Michaela Ottová: K některým otázkám chronologie sochařství 15. století na Slovensku
3. a–b Madona z neznámé nizozemské sbírky (původně z Leobendorfu v Dolním Rakousku). Foto: A. Mudra
Sochařský soubor Madony, sv. Benedikta a sv. Scholastiky můžeme obecněji charakterizovat jako postavy plnějšího válcovitého objemu bez rozlišeného postoje volné a nosné nohy, naznačeného pouze špičkou nohy na zemi bez podstavce. Schéma draperie vychází z krásnoslohého systému mís a trubicových závěsů – a to především u obou ženských postav, zejména u konvenčnějšího kompozičního typu Madony. Sklady jsou přepracovány v hluboké ostře lomené záhyby, které lze charakterizovat jako „plechové“. Zakořenění v tradici krásného slohu je cítit též v typice ženských obličejů, ve stylizaci drobného Ježíška a zaboření Mariiny ruky do jeho těla. Naopak pokročilejší je zpracování mužské postavy sv. Benedikta, které vychází též z válcovitého uzavřeného objemu se záhyby dlouhých plechových ostrých vertikál zlámaných na podstavci, které kontrastují s hladkým neřaseným objemem škapulíře. Pouze u této sochy je zřetelné naznačení pravé volné nohy, která začíná narušovat jinak uzavřený objem. Pokročilejší jsou také záhyby roucha na volných rukávech, stejně jako tvář výrazných stylizovaných rysů. Zjednodušenou variantou sv. Benedikta je socha sv. opata s knihou v plátkové vazbě pocházející též z kláštera v Hronském Beňadiku.12 Zkráceně můžeme konstatovat, že se zde mísí ještě krásnoslohá tradice s uplatněním prvků počátků tzv. „temné doby“: uzavřeného válcovitého objemu a plechové lámané draperie. Nejpokročilejším motivem je
obnovená snaha o rozpohybování tělesného objemu v případě sochy sv. Benedikta. Pro bližší časové zařazení nám pomůže již zmíněná souvislost se švábským sochařstvím okruhu Hanse Multschera, neboť z této produkce je zachováno nemálo děl tvořících chronologické řady od roku 1427, kdy se Hans Multscher objevuje v Ulmu, až do 60. – 70. let 15. století. Objevují se zde přesně datovaná díla, která samozřejmě výrazně napomáhají při strukturování vývoje. Uzavření obrysu sochy, plný tělesný objem a uklidnění tělesného pohybu je charakteristické pro druhou čtvrtinu 15. století. ky, sv. Ondřeje a sv. Gertrudy. Ostatky týchž světců byly uloženy i do bočního Oltáře sv. Kříže. Vazba ikonografie oltářního nástavce na zasvěcení mensy, natož pak na ostatky, vůbec není samozřejmá (srov. TAKÁCS 2001 [cit. v pozn. 1], s. 630). Pokud bychom se drželi konsekračních textů, sochy Panny Marie, sv. Benedikta a sv. Scholastiky by mohly docela dobře původně pocházet i z Oltáře v Kapli sv. Krve, jejich nejstaršího známého umístění (zde zachyceny v r. 1836 na barokní oltářní architektuře). V r. 1486 byl v Kapli sv. Krve vysvěcen oltář; v jeho patrociniu se kromě Nejsv. Trojice, Těla Páně a Panny Marie mezi 15 světci a světicemi objevuje i sv. Scholastika, čtyři další světci a světice jsou zastoupeni ostatky v menze. Ani tato hypotéza není však o nic více podložená než spojení s r. 1483 a bez dalších argumentů s ní nelze pracovat. Konsekrační texty uvádí TAKÁCS 2001(cit. v pozn. 1), pozn. 63 a 64 na s. 633. 12 GLATZ 1999 (cit. v pozn. 6), s. 34-36, kat. č. 15.
238