Slánské rozhovory 2016 a 2017 – Slaný a Velvary a O umění baroku

a Velvary SlanýO umění baroku SLÁNSKÉ ROZHOVORY

2016 a 2017

historie

památky staré tisky

národopis

KRÁLOVSKÉ MĚSTO SLANÝ 2018

KRÁLOVSKÉ MĚSTO SLANÝ

a Velvary SlanýO umění baroku SLÁNSKÉ ROZHOVORY

2016 a 2017

historie

památky staré tisky

národopis

KRÁLOVSKÉ MĚSTO SLANÝ 2018

Copyright © Město Slaný, 2018 Absolvent slánské piaristické koleje – velvarský farář Matěj Maxmilián Josef Jodl © Vladimír Přibyl 2016 Velvarský rorátník v kontextu knižní malby © Martina Šárovcová 2016 „Při této příležitosti přišly v objev různé věci, které by byly časem jistě v zapomenutí došly“ aneb Příspěvky do Zíbrtova Českého lidu ze Slánska a Podřipska © Miloš Sládek 2016 Kostel sv. Jiří ve Velvarech – příběh památky © Marek Filipec a Markéta Škrancová 2016 Jeden sv. Donát nebo dva v jednom? © Petra Oulíková 2017 Ignác František Platzer a Smečno / k obnově svatojánského oltáře © Vladimír Přibyl a Markéta Pavlíková 2017 Damascen Marek a Slaný © Miloš Sládek 2017 Indefessus librorum choralium scriptor – Silvester Hibler ofm a slánské hudební rukopisy františkánů © Martina Šárovcová 2017 Dvě poznámky k slánským františkánským památkám © Vladimír Přibyl 2018 Vavřinec Leander Rvačovský z Rvačova a jeho Masopust © Jan Kašpar 2017 Exempláře česky tištěných biblických starých tisků (1488–1786) ze sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném © Jan Kašpar 2017 ISBN 978-80-905346-8-1

Slánské rozhovory 2016 a 2017

Slánské rozhovory a Slaný a Velvary a O umění baroku 2. Slánské rozhovory 2016, prohlídka kostela sv. Kateřiny ve Velvarech. (foto Pavel Vychodil)

Čtenáři na cestu Otevíráte další sborník Slánských rozhovorů, které se ve Slaném konají tradičně na začátku října, a to již od roku 2004. V tomto čísle přinášíme tištěnou verzi některých příspěvků, které zazněly v refektáři slánského kláštera bosých karmelitánů v letech 2016 a 2017; jako „bonus“ publikujeme i další dvě cenné studie z dřívějších slánských setkání, které mají vztah k bohatému a významnému sbírkovému fondu muzejní knihovny ve Slaném.

Slaný a Velvary První část obsahuje statě ze Slánských rozhovorů 2016 (4. října), které se zabývaly regionální historií, tentokrát nedalekými Velvary – městem s bohatou historií a vynikajícími památkami. Na přípravě a průběhu kolokvia se podílel starosta města Velvar Radim Wolák (obr. 1). V úvodu Vladimír Přibyl (odbor kultury MěU Slaný) představil osobnost Matěje Maxmiliána Josefa Jodla1 – studenta piaristické koleje a posléze dlouholetého velvarského děkana, který svým způsobem obě města – Slaný a Velvary – spojuje. Již tradiční účastník slánských konferencí Miloš Sládek (Ústav dějin křesťanského umění KTF UK Praha, Památník národního písemnictví) přednesl referát Příspěvky do Zíbrtova Českého lidu ze Slánska, v němž zmínil regionální badatele, kterým se na sklonku 19. století podařilo zachytit mnohé z lidových obyčejů 1 Názvy příspěvků tištěné kurzivou, ve většině podstatně rozšířené a doplněné, jsou obsahem tohoto sborníku.

a pověstí našeho kraje, a to včetně dokumentace řady již zaniklých památek. Poté Zuzana Všetečková (Praha) připomněla důležitý objev nástěnných maleb v sakristii kostela sv. Kateřiny ve Velvarech, právě ona přispěla odbornou radou při jejich odhalení a obnově.2 O kostelech, které náležejí k tzv. velvarskému renesančnímu okruhu (sv. Kateřina a sv. Jiří ve Velvarech, Stětí sv. Jana Křtitele v Hospozíně), promluvila Hana Prixová Dvorská (Národní památkový úřad, ÚOP střední Čechy) a Velvarský rorátník v kontextu knižní malby přiblížila Martina Šárovcová (Praha).

Další část programu patřila obnově dvou památek ve městě. Restaurátor Petr Gláser shrnul historii oprav velvarského mariánského sousoší a účastníkům objasnil aktuální výsledky svého průzkumu tohoto sloupu, jehož restaurování město Velvary připravuje.

Následoval blok o jedné z nejpodstatnějších probíhajících renovací v regionu, a to o obnově renesančního kostela sv. Jiří ve Velvarech. Zástupci památkové péče Marek Filipec (odbor kultury a památkové péče Krajského úřadu Středočeského kraje), Eva Mikešová (Národní památkový úřad, ÚOP střední Čechy), Markéta Škrancová (odbor kultury MěÚ Slaný) a autor projektu rozsáhlé 2 VŠETEČKOVÁ, Z., Nástěnné malby v sakristii kostela sv. Kateřiny ve Velvarech a jejich vztah k pražským nástěnným malbám první poloviny 15. století, in: Znovuzrozené památky, sborník příspěvků z kolokvia uspořádaného u příležitosti výstavy Monumenta rediviva ve Vlastivědném muzeu ve Slaném 7. a 8. dubna 1994, Kladno 1994, s. 20–23.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 účastníky přivítal převor kláštera P. Jan Poříz OCD (obr. 3); tento ročník byl věnován baroknímu umění v regionu.

Nejprve Petra Oulíková (Ústav dějin křesťanského umění KTF UK) – Jeden sv. Donát nebo dva v jednom? – načrtla ikonografii památek svatých stejného jména – sv. Donáta z Münstereifelu a sv. Donáta, biskupa z Arezza. Oba dva byli v baroku uctíváni jako ochránci před letními bouřkami a krupobitím, přičemž barokní sochy druhého z nich nalezneme také v našem regionu, a to jednak při silnici do Šlapanic u Zlonic a jednak ve Smečně, smečenská je dnes druhotně situována u fary, dříve stála v bažantnici při cestě do Kačice. Literární historik Miloš Sládek (Ústav dějin křesťanského umění KTF UK, Památník národního písemnictví) se v referátu Damascen Marek a Slaný rozhovořil o této čelné osobnosti františkánského řádu a barokní homiletiky, která také po nějaký čas působila i ve slánském klášteře. Tomáš Řepa (Národní památkový ústav, ústřední pracoviště) se dotkl slánského Božího hrobu, který se stal vzorem pro řadu těchto historizujících svatyní v Čechách – vytvářejí skupinu, kterou badatel pracovně nazval podle slánské památky.5 K vyu-

1. Slánské rozhovory 2016, velvarský starosta Radim Wolák při zahájení konference. (foto Pavel Vychodil)

opravy – statik Otakar Hrdlička (Kladno) – seznámili posluchače nejen s dílčími etapami, které se již realizovaly (auditorium zaujala obnova krovu a zejména konstrukce sanktusové věžičky), ale ve stručnosti nastínili i budoucí postup oprav (např. obnova vitrají atd.).

Odpoledne pokračovalo setkání exkurzí ve Velvarech, sraz byl ve vestibulu zdejší radnice, kde se dnes nachází reliéf Panny Marie Staroboleslavské.3 Logicky pak přišlo na řadu zastavení v kostele sv. Kateřiny (obr. 2), kde nás pozdravil administrátor farnosti R.D. František Masařík a na dopolední vystoupení Zuzany Všetečkové navázal svým výkladem o obnově velvarských gotických maleb restaurátor akad. mal. Petr Bareš, který společně s Jiřím Brodským malby v sakristii v letech 1992–1994 odkryli a restaurovali.4 Barok na Slánsku Slánské rozhovory 2017 (3. října) se uskutečnily ve spolupráci s Ústavem dějin křesťanského umění KTF UK opět v refektáři kláštera bosých karmelitánů, kde 3

Viz příležitostný tisk odboru kultury MěÚ Slaný: ŠKRANCOVÁ, M. – KŮRKOVÁ, J., Reliéf Panny Marie Staroboleslavské ve Velvarech, Památky Slaného a Slánska (12), 2016.

4 Viz Monumenta rediviva II., Památky restaurované v letech 1994–1996 na Kladensku a Slánsku, katalog výstavy, Kladno 1996, s. 32–33.

3. Slánské rozhovory 2017, převor kláštera bosých karmelitánů ve Slaném P. Jan Poříz OCD při zahájení konference. (foto Pavel Vychodil) 5 ŘEPA, T., Kaple Božího hrobu ve Slaném, Slánský obzor XVIII (118)/2010, s. 45–54.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 žití archivních pramenů uložených ve Státním okresním archivu na Kladně vyzval Robert Radim Novotný (SOkA Kladno, Státní oblastní archiv Praha), jenž zároveň poukázal na konkrétní zbytečné nedostatky, pokud se tak neděje. Dopolední program zakončil Vladimír Přibyl (odbor kultury MěÚ Slaný) příspěvkem Ignác František Platzer a Smečno, vzpomněl výročí narození tohoto barokního sochaře a pojednal o kolekci jeho prací v martinickém Smečně, a to zejména v souvislosti s obnoveným oltářem sv. Jana Nepomuckého. „Platzerovské kroužení“ završila odpolední exkurze v kostele Nejsvětější Trojice ve Smečně, kde nás restaurátorka Markéta Pavlíková (AVU Praha) provedla obnovou svatojánské sochy. Slánskou konferenci uzavřel krátký výšlap k Božímu hrobu nad Kvíčkem u Slaného, výklad k barokní historizující stavbě z r. 1665 podal opět Tomáš Řepa.

Pro úplnost je třeba doplnit, že na „úterní“ program Slánských rozhovorů navázala v pátek 6. října exkurze studentů Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK v Praze, při putování Slánskem měli možnost vidět aktuální problémy a praxi na úseku památkové péče (obr. 4).

Tuto kapitolu jsme rozhojnili o texty, které se váží k bývalému františkánskému klášteru ve Slaném.

Martina Šárovcová (Praha) zaslala zajímavou stať o práci františkána Silvestra Hiblera, rovněž činného ve Slaném, kterému bývají neprávem připisovány některé iluminace a dokonce i malířské práce (např. okenice z františkán-

ského kláštera v Zásmukách, dnes v muzeu v Kouřimi).

Také aktuálně informujeme o záchraně obrazů sv. Františka a sv. Antonína Paduánského od Jana Jiřího Heinsche (z roku 1691) ze zdejšího kláštera a dále osvětlujeme osud a současnou lokaci raně barokní Piety, o které referovali v předcházejícím sborníku v článku Stevensovy obrazy z Martinické kaple Radka Tibitanzlová a Štěpán Vácha.6 Tato památka „nezmizela“, ale po zrušení kláštera v roce 1950 ji slánští farníci umístili na oltář v kostele sv. Gotharda.

Ze sbírkové knihovny slánského muzea Do třetí kapitoly sborníku zařazujeme dvě studie Jana Kašpara, který se dlouhodobě externě zabývá fondem sbírkové knihovny slánského muzea.7 První o exempláři knihy Vavřince Leandera Rvačovského z Rvačova Masopust ze slánského muzea jsme slyšeli na Slánských rozhovorech 8. října 2013, druhý zásadní příspěvek Exempláře česky tištěných biblických starých tisků (1488–1786) ze sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném pronesl autor na Slánských rozhovorech 6. října 2015, pro vydání tiskem je podstatně rozšířil.

Vladimír Přibyl 6 TIBITANZLOVÁ, R. – VÁCHA, Š., Stevensovy obrazy z Martinické kaple ve Svatovítské katedrále, in: Slánské rozhovory 2013 a 2014, Slaný 2015, s. 45–53.

7 Viz KAŠPAR, J., Fond knihovny bývalého konventu františkánů ve Slaném, in: Slánský obzor XV/2008, s. 5–15; Kašpar, J., Knihovna bývalé piaristické koleje ve Slaném, in: Slánské rozhovory 2008, Slaný 2009, s. 50–58.

4. Slánské rozhovory 2017, z exkurze studentů Ústavu dějin křesťanského umění KTF UK v Praze, 6. října 2017, výklad Miloše Sládka v Třebízi. (foto Vladimír Přibyl)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Absolvent slánské piaristické koleje – velvarský farář Matěj Maxmilián Josef Jodl Vladimír Přibyl

Pokud bychom hledali osobnost, která Velvary a Slaný v období raného novověku spojuje, určitě vytane zasvěcenějším zájemcům o regionální dějiny na mysli absolvent slánské piaristické koleje a pozdější velvarský děkan Matěj Maxmilián Josef Jodl, rodák ze Šlapanic, nebo Poštovic (* 7. 12. 1650)1 (obr. 1 – tab. II v příloze). Jodl na Slánsku nepochybně představuje významnou postavu počátků vrcholného baroku, kdy se kraj již vzpamatoval z utrpení třicetileté války, postupně se zde stabilizovala duchovní správa a rozběhl rytmus náboženského a společenského života v průběhu církevního roku. I královskému městu Velvary se začalo lépe „dýchat“, byť na něj tu a tam doléhala stále různá neštěstí – například morové epidemie v letech 1680 a 1713. Jodlovo velvarské působení svědčí i o vysoké úrovni rodícího se slánského piaristického školství – on byl jedním z prvních vynikajících studentů zdejší koleje. Sice se nestal žádným důležitým církevním prelátem či stavebníkem baroku, o kterém by se psalo v dobových pramenech, ale sloužil jako kněz v obnoveném duchu po Tridentském koncilu – jeho úkolem bylo hlásat boží slovo (zastával tak úřad učitelský), udílet svátosti (úřad kněžský) a usilovat o udržování kázně ve farnosti (úřad královský);2 nesl kříž společně s ostatními farníky, sdílel s nimi jejich osudy. Zatím neznáme žádný jeho diář nebo dopisy, první dochovaná farní kronika, k níž shromážděním historických pramenů sám nepřímo přispěl, byla založena dlouho po jeho smrti.

A tak alespoň u příležitosti slánsko-velvarského setkání shrneme poznatky o jeho velvarském pobytu ze starší literatury3 a dostup1

Místo Jodlova narození je sporné. Tradičně se udávají Šlapanice u Zlonic. Základní údaje o Jodlovi nalezneme v Knize zemřelých (1676–1749), SOkA Praha (dále jen Kniha zemřelých /1676–1749/), fol. 75. Zde se uvádí, že Jodl byl ze Šlapanic, přičemž tato informace není uvedena přímo u data narození. V konfirmačním přípisu ze dne 14. 11. 1680, který ustanovuje Matěje Maxmiliána Josefa Jodla za děkana do Velvar, ale v záhlaví stojí …Přípis konfirmační patera Matěje Maxmiliána Jodla rozeného z Poštovic…, opis této listiny viz Pamětní kniha Velvary (II.), Liber memorabilium et contractuum (zal. 1576), SOkA Kladno, fond města Velvary (dále jen Pamětní kniha Velvary /II./, zal. 1576…), fol. 241 a 242. To vedlo historika a kněze Františka Vacka (* 1858, † 1940), který působil i ve Velvarech, k tomu, že jmenuje vedle Šlapanic jako Jodlovo rodiště také Poštovice, viz VACEK, F., Paměti královského města Velvar, Praha 1884, s. 115. Šlapanice u Jodlova jména také nalezneme v Matrice studujících slánského gymnázia z let 1667–1712, fond Piaristické humanitní gymnázium Slaný, SOkA Kladno. Budenický farář František Komárek uvažuje, že jeho rodištěm mohla být usedlost čp. 1 ve Šlapanicích, viz KOMÁREK, F., Paměti panství a farní osady budenické, Praha 1911, s. 25. Je pravděpodobné, že Šlapanice jsou v matrice piaristické koleje zapsány jako místo, kde měl v době studia Jodl bydliště a kde byla rodina usazena; konfirmační přípis, ve kterém jsou Poštovice jako místo jeho narození výslovně uvedeny, vycházel z úředního záznamu, který o Matěji Maxmiliánu Josefu Jodlovi arcibiskupská konzistoř vedla – to mohl i Jodl sám konzistoři sdělit. Zcela jasno do této věci nepřinesla ani matrika narozených ve farnosti Kmetiněves, kam Šlapanice i Poštovice spadaly, je totiž vedena až od roku 1674.

2 K působení kněze ve farnosti v potridentské době viz např. ZUBER, R., Osudy moravské církve v 18. století (I.), 1987, s. 207–248.

3 Základní informace o Jodlovi viz VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 217–219.

ných archivních pramenů.4 Pokusíme se čtenáři přiblížit to podstatné z barokního prostředí města a jeho okolí, kde od roku 1680 až do své smrti v roce 1719 farářoval. Ze „slánské strany“ doplníme některé informace o jeho studijních letech a načrtneme tehdejší podobu piaristické koleje, kam se jistě Matěj Jodl i po letech rád vracel.

Studijní léta ve Slaném Nejdříve se zastavme v raně barokním Slaném, kde Bernard Ignác z Martinic5 založil dva konventy – v roce 1655 přivádí do města františkány6 a tři roky nato piaristy.7 Tento řád řeholních kleriků se věnoval, tak jako početnější a známější jezuité, školní výchově8 (obr. 2).

Při svém uvedení do Čech museli piaristé překonat řadu obtíží,9 a protože ustanovit konvent přímo v Praze se ani po císařově inkolátu (1657) nepodařilo, byl tu alespoň Slaný, kde díky přízni Bernarda Ignáce z Martinic zřídili v roce 1658 novou kolej.10 Zatímco františkáni ve slánském klášteře otevřeli interní řádové teologické studium až v roce 1673, piaristé, kteří skládali vedle základních řádových slibů o zachovávání tří evangelijních rad – chudoby (paupertas), poslušnosti (oboedientia), čistoty (castitas, tzn. život v celibátu) – i slib čtvrtý – zasvětit svůj život výchově mládeže, zahájili školní výuku záhy po svém příchodu do města. Poslání, duchovní profil, vitalita a dynamický rozvoj jejich řádu mladého Matěje Jodla silně ovlivnily.

Dodnes nedokážeme v regionu zcela docenit dosah skutečnosti, že najednou existovala možnost vzdělání pro mladé a dospívající chlapce nejen ze Slaného a okolí, ale i z celé řady dalších míst Čech, Moravy a Slezska. Slánská řádová komunita byla sociálně propojena s okolními obyvateli, s rodiči svých žáků, kteří se nepochybně účastnili akcí v koleji, a to nejen církevních slavností, ale i veřejných vystoupení svých dětí, třeba při 4

Vedle uvedených historických pramenů (viz pozn. 1) byly použity ještě dvě kroniky – Liber memorabilia incliti regni Bohemiae regiae que urbis Welwariensis, SOkA Kladno (dále jen Liber memorabilia, zal. 1761…) a druhý díl Farní kroniky Velvar, Městské muzeum Velvary (dále jen Farní kronika, Velvary /II./, zal. 1840…).

5 O Bernardu Ignáci z Martinic viz např. HOJDA, Z., Bernard Ignác z Martinic – pokus o portrét fundátora, in: Slánské rozhovory 2008, Piaristé, Slaný 2009, s. 12–18.

6 Viz např. BENEŠ, R. – PŘIBYL, V., Františkánský klášter ve Slaném, Slaný 2005.

7 K dějinám slánské koleje viz BARTŮŠEK, V., Z historie piaristické koleje ve Slaném 1658–1778, in: Slánské rozhovory 2008… (pozn. 5), s. 30–36. Zde uvedena i další literatura.

8 Základní informace o piaristech viz ZEMEK, M. – BOMBERA, J. – FILIP, A., Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1631–1950, Prievidza 1992.

9 K příchodu piaristů do Čech viz CATALANO, A., Vztah Arnošta Vojtěcha z Harrachu a kongregace řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol v rámci pobělohorského zápasu o svědomí, in: Slánské rozhovory 2008… (pozn. 5), s. 19–23.

10 K dějinám slánské koleje viz např. KRECAR, A., Stručné dějiny gymnasia Slánského, in: Jubilejní památník dvěstěpadesátiletého trvání c. k. gymnasia ve Slaném, Slaný 1908; BARTŮŠEK, V., O studentech a žácích gymnázia ve Slaném, jeho učitelích a příznivcích v prvním období školy v letech 1658–1778, in: JUDLOVÁ, O. – DUNDR, M. (eds.), Jubilejní památník na oslavu třistapadesátiletého trvání gymnázia v Slaném: 1658–1908–2008, Slaný 2008, s. 50–86.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2016 a 2017

2. Pohled na kolej piaristĹŻ ve SlanĂŠm, 1683. (Archivo storico della Curia Generalizia delle Scuole Pie di Roma)

divadelnĂ­ch pĹ™edstavenĂ­ch. MnozĂ­ absolventi odchĂĄzeli ze SlanĂŠho po studiu s vdÄ›Ä?nostĂ­, jejich vazby ke koleji trvaly, jak to ostatnÄ› vĂ˝mluvnÄ› dokazujĂ­ dary a fundace nÄ›kterĂ˝ch z nich, vÄ?etnÄ› tĂŠ Jodlovy. PiaristĂŠ, kteří pĹ™ed dostavbou konventu uÄ?ili v nÄ›kterĂŠm ze slĂĄnskĂ˝ch domĹŻ,11 se do novĂŠ koleje nastÄ›hovali v roce 1666 a rok nato zaÄ?ali s klasickou vĂ˝ukou.

Do matriky koleje byl Jodl zapsĂĄn ve svĂ˝ch 17 letech v roce 1668, tedy stĂĄle jeĹĄtÄ› na samĂŠm poÄ?ĂĄtku konventu (obr. 3). Nastoupil do tzv. gramatiky,12 nikoliv do nÄ›kterĂŠ z niŞťích tříd elementĂĄrnĂ­ ĹĄkoly. Kde se vzdÄ›lĂĄval pĹ™edtĂ­m, netuĹĄĂ­me. MoĹžnĂĄ to bylo jiĹž u piaristĹŻ ve SlanĂŠm, ale jeĹĄtÄ› v dobÄ›, kdy se tĹ™eba nevedly nebo se nĂĄm z toho Ä?asu nezachovaly ĹĄkolnĂ­ matriky.13 Do gramatiky spolu s nĂ­m 11

TradiÄ?nÄ› se uvĂĄdĂ­ dĹŻm na nĂĄmÄ›stĂ­ Ä?p. 7, viz KRECAR, StruÄ?nĂŠ dÄ›jiny‌ (pozn. 10).

12 K vĂ˝uce na piaristickĂŠ ĹĄkole viz napĹ™. HĂ?BL, F., Metodika vĂ˝uky na piaristickĂ˝ch ĹĄkolĂĄch, in: Studie muzea KroměříŞska ´89, 1989, s. 86–89. Ĺ kolnĂ­ rok zaÄ?Ă­nal o svĂĄtku VĹĄech svatĂ˝ch (1. 11.). PiaristickĂĄ ĹĄkola o devĂ­ti třídĂĄch mÄ›la obvykle strukturu: 1) ĹĄkola aritmetiky – prvnĂ­ tĹ™i třídy‌ legentium, scribendium, aritmeticae, 2) ĹĄkola gramatiky – infima grammaticae, media grammaticae, suprema grammaticae, 3) v poslednĂ­ch tĹ™ech třídĂĄch se vyuÄ?ovaly vedle nĂĄboĹženstvĂ­ dalĹĄĂ­ humanitnĂ­ obory – humanitatis, rhetoricae.

13 Ve ĹĄkolnĂ­ matrice piaristĹŻ v roce 1667 jeho jmĂŠno vĹĄak nenĂ­ uvedeno. Studium o dÄ›jinĂĄch piaristĹŻ se stalo v poslednĂ­m Ä?ase vdÄ›Ä?nĂ˝m tĂŠmatem, vedle příspÄ›vkĹŻ znalce dÄ›jin piaristĹŻ v ÄŒechĂĄch a na MoravÄ› VĂĄclava BartĹŻĹĄka vznikĂĄ Ĺ™ada magisterskĂ˝ch pracĂ­.

PodrobnÄ›ji se studiem na slĂĄnskĂŠ koleji zabĂ˝val KADLEC, M., Studenti a Şåci piaristickĂ˝ch ĹĄkol ve SlanĂŠm 1667–1777, jejich poÄ?et,

3. Zåznam jmÊna Matěje Jodla v matrice slånskÊ piaristickÊ koleje, 1668. (SOkA Kladno)

chodilo sedm chlapcĹŻ,14 pedagogem byl P. Benedictus Cautelius a S. Stanislao (†1684, LitomyĹĄl). O rok pozdÄ›ji (1669) pokraÄ?uje Jodl v syntaxi, Şåci studovali tĂŠměř ve stejnĂŠ sestavÄ›. V roce 1670 v dalĹĄĂ­m stupni (tzv. schola humanitatis) pod vedenĂ­m P. Casimira Pistoria ab Ascencione Domini († 1713, Příbor) zĹŻstali jiĹž jen tĹ™i – MatÄ›j Jodl, Jan VĂĄclav RadnickĂ˝ ze SlanĂŠho a Jakub MĂźller z RakovnĂ­ka. vÄ›k i sociĂĄlnĂ­ pĹŻvod, diplomovĂĄ prĂĄce, HistorickĂ˝ Ăşstav, FilozofickĂĄ fakulta Masarykovy Univerzity, Brno 2012.

14 S Jodlem studovali v gramatice Jan VĂĄclav RadnickĂ˝ (SlanĂ˝, 13 let), Petr AntonĂ­n Ĺ˜idkĂ˝ (z Moravy, 18), Jiří PaĹĄek (MÄ›lnĂ­k, 16), MikulĂĄĹĄ Kaprinak (SlanĂ˝, 17), Jan Singer (SlanĂ˝, 15) a Karel Vejvoda (PlzeĹˆ, 17).

Slánské rozhovory 2016 a 2017

4. Půdorys koleje piaristů ve Slaném, přízemí (vpravo) a patro. Stav po rozšíření koleje v roce 1726, naznačeno již nové zaklenutí kolejní kaple (1807). (do staré plánové dokumentace zakreslil Vladimír Přibyl)

5. Kolejní kaple Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Josefa (později Zasnoubení Panny Marie). (foto Vladimír Přibyl)

Ve školních letech 1671 a 1672 přednáší okruhu studentů (tzv. rétorům)15 čelná osobnost řádu piaristů, filozof a hudební skladatel – Vojtěch Pelikán, řádovým jménem P. Adalbertus Pelican a S. Michaele Archangelo († 1700, Slaný).16 Podle všeho Jodl opouští Slaný v roce 1673 ve svých 23 letech.

15

Okruh tehdy tvořil Matěj Maxmilián Josef Jodl (20 let), Jan Václav Radnický (Slaný, 16), Jakub Müller (Rakovník, 20) a František Bregenda (Č. Budějovice, 17), přičemž poslední dva „vystřídali“ v roce 1672 Augustin Bernard Stehlík (Slaný, 15) a Jan Michael Kheller (Rakovník, 16).

16 Základní informace viz ZEMEK – BOMBERA – FILIP, Piaristé… (pozn. 8), s. 151, 152.

Vedle Matěje Jodla navštěvovali slánskou kolej i další chlapci z Velvar.17 Když se podíváme do písemných pramenů, konstatujeme, že v nižších ročnících, ve kterých se probíralo elementární učivo, logicky drtivě převažovali hoši ze Slaného a z nejbližšího okolí. Z Velvar pak registrujeme v matrikách z let 1667–1737 v průměru dva školáky v ročníku; najdeme však i roky bez velvarských chlapců. V porovnání s počtem studentů, kteří se v koleji vzdělávali, a ten přesahoval 200, je to přece jen málo. I tak můžeme uvést alespoň některá „velvarská“ jména žáků z vyšších tříd, kteří ovládali rozsah studijní látky podobně jako před nimi Matěj Jodl, patřili tak mezi významné abiturienty koleje.

V době, kdy Jodl odchází, školí se zde také rytíř Jan Velvarský z Velvar a za doby Jodlova velvarského farářování devatenáctiletý Ondřej Václav Richter (1682).18 Ve školních matrikách jsou zapsáni Jiří Václav Záhora a Jan Záhora. První z nich v roce 1694 končí docházku jako rétor v 19 letech, druhý, dvanáctiletý, v témže roce chodil do parvy.19 V roce 1699 nalezneme v matrikách 17 SOkA Kladno, fond Piaristické humanitní gymnázium Slaný, Matriky studujících slánského gymnázia – díl I. (Matrica 1667–1712) a díl II. (Continuatio matricule 1713–1735).

18 Ve Velvarech působil jako primas Josef Richter († 1746), možná příbuzný tohoto žáka, viz VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 225, 226.

19 Jan Záhora byl v roce 1721 ve Velvarech školním mládencem, srv. VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 280.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 třináctiletého Baltazara Tatírka,20 dále čteme jména Karla Lodinského (1702, 1703) a Kašpara Lodinského (1701), snad příbuzných velvarského děkana Maxmiliána Adama Lodinského. Na sklonku Jodlova života nastoupil do slánské koleje v roce 1718 ve 12 letech Rudolf Kavika z Bürkenthalu,21 který docházku uzavřel jako rétor v roce 1723.

Již letmé pročítání údajů ve školní matrice nám leccos napoví i o prostředí, ve kterém se Matěj Jodl ocitl. Vedle počtu žáků, rozložení jejich věkové, sociální (chlapci z řad nobility) a domovské příslušnosti (Čechy, Slezsko, Morava, Polsko, Rakousko, Itálie) objevíme i jména, která mají vztah k baroknímu umění – ve slánské koleji totiž studovala řada synů z italských rodin, přičemž jejich otcové nebo později oni sami působili jako barokní stavitelé. Mezi prvními můžeme zmínit Giacoma Antonia Canevalleho († 1731), patrně stavitele, který zasedl do školních lavic ve Slaném, a to jako dvanáctiletý, v roce 1668.22 Jako další připomeňme tři syny kameníka Francesca della Torre (* kolem roku 1625, † 1687), který pocházel z Ramponia v údolí Intelvi v severní Itálii, – Jana Bartoloměje, Jana Petra a Jana Křtitele, se kterými získal v roce 1663 na Starém Městě pražském měšťanství.23 Následuje pozdější stavitel Francesco Antonio Porta (* 1659), syn architekta knížat z Lobkowicz Antonia Porty, známého svou činností v nedaleké Roudnici.24 Slánská kolej piaristů v raném baroku Můžeme předpokládat, že mladý Matěj Jodl se zájmem sledoval dokončení konventu a mohl být přítomen i na první mši svaté v kapli na sv. Martina 11. listopadu 1666. Při ní chyběl Bernard Ignác z Martinic, neboť musel odcestovat do Vídně. Později, už za jeho účasti 20 Jiří Tatírek, patrně příbuzný Baltazara Tatírka, zastupoval v roce 1701 velvarskou městskou radu při vítání pražského světícího biskupa Víta Seipla, viz VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 180.

21 Viz Kniha narozených (1700–1749), SOkA Praha, fol. 37, s datem 19. 1. 1707, syn stejnojmenného velvarského primase v letech 1707–1738, viz VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 207.

22 SOkA Kladno, fond Piaristické humanitní gymnázium Slaný, Matriky studujících slánského gymnázia – I. díl… (pozn. 17), s. 6 ad. Zde jako Jacobus Antonius Caneval, Italus (v matrice uveden v letech 1668, 1669, 1670). O staviteli více viz VN (Věra Naňková), heslo Canevalle, Giacomo Antonio, in: VLČEK, P. (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004, s. 98, 99.

23 SOkA Kladno, fond Piaristické humanitní gymnázium Slaný, Matriky studujících slánského gymnázia – I. díl… (pozn. 17), s. 16 ad. Ioannes Petrus Torre, patria Reponensis (zahájil studium v roce 1669, poslední záznam 1673), Ioannes Baptista Torre, patria Reponensis (docházku začíná v sedmi letech v roce 1670, v roce 1672 končí) a Ioannes Bartolomeus Torre, patria Reponensis (přichází ve čtrnácti letech v roce 1671). O staviteli Francescovi della Torre viz VN (Věra Naňková), heslo della Torre, Francesco, in: VLČEK, Encyklopedie… (pozn. 22), s. 666, 667.

24 SOkA Kladno, fond Piaristické humanitní gymnázium Slaný, Matriky studujících slánského gymnázia – I. díl… (pozn. 17), s. 20 ad. Franciscus Antonius Porta, Italus, Lucanensis, nastupuje do koleje v 12 letech v roce 1670, uveden je i v roce 1671. V roce 1673 je Franciscus Antonius Porta zapsán v gramatice jako třináctiletý, a to jako Bohemus, patria Roudnice. O staviteli Francescovi Antoniovi Portovi viz VN (Věra Naňková), heslo Porta, Francesco Antonio, in: VLČEK, Encyklopedie… (pozn. 22), s. 521.

a na jeho žádost, byla 19. března 1667 kaple vysvěcena ke cti Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Josefa, přičemž poutní mše se každoročně od roku 1668 slavila na přání piaristů na sv. Josefa.25 Zasvěcení Neposkvrněnému početí Panny Marie a sv. Josefu korespondovalo se spiritualitou rakouských Habsburků (pietas austriaca), kdy Panna Maria jako Rodička bez poskvrny hříchu (Immaculata Concepta) se stala symbolem mariánsky pojatého vítězství proti jinověrcům a ochránkyní před tureckým nebezpečím.26 Úcta ke sv. Josefu pak vychází také z poslání řádu vychovávat mládež podle vzoru sv. Josefa Pěstouna Páně a jeho jmenovce a zakladatele piaristů Josefa Kalasánského. Na dynamický rozvoj koleje ukazuje i založení teologického studia ve Slaném v roce 1669, v té době je již Jodl na piaristickém gymnáziu druhým rokem.27 O duchovním a kulturním prostředí, které utvářelo mladého Jodla, vypovídá struktura kolejní knihovny,28 vysokou úroveň hudební kultury prozrazuje nedávno pořízená kolekce skladeb z děl autorů, jejichž partitury se nacházely kdysi na zdejším piaristickém kůru.29 Náročnost filozofického studia dokumentuje rukopisný manuál piaristy Ladislava Housenky, který vznikl krátce po Jodlově odchodu.30 Jodlovo umělecké cítění, jeho přístup k výtvarnému umění formovala architektura koleje a výzdoba její kaple. Raně barokní podobu konventu zachycují veduty a plány.31 Nedávno jsme v archivu slánského stavebního úřadu našli projekt na přestavbu pro potřeby nového gymnázia (1874, 1877), který nám společně se zápisy v konventní kronice a vedutou koleje na mapě řádové provincie v Mikulově (1780)32 umožňuje udělat si poměrně věrnou představu o stavebním vývoji, a to jak v raném, tak i vrcholném baroku. Obecně se dá říci, že kolej se po adaptaci v roce 1878, a to jak ve hmotě, tak 25 Historia domus Slanensis 1659–1781, s. 11, NA Praha, Národní archiv v Praze, Řpi, kolej Slaný, č. kn. 556 (dále jen Historia domus Slanensis 1659–1781…), s. 7.

26 Pokud jde o tradiční označení kaple – Zasnoubení Panny Marie, to souvisí s mariánským bratrstvem, které bylo při koleji založeno v roce 1732, viz Historia domus Slanensis 1659–1781… (pozn. 25), s. 101.

27 Tamtéž, s. 8.

28 KAŠPAR, J., Knihovna bývalé piaristické koleje ve Slaném, in: Slánské rozhovory 2008… (pozn. 5), s. 50–58.

29 CD Laudate pueri dominum, nakladatelství Supraphon Music a. s., 2008. Na nahrávce je Missa sancti Adalberti od zmíněného Vojtěcha Pelikána. Nahrávka pořízena v kapli slánských piaristů v roce 2006.

O projektu více viz HUGO, R., Hudba slánských piaristů, Příprava a realizace hudebního projektu, in: Slánské rozhovory 2008… (pozn. 5), s. 65–68; STANĚK, J., Inventář hudebnin piaristické koleje ve Slaném, bakalářská práce, Ústav hudební vědy, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2015.

30 PEROUTKA, D., Slánský piaristický rukopis obsahující filozofický kurz P. Ladislava a Wenceslao, in: Slánské rozhovory 2008… (pozn. 5), s. 59–65. Piaristé vyučovali filozofii a teologii sv. Tomáše Akvinského, čímž se lišili od jezuitů a františkánů, viz SOUSEDÍK, S., Filozofická činnost piaristů v českých zemích v 17. a 18. století, in: Studie muzea… (pozn. 12), s. 97–99.

31 PŘIBYL, V., Nad původními plány slánské piaristické koleje, in: Slánské rozhovory 2008… (pozn. 5), s. 37–40.

32 Řádová mapa provincie piaristů z roku 1780, kterou zhotovil P. Urban Mayvald a S. Valeriano, se nachází ve sbírkách Regionálního muzea v Mikulově.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 v organizaci vnitřní dispozice, zásadně změnila.33 Budovu navýšili o jedno podlaží a autentické barokní prostory se dochovaly pouze v přízemí – klenba ambitu, částečně kaple (obr. 4).

Nás však zajímá především vzhled kaple v době Jodlova studia, tedy ještě před pořízením vrcholně barokního oltáře v roce 1723 s jedinečným Carloneho obrazem34 (obr. 5). Její výzdoba odpovídala osobnosti stavebníka Bernarda Ignáce z Martinic. Z kroniky víme, že na bočních oltářích visela dokonce plátna Karla Škréty, který byl ve službách Bernarda Ignáce činný. Škrétu konkrétně uvádí v roce 1724 kronikář v pamětnici koleje, 35 která je jinak na jména umělců skoupá. Jednalo se o oltář sv. Kříže a snad o oltář Narození Panny Marie. Osudy Škrétových obrazů neznáme a je otázkou, zda se nakonec i na hlavním oltáři nenacházel původně jeho další obraz.36 Zřícení velké části klenby kaple a následná obnova v roce 1805 znamenala nejen nové vymezení vlastního prostoru, neboť raně barokní valené klenutí nahradila placka, ale zejména zánik nástěnných maleb a štukové výzdoby.37 Malbu dnes spatříme nad varhanami (motiv Uvedení Panny Marie do chrámu) a cyklus s jednotlivými vyobrazeními pokračoval jistě i na valené klenbě lodi, tehdy však o poznání nižší než v současnosti.

Na mariánskou ikonografii, která patrně dominovala, navazují další mariánské symboly s krátkými texty ve čtyřech oválných kartuších nad okny, dnes již jen částečně zřetelné. Barokní inventář obsahuje ještě další dva oltáře – sv. Anny a Panny Marie. Úcta ke sv. Anně – vychovatelce Panny Marie – byla samozřejmě piaristům velmi blízká; ostatně jejich kostel v Benešově (1704) jí byl také zasvěcen. Ve sbírkách slánského muzea je evidováno plátno 33 O rozšíření se sice uvažovalo již v roce 1874, a to o přístavbu, která měla směřovat do zahrady. V roce 1877 však vznikl další a rozhodně kvalitnější projekt s novou úpravou hlavního průčelí od slánského stavitele Františka Štecha. Podle jeho návrhu také budovu přestavěli, dodnes tento fakt připomíná i dobový nápis na fasádě. Tehdy téměř zaniklo první patro, ve kterém byly strženy klenby, a zejména byla změněna dispozice nad přízemím jižního křídla (kdysi trojtraktové s chodbou ve středu). Při úpravách „sloučili“ cely řeholníků v patře v učebny a chodba k nim od té doby nově přiléhá ke dvoru. Zcela zásadní však bylo, že směrem do náměstí byla budova zvýšena o jedno patro; vížku nad kaplí vztyčili později, v roce 1887.

34 CÍVKA, E., Gymnasijní kaple v Slaném, in: Jubilejní památník dvěstěpadesátiletého trvání… (pozn. 10), s. 111–113; PREISS, P., Kaple piaristické koleje ve Slaném, in: Rozprava o baroku, sborník příspěvků z kolokvia Barokní umění na území severozápadně od Prahy, Kladno 1993, s. 5–9.

35 Historia domus Slanensis 1659–1781… (pozn. 25), s. 71.

36 V berlínském muzeu evidují Škrétovu kresbu Immaculaty (Neposkvrněného početí Panny Marie), o které Jaromír Neumann soudí, že je návrhem pro nezvěstný oltářní obraz, viz NEUMANN, J., Karel Škréta, 1610–1674, katalog výstavy k třístému výročí umělcovy smrti, Národní galerie v Praze, Praha 1974, s. 220. Neumann tehdy uvažoval o hybernském kostele Neposkvrněného početí Panny Marie na Novém Městě pražském, do kterého namaloval Škréta i další obrazy. Neumann však neznal stejné zasvěcení slánské kolejní kaple, a proto jej nemohl vzít v úvahu. Ikonografické vyjádření Immaculaty, ať už byl na oltáři obraz nebo plastika, bylo asi pojato v intencích raného baroku, podobně jako na Škrétově kresbě.

37 Řešení zaklenutí kaple, a to včetně vymezení ploch pro freskovou výzdobu, bylo obdobné jako v kapli sv. Kosmy a Damiána (1657– 1659) u emauzského kláštera v Praze.

6. Sv. Anna Samatřetí, obraz z původního zařízení slánské koleje, kolem roku 1680. (foto Pavel Vychodil)

sv. Anny Samatřetí (kolem roku 1680) (obr. 6), které je tradičně s piaristy spojováno, snad zbytek zmíněného oltáře.

Po položení nové dlažby v kapli při přestavbě koleje na gymnázium také zmizel vstup do krypty, jenž byl situován před oltářní mřížkou a který kryla kamenná deska. Byla tak potlačena jakási historická vertikála, která spojovala současnost se slavnou historií domu, s prvními piaristy. Tento vztah si Jodl jistě uvědomoval třeba při pohřbu svého učitele Vojtěcha Pelikána, kterého se velmi pravděpodobně také sám zúčastnil.

Velvarská léta Matěje Jodla v roce 1674 vysvětili na kněze, primiční mši sloužil na sv. Víta v Budenicích na nově zrozeném poutním místě zasvěceném sv. Isidoru – patronu zemědělského Slánska.38 O jeho významu pro region, a to i pro pozdější Jodlovo působiště – město Velvary, vypovídají i zápisy ve velvarské pamětní knize.

Zde je stručně popsáno nejen vyzdvižení statue sv. Isidora 7. května 1673 zásluhou hraběte Matěje Ondřeje Hartmana z Klarštejna, ale i putování Velvarských ke statui sv. Isidora o rok později, shodou okolností, nebo záměrně, v neděli 17. 6., tedy ve dnech Jodlovy primice.39 Tehdy 38 PŘIBYL, V., Umění baroka a 19. století na Zlonicku, katalog výstavy, Okresní úřad Kladno 1992, s. 5–8.

39 Zpráva o Jodlově primiční mši u sv. Isidora … na den sv. Víta v Budenicích v kapli sv. Isidora (in sacello arcis) … je uvedena v Knize zemřelých (1676–1749). Mše asi byla celebrována u pilíře se sochou sv. Isidora nebo v nějaké malé kapličce, která později ustoupila raně baroknímu kostelu sv. Isidora (1680–1682).

Slánské rozhovory 2016 a 2017

7. Carl Gustav Amling, Marek z Aviana, grafika z roku 1680.

se zde Velvarští setkávali s farníky ze Zlonic, Budyně, Chržína, Peruce, Vraného i dalších vsí Slánska. S farníky tradičně přicházeli nejen kněží, kázání měl vikář Jiří Vojtěch Bláha ze Slaného († 1680, oběť blíženecké lásky při morové epidemii), ale i řeholníci – piaristé (Slaný), františkáni (Slaný), kapucíni (Roudnice), premonstráti (Doksany). Velvarští si vykračovali s parádou, doprovázeli je muzikanti s bubny a trombóny, nad hlavami jim vlály korouhve. Májové zemědělské Slánsko svatoisidorským poutním místem skutečně ožilo, a proto není divu, že si jej vybral Matěj Jodl pro svou primiční mši.40 Poté byl Jodl ustanoven kaplanem v Plzni a po šesti letech se vrací jako farář na Slánsko, do Velvar,41 a to 7. prosince 1680.42 Předpokládáme, že k Jodlově zdejší inkardinaci přispěly nejen jeho schopnosti, jeho známost v regionu, ale také přímluva důležitých osobností Slánska, třeba piaristů. Snad je i příznačné pro 40 Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 132, 133.

Další putování Velvarských ke sv. Isidoru je zaznamenáno v roce 1675 (12. 5.) a 1676 (10. 5.).

41 Opis konfirmační listiny ze 14. 11. 1680 viz Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 241 a 242.

42 VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 170.

absolventa jejich koleje, že ihned po svém nástupu do Velvar začal pořádat farní archiv. Ten byl sice po jeho smrti rozptýlen,43 ale řadu jeho cenných informací použil jeden z jeho nástupců – Václav Vrána – při sepisování dějin města a farnosti.44 Nejhodnotnější památkou na Matěje Jodla zůstává jeho podobizna45 (obr. 1 – tab. II v příloze), jež je první ze série portrétů velvarských děkanů46 nejen časově, ale i kvalitou díla. Autor se skrývá v anonymitě, jistě se však nejednalo o pouhého „regionálního umělce“, ale o význačného malíře, kterého můžeme hledat v okruhu generace Petra Brandla. V budoucnu bude jistě na základě podrobného slohového a technologického průzkumu autorské připsání upřesněno. Vzhled portrétovaného nám leccos napoví o jeho povaze, Jodlova tvář svědčí o tom, že byl mužem činu, z jeho výrazu vyzařuje aktivita, nasazení.

Jodlovo čelné postavení v duchovní správě dokládá i fakt, že 18 let byl činný jako arcibiskupský vikář; zemřel 26. 10. 1719 a byl pochován v kryptě sv. Kateřiny ve Velvarech.47 Vraťme se však na počátek Jodlova působení ve Velvarech, na přelom 17. a 18. století, který znamenal pro rozkvět města důležité období. Při listování starou kronikou Velvar sledujeme, jak se město, které tehdy řídili významní primátoři Jan Antonín Klouzal (1689 –1707) a Rudolf Kavika (1707–1738), utěšeně rozvíjí. Dělo se tak i přes různé překážky, ať to byly požáry (1689, 1709), protržené hráze rybníků při velké vodě (1690, 1706) nebo velké sucho (1707). Péčí města jsou zakládány zahrady, vyzdviženy nové mlýny, je tu nebývalý stavební ruch – opravují se kostely, obecní budovy, městské zdi, „rathaus“ (1694), rozšiřuje se pivovar (1701) a téhož roku se opravuje střecha Roudnické brány atd.48 Pro stavební 43

Tamtéž, s. 115.

Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4).

45 Portrétní galerii velvarských děkanů uspořádal Václav Vrána († 1801). Ten na štítku na rubu obrazu také vyzdvihl zásluhy Matěje Jodla, a to jako zasloužilého arcibiskupského vikáře a velvarského děkana, kterému vděčí farnost nejen za vystavění nového děkanství, na jehož stavbu také přispěl 1000 zlatými, ale také za to, že se zasadil o výzdobu kostela. Obraz byl opraven v roce 1835 za velvarského děkana Václava Vaňka a v roce 1998 jej restaurovala akad. mal. Theodora P. Popova, papírový štítek opravila Jarmila Žebrová-Franková, řezbářské práce provedl Mikuláš Lubomírský. Dnes v expozici Městského muzea ve Velvarech (zapůjčeno Arcibiskupstvím pražským).

46 PŘIBYL, V., Portrétní galerie duchovních na Slánsku, Posel z Budče 17/2000, s. 44–54.

47 Kniha zemřelých (1676–1749)… (pozn. 1), fol. 75. Poslední vůli sepsal Matěj Jodl 18. října 1719, tehdy štědře pamatoval nejen na piaristy ve Slaném, ale i na tamní menší bratry, kapucíny v Roudnici a konvikt u sv. Bartoloměje a sv. Klimenta v Praze, viz VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 218. Ve sbírkách velvarského muzea se tradičně s Jodlovou památkou spojuje údajně jeho solideo – kněžská čepička – nalezené v kryptě kostela při neodborné manipulaci s barokními rakvemi po roce 1950. V kryptě však byl pochován i velvarský děkan Maxmilián Adam Lodinský († 1723) a Václav Bernard Straka († 1761); děkan Václav Vrána († 1801) byl pohřben u kostela sv. Jiří.

O otevření krypty v roce 1845 více viz Farní kronika, Velvary (II.), zal. 1840… (pozn. 4), s. 26.

48 Řadu stavebních prací prováděl ve městě a okolí stavební mistr Matěj Hovorka, měšťan velvarský.

44

Slánské rozhovory 2016 a 2017 aktivity je v roce 1692 zřízena u Podhorského mlýna cihelna,49 později také pila;50 potřebný pískovec pro stupně k oltářům velvarských kostelů a jejich kamenná ostění (Velvary, Malovary, Nabdín) dovolil Ondřej Hartman z Klarštejna lámat ve skále u Jarpic.51 Ze záznamů v pamětní knize je patrné,52 jak Velvary rostly jak po stránce hmotné, tak po společenské nebo duchovní; patronát nad duchovní správou mělo právě město. Do Velvar přijíždějí i význačné osobnosti, například místodržící Adolf Vratislav ze Šternberka (1699).53 A velvarský děkan Jodl se zde pravděpodobně osobně potkal i s jedním ze „zachránců Vídně“ před tureckým nebezpečím – kapucínem Markem z Aviana,54 jenž sem dorazil 16. června 1692 v doprovodu hraběte z Martinic,55 aby požehnal a povzbudil početné shromáždění Velvarských (obr. 7).

Následující řádky se pokusí nastínit prostředí církevních památek velvarské farnosti za Jodlovy doby, přiblížíme tak, vedle výtvarného prostředí, i něco z duchovní oblasti, jakýsi střípek z dnes již zaniklé pestré mozaiky velvarského baroku a života našich předků.

A tak jsme pomyslně, spolu s Jodlem, otevřeli dveře chrámů, abychom čtenáři za pomoci informací z literatury, historických pramenů a zbytků původního zařízení načrtli sakrální interiéry, ve kterých se naši předkové každou neděli a o svátcích scházeli na bohoslužbách, křtili své děti, slavili svatby a později se loučili se svými drahými při jejich odchodu na věčnost.56 Nemusíme asi zdůrazňovat, že dnešní pohled do kostelů sv. Barbory v Nabdíně, Všech svatých v Malovarech a velvarského hřbitovního kostela sv. Jiří je, a to i přes mnohé, co se pro jejich záchranu učinilo, stále skličující.

8. Děkanství ve Velvarech. (foto Markéta Škrancová)

49

Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 151.

Tamtéž, fol. 155.

51 Tamtéž, fol. 133.

52 Tamtéž, fol. 147–174.

53 Tamtéž, fol. 155; VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 179.

54 Marek z Aviana (* 1631, † 1699), významná osobnost kapucínského řádu – misionář, jako duchovní rádce císaře Leopolda I. se podstatnou měrou zasadil o vítězství císařských vojsk nad Turky (1683).

Před rozhodující bitvou 12. září 1683 sloužil Marek z Aviana mši v kapli sv. Leopolda na Kahlenbergu; díky jeho politicko-církevním zásluhám bývá uváděn také jako Zachránce Vídně. Marek z Aviana byl blahořečen Janem Pavlem II. 17. 4. 2003. Podle sdělení kapucína P. Pacifika Matějky, OFMCap., je velvarská návštěva kapucína bl. Marka z Aviana zatím jeho jediným písemně doloženým pobytem v Čechách. O jeho velvarské návštěvě viz Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1579… (pozn. 1), fol. 152.

55 Patrně se jednalo o hraběte Jiřího Adama II. z Martinic (* 1645, † 1714).

56 Tato stať svým způsobem volně navazuje na další dvě studie mapující barokní prostředí v regionu – KRAJNÍK, S. – PŘIBYL, V., Pod ochranou benediktinského kříže / Benediktinský opat Benno Löbl – stavebník baroku na Kladně, Posel z Budče 19/2002, s. 13–38; PŘIBYL, V., Pohled do barokního světa venkovské farnosti / Farnost v Kmetiněvsi na sklonku 17. a v 18. století, Posel z Budče 18/2001, s. 20–35. Zatímco první byla věnována úsilí břevnovského opata vizuálně „sakralizovat“ malé město v duchu benediktinské spirituality a druhá popisuje rozvoj a stabilizaci venkovské farnosti pod patronací mocného kláštera premonstrátek v Doksanech, nyní vstupujeme do městského prostředí, kde je rozvoj barokní kultury určován velvarskými radními.

50

9. Děkanství ve Velvarech, barokní sochy sv. Šimona a sv. Judy, po roce 1700. (foto Markéta Škrancová)

10. Kostel sv. Kateřiny ve Velvarech, foto z roku 1905. (Městské muzeum ve Velvarech)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Zastavme se nejdřív na děkanství (dnes čp. 198) (obr. 8) – místě Jodlova pobytu, které začal podle rozhodnutí městské rady 9. března 170057 stavět po předložení náčrtu Jan Šimon Panetius (Pánek), mistr zednický z Nového Města.58 Objekt definitivně prý dokončený až okolo roku 171759 sice podstatně upravili v roce 1862 do současné podoby, ale původní dispoziční řešení a některé prostory v přízemí zůstaly.60 V budově vystavěné na třítraktovém půdorysu s klenutou chodbou uprostřed se v přízemí nacházela farní kancelář a také zázemí (kuchyně), v patře vedly dveře do pokojů děkana, kaplanů, knihovny a hlavní sálu, kde byly rozvěšeny i portréty zdejších farářů. Barokní průčelí sice při přestavbě zaniklo, původní sochy sv. Judy a sv. Šimona (?) však byly zasazeny opět do nároží patra61 (obr. 9).

Ke kostelu sv. Kateřiny (obr. 10) vystupoval děkan po krátkém schodišti, prošel brankou ve zdi a ocitl se na hřbitově. Nejprve se tak setkal na svatém poli okolo chrámu se svými zesnulými farníky. Dnes toto pouto, které z Kristova pohledu všechny živé spojovalo, připomíná již jen pár druhotně zasazených náhrobků.62 Na barokní proměně renesančních Velvar se podílel i známý architekt Pavel Ignác Bayer,63 a to nejen jako stavitel reprezentativní Panské hospody čp. 10

57 Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 156; velvarský děkan Jodl přispěl na stavbu děkanství cca 1000 zl., viz Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 417; VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 217, uvádí uzavření smlouvy k 21. 5. 1700.

58 Jan Šimon Panetius (Pánek) (* 1654, † 1734), činný v Praze, kde v té době dokončoval zcela zásadní přestavbu minoritského kostela sv. Jakuba na Starém Městě. O staviteli více viz PV, VN (Pavel Vlček, Věra Naňková), heslo Panetius, Jan Šimon, in: VLČEK, Encyklopedie… (pozn. 22), s. 469, 470.

59 Dokončení fary není zcela jasné – v písemných pramenech je uveden termín …okolo roku 1717, viz Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 417; nezdá se však reálné, aby stavba fary, a to vzhledem k rozsahu a výkonu duchovní správy pod vedením aktivního děkana Jodla, probíhala téměř 20 let. Z historických pramenů ale víme, že v době svěcení kostela 3. 10. 1701 nebyla budova ještě hotova, neboť právě proto, že nebyla dokončena, občerstvilo se na padesát hostů v nové Panské hospodě, viz Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 321. Děkanství bylo opraveno za děkana Václava Vrány v roce 1761, viz Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 183.

60 Fara byla přestavěna do nynější podoby za P. Václava Bernardina v roce 1862, viz Farní kronika, Velvary (II.), zal. 1840… (pozn. 4), s. 46. Plány na přestavbu velvarského děkanství jsou uloženy v Městském muzeu ve Velvarech, jeden z návrhů vypracoval slánský stavitel František Štech. Za toto sdělení děkuje autor vedoucí velvarského muzea Ing. Jitce Kůrkové.

61 Předpokládáme, že socha sv. Šimona měla v ruce pilu, otvor v ruce skulptury tomu napovídá. Velvarský děkan Václav Vrána však v kronice výslovně uvádí, že se jednalo o sochu Spasitele, viz Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 183. Tuto informaci pak převzal jak VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 115, tak VELC, F., Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu slanském, Praha 1904, s. 393. Datace sochařské výzdoby je dána dokončením farní budovy, tradičně se uvádí datum 1717 (viz pozn. 59).

62 V době Jodlova působení se však na starobylém hřbitově u sv. Kateřiny již nepohřbívalo. Pohřby se konaly na „krchovech“ u velvarského sv. Jiří, u Všech svatých v Malovarech a v Nabdíně u sv. Barbory.

63 Pavel Ignác Bayer (* kolem roku 1656, † 1733), o významném architektu více viz VN, PV, ME (Věra Naňková, Pavel Vlček, Martin Ebel), heslo Bayer, Pavel Ignác, in: VLČEK, Encyklopedie… (pozn. 22), s. 47–50.

(1696–1700), která měla hostit vzácné návštěvy,64 ale ještě předtím i jako autor úprav ve farním kostele sv. Kateřiny (1692–1694).65 Tempo prací při obnově chrámu nepříznivě ovlivnily asi omezené možnosti městské pokladny a opravený chrám byl benedikován pomocným pražským biskupem Vítem Seiplem až 2. října 1701. Pro Matěje Jodla to nepochybně byly nezapomenutelné okamžiky – den před slavností osobně vyjel ctěnému hostu naproti a z Pražské brány vítali světícího biskupa trubači, bubeníci a rozezněly se všechny zvony.66 Druhý den po slavném požehnání kostela a oltáře, do kterého vložil ostatky svatých, udílel světící biskup svátost biřmování (v pamětnici se uvádí obrovský počet 527 /!/ biřmovanců), přičemž druhou mši svatou měl u oltáře Panny Marie Bolestné také novokněz Maxmilián Lodinský, synovec velvarského děkana Jodla.67 V chrámu sv. Kateřiny bylo za Jodlova působení, jak vyplývá ze starých inventářů,68 jiné umělecké zařízení. Původní květnaté a mnohovrstevné raně barokní prostředí ztratilo svůj výraz při instalaci trojice oltářů ze zrušené kaple sv. Karla Boromejského při vlašském špitálu v Praze v roce 1791.69 Interiéru za Jodla dominoval v kněžišti hlavní oltář, dvouetážová raně barokní architektura, se sochami sv. Barbory a sv. Josefa po stranách obrazu sv. Kateřiny. V nástavci se nalézala Panna Maria s Ježíškem s plastikami sv. Jana Evangelisty a sv. Archanděla Michaela.70 Zatímco tento oltář, údajně dílo řezbáře z Rakovníka, zanikl, zachovala se nám konkrétní památka na Matěje Jodla v podobě – podle inventáře druhého – 64 Významná Bayerova architektura dotvářející zástavbu náměstí, viz Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 154–155; VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 177.

65 Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 320; Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 152. Bayer dostal zaplaceno 500 zl., viz rovněž VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 177 a 178. Bylo zejména potřeba opravit základy kostela směrem ke škole, ale práce probíhaly i v interiéru, z té doby se patrně zachovaly štukové hlavice v kněžišti kostela, rovněž byla tehdy upravena a nově vydlážděna krypta.

Bayerovy zásahy jsou patrné na plánové dokumentaci, viz např. VELC, Soupis… (pozn. 61), s. 392 ad. Po roce 1900 kostel novogoticky upraven, přičemž zanikly právě barokní stavební prvky navržené Bayerem – zvalbení střechy, hlavní římsa nebo třeba kasulové okno na hlavním průčelí. Bohužel byly odstraněny nebo podstatně upraveny přístupové komunikace; dominantní pohledové uplatnění areálu kostela v historickém jádru tak bylo potlačeno.

66 Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 157, 158; Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 321; VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 180.

67 Maxmilián Adam Lodinský, děkanem ve Velvarech v letech 1719– 1723. Po svém vysvěcení působil krátce ve Velvarech patrně jako kaplan, později ustanoven duchovním správcem (1707) na Kladně.

Ve Velvarech děkanem po smrti Matěje Jodla od 6. 11. 1719. Zemřel 22. 1. 1723 ve věku 45 let. V galerii velvarských děkanů se rovněž zachoval portrét, a to od stejného autora jako portrét Jodlův, viz PŘIBYL, V., Portrétní galerie… (pozn. 46) s. 49.

68 První inventář kostelů pořídil velvarský farář Jan Jiří Zich v roce 1723, viz VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 245. Zich zaznamenal pět oltářů (sv. Kateřiny, Tří králů, Panny Marie, sv. Judy a sv. Jana Nepomuckého). Autor statě pracoval s inventářem P. Václava Vrány z roku 1761, viz Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 391 ad.

69 Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 355; VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 278.

70 Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 39. Později byl na oltáři umístěn obraz Salvátora Chrudimského.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 oltáře sv. Judy Tadeáše. K jeho zřízení si sám děkan vyžádal v roce 1690 povolení u pražské konzistoře,71 vysvěcen byl v roce 1703 biskupem Vítem Seiplem.72 I když byl tento oltář později ještě upraven, ve spodní části podle všeho přibyla kartuše s obrazem Poslední večeře, nese nám poselství Jodlova období v kvalitním obrazu sv. Judy a líbezném plátně sv. Anny Samatřetí v nástavci (obr. 11, 12). Úcta ke sv. Judovi Tadeáši, svým způsobem pozoruhodný osobní vklad děkana do velvarské farní spirituality,73 po jeho smrti ve městě sice upadala, ale později zejména přičiněním děkanů Václava Vrány a Václava Bernarda Straky ji Velvarští obnovili.

Podle inventáře třetí oltář – sv. Jana Nepomuckého – dnes neexistující a postavený snad až po Jodlově odchodu na věčnost zdobila socha mučedníka zpovědního tajemství.74 Jako čtvrtý je zmíněn oltář Panny Marie Bolestné75 (obr. 13), který dříve býval uprostřed kostela 71

Tamtéž, s. 320.

Tamtéž, s. 392. Na oltáři se dříve nacházel obraz sv. Josefa, dar velvarského děkana Josefa Jana Galasche, po stranách inventář eviduje sochy sv. Prokopa a sv. Vojtěcha.

73 Jodlova úcta ke sv. Judovi se ostatně uplatnila i při stavbě již zmíněného děkanství. O zrodu a dějinách úcty ke sv. Judovi Tadeáši ve Velvarech se rozepsal v pamětnici děkan Václav Vrána, viz Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 183–185.

74 Oltář měl pěkné antipendium s ležícím sv. Janem Nepomuckým, patrně s tzv. ledvinkovským vyobrazením světce.

75 Oltář vznikl před působením Jodla ve Velvarech, před rokem 1675.

Po jeho příchodu byl v roce 1681 pozlacen a barevně upraven; tehdy se uvádí, že je již sedm let oltářem privilegovaným (altare privilegiatum), sloužily se u něho také zádušní mše, viz Liber memorabilia, zal.

1761… (pozn. 4), s. 320.

72

11. Kostel sv. Kateřiny ve Velvarech, oltář sv. Judy Tadeáše, kolem roku 1700. (foto Vladimír Přibyl)

12. Kostel sv. Kateřiny ve Velvarech, obraz sv. Anny Samatřetí v nástavci oltáře sv. Judy Tadeáše, kolem roku 1700. (foto Vladimír Přibyl)

Slánské rozhovory 2016 a 2017

15. Kostel sv. Kateřiny ve Velvarech, kazatelna, 1686. (foto Vladimír Přibyl)

13. Kostel sv. Kateřiny ve Velvarech, Panna Maria Bolestná, kolem roku 1680. (fototéka odboru kultury MěÚ Slaný) 16. Kostel sv. Kateřiny ve Velvarech, kazatelna, sochařská výzdoba – sv. Kryštof, sv. Roch, mučedník, sv. Rozálie, 1686. (foto Vladimír Přibyl)

na straně kazatelny. Ten stojí dodnes, byť ochuzen o řadu detailů a tak trochu „upozaděn“ při pravé stěně kněžiště. Scházelo se při něm pravidelně mariánské bratrstvo, o potvrzení jeho stanov u římské kurie se Jodl zasazoval.

O vřelé úctě k této soše vypovídá fakt, že Pietu ozdobili korálky a mincemi, jejichž dlouhý seznam je v inventáři také pro úplnost uveden.76 Vedle oltáře ve zlacené dřevěné schránce byla plastika Panny Marie.77 Poslední pátý oltář Tří králů (obr. 14), který situovali v lodi původně naproti Panně Marii Bolestné, byl pořízen rodinou Jiřího Kernera v roce 1682.78 V roce 1791 při instalování 76

14. Kostel sv. Jiří, oltář Tří králů, 1682, do roku 1791 v kostele sv. Kateřiny ve Velvarech, stav z roku 1986. (foto Vladimír Přibyl)

VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 241, 353, zde i opis Bully papeže Klimenta XVI. o udělení milostí členům mariánského bratrstva ve Velvarech z roku 1719. Oltáři hrozilo v roce 1784 zrušení, byl však zachráněn péčí P. Václava Vrány, který z něj odstranil různé přívěsky a obrázky na paměť „nezaručených“ zázraků s oltářem spojovaných.

Tamtéž, s. 288.

77 Snad se jednalo o pozdně gotickou plastiku Panny Marie (kolem roku 1510), dnes v expozici Městského muzea ve Velvarech. Podle farářské relace pražské konsistoři z roku 1700 se nacházely ve Velvarech dvě památky, kterým věřící prokazovali úctu, a to zmíněná středověká socha Panny Marie a socha sv. Anny. Ta však v inventářích velvarských kostelů v roce 1761 není uvedena; viz Royt, J., Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století, Praha 1999, s. 235.

78 Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 319, 320; VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 176; Jiří Kerner († 1689) pochován před tímto oltářem.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 pražských oltářů byl přenesen do hřbitovního kostela sv. Jiří.79 Dále visel v chrámu sv. Kateřiny velký počet obrazů, a to zejména mariánských (Panny Marie Růžencové, Svatohorské, Brněnské, Karlovské ad.).80 Nesmíme opomenout kazatelnu z roku 168681 (obr. 15, 16). Zajímavá je výzdoba její poprsnice, kde jsou v nikách zlacené figury svatých, kteří mají vztah k morovým epidemiím – sv. Kryštof, sv. Roch, sv. Rozálie a další zatím neidentifikovaný mučedník; na hlavním poli poprsnice je v akantovém rámu zasazen obraz Kázání sv. Jana Křtitele.

Kruchtě vévodil prospekt raně barokních varhan (po roce 1650), které opravoval v roce 1689 Jan Tejnský82 a dva roky nato Petr Doterius.83 V roce 1768 je přestěhoval 79 ČERMÁK, J., Kostel sv. Jiří ve Velvarech, in: 44. Výroční zpráva Městské spořitelny ve Velvarech za rok 1934, Velvary (sine dato), s. 9–33, s. 28.

80 Ve sbírkách Městského muzea ve Velvarech se nalézá několik mariánských obrazů, ale o žádném z nich nejsou zprávy, že by pocházel z farního kostela. Úcta k Panně Marii Karlovské rozšířena zejména na Velvarsku (oltář v kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Hospozíně, sochy ve Velvarech a Chržíně).

81 Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 397; VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 175. Kazatelna zhotovena nákladem velvarského radního Jana Jiřího Škody († 1687) v letech 1686–1691, kdy byla pozlacena.

Pod ní byl také pochován. Kazatelna byla několikrát opravena (1894), sestavena v rychlosti, sloupky poprsnice umístěny zpět obráceně.

82 Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 320.

83 Zpráva o obnově varhan v roce 1691 viz Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 151, jež vedle Poláka Jana Zaynského, který úkol nesplnil, uvádí varhanáře Petra Doteria. Jak podotýká kronika … dobrého a zběhlého v kumštu varhanáře, který také varhany rozšířil, viz např. GOLLOVÁ, B., Velvarští kantoři – hudebníci a hudba

18. Kostel sv. Jiří ve Velvarech, interiér, současný stav. (foto Markéta Škrancová)

17. Kostel sv. Jiří ve Velvarech, pohled do interiéru, stav v roce 1986. (foto Vladimír Přibyl) chrámová, Podřipský kraj VI, č. 1, s. 6–16, s. 14; NĚMEC, V., Pražské varhany, Praha 1944, s. 151, 152.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2016 a 2017

21. Kostel sv. Jiří ve Velvarech, kazatelna, stav 19. Kostel sv. Jiří ve Velvarech, oltåř sv. Jiří, 20. Kostel sv. Jiří ve Velvarech, oltåř sv. Isidora, kolem roku 1920. (MěstskÊ muzeum ve Velvarech) kolem roku 1920. (MěstskÊ muzeum ve Velvarech) v roce 1986. (foto Vladimír Přibyl)

do kostela sv. Jiří varhanĂĄĹ™ MatÄ›j Sedmik84 a nahradil je novĂ˝mi. PĹ™ed kostelem dal Jodl na svĂŠ nĂĄklady umĂ­stit obraz Panny Marie (Immaculaty).85 S Jodlem si prohlĂŠdneme i dalĹĄĂ­ kostely. Ve sv. Jiří (obr. 17, 18) pĹ™itĂĄhl jeho pozornost mohutnĂ˝ rozvilinovĂ˝ hlavnĂ­ oltĂĄĹ™. VynikajĂ­cĂ­ prĂĄci zde odvedl Ĺ™ezbĂĄĹ™ Jan Jakub Harscher, kterĂ˝ jej zhotovil v roce 1699.86 PĹ™ed rokem 1703 na nÄ›j zavÄ›sili obraz sv. Jiří a v nĂĄstavci sv. ArchandÄ›la Michaela,87 v roce 1761 se pĂ­ĹĄe v inventĂĄĹ™i o novĂ˝ch obrazech sv. Jiří a sv. Michaela, a to patrnÄ› od Josefa Dittmanna, ĹĄtafĂ­Ĺ™e a malĂ­Ĺ™e z Mostu88 (obr. 19). Po levĂŠ stranÄ› jsme mohli spatĹ™it starobylĂ˝ oltåřík Přåtel Kristovy rodiny (pĹ™ed rokem 1677);89 Jodlovi byla logicky blĂ­zkĂĄ i úcta k patronu rolnĂ­kĹŻ sv. Izidorovi (obr. 20), jehoĹž oltĂĄĹ™ ve formÄ› velkĂŠho rozvilinovĂŠho rĂĄmu stĂĄl jeĹĄtÄ› za jeho Ĺživota na epiĹĄtolnĂ­ stranÄ›, byĹĽ nedokonÄ?en.90 Za Jodla vznikla i kazatelna, ozdobenĂĄ boltcovĂ˝m 84 O pĹ™emĂ­stÄ›nĂ­ varhan viz Liber memorabilia, zal. 1761‌ (pozn. 4), s. 416.

85 TamtĂŠĹž, s. 321.

86 PodrobnÄ› o oltĂĄĹ™i viz ÄŒERMĂ K, Kostel‌ (pozn. 79), s. 27, 28.

87 O nových obrazech Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576‌ (pozn. 1), fol. 159.

88 Liber memorabilia, zal. 1761‌ (pozn. 4), s. 427; ÄŒERMĂ K, Kostel‌ (pozn. 79), s. 28. HlavnĂ­ oltĂĄĹ™nĂ­ obraz byl nahrazen v roce 1879 plĂĄtnem od Petra Maixnera. Kolem roku 2000 byl oltĂĄĹ™ zlodÄ›ji strĹžen a roztříťtil se na kusy; nĂĄslednÄ› ĂşsilĂ­m referĂĄtu kultury OkresnĂ­ho úřadu Kladno ze zbytkĹŻ jako „puzzle“ byla architektura rekonstruovĂĄna akad. soch. Jiřím Ĺ torkem. PĹ™i poniÄ?enĂ­ pamĂĄtky byl odcizen oltĂĄĹ™nĂ­ obraz sv. Michaela; baroknĂ­ sochy andÄ›lĹŻ jsou uloĹženy v depozitĂĄĹ™i PraĹžskĂŠho arcibiskupstvĂ­.

89 Liber memorabilia, zal. 1761‌ (pozn. 4), s. 427; ÄŒERMĂ K, J., Kostel‌ (pozn. 79), s. 27; zhotovit dal velvarskĂ˝ primas Jan Jiří Galli krĂĄtce pĹ™ed svou smrtĂ­.

90 Liber memorabilia, zal. 1761‌ (pozn. 4), s. 428; ÄŒermĂĄk, J., Kostel‌ (pozn. 79), s. 28, zde citovĂĄny Ăşdaje ze zmĂ­nÄ›nĂŠho inventĂĄĹ™e Jana Jiřího Zicha (viz pozn. 68).

ornamentem. Na poprsnici mÄ›la malby evangelistĹŻ, kterĂŠ na schodiĹĄti doplĹˆovaly obrazy sv. Måří Magdaleny a sv. Petra, na stříťce pak socha Krista VĂ­tÄ›znĂŠho91 (obr. 21).

Ståvající varhany, jak jsme jiŞ zmínili, byly do kostela přeneseny z děkanskÊho chråmu sv. Kateřiny. Předchozí nåstroj ze sv. Jiří patrně přesunuli do sv. Barbory v Nabdíně, kde se z něj zachovala jen dvířka s vyobrazením

22. Kostel sv. Barbory v Nabdíně, stav v roce 2008. (fototÊka odboru kultury MěÚ Slaný)

sv. CecĂ­lie.92 Kostel sv. Barbory v NabdĂ­nÄ› (obr. 22) byl v roce 1695 JodlovĂ˝m pĹ™iÄ?inÄ›nĂ­m rozĹĄĂ­Ĺ™en. NovostraĹĄeckĂ˝ stavitel Domenico Spineta93 mÄ›l strhnout starĂ˝ ĹĄtĂ­t a ke kostelu podle zadĂĄnĂ­ mÄ›sta ‌ na dĂŠlku jeĹĄtÄ› jednou tak velkĂ˝ dĂ­l, jak 91 VELC, Soupis‌ (pozn. 61), s. 396. Kazatelna byla rovněŞ zniÄ?ena, zachovala se alespoĹˆ architektura a stříťka s pozoruhodnĂ˝m boltcovĂ˝m ornamentem.

92 ÄŒERMĂ K, Kostel‌ (pozn. 79), s. 30, obr. 16.

93 Domenico Spineta, zednickĂ˝ mistr, patrnÄ› italskĂŠho pĹŻvodu z Muggia v Ticinu, vĂ­ce viz VN (VÄ›ra NaĹˆkovĂĄ), heslo Spineta, Domenico, in: VLÄŒEK, Encyklopedie‌ (pozn. 22), s. 614, 615. Domenico

Slánské rozhovory 2016 a 2017

24. Kostel sv. Barbory v Nabdíně, pohled k hlavnímu oltáři, 1686, stav kolem roku 1985. (foto Vladimír Přibyl)

25. Kostel sv. Barbory v Nabdíně, oltář sv. Barbory. (kresba Ing. arch. Miloše Bílka, 1939)

26. Kostel sv. Barbory v Nabdíně, kazatelna, kolem roku 1700, odcizena v roce 1992. (fototéka odboru kultury MěÚ Slaný) 27. Kostel sv. Barbory v Nabdíně, výzdoba kazatelny – obraz sv. Václava, kolem roku 1700, odcizen v roce 1992. (foto v Pamětnici, zal. 1840, kolem roku 1930) 23. Kostel sv. Barbory v Nabdíně, půdorys a pohled z jihu. (zakreslil v roce 2000 Ing. arch. Miloš Bílek)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 je starý chrám Páně, přistavěti, dále vztyčit nový štít a upravit okna94 (obr. 23). Z té doby pochází pěkný portál předsíně a ostění hlavního průčelí. Následovalo pořízení uměleckého vybavení95 (obr. 24), z něhož dodnes zůstalo pouze torzo hlavní oltářní architektury, a to v tradiční raně barokní zlatočerné povrchové úpravě. Původně na ní byl soudobý obraz Stětí sv. Barbory, později zavěšený na stěně kostela.96 Zničení oltáře se zabránit nepodařilo, ale do depozitáře byl alespoň uložen mladší, ale také kvalitní oltářní obraz rovněž Stětí sv. Barbory a raně barokní sochy sv. Jana Křtitele a světce (snad apoštola) z branek po stranách.97 V nástavci uvádí inventář z roku 1761 plastiku Panny Marie adorovanou figurkami andělů98 (obr. 25). Po stranách vítězného oblouku pak stály malé oltáře – Přátelství Krista s obrazem Nejsvětější Trojice v nástavci a sv. Hedviky s paladiem Panny Marie Staroboleslavské. Snad nejvýznamnější barokní památkou byla kazatelna (obr. 26, 27), odcizená v roce 1992. Její řečniště totiž nezdobily malby evangelistů nebo církevních učitelů, jak bývá u většiny kazatelen běžné, ale čeští patroni – na poprsnici sv. Václav s paladiem, sv. Vojtěch, sv. Zikmund a sv. Vít a na stěně za řečništěm postava sv. Jana Nepomuckého – jedno z raných vyobrazení mučedníka zpovědního tajemství ještě před jeho kanonizací.99 Je podstatné, že za Jodlova farářování se pod patronací města podařilo opravit a rozšířit všechny kostely farnosti; jen hřbitovní sv. Jiří zvelebili ještě před jeho příchodem v roce 1667.100 Důkazem je i kostel Všech svatých v Malovarech – středověká stavba (kněžiště), jejíž Spineta opravoval Schwarzenbergům zámek v Mšeci v letech 1675–1677.

94 Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 154; práce byly zadány tzv. „per Pausch“, tzn. na paušál – což znamenalo, že stavbu provedl Spineta „na klíč“; Spineta obdržel 200 zlatých z velvarského záduší. Krov a vížku provedl tesař Petr Vlk, střechu z prejzů položil pokrývač Šimon Žádný.

95 Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 434.

96 Toto plátno bylo restaurováno a dnes je v lodi sv. Kateřiny ve Velvarech, viz MONUMENTA REDIVIVA II., Památky restaurované v letech 1994–1996 na Kladensku a Slánsku, katalog výstavy, Kladno 1996, s. 11. Obraz restauroval v roce 1995 akad. mal. Petr Bareš.

97 V inventáři nabdínského kostela je uvedena jako pendant socha sv. Jana Nepomuckého, viz Liber memorabilia, zal. 1761… (pozn. 4), s. 434; patrně se však jedná o jednoho z apoštolů. Ještě v roce 1990 se nacházel oltář téměř v úplnosti, v roce 1992 byl odcizen zmíněný hlavní oltářní „mladší“ obraz, který se však díky aktivitě Daniely Vokolkové podařilo získat zpět. Nyní je v depozitáři Arcibiskupství pražského.

98 BÍLEK, M., Vzpomínky na Nabdín, rukopis, 2000, s. 54, 55. Nabdínský rodák, architekt Miloš Bílek (* 1923, † 2010), absolvent Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství (1949), svými kresbami dokumentoval památky v Nabdíně, rokem 1939 je datována řada jeho kreseb z tamního kostela – hlavní oltář, lavice, kazatelna.

99 Evidenční list movité kulturní památky z roku 1976 zpracoval Nováček. Vyobrazení sv. Jana Nepomuckého bylo, zdá se, podobné jako u oválného obrazu sv. Jana Nepomuckého z oltáře sv. Petr a Pavla v Hořešovicích u Slaného (1698), viz PŘIBYL, V., Svatojánská pouť, Svatojánské památky na Kladensku a Slánsku, Posel z Budče 15/1998, s. 7–22, obr. 3 na s. 8. Pokud se jedná o dataci kazatelny, k jejímu časovému vročení po roce 1695 odkazuje její architektura a výzdoba, máme na mysli i motiv akantového trojlistu, v podstatě stejný použil kameník na portálu předsíně kostela.

100 Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 144; ČERMÁK, Kostel… (pozn. 79), s. 27.

28. Kostel Všech svatých v Malovarech, stav po opravě v roce 2001. (fototéka odboru kultury MěÚ Slaný)

29. Kostel Všech svatých v Malovarech, oltář Všech svatých. (foto v Pamětnici, založena 1840, kolem roku 1930)

30. Kostel Všech svatých v Malovarech, interiér kostela, stav v roce 2015. (fototéka odboru kultury MěÚ Slaný)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 loď byla prodloužena podobně jako v Nabdíně, a rovněž přistavěna předsíň (obr. 28). V interiéru upoutal poměrně výpravný raně barokní oltář s obrazem Všech svatých od velvarského malíře Františka Tobiáše z roku 1694, po stranách sochy sv. Václava a sv. Ludmily, nad postranními brankami plastiky sv. Petra a sv. Pavla101 (obr. 29). Vnitřek chrámu je dnes zcela zdevastován, za úspěch lze považovat záchranu samotné zanikající architektury102 (obr. 30).

Jodl vysvětil rovněž trojiční kapli (Svěcenku) se studánkou pod Radovičem (1714) – místo tradičních poutí Velvarských,103 světil dnes již zaniklou kapli sv. Kříže na hřbitově (1714),104 křížky na rozcestích, při cestách do polí a v roce 1711 kapli sv. Jana Nepomuckého v Hospozínku – jednu z nejstarších svatojánských sakrálních staveb v Čechách.105 A krátce po této kapli – v roce 1713 – byla vztyčena socha mučedníka zpovědního tajemství na mostě před Roudnickou branou. Na Velvarsku, ostatně tak jako jinde, byla rozšířena úcta k Johánkovi z Pomuku řadu let před jeho blahořečením (1721).106 Jodl jistě participoval radou i na ikonografické koncepci mariánského sousoší na velvarském rynku (1716–1718) 107 … skrze kameníka Antonína Falkeho a řezbáře Františka Zallingera z města Litoměřice…,108 připomínajícího morovou epidemii v roce 1713, která město tvrdě zasáhla.109 Sloup vyrostl jako výraz prosby 101 Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 154; VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 178. Z mobiliáře kostela se zachovaly pouze plastiky z hlavního oltáře – sv. Petr a sv. Václav, uloženy v Městském muzeu ve Velvarech. O osudech tohoto kostela po josefínských reformách viz PŘIBYL, V., Nad kronikářskými zápisy velvarského děkana P. Václava Františka Vaňka, in: Znovuzrozené památky, sborník příspěvků z kolokvia uspořádaného u příležitosti výstavy Monumenta rediviva ve Vlastivědném muzeu ve Slaném 7. a 8. dubna 1994, Kladno 1994, s. 24–28, s. 25.

102 Rozsáhlá oprava probíhala v letech 1998–2002.

103 PŘIBYL, Nad kronikářskými zápisy… (pozn. 101), s. 25; Farní kronika, Velvary (II.), zal. 1840… (pozn. 4), s. 17; VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 268. Kaple obnovena v roce 2004.

104 Farní kronika, Velvary (II.), zal. 1840… (pozn. 4), s. 43.

105 PŘIBYL, Pohled do barokního světa… (pozn. 56), s. 22, 23.

106 Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 173. V roce 1745 zhotovil naproti sv. Janovi velvarský sochař Eustach Augustin Střebský, a to nákladem velvarského primase Josefa Jana Richtera, sochu sv. Josefa, viz Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 319 – zde také opis chronogramu. Obě památky musely být v roce 1840 odstraněny při probíhající opravě silnice z Velvar do Černuce.

Skulptura sv. Jana Nepomuckého zanikla a sv. Josef dodnes stojí při kostele sv. Kateřiny, viz PŘIBYL, Nad kronikářskými zápisy… (pozn. 101), s. 24, 25.

107 Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 173 a 174; VACEK, Paměti… (pozn. 1), s. 216; MONUMENTA REDIVIVA / PAMÁTKY ZNOVUZROZENÉ, katalog výstavy, Kladno 1993, s. 36, 37.

108 František Tollinger, Zallinger (* 1655, † 1718), řezbář a sochař.

Rovněž autor sochařské výzdoby na sloupech v Žatci (1707–1713) a Blíževedlech (1714), které vycházejí v podstatě z vídeňského vzoru – morového sloupu Nejsvětější Trojice (am Graben), vysvěcen v roce 1693. O Františku Tollingerovi více viz BLAŽÍČEK, O. J., Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958, s. 112 a 113; HORYNA, M., Sochařství, in: HORYNA, M. et al., Oktavián Broggio, 1670–1742, katalog výstavy, Litoměřice červen–září 1992, Praha 1992.

109 Morová epidemie postihla město na podzim roku 1713, tehdy umíralo i několik lidí denně; viz Kniha zemřelých (1676–1749)… (pozn. 1), fol. 63–66. Někteří Velvarští měli v paměti i morovou ránu

k odvrácení od moru, hladu a války z darů dobrodinců na základě rozhodnutí rady města (9. 9. 1715). Velvarští jej „symbolicky“ vztyčili na místě, kde předtím stály masné krámy vystavěné v roce 1693. Vedle znamenité práce sochaře v postavách světců (sv. Šebestiána, sv. Václava, sv. Prokopa a sv. Floriana) je tento artefakt jedinečným příkladem převedení modlitby loretánských litanií do výtvarné podoby ve formě andělů nesoucích atributy jednotlivých loretánských invokací, přičemž vše vrcholí Pannou Marií (Immaculatou). Zasvěcení proti morové nákaze podtrhuje vedle tradičního ochránce sv. Šebestiána reliéf sv. Rozálie ve spodní části nad menzou pro celebrování mše svaté. Jodl mohl ještě za svého života vidět téměř dokončené sousoší, v roce 1718 scházelo, jak uvádí pamětnice,110 jen jeho vyštafírování. František Tollinger před velvarskou statuí pracoval na trojičním sousoší v Žatci (1707–1713), kde se dodnes zachovalo i rozvinutí soklu do prostoru. A tak, i když jsou výtvarně sochy velvarského sloupu provedením umělecky vyzrálejší, mají již vrcholně barokní hybnost, následné úpravy (nebo původní nedokončení) spodní části celkové vyznění velvarského díla poněkud snižují.

Obdobným způsobem později koncipoval syn Františka Tollingera – Matěj Tollinger († 1740) – v letech 1735–1737 i trojiční sousoší v Hošťce. Je pravděpodobné, že se Matěj podílel i na práci ve Velvarech po boku stárnoucího otce Františka († 1718).

Jodlovy slánské „návraty“ Slánská piaristická kolej tedy poskytla Jodlovi kvalitní vzdělání a on jí byl za to vděčný. Vypovídá o tom ostatně Jodlova fundace ve prospěch koleje v roce 1695 ve výši 300 zl., zmiňují se v ní i jména Jodlových rodičů.111 Matka se jmenovala Marie Magdalena a v době sepsání daru ještě žila, otec Jiří byl již po smrti. V kolejní kronice je zachyceno i Jodlovo úmrtí – jako významného žáka a v době skonu emeritního vikáře a velvarského děkana – s poznámkou, že v roce 1695 nadal kolej zmíněnou fundací.112 Z Velvar do Slaného k piaristům Jodl často zajížděl, stejně jako mnoho dalších duchovních z okolí.

Navíc jako arcibiskupský vikář dostával od konzistoře řadu úkolů, které musel v církevní oblasti na Slánsku řešit.

Připomeňme rok 1710, kdy Jodl jako vikář zastupoval ve Slaném zemřelého děkana Seiferta a byl prakticky piaristům sousedem.113 v roce 1680, ta řádila v letních měsících (v období červenec–září zemřelo na 80 farníků; pro porovnání uveďme, že v roce 1679 zemřelo v témže období 6 obyvatel). Jodl přichází do Velvar sice až v samém závěru roku, ale jistě si všímal skličujících následků epidemie. Kniha zemřelých (1676–1749)… (pozn. 1), fol. 8–13.

110 Pamětní kniha Velvary (II.), zal. 1576… (pozn. 1), fol. 173.

111 Historia domus Slanensis 1659–1781… (pozn. 25), s. 31. V roce 1679 je zapsán ve školní matrice další Jodl ze Šlapanic – Jiří Antonín – snad příbuzný Matěje Jodla; Jiří Antonín ve třinácti letech navštěvoval gramatiku.

112 Tamtéž, s. 61.

113 Tamtéž, s. 39.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Trvající Jodlův přátelský vztah k jeho „alma mater“ ilustruje i drobnost, která souvisí s morovou ranou v roce 1713/1714.114 V kolejní kronice se píše, že mor se velice rozšířil v Praze a Roudnici. Na sklonku roku 1713 se jím ve Velvarech nakazil i slánský piarista P. Bernardus a SS. Simone et Judae. Naštěstí se uzdravil a vrátil se 28. 2. 1714 do Slaného. Ve Velvarech se ale jednou z obětí morové epidemie stal i vídeňský lékař Maxmilián Wibner († 28. 1. 1714).115 Pochovali jej v kostele sv. Jiří a byl to Matěj Jodl, který z lékařovy pozůstalosti věnoval jednu z knih do piaristické knihovny, jak také na její předsádce poznamenal.

Sto let po založení koleje 19. listopadu 1758 slavili piaristé před hraběcí rodinou, za přítomnosti Michala hraběte z Martinic, mši svatou.116 Atmosféra byla sváteční, bohoslužby se zúčastnil velký počet duchovních z vikariátu, a to včetně stavebníka zlonického baroku arcibiskup-

ského vikáře Jana Adama Svobody a velvarského děkana Bernarda Václava Straky. Tehdy kázal vicerektor slánské koleje P. Maxmilián od sv. Jáchyma, který dějiny konventu přirovnal k Podobenství o zasetém semenu a o hořčičném zrnu (Mk 4,26-34) – hořčičné zrno bylo menší než všechna semena na zemi, ale když jej zaseli do země, vzešlo, přerostlo všechny byliny a vyhnalo tak velké větve, že ptáci mohli hnízdit v jejich stínu. Při té příležitosti citoval i úryvek z Prvního listu Korintským, který v souvislosti s výročím upravil v tom duchu … že Bernard Ignác z Martinic zasadil … příznivci zalévali, ale Bůh dal koleji vzrůst … (1 Kor. 3,6 Ego plantavi, Apollo rigavit: sed Deus incrementum dedit) … i takto bylo možné charakterizovat asi nejslavnější období fungování slánské koleje, kdy piaristé pečovali o výchovu české inteligence doby baroku, do které můžeme Matěje Jodla směle zařadit (obr. 31).

114 Matěj Jodl nepochybně vnímal morovou epidemii bolestně, o situaci ve Velvarech viz pozn. 109. Nepochybně měl však na paměti mrtvé studenty piaristické koleje ve Slaném. Podle záznamu v matrice slánských piaristů zemřelo 53 žáků, a to většinou z mladších ročníků, jednalo se tak zhruba o třetinu celkového počtu. O morové hlíze ve Slaném a tamní piaristické koleji v roce 1680 viz Historia domus Slanensis 1659–1781… (pozn. 25), s. 11.

115 Kniha zemřelých (1676–1749)… (pozn. 1), fol. 66.

116 Historia domus Slanensis 1659–1781… (pozn. 25), s. 185.

31. Neznámý autor, Matěj Maxmilián Josef Jodl, kolem roku 1710, římskokatolická farnost Kralupy nad Vltavou, dnes v expozici Městského muzea ve Velvarech, detail v průběhu restaurování. (foto Theodora P. Popova)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Velvarský rorátník v kontextu knižní malby Martina Šárovcová

Nahlížíme-li výtvarnou kulturu předbělohorského období skrze dochované inventáře, soupisy a kšafty, získáváme mnohem pestřejší obraz (nejen) tehdejší malířské produkce.1 Z tohoto období mezi lety 1526–1620 má totiž historik umění k dispozici jen určitý náhodně zachovaný fragment artefaktů. Jsou částečně dochovány malované epitafy připomínající posmrtnou památku portrétovaného a jeho rodiny. V odborné literatuře patří k frekventovaným epitafům například kvalitativně a formálně roztříštěný soubor chrudimského malíře Matouše Radouše († 1631).2 Malované renesanční závěsné portréty ze šlechtických obrazových sbírek jsou známy převážně skrze jejich pozdější barokní kopie, které byly hojně pořizovány a které kvantitativně doplňují zachované původní předlohy.3 Malované oltářní nástavce, často kombinované s řezbářsky realizovanou skříní, pak reprezentují artefakty poskrovnu zastoupené v předbělohorském fondu. Písemné prameny opakovaně dokumentují, že součástí malovaných retáblů s biblickými náměty z chrámových interiérů byly i (krypto) portréty žijících měšťanů. Znám je případ staroměstského malíře a někdejšího dvorního malíře arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského Matyáše Hutského z Křivoklátu (1546–1599), který měl na archu s Poslední večeří určenou pro kostel sv. Benedikta na Starém Městě pražském namalovat staroměstského měšťana Cypriána Bílka jako Jidáše. Podoba nezvěstné archy je dokumentována v souvislosti se žalobou Cypriána Bílka na Hutského ve věci podoby Jidáše.4 Obdobný méně známý spor je doložen v souvislosti s kryptoportrétem administrátora dolní konzistoře a betlémského kazatele Jana Mystopola († 28. března 1568) a několika dalších laiků, který měl být vymalován nákladem staroměstského měšťana norimberského původu Zikmunda Freyskuta na nezvěstné betlémské arše s Poslední večeří.5 Takové prameny nabývají na významu, neboť dosavadní poznání reprezentace 1 Měšťanské inventáře jako specifický pramen kolekcí malovaných závěsných obrazů zpracoval zejména Jiří Pešek; srv. např. PEŠEK, J., Obrazy s náboženskou tematikou v interiérech pražských měšťanů před Bílou horou, Umění XXX/1982, s. 263–267.

2 JAKUBEC, O. – MILTOVÁ, R., Matouš Radouš a jeho chrudimská dílna. Lokální produkce měšťanských epitafů, in: JAKUBEC, O. (ed.), Ku věčné památce. Malované renesanční epitafy v českých zemích, Olomouc 2007, s. 68–72.

3 K problematice šlechtického portrétu ve spojitosti se závěsným obrazem naposledy KUBÍKOVÁ, B., Portrét v renesančním malířství v českých zemích. Jeho ikonografie a funkce ve šlechtické reprezentaci, Praha 2016.

4 Spor naposledy připomíná ŠRONĚK, M., Obrazy u soudu, in: PRIX, D. (ed.), Pro arte. Sborník k poctě Ivo Hlobila, Praha 2002, s. 299–302.

5 Spor připomíná WINTER, Z., Život církevní v Čechách. Kulturněhistorický obraz z XV. a XVI. století 1, Praha 1895, s. 98; HREJSA, F., Betlémská kaple. O jejích dějinách a zachovaných zbytcích, Praha 1922, s. 38.

utrakvistických církevních představitelů v předbělohorském období je značně limitováno chybějícím systematickým výzkumem v této oblasti. Oba příklady naznačují, že taková praxe zobrazování laických osob v rámci biblických námětů nebyla v předbělohorském období ničím výjimečným. S Janem Mystopolem se rovněž pojí náklad iluminovaného reprezentativního graduálu z let 1561–1563 určeného pro literátské bratrstvo působící při pražské Betlémské kapli.6 Památka Mystopola je ve Staroměstském graduálu připomenuta na fol. E VIr, kde je nad pamětním záznamem s jeho jménem a úřadem namalován jeho erb s motivem tritóna. Bohužel zejména pro pražské prostředí postrádáme v rámci sledovaného období vybavení a mobiliář kostelů podchycený alespoň částečně v regionech. Tento stav koresponduje především s barokizováním gotických a renesančních chrámových interiérů a později s rušením kostelů a klášterů za josefínských reforem.

Tato situace je charakteristická i pro fond iluminovaných rukopisů předbělohorského období, které jsou zastoupeny z typologického hlediska zejména hudebními kodexy. Již od sedmdesátých let 15. století vznikají v pražských a regionálních písařských dílnách mohutné hudební rukopisy s rozsáhlou malířskou výzdobou.7 Na jejich nákladu se finančně podíleli vzdělaní a zámožní měšťané, kteří byli zpravidla profesně a personálně vázáni k městské radě a instituci literátského bratrstva.

Objednávka takových iluminovaných rukopisů byla často motivována sebereprezentativními strategiemi městské rady, jak dokládají některé explicity a pamětní záznamy v rukopisech samotných nebo soudobé písemné prameny. Nejednou se v hudebních rukopisech setkáváme i s reprezentací cechů (zejm. řezníci, sladovníci, soukeníci, bečváři, kožešníci, postřihači, krejčí, hrnčíři, bednáři, mečíři, perníkáři atd.), případně jejich jednotlivých členů, jak dokládají nápisové tabulky s jejich jmény v iluminovaných bordurách jednotlivých rukopisů.

Nejvýrazněji jsou z kvantitativního hlediska mezi cechy zastoupeni řezníci, jak to odpovídá jejich postavení v rámci hierarchie cechovních institucí v městském prostoru. Tyto iluminované hudební rukopisy reprezentují individuální a častěji kolektivní donace, na jejichž motivace je opakovaně upozorňováno na nápisových tabulkách a páskách iluminovaných folií, v explicitech 6 Staroměstský graduál, Praha, Národní knihovna (citováno dále jako NK), sign. XVII A 40. K donátorům Staroměstského graduálu a jeho provenienci podrobně KRATOCHVÍLOVÁ [ŠÁROVCOVÁ], M., K provenienci Staroměstského a Křižovnického graduálu, Umění LIII/2005, s. 323–334. Digitální kopie rukopisu je dostupná na manuscriptorium.com.

7 ŠÁROVCOVÁ, M., Cantate Domino canticum novum. Iluminované hudební rukopisy české reformace, in: HORNÍČKOVÁ, K. – ŠRONĚK, M. (eds.), Umění české reformace (1380–1620), Praha 2010, s. 413–428; srv. též ŠÁROVCOVÁ, M., Illuminated Musical Manuscripts in the Bohemian Reformation, in: HORNÍČKOVÁ, K. – ŠRONĚK, M. (eds.), From Hus to Luther. Visual Culture in the Bohemian Reformation (1380–1620) (Medieval Church Studies 33), Turnhout 2016, s. 281–304.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 a v pamětních přípisech. Obvykle se setkáváme s variacemi českých, případně latinských formulací záznamů „na památku svou“ či „na památku budoucí“ akcentujících snahu o zachování památky (memoria) a paměti na donátora rukopisu a portrétovaného.8 Uživateli hudebních rukopisů byli především členové literátských bratrstev, kteří se aktivně účastnili bohoslužby zpěvem latinského a později i českého chorálu a polyfonie.9 Literátská bratrstva byla organizována na způsob cechů a sdružovala laiky – vzdělané měšťany, kteří zasedali v městské radě a kteří jsou dokumentováni jako majitelé obrazových sbírek a knižních kolekcí.10 Mnohdy je ovšem z jednotlivého souboru rukopisných hudebních pramenů zachován z předbělohorského období jediný iluminovaný manuskript (např. Litomyšl). Pro nedostatek jiných pramenů bývá nejednou nepřesně vztahována existence konkrétního hudebního rukopisu k založení či „obnovení“ literátského bratrstva.11 K jisté opatrnosti při interpretaci těchto rukopisů, zejména z hlediska datace a provenience, vedou některá recentní zjištění v oblasti iluminovaných hudebních rukopisů raného novověku.12 Hudební rukopisy utrakvistických literátských bratrstev reprezentují převažující typ iluminovaných manuskriptů předbělohorského období. S ohledem na konfesijní situaci v českých zemích nelze v katolickém prostředí postihnout produkci iluminovaných hudebních rukopisů v takovém rozsahu. Pozvolný vzrůstající zájem o iluminované hudební rukopisy v katolickém prostředí 8 K této problematice podrobně v připravované studii ŠÁROVCOVÁ, M., Produkce iluminovaných hudebních rukopisů (1526–1620), in: SLAVICKÝ, T. (ed.), Roráty karlo-arnoštovské. Mezioborově koncipovaná kritická edice českých rorátů podle královéhradeckého rorátníku (1585) (v přípravě). K portrétu v iluminovaných hudebních rukopisech předbělohorského období viz ŠÁROVCOVÁ, M., „…na pamatku swau dal toto wersale ke cti [a] k chwale Panu Bohu udielati“. Podoba a význam portrétu v českých renesančních iluminovaných rukopisech na příkladu Třebenického graduálu, in: RADIMSKÁ, J. (ed.), K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven. Jazyk a řeč knihy (Opera romanica 11), České Budějovice 2009, s. 427–454.

9 K uživatelům rukopisných hudebních pramenů předbělohorského období a jejich typologii podrobně HORYNA, M., Vícehlasá hudba v Čechách v 15. a 16. století a její interpreti, Hudební věda 43/2006, s. 117–134.

10 Na personální propojení zástupců městské rady a členů literátského bratrstva poukázal na příkladu Českého Brodu DVOŘÁK, M., Literátské bratrstvo a městská rada v Českém Brodě v předbělohorské době, in: LEDVINKA, V. – PEŠEK, J. (eds.), Od středověkých bratrstev k moderním spolkům, Praha 2000, s. 77–139.

11 Hypotézu o existenci hudebního rukopisu jako důkazu působení literátského bratrstva jednoznačně odmítla PÁTKOVÁ, H., Bratrstvie ke cti Božie. Poznámky ke kultovní činnosti bratrstev a cechů ve středověkých Čechách, Praha 2000, s. 15; srv. též HORYNA, Vícehlasá hudba… (pozn. 9), s. 117–134.

12 KRATOCHVÍLOVÁ, K provenienci… (pozn. 6), s. 323–334; ŠÁROVCOVÁ, M., Mezi anachronismem a historismem. Nové pohledy na české renesanční knižní malířství, Umění LV/2007, s. 274–285; ŠÁROVCOVÁ, M., Rébus Unhošťského rorátníku.

K provenienci, objednavatelům a dataci iluminovaného hudebního pramene z počátku 17. století, Umění LVIII/2010, s. 388–402; ŠÁROVCOVÁ, M., Nový pohled na staroměstského malíře Fabiána Puléře († 1562) a jeho dílo, in: VOLRÁBOVÁ, A. (ed.), Ars linearis VI/2016, s. 14–19. Syntetizující charakter má připravovaná studie ŠÁROVCOVÁ, Produkce… (pozn. 8).

lze podchytit až od konce 16. století. Starší odborná literatura prezentovala tyto rukopisy dokonce jako jediné zastoupené typy iluminovaných rukopisů předbělohorského období.13 Probíhající výzkum knižního malířství raného novověku poukazuje i na existenci iluminovaných modlitebních knih, které jsou evidovány v katalogových soupisech knižních fondů či byly nově identifikovány jako bohemikální práce.14 Od druhé poloviny 16. století se česká knižní malba rozvíjí paralelně i v oblasti cestopisů, genealogií a alchymistických sborníků. Miniaturami jsou vybavovány rovněž šlechtické památníky. Tematika pozdně gotických nástěnných maleb se svatováclavskou legendou v pražské svatovítské katedrále byla v sedmdesátých a osmdesátých letech 16. století aktualizována jejich zmenšenými kopiemi v několika iluminovaných rukopisech určených pro reprezentanty dvorského kulturního okruhu (tzv. Obrazy k dějinám Čech, tzv. Heidelberský kodex, iluminovaný rukopis z ambraské knihovny Ferdinanda Tyrolského z roku 1585, rukopis z majetku UNIQA pojišťovny).15 Iluminované listiny, prvotisky a staré tisky s ručně malovanou malířskou výzdobou představují závažné desideratum české uměleckohistorické literatury. V tomto směru nebyl dosud realizován systematický heuristický výzkum. Překvapivý recentní nález iluminovaného, kolorovaného a zlaceného bratrského tisku Písní duchovních z roku 1576 v zahraničním knižním fondu z majetku bratrského kněze Vavřince Orlíka (1520–1589) v daném kontextu přináší závažné poznatky nejen k bratrské knižní kultuře, ale i k české knižní malbě raného novověku.16 Součástí kolorovaného 13 VACKOVÁ, J., Podoba a příčiny anachronismu, Umění XVI/1968, s. 379–393. Přehled dosavadní odborné literatury k tématu iluminovaných rukopisů předbělohorského období s jeho kritickým přehodnocením je součástí studie ŠÁROVCOVÁ, M., Ad fontes. Metodologie zkoumání českého renesančního knižního malířství v 19. a 20. století a její vliv na současnou interpretaci této problematiky, in: HÉDLOVÁ, L. – MEČKOVSKÝ, R. – MATULOVÁ, J. (eds.), 2. ročník konference studentů doktorských programů dějin umění v České republice 1.–2. listopadu 2008, Brno 2009, s. 58–65. Výběrová bibliografie k iluminovaným hudebním rukopisům z let 1526–1620 je publikována v příspěvku KRATOCHVÍLOVÁ, K provenienci… (pozn. 6), s. 330–332, pozn. 1; ŠÁROVCOVÁ, M., Auswahlbibliographie zu den Böhmischen illuminierten musikalischen Handschriften (1526–1620), Studia Rudolphina 11/2011, s. 153–163.

14 ŠÁROVCOVÁ, M., A Book as a Gift for Ferdinand I of Habsburg. An unknown Bohemical Manuscript from the Collections of the Austrian National Library in Vienna, Historie–Otázky–Problémy 7/2015, s. 236–246; ŠÁROVCOVÁ, Nový pohled… (pozn. 12), s. 14–19.

15 FINGERNAGEL, A. (ed.), Wenzel von Böhmen – Heiliger und Herrscher. Kníže Václav – světec a panovník české země. Wenceslas of Bohemia – Saint and Sovereign, Wien 2009; THEISEN, M., Abbilder als Vorbilder. Zwei illuminierte Wenzelslegenden aus der Zeit Rudolfs II., in: CHLÍBEC, J. (ed.), V zajetí středověkého obrazu. Kniha studií k jubileu Karla Stejskala, Praha 2011, s. 218–229; THEISEN, M., Die Vita des heiligen Wenzel. Vollständige Faksimile-Ausgabe der Handschrift Cod. Ser. n. 2633 aus der Österreichischen Nationalbibliothek, Kommentar (Codices selecti CXXI), Graz 2015.

Srv. ŠÁROVCOVÁ, M. (rec.), Maria Theisen, Die Vita des heiligen Wenzel. Vollständige Faksimile-Ausgabe der Handschrift Cod. Ser. n. 2633 aus der Österreichischen Nationalbibliothek. Kommentar, Umění LXIV/2016, s. 311–316.

16 JUST, J. – ŠÁROVCOVÁ, M., Bohemian Book Painting in the Early Modern Period in a New Context. An Illuminated Printed Book from

Slánské rozhovory 2016 a 2017 a zlaceného tisku je i dodatečně vevázané pergamenové bifolio s malovaným portrétem bratrského kněze Vavřince Orlíka. S ohledem na uvažovanou atribuci malovaného portrétu lze analyzovat kontakty jednoty bratrské s pražskými malíři. Unikátně doložený samostatný portrét bratrského kněze výrazně reviduje dosavadní poznání výtvarného fondu jednoty bratrské a doplňuje v médiu knižní malby pozdější známé portrétní medaile bratrských seniorů.

Převažující nezájem o iluminované rukopisy raného novověku ze strany historiků umění koresponduje se silně zakořeněnými tezemi o anachronismu knižního malířství této doby.17 V četných případech jsou tyto rukopisy negativně nahlíženy z hlediska konzervativního prodlužování a lpění na pozdně gotické tradici.

V souvislosti se staršími názory pak převažuje představa, že iluminované hudební rukopisy literátských bratrstev jsou v 16. století v evropském kontextu dokonce jedinými zástupci tohoto uměleckého média. S ohledem na probíhající výzkum českého knižního malířství raného novověku je nezbytné precizovat několik obecnějších tezí: v celém evropském prostoru lze i v období raného novověku postihnout kontinuální činnost malířů v oblasti iluminovaných rukopisů a působení písařských dílen, a to v laickém i monastickém prostředí. Setkáváme se s malíři vybavujícími iluminacemi liturgické rukopisy i luxusní modlitební knihy pro šlechtické objednavatele. Často lze dokumentovat i zakázky na dodatečné vybavování středověkých liturgických rukopisů malířskou výzdobou, a to zejména v monastickém prostředí. Dříve předpokládaná teze o triumfu knihtisku a tištěného média nad rukopisnou knižní kulturou v období raného novověku se ve světle aktuálního diskursu ukazuje jako lichá a poněkud přemrštěná.18 S ohledem na recentní zahraniční výzkum zejména v anglofonním světě nelze verifikovat hypotézu o jednoznačném vítězství knihtisku nad rukopisnou kulturou a starší koncepci knihtisku jako revolučního média. Obě knižní média – tištěné i rukopisné – se totiž v raném novověku rozvíjela paralelně, vzájemně se doplňovala a konkurovala si.19 Situaci v Čechách asi nejlépe ilustrují čtyři vydané svazky Repertoria rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek, které podchytily značnou část dochované rukopisné produkce raného novověku včetně iluminovaných hudebních rukopisů a modlitebních knih.20 Nastíněnou problematiku lze ilustrovat i na příkladu v uměleckohistorické literatuře zcela opomíjeného iluminovaného hudebního rukopisu z 16. století:

the Property of the Bohemian Brethren Priest Vavřinec Orlík, Umění LXIV/2016, s. 462–479.

17 K tomu podrobněji ŠÁROVCOVÁ, Ad fontes… (poz. 13), s. 58–65.

18 FIDLEROVÁ, A. A., Rukopisná kultura Čech 17. a 18. století v zrcadle muzejních sbírek, Folia Historica Bohemica 28/2013, s. 181–224.

19 Tamtéž, s. 182.

20 Repertorium rukopisů 17. a 18. století z muzejních sbírek v Čechách I–II, Praha 2003–2007.

tzv. Velvarského rorátníku.21 Užívaný název rukopisu odkazuje na jeho novodobé deponování ve velvarském děkanském archivu.22 Ručně malované malířské výzdobě rukopisného rorátníku nebyla v dosavadní odborné literatuře věnována soustředěná pozornost. Marginální konstatování Františka Vacka o typologické shodě iluminací rorátníku s dřevořezy jednosvazkové Kralické bible z roku 1596 je nutné považovat za nadsazenou fabulaci, která měla pravděpodobně umožnit konkrétnější chronologické zařazení jinak nedatovaného hudebního pramene.23 Rukopis je se zájmem evidován a reprodukován zejména v regionální literatuře.24 Rorátník je podchycen i v primární soupisové muzikologické a kodikologické literatuře. Kouba jej v soupisu hudebních pramenů široce zařazuje do 16. století,25 zatímco recentní rukopisný průvodce datuje rukopis považovaný nepřesně za graduál na konec 16. století.26 Monograficky se rorátníku věnoval naposledy Karel Veverka, který vznik rukopisu klade v souvislosti s jeho filigranologickým zjištěním do roku 1591.27 Větší pozornost byla věnována činnosti velvarského literátského bratrstva při kostele sv. Kateřiny, které mělo být znovuzřízeno v roce 1560.28 Jednoznačně nelze slučovat z písemných pramenů excerpovaný finanční odkaz Markéty, vdovy po bečváři Blažkovi, z roku 1584 na zakoupení graduálu se samotnou existencí Velvarského rorátníku.29 Jiné známé analogie velmi sumárně charakterizovaných kšaftovních odkazů na pergamenové knihy, české knihy, české graduály apod. zpravidla neumožňují takové jednoznačné propojení konkrétního kšaftovního odkazu s existencí hudebního rukopisu. K takové opatrnosti vedou početně dokumentované analogie a také zcela nevy21

Velvarský rorátník, Kladno, Státní okresní archiv, fond Literátské bratrstvo Velvary, bez sign. Rorátník byl v roce 1969 restaurován v říčanské konzervační dílně (viz štítek na přední straně vazby rorátníku). Fond je v současnosti pořádán Robertem Radimem Novotným, který připravuje k činnosti literátského bratrstva v 17. a 18. století monografickou studii.

22 VACEK, F., Paměti královského města Velvar, Praha 1884, s. 240; KONRÁD, K., Dějiny posvátného zpěvu staročeského od 15. věku do zrušení literátských bratrstev I., XV. věk a dějiny literátských bratrstev, Praha 1893, s. 153.

23 VACEK, Paměti… (pozn. 22), s. 240.

24 KRAJNÍK, S., Kladensko, Praha 1985, s. 60–61, obr. 83, s. 60; ŠPECINGER, O. et al., Velvary. Kapitoly z dějin královského města, Velvary 2008, s. 19, bar. obr.

25 KOUBA, J., Průvodce po pramenech k dějinám hudby. Fondy a sbírky uložené v Čechách, Praha 1969, s. 282.

26 TOŠNEROVÁ, M. et al., Průvodce po rukopisných fondech v České republice II. Rukopisné fondy archivů v České republice, Praha 1998, s. 99.

27 VEVERKA, K., Velvarský rorátník, Slánský obzor 16/2009, s. 61–66.

28 VACEK, Paměti… (pozn. 22), s. 106, 240; KONRÁD, Dějiny… (pozn. 22), s. 153; srv. též VEVERKA, Velvarský rorátník… (pozn. 27), s. 61–66.

29 Kšaftovní odkaz uvádí VACEK, Paměti… (pozn. 22), s. 240–241, kde autor vyslovuje myšlenku, že starší literáti Jiří Netolický a Vavřinec Vodňanský „vyplnili zajisté poslední vůli Markéty Blažkové a zakoupili ne-li chorální zpěvník, který jsme popsali [rorátník], tedy alespoň podobnou knihu pro kůr a kostelní bohoslužbu“. Podle Vacka uvádí tento údaj KONRÁD, Dějiny… (pozn. 22), s. 153, který již odkaz Markéty Blažkové spojuje přímo s existencí rorátníku považovaného nepřesně za graduál.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 loučená možnost, že předpokládaná původní velvarská provenience rukopisu nemusí být spolehlivá. Různé provenienční přípisy a pamětní záznamy z jiných rukopisů totiž ukazují, že tyto hudební rukopisy charakterizuje pohyb v rámci nejrůznějších knižních kolekcí, mnohdy nepředpokládaný. Ilustrativní je v tomto případě mladší příklad tzv. Unhošťského rorátníku, který byl tradičně spojován s předpokládanou unhošťskou proveniencí. Teprve interpretace pozdějšího pamětního záznamu a identifikace donátorů potvrdila, že rukopis pochází z majetku někdejšího staroměstského literátského bratrstva při chrámu sv. Štěpána Menšího.30 K výraznému pohybu hudebních rukopisů literátských bratrstev došlo zejména v pobělohorském období, jak dokládá výmluvný pamětní záznam v Graduálu literátského bratrstva při chrámu sv. Haštala na Starém Městě pražském z roku 1631.31 Z neúplně zachovaného pamětního záznamu vyplývá, že dvoudílný graduál a jiné haštalské manuskripty byly zadrženy v roce 1626 Janem Arnoštem Platejsem († 1637), který byl pověřen papežským nunciem ve Vídni Carlem Caraffou protireformační censurou v Čechách a na Moravě. Dochované relace Jana Arnošta Platejse zprostředkovávají obraz o prvním protireformačním období a líčí získávání pražských chrámů, vypuzení protestantských kněží či zavádění latinského obřadu při bohoslužbách a odstranění některých husitských památek z chrámů.32 Do Platejsova vlastnictví se v souvislosti s protireformačními vizitacemi dostala řada nekatolických knih, ba dokonce celých knihoven. V jeho pražském domě pak byly shromažďovány zkonfiskované rukopisy. Pamětní záznam v graduálu k známým faktům doplňuje, že v souvislosti s vpádem vojsk saského kurfiřta Jana Jiřího 30

ŠÁROVCOVÁ, Rébus… (pozn. 12), s. 388–402.

Graduál literátského bratrstva při chrámu sv. Haštala na Starém Městě pražském (pars prima), Kroměříž, Arcibiskupský zámek a zahrady, sign. M I-1, datace: 1580, f. 1v. Nepřesný popis s chybným čtením a porozuměním pamětnímu záznamu uvádí GRAHAM, B. F. H., Bohemian and Moravian Graduals 1420–1620, Turnhout 2006, s. 237–240, č. kat. 33. Formulaci úvodního pamětního záznamu [graduál byl] „spraven“ je nutné interpretovat jako zhotoven, nikoliv jako opraven, jak Graham dovozuje a tuto hypotézu dále rozvádí.

Graham nepřesně datuje graduál již do čtyřicátých let 16. století v souvislosti s novou chronologickou řadou českých a latinských chorálních knih utrakvistické provenience, kterou autor v publikaci předkládá. Ke kritice této chronologie viz ŠÁROVCOVÁ, M. (rec.), Barry Frederic H. Graham, Bohemian and Moravian Graduals 1420– 1620, Umění LVI/2008, s. 81–84. Dále autor nepřesně identifikuje akronymy IT (Jan Táborský z Klokotské Hory) a SZO (Sixt z Ottersdorfu), které jsou připsány při některých incipitech graduálu, jako monogramy autorské, respektive písařské šifry Táborského jako hlavního písaře a Sixta z Ottersdorfu jako písaře doplňků. Tyto akronymy ovšem odkazují k autorství ve vztahu k redakční úpravě českých textů, a nikoliv k vlastnímu sepsání rukopisu. K tomu podrobněji ŽŮREK, J., Utrakvistický sanktorál v českých graduálech 16. století, Listy filologické CXXXVI/2013, s. 331–332; srv. též ŠÁROVCOVÁ, M., A Little Known Utraquist Gradual in the British Library in London, The Bohemian Reformation and Religious Practice 9/2014, s. 250–278, kde je publikován incipitový soupis se vztahem k Sixtovi z Ottersdorfu.

32 LÍVA, V., Jan Arnošt Platejs z Platenštejna. Příspěvek k dějinám pobělohorské protireformace, Časopis Matice Moravské 54/1930, s. 293–336; DAVID, Z. V., Nalezení střední cesty. Liberální výzva utrakvistů Římu a Lutherovi, Praha 2012, s. 582–584, 588.

31

do Prahy byly v roce 1631 vojáky rozprodávány knihy od mnoha záduší přechovávané v Platejsově domě včetně dvoudílného haštalského graduálu. Oba díly graduálu (druhý díl graduálu je dnes nezvěstný) byly vykoupeny staroměstským šmejdířem a týnským úředníkem katolického vyznání Janem Pavlem Dvorským z Gryfí Hory († 1653), který je navrátil do původního majetku staroměstského kostela sv. Haštala.33 Z hlediska obsahu reprezentuje velvarský rukopis specifický typ hudebních pramenů, které obsahují mešní zpěvy zimní části liturgického roku: rorátní officia pro jednotlivé dni adventního týdne v českém jazyce.34 Takové prameny jsou nazývány rorátníky v souvislosti s úvodním vstupem latinského adventního introitu Rorate coeli. Rorátníky jsou českým specifickým typem liturgického zpěvníku. Někdy mohou být tyto mešní zpěvy také součástí graduálů, ve kterých jsou zapsány mešní zpěvy pro celý liturgický rok (Královéhradecký graduál).

Součástí struktury sedmi mešních formulářů pro každý den adventního týdne jsou zpravidla vedle adventních officií i antifony, zpěvy ordinaria missae (Kyrie), Patrem, sekvence a duchovní písně. K takové ustálené podobě rorátníků došlo nejpozději v sedmdesátých letech 16. století, jak dokládají datované rukopisné rorátníky.

Z předbělohorského období se dochovalo několik desítek rukopisných rorátníků. Větší část z nich je vybavena malířskou výzdobou nestejné kvalitativní úrovně.

Při jejich zpracovávání narážíme často na neexistenci jakýchkoli provenienčních znaků. Mnohdy lze tyto rukopisy chronologicky zařadit jen velice přibližně, zejména v souvislosti s filigranologickým zjištěním, podobou usňové vazby či na základě slohového a formálního rozboru iluminací. Zdeněk Nejedlý a Jaroslav Mráček považovali za nejstarší dochovaný rorátník menší papírový manuskript neznámé provenience ze sbírek pražské Národní knihovny.35 S ohledem na celkovou úpravu 33 Jana Pavla Dvorského pojily k tomuto staroměstskému chrámu užší vazby, jak dokládají některé jeho pamětní záznamy ve Veleslavínově Kalendáři, viz FEJTOVÁ, O., Veleslavínův Kalendář historický z majetku pražského rodu Dvorských z Gryfí Hory, Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 15/1998, s. 106 [f. 76b], 108 [f. 168a], 109–110 [f. 234b], 112 [f. 372b], 115 [f. 496b], 116 [ff. 546b, 556a].

34 K rorátníkům z hlediska repertoáru a vývoje viz OREL, D., Písně rorátní a adventní, Praha 1910; NEJEDLÝ, Z., Dějiny husitského zpěvu I, Zpěv předhusitský, Praha 1954, s. 371–388; MRÁČEK, J., Sources of Rorate Chants in Bohemia, Hudební věda XIV/1977, s. 230–241; BABLER, O. F., Roráty, Zagadnienia rodzajow literackich XI/1969, s. 198; MRÁČEK, J., Some observations on the manuscript Prague, Státní knihovna, XVII F 45 as a source for the study of the Czech rorate chants, Musica antiqua V. Acta scientifica, Bydgoszcz 1978, s. 483–490; BAHNOVÁ, Z., České roráty v 2. polovici 16. storočia, diplomová práce, Ústav hudební vědy, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 1997; BAŤOVÁ, E., Znovunalezený novoměstský rorátník Jana Kantora Starého z roku 1572 s rukopisným kancionálovým přívazkem z druhé poloviny 18. století, Clavibus unitis 3/2014, s. 17–28.

35 NEJEDLÝ, Dějiny… (pozn. 34), s. 376 (datace rorátníku do druhé čtvrtiny 16. století); MRÁČEK, Sources… (pozn. 34), s. 230–241; Rorátník, Praha, NK, sign. XVII F 45. Rukopis je evidován v knihovním katalogu, viz TRUHLÁŘ, J., Katalog českých rukopisů c. k. veřejné

Slánské rozhovory 2016 a 2017 knižního bloku, typ písma a honosnou podobu vazby se zlatotiskem a zlatou ořízkou datujeme rorátník až ke konci 16. století. Dosud unikal pozornosti akrostich jména významného staroměstského měšťana a předního člena týnského literátského bratrstva Karla Trubky († 7. června 1603) (KAREL TRVBKA), který je součástí české adventní písně o vtělení Krista (fol. 187r–189v).

Podoba Trubkova jména je v akrostichu zaznamenána ještě bez přídomku z Rovin, který Trubka získal v roce 1589.36 S ohledem na tyto nově zjištěné souvislosti tak není zcela vyloučena datace rukopisu ještě před rok 1589 a je patrně možné uvažovat o týnské provenienci rorátníku.37 Karel Trubka a jeho syn Václav na počátku 17. století financovali rovněž polyfonní hlasové knihy pro týnské literátské bratrstvo.38 Pravděpodobně k nejstarším rukopisům s rorátními officii pro jednotlivé dni adventního týdne (neděle–sobota) patří iluminovaný rorátník z rumunské Alba Iulia, jehož druhá část obsahuje i latinské adventní zpěvy.39 Rorátník neznámé provenience s převažující ornamentální výzdobou se do rumunských sbírek dostal pravděpodobně s knihovnou vídeňského kardinála Cristofora Bartolomea Antonia Migazziho (1714–1803). Tento rorátník, obdobně jako několik dalších nejstarších hudebních rukopisů s českým repertoárem, reprezentuje manuskript, u kterého nelze konkretizovat ani písařskou dílnu, ani iluminátora. Česko-latinským repertoárem rorátník koresponduje s hudebními rukopisy (kancionály, graduály) z doby krátce před polovinou 16. století. Typ bordurové výzdoby s charakteristickým kruhovým vavřínovým věncem by však poukazoval na dataci rukopisu nejdříve do sedmdesátých let 16. století. Do této doby lze rovněž poměrně přesně zařadit soubor nejstarších datovaných iluminovaných rorátníků z pražské novoměstské písařské dílny Jana Kantora Starého (Johannes Cantor Senior; 1526–1582):40 knihovny a universitní knihovny pražské, Praha 1906, s. 108, č. kat. 275, kde autor datuje rorátník široce do 16. století.

36 TRUHLÁŘ, A. – HRDINA, K., Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě 5, Praha 1982, s. 403.

37 Blíže neurčený český rorátník je doložen v pozdějších inventářích hudebnin týnských literátů ze 17. století. Inventáře cituje v úplnosti BAŤA, J., Literátské bratrstvo u Matky Boží před Týnem v Praze v letech 1550–1627, seminární práce, Ústav hudební vědy, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2000, s. 18, 19.

38 BAŤA, J., Quod laudat praesens, omnis mirabitur aetas. Graduál Trubky z Rovin, jeho repertoár a evropský kontext, in: BAŤA, J. – KROUPA, J. K. – MRÁČKOVÁ, L. (eds.), Littera Nigro scripta manet.

In honorem Jaromír Černý, Praha 2009, s. 126–152.

39 Rorátník neznámé provenience, Alba Iulia, Bibliotheca Nationala a Romaniei, Bibliotheca Batthyaneum, sign. I 7. Digitální kopie rukopisu je dostupná na manuscriptorium.com. K rukopisu viz MACŮREK, J., Prameny k dějinám československým v archivech a knihovnách sedmihradských (= zvl. otisk Věstníku Královské České společnosti nauk, Třída A, roč. 1924), [Praha] 1924, s. 55–57; PETÍRA, S., O českém antifonáři ze Sedmihrad, Časopis pro moderní filologii a literaturu XI/1924, s. 1–7, 106–113; BAHNOVÁ, České roráty… (pozn. 34).

40 V literatuře neuváděný rok narození Jana Kantora Starého lze odvodit z pamětního přípisu na iluminaci s Kantorovým portrétem v Mladoboleslavském graduálu z roku 1572 („Yan Kantor anno aetatis 46“) a rok úmrtí připomíná pamětní záznam v Příbramském

Mladoboleslavský rorátník (1572),41 Rorátník novoměstských řezníků (1574)42 a nezvěstný Českobrodský rorátník (1575–1578).43 V Kantorově pražské novoměstské dílně byl v roce 1572 napsán ještě fragmentárně zachovaný Novoměstský rorátník s druhotně přepsaným titulním listem a s jediným rorátním officiem, které je nadto bez iluminací.44 Rokem 1576 je datován menší papírový rorátník bez výzdoby a neznámé provenience, který napsal Ambrož Václav Zima.45 Zima je marginálně znám zejména v souvislosti s polyfonním kompletem Opatovického graduálu. Do této doby lze zařadit i tzv. Vyšehradský rorátník neznámé provenience.46 Od sedmdesátých let 16. století se začíná paralelně uplatňovat východočeský region s centrem v Hradci Králové, kde působí písař a královéhradecký konšel Matyáš Litoměřický († 1599).

Litoměřický je autorem několika východočeských rorátníků, konkrétně pro královédvorské (1577), kuklenské (1581), jaroměřské (1593) a královéhradecké literátské bratrstvo. Z východočeského regionu pochází i několik dalších ornamentálně zdobených papírových rorátníků z konce 16. a z přelomu 16. a 17. století (Lochenice, Sezemice, Dašice). Na počátku 17. století vznikala rozsáhlá malířská výzdoba Dobrušského rorátníku.47 Z pražských předbělohorských pramenů je známo několik rorátníků: kromě připomenutého Rorátníku novoměstských řezníků Jana Kantora je to zejména již zmiňovaný Unhošťský rorátník (po roce 1603 – před rokem 1608).48 Na jeho výzdobě se podílel pražský malíř Simeon Ledecký (Ledeczky; doložen v letech 1592–1606) signující charakteristickým monogramem SL několik datovaných iluminací. V osmdesátých letech 16. století vznikal repregraduálu (pars secunda), Příbram, Hornické muzeum, sign. L 265, f. 502v.

41 Mladoboleslavský rorátník, Mladá Boleslav, Muzeum Mladoboleslavska, sign. 3/70a.

42 Rorátník novoměstských řezníků (pars secunda), Praha, NK, sign. XVII A 39. TRUHLÁŘ, Katalog… (pozn. 35), s. 17. S četnými nepřesnostmi GRAHAM, Bohemian and Moravian Graduals… (pozn. 31), s. 377–379, č. kat. 73.

43 K rekonstrukci nezvěstného iluminovaného Českobrodského rorátníku podle pozdějšího popisu Jindřicha Antonína Hilla viz ŠÁROVCOVÁ, M., Zmizelé renesanční iluminace, Umění LV/2007, s. 374–386.

44 Novoměstský rorátník, Nové Město nad Metují, Římskokatolická farnost – děkanství, Rkp. 1. K rukopisu z muzikologického hlediska viz BAŤOVÁ, E., Znovunalezený novoměstský rorátník… (pozn. 34), s. 17–28.

45 Rorátník Ambrože Václava Zimy, Praha, Knihovna Národního muzea (citováno dále jako KNM), sign. III F 13. Vazba rorátníku je dílem pražského knihvazače Jana Harovníka, viz NUSKA, B., Knihařská rodina Harovníků, Marginálie 1962, s. 42.

46 Vyšehradský rorátník, Praha, Královská kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, bez sign. K rukopisu KRATOCHVÍLOVÁ-ŠÁROVCOVÁ, M., Neznámý iluminovaný rukopis z fondu Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě v Praze, Umění LIV/2006, s. 449–459.

47 Dobrušský rorátník, Praha, KNM, sign. I A 42. BRODSKÝ, P., Katalog iluminovaných rukopisů Knihovny Národního muzea v Praze, Praha 2000, s. 9, č. kat. 7; ŠÁROVCOVÁ, M., Amicitia et memoria. Nicolaus Ieremiae Trzebechovinus (1578–1645) jako autor veršů v iluminovaných chorálních knihách, in: VOLRÁBOVÁ, A. (ed.), Ars linearis IV/2014, s. 18–19.

48 ŠÁROVCOVÁ, Rébus… (pozn. 12), s. 388–402.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2016 a 2017 zentativnĂ­ iluminovanĂ˝ KouĹ™imskĂ˝ rorĂĄtnĂ­k financovanĂ˝ nĂĄkladem VĂĄclava DiblĂ­ka z VotĂ­na.49 Do doby kolem roku 1614 lze zaĹ™adit ornamentĂĄlnÄ› zdobenĂ˝ ÄŒĂĄslavskĂ˝ rorĂĄtnĂ­k Samuela ZĂĄrybnickĂŠho.50 Na poÄ?ĂĄtku 17. stoletĂ­ vznikla jeĹĄtÄ› kaligrafickĂĄ vĂ˝zdoba PodÄ›bradskĂŠho rorĂĄtnĂ­ku.51 IluminovanĂŠ hudebnĂ­ rukopisy charakterizuje ustĂĄlenĂĄ struktura malĂ­Ĺ™skĂŠ vĂ˝zdoby, jeĹž zahrnuje historizujĂ­cĂ­ a ornamentĂĄlnĂ­ iniciĂĄly, ornamentĂĄlnĂ­ bordury a miniatury pĹ™i incipitech jednotlivĂ˝ch zpÄ›vĹŻ ke svĂĄtkĹŻm liturgickĂŠho roku, případnÄ› ĂşvodnĂ­ a dĂ­lÄ?Ă­ celostrannĂŠ iluminace.52 Ikonografie iluminacĂ­ je tedy tematicky vĂĄzĂĄna ke konkrĂŠtnĂ­m svĂĄtkovĂ˝m okruhĹŻm, jako je tomu v případÄ› jinĂ˝ch typĹŻ liturgickĂ˝ch rukopisĹŻ. Rozsah a kvalita iluminacĂ­ nepochybnÄ› zĂĄvisela na majetnosti donĂĄtora, kterĂ˝ financoval nĂĄklad rukopisu. V pĹ™edbÄ›lohorskĂŠm obdobĂ­ se tak setkĂĄvĂĄme s mohutnĂ˝mi pergamenovĂ˝mi kodexy s reprezentativnĂ­ malĂ­Ĺ™skou vĂ˝zdobou i s mĂŠnÄ› nĂĄroÄ?nÄ› vybavenĂ˝mi papĂ­rovĂ˝mi rukopisy.

Se vznikem novĂŠho typu hudebnĂ­ho rukopisu – rorĂĄtnĂ­ku – vyvstala pro iluminĂĄtory otĂĄzka novĂŠ ikonografickĂŠ vĂ˝bavy takovĂ˝ch rukopisĹŻ. Pro kaĹždĂ˝ ze sedmi incipitĹŻ rorĂĄtnĂ­ch officiĂ­ pro jednotlivĂ˝ den adventnĂ­ho tĂ˝dne (nedÄ›le–sobota) byl vyĹĄetĹ™en prostor pro iluminace: malĂ­Ĺ™skĂĄ vĂ˝zdoba se tedy nachĂĄzĂ­ v rorĂĄtnĂ­cĂ­ch pĹ™i vĹĄech sedmi introitech rorĂĄtnĂ­ch officiĂ­. Jako prvnĂ­ se pravidelnÄ› objevujĂ­ figurĂĄlnĂ­ kompozice doprovĂĄzejĂ­cĂ­ incipit nedÄ›lnĂ­ho officia, jeĹž ve funkci vstupnĂ­ iluminace patří zpravidla k nejreprezentativnÄ›jĹĄĂ­m v celĂŠm kodexu. ÄŒasto je iluminovĂĄn i incipit adventnĂ­ch antifon a pĂ­snĂ­, případnÄ› zpÄ›vĹŻ Patrem a sekvencĂ­, kterĂŠ bĂ˝vajĂ­ rovněŞ souÄ?ĂĄstĂ­ struktury meĹĄnĂ­ch formulåřů adventnĂ­ho tĂ˝dne. ĂšstĹ™ednĂ­m tĂŠmatem iluminacĂ­ v rorĂĄtnĂ­cĂ­ch je oÄ?ekĂĄvĂĄnĂ­ příchodu MesiĂĄĹĄe na tento svÄ›t. MalĂ­Ĺ™skĂĄ vĂ˝zdoba rorĂĄtnĂ­kĹŻ upoutĂĄvĂĄ historika umÄ›nĂ­ pĹ™edevĹĄĂ­m nebĂ˝valĂ˝m rozsahem adventnĂ­ tematiky a nÄ›kolika novĂ˝mi nĂĄmÄ›ty, kterĂŠ byly vztaĹženy k poÄ?ĂĄtku liturgickĂŠho roku a kterĂŠ rozĹĄĂ­Ĺ™ily tradiÄ?nĂ­ a jiĹž ustĂĄlenou adventnĂ­ ikonografii. V rorĂĄtnĂ­cĂ­ch se nejÄ?astÄ›ji vyskytuje 49 RorĂĄtnĂ­k kouĹ™imskĂŠho literĂĄtskĂŠho bratrstva, Praha, NK, sign. XVII A 38.

50 RorĂĄtnĂ­k Samuela ZĂĄrybnickĂŠho, KutnĂĄ Hora, StĂĄtnĂ­ okresnĂ­ archiv, bez sign. VANÄšK, V., StĂĄtnĂ­ okresnĂ­ archiv KutnĂĄ Hora. LiterĂĄtskĂŠ bratrstvo ÄŒĂĄslav 1645–1897. InventĂĄĹ™, KutnĂĄ Hora 2002, s. 2, 5; ÄŒERMĂ K, K., BratĹ™ina literĂĄtskĂĄ v ÄŒĂĄslavi, VÄ›stnĂ­k Ä?eskoslovanskĂ˝ch museĂ­ a spolkĹŻ archaeologickĂ˝ch II/1897, s. 53, kde je rukopis nepĹ™esnÄ› datovĂĄn do roku 1616.

51 Roråtník poděbradský, Praha, Knihovna Nårodního muzea, sign.

V B 18. HELLICH, J., OzdobnĂĄ iniciĂĄla z podÄ›bradskĂŠho „Rorate“ z roku 1615, VÄ›stnĂ­k PodÄ›bradska a sousednĂ­ch okresĹŻ VII/1904, s. 3, 6.

52 K ikonografii rorĂĄtnĂ­kĹŻ KRATOCHVĂ?LOVĂ -Ĺ Ă ROVCOVĂ , M., AdventnĂ­ motivy v iluminovanĂ˝ch rukopisech 16. stoletĂ­, in: HORNĂ?ÄŒKOVĂ , K. – Ĺ RONÄšK, M. (eds.), Ĺ˝ena ve Ä?lunu. SbornĂ­k Hany J. HlavĂĄÄ?kovĂŠ, Praha 2007, s. 39–52; Ĺ Ă ROVCOVĂ , RĂŠbus‌ (pozn. 12), s. 388–402; Ĺ Ă ROVCOVĂ , M., Ikonografie Ä?eskĂ˝ch renesanÄ?nĂ­ch iluminovanĂ˝ch rorĂĄtnĂ­kĹŻ, Clavibus unitis 2/2013, s. 5–18; Ĺ Ă ROVCOVĂ , M., KrĂĄlovĂŠhradeckĂŠ iluminovanĂŠ hudebnĂ­ rukopisy a RorĂĄtnĂ­k Jana Kantora VodĹˆanskĂŠho, in: SLAVICKĂ? (ed.), RorĂĄty‌ (pozn. 8).

tradiÄ?nĂ­ adventnĂ­ nĂĄmÄ›t zachycujĂ­cĂ­ zvÄ›stovĂĄnĂ­ PannÄ› Marii ve vĂ˝znamu uskuteÄ?nÄ›nĂ­ Kristova vtÄ›lenĂ­. JinĂ˝m motivem Krista přítomnĂŠho v ŞivotÄ› Panny Marie, interpretovanĂ˝m jako vyobrazenĂ­ Kristovy inkarnace-vtÄ›lenĂ­ v MariinÄ› lĹŻnÄ›, je nĂĄmÄ›t navĹĄtĂ­venĂ­ Panny Marie. Mezi iluminacemi rorĂĄtnĂ­kĹŻ nachĂĄzĂ­me i vyobrazenĂ­ inkarnace Krista: v KouĹ™imskĂŠm rorĂĄtnĂ­ku je zachycena pĹ™i incipitu pondÄ›lnĂ­ho adventnĂ­ho officia Panna Maria kleÄ?Ă­cĂ­ v nadÄ›ji, zatĂ­mco z nebes je vysĂ­lĂĄn na svazku paprskĹŻ nahĂ˝ JeŞíťek s kříŞkem v pravĂŠ ruce (homunkulus). Motiv oÄ?ekĂĄvanĂŠho příchodu Spasitele – Krista – reflektuje i symbolickĂŠ zobrazenĂ­ rodokmene Krista (tzv. Kmen Jesse). Jako doslovnĂĄ ilustrace jednotlivĂ˝ch adventnĂ­ch officiĂ­ vystupujĂ­ v rorĂĄtnĂ­cĂ­ch nejÄ?astÄ›ji starozĂĄkonnĂ­ praotcovĂŠ, proroci a krĂĄlovĂŠ, v nÄ›kterĂ˝ch případech rozliĹĄitelnĂ­ podle atributĹŻ: MojŞíť, David, IzaiĂĄĹĄ, JeremiĂĄĹĄ a Abraham. Tyto textovĂŠ incipity rorĂĄtnĂ­ch officiĂ­ totiĹž variujĂ­ motiv starozĂĄkonnĂ­ch praotcĹŻ, krĂĄlĹŻ a prorokĹŻ v temnostech, kteří volajĂ­ po příchodu MesiĂĄĹĄe a doĹžadujĂ­ se spĂĄsy, aby doĹĄli svĂŠho vzkříťenĂ­. Preferovanou variantou se stalo zejmĂŠna vyobrazenĂ­ samostatnÄ› stojĂ­cĂ­ch starozĂĄkonnĂ­ch praotcĹŻ, krĂĄlĹŻ a prorokĹŻ. NejzajĂ­mavÄ›jĹĄĂ­ ikonografickou variantou je vyobrazenĂ­ starozĂĄkonnĂ­ch praotcĹŻ Ä?ekajĂ­cĂ­ch na svĂŠ vzkříťenĂ­ v temnostech (tzv. limbus patrum).

StarozĂĄkonnĂ­ praotcovĂŠ jsou obvykle umĂ­stÄ›ni do uzavĹ™enĂŠho prostoru skalnatĂŠ jĂ­mky pĹ™edstavujĂ­cĂ­ limbus patrum (v rorĂĄtnĂ­ch textech dĹŻslednÄ› jako temnosti), kde pĹ™ebĂ˝vajĂ­ duĹĄe spravedlivĂ˝ch zemĹ™elĂ˝ch v dobÄ› pĹ™ed KristovĂ˝m zmrtvĂ˝chvstĂĄnĂ­m. Jejich pohledy se upĂ­najĂ­ vzhĹŻru a gesta pozdviĹženĂ˝ch Ä?i sepjatĂ˝ch rukou akcentujĂ­ motiv nadÄ›je na vykoupenĂ­. Na nÄ›kterĂ˝ch iluminacĂ­ch bĂ˝vĂĄ motiv nadÄ›je tematizovĂĄn svÄ›tlem pronikajĂ­cĂ­m do temnĂŠ jĂ­mky. VyobrazenĂ­ starozĂĄkonnĂ­ch praotcĹŻ v temnostech z KouĹ™imskĂŠho rorĂĄtnĂ­ku prezentuje ve skalnatĂŠ jĂ­mce osm nerozliĹĄenĂ˝ch starozĂĄkonnĂ­ch prorokĹŻ, kteří pozdvihujĂ­ v nadÄ›ji na vykoupenĂ­ ruce nad hlavu nebo je majĂ­ sepjatĂŠ. V UnhoĹĄĹĽskĂŠm rorĂĄtnĂ­ku lze mezi starozĂĄkonnĂ­mi praotci rozliĹĄit starozĂĄkonnĂ­ho MojŞíťe s deskami ZĂĄkona, Davida s krĂĄlovskou korunou a harfou, Adama s jablkem, nahou Evu se sepjatĂ˝ma rukama a Jana KĹ™titele v koĹžeĹĄinovĂŠm rouchu. PravĂĄ Ä?ĂĄst kompozice je pak motivisticky doplnÄ›na skalnatĂ˝m otvorem, kde vyhlíŞí postava Ä?ĂĄbla s hořícĂ­ svĂ­Ä?kou v lucernÄ›. Tato ikonografie koresponduje s tisky tematizujĂ­cĂ­mi plĂĄÄ? svatĂ˝ch OtcĹŻ v temnostech (Lamentationes patrum in limbo), kterĂŠ byly v Ä?eskĂŠm prostĹ™edĂ­ hojnÄ› vydĂĄvĂĄny v 16.–18. stoletĂ­. Tento tisk opakovanÄ› publikoval v pĹ™edbÄ›lohorskĂŠm obdobĂ­ Jiří Melantrich z Aventina a Jiří Jakub DaÄ?ickĂ˝. VydĂĄnĂ­ z poÄ?ĂĄtku 17. stoletĂ­ je oproti starĹĄĂ­m vydĂĄnĂ­m ojedinÄ›le vybaveno hrubĹĄĂ­m titulnĂ­m dĹ™evoĹ™ezem, kterĂ˝ tematizuje plĂĄÄ? starozĂĄkonnĂ­ch otcĹŻ v temnostech.

SrovnĂĄme-li malĂ­Ĺ™skou vĂ˝zdobu VelvarskĂŠho rorĂĄtnĂ­ku s jinĂ˝mi iluminovanĂ˝mi rukopisy tohoto typu, je zĹ™ejmĂŠ, Ĺže rorĂĄtnĂ­k reprezentuje typ mĂŠnÄ› nĂĄroÄ?nÄ› vybavenĂŠho papĂ­rovĂŠho rukopisu. Rukopis neobsahuje explicit ani ŞådnĂŠ jinĂŠ pamÄ›tnĂ­ přípisy, dataci Ä?i mono

Slánské rozhovory 2016 a 2017 gramy malířů a jména donátorů, které by umožnily verifikovat jeho původní velvarskou provenienci a časově jej zařadit. Pokud však přijmeme tuto pravděpodobnost, Velvarský rorátník by reprezentoval jediný dochovaný předbělohorský hudební rukopis velvarského literátského bratrstva působícího při zdejším chrámu sv. Kateřiny, kde byla na konci 16. století nákladem velvarských měšťanů vystavěna kruchta.53 Je to situace do jisté míry příznačná i pro rukopisné hudební soubory jiných literátských bratrstev. Datace Velvarského rorátníku byla některými badateli nepřesně vztahována k zápisu v kšaftu Markéty Blažkové z roku 1584, kde jmenovaná vdova odkazuje 10 kop míšeňských grošů na zakoupení graduálu, jak bylo uvedeno výše. K absolutní dataci Karla Veverky (1591) a Františka Vacka (kolem 1596) se stavíme velmi zdrženlivě. S ohledem na způsob úpravy knižního bloku, typ kaligrafického písma a formální rozbor iluminací zařazujeme rorátník šířeji na konec 16. století či na přelom 16. a 17. století.54 Na přelom 16. a 17. století lze datovat i usňovou vazbu zdobenou zlatotiskem ornamentálními motivy v rámové kompozici se střední plotnou. Pro navazující studium a precizování datace rorátníku je závažná nově zjištěná existence majuskulních iniciál ML na menších kovových nárožnicích, které náležejí neznámému rotšmídovi.55 V tomto směru nebyla dosud uskutečňována základní heuristika, neboť drobné monogramy byly v ornamentální spleti drobných mosazných nárožnic badateli přehlíženy. Proti takové dataci nehovoří ani uspořádání rukopisu s ustálenou strukturou rorátních officií od neděle do soboty a adventních antifon.

Iluminace Velvarského rorátníku reflektují ve struktuře tradiční rozvrh takových rukopisů. Malířská výzdoba je vázána k sedmi incipitům rorátních officií pro jednotlivé dni adventního týdne v pořadí od neděle do soboty. Prostor vyšetřený pro malované iniciály byl předem rozvržen písařem při linkování rukopisu.

53 Ke kruchtě v kostele sv. Kateřiny ve Velvarech včetně evidence měšťanských merek na poprsni viz VELC, F., Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu slanském, Praha 1904, s. 382, 386; srv. též ŠPECINGER, Velvary… (pozn. 24), obr. s. 34.

54 Pro filigrán nelze doložit blízké analogie. Základním motivem filigránového motivu je korunovaný polcený erb s motivem polcení a vyrůstajícího orla. Veverka identifikuje vodoznak s norimberským filigránem (Briquet č. 921) a předpokládá, že papír je německého původu. Této hypotéze odporuje zejména tvar středového zakončení koruny a odlišný vnější tvar erbu. Srv. VEVERKA, Velvarský rorátník… (pozn. 27), s. 62. Průzkumu filigránů a provenienci papírů v předbělohorských hudebních pramenech není věnována v odborné literatuře dostatečná pozornost.

55 Soupis pražských kovolijců předbělohorského období publikoval WINTER, Z., Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách (1526–1620), Praha 1909, s. 382–396. S ohledem na iniciály ML na nárožnicích se nabízí možnost identifikace s Martinem Lešem (doložen v letech 1556–1602) a Michalem Ludwigkem († 1582).

Dochované zprávy však neumožňují v tomto směru konkrétnější precizaci. Toto téma si jistě zaslouží speciální heuristický výzkum, neboť tyto monogramy nejsou v odborné literatuře podchyceny.

Nově byly zjištěny také iniciály WK na mosazných nárožnicích královéhradeckých hudebních rukopisů z osmdesátých let 16. století. ŠÁROVCOVÁ, Produkce… (pozn. 8).

S výjimkou jediné historizující iniciály jsou malované iniciály zalomeny do tří řádků notace a textu, jak to bylo obvyklé zejména pro figurální kompozice. Tyto iniciály vložené do tradičních jednobarevných kazetových rámů jsou vyplněny asymetricky stáčenými akantovými listy.

Zlacení ploch a detailů, se kterým se v české knižní malbě setkáváme i v druhé polovině 16. století, je v rorátníku neznámým malířem redukováno na kresbu mušlovým zlatem na úvodních iluminacích. Zlacená kresba pointuje detaily akantové nervatury, obrysové linky akantových listů, detaily vlasů, drapérie a křídel. Na některých místech je užito i stříbrné (dnes zčernalé) kresby naznačující nervaturu akantových listů, případně pointující některé jednotlivosti figurálních kompozic. Bordury jsou zaplněny tradičními asymetricky přetáčenými akantovými listy na esovitě kroucených lodyhách s fantastickými bobulemi. Jedná se o motiv bordurové výzdoby, který v českých iluminovaných rukopisech evidujeme kontinuálně již od konce 15. století. S výjimkou jediného folia se v bordurách neuplatňuje motiv zlatých kapek. Kandelábrové a groteskové motivy s droleriemi se v rorátníku neobjevují, neboť byly charakteristické pro reprezentativní pergamenové nákladné hudební rukopisy.

Z celkového počtu sedmi incipitních malovaných iniciál jsou tři vyplněny jednobarevnou tapetou s kresleným nitkovitým ornamentem (úterní, páteční a sobotní rorátní incipit). Čtveřice iniciál (nedělní, pondělní, středeční a čtvrteční rorátní incipit) nese figurální kompozici s biblickým námětem. Pro nedělní officium byla zvolena kompozice se starozákonními proroky a králem, kteří očekávají příchod Vykupitele (fol. 14r: 3B-oha žádostiwj Prorocy y Králi Spasytele) (obr. 1 – tab. I v příloze). Ten je na iluminaci symbolicky zastoupen motivem světla protrhávajícího oblačné nebe. Mezi čtveřicí proroků pozdvihujících v naději ruce vzhůru lze identifikovat i zmiňovaného krále Davida s královskou korunou na hlavě a v hermelínovém plášti. V určité zkratce korespondující kvalitativní úrovni malířské výzdoby rorátníku je zde neznámým iluminátorem naznačen prostor temností, kde starozákonní proroci očekávají příchod Spasitele. Druhá historizující iniciála zachycuje tradiční novozákonní námět s adventní tematikou zvěstování Panně Marii (fol. 31r: 4P-rolom Pane Nebesa a sstupiž na zemi) (obr. 2 – tab. I v příloze). V pravé části kompozice sedí u pulpitu Panna Maria, která se pohledem a gestem rukou obrací k andělovi. Anděl, kterého charakterizuje labilní postoj s nakročenou pravou nohou, se k Panně Marii snáší na oblačném světelném oparu. Radostná zvěst o Kristově početí se odehrává v naznačeném renesančním interiéru. Panna Maria je umístěna pod zelený baldachýn, nad nímž se vznáší holubice Ducha svatého. Pro středeční incipit byla iluminátorem zvolena postava starozákonního proroka Izaiáše vzhlížejícího opět ke světlu, které prostupuje oblaky jako symbolický znak přicházejícího Mesiáše (fol. 58r: 3P-rorok Ewangelistský Yzaias Prorokowal) (obr. 3 – tab. I v příloze). Ikonografie historizující

Slánské rozhovory 2016 a 2017 iniciály reflektuje počáteční text introitu, kde je připomenut prorok Izaiáš zvěstující příchod Mesiáše. Redukovaná varianta kompozice s motivem světla prostupujícího oblaka je vložena i do těla iniciály incipitu čtvrtečního officia (fol. 70v: 3P-rorok Bohu wěrný Yzaias).

Na malířské výzdobě Velvarského rorátníku se podílel jediný anonymní iluminátor, jak dokládá jednotný rozvrh malířské výzdoby a její finální realizace.

Malířský rukopis je rozvolněný. Barevnost je redukována na několik základních barev bez výraznějšího stínování.

Pod kvašovou malbou se výrazně uplatňuje pružná, rychle črtaná obrysová kresba zachycených postav a akantových listů. Celkový výraz iluminací je částečně determinován setřením svrchní barevné vrstvy, především v oblasti bordur. Přestože malířská výzdoba Velvarského rorátníku nepatří k nejkvalitnějším a malíř zůstává neznámý, jeho ikonografie velmi ilustrativně dokládá recipování adventní tematiky a již ustálené malířské struktury rorátníků i u méně náročně vybavených rukopisů na přelomu 16. a 17. století.

Kostel sv. Kateřiny ve Velvarech, interiér, pohled k renesanční kruchtě. (foto Pavel Vychodil)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 „Při této příležitosti přišly v objev různé věci, které by byly časem jistě v zapomenutí došly“ aneb Příspěvky do Zíbrtova Českého lidu ze Slánska a Podřipska Miloš Sládek

Mohlo by se zdát, že Podřipsko a Slánsko nenáleží k regionům, které by byly na konci 19. a na začátku 20. století nějak zvlášť pozoruhodné z hlediska lidové kultury. Blízkost vznikajících průmyslových center, zejména Kladna, ale i Kralup nad Vltavou a Roudnice nad Labem, a poměrně časné vybudování některých železničních tratí, především hlavní spojnice Prahy s Ústím nad Labem a Saskem (dokončena již roku 1851), jako by přinášely do zmíněných regionů rychleji než do odlehlejších krajů jiný způsob života a myšlení nejen v případě měšťanských, ale i lidových vrstev. Obsah příspěvků zasílaných Čeňku Zíbrtovi do našeho nejstaršího etnografického a folkloristického časopisu Český lid však svědčí o poněkud jiných skutečnostech. Například v Dřínově u Kralup nad Vltavou prý stínali kohouta ještě roku 1860 a přes všechny zákazy tu shazovali kozla z okna sálu U Klimentů na veliký kámen (krev sbírali na léčení) asi do roku 1850,1 děsivé a právě tak úřady zakazované peruchty („perychty“, s nožem nebo metlou v ruce hrozily dětem, které se přejedly, že je vykuchají) chodily o Štědrém dnu v Ječovicích a v Radonicích nad Ohří ještě roku 1908, respektive před první světovou válkou.2 Přidáme-li k tomu lidové písně, pověrečná vyprávění, pohádky a pověsti, dostaneme úplně jiný obrázek Slánska a Podřipska, než jaký bychom ve století páry a parních strojů čekali.

Je všeobecně známé, že po úvodním provolání začal Čeněk Zíbrt vydávat časopis Český lid roku 1892.

Vycházel až do Zíbrtovy smrti roku 1932, ovšem s dlouhou přestávkou mezi lety 1914 a 1924, zapříčiněnou první světovou válkou a vydavatelskými problémy po jejím skončení. Už v první polovině devadesátých let 19. století vznikla široká síť přispěvatelů, kteří Zíbrtovi zasílali obsáhlejší studie, sbírky zápisů lidových vyprávění a písní, kratičké materiálové příspěvky posbírané po vesnicích, ale i materiálové archivní studie, dokumentující duchovní i hmotnou kulturu jednotlivých vsí i regionů. Většina přispěvatelů první poloviny devadesátých let se zároveň podílela na přípravě Národopisné výstavy českoslovanské (1895). Materiál z této výstavy a další sběrové aktivity pak daly základ pro vznik celé řady městských muzeí. Čeněk Zíbrt měl jako hlavní redaktor časopisu jednu velkou výhodu – dostával už v devadesátých letech takové množství příspěvků, že si mohl s přehledem vybí1 HOMOLKA, F., Stínání kohouta a shazování kozla, Český lid 19/1909, s. 352.

2 ROZUM, K., Peruchty a brůny v Podřipsku, Český lid 19/1909, s. 102–109.

rat, které otiskne. V průběhu let tak vznikl obsáhlý archiv Českého lidu, který se skládá (až na několik vzácných výjimek) výhradně z nepublikovaných příspěvků. Jak pečlivě jej měl Zíbrt uspořádaný, nevíme, zřejmě se však alespoň v jeho části orientoval a občas z něj něco vybral pro novější čísla Českého lidu. V konci života dokonce prý prohlásil, že starší, předválečné příspěvky a sběrový materiál jsou cennější než ty, které dostával v průběhu dvacátých let. Dnes je redakční archiv Českého lidu poměrně málo známou součástí písemné pozůstalosti Čeňka Zíbrta; rukopisy jsou uloženy v několika desítkách archivních kartónů v oddíle rukopisů cizích. Fond jsem v devadesátých letech zpracoval ve druhém stupni evidence a je badatelsky bez problémů přístupný. Od roku 2016 je Zíbrtův osobní fond nově uložen v litoměřickém pracovišti PNP, od srpna 2017 jej lze studovat nejen ve studovně v Praze na Strahově (zde omezeně do rozsahu tří kartónů), ale přímo v badatelně litoměřického pracoviště, což oceňují zejména badatelé z Podřipska (bývalá kasárna v Litoměřicích, ve svazích Radobýlu, Kamýcká čp. 2293). Na mimořádnou hodnotu některých rukopisů z tohoto celku jsme před takřka dvaceti lety upozornili s Janou Štursovou ve výboru Šel psotník po humnech.3 Mnohé z výjimečně cenných studií totiž zůstaly nevydány jen z toho důvodu, že Zíbrt v době největšího rozkvětu časopisu zásadně publikoval pouze příspěvky odběratelů periodika.

Jak jsem již naznačil, mezi publikovanými i nepublikovanými příspěvky nalezneme řadu studií a materiálů ze Slánska a Podřipska. Počtem sice poněkud zaostávají za Chrudimskem nebo Poličskem, jsou ale z tematického hlediska velmi pestré. Najdeme zde příspěvky o hmotné kultuře, zejména o lidové architektuře na Slánsku i na Roudnicku, články zabývající se středočeským nářečím, lidovými písněmi, pověrečnými vyprávěními, lidovými zvyky, specifiky místní kuchyně, ale i materiálové studie vycházející ze znalosti lidových rukopisů a archivních fondů a dokonce i několik málo přímých zápisů pamětníků.

Mezi Zíbrtovými přispěvateli ze Slánska a Podřipska vévodí počtem příspěvků i jejich kvalitou čtveřice amatérských sběratelů: 1) František Homolka (1885– 1933), rodák ze Zlosyně u Kralup nad Vltavou, tedy ze samého okraje sledované oblasti, učitel a sběratel, který se v průběhu života stále více orientoval na lidovou píseň, 2) Ferdinand Velc (1864–1920), rodák z Vinařic u Kladna a umrlec z bosenského Sarajeva, učitel kreslení, fotograf a malíř, jehož hlavním zájmem byla lidová architektura a ornamentika, ale zajímala jej i lidová vyprávění, 3) Karel Rozum (1856–1933), narozený v Českých Budějovicích, ale natrvalo zdomácnělý v Roudnici nad Labem, středoškolský profesor a malíř, kterého s Velcem na dálku spojoval zájem o lidovou architekturu a lidové vyprávění, ale 3 ŠTURSOVÁ, J. – SLÁDEK, M. (eds.), Šel psotník po humnech aneb Zaříkání, (s)prosté pohádky, potěšitelné studie a vyprávění z českého venkova i města minulého století, Tanvald 1997.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 proslul především jako autor vynikající, v časopise publikované a později mnohokrát citované studie o peruchtách a brůnách na Podřipsku, a konečně 4) Antonie Langová (1864–1926), učitelka z Velvar, která se zaměřila na širokou škálu lidové kultury od řehořských procesí až po kovářský folklór a rukopisné modlitební knihy. Vedle této čtveřice nalézáme na Slánsku a Podřipsku celou řadu dalších přispěvatelů, kteří Zíbrtovi dodali jen jeden, dva nebo tři obvykle krátké články; z nich jmenujme alespoň Jana Kakše (1867–1955), finančního radu, učitele hudebních dějin a konzervátora hudebních památek, a Emanuela Hrubého (1865–1947), učitele na Podřipsku, agrárního politika a později senátora, redaktora časopisu Hlasy z Podřipska. Všichni jmenovaní tedy působili alespoň nějaký čas jako učitelé, chybí zde výraznější přispěvatel z řad kněží, jakým byl například na sousedním Novostrašecku stochovský farář Karel Procházka. S výjimkou Františka Homolky jsou všichni jmenovaní narozeni v padesátých nebo šedesátých letech 19. století a většinou se jako mladí lidé účastnili přípravných sběrových prací pro Národopisnou výstavu v první polovině devadesátých let. Například Ferdinand Velc o tom píše: „Při sbírání předmětů pro Národopisnou výstavu v Praze prošel jsem všecky vesnice okresu slanského, navštíviv tak každý domek, chalupu i statek. Při této příležitosti přišly v objev různé věci, které by byly časem jistě v zapomenutí došly, kdyby ruch národopisný nebyl na ně upozornil.“4 Celkové množství příspěvků ze Slánska a Podřipska neumožňuje pojednat v tomto krátkém článku o každém z nich, nechtěl bych zde představit jen jakýsi telefonní seznam. Zaměřím se pouze na příspěvky

Boží „pohrobek“ u sv. Barbory, Libochovice, kresbu zaslal Čeňku Zíbrtovi do redakce Českého lidu Karel Rozum. (Literární archiv PNP) 4

VELC, F., Výzdoba židlí a lavic na Slánsku, Český lid 8/1899, s. 272.

nepublikované, tedy dostupné jen v rukopisné podobě v Zíbrtově osobním fondu, protože publikované stati jsou badatelsky daleko dostupnější a měly by být i známější. Tím ovšem zcela pomineme pozoruhodné práce Karla Rozuma, protože všechny jeho studie, sběry a články z Roudnicka byly v Českém lidu zřejmě publikovány. Z otištěných studií chci alespoň upozornit na příspěvek Františka Homolky Lidová jídla na Podřipsku, ve kterém se zmiňuje o lidových pokrmech z Kralupska, které mi připomněly dětství; řadu z nich vařila má babička Žofie ve Švermově ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Nejspíš je někteří z vás také znají. František Homolka například zmiňuje kyselku, což v tomto případě není minerálka, ale kyselá polévka z brambor a octa, píše o nastavované a herbávné kaši, ale také o jídlech, která z dětství vůbec neznám, například o jídle zvaném modrý vole s procesím (knedlíky zavařené v mléce a posypané hustě mákem a cukrem) nebo o patentech (tenké bramborové placky pečené na plotně, potřené omastkem) či o tzv. tvrdačce (různé vyškrabané zbytky těsta z hrnců, které se daly péci). Jako jidáše se v našem kraji dle Homolky označovaly vdolky pokapané medem.5 Z Velcových publikovaných studií jen okrajově upozorňuji na článek o náhrobních kamenech ve Smečně a okolí, na stať Přísaha mezní pod drnem (kde vychází ze svých znalostí lidových zvyků v Hercegovině) a na průkopnické studie o lidové architektuře nazvané Lepenice na Slansku a Dřevěné zvonice na Slansku, doplněné také jedněmi z prvních fotografií těchto staveb.6 Mimořádně pozoruhodné a pro studium festivit ve zdejším kraji cenné jsou příspěvky o řehořských slavnostech v Kovárech od Antonie Langové a na Podřipsku od již několikrát jmenovaného Františka Homolky.7 Při nich chodila o svátku sv. Řehoře 12. března (nebo i v několika dnech po tomto svátku) procesí sestavená z žáků místních škol, kteří byli stylizovaně oblečeni jako vojáci a přes všechny zákazy počínající už v josefinské době koledovali (vedle peněz získávali pro učitele i pro chudší spolužáky zejména hrách, mouku, sušené švestky apod.). Právě na Slánsku a Podřipsku se řehořské slavnosti udržely poměrně dlouho, někde zcela jistě i přes polovinu 19. století.

Nepublikované příspěvky ze Slánska a Podřipska se pokusme rozdělit tematicky. Nejprve se zmíníme o lidových vyprávěních, zejména o pověstech, pověrečných vyprávěních a s nimi i o zápisech lidových pověr a zvyků, poté o sběru lidových písní, pak o materiálových 5 HOMOLKA, F., Lidová jídla na Podřipsku, Český lid 14/1905, s. 144–146.

6 VELC, F., Nápisy na náhrobních kamenech ve Smečně a okolí, Český lid 30/1930, s. 297; TÝŽ, Přísaha mezní pod drnem, Český lid 7/1898, s. 18–19; TÝŽ, Lepenice na Slansku, Český lid 12/1903, s. 135–143, 192–194, 224–226, 370–373; TÝŽ, Dřevěné zvonice na Slansku, Český lid 14/1905, s. 279–283, 319–322.

7 LANGOVÁ, A., Slavnost sv. Řehoře v Kovárech u Zákolan (pod Budčí), Český lid 10/1901, s. 237–238; HOMOLKA, F., Slavnost řehořská na Podřipsku, Český lid 30/1930, s. 117–118.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 studiích vzniklých na základě archivních dokumentů a lidových rukopisů a v závěru o dvou stařečcích, kteří Zíbrtovi zaslali své osobní vzpomínky.

V lidových vyprávěních z regionu se zřejmě méně než jinde objevují typická lesní strašidla, jako například hejkal nebo lesní skřítek. Jistě to souvisí s odlesněním takřka celého regionu, které proběhlo už ve vrcholném středověku. Ale i pověstí tu bylo na konci 19. století sebráno poměrně málo. Z nich zřejmě nejznámější je příběh o čertovi a sv. Jiřím, který na Velvarsku zapsal František Homolka.8 Čert se se sv. Jiřím setká na Řípu a přou se o to, kdo z nich dále dohodí. Čert se rozmáchne a jeho kámen skončí mezi Chržínem a Louckou, přesněji tam, kde ještě před několika desítkami let stával menhir pojmenovaný Čertův kámen. Sv. Jiří ale dohodí dále, až ke kostelu sv. Jiří u Velvar. Pověst zpopularizovala Česká televize v pořadu Výprava za českými čerty, při natáčení se mimo jiné ukázalo, že vyprávění znala už jen menší část místních obyvatel.9 V pověsti O založení kaple Hostínské pak Homolka zachytil lidovou pověst vzniklou na základě barokní legendy o ukradeném a poté lupiči zahozeném ciboriu z hostínského kostela, kolem kterého pokleklo celé stádo hnané obecním pastýřem. V místním vyprávění nazvaném Železnej kůň pak hraje opět hlavní roli čert, který tentokrát orá mezi Veltrusy a Zlosyní s železným koněm, blíže nepopsaným.

Mimořádná je Homolkova sbírka pohádek, sesbíraná především ve Dřínově u Kralup a v několika málo vesnicích kolem. Za pozoruhodnou můžeme například považovat pohádku O princezně s vocasem, která zpracovává známý motiv kouzelných jablek a hrušek, jejichž konzumace však na rozdíl od jiných verzí pohádky zpracované mj. Janem Werichem nevede k nadměrnému prodlužování nosu, ale k vypravěčsky možná náročnějšímu, možná vděčnějšímu motivu růstu ocasu. V jiné z tzv. pohádek zaznamenal Homolka jednu z variant oblíbeného lidového hororu. Příběh nazvaný Vo plících vypráví o chudých dědečkovi a babičce. Když vyžebrají něco málo peněz, je dědeček poslán na trh koupit plíce, ale peníze cestou propije. Aby nebyl doma peskován, vyřízne při návratu plíce oběšenci visícímu vedle cesty.

Z pochopitelných důvodů mu pak doma chybí chuť k jídlu, a tak babička sní plíce sama. V noci kdosi zaklepá, babička otevře a posvítí si na návštěvníka a vidí, že nemá vlasy. I zeptá se: „Gde máte vlasy? – Voni mi uletěly. – Gde máte voči? – Vrány mi je vyklobaly. – Gde máte plíce? – Babo, tys mi je snědla! A sed na ni a bába jako špalek strachem padla k zemi.“10 Homolka vždy uvádí svůj zdroj či pramen, například tento příběh mu vyprávěla Antonie Uhrová z Úžic u Kralup roku 1907. Pozoruhodná je i kratičká humorka nazvaná Pohádka samé lhaní a bez konce, kterou 8 Literární archiv PNP Praha, fond Čeněk Zíbrt, rukopisy cizí, HOMOLKA, F., Tři pověsti z okolí Veltrus a Velvar.

9 Česká televize, Putování za českými čerty, premiéra 4. 8. 2005.

10 Literární archiv PNP Praha, fond Čeněk Zíbrt, rukopisy cizí, HOMOLKA, F., Několik pohádek z okolí pražského, s. 2.

Homolkovi vykládala jistá Marie Kohoutová ze Dřínova roku 1906: „Tak byli dva manželé, a voni neměli žádný děti.

Teď toho nejstaršího syna poslali do světa. Tak von šel, až přišel do takovýho lesa, a tam nebyly žádný stromy. Von vylez na ten nejvyšší strom a tam na špičce bylo hnízdo a v tom hnízděti byly podsvinčata. Von je chtěl vybrat. Vtom přiletěla kráva a dala mu žíhadlo. Von se ulek, spad dólů na takový schody. Tam nikdo nebyl. A von se tam voženil. A voni neměli žádný děti. Teď toho nejstaršího syna….“ (a pohádka se opakuje).11 Vyprávění o strašidlech na Slánsku velmi stručně shrnul Ferdinand Velc.12 Vychází zejména z materiálu z těch vesnic na Slánsku, které ležely v blízkosti jeho rodných Vinařic u Kladna, občas se však přesune na druhý okraj tehdejšího slánského okresu. Bohužel ve svém příspěvku neuvádí ani jména vypravěčů, ani jakékoliv jiné údaje o původu vyprávění. Dle Velcových sběrů se zde podobně jako v jiných regionech nejčastěji objevují světélka či bludičky, z jiných strašidel se ve folklóru vyskytuje černý pes, bílý neb bezhlavý kůň a velmi často i vodník. Například u Bílichova Na Smradovně se zjevovala jakási bytost, která měla polovinu těla lidského a polovinu hadího a sídlila prý v mohutných stromech, které rostly kolem lávky. V Budenicích se říkalo, že bývalého přísného majitele zámku ( jméno šlechtice Velc neuvádí) před mnoha lety odnesla ze zámecké pavlače v mracích bouře. Zjevoval se prý manželce v parkovém lesíku, který v té době nesl název Čertový lesík. Sděloval jí, že jej může vysvobodit ze zakletí tím, že nechá vystavět osm kapliček podél cesty ke kostelu sv. Izidora. To však nestačilo, po dostavbě je měla nechat rozbořit a kámen, písek a vodu od každé zpět od sebe oddělit. V onom lesíku prý strašilo ještě na přelomu 19. a 20. století, protože takový úkol nikdo nedokázal vyplnit. Černý pes se dle vypravěčů zjevoval v Humnech ve statku čp. 13, týž se objevoval údajně i u Jemník poblíž staré hrušky pláničky.

V Lukově prý vídali bezhlavého koně, který vycházel z chalupy u Adamů jen proto, aby se napásl, nejspíš ovšem zůstával stále hlady. Velc velmi stručně zmiňuje i několik dalších zjevení a strašidel; pro mě jako celoživotního obyvatele Švermova je překvapením, že se v polích u bývalé lípy mezi Vinařicemi a Motyčínem prý zjevovala bílá paní; tohle vyprávění zřejmě neznali ani moji prarodiče. Přes absenci údajů o vypravěčích bezesporu Velcova nepříliš rozsáhlá sbírka Kde všude na Slansku straší a strašívalo (celkem šest listů) náleží bezesporu k tomu nejcennějšímu, co v archivu nepublikovaných studií v Zíbrtově pozůstalosti k našemu regionu nalezneme.

Lidových zvyků v našem regionu si všimla řada badatelů. Například Antonie Langová velmi stručně, na dvou listech, zachytila některé ze zvyklostí na Velvarsku především v čase Vánoc. Například kdo se na Nový rok umyje mlékem, bude celý rok hezký. Přijde-li ten

11 12

Tamtéž, HOMOLKA, Několik pohádek… (pozn. 10), s. 19.

Tamtéž, VELC, F., Kde všude na Slansku straší a strašívalo.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 den ráno dítě do stavení, přináší štěstí celému domu.13 Jan Havlín sebral na Roudnicku v porovnání s Langovou podstatně více lidových zvyků a pověr. Například v Horních Počaplech slyšel pověru, že zvoní-li se ve dvou vesnicích současně klekání, zemře dříve někdo z té vesnice, kde se dříve přestalo zvonit. Tamtéž zapsal také lidovou představu, se kterou se setkáme i v úvodní části Máchova Máje, že nedávno pochovaný nebožtík hlídá hřbitov tak dlouho, dokud na něj není pochován někdo jiný.

Na rozdíl od Máchy Havlín ještě doplňuje, že nebožtík posledně pohřbený si prý „vyhlídne toho, kdo z obce zemříti má“.14 Pozoruhodnou pověru sebral ve Chvalíně u Roudnice nad Labem Emanuel Hrubý. Dívka, která touží zjistit, koho dostane za muže, vytlačí před svátkem sv. Jana v trávě tři jamky a přikryje je. Spatří-li v nich brzy ráno žížalu, její muž padne ve válce, bude-li tam brouk, stane se ženou vdovce, objeví-li se tam mravenec, dostane za muže pěkného mládence.15 Pozoruhodná je bezesporu také studie Jana Kakše Slouha na Slánsku. Autor vychází z vyprávění stařečků, bývalých obecních pastýřů. Ani on však své informátory nejmenuje a neuvádí ani žádné jiné zdroje svých informací. Většinu materiálu sebral na území, které ve shodě s Václavem Benešem Třebízským označuje jako Podlesí.

Zabývá se problematikou pastýřských trub, způsobů vytrubování a pastýřských popěvků, značnou pozornost věnuje i tzv. služnému v penězích i v naturáliích a způsobu jeho vybírání při tzv. „sypání“ a následným martinským hodům, které musel sousedům vystrojit čerstvě vyplacený pastýř. Pozoruhodná je zmínka o pastýřském vytrubování na Štědrý večer (pastýř troubí tzv. peruchtu, která právě toho odpoledne a večera chodila strašit děti), po němž dostával od sedláků vánočku a tzv. muziku, v tomto případě rozvařené ovoce, od domkářů pak vdolky s mákem. Když se slouha ženil, sousedé mu museli vystrojit veselku. Tematicky ojedinělý článek byl zřejmě původně určen do tisku, Zíbrtovou rukou nakonec do záhlaví připsáno přísné: „Nevolno!“.

Sběru lidových písní se v regionu z přispěvatelů Českého lidu věnoval zřejmě pouze pilný František Homolka. Jeho zápisy podobně jako v případě lidových vyprávění uvádějí obvykle místo (nejčastěji Zlosyň nebo Dřínov), jméno zpěvačky, nebyl-li dosud zapsán nápěv, pak i notaci a dokonce také odkazy na již vydané sbírky lidových písní. Některé z Homolkových sběrů Zíbrt vydal tiskem, ale v archivu Českého lidu zůstalo ještě 44 listů se zápisy písní nevydaných. Najdeme tu i místní variace na některé jinak známé písně, například: „Dyby byla Vodolka, co sou Dolany, dala bych ti hubičku na vobě strany, ale

13 Tamtéž, LANGOVÁ, A., Některé zvyky, obyčeje, pověry a pořekadla z Velvarska.

14 Tamtéž, HAVLÍN, J., /Směs z Roudnicka/, s. 9.

15 Tamtéž, HRUBÝ, E., /Lidové hádanky a vyprávění/, s. 1.

že je za vodou, za vodičkou studenou, nedám ti, miláčku, ani jedinou.“16 Relativně četné jsou nepublikované příspěvky ze Slánska a Podřipska, postavené nikoliv na sběrovém materiálu z venkovského prostředí, ale na základě studia písemných pramenů. F. Peters (křestní jméno se nepodařilo dohledat) vychází ve svém krátkém příspěvku o lidových předpovědích počasí ze sešitku, který mu zapůjčil slánský fotograf Duras. Text se bohužel nesnaží nijak časově zařadit. Kupříkladu jestliže je o svátku sv. Martina oblačno, má následovat mírná zima. Pokud ale slunce jasně svítí, má předznamenávat tuhou zimu.17 Antonie Langová vypsala z archivu města Velvar nedatovaný, raně novověký formulář přísahy mlynáře a inventář pozůstalosti po měšťance Anně Novoměstské z roku 1598, který obsahuje vesměs soupis nádobí, mužského a ženského oblečení a také povlečení. O knihách tu nalezneme jen stručnou poznámku, že „v truhle uloženy zůstávají“.18 Obsáhlejší je materiálová studie téže velvarské autorky o malovaných modlitebních knížkách z 18. a 19. století, které jí zapůjčili velvarský rychtář J. Ochotný a Alois Lukáš, okresní tajemník ve Velvarech. Jako jedna z prvních badatelek si všímá především výtvarné výzdoby barokních rukopisných modlitebních knih, práci dokonce doplnila bohužel v tisku těžko publikovatelnými ornamenty a dalšími výzdobnými prvky překreslenými na papírové průsvitné folie (42 ks).19 Zřejmě většinou z lidových herbářů a tzv. verbářů z regionu vychází Josef Havelka v příspěvku Lidové názvy rostlin na Velvarsku. U každého lidového botanického názvu uvádí i pro snazší, přesnější identifikaci rostliny její latinský název, obvykle se snaží také objasnit, jak lidový název vznikl. Práce obsahuje i lidová jména rostlin, která v Jungmannově Česko-německém slovníku i přes Preslovu neobyčejnou pečlivost nenajdeme.20 Ferdinand Velc v drobné studii nazvané Kantoři pcherští vychází z farních kronik a z pcherské školní pamětní knihy, zaznamenává rozsáhlý časový úsek od založení školy v roce 1739 až do své současnosti. Mezi Velcovými nepublikovanými studiemi se dochoval také čtyřstránkový fragment jedné ze studií o tradiční lidové architektuře regionu, Zíbrt mu zřejmě některý z článků záměrně zkrátil a v archivu zůstal jen nepublikovaný závěr stati.21 Osobní vzpomínky a vyprávění výminkáře Josefa Ferdka původem ze Slaného jsme odpublikovali roku 1997 ve výboru Šel psotník po humnech (výbor z netištěných prací z archivu Českého lidu).22 První vzpomínka 16 Tamtéž, HOMOLKA, F., České lidové písně, s. 3 /27/, zapsal od zpěváka Antonína Čírka z Vodolky (Odoleny Vody); další nepublikované zápisy Homolkových sběrů tamtéž, HOMOLKA, F., Lidové písně (12 listů).

17 Tamtéž, PETERS, F., Několik příspěvků k prognostice lidové, s. 2.

18 Tamtéž, LANGOVÁ, A., /Drobnosti z archivu města Velvar/, s. 4.

19 Tamtéž, LANGOVÁ, A., Malované modlitební knížky.

20 Tamtéž, HAVELKA, J., Lidové názvy rostlin na Velvarsku.

21 Tamtéž, VELC, F., Kantoři pcherští; TÝŽ, „… ještě stropem“.

22 ŠTURCOVÁ – SLÁDEK, Šel psotník… (pozn. 3), s. 19–33.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 nazvaná Když jsem byl malý chlapec zachycuje několik pověrečných vyprávění včetně příběhu o neúspěšných modličích ke sv. Koruně, kteří chtěli získat stůj co stůj velký poklad, a včetně historky o smrti tesaře, který se na hřbitově u kostela sv. Jiří nad Libušínem vysmíval jednomu z nebožtíků, a ten si pro něj následně v noci přišel. Když první vzpomínka tiskem nevyšla, připojil Ferdek text o událostech ve Slaném roku 1852, ve kterém pověrečná vyprávění vystřídala racionálně vysvětlená zápletka: z čerta na zádech hříšníka se vyklubal opičák uprchlý z cirkusu. Ani tento příspěvek zaslaný Zíbrtovi v samých počátcích časopisu Český lid roku 1891 tiskem nevyšel, a tak stařičký výminkář Ferdek zřejmě ustal ve svých literárních aktivitách.

Vzpomínka N. J. Mrázka na oslavy sv. Řehoře v Chržíně a okolí je poněkud více materiálová než vzpomenutá Ferdkova vyprávění, přesto ani ona se nedočkala otištění, možná kvůli obtížně čitelnému rukopisu. Všímá si řehořských slavností, které se v Chržíně a okolních vesnicích odehrávaly mezi léty 1850 a 1859. Slavnosti organizovali chržínský učitel Petr Sojka a tamní farář Brožovský.

Zdejší kolední průvod byl poměrně rozsáhlý, skládal se z dvacetišestičlenného hudebního sboru a třicetišestičlenného průvodu vojínů či rekrutů (všechno žáci místní školy). Chodilo se celkem čtyři dny, každý den v jiné vsi, která byla k Chržínu přiškolena. Slavnosti byly doprovázeny hostinami s chlebem, máslem, medem, koláči, buchtami a pivem (poslední komodita byla možná určena jen pro dospělé, ale ve špatně čitelném textu to není přesně specifikováno). Část potravin od sedláků nosila služka paní učitelové coby „proviantka“ do učitelova domu.

Na závěr autor zachytil podle vlastní paměti slavnostní řeči činovníků průvodu i texty dvou písní, které se při nich zpívaly. Text sepsal stařičký Mrázek roku 1904 roztřesenou rukou ve Mšeci na výminku, údajně na požádání zemského rady Františka Pavlíčka.23 Zmíněné příspěvky takřka vždycky zobrazují svět příběhů a zvyků, který v průběhu konce 19. a celého 20. století postupně, ale naprosto definitivně zmizel.

Nahradily jej pravidelně se rozsvěcující televizní obrazovky, na kterých si obratní manipulanti pohrávají s lidským podvědomím, ať už ve formě zpráv a polopravd z domova a ze světa, nebo ve formě příběhů obvykle té nejnižší úrovně. Můžeme přemýšlet o naivnosti a prostotě některých lidových vyprávění, o drastičnosti některých lidových zvyků, o primitivnosti některých nápěvů lidových písní, ale pro naše předky to byla součást jejich dědictví po předcích, se kterou byli vypravěči či lidoví tvůrci sžití a kterou po generace dopilovávali, tedy aktivně do ní vstupovali či zasahovali. Oproti tomu dnešní díla určená širším vrstvám jsou spojena jen s pasivitou a konzumem, od posluchačů či diváků vzdálený tvůrce se proměnil do podoby vychytralce, který je dobře 23 Literární archiv PNP Praha, fond Čeněk Zíbrt, rukopisy cizí, MRÁZEK, N. J., Upomínka na oslavení sv. Řehoře na Podřipsku.

placen za to, že ví či tuší, co dokáže průměrného občana zaujmout.

Redakce Slánských rozhovorů děkuje Literárnímu archivu Památníku národního písemnictví za možnost uveřejnit kresby.

Boží muka v Oslově, kresbu zaslal Čeňku Zíbrtovi do redakce Českého lidu Karel Rozum. (Literární archiv PNP)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Kostel sv. Jiří ve Velvarech – příběh památky Marek Filipec a Markéta Škrancová

Pokud se blížíte k Velvarům od jihu nebo západu, upoutá jistě vaši pozornost silueta kostela sv. Jiří, tyčící se na mírném návrší nad potokem Svodnice. Neznalý příchozí by si dokonce mohl myslet, že právě v jeho okolí se nachází jádro města. Jaké překvapení ho záhy čeká, když zjistí, že se jedná toliko o kostel hřbitovní, nacházející se v odstupu od dnes již spíše půdorysně tušené fortifikace středověkého města. Jeho okolí je pak příkladem architektury a stavitelství moderní doby.

Významná památka však nutí návštěvníka k zamyšlení, jaký příběh musel stát za jejím vznikem, jaké události provázely její osudy a vepsaly se do stěn této svatyně za branami města.

Záměrem tohoto příspěvku ale není podat historii od založení po současnost.1 Přesto je na místě zmínit, že kostel byl založen spolu s novým hřbitovem a špitálem při hlavní cestě směřující na Prahu péčí města díky velkorysému nadání měšťana Jiřího Pechara. Stalo se tak v závěrečném období renesančního rozkvětu Velvar na počátku 17. století. Pod vedením zde usazeného stavitele italského původu Santiniho Malvazioneho vznikla v letech 1613–1616 jedinečná stavba. Ta v sobě nezapře inspiraci architektonickými podněty z tehdejšího uměleckého centra střední Evropy, kterým byla, naposledy ve svých dosavadních dějinách, Praha jako rezidence císaře Rudolfa II. Nacházíme zde jednu z podob sakrální architektury tehdejších Čech kombinující v sobě dědictví gotiky doplněné řadou prvků manýristického tvarosloví a také návaznost na jiné projevy renesančního stavitelství na Velvarsku, kostel v Hospozíně a farní kostel sv. Kateřiny. Nově nastoupivší barokní sloh potom doplnil interiér o vzácný mobiliář, včetně jednoho z nejstarších varhanních strojů v Čechách.

Kostel značné umělecké hodnoty byl v průběhu druhé poloviny 20. století stále méně využíván, až v něm bohoslužebný provoz zcela ustal. Téměř opuštěný objekt jako mnoho jiných po roce 1990 odolával atakům zlodějů. Část mobiliáře utrpěla i při natáčení filmu připomínajícího osudy našich letců ve Velké Británii, paradoxně stejně pohnutých jako samotného kostela. Obrat nastal s úsvitem nového století. Podle projektu zpracovaného Ing. Otakarem Hrdličkou a pod jeho odborným dohledem byla zahájena obnova průčelí i hodnotného krovu, který v jádru pochází z doby výstavby na počátku 17. století. Nedostatek finančních prostředků zapříčinil ukončení prací po prvních menších etapách.

Další kapitola se v příběhu svatojiřské svatyně začala psát poté, co kostel získal nového vlastníka, město Velvary, které v roce 2012 navázalo na započatou obnovu krovu. Ta probíhala dva roky pod rukama zkušených 1 PEŠTA, J., Stavebně-historický průzkum kostela sv. Jiří ve Velvarech, 2013.

a zručných tesařů z Vysočiny, kteří postupně rozebírali, vložkovali, nastavovali a vyměňovali poškozené prvky za kopie s povrchem přizpůsobeným opracování původních částí. Ve spojích a nastaveních byly respektovány původní řemeslné detaily a kolíkování.

Náročnou součástí prací byla výměna nosné konstrukce neogotické sanktusové věže, vložené ne zcela promyšleným způsobem do původního krovu v poslední čtvrtině 19. století. Její celkový stav byl již kritický. Musela být tedy nejprve pomocí jeřábu snesena a dočasně deponována na bezpečném místě. Následně se mohla uskutečnit postupná výměna všech sloupů s rozpěrami, které ji upevňují v krovu, a jejich usazení do nového osmibokého prahového věnce. Celková stabilita věže se posílila doplněním nových vzpěr. Po osazení osmiboké střechy, na jejíž vrchol se před tím vrátila pozlacená makovice s křížem, do které byly vloženy pamětní listiny, došlo k opětovnému sestavení měděného oplechování lucerny včetně dekorativních chrličů a fiál. Díky zručnosti mistrů klempířů se podařilo použít z větší části původní měděný plech. Nakonec se na nové laťování vrátila původní prejzová krytina.

V další etapě počínaje rokem 2014 se přistoupilo k obnově fasád kostela včetně kamenických detailů.

Nejprve byla na řadě strana severní, v následujícím roce strana jižní a nakonec západní průčelí. Bezesporu nejdiskutovanější otázkou spojenou s těmito pracemi byla změna barevnosti, která je neoddělitelnou součástí výrazu každé stavební památky a pro většinu lidí představuje nejpodstatnější složku, jak daný objekt vnímají.

Z tohoto důvodu není překvapením, že tak zásadní změna, které se dočkala fasáda kostela sv. Jiří, vyvolala živou debatu. Takto závažné rozhodnutí muselo být pochopitelně podepřeno pádnými argumenty vycházejícími z aktuálních obecně užívaných principů a zásad v oblasti památkové péče. Mezi ně patří požadavek na provedení průzkumu barevných vrstev omítek kulturní památky před zahájením prací z postaveného lešení a jeho vyhodnocení. K němu došlo v horních partiích zejména na štukovém vlysu hlavní římsy, tedy v místech více chráněných proti povětrnosti. Zde se prokázala starší vrstva s výrazně okrovou barevností a stav dochování byl natolik průkazný, že bylo zástupci Národního památkového ústavu a odboru kultury Městského úřadu Slaný podpořeno užití právě této barevnosti.

Pro kamenné prvky (hlavice opěrných pilířů, ostění oken, portály), na nichž se barevný nátěr v historii také prokazatelně nacházel, byl potom zvolen shodný lazurní odstín provedený s následnou fixací, což ve výsledku odlišuje omítkou kryté zděné části od kamenných.

Odchylně od hlavní lodi byla barvou oddělena zároveň sakristie za presbytářem v závěru kostela. Barokní přístavba tak přiznává svou časovou nesourodost.

Každá důkladná obnova složitého architektonického díla přináší svá nečekaná úskalí, která vyžadují operativní řešení a korekce původních záměrů tak říkajíc

Slánské rozhovory 2016 a 2017 za chodu. U kostela sv. Jiří se narazilo na netušené řemeslné řešení při opravě ostění oken. Ukázalo se, že část parapetů, a to zejména na jižní straně, není kamenná, ale pouze zděná se štukovou úpravou. Zdá se, že stavitelům postupně docházel kvalitní pískovcový materiál, a proto jej nahradili pálenými cihlami a lomovým kamenem v kombinaci s omítkou. Daleko větším překvapením ovšem bylo zjištění, že tíhu ostění ve zdivu nenese kamenný nebo cihelný překlad, ale dřevěné trámy v současné době již bez výjimky značně ztrouchnivělé a tedy neplnící svou funkci. V důsledku toho některé prahy popraskaly a kružboví mírně pokleslo. Rozvolněny potom byly i spáry jednotlivých kamenných dílů. V rámci restaurátorského zásahu bylo třeba celek kamenného ostění řádně stabilizovat podchycením za pomoci subtilní betonové konstrukce vložené ve zdivu a pohledově se proto neuplatňující. Následně mohlo dojít k vyzdění špalet z pálených cihel v odpovídajícím sklonu a přesahu a ty opatřit vrstvou omítky s profilací okapnice v jejím přesahu.

Příjemnějším zjištěním byly odhalené rudkové nápisy na ostění portálu západního průčelí, schované pod vrstvou krycí barvy. Kameník tak posléze hleděl, aby i po lazurním scelujícím nátěru byly okem patrné (obdobné rudkové nápisy byly nalezeny mj. i na presbytáři kostela sv. Gotharda ve Slaném). V průběhu roku 2016, kdy probíhala závěrečná fáze obnovy pláště kostela, byly rehabilitovány i dřevěné dveře osazené v kamenných portálech včetně dveří vedoucích na chór kostela. Jde většinou o dveře dubové, opět se bral zřetel na maximální zachování původního materiálu.

Mohlo by se zdát, že příběh památky kostela sv. Jiří ve Velvarech končí, na své znovuzrození však ještě čeká jedinečný interiér s nástěnnými malbami. V roce 2017 byly zahájeny restaurátorské práce na malovaných vitrážích z konce 19. století, které byly postupně demontovány a převezeny do dílny restaurátora. Tam bylo zjištěno uplatnění dvou rozdílných základních vypalovacích barev černé a hnědé, které značí, že vitráže nezhotovila pouze jediná dílna. Jsou vyrobeny klasickou technikou zakládání skla do oboustranně cínovaného olověného profilu; malovaný stylizovaný rostlinný ornament je proveden sklářskými vypalovacími barvami.

Sklo je ručně vyráběné, válcované, v některých detailech je užito i sklo foukané, rozžehlené z nafouknutých válců. Olověné profily spojující jednotlivá barevná skla byly kompletně nahrazeny novými, jelikož původní byly narušené ve spojích nebo úplně chyběly (obr. 1, 2 – tab. III v příloze). Dožívající profily měly nepochybně vliv i na uvolnění skel, která se začala prohýbat a místy praskat. Při samotné demontáži vitráží bylo zjištěno, že okenní otvory s kamenným ostěním, do kterých byly vitráže zatmeleny, nebyly při osazování s dostatečnou precizností vyměřeny. Některé tabule bylo nutné prohnout, aby je bylo možné vyndat, nebo naopak místy nedoléhaly k ostění. Jak je psáno v Městské kronice z roku 1921, okna

totiž byla údajně prvotně umístěna ve farním kostele sv. Kateřiny. K tomuto tvrzení je ale třeba přistupovat s opatrností, protože dobové prameny se nedohledaly a zároveň jsou zde odlišnosti tvarové, zejména pak v realizaci kružboví.2 Restaurátor tedy zaměřil současný stav a vytvořil nové šablony z kartonu, kterým přizpůsobil krajní olověné profily tak, aby mohly být restaurované vitráže správně zasazeny do prohloubené drážky v ostění.

Kromě demontáže a zpětného osazování vitráží byla nejvíce náročná, a to zejména časově, obnova jejich malby. Její velmi špatný stav a rozsah byl zjištěn po čistící lázni, kdy byla často znát pouze v obrysech. Finálnímu provedení předcházela řada zkoušek vypalování barev na různou teplotu, která ovlivňuje jejich odstín. Precizní práci odvedl restaurátor vitráží Milan Drábek se svými spolupracovníky.

Závěrem tohoto příspěvku patří velké poděkování městu Velvary, které s nevšední snahou pečuje o architektonické kulturní dědictví nás všech. Právě jeho zásluhou dochází k záchraně jedné z nejcennějších památek regionu, která ve své celistvosti zachování a kvality provedení zde nemá porovnání.

Kostel sv. Jiří ve Velvarech, současný stav. (foto Markéta Škrancová)

2 K výměně vitráží mělo dojít při velké opravě kostela sv. Kateřiny roku 1905. Zároveň se ale dovídáme v kapitole o kostelu sv. Jiří, uvedené ve výroční zprávě Městské spořitelny z roku 1934, o ceně a pořízení dvou barevných oken roku 1891 a posléze dalších roku 1893 od pražské dílny Syvalter; viz ČERMÁK, J., Kostel sv. Jiří ve Velvarech, in: 44. výroční zpráva Městské spořitelny ve Velvarech za rok 1934, Velvary (sine dato), s. 9–33, s. 29.

SlånskÊ rozhovory 2016 a 2017 Jeden sv. Donåt nebo dva v jednom?

Petra OulĂ­kovĂĄ

Naťi předci Şili mnohem více spjati s přírodou.

Byli souÄ?ĂĄstĂ­ roÄ?nĂ­ho kolobÄ›hu, střídĂĄnĂ­ jednotlivĂ˝ch obdobĂ­. Příroda byla hlavnĂ­m zdrojem jejich obĹživy.

PřípadnĂŠ vrtochy poÄ?asĂ­ tak znatelnÄ› zasahovaly do jejich ĹživotĹŻ. K Bohu se obraceli s prosbou o dobrou Ăşrodu a odvrĂĄcenĂ­ ĹživelnĂ˝ch pohrom. SvatĂŠ Şådali o přímluvu a ochranu. Na venkovÄ› se velmi Ä?asto setkĂĄvĂĄme s kaplemi Ä?i oltĂĄĹ™i zasvÄ›cenĂ˝mi sv. Linhartovi, ochrĂĄnci dobytka, sv. Isidorovi, patronu zemÄ›dÄ›lcĹŻ. Jejich sochy jsou rozmĂ­stÄ›nĂŠ u polnĂ­ch cest, na nĂĄvrĹĄĂ­ch za obcemi.

Velmi populĂĄrnĂ­ ve venkovskĂŠm i mÄ›stskĂŠm prostĹ™edĂ­ byl sv. FloriĂĄn, jenĹž ochraĹˆoval lid proti zhoubnĂŠmu ohni, a sv. Jan NepomuckĂ˝, muÄ?ednĂ­k zpovÄ›dnĂ­ho tajemstvĂ­, ale takĂŠ ochrĂĄnce proti velkĂŠ vodÄ›. MĂŠnÄ› Ä?asto se mĹŻĹžeme setkat s postavou sv. DonĂĄta, patrona proti nepřízni poÄ?asĂ­, pĹ™edevĹĄĂ­m proti letnĂ­m bouĹ™kĂĄm a krupobitĂ­.

V kĹ™esĹĽanskĂ˝ch dÄ›jinĂĄch je vĹĄak znĂĄmo nÄ›kolik osob tohoto jmĂŠna, nÄ›kteří z nich bĂ˝vajĂ­ dokonce zamÄ›ĹˆovĂĄni. Tak napĹ™. Bibliotheca sanctorum uvĂĄdĂ­ 36 sv. DonĂĄtĹŻ.1 Ve vĂ˝tvarnĂŠm umÄ›nĂ­ se vĹĄak mĹŻĹžeme setkat pouze se zlomkem z tohoto vĂ˝Ä?tu. Karl KĂźnstle zmiĹˆuje pod jednĂ­m heslem nÄ›kolik svÄ›tcĹŻ, Lexicon der christlichen Ikonographie uvĂĄdĂ­ pÄ›t hesel (DonĂĄt z Afriky – muÄ?ednĂ­k, dĂĄle tĹ™i biskupovĂŠ – DonĂĄt z Arezza, DonĂĄt z Eurie, DonĂĄt z Fiesole – a DonĂĄt z MĂźnstereifelu.2 PatrnÄ› nejznĂĄmÄ›jĹĄĂ­ jsou dva nositelĂŠ tohoto jmĂŠna – sv.

DonĂĄt z MĂźnstereifelu a sv. DonĂĄt z Arezza. Oba dva bĂ˝vajĂ­ uctĂ­vĂĄni jako ochrĂĄnci proti nepřízni poÄ?asĂ­, aÄ?koliv pouze u jednoho je legendicky doloĹžena souvislost s bouĹ™kami – tĂ­m je sv. DonĂĄt z MĂźnstereifelu.

1. Chotusice, sv. DonĂĄt z MĂźnstereifelu, 1735. (foto Jan OulĂ­k)

Sv. DonĂĄt z MĂźnstereifelu Sv. DonĂĄt z MĂźnstereifelu byl římskĂ˝ legionĂĄĹ™ a muÄ?ednĂ­k z 2. stoletĂ­. ZĂşÄ?astnil se bitvy proti GermĂĄnĹŻm. Situace římskĂŠho vojska se den ze dne zhorĹĄovala, dochĂĄzela pitnĂĄ voda. KdyĹž Ĺ˜Ă­manĂŠ prosili svĂŠ bohy, nic se nestalo. AĹž kdyĹž se DonĂĄt obrĂĄtil o pomoc ke Kristu, zaÄ?alo nad římskĂ˝mi legiemi prĹĄet, zatĂ­mco vojsko GermĂĄnĹŻ zasĂĄhla bouĹ™e. Ĺ˜Ă­manĂŠ tak s pomocĂ­ Krista zvĂ­tÄ›zili.

DonĂĄt z vdÄ›Ä?nosti slĂ­bil Bohu, Ĺže se nikdy neoĹženĂ­. Stal se velitelem osobnĂ­ strĂĄĹže cĂ­saĹ™e, mÄ›l si dokonce vzĂ­t jeho neteĹ™ za Şenu. To vĹĄak DonĂĄt odmĂ­tl. Proto byl nakonec odsouzen a popraven. Jeho tÄ›lo bylo pohĹ™beno v římskĂ˝ch katakombĂĄch sv. AneĹžky za hradbami. Tento ranÄ› 1

Bibliotheca sanctorum, sv. 4, Roma 19953, col. 772–799.

KĂœNSTLE, K., Ikonographie der christlichen Kunst, Bd. 2, Freiburg im Breisgau 1926, s. 186–187; KZ [Karl Zimmermanns], heslo St. Donatus, in: BRAUNFELS, W. (ed.), Lexicon der christlichen Ikonographie (dĂĄle LCI), Bd. 6, Herder, Freiburg im Breisgau 1974, col. 86–89.

2

2. ZelenĂĄ u Chomutova, Jan Adam Dietz, sv. DonĂĄt z Arezza, 1726. (foto Petra OulĂ­kovĂĄ)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 křesťanský mučedník se stal známým až o mnoho století později. Jeho ostatky získali roku 1652 jezuité v Münstereifelu. Ještě než relikvie doputovaly do Münstereifelu, sloužil jezuitský kněz 30. června 1652 ranní mši v kostele sv. Martina v Euskirchenu. Při požehnání na konci mše do kostela udeřil blesk a zapálil oltář i kněze. Ten se ihned obrátil o pomoc k sv. Donátovi a zázrakem vyvázl bez zranění. I díky tomu je sv. Donát z Münstereifelu uctíván především jako ochránce před bouřkami. Oblíbeným se stal zvláště v Porýnsku a Lucembursku. Jeho památku si církev připomíná 30. června. Je zobrazován jako římský voják s blesky, palmovou ratolestí, snopem obilí či vinnou révou, nožem a nádobou podobnou poháru.3 Se sochami sv. Donáta se můžeme setkat nejen v exteriéru, ale i uvnitř v kostelích. Např. před zámkem v Žehušicích se až do roku 1826 nacházela socha tohoto světce, pořízená v roce 1735 tehdejším majitelem zámku Janem Josefem Antonínem hrabětem z Thunu a Hohensteinu. Dnes je umístěna na návsi v Chotusicích4 (obr. 1).

Zámek v Zahořanech na Litoměřicku ochraňují sochy sv. Jana Nepomuckého (1726) a sv. Donáta (1748).5 Společně se sv. Linhartem a Floriánem vítal sv. Donát příchozí na hřbitov v Žehuni na Nymbursku. Sochy pocházejí z druhé poloviny 18. století.6 Na jižní Moravě se dochovalo několik soch tohoto světce. Ve Vratěníně na Znojemsku spočívá postava sv. Donáta na oblacích. V ruce drží obilné klasy.

Socha je z roku 1750. Protějškové dvojice tvoří sochy sv. Donáta se sv. Floriánem postavené roku 1777 u kostela sv. Michala v Dyjákovicích na Znojemsku.7 Sv. Donát, biskup z Arezza Druhým nejznámějším a nejzobrazovanějším sv. Donátem je biskup z Arezza.8 Tento světec pocházel z Nikomédie, ještě v dětském věku se s rodiči přestěhoval do Říma, kde se stal klerikem. Během pronásledování křesťanů za císaře Juliána Apostaty utekl z Říma do Arezza. Zde byl nejdříve vysvěcen na kněze, roku 3 PODLAHA, A., Český slovník bohovědný, III. díl, Praha 1926, s. 580; KZ [Karl Zimmermanns], heslo St. Donatus von Münstereifel, in: LCI (pozn. 2), col. 88–89; https://www.heiligenlexikon.de/BiographienD/Donatus_von_Muenstereifel.html (vyhledáno 24. 9. 2017).

4 Na soklu je špatně dochovaný znak převýšený hraběcí korunou, viz POCHE, E. (ed.), Umělecké památky Čech, 1. díl, Praha 1977, s. 531.

Jan Josef Antonín z Thunu a Hohensteinu nechal se svou chotí Marií Kristýnou z Hohenzollernu roku 1736 odlít tři zvony sv. Donáta, sv. Františka z Pauly a sv. Františka Xaverského pro kostel sv. Václava v Chotusicích; zvony byly roku 1917 rekvírovány, viz NAČERADSKÁ, P., Nápisy okresu Kutná Hora, Fontes historiae artium X/2002, s. 319–322.

5 POCHE, E. (ed.), Umělecké památky Čech, 4. díl, Praha 1982, s. 323–324.

6 Tamtéž, s. 404; http://www.cestyapamatky.cz/kolinsko/zehun/hrbitovni-brana-a-zed-se-sochami (vyhledáno 28. 9. 2017).

7 SAMEK, B. (ed.), Umělecké památky Moravy a Slezska, 1. sv., Praha 1994, s. 433–434.

8 KÜNSTLE, Ikonographie… (pozn. 2), s. 187; KZ [Karl Zimmermanns], heslo St. Donatus von Arezzo, in: LCI (pozn. 2), col. 86–87; BELLOTTA, I., I santi patroni d´Italia, Roma 1988, s. 83–86.

3. Šlapanice, sv. Donát z Arezza, 1724. (foto Vladimír Přibyl)

346 se stal v pořadí druhým biskupem v Arezzu. Podle legendy byl sv. Donát velmi úspěšný při evangelizaci pohanů, kromě toho je mu přičítáno mnoho zázraků.

Vzkřísil ženu jménem Euphrosina, vyhnal zlé duchy z Antilia, přemohl draka, který otrávil studnu, vrátil zrak slepé ženě. Je uctíván i jako ochránce epileptiků, neboť prý uzdravil z této nemoci jedno dítě. Snad nejznámější je příběh zaznamenaný v „Passio Donati“, připisovaném biskupu Severinovi z Arezza, o zázračném spojení rozbitého kalicha. Jednoho dne totiž biskup sloužil mši. V okamžiku přijímání mešního vína vtrhla do kostela tlupa pohanů, kteří kalich rozbili. Sv. Donát po intenzívní modlitbě kousky kalicha spojil, a i když chyběl jeden fragment ze dna nádoby, víno nevyteklo. Díky tomuto zázraku uvěřilo sedmdesát devět pohanů. Měsíc poté byl sv. Donát zatčen a 7. srpna roku 362 sťat. Toho dne se v liturgickém kalendáři připomíná jeho památka.

Největší úctě se sv. Donát těší v Itálii, ale také v míšeňském biskupství (dnešní drážďansko-míšeňské biskupství). Je patronem města Arezza. Ve zdejší katedrále jsou v bohatě zdobené mramorové arše uloženy jeho ostatky. Archu zhotovil Giovanni di Francesco a Betto di Francesco v letech 1369–1375. Na jednotlivých reliéfech můžeme vidět výjevy ze života Panny Marie a sv. Donáta.

Kromě scén vycházejících z jeho života a duchovního povolání (např. křest Epimenie, křest slepé Siranny

Slánské rozhovory 2016 a 2017

4. Smečno, sv. Donát z Arezza, 1740. (foto Petra Oulíková)

5. Vykáň u Kounic, sv. Donát z Arezza, 1765. (foto Petra Oulíková)

a jejího syna, vyhnání zlých duchů z Antilia, zvolení biskupem, zajetí, kázání před vězením a stětí) se v cyklu objevuje pouze jeden výjev, který se vztahuje k počasí, a to prosba za déšť. Jako samostatná postava bývá sv. Donát z Arezza zobrazován v biskupském rouchu s berlou, knihou či palmovou ratolestí. Individuálním atributem je kalich, drak či meč. Je oblíben především u rolníků, kterým měl chránit úrodu a dobytek před bouřkami, krupobitím a morem.

Donát z Arezza bývá zaměňován s dalším nositelem tohoto jména, a to biskupem z Eurie, jehož ostatky byly přeneseny 7. srpna roku 1125 na ostrov Murano u Benátek.9 Na dveřích dómu v Muranu je jeho socha ze 13. století, za hlavním oltářem dřevěný reliéf ze 14. století, na kterém je zachycen sv. Donát společně se dvěma fundátory. Donátovi z Eurie bývá rovněž připisováno přemožení draka, jenž otrávil vodu ze studně, znamením kříže.

Proto je zaměňován se sv. Donátem z Arezza. Kromě toho prý sv. Donát z Eurie zachránil krajinu sužovanou velkým suchem tím, že vyhloubil do země díru, ze které pak vytryskl mohutný pramen vody. Jako díkůvzdání byl na tomto místě později postaven kostel na jeho počest.10 Patrně nejstarší socha sv. Donáta, biskupa z Arezza, na našem území byla vztyčena roku 1640

na křižovatce cest mezi Neštěmicemi a Krásným Březnem v severních Čechách. Dnes se nachází při kostele sv. Šimona a Judy v obci Mojžíř, jež je součástí města Ústí nad Labem.11 Jedná se o netradiční zobrazení. Donát je totiž oblečen pouze do kněžské kleriky. V rukách drží knihu a palmovou ratolest, na hlavě má vavřínový věnec.

Podobným způsobem je zachycen i sv. Donát na sloupu Nejsvětější Trojice z roku 1726 v Zelené, tvořící část obce Málkov na Chomutovsku (obr. 2). Sv. Donáta doprovázejí další uctívaní ochránci – sv. Florián a sv. Jan Nepomucký. Sochařská výzdoba trojičního obelisku pochází pravděpodobně z dílny Jana Adama Dietze (1671–1742).12 Zdá se, že na Chomutovsku či Ústecku byl oblíbený typ sv. Donáta v kněžské klerice, protože se s ním můžeme ještě setkat v Kopečku, jenž je částí obce Březno na Cho-

9 KÜNSTLE, Ikonographie… (pozn. 2), s. 187; KZ [Karl Zimmermanns], heslo St. Donatus von Euria, in: LCI (pozn. 2), col. 87.

10 Bibliotheca… (pozn. 1), col. 786–787.

11 POCHE, E. (ed.), Umělecké památky Čech, 2. díl, Praha 1978, s. 420.

12 Sloup se původně nacházel v Kralupech u Chomutova, které zanikly r. 1976 kvůli těžbě hnědého uhlí. O dva roky dříve byl přemístěn do Libědic, v roce 2012 do Zelené, viz POCHE, Umělecké památky… (pozn. 11), s. 137 (heslo Kralupy u Chomutova); ADAMCOVÁ, K., Jan Adam Dietz a sochařská dílna v Jezeří u Jirkova, Průzkumy památek XVII/2, 2010, s. 7–36 (zde na s. 23 – lokalita Libědice, připsáno J. A. Dietzovi); ADAMCOVÁ, K. et al., Mariánské, trojiční a další světecké sloupy a pilíře v Ústeckém kraji, Praha 2012, s. 312–317 (heslo Libědice).

Slánské rozhovory 2016 a 2017 mutovsku. Socha se datuje k roku 1721 a nechal ji zřídit majitel severočeského panství Ahníkov hrabě z Martinic.13 S jiným typem zobrazení se můžeme setkat na Kladensku – v obci Šlapanice při cestě k Poštovicím.

Socha sv. Donáta z roku 1724, jak dokládá český nápis, představuje pokorně klečícího světce s mitrou u nohou, jenž ruce spíná k nebesům a přimlouvá se za odvrácení nepříznivého počasí. Podle pověsti se socha nachází na místě, které bylo při velkém krupobití ušetřeno od škody14 (obr. 3).

Jiný člen martinického rodu, František Michal hrabě Bořita z Martinic, příslušník smečenské rodové větve, objednal roku 1740 u pražského sochaře Matyáše Schönherra (1701–1743) kromě sloupu Nejsvětější Trojice ve Smečně i sochu sv. Donáta, umístěnou původně v polích směrem ke Kačici. Dochovalo se z ní torzo.

V nedávné době byla statue restaurována a umístěna před budovu děkanství do Kačické ulice (obr. 4). Otevřenou otázkou zůstává, kdo sochu doopravdy zhotovil. Tradičně bývá na základě slohového rozboru i dochované kresby připisována Ignáci Františku Platzerovi (1717–1787).15 Vladimír Přibyl publikoval smlouvu sepsanou 17. září 1740, ve které je uvedeno, že smečenská statue i socha sv. Donáta byla objednána u Matyáše Schönherra.16 Ten však roku 1743 předčasně zemřel. O rok později (6. října 1744) se s Annou Schönherrovou, vdovou po sochaři Matyášovi, oženil Ignác Fr. Platzer. Díky tomu převzal již zavedenou pražskou sochařskou dílnu a dokončoval nasmlouvané zakázky. Sousoší Nejsvětější Trojice bylo posvěceno 21. srpna 1744. Platzerův podíl je jistý na třech reliéfech spodní části sousoší, zatímco horní figurální část vytesal ještě Matyáš Schönherr. Vzhledem k torzálnímu dochování sochy sv. Donáta bude její autorství úkolem dalšího bádání. Předmětem diskuze může také být, do jaké míry kresba sv. Donáta od Platzera souvisí se samotnou sochou ve Smečně. Dle dochovaného přípisku primátora města Tábora Jana Antonína Šebenáře byla kresba předložena tomuto donátorovi ke schválení.

Primátor pouze požadoval přidat k soše meč, kterým byl

13 Na podstavci sochy je vytesán kromě německého nápisu martinický znak a nad ním písmena I: G: V: M: Ačkoliv první písmeno nesouhlasí, pravděpodobným donátorem byl tehdejší majitel panství Maxmilián Guidobald hrabě z Martinic, viz Sčk [Karel Sedláček], z Martinic, in: Ottův slovník naučný XVI, 1900, s. 919–921; POCHE, Umělecké památky… (pozn. 11), s. 100.

14 Za upozornění na tuto sochu a poskytnutí fotografie děkuji Vladimíru Přibylovi. Viz VELC, F., Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu slanském, Praha 1904, s. 346–347.

15 JIŘÍK, F. X., Ignác Platzer, Umění (Štenc) V/1932, s. 257–275, 333–344 (zde na s. 266, obr. na s. 260); BLAŽÍČEK, O. J., Ignác František Platzer, in: Umění věků (Cibulkův sborník), Praha 1956, s. 25–36, (zde na s. 33, 36, pozn. 16); BLAŽÍČEK, O. J. – PREISS, P., Ignác Platzer, skici, modely a kresby z pražské sochařské dílny pozdního baroku, katalog výstavy, Národní galerie, 1980, s. 41, č. kat. 119.

16 PŘIBYL, V., Na okraj restaurovaného sousoší Nejsvětější Trojice ve Smečně, Posel z Budče 17/2000, s. 38–43 (zde na s. 41–42); dále příspěvek v tomto sborníku PŘIBYL, V., Ignác František Platzer a Smečno / k obnově svatojánského oltáře, s. 44–50.

sv. Donát popraven.17 Podle názoru Vl. Přibyla se již zhotovený smečenský Donát stal vzorem pro kresbu, kterou Platzer předložil táborskému primátorovi.18 Z formálního hlediska si sochy podobné příliš nejsou, z ikonografického částečně. V obou případech jde o postavu v biskupském rouchu, s mitrou na hlavě. V pravé ruce drží blesky, u nohou má zvon. Na kresbě má světec o levou ruku, v níž drží zavřenou knihu, opřenou berlu. U sochy sv. Donáta v Táboře berla chybí, u levé nohy naopak dle přání primátora drží andělíček meč. Obě sochy jsou netradiční připojením atributu zvonu na rozhánění bouřek.19 Nejpočetnější soubor soch ochránce proti bouřkám a krupobití nechala vztyčit Marie Terezie vévodkyně Savojská, rozená kněžna z Lichtenštejna (1694–1772), na svých středočeských panstvích.20 K umístění soch sv. Donáta došlo na základě písemného nařízení vévodkyně Savojské z 27. června 1764, ve kterém se stanoví, aby na každém jejím panství byl na příhodném místě v polích postaven sv. Donát.21 Ke zřízení a vydržování každé sochy bylo vyčleněno z vrchnostenské kasy 30 zlatých.

K sochám se měla konat procesí. Ještě než byly sochy pořízeny, nařídila Marie Terezie Savojská reskriptem ze 7. července 1764 poddaným, aby se večer při návratu z pole modlili za dobrou úrodu a odvrácení špatného počasí. Jinde se prý již lidé od začátku léta až do konce žní scházejí k pravidelné večerní modlitbě buď v kostele, v kapli či u křížku. Společně pak prosí Boha a žádají o přímluvu sv. Gotharda a sv. Donáta. Jelikož tato praxe nebyla ještě na středočeských panstvích zavedená, nařizuje vévodkyně Savojská, aby se tak stalo.22 K samotnému zhotovení a vztyčení soch sv. Donáta došlo v roce 1765, a to někdy v letních měsících. Známé je pouze svěcení sochy u Vykáně na kounickém panství 11. srpna 1765 od tehdejšího faráře z Vyšehořovic za přítomnosti ředitele panství Karla Floriana Hrdličky a velkého počtu lidí23 (obr. 5).

17 Socha tvoří protějšek ke sv. Floriánovi, ochránci proti požárům a její datování se v literatuře různí: JIŘÍK, Ignác Platzer… (pozn. 15), s. 260, 266 (kol. 1750); BLAŽÍČEK, Ignác František Platzer… (pozn. 15), s. 33, 36, pozn. 16 (kol. 1770); BLAŽÍČEK – PREISS, Ignác Platzer… (pozn. 15), s. 41, č. kat. 119 (před 1765).

18 PŘIBYL, Na okraj… (pozn. 16), s. 42; PŘIBYL, Ignác František Platzer… (pozn. 16), s. 46.

19 BLAŽÍČEK – PREISS, Ignác Platzer… (pozn. 15), s. 41, č. kat. 119.

20 DOSTÁL, A., Vévodkyně Savojská, velká dobroditelka, Sborník historického kroužku IX/1908, s. 211–216; HONCOVÁ, J., Marie Terezie Savojská a její Říčany, in: HONCOVÁ, J. (ed.), Kapitoly z dějin Říčan, Kutná Hora 1997, s. 197–209; JUŘÍK, P., Vévodkyně zvaná Savojka, Tajemství české minulosti 10/2011, s. 30–33.

21 SOA Praha, fond Velkostatek Uhříněves, kniha č. 63 – Protokol reskriptů z let 1764–1768, nefol.; HŮLA, J. (ed.), Černokostelecký kalendář, Konojedy 2005, nestránkováno (27. červen 1764, pozn. 104). Citováno dle: ŠIMÁČEK, F. (ed.), Za poznáním města Kostelce n. Č. l. a jeho okolí: Místopis, Dějiny kosteleckého panství, Domy, Statistika, 2/1935, s. 139.

22 SOA Praha, fond Velkostatek Uhříněves, kniha č. 63 – Protokol reskriptů z let 1764–1768, nefol.; HŮLA, Černokostelecký kalendář… (pozn. 21), pro 7. červenec 1764, pozn. 30. Citováno dle ŠIMÁČEK, Za poznáním… (pozn. 21), s. 139.

23 TRNKA, V., Kounice a Přerov v Čechách, Praha 1873, s. 109.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Celkem bylo rozmístěno ve středních Čechách pět soch sv. Donáta – na panství Černý Kostelec (dnešní Kostelec nad Černými Lesy), Uhříněves, Škvorec, Kounice a Rataje nad Sázavou. Zajímavé je, že sochy stojí vždy nedaleko ústřední obce panství, a to na místech velmi malebných. Prostor kolem soch byl dotvořen vysazením čtyř lip malolistých, které kromě krajinotvorného momentu mají i funkci praktickou. Strom samotný totiž přitahuje blesky. Tím jsou chráněna lidská obydlí a hospodářská stavení (obr. 6).

Světcova socha je vždy umístěna na vysoký podstavec, jehož čelní strana je ozdobena aliančním lichtenštejnsko-savojským erbem. Na soše se podíleli dva umělci.

Sochař vytesal postavu světce, kameník sokl a alianční znak. Ten dostal za práci 15 zlatých.24 Jméno sochaře, ani platba za dílo nejsou v pramenech doloženy.

Dvojerb je upomínkou na to, ze kterého rodu šlechtična pocházela a do kterého se v říjnu 1713 přivdala.

Na některých soklech je vytesán i rok zhotovení památky – 1765 (Škvorec, Vykáň, Chlum). Vytesat poměrně složitý alianční znak se kameníkovi ne vždy povedlo. Samotná socha představuje světce v biskupském rouchu, s mitrou na hlavě a vousatou tváří. Atributy knihy a palmové ratolesti drží různě.

Relativně brzy se pískovcové sochy staly terčem vandalismu. Ani jedna se nedochovala ve svém původním stavu. Se zlostí a velkou dávkou síly byly sochám zuráženy nosy či celé hlavy, ruce, atributy. Donátovi na černokosteleckém panství byla odlomena hlava i kus 24

SOA Praha, fond Velkostatek Uhříněves, kniha č. 63 – Protokol reskriptů z let 1764–1768, nefol., září 1764.

ruky v roce 1787. Příčina poškození není známa. Tu víme v případě sochy sv. Donáta u Škvorce. Tradují se dva podobné příběhy. Kronika obce Přišimasy uvádí, že Donátovi urazil ze zlosti nos a kříž na ruce sedlák, jenž byl propuštěn ze služby na škvoreckém zámku. Obdobný příběh zmiňuje i kronika v Limuzích. Tentokrát si kvůli velkému suchu vylil svou zlobu na sv. Donátovi, patronu za dobrou úrodu, jakýsi hospodář Šístek. Na vlastní náklady pak musel nechat statui opravit.25 Snad nejhůře, alespoň co se týče opravy, dopadl Donát na ratajském panství. Hlava sochy je nová, zhotovená však bez srovnání s ostatními savojskými Donáty.

Plnovous na světcově tváři zmizel, hlava je na tělo nasazena, jako by byla bez krku. Doplněna je i pravá ruka, která drží místo palmové ratolesti kovové blesky.

Na příkladech soch sv. Donáta z Münstereifelu i sv. Donáta, biskupa z Arezza, je možné doložit, že se lidé k oběma světcům obraceli s prosbou o ochranu úrody a obydlí před ničivými letními bouřkami. Zatímco přímluva sv. Donáta, římského legionáře, vyplývá přímo z jeho legendy, u biskupa z Arezza to tak jednoznačné není. Z mramorové archy v katedrále v Arezzu je znám výjev seslání deště. Tím hlavním důvodem, proč je sv. Donát z Arezza uctíván jako patron proti bouřkám a krupobití, je patrně datum jeho svátku v liturgickém kalendáři – 7. srpen, tedy čas, kdy vrcholí žně.

25

PSOTA, J. (ed.), Drobné památky v Úvalech a okolí, Úvaly 2009, s. 144–145.

6. Škvorec, sv. Donát z Arezza, 1765. (foto Petra Oulíková)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Ignác František Platzer a Smečno / k obnově svatojánského oltáře V roce, kdy si připomínáme 300 let od narození sochaře pozdního baroku Ignáce Františka Platzera, je na místě připojit několik poznámek k jeho působení ve Smečně. Důvodem může být i skutečnost, že se smečenské farnosti podařilo dovršit restaurování patrně nejvýznamnější Platzerovy památky ve městě – oltáře sv. Jana Nepomuckého. Zdá se, že právě dominanta svatostánku – socha sv. Jana Nepomuckého – je jednou z prvních hodnotných Platzerových prací po jeho návratu z Vídně, kdy stanul po smrti Matyáše Schönherra († 1743) v čele již zavedené sochařské dílny. Vedle této pozoruhodné řezby se ve Smečně tradičně spojují s Platzerovým jménem další tři díla – sousoší Nejsvětější Trojice, socha sv. Donáta a hlavní oltář sv. Trojice ve farním kostele.

Dílo Ignáce Františka Platzera ve Smečně

Vladimír Přibyl I. Sousoší Nejsvětější Trojice Dokončení sousoší Nejsvětější Trojice ve Smečně (obr. 1) k 21. 8. 1744 Ignácem Platzerem zmiňuje O. Miltner již v roce 1855,1 následně se jím zabýval F. X. Jiřík, který za architekta statue označil Kiliána Ignáce Dientzenhofera, a to i v souvislosti s jeho plánem mariánského sousoší v nedalekém Kladně.2 Jiřík logicky předpokládá, že v roce 1740, jak píše už Miltner, byl přivezen pískovcový blok od Božího hrobu u Slaného, ze kterého kameník vysekal podstavec podle návrhu Dientzenhofera a posléze sochař vytvořil figurální skupinu Nejsvětější Trojice na zeměkouli v oblacích a reliéfy na soklové části. Vše podle F. X. Jiříka je bezpečně dílo Platzerovo,3 v jehož pozůstalosti se našly kresby tohoto trojičního ikonografického tématu v několika variantách.4 Integritu autorství sochařských prací na sousoší zpochybnila Zdenka Skořepová, která uvažuje o Platzerovi s určitostí pouze u trojice reliéfů na soklu, a naznačila, že je třeba u „trojičních figur“ zvážit i případný podíl Schönherrův.5 Její úvahu akceptoval Václav Vančura, který se Schönherrovým dílem souhrnně zabýval.6 Dnes tu tedy máme dva tvůrce – skupina skulptur svaté Trojice na vrcholu se připisuje Matyáši Schönherrovi a reliéfy na spodní části

1. K. I. Dientzenhofer, M. Schönherr a I. F. Platzer, sousoší Nejsvětější Trojice, Smečno, 1740–1744. (foto Vladimír Přibyl)

Ignáci Františku Platzerovi.7 Toto rozdělení nakonec podpořila i před několika lety nalezená a publikovaná smlouva Michala z Martinic s Matyášem Schönherrem a Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem sepsaná v září 1740 o zhotovení smečenského trojičního sousoší (podle předloženého modelu) a sochy sv. Donáta.8 Můžeme shrnout, že stavebník sousoší Michal z Martinic uzavřel na základě předloženého modelu v září roku 1740 smlouvu s architektem K. I. Dientzenhoferem (architektura statue)9 a sochařem Matyášem Schönherrem, který od té doby pracoval na zakázce, tu však dokončil po jeho smrti I. F. Platzer v roce 1744.

II. Sv. Donát Pokud jsme v případě smečenského trojičního sousoší, tradičně uváděného jako první dílo I. F. Platzera v Čechách po jeho vídeňském školení, dospěli s přihlédnutím k historickým pramenům a slohovému rozboru k přija-

1

MILTNER, J. O., Smečno, Památky archeologické a místopisné I/1855, s. 325–328, 359–368, s. 366 a 367.

2 JIŘÍK, F. X., Dientzenhoferovo a Platzerovo sousoší sv. Jana N. při kostele voršilském v Praze, Časopis Společnosti přátel starožitností XXV/1917, s. 1–3.

3 JIŘÍK, F. X., Ignác Platzer, Umění (Štenc) V/1932, s. 257–275, 333–344, s. 265.

4 Vyobrazení viz např. SKOŘEPOVÁ, Z., O sochařském díle rodiny Platzerů, Praha 1957, s. 22, obr 4.

5 Tamtéž, s. 47.

6 VANČURA, V., Matyáš Schönherr, Umění XXXVIII/1990, s. 49–65, zejména s. 61–62.

7 O slohovém pojetí reliéfů viz BLAŽÍČEK, O. J., Pražská plastika raného rokoka, Praha 1946, s. 112.

8 PŘIBYL, V., Na okraj restaurovaného sousoší Nejsvětější Trojice ve Smečně, Posel z Budče 17/2000, s. 38–43.

9 V té době vzniklo pod vedením K. I. Dientzenhofera mariánské sousoší v nedalekém Kladně, kde však umělec pracoval pro opata Benno Löbla OSB se svými tradičními „břevnovsko-broumovskými“ spolupracovníky: kameníkem Johannem Baumgartnerem a sochařem K. J. Hiernlem, viz KRAJNÍK, S. – PŘIBYL, V., Pod ochranou benediktinského kříže, Benediktinský opat Benno Löbl – stavebník baroku na Kladně, Posel z Budče 19/2002, s. 13–38.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 telné autorské atribuci, složitější je to u sv. Donáta10 (obr. 2).

Sochu zahrnul do výčtu děl I. F. Platzera F. X. Jiřík, a to i se zřetelem k jejímu srovnání s Platzerovou kresbou sv. Donáta určeného pro táborského primátora Šebenáře.

Platzerova kresba, jak píše Jiřík, …plně odpovídá této soše v polích.11 Podle připojené poznámky se navíc domníval, že Platzerova smečenská skulptura se stala vzorem právě pro sv. Donáta v jihočeském Táboře, kde jej doplňuje ještě sv. Florián. Obě práce datuje O. J. Blažíček k roku 1770,12 přičemž ke zmíněné kresbě podotýká, že ji Platzer použil na samém sklonku své tvorby právě v polích u Smečna.13 Platzerovo autorství smečenské sochy však relativizuje citovaná smlouva z roku 1740, ve které se Matyáš Schönherr zavázal vytvořit jak trojiční sousoší, tak sv. Donáta.

Vztah Platzerovy kresby sv. Donáta ke smečenské soše, a to v podobě, kterou měl před očima F. X. Jiřík, se dnes dá jen těžko ověřit. V roce 2000 při opravě „složil“ restaurátor akad. soch. Michael Bílek († 2015) statui z jednotlivých fragmentů a podle dochovaných navazujících obrysových partií ji doplnil o chybějící části (obr. 3). Po obnově se nepodařilo potvrdit, že by kresba byla předlohou pro 10

U sochy sv. Donáta se nacházel ovčín a poblíž, v poloze Na Kopanině, hájovna s panským letním bytem, viz SOMMER, J. G., Das Königreich Böhmen, Rakonitzer kreis, 1845, s. 65.

11 JIŘÍK, Ignác Platzer… (pozn. 3), s. 266.

12 BLAŽÍČEK, O. J., Ignác F. Platzer, Umění věků (Cibulkův sborník), Praha 1956, s. 25–36. Mezi roky 1974 a 1976 byly sochy sv. Donáta a Floriána nahrazeny pískovcovými kopiemi. Originály byly přeneseny do kostela Panny Marie na náměstí Mikuláše z Husi.

13 BLAŽÍČEK, O. J. – Preiss, P., Ignác Platzer – skici, modely a kresby z pražské sochařské dílny pozdního baroku, katalog výstavy Národní galerie v Praze, 1980, č. k. 119, s. 41.

2. M. Schönherr (?), socha sv. Donáta, Smečno, po roce 1740. (foto Vladimír Přibyl)

3. M. Schönherr (?), socha sv. Donáta, Smečno, průběh opravy a porovnání s kresbou I. F. Platzera.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 smečenské dílo; v pojednání draperie jsme neshledali žádný osobitý platzerovský motiv. Podle našeho soudu kresba sv. Donáta – návrh pro táborského primátora – pochází z doby, kdy socha ve Smečně dávno stála. Snad představuje nabídku podle starších osvědčených realizací umělecké dílny stejného ikonografického námětu, ke které požadoval objednavatel z Tábora doplnit mučednický atribut meče.

Smlouva na smečenského sv. Donáta byla uzavřena s Matyášem Schönherrem v roce 1740. Lze proto předpokládat, že sochař, tak jako v případě vrcholové skupiny trojičního sousoší, tohoto světce ještě před svou smrtí stihl dokončit. Reliéf se znakem stavebníka Michala z Martinic zanikl.

III. Oltář sv. Jana Nepomuckého a další Platzerovy práce v kostele Zcela zásadní smečenskou památkou I. F. Platzera je oltář sv. Jana Nepomuckého (obr. 4), (obr. 5 – tab. IV v příloze), který mu připsal již F. X. Jiřík pro slohovou obdobu se svatojánskou sochou u voršilek v Praze 14 (obr. 6, 7). Zdenka Skořepová ve své monografii uvádí, že dílo vzniklo ještě před úmrtím smečenského děkana Jana Nováka († 1750),15 naproti tomu O. J. Blažíček v kompendiu o české barokové plastice je zařadil až mezi poslední řezbářské práce, a to společně s hlavním smečenským oltářem z roku 1785.16 Důvodem snad mohla být

4. I. F. Platzer, oltář sv. Jana Nepomuckého, kostel N. Trojice ve Smečně, před rokem 1750, stav před restaurováním. (foto Markéta Pavlíková)

14

JIŘÍK, Dientzenhoferovo a Platzerovo sousoší… (pozn. 2), s. 2.

SKOŘEPOVÁ, O sochařském díle… (pozn. 4), s. 63, pozn. 79.

16 BLAŽÍČEK, O. J., Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958, s. 247.

15

6. I. F. Platzer, sousoší sv. Jana Nepomuckého, před kostelem sv. Voršily v Praze, po roce 1747, celek. (foto Vladimír Přibyl)

7. I. F. Platzer, sousoší sv. Jana Nepomuckého, před kostelem sv. Voršily v Praze, po roce 1747, socha světce. (foto Vladimír Přibyl)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 i Pocheho zmínka o Platzerově kresbě sv. Jana Nepomuckého pro kostel ve Smečně údajně z roku 1786.17 Pozdního vzniku (v rozmezí let 1765–1775) se přidržel i Tomáš Hladík18 a k období okolo roku 1770 je datován i údajný model pro smečenskou sochu v expozici baroku Národní galerie ve Žďáru nad Sázavou.

Centrem rodícího se svatojánského kultu na Slánsku se stalo Smečno, kde pro to byly pod patronátem Martiniců vytvořeny vhodné podmínky. Navíc velkou roli sehrálo i dominantní postavení zdejšího děkanství v duchovní správě v regionu. Není proto divu, že jeden z prvních svatojánských oltářů se objevuje právě ve Smečně. Jeho počátky osvětluje rukopis Manuale et Diarium capellanatus Smecznensis (1714, dříve uložen na smečenské faře). Z textu vyplývá, že děkan Jan František Mayerhoffer (ve Smečně v letech 1691–1700) získal pro kostel sochu Jana Nepomuckého, kterou zavěsil na stěnu pilíře lodi tam, kde dnes stojí svatojánský oltář.

Místo bylo později přičiněním kaplana Jana Jiřího Kikovského ohrazeno oltářní mřížkou a za Marie Josefy z Martinic, rozené ze Šternberka, přibyla další výzdoba. Kolem roku 1750 byl patrně jednoduchý svatojánský svatostánek vystřídán umělecky závažnějším sakrálním dílem.

Restaurování pozdně barokního oltáře bylo zahájeno v roce 2006, a to opravou původní dřevěné oltářní mřížky – balustrády (kolem roku 1695), ta podle pramenů měla červenou barvu. Tuto skutečnost potvrdil restaurátorský průzkum a povrchová imitace červeného mramoru byla rehabilitována. Architekturu „nového“ pozdně barokního oltáře, kterou Platzer se svými spolupracovníky řešil v kombinaci lesklé olejové bílé barvy a zlacení, přetřeli později nejméně dvěma vrstvami bílé barvy, přičemž vrchní vrstva (snad z roku 1879) měla až šedavý odstín. Umělecký výraz oltáře to nepříznivě změnilo, došlo k potlačení pohledového rozložení zlacených a bělených ploch a linií, což je patrné například u motivu zlacené mřížky, který se uplatňuje v horní části. Bílým nátěrem byly druhotně také z větší míry opatřeny figury andělů, ubylo i zlacených partií na sv. Janu Nepomuckém – původně zlacené plochy jeho kanovnického pláštíku získaly tmavý odstín.

Pro vročení oltáře je důležitý inventář smečenského kostela v prvním díle farní pamětnice (Liber memorabilium Decanatus Smecžnensis). Uvádí se zde, že na oltáři je umístěna nově štafírovaná socha sv. Jana mezi plastikami dvou andělů.19 Seznam, který pořídil pravděpodobně smečenský děkan Jan Novák († 1750), není sice 17 POCHE, E., Sochařské kresby Platzerů, Umění (Štenc) XV/1943, s. 231–242, s. 238.

18 Naposledy se dřevěnou plastikou sv. Jana Nepomuckého zabýval ve své studii Tomáš Hladík, viz HLADÍK, T., Ignác František Platzer, Sv. Jan Nepomucký, Dar Rainera Kreissla Národní galerii v Praze, katalog výstavy Národní galerie v Praze, 1999, s. 23, 74. Smečenskou sochu považuje za zřejmě pozdní realizaci platzerovské dílny z let 1765–1775.

19 Liber memorabilium Decanatus Smecžnensis (I.), Římskokatolická farnost Smečno, fol. 117.

8. I. F. Platzer, oltář sv. Jana Nepomuckého, hřbitovní kostel sv. Václava v Úterý, 1752. (reprofoto)

datován, ale pozdější záznamy v textu doplněné Novákovým nástupcem Františkem Josefem z Blanckenfeldu svědčí o tom, že byl sepsán před rokem 1750. Pokud tomu tak bylo, pak smečenská socha stojí na samém počátku početné kolekce Platzerových „Johánků“ společně se skulpturou sv. Jana Nepomuckého před klášterem pražských voršilek.

Při pohledu na smečenskou oltářní architekturu se nám vybaví oltář sv. Jana Nepomuckého ze hřbitovního kostela v Úterý z roku 1752, jedna z Platzerových zakázek od premonstrátů z nedaleké Teplé20 (obr. 8).

Koncepce pojetí o pár let mladšího oltáře v Úterý zůstala v podstatě stejná – mučedník zpovědního tajemství je rovněž situován v nice, po stranách jej adoruje dvojice andělů. Na vrcholu je jakoby v relikviáři v řezbě naznačen jazyk mučedníka zpovědního tajemství, připomínka vzácného ostatku pravidelně vystavovaného o svatojánském svátku v pražské katedrále. Oproti Smečnu však v Úterý již není na výzdobě oltáře aplikován motiv pozdně barokní mřížky a nová rokoková hravost dekoru svatostánku a subtilní pojetí obou andělů jsou přece jen více vzdáleny Platzerovu provedení sochy ve Smečně.

To, že se mladý Ignác František Platzer ve Smečně jako nástupce Schönherra prosadil, dokazují podle 20 O této památce více viz TŠ (Terezie Šiková), Řezbářská a sochařská tvorba v západních Čechách, in: STECKEROVÁ, A. – VÁCHA, Š., Vznešenost & zbožnost, Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách, Praha 2014, s. 214.

Slánské rozhovory 2016 a 2017

9. I. F. Platzer, reliéf Korunování Panny Marie, oltář Panny Marie, kostel N. Trojice ve Smečně, před rokem 1750. (foto Vladimír Přibyl)

10. I. F. Platzer, reliéf Poslední večeře, oltář sv. Václava (původně Všech svatých), kostel N. Trojice ve Smečně, před rokem 1750. (foto Vladimír Přibyl)

našeho soudu i další jeho práce v kostele. Jde o reliéfní výzdobu bočních oltářů Panny Marie a sv. Václava. Dříve byly zasvěceny Všem svatým a Panně Marii a ve druhé polovině 19. století upraveny. Dolů uložili ostatkové skříně sv. Konstantina a sv. Fortunata, které předtím byly v kněžišti.21 Nahoru zavěsili novější obrazy Panny Marie a sv. Václava.22 Z Platzerovy doby se však docho21 Liber memorabilium Decanatus Smecžnensis (I.), fol. 117. Ostatky získal v Římě v roce 1703 Jiří Adam Ignác z Martinic.

22 Liber memorabilium Decanatus Smecžnensis (I.), fol. 106. Obraz sv. Václava namaloval v roce 1869 E. F. Lauffer, protější s Pannou Marií

valy středové části obdobného tvarového řešení jako u svatojánského oltáře; zdobí je pozoruhodné reliéfy Korunování Panny Marie (obr. 9) a Poslední večeře (obr. 10). Reliéf Poslední večeře cituje zmíněný inventář v barokní farní pamětnici,23 takže rovněž pochází z doby ještě před rokem 1750. Když porovnáme oltářní reliéfy s těmi na trojičním sloupu, máme před sebou stejný „rukopis“, konstatujeme i slohové analogie s Platzerovými kresbami. Soudíme, že mezi smečenská díla I. F. Platzera z doby před rokem 1750 lze zařadit trojici oltářů, přičemž svatojánský si podržel originální vzhled, zatímco boční oltáře, do kterých byly původně sochařem zasazeny starší artefakty, podstatně upravili po roce 1850.24 Práce v kostele tak plynule navázaly na Platzerovo dokončení trojičního sousoší.25 Franz Ruben v roce 1866, viz VELC, F., Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu slanském, Praha 1904, s. 303, 304.

23 Liber memorabilium Decanatus Smecžnensis (I.), fol. 117.

24 Je otázkou, zda s původní výzdobou zmíněných oltářů nesouvisí řezby pozdně barokních váz, které jsou nyní uloženy v jedné z oratoří smečenského kostela.

25 Otázkou dalšího bádání bude posoudit případný vztah výzdoby kazatelny a Kalvárie – původně patrně umístěna naproti svatojánskému oltáři (viz PODLAHA, A., Posvátná místa Království českého, arcidiecese pražská, vikariát slanský, díl VII, Praha 1913, obrázek na s. 190) – k produkci Platzerovy dílny; zejména sochařské pojednání Panny Marie s Kristem na klíně k této úvaze přímo vybízí.

Otazníky visí také nad autorstvím čtveřice kamenných soch v areálu parku smečenského zámku (Pomona, Flóra, Samson a Hérakles), které připsal Platzerovi Ferdinand Velc, stejně jako kazatelny v kostele, viz VELC, Soupis památek… (pozn. 22), s. 296 a 305.

Barevná příloha – Slánské rozhovory 2016 a 2017 Tabulka I. Velvarský rorátník v kontextu knižní malby, Martina Šárovcová (s. 24–31)

Tabulka II. Absolvent slánské piaristické koleje – velvarský farář Matěj Maxmilián Josef Jodl, Vladimír Přibyl (s. 8–23)

1. Velvarský rorátník, starozákonní proroci a král David v těle historizující iniciály B(-oha žádostiwj Prorocy y Králi Spasytele), fol. 14r, konec 16. století. (foto Martina Šárovcová)

1. Neznámý autor, Matěj Maxmilián Josef Jodl, kolem roku 1710, římskokatolická farnost Kralupy nad Vltavou, dnes v expozici Městského muzea ve Velvarech; stav po obnově. (foto Theodora P. Popova)

Tabulka III. Kostel sv. Jiří ve Velvarech – příběh památky, Marek Filipec, Markéta Škrancová (s. 37–38)

2. Velvarský rorátník, zvěstování Panně Marii v těle historizující iniciály P(-rolom Pane Nebesa a sstupiž na zemi), fol. 31r, konec 16. století. (foto Martina Šárovcová)

3. Velvarský rorátník, prorok Izaiáš v těle historizující iniciály P(-rorok Ewangelistský Yzaias Prorokowal), fol. 58r, konec 16. století. (foto Martina Šárovcová)

1, 2. Stav vitráží před restaurováním a po něm. (foto Markéta Škrancová)

Barevná příloha – Slánské rozhovory 2016 a 2017 Tabulka IV. Ignác František Platzer a Smečno / k obnově svatojánského oltáře, Vladimír Přibyl, Markéta Pavlíková (s. 44–50)

5. I. F. Platzer, oltář sv. Jana Nepomuckého, kostel N. Trojice ve Smečně, před rokem 1750, stav po obnově. (foto Markéta Pavlíková)

16. I. F. Platzer, oltář sv. Jana Nepomuckého, kostel N. Trojice ve Smečně, socha sv. Jana Nepomuckého, stav před restaurováním. (foto Markéta Pavlíková)

14, 15. I. F. Platzer, oltář sv. Jana Nepomuckého, kostel N. Trojice ve Smečně, socha anděla před restaurováním a po obnově. (foto Markéta Pavlíková)

17, 18. I. F. Platzer, oltář sv. Jana Nepomuckého, kostel N. Trojice ve Smečně, socha sv. Jana Nepomuckého po obnově, celek a detail. (foto Markéta Pavlíková)

Barevná příloha – Slánské rozhovory 2016 a 2017 Tabulka V. Indefessus librorum choralium scriptor Silvester Hibler OFM a slánské hudební rukopisy františkánů, Martina Šárovcová (s. 55–60)

2. Silvestr Hibler (písař) a Osvald Hermundt (iluminátor), vratislavský žaltář františkánů (1683–1686), signovaná historizující iniciála B(-eatus vir) s kompozicí Krista na hoře Olivetské (F[rater]O[svald] H[ermundt]), iluminace 1685. (foto Wrocław, Biblioteka Uniwersytecka)

4. Zásmucký antifonář františkánů (1696), historizující iniciála F(-ranciscus) s postavou sv. Františka, fol. 76v, dodatečně doplněná malířská výzdoba datovaná do roku 1709. (foto Národní knihovna v Praze)

3. Silvestr Hibler (písař) a monogramista E.S. (iluminátor), zásmucký graduál františkánů (1695), signovaná historizující iniciála A(-d te levavi) s kompozicí papeže Silvestra jako patrona Silvestra Hiblera (P[inxit]E.S.), fol. 1r, dodatečně doplněná malířská výzdoba datovaná do roku 1709. (foto Národní knihovna v Praze)

6. Silvestr Hibler (písař) a anonymní 7. Anonymní iluminátor, slánský hymnář iluminátor, slánský antifonář františkánů františkánů (1704), Nejsvětější Trojice v těle (1704), historizující iniciála C(-um comple- iniciály C(-reator), fol. 1r. (foto Martina Šárovcová) rentur) s kompozicí seslání Ducha svatého, fol. 1r. (foto Martina Šárovcová)

5. Silvestr Hibler (písař), slánský antifonář františkánů (1704), explicit, fol. 112v. (foto Martina Šárovcová)

Barevná příloha – Slánské rozhovory 2016 a 2017 Tabulka VI. Dvě poznámky k slánským františkánským památkám, Vladimír Přibyl (s. 61–63)

1, 2. Jan Jiří Heinsch, Sv. František z Assisi, 1691, bývalý klášter františkánů (dnes bosých karmelitánů) ve Slaném, stav před opravou (zakalení pryskyřičných, nebo voskových složek v druhotně naneseném laku) a po restaurování. (foto Magdalena Rafl Bursová)

3, 4. Jan Jiří Heinsch, Sv. Antonín Paduánský, 1691, bývalý klášter františkánů (dnes bosých karmelitánů) ve Slaném, stav v průběhu snímání lakových vrstev a nevhodných přemaleb a po restaurování. (foto Magdalena Rafl Bursová)

Tabulka VII. Exempláře česky tištěných biblických starých tisků (1488–1786) ze sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném, Jan Kašpar (s. 72–88)

3. Bible kutnohorská, Kutná Hora, Martin z Tišnova, 1489, kolorovaný dřevořez v exempláři ze sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném zobrazující Samsona s veřejemi (list [126]r = n6a).

4. Bible kutnohorská, Kutná Hora, Martin z Tišnova, 1489, kolorovaný dřevořez v exempláři ze sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném zobrazující Draka a sedmihlavou Šelmu z Apokalypsy (list [601]b = mm5b).

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2016 a 2017

11. I. M. Platzer, hlavnĂ­ oltĂĄĹ™, kostel N. Trojice ve SmeÄ?nÄ›, dokonÄ?en 1786. (foto VladimĂ­r PĹ™ibyl)

12. I. F. Platzer (?), Pieta, kostel N. Trojice ve SmeÄ?nÄ›, pĹ™ed rokem 1750. (foto VladimĂ­r PĹ™ibyl)

IV. HlavnĂ­ oltĂĄĹ™ Platzerova dĂ­lna uzavĂ­rĂĄ svĂŠ pĹŻsobenĂ­ ve SmeÄ?nÄ› nÄ›kolik rokĹŻ pĹ™ed smrtĂ­ I. F. Platzera, a to v letech 1784–1786. KněŞiĹĄti vĂŠvodĂ­ oltĂĄĹ™nĂ­ architektura s rozmÄ›rnĂ˝m obrazem, jehoĹž autorem byl praĹžskĂ˝ malĂ­Ĺ™ AntonĂ­n Tuvora (obr. 11). Do jakĂŠ mĂ­ry se podĂ­lel na tĂŠto zakĂĄzce jeĹĄtÄ› I. F. Platzer, je otĂĄzkou.26 Realizace dĂ­lny po smrti IgnĂĄce FrantiĹĄka, kdy se vedenĂ­ ujal IgnĂĄc Michal Platzer, se v mnohĂŠm podobajĂ­ smeÄ?enskĂŠmu hlavnĂ­mu oltĂĄĹ™i.

StejnÄ›, byĹĽ prostorovÄ› ĂşspornÄ›ji (bez boÄ?nĂ­ch branek se sochami), je Ĺ™eĹĄen oltĂĄĹ™ v kostele sv. Gotharda v BubenÄ?i, a to vÄ?etnÄ› motivu desatera nad oltĂĄĹ™nĂ­m obrazem. Ve SmeÄ?nÄ› pĹ™ipomĂ­najĂ­ I. M. Platzera i dekorativnĂ­ vĂĄzy,27 kterĂŠ pouĹžil takĂŠ na oltĂĄĹ™i kaple na zĂĄmku Kozel u PlznÄ›.

Platzerovu sochařskou pråci charakterizují zejmÊna bíle ťtafírovanÊ plastiky sv. Petra a sv. Pavla, ty jiŞ vykazují slohovÊ ztuhnutí a postrådají v řezbåřskÊm pojednåní hravost a křehkost děl předchåzejícího období.28

V. SmeÄ?no a poÄ?ĂĄtek tvorby I. F. Platzera v ČechĂĄch Jak uzavřít toto „platzerovskĂŠ krouĹženĂ­â€œ SmeÄ?nem na zĂĄkladÄ› dneĹĄnĂ­ch znalostĂ­? Je zĹ™ejmĂŠ, Ĺže IgnĂĄc FrantiĹĄek Platzer pokraÄ?oval ve mÄ›stÄ› v objednĂĄvce, kterou zahĂĄjil jeho pĹ™edchĹŻdce MatyĂĄĹĄ SchĂśnherr v roce 1740. KlonĂ­me se k nĂĄzoru, Ĺže MatyĂĄĹĄ SchĂśnherr zhotovil pĹ™ed svou smrtĂ­ nejen skulptury trojiÄ?nĂ­ skupiny, ale i sochu sv. DonĂĄta urÄ?enou do baĹžantnice smÄ›rem ke KaÄ?ici. OltĂĄĹ™ sv. Jana NepomuckĂŠho v kostele je podle naĹĄeho soudu tĹ™eba zaĹ™adit jiĹž na samĂ˝ poÄ?ĂĄtek Platzerovy tvorby po jeho příchodu z VĂ­dnÄ› (SkoĹ™epovĂĄ), kdy stanul v Ä?ele SchĂśnherrovy dĂ­lny, nikoliv na konec (BlaŞíÄ?ek, HladĂ­k). Obnova tĂŠto pamĂĄtky do autentickĂŠ podoby, a to jak architektury, tak sochy muÄ?ednĂ­ka zpovÄ›dnĂ­ho tajemstvĂ­, pĹ™edstavuje vĂ˝znamnĂ˝ krok pro poznĂĄnĂ­ ranĂŠho dĂ­la I. F. Platzera, ke kterĂŠmu bude zĹ™ejmÄ› nutno doplnit i pĹŻvodnĂ­ vĂ˝zdobu boÄ?nĂ­ch oltåřů, z nichĹž se zachovaly dva pozoruhodnĂŠ reliĂŠfy KorunovĂĄnĂ­ Panny Marie a PoslednĂ­ veÄ?eĹ™e. VĂ˝sledky dalĹĄĂ­ho nezbytnĂŠho restaurovĂĄnĂ­ kazatelny a sochy Piety (obr. 12) naznaÄ?Ă­, nakolik je moĹžnĂŠ i u nich uvaĹžovat o logicky pĹ™edpoklĂĄdanĂŠm vzniku v PlatzerovÄ› dĂ­lnÄ›. ZĂĄvÄ›r jejĂ­ aktivity je archivnÄ› doloĹžen – jednĂĄ se o hlavnĂ­ oltĂĄĹ™ NejsvÄ›tÄ›jĹĄĂ­ Trojice, kterĂ˝ byl dokonÄ?en v roce 1786, tedy v dobÄ›, kdy se do jejĂ­ho Ä?ela dostĂĄvĂĄ jiĹž IgnĂĄc Michal Platzer, syn IgnĂĄce FrantiĹĄka, kterĂ˝ Ä?tyĹ™icet let pĹ™ed tĂ­m ve SmeÄ?nÄ› zahajuje po vĂ­deĹˆskĂŠm ĹĄkolenĂ­ svou umÄ›leckou drĂĄhu.

26 V kronice je uveden IgnĂĄc Platzer, viz Liber memorabilium Decanatus SmecĹžnensis (I.), fol. 37, oltĂĄĹ™ dokonÄ?en pĹ™ed KvÄ›tnou nedÄ›lĂ­ roku 1786. SmeÄ?enskĂ˝ dÄ›kan Jan Augustin HavrlĂ­k (dÄ›kanem 1781– 1809) v kronice pĂ­ĹĄe, Ĺže za oltĂĄĹ™ bylo IgnĂĄci Platzerovi zaplaceno 500 zl. a za obraz AntonĂ­nu Tuvorovi 130 zl.

27 SKOĹ˜EPOVĂ , O sochaĹ™skĂŠm dĂ­le‌ (pozn. 4), s. 103, obr. 112.

28 Viz kresby sv. Petra a sv. Pavla v grafickĂŠ sbĂ­rce NĂĄrodnĂ­ galerie v Praze K 37161; srv. BLAĹ˝Ă?ÄŒEK – PREISS, IgnĂĄc Platzer‌ (pozn. 13), s. 47, Ä?. katalogu 149; dĂĄle SKOĹ˜EPOVĂ , O sochaĹ™skĂŠm dĂ­le‌ (pozn. 4), s. 84 a pozn. 137 na s. 135, kde je uvedena kvitance truhlĂĄĹ™e Josefa Pasta a IgnĂĄce Platzera (450 zl.), doplatek 50 zl. v roce 1785.

ProvedenĂ­ sochy sv. Petra vychĂĄzĂ­ ze starĹĄĂ­ho modelleta, srv. BLAĹ˝Ă?ÄŒEK – PREISS, IgnĂĄc Platzer‌ (pozn. 13), s. 19, Ä?. katalogu 16.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Restaurování oltáře sv. Jana Nepomuckého v kostele Nejsvětější Trojice ve Smečně

Markéta Pavlíková Barokní oltář připisovaný I. F. Platzerovi byl restaurován v průběhu let 2006–2015 (obr. 5 – tab. IV v příloze). Délku obnovy nezpůsobilo malé pracovní nasazení restaurátorů, ale omezené finanční příspěvky Ministerstva kultury. Práce jsme proto rozdělili na několik etap.

Nejprve jsme provedli podrobný průzkum polychromie. Laboratorními analýzami jsme zjistili, že pod několika vrstvami přemaleb a křídových mezivrstev je dochována původní polychromie. Balustráda, která předstupuje před oltář, je starší než oltář samotný. Proto je i hnědočervená barevnost mramorování odlišná od oltářní architektury (obr. 13). Řezba tordovaných kuželek je velmi ladná a kultivovaná. Na obou rozích balustrády stojí ozdobné vázy a na nárožních sloupcích jsou reliéfní ovocné festony, které mají detaily řezby v okrové barevnosti. Na vázách jsme ze zadní strany ponechali negativní stratigrafické sondy, které dokládají různorodou barevnost v jednotlivých etapách.

Na oltářní architektuře potvrdila sondáž původní vrstvu bílého nátěru, který se složením podobal polírovací běli. Prvotní rozvržení bílých a zlacených ploch bylo mnohem vypracovanější. Tvarosloví řezeb po sejmutí silných druhotných vrstev dodává oltáři křehkost. Jemná řezba mřížkování nad nikou téměř zanikala pod šedými nátěry, v původní vrstvě je přitom zlacená na červený poliment. Propracovaná kanelura zlacené mušle se objevila až po sejmutí mladších vrstev, které byly proloženy křídovými mezivrstvami a zcela potlačily plasticitu detailu. Nika, ve které stojí socha sv. Jana Nepomuckého, byla pod šedými monochromními nátěry stříbřená na červený poliment. Po osazení restaurované sochy stříbro navodilo svým zrcadlením dojem hlubokého prostoru.

Konstrukci oltářní architektury jsme celkově zpevnili, rozklížené spoje znovu sesadili a chybějící části lišt doplnili. Dřevo napadené červotočem jsme nejprve ošetřili paprsky v ozařovacím středisku v Roztokách a v průběhu prací ze zadní strany celoplošně petrifikovali.

Z lipového dřeva jsme dořezali drobné chybějící části ozdobných řezeb.

Dva adorující andělé po stranách oltáře umístění na volutových konzolách byli v podstatě nejpracnější z celého oltáře (obr. 14, 15 – tab. IV v příloze). Pod velmi těžko rozpustnými vrstvami šedobílých přemaleb a křídovými mezivrstvami bylo zlacení plátkovým zlatem na červeném polimentu značně poškozené. Bohatě zvlněné a zprolamované celoplošně vrapované draperie patří mezi charakteristické znaky Platzerovy tvorby, snímání těchto partií bylo náročné a zdlouhavé. Ve výsledku však draperie dodává sochám vzdušnost a lehkost.

Restaurování sochy sv. Jana Nepomuckého (obr. 16, 17, 18 – tab. IV v příloze) bylo velkým přínosem, nejen proto, že se zjemnila plasticita řezby, ale zvýraznila se i ušlechtilost původních materiálů. Rocheta (spodní šat s krajkovým okrajem) byla pod zešedlým hliníkovým povrchem stříbřená na červeném polimentu. Stříbro se dochovalo téměř bez poškození. Řezba krajkoví byla pod křídovými nánosy velmi decentní a propracovaná.

I. F. Platzer si vyhrál i s působením matného a leštěného zlacení. Korpus Krista byl pod bronzovými zčernalými nátěry původně zlacený na žlutý poliment s matným povrchem, zato rouška a kříž byly na červeném polimentu leštěné. Postava Krista tak plasticky vynikla.

Způsob naklonění hlavy ke Kristu a inkarnát malovaný technikou olejomalby ve světlých tónech probarvený ve tváři do růžova dodává světci oduševnělost. Obličej lemují temně hnědé vlasy s charakteristickým detailem splývajícího pramínku na spánku.

Obnova oltáře zdůraznila nejen kvalitu řezbářské a sochařské práce, ale i kultivovanost polychromie a zlacení. Oltář činí prostor vznešenější. Škoda jen, že další barokní mobiliář kostela zůstává ve stavu, který není potěšující.

Restaurátorské práce realizoval kolektiv pod vedením akad. mal. Markéty Pavlíkové, Ph.D. (AVU Praha), přičemž obnovu bylo podle finančních možností majitele, technologických zásad a logické návaznosti nutno rozdělit do etap. Nejprve se věnovali obnově oltářní mřížky – zábradlí (2006 a 2007 restaurátorky akad. mal. Markéta Pavlíková, akad. mal. Lenka Helfertová, pozlacovač Martin Zmeškal a umělecký truhlář Pavel Hanč), následovala oltářní architektura (2008–2011, Pavlíková, Hanč), poté socha sv. Jana Nepomuckého (Pavlíková, 2012) a nakonec řezby andělů (2013–2015, Pavlíková).

Restaurování probíhalo za přispění Ministerstva kultury České republiky a ve spolupráci s pracovníky památkové péče.

13. Oltář sv. Jana Nepomuckého, balustráda okolo oltáře, kostel N. Trojice ve Smečně, před rokem 1700, průběh restaurování. (foto Markéta Pavlíková)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Damascen Marek a Slaný Miloš Sládek

Damascen Marek je asi jediný z barokních kazatelů, kterého jsem spatřil na vlastní oči. Nemám na mysli obraz; kdybych mezi spatřené osobnosti počítal i ty zobrazené, musel bych zmínit zlonického děkana Jana Adama Svobodu, jehož portrét jsme před mnoha lety otiskli jako frontispis edice Svobodova kázání o sv. Janu Nepomuckém.1 Nemohu napsat, že jsme se sobě s Damascenem Markem podívali do očí, protože na místě našeho setkání bylo až příliš velké šero. Možná bych očima uhnul, jak se někdy stává. Jeho lebka leží společně s desítkami kosterních pozůstatků jeho řádových spolubratří v kryptě pod severní částí ambitu poutního areálu v Hájku (obr. 1). Viděl jsem jej, ale vlastně nevím, která z lebek náležela literárně nejvýznamnějšímu a nejpilnějšímu českému františkánovi 18. století. S podobnou nejistotou předstupuji před vás: budeme procházet duchovním světem spojeným s vašimi i mými předky, nebudeme ani tušit, se kterými myšlenkami kazatele se naši jednotliví předci ztotožňovali a které na ně působily, neznáme jejich bývalé tváře a nepoznali bychom ani jejich lebky, ale jejich nesporná existence a zároveň dochované tištěné slovo pro nás budou dokladem myšlenek a problémů, které kdysi rezonovaly mezi jejich lebečními kostmi.

Damascen Marek se narodil na konci roku 1663, ale spíš v roce 1664 v Prachaticích. Jako většina jeho řádových spolubratří prošel během svého života řadou působišť. Noviciát strávil roku 1683 v Plzni, následovala juniorátní studia v Jindřichově Hradci, tří nebo čtyřleté

1. Hájek, františkánský klášter – provizorně zakrytá krypta řeholníků v ambitu kláštera, zde byl pohřben i Damascen Marek, stav v roce 2009. (foto Vladimír Přibyl) 1 SVOBODA, J. A., Nový křižovník s červeným srdcem a nový mučedlník od prolité v srdci krve svatý Jan Nepomucký. Barokní kázání zlonického děkana z roku 1736 (SLÁDEK, M. /ed./ s předmluvou Přibyla, V.), Kladno 1995.

2. Hájek, františkánský klášter na barokní grafice, 1718.

studium teologie v Brně nebo v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen zhruba v 25 letech, roku 1689. Vzhledem k jeho rétorickým schopnostem jej čekala dráha řádového kazatele, v červenci roku 1691 byl přezkoušen provinciálem a uznán za dostatečně připraveného k úřadu duchovního řečníka. O rok později byl jmenován kazatelem spolubratří u sv. Kateřiny v Jindřichově Hradci. Jeho další život je spojen s mnoha změnami působišť: obvykle po třech letech přecházel z konventu do konventu, jak je u františkánů běžné. Česky a německy kázal v letech 1693–1696 v Turnově v kostele sv. Františka, poté se v letech 1696–1699 dostal poprvé do Slaného. Zdejší loretánská kaple možná předznamenala jeho zájem o mariánská poutní místa. Roku 1699 se vrátil do Turnova, kde působil rok jako vikář (zástupce kvardiána) a další dva roky pokračoval v kazatelské činnosti. V letech 1702–1703 jej nalezneme v klášteře v Dačicích, ale již koncem roku 1703 se vrátil do Turnova (zde byl v letech 1703–1704 vikářem).

Pro nás velmi důležitý je jeho druhý, poměrně dlouhý pobyt ve Slaném v letech 1705–1709, přerušený v roce

Slánské rozhovory 2016 a 2017 1708 relativně krátkým působením ve funkci vikáře v Hájku. Nejpozději roku 1711 odešel z veřejné služby.

Podle matrik naposledy křtil roku 1712. Zemřel v Hájku roku 17252 (obr. 2).

Prostory slánského františkánského kláštera (obr. 3) tedy Damascen Marek velmi důvěrně znal, tady jistě promýšlel některé své promluvy, v knihovně zdejšího kláštera hledal podklady, citace a v kazatelských příručkách i nejrůznější tematické souvislosti. Jeho následující, poslední působiště v Hájku u Hostivic už nebylo spojeno s kazatelskými nebo zpovědními povinnostmi.

Zkušený řečník tam měl za úkol sepsat knihu o hájeckém poutním místě, která by pomohla přivést další poutníky k jedné z nejstarších loretánských kaplí v Čechách (tiskem kniha vyšla roku 1718), a poté připravil k tisku sbírku vlastních nedělních kázání.3 Jejího vydání už se Damascen Marek nedožil, postila vyšla až tři nebo čtyři roky po jeho smrti bez vročení, nejspíš roku 1728 nebo 1729. Nemůžeme vyloučit, že některé z promluv připravovali k tisku podle autorových rukopisů až Markovi spolubratři.

Damascen Marek si blížící se smrt uvědomoval, možná už byl v době přípravy sbírky velmi vážně nemocný, v předmluvě prosí čtenáře – v kontextu české homiletiky ojediněle – o modlitby za svou duši.

Přestože Markova postila nevznikla ve Slaném a v celém textu není o žádném z autorových působišť jediná zmínka, se Slaným nesporně souvisí. Vždyť právě Slaný byl vedle Turnova místem, kde působil nejdéle, navíc zde přednesená kázání nebyla na rozdíl od Turnova dílem začátečníka, ale zkušeného kazatele. Při sestavování postil bylo běžné, že do nich autoři vkládali promluvy ověřené v přímém kontaktu s posluchači, postily byly přirozeným výsledkem jejich celoživotního kazatelského úsilí, navíc kázání z posledních působišť bývala nejpropracovanější a obvykle také ve chvíli kompletace celé sbírky nejkomplexněji zachovaná. Při četbě postily, kterou Marek nazval Trojí chléb nebeský, můžeme mít před očima slánské měšťany i obyvatele některých okolních vesnic, nedělně vystrojené do toho nejlepšího oblečení, které doma měli. Jak moc pozorně kazateli naslouchali, samozřejmě netušíme. Kazatelův úkol byl v prostorách zdejšího klášterního kostela o to těžší, oč členitější a nepřehlednější byl chrámový interiér.

Jistě se našli pozorní posluchači, ale vedle nich i tací, kteří si během promluvy zpoza rohu loretánské kaple spíš prohlíželi půvabnější nebo vystrojenější osoby opačného pohlaví, nebo jedinci, kteří čas kázání v úkrytu za kaplí 2 SOUKUP, D., Co medle jiného od chudého františkána k očekávání?

Postila Trojí chléb nebeský františkána Damascena Marka, in: HLAVÁČEK, P. (ed.), Františkánský kontext teologického a filosofického myšlení, Praha 2012, s. 149–151; základní životní data Damascena Marka shromáždil již dříve ČERNÝ, Z., Damascen Marek – barokní kazatel (příspěvek k poznání františkánského řádu), diplomová práce, Filozofická fakulta Jihočeské univerzity (vedoucí práce M. Novotný), obhájeno 2000.

3 MAREK, D., Vůdce cesty všech pobožně putujících do Hájku svatého…, Praha 1718 (Knihopis č. 5186–5187); TÝŽ, Trojí chléb nebeský pro lačný lid český…, Praha 1728 (Knihopis č. 5185).

4. Damascen Marek, Trojí chléb nebeský pro lačný lid český, titulní list, 1728.

šeptem prožvanili. Na druhou stranu je třeba připomenout, že účast na kázáních, jež byla na rozdíl od současné praxe výrazně oddělená od vlastní liturgie (obvykle zaznívala mezi jitřní a dopolední bohoslužbou, případně zcela samostatně v časně odpoledních hodinách, kdy už mše ani nemohla být sloužena), nebyla pro farníky povinná. O tom, jak byl někdy údajný odchod do kostela na duchovní promluvu jen záminkou k poněkud méně duchovním aktivitám, svědčí Markova zmínka o dcerce, kterou nazývá Barborka. Ta doma oznámí, že půjde na kázání, ve skutečnosti však směřuje do luk na schůzku s mládencem, po které nezbývá než rychle rozesílat svatební ohlášky.4 Název Markovy nedělní postily Trojí chléb nebeský jistě souvisí s drobty zmiňovanými v evangeliích, které zůstaly ležet na zemi po zázračném nasycení zástupů (Jan 6), číslovka v názvu pak odpovídá skutečnosti, že autor na každou neděli předkládá hned trojici promluv, celkem tedy (při 53 nedělích v roce) ve dvou dílech nalezneme více než 150 kázání (obr. 4). Jak upozornil ve své diplomové práci literární historik Daniel Soukup, název pravděpodobně souvisí i s františkánskou spiritualitou, konkrétně s Legendou maior od sv. Bonaventury.

Svatému Františkovi se zdálo, že sbíral ze země maličké drobty chleba a měl je rozdávat hladovým bratřím. Když se obával rozdávat tak malé drobečky, aby mu snad nevypadly mezi prsty, řekl mu hlas shůry: „Františku, udělej ze všech drobtů jednu hostii a dávej těm, kteří chtějí 4

Tamtéž, díl II, s. 752.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 jíst.“ Když to učinil, tu se na těch, kteří ten dar zbožně nepřijali nebo pohrdli přijatým, hned ukázala znamení nákazy malomocenství. František to vše vyprávěl druhům se slovy, že nechápe tajemství tohoto vidění. Ale druhého dne, když se vytrvale modlil, uslyšel hlas z nebe: „Františku, drobty včerejší noci jsou slova evangelia, hostie je řehole, malomocenství je nepravost.“5 Uvědomíme-li si, že evangelijní perikopa tvoří základ nebo v té době alespoň tematický impulz ke vzniku každé nedělní promluvy (označované mnohdy jako duchovní strava), pak byla zvolená paralela mezi chlebem a evangeliem zjevná i méně vzdělanému laikovi.

Tematickým základem Markovy postily a spojujícím motivem je snaha o spásu čtenářovy či posluchačovy duše. V tom se neliší od více než desítky dalších bohemikálních nedělních postil prvních tří čtvrtin 18. století.

Od ostatních se příliš neodlišuje ani formou, čtenáři nebo uživateli z řad kazatelů předkládá tematická kázání s občasnými náznaky konceptuálních prvků (konceptem se zjednodušeně řečeno rozuměl nečekaný, překvapivý nápad, který měl za úkol udržet pozornost posluchačů a který někdy představoval i důležitý výstavbový princip celé řeči). V každé promluvě tak volí řečník jedno klíčové téma (například láska k Bohu, otázka manželského soužití, vztah k bližnímu, smrtelné hříchy, úloha a význam zpovědi apod.), které představuje v různých podobách a v mnohdy nečekaných souvislostech, a své závěry podkládá citacemi z Písma a z dalších autorit včetně antických myslitelů, případně promluvu doplňuje krátkými exemply, tedy příběhy ilustrujícími nebo podtrhujícími nějakou teologickou tezi. Zodpovědnost nedělního kazatele vůči posluchačům byla daleko větší než zodpovědnost kazatele svátečního: o svátcích mohl jednorázově kázat i duchovní ze vzdáleného města nebo kláštera, nedělní promluvy měly za úkol dlouhodobě duchovně formovat posluchače, jednotlivá kázání na sebe někdy přímo, někdy skrytě navazují, postupně seznamují s problematikou, opakovaně reagují na aktuálně pociťované problémy atd.

V čem se Damascen Marek od ostatních dobových autorů nedělních postil z Čech odlišuje? V souvislosti s františkánskou spiritualitou si intenzivněji než ostatní všímá sociální nespravedlnosti ve společnosti, jako hlavní téma si zvolil sociální otázky celkem v devíti promluvách. Například v jednom z kázání na 6. neděli po sv. Duchu představuje posluchačům obraz chudáků, kteří jsou přirovnáváni k vyhladovělému zástupu následujícímu Krista na odlehlé místo, kde se o ně Syn Boží postará zázrakem s chleby. Metafora v názvu celé postily tak za určitých okolností mohla souviset nejen s duchovním pokrmem, ale i s potřebou pozemským chlebem 5 SOUKUP, D., Co medle jiného od chudého františkána k očekávání?

Postila Trojí chléb nebeský františkána Damascena Marka, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci (vedoucí práce J. Kolářová), obhájeno 2007, s. 35; POSPÍŠIL, C. V. (ed.), Františkánské prameny I, Olomouc 2001, s. 380.

nasytit vyhladovělé chudáky: „Co chudí říkají? Jak oni pískají, kteří mají mnoho dětí, ale málo žita k setí? Co jiného opakují než: Unde illos quis poterit saturare panibus, odkud je bude moci kdo nakrmiti chleby? Ruce jsou prázdné, živnosti žádné, obilíčko přiskakuje a daně se rozmnožuje, nic nepřibejvá, všudy ubejvá. Není věc možná, abychom dýlej obstáti mohli a z nouze sobě spomohli. Odtud pochází, že takoví málomyslní, kam se koli obrátí, barvu tratí, hlavou klátí, za ušima se drbají, celý čas vrzají jako starý, nepomazaný trakař, tak sou zamračené tváře, že se hned pozná, že ustavičně v kalendáři mozku jejich sou samé mrákoty. Nic nemluví veselýho, nýbrž jako Petrovští pod sebe hledí, když pak sedí, tehdy hlavu svou od rozličných trampot plnou na ruku podpírají, aby jim dokonce neupadla, samé broukavé mouchy mají v svém mozku, v svém jazyku, v svých ustách, když nepotěšitedlně naříkají: »Co já mám smutný počíti, komu se mám obrátiti, u koho pomoc nalezti, mé hospodářství jest pod znamením raka, nebo všechno mně nazpátek jde, má huba jest pod znamením vodnaře, proto netroufám a nemohu sobě truňk píva koupiti, moje žena jest pod znamením blížencův, přináší mně častěji po páru mladých drabantův, moje přátelé jsou pod znamením štíra, kdežto místo pomoci trápějí mě dnem i nocí. Ó běda mně teda, kdo bude mně mocti pomocti? Nebylo by divu, kdybych sobě vypučil hrdlošat od provazníka a skrze dobře stažený udělal sobě konec života mého tak mizerného, nebo ode všech jak na zemi, tak na nebi sem opuštěný.«“6 V důrazu na sociální otázky se Markovi v českém prostředí vyrovná z autorů postil snad jedině františkán (konventuál) Michael Pellischotti, jehož postila zřejmě vznikala až pod Markovým vlivem.7 Jako františkán také daleko častěji než jiní kazatelé cituje Damascen Marek legendy o sv. Františkovi a o dalších řádových světcích, dílo sv. Bonaventury, sv. Bernarda ze Sieny, Didaka Estelly, spisy františkánských historiků Lucase Waddinga a Bernarda Sanniga i díla sv. Petra z Alkantary, kterého sám překládal do češtiny.

3. Slaný, františkánský klášter – detail grafiky podle kresby Prokopa Franze ofm, kolem r. 1825.

6

MAREK, Trojí chléb… (pozn. 3), díl II, s. 715.

Srv. SLÁDEK, M., Slovo ze srdce jejich aneb Nedělní kázání v pobělohorských bohemikálních postilách a tradiční perikopní systém, Praha 2017, s. 251–252.

7

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Mimořádně četně oproti ostatním spisům tohoto žánru jsou v Markově postile zastoupena i témata zkroušenosti, zpovědi a pokání a především otázky spjaté se smrtelnými hříchy (posledně jmenovaným je věnováno celých 40 promluv). V porovnání s jinými se relativně hojně zaměřil i na jinak opomíjenou tematiku křesťanských ctností ( jako hlavní téma promluvy).

Možná nejpůsobivější jsou pro moderního čtenáře Markova kázání o úskalích manželského života a o opilství, soustředěná ke druhé neděli po svátku Tří králů, kdy se tradičně četla perikopa o zázraku při svatbě v Káni (Jan 2,1–11). Tady se Marek asi nejvíc přiblížil ironii a sarkazmu oblíbeného vídeňského dvorního kazatele Abrahama od sv. Kláry. Dokáže mistrně pracovat s kontrastem mezi vyššími vrstvami jazyka (když vysvětluje a poučuje) a jazykem lidovým (když popisuje nejrůznější nelichotivé situace a stavy, do nichž manželé nebo jiní hříšníci zabředávají). Někdy dokonce využije lidového nebo zlidovělého úsloví, nejpůsobivěji tam, kde jej kombinuje s dobově běžnou rétorickou figurou označovanou jako repetitio (opakování slova nebo slovního řetězce), například: „Komu hlava bolí, ať k ženění nesvolí, ať na frej nechodí, neb se k tomu nehodí, protože manželé mnohdykráte zachromělými prstmi se vespolek česají, až vlasy sem tam lítají.

Komu zuby bolívají aneb dásně otýkají, není schopný k manželstvu, neb manželé často tvrdý ořech nouze rozlousknouti přinucený bývají. Kdo nemá dobré a zdravé prsty, ten má býti jistý, že se k ženění nehodí, nebo manželé velmi často jeden druhému skrze prsty prohlížeti musí. Kterým schází silný hřbet neb záda, jest k ženění váda, poněvadž manželé mnohé těžké břemena snášeti musí. Kdo nemá dobrý žaludek, ať zůstane sám holoubek, nebo manželé mnohé tvrdé kousky zažíti a stráviti povinni jsou, mnohdykráte mdlobou třesou. Kdo nemá dobré játra a plíce, ať sobě strany manželství nedělá trampot více, nebo manželům mnozí nechutní hlemejždí přes játra a plíce lezou etc. Slovem, kdo nemá dobré a zdravé nohy, ten se nemá opovážiti v stav svatého manželstva vstoupiti, neb manžele nevyhnutedlně střevíc tlačí, že k tomu slzí a pláčí.“8 S tím souvisí i záliba tohoto kazatele v neumělých veršovánkách. Těch si povšimli už ostří kritici barokní literatury přelomu 19. a 20. století, literární historici Jaroslav Vlček a Hynek Hrubý. Oba píší, že si tu kazatel „hraje se slovy a zahrává si s rýmy, z prózy dělá verše a z veršů prózu, pravý ohlas veselých hovorů z chodeb a zahrad klášterů františkánských“.9 Kazatel však veršovánky podobně jako lidovou vrstvu jazyka neužívá kdekoliv, vždycky jimi úmyslně neuměle ilustruje postřehy o chování lidí na tomto světě, jsou autorovým svérázným, hořkým výsměchem lidské hlouposti, omezenosti, nemístnému strachu, neurvalosti, hmotařství a zároveň varováním před nimi. Například v promluvě varující před nepromyšleným vstupem 8

MAREK, Trojí chléb… (pozn. 3), díl I, s. 148.

VLČEK, J., Dějiny české literatury, díl II, 5. vydání, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1960, s. 25; HRUBÝ, H., České postily, jubilejní fond Královské české společnosti nauk, Praha 1901, s. 283.

9

do manželství si zaveršoval: „O tom bude mé kázání, v němž rozpustilé mládeži (která slepě k manželství běží) ukáži kříže a trampoty a jiné rozličné psoty, kteréžto manželé perou, když ženy bez rady berou.“10 Jedno z kázání Damascena Marka se věnuje problematice světských chytráků, které nazývá „politikáři“.

Když jsem v druhé polovině 90. let vybral úryvek z této promluvy jako součást literárního pořadu pro slánskou konferenci (četli herci Irena Hýsková a dnes již bohužel zesnulý Radim Vašinka), někteří posluchači si mysleli, že jsem tento kus textu napsal sám barokní češtinou, tak jim připadal dobově aktuální. Myslím, že se mnohé z jeho aktuálnosti nezměnilo dodnes: „Mám za to, že ani já dnes tím pochybím, když jménem těch pravených jakožto hltavých, žravých, ovčím rouchem se odívajících a k nám oulisně přicházejících vlkův nazvati myslím všecky dnešního převrácenýho světa ošemetný politikáře jakožto opovážlivý podvodníky, ďábelský mravodvořáky a opravdový lháře, a to proto, poněvadž ti obyčejně v ustech med a v srdci jed, v slovech pozdravení, v skutcích pohanění, usty a jazykem samé štěstí, v mysli ale, v svém srdci samé neřesti, samé podvody kují a přinášejí a ve dne v noci o to nejvíce usilují, kterak by svého blížního podvedsti, o svou čest, o svůj statek, o své jmění, o své dobré, poctivé jméno přivedsti a posledně do jámy všeho nepořádného neštěstí zavedsti mohli.

O jednom každým takovým politikářským, hleď se, dobře někdy říkával Aetherius: Foris homo videtur, intus bestia fremit, to jest: Zevnitř jako člověk chodí, vněť jako zvěř lítá škodí. Tohle jest ta zvěř lítá, tohle jsou ti hltaví vlcí a pravé plemě satanáše, kterýžto mnohého ubohého, čistotného, nevinného a upřimného Jozefa, chci řícti mnohého dnešního upřimného, dobrého a sprostého srdce člověka nanejvejš hubějí, kazejí a nešťastně podvádějí, před jejichžto zůřivostí abychom se mohli (dlé dnešní a do samého Krista Pána nám dané vejstrahy) tím bezpečněji ubezpečiti, miním touto přiležitostí nětco dutklivěji o jejich neřestech a podvodných zlostech vypravovati.“11 Postila Damascena Marka náleží k nejpozoruhodnějším a v mnoha ohledech k nejkrásnějším homiletickým textům 18. století a zasloužila by si samostatnou moderní čtenářskou edici nebo alespoň obsáhlejší výbor z textů.

Současná nakladatelská situace bohužel neumožňuje vydání tak rozsáhlé, zhruba tisícistránkové knihy kázání.

V současné době pro ediční řadu Česká knižnice připravuji s kolegyní Annou Kopovou výbor z českých postil prvních tří čtvrtin 18. století, kde bude postila Damascena Marka (podobně jako většina ostatních dobových postil) zastoupena jednou promluvou. Při výběru textů jsme se soustředili především na vztahy k bližnímu a na problematiku smrtelných hříchů, protože tyto texty mají schopnost napříč časem oslovit i moderního čtenáře bez ohledu na to, jaký má vztah k víře a k Bohu. Aktuálnost barokních kazatelských textů v dnešní době dle mého soudu narůstá stejnou rychlostí, jakou současná společnost pozapomíná na tradiční, základní morální a etické hodnoty.

10 11

MAREK, Trojí chléb… (pozn. 3), díl I, s. 147.

Tamtéž, díl II, s. 757.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Indefessus librorum choralium scriptor Silvester Hibler OFM († 1710) a slánské hudební rukopisy františkánů Martina Šárovcová

Součástí knižních sbírek slánského Vlastivědného muzea je i dvojice mohutných pergamenových foliantů, které jsou napsány úhledným kaligrafickým písmem a vybaveny ručně malovanou výzdobou. Tato dvojice iluminovaných hudebních pramenů včetně několika dalších rukopisů pochází z majetku slánského františkánského konventu Nejsvětější Trojice, jak dokládají explicity a provenienční přípisky. Hudební rukopisy byly napsány na počátku 18. století v zásmuckém konventu františkánů Silvestrem Hiblerem OFM (doložen od roku 1683; † 27. ledna 1710), jehož věčnou památku připomíná známé zásmucké skříňové nekrologium. Raně novověké iluminované rukopisy františkánů svou úpravou a typem oblého minuskulního písma záměrně imitují středověké pergamenové kodexy a nebýt chronologických a autorských údajů v samotných rukopisech mohli bychom je s určitou licencí považovat za mnohem starší.

V této souvislosti někteří badatelé předpokládají, že raně novověké liturgické rukopisy byly dokonce opisovány podle konkrétních středověkých kodexů v jednotlivých konventech.1 Této problematice však není věnována dostatečná systematická pozornost a teprve s aktuálním zájmem o rukopisnou kulturu raného novověku lze očekávat, že iluminované hudební rukopisy se stanou 1

GROMADZKI, J., Knižní malba ve Slezsku 1400–1550, in: CHAMONIKOLA, K. (ed.), Od gotiky k renesanci. Výtvarná kultura Moravy a Slezska 1400–1550, IV. Opava, Brno 1999, s. 192.

rovněž předmětem systematického studia, ať již uměleckohistorického, muzikologického nebo kodikologického.

Naše dosavadní poznatky jsou v tomto směru omezeny spíše na jednotliviny v rámci široce koncipovaného studia knižních kolekcí. Problematika lokalizace raně novověkých monastických písařských a iluminátorských dílen, případně i knihařských, není v české odborné literatuře dosud výrazně frekventována.2 S ohledem na tematické zastoupení raně novověkých iluminovaných rukopisů jsou zpracovány zejména předbělohorské iluminované hudební rukopisy literátských bratrstev (1526–1620)3 a matriky náboženských bratrstev.4 Zatímco dochované františkánské rukopisné pamětnice a zásmucké skříňové nekrologium (obr. 1) připomínají památku bratra Silvestra Hiblera jako písaře, uměleckohistorická literatura od konce 19. století pokládá nekriticky Hiblera i za malíře.5 Nejstarší zmínkou 2

Na existenci hudebních rukopisů ze 17. a 18. století, a to především kancionálů s duchovními písněmi, upozorňuje naposledy FIDLEROVÁ, A. A., Raněnovověké rukopisy v českých muzeích a možnosti jejich využití pro výzkum českého jazyka a literatury 17. a 18. století, disertační práce, Ústav českého jazyka a teorie komunikace, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2008, s. 41–42.

3 K tomu naposledy ŠÁROVCOVÁ, M., Illuminated Musical Manuscripts in the Bohemian Reformation, in: HORNÍČKOVÁ, K. – ŠRONĚK, M. (eds.), From Hus to Luther. Visual Culture in the Bohemian Reformation (1380–1620) (Medieval Church Studies 33), Turnhout 2016, s. 281–304.

4 POTŮČKOVÁ, M., Knižní malířství 17. a 18. století v Olomouci, in: JAKUBEC, O. – PERŮTKA, M. (eds.), Olomoucké baroko 2, Olomouc 2010, s. 234–236.

5 Srv. např. Archivum conventus Zasmucensis S[ancti] Francisci Ord[inis] Min[orum] Ref[ormatorum] Provinciae Bohemiae, Praha, Národní archiv, Archiv České františkánské provincie (1283) 1368–1950 (citováno dále jako NA ŘF), kniha č. 47, De Patribus et Fratribus defunctis, p. 343: „Anno 1710. 27. Januarii 3tio qvadrante ad octavam vespertinam recidiva apoplectica tactus V[enerabilis] P[ate]r Silvester Hibler, indefessus librorum choralium pro alma

1. Zásmucké skříňové nekrologium františkánů, záznam s úmrtím Silvestra Hiblera k roku 1710 (č. 5). (foto Martina Šárovcová)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 o Hiblerovi v uměleckohistorické literatuře je evidence zásmuckých hudebních rukopisů v uměleckohistorické topografii kolínského okresu z roku 1897 Karla Boromejského Mádla.6 Mádl evidoval na kruchtě zásmuckého františkánského kostela Stigmatizace sv. Františka Serafínského trojici iluminovaných hudebních knih – psalteria z roku 1701, antifonáře z roku 1709 a graduálu z let 1695–1709. Autor konstatuje, že všechny miniatury pocházejí ze stejné ruky a provedl je bratr Silvestr Hibler v Zásmukách. Mádl dále připomíná pozoruhodný ráz ornamentu a iniciál, které se přidržují předloh z 16. století, zatímco figurální a krajinné motivy nesou charakter své doby. Biografické heslo Hiblera jako řeholního iluminátora je součástí německého biografického slovníku umělců, jehož autor parafrázoval starší topografickou práci Karla Boromejského Mádla.7 Provinciál Klemens Minařík OFM (1883–1971), který se dlouhodobě zabýval shromažďováním materiálů z historie františkánů, napsal biogram Silvestra Hiblera pro Český slovník bohovědný.8 Minařík uvádí, že Hibler psal pro františkánské kláštery chorální knihy s dovednými malbami a že v letech 1695–1710 žil v zásmuckém františkánském klášteře, kde zemřel 27. ledna. V pražském Národním archivu jsou uloženy poznámky a výpisky Jana Kapistrána Vyskočila OFM, tehdejšího kvardiána pražského konventu Panny Marie Sněžné, k řadě františkánských liturgických rukopisů (Votice, Bechyně, Zásmuky, Plzeň, Slaný) včetně několika Hiblerových.9 Stručné heslo v biografickém slovníku umělců Prokopa Tomana představuje v návaznosti na Mádlův soupis a německý biografický slovník Silvestra Hiblera jako františkánského mnicha a malíře provi[nci]a scribtor [!], pie in D[omi]no obiit omnibus sacramentis moribundo necessariis munitus et in crypta Fratrum sepultus.

Dominus angelorum collocet animam eius inter choros eorum et faciat inscribi in Libro vitae.“ Obdobně je památka Hiblera (indefessus librorum choralium pro Alma Provincia scriptor) připomenuta v rukopisném seznamu zesnulých bratří vloženém do zásmuckého malovaného skříňového nekrologia. Zásmucké nekrologium zemřelých bratří, Kolín, Regionální muzeum, i. č. 49/68 (stálá expozice Muzea Kouřimska v Kouřimi); srv. VR (Vladimír Rišlink), Mortuarium, in: RIŠLINK, V. – JOUZA, L. (eds.), Baroko na Kolínsku I. Společnost a kultura v letech 1650–1730 (rané a vrcholné baroko), Kolín 2001, s. 205, č. kat. 81.12. Za laskavé zpřístupnění mortuaria v expozici děkuji Mgr. Petře Hollerové. K problematice františkánských malovaných skříňových nekrologií a jejich ikonografii naposledy PŘIBYL, V. – RAFL BURSOVÁ, M., K opravě skříňového nekrologia slánských františkánů, in: Slánské rozhovory 2013 a 2014. Památky a historie Slánska, Slaný 2015, s. 20–23.

6 MÁDL, K. B., Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do počátku XIX. století. Politický okres Kolínský, Praha 1897, s. 111; srv. MÁDL, K. B., Topographie der historischen und Kunst-Denkmale im politischen Bezirke Kolin, Prag 1898, s. 129.

7 THIEME, U. – BECKER, F. (eds.), Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart 17, Leipzig 1924, s. 43.

8 Mřk. (Klemens Minařík), Hibler, P. Silvestr, in: PODLAHA, A. (ed.), Český slovník bohovědný 4, Praha 1930, s. 907.

9 Jan Kapistrán Vyskočil (popisy františkánských rukopisů), Praha, NA ŘF, inv. č. 2473, kart. 78, fasc. 8. Výpisky využil pro svou práci BAJGER, M. F., Česká františkánská knižní kultura. Knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí, rigorózní práce, katedra české literatury, literární vědy a dějin umění, Filozofická fakulta Ostravské univerzity, Ostrava 2007.

miniatur v Zásmukách v letech 1695–1709 (!) a uvádí jen trojici zásmuckých hudebních rukopisů.10 Vladimír Rišlink v publikaci Baroko na Kolínsku pak Hiblera identifikuje jako řádového malíře, který působil na půdě františkánského kláštera v Zásmukách. Rišlink Hiblerovi ovšem poměrně nekriticky připisuje i malby dvířek tamějšího nástěnného nekrologia z roku 1709, malovaných okenic ze zásmuckého refektáře a některých dalších památek z původního vybavení kláštera.11 Autorkou hesel o Hiblerových zásmuckých rukopisech je v katalogové části publikace Miroslava Streitová, která se zabývala kodikologickým popisem rukopisů včetně evidence kolofonů.12 Naposledy se problematice české františkánské knižní kultury věnoval Matyáš Bajger, který přináší shrnutí dosavadních poznatků o Silvestru Hiblerovi, kterého rovněž považuje za řádového malíře.13 Bajger v souvislosti s osobností Hiblera přispěl několika novými zjištěními ohledně nákupů pergamenu na liturgické rukopisy excerpováním z pamětních knih či identifikací několika dalších řádových písařů. Zcela recentně byla věnována pozornost Silvestru Hiblerovi v souvislosti s nově zjištěnými vratislavskými rukopisy františkánů ve studii, která se pokusila kriticky zhodnotit dosavadní poznatky.14 Uměleckohistorická odborná literatura tedy dosud převážně považovala Silvestra Hiblera za iluminátora františkánských hudebních rukopisů a za malíře. Z této perspektivy pak byly rovněž nepřesvědčivě identifikovány iniciály P.E.S. na jedné z historizujících iniciál v zásmuckém žaltáři.15 Co však vypovídají samotné rukopisy a písemné prameny o životě a působení Silvestra Hiblera?

Písemných pramenů k rekonstrukci chronologie života, míst pobytu a sféry působení Silvestra Hiblera není mnoho. Datum a místo narození Hiblera či dobu vykonání řádového slibu a vstupu do řádu františkánů se dosud nepodařilo konkretizovat. Bratr Silvestr Hibler je v evidovaných pramenech důsledně dokumentován jen jako písař (scriptor), jak jsme uvedli již výše (františkánské pamětnice, kolofony hudebních rukopisů a zásmucké skříňové nekrologium). Evidované iluminované rukopisy opatřené Hiblerovým kolofonem vykazují z hlediska autorství a pojetí natolik rozdílný a nehomogenní charak10

TOMAN, P., Nový slovník československých výtvarných umělců I, Praha 1947, s. 330.

11 RIŠLINK, V., Umění raného a vrcholného baroka na Kolínsku, in: RIŠLINK – JOUZA, Baroko… (pozn. 5), s. 54, 205 (č. kat. 81.12: nástěnné nekrologium, č. kat. 81.13: soubor okenic s biblickými výjevy), s. 207 (č. kat. 81.14c: výplně dvířek knihovních skříní), s. 208 (č. kat. 81.15: obraz se členy řádu františkánů před Kristem).

12 MS (Miroslava Streitová), in: RIŠLINK – JOUZA, Baroko… (pozn. 5), s. 235–237, č. kat. 124.2–4.

13 BAJGER, Česká františkánská knižní kultura… (pozn. 9), s. 109–110, 123, 124, 518–519, 522, 532, 576–580, 587.

14 ŠÁROVCOVÁ, M., Choral Books from the Observant Franciscan Monastery in Wrocław from the End of the 17th Century, in: GANCARCZYK, P. – HLÁVKOVÁ-MRÁČKOVÁ, L. – POŚPIECH, R. (eds.), The Musical Culture of Silesia before 1742. New Contexts – New Perspectives (Eastern European Studies in Musicology 1), Frankfurt am Main 2013, s. 317–326.

15 BAJGER, Česká františkánská knižní kultura… (pozn. 9), s. 579: „(P)inxit (E/F)rater (S)ilvester.“

Slánské rozhovory 2016 a 2017 ter, že je nutné uvažovat o několika malířských osobnostech. Několik iluminací je opatřeno i monogramy, z nichž některé lze v návaznosti na dochované seznamy zesnulých členů české františkánské provincie s částečnou úspěšností dokonce identifikovat. Příklad vratislavských rukopisů pak naznačuje, že Hiblerovy rukopisy byly ze zásmuckého skriptoria odeslány do slezského konventu bez ručně malované výzdoby a iluminace byly teprve dodatečně v místním františkánském klášteře malovány.

Nově zjištěné Hiblerovy vratislavské rukopisy, které byly v roce 2006 publikovány Janem Gromadzkim bez znalosti českých hudebních rukopisů tohoto písaře, poskytují možnost doplnit stávající znalosti o Hiblerovi na základě výpovědní hodnoty explicitů.16 Hibler je kolofonem vratislavského hymnáře a graduálu doložen jako aktivně činný hudebník, respektive jako director chori (magister chori) pražského konventu Panny Marie Sněžné k roku 1686.17 Tato sféra působení by rovněž naznačovala, že Hibler nebyl činný jako profesionální malíř (iluminátor). Hibler je v pražském konventu doložen již starším explicitem prvního dílu dvousvazkového graduálu k roku 168418 a v roce následujícím explicitem zapsaným do žaltáře.19 Pozdější mnohem stručnější explicity liturgických rukopisů dokumentují Hiblera již jen k roku 1695 v zásmuckém konventu,20 kde o patnáct let později také zemřel. Tuto skutečnost potvrzují informace excerpované ze zásmucké pamětnice, která připomíná, že Silvestr Hibler byl v roce 1695 zvolen vikářem nově založeného františkánského konventu v Zásmukách.21 16

JG (Jan Gromadzki), Žaltář a hymnář z bývalého kláštera františkánů reformátů ve Vratislavi (kat. heslo), in: NIEDZIELENKO, A. – VLNAS, V. (eds.), Slezsko. Perla v České koruně. Tři období rozkvětu vzájemných uměleckých vztahů, Praha 2006, s. 370–373, č. kat. III. 3. 13; JG (Jan Gromadzki), Graduál z bývalého kláštera františkánů reformátů ve Vratislavi (kat. heslo), tamtéž, s. 372–373, č. kat. III. 3. 14. Autor uvádí, že písařem hudebních rukopisů byl blíže neznámý mnich Silvestr Hibler z Vratislavi, který přebýval delší dobu v Praze, a že na jejich malířské výzdobě se podílelo, pravděpodobně ještě v Praze, několik anonymních řádových malířů. Podle autora tyto rukopisy zřetelně navazují na formu středověkých observantských rukopisů z hlediska typu písma, členění textu a malířské výzdoby.

17 Vratislavský žaltář a hymnář Silvestra Hiblera, Wrocław, Biblioteka Uniwersytecka (dále citováno jako BU), sign. I F 434, f. 184v. Graduál, BU, sign. I F 419/II, ff. 53v, 83v. Bernard Sannig za svého druhého provincialátu v roce 1685 vydal zvláštní ustanovení, aby pro jednotlivé kláštery byli zvoleni ředitelé chorálního zpěvu („directores cantus choralis“), kteří měli cvičit členy kláštera ve zpěvu a v chóru vést zpěv.

MINAŘÍK, K., Provinciál P. Bernard Sannig, učenec, spisovatel a organizátor františkánské provincie, Časopis katolického duchovenstva 64/1925, s. 276; 67/1928, s. 316. Vladimír Němec Hiblera v soupisu chorregentů u Panny Marie Sněžné neuvádí, viz NĚMEC, V., Pražské varhany, Praha 1944. Hiblera neuvádí ani v soupisu františkánských hudebníků SEHNAL, J., Hudba u františkánů české provincie v 17. a 18. století, Časopis Moravského muzea. Acta Musei Moraviae.

Scientiae sociales LXXVIII/1993, s. 234–235.

18 Vratislavský graduál Silvestra Hiblera, Wrocław, BU, sign. I F 419/I, f. 1r.

19 Vratislavský žaltář Silvestra Hiblera, Wrocław, BU, sign. I F 436, f. 130r.

20 Zásmucký graduál Silvestra Hiblera, Praha, Národní knihovna (dále citováno jako NK), sign. XXI D 3, f. 106r.

21 Archivum conventus Zasmucensis S[ancti] Francisci Ord[inis] Min[orum] Ref[ormatorum] Provinciae Bohemiae, Praha, NA ŘF,

Nejstarším souborem hudebních rukopisů, které Silvestr Hibler sepsal, je kolekce určená pro slezský konvent františkánů ve Vratislavi, kde byl po roce 1679 budován nový klášter zasvěcený Antonínu Paduánskému.22 Zásluhu na obnovování slezských konventů české františkánské provincie sv. Václava měl zejména Bernard Sannig OFM (1637–1704). Silvestr Hibler 5. prosince 1683 dopsal na základě pověření tehdejšího provinciálního ministra Archangela Mascula OFM pro potřeby vratislavského konventu žaltář, který tvoří knižní korpus společně s hymnářem, datovaným v explicitu rokem 1686.23 Druhá část rukopisu vznikla již z pověření provinciálního ministra Bernarda Sanniga. Obě části rukopisu jsou vybaveny malířskou výzdobou, jejíž těžiště je ve figurálních historizujících iniciálách doplněných rostlinnými bordurami při ustálených incipitech. Některé incipity jsou doplněny menšími ornamentálními iniciálami. Úvodní reprezentativní figurální iniciála žaltáře B(-eatus vir) s kompozicí Krista na hoře Olivetské je v levém dříku monochromní iniciály opatřena nepovšimnutým letopočtem 1685 s monogramem iluminátora F[rater]O.H. (obr. 2 – tab. V v příloze). Iniciály označují františkánského bratra mnichovského původu Osvalda Hermundta OFM (1662–5. října 1731),24 který je později doložen jako iluminátor jiného dvoudílného žaltáře z kladského františkánského kláštera sv. Jiří a Vojtěcha.25 Malířská výzdoba – kniha č. 47, De superioribus hujus Conventus, p. 195; srv. též kniha č. 48, Nomina superiorum hujus conventus, p. 1.

22 Archivum conventus Wratislaviensis, Praha, NA ŘF, kniha č. 64; WRBCZANSKY, S., Nucleus Minoriticus seu Vera et sincera relatio originis et progressus Provinciae Bohemiae conventuum et residentiarum fratrum et sororum sancti-monialium Ordin. Minor. S. P. Francisci Strict. Observ. Reform. in provincia sub patrocinio sancti Wenceslai ducis et martyris per Bohemiam, Moraviam et Silesiam existentium, Vetero-Pragae 1746, p. 323–340; MINAŘÍK, K., Provinciál P. Bernard Sannig, učenec, spisovatel a organizátor františkánské provincie, Časopis katolického duchovenstva 63/1924, s. 39–48; ELBEL, M., Slezsko a česká františkánská provincie (15.–18. století), in: BORÁK, M. (ed.), Slezsko v dějinách českého státu. Sborník příspěvků z vědecké konference, pořádané pod záštitou prezidenta České republiky Václava Havla u příležitosti 50. výročí Slezského ústavu SZM v Opavě, Opava 1998, s. 211–219.

23 Wroclaw, BU, sign. I F 434. Žaltářová část s explicitem na fol. 88r: „Anno Domini 1683. ex mandato admodum Reverendi Patris Archangeli Mascul, Provinciae Bohemiae pro tempore ministri provincialis, conscriptum est hoc psalterium diurnum per manus Fratris Silvestri Hibler, eiusdem Provinciae sacerdotis, terminatumq[ue] est die 5. Decembris anni praementionati.“ Hymnář s explicitem na fol. 184v: „Soli Deo honor et gloria. Conscriptum est hoc hymnariu[m] ad laudes om[n]ipotentis Dei, Immaculate Virginis Marie et s[ancti] Antonii de Padua ex ma[n]dato R[everendissi]mi P[at]ris Bernardi San[n]ig, Ord[inis] Min[orum] S[ancti] Fra[n]cisci Refor[matorum] praed[icator]is, s[acro]s[anctae] theologiae lectoris iubilati, religio[n]is scriptoris, toti[us] ord[in]is P[at]ris, ex-co[mm]issarii gen[era]lis Cismo[n]tani et Pro[vinci]ae Boe[m]ie iterati min[ist]ri pro[vinci]alis, a Fr[atr]e Silvestro Hibler, praedicatore Boëmo et p[ro] tempore chori Pragensis directore, pro choro ecclesiae n[ost]rae Wratislavie[n]sis anno 1686.“ 24 K identifikaci malíře Osvalda Hermundta ve františkánských hudebních rukopisech z konce 17. století podrobněji ŠÁROVCOVÁ, Choral Books… (pozn. 14). Základní biografická data excerpována z rukopisu Archivum conventus Wratislaviensis, Praha, NA ŘF, kniha č. 64, p. 324; Nomina fratrum et patrum, kniha č. 138, p. 279.

25 Wroclaw, BU, sign. I F 435/I, II. Žaltář byl sepsán františkánským řeholníkem Gervasiem Antoniem Hauckem OFM v roce 1691.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 dvoudílného kladského žaltáře s převážně christologickou a řádovou ikonografií je datována letopočtem 1691 a signována na trojici historizujících iluminací.26 Na malířské výzdobě vratislavského žaltáře (1683) s hymnářem (1686) se podíleli s ohledem na pojetí jednotlivých iluminací minimálně dva iluminátoři. Příklad žaltářové části ukazuje, že ručně malovaná výzdoba rukopisu napsaného Silvestrem Hiblerem byla doplněna až dodatečně s odstupem dvou let bratrem Osvaldem Hermundtem.

Hermundtovy figurální iluminace vložené do dvoubarevných kazetových polí s vyzlacenými plochami charakterizuje pastelová šerosvitná barevnost nedramatických kompozic. Tělo iniciály je tvořeno asymetricky stáčenými akantovými listy, jejichž výběhy přecházejí do bordury.

V roce 1684 pokračoval Hibler z pověření Sanniga psaním prvního dílu dvousvazkového vratislavského graduálu.27 Druhý díl graduálu byl dopsán až o dva roky později, 6. září 1686.28 Oba díly graduálu, na jejichž výzdobě se podíleli odlišní iluminátoři, nesou bohatou figurální výzdobu s převážně christologickou tematikou.

Třetím vratislavským hudebním rukopisem je latinský iluminovaný žaltář dopsaný 30. listopadu 1685.29 Expli26 Na fol. 1r prvního dílu žaltáře je vepsán na kazetový rám přípis „A[nno] Ch[risti] 1691. P[ate]r Oswaldus Hermundt Monacensis pinxit. Orate p[ro] eo“. Na fol. 61r zapisuje starozákonní žalmista David do knihy přípis „Pater Oswaldus Hermundt Monacensis“. Pod polštářem, na kterém spočívají nohy Davida, je připsán letopočet „A[nno] 1[6]91“. Na fol. 129r nacházíme přípis na kazetovém rámu historizující iniciály „P[ater] Oswaldus Hermundt pinxit Glacii.

A[nno] Ch[risti] 1691. 28. Novembris“.

27 Wroclaw, BU, sign. I F 419/I. Na fol. 1r je zapsán kolofon: „In nom[in]e Sanctissimae Trinitatis et sancti Antonii Paduani incipit graduale de do[m]inicis ex mandato Rev[eren]d[issi]mi Pa[tr]is Bernhardi San[n]ig, Ord[inis] Min[orum] Sancti Francisci Reform[atorum] praedicatoris, s[acro]s[anctae] th[eo]l[og]iae lectoris iubilati, scriptoris religionis, totius ordinis Patris, ex-commisarii gen[era]lis Cismo[n]tanae familiae et reformatae Provinciae Bohemiae s[anc]ti Wenceslai ducis et martyris iterati ministri provincialis, Pragae conscriptu[m] a Fr[atr]e Silvestro Hibler Bohemo, praefatae Pro[vincia] e sacerdote, pro usu chori eccl[es]iae n[ost]rae Wratislaviensis. Anno 1684.“ 28 Wroclaw, BU, sign. I F 419/II. Na fol. 53v nacházíme první kolofon: „Conscriptum est hoc graduale ad laudem omnipotentis Dei, s[ancti] Antonii Paduani et omnium coelitum honorem ex mandato R[everendissi]mi P[at]ris Bernardi Sannig, prae[dicato]ris, s[acro]s[sanctae] theologiae lectoris iubilati, religionis scriptoris, totius ordinis Patris, ex-commissarii gen[era]lis Cismontani et Provinciae Bohemiae s[ancti] Wenceslai ducis et martyris iterati ministri provincialis, a F[rat]re Silvestro Hibler, praedicatore Boëmo et pro tempore in metropolitano conventu Nivensi chori magistro, pro choro conventus nostri Wratislaviensis ad s[anctum] Antonium Paduanum Anno 1686.“ Druhý explicit se objevuje na fol. 83v: „Conscriptus est hoc miscellaneus liber ex mandato R[everendissi]mi P[at]ris Bernardi Sannig, Ord[inis] Min[orum] Reform[atorum] prae[dicato]ris, s[acro]s[anctae] th[eo]l[og]iae lectoris iubilati, religionis scriptoris, totius ordinis Patris, ex-commissarii gen[era]lis Cismontani et Provinciae Bohemiae s[ancti] Wenceslai ducis et martyris iterati ministri provincialis, a Fratre Silvestro Hibler, praedicatore Bohemo et pro tempore in metropolitano conventu Pragensi B[eatae] Virginis ad Nives chori magistro, pro choro ecclesiae nostrae Wratislaviensis ad s[anctum] Antonium Paduanum. Anno reparatae salutis post millesimum sexcentesimum octagesimo sexto die 6. Septem[bris].“ 29 Wroclaw, BU, sign. I F 436. Žaltář obsahuje kolofon na fol. 130r v ozdobném oválném kaligrafickém pletenci: „In nomine S[acro] s[anctae] Trinitatis et s[ancti] Antonii de Padua co[n]scriptum est hoc psalter[ium] ex ma[n]dato R[everendissi]mi P[atris] Bernhardi

city vratislavských rukopisů dokládají, že Silvestr Hibler sepisoval tyto manuskripty s výjimkou nejstaršího žaltáře z pověření Bernarda Sanniga pro vratislavský konvent sv. Antonína Paduánského v letech 1683–1686. Rukopisy byly napsány ještě v době, kdy stavba vratislavského kláštera nebyla zcela dokončena. Rukopisy byly sepsány nejpozději od roku 1684 v pražském konventu Panny Marie Sněžné, zatímco u nejstaršího vratislavského rukopisu není v explicitu uvedeno místo jejich sepsání.30 Na malířské výzdobě vratislavského souboru hudebních rukopisů Silvestra Hiblera se podílelo několik iluminátorů, jak lze soudit z kvalitativně kolísavé úrovně a koncepce jednotlivých iluminovaných folií. Nejkvalitnější iluminace jsou prací františkánského bratra, který v roce 1685 signoval iluminaci s Kristem na hoře Olivetské monogramem F[rater]O.H. (Osvald Hermundt). Hiblerův podíl na malířské výzdobě vratislavských rukopisů je velmi spekulativní, jak lze doložit i v souvislosti s pozdějšími dochovanými chorálními rukopisy. Pokud připustíme, že by Hibler mohl být autorem některých nesignovaných iluminací, je definování jeho autorství mezi tolika iluminacemi ze své podstaty vlastně nemožné.

Někdy před rokem 1690 sepsal Silvestr Hibler nezvěstný pergamenový žaltář pro františkánský konvent v Hostinném, o jehož existenci víme na základě evidence v soupisu klášterní knihovny z roku 1690 (psalterium nocturnum).31 Pro potřeby zásmuckého kůru sepsal Hibler přímo v Zásmukách čtveřici hudebních rukopisů, které jsou dnes uloženy ve fondu pražské Národní knihovny. Rokem 1695 je datován v explicitu graduál, který byl financován nákladem fundátora františkánského zásmuckého konventu Adolfa Vratislava ze Šternberka († 1703).32 Fundátora zásmuckého kláštera reprezentuje San[n]ig, Ord[inis] Min[orum] S[ancti] Francisci Ref[ormatorum] praed[icatoris], s[acro]s[anctae] th[eo]l[og]iae lectoris iubilati, religio[n]is scriptoris, toti[us] ord[inis] P[at]ris, ex-com[m]is[s] arii gen[era]lis Cismo[n]tani et reformatae Pro[vincia]e Boemiae s[ancti] We[n]ceslai d[ucis] et m[artyris] iterati ministri provincialis, Pragae a Fratre Silvestro Hibler, praedicatore, praefatae provinciae sacerdote Bohemo, pro usu chori ecclesiae nostrae Wratislaviensis.

Anno Domini MDCLXXXV. die xxx. Novembris.“ 30 Pro pražský františkánský konvent jako místo napsání všech uvedených vratislavských rukopisů nepřímo svědčí i Minaříkem publikovaný seznam nově usazených řeholníků ve vratislavském konventu v roce 1683, mezi kterými Hibler není zmiňován, viz MINAŘÍK, Provinciál… (pozn. 22).

31 BAJGER, Česká františkánská knižní kultura… (pozn. 9), s. 108, podle Archivium conventus Arnaviensis, NA ŘF, kniha 1a.

32 Zásmucký graduál Silvestra Hiblera, Praha, NK, sign. XXI D 3 (původní zásmucká signatura T5). Explicit na fol. 106r: „Expe[n]sis excel[lentissi]mi d[omi]ni, d[omi]ni Adolphi Wratislai com[itis] a Sternberg, supremi Regni Boe[miae] burggravii, titul[us], conv[entus] Zasmuc[ensis] Ord[inis] Min[orum] Ref[ormatorum] munificent[issi]mi fundatoris, conscriptu[m] est hoc graduale in et pro loco Zasmuc[ensi] p[er] Fr[atr]em Silvestr[um] Hibler, eiusde[m] instituti sacerdotem, anno 1695.“ Základní kodikologický popis zásmuckých rukopisů viz MS (Miroslava Streitová), in: RIŠLINK – JOUZA, Baroko… (pozn. 5), s. 235–237, č. kat. 124.2–4; srv. též MINAŘÍK, K., Památky výtvarného umění ve františkánském klášteře v Zásmukách, in: Věstník Klubu čsl. turistů – odbor Kolín, Kolín 1929, s. 34; Jan Kapistrán Vyskočil (popisy františkánských rukopisů), Praha, NA ŘF, inv. č. 2473, kart. 78, fasc. 8; STREITOVÁ, M., Františkánský klášter

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2016 a 2017 v graduĂĄlu iluminovanĂĄ bordura se ĹĄternberskĂ˝m erbem se zlatou hvÄ›zdou na modrĂŠm poli v korunovanĂŠ kartuĹĄi se zlatĂ˝m rounem a motiv ĹĄternberskĂŠ hvÄ›zdy s medvÄ›dy a orly v kaligrafickĂŠm pletenci kolem explicitu. Erb byl pravdÄ›podobnÄ› namalovĂĄn podle pĹ™edlohy ĹĄternberskĂŠ peÄ?eti na zaklĂĄdacĂ­ listinÄ› zĂĄsmuckĂŠho klĂĄĹĄtera. MalĂ­Ĺ™skĂĄ vĂ˝zdoba zĂĄsmuckĂŠho graduĂĄlu je datovĂĄna letopoÄ?tem 1709 pĹ™i monogramu iluminĂĄtora P(inxit)E.S., kterĂ˝ je souÄ?ĂĄstĂ­ historizujĂ­cĂ­ iniciĂĄly A(-d te levavi) incipitu adventnĂ­ho officia na fol. 1r s vyobrazenĂ­m pĂ­ĹĄĂ­cĂ­ho papeĹže Silvestra (obr. 3 – tab. V v příloze). PapeĹž Silvestr je posazen ke stolu, u nÄ›hoĹž opisuje knihu z jinĂŠho rukopisu, kde lze rozeznat přípis S. Silvester papa. PĂ­ĹĄĂ­cĂ­ Silvestr vystupuje na iluminaci jako jmennĂ˝ patron pĂ­saĹ™e Silvestra Hiblera. ZejmĂŠna srovnĂĄnĂ­ ornamentĂĄlnĂ­ rostlinnĂŠ bordury a barevnosti kazetovĂ˝ch rĂĄmĹŻ se starĹĄĂ­mi vratislavskĂ˝mi rukopisy poukazuje na zcela odliĹĄnĂŠho autora signovanĂŠ a datovanĂŠ malĂ­Ĺ™skĂŠ vĂ˝zdoby zĂĄsmuckĂ˝ch rukopisĹŻ. Rokem 1696 v tÄ›le kaligrafickĂŠ iniciĂĄly (fol. 63v) je datovĂĄn pergamenovĂ˝ antifonĂĄĹ™, kterĂ˝ pĹ™estoĹže neobsahuje explicit, lze na zĂĄkladÄ› shodnĂŠ Ăşpravy a typu pĂ­sma s ostatnĂ­mi zĂĄsmuckĂ˝mi hudebnĂ­mi rukopisy pĹ™ipsat Hiblerovi.33 MalĂ­Ĺ™skĂĄ vĂ˝zdoba byla do vynechanĂŠho prostoru pĹ™i tradiÄ?nĂ­ch incipitech doplnÄ›na pozdÄ›ji, jak doklĂĄdĂĄ letopoÄ?et 1709 na dvojici historizujĂ­cĂ­ch iniciĂĄl s Assumptou (fol. 1r) a sv. FrantiĹĄkem (fol. 76v) (obr. 4 – tab. V v příloze). Dne 12. Ä?ervence 1698 byly Hiblerem dopsĂĄny Missae pro choro Zasmucensi.34 Tento rukopis jako jedinĂ˝ nenĂ­ vybaven malĂ­Ĺ™skou vĂ˝zdobou, kterĂĄ nebyla ani zamýťlena. ÄŒtvrtĂ˝m zĂĄsmuckĂ˝m rukopisem je iluminovanĂ˝ ĹžaltĂĄĹ™ sepsanĂ˝ Silvestrem Hiblerem v roce 1701.35 Dvojice iluminacĂ­ je opatĹ™ena opÄ›t shodnÄ› stylizovanĂ˝m letopoÄ?tem 1709 s monogramem iluminĂĄtora P(inxit) E.S. (fol. 1r, 37v), jako je tomu v případÄ› nejstarĹĄĂ­ho zĂĄsmuckĂŠho graduĂĄlu.36 VelikostĂ­ a figurĂĄlnĂ­ kompozicĂ­ v ZĂĄsmukĂĄch a jeho knihovna, in: Pocta ZdeĹˆku JelĂ­nkovi. SbornĂ­k k nedoĹžitĂ˝m 65. narozeninĂĄm PhDr. ZdeĹˆka JelĂ­nka, CSc. (1936–1994) (PrĂĄce muzea v KolĂ­nÄ›. Ĺ˜ada spoleÄ?enskovÄ›dnĂ­, 7), KolĂ­n 2001, s. 189. K Adolfu Vratislavovi ze Ĺ ternberka naposledy JOUZOVĂ , M. – JOUZA, L., Adolf Vratislav ze Ĺ ternberka jako stavebnĂ­k praĹžskĂŠho palĂĄce na MalĂŠ StranÄ› a baroknĂ­ho areĂĄlu v ZĂĄsmukĂĄch, in: FEJTOVĂ , O. – LEDVINKA, V. – PEĹ EK, J. (eds.), Ĺ˝ivot praĹžskĂ˝ch palĂĄcĹŻ. Ĺ lechtickĂŠ palĂĄce jako souÄ?ĂĄst mÄ›stskĂŠho organismu od stĹ™edovÄ›ku na prĂĄh modernĂ­ doby (Documenta Pragensia 28), Praha 2009, s. 193–217.

33 ZĂĄsmuckĂ˝ antifonĂĄĹ™, Praha, NK, sign. XXI D 2 (pĹŻvodnĂ­ zĂĄsmuckĂĄ signatura T 4).

34 Missae pro choro Zasmucensi, Praha, NK, sign. XXI D 4 (původní zåsmuckå signatura T 7). Explicit na fol. 189r: „Anno 1698. die 12. Iulii terminatae sunt hae missae a F[ratre] S[ilvestro] H[ibler].

Deo gloria.“ MajetnickĂ˝ přípisek „Pro choro Zasmucensi inscriptus 1698“ na fol. 1r.

35 ZĂĄsmuckĂ˝ ĹžaltĂĄĹ™, Praha, NK, sign. XXI D 1 (pĹŻvodnĂ­ zĂĄsmuckĂĄ signatura T 6). Explicit na fol. 68r: „Conscriptum est hoc psalterium diurnum ad Dei et omnium coelitum honorem anno 1701. per Fr[atr] em S[ilvestrum] H[ibler] pro Conventu Zasmucensi Fr[atr]um Minorum Ref[ormatorum].“ 36 Monogram E.S. lze na zĂĄkladÄ› excerpce rukopisnĂ˝ch nekrologiĂ­ Ä?eskĂŠ frantiĹĄkĂĄnskĂŠ provincie nejednoznaÄ?nÄ› identifikovat s nÄ›kolika jmĂŠny, kterĂĄ by pĹ™ipadala s ohledem na dataci iluminacĂ­ v Ăşvahu: Elzearius Schok (†1728), Eustachius Schunke (†1718), Elias

je odliĹĄena vstupnĂ­ iluminace s krĂĄlem Davidem jako Ĺžalmistou v tÄ›le karmĂ­novĂŠ akantovĂŠ iniciĂĄly B(-eatus vir) v jednobarevnĂŠm kazetovĂŠm rĂĄmu. OrnamentĂĄlnĂ­ bordury jsou tvoĹ™eny jednobarevnĂ˝mi akantovĂ˝mi listy se zlatĂ˝mi kapkami, jeĹž stylizacĂ­ pĹ™ipomenou Ä?eskĂŠ iluminovanĂŠ rukopisy z konce 15. stoletĂ­. RostlinnĂ˝ ornament je doplnÄ›n drobnĂ˝mi ptĂĄÄ?ky. OstatnĂ­ incipity jsou vybaveny krajinnĂ˝mi prospekty s vodopĂĄdem, zříceninou Ä?i hradem v menĹĄĂ­ch akantovĂ˝ch iniciĂĄlĂĄch. V případÄ› zĂĄsmuckĂ˝ch hudebnĂ­ch rukopisĹŻ, kterĂŠ Silvestr Hibler sepsal v zĂĄsmuckĂŠm konventu, byla zamýťlenĂĄ malĂ­Ĺ™skĂĄ vĂ˝zdoba doplnÄ›na opÄ›t dodateÄ?nÄ› s pomÄ›rnÄ› velkou Ä?asovou prodlevou jedinĂ˝m frantiĹĄkĂĄnskĂ˝m bratrem, dosud blĂ­Ĺže neurÄ?enĂ˝m monogramistou E.S. v roce 1709.

Pro frantiĹĄkĂĄnskĂ˝ konvent NejsvÄ›tÄ›jĹĄĂ­ Trojice ve SlanĂŠm pak sepsal Silvestr Hibler hymnĂĄĹ™ a antifonĂĄĹ™.37 Oba rukopisy jsou opakovanÄ› datovĂĄny v rubrikĂĄch letopoÄ?tem 1704. AntifonĂĄĹ™ (obr. 5 – tab. V v příloze) vznikl z pověřenĂ­ Ĺ˜ehoĹ™e Jeřåbka OFM (†1711) a nĂĄkladem lounskĂŠ vdovy KateĹ™iny KaulinskĂŠ (Kauliane), kterĂĄ uhradila jeĹĄtÄ› nĂĄkup osmdesĂĄti pergamenĹŻ pro pořízenĂ­ dalĹĄĂ­ho neznĂĄmĂŠho ĹžaltĂĄĹ™e.38 PergamenovĂ˝ antifonĂĄĹ™ byl vybaven i nedatovanou a nesignovanou ruÄ?nÄ› malovanou vĂ˝zdobou s těŞiĹĄtÄ›m v historizujĂ­cĂ­ch iniciĂĄlĂĄch incipitĹŻ antifon pro jednotlivĂŠ svĂĄtky liturgickĂŠho roku. FigurĂĄlnĂ­ kompozice vloĹženĂŠ do jednobarevnĂ˝ch hubenĂ˝ch akantovĂ˝ch iniciĂĄl a kazetovĂ˝ch rĂĄmĹŻ byly zalomeny do dvou řådkĹŻ notace a textu (obr. 6 – tab. V v příloze). MenĹĄĂ­ ornamentĂĄlnĂ­ iniciĂĄly dosahujĂ­ velikosti jednoho řådku notace a textu. NejmĂŠnÄ› trojice historizujĂ­cĂ­ch iniciĂĄl byla z pergamenovĂ˝ch foliĂ­ vyříznuta a je nezvÄ›stnĂĄ ([O]-sapientia; [T-ecum] principium; [A]-ngelus autem).39 Deset Schneller (†1742), Eugenianus Schlaga (†1740) a Electus SladecĹžek (†1751). Praha, NA Ĺ˜F, kniha Ä?. 138, pp. 36, 47, 157, 211, 245, 342.

37 Ke slĂĄnskĂ˝m hudebnĂ­m rukopisĹŻm Silvestra Hiblera viz VELC, F., Soupis pamĂĄtek historickĂ˝ch a umÄ›leckĂ˝ch v politickĂŠm okresu slanskĂŠm, Praha 1904, s. 266; TOĹ NEROVĂ , M., PrĹŻvodce po rukopisnĂ˝ch fondech v ÄŒeskĂŠ republice III. RukopisnĂŠ fondy muzeĂ­ a galeriĂ­ v ÄŒeskĂŠ republice, Praha 2001, s. 165; srv. tĂŠĹž Jan KapistrĂĄn VyskoÄ?il (popisy frantiĹĄkĂĄnskĂ˝ch rukopisĹŻ), Praha, NA Ĺ˜F, inv. Ä?. 2473, kart. 78, fasc. 8. K fondu knihovny bĂ˝valĂŠho konventu frantiĹĄkĂĄnĹŻ ve SlanĂŠm viz KAĹ PAR, J., Fond knihovny bĂ˝valĂŠho konventu frantiĹĄkĂĄnĹŻ ve SlanĂŠm, in: SlĂĄnskĂ˝ obzor 15/2008, s. 5–15.

38 SlĂĄnskĂ˝ antifonĂĄĹ™ Silvestra Hiblera, SlanĂ˝, VlastivÄ›dnĂŠ muzeum [dĂĄle v textu cituji jako VM], i. Ä?. 875. Explicit na fol. 112v: „Soli Deo honor et gloria. Finit antiphonarium conscriptum de ma[n]dato adm[odum] R[everen]d[issim]i P[at]ris Gregorii GerĹžabek, p[leno] t[itulo] min[istri] pro[vinci]alis, pro conve[n]tu Slanensi Sanctissimae Trinitatis Ord[inis] Min[orum] Reformator[um] a Fr[atr]e Silvestro Hibler. Anno reparate salutis 1704. Sumptibus piae matronae dominae Catharinae Kaulianae, viduae, civissae Launensis.“ K ĂşhradÄ› pergamenu na novĂ˝ ĹžaltĂĄĹ™ viz BAJGER, ÄŒeskĂĄ frantiĹĄkĂĄnskĂĄ kniĹžnĂ­ kultura‌ (pozn. 9), s. 518. MarginĂĄlnĂ­ pozdÄ›jĹĄĂ­ přípisek k jednĂŠ z antifon odkazuje ke starĹĄĂ­mu antifonĂĄĹ™i, kterĂ˝ bude pravdÄ›podobnÄ› totoĹžnĂ˝ s iluminovanĂ˝m pergamenovĂ˝m antifonĂĄĹ™em z roku 1677, kterĂ˝ mÄ›l bĂ˝t ve 20. stoletĂ­ uloĹžen v knihovnÄ› plzeĹˆskĂŠho klĂĄĹĄtera. BAJGER, ÄŒeskĂĄ frantiĹĄkĂĄnskĂĄ kniĹžnĂ­ kultura‌ (pozn. 9), s. 518, podle vĂ˝piskĹŻ Jana KapistrĂĄna VyskoÄ?ila.

39 Na vyĹ™ezanĂŠ iluminace slĂĄnskĂŠho antifonĂĄĹ™e upozorĹˆuje ve vĂ˝piscĂ­ch a popisech frantiĹĄkĂĄnskĂ˝ch rukopisĹŻ Jan KapistrĂĄn VyskoÄ?il (popisy frantiĹĄkĂĄnskĂ˝ch rukopisĹŻ), Praha, NA Ĺ˜F, inv. Ä?. 2473, kart.

78, fasc. 8. O evidenci vyĹ™ezanĂ˝ch iluminovanĂ˝ch foliĂ­ v nÄ›kterĂ˝ch rukopisech frantiĹĄkĂĄnĹŻ z Ä?eskĂ˝ch kniĹžnĂ­ch kolekcĂ­ se zmiĹˆuje BAJGER,

Slánské rozhovory 2016 a 2017 historizujících iniciál s biblickou a řádovou ikonografií společně s četnými ornamentálními iniciálami reprezentuje kvalitativně nevyrovnané iluminace doplněné plátkovým zlatem v mezipolí kazetových rámů. Ornamentální rostlinné bordury, které zpravidla bývají součástí takových rukopisů a nechybějí ani ve vratislavských a zásmuckých manuskriptech, v antifonáři zcela postrádáme.

Slánský františkánský hymnář s jedinou figurální iluminací znázorňující Nejsvětější Trojici při incipitu C(-reator) (fol. 1r) (obr. 7 – tab. V v příloze) a řadou barevných ornamentálních iniciál byl sepsán ve stejném roce jako antifonář, ale bohužel neobsahuje kolofon.40 Autorství Hiblera na písařských pracích slánského hymnáře lze jistě předpokládat na základě shodné úpravy knižního bloku, typu písma a charakteristického motivu datovaných rubrik s antifonářem. Oproti zásmuckým a vratislavským hudebním rukopisům představuje skromnější malířská výzdoba slánských manuskriptů méně reprezentativní příklad raně novověkých iluminovaných liturgických kodexů. Autorem iluminací slánského hymnáře a antifonáře byl s ohledem na shodnou koncepci historizujících iniciál, charakteristickou barevnost a celkové pojetí iluminací, typ ornamentálních plošných iniciál s graficky vyznačenými detaily jediný anonymní iluminátor.

Předpokládáme, že se jednalo o františkánského bratra, jako tomu bylo v případě vratislavských a zásmuckých hudebních rukopisů. Oba pergamenové rukopisy spojuje kromě jediného písaře a malíře i shodná realizace vazby a její slepotisková výzdoba a kování. Pravděpodobně byly tyto rukopisy svázány v některém z františkánských klášterů, jak to naznačují jiné známé analogie. Pro tyto klášterní vazby je charakteristické užívání poměrně starého knihařského nářadí. Žádnou výjimkou nebylo z ekonomických důvodů ani knihařské nářadí z 16. století, jak ilustrativně dokládá vazba pamětní knihy františkánského kláštera v Hostinném, která je překvapivě opatřena otiskem válečku s portréty reformátorů – Janem Husem, Martinem Lutherem, Filipem Melanchthonem a Erasmem Rotterdamským.41 Koncentrovanější pozornost k souboru františkánských hudebních rukopisů z přelomu 17. a 18. století poukazuje na některá nová zjištění na poli malířské výzdoby těchto rukopisů a konkretizuje dosavadní poznání činnosti Silvestra Hiblera. V tomto směru se ukazuje jako závažný pramen samotná výpovědní hodnota explicitů, která specifikuje činnost Hiblera jako písaře nejprve v pražském konventu Panny Marie Sněžné ( jednoznačně doložen v letech 1684–1695), kde je rovněž uváděn jako ředitel chorálního zpěvu, a později v nově založeném zásmuckém klášteře (1695–1710). Silvestra Hiblera považujeme s ohledem na rozbor signovaných, datovaných a anonymních iluminací jen za písaře a nikoM. F., Cesty knihoven františkánských řádů v první polovině 20. století, Knihy a dějiny 16–17/2009–2010 (2010), zejm. s. 101.

40 Slánský hymnář, Slaný, VM, i. č. 873.

41 Archivium conventus Arnaviensis, Praha, NA ŘF, kniha 1a.

liv za iluminátora a malíře, jak to činila uměleckohistorická literatura již od konce 19. století. S Hiblerem lze dosud identifikovat čtyři soubory hudebních rukopisů pro konventy české františkánské provenience, která zasahovala i do oblasti Slezska. Nejstarší soubor vznikal právě pro nově založený vratislavský klášter v letech 1683–1686. Před rokem 1690 byl sepsán dnes nezvěstný a blíže nespecifikovaný pergamenový žaltář pro františkány v Hostinném. Na přelomu 17. a 18. století vzniká kolekce pergamenových rukopisů pro nově založený zásmucký klášter, který je v té době domovským působištěm Silvestra Hiblera. Téměř všechny hudební rukopisy byly teprve dodatečně vybaveny ručně malovanou výzdobou v rozsahu historizujících a ornamentálních iniciál a ornamentálních bordur. Ojediněle se setkáváme s droleriemi a erbem fundátora a donátora. V uvedených rukopisech zcela postrádáme titulní celostranné iluminace. V rozsáhlém souboru deseti iluminovaných rukopisů byl nově identifikován vedle několika anonymních autorů iluminátor Osvald Hermundt a monogramista E.S. Tyto ručně psané a iluminované pergamenové chorální rukopisy představují jen malý střípek mozaiky fragmentárně dochovaných raně novověkých hudebních sbírek.

Jsou rovněž významným pramenem poznání chorálního zpěvu františkánů, který byl neodmyslitelnou součástí řeholní života. Gregoriánský chorál byl totiž primární formou hudby františkánů, jak opakovaně dokládají řádová statuta.42 K vícehlasé hudbě zaujímali františkáni odmítavé stanovisko.

42

SEHNAL, Hudba… (pozn. 17), s. 218–219.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Dvě poznámky k slánským františkánským památkám Vladimír Přibyl

I. Obnova Heinschových obrazů sv. Františka a sv. Antonína V jarních měsících roku 2018, tedy v době příprav tohoto sborníku do tisku, byly restaurovány dva cenné barokní obrazy sv. Františka a sv. Antonína od J. J. Heinsche (obr. 1, 2, 3, 4 – tab. VI v příloze) z bočních oltářů bývalého klášterního kostela františkánů – dnes bosých karmelitánů – ve Slaném. Je zcela na místě o nich veřejnost informovat.

Oba oltáře, které ve městě představují jedinečný doklad raného baroku ze samého počátku konventu, ztratily během času svůj duchovní i výtvarný rozměr.

Nejdříve, a to ještě ve vrcholném baroku, byly před ně přistaveny mohutnější „basovité“ oltářní menzy. Podstatnější však byl rok 1810, kdy úřady přikázaly františkánům odevzdat do mincovny, kromě jiných stříbrných předmětů, i bohaté rámy obrazů.1 Františkáni je tehdy nahradili výtvarně „střízlivými“ klasicistními s jednoduchým dekorem. Před oltáři visely olejové lampy, barokní ramena jejich konzol se zachovala dodnes (obr. 5, 6, 7).

Tento stav trval až do roku 1950, kdy byl klášter státní mocí násilně uzavřen, kvardián Hyacint Holický OFM internován a interiér ponechán svému osudu.

Po roce 1965 se sice postupně zahájily restaurátorské práce v klášterním kostele, úkol náročný a na tu dobu výjimečný a záslužný. Důležité bylo, že hned zpočátku došlo k restaurování obou obrazů,2 oprava vlastní oltářní architektury probíhala až později. Po roce 1989 byl navrácen klášter i kostel františkánům a posléze předán bosým karmelitánům, kteří se zasadili nejen o jeho další obnovu stavební, ale i o tu duchovní – život v klášteře se opět rozproudil. Nicméně situace byla jiná, od roku 1950 se mnohé změnilo, přicházejí pokoncilní liturgické změny a bosí karmelitáni mají také svou řádovou spiritualitu.

Barokní loretánská kaple – srdce kostela, podle které byl klášter františkánů pojmenován (Conventus Lauretani ad SS Triadem) – nestojí ve středu liturgického dění, tradiční porciunkulové poutě, které jsou vázány výhradně na františkánský řád, nebyly obnoveny. Navíc se ukázalo, že je potřeba přikročit k úpravě prostoru,3 při níž se přesunuly 1 Viz Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis ad SS. Trinitatem Ord. Min. S. P. Francisici … sub Quardianatu Patris Quidonis Bleiveis Anno 1750 Die 22. Julii… NA Praha, Národní archiv v Praze, ŘF, inv. č. 42, s. 241; PODLAHA, A., Posvátná místa Království českého, Arcidieceze pražská, díl VII, vikariát slanský, Praha 1913, s. 160.

2 O jejich opravu se zasadil památkář Miloš Suchomel (* 1930, † 2014); oba obrazy pak byly po dobu probíhající obnovy klášterního kostela umístěny v expozici Vlastivědného muzea ve Slaném a také prezentovány na výstavě „Restaurování uměleckých děl na území Středočeského kraje“ v galerii v Roudnici nad Labem (1971). Sdělení Boženy Frankové, bývalé ředitelky slánského muzea.

3 O přípravě a realizaci úpravy liturgického prostoru, která se uskutečnila ve spolupráci s architektem Norbertem Schmidtem (Centrum

5. Obraz sv. Františka, bývalý klášter františkánů (dnes bosých karmelitánů) ve Slaném, současný stav. (foto Pavel Vychodil)

boční oltáře sv. Františka a sv. Antonína pod kruchtu.

Krátce nato se kvůli náhlé klimatické změně zakalil lak na obraze sv. Františka, a proto se slánští bosí karmelitáni rozhodli dát oba obrazy restaurovat; práce provedla akad. mal. Magdalena Rafl Bursová v jarních měsících roku 2018.

Oběma barokními obrazy se zabýval a jejich výtvarnou kvalitu rozpoznal Ferdinand Velc,4 který připomněl tradici připisovat je Karlu Škrétovi. Antonín Podlaha objevil v klášterní kronice jako datum jejich pořízení rok 1691, a to včetně dalších okolností,5 přičemž konstatoval, že v době dokončení pláten byl Karel Škréta již dávno po smrti († 1674).

Oltáře sv. Františka a sv. Antonína stály v konventním kostele již při jeho konsekraci v roce 1662,6 oltářní kameny (altare portatile) byly u obou oltářů slavnostně posvěceny v roce 16787 a z té doby mohou také pocházet jejich architektury, které obohatil v roce 1691 dar teologie a umění při KTF UK Praha), referoval na X. Slánských rozhovorech 2013 (8. 10. 2013) Pavel Pola OCD. 4 VELC, F., Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu slanském, Praha 1904, s. 251; WILHELM, B. – MINAŘÍK, K., Kostel Nejsvětější Trojice a klášter františkánský ve Slaném, Serafinské květy IX/1910, s. 322–327, s. 326.

5 Viz pozn. 1.

6 Viz Memoriale sive ortus Conventus Lauretani ad S. S. Triadem extra Slanam inchoatum A. 1660, NA Praha, Národní archiv v Praze, ŘF, kart. 149, inv. č. 2819, kde se uvádí pětice oltářů – (1.) oltář Nejsvětější Trojice, (2.) sv. Františka Serafínského, Panny Marie, sv. Brigity a Všech svatých, (3.) sv. Antonína Paduánského, (4.) Panny Marie v Loretě a (5.) sv. Archanděla Gabriea a sv. Anny.

7 Protocollum Conventus Slanensis, NA Praha, Národní archiv v Praze, ŘF, inv. č. 43, s. 612.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Jiřího Adama II. z Martinic a jeho manželky rozené ze Šternberka o uvedené obrazy. Františkánský kronikář zdůrazňuje výpravnost jejich bohatých rámů o váze 8 liber zhotovených v Augsburgu.8 O autorovi se kronikář nezmiňuje, avšak osobnost dárce a kvalita malby ukazovaly k významnému malíři. Jaromír Neumann obě plátna přisoudil Janu Jiřímu Heinschovi (* asi 1647, † 1712),9 rovněž tak naposledy učinil v rámci soupisu Heinschova díla i Michal Šroněk.10 Obě slánská plátna reprezentují komornější stránku početných Heinschových prací, kde místo mnohafigurových kompozic máme před sebou realistické zobrazení světce, které nabádá příchozího k meditaci, k náboženskému prožitku v duchu raného baroku. V tomto směru oceníme zejména sv. Františka, který s naznačenými stigmaty a v hlubokém usebrání rozjímá nad prostým křížem. Jako bychom s ním vyslovovali jeho známou modlitbu … Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, tady i ve všech tvých kostelích na celém světě a chválíme tě, protože svým svatým křížem jsi vykoupil svět.11 Jedná se o kvalitní dílo, všimneme si jemného rukopisu při vypracování obličeje a práce se stíny.

Zajímavější historii má protější obraz se sv. Antonínem, který na knize přináší žehnajícího Spasitele světa, jehož vládu nad světem symbolizuje panovnické jablko ve formě zeměkoule. Krátce po jeho dodání v roce 1693 si kvardián Gilbertus Haidosch (Hajdoš) u dárce posteskl, že malíř 8 Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis … (pozn. 1), s. 291, 292.

9 NEUMANN, J., Malířství XVII. století v Čechách, Praha 1951, s. 124.

10 ŠRONĚK, M., Jan Jiří Heinsch – Malíř barokní zbožnosti, Praha 2006, s. 160.

11 Odkaz (Odk, 2, 1226) in: Františkánské prameny, Řím 1982, s. 28.

6. Oltář sv. Antonína Paduánského, bývalý klášter františkánů (dnes bosých karmelitánů) ve Slaném, současný stav. (foto Vladimír Přibyl)

7. Oltáře sv. Františka a sv. Antonína Paduánského, bývalý klášter františkánů (dnes bosých karmelitánů) ve Slaném, původní umístění kolem roku 1940. (Národní archiv v Praze, ŘF)

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Na tomto místě je třeba poděkovat slánským bosým karmelitánům, kteří renovaci obrazů zajistili.

8. Socha Piety, ve výklenku po straně oltáře sv. Kříže, bývalý klášter františkánů (dnes bosých karmelitánů) ve Slaném, stav kolem roku 1940. (Národní archiv v Praze, ŘF)

nesprávně zachytil sv. Antonína, který je oblečen v hábitu konventuála, nikoliv reformovaného františkána. Do jaké míry byla žádost o nápravu správně tlumočena, nevíme. Faktem je, že umělec místo korekce Antonínova hábitu domaloval malému Ježíškovi košilku.12 A tak teprve v roce 1713, tedy rok po smrti J. J. Heinsche, za kvardiána Ludovica Tomíčka byla chyba v řeholníkově rouchu odstraněna.

Restaurátorské práce realizovala v jarních měsících Magdalena Rafl Bursová, která vyjmula obrazy z rámů, očistila a odstranila „klajstrovou dubláž“ z poslední obnovy.13 Po očištění rubové strany byly obrazy prosyceny roztokem směsi Beva 371 a vyrovnány. Následně snímala z obrazové plochy nečistoty, staré laky a retuše. Tmelení defektů provedla zabarveným emulsním tmelem Modostuc. Poté byly obrazy vypnuty na nové profilované spodní rámy klínovacího typu a obrazová plocha byla překryta slabým ketonovým lakem.14 12 Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis … (pozn. 1), s. 291, 292; PODLAHA, Posvátná místa… (pozn. 1), s. 160. Tato skutečnost se ostatně potvrdila i při restaurování obrazu, při práci s rozpouštědly (sdělení Magdaleny Rafl Bursové).

13 Podle názoru restaurátorky byl tento zásah zcela zbytečný, originální plátna u obou obrazů byla téměř bez perforací a trhlin.

14 Více viz v restaurátorské zprávě RAFL BURSOVÁ, M., Restaurování obrazů z oltářní architektury s námětem „Sv. František“ a „Sv. Anto-

II. Pieta z františkánského kostela V minulém sborníku Slánských rozhovorů se autoři ve stati o Stevensových obrazech pozastavili nad starobylým dílem z klášterního kostela – sochou Piety. Nadhodili i otázku, kde se socha nalézá dnes a jakou roli hrála pro Jaroslava Bořitu z Martinic.15 Význam této památky, jak uvedli autoři studie o Stevensových obrazech, vyzdvihl ve svém soupise Ferdinand Velc.16 Ten také konstatoval, že tato raně barokní plastika velice připomíná vyobrazení Panny Marie Bolestné ve spodní části podélného obrazu, který původně visel v Martinické kapli v katedrále sv. Víta.

Několik písemných zmínek v inventářích kláštera a františkánských pamětnicích vypovídá o tom, že socha, jež byla situována na oltáři sv. Kříže, byla stále uctívána.17 Snad se jedná o Pietu, která je zaznamenána mezi statuemi v inventáři sakristie kostela sv. Trojice z roku 1665, a to jako Dolorosa magna.18 Nicméně duchovním centrem kostela byla loretánská kaple s Černou Matkou Boží, která se uvádí v konventní kronice i jako thaumaturga. V roce 1888 Bolestnou Pannu Marii přemístili do vedlejšího výklenku,19 kde ji zaregistroval Ferdinand Velc. On ji popsal ještě jako raně barokní práci, kterou však v roce 1907 upravili.20 A v této obnovené podobě ji zachycuje také fotografie ze čtyřicátých let 20. století s adorujícím františkánem21 (obr. 8).

Na otázku, kde je Pieta dnes, zda snad nezanikla po násilném zrušení kláštera po roce 1950, však známe odpověď. Díky obětavosti slánské kostelnice u sv. Gotharda22 byla převezena z klášterního kostela do kostela farního a dnes je na oltáři v chrámové boční lodi. Z fotografické dokumentace je zřejmé, že se jedná o tutéž sochu, a navíc se opravdu velmi shoduje, jak poznamenal Ferdinand Velc, s tou na obraze z Martinické kaple. Zda se jedná o obecnější podobu s tradičním vyobrazením bolestných Madon, nebo jde skutečně o konkrétní afinitu se slánskou Pietou, je úkolem pro budoucí badatele.

nín“ z karmelitánského kláštera ve Slaném, 2018.

15 TIBITANZLOVÁ, R. – VÁCHA, Š., Stevensovy obrazy z Martinické kaple ve Svatovítské katedrále, in: Slánské rozhovory 2013 a 2014, Památky a historie Slánska, Slaný 2015, s. 30–36.

16 VELC, F., Soupis … (pozn. 4), s. 255.

17 V roce 1761 jí například darovala šatečky hraběnka z Martinic, viz Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis … (pozn. 1), s. 296.

18 Inventarium sacristiae sanctisimae Trinitatis … 1665, NA Praha, Národní archiv v Praze, ŘF, kart. 151, inv. č. 2824.

19 Archivum Seu Protocollum Conventus Slanensis … (pozn. 1), s. 66.

20 Tamtéž, s. 69.

21 Fotografie ze slánského františkánského kláštera, NA Praha, Národní archiv v Praze, ŘF, kart. 158, inv. č. 2846. Před Pietou je ve skleněné skříňce pacifikál patrně s ostatky Svatého kříže, který věnoval Bernard Ignác z Martinic slánskému klášteru v roce 1672.

22 Kostelnice se jmenovala Marie Dosoudilová a podle sdělení Boženy Frankové převezla sochu Piety „tajně“ na kárce.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Vavřinec Leander Rvačovský z Rvačova a jeho Masopust1 Jan Kašpar

Kniha s názvem Masopust, vytištěná roku 1580 na Starém Městě pražském u Jiřího Melantricha z Aventýna (asi 1511–1580),2 náleží mezi významné památky českého písemnictví a knižní kultury.3 Jeden její exemplář se 1

nachází rovněž ve sbírkách Vlastivědného muzea ve Slaném a patří do nejstaršího celku sbírkových předmětů zde uchovávaných, muzeum jej získalo pravděpodobně v období konání Národopisné výstavy českoslovanské (1895). Výtisk ze slánského muzea je prost jakýchkoli provenienčních znaků vyjma několika dobových rukopisných mezitextových českých glos a marginálních poznámek ze 16. a 17. století. Naneštěstí je defektní, scházejí v něm všechny rámcové části, tedy šestnáct listů na začátku a čtrnáct na konci knihy,4 a pro své značné

Korigovaná a mírně rozšířená verze příspěvku předneseného 8. října 2013 ve Slaném.

2 O něm viz Lexikon české literatury 1–4, Praha 1985–2008 (dále LČL), 3/1, s. 212–213. Velmi zevrubně pak VOIT, P., Encyklopedie knihy, Praha 2008, s. 579–584, včetně bohaté bibliografie.

3 K této knize viz JUNGMANN, J., Historie literatury české, 2. vydání, Praha 1849, IV 684; JIREČEK, J., Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku 1–2, Praha 1875–1876, 2, s. 207, č. 3; ZÍBRT, Č., Bibliografie české historie 1–5, Praha 1900–1912, 3, s. 414, č. 8.653; TOBOLKA, Z. et al., Knihopis československých tisků od doby nejstarší až do konce 18. století I/1, II/1–9, Praha 1925– 1967 + Dodatky I/1, II/1–9, Praha 1994–2010, č. 15.127; VOIT, P., Bohemica 1500–1800 1–3, Praha 1996, č. 778. Dále srv. zejm. ZÍBRT, Č., Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, Český lid 18/1909, s. 161–185; ZÍBRT, Č., Masopust z Koblihovic a Bachus souzen a pochován, Praha 1910; ZÍBRT, Č., Masopust a jeho dvanáct synů.

Staročeská rozprávka od Vavřince Leandra Rvačovského z r. 1580, in: Řády a práva starodávných pijanských cechů a družstev kratochvilných v zemích českých, Praha 1910, s. 146–171; VOIT, P., Masopust Vavřince Leandra Rvačovského a jeho exempla, Miscellanea Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny České republiky (dále

Miscellanea ORST NK ČR) 7/1, 1990, s. 37–63; BOHATCOVÁ, M., Náprava metodou kratochvilných řečí (Vavřinec Leander Rvačovský, Masopust, Praha 1580), Knihy a dějiny 2/1, 1995, s. 9–24; LČL (pozn. 2), 3/2, s. 1355; novodobou edici, jíž bude ještě věnována pozornost níže, viz RVAČOVSKÝ, V. L., Massopust [!], ŠLOSAR, D. (ed)., comm. ŠLOSAR, D. a KOLÁR, J., Praha 2008; nejnověji ČERVENKA, R., „Proti kněžskému neřádu, krve křesťanské vylévání, lakomství, svatokupectví, obžerství, smilství, pýše a neposluhování svátostmi“.

Sedmero hříchů a utrakvisté v 16. století, Folia Historica Bohemica 30/2, 2015, s. 257–277, s. 269–276 a ČERVENKA, R., Utrakvista Vavřinec Leandr Rvačovský – konfese a moravská zkušenost, Vlastivědný věstník moravský 69/4, 2017, s. 335–343, s. 337–341.

4 Kolace tohoto exempláře tedy je ([16]+) CCXC (+[14]) listů = (A4D4+) E4–V4, W4, X4–Z4, Aa4–Vv4, Ww4, Xx4–Zz4, Aaa4–Vvv4, Www4, Xxx4–Zzz4, Aaaa4–Eeee2 (+Eeee3–4, Gggg4) – def., 4o (citované bibliografie TOBOLKA, Knihopis… /pozn. 3/, č. 15127 a VOIT, Bohemica… /pozn. 3/, č. 778) v údaji o kolaci nezapočítávají poslední nepotištěný list [14] (Hhhh4) a uvádějí proto ne zcela přesný rozsah [16], CCXC, [13] listů). V exempláři ze Slaného tak chybějí následující dřevořezové ilustrace: vyobrazení Masopusta na rubu titulního listu (list [1]b = A1b), erby dedikantů Václava z Donína a na Bílém Újezdci

1. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Dřevořezový portrét autora (list [11]b na konci knihy = Hhhh1b, převzato z: Tobolka, Knihopis II/7, s. 502, obr. č. 267).

2. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Masopust (dřevořez, rub titulního listu = list [1]b = A1b, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 161, obr. č. 1; viz též Zíbrt, Masopust a jeho dvanáct synů, s. 147).

Slánské rozhovory 2016 a 2017 mechanické poškození byl, s výsledkem více než zdařilým, podroben během roku 2013 restaurátorskému zásahu.5 Tato literární památka má tedy, i s ohledem na krátké působení jejího autora ve Slaném, zvláštní význam právě pro město i slánský region.

Autor díla, utrakvistický duchovní Vavřinec Leander Rvačovský z Rvačova (1525 – po 23. dubnu 1591), zastával v době jeho vydání úřad děkana u sv. Gotharda ve Slaném (bezpečně v letech 1580–1585). Narodil se v roce 1525 v Roudnici nad Labem, avšak o jeho mládí, zhruba do roku 1565, nejsou k dispozici věrohodné údaje.

Ostatně celý jeho životopis, jak jej podává starší i novější literatura, by si rozhodně zasloužil kritické zpracování na základě archivních pramenů6 už jen proto, že dosavadní literatura přináší řadu nepřesných, rozporných či vyloženě chybných údajů, které se kvůli mechanickému opisování nezřídka přenášejí i do příruček v jiných ohledech autoritativních a spolehlivých. Takové zpracování však přesahuje rámec předkládaného informativního článku, v němž budou v následném shrnujícím výkladu pouze korigovány ty nejkřiklavější omyly. Vavřinec Leander své příjmení získal pravděpodobně po svém rodišti, tehdejším předměstí Roudnice zvaném Rvačov, a nikoli, jak uvádí některá starší literatura, dle vsi Rvačov u Lomnice nad Popelkou, odkud údajně pocházeli jeho předkové. Základního vzdělání nabyl patrně v roudnické městské partikulární škole, nějaký čas snad studoval na Karlově univerzitě v Praze, ale žádného akademického gradu zde nedosáhl. V letech 1550–1555 byl prý správcem školy ve slezském Těšíně a zároveň vychovatelem Bedřicha Kazimíra, syna těšínského knížete Václava. Poté údajně vyučoval v letech 1555–1564 na škole v Hranicích na Moravě, zároveň studoval na německých univerzitách a působil jako vychovatel českých šlechtických synů.

V této funkci setrvával mezi roky 1565–1569 v rodině Brtnických z Valdštejna, konkrétně u Hynka Brtnického z Valdštejna (1545 – ca 1595), nikoli však u jeho otce Zdeňka III. Brtnického, jak se někdy uvádí i v novější literatuře, jelikož Zdeněk byl roku 1565 v každém případě již po smrti.7 V lednu roku 1565 Vavřinec Leander Rvačovna listu [2]a = A2a a Elišky Bezdružické z Kolovrat na listu [2]b = A2b na začátku knihy, portrét Vavřince Leandera Rvačovského na listu [11]b = Hhhh1b a dřevořezový tiskařský signet Jiřího Melantricha z Aventýna v podobě jeho erbu na listu [13]b = Hhhh3b na konci knihy. K Melantrichově signetu a erbu srv. podrobněji příspěvek v tomto sborníku KAŠPAR, J., Exempláře česky tištěných biblických starých tisků (1488–1786) ze sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném, s. 83 a pozn. 110, též obr. č. 15 na s. 82, tamtéž.

5 Provedla jej MgA. Magdalena Rafl Bursová a financován byl prostřednictvím dotace, kterou získalo Vlastivědné muzeum ve Slaném z Programu rozvoje venkova.

6 Také Radim Červenka na několika místech upozorňuje, že řada údajů přinášených autory i v posledních letech neobsahuje odkazy na archivní prameny, viz ČERVENKA, Utrakvista… (pozn. 3), s. 341, pozn. 8, pozn. 11, srv. též pozn. 14.

7 K rodopisu Brtnických z Valdštejna viz Ottův slovník naučný 1–28, Praha 1888–1909, 26, s. 336 a genealogickou databázi Miroslava Marka [dostupná z http://genealogy.euweb.cz/waldstein/waldstein9. html]. Zdeněk III. Brtnický z Valdštejna, vnuk Zdeňka II. (1489–1514), hejtman Moravského markrabství, byl ženat s Annou Krajířovou

ský získal erb a predikát „z Rvačova“ a 11. dubna téhož roku byl ordinován na kněze podobojí. Od roku 1569 byl farářem v Moravských Budějovicích, od roku 1573 v Jaroměřicích nad Rokytnou, od 1575 v Krhově (nikoli v Krhové u Valašského Meziříčí, jak zmiňuje téměř veškerá moderní literatura), v letech 1576–1577 v Jevíčku.

I toto časté střídání působišť dokládá Rvačovského neklidný život, provázený neustálými spory s vrchností i s farními obcemi. Jak již bylo řečeno, v letech 1580–1585 působil jako děkan ve Slaném (někdy se uvádí rozmezí let 1579–1585), avšak odešel odsud, právě kvůli rozepřím s farníky, na sv. Jiří (24. dubna) roku 1585 do Kostelce nad Labem a posléze byl, minimálně od začátku června téhož roku, farářem v Bohdanči. V této době se dostal do sporů s konsistoří i s císařskou kanceláří, nějakou dobu byl suspendován a měl zakázáno vykonávat duchovní službu.

Důvodem pro toto opatření mělo být jeho nedodržování celibátu, po vzoru luterských duchovních se měl oženit a již do Slaného přijít s manželkou a jedenácti dětmi (literatura někdy uvádí sedm potomků). Roku 1587 působil jako farář v Luži u Rakovníka, v roce 1590, po rozkolu s konsistoří, se neúspěšně ucházel o děkanství v Poličce.

Místo toho byl na zkoušku poslán do Prahy, nicméně již v témže roce 1590 působil jako děkan v Novém Bydžově.

V červnu téhož roku se přestěhoval do Loun, odkud však 23. dubna 1591 odešel a tím se jeho stopa z dějin vytrácí.

Podle některých zpráv měl být děkanem v Táboře, kdy přesně zemřel, není známo.8 Kromě Masopustu vydal ještě z Krajku a zemřel v roce 1564 (viz Ottův slovník… /tato pozn./), či snad již roku 1561 (Marek). Jeho syn Hynek Brtnický (1545 – ca 1595, Ottův slovník uvádí po 1588, jinde /na české Wikipedii/ se objevuje též letopočet 1596) byl od roku 1576 ženat s Kateřinou Zajímačovou z Kunštátu († 1602, Wikipedie uvádí 1601).

8 K biografii Vavřince Leandera Rvačovského viz přehledně Riegerův slovník naučný 1–12, Praha 1860–1890, 7, s. 1186–1187; Ottův slovník… (pozn. 7), 22, s. 389; JIREČEK, Rukověť… (pozn. 3), 2, s. 207 (příjmení podle vesnice Rvačov u Lomnice nad Popelkou; zde viz též starší literaturu); TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), II/7, s. 500 (příjmení dle místa narození, Rváčovského předměstí v Roudnici); LČL (pozn. 2), 3/2, s. 1354–1355 (s omyly, například s informací o Rvačovského údajném působení v Krhové u Valašského Meziříčí, o Zdeňku Brtnickém z Valdštejna); PUMPRLA, V., Knihopisný slovník českých, slovenských a cizích autorů 16.–18. století, Praha 2010, s. 956–966 (též chybně uvádí Krhovou u Valašského Meziříčí a Zdeňka Brtnického); CHŇOUPEK, P., Vavřinec Leander Rvačovský z Rvačova, Naším krajem – vlastivědné čtení o jihozápadní Moravě 8/1997, s. 26; informace o Rvačovském jako faráři v Horním Újezdě 1572 [?], o jedenácti dětech; HOLINKOVÁ, J., Vavřinec Leonard [!] Rváčovský z Rváčova a Hranice, Acta Universitatis Palackinae Olomucensis, Facultas philosophica – historica 28/1998, Sborník prací historických 16, s. 47–48 (k Rvačovského působení v Hranicích před 1565, chybný údaj o rodišti ve Rváčově u Hlinska, měl být též písařem v Hranicích v letech 1557–1565 a oženit se zde); RVAČOVSKÝ, Massopust… (pozn. 3), s. 545–550 (tytéž omyly jako LČL /pozn. 2/ a PUMPRLA, Knihopisný slovník… /tato pozn./); nejnověji a vyjma jeden omyl (Krhová) v rámci možností velmi zdařile ČERVENKA, Utrakvista… (pozn. 3), s. 335–337; dále srv. RYBIČKA, A., Rvačovský Vavřinec Leander, in: Dodatky a opravy k starším biografiím starších spisovatelů českých, Časopis Českého musea 45/3, 1871, s. 319–326, s. 326 (příjmení dle vsi Rvačov; údaj, že Rvačovský prý nestudoval v Praze, nýbrž v cizině, především ale o Rvačovského nobilitaci včetně popisu erbu; k tomu dále viz KRÁL Z DOBRÉ VODY, V., Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien, Praha 1904, s. 222; DOERR, A. von, Der Adel der böhmischen Kronländer,

Slánské rozhovory 2016 a 2017 díla Knížka zlatá, v nížto se předkládá člověku křesťanskému, jakou by braní měl se hotoviti proti nepříteli ďáblu (Olomouc, Bedřich Milichthaler, 1577),9 mravoučný spis podobného druhu jako Masopust, dále Výklad na modlitbu Páně velmi utěšený (Praha, Jiří Černý z Černého Mostu, 1585)10 a již roku 1569 napsal v Brtnici Píseň o přátelském posezení a křesťanském hodování,11 kterou Jan Musophilus Soběslavský (1535 – po 1593)12 zahrnul do svého kancionálu z roku 1585.13 Masopust, na němž autor dle svého prohlášení v dedikační předmluvě začal pracovat již okolo roku 1571 v Moravských Budějovicích,14 představuje rozsáhlou mravokárnou satirickou alegorii kritizující nevázanost masopustního veselí, respektive záporné lidské vlastnosti, Praha 1900, s. 44; opis erbovní listiny z 6. ledna 1565 (viz zde Příloha č. 1) v salbuchu č. 287, fol. 235, v Národním archivu v Praze, fond Salbuchy); k Rvačovského činnosti na Moravě viz VOLNÝ, Ř., Kirchliche Topographie von Mähren meist nach Urkunden und Handschriften I/1–5, I/1–4, Generalindex, Brünn 1855–1866, I/2, s. 419 (Jevíčko 1576–1577), II/3, s. 208 (Jaroměřice nad Rokytnou 1573–1574), s. 235 (Krhov na Třebíčsku 1575); BOROVÝ, K., Die Utraquisten in Böhmen, in: Archiv für österreichische Geschichte 37, Wien 1867, s. 239–289, s. 283 a BOROVÝ, K., Martin Medek, arcibiskup pražský, Praha 1877, s. 85, 87, 96–97, 185–188 (obojí k Rvačovského sporům s konsistoří a s císařskou kanceláří kvůli manželce a dětem); MICHL, J. V. J. – ZOUBEK, F. J. (eds.), Polička město podobojí l. 1588–1624, Památky archeologické 1871–1873 [vyšlo 1874], díl 9, sl. 405–412, sl. 407–408 (Rvačovský a Polička 1590); PRUSÍK, F. X., Odkud má středověký spisovatel český Vavřinec Leander Rvačovský z Rvačova příjmení své? (in: Paběrky), Světozor 15/17, 1881 (22. 4. 1881), s. 203; MIKŠOVIC, P., Mikšovicova kronika lounská, KOVÁŘ M. (ed.), Sborník historického kroužku 1900–1915, ročník 1–16 (passim), 2/1901, s. 53 (Rvačovského odchod z Loun do Tábora); ZÍBRT, Č., Rvačovský z Rvačova Vavřinec Leander, in: Dodatky a opravy k starším biografiím starších spisovatelů českých, Časopis Českého musea 87/1, 1913, s. 188; LACINA, J., Paměti královského města Slaného 1. Za svobody i v porobě, Slaný 1885, s. 69–70 (o Rvačovského působení ve Slaném a jeho sporům kvůli nedodržování celibátu); srov. též ZÍBRT, Bibliografie… (pozn. 3), 1, s. 319, č. 18.158; biografie Rvačovského in: BOHATCOVÁ, Náprava… (pozn. 3), s. 9 je stručnější než např. in TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3) a tedy poměrně irelevantní; VOIT, Masopust… (pozn. 3) a VOIT, P., Knížka zlatá Vavřince Leandra Rvačovského a její exempla, Miscellanea ORST NK ČR 8/1991, s. 65–72 ponechává životopis Rvačovského záměrně zcela stranou a zabývá se výhradně literárními otázkami, podobně se i ČERVENKA, „Proti kněžskému neřádu…“ (pozn. 3) na s. 269 spokojuje s jedním nikoli bezchybným odstavcem (údaj o Krhové převzatý ze Šlosara).

9 JUNGMANN, Historie… (pozn. 3), IV 1825; JIREČEK, Rukověť… (pozn. 3), 2, s. 207, č. 2; TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 15.126; dále srv. VOIT, Knížka zlatá… (pozn. 8).

10 JUNGMANN, Historie… (pozn. 3), IV 1506; JIREČEK, Rukověť… (pozn. 3), 2, s. 207, č. 4; TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 16.713.

11 JIREČEK, Rukověť… (pozn. 3), 2, s. 207, č. 1.

12 Tamtéž, s. 47; TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), 2/V, s. 209; HEJNIC, J. – MARTÍNEK, J., Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě 1–6, Praha 1966–2011, 3, s. 390; LČL (pozn. 2), 3/I, s. 384; PUMPRLA, Knihopisný slovník… (pozn. 8), s. 766.

13 Kancionál jednohlasný (Praha, Burián Valda, 1585), srv. JUNGMANN, Historie… (pozn. 3), IV 1506; JIREČEK, Rukověť… (pozn. 3), 2, s. 47, č. 2; TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 5.981.

Píseň je zde pod č. 262 na listech Fff2b–Fff3b.

14 RVAČOVSKÝ, V. L., Masopust, Praha 1580, list [4]a = A4a, … před osmi lety, v městě Budějovicích Moravských… a předmluva je datována 15. 12. 1579. K tomu srv. též BOHATCOVÁ, Náprava… (pozn. 3), s. 10. CHŇOUPEK, Vavřinec… (pozn. 8), s. 26 výslovně uvádí, že kniha vznikla v letech 1570 až 1572 v Moravských Budějovicích; ČERVENKA, Utrakvista… (pozn. 3), s. 335 a s. 341–342, pozn. 5 Chňoupkovo tvrzení nikoli zcela nepřípadně poněkud relativizuje.

které se při něm projevují. Rvačovský je vtělil do dvanácti alegorických postav, synů Masopusta neboli pana Karnavála z Koblihovic a Pýchy, dcery Ďáblovy, jimiž jsou Soběhrd, Lakomec, Nádherný, Vožralec, Vzteklík, Pochlebník, Závistník, Klevetník, Všetýčka, Lenoch, Darmotlach a Lhář.15 Právě v masopustním období mezi svátkem Tří králů a postem, poznamenaném nevázaností a jakýmsi uvolněním života z církevních předpisů, se podle Rvačovského umocňuje vliv Ďábla na svět. Kniha je uvedena výkladem o původu masopustu v antických saturnáliích, o významu jeho názvu a jeho moci nad světem, stěžejní část díla pak představují kapitoly o již zmíněných dvanácti synech Masopustových a závěr tvoří soud Masopusta s personifikovaným Postem, Masopustova smrt a pohřeb. Pro knihu je charakteristické střídání živějších výpravných alegorických pasáží a kazatelského výkladu vycházejícího z odkazů na bibli a na antickou mytologii, text obsahuje rovněž řadu vyprávění ve formě mravokárných exempel. V zásadě stejný postup ovšem Rvačovský zvolil již v Knížce zlaté.16 Rvačovský byl dozajista velice dobře obeznámen s nešvary soudobé společnosti, které do své knihy promítl, takže dílo má určitou hodnotu i po stránce kulturně historické, nicméně svou projekci učinil spíše v obecné rovině. Jednou z výjimek zde ovšem je naprosto konkrétní narážka, výpad proti zakupování erbovního měšťanství, obsažený ve výkladu o tom, jak si Masopust opatřil nové jméno Karnavál a predikát z Koblihovic, přičemž autor také klade důraz na to, že Masopustovi nestačilo jeho „obyčejné“ české jméno a zvolil si proto v souladu s dobovou manýrou pojmenování cizí.17 Masopust patří mezi ojedinělé počiny starší české literatury nejen díky svému pojetí, formě i jazykové vytříbenosti, ale i pro svou typografickou úpravu a uměleckou výbavu. V této souvislosti je třeba zdůraznit především dvě okolnosti.

V první řadě se jedná o jedinou původní českou satiru předbělohorského období prakticky nezávislou na cizích vlivech,18 na rozdíl třeba od známých Frantových práv, poprvé vytištěných roku 1518 v Norimberku

15 Rvačovského klasifikaci hříchů výstižně komentuje ČERVENKA, „Proti kněžskému neřádu…“ (pozn. 3), s. 269–272 a ČERVENKA, Utrakvista… (pozn. 3), s. 338 a pozn. č. 38 na s. 342–343.

16 Přehledný rozbor Masopustu po literární stránce podává VOIT, Masopust… (pozn. 3), s. 37–45; dále BOHATCOVÁ, Náprava… (pozn. 3); nejnověji ČERVENKA, „Proti kněžskému neřádu…“ (pozn. 3), s. 269–276 a ČERVENKA, Utrakvista… (pozn. 3), s. 337–341; ke Knížce zlaté srv. VOIT, Knížka zlatá… (pozn. 8), zejm. s. 65–67.

17 Srv. RVAČOVSKÝ, Masopust… (pozn. 14), list CCLXIIab. K tomu srv. též BOHATCOVÁ, Náprava… (pozn. 3), s. 12.

18 Povýtce jen formální předlohu Masopustu mohl představovat středověký spis ve druhé polovině 14. století přeložený do češtiny a od 16. století vydávaný tiskem jako Testamentové aneb Kšaftové dvanácti patriarchuov, synuov Jákobových, na což upozornil již Čeněk Zíbrt, viz ZÍBRT, Č., Staročeské Poručenstvie patriarch dvanádcti, synóv Jákobových (Testamentua XII. patriarcharum), Časopis Českého musea 86/1, 1912, s. 1–81, s. 78. Dále viz VOIT, Masopust… (pozn. 3), s. 37 a BOHATCOVÁ, Náprava… (pozn. 3), s. 11 a s. 22, pozn. 6.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 ([Hieronymus Höltzel pro] Jana Fencla Mantuána),19 vycházejících z jedné básnické skladby obsažené poprvé ve třetím vydání souboru Libri facetiarum jucundissimi (1512)20 německého humanisty Heinricha Bebela (1472– 1518)21 a vydávaných až hluboko do 18. století,22 nebo rozšířených překladů spisu Friedricha Dedekinda (1524– 1598)23 Grobianus. De morum simplicitate libri duo (1549) o naučeních Doktora Grobiána24 vydaných poprvé roku 1647 v Litomyšli (Matouš Václav Březina)25 a následně mezi lety 1748–1800 v dalších deseti známých edicích.26 19 TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 2.591; dále viz ZÍBRT, Č., Frantova práva, text prvotisku norimberského z r. 1518, Praha 1904 (vedle jiného určuje jako bibliografického předchůdce Heinricha Bebela); KOLÁR, J., Frantové a Grobiáni, Praha 1959, s. 21–54; VOIT, P., Role Norimberku při utváření české a moravské knižní kultury první poloviny 16. století, Documenta Pragensia 29/2010, s. 389–547, zde na s. 434–435 soupisu (mj. identifikuje norimberského tiskaře Höltzela).

20 Toto třetí vydání obsahuje (viz Verzeichnis der im deutschen Sprachbereich erschienen Drucke des XVI. Jahrhunderts, 1–25, Stuttgart 1983–1997 /dále VD16/, dostupné: http://www.vd17.de; B 1209) skladbu Satiricum carmen in nefandos nostrae temporis mores, resp. Satira contra defractores et perversos mores hominum (VD16 B 1301).

21 K němu přehledně Neue Deutsche Biographie 1–22, Berlin 1953– 2005 (dále NDB), 1, s. 685–686.

22 Další známé edice frantovských tisků pocházejí z let ca 1567 ([Olomouc (?)], [s. t. n.]); viz JUNGMANN, Historie… (pozn. 3), IV 756 a TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 2.588, srv. též KOLÁR, Frantové… (pozn. 19), s. 198 a 1586 non post (Praha, Jiří Melantrich z Aventýna); viz JIREČEK, Rukověť… (pozn. 3), 1, s. 199 a TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 2.592; z konce 17. století (Praha, Daniel Michálek, [1683–1689 inter]), TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 17.778 = č. 14.285, dále viz KOLÁR, Frantové… (pozn. 19), s. 55–63; z počátku 18. století ([S. l.], [s. t. n.], [1700–1720 inter ca]), TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 2.589 a z konce 18. století ([Praha (?)], [Karel Josef Jauernich (?)], [1750–1775 inter ca]), TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 2.590.

23 NDB (pozn. 21), 3, s. 551–552; též PUMPRLA, Knihopisný slovník… (pozn. 8), s. 245–246.

24 Tento velmi oblíbený spis vyšel poprvé roku 1549 v šesti různých vydáních, srv. VD16 (pozn. 20) D 382, VD16 D 383, VD16 ZV 4314, VD16 ZV 4315, VD16 ZV 4316 a VD16 ZV 20734, a jen v 16. století pak následně v dalších jednadvaceti edicích z let 1550–1586, viz VD16 D 384 – VD16 D 404.

25 TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 1.846; dále srov. ŠIMÁK, J. V., Dva příspěvky knihopisné, Časopis Českého musea 90/1916, s. 173–174; KOLÁR, Frantové… (pozn. 19), s. 81–121.

26 Brno, Jakub Maxmilián Svoboda (dědicové), Václav Lenhart (faktor), 1748, viz JUNGMANN, Historie… (pozn. 3), IV 219 a TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 1.847; Uherská Skalice, [s. t. n.], [1751–1800 inter ca], TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 17.885; Jindřichův Hradec, Ignác Vojtěch Hilgartner, [1760 post], TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 1.848; Praha, Karel Josef Jauernich, 1761, JUNGMANN, Historie… (pozn. 3), IV 219 a TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 1.849; Kutná Hora, Jan František Šleret, 1764, JUNGMANN, Historie… (pozn. 3), IV 219 a TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 1850; Olomouc, [s. t. n.], 1768, JUNGMANN, Historie… (pozn. 3), IV 219 a TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 17.887; [Praha (?)], [s. t. n.], [1770–1800 inter ca], TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 17.886; [S. l.], [s. t. n.], 1779, TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 1.851; Banská Bystrica, Jan Josef Tumler, 1784, JUNGMANN, Historie… (pozn. 3), IV 219; RIZNER, L. V. – MIŠIANIK, J. – ORMIS, J., Bibliografia písomnictva slovenského na spôsob slovníka od najstarších čias do konca roku 1900 1–8, Martin 1929–1972, 1, s. 91, č. 2 a TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 972, dále srv. KOLÁR, Frantové… (pozn. 19), s. 205; Praha, Antonín Josef Zíma, 1799, JUNGMANN, Historie… (pozn. 3), IV 219 a TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 1.852. Přehledný výklad o tzv. grobiánské literatuře podává VOIT, Encyklopedie… (pozn. 2), s. 318.

Masopust nebyl ve starším období již nikdy v úplnosti znovu vydán, na přelomu 18. a 19. století byly samostatně publikovány pouze kapitoly Klevetník (Hradec Králové, [Alžběta Tybélyová (?)], [1775 post])27 a Všetýčka ([S. l.], [s. t. n.], [s. a.]),28 Knihopis (č. 15.125 a 15.128) jejich edici orientačně klade mezi roky 1775–1820.

V druhé řadě pak cyklus čtrnácti dřevořezů, tedy alegorických portrétů Masopusta na rubu titulního listu (list [1]b = A1b, obr. 2), jeho dvanácti synů Soběhrda (list XXIb = K1b, obr. 3) Lakomce (list XXXIXa = O3a, obr. 4), Nádherného (list LXIIa = V2a, obr. 5), Vožralce (list LXXXVb = Bb1a, obr. 6), Vzteklíka (list CIa = Ff1a, obr. 7), Pochlebníka (list CXXIb = Ll1b, obr. 8), Závistníka (list CXXXVIIIb = Pp2b, obr. 9), Klevetníka (list CLIIIa = Tt1a, obr. 10), Všetýčky (list CLXXVIIa [recte CLXXVIIIa] = Aaa2a, obr. 11), Lenocha (list CXCa = Ddd2a, obr. 12), Darmotlacha (list CCXVIIa = Lll1a, obr. 13) a Lháře (list CCXXXIIa = Qqq4a, obr. 14) a Masopustova pohřbu (list CCLXXXVIa = Dddd2a, obr. 15), doplněný ještě dřevořezovými erby dedikantů, manželů Václava purkrabího z Donína a na Bílém Újezdci (1534–1598) na listu [2]a = A2a a Elišky Bezdružické z Kolovrat († 1586)29 na listu [2]b = A2b na začátku knihy, portrétem Vavřince Leandera Rvačovského ve věku 55 let na listu [11]b = Hhhh1b30 (obr. 1) a dřevořezovým tiskařským signetem Jiřího Melantricha z Aventýna v podobě jeho erbu na listu [13]b = Hhhh3b na konci knihy, představuje svébytný projev starší české výtvarné kultury, svým pojetím i propracovaností ve své době taktéž ojedinělý. Cyklus je bezpochyby dílem některého z domácích umělců a dle mínění Petra Voita31 by mohl být autorem předloh český malíř z období rudolfinského manýrismu Ambrož Ledecký († 1592), jinak známý zejména svými návrhy pro úpravy titulních listů 4. a 5. vydání tzv. Bible Melantrichovy (1570 a 1577), později ovšem užitých ještě v Bibli Veleslavínově (1613) a ve Starém Zákoně Bible české neboli Svatováclavské (1677–1715 a 1769–1771).32 27 TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 15.125; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 2), s. 885 v hesle Tibelli, Václav Jan zahrnuje tento tisk mezi produkci tybélyovské tiskárny po roce 1775.

28 TOBOLKA, Knihopis… (pozn. 3), č. 15.128.

29 Václav z Donína a na Bílém Újezdci, příslušník mladší rodové (újezdecké) linie byl synem Jana z Donína a na Bílém Újezdci († před 1558) a Anny Zmrzlíkové ze Svojšína. Jeho manželka Eliška Bezdružická z Kolovrat byla dcerou Jana Bezdružického z Kolovrat (doložen od 1534, † 1604) a jeho druhé manželky Bohunky Zárubové z Hustiřan († 1583). Z potomků Václava z Donína a Elišky Bezdružické z Kolovrat proslul syn Bedřich z Donína (1574–1634), autor známého cestopisu. Srv. PROCHÁZKA, R. von, Genealogisches Handbuch erloschener böhmischer Herrenstandsfamilien, Neustadt an der Aisch 1973, s. 75.

30 VOIT, Bohemica… (pozn. 3), č. 778 v rozporu se skutečností uvádí, že součástí portrétu je i Rvačovského erb, jímž zřejmě míní v levém horním rohu alegorické vyobrazení Merkurovy hole s holubicí jako symbolem Ducha svatého a s iniciálami S L L R = SACERDOS LAVRENTIVS LEANDER RWACZOVINVS = kněz Vavřinec Leander Rvačovský, a neznámý monogram kreslíře, nebo řezáče HN, jenž se na ilustraci nevyskytuje.

31 Rozhovor s doc. Petrem Voitem na sklonku roku 2012.

32 K Ledeckému přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 2), s. 518, kde se ovšem případné Ledeckého autorství ilustračního cyklu

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Závěrem budiž učiněno několik poznámek k novodobému vydání Masopustu, které v roce 2008 pořídil Dušan Šlosar. Tento bezesporu záslužný počin je poněkud problematizován některými skutečnostmi, především způsobem edice,33 jenž stojí v příkrém rozporu se zavedenými a celkem logickými pravidly.34 Editor zůstal někde v půli cesty mezi transliterací35 a transkripcí,36 přičemž uvádí, že edice je založena na transkripci, to znamená nahrazení dobové grafiky grafikou novočeskou s tím záměrem, aby bylo zcela zachováno dobové znění textu. Jinými slovy: hlasitý přednes dobového čtenáře ze 16. století by se neměl v ničem lišit od dnešního předčitatele tohoto textu.37 Již jen poslední věta vyvolává přinejmenším otázku, jakým způsobem se vydavatel či kdokoli jiný může obeznámit s „hlasitým přednesem dobového čtenáře ze 16. století“. V každém případě zde došlo k vytvoření jakési hybridní podoby editovaného textu, kterou lze nyní názorně demonstrovat prostřednictvím porovnání transkripce a transliterace názvu díla provedených dle výše zmíněných a obecně přijímaných pravidel spolu s přepisem Šlosarovým.

Transliterace (s přepisem do antikvy): Masſopuſt. || Knijha o vwedenij w pra=||wau a Bohu milau pobožnoſt / ſkrz kra=||tochwilné o Dwanácti Synech Masſo=||puſtových / Patryarſſých Pekelnijch, rozgijmánij Transkripce: Masopust. Kniha o uvedení v pravou a Bohu milou pobožnost skrz kratochvilné o dvanácti synech Masopustových, patriarších pekelných, rozjímání

k Masopustu neuvádí, a v této souvislosti srv. též předchozí pozn. 31 v tomto článku. O Ledeckém dále CHYTIL, K., Malířstvo pražské 15. a 16. věku a jeho cechovní kniha staroměstská z let 1490–1582, Praha 1906, s. 91, 191, 193, 300–301, 304, srv. též s. 23, 49; WINTER, Z., Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách, Praha 1909, s. 197–199; TOMAN, P., Nový slovník československých výtvarných umělců 1–3, Praha 1947–1955, 2, s. 16. Srv. též KAŠPAR, Exempláře… (pozn. 4), s. 81–82, zejm. též pozn. 103.

33 K tomu viz ediční poznámku in: RVAČOVSKÝ, Massopust… (pozn. 3), s. 561–570.

34 Shrnutými např. v autoritativní příručce ŠŤOVÍČEK, I., Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti, Praha 2002.

35 Jde o způsob edice, který věrně zachovává grafickou podobu textu, eviduje konce řádků a nezřídka užívá (v případě tištěných dokumentů) i stejného tiskového písma, například gotického (dle okolností švabach, fraktura a jiné), avšak v zásadě je možný i přepis do dnes užívané „latinky“ (správně antikvy).

36 Vydávaný text je zaznamenáván v souladu s moderním pravopisem dle určitých pravidel (srv. zde pozn. 34), přičemž obecně platí, že většina odchylek původního textu od současné ortografie (zejména interpunkce, kvantita samohlásek, ypsilon či jota, spodoba znělosti, dvojhláska „au“ na místě dnešního „ou“, souhlásky „g“ na místě „j“ či hláska „j“ na místě „í“, redundantní hlásky ve zdvojeních či hláskových skupinách „gk“ na místě „k“, vlivy cizí ortografie, zejména latinské – kupř. „c“ na místě „k“ a podobně) bývá přepisována v souladu s nynější pravopisnou normou.

37 Ediční poznámka in RVAČOVSKÝ, Massopust… (pozn. 3), s. 561–562.

Přepis Dušana Šlosara: Massopust. Kníha o uvedení v pravou a Bohu milou pobožnost skrz kratochvilné o dvanácti synech Massopustových, patryarších pekelních, rozjímání Nelze pominout ani neúplnost,38 ani velmi špatnou kvalitu reprodukcí původních dřevořezových ilustrací, tedy celkově nízkou úroveň obrazového doprovodu Šlosarovy edice. Tato okolnost udivuje v dnešní době plné technických vymožeností tím více, přihlédne-li se k faktu, že mnohem lepší vyobrazení si dokázal zajistit již Čeněk Zíbrt v roce 1909.39

Příloha 1 Opis erbovní listiny pro Vavřince Leandera Rvačovského vydané ve Vídni dne 6. ledna 156540 [235r] List erbovní do Moravy Dán jest Vavřincovi Rvažiovskému, [!] aby se psáti mohl z Rvažiova, [!] ut in forma communi.

[235v] Totiž štít v půli od vrchu až do spodku rozdělený, pravá polovice štítu žluté neb zlaté a levá modré neb lazurové barvy, v němž nedvěd své přirozené barvy k pravé straně obrácený, s vyplazeným jazykem, majíce okolu krku obojček červený a přední nohy v hromadu složené a pazoury též červené, na zeleném kopečku, kterýž v spodku štítu jest, [v]zhuoru sedíc, se vidí. Nad štítem kolčí helm a okolo něho přikryvadla neboližto fafrnochy žluté neb zlaté a modré neb lazurové barvy z obou stran potažené doluov visí. Nad tím nade vším též nedvěd s vyplazeným červeným jazykem a obojčkem tím vším zpuosobem k pravé straně obrácený sedíc, jako v štítu jest. Jakožto všecko vtipem a uměním mistrovství maléřského [ jest]. Tomu na svědomí pečeť.

Dán v Vídni v sobotu, den Svatých Tří králuov [6. ledna]41 léta 1565.

38 Nejde ani tak o absenci dřevořezových erbů dedikantů a Melantrichova signetu, jako především o skutečnost, že z uceleného ilustračního cyklu čtrnácti dřevořezů nebyla zařazena úvodní a závěrečné vyobrazení, Masopust a Pohřeb Masopustův, na což upozornil i Radim Červenka a otiskl je ve své studii, viz ČERVENKA, Utrakvista… (pozn. 3), s. 338, obr. č. 2 a s. 339, obr. č. 3.

39 Celý cyklus čtrnácti dřevořezů (Masopust, jeho dvanáct synů, Masopustův pohřeb) otiskl ZÍBRT, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust… (pozn. 3) a ZÍBRT, Masopust z Koblihovic… (pozn. 3); jen některé ilustrace pak ZÍBRT, Masopust a jeho dvanáct synů… (pozn. 3). S ohledem na jejich kvalitu byly tyto reprodukce též použity jako obrazový doprovod tohoto článku.

40 Cit. dle Národní archiv, Salbuchy, kn. č. 287, fol. 235rv. Srv. též RYBIČKA, Rvačovský… (pozn. 8), s. 326.

41 Srv. FRIEDRICH, G., Rukověť křesťanské chronologie, Praha 1934, s. 192, kalendář č. 32.

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2016 a 2017 Příloha 2 Ăšryvek z kapitoly vÄ›novanĂŠ „VoĹžralci“, Ä?tvrtĂŠmu synu Masopustovu42 VoĹžralec, Ä?tvrtĂ˝ syn MasopustĹŻv.

S nemalou pracĂ­, v potu tvĂĄĹ™e mnohĂ˝ch, tento Ä?ĂĄblĂ­k lĂ­hne se na svÄ›t. JehoĹž Noel, muĹž svatĂ˝, po potopÄ› svÄ›ta na svĂŠ vinici nejprv vykopal a nalezl, coĹž ovĹĄem bez prĂĄce nebylo; on vĹĄak nic toho nedbaje, nehledĂ­ se niÄ?Ă­mĹž dobrĂ˝m vĹĄem napořåd lidem odplĂĄceti. ÄŒehoĹž hned pĹ™i tĂŠmĹž Noelovi dovedl, kterýŞ pracoval okolo nÄ›ho k jeho poctivosti. On pak, jakĹž se ho zmocnil, pĹ™ivedl ho k vÄ›Ä?nĂŠ hanbÄ›.43 (...)

KdeĹž jest opilstvĂ­ vĂ­na, tu nic poboĹžnĂŠho nenĂ­. Tu jest smilstvo a zlĂŠ poŞívĂĄnĂ­ dobrĂŠho daru BoŞího. Tu oĹžralci lidi nepřítomnĂŠ pomlouvajĂ­, posuzujĂ­, odsuzujĂ­ posmĂ­vĂĄnĂ­m, utrhĂĄnĂ­m, plundrovĂĄnĂ­m, z hnÄ›vu, z zĂĄvisti, nepříznÄ›, nenĂĄvisti etc. Tu nenĂ­ neĹž zloĹ™eÄ?enĂ­, lĂĄnĂ­, přísahĂĄnĂ­. Z toho svĂĄry, rvaÄ?ky i mordovĂŠ. Naposledy, oĹžralec k niÄ?emuĹž dobrĂŠmu nemĹŻĹž bĂ˝ti příjemnĂ˝, neb mu oĹžralstvĂ­ srdce odejme a on ohyzdnÄ›jĹĄĂ­ bude uÄ?inÄ›n, neĹž ŞådnĂŠ hovado. CoĹž vĂĄm teÄ? patrnÄ› chci ukĂĄzati a k tomu vezmu příklad z nebe. Jest na obloze nebeskĂŠ nÄ›jakĂĄ sfĂŠra aneb kolo, kterĂŠĹž hvÄ›zdĂĄĹ™i jmenujĂ­ Zodiakum, na nÄ›mĹž jest dvanĂĄcte znamenĂ­, z kalendĂĄĹ™e dobĹ™e znĂĄmĂ˝ch, kterouĹžto sfĂŠru aneb kolo slunce vĹždyckny jednou v roce obÄ›hne a na tom kaĹždĂŠm znamenĂ­ se zastavĂ­. OdkudĹž povaha oĹžralstvĂ­ a oĹžralcĹŻv mĹŻĹže se příjemnÄ› vzĂ­ti.

Na tom Zodiaku mezi dvanĂĄcti znamenĂ­mi prvnĂ­ jest Skopec, znamenĂ­ vzteklĂŠ, kterĂŠĹž, bude-li od nÄ›kterĂŠ planety uraĹženo, hned se plaĹĄĂ­ a hrozĂ­ vĂĄlkami a jednak vĹĄeckna jinĂĄ znamenĂ­ vzbouří a po sobÄ› potĂĄhne. Tak vĂ­no i pivo bezmĂ­rnÄ› pitĂŠ, vzteklĂĄ jest vÄ›c, kterĂŠĹž jakĹž se o smysly lidskĂŠ obrazĂ­, tak vĹĄeckny v Ä?lovÄ›ku zbouří, zblĂĄznĂ­ ho, oslepĂ­ i ohluĹĄĂ­, tak Ĺže ani rukama vlĂĄdnouti ani na nohĂĄch choditi moci nebude.

Jako pak za Skopcem jde druhĂŠ znamenĂ­ hroznĂŠ a straĹĄlivĂŠ Bejk, na hlavÄ› hvÄ›zdy Hyadas nesouc, kterĂŠĹž Ä?asem svĂ˝m hojnĂŠ deĹĄtÄ› vylĂŠvajĂ­: tak kdyĹž vĂ­no i pivo nad mĂ­ru pitĂŠ, oĹžralce dobĹ™e uvnitĹ™ oplĂĄkne, prĂĄvÄ› z nÄ›ho udÄ›lĂĄ vzteklĂŠho a divokĂŠho bejka, takĹže bude bouĹ™iti, trkati, hlavou stÄ›ny, dvĂŠĹ™e, zdi porĂĄĹžeti, vĹĄemi strkati, ŞådnĂŠmu nemoha pokoje dĂĄti, aĹž za tĂ­m vyleje z hlavy hojnĂ˝ dĂŠĹĄt, lĂĄnĂ­, přísahĂĄnĂ­, hromovĂĄnĂ­, oplzlĂĄ, nestoudnĂĄ mluvenĂ­, vĂĄdy, svĂĄdy, kĹ™ikovĂĄnĂ­, lotry, zrĂĄdce, ĹĄelmy kaĹždĂŠmu spĂ­lĂĄnĂ­, lŞí nadĂĄvĂĄnĂ­, aĹž po lĹži pĹ™ijde na polĂ­Ä?ek, z polĂ­Ä?ku, chytĂ­c se za vlasy, jako psi budou se rvĂĄti, vlĂĄÄ?eti a smejkati, k Ä?emuĹž ovĹĄem nejmĂŠnÄ› dva, jako BlĂ­Ĺženci, nedaleko sebe bĂ˝ti musĂ­.

Z toho potom ranĂ­c a okrvavĂ­c jeden druhĂŠho, tak krvĂ­ zbarvenĂ­ a jak Rak Ä?ervenĂ­ budou se chtĂ­ti na rĹŻzno jeden pod lavici, druhĂ˝ ze dvÊří rozlĂŠzti. O Ä?emĹž jakĹž uslyĹĄĂ­ hospodĂĄĹ™, tak popadna kyj aneb stolici, jako nÄ›jakĂ˝ Lev mezi nÄ› pĹ™ibÄ›hne,

aby tu rvaÄ?ku aneb ĹĄarvĂĄtku zastavil. Tu rozraze je na rĹŻzno, domlouvĂĄ jim, proÄ? s pokojem jako jinĂ­ dobří lidĂŠ nesedĂ­ a nepijĂ­, Ĺže on vĂ­na aneb piva proto neĹĄenkuje, aby se v domÄ› jeho vaditi, koÄ?kovati a jako psi rvĂĄti, aneb tlouci jako hovada mÄ›li. PĹ™edklĂĄdĂĄ jim hanebnĂŠ jejich oĹžralstvĂ­, skrze kterĂŠĹž mohl by jeden druhĂŠho zamordovati a sĂĄm potom takĂŠ o hrdlo pĹ™ijĂ­ti. HrozĂ­, Ĺže je rozkĂĄĹže do vÄ›zenĂ­ pobrati, proÄ?eĹž musĂ­ ĹĄkodu i hanbu nĂŠsti.

Neb je uruÄ?Ă­, aby k sobÄ› Ĺ™eÄ?Ă­ i skutkem pokoj zachovali.

Po kterĂŠmĹžto poklidu posadĂ­ se zase na mĂ­sta svĂĄ, jako kohouti ukolĂ­banĂ­ a aÄ?koli mlÄ?Ă­, vĹĄak jako psi na sebe vrÄ?Ă­. NeĹž Ĺže se bojĂ­ zuĹ™ivosti hospodĂĄĹ™ovy, k tomu ĹĄatlavy aneb věŞe, protoĹž sedĂ­ s pokojem co Panny, aĹž se z toho rozejdou domĹŻv.

KdeĹž potom vĂ­no aneb pivo zmocnie se oĹžralce, hĂĄzĂ­ nĂ­m a strkĂĄ jednak na tuto stranu ulice, jednak na onu, jednak tento duom, jednak onen chtĂ­c hlavou rozboĹ™iti. A tak jako na VĂĄze leŞíc, mnohdykrĂĄt s jednĂŠ strany na druhou se klĂĄtĂ­c, kĂĄlĂ­ se v blĂĄtÄ› jako svinÄ›, aĹž vĹždy domĹŻv doleze, kdeĹž vlastnĂ­ jeho dĂ­tky i Ä?elĂĄdka budou se jemu jako blĂĄznu posmĂ­vati a posměťnĂŠ hříÄ?ky s nĂ­m strojiti, nad coĹž pĹ™ed obliÄ?ejem BoŞím nemuoĹže nic ohyzdnÄ›jĹĄĂ­ho bĂ˝ti. Ĺ˝ena pak jeho jako chudĂĄ po vĹ™etenÄ› se ĹživĂ­c pĹ™es celĂ˝ den, s dĂ­tkami doma sedĂ­c, hladem mrouc, vodu pijĂ­c, coĹž mĹŻĹže dÄ›lĂĄ, aby tolik mÄ›la zaÄ? dĂ­tkĂĄm chleba koupiti, jakĹž uzří tuto oĹžralou ĹĄelmu, tak se vztekĂĄ, zloĹ™eÄ?Ă­, laje, kĹ™iÄ?Ă­, ĹĄelmy, lotry, zlodÄ›je spilĂĄ a jako Ĺ tĂ­r jedovatĂ˝mi slovy ĹĄtĂ­pe a naříkĂĄ, Ĺže vzav statek od lidĂ­, nic nedbĂĄ, aby z toho mohl prĂĄv bĂ˝ti, neĹž kaĹždĂ˝ den s oĹžralci utrĂĄcĂ­, mrhĂĄ, proŞírĂĄ a ji s dĂ­tkami v hladu, psotÄ› a nouzi nechĂĄvĂĄ.

On pak rozpĂĄlen jsa Ä?ĂĄblem a bez rozuma nemoha dĂŠle tĂŠ paĹĄije poslouchati, popadna pĹ™eslici bije, tluÄ?e, ohejbĂĄ okolo hlavy, aĹž se Ä?ert tĂŠ jejich hĹ™e smÄ›je. Pakli mu z rukou vyklouzne, tehdy popadna v ruce, k Ä?emuĹž pĹ™ijĂ­ti mĹŻĹže, hĂĄzĂ­ a střílĂ­ k nĂ­, co StĹ™elec k terÄ?i, aby ji zabil.

A kdyĹž se dosti do ustĂĄnĂ­ uplundrujĂ­, jiĹž sĂĄm poleze co oĹžralĂĄ svinÄ› do komory, kdeĹž nemoha na nohĂĄch stĂĄti, hĂĄzĂ­ sebou od jednĂŠ stÄ›ny k druhĂŠ a rovnÄ› jako Kozel rohy, tak on Ä?elem stÄ›ny trkĂĄ, jakoby chtÄ›l komoru rozboĹ™iti. AĹž se vĹždy do postele uvalĂ­, kdeĹž jakĹž se rozehĹ™eje, tak pĹ™irozenĂ­ jeho, nemohouc tÄ›ch oĹžralĂ˝ch zbytkĹŻv snĂŠsti, musĂ­ to vĹĄeckno, co vypil i snÄ›dl, z sebe, co VodnĂĄĹ™ vodu z koryta vylĂ­ti. A tak ta oĹžralĂĄ ĹĄelma obÄ›ma konci ohyzdnÄ›ji neĹž ŞådnĂĄ svinÄ› nablije a naklidĂ­, aĹž ohyzdno o tom mluviti i na to mysliti. ÄŒĂ­mĹž se tak vĹĄecken umdlĂ­, Ĺže spadna z loĹže, musĂ­ se v tom smradu jako Ryby u vodÄ› koupati. A bude jako ten, kterýŞ spĂ­ na prostĹ™ed moĹ™e a dĂ­: „Ztloukl jsem se a nebolelo mne, trhali mnou a necĂ­til jsem.“

42 Cit. dle RVAÄŒOVSKĂ?, Masopust‌ (pozn. 14), list LXXXVIa, LXXXIXa–XCb. Srv. ZĂ?BRT, VavĹ™ince Leandra RvaÄ?ovskĂŠho Masopust‌ (pozn. 3), s. 167–169; ZĂ?BRT, Masopust a jeho dvanĂĄct synů‌ (pozn. 3), s. 152–154; RVAÄŒOVSKĂ?, Massopust‌ (pozn. 3), s. 177, 182–185.

43 Noe pak obĂ­raje se zemĂ­, zaÄ?al dÄ›lati vinice. Napiv se vĂ­na, opil se a odkryl vprostĹ™ed stanu svĂŠho etc. (Gen 9 : 20–26).

Slánské rozhovory 2016 a 2017

3. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Soběhrd, první syn Masopustův (dřevořez, list XXIb = K1b, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 164, obr. č. 2).

7. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Vzteklík, pátý syn Masopustův (dřevořez, list CIa = Ff1a, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 169, obr. č. 6; viz též Zíbrt, Masopust a jeho dvanáct synů, s. 156).

4. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Lakomec, druhý syn Masopustův (dřevořez, list XXXIXa = O3a, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 165, obr. č. 3).

8. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Pochlebník, šestý syn Masopustův (dřevořez, list CXXIb = Ll1b, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 170, obr. č. 7).

5. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Nádherný, třetí syn Masopustův (dřevořez, list LXIIa = V2a, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 166, obr. č. 4).

6. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Vožralec, čtvrtý syn Masopustův (dřevořez, list LXXXVb = Bb1a, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 167, obr. č. 5; viz též Zíbrt, Masopust a jeho dvanáct synů, s. 151).

9. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Závistník, sedmý syn Masopustův (dřevořez, list CXXXVIIIb = Pp2b, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 171, obr. č. 8).

Slánské rozhovory 2016 a 2017

10. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Klevetník, osmý syn Masopustův (původní dřevořez na listu CLIIIa = Tt1a, zde novodobá kopie z roku 1909 signovaná „Král“ převzatá z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 173, obr. č. 9; viz též Zíbrt, Masopust a jeho dvanáct synů, s. 159). Výtvarníka nyní nelze s jistotou identifikovat. Toman, Nový slovník, s. 551–552 uvádí z těch, kteří by mohli připadat v úvahu, Jaroslava Krále (1883–1942), Josefa Krále (1877–1914) a Julia Krále, kreslíře ilustrací pro časopis Světozor v letech 1886–1887, s největší pravděpodobností půjde o jednoho z prvních dvou uvedených.

11. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Všetýčka, devátý syn Masopustův (dřevořez, list CLXXVIIa [recte CLXXVIIIa] = Aaa2a, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 174, obr. č. 10).

12. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Lenoch, desátý syn Masopustův (dřevořez, list CXCa = Ddd2a, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 176, obr. č. 11).

13. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Darmotlach, jedenáctý syn Masopustův (dřevořez, list CCXVIIa = Lll1a, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 177, obr. č. 12).

14. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Lhář, dvanáctý syn Masopustův (dřevořez, list CCXXXIIa = Qqq4a, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 179, obr. č. 13).

15. Rvačovský, V. L., Masopust, Praha 1580, Jiří Melantrich, Pohřeb Masopustův (dřevořez, list CCLXXXVIa = Dddd2a, převzato z: Zíbrt, Vavřince Leandra Rvačovského Masopust, s. 184, obr. č. 14; viz též Zíbrt, Masopust a jeho dvanáct synů, s. 170).

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Exempláře česky tištěných biblických starých tisků (1488–1786) ze sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném1 Jan Kašpar

Biblické tisky včetně překladů celé bible i jejích částí jsou odedávna vděčnými předměty jak sběratelského úsilí, tak i badatelské práce, v jejímž rámci kromě klasických biblistů, především teologů, archeologů, historiků, filologů, literárních vědců, filozofů či kunsthistoriků hrají významnou úlohu také bibliografové a knihovědci. K problematice biblických starých tisků pochopitelně existuje rozsáhlá literatura všeho druhu, počínaje bibliografickými soupisy a přehlednými pracemi přes monografie až po specializované studie. Budiž hned úvodem řečeno, že následující pojednání v žádném případě neusiluje ani o její obohacení o nová zjištění, ani o to korigovat zavedená hodnocení a tvrzení či přinášet nové pohledy, teorie a hypotézy. Jeho cíle jsou mnohem skromnější a tkvějí především v upozornění na konkrétní exempláře česky tištěných biblických starých tisků dochovaných ve slánském Vlastivědném muzeu, zejména s ohledem na jejich případné starší provenienční znaky, a ve zprostředkování souboru poznatků týkajících se daných tisků, pokud možno v souladu s úrovní současného bádání, těm čtenářům, kteří nejsou specialisty v oboru. Výklad o českých biblických tiscích je zaměřen především na ty z nich, jejichž exempláře jsou dochovány

ve Slaném, o ostatních se zmiňuje spíše jen stručně, což platí zejména pro Bibli kralickou. Na druhou stranu je věnována určitá pozornost i tiskům ve slánském muzeu se nevyskytujícím, pokud jsou relevantní pro celkový vývoj a historický kontext, jako je tomu u Bible norimberské a především v případě obou severýnek.

Bible pražská (1488) a Bible kutnohorská (1489) Čeština představuje, po němčině a italštině, v pořadí třetí národní jazyk, v němž úplný text bible vyšel tiskem. Poprvé k tomu došlo roku 1488, kdy byla v Praze nákladem staroměstských patricijů Jana Pytlíka ze Zvoleněvsi († 1518),2 lékaře Jana Bílého od Čápů († před 1515),3 kupce Matěje od Bílého lva4 a kramáře Severýna († 1519/1520)5 vytištěna tzv. Bible pražská prací anonymního Tiskaře Pražské bible, dříve ztotožňovaného s Janem Kampem.6 Coby tiskové písmo této neilustrované edice 2

K němu podrobněji VOIT, P., Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí I, Severinsko-kosořská dynastie 1488–1557, Praha 2013, s. 9–10.

3 VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 9.

4 Tamtéž. Doložen v letech 1487–1497.

5 Tamtéž.

6 K Tiskaři Pražské bible přehledně VOIT, P., Encyklopedie knihy, Praha 2008, s. 924–927 a VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 10–16;

1

Text představuje rozšířenou a doplněnou verzi příspěvku předneseného dne 6. října 2015 ve Slaném.

1. Bible kutnohorská, Kutná Hora, Martin z Tišnova, 1489, tiskařský signet se znakem města Kutné Hory (list [606]a = mm8a).

2. Bible kutnohorská, Kutná Hora, Martin z Tišnova, 1489, cyklus šesti dřevořezových ilustrací zobrazujících Stvoření světa (list [6]b = a6b).

Slánské rozhovory 2016 a 2017 byla užita česká bastarda a textově vychází, stejně jako Bible kutnohorská, z tzv. čtvrté redakce staročeského biblického překladu.7 V roce 1489 vydal v Kutné Hoře Martin z Tišnova8 tzv. Bibli kutnohorskou, u níž se tradičně rozlišuje vydání se znakem města Kutné Hory ve funkci tiskařského signetu a variantní vydání bez znaku. Signet zobrazuje dva horníky držící znak města Kutné Hory spolu s korunovanou iniciálou „W“ (obr. 1), monogramem krále Vladislava II. Jagellonského (1456–1516). Bible kutnohorská, rovněž tištěná českou bastardou, je na rozdíl od Bible pražské opatřena dřevořezovými ilustracemi a představuje tak první českou tištěnou ilustrovanou bibli. Skutečnost, že se Martin z Tišnova rozhodl znovu vydat bibli pouhý rok po pražské edici, může svědčit o jisté poptávce domácího čtenářstva po biblickém tisku v národním jazyce, zejména si však zřejmě uvědomoval vyšší konkurenceschopnost svého počinu dosaženou v obou případech s bohatou bibliografií starších prací. Atribuce Zdeňka Tobolky by však nemusela být zcela nepřípadná, otázku možného ztotožnění Tiskaře Pražské bible s Janem Kampem lze však s definitivní platností rozhodnout jen na základě širšího pramenného výzkumu především příslušných městských knih v Archivu hlavního města Prahy.

7 V následujících odkazech jsou citovány především základní bibliografické příručky a stěžejní přehledné práce, specializované studie pouze v odůvodněných případech. Podrobnější bibliografii může případný zájemce nalézt především v dílech Vladimíra Kyase a Petra Voita, o jehož práce se následný výklad týkající se typografie českých biblí opírá především; za všechna pojednání, která nejsou dále uvedena, lze výslovně upozornit ještě na práce Josefa Vašici a Mirjam Bohatcové, viz VAŠICA, J., České biblické tisky, Akord 9/10, 1941–1942, s. 361– 370; VAŠICA, J., Bible v české kulturní tradici, Logos 4/1–2, 3–4, 1949, příloha Biblica, s. 1–20, s. 36; BOHATCOVÁ, M., Vydavatelský rámec českých předbělohorských biblí, Strahovská knihovna 5–6/1970–1971, s. 255–277. K Bibli pražské viz Gesamtkatalog der Wiegendrucke 1–11 (Abbey–Horem), Leipzig 1925–2008 (dále GW), viz též kompletní databáze v elektronické podobě, dostupné: http://www.gesamtkatalogderwiegendrucke.de/, č. 4.323; HAIN, L., Repertorium bibliographicum… 1–2, Stuttgart–Paris 1826–1838 a COPINGER, W. A., Supplement to Hain’s Repertorium bibliographicum 1–2, London 1895–1902, č. 3.161; PELLECHET, M., Catalogue général des incunables des bibliothèques publiques de France 1–3 (Abano–Gregorius Magnus), Paris 1897–1909, č. 2.367; Catalogue of books printed in the XVth century, now in the British Museum 1–13, London 1908–2007 (dále BMC), 3, s. 808; Incunabula short title catalogue (dále ISTC), dostupné: http://www.bl.uk/catalogues/istc/, č. ib00620000; UNGAR, R. K., Allgemeine böhmische Bibliothek. 1. Klasse. Theologie. 1. Abteilung. Hierographie. I. Bibeln, Prag 1786, s. 15–18, č. 1; HANKA, V., České prvotisky 1468–1528, Časopis Musea Království českého 26/3 a 4, 1852, s. 109–126 a s. 62–111, č. 4, s. 62–63, č. 28; JUNGMANN, J., Historie literatury české, 2. vydání, Praha 1849, III 536; GRÄSSE, J. G. T., Trésor de livres rares et précieux 1–7, 1, s. 371, Dresden 1859–1869; TOBOLKA, Z. et al., Knihopis československých tisků od doby nejstarší až do konce 18. století I/1, II/1–9, Praha 1925–1967 + Dodatky I/1, II/1–9, Praha 1994–2010, č. 9; URBÁNKOVÁ, E., Soupis prvotisků českého původu, Praha 1986, s. 41–49, č. 13; VERNER, F., Bibliografie českých překladů celé bible i jejích částí, Praha 1987, s. 17; přehledně pak dále viz MERELL, J., Bible v českých zemích od nejstarších dob do současnosti, Praha 1956, s. 40–41; KYAS, V., Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha 1997, s. 125–129; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 108; VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 16, č. 2; VOIT, P., České tištěné Bible 1488–1715 v kontextu domácí knižní kultury, Česká literatura 61/4, 2013, s. 477–501, s. 479–480.

8 K němu přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 566–567, další literatura tamtéž.

právě díky ilustracím. Ty byly pořízeny podle německé předlohy, jako vzor posloužily dřevořezy Bible norimberské vytištěné Antonem Kobergerem st. (ca 1440–1513)9 roku 1483.10 Umělecká úroveň ilustrací Bible kutnohorské je sice ve srovnání se soudobými ilustrovanými biblemi zahraničního původu poměrně nevalná, jelikož domácí dřevořezáč byl s nejvyšší pravděpodobností pouhým výrobcem hracích karet nebo perníkových forem a nikoli umělcem v pravém smyslu slova (obr. 2), tato okolnost však nemění nic na tom, že soudobý český čtenář dozajista přijal s povděkem tuto novinku, tedy kongeniální ilustrační cyklus, který může sloužit coby doprovod textu a zároveň stejně dobře fungovat nezávisle na něm.11 Ve slánském muzeu se nachází exemplář Bible kutnohorské z roku 1489, a sice vydání se znakem.12 Je sice do značné míry defektní, chybějící části textu má rukopisně doplněny, zato jsou však jeho dřevořezy, jichž se zde z celkových sto šestnácti zachovalo šedesát dva, velmi pečlivě a pěkně kolorovány (obr. 3, 4 – tab. VII v příloze). Stejně tak jsou v textu doplněny všechny iniciály a verzály, většinou iluminované modrou nebo červenou barvou, a občas se zde vyskytují i další rubrikace. To vše má, jak bylo tehdy obvyklé, svým provedením napodobovat středověké rukopisy. V textu se rovněž vyskytuje větší množství (okolo 100) českých rukopisných marginálních poznámek, které psaly nejméně čtyři písařské ruce v období od druhé třetiny 17. do druhé třetiny 18. století. Většinou se jedná o drobné komen9 Tiskař, nakladatel a knihkupec činný v Norimberku v letech 1471–1505; srv. přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 470–471, s bibliografií; dále srv. Allgemeine Deutsche Biographie 1–56, München 1875–1912 (dále ADB), 16, s. 366–368; Neue Deutsche Biographie 1–22, Berlin 1953–2005 (dále NDB), 10, s. 148, 12, s. 245–246; VOULLIÉME, E., Die deutschen Drucker des fünfzehnten Jahrhunderts, Berlin 1922, s. 122–124; BENZING, J., Die Buchdrucker des 16. und 17. Jahrhunderts im deutschen Sprachgebiet, Wiesbaden 1963, s. 330; Die deutschen Verleger des 16. und 17. Jahrhunderts, Archiv für Geschichte des Buchwesens 1960, 2, s. 445–509, 1977, 18, sl. 1078–1322, s. 473–474. Jeho mědirytinový portrét publikoval ROTH-SCHOLZ, F., Icones Bibliopolarum et Typographorum… 1–3, Norimberg et Altorfium 1726–1742, 2, č. 19.

10 GW (pozn. 7), č. 4.303; HAIN – COPINGER, Repertorium + Supplement… (pozn. 7), č. 3.137; PELLECHET, Catalogue… (pozn. 7), č. 2.375; BMC (pozn. 7), 2, s. 424; ISTC (pozn. 7), č. ib00632000; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 376.

11 K Bibli kutnohorské GW (pozn. 7), č. 4.324; HAIN – COPINGER, Repertorium + Supplement… (pozn. 7), č. 3.162; BMC (pozn. 7), 3, s. 816; ISTC (pozn. 7), č. ib00621000; UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 18–20, č. 2; HANKA, České prvotisky… (pozn. 7), č. 4, s. 108, č. 171; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), III 537; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 10; URBÁNKOVÁ, Soupis… (pozn. 7), s. 131–152, č. 35–36; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 17; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 40–41; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 125–129; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 108; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 480. K rozlišení dvou vydání, se znakem a bez znaku, které na základě relevantních skutečností, především přesazby rozsáhlejších částí textu, se ovšem někteří autoři stavějí spíše rezervovaně, viz VOBR, J., Kutnohorská bible – problém 1. a 2. vydání, Miscellanea Oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze 10/1, 1993, s. 209–224.

12 K němu podrobněji KAŠPAR, J., Pozoruhodný exemplář Kutnohorské bible (1489, vydání se znakem) ze sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném, Slánský obzor 18 (118)/2010 (vyšel 2011), s. 13–19.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 táře k textu, souvisleji se poznámky objevují v Novém zákoně, kde jsou k Evangeliím a Epištolám stejnou rukou připisovány příslušné neděle a svátky, během nichž jsou dané pasáže čteny při mši svaté. Autorem tohoto souboru marginálií byl tedy dost možná nějaký kněz. Latinských poznámek je v knize zhruba deset jednou písařskou rukou z poslední třetiny 17. století. Ve století 19. byla kniha majetkem statkářské rodiny Durasů z Želenic, v roce 1855 se dostala do Kralup nad Vltavou k příbuzným zmíněné rodiny, posléze bibli roku 1886 získal slánský lékař Ferdinand Suk, který ji záhy věnoval muzeu.

Počátkem padesátých let 20. století pak bibli, jejíž fyzický stav byl již značně neutěšený, velmi zdařile restauroval Jarka Rus (1883–1966), emeritní ředitel měšťanské školy ve Slaném a dlouholetý člen Muzejního a literárního spolku „Palacký“.13 Bible benátská (1506), Bible Severýnovy (1529, 1537) a Bible norimberská (1540) Tzv. Bible benátská, vytištěná roku 1506 německým tiskařem Petrem z Lichtenštejna († ca po 1547)14 v Benátkách nákladem pražských měšťanů Jana Hlavsy, Václava Sovy z Liboslavi a Buriana Lazara, textově vychází z Bible kutnohorské, s rozšířením o čtvrtou knihu Ezdrášovu.15 Volba zahraniční tiskárny byla podmíněna především náročnějšími požadavky na typografické provedení a zejména na vyšší kvalitu ilustračního doprovodu, domácí tiskárny by v době těsně po roce 1500 řečeným požadavkům stěží dostály. Při tisku se ovšem uplatnila česká bastarda Tiskaře Pražské bible, litery byly s největší pravděpodobností zhotoveny až v Itálii dle matric dovezených z Prahy. Jako vyznačovací písmo v záhlavích a v explicitu tiskař použil rotundu italského typu. Obecně vzato Bible benátská vychází ze soudobých biblických tisků italských. Po grafické stránce kopíruje latinskou bibli vydanou v Benátkách Simonem

13 O Jarkovi Rusovi viz ZLONICKÝ, J., Jarka Rus (8. listopadu 1883 – 24. června 1966), Slánský obzor 5 (nová řada)/1997 (vyšel 1998), s. 130–132.

14 Synovec Hermanna Liechtensteina († 1494), tiskaře, knihkupce a nakladatele pocházejícího z Kolína nad Rýnem a činného v letech 1475–1480 ve Vicenze, 1477 v Trevisu a 1482–1494 v Benátkách, který na strýcovu činnost navázal prokazatelně v letech 1498–1528 v Benátkách; viz VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 531–532.

15 K Bibli benátské UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 20–23, č. 3; HANKA, České prvotisky… (pozn. 7), č. 4, s. 106–107, č. 168; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), III 538; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.097; D’ESSLING, V. M., Les livres à figures vénitiens de la fin du XVe siècle et du commencement du XVIe 1–3, Florence et Paris 1907–1914, 1/1, s. 139–144, č. 140; ADAMS, H. M., Catalogue of books printed on the Continent of Europe, 1501–1600, in Cambridge Libraries 1–2, Cambridge 1967, B 1110; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 17–18; VOIT, P., Bohemica 1500–1800 1–3, Praha 1996, č. 120; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 43–44; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 132–133; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 109; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 480–483.

Bevilacqou († 1518)16 roku 1498,17 ovšem na rozdíl od ní bez užití iniciál, nejspíš z toho důvodu, že benátské antikvové konturové iniciály se nehodily ke gotické bastardě a s výrobou nových písmen se zřejmě nepočítalo. Tento postup také poněkud snížil výrobní náklady.

Do vynechaných míst měly být pak ručně doplňovány, což býval častý postup v případě inkunábulí, které se po této úpravě vzhledem podobaly iluminovaným rukopisům a vycházely tak vstříc vkusu konzervativnějších čtenářů. Na titulním listu se poprvé objevil dřevořezový znak Starého Města pražského, který se poté stal součástí i dalších edic českých biblických tisků po dobu několika desetiletí, a na jeho rubu vydavatelé umístili své signety v podobě štítků s ornamenty a iniciálami provedených technikou dřevořezu bílé linie. Obrazový cyklus této bible byl převzat z edic italských biblických překladů, které pořídil Niccolo Malerbi (Malermi, † 1482?),18 vydaných v Benátkách v letech 1490,19 149220 a 149421 Lucantoniem Giuntou (1457–1538).22 Ten disponoval množstvím kvalitních štočků zhotovených florentskými a benátskými dřevořezáči, kteří jsou dnes známi pouze pod monogramy. Ve vydání z roku 1490 šlo o monogramisty b či

16

Tiskař činný v letech 1487–1491 ve Vicenze, 1492–1506 v Benátkách, 1506 v Saluzu, 1507–1510 v Cuneu, 1512 v Novi Ligure, 1512–1514 v Savonu a 1515–1518 v Lyonu; viz VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 104.

17 GW (pozn. 7), č. 4.280; HAIN – COPINGER, Repertorium + Supplement… (pozn. 7), č. 3.137; PELLECHET, Catalogue… (pozn. 7), č. 2.340; BMC (pozn. 7), 5, s. 522; ISTC (pozn. 7), č. ib00603000; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 393; D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 138, č. 138.

18 O něm Dizionario Biografico degli Italiani 1–88 (Aaron–Roverella), Roma 1960–2018, 68, dostupné: http://www.trecani.it/enciclopedia/ nicolo-malerbi_(Dizionario-Biografico)/.

19 GW (pozn. 7), č. 4.317; HAIN, Repertorium… (pozn. 7), č. 3.156; PELLECHET, Catalogue… (pozn. 7), č. 2.385; BMC (pozn. 7), 5, s. 500–501; ISTC (pozn. 7), č. ib00644000; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 388; D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 124–130, č. 133. Pro nakladatele Giuntu toto vydání uskutečnil tiskař Giovanni Ragazzo, činný v Benátkách v letech 1490–1503 (k němu srv. EDIT16 – Censimento nazionale delle edizioni italiane del XVI secolo /dále EDIT16/, dostupné: http://edit16.iccu.sbn.it/, CNCT 1456).

20 GW (pozn. 7), č. 4.318; HAIN, Repertorium… (pozn. 7), č. 3.157; REICHLING, D., Appendices ad Hainii – Copingeri Repertorium bibliographicum additiones et emendationes 1–3, Monacum 1905 –1907, 2, s. 124 (H 3157); ISTC (pozn. 7), č. ib00645000; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 388; D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 130, 132, č. 134.

21 GW (pozn. 7), č. 4.320; HAIN, Repertorium… (pozn. 7), č. 3.158; PELLECHET, Catalogue… (pozn. 7), č. 2.386; ISTC (pozn. 7), č. ib00647000; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 388; D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 136, č. 136. Pro Giuntu tiskl Giovanni Rosso (Joannes Rubeus), tiskař činný v Trevisu a v Benátkách v letech 1480–1519 (srv. EDIT16 /pozn. 19/, CNCT 904). VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 483 se zmiňuje o čtyřech vydáních italské bible Giuntou od roku 1490, ovšem podle GW (pozn. 7) vyšly do roku 1506 pouze tři výše citované edice (1490, 1492, 1494), další Giuntovo vydání je až z roku 1507; srv. D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 143–144, č. 141; ADAMS, Catalogue… (pozn. 15), B 1187; EDIT16 (pozn. 19), CNCE 5754. Pouze REICHLING, Appendices… (pozn. 19), 1, s. 16, č. 67 zmiňuje další vydání tištěné opět Rossou, které klade ca do roku 1490, a uvádí, že jeví značnou podobnost s edicí z roku 1494.

22 Tiskař činný v letech 1489–1538 v Benátkách; viz VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 304.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 ·b·23 a Hb,24 k nim v edicích z let 1492 a 1494 přibyl mistr F25 a v Bibli benátské se kromě všech výše uvedených objevuje ještě monogramista L26 a některé štočky zde nesou na znamení vlastnictví Giuntův monogram LA27 ve dvou variantách, L A28 a ·L·A.29 Zmíněný ilustrační cyklus následně přecházel do řady dalších biblických edic, kromě jiného do výše zmíněné latinské Bible Bevilacqovy z roku 1498 a do vydání Giuntových latinských biblí z let

23 O něm přehledně THIEME, U. – BECKER, F., Allgemeines Lexikon der bildenden Künstler von der Antike bis zur Gegenwart 1–37, Leipzig 1907–1950, 37, s. 377. Monogram tohoto mistra se ještě před rokem 1500 objevil i v jiných benátských tiscích, což zaznamenali již DIBDIN, T. F., Aedes Althorpianae… 1–2, London 1822, 2, s. 47–48, č. 1.048, s. 48 a obr., s. 115–118, č. 1.100, s. 115 a obr.; ZANI, P., Enciclopedia metodica critico-raggionata delle belle arti 1/1–19 – 2/1–9, Parma 1817–1824, 2/1, s. 276. Starší literatura se monogramistu neprůkazně pokoušela ztotožnit buď s malířem Giovannim Bellinim (doložen 1549 – ca 1504; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… /tato pozn./, 3, s. 259–265; Nagler uvádí roky narození a úmrtí 1424–1516, srv. NAGLER, G. K., Neues allgemeines Künstlerlexikon 1–25, 3. vydání /nezměněný otisk 1. vydání z let 1835–1852/, Leipzig 1924, s. 395–398), benátským malířem Giovannim Buonconsigliem zvaným Marescalco († mezi 1535–1537; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… /tato pozn./, 5, s. 229–230; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… /tato pozn./, 2, s. 69–70), či Sandrem Boticellim (1444/1445–1510; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… /tato pozn./, 4, s. 414– 420); k těmto atribucím především ZANI, Enciclopedia metodica… (tato pozn.), 2/1, s. 275–283; RENOUARD, A. A., Annales de l’imprimerie des Alde, ou Histoire des trois Manuce et leurs éditions 1–3, Paris 1825, s. 50–54, č. 5, s. 51; BRULLIOT, F., Dictionnaire des monogrammes… 1–3, Munich 1832–1834, 3, appendix 2, č. 28; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 388. Vedle Belliniho a Buonconsiglia uvádí NAGLER, G. K., Die Monogrammisten… 1–5 + Generalindex, München 1858–1879 + 1920, 1, s. 712–718, č. 1.613 ještě malíře činného ve Vicenze a v Benátkách, Bartolomea Montagnu (ca 1450–1523; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… /tato pozn./, 25, s. 74–76; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… /tato pozn./, 10, s. 482–483), případně jeho syna, malíře a mědirytce v Padově a Vicenze Benedetta Montagnu (ca 1481–1558; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… /tato pozn./, 25, s. 76; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… /tato pozn./, 10, s. 473–481).

D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, zejm. s. 127, 128–130 všechny tyto domněnky uvádí se značnou rezervou a s poněkud logičtější argumentací se vyslovuje pro malíře miniatur a dřevořezáče jménem Benedetto Bordone († 1539), jenž v letech ca 1480–1539 prokazatelně pracoval pro benátské nakladatele (viz THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… /tato pozn./, 4, s. 346–347; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… /tato pozn./, 2, s. 91–92).

24 D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 127; NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 3, s. 203–204, č. 653.

25 D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 130, 132; srv. NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 2, s. 685, č. 1.846.

26 D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 140, 145; srv. NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 4, s. 256, č. 876, kde uvádí, že tento monogramista pracoval pro nakladatele Giuntu.

27 VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 483 upozorňuje na skutečnost, že Nagler uvádí nikoli z autopsie na dvou místech Bibli benátskou a považuje Lucantonia Giuntu též za dřevořezáče; viz NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 4, s. 262–264, č. 894, konkrétně s. 264, č. 894/4 a s. 268–269, č. 903, konkrétně s. 268; dále srv. tamtéž s. 264–265, č. 895.

28 D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 140 u č. 140; NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23) tuto variantu neuvádí.

29 D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 140 u č. 140; srv.

NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 4, s. 268–269, č. 903.

151130 a 1519,31 přičemž v bibli z roku 1519 se navíc objevil dřevořez Stvoření světa v šesti obrazech signovaný ·3·a.32 Také pro účely Bible benátské byly pořízeny nové upravené kopie Giuntových štočků. V Matoušově a Lukášově evangeliu se ještě navíc uplatnilo šest kovořezů, které původně vznikly pro mariánské Officium vydané Giuntou v roce 1501.33 Roku 1529 a 153734 vytiskl v Praze ve dvou vydáních českou bibli syn výše zmiňovaného kramáře Severýna, Pavel Severýn z Kapí Hory († 1553/1554).35 Použil přitom již progresivnější druh textového písma, a sice švabach, a uplatnil též dřevořezové iniciály. První edici z roku 1529 také vybavil poměrně bohatým dekorem s řadou světských motivů. Ilustrační doprovod převzal dílem z Bible benátské, dílem se jedná o německé štočky Erharda Schöna (ca 1491–1542)36 signované ES, jako například dřevořez zpodobňující Kmen Jesse, kde se navíc nachází vročení 1528,37 a lze tedy uvažovat o tom, že ilustrace byla zvlášť objednána pro tuto severýnovskou edici. Největší část dřevořezů ovšem představují díla anonymních umělců ze Schönova okruhu, z nichž jen jediný užil alespoň monogramu tradičně interpretovaného jako EWA38 a vročení 1527. Stejné vročení („MDXXVII“) má i dřevořezová bordura u předmluvy sv. Jeronýma, signovaná mistrem ME, který je původcem i dalších 30 D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 144–146, č. 142; ADAMS, Catalogue… (pozn. 15), B 987; EDIT16 (pozn. 19), CNCE 5782; srv. též GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 388.

31 D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 146–148, 151, č. 145; ADAMS, Catalogue… (pozn. 15), B 995; EDIT16 (pozn. 19), CNCE 5783; srv. též GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 388, který dále jmenovitě uvádí ještě dvě vydání jiných benátských tiskařů 16. století a jako jednu z posledních edic zmiňuje sedmisvazkovou bibli vydanou v Benátkách roku 1773, v pořadí údajně sedmadvacátou, v níž byl užit obrazový materiál Giuntovy italské bible z roku 1490.

32 D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 147, 151; srv. NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 5, s. 410–412, č. 2.051 a s. 412, č. 2.052, včetně možných atribucí a odkazů na starší příručky (Bartsch, Brulliot, Passavant).

33 D’ESSLING, Les livres… (pozn. 15), 1/1, s. 420–421, č. 465; EDIT16 (pozn. 19), CNCE 11751.

34 K oběma tzv. severýnkám UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 23–26, č. 4, s. 26–27, č. 5; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), IV 1164; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.098 a 1.099; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 18; VOIT, Bohemica… (pozn. 15), č. 121 a 122; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 44–45; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 140–142, 162–164; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 109; VOIT, P., Spravedlnost pro Severinovy bible, Knihy a dějiny 2012 (zvláštní číslo věnované Anežce Baďurové), s. 70–86; VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 29–32, č. 17, dále též s. 284–293 a s. 36–40, č. 39, s. 294–297, s. 300–311; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 484–486.

35 K němu podrobně VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 21–26.

36 K Erhardu Schönovi přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 794–795; dále viz THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 17, s. 458–461; NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 2, s. 649, č. 1.752, s. 650–652, č. 1.754, s. 652, č. 1.755, 4, s. 1122, č. 4.043.

37 Srv. VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 187, obr. č. 5.

38 Neznámý mistr z okruhu Erharda Schöna pracující v letech 1527–1542 pro severinsko-kosořskou tiskárnu; přehledně viz VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 252; dále srv. NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 2, s. 675–676, č. 1.816; podrobně pak VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 186, 261–269.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 ilustrací.39 Signet Pavla Severýna z tohoto vydání je inspirován tiskařskou značkou, již v letech 1518–1522 užíval německý tiskař Thomas Anshelm.40 Druhé vydání v roce 1537 vychází, stejně jako předchozí edice, z textu Bible benátské, bylo však částečně upraveno po stránce jazykové. V sazbě pak došlo k rozdělení textu do odstavců a k využití bohatější škály tištěných rubrik. Tiskař však zcela potlačil světské prvky v dekoru charakteristické pro předešlé vydání, dozajista s ohledem na duchovenstvo a jiné zbožné čtenářstvo, zachoval pouze bezpříznakovou ornamentální výzdobu. Na druhou stranu se ovšem postaral o náležitý obrazový doprovod. V tomto vydání se sice v omezeném počtu ještě objevují ilustrace s monogramem EWA, štočky z cyklu mistra ME či Schönův dřevořez Kmen Jesse jako v prvním vydání z roku 1529, avšak stěžejní část ilustrací představují kopie cyklu dřevořezů monogramisty MS41 určených pro Lutherův německý překlad bible, které se poprvé objevily ve vydání uskutečněném Hansem Lufftem (1495–1584)42 ve Wittenberku roku 1534.43 Šest dřevořezů z uvedeného cyklu má vročení 1532, 1533 a 1534 a jeden z nich je opatřen monogramem PS s vročením 1534.44 Kopie jsou 39 VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 269–280, s. 187, obr. č. 4 (bordura); srv. též VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 573.

40 K tomu podrobněji VOIT, Spravedlnost… (pozn. 34), s. 79–80 a VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 209 (s vyobrazením) a s. 210, obr. č. 1, v obou případech s mnoha odkazy na starší literaturu. O tiskaři Thomasi Anshelmovi, činném ve Štrasburku (1488), v Pforzheimu v letech 1495–1511, v Tubinkách v letech 1511–1516 a nakonec v Hagenavě 1516–1523, přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 573; srv. též VOULLIÉME, Die deutschen Drucker… (pozn. 9), s. 134, 158; BENZING, Die Buchdrucker… (pozn. 9), s. 161, 357, 436.

41 Mistr z okruhu dílny Lucase Cranacha st. činný v letech 1530–1550; k němu přehledně THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 37, s. 436 a VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 610; podrobněji VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 294–297. Starší literatura se ho pokoušela ztotožnit buď s kreslířem a dřevořezáčem činným ve Wittenberku v letech 1530–1550 Melchiorem Schwarzenbergem (k němu viz NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… /pozn. 23/, 18, s. 119 a THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… /pozn. 23/, 30, s. 368); viz NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 4, s. 672, č. 2.131, s. 680–681, č. 2.151, srv. též s. 460, č. 1473 a s. 684, č. 2.163, případně s malířem z Lipska Morizem Schreiberem († 1556; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… /pozn. 23/, 17, s. 551; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… /pozn. 23/, 30, s. 282–283) či s Martinem Schaffnerem (1478/1479 – mezi 1546/1549; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… /pozn. 23/, 17, s. 81–85; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… /pozn. 23/, 29, s. 562–566); k tomu srv. literaturu shrnutou ve zde citovaných Voitových pracích.

42 Tiskař činný v letech 1523–1584 ve Wittenberku a v letech 1549–1553 také v Královci; k němu přehledně ADB (pozn. 9), 19, s. 618–620; NDB (pozn. 9), 15, s. 493–495; BENZING, Die Buchdrucker… (pozn. 9), s. 467, srv. též s. 245; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 549–550.

43 Verzeichnis der im deutschen Sprachbereich erschienen Drucke des XVI. Jahrhunderts, 1–25, Stuttgart 1983–1997 (dále VD16), dostupné: http://www.vd17.de, B 2694; dále srv. PIETSCH, P., Bibliographie der deutschen Bibel Luthers, in: Martin Luthers Werke.

Kritische Gesamtausgabe. (Weimarer Ausgabe – WA) 3, Die Deutsche Bibel 2, Weimar 1909, s. 201–727, s. 545–553, č. *50.

44 Srv. VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 294. NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 5, 42, č. 233, s. 61, č. 306, srv. také s. 41–42, č. 230–231 přisuzuje tento monogram Petru Salzburgerovi (o něm NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… /pozn. 23/, 16, s. 97 a THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… /pozn. 23/,

natolik věrné, že rozdíl mezi nimi a předlohami je prakticky nepostižitelný. Jediný distinktivní znak představuje v druhé severýnce oproti originálu snížená papežská tiára v dřevořezu zobrazujícím apokalyptickou Šelmu, o čemž bude podrobněji pojednáno níže. Nakladatelský signet se zde objevuje v odlišném provedení45 než v edici z roku 1529. Na titulních listech obou vydání Biblí Severýnových se rovněž uplatnil dřevořezový znak Starého Města pražského s vročením 1527.

Obě vydání byla zanedlouho rozebrána, avšak k uskutečnění další edice se opět neodhodlala žádná z domácích tiskáren. Roku 1540 proto nákladem Melchiora Kobergera (1501–1540),46 syna výše uvedeného Antona Kobergera st. ( jméno českého objednatele není známo), vytiskl další bibli v češtině, tzv. Bibli norimberskou, Linhart Milichthaler,47 jehož vydání je v podstatě pouze sazečsky zmenšeným přetiskem textu (nikoli však obrazového doprovodu) druhé severýnky.48 Novum oproti oběma biblickým tiskům Pavla Severýna, v nichž plní funkci vyznačovacího písma v té době již poněkud archaická textura, zde znamená užití v německých zemích tehdy již běžné fraktury coby nadpisového písma. Na titulním listu se pak místo staroměstského znaku objevila dřevořezová bordura s kristologickými motivy od Hanse Leonarda Schäufeleina (1480/1485– 1538/1540).49 Obrazový doprovod představují dřevořezy Erharda Schöna, Hanse Leonarda Schäufeleina, Hanse

29, s. 370, zde včetně zmíněné atribuce). Nelze zaměňovat s jiným monogramistou PS, který se uplatnil v Hájkově Kronice vydané Pavlem Severýnem roku 1541, kde se objevují štočky s vročením 1540 a 1541, připisované samotnému Pavlu Severýnovi. K tomu srv. VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 259–261; též VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 730 a NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 4, s. 958–959, č. 3.273.

45 Viz VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 209–211, obr. č. 2 na s. 210.

46 Kromě této role při vydání Bible norimberské se do dějin knižní kultury nijak nezapsal; k tomu srv. VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 471.

47 Tiskař činný v Norimberku v letech 1536–1540; BENZING, Die Buchdrucker… (pozn. 9), s. 363; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 591.

48 UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 27–29, č. 6; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), IV 1165; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.100; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 18; VOIT, Bohemica… (pozn. 15), č. 123; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 44; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 164–166; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 109–110; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 486–488.

49 K němu přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 789–790; dále viz THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 29, s. 557–561; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 23), 17, s. 60–78; NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 3, s. 561–582, č. 1.444, s. 584, č. 1.446, s. 584–585, č. 1.447, s. 585–587, č. 1.449, 5, s. 6, č. 28.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Springinklea (ca 1495 – ca 1540),50 Hanse Sebalda Behama (1500–1550)51 a Niklase Störa († 1562/1563).52 Bible Melantrichovy (1549, 1556–1557, 1560–1561, 1570, 1577) a Bible Veleslavínova (1613) Během let 1549–1577 uskutečnil v Praze pět vydání českých biblí tiskař Jiří Melantrich z Aventýna (ca 1511–1580).53 Jde o známé tzv. melantrišky, tištěné švabachem a s texturou a frakturou jako vyznačovacím písmem.

K prvnímu vydání došlo roku 154954 (obr. 5) a Melantrich na něm ve skutečnosti pouze participoval prostřednictvím spolupráce s Bartolomějem Netolickým z Netolic († po 1562),55 který měl totiž touto dobou jako jediný tiskař v českých zemích císařské privilegium na tisk. Text v zásadě respektuje revidované znění druhé severýnky z roku 1537, je však doplněn o Třetí knihu Makabejských, Putování sv. Pavla a chronologickou tabulku ke Skutkům apoštolským, které přeložil a vlastními předmluvami opatřil Sixt z Ottersdorfu (ca 1500–1583),56 a o samostatný rejstřík sestavený Mikulášem Šúdem ze Semanína

50 VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 830–831; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 31, s. 412–416; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 23), 19, s. 260–266; NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 3, s. 643–647, č. 1.541, 4, s. 228, č. 800.

51 Přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 97; dále viz DLABAČ, B. J., Allgemeines Künstlerlexikon für Böhmen und zum Theil auch für Mähren und Schlesien 1–3, Prag 1815, 1, sl. 102–103; THIEME – BECKER Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 3, s. 193–195; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 23), 1, s. 374–381; NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 1, s. 255–256, č. 709, 3, s. 616–633, č. 1.511, s. 633, č. 1.512, s. 654, č. 1.546, 4, s. 966, č. 3.313; TOMAN, P., Nový slovník československých výtvarných umělců 1–3, Praha 1947–1955, 1, s. 48.

52 VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 845; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 32, s. 91–94.

53 O něm viz Lexikon české literatury 1–4, Praha 1985–2008 (dále LČL), 3/1, s. 212–213; velmi zevrubně a s bohatou bibliografií pak VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 579–584.

54 K prvnímu vydání Bible Melantrichovy, resp. Netolického viz UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 29–32, č. 7; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), IV 1166; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.101; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 18; VOIT, Bohemica… (pozn. 15), č. 124; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 45; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 167–168, srv. též s. 170–172; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 110; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 488–489; VOIT, P., Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí II. Tiskaři pro víru i tiskaři pro osvobození národa, Praha 2017, s. 746–749; srv. též VOIT, Spravedlnost… (pozn. 34), s. 81–82 a VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 297–298, kde (s. 298) autor náležitě poukazuje na okolnost, že Jiří Melantrich „později čtenáře už jen mystifikoval, když se k vydání 1549 neoprávněně hlásil jako jediný tvůrce (proto také nerespektujeme Knihopisem i další odbornou literaturou zavedené číslování Melantrichových biblických edicí, které se mylně odvíjí od Bible Netolického)“. I přes tuto velmi případnou výhradu se předkládaný článek víceméně z důvodů praktických drží tradičního označování melantrišských edic včetně Bible Netolického.

55 K němu přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 623–624 a nejnověji VOIT, Český knihtisk II… (pozn. 54), s. 543–545 a 736–762.

56 O něm přehledně HEJNIC, J. – MARTÍNEK, J., Rukověť humanistického básnictví v Čechách a na Moravě 1–6, Praha 1966 –2011, 4, s. 85–87; srv. též LČL (pozn. 53), 4/1, s. 158–159.

5. Bible Netolického–Bible Melantrichova, 1. vydání, Praha, Bartoloměj Netolický, Jiří Melantrich, 1549, dřevořezový titulní list.

(ca 1490–1557).57 I z typografického hlediska představuje edice z roku 1549 do značné míry stránkový přetisk Bible Severýnovy z roku 1537 a sazba textu, byť provedená modernizovaným pravopisem, převážně odpovídá této starší předloze.58 Na titulním listu se objevil dřevořezový znak císaře Maxmiliána II. (1527–1576) kopírovaný podle tisku Kroniky české (1541)59 Václava Hájka z Libočan († 1553).60 Jak naznačuje vročení „1549“ u některých dřevořezových iniciál, minimálně část tiskařského dekoru byla pořízena zvláště pro toto vydání (obr. 6). U předmluvy sv. Jeronýma je užito dřevořezové bordury Lucase Cranacha ml. (1515–1586),61 která poté přešla i do všech 57 Přehledně PUMPRLA, V., Knihopisný slovník českých, slovenských a cizích autorů 16.–18. století, Praha 2010, s. 1104; dále srv. JIREČEK, J., Rukověť k dějinám literatury české do konce XVIII. věku ve spůsobě slovníka životopisného a knihoslovného 1–2, Praha 1875 –1876, 2, s. 279–281; HEJNIC – MARTÍNEK, Rukověť… (pozn. 56), 5, s. 311; LČL (pozn. 53), 4/1, s. 158–159.

58 Tuto okolnost zdůrazňuje na několika místech Petr Voit, např. VOIT, Spravedlnost… (pozn. 34), s. 82; VOIT, České tištěné Bible…(pozn. 7), s. 488–489; VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 297.

59 TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 2.867; VOIT, Bohemica… (pozn. 15), č. 307.

60 JIREČEK, Rukověť… (pozn. 57), 1, s. 216–222; LČL (pozn. 53), 2/1, s. 33–35; PUMPRLA, Knihopisný slovník… (pozn. 57), s. 399–401.

61 ADB (pozn. 9), 4, s. 562–563; NDB (pozn. 9), 3, s. 398–400; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 23), 3, s. 313

Slánské rozhovory 2016 a 2017 dalších vydání Bible Melantrichovy i do Bible Veleslavínovy z roku 1613 (obr. 7). Poprvé se objevila ve wittenberském tisku Bible Lutherovy realizovaném Hansem Lufftem roku 1549.62 Dřevořez Kmen Jesse signovaný monogramistou GS63 s vročením „XLIX“ (1549) představuje kopii dřevořezu Erharda Schöna z roku 1528, který byl součástí obou severýnek (1529 a 1537), přičemž kopie mistra GS se stejně jako výše zmíněná bordura Cranacha ml. dále uplatnila ve všech melantriškách i Bibli Veleslavínově. Bartoloměj Netolický získal cyklus již uvedených kopií dřevořezů mistra MS, které byly součástí druhé severýnky z roku 1537, jako kupříkladu vyobrazení apokalyptické Šelmy. Za povšimnutí stojí snížením korigovaná papežská tiára. V německém prostředí se tato úprava objevila roku 1522 v ilustraci Lucase Cranacha st.

(1472–1553)64 pro Bibli Lutherovu vydanou Melchiorem Lotterem ml. (ca 1490 – po 1544)65 ve Wittenberku66 a mělo jít o zásah vyvolaný saským vévodou Jiřím I. Vousatým (1471–1539).67 Již ve druhé severýnce z roku 1537 byly kopie dvou dřevořezů s vyobrazením Šelmy oproti předlohám ve výše uvedené německé bibli vydané Hansem Lufftem roku 153468 druhotně upraveny a tiára byla snížena. U první z ilustrací je snížení decentně kryto šrafurou ladící s pozadím zobrazované scény a u druhé rovněž zůstává poněkud skryto na pozadí.69 Tento druhý dřevořez zůstal u Bible Netolického nezměněn,70 zatímco v prvním byla uvedená šrafura již načisto vyradírována71 (obr. 8). V souvislosti s touto korekturou literatura zvažuje určitou míru vstřícnosti projevenou nakladateli vůči katolické menšině v zemi, diktovanou však pochopitelně především obchodními zájmy. V případě Bartoloměje Netolického ovšem Petr Voit zdůrazňuje okolnost, že –314; NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 2, s. 109–114, č. 310; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 8, s. 58; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 171.

62 VD16 (pozn. 43), ZV 1479.

63 Přehledně VOIT, Encykopedie knihy… (pozn. 6), s. 320–321; dále srv. THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 37, s. 398 a NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 3, s. 108, č. 350.

Monogram bývá přisuzován malíři miniatur Georgu Stirleynovi činnému v 1. polovině 16. století v Norimberku; k němu viz THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 32, s. 65 a NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 3, s. 111, č. 358.

64 ADB (pozn. 9), 4, s. 559–562; NDB (pozn. 9), 3, s. 395–398; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 23), 3, s. 299 –313; NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 2, s. 109–114, č. 310; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 8, s. 55–58; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 171.

65 Tiskař činný ve Wittenberku v letech 1519–1525, syn Melchiora Lottera st. (před 1470–1549), bratr Michaela Lottera (ca 1499–1556); BENZING, Die Buchdrucker… (pozn. 9), s. 466; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 546.

66 VD16 (pozn. 43), B 4319; ADAMS, Catalogue… (pozn. 15), B 1773; srv. PIETSCH, Bibliographie… (pozn. 43), s. 206–207, č. *2. Zde je místo tiáry pouhá korunka, viz ilustrace na l. LXXXIIb a LXXXVIIb. 67 ADB (pozn. 9), 8, s. 684–687; NDB (pozn. 9), 6, s. 224–227.

68 Viz ilustrace na l. CXCIa a CXCIIIIb s vyobrazením Šelmy s papežskou tiárou na hlavě.

69 Bible Severýnova (1537), l. CC5a a CC7b.

70 Bible Netolického–Melantrichova, list Eeee4a.

71 Tamtéž, list Eeee1b.

6. Bible Netolického–Bible Melantrichova, 1. vydání, Praha, Bartoloměj Netolický, Jiří Melantrich, 1549, dřevořezová iniciála „P“ s manupropriovou výzdobou a s vročením „1549“.

7. Bible Netolického–Bible Melantrichova, 1. vydání, Praha, Bartoloměj Netolický, Jiří Melantrich, 1549, začátek předmluvy sv. Jeronýma (list A4b) vysázený do dřevořezové bordury Lucase Cranacha ml., původně užitý v Bibli Lutherově z roku 1549 (Wittenberg, Hans Lufft).

SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2016 a 2017

8. Bible NetolickÊho–Bible Melantrichova, 1. vydåní, Praha, Bartoloměj Netolický, Jiří Melantrich, 1549, Šelma z Apokalypsy, dřevořez poprvÊ uŞitý v Bibli Lutherově (Wittenberg, Hans Lufft, 1534), zde korigovaný sníŞením papeŞskÊ tiåry na hlavě Šelmy (list Eeee1b).

9. Bible NetolickÊho–Bible Melantrichova, 1. vydåní, Praha, Bartoloměj Netolický, Jiří Melantrich, 1549, dřevořez mistra HB s gryfí hlavou zobrazující sv. Petra (list Ccc4b).

„namĂ­sto toho, aby neurastenickou ilustraci apokalyptickĂŠho MěřenĂ­ chrĂĄmu, o nĂ­Ĺž uĹž byla Ĺ™eÄ? v souvislosti s pĹ™edchozĂ­m vydĂĄnĂ­m [i.e. severĂ˝nky z roku 1537, pozn. JK], pohodlnÄ› vyĹ™adil, nechal ĹĄrafuru okolo Severinem snĂ­ĹženĂŠ tiĂĄry vyradovat. Vznikl bÄ›lostnÄ› svĂ­tivĂ˝ detail, s jehoĹž vĂ˝povÄ›dĂ­ si poradili vĹĄichni Ä?tenĂĄĹ™i bez rozdĂ­lu konfese – katolĂ­kĹŻm deklaroval protireformaÄ?nĂ­ snahu obou vydavatelĹŻ a vĹĄechny nekatolĂ­ky naopak svou pitoresknostĂ­ ubezpeÄ?oval o totoĹžnosti apokalyptickĂŠ Ĺ elmy s papeĹžem“.72 NovÄ› byly pĹ™evzaty novozĂĄkonnĂ­ dĹ™evoĹ™ezovĂŠ ilustrace Ä?tyĹ™ apoĹĄtolĹŻ monogramisty HB (obr. 9), resp. mistra HB s gryfĂ­ hlavou,73 kterĂ˝ danĂŠ ĹĄtoÄ?ky vytvoĹ™il pĹŻvodnÄ› pro Bibli Lutherovu vydanou

72 K tĂŠto ilustraci podrobnÄ›ji VOIT, Spravedlnost‌ (pozn. 34), s. 81 (vÄ?etnÄ› citovanĂŠho Ăşryvku); VOIT, ÄŒeskĂŠ tiĹĄtÄ›nĂŠ Bible‌ (pozn. 7), s. 489 a VOIT, ÄŒeskĂ˝ knihtisk I‌ (pozn. 2), s. 296–297 vÄ?etnÄ› obrazovĂŠ dokumentace na s. 296.

73 K nÄ›mu pĹ™ehlednÄ› THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon‌ (pozn. 23), 37, s. 402, kde je oznaÄ?ovĂĄn jako saskĂ˝ malĂ­Ĺ™ a autor pĹ™edloh pro dĹ™evoĹ™ezy pracujĂ­cĂ­ v cranachovskĂŠm stylu.

Michaelem Lotterem74 v Magdeburku roku 1536,75 z nĂ­Ĺž pĹ™eĹĄly do edice Hanse Luffta v roce 1540 ve Wittenberku76 a odtud do Bible NetolickĂŠho–Melantrichovy z roku 1549.77 Ĺ˜eÄ?enĂ˝ mistr byl ovĹĄem jeĹĄtÄ› nedĂĄvno ztotoĹžĹˆovĂĄn s malĂ­Ĺ™em, dĹ™evoĹ™ezĂĄÄ?em a mÄ›dirytcem Ä?innĂ˝m ve FuldÄ› a Erfurtu, Hansem Brosamerem (ca 1500 – ca 1554).78 Tomuto umÄ›lci pak takĂŠ Ivan Honl pĹ™ipsal autorstvĂ­ malĂŠ dĹ™evoĹ™ezovĂŠ alegorickĂŠ mapy svÄ›ta otiskovanĂŠ u sedmĂŠ kapitoly Danielova proroctvĂ­ jak v obou severĂ˝nkĂĄch (1529, 1537), tak u prvnĂ­ch tří vydĂĄnĂ­ Bible Melantrichovy (1549, 1556–1557, 1560–1561).79 DruhĂŠ vydĂĄnĂ­ Bible Melantrichovy z roku 1556– 155780 mĂĄ revidovanĂ˝ text, ilustraÄ?nĂ­ doprovod je pĹ™evzat z pĹ™edchozĂ­ edice a doplnÄ›n jen nÄ›kolika novĂ˝mi ĹĄtoÄ?ky.

Ve vydĂĄnĂ­ tĹ™etĂ­m z let 1560–1561,81 textovÄ› nezmÄ›nÄ›nĂ˝m, doĹĄlo pak k nahrazenĂ­ nÄ›kolika ilustracĂ­, pĹ™edevĹĄĂ­m nÄ›kterĂ˝ch od mistra HB s gryfĂ­ hlavou. DruhĂŠ (obr. 10) i tĹ™etĂ­ vydĂĄnĂ­ (obr. 11) majĂ­ velmi podobnou dĹ™evoĹ™ezovou borduru na titulnĂ­m listu, do nĂ­Ĺž je, stejnÄ› jako v případÄ› vydĂĄnĂ­ prvnĂ­ho, zasazen erb cĂ­saĹ™e MaxmiliĂĄna II. ÄŒtvrtĂĄ edice melantriĹĄky z roku 157082 je textovÄ› ponÄ›kud pĹ™epracovĂĄna, avĹĄak zĂĄsadnĂ­ zmÄ›ny pĹ™inĂĄĹĄĂ­ 74 TiskaĹ™ Ä?innĂ˝ v letech 1521–1528 ve Wittenberku a v letech 1528–1556 v Magdeburku, syn Melchiora Lottera st. (pĹ™ed 1470–1549), bratr Melchiora Lottera ml. (ca 1490 – po 1544); VOIT, Encyklopedie‌ (pozn. 6), s. 546; srv. BENZING, Die Buchdrucker‌ (pozn. 9), s. 292, 466–467, kterĂ˝ uvĂĄdĂ­ lĂŠta pĹŻsobenĂ­ ve Wittenberku 1523–1528 a v Magdeburku 1529–1556.

75 VD16 (pozn. 43), B 2841; ADAMS, Catalogue‌ (pozn. 15), B 1167.

76 VD16 (pozn. 43), B 2709; ADAMS, Catalogue‌ (pozn. 15), B 1168.

77 K mistru HB s gryfĂ­ hlavou a pĹ™edevĹĄĂ­m k migraci ĹĄtoÄ?kĹŻ viz VOIT, Spravedlnost‌ (pozn. 34), s. 82; VOIT, ÄŒeskĂŠ tiĹĄtÄ›nĂŠ Bible‌ (pozn. 7), s. 448–489; VOIT, ÄŒeskĂ˝ knihtisk I‌ (pozn. 2), s. 297.

Voit vťak na jinÊm místě uvådí, Şe ilustrace byly převzaty z edice Bible Lutherovy realizovanÊ roku 1534 ve Wittenberku; srv. VOIT, Encyklopedie‌ (pozn. 6), s. 143 (v hesle BROSAMER, Hans).

78 K atribuci pĹ™ehlednÄ› NAGLER, Die Monogrammisten‌ (pozn. 23), 3, s. 208–213, Ä?. 656 vÄ?etnÄ› odkazĹŻ na starĹĄĂ­ literaturu (pĹ™edevĹĄĂ­m Bartsch), dĂĄle srv. tamtĂŠĹž, s. 204–208, Ä?. 654–655 a s. 274–275, Ä?. 774; dĂĄle srv. PASSAVANT, J. D., Le peintre-graveur 1–6, Leipsic 1860–1864, 4, s. 33; danou atribuci pĹ™ijĂ­mal donedĂĄvna i Petr Voit, viz VOIT, Encyklopedie‌ (pozn. 6), s. 143. K Hansi Brosamerovi, kromÄ› citovanĂ˝ch příruÄ?ek, viz dĂĄle pĹ™ehlednÄ› NAGLER, Kunstlerlexikon‌ (pozn. 23), 2, s. 199–200; ADB (pozn. 9), 3, s. 363; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon‌ (pozn. 23), 5, s. 66–67.

79 HONL, I., Mapa svÄ›ta v praĹžskĂ˝ch biblĂ­ch ze XVI. stoletĂ­, RoÄ?enka Ä?eskoslovenskĂ˝ch knihtiskařů 1936, roÄ?nĂ­k XIX, s. 75–80, zvl. s. 75.

80 UNGAR, Allgemeine bĂśhmische Bibliothek‌ (pozn. 7), s. 32–35, Ä?. 8; JUNGMANN, Historie‌ (pozn. 7), IV 1166; GRĂ„SSE, TrĂŠsor‌ (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky‌ (pozn. 7), Ä?. 1.102; VERNER, Bibliografie‌ (pozn. 7), s. 18; VOIT, Bohemica‌ (pozn. 15), Ä?. 125; MERELL, Bible‌ (pozn. 7), s. 45; KYAS, ÄŒeskĂĄ bible‌ (pozn. 7), s. 168–169, srv. tĂŠĹž s. 170–172; VOIT, Encyklopedie‌ (pozn. 6), s. 108–114, s. 110–111; VOIT, ÄŒeskĂŠ tiĹĄtÄ›nĂŠ Bible‌ (pozn. 7), s. 489; srv. tĂŠĹž VOIT, Spravedlnost‌ (pozn. 34), s. 82.

81 UNGAR, Allgemeine bĂśhmische Bibliothek‌ (pozn. 7), s. 35–36, Ä?. 9; JUNGMANN, Historie‌ (pozn. 7), IV 1166; GRĂ„SSE, TrĂŠsor‌ (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky‌ (pozn. 7), Ä?. 1.103; VERNER, Bibliografie‌ (pozn. 7), s. 18; VOIT, Bohemica‌ (pozn. 15), Ä?. 126; MERELL, Bible‌ (pozn. 7), s. 46; KYAS, ÄŒeskĂĄ bible‌ (pozn. 7), s. 169, srv. tĂŠĹž s. 170–172; VOIT, Encyklopedie‌ (pozn. 6), s. 108–114, s. 111; VOIT, ÄŒeskĂŠ tiĹĄtÄ›nĂŠ Bible‌ (pozn. 7), s. 489; srv. tĂŠĹž VOIT, Spravedlnost‌ (pozn. 34), s. 82.

82 UNGAR, Allgemeine bĂśhmische Bibliothek‌ (pozn. 7), s. 36–38, Ä?. 10; JUNGMANN, Historie‌ (pozn. 7), IV 1166; GRĂ„SSE, TrĂŠsor‌

Slánské rozhovory 2016 a 2017

10. Bible Melantrichova, 2. vydání, Praha, Jiří Melantrich, 1556–1557, dřevořezový titulní list.

11. Bible Melantrichova, 3. vydání, Praha, Jiří Melantrich, 1560–1561, dřevořezový titulní list.

v obrazovém doprovodu. Již bezprostředně po dokončení třetího vydání bible, k němuž došlo 7. prosince 1560, Melantrich prodal soubor sedmdesáti tří dřevořezových štočků mistrů MS, PS a HB tiskařské rodině Scharffenbergových,83 která sedmdesát z nich uplatnila ve vůbec prvním vydání katolické bible v polštině dokončeném v Krakově 2. ledna 1561,84 Bible Jana Leopolity (Nicz, ca 1523–1572).85 V reedicích této bible z let 157586 a 157787 u Mikolaje Scharffenberga (1519–1606)88 v Krakově se

pak uplatnily i zbývající tři štočky. Celý soubor, který posloužil čtyřem pražským a třem krakovským biblickým edicím, je dodnes uchováván v knihovně Jagellonské univerzity v Krakově.89 Bylo tedy záhodno, aby si pro další vydání své bible Jiří Melantrich zajistil nový náležitý ilustrační cyklus. Na rozdíl od všech předchozích biblických edic, které užívaly vesměs kopie německých dřevořezů, nechal nyní Melantrich vlastním nákladem pořídit sto šest nových štočků do Starého a čtyřicet do Nového zákona. Autory předloh se stali dva manýrističtí umělci.

Florian Abel († 1565), německý malíř z Kolína nad Rýnem působící v Praze,90 do své smrti stihl dokončit sedmnáct ilustrací signovaných monogramem FA (obr. 13). Většinu předloh pro nový obrazový doprovod, označených spojitými iniciálami TF (obr. 14), vytvořil italský malíř Francesco Tertio (1520–1600), v letech 1554–1573 činný taktéž v Praze a známý zejména jako autor návrhu na fon-

(pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.104; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 18; VOIT, Bohemica… (pozn. 15), č. 127; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 46–47; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 169, srv. též s. 170–172; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 111; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 490; srv. též VOIT, Spravedlnost… (pozn. 34), s. 83–85.

83 Vdova po Marku Scharffenbergovi († 1545), Anna st. († 1567) se syny Stanislawem († 1584) a Mikolajem (1519–1606), který se však roku 1565 osamostatnil; přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 788–789.

84 ESTREICHER, K., Bibliografija polska. III. Bibliografia polska 15.– 18. stulecia 1–25 (12–36), Krakov 1891–2014, III/2 (13), s. 13–14; ADAMS, Catalogue… (pozn. 15), B 1201.

85 Polski Słownik Biograficzny 1–51 (Abakanowicz–Tanned), Warszawa 1935–2018, 17, dostupné: http://www.ipsb.nina.gov.pl/a/ biografia/jan-mlodszy-leopolita.

86 ESTREICHER, Bibliografija… (pozn. 84), III/2 (13), s. 14.

87 Tamtéž, s. 14–15.

88 Tiskař samostatně činný v letech 1565–1606 v Krakově a 1578– 1581 ve Varšavě; srv. VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 788–789.

89 K prodeji štočků podrobněji VOIT, Spravedlnost… (pozn. 34), s. 82–83; srv. též VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 489; VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 298 včetně bibliografie; ze starší literatury dále viz např. PIETSCH, Bibliographie… (pozn. 43), s. 522.

90 K němu přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 37; dále viz THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 1, s. 18; TOMAN, Nový slovník… (pozn. 51), 1, s. 5; NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 2, s. 690–691, č. 1.864, 1, s. 271–272, č. 533, s. 273, č. 541 a srv. tamtéž 5, s. 129, č. 611.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 dohledu.93 Štočky řezalo sedm monogramistů, H,94 mistr se značkou spojité HF,95 HS,96 IAP,97 MG,98 pouze po jednom výskytu pak HD99 a mistr s monogramem v podobě propletených iniciál IS, případně SI.100 Alegorická mapa světa, která byla v předchozích vydáních dílem mistra HB s gryfí hlavou, se nyní objevila v jiném provedení signovaném spojitým TF čili monogramem Francesca Tertia.101 Dřevořezová bordura na titulním listu (obr. 12) je dílem domácího umělce Ambrože Ledeckého († 1592),102 jak naznačují spojité iniciály AL103 uprostřed spodní části

12. Bible Melantrichova, 4. vydání, Praha, Jiří Melantrich, 1570, titulní list s dřevořezovou bordurou monogramisty HS podle předlohy Ambrože Ledeckého zobrazující ve spodní části klečícího tiskaře Jiřího Melantricha a vpravo za ním na patce sloupu jeho erb.

tánu u letohrádku královny Anny.91 Jakkoli je možné považovat jejich soubor za první původní umělecky sourodý cyklus biblických ilustrací v Čechách, přece jen vznikl v určité závislosti na wittenberském mistru MS a vykazuje znaky zjevné imitace jeho ilustračního cyklu, byť v manýristickém rouše.92 Je třeba též poznamenat, že korigovanou papežskou tiáru, známou z předchozích pražských biblických edic, nyní nahradil prostý diadém, zřejmě jako výraz ústupku katolickému cenzurnímu

91 Též Giovanni Francesco Terzio, Terzi či Terzo; přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 877; dále viz DLABAČ, Allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 51), 3, sl. 255–256; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 23), 20, s. 416–417; NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 5, s. 611; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 32, s. 546–548; TOMAN, Nový slovník… (pozn. 51), 2, s. 585. Podrobnou biografii podává ILG, A., Francesco Terzio, der Hofmaler Erzherzogs Ferdinand von Tirol, Jahrbuch der kunshistorischen Sammlungen der Kaiserthümes 9/1889, s. 235–262 a přílohy; srv. též CHYTIL, K., Malířstvo pražské 15. a 16. věku a jeho cechovní kniha staroměstská z let 1490–1582, Praha 1906, s. 179, 191; HONL, Mapa… (pozn. 79), s. 79–80.

92 Na tuto skutečnost Petr Voit důrazně upozorňuje, viz VOIT, Spravedlnost… (pozn. 34), s. 83–84; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 490; VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 288–289.

93 Bible Melantrichova (1570), list 630b; k tomu dále srv. VOIT, Spravedlnost… (pozn. 34), s. 84; VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 299.

94 VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 332.

95 Tamtéž, s. 352. NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 3, s. 319, č. 906 tento monogram přisuzuje Hansi Forsterovi († 1584) z Augšburku, dřevořezáči a výrobci hracích karet činnému ca od roku 1753 ve Vídni (k němu THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… /pozn. 23/, 12, s. 223).

96 VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 377; k tomu srv. NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 3, s. 906, č. 1.489. DLABAČ, Allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 51), 3, sl. 110 a s odvoláním na něj BRULLIOT, Dictionnaire… (pozn. 23), 2, s. 157, č. 1.238 a 3, Appendix 2, č. 143 přisuzují tento monogram Janu Severýnovi ml. („Hans Severin“), což výše citovaný Nagler ovšem zamítá, stejně jako Voit, který případně poukazuje na okolnost, že Jan Severýn ml. zemřel již roku 1545.

97 VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 387.

98 Tamtéž, s. 589; k tomu srv. též NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 4, s. 578–580, č. 1.841.

99 VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 343.

100 Stejný monogramista se objevuje rovněž jednou v Matthioliho Herbáři vydaném taktéž u Melantricha roku 1562 a třikrát v Hájkově Kronice vydané Pavlem Severýnem v roce 1541; k tomu VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 413. NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 5, s. 4–5, č. 22 nepřípadně připisuje v souvislosti s Biblí Melantrichovou z roku 1570 tento monogram Janu Severýnovi ml. († 1545), k tomu viz též pozn. 96; stejně tak NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 5, s. 6, č. 26 v souvislosti s Hájkovou Kronikou z roku 1541. Zde by teoreticky nemusela být atribuce směřující k Janu Severýnovi ml. tak úplně od věci, neboť v Hájkově Kronice se též vyskytují štočky signované monogramem PS připisované Pavlu Severýnovi, k tomu srv. též zde pozn. 44.

101 Srv. HONL, Mapa… (pozn. 79), s. 79–80.

102 K němu nejnověji přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 518; dále srv. CHYTIL, Malířstvo… (pozn. 91), s. 91, 191, 193, 300–301, 304, srv. též s. 23, 49; WINTER, Z., Řemeslnictvo a živnosti 16. věku v Čechách, Praha 1909, s. 197–199; TOMAN, Nový slovník… (pozn. 51), 2, s. 16.

103 VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 518 uvádí kuriózní Naglerovu interpretaci tohoto monogramu zakládající se na Dlabačově zmínce (DLABAČ, Allgemeines Künstlerlexikon… /pozn. 51/, 2, sl. 108), že jakýsi Langmayer byl „ein sehr guter Maler in Prag, von dem Herr Wenzel Batka, Spezerey und Materialwarenhändler daselbst, noch im Jahre 1795 eine schöne Bildersammlung besaß“, kterou uvedl s odvoláním na Schallera (SCHALLER, J., Beschreibung der Königlichen Haupt und Residenzstadt Prag sammt allen darinn befindlichen sehenswürdigen Merkwürdigkeiten 1–4, Prag 1794–1797, 3, s. 608), který zmiňuje obchodníka Václava Batku jako majitele domu U Zlatého anděla v ulici Na Perštýně na Starém Městě (dnes čp. 357), kde „man trift hier nebst einigen schönen Gemälde von dem berühmten Langmayer, auch eine wahre Egyptische Mumie in der Lebensgroße“.

NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 1, s. 363, č. 808 pak interpretuje monogram AL na titulní borduře Bible Melantrichovy z roku 1570 jako signaturu jakéhosi malíře A. Langmayera, který údajně žil okolo roku 1570 v Praze a jehož obrazy prý ještě koncem 18. století spatřil Dlabač. („Das Monogramm deutet den Zeichner an, für welchen die früheren Schriftsteller keinen Namen haben. Um 1570 lebte aber in Prag ein Maler Namens Langmayer, von dessen Hand Dlabacz gegen Ende des vorigen Jahrhunderts noch mehrer

Slánské rozhovory 2016 a 2017

13. Bible Melantrichova, 4. vydání, Praha, Jiří Melantrich, 1570, dřevořez podle předlohy Floriana Abela zobrazující Stvoření Adama (list 1b).

15. Bible Melantrichova, 4. vydání, Praha, Jiří Melantrich, 1570, dřevořezový signet tiskaře Jiřího Melantricha (list [637]b).

14. Bible Melantrichova, 4. vydání, Praha, Jiří Melantrich, 1570, dřevořez monogramisty HF podle předlohy Francesca Tertia zobrazující Beránka na hoře Sion (list 632a).

bordury, a dřevořezáče HS, jehož monogram se nachází v pravém spodním rohu. Architektonicky pojatá bordura zobrazuje v oválných rolverkových kartuších v horní části Nejsvětější Trojici, ve spodní pak tiskaře Melantricha klečícího před Ukřižovaným, po stranách stojí dvě ženské postavy personifikovaných Ctností, vlevo Víra, vpravo Naděje. Motiv ve spodním oválu, totiž postavy klečící před křížem, je přejat z bordury Lucase Cranacha st., kde jsou takto zobrazeni Martin Luther (1483–1546)104 a saský kurfiřt Johann Friedrich I. (1503–1554).105 Celkové provedení Ledeckého bordury106 ovlivnila manýristická knižní grafika v duchu tehdy módního Josta Ammana (1539–1591) z Curychu, malíře, kreslíře, dřevořezáče gute Bilder sah. Vielleicht hat dieser Künstler die Zeichnung zum Bibelwerke geliefert.“) Ostatně i Toman (TOMAN, Nový slovník… /pozn. 51/, 2, s. 9), který Naglerovu hypotézu snad ani neznal, prakticky doslova převzal Dlabačův údaj o Langmayerovi coby malíři „v Praze v 2. pol. XVIII. stol. Obchodník Václav Batka (ok. r. 1795) získal od něho pozoruhodnou sbírku obrazů“.

104 ADB (pozn. 9), 19, s. 660–692; NDB (pozn. 9), 15, s. 549–561.

105 ADB (pozn. 9), 14, s. 326–330; NDB (pozn. 9), 10, s. 524–525.

106 K Ledeckého borduře obšírněji VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 518 a obr. č. 304–307 na s. 517–520; srv. též VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 490.

a mědirytce,107 který vedle jiného pracoval pro nakladatelský dům Sigmunda Feyerabenda (1528–1590)108 ve Frankfurtu nad Mohanem.109 Dřevořezové ilustrace Abelova a Tertiova cyklu i titulní bordura Ambrože Ledeckého se pak dále uplatnily nejen v pátém vydání Bible Melantrichovy (1577), v Bibli Veleslavínově (1613), ale i ve Starém zákoně obou pozdějších edic jezuitské Bible svatováclavské (1677–1715 a 1769–1771). Ledeckého bordura na titulním listu měla v obou vydáních Starého zákona Bible svatováclavské (1715, 1771) odstraněno vyobrazení 107

BECKER, K., Jobst Amman, Zeichner und Formschneider, Kupferätzer und Stecher, Leipzig 1854 (zejména soupis produkce); NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 3, s. 731–740, č. 1.768, s. 750–752, č. 1.780–1.781; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 1, s. 410–413; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 51–52.

108 Původně dřevořezáč, v letech 1559–1590 nakladatel a knihkupec, od roku 1562 též tiskař; k němu přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 262; dále srv. BENZING, Die deutschen Verleger… (pozn. 9), sl. 1129.

109 Řadu prací Josta Ammana pro Sigmunda Feyerabenda reprodukuje HEITZ, P., Frankfurter und Mainzer Drucker und Verlegerzeichen bis in das 17. Jahrhundert, Strassburg 1896, Frankfurt, tab. č. I, III–XIII, XV–XVIII (titulní bordury) a tab. č. XXXIV.26, 30, 31, 32, XXXV.33, 35, 36, 39, 40, XXXVI.37, 38, XXXVII.41, 42, XXXVIII.43, 44, XXXIX.45, 46, XL.47–49, XLII.53, 54, XLIII.55, XLV.60, XLVI.62, XLVII.64, XLVIII.66, XLIX.68, L.71, 73, LI.72, LII.74, 76, LIII.77, 78, 82, LIV.79, LVI.83, LVII.84 (signety). Ukázkově také PFLUGKHARTTUNG, J. A. G. von, Kunstgewerbe der Renaissance I. Rahmen deutschen Buchtitel im 16. Jahrhundert, Stutgart 1909, č. 102 (signet z roku 1590) = HEITZ, Frankfurt, tab. č. LVI.83.

Slánské rozhovory 2016 a 2017

16. Bible Adama z Veleslavína, Praha, Daniel Adam z Veleslavína, 1613, dřevořezový titulní list monogramisty HS podle předlohy Ambrože Ledeckého, stejný jako u 4. a 5. vydání Bible Melantrichovy (1570 a 1577).

Jiřího Melantricha ze spodní kartuše a vzniklého volného prostoru bylo užito pro umístění textové sazby části názvu a impressa. Ve čtvrtém vydání melantrišky se také poprvé objevil nový signet (obr. 15), známý Melantrichův erb, jehož se mu spolu s povýšením do rytířského stavu dostalo roku 1557.110 Páté vydání Bible Melantrichovy z roku 1577111 se textem, dřevořezovými ilustracemi i podobou titul110

Na základě listiny císaře Ferdinanda I. (1503–1564) vydané ve Vídni 14. srpna 1557; viz též opis listiny Rudolfa II. (1552–1612) obsahující potvrzení spolu s polepšením erbu vydané v Praze 29. června 1596 synovcům Jiřího Melantricha Janu a Václavovi, Národní archiv v Praze, fond Salbuchy, kniha č. 12a, fol. 460r–465r, kde je na fol. 460r–461v listina Ferdinanda I. inserována. K Melantrichově nobilitaci dále srv. např. RYBIČKA, A., Melantrichové z Aventina a tiskárna jejich, Časopis Musea Království českého 39/1865, č. 2, s. 123–142, č. 3, s. 209–221, č. 2, s. 126 (popis erbu); z rodopisných příruček kupř. MERAVIGLIA-CRIVELLI, R. J. von, Der böhmische Adel, in: Siebmacher’s Wappenbuch, bd. 4, Abteilung 9, Nürnberg 1886, s. 288–289, tab. č. 138 (s popisem a vyobrazením erbu); SCHIMON, A. – KRÁL Z DOBRÉ VODY, V., Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien, 2. vydání, Prag 1904, s. 159; DOERR, A. von, Der Adel der böhmischen Kronländer, Prag 1900, s. 64.

111 UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 38, č. 11; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), IV 1166; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.105; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 18; VOIT, Bohemica…

ního listu shoduje s vydáním předchozím. V souvislosti s typografickým provedením, dekorem a ilustračním doprovodem všech melantrišek Petr Voit poukazuje na jejich silnou odvozenost od druhé severýnky (1537) a do značné míry tak koriguje různá starší hodnocení týkající se významu těchto Netolického a Melantrichových edičních počinů.112 V zásadě to může platit i pro Bibli českou Samuela Adama z Veleslavína († po 1641)113 z roku 1613114 (obr. 16), která představuje přetisk melantrišské edice z roku 1577.

Ve slánském muzeu jsou zastoupeny exempláře všech vydání Bible Melantrichovy i Bible Veleslavínova, žel převážně ve značném stupni opotřebování a poškození, často rukopisně doplňovány. První vydání z roku 1549 pochází původně z majetku vlasteneckého kněze a spisovatele, slánského rodáka Karla Vinařického (1803–1869),115 a obsahuje i starší barokní latinskou rukopisnou poznámku kněze Karla Votíka. Vydání druhé z let 1556–1557 darovala roku 1963 do muzea paní Růžena Kaňková ze Slaného. Vydání třetí nenese žádné provenienční znaky a stejně tak první ze tří exemplářů vydání čtvrtého.

Druhý exemplář pochází z knihovny františkánského kláštera ve Slaném a nacházejí se v něm četné české rukopisné marginálie, v exempláři třetím je coby majitel podepsán v roce 1836 jakýsi Josef Irliška, přičemž muzeum jej získalo roku 1974. V exempláři pátého vydání z roku 1577, který se do muzea dostal roku 1885, je starší rukopisné ex libris jakéhosi Jana Jiřího Věnkovského z Vyšeboře (snad Všeboř u Chebu) z roku 1630 a pozdější kněze Františka Figara. Pozoruhodný je exemplář Bible Veleslavínovy z roku 1613, v němž jsou přeškrtané některé pasáže, což je dílem známého jezuity Antonína Koniáše (1691–1760),116 který tento svůj úkon do knihy také zaznamenal. V knize jsou zmínky o řadě majitelů, jako nejstarší zde figuruje (pozn. 15), č. 128; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 47; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 169, srv. též s. 170–172; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 111; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 490.

112 K tomu viz podrobněji VOIT, Spravedlnost… (pozn. 34), s. 84–85; VOIT, Český knihtisk I… (pozn. 2), s. 299. Voit v návaznosti na svůj rozbor cituje (WINTER, Řemeslnictvo… /pozn. 102/, s. 270) také pozoruhodnou výtku Melantrichova zaměstnance Firmiána Bendygara, kterou adresoval svému principálovi u soudu v roce 1571, že „z cizího tiskaře bibli tiskl a ji zfalšoval“.

113 Srv. LČL (pozn. 53), 1, s. 29.

114 UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 50–52, č. 15; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), IV 1169; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.106; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 18; VOIT, Bohemica… (pozn. 15), č. 135; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 47; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 169; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 111; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 490–491.

115 LČL (pozn. 53), 4/2, s. 1352–1358, další literaturu viz tam.

116 K němu přehledně PELCL, F. M., Böhmische, Mährische und Schlesische Gelehrte und Schriftsteller aus dem Orden der Jesuiten…, Prag 1786, s. 184–186; JIREČEK, Rukověť… (pozn. 57), 1, s. 384–386; BACKER, A. de – BACKER, A. de – SOMMERVOGEL, C., Bibliothèque de la Compagnie de Jésus 1–12, Bruxelles 1890–1932, 4, sl. 1187–1190; LČL (pozn. 53), 2/2, s. 829–830; PUMPRLA, Knihopisný slovník… (pozn. 57), s. 590–591; dále viz především vynikající monografii Josefa Kebrleho plagovanou Bílým, viz BÍLÝ, J., [recte KEBRLE, J. C.], Jezuita Antonín Koniáš. Osobnost a doba, Praha 1996.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 jméno Pavla Sládka, dále Matěje Plálila a jeho otce, roku 1817 knihu vlastnil Antonín Bachor z Radovesic a v moderní době Václav Rubeš z Pálče.

Exempláře nového, českobratrského překladu tzv. Bible kralické, ať už šestidílného vydání z let 1579–1594117 či jednodílných edic z let 1596118 a 1613,119 se ve slánském muzeu nenacházejí. Pro tyto neilustrované biblické tisky je příznačné, že s úspěchem usilují o estetický účinek nikoli prostřednictvím obrazového doprovodu, nýbrž skrze provedení sazby a především skrze vkusný dekor, zejména dřevořezové iniciály, vlysy a viněty. Toto svým způsobem uměřenější pojetí typografické práce zjevně koresponduje s jednoduchostí a prostotou, již Jednota bratrská nezřídka proklamovala a která, zejména v počátcích tohoto hnutí, leckdy sklouzávala až k vyloženému primitivismu.

Bible svatováclavské (1677–1715, 1769–1771) Další významný ediční počin představuje katolická tzv. Bible svatováclavská. Opět se jednalo o nový překlad, pořízený jezuity Jiřím Konstancem (1607–1673),120

117 UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 38–46, č. 12, viz též s. 113–114, č. 43; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), IV 1167; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.107; DAŇKOVÁ [BOHATCOVÁ], M., Bratrské tisky ivančické a kralické, Sborník Národního muzea v Praze 1951, svazek V–A, Historický č. 1, s. 22–25, č. 5; ADAMS, Catalogue… (pozn. 15), B 1111; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 19; VOIT, Bohemica… (pozn. 15), č. 129 (1. díl), 130 (2. díl), 131 (3. díl), 132 (4. díl), 133 (5. díl); MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 50–51, srv. též s. 51–53; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 182–190, srv. též s. 190–209; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 111–112; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 493–496. Šestý díl, tedy Nový zákon, vyšel podruhé ještě roku 1601, viz UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 38–46, č. 12, zvl. s. 43, a s. 123 –124, č. 48; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), IV 1167; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.108; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; BOHATCOVÁ, Bratrské tisky… (tato pozn.), s. 26–27, č. 8; ADAMS, Catalogue… (pozn. 15), B 1111; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 58; VOIT, Bohemica… (pozn. 15), č. 134.

118 UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 46–48, č. 13; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), IV 1167; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.109; BOHATCOVÁ, Bratrské tisky… (pozn. 117), s. 25–26, č. 6; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 19; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 51, srv. též s. 51–53; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 190, srv. též s. 190–209; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 112; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 495.

119 UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 48–50, č. 14; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), IV 1167; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.110; BOHATCOVÁ, Bratrské tisky… (pozn. 117), s. 27–28, č. 9; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 19; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 51, srv. též s. 51–53; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 190, srv. též s. 190–209; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 112; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 495.

120 RIBADENEIRA, P. – ALEGAMBE, P. – SOUTHWELL, N., Bibliotheca Scriptorum Societatis Jesu…, Roma 1676, s. 285–286; BALBÍN, B. – UNGAR, R. K. (ed.), Bohemia docta… 1–3, Praga 1776–1778, 2, s. 393–394; PELCL, Böhmische, Mährische und Schlesische Gelehrte… (pozn. 116), s. 31–33; JIREČEK, Rukověť… (pozn. 57), 1, s. 386–387; BACKER – SOMMERVOGEL, Bibliothèque… (pozn. 116), 2, sl. 1384–1386; LČL (pozn. 53), 2/II, s. 839–840; CHYBA, K., Slovník knihtiskařů v Československu od nejstarších dob do roku 1860, Praha 1966, s. 284; KOLDOVÁ, M., Jezuitská tiskárna

Matějem Václavem Štajerem (1630–1692)121 a Janem Barnerem (1643–1708).122 Tuto bibli vytiskla poprvé v letech 1677–1715123 jezuitská tiskárna124 nákladem Dědictví sv. Václava, nakladatelského podniku zaměřujícího se na vydávání katolické literatury v českém jazyce, jehož vznik iniciovali domácí jezuité a jejich příbuzní.125 Překladatelé vyšli z textu Bible benátské z roku 1506, který ovšem korigovali dle latinské Vulgáty ve znění schváleném papežem Sixtem V. (1521–1590)126 a Klimentem VIII. (1536–1605)127 z let 1590 a 1592, přihlíželi však i k textům melantrišek a dokonce i Bible kralické. K sazbě textu byl užit původní Melantrichův typografický materiál a v případě Starého zákona i materiál obrazový, který jezuité získali ze zkonfiskované tiskárny Veleslavínovy. Jezuitská tiskárna dodala jen barokní viněty a většinu iniciál. Jako první byl roku 1677 vydán Nový zákon, coby ilustrační doprovod zahrnující kromě mědirytinového titulního listu (obr. 17) pouze pět mědirytinových nově vzniklých ilustrací, a sice portrétů čtyř evangelistů Matouše, Marka (obr. 18), Lukáše a Jana na začátcích příslušných v Praze 1635–1773, Sborník Národního muzea 2005, řada C, č. 1–4, s. 9; PUMPRLA, Knihopisný slovník… (pozn. 57), s. 591–592.

121 BALBÍN, Bohemia docta… (pozn. 120), 2, s. 417–418; PELCL, Böhmische, Mährische und Schlesische Gelehrte… (pozn. 116), s. 72–73; JIREČEK, Rukověť… (pozn. 57), 2, s. 265–266; BACKER – SOMMERVOGEL, Bibliothèque… (pozn. 116), 7, sl. 1575–1577; LČL (pozn. 53), 4/1, s. 765–768; PUMPRLA, Knihopisný slovník… (pozn. 57), s. 1090–1091.

122 PELCL, Böhmische, Mährische und Schlesische Gelehrte… (pozn. 116), s. 94–95; JIREČEK, Rukověť… (pozn. 57), 1, s. 46–47; BACKER – SOMMERVOGEL Bibliothèque… (pozn. 116), 1, sl. 904–905; TUMPACH, J. – PODLAHA, A., Český slovník bohovědný 1–5 (A – Italie), Praha 1912–1932, 1, s. 931; LČL (pozn. 53), 1, s. 134; PUMPRLA, Knihopisný slovník… (pozn. 57), s. 67–68.

123 UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 53–57, č. 16, viz též s. 124–125, č. 49; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), V 652 (a, b, c); GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.111; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 25; VOIT, Bohemica… (pozn. 15), č. 136; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 54–56; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 211– 212, dále též s. 212–225; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 112; VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 491–493; srv. též BACKER – SOMMERVOGEL, Bibliothèque… (pozn. 116), 7, sl. 1576, č. 5 (neúplný záznam k edici Starého zákona z roku 1677).

124 Pražská jezuitská klementinská kolej roku 1621 obdržela zkonfiskovanou tiskárnu Samuela Adama z Veleslavína, kterou však jezuité obratem prodali Juditě Bylinové († 1630), aniž by si ponechali tiskařský materiál, přičemž vlastní knihtiskárnu začali zřizovat až roku 1632 po zabrání oficíny luteránského duchovního Samuela Martinia z Dražova (1593–1639, činný 1631), k níž posléze roku 1645 přidali ještě tiskárnu Jana Byliny (činný 1640–1645), z níž teprve získali typografický materiál tiskárny Samuela Adama z Veleslavína. Pražská jezuitská tiskárna fungovala od roku 1635 až do zrušení řádu v roce 1773. Vedl ji prefekt, který byl vždy členem řádu, a za tiskařskou práci odpovídal faktor, zaměstnanec z řad světských osob; viz CHYBA, Slovník… (pozn. 120), s. 283–285; KOLDOVÁ, Jezuitská tiskárna… (pozn. 120); nejnověji VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 898–902.

125 Nakladatelství založila Marie Štajerová († 1669?) na popud svého syna Matěje Václava Štajera v roce 1669, po zrušení řádu v roce 1773 bylo svěřeno pražské arcibiskupské konsistoři, roku 1784 ukončilo svou činnost a formálně bylo obnoveno v roce 1859; přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 200; srv. též JIREČEK, Rukověť… (pozn. 57), 1, s. 159; CHYBA, Slovník… (pozn. 120), s. 74.

126 K němu nejlépe PASTOR, L., Geschichte der Päpste. Seit dem Ausgang des Mittelalters (von 1417 bis zur Pius VI. 1775–1799) 1–16, Freiburg im Breisgau 1886–1933, 10, s. 1–502.

127 Tamtéž, celý svazek 11.

Slánské rozhovory 2016 a 2017

17. Bible svatováclavská, 1. vydání, Praha, Dědictví svatováclavské, 1677–1715 (Jezuitská tiskárna), mědirytinový titulní list Nového zákona (1677) zhotovený Samuelem Dvořákem st.

18. Bible svatováclavská, 1. vydání, Praha, Dědictví svatováclavské, 1677–1715 (Jezuitská tiskárna), mědirytinová ilustrace Samuela Dvořáka st. zobrazující evangelistu sv. Marka (Nový zákon, 1677, příloha mezi s. 56–57).

19. Bible svatováclavská, 1. vydání, Praha, Dědictví svatováclavské, 1677–1715 (Jezuitská tiskárna), titulní list druhé části Starého zákona (1712).

20. Bible svatováclavská, 1. vydání, Praha, Dědictví svatováclavské, 1677–1715 (Jezuitská tiskárna), titulní list první části Starého zákona (1715) s upravenou dřevořezovou bordurou monogramisty HS podle předlohy Ambrože Ledeckého.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 evangelijních knih a Ježíše Krista před začátkem Skutků apoštolských. Rytiny nejsou signovány, Petr Voit však nedávno na základě přesvědčivé argumentace doložil,128 že jejich autorem byl pravděpodobně Samuel Dvořák st. († 1689), mědirytec činný v Praze od 1629.129 Roku 1712 pak vyšla druhá část Starého zákona, „Prorokové a Knihy Machabejský“ (obr. 19) a konečně v roce 1715 první část Starého zákona. Zde byly ve výtvarné výzdobě užity dřevořezové štočky ilustrací z melantrišských edic z let 1570 a 1577, a jak je patrné z titulního listu (obr. 20), byla využita i původní bordura Ambrože Ledeckého, byť bez Melantrichova portrétu.

Podruhé vyšla Bible svatováclavská opět nákladem Dědictví sv. Václava v letech 1769–1771130 v pražské tiskárně Jana Karla Hraby († ca 1793)131 (obr. 21). Jde o textově nezměněnou edici pouze s dílčími obměnami vinět, vyřazením některých štočků dřevořezových ilustrací a užitím Hrabova signetu (obr. 22). Jedná se o tzv. mluvící signet odkazující k příjmení tiskaře a zobrazující muže shrabujícího úrodu na poli, s citátem z Lukášova evangelia, kapitoly 11, verše 23 „Qui non colligit mecum, dispergit“, tedy „Kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje“.

Slánské muzeum uchovává z obou vydání pouze části Starého zákona. V poměrně zachovalém exempláři vydání prvního z roku 1715 jsou rukopisné poznámky bývalých majitelů, doslova: „Tato kniha je koupena dne 6. prasince od Josefa Kintnera ze Zvolenovsi v roce 1825, Jiří Linda ji koupil za 11 zlatejch vídeňskýho čísla“ a „Jiří Linda byl v té době v mlýně v Žižicích, zemřel stářím 88 roků. Poznamenáno od jeho vnuka v roku 1872.“ V prvním z exemplářů Nového zákona z roku 1771, poněkud poškozeném, je na přídeští nalepen litografovaný svatý obrázek Madony s Dítětem, ve druhém, zachovalejším, je rukopisné ex libris Václava Cubrta z Otvovic a jeho rozsáhlejší výpisy biblických citátů, dále rukopisné

ex libris jeho syna Antonína Cubrta, ex libris Josefa Cubrta a rukopisná poznámka „Franz Šaroch četl z týto Bible v roku 1848 a v roku 1849, kde již byly ty dva roky na velikých převratech světa“.

21. Bible svatováclavská, 2. vydání, Praha, Dědictví svatováclavské, 1769–1771 (Jan Karel Hraba), titulní list první části Starého zákona (1771) s upravenou dřevořezovou bordurou monogramisty HS podle předlohy Ambrože Ledeckého.

128

VOIT, České tištěné Bible… (pozn. 7), s. 491–492.

K němu DLABAČ, Allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 51), 1, sl. 355–358; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 23), 4, s. 229–230; NAGLER, Die Monogrammisten… (pozn. 23), 4, s. 119, č. 4.028; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 10, s. 261; TOMAN, Nový slovník… (pozn. 51), 1, s. 190 a nejnověji VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 227–229. V žádné z uvedených příruček není Dvořák zmiňován v souvislosti s mědirytinovými ilustracemi Nového zákona Bible svatováclavské, až ve studii Petra Voita citované v předchozí poznámce.

130 UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 61, č. 20; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), V 652 (závěr); TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.112; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 25; VOIT, Bohemica… (pozn. 15), č. 138; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 56, srv. též s. 54–56; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 224, dále též 212–225; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 112. Roku 1769 vyšel Nový zákon a v roce 1771 obě části Starého zákona.

131 Syn pražského tiskaře Karla Jana Hraby († 1735) samostatně činný v letech 1738–1793, jako stavovský tiskař v letech 1738–1790.

Tiskárnu po jeho smrti vedli dědicové (činnost 1793–1818); CHYBA, Slovník… (pozn. 120), s. 126; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 373–376 uvádí činnost již od roku 1736 v rámci podniku dědiců Karla Jana Hraby (činnost 1735–1738); k nim srv. též CHYBA, Slovník… (pozn. 120), s. 127.

129

22. Bible svatováclavská, 2. vydání, Praha, Dědictví svatováclavské, 1769–1771 (Jan Karel Hraba), dřevořezový tiskařský signet Jana Karla Hraby v knize Nového zákona (list [3]b a s. 155).

Slánské rozhovory 2016 a 2017 Bible hallské (1722, 1745, 1766) Ze tří vydání nekatolické české bible vytištěné v letech 1722,132 1745133 a 1766134 v Halle, tedy tzv. Bible hallské, spravuje muzeum ve Slaném pouze exemplář věnovaný Antonínem Louckým z Jarpic a jedná se o vydání první z roku 1722 (obr. 23). Jeho edici obstarali Matej Bél (1684–1749)135 a Daniel Krman ml. (1663–1740),136 celý náklad na pět tisíc výtisků uhradil Erdmann Heinrich hrabě von Henckel, svobodný pán von Donnersmark (1681–1752),137 jak primárně vyplývá i z předmluvy k třetímu vydání této bible z roku 1766.138 V tisku není uvedeno impressum, pouze vročení 1722, nicméně i to zmiňuje citovaná předmluva.139 Bibli vytiskla v Halle Tiskárna sirotčího domu v rámci činnosti Cansteinského biblického ústavu140 založeného pietistou Karlem Hilde132 UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 57–59, č. 17, srv. též s. 127–128, č. 52; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), V 653; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.114; BOHATCOVÁ, M., Exulantská vydání Kralické bible, in: Česká bible v dějinách evropské kultury, Brno 1994, s. 27–40, s. 33–34; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 19; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 282; VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 108–114, s. 112.

133 UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 59, č. 18; viz JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), V 653; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.115; BOHATCOVÁ, Exulantská vydání… (pozn. 132), s. 34; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 19 a dále srv. pozn. 132.

134 UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 59–61, č. 19; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), V 653; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 1.116; BOHATCOVÁ, Exulantská vydání… (pozn. 132), s. 34–35; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 19; VOIT, Bohemica… (pozn. 15), č. 137; GRÄSSE, Trésor… (pozn. 7), 1, s. 371 a dále srv. pozn. 132.

135 HORÁNYI, E., Memoria Hungarorum et Provincialialium scriptis editis notorum 1–3, Posonium 1775–1777, 1, s. 167–271; HORÁNYI, E., Nova Memoria Hungarorum et Provincialialium scriptis editis notorum 1 (A–C), Pestinum 1795, s. 368–375; TABLIC, B., Poezie 1–4, Vác 1806–1812, 2, s. XII–XX; JIREČEK, Rukověť… (pozn. 57), 1, s. 55–56; TUMPACH – PODLAHA, Český slovník… (pozn. 122), 2, s. 68; Slovenský biografický slovník 1–6, Martin 1986–1994 (dále SBS), 1, s. 184–185; PUMPRLA, Knihopisný slovník… (pozn. 57), s. 91–94.

136 TABLIC, Poezie… (pozn. 135), 2, s. XX–XXXII; JIREČEK, Rukověť… (pozn. 57), 1, s. 423–424; SBS (pozn. 135), 3, s. 268; PUMPRLA, Knihopisný slovník… (pozn. 57), s. 611–614.

137 O něm ADELUNG, J. Ch. – ROTERMUND, H. W., Fortsetzung und Ergänzungen zu Christian Gottlieb Jöchers allgemeinem Gelehrten– Lexico 1–7 (A–Ro), Leipzig–Delmenhorst–Bremen 1784–1819, 1897, 2, sl. 1912; MEUSEL, J. G., Lexikon der vom Jahr 1750 bis 1800 verstorbenen teutschen Schriftsteller 1–15, Leipzig 1802–1816, 5, s. 357–358; ADB (pozn. 9), 11, s. 731–732. O jeho roli nakladatele vydání Bible hallské z roku 1722 se citované příručky nezmiňují.

138 Vydavatel Jan Teofil Elsner o tom uvádí: „Hrabě slezské, jistý P[an].

Henrych Erdmann Henkel na ni náklad činil, jenž jemu z prodaných exemplářů, jichž 5000 bylo, pomalu navracený býti měl.“ Bible hallská, 1766, s. 10–11, č. 16.

139 „…v Hále Magdeburské na velikém octavo v impresí sirotčího domu Bible svatá vnově byla vydána.“ Bible hallská, 1766, s. 10, č. 16.

140 Tiskárnu sirotčího domu založil roku 1697 pietista August Hermann Francke (1663–1727) a jejím vedením byl pověřen Heinrich Julius Elers († 1728), nástupce Gotthilf August Francke (1696–1769) ji pak vedl do roku 1769. Podnik měl pobočky v Berlíně (od roku 1702, v letech 1734–1737 vedenou Johannem Nikolausem Ellingerem), v Lipsku a později také ve Frankfurtu nad Mohanem. Součástí této tiskárny byl Canstein’sche Bibelanstalt, který od roku 1712 vydával různé biblické tisky; viz PAISEY, D., Deutsche Buchdrucker, Buchhändler und Verleger 1701–1750, Wiesbaden 1988, s. 276; dále srv. ADB (pozn. 9), 7, s. 219–231 a NDB (pozn. 9),

23. Bible hallská, 1. vydání, Halle, Heinrich Erdmann von Henkel, 1722 (Cansteinský biblický ústav Tiskárny sirotčího domu), titulní list.

brandem svobodným pánem von Canstein (1667–1719),141 jak uvádí též Knihopis. Jeho elektronická verze obsahuje také informaci o druhém z nakladatelů tohoto prvního vydání, bez dalšího je zde uvedeno jméno hraběte Jánose Thurza. Tuto pochybnou atribuci je však třeba odmítnout nejen s ohledem na skutečnost, že všechny větve rodu Thurzů vymřely již během první poloviny 17. století.142

5, s. 322–325 (August Hermann Francke); ADB (pozn. 9), 7, s. 231–233 a NDB (pozn. 9), 5, s. 325 (Gotthilf August Francke).

Oba podniky fungují dodnes.

141 ADB (pozn. 9), 3, s. 764–765; NDB (pozn. 9), 3, s. 126.

142 K této konstrukci mohlo dojít i na základě zmínky v předmluvě Daniela Krmana: „[Bůh] vzbudil také ducha jednoho pána z slavného rodu Thurzovského pošlého, kterýž porozuměv, že by se od mnoha let exemplářů Biblí české nedostávalo, na vytištění Biblí této veliký náklad štědře učiniti ráčil.“ (Bible hallská, 1722, list a1b).

Bohatcová (BOHATCOVÁ, Exulantská vydání... /pozn. 132/, s. 33 a srv. tamtéž pozn. 20) s odvoláním na další prameny ovšem uvádí, že „nakladatelem byl hrabě Heinrich Erdmann Henckel zu Pöltzig von dem Thurzonischen Hause“. Krman tedy zjevně mínil již výše uvedeného nakladatele Henckela a hrabě János Thurzo uváděný elektronickým Knihopisem pak představuje nadbytečnou zcela fiktivní postavu.

Slánské rozhovory 2016 a 2017 První vydání Bible hallské, opatřené předmluvami obou vydavatelů, tedy Krmanovou a Bélovou, textově vychází z Lutherových německých biblí a kralického vydání z roku 1613 a stejně jako i další dvě edice je, krom mědirytinového frontispisu Jakoba Andrease Fridricha (1684–1751)143 s kristologickou ilustrací a nesignované ilustrační mědirytiny na titulním listu, neilustrované.

Jako tiskové písmo českého textu byla užita fraktura, coby písmo vyznačovací švabach, což bylo víceméně v souladu s praxí německých tiskáren a je, až na jisté výjimky, poměrně typické pro sazbu německých textů. V našem domácím prostředí se však texty v češtině většinou sázely švabachem a fraktura sloužila jako vyznačovací písmo (u německých textů tomu bývalo naopak), Bible hallská tedy v tomto ohledu představuje určitou výjimku.

Německá tiskárna zřejmě postupovala dle zavedeného obyčeje uplatňovaného při sazbě německých textů a dost možná nedisponovala ani žádoucím množstvím švabachových liter potřebných k vysázení celé knihy.

Další edice doznaly jen malých změn. Z druhého vydání v roce 1745 byla vypuštěna předmluva Daniela Krmana a kvůli nedbalé korektorské práci se do přetisku dostalo mnoho chyb. Fridrichův mědirytinový frontispis pro toto vydání kopíroval Johann Christoph Sysang (1703–1757).144 Jinak se od prvního vydání neliší. Nakladatelem byl v tomto případě Samuel Trautmann145 a realizace se zhostila opět Tiskárna sirotčího domu v Halle.

Třetí vydání editorsky zajistil roku 1766 Jan Teofil Elsner (1717–1782),146 který je také opatřil svou novou předmluvou a nechal pečlivěji zkorigovat text. Tiskárna sirotčího domu tentokrát nesla i náklady na vytištění.

Zmíněné biblické tisky ve své době sloužily v první řadě nekatolickým exulantům, ale také se pochopitelně pašovaly do českých zemí a zde pak rozšiřovaly mezi tajné evangelíky zejména v pohraničních oblastech severních a východních Čech.

143

Též Friedrich; mědirytec z Lipska působící v Augšburku; k němu přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 281; dále viz NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 23), 5, s. 177; THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 12, s. 470–471.

144 Též Sisang; mědirytec působící v Lipsku, Halle a v letech 1720–1738 také v Praze; přehledně VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 854; dále viz DLABAČ, Allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 51), 3, sl. 247–248; NAGLER, Neues allgemeines Künstlerlexikon… (pozn. 23), 20, s. 214–215 (2 hesla týkající se ovšem téže osoby); THIEME – BECKER, Allgemeines Lexikon… (pozn. 23), 32, s. 367–368; TOMAN, Nový slovník… (pozn. 51), 2, s. 516.

145 Nakladatel a knihkupec v Břehu činný od roku 1727 zhruba do roku 1751; PAISEY, Deutsche Buchdrucker… (pozn. 140), s. 265.

K tomu srv. také citovanou Elsnerovu předmluvu: „…dal jistý břeský [!] handlíř v knihách, jménem Sam[uel]. Trautmann, nákladem svým v Hále léta 1745 novou tisknouti pro Čechy v jejich mateřském jazyku Bibli svatou…“, Bible hallská, 1766, s. 11, č. 17.

146 JIREČEK, Rukověť… (pozn. 57), 1, s. 181–182; TUMPACH – PODLAHA, Český slovník… (pozn. 122), 3, s. 766; LČL (pozn. 53), 1, s. 660–661; PUMPRLA, Knihopisný slovník… (pozn. 57), s. 303–305.

Nový zákon Melantrichův (1570) a Nový zákon Procházkův (1786) Z dílčích edic biblických textů vlastní muzeum ve Slaném ještě Nový zákon, vydaný v Praze Jiřím Melantrichem roku 1570,147 s dřevořezovými ilustracemi, defektní exemplář, který roku 1824 rukopisně doplnil a znovu převázal Josef Vojtěch ve Vraném. Je v něm rovněž hůře čitelná poznámka katolického duchovního z doby barokní, který v knize přeškrtal některé pasáže a místy je nahradil vlastním rukopisným českým textem.

Na závěr lze ještě zmínit po stránce provenienční nijak zvlášť zajímavý exemplář Nového zákona z roku 1786,148 vytištěný v Praze nákladem dědiců Antonína Elsenwangera149 v Tiskárně Normální školy,150 který představuje textově revidovanou verzi Bible svatováclavské provedenou Františkem Faustinem Procházkou (1749–1809).151 Z naznačeného přehledu vyplývá, že jakkoli Vlastivědné muzeum ve Slaném nedisponuje ucelenou řadou úplně všech vydání biblí v češtině z let 1488–1800, uchovává ve svých sbírkách i přesto určitý počet exemplářů, z nichž některé by si v budoucnu jistě zasloužily bližší pozornost.

147 JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), IV 1178; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 17.113; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 58; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 169.

148 UNGAR, Allgemeine böhmische Bibliothek… (pozn. 7), s. 134–136, č. 61; JUNGMANN, Historie… (pozn. 7), VI 1714; DOUCHA, F., Knihopisný slovník československý, Praha 1865, s. 302; JIREČEK, Rukověť… (pozn. 57), 2, s. 148, č. 5; TOBOLKA, Knihopis + Dodatky… (pozn. 7), č. 17.134; MERELL, Bible… (pozn. 7), s. 56; VERNER, Bibliografie… (pozn. 7), s. 60; KYAS, Česká bible… (pozn. 7), s. 283.

149 Antonín Elsenwanger († 1784), tiskař činný v Praze v letech 1768–1784. Jeho dědicové, ovdovělá manželka Josefa a syn Ignác, pak působili v letech 1784–1786, Ignác Elsenwanger (ca 1764/1765 – ca 1790) byl posléze samostatně činný v letech 1787–1790.

Po déletrvajících dědických sporech se tiskárny nakonec mohla ujmout vdova po Ignácovi Barbora († 1804) a vedla ji v letech 1794– 1804; CHYBA, Slovník… (pozn. 120), s. 82–83; podrobněji VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 236.

150 Tiskárna Normální školy fungující v Praze od roku 1776 až do roku 1921, kdy přešla pod Státní nakladatelství (od roku 1952 Státní pedagogické nakladatelství), představovala nástupnický podnik Tiskárny klementinské (činnost 1773–1776), která vznikla namísto Tiskárny jezuitské (činnost 1635–1773), po zrušení řádu v roce 1773 zabavené a postátněné; CHYBA, Slovník… (pozn. 120), s. 288–289; podrobněji VOIT, Encyklopedie… (pozn. 6), s. 905–906.

151 JIREČEK, Rukověť… (pozn. 57), 2, s. 145–148; LČL (pozn. 53), 3/2, s. 1095–1097; PUMPRLA, Knihopisný slovník… (pozn. 57), s. 899–900.

ADRESÁŘ AUTORŮ

Bc. Marek Filipec, odbor kultury a památkové péče, Krajský úřad Středočeského kraje, Zborovská 11, 150 21 Praha 5

Bc. Jan Kašpar, Památník národního písemnictví, Strahovské nádvoří 1, 118 38 Praha–Hradčany

PhDr. Petra Oulíková, Ph.D., Ústav dějin křesťanského umění, Katolická teologická fakulta, Univerzita Karlova, Thákurova 3, 160 00 Praha 6

akad. mal. Markéta Pavlíková, Ph.D., Akademie výtvarných umění v Praze, ateliér restaurování výtvarných děl malířských a polychromované plastiky / škola Adama Pokorného, U Akademie 4, 170 22 Praha 7

PhDr. Mgr. Vladimír Přibyl, Kořenského 478, 272 04 Kladno 4

Doc. PhDr. Miloš Sládek, Ph.D., Ústav dějin křesťanského umění, Katolická teologická fakulta, Univerzita Karlova, Thákurova 3, 160 00 Praha 6

Mgr. Martina Šárovcová, Ph.D., V Háji 1202/41, 170 04 Praha 7–Holešovice

Mgr. Markéta Škrancová, odbor kultury a památkové péče, Městský úřad Slaný, Velvarská 136, 274 01 Slaný

Slánské rozhovory 2017, výklad Mgr. Tomáše Řepy před kaplí Boží hrobu nad Kvíčkem u Slaného. (foto Pavel Vychodil)

OBSAH

Čtenáři na cestu

Vladimír Přibyl…5

Příspěvky SLANÝ A VELVARY / 2016 Vladimír Přibyl Absolvent slánské piaristické koleje – velvarský farář Matěj Maxmilián Josef Jodl…8 Martina Šárovcová Velvarský rorátník v kontextu knižní malby…24 Miloš Sládek „Při této příležitosti přišly v objev různé věci, které by byly časem jistě v zapomenutí došly“ aneb Příspěvky do Zíbrtova Českého lidu ze Slánska a Podřipska…32 Marek Filipec a Markéta Škrancová Kostel sv. Jiří ve Velvarech – příběh památky…37 O UMĚNÍ BAROKU / 2017 Petra Oulíková Jeden sv. Donát nebo dva v jednom?…39 Vladimír Přibyl a Markéta Pavlíková Ignác František Platzer a Smečno / k obnově svatojánského oltáře…44 Miloš Sládek Damascen Marek a Slaný…51 Martina Šárovcová Indefessus librorum choralium scriptor – Silvester Hibler ofm a slánské hudební rukopisy františkánů…55 Vladimír Přibyl Dvě poznámky k slánským františkánským památkám…61 ZE SBÍREK SLÁNSKÉ MUZEJNÍ KNIHOVNY / 2013, 2015 Jan Kašpar Vavřinec Leander Rvačovský z Rvačova a jeho Masopust…64 Jan Kašpar Exempláře česky tištěných biblických starých tisků (1488–1786) ze sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném…72 Adresář autorů…89

Slánské rozhovory 2016/2017 – Slaný a Velvary / O umění baroku Sborník příspěvků z kolokvií v refektáři karmelitánského kláštera ve Slaném, která proběhla 4. 10. 2016 a 3. 10. 2017

Příspěvky uspořádali a sborník k tisku připravili © Dana a Vladimír Přibylovi, 2018 Z písma Jannon Text Moderne a John Sans z 1. střešovické písmolijny vysázela © Markéta Škrancová, 2018 Návrh a grafická úprava obálky © Ivo Horňák, 2018

Na obálce kresba pečetě města Velvar z roku 1621 od Karla Lišky z publikace Alois Přibyl, Karel Liška – Znaky a pečetě středočeských měst, Praha 1976

V nákladu 300 kusů vytiskla v roce 2018 Tiskárna KOČKA, Slaný

Město Slaný, Velvarská 136, 274 53 Slaný http://pamatkyslany.cz

ISBN 978-80-905346-8-1

ISBN 978-80-905346-8-1