/VZPOMÍNKA/
T
ento příběh začal ve 30. letech 20. století. Strážníci v pražských Vršovicích pravidelně potkávali chlapíka s károu, kterou tlačil do kopce od Bohemky až ke své obuvnické dílně na tehdejší Hálkově třídě (dnešní Kodaňská). Vždy jim zdvořile zamával. Když se ho po nějaké době zeptali, proč si na svou živnost nepořídí automobil, vysvětlil, že nemůže, protože je neslyšící. Strážníci o tom přemýšleli a po nějaké době si jej pozvali k sobě na stanici s tím, že by si mohl o řidičský průkaz zažádat. Alespoň na motocykl. Tehdy se psal rok 1935. Oním mužem s károu byl velmi zajímavý člověk jménem Josef Kubík.
Josef Kubík v roce 1962
Na plese s přáteli (vpravo J. Dědič), 1947
S rodinou v lednu 1950
Kubík školákem Josef Kubík se narodil jako slyšící 15. dubna 1904 na Valašsku, v malé vesnici Poruba u Hustopečí nad Bečvou. Jeho otec, Jan Kubík, byl domkařem a bývalým kapitánem rakousko-uherské armády. S manželkou Marií vychovali šest dětí, Josef byl jejich čtvrté dítě. Krátce poté, co jako nadané dítě již v šesti letech nastoupil do první třídy v Hustopečích, těžce onemocněl infekční spálou. K infekci se přidalo i onemocnění ledvin; to už lékaři rodičům nedávali žádnou naději. Později se přidala lupénka, a aby toho nebylo málo, malý Josef ztratil řeč i sluch. V posteli nakonec proležel celé tři roky. Když se v devíti letech uzdravil, nastoupil do ústavu pro hluchoněmé ve Valašském Meziříčí. Po zabrání ústavu v roce 1914 k válečným účelům chodil dva roky do obecné školy opět v Hustopečích, ale zde pro ztrátu sluchu špatně prospíval. Proto v roce 1917 přestoupil do ústavu pro hluchoněmé v Lipníku nad Bečvou. Předsedou Podpůrného spolku Josef Kubík pracoval od roku 1926 jako obuvník v Praze-Vršovicích. Živnost si otevřel v nevelkém krámku na rohu Hálkovy třídy a Finské ulice. Se svojí velkou rodinou bydlel pod kopcem, v Sámově ulici v malém bytě 1+1, a aktivně se účastnil společenského života neslyšících. Od 30. let pracoval ve výboru Podpůrného spolku hluchoněmých v Praze sv. Františka Saleského a v letech 1941–1947 byl jeho předsedou. Neslyšící pamětníci dodnes vzpomínají na spolkové schůze v restauraci U Šrytrů (v dnešní ulici Pod Vyšehradem). Po druhé světové válce byl ještě dva roky členem výboru a jednatelem nově založené organizace ÚSPON (Ústřední svaz pro péči o neslyšící, předchůdce ASNEP). Zde spolu s předsedou Bohumilem Bažilem řídili celkem 11 členských spolků neslyšících, rozmístěných po celém Československu. Řidičák na motorky Velkou vášní mladého Kubíka byl motorismus. Byl jedním z prvních, kdo u nás vlastnil řidičský průkaz na motorku. Zúčastnil se i památné schůzky na ministerstvu zdravotnictví v roce 1935. Událost zaznamenal časopis Obzor hluchoněmých: „Dne 23. července 1935 se do Prahy sjelo dvanáct motocyklistů. Přijeli před budovu ministerstva zdravotnictví. Tady přednesli své požadavky, aby byl upraven zákon o silničním provozu, který zakazoval neslyšícím řízení motorového vozidla. Přijal je ministerský rada, kterému předali překlad dopisu z USA, ve kterém byla zpráva z amerického tisku o Karlu Celivodovi z Hořovic, jenž v létě r. 1931 procestoval západní Evropu na své motorce bez jediné nehody. Ministerský rada přislíbil přímluvu u pana ministra i u poslanců Národního shromáždění, kteří měli o novele zákona hlasovat. Protest neslyšících motoristů byl úspěšný a od r. 1935 smí neslyšící u nás řídit motorová vozidla.“ Podle pamětníků se této schůzky kromě Kubíka a Celivody zúčastnil také Oldřich Pěnkava nebo Karel Světlík, dlouholetý kapitán české neslyšící fotbalové reprezentace. Nutno dodat, že se zatím jednalo pouze o oprávnění na řízení motocyklů. Na povolení řídit automobil si neslyšící v Československu museli počkat ještě dalších 11 let. A opět k tomu kromě Kubíkovy pracovitosti a geniality přispěla i náhoda. Řidičák na auta V roce 1939 se začal Kubík přátelit s devítiletým neslyšícím klučinou, který bydlel hned naproti jeho obuvnickému krámku. Chlapec se jmenoval Jaroslav Dědič a snad každý den po škole chodil na kus řeči do Kubíkova krámku. Chlapcův otec, Jaroslav Dědič starší, pracoval tehdy na ministerstvu dopravy jako železniční revizor. Od Kubíka se dozvěděl o jeho plánech a po válce společ-
ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH
7
