Společnost se tak rozdělila na výrobce a vlastníky výrobních prostředků. Společenské třídy se liší především svým postavením ve výrobě a způsobem nabývání výsledků práce (vlastnictvím výrobních prostředků). Dnes jsme svědky manipulace mas, stejně jako ve všech kapitalistických státech, že vlastníci výrobních prostředků jsou vlastně ti „lidumilové,“ kteří zajišťují práci ostatním, bez nich by to podle nich nešlo, opomíjí existenci socialismu. Jsou nejlepšími hospodáři (někdy žijí z dotací od státu), stát není dobrý k řízení výroby, apod. Proto po roce 1989 byla prvořadým úkolem k obnově kapitalismu privatizace, pod záminkou nutnosti tržního hospodářství. Opět se zde ukázalo, na co přišel Bedřich Engels, že vznik soukromého vlastnictví jednotlivců je umožněn neuvědomělostí mas. Třídy nemůžeme považovat za výmysl nějaké teorie, ale za objektivně nutnou historickou zkušenost. I když se proměňují vztahy ve výrobě, základní členění na lidi vlastnící výrobní prostředky a lidi závislé na prodeji své schopnosti pracovat a vyrábět se nemění ani v dnešní době.
Výroba, třídy, stát a politika Na základě vývoje výroby v historické etapě, kdy vznikalo soukromé vlastnictví a třídy, nutně vznikl stát. Není to tedy instituce věčná, ani daná nějakou nadpřirozenou silou, ani nevznikla, jak tvrdí například Rousseau, na základě „společenské smlouvy,“ tj. vůle lidí, přenechat určité skupině lidí řízení společnosti. Stát vznikl jako nutnost ochránit své soukromé vlastnictví. Proto marxismus definuje stát, jako organizované násilí třídy, která vlastní výrobní prostředky a má tedy ekonomickou, ale i politickou moc, která duchovně ovládá celou společnost, nad třídami a lidmi, kteří výrobní prostředky nevlastní.