politická správa: Slaný Druh pomníku: v upomínku padlým vojínům 1914–1918.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

5) Kde jest pomník umístěn? v parku ve středu obce.

6) Tvůrce pomníku: ak. sochař Em. Kodet Praha I Karlova 20.

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? za obnos 28.000 Kč.

8) Datum odhalení pomníku: 3. června 1924.

9) Popis pomníku: sousoší (rodina vojínova).

Ve středu podstavce jsou uvedeny jména padlých vojínů a sice: 1914 1918 Kteří životy své: Štěstí svých rodin za svobodu vlasti obětovali. Řezáč Antonín Frolík František Vobořil Václav legionář legionář legionář Bozděch Lad. Čížek Václav Černý Adam Čížek Josef Drvota Petr Frolík Josef Freiberger A. Fencl Julius Fousek Antonín Fraibiš Václav Hamouz Karel Hříbal Benedikt Jerman Frant.

Korberl Frant.

Kopička František Korbel Bohumil Lukáš Antonín Landa František Landa Frant.

Müller Ant. Mrkvička Rudolf Novák Frant.

Náprstek Ant. Novák Václav Nedvěd Josef Příhoda Frant.

Ptáček Josef Ptáček Ant. Procházka Hav. Pospíšil Rudolf Prošek Karel Rost Václav Richtr Josef Srb Jaroslav Svoboda Ant. Štáfek Václav Štáfek Václav Šebek Jan Štáfek Jan Špána Petr Trnka Karel Tón Antonín Znamenáček K. Volf František

77

78

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

10) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? přiložena.

11) Kdo pečuje o pomník? obecní úřad v Tuchlovicích.

12) V jakém stavu je pomník? V dobrém stavu.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? žádné.

[13.]

ZČV Čechy, Oddělení v Kladně Četnická stanice Jedomělice číslo 55 Čj. 124 22. dubna 1926 Vrchní strážmistr Vaněk I.

1) 2) 3) 4) 5) 6)

Jméno obce: Malíkovice Okres: Nové Strašecí Politická správa: Slaný Druh pomníku: Padlým bojovníkům z roku 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? Uprostřed obce.

Tvůrce pomníku: Ad. Havel, kameník ve Slaném.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

79

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? Veřejnou dobrovolnou sbírkou a část poskytnuta obcemi v ceně 6000 Kč.

8) Datum odhalení pomníku: 1922.

Popis pomníku: Viz foto – Ku věčné paměti na Vás, kteří jste v dáli umírali, vzpomínajíce nás v běsu války od 26./7.1914 až 28./10.1918, kdy vzešlo slunce svobody nad hroby Vaše – pro národ náš k novému životu. – Bartoušek Václav, Rajnyš František, Kalous František, Rajnyš Josef, Karlíček Václav, Vajner František, Klíma Rudolf, Viktora František, Koula Bohumil, Viktora Josef, Lípa František, Viktora Václav, Jahoda Antonín.

9) Kterak a kde možno získati obraz nebo fotografii pomníku? obecní starosta tuto opatří a tamnímu úřadu odešle.

10) Kdo pečuje o pomník? Obec.

11) V jakém stavu je pomník? V dobrém.

12) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Žádné.

1) 2) 3) 4)

Jméno obce: Jedomělice Okres: Nové Strašecí Politická správa: Slaný Druh pomníku: Na paměť padlým bojovníkům z roku 1914–1918.

80

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

5) Kde jest pomník umístěn? Uprostřed obce.

6) Tvůrce pomníku: A. Ťoupalík, kameník ze Mšece.

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? Obcí a veřejnou dobrovolnou sbírkou v ceně 5000 Kč.

8) Datum odhalení pomníku: 14. května 1922.

9) Popis pomníku: Viz foto, Věnováno padlým vojínům ve světové válce 1914 – 1918, . Laibl Josef, Jůn Josef, Suk František, Mareš Václav, Ekrt Karel, Frolík Josef, Orlt Jaroslav, Špirit Václav, Novotný Antonín, Plachý Karel, Minařík Václav, Šťahlík Václav, Jindřich Josef.

10) – 11) Kdo pečuje o pomník? Obec.

12) V jakém stavu je pomník? V dobrém.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Žádné.

1) 2) 3) 4) 5)

Jméno obce: Pozdeň Okres: Nové Strašecí Politická správa: Slaný Druh pomníku: Padlým bojovníkům z roku 1914–1918.

Kde jest pomník umístěn? Uprostřed obce.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

81

6) Tvůrce pomníku: Výtvar, kameník ve Zlonicích.

7) Jakým nákladem byl pomník postaven? Obcí a veřejnou sbírkou dobrovolnou v ceně 10.000 Kč.

8) Datum odhalení pomníku: 17. září 1922.

9) Popis pomníku: Viz foto – Památce padlým vojínům ve světové válce Pozdeň: Václav Krátký, Šubrt Jaroslav, Patrák Karel, Šebek Antonín, Perníček František, Eminger Rudolf, Červenka Václav, Egrer Václav, Charvát Rudolf, Vlasák Václav, Kindl František, Houdek Vojtěch, Hrdlička Karel, Šlégr Jan. Hřešice: Purkyrt Jaroslav, Kratochvíl J., Müller Václav, Bradáč Václav, Ekrt Antonín, Zelenka Václav.

Liský: Zábranský J., Kučera František, Šlégr Václav, Hora Ad., Mudra Václav.

10) – 11) Kdo pečuje o pomník? Obec.

12) V jakém stavu je pomník? V dobrém.

13) Byly-li v obci některé pomníky zrušeny nebo zničeny s udáním, kde jsou nyní uschovány? Žádné.

Řisuty

82

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

INDEX OBCÍ Bdín 46, 69 Beřovice 46, 58 Bilichov 46, 65 Budeničky, osada, obec Šlapánice 46, 56 Dolín 46, 47, 48, 49 Dolín, osada Želevčice 46, 48 Dučice 46, 75 Honice 76 Horoměřice 72 Hořešovičky 65 Hořice 70, 72 Humny 46, 62, 63 Jarpice 46, 56 Jedomělice 46, 78, 79 Kalivody 46, 75 Knovíz 46, 63 Libušín 46, 50, 51, 53, 54 Lodenice 46, 68 Malíkovice 46, 78 Milý 46, 68 Most 60 Mšec 46, 65, 67, 69, 73, 75, 80 Mšecké Žehrovice 46, 71

Nové Strašecí 48, 49, 66, 67, 72, 73, 76 Nové Strašecí, osada Pecínov 46, 66 Pecínov, osada, obec Nové Strašecí 46, 66, 77 Peruc 60 Pchery 62, 63 Poštovice 46, 57, 58 Pozdeň 46, 80 Přerubenice 46, 75 Řevničov 46, 72, 73 Řisuty 46, 64, 65 Slaný 45, 46, 47, 49, 58, 63, 78 Srbeč 46, 67, 68 Studeněves 64 Svinařov 46, 55 Šlapánice, osada Budeničky 46, 56 Tmáň 46, 55 Třebichovice-Hrdliv 46, 52 Třtice 46, 73, 74 Tuchlovice 46, 76, 78 Vídeň 60 Vraný 45, 46, 59, 60, 61 Zlonice 46, 54, 55, 56, 57, 58, 61, 81 Želevčice, osada, obec Dolín 46, 48, 49

Mgr. Tomáš Jakl, nar. 1972 v Praze. Studium: FF UK, archivnictví (1990–1997). Zaměstnání: Archiv Hlavního města Prahy (1998–2002), Ústav pro soudobé dějiny AV ČR (1999–2002), Vojenský historický ústav, vědecký pracovník, od 2002. Odborné zaměření: dějiny dvacátého století, české a československé vojenské dějiny v období 1914–1945, dějiny správy, využití fotografie jako historického pramene.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

83

Michal Plavec

POLNÍ PILOT BOHUSLAV PETRŽÍLA Uplynul již nějaký čas od chvíle, kdy mne Pavel Bartoníček upozornil na nenápadný hrob v Tuřanech, na němž je napsáno: „Zde odpočívá nadporučík polní pilot letec Bohuslav Petržíla. Nar. 10. 2. 1900 – zemř. 22. 1. 1934. Tragicky zahynul při havárii letadla na letišti ve Kbelích.“ Vyšší hodnost i okolnosti jeho smrti napovídaly, že se nejednalo o řadového pilota. Studium archivních dokumentů tyto předpoklady potvrdilo. Životní příběh tohoto dnes neprávem pozapomenutého letce se pokusím přiblížit v následujících řádcích.

O jeho dětství a rodinných poměrech toho mnoho nevíme. V kvalifikační listině ze září 1925 se uvádí, že v té době byl svobodný, bezdětný, nemajetný a oba jeho rodiče ještě žili. Před vypuknutím Velké války (1914–1918) studoval střední hospodářskou školu v Roudnici nad Labem s vyučovacím jazykem českým, kterou ovšem dokončil maturitní zkouškou až 16. června 1923. Byl zdatným plavcem a cyklistou. Částečně hovořil a psal německy a rusky.

Krátce poté, co oslavil osmnácté narozeniny, narukoval 15. března 1918 jako domobranec do rakousko-uherské armády a až do 28. října 1918 sloužil u pěšího pluku 28, který působil ve štýrském městě Bruck an der Mur. V dubnu ho velení odeslalo do záložní důstojnické školy v Mürzzuschlagu v severovýchodním Štýrsku. V srpnu odešel na frontu v III. rotě pochodové setniny 43 (Marschkompagnie Nr. 43). Až do konce války byl nasazen na horském úseku fronty v Karnských Alpách mezi italskými městy Auronzo di Cadore a Udine.

Bohužel nevíme, kde byl zaměstnán po návratu do vlasti. Do československé armády narukoval 12. října 1920 v hodnosti vojína ke 3. rotě horského praporu 7, který měl velitelství ve slovenské Levoči. Na přelomu října a listopadu 1921 se Petržíla účastnil v řadách tohoto praporu mobilizace, kterou československá vláda vyhlásila pod vlivem situace v Maďarsku, kde se snažil dostat k moci bývalý rakouský císař Karel I. Horský prapor 7 se soustředil v prostoru Rimavská Sobota–Fiľakovo. Ve stejném roce absolvoval Petržíla školu pro výcvik záložních důstojníků v Košicích. V roce 1922 sloužil na velitelství horského praporu 7 a později byl převelen k 1. rotě horského praporu 12, jehož štáb

84

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Bohuslav Petržíla v letecké kukle. Foto archiv Ladislava Čepeláka. se nacházel v Prešově. Do zálohy odešel 30. září 1922 s hodností četař – důstojnický čekatel.1 V roce 1923 pracoval jako hospodářský adjunkt, ale 1. října 1923 se vrátil opět do armády a začal studovat na vojenské akademii v Hranicích. Tuto školu ukončil 15. srpna, respektive 30. září 1925, kdy byl vyřazen jako poručík.

Nacházel se v kmenovém stavu horského praporu 9, ale již od 1. října 1925 byl odeslán do aplikační školy pro pěší vojsko v Milovicích. Studium ukončil 7. ledna 1926 a ještě ten samý den byl převelen do XII. pozorovatelského kursu při leteckém učilišti v Chebu. V tomto kursu vykonal osmnáct letů v době trvání 8 hodin 53 minut. V závěrečném posudku napsali jeho učitelé: „V letounu dobře pracuje, klidný, energický. Pro onemocnění dosud ve foto nepracoval – praksi [sic!] ve foto.“ 2 Po ukončení kursu se v červnu 1926 se stal pozorovatelem u letky 4, která byla součástí Leteckého pluku 1. Tato letka byla vyzbrojena dvoumístnými dvouplošníky Aero A-12 a plnila především průzkumné (zvědné) úkoly. Zá1

Vojenský ústřední archiv/Vojenský historický archiv Praha (dále jen VÚA/VHA), fond Sbírka kvalifikačních listin, Čistopis kvalifikační listiny. Část I. Petržíla Bohuslav 1/9 25, Prvopis kvalifikační listiny. Část I. Petržíla Bohuslav a Kmenový list Petržíla Bohuslav.

2 TAMTÉŽ, Letecké učiliště Cheb. Školní letecký oddíl 2. Ev.čís. 21./poz. 26. Vysvědčení kursu XII pozorovatelů, poručík Bohuslav Petržíla.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

85

kladnu měla na letišti Praha, jak se tehdy označovalo letiště Kbely. S platností od 1. října 1926 byl Petržíla jmenován pozorovatelem-letcem a přesně o rok později polním pozorovatelem-letcem. V listopadu 1926 byl převelen k letce 10, která byla také součástí Leteckého pluku 1 a byla vyzbrojena bombardovacími letouny Aero Ab-11 a Aero Ab-111. Také tato letecká jednotka působila z kbelského letiště. Zde sloužil Bohuslav Petržíla až do srpna 1928. Od května do konce července absolvoval kurs nočního létání. Absolvování tohoto kursu bylo zřejmě podmínkou, aby mohl být od 1. srpna 1928 jmenován do funkce velitele fotooddílu u Leteckého pluku 1.3

Bohuslav Petržíla před stíhacím letounem Avia BH-21. Snímek byl pořízen v listopadu 1926, kdy ještě nebyl pilotem. Foto archiv Ladislava Čepeláka.

Právě u letky 10 měl poručík Petržíla první známou havárii. Kvůli zadřenému motoru musel 29. května 1928 nouzově přistát přímo na kbelském letišti polní pilot-letec četař Rudolf Zima s letounem Aero Ab-111.58. Na sedadle pozorovatele seděl právě Petržíla. Ani jednomu z letců se nic nestalo.

O necelé tři měsíce později, 27. srpna 1928, havaroval při velkých manévrech československé armády na polním letišti v Řehlovicích. Letoun Aero Ab-11.14 pilotoval tehdejší četař František Hrazdíra, později jeden z nejlepších československých pilotů dvoumotorových letadel Aero MB-200 a Avia 3

TAMTÉŽ, Čistopis kvalifikační listiny. Část I. Petržíla Bohuslav 1/9 25, Prvopis kvalifikační listiny. Část I. Petržíla Bohuslav a Kmenový list Petržíla Bohuslav.

86

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Skupina žáků leteckého učiliště v Prostějově. Fotografie byla pořízena někdy ve druhé polovině roku 1929. V pozadí cvičné letouny typu Letov Š-4, v levém rohu Avia BH-10.

Foto archiv Ladislava Čepeláka.

B-71. Četař Hrazdíra, který tehdy sloužil u Letky 2, špatně odhadl start a na rozmoklém letišti se odpoutal od země příliš pozdě. Letadlo nestihl dostat do potřebné výšky, a to zachytilo podvozkem o stromy kolem polního letiště a zřítilo se. Petržíla vyvázl nezraněn, ale Hrazdíra si odnesl těžké zranění.

Potřetí havaroval poručík Petržíla 7. října 1928 u Miškovic, dnes pražské městské části. Letoun Aero Ab-111.70, trupové číslo 6, pilotoval opět četař Rudolf Zima z Letky 2. Z důvodu poruchy motoru musel nouzově přistát. Přistání se mu nepovedlo, letoun převrátil na záda a zlomil vrtuli. Nikomu z letců se ale nic nestalo.

Později byla jeho funkce změněna na velitele fotočety Leteckého pluku 1, kterou zastával až do 14. února 1929. Následujícího dne byl převelen do Olomouce do mechanického kursu pro důstojníky letectva. Toto školení bylo nutné před nastoupením pilotního výcviku. První část absolvoval ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově od 1. června 1929. Dne 10. září 1929 nastoupil do pilotní školy jednosedadlových letadel v Chebu. Pilotní výcvik ukončil 14. listopadu. Ještě jako žák-pozorovatel nouzově přistál s pilotem kapitánem Mezerou 19. října 1929 u Hertošic kvůli poruše manometru. Ani letadlu, ani osádce se nic nestalo. Letěli tehdy v letounu Aero A-26.15 Vojenského leteckého učiliště.4 Vojenskou pilotní školu pokračovací v Prostějově dokončil 7. ledna 1930.

Velitel školy kapitán František Diviš napsal v posudku na Bohuslava Petržílu, že „starty a přistání stejnoměrné, ve vzduchu klidný, dosti odvážný, až hrubý. V orientaci velmi dobrý.“ 5 4 5

TAMTÉŽ.

TAMTÉŽ.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

87

Zároveň byl 15. září 1929 kmenově přeřazen z Leteckého pluku 1 k nově vzniklému Leteckému pluku 6, Letce 72 a s platností od 1. října 1929 byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Tento pluk byl postaven jako ryze bombardovací. Zde postupně sloužil až do 1. října 1931 u Letek 71 a 81. Působil z kbelského letiště a letiště Boží Dar v milovickém výcvikovém prostoru. K 1. prosinci 1930 byl oficiálně jmenován polním pilotem letcem.6 První výrazný úspěch dosáhl v Závodu okolo států Malé Dohody a Polska 1930. Mezi 24 osádkami z Polska, Rumunska, Jugoslávie a Československa obsadil jako pozorovatel společně s pilotem nadporučíkem Václavem Langerem šesté místo s bombardovacím letounem Letov Š-616, trupové číslo 9, jedním ze dvou vyrobených.7

Bohuslav Petržíla s letci blíže neurčené letky Leteckého pluku 6 před bombardovacím letounem Letov Š-16. Snímek byl pořízen mezi lety 1929–1931. Foto archiv L. Čepeláka.

Za tento úspěch obdržel diplom uznání, podobně jako ostatní českoslovenští účastníci těchto závodů, který mu byl udělen při XVIII. výroční valné hromadě Aeroklubu Republiky československé 7. února 1931.8 S Letkou 81 byl převelen právě v říjnu 1931 pod Letecký pluk 5, který měl základnu na kbelském letišti. U něho sloužil až do své smrti. Zde si osvojil pilotování nových třímotorových bombardérů Avia/Fokker F-IX, které vyrobila v licenci továrna Avia v počtu dvanácti kusů.9 6

TAMTÉŽ.

JIROUT, Jaroslav, Letošní závod států Malé Dohody a Polska. Letectví 9, 1930, s. 320–324, 338–339.

8 XVIII. výroční valná hromada Aeroklubu Republiky československé. Letectví 2, 1931, s. 58.

9 VÚA/VHA, fond Sbírka kvalifikačních listin, Čistopis kvalifikační listiny. Část I. Petržíla Bohuslav 1/9 7

88

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Zajímavá fotografie, která zřejmě vznikla v souvislosti se závodem kolem států Malé dohody a Polska v roce 1930. Druhý zleva major František Klepš, vedle něho Bohuslav Petržíla, pplk. Alois Vicherek a první zprava npor. Václav Fuksa.

Foto archiv Ladislava Čepeláka.

Bombardér Avia/Fokker F-IX předváděl Petržíla spolu s nadporučíkem Pavlem Frankem také v září 1933 na armádním leteckém dni v Praze, který navštívilo přes dvě stě tisíc lidí. Petržíla pilotoval bombardér, na nějž útočily tři stíhací letouny Avia Ba-33, které pilotovali kapitán Jan Reindl, rotmistr Robert Štýbar a četař Bohuslav Selucký z Leteckého pluku 1. Stíhači předvedli, jakým způsobem by bombardér sestřelili, načež letoun pilotovaný nadporučíkem Petržílou začal prudce klesat. Představoval tak sestřelený letoun, z něhož začali podle scénáře vyskakovat letci – předem vybraní dobrovolníci npor. Červenka z Leteckého pluku 1, npor. Čížek z Leteckého pluku 3, npor. Schejbal z Leteckého pluku 5, četař Fürst z Vojenského leteckého učiliště a čet. Doubek z Leteckého pluku 4. Před diváky se objevilo v různých scénách 83 letadel.10 Poslední zářijový den roku 1933 se podepsali velitel Leteckého pluku 5 plk. Karel Procházka, velitel I./5 perutě mjr. Karel Mareš a velitel 81. letky mjr. Antonín Grössler pod hodnocení nadporučíka Bohuslava Petržíly, které znělo: „Výtečný denní i noční pilot a pozorovatel. Zájem o létání nadprůměrný.“ Jedenáct dní před jeho tragickou smrtí uzavřel celkové hodnocení plukovník Alois Vicherek stupněm kvalifikace: „Výtečná.“ 11 Nadporučík Petržíla pilotoval také letoun Avia/Fokker F-IX v listopadu 1933, kterým letěl velitel československého vojenského letectva divizní gene25, Prvopis kvalifikační listiny. Část I. Petržíla Bohuslav a Kmenový list Petržíla Bohuslav.

10 HARTMAN, Antonín Robert, Armádní letecký den. Letectví 9, 1933, s. 246–248.

11 VÚA/VHA, fond Sbírka kvalifikačních listin, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny. Část I. Petržíla Bohuslav.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

89

rál Ing. Jaroslav Fajfr, přednosta oddělení III./1 ministerstva národní obrany plukovník Ing. Alois Vicherek a pobočník velitele letectva škpt. Jan Štrof k návštěvě Polska. Na sedadle pozorovatele seděl nadporučík Pavel Frank. Petržíla vzlétl z kbelského letiště 22. listopadu 1933 a po čtyřapůlhodinovém letu přistál na varšavském letišti Mokotów. Zde vystoupil generál Fajfr s důstojníky a npor. Petržíla přelétl letadlo na letiště Okęcie. Z tohoto letiště odstartoval odpoledne československý letoun v doprovodu polského letadla Lublin R-XIII na letiště v Dęblinu. Oba letouny se ovšem musely vrátit kvůli neproniknutelné mlze krátce před cílem. Generál Fajfr s ostatními důstojníky proto absolvoval návštěvu letiště Dęblin a později krakovského letiště vlakem. Oficiální program návštěvy Polska skončil 25. listopadu 1933.12

Bohuslav Petržíla před prvním vyrobeným třímotorovým bombardérem Avia/Fokker F-IX. S tímto typem letadla letěl v listopadu 1933 s divizním generálem Jaroslavem Fajfrem do Polska. Foto archiv Ladislava Čepeláka.

Dne 22. ledna 1934 odstartoval nadporučík Petržíla ve stíhacím letounu Avia B-21.75, trupové číslo L75, ke kondičnímu letu z kbelského letiště. Ve výši osmdesát až sto metrů ztratil rychlost, sklouzl po křídle a nevybral vývrtku. Letoun se zřítil přímo na kbelském letišti asi dvě stě metrů před hangárem číslo 6.

Těžce zraněného Petržílu se podařilo vyprostit z vraku letadla a byl neprodleně odvezen do divizní nemocnice č. 1 na Karlově náměstí v Praze. Nadporučík Petržíla podlehl mnohočetným zraněním ještě téhož dne v osm hodin večer. Jeho ostatky byly pohřbeny v pátek 26. ledna 1934 na hřbitově v Tuřanech. Smuteční slavnost začínala v jedenáct hodin odpoledne.13 Ve stejném 12

Návštěva šéfa čs. voj. letec. gen. Ing. J. Fajfra v Polsku. Letectví 11, 1933, s. 326.

Národní listy č. 22 z 23. ledna 1934, večerní vydání a Národní politika č. 24 z 25. ledna 1934, ranní vydání pro Prahu.

13

90

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Fotografie manželů Petržílových. Foto archiv Ladislava Čepeláka. hrobě nalezla poslední místo odpočinku i jeho manželka Emílie, která předčasně zemřela 28. prosince 1936.

Z manželského svazku s Emílií, rozenou Čepelákovou, se narodila 1. července 1933 dvojčata Bohuslav a Vladimír.14 Synové Bohuslav a Vladimír záhy po narození ztratili oba rodiče. Zpočátku je vychovávala babička v Tuřanech, později vyrůstali u RNDr. Josefa Koláře (1905–1983), dlouholetého spolupracovníka a pracovníka Československého rozhlasu a jednoho z prvních laureátů státní ceny pro oblast rozhlasu. Děti si ale nikdy neosvojil. Podle všeho se tak dohodl s Bohuslavem Petržílou ještě za jeho života, zřejmě se tak letec jistil pro případ nějaké mimořádné události. Dr. Kolář se stal známým především jako autor knihy pro děti Z deníku kocoura Modroočka.15 Oba bratři svým způsobem pokračovali ve šlépějích svého otce, kterého neměli šanci poznat, neboť jim v době jeho smrti bylo necelých sedm měsíců. Vla14 VÚA/VHA, fond Sbírka kvalifikačních listin, Vložka k čistopisu kvalifikační listiny. Část I. Petržíla Bohuslav, Doklad k přiznání o výchovné. Opis rodného křestního listu Bohuslav Petržíla a Vladimír Petržíla.

15 Rozhovor s Vladimírem Petržílou, Praha 22. dubna 2013. K osobě RNDr. Josefa Koláře srov. HRAŠE, Jiří, Profesionalizace vysílání 1930-1938. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. ISBN 80-86762-00-9. Český rozhlas Praha 2003, s. 99 a 129, JEŠUTOVÁ, Eva, Budovatelský rozhlas 1945-1948. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. ISBN 8086762-00-9. Český rozhlas Praha 2003, s. 193-194, 200, 203-207, 212, 214, 218, 222-223 a BĚHAL, Rostislav, Rozhlas po nástupu totality 1949-1968. In: Od mikrofonu k posluchačům. Z osmi desetiletí českého rozhlasu. ISBN 80-86762-00-9. Český rozhlas Praha 2003, s. 237, 240, 246, 262, 266-271, 284, 287.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

91

dimír Petržíla prošel parašutistickým výcvikem v aeroklubu, během povinné základní vojenské služby sloužil u výsadkářů. Celý život pracoval jako chemik.

Jeho bratr Bohuslav se po válce přihlásil do československého vojenského letectva. Ve druhé polovině 50. letech sloužil jako pilot 32. bitevního leteckého pluku na letišti Trenčín, kde pilotoval bitevní letouny Avia B-33 (licenční Iljušin Il-10), v té době již beznadějně zastaralé. Pluk byl zrušen v roce 1960.

Bohuslav Petržíla byl vybrán k přeškolení na pilotování vrtulníku Mi-1. Sloužil u 2. vrtulníkové letky v Klatovech, která byla založena v roce 1964 a zrušena byla v roce 1974, a u 41. spojovací letky na letišti v Havlíčkově Brodě, jež existovala v letech 1974 až 1985.

Trosky stíhacího letounu Avia BH-21, s nímž se Bohuslav Petržíla zřítil v lednu 1934 na kbelském letišti. Na následky zranění zemřel ve vojenské nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Foto archiv NTM. Bohuslav Petržíla mohl 20. května 1969 jako příslušník 2. vrtulníkové letky přijít o život při mimořádné události. Během velitelsko-štábního cvičení Merkur, kterého se účastnili českoslovenští i sovětští vojáci, dostaly osádky dvou vrtulníků ráno rozkaz k přeletu z Polné do Chlumce nad Cidlinou. Při přeletu Železných hor zachytil první vrtulník Mi-1, výrobní číslo 04014, příďovým kolečkem o dráty vysokého napětí na severním okraji vrchu Hradiště (479,5 metrů nad mořem). Vrtulník se zřítil a na jeho palubě zahynul letovod letky mjr. Zdeněk Bouška, kpt. Miloš Peřina a kpt. František Šálek. Přetržené dráty vysokého napětí se vymrštily a rozbily kabinu druhého vrtulníku Mi-1, trupové číslo 3005, který pilotoval kpt. Bohuslav Petržíla. Petržílovi se s poškozeným letounem podařilo přistát u obce Hradiště. Pilotovi, palubnímu technikovi mjr. Antonínu Součkovi a cestujícímu mjr. Josefu Peterkovi se naštěstí nic nestalo. „Startovali jsme v 05,30 hod. z prostoru POLNÁ do prostoru Chlumec nad Cidlinou.

Letěli jsme ve skupině za 2 vrtulníky Mi-4. Vzdálenost mezi nimi a námi byla asi 1000 me-

92

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

trů dozadu i do strany. V prostoru obce Hranice u Chotěboře jsem uviděl, jak vedoucí, který byl vlevo vepředu a o něco níž, natáhl letoun, vzápětí se převrhl na záda a uviděl jsem, jak z něho létají kusy. Vzápětí se o něco rozbila naše kabina a letoun přešel do střemhlavého letu s pravým náklonem. Podařilo se mi nad zemí letoun vyrovnat a obloukem doleva po odbrzdění přistát,“ popsal mimořádnou událost Bohuslav Petržíla.

Jeho výpověď před vyšetřovací komisí doplnil major Peterka, který letěl ve vrtulníku 3005: „V 05,30 před odletem z Újezda byl pilot v naprostém pořádku.

Po nasednutí do kabiny se orosila okna, a tak jsme je společně otírali. Během letu jsem sledoval krajinu i ostatní vrtulníky. Najednou jsem viděl létat kusy – začalo strašně foukat do kabiny a viděl jsem pilota skrčeného neb na něm ležela část kabiny. Tuto jsem nadzvedl a po celou dobu jsem ji držel. Po přistání jsem běžel k silnici, abych se dovolal pomoci a mjr. Souček (technik vrtulníku 3005) běžel ke druhému vrtulníku.“ Vyšetřovací komise došla k závěru, že vinu nesl pilot prvního vrtulníku Mi-1 mjr. Zdeněk Bouška, který nedodržel předepsaný odstup od dvojice vrtulníků Mi-4 a nedodržel minimální letovou výšku sto metrů. Kpt. Petržíla a mjr. Peterka byli naopak odměněni za příkladné chování během této mimořádné události a záchranu poškozeného vrtulníku.16 Bohuslav Petržíla zemřel v roce 1998. Jeho bratr Vladimír si užívá zaslouženého důchodu.

Michal Plavec (nar. 1973), kurátor letecké sbírky Národního technickéhomuzea v Praze.

Autor námětu a scénáře několika dokumentárních filmů. Autor deseti publikací a spoluautor čtyř knih, z nichž můžeme jmenovat Dějiny Běloruska, Kapitoly z dějin královského města Nymburka, Bomby na Květnou neděli, Smrtonosná oblaka nebo Zmizelá Praha – Letiště a letadla. V letech 1999 až 2001 pracoval pro obecně prospěšnou společnost Člověk v tísni v Albánii, Kosovu a Bělorusku.

16 REŽŇÁK, Libor, Ocelový hřebec MiG 19 a československé letectvo 1958-1972. ISBN 978-80-86808-45-1.

Svět křídel Cheb 2008, s. 497.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

93

Pavel Bartoníček

PADLÍ A ZEMŘELÍ VOJÁCI Z LET 1919–1938 NA HŘBITOVECH A PAMÁTNÍCÍCH SLÁNSKA A V JEHO NEJBLIŽŠÍM OKOLÍ Téma tohoto příspěvku1 navazuje na dvě předchozí studie, věnované obětem ze Slánska z období obou světových válek a bojů našich legií.2 Přesto i mezi roky 1919–1938 evidujeme padlé z bojů, stejně jako vojáky zemřelé na zranění z bojů či následkem nemocí, nehod i sebevražd. Muže, kterým je následující příspěvek věnován, můžeme dělit do několika kategorií: Prvním hlediskem je příslušnost k armádě – máme zde vojáky rakousko-uherské armády, čs. legionáře z Ruska, Francie i Itálie, vojáky prvorepublikového Československa a také i jednoho interbrigadistu padlého během španělské občanské války.

Druhým hlediskem může být, zda dotyčný voják padl v boji, zemřel na následky zranění z bojového nasazení, v důsledku nemoci nebo nehody či spáchal sebevraždu.

Třetím hlediskem je, zda zemřel v činné službě nebo po jejím ukončení – tedy po demobilizaci či ve výslužbě. Čtvrtým hlediskem může být, zda ke smrti došlo ve válečném období nebo v mírové službě či výslužbě.

Za páté hledisko můžeme brát období úmrtí, resp. zda k němu došlo v souvislosti s 1. světovou válkou, bojem legií (se zvláštním zřetelem k bojům v Rus1

Nad rámec jsou ve studii uvedeni i někteří vojáci ze Slánska, kteří jsou pohřbeni mimo tento region a není o nich zmínka na žádném z památníků.

2 Viz Bartoníček, Pavel, Padlí a zemřelí vojáci z bojů 1. světové války a československých legií na hřbitovech Slánska a v jeho nejbližším okolí. In: Armáda, Slaný a Slánsko ve 20. století. Sborník z historické konference. Vlastivědné muzeum ve Slaném, Slaný 2010, s. 64–103 a Bartoníček, Pavel, Padlí a zemřelí z let 1938–1945 na hřbitovech a památnících na Slánsku a v jeho nejbližším okolí. In: Slaný a Slánsko v letech 1939–1945. Sborník z historické konference. Vlastivědné muzeum ve Slaném, Slaný 2011, s. 77–133.

94

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

ku a na Sibiři), se službou v prvorepublikové československé armádě či s bojem v období před 2. světovou válkou. Šestým hlediskem může být, zda je dotyčný uveden na pomníku padlým (to se týká především vojáků z 1. světové války a legionářů), má nápis na hrobce (tzv. kenotaf), případně, zda byl v regionu i pohřben.

V konkrétních případech však jsou výše zmíněná hlediska často velmi provázaná,3 protože například naprostá většina legionářů byla původně vojáky rakousko-uherské armády a někteří přešli v činné službě do prvorepublikové armády československé. Do československé armády bylo přijato i mnoho důstojníků a poddůstojníků přímo z c. a k. armády po rozpadu monarchie.

Vzhledem k tomu, že nelze dohledat hřbitovní matriky všech hřbitovů na Slánsku a neexistuje ani kompletní soupis všech padlých a zemřelých nejen z období obou světových válek, ale i z období meziválečného, vycházel jsem ve své práci jak z terénního výzkumu, tak z archivních dokumentů. Přesto však nemohu tvrdit, že jsem dokázal objevit všechny hroby padlých a zemřelých v daném období a s každou další probádanou matrikou zemřelých konkrétního c. a k. či následného československého pluku se seznam jmen bude nepochybně zvyšovat.4 Při terénním výzkumu jsem hrob od hrobu prošel celkem 61 hřbitovů nejen ve Slaném a na Slánsku, ale navštívil jsem také několik hřbitovů nalézajících se již mimo region vlastního Slánska, nicméně v jeho nejbližším okolí. Předložený výčet jmen však nemůže být konečný, neboť řada hrobů a pomníků byla zničena vandaly i nepřízní počasí, jiné hroby byly prodány a jejich noví majitelé překryli na náhrobcích původní jména zemřelých. Některé hrobky nepodávají žádnou informaci o zemřelých, kteří jsou v nich pohřbeni, jiné lakonicky uvádějí jen jméno rodiny, v lepším případě jméno s daty narození i úmrtí, ale bez údaje, zda dotyčný byl vojákem a zemřel v důsledku bojů, následkem zranění či přirozenou smrtí.5 Proto jsem svůj příspěvek pojal šířeji, než zní jeho

3

Viz Příloha č. 1.: Jmenný seznam vojáků ze Slánska, padlých a zemřelých v letech 1919–1938.

K termínu odevzdání studie byly autorem prostudovány matriky zemřelých obsahující mimo jiné jména vojáků následujících útvarů: C. a k. pěší pluky č. 13, 28, 29, 42, 49, 84, 91, 99, 126; C. a k. pěší zeměbranecké (střelecké) pluky č. 6, 7, 8, 10, 14, 25, 26, 28, 29, 30, 53, 55; Čs. pěší pluky (včetně legionářských) č. 1, 4, 23, 28, 29, 34.

5 To se týká především zemřelých z let 1914–1920 či 1939–1945.

4

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

95

název, a pokusil se i o zařazení vojáků, kteří na žádném z hrobů či památníků na Slánsku své jméno vyryto nemají.

Těmi je například 7 vojínů c. a k. 28. pěšího pluku – nezvěstných z Velké války, kteří byli rozhodnutím soudu prohlášeni za mrtvé mezi lety 1919–1922.

Jsou jimi František Urka ze Dřínova,6 Eduard Novotný z Bakova,7 František Imbr z Břešťan,8 Antonín Kaňka9 a Josef Král z Černuce,10 Antonín Janovský ze Třtice11 a Josef Černý ze Pcher.12 Mohl by k nim patřit i vojín stejného pluku Antonín Fryš,13 nezvěstný od 3. 11. 1914 na ruském bojišti a uvedený na památníku ve Pcherách. Kronika obce14 uvádí, že byl prohlášen za mrtvého k 22. 6. 1922. Zápis však není pravdivý, protože Fryš byl prohlášen za mrtvého již ke 4. 11. 1916, a to Výnosem zemského soudu civilního v Praze ze dne 2. 6. 1922.15 Podobně může být zmíněn i Antonín Rubeš, narozený 2. 12. 1889 v Malých Holešovicích,16 příslušný tamtéž, rolník. Jako vojín c. a k. 28. pěšího pluku (nejprve sloužil ve vozatajském pluku, odkud byl převelen) byl nezvěstný od roku 1918 a prohlášen za mrtvého k 14. 5. 1920.17 Jeho jméno je uvedeno na památníku v Hořešovičkách, zde však s datem úmrtí 13. 5. 1917, které nemá oporu v žádném z písemných pramenů. Jediný dokument, dochovaný k jeho osobě ve VÚA Praha (mimo matriku zemřelých 28. p. pluku), uvádí totiž jako den úmrtí dle udání 13. květen 1918 v Itálii.

6

František Urka, narozen 24. 11. 1885 v Dřínově, okres Slaný, příslušný tamtéž, prohlášen za mrtvého k 2. 6. 1919.

7 Eduard Novotný, narozen 8. 3. 1889 v Bakově, okres Slaný, příslušný tamtéž, prohlášen za mrtvého k 1. 12. 1919.

8 František Imbr, narozen 28. 2. 1875 v Královicích, příslušný do Břešťan, oboje okres Slaný, prohlášen za mrtvého k 15. 5. 1920.

9 Antonín Kaňka, narozen 5. 6. 1890 v Černuci, okres Velvary, příslušný tamtéž, prohlášen za mrtvého k 31.12. 1920.

10 Josef Král, narozen 1. 8. 1893 v Černuci, okres Velvary, příslušný tamtéž, prohlášen za mrtvého k 30. 6.

1921.

11 Antonín Janovský, narozen 11. 2. 1894 v Duchcově, příslušný do Třtice, okres Slaný, prohlášen za mrtvého k 1. 1. 1921.

12 Josef Černý, narozen 5. 8. 1875 v Hnidousech, příslušný do Pcher, oboje okres Slaný, prohlášen za mrtvého k 5. 7. 1921. Jako jediný z výše jmenovaných sedmi vojáků je uvedený na památníku – ve Pcherách.

13 Antonín Fryš, narozen 5. 1. 1885 v Humnech, příslušný do Pcher, oboje okres Slaný, horník; je uvedený na památníku ve Pcherách.

14 Kronika obce Pchery, Rok 1918 – Seznam padlých a nezvěstných, položka č. 7, strana 41.

15 Viz K. u. k. Infanterieregiment No 28, Sterb-Register Tom VIII 1914–1921, str. 296 16 Nyní Hořešovičky.

17 Prohlášen za mrtvého dle usnesení Zemského civilního soudu v Praze ze dne 30. 4. 1924.

96

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Některé oběti Velké války 1914–1918 čekaly však na úřední potvrzení své smrti nepoměrně déle. Vojín c. a k. 28. p. pluku František Krejčík18 byl prohlášen za mrtvého ke dni 31. 12. 1917 až Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 1944.

Mnozí z mužů, kteří mají na hrobech fotografii v c. a k. vojenské uniformě nebo uvedenou vojenskou hodnost, však zemřeli několik let po válce, aniž měla mnohdy s jejich smrtí přímou souvislost.19 V jiných případech lze úmrtí s válečnou službou spojovat. Příkladem může být Karel Matějíček (Matějček), narozený 2. 2. 1871 ve Volšanech,20 okres Slaný. Roku 1889 vstoupil do armády k pěšímu pluku č. 7, odkud byl v roce 1892 přeložen k pěšímu pluku č. 28.

Službu končil v hodnosti šikovatele c. a k. armády, několikráte vyznamenaného.21 Zemřel 22. 4. 1920 a je pohřben v rodinném hrobě na hřbitově ve Pcherách.22 Příkladem dalšího vojáka z povolání, na jehož hrobě však foto ve vojenské uniformě nenalezneme, je Karel Richtermoc, narozený 10. 2. 1870 v osadě Buzdař u Buštěhradu, který v červenci 1888 dobrovolně vstoupil do c. a k. armády – k vojenské hudbě 30. pěšího pluku ve Lvově. Roku 1908 byl převelen k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 11 do Jičína jako okresní šikovatel u zeměbraneckého velitelství. Roku 1919 byl převzat do československé branné moci v hodnosti nadporučíka a roku 1924 přeložen do výslužby v hodnosti štábního kapitána. Zemřel 21. 10. 1932 v Jihlavě, pohřben v rodinné hrobce na hřbitově ve Slaném.23 Důležitým zdrojem informací jsou též památníky a pamětní desky padlých a zemřelých v jednotlivých obcích. Během výzkumu jsem shromáždil údaje ze 149 pomníků (z nichž 58 je z obcí mimo Slánsko), z nichž se však jen 15 váže k období let 1919–1938.

18 František Krejčík, narozený 11. 5. 1895 v Kamenném Mostě, příslušný do Kvílic, oboje okres Slaný. Je uveden na památníku v Kamenném Mostě.

19 Například Karel Pospíšil, narozený roku 1873 ve Vídni, příslušný do Minic, okres Kralupy nad Vltavou. Roku 1896 odvedený k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 8, roku 1914 mobilisován a účastní se v řadách domobraneckého pěšího praporu č. 53 tažení proti Srbsku, kde je zraněn. Zemřel roku 1936, pohřben na hřbitově ve Slaném, na rodinné hrobce je foto v c. a k. uniformě.

20 Nyní Brandýsek-Olšany.

21 Z fota na hrobě jsou patrná 3 vyznamenání na uniformě.

22 Vzhledem k době, uplynulé od konce války k jeho úmrtí lze u tohoto vojáka z povolání předpokládat přímou souvislost, která však nebyla potvrzena žádnými písemnými dokumenty.

23 Přestože době smrti nebyl v činné službě, je zde uveden s ohledem na délku své vojenské služby a fakt, že se jednalo o vojáka z povolání.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

97

Ve Slaném pomník rodákům zemřelým v první světové válce nebyl postaven, stejně jako ve Zvoleněvsi, Pálči a v některých dalších obcích; jinde na pomnících nejsou uvedena žádná jména - například v obcích Černuc, Knovíz, Strádonice a Zlonice. V takových případech potom nelze jména zemřelých ze hřbitovů porovnávat se jmény z pomníků. Ani údaje z některých památníků však nelze považovat za nezpochybnitelné či kompletní. Příkladem mohou být památníky ve Smečně, Hořešovičkách či Budenicích.

Nyní se podívejme na některé hroby a památníky podrobněji. Vojáků ze světové války, zemřelých v roce 1919 či později, bylo v regionu dohledáno 39, z čehož pouze 14 je uvedeno na památnících a 12 pochováno na místních hřbitovech.24 Mezi nimi jsou například František Rubeš z Beřovic, vojín (Jäger) 9. roty praporu polních myslivců č. 28, od konce roku 1914 léčený v Domobranecké nemocnici v Kroměříži,25 který zemřel 9. 2. 1920, je pohřben na hřbitově v Dolíně26 a uveden na pomníku v Beřovicích.

Josef Šimek z Uhů, vojín 28. pěšího pluku, zemřelý 5. 1. 1920 na tuberkulózu plic a kloubů v záložní nemocnici č. 8 v Praze-Hradčanech, pohřbený v Chržíně a uvedený na památníku v obci Uhy. Ferdinand Brádka, tovární dělník ze Slaného, pěšák 1. roty 8. zeměbraneckého pěšího pluku, zraněný koncem roku 191527 a léčený v Záložní nemocnici Červeného kříže ve Slaném, kde zemřel 1. 3. 1919 a je pochován na Nemocničním hřbitově ve Slaném.

Josef Květoň, narozený 17. 11. 1899, vojín pěšího pluku č. 35, zemřel 24. 7.

1919 v Praze,28 uveden na hřbitově v obci Vepřek29 a pohřbený na Olšanských hřbitovech v Praze.

24

Z těchto dvanácti je však pouze 5 současně uvedeno i na památnících v obcích.

Viz Zprávy o raněných a nemocných Nr. 194 vydané Společnou ústřední průkazní kanceláří dne 7. 1. 1915, str. 40 – Rubeš Franz, Jäg., FJB. Nr.28, 9.Komp., Berowitz, krank, 1884, k. k. Landwehrspital in Kremsier.

26 Jedná se o tzv. starý hřbitov u kostela Sv. Šimona a Judy v místní městské části Slaný – Dolín.

27 Viz Seznam ztrát Nr. 343 vydaný c. a k. ministerstvem vojenství dne 27. 15. 1915, str.12 – Bradka Ferdinand, Inft., k. k. LIR. Nr.8, 1.Komp., Böhmen, Schlan, 1885; verw.

28 Údaje o narození i úmrtí, převzaté ze smaltované pamětní tabulky, umístěné na hřbitovním kostele, které jsou však v rozporu s doklady z VÚA Praha.

29 Vojenský ústřední archiv Praha eviduje k Josefu Květoňovi, který zemřel v činné vojenské službě jako pěšák čsl. pěšího pluku č. 35, záznam o úmrtí v matrice pěšího pluku 35, r. 1914–1922, str. 146 (odpověď 25

98

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Václav Špirit může být názorným příkladem rozdílného vnímání skutečnosti, kdo je a může být považován za legionáře. Je uveden na pomníku padlým v obci Jedomělice a pohřben v obci Pozdeň. Nápis na jeho hrobě říká, že byl „legionář dělostř. 32. prap. 4 rota a zemř. na cestě do své vlasti dne 25. dubna 1919 v 22 .r. věku svého“. Jako legionář však není nikde uváděn a písemná informace z VÚA Praha konstatuje: „V naší kartotéce padlých a zemřelých příslušníků rakousko-uherské armády v 1. světové válce se nachází záznam o Václavu Špiritovi (též Spiritovi), narozeném 1897 v Jedomělicích, okres Slaný. Dotyčný byl údajně „legionář střelec 3. roty, střelecký prapor legionářů č. 38“. Jenže útvar s tímto názvem, pokud je nám známo, neexistoval. Zbývá tedy dodat, že jmenovaný zemřel 25. 4. 1919 v nemocničním vlaku č. 4 ve Smneravě (zřejmě zkomoleno – pozn. autora). Pohřben byl 29. 4. 1919 na místním hřbitově v Pozdni, okres Slaný“.30 Patrně se jednalo o příslušníka čs. domobrany z Itálie, jejíž členové se po návratu často považovali za italské legionáře.

Legionářů ze Slánska v období 1919–1923 zemřelo 21, ale pouze 14 z nich je uvedeno na památnících padlých a zemřelých a jen 16 z nich zemřelo v činné službě.31 V přímém boji z nich nezemřel nikdo, nejčastější příčinou úmrtí byl skvrnitý tyfus (Jaroslav Mazourek ze Smečna, Václav Pospíšil z Bakova, Alois Suchopárek z Libovice, Jaroslav Šrajer, narozený v Poštovicích a příslušný do Břešťan, František Tichý, narozený v Buštěhradě a příslušný do Vinařic, Karel Kastl a Bedřich Paur ze Slaného), tuberkulóza32 (Bohumil Černý z Uhů, František Holovlaský z Kvíčku, Emil Skála33 a František Lucák z Plzně), zápal plic (Ladislav Ballý z Kvíčku a Josef Starý z Křovic) a nehoda (Adolf Adam ze Slaného a Jaroslav Skála z Kmetiněvsi).

Podívejme se na dva z nich podrobněji. Prvním je muž s nejpohnutějším osudem, kterého služba vlasti zavedla od domova nejdále ze všech – Jaroslav

čj. 1258/2012-2111, ze dne 17. 4. 2012). Zde je veden jako dělník, narozený roku 1890, Hrobeček, politický okres Kralupy, příslušený do Zálesí, politický okres Přeštice. Zemřel 26. 7. 1919 v odbočce barákové nemocnice Praha VII. Na Karlově, Praha II. na tuberkulosu plic. Pohřben 28. 7. 1919 na Olšanech na obecním hřbitově, oddělení I., číslo hrobu 332/I. 30 Viz odpověď VÚA čj. 2541/2009-2111, ze dne 5. 11. 2009.

31 Zbylých 5 zemřelo v období 1–2 let po demobilizaci (s výjimkou E. Skály).

32 U některých zemřelých, kteří nebyli legionáři, je úmrtí na tuberkulózu následkem světové války uváděno i téměř dvě desetiletí po jejím ukončení. Například ve Hřbitovní Matrice obecního hřbitova v Dolíně (v oddělení číslo VI, číslo hrobu 66, který je zapsán na straně 50), je uveden Rudolf Sadílek z Beřovic, s datem úmrtí v dubnu 1936 a poznámkou: zemřel na tuberkulosu, následky světové války 1914–1918.

33 Emil Skála, narozený 24. či 29. 5.1886, Plzeň, četař 22. pěš. pl. francouzských legií, roku 1919 demobilisován, zemřel 6. 3. 1923 na tuberkulózu, pochován ve Slaném.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

99

Šrajer. Narozený 23. 11. 1894 v Poštovicích,34 domovská obec Břešťany, oboje okres Slaný, rolník, sokol, svobodný. Do c. a k. námořnictva vstoupil roku 1912 a již zakrátko ho nacházíme v posádce chráněného křižníku Císařovna Alžběta, resp. na lodi jeho veličenstva S.M.S. „Kaiserin Elisabeth“ jako námořníka 1. třídy.35 Křižník Kaiserin Elisabeth, spuštěný na vodu roku 1890 s posádkou 367 mužů, připlul v říjnu 1913 na Dálný Východ, kde se ve dvouletých cyklech střídal s křižníkem Kaiser Franz Joseph I. Poté, co ho zde (v přístavu Tschifu - Jing-tchaj) o necelý rok později zastihla zpráva o vyhlášení války, připlul do německé kolonie Kiaučou (Kiautschou), resp. do přístavu jejího hlavního města Tsingtao (Čching-tao). Japonsko vyhlásilo 23. srpna 1914 válku Německu a téhož dne Tsingtao napadlo. Kaiserin Elisabeth měla být původně odzbrojena, ponechána v Tsingtau a posádka se měla stáhnout na území neutrální Číny, nakonec však bylo rozhodnuto, že se loď i posádka zapojí do obrany přístavu, čímž mezi Rakousko-Uherskem a Japonskem došlo k zahájení války.

Po více než měsíčním boji byla Kaiserin Elisabeth jako předposlední loď v přístavu potopena 2. listopadu vlastní posádkou. Tsingtao kapitulovalo 7. listopadu 1914. Během bojů přišlo o život 10 c. a k. námořníků36 a 10 bylo zraněno,37 německé ztráty činily přibližně 200 mrtvých a 500 raněných. Jako ocenění statečnosti nepřátel nařídil japonský císař, že důstojníci mohou i v zajetí nosit šavle na znamení, že „jejich čest nebyla poskvrněna“.38 Důsledkem kapitulace bylo zajetí asi 5 000 německých a rakousko-uherských vojáků a námořníků, kteří byli 14. 11. transportováni do Japonska. Mezi nimi byl i Jaroslav Šrajer, nejprve od 20. listopadu 191439 jako zajatec č. 241040 v táboře v Himeji,41 kde bylo v buddhistických chrámech internováno 323 mužů (8 důstojníků a 315 poddůstojníků a mužstva). Rakousko-uherským ná-

34

Databáze legionářů VÚA chybně uvádí jeho domovskou obec jako Lostovice, okres Slaný.

Steuermatrose.

36 První z nich, námořník Neuden, zemřel údajně již 21. 8.1914. Viz http://www.tsingtau.info/ 37 Jeden z nich zemřel následně 8. 11. 1914 ve 3. polním lazaretu. Viz http://www.tsingtau.info/ 38 Viz http://www.palba.cz/portal.php?topic_id=3138 39 Viz http://de.wikipedia.org/wiki/Liste_japanischer_Gefangenenlager_in_den_Weltkriegen 40 Viz http://www.tsingtau.info/ 41 Viz též Seznam ztrát Nr. 151 vydaný c. a k. ministerstvem vojenství dne 29. 3. 1915, str.37 - Šrajer Jaroslav, Steuermatrose, KMar., S. M. S. „Kaiserin Elisabeth“, kriegsgef. (Himeji, Japan.).

35

100

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

mořníkům byl přidělen chrám Kejfukuji, zatímco Němci obývali chrám Semba-Hontukuji a důstojníci byli ubytování v chrámu Myoukouji.42 Odtud byla posádka Kaiserin Elisabeth ve dnech 19. - 20. 9. 1915 přemístěna do zajateckého tábora Aonagahara, kam 20. 9. přibyl i Šrajer. Tento tábor byl právě v září 1915 zřízen na místě bývalého vojenského cvičiště pro asi 250 německých a 230 rakousko-uherských válečných zajatců. Život zde byl poměrně klidný – například zajatci mohli pracovat na polích či v továrnách v okolí, hráli fotbal s Japonci, založili vlastní orchestr, chovali pro vlastní potřebu prasata a pěstovali i vlastní zeleninu.43 Šrajer byl z tohoto tábora44 koncem roku 1918 propuštěn45 a k 31. 12. 1918 je zařazen do československého vojska na Sibiři jako vojín – střelec štábu ruských legií. Následně byl převeden do 2. strážní roty vladivostocké posádky.

Dne 4. 3. 1920 v 11.00 hodin zemřel na skvrnitý tyfus v čsl. vojenské nemocnici č. 6 na Ruském ostrově a o den později pochován na hřbitově ve Vladivostoku. Přestože na Dálném východě odsloužil v československém vojsku více než 14 měsíců, není považován za legionáře dle zákona č.462 z roku 1919, neboť vstoupil do legií až po 28. říjnu 1918. V dokumentech je proto uváděn jako domobranec.

Na památníku v Jarpicích je uveden mezi padlými z let 1914 - 1918 společně s bratrem Ladislavem, který jako dělostřelec padl v Karpatech.46 Oba jsou uvedeni i na památníku stojícím na hřbitově u kostela Sv. Isidora v Budenicích, mezi oběťmi války z Jarpic. Jaroslav Šrajer, zemřelý ve Vladivostoku, je zde však chybně uveden jako Josef a místo úmrtí Japonsko.

Legionářem beze všech zákonných pochyb je František Lucák, narozený 27. 12. 1889 v Plzni, příslušný tamtéž, účetní úředník. Jako desátník 6. roty 91. pěšího pluku rakousko-uherské armády, byl zajat 10. 12. 1914 u Leskovače Viz http://www.tsingtau.info/index.html?lager/aonogahara.htm Viz http://www.monde-diplomatique.de/pm/2010/04/09.mondeText.artikel,a0063.idx,21 44 Zajatecký tábor byl uzavřen až 26. 1. 1920. Viz http://de.wikipedia.org/wiki/Liste_japanischer_ 42 43

Gefangenenlager_in_den_Weltkriegen http://www.tsingtau.info/ uvádí jeho propuštění až v prosinci 1919, jde patrně o omyl.

Ve čtrnáctidenníku Světlo je napsáno, že pan Josef Šrajer, obchodník ze Zlonic, leží v nemocnici v Radgoně ve Štýrsku, jeho bratr Ladislav Šrajer, dělostřelec, padl v Karpatech a bratr obou Jaroslav Šrajer, námořník, bojoval u Cink Tau a zajat je v Himaji, v „Žaponsku“. Viz Verner, Václav: Týkalo se to nejen Františka Josefa I. a 12 pálečských padlých. Sborník vzpomínek, dokumentů a literárních prací o účasti krajanů v 1.světové válce. Terezín 2001 45 46

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

101

v Srbsku a po určitých peripetiích se přes Albánii a Řecko jako válečný zajatec dostal do Francie, kde se v lednu 1918 přihlásil do čs. dobrovolnického vojska. V únoru 1918 byl veden v evidenci 33. pěšího pluku francouzské armády.

Po krátké době byl zařazen do 21. a poté do 22. střeleckého pluku francouzské legie, kde dosáhl hodnosti účetního šikovatele. Od srpna 1918 se léčil na tuberkulózu ve francouzských nemocnicích a v dubnu 1919 se vrátil do vlasti.

Jako účetní šikovatel čs. pěšího pluku č. 22 zemřel dne 29. 12. 1919 ve Slaném č. 576.47 Pohřben byl na legionářském hřbitově ve Slaném.48 Je jediným legionářem, který zemřel v činné službě a je pochován v našem regionu. Českoslovenští vojáci ale umírali i v meziválečném období. Na Slánsku jich je identifikováno 13 a také je zde vzpomenut jeden interbrigadista – Václav Voráček, narozený roku 1906 ve Smečně a padlý 20. 3. 1937 u Jaramy ve Španělsku během občanské války. Jeho jméno je uvedeno na obou památnících ve Smečně.49 Prvním z vojáků československé armády je Václav Chýle (Chýlle), narozený 29. 9. 1890 v Praze, příslušný do Slaného (v době úmrtí pak do Staré Huti, okres Příbram). V hodnosti šikovatele 102. pěšího pluku byl 14. 12. 1914 zajat u Bělehradu. Po přesunu do Francie pak ze zajateckého tábora Bonnevil poslal v říjnu 1917 přihlášku do legií, kde sloužil od ledna 191850 v řadách 22. pěšího pluku francouzských legií. Dne 1. 3. 1919 jmenován poručíkem tohoto pluku, dne 10. 6. 1919 zařazen jako voj. instr. školy v Milovicích. Demobilizován k 31. 12. 1919 a převzatý jako poručík 22. pěšího pluku československé armády. K 1. 11. 1920 jmenován nadporučíkem, k 1. 11. 1921 kapitánem. Zemřel 8. 10. 1924 následkem mozkové mrtvice jako aktivní kapitán M. N. O., bytem

47

V některých dokumentech je uváděno úmrtí ve slánské nemocnici.

Byl pochován 31. 12. 1919 na vojenském hřbitově (II. čtvrť slánského III. hřbitova, číslo hrobu 84 b) a 27. 9. 1936 byly jeho ostatky přeneseny z vojenského oddělení na legionářské pohřebiště. Na pomníku je však chybně uveden jako střelec 6. pluku ruských legií, kterýžto údaj byl při opravě legionářského pomníku čerpán ze stejně chybné informace v knize Václav Krůta a kolektiv: Českoslovenští legionáři okres Kladno. Okresní úřad Kladno a Státní okresní archiv Kladno, 2002. V evidenci ruských legionářů se jeho jméno nenachází (viz odpověď VÚA čj. 2706/2009-2111 ze dne 26. 11. 2009).

49 Na památníku v areálu lesního divadla na podstavci pomníku Vzpomínáme památky našich padlých a umučených bojovníků 1939–1945, kde jsou uvedena jména 12 mužů a 1 ženy a pod nimi dvě tabulky se jmény V. Voráčka a K. Fridricha, je uvedeno: Voráček Václav *1906 padl v boji s fašisty u Charany ve Španělsku † 20 3 1937. Na pomníku napsaná Charana je správně řeka Jarama (čte se Charama). V údolí této řeky se mezi 6.–27. únorem 1937 odehrála jedna z větších bitev španělské občanské války. Žádné bližší údaje o zemřelém se nepodařilo zjistit ve VÚA Praha ani ve VHA Bratislava.

50 V osobních dokumentech jsou uváděna data 15. 1., 20. 1. a 7. 3. 1918.

48

102

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

v Dolní Krči číslo: 23451 a je pohřben na hřbitově v Praze-Pankráci.52 Během své služby obdržel Čs. válečný kříž, francouzský válečný kříž a Čs. revoluční medaili. Jeho jméno je uvedeno na centrálním pomníku slánského legionářského hřbitova.53 Pozornosti si zaslouží rovněž Oldřich Kunert, narozen 30. 1.1907 v Sazené, okres Kralupy nad Vltavou, příslušný tamtéž, elektrotechnik. Jako desátník – pilot 38. letky Leteckého pluku 1 se mu 9. 2. 1928 při nácviku akrobacie na dvojplošníku Avia BH-17 porouchalo směrové kormidlo a havaroval u obce Žešov v okrese Prostějov.

Jeden z pamětníků vzpomíná: Začal okruhy kolem letiště a po nich vystoupal do osmi set metrů a pustil se do akrobacie. A pak zničehonic šel dolů, nepřirozeně klouzal, ne k letišti, ale k jihovýchodní straně obzoru, který tu tvoří nedaleká obec Žešov, zmizel za ním a víc už se neobjevil. Z letiště se za ním okamžitě vypravil s letadlem jeden z učitelů školy. Sedmnáctku našel havarovanou, Olda byl živ, avšak nepochybně zraněn. Ležel kus od letadla, mával na učitele, ale nevstával. Potom sanitka Oldu přepravila do nemocnice v Prostějově.54 Kunert havárii přežil. Měl popáleniny v obličeji a komplikovanou zlomeninu nohy. Při pobytu v nemocnici se jeho zdravotní stav zvolna lepšil, po dvou týdnech se ale náhle prudce zhoršil. Byl převezen do Divizní nemocnice č.7 v Olomouci, kde – po amputaci nohy – následkem zlomeniny pravého bérce, gangrény a srdeční slabosti 19. 3. 1928 zemřel. Dne 22. 3. byl v kapli divizní nemocnice vykropen a 23. 3. pohřben na hřbitově v Chržíně.

Pamětní kniha obce Sazená věnuje svému rodákovi následující řádky: 19/3 zemřel po šestitýdenním utrpení Oldřich Kunert ve věku 21 let v Olomouci, sřítiv se s letadlem. V pátek 23./3 měl pohřeb na Chržín. Pohřbu se účastnili 24 vojáci se 6 důstojníky. Tři letadla kroužila přes půl hodiny nad Sazenou a Chržínem. Nevídaná 51

Viz Úmrtní list duchovní správy církve československé v Praze XIV Michli (osobní složka ve VÚA).

V některých dokumentech je hřbitov lokalizován v Praze-Krči či Praze XIV-Michli, na centrálním pomníku slánského legionářského hřbitova je uvedeno: Pohřben v Krči u Prahy. Jedná se však jen o rozdílnou lokalizaci toho samého pohřebiště.

53 Je zde však uveden bez data úmrtí a s datem narození 29. 11. 1890, které je jako variantní uváděno v elektronické databázi VÚA a na obálce archivního spisu V. Chýleho z VÚA Praha. Veškeré dokumenty v tomto spisu obsažené, včetně francouzské zajatecké knížky a úmrtního listu však uvádějí datum narození 29. 9. 1890.

54 Viz Doubek, Oldřich: Ikarové bez legend a bájí. Naše vojsko, Praha 1988. Citováno z http://www.sazena.eu/clanky/z-historie/oldrich-kunert---prukopnik-vojenskeho-letectvi-ze-sazene.html 52

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

103

byla účast lidí na kolech, pěšky, kočáry, auty v průvodu 73 páry mládenců s družičkami.

Hřbitov lidmi přeplněn. Do Sazené přišlo více než 2000 lidí, v průvodu na Chržín 1000.55 Dalšími vojáky jsou desátník Pěšího pluku č. 46 Vladimír Siříště, pohřbený ve Slaném, desátník aspirant Dragounského pluku 10 Josef Bartoš, pohřbený ve Velvarech-Malovarech, vojín Pěšího pluku č. 24 Alois Červenka, pohřbený v Tuřanech a v téže obci pohřbený nadporučík Leteckého pluku 5, polní pilot Bohuslav Petržíla, tragicky zemřelý 22. 1. 1934 při havárii letadla na letišti ve Kbelích.

Ale také kapitán Dělostřeleckého pluku 2 Vojtěch Dostál, pohřbený ve Slaném, štábní kapitán Pěšího pluku č. 46 Pavel Dundr, pohřbený v Tuřanech, či důstojník s nejvyšší hodností, zemřelý v meziválečném období v činné službě, podplukovník Vladimír Mildorf, pohřbený na legionářském hřbitově ve Slaném.56 Poslední tři vojáci prvorepublikové československé armády, jejichž životy vyhasly v roce 1938, jsou pohřbeni na tzv. nemocničním hřbitově ve Slaném, který byl vojenskou posádkou ve Slaném vnímán jako vojenský hřbitov.

Prvním z nich je Jaroslav Komárek, narozený 7. 4. 1915 v obci Cep, okres Třeboň, příslušný tamtéž, šofér. Po absolvování pilotního výcviku v Aeroklubu a Školy leteckého dorostu, oddělení pilotů (s hodnocením dobrý), zvolil za svoji budoucnost armádu. Po dobrovolném odvodu byl 1. 8. 1936 vtělen k Leteckému pluku 1 „T.G.M.“ a 1. 1. 1938 jako desátník jmenován polním pilotem letcem. Dnem 16. 3. 1938 byl povýšen na četaře a následně přemístěn k 66. letce. Zahynul 21. 10. 1938 při srážce s vlakem u Votvovic57 a byl pohřben 24. 10. 1938 na hřbitově ve Slaném.58 V době úmrtí byl přidělen k leteckému pluku 6.

Viz http://www.sazena.cz/obecni-kronika/ds-1073/p1=1408 Podrobnosti o všech výše uvedených vojácích obsahuje Příloha č. 1.: Jmenný seznam vojáků ze Slánska, padlých a zemřelých v letech 1919 – 1938, a to v části Útvary čs. prvorepublikové armády (včetně legionářských).

57 Nyní Otvovice. Matrika městských hřbitovů obce Slánské, vydána dne 16. září 1921 (III. Hřbitov) na str.

21, v položce 2 uvádí: Komárek Jarosl. četař leteckého pl. 1 zabil se při srážce u Votvovic s vlakem.

58 Byl pohřben s prostým nápisem Jaroslav Komárek † 1938. V tomto hrobě č. 2 byl původně uložen srbský zajatec Alexandr Šumanovič, který zemřel 24. 10. 1916 ve slánské nemocnici a jeho tělo bylo 30. 6. 1938 exhumováno. Viz Slánský Obzor, ročník XXV, rok 1917, str. 32–43 a Matrika městských hřbitovů obce Slánské, vydána dne 16. září 1921 (III. Hřbitov), str. 21.

55 56

104

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Cyklistický prapor 1, posádková jednotka ve Slaném, se o pohřbu četaře Komárka zmiňuje ve svých dokumentech následovně: Dne 24. října t.r. v 15.30 hodin pohřben byl na zdejším vojenském hřbitově čet. d. sl. Jaroslav Komárek, let. pl. 6, 71. letky, narozený dne 7. 4. 1915 v obci Cep, okres Třeboň, přísl. tamtéž, nábož. římsko-katol. Pohřební průvod podle předp. A-I-1 dodala rota VKPL., nosiče rakve a špalír 4.rota.59 Druhým je Antonín Černý, narozený 30. 8. 1915 ve Slaném, příslušný tamtéž, soustružník kovů.60 Po odvodu dne 17. 3. 1937 byl vtělen 1. října 1937 k pěšímu pluku 13 jako vojín k RDZ (rota doprovodných zbraní, ve které byly čety minometů a čety protitankových děl). Od 16. 11. 1937 do 13. 4. 1938 absolvoval poddůstojnickou školu u pěšího pluku 27 s prospěchem dobrým; dne 1. července 1938 byl povýšen na svobodníka.

Jako svobodník roty doprovodných zbraní Pěšího pluku 13 padl v boji v ranních hodinách 31. 10. 193861 u Moravské Chrastavé,62 pohřben 5. 11. na hřbitově ve městě Slaný.63 Je uveden na pomníku v obci Kvíc (chybně v části 1914–1918), na památníku v Moravské Chrastové a v památníku obětem let 1938–1939, umístěném v dělostřelecké tvrzi Bouda.

Svobodník Antonín Černý je jediným padlým vojákem ze Slaného od konce 1.světové války, pohřbeným v rodném městě. Cyklistický prapor 1 se o jeho pohřbu zmiňuje ve svých dokumentech následovně: Dne 5. listopadu 1938 ve 14.00 hodin koná se pohřeb svob. Antonína Černého, p. pl.

13, který padl při výkonu voj. služby. Pohřební průvod jednu četu dodá rota d. z., špalír 1 poddůst. a 6 mužů, 6 nosičů rakve a nosič křížku dodá 4. rota. Hudbu dodá p. pl. 5 „T.G.M.“. Sraz dne 5.11. t. r. před domem čp. 392 ve Slaném, Ouvalova ulice, odkud se

59

Viz Denní rozkaz Cyklistického praporu 1, č. 249, Slaný, 25. října 1938, článek 3.

V dokumentech je též uváděna profese strojní zámečník.

61 Podrobnosti viz Bartoníček, Pavel, Padlí a zemřelí z let 1938–1945 na hřbitovech a památnících na Slánsku a v jeho nejbližším okolí. In: Slaný a Slánsko v letech 1939 - 1945. Sborník z historické konference. Vlastivědné muzeum ve Slaném, Slaný 2011, s. 80–81.

62 Přestože nápis na jeho slánském hrobě konstatuje: Svobodník 13. pěšího pluku R.D.Z. československé armády Antonín Černý, narozený 30. srpna 1915 ve Slaném, který padl v boji 31. října 1938 v Moravské Chrastavě u Letovic, správný název obce zní Moravská Chrastová.

63 V tomto hrobě č. 4 byl původně uložen Jan Bajac, narozený v Kraňsku, zákopník c. a k. želez. pl. č.1, který zemřel 12. 1. 1917 ve slánské nemocnici a jeho tělo bylo později exhumováno. Viz Slánský Obzor, ročník XXV, rok 1917, str. 32 – 43 a Matrika městských hřbitovů obce Slánské, vydána dne 16. září 1921 (III. Hřbitov), str. 21.

60

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

105

koná pohřeb na místní hřbitov. Pohřbu zúčastní se též posádk. důstojník - nadp. pěch Stanislav Reichmann. Ústroj podle předp. A-I-1, čl. 903.64 Pro hudbu p. pl. 5 „TGM.“ přistaví 4. rota - dvě nákl. auta 2 t., na kterých budou připraveny lavice. Řidiči vozidel se hlásí na velit. p. pl. 5 „TGM.“ na obec. úřadě ve Velvarech ve 12.45 hodin dne 5. t. m. u kapelníka hudby. Hudba přivezou do Slaného Ouvalova ulice čp. 392, odkud se koná pohřeb svob. Antonína Černého. Po skončeném pohřbu hudba opět odjede do Velvar. Spotřebu aph. účtujte na vrub MNO. Jako deputace posádky zúčastní se pohřbu: por pěch. B. Novák, ppor. pěch K. Navrátil, šrtm. pěch. J. Bělohlávek, rtm. pěch.

J Koula, od roty VKPL. tři poddůst. a 4 vojíni, od 4. roty - 7. poddůst. a 10 mužů. Ústroj gážistů – vycházková se šavlí, mužstvo – vycházková beze zbraně. Sraz deputace dne 5. t. m. ve 13.45 hodin na místě pohřbu. Mužstvo určené jako deputace odejde společně s konduktem z továrny ČKD. ve 13.30 hodin pod velením čet. asp. Václava Zejdla. Dne 5. t. m. dopoledne vykopá 5 mužů zákop. čety hrob na vojenském hřbitově pro svob. Antonína Černého. Vykopán bude hrob čís. 4 podle pokynů místního hrobníka.65 Posledním je Ladislav Zita, narozený roku 1914 v Mnichově Hradišti, lesní a zemědělský dělník, odvedený roku 1936. Vojín Cyklopraporu č. 1., číslo kmenového listu 318, přidělený k rotě doprovodných zbraní.

Podle rozkazu velit. I. sboru ze dne 19. 11. 1938 měl být odeslán 25. 11. k disciplinárnímu oddílu v Jincích.66 Zita v nesouhlasné reakci na tento rozkaz spáchal sebevraždu zastřelením. V kronice praporu jsou události věnovány následující řádky: K neuspořádaným rodinným poměrům (vztah s manželkou se pokusil rozloučit …) se připojil příkaz k odeslání ke kárné rotě v Jincích a Zita spáchal sebevraždu. Zita, v civilu lesní a zemědělský dělník, po sobě zanechal syna Ladislava. V dopise na rozloučenou uvedl, že byl potrestán nespravedlivě a že z jeho rodiny nebyl nikdo nikdy zavřen. Uvedl, že není schopen takovou ostudu snést.67

64

Viz Denní rozkaz Cyklistického praporu 1, č. 256, Slaný, 3. listopadu 1938, článek 2.

Viz Denní rozkaz Cyklistického praporu 1, č. 257, Slaný, 4. listopadu 1938, článek 7; Dodavkem k den. rozk. čís. 256, čl. 2/1938.

66 Viz Denní rozkaz Cyklistického praporu 1, č. 274, Slaný, 24. listopadu 1938, článek 10: Podle rozkazu velit. I. sboru čj. 44783/T.3.odděl 1938 ze dne 19. 11. 1938 odesílám dne 25. listopadu 1938 k disciplinárnímu oddílu v Jincích níže uvedené mužstvo cykl. praporu 1: Vojína Jaroslava Skalického, 1915 – 271 – 1937, 2.roty voj. v zál. Ladislava Zitu, 1914 – 318 - 1936 voj. v zál. Františka Ahnela, 1914 – 193 – 1936, oba RDZ ….. Jako eskortu určí rota d. z. jednoho energického poddůstojníka a 2 muže. Transport odjede dne 25. t.m. ve 4.10 hodin ze stanice Slaný .

67 VÚA – VHA, fond CP1, kart. 2, čj. 6489, 2882 a 164/1938 a 168/dův./1938, Plachý, Jiří: Nástin perso65

106

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Smrt nenastala 25. listopadu 1938 okamžitě, ale až ve slánské všeobecné veřejné nemocnici, kam byl odeslán. 68 Cyklistický prapor 1 se o smrti a pohřbu svého příslušníka zmiňuje ve svých dokumentech následovně: Dne 25. listopadu 1938 ve 22.50 hodin zemřel ve všeobecné veřejné nemocnici ve Slaném - vojín v záloze Ladislav Zita, 1914 – 318 – 1936, cyklistického praporu 1, roty doprovodných zbraní. Náhr. rota provede zápisné řízení.69 Dne 26. listopadu 193870 v 15.00 hodin koná se pohřeb zemřelého vojína v zál. Ladislava Zity, cykl. prap. 1, roty d. z., a to ze všeobecné veřejné nemocnice ve Slaném na místní vojenský hřbitov. Pohřeb bude vypraven podle předp. A-I-1, čl. 901. Nosiče křížku a 6 nosičů rakve určí rota d. z. Jako deputace pohřbu zúčastní se: velit. roty d. z., jeden déle sl. poddůst, jeden aspirant a 3 vojíni, téže roty. Sraz ve 14.30 hodin 25. 11. t. r. na nádvoří všeob. veřej. nemocnice ve Slaném – před umrlčí komorou. Vykopání hrobu zařídí zákop. četa praporu dne 26. t. m. dopoledne.71 Na hrobě č. 9 na tzv. nemocničním hřbitově ve Slaném je jeho fotografie v uniformě československé armády a nápis Ladislav Zita † 1917. Chybně uvedený rok smrti odpovídá původně zde uloženému pěšáku c. a k. pěšího pluku č.

53.72 Sic transit gloria mundi.

Popis osudů všech padlých a zemřelých, kteří jsou uvedeni na hrobech a památnících na Slánsku, a často pohřbeni nejen mimo region, ale i mimo svou vlast, značně přesahuje vymezený prostor studie a zasloužil by si samostatnou publikaci73. Nezbývá než doufat, že publikovaná jména podnítí zájem v obcích, odkud padlí a zemřelí vojáci pocházeli a jejich památka bude udržována. Nic tomu zatím však, bohužel, nenasvědčuje. nálních ztrát československé armády v době od 21. května 1938 do 31. března 1939. Praha 2009, s. 123.

68 Viz Denní rozkaz Cyklistického praporu 1, č. 275, Slaný, 25. listopadu 1938, článek 5: Na návrh šéflékaře praporu odeslal jsem dnes voj. Ladislava Zitu, roty d. z. – k léčení do všeob. veřejné nemocnice ve Slaném.

69 Viz Denní rozkaz Cyklistického praporu 1, č. 276, Slaný, 26. listopadu 1938, článek 2, čj. 6475/1938.

70 Matrika městských hřbitovů obce Slánské, vydána dne 16. září 1921 (III. Hřbitov), str. 21 uvádí jako den pohřbu 28. 11. 1938.

71 Viz Denní rozkaz Cyklistického praporu 1, č. 276, Slaný, 26. listopadu 1938, článek 3, čj. 6475/1938.

72 V hrobě byl původně uložen Alija (Ilijč) Palajič, narozený v Chorvatsku, pěšák c. a k. pěš. pl. č. 53, který zemřel 10. 2. 1917 ve slánské nemocnici a jeho tělo bylo později exhumováno. Viz Slánský Obzor, ročník XXV, rok 1917, str. 32 – 43 a Matrika městských hřbitovů obce Slánské, vydána dne 16. září 1921 (III. Hřbitov), str. 21.

73 Tato skutečnost se ostatně týká padlých a zemřelých z celého regionu Slánska, kteří přišli o život během obou světových válek i v meziválečném období, tedy mezi roky 1914–1945.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

107

Ing. Bc. Pavel Bartoníček (nar. 1964), absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze (1988) a Filosofické fakulty University Karlovy v Praze (1999). V letech 1999–2002 pracovník Odboru evropské integrace Úřadu vlády ČR, od roku 2002 zastupitel královského města Slaný (v letech 2002–2011 místostarosta, resp. 1. místostarosta). Publikuje na politologická a historická témata v odborných časopisech či sbornících a je editorem sborníků Historie Slánska ve XX. století. Zajímá se o historii XX. století. Člen občanského sdružení Wotrubia a občanského sdružení Patria, společnosti na ochranu kulturního dědictví.

108

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Příloha č. 1 Jmenný seznam vojáků ze Slánska, padlých a zemřelých v letech 1919–1938 C. A K. PĚŠÍ PLUK Č. 28 1. Jindřich Bosák, narozen roku1896 v Kročehlavech, okres Kladno, příslušný do Slaného, soustružník kovů. Jako vojín c. a k. 28. p. pluku,1 zemřel 27. 1.

1919 ve vojenské nemocnici Cialdini v Regio Emilia (Itálie).

2. Josef Černý, narozen 5. 8. 1875 v Humnech, příslušný do Pcher, oboje okres Slaný, čeledín. Vojín c. a k. 28. p. pluku nezvěstný od roku 1914 ze srbského bojiště, prohlášen za mrtvého k 5. 7. 1921. Uveden na památníku ve Pcherách.2 3. Josef Depolt, narozen 1900 ve Mšeci, okres Slaný, příslušný tamtéž, kočí.

Jako vojín c. a k. 28. p. pluku, zemřel 18. 3. 1919 v nemocnici v Legnano (Itálie), kde je i pohřben. Je jako Dipolt uveden na památníku ve Mšeci.

4. Alois Herink, narozen 1896 ve Slaném, příslušný tamtéž. Jako vojín c. a k.

28. p. pluku, zemřel 27. 6. 1920 na tuberkulózu plic v českém zemském ústavu pro choromyslné v Bohnicích, kde je pohřben na ústavním hřbitově.

5. Karel Hora, narozen 1891 ve Slaném, příslušný do Vítova, okres Slaný, účetní. Jako poručík c. a k. 28. p. pluku, zemřel 5. 1. 1919 na tuberkulózu plic ve vojenské nemocnici v Sarajevu (Bosna), kde je i pohřben.

6. František Imbr, narozen 28. 2. 1875 v Královicích, okres Slaný, příslušný do Břešťan, dělník. Vojín c. a k. 28. p. pluku nezvěstný od roku 1915, prohlášen za mrtvého k 15. 5. 1920.

7. Antonín Janovský, narozen 11. 2. 1894 v Duchcově, příslušný do Třtice, okres Slaný, dřevodělník. Vojín c. a k. 28. p. pluku nezvěstný od roku 1918 ze srbského bojiště, prohlášen za mrtvého k 1. 1. 1921.

8. Antonín Kaňka, narozen 5. 6. 1890 v Černuci, okres Velvary, příslušný tamtéž, zedník. Vojín c. a k 28. p. pluku nezvěstný z italské fronty od roku 1918, prohlášen za mrtvého ke 31.12. 1920.

1

Vojáci, zemřelí po rozpadu monarchie nemohli samozřejmě být příslušníky c. a k. armády, která již neexistovala. S ohledem na skutečnost, že v době zranění či nemoci, se kterými byli hospitalizování, byli příslušníky monarchie, ponechávám je mezi zemřelými a mrtvými c. a k. armády.

2 VÚA Praha uchovává dokumenty dělníka (uváděn též jako zemědělský dělník) Josefa Černého, narozeného r. 1875, příslušného do Pcher, pobyt Humny č.p. 4, odvedeného 30. 4. 1915 k 28. p. pluku a následně po jeho rozpuštění převedeného 16. 11. 1915 k p. pluku č. 59, v jehož řadách padl 23. 7. 1916 na bitevním poli v Itálii u Tonezza. Kronika obce Pchery, Rok 1918 – Seznam padlých a nezvěstných, položka č. 1, strana 41 uvádí: Černý Josef, ženatý dělník, bezdětný, narozen 5. března 1876 v Humnech.

Nezvěstný z ruské fronty. Zda se veškeré údaje týkají jedné či více osob, není zřejmé.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

109

9. Jaroslav Kohout, narozen 1881 v Rosnici (nyní součást obce Všestary), okres Hradec Králové, příslušný do Nového Strašecí, okres Slaný, dělník. Vojín c. a k. 28. p. pluku, nezvěstný z ruského zajetí od 14. 11. 1917, prohlášen za mrtvého k 14. 11. 1919.

10. Josef Král, narozen 18. 8. 1893 v Černuci, okres Velvary, vojín c. a k. 28. p. pluku nezvěstný od roku 1917 z italského bojiště, prohlášen za mrtvého k 30. 6. 1921.

11. Bohumil Löffler (Lefler), narozen roku 1895 v Přelíci, okres Slaný, příslušný tamtéž, slévač. Jako vojín Pěšího pluku č. 283 zemřel 23. 4. 1920 ve vojenské posádkové nemocnici v Josefově na tuberkulózu plic. Pohřben 29. 4. 1920 na hřbitově v obci Přelíc.4 12. Vlastimil Loffler (Löffler), narozen roku 1899 v Přelíci, okres Slaný. Vojín Pěšího pluku č. 28, zemřel roku 19205, pohřben na hřbitově v obci Přelíc.

13. Eduard Novotný, narozen 8. 3. 1889 v Bakově, okres Slaný, příslušný tamtéž, strojmistr knihtiskárny. Vojín c. a k. 28. p. pluku nezvěstný od roku 1917 z ruského bojiště, prohlášen za mrtvého k 1. 12. 1919.

14. Antonín Novotný, narozen roku 1900 v Praze, příslušný do Cvrčovic, okres Slaný, mlynářský pomocník. Vojín c. a k. 28. p. pluku,6 který zemřel 27.

5. 1921 v posádkové nemocnici v Praze II následkem sebevraždy zastřelením, pohřben na hřbitově v Praze – Olšanech.

15. Václav Poláček, narozen roku 1881 v Žižicích, okres Slaný, příslušný Kročehlavy - Kladno, hostinský. Jako invalida c. a k. 28. p. pluku zemřel 30. 1. 1919 na tuberkulózu plic ve Štolmíři čp. 41, okres Český Brod, kde je i pohřben.

16. Josef Procházka, narozen roku 1894 ve Mšeci, okres Slaný, číšník. Jako vojín c. a k. 28. p. pluku (domobranecký pěšák III. náhradní setniny) zemřel 21. 2. 1919 v záložní nemocnici v Hranicích na Moravě na zánět plic, pohřben na městském hřbitově v Hranicích. Je uveden na památníku ve Mšeci.

17. Antonín Rohan, narozen 14. 10. 1876 v Černuci, poklasný. Odvedený roku 1897, zařazen do c. a k. 28. p. pluku, o rok později převeden k zákopnickému praporu č. 3.7 K 31. 12. 1907 převeden jako záložní pěšák k 8. zeměbranecké3

U tohoto vojína není zřejmé, jestli byl hospitalizován ještě jako příslušník c. a k. armády, nebo později, již ve službě nové republice.

4 V Knize zemřelých 28. p. pluku je chybně jako místo, kde je pochován, uveden hřbitov v obci Přelice, okres Dvůr Králové.

5 Nápis na hrobě říká, že zemřel v kruhu svých milých. Stejně, jako u jeho bratra, není zřejmé, jestli následkem služby v c. a k. armádě, nebo služby nové republice.

6 U tohoto vojína není zřejmé, jestli byl hospitalizován ještě jako příslušník c. a k. armády, nebo později, již ve službě nové republice, u jeho jména je však připsána poznámka byl v poli.

7 K. u. k. Pionnier – Bataillon Nr. 3.

110

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

mu pěšímu pluku, kam byl také při vypuknutí války povolán dne 3. 9. 1914.

K 1. 2. 1917 byl opět převeden k 28. p. pluku. Jako vojín c. a k. 28. p. pluku8 zemřel 6. 5. 1919 v nemocnici ve Slaném na zánět ledvin. Pohřben na hřbitově ve Slaném.

18. Antonín Rubeš, narozen 2. 12. 1889 v Malých Hořešovicích (nyní Hořešovičky), příslušný tamtéž, rolník. Jako vojín c. a k. 28. pěšího pluku (nejprve vozatajský pluk) nezvěstný od roku 1918, prohlášen za mrtvého k 14. 5. 1920.9 Jeho jméno je uvedeno na památníku v Hořešovičkách.

19. Ladislav Rubeš, narozen 7. 5. 1895 v obci Páleček, nadporučík c. a k. 28. pěšího pluku. Zemřel 22. 3. 1922 na tuberkulózu, pohřben na hřbitově v obci Páleček (Páleč – Páleček).10 20. Antonín Stadlich, narozen roku 1884 ve Zlonicích, příslušný do Budenic, oboje okres Slaný, elektromontér. Jako svobodník c. a k. 28. p. pluku, zemřel 13. 5. 1919 ve všeobecné veřejné nemocnici v Pelhřimově na tuberkulózu plic a byl zde na novém městském hřbitově pohřben.

21. Josef Šimek, narozen roku 1898 (někdy uváděny i roky 1895 či 1897) v obci Uhy, okres Kralupy nad Vltavou, zedník. Jako vojín c. a k. 28. p. pluku, zemřel 5. 1. 1920 v záložní nemocnici č. 8 v Praze IV. – Hradčanech na tuberkulózu plic a kloubů, pohřben v Chržíně, uveden na památníku v obci Uhy. 22. Josef Švinger (Svinger), narozen roku 1894 ve Vraném, okres Slaný, příslušný tamtéž, dělník. Jako vojín (záložní pěšák) c. a k. 28. p. pluku, zemřel 1.

7. 1919 na tuberkulózu plic v zemském ústavu pro choromyslné v Bohnicích, kde je pohřben na ústavním hřbitově, č. hrobu 3311. Jako Švingr je uveden na památníku ve Vraném.

23. František Urka, narozen 24. 11. 1885 v Dřínově, okres Slaný, příslušný tamtéž, mlynářský dělník. Jako vojín c. a k. 28. p. pluku, nezvěstný od roku 1917, prohlášen za mrtvého ke 2. 6. 1919.

8

Jiné doklady ve VÚA Praha uvádějí , že byl 8. 11. 1918 hlášen k činné službě u československého zákopnického praporu č.1 a zároveň propuštěn na dovolenou a tedy zemřel jako vojín ve II. záloze čs. armády.

9 Prohlášen za mrtvého dle usnesení Zemského civilního soudu v Praze ze dne 30. 4. 1924. Na památníku v obci je však uveden s datem úmrtí 13. 5. 1917. Jediný dochovaný dokument k jeho osobě (mimo matriku zemřelých 28. p. pluku) uvádí jako den úmrtí dle udání 13. květen 1918 v Itálii.

10 Nadporučík Ladislav Rubeš se narodil 7. 5. 1895 v Pálečku č. p. 26, vojenskou službu nastoupil jako devatenáctiletý mladík v r. 1914. Dne 1. 8. 1915 povýšen do hodnosti kadeta v záloze, v srpnu téhož roku jako praporčík – velitel čety 12. setniny 28. pěšího pluku léčen ve spolkové nemocnici Červeného kříže ve Slaném na katar žaludku. Dne 1. 8. 1916 povýšen do hodnosti poručíka, přidělen k 9. rotě 28. pěšího pluku. Dne 1. 10. 1918 ze zdravotních důvodů předčasně propuštěn do zálohy, později povýšen na nadporučíka. Dne 22. 3. 1922 umírá v Pálečku na TBC. Viz Václav Verner: Týkalo se to nejen Františka Josefa I. a 12 pálečských padlých. Sborník vzpomínek, dokumentů a literárních prací o účasti krajanů v 1. světové válce. Terezín 2001

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

111

24. Miloslav Zoufalý, narozen roku 1889 v Ledči nad Sázavou, obchodník. Vojín c. a k. 28 p. pluku,11 zemřel 23. 5. 1920 ve Slaném č. 628, pohřben ve Slaném.

C. A K. PĚŠÍ ZEMĚBRANECKÝ (STŘELECKÝ) PLUK Č. 812 1. Ferdinand Brádka, narozen roku 1885, domovská příslušnost Slaný, tovární dělník. V srpnu 1915 odveden k domobraně (Landsturm) a následně přeložen k 8. zeměbraneckému pěšímu pluku. Jako pěšák 1. roty zraněný koncem roku 191513 a léčený v Záložní nemocnici Červeného kříže ve Slaném, kde zemřel 1. 3. 1919 a je pochován na Nemocničním hřbitově ve Slaném.

2. František Hess, narozen 6. 7. 1895 v Třtici, okres Nové Strašecí, příslušný tamtéž, obuvnický pomocník. Jako vojín c. a k. zeměbraneckého p. pluku č. 8. se zúčastnil bojů na ruském bojišti, od roku 1918 nezvěstný, prohlášen za mrtvého ke dni 31. 12. 1920.

3. Josef Hrbek, narozen 1. 3. 1877 ve Slaném, příslušný tamtéž, štěrkář. Jako vojín c. a k. domobraneckého p. pluku č. 8., prohlášen za mrtvého ke dni 29. 5. 1919.

4. František Neumann, narozen roku 1877 ve Slaném, příslušný tamtéž, bednář14 a hudebník. Odvedený roku 1898, zařazen do c. a k. 28. p. pluku. K 31.

12. 1908 převeden jako záložní pěšák k 8. zeměbraneckému pěšímu pluku, kam byl také při vypuknutí války povolán dne 29. 7. 1914. Jako vojín tohoto pluku15 byl již v roce 1914 hospitalizován a zemřel 3. 5. 1919 ve vojenské nemocnici č. 3 v Krakově na sepsi. Pohřben v Krakově.

5. Karel Rajniš, narozen 4. 12. 1884 v Libušíně, okres Slaný, příslušný tamtéž, hostinský. Jako vojín c. a k. zeměbraneckého p. pluku č.8 se zúčastnil bojů na italském bojišti, od roku 1918 nezvěstný, prohlášen za mrtvého ke dni 23. 12. 1920.

11 U tohoto vojína není známa příčina smrti a tak není zřejmé, jestli byl zraněn či hospitalizován ještě jako příslušník c. a k. armády, nebo později.

12 K. k. Landwehrinfanterieregiment Nr.8 (LIR Nr. 8) je někdy překládán jako domobranecký pěší pluk, tento překlad však není správný. Přesto ho u některých vojáků ponechávám, byl-li použit v originálním zápise, ze kterého je čerpáno.

13 Viz Seznam ztrát Nr. 343 vydaný c. a k. ministerstvem vojenství dne 27. 15. 1915, str.12 – Bradka Ferdinand, Inft., k. k. LIR. Nr.8, 1.Komp., Böhmen, Schlan, 1885; verw.

14 V odvodních dokumentech je ještě doplněna profese hudebník (piano a housle).

15 V Knize zemřelých 28. p. pluku je uváděn jako příslušník tohoto pluku, nejde však o zohlednění jeho příslušnosti k tomuto pluku v letech základní služby a zálohy, tedy 1898–1908 ale o skutečnost, že byl v době úmrtí považován za příslušníka čs. 28. p. pluku, resp. jeho náhradního praporu, ač ve stavu tohoto praporu zapsán nikdy nebyl.

112

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

6. Václav Šindelář, narozen roku 1882 v Lukově u Vraného, příslušný do Malkovic,16 oboje okres Slaný, dělník. Jako zeměbranecký pěšák nejprve v srpnu 1915 přidělen k Ředitelství opevňovacích prací ve Vídni, odkud byl v únoru 1917 přeložen k 8. zeměbraneckému pěšímu pluku. V červnu 1918 částečně superarbitrován a následně převeden k nestavební rotě do Tirol (Bozen). Dne 29. 1. 1919 zemřel ve vojenské nemocnici v Gallarate v Lombardii (Itálie), kde byl i pohřben,17 patrně jako příslušník čs. domobrany. 18

OSTATNÍ C. A K. ÚTVARY 1. Josef Beneš, narozen pravděpodobně roku 1877 v obci Velká Kvíce (nyní Slaný – Kvíc), příslušný patrně do Smečna, oboje okres Slaný. Zemřel 25. 6.

1923 v Plzni, uveden na památníku v obci Smečno.

2. František Kadlec, Planá nad Lužnicí. Zemřel 22. 7. 1919, pohřben na Nemocničním hřbitově ve městě Slaný.

3. Josef Květoň, narozený 17.11. 1899, vojín pěšího pluku č. 35, zemřel 24. 7.

1919 v Praze, uveden na hřbitově19 v obci Vepřek.

4. Karel Matějíček (Matějček), narozen 2. 2. 1871, Volšany,20 okres Slaný. Roku 1889 vstoupil do armády k pěšímu pluku č. 7, odkud byl v roce 1892 přeložen k pěšímu pluku č. 28. Službu končil v hodnosti šikovatele c. a k. armády, několikráte vyznamenaného (z fota na hrobě jsou patrná 3 vyznamenání na uniformě). Zemřel 22. 4. 1920 a je pohřben na hřbitově ve Pcherách.

5. Mrázek Jan, narozen 15. 4. 1891, Plchov. Padl 10. 7. 1919, uveden na památníku v obci Plchov.

6. František Rubeš, narozen 14. 7. 1896, Beřovice21. Jako vojín (Jäger) 9. roty praporu polních myslivců č. 28 od konce roku 1914 léčený v Domobranecké nemocnici v Kroměříži.22 Zemřel 9. 2. 1920, pohřben na hřbitově u kostela v Dolíně (Slaný – Dolín) a uveden na pomníku v Beřovicích.

16

Nyní Malíkovice.

V Knize zemřelých čs. pěšího pluku č.5 (bývalý legionářský pluk č.5 a střelecký pluk č.8), Tom. II. 1914–1920, fol. 70, je uváděn jako vojín střeleckého pluku č.8, s datem pohřbu 30. 1. 1919 na vojenském hřbitově v Gallarate. Celý zápis opakován na fol. 76.

18 Následně byl pravděpodobně převezen na čs. vojenský hřbitov v Solbiate.

19 Jeho jméno je zde uvedeno na smaltované tabulce, umístěné na zdi kostela.

20 Nyní Brandýsek-Olšany.

21 Zde byl patrně narozen i trvale příslušný.

22 Viz Zprávy o raněných a nemocných Nr. 194, vydané Společnou ústřední průkazní kanceláří dne 7. 1. 1915, str. 40 – Rubeš Franz, Jäg., FJB. Nr.28, 9.Komp., Berowitz, krank, 1884, k. k. Landwehrspital in Kremsier.

17

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

113

7. Josef Študent, narozen 18. 5. 1888 v obci Zeměchy. Zemřel 19. 1. 1919, pohřben na hřbitově v Zeměchách (Kralupy nad Vltavou - Zeměchy), uveden na pomníku v obci Zeměchy.

8. Rudolf Tygl (Tygr), narozen 9. 4. 1898, Jarpice. Zemřel 7. 1. 1919, pochován v Budenicích. Na pomníku na hřbitově v Budenicích uveden jako Tygr Rud. Čechy; na pomníku v Jarpicích jako Tygl Rudolf.

9. Josef Viktora, Malíkovice. Zemřel 3. 4. 1919, pohřben na nemocničním hřbitově ve městě Slaný, uveden na pomníku v obci Malíkovice.

LEGIONÁŘSKÉ ÚTVARY23 1. Adolf Adam, narozen 14. 1. 1894 ve Slaném, příslušný tamtéž, obchodní příručí. Jako vojín c. a k. 20. p. pluku byl 15. 7. 1915 zajat u Krabové. Ze zajateckého tábora v Nižním Novgorodu poslal v listopadu 1917 přihlášku do legií, kde sloužil od 15. 5. 191824 jako vojín 4. roty 5. střeleckého pluku. Při konání služby jako brzdič byl 27. 12. 1919 přejet vlakem a zemřel 31. 12. 1919 po amputaci pravé nohy ve zdravotním vlaku 1. střelecké divize na stanici Polovina.

Pohřben na hřbitově ve stanici Zima v Rusku25 a uveden na legionářském hřbitově ve Slaném.26 2. Ladislav Ballý (Balý), narozen 7. 3. 1893 v Malé Kvíci (nyní Slaný – Kvíček), příslušný tamtéž,27 kotlař. Jako vojín c. a k. 88. p. pluku byl 4. 11. 1914 zajat u Jaroslavi. Ze zajateckého tábora Karhat byl do ruských legií zařazen 22. 8. 1917. Sloužil jako vojín 8. střeleckého pluku (kulometný oddíl „Kolta“). Zemřel na zápal plic 11. 1. 1919 v nemocnici Kunguru v Rusku, kde byl i pohřben. Jako Ladislav Balý je uveden na pomníku padlých v Kvíci (Slaný-Kvíc) a jako Ladislav Ballý na legionářském hřbitově ve Slaném.

3. Bohumil Černý, narozen 24. 9. 1892 v Chržíně, okres Slaný, příslušný tamtéž (někdy jako domovská obec uváděny též Uhy), dělník. Vojín c. a k. 28. p. pluku28, zajatý 3. 4. 1915 v Karpatech. Do ruských legií zařazen 13. 9. 191729 a jako nápředník 3. dělostřeleckého pluku se do vlasti vrátil transportem 23

Někteří zde uvedení vojáci zemřeli již mimo činnou službu, jsou zde však uvedeni v případě, že jejich úmrtí má přímou souvislost s jejich předchozí vojenskou službou a nastalo nejpozději v roce následujícím po jejich demobilizaci.

24 Uváděna jsou i data 2. 4. 1918 a 26. 5. 1918.

25 Jeho osobní složka obsahuje plánek místa hrobu na hřbitově ve stanici Zima (místní hřbitov za nádražím) na železnici mezi Krasnojarskem a Irkutskem.

26 Zde je chybně uvedeno, že zemřel na st. Polovina v Rusku.

27 V dokumentech je uváděna i domovská obec Komárov, okres Hořovice, v elektronické databázi jsou uvedena i data narození 1. 3. a 7. 3. 1883.

28 K pluku nastoupil 25. 7. 1914.

29 Některé dokumenty uvádějí vstup 14. 9. či 15. 9. 1917.

114

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

č. 29 dne 2. 8. 1920. Demobilizován 2. 7. 1921. Zemřel v Uhách č. 53 dne 31. 3.

1922 na TBC plic. Pohřben v Chržíně, později ostatky přeneseny na legionářské pohřebiště na hřbitově ve Velvarech.

4. Bohumil Dragoun, narozen 3. 9. 1882 ve Smečně, okres Slaný, příslušný tamtéž, zedník. Jako svobodník domobraneckého pěšího pluku č. 8 byl 22. 11. 1914 zajat u Polanky. Dne 12. 10. 1918 v Omsku vstoupil do pracovního praporu ruských legií, ze kterého 6. 12. 1919 desertoval. Zemřel 19. 1. 1920 v Anžerských dolech v Rusku,30 pohřben 20. 1. tamtéž. S datem úmrtí 18. 1. 1920 v Rusku je uveden na památníku na hřbitově ve městě Smečno.

5. František Holovlaský, narozen 16. 10. 1888 v Malé Kvíci, (nyní Slaný – Kvíček), domovská obec Karlín, okres Praha, slévač. Jako svobodník c. a k.

28. p. pluku byl zajatý 26. 11. 1914 v Krakově. Do ruských legií zařazen 7. 11.

1918 v Omsku, demobilizován 19. 11. 1920 jako svobodník31 samostatné strojírenské roty. Zemřel ve všeobecné veřejné nemocnici ve Slaném 31. 12. 192132 na TBC a je pohřben na legionářském hřbitově ve městě Slaný.

6. Karel Kastl, narozen 14. 2. 188933 ve Slaném, příslušný tamtéž, kovář a podkovář. Jako vojín 28. p. pluku zajat 2. 11. 1914 v lokalitě Nízko (Nisko). Ze zajateckého tábora v Omsku do ruských legií vstoupil 8. 8. 1918. Sloužil jako vojín v Koňském záložním dvoře. Zemřel 19. 3. 191934 v městské nemocnici v Kurgáně na skvrnitý tyfus, pohřben 22. 3. 1919 v Kurgáně (Kurgani). Uveden na legionářském hřbitově ve Slaném.35 7. František Lucák, narozen 27. 12. 1889 v Plzni, příslušný tamtéž, účetní úředník. Jako desátník 6. roty 91. pěšího pluku rakousko-uherské armády, byl zajat 10. 12. 1914 u Leskovače v Srbsku. Jako válečný zajatec se dostal do Francie, kde se v lednu 1918 přihlásil do čs. dobrovolnického vojska. V únoru 1918 byl veden v evidenci 33. pěšího pluku francouzské armády, pak zařazen do 22. střeleckého pluku francouzské legie, kde dosáhl hodnosti účetního šikovatele.

Od srpna 1918 se léčil na tuberkulózu ve francouzských nemocnicích. V dub-

30 V Knize zemřelých čs. pěšího pluku č. 5 (bývalý legionářský pluk č.5 a střelecký pluk č.8), Tomus I. 1914–1922, fol. 93, je uváděn jako svobodník střeleckého pluku č.8, s poznámkou zemřel v ruském zajetí.

31 Hodnost obdržel rozkazem ze dne 1. 6. 1920, do vlasti se vrátil 32. transportem.

32 Věrný ex offo výpis z rejstříku úmrtního pro osoby bez vyznání uvádí datum úmrtí 1. 1. 1922 a datum pohřbu 3. 1. 1922.

33 Uváděn též rok narození 1886.

34 Datum úmrtí 20. 3. 1919, uvedené na slánském legionářském památníku, není z žádných písemných zdrojů potvrzeno.

35 S textem pohřben v Kurganu v Rusku.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

115

nu 1919 se vrátil do vlasti a dne 29. 12. 1919 zemřel ve Slaném č. 576.36 Pohřben na legionářském hřbitově ve Slaném.37 8. Josef Malý, narozen 16. 7. 1887, Slatina, okres Velvary, příslušný tamtéž, dělník. Jako c. a k. vojín 28. p. pl. byl zajatý 15. 9. 1915 u Počajeva. Dne 15. 10.

1917 zařazen jako střelec 11. roty 6. střeleckého pluku ruských legií. Zemřel 21. 2. 1919 na ošetřovně 3. praporu 6. pluku v Tjumeni, pohřben tamtéž. Uveden na památníku ve Slatině 9. Jaroslav Mazourek, narozen 10. 8. 1897 ve Smečně, příslušný tamtéž, malíř pokojů. Jako vojín 8. zeměbraneckého p. pluku byl zajat 15. 6. 1915 u Obertína. Do legií byl zařazen 11. 8. 1917 jako vojín 10. roty 5. střeleckého pluku ruských legií. Jako střelec ochranné roty štábu sboru zemřel 28. 12. 1919 v 1. čsl. nemocnici v ruském Irkutsku na skvrnitý tyfus, pohřben tamtéž. Uveden na památníku na hřbitově ve Smečně.

10. Václav Müller, narozen 23. 1. 1894 v Podlešíně, okres Slaný, příslušný tamtéž, obuvník. Jako vojín 28. p. pluku byl zajat 3. 4. 1915 v Karpatech.

Do legií byl zařazen 10. 8. 1917 jako vojín 4. roty 6. střeleckého pluku ruských legií, do vlasti evakuován 27. transportem 9. 7. 1920 (loď Sherman). Zemřel 16. 5. 1921 v Podlešíně na srdeční vadu spojenou se záchvaty epilepsie, pohřben na hřbitově v obci Zvoleněves.38 11. Alois Němeček, narozen 15. 8. 1883 v Lunkově,39 okres Slaný, příslušný tamtéž. Jako c. a k. vojín 28. p. pl. zajatý 7. 9. 1914 u Ravy Ruské. Do legií byl zařazen 17. 8. 1918 v Omsku jako příslušník 10. stř. pl. ruských legií. Dne 3. 9. 1918 předán v pravomoc štábu ruské armády 1. z. pl., není legionářem dle zákona. Zemřel 27. 11. 1919. Uveden na pomníku v Hobšovicích.

12. Bedřich Paur (Pauer), narozen 25. 8. 1895 ve Slaném, příslušný tamtéž, lakýrník. Jako vojín 28. pěšího pluku, povolaný roku 1915, byl zajat 13. 7. 1915 v Cholmu. Nejprve sloužil v srbské legii (v rámci I. srbské divize) a od 15. 9.

1917 je zařazen do ruských legií jako vojín 6. roty 2. střeleckého pluku. Ze-

36

V době úmrtí byl v činné službě jako účetní šikovatel čs. pěšího pluku č. 22.

Byl pochován 31. 12. 1919 na vojenském hřbitově (II. čtvrť slánského III. hřbitova, číslo hrobu 84 b) a 27. 9. 1936 byly jeho ostatky přeneseny z vojenského oddělení na legionářské pohřebiště. Na pomníku je však chybně uveden jako střelec 6. pluku ruských legií, kterýžto údaj byl při opravě legionářského pomníku čerpán ze stejně chybné informace v knize Václav Krůta a kolektiv: Českoslovenští legionáři okres Kladno. Okresní úřad Kladno a Státní okresní archiv Kladno, 2002. V evidenci ruských legionářů se jeho jméno nenachází (viz odpověď VÚA Praha čj. 2706/2009-2111 ze dne 26. 11. 2009).

38 Dle elektronické databáze VÚA byl demobilizován 6. 4. 1922 .

39 Nyní Luníkov, místní část obce Žižice. Jména padlých a zemřelých z Luníkova jsou uvedena na pomníku v Hobšovicích.

37

116

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

mřel 15. 3. 1919 na skvrnitý tyfus ve vojenském lazaretu v Miassu,40 kde je i pohřben. Uveden na legionářském hřbitově ve Slaném.41 13. Václav Podaný, narozen 6. 4. 1890 ve Zvoleněvsi, okres Slaný, domovská obec Solány, okres Roudnice nad Labem (resp. Libochovice),42 číšník. Jako vojín 10. zeměbraneckého pěšího pluku byl zajatý 24. 12. 191443 u Ryglice v Karpatech. Do legií byl zařazen 1. 8. 191744 jako vojín 1. děl. divize ruských legií.

Jako vojín štábu čsl. vojsk byl z legií demobilizován 8. 10. 1920. Zemřel ve Slaném, čp. 685 dne 18. 3. 1921, příčinou smrti byl nádor na mozku. Pohřben na legionářském hřbitově ve Slaném.45 14. Václav Pospíšil, narozen 28. 1. 1887 v Bakově, okres Slaný, příslušný tamtéž, koželuh. Jako vojín 28. p. pluku zajat 3. 11. 1914 v lokalitě Nízko (Nisko).

Ze zajateckého tábora v Omsku do ruských legií vstoupil 17. 8. 1918 (2. Omský pochodový prapor) a poté sloužil jako vojín 3. roty 1. střeleckého pluku. V jeho řadách zemřel 16. 2. 1919 na skvrnitý tyfus v čsl. nemocnici v Irkutsku, kde je i pohřben na hřbitově „Znamenka“.46 Jako Pospíšil Josef uveden na památníku v Bakově.

15. Jaroslav Skála, narozen 24. 3. 1890 v Kmetiněvsi, okres Velvary, příslušný tamtéž, řezník. Jako vojín 28. p. pluku zajat 3. 4. 1915 v Dukelském průsmyku.

Do ruských legií vstoupil 10. 8. 1917 a sloužil jako vojín 7. roty 8. střeleckého pluku, v kulometném oddílu. Za neohrožené chování před nepřítelem byl 31.

8. 1918 povýšen na svobodníka a 15. 11. 1918 povýšen na desátníka. Dne 8. 5.

1919 zemřel, když byl za nejasných okolností usmrcen vlakem u stanice Ačinsk.47 Pohřben 12. 5. 1919 na vojenském hřbitově v Ačinsku. Velitelem sibiřské armády byl dne 21. 8. 1919 in memoriam vyznamenán křížem Sv. Jiří 4. stupně.

Jako Skala Jaroslav uveden na památníku v Kmetiněvsi.

16. Josef Starý, narozen roku 1885 v Křovicích, okres Slaný, příslušný tamtéž, kovář. C. a k. vojín 6. setniny 75. p. pl., zajatý na ruské frontě. S kadetským korpusem z Omska, který je uváděn jako místo jeho přihlášení do legií, se přesunul jako kovář do Vladivostoku, kde v rámci tohoto útvaru pracoval na Rus40

V dokumentech je používán i zápis v Miassech či v Miass.

S porcelánovou podobenkou v civilu a textem pohřben v Miassech na Urálu v Rusku.

42 V některých dokumentech je Zvoleněves uváděna i jako domovská obec.

43 V některých dokumentech je uváděno i datum 25. 12. 1915.

44 V některých dokumentech je uváděno i datum 21. 7. 1917.

45 Na hrobě je uvedeno datum narození 26. 9. 1890, které však neobsahuje žádný z písemných dokumentů v jeho archivní složce.

46 V dokumentech VÚA Praha je uváděno i jméno hřbitova „na Znamence“ a datum úmrtí 17. 2. 1919.

47 Úmrtí, ke kterému došlo okolo 5. hodiny večerní ve vzdálenosti 3–4 verst od stan. Ačinsk směrem ke Krasnojarsku, nebylo nikdy vysvětleno, možnost sebevraždy však byla zamítnuta. Podrobnosti o stavu nalezené mrtvoly obsahuje Zpráva o stavu těla vlakem usmrceného desátníka 7. roty Skály Jaroslava, ze dne 17. 5. 1919.

41

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

117

kém ostrově. Zde zemřel v nemocnici na zápal plic 27. 11. 1919, pohřbený na hřbitově Pospělov – Vladivostok v Rusku.48 Je uveden na památníku v Hobšovicích.49 17. Alois Suchopárek, narozen 28. 1.1879 v Libovici, okres Slaný, příslušný tamtéž, šofér – zámečník. Jako vojín 8. zeměbraneckého pěšího pluku byl zajatý 9. 8. 1914 v lokalitě Apolo. Do legií byl zařazen 21. 6. 1918, nejprve do Mobil. oddílu II. střelecké divize, potom do strážní roty M.V. a nakonec do samostatné strojírenské roty v Irkutsku. Zemřel 16.1. 1920 v 1. čs. nemocnici v Irkutsku na skvrnitý tyfus. Pohřben na hřbitově v Irkutsku, uveden na památníku v Libovici.

18. Václav Špirit, narozen roku 1897 v Jedomělicích, okres Slaný, zemřel 25. 4. 1919 v nemocničním vlaku č. 4 ve Smneravě, pohřben 29. 4. na hřbitově v Pozdni, okres Slaný. Nápis na jeho hrobě říká, že byl legionář dělostř. 32. prap.

4 rota a zemř. na cestě do své vlasti dne 25. dubna 1919 v 22. r. věku svého. Uveden na památníku v Jedomělicích.50 19. Jaroslav Šrajer, narozen 23. 11. 1894 v Poštovicích,51 domovská obec Břešťany, oboje okres Slaný, rolník, sokol, svobodný. Roku 1912 vstoupil do c. a k. námořnictva a jako člen posádky chráněného křižníku Císařovna Alžběta52 byl zajatý 7. 11. 1914 v německé kolonii Tsingtao (Čching-tao).53 Šrajer byl nejprve od listopadu 1914 jako zajatec v táboře v Himeji, od září 1915 přemístěn do zajateckého tábora Aonagahara, odkud byl koncem roku 1918 propuštěn a ke 31. 12. 1918 je zařazen do československého vojska na Sibiři jako vojín – střelec štábu ruských legií. Následně byl převeden do 2. strážní roty vladivostocké posádky. Dne 4. 3. 1920 zemřel na skvrnitý tyfus v čsl. vojenské nemocnici č. 6 na Ruském ostrově a o den později pochován na hřbitově ve Vladivostoku.54

48 V dokumentech VÚA Praha je uváděn výslovně jako zajatec či zajatý domobranec, nikoliv jako legionář, v elektronické databázi toto není uvedeno ( viz http://www.vuapraha.cz/Pages/DatabazeVHA/ DetailLegionare.aspx?soldierId=102089).

49 Na pomníku v Hobšovicích jsou uvedena rovněž jména padlých a zemřelých z Luníkova a Skur. Mezi obětmi války ze Skur je uveden i Starý Jos. 50 Dokumenty z archívu tvrdí, že byl „legionář střelec 3. roty, střelecký prapor legionářů č. 38“, ale sami pracovníci archivu doznávají, že útvar s tímto názvem neexistoval. Viz odpověď VÚA Praha čj. 2541/2009-2111, ze dne 5. 11. 2009. Patrně se jednalo o příslušníka čs. domobrany z Itálie.

51 Elektronická databáze legionářů VÚA chybně uvádí jeho domovskou obec jako Lostovice, okres Slaný.

52 Na lodi jeho veličenstva S.M.S. „Kaiserin Elisabeth“ je uváděn jako námořník 1. třídy (Steuermatrose).

53 Viz Seznam ztrát Nr. 151 vydaný c. a k. ministerstvem vojenství dne 29. 3. 1915, str.37 – Šrajer Jaroslav, Steuermatrose, KMar., S. M. S. „Kaiserin Elisabeth“, kriegsgef. (Himeji, Japan.).

54 Přestože na Dálném východě odsloužil v československém vojsku více než 14 měsíců, není považován za legionáře dle zákona č.462 z roku 1919, neboť vstoupil do legií až po 28. říjnu 1918. V dokumentech je proto uváděn jako domobranec.

118

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Na památníku v Jarpicích je uveden mezi padlými z let 1914 - 1918 spolu s bratrem Ladislavem, který jako dělostřelec padl v Karpatech. Oba jsou uvedeni i na památníku stojícím na hřbitově u kostela Sv. Isidora v Budenicích, mezi oběťmi války z Jarpic. Jaroslav Šrajer zemřelý ve Vladivostoku je zde však chybně uveden jako Josef a místo úmrtí Japonsko.

20. František Tichý, narozen 30. 3. 1886 v Buštěhradě, příslušný do Vinařic, okres Slaný, horník. Jako c. a k. vojín 28. p. pl. byl zajatý 8. 9. 1914 u Lvova, v červnu 1918 vstoupil do řad 10. stř. pl. ruských legií (telegrafní rota), povýšen na svobodníka a následně degradován, když odepřel bojovat proti bolševickým oddílům na trati Krasnojarsk – Kansk. Vyznamenán čs. revoluční a spojeneckou medailí. Zemřel 13. 2. 1920 ve zdravotním vagonu č. 155 ve stanici Inokentěvskája na skvrnitý tyfus, jeho tělo následně předáno do vojenské nemocnice v Irkutsku, kde bylo pohřbeno. Je uveden na památníku ve Vinařicích i na památníku v Buštěhradě.

ÚTVARY ČS. PRVOREPUBLIKOVÉ ARMÁDY (včetně legionářských) 1. Josef Bartoš, narozen 1. 7. 1914, Ješín čp.1 (Velvary-Ješín), příslušný tamtéž, studující.56 Jako desátník aspirant zemřel 6. 11. 1937 ve sborové nemocnici 11 v Košicích jako velitel jednoho z družstev 5. eskadrony Dragounského pluku 10. Byl na silnici nedaleko mostu přes Hornád zachycen automobilem, který mu roztříštil lebku.57 Pohřben 11. 11. 1937 na hřbitově ve Velvarech-Malovarech v rodinné hrobce.

2. František Brožovský, narozen roku 1906 v Roudnici, okres tentýž, příslušný do Žižic, okres Slaný, truhlář. Jako vojín čs. p. pl. č. 9, zemřel 28. 6. 1927 v divizní nemocnici č.1 v Praze II., pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.

3. Antonín Černý, narozen 30. 8. 1915 ve Slaném, příslušný tamtéž, soustružník kovů.58 Jako svobodník roty doprovodných zbraní pěšího pluku č. 13 padl v boji 31. 10. 1938 u Moravské Chrastavé,59 pohřben 5. 11. na hřbitově ve městě Slaný. Je uveden na pomníku v obci Kvíc (chybně v části 1914–1918), na pa55

Zdravotní letučka č. 1 V době smrti byl absolventem Státní vyšší lesnické školy v Písku, jak dokládá nápis na hrobce.

57 Smrt nastala v důsledku těžkého úrazu, utrpěného zachycením automobilem na silnici mezi mostem přes Hornád a přejezdem železniční trati, podle protokolu od 5. eskadrony dragounského pluku 10, čj.

733/37 ze 7/11. 1937. Viz Matrika zemřelých Divizní nemocnice 9 v Košicích z období let 1924 – 1937 (sign.

N 18) a odpověď VHA Bratislava ze dne 3. 4. 2012, č. VHÚ –VHA - 2-62/2012, Mgr. Balcová.

58 V dokumentech je též uváděna profese strojní zámečník.

59 Přestože nápis na jeho slánském hrobě konstatuje: Svobodník 13. pěšího pluku R.D.Z. československé armády Antonín Černý, narozený 30. srpna 1915 ve Slaném, který padl v boji 31. října 1938 v Moravské Chrastavě u Letovic, správný název obce zní Moravská Chrastová.

56

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

119

mátníku v Moravské Chrastové a v památníku obětem let 1938–1939, umístěném v dělostřelecké tvrzi Bouda.

4. Alois Červenka, vojín československého pěšího pluku č. 24, zemřelý roku 1931,60 pohřben na hřbitově v obci Tuřany v rodinné hrobce.61 5. Josef Čistecký, narozen roku 1905 v Cewków, polit. okres Cieszanów, Halič, příslušný do Nového Strašecí, okres Slaný, lesní úředník. Jako vojín 9. roty Pěšího pluku č. 28 zemřel 11. 3. 1926 v kasárnách Jana Roháče z Dubé ve Vršovicích následkem sebevraždy zastřelením ze služební karabiny, pohřben na hřbitově v Praze-Olšanech.

6. Vojtěch Dostál, narozen 24. 4. 1901 v Rožďalovicích, okres Jičín, příslušný do Slaného, vojenský gážista z povolání. K činné službě v armádě byl presentován v listopadu 1918, po absolvování čs. voj. akademie v Hranicích jmenován k 1. 9. 1922 jmenován poručíkem dělostřelectva, přeložen do kategorie důstojníků z povolání a přidělen k horskému děl. oddílu č. 251. K 1. 6. 1929 povýšen na nadporučíka a k 1. 10. 1932 na kapitána dělostřelectva. V hodnosti kapitána Dělostřeleckého pluku 2 (jako I. důstojník náhradního oddílu) zemřel 9. 12. 1936 v Divizní nemocnici 1 v Praze II následkem progresivní paralýzy, pohřben 14. 12. 1936 na hřbitově ve Slaném v rodinné hrobce.

7. Pavel Dundr, narozen 18. 2. 1890 v Lotouši, 62 okres Slaný, příslušný tamtéž, hospodářský adjunkt. Jako jednoroční dobrovolník roku 1909 odvedený k c. a k. vozatajské divizi č.8, byl při vypuknutí světové války podporučíkem v záloze. V únoru 1916 jmenován nadporučíkem v záloze a následně přidělen k bosenskému mysliveckému praporu č.8, se kterým 3. 11. 1918 padl do italského zajetí. Zde se přihlásil k činné službě v čs. armádě, 1. 11. 1920 byl aktivován v hodnosti nadporučíka a přemístěn k pěšímu pluku č 46. V hodnosti štábního kapitána pěšího pluku č. 46 zemřel v činné službě 3. 11. 1933 v Chomutově, pohřben na hřbitově v obci Tuřany v rodinné hrobce.

8. Karel Fric, narozen 20. 1. 1905, zemřel 19. 9. 1931. Pohřben na hřbitově ve Slaném v rodinné hrobce, na které je umístěna porcelánová podobenka v čs. uniformě z dvacátých let, jedná se o rotmistra či nižšího důstojníka jezdectva.63 9. Václav Hasman, narozen roku 1904 v Hnidousech, příslušný do Motyčína, oboje okres Slaný, horník. Jako vojín kulometné roty čs. p.pl. č. 9, zemřel

60

Narozen patrně mezi roky 1910–1913.

V hrobce s nápisem Rodina Červenkova, na které je foto mladíka v uniformě čs. p. pl. 24. Žádné bližší údaje se nepodařilo zjistit ve VÚA Praha, VHA Bratislava, obci Tuřany, ani u dosud žijících vzdálených příbuzných.

62 Nyní Slaný-Lotouš.

63 Žádné bližší údaje se ve VÚA Praha nepodařilo zjistit.

61

120

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

26. 2. 1927 v Praze, nemocnici na Bulovce, pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.

10. Václav Hruška, narozen 21. 5. 1894 v Libušíně, příslušný tamtéž, zedník.

Jako příslušník c. a k. pracovního oddílu č. 22 byl 18. 10. 1915 zajatý v lokalitě Mt. Balon na italské frontě. Dne 22. 4. 1918 byl zařazen jako vojín do kulometné roty 31. p. pl. italských legií.64 Dne 29. 3. 1921 zemřel jako vojín 31. čs. pěšího pluku na otravu krve ve Slaném č. 576. Pohřben ve Slaném a následně ostatky přeneseny na legionářské pohřebiště na hřbitově v Libušíně.65 11. Václav Chýl(l)e, narozen 29. 9. 1890 v Praze, příslušný do Slaného (v době úmrtí pak do Staré Huti, okres Příbram), byl jako šikovatel 102. pěšího pluku 14. 12. 1914 zajat u Bělehradu. Po přesunu do Francie pak ze zajateckého tábora Bonnevil poslal v říjnu 1917 přihlášku do legií, kde sloužil od 7. 3. 191866 v řadách 22. pěšího pluku francouzských legií. Nositel Čs. válečného kříže, Čs. revoluční medaile a francouzského Croix de Guerre. Dne 1. 3. 1919 jmenován poručíkem tohoto pluku, dne 10. 6. 1919 zařazen jako voj. instr. školy v Milovicích, 1. 11. 1920 jmenován nadporučíkem. K 1. 11. 1921 jmenován kapitánem.

Zemřel 8. 10. 1924 následkem mozkové mrtvice jako aktivní kapitán M.N.O., bytem v Dolní Krči číslo: 23467 a je pohřben na hřbitově v Praze-Pankráci.

12. Jaroslav Komárek, narozen 7. 4. 1915 v obci Cep, okres Třeboň, příslušný tamtéž, šofér. Po dobrovolném odvodu byl 1. 8. 1936 vtělen k Leteckému pluku 1 „T.G.M.“ a 1. 1. 1938 jako desátník jmenován polním pilotem letcem.

Dnem 16. 3. 1938 byl povýšen na četaře a následně přemístěn k 66. letce. Zabil se 21. října 1938 při srážce s vlakem u Votvovic68 a byl pohřben 24. 10. 1938 na hřbitově ve Slaném.69 V době úmrtí byl přidělen k leteckému pluku 6.70 13. František Knor, narozen 3. 4. 1906 ve Velvarech, příslušný tamtéž, strojmistr v tiskárně. Jako vojín náhradní roty čs. p. pl. 5 „TG Masaryka“ podlehl 25. 1. 1930 rakovině v posádkové nemocnici na Hradčanech, oddělení pro vnitřní choroby na Pohořelci v Praze, pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.

64

V dokumentech VÚA Praha je uváděn rovněž jako příslušník 32. p. pl. italských legií.

Nápis na hrobě udává, že byl střelec 6. div. 1. kul. r. italských legií, podle dokumentů VÚA Praha byl však od tohoto útvaru dne 26. 6. 1919 předán k 32. čs. pluku, v jehož řadách v činné službě zemřel. Demobilizován byl k 18. 11. 1921 a v demobilizačním dokumentu, uchovaném v jeho složce ve VÚA Praha, je uváděn již jako příslušník 9. čs. pěšího pluku.

66 Někdy jsou v osobních dokumentech uváděna i data 15. 1. či 20. 1. 1918.

67 Viz Úmrtní list duchovní správy církve československé v Praze XIV Michli (osobní složka ve VÚA Praha).

68 Nyní Otvovice. Matrika městských hřbitovů obce Slánské, vydána dne 16. září 1921 (III. Hřbitov ) na str.

21, v položce 2 uvádí: Komárek Jarosl. četař leteckého pl. 1 zabil se při srážce u Votvovic s vlakem.

69 Byl pohřben na tzv. Nemocničním hřbitově z 1. světové války, který byl poté považován za vojenský hřbitov, s prostým nápisem Jaroslav Komárek † 1938 70 Denní rozkaz Cyklistického praporu 1, č. 249, Slaný, 25. října 1938, článek 3, uvádí mrtvého jako čet. d. sl. Jaroslav Komárek, let. pl. 6, 71. let.

65

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

121

14. Oldřich Kunert, narozen 30. 1. 1907 v Sazené, okres Kralupy na Vltavou, příslušný tamtéž, elektrotechnik. Jako desátník – pilot 38. letky Leteckého pluku 1 při nácviku akrobacie na letounu Avia BH-17 havaroval 9. 2. 1928 u obce Žešov (okres Prostějov). Zemřel 19. 3. 1928 v divizní nemocnici 7 v Olomouci (Objekt 9) následkem zlomeniny pravého bérce, gangrény a srdeční slabosti.

Dne 23. 3. pohřben na hřbitově v obci Chržín.

15. Antonín Lánský, narozen roku 1905 v Kokovicích, okres Slaný, příslušný tamtéž, obuvnický pomocník. Jako vojín čs. p. pl. č. 9 spáchal 24. 11. 1925 v Peruci č. p. 152, okres Louny sebevraždu oběšením, pravděpodobně ze strachu před trestem pro samovolné vzdálení. Pohřben v Peruci.

16. Jindřich Levý, narozen roku 1900 v Mikovicích, okres Slaný, příslušný Velké Přítočno, okres Kladno. Jako vojín čs. p. pl. č. 5 spáchal sebevraždu zastřelením 15. 4. 1921 ve Velvarech, kde je i pohřben na hřbitově.

17. Vilém Majer, narozen roku 1898 ve Zvoleněvsi, okres Slaný, příslušný tamtéž, dělník. Jako vojín Pěšího pluku č. 28 zastřelen stráží při útěku z vojenské věznice v Užhorodě před župními kasárnami dne 19. 4. 1924. Pohřben dne 22. 4. 1924 na posádkovém hřbitově v Užhorodě na Podkarpatské Rusi.

18. Vladimír Mildorf, narozen 11. 3. 1886 v obci Milá, okres Bílina, příslušný do Libušína,71 okres Slaný, agronom – nájemce dvorů v Libušíně. Jako jednoroční dobrovolník nastoupil 1. 2. 1915 k 28. p. pluku, odkud byl převeden do důstojnické školy 91. pěšího pluku, se kterým byl jako jed. dobr. desátník zajat 24. 9. 1915 v bojích u obce Chorupany. Do legií se přihlásil 25. března 1917 v sibiřské Berezovce (Zabajkalská oblast) a po několika měsících byl již v řadách 4. střeleckého pluku, kde byl k 3. 5. 1918 povýšen na šikovatele. Dne 8. 11. 1919 byl jmenován poručíkem správní služby s platností od 1. 8. 1919 a do vlasti se vrátil 9. 7. 1920.72 Po návratu pokračoval ve službě v čsl. armádě, postupně povyšován až do hodnosti majora dne 4. 12. 1926. Na podplukovníka byl povýšen 1. 1. 1935. Zemřel 23. 9. 1935 v divizní nemocnici 1 v Praze II. jako aktivní podplukovník účetní kontroly,73 dne 26. 9. byl zpopelněn v krematoriu v Praze-Strašnicích. Pohřben na legionářském hřbitově ve městě Slaný.74

71 V elektronické databázi VÚA je Libušín chybně uváděn i jako místo narození (viz http://www.vuapraha.cz/Pages/DatabazeVHA/DetailLegionare.aspx?soldierId=71202).

72 Ze Sibiře odplul lodí Shermann dne 20. 5. 1920.

73 V době úmrtí byl přednostou jednoho z odborů Vojenské odborné účtárny v Praze.

74 Jeho urna je uložena v centrálním pomníku, s nápisem na desce bez porcelánové podobenky: Vladimír Mildorf pplk. 4. střel. plk Prokop Vel. rus. leg. 11. 3. 1886 23. 9. 1935

122

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

19. Josef Neubauer, narozen 18. 1. 1897. Tento svobodník letec pl. č. 7, t. č.

2175 zemřel 15. 6. 1920 ve Slaném sebevraždou zastřelením a byl zde 17. 6. pohřben na tzv. Nemocničním hřbitově z 1. světové války.

20. Bohuslav Petržíla, narozen 10. 2. 1900 v Tuřanech, příslušný do Bisně,76 oboje v okrese Slaný, student střední hosp. školy, resp. hospodářský adjunkt.

Jako nadporučík – polní pilot zemřel 22. 1. 1934 tragicky při havárii letadla na letišti ve Kbelích, pohřben na hřbitově v obci Tuřany v rodinné hrobce.77 21. Karel Richtermoc, narozen 10. 2. 1870 v osadě Buzdař u Buštěhradu.

V červenci 1888 dobrovolně vstoupil do c. a k. armády – k vojenské hudbě 30. pěšího pluku ve Lvově, odkud roku 1908 přešel k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 11 do Jičína jako okresní šikovatel u zeměbraneckého velitelství. Do československé branné moci byl převzat roku 1919 v hodnosti nadporučíka, do výslužby přeložen roku 1924 v hodnosti štábního kapitána. Zemřel 21. 10. 1932 v Jihlavě, pohřben na hřbitově ve Slaném v rodinné hrobce.78 22. Josef Schön, narozen roku 1881 v Rakovníku, okres tentýž, příslušný do Mšece, okres Slaný, masér. Jako vojín invalida Doplňovacího okresního velitelství Praha (příslušný do čs. p. pl. č. 5) zemřel 8. 4. 1922 v divizní nemocnici č. 1 v Praze II.,79 pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.80 75

Jeho vojenské zařazení je předmětem dohadů, neboť - dle Michala Plavce z Národního technického muzea v Praze – „žádný letecký pluk č. 7 československá armáda nevybudovala, nejbližší by byla polní setnina 7, která vznikla v roce 1919 a působila až do 20. října 1920, kdy byla přejmenována na leteckou rotu č. 7. Ta ovšem měla základnu v Užhorodu. Pokud by byla ostřejší fotka, domnívám se, že možná mohl patřit k jedné ze dvou balonových rot (podle výložek - spíše to vypadá ale ještě na rakousko-uherskou uniformu, či její zbytky), stejně tak ovšem mohl sloužit v jakékoliv jiné jednotce.“ Dle Zdenko Maršálka z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, „…čísla pluků hypoteticky vypovídají takto: byl kmenovým příslušníkem pěšího pluku 7, přidělen dočasně k pěšímu pluku 21. Nebo by mohlo jít o sdělení, že za 1. války bojoval v řadách 7. pluku, v čs. armádě zařazen v p.pl. 21. Je možné, že sloužil u letectva, ale kmenově dosud náležel k zmíněným plukům“.

Odpověď VÚA Praha, čj. 2836/2009-2111, ze dne 22. 12. 2009 sděluje: „Voj. osobní doklady svob. Josefa Neubauera, nar. 18. 1. 1897, se ve Voj. ústředním archivu v Praze nenacházejí. Odpověď Vojenského historického archívu Bratislava čj. VHÚ – 6-3/2010 – VHA, ze dne 15. 1. 2010 konstatuje: „Vo veci vyhľadania informácií o osobe Josef Neubauer, narodený 18. 1. 1897, zomrelý 15. 6. 1920 Vám oznamujem, že kmeňové doklady menovaného sa tu nenachádzajú, nakoľko v tunajšom archíve sú uložené iba osobné spisy vojakov a poddôstojníkov ročníkov 1911–1920.“ 76 Nyní Tuřany-Byseň; ve většině pozdějších dokumentů je uváděna domovská příslušnost přímo do Tuřan.

77 Podrobnosti viz studie Michala Plavce - Polní pilot Bohuslav Petržíla, zveřejněná v tomto sborníku.

78 Přestože době smrti nebyl v činné službě, je zde uveden s ohledem na délku své vojenské služby a fakt, že se jednalo o vojáka z povolání.

79 V Matrice zemřelých čs. pěšího pluku č.5 (bývalý legionářský pluk č.5 a střelecký pluk č.8), Tomus I. 1914–1922, fol. 119 doplněny poznámky: Byl na Slovensku. Nemoc následkem voj. útrap válečných.

80 Byl zde pohřben 12. 4. 1922, 2 ob. 3 odd. č. hr. 303.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

123

23. Vladimír Siříště, narozen 16. 1. 1909, desátník Pěšího pluku 46, zemřel 23. 1. 1931. Pohřben na hřbitově ve městě Slaný v rodinné hrobce.81 24. Václav Snop, narozen 9. 1. 1906, zemřel 17. 8. 1933. Pohřben na tzv. novém hřbitově v Dolíně (Slaný – Dolín) v rodinné hrobce, na které je umístěna porcelánová podobenka v čs. uniformě, patrně Pěšího pluku 1.82 25. Ladislav Zita, narozen roku 1914 v Mnichově Hradišti, lesní a zemědělský dělník, odveden roku 1936. Vojín Cyklopraporu č. 1., číslo kmenového listu 318, přidělený k rotě doprovodných zbraní. Spáchal sebevraždu zastřelením a 25. listopadu 1938 zemřel ve všeobecné veřejné nemocnici ve Slaném. Byl pohřbený na tzv. nemocničním hřbitově ve Slaném. Na hrobě je jeho fotografie v uniformě československé armády, ale chybně uvedený rok smrti 1917, odpovídající původně zde uloženému pěšáku c. a k. pěšího pluku č. 53.83 OSTATNÍ Václav Voráček, narozen roku 1906 ve Smečně, padl jako interbrigadista 20.

3. 1937 u Jaramy ve Španělsku. Jeho jméno je uvedeno na obou památnících ve Smečně.84

81

Žádné bližší údaje se nepodařilo zjistit ve VÚA Praha ani ve VHA Bratislava. Žádné bližší údaje se ve VÚA Praha nepodařilo zjistit.

83 V hrobě byl původně uložen Alija Palajič, narozený v Chorvatsku, pěšák c. a k. pěš.pl.č.53, který zemřel 10. 2. 1917 ve slánské nemocnici a jeho tělo bylo později exhumováno.

84 Na památníku v areálu lesního divadla na podstavci pomníku Vzpomínáme památky našich padlých a umučených bojovníků 1939–1945, kde jsou uvedena jména 12 mužů a 1 ženy a pod nimi dvě tabulky se jmény V. Voráčka a K. Fridricha, je uvedeno: Voráček Václav *1906 padl v boji s fašisty u Charany ve Španělsku † 20 3 1937. Žádné bližší údaje se nepodařilo zjistit ve VÚA Praha ani ve VHA Bratislava.

82

124

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Příloha č. 2 Fotogalerie (autor fotografií Pavel Bartoníček)

Vojín A. Fryš, záznam v Knize zemřelých 28. p. pluku (VÚA Praha).

Vojín A. Rubeš, jediný dochovaný doklad (VÚA Praha).

Rodina Matějíčkova, hřbitov Pchery.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

125

Šikovatel K. Matějíček.

Pamětní deska obětem 1914–1918 se jménem J. Šrajera, kaple Jarpice.

Evidenční legionářský lístek J. Šrajera (VÚA Praha).

126

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Památník obětem 1914–1918 na hřbitově u kostela Sv. Isidora, Budenice.

Detail památníku z Budenic s chybnými údaji J. Šrajera.

Hrob šikovatele F. Lucáka s chybnými údaji na kovové tabulce, legionářský hřbitov Slaný.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

127

Kapitán V. Chýle, úmrtní list 2 (VÚA Praha).

Kapitán V. Chýle, úmrtní list (VÚA Praha).

Desátník pilot O. Kunert.

Hrob desátníka O. Kunerta, hřbitov Chržín.

128

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Hrob desátníka V. Siříště, hřbitov Slaný.

Hrob desátníka asp. J. Bartoše, hřbitov Velvary-Malovary.

Hrob desátníka asp. J. Bartoše, detail.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

129

Kapitán V. Dostál, detail z rodinné hrobky, hřbitov Slaný.

Štábní kapitán P. Dundr.

Hrob četaře J. Komárka, nemocniční hřbitov Slaný.

130

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Hrob svobodníka A. Černého, nemocniční hřbitov Slaný.

Náhrobek svobodníka Černého, slánského rodáka padlého v boji 31.10.1938, na slánském hřbitově.

Svobodník A. Černý.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

131

Vojín L. Zita.

Zápis se jmény J. Komárka a A. Černého, Matrika městských hřbitovů obce Slánské, str. 21.

Zápis se jménem L. Zity, Matrika městských hřbitovů obce Slánské, str. 21.

132

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Václav Verner

REKVÍROVÁNÍ ZVONŮ PRO VÁLEČNÉ ÚČELY NA SEVERNÍM SLÁNSKU Mistr Brikcí z Cynperka z Prahy spolu s Tomášem Jarošem z Brna byli v 16. století nejslavnějšími českými zvonaři. Brikcí prý s pomocníky ulil ve své dílně 80 zvonů, značná část z nich visela před 1. světovou válkou ve zvonicích Slánska. Brikcí a Jaroš nebyli samozřejmě jediní, kteří se výrobou těchto hudebních nástrojů zabývali. V 16. a v 17. století byli proslulými zvonaři děd a otec Brikcího z Cynperka Bartoloměj Pražský (Berounský) a Ondřej Pražský, Matěj Špic, Tomáš z Litoměřic, slánský zvonař Jindřich Senomatský ze Šternštatu, později rovněž pražský zvonař František Antonín Franck1.

Poslední čtvrtina 16. století nemusela být pro obyvatele Pálečku a Stradonic tím nejhorším údobím v dějinách těchto vsí. O Páleček se dělili dva majitelé: Jindřich Brozanský z Vřesovic a Hynek Kekule. Nezachovalo se, kdo dostal nápad pořídit k utrakvistickému kostelíku svaté Alžběty zvon. Majitelé panství se na nástroj složili a k nim podle svých možností přidali menší částky peněz také osadníci obou obcí. S největší pravděpodobností byla tehdy v Pálečku ještě fara, zmiňovali se o ní například staří pamětníci členům vizitační komise, která v rámci rekatolizace kraje kontrolovala r. 1631 stav utrakvistických kostelů na Slánsku2. Bylo rozhodnuto zadat práci mistru Brikcímu z Cymperka. K dojednání díla byli vysláni do Prahy Mikuláš z Pálečku a Matěj Fojt ze Stradonic.

Minimálně jeden z nich byl vzdělanec znalý písma a Bible. Svědčí o tom výběr citátů použitých na výzdobě zvonu. Snad to byli rychtáři nebo představitelé náboženské obce. Jejich jména jsou uvedena na zvonu, stejně tak jako jména občanů, kteří přinesli zálohu: Albrecht Břičský3 a Jan Potočný. Jaká byla cena zvonu, není však uvedeno. Mistr Brikcí prý pobíral za ulití zvonu až 1000 zlatých V kronice obce Pavlovice u Vlašimi je zápis, že za ulití velkého zvonu dali 343 kop a 51 grošů, což byla v té době hodnota velmi slušné usedlosti. Vzhled zvonu ulitý mistrem Brikcím a jeho pomocníky pro Páleček byl velkolepý.

1 Pověst o ulití tří zvonů Víta, Prokopa a Václava přímo u kostela ve Vraném před davem užaslých diváků je zřejmě chybně datována, tento zvonař žil ve druhé polovině 18. století.

2 Kostel utrakvistický. Vizitační komise r. 1631. Jména členů vizitační komise a tím samozřejmě jejich podpisy a další údaje zcela chybí, pravděpodobně jsou přiloženy k souhrnnému zápisu všech kontrolovaných kostelů. Tyto dokumenty uložené v Národním archivu v Praze, fond Archiv pražského arcibiskupství – I APA I, sign. B 4/8 a D 143/1 činí dojem nedbalého přepisu z nějakého staršího dokumentu.

3 Dr. Karásek četl toto jméno jinak: Havelský. Člověk tohoto jména skutečně v Pálečku v 16. století existoval.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

133

Vlevo pálečský zvon Jan Pavel, vpravo Jakub z dílny mistra Brikcího z Cynperka (archiv Vlastivědného muzea ve Slaném).

Zvon dostal název Jan Pavel. K výzdobě zvonu v podobě reliéfů byly použity jako předlohy rytiny malíře Dürera a zmíněné citáty z Bible. Na zvonu jsou rovněž znaky pana Jindřicha Brozanského z Vřesovic, jeho manželky Johanky roz. Chotkové z Vojnína a Hynka Kekule. (Johanka byla po svém otci, královském prokurátorovi Petru Chotkovi z Vojnína vyznáním katolička). Zvon byl naladěn na nárazový tón A1, což souznělo s později zhotoveným zvonem nazvaným Jakub, naladěným na nárazový tón G1.4 Souzvuk zvonů ocenila již výše uvedená vizitační komise a mnohem později říkával o hlasu pálečských zvonů zlonický děkan František Xaver Rudolf: „Když zvoní zvony v Pálečku, je to krásné.“ Jiný, poeticky rozpoložený autor napsal: „V Pálečku pak budeme obdivovat další vlys se zvěrokruhem, námět tak příznačný pro rudolfínskou Prahu, jejíž ozvěnu právě ve zvuku malopálečských zvonů můžeme slyšet.“5 Donátorem zvonu Jakuba zhotoveného 1587 už byl jen Hynek Kekule.

Druhým majitelem části Pálečku, jež dříve patřila vranskému panstvu, se stala vrchnost z Kobylník. Zřejmě se změnily i podmínky života pálečských nevol4 Prvním známým regionálním historikem, který se zabýval historii utrakvistického kostelíka svaté Alžběty a poté tímž kostelem zasvěceným Navštívení Panny Marie, včetně zvonů, byl na sklonku 19. století zlonický páter Václav Tvrdý. Své poznatky publikoval v časopisu Blahověst.

5 Nahrávka zvonů byla pořízena, několikrát v rozhlase vysílána a uložena v archivu Okresního vlastivědného muzea ve Slaném. Jen jako malý dodatek uvádím, že pálečskými zvony bylo zvoněno na poplach, když se v roce 1848 krajem šířila zpráva, že z Prahy do kraje táhnou revolucionáři.

134

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

níků, ochota poddaných poklesla, dlouhou dobu se nikdo neměl k tomu, aby se s koňským povozem trmácel pro zvon 60 km do Prahy a zpět. V zápise vizitační komise z roku 1631 se uvádí, že sedláci za to přišli o bezplatné používání polí a luk tehdy už asi neobsazené fary. Zvony byly upevněny na konstrukci ve zvonici, která měla zděný spodek a dřevěnou nástavbu. Dnešní vzhled dostala zvonice při přestavbě kostela r. 1776–1778. Vlastenecky naladění kronikáři tvrdili, že bigotní farář Mrázek nechal zničit všechno, co připomínalo předchozí nekatolické faráře a majitele panství, kupodivu na překladu bočního vchodu do kostela v části, která byla zcela stržena, dovolil vytesat erb Kekelů – nástroj nazývaný hříč, o jehož významu se mezi historiky vedou spory dosud.

K výzdobě zvonů v podobě reliéfů byly jako předlohy použity rytiny malíře Dürera (archiv Vlastivědného muzea ve Slaném).

Kromě tristního stavu kostela i zvonice komise zjistila, že na zvonici visí ještě třetí zvon, který ovšem nemohl být totožný s tím, který dali o 120 let později do zvonice umístit Kinští a který ulil zvonař Jan Dittrich v roce 1751. Co se stalo s tímto původním třetím menším zvonem - možná ještě starším než ony dva předešlé – se nepodařilo zjistit. Snad to byl ten, který byl později znám jako „sanktusáček“, jímž bylo vyzváněno poledne z věžičky kostela. Po zrekvírování zlonických zvonů v době 1. světové války byl přemístěn do Zlonic a již se nikdy nazpět nevrátil – na rozdíl od Jakuba, který byl rovněž do Zlonic propůjčen a po instalaci nových zlonických zvonů v roce 1929 byl do Pálečku poctivě vrácen.

Tyto krásné hudební nástroje měly během 1. světové války namále. Je vhodné uvést skutečnosti, které směřovaly k jejich likvidaci. Roku 1916 do-

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

135

Zvonice v Pálečku (foto autor) a „Sanktusový zvon“ z roku 1676 zachráněný panem Aloisem Loudou. Zvon je uložen v OÚ v Klobukách (archiv obce Klobuky). cházejí Rakousku-Uhersku surovinové zdroje. Jeho armáda musí mít kanony stůj co stůj, ber kde ber. Kromě sbírek barevných kovů závaží, moždířů, klik a kovových ozdob od soukromníků se nabízí zdroj daleko slibnější – kostelní zvony. Zdůvodnění bylo prosté: Zábor byl prováděn pro válečné účely i v zájmu církve. Těmito „válečnými účely“ byla zpravidla výroba kanónů, pro něž byla zvonovina nejvhodnějším materiálem6, v některých případech tomu bylo ale jinak. Část zvonové mědi prý posloužila na výrobu zelené skalice, jež byla využita proti révokazu na uherských vinicích.

6

Převzatý údaj: Pravdou je, že zvony a kanóny spolu souvisejí už od středověku, neboť se odlévají z podobného kovu – zvonovina je velmi tvrdý bronz s obsahem 78 % mědi, 22 % cínu; dělovina je o něco měkčí, obsahuje zhruba 10 % cínu. Proto je také vyrábějí stejní mistři, neboť zvonaři se nemohli uživit pouhým odléváním zvonů a vyráběly i celou řadu dalších kovových předmětů – kanóny, pušky, roury, křtitelnice, nádobí, rakve, náhrobní desky atd. Při odlévání zvonu je dodržován tento základní postup: Nejprve se při 1200 °C taví měď, pak se roztaví měkčí cín a oba kovy se důkladně smíchají. Složení zvonoviny a přesný postup – tavení – to je další tajemství každé zvonařské dílny, i teplota kovu při lití ovlivňuje budoucí hlas zvonu. Po odpichu vytéká žhavý kov do předem vyhřátých kanálků, které ho rozvádějí k jednotlivým licím jámám. Zvonařská dílna se tak mění v malé peklo plné žáru a ohně. Práce na zrození zvonu vrcholí – nyní se rozhoduje o jeho kvalitě. Stačí malá nepozornost, nečistota (např. kus strusky) či bublina v kovu, a celá předchozí práce je zmařená.

136

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Se soupisem zvonů se začalo už v roce 1916 a ke skutečnému rekvírování docházelo od 8. 8. 1916. Až na výjimky byly rekvírovány zvony mladší roku 1600 a z každého okresu mělo být zrekvírováno alespoň 2/3 celkové hmotnosti zvonů. Druhá rekvizice z 22. 5. 1917 se vztahovala na všechny zvony, kromě těch s historickou či uměleckou hodnotou, dále mimo zvonů signálních a menšího průměru než 25 cm. Po nich měla následovat ještě třetí rekvizice v r. 1918, válka ale naštěstí skončila, a proto k tomu nedošlo.

Archivní fotografie záboru zvonu ve Velvarech. Snímek byl autorovi článku zapůjčen ze sbírek Městského muzea ve Velvarech ing. Kůrkovou.

Rekvírování zvonů obvykle prováděli vojáci. Bez žádoucí piety je při snímání prostě shodili dolů z věže, takže i některé z těch, které rekvizici přečkaly, si na tuto událost dodnes nesou památku v podobě šrámů nebo uražením ozdob. Vojenská správa platila za 1 kg zvonoviny 4 K, pravděpodobně obecnímu nebo farnímu úřadu. Pokud se zvony nepodařilo včas ukrýt ani nijak zachránit, byly někdy alespoň pořízeny jejich fotografie, sádrové odlitky, kopie nápisů nebo byly ukryty některé jejich střepy – a pokud se nám tyto doklady podaří dnes dohledat, můžeme si alespoň udělat představu o podobě zvonů dnes již neexistujících. V kronikách obcí bylo zabrání zvonů pro válečné účely zaznamenáno. Právě tak to popsal pamětník z Černochova, obce ležící už v bývalém lounském okresu: „Naše zvony jsou také requirovány. Dosud však volají nábožný lid do kostela. … Než se sejmou naposledy, všecky hodinu, dvě, zahlučí a lid pláče.“ Jinde se lidé se zvony alespoň loučili a to někdy velmi dojemně - zvony bývaly vystaveny v kostele, kam je chodili pozdravit všichni obyvatelé obce jako zesnulé nejvěrnější přátele.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

137

Portrét Pátera Josefa Jašky zachycený zlonickým akad. malířem Václavem Tomanem (rodákem z Brňan). Obraz byl původně zavěšen v hlavním sále zlonické fary (foto J. Vyšín).

Tyto rekvizice vyvolaly vlnu odporu a někteří lidé z vesnic se pokoušeli dokonce zvony ukrýt například v bahně rybníka či uplacením rekvírujících vojáků. Takto byl občany Bilichova zachráněn zvonek z místní kapličky. Starosta obce Josef Kořán se v únoru 1918 svěřil místnímu kováři Adolfu Eisensteinovi, že nástroj má být rekvírován. Kovář s Josefem Stehlíkem a několika dalšími občany nástroj v noci sňali a ukryli ve stodole pod žentourem. Ohlášenou krádež vyšetřovali, ale velmi vlažně, klobučtí četníci. Strážmistr Heřman byl přesvědčen, že je ukryt v rybníčku. Občané spolu drželi, nikdo nic nevyzradil. Jakoby náhodou byl zvon 28. října 1918 „objeven“ a znovu zavěšen na původní místo. Jak ukázal postoj pátera Josefa Jašky, se záborem zvonů nesouhlasili i duchovní.

Mužný postoj terezínského rodáka P. Josefa Jašky Scéna, při níž je vylíčen postup děkana Jašky na vikariátní konferenci, týkající se výběru zvonů určených ke konfiskaci, byla v nezměněné podobě převzata z odborné stati PhDr. Vladimíra Přibyla. „Ve čtvrtek 8. března 1917 se konala na slánském děkanství vikariátní konference, na níž se mělo rozhodnout o tom, které zvony budou rekvírovány,“ napsal v brožurce vydané při příležitosti výstavy Zvonice našeho kraje7 Vladimír Přibyl: „Již před7

Vydal referát kultury Okresního úřadu Kladno u příležitosti výstavy „Zvonice našeho kraje“, říjen 1992.

138

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

tím informoval o povinnosti odevzdat dvě třetiny veškeré váhy zvonů oběžník, jenž přirozeně znepokojil nejen duchovní, ale v některých farnostech vzbudil dokonce odpor. Tak tomu bylo i ve Zlonicích, a proto se tamější děkan P. Josef Jaška rozhodl své zvony zachránit.

V průběhu jednání si však uvědomil, že jeho snaha bude marná. Přesto však jako jediný z přítomných nepodepsal protokol a proti rekvírování zvonů otevřeně protestoval. Názorově se střetl s důstojníkem c. a k. armády, který byl překvapen jeho postojem a tvrdil, že s něčím podobným se ještě nesetkal. Nato začal zlonického děkana poučovat o vlastenectví“.

V tomto ohledu se důstojník velice mýlil. Páter Jaška byl dobrý rakouský vlastenec, to dokazoval i skutky. Zatímco starost o zabezpečení automobilů k přepravě raněných a nemocných vojáků do lazaretu umístěného v budenickém zámku a účast v zlonické chudinské radě8 za 1. světové války možno zařadit mezi bohulibé humanitární akce, zápis o prosebném průvodu, který se konal 20. 6. 1915 od zlonického chrámu ke svatému Izidoru za hojné účasti žactva a učitelů, zakončený náboženskými obřady a požehnáním zbraním rakouským, hovoří zcela jasnou řečí o jeho prorakouském smýšlení, které se však postupně pod vlivem válečných událostí měnilo v české vlastenectví. „Když se vrátil do Zlonic, napsal páter Jaška konzistoři dopis, že se od celé věci zrekvírování zvonů distancuje a záležitost přenechává příslušnému patronátnímu úřadu. Při snímání zvonů 2. dubna 1917 dokonce odjel z městečka, jen aby nemusel být při tom, jak se posvěcené nástroje, volající duši k Bohu, vydávají na cestu do vojenské fabriky, kde se měla proměnit na zbraně k vraždění lidí“, uvedl dále dr. Přibyl ve zmiňované brožurce. Z jiného zdroje je možné připojit očité svědectví: „Krásné věže Zlonického chrámu byly oloupeny o své zvony – Marii, Floriána, a Norberta, tyto rozbity a shozeny s věží, když si ještě o půl šesté hodině navečer 1. dubna 1917 zazpívaly svoji píseň pohřební“. Z Pálečku vzat zvon nejmenší9 – zbylé dva mistra Brikcího z XVI. století ,10 chráněné památkovým úřadem, se zachovaly. Na tomto místě je třeba vyzdvihnout mužný postoj zlonického faráře Josefa Jašky. Děkan zlonický Josef Jaška a odborníci patronátního úřadu odmítli v prosinci 1917 vydání zvonů z důvodů uměleckých a v dubnu 1918 po dobrozdání zemského památkového úřadu svoji při vyhráli. Do Zlonic zapůjčen byl zatím větší zvon z Pálečku.

O pálečských zvonech je zmínka v zápisu ze schůze obecního zastupitelstva Jejími členy byli i Mg. Josef Klapka, Antonín Kozina, V. Havel a K. Dražan.

Třetí zvon visí vysoko a nebylo lze se k němu dostati; proto údaje jsou jen přibližné. Zvon jest bez nápisů; průměr as 50 cm, výška asi 40 cm. Na protilehlých stranách má po jednom, as 20 cm vysokém reliefu. Dle popisu pátera Václava Tvrdého: Tento zvon, nejmenší, sloužící jako poledník, z roku 1751 z dílny Jana Dittricha v Praze, se znakem hrabat Kinských a tímto chronogramem „CVLt VI Beatae VIrgInIs VI – sltantIs eXpensIs ECCLesIae PaLeCensIs Campan Vla VtI patet refusa NeoPragae a Joanne Dittrich“ (1751). Tento zvon byl v 1. světové válce dne 13. 4. 1917 zrekvírován a při nešetrném překládání rozbit na nádraží ve Zlonicích. Kusy zvonu se prý ještě dlouho nalézaly na různých místech v Pálečku, například u školy.

10 Viz kniha zápisů ze schůzí obecního zastupitelstva obce Páleček (16. 4. 1915). SOkA Kladno, pracoviště Slaný, „Páleček, p. č. 4.“ 8 9

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

139

obce Pálečku v r. 1915: „Žádost zlonického faráře o příspěvek za zvonění se za příčinou války odkládá!“ Místa na severním Slánsku, postižená rekvizicemi zvonů ve světových válkách s důrazem na zničené zvony mistra Brikcího z Cynperka Klobuky Kostel měl nejdříve „zvon sv. Vavřince“, který byl ulit v roce 1574 mistrem Brixím. Vážil 1015 kg, výška zvonu 83 cm a průměr 108 cm. Byl zrekvírován 17. 2. 1917 a již se do Klobuk nevrátil. Bylo za něj poukázáno 4.060 K. Dalším zvonem byla „Hodinka“, umíráček z roku 1588, rovněž ulitý mistrem Brixím. Vážil 435 kg, vysoký 63 cm a průměr měl 82 cm. Byl zrekvírován 14. 4. 1917. Při snímání spadl a zaryl se do poloviny do země. Poškozený vrácen zpět 28. 5. 1919, pukl v délce 25 cm. Musel být svařen, a to v roce 1938.

Správní rada cukrovaru poskytla 7000 Kč. Zvon byl odeslán do Pelhřimova k opravě. Po roce se zvon vrátil, zvonil ale špatným zvukem, takže byla vyžádána náprava. Podruhé byl svařován v roce 1939 a po opravě přivezen 20. 2. 1939, jeho oprava stála 7600,- Kč. Jinou metodou, ostatně nikoliv novou, bylo přelití poškozených zvonů. Takto byly už dříve přelity některé zvony z dílny mistra Brikcího, mnohdy s nevalným úspěchem. Po první světové válce bylo přelívání nalezených, ale poškozených zvonů v roce 1924 úředně zakázáno.

Třetím v pořadí byl zvon „Maria“. Tento byl ulit v roce 1612 Jindřichem Senomatským za rychtáře Matěje Bárty, což je vyznačeno přímo na zvonu.

Váží 900 kg, v průměru měří 104 cm a vysoký je 82 cm. Tento zvon zůstal stále na věži, nebyl nikdy zrekvírován. Čtvrtým klobuckým zvonem je „Sanktusový zvon“ z roku 1676. Ulil ho Mikuláš Löwy. Za druhé světové války 6. 5. 1943 byl také zrekvírován,. Po válce tento zvon našel v Praze na nádraží kloboucký zámečník Alois Louda, sběratel starých věcí, a do Klobuk ho také přivezl. Tento malý zvon býval zavěšen ve zvoničce uprostřed obce. Zavěšení zvonu bylo špatně uděláno. Závěs je hranatý, a tak nelze zvonem houpat. Kvůli ochraně před „sběrači“ barevných kovů je uložen na Obecním úřadě v Klobukách.

V časech před 1. světovou válkou visel další zvon z dílny Brikcího z r. 1571 v Kvílicích (r. 1803 ho přelil František Josef Kühner). V r. 1917 byl zrekvírován, stejně jako mladší zvon z roku 1663. Zabavené zvony z Kvílic byly vezeny na nádraží do Klobuk jako na pohřeb, rozloučení v Klobukách se skutečně smutečnímu obřadu podobalo. Ve zvonici zůstal viset jediný zvon, který nechal vyrobit pro kostel sv. Víta místní pán Odolen starší Pětipeský z Chýš a Egerburka. Dlouhá léta se věnoval alchymii, zvon prý byl ulit z alchymistické

140

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

slitiny. Místním lidem při zvonění připomíná svého původce, když volá: „Pětipejsek, Pětipejsek!“ Zvon Brikcího ve Vraném z r. 1571 přelil 1761 (?) Antonín František Frank, zrekvírován roku 1917, byl sejmut i zvon „Umíráček“.

Ve Zlonicích, jak o tom píše časopis Svobodný občan z roku 1941, měli svoje zvony pojmenované. Na severní věži visely tři menší zvonky Umíráček, Prostřední a Poledník, na jižní věži byly zavěšeny zvony Norbert, Florián a Maria.

Florián byl ulit již roku 1566 neznámým zvonařem, roku 1714 ho přelil Antonín Schönfeld, roku 1797 František Josef Kühner. Tento zvon měřil 122 cm, byl vysoký 90 cm a prý byl zdoben květinovými barokními motivy a dvěma reliéfy.

Zlonické zvony byly rekvírovány postupně: 2. 7. 1917 byl odvezen zvon Prostředník, Norbert a Maria, 20. 12. I917 i zvon Florián.

Nové zvony ve Zlonicích byly zavěšeny v kostelní věži 28. 10. 1929. Dostaly jména Václav, Maria, Florián, Norbert a Srdce Páně. Největší Václav měřil v průměru 133,5 cm a vážil 1345 kg. Všech 5 kusů ulila firma Buřil &Riss v Kuklenách u Hradce Králové. Největší o průměru 133 cm byl věnován místním padlým v 1. světové válce. Snímek zvonů pořídil Jan Novotný.

Bohužel ani tyto zvony na věžích dlouho nevydržely a situace z l. světové války se v době 2. světové války znovu opakovala. V roce 1940 tentokráte pro vítězství velkoněmecké říše byly rekvírovány znovu.

Nové zvony ve Zlonicích byly zavěšeny v kostelní věži 28. 10. 1929. Dostaly jména Václav, Maria, Florián, Norbert a Srdce Páně. Všech 5 kusů ulila firma Buřil &Riss v Kuklenách u Hradce Králové (foto J. Novotný, archiv L. Novotné).

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

141

Rekvírování zlonických zvonů v době druhé světové války (foto Václav Pištěk, archiv L. Novotné).

Podobně jako rakousko-uherské úřady v 1. světové válce, počínali si Němci za okupace českých zemí. S tím rozdílem, že nedodržení příkazů bylo mnohem tvrději postihováno - v nejlepším případě koncentrákem. Nacistické úřady roztřídily zvony do 4 tříd, nejmladší, například ty zlonické, neměly šanci na přečkání války. Zabavené zvony z Čech byly soustřeďovány v ústřední sběrně zvonů a kovů v Praze na Maninách, odtud odesílány do Hamburku. Zvony – jak protektorátní, tak z okupovaného pohraničí – posloužily jako surovina na další zpracování pro tři německé podniky: Zinnwerke Wilhelmsburg GmbH – Hamburg; Norddeutsche Affinerie – Hamburg; Kaiserhütte Westfalia Lünen AG (= Gewerkscha Eisenhütte Westfalia GmbH) – Lünen11. Mnohé zvony byly zachráněny rozbombardováním tohoto podniku americkým letouny.

11

„Podle archivních záznamů bylo jen v letech 1941–1942 rekvírováno a odvezeno do Německa z obsazené Evropy 96.000 zvonů. Z toho 12 000 pocházelo z Čech a Moravy,“ píše P. R. Manušek v knize Zvonařství.

142

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Fotografii z rekvírování zvonů ve Zlonicích pořídil Václav Pištěk, otec paní Heleny Procházkové z Klobuk. Postup práce ve svých vzpomínkách vylíčil Karel Nedvěd. Přes relativně krátkou dobu, která uplynula od oné události, přesný letopočet zabavení zvonů se liší: první varianta udává rok 1940, druhá 27. 3. 1942. Na příkaz německých úřadů děkan Rudolf zadal demontáž zvonů firmě Nedvěd. Práci prováděl tesař Danda se třemi pomocníky. Museli vybudovat dřevěné lešení a osekat dřevěné špalety, neboť šířka zvonu byla širší než šířka okna.

Vlastní snesení zvonů bylo uskutečněno v neděli, hodinu předtím zvony naposledy vyzváněly. Potom již zmínění tesaři, kostelník Švarc a stavitel Jan Nedvěd postupně přesunuli po připravené kolejnici z okna ven a kladkou je spustili dolů. Celý akt za zvuků hymny sledoval shromážděný dav. Po naložení zvonů na připravený vozík se pan děkan krátkou bohoslužbou a vlastenecky laděným projevem se zvony rozloučil. Nové zvony nemají Zlonice dodnes, pokus pátera Grigiela přesunout na jejich místo zvony z Pálečku skončil pro tuhý odpor pálečských občanů nezdarem.

Podobný osud jako zlonické zvony potkal v březnu 1942 zvon zavěšený ve vížce kostela svatého Izidora v Budeničkách. Podle dr. Přibyla šlo o jeden z posledních zvonů ulitých barokním zvonařem F. M. Schönfeldem v r. 1681, za druhé světové války byly zabrány i zvony z kostela v Dolíně.

Dřevěnou zvonicí na zděné podezdívce s trojicí původních zvonů se právem chlubí Neprobylice. Přesná replika z roku 1896 nahradila původní zchátralou stavbu z druhé poloviny 15. století, pozůstalou při starém kostele, zbořeném roku 1741. Největší zvon, zvaný Václav, odlil roku 1595zvonař Brikcí z Cimperka na náklad Václava a Isoldy Pětipeských z Chyš12. Prostřední zvon Jindřich je starší, zhotovil ho mistr Bartoloměj Berounský již roku 1510, ještě starší nejmenší zvon Marie není datován (15. století?), také jeho tvůrce zůstává neznámý. Z rodinné kroniky Historie Dragounovic rodiny se dozvídáme, že za druhé světové války v Neprobylicích byl ze starobylé zvonice zrekvírován prostřední největší zvon a odvezen k roztavení. Měl štěstí, byl ponechán v Praze 7 na Maninách, protože v Německu náletem byla zničena továrna na zpracování zabraných zvonů. Po skončení války byl na žádost starosty Josefa Paura navrácen do Neprobylic a zavěšen na původní místo Rudolfem Loudou, Jaroslavem Paurem a obecním strážníkem Antonínem Vackem.

12 V podezdívce zabudována dvojice renesančních náhrobků někdejších majitelů vsi, pánů Pětipeských z Chýš a Egerberka z let 1602 a 1604.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

143

Shromaždiště zvonů, které byly za druhé světové války v okupované Evropě uloupeny nacisty (přístav v Hamburku ; foto Bundesarchiv, 1947).

Poděkování za pomoc při tvorbě příspěvku patří panu Liboru Dobnerovi, Libuši Novotné, Obecnímu úřadu v Klobukách, Heleně Procházkové, dále kronikářům Vraného, Kvílic a Neprobylic.

Základní zdroje informací Ferdinand Velc, Zvony v hejtmanství slanském. Slanský obzor IX (1901) strana 3, fotografie můz a plaket připojil František Duras Ferdinand Velc, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okrese Slanském, Praha 1904.

Z. Winter. Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách (1526–1620), Nákladem ČA císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1909.

Zdeněk Wirth, Zabavení zvonů na Slánsku v Slanském obzoru XXV str.

133–136 roku z 1917 a ve Slánském obzoru XXVI na straně 44–45 z roku 1918.

144

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Zvonice našeho kraje, katalog výstavy, Kladno 1992, dr. Vladimír Přibyl a dr. Zdeněk Kuchyňka, Lubomír Procházka, Eva Volfová.

Výstava Zvonice a zvony na Slánsku, Rabasova galerie v Rakovníku r. 2009, průvodní slovo Petr Janžura. Fotografie zvonů pořídil Pavel Vychodil.

Radek Lunga, Rekvizice českých zvonů za 2. světové války, Biskupství českobudějovické, Oddělení péče o církevní památky. http://pamatky.bcb.cz/Zvony/ Rekvizice-ceskych-zvonu-za-2-svetove-valky.

Kroniky obcí Zlonice, Klobuky, Páleček.

Václav Verner, narozen 1938 v Pálečku. Po absolvování Vyššího vojenského učiliště ve Vyškově pracoval v různých funkcích v armádě v Žatci a v Terezíně. Nyní důchodce. Koníčkem četba, cestování, turistika, zajímá se o regionální historii severního Slánska a Terezína. Napsal několik publikací – knihu lázeňských povídek Těmito brýlemi už vidíte lépe?, Remake pamětních zápisků obce Páleček, Týkalo se to nejen F. J. I. a dvanácti pálečských padlých, Kraj kolem Zlonického potoka, Severní Slánsko, kraj za humny. Zásluhou česko-španělského sponzora, ředitele formy Prominecon Petra Kirschnera vy&scaron ;lo dárkové vydání knihy Terezín jako každý jiný. Byl členem autorského kolektivu publikací „Na zdraví“ o historii litoměřického a terezínského pohostinství a Pověstí Litoměřicka vydaných v nakladatelství Baron.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

145

Zdenko Maršálek

CESTY VÁLKOU MÉNĚ ZNÁMÉ OSUDY VOJÁKŮ ZAHRANIČNÍCH JEDNOTEK ZE SLÁNSKA V roce 2010 byla na konferenci Slaný a Slánsko v letech 1939–19451 připomenuta účast občanů ze Slánska v zahraničním vojenském odboji i jejich krutá daň, kterou zaplatili svými životy v letech 1938–1945.2 Tehdy šlo především o celkovou sumarizaci faktů, a proto dnes díky tomu disponujeme zásadními poznatky jak o celkových počtech rodáků ze Slánska v zahraničních vojenských jednotkách, tak i velmi detailním soupisem hrobů a památníků souvisejících s vojenskou, respektive válečnou tématikou. Tento příspěvek má za cíl navázat na dříve předložená fakta a nastínit je v poněkud širším kontextu – s důrazem na konkrétní životní příběhy jednotlivců. Československé jednotky v zahraničí Během druhé světové války vznikaly československé vojenské jednotky postupně v Polsku, ve Francii, v Británii, na Blízkém východě a v Sovětském svazu. Jejich celková početnost procházela poměrně dynamickým vývojem, přičemž ani zdaleka neplatilo, že by tyto počty měly pouze vzestupnou tendenci. Jednotka, budovaná v Polsku, prakticky zanikla s porážkou polské armády v září 1939, a její hlavní část se ocitla v sovětské internaci. Ve Francii se mezi koncem září 1939 a červnem 1940 podařilo zformovat celou desetitisícovou divizi, ovšem kapitulace také zde zmařila celou organizační práci. Do Británie se tehdy dostala jen menší část vojáků, přičemž počtu a organizačního stupně, jaký existoval v období mezi zářím 1939 a červnem 1940 ve Francii, se podařilo znovu dosáhnout teprve o čtyři roky později, a to na jaře roku 1944 na východní frontě. Zatímco porážka Francie tedy znamenala hluboký propad počtů příslušníků československého vojska v zemích západní Evropy, 1

Konference Slaný a Slánsko v letech 1939–1945 se konala 6. listopadu 2010 v městském centru Grand.

BARTONÍČEK, Pavel: Padlí a zemřelí z let 1938 – 1945 na hřbitovech a památnících na Slánsku a v jeho nejbližším okolí; MARŠÁLEK, Zdenko: Rodáci z okresu Slaný v zahraničním vojenském odboji a otázka zkoumání regionality původu příslušníků zahraničních vojenských jednotek. In: BARTONÍČEK, Pavel – ČEČRDLE, Jan – HRABÁNKOVÁ, Blažena (eds.): Slaný a Slánsko v letech 1939–1945. Historie Slánska ve XX. století, sv. 5, Vlastivědné muzeum ve Slaném – Městský úřad Slaný, Slaný 2011, s. 77–133 a 66–76.

2

146

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

jednotka na Blízkém východě vznikla naopak právě v důsledku francouzské kapitulace. Od léta 1940 se postupně organizovala, průběžně početně narůstala a několikrát se zapojila do přímých bojů s protivníkem, než byla v červenci 1943 přesunuta do Británie. Spojení s tamní formací umožnilo vybudovat obrněnou brigádu, která se v září 1944 přesunula do Francie, kde převzala obléhání přístavu Dunkerque. Během posledních deseti měsíců války pak její řady významně vzrostly díky novým dobrovolníkům, z nichž mnozí přišli „z druhé strany fronty“ – z protektorátního vládního vojska, slovenské armády i armády německé. Ani na konci války ovšem celková početnost československých jednotek na Západě nedosáhla původní úrovně z června 1940. Ani vývoj početního stavu formací v Sovětském svazu neprobíhal vždy pouze vzestupně – do června 1941 klesal, jak ze SSSR postupně odjížděly transporty internovaných vojáků do jednotek na Západě. Od února 1942, kdy v Buzuluku začal vznikat samostatný prapor, můžeme zaznamenat neustálý nárůst, přerušený ovšem v důsledku krvavých ztrát během Karpatsko-dukelské operace.

Díky postupné mobilizaci na osvobozeném území Slovenska ale v závěru války jednotky na východní frontě představovaly nejsilnější součást československé zahraniční armády.

Vojáci ze Slánska: pestrost osudů Rodáci ze Slaného a Slánska se v době druhé světové války zapojili do domácího odboje proti okupantům, nalezneme je ale také i v řadách československých vojenských jednotek formovaných v letech 1939–1945 v zahraničí. Spolehlivě lze doložit, že odvodním řízením prošlo ve Francii, Británii, na Blízkém východě nebo v Sovětském svazu nejméně 178 osob narozených na Slánsku.3 Mnozí z nich však službu jednotek z různých důvodů (věk, zdraví, zaměstnání ve válečném průmyslu apod.) nenastoupili, nicméně kratší či delší dobu v jednotkách sloužilo celkem 124 nich. Není to mnoho v porovnání s celkovými počty zahraničních jednotek, které se pohybovaly v řádech desetitisíců, a ani 3

Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha (dále jen VÚA – VHA Praha), Databáze příslušníků čs. vojenských jednotek v zahraničí za 2. světové války (dále jen Databáze). Databáze vznikala v letech 2004–2012 pro interní potřeby archivu. Z důvodů ochrany osobních údajů není její celková podoba zveřejněna, vybrané základní údaje jsou ovšem přístupny na http://www.vuapraha.cz/Pages/DatabazeVHA/DatabazeLegionaru.aspx. Údaje, publikované v této studii, vycházejí z excerpcí z původní databáze. Databáze zahrnuje údaje o místě narození, nemá však zařazenu rubriku domovské příslušnosti, která je zaznamenána pouze výjimečně (většinou v případech, kdy se dotyčná osoba narodila mimo území ČSR) – v uvedeném počtu 178 osob tudíž není zachycena většina těch vojáků, kteří se narodili jinde, ale jejichž domovská obec ležela na Slánsku, nemluvě už o případech, kdy „statisticky“, podle oficiálních údajů narození a domovské příslušnosti, dotyční na Slánsko nepatřili, dlouhodobě zde ale žili, ať už před – nebo po válce. Výše uvedený počet 178 „slánských“ je proto nutné chápat jako číslo minimální.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

147

ve srovnání s účastí slánských rodáků během 1. světové války, kdy jenom ze samotného města Slaný sloužilo v československých legiích 327 mužů.4 Zatímco v tzv. Českém a slovenském legionu, jenž vznikl v září 1939 v Polsku, lze nalézt jen několik mužů ze Slánska, podstatně více rodáků prošlo odvodním řízením během výstavby vojska ve Francii. Celkem šlo o 108 osob, z nichž u 72 bezpečně víme, že na kratší či delší dobu skutečně nastoupili službu. Údaj je možné porovnat s oficiálním dokumentem dobové provenience, jenž za „francouzské období“ udává 69 osob – dobový materiál je sice zpracován podle domovské příslušnosti a nikoliv místa narození, rozdíl však je naprosto minimální.5 Zcela minimální je ovšem také celkový poměr mužů ze Slánska v rámci celého československého vojska budovaného ve Francii, kterým prošlo přes 11 000 osob – podíl vojáků ze Slánska tedy činil pouhých 0,6 % celého početního stavu.6 Po francouzské kapitulaci ale jen 21 z nich bylo evakouváno do Británie.

Po dalších úbytcích a přesunům k letectvu k 31. prosinci 1940 v řadách pozemní jednotky zůstalo pouhých 13 mužů ze Slánska. Do konce války k nim přibylo dalších 23 – většina z nich ovšem až v posledním roce války. Na Blízkém východě sloužilo celkem 10 rodáků ze Slánska, z nichž dva prošli výše zmíněným Českým a slovenským legionem. V jednotkách na východní frontě sloužilo celkem 15 slánských rodáků.

Abychom se ale dostali od pouhých čísel, je nutné věnovat se přímo dotyčným osobám a alespoň v krátkosti popsat, jak a za jakých okolností se do odboje zapojili.

Mezi přihlášenými ve Francii lze nalézt tři interbrigadisty, kteří v letech 1936 a 1937 odešli do Španělska, kde bojovali na straně republikánských vojsk. Antonín Náprstek, Jaroslav Novotný a Josef Oberhel po porážce republiky ustoupili s ostatními do Francie, kde prošli internací, v níž se přihlásili do čs. armády. Další životní cesty těchto tří mužů se zásadně lišily. Jeden nebyl do exilového vojska přijat ze zdravotních důvodů a poté byl až do ledna 1942 držen ve francouzských internačních táborech.7 Další po porážce Francie opustil čs. jednotky a nenastoupil k evakuaci do Británie,8 kam odplul jen po4

MARŠÁLEK, Z.: Rodáci z okresu Slaný, s. 76. Menší početní zastoupení slánských rodáků v zahraničních jednotkách za 2. světové války v porovnání s čs. legiemi mělo své racionální důvody – možností, jak se dostat „na druhou stranu fronty“ bylo během let 1939–1945 podstatně méně než v letech 1914–1918.

5 VÚA – VHA Praha, f. Náhradní těleso – Velká Británie (NT – VB), k. 50, sign. 164/50, Graf změn početního stavu čs. zahraniční armády za roky 1939–1940.

6 Podle oficiálních údajů celkem prošlo čs. jednotkami ve Francii 11 405 osob. Tamtéž, sign. 164/50, Číselný přehled čs. zahraniční armády za roky 1939–1940. Sestavení dle zemí. Statistika národnostní.

7 Jaroslav NOVOTNÝ, osobní číslo K-93; viz tabulka na konci příspěvku.

8 Antonín NÁPRSTEK, osobní číslo A-245; viz tabulka na konci příspěvku.

148

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

slední muž z celé trojice. Ten se ale zúčastnil známé vzpoury v Cholmondeley a byl z čs. jednotky vyloučen, avšak po roce a půl 1. ledna 1942 s velkou částí „vzbouřenců“ znovu oblékl československou uniformu. Vzápětí byl přeložen k letectvu, kde sloužil u 311. bombardovací perutě až do konce války, aby se pak vrátil do svého rodiště v Hnidousích.9 Další skupinu představovali muži, kteří – mnohdy i s celými rodinami – do Francie odešli již před lety za prací. Mnozí z nich se již více cítili svázáni se svým novým domovem než s Československou republikou. V roce 1939 sice uposlechli mobilizační výzvy tehdejšího Čs. národního výboru ve Francii a v prosinci téhož roku se dostavili k odvodu, po francouzské kapitulaci se však většinou rozhodli opustit řady československých jednotek a raději zůstali ve Francii. Nelze jim z tohoto důvodu vyčítat nedostatečnou míru vlastenectví – stačí jen připomenout, že většina nevěděla, zda a jak se jejich rodinám podařilo přežít válečné tažení. Tyto rodiny byly navíc často odkázané pouze na jejich výdělky, což vojáky jistě omezovalo při rozhodování o tom, zda pokračovat v boji a odplout do Británie nebo zůstat ve Francii.

Zmíněný počet 69 vojáků ovšem úplně nevystihuje přínos Slánských k boji proti nacistům během francouzského tažení. Je také nutné připomenout, že ve Francii proti Němcům bojovali i další slánští rodáci, byť na sobě neměli uniformu československého vojáka. Jedním z nich byl Karel Stuchlík,10 jenž sloužil již od roku 1930 ve francouzské cizinecké legii, a to až do ledna 1942.

V době bojů ve Francii mu bylo již 42 let a patřil tak k věkově starším. Naopak Josef Moulis11 se ve Francii již narodil, domovské právo ale měl po otci v Libušíně. V roce 1935 mu bylo přiznáno francouzské občanství a následně pak jako devatenáctiletý sloužil přímo ve francouzské armádě. Poněkud jiný příběh měl Antonín Krejčík z Motyčína,12 jenž po emigraci do Francie sloužil již od října 1936 jako francouzský občan. Díky českému původu ho však francouzská vojenská správa spolu s několika podobnými vybrala a zařadila do stavu francouzské styčné mise u čs. divize.

Na Blízkém východě se sešlo deset slánských rodáků. Také jejich cesty do československé armády byly až neuvěřitelně pestré. Karel Löwy z Hnidous13 byl jako příslušník židovské menšiny ohrožen nacistickou perzekucí.

Zachránil se v rámci pololegální vystěhovalecké akce z okupované Evropy 9

Josef OBERHEL, osobní číslo K-193; viz tabulka na konci příspěvku. V RAF Josef Oberhel dostal přiděleno osobní číslo 788268.

10 Karel STUCHLÍK, nar. 29. března 1898 Zlonice.

11 Josef MOULIS, nar. 14. července 1920 v Terrenoire ve Francii (dnes součást města Saint-Étienne).

12 Antonín KREJČÍK, nar. 6. dubna 1914 Motyčín.

13 Karel LÖWY, osobní číslo R-1254; viz tabulka na konci příspěvku.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

149

a 2. září 1940 dorazil do Palestiny. Zde strávil téměř rok v britské internaci, než se v srpnu 1941 konečně mohl hlásit ke službě. Karel Hájek,14 židovský obchodník z Řisut, před nacistickou hrozbou unikl až v únoru 1941 – doslova v poslední možné chvíli, kdy se možnosti alespoň pololegálního výjezdu z protektorátu již výrazně ztížily. S vystěhovaleckým transportem odjel přes Sovětský svaz, jenž tehdy s Německem udržoval přátelské vztahy, až do Šanghaje, odkud k jednotce na Blízkém východě dorazil v prosinci 1941. Počátkem roku 1941 se z protektorátu dostal i holič Josef Snopek ze Smečna.15 Přes Balkán došel až do Istanbulu a odtud na Blízký východ. Profesor hudby František Helcl z Libušína16 počátkem dubna 1939 dorazil až do Teheránu, kde hledal nové působiště. Do čs. uniformy se mohl obléknout v květnu roku 1942. Erik Koubek ze Slaného17 byl původně příslušníkem Českého a slovenského legionu v Polsku. S ním prošel ústupem v Polsku i sovětskou internací, než na jaře 1941 mohl v rámci několika transportů ze Sovětského svazu odjet na Blízký východ.

Jak již bylo zmíněno, v Británii zůstalo v čs. jednotkách v prosinci 1940 pouhých šestnáct „Slaňáků“. Další přibývali zprvu velice pomalu – v roce 1941 a 1942 se přihlásili dva mladíci, kteří dosáhli odvodního věku osmnácti let18 a jež byli jako vítaná posila odesláni k letectvu. Další rodák ze Slánska nastoupil až v roce 1943. Karel Kellner19 z Kamenných Žehrovic sloužil od roku 1937 ve francouzské cizinecké legii. Po uplynutí běžného pětiletého závazku v červenci 1942 z legie odešel, a to v tehdejší Francouzské severní Africe, která podléhala kolaborantské vládě ve Vichy. Vzápětí ho vichistické úřady jako cizince internovaly a v internaci strávil několik měsíců. V listopadu 1942 se však ve Francouzské severní Africe vylodili Spojenci a Karel Kellner byl v lednu 1943 propuštěn. Okamžitě po osvobození se přihlásil do československé armády a přes Oran dorazil lodním transportem do Británie. Do konce války pak sloužil u Československé samostatné obrněné brigády.

V červenci 1943 do Británie na palubě lodi s/s Mauretania dorazila československá jednotka z Blízkého východu, v jejíchž řadách se nacházelo pět vojáků ze Slánska. V srpnu téhož roku nastoupil službu další muž – a opět se jednalo

14

Karel HÁJEK, osobní číslo R-1331; viz tabulka na konci příspěvku.

Josef SNOPEK, osobní číslo R-734; viz tabulka na konci příspěvku.

16 František HELCL, osobní číslo R-1496; viz tabulka na konci příspěvku.

17 Erik KOUBEK, osobní číslo R-834; viz tabulka na konci příspěvku.

18 Vladimír SALAČ, osobní číslo V-83, nastoupil službu 20. února 1941. Již v dubnu téhož roku byl přemístěn k letectvu, kde dostal nové osobní číslo RAF 788072. Felix Arnošt HELLER, osobní číslo U-306, službu nastoupil 18. června 1942 a poslední den srpna téhož roku přemístěn k letectvu.

19 Karel KELLNER, osobní číslo T-946; viz tabulka na konci příspěvku.

15

150

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

o velmi zajímavý osud: Karel Krycner20 se do zahraniční armády vydal z protektorátu dobrodružnou cestou. Vybral si tehdy asi jedinou, byť nesmírně riskantní možnost – přes švýcarské hranice, které přešel v dubnu 1942. Ze Švýcarska se dostal do neokupované zóny Francie a dále do Španělska, kde byl až do června 1943 držen v internačním táboře Miranda de Ebro. Spolu s dalšími Čechoslováky byl poté propuštěn a přes Gibraltar odplul do skotského Glasgow, kam na palubě lodi s/s Santa Rosa dorazil 6. června 1943. Po zpravodajském prověření nastoupil v srpnu k ženijní rotě čs. brigády. Ze španělské internace také přijel bývalý příslušník divize ve Francii Jindřich Urbanec,21 jenž v roce 1940 nestihl evakuaci a který poté, co Němci obsadili dosud neokupovanou část Francie, uprchl do Španělska. V listopadu 1943 dorazil do Británie a v prosinci nastoupil službu.

Posledním, který vojenskou službu nastoupil v roce 1943, byl Vilém Lukáč.22 V předmnichovské armádě absolvoval prezenční službu u 4. pěšího pluku.

V říjnu 1942 ovšem nastoupil do německé armády. V německé uniformě sloužil až do května 1943, kdy po kapitulaci německých sil v Tunisku padl do spojeneckého zajetí. Na palubě lodi s/s Alcantara připlul 6. října 1943 do Edinburghu a v listopadu téhož roku nastoupil u náhradního tělesa.

V průběhu roku 1944 bylo přijato sedm vojáků, z toho dva bývalí zajatci z německé armády a tři muži, kteří byli dříve nasazeni na nucené práce v rámci Todtovy organizace. Přímo u brigády u Dunkerque nastoupili také dva bývalí vládní vojáci, jež během nasazení vládního vojska v Itálii dezertovali k partyzánům a přešli do Francie. Další dva vládní vojáci museli absolvovat složitou cestu přes Neapol do Británie, kam dorazili na přelomu let 1944/45. Posledních deset vojáků ze Slánska již nemohlo zasáhnout do bojů, neboť u náhradního tělesa v Británii nastoupili až v březnu 1945 a později. Většinou šlo o krajany z Francie, mezi nimiž nechyběli ani synové bývalých příslušníků 1. čs. divize.

Na východní frontě sloužilo celkem patnáct vojáků ze Slánska, devět z nich přitom již od počátků čs. jednotky v Buzuluku. Jejich nástupní datum se tedy velice podobalo, to však neznamená, že by jejich cesty do Buzuluku byly zcela stejné. Kromě příslušníků bývalého Českého a slovenského legionu se mezi nimi například nacházel Antonín Alter.23 Ten byl jako rakousko-uherský voják v roce 1915 zajat a zůstal v Rusku. V roce 1932 byl ale odsouzen na deset let za vzpouru. Trest mu vypršel právě v roce 1942 a okamžitě z vězení tak zamířil do Buzuluku. Vzhledem k svému věku a prožitým útrapám však dlouho 20

Karel KRYCNER, osobní číslo T-1015; viz tabulka na konci příspěvku.

Jindřich URBANEC, osobní číslo C-393; viz tabulka na konci příspěvku.

22 Vilém LUKÁŠ, osobní číslo T-1106; viz tabulka na konci příspěvku.

23 Antonín ALTER, kmenové číslo 298/m; viz tabulka na konci příspěvku.

21

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

151

nesloužil, když byl již v srpnu 1942 ze zdravotních důvodů propuštěn. Anna Rajchlová z Břešťan s dcerou Věrou patřily do poměrně početné rodiny, která ve dvacátých letech odjela do Sovětského svazu. Někteří členové rodiny pak nastoupili k československé jednotce – dva muži již v roce 1942 v Buzuluku, zmíněné dvě ženy byly přijaty v únoru 1944 v Jefremově. Zbylí čtyři rodáci ze Slánska pak nastoupili až na území vlasti mezi lednem a dubnem 1945 v Humenném a v Košicích.

Jak je vidět, v poměrně malé skupině 124 vojáků se sešli muži s neuvěřitelně pestrými osudy, které často spojovalo jen společné místo narození – Slánsko. Celou skupinu bychom mohli rozdělit i podle jiných kritérií, například podle povolání. Nejčastějším bylo povolání horníka (26 mužů), dále je možno nalézt hodně dělníků (14), na třetím místě co do četnosti byli vojáci z povolání (9). Zajímavá je také skutečnost, že mezi zahraničními odbojáři byli i dva bývalí legionáři z 1. světové války, kteří v zahraničí bojovali za svobodu vlasti již podruhé.24 Vojáky ze Slánska bychom mohli rozdělit i „regionálně“, tedy podle obcí jejich narození, jak dokládá následující tabulka: Obce na Slánsku, v nichž se narodil větší počet čs. zahraničních vojáků25 místo narození Brandýsek Hnidousy Kačice Kamenné Žehrovice Kvíc-Kvíček Libušín Motyčín Nové Strašecí Ruda Slaný Smečno 24

počet vojáků 6 4 4 6 4 10 5 5 4 18 7

Jednalo se o bývalého ruského legionáře plk. Josefa Berounského a francouzského legionáře škpt.

Gustava Kleinberga, jenž po 1. světové válce žil ve Francii, v roce 1939 se ale přihlásil do služby v čs. jednotkách. Jako zástupce velitele pěšího praporu absolvoval boje ve Francii a v Británii pak byl kooptován do Státní rady. Další bývalý legionář, vojín 33. pluku italských legií Václav Procházka se k službě v čs. vojsku přihlásil v prosinci 1939, ale vzhledem k jeho tehdejšímu zaměstnání v podniku významném pro válečné úsilí byl Francouzi vyreklamován až do 30. dubna 1940. Ani poté však vzhledem k věku a vysokému počtu dětí nebyl povolán do služby. Osobní data jmenovaných jsou obsažena v tabulce na konci tohoto příspěvku.

25 Vytvořeno podle Databáze.

152

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Smrt ve službě vlasti: na bitevním poli, v nemocnici i vlastní neopatrností26 Obecná představa o okolnostech smrti zahraničních vojáků se blíží podobě mýtu. Voják „má“ položit život „na oltář vlasti“ v tuhém boji, během útoku, při statečné obraně proti přesile či v kabině letounu po souboji s nepřátelským stíhačem. Smrt vojáka ve válce je ale většinou krutá, smutná a jen málokdy se blíží obrazům, které známe z filmů. Až příliš často naopak vojáci zahynuli za okolností, které by jistě nečekali. Jako v každé válce, tak i v letech 1939–1945 tvořily značné procento tzv. ztráty nebojové, tedy v důsledku nemocí, vlastní neopatrnosti, dopravních nehod či během výcviku. Nejinak tomu bylo i s vojáky ze Slánska. Z deseti, kteří našli smrt v československém stejnokroji, zahynuli v přímém boji, „v první linii“, jen dva – v Dukelském průsmyku u obce Barwinek padl 1. října 1944 ppor. Jaroslav Duda a Felix Arnošt Heller se 18. 11.

1943 nevrátil z operačního letu nad Biskajským zálivem a zůstal nezvěstný – jeho letoun se pravděpodobně stal kořistí nepřátelských stíhačů.

Okolnosti smrti ostatních slánských rodáků se však již všeobecně sdíleným představám vymykají: Známý letec a vysoký důstojník čs. letectva plukovník Jaroslav Berounský zahynul v ledových vodách Barentsova moře během cesty ze Sovětského svazu do Británie, když britský křižník HMS Edinburgh potopila německá ponorka. Pro letce to byl jistě nečekaný osud.

Jako letec naopak skončil svůj život bývalý poručík dělostřelectva z povolání Miroslav Vejražka. Ve Francii v březnu 1940 nastoupil k dělostřeleckému pluku formované 1. čs. divize a po francouzské kapitulaci odplul do Británie.

Vzhledem k přebytku důstojníků u čs. jednotek v Británii se dobrovolně přihlásil k letectvu a od 12. srpna 1940 procházel výcvikem. Leteckou uniformu si však příliš neužil. Již o dva měsíce později (17. října 1940) se zúčastnil náletu na území protivníka. Letoun byl poškozen a během návratu, již nad britskými ostrovy, ho část posádky opustila na padácích. Vejražkovi se u West Willoughby v Lincolnshiru podařilo přistát, vzápětí však byl zastřelen horlivým příslušníkem anglické domobrany (Home Guard), jenž se domníval, že se jedná o německého parašutistu.

Karel Fridrich se v řadách 1. čs. samostatného polního praporu zúčastnil boje u Sokolova. Utrpěl zranění, ale spolubojovníci ho dopravili do nemocnice v Charkově. Teoreticky by ho měla čekat klidná rekonvalescence, ale Němcům se podařilo v březnu 1943 nečekaně prorazit sovětské linie a Charkov znovu obsadit. Bezbranného Karla Fridricha pak němečtí vojáci krátce po do26 Základní data padlých a zahynulých byla publikována v tabulce, in: MARŠÁLEK, Z.: Rodáci z okresu Slaný, s. 71. Stejná i další vybraná data jsou také obsažena v tabulce na konci tohoto příspěvku.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

153

bytí Charkova v nemocnici zavraždili, stejně jako řadu dalších raněných československých vojáků.

Jestliže těchto pět vojáků ztratilo svůj život během bojové akce či přímo „tváří v tvář nepříteli“, pak téměř stejný počet zahynulých patřil k zmíněným nebojovým ztrátám: Zdeněk Eichelman byl prvním ze slánských rodáků, kteří v zahraničních jednotkách přišli o život. Dne 29. dubna 1940 se stal obětí nešťastné náhody, když ho ve francouzském Toulouse při výcviku zachytila vrtule letounu.

Desátník Antonín Umlauf po dobrodružné cestě přes Balkán a libanonský Bejrút dorazil k čs. jednotkám ve Francii až v dubnu 1940, ještě ale stihl nasazení v rámci 7. roty 2. pěšího pluku na francouzsko-německé frontě.

Frontové boje přežil bez zranění a se štěstím stihl i evakuační loď do Británie.

Dne 26. srpna 1940 však zemřel přirozenou smrtí v nemocnici v britském Uptonu.

Horník Antonín Voráček byl ve Francii za prací. V prosinci 1939 se ve Štrasburku dostavil před odvodní komisi a 19. ledna 1940 se hlásil přímo u jednotek. Sloužil u smíšeného přezvědného oddílu, jenž do června 1940 nedokázal dokončit výcvik a nemohl proto zasáhnout na frontě. Antonín Voráček se na evakuační lodi dostal do Británie. Byl pak přeřazen k 2. pěšímu praporu nově organizované 1. čs. smíšené brigády, nebylo mu ale dopřáno, aby mohl proti Němcům skutečně bojovat. Dne 3. prosince 1940 zahynul, když ho v Shakespearově městě, Stratfordu nad Avonou, srazilo nákladní auto.

Stanislav Procházka nastoupil ve Francii již v listopadu 1939. Po evakuaci do Británie sloužil u dělostřelectva. Zemřel, když se připravoval na budoucí boj. Dne 29. března 1941 během výcviku 1. dělostřelecké baterie ve Wellesbourne jeho nemocné srdce nevydrželo námahu.

Mezi válečné ztráty je ale nutné zahrnout i vojáky, o jejichž skutečném osudu neměly vojenské orgány žádné informace.

Vojín Václav Moser zanechal v Československu ženu a tři děti a odjel do Francie za prací. V březnu 1940 nastoupil k čs. jednotkám a v rámci roty doprovodných zbraní 1. pěšího pluku se zúčastnil bojů na frontě. Dne 23. června, tedy již po francouzské kapitulaci, údajně zběhl při formování autokolony, která měla vojáky odvézt ze St. Junien k pobřeží, kde čekaly britské evakuační lodě.

Jiří Schořalek se naopak stal nezvěstným hned druhý den poté, co se 1. pěší pluk dostal na frontu (14. června 1940).

Bohuslav Šaroch také sloužil u 1. pěšího pluku, a to u jeho 12. (kulometné) roty. Nezvěstným se stal 19. června 1940, v době kdy pluk na ústupu překračoval řeku Loiru. Nadřízení se domnívali, že pravděpodobně byl zajat.

154

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

U 1. pěšího pluku sloužil i rodák z Hradečna-Nové Vsi Josef Hora. Jako příslušník 8. (také kulometné) roty upadl 17. června do německého zajetí. Naposledy byl držen v zajateckém táboře VIIIC ve slezské Zaháni (Sagan). Poté však od něj přestala rodina dostávat dopisy a pátrání vedené po válce zůstalo bezvýsledné.

Právě u kategorie nezvěstných a pohřešovaných si uvědomíme limity našich pokusů hodnotit účast jednotlivých vojáků v zahraničním vojenském odboji.

Nevíme, zda dotyčný prostě dezertoval ze strachu či z nechuti bojovat, nebo se vrátil ke své rodině ve Francii, o níž měl oprávněné obavy a k níž cítil osobní zodpovědnost. Je možné, že tito muži přežili válku, ale československým orgánům se pak již nikdy neozvali. Stejně je ale možné, že naopak padli během tvrdého boje s Němci a jsou někde pohřbeni jako neznámí vojáci. Na jaké místo pomyslného intervalu míry statečnosti bychom tyto muže měli zařadit? Jak si můžeme troufat posuzovat hrdinství či zbabělost, když neznáme detailní okolnosti ani motivy jednání? Každá snaha paušálně hodnotit osudy a chování našich zahraničních vojáků je proto více než ošidná.

Mgr. Zdenko Maršálek (nar. 1966), pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V roce 1989 absolvoval Pedagogickou fakultu a v roce 2001 obor historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval v Historickém ústavu Armády ČR, Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd ČR. Od roku 2006 odborný pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, pracuje také pro Vojenský ústřední archiv. Zabývá se především historií vojenství v meziválečném období a v letech druhé světové války a národnostní problematikou v Československu a československé armádě v letech 1918–1945.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

155

Příslušníci československých zahraničních jednotek, narození na Slánsku, zmínění v tomto příspěvku příjmení

jméno

osobní, kmenové číslo

datum narození

místo narození

datum odvodu

datum nástupu služby

kód*

ALTER

Antonín

298/m

23. 02. 1891

Nové Strašecí

17. 02. 1942

dtto

SSSR

BEROUNSKÝ

Josef

A-3320

31. 08. 1895

Slaný

02. 10. 1939 (formálně)

02. 10. 1939

F; VB; SSSR

DUDA

Jaroslav

54/m a 840/d

07. 11. 1911

Smečno

07. 02. 1942

dtto

SSSR

EICHELMAN

Zdeněk

L-171

10. 04. 1919

Rynholec

02. 10. 1939

dtto

F

FRIDRICH

Karel

635/m

25. 03. 1922

Smečno

08. 04. 1942

dtto

SSSR

HÁJEK

Karel

R-1331

12. 02. 1899

Řisuty

09. 12. 1941

dtto

BV; VB

HELCL

František

R-1496

11. 08. 1909

Libušín

25. 05. 1942

dtto

BV; VB

HELLER

Felix

U-306

04. 04. 1924

Slaný

25. 05. 1942

18. 06. 1942

VB

HORA

Josef

C-1200

30. 08. 1918

Hradečno-Nová Ves

11. 12. 1939

20. 12. 1939

F

KELLNER

Karel

T-946

11. 01. 1918

Kamenné Žehrovice

15. 02. 1943

dtto

VB

KLEINBERG

Gustav

A-275

04. 12. 1894

Libušín

20. 09. 1939

02. 10. 1939

F; VB

KOUBEK

Erik

R-834

23. 08. 1922

Slaný

21. 08. 1939

03. 09. 1939**

PL; BV; SSSR; VB

KRYCNER

Karel

T-1015 (T-1016)

24. 11. 1913

Slaný

16. 08. 1943

dtto

VB

LÖWY

Karel

R-1254

09. 09. 1905

Hnidousy

27. 08. 1941

dtto

BV; VB

LUKÁŠ

Vilém

T-1106

15. 05. 1913

Slaný

11. 11. 1943

dtto

VB

MOSER

Václav

G-506

05. 07. 1900

Slaný

13. 12. 1939

11. 03. 1940

F

NÁPRSTEK

Antonín

A-245

13. 05. 1905

Podlešín

20. 09. 1939

26. 10. 1939

F

NOVOTNÝ

Jaroslav

K-93

24. 08. 1908

Slaný

14. 12. 1939

–

–

OBERHEL

Josef

K-193

12. 10. 1908

Hnidousy

13. 12. 1939

13. 01. 1940

F; VB

PROCHÁZKA

Stanislav

F-475

13. 11. 1898

Libušín

20. 11. 1939

27. 11. 1939

F; VB

PROCHÁZKA

Václav

E-252

18. 01. 1895

Motyčín

12. 12. 1939

–

–

RAJCHLOVÁ

Anna

7. 225/ž

23. 11. 1898

Břešťany

29. 02. 1944

dtto

SSSR

RAJCHLOVÁ

Věra

7. 226/ž

24. 01. 1930

Břešťany

29. 02. 1944

dtto

SSSR

SALAČ

Vladimír

V-83

023. 03. 1923

Svinařov

06. 08. 1940

02. 02. 1941

VB;

SCHOŘALEK

Jiří

H-1031

24. 04. 1908

Schmidhorst, přísl. Neprobylice

14. 12. 1939

27. 12. 1939

F

SNOPEK

Josef

R-734

26. 02. 1918

Smečno

16. 03. 1941

02. 04. 1941

BV; SSSR; VB

ŠAROCH

Bohuslav

A-1732

19. 12. 1908

Beřovice

16. 11. 1939

23. 01. 1940

F

UMLAUF

Antonín

F-3122

11. 06. 1910

Kvílice

25. 04. 1940

27. 04. 1940

F; VB

URBANEC

Jindřich

C-393

13. 01. 1920

Vinařice

24. 09. 1939

18. 10. 1939 a 06. 12. 1943

F; VB

04. 03. 1940

14. 03. 1940

F; VB

14. 12. 1939

19. 01. 1940

F; VB

VEJRAŽKA

Miloslav

F-2245

15. 11. 1910

Drážďany, přísl. Pozdeň

VORÁČEK

Antonín

H-1175

27. 12. 1913

Kačice

* Kód označuje teritorium, na kterém daný voják sloužil: F – Francie 1939/40, VB – Velká Británie 1940/45, BV – Blízký východ 1940/44, SSSR – jednotky na východní frontě. ** Datum je uvedeno ke dni oficiálního ustavení Českého a slovenského legionu.

156

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Mgr. Zdeněk Víšek

VOJSKA GENERÁLA VLASOVA V NAŠEM KRAJI Úvodem Na osvobození města Slaného a celého Slánska v květnu 1945 se podílela rozhodujícím způsobem vojska Rudé armády, přičemž neopomenutelný podíl na osvobození našeho kraje měli také čeští povstalci, kteří svedli s ustupujícími, ale stále silnými nacistickými jednotkami celou řadu místních přestřelek a bojů.

Námětem této studie je však reflexe přítomnosti tzv. Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova v našem regionu na základě studia odborné literatury, osobních deníků, kronikářských záznamů, archivních dokumentů a především vzpomínek pamětníků.

Tomuto tématu dosud nebyla slánskou regionální historiografií věnována významnější pozornost, a to ani po společenských změnách po roce 1989, kdy historické bádání přestalo být omezováno politickými ohledy.

Příčin této skutečnosti mohlo být několik: nejasnosti ohledně rozporuplného hodnocení fenoménu vlasovského hnutí, dále pak spíše okrajový význam aktivit této armády na osvobození Slánska a v neposlední řadě i nedostatek – respektive obtížná dostupnost – autentických historických pramenů.

Vlasovci Vlasovci, jejichž oficiální pojmenování znělo Ruská osvobozenecká armáda (ROA), je zažitý dobový název pro nejznámější vojenské seskupení někdejších sovětských občanů – z velké většiny ruské národnosti, kteří se na straně nacistického Německa – částečně dobrovolně a částečně z donucení – připravovali v závěru druhé světové války na boj proti sovětské armádě, aby nakonec – po epizodickém a ojedinělém střetu se sovětskými vojsky 13. 4.

1945 – své zbraně obrátili o necelý měsíc později proti svým někdejším německým patronům.

Je obtížné jednoznačně stanovit, jaká byla převažující motivace vstupu mnoha bývalých sovětských občanů do této armády – stejně tak do jiných ozbrojených ruských protisovětských formací,1 které vznikaly již dříve na obsazených územích Ruska a jež se nacházely zcela mimo vliv generála Vlasova – zda to byly ideologické či politické motivy, nebo snaha uniknout krutým poměrům v nacistických koncentračních táborech, kde většinu sovět-

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

157

A. A. Vlasov a text jeho výzvy (archiv pana S. Rubeše). ských zajatců čekala smrt v důsledku hladu, neléčených epidemických onemocnění nebo hromadných poprav.2 Pro námi sledované ruské protibolševické jednotky se již v průběhu války vžilo označení „vlasovci“ - podle jména jejich velitele a nejznámějšího politického představitele, kterým byl někdejší generálporučík Rudé armády Andrej Andrejevič Vlasov.3 Generál Vlasov byl vojáky wehrmachtu zajat po porážce 2. úderné armády na volchovské frontě u Leningradu 12. července 1942. Téhož roku předložil německému velení návrh na vytvoření „ruské armády“ pro boj po boku hitlerovského Německa. V letech 1942–1944 se pak zúčastňoval ve prospěch této myšlenky řady důvěrných jednání i propagačních veřejných akcí.

Politické a vojenské souvislosti vzniku ROA O vytváření „ruské armády“ sledující vedle vojenských cílů též politické požadavky – byť protistalinské a antibolševické, ovšem nacistické vedení zprvu nemělo – v době svých vojenských úspěchů - z mnoha důvodů zájem, ale umožňovalo však zapojení ruských tzv. dobrovolných pomocníků z řad zajatců (Hilswilligen, označovaných často jako „hiwis“), kteří sloužili v německých jednotkách jako řidiči nákladních i osobních automobilů, nosiči střeliva,

158

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

pomocníci v kuchyni či kopáči hrobů. Brzy však tito „hiwis“ byli pověřováni také strážní službou se zbraní v ruce a později byli nasazováni také do bojů – na frontě i proti partyzánům. Na jaře 1942 u polních jednotek wehrmachtu sloužilo asi 200 000 těchto „dobrovolných pomocníků“ a o rok později již 300 000. Celkový počet příslušníků ruského národa, kteří za různých okolností v době 2. světové války vstoupili do služeb německé armády, je odhadován až na 700 000, někdy dokonce i na jeden milion.

Dobová nášivka se symboly ROA (archiv pana S. Rubeše).

Neskrývaným cílem nacistického vpádu do Sovětského svazu byla likvidace bolševického systému, zároveň však toto německé vojenské tažení, zahájené 22. 6. 1941, bylo také agresivním tažením proti ruskému národu, jehož cílem bylo nejen zničení ruské státnosti v jakékoliv podobě, ale především zotročení (případně i vyhlazení) slovanských národů Sovětského svazu, především pak Rusů samotných.

Ke změně od počátku spíše negativního stanoviska ve věci vzniku samostatné ruské protibolševické armády přiměl nacistické představitele – především říšského vedoucího SS Heinricha Himmlera – až nepříznivý vývoj na východní frontě v předposledním roce války, kdy po četných porážkách wehrmachtu se sovětská armáda začala přibližovat k původním hranicím Německé říše.

Ruská osvobozenecká armáda pod vedením generála Vlasova nebyla jedinou protibolševickou vojenskou formací bývalých sovětských občanů, neboť

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

159

kromě ruských jednotek na obsazených územích Sovětského svazu působily také jednotky místních ozbrojených nacionalistů – Ukrajinců, Litevců, Lotyšů, Estonců, dále pak Kavkazanů a krymských i povolžských Tatarů.

Nejznámější z nich byla Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), bojující za samostatnou Ukrajinu nejen proti sovětské moci, ale také proti wehrmachtu i největší polské odbojové organizaci Armija Krajowa.

V politickém směřování se pak naprosto UPA rozcházela se záměry generála Vlasova a jeho stoupenců, neboť ukrajinští „povstalci“ požadovali vznik vlastního státu, kdežto ruští „vlasovci“ jakési spravedlivé a demokratické Rusko v co možná nejširších státních hranicích – včetně Ukrajiny.

Vznik Výboru na osvobození národů Ruska Pod vlivem nepříznivého vývoje na východní i západní frontě schválil v září 1944 Heinrich Himmler vytvoření Výboru pro osvobození národů Ruska (v ruské zkratce KONR) – jediného politického centra všech dosud rozptýlených protisovětských organizací. Rovněž bylo schváleno vybudování ruské protibolševické armády s ruským velením. K prvnímu osobnímu setkání Himmlera a Vlasova došlo 16. září 1944 v Hitlerově sídle v Rastenburgu ve východním Prusku, kde bylo dohodnuto vytvoření tří ruských divizí.

Ustavující shromáždění KONR se konalo v Praze, a to na Pražském hradě 14. 11. 1944. Předsedou KONR byl zvolen generál Vlasov, který zveřejnil čtrnáctibodové prohlášení, známé také jako Pražský manifest. V jeho závěru se mimo jiné uvádělo: Bratři a sestry ve vlasti! Stupňujte svůj boj proti stalinské tyranii, proti uchvatitelské válce. Organizujte své síly pro rozhodné vystoupení za práva, která vám byla odňata, za spravedlnost a blahobyt! Výbor pro osvobození národů Ruska vás všechny volá k jednotě a k boji za mír a svobodu!4 Program tohoto prohlášení KONR byl však v daných politických podmínkách naprosto neuskutečnitelný, stejně jako byly zcela nerealizovatelné všechny další části tohoto programu. Například v 11. bodě Pražského manifestu bylo – poněkud mnohoznačně – požadováno: Zničení režimu teroru a násilí. Zrušení násilného přesidlování a masového vyhnanství. Zavedení svobody náboženství, svědomí, slova, shromažďování, tisku. Zaručení nedotknutelnosti osoby, majetku a obydlí. Rovnost všech před zákonem, nezávislé a veřejné soudnictví…5 Vydání tohoto demokratického politického manifestu pro obnovu ruského státu, jehož miliony občanů za bolševické a později nacistické nadvlády prošly nevýslovným utrpením, by za jiných okolností bylo nutno hodnotit jednoznačně pozitivně, ovšem těchto cílů nebylo možno dosáhnout ve spojení s nacistickou mocí, jež sama nesla zodpovědnost za velmi závažné zločiny, které byly hromadně páchány na národech Evropy a především Sovětského svazu.

160

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Na stranu Vlasova a jeho výboru se přidala část kozáků, kteří v rámci KONR vytvořili zvláštní správu svých vojsk, a někteří méně významní ukrajinští a běloruští představitelé. Podporu mu rovněž vyjádřili srbští četnici a chorvatští ustašovci.

Avšak již 18. 11. 1944 protibolševičtí „zástupci“ Běloruska, Ukrajiny, Turkestánu a národů Kavkazu a Krymu protestovali ve společném dopise proti tomu, aby Vlasovův výbor tyto země reprezentoval, neboť ho odmítali uznat za představitele neruských národů.

Politický vliv Výboru na osvobození národů Ruska tak zůstal omezen pouze na malou část bývalých občanů SSSR (především ruské národnosti), kteří se vlivem válečných událostí nacházeli mimo své domovy.

Budování jednotek Ruské osvobozenecké armády Dne 17. 1. 1945 podepsali zástupci KONR a nacistického ministerstva zahraničí finanční dohodu o bezúročné půjčce za účelem zajištění vyzbrojení jednotek ROA. Byl to první dokument, jímž německý nacistický stát uznával Vlasovův výbor za spojeneckou vládu.

Již od listopadu 1944 probíhalo ve městě Münsingen ve Würtenbersku formování 1. divize Ruské osvobozenecké armády. Tato vojenská formace se skládala z různých jednotek stažených z fronty a většinou již silně zdecimovaných. Její oficiální označení znělo 1. divize Ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska a v rámci členění německého wehrmachtu byla označena jako 600. divize tankových granátníků.

Vojáky této divize se stalo i 5000 příslušníků 29. granátnické divize SS, která byla vytvořena z někdejší antibolševické Ruské osvobozenecké lidové armády Bronislava Kaminského. Dva prapory této formace, čítající asi 1700 mužů, se dopouštěly válečných zločinů během potlačování Varšavského povstání v srpnu 1944.

Od ledna 1945 začali přicházet i propuštění ruští zajatci z koncentračních táborů, a tak tato divize dosáhla počtu 20 000 vojáků. Jejím velitelem byl plukovník Sergej Kuzmič Buňačenko,6 jenž byl únoru 1945 povýšen na generálmajora. Všichni vojáci divize obdrželi nové německé polní uniformy se zvláštními nárameníky a rukávové odznaky s trojbarevným štítkem s nápisem ROA (v azbuce POA). Ve výzbroji divize se nacházelo 57 houfnic, 35 polních a 31 protitankových děl, 14 samohybných děl a 20 německých stihačů tanků Jagdpanzer 38 Hetzer. Deset sovětských kořistních tanků T 34 patřilo do výzbroje, kterou si přivezli vojáci z bývalé Kamiňského jednotky.

Na výslovné přání Heinricha Himmlera z této divize bylo na konci ledna 1945 vyčleněno 50 vojáků, kteří jako příslušníci zvláštního protitankového

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

161

oddílu se v bojích u Štětína dvakrát střetli se sovětskými tanky, přičemž jich 12 zničili. Poté byl oddíl stažen do Berlína a tam rozpuštěn.

Druhá divize ROA (650. divize tankových granátníků) se formovala od poloviny ledna 1945 v táboře Heuberg – rovněž ve Würtenbersku. Soustředilo se zde asi 18 000 vojáků a důstojníků (podle jiných údajů až 25 000), kteří většinou přišli přímo ze zajateckých táborů. Jejich velitelem byl jmenován plukovník G. A. Zverev, v únoru 1945 rovněž povýšený na generála. Výstavba divize probíhala však pomalu, bojová morálka jejích vojáků byla nízká a pro nedostatek zbraní a munice nikdy nedosáhla operační hotovosti.

Plánovalo se i vytvoření třetí divize, jejíž vytváření bylo zahájeno v Rakousku. V rámci německého armádního schématismu byla označována za 700. divizi a za jejího velitele byl předem určen generál M. M. Šapovalov. V únoru 1945 mělo být podle jednoho informačního zdroje pro novou divizi shromážděno asi 10 000 vojáků, podle dalších zdrojů ovšem skutečný počet jejích příslušníků nikdy nepřekročil 2 700 mužů.

Nejméně relevantních informací je k dispozici o vojenské jednotce, která bývá označována někdy za 4. divizi ROA. Tuto jednotku o síle 1200 mužů začal v rakouském Salcburku formovat generálmajor princ Anton Vasilijevič Turkul, příslušník ruské porevoluční emigrace.

I když generálu Vlasovovi podléhaly ještě některé další jednotky (například Letecké síly KORN), celkový počet jemu podřízených vojáků a důstojníků (přibližně 50 000 mužů) dosahoval maximálně pěti procent všech ruských dobrovolníků působících za války v německých službách.

Nasazení na frontě proti Rudé armádě Dne 2. března 1945 dostal velitel 1. divize generál Buňačenko rozkaz k přesunu do bojového prostoru ke skupině německých armád Visla.

Tehdy došlo k prvním sporům mezi Buňačenkem a německým velením, neboť Buňačenko, jehož vztah k Německé říši nebyl tak loajální jako vztah Vlasovův, zprvu odmítal vést své vojáky do předem ztraceného boje s Rudou armádou. Dne 5. března se sám Vlasov s německým velením dohodl o nasazení „své“ armády na řece Odře, nedaleko Frankfurtu nad Odrou, a tak jeho vojska – konkrétně 1. divize pod Buňačenkovým vedením – se vydala ve dnech 6.–8. března 1945 na pěší pochod ve třech proudech na místo určení. I druhá divize ROA se měla zúčastnit bojového vystoupení proti Rudé armádě v prostoru Odry, avšak tam nikdy nedorazila. Její příslušníci později zamířili do jižních Čech, kde byli v květnu 1945 zajati Rudou armádou. Útok 1. divize ROA na sovětské pozice byl naplánován na 13. dubna 1945, kdy se také uskutečnil. Příslušníci divize zaútočili na postavení nepřítele

162

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

na soutoku Odry a Nisy u Erlenhofu, ale nebyli schopni dobýt předpokládaný prostor a donutit tak sovětské vojáky stáhnout se na druhý břeh řeky Odry. Naopak příslušníci 1. divize ROA po několika hodinách bojů ustoupili a vrátili se do původních pozic.

Toto bylo jediné přímé střetnutí vojsk Ruské osvobozenecké armády (jako samostatné formace) a Rudé armády na východní frontě. Z hlediska vojenského významu se ale jednalo o zcela přehlédnutelný moment, neboť v silách vlasovců nebylo zpomalit – natož zastavit – postup sovětských vojsk. Toto vystoupení vojsk ROA zhodnotil historik Stanislav A. Auský v knize Vojska generála Vlasova v Čechách (1996): Tak skončilo první bojové nasazení divize. Podle soudu pplk. von Notze nebyla to bojeschopná jednotka. Nesla známky útvaru sestaveného narychlo z naprosto nesourodého lidského materiálu a tato okolnost spolu s negativním působením německého politického vedení a blížícím se koncem války vyvolávala uvnitř útvaru nevyhnutelné vnitřní napětí. Tolik von Notz. Řečeno velmi prostě, ruská divize měla v té době už jen zájem na vlastní záchraně. (s. 80) Postup vlasovců do Čech V polovině dubna 1945 začalo vleklé jednání o osudu 1. divize mezi jejím velitelem S. K. Buňačenkem a zástupci německé armády. Nehledě na rozkazy, které Buňačenko obdržel, začal svou divizi přesouvat na jihozápad po trase Erlenhof–Lieberose–Radeberg–Bad Schandau, kam 1. divize ROA dorazila 21. dubna 1945.

Hranice bývalé Československé republiky – tehdy však stále ještě německé župy Sudety – překročily divizní útvary 24. dubna 1945 severně a severovýchodně od Děčína. Zde štáb divize navštívil 26. 4. náčelník štábu armádní skupiny „Mitte“ gen. Ludwig von Natzmer. Přivezl rozkaz maršála Ferdinanda Schörnera, na jehož základě se měla divize přesunout do prostoru Brna a zde zaujmout obranný úsek. Přesun se měl uskutečnit po železnici. Tento rozkaz byl veliteli jednotek divize s výhradami přijat, ale již o den později divize pod Buňačenkovým velením v podstatě vypověděla poslušnost německé armádě, neboť se vyhnula prostoru, odkud měl vyjet železniční transport, a pokračovala v samostatném postupu do nitra Čech. Divize postupovala v několika proudech v širokém pruhu především do prostoru Louny (směrem od Mostu a Teplic). O tehdejším postupu jednotek 1. divize ROA Stanislav A. Auský uvedl: Zřejmě ne všechny útvary šly na jih. Velitel divize musel směry přesunu několikrát měnit. Jinak si nelze vysvětlit, že se části divize dostaly až do Teplic (28. dubna). Patrně i směr Karlovy Vary považovali někteří za možné řešení. Pplk. Arťomov uvádí, že toho dne součásti divize urazily 100 km bez větších zastávek a nočního odpočinku. Tento údaj je sice určitě přehnaný, ale cílem divize bylo odpoutat se od německého velení a proniknout

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

163

nejdál do středu Čech. Pouze usilovným pochodem mohli vyloučit zorganizování bojového zákroku vůči divizi.

Doloženým faktem zůstává, že za dva dny, 27. a 28. dubna, divize překonala vzdálenost asi 120 km s jedním pětihodinovým odpočinkem a zastavila se v prostoru Louny–Slaný–Rakovník. Velitelství divize se usadilo v obci Kozojedy, 12 km jižně od Loun.7 Záměrem velení 1. divize Ruské osvobozenecké armády v této době pravděpodobně bylo spojení s druhou divizí ROA generála Zvereva. Konečným cílem vlasovců pak bylo dostat se do amerického, případně britského zajetí. V této době byl ovšem již vliv generála Vlasova na další akce 1. divize jen velmi omezený a rozhodující mocenské postavení v této vojenské formaci získal generál Buňačenko, který – na rozdíl od Vlasova – byl nakloněn i případnému ozbrojenému protiněmeckému vystoupení Ruské osvobozenecké armády.

Vlasovci na Lounsku Od Loun, kam dorazily oddíly ROA patrně již 28. 4. 1945, se pak vlasovci přesunovali do okolních vsí. Svědectví o přítomnosti vojáků ROA na Lounsku, kteří se tehdy již začali pohybovat v samé blízkosti Slánska, podává kapitola Jednotky generála Vlasova v regionální publikaci Vladimíra Valeše Pochvalov, vesnička v Podlesí (2005): Od 28. dubna 1945 projížděly od Loun jednotky generála Vlasova.

Zaplnily všechna tři údolí, kterými se přesunovaly z oblasti Děčína do jížních Čech. Jejich příjezd se rozkřikl po vsích rychlostí blesku. První zpráva byla: Jedou Rusové! Ale nikdo nevěděl, o koho jde. Vojáci měli německé uniformy, na rukávech zvláštní odznaky s nápisem POA (ROA – Ruská osvobozenecká armáda) a hovořili rusky. Říkali, že bojují proti Hitlerovi i proti Stalinovi. V Citolibech se setkaly dva proudy. Jeden proud směřoval od Loun, druhý od Chlumčan. Silnice byly plné vojska a techniky: tanky, dělostřelectvo a vozatajstvo.

V neděli 29. dubna kolem 10. hodiny dopoledne procházelo vojsko Brlohem. V Kozojedech byla nařízena zastávka. Velitel 1. divize generál Sergej Kuzmič Buňačenko tu zřídil sídlo štábu. Nejprve se usadil ve statku u Platilů, ale po příjezdu generála Vlasova se přestěhoval k Emingrům, kde měl pokoj a pracovnu.

Další jednotky se ubytovaly v okolních vsích. V Divicích, Lenešicích, Konětopech, Úlovicích, Vinařicích, na Ročově. V Divicích rozložila tábor jízda a vozatajstvo za potokem v Osiči. Ve Vinařicích nedaleko sokolovny zřídili polní nouzové letiště. Druhá přistávací plocha byla vybrána pod Kozojedy, v místech dnešní česačky chmele (s. 41).

Tento faktograficky bohatý text regionálního historika PhDr. Vladimíra Valeše (1941–2005), který vznikal na základě studia místních kronik, vzpomínek pamětníků i dostupné odborné literatury přináší rovněž zajímavé informace o narůstající protiněmecké náladě vojáků Ruské osvobozenecké armády na přelomu dubna a května 1945, třebaže údaj o místu střetu vlasovců a příslušníků SS není – patrně – správný.8

164

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Druhý den v pondělí 30. dubna přijel v poledne od Loun do Kozojed sám generál Andrej Andrejevič Vlasov v autě polepeném fotografiemi…. Buňačenko se přestěhoval do statku k Emingrům a Vlasovovi ponechal byt u Platilů. Ten se ihned sešel se svými veliteli sám bez přítomnosti styčných německých důstojníků a příslušníků SS. Bylo rozhodnuto vyhnout se přímému střetu s Němci. Mezitím docházelo k řadě incidentů, drobným potyčkám a přestřelkám: na nádraží v Lužné, v Krupé, v Krušovicích. Vlasovci přepadli muničák u Hříškova a vzali si munici. K největšímu střetnutí došlo na nádraží v Lounech mezi hlídkou vlasovců a skupinou vojáků SS, kteří přijeli vlakem. V přestřelce přišlo o život šest Rusů a také na německé straně byli mrtví a ranění. Mrtvý poručík Vlasovovy armády Semjonov a jeho vojáci byli přivezeni do Kozojed a pak pohřbeni ve Vinařicích (s. 41–42).

Na konci dubna 1945 dorazila vojska 1. divize ROA také do dalších míst na pomezí Slánska a Lounska, respektive Rakovnicka - například do Peruce, Řevníčova, Třtice u Mšece, Milého a Srbče.

Otázka přítomnosti vojsk ROA ve Slaném Je pochopitelné klást si otázku, zda vojáci 1. divize Ruské osvobozenecké armády během svého postupu do středních Čech – ať již ve směru od Loun nebo z Lovosic – dosáhli přímo Slaného, v jehož okolí na přelomu dubna a května 1945 pobývali. Na základě poznatků nejnovější regionální odborné literatury, dochovaných pramenů či svědectví pamětníků je možno konstatovat, že přímo do Slaného vlasovci nepostoupili, ale po dobu několika dní se zdržovali v některých obcích především na severozápadním Slánsku. Z obcí na Slánsku se podařilo přítomnost vlasovců doložit svědectvím pamětníků v Hořešovicích, v Pozdni a v Libovici.

Některé prapory 1. divize se mohly Slánskem také pohybovat nikoliv ve směru od Loun, ale ve směru z Lovosic. To by vysvětlovalo přítomnost vojsk generála Vlasova ve Velvarech, která je doložena archivním dokumentem. Podle vzpomínky pamětníka z roku 2012 je možno připomenout pobyt vlasovců také v Třebichovicích u Kladna.

Vojenský deník podplukovníka Špéty Nepřítomnost vlasovců ve Slaném lze nepřímo potvrdit i vojenským deníkem podplukovníka Aloise Špéty, vojenského velitele města Slaný v květnu 1945, který byl zveřejněn ve sborníku „1939–1945 ve vzpomínkách slánských pamětníků“ (2010). Tento deník velmi detailně popisuje vývoj vojensko-politické situace ve Slaném v období od 5. 5. do 4. 6., přičemž hlavní důraz klade na líčení událostí do 9. 5. 1945.

V tomto historicky významném dokumentu jsou sice vlasovci několikrát zmiňováni, ovšem bez přímé souvislosti s pobytem ve Slaném. Například v zá-

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

165

znamech ze dne 6. 5. 1945 pplk. Špéta uvádí ve vztahu k příslušníkům Ruské osvobozenecké armády následující informace (s. 27–32): 05. 36 Hlásí Louny, že v Berouně byl navázán styk s Vlasovci 06. 25 Hlásí pražský rozhlas, že Vlasovci přibyli do prostoru severní Prahy a že byl vydán rozkaz k zastavení palby do vyjasnění situace 09. 50 Hlásí telef. Hlubočepy, že Vlasovci bojují s němci v prostoru Beroun–Dobřichovice 21. 30 Hlásí Řeporyje, že v prostoru Řeporyje se nachází 1. divize Vlasovců Problematika Ruské osvobozenecké armády na stránkách Slánského obzoru 1945 Přítomnost vlasovců na jaře 1945 ve Slaném nezmiňují ani další dobové prameny – slánská městská kronika a hlášení stanic SNB ze Slánska, které byly zveřejněny v regionální historické ročence Slánský obzor z roku 1945. Tyto prameny jsou však především přínosné tím, že nás informují, jak byli v zdejším regionu krátce po válce vnímáni a hodnoceni – někdy i protikladně - příslušníci Vlasovovy armády.

Svědectví dobové slánské kroniky, jejímž autorem byl tehdy Vladimír Slunéčko, je bohužel velmi stručné. Záznam ke dni 2. 5. 1945 pouze potvrzuje přítomnost vlasovců na Slánsku, aniž by ale tuto přítomnost kronikář blíže specifikoval či lokalizoval. O vlasovcích uvádí pouze toto: Armáda generála Vlasova tábořila v některých obcích na západě a severozápadě od města (Slánský obzor 1945, s. 91).

Zatímco slánská kronika je z hlediska informačního přínosu o pobytu vlasovců na Slánsku jen málo vypovídající, tak stať Jarky Ruse ve stati Slaný v revolučních měsících roku 1945 uvádí o vlasovcích údaje, které naše vědomosti o této problematice rozšiřují, ovšem ani J. Rus přesně nelokalizuje místa přítomnosti vlasovců: Pověstná a záhadná armáda gen. Vlasova tábořila i našem okrese v některých obcích na západ a severozápad od města. V zásobování byli tito Rusové značně svérázní.

Jako protihodnoty za potraviny nabízeli revolvery, pušky, ba i děla. Poté táhli Čechům v Praze na pomoc a v nejbližších dnech měli odtáhnout na Beroun a dále k Plzni (s. 14).

Dobový Slánský obzor poskytuje i další – byť jen dílčí – informace o pohybech ROA na pomezí Slánska a sousedního Rakovnicka. V hlášení stanice SNB v Řevničově o událostech z roku 1945 se o vlasovcích uvádí: Začátkem r. 1945 se objevila v našem obvodě partyzánská ruská skupina, jejímž velitelem byl kapitán Gregorij Patek. Čítala několik členů a ubytovala se v lesích v okolí obce Ročova (okres Louny). Ke skupině se připojovali uprchlí ruští zajatci a uprchlí příslušníci t. zv. Vlasovovy armády, která od 1. května procházela naším krajem, i někteří místní obyvatelé. Členové skupiny tak velmi vzrostli a byli postupně ubytováni i v Řevničově, Kroučové, Kalivodech a Přerubenicích… (str. 61).

166

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Tato zpráva je především zajímavá tím, že zmiňuje dezertéry z ROA jako spolubojovníky sovětských partyzánů, což jistě nebylo právě obvyklé. Protiněmecké postoje vlasovců, kteří pobývali na Řevničovsku, potvrzuje ovšem i jiný zdroj – a to dopis, který byl 2. května 1945 zaslán profesoru Albertu Pražákovi, předsedovi tehdy ještě ilegální České národní rady, jeho bývalou žákyní: Do vesnice Řevníčov a okolí vtrhli ozbrojení vlasovci a pořádně řádí. Mají ruské tanky, obry, a přepadávají německá auta, skladiště střeliva… Když je lidé upozorňovali, že asi přijede německá policie z Kladna, říkali: Jen ať příjdou, vždyť už na ně čekáme…9 Dalším místem, kde byla přítomnost vlasovců v uvedeném ročníku Slánského obzoru zmíněna, je obec Třtice u Mšece. Ve stati Partyzánská skupina „Bulka“ ve Třtici byly ovšem zveřejněny údaje svědčící naopak o odlišném vnímání příslušníků Vlasovovy armády, kteří pro ruské partyzány ve Třtici, respektive uprchlé ruské zajatce, představovali možné ohrožení: Dne 25. února našli občané Karel Vybulka, František Král, Karel Malinovský a Václav Just v lese asi hodinu ode vsi 4 ruské a jednoho polského zajatce v strašně zuboženém stavu. Láska k slovanským bratrům rázem zvítězila nad jakýmkoliv strachem. Občané chodili denně za nimi do lesa, přinášeli jim potraviny a informovali je stále o válečné situaci. Konečně se smluvili, že vytvoří partyzánskou organizaci na podporu všech, kdo byli pronásledováni nacisty a na záhubu Němců, až nadejde čas… Od 15. dubna vzali si spiklenci své ruské druhy do vsi: Vybulka 2, Král, Malinovský a Just po jednom. Mimo to bylo v obci ještě několik uprchlíků-zajatců, kteří se skrývali u sousedů. Když tito viděli, jak je se zajatci přátelsky jednáno, počali se s partyzány stýkati a spolupracovati.

29. dubna přišla do okolí skupina Vlasovovy armády. Vlasovci přicházeli i do Třtice a tak se museli ruští partyzáni dobře před nimi skrývati. Naštěstí již mezi 1. a 2. květnem odcházeli vlasovci dál ku Praze… (s. 87).

Střety vlasovců a sovětských partyzánů Další svědectví o přítomnosti vlasovců na pomezí Slánska a Rakovnicka podává dokument, který byl s určitým časovým odstupem – pravděpodobně roku 1946 – sepsán velitelem četnické stanice v Tuřanech Himmelem a jež pojednává o přímém ozbrojeném střetu sovětských partyzánů z oddílu Zelený les s vlasovci: Stanici je známo, že dne 26. 4. 1945 došlo v lese za Hvězdou k přestřelce mezi skupinou partyzánů a vlasovců, kteří se zde objevili. Při přestřelce, která skončila útěkem vlasovců, byl jeden vlasovec zastřelen, avšak i jeden partyzán ruský lehce zraněn. Zabitý vlasovec byl zahrabán v lese, partyzán ošetřován v hájovně Rudolfa Kafky. Na místě bylo vlasovci zanecháno 8 pušek s bodáky, 24 ruční granáty, 1 pistole a 1 panceřovka. Téhož dne měla další přestřelku druhá skupina partyzánů, při té zůstalo ležeti 5 vlasovců mrtvých a 1 náš partyzán s lehkým zraněním. Na bojišti zanechali 24 ruční granáty, 2 pancéřové pěsti a 6 pistolí.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

167

Výčet akcí partyzánského oddílu Zelený les (ABS).

Historickou relevanci tohoto závažného dokumentu Velitelství stanice Tuřany, jež se nachází v Archivu bezpečnostních složek v Praze (signatura ABS: B1_122, str. 205), je ale obtížné ověřit jinými zdroji, popřípadě pamětnickými vzpomínkami. Určité pochybnosti, vedle nepoměru ztrát, budí například datum střetu – 26. 4. 1945, a to především z důvodu časové nesrovnalosti, neboť v této době se vojsko 1. divize ROA nacházelo teprve na Děčínsku.

Dalším badatelským problémem je sama bojová činnost partyzánské skupiny Zelený les, které po válce ministerstvo vnitra odmítlo udělit statut odbojové skupiny pro nedostatek věrohodných důkazů o míře ozbrojené protinacistické činnosti, a to z toho důvodu, že její členové uváděli tak vysoká čísla o svých bojových aktivitách, že se zdála býti nevěrohodná.10 Skupinu Zelený les proto neuvádí ve výčtu partyzánských skupin ani faktograficky bohatá – i když politicky tendenční – slovníková příručka Český antifašismus a odboj z roku 1988. Obsáhlé údaje o skupině Zelený les se ovšem objevuje v hlášení stanice SNB Ruda, které bylo zveřejněno ve Slánském obzoru roku 1945 (s. 60).

168

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Pokud nedošlo k omylu v dataci události ze strany pisatele a pokud jsou popisované události historicky autentické, pak se mohlo zřejmě jednat o nějakou malou průzkumnou skupinu vlasovců (nebo dezertérů z ROA), která se v předstihu pohybovala na Slánsku, respektive na Rakovnicku, a střetla se sovětskými partyzány, kteří vůči vlasovcům zaujímali nepřátelské postoje.

Přítomnost Vlasovovy armády ve Velvarech Dalším místem širšího Slánska, kde je možno přítomnost vlasovců v roce 1945 doložit, jsou Velvary, kam vlasovci pravděpodobně postoupili během svého pochodu ve směru z Lovosic. Přítomnost vlasovců ve Velvarech na počátku května 1945 potvrzují dobové vzpomínky vojenského referenta slánského národního výboru štábního kapitána Karla Výborného, který při popisu vojenské situace na Slánsku v předvečer zahájení povstání o snaze slánských odbojářů získat výzbroj uvádí: … Stejně tak se pokusil škpt. Schimmel získat nějaké zbraně od II. divize (správně mělo být uvedeno I. divize – poznámka autora) Vlasovců, která byla v Kozojedech, stejně bez úspěchu. Asi v tutéž dobu mne navštívil českobratrský-evangelický farář z Velvar Josef Kocourek, dnešní předseda národního výboru ve Velvarech, se vzkazem od Pánka a zprávou, že propagační četa Vlasovců ve Velvarech má asi 700 pušek s náboji, které je ochoten velitel major nám vydat v příhodný čas. Je s ním vše dojednáno.

Dále mne žádal o vyslání do Velvar jednoho důstojníka, který by tam převzal vedení, protože místní důstojníci jsou kompromitováni činností ve Vlajce. Zprávu jsem předal Vavřincovi, který do Velvar zajel. Vrátil se zprávou, že zbraně určitě dostaneme. Do Velvar za velitele byl doporučen major Tautermann a později poručík Carda.

V noci 4. května vypravili se do Velvar Vavřina, Hanzlík, Mráček, ppor. v Zahrádka, ppor. v záloze dr. Husák, svob. v záloze Štěpka, des. v záloze Balcar, šofér svob. Šípek a Čáslavský, s nákladním autem pro zbraně, které zatím střežila četnická stanice. Podle přivezeného hlášení byli někteří pro vydání zbraní, někteří to považovali za předčasné, a tak zbraně přivezeny nebyly. Tyto zbraně měly být složeny při vchodu do města v zahradě p. Šimerdy.11 Vzpomínky pamětníků Svědectví o přítomnosti Vlasovovy armády v některých obcích na Slánsku podávají rovněž pamětníci, kteří potvrzují pobyt vlasovců, jak již bylo dříve uvedeno, především v obcích na severozápadním Slánsku – v Libovici, v Pozdni a v Hořešovicích, ale také v Třebichovicích u Kladna.

Do této studie byla rovněž zařazena svědectví o přítomnosti vlasovců v obcích, které se nacházejí již mimo region Slánska, ovšem v jeho relativní blízkosti – v Horním Ročově a v Milém.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

169

První tři uvedená svědectví byla publikována v připomenutém sborníku „1939–1945 ve vzpomínkách slánských pamětníků“, který byl vydán ve Slaném u příležitosti 65. výročí ukončení druhé světové války roku 2010.

Nově je publikováno šest vzpomínkových textů, z nichž čtyři byly získány v letech 2012–2013 prostřednictvím osobních rozhovorů autora s pamětníky a dvě svědectví byla autorovi ve stejné době zaslána panem Stanislavem Rubešem mailovou poštou.

V roce 2010 vydané vzpomínky Výběr ze zápisků vzpomínek pana Václava Bayera (1899–1984) z Libovice Od poloviny dubna roku čtyřicátého pátého byl na státní silnici od Slaného směrem ke Mšeci rušný provoz. Němci si tudy odváželi svůj lup. Prchali před Sověty na západ, chtěli se dostat do zajetí k Američanům či Angličanům. V tu dobu už v jedomělickém a sousedním polesí tábořila armáda generála Vlasova. Tvořili ji většinou Ukrajinci, bývalí zajatci.12 Vstoupili do této armády, aby si zachránili u Němců život a aby bojovali za osvobození Ukrajiny před bolševiky. Měli na sobě uniformy esesáků. Spatřil jsem čtyři tyto vojáky na stráži u Židovic lesa. Jednou přijeli na kolech do hostince. Přes prsa, jako šerp, samé náboje. Ptali se po Germánech. Řekl jsem jim, že jsou v kasárnách ve Slaném a na střelnici u Jána. Ale tam se jim nechtělo. Říkali, že jdou bránit Prahu. Za chleba dávali revolver, střelivo i koně. Později prý odtáhli směrem k Berounu (…)

Ještě šestého května se u nás držely hlídky. Byla slyšet nepřetržitá střelba od Hříškova. Pod Hvězdou v lesíčku se zmocnili partyzáni skladiště zbraní. Střílelo se po německých autech, která chtěla po silnici ujet na západ. V rozhlase jsme slyšeli o bojích v Praze. Několikrát jsem zaslechl, že Pražanům pomáhají i Vlasovci. Tak přeci jen mi ten Vlasovec, s kterým jsem mluvil, nelhal (s. 91).

Stanislav Bayer (1931), synovec Václava Bayera, starosta obce Libovice v letech 1990–2002 Válka se chýlila ke konci, Němci ztráceli své pozice. V únoru 1945 jsme sledovali nálet na Drážďany. Do rána jsme nespali. Obloha byla osvětlena, létala letadla, míhaly se záblesky zásahů bomb. Fronta se přibližovala a v dubnu již bylo slyšet dunění ze severních Čech.

Na jaře přišli do Libovice vlasovci. Tábořili v jedomělickém a na sousedním polesí.

Byli to většinou Rusové, bývalí zajatci, kteří vstoupili do německé armády, aby si zachránili život a současně bojovali za osvobození Ruska od bolševiků. Tehdy říkali, že půjdou osvobozovat Prahu. Za krmení pro koně nabízeli zbraně, samopaly… Naši lidé na to koukali, ale báli se zbraně převzít.

Dne 4. května začali němečtí vojáci ze slánských kasáren na lounské silnici stavět zátarasy. O den později jsme zaslechli, že v Praze je revoluce a lidé strhávají německé ná-

170

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

pisy a vlajky. Otec měl obavy, aby se lidé neukvapovali, protože Němci měli ještě všechno v rukou. Někdo navrhl, že pojedou do lesa a postaví „krále“ (pozn. velká májka).

Umístili ho uprostřed vesnice. A pak přišly zprávy, že v Praze bojují vlasovci s Němci (s. 79–80).

Václav Hrdlička (1930), Pozdeň V březnu 1945 obsadili údolí Podlesí Vlasovci.13 Bylo to krajní zajišťovací křídlo. Hlavní voj s tanky táhl přes Nové Strašecí. V našem domě se ubytovali dva majoři. Jeden byl nemocný, asi měl žaludeční vředy. Táta mu zavolal doktora Lelka ze Slaného, který chtěl, aby se podrobil operaci, tu ale odmítl.

Vzpomínám si, že za nimi přišli Němci ze slánských kasáren a něco dojednávali. Zřejmě udělali dohodu, že Vlasovci nepůjdou proti nim a naopak. Když se táta ptal, jak dlouho tady budou, řekli mu, že musí být do 5. května v Praze. Z toho usuzuji, že věděli o pražském povstání.

Koně dali k nám do stodoly a na dvoře nechali otevřený vůz. V té době mi bylo patnáct let a byl jsem samozřejmě zvědavý, co s sebou vojáci vezou. Objevil jsem bedýnky s granáty a dvě velké bedny napěchované papírovými penězi. Jaká to byla měna, nevím. Zpočátku byly uloženy na dvoře na záchodě, teprve když jim táta řekl, aby je někam schovali, dali je na chodbu.

Byl s nimi také mladý chlapec, údajně vysokoškolák, který spal se mnou v mém pokoji. Přijeli v noci a v noci zase odjeli. Když se s námi rozloučili, objevil jsem pod postelí zabalený lehký kulomet. Táta ho odnesl do hájovny mezi Hřešicemi a Pozdní, kde se poblíž v opuštěné chatě důlního Duchka skrývali i utečenci.

Ke konci války utíkali ruští zajatci, kteří pracovali v některých průmyslových závodech na severozápadě Čech (s. 105).

Nově publikované vzpomínky z let 2012 a 2013: Růžena Růžičková (1924), Hořešovice Tenkrát v noci jsme spali a můj bratranec bouchal na okno. Říkal mi: „Jsou tady Rusové.“ Můj muž se oblékl a šel ven. Když dlouho nešel, oblékla jsem se a šla jsem za ním.

Na cestě jsem potkala jednoho vojáka, který se mi představil jako člen Vlasovovy armády.

Příliš jsem mu nerozuměla, ale pochopila jsem, že by se rád vyspal. Ale zároveň mi řekl, abych domů jiné nepouštěla. U nás se umyl. Řekl mi, že je učitel, že bude v Praze povstání a že bude Prahu bránit. Na zem si položil mantl a do rána se vyspal. Ráno jsme mu dali najíst a odešel.

U mých rodičů, na druhém konci Hořešovic, tam přišli tři vlasovci. Byli ubytováni a chovali se slušně. V Hořešovicích jich bylo dost a měli tam i koně. Byli oblečeni v německých mundúrech, ale nevím, že by dělali nějaké nepřístojnosti.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

171

(Vzpomínka byla zaznamenána během osobního rozhovoru s paní Růženou Růžičkovou 23. 10. 2012 ve Slaném.)

Václav Rubeš (1921), Hořešovice V sobotu jsem byl na veselce pana Bečváře Eduarda z Hořešovic, který si bral Sárovou ze Zichovce. Veselka byla v Zichovci a v neděli časně ráno, když jsem se vracel, byla vesnice liduprázdná. Ráno, když jsme stávali k dobytku, byla vesnice plná vojáků s koňskými povozy. Byli to Rusové v německých uniformách. Ve statku u Runzů měli koně a vojsko spalo po stodolách i u nás. Za humny dělali různé kozácké kousky na koních, třeba se za jízdy protočili pod koně. Byli to mladí veselí kluci. Zdrželi se asi 2 nebo 3 dny.

(Text vzpomínky Václava Rubeše z roku 2012 byl zaslán panem Stanislavem Rubešem, vnukem pamětníka, emailem 30. 10. 2012.)

Ondřej Šamaj, Třebichovice Podle vyprávění mé babičky Marie Brejníkové z Třebichovic si vybavuji, že mluvila o vojácích tzv. Vlasovovy armády, kteří procházeli na přelomu dubna a května 1945 obcí a žádali o pitnou vodu. Zřejmě se jednalo o menší jednotku.

Dále můj děda František Brejník mi vyprávěl o zajatcích této armády, kteří nakládali munici z místní cihelny, která sloužila v období protektorátu jako skladiště.

Byli hlídáni vojáky Rudé armády. Velitelem byl kpt. – žena, která s nimi zacházela dosti tvrdě.

(Svědectví pana Ondřeje Šamaje bylo zaznamenáno během osobního rozhovoru 3. 11. 2012 ve Slaném.)

Václav Houška (1932), Horní Ročov V dubnu 1945 jsem viděl pohyb Vlasovovy armády od Loun. V ten den jsme se vypravili společně s otcem a jedním sousedem kopat úkryty před blížící se frontou. Viděli jsme za vsí směrem z Úlovic přijíždět pásová vozidla. Mimo hluk pásů jsme slyšeli střelbu. Vojáci stříleli směrem k nám, ale ne nás, ale spíše se snažili střílet zajíce. Když jsme došli ke hřbitovu, jel nějaký kluk na kole na silnici Ročov – Úlovice a volal: „Rusové jsou tady!“ Vojáci mluvili rusky, ale měli na sobě německé uniformy s označením POA. Vojáci nás upozorňovali, že je mezi nimi i mnoho Němců.

Pamatuji si jako kluk, že asi dvě stě metrů za obcí rozestavovali stráže. Tak jsem na ně chvíli koukal, a když jsem odcházel, tak došlo k výbuchu. Vlasovský voják neopatrně manipuloval s panzerfaustem a výbuch mu utrhl lýtko.

Dále si pamatuji, že když vojáci jeli směrem na Třeboc (dále pak na Pochválov a Řevničov), vyhazovali barevné letáky s obrázky Vlasova.14 Také si vzpomínám, že vlasovci měli letectvo – asi to byl kukuruznik, který letěl nad údolím.

172

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Jako chlapec jsem si hrál, když u nás byli vlasovci, s pistolí, kterou mi půjčil jeden voják, možná i důstojník. Vlasovci vyměňovali zbraně za jídlo. Vzpomínám si, že bratři Kopřivovi z Hřivic takto nějaké zbraně získali.

Občané ve vlasovcích viděli především ruské vojáky, o politických souvislostech toho mnoho nevěděli.

(Svědectví pana Václava Houšky, který roku 1945 navštěvoval třetí třídu měšťanské školy v Horním Ročově, byla zaznamenána v osobních rozhovorech 5.

11. 2012 a 30. 3. 2013 ve Slaném.)

Václav Hrdlička, Pozdeň Svou vzpomínku z roku 2010 bych chtěl rozšířit o informaci o dvou mužích z Kladna, kteří přijeli za vlasovci do Pozdně a chtěli na vlasovcích zbraně. Ti vydání zbraní odmítli, ale slíbili, že proti povstalcům nepůjdou. Rovněž si vzpomínám na zajímavý fakt, který se týkal vzájemného vztahu uprchlých sovětských zajatců k vlasovcům. Dva uprchlí zajatci se ukrývali v Líské rokli mezi obcemi Pozdeň a Líský.

Uprchlí zajatci byli podporováni pozdeňskými občany – například mým otcem a panem Kučerou, který byl starostou v Pozdni. Tito bývalí zajatci nechtěli však navázat žádný kontakt s vlasovci, kteří byli ubytováni v Pozdni – zřejmě to byli pro ně zrádci.

(Svědectví p. Václava Hrdličky bylo zaznamenáno v osobním rozhovoru 3. 4. 2013 ve Slaném jako doplnění údajů, které byly publikovány ve sborníku „1939–1945 ve vzpomínkách slánských pamětníků“ z roku 2010.) paní Čechová, roz. Šlégrová, Milý V Milém měli rodiče hospodářství. Koncem dubna přijeli do Milého vlasovci. Tři z nich se u nás ubytovali a ostatním tvrdili, že už je tam plno, aby měli pohodlí. Vedle u Hájků jich byla plná cimra. Ti, co byli u nás, tak jeden byl učitel, druhý hodinář, třetí švec. Bratr rád fotografoval, a tak jsme měli jejich fotografii, ale bohužel se časem ztratila.

Když odjížděli, dal jim bratr špek a za to dostal hodinky. V revoluci ho ale zabili Němci na Hvížďalce a o vše ho obrali. Tyto hodinky byly jediné, co u něj zůstalo.

(Text vzpomínky paní Čechové z roku 2013 byl zaslán mailem panem Stanislavem Rubešem 4. 4. 2013.)

Výše uvedené vzpomínky – nové i ty starší – výrazně doplňují a rozšiřují naše poznatky o přítomnosti příslušníků Vlasovovy armády v našem regionu na přelomu dubna a května 1945. Je pochopitelné, že k těmto specifickým historickým pramenům, kterými nepochybně vzpomínky pamětníků jsou, je nutno přistupovat vždy obezřetně a kriticky, neboť mohou být někdy nepřesné a často jsou i výrazně subjektivní, ale jejich informační význam – při úplné

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

173

či částečné absenci pramenů jiných – je nesporný a svou historickou hodnotu nepochybně mají.

Květnový epilog vlasovského hnutí Další cesta jednotek 1. divize Ruské osvobozenecké armády směřovala na jih, případně na jihozápad, a to ve dvou pochodových proudech. První postupoval ve směru Hředle–Krupá–Rakovník a druhý na trase Řevničov–Nové Strašecí–Lány. Zde došlo 3. 5. 1945 k setkání mezi veliteli této divize a zástupci českého odboje, neboť toho dne se v Lánech generál Buňačenko a členové jeho štábu setkali s kapitánem vládního vojska Rendlem, velitelem stráže lánského zámku, který žádal Buňačenka a jeho spolupracovníky o podporu očekávaného povstání.

Kapitán Rendl pak předal výsledky jednání prostřednictvím českého vojenského velitelství v Kladně pražskému velitelství „Bartoš“ v čele generálem Kutlvašrem. Rendla informovali o přítomnosti útvarů ROA místní lesníci, kteří znali protiněmeckou orientaci vlasovců a jejich ochotu vystoupit proti německé armádě. Ke kontaktům mezi velením 1. divize a českým domácím odbojem docházelo ovšem i dříve.

Jedinečným pramenem pro poznání nálad, které tehdy v 1. divizi ROA panovaly, je zpráva velitele styčného velitelství majora německé armády Helmuta Schwenningera, jenž o stavu jednotky na počátku května 1945 uvedl: 30. 4. divize zůstává v dosavadním prostoru. Večer přijíždí k divizi generál Vlasov. Od té chvíle se děje odehrávají za kulisami až do dne, kdy vypuklo české povstání… Myslím si ale, že navázání styku českých povstalců s divizí proběhlo právě v těchto dnech. To vysvětluje zdánlivě nerozhodné Buňačenkovo postávání v prostoru dosaženém 29. 4. a jeho náhlé vyražení směrem na Prahu 4. 5.

Dny jsou narušovány stoupajícím neklidem v divizi, která již také víc a víc propadá štvavému vlivu českého obyvatelstva. Výtržnosti se hromadí (plundrování zásobovacích táborů, cisteren s benzínem, organizování pitek), přibývá incidentů s německými kontrolními orgány, například s polní policií, ale také s právě s uprchlými německými jednotlivci, kteří náhodou projíždějí prostorem divize. Přesto byla jednotka celkem vzato v rukou svého vedení.15 Setkávání vlasovců a představitelů odboje, ať již samozvaných či oficiálních, nakonec vyústila ve změnu směru pochodu divize, která místo toho, aby postupovala dále na jih Čech za účelem spojení s druhou divizí ROA, jež se nacházela u Kaplice, začala postupovat severovýchodním směrem - na pomoc bojující Praze, kde 5. 5. 1945 vypuklo protinacistické povstání.

V době, kdy nedostatečně vyzbrojení povstalci bojovali proti německé přesile a snažili vzdorovat německým vojskům, byla pomoc 1. divize ROA velmi

174

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

vítána, o čemž svědčí nejen dochované fotografie, ale i vzpomínky přímých účastníků povstání, včetně jeho vedoucích představitelů. Cílem vlasovců, kteří zahájili boj na straně českých povstalců, byla nepochybně snaha o politickou a morální rehabilitaci, jež by umožnila přijetí do amerického zajetí - a tedy záchranu před zajetím sovětským.

Vojáci 1. divize ROA vstoupili – na Buňačenkův rozkaz a proti postoji Vlasova – do Prahy v různých směrech 6. května ráno. Jejich příchod znamenal pomoc povstalcům především proto, že se do boje zapojily pravidelné vojenské útvary, jejichž vojáci měli bojový výcvik a byli relativně dobře vyzbrojeni.

Zásah poměrně silných dělostřeleckých, tankových i jiných jednotek ROA představoval dočasnou změnu vojenské situace v Praze ve prospěch povstalců.

O účasti vlasovců v povstání zanechal autentické svědectví literární historik Václav Černý v druhém dílů svých Pamětí, jež byly vydány roku 1992: Vlasovova armáda se soustřeďovala v posledních dnech války v severozápadních Čechách, hodlajíc se rovněž uchýlit do amerického zajetí. Do Prahy se silnějšími částmi se přisunula od Jinonic.

Sám na vlastní uši jsem dne 6. května v státním rozhlase slyšel českou ruštinou pronášený apel na „vajská Vlasova“… Vlasovci zasáhli na pouhé zavolání o pomoc, udeřili mocně na Pankráci, na Vinohradech (Lobkovicovo náměstí), na Smíchově, na Žižkově, pronikli až k Obecnímu domu, to vše dne 7. května, byli to stateční lidé, padlo jich okolo tří set.16 Vedení České národní rady, jež stanula v čele povstání, v té době ovšem řešilo politický problém, zda je únosné, aby na pomoc ohrožené Praze přispěchali příslušníci ROA, kteří ještě nedávno byli spojenci Německa a stále se označovali za odpůrce Stalina. Pomoc vlasovců byla z vojenského hlediska vítána, avšak ČNR vlasovce odmítala oficiálně uznat za spojeneckou bojující stranu.

Proti ROA a její účasti v povstání vystupovali především komunističtí členové České národní rady v čele s místopředsedou Josefem Smrkovským.

Tehdejší jednání ČNR se zmocněncem generála Buňačenka (v textu mylně označený jako Budišenko – pozn. autora) kapitánem Antonovem popisuje Václav Černý takto: Současně, tj. za jejich zásahu, již probíhajícího – dostavil se odpoledne do Rady v Bartolomějské ulici k jednání o dohodu kapitán Antonov jménem generála Budišenka, jméno i osoba Vlasova byly již neúnosné, Antonov ostatně prohlásil, že Vlasov je nemocen a již nevelí. V Radě z návštěvy hrůza a rozpaky: vlasovci byli přece zrádci Sovětského svazu!

Dlužno absolutně věřit Smrkovskému: Smrkovský jednání s vlasovci odmítal. Okolo něho bezradnost, nikdo na sebe nechtěl vzít odpovědnost za závazek tak politicky odiozní. Protahování jednání tak skončilo v písku: Rada by byla přijala od vlasovců zbraně, co se aktivní pomoci týče, ať vlasovci s Němci bojují dále na svůj vrub, chtí-li, ale smlouva s nimi uzavřena nebude. Zklamaný Antonov Radu opustil…17

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

175

V důsledku tohoto pro Ruskou osvobozeneckou armádu neúspěšného jednání byli její příslušníci postupně svými veliteli z bojů v Praze staženi a jednotlivé formace 1. divize v noci ze 7. 5. na 8. 5. opustily české hlavní město. V Praze však i po odchodu 1. divize ROA zůstaly i nadále některé izolované skupiny ozbrojených vlasovců a v nemocnicích byli léčeni zranění vojáci Vlasovovy armády. Jejich osud byl po příchodu Rudé armády do Prahy většinou tragický, neboť mnozí vlasovci byli důstojníky Rudé armády či NKVD zastřeleni - někdy přímo i v nemocničních pokojích.

Oddíly ROA se postupně stahovaly do prostoru kolem Suchomast u Berouna a odtud v několika pochodových proudech směřovaly dále na jih ve směru Jínce–Příbram–Rožmitál. Po dobu přesunu docházelo ke střetům s německou armádou, většinou se však jednalo o incidenty menšího rozsahu.

V dopoledních hodinách 10. 5. 1945 čelo postupující kolony 1. divize ROA dosáhlo demarkační čáry mezi sovětskou a americkou okupační zónou a poprvé se zde důstojníci divize setkali s americkými vojáky. Později se již celá odzbrojená divize přesunula o něco blíže k demarkační čáře - do prostoru vesnice Lnáře, kde byla divize 12. 5. 1945 rozpuštěna.

I přes snahu gen. Vlasova i jiných důstojníků divize nedošlo k dohodě s představiteli americké armády o přechodu 1. divize přes demarkační čáru, a tak její příslušníci byli nuceni zůstat na té straně linie, která spadala pod správu Rudé armády. Část příslušníků divize si uvědomila svůj možný neblahý další osud v sovětském zajetí, a tak se alespoň skupinky vojáků pokoušely - někdy i úspěšně - přejít demarkační linii. Větší část divize ale zůstala v uvedeném prostoru a byla zajata sovětskými vojsky.

Dne 12. 5. 1945 padli do sovětského zajetí také generálové Vlasov a Buňačenko, kteří byli později letecky deportováni do Sovětského svazu. Na základě rozsudku vojenského soudu byli 2. 8. 1946 generálové Vlasov, Buňačenko a Zverev (velitel II. divize) společně s devíti dalšími představiteli ROA v Moskvě popraveni oběšením. Generál Šapovalov (velitel III. divize) byl zastřelen sovětskými partyzány v Čechách již v květnu 1945.

Osud příslušníků 1. divize ROA byl neblahý – pokud nebyli okamžitě zastřeleni příslušníky Rudé armády jako zrádci Sovětského svazu, což se týkalo většinou důstojníků, tak byli deportováni do sovětských koncentračních táborů.

Hodnocení úlohy Vlasovovy armády pohledem českých historiků Historické hodnocení fenoménu vlasovského hnutí v době druhé světové války je záležitostí dodnes velmi složitou a rozporuplnou, stejně jako bylo složité a krajně rozporuplné toto vojensko-politické hnutí, jež vede-

176

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

no bývalými vysoce postavenými veliteli Rudé armády (a členy bolševické strany) bojovalo ve spojení s nacistickým Německem proti Stalinovu bolševismu za demokratické Rusko, aby se nakonec postavilo proti německé armádě v marné snaze zachránit se v americkém zajetí před Rudou armádou…

Historici v době socialistického Československa vždy zdůrazňovali – pokud o Vlasovově armádě vůbec psali - především skutečnost vojenské zrady, které se stoupenci generála Vlasova za války měli službou v ROA dopustit.

Například slovníková příručka Český antifašismus a odboj z roku 1988 příslušníky ROA hodnotí jednoznačně negativně: Vlasovci – vojenské jednotky složené z dezertérů Rudé armády a naverbovaných protisovětských živlů v zajateckých táborech a na okupovaném území Evropy (s. 495).

K vlasovcům spíše smířlivější postoj naopak zastávali (byť ve zcela jiných historických obdobích) i dva nejvyšší představitelé České národní rady z roku 1945 – její nestranický předseda Albert Pražák, literární historik, i místopředseda Josef Smrkovský, na sklonku okupace člen IV. ilegálního vedení Komunistické strany Československa.

Profesor A. Pražák o účasti vlasovců v pražském povstání ve svých pamětech z roku 1949, které byly ovšem tiskem vydány až roku 2004, uvedl: Vlasovci se skutečně pomalu stahovali na periferii Prahy, ale i tak na této zpáteční cestě vydatně pomáhali a leckterou část Prahy zachránili. Dobyli si tak srdce i vděku mnohých ohrožených Pražanů, kteří na ně dosud vzpomínají a nedají na ně dopustit.18 Podobný názor zastával, ale až v době Pražského jara 1968, kdy se své odmítavé stanovisko vůči ROA z roku 1945 pozměnil, také – poněkud překvapivě – i Josef Smrkovský, když o vlasovcích řekl: Hodnocení vlasovců je složité… Historickým faktem zůstává, že vlasovci 6. května Praze pomohli a pomohli jí vydatně.19 Za příklad stanoviska, které je do jisté míry shodné pro téměř všechny studie a články, které se bez všech předpojatostí snaží o objektivní zhodnocení významu Vlasovovy armády, je možno uvést názor vojenského historika Karla Richtera, který v závěru své práce Případ generála Vlasova (1991) o této historické postavě píše: Kdo může jednoznačně rozhodnout, zda tento muž, osudem vklíněný do svěráku volby mezi dvěma diktátory, byl zrádcem sovětského lidu, nebo vlastencem usilujícím o porážku Stalinovy tyranie ve jménu nové, demokratické budoucnosti národů Ruska? Zdá se, že k definitivní odpovědi na tuto otázku ještě nedozrál čas… (s. 384).

Někteří čeští historikové hledali důvody protisovětských postojů vlasovců především v motivech politických – jako do značné míry logickou a oprávněnou reakci na Stalinův nepřátelský postoj vůči těm sovětským vojákům, kteří za války padli do německého zajetí, a sovětské velení je proto považovalo za zrádce. Stanislav A. Auský k tomuto problému uvádí: Miliony zajatců Rudé ar-

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

177

mády se od své vlastní vlády dočkaly pouze toho, že Stalin prohlásil, že neexistují, a pokud existují, pak jsou jako zrádci, kteří složili zbraně, zbaveni občanských práv, a tedy jako by neexistovali… Nebyl to však pouze hlad, který donutil zajatce změnit stejnokroj, jak to zjednodušují někteří autoři. Zradila je vlast, zřekla se jich, přestali existovat, a to v takovém množství, jaké zatím nemá obdoby.20 V hodnocení Ruské osvobozenecké armády je ale přesto poměrně kritický historik Miroslav Tejchman, který ve své studii Ve službách Třetí říše z roku 1999 píše: Poválečný osud dobrovolníků-občanů Sovětského svazu byl nepochybně z všeobecného lidského hlediska dlouhou řadou osobních tragédií, avšak z hlediska všeobecných morálních principů představovali dobrovolníci pro naprostou většinu lidí z ostatního světa zrádce své země, kteří sloužili v armádě jejího nepřítele… Na konci druhé světové války se všeobecně považovalo za přirozené účtování s těmi, kteří dobrovolně přešli k nepříteli a vstoupili do jeho služeb.

Velmi tvrdě se s těmito lidmi vypořádali v Sovětském svazu – účtování totalitního státu bylo pochopitelně takřka totálně nemilosrdné. Důstojníky v německé uniformě popravovali, prosté vojáky poslali na dvacet pět let do gulagu. V roce 1956 byli všichni propuštěni. Méně se již dá pochopit, že sovětské vojáky, kteří v zajetí odmítli vstoupit do zmíněných jednotek a raději prožili válku v pekle zajateckého tábora, čekal po návratu stejný osud – pobyt v gulagu, byť obvykle dostávali jen „desítku“. Nakonec však lágr opouštěli takřka po stejné době jako „vlasovci“ (str. 226–227).

Závěr Přítomnost vojáků 1. divize Ruské osvobozenecké armády v oblasti Slánska na přelomu dubna a května 1945 měla z vojenského hlediska spíše epizodický význam, přesto však pobyt vojsk generála Vlasova zůstal zachován v paměti svědků a účastníků tehdejších událostí i po dobu několika generací.

Krátkodobá přítomnost menších vojenských jednotek ROA v několika obcích, kde její příslušníci spíše vyčkávali vývoj věcí příštích – připraveni ovšem vystoupit proti nacistům na straně očekávaného českého povstání, nemohla zásadním způsobem změnit tehdejší vojensko-mocenskou situaci v regionu.

Ovšem pobyt relativně dobře vyzbrojených rusky mluvících vojáků nepochybně představoval výraznou psychologickou podporu pro české obyvatelstvo, jež se mohla změnit – a nakonec v Praze i jinde změnila – v přímou podporu českých povstalců.

Celkový obraz aktivit Vlasovovy armády v našem kraji by mohly v budoucnu samozřejmě ještě více doplnit, zpřesnit či rozšířit záznamy dobových kronik jednotlivých obcí, nálezy archivních dokumentů i dobových fotografií, další studie regionálních historiků, případně i jiná svědectví pamětníků či jejich potomků.

178

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Poděkování Autor děkuje za pomoc při přípravě textu této studie panu Stanislavu Rubešovi z Hořešovic a panu PhDr. Milanu Bártovi ze Slaného. Dále děkuje paní PhDr. Pavle Kaňkové ze Slaného za zajištění překladu ruskojazyčných textů.

Poznámky 1

Výčet a charakteristiku dalších ruských protisovětských formací (Ruská osvobozenecká lidová armáda, Ruská lidová národní armáda, První ruská národní armáda, Družina) bojujících za druhé světové války na straně Německa lze dohledat například v publikaci Miroslava Tejchmana Ve službách třetí říše.

Hitlerovy zahraniční jednotky z roku 1999 (str. 172–182) nebo v českém vydání monografie Christophera Ailbyho Hitlerovi renegáti. Cizinci ve službách Třetí říše z roku 2008 – v kapitole Ruské národy (s. 117).

2 V publikaci Vojska generála Vlasova (1996) S. A. Auský o ztrátách sovětských zajatců v zajetí uvádí tato fakta: 1941–1945 5 754 000 ruských zajatců, 3 700 000 zahynulo v zajetí, přičemž třetina padla do zajetí v letech 1941–1942 (s. 230). Za první světové války padlo do nepřátelského zajetí v letech 1914–1917 2 417 000 ruských vojáků, z nichž zahynulo 70 000.

3 Andrej Andrejevič Vlasov (14. 9. 1901–2. 8. 1946), příslušník Rudé armády od roku 1919 a účastník bojů s bělogvardějskými jednotkami. Členem sovětské komunistické strany od roku 1930.

V roce 1938 byl povýšen na plukovníka a jmenován náčelníkem oddělení pro vojenský výcvik ve štábu Kyjevského vojenského okruhu. Na podzim téhož roku byl zařazen do čtyřicetičlenné skupiny vojenských poradců, která byla pod velením generála Čerepanova odeslána do Číny na pomoc generálu Čankajškovi v boji proti japonským interventům.

Po vypuknutí sovětsko-německé války 1941 byl generálmajor Vlasov pověřen jako velitel 37. armády obranou Kyjeva. Později byl jmenován velitelem nově se formující 20. armády s cílem zastavit postup německých jednotek na Moskvu.

Dne 6. 12. 1941 generál Vlasov nařídil 20. armádě útok na celém úseku své fronty. Oslabené německé divize nebyly s to odolávat sovětskému protiútoku a začal jejich ústup. Postupně se k tomuto útoku přidávaly i další armády Západního, Kalininského a Brjanského frontu. Rudá armáda tehdy přešla do ofenzívy, která donutila jednotky wehrmachtu k ústupu.

Počátkem ledna 1942 byl Vlasov vyznamenán Řádem rudého praporu, 24. ledna byl povýšen do hodnosti generálporučíka a 7. března byl jmenován zástupcem velitele 2. úderné armády v oblasti Leningradu na volchovské frontě.

Situace sovětských vojsk oblasti Leningradu na jaře 1942 byla ovšem zoufalá – v řadách Rudé armády všeobecně panoval nedostatek potravin a munice.

2. úderná armáda byla vysunuta jako klín do německého pásma 18. armády generála Lindenmanna, která 20. května 1942 zahájila útok na boky klínu a podařilo se jí prolomit sovětskou obranu. Ve volchovském kotli uvázlo 9 sovětských divizí a 7 brigád. Sovětští vojáci umírali denně po stovkách nejen důsledkem nepřátelské palby, ale i hladem a vyčerpáním.

Ačkoliv se některým vojákům podařilo projít v krátkodobě otevřených koridorech zpět ke svým a někteří přešli do lesů k partyzánům, na volchovském frontu utrpěla Rudá armáda těžkou porážku. Generálporučík A. A. Vlasov byl v červenci 1942 zajat německými vojáky a v jeho životě tak dochází k osudovému zlomu.

4 Auský, Stanislav A.: Vojska generála Vlasova v Čechách. Praha 1996, s. 30 5 Tamtéž, s. 29–30 6 Buňačenko, Sergej Kuzmič (1902–1946), od listopadu 1944 velitel 1. divize ROA (600. pěší divize wehrmachtu), původně plukovník Rudé armády (velitel 389. střelecké divize). Člen komunistické strany od roku 1919. V září 1942 jej vojenský soud odsoudil k trestu smrti za předčasné zničení trati u Mozdoku, avšak trest byl vzápětí změněn na deset let vězení s možností odsloužit jej na frontě. Po porážce 59. střelecké brigády Rudé armády, které velel, se dne 17. 12. 1942 dobrovolně vzdal do německého zajetí.

7 Auský, Stanislav A.: Vojska generála Vlasova v Čechách. Praha 1996, s. 87

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

179

8

Ve zmiňovaném textu vychází autor z citovaných prací S. Auského a K. Richtera, kteří popisovaný konflikt vlasovců s příslušníky SS umísťují na lounské nádraží. Podle studie J. Tlustého Vlasovci na Lounsku (Regitz 2/1999) však k tomuto střetnutí došlo na nádraží v Lužné u Rakovníka.

9 Richter, Karel: Případ generála Vlasova. Praha 1991, s. 322 10 Například pověřenec skupiny Bohumír Štětka v hlášení z roku 1947 uvedl tyto – patrně velmi nadsazené a tudíž nevěrohodné – údaje : Celková kořist z bojů: němců zabito 318, zajato 1769 mužů včetně důstojníků, ukořistěno 95 aut, zbraní 908 atd. - ABS, fond Okresní oddělení MV Slaný(B1_12-2), karton č. 1.

11 ABS, fond Okresní odděl. MV Slaný (B1_12-2), karton č. 1.

12 Jedná se o omyl pamětníka, neboť příslušníci ROA byli většinou ruské národnosti. Rovněž tak svědectví, že vlasovci byli oblečeni v uniformách SS, je patrně také mylné, byť někteří vlasovci byli skutečně vystrojeni uniformami jednotek SS. 13 Jedná se o omyl pamětníka, neboť v březnu 1945 se jednotky 1. divize ROA pohybovaly ještě v Německu, nikoliv na území protektorátu.

14 Vojáci 1. divize ROA v této době šířili leták – určený především jim než českému obyvatelstvu - s tímto ruským textem: Výzva generála-poručíka Vlasova, hlavního velitele ozbrojených sil Výboru pro osvobození národů Ruska: Vy víte, že bojujeme za své vlastní zájmy. Máme vysoké a ušlechtilé cíle našeho boje. Tyto cíle jsou svoboda naší vlasti, štěstí a rozkvět našich národů. Naši nepřátelé nás nazývají „německými námezdními dělníky a zrádci“. Nikdo jiný, jak dobře víte, že německými námezdními dělníky mohou být desítky či stovky lidí, ale milióny jimi být nemohou. My nejsme a nebudeme ničí námezdní dělníci a v našich řadách není pro námezdní dělníky místo. Zájmy naší vlasti, našich národů jsou pro nás nejvyšší a nejdražší. Pouze naším bojem zajistíme skutečnou svobodu, mír a štěstí našim národům (překlad PhDr. Pavla Kaňková).

15

Žáček, Pavel: Vlasovci německým pohledem. Anabáze 1. pěší divize Ozbrojených sil KONR. In: sborník Securitas imperii 18 (01/2011), s. 275 16 Černý, Václav: Křik koruny české. Paměti 1938–1945. Brno 1992, s. 389 17 Tamtéž, s. 389 - 390 18 Pražák A., Politika a revoluce. Paměti. Praha 2004, s. 123 19 Auský, Stanislav A.: Vojska generála Vlasova v Čechách. Praha 1996, s. 223 20 Auský, Stanislav A., Vojska generála Vlasova v Čechách. Praha 1996, s. 228

180

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Mgr. Zdeněk Víšek (28. 9. 1968), absolvent University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (1992). Od roku 1995 působí na Obchodní akademii Dr. Edvarda Beneše ve Slaném jako učitel českého jazyka a literatury. Je publikačně činný především v historicky, etnograficky a literárně zaměřených časopisech. Od roku 2000 rovněž publikuje v regionálním tisku (měsíčník Slánská radnice a ročenka Slánský obzor). Autor samostatné publikace Návštěvy panovníků a prezidentů ve Slaném a na Slánsku (2006) a spoluautor knihy vzpomínek Sametová revoluce v Ústí nad Labem (2009). Autorsky a organizačně se podílel na vydávání edice Historie Slánska ve XX. století. Člen redakční rady historické ročenky Slánský obzor a člen předsednictva Společnosti pro ochranu kulturního dědictví Patria. Dlouhodobě spolupracuje se slánským Vlastivědným muzeem a Knihovnou Václava Štecha ve Slaném.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

181

Milan Bárta

NEJZNÁMĚJŠÍ SLÁNSKÝ „ESTÉBÁK“ VÁCLAV HRABÁK VE SVĚTLE ARCHIVNÍCH DOKUMENTŮ Úvod Činnost Státní bezpečnosti (StB) v letech po druhé světové válce je obestřena řadou domněnek a polopravd. Příslušníci této bezpečnostní složky, která je právem považována za oporu komunistické moci, se verbovali z řad politicky spolehlivých a režimu oddaných lidí. Kariéra většiny z nich je však dodnes zahalena tajemstvím. Tato studie záměrně vychází z materiálů vzniklých především činností předlistopadového ministerstva vnitra a jemu podřízených složek. Základem byly informace z personálního spisu, kde jsou přednostně uchovány dokumenty z provenience buď přímo V. Hrabáka nebo jeho nadřízených či dalších příslušníků komunistické bezpečnosti. K těmto materiálům je samozřejmě nutno přistupovat kriticky a srovnávat je s nejnovějšími výsledky historického bádání tak, abychom se dobrali k co možná nejobjektivnějšímu popisu kariéry nejznámějšího slánského „estébáka“.

Dětství a mládí Václav Hrabák se narodil 29. ledna 1916 v Královicích v tehdejším okrese Slaný. Jeho otec Rudolf Hrabák, kočí ve mlýně v Královicích, padl v první světové válce a syna nikdy nespatřil. Matka Marie, rozená Stehlíková, potom pracovala jako posluhovačka u vesnických sedláků a zároveň se musela starat o dva malé chlapce. Později se provdala za Ferdinanda Holovlaského. Rodina se často stěhovala podle toho, kde nový živitel rodiny našel práci, a proto bydlela ve Vinařicích, v Tuřanech, v Rakovníku a ve Slaném. Nakonec byl F. Holovlaský zaměstnán jako horník v slánsko-kladenském revíru. V manželství se narodily další děti a početná rodina žila v nuzných poměrech. Není proto divu, že po absolvování pěti tříd obecné a tří měšťanské školy nastoupil čtrnáctiletý Václav Hrabák do práce v přádelně, aby tak pomohl zlepšit tíživou finanční situaci rodiny. Krátce poté však vypukla hospodářská krize, z přádelny byl propuštěn a nastoupil do učení u firmy bratří Pátků v Kladně jako strojní zámečník. Po vyučení - když už by za práci musel být placen – se opět ocitl na dlažbě a v těžké sociální situaci prý vystupoval i jako šumař hrající na ulici

182

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Václav Hrabák (vlastní starší bratr byl nezaměstnaný a nevlastní sourozenci ještě příliš mladí).

Po roce marného hledání práce byl přijat do ČKD Slaný, ale i odtud byl propuštěn (1937). Poté, kdy rychle vystřídal několik krátkodobých zaměstnání, nastoupil do továrny na výrobu transformátorů v Kralupech nad Vltavou.

Tyto zkušenosti v něm nejspíše probudily příklon k levicovým myšlenkám, především komunistickému radikalismu. Cvičil ve Federaci proletářské tělovýchovy, levicové tělovýchovné organizaci, která se ve druhé polovině třicátých let stále více politizovala a profilovala v ostře komunistickém duchu. V roce 1937 se oženil s Jaroslavou Hajnou a zakrátko se jim narodila dcera Jaroslava.

Základní vojenskou službu absolvoval v I. pluku útočné vozby v Milovicích, v květnu 1939 ji ukončil v hodnosti svobodníka. Potom pracoval na Kladensku jako studnařský dělník, ale podle vlastních slov byl později propuštěn, neboť organizoval stávku za zvýšení mezd.1 V lednu 1940 byl pracovním úřadem dosazen do Poldiny hutě na Kladně (po válce byla znárodněna a začleněna do národního podniku Spojené ocelárny se sídlem v Kladně – SONP). Zde utrpěl úraz a stal se dlouhodobě práce neschopným. Po návratu prý záměrně „narušoval pracovní morálku“ a stal se údajně členem ilegální komunistické buňky, jejíž členové sabotovali výrobu. Koncem války působil jako motospojka na skupinu partyzánů.

1 Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), f. Personální spisy, ev. č. 1461 Václav Hrabák (nar. 1916). Životopis, nedatováno.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

183

V květnu 1945 se aktivně zapojil do protinacistického povstání. Účastnil se obsazení skladiště pohonných hmot bratří Zikmundů a odzbrojování Němců ustupujících po silnici od Prahy. Po výpadu německé posádky ze Slaného 7. května pomáhal obsadit ČKD (tehdy Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG – BMM), později se účastnil bojů s příslušníky SS a Wermachtu v okolí Hrdlíva a Třebichovic. Za projevenou odvahu byl dekorován „Československým válečným křížem 1939“ a medailí „Za věrnost 1939–1945“.

Byl zvolen předsedou revolučního místního národního výboru v Kvíci, kde bydlel. Již 10. května 1945 se stal členem závodní organizace Komunistické strany Československa (KSČ) v Poldině huti, což potvrzuje jeho tvrzení, že měl s komunisty kontakty již dříve. Aktivně se zapojil do stranického života, stal se členem předsednictva Okresního výboru KSČ ve Slaném. Hodnocen byl jako sebevědomý, průbojný, vytrvalý, důsledný a ctižádostivý člověk, který se nenechá zviklat, pokud se snaží dosáhnout cíle, současně také politicky uvědomělý s velkými znalostmi a naprosto oddaný straně. Všechny tyto vlastnosti později mnohokrát potvrdil. Po volbách v květnu 1946 se navíc stal ještě dopravním referentem Okresního národního výboru ve Slaném.

Spolupracovníkem Zemského odboru bezpečnosti ve Slaném V té době ale zahájil novou, tehdy ještě utajovanou kariéru. Zřejmě již krátce po skončení války se stal spolupracovníkem Zemského odboru bezpečnosti II (ZOB II). Zemský odbor bezpečnosti vznikl v říjnu 1945 a měl tvořit komunistickou protiváhu Státní bezpečnosti, která v té době ještě byla pod vlivem národních socialistů, a přijímáni proto byli přívrženci a sympatizanti KSČ. Zemský odbor bezpečnosti byl pověřen budováním vnitřní národní bezpečnosti, nejdůležitější složku představovala zpravodajská složka (ZOB II). V českých zemích mu byly podřízeny zpravodajské centrály v Praze, v Brně a v Ostravě.

Těmto centrálám podléhaly tzv. oblastní zpravodajské odbočky (OZO), v důležitějších okresech byly zřízeny ještě oblastní zpravodajské pobočky (OZPO).2 Zpravodajské odbočce Praha II (Praha-venkov) podléhaly oblastní pobočky v soudních okresech Kostelec nad Černými lesy, Kladno, Křivoklát, Kralupy, Mělník, Nové Strašecí, Beroun, Brandýs nad Labem, Český Brod, Dobříš, Hořovice, Jílové, Příbram, Rakovník, Říčany, Unhošť, Velvary, Zbraslav a Slaný.

V okresech jako političtí spolupracovníci působili lidé, o nichž dobový dokument uvádí: „…byli to většinou jednotlivci laikové, kteří prováděli politickou zpravodaj-

DVOŘÁKOVÁ, Jiřina: Státní bezpečnost v letech 1945–1953 (Organizační vývoj zpravodajských a státně bezpečnostních složek). Sešity ÚDV č. 16, ÚDV, Praha 2007, s. 26–27.

2

184

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

skou službu v určitých omezených místech.“ 3 Vznik slánské zpravodajské pobočky byl zdůvodněn následovně: „…vzhledem k tomu, že ve slánském okrese je soustředěna uhelná těžba celého kladenského revíru4 a mimo to mnoho průmyslových podniků, je nutné, aby na tomto okrese byl zařazen samostatný orgán, pro řádné zpravodajské využití tohoto okresu. V zemědělské části okresu má také poměrně silné buňky agrární reakce.“ 5 Hrabák sám uváděl, že do jeho kompetence spadal okres Slaný, částečně Nové Strašecí, Kladno a Rakovník.6 Václav Hrabák podepsal prohlášení, ve kterém mj. uváděl, že si je vědom „… zvláštní povahy práce, která mi bude svěřena v oboru pro politické zpravodajství a která mě ukládá nejen velikou pečlivost při vyřizování mých úkolů, nýbrž také mimořádnou odpovědnost… Zavazuji se, že každý mi známý pokus nebo i náznak špionáže nebo jakýkoliv jiný způsob zpravodajské činnosti, o kterém bych se dověděl při vyřizování svého úkolu v úřadě nebo i mimo úřad, ihned ohlásím přednostovi odboru nebo jeho zástupci.“ 7 Zpočátku za tuto práci nedostával žádnou odměnu, i nadále tak pracoval v Poldině huti (přejmenována na SONP).8 Později ale začal za zpravodajskou práci dostávat pravidelný plat se zdůvodněním, že se plně věnuje úkolům a je velmi dobrý zpravodajec – v únoru 1948 např. pobíral měsíčně 1 450 Kčs, což byla druhá nejvyšší částka v rámci zpravodajské odbočky Praha-venkov (nejvíce 1 600 Kčs dostával Vladimír Sajner, který podával zpravodajské informace z okresu Kralupy nad Vltavou).9 To je dalším důkazem o tom, jakou důležitost jeho tehdejší komunističtí představení přikládali jeho činnosti (a zprávám dalších podobných spolupracovníků v okresech).

Tato činnost měla být přirozeně naprosto utajena – Hrabák v hlášeních vystupoval pod krycí značkou A-II-C/1, později A-II-E/2. Písmeno A bylo vyhrazeno pro pracovníky ZOB II, římská II byla vyhrazena pro tzv. venkovské orgány (římská I pro pražské) a písmeno E znamenalo slánský okres (okres Kladno dostal přiděleno D, Beroun K, Mělník N atd.).

Zpravodajská činnost představovala také určitou rutinní administrativní práci. Hrabák každý měsíc účtoval výlohy spojené s výkonem služby – nejvíce peněz vydával za pohonné hmoty do automobilu, dále zapisoval útraty za stra3

ABS, f. Velitelství Státní bezpečnosti (dále jen 310), sign. 310-1-3, Zpráva o dosavadním výsledku organis. oblastních odboček OZO, 20. 1. 1946.

4 V té době se naprostá většina dolů tzv. slánsko-kladenského revíru nacházela na území okresu Slaný.

5 ABS, f. 310, sign. 310-3-8, Exponované orgány oblastních úřadoven státní bezpečnosti – rozdělení, 5. 3. 1948.

6 ABS, f. Personální spisy, ev. č. 1461 Václav Hrabák (nar. 1916), Životopis, nedatováno.

7 ABS, Tamtéž, Prohlášení, nedatováno.

8 ABS, f. Tamtéž, Životopis, nedatováno.

9 ABS, f. Různé bezpečnostní spisy po roce 1945 (dále jen 304), sign. 304-61-10, Platební seznam pro platy provedené v šekovém řízení za měsíc únor 1948, nedatováno.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

185

vu a pití v hostincích, kancelářské potřeby, poštovné a další, např. opravu motorového vozidla. Např. za srpen 1946 tato částka činila celkem 1 705 korun 60 haléřů (za pohonné hmoty 1 080, v hostincích 368,80, kancelářské potřeby 173,20, poštovné 33,60 a oprava auta 50 Kčs).10 Sepisoval také pravidelná týdenní hlášení o činnosti, kde den po dni vypočítával svou činnost. Jeho „pracovní den“ tak začal v osm hodin ráno a končil mezi 13.–18. hodinou. V pátek většinou řešil administrativu, psal hlášení, vyplňoval kartotéky apod.

Nejdůležitějším zdrojem zpráv pro něj byli tajní spolupracovníci (nazývaní informátoři, důvěrníci a agenti), tvořící v obcích slánského okresu zpravodajskou síť. Většinou jsou uváděni pouze pod krycím označením D (důvěrník) s přidělenými pořadovými čísly. Nejvýše takto doložené číslo je D 39, což znamená, že měl minimálně 39 spolupracovníků. Další lidé jsou uváděni jmény, např. Josef Richtr z národního výboru v Hořešovicích, Jaroslav Nenadál ze zemědělského oddělení Okresního národního výboru (ONV) ve Slaném, knihař Bohumír Štětka ze Slaného nebo Karel Hedvábný z Rynholce.11 U těchto lidí však není jasné, zda podávali informace V. Hrabákovi vědomě nebo (spíše) s nimi vedl na první pohled nezávaznou konverzaci.

Zachovala se také pravidelná hlášení, která V. Hrabák zasílal svým nadřízeným. První je datované 5. března 1946. Zpočátku hlavní pozornost věnoval tzv. agrární reakci (tzn. bývalým členům po válce zakázané Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu – agrární strany). Poukazoval na to např. 8. února 1947, když upozorňoval na chystaný projev poslance Ústavodárného Národního shromáždění Čeňka Torna z Podlešína,12 který byl podle něj „ve zdejší veřejnosti vykládán jako soustředěný útok agrární reakce na kraj Slaný“.13 Často proti sobě stavěl „reakcionáře kritizující nové zřízení“ z řad zemědělců či soukromých živnostníků a „pokrokové“ dělníky (především horní-

10 ABS, f. Zemský odbor bezpečnosti Praha (dále jen 300), sign. 300-39-4, Věc: Měsíční vyúčtování, 1. 9. 1946.

11 ABS, Tamtéž, Pracovní týden, 10. 11. 1946.

12 Čeněk Torn (1898–1980) – absolvent hospodářské školy, po rodičích převzal statek v Podlešíně.

V meziválečné době se angažoval v agrární straně, za kterou neúspěšně kandidoval v parlamentních volbách 1929 a 1935. V letech 1927-1941 starosta Podlešína, 1928–1941 člen okresního zastupitelstva a výboru ve Slaném. Za okupace byl náměstkem generálního tajemníka Národního souručenství, současně spolupracoval s odbojem. V roce 1941 zatčen gestapem, do konce války vězněn v koncentračním táboře. Po osvobození marně usiloval o obnovení agrární strany, nakonec přešel k národním socialistům.

V parlamentních volbách v roce 1946 se stal poslancem Ústavodárného Národního shromáždění za národní socialisty. Po komunistickém převratu v roce 1948 odešel do exilu, žil v USA, kde působil v exilové agrární straně a v Radě svobodného Československa.

13 ABS, f. 300, sign. 300-39-4, Schůze strany – zemědělců, 4. 2. 1947.

186

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

ky a hutníky), s nedůvěrou sledoval pokusy o oživení tradičních selských jízd na Slánsku.

Ve zprávách se rovněž objevují pravidelné informace o sledování jednotlivých osob, o situaci v odborech, v hornictví (měsíčně udává množství vytěženého uhlí i příčiny překročení nebo nedodržení plánů) a mezi mládeží (zde podle něj byla situace „neutěšená“, „reakční a stranicko-politické vlivy způsobují v mládeži rozklad“ 14), dále pak celková hlášení o situaci na okrese, ale i specifická tématika, např. činnost britsko-amerického klubu, seznam žen provdaných za Američany či tzv. šeptaná propaganda nebo situace na gymnáziu. Informuje také o příslušnících Sboru národní bezpečnosti (SNB) na okrese, většině z nich nedůvěřuje, především bývalým četníkům. Na konci roku 1947 zasílá Hrabák nadřízeným charakteristiku členů ONV podle stranické příslušnosti a politické spolehlivosti.15 Již dlouho před únorem 1948 jsou z ústředí zasílány dotazy na představitele nekomunistických stran, tzv. třídní nepřátele a „reakci“ (tj. představitele národních socialistů, lidovců, soukromých podnikatelů, živnostníků, velkých zemědělců apod.), stejně jako na občany s kontakty na západní demokracie. To vše svědčí o to dlouhodobých a důkladných přípravách komunistů na převzetí moci.

S vypracováváním soupisů politicky spolehlivých souviselo také vypracování seznamů těch, kteří mohli být ke komunistům skutečně nebo potencionálně nepřátelští. Na přelomu let 1947–1948 tak na pokyn nadřízených bez jakýchkoliv důkazů vytipoval potencionální protistátní skupinu, kterou měl vést pplk. Československé armády Antonín Prokop. Hrabák o tom uvádí: „Celou tuto věc vedu bedlivě v patrnosti a dal jsem několika spolehlivým informátorům instrukce ke sledování jmenovaných osob. Rovněž ve slánské posádce je sledování pplk. Prokopa zařízeno do všech důsledků. Další zpravodajské pozorování tudíž zaměřeno k tomu, aby v případném opodstatnění podezření byly opatřeny usvědčující důkazy o skutečné protistátní činnosti těchto lidí.“ 16 V Hobšovicích prý pracovala ilegální agrární organizace v čele s Vladimírem Kasalickým, v celém slánském okrese měla působit protistátní skupina „Čtyřlístek“ vedená Jaromírem Dundrem z Neprobylic apod.17 Podle Hrabákových hlášení se na Slánsku s blížícími volbami v květnu 1948 zvyšovalo napětí, situace se radikalizovala a zvyšovalo se napětí mezi dělníky a „reakcí“. Komunisté byli odhodláni nepřipustit, aby volby proběhly v demokratickém duchu, protože se obávali možné porážky. Byli proto odhodláni pře14

ABS, Tamtéž, Pravidelné hlášení o činnosti mládeže, 19. 3. 1947.

ABS, Tamtéž, Členové ONV ve Slaném – charakteristika, 20. 9. 1947.

16 ABS, f. 300, sign. 300-39-5, Protistátní činnost ve Slaném – šetření, 22. 1. 1948.

17 ABS, f. 300, sign. 300-39-4, Ilegální agrární organizace, 9. 4. 1947.

15

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

187

vzít moc co nejdříve, v krajním případě i za použití násilí. V únoru 1948 využili demise ministrů nekomunistických stran ve vládě Národní fronty a kombinací nátlaku a přesvědčování přinutili prezidenta Edvarda Beneše, aby jmenoval novou Gottwaldovu vládu, ve které zcela převládli buď přímo členové nebo alespoň příznivci komunistické strany z řad ostatních politických stran. Únor 1948 Tyto události se přirozeně odrazili i ve Slaném a okolí. Václav Hrabák se později ve svých životopisech chlubil, že během vládní krize pomáhal se sledováním a rozpuštěním organizací národních socialistů a lidovců ve Slaném.

Organizoval také dopravu dělníků ze slánských továren do Prahy, kde měli podpořit nátlak komunistů na prezidenta. Vynutil si na „reakční“ správě autobusových tratí přistavení všech dostupných vozidel a kyvadlovou přepravou dopravit nechal přepravit několik tisíc dělníků do hlavního města.18 Po únoru 1948 podle Hrabákových hlášení „ve zdejším okrese schvaluje postup ministerského předsedy Gottwalda nejméně 75% všeho lidu… Mezi dělnictvem je veliké nadšení, že bez velikých průtahů je odstraňována reakce ze všech jejích bývalých posic a první rozhodnutí akčních výborů národní fronty jsou odměňována spontánním souhlasem… strany národně-socialistická a lidová (jsou – pozn. autora) v naprostém rozkladu a chaosu. Bezradnost a strach jejich funkcionářů nedává vůbec žádné naděje, že by se tyto politické strany mohly znovu zorganisovat a vystoupit jako celek… Veřejné mínění reaguje na novou Gottwaldovu vládu s velikým povděkem a obsazení jednotlivých ministerských resortů považuje se za velmi správné.“ 19 Do jaké míry byla tato informace pravdivá, je sporné. Většina Hrabákových hlášení podává zajímavé informace, ke kterým je ovšem třeba přistupovat kriticky, neboť z nich cela jasně vysvítá autorovo komunistické přesvědčení.

Později uvádí: „Pokud se týče nálady obyvatelstva všech vrstev, je velmi dobrá a očista našeho národního a politického života je všeobecně přijímána se zadostiučiněním… Pokud se týče činnosti reakce tato je ještě pod dojmem únorových událostí z největší části zakřiknuta. Jsou však již zaznamenány výroky takového druhu, že je jisté procento lidí, kteří za všech okolností povedou boj proti stávajícímu režimu naší republiky… Pokud se týče očisty v úřadech, nebyla ještě provedena do všech důsledků a mnoho provinilých se zachránilo překotným vstupem do KSČ.“ 20 Po převzetí moci komunisty v hlášeních dominuje téma nálezů protistátních (tzn. protikomunistických) letáků, ilegálních schůzek bývalých agrárníků, národních socialistů a lidovců, tajné skupiny zaznamenává v Poštovicích, Skurách, Kvíci i jinde. Sleduje také situaci mezi členy 18

ABS, f. Personální spisy, ev. č. 1461 Václav Hrabák (nar. 1916), Životopis, nedatováno ABS, f. 300, sign. 300-39-5, Věc: situační zpráva, 29. 2. 1948.

20 ABS, Tamtéž, Věc: situační zprávy – pravidelné předkládání, 3. 4. 1948.

19

188

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

Sokola či duchovními. Poslední – alespoň v archivu nalezená zpráva – je datovaná k 20. lednu 1949.

V dubnu 1948 hlásil kladenský spolupracovník ZOB II Václav Beran, že proti Hrabákovi na Slánsku panuje „velké rozhořčení“ a že proti sobě popudil velkou část občanů. V únorové krizi prý jezdil po městě na motocyklu a viditelně nosil pistoli. Mezi lidmi je prý známo, že dělá zpravodajskou službu, chodí po městě a veřejně se chlubí odznakem. Měl také bývalému kolaborantovi opatřit nedostatkové součásti na automobil za úplatek a za tyto peníze si měl koupit nový automobil. Z několika zdrojů prý byl informován, že Hrabák v nedávné době nabyl velký majetek.21 Tyto zprávy byly nadřízenými prověřovány, přičemž se zjistilo, že Hrabák prodal vůz, který si levně pořídil jako konfiskát, a za tyto peníze si koupil nový automobil Škoda. Jako dopravní referent ONV prý musel přidělovat součástky i „osobám nespolehlivým, pokud jsou majiteli obchodu neb živnosti pro veřejný zájem důležitých.“ 22 Tak jako v dalších letech se za Hrabáka postavili nadřízení. Nemusel se proto obávat o další kariéru.

Ještě v roce 1948 absolvoval měsíční krajskou politickou školu KSČ na Kladně, potom sám učil na okresní politické škole KSČ ve Slaném. Není divu, že stranickou prověrkou prošel v té době s kladným hodnocením.

Kariéra ve Státní bezpečnosti Svou kariéru v té době již napevno spojil s komunistickou bezpečností.

Oficiálně byl se zpětnou platností k ministerstvu vnitra přijat k 22. lednu 1946 v hodnosti strážmistra, v dubnu 1947 byl povýšen na štábního strážmistra.

Přísahal chránit komunistické Československo „lidově demokratické zřízení a revoluční vymoženosti pracujícího lidu, vedeného dělnickou třídou k socialismu…“ Pokud by slib porušil, měl jej postihnout „…tvrdý trest zákona, obecná nenávist a opovržení pracujícího lidu“.23 Tento svůj slib myslel nepochybně vážně, jak později mnohokrát prokázal.

Poté, co se osvědčil při sledování svých spoluobčanů ve Slaném, byl po zrušení oblastních zpravodajských poboček v červenci 1948 převeden k Oblastní úřadovně Státní bezpečnosti Praha a přidělen k tzv. referátu Z (politické zpravodajství).24 Bohužel není z dochovaných dokumentů jasné, co v té době dělal, zda zůstával zaměřen na slánský okres nebo působil v centrále v Praze (jak bylo uvedeno výše, přinejmenším do ledna 1949 stále podával informace ze 21

ABS, f. Personální spisy, ev. č. 1461 Václav Hrabák (nar. 1916), Hrabák Václav – OZPO Slaný – upozornění, 7. 4. 1948.

22 ABS, Tamtéž, Hrabák Václav – OZPO Slaný – upozornění, 28. 12. 1948.

23 ABS, Tamtéž, Služební přísaha, 23. 11. 1951.

24 ABS, f. 300, sign. 310-1-13, Stav zaměstnanců – Z - referátu k 1. červenci 1948, 3. 7. 1948.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

189

Slaného a okolí). Jisté je, že byl 8. srpna 1949 dočasně pověřen vedením oddílu StB v Kladně.25 Již 1. října 1949 byl povýšen na vrchního strážmistra a současně převelen k odboru BA (Velitelství StB), konkrétně k tzv. instruktážní skupině pro krajská velitelství StB.26 V čele instruktážní skupiny stál nechvalně proslulý Ladislav Mácha.27 Jejím úkolem měla být instruktáž a kontrola práce krajských velitelství StB, včetně řešení materiálního zabezpečení a kádrových otázek, v závažných případech měli její členové přímo převzít řízení konkrétních akcí. Je jasné, že takováto práce vyžadovala politicky prověřené a pracovně schopné lidi. Proto L. Mácha dostal při výběru členů skupiny volnou ruku. Počátkem roku 1950 se však úkoly skupiny změnily – byla pověřena vyšetřením tzv. případu Číhošť.28 Podnětem se stala informace o vychýlení křížku na hlavním oltáři v číhošťském kostele během kázání faráře Josefa Toufara. Ten byl zatčen a vyslýchán za použití fyzického i psychického násilí. Vyšetřovatelé se ho snažili přimět k doznání, že celý „zázrak“ sám technicky zinscenoval. Na následky mučení posléze J. Toufar zemřel. Václav Hrabák se do vyšetřování intenzívně zapojil, vedl výslechy Toufara (během nich prý dle klasického rozdělení rolí při výslechu vystupoval jako „hodný vyšetřující“),29 ale i další vyšetřování v Číhošti (mimo Toufara byli vyslýcháni opati Vít Bohumil Tajovský a Augustin Machalka, vicerektor Josef Burýšek, posluchač králohradeckého teologického učiliště Jan Zmrhal, kostelník a učitelka z Číhoště a další občané). Podle pozdějších výpovědí prý Hrabák nesouhlasil s tvrdými Máchovými metodami.30 Sám se bití pravděpodobně aktivně nezúčastnil, věděl o něm, ale nezakročil proti němu.

Po skončení případu Číhošť byl Mácha odvolán z funkce a vedení instruktážní skupiny převzal V. Hrabák. Pod jeho vedením skupina pokračovala vyšetřováním řádových kněží v Praze-Ruzyni. Koncem března 1950 pak byla skupina přidělena ke Krajskému velitelství StB Pardubice. V červenci se vrátila 25

K 1. 1. 1950 byl ustaven oddíl StB přímo ve Slaném, s tím ovšem V. Hrabák neměl nic společného.

K instruktážní skupině více viz KALOUS, Jan: Instruktážní skupina StB v lednu a únoru 1950. Zákulisí případu Číhošť. Sešity ÚDV č. 4, Praha 2000. V této knize je na s. 41–42 zveřejněn stručný záznam Hrabákovy kariéry ve službách ministerstva vnitra.

27 Ladislav Mácha – původním povoláním automechanik, od června 1945 v KSČ, v červenci 1945 přijat k SNB. Velitelem instruktážní skupiny se stal v šestadvaceti letech v listopadu 1949, na následky jeho mučení zemřel J. Toufar. V polovině dubna 1950 byl převelen ke kádrovému a školskému odboru. Poté vystřídal několik pracovišť, od r. 1952 působil na Krajské správě VB Praha, v r. 1959 přešel k II. správě (kontrarozvědka), 1964 propuštěn z MV pro používání nezákonných metod.

28 K aktivitě instruktážní skupiny v případu Číhošť více viz DOLEŽAL, Miloš: Jako bychom dnes zemřít měli. Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Nová tiskárna Pelhřimov, Pelhřimov 2012, s. 167–198.

29 KALOUS, Jan: Instruktážní skupina StB v lednu a únoru 1950, s. 26.

30 Tamtéž, s. 18.

26

190

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

do Prahy a její členové byli přeřazeni k jiným útvarům StB, zpravidla do velitelských funkcí.

K 1. říjnu 1950 byl V. Hrabák převeden k III. sektoru Velitelství StB (hospodářský, zaměřený proti špionáži, záškodnictví, diverzím a sabotážím v průmyslu, dopravě a spojích) do funkce náčelníka 2. oddělení (agenturně operativní práce na ministerstvech, v plánování, financování vnitřního a zahraničního obchodu a v podnicích lehkého průmyslu, výživy a zásobování).31 V červnu 1950 byl povýšen na poručíka a o půl roku později na nadporučíka. Čistky a zatýkání, které se na počátku 50. let přenesly od „zbytků reakce“ a „třídního nepřítele“ až do vrcholných stranických špiček, se odrazily i v čs. bezpečnosti.32 Na počátku roku 1951 bylo pozatýkáno prakticky celé vedení Státní bezpečnosti. Na uvolněná místa měli být převedeni noví lidé. Začátkem února 1951 tak byl V. Hrabák navržen na post zástupce velitele oddílu HRAD, zajišťujícího bezpečnost Klementa Gottwalda.33 Velitel Státní bezpečnosti Jaroslav Hora ho odmítl uvolnit z funkce „z důležitých služebních důvodů“ s tím, že by jeho přemístění „poškodilo státně bezpečnostní práci“.34 Toto Horovo konstatování je důkazem o tom, jakou pozici si Hrabák v systému Státní bezpečnosti vybudoval. Namísto toho byl pověřen funkcí zástupce velitele III. sektoru.35 V červnu 1952 bylo Velitelství StB reorganizováno v Hlavní správu StB (HS StB) a III. sektor byl přejmenován na III. odbor HS StB. Zkušený pracovník Hrabák byl k 1. květnu 1953 povýšen na kapitána a vyslán jako druhý zástupce náčelníka ke Krajskému velitelství StB Ostrava, aby v důležitém průmyslovém severomoravském městě dohlížel na průběh měnové reformy. Za měsíc se vrátil zpět k III. odboru HS StB. Po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda došlo ke sloučení ministerstva národní bezpečnosti s ministerstvem vnitra a k 1. říjnu 1953 vznikly operativní správy ministerstva vnitra (MV). III. sektor HS StB se změnil ve IV. správu MV (ekonomická kontrarozvědka). Také tato správa vyvíjela činnost zaměřenou především na průmysl, její činnost nespočívala pouze v běžném dohledu na zbrojní průmysl, obraně před průmyslovou špionáží a v ochraně utajovaných skutečností, hlavní náplní byl politicky zaměřený boj proti „škůdcům a sabotérům“ 31

DVOŘÁKOVÁ, Jiřina: Státní bezpečnost v letech 1945–1953, s. 178.

Více viz např. KALOUS, Jan: „Nepřátelé“ ve Státní bezpečnosti. Procesy s příslušníky StB. In: Politické procesy v Československu po roce 1945 a „případ Slánský“. ÚSD AV ČR – Prius, Praha – Brno 2005, s. 282-290.

33 ABS, f. Personální spisy, ev. č. 1461 Václav Hrabák (nar. 1916), Návrh na zástupce velitelů útvarů HRAD a JAVOR pro agenturně-operativní práci, 9. 2. 1951.

34 ABS, Tamtéž, Dopis adresovaný kádrovýma školským odborem sekretariátu ministra národní bezpečnosti, 1. 6. 1951.

35 DVOŘÁKOVÁ, Jiřina: Státní bezpečnost v letech 1945-1953, s. 181.

32

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

191

v hospodářství. Hrabák zde nastoupil do funkce náčelníka V. odboru (těžba uranu), což bylo v tehdejší době velmi důležité pracoviště „jedno z nejzávažnějších“, protože uran byl vysoce ceněnou strategickou surovinou a vytěžený materiál putoval do Sovětského svazu, kde byl používán k výrobě atomových bomb. Opět byl příznivě hodnocen, zejména jeho práce s tajnými spolupracovníky, které – ač náčelník – osobně získával a řídil. V květnu 1955 byl přeložen na post vedoucího „nejdůležitější problematiky“ 2. odboru IV. správy (zbrojní výroba). Podle hodnocení pod Hrabákovým vedením dosáhla práce odboru značného zlepšení, úspěchy byly oceněny tím, že byl v roce 1955 mimořádně povýšen na majora a obdržel medaile „Za službu vlasti“ (1955) a „Za zásluhy o obranu vlasti“ (1956), v roce 1960 obdržel čestné uznání za dlouholetou a obětavou práci ve službách MV. V rámci přípravy na výkon zaměstnání v l.

1955–1956 absolvoval roční kurs při Vysoké škole ekonomické na téma národohospodářské plánování pro pracovníky ministerstva vnitra, v letech 1958–1961 pak politickou průpravu na Večerní univerzitě marxismu-leninismu (VUML).

Problémem po celou dobu práce v bezpečnosti (třebaže to nemělo vliv na jeho kariéru), byly pletky se ženami (včetně kolegyň ze zaměstnání), přičemž se bránil tím, že jeho manželka trpí vleklou chorobou, která jim nedovoluje vést manželský život.

Na konci 50. let proti jeho způsobu velení protestovali podřízení. Vysloužil si jejich ostrou kritiku, neboť stál prý za vytvářením atmosféry strachu na pracovišti, uplatňoval autoritativní metody vedení, toleroval zneužívání postavení a vyzdvihoval některé oblíbené jedince – vystupoval prý jako „nedotknutelný a neomylný“ a „postupně stal se… na 4. správě MV rozhodujícím činitelem, suverénním jedincem zasahujícím do všeobecného dění na součásti.“ 36 Nadřízení na to však nedali, ve stejné době byl povýšen na podplukovníka, při služebním hodnocení si vysloužil pochvalu a byl chválen za otevřenost, spravedlivost a náročnost k podřízeným, kritiky se naopak dočkali podřízení velitelé, kteří si stěžovali.37 Posléze však nový náčelník IV. správy doporučil, aby byl přeložen na jinou součást StB. Oficiálně to bylo zdůvodněno tím, že příliš věří agenturním poznatků, k nimž přistupuje s nekritickou důvěrou (tento zvyk si zřejmě vypěstoval již v začátcích své kariéry v politickém zpravodajství na Slánsku) a hlavně tím, že vzhledem k tomu, že dlouhodobě řídí jeden úsek práce, projevil se u něj sklon k mechanickému řešení věcí a problémů.38 Po vytvoření mohutné jednotné kontrarozvědky k 1. lednu 1964 byl dočasně zařazen jako řadový pracovník na 3. oddělení 15. odboru II. správy (kon36

ABS, f. Personální spisy, ev. č. 1461 Václav Hrabák (nar. 1916), Záznam, 7. 2. 1958.

ABS, Tamtéž, Služební hodnocení, které schválil náčelník IV. správy Jiří Rybín, 17. 11. 1957.

38 ABS, Tamtéž, Služební hodnocení, které schválil náčelník IV. správy plk. František Král, nedatováno.

37

192

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

trarozvědka) a předpokládalo se, že brzy dostane náčelnickou funkci. K tomu došlo až o dva roky později, kdy prozatímně převzal post náčelníka 2. oddělení 10. odboru (odbor výjezdů do kapitalistické ciziny) II. správy.

Pražské jaro 1968 V roce 1968 v Československu došlo k pokusu o reformu socialismu, který byl nazván Pražským jarem. Také v ministerstvu vnitra se objevily četné hlasy volající po reformách a proměně bezpečnosti v moderní bezpečnostní službu. Baštou konzervativců a odpůrců reforem se stala StB a Václav Hrabák patřil k aktivním odpůrcům „socialismu s lidskou tváří“ a „zastáncům leninské internacionální politiky“. Uvítal proto invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a své názory dával ve svém okolí hlasitě najevo. Krátce po okupaci byl hospitalizován na interním oddělení slánské nemocnice s infekční žloutenkou. Projevoval se zde takovým způsobem, že si na jeho kolaborantské názory Vojenské kanceláři prezidenta republiky stěžovala tříčlenná delegace ve složení ředitel Státního statku Slaný Karel Babíček a lékaři Vladimír Horák a Jan Mašek.39 Hrabák přes zákazy přijímal návštěvy (včetně pracovníků StB), četl sovětský tisk (často nahlas, aby ho slyšeli i další pacienti) a otevřeně schvaloval okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, kterou prohlašoval za „internacionální pomoc“. Lékaři upozornili, že se choval neukázněně a vzdaloval se z nemocnice. Jednání se protáhlo na dvě hodiny.40 O průběhu jednání se vzápětí dozvěděl V. Hrabák, který toho použil k tomu, aby později mohl prohlašovat, že byl za své postoje v roce 1968 „perzekuován a poškozeno bylo moje zdraví… jsem byl perzekuován přímo v nemocnici a léčen takovým způsobem, že se mě choroba rychle zhoršovala, takže jsem musel být převezen do vojenské nemocnice ve Střešovicích.“ 41 V říjnu 1968 se vrátil do aktivní služby a aktivně se zapojil do politického dění. Na řadě schůzí obhajoval invazi a vystupoval proti příznivcům obrodného procesu. Jeho „politická vyspělost a marxisticko-leninská zásadovost…“, které mu pomáhaly k „samostatnému politickému orientování nejen ve vnitropolitických, ale i mezinárodních politických otázkách“ se od nového vedení ministerstva dočkaly odměny. Stal se členem očistné komise pro objasňování činnosti „nositelů pravicových tendencí“ na II. správě MV a „tvrdě vystupoval proti nositelům pravicových a oportunistických tendencí“ 42 (tj. stoupencům 39

Srovnej s HORÁK, Vladimír: Srpnové dny 1968 ve Slaném. Patria, Slaný 2008, s. 18. Návštěva ve Vojenské kanceláři prezidenta republiky je tu popsána podobně.

40 ABS, f. Personální spisy, ev. č. 1461 Václav Hrabák (nar. 1916), Zápis, 13. 9. 1968.

41 ABS, Tamtéž, Doplněk k dotazníku MV, 4. 1. 1970.

42 ABS, Tamtéž, Služební hodnocení, 20. 3. 1970.

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

193

Pražského jara). Tato komise měla na starost kádrové čistky po roce 1968 a V. Hrabák zde vystupoval velmi aktivně.

Poslední léta života Po reorganizaci ministerstva vnitra, která souvisela s federativním uspořádáním Československa, byl jako „zkušený pracovník se smyslem pro povinnosti“ zařazen k analytickému odboru II. správy Federální správy zpravodajské služby (FS-ZS).43 Za „aktivní práci a obětavou politickou činnost“ po roce 1969 pravidelně dostával zvláštní finanční odměnu. V roce 1970 mu byl propůjčen „Řád rudé hvězdy“ a o rok později dostal „Čestný odznak SNB“.

V únoru 1971 měl odejít do starobního důchodu, požádal však o prodloužení služby, čemuž bylo vyhověno. V té době se u něj naplno projevila těžká choroba, která ho dlouhodobě upoutávala na lůžko. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu byl nakonec k 30. červnu 1973 propuštěn. Při odchodu obdržel uznání ministra vnitra a hmotný dar (magnetofon) jako odměnu za dlouholetou službu v komunistické bezpečnosti. U ministerstva vnitra pracoval celkem 27 let a 159 dní. Zanedlouho poté zemřel.

PhDr. Milan Bárta (nar. 1976), Absolvent pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, obor dějepis, český jazyk (2000). V letech 2000–2007 Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, poté 2007–2008 Odbor archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra České republiky, od roku 2008 Ústav pro studium totalitních režimů. Autor a spoluautor knih a studií zabývajících se historií druhé poloviny 20. století (se zaměřením na období komunistické vlády v Československu).

43

ABS, Tamtéž, Návrh na zvýšení funkčního platu, nedatováno.

194

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI – SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

195

Plakát na historickou konferenci 2012 (Ivo Horňák)

OBSAH

Pavel Bartoníček Úvod

3

Poděkování

7

Milan Hes Ze života slánské bohémy

9

Lubor Kunc Proměny čs. poštovnictví 1918–1919

22

David Hubený Hornické stávky na Slánsku v počátečních letech první republiky

30

Tomáš Jakl Pomníky padlých první světové války na Slánsku

45

Michal Plavec Polní pilot Bohuslav Petržíla

83

Pavel Bartoníček Padlí a zemřelí vojáci z let 1919–1938 na hřbitovech a památnících Slánska a v jeho nejbližším okolí

93

Václav Verner Rekvírování zvonů pro válečné účely na severním Slánsku

132

Zdenko Maršálek Cesty válkou Méně známé osudy vojáků zahraničních jednotek ze Slánska

145

Zdeněk Víšek Vojska generála Vlasova v našem kraji

156

Milan Bárta Nejznámější slánský „estébák“ Václav Hrabák ve světle archivních dokumentů

181

ZAPOMENUTÉ OSUDY, ZAPOMENUTÉ UDÁLOSTI SLANÝ A SLÁNSKO VE XX. STOLETÍ sv. č. 7 edice Historie Slánska ve XX. století Sborník příspěvků z historické konference Zapomenuté osudy, zapomenuté události – Slaný a Slánsko ve XX. století, která proběhla 3. listopadu 2012 v Městském centru Grand vydala Knihovna Václava Štecha ve Slaném Editor © Pavel Bartoníček 2013 Jazyková redakce Zdeněk Víšek Z Týfovy antikvy 1. střešovické písmolijny vysázel © Ivo Horňák, 2013 Sazba, grafická úprava, obálka a DTP © Ivo Horňák, 2013 V nákladu 400 kusů vytiskla v roce 2013 JMV – Tiskárna Marhoul Duchcov Vydavatel děkuje Pavlu Bartoníčkovi za jeho úspěšnou snahu zajistit dostatečné finanční prostředky na vydání sborníku.

Knihovna Václava Štecha ve Slaném Masarykovo náměstí 159, 274 01 Slaný ISBN 978-80-905346-1-2

ISBN 978-80-905346-1-2