Slavná minulost kraje pískovce a opuky by Ivo Horňák

SLAVNÁ MINULOST KRAJE PÍSKOVCE A OPUKY Lubomír Procházka

SLAVNÁ MINULOST KRAJE PÍSKOVCE A OPUKY Lubomír Procházka Pavel Vychodil

text fotografie

Foto na titulu: Budenice – barokní kamenný špýchar s erbem rodu Kinských nad hlavním vstupem Foto na straně 1: Hospozínek – nevyužívaný velký kamenný špýchar, zbudovaný převážně z opuky

Kvílice – detail zdiva z červeného pískovce, z něhož je postavena řada hospodářských staveb na Slánsku. Vpravo pohled na nosnou konstrukci špýcharu v Břešťanech datovaného rokem 1730.

Několik slov úvodem Jsou to už dva nebo tři roky, kdy jsem putoval po našem kraji, tuším, že z Peruce do Velvar. Bylo krátce po zimě, tráva sotva rašila, ale bylo už docela teplo a vítr mě, jak je v tomto kraji zvykem, postrkoval od západu ke královskému městu. Jenže posledních deset kilometrů mi celou tu cestu úplně zkazilo. Nevím, zda je cesta z Radešína k Hospozínku už trochu upravená, ale tehdy to bylo souvislé kilometrové smetiště. Haraburdí, suť i shnilé ovoce, zpestřené šmejdícími, po zimě vyhladovělými potkany. Až pár set metrů před osadou jsem se z toho rumiště vymotal a podíval se pořádně před sebe. Hospozínek nepotřebuje ani kostel, ani komín, aby ho bylo zdaleka vidět. Mohutná sýpka vyčnívá z chalup úplně stejně jako před dvěma sty lety. Přicházel jsem k ní skoro s úctou a tím smutnější pohled se mi naskytl zblízka. Vymlácená zamřížovaná okna, zatlučená vrata, chátrající střecha a zdivo a kolem zdí keře a bující náletové stromky. Prošel jsem mlčky kolem a ještě několikrát jsem se zdálky ohlédl. Stavba z hrubozrnného pískovce a žlutobílé opuky svítila do dálky jako varování, jako připomínka toho, jak končí věci, které na desetiletí ztratí svého pána. Podobný osud mělo v našem kraji mnoho dalších hospodářských staveb, a jen několik se dočkalo částečné opravy nebo dokonce nového využití. Omlouvám se, ale nebude to veselé čtení. Snad se v příštích letech najde z nějakého fondu pár korun, vlastně pár desítek či stovek milionů korun, na záchranu aspoň těch nejcennějších. Jaroslav Huk předseda správní rady Přemyslovské střední Čechy o. p. s.

Břešťany – mohutný pětipodlažní špýchar v havarijním stavu bez střechy. Vpravo vchodové dveře s kamenným ostěním a erbem rodu Kinských spolu s detailem železného zámku vchodových dveří s datací 1855 a erbem Kinských.

I. Úvod Vymezení typu špýcharů – sýpek jako výrazného typu hospodářských staveb Řekneme-li špýchar či sýpka, rozumíme tímto pojmem původně především samostatný objekt k ukládání vymláceného obilí (případně též mouky uložené v moučných truhlách), později tento prostor sloužil k uskladnění dalších předmětů a věcí sloužících k manipulaci s obilím a případně též k další hospodářské činnosti. Sýpka (špýchar) sloužila rovněž někdy k sezónnímu přespávání mladých členů rodiny hospodáře. Sýpka či špýchar představovaly také prostor v patře domu nebo jiném (zpravidla hospodářském) objektu, kde se rovněž skladovalo vymlácené obilí. Někdy se ve špýcharu ukládalo i zemědělské nářadí a domácí náčiní, které se zrovna na usedlosti nepotřebovalo. Děje se tak často v těchto dochovaných objektech i v současnosti. Špýchary patří v typologii lidové architektury mezi hospodářské objekty a byly většinou nedílnou součástí zemědělských usedlostí.

Lotouš – špýchar s hrázděným patrem, pavlačí a roubeným přízemím. Foto F. Duras 1895, Vlastivědné muzeum Slaný, F 1095.

Špýchary (špýchárky) byly situovány tak, aby na ně vlastník usedlosti (domu) dobře viděl a nacházely se v bezpečné vzdálenosti od možného ohniska požáru. Prostory pro uskladnění měly být především suché a pevné (čili u této stavby byly požadavky na nosnost jednotlivého či více podlaží). Pravděpodobně vývojově mladší se jeví připojení špýcharu k zadní části zpravidla trojdílného obytného traktu, pokud však špýchar nebyl součástí tzv. špýcharového domu.

Třebíz čp. 1. – kamenný hospodářský objekt největšího statku v obci. V patře špýchar přístupný pavlačí. Vpravo dole detail ostění okna.

Zajímavě byly situovány špýchary u uzavřené čtyřboké usedlosti na Poličsku a i na Opavsku, kdy byl malý roubený špýchar usazen nad vjezdovou bránou. Špýchary byly také někdy místně nazývány komora, srub, sroubek. Konstrukčně méně obvyklé jsou roubené špýchary s roubenou valenou klenbou, přičemž celá stavba včetně klenutí bývá ohozena silnou vrstvou mazanice. Na klenutí byla posazena vlastní střecha špýcharu, která se dala v případě požáru strhnout (tyto špýchary se vyskytovaly především na Podblanicku, Pelhřimovsku a Klatovsku). U roubených špýcharů se rovněž horní strop, jako ochrana proti ohni, opatřil vrstvou mazaniny.

Šlapanice čp. 18 – hospodářský objekt v rámci dvora. V přízemí chlév, v patře sýpka.

Roubené i zděné špýchary bývaly přízemní, zvýšené i patrové. Věžové roubené špýchary (zpravidla třípodlažní) se vyskytovaly v českých zemích zvláště na území Chebska. Kromě roubených a kamenných špýcharů se v českých zemích rovněž stavěly špýchary hrázděné a dále byly budované také sýpky z hlíny.

Špýchárek v Ledcích. Foto F. Duras 1895, VM Slaný.

Stradonice – barokní špýchar z 18. století v areálu hospodářského panského dvora a vpravo torzo výzdoby hlavního vstupu do špýcharu.

Roubené špýchary byly zpravidla bez výzdobných motivů, šlo o jednoduché roubené stavby se štíty ze svisle kladených prken, pouze u objektů opatřených dlouhou pavlačí či malou pavláčkou byly sloupky profilované a prkna bedněné pavlače zdobena. U zděných špýcharů docházelo někdy k plastické výzdobě především předního štítu nebo též ke zvýraznění otvorů sloužících k větrání či okrajů střechy ozdobně skládanými cihlami.

Černuc čp. 1 – areál hospodářského dvora s průčelím raně barokního špýcharu.

Pokud byly špýchary patrové nebo situované na vyšší kamenné podezdívce, bylo přízemí využito jako chlívek nebo sklep, u větších objektů pak jako kůlna pro uschování menších zemědělských strojů či nářadí. Pokud jde o krytinu, převažoval šindel, méně pak došek, později byla tato spalná krytina nahrazována pálenými taškami nebo eternitem. 9

Hořešovičky čp. 15 – v patře hrázděný špýchar, přízemí využíváno jako kolna.

II. Charakteristika špýcharů ve středních Čechách Tento typ hospodářských staveb na území středních Čech můžeme stručně charakterizovat jako důležitou hospodářskou stavbu, která byla součástí většiny zemědělských usedlostí. Špýchary neboli sýpky byly rovněž integrální součástí hospodářských dvorů v majetku šlechty či církve. Na základě josefínských reforem byly v obcích budovány takzvané kontribučenské či obecní špýchary, které měly sloužit jako rezervní zásoby pro období neúrody či jiných živelních pohrom. Co se týče četnosti výskytu špýcharů i jejich velikosti, záleželo především na velikosti dané zemědělské usedlosti a na převažujícím způsobu obživy (zaměření sledovaného regionu na rostlinnou či živočišnou produkci, na řemesla, obchod, apod.). Špýchary v námi zkoumaném regionu středních Čech tvořily jak samostatné objekty stojící solitérně v rámci dvora, tak byly napojeny na další hospodářské objekty (například na stodolu či na kolnu pro vozy).

Papírový model špýcharu v Olovnici vytvořený v 50.–60. letech 20. století. Autory modelu jsou F. a Z. Sklenářovi.

Jako sýpky k uložení vymláceného obilí často sloužily i prostory v patře nad hospodářskou částí či i nad obytnou částí usedlosti (často nad chlévem a síní) a dále nad samostatně situovaným hospodářským objektem (kolnou, chlévem). Pokud jde o použitý stavební materiál, v širší oblasti středních Čech se vyskytovalo jak dřevo, tak v severozápadní části středních Čech převážně kámen, a to i v kombinaci s pálenou cihlou.

Olovnice čp. 37, okres Mělník – torzo původně čtyřpodlažní sýpky postavené z opuky zřejmě v 18. století.

Hospozínek – celkový pohled na nevyužívaný velký kamenný špýchar z 18. století, zbudovaný převážně z opuky. Vpravo detail části konstrukce krovu velkého kamenného špýcharu v Hospozínku.

V regionu Slánska a širšího okolí Nového Strašecí je potřeba rovněž zmínit hrázděnou konstrukci (tzv. slánskou lepenici), která tvořila většinou sýpkové patro hospodářského objektu, jehož přízemí sloužilo jako kolna pro vozy či větší zemědělské stroje (jak nám ukazují snímky Františka Durase z poloviny 90. let 19. století – viz pojednání níže). Jelikož na území středních Čech zasahuje více regionálních typů lidového domu, projevuje se tato typová rozmanitost i v hospodářských objektech. Můžeme konstatovat, že na většině území středních Čech byly rozšířeny roubené špýchary, převážně na čtvercovém půdorysu, byly převážně přízemní, na nízké kamenné podezdívce, často přístupné krátkou pavláčkou s vyřezávanými sloupky. Ještě v 90. letech 20. století byly výzkumem na Podblanicku (okres Benešov) zachyceny u roubených špýcharů dřevěné zámky. Tyto objekty kryje zpravidla sedlová střecha, pokrytá šindelem nebo doškem, později dalšími typy nespalné krytiny – eternitem nebo pálenými taškami (například Mladoboleslavsko, Mnichovohradišťsko, Podblanicko, střední Povltaví). Nejstarší datované sýpky byly zděné (kamenné) jako například v místní části Český Budějovic – Rožnově, kde je dochovaná kamenná sýpka datovaná rokem 1564 a 1566, nebo v Soběnicích u Litoměřic s datací 1589. Některé sýpky se dodnes zachovaly se štěrbinovými střílnovými větracími otvory (například u lidového domu na Chodsku). V jižních Čechách se dochovaly i zděné sýpky (například na Strakonicku), jejichž vchod chrání žudro (šíje). V některých oblastech (zejména v podhorských a horských sídlech) se obilí uskladňovalo na půdách či komorách v dřevěných truhlách či dlabaných kadlubech. Zajímavé jsou rovněž nejstarší datované roubené sýpky (komory), k nimž patří roubená komora u čp. 9 v Měčíně (okres Klatovy), jejíž vstupní dveře jsou datovány rokem 1560 a roubené stěny do let 1616–1619. Objekt byl transferován do Expozice lidové architektury v Chanovicích (okres Klatovy). Na území středních Čech patří k nejstarším datovaným hospodářským stavbám roubený patrový špýchar u usedlosti čp. 2 v Karasově Lhotě u Heřmaniček (okres Benešov) datovaný v nadpraží vstupních dveří rokem 1688. 13

Třebusice – v patře hrázděný špýchar, přízemí využíváno jako kolna. Foto F. Duras 1895, VM Slaný, F 49.

III. Špýchary na Slánsku Špýchary (sýpky) v severozápadní části středních Čech v širší oblasti Slánska odrážely stavebně-historický vývoj lidového stavitelství této, z větší části převážně bezlesé oblasti, s převahou zděné (kamenné) a hrázděné (slánské lepenice) konstrukce. Na tuto oblast pak navazoval region Poohří (Lounska). Typické byly pro Slánsko lepenicové (hrázděné) špýchary v patře, se zděným, případně též roubeným přízemím (průjezdná kolna, případně chlévy), opatřeným malými okny nebo jen větracími průduchy. Pavlače špýcharů, kterými byly tyto stavby ze dvora přístupné, jsou charakteristické zdobně vyřezávanými prkny a profilovanými sloupky. Tyto špýchary s lepenicovým patrem kryly zpravidla valbové střechy. Pokud přízemí špýcharů plnilo funkci výměnku nebo komory (kde byla často uskladněna mouka nebo ovoce), bylo opatřeno často malými okny nebo jen větracími průduchy. Většina sledovaných objektů špýcharů, a to jak u zemědělských usedlostí, tak i v panských či církevních dvorech, vznikla z drtivé části v 18. a na počátku 19. století.

Hořešovice – v patře hrázděný špýchar, přístupný krátkou pavlačí, přízemí kamenné. Foto F. Duras 1895, VM Slaný, F 45.

Velmi cennou kresebnou a fotografickou dokumentaci k vesnickým stavbám z tzv. slánské lepeni ce představují fotografie a kresby Františka Durase (1852–1931) z poloviny 90. let 19. století, které jsou uloženy ve Vlastivědném muzeu ve Slaném a dále ve sbírkách Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně. Ferdinand Velc (1864–1920) je autorem první odborné studie o lepenicových stavbách na Slánsku a Novostrašecku, která byla otištěna v národopisném časopise Český lid v letech 1903–1904. Bakov – celkový pohled na část obce s velkým vícepodlažním kamenným špýcharem situovaným v hospodářském dvoře v pozadí snímku. Foto F. Duras 1895, VM Slaný, F 33.

Hořešovičky – špýchar s hrázděným patrem a kamenným přízemím a s bedněnou pavlačí s profilovanými sloupky. Foto F. Duras 1895, VM Slaný, F 1104.

Byseň – v patře hrázděný špýchar s pavlačí, přízemí částečné kamenné a částečně roubené, využívané k bydlení, zadní část jako chlév. Foto F. Duras 1895, VM Slaný, F 43a.

Durasovy fotografie a kresby lidové architektury a vesnických sídel na Slánsku a Novostrašecku vznikaly v přípravném období k Národopisné výstavě českoslovanské, konané v roce 1895 v Praze. Autor zachytil řadu špýcharů i pohledů do dvorů usedlostí s těmito hospodářskými objekty, jde často o archaické konstrukce již uvedené slánské lepenice (jako ukázková fotografie může sloužit snímek patrového špýcharu ve dvoře usedlosti, v přízemí jde o kamenný objekt, v patře pak hrázděný, přístupný po dřevěných schodech krátkou bedněnou pavlačí, zachycený autorem v obci Nová Studnice, okres Kladno). Fotografie Františka Durase, které byly vybrány ze sbírky fotografií Vlastivědného muzea ve Slaném, zachycují špýchary u rolnických usedlostí, ale i celkové záběry na obce s dominantami kamenných vícepodlažních špýcharů, reprezentují celkem osm obcí Slánska (nyní obce okresu Kladno): Bakov, Byseň, Hořešovice, Hořešovičky (autor je zachytil jako Malé Hořešovice), Lotouš, Neprobylice, Třebusice a Želenice. Špýchary s tradičním typem konstrukce – přízemí kamenné zpravidla s chlévy nebo na dřevěných sloupech využívané jako kolna, patro hrázděné (konstrukce slánské lepenice), přístupné většinou z vnější strany

Želenice – pohled do dvora statku. Vlevo je část patrového kamenného špýcharu. Foto F. Duras 1895, VM Slaný, F 26.

dřevěnými schody a bedněnou pavlačí, střecha valbová krytá převážně došky – zaznamenal v roce 1895 F. Duras v obcích Byseň, Hořešovice, Lotouš a Třebusice. Ve fondech slánského muzea jsou rovněž uložené snímky Václava Krupičky, který od 40. do 60. let 20. století zachycoval stavby a společenský život na Slánsku.

Neprobylice – celkový pohled na část obce s vícepodlažním kamenným špýcharem umístěným v hospodářském dvoře v pozadí snímku. Foto F. Duras 1895, VM Slaný, F 16.

Lotouš – v patře hrázděný špýchar (autor uvádí objekt jako plevník), přízemí roubené. Foto F. Duras 1895, VM Slaný, F 46.

Tursko čp. 1, okres Praha-západ – část hospodářského dvora, patro hospodářských objektů využíváno jako sýpka.

IV. Přehled dochovaných špýcharů na Slánsku Při dokumentaci současného stavu špýcharů/ sýpek je třeba si uvědomit skutečnost, že vývoj těchto hospodářských staveb i jejich původní funkční využití byly prakticky na 40 let přerušeny. V tomto období bylo využití špýcharů druhotné, často sloužily jako garáže, skladiště různých předmětů apod. Ani po roce 1989 tyto hospodářské prostory neslouží, až na výjimky, svému původnímu účelu, i když mnohé zemědělské usedlosti a hospodářské areály byly restituovány. Situace v terénu proto odráží tuto skutečnost. Pouze zpravidla menší hospodářské stavby – špýchary/sýpky u zemědělských/rolnických usedlostí, sloužící dnes k rekreačním účelům, byly opraveny a jsou využívány převážně jako skladovací prostory. Některé objekty špýcharů zejména u velkých hospodářských dvorů (původně panských či církevních) jsou nevyužívány, chátrají a stávají se z nich postupně torza původních objektů, mnohé z nich se však nedochovaly a byly zvláště ve 2. polovině 20. století, ale i v posledním dvacetiletí, zbourány.

Tursko, okres Praha-západ – nosná konstrukce a štítové průčelí menšího kamenného špýcharu, dnes využívaného jako antik.

V současné době se ze zachovaných špýcharů ve zkoumaném regionu Slánska dochoval s hrázděnou konstrukcí objekt na kamenné podezdívce u usedlosti čp. 7 v Královicích u Zlonic, s valbovou střechou krytou pálenými taškami. Špýchar pochází pravděpodobně z 18. století. V roce 2012 byla dokončena postupná celková obnova této bezesporu významné památky lidového stavitelství, která se nacházela v havarijním stavu. Hrázděnou konstrukci patrového špýcharu představuje trojboká usedlost čp. 15 v Hořešovičkách. Špýchar je dvoukomorový, přístupný krátkou pavlačí s vyřezávanými sloupky, valbová střecha je opět krytá pálenými taškami. Objekt pochází z konce 18. nebo 1. poloviny 19. století.

Slaný (špýchar nad Lukou) – kamenný, převážně opukový, vícepodlažní špýchar v areálu Drnovského dvora.

Farní kamenné špýchary umístěné zpravidla v hospodářských dvorech far reprezentuje třípodlažní špýchar z kvádrů z červeného pískovce v obci Kvílice, pocházející zřejmě z konce 18. nebo počátku 19. století. Zhruba před 10 lety byl tento farní špýchar částečně renovován – vyměněn krov a střecha opatřena pálenou taškou. V téže obci v usedlosti čp. 10 se dochoval hospodářský objekt (na jeho stavbu použita opuka a opět červený pískovec) v přízemí s prostorem kolny pro uložení vozů a větších zemědělských strojů, v patře je pak situována sýpka. Objekt byl postaven po polovině 19. století. V Třebízi jako součást Národopisného muzea Slánska slouží rozsáhlý statek čp. 1, jehož hospodářský objekt se sýpkovým patrem je opatřen pavlačí a prošel poměrně složitým stavebním vývojem, který lze průběžně datovat do 16.–19. století. Velké vícepodlažní zděné špýchary situované v areálech šlechtických či církevních hospodářských dvorů a pocházející převážně z 18. století představuje čtyřpodlažní objekt převážně z pískovcových štuků ve Stradonicích. Nad kamenným ostěním se dochoval erb majitele panství, dále torza pilastrů a volut. Zajímavý je rovněž velký čtyřpodlažní špýchar v Budenicích, datovaný rokem 1751, a dále mohutný pětipodlažní špýchar v Břešťanech u Zlonic, budovaný převážně z pískovce, datovaný rokem 1730 a patřící původně (podobně jako špýchar v Budenicích) rodu Kinských.

Únětice čp. 16, okres Praha-západ – kamenný špýchar hospodářského dvora Svatovítské kapituly. Vlevo dole detail plechového štítku zámku u dveří do špýcharu.

Podobný typ špýcharu budovaný také z opuky, rovněž s největší pravděpodobností pocházející z poloviny 18. století, se dochoval na témže panství i v Hospozínku u Velvar. K architektonicky pozoruhodným stavbám tohoto typu v oblasti Slánska patří pozdně renesanční, spíše však raně barokní špýchar v areálu hospodářského dvora čp. 1 v Černuci s výraznými barokními křídlovými štíty. V samotných Velvarech se v hospodářském dvoře fary dochoval patrový kamenný hospodářský objekt se špýcharem přístupným kamenným perónem osazeným dřevěnými vyřezávanými sloupky (sýpkové patro je nyní využíváno městem Velvary jako Galerie Jiřího Corvina). V rámci hospodářských dvorů bylo u některých hospodářských staveb využíváno patro jako sýpka, jak to dokládá část hospodářského dvora řádu Křižovníků s červenou hvězdou čp. 1 (nad vstupní bránou do dvora je datace 1694) v obci Tursko (okres Praha – západ). Ke špýcharům sloužícím k uskladnění obilí ve dvorech vlastněných církvemi patří i dvůr v Úněticích čp. 16 (vlastnila ho Svatovítská kapitula).

Královice u Zlonic čp. 7.– v patře hrázděný špýchar přístupný bedněnou pavlačí po rekonstrukci v roce 2012. Foto Marek Filipec.

PŘÍBĚHY ŠPÝCHARŮ Příběh I. Záchrana jedinečné památky lidové architektury na Slánsku – špýcharu v Kralovicích Stav této jedinečné památky byl po roce 2000 alarmující, hrozil její zánik. Záchrana památky, která proběhla v letech 2008–2012, může být pro celý region vzorem ve spolupráci majitelů Jindřicha a Jitky Jedličkových, příslušné obce s rozšířenou působností, tentokrát města Slaného, a smysluplně přiznané dotace ministerstva kultury z programu Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností v potřebném rozsahu. A tak pod rukama zručných řemeslníků – tesařů pod dohledem statika Ing. Otakara Hrdličky a slánských a středočeských památkářů – se podařilo dobré dílo. Práce byly zahájeny v roce 2008 opravou zděné části, rok nato realizovali majitelé statické zajištění severní stěny.

Královický hrázděný špýchar s bedněnou pavlačí. Foto J. Pergl 1974, VM Slaný, F 3478a.

V roce 2010 proběhla oprava části krovu, obnova laťování a střešní krytiny. V dalším roce došlo na úpravu podlah, vnějších a vnitřních omítek, v posledním roce se práce soustředily na rehabilitaci pavlače se schodištěm. Celkové náklady činily 930 606 Kč, přičemž ze zmíněného programu byla získána dotace ve výši 823 000 Kč.

Budenice – částečně opravený barokní kamenný špýchar s erbem rodu Kinských nad hlavním vstupem Vpravo kamenné ostění vstupu do špýcharu s datací 1751 a detaily erbu a datace z průčelí.

Příběh II. Budenice: obnova jednoho z barokních špýcharů na Slánsku Na Slánsku, na bývalém panství Kinských, se nachází řada panských sýpek (Břešťany, Stradonice, Želevčice, Budenice), pozoruhodných barokních staveb s vynikající prací tesařů, jejichž osud po roce 1989 není dobrý. Změnil se způsob zemědělského hospodaření, což komplikuje využití těchto rozměrných staveb; navíc se objevili v kraji „podnikatelé spekulanti“, které zajímá spíše cena dřeva než osud vlastních památek. O to více je třeba ocenit postupnou obnovu špýcharu v Budenicích, který dodnes slouží zemědělské činnosti. Oprava této rozměrné stavby byla zahájena v roce 2008, památku bylo třeba staticky zajistit.

Rok nato následovala oprava střechy včetně krovu. V roce 2010 proběhla obnova fasády jižní strany, a to včetně obnovy kamenných prvků, v roce 2011 se pokračovalo na straně severní. Celkové náklady v letech 2008–2011 činily 784 611 Kč, z programu Podpora obnovy kulturních památek prostřednictvím obcí s rozšířenou působností bylo uhrazeno 567 000 Kč. Majitelem památky je Ondřej Plechatý.

Velvary – hospodářský dvůr fary. Patro bylo využíváno jako špýchar, přelom 18. a 19. století. Nyní je areál využíván jako galerie. Vpravo letecký pohled na barokní areál děkanství se špýcharem ve Velvarech.

Příběh III. Záchrana špýcharu v areálu děkanství ve Velvarech V červnu 2006 došlo k slavnostnímu otevření areálu volného času a Galerie Jiřího Corvína v barokním areálu děkanství ve Velvarech čp. 198, pocházejícím z 18. století. Na opravě areálu se podílelo město Velvary a ministerstvo pro místní rozvoj prostřednictvím o. p. s. Přemyslovské střední Čechy (celkové náklady činily 550 000 Kč). Od roku 2012 je v Galerii na špýcharu, kterou spravuje Městské muzeum Velvary, umístěna výstava obrazů Jiřího Corvina a expozice etnografie. Je to další příklad velmi vhodného využití špýcharu v areálu velvarského děkanství, který slouží jak obyvatelům města, tak i jeho návštěvníkům.

V části špýcharu je galerie J. Corvina. Foto Blanka Tauerová.

Kvílice čp. 1. – vícepodlažní kamenný špýchar v areálu hospodářského dvora fary.

Příběh IV. Nové využití špýcharu v areálu fary ve Kvílících Celý areál fary, včetně budovy farního úřadu a kamenného špýcharu čp. 1 v Kvílících u Slaného, je v majetku Archeologického ústavu AV ČR v.v.i., který ho vzorně opravil a objekt špýcharu, i když již neslouží svému původnímu účelu skladování vymláceného obilí, je stále udržován a rovněž využíván.

Kvílice čp. 10 – kamenný hospodářský objekt v areálu dvora, špýchar v patře, přízemí využíváno jako kolna. Detail kamenného ostění vstupních dvěří a schodiště uvnitř objektu.

Únětice, okres Praha-západ – patrový zděný špýchar využívaný v současnosti ke kulturním účelům. Foto Jan Pohribný.

Příběh V. Největší z objevů únětické kultury Obec Únětice si zachovala původní jádro, jehož dominantou byl již od dávného středověku kostel Nanebevzetí Panny Marie. Původní kostel byl založen v roce 1132. K němu přibyla v roce 1752 další významná stavba, špýchar s provlékanými mřížemi, kamenným ostěním vstupu a dvěma štíty. Iniciátorem a zřejmě i hlavním investorem stavby byl farář Václav Nespěšný, zámožný muž, který ve stejném roce nechal pořídit pro kostel monstranci za obrovskou sumu 116 zlatých a z jehož pozůstalosti byla postavena škola a nový kostel.

K novému životu se pozvolna chátrající špýchar probudil po roce 1990. Vedení obce začalo naplňovat dlouhodobý plán – obnovit dědictví únětické kultury – a jeho centrem se měl stát právě špýchar. Záměr zřídit Muzeum únětické kultury byl zařazen mezi hlavní rozvojové projekty obce. V několika etapách proběhla rekonstrukce objektu – obnova fasády, systému přirozeného větrání stavby, kompletní oprava vnitřní tesařské konstrukce včetně podlah a schodiště, a to s využitím původních metod a postupů. Sýpka dostala nová okna a opravena byla také střecha. V současné době bylo zahájeno stavební řízení k nové přístavbě a vstupu do sýpky.

Pohled do interiéru únětického špýcharu během rekonstrukce. Foto Jan Pohribný.

Objekt je nyní v majetku obce, přilehlé zahrady jsou zatím pouze pronajaté. Zatím slouží špýchar především jako místo setkávání. Konají se zde svatby, vítání nových občánků, koncerty, besedy, výstavy současného umění a výtvarné dílny. Od roku 1995 se zde pořádají „Nové objevy únětické kultury“, multikulturní akce, při které se netradičním způsobem a v nových rolích představují věci, které každodenně používáme a možná si jich ani nevšímáme. V širším rozvojovém plánu zastupitelstva je vytvoření dalších zajímavých expozic v obci na základě spolupráce s majiteli cenných soukromých sbírek (historie cyklistiky, autoveteráni, farní kostel, odsvěcená kaple Sv. Jana Nepomuckého), přičemž špýchar by měl být centrálním bodem těchto kulturně i turisticky zajímavých míst. Byl také připraven a projednán koncept spolupráce významných míst regionu na ose Levý Hradec– Únětice–Budeč–Knovíz. Jde o vzájemnou podporu při prezentaci významných historických a prehistorických etap v životě obcí, a to při zachování principů použitých v konceptu únětického muzea, tedy především propojení se současným uměním.

Špýchar dal postavit v roce 1752 únětický farář Václav Nespěšný k uskldňování obilí. V pozadí kostel Nanebevzetí Panny Marie. Foto Jan Pohribný.

Po obnovení únětického pivovaru se objevily nové možnosti využití budovy špýcharu v souvislosti s plány na otevření galerie v pivovaru. Objekt špýcharu by tak mohl být více využit pro expozici únětické kultury, historie obce a nové objevy únětické kultury. V tomto případě by nebylo nutné realizovat přístavbu v pů-

vodně plánovaném rozsahu, což by významně snížilo nároky na projekt. Vše je zatím ve stádiu jednání, ale dosavadní dobrá a vzájemně výhodná spolupráce s pivovarem dává naději na optimální využití obou historických budov a rozšíření kulturní a rekreační nabídky v obci.

Autoři děkují za spolupráci na kapitole Příběhy špýcharů: PhDr. Vladimíru Přibylovi a paní Aleně Urbanové z odboru kultury Městského úřadu ve Slaném, dále paní Jitce Kůrkové z Městského muzea ve Velvarech a Ing. Vladimíru Vytiskovi, starostovi obce Únětice, okres Praha-západ.

Slaný, Palackého ulice – pohled do krovu barokního špýcharu zbudovaného v 18. století ve dvoře vinopalny. Na zadní straně obálky je trojúhelníkový fronton a otevřené dvouramenné schodiště téhož špýcharu.