ORGANIZÁTOŘI VÝSTAVY: OŚRODEK KARTA VE SPOLUPRÁCI S DOMEM SPOTKAŃ Z HISTORIĄ VE VARŠAVĚ NA OBJEDNÁVKU MINISTERSTVA ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ POLSKÉ REPUBLIKY Autoři výstavy: Koncepce: Zbigniew Gluza
Koordinace: Maria Krawczyk
Odpovědný redaktor (výběr materiálů a zpracování): Łukasz Bertram
Rešerše textů: Agnieszka Dębska, Piotr Głogowski, Dorota Kruk, Małgorzata Kudosz, Marta Markowska, Katarzyna Puchalska, Wojciech Sapiecha, Mateusz Sidor
Grafický návrh: Danuta Błahut-Biegańska
Copyright by Ośrodek KARTA, 2009 Copyright by Dom Spotkań z Historią, 2009
Rešerše obrazových materiálů Tomasz Gleb, Mariusz Olczyk, Ewa Sularz Zpracování fotografií: Piotr Janeczek, Piotr Suwiński Grafická realizace: Piotr Janeczek, Piotr Suwiński
Fundacja Ośrodka KARTA ul. Narbutta 29, 02-536 Warszawa, Polsko tel.: (+48-22) 848-07-12, fax: (+48-22) 646-65-11 e-mail: ok@karta.org.pl www.karta.org.pl
Dom Spotkań z Historią ul. Karowa 20, 00-324 Warszawa, Polsko tel./fax: (+48-22) 826 51 95 e-mail: dsh@dsh.waw.pl www.dsh.waw.pl
Konec 70. let. VIZE OPOZIČNÍHO HNUTÍ
Zbigniew Romaszewski (člen KOR):
V letech 1976–79 se v Polsku začínají formovat nejvýznamnější myšlenkové a aktivistické směry v rámci protirežimní opozice. Na počátku roku 1976 vzniká tajná Polská dohoda pro nezávislost (Polskie Porozumienie Niepodległościowe), jejímž členům se v následujících letech podaří v několika manifestech zformulovat cestu Polska k demokracii a svobodě. Na podzim 1976 vzniká jako reakce na brutální represi moci namířenou proti účastníkům dělnických protestů v červnu téhož roku oficiální Výbor na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników; KOR), jenž se zasazuje o mobilizaci společnosti v duchu hesla: „Namísto toho, abychom vypalovali [stranické] výbory, pojďme zakládat vlastní.“ V březnu 1977 vzniká oficiální Hnutí na obranu lidských a občanských práv (Ruch Obrony Praw Człowieka i Obywatela; ROPCiO), jehož členové prosazují ve svých prohlášeních požadavek práva Polska na politickou suverenitu.
Leták vydaný hnutím ROPCiO u příležitosti 60. výročí osamostatnění Polska. Archiv Střediska KARTA (SK)
Byl zformulován důležitý program. Program nezávislých společenských hnutí. Libovolných, a o to jde: chovatelů kanárků, psů… Tuto platformu všichni přijali. My jsme říkali:„Jednej nezávisle, jednej autenticky.“ A to byl jediný politický prvek, který se objevil v programu KOR. […] Vyzýval k vytváření nezávislých iniciativ, sdružování a sebeorganizování společnosti, v opozici ke státnímu monopolu. J. Jankowska, Portrety niedokończone [Nedokončené portréty], Varšava 2003
Andrzej Czuma (člen ROPCiO) v podzemním periodiku „Opinia”: Z Programu Polské dohody pro nezávislost: Veškerá moc má vycházet z lidu a má se lidu neustále zodpovídat, neboť je vůči lidu ve služebném postavení. Vládnoucí představitelé by tedy měli být závislí na těch, jimž vládnou, a ne naopak – to je podstatou demokracie. Vláda a jiné orgány výkonné moci by měly podléhat sejmu a dalším orgánům zákonodárné moci, které společnost svobodně zvolí. Varšava, jaro 1976 Kultura č. 7–8, Paříž 1976
Každý krok vlády, jejíž úlohou je udržovat celý národ v područí cizí mocnosti, musí nutně spočívat v zacpávání úst tohoto národa a v cenzuře veřejných mluvených i psaných projevů již jen proto, aby snad nikdo veřejně nenapsal nebo nevyřkl následující stručnou větu: „Sovětský totalitní systém nás připravil o vlastní suverenitu“. V takové zemi nemůže existovat demokracie, neboť demokracie znamená svobodu slova. […] Zde neexistuje žádná pochybnost: buďto demokracie, nebo nezávislost. Demokracie nemůže existovat v podmaněné zemi, pak je to pouze zdání demokracie. Varšava Opinia č. 8/1977
Krakov, 15. května 1977. Smuteční průvod za spolupracovníka KOR, studenta Stanisława Pyjase, zavražděného Státní bezpečností. Tato událost vedla ke vzniku opozičních Studentských výborů Solidarity. Foto: Maciej Sochor / PAP/CAF
Červen 1979. PAPEŽ V POLSKU 2. – 10. června 1979 probíhá první návštěva papeže Jana Pavla II. v Polsku. Jejím vyvrcholením je mše svatá, která se odehrává ve Varšavě. Z kázání Jana Pavla II. během mše svaté na Vítězném náměstí:
Varšava, 2. června 1979. Jan Pavel II. před Královským hradem. Foto: Chris Niedenthal / Forum
Zbigniew Bujak (spolupracovník KOR):
Varšava, 2. června 1979. Jan Pavel II. v chrámu sv. Anny. Foto: Teodor Walczak / PAP/CAF
Když jsem dorazil na Vítězné náměstí a uviděl jsem tam naprosto disciplinovaně stát stohlavé zástupy lidí, uvědomil jsem si, jak ohromná síla se skrývá v této zemi a že celá stranická ideologie se právě rozpadla na trosky. Varšava, 2. června 1979 „Solidarność”, režie J. M. Meurice, Ch. Talczewski, G. Meretik, 1990
Varšava, 2. června 1979. Mše svatá na Vítězném náměstí. Fotografie nesměla být zveřejňována. Foto: Ireneusz Radkiewicz / ADM/PAP
I volám já, syn polské země, a současně já, Jan Pavel II., papež, volám ze samé hloubi tohoto tisíciletí, volám v předvečer svátku Sestoupení Ducha svatého, volám s vámi všemi: Nechť Tvůj Duch sestoupí! Nechť Tvůj Duch sestoupí a obnoví tvář země. Této země! Varšava, 2. června 1979 Pielgrzymki do Ojczyzny… [Poutě do vlasti…], Krakov 2005
Z článku v opozičních novinách „Robotnik” [Dělník]: Bylo to devět dní, které otřásly Polskem a jež nám nejen ukázaly velikost osobnosti papeže, majestát jeho úřadu, ale ukázaly nám i to, kým vlastně jsme… […] Od dob vybojování nezávislosti v roce 1918 Poláci ještě nikdy tak intenzivně navzájem nespojili síly a nebyli hnáni takovou vnitřní silou. Varšava, 10. června 1979 „Robotnik” č. 34, 1979
Varšava, 2. června 1979. Mše svatá na Vítězném náměstí. Foto: Chris Niedenthal / Forum
Srpen 1980. STÁVKY VRCHOLÍ
Gdaňské loděnice, srpen 1980. Nástěnná kresba inspirovaná „kotvou“, symbolem organizace Bojující Polsko (Polska Walcząca) z dob nacistické okupace země. Foto: SK
Začátkem července 1980 zasáhne Polsko vlna protestů proti situaci panující v hospodářství. V Lublinu začínají úřady jednat se stávkovými výbory a mj. zaručují bezpečnost pro stávkující. 14. srpna propuká stávka v gdaňských loděnicích, k níž se připojují i další podniky. Vzniká Mezipodnikový stávkový výbor (Międzyzakładowy Komitet Strajkowy; MKS), jehož předsedou je zvolen Lech Wałęsa. 17. srpna přichází MKS se seznamem 21 základních bodů v čele s požadavkem na utvoření nezávislých odborových svazů. Body prohlášení přijímají za vlastní stávkující zaměstnanci v celém Polsku.
Gdaňské loděnice, srpen 1980. Lidé, kteří „brání“ stávkující, stojí podél ohrazení loděnic. Foto: Bogusław Nieznalski / SK
Regina Dąbrowska (rekreantka) ve svém deníku:
Jerzy Janiszewski (výtvarník, autor loga Solidarity):
Přijíždíme do Trojměstí a to, co vidím, mi bere dech. Lidé na zdech, v oknech, v bránách, vlajky, transparenty, ženy u podniků něco předávají svým mužům. Klid, pořádek, odvaha. Stávky takových rozměrů a klid. Něco neuvěřitelného, nového, krásného.
Chtěl jsem vytvořit symbol, výrazný znak. […] Jeho koncepce vycházela z následujícího přirovnání: tak, jak se lidé v těsném davu opírají jeden o druhého […], tak by se měla i písmena v tomto slově opírat jedno o druhé.
Gdaňsk, 19. srpna 1980
A. Kaczyński, Nasz Znak [Náš znak], „Tygodnik Solidarność” č. 1/1981
Gdaňsk, srpen 1980
R. Dąbrowska, deník ze sbírek Opozičního archivu SK
Z časopisu „Strajkowy Biuletyn Informacyjny” [Stávkový informační bulletin]: Jsme jiní především proto, že skutečností, že jsme spojili síly, jsme přestali být bezmocní. Jsme jiní, neboť nás posledních 30 let učili, že sliby se nedodržují.
Logo Solidarity. Autor: Jerzy Janiszewski / Archiv SK
Gdaňsk, 27. srpna 1980 Opoziční archiv SK
Gdaňské loděnice, srpen 1980. Stávkující dělníci. Foto: A4 Photo/Pressfoto
31 srpen 1980. DOHODA S REŽIMEM
Ze zápisu dohody uzavřené Vládní komisí a Mezipodnikovým stávkovým výborem v Gdaňsku: Ve věci prvního bodu, jenž zní: „Schválení vzniku svobodných odborových organizací, nezávislých na stranických orgánech a zaměstnavatelích, jenž je zaručen Konvencí č. 87 Mezinárodní organizace práce, týkající se svobodného odborového sdružování a ratifikovanou PLR,“ bylo ujednáno následující: 1. Aktivity odborových organizací v PLR doposud nesplňují naděje a očekávání zaměstnanců. Vznik nových samosprávných odborových svazů, jež by se staly skutečným zástupcem pracující třídy, se tímto uznává za žádoucí. Gdaňsk, 31. srpna 1980 Opoziční archiv SK
Gdaňské loděnice, 31. srpna 1980. Lech Wałęsa a místopředseda vlády Mieczysław Jagielski podpisují tzv. Gdaňskou dohodu. Foto: Erazm Ciołek
Koncem srpna 1980 ještě stále hrozí riziko potlačení stávek silou a dokonce za pomoci sovětských vojsk. Polská vládní místa se však rozhodují pro kompromis a 31. srpna Lech Wałęsa a místopředseda vlády Mieczysław Jagielski podepisují dohodu mezi vládními představiteli a občany země, jež do té doby nemá v zemích komunistického bloku obdoby. Vzniká Nezávislý samosprávný odborový svaz Solidarita (Niezależny Samorządny Związek Zawodowy „Solidarność”; NSOS Solidarita).
Gdaňské loděnice, 31. srpna 1980. Dav lidí shromážděný u hlavní brány loděnic naslouchá projevu Lecha Wałęsy. Foto: Erazm Ciołek
Lech Wałęsa ve svém vystoupení k ukončení stávky: Dosáhli jsme všeho, co jsme chtěli, po čem toužíme, o čem sníme? Já vždy říkám upřímně a otevřeně to, co si myslím. A teď stejně upřímně říkám: sice jsme nedosáhli úplně všeho, ale všichni víme, že jsme toho získali hodně. Celou tu dobu jste mi důvěřovali, a tak věřte i tomu, co vám teď řeknu: dosáhli jsme všeho, čeho jsme mohli v současné situaci dosáhnout. A toho ostatního také dosáhneme, neboť máme nejdůležitější věc: naše nezávislé, samosprávné odborové svazy. To je naše záruka do budoucna. Gdaňsk, 31. srpna 1980 Gdańsk. Sierpień 1980. Rozmowy [Gdaňsk. Srpen 1980. Jednání], Gdaňsk 1990
Krystyna Jagiełło (novinářka):
Gdaňsk, 31. srpna 1980. Radostné oslavy po podpisu dohody. Foto: Mirosław Stępniak
Když jsem opouštěla loděnice, dav lidí před branou zdravil vycházející dělníky skandováním: „Dě-ku-je-me, dě-ku-je-me.“ Za zády jsem zaslechla rozhovor dvou dělníků z loděnice: – No, tak jsme konečně svobodní. – Kdepak, svobodní jsme byli tam. – Muž ukázal pohybem hlavy do široce otevřené brány loděnic. Gdaňsk, 31. srpna 1980 K. Jagiełło: Krzyż i kotwica [Kříž a kotva], Paříž 1987
Prosinec 1980. HROZBA SOVĚTSKÉ INVAZE Sovětští představitelé, znepokojení masovým rozrůstáním členské základny Solidarity (v poslední době se počet členů svazu začal blížit k hranici 10 milionů) a svolením k registraci odborářů, se připravují na ozbrojenou intervenci. V blízkosti hranic s Polskem je rozmístěno několik divizí vojsk Varšavské smlouvy a termín invaze je stanoven na 8. prosince 1980. 3. prosince 1980 varuje prezident Jimmy Carter vůdce SSSR Leonida Brežněva, že Spojené státy nezůstanou vůči případnému sovětskému zásahu v Polsku lhostejné; 5. prosince Sověti od plánu invaze upouštějí.
Leden 1981. Maršál Viktor Kulikov (velitel spojených armád Varšavské smlouvy) s generálem Wojciechem Jaruzelským. Foto: Ireneusz Sobieszczuk / ADM/WAF
Plk. Ryszard Kukliński (spolupracovník CIA) ve zprávě zaslané na Západ: Intervenční síly mají být v počáteční fázi tvořeny celkem 18 divizemi. Termín vpádu do Polska byl stanoven na 8. prosince. V současnosti zástupci „bratrských armád“ v civilu prověřují trasy vstupu svých vojsk, zkoumají vzdálenosti a území, jež se mají stát dějištěm připravované operace. Operační scénář intervenčních sil předpokládá srocení armádních útvarů na všech hlavních základnách Polské armády s cílem provádění manévrů za pomoci ostré střelby. V další fázi, v závislosti na vývoji situace, mají být všechna větší města, a obzvláště pak průmyslová centra, izolována od vnějšího světa. Varšava, začátek prosince 1980 Soubor příspěvků z mezinárodní konference Poland 1980–1982. Internal Crisis, International Dimension
Erich Honecker (nejvyšší představitel NDR) na poradě generálních tajemníků koministických stran: Jen stěží můžeme ignorovat fakt, že události v Polsku jsou v převážné míře důsledkem koordinovaného plánu vnitřní i vnější kontrarevoluce. Je to fragment imperialistické politiky konfrontace a zesílené diverze vůči socialistickým zemím. Je důležité konstatovat, že Polská sjednocená dělnická strana se nachází ve stavu konfrontace s nevypočitatelným nepřítelem. […] Jestliže je dělnicko-rolnická moc ohrožena, jestliže musí být chráněna před kontrarevolučními silami, které jsou schopny všeho, nezbývá jiná volba, než použít bezpečnostní orgány dělnicko-rolnického státu. Moskva, 5. prosince 1980 Soubor příspěvků z mezinárodní konference Poland 1980–1982. Internal Crisis, International Dimension
Titulní strana západoněmeckého časopisu Der Spiegel ze dne 8. prosince 1980: „Tažení na Polsko“. Archiv SK
NDR, září 1980. Vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy s názvem „Ozbrojené bratrství“. Foto: East News
Březen 1981. ZEMĚ SE BOUŘÍ Po násilné provokační akci, vyvolané vládními úřady a namířené proti vůdcům Solidarity v Bydhošti, jež skončila surovým zbitím několika z nich, vyhlašuje Solidarita na 27. březen celostátní výstražnou stávku. Celá země se na několik hodin zastaví a vyhlášení generální stávky se stává předzvěstí čelního střetu obyvatel Polska s režimní mocí. Díky kompromisnímu postoji vůdců Solidarity je však generální stávka nakonec odvolána.
Bydhošť (Bydgoszcz), 27. března 1981. Výstražná stávka v jednom z místních podniků. Foto: Krzysztof Pawela / Forum
Janusz Onyszkiewicz (člen vedení Solidarity): Přípravy na stávku po konfliktu v Bydhošti se dotkly doslova všech – jak straníků, tak nestraníků. Výstražná stávka byla možná tou nejskvělejší manifestací jednoty, kterou Polsko ve svých novodobých dějinách zažilo. J. Jankowska, Portrety niedokończone… [Nedokončené portréty…]
Tomasz Jastrun (básník a účastník stávky): Varšava, 28. března 1981. Zahájení jednání na nejvyšší úrovni mezi zástupci vlády a představiteli Solidarity v sídle Úřadu vlády. Foto: Zbigniew Matuszewski / PAP/CAF
Stráže u bran. Transparenty, na nichž se s tvrdohlavostí objevuje slovo „svoboda“. Lidé si říkají: „Bude-li to nezbytné, jsme připraveni i umírat. Nesmíme dál vyčkávat, jinak nám zasadí ránu do zátylku.“ Varšava, 27. března 1981 T. Jastrun, Zapiski z błędnego koła… [Zápisky z bludného kruhu…], [Varšava] 1983
Varšava, 28. března 1981. Demonstrace před Úřadem vlády. Foto: Jan Morek / Forum
Stanisław Kociołek na zasedání vedení Polské sjednocené dělnické strany: Jsme v situaci neozbrojeného povstání proti státní moci. Mládeže se tato atmosféra čile zmocňuje, schvaluje ji. […] Solidarita je úspěšná díky jasné a důsledně realizované desktruktivní linii. Uvědomuje si absolutní podporu svých akcí. Dnešní stávkou potvrdila své organizační a propagandistické schopnosti. Varšava, 27. března 1981 Tajne dokumenty Biura Politycznego… [Tajné dokumenty politbyra…], Londýn 1992
Podzim 1981. PRVNÍ SJEZD SOLIDARITY
Ve dvou kolech jednání, v září a v říjnu 1981, zasedá v Gdaňsku I. Celostátní sjezd delegátů NSOS Solidarita. Delegáti schvalují program svazu a současně Poselství pracujícímu lidu východní Evropy, které odmítavě přijímá vedení SSSR. Plakát I. Celostátního sjezdu delegátů NSOS Solidarita. Archiv SK
Gdaňsk, září 1981. I. Celostátní sjezd delegátů NSOS Solidarita – hlasování. Foto: Ústřední archiv polského Ministerstva vnitra a státní správy
Poselství pracujícímu lidu východní Evropy:
Zbigniew Romaszewski (člen vedení Solidarity):
Delegáti shromáždění na I. Sjezdu delegátů NSOS Solidarita v Gdaňsku posílají dělníkům v Albánii, Bulharsku, Československu, NDR, Rumunsku, Maďarsku a všem národům SSSR pozdravy a vyjádření podpory. Jako zástupci prvního nezávislého odborového svazu v našich poválečných dějinách silně pociťujeme vzájemnou provázanost našich osudů. Ujišťujeme vás, že navzdory všem lžím šířeným ve vašich zemích jsme skutečnou zaměstnaneckou organizací s deseti miliony členů, jež vznikla v důsledku dělnických stávek. Naším cílem je boj za zlepšení existenčních podmínek všeho pracujícího lidu. Podporujeme ty z vás, kteří se rozhodli nastoupit strastiplnou cestu boje za svobodu odborového hnutí. Věříme, že se již zanedlouho vaši i naši představitelé budou moci vzájemně setkat a vyměnit si své odborové zkušenosti.
První poválečný parlament, kde se všichni chtěli vypovídat po 40 letech mlčení. A říkali nejrůznější věci, moudré, hloupé. Někdy byl člověk až nesvůj z toho, co tam lidé žvanili. Zajímavé na tom všem bylo, že nakonec, když došlo na hlasování, vítězil zdravý rozum. Domnívám se, že usnesení přijatá v gdaňské hale Olivia, a program, který tam byl zformulován, svědčí o politickém úspěchu, o určité kultuře en masse. J. Jankowska, Portrety niedokończone… [Nedokončené portréty…]
Gdaňsk, 8. září 1981 B. Kaliski, „Antysocjalistyczne zbiegowisko”?… [Antisocialistické shromáždění?…], Varšava 2003
Vratislav, jaro 1981. Pochod na podporu politických vězňů. Heslo na transparentu: „Svobodu politickým vězňům“. Foto: SK
13. prosinec 1981. VYHLÁŠENÍ VÝJIMEČNÉHO STAVU 13. prosince 1981 vyhlašuje šéf komunistické strany a země generál Wojciech Jaruzelski výjimečný stav, který začíná platit na území celého Polska. Jeho předchozí výzvy adresované Sovětům ve smyslu, že by měl v případě neúspěchu vnitrostátní akce přijít vojenský zásah z Východu, se v Kremlu setkaly s odmítavými reakcemi. Přesto polská armáda efektivně přebírá vládu nad celou zemí; většina občanských práv je dočasně zrušena a několik tisíc aktivistů Solidarity je internováno. Následuje naprostá paralyzace celého Polska.
Anonymní novinář: Poté, co generál zakončil svůj projev slovy: „Spoluobčané! Před celým polským národem a před celým světem bych nyní rád zopakoval slova: Ještě Polsko nezahynulo, dokud jsme naživu“, rozplakal jsem se. Byl konec. Prohráli jsme. Varšava, 13. prosince 1981 Anonymní deník ze sbírek Opozičního archivu SK
Gdaňsk, 16. prosince 1981. Tanky a příslušníci zvláštních pořádkových sil milice (ZOMO) ve vyražené hlavní bráně gdaňských loděnic po potlačení stávky na protest proti vyhlášení výjimečného stavu. Foto: Janusz Rydzewski / SK
13. prosince 1981. Generál Wojciech Jaruzelski oznamuje v televizním vysílání zahájení výjimečného stavu. Foto: Włodzimierz Pniewski / Reporter
Cezary Wiśniewski ve svém deníku:
Generál Wojciech Jaruzelski v rozhlasovém a televizním projevu:
C. Wiśniewski, deník ze sbírek Opozičního archivu SK
Obracím se na vás všechny jako voják, který si dobře pamatuje krutost války. Ať v této ztrápené zemi, která doznala již tolik porážek, tolik utrpení, není prolita ani jedna kapka polské krve. Zastavme společným úsilím přízrak občanské války. Varšava, 13. prosince 1981 Stan wojenny w Polsku… [Výjimečný stav v Polsku…], Varšava 2001
Autor: Jan Bokiewicz. Archiv SK
Gdaňsk, 16. prosince 1981. Příslušník pořádkových jednotek ZOMO bije účastníka demonstrace. Foto: Bogusław Nieznalski / SK
Nikdy nezapomenu, jak jsme čekali, že tou ulicí přijde dělnická třída, že se dají do pohybu mnohatisícové posádky. A nedělo se nic, nepatrný pohyb, sem tam se mihne lidská postavička, občas hlídka, občas obrněný vůz, nějaké auto, Marchlewského ulicí zřídka tramvaje, dost prázdné, a autobusy. Zírali jsme se na to dlouho a úplně jsme klesali na mysli: ten obraz říkal, že Solidarita byla během několika hodin rozdrcena.
Gdaňsk, přibližně 24. prosince 1981. Vykládání pomoci z Nizozemska určené polským občanům před kostelem sv. Brigity. Foto: Leszek Pękalski / SK
Situace po 13. prosinci 1981. POMOC ZE ZÁPADU Vyhlášení výjimečného stavu v Polsku naráží na odpor veřejného mínění po celém světě. V mnoha zemích probíhají v následujících týdnech masové demonstrace na protest proti tomuto kroku. 31. ledna 1982 vysílají televizní stanice v USA a v západní Evropě film Kéž by Polsko bylo Polskem, v němž vystupuje řada významných politiků a známých osobností z oblasti kultury. Západní země organizují pro obyvatele Polska potravinovou pomoc.
Norský král Olaf V. ve svém novoročním projevu:
Prezident USA Ronald Reagan ve filmu Kéž by Polsko bylo Polskem:
Víme, že polský národ trpí nejen v důsledku politických událostí ve své zemi, ale také kvůli nedostatku potravin během temné a mrazivé zimy. V této situaci bychom měli našim polským přátelům prokázat soucit a podporu. Zahájili jsme již naši akci na pomoc […] Vroucně apeluji na norské ženy a muže, abychom ten zažehnutý plamen udržovali tak dlouho, jak bude zapotřebí.
Polský národ se pyšní dlouhou tradicí spočívající ve víře a svobodě, kterou žádná síla, ať již vnitřní či vnější, nedokáže zničit. Dnes tohoto nezlomného ducha symbolizuje Solidarita – polský nezávislý odborový svaz. […] Solidarita je symbolem boje skutečných dělníků za základní lidská a hospodářská práva v tzv. dělnickém státě. Za právo na práci a čerpání z jejích výsledků, za právo shromažďovací, stávkové a za svobodu slova. Pokojné aktivity Solidarity narazily na brutální represe. V Polsku se rozhostila temná noc tyranie. Terčem těchto represí je sice Solidarita, nicméně představitelé moci tím, že ji napadají, napadají celý národ.
Oslo, 31. prosince 1981 Kultura, č. 3, Paříž 1982
Švédský plakát „Na pomoc!”. Archiv SK
„Archiwa Stanu Wojennego” [Archivy výjimečného stavu], č. 3/1999
Stockholm, 13. prosince 1981. Demonstrace proti vyhlášení výjimečného stavu v Polsku. Foto: Peter Anderson
Situace po 13. prosinci 1981. „PODZEMNÍ“ SOLIDARITA Vyhlášení výjimečného stavu, jež účinně zmařilo předchozí pokusy o demokratizaci Polska, však nepřineslo ukončení občanského odporu vůči režimu. Vůdci Solidarity, kterým se podařilo vyhnout uvěznění, vyzývají k vytvoření tzv. „podzemního státu“.
Bogdan Lis (jeden ze skrývajících se předáků podzemního hnutí „S“) s novinami, v nichž byl zveřejněn jeho zatykač. Foto: Nadace Fundacja Centrum „Solidarności” v Gdaňsku
Leták komentující vyhlášení výjimečného stavu. Archiv SK
Wiktor Kulerski (ukrývající se místopředseda mazovské Solidarity) v textu Třetí možnost:
Ludmiła Niedbalska (filmová režisérka) ve svém deníku:
Nezbytné není ani tak vytvořit „podzemní stát“, jako spíše zorganizovat se jako „podzemní společnost“. Tedy nikoli centrální středisko a vůči němu úplná disciplína, nýbrž decentralizované hnutí, neformální, skládající se z na sobě nezávislých, volně propojených skupin, sdružení, výborů atd. s velkou samostatností a svobodou rozhodování. Tyto jednotky by musely zajistit stálou a účinnou pomoc všem lidem pronásledovaným státním aparátem, rozvinout cirkulaci nezávislých informací a svobodných myšlenek, vytvořit síť společenských kontaktů a zajistit možnost sebevzdělávání a dovzdělávání; dávat morální a psychickou oporu.
„Hovoří rozhlasová stanice Solidarita! VKV, frekvence 70,1 MHz, ve 21 hodin, celkem osm minut – a bez rušení! Relace byla velmi dobře srozumitelná. Výzva k blikání světlem; v případě dobré srozumitelnosti bliknout třikrát, v případě průměrné – dvakrát, špatné – jednou. Následuje informace o počtu internovaných (přes 4 tisíce), zbitých a pronásledovaných a balada o hornících [stávkujících] v dole Piast. Připravovali jsme se k poslechu Rádia „S“. Nachystali jsme si magnetofony, asi stokrát jsme vše vyzkoušeli a pak už jen nesmírná radost! Všichni na našem poschodí všemu dobře rozuměli. Sousedé blikají za okny. V mračnu těch oken jich většina bliká – to jsou naši! Běžíme se dívat na opačnou stranu domu – i tam to bliká! Od začátku výjimečného stavu, a dost možná ještě o něco déle, člověk neviděl tolik šťastných lidí najednou. Byla to neobyčejná vzpruha plná radosti a naděje.
Varšava, březen 1982 Od třináctého do třináctého… [Od třináctého do třináctého…], Londýn 1983
Varšava, 12. dubna 1982 L. Niedbalska, deník ze sbírek Opozičního archivu SK
Leták s heslem „Solidarita zvítězí“. Archiv SK
Tajná tiskárna za výjimečného stavu. Tváře lidí jsou maskovány za účelem znemožnění identifikace Státní bezpečností. Foto: Piotr Jaxa Kwiatkowski / Forum Některé z titulů podzemního opozičního tisku vydávané za výjimečného stavu. Archiv SK
Grafika – abeceda napsaná písmem inspirovaným logem Solidarity. Autor: Piotr Młodożeniec / Archiv SK
31. srpen 1982. VÝROČÍ SRPNOVÝCH UDÁLOSTÍ
Lubin, 31. srpna 1982. Pokus o oživování smrtelně zraněného Michała Adamowicze. Foto: Krzysztof Raczkowiak
Obyvatel města Lubin: Vratislav, 31. srpna 1982. Demonstrace při příležitosti druhého výročí uzavření srpnových dohod. Foto: SK
31. srpna 1982, v den druhého výročí uzavření gdaňských dohod, probíhají v celé zemi násilné manifestace a střety s oddíly pořádkových sil (ZOMO). Milicionáři v tento den použijí zbraně nabité ostrým střelivem, což vede k několika obětem na životech.
Když jsem procházel kolem pošty, míjel jsem pořádkovou hlídku, která šla vcelku klidně, neboť na ně nikdo neútočil. Když se pak ozvaly výstřely, byl jsem přesvědčen, že se střílí „slepými“, a dokonce i poté, co jsem zaslechl křik a uviděl člověka kácejícího se k zemi, tak jsem si pořád myslel, že třeba jen zakopnul. Překvapeně jsem sledoval košili, která se barvila do ruda. Všiml jsem si, jak jeden člen hlídky vyměňuje zásobník – tak to byl on?! Šlo o úkladnou, chladně vykalkulovanou vraždu. Lubin, 31. srpna 1982 W stanie [Za stavu], Varšava 1991
8. října 1982 je na základě zvláštního zákona schváleného Sejmem a díky oslabenému společenskému odporu Solidarita formálně rozpuštěna.
Zbigniew Bujak (člen opozičního vedení „S”): Přicházely v úvahu celkem čtyři varianty průběhu demonstrace, a to v závislosti na počtu lidí, na míře jejich odhodlání a úspěšnosti v kladení odporu příslušníkům jednotek ZOMO. Jediná šance spočívala v tom, že dav demonstrantů rozežene milicionáře – a právě na to jsme vsadili. […] Věděl jsem, že 31. srpna se rozhodne o osudu nezávislých odborů. Režimní štáb spojených „pořádkových sil“ ve Varšavě došel k názoru, že si poradí s davem nejvýše 30 tisíc lidí, ale s více účastníky už ne. Manifestantů však nakonec dorazilo odhadem jen zhruba 15 tisíc, takže o dost málo na to, aby se Solidaritu podařilo zachránit! Varšava M. Łopiński, M. Moskit, M. Wilk, Konspira…, Gdaňsk 1989
Varšava, 31. srpna 1982. Příslušníci pořádkových jednotek ZOMO střílejí do demonstrantů na Hradním náměstí za pomoci plynových nábojnic. Foto: Aleksander Jałosiński / SK
Krakov, 23. června 1983. Jan Pavel II. na letišti bezprostředně před odletem do Vatikánu. Foto: Stanisław Markowski
Červen 1983. DRUHÁ PAPEŽSKÁ NÁVŠTĚVA Ve dnech 16.–23. června 1983 přijíždí Jan Pavel II. na druhou návštěvu Polska. Jeho přítomnost podnítí odpor Poláků proti absurdní realitě zavedené komunistickými vládci.
Krakov, 22. června 1983. Transparent Solidarity během papežské mše. Foto: Stanisław Markowski
Jan Pavel II. ve svém kázání na Stadionu Desetiletí:
Zbigniew Bujak v opozičním týdeníku „Tygodnik Mazowsze”:
Jde o vyzrálý vzájemný soulad života národa a státu, v němž budou respektována základní lidská práva. Jedině morální vítězství dokáže společnost vyvést z roztříštěnosti a navrátit mu ztracenou jednotu. Takovýto soulad může být současně vítězstvím vládnoucích i ovládaných. Je k němu potřeba dojít cestou vzájemného dialogu a dohody, jediným způsobem, jenž národu dovolí plně čerpat z občanských svobod. Varšava, 17. června 1983
Během celé papežské návštěvy se místa setkání milionů lidí s papežem proměňovala v enklávy svobody, jež se stávaly svědectvím skutečné tváře polské společnosti. Tam všude, ve všech skandovaných sloganech, písních i na transparentech, byla přítomna Solidarita. Je faktem, že – navzdory po mnoho měsíců trvajícímu pronásledování a represi – zůstala Solidarita všeobecným symbolem společenských tužeb a ambicí a že má stále obrovský význam.
Pielgrzymki do Ojczyzny… [Poutě do vlasti…]
Varšava, 11. července 1983 „Tygodnik Mazowsze” č. 57, 1983
Oslo, 10. prosince 1983. Manželka a syn Lecha Wałęsy přebírají jeho jménem Nobelovu cenu za mír. Foto: PAP
Titulní strana amerického týdeníku Newsweek ze dne 17. října 1983. Archiv SK
Podzim 1983. NOBELOVA CENA PRO LECHA WAŁĘSU 5. října 1983 přichází zpráva, že Lech Wałęsa se stává nositelem Nobelovy ceny míru. Pro polský „podzemní stát“ se tato událost, proti níž vznáší vláda PLR oficiální protest, stává vyjádřením obrovské podpory. Wałęsa se z obavy, že by nemusel být vpuštěn zpět do Polska, rozhoduje, že ocenění v prosinci raději osobně nepřebere.
Z deníku Teresy Konarské: Opravdová euforie. Na ulici člověk potkává usmívající se lidi. V obchodech dnes spolu zase mluvíme, což je poslední dobou málo vídaný jev; jindy se bojíme jeden druhého, navzájem se podezíravě prohlížíme. Teď se však na sebe ve frontě či v tržnici lidé usmívají a občas na sebe i významně mrknou. Vida, co dokáže jedna dobrá zpráva! Milý Bože! Jak jen jsme takovou špetku radosti a úsměvu potřebovali! Už jsme na něco podobného docela zapomněli… Toho pochmurného 13. prosince nad námi pohaslo slunce… Ale dnes se znenadání objevil úzký paprsek světla.
Lech Wałęsa ve své nobelovské přednášce, kterou přečetl Bohdan Cywiński: Přijímám tuto cenu s veškerou úctou k jejímu významu a zároveň s pocitem, že nebyla udělena mně osobně, ale že je to cena pro Solidaritu, pro lidi a věci, za které jsme bojovali a bojujeme v duchu míru a spravedlnosti. […] Polská zkušenost, kterou Nobelova cena ukazuje v plném světle, je zkušenost těžká, dramatická. Věřím však, že je to zkušenost směřující do budoucnosti. Oslo, 11. prosince 1983 L. Biernacki, Kronika Solidarności… [Kronika Solidarity], Sopoty 2000
Varšava, 5. října 1983 T. Konarska, deník…
Gdaňsk, 1. května 1983. Jednotky ZOMO rozhánějí nezávislou manifestaci. Foto: Bogusław Nieznalski / SK
Podzim 1984. SMRT PÁTERA POPIEŁUSZKA 19. října 1984 členové Státní bezpečnosti (Służba Bezpieczeństwa, SB) unášejí a následně zavraždí kněze Jerzyho Popiełuszka, charismatického duchovního hnutí Solidarita. Jeho pohřeb 3. listopadu ve Varšavě se stává obrovskou manifestací odporu vůči komunistickému teroru.
Andrzej Szczypiorski (spisovatel): Varšava, 26. srpna 1984. P. Jerzy Popiełuszko. Foto: Erazm Ciołek
P. Jerzy Popiełuszko v posledním kázání před svou smrtí: Usilovat o porážku zla za pomoci dobra znamená zachovávat věrnost pravdě. Pravda je nesmírně křehký rys našeho myšlení. Touhu po pravdě člověku vštěpil sám Pánbůh. A právě odtud se v člověku bere touha po pravdě a odmítání lži. Pravda, podobně jako spravedlnost, je spojena s láskou, a lásce je nutné přinášet oběti. Skutečná láska je láska obětavá, tedy taková, co musí nezbytně klást oběti. […] Povinností každého křesťana je stát si za pravdou i za cenu velkých obětí, neboť za pravdu se platí. Jen plevy jsou bezcenné. Zato za pšeničné zrnko pravdy je občas nutné zaplatit nějakou tu cenu.
Neuvěřitelné davy, stovky tisíc, stovky tisíc… Při cestě autobusem jsem na silnicích viděl celé kolony chodců směřujících ke čtvrti Żoliborz. Za viaduktem Gdaňského nádraží se autobus prodíral jen s nejvyšším úsilím. Lidé kráčeli s transparenty Solidarity, soustředění, tiší, plní odhodlání. Varšava, 3. listopadu 1984 A. Szczypiorski, Z notatnika stanu rzeczy [Ze zápisníku stavu věcí], Poznaň 1989
Bydhošť, 19. října 1984 L. Biernacki, Kronika „Solidarności”… [Kronika Solidarity…]
Varšava, 3. listopadu 1984. Pohřeb kněze Jerzyho Popiełuszka. Foto: Jerzy Kośnik / Fotonova
Varšava, 2. listopadu 1984. Noční vigilie před pohřbem P. Popiełuszka před kostelem sv. Stanisława Kostky. Foto: Maciej Macierzyński / Reporter
Bogdan Borusewicz (jeden z vůdců Solidarity, propuštěný v září 1986):
Září 1986. KONEC REPRESÍ
Když jsem se dozvěděl, že byla vyhlášena amnestie, hned jsem věděl, že vládní moc ustupuje. Ta amnestie se ve skutečnosti týkala jen zhruba šestnácti lidí. Z vězení propustili celé opoziční vedení. Pro mě to byla znamení toho, že uznali svou politickou prohru. Museli si přece uvědomovat, že se znovu zaktivizujeme. Myslel jsem si, že za tím bude nějaký politický tah. Ale nebyl.
11. září 1986 je vyhlášena amnestie pro všechny uvězněné opoziční aktivisty obžalované z konspirace, včetně uvězněných vůdců Solidarity. Od tohoto okamžiku – na rozdíl od všech předchozích amnestií následujících po 13. prosinci 1981 – již nepřijdou žádná další okamžitá uvěznění. Členové „S“ začínají zakládat oficiální struktury
E. Szczesiak, Borusewicz: Jak runął mur… [Jak padla zeď…], Varšava 2005
Bogdan Lis (jeden z vůdců Solidarity, propuštěný v září 1986):
Varšava, 12. září 1986. Čekání na amnestované před věznicí na Rakowiecké ulici. Foto: Czarek Sokołowski / AP
Zahajujeme novou etapu přechodu, s velkým rizikem, od konspirace k veřejnému dělání toho, co se doposud dělalo v ilegalitě. Dívám se do budoucnosti velmi rezervovaně. Je to začátek procesu. Gdaňsk, 30. září 1986 J. Jankowska, Portrety niedokończone… [Nedokončené portréty…]
Nástěnná kresba. Foto: NAF Dementi
Mieczysław F. Rakowski (člen Ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany) ve svém deníku: Bylo rozhodnuto o propuštění všech „nekriminálních“, neboli politických vězňů. Tedy také Bujaka, Frasyniuka, Moczulského. Byl to můj návrh, který jsem předložil před čtyřmi měsíci. Mluvil jsem o tom s Jaruzelským a Kiszczakem. Domníval jsem se, že je to nezbytný krok, pokud chceme překonat tvrdý postoj USA, který blokuje mnoho věcí, a také pokud chceme odstranit z propagandy Západu stálý motiv, jakým jsou političtí vězňové. Považuji přijatá rozhodnutí za mimořádně důležitá. Varšava, 11. září 1986 M.F. Rakowski, Dzienniki polityczne 1984–1986 [Politické deníky 1984–1986], Varšava 2005
Varšava, 19. září 1986. Oslava v bytě Jacka Kuroně u příležitosti vyhlášení amnestie, uspořádaná na počest 10. výročí založení KOR. V popředí Jacek Kuroń a Aniela Steinsbergowa. Foto: Erazm Ciołek
Gdaňsk, 1986. Nápis na zdi: „Propusťte Borusewicze” (tj. jednoho z vůdců hnutí „S“, uvězněného v lednu 1986). Foto: SK
1987. ORANŽOVÁ ALTERNATIVA Uprostřed všeobecné společenské strnulosti se v roce 1987 objevuje – nejprve ve Vratislavi a později i v dalších polských městech – tzv. Oranžová Alternativa vedená Waldemarem„Majorem” Fydrychem. Vysmívá se realitě života v komunismu v jeho finální, absurdní podobě. Své aktivity zintenzivňují i další alternativní skupiny, mj. pacifistické a ekologické hnutí Ruch „Wolność i Pokój” [Hnutí „Svoboda a mír“].
Leták Oranžové Alternativy z roku 1987. Archiv Oranžové Alternativy
Z očitého svědectví účastníka happeningu: Majora spolu s několika dalšími zavřeli do vozu, který teď někdo zvenčí otevřel. Major vyskakuje ven a rozhazuje bonbóny. Milicionáři ho však dostihnou a znovu ho nacpou do antonu. Další vozy se také začínají plnit lidmi. […] – „Kdo je to?“ ptá se hlas z velitelství. – „Trpaslíci. […]“ – „Cože, copak jste se zbláznili?“ křičí zaskočený hlas z velitelství. – „Ne, nezbláznili, po ulici opravdu chodí trpaslíci. Zadrželi jsme je.“ – „Poslyšte, kolik jste toho dnes vypili?“ – „Ne, my jsme nic nepili.“ – „Tak jak to, že vidíte trpaslíky?“. Vratislav, 1. června 1987 Pomarańczowa Alternatywa…[Oranžová Alternativa…]
Z letáku Oranžové Alternativy před happeningem V předvečer VŘSR:
Vratislav, 1. června 1988. „Trpaslík” na střeše policejního vozu během happeningu u příležitosti Dne dětí. Foto: NAF Dementi
Soudruzi, je na čase prolomit pasivitu lidových mas. Začněte slavit Předvečer VŘSR! […] Soudruhu, obleč se do sváteční rudé barvy. Vezmi si červené boty a červenou čepici a šálu. Pokud nevlastníš ani červenou pásku či jinou součást šatníku, vypůjč si od sousedky červenou kabelku. Pokud nemáš červenou vlajku – v krajním případě si nalakuj na červenou nehty. Jestliže nic červeného nemáš, kup si alespoň bagetu s kečupem. Vratislav, podzim 1987 Pomarańczowa Alternatywa…[Oranžová Alternativa…]
Z letáku Oranžové Alternativy před happeningem „Trpaslíci v PLR”: V PLR nejsou trpaslíci něčím odosobněným, objevují se zde často a […] 1. června budou k vidění i na Svídnické ulici ve Vratislavi. Trpaslík se klidně může stát velkým patronem a příznivcem 2. etapy hospodářské reformy. Někteří dokonce tvrdí, že trpaslík může být sám důsledkem této reformy. […] Ať žije surrealismus! Vratislav, květen 1987 Pomarańczowa Alternatywa. Rewolucja krasnoludków, [Oranžová Alternativa. Trpasličí revoluce], Varšava 2007
Trpaslík – symbol Oranžové Alternativy – namalovaný na zdi. Foto: Tomasz Sikorski
Gdaňsk, květen 1988. Hlavní brána gdaňských loděnic s cedulí, na níž jsou sepsány požadavky dělníků.
Jastrzębie-Zdrój, srpen 1988. Stávka v Dole „Manifest Lipcowy“ (Červencový manifest). Foto: Wojciech Druszcz
Foto: Leszek Biernacki
Květen a srpen 1988. STÁVKOVÉ VLNY V květnu 1988 vypukají v Polsku hospodářské stávky. Další stávková vlna, doprovázená čím dál hlasitějšími politickými slogany, proběhne celou zemí v srpnu. Rozsah protestů je sice mnohem menší než v roce 1980, nicméně již samotná připomínka někdejší síly hnutí Solidarita stačí k tomu, aby představitele státní moci přiměla k zahájení jednání s opozicí.
Alojzy Szablewski (vůdce „S” v gdaňských loděnicích, předák květnové stávky):
Z prohlášení Mezipodnikového stávkového výboru:
Květnová stávka měla spontánní charakter. […] Z počátku se jí účastnily zhruba čtyři stovky lidí, hlavně mladých. Co to ale bylo za sílu?! Pomyslel jsem si: tak, teď přijede milice, mladí se rozutečou a mě chytí, protože já už nesvedu tak rychle utíkat. […] Napadaly mě různé věci, třeba: proč bych se měl ke stávce připojit, pak to nevyjde, půjdu do vězení a manželka bude mít znova starosti. Rozum mi přikazoval: „Nechoď tam“. Ale kdybych tam nešel, mladí si řeknou: „Tak hezké měl řeči, ale když přišlo na věc, skutek utek – nepřišel.“ Byla to otázka cti.
Důrazně prohlašujeme, že za ekonomické, sociální a další důsledky stávky je zodpovědná vláda. Ta vláda, která se nazývá dělnickou, a přitom zachází se stávkujícími dělníky arogantně a s pohrdáním. Avšak stávkující se přece dožadují pouze základních lidských a zaměstnaneckých práv. […] Cítíme se hluboce zodpovědní za osudy naší země […] a proto ještě jednou vyzýváme vládu k zahájení rozhovorů.“
Gdaňsk Nie ma wolności bez „Solidarności” [Bez „Solidarity” není svobody], Gdaňsk 2008
Gdaňské loděnice, srpen 1988. Stávkující dělníci. Foto: NAF Dementi
Štětín, 23. srpna 1988 „Biuletyn strajkowy“ [Stávkový bulletin], Štětín č. 6/1988
Podzim 1988. NA CESTĚ K DOHODĚ 31. srpna 1988 jsou zahájeny rozhovory mezi opozičními vůdci a zástupci moci. V následujících měsících probíhají vzájemná vyjednávání s představiteli katolické církve v roli zprostředkovatelů, jež mají připravit půdu pro diskuse u tzv. Kulatého stolu; tyto rozhovory se čas od času snaží oficiální místa násilně přerušit. 30. listopadu 1988 se uskutečňuje televizní debata Lecha Wałęsy se šéfem režimního odborového svazu (OPZZ) Alfredem Miodowiczem; jedná se o první oficiální veřejné vystoupení lídra podzemního hnutí „S“ od vyhlášení výjimečného stavu.
Lech Wałęsa – prohlášení po jednáních s ministrem vnitra generálem Czesławem Kiszczakem: V průběhu tohoto setkání jsem zmínil momentálně nejdůležitější téma: cesty vedoucí k pluralizaci odborového hnutí, včetně pozice Solidarity. Druhá strana deklarovala, že všechny otázky spjaté s odbory budou projednávány u kulatého stolu. Varšava, 31. srpna 1988 T. Tabako, Strajk 88 [Stávka 88], Varšava 1992
Mieczysław F. Rakowski (předseda vlády) o debatě Wałęsa–Miodowicz ve svém deníku:
Varšava, 30. listopadu 1988. Televizní debata Lecha Wałęsy a Alfreda Miodowicze. Foto: Grzegorz Rogiński / Reporter
Postupem času se dalo vypozorovat, že Wałęsa získává drtivou převahu. Ovládal se, používal přesné formulace a srozumitelné a přesvědčivé argumenty. Miodowicz mohl na řadu z nich reagovat, kdyby chtěl, ale neudělal to. Celou dobu byl v defenzívě a neustále opakoval prakticky jedinou tezi – totiž, že v jednom podniku musí fungovat jen jeden odborový svaz. Je nade vší pochybnost, že po této debatě se Wałęsova pozice v Polsku značně posílí. […] Po skončení pořadu jsem zatelefonoval W[ojciechu] J[aruzelskému]. Byl vzteky bez sebe. […] Miodowicz v podstatě nastolil novou vnitropolitickou situaci. Varšava, 30. listopadu 1988 M.F. Rakowski: Dzienniki polityczne 1987–1990 [Politické deníky 1987–1990], Varšava 2005
Magdalenka u Varšavy. Jednání mezi zástupci vlády a opozice. Na fotografii: Lech Kaczyński, Bronisław Geremek, Stanisław Ciosek. Foto: Łaski Collection / East News
Varšava. Demonstrace Solidarity. Nápis na transparentu: „Solidarita žije“. Foto: SK
Únor–duben 1989. KULATÝ STŮL V období mezi 6. únorem a 5. dubnem 1989 probíhají ve Varšavě jednání u tzv. Kulatého stolu, během nichž zástupci opozičních a vládních kruhů připravují plány politických, ekonomických a společenských reforem. Nejvýznamnějším rozhodnutím, které zde padne, je souhlas státních představitelů s uspořádáním částečně svobodných voleb do Sejmu (s podílem 35 % poslaneckých mandátů) a vznik Senátu, do nějž se uskuteční zcela svobodné volby kandidátů. Dalším výsledkem je opětovná legalizace Solidarity.
Lech Wałęsa – proslov na závěr jednání:
Varšava, 6. února 1989. Lech Wałęsa a Tadeusz Mazowiecki jdou na zahájení jednání u Kulatého stolu. Foto: Erazm Ciołek
Tomasz Jastrun (básník):
Varšava, 5. dubna 1989. Janusz Reykowski za vládní představitele a Bronisław Geremek za hnutí Solidarita podepisují závěrečnou dohodu o politických reformách. Foto: Erazm Ciołek
Generál Kiszczak stál na vrcholu schodiště v Radziwiłłowském paláci, kde vítal příchozí, z nichž řada vypadala, že na ně byl buď právě stažen zatykač, nebo že se jim případně podařilo uniknout honičce za účasti desítek vozů a stovek pronásledovatelů, jimž osobně velel tento usmívající se generál. […] Ale on opravdovou upřímností srdečně tisknul další a další dlaně, a obzvláště přátelsky se zdravil s Jackem Kuroněm, což vzápětí potvrdil i slovně. Snad jen Zbyszek Bujak tak prožíval opravdové vnitřní drama. […] Nepodat ruku generálovi se mu zdálo jako blbý nápad, podat ji taky nebylo nejlepší, no ale když už sem přišel… nakonec ji tedy podal, nicméně se zjevným úsilím, jako kdyby v dlani zvedal obrovské břímě. Varšava, 6. února 1989 W. Charłamp, Dziennik zewnętrzny [Deník psaný zvenčí], Kultura, č. 5, Paříž 1989
Varšava, 6. února 1989. Zahájení jednání u Kulatého stolu. Foto: Erazm Ciołek
Uvědomujeme si, že jednání kulatého stolu nesplnila všechna očekávání. To ani nemohla. Musím přesto zdůraznit, že poprvé při našich jednání byla klíčová síla argumentů, nikoli síla jako argument. To je dobré znamení do budoucna. Myslím si, že jednání kulatého stolu se mohou stát začátkem cesty k demokratickému a svobodnému Polsku. Varšava, 5. dubna 1989 „Trybuna Ludu” č. 81, 6. dubna 1989
Z textu dohod u Kulatého stolu: Politický kompromis různorodých sil […] umožňuje uskutečnění společného cíle: nezávislého, svrchovaného, za pomoci rovnoprávných spojenců zabezpečeného, demokratického a hospodářsky silného Polska. Varšava, 5. dubna 1989 Okrągły Stół. Dokumenty i materiały… [Kulatý stůl. Dokumenty a materiály…], Varšava 2004
Volební plakát Solidarity s Jane Fondovou.
Varšava, 2. června 1989. První vydání obnoveného „Tygodniku Solidarność” (Týdeníku Solidarita). Foto: Chris Niedenthal / Forum
Foto: Jerzy Kośnik / Fotonova
Jaro 1989. PŘEDVOLEBNÍ KAMPAŇL V předvolební kampani v květnu 1989 se svádí boj, v němž jde o mnoho. Začínají legálně vycházet (stále ještě cenzurovaná) opoziční periodika a celou zemi pokrývají volební plakáty opozičních kandidátů s Lechem Wałęsou.
Z volebního programu Občanského výboru Solidarita (Komitet Obywatelski „Solidarność“): Vyzýváme všechny k účasti ve volbách proto, že jsme si vědomi zisku, jehož může Polsko dosáhnout díky účasti nezávislých sil v Sejmu a v Senátu. Je to důležitá šance jak pro budoucnost, tak i pro dnešek. […] Při naší volební kandidatuře nezavíráme oči před i nadále nedemokratickým charakterem systému vládnutí v zemi, a ani jej nijak nehodláme ospravedlňovat. Chceme tento systém měnit a docílit toho hodláme řadou postupných změn, včetně využití parlamentních metod. Nastolení možnosti omezené účasti v parlamentu není ze strany státní moci milostivý krok, leč znovunavrácení národu toho, co mu patří. […] Naším cílem je svrchovanost národa a nezávislost země, reforma republiky. Varšava, duben 1989 Komitet Obywatelski przy Przewodniczącym NSZZ „Solidarność” Lechu Wałęsie… [Občanský výbor vůdce NSOS Solidarita Lecha Wałęsy…], Varšava 2006
Volební plakát Solidarity s heslem: „Nezaspi, jinak tě přehlasují“. Archiv SK
Jaro 1989. Předvolební kampaň. Foto: NAF Dementi
Hanna Skarżanka (herečka) Chci pomoci Solidaritě, se kterou jsem spjatá od počátku. […] Je dojemné mluvit s těmi starými lidmi, kteří se chodí ptát, koho na volebním lístku škrtnout a koho volit. […] Lidé se opět začínají dobře cítit, objevuje se vzájemná laskavost, nezištnost. Varšava, 9. května 1989 Gazeta Wybocza, č. 2, 9. května 1989
Józefa Radzymińska (spisovatelka) – úryvek z deníku: Na druhém televizním programu dávali pozdě v noci volební pořad Solidarity se skvělými proslovy Wałęsy a Geremka. (…) Pořad byl neuvěřitelný už jenom kvůli tomu, že mohli svobodně říkat, co chtějí – pro náš po 45 let terorizovaný národ je to úžasný krok vpřed! Varšava, 10. května 1989 J. Radzymińska, deník…
4. červen 1989. VOLBY Volby, které probíhají 4. června 1989, přinesou Solidaritě drtivé vítězství. Opozice nakonec získá celou „svobodnou“ část poslaneckých mandátů v Sejmu a takřka všechna křesla v Senátu, až na jedno jediné. Voliči masově odmítají tzv. „národní kandidátku“ se jmény čelných komunistických politiků. Polská sjednocená dělnická strana s čím dál slábnoucí pozicí uznává svou porážku. Ve stejný den na náměstí Nebeského klidu v Pekingu zmasakruje armáda účastníky studentských protestů, kteří se dožadují politických reforem v Číně. Umírá zde několik tisíc lidí.
Zbigniew Ferczyk (opoziční aktivista): Rozdělili jsme se do skupin a po půlnoci jsme začali shromažďovat protokoly volebních komisí. Prvním zprávám jsme nemohli ani uvěřit. Postupem času byla již ohromná převaha Solidarity jistá. Náramná radost a uvolnění. Zděšení v táboře našich soupeřů. Snažili se to zakrývat nuceným úsměvem a neupřímnými gratulacemi. To jsme ještě nevěděli, jaké jsou výsledky v našich okrscích a v celé zemi. Zakrátko to bylo jasné – získali jsme vše, co jen šlo. Byl to velký úspěch, ohromná satisfakce. Nowa Huta, noc ze 4. na 5. června 1989 Wybory ‘89 w Krakowie… [Volby ´89 v Krakově…], Krakov 1999
Povolební leták se sloganem „Děkujeme“ a kresbou budovy Sejmu vepsanými do nápisu „Solidarita“. Archiv SK
Bronisław Geremek (opoziční předák): Červnové volby dokázaly něco, co bylo všem zřejmé, ale dosud empirický nepotvrzené – že komunisté nemají žádné zázemí a u moci se drží pouze dějinnou setrvačností, která se opírá o iluzi násilí. Výsledky voleb, zapsané pomocí reálných čísel, představovaly bod zvratu v uvažování o Evropě, protože umožňovaly přechod od méně či více povedených spekulací k analýze faktů. Geremek odpowiada, Żakowski pyta. Rok 1989 (Geremek odpovídá, Żakowski se ptá. Rok 1989), Varšava 1990
Jerzy Urban (mluvčí vlády):
Vratislav (Wrocław), 9. června 1989. Nápis upozorňující na masakr na Náměstí Nebeského klidu: „Podívejte na Čínu“. Foto: NAF Dementi
Následující ráno po volbách jsem byl pozván na zasedání politbyra. Czarzasty, náš člověk zodpovědný za předvolební kampaň, který se ještě předchozí den obával, aby vítězství Polské sjednocené dělnické strany nebylo příliš drtivé, okomentoval výsledky jako „masakr“. Napsal jsem na list papíru text prohlášení o prohraných volbách a akceptování jejich výsledků a podal ho Jaruzelskému. Jaruzelski to nahlas přečetl a teprve pak jsem zažil největší šok. Jaruzelski se zeptal, jestli k tomu má někdo nějaké námitky. Ale nikdo žádné neměl. Předání moci tedy proběhlo zcela bez diskuse. Varšava, 5. června 1989 T. Torańska, Byli, Varšava 2006
Titulní strana opozičních novin „Gazeta Wyborcza“ (doslova: „Volební noviny“) ze dne 7. června 1989
New York, 4. června 1989. Zástup lidí čekajících na volební hlasování před polským konzulátem. Foto: Jerzy Patoczka
Nejproslulejší volební plakát Solidarity s motivem z filmu V pravé poledne. Autor: Tomasz Sarnecki / Archiv SK
Maďarsko, červen 1989. TROJÚHELNÍKOVÝ STŮL 13. června 1989 dochází v Maďarsku k zahájení jednání mezi zástupci státní moci a opozice u tzv. „Trojúhelníkového stolu“. Tři dny nato se tisíce lidí účastní opakovaného, tentokrát již oficiálního pohřbu Imreho Nagye, hrdiny protisovětského povstání v roce 1956. 11. září otevírá vláda hranice s Rakouskem, což mj. umožní tisícům uprchlíků z NDR, aby se dostali na Západ. 18. září 1989 se rozhovory u Trojúhelníkového stolu uzavírají podpisem návrhu zákona o vyhlášení svobodných voleb, které nakonec proběhnou 25. března 1990 a přinesou vítězství demokratické opozice. Maďarsko-rakouské pohraniční pásmo, září 1989. Maďarský voják stříhá zábrany z ostnatého drátu. Foto: Maďarský institut ve Varšavě
Zoltán Byró (mluvčí opozičního Demokratického fóra) po prvním dni jednání Trojúhelníkového stolu:
Budapešť, červen 1989. Jednání u tzv. Trojúhelníkového stolu. Foto: Maďarský institut ve Varšavě
Maďarsko nyní žije snem o svobodných volbách. […] Trvám na svém názoru, že volby by se měly konat ještě v omto roce. Rozhodovat musí nikoli zájmy strany, ale zájmy země. […] Jestliže náš stát potřebuje parlament zvolený ve svobodných volbách a vládu vzniklou na tomto základě, legální a lidem schválenou, pak se volby musí uskutečnit co nejdříve. Budapešť, 13. června 1989 „Gazeta Wybocza”, č. 28, 15. června 1989
Viktor Orbán (lídr opozičního svazu Fidesz) v projevu na Náměstí Hrdinů: Pakliže uvěříme své duši a své vlastní síle, pak můžeme učinit přítrž komunistické diktatuře, pakliže jsme dostatečně odhodlaní, pak můžeme přinutit stranu k vyhlášení svobodných voleb, a pakliže nezahodíme ideály z roku 1956, pak si budeme moci zvolit vládu, která začne jednat s Rusy o urychleném odsunu jejich vojsk. Sliby komunistů nás neuspokojí, musíme vše dovést do takového stavu, aby vládnoucí strana, přestože by to nejraději udělala, nemohla vůči nám použít sílu. Budapešť, 16. června 1989 „Magyar Nemzet” ze dne 17. června 1989
Okolí Šoproně, 19. srpna 1989. Uprchlíci z NDR překračují maďarsko-rakouskou hranici směrem na Západ. Foto: Herbert Knossowski / Reuters/Forum
Pobaltské republiky. 23. SRPEN 1989 POBALTSKÝ ŽIVÝ ŘETĚZ 23. srpna 1989. Pobaltský živý řetěz. Foto: Algirdas Kayirys / Národní muzeum ve Vilniusu
23. srpna 1989 vytváří přibližně dva miliony Litevců, Lotyšů a Estonců nepřerušený živý řetěz spojující Vilnius, Rigu a Tallinn. Tento protest se uskutečňuje v den 50. výročí uzavření paktu Ribbentrop–Molotov, v jehož důsledku byly tři pobaltské státy anektovány SSSR. K projevům doprovázeným požadavky národní samostatnosti dochází během roku 1989 i v dalších regionech SSSR. 9. dubna sovětské vojenské jednotky krvavě potlačují demonstraci v gruzínském Tbilisi. V květnu se pak konají masové protikomunistické demonstrace i v samotné Moskvě. 24. prosince 1989 prohlašuje Sjezd lidových delegátů během svého zasedání v Moskvě pakt Ribbentrop–Molotov za neplatný.
Vilnius, 23. srpna 1989. Pobaltský živý řetěz. Foto: Kęstutis Jankauskas, Algirdas Sabaliauskas / TASS
Vergilius Cepajtis (člen opozičního Sajudisu):
Vytautas Landsbergis (lídr Sajudisu):
„Baltská cesta“ spočívá především v tom, že my, tři pobaltské země, se musíme společně vrátit do Evropy, od níž jsme byli brutálně odtrženi v letech 1939 a 1940. To je symbol naší jednoty a naší společné pobaltské cesty k nezávislosti, ke svobodě.
Dnešní akce symbolizuje především solidaritu mezi pobaltskými národy, ale i mezi všemi utlačovanými. Je to náš společný úspěch. Řetěz od Gediminasovy věže ve Vilniusu až do věže Tompes v Tallinu je symbolem naši solidarity, která se v takovém rozsahu a významu neobjevila se snad dosud nikde jinde. Byli bychom rádi, kdyby ta vlna příště dosáhla také do Varšavy, Budapešti, možná i do Prahy.
Vilnius, Gediminasovo náměstí, 23. srpna 1989 B. Chrabota, Bałtycka droga [Baltská cesta], „Tygodnik Powszechny” č. 39/1989
Vilnius, Gediminasovo náměstí, 23. srpna 1989 Bałtycka droga… [Baltská cesta…]
Léto 1989. „VÁŠ PREZIDENT, NÁŠ PREMIÉR ” 19. července 1989 zvolí polský parlament prezidentem Wojciecha Jaruzelského. 12. září je jmenována vláda Tadeusze Mazowieckého, jednoho z nejznámějších a všeobecně nejuznávanějších vůdců polské opozice. Mazowiecki tak vstupuje do historie jako první nekomunistický předseda vlády v zóně sovětského vlivu.
Varšava, 12. září 1989. Předseda vlády Tadeusz Mazowiecki v polském Sejmu. Foto: Chris Niedenthal / Forum
Adam Michnik (opoziční aktivista a šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza) v článku Váš prezident, náš premiér:
Varšava, 12. září 1989. Generál Wojciech Jaruzelski v prezidentské lóži polského Sejmu. Foto: Krzysztof Wójcik / Forum
Je nezbytné nalézt nové uspořádání, jehož podoba by byla přijatelná pro všechny hlavní politické síly. Uspořádání sice nové, nicméně zaručující kontinuitu. Takovým uspořádáním by mohla být dohoda, z níž bude vyplývat, že prezidentem se stane zvolený kandidát Polské sjednocené dělnické strany, zatímco premiérské křeslo a úkol vytvořit novou vládu připadne kandidátovi Solidarity. Takový prezident bude zárukou kontinuity vlády, mezinárodních smluv a spojeneckých dohod. Taková vláda obdrží mandát od naprosté většiny Poláků a zaručí důslednou reformu politického systému. Varšava, 3. července 1989 „Gazeta Wyborcza” č. 40 ze dne 3. července 1989
Varšava, 30. června 1989. Studentská demonstrace na protest proti prezidentské kandidatuře generála Jaruzelského. Hesla na transparentech: „Pryč s komunisty!“ a „Pryč s Jaruzelským!“. Foto: Erazm Ciołek
Ireneusz Sekuła (místopředseda vlády v poslední komunistické vládě): Vše završilo jmenování nekomunistického premiéra a koaliční vlády, v níž strana neměla už příliš silné postavení. A ukázalo se, že Sovětský svaz k tomu chtě nechtě dává svolení. To byl impulz, který urychlil události v ostatních zemích. Poskytl jim jistotu, určitou garanci, že když neintervenovali v Polsku, nebudou intervenovat ani jinde. Koniec epoki. Wywiady Maksymiliana Berezowskiego [Konec epochy. Rozhovory Maksymiliana Berezowského], Varšava 1991
Günther Schabowski (člen vedení NDR) během tiskové konference:
NDR, 9. listopadu 1989. PÁD ZDI
Berlín, 10. listopadu 1989. Právě bylo zahájeno rozebírání Berlínské zdi. Foto: NAF Dementi
Dnes jsme se rozhodli přijmout opatření, které umožní každému občanovi NDR vycestovat přes hraniční přechody z NDR. […] Je povoleno podat si žádost o soukromou zahraniční cestu, a to bez nutnosti předkládat doposud nezbytné doklady – zdůvodnění účelu cesty a prohlášení o příbuzných v zahraničí. Vydávání těchto povolení bude zahájeno již brzy. […] Občané mohou k vycestování do zahraničí za účelem stálého pobytu použít všechny hraniční přechody na hranici mezi NDR a SRN, případně se Západním Berlínem. Východní Berlín, 9. listopadu 1989 H.-H. Hertle, Chronik des Mauerfalls, Berlín 1997
Annemarie (aktivistka organizace Demokracie nyní):
Začátkem září 1989 v Lipsku, a posléze i v dalších velkých městech NDR, propukají manifestace na podporu požadavků za prosazení demokratických změn. 9. listopadu vedení strany nečekaně oznamuje otevření hranic se SRN, což se stává předehrou nejen k pádu Berlínské zdi, ale i ke znovusjednocení obou německých států.
Berlín, 10. listopadu 1989. Obyvatelé Berlína stojí na zdi poblíž Braniborské brány. Foto: Barbara Klemm
Nevěděli jsme, co se děje. Nemohli jsme tomu uvěřit. Můj manžel říká: „Jdeme na pivo na Kurfürstendamm“ (v Západním Berlíně). Říkám mu: „Zblaznil ses? Jak? To přece nejde.“ Tak mi to vtloukli do hlavy: nesmí se to a konec. […] Jeli jsme k nejbližšímu přechodu, k Bornholmskému mostu. Z daleka bylo slyšet hluk, bouři radosti, davy proudily tímto směrem, někteří měli jenom kabáty přehozené přes pyžamo. Východní Berlín, 9. listopad 1989 „Tygodnik Solidarność”, č. 26/1989
Československo, listopad 1989. SAMETOVÁ REVOLUCE
Vratislav (Wrocław), 5. listopadu 1989. Závěr koncertu v rámci Festivalu nezávislé československé kultury.
Praha, listopad 1989. Hrdinové Sametové revoluce: Alexander Dubček (vůdčí osobnost Pražského jara v roce 1968) a Václav Havel. Foto: Peter Turnley / Corbis
Foto: NAF Dementi
Ve dnech 3.–5. listopadu 1989 probíhá v polské Vratislavi Festival nezávislé československé kultury, jenž se pro mnoho Čechů a Slováků stává inspirací k podnícení iniciativ v boji za svobodu ve vlastní zemi. Svržení komunistického režimu v Československu (tzv. Sametová revoluce) probíhá v podobě demonstrací odehrávajících se v průběhu celého měsíce listopadu, na nichž se schází statisíce lidí. Tyto protesty přinutí komunisty k zahájení jednání s opozicí a nakonec i k pokojnému předání moci. Dne 29. prosince je prezidentem zvolen Václav Havel.
Praha, listopad 1989. Manifestace na Václavském náměstí za účasti mnoha tisícovek lidí. Foto: Peter Turnley / Corbis
Petruška Šustrová (opoziční aktivistka):
Václav Havel:
Ty tisíce lidí, a především mladých lidí […], přivážejí zpátky domů víc než jen dojmy z koncertu a z krásného setkání. Myslím, že je nakazil optimismus našich polských přátel – a potom: když člověk na vlastní oči vidí, že je něco možné uskutečnit, je to povzbuzující… Naděje, kterou jsme si přivezli, je velkým vkladem do budoucnosti.
Naše revoluce přišla sice jako jedna z posledních, ale zase probíhala rychleji než jiné a byla v jistém smyslu radikálnější – neměli jsme žádná interludia perestrojky či reformního komunismu. Rovnou, po několika dnech, jsme začali budovat normální demokratickou společnost. Československo bylo také první zemí v celém sovětském bloku, v němž se hlavou státu stal opravdový, „celoživotní“ nekomunista, který byl navíc ještě několik dnů předtím předním disidentem, „hvězdou v divadle opozice“.
Vratislav, 5. listopadu 1989 P. Kenney, Karneval revoluce… [Rewolucyjny karnawał…], Praha 2002 [Vratislav 2005]
V. Havel, Prosím stručně, Praha 2006
Rumunsko, prosinec 1989. KRVAVÉ POVSTÁNÍ
Dorana Cosoveanu (kurátorka Národního muzea, spoluzakladatelka Občanského svazu): Bukurešť, 23. prosince 1989. Civilisté bojují po boku armády proti jednotkám, které zachovaly věrnost Ceauşescovi. Foto: Charles Platiau / Reuters/Forum
V případě událostí v Rumunsku dochází ke zvratu, jímž se vývoj v zemi odlišuje od ostatních zemí východního bloku: ke změně vlády dochází v prosinci 1989 formou krvavé revoluce, během níž se armáda staví na stranu občanů bojujících proti tajné režimní policii. Komunistický diktátor Nicolae Ceauşescu je popraven zastřelením.
V podvečer [22. prosince] vypuklo peklo. Krátké série výstřelů ze samopalů tříštily okenní tabule, nechávaly za sebou díry ve stěnách, vylamovaly z rámů jinak solidně působící dveře. Nefungoval telefon, nesvítilo světlo. Bylo těžké poznat, odkud se střílí, jestli zevnitř nebo zvenku, jestli je to armáda nebo „teroristé“… Noc hrůzy, kdy se zdálo, že se nám za chvíli všechno zřítí na hlavu. Bukurešť, 23. prosince 1989 Inigma de szapte ani. Timiszoara 1989–1996, Bukurešť 1997
Ion Matei (předseda nově vzniklé Strany obrození): Máme elektřinu a více jídla v obchodech. Máme svobodu slova. Přesto však fungují staré mocenské struktury a lidé, kteří se jich účastnili. Je příliš mnoho těch, kteří ještě před čtrnácti dny mluvili jménem Ceauşesca, nyní řeční o demokracii. Dokud se toto nezmění, nezmění se nic. Bukurešť, prosinec 1989 „Gazeta Wyborcza”, č. 1, 2. ledna 1990
Bukurešť, 24. prosince 1989. Vojenská hlídka během probíhajících střetů. Foto: Charles Platiau / Reuters/Forum
Bukurešť, prosinec 1989. Demonstrace. V popředí rumunská vlajka s vystřiženým komunistickým znakem. Foto: Krzysztof Miller / Agencja Gazeta
Závěr roku 1989. NÁVRAT SVOBODY Závěr roku 1989 přináší Polsku další změny, které svědčí o postupném směřování k úplné svrchovanosti země. Počínaje 1. lednem 1990 je v zemi znovu zavedeno používání historického znaku a názvu země a z ústavy jsou vypuštěny formulace o vedoucí úloze Polské sjednocené dělnické strany a přátelství se SSSR. V každém koutu země se boří pomníky komunistických vůdců.
Tomasz Jastrun: Tak, a z Varšavy zmizel pomník Dzeržinského. […] Na tuto událost se přišly podívat celé davy lidí. O krvavého Felixe jsem se trochu strachoval, protože si myslím, že si tento člověk zaslouží trest, nikoli pomník. A dobře jsem věděl, že tento rozsudek vykonají dělníci, jinými slovy varšavský lid, jenž v podobných situacích nezná slitování. Takový jeřábník se nechal slyšet, že ho popadne za hlavu. […] Dav si nejprve zazpíval hymnu a potom už drásal potlučené nohy a úlomky betonového mozku na cáry, podobně jako staré šaty. Varšava, 17. listopadu 1989 W. Charłamp, Dziennik zewnętrzny [Deník psaný zvenčí], Kultura, Paříž, č. 3/1990
Lech Wałęsa:
Varšava, leden 1990. Návrat koruny do polského státního znaku, o niž za časů PLR přišel. Foto: Ireneusz Sobieszczuk, Jan Bogacz / PAP/PAI
Končil rok 1989, nazývaný občas Podzimem národů. V Polsku bylo jeho oficiálním závěrem byla změna názvu státu: z Polské lidové republiky zpět na Polskou republiku (jak tomu bylo před válkou). Byl také změněn státní znak: bílý orel získal zpátky svoji zlatou korunu […]. Tímto způsobem byly krok za krokem obnovovány symboly, které jsou v životě každého národa vnímány jako nesmírně důležité pro jeho identitu a suverenitu. L. Wałęsa, Drogi do wolności [Cesty ke svobodě], Varšava 1991
Ernest Skalski (novinář): Uzavíráme rok, v němž komunismus na světě utrpěl drtivou, nikoli však definitivní porážku. Ačkoli nejsme v nejlepší kondici, vracíme se na stěžejní cestu civilizace, z níž jsme byli před půl stoletím násilně odvedeni. Lid se stává pánem ve své vlastní zemi. „Gazeta Wyborcza” č. 167 z 29. prosince 1989 – 1. ledna 1990
Varšava, 17. listopadu 1989. Rozebírání pomníku Felixe Džeržinského, zakladatele sovětských tajných služeb. Foto: Janusz Fila / Forum
POSELSTVÍ SOLIDARITY Zkušenosti Solidarity se na přelomu roku 1989 stávají inspirací pro bojovníky za svobodu a demokracii v bývalých sovětských republikách, mj. během Oranžové revoluce na Ukrajině v roce 2004, kdy na opozičním shromáždění v Kyjevě vystoupil Lech Wałęsa.
Kyjev, 2. prosince 2004. Demonstrace příznivců Viktora Juščenka. Foto: Igor Kostin / Corbis
Z dopisu ukrajinských politiků a intelektuálů s poděkováním za podporu během Oranžové revoluce: V době Vašeho boje za svobodu pod transparenty Solidarity jsme se z celého srdce modlili za Vaše vítězství a opakovali jsme: „Ještě Polsko nezahynulo!“ A polský národ nakonec zvítězil! Dnes i Vy, lidé v celém Polsku, zpívejte spolu s námi: „Šče ne vmerla Ukrajina“ a přejte vítězství zase nám. Uctivé pozdravy a upřímné výrazy díků polskému lidu od celého ukrajinského národa! Náš boj za pravdu a demokracii ještě neskončil. Kyjev, Náměstí Nezávislosti, 7. prosince 2004 S. Stępień, Pomarańczowa rewolucja [Oranžová revoluce], Přemyšl 2006
Kyjev, 22. listopadu 2004. Lech Wałęsa a Viktor Juščenko na opozičním shromáždění. Foto: Robert Kowalewski / Agencja Gazeta
Gdaňsk, červen 1987. Pochod stoupenců Solidarity. Foto: Bernard Bisson / Sygma/Corbis
Logo ruského opozičního hnutí „Solidarita“, které vzniklo v roce 2008 a jež se odvolává na polské zkušenosti
Sankt Petěrburg, 14. dubna 2007. Milice potlačuje opoziční demonstraci. Foto: Aleksander Demianchuk / Reuters/Forum
Minsk, 25. března 2008. Opoziční demonstrace u příležitosti 90. výročí vyhlášení nezávislosti Běloruska. Foto: Ivan Rudnev / Ria Novosti
Taťána Kosinova (členka ruského sdružení „Memoriál“): Pro naše intelektuály je dodnes Solidarita takovým zlatým klíčem, který nosíme v kapse a který lze vytáhnout pokaždé, když chceme otevřít různé dveře, které je třeba otevřít, aby se dosáhlo určitých změn. V Rusku vyrostla generace Solidarity: jsou to lidé, kterým bylo v roce 1980 nějakých 19–25 let. […] V Petrohradě před dvěma lety vzniklo hnutí s tímto názvem. Malé, ale navazuje na dědictví polského Srpna. Lidé chtějí obnovit solidaritu, kterou zničila sovětská moc. Sankt Petěrburg, únor 2008 „Tygodnik Powszechny” č. 7/2008
Alexandr Milinkievič (lídr běloruské opozice proti Lukašenkovu režimu): Nesrovnávejme dnešní Bělorusko s Ukrajinou. U nás nemůže dojít k tak hladkému a rychlému vítězství jako tam. Raději vždy srovnávám naši zemi s Polskem za časů Solidarity. Nás také čeká dlouhý a nesnadný boj. Nicméně první krůčky se učíme docela rychle. Minsk, 20. března 2006 „Gazeta Wyborcza” č. 68 ze dne 21. března 2006