Co zůstalo z vodních mlýnů 2 by Ivo Horňák

CO ZUSTALO Z VODNÍCH MLÝNU

Irena Veverková

CO ZUSTALO Z VODNÍCH MLÝNU 2 Irena Veverková Pavel Vychodil Jiří Karas

text fotografie kresby

Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova: Evropa investuje do venkovských oblastí

Foto na titulu: Debrno Foto na zadní straně: Podhol Foto na straně 1: Klobuky

Suchdol, čp. 16, mlýn zvaný Trojanův

Úvod Často se říká, že pás vesnic a měst kolem Prahy je zvláštní svět, úplně jiný než zbytek Středočeského kraje, a je to určitě pravda. Třicet, čtyřicet kilometrů od hranic hlavního města nenajdete kolonie jednotvárných domků ani obrovské škatule logistických center, i těch aut není tolik a před skromnějšími domky neparkují audiny, bavoráky a oktávie, ale většinou něco menšího japonské, německé či korejské provenience, ojetá fabie, někdy i favorit nebo otřískaná stodvacítka. Slánsko je kousek za hranou toho zvláštního světa a kontrast zvyšují rozdíly, které jsou mnohem staršího původu. Zkuste se postavit na břeh třeba Knovízského a Únětického potoka. Knovízský valí své vody pomalu údolím na severovýchod a vodu cestou spíš ztrácí v okolních rákosech, Únětický je rychlá, vodou bohatá bystřina s mnoha peřejemi. Je to trochu zvláštní, ale v těsném sousedství hlavního města se uchovalo větší zalesnění než na Slánsku, lesy dávají potokům víc vody než suchá pole a i dnešní překotný rozvoj obcí v sousedství metropole vodám potoků spíš pomáhá, protože do nich přímo stékají deště ze zpevněných ploch.

V prvním díle našeho putování po vodních mlýnech jsme viděli, jak dobře dovedli naši předkové hospodařit s vodou i na těch tocích, kde jí bylo málo. Rychlý proud Únětického a ještě mohutnějšího Zákolanského potoka i jejich přítoků měl sílu roztáčet kola desítek mlýnů. Do dnešních dní se v původní podobě a roli neuchovaly, některé zanikly a byly zbořeny, většina je přetvořena na obytná stavení, ale v několika zůstala aspoň část mlynářského řemesla. A tak se můžeme vydat na cestu k nim a představit si, jak to kolem mlýnů vypadalo řekněme před sto lety, kdy energie potoků sloužila lidem žijícím ve vesnicích, které byly tehdy od Prahy na půl dne cesty. A kdyby vám bylo při pohledu na zašlou dobu klapajících mlýnů smutno, podívejte se do vody potoků. Pokud se zrovna nesplavovala po bouřce hlína z polí, uvidíte každý kamínek na dně. Jaroslav Huk předseda správní rady Přemyslovské střední Čechy o. p. s.

Podhol, čp. 12

Násypka, Únětice, čp. 11

Mlýny Mlýny patřily od nepaměti k životu české vesnice. Jedna z nejstarších věrohodných zmínek o existenci mlýna se vztahuje k našemu kraji, k Únětickému potoku. Zmínku o mlýnu najdeme v listině kanovníka Zbyhněva ve 12. století v souvislosti se založením kostela v Úněticích. Vlastnictví mlýnů bylo zpočátku privilegium vrchnosti, které však bylo vázáno povinností sjednat si na tuto práci vyučeného mlynáře. Díky důležitosti řemesla pro společnost je celkem logické, že mlynářský stav býval od pradávna vážený a vyučený mlynář požíval ve svém okolí úcty pro svoje znalosti a dovednosti. Do mlynářské historie se nesmazatelně zapsal císař a král Karel IV. zřízením soudu přísežných mlynářů zemských s pravomocí, kterou se nemohlo honosit žádné jiné řemeslo. Zmiňovaný soud měl pevně stanové předpisy, které platily pro všechny mlýny, a jmenovaní odborníci rozhodovali především ve sporech týkajících se svádění a užívání vody, stanovení měr jezů a žlabů. Díky své vysoké profesionalitě požíval soud vážnosti nejen doma, ale i v cizině, především při sporech o jezy a vodní značky. Jako důkaz pro naše tvrzení uveďme rok 1548, kdy žádal král Ferdinand I., aby byli od tohoto soudu vysláni čtyři mlynáři – znalci – na urovnání sporu mezi Uhry a Štýrskem o vodu na jezech. Soud přísežných mlynářů působil v království více než čtyři stovky let. Zrušen byl až císařem Josefem II. Mistr mlynář musel při své práci zvládnout řadu technických dovedností. Vedle kompletní stavby mlýna ho jeho mistrovský list opravňoval ke stavbě všech zařízení poháněných vodou, jako byly papírny, vodárny a dílny ke zpracování sukna či kůží (jirchářské). Mistři mlynářští byli plně kvalifikovaní i pro stavbu mostků, vyvádění vody ze sklepů a spravování jezů. Vzhledem ke všem skutečnostem se nemůžeme divit, že mlynářské řemeslo si dodnes uchovalo jakési kouzlo výjimečnosti a tajemnosti, k čemuž přispěla i skutečnost, že mlýnské lokality byly zakládané s respektem k okolní přírodě a poloze vodního toku. Velký spád míval obvykle potok či řeka v málo přístupných místech. Proto stojí řada bývalých mlýnů pod strání v hlubokém údolí, mnohdy daleko od obce a silnice, obvykle na samotě nebo na samém okraji vesnice. Přes všechna úskalí a dějinné peripetie, jimiž mlynářská historie prošla, zůstává minulost jednotlivých mlýnských lokalit zajímavá i pro dnešního člověka. Dodnes u našich předků obdivujeme jejich znalost přírodních jevů a schopnost využívat přírodní zákonitosti při stavbě vodních děl. Zbytky vodních děl, vysledovatelných dodnes v přírodě, na nás nepůsobí rušivě, ale svým vzhledem krajinu obohacují. A tak i dnes můžeme ob-

Hostouň, čp. 83

Od počátku 20. století byla vodní kola postupně nahrazována turbínami. Únětice, čp. 21

divovat systém náhonů, stavidel a odtokových struh, které odváděly potřebnou vodu – zdroj energie – na vodní kola (později turbíny), aby po vydání své energie byla voda opět vrácena potoku. Romantické představy posilují i pohádky a vyprávění o událostech ve mlýně. Mlýn na samotě býval pro takové historky ideální. Mnohým z nás se při pohledu na takové místo vybaví Jiráskova Lucerna a oba vodníci, jak starý „ubručený“ Ivan, tak mladý zamilovaný Michal, rozvěšující mašle kolem náhonu, aby přilákal krásnou Haničku ke splavu. Život ve mlýně však nebyl zdaleka tak idylický, jak by se nám mohl dnes jevit. Mlynář měl zodpovědné postavení a záleželo jenom na něm, jak příslušné hospodářství prosperovalo. Při práci byl odkázaný na svoje znalosti a pomoc „mlýnské chasy“. Ve vesnici patřil mezi nejvzdělanější lidi, a tak je zcela logické, že dbal o vzdělání svých potomků. Každý majitel si byl vědom, že mlýn mohl zdědit jenom jeden ze synů. Z rozhodnutí otce – hlavy rodiny – odcházeli ostatní synové na studia. Jistě nás nepřekvapí, že řada českých intelektuálů vzešla právě z tohoto prostředí. K historii mlynářství neodmyslitelně patří nejen vznik, ale i zánik mlýnských lokalit. Nejvíce mlýnů máme doložených k roku 1875. Tehdy bylo v Čechách napočítáno 6676 vodních mlýnů. Od tohoto roku začal jejich počet trvale klesat. Vzhledem k předchozím faktům je třeba připomenout, že se v naší publikaci zmiňujeme o mlýnských lokalitách, které nalezneme zapsané ve vodních knihách1, založených v 70. letech 19. století, v dobách největšího rozkvětu tohoto řemesla. Vodní knihy byly jakousi analogií ke známějším knihám pozemkovým a úředně mapovaly ty usedlosti, jejichž majitelé měli právo nějakým způsobem nakládat s vodou. V knihách najdeme údaje jak o mlýnech nebo vodních pilách, tak i o cukrovarech, zapsána jsou i jednotlivá vodní družstva, která vznikala na počátku 20. století v souvislosti s vodními díly, jako byly vodovody. Pokud hledáme informace o mlýnských lokalitách, dozvíme se nejen přesnou polohu každého z mlýnů, ale i základní technický popis, který byl nezbytný pro chod mlýna a především pro užívání vodního práva. Zápisy vždy obsahují takové informace, jako je povolená výška zadržované vody, povinnosti mlynáře (udržovat jak náhon, tak jalový potok), místo splavu a jezu, počet stavidel na potoce a podobně. Najdeme i průběžné zápisy, které zmiňují vlastníky usedlosti či zápisy o revizi vodní značky. Vzhledem k technickému pokroku a následné racionalizaci výroby začaly malé vodní mlýny, navlečené jako per1

Vodní knihy jsou vedené podle Nařízení č. 52 ze dne 20. září 1872, Zákoník zemský království České. V tomto úředním nařízení je i vzor pro vedení evidence a vyjmenována veškerá dokumentace související s vodní knihou.

Podhol, čp. 12

ličky na modré stužce potoků, postupně ve třicátých letech 20. století ztrácet svůj význam. Jejich funkci převzaly parní velkokapacitní mlýny, nezávislé na vodních tocích. Moderní strojní zařízení a tovární mlýnská výroba mouky s vysokou produktivitou práce pro většinu malých vodních mlýnů předznamenala konec. Největší úpadek však zaznamenaly vodní mlýny v období druhé světové války. Protektorátní správa vybrala pouze několik mlýnských lokalit, v nichž se mohlo pod dozorem mlít a dokonce pod dozorem se i šrotovalo. Jak taková situace v době války vypadala, se nám dochovalo v jednom z kronikářských zápisů pro rok 1941: „V tomto měsíci zablokovány jsou domácí šrotovníky našich hospodářů. Žádný nesměl bez úředního povolení ani odpadové zrní šrotovat. O povolení musel každý žádati na Okresní úřad ve Slaném.2 Když povolení jednotlivci ku šrotování došlo, určil obecní úřad člověka, který před šrotováním šrotovník odblokoval a po sešrotování zase zablokoval. Dále měl dbáti, by nebylo více šrotováno než bylo úředně povoleno. 26. listopadu ustanoven byl okresním úřadem den, kdy bylo možno na mlecí výkaz jeti do mlýna. Věc tato prováděla se takto. Okresní úřad přidělil určité obce některému mlýnu…“3 Zároveň byly rozděleny tzv. „mlecí dny“ pro jednotlivé vesnice. Obecní zásobovací komise vystavila pak každému samozásobiteli mlecí povolení, kde byl uveden počet osob. Na každou osobu bylo povoleno semlít 14 kg pšenice nebo žita na jeden měsíc. Vše se odehrávalo pod přísným dohledem strážníka a za přísných bezpečnostních opatření. Jak vyplývá z předchozích řádek, obvyklý život ve mlýně se během válečných let změnil a mlýn se stal „nedobytnou pevností“, jehož činnost byla buď omezena, nebo přímo zakázána. Povolené mlynářské úkony se odehrávaly pouze pod bdělým pohledem pověřených úředních osob. Obvyklý společenský život, tradičně se odehrávající v šalandě v dobách minulých, byl zapovězen. Vzhledem k popsané situaci ve mlýnech se nelze divit, že v roce 1945 řada majitelů již nepožádala ani o obnovení živnosti, ani o právo nakládat s vodou. Definitivní tečku za historií malých vodních mlýnů pak učinily změněné společenské poměry v roce 1948. Z vodních mlýnů se staly obyčejné zemědělské usedlosti s romantickým přídechem mlynářské historie.

Citace se vztahuje k obci Honice, která spadala pod OkÚ Slaný. Jednotlivé obce musely žádat u příslušného okresního úřadu podle svojí okresní příslušnosti. Poznámka autorky. 3 Pamětní kniha obce Honic, zápis pro rok 1941. SOA v Praze, SOkA Kladno, fond Obecní úřad Honice, kronika obce 1934–1952, nestránkováno, zápis pro rok 1941.

Vozík na pytle, Únětice, čp. 11

Dorovnávací nádrž, Hřebeč, čp. 20

Mlýnský kámen, Stehelčeves, čp. 32

Rybniční zátka, Hřebeč, čp. 20

Terminologický slovníček technických pojmů Dorovnávací nádrž – u málo vodnatých toků nádrž, která zadržovala vodu, aby po spuštění mlýna bylo možno mlít několik hodin. Jalový potok – původní koryto vodního toku, z něhož se od jezu odváděla část vody do náhonu. Mlýnská hranice

Jez – jedná se o hráz, jež se táhne přes vodu (vždy šikmo) k účelu zadržení vody, skládá se ze dřeva a kamene. První místo na potoce, kde se odděloval potok a náhon – vodní právo mlynáře. Potok plynul v původním korytě a uměle vybudovaným náhonem byla část vody přiváděna na mlýnské kolo. Lub – ohraničení mlecího kamene – ležáku – zabraňující úletům z mleté mouky. V lubu byl jeden otvor, jímž se namletá mouka sypala do pytle. Mlýnská hranice – místo na úrovni palečního kola směrem do stavení, oddělující pohon mlýnských strojů od vlastní mlýnice.

Náhon – uměle vybudovaná vodní strouha přivádějící vodu do mlýna. Délka náhonu bývala různá a výška hladiny vody se regulovala pomocí stavidel. Paleční kolo – kolo umístěné na jedné ose s kolem vodním. Je osazeno v mlýnici, tedy v suché části mlýna. Roztáčelo mlýnské stroje pomocí dřevěných palců (připomínajících zuby) zapadajících do pastorku. Stavidlo – sloužilo k regulaci průtoku vody do mlýna. Na náhonu mohlo být i několik stavidel. V zápisech ve vodní knize je uveden vždy počet stavidel patřících ke mlýnu a místa jejich osazení.

Mlýnské kameny – běhoun (horní mlecí kámen) je spojen s pohybujícím se vřetenem. Ležák (dolní mlecí kámen) nehybně leží v lubu. Otvorem v lubu jde rozemleté obilí do pytle, jenž se prudce klepe, poháněn zvláštním strojem. V našem kraji byly používány kameny z okolí Kamenných Žehrovic – nazývané „žehrováky“. V pozdější době se používaly tvrdší kameny dovezené z Francie, u nichž byl menší otěr.

Jez, Hřebeč, čp. 20

Palec z palečního kola

Ukázky vodních značek

Triér, Únětice, čp. 11

Svrchní voda – voda z vantrok padala na mlýnské kolo shora. Na potocích, které sledujeme, byly všechny mlýny postaveny na svrchní vodu.4 Šalanda – místo, kde v noci spala čeládka, přes den se v místnosti shromažďovali mleči, kteří čekali na svoji mouku. Transmise – systém převodních řemenů, jejichž prostřednictvím se uváděly do chodu mlýnské stroje. Triér – stroj na čistění zrna. Umělecké mletí – během 19. století došlo k velkým technologickým změnám, kdy se ustupovalo od českého mletí a postupně se přecházelo na dokonalejší formy mletí, označované jako umělecké nebo francouzské.

Mlátička obilí, Černý Vůl

Vantroky – místo, odkud padala voda z náhonu přímo na kolo. Vodní kolo – dřevěné kolo, na jehož lopatky padá voda. Kolo visí na dubové hřídeli, ta visí na čepech v lůžkách. Vodní značka – většinou kovový hřeb, jehož hlava byla opatřena vyraženým monogramem majitele mlýna. Značka se osazovala na viditelné místo v blízkosti stavidla. Jejím prostřednictvím se regulovala výška vodní hladiny. Umístění značky prováděla pověřená komise. O osazení byl učiněn zápis ve vodní knize.

Mlýnská čeládka (Pracující ve mlýně) Mládek – vyučený mlýnský dělník. Pan otec – nejvýše postavený muž ve mlýně, jenž byl většinou i majitelem usedlosti, popřípadě měl tuto usedlost v pachtu, či ve vlastnictví formou emfyteutického práva.5 Prášek – mlynářský učeň. Stárek – druhá nejdůležitější osoba. Stárek zodpovídal za kvalitu semleté mouky.

Pokud byl vodní tok s dostatkem vody, tedy pokud se jednalo o silné říční proudy, pak v těchto místech vznikaly vodní mlýny na spodní vodu, kdy kolo roztáčel silný proud řeky. 5 Emfyteutické právo – tzv. německé právo zákupní.

Kolo z transmise, Únětice, čp. 21

Únětický potok

Potoky v krajině Krása české krajiny spočívá v její pestrosti. Během několika málo kilometrů se střídají rozkvetlé louky, zelené lesy, obdělávaná pole, barevné zástavby vesnic a měst, vše doplněné modrými lesknoucími se hladinami potoků, říček a řek. Kouzlo vytvořené neomylnou rukou přírody pak doplňují umělé vodní plochy rybníků a přehrad, organicky splývající s dílem přírody. Buštěhradský potok – pramení v Buštěhradě, prochází osadou Bouchalka, obcemi Zájezd a Libochovičky. U obce Kováry se z levé strany vlévá do Zákolanského potoka. Potok je na několika místech zatrubněn, délka toku 6 km. Drobný vodní tok. Dřetovický potok – pramení v Kladně v nadmořské výšce 334 m, ústí zleva do Zákolanského potoka nad Budčí ve výšce 234 m nad mořem, plocha povodí 30,1 km2, délka toku 10,3 km. Lidický potok – pramení v lese na katastru Kročehlav v místech zvaném Bažantnice. Teče východním směrem okolo Netřeb do obce Hřebeč. Za Makotřasami se vlévá do Zákolanského potoka, plocha povodí 14 km2, délka toku 4,5 km. Drobný vodní tok. Únětický potok – pramení 0,5 km jihovýchodně od Kněževsi ve výšce 348 m nad mořem, plocha povodí 47,6 km2, délka toku 13,4 km. Zákolanský potok – pramení u Pleteného Újezda ve výšce 418 m nad mořem, ústí zleva do Vltavy v Kralupech ve výšce 168 m nad mořem, plocha povodí 265,6 km2, délka toku 28,2 km. Vodohospodářsky významný tok.

Zákolanský potok

Lidický potok

Černý Vůl, čp. 9, mlýn zvaný Vencovský

Mlýny v krajině Postavit mlýn na vhodném místě byl poměrně složitý technický úkol. Naši předkové přistupovali k tomuto úkolu nejen zodpovědně, ale i s pokorou vůči přírodě. Nesnažili se vnutit přírodě svoji představu a ani ji neopravovali, protože věděli, že nad jejími zákonitostmi nezvítězí. Respektovali meandry řek i nivy potoků, což se odráželo přímo v jejich projektech. Díky technickým znalostem a pokoře k přírodě se pak voda stala člověku pomocníkem a ne hrozbou. To platí beze zbytku i o mlýnech, které v naší publikaci vzpomeneme, tentokrát již v abecedním pořadí tak, jak jsme je nalezli ve vodních knihách. Na námi sledovaném území jsme našli jednu technickou zajímavost. Jedná se o mlýn v Debrně, který byl postaven na prameni. Osada Černý Vůl, mlýn zvaný Vencovský, čp. 9 (dnes čp. 109) – jen nerad poodhalil svoji historii. Podle údajů z vodní knihy jsou jako majitelé postupně připomínáni Ambrož Kincl, po něm manželé Karel a Kateřina Marešovi, Čeněk Novák, František Pešek a jako poslední manželé Vladislav Čejka s manželkou Květoslavou. V roce 1914, kdy mlýn vlastnil František Pešek, bylo osazeno vodní znamení F. P. 1914. Při pozdější revizi v roce 1927 byl schválen ve mlýně, vedle stávajícího vodního pohonu, i naftový motor. František Pešek ještě přikoupil pozemky kolem jalové strouhy, a tak musel udržovat nejen mlýnské dílo, ale také břehy potoka.

Debrno, čp. 17

Osada Černý Vůl, mlýn čp. 16 – se nám v dnešní zástavbě nepodařilo identifikovat. Ve 20. letech 20. století, když se prováděla revize mlýnského zařízení, byla zapsána jako majitelka usedlosti Františka Friedlová, která zřejmě mlýn zdědila. Ve vodní knize jsou zaznamenáni jako první Čeněk Svoboda, pak manželé Tomáš a Anna Vidmanovi, které postupně na majetku vystřídali Karel Kalous, František Potůček a František Friedl. Zmiňovaná majitelka Františka Friedlová vyměnila vodní kolo za turbínu a podle dohledaných údajů stále provozovala mlynářské řemeslo. Ohledně povinností mlynáře je ještě zajímavý zápis z roku 1922, kdy při revizi nařídili členové komise majitelce opravit lávku přes mlýnskou strouhu tak, aby byla bezpečná pro pěší. Mlýn Debrno, čp. 17 – neležel na žádném z potoků, ale ve vodní knize najdeme následující popis: „Voda používá se ze dvou studánek, jedna v obci Debrně, druhá asi 100 kroků za obcí k Tursku; obě vody tečou do nádržky a ta když se naplní

Debrno, čp. 17

Hřebeč, čp. 20

mele se chvíli a zase se nadržuje. Tento potůček přichází v Minicích do Zákolanského potoka.“6 Podle popisu je zcela zřetelné, že se jednalo o ojedinělé technické zařízení, kdy nestál mlýn na potoce, ale byl to mlýn na studni. Jednalo se o malý mlýn o jednom složení a jednom kole. Právo na vodu neměl nikdo jiný než majitelka mlýna Kateřina Syrová, uváděná ve vodní knize k roku 1874 jako jediná majitelka. Mlýn Hřebeč, čp. 20 – stojíí uprostřed obce. V roce 1863 byli zapsáni jako majitelé Jan a Marie Švihlíkovi. O dvacet let později se jako majitelka uvádí Rozálie Kohlíková. Rozálie vlastnila mlýn do roku 1894, kdy jej zdědila nezletilá dcera Marie, později provdaná Náprstková. V roce 1903, kdy mlýn byl ve vlastnictví Marie Náprstkové, probíhala revize vodní značky, při níž bylo třeba nově stanovit výši vodní hladiny při tomto mlýně. Mlýn stál jako první na nepříliš vodnatém Lidickém potoce, a tak součástí vodního díla byl rybník nade mlýnem, sloužící k zadržení vody. Průtok vody byl řízen systémem tří stavidel, čímž se zajišťoval dostatek vody při spuštění mlýnice. Zajímavostí je následující technická poznámka: „Při mlýně samém v hrázi položeno jest potrubí ve světlé šíři 28 cm, jímž se voda na mlýnské kolo nahání.“ Jednalo se tedy o zatrubněné vantroky. V roce 1908 byl zadlužený mlýn prodán a novými majiteli se stali manželé Josef a Veronika Fechtnerovi. Původní mlýn přeměnili na kovárnu, z níž se dodnes dochovaly některé prvky. Dnes se mlýnice přeměnila v osobitý byt majitele.

Hřebeč, čp. 20

Hřebeč, čp. 29, historická fotografie

Hřebeč, čp. 29 – mlýnskou usedlost najdeme až na samém konci obce. Jedná se o starý mlýn, který je zapsán ve vodní knize jako mlýn o jednom složení s nádrží označovanou „dolejší rybník“. V pozemkové knize jsou zachyceni od roku 1837 majitelé z rodu Čermáků, kteří vlastnili usedlost až do roku 1914. Vlastnictví pak přešlo na dceru Alžbětu, provdanou Hýskou, a jejího manžela Václava. Posledními, kdo v mlýně hospodařil, byla vdova Alžběta Hýská se svými čtyřmi syny. Mlýn měl jedno vodní kolo a dorovnávací nádrž. Dnes je takřka nemožné bývalé vodní dílo vysledovat v terénu. Oba majitelé hřebečských mlýnů spolu s mlynáři v Lidicích a Makotřasech měli za povinnost udržovat společně celé vodní dílo, které pohánělo jejich mlýny. Ve vodní knize bylo dále poznamenáno právo ze strany správy císařských velkostatků, která si mohla odvážet vodu do svých dvorů v Peklově a Přítočně.

Hřebeč, čp. 29

SOA v Praze, SOkA Kladno. Fond OÚ Kladno, vodní kniha, vložka 26.

Kováry, čp. 3–4

Kováry, čp. 3–4 – ve vodní knize se mlýnská lokalita připomíná na potoce Zákolanském, „…do něhož se nad jezem z levé strany vlévá potok Libochovičský a pak potok Vřetovický ...“.7 V dalším popise se dovídáme, že mlýn měl dvě kola na svrchní vodu, dva francouzské kameny, jednu porcelánovou stolici a jednu šrotovnici. V roce 1886 byl opatřen znamením v podobě VV 1886. V označení hřebu byly zaneseny tyto údaje – monogram majitele, zodpovědného správce vodního díla (Vilém Vintrich), a rok osazení vodní značky. Poslední zajímavý zápis ve vodní knize je z roku 1904, kdy bylo jedno z kol nahrazeno Francisovou turbínou. Mlýn Libochovičky, čp. 5 – je veden ve vodní knize jako mlýn Zákolanského potoka.8 Při bližším seznámení s okolím však zjistíme, že se jedná o malý vodní tok nesoucí označení Buštěhradský či Libochovičský potok,9 přítok potoka Zákolanského. Z dochovaného popisu zařízení uvádíme několik zajímavostí: „... ke mlýnu přivádí se voda kanálem, který na dvoře mlýna přechází ve vantroky, 20 cm široké, dřevěné a těmi vantroky na kolo s vrchní vodou. … pohání se jím jedno složení české.“10 Výška vodní hladiny se regulovala třemi stavidly přímo na rybníku. Při osazení vodní značky v roce 1909 se komise neshodla, zda mlýnskou nádrž napájí Zákolanský nebo Buštěhradský potok. Na úředních záznamech se vyskytují oba údaje a ve vodní knize je ještě přípis: „Libochovičský potok ústí do Zákolanského.“11 V roce 1909, kdy byl mlýn normován, byla usedlost ve vlastnictví rodu Kamžových.

Libochovičky, čp. 5

z každé krávy pro lidického faráře. Tato zástava byla vymazána až v roce 1902. Ve vodní knize je citován starší zápis z roku 1832, který připomíná při usedlosti čp. 17 mlýn. Podle tohoto zápisu se jednalo o mlýn a statek, jehož majitelé Václav a Marie Čermákovi jsou zmiňováni v kupní smlouvě v roce 1869. Jednalo se o velkou zemědělskou usedlost o více než 37 ha. Při založení vodní knihy byli vlastníky právě oni. Po smrti Václava Čermáka v roce 1905 se ukázalo, že je hospodářství zadlužené. Bezdětná Marie Čermáková, jediná dědička, prodala mlýn i polnosti Bohumilu Studničkovi. Část mlýna však zůstala jako zástava v její prospěch. Nový majitel pak všechny dluhy doplatil.

Lidice, čp. 17 – Pohnuté události II. světové války nemilosrdně zasáhly do života poklidné obce Lidice na Kladensku. Zmiňovaná tragédie přetrhala historii celé obce, a tedy i historii mlýna. Podle zápisu ve vodní knize se dovídáme, že mlýn stával na horním konci Lidického potoka. Malý potůček protékal původní obcí (dnes pietní území) do mlýna. Jeho malou vodnatost zmiňuje i zápis ve vodní knize: „…vlastníci pozemků, kudy potok teče, nikterak nesmějí vodu na luka zapouštěti, tak mlynáře zkracovati.“ O starobylosti mlýna svědčí zápis v pozemkové knize, kde je připomenuta zástavní povinnost za stálý plat „letník“ 7

SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 91. Dřetovický potok byl dříve označován jako Vřetovický. 8 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 95. 9 V našem textu jsme se přiklonili k označení Buštěhradský potok. Tento název potoka je i na novodobých speciálních mapách. 10 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 95. 11 Tamtéž.

Pietní území vypálené obce Lidice v roce 1945.

Lidice, pietní území, na tomto místě původně stál mlýn čp. 17.

V roce 1910 se Bohumil Studnička oženil a dne 21. května 1910 zapsal polovinu majetku zapsat na svoji manželku Pavlínu. Manželé Studničkovi byli zřejmě dobrými hospodáři, protože v roce 1922 mlýn ještě přistavěli. Z následujících zápisů se dá vysledovat střídání generací na usedlosti. V roce 1934 se z majitelů Bohumila a Pavlíny Studničkových stávají, podle postupní smlouvy uzavřené s dcerou Miroslavou a zetěm Jaroslavem Podhorovými, výměnkáři. Manželé Podhorovi, jako vlastníci mlýna, prožili tragický 10. červen 1942 v Lidicích. Stejně jako po celé obci, i po lidickém mlýnu se slehla zem. Jaroslav Podhora byl zastřelen, jeho manželka Miroslava přežila. Historii lidického mlýna uzavírá lakonický zápis v pozemkové knize z roku 1961, kdy je parcela po bývalém lidickém mlýně spolu s ostatními parcelami zničené obce Lidice prohlášena pietním územím. Mlýn zvaný Podhol, čp. 12 – se nachází v obci Svrkyně, respektive v osadě Hole. Vodní kniha uvádí majitele mlynáře Váchu, později mlynáře Veselého. Z původního technického popisu nás zaujmou následující údaje. „Voda přichází k mlýnu strouhou, která se před mlýnem rozšiřuje v malou nádržku, odtud svádí se do vantrok …“.12 Mlýn měl dvě mlýnská kola a dvoje složení. V roce 1928 získal povolení na zrušení jednoho kola a jeho nahrazení Francisovou turbínou.

Podhol, čp. 12 12

Podhol, čp. 12, odtoková strouha

SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 92.

Roztoky, Ä?p. 10

Roztoky, čp. 5 – pod tímto označením se skrývá bývalý mlýn označený jako Braunerův. Ve vodní knize najdeme zápis z roku 1930, kde se dočteme: „Mlýn byl postaven před sto lety a přestal jako mlýn existovat as před 50 lety; pohon dál se koly na svrchní vodu.“13 Ve zmiňovaném zápise se dále uvádí, že se budova používá jako obytné stavení. Další poznámka se týká zrušeného náhonu, který byl již v této době částečně zasypán, a zbylá voda byla odváděna do potoka pomocí stavítka. Roztocký Braunerův mlýn je nesmazatelně spojen s osobností malířky a mecenášky Zdenky Braunerové,14 která ve své době vytvořila z tohoto místa kulturní centrum. Mezi její hosty patřili nejen umělci jako Antonín Chittusi, Mikoláš Aleš, Julius Zeyer, F. X. Šalda, František Bílek, Joža Úprka, ale i tehdejší francouzský konzul v Praze Paul Claudel. V souvislosti s rodinou Braunerů je třeba připomenout i Zdenčina bratra chemika Bohuslava Braunera,15 který tichou roztockou krajinu vyhledával ve chvílích odpočinku. V současné době patří opravená budova Středočeskému muzeu v Roztokách, kde najdeme i památník Zdenky Braunerové. Roztoky, čp. 10 – celá usedlost změnila svoji tvář k nepoznání. Přestože v zápisu ve vodní knize je budova vedena jako mlýn s postupně se střídajícími majiteli (Josef Michl, Markus Türk, manželé Gabrielovi a Vaňkovi, Mořic Lobkovic a Jiří a Blažena Zemanovi), hovoří zápis z roku 1913 zcela jednoznačně: „… vlastní mlýn nyní je zrušen a na jeho místě byla postavena vila s 5ti kabinami na koupání…!“16 Na dalších řádcích se dočítáme, že bylo povoleno zrušit nádrž, která tvořila součást odpadní strouhy. Nádrž byla nahrazena cementovým potrubím. Přes tyto rozsáhlé změny je třeba dodat, že pověřená komise sledovala případné změny na vodním toku v souvislosti se zrušením mlýna, protože na konci zápisu je důležitý záznam: „Na vodních poměrech níže ležících objektů a na pozemcích nenastanou žádné změny, jež by měly vliv na stav a další užívání tohoto vodotoku.“17 Dnes stojí na parcele honosná vila.

Roztoky, čp. 5

SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 115. Zdenka Braunerová (1862–1934), česká malířka a graﬁčka, tvořila plenérová krajinářská díla, přiblížila se impresionismu, podílela se na obrodě české knižní graﬁky. Také navrhovala dekorativní a užitkové sklo. 15 Bohuslav Brauner (1855–1935), český anorganický chemik, odborný publicista, propagátor zákona periodické soustavy prvků, spoluautor českého názvosloví anorganických sloučenin, přítel D. I. Mendělejeva. Od roku 1890 profesor české univerzity v Praze, zabýval se především chemií prvků vzácných zemin, předpověděl existenci izotopů, v r. 1888 navrhl jako základ relativních atomových hmotností kyslík. Od roku 1903 řádný člen České akademie věd a umění. 16 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 112. 17 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 112. 14

Roztoky, čp. 5

Stehelčeves, čp. 22

Statenice, čp. 8 – zdá se, že nezbylo z původního poměrně rozsáhlého vodního díla patřícího ke mlýnu nic. Původně byla voda do mlýnské strouhy vedena přes nádržku, kde se průtok reguloval stavidlem. Mlýn měl jedno složení. Vodní kolo bylo nahrazeno ve 20. letech 20. století Francisovou turbínou s horizontální hřídelí. Poměrně podrobný popis mlýnice zaujme především faktem, že paleční kolo bylo umístěno pod přízemní podlahou. Mlýnice se dělila na přízemí, první podlaží a podstřeší. Jednalo se tedy o třípodlažní budovu, jejíž celou výškou probíhaly kapsové výtahy. Jako rezervu pohonu si mlynář vyžádal povolení na naftový motor 10 HP, který umístil do zvláštní místnosti. Mlýn měl dlouhou odtokovou strouhu končící dolejším splavem, kde se část vody vracela do jalového potoka a část pokračovala náhonem pro další mlýn. Ve vodní knize byli zapsáni jako majitelé Václav a Kateřina Krumbholcovi, později Kašpar Chmelař s manželkou Josefou. Jejich dědicové Václav a Anna Chmelařovi zmodernizovali mlýnici do výše popsané podoby.

Statenice, čp. 8

Mlýn Stehelčeves, čp. 22 – patřil původně k panství Buštěhradskému, ale v roce 1852 byl již z tohoto svazku vyvázán. Jako majitel je zapsán František Benda s poznámkou, že mlýn nemá vodní značku. Značka byla osazena až v roce 1904 za majitele Jana Žáka, jehož potomci vlastnili mlýn po tři generace. Poslední zápis ve vodní knize se vztahuje k roku 1963, kdy se majitelem stal Československý stát, respektive Zemědělské nákupní a zásobovací družstvo n. p. Praha. Stehelčeves, čp. 32 – byl v době zápisu do vodní knihy v držení rodu Vintrichů (někdy psáno Wintrichů) a majetek se dědil postupně po tři generace. Mlýn měl jedno vodní kolo. Průtok vody přiváděný do mlýnice náhonem se reguloval systémem tří stavidel. Vodní právo bylo, podle poznámky ve zmiňované knize, zrušeno ke dni 15. 5. 1939.

Stehelčeves, čp. 22

Stehelčeves, čp. 32

Suchdol, čp. 16, mlýn zvaný Trojanův

Pátrání přímo detektivní provázelo naše zjištění v Suchdole. Poměrně podrobný zápis se nám dochoval v protokolu, který byl sepsán v červenci roku 1911. Pověřená komise odborníků se sešla, aby určila fixní bod a označila cejch v obou mlýnech. Suchdol, čp. 16, tzv. Trojanův mlýn – měl v této době jedno složení poháněné vodním kolem na svrchní vodu. Voda se na kolo hnala z nádržky. Výška vody byla regulována systémem tří stavidel, a to tak, aby se jednak stavení nezaplavovalo, jednak aby „neubíral na vodě“ dolejšímu mlynáři. Mlýn se zapsal do historie české televizní tvorby. Trojanův mlýn splňoval představy režiséra Jána Roháče18 o francouzském venkově, a proto se v těchto prostorách rozhodl v roce 1972 natočit televizní seriál podle románu Gustava Flauberta Bouvard a Pécuchet s českým názvem „Byli jednou dva písaři“. A tak se romantické místo stalo na čas domovem pro pány Bouvarda a Pécucheta v podání Miroslava Horníčka19 a Jiřího Sováka.20

Suchdol, čp. 26

Suchdol, čp. 17, tzv. Tůmův mlýn – je v roce 1911 uváděn již jako zrušený: „Mlýn nyní nepracuje, stroje všechny z něho jsou odstraněny a nádržka zrušena. Voda teče od mlýna čp. 16 veškerá jalovou strouhou kolem mlýna čp. 17 nejsou nikde zastavena… Vzhledem k tomu, že voda tekoucí v mlýně čís. 17 žádným vodním zařízením se nezdržuje a že nádržka u mlýna se nacházející je ve stavu sešlém a přístup vody do této z potoka je zamezen, nebyl žádný normál ani cejch zasazen…“21 Suchdol, čp. 302 (původní čp. 26), tzv. Spálený – mlýn patří mezi lokality, která si ze své minulosti uchovala pouze označení. Již v roce 1898 máme ve zmiňované lokalitě doložen hostinec, či chcete-li výletní restauraci s možností přespání. Restaurace zřejmě nemohla příliš prosperovat, protože během šesti let (1898–1914) se v ní vystřídalo devět nájemců. Obrat k lepšímu nastal až v meziválečném období na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy hostinec spolu s manželkou provozoval Vratislav Černý. Webové stránky Spáleného mlýna nabízejí obdobné služby dodnes.

Suchdol, čp. 26, stavbu pomalu pohlcuje vegetace.

Ján Roháč (1932–1980), slovenský režisér, spolutvůrce Laterny magiky, spolupracoval s divadlem Semafor a zejména s Československou televizí. 19 Miroslav Horníček (1918–2003), český herec, prozaik, režisér a dramatik, od roku 1945 působil v Praze v různých divadlech. Postupně vytvořil hereckou dvojici s Janem Werichem a Milošem Kopeckým. Ztvárnil řadu televizních a ﬁlmových rolí. 20 Jiří Sovák (1920–2000), český herec, 1952–1966 člen Divadla na Vinohradech, 1966–1983 člen ND. Komediální herec, často obsazovaný do ﬁlmových a televizních rolí. 21 SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, sbírka listin a plánů k vodní knize, protokol k vložce 114.

Suchdol, čp. 17, Tůmův mlýn dnes připomíná jen tabule na naučné stezce.

Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 14

Obdobná situace je i s mlýny v Zákolanech. Ze zápisu ve vodní knize vyplývá, že všechny zákolanské mlýny, které již tehdy byly pro okolí zřejmě bez většího významu, zakoupil do roku 1909 cukrovarník Salomon Heller. Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 14 (dnes čp. 75) – v době, kdy byl tento mlýn normován, tedy v roce 1909, dočteme se v zápise vodní knihy, že „… mlýn vyhořel a nebyl více postaven.“22 Ve zmiňované vodní knize jsou zapsáni jako první majitelé Jan a Anna Jírovi, později je ve vlastnictví vystřídali manželé Bílkovi. V době osazení znamení vlastnila bývalý mlýn firma Salomona Hellera, která využila jak vodní právo usedlosti, tak celé vodní dílo a zřídila v tomto místě cukrovar. Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 18 – zapsaný mlýn stál přímo na Týneckém potoce. V roce 1909, kdy došlo k normování, měl mlýn jedno kolo, které pohánělo jedno české složení. Jako jediný v Zákolanech ještě mlel, avšak jeho kapacita musela být malá. Od doby, kdy vlastnili usedlost manželé Tomáš a Anna Minaříkovi, nebyl technicky obnoven. Mlýn v roce 1909 vlastnila opět firma Salomona Hellera, Cukrovar v Zákolanech. Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 21 – historie mlýna je spojena se jmény několika majitelů. Jako nejstarší je ve vodní knize zapsán Václav Štulc, později se mlýn dostává do vlastnictví Václava a Marie Dudových, v další generaci přechází majetek na syna Jaroslava Dudu. V poválečném období získala mlýn firma Odkolek, Praha-Vysočany. Normální znamení u mlýna bylo revidováno a nově osazeno v roce 1904. Majitel v této době osadil mlýnici Francisovou turbínou, která nahradila původní vodní kolo. Z technického hlediska je zajímavý následující zápis: „… nade mlýnem (u železničního mostu) stavidlo o šířce 1,28 m, před nímž odbočuje od potoka jalová strouha, do níž voda přes korunu jízku přetéká, takže Zákolanský potok tvoří současně náhon mlýnský a stavítko o šířce 1,28 m má tedy ten účel, aby za velkých vod se spustilo a velké vody odvedly se přes jez do jalového koryta…“.23 Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 22 – při zápisu do vodní knihy vlastnili mlýn manželé Josef a Marie Visnerovi, později je zapsána v kolonce majitelů Karolina Hellerová. Podle nepřímých důkazů na přelomu 19. a 20. století mlýn vyhořel a nebyla jeho činnost obnovena. Svědčí o tom zápis

Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 18

Trněný Újezd, osada Zákolany, čp. 21

z roku 1909, kdy vlastnila usedlost firma Salomona Hellera. „… mlýn se více ku mletí nepoužívá…“. Po řadě technických údajů následují informace ohledně žádosti povolit na potoce trkač24 na zalévání zahrady: „Trkač zřízen býti má pod tímto vyhořelým mlýnem … a má se ním čerpati voda z potoka Zákolanského, ku pohánění trkače slouží železné potrubí, vedené z vantrok tohoto mlýna …“.25 Poslední zápis se týká roku 1941, kdy mlýnu zaniklo právo nakládání s vodou. 24

Vodní trkač – jednoduché vodní čerpadlo poháněné vodou, zkonstruován francouzským vynálezcem Josephem Montgolﬁerem v 18. století. Využívá kinetickou energii proudící vody.

SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložka 86. 23 Tamtéž, vložka 84.

SOA v Praze, SOkA Praha-západ. Fond OÚ Smíchov, vodní kniha, vložky 85.

Únětice, čp. 11

Mlýn Únětice, čp. 11 – býval někdy označován jako Císařský. V zápisech ve vodní knize se objevuje dvakrát příjmení Císař. Jednak to byla Marie Císařová z Dejvic, jednak poslední uvedený majitel Bohuslav Císař. Původně byl mlýn poháněn jedním vodním kolem, které ve 20. letech nahradila Francisova turbína. Turbína zároveň spouštěla motor pro výrobu elektrické energie ve mlýně. Únětice, čp. 21 – leží ve směru toku pode mlýnem čp. 11. Náhon přiváděl vodu na kolo ze severní strany. Jižní stranu pozemků ohraničuje původní koryto potoka. Jako majitelé byli postupně zapsaní Kateřina Rážová, Václav Jaroš a Václav Šuma. V roce 1912 získal majitel povolení na výměnu kola za Francisovu turbínu. Zároveň žádal o povolení modernizovat i vnitřní vybavení mlýna a osadit novými stroji jako je loupačka, vysévač, kapsový výtah, transmise atd. Velké Čičovice, čp. 11 – mlýn ležel na Zákolanském potoce a jako vlastníci jsou uvedeni Jakub Popper, později Václav a Anna Hausmanovi, kteří v roce 1921 zmodernizovali mlýn a vyměnili původní dřevěné kolo za turbínu. Manželé Hausmanovi se potýkali s problémem špatně odvedené vody kolem stavení čp. 13, jehož zdivo bylo ohroženo vzlínající vodou. Problém v roce 1924 vyřešili sousedským smírem. Kolem stavení čp. 13 byl vybudován betonový žlab, aby se zabránilo dalším problémům s vodou. Žlab společně financovali oba majitelé, avšak mlynář dostal za povinnost udržovat nově vzniklé koryto tak, aby dům již netrpěl podmáčením.

Únětice, čp. 21

Naše procházka po mlýnech končí. Snad se nám alespoň trochu podařilo přiblížit minulost zaniklých mlýnů, které ve své době plnily nejen hospodářskou, ale i kulturní funkci neodmyslitelně patřící do české historie.

PRAMENY A LITERATURA (výběr) SOA v Praze, SOkA Praha – západ, Fond OÚ Smíchov, vodní knihy. SOA v Praze, SOkA Kladno, Fond OÚ Kladno, vodní knihy. ŠTĚPÁN, Luděk, KŘIVANOVÁ, Magda. Dílo a život mlynářů a sekerníků. AGRO 2000. ISBN 80-7203-254-2. Malý atlas okresu Kladno. PATRIA a SOkA Kladno, Kladno 1997. PÁTEK, F. Některé názvy součástí starých mlýnů českých. In. Český lid 1902, r. 11, s. 60. ŠTĚDRÝ, Bohumil. Lidové názvy staročeských mlýnů. In. Český lid 1902, r. 11, s. 186–188.

Únětice, čp. 21

Mlýny uvedené v této publikaci Mlýny, jejichž popis je uveden v publikaci I. Veverkové Co zůstalo z vodních mlýnů, kterou vydaly Přemyslovské střední Čechy o.p.s. v roce 2013

Autorka publikace děkuje bývalému mlynáři Karlu Bočkovi za řadu cenných rad a odbornou konzultaci při přípravě textu. Poděkování patří také Bc. Tomáši Krákorovi, pracovníku SOA v Praze, SOkA Praha-západ, a Mgr. Stanislavu Boloňskému, bývalému starostovi města Roztoky.

Dřetovice, čp. 33

Noutonice, čp. 52, Nový mlýn

Okoř, čp. 63, Hořejší mlýn

Otvovice, čp. 76