UNIE 9-10/2021

dvouměsíčník ČESKÉ UNIE NESLYŠÍCÍCH, z.ú.

UNIE 9-10/2021 • ročník XXV • 49 Kč

Vyšla unikátní publikace!

/OBSAH/

/EDITORIÁL/

4 ČUN/ČMUN 6 Z DOMOVA 8 REPORTÁŽ: PRAHA OČIMA NESLYŠÍCÍCH 10 UMĚNÍ A NESLYŠÍCÍ: MULTIMEDIÁLNÍ TVŮRČÍ DÍLNA DEAFLAND 20 PŘEDSTAVUJEME: Milí čtenáři, čtenářky, přátelé a příznivci kulturní menšiny neslyšících, jmenuji se Tomáš Bacovský a od začátku srpna pracuji v časopisu Unie jako jeho nový šéfredaktor.

Jsem nedoslýchavý, prošel jsem pražským gymnáziem v Ječné. Je mi ctí se podílet na pestré a zajímavé práci na jednotlivých číslech časopisu a těšit hrdou komunitu neslyšících kvalitními články z kultury, sportu, vzdělávání a dalších oblastí, v nichž se prosazují či realizují její členové.

Nejskloňovanějším současným tématem v tuzemských médiích a na sociálních sítích jsou říjnové parlamentní volby. Naše hlasy pomohou politickým stranám zformovat vládu, která bude ovlivňovat život v naší zemi další čtyři roky. V aktuálním čísle Unie si ale od voleb a politiky na chvíli odpočinete – například u představení tvorby a činnosti Multimediální tvůrčí dílny pro neslyšící a mládež v rubrice Umění a neslyšící či při zamyšlení nad klady a zápory distanční výuky na SŠ v článku Učitelé a studenti.

Začátek září se zdá býti radostným. Jásají investoři do kryptoměn, jelikož hodnota bitcoinu po jarním propadu opět strmě stoupá. Slunce svítí, kromě venkovních teplot stoupá i počet akcí, kde se můžeme dobře najíst, napít, popovídat si s přáteli...

Míst, kam si zajít za kulturou a relaxem, je více než požehnaně. Nabídka filmů v kinech nebyla snad nikdy štědřejší. Do divadel si nemusíme dělat rezervace měsíce dopředu. Doufejme, že další vlna covidu nedorazí a dobrá nálada a úsměvy nám vydrží po volbách i na zbytek roku.

Inspirativní čtení vám přeje Tomáš Bacovský

2

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

PÉTANQUE 22 SERIÁL: VÝUKA ONLINE, SŠ 30 ŽIVOTNÍ STYL: NASLOUCHEJ SVÉMU TĚLU 32 BAREVNÁ TYPOLOGIE: CHLADNÁ, TMAVÁ, TLUMENÁ TMAVÁ ZIMA

/A N K E TA /

Jakým zvířetem bych chtěl/a být?

Tomáš Bacovský: Kocourem. Celé dny bych se jen válel na gauči, nechal se chovat od paničky a dělal na ni smutné oči, abych dostal dobrůtku.

Jan Šimůnek: Já bych chtěl zůstat člověkem…

Martin Jarůšek: Nejspíše psem, protože je to u lidí oblíbené zvíře, se kterým se dá komunikovat, mazlit…

Monika Ťuláková: Sovou, nočním tvorem…

Lenka Hejlová: Akvarijní rybkou…

Veronika Skohoutilová: Sovou, neboť je jako já – v noci vzhůru, čilá a pracující, přes den odpočívající.

Milena Brožová: Chtěla bych být moudrá jako sova, ladná jako kočka a vtipná jako opice. ☺

Barbora Flusserová: Vlaštovkou, létala bych velké vzdálenosti, poznávala svět, ale stále se vracela domů.

Ivana Hay Tetauerová: Popravdě řečeno: žádným.

Ale kdyby na to přišlo, je mi nejsympatičtější pes nejlepší přítel člověka.

Vendula Šírová: Medvědem – stejně jako on si i já ráda o víkendu poležím pod teplou peřinou, zejména když přichází podzim a zima.

Eliška Stráníková: Chameleonem, neboť ten může měnit své zbarvení podle okolí, a tím pádem je takřka neviditelný. A já ráda pozoruji lidi a svět, aniž by o mě někdo věděl či mě viděl.

Klára Zaoralová: Orlem, protože bych jen létala a ze shora pozorovala svět.

Kamila Spěváková: Kamzíkem. Šplhala bych po nepřístupných vysokohorských skalách, kde bych si vychutnávala klid od hektické civilizace.

Lucie Wagner: Delfínem. Jeho domovem je sice moře, ale sem tam nakoukne nad hladinu a pobaví účastníky lodního výletu. Navíc je to starostlivý a citlivý tvor.

Zemřel Jaroslav Dědič Dne 13. září 2021 zemřel ve věku 91 let Jaroslav Dědič, náš nejúspěšnější neslyšící sportovec. Na třech deaflympiádách získal v 50. a 60. letech 20. století celkem 19 medailí (10–5–4).

Od roku 1964 Mistr sportu, od 2007 v Síni slávy ČPV. Náš první neslyšící učitel autoškoly, legenda sportu neslyšících a především velmi skromný a charizmatický člověk. Čest jeho památce!

/Kde na síti nás najdete?/

UNIE • 9–10/2021, ročník XXV

WEB www.cun.cz

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z.ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e­‑mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Monika Ťuláková • šéfredaktor: Tomáš Bacovský • zástupce šéfredaktora: Ivana Hay Tetauerová redakční tým: Milena Brožová, Eliška Stráníková, Barbora Flusserová, Lenka Hejlová, Lucie Wagner, Vendulka Šírová, Klára Zaoralová, Kamila Spěváková tým pro zpracování překladů a videí: Veronika Skohoutilová, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek externí spolupracovníci: Jan Kubík jazyková korektura: Jana Servusová foto na titulní straně: Jan Patrick Meyer, obálka knihy: Šimon Sedláček foto na zadní straně: Martin Jarůšek, plakát: Šimon Sedláček grafický design, sazba: Petra Tůmová Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 SSN (print) 2464-7705 • ISSN (online) 2464-7802 V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.

ISSUU www.issuu.com/casopisunie FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

/Můžete si nás předplatit/ Cena jednoho výtisku: 49 Kč Roční tištěné předplatné: 249 Kč včetně poštovného Kontakt: predplatne@cun.cz

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

Vydáno za podpory:

Podívejte se, co jsme pro vás nachystali v tomto čísle: ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

3

/ČUN - ČMUN/

PRAHA TEXT: Ilona Chromová / FOTO: Magdaléna Popovičová

Simultánní přepis Centrum zprostředkování simultánního přepisu České unie neslyšících, dále CZSP, je poskytovatelem sociální služby tlumočení formou simultánního přepisu, tedy doslovného přepsání mluveného slova v reálném čase.

Službu využívají lidé se sluchovým postižením všech věkových kategorií, kteří preferují mluvené slovo, neboť ne každý ovládá český znakový jazyk. Stěžejním cílem poskytované služby je umožnit klientům plnohodnotnou komunikaci se slyšícím okolím.

CZSP zajišťuje přepisy nejen pro klienty z řad fyzických osob, které využívají službu pro své osobní potřeby, ale také pro mnohé právnické osoby – soudy, úřad vlády, ministerstva, orgány veřejné a státní správy apod.

Branické volejbalobraní Dva prestižní charitativní turnaje – smíšených týmů v plážovém volejbalu Beach Help Cup 2021 a ve volejbalu na antuce Antuka Help Cup 2021 – se konaly tradičně první zářijovou sobotu ve sportovním areálu TJ ABC Braník. Pořadatelem 7. ročníku obou turnajů byl spolek Help Cup, z.s. Na podporu 16 organizací se zúčastnilo 32 dvoučlenných (BHC)

4

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

Široká škála činností zajišťovaná CZSP ČUN zahrnuje také přepis audionahrávek a vyhotovení titulků k videonahrávkám se zvukovým záznamem. CZSP má kancelář na adrese Havlíčkova 1025/4, Praha 1.

V případě zájmu o zajištění přepisu nás prosím kontaktujte e-mailem: prepis@cun.cz nebo na telefonním čísle 608 719 001. Budeme se na Vás těšit!

TEXT: Tomáš Bacovský / FOTO: František Šmolík

a devět šestičlenných družstev (AHC). Česká unie neslyšících byla zastoupena rekordně – třemi týmy. Na horkém písku a v našlapané konkurenci bohužel družstva Hrom potom a Štěpán a Ivča nepostoupila do finálových bojů. Na antuce vystřílel tým Valmez solidní 8. místo.

/ČUN - ČMUN/

O S T R AVA TEXT A FOTO: Zuzana Štěpánová

Projekt „Jsme na telefonu“

V letošním roce podpořila Nadace ČEZ v rámci zaměstnaneckých grantů pobočku ČUN v Ostravě. Díky úsilí naší kolegyně paní Ing. Marcely Hyklové se podařilo prosadit náš projekt, jehož cílem bylo zakoupení nových mobilních telefonů pro tlumočnice ČZJ. V době pandemie se ukázalo, jak důležité je pro práci tlumočnic v on-line prostředí kvalitní technické vybavení.

Nadace ČEZ nám poskytla 30 000 Kč. Této pomoci si nesmírně vážíme, protože pro nás neznamená pouze nové mobilní telefony. Můžeme díky nim nabízet kvalitnější tlumočnickou službu a přispívat ke zvýšení prestiže profese tlumočníka.

Regionální veřejná sbírka

LIBEREC TEXT: Alena Havránková / FOTO: Plakát nadace Euronisa

podporuje sociální a charitativní aktivity na území Euroregionu Nisa Přispějte SMS ve tvaru DMS EURONISA 30 (nebo 60 či 90) nebo pravidelnou měsíční platbou ve tvaru DMS TRV EURONISA 30 (nebo 60 či 90) na číslo 87777.

Pořadatel sbírky:

Dlouholetým patronem je herec JIŘÍ LÁBUS. Účet sbírky založené v roce 2003 je 705 705 705 / 2700 (UniCredit Bank).

Variabilní symbol:1022021 Firemní partneři: UniCredit Bank, Kancl.cz, COPIA Liberec, V. Appeltauerová - pojištění Mediální partneři: RCL Liberec, Český rozhlas Liberec, TV RTM Plus, Liberecký deník

VÝTĚŽEK ZÍSKÁ:

Z

LIBERCE

Česká unie neslyšících, z.ú., pobočka Liberec – na náklady spojené s realizací kurzu svépomocí V případě koupě sbírkového předmětu (30 Kč) přispějete 70 % na účet veřejné sbírky "Pozvedněte slabé!" registrované na KÚ Libereckého kraje. Více na www.euronisa.cz.

Pozvedněte slabé V poslední době se setkáváme s bariérami v komunikaci mezi osobami se sluchovou vadou a různými organizacemi. Pro naše klienty bychom rádi tuto nepříznivou situaci napravili pomocí dobročinné sbírky s názvem Pozvedněte slabé, která probíhá v Liberci a zajišťuje ji nadace Euronisa. Z výtěžku sbírky chceme uspořádat krátké semináře pro pracovníky institucí, např. na úřadech. Chceme tak zvýšit povědomí o kultuře neslyšících, zamezit nedorozuměním a neúmyslně špatným postupům a zajistit stejné podmínky osobám se sluchovým postižením. Pokud nás chcete podpořit, můžete: • zaslat libovolnou částku na bankovní účet: 705 705 705 / 2700 s variabilním symbolem 1022021 • přispět libovolnou částkou hotově do pokladničky u nás na pobočce CSS ČUN Liberec (Moskevská 637/6, 460 01 Liberec) • zakoupit si přívěsek za minimální částku 30 Kč Přispívat mohou i ostatní v kasičkách, které průběžně umísťujeme na různá místa v regionu Liberec. Sbírka bude probíhat do konce roku 2021.

Děkujeme všem, kteří nás podpořili a podpoří.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

5

/ Z D O M OVA / Připravila: Klára Zaoralová

Foto: Tereza Hromádková

Indiáni v Pardubicích

Vytopení Potkani

Poslední červencový týden zazněly v Pardubicích indiánské tamtamy – konal se zde týdenní integrační kurz pro slyšící a neslyšící děti od 5 do 13 let, tematicky zaměřený na kulturu a způsob života indiánů. Zajímavé prázdninové aktivity zde prožilo 13 malých účastníků, kterým se věnovaly čtyři pracovnice Tamtamu ze sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi a jedna tlumočnice znakového jazyka. Týdenní kurz se konal za finanční podpory společnosti Elektrárny Opatovice, a. s.

Foto: Lucie Křesťanová

V termínu 1.–10. července 2021 se v Nemojově uskutečnil skautský tábor Potkanů. Zúčastnilo se jej 17 dětí a sedm vedoucích. Táborovým tématem byl tentokráte Indiana Jones, který se snažil najít křišťálovou lebku. Účastníky čekaly různé sportovní i deskové hry, šifry, úkoly a nechyběly ani noční bojovky. Nesmíme zapomenout na několikadenní puťák, který byl náročný, ale přesto i zábavný. Potkanům přálo pěkné slunečné počasí, ale záhy dorazil mohutný liják, takže mládež musela vykopat „zemní okap” okolo týpí a kuchyně. Opravdu skvělou novou skutečností byl pro organizátory rekordní počet dětí na táboře.

Foto: Jindřich Červenka

I letos uspořádaly maminky s pomocí Jana Semeráda a Jindřicha Červenky v termínu 31. 7.–7. 8. 2021 tábor Mateřídoušky pro své CODA děti, tradičně v Předboři u Choustníka. Organizátorky letos přenechaly třem nejstarším CODA dětem ve věku 13–15 let částečně vedení tábora a samy vedly celotáborové etapové hry. Letošní téma se neslo ve znamení filmu „Nekonečný příběh” a v jeho duchu čekalo na děti mnoho her a úkolů. Nechyběla ani noční cesta, která byla asi největším zážitkem. Poslední večer zaplál tradiční oheň a každé dítě dostalo diplom a amulet. O táboru si můžete přečíst také na stránce pionýrské skupiny Javor https://www.javor87.cz/bylo/detail/444.

6

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

Foto: Pavlína Spilková

Nekonečný příběh Mateřídoušek

Cesta do minulosti Svaz neslyšících a nedoslýchavých ve spolupráci s Oblastní unií neslyšících Olomouc uspořádal letní tábor pro děti se sluchovým postižením ve Vysoké Srbské v termínu 14.–24. července 2021. Letošním tématem byl „Návrat do minulosti“. Táborníci se podívali například do roku 1948, kdy vyhrál Emil Zátopek zlatou medaili na OH, nebo do roku 1954, kdy se u nás poprvé vysílal Večerníček, a také do roku 1993, kdy vznikla Česká republika, či do loňského roku, v němž řádil koronavirus. Přijelo 50 dětí z celé republiky a byly rozděleny do sedmi týmů. V závěru tábora byl za vítězný vyhlášen tým Hnědých v čele s Dominikem Starým.

Foto: Marína Štibrányi

/ Z D O M OVA /

SUKI jede na tábor v Karibiku Již popáté odjelo SUKI na tábor. Letošní ročník odvál účastníky do Karibiku jakožto piráty, kteří hledali ztracený poklad. Nálada na moři byla skvělá, vznikla nová přátelství a oprášily se i pirátské letní lásky. Poklad se našel a všichni se již opět těší na další tábor. Letošního ročníku se zúčastnilo celkem 23 dětí s kochleárním implantátem, sluchadly a jejich slyšící sourozenci. Chcete se podívat, jak se měli skvěle? Podívejte se na facebookové stránky @SUKIjedenatabor.

SUKI na vlastní triko

Foto: Marína Štibrányi

Letos poprvé si SUKI připravilo akci pro mladé dospělé uživatele kochleárního implantátu. Z tábora už vyrostli, a tak bylo potřeba jim ušít program na míru. Vznikla tak akce s názvem SUKI na vlastní triko, kde se setkalo 20 mladých uživatelů kochleárního implantátu. Během společného týdne jsme se dotkli různých osobnostních témat, nástrah okolního světa a taky strávili spoustu času v krásné přírodě kolem Sloupu v Čechách. SUKI na vlastní triko se nám moc líbilo a určitě se těšíme na další rok.

Foto: Alexandr Zvonek

Šalvějka na Bílé Hoře Dětský lesní klub Šalvějka pořádal letos už podruhé letní příměstský tábor pro děti od 3 do 6 let. Tábor se konal v zahradě lesní komunitní školky Hvězdy v lese na Bílé hoře. Děti putovaly za kapkami deště. V kouzelné zahradě za vrátky žijí přírodní bytosti Tukoň a Šalvějka a ty provedly děti celým koloběhem vody. Dovedly je za vodní vílou, slunečním paprskem a vodou nacucaným mrakem. Děti si hrály u potoka, který čistily hráběmi a lopatami, zalévaly zahradu, rozdělaly oheň a také myly po obědě nádobí. Věřte nebo ne… a i ty nejmenší to všechno krásně zvládly!

Foto: Dětský klub Šalvějka

Expedice X-B-5 Vylézt na horu je jeden úkol. Druhý a důležitější je vrátit se živý a zdravý zpět.

A ne všem dětem se sluchovým postižením a CODA, které se zúčastnily příměstského tábora „Expedice X-B-5” tematicky zaměřeného na horolezectví, se povedlo absolvovat celou expedici bezproblémově.

Nikomu se však nic nestalo a odměnu za velkou snahu si zasloužily všechny děti.

Tábor organizovaný Alexandrem Zvonkem a Petrem Zbožínkem ve spolupráci s Centrem denních služeb pro sluchově postižené Brno p.s. se konal poslední srpnový týden. Účastníci měli také možnost sledovat při tréninku olympionika a špičkového lezce Adama Ondru a společně se s ním vyfotit! Stálo to za to!

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

7

/ R E P O R TÁ Ž /

Publikace „Praha očima Fotografická, literární a výtvarná tvorba neslyšících autorů Ve středu 23. června 2021 se uskutečnila slavnostní vernisáž fotografií k zakončení fotokurzu pro neslyšící a křest knihy s názvem Praha očima Neslyšících jako dárek k příležitosti 30. výročí založení České unie neslyšících, a to v Dlouhé ulici, sídle ČUN Praha.

TEXT: Kamila Spěváková FOTO: Martin Jarůšek

J

ak inspirativní název napovídá, tato právě vydaná kniha seznamuje nejen majoritní společnost s uměleckými díly autorů s neslyšící duší. Tito lidé, kterým byl odepřen sluch, vnímají svět jinak, tedy primárně zrakovou cestou. Vnímají krásu Prahy, fotí, malují ji nebo o ní píší, a to podle svých vizuálních představ. Slyšící čtenáři mají díky tomuto sborníku možnost seznámit se s faktem, že existuje komunita Neslyšících – jazyková a kulturní menšina. Je to skvělý počin, který podporuje zviditelnění uměleckých děl neslyšících autorů.

8

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

Zleva: lektor fotokurzu Vít Švajcr, autorka projektu fotokurzu Lucie Sedláčková Půlpánová, autorka knižního projektu Ivana Hay Tetauerová, básnířka Ladislava Buberlová, výtvarnice Věra Macháčková a ředitel ČUN Martin Novák.

V knize najdeme i autentická vzpomínková vyprávění 23 neslyšících pamětníků na dobu sovětské okupace v roce 1968 a sametové revoluce v roce 1989, jejichž centrem dění bylo právě naše hlavní město Praha. Čtenáři některé z nich mohou zhlédnout i v českém znakovém jazyce po otevření příslušného QR kódu.

Do velkého sálu přišli sborník pokřtít paní básnířka Ladislava Buberlová za literární tvorbu, paní výtvarnice Věra Macháčková za výtvarnou tvorbu a lektor, pan fotograf Vít Švajcr za tvorbu fotografickou. Pozvaly je Ivana Hay Tetauerová (autorka knižního projektu) a Lucie Sedláčková Půlpánová (autorka projektu fotokurzu).

Mezi pozvanými hosty nechyběli i další přispěvatelé do této knihy, kterým patří poděkování, že v rámci projektu České unie neslyšících a Czech Deaf Art 3+1, finančně podpořeného Magistrátem hlavního města Prahy a nadací Umění pro zdraví, přidali svůj kousek umění a vyprávění do vzniku této publikace. Úvodní projev přednesli nejen ředitel ČUN Martin Novák a Ivana Hay Tetauerová, ale i kmotři publikace. Lektor Vít Švajcr seznámil přítomné i s obsahem proběhlého fotokurzu ČUN formou prezentace, tlumočené do znakového jazyka.

Po křtu knihy, polité šampaňským přítomnými kmotry, následovalo spontánní vystoupení na téma umění a Neslyšící v podání Mac Dominika Henzla.

Nechyběla ani výměna podpisů mezi autory (každý obdržel výtisk sborníku), prohlídka fotografické výstavy neslyšících kurzistů a volná beseda, která splnila i úlohu jakési terapie po ukončení dlouhodobého nouzového stavu.

Knihu Praha očima Neslyšících si můžete objednat na webových stránkách ČUN: https://www.cun.cz/produkt/praha-ocima-neslysicich/ nebo na e-mailu: obchod@cun.cz.

/ R E P O R TÁ Ž /

Neslyšících“ je na světě Minirozhovor s autorkou knižního projektu Ivanou Hay Tetauerovou: Ivo, musím Ti moc pogratulovat k vydařené realizaci projektu.

Jak prožíváš svůj okamžik, zrod knihy? Co Tě nejvíc potěšilo?

Jsem moc ráda, že na naši výzvu na Facebooku zareagovalo tolik neslyšících umělců. Nebylo to jednoduché, když byl náš projekt schválen, byl zrovna začátek pandemie. Tím pádem jsme museli jeho průběh adaptovat a pozměnit původní plány. Kvůli nouzovému stavu a následným protiepidemickým opatřením jsme se nemohli scházet, proto vše bylo o dost těžší. Pomohly ale sociální sítě, díky nimž jsem také zkontaktovala neslyšící, o kterých vím, že jsou umělecky zaměření. Bez nich by náš sborník literární, výtvarné a fotografické tvorby neslyšících autorů vzniknout nemohl. Výsledkem je soubor děl více než šesti desítek neslyšících umělců, z nichž část tvoří i fotografie neslyšících absolventů fotokurzu. Ten v rámci projektu ČUN a Czech Deaf Art 3+1 koordinovala Lucie Sedláčková Půlpánová a vedl lektor Vít Švajcr. Najdete zde i společnou tvorbu z výtvarné dílny ČUN Praha, kterou vedu pro dospělé neslyšící. O skvělou grafiku publikace se postaral Šimon Sedláček a vzpomínkové videozáznamy neslyšících pamětníků zpracoval a QR kódy opatřil Ivan Crnac. Jsou volným převyprávěním již dříve uskutečněných rozhovorů s pamětníky, které zpracovali Petr Pánek, Monika Ťuláková a Milena Brožová, naši redaktoři časopisu UNIE v letech 2018 a 2019 – v dobách významných výročí sovětské okupace a sametové revoluce. Jazykovou korekturu zpracovala Jana Servusová. Všem jim touto cestou ještě jednou děkuji za výbornou spolupráci.

Splnil se Ti sen o vzácných lidech, které sis přála opět po dlouhé době vidět?

Ano, byla jsem nadšena tím, že mohu využít této příležitosti a pozvat své umělecké vzory z dětství, Věru Macháčkovou a Laduš Buberlovou. Jim jsem také v knize věnovala svou básničku s názvem „Vzpomínky na Pražský hrad“. Paní Macháčková totiž sehrála důležitou roli v mé výtvarné dráze, když na popud Jaroslava Švagra založila v roce 1985 výtvarný kroužek pro neslyšící děti, který sídlil na Pražském hradě v Domě dětí a mládeže. Vypomáhala jí právě paní Buberlová. Paní Macháčková na vernisáži přítomným vyprávěla o době vzniku kroužku – splnila si jeho založením cíl, jímž bylo vytáhnout ven i internátní děti, aby na vlastní oči zažily krásy Prahy. Na kroužek docházely děti ze všech tří škol pro sluchově postižené, které v Praze jsou – z Ječné, Holečkovy i Výmolovy. Paní Macháčková mne požádala, abych touto cestou poděkovala i těm, kteří kdysi hodně pomohli v začátcích výtvarného kroužku, výstav i každoročních letních táborů – pan Jaroslav Švagr, pan Kaj Kostelník – bývalý předseda sdružení pro kulturu Neslyšících SORDOS v Brně, paní Alena Charamzová, lektorka DM Na Smetance, a paní Romana Petráňová, které též v kroužku dlouhodobě vypomáhaly a jezdily s námi na letní výtvarné tábory, na kterých jsem postupem času převzala štafetu vedoucí. Shodou okolností se na vernisáži a křtu naší publikace sešlo mnoho Neslyšících, kteří v dětství na výtvarný kroužek docházeli nebo se zúčastnili táborů, což bylo pro nás všechny dojemné. Paní Buberlová všechny přítomné odzbrojila svým typickým básnickým umem a přednesem, a též o sobě prozradila, že i v době okupace neváhala o těchto politických převratech sama vyjadřovat své názory právě pomo-

cí básní. Její životní zážitky jsou skutečně respektuhodné.

Uvažuješ o další publikaci?

Určitě se nebráním dalším podobným projektům. Původním záměrem byl i překlad básní a textů od neslyšících autorů do ČZJ, ale protože nebyla na setkávání a cestování příznivá doba, upustili jsme od tohoto plánu. Byli jsme rádi, že se nám podařilo alespoň sesbírat domácí videonahrávky od neslyšících pamětníků a některé z nich v ČUN i osobně natočit.

Překlad básní do ČZJ může být pro nás další výzva.

Mám pocit, že tato akce byla i součástí sociální terapie. Jak pozvaní hosté prožívali znovuzačlenění do své komunity?

Po dobách přísných koronavirových opatření bylo úžasné, že jsme se takto všichni mohli sejít. A ještě hezčí bylo, kolik rozmanitých věkových kategorií se sešlo v jednom sále najednou. Všichni naladěni na stejnou notu – a to uměleckou! ☺ Ladislava Buberlová: Křest této výjimečné knížky proběhl v příjemné slavnostní a přátelské atmosféře. Velmi mne těší, kolik mladých neslyšících má vztah a lásku k umění a kultuře. Umění není věda, ale svobodná duševní tvorba, a kultura ve své rozmanitosti je tu pro všechny. I tam, kde schází sluch, neklade tento fakt žádné překážky k rozvinutí vlastní tvorby a k uplatnění osobního talentu bez rozdílu mezi národnostmi. Z bohatosti kultury mohou čerpat nebo k ní přispívat i lidé s různým zdravotním postižením.

Ať je knížka Praha očima Neslyšících inspirací pro další generaci neslyšících, která přijde po nás!

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

9

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

Multimediální tvůrčí dílna pro neslyšící děti a mládež TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: archiv MTD

V minulém čísle UNIE jsme psali o českých neslyšících filmařích. Jistě jste si všimli, že mnozí z nich začínali ve filmové branži jaksi neplánovaně. Velkou zásluhu k nasměrování mnohdy jejich životní záliby a „sebeobjevení se“ má Leoš Procházka, slyšící internátní vychovatel na střední škole pro sluchově postižené v Praze-Radlicích a vedoucí Multimediální tvůrčí dílny – MTD – jak ji děti ve zkratce nazývají.

Trocha z historie Multimediální tvůrčí dílny Činnost MTD byla zahájena v roce 2006 při SŠ, ZŠ a MŠ pro sluchově postižené Výmolova, v Praze-Radlicích. Jedná se o volnočasovou aktivitu určenou především neslyšícím dětem ze základní školy a středoškolským studentům oboru asistent zubního technika.

Jsou však vítáni i „mimoradličtí“. Členové MTD se scházejí jednou týdně a společně natáčejí hraná videa, krátké grotesky a zpravodaje ze života školy v českém znakovém jazyce. Zpočátku MTD vedle natáčení videí vydávala i školní měsíčník Výmolák, do kterého přispívali studenti SŠ. Časem byl tento měsíčník zcela nahrazen školním videozpravodajem.

Účast na filmových festivalech a soutěžích V roce 2008 byl zahájen projekt OPPA Brána k jazykům a MTD získala kvalitnější technické vybavení a prostory ke své činnosti. V rámci projektu byla též zahájena spolupráce s FAMU ve formě workshopů a dílen vedených profesionální-

mi filmaři a pedagogy filmových škol. V letech 2009 a 2011 se MTD účastnila filmových dílen ARTS & FILM. Za film Rodina je rodina (2011) získala Cenu města Telč. V roce 2012 se MTD účastnila workshopu sdružení Art Movement v partnerství s VŠUP Civic Minds – Pohybem Mysli, kde vznikl krátký film technikou stop motion s názvem Volný pád. V roce 2013 se filmový štáb MTD účastnil 45. ročníku Dětského filmového a televizního festivalu Oty Hofmana a od tohoto roku je jeho mediálním partnerem. V průběhu festivalu zde štáb MTD ve spolupráci se slyšícími členy divadelního souboru Hop Hop vymyslel, natočil a sestříhal film To přijde, který byl při slavnostním zakončení festivalu promítnut divákům. V roce 2014 se MTD účastnila 5. ročníku Mezinárodního festivalu animovaných filmů ANIFILM 05 a 11. ročníku mezinárodního filmového festivalu Fresh Film Fest. Film Přepadení získal 3. místo v celorepublikové soutěži Zlaté Slunce a 2. místo na 9. ročníku soutěže krátkého filmu při B16 v Brně. V roce 2015 získal film TV A MY Cenu Oty Hofmana a Čestné uznání získal film Z deníku kocoura Modroočka na Dětském filmovém a televizním festivalu Oty Hofmana. Od roku 2015 je MTD první školní televizí neslyšících přispívající svými reportážemi do pořadu Zprávičky na ČT:D. V roce 2016 děti a studenti z MTD natočili oficiální festivalovou znělku pro 48. ročník Dětského filmového a televizního festivalu Oty Hofmana a získali Čestné ocenění za reportáž První školní den. V roce 2017 získali Cenu Zpráviček ČT:D za reportáž Tučňáci v Rudolfinu. V roce 2019 získal řadu ocenění film s názvem Bad Girl/ Spolužačka.

Webové stránky MTD Webové stránky MTD jsou určeny především všem neslyšícím z celé ČR. Leoš Procházka se na webových stránkách snaží

Nejmladší členové současného týmu MTD

Rozhovor s Janem Čenským

Přebírání čestného ocenění za film Jak jsme nacvičovali divadlo S Václavem Macháčkem stáli u zrodu AMKN

10

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

je například nelehká práce s počítačem.

Film Bad Girl (Spolužačka) můžete zhlédnout na webových stránkách MTD.

aktualizovat ukázky filmové tvorby členů MTD, ale také reportáže a rozhovory ze světa filmu. MTD je aktivní i na Facebooku.

Webové stránky MTD si můžete prohlédnout zde: https://multimedialni-tvurci-dilna.webnode. cz/ Nejaktuálnější krátký hraný film z dílny MTD s názvem Bad Girl (do češtiny volně přeloženo jako Spolužačka) úspěšně MTD reprezentoval na soutěžní přehlídce filmové tvorby dětí a mládeže Zlaté Slunce ve Dvoře Králové, kde získal v konkurenci se slyšícími 3. místo a postoupil do celostátního kola v Blansku. Jako jediný nominovaný český film neslyšících tvůrců byl promítán také v roce 2019 na mezinárodním uměleckém festivalu neslyšících Clin d’Oeil ve francouzské Remeši. V soutěži Malá šestnáctka při B16 v Brně obsadil 2. místo a na festivalu mladých tvůrců Pražský filmový kufr získal Cenu diváků a Cenu odborné poroty v kategorii (Ne)bezpečnej svět za herecké výkony. Na 4. ročníku Deaflandu v Brně v roce 2020 získal ocenění za kameru a střih. Na filmovém festivalu neslyšících Deaffest ve Wolverhamptonu v Anglii vyhrál hlavní cenu v kategorii mladých filmařů „Young Deaffest Film Award 2019“.

Film Bad Girl vznikal v průběhu prvního pololetí školního roku 2018/2019 jako samostatný projekt dětí ze základní školy, neboť se rozhodly jej zaslat hned na dva zahraniční filmové festivaly neslyšících, které se v roce 2019 konaly, a to v Anglii a ve Francii. Film se zabývá problematikou šikany dětí na školách.

Pro festivaly musely děti vytvořit navíc trailer filmu a plakáty v angličtině, které vytvářely během hodin výtvarné výchovy s svou učitelkou Ivanou Hay, se kterou také v hodinách anglického jazyka pracovaly na překladech titulků do angličtiny.

Hlavní podíl na vzniku filmu měly Tamara Zúdorová jako „dětská“ vedoucí MTD a režisérka filmu a Laura Svozilová jako hlavní kameramanka a střihačka, Sandra Čechovská jako kameramanka a střihačka a Lucie Michalčíková jako střihačka a titulkářka filmu. Zároveň se tato čtveřice dívek podílela na celém projektu autorsky a organizačně od scénáře až po střih. Oficiální vedoucí MTD Leoš Procházka mohl být na ně právem hrdý, neboť se do jejich projektu snažil zasahovat minimálně a vypomáhal jim hlavně s náročnějšími úkony, jako

Ve školním ateliéru

Vedoucímu MTD Leošovi Procházkovi jsem položila pár otázek: Leoši, jak ses dostal k neslyšícím a ke znakovému jazyku?

K neslyšícím jsem se dostal tak, že jsem byl po ukončení vysoké školy přidělen do školy pro sluchově postižené v Praze-Radlicích.

Zde jsem se úplně poprvé setkal s neslyšícími. Děti si mě získaly a já jsem zůstal. Se znakovým jazykem to bylo horší. V době, kdy jsem do školy nastoupil, se používalo v komunikaci odezírání, v lepším případě znakovaná čeština.

Absolvoval jsem tehdy dostupné kurzy znakového jazyka vedené panem Ptáčkem, paní Mrzílkovou a panem Švagrem.

Znakový jazyk se do škol začal dostávat až s otevřením oboru Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK, za nímž stála paní profesorka Alena Macurová. Později jsem absolvoval ještě několik kurzů znakového jazyka, které pořádala na naší škole organizace Pevnost. Nicméně můj projev ve znakovém jazyce není zcela dokonalý a pro neslyšící je asi spíše úsměvný.

Vedoucí MTD Leoš Procházka

Jak z Tvé strany vznikl nápad založit MTD? To má delší historii. V 90. letech jsem začal s dětmi v Radlicích dělat školní časopis. Byl to úplně první školní časopis neslyšících dětí v ČR, pokud vím, a jmenoval se Šereda. Děti se zapojily, psaly povídky, kreslily komiksy, vymýšlely kreslený humor. Ukázalo se, že jsou velmi kreativní. S časopisem byly spojeny další aktivity jako divadlo ve spolupráci s kroužkem pantomimy, který vedl pan Ladislav Spilka, a tanec a akrobacie vedené Markétou Karáskovou. V roce 1993 jsme si díky Nadaci Charty 77 Konta Bariéry pořídili první kameru a začali natáčet videa. Tehdy vznikly úplně první hrané radlické filmy.

Tato etapa skončila mým odchodem z Prahy na venkov v roce 1997. Do radlické školy jsem se vrátil v roce 2006 s projektem MTD, který vznikl o dva roky dříve v SOS dětské vesničce

Z natáčení filmu Bad Girl

Začátky tvůrkyň filmu Bad Girl

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

11

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

né době se děti učí pracovat s technikou a vybavením, které v ateliéru mají. V případě potřeby máme možnost konzultovat s odborníky, se kterými jsme spolupracovali v minulosti. Můžeme se také obrátit na ČT, redakci Zpráviček ČT:D a jistě by nás neodmítli ani v TKN.

Vaše tradiční festivaly a soutěže?

V minulosti jsme se účastnili Anifilmu v Třeboni, Fresh Film Festu v Praze, kde jsme mohli natáčet rozhovory s filmaři z celého světa. A to jen proto, že s námi byla tlumočnice Klára Herčíková, která zvládala tlumočit z anglického jazyka do českého znakového jazyka. Od roku 2013 se pravidelně účastníme Dětského filmového a televizního festivalu Oty Hofmana v Ostrově nad Ohří. Co se týká soutěží, tak to záleží na tom, zda se podaří dětem během školního roku vytvořit film, který by splňoval veškeré náležitosti dané organizátory.

Největší úspěchy?

v Karlových Varech, kde jsem působil, a který vlastně navazoval na mé působení v 90. letech v Radlicích.

Uměl jsi v té době pracovat s kamerou a další potřebnou technikou?

Neměl jsem žádné kurzy, neabsolvoval jsem žádné workshopy. Kameru jsem uměl zapnout, vypnout, natočený materiál stáhnout do počítače... Uměl jsem tedy jen to, co jsem se mohl dozvědět z manuálu kamery. Svá videa jsme zpočátku stříhali v Movie Makeru.

Kde získáváte na potřebnou techniku finance?

První počítač a kameru nám pořídila škola v roce 2006. V letech 2008–2011 se MTD stala součástí většího projektu OPPA Brána k jazykům spolufinancovaným Evropským sociálním fondem. Tento projekt umožnil nejen pořídit kvalitnější technické vybavení, ale také absolvovat řadu workshopů a dílen pod vedením profesionálů. V současné době se snažíme zajišťovat dovybavení či obměnu techniky pomocí sponzorských darů. 30 000 Kč jsme získali také od obchodního řetězce Tesco v akci Vy rozhodujete, my pomáháme pomocí sběru žetonů. Díky všem, kteří nás tehdy podpořili.

Jaké workshopy nebo kurzy týkající se zpracování filmu děti podstupují? Učí se jen ve škole, nebo také i jinde?

V minulosti měli možnost nejen členové MTD, ale i další zájemci z řad neslyšících absolvovat řadu kurzů na FAMU, dvakrát projekt FilmJam v Telči, workshopy animace s Ultrafunem, kurzy střihu a natáčení se studenty FAMU. V součas-

12

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

Děti či studenti za svou tvorbu získali řadu ocenění. Je potěšitelné, že dokáží úspěšně konkurovat v rámci celé republiky i slyšícím vrstevníkům. Ale nejde jen o ceny. Úspěchem je například to, že si nás na internetu vyhledal producent z TV NOVA, abychom pro ně natočili reportáž z Noci filmových nadějí. Dalším úspěchem je i to, že jsme na požádání organizátorů Dětského filmového a televizního festivalu Oty Hofmana natočili oficiální festivalovou znělku pro 48. ročník festivalu.

A úplně největším úspěchem je, že MTD funguje již 15 let a stále se objevují na naší malé škole další úžasné neslyšící děti, které tvorba videí baví.

Kdo z dětí/studentů se vydal na dráhu filmaře profesionálně nebo se jí živí?

V MTD necílíme primárně na budoucí filmovou profesionalitu. Takové uplatnění pro neslyšící je stále značně omezené.

Tvorba filmu i samotné natáčení je o týmové práci, o komunikaci a organizaci, o rozdělení rolí, o spolupráci... Tyto získané dovednosti lze ale využít v mnoha profesích. Přesto se někteří bývalí členové začínají uplatňovat i profesionálně. V TKN působí Milan Fritz a Marie Mašláňová, v Tichých zprávách Matěj Čipera, na FAMO (Filmová akademie Miroslava Ondříčka) úspěšně studuje Ivan Crnac. Monika Goldefusová vystudovala JAMU. Lubomír Žmolík natáčí úspěšně svatební videa a filmy s neslyšícími jako kameraman.

Co Ti za celou dobu působení MTD udělalo největší radost?

Největší radost mi vždy udělá zájem dětí o činnost v MTD. A pak každé nové video, které děti natočí. Odvádějí skvělou práci.

Co bys rád vzkázal neslyšícím, které filmový svět zajímá?

Ať natáčí co nejvíc. Ať zachytí svůj pohled na svět. Ať ukážou svůj život, své problémy, starosti i radosti. Je to potřeba.

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

Hlavní tým Deaflandu: Veronika Slámová, Markéta Sobotková, Gabriela Pecová a Iveta Melichar, Lucie Žďárská (není na fotografii)

Filmový festival Neslyšících

DEAFLAND TEXT: Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Gabriela Pecová, Lenka Králiková

Filmový festival Neslyšících Deafland je umělecká akce, pořádaná v Brně od roku 2016 každoročně, od roku 2018 pak jednou za dva roky. Cílem festivalu je podpora sebevědomí a tvořivosti českých neslyšících amatérských filmařů a motivace k realizaci jejich vlastních nápadů. Ti tak dostávají příležitost prezentovat a propagovat svoji filmovou tvorbu. Cílem Deaflandu je též seznámit slyšící diváky s komunitou a kulturou Neslyšících.

T

ato národní přehlídka amatérských filmů Neslyšících se koná tradičně v Brně na různých místech za finanční podpory statutárního města Brna. Protože vloni panovala pandemie koronaviru, konal se festival online formou. Hlavní část festivalu spočívá v promítání soutěžních filmů od neslyšících tvůrců, které porota i diváci hodnotí v několika kategoriích. Filmy musí být srozumitelné všem, tedy i slyšícím, proto

například tam, kde je komunikace pouze ve znakovém jazyce, musí být filmy opatřeny českými titulky.

Festival se neustále vyvíjí kupředu. Rozšiřuje se program festivalu, jehož součástí v předchozích ročnících byla také prezentace organizací Neslyšících nejen z České republiky, ale i ze sousedního Slovenska. Festival ve všech podobách doposud sklidil mezi Neslyšícími úspěch a je o něj zájem.

Zakladatelce festivalu Veronice Slámové (dříve Mikulové) jsem položila pár otázek: Co Tě vedlo k založení festivalu a jak se Ti to podařilo?

Chtěla jsem zkusit uskutečnit nějaký projekt, nevěděla jsem ale na jaké téma se zaměřit. Vzhledem k tomu, že jsem studovala obor Výchovná dramatika neslyšících na JAMU (Janáčkova akademie múzických umění), mne napadlo spojit svůj projekt s divadlem, neboť jsem viděla, že u nás divadelní svět neslyšících začíná tak trochu pokulhávat. V té době se rozmáhal Facebook a Instagram. Spousta neslyšících natáčela kratičká

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

13

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

videa a dávala je na sociální sítě. Uvědomila jsem si, že právě toto by mohla být pro mne výzva. Filmové festivaly neslyšících se konaly jen v zahraničí a u nás v Čechách byl snad jen jednou dvakrát a to ještě o něm téměř nikdo nevěděl. Tak jsem si řekla proč to nezkusit. Sama jsem měla v plánu také natočit nějaké video a zasoutěžit si, ale nakonec jsem do toho spadla jako organizátorka a čas mi to již nedovolil. ☺ Začala jsem také díky své účasti na projektu Tableto od Mariany Koutské (nyní Chytilové, pozn. red.), kde mne spolupráce s jejich týmem velmi nadchla. Byla jsem tam však jediná neslyšící, proto jsem snila o vlastním pracovním týmu neslyšících. Využila jsem možnosti projektu O2 pro mladé nadšence – Smart Up. Díky tomu jsem mohla i absolvovat školení, kde jsem se naučila hodně o tom, jak postupovat při organizaci projektu, jak zaujmout publikum, jak koordinovat týmovou práci a řešit

„V týmu je nás 3-5 „Deaflanďáků“. V budoucnu bych však nejraději měla realizační tým s minimálně 10 členy, v souvislosti s tím, jak se nám festivalový program rozrůstá", říká zaklatelka Deaflandu Veronika Slámová.

problémy v týmu atd. Výhodu v organizaci filmového festivalu oproti divadelní branži jsem také viděla v tom, že nemusíme být přímo závislí na tvůrcích filmu – ti mohou svůj film na festival zaslat a nemusí se jej přímo aktivně zúčastnit. Jsme ale závislí na počtu diváků, to ano. Na zcela první ročník vzpomínám moc ráda, byla to taková první zkušenost, první vlaštovka, ale podařilo se to náramně – shodou okolností jsme měli i neslyšící návštěvníky ze čtyř zahraničních zemí. Dozvěděli se o nás během cestování a festivalu se posléze i zúčastnili.

Díky zkušenostem s podáváním žádostí o projekt a díky historii Deaflandu jsme získávali postupně více financí i více času na přípravu, a po dvou ročnících jsme zažádali o finanční dotaci již město Brno, protože jsme již nebyli v nutné věkové kategorii žadatelů o projekt ve Smart Up. Město nám díky našim předešlým zkušenostem vyšlo vstříc.

Je to práce nějak finančně oceněná, nebo děláte vše dobrovolně?

Většinu práce odvedeme dobrovolně, finančně odměníme například moderátory, přednášející, tlumočníky, grafika, fotografa, kameramana atd. Pokud nám díky sponzorům něco zbyde, můžeme si to po skončení festivalu ve formě odměny rozdělit mezi organizátory festivalu.

Je to upřímně řečeno směšná částka, když vezmeme v potaz, jak dlouho naše přípravy trvají a co vše musíme zajistit a zaopatřit. Jak jsem již říkala, nejdůležitější je však podpora našich diváků a to, zda se festivalu zúčastní.

Jak si vybíráte porotce?

Plakáty Deafland – ročníky 2016, 2017, 2018 a 2020. Autor: Sandra Bovkunová

14

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

Porotce vybíráme z řad neslyšících, ale i slyšících. Snažíme se mít na každý ročník jiný tým porotců. Je pro nás

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

důležité, aby tam byl odborník na český znakový jazyk a komunitu Neslyšících, dále odborník na filmografii, další umělec, který umí ocenit vizuální stránku filmového díla, jeden slyšící a poslední nějaká neutrální osobnost bez zaměření, mimo obor umění a filmografie. Bývá jich pět a snažíme se jejich tým též genderově vyvážit. Je zajímavé, jak rozdílně na filmy nahlížejí slyšící a neslyšící diváci a porotci.

Jak probíhal online festival v loňském roce? Bylo to náročné?

Bylo – museli jsme kvůli pandemii překopat plány. Měli jsme již vše domluvené – místo, porotu atd., když nastala pandemie, kvůli které jsme posouvali termín podruhé, načež i ten opět kvůli vládním nařízením padl. Potom jsme neměli popravdě řečeno téměř žádnou motivaci, protože jsme museli sestavovat i nový organizační tým. Nechtěli jsme to ale vzdát, a proto jsme Cena se rozhodli pro festival online. Nevěděli jsme vůbec jak Deaflandu do toho a jakou platformu použít. Zoom? Facebook?

Jaká jsou vaše kritéria při hodnocení filmů?

YouTube? Nakonec zvítězila soukromá skupina na FaPorota se sama domluví na kritériích a postupu, podle cebooku a myslím, že se vše, když vezmeme v potaz situaci kterého budou došlé filmy hodnotit. Já mám na starosti koorkolem koronaviru, nakonec v rámci našich možností povedlo. dinaci festivalu jako takového, a tak výsledky jdou mimo mě, Byla to pro nás všechny první zkušenost, výzva. Nejvíce jsme to je vše právě v režii poroty. Dostanou od nás tabulky, do zápasili s technikou, která nás stála plno času, námahy a nervů. kterých si zapisují své dojmy z filmů, a pak je vzájemně konNemohli jsme být společně na jednom místě, každý byl kvůli zultují a hodnotí mezi sebou. Pokud jim tabulka nevyhovuje, covidovým opatřením jinde, jak my organizátoři s moderáudělají si vlastní systém hodnocení. Dávají filmařům body tory, tak tlumočníci apod. Logisticky to bylo velmi nároča ve vzájemné diskusi odůvodňují a obhajují vítěze. né. Museli jsme být v neustálém spojení, abychom věděli, My organizátoři, když filmy přijíjaká je situace a kdy začít s moderováním atd. Filmy máme, pouze hlídáme, aby byly „Naším největším úspěchem se nahrávaly strašně pomalu. Museli jsme se naučit otitulkované českými titulky, je, když se nám ozývají i slyšící koordinovat naše úkoly a práci v živém přenosu. vytvořeny neslyšícími tvůrci režiséři za účelem spolupráce Věřím, že pokud by vše bývalo předtočené, že by nebo se na nich musí podílet s neslyšícími filmaři to bylo mnohem snazší. Ale jsem ráda, že se nám více neslyšících než slyšících a herci. To samo o sobě to vydařilo, a i účast neslyšících diváků online byla (ve filmovém štábu nebo mezi je velká motivace.“ slušná. Tímto bych také chtěla poděkovat Středisku herci). Samozřejmě musí také splTeiresiás za podporu, co se techniky týče. ňovat základní technické parametry.

Na každý ročník festivalu k nám dorazí cca Máte v plánu festival rozšířit i o zahraniční filmy 10–15 amatérských filmů. Máme ocenění pro nejlepšího reod Neslyšících? žiséra, kameramana, herce, herečku a speciální ocenění – zde Ano, já osobně bych moc ráda do toho šla. Ale cítím, že na má porota prostor ocenit cokoliv, co je ve filmu zaujme mimo to ještě nejsme moc připravení. Filmy by musely být všechny ostatní kategorie, například originalitu příběhu, odvahu naotitulkované v angličtině, přičemž i na stávajícím festivalu, příklad nejmladšího režiséra, originalitu kostýmů atd. Také kde máme české příspěvky, je stále co zlepšovat. Až budeme máme cenu diváků; zde jednoduše platí, že kdo získá nejvíce mít větší organizační tým Deaflandu, nebudu se bránit pustit hlasů, vyhrává. se do festivalu větších rozměrů.

Uvažujete i o workshopech a kurzech v oblasti filmového zpracování tlumočených do ČZJ?

Určitě, je to mým cílem již od druhého ročníku, a od té doby jsme v tomto směru udělali krok kupředu. Měli jsme objednaný kurz filmové tvorby s názvem „Filmařem s mobilem“ pro děti a mládež, který měla vést scénáristka a režisérka Zuzana Dubová. Avšak kvůli koronaviru se nemohl uskutečnit, ve spolupráci však neustáváme a doufáme, že se uskuteční příště. Také bychom chtěli využít možností Facebooku nebo Instagramu, kde bychom mohli zdarma informovat o historii filmového průmyslu nejen neslyšících apod. Více osvěty, aby neslyšící věděli více o tom, jak vznikají filmy. Také se nám povedla přednáška od scénáristy a režiséra Michala Orsavy na téma „Za oponou virálních videí s mnoha milióny zhlédnutí“, kterou jsme promítali loni na online festivalu. Přednáška byla přeložena do ČZJ a opatřena titulky.

Nedávno jsi zveřejnila prohlášení, že bys ráda předala vedení festivalu dalším osobám. Máš pro Neslyšící k tomuto nějakou zprávu nebo prosbu?

Pokud by mezi vámi byli Neslyšící (mohou to být neslyšící, nedoslýchaví nebo ohluchlí, kteří dobře znají komunitu a kulturu Neslyšících), mají rádi filmovou tvorbu či se jí zabývají, nebo mají prostě chuť zapojit se do akce, která má smysl, a učit se novým věcem, určitě je rádi uvítáme v našem organizačním týmu. Festival se nám rozšiřuje, má větší a náročnější požadavky. Abych to byla schopna utáhnout, potřebuji proto mnohem silnější tým lidí, abychom mohli naši pracovní náplň lépe mezi sebe rozdělit. Věřím tomu, že Deafland má svou budoucnost, je to moje „první dítě“, a tak bych se nerada vzdala jeho organizace úplně. Budu ráda, když nás další Neslyšící podpoří v jeho realizaci a pomohou nám jeho tradici udržet.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

15

/VZPOMÍNKA/

Střípky vzpomínek na Petrášovy TEXT: Milena Brožová / FOTO: archiv Jaroslavy Kyselicové, Elišky Vyorálkové, Jaroslava Manďoka a pobočky ČUN Zlín

Skládat střípky ze života někoho, koho neznáte, je tak trochu detektivka. Na žádost Milana Fritze jsem se o to pokusila a narazila na krásnou slovenštinu. Neteř – paní Jaroslava Kyselicová – na svou tetu a „uja“ ráda vzpomíná. Díky jejím a dalším vzpomínkám se mi podařilo poskládat mozaiku života paní Františky a pana Stanislava Petrášových. Oba jako lidé zanechali po sobě velikou, lidskou stopu. Škoda jen, že někdo s nimi neudělal rozhovor dříve.

ONA

Františka Bieliková (rodačka z Pobedinu na Slovensku, 28. 9. 1927 – 11. 2. 2014) Vyučila se dámskou krejčovou na škole pro hluchoněmé v Kremnici a podle nedoložených informací i kresličkou výkresů stavebních projektů (poz. red.: tehdy běžný dvouletý obor).

V mládí hodně sportovala, tančila, hrála stolní tenis a volejbal, chodila na turistiku, lyžovala. Připravila neslyšící cvičence na spartakiádu roku 1955 v Gottwaldově (dnešní Zlín). Vystupující neslyšící měli úspěch, a tak se dostali i na spartakiádu do Prahy. Předsedkyně pobočky ČUN ve Zlíně od 1991 až do 2005. Po ukončení práce ve funkci předsedkyně byla členkou výboru. Roku 1993 dostala občanství ČR. Paní Eva Vyorálková dodává: „Byla hodně aktivní, pomáhala i tlumočit. Kolikrát za ní i v noci přišli, aby šla tlumočit na policii či dle akutní potřeby.“ Podle neověřených informací v té době ve Zlíně žilo něco přes 500 neslyšících lidí. Paní Františce se povedlo zajistit tlumočnickou službu (tlumočnice paní Hotařová) a sociální pracovnici (paní Vinklárková). Jako předsedkyně Františka hodně přispívala svými příspěvky do časopisu Unie.

Tančila ve folklorním souboru. Vedla i kroužek pro neslyšící se slyšícím lektorem. Vzpomínka Evy Vyorálkové: „Paní Petrášová byla velmi charismatická, pohledná, kultivovaná, inteligentní po všech stránkách. Chápala potřeby znakujících neslyšících a sama dobře ovládala slovenský a český znakový jazyk. Diskutovat s paní Františkou bylo pro mě potěšením i přínosem. Při smutečním setkání jsem si uvědomila, jak jsem ji málo znala.“

16

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

ON

Stanislav Petráš (6. 2. 1936 v Radaslavicích u Přerova – 21. 4. 2021) Absolvent základní školy na sv. Kopečku a SOU oboru gumař obuvi (obuvník) v Gottwaldově (1952). Vyučil se a pracoval jako obuvník.

Podle své neteře si její strýc nesl celý život trauma. Jednou se jí svěřil: „Můj otec se těžko smiřoval s tím, že jsem neslyšící. Nekoupil mi ani nové oblečení. To jsem si poprvé koupil z mé první výplaty.“ Měl na starosti volejbalový tým. Byl také sportovně aktivní, věnoval se cyklistice, fotbalu, stolnímu tenisu, tanci, šachům apod. Člen výboru zlínské pobočky ČUN. Byl velkou oporou své ženě a velmi ji miloval.

Tragicky zemřel.

/VZPOMÍNKA/

Střípek: „Po skončení Spartakiády byla pozvaná do Prahy k převzetí odměny.

Jistý člen výboru (o mrtvých jen dobré) ji zapřel a odměnu si vyzvedl pro sebe. Když se Františka dozvěděla o tomto podrazu, skončila s prací v organizaci výboru tělovýchovy. Nicméně zůstávala nadále aktivní sportovkyní. Nebyla konfliktní, ale uměla ukázat to, co si o tom myslí. Na své mládí měla charakter.“

Střípek vzpomínky neteře Jaroslavy: „Strýc byl vášnivý křížovkář a samozřejmě všechny sportovní pořady v televizi byly jeho. Vzpomínám na jednu zábavnou historku: teta mu, když spal, nalakovala bezbarvým lakem nehty.

Protože hodně prožíval mistrovství, až tak, že si okusoval nehty. ☺“

ONI

Podle nepodložených informací se seznámili na spartakiádě.

Měli církevní i civilní sobáš 3. 8. 1963 v Piešťanech, po které se přestěhovali do Zlína.

Jak vnímali sluchový hendikep: „O neslyšících se mnou nemluvili, jednoduše žili plnohodnotný život a já sama jsem nevnímala, že by měli nějaký hendikep. Vzpomínali na to, jak pořádali tábory pro děti a různé soutěže.“ Milovali se a věřili si navzájem. Přestože neměli vlastní děti, uměli to s nimi. Pořádali dětské tábory. Věnovali se hodně i dětem svých sourozenců (Františka měla sestru, Stanislav bratra).

Byli věřící, strýc po smrti tety nadále v Boha věřil, i když si často dělával legraci, že je ateista.

Společné koníčky: cestování, dovolená s poznáváním kulturních památek, luštění křížovek a různé soutěže. Teta ráda šila, byla kreativní. Své neteři jednou ušila panenku ze zbytků látek.

Děkuji moc za ochotu a spolupráci zejména Jaroslavě Kyselicové a její rodině, Elišce Vyorálkové, Milanu Fritzovi, dále panu Manďokovi a dalším, kteří byli ochotní sdílet se mnou svou vzpomínku.

V tisku roku 1962 vyšel článek: „Františka Bieliková – nositelka vyznamenání ÚV ČSTV Za zásluhy o II. CS (…), zaměstnankyně Státního ústavu pro projektování závodů spotřebního průmyslu CENTRPROJEKT v Gottwaldově jako technická kreslička. Několikrát vyhodnocena jako nejlepší pracovnice svého oboru. Je zapojena do veřejných funkci ve SČSI, ROH a ČSTV. Pracuje u n. p. Svit v komisi pro otázky neslyšících zaměstnanců n. p. Svit, při ZV ROH jako důvěrnice neslyšících žen a kulturní důvěrnice. Ve výboru TJ Slovan neslyšících, Gottwaldov, zastává již řadu let funkci náčelnice TJ. Je vedoucí oddílu stolního tenisu a aktivní závodnice tohoto sportu, členkou oddílu odbíjené, lyžování a turistiky. Je vedoucí Valašského tanečního souboru neslyšících při ZK SVIT, ZPS a RŘ v Gottwaldově. Jako členka cvičitelského sboru pro přípravu I. A II. CS odpovědně připravila a osobně cvičila s gottwaldovskými neslyšícími sportovci na I. A II. Celostátních sportovních dnech neslyšících v rámci I. a II. CS v roce 1955 a 1961. Je nositelkou III. VT a Dukelském závodě branné zdatnosti a odznaku zdatnosti PPOV.“ (Připraven k Práci a Obraně Vlasti, pozn. red.)

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

17

/ROZHOVOR/

Karikatury kreslím, protože nezvládám portrét…

TEXT: Lenka Hejlová FOTO: archiv Jiřího

Novotného

Komiksovými vzory Jiřího Novotného jsou H. R. Giger, Max Andersson, Thomas Ott, Alfons Mucha, Jan Fischer nebo Kája Saudek

jinak by nedopustil, aby jeho karikatura byla na hlavní straně vašeho časopisu. ☺ I když karikatura vznikala na dálku dle fotek, rád se s ním někdy setkám osobně.

Na obálku UNIE 7-8/2021 byla poprvé v dějinách časopisu „použita“ karikatura. Inspirací pro její umístění na obálku byla jiná karikatura – dárek pro Martina Nováka, ředitele ČUN, k 30letému výročí České unie neslyšících. Tvůrcem karikatury, která trefně vystihla schopnost multitaskingu a pracovního nasazení ředitele ČUN, je karikaturista JIŘÍ NOVOTNÝ.

Oslovení Vaší osoby bylo prý čirou náhodou – oslovila vás Valerie Losíková z ČUN na základě internetového vyhledání. Byla to vaše první zkušenost se světem neslyšících?

Ano, byla.

Čím se řídíte při vytváření karikatury, když dotyčného neznáte blíže? Stačí vám například jeho fyziognomie zachycená na fotografii? Nebo je pro vás nezbytné osobní setkání?

Pokud kreslím dotyčného naživo, je to v tomhle ohledu samozřejmě jednodušší.

Snažím se každého u kreslení trochu rozpovídat, abychom neseděli naproti sobě jako dvě sádrové srny. :-) U kreslení na dálku se vždy doptám, čím se karikovaný živí a jaké má koníčky. Pak mohu přikreslit i nějaké typické předměty, pracovní oděv, prostředí a podobně. Pro karikaturu jako takovou je to lepší, ale ne nezbytné.

Ředitele ČUN jste vyobrazil u dvou počítačů; symbolika je to výstižná. Čím jste se řídil při karikatuře jeho osoby?

Námět s dvěma počítači vznikl na základě nápadu Valerie Losíkové. Já věřím, že pan ředitel Martin Novák je pracovitý a srdečný člověk se smyslem pro humor,

18

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

Kolik času zabere karikatura osoby fyzicky přítomné oproti karikatuře osoby známé jen z fotografie?

Naživo mi kresba karikatury jedné osoby trvá obvykle 10–15 minut. S karikaturou na dálku dle fotografie si mohu více pohrát, také proto jsou především barevné. Tam už se čas kresby pohybuje v řádu jednotek hodin a jde o oblíbený dárek k narozeninám, Vánocům, výročí a podobně.

Karikatura, která byla inspirací pro obálku minulého čísla

/ROZHOVOR/

Jiřímu Novotnému nedělá problém ani karikatura, ani samotná ilustrace.

Na svých stránkách www.karikaturynovotny.cz uvádíte, že v roce 2017 jste se poprvé pokusil – a úspěšně – o karikaturu. V čem je umění karikatury specifické?

V nadsázce někdy prohodím, že karikaturu kreslím, protože neumím pořádně portrét. ☺ Osobně si myslím, že umění karikatury je ve zkratce, samozřejmě i v nadsázce, ale především v objevování podstatných rysů člověka, nejen těch fyzických. Každý kreslený člověk je jedinečný, proto to nemůže zevšednět. Vždy mám před sebou (ať už naživo či z fotky) osobnost, a to jakéhokoliv věku. Znalost anatomie jistě pomůže, přesto si myslím, že v karikatuře její zvládnutí není nepostradatelné. Ale lépe by Vám to asi vysvětlil teoretik výtvarného umění. ☺

Co cítíte při kreslení karikatury dotyčného, který sedí aktuálně před Vámi?

Pro mne je to o setkávání se, které v posledních letech kvůli různým příčinám tolik mizí. Nezáleží na tom, kolik slov spolu prohodíme. Paradoxně se jako rodilý introvert při tom už dnes cítím uvolněně a vděčně, nebylo tomu tak ale vždycky.

Naštěstí jsem se v průběhu času seznámil s lidmi, díky kterým jsem zahodil krunýř a tak trochu se znovu naučil mít rád lidi. Pro mě je v každém případě člověk, kterého právě kreslím v ten okamžik větším hrdinou či hrdinkou než já. A když se pak hotové karikatuře od srdce zasměje, mise splněna, stálo to za to.

Řekl byste, že máte povědomě oblíbené subjekty pro své karikatury?

Každý je něčím zajímavý a je to napříč obory, věkem i sociálním postavením. Rád mám lidi srdečné se smyslem pro humor, jiní mě ani o karikaturu nežádají. ☺ Někdy se na obrázku objeví i zvířecí mazlíček.

Vedle karikatur se Jiří Novotný věnuje i ilustracím. Navrhne maskota firmy, kreslené logo, postavu do komiksu či motiv na tričko.

Více na: https://novotnyjiri.com/ ilustrace

• Narodil se roku 1982 rodičům Martě a Jiřímu Novotnému v Praze.

• Má dvě sestry.

• Odmala projevoval výtvarný talent. Při docházce do ZŠ navštěvoval i lidovou školu umění pod vedením paní prof. Žáčkové.

• Absolvoval Střední školu uměleckoprůmyslovou, obor Propagační grafika.

• Stránky Jiřího Novotného můžete navštívit zde: https:// www.karikaturynovotny.cz/ nebo na https://novotnyjiri. com/

Na tomto místě bych Vám rád velmi poděkoval za příležitost k rozhovoru, bylo mi potěšením nakreslit Vašeho milého pana ředitele. Rád bych také poděkoval své největší podporovatelce, přítelkyni Báře, svým milujícím rodičům Martě a Jirkovi a také pánům Jiřímu Tošilovi a Liborovi Uhlíkovi, pořadatelům trhů a jiných společenských akcí, kteří mi od začátku fandili a dodnes mi dávají prostor se prezentovat.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

19

/ P Ř E D S TAV U J E M E /

Představujeme:

PÉTANQUE

TEXT: Eliška Stráníková FOTO: Pixabay,

Michał Parzuchowski

„Sport mám rád proto, že nezvykle chutná a nejde ničím nahradit podobně jako pivo.“ Ota Pavel - český spisovatel a sportovní novinář

Francouzská společenská hra pétanque vychází z tzv. provensálské hry. Komické je, že k jejímu šíření přispěli francouzští vojáci hrající si z nudy s dělostřeleckými koulemi. Hra se postupně rozvíjela a dodnes se stále rozvíjí. Pojďme si představit historii pétanque od starověku až po současnost.

P

étanque může hrát úplně kdokoliv. Hrají proti sobě dvě družstva s jedním až třemi hráči na každé straně. Koule musí být kovová o průměru 7–8 cm, váhou nesmí přesáhnout 800 gramů. Hráči se snaží hodit kouli co nejblíže k dřevěné kuličce o průměru 3 cm. Kulička se nazývá prasátko.

Začínající hráč namaluje na zem kruh o průměru 50 centimetrů. V dalších hrách se kruh přemísťuje na místo, kde skončilo prasátko v minulé hře. Nejdříve hráč hodí prasátko do vzdálenosti 6 až 10 metrů. Poté hází první kouli k prasátku.

Koule se nesbírají. Kdo má koule nejblíže k prasátku, vyhrává.

V České republice se odehraje ročně více než sto soutěžních turnajů, včetně Mistrovství ČR v několika kategoriích. Turnaje organizují kluby, jež se sdružují pod Českou asociací pétanque klubů.

20

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

/ P Ř E D S TAV U J E M E /

Zajímavé je, že nejstarší záznamy o existenci koulí zmiňují nalezení hracího nástroje v dětském sarkofágu v Egyptě 5 200 let před Kristem. Jedná se však o nepotvrzená fakta.

Vedle pétanque existuje ještě jeden jemu podobný sport – boccia (čte se boča), který je od roku 1994 paralympiským sportem. Boccia hrají tělesně postižení lidé, kteří se musí pohybovat na invalidním vozíku, sportovci s dětskou obrnou nebo s vážnými poruchami pohybové soustavy.

Bocciu hrají muži i ženy, jednotlivci, páry nebo týmy se třemi hráči.

Rozměry hracího pole jsou 12,5 × 6 metrů, hraje se na hladkém a rovném povrchu, například v tělocvičně.

Hraje se pouze s koženými míčky červené nebo modré barvy. Sada boccii obsahuje 13 míčků: šest červených, šest modrých a jeden bílý, zvaný Jack (čte se džek). Bílý míček má funkci stejnou jako prasátko u pétanque. Kdo dostane nejvíc míčků své barvy co nejblíže k bílému míčku, zvítězí.

Počátky pétanque najdeme už v období starověkého Řecka a Říma, kdy Řekové a Římané házeli kamenné koule na stanovený cíl. Postupem času se hra rychle šířila po celé Evropě, hlavně ve středomořské oblasti Francie.

1906 – ve Francii založena Lyonská regionální federace, pod jejíž patronací byla zavedena na začátku 20. století první oficiální pravidla.

1908 – zrodilo se pétanque z původní provensálské hry.

Onehdy se každé odpoledne v Béraud clubu scházela společnost hráčů. Mezi nimi byl jistý Jules, zvaný Le Noir, odkázáný kvůli těžkému revmatismu na vozík.

Aby Jules mohl regulérně hrát, dohodli se zúčastnění hráči, že bude házet ze židle postavené v kruhu, zatímco ostatní hráči budou hrát bez rozběhu, jak tomu bylo dosud. Tento způsob zvaný des pieds tanqués, čili „s nohama u sebe“ dal název, byť zkomolený, hře s novými pravidly – pétanque.

1 - 6 Boxy pro hráče, 7 Výseč - pro omezení Jacka, 7 + 8 Hrací pole, 9 Označení Střed pro Jacka 1

7

8

2 3 4

9

5 6

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

21

/VÝUKA ONLINE/

studenti 3. a 4. ročníku SŠ ve ValMezu

Sedět celý den u počítače

je demotivující V předchozím čísle redakce zjišťovala, na jaké překážky během distanční výuky naráželi pedagogové a studenti vysokých škol. Nyní jsme se zaměřili na střední školy pro žáky se sluchovým postižením v ČR. V ČR se nachází celkem osm škol, které nabízejí vzdělávání na středních školách, ať už s maturitou, nebo s výučním listem (SOU, OU). Všem školám jsme zaslali dotazy, které byly určené studentům i pedagogům.

Některé školy ale své odpovědi nestihly z časových důvodů zpracovat a doručit.

22

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

TEXT: Milena Brožová a Klára Zaoralová FOTO: archiv dotazovaných

/VÝUKA ONLINE/

Otázky pro pedagogy: 1) Co je na distanční výuce nejtěžší? Jaké jsou její výhody a nevýhody. A proč?

2) Co jste museli při distanční výuce v praktických předmětech (např. práce v laboratoři, exkurze) změnit a co to pro Vás jako vyučujícího znamenalo?

3) Jak probíhaly zkoušky? Co vše se muselo změnit, aby škola dodržela nařízení vlády?

Odpovědi pedagogů ze SŠ pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí: 1. Na distanční výuce je podle mého názoru nejtěžší ztráta osobního kontaktu se žáky. Ve třídě mám možnost sledovat proces učení nepřetržitě, ihned poznám, kdy žák potřebuje s něčím pomoci, rychleji reaguji na jeho momentální potřeby (neporozumění vysvětlení nebo zadání úkolu, popř. neznámé slovo). Myslím si, že výhodou distanční výuky bylo pro žáky jednak to, že si mohli nastavit „svůj” čas pro vypracovávání úkolů, pro studium. Toto vyhovovalo obzvláště žákům, kteří potřebují na práci prodlouženou dobu, lépe se soustředí při individuálním vzdělávání. A za druhé si žáci mohli uvědomit míru své zodpovědnosti v procesu vzdělávání. Bylo zřejmé, kdo si poradí v obtížnějších podmínkách a kdo přenechává „učení se” na dovednosti a plné zodpovědnosti učitele. ☺ /Mgr. Jitka Zemanová, vyučující českého jazyka/

2. V zahradnickém oboru chyběla při výuce praktická možnost vyzkoušet si jednotlivé činnosti, nabývání praktických dovedností „přes web” je obtížné. Vyučující odborných předmětů používají velké množství názorných pomůcek, bylo proto na jejich tvořivosti, jak to udělat, aby žáci nebyli o tuto část výuky ošizeni. Praktické postupy tedy vyučující rozfázovali, natočili videa, posílali žákům. Pokud žáci neměli potřebné technické vybavení, vyučující s materiály jezdili k nim domů. ☺ /za ZAH, ZAM Ing. Dana Novosadová/

3. Závěrečné učňovské i maturitní zkoušky probíhaly prezenčně, v termínech stanovených MŠMT, podle epidemiologických pravidel vyplývajících z nařízení vlády. Závěrečné zkoušky, jak praktické, tak i ústní na SOU proběhly. Písemné zkoušky byly MŠMT odvolány, u maturitního oboru IT byly povinné didaktické testy z jazyků a ústní maturita z odborných předmětů, ostatní zkoušky byly dobrovolné. Jeden student absolvoval maturitní zkoušku v celém rozsahu a prospěl na výbornou. /Mgr. Martina Maćkowiaková, zástupkyně ředitele/

Mgr. David Jorda – zástupce ředitelky pro SŠ obor Asistent zubního technika, Praha 5 1) Pro pedagogy to byla příprava smysluplného materiálu pro oba jazyky. Na naší střední škole se tato příprava odvíjela od jazykové kompetence našich studentů. Ve všech ročnících jsou nedoslýchaví i neslyšící studenti.

Někteří psanému textu v českém jazyce rozumí, jiní potřebují zadání v českém znakovém jazyce. Tomu byl přizpůsoben výklad i látka. Pedagogové se snažili materiál hodně vizualizovat a při přípravě videí museli myslet na to, aby materiál byl otitulkován a s překladem do ČZJ. V odborných předmětech byly vybírány hlavně základní informace.

Na druhou stranu nás – pedagogy i studenty – distanční výuka zdokonalila v informačních technologiích, v práci na internetu a zpracovávání materiálů. Studenti se naučili dobře zpracovávat zadání a úkoly s barevným provedením a s QR kódy obsahující videopřeklad do ČZJ. Pro studenty bylo občas demotivující pracovat přes počítač, neudrželi pozornost, nebo často i zaspali. Během osobního setkání má pedagog možnost kontrolovat podle reakcí i mimiky, zda student rozumí látce a co mu dělá problém. Přes monitor je to velmi těžké. Ze psaných odpovědí se občas nepozná, zda student látku zpracoval sám a zda jí rozumí. Studenti se ale naučili vyhledávat a předávat informace, což je plus. Nicméně horší bylo jejich zapamatování, protože tento způsob práce je spíše pasivní, žáci si nezapamatují, co si vyhledali. Dále pro ně bylo těžké řešit internetové výpadky.

2) Práci v laboratořích vyučuje kolegyně, která to měla obtížné. Pro kvalitní výuku je potřeba ruce, laboratoř s vybavením (materiály, nástroje a přístroje). To studenti doma nemají, praxi jsme tedy museli pozastavit, potom jsme museli zameškanou látku dohánět. Online výuka se využívala zejména pro odborné předměty, kde se zároveň ukazovalo na modelech, o čem látka je. Za pandemii studenti ani pedagogové nemohli, proto si mohl každý vyučující zvolit svůj systém výuky. Musel však splnit cíl, naučit studenty základní, potřebné znalosti, vědomosti daného oboru i ročníku. V době, kdy byla umožněna praktická výuka, jsme využili času a formou rotační výuky pro 2. a 3. ročník probíhala praxe v laboratořích.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

23

/VÝUKA ONLINE/

student během zkoušek ve ValMezu

3) Maturitní zkoušky proběhly bez ústní zkoušky z ČJ a cizího jazyka ve formě chatu. Maturovala skupina studentů, kteří byli skvělí. Byli zkoušeni z látky, která se stihla probrat do začátku distanční výuky. Zkouška z odborných předmětů proběhla osobně, jsme malá skupina a nebylo to tak složité.

Studenti se museli prokázat antigenním testem a dodržovaly se rozestupy a hygienická opatření. Pro plynulou komunikaci jsme však neměli roušky ani štíty, protože od štítů se světlo odráží a ztěžuje to komunikaci.

Bc. Lubomír Hykl, učitel na SŠ, SOU a odborné učiliště Gellnerka v Brně 1) Já osobně jsem velkou změnu nepociťoval, chodil jsem do práce a učil jsem na dálku. Horší to bylo pro studenty, protože se museli učit doma. Museli být stále u počítače a někdy výuka byla určitě monotónní. Problémy měli také ti, kteří neumějí moc ovládat počítače a internet. Pro ně to bylo opravdu náročné. Naštěstí jsem v IT zběhlý. Znal jsem i platformy, jako je ZOOM či Google Meet. Všem asi nejvíce chyběl sociální kontakt, kdy došlo k určitému lidskému odcizení, vnímal jsem to jako školu v bublině. Má to i výhodu, studenti byli „donuceni“ se naučit pracovat s informačními technologiemi. Tyto nabyté zkušenosti v budoucnu uplatní. Museli se naučit ko-

24

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

munikační pravidla, během online výuky se muselo předávat slovo, nemohli znakovat všichni najednou. To se jim v životě bude určitě hodit. Sociální interakce v podobě povídání si se spolužáky během přestávky jim také chyběla, studenti pak už ani neměli chuť bavit se po online výuce. Prezenční výuka je lepší nejen kvůli sociálním kontaktům, ale také pro lepší odkazování, např. na modelu. To přes počítače nejde.

2) U informačních technologií nebyly velké překážky jako na jiných středních školách (např. zubní technik či pedagogická škola), kde jsou praxe jinak nastavené. Tam měli opravdu problém. U informačních technologií jsem z 90 % materiál pro studenty připravil tak, že jsem jim natočil video, jak lze pracovat s daným programem (např. instalace programu, ovládaní programu apod.). Pro zbývajících 10 % byla potřeba osobní prezentace, kde jsem ukázal, jak sestavit počítač, jak vypadá hardware apod. To jsme dohnali po návratu studentů do lavic.

3) Zkoušky probíhaly přes online prostředí. Byl sestaven časový harmonogram a každého studenta jsem vyzkoušel.

Používali jsme aplikaci Teams od Microsoftu, kde jsem vložil zadání úkolu, a studenti tak mohli pracovat. Neměl jsem však kontrolu, zda studenti pracují sami, či si navzájem radí. To se pak projevilo u ústní zkoušky, kdy třeba nevěděli, jak mají odpovědět. Covid výuku nijak extra neomezil, ale byla potřeba větší tolerance a něco jsme i odpouštěli. Co jsme dodrželi, je obsah a množství látky, která se musela za daný ročník probrat. Nevýhodou bylo to, že jsem jako vyučující nepoznal, zda student pracuje sám, či nikoliv.

/VÝUKA ONLINE/

Mgr. Andrea Brahová, zástupkyně ředitelky MŠ, ZŠ a SŠ pro sluchově postižené v ČB a Mgr. David Ryjáček (pedagog OU, předměty matematika a informační technologie) 1) Distanční výuka je pro pedagogy náročná na přípravu, obtížné bylo i zvládnutí technické stránky věci (Teams spolu s jinými aplikacemi). Všichni se snaží, aby vše fungovalo správně a informace se ke studentům dostaly tak, jak si učitel představuje. Těžká je motivace žáků k výuce na dálku. Bylo nutné předávat žákům informace v mluvené (tlumočené) formě a také písemně. U studentů je při distanční výuce třeba umožnit dostatečné soukromí (v případě více sourozenců, malého bytu), technické vybavení, klást důraz na vlastní zodpovědnost za připojení se k výuce a vlastní organizaci dne – s tím souvisí i rozvrh plnění zadávaných úkolů.

2) Výhody distančního studia spatřujeme v domácím prostředí studia, pohodlném oblečení, vlastní organizaci dne a rozvržení si úkolů. Zásadní nevýhodou je absence kontaktu s vrstevníky a učiteli. Je náročné zajistit pochopení a dovysvětlení nového učiva na dálku. Děti i učitelé trávili většinu času u počítačů.

Problémem se u žáků často stávalo nechávání plnění zadáných úkolů na poslední chvíli, jejich vrstvení a s tím i spojený stres.

Problémem distanční výuky sluchově postižených bylo naučit žáky správně ovládat výukový program (problém jsme řešili návody v písemné formě a individuálními konzultacemi). Ze začátku byl i problém správně odhadnout znakovací prostor před tělem spolu se záběrem kamery tak, aby osoba na druhé straně správně zaznamenala celý obsah sdělení. Také jsme mu-

student SOU v Českých Budějovicích na praxi

seli naučit žáky pružněji reagovat na případy, kdy nesprávně rozumí nebo mají technické problémy (okamžitě používat chat v MS Teams). Muselo se pamatovat i na dostatečné nasvícení osob během výuky, na to jsme naráželi zejména na začátku distanční výuky. Řešili jsme také dobré internetové připojení pro přenos obrazu, a tedy kvalitního zobrazení výkladu tlumočeného do ZJ. V případě neporozumění obsahu byl nutný individuální přístup, na to jsme využívali videohovory nebo chaty pomocí WhatsApp. Výuka v praktických předmětech probíhala pomocí MS Teams spolu s ukázkami z YouTube. Učitelé odborných předmětů využívali i vlastní videa a fotografie. Probíhala i spolupráce se školním tlumočníkem do ZJ, kdy některá témata byla přetlumočena. Pro vyučující to znamenalo nárůst příprav na výuku a správné naplánování organizace hodin.

3) Při závěrečných zkouškách byla dodržena stávající platná mimořádná opatření MZ a MŠMT. Protože se k závěrečným zkouškám přihlásil jen jeden student, nemuseli jsme při organizaci přistoupit k zásadním změnám.

PhDr. Jan Šindelář (aprobace ČJL – dějepis, Gymnázium a SOŠ pro sluchově postižené, Praha 2, Ječná 27) 1) Už jenom přechod na distanční výuku byl obtížný. Například videohovory vyžadují jistou solidní úroveň připojení k internetu i dostatečné počítačové zázemí – to u řady žáků ani kolegů nebylo zpočátku samozřejmostí. Naštěstí se zápůjčkami a nákupy techniky se vše nakonec zlepšilo. Distanční výuka pro žáky se specifickými vzdělávacími potřebami je obecně velmi problematická, osobní kontakt v malém kolektivu je zde brán jako jeden ze základů úspěšné práce, proto i přes veškerou snahu docházelo občas i k nedorozuměním a průtahům. Na druhou stranu distanční výuka přinesla digitalizaci učebních materiálů a v konečném důsledku vedla ke zvýšení počítačové gramotnosti všech zúčastněných.

2) Jsem učitelem všeobecně vzdělávacích předmětů a nejvíce mě v tomto ohledu mrzelo zrušení všech historických i jiných projektů, návštěv divadel, exkurzí, vánočních dílen atp. Školní prostředí vnímám jako pospolitost žáků, učitelů a rodičů, pro jejíž existenci a fungování jsou tyto akce velmi důležité.

3) Maturitní i přijímací zkoušky probíhaly dle stanovených pravidel, byť to znamenalo jisté organizační úpravy, které se ale daly zvládnout. Klasifikace v konkrétních předmětech zohlednila mimořádnost situace a učitelé se snažili přistupovat k hodnocení žáků s maximálním porozuměním. Vzhledem k povaze distanční výuky se většina hodnocených činností posunula do sféry domácích prací a úkolů, což představovalo zvýšený tlak na svědomitost, píli a efektivní práci s časem všech studentů.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

25

/VÝUKA ONLINE/

I během zkoušek se dodržovala nařízená opatření

Studentů jsme se ptali: 1) Proč jste si vybral/a tento obor? Co je na studiu nejobtížnější?

2) Co je pro Vás lepší, prezenční, či distanční výuka. A proč?

3) Změnila se Vám praktická část výuky (např. práce v laboratořích, exkurze, praktické části)? Jak změna vypadala?

Richard Pleiner, student 2. ročníku oboru asistent zubního technika na SŠ Výmolova, Praha 5 1) Chtěl jsem střední školu s maturitou a zajímal jsem se zároveň o zuby, protože si myslím, že práce v mém oboru bude mít budoucnost.

2) Pro mě bylo těžké psát odpovědi v českém jazyce. Ze začátku byla výuka z domova dobrá, později jsem však měl problém vydržet sedět a udržet pozornost. Začalo mě bolet tělo.

Chyběl mi osobní kontakt s mými neslyšícími kamarády.

Byl jsem rád, že jsem doma s rodinou, protože během výuky ve škole jsem na internátě. Nevýhodou byl omezený pohyb, bylo hodně práce s učením – samostudiem. Dále byly vyšší

26

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

výdaje za elektřinu, větší spotřebu papíru a barvy do tiskárny.

Také jsme se občas potýkali s výpadky elektřiny, protože na počítačích byli najednou všichni členové rodiny.

3) Učit se doma mi tak nevadilo, hodně mi ale chyběli spolužáci a povídání s nimi v českém znakovém jazyce. Praxe je lepší mít ve škole, protože během výuky nám učitelé mohou více názorně ukazovat a vysvětlovat, co je potřeba, a při práci nás mohou hned opravovat. Na dálku je to obtížné. Praxe pro zubního technika je moc důležitá, a ta nám teď chybí.

Adéla Vošahlíková (3. ročník Gymnázia pro sluchově postiženou mládež, Praha 2) 1) Původně jsem si vybrala střední školu s chemickým zaměřením, ale bylo to pro

/VÝUKA ONLINE/

mě moc těžké. Učení a výklad jsem nestíhala, proto jsem přestoupila na gymnázium pro sluchově postižené. Zde je nás ve třídě méně a učivo se mi lépe zvládá. Na studiu je nejtěžší matematika.

2) Pro mě je lepší prezenční výuka, protože se více soustředím, nic mě nerozptyluje a mám ráda kontakt s lidmi.

3) Během období pandemie byly všechny exkurze zrušeny a laboratorní cvičení na našem gymnáziu nejsou.

David Lištvan, student oboru Informační technologie, 4. ročník SŠ, SOU a OU Gellnerka v Brně 1) Informační technologie v ekonomice jsem si vybral, protože tento obor nabízí hodně předmětů: databáze, programování grafika, sítě. Dále ekonomiku, český jazyk, angličtinu, znakový jazyk a mnoho dalších. A to mě hodně láká a dává mi motivaci ke studiu.

Vedle toho máme i sport, různé exkurze, vodácký zájezd, turistiku.

Nabídka je opravdu pestrá. S předměty databáze a programování dost bojuji, protože jsou obtížné.

Zadávání příkazů musí být přesné, a když se udělá sebemenší chyba, je to špatně. To je náročné a obtížné.

2) Prezenční výuka je určitě lepší. Během ní je výhoda, že se látka probírá se studenty a učitelem. A když látce nerozumím, mohu se hned zeptat a pokračovat v práci. Také se střídají předměty a nejsme pořád u počítače, jak je tomu u distanční výuky. Během ní jsme stále u počítače nejen pro počítačové předměty, ale také pro všechny ostatní. A zbývající látku se musíme sami doučit. V případě, že nerozumíme, musíme psát e-maily a je to zdlouhavé. Během prezenční výuky se předměty střídají po 45 minutách a třeba na český jazyk počítač nepotřebujeme. Sedět stále u počítače je vyčerpávající.

3) Tu jsem měl jen u databázových systémů a programu zvaný SketchUp (poz. red.: software pro tvorbu 3D modelů). Vyučující nám zadal projekt se zadáním v bodech. Měli jsme navrhnout dům s konkrétními parametry, např. kolik oken, barva fasády, nebo typ střechy. Já jsem na tom pracoval týden a poté jsem dostal známku. Další praxe v podobě exkurzí se nekonala.

Samuel Wirth (4. ročník, obor Informační služby na SŠ) 1) Vybral jsem si obor Informační služby, abych měl blíž k počítačům, protože jsem s nimi odmalička vyrůstal. Podle mě je na mém oboru nejtěžší správa dat, kde musíte pracovat s archivními zákony.

2) Rozhodně jsem pro prezenční výuku, zkrátka vše nelze nahradit

online prostředím. Potřebuji osobní přístup s učiteli, kteří nám poskytnou rychlou zpětnou vazbu, zda jsme vše správně pochopili. Prezenční výuka má rychlejší tempo učení než ta distanční. Nezapomínejme také ani na praxe, které je nezbytné uskutečňovat klasickou formou.

3) Kvůli covidu jsme samozřejmě museli zůstat doma, a když se nakonec škola otevřela, měli jsme ze začátku střídavou výuku. Do školy jsme chodili, pouze pokud jsme měli odborné předměty v rozvrhu. Samozřejmě nám naše škola dokázala poskytnout praxi na pět týdnů, náramně jsme si to užili.

Poslední den praxí byl závěr s prezentací, na kterou jsme se připravovali celých pět týdnů. Měli jsme vymyslet, v čem bychom chtěli podnikat, poté jak to odprezentovat správně. Účelem této prezentace bylo získání sponzorů.

Dominik Holiš, student 4. ročníku oboru Počítačové systémy a aplikovaná elektrotechnika, SŠ pro sluchově postižené ve Valašském Meziříčí 1) Protože mě baví práce na počítači, konkrétně práce s fotografiemi, střihy, výroba prezentací, tvorba ve 3D programu apod. Nebaví mě však programování, práce a kódování v IT jazyku. Vyučují nás slyšící učitelé, kteří neznakují a látku nám jen názorně ukážou – pak nás odkážou na samostudium. A to je pro mě těžké. Nejvíce mě baví předmět APS – aplikace programových systémů, kde se učíme například upravovat fotografie apod.

2) Pro mě je lepší distanční výuka, protože jsem jediný neslyšící mezi slyšícími spolužáky. Výuka je většinou v mluveném jazyce, tlumočníka tam mám málokdy. Během online výuky byl přítomen tlumočník, tak jsem i více rozuměl. I výklad látky byl názornější a pro mě více srozumitelnější. Také mi vyhovovaly individuální konzultace, kdy jsem mohl probrat v přítomnosti tlumočníka látku, které jsem nerozuměl. Skvělé bylo, že pro český jazyk a angličtinu jsme měli skupinu neslyšících studentů z různých oborů a ročníků a učil nás slyšící učitel, který umí výborně ZJ. To mě bavilo. Distanční výuka mi vyhovovala, protože vyučující poslal zadání či úkol a já ho musel splnit. Podle svého tempa a času – mohl jsem si práci sám naplánovat. Během prezenční výuky je to pro mě hektické.

3) Ano, v praktických předmětech je rozdíl mezi distanční a prezenční výukou. Během výkladu ve škole se užívá názorných ukázek, můžeme si to i vyzkoušet a je to i zajímavější.

V online výkladu je to jen na teoretické úrovni, bez ukázek a je to uspávající a nicneříkající. Nebaví mě to a často probranou látku za chvíli zapomenu.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

27

/S P O R T/

Na Rokycansku se TEXT: Milena Brožová / FOTO: rodinný archív rodiny Dostálových

MARTÍNKOVO „NEJ“: Výhra: velký plyšový medvěd Film: Byl jednou jeden vesmír Zvíře: nosorožec Kreativita: stavění z lego kostiček

VÝČET NEJVĚTŠÍCH ÚSPĚCHŮ MARTÍNKA: 2019 – Mistr ČR v kategorii 3–4 roky 2020 – obhájce Mistrovského titulu a vítěz celé série závodů Českého poháru v kategorii do 3–4 roky - vítěz série závodů Pražského poháru v kategorii do 5ti let http://prahamtb.cz/ - vítěz série závodů Plzeňského kraje v Talent Cupu https://talentcup.cz/ 2021 - Mistr Plzeňského kraje v sérii Pal Cupu a jeho sestra se stala taktéž Mistryní Plzeňského kraje této série - V Harrachově obhájil potřetí titul Mistra České republiky https://www.poharmtb.cz/ minime-cup-xco - K dalším výsledkům má dobře našlápnuto, ale závody ještě neskončily.

28

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

Rokycansko je oblast pro cyklistiku jako stvořená. V nedalekém Stupně se o víkendu 7.–8. srpna 2021 konaly závody horských kol, které byly zařazeny do kalendáře UCI (Union Cycliste Internationale).

Na těchto závodech byl jedním z mistrů Plzeňského kraje Martin Dostál (5). Nosí sluchadla a za svůj zatím velmi krátký život získal už několik titulů. Nevěříte? Čtěte dál!

Jízda pro radost Při prvním setkání s Martínkem jsem netušila, jak moc je úspěšný. Ze začátku našeho povídání se trošku styděl, ale v jeho očích hrály veselé plamínky. Zkrátka je to šikovný cyklorošťák, pro kterého je ježdění na kole velkou zábavou. Není jediný, celá jeho rodina je sportovně založená a cyklistika je součástí jejich životů stejně jako lyže, volejbal, nebo stolní tenis. Rodičů jsem se zeptala: Jak vychovat úspěšné jezdce? „Nikdy jsme děti do ničeho netlačili, cyklistika je sport, který nám umožňuje sportovat společně od raného věku. Děti rády jezdily na kole a my jsme je jen v této aktivitě podpořili. A že jsou úspěšní, to je takový bonus.“ S tím se ztotožňuji, i z fotek je vidět, že Martínek se často a rád usmívá. Maminka ještě vysvětluje: „Rádi vidíme za snahou i výsledky. A sport je jedna z možností, jak dětem ukázat, že když se budou o něco snažit a dají tomu ze sebe hodně, přinese to své výsledky. Neznamená to však jen první místa, ale i úspěšné zdolávání překážek a překračování komfortní zóny.“ Martínkova starší sestřička Andrejka (7) je také úspěšná závodnice. A byla to ona, která ho ke kolům i tenisu přivedla. Rodiče s ní jezdili na tréninky a závody a měli s sebou i Marťu. Ten vše, jak se říká, „odkoukal“ a od svých dvou a půl let začal sám jezdit na kole jen tak pro radost.

Martínek jezdí pro radost a jeho vysněné povolání je – předjezdec na závodech!

/S P O R T/

rodí dobří cyklisté První sluchadla Když se rodičům – právníkovi Ondřeji Dostálovi a ekonomce Martině Dostálové narodil roku 2016 syn Martínek, netušili, že by mohl mít problémy se sluchem.

Nikdo totiž v jejich rodině neměl problémy, jen prababička, které je teď krásných 93 let. Už při prvním screeningu v porodnici se ale zjistilo, že tu problém se sluchem je. I další vyšetření potvrdila ztrátu sluchu – naštěstí se ale původní změřená těžká vada nepotvrdila a Martínek má jen lehkou nedoslýchavost. Rodiče pak po genetických testech zjistili, že jsou oba přenašeči genu způsobujícího poruchy sluchu. Martínek svá první sluchadla dostal ve čtyřech měsících. Přijal je dobře, protože technici a odborníci své práci rozumí. Našli Martínkovi taková, která mu vyhovovala. Později vyřešili i problém, který se objevil po zákroku – odstranění nosní mandle. Našli jiná, která syn neodmítal. Rodiče si přístup těchto odborníků velmi chválí. Ti nadále malému závodníkovi i v jeho vyšších požadavcích na barvu krytek u sluchadel vychází vstříc. Teď se Marťa pyšní s krytky v barvě oblíbených komiksových postaviček - jedno sluchadlo má v červené barvě Ironmana a druhé v modré barvě Kapitána Ameriky. Martínek tak hrdě ukazuje svým vrstevníkům svá sluchadla.

první sluchadla

Mateřská školka Do školky chodí v Rokycanech. Maminka se svěřuje: „Ve 2 a půl letech jsme ho zkoušeli dát do MŠ pro sluchově postižené v Plzni. Chtěli jsme, aby zažil školkové prostředí a řád v instituci, která s neslyšícími pracuje. Nevěděla jsem, jak se Martínek bude v tomto prostředí cítit. Už ve svém věku byl hodně napřed.“ Na můj údiv, že ve dvou letech dávat dítko do školky, je docela brzy, maminka reaguje: „Chtěli jsme ho dát do běžné školky, ale zároveň jsme měli respekt z omezení, které může zhoršený sluch v běžném školkovém procesu znamenat.“ Martínek nakonec byl ve školce jen dva týdny, protože ho čekala operace nosních mandlí. Martínek na můj dotaz, co ho ve školce nejvíce baví, odpovídá: „Nejraději mám procházky.“

Trénink Martínek trénuje dvakrát týdně v Akademii cyklistických sportů pod vedením trenéra Vladimíra Kroce. V současné době jsou tréninky trošku omezené, protože do rodiny přibyl nový člen rodiny – tříměsíční Verunka. Skloubit pravidelné tréninky s rodinným životem je náročné, a tak se Máťovi momentálně plně věnuje jeho tatínek. A jak ho trénuje? „Přestože má Marťa jen lehčí ztrátu sluchu, na kole nosí sluchadla, aby mohl se mnou a trenéry dobře komunikovat,“ usmívá se tatínek a dodává: „Při výletech na kole nám Martínek často ujede napřed. Když uděláme někde přestávku, posíláme Andrejku, aby ho dohnala.“ Jak to bude s tréninky do budoucna? „Při trénincích jezdci naslouchají příkazům trenéra a už jsem se tím zabýval. Protože syn půjde příští rok do první třídy, bude potřebovat dobře rozumět i ve škole. Jsem technický typ a rád zkoumám nové technologie a s panem Prausem jsme vybrali sluchadla, která lze propojit bez problémů s mobilním telefonem, mikrofonem a televizí. Martínek sice všechny funkce vzhledem k věku plně nevyužívá, ale je skvělé, že tu ta možnost je a že ji budeme moci v budoucnu použít.“ Martínka i jeho sestřičku po našem rozhovoru čekal 5. září závod v Touškově.

Marťa přivezl zlato, Andrejka bronz. Oběma patří velký obdiv, a ještě větší gratulace!

Martínek je sportovně všestranný, jezdí rád na koloběžce, hraje fotbal, běhá.

Uběhl i pět kilometrů v rámci Běhu pro Paměť národa!

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

29

/ŽIVOTNÍ STYL/

Naslouchejte potřebám svého těla, jinak si zničíte zdraví 4

TEXT: Eliška Stráníková a Jarda Milich FOTO:

Jade Destiny, Houcine Ncib, Yasin Arıbuğa, Matt Chesin (Unsplash)

Jarda tentokrát nastiňuje problematiku obezity a přidružených rizik. Poskytne vám přehledné informace o tom, co je možné udělat lépe a čeho byste se měli vyvarovat. Někdy je těžké nechat oblíbené jídlo stranou.

E

xistují dva typy obezity. U mužů je to typ tzv. androidní a u žen gynoidní.

Androidní obezita (typ jablko) patří mezi riziková onemocnění, kdy se hromadí tuková tkáň v oblasti břicha. Způsobuje vyšší riziko výskytu kardiovaskulárních chorob (srdeční onemocnění, infarkt) a diabetu 2. typu.

Gynoidní obezita (typ hruška) je méně rizikové onemocnění. Tuková tkáň se ukládá v oblasti stehen a hýždí.

Obezita způsobuje nejen zdravotní komplikace, ale může i ovlivnit psychický stav (posměch od ostatních, šikana, nemohoucnost, nízká sebedůvěra atd.)

Při nadměrném příjmu tuků, zejména z tučného masa a uzenin hrozí vznik nemoci zvané dna. Dnu charakterizuje vysoká hladina kyseliny močové v krvi, která se ukládá v kloubech a při vysoké tělesné hmotnosti je ještě více zatěžuje.

Nejčastěji je postižen palec u nohy a oblast kotníku.

Další typem přidružené nemoci je diabetes 2. typu, známý pod názvem cukrovka.

Příčiny cukrovky jsou různé. Jedná se o poruchu tvorby inzulinu, který snižuje hladinu cukru v krvi. Na vzniku cukrovky se podílí právě špatný životní styl a jídla s vysokým obsahem tuku, ale jen s malým množstvím vlákniny. Roli hraje i nedostatek pohybu. Rizikovým obdobím je věk kolem 45 let. Cukrovka se u obézních lidí léčí dietou, hlavně omezením množství tuku, sacharidů, pravidelným užíváním léků a pohybem.

Mezi známá rizika patří také vysoká hladina cholesterolu. Při zvýšené hladině cholesterolu dochází k ukládání tuků do stěn cév. Tomuto jevu se říká ateroskleróza.

Cévy začínají kornatět (mění se z pružných na křehké), mohou praskat, a tak může dojít ke krvácení, nebo se cévy ucpou se a dojde k infarktu. Zvýšení cholesterolu

30

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

/ŽIVOTNÍ STYL/

způsobuje především konzumace červených a tučných mas, uzenářských výrobků (klobásy, salám, párky). Ke snížení cholesterolu pomáhá změna stravy a aktivní pohyb.

Jsem obézní, mám zdravotní problémy. Co můžu dělat?

Když jste obézní, byť zatím bez zdravotních komplikací, zajděte nejlépe za nutričním terapeutem nebo výživovým poradcem, kteří vám poradí, jak postupovat.

Udělají vám testy, změní jídelníček a hlavně vám doporučí zdravý pohyb. Ceny výživových poradců jsou různé. Například já na začátku hubnul podle sebe, jenže nedopadlo to dobře. Spíše jsem to přehnal, měl jsem hodně pohybu a málo jídla.

Strava by totiž měla být vyvážená. Díky knížkám, které jsem prostudoval, jsem zjistil, že to dělám špatně. Pro představu: lidem, kteří nemají informace a hubnou nezdravě, hrozí dehydratace, kolaps těla nebo jojo efekt. Proto vřele doporučuji zajít za výživovým poradcem nebo se zeptat někoho, kdo tomu rozumí. Navštěvoval jsem www.netucni.cz a www.aleslamka.cz. Oni mají jiné metody – hubnutí je prostě věda. Zaměřoval jsem se spíše na hubnutí a tvarování těla. Pro ty, kteří chtějí jen hubnout a vypadat a cítit se dobře, doporučuji dodržovat jídelníček.

Pamatujte si, vždy dodržujte jídelníček. Hubnutí ze 70–80 % ovlivňuje strava a z 20–30 % pohyb.

Kdo je opravdu nadměrně obézní a má zdravotní komplikace, měl by zajít k lékaři a nechat si změřit procento tělesného tuku, EKG, dýchání, klouby apod.

Výživoví poradci budou chtít znát váš zdravotní stav. A podle toho udělají plán hubnutí.

Jak najít výživového poradce?

Je toho opravdu hodně, co výživový poradce může nabídnout. Finančně je to různé. U některých zaplatíte 800 Kč a u jiných až 8 000 Kč. Upřímně, je jedno, koho si vyberete. Hlavní je, že jste ochotni do toho jít. Musíte dodržovat jídelníček, být trpěliví a mít pevnou vůli. Poradci sestaví jídelníček, poradí co a jak. Ale vše ostatní je na vás. Nedodržujete, nehubnete. Docela jednoduché, že? Ale připravte se na to, že psychika si s vámi bude zahrávat. Bude vám chybět oblíbené jídlo, pití.

Ale důležité je cítit se dobře a být v pohodě.

Mezi onemocnění způsobená obezitou patří například: • Tvorba žlučových kamenů (nadměrná konzumace slaných jídel) • Pankreatitida – zánět slinivky břišní (nadměrné požívání alkoholu) • Vysoký krevní tlak • Infarkt myokardu – vzniká většinou se při nadměrném příjmu tučných jídel, kdy se do stěn tepen ukládají tukové částice (třeba cholesterol). Tepny se mohou ucpat a hrozí infarkt.

• Cévní mozkové příhody, kdy dochází k ucpání cév v mozku, chybí okysličení. Mozek bez kyslíku vydrží nejdéle 5 minut, pak začnou buňky odumírat a může dojít k trvalému poškození nebo ke smrti.

• Nádorová onemocnění tlustého střeva a konečníku se vyskytují často u mužů. Je dobré chodit na preventivní kontroly. Existují i další riziková nádorová onemocnění jako rakovina dělohy, prsu, žlučníku, pankreatu a další.

• Zatěžování pohybového aparátu (klouby, páteře) • Psychosociální komplikace

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

31

/BAREVNÁ TYPOLOGIE/

Barevná typologie

TEXT: Lenka Hejlová / FOTO: pexels.com

Světlé léto

Tmavý podzim

Teplé jaro

Chladné léto

Teplý podzim

Světlé jaro

Tlumené světlé léto

Tlumený světlý podzim

Tlumené jaro

Tlumené tmavé léto

Tlumený tmavý podzim

Chladná zima

Tmavá zima

Tlumená tmavá zima

Kontrastní zima

Ilustrace: Petra Tůmová

Kontrastní jaro

32

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

/BAREVNÁ TYPOLOGIE/

Chladná zima Tmavost: střední až tmavá Barevná teplota: výrazně chladná Čistota: střední až vysoká Chladnou zimu jen tak nepřehlédnete – obvykle to bývají ony pověstné Sněhurky: tmavé vlasy, svěží porcelánová pleť a čisté jasné oči. Tento typ se podobá chladnému létu, ale na rozdíl od něj potřebuje více tmavších sytých barev a o něco více kontrastu. Vlasy a oči těchto žen mají vždy studený odstín; jsou ledově kaštanové nebo ebenově černé, oči mohou být modré, zelené, hnědé, olivové nebo šedé či šedomodré. Pleť má vždy chladný podtón. Zkrátka, tento typ působí ledově, chladné, perleťově a… dokonale „čistě“. Ožívá a září v intenzivních, čistých a výrazných chladných barvách.

Vhodné barvy: odstíny čistě modré, sytě růžová, malinově červená, cyklámen růžová, smaragdově zelená, modrofialová, purpurová Nevhodné barvy: teplé, příliš bledé, tlumené, nevýrazné barvy (tvář pak ztrácí energii a oči působí vyhasle) Neutrální barvy: šedá a antracitová, základní modrá, kachní modř, kakaově hnědá, námořnická modř, čistě bílá, perleťově šedá, růžovo-béžová Představitelky světlého léta: Soňa Norisová, Ester Janečková, Jennifer Connelly, Lily Collins Vhodné barvy oblečení a doplňků pro chladnou zimu

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

33

/BAREVNÁ TYPOLOGIE/

Tmavá zima Tmavost: vysoká Barevná teplota: neutrální až mírné chladná Čistota: střední až vysoká Charakteristickou vlastností ženy typu tmavá zima je tmavost a sytost a určitý exotický zjev – do tohoto typu spadají ony tzv. jižanské typy. Stejně jako tmavý podzim vyžaduje tmavé syté barvy, avšak z palety teplotně chladných barev. Půvab tmavé zimy vynikne nejlépe v sytých, výrazných, čistých, kontrastních kombinacích barev. Pokožka těchto žen má neutrální nebo mírně chladný odstín, oči jsou vždy sytě tmavé – černé, černohnědé, ebenově černé, olivové nebo chladné oříškové.

Odstíny vlasů se mohou pohybovat od hnědé, přes popelavě hnědou až po hnědočernou či ebenově černou.

Vhodné barvy: černá, čokoládově hnědá, námořnická modrá, královská modrá, antracit, královská purpura, sytě zelená, sytě červená, polární bílá Nevhodné barvy: všechny světlé, tlumené, zemité odstíny a výrazně teplé barvy Neutrální barvy: černá, čokoládově hnědá, tmavá fialová, námořnická modrá, kachní modř, antracitová, čistá bílá Představitelky chladného léta: Jitka Čvančarová, Eva Salvatore Burešová, Anne Hathaway, Monica Bellucci

Vhodné barvy oblečení a doplňků pro tmavou zimu

34

ČASOPIS UNIE 9–10/2021 ročník XXV

/BAREVNÁ TYPOLOGIE/

Tlumená tmavá zima Tmavost: střední až vyšší Barevná teplota: mírně chladná až chladná Čistota: střední Tlumená tmavá zima se od tmavé zimy liší jemností zabarvení. Tomuto typu sluší chladnější, sytější a zároveň tlumenější (měkčí) barvy. Pokožka tohoto typu se vyznačuje chladným nebo neutrálním odstínem. Vlasy jsou středné tmavé až tmavší; v odstínech od hnědé, přes popelavě hnědou, hnědočernou až po černou. Vzájemný kontrast očí, pokožky a vlasů není tak výrazný jako u předchozích zimních typů. Platí, že tento typ působí stejně jako ostatní tlumené typy – jemně a jakoby sametově.

Vhodné barvy: antracitová, čokoládová, námořnická modrá, královská modrá, růžová, fialová, červená Nevhodné barvy: všechny světlé, křiklavé, ostré a teplé barvy Neutrální barvy: hnědá, antracitová, tlumená námořnická modrá, růžovohnědá, kakaově hnědá, kachní modř, tlumená bílá, tmavá béžová Představitelky světlého léta: Lucie Bílá, Tereza Kostková, Katie Holmes, Ginnifer Goodwin

Vhodné barvy oblečení a doplňků pro tlumenou tmavou zimu

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

35

→ Skvělý doklad toho, jak mapovat paměť komunity českých Neslyšících a její kulturu. prof. phdr. alena macurová, csc. ústav jazyků a komunikace neslyšících, filozofická fakulta univerzity karlovy Tým Czech Deaf Art 3+1 s kmotry knihy. Zleva: Ivan Crnac, Ivana Hay Tetauerová, Vít Švajcr, Věra Macháčková, Ladislava Buberlová, Lucie Sedláčková Půlpánová, Šimon Sedláček.

→ Po dlouhé době vychází

→ Co lepšího může učitel zažít,

jedna z dalších publikací, které obohatí řadu knížek, jež se

než držet v ruce nádhernou publikaci, kterou vytvořili

problematice Neslyšících věnují.

jeho bývalí studenti? Děkuji

Stále vnímám nedostatek kvalitních materiálů a také

za tuto knihu! A přeji všem neslyšícím dětem, aby se skrze

i zpracovaných historických

ni mohly ve škole seznamovat

událostí z pohledu Neslyšících.

s kulturou a historií českých

Děkuji všem, kteří se na této knížce podíleli.

Neslyšících – i díky autentickým projevům v ČZJ.

ing. martin novák,

mgr. andrea hudáková, ph.d.,

ředitel české unie neslyšících

ředitelka ústavu jazyků a komunikace neslyšících, filozofická fakulta

Lektor Vít Švajcr seznamuje přítomné s obsahem a náplní fotokurzu

→ Kniha Praha očima Neslyšících dýchá ohromnou tvůrčí energií. Je nejen oslavou naší krásné metropole, ale i uměleckých schopností neslyšících lidí. Najdete v ní spoustu nádherných fotografií,

Přítomni byli malí i velcí…

univerzity karlovy

→ Základem otevřené společnosti je respekt ke druhému člověku.

Předpokladem inkluzívní

výtvarných děl i básní neslyšících autorů, ale také desítky vzácných vzpomínek na

společnosti je zájem o druhé.

Přitom druzí jsou vždycky jiní, než jsem já. Vidí svět jinýma

události naší historie. Zaručeně potěší vaši duši a vezme vás za srdce. ing. lucie křesťanová,

očima. Autoři a autorky této knihy mi ukazují, jak se dívat na svět potichu, jakoby přes sklo. mgr. magdalena novotná, ph.d.,

redaktorka a autorka knih pro děti

vedoucí katedry výtvarné výchovy pedagogické fakulty univerzity karlovy

Knížku si můžete objednat na: www.cun.cz/produkt/praha-ocima-neslysicich/ ČUN Praha, Dlouhá 37, Praha 1 obchod@cun.cz Kniha je pokřtěna!

I ředitel ČUN si křest nenechal ujít a kniha byla společně zapita šampaňským. ☺