Hořká a sladká chuť našeho kraje by Ivo Horňák

HORKÁ A SLADKÁ CHUT NAŠEHO KRAJE

Jan Čečrdle Jan Studený

HORKÁ A SLADKÁ CHUT NAŠEHO KRAJE Jan Čečrdle Jan Studený

text fotografie

Foto na titulu: Antošův pivovar ve Slaném (foto Jiří Jaroch) Foto na zadní straně: Pivovar v Úněticích Foto na straně 1: Takto se čepuje slánský Antošův ležák (foto Jiří Jaroch)

Část z původního technologického zařízení pivovaru v Olovnici. Na obrázku vpravo je neumělá rytina řepy z komína velvarského cukrovaru. Je to milá připomínka jeho zašlé slávy. Je možné, že obrázek vyryl někdo, kdo se zúčastnil posledních kampaní v cukrovaru.

Úvod

Velké širé rodné lány, jak jste krásny na vše strany. Od souvrati ku souvrati, jak vás dnes to slunko zlatí. ... v šíř i v dál, vy rodné lány, buďte vy nám požehnány.

Těmito verši pozdravil českou krajinu před více než stovkou let básník Josef Václav Sládek. Lány zůstaly, jsou asi ještě větší a širší než za dob básníkových, a jsou stále i požehnané a úrodné. Široká a požehnaná jsou i pole na Slánsku a na severozápad od kotliny kolem Prahy, v území, kde za dávných dob se usídlil kmen Přemyslovců a kde v současnosti působí společnost, která si nejstarší český panovnický rod dala do jména. Kraj byl odedávna především krajem zemědělců a všechno, co se v něm urodilo, bylo v nejbližší obci nebo městě také využito a zpracováno. Lány středních Čech od středověku dávaly hořkost chmelu a od 19. století sladkost cukrové řepě. Ve městech, která získala právo várečné, se vařilo pivo, a před sto lety byl pivovar i v mnoha docela malých obcích. Obrovský rozvoj pěstování cukrové řepy, který z českých zemí a posléze i ze samostatného Československa udělal jednu z evropských cukrovarnických velmocí, vedl k zakládání cukrovarů, z nichž ten zvoleněveský byl uprostřed meziválečného období jedním z nejmodernějších ve střední Evropě. To je už skoro všechno minulost. Pivovary zlikvidovala kolektivizace a zestátnění a zbylé cukrovary, které dočkaly konce minulého století, dorazily kvóty pro české zemědělce po vstupu do Evropské unie. Nesluší se však končit tak pochmurně. Zůstaly nám nejen stavby, z nichž mnohé jsou nyní rekonstruovány a využívány k jiným účelům, ale některé pivovary opět ožívají. Jsou ve výhodě – pivo má tisíc různých hořkých chutí, kdežto cukr asi jen tu jednu sladkou. Ale třeba se i obnovení cukrovarnické slávy dočkáme a nebudeme muset někde u Zvoleněvsi nebo u Dobrovic stavět velkou homoli nahoře s křížkem a dvanácti hvězdičkami. Tak si počtěte o dobách dávno minulých i záblescích naděje doby současné, a až půjdete naším krajem, dívejte se kolem sebe. Jaroslav Huk předseda správní rady Přemyslovské střední Čechy o. p. s.

Tato publikace si neklade za cíl více než stručně a přehledně připomenout širší veřejnosti dvě tradiční odvětví potravinářské výroby v regionu působnosti obecně prospěšné společnosti Přemyslovské střední Čechy v našem kraji. Jak mnoho staletí trvající tradice vaření piva, tak mnohem mladší produkce řepného cukru se řadily donedávna mezi charakteristické oblasti lidské činnosti bohatě zastoupené prostřednictvím větších či menších podniků v oblasti severozápadně od Prahy. Rozlehlé architektonické soubory pivovarů a cukrovarů patřily přinejmenším od století páry k výrazným krajinným dominantám, kde panoval čilý ruch. V těchto podnicích nalezlo obživu množství lidí, sem směřovaly vozy s obilím, chmelem a cukrovou řepou a právě zde vznikal nápoj a výrobek dnes tak oblíbený, tak často používaný a samozřejmě zcela běžný. Vedle jiných hospodářských zařízení pomáhaly právě pivovary a cukrovary ukojit hlad a žízeň mnohých. Pro jednoznačná specifika obou odvětví i pro přehlednější čtení Vám představíme oba obory – pivovarnictví a cukrovarnictví – odděleně a postupně. Nejprve bude řeč o odvětví výrazně starším a lépe popsaném – o vaření piva. Pivovarnictví bylo severozápadně od Prahy nepochybně známé již od středověku. Z písemných pramenů lépe doložená doba 16. století vypovídá o tom, že v tomto směru vyniklo zejména Slaný, odkud se pivo vyváželo daleko za hranice města. Pozdější shodné pochvalné zprávy Bohuslava Balbína a Gelasia Dobnera jsou často citované: „Slánští nejen svou vodou, v níž sůl jest obsažena, ale také svým znamenitým pivem, daleko široko jsou známí, ctění a proslulí“.

Patron slánského Antošova pivovaru Standa Berkovec sype chmel do varné nádoby při vaření první várky Antošova ležáku 11,8 °.

Vaření piva ve Slaném Podle Encyklopedie českých pivovarů tvořilo Slaný spolu s Rakovníkem a Českým Brodem trojici nejvýznačnějších středočeských měst s právem várečným. Dle knihy Slaný v letech 1618–1632 od Václava Fialy dokonce Slánští radili Českobrodským, „jaký řád při vaření piva zachovávají“. Pivo se vařilo do roku 1547 svobodně – zdarma, poté za určitý poplatek. V polovině 16. století bylo známo jedenáct pivovarníků a deset pivovarů. Sladovny byly z bezpečnostních důvodů zřizovány na předměstí. Václav Fiala uvádí před třicetiletou válkou tuto desítku pivovarů: Antošovský (později Kozákovský), Arnoštovský, Mouchovský, Veselského, Bělavého, Chládkův, Dubovský, Kohoutovský, Pospíšilovský a Laňkovský. V roce 1618 bylo údajně uvařeno na tehdejší dobu opravdu značné množství nápoje – 6 137 věrtelů bílého a 2 610 věrtelů černého (ječného) piva, což je v přepočtu asi 19 800 hektolitrů! Po upadnutí města do zástavy a později do poddanství smečenských Martiniců bylo měšťanům odebráno právo várek a již v roce 1629 započal Jaroslav Bořita z Martinic s výstavbou nového, již vrchnostenského pivovaru. Pivovarům a krčmám, už tak zničeným třicetiletou válkou, byla zasazena poslední rána. Spolu s pivovarem ve Smečně se nový vrchnostenský pivovar stal jasnou doménou v oblasti.

Citlivě zrekonstruované sklepy Antošova pivovaru ve Slaném, který se nachází v tzv. Modletickém domě.

Koncem 17. století se martinické pivo šenkovalo ve více než dvaceti slánských hostincích, které byly pod pohrůžkami přinuceny ke smluvnímu vztahu s pivovarem. Pivovar, od roku 1792 již Clam-Martinický, byl zbořen v roce 1884 a jeho místo zaujala značně hmotově předimenzovaná budova chlapecké školy. Za zmínku stojí, že v letech 1794–1798 zde sládkoval také slavný reformátor českého pivovarnictví František Ondřej Poupě. K zániku pivovaru vedla na prvním místě nevýhodná dvoukolejnost clam-martinického pivovarnictví. Smečenský podnik, o němž bude řeč vzápětí, byl rešerší vyhodnocen jako perspektivnější, slánský pivovar proto již nebyl modernizován a silně zastarával. Ještě před uzavřením vařil v 70. letech 19. století téměř 6 500 hektolitrů piva ročně při várkách po 57 hektolitrech. K obnově vaření piva ve Slaném došlo v roce 2010, ne však přímo v pivovarské budově. Nově vzniklý pivovar Antoš byl vetknut do historických prostor starobylého Modletického domu, výrazné stavební památky nad kostelem sv. Gotharda, kde je vaření piva písemně doloženo od 1. poloviny 16. století. Za svůj název vděčí současný pivovar osobě Ondřeje Antoše, který v roce 1518 dům odkoupil a v roce 1536 zde začal vařit pivo. I zde byla tradice vaření piva na dlouhá staletí přerušena martinickým zásahem. Pivovar dnes nabízí pestrou paletu „živých“ piv včetně speciálů; na slánskou epizodu známého pivovarského průkopníka Poupěte upomíná název černé dvanáctky.

Smečno – pivovar a zámek v roce 1910. Foto František Duras, Slaný.

Pivovar Smečno Areál bývalého smečenského pivovaru leží na svahu severně od zámku rodu Martiniců. Jde se o nejrozsáhlejší dochovaný soubor pivovarských budov v regionu. Návštěvníka přes velmi neutěšený stav staveb překvapí vysoká úroveň této industriální architektury s řadou hodnotných detailů, mezi nimiž výškově vynikají dva cihelné komíny, z nichž vyšší byl z bezpečnostních důvodů snížen v roce 2007. Původní vrchnostenský pivovar byl vystavěn pravděpodobně již v 16. století (asi 1510–1524), zřejmě z popudu Hynka Bořity z Martinic. Šlechtické rody byly k takové činnosti oprávněny ze strany panovníka tzv. Svatováclavskou smlouvou. Funkční pivovar je zevrubně popsán ve smečenském urbáři z roku 1590, kdy se vařilo jednou nebo dvakrát týdně 41 věrtelů bílého a 13 věrtelů ječného piva, které odebíralo 26 dědičných krčem. V roce 1604 to bylo již 31 krčem a poddaným bylo zakázáno čepovat i pít piva jiná, „cizopanská“. Po třicetileté válce byl pivovar opraven a s vzestupem moci Martinického rodu stoupl i význam pivovaru, který byl jedním z největších v rakovnickém kraji. K roku 1750 již předčil i pivovary v Rakovníku a Křivoklátu výstavem 4 500 hektolitrů (2 000 sudů) ročně. Od roku 1789 až do vzniku samostatného Československa je stále se zvětšující podnik oficiálně nazván „Parostrojní pivovar Jindřicha hraběte Clam-Martinice ve Smečně“ a větší část 19. století produkuje kolem 2 500 sudů ročně distribuovaných do čtyř desítek pohostinských zařízení. Rod Clam-Martiniců sledoval technický pokrok století páry a nebál se využívat nové technologie. V duchu modernizace je pivovar závěrem 19. století přestavěn přibližně do dnešní podoby a rozšířen o novou varnu včetně strojovny a kotelny s parostrojním provozem. Rozšířena byla také sladovna, přibyl trakt s chladícím štokem, spilkou a soustavou ležáckých sklepů s lednicemi. Produkce stále stoupala – zatímco v roce 1880 se vařilo kolem 20 000 hektolitrů moku, na počátku 20. století to bylo již 30 000 a v letech 1907-8 dokonce přes 36 000 hektolitrů piva, čímž smečenský pivovar předčil i pivovar krušovický. Pivovaru sloužila také úzkokolejná dráha, zajišťující přísun černého uhlí z dolu Schöller v Kačici; svědčí o tom dodnes zachovaná nádražní budova ve Smečně. Se změnou poměrů po 1. světové válce začala produkce klesat, majetek Clam-Martiniců byl následně v roce 1922 zkonfiskován. V roce 1927 přechází areál do majetku JUDr. Adolfa Schwarzenberga, významného pivovarníka z jižních Čech, který pivovar pronajímá bankéři Jarolímu Filipovi, za jehož „hospodaření“ došlo k postupnému snížení produkce

z 22 600 hektolitrů v roce 1927 na pouhých 4 113 hektolitrů v roce 1933. Následujícího roku je pivovar již v majetku pivovaru v Lounech, 8. srpna 1935 je formálně zrušen. Poslední várka „Schwarzenberského pivovaru Smečno“ byla uvařena v roce 1938 (popř. již 1933) a budovy byly adaptovány pro jiné účely. Cenný soubor od té doby chátral a sloužil jako skladiště či sběrna papíru. V nedávné době byly části areálu využívány např. pro ustájení koní. Stav nosných konstrukcí a střech, nemluvě o fasádách a interiérech, je však ke konci roku 2011 více než žalostný vinou dlouhodobě zanedbané údržby. Obnova areálu by vyžadovala enormní finanční vzpruhu, a je tak vzhledem k jeho rozsahu nyní již jen těžko představitelná.

Torzo „sladovního hvozdu“ bývalého pivovaru v Klobukách.

Pivovar Klobuky Bývalý pivovar v Klobukách stojí uprostřed obce na náměstí 9. května. Již z dálky příchozí zaujme mezi stromy vyčnívající věžovitá budova sladovnického hvozdu s původním nápisem a komínem. Pivovar byl založen asi roku 1657 a po větší část své existence byl spolu s obcí majetkem metropolitní kapituly sv. Víta v Praze v rámci vranského panství. Vzhledem k vybavenosti klobuckého pivovaru bylo ze strany metropolitní kapituly v roce 1706 rozhodnuto o zrušení ostatních malých obecních pivovarů v tomto panství (Kokovice, Kobylníky, Třebíz, Lukov, Vraný, Přelíc, Neprobylice). Význam pivovaru upadal od 2. poloviny 19. století, zejména z důvodu zastaralé ruční výroby – modernizace se areálu prakticky nedotkly. V 70. letech byl výstav jen kolem 3000 hektolitrů ročně. Pivo se zde definitivně přestalo vařit před začátkem nového století, výše zmíněná dominantní sladovna však byla v provozu až do roku 1938. Pivovar je znám svou vazbou na českého básníka Svatopluka Čecha. Jeho otec František Jaroslav Čech byl v 60. letech správcem panství ve Vraném, a také spolu s celou ro-

dinou byl dobrým přítelem sládka Antonína Kubra. Právě Kubrova dcera Růžena se stala básníkovi inspirací – jeho citové vzplanutí zanechalo stopy zejména ve vzpomínkové úvodní části idylického eposu Ve stínu lípy, který byl poprvé otištěn v časopise Květy v roce 1879: Jak vábně hledí onde na stráni štít šedý z révy malebného kroje a kyne věncem opentlené chvoje. Košatá lípa před ním rozklání stín větví kolébavých na stůl prostý – dnes nedělními obklopen je hosty. Klobucký pivovar je nyní částečně přestavěn. Architektonicky nejzajímavější je vedle sladovny barokní budova sýpky s kamenným opěrným zdivem a dvůr s průjezdem a již jen jednou ze staletých lip. Druhá z dvojice neodolala mrazivému počasí roku 2001 a musela být pokácena. Bývalý pivovar nyní slouží České poště a pro potřeby bydlení.

Areál bývalého pivovaru ve Zlonicích.

Pivovar Zlonice Před vznikem zlonického pivovaru se v 16. a 17. století vařilo pivo v Budenicích; o tom však jsou jen kusé zprávy. Pivovar ve Zlonicích je poprvé zmiňován v roce 1707 v kupní smlouvě mezi zadluženým Václavem Janem Vojtěchem Valkounem z Adlaru a nabyvatelem zlonického panství Norbertem Leopoldem Libštejnským z Kolovrat. Ve smlouvě je zachycen i výčet vybavení – „měděná pánev na devět sudů, kádě a jiné pivovarské nádobí, hvozd, humno se štokem kamenným, nad tím troje sejpky, naproti dvoje spilky s lednicí, nad níž byt hejtmanův – totiž pokoj, dvě komory, kuchyně, sklep klenutý a blíže zahrady sklep podzemní“. Areál byl již v roce 1721 prodán dále rodu Vchynských (Kinských), kteří mimo jiné v 2. polovině 18. století odkoupili nedaleký Hospozín, kde nechali uzavřít obecní pivovar (funkční v letech1583–1782) ve prospěch zlonického. V majetku Kinských pivovar zůstal až do roku 1945, kdy byl tehdy ještě nezletilému Františku Oldřichovi Kinskému zkonfiskován spolu s ostatním rodinným majetkem. V roce 1947 přešel pivovar do majetku družstva a byl začleněn do svazku Národního podniku Berounsko – rakovnické pivovary, posléze krátce pod Krušovické pivovary. Provoz byl zastaven přičiněním „známého likvidátora panských pivovarů“ – soudruha Františka Souby dne 6. ledna 1953 poslední várkou sedmistupňového piva, poslední výstav dne 31. března ukončil provoz dříve významného pivovaru. Architektonicky pozoruhodný soubor budov zlonického pivovaru se rozkládá při východní straně dnešního náměstí Pod Lipami, poblíž zámku a kostela. V areálu nalezneme charakteristické pivovarské stavby – kotelnu, strojovnu a sladovnický hvozd, směrem do náměstí je obrácena administrativní budova s kdysi zaklenutým vjezdem. O původním pivovaru máme je kusé zprávy; jisté je, že dříve než samotný pivovar je ve zlonické matrice zmíněn sládek Pečinka. Po barokní přestavbě měl pivovar v polovině 18. století výstav přes 2 500 hektolitrů ročně. Pivovar disponoval vlastními chmelnicemi u Zlonic, Břešťan a Bakova. Pivovar byl ještě v 3. čtvrtině 19. století odkázán na ruční pohyb a zaostával tak za konkurencí. Na počátku 70. let 19. století je doložen výstav kolem 8 000 hektolitrů ročně; pivovar byl také často pronajímán. V roce 1875 však již byla dokončena gruntovní přestavba včetně modernizace provozu, čímž byla nastartována nová etapa vývoje pivovaru. Konkurenceschopný podnik pak postupně značně zvyšoval objem své produkce, cílem byl výstav 30 000 hektolitrů ročně. Vrcholné období provozu pivovaru nastalo na přelomu 19. a 20. století, kdy se vařilo ročně 18–20 tisíc hektolitrů piva. Sortiment sestával ze světlého výčepního piva, jedenácti či dvanáctistupňového ležáku a příležitostně se vařila také čtrnáctka „kozel“, která byla doporučována „autoritami lékařský-

mi lidem nedokrevným a slabým“. Jak nás informuje František Klečka, sládek v letech 1897–1909, světlé pivo bylo vystavováno nejdříve po třech, ležáky po šesti a „kozel“ po osmi až devíti měsících, poctivý slad byl vyvážen i do zahraničí. Klečka podává výčet technických informací: např. jedna várka piva činila 75 hektolitrů, u „kozla“ 60 hektolitrů; ve spilce jsme nalezli 45 kvasných kádí po 25 hektolitrech; lednice a ležácké sklepy o šesti odděleních pojaly 150 ležáckých sudů o obsahu od 15 do 75 hektolitrů; stálá zásoba piva činila 5–6 tisíc hektolitrů atd. V roce 2010 proběhla z iniciativy a na náklady současného vlastníka – Městyse Zlonice – obnova administrativní budovy pivovaru. Areál zlonického pivovaru je v současnosti po letech stagnace využíván pro bydlení, pro skladové účely a k pronájmu soukromým firmám.

HistorickĂŠ sklepy pivovaru v Olovnici.

Pivovar Olovnice Bývalý pivovar Olovnice leží na stráni blízko pomyslného středu obce, nedaleko železnice. Při vnějším pohledu se areál jeví poněkud menším, než je ve skutečnosti: úzký dvůr je rámován staveními do tvaru písmene L a je doplněn rozsáhlými sklepními a podzemními prostory jak pod stavbou samotnou, tak ve stráni. O dějinách vaření piva v Olovnici nevíme mnoho. Ač pozdější olovnický pivovar kladl dobu svého vzniku do roku 1640, je možné, že tradice vaření piva i počátky dochovaného pivovaru s mnoha stavebními fázemi sahají ještě hlouběji; jeho existence je však bezpečně prokázána až v 17. století. Před třicetiletou válkou připadla Olovnice panství Boryňů ze Lhoty v Míkovicích, následné majetkové poměry jsou nejasné; jisté je, že v roce 1785 již byla Olovnice s pivovarem součástí arcivévodského dominia ve Zvoleněvsi. Konečně v roce 1847 přechází zvoleněveské državy i s olovnickým pivovarem přímo do císařského majetku. Nelze také vyloučit, že pivovar nefungoval kontinuálně, neboť v tereziánském katastru jej nenalezneme. Po změně poměrů byl v roce 1922 pivovar zestátněn a včleněn do svazku Státních pivovarů se sídlem v Benešově, po roce 1948 do národního podniku Rakovnicko – kladenské pivovary. Původně malý provoz vařil pivo pouze pro potřeby daného panství. První razantní rozšíření přišlo se zrušením míkovického pivovaru v roce 1772. Stabilitě podniku značně napomohli vysoce postavení majitelé, zejména pak sám císař. Na rozdíl od jiných pivovarů olovnický pivovar nezaspal dobu a po polovině 19. století byl výrazně rozšířen a modernizován. Výstav piva tak v 70. letech 19. století činil přes 20 000 hektolitrů při várkách o 57 hektolitrech. Podnik začal být záhy ohrožován novým pivovarem v blízkých Kralupech a výstav o něco klesl. Další modernizace na sklonku 19. století přinesla především vaření parou a zvýšení várek na 80 hektolitrů. Ve 20. století však podnik rychle zastarával a byl v permanentním ohrožení obchodními rivaly. Poslední vzepětí pivovaru proběhlo překvapivě za protektorátu, i když tomu bylo na úkor kvality nápoje. Areál olovnického pivovaru skrývá nejednu architektonickou zajímavost. Jádro objektu je pozdně barokní, rozsáhlé staré sklepy jsou zaklenuty českými plackami na střední pilíře. Ve sklepích nalezneme i neuměle ryté nápisy – údaje o první várce roku 1770 či podpis sládka Ignáce Šindeláře z téhož roku. Pozdější třetí křídlo je částečně vestavěné do svahu a navazuje na rozsáhlé sklepy a lednice z 19. století. Do dnešních dnů se bohužel nezachoval unikátně řešený chladící štok s klecovitou nástavbou s různými průduchy a žaluziemi, kudy unikaly vodní páry. Na spilce se však dodnes zachovala charakteristická trojice kruhových oken.

Přestože se v Olovnici již pivo nevaří, je tamní bývalý pivovar jedním z mála příkladů záchrany takového objektu. Nechme na tomto místě promluvit současného majitele. „Někdejší olovnický pivovar jsme společně s partnerkou zakoupili v polovině roku 2008 v rámci takzvané obálkové metody, tedy tajné formy výběrového řízení, a to od Dopravního podniku města Prahy, který ho již léta nevyužíval, takže objekt očividně chátral, ač ho měla po sedm let účelově pronajatý jistá místní stavební a stolařská firma,“ vzpomíná současný vlastník olovnické historické dominanty, novinář a spisovatel Mgr. Luboš Y. Koláček, který tu má jako „umělec na volné noze“ nesmírně inspirativní zázemí pro svoji tvorbu. „Nespornou zajímavostí je i fakt, že jsme se tak s mojí dámou stali - po téměř sto letech – jeho dalšími fyzickými majiteli (mezitím byl znárodněn a patřil různým konsorciím, firmám či podnikům) v přímé návaznosti po slavném rakousko-uherském mocnáři, císaři Františku Josefu I. a jeho manželce Alžbětě, známější obecně jako císařovna Sisi.“ Po letech devastace a velmi problematického využití je nyní snahou majitelů vrátit areál do alespoň přibližně původní podoby. Bývalý pivovar slouží pro potřeby nekonvečního, ale slovy majitele nesmírně příjemného bydlení. Citlivé rekonstrukční práce probíhají již několik let a budou i nadále pokračovat. Jednotlivé prostory totiž skýtají také možnosti kulturního využití, jako pro výstavy, koncerty či samostatnou uměleckou tvorbu, kdy se např. část bývalé varny může proměnit v ateliér. Vyloučena není ani možnost vzniku minipivovaru – nechme se však raději překvapit!

Pivovar v Úněticích. Jeden z mála nově obnovených pivovarů v našem regionu.

Pivovar Únětice Pivovar v Úněticích je v regionu jediným obnoveným pivovarem ve smyslu kompletně rehabilitovaného podniku v prostorách, které byly vystavěny přímo pro pivovarský provoz. Pivovar v údolí Únětického potoka je sevřen Rýznerovou a Pivovarskou ulicí. Pivovarská činnost kanovníků svatovítské kapituly zde byla poprvé písemně zaznamenána v roce 1557, nicméně za rok založení pivovaru je tradičně považován letopočet 1710, který nese jeden z pilířů únětického sladovního humna. V polovině 18. století se v Úněticích vařilo přes 1 800 hektolitrů piva za rok. K roku 1842 již byl pivovar přestavěn a rozšířen a v 70. letech 19. století byl schopen vyprodukovat 15 000 hektolitrů moku ročně při várkách po 45 hektolitrech horké mladiny. Koncem 19. století již výroba poněkud zaostávala z důvodu jen malé mechanizace a závislosti na ruční práci. Přesto pivovar na přelomu století patřil mezi sto nejvýznamnějších v Čechách. Za sládků Alexandra Kottlera a Josefa Fiedlera byla provedena další dílčí rozšíření. Byl zvětšen sladovnický hvozd, varna s již parostrojním pohonem pojala až 75 hektolitrů mladiny. Největší výstav pivovar vykazoval ve výrobním roce 1907–1908, kdy bylo uvařeno 21 149 hektolitrů piva; k tomuto úspěchu však přispěl zánik konkurenčního závodu v blízkých Statenicích a převzetí kontingentu po dříve zaniklém pivovaru v Roztokách.

Letopočet založení pivovaru v Úněticích vytesaný na pilíř „sladovního humna“.

Konkurenční prostředí a technologické zastarávání provozu způsobilo pokles výroby již před 1. světovou válkou, která zde znamenala zásadní krizi, podobně jako u všech uvedených pivovarů. Na rozdíl od jiných se však únětický pivovar z válečných ran zcela nevzpamatoval a za první republiky vystavoval průměrně jen 5 000 hektolitrů piva ročně. S 2. světovou válkou vstoupila do únětického pivovaru krize terminální. Provoz byl v roce 1942 zastaven a zakonzervován. Bezprostředně po osvobození Československa přišlo poslední vzepjetí pivovarských sil. Snahy o obnovu provozu byly přerušeny po roce 1948, kdy podnik připadl do správy dříve konkurenčnímu smíchovskému Staropramenu. V roce 1949 byl již součástí svazku Rakovnicko – kladenských pivovarů a téhož roku skončil výrobu výstavem pouhých 375 hektolitrů. Poté sloužil krátce jako sklad smíchovského pivovaru a skladování sloužil ještě nedávno.

Tentokrát má však příběh šťastný konec. Na jaře roku 2010 začala příprava týmu manželů Tkadlecových na obnovu únětického pivovaru. Byla založena akciová společnost Únětický pivovar a objekt byl odkoupen od předchozího majitele, který areál využíval jako sklad mléčných výrobků. Pivovar prošel důkladnou rekonstrukcí odpovídající dnešním požadavkům a potřebám, ovšem s důrazem na zachování původního genia loci. Díky podpoře přátel a Obce Únětice byla dodána nová technologie a 11. června 2011 došlo k slavnostnímu otevření Únětického pivovaru. V Úněticích se dnes běžně vaří desítka a dvanáctka, 3. října 2011 byl poprvé uvařen také polotmavý speciál.

Severní pohled na již neexistující cukrovar ve Zlonicích. Fotografie Františka Durase z konce 19. století.

Cukrovarnictví v regionu Úrodná půda severozápadně od Prahy je vedle pěstování obilí vhodná také pro růst cukrové řepy, která byla vždy výnosnou zemědělskou plodinou užívanou hlavně ke krmení hospodářských zvířat. Teprve na konci 16. století byl ve Francii z řepy extrahován cukrový sirup. Technologický postup byl však v praxi nevyužitelný, a tak byla ještě téměř dvě další staletí zasvěcena hledání správného postupu pro využití potenciálu této plodiny. První cukrovar byl otevřen v roce 1802 v Kunerách u Wroclavi pod patronací pruského krále Fridricha Viléma III. Za Napoleonských válek došlo k překotnému rozvoji cukrovarnictví způsobenému především britskou námořní blokádou Francie, která zamezila dovozu cukrové třtiny.

Cukrovarnictví ve Slaném V našem regionu s výrobou cukru započal pokrokový zemědělec a průmyslník baron Puteani, majitel blahotického panství, těsně sousedícího s městem Slaný. Ten v Blahoticích postavil v roce 1830 sirobárnu, ovšem již o dva roky později prodává panství svobodnému pánu Riese ze Stallburgu, který sirobárnu přestavěl na cukrovar – první zařízení svého druhu v oblasti. Cukrovar zjevně disponoval pouze velmi jednoduchou výrobnou cukru, neboť brzy živořil a pro svou polohu trpěl i sil-

ným nedostatkem vody. To také zapříčinilo konečné uzavření podniku roku 1884 a jeho likvidaci v roce 1888. O neudržitelnosti provozu svědčí i fakt, že když Riese ze Stallburgu nabízel cukrovar městu zcela zdarma, Slánští takový danajský dar ihned odmítli. Podnik byl později přestavěn na čokoládovnu a poté na pekárnu. Dnešním pozůstatkem je nefunkční objekt s charakteristickým komínem na Pražském předměstí. O pěstování žádané cukrové řepy měli velký zájem slánští měšťané a sedláci již od 20. let 19. století. S vidinou vyšších zisků v novém, rychle se rozvíjejícím odvětví nechali neuváženě zavézt všech jedenáct rybníků v katastru města a přesedlali na výnosnější řepařství. V souvislosti s cukrovarnictvím nemůžeme vynechat zmínku o slánském strojírenství, potažmo činnosti firmy Bolzano, Tedesco a spol. Ze zařízení pro cukrovarnickou výrobu se v 19. století osvědčily slánské difusery s automatickým, hydraulickým otevíráním vík a řezačky na řepu s přímým parním pohonem. Kromě zmíněného dodávala firma cukrovarům koncem 19. století pračky na řepu, hasidla vápna, Čížkovy kalolisy, cedníky na šťávu a cedníky pro druhou a třetí saturaci, odstředivky se spodním vyprazdňováním, odpařovací tělesa, pumpy, vývěvy, kondenzátory atd. Připomínáme, že firma dodávala také kompletní pivovarské technologie. Slánská „Bolzanka“ tak získala „velmi zvučné jméno a přímo světovou pověst hlavně stavbou cukrovarů“.

Cukrovar ve ZvolenÄ&#x203A;vsi na fotografii z roku 1954.

Cukrovar Zvoleněves Druhý nejstarší cukrovar v oblasti byl v roce 1858 založen ve Zvoleněvsi nařízením bývalého císaře Ferdinanda I. Dobrotivého, který dožíval v Praze a těžil z některých českých statků, Zvoleněves nevyjímaje. V roce 1859 byla zahájena výroba, kde objem zpracované suroviny rychle stoupal přes plánovaných 200 000 vídeňských centů (1 vídeňský cent = 56 kg) řepy ročně až na 600 000 q. Důraz byl kladen na výrobu konzumního bílého cukru, vedle výrobny tak musela být zřízena i rafinérie. Provoz cukrovaru se přesto dostatečně nevyplácel, a proto byl areál od roku 1888 pronajat. Rafinérie byla záhy zrušena a cukrovar se změnil na surovárnu vyrábějící jen surový žlutý cukr. V následujícím období se cukrovar objemem produkce dokonce vyšvihl na první příčku mezi rakousko – uherskými cukrovary. V této podobě podnik zpracovával až 1 000 000 q cukrovky ročně! Po dvacetiletém období pronájmů se cukrovar vrátil do císařské správy a prošel přestavbou. Modernizace v roce 1909 vyřešila problém s nedostatkem vody a přinesla elektrifikaci osvětlení. Přestavěný podnik však v roce 1921 téměř kompletně vyhořel – zachovala se jen kotelna a vápenka. Závod byl následně znovu kompletně vybudován podle nejmodernějších požadavků s nákladem přes 60 miliónů Kč jako nový státní cukrovar. Při patnáct měsíců trvajících pracích vznikla mj. dodnes známá architektonická dominanta Zvoleněvsi sousedící s areálem zámku – charakteristická podélná budova rytmicky členěná vysokými okny a lizénovými pásy. Architektonicky nejcennější je pak průčelí pojaté v duchu novoklasicismu s trojúhelným štítem a postranními obelisky, které mohou být po-

važovány za reminiscence cukrových homolí. Moderní závod pak ve 2. polovině 30. let 20. století mohl denně zpracovávat i 13 000 q řepy; během kampaně bylo zpracováno až 1,5 milionu q suroviny. Za minulého režimu byl zvoleněveský cukrovar dvanáctým závodem národního podniku Pražské cukrovary. V 60. letech 20. století bylo opět obnovováno opotřebované a zastaralé strojové vybavení. V 70. a 80. letech přibyla ještě nová vápenka, výtah pro příjem řepy, byla rekonstruována kotelna a trafostanice. Výroba se zde ze všech uvedených cukrovarů udržela nejdéle – do roku 2001. V současnosti je objekt využíván firmou VUC Services, která tu soustředí výrobu tekutého invertovaného cukru, mulčovacích rohoží Eko Cover a ovocných destilátů Bonfier.

Současný pohled na cukrovar v Hospozíně.

Cukrovary ve Zlonicích a Hospozíně Zlonicko ovládající rodina knížat Kinských nejprve v roce 1835 založila cukrovar v Martiněvsi u Budyně nad Ohří, nicméně ten byl pro nedostatek vody a nemožnost dalšího rozšiřování výroby uzavřen a přemístěn přímo do Zlonic. Zlonický cukrovar, funkční od roku 1862, stával na místě dnešní bytové zástavby (poblíž zámku u náměstí Pod Lipami) a byl v provozu až do roku 1932. Cukrovar v nepříliš vzdáleném Hospozíně byl otevřen o něco později, v roce 1870, a vyráběl nejprve konzumní cukr při zpracování průměrně 920 q řepy denně. Výstavba cukrovaru ve Zlonicích měla rozhodující vliv na další rozvoj obce. V době výstavby cukrovaru zde byla jediná státní silnice, avšak do dvou let po zřízení cukrovaru vznikla nová silnice do Hospozína a do roku 1893 byly položeny silnice i do zbývajících směrů. Existence cukrovarů ve Zlonicicích a Hospozíně přispěla i k rozhodnutí o vedení Pražsko–duchcovské dráhy (1871–1873) přes Zlonice; kníže Kinský navíc daroval pozemky k výstavbě nádraží zdarma. Cukrovary byly brzy po vzniku dráhy spojeny se zlonickým nádražím. Do Hospozína byla vlečka přivedena již v roce 1873 a stala se základem pozdějšího prodloužení trati z Hospozína do Roudnice nad Labem. Zlonický cukrovar se v počátečních letech sucha a neúrody rozvíjel velmi pomalu. Cukrovka v panství nestačila, knížecí pokladnu tak zatěžovaly nákupy suroviny od soukromých rolníků v okolí. Olejna vzniklá současně s cukrovarem v této době dokonce zanikla (srov. se situací klobouckého cukrovaru). Podobný osud potkal i některé české cukrovary, nicméně podniky ve Zlonicích a Hospozíně se opíraly o finančně dobře zajištěné jedince. Zásluhu na udržení obou cukrovarů měl technicky vzdělaný ředitel A. Stark, který byl po pětiletém působení ve Zlonicích přeložen v roce 1872 na místo ředitele cukrovaru v Hospozíně. Téhož roku se stal ve Zlonicích ředitelem Karel Müchel, který v provozu nahradil dosavadní lisování difuzí řízků a zavedl osmózu melasy (proces většího využití suroviny). Těmito modernizačními kroky stoupla produkce cukru a cukrovar se stal rovnocenným protivníkem svých konkurentů. Po dobu existence obou cukrovarů docházelo k výměnám představitelů podniků ve Zlonicích a Hospozíně. K dalšímu rozšíření zlonického cukrovaru došlo na počátku 80. let 19. století, kdy byla postavena nová kotelna, komín a bylo rovněž zdokonaleno technické vybavení. Za vedení H. Protivenského, po změně daňového systému rakouského cukrovarnictví, byla uvolněna cesta pro racionalizaci výroby. Zlonický cukrovar tak přestal vyrábět bílý cukr a produkoval již jen surový žlutý cukr. Denní kapacita zlonického cukrovaru se tak koncem 19. století pohybovala kolem 5 000 q řepy. Každoročně bylo zpracováno na 400 000 q cukrovky při osmdesátidenní délce kampaně. Konečného produktu se za kampaň vyrobilo asi 30 – 55 tisíc q.

Největších úspěchů dosáhl podnik za ředitelování Karla Müchela, který zde strávil úctyhodných 32 let. V těchto dobách míval cukrovar vlastní pec na pálení vápna z berounského vápence a vlastní malou plynárnu pro osvětlení podniku, která byla činná ještě po zavedení elektřiny. Po Müchelově smrti v roce 1904 nastoupivší ředitel Ferdinand Bayer vyžadoval v podniku přísnou kázeň a často nechával pokutovat zaměstnance, což vedlo v kampani let 1905–1906 k tříhodinové stávce. Ta přinesla dočasné nasazení policie do cukrovaru, ale také zmírnění režimu, vracení pokut a zvýšení mezd o 20 %. V roce 1908 se Bayer stává současně ředitelem hospozínského závodu. Výroba cukru po 1. světové válce pomalu spěla ke svému závěru. Kampaně v té době trvaly asi 45 dnů a např. v roce 1930 bylo zpracováno 236 000 q řepy. Konci napomohla jednak koncentrace výroby do velkých cukrovarů za účelem zlevnění výroby, ale také perspektivnější situace cukrovaru v Hospozíně, který byl produktivnější a lépe vybavený. Hospozínský cukrovar měl rovněž dostatek kvalitní vody z Vranského potoka. Poslední kampaň zlonického cukrovaru proběhla za hospodářské krize v letech 1931–1932. Dne 1. března 1932 byla výroba zastavena a zaměstnanci propuštěni. Zánik cukrovaru byl pro Zlonice citelnou ranou; finance plynoucí z výroby přispívaly na výstavbu městyse, motivovaly k zalidnění obce a umožňovaly rozvoj kulturního života. Pro představu - kromě místních zaměstnanců na kampaně dříve dojížděly až tři stovky „horáků“ z jihozápadních Čech. Počátkem března 1934 bylo vybavení cukrovaru rozprodáno jako staré železo. V zaniklém cukrovaru byla za 2. světové války často slyšet střelba, neboť si zde vojáci wehrmachtu udělali střelnici. Dominanta cukrovaru – vysoký komín z roku 1883 – byla zbořena 16. března 1941. Doplňme ještě několik údajů o životaschopnějším cukrovaru v Hospozíně. V roce 1893 byl zvýšen objem výroby a podnik zpracovával na 6 000 q řepy denně. Současně byla zavedena i výroba surového cukru. Další výraznější rekonstrukcí prošel cukrovar ve válečném roce 1941, kdy byla opět navýšena kapacita a cukrovar byl schopen zpracovávat 300–400 tisíc q cukrovky ročně. Výroba cukru stoupla na 50 000 q surového cukru za rok. Po znárodnění byl hospozínský cukrovar začleněn do nově vzniklého národního podniku Mělnické cukrovary. Provoz však byl brzy omezen a v roce 1955 byl cukrovar zrušen. Areál byl poté využíván k různým účelům, např. po roce 1989 tu bylo vyráběno potrubí, dnes tu sídlí několik firem zaměřených převážně na práci s kovem. Na poněkud zchátralých a přestavěných budovách jsou však dodnes patrné původní architektonické kvality, zachována je i dominanta cukrovarského komína.

Studeněves – starý původní cukrovar za hraběte Clam-Martinice. Fotografie nejspíš z roku1905. Foto František Duras, Slaný.

Cukrovar Studeněves Studeněveský cukrovar smečenského hraběte Jindřicha Jaroslava Clam-Martinice postihl téměř stejný osud jako cukrovar zlonický. Podnik, který se rozprostíral západně od obce při silnici na sousední Řisuty, byl založen v roce 1865 a běžně zpracovával až 500 000 q řepy během jedné kampaně, tj. denně asi 7 000 q suroviny. Cukrovar byl od počátku 20. století spojen úzkorozchodnou železnicí s kamenouhelným dolem Schöller v Kačici, podobně jako smečenský, rovněž Clam-Martinický pivovar.

Další uhlí bylo do cukrovaru dopravováno po vyhoření studeněveského dolu Louisina v roce 1906 visutou lanovkou z blízkých Tuřan, kde byl otevřen nový důl. Lanovka byla později využívána i pro dopravu řepy. Dráha, nejprve v letech 1904–1908 neveřejná, zajišťovala také spojení se Slaným, odkud do podniku proudila velká část cukrové řepy pro výrobu. Cukrovar byl v roce 1912 odkoupen Neštěmickou rafinerií cukru. Cukrovar i s dráhou zanikl při hospodářské krizi po roce 1929; předtím ještě zpracovával asi 250 – 300 tisíc q řepy ročně. Vybavení z rozebraného cukrovaru bylo odvezeno do cukrovarů v Úžicích a Kostelci nad Labem.

Nakládání řepy pro cukrovar v Úžicích na nádraží ve Slaném 15. 11. 1936. Na snímku je správce cukrovaru ze Studeněvsi Josef Jeřábek a statkář Isop z Kvíce. Foto restauratér Böhm, Slaný, nádraží.

Štít jedné z nových přístaveb klobuckého cukrovaru.

Cukrovar Klobuky Vzniku akciového cukrovaru v Klobukách předcházely v 60. letech 19. století úvahy o zřízení výrobny řepkového oleje ke svícení. Tento záměr nedospěl k realizaci z důvodu nedůvěry v takový druh podnikání, který byl navíc nahlodán rozšiřováním petroleje a stále se zmenšujícími osevními plochami řepky olejky. Podívejme se však blíže na proces založení vlastního cukrovaru. Po zmařeném plánu na výstavbu olejárny se sdružení rolníků z Klobuk a okolí rozhodlo založit cukrovar. Takové odpovědné rozhodnutí bylo učiněno z několika důvodů. Z Klobuk bylo zlonickému cukrovaru při kampani dodáváno 40 000 vídeňských centů řepy, přičemž mezi pěstiteli cukrovky stále stoupala nespokojenost s jednáním zlonického knížecího cukrovaru. Zemědělci samozřejmě sledovali rozvoj cukrovarů v jiných částech Čech, kde jen v letech 1867–1872 vzniklo 73 akciových rolnických cukrovarů. Takové podniky byly řízeny a spravovány Čechy a na výtěžcích se podíleli čeští pěstitelé. Rovněž cena cukrové řepy stoupala. V uvedeném časovém rozmezí stoupla z 1,20 na 1,60 zlatých, cena surového cukru se pohybovala od 33 do 38 zlatých za 1 q a konečně plocha osetá cukrovkou se prakticky zdvojnásobila. V neposlední řadě přinášelo pěstování a zpracování cukrovky řadu pracovních míst. Posledním impulzem byl úspěch pěstitelů cukrovky v nedalekém Mšeném, kde vznikl Rolnický akciový cukrovar. Klobučtí dále neotáleli. V roce 1871 tak byla v Klobukách založena Rolnická akciová továrna na cukr. Za otce myšlenky výstavby cukrovaru je považován Kašpar Vopršal, rolník z nedalekých Lisovic, který pro tuto ideu dokázal nadchnout Jana Bernáška a Josefa Malypetra z Klobuk, Františka Tůmu a Aloise Mužíka z Telec, Čeňka Cífku z Třebíze a další vlivné zemědělce. Členové vzniklého Spolku pro vystavění rolnické akciové továrny na cukr v Klobukách téhož roku zvolili prozatímní správní radu a sepsali stanovy Spolku. Cukrovar byl otevřen na podzim roku 1872 a současně byl silnicí propojen s nádražím. V první kampani na přelomu let 1872–1873 bylo zpracováno 150 300 vídeňských centů řepy, tj. 1800 centů denně. Dále uvádíme několik událostí z dějin závodu. V roce 1876 byla postavena nová řepárna, v roce 1878 bylo započato s výstavbou cukrovarské vlečky. V roce 1882 byly založeny cukrovarské rybníky a byl vystavěn charakteristický vysoký a štíhlý komín. Z představitelů cukrovaru jmenujme alespoň Adolfa Kotrbu, který byl ředitelem podniku na počátku 20. století a přátelil se s knězem a spisovatelem Jindřichem Šimonem Baarem, který v Klobukách v té době působil a posteskl si, že pro zdejší lid jsou na prvním místě pole a cukrová řepa a až pak víra. V době před 1. světovou válkou byla rozšířena strojovna cukrovaru.

Mandl na prádlo, který sloužil k mandlování vypraných plachet, používaných k filtrování cukerné šťávy.

V kampani z let 1912–1913 se denně zpracovávalo průměrně 5 435 q cukrovky. Herci, kteří před 1. válkou hostovali v hostinci U Vaiglů, dokonce museli pracovat v cukrovaru, aby umořili své dluhy. 24. listopadu 1919 byla uspořádána oslava na počest padesáti let trvání cukrovaru; při příležitosti tohoto výročí byla v Klobukách založena sokolovna. Po pozemkové reformě obdržel cukrovar velkou část pozemků bývalého Vrbičanského statku a další nemovitosti. V roce 1925 uspořádal cukrovar svůj první bál, z jehož výtěžku podporoval vdovy a staré zaměstnance. Připomínáme, že cukrovar je pozoruhodný svými rozsáhlými ubytovacími prostorami právě pro zaměstnance. V cukrovaru působil v letech 1905–1913 jako chemik slovenský básník Ivan Krasko (Ján Botto), představitel slovenské literární moderny. Básník tady napsal svou první samostatnou, dnes dobře známou sbírku Nox et solitudo (Noc a samota). Sbírkou se prolíná stýskání po domově, osamění, melancholie a vůbec pesimistické nálady. Pro ilustraci uvádíme ukázku z básně Stesk: Dnes tichý som a chabý, jaksi bez nádeje. Tak náhle spomnel som si na ďaleký domov, tak náhle spomnel som si na stesk plachých očú. Snáď preto tichý som a jaksi bez nádeje. V klobuckém cukrovaru, který leží jihovýchodně od obce u styku Žerotínského a Zlonického potoka, byla výroba ukončena v 90. letech 20. století. Areál je nyní využíván soukromou firmou pro průmyslovou výrobu.

Sběrný dvůr cukrovaru ve Velvarech.

Cukrovar Velvary Velvarský cukrovar, situovaný severovýchodně od města při dnešní silnici na Budihostice, byl založen z podnětu místního hodináře Jana Papeže. Nápadu se ujal Václav Janda, sedlák z blízkých Budihostic, který dotáhl myšlenku až k realizaci stavby v roce 1870. Janda se také stal prvním předsedou správní rady této „Společné továrny na cukr ve Velvarech“, prvním ředitelem byl jmenován Josef Kabát. Surovina se zde zpracovávala už v roce 1871; nejprve zde byla v provozu také rafinerie, ale později bylo od rafinace upuštěno a výroba byla zaměřena na cukr surový. V době krize cukrovarů v 70. letech 19. století byl podnik zachráněn zásluhou Václava Jandy, který se mezitím stal poslancem. K roku 1880 je krize zažehnána, cukrovar je dále rozšiřován a cena jeho akcií stoupá. V roce 1882 byla vystavěna lokální dráha z Kralup nad Vltavou do Velvar, a to včetně vlečky z velvarského nádraží do cukrovaru. Tímto krokem byly sníženy náklady na výrobu. Od počátku 20. let se výrazně projevuje tendence drobných rolníků prodávat akcie cukrovaru pro vlastní zisk. V roce 1923 byla většina akcií velvarské Společné továrny na cukr vykoupena Länderbankou – ústavem pro úvěr pozemkový. Nový majitel v roce 1927 rozhoduje o sloučení podniku s rafinerií cukru v Krásném Březně. V roce 1940 se majitelem stává Labskokostelecká rafinerie cukru, a. s. Po 2. světové válce byl cukrovar znárodněn a přiřazen k národnímu podniku Pražské cukrovary. Údaj z roku 1978 hovoří o zpracování 627 000 q řepy. Činnost závodu byla ukončena v roce 1998, dnes areál vlastní firma Prorent, s. r. o., která jej dále pronajímá.

Správní budova bývalého cukrovaru v Zákolanech.

Cukrovar Zákolany „Akciová továrna na výrobu cukru z řepy“ v Zákolanech byla založena a vystavěna roku 1871 z podnětu spolku rolníků z okolí Zákolan. Na stavbu bylo prý stavitelem J. Vrabcem z Karlína použito kamene nešetrnou destrukcí velké části věže blízkého hradu Okoře. V prvních kampaních cukrovar zpracovával v po sobě jdoucích letech postupně asi 1 200, 1 400 a 1 600 vídeňských centů řepy denně. Rolnický akciový podnik však skočil během tří let úpadkem a do kampaně let 1874–1875 se vůbec nezapojil. V roce 1875 byl cukrovar v dražbě zakoupen První občanskou záložnou v Karlíně, která jej průběžně modernizovala až do roku 1879, kdy byl podnik odprodán Šalamounu Hellerovi, spolumajiteli cukrovaru v Berouně. Pro cukrovar nastalo období nového rozkvětu a dalších, především technických renovací. Architektonicky cenná stavba velkého obytného domu pro úředníky cukrovaru byla vybudována v roce 1881. V kampani z let 1889–18090 bylo díky dokonalejšímu zpracování suroviny bez zbytečných ztrát konečně dosaženo kýžených velmi uspokojivých výsledků, o což se zasloužil především zdatný cukrovarník a ředitel podniku H. Karlík. Po smrti Šalamouna Hellera se cukrovar stal majetkem Karoliny a Josefa Hellerových. Cukrovar těžil ze své výhodné polohy u silnice na přímé spojnici s buštěhradskou dráhou a nepřímým spojením s dráhou Pražsko–duchcovskou. K dopravě řepy byl v roce 1889 zřízen také systém vodních splavů, v roce 1890 vzniká vápenka. Brzy je zavedeno také elektrické osvětlení, které využívá pohonu Zákolanského potoka i parního stroje. Co se týče bilance výroby, uvádíme pro představu několik údajů. Cukrovar ve své nejstarší podobě zpracovával 560 centů (ekvivalent 1 000 vídeňských centů) denně, v roce 1888 to bylo 2 135 centů, v roce 1890 již 3 684 centů a v roce 1900 bylo upraveno 4 755 centů řepy denně. Počátkem 20. století zpracovával zákolanský cukrovar 350–400 tisíc q řepy za sedmdesátidenní kampaň, při níž bylo zaměstnáno téměř 300 dělníků. Vyrobeno bylo běžně 50–60 tisíc q cukru, který byl většinou vyvážen do Anglie. Pokrokový továrník Josef Heller nešetřil na inovacích a od roku 1903 zavádí i rafinaci cukru – vyráběn je „bílý písek“ (granule, krystal a krupice). Ve stejném roce je založena „Dělnická nemocenská pokladna cukrovaru v Zákolanech“, kam dělníci odvádí 2 % mzdy, V případě nemoci jim pokladna zajišťovala lékařskou pomoc, léky zdarma a příspěvek ve výši 60 % poslední výplaty. Cukrovar také přispíval zajištění vysloužilých pracovníků a chudých. Slovy tehdejšího ředitele V. Sýkory dbal Heller dokonce o to, aby „se i krmení melassou rozšířila a tak půdě vracely všechny látky, které jí řepou odjímáme“.

Zlaté období závodu končí s Hellerovou smrtí v roce 1928. Dědic, vídeňský továrník Strakoš, provoz cukrovaru zrušil a prodal jeho vybavení. Cukrovar s několika přilehlými domy zakoupil v roce 1935 ing. Rudolf Ryšán z Kutné Hory. Areál byl proměněn v drožďárnu, která byla uzavřena v roce 1949. V roce 1951 byly prostory přiděleny národnímu podniku Energostav pro účely skladování. Později přejmenovaný Energovod využíval areál až do počátku 90. let. Nyní zde najdeme různé firmy a prostory k pronájmu. K vývoji cukrovarnictví doplňme, že v roce 1880 byly ustaveny také spolky pro výstavbu Spolkového cukrovaru v Knovízi a Společného rolnického cukrovaru v Královicích. Tyto projekty však nebyly realizovány.

Výběr literatury

Kolektiv autorů: Zlonice 1705–1905. Zlonice 1905 Kolektiv autorů: Zlonice 1705–2005. OÚ Zlonice 2005 Kuchyňka, Zdeněk a Dobner, Libor: Historie a současnost podnikání na Kladensku a Slánsku. Žehušice 2005 Linkovský, Jakub: Zaniklá „Místní dráha Slaný–Kačice“ a její pozůstatky v současnosti. In: Slánský obzor, ročník 12 (112). Slaný 2005 Ottův slovník naučný, díly V. a VII. Praha 1892 a 1893 Pešek, Josef: Historie klobouckého cukrovaru 1871–1971. Klobuky 1972

Fiala, Václav: Slaný v letech 1618–1632. Praha 1925 Jákl, Pavel: Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska, díl I. – Střední Čechy. Praha 2004 Kolektiv autorů: Budeč – 1100 let. Kladno 2005 Kolektiv autorů: Budeč a okolí. Kralupy nad Vltavou 1905 Kolektiv autorů: Okres Kladno na prahu nového milénia. Nové Strašecí 2000 Kolektiv autorů: Únětická kultura. OÚ Únětice 2003