Základy marxistické filozofie herman

Základy marxistické filozofie

Bc. Pavel Herman Akademie základů společenských věd v Brně Komise mládeže při ÚV KSČM

Úvod Marxismus je politická praxe, filozofický a ideologický směr, který založil Karel Marx, a v některých směrech rozvinul Friedrich Engels.

Karel Marx jako teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu si osvojil mnoho poznatků z ekonomie a filozofie.

Marxismus se tak stal soustavou názorů, které se opírají o tři ideové proudy: klasickou německou filozofii, klasickou anglickou politickou ekonomii a francouzský socialismus ve spojení s francouzským revolučním učením.

Tři ideové zdroje a součásti marxismu: a) Marxistická filozofie, filozofie, tj. dialektický a historický materialismus, který se vyvinul z protikladných názorových proudů – idealismu (prvotní vědomí – poznávání přírody) a materialismu (bytí, tj. hmoty a materiálna – způsob společenské výroby). b) Politická ekonomie, ekonomie, která vyrůstala z anglické buržoasní ekonomie – William Petty, Adama Smith a David Ricardo. c) Vědeckého učení o komunismu, komunismu, založeno na kritice utopických socialistů – Thomas Moore, Thomas Campanella, Charles Fourier, Saint-Simon a Robert Owen.

Zdroj: Lenin, V. I.: Karel Marx (Stručný životopis a výklad marxismu). Sebrané spisy. Svazek 26, Svoboda, Praha 1986 Základem marxismu je historický a dialektický materialismus.

V důsledku rozvoje výrobních prostředků společenské výrobky dochází k rozporu mezi třídami a k třídnímu boji mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými.

Marxismus je věda, která vznikla zobecněním vědeckého poznání přírodovědy, historie, filozofie a ekonomie. Vývoj marxismu

urychlily objevy 19. století, zejména zákon o zachování hmoty a energie, objev buněčného jádra a Darwinova vývojová teorie.

Marxismus vytvořil zcela novou metodu zkoumání světa – dialektický materialismus. Formuloval ji můžeme asi takto: „Vše, co chceme poznat, musíme vidět současně.“ – – –

jako materiálně, hmotně podmíněné, mající své zákonitosti, v celém svém vývoji, v procesu změn, v pohybu – jako dočasně, historické, proměnlivé, jako vnitřně rozporné, přičemž vývoj vnitřních rozporů je zdrojem pohybu a změn v nejširších, zejména podstatných souvislostech a příčinných vztazích.

Marxismus není dogma, ale je to návod k myšlení a jednání.

Jedním z prvních teoretických systémů, který přestal svět vykládat jako svět bohů či idejí, a pojal jej jako svět lidské práce a vztahů z ní vznikajících.

Marxismus je společenská věda, protože zkoumá především společenské vztahy. Jedná se o ucelený výklad světa, který se nedostal do rozporu s vědeckými objevy. A stejně jako každá věda se vyvíjí dále, nelze jej redukovat pouze na to, co napsali jeho klasikové.

Marxismus je učení: Monistické, protože uznává jedinou podstatu světa. Materialistické, protože považuje hmotnou skutečnost za prvotní vůči vědomí.

Dialektické, protože uznává vnitřní rozpornost a univerzální souvislosti všeho. Ateistické, protože odmítá existenci nadpřirozených bytostí, jež jsou jen výtvorem vědomí člověka.

Evolucionistické, protože uznává vývoj hmoty i společnosti vlastními vnitřními silami. Optimistické, protože chápe tendenci přírody rozvíjet se převážně směrem ke složitějšímu, dokonalejšímu a předpokládá poznatelnost existujícího.

Sociálně ekonomické, protože se zabývá především základními vztahy ve společnosti, vznikajícími z hospodářské činnosti člověka a jejími důsledky pro jednotlivce i společnost.

Humanistické, protože jeho východiskem i cílem je všestranné osvobození člověka. Neuzavřené, otevřené všem poznatkům skutečné vědy, odmítající pouze iluze a omyly, které jsou do něho v rozporu s vědou zanášeny.

Zdroj: Ledvina, F.: Základy marxistické filozofie, Vyd. Milan Havlíček - Orego 2014, Praha. ISBN: 978-80-87528-24-2 Centrálním kodexem Marxovi filozofie je tedy jeho formulované pojetí dějin. Engelsem je později označované jako historický materialismus – dialektický materialismus, který je založen na Hegelově dialektice (teze, antiteze a syntéza).

Marxistická periodizace dějin: 1) 2) 3) 4) 5) 6)

Prvobytně pospolná společnost – do 3.000 př. n. l.

Asijský výrobní způsob – od 3.000 př. n. l. do 753 př. n. l.

Antický výrobní způsob – od 753 př. n. l. do 378 n. l.

Feudalismus – od 378 do 1648, v českých zemích do 1848) Kapitalismus – od roku 1648 do současnosti Komunismus – systém budoucnosti

Za základní vlastnost společenského řádu je označen různých společenských tříd: proletariát a buržoasie. spravedlnosti má být dosahováno odstraňováním příčiny boje, tedy soukromého vlastnictví.

Třídní boj: buržoasie a proletariát a) výrobní vztahy a rozvoj výrobních sil b) třídy vlastnící výrobní prostředky c) třídy disponující pracovní silou

konflikt Sociální třídního

Marx rozlišuje až sedm různých společenských tříd: průmyslová, finanční, obchodní buržoasie, maloburžoasie (např. řemeslníci a svobodné profese); byrokracii (úředníky a vojáky); proletariát; lumpenproletariát – jedince vyloučené ze systému výroby.

Hlavním motorem dějin je podle Marxe právě rozvoj výrobních prostředků, a tím růst produktivity výroby, jimž přestanou stávající výrobní vztahy vyhovovat a rostoucí kvantita tohoto rozporu vede ke kvalitativní změně výrobních vztahů. To také platí nejen pro kapitalistický výrobní způsob.

Třídní rozpory se neustále zvětšují, což zákonitě vede k revoluci: nejprve buržoasie nad aristokracií, v další společensko – ekonomické formaci proletariát nad buržoasií. Marx je přesvědčen, že státní aparát umožnil buržoasii vykořisťovat proletariát a zcela tak vylučuje možnost uvažovat o právním státě. Železný zákon mezd a rezervní armáda nezaměstnaných: nevyhnutelně stlačuje mzdy na úroveň životního minima. Revoluce vede ke změně výrobního způsobu ve společenské základně, zatímco společenská nadstavba (kultura a ideologie) reaguje se zpožděním.

Manifest komunistické strany (1848) – politika, stát i právo jsou nástrojem vládnoucí třídy (buržoasie) k vykořisťování a útlaku ovládaných tříd (proletariátu). Marx očekával, že buržoasní revoluce přeroste v proletářskou revoluci.

V ekonomii Marx vycházel z Ricardovy pracovní teorie hodnoty, podle níž nadhodnotu, kterou dělník vyrobí, si přivlastňuje kapitalista. Pro Marxe znamenala filozofie řešení sociální otázky, jakožto definitivní vyřešení rozporů mezi prací a kapitálem.

Ke kritice politické ekonomie (1859) – Karel Marx zde podal do té doby nejlepší analýzu přechodu společnosti od feudalismu ke kapitalismu a hlubokou kritiku kapitalismu.

Kapitál (1867 – 1883). I. díl: Výrobní proces kapitálu – analýza a kritika kapitalistické společnosti a zejména kapitalistického

způsobu výroby a distribuce statků (analýza zboží a peněžního oběhu). Další kapitoly analyzují pracovní dobu dělníka a jeho nadpráci. Další téma analyzuje nadhodnotu a vykořisťování dělníků.

Kapitál. II. díl: Proces oběhu kapitálu – analyzuje různé formy oběhu kapitálu. III. díl: Celkový proces kapitalistické výroby – analyzuje přeměnu nadhodnoty v zisk. IV. díl: Kritické poznámky k teoriím nadhodnoty.

Marxismus není dogma, je to návod k myšlení a jednání.

Společenská věda, protože zkoumá především společenské vztahy.

Filozofie se formovala jako obecný pohled na svět a jeho zákonitosti, a z něho vyrůstala politická ekonomie.

Význam marxismu: Poprvé v dějinách došlo k důslednému spojení materialismu a dialektiky. Z Hegelovy idealistické filozofie dokázal Marx převzít jeho dialektiku a důsledně ji spojit s materialismem. Hmota je chápána jako věčně se pohybující a vyvíjející ze své vlastní aktivity, ze svých vnitřních rozporů.

Marx a Engels pochopili z čeho se rodí ideje, co je příčinou jejich změn, proč se v dějinách měnila morálka a estetické názory, proč dochází ke střídání společenských formací, co je hybnou silou dějinného vývoje.

Objevili zdánlivě jednoduchou skutečnost, že základní činností ve společnosti byla, je a bude výroba materiálních hodnot, tj. výrobní činnost. Vytvořili tak vědecké filozofické učení o společnosti, které nazýváme historickým materialismem.

Materialistická dialektika 1) Úvod – materialistická dialektika Hmota je základní filozofická kategorie (kategorie z řec. kategoria – vypovídání, svědectví). Pojem kategorie chápeme jako odraz nejobecnějších a nejpodstatnějších vlastností a vztahů skutečnosti a poznání.

Kategorie hmota (z lat. materia – hmota) ve filozofii slouží k označení objektivní reality, jež existuje nezávisle na našem vědomí.

Objektivní realita – veškerý hmotný svět, všechny formy a projevy, je prvotní, na našem vědomí nezávislá. Existuje, ať chceme nebo nechceme.

Materialismus chápe svět jako jednotný hmotný celek, který nikdo nestvořil, je věčný, nezničitelný a jeho vědomí je produktem vysoce organizované hmoty (mozku). „Skutečná jednota světa je v jeho materiálnosti a tu nedokazuje několik kejklířských frází, ale dlouhý a úmorný vývoj filozofie a přírodních věd.“ Bedřich Engels

Pohyb, prostor a čas – základní formy existence hmoty Hmota a pohyb jsou neoddělitelné. Vše je v pohybu. Neexistuje hmota bez pohybu, ale ani pohyb bez hmoty. Pohyb nemůže zaniknout nebo vzniknout, mohou se měnit pouze jeho formy.

Například mechanický pochyb v podobě tření se mění v pohyb tepelný, který se může přeměnit v pohyb chemický, elektromagnetický, apod. Známe například formy pohybu – fyzikální, chemický, biologický, geologický, společenský...

Pohyb a vývoj – vyšším typem pohybu je vývoj. Vývoj chápeme jako pohyb od jednodušších forem k složitějším, od nižších k vyšším. Ne všechny formy pohybu označujeme za vývoj (viz. chemické reakce). Vývoj znamená určitou novou kvalitu.

Prostor a čas – když hovoříme o pohybu, nemůžeme si odmyslet prostor. Každý pohyb se uskutečňuje v prostoru (šířka, délka, struktura, vzdálenost...).

Nezbytný je i čas, tzn., že procesy probíhají v určité posloupnosti, následnosti, mají určité trvání. Pojem čas a prostor neexistují samy o sobě, ale pouze v souvislosti s pohybující se hmotou.

Hmota a vědomí – vědomí je produktem nejvyšší formy hmoty – lidského mozku. Vzniká jako odraz věcí a jevů okolního světa.

Vědomí existuje jen proto, že existuje člověk, jehož mozek má schopnost myslet.

Svou povahou je nehmotné. Individuální vědomí má každý člověk.

Osvojuje si však poznatky a zkušenosti společnosti, má tedy společenský charakter.

Individuální vědomí se tak vyvíjí a formuje prostřednictvím a vlivem společenského vědomí. Společenské vědomí se vyvíjí současně prostřednictvím vědomí individuálního.

Vědomí se vyvíjí v průběhu celého vývoje lidstva. Nové generace nezačínají poznávat svět od počátku. Vědomí je tedy souhrnem poznatků a zkušeností, ke kterým lidstvo dospělo v historickém procesu.

Materiální jednota světa Na rozdíl od idealistických názorů, které hlásají, že kromě hmoty existuje i nehmotný svět – jako svět idejí, absolutní idea, apod.

Materialismus uznává pouze hmotu. I lidské vědomí chápe jako vlastnost nejvýše organizované hmoty – lidského mozku.

Přestože svět se nám jeví ve své mnohotvárnosti a diferencovanosti, vládnou v něm objektivní zákony, kterým je tato mnohotvárnost věcí a jevů podřízena. Pravdivost tohoto materialistického tvrzení potvrzuje celý dosavadní vývoj vědeckého poznání.

Koperník vyvrátil náboženské představy, že Země je středem vesmíru, Newtonovy objevy zákonů mechaniky, gravitace to potvrdily, stejně jako další a další vědecké poznatky, např. o chemickém složení Země, objevování planet, Darwinova teorie o vývoji druhů, atd.

Ve světě neexistuje nic, co by nebylo pohybující se hmotou, nebo co by nebylo produktem pohybující se hmoty včetně lidského vědomí. V tom spočívá jednota světa.

Dialektický způsob myšlení Ve filozofii kromě dvou základních směrů – materialismu a idealismu existují i dvě rozdílné metody zkoumání světa: dialektická a metafyzická.

Rozdíl mezi dialektikou a metafyzikou se projevuje v rozdílné odpovědi na otázku, zda jsou věci ve své podstatě neměnné, navzájem nesouvisí a nepodmiňují se, či zda podléhají změnám, vyvíjejí se a existuje mezi nimi vnitřní souvislost.

Dialektika (z řec. dialego – vést spor, diskutovat). Ve filozofii je to učení o nejobecnějších zákonitostech pohybu a vývoji materiálního světa, tj. přírody, společnosti a lidského myšlení.

Je nejobecnějším učením o pohybu a vývoji, které popírá metafyzické nazírání na svět, tj., že svět má neměnnou podstatu, je daný a lze jej jednou provždy pochopit a vysvětlit v celé jeho mnohotvárnosti.

Marxistická materialistická dialektika chápe svět jako jednotný celek, kde mezi věcmi a jevy existují vzájemné souvislosti, že svět

se vyvíjí, je v pohybu. Vývoj materiálního světa je nekonečný proces odumírání starého a vzniku nového.

Z Darwinovy evoluční teorie víme, že vyšší živočichové, včetně člověka, se vyvinuli z nižších. Také společnost se neustále vyvíjí, staré společensko – ekonomické formace zanikají, vznikají nové, pokrokovější.

Z hlediska dialektiky je zdrojem pohybu, změn a vývoje rozpor vlastní věcem samým. Můžeme proto říci, že dialektika vysvětluje pohyb jako samopohyb a vývoj jako samovývoj, objevuje zákony těchto jevů a popírá tím idealismus a náboženství. Proto je také od počátku cílem útoků z různých stran a ideologických směrů.

2) Zákony materialistické dialektiky Marxistická filozofie vysvětluje pohyb v přírodě, společnosti a lidském poznání jako zákonitý proces.

Zákony jsou to, co je podstatné, stále platné a nezbytné. Mají objektivní charakter, působí nezávisle na vědomí lidí, tj. na jejich přání a cílech. Lidé je nemohou libovolně tvořit, ani zrušit, nejsou však vůči nim bezmocní. Na základě poznání je mohou využívat.

Zákony zachycují ve věcech, jevech, procesech to, co je v nich nutné, podstatné, co je relativně stále a opakovatelné. Zákony tedy nemohou postihnout veškerou bohatost věcí, jevů, procesů.

Zákonitosti – to je řetězení působení zákonů, které určují průběh vývoj procesů, jevů a systémů.

Základní zákony veškerého vývoje, které marxistická materialistická dialektika objevuje: 1) Zákon jednoty a boje protikladů 2) Zákon vzájemného vztahu kvantitativních a kvalitativních změn 3) Zákon negace, negace

Základní zákony dialektiky, tvoří jednotu a mají univerzální platnost. Všude v objektivní realitě, v přírodě, ve společnosti, probíhá vývoj na základě jednoty a boje protikladů kvantitativních a kvalitativních změn a negace, negace.

Zákon jednoty a boje protikladů Například živý organismus může existovat za určitých předpokladů. Z okolního prostředí přijímá určité látky (asimilace), které udržují živý organismus v činnosti. Zároveň předávají zpět do prostředí určité látky (disimilace).

Tyto procesy jsou protikladné – příjem, výdaj. Když zanikne příjem, zanikne výdaj. Jsou spolu nerozlučně spjaty. Každá oblast v přírodě a ve společnosti má vlastní specifické rozpory, které jsou jiné v neživé a živé přírodě, jiné v živočišné říší a v lidské společnosti, jiné v kapitalismu, jiné v socialismu.

Například v kapitalismu je hlavním společenským rozporem rozpor mezi vlastníky výrobních prostředků a těmi co je nevlastní....

Rozpory nezanikají ani v socialismu, např. existuje rozpor mezi výrobou a spotřebou, lidé předbíhají ve svých potřebách možnosti, atd.

Dialektický rozpor je vlastní věcem, procesům, jevům a představuje zdroj a hybnou sílu jejich pohybu, změny a vývoje.

Rozpor je někdy důsledkem vývoje rozdílu a protikladu.

Bedřich Engels napsal: „Sám pohyb je rozpor. Dokonce už jednoduchý mechanický pohyb z jednoho místa na druhé může probíhat jen tak, že těleso je v jednom a témž okamžiku na jednom místě a současně na nějakém jiném, že na jednom místě současně je i není. A neustálé kladení a současné řešení tohoto rozporu je pohyb.“ /Co jsem právě řekl(a) je současnost, nebo minulost?/

Zákon přechodu kvantitativních změn v kvalitativní Jestliže zákon jednoty a boje protikladů vyjadřuje zdroj pohybu a vývoje, zákon přechodu kvantitativních změn v kvalitativní vyjadřuje skutečnost, že pohyb a vývoj mají kvantitativní a kvalitativní stránku.

Kvalita /netýká se ani jakosti, jak běžně používáme u výrobků/ je souhrn vlastností, stránek a vztahů, které určují věci nebo jevy čím jsou. Jednotlivé rostliny mají svou kvalitu. V rostlinách však probíhají procesy, které způsobují změny, ale jde o stále stejnou rostlinu. Rostlina roste, mění velikost, usychá, apod. V různém prostředí proces probíhá různě. Dochází ke kvalitativním změnám.

Kvantitou rozumíme rozměry věcí, jejich velikost, objem, množství, apod. Kvantitativní změny v určitém bodě způsobují kvalitativní změnu. Daná kvalita se na základě kvantitativních změn, které v ní probíhají, mění v jinou kvalitu.

Míra jako jednota kvantity a kvality Hranice, v nichž se uskutečňují kvantitativní změny, aniž by věc změnila svou kvalitu, nazýváme mírou. Překročením míry zaniká předchozí kvalita a vzniká nová. Představme si zahřívání vody.

Do bodu varu je zachována kvantita vody, následuje nová kvalita – pára.

Zákon negace, negace Zákon negace, negace charakterizuje vývoj jako pohyb od nižšího k vyššímu, od jednoduchého k složitějšímu, nikoli jako mechanické zničení starého, ale jako proces dialektických negací, v nichž dřívější stadia jsou překonávána, ale jejichž pozitivní a vývoje schopné stránky jsou dále uchovány a rozvíjeny.

V. I. Lenin napsal: „Vývoj zdánlivě znovu prochází stupni, kterými již prošel, avšak procházející jimi podruhé jinak, na vyšší základně (negace, negace), vývoj, abych tak řekl, ve spirále a ne v přímce.“ Nové vzniká jako negace starého. Dialektická negace v sobě obsahuje uchování toho, co lze ze starého přejmout, co je progresivní a nezbytné pro další vývoj. Zákon negace, negace vyjadřuje, že vývoj opakuje určité rysy a znaky předchozích stadií na vyšší úrovni.

Nová kvalita si zachovává určité stránky staré kvality, ale zároveň neexistuje v té původní, ale pozměněné podobě. Ze starého se musí vždy něco zachovat.

Vývoj má tedy vzestupný charakter, který označujeme jako spirálovitý proces neboli pohyb po spirále.

3) Kategorie materialistické dialektiky Filozofické kategorie jsou základní pojmy, které odráží nejpodstatnější, zákonité vztahy v objektivní realitě a poznání.

Jsou zevšeobecněním zkušenosti z dějin poznání a praxe. Tvoří základ našeho myšlení a východisko dalšího poznávání a praktické činnosti.

K důležitým kategoriím patří: • Příčina a následek • Podstata a jev • Obecné a jedinečné

1. Příčina (kauzalita) a účinek Vychází z toho, že jeden jev vyvolává, způsobuje jiný jev. V tomto vztahu je první příčinou a druhý účinkem. Účinek je však zároveň příčinou dalšího účinku.

Například sluneční záření je příčinou zahřívání země a zahřátá země je opět příčinou dalších účinků – jmenujme účinky zahřátí země....

Každý jev má svou příčinu. Neexistuje jev, který by ji neměl.

Popírání kauzality vede k popírání možnosti poznání, jak to činí některé idealistické filozofie.

2. Obecné a jedinečné Při zkoumání světa zjišťujeme, že každá věc má rysy a znaky, které jsou vlastní pouze jí a kterými se liší od jiných věcí. Každá věc je individuální, samostatná, zvláštní, prostorově a časově ohraničená. Např. lidský jedinec, nejsou ve světě dva stejní lidé, nejsou dva stejné stromy...

Při hlubším zkoumání poznáme, že tato individuálnost, zvláštnost a ohraničenost je relativní. Člověk přes svoje zvláštnosti má rysy a znaky, které jsou společné všem lidem – jsou to znaky obecné. Žádná věc neexistuje také zcela izolovaně, sama o sobě, ale je ve vzájemném vztahu s ostatními věcmi a podřizují se určitým zákonům. Jedinečné a obecné existuje pouze v jednotě. Obecné může existovat jen prostřednictvím jedinečného.

3. Podstata a jev Při poznávání jevů v procesu poznávání postupujeme od pozorování k odhalování vnitřních souvislostí k poznání jejich podstaty.

Jev je souhrn vnějších vlastností a vztahů věcí, které můžeme vnímat smyslovými orgány.

Podstata je souhrn vnitřních relativně stálých vlastností a vztahů, které určují vznik a existenci, změnu a vývoj věcí a procesů.

Kdyby jev byl totožný s podstatou, mohli bychom podstatu bezprostředně postihovat pouze smyslovým vnímáním bez další myšlenkové činnosti.

V takovém případě by byla věda vlastně zbytečná, ani by nevznikla. Úkolem vědy je právě na základě jevů pronikat do podstaty věcí a procesů, postihovat objektivní zákony a zákonitosti.

Marxistická materialistická dialektika podstatu nechápe jako absolutní hranici poznání. I podstata je relativní.

Například Darwin ve své evoluční teorii postihl podstatu vývoje živých organismů, ale věda na dalším stupni vývoje poznává tuto podstatu vývoje hlouběji. I v budoucnu se bude poznání této podstaty prohlubovat. Co je však podstatné, že věda nevyloučila následným poznáním nepravdivost jeho teorie, ale naopak jeho obrovský objev dalším poznáváním potvrzuje a zpřesňuje.

Význam Darwina, stejně jako Koperníka a dalších spočívá v tom, že řada z nich byli věřící lidé a museli se vyrovnávat sami se sebou a s poznatky, které byly v přímém rozporu s oficiálním učením církve a čemu do té doby věřili.

K těmto kategoriím můžeme přiřadit i další Například nutnost a nahodilost: Nahodilý jev je takový, který může a nemusí nastat. I nahodilost má však svou příčinu. Nutnost se projevuje často prostřednictvím mnoha nahodilostí.

Možnost a skutečnost: Skutečnost je to, co reálně existuje v konkrétním prostoru a čase.

Možností pak nazýváme to, co za určitých okolností mohlo nebo může nastat.

4) Závěr – Význam marxistické materialistické dialektiky Není jen teorií vývoje světa, ale i metodou vědeckého poznání, které má sloužit ve prospěch lidstva. Karel Marx, Bedřich Engels a V. I. Lenin jsou těmi, kterým materialistická dialektika umožnila všestrannou analýzu kapitalismu, pochopení jejich zákonitostí a ukázala cestu k jeho překonání.

Zdroj: Akademie základů společenských věd – A. Štofanová

Hegelova dialektika: Teze; Antiteze; Syntéza

Hegelova dialektika Agenda (program) – Centralizace moci prostřednictvím monopolní měny.

Problem / Problém Thesis (teze / práce) – Federální rezervní neosedlaný, nehmotná měna.

Reaction / Reakce Anti-Thesis (Anti-teze) – Zlatý standard „čestné“ peníze.

Solution / Řešení Synthesis (Syntéza) – Digitální zlato. Podvodné zlato „podpořila“ digitální měna ve vlastnictví těch, kteří způsobily (tento) problém.

Marxistický filozofický materialismus Historický materialismus 1) Úvod Marxistickou filozofii tvoří dvě spolu úzce související části: Dialektický a historický materialismus

Dialektický materialismus Vysvětluje nejobecnější zákonitosti světa, vesmíru, ve všech jeho projevech a formách pohybující se hmoty. V nejobecnější podobě se zabývá i studiem společenského pohybu a řeší vztah bytí a myšlení.

Historický materialismus Zkoumá, jak obecné dialektické vývojové zákonitosti působí ve společnosti, specifické formě pohybující se hmoty.

Dialektický a historický materialismus tvoří organickou jednotu, vysvětlující vývoj přírody a společnosti.

Historický materialismus je dovršením filozofického materialismu. Společnost je velmi složitý jev. Její zkoumání je předmětem mnoha věd, které nazýváme společenskými.

Jednotlivé společenské vědy zkoumají různé stránky a zákonitosti společenského procesu. Například psychologie se věnuje psychické stránce – jednání lidí, etika – mravními vztahy mezi lidmi, filologie – problémy řeči a jazyka, atd. Dále psychiatrie, politická ekonomie – výrobní vztahy, historie, právní vědy, estetika – věda o krásnu.

Historický materialismus není pouhým součtem poznatků společenských věd. Je zobecňující vědeckou teorií a zároveň metodologickým návodem pro rozvoj ostatních společenských věd.

Jedinou teorií, která chápe společnost a její vývoj materialisticky. Vývoj není určován nějakým „hybatelem světa,“ ale materiálními podmínkami lidí. Proto se historický materialismus staví na stranu dělnické třídy, na stranu těch, kteří vytvářejí hodnoty pro život lidí, ale jiní na nich parazitují.

Je základní teoretickou osnovou jejího boje za osvobození z veškerého sociálního útlaku. Je světovým názorem nájemně pracujících. I když si to někteří neuvědomjí a jdou proti svým vlastním zájmům, např. ve volbách.

2) Základní rysy materialistického pojetí dějin Předpoklady existence společnosti a dějin Marxistická filozofie vychází z faktu, že příroda existovala před lidmi. Existence přírody je nutným předpokladem vzniku společnosti.

V přírodě, v naší části vesmíru, v naší planetární soustavě, na Zemi, se vytvořily příznivé podmínky pro přeměnu neživé hmoty v živou.

V živé hmotě došlo v průběhu milionů let k vývoji a zdokonalování živočišných druhů až do stádia společných předků opic a člověka.

Bedřich Engels: Podíl práce na polidštění opice. Existence živého tvora, člověka, je nutným předpokladem vzniku a rozvoje společnosti.

Marxismus filozoficky dokázal materiální souvislosti mezi přírodou a společností a zvláštními materiálními procesy ve společnosti.

Úloha práce při vzniku a vývoji společnosti Za přiznivých okolností (odhady kolísají od 1 až 10 miliony let) se vyčlenila určitá část vývojově vyspělých živých tovrů z dosavadní živočisné říše. Vývojem člověka se zabývá mnoho věd – historie, antropologie...

Lidé se vydělili z přírody a živočisné říše prostřednictvím zvláštní činnosti – práce. Práce je cílevědomá činnost, při níž lidé využívají věci z přírody nějakou činností – opracovávají je.

Zajišťují si tím základní potřeby k životu (od sběru k lovu za pomocí kamenů, klacků...k chovu zvířat a zemědělství...). V tomto sehrálo svoji roli – větší přísun masa, který ovlivnil rozvoj mozku a uvolnění přední končetiny – ruky k práci.

Práce a výroba Opakující se činnost (chov dobytka, osévání pole, ...) se nazývá výroba. Výroba a její opakování (reprodukce) je nutná k přežití společnosti. Vývoj výroby vedl v historii k dělbě práce.

Mimo dělby činností k zajíštění obživy došlo i dělbě práce na fyzickou a duševní. Pojem práce je proto ve společenských vědách širší, zahrnuje jak hmotnou, tak i duševní činnost (na rozdíl od fyzickální definice).

Práce, praxe a výroba Marxismus odhalil, že společenský život spočívá především na praktickém přístupu lidí ke společnosti.

Pojem praxe vyjadřuje materiální stránku lidské činnosti.

Je to sféra, v níž lidé projevují své zájmy, záměry. Praxe není jen výrobní činnost.

Můžeme říci, že praxe je spojovací článek mezi lidským vědomím, názory, idejemi, cíli a záměry lidí a objektivním hmotným světem.

Můžeme říci, že je to stav spokojenosti a nespokojenosti s daným stavem věcí ve společnosti.

Výroba a její výsledky Výroba, v níž lidé stavějí mezi sebe a přírodu předmět, který opracovávají, obrábějí, má dvojí důsledek:

• •

výsledkem činnosti je výrobek (produkt) lidé přítom nutně vystupují do vztahů s jinými lidmi, do vzájemné součinnosti a spolupráce, vznikají výrobní (ekonomické) vztahy.

Pro zajištění existence společnosti i jednotlivců se tyto vztahy neutále opakují a stávají se na vůli a chtění lidí nezávislé. To znamená, že každý člověk se rodí do určité společnosti, v níž existuje určitá úroveň nutných materiálních vztahů, které si nemůže zvolit, ale musí v nich žít a působit.

Základní objev marxismu týkající se společnosti je odhalení výrobních vztahů, které působí na lidi jako skutečnost daná, nezávislá na jejich vědomí. Zabývá se tím politická ekonomie.

Výrobní činnost lidí není samoúčelná. Lidé vyrábějí, aby mohli žít.

Výroba a potřeby lidí se vzájemně podmiňují.

Výroba je tedy základem společenského života, je základem veškerého rozvoje a pokroku společnosti, nejen růstu materiálních hodnot (potravin, ošacení, bytů, strojů, atd), ale i rozvoje služeb, vzdělání, kultury, zdravotní a sociální péče, celého společenského života.

Výroba, potřeba a spotřeba Jakmile se lidé vyčlenili z živočišné říše, začaly se měnit i jejich potřeby. Životní potřeby zvířat se nemění, živit se a rozmnožovat. Člověk má také základní životní potřeby spojené s přežitím (potřeba jíst, pít, ošatit se, chránit se proti přírodním silám, bydlet, rozmnožovat se... ) ale v průběhu vývoje společnosti narůstají další potřeby (výchova, vzdělání, kultura, seberealizace, kvalita bydlení, šacení... ). Kapitalismus nechává tyto základní potřeby na jednotlivcích, více vyzdvihuje svobodu slova, pohybu...

Marxismus odhalil, že společnost se v důsledku rozvoje výroby vyvíjí a mění. Výrobní činnost lidí se stále vyvíjí, lidé rozšiřují svou pracovní činnost, vznikají nové druhy práce. Mezi lidmi nutně dochází k dělbě práce. Důsledkem dělby práce je skutečnost, že se vytvářejí zvláštní skupiny lidí.

Historické formy dělby práce: mezi mužem a ženou, oddělení pastevectví, zemědělství a řemesel, oddělení řemesel a obchodu jako výměny věcí, oddělení fyzické a duševní práce. Dnes sledujeme pokračování tohoto procesu. Nutnost vzájemné spolupráce, kooperace a vzájemného styku narůstá.

Důsledky výroby pro rozdělení společnosti na třídy V průběhu vývoje společnosti se produktivita lidí zvýšila natolik, že vyrobila více než bylo nutné k obživě, ke spotřebě. Na určitém stupni společenského vývoje vznikl poměrný, relativní nadbytek – nadvýrobek. Snahou přivlastnit si tento nadvýrobek je příčinou vzniku soukromého vlastnictví.

Soukromé vlastnictví, tj. přivlastňování výsledků práce jiných lidí a ovládnutí výrobních vztahů. Přivlastňování nadvýrobku je materiálním základem vzniku tříd.

Společnost se tak rozdělila na výrobce a vlastníky výrobních prostředků. Společenské třídy se liší především svým postavením ve výrobě a způsobem nabývání výsledků práce (vlastnictvím výrobních prostředků).

Dnes jsme svědky manipulace mas, stejně jako ve všech kapitalistických státech, že vlastníci výrobních prostředků jsou vlastně ti „lidumilové,“ kteří zajišťují práci ostatním, bez nich by to podle nich nešlo, opomíjí existenci socialismu.

Jsou nejlepšími hospodáři (někdy žijí z dotací od státu), stát není dobrý k řízení výroby, apod. Proto po roce 1989 byla prvořadým úkolem k obnově kapitalismu privatizace, pod záminkou nutnosti tržního hospodářství.

Opět se zde ukázalo, na co přišel Bedřich Engels, že vznik soukromého vlastnictví jednotlivců je umožněn neuvědomělostí mas.

Třídy nemůžeme považovat za výmysl nějaké teorie, ale za objektivně nutnou historickou zkušenost. I když se proměňují vztahy ve výrobě, základní členění na lidi vlastnící výrobní prostředky a lidi závislé na prodeji své schopnosti pracovat a vyrábět se nemění ani v dnešní době.

Výroba, třídy, stát a politika Na základě vývoje výroby v historické etapě, kdy vznikalo soukromé vlastnictví a třídy, nutně vznikl stát. Není to tedy instituce věčná, ani daná nějakou nadpřirozenou silou, ani nevznikla, jak tvrdí například Rousseau, na základě „společenské smlouvy,“ tj. vůle lidí, přenechat určité skupině lidí řízení společnosti.

Stát vznikl jako nutnost ochránit své soukromé vlastnictví. Proto marxismus definuje stát, jako organizované násilí třídy, která vlastní výrobní prostředky a má tedy ekonomickou, ale i politickou moc, která duchovně ovládá celou společnost, nad třídami a lidmi, kteří výrobní prostředky nevlastní.

Není od věci si říci, co dnes slyšíme, že stát má být slabý. Diktatura proletariátu – výrobní prostředky byly celospolečenské.

S návratem kapitalismu došlo k návratu výrobních prostředků do rukou soukromých vlastníků. S tím souvisí ekonomická i politická moc. Dnes po daru církvím se na scéně objevuje další subjekt, který s hospodářskou mocí posílí i moc politickou.

Společnost jako vědomé bytí Život lidí není prvotně určován jejich vědomím, ale skutečností ve které žijí. Je určován materiální stránkou, jejich materiálním bytím, jejich stupněm materiálního zabezpečení.

Vědomí je tedy neodlučitelnou součástí vývoje společnosti.

Je určováno skutečnostmi jako je výroba a z toho plynoucí potřeba, spotřeba, dělba práce, třídy, stát, politika.

Materialistické pojetí dějin společnosti vychází z toho, že společenský život je vědomým bytím.

To znamená, že společnost je taková forma pohybu hmotného světa, která spočívá na hmotném základě a přitom disponuje vědomím.

Vědomí se od počátku existence společnosti dodnes projevuje prostřednictvím řeči (jazyka). Řeč je nástrojem styků mezi lidmi.

V souvislosti s dělbou práce však vědomí může existovat a vyvíjet se relativně samostatně, nemusí být spojeno bezprostředně s výrobou a hmotným životem společnosti. Může se opožďovat nebo předbíhat hmotný život společnosti. Například mohou vznikat teorie reálné i nereálné.

Zákonitosti vývoje společnosti Marxismus postavil úsilí dřívejších myslitelů na vědecký základ tím, že objevil základní příčiny a zákonitosti vývoje společnosti.

Společenské zákonitosti jsou určitým typem nutných, podstatných vztahů mezi lidmi, které mohou mít dlouhodobý charakter (například zákony produktivity práce), práce), nebo historicky omezený (například zákon nadhodnoty v kapitalismu). kapitalismu).

Zákony společnosti a přírody se liší v jednom bodě: V přírodě působí jako slepé síly přírody, ve společnosti vědomou činností lidí.

Marxistické pojetí pojmu společnosti Společnost je souhrn historicky konkrétních společenských vztahů. Společnost zahrnuje velké množství společenských vztahů, které mají rozdílnou povahu.

Jsou například vztahy mezi jednotlivci (mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, generační vztahy, mezi profesemi, vztahy morální, právní, politické, náboženské, mezi národy a etniky …..

Marxismus dokázal, že základem těchto vztahů jsou konec konců vztahy výrobní, do kterých lidé musí vstupovat, ať chtějí nebo ne, a podle toho se odvíjí další vztahy.

Příklady proměny vztahů mezi mužem a ženou v proměnách času, morální vztahy, právo, atd. Společnost je vyvíjející se skutečnost.

To znamená, že není stále stejná, že se vyvíjí jako historicky konkrétní společensko – ekonomické formace. Marx přispěl k vypracování metody poznání materialistického pojetí lidských dějin, konrkétně k historickému přístupu ke společnosti.

Společnost představuje Nejvyšší a nejsložitější formu pohybu hmoty. Člověk i lidská společnost podléhá přírodním zákonům, které musí respektovat.

Pro člověka je však typické něco navíc. Dějiny člověka a lidské společnosti jsou dějinami ovládání přírody člověkem.

Člověk se snaží přírodu a přírodní zákony poznat, ne pro vlastní poznání, ale pro využití ve svůj prospěch. prospěch. Karel Marx charakterizuje dějiny lidstva jako přírodně historický proces.

Zdůrazňuje tím dialektickou jednotu přírodního a společenského ve vývoji a dějinách společnosti.

Tato jednota spočívá v tom, že v celém hmotném světě (společnost je jeho součástí) platí jedny a tytéž objektivní zákony, že příroda a společnost přestavují pouze dva kvalitativně různé stupně ve vývoji hmoty.

Kdo by pochyboval, pak jen poznávání přírody člověkem je toho důkazem. Lidstvo našlo už mnoho řešení v léčení některých nemocí, naučilo se létat, létá do vesmíru se snahou najít planetu pro život lidí, pokud by se na Zemi příliš přemnožilo, apod.

Zdroj: Akademie základů společenských věd – A. Štofanová

Historická prohra socialismu (1989) Marxistický filozof František Ledvina popsal porážku socialismu jako prohru omezených představ a iluzí těch, kteří s nejlepšími úmysly nový řád budovali.

Jednalo se rovněž o prohru byrokracie, uspěchanost, samoúčelnost i malomyslnost těch, kteří se k nim přidali. Ale porážka byla hlavně způsobena chybami všech i zradou některých.

Komunisté nebyli poraženi proto, že vyznávali marxismus, ale proto, že jej mnozí málo znali, málo respektovali, často obcházeli a nezacházeli s ním jako s vědou, ale jako s praporem.

V roce 1971 Egon Bondy vizionářsky předvídá, že Sovětský svaz nepřežije 80. léta. Jako příčinu sovětského zániku pak ve druhé polovině 80. let uvádí, že vládci SSSR si konečně budou chtít užít svůj majetek a nenápadně opět navodí kapitalismus. Co si nenechají, prodají mezinárodnímu kapitálu. (Bezejménná, 1986, Neuspořádaná smlouva, 1984. V ekonomické globalizaci vidí Bondy nebezpečí a svět je podle něj ovládán finanční oligarchií.

Můžeme říci, že 17. listopad se stal byznysovým výtězstvím pro některé kádry „perestrojky,“ tzv. přestavby na kapitalismus; Podíváme-li se tedy na vybrané rodiny z nomenklaturních kádrů, které se v polistopadové éře prosadily v nejvyšších patrech českého byznysu.

Marián Čalfa – před listopadem 1989 byl federální ministr a šéf Legislativní rady vlády. Zakladatel advokátní kanceláře Čalfa, Bartošík a partneři a nově člen představenstva Pražské energetiky.

Vladimír Johanes – syn posledního komunistického ministra zahraničí Jaromíra Johanese je dnes jedním z předních lobbistů.

Je kamarádem bývalého šéfa ČEZ Martina Romana, zařizoval pro ČEZ akvizice na Balkáně.

Miroslav Štěpán – někdejší člen předsednictva ÚV KSČ.

Po revoluci se angažoval v Česko-čínské smíšené obchodní a průmyslové komoře.

Martin Ulčák – bývalý předseda SSM. Dnes podniká u firmy E Invest (poradenství), Atlanta Safe (obchodování s cennými papíry) a Geco (obchod s tabákovými výrobky, síť trafik).

Ladislav Adamec – syn posledního komunistického premiéra Ladislava Adamce. Získal prostřednictvím B.G.M. Consulting, Capital, Holding a Managers podíly v různých firmásch, například TOS Svitavy, Šmeral Brno.

Svatopluk Potáč – byl členem ÚV KSČ, šéfoval Státní bance ČS. S Janem Dienstlem řídil dravou finanční skupinu Motoinvest, atd.

Marxismus je vědeckým poznáním Vědecké poznání je nejvyšší formou (věda, tj. odhalování příčin), má obecný charakter, je ucelené, systematické, a má formalizovaný jazyk. Používá mj. indukce a dedukce, abstrakce a konkretizace, analýzy a syntézy; má formu definic, formulovaných zákonů, teorií či hypotéz.

Marxistická filozofie tím, že spojila dialektický pohled (Hegelovo učení) na svět s materialistickým východiskem (Feuerbachův materialismus), se stala první filozofií v historii, která se nedostává do rozporů se skutečným poznáním vědy a je sama vědou.

Přírodní vědy dávno přijaly materialismus za své východisko a dialektiku za svou metodu, i když o tom nehovoří. Společenské vědy neustále narážejí na něčí zájmy, přijímají materialismus a dialektiku daleko stydlivěji.

O autorovi publikace: Narozen 21. února 1986 v Olomouci. Pochází z Vyškova v Jihomoravském kraji.

Absolventem studia Politologie v Kolíně, Akademie základů společenských věd v Brně a ÚIPV v Praze.

Pavel Herman, vedoucí tématické sekce pro média a PR komise mládeže ÚV KSČM..

Webové stránky: http://pavelherman.blog.idnes.cz/ Kontakt: ferris@seznam.cz

Závěr Vývoj marxismu urychlili a umožnily i velké objevy přírodních věd 19. stoeltí, zejména zákon o zachování hmoty a energie, objev buňečného jádra, Darwinova vývojová teorie publikovaná v roce 1859. Tyto objevy nutily vědu změnit dosavadní nazírání na svět jako věčný, stálý, neměnný a vcelku jednoduchý boží výtvor.

Marxismus se nedostal do rozporu s ostatními vědami jako darwinismus, hmota, fyzika, ekonomika, sociologie, psychologie.

Zatím co jiné filozofie, např. náboženství se do rozporu s jinými vědami dostali.

Marxismus je učením realistickým, protože vychází ze skutečnosti. Marx a Engels byli vědci, novináři i publicisté. Poctivě studovali myšlenky předchozích generací filozofů, historiků i ekonomů. Seznamovali se s výsledky soudobé vědy a své názory zveřejňovali formou polemik, kritik i novinových článků.

Marxismus je uceleným a stále se rozvíjejícím teoretickým systémem, který zobecňuje dosavadní vědecké poznání, vychází z něho, respektuje jej, a na jeho základě se snaží o nový filozofický, ekonomický a sociální výklad světa proto, aby jej bylo možné učinit lepším.

Marxovým oblíbeným mottem bylo „De Omnibus Debitandum“ – „O všem je třeba pochybovat.“ K marxistické filozofii se mustí přistupovat stejně tak jako ke každé jiné vědě: Respektovat její podstatu a rozvíjet ji. Přesně to měl na mysli Bedřich Engels, když napsal: „Naše učení není dogma, ale návod k myšlení a jednání.“ V roce 1999 byl Karel Marx v anketě britské BBC vyhlášen největším světovým myslitelem tisíciletí. V listopadu 2003 byl celonárodním televizním hlasováním vyhlášen třetím nejlepším Němcem všech dob.

Bankovní oligarchie a kapitál vs. odbory a lidé