Recenzie z prvních děl norimberského malíře, tzv. Mistra Tucherova oltáře, je velmi závažné, podobně jako existence již dříve s oltářem spojované, téměř identické kresby stejného námětu, dnes uložené v Erlangen, což ve své době bylo poměrně ojedinělé. Oltář byl bezpochyby přímým importem, buď pro Zápolské, kteří nechali kapli ve Spišském Štvrtku postavit, nebo pro Thurzy, kteří rovněž mohli mít přímý vztah ke kapli. V kapitole o Oltáři sv. Alžběty v Košicích upozornil Robert Suckale nejen na slohovou kvalitu, ale i ikonografii, jistě též proto, že světice byla velmi uctívaná v Německu a že její původ byl úzce svázán s významným rodem Andechs-Merane. Katalogové číslo vypracoval Ivan Gerát, přední slovenský specialista na legendární a narativní cykly, z jeho pera byla napsaná i monografická studie, publikovaná v časopise Ars.6 Oběma badatelům se podařilo neobyčejně dobře interpretovat jednotlivé výjevy podle textových pramenů a na základě nalezených znaků považují celý oltář za pravděpodobnou objednávku tehdejšího uherského panovníka Matyáše Korvína a jeho manželky Beatrix. Kaliopi Chamonikolasová napsala stať o recepci děl Nicolase Gerhaerta van Leyden na Slovensku v poslední třetině 15. století. Brněnská badatelka prokázala svoji erudici v mnoha studiích i jako editorka dvou velkých katalogů moravské gotiky. Do okruhu Gerhaertova vlivu zařadila přední díla – náhrobek bratislavského probošta Schönberga v Dómu sv. Martina, plastiky hlavního košického Oltáře sv. Alžběty, pozoruhodný reliéf z Hlohovce s Narozením Krista (dnes ve Slovenské národní galerii), Pannu Marii ze Zvěstování původně též z bratislavského dómu a hlavu sv. Jana Křtitele z Tajova. Nepřekvapí, že na predele Oltáře Narození, původně určeného pro bratislavský farní a proboštský Chrám sv. Martina, byly dokumentovány znaky krále Matyáše Korvína a jeho ženy Beatrix. Badatelka naznačila chronologii děl a uvedla další sochaře, kteří pravděpodobně mohli vyjít z dílny Nicolause Gerhaerta, činného v letech 1467–1473 ve Vídni pro císaře Fridricha III. Maďarský badatel János Végh se věnoval počátkům křídlových oltářů na Slovensku a též podrobně analyzoval spišskou deskovou malbu poslední třetiny 15. století. Poměrně raný relikviářový trojdílný oltář, jehož křídla se nacházejí v Budapešti a střední deska v muzeu v Košicích, nebyl sice pro výstavu zapůjčen, v knize však byla poprvé zveřejněna jeho vizuální rekonstrukce. Té věnoval pozornost už Anton Glatz v katalogu Gotické umenie z košických zbierok v roce 1995, kde předpokládal, že na Slovensko byl importován z monastického prostředí a mimo jiné upozornil i na skutečnost, že mezi ostatky se nacházejí také relikvie sv. Ludmily a sv. Prokopa, které dokládají, že oltář musel určitou dobu být i v českém prostředí. Zda lze spojit vznik oltáře s pobytem královny Žofie v Bratislavě po smrti jejího manžela, českého krále Václava IV., zůstává otázkou.7 Spiš jako centrum umělecké tvorby zhodnotil i ve dvou velmi fundovaně koncipovaných příspěvcích Jiří Fajt, který v úvaze o umění mezi městem a dvorem zdůraznil význam vlivné rodiny Zápolských, jimž patřila téměř všechna důležitá centra na Spiši a jejichž vazba na budínský trůn byla jednoznačně vyjádřená titulem Imricha Zápolského jako královského místodržitele. Badatel vyšel z uměleckohistorického přehledu a jasně deklaroval význam Spiše od 14. do 16. století s upozorněním na všechna významnější díla regionu i na vazby hospodářské, obchodní a kulturně politické. Jistě právem přední místo zaujímá v interpretaci specificky dvorského umění deska z hlavního oltáře Kostela sv. Martina ve Spišské Kapitule se sv. Osvaldem, sv. Ludvíkem Velikým a sv. Ludvíkem z Toulouse z doby před rokem 1478. Upozornění, že atribut sv. Osvalda – havran s prstenem – mohl být záměrně zvolen pro oslavu Matyáše Korvína, držitele heraldického znaku s havranem s prstenem, šťastně uve-
dlo do problematiky, kterou autor smysluplně objasnil vazbami na jednotlivé mistry, významná díla a prameny, odkud malíři čerpali poučení pro svá díla. Za královskou objednávku považuje Fajt rovněž Oltář Vir dolorum z Kostela sv. Jakuba v Levoči se znaky královských manželů Matyáše Korvína a Beatrix na predele oltáře. Jiří Fajt podrobně sledoval činnost malíře Hanse T. a konstatoval, že jeho dílna přímo „zaplavila“ celou Spiš. Vrcholem jeho tvůrčího úsilí byla spolupráce s mistrem Pavlem z Levoče, zejména na realizaci hlavního oltáře pro farní Kostel sv. Jakuba v Levoči, jednoho z největších oltářů za Alpami, pro nějž malíř Hans T. namaloval dobově oblíbený pašijový cyklus. Pořízení výtvarných děl ve farním Kostele sv. Jakuba v Levoči asi z velké části podporovalo tamní bratrstvo Božího těla, které hrálo bezpochyby významnou roli již kolem roku 1400 a jehož členové tvořili elitu města. K významným objednavatelům patřil humanisticky vzdělaný duchovní Johannes Henckel, který objednal Oltář sv. Janů jako projev úcty ke svým patronům, ale připojil i méně často se objevující zpodobení Johanna Gersona, kterého považoval za světce. Významný francouzský teolog byl známý svým postojem na kostnickém koncilu na počátku 15. století. S velkou erudicí se Jiří Fajt spolu se Stefanem Rollerem věnovali nejvýznamnějšímu sochaři počátku 16. století na Slovensku, Mistru Pavlovi z Levoče, a vypracovali úvodní stať, v níž velmi přesvědčivě poukázali na předpoklady počátků jeho tvorby zřejmě ve švábském prostředí, odkud mohl přijít do Levoče, kde se stal záhy jedním z členů výše zmíněného levočského bratrstva Božího těla. Vytvořil řadu pozoruhodných oltářů, na nichž lze dobře vysledovat stylový vývoj umělce a jeho dílenskou organizaci. Mistr Pavel z Levoče pravděpodobně během působení v Levoči podnikl studijní cestu do Německa, při níž se seznámil se starší tvorbou Nicolase Gerhaerta a zřejmě přímo i s tvorbou svých současníků, pravděpodobně Tillmana Riemenschneidera a především Veita Stosse, za jehož žáka bývá považován. Ve stati se podařilo zdařile uvést nové historické prameny, které dokládají význam mistra Pavla pro celý region. K objednavatelům oltářů patřili zámožní a politicky významní Zápolští a zejména již zmíněný levočský farář Johannes Henckel. Gábor Endrődi věnoval pozornost plastice bánských měst, slohově ojedinělá se zdá drobnější soška sv. Šebestiána z jmenovaného oltáře, která v sobě nese až jakoby michelangelovsky chápanou figuru serpentinatu, i když vychází z pozdně gotického expresionismu.8 Jistě záměrně badatele výborně doplňuje studie o pozdně gotické deskové malbě v oblasti středoslovenských báňských měst z pera Martina Šugára, který upozornil na tzv. Mistra Oltáře z Lúček a spojil jej s Mistrem z Kremnice s uvedením, že Oltář sv. Mikuláše, dříve se nacházející v Kostele sv. Mikuláše v Lúčkách, byl ve skutečnosti objednaný pro farní kostel v Kremnici. Badatel sledoval poměrně důležitou kremnickou dílnu, jejíž hlavní mistr při své práci, podobně
6
7
8
346
GERÁT, Ivan: Ikonografická tradícia a význam obrazov: alžbetínský cyklus na hlavnom oltári košického dómu. In: Ars, 35, 2002, s. 49-96. GLATZ, Anton: Gotické umenie z košických zbierok. In: Gotické umenie. Košice 1995, s. 9-131, s. 95-97, č. kat. 46; VÍTOVSKÝ, Jakub: Lampa z pozostalosti kráľovej Žofie Bavorskej v Mestskom múzeu v Bratislave. In: Ars, 24, 1991, s. 45-58; ŽÁRY, Juraj: Dóm sv. Martina v Bratislave. Bratislava 1990. LOTZ, Wolfgang: Zum Michelangelos Christus in S. Maria sopra Minerva. In: Festschrift für Herbert von Einem. Berlin 1965, s. 143-150.