Co zůstalo z vodních mlýnů by Ivo Horňák

CO ZUSTALO Z VODNÍCH MLÝNU

Irena Veverková

CO ZUSTALO Z VODNÍCH MLÝNU Irena Veverková Pavel Vychodil Jiří Karas

text fotografie kresby

Vydavatel Přemyslovské střední Čechy o. p. s. Irena Veverková © 2013 Pavel Vychodil © 2013 Jiří Karas © 2013 Sazba a grafická úprava Ivo Horňák Tisk Tiskárna Kočka Slaný, 2013 Tato publikace byla vydána s finanční podporou Královského města Slaný.

Foto na titulu: Pozdeň Foto na zadní straně: Okoř Foto na straně 1: Klobuky

Noutonice, Ä?p. 52

Úvod Jako kluk jsem vyrůstal vedle jednoho takového mlýna. Vlastně v té době už dávno bývalého. Po válce přišel o svého pána a jeho poslední nájemce v šedesátých letech se pohyboval od hospody do kriminálu. Stavení chátralo, mlýnské zařízení už dávno vzalo zasvé a z horního náhonu, jehož kilometr dlouhým korytem nabíral mlýn vodu z Knovízského potoka na kolo, se stala veřejná skládka. Na zeď, za kterou kdysi klapalo kolo, jsme si stavěli prázdné láhve ze smetiště a sestřelovali je kameny dolů… Když k jemnickému mlýnu přišel náš fotograf, aby zdokumentoval, co z mlýna zbylo, jen těžko hledal cestu k něčemu, co by mu někdejší mlýn připomínalo. Podobný osud měla většina mlýnů, kterých byly na potocích kolem Slaného desítky. Doba mlynářské slávy skončila první republikou, a pak následovaly jen dvě možnosti. Postupné zničení objektu, anebo, v lepším případě, jeho přestavba na obytný dům. Jen v několika mlýnech se uchovala alespoň část technického zařízení a v ojedinělých případech byl mlýn rekonstruován tak, že i dnes poznáte, k čemu části stavení kdysi sloužily.

Publikace o sýpkách, kterou jsme vydali v loňském roce, nebyla právě veselým čtením. Její volné pokračování o mlýnech je možná ještě smutnější. Pár objektů se však přece jen do dnešních časů uchovalo a možná i další majitelé obnoví aspoň část budov, kolem nichž se kdysi soustřeďoval život obce. Je obdivuhodné, jak dokonale dokázali naši předkové využít energii vody, která protéká potoky pramenícími v kopcích kolem Kladna a odtékajícími na severozápad směrem k Vltavě. Neteče jí ve slánských potocích mnoho, možná ještě méně než před sto lety, protože se část ztrácí v rákosech nebo mokřinách kolem břehů, ale ta voda je zase po létech tak čistá, že by se dala i pít. Třeba bude za pár let pohánět malé vodní elektrárny a pomáhat lidem jako v dobách, kdy roztáčela mlýnská kola. Jaroslav Huk předseda správní rady Přemyslovské střední Čechy o. p. s.

Hobšovice, čp. 22

Velvary, Ä?p. 239

Mlýny

Vodní značky

V české krajině najdeme stopy po lidské činnosti snad na každém kroku. Během staletí poznali naši předkové dokonale okolní přírodu s jejími zákonitostmi a snažili se tyto znalosti uplatnit ve svůj prospěch. Mezi mistrovská technická díla citlivě umístěná v přírodě, aniž by pohrdala přírodními zákonitostmi, patří bezesporu vodní mlýny. V současnosti, kdy se z některých dochovaných vodních mlýnů stala technická památka, stojí mlynářská historie za připomenutí. Je třeba podotknout, že pro naše předky byl i malý vodní tok potenciálním zdrojem energie, a proto nás nepřekvapí husté rozmístění mlýnů na poměrně málo vodnatých tocích. Lidé záhy rozpoznali skrytou sílu vodního toku, kterou spoutali do důmyslného systému mlýnských náhonů, jezů a struh. Mlynářské dílo vždy respektovalo potřeby vodního toku a každý mlynář, žijící v blízkosti vody, si byl vědom toho, že voda je nejen dobrý sluha, ale během okamžiku se může změnit ve zlého pána. Obecně můžeme konstatovat, že všechny mlýnské stavby byly budovány promyšleně, s respektem k vodnímu živlu. Spoutaná vodní síla za odměnu dokázala roztáčet mlýnská kola i na malých tocích. Již v 15. století byl zřízen soud přísežných mlynářů zemských, jenž stanovoval předpisy, jimiž se musely mlýny a mlynáři řídit. Soud řešil rozepře týkající se svádění a užívání vody a stanovení mír (myšleno rozměrů) jezů a žlabů. Využívání vodní energie se řídilo přesnými zásadami, protože i sebelépe postavené mlýnské dílo by bylo bez užitku, pokud by neměl majitel zaručen dostatek vody a zároveň i právo s vodou nakládat. Množství vody bylo pro mlynářské povolání rozhodující, a tak se nelze divit, že vodní práva byla záhy zachycena písemně. V 19. století najdeme ve vodních knihách1 zapsána práva jednotlivých majitelů mlýnů. Každý ze zápisů je technickým popisem mlýnské usedlosti, kde se uvádí počet mlýnských složení, velikost mlýnského kola (popřípadě druh turbíny), umístění jezu na potoce spolu s umístěním vodní značky sloužící ke kontrole povolené výšky vodní hladiny pro příslušný mlýn. Právě vodní značka byla pro mlýn nesmírně důležitá. Její osazení prováděla pověřená technická komise, která učinila podrobný zápis, v němž přesně popsala místo osazení a vzhled vodní značky. Zápis byl součástí vkladu ve vodní knize. Díky dodržování zmiňovaných zásad dokázaly i malé vodní toky roztočit mlýnská kola v hustě rozmístěných usedlostech na říčkách i potocích.

Václav Baňka, Slaný

Josef Hudeček, Černuc

Emil Michálek, Slaný

Vodní kniha obsahuje zápisy týkající se práv v souvislosti s nakládáním s vodami. Součástí těchto zápisů byly přesné technické popisy mlýnů a jejich práva ohledně výšky zadržování vody na toku, počet mlýnských kol povolených ve jmenované lokalitě, osazení vodní značky s přesným označením místa, aby se dala kontrolovat výška vodní hladiny. V neposlední řadě byl vždy uveden majitel mlýna, respektive majitel vodního práva. Vodní kniha je analogie se známou knihou pozemkovou.

Jaroslav Brejník, Olovnice

Řisuty, čp. 47

Mlýnský náhon, Řisuty, čp. 47

Pro lepší představu se zastavme v jednom z mlýnů a připomeňme si, jak v minulosti vypadala mlýnská usedlost. Obvykle se jednalo o několik budov, někdy propojených podloubím, jindy volně lemujících dvůr. V malém vodním mlýnu byl každý hospodář nejen mlynářem, ale i sedlákem. Proto v každém mlýně najdeme i sýpky, seníky a stodoly. Vedle těchto typicky zemědělských budov, které doplňovaly obytnou část, věnujme pozornost především mlýnici a životu v ní. Na počátku je třeba položit otázku, jaké dovednosti musel zvládnout vyučený mlynář. Mlynářské řemeslo můžeme řadit k těm složitějším. Jako v jiných řemeslech i tady se musel každý adept mlynářského řemesla podrobit závěrečným zkouškám, aby předvedl své znalosti a dovednosti. Škála prací však byla oproti jiným řemeslům široká. Mohlo se jednat o výrobu palečního nebo vodního kola, mlynář musel umět vyrobit i pastorek. Stejně tak mohl být uchazeč vyzván, aby předvedl opravu jezu, či vybudování mostku. Pokud bychom jednotlivé úkony zobecnili, můžeme uvést, že budoucí mlynář musel být stavitel, technik, sekerník, truhlář i tesař. A to jsme nevyjmenovali zdaleka všechny dovednosti, které musel pro řemeslo zvládnout. Nesmíme zapomínat, že v mlýnské usedlosti bydleli i zaměstnanci, osobitě označovaní jako „mlýnská čeládka“. Nejvyšší postavení ve mlýně měl „Pan otec“, mistr mlynářský, jenž většinou býval i majitelem usedlosti, popřípadě měl tuto usedlost v pachtu, či ve vlastnictví formou emfyteutického práva2. Na pomyslném žebříčku těsně pod ním stál stárek, následoval vyučený mlýnský dělník mládek a učeň byl označován jako prášek. Často se objevoval ve mlýně vandrující, kterému se v chase říkalo krajánek. Každý ze zmiňovaných musel vykonávat přesně svoje povinnosti. Bez nadsázky můžeme přirovnat mlýn k chodu dobře seřízeného hodinového stroje. Během staletí se prokázala pravdivost tvrzení, že mlynáři jsou lidé šikovní, chytří a vynalézaví, kteří si musejí umět poradit v každé situaci. Jistě to bylo dáno i tím, že řada mlýnských lokalit byla na samotě za vesnicí. Dodnes můžeme u řady bývalých mlýnských lokalit vysledovat v terénu nezbytné úpravy vodního toku související s využitím vodní síly. Nejdále od stavení, proti proudu potoka, stával jez, první uměle vybudované místo patřící k technickému zázemí mlýna, a již na něj se vztahovalo vodní právo. Od jezu se potok dělil na původní koryto, označované jako jalový potok (protože jeho síla nebyla nijak ve mlýně využita), a náhon, tedy uměle vybudovaný tok, jímž se odváděla část vody z potoka. Průtok vody v náhonu byl regulován stavidly, čímž se udržovala potřebná a povolená výška vodní hladiny. 2

Jez nad mlýnem, Jarpice, čp. 38

Zbytky stavidla, Hobšovice, čp. 22

Emfyteutické právo – německé právo zákupní.

Z náhonu se někdy voda vlévala do dorovnávací nádrže (pokud byl tok málo vodnatý a bylo potřeba vodu pro mletí zadržovat v této nádržce) a odtud vantroky padala přímo na kolo.3 V tomto místě bylo i poslední z mnoha stavidel, jimiž se dalo množství protékající vody regulovat. Před vantroky bylo umístěno brdlení, aby bránilo rybám, listům a dříví nevplouvat do kola.

Od 20. let 20. století byla postupně vodní kola nahrazována turbínou, Hobšovice, čp. 22

Složité pro každý mlýn bylo stavebně vybudovat odpovídající prostory pro mlýnici. Ve skutečnosti se jednalo o zahloubené místo, v němž bylo umístěno vodní kolo na jedné ose s kolem palečním. Mezi oběma koly stála návodní zeď, bránící průniku vody od vodního kola ke kolu palečnímu. Místo u vodního kola se označovalo jako lednice. Typický na těchto malých tocích byl pohon na svrchní vodu. Znamená to, že voda padala na kolo shora.4 3

Od 20. let 20. století byla většina mlýnských kol nahrazena vodními turbínami, které využívaly sílu vodního toku obdobně jako kolo. 4 Pokud byl vodní tok dostatečně vodnatý, tedy pokud se jednalo o silné říční proudy, pak v těchto místech vznikaly vodní mlýny na spodní vodu, kdy kolo roztáčel silný proud řeky. V oblasti námi sledované byly budovány pouze mlýny na svrchní vodu.

Vantroky, Řisuty, čp. 47

Mlýnský kámen, Okoř, čp. 63

Vlastní mlýnské zařízení prodělalo během staletí řadu zlepšení. Základ pro mletí tvořily dva mlýnské kameny (mohutnější ležák a subtilnější běhoun), mezi nimiž se zrno drtilo. V našem kraji bylo obvyklé, že tyto mlýnské kameny byly vyrobeny z pískovce nacházejícího se v Kamenných Žehrovicích. Proto se tomuto kameni říkalo „žehrovák“. Kameny se brzy opotřebovaly, a tak se musely křesat, k čemuž sloužily speciální nástroje – pemrlice, oškrt a špic. „Žehrováky“ byly během let nahrazeny kvalitnějšími francouzskými kameny, dováženými až z Lyonu. Kameny byly tvrdé, sice se pomaleji opotřebovávaly a mouka byla kvalitnější, avšak v jejich neprospěch hovořila vysoká cena. Aby byly kameny finančně dostupné, dovážely se pouhé segmenty, které se zalévaly do betonu, čímž vznikaly potřebné mlecí kameny o průměru 90–120 cm. K velkým změnám došlo v polovině 19. století, kdy se hromadně přecházelo na tzv. umělecké mletí. Jednalo se o mletí na válcové stolici (mletí na válečkách), při němž se vyrobila kvalitnější mouka. Do mlýnice přibyla řada nových strojů, čímž ubyla i manuální práce. V nové mlýnici se nasypalo zrní do čističky (označované jako tarar), kde se oddělovalo od mechanických nečistot. Očištěné zrní pokračovalo na loupačku, aby se oddělily konce zrna. Takto připravená zrna pokračovala kolečkovým výtahem do rýhované válcovací stolice. Vzniklý meziprodukt byl opět za pomoci kolečkového výtahu přepraven, tentokrát do podkroví, kde byl vysypán na hranolový vysévač s různou hustotou tkaného plátna. Právě na tomto místě nastupovaly zkušenosti a znalosti mlynáře, který rozhodoval o druhu mouky, tedy zda je mouka hrubá, polohrubá či již hladká. Hladká mouka se přemílala několikrát, až propadla nejjemnějším plátnem. Jak je vidět z předchozího textu, byl celý mlýn jednotnou důmyslnou stavbou, při jejímž budování se využívaly dostupné technické znalosti. Stavitelé využívali i přírodní možnosti, především terénní zlomy. Pro mlýn bylo ideální, a také tomu tak bývalo, že vedle zahloubené mlýnice končil celý mlecí proces pytlováním semleté mouky na úrovni zvýšeného přízemí, což mělo význam pro odběratele, kteří si pytle odebírali a bez obtíží je kladli na připravené povozy. Ke každému mlýnu neodmyslitelně patřila šalanda, tedy místnost, kde přespávala „mlýnská chasa“. Ve dne pak šalanda sloužila jako „čekárna“ pro přijíždějící mleče. Nezřídka se stávala dílnou pro nutné opravy na zařízení mlýnských strojů. Mlýny, o kterých se zmiňujeme, dokázaly během roku vyhovět požadavkům okolních sedláků. Vzhledem k množství semletého obilí hovoříme o malokapacitních mlýnech, které se s postupujícími technickými možnostmi staly zcela nevyhovující.

Násypka, Třebichovice, čp. 16

Tabulka firmy Josef Prokop a synové z Pardubic; firma patřila mezi největší výrobce mlýnských strojů a zařízení, Hobšovice, čp. 22

Průmyslový mlýn s novým technickým vybavením znamenal nesrovnatelné zrychlení celého procesu, jemuž malé vodní mlýny nemohly konkurovat. Pro lepší představu uveďme, že velkokapacitní mlýn dokázal semlít za den takový objem obilí, který zpracovával malý vodní mlýn po celý rok. Na počátku 20. století, kdy konkurence moderních velkokapacitních mlýnů postupně vytlačovala malé mlýnské lokality, se setkáváme s dalším využitím mlýnského zařízení, kdy k původnímu mlýnskému kolu byly postupně připojovány další stroje. Nejčastěji se jednalo o pilu, ale najdeme i olejny, plátenické mandly, či míchárny povidel. Nové zařízení dokázalo především prodloužit život mnohdy již nerentabilního mlýna. Jestliže prozíraví mlynáři věděli již na počátku 20. století, že technickému pokroku nemohou tyto usedlosti dlouhodobě konkurovat, pak další velký zásah do zavedeného systému malých vodních mlýnů znamenalo nařízení protektorátního úřadu v roce 1943, které oficiálně povolovalo mletí pouze ve vybraných mlýnských lokalitách, jmenovitě uvedených na seznamu vypracovaném pro německou správu. Tyto mlýny mohly pokračovat v práci i během následujících válečných let, avšak pod přísným dohledem okupační správy. Zmiňované drastické opatření je třeba dát do souvislosti s nedostatkem potravin. Německá správa si tímto způsobem lépe udržovala přehled nad strategickými potravinami, kam patřila i mouka. Přídělový systém na potraviny se dostal pod potřebný dohled. Omezení mletí na jmenovitě vybrané usedlosti znamenalo definitivní konec většiny mlýnských lokalit. V krátkém poválečném období si řada malých mlynářů ani do přelomového roku 1948 nepožádala o obnovení vodního práva, a tak se staré mlýny přeměnily během 20. století na obyčejné usedlosti, jimž však dodnes nechybí romantika. V námi sledované oblasti, která se spojila pod novodobé označení Přemyslovské střední Čechy, je celkem devět potoků různé vodnatelnosti. Všechny roztáčely mlýnská kola mnoha usedlostí, mnohdy od středověku. Na každém z nich najdeme mlýn, respektive několik mlýnů, o nichž se zmíníme na následujících stránkách. Vodní kniha zachytila mlýny na Bakovském, Červeném, Dřetovickém, Pálečském, Svatojirském, Šternberském, Vranském, Zákolanském a Zlonickém potoce. Celkem se jednalo o neuvěřitelných 73 mlýnských usedlostí. Jak jsme uvedli, historie mnoha mlýnů sahá až do středověku, kdy se místa označovala pomístními názvy. Právě u mlýnů se nám dochovala dodnes řada těchto označení. Oblíbené bylo značení mlýnů jako Hořejší (Knovíz, čp. 27, Libušín, čp. 31), Dolejší (Knovíz, čp. 21, Libušín, čp. 32), či Červený (Šlapanice, čp. 21). Na mnoha usedlostech se pomístním názvem

Voda pohánějící mlýnské stroje se následně vracela do potoka odtokovou strouhou, Klobuky, čp. 37

stalo příjmení majitele mlýna. V této podobě se dodnes dochovalo označení Ulbrichův mlýn (Kvic, čp. 10), Baňkův mlýn (Slaný, čp. 348) nebo Durasův mlýn (Jemníky, čp. 14). Do další skupiny bychom mohli zařadit mlýny pojmenované odvozením od geografického pomístního názvu. Vzpomeňme mlýn V Lužci (Kralovice, čp. 36) a Podhajský mlýn (Saky, čp. 12). Najdeme však i lokality, jejichž jména nám již dnes nic neříkají – Pilský mlýn (Dřetovice, čp. 33), Paninský mlýn (Vinařice, čp. 20) a Údešický mlýn (Jarpice, čp. 38). Pro naši práci jsme si vzali jako základ zápisy ve vodní knize, kde se jednotlivé mlýnské lokality připomínají. Jedná se o mlýny, které byly v polovině 19. století funkční. Pokud posoudíme zápisy s dnešním stavem, nelze se divit, že po některém mlýnu zbyl pouze zmiňovaný zápis. Mnohdy se stává, že ani nerozeznáme bývalý mlýn od obyčejného vesnického stavení.

BakovskĂ˝ potok

Potoky v krajině Středočeská krajina má svoje osobité kouzlo. Na poměrně malé rozloze najdeme roviny, pahorkatiny i potoky, které přivádějí svými koryty potřebnou vláhu do celé oblasti. Pro ilustraci připojme několik základních údajů o každém z těchto toků. Bakovský potok pramení 1 km od Kroučové ve výšce 490 m nad mořem. Vlévá se zleva do Vltavy ve výšce 164 m nad mořem. Plocha povodí 417,2 km2, délka toku 40,3 km, průměrný průtok u ústí 0,23 m3. s-1.1 Červený potok pramení 2 km západně od Malíkovic ve výšce 395 m nad mořem. Ve Velvarech se vlévá ve výšce 175 m nad mořem zprava do Bakovského potoka. Plocha povodí 73,5 km2, délka toku 24,8 km, průměrný průtok u ústí 0,15 m3. s-1. Chráněný úsek v okolí pramene – rezervace.2 Dřetovický potok pramení v Kladně ve výšce 334 m nad mořem. Nad Budčí ve výšce 234 m nad mořem se vlévá zleva do Zákolanského potoka. Plocha povodí 30,1 km2, délka toku 10,3 km, průměrný průtok u ústí 0,07 m3. s-1.3 Pálečský potok pramení necelé 2 km jihozápadně od obce Páleč, z pravé strany se vlévá do Vranského potoka.4 Plocha povodí ani průtok se neuvádějí. Svatojirský potok pramení u Libušína ve výšce 385 m nad mořem. Ústí zleva do Zákolanského potoka v Kralupech nad Vltavou ve výšce 170 m nad mořem. Plocha povodí 92,2 km2, délka toku 23,5 km, průměrný průtok u ústí 0,19 m3. s-1.5 Svatojirský potok mívá v literatuře mnoho názvů. Najdeme ho pod označením Libušínský nebo Knovízský potok. Štemberský potok pramení na katastru obce Nová Studnice a na katastru města Slaný se vlévá z pravé strany do Červeného potoka.6 Plocha povodí ani průtok se nikde neuvádějí. Vranský potok pramení 0,5 km východně od Telců ve výšce 320 m nad mořem, před Chržínem se vlévá ve výšce 181 m nad mořem z pravé strany do Bakovského potoka. Plo1 Zeměpisný lexikon ČSR; Vodní toky a nádrže. Red. Václav Král. Academia, Praha 1987. s. 54 2 Tamtéž, s. 84. 3 Tamtéž, s. 94. 4 V Zeměpisném lexikonu není uveden. 5 Zeměpisný lexikon ČSR; Vodní toky a nádrže. Red. Václav Král. Academia, Praha 1987. s. 138. 6 V lexikonu vodních toků není uveden.

Okoř, stavidlo pro Nový mlýn

cha povodí 101,5 km2, délka toku 220 km, průměrný průtok u ústí 0,15 m3.s-1.7 Jedná se o vodohospodářsky významný tok. Někdy bývá označován jako Hospozínský. Zákolanský potok pramení u Pleteného Újezda ve výšce 418 m nad mořem, ústí v Kralupech zleva do Vltavy ve výšce 168 m nad mořem. Plocha povodí 265,6 km2, délka toku 28,2 km, průměrný průtok u ústí 0,63 m3. s-1.8 Vodohospodářsky významný tok. Zlonický potok pramení 0,7 km východně od Boru ve výšce 480 m nad mořem na katastru obce Bilichov, v Nabdíně v 185 m nad mořem ústí zleva do Bakovského potoka. Plocha povodí je 105,4 km2, průměrný průtok u ústí 0,23 m3.s-1.9 Jedná se o vodohospodářsky významný tok. 7 8 9

Zeměpisný lexikon ČSR; Vodní toky a nádrže. Red. Václav Král. Academia, Praha 1987. s. 298–299. Tamtéž, s. 306. Tamtéž, s. 310.

DĹ&#x2122;etovice, Ä?p. 33, pohled ze dvora

Mlýny v krajině Mlýnské lokality připomínají korálky „navlečené“ na modré niti potoků. Dochované usedlosti tiše čekají, aby potěšily vnímavé pozorovatele svojí krásou a osobitým kouzlem. Během staletí mlýny vznikaly a zanikaly, objekty byly přestavovány, modernizovány i bourány. Pro všechny však bylo jedno společné, využívaly vodní sílu. V současné době nemá právo nakládat s vodami žádný z bývalých mlýnů, a tak zbytky mlynářského díla chátrají, budovy mlýna se staly mnohdy zajímavými a romantickými rekreačními objekty, jindy sídly firem nebo obyčejnými rodinnými domy. Některé usedlosti zcela zanikly.

Klobuky, čp. 37, od roku 1959 součást cukrovaru

Mezi zaniklé lokality patří mlýn v Dřetovicích – Pilský mlýn, čp. 3 (33).1 Nalézá se po pravé straně mezi obcemi Stehelčeves a Dřetovice, nedaleko od mostu vedoucího přes silnici. Usedlost původně patřila k císařskému majetku. Za jednu z posledních zmínek lze považovat zápis z roku 1938, kdy bylo vodní kolo nahrazeno turbínou značky Duplex. Zrušený náhon, jez a strouha se nedají v okolní krajině prakticky vysledovat. Zcela zmizel mlýn v Chržíně, čp. 27, k němuž na počátku 20. století patřila i pekárna. Od 60. let 20. století usedlost chátrala a někdy na počátku 70. let byl mlýn zbourán a parcela postupně zavezena zeminou. Bývalý mlýn v Hospozíně, čp. 24, patřil ke zlonickému velkostatku a podle vodní knihy se jednalo o stavbu, která stála na dvou vodách.2 Uvádí se, že roce 1923 byl mlýn již několik let zbourán a popisná čísla bývalého mlýna a cukrovaru (čp. 24 a čp. 69) spojena v jeden celek.

Knovíz, čp. 21, zaniklý Dolejší mlýn

Zaniklý je i mlýn v Klobukách, čp. 37, v některých materiálech označovaný jako Horní. Mlýn měl dvojí složení. Cejch byl osazen v roce 1852 a právo užívat vodu měl jedině tamní mlynář. Pozemky původně patřící ke mlýnu byly již v roce 1959 vedeny v majetku cukrovaru. Po Dolejším mlýně, čp. 21v Knovízi, který byl na jihovýchodním konci obce směrem na Podlešín, nezůstaly prakticky žádné památky. Místo poznáme díky honosné prvorepublikové vile, kterou si však majitel vybudoval mimo původní mlýnskou usedlost. Původně vrchnostenský mlýn si v roce 1701 zakoupil tehdy hospodařící mlynář. Mlýn měl jedno vodní kolo a v roce 1

V některých případech dnešní čísla popisná nesouhlasí s popisnými čísly uvedenými ve vodních knihách. 2 Na dvou vodách je myšleno na soutoku dvou potoků, kdy mlýn využíval vodu z obou toků.

Pamětní deska JUDr. Aloisi Pravoslavu Trojanovi umístěná ve zdi bývalé mlýnice

Libušín, čp. 32, současný stav

Libušín, čp. 32, původní vzhled

Noutonice, čp. 52, Nový mlýn

Noutonice, čp. 52

1887 byl přeměněn na parní. O tři roky později získal majitel povolení zřídit mlýnský rybník. V roce 1894 byla na budově mlýnice odhalena pamětní deska JUDr. Aloisi Pravoslavu Trojanovi (1815–1893), jenž se do dějin zapsal svými vlasteneckými postoji v roce 1848. Pro své vlastenecké smýšlení působil i jako jednatel Sboru pro postavení Národního divadla v Praze. Při asanaci byla zničena i pamětní deska, osazená ve zdi bývalé mlýnice. Hořejší mlýn v Knovízi, čp. 27, stával v severní části obce. Měl dvojí složení, ale po roce 1648 byl uváděn jako pustý. Dnes na tomto místě najdeme obyčejný dům.

Knovíz, čp. 27, tzv. Hořejší mlýn

V Kutrovicích býval Kalivodský mlýn, čp. 9. Ve vodní knize se dočteme, že mlýn měl dvojí složení, bez jakékoliv služebnosti. Dnes jsou dochovány zbytky vodního díla v blízkosti budovy, avšak budova mlýna je nepřístupná. Ani v obci Kvílice, kde byl na východním konci obce mlýn o jednom složení v čp. 15, nezbylo nic z dlouhé mlynářské historie. Dům se změnil v obyčejné vesnické stavení. Pokud se začteme ve vodní knize do popisu mlýna v Ledcích, čp. 19, který patřil velkostatku ve Smečně, dozvíme se technickou zajímavost. Soukolí mlýna poháněla společně voda z potoka a z mlýnského rybníku nacházejícího se těsně u stavení. Ani jeden z mlýnů patřících k obci Libušín si neuchoval svoji původní podobu. Hořejší mlýn, čp. 3, byl funkční ještě ve druhé polovině 19. století. Z této doby, přesněji z roku 1878, se dochovala žádost o povolení k jeho modernizaci. I tento vodní mlýn se změnil na rodinný dům a zrušené vodní kolo nahradil zahradní krb.

Kvílice, čp. 15

Stejný osud potkal i Libušínský – Dolejší mlýn, čp. 32, stojící směrem po toku. K zániku mlýna přispělo otevření dolů, mlýn začal trpět nedostatkem vody a ani nově vybudovaná nádržka v roce 1904 jeho zkázu neodvrátila. Usedlost byla přeměněna na obyčejný rodinný dům. Noutonice – Nový mlýn, čp. 52. Na samotě v těsné blízkosti železničního viaduktu na trase Kováry – Noutonice najdeme rozsáhlou mlýnskou usedlost, která nezapře svoji minulost sahající až do doby baroku. Je zřejmé, že barokní usedlost je dnes rozdělena mezi několik vlastníků. V největší části můžeme obdivovat umění současných zahradníků, kteří dokázali přeměnit dřívější náhon na zajímavé zahradní vodo-

Ledce, čp. 19

Okoř, čp. 63, Hořejší mlýn

Plchov, čp. 20

teče s můstky a vytvořili romantická zákoutí v rozsáhlé části bývalé mlýnské zahrady. Nový mlýn je jednou z mála usedlostí, u něhož nalezneme jez a funkční mlýnský náhon s proudící vodou. Okoř mívala podle vodní knihy dva mlýny. Jestliže je Hořejší mlýn, čp. 63, dodnes zřetelně identifikovatelný v terénu, pak po druhém mlýnu musíme pátrat. Hořejší mlýn je ve vodní knize uváděn v roce 1886 jako mlýn Antonína Kohouta. Jeho monogram také nese zmiňovaná vodní značka. Dodnes nás upoutá honosnost celého sídla. Při stavbě vodního díla bylo využito přirozeného svahu. Místo, kde se točilo vodní kolo, označuje dodnes kamenná klenba nad potokem. Druhý mlýn, o němž najdeme zmínku ve vodní knize, byl veden jako pobořený již v roce 1909. Přesto se dodnes v terénu najdou zbytky náhonu a v jednom místě se dochoval mlýnský kámen použitý jako schod u potoka.

Otvovice, čp. 76

Otvovický mlýn, čp. 76, stával uprostřed obce, ale i on se potýkal s nedostatkem vody, a proto byl přebudován na parní mlýn spojený s pekárnou (čp. 106). Dnes je mlýnská usedlost přestavěna na bytový dům. Po mlýnské usedlosti čp. 2 v obci Páleček zbyl snad jen zápis ve vodní knize, který v roce 1888, kdy byla osazena vodní značka, popisuje mlýn jako usedlost o jednom kole, s jedním francouzským kamenem a jedním českým mletím. Poštovice, čp. 8

Ani z mlýna v Plchově, čp. 20, který stával uprostřed obce, mnoho nezbylo. Snad jen zbytky odtokové strouhy. I tento mlýn se přeměnil na obyčejný rodinný dům. Vodní kniha připomíná zajímavou povinnost majitele. Od roku 1901 musel trpět svádění důlních vod (za úplatu) do mlýnské nádržky z tehdejších dolů sv. Jiří, Emilie a Plchov 1. V Poštovicích, čp. 8, se z bývalého mlýna dochovala pouze zpráva o osazení vodní značky v roce 1887. Mlýn v Přelíci, čp. 115 (původně čp. 1), patřil ke smečenskému velkostatku a byl postaven nedaleko rybníka. Při dělení velkostatku v roce 1923 získal nové číslo popisné 115. Poslední zajímavá zpráva pochází z roku 1933, kdy byl modernizován a vodní kolo bylo nahrazeno turbínou. Ve Slaném byly tři mlýny. Michálkův mlýn (čp. 292) měl původně dvojí složení a jeho stavidlový jez sloužil k regulaci vody i pro mlýn v Ovčárech.

Přelíc, čp. 115

Velvary, čp. 239, nápis na fasádě (Z požehnání Božího 1573 / léta v pondělí po provodný / neděli toto dílo začato jest / nákladem a starostí Mikuláše / Hromádky dokonáno v / pátek den sv. Jana Buriana / Pane Bože ráčiž požehna /N.B. V.W.MM ti

Velvary, čp. 239

Velvary, čp. 240, barokní brána

Šlapanice, čp. 21, mlýnská část již dnes neexistuje

Další mlýn (čp. 297) byl označován jako Formánkův mlýn. Splav mlýna byl vybudován v místech, kde se říkalo Na kopečku. Z třetího Baňkova mlýna (čp. 348) zbyla mohutná budova na jedné z nejrušnějších křižovatek proti kostelu sv. Gotharda. Voda byla přiváděna ke mlýnu potrubím pod silnicí a odtékala dál směrem pod Slánskou horou. Vodní znamení z roku 1908 neslo vedle letopočtu i symbol VB (Václav Baňka). Historie mlýna ve Stradonicích (čp. 22) sahá až do počátku 17. století. Během 19. století hospodařil v usedlosti rod Nitků. Poslední zmínka o mlýnu, kterou jsme našli, se vztahuje k 20. století, respektive k období mezi světovými válkami, kdy bylo vodní kolo nahrazeno turbinou.

Slaný, čp. 297, Formánkův mlýn

Šlapanice – Červený mlýn, čp. 21, měl jedno složení a od roku 1929 místo kola Francisovu turbínu. Mlynář podle zvykového práva musel udržoval strouhu velkostatku a v případě potřeby odstranit následky velké vody. Také ve Velvarech, obdobně jako ve Slaném, stávaly tři mlýny. Dva z nich byly na samotě za městem. Podhorní mlýn, čp. 239, byl samotou na severozápadním konci města. Druhý mlýn zvaný Nový mlýn, čp. 240, byl na jihozápadním konci města. Mlýn měl jedno kolo a v roce 1907 byl osazen vodní značkou VH (Václav Hora). Obdivovat nelze ani mlýn ve Zvoleněvsi, čp. 4, přestože nás vodní kniha seznamuje s technickými zajímavostmi ohledně neexistence dorovnávací nádrže (místo nádrže byl u mlýna vybudován důmyslný systém tří stavidel), či s dohodou s tehdejším ředitelem cukrovaru o užívání vody v době cukrovarnické kampaně. Za připomenutí jistě stojí i osobnost podnikavého majitele Bedřicha Kyncla, který zřídil u mlýna pekárnu. Následně jeho úspěšné podnikatelské aktivity vedly k přestavbě mlýna a významnému rozšíření celé lokality. Přesto byla usedlost v roce 1958 zbourána.

Velvary, čp. 240, detail okna

Slaný, čp. 348, Baňkův mlýn

Stradonice, čp. 22

Beřovice, čp. 36

Beřovice, čp. 36, detail zdi s letopočtem

Černuc, čp. 37, z původního mlýnské budovy se dochoval pouze štít, v popředí obytná část mlýna

Černuc, čp. 37, dorovnávací nádrž pod cestou od mlýna

Dodnes najdeme i mlýnské usedlosti, u nichž se zcela zřetelně dochovala řada prvků připomínající mlynářskou historii. Rozpoznáme systém struh, zbytky stavidel, jezy, náhony či odtokové strouhy. Některé z nich připomeneme na následujících řádcích. Beřovice, čp. 36 Dům najdeme na západní straně obce. V roce 1874 byl popsán jako mlýn o jednom složení pro mletí a jednom složení pro čištění obilí. Mlynář měl za povinnost udržovat vodní dílo (náhon a odtok), aby se nezaplavovaly okolní louky.

Hobšovice, čp. 22

Černuc, čp. 37 Mlýn o dvojím složení a s osazenou vodní značku v roce 1887, která byla nahrazena v roce 1907 novou s monogramem tehdejšího majitele JH 1907 (Josef Hudeček). Majitel mlýna byl povinen udržovat hráze a mlýnskou strouhu tak, aby velká voda nečinila újmu majitelům okolních pozemků. Hobšovice, čp. 22 Usedlost se rozkládá po pravé straně silnice vedoucí z Tmáně do Hobšovic. V roce 1908 byl popisován jako mlýn o dvojím složení poháněn dvěma vodními koly, s osazenou vodní značkou MV 1908 (Marie Volgnerová). Na počátku 20. století bylo vodní kolo nahrazeno Francisovou turbínou, následně v roce 1938 proběhla další modernizace. V současnosti vnímáme opravený komplex staveb jako romantické zákoutí polosamoty. Jarpice, čp. 38

Jarpice, čp. 38 Jarpický mlýn patřil do majetku knížete Kinského a byl postaven na vodách z rybníku Oudešického. Od roku 1901 měl vodní značku. Podle dochovaných materiálů, byl v činnosti ještě v roce 1940, kdy majitelé vyměnili vodní kolo za turbinu. V roce 1951 je již stavba vedena jako rodinný dům. Jemníky – Durasův mlýn, čp. 14 Dům najdeme na jižní straně obce. Za domem je vidět zbytek mlýnského náhonu k mlýnici o dvojím složení. Poslední modernizace spadá do roku 1909, kdy bylo vodní kolo nahrazeno Francisovou turbínou. Během 20. století se změnil na obyčejné stavení. V 18. století vlastnil mlýn rod Družeckých. Ve mlýně se narodil vojenský kapelník a hudební skladatel Jiří Družecký (1745–1819), který působil v Bratislavě a později v Budíně. Do hudební historie se zapsal jako skladatel symfonií a chrámových skladeb. Vysoce jsou ceněny Družeckého skladby pro dechové nástroje.

Jemníky, čp. 14, zbytky mlýnské strouhy

Královice, čp. 28, letecký pohled

Kamenný Most, čp. 27 Nedaleko železniční zastávky najdeme v terénu zbytky náhonů, které svědčí o jeho minulosti. Mlýn měl dvojí složení s vodním cejchem z roku 1887 a byl jedním z nejstarších domů v obci. Jako důkaz lze uvést zápis z roku 1586, v němž je připomínán jakýsi Říha a Jan Pešula ze „mlejna“. Ke zmiňovanému datu se uvádí, že ke mlýnu patřil rybník, strouha a sádka. Královice – V Lužci, čp. 36 Z cesty na východní straně obce je vidět romanticky položená stylově opravená samota. Mlýn měl starou historii, o které svědčí poznámka, že cejch byl pod splavem od nepaměti. Nové vodní znamení bylo osazeno v roce 1924 s nápisem JC 1924 (Josef Černý). Během let poháněla soukolí kombinovaná síla (částečně vodní a částečně parní). Dodnes lze vysledovat v terénu náhon, který přiváděl ke mlýnu nezbytnou vodu. V roce 1964 vzniklo ve mlýně kvarteto, které přijalo název Lužecké. Hudební sdružení ve složení 1. housle – Ladislav Čepelák (akademický malíř, docent AVU Praha), později František Hofman (profesor ruštiny a hudební výchovy) a od roku 1972 Antonín Lachman (učitel houslí LŠU, později člen Východočeského komorního orchestru Pardubice), 2. housle – Václav Šarboch (profesor tělesné výchovy a ruštiny), viola – Jaroslav Krušina (nástrojař v ČKD Slaný), violoncellista – Ladislav Snop (ekonom ZZN ve Slaném). Hudební těleso získalo svoje místo na slánské kulturní scéně a během 35 let své činnosti členové nastudovali 56 komorních děl ve škále od hudby barokní až po díla současných autorů.

Kamenný Most, čp. 27, mlýnice, pohled ze dvora

Královice, čp. 36, letecký pohled, objekt je dnes nepřístupný

Královice, čp. 28 Druhá mlýnská usedlost patřící k obci se rozkládala v jejím severozápadním konci. Mlýn byl o jednom složení, ale jeho síla byla opět kombinovaná (částečně vodní a částečně parní). Usedlost původně patřila ke smečenskému panství, ale v roce 1872 byl již majitel bez poddanských povinností.

Královice, čp. 28, mlýn s kombinovanou silou, částečně vodní a částečně parní

Královice, čp.28

Olovnice, čp. 36

Olovnice, čp. 36, znak Zejdliců

Olovnice, čp. 36, secesní přestavba

Otvovice, čp. 7

Podlešín, čp. 5

Olovnice, čp. 36 Střed obce zdobí secesní stavení mlýna pokládané za nejstarší budovu v obci. Jako vlastníci vsi i mlýna jsou doloženi již v roce 1541 Zejdlicové (rodový znak Zejdliců tři ryby). Mlýn měl dvojí složení a dvě vodní kola, vodní značka bylo ve zdi osazené mosazné znamení s nápisem JB 1907 (Jaroslav Brejník). Na staré části mlýna je osazena pamětní deska s následujícím textem: V TOMTO DOMĚ SE NARODIL/8. DUBNA 1864/MUDr. ERAZIM VLASÁK/ZAKLADATEL ÚSTŘEDNÍ/JEDNOTY ČESKÝCH LÉKAŘŮ MUDr. E. Vlasák zastával od roku 1902 funkci primáře okresní nemocnice na královských Vinohradech. Zároveň byl překladatelem a publicistou odborné literatury. Zemřel na Vinohradech v roce 1904. Otvovice, čp. 7 Polosamota po pravé straně silnice směrem na Kralupy nad Vltavou je zaniklý mlýn. V 90. letech 19. století, před požárem v roce 1896, měl mlýn tři kola. Zmiňovaný požár sice usedlost zcela zlikvidoval, avšak majitelé ji v krátké době obnovili a při rekonstrukci osadili mlýnici dvěma francouzskými kameny. Mlýn prosperoval a měl i vlastní pekárnu. Dnes slouží jako bytový dům. Podlešín, čp. 5 Podlešínský mlýn stával v severovýchodní části obce. Jednalo se o mlýn o jednom složení, jemuž byl v roce 1885 osazen vodní cejch se značením MR (Marie Runzová). V roce 1920 je zapsáno povolení na osazení Francisovy turbíny. I po letech je zajímavá svatební smlouva, v níž jsou do nejmenších podrobností vyjmenována práva a povinnosti nových majitelů vůči výměnkářům. Jednalo se nejen o kapesné, ale ve smlouvě jsou uvedeny i podmínky úklidu, výměna prádla a přesný popis složení potravin, jimiž byli majitelé povinováni vůči výměnkářům.

Otvovice, čp. 7, pozůstaty mlýnských strojů

Pamětní desky

Olovnice, čp. 36

Olovnice, čp. 36, zemské znaky na fasádě

Saky, čp. 10

Saky, čp. 12

Sazená, čp. 38

Sazená, čp. 38, znak opata Josefa Františka Winkelburga

Pozdeň, čp. 35 Stará mlýnská usedlost se nachází ve východní části obce a vodní kniha ji uvádí jako mlýn o dvojím složení. Mlynářskou minulost připomíná fasáda obytného domu, kterou zdobí mlynářský znak a výjevy ze života ve mlýně spolu s letopočtem 1691–1941. Řisuty, čp. 47 Bývalý Ulbrichův mlýn na východním konci obce měl jedno složení. Poslední osazený cejch je datován rokem 1907 a je opatřen symboly UR (Ulbrichová Růžena). Osobité kouzlo si uchovala budova s podloubím, které spojovalo obytnou část domu a mlýnici. Dodnes jsou dobře v terénu viditelné zbytky náhonu. Saky, čp. 10 Bývalý mlýn leží v mírné zatáčce na jižním konci obce. I po letech najdeme zbytky mlynářské strouhy. Vodní značka byla nově osazena v roce 1907 s monogramem MG (Marie Grunclová). Zajímavá písemná zpráva o mlýnu se vztahuje k polovině 18. století, kdy zemřel hospodář a zůstalo po něm šest nezletilých dětí. Mlýn spravovala řadu let teta dětí, později nejstarší dcera s manželem. Je s podivem, že v této tragické době dokázali správci majetek nejen udržet, ale i zvelebit.

Pozdeň, čp. 35

Saky – Podhajský mlýn, čp. 12 Stylově zachovalá usedlost leží na samotě vzdálené 0,5 km od obce Saky. Původně byla usedlost panským mlýnem, který byl po třicetileté válce připomínán jako pustý. Později byl mlýn obnoven a pracoval až do roku 1943, kdy byl z nařízení protektorátních úřadů zastaven. Po válce již nebyla činnost mlýna obnovena. Ve mlýně se narodil Vojtěch Dvořák, který se nevrátil z I. světové války. Jako ruský legionář byl zastřelen dne 22. 12. 1918 v Omsku při plnění služebních povinností, kde je také pochován. Řisuty, čp. 47

Sazená, čp. 38 Barokní stavení bývalého mlýna zdobí svou výstavností západní část obec. Mlýn měl trojí složení. Na počátku 20. století bylo kolo nahrazeno turbínou, která zároveň spolu s mletím zajišťovala i elektrickou energii pro mlýn. Nad vchodem do obytné části stavení je znak rytíře Winkelburga, posledního probošta (s titulem opata) kláštera premonstrátek v Doksanech, s berlou a infulí v barokní kartuši s letopočtem 1762. Mlýn byl díky častým povodním zadlužen, z čehož vznikla pověst, že je začarovaný, protože je ve sklepích zazděna hříšná jeptiška.

Řisuty, čp. 47, detail fasády

Studeněves, čp. 13

Třebichovice, čp. 16, detail ostění

Velvary, čp. 184

Zlonice, čp. 92

Studeněves – Krkavčí mlýn, čp. 13 Rozsáhlý objekt – polosamota – se nachází na severovýchodním konci obce. Původně mlýn o jednom kole měl v roce 1907 ještě parní pohon. Dnes najdeme stylově opravenou mlýnici, změněnou na sklad. Třebichovice – Paninský mlýn, čp. 16 Mlýn stával na severovýchodním konci obce a původně měl v minulosti dvojí složení. V roce 1939 bylo kolo nahrazeno turbínou značky Banki. Vodní značka nesla monogram VH (Václav Hušák). Ve mlýně se narodil Bedřich Neumann, krycí jméno Miroslav (1891–1964 Londýn). Major československých legií v Rusku, pozdější divizní generál, spoluzakladatel organizace Obrany národa, od roku 1940 velitel pozemních sil ve Francii a Velké Británii, v letech 1943–1945 náčelník štábu pro vybudování čsl. branné moci. V roce 1948 odešel do exilu. Velvary – Přední mlýn, čp. 184 Takřka na rohu ulic Nábřežní a Třebízského najdeme bývalý mlýn, který leží na pravém přítoku Bakovského potoka. Ve vodní knize je zapsán jako mlýn na Červeném potoce, který má dvoje složení (jedno české a jedno francouzské). V roce 1907 bylo kolo nahrazeno vodní turbinou značka Francis. Zlonice, čp. 92 Mlýn se v polovině 19. století uvádí jako mlýn o trojím složení, v roce 1907 je uváděn jako mlýn o pěti složeních. Již v roce 1887 byl pro případ nedostatku vody opatřen parní silou. Majitel měl právo odvádět vodu přes polnosti velkostatku. Zároveň měl povinnost dodávat vodu pro pivovar ve Zlonicích. Vodní znamení neslo monogram AS (Antonín Štěpánek).

Doba malých vodních mlýnů skončila takřka před sto lety. Pokrok se nedá zastavit, vodní síla byla nahrazena modernějšími zdroji energie, velké mlynářské podniky vytlačily malokapacitní mlýny. Přesto svoje kouzlo neztratila procházka krajinou protkanou vodními toky s cílem hledat romantická zákoutí mlýnských samot a polosamot, a představovat si dřívější život, kdy práce sice byla fyzicky náročná, ale většina lidí žila v harmonii s přírodou, bez spěchu a stresu, typických průvodců moderní doby.

Zlonice, čp. 92, detail vchodu

Otvovice, čp.7, zbytky technického vybavení mlýna

Epilog Putování za mlýny očima fotografa (pohled na současnou realitu) Kdepak všechny ty mlýny leží, to byla má první nevyřčená otázka, když jsem dostal do ruky seznam 42 mlýnů v obcích ležících na území Přemyslovských středních Čech. Ale po zkušenostech s obdobným pátráním před rokem, při vyhledávání starých špýcharů, už jsem měl jasno. Čísla popisná, přiřazená ke zmíněným mlýnům, jsou díky přístupu na záznamy a mapy Centrálního katastru nemovitostí přímo kouzelným klíčem k jejich přesné lokalizaci. A tak jsem pár odpolední strávil u počítače jejich vyhledáváním, což byla neocenitelná příprava pro následující cesty po krajině, kdy už jsem šel vždy najisto. Věřte, že na případné dotazy u obyvatel dotčených obcí se mi zpravidla uspokojivé odpovědi nedostávalo. Uplynulo totiž příliš mnoho času od okamžiků zániku těchto mnohdy velmi poetických staveb, navíc umístěných na lokalitách, kde byste je víceméně nečekali. Ale jak jsem se do své úlohy vžíval, postupně jsem zjišťoval, že vše mělo svůj účel a poloha mlýnů byla vždy dobře promyšlená. Odvíjela se především od přírodních podmínek, zejména spádu toku – energetického zdroje pro pohon mlýna a tím možnosti co nejlépe tuto skutečnost využít pro zbudování náhonu na mlýnská kola. Putování to bylo vcelku dobrodružné, někdy doslova s očima „na stopkách“, protože na mnoha místech, zejména v případě náhonů, šlo už jen o náznaky jejich někdejší přítomnosti v krajině a teprve drobná stavbička zbytků stavidla či vpusti z opuky nebo pískovce, mně napověděla, tudy protékala síla dávající život mlýnským strojům. Snažil jsem se v myšlenkách vracet do dob zhruba před sto lety, kdy šum vody obtékající mlýnské kolo byl znakem, že nebude hlad, že mlýn zpracovává bohatou úrodu z nedávno proběhnuvší sklizně. Ano, byla to příjemná zasnění v horkých srpnových dnech mého putování, jehož cíl mě doslova pohltil. Návrat do reality však rozhodně už tak poetický nebyl. V lepších případech, když jsem dospěl k cíli své cesty, jsem našel stavby vcelku zachovalé, ale už dávno nesloužící svému

účelu. Tehdy vždy došlo na myšlenky, co se skrývá za jejich zdmi, jsou tam ještě zbytky mlýnských strojů, slouží stavba jako skladiště nebo už jen dožívá, opuštěná a polozapomenutá. Kolem jiného bývalého mlýna byly zase rozesety tabulky s varovným textem, že objekt je střežen smečkou psů. To bylo jistější se s respektem odporoučet a zanechat bližšího ohledávání místa, neb jsem si nebyl jist, zda narazím na lidskou bytost, či zda se na mě dříve nevrhne smečka s krví podlitýma očima a bílou pěnou u tlam. Mnoho objektů je upravených na čistě obytná stavení, ať stálá bydliště nebo rekreační chalupy. Jejich původní podoba je více či méně zachována. Často však zůstala jen obytná část a vlastní technologická stavba již dávno vzala za své. Nejsmutnější pohled je ale na mlýny, které nenašly žádné další využití a jsou pomalu pohlcovány okolní přírodou či nenechavýma lidskýma rukama. Od jednoho objektu, rychle zhotoviv fotografie, jsem se raději také spěšně vzdálil, protože jsem nevěděl, zda se zrovna nevrátí jeho dočasní „nájemníci“. Jejich zájmové zaměření bylo víc než zřejmé, na podlahách rozházené matrace, plastové lahve od piva, ale co hůře, i lahve od toluenu a různých rozpustidel. A tak jsem nakonec dospěl ke smíšeným pocitům. Jako vždy, když uzavírám obdobnou vícedenní fotografickou a zároveň objevitelskou činnost. Mlynářské řemeslo, jako drobná živnost, je dávno minulostí. Výroba se koncentrovala do velkých podniků, energie vody odtéká do nenávratna a pro elektrické pohony současných mlýnů pálíme uhlí, štěpíme atom ve velkoelektrárnách, či přispíváme fotovoltaikům na jejich pochybný byznys. Vždyť při svém putování jsem také objevil mlýny, které ve své době měly moderní elektrický pohon, ale z vlastního zdroje, malé Francisovy turbíny. Historie však je vždy stejná a pokrok nezadržitelný. Jen v několika málo případech si lidé uvědomí, že tu odchází něco neopakovatelného, tehdy mají snahu objekty zachovat v původní podobě. Opět zde totiž platí staré pravidlo, že chceme-li pochopit současnost a zejména budoucnost, musíme znát svoji minulost a také si ji náležitě vážit. Pavel Vychodil

Autorka publikace děkuje bývalému mlynáři Karlu Bočkovi za řadu cenných rad a odbornou konzultaci při přípravě textu.