nezavisle
Scénář výstavy Michał Kopczyński Spolupráce Małgorzata Grąbczewská, Wojciech Kalwat, Robert Kostro, Anna Piekarská, Aleksandra Rodziewiczová Grafický návrh a sazba Urszula Tofil / Syfon Studio Koordinace Anna Piekarska Překlad Michala Benešová České uvedení výstavy Polský institut v Praze Autoři výstavy vynaložili veškeré úsilí, aby dohledali všechny majitele a disponenty autorských práv k použitým fotografiím. Osoby, které se nám dohledat nepodařilo, prosíme, aby autory výstavy kontaktovaly. Výstavu připravilo Muzeum polských dějin, financována byla z prostředků Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky. www.muzhp.pl / www.msz.gov.pl
: a k s l o P i n e l e d i j o r T Trojí dělení Polska. V roce 1795, po tzv. třetím dělení, přestala Republika obou národů
i t s o l s i v a z e n a t a r t z
existovat. Rytina W. Haase a G. J. Deckera (Národní knihovna)
Stanisław August Poniatowski (1764–1795) byl posledním polským králem, obraz Marcella Bacciarelliho (Národní muzeum ve Varšavě)
Polsko-litevská Republika obou národů na konci 18. století slábla. Využily toho sousední mocnosti, Rusko, Prusko a Rakousko, které si v letech 1772–1795 území Polsko-litevské unie rozdělily. Oproti jejich očekávání však porážka prvního polského povstání (1794) vedeného Tadeuszem Kościuszkem ani následná likvidace svobodného státu neznamenaly konec tzv. polské otázky. Ta ožila především v době napoleonských válek, mezi lety 1807 a 1815 existovalo Varšavské knížectví formálně podřízené Francii. Ani po Napoleonově pádu nepřestali Poláci usilovat o nezávislost. V letech 1830, 1846, 1848 a 1863 propukala povstání namířená proti
Alegorie prvního dělení Polska (1772), tzv. královský koláč. Stojící: carevna Kateřina II.,
jednotlivým záborovým mocnostem.
(vládnoucí spolu se svým synem Josefem II.). Přihlížejí králové Španělska, Francie a Anglie.
pruský král Fridrich II., rakouský císař Josef II. Sedící: rakouská císařovna Marie Terezie Vlevo je polský král Stanisław August Poniatowski svázán provazem s tureckým sultánem. Rytina neznámého autora (Národní knihovna)
Varšavské knížectví, existující v letech 1807–1815, bylo formálně svobodné, ve skutečnosti však bylo podřízeno Napoleonovi I. Obraz zachycuje okamžik předání ústavy z rukou francouzského císaře v roce 1807. Obraz Marcella Bacciarelliho (Národní muzeum ve Varšavě)
Polské vojsko z dob Varšavského knížectví, rytina Sebastiana Langera (Národní knihovna)
Tadeusz Kościuszko mezi děly, po roce 1792, miniatura neznámého autora (Národní muzeum v Krakově)
v muzskych rolich Ačkoli zákony někdejší Republiky obou národů přiznávaly ženám, zejména vdovám, značnou právní autonomii, byla společenská role žen silně spojena s domácností a rodinou. V 18. století začala řada polských žen tuto hranici překračovat, i když obvykle jen neformálně – vyvíjely tlak na muže, kteří rozhodovali o politických otázkách. Zánik samostatného polského státu a následné období bojů a národních povstání narušily tradiční rozdělení společenských rolí. Některé ženy se i přes nesouhlas mužů rozhodly aktivně zapojit do bojů o nezávislost.
Emilia Platerová v čele hulánů během listopadového povstání, rytina Georga Benedikta Wundera podle kresby Johanna Michaela Volze. (Národní knihovna)
Činily tak v přestrojení za muže.
Portrét Emilie Platerové na polské bankovce v hodnotě 20 zlotých z roku 1936. Jeho symbolika poukazuje na společenské role připisované oběma pohlavím. Vlevo žena ztělesňující dominantní stereotyp, vpravo Emilia Platerová narušující zažité představy ve jménu služby vlasti. (Peněžní centrum Polské národní banky)
V době napoleonských válek se do řad vojáků Varšavského knížectví v mužském přestrojení zapojila Joanna Żubrowá (1782−1852). Zúčastnila se aktivně sedmnácti bitev a obléhání během vojenského tažení proti Rakousku. Nejznámější „bojující“ Polkou 19. století se stala Emilia Platerová (1806−1831). Během listopadového povstání v roce 1830 zatajila své pohlaví a vstouEmilia Platerová, rytina Achilla Devérii (Národní muzeum v Krakově)
pila do povstaleckých oddílů na území dnešní Litvy. Povýšila do hodnosti důstojníka a velela oddílu pěchoty. Zemřela v prosinci 1831. Její legendu šířila dobová ikonografie a romantická poezie. Emilia Platerová je dnes
Joanna Żubrowá se zvláště vyznamenala v bojích o město Zamość v květnu roku 1809, za což byla oceněna stříbrným křížem Virtuti Militari. Byla první ženou, která toto nejvyšší polské vojenské vyznamenání získala. Útok na
považována za národní hrdinku v Polsku, na Litvě i v Bělorusku.
Zamość v roce 1809, rytina Sebastiana Langera podle kresby Michała
Maria Piotrowiczowá (1839−1863) pocházela ze zemanské rodiny a po vypuk-
Stachowicze. (Národní muzeum v Krakově)
nutí lednového povstání se v únoru roku 1863 připojila k povstaleckému oddílu. Padla v bitvě s ruskými vojsky u Dobré poblíž Lodži. Zůstaly po ní
Polonie – rok 1863, obraz Jana Matejka. Mladá žena v černých šatech
tři děti. Po její smrti zakázalo vedení povstalců přijímat ženy do svých řad,
spoutávaná okovy symbolizuje Polsko. Žena ve světlejších šatech za ní
toto nařízení však nebylo striktně dodržováno.
představuje Litvu, také v okovech. Výjevu přihlížejí dva důstojníci – jeden v ruské uniformě, druhý v pruské. Obraz je aluzí na osudy Polska po tzv. trojím dělení, navazuje ale také na romantické ztotožnění ženy s vlastí. (Národní muzeum v Krakově)
Joanna Żubrowá, rytina J. Głose (Univerzitní knihovna v Toruni)
Řád Virtuti Militari z doby Polského království, tzv. Kongresovky (1815–1831). Toto nejvyšší polské vojenské vyznamenání je udělováno od roku 1792 za zásluhy v boji. Heslo řádu zní „Čest a vlast“. (Muzeum polské armády)
Maria Piotrowiczowá, kolem roku 1863 (Národní knihovna)
Smrt Marie Piotrowiczowé za lednového povstání, 15. února 1863, pohlednice (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
obtizna Represe ze strany Pruska, Rakouska a Ruska, které si Polsko na konci 18. století rozdělily, postihovaly celé rodiny účastníků povstá-
samostatnost
ní. Muži končili v ruském vyhnanství nebo byli donuceni odejít do exilu. V Polsku po sobě zanechávali manželky a děti, které si musely poradit bez nich. Nebylo to snadné: Napoleonský občanský zákoník, přijatý na polských územích na začátku 19. století, zbavoval ženy právní samostatnosti a svěřoval je pod kuratelu mužů – v prvé řadě otce a bratrů, poté manžela, a v případě ovdovění tzv. rodinné rady. Nejen právní status, ale také nedostatečné vzdělání ztěžovaly ženám samostatné fungování ve společnosti. Přesto se některé z nich rozhodly vzít osud do vlastních rukou a staly se vzorem pro řadu dalších.
Izabella Ryxowá (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
Výstava koní a hospodářských zvířat ve Varšavě, rytina (Národní zemědělské muzeum, Szreniawa)
Izabella Ryxowá (1844−1904) pocházela ze zemanské rodiny a byla vychována způsobem typickým pro tehdejší ženy. Provdala se v sedmnácti letech. Její muž byl za účast v povstání roku 1863 donucen opustit zemi. Izabella s dětmi ho zprvu doprovázela, když však jejich usedlost spravovaná nájemci začala chátrat, vrátila se Ryxová spolu s dětmi do Polska, aby zachránila rodinný majetek. Během několika let se jí podařilo rozvinout plemenný chov vepřů, později zřídila první průmyslový Dům v Grodně (dnes v Bělorusku), kde žila Eliza
drůbežářský závod na polských územích. Od roku 1885
Orzeszkowá, pohlednice (Národní knihovna)
pravidelně získávala zlaté medaile na chovatelských výstavách pořádaných na polských územích i v Rusku.
Eliza Orzeszkowá (Národní knihovna)
Posmrtná vzpomínka na Izabellu Ryxovou v časopise pro ženy Dobra Gospodyni, č. 44 z roku 1903 (Národní zemědělské muzeum, Szreniawa)
Přivezla také svého muže zpět do Polska a za vysoký úplatek pro něj od ruských úředníků získala milost.
Eliza Orzeszkowá (1841−1910) si odnesla z let, kdy se vzdělávala v soukromé škole pro dívky, lásku k literatuře a přesvědčení o jejím zásadním společenském významu. Když se jí podařilo dosáhnout zneplatnění manželství, živila se psaním románů. Její tvorba si získala řadu čtenářů, román Nad Němnem (1887) patří dodnes do kánonu polské literatury. Hrdinka románu Marta, vydaného v roce 1873, musí po smrti manžela a ztrátě majetku uživit sebe i svoji dceru. Neznalost praktických dovedností, typická pro tehdejší ženy z vyšších vrstev, vede k tomu, že Marta ztrácí jedno zaměstnání za druhým – umí šít, ale jen ručně, mluví francouzsky, ale ne natolik dobře, aby mohla vyučovat, na pianinu hraje jen amatérsky. Je donucena vykonávat špatně placenou práci, na vlastní kůži zakouší vykořisťování žen na trhu práce. Román končí tragicky, hlavní hrdinka umírá pod koly drožky. Silně emotivní způsob vyprávění přispěl k tomu, že se Titulní strana románu Elizy Orzeszkowé
problematika zachycená v románu Orzeszkowé stala
Hospodářství Ryxových v Prażmově, klasicistický
Marta (Národní knihovna)
diskutovaným tématem nejen v ženských kruzích.
zemanský dvůr z roku 1820 (současný vzhled) (Muzeum polských dějin)
Vepři ocenění na Průmyslové a zemědělské výstavě ve Varšavě, 1874, tisk (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
Marie
Marie a Pierre Curieovi během svatební cesty na jízdních kolech (Musée Curie v Paříži)
Curie-Skłodowska:
Marie Curie-Skłodowská ve své pařížské laboratoři, kolem roku 1913, fot. Henri Manuel (Musée Curie v Paříži)
Zeny a veda Marie Curie-Skłodowská
(1867−1934)
se narodila ve Varšavě. Vystudovala
soukromou školu pro dívky a docházela na přednášky v rámci tzv. Létající univerzity. Po dohodě se starší sestrou Bronisławou začala pracovat jako soukromá učitelka, aby sestře pomohla během jejího studia medicíny v Paříži. V roce 1890 se Bronisława Skłodowská provdala za lékaře, díky
Od konce šedesátých let 19. století mohly ženy v roz-
čemuž mohla Marii zajistit podporu během jejího vlastního studia. V Pa-
děleném Polsku získávat středoškolské vzdělání. V rus-
stipendium na odborný výzkum. Brzy se provdala za fyzika Pierra Curie-
říži vystudovala Marie fyziku, chemii a matematiku na Sorbonně a získala
kém a pruském záboru měly právo navštěvovat státní
ho. Hned po svatebním obřadu se vypravili na svatební cestu na jízdních
ženská gymnázia, kde se vyučovalo v ruštině nebo
dva nové chemické prvky – polonium a radium. V roce 1903 získala (spolu
němčině. V ruském záboru si však většina dívek, které
s manželem Pierrem a Henrim Becquerelem) svoji první Nobelovu cenu
se chtěly vzdělávat (ač se jednalo jen o několik procent z celkového počtu), vybírala soukromé školy. Jejich ukončením získaly právo učit nejmladší děti. Vstup na
kolech. Spolu s manželem se věnovala výzkumu radioaktivity a objevila
za fyziku. Po tragické smrti svého muže v roce 1906 po něm převzala katedru na Sorbonně a stala se tamější první profesorkou. Přes vědecké úspěchy nebyl její život jednoduchý. V roce 1910 se stala cílem útoků francouzského tisku kvůli milostnému románku s fyzikem
univerzity byl ženám, podobně jako ve většině evrop-
Paulem Langevinem. Tisk na ni útočil jako na cizinku. Členové Francouzské
ských zemí, zapovězen. V roce 1882 byla ve Varšavě
do vědeckých akademií v Petrohradě, Boloni, Praze a Krakově. Udělení
založena ilegální tzv. Létající univerzita, přednášky se
akademie věd zamítli její žádost o členství, ačkoli v té době již byla přijata druhé Nobelovy ceny (1911), tentokrát za chemii, kritiky umlčelo.
konaly v soukromých bytech. Působili na ní přední odborníci a přednášek se mohly účastnit i ženy.
Marie Curie-Skłodowská s dcerou Irène (později Joliot-Curie), také vynikající chemičkou a držitelkou Nobelovy ceny, rok 1925 (Musée Curie v Paříži)
Marie Curie-Skłodowská byla jednou z prvních žen, které získaly řidičské oprávnění (1916). Řídit se naučila proto, aby mohla za první světové války Diplom Nobelovy ceny pro Marii Curie-Skłodowskou z roku 1911 (Musée Curie v Paříži)
jezdit s nákladním autem vybaveným rentgenovým přístrojem, díky němuž spolu se svou dcerou zachránily život mnoha raněným vojákům. (Musée Curie v Paříži)
Titulní strana druhého vydání doktorské práce Marie Curie-Skłodowské z roku 1903 (Muzeum Marie Curie-Skłodowské ve Varšavě)
Marie Curie-Skłodowská v doprovodu polského prezidenta Stanisława Wojciechowského během slavnostního položení základního kamene pro stavbu Institutu radia ve Varšavě, 6. června 1925 (Národní digitální archiv)
Zeny a medicina
Lékárna ve Varšavské dětské nemocnici,
Nemocnice Jezulátka ve Varšavě,
konec 19. století, rytina (Veřejná
začátek 19. století, pohlednice
knihovna hl. města Varšavy)
(Národní knihovna)
„Ženy nemohou být lékařkami, protože jim nerostou vousy.“ Tento žertovný bonmot jistého ruského profesora medicíny z 19. století je více než jen žertem. Tehdejší lékaři často odůvodňovali rozdílnost společenských rolí žen a mužů odvoláním na skutečné či smyšlené anatomické rozdíly jakožto přirozené a dle jejich názoru neměnné danosti. Neudiví proto, že jednou z oblastí, kde se mužský monopol udržel nejdéle, bylo právě lékařství. Ženy plnily pouze pomocné funkce, skutečná medicína a farmacie jim ovšem zůstávaly uzavřené. Jako první
Obhajoba doktorské práce Karoliny Szulcové, rodačky z Varšavy, na Lékařské škole v Paříži, dřevoryt, 1899 (Univerzitní knihovna v Poznani)
v Evropě byly ženy ke studiu medicíny připuštěny na univerzitě v Curychu (1867). Jagellonská univerzita v Krakově začala přijímat ženy na fakultu farmacie v roce 1894 a na lékařskou fakultu až v roce 1900.
Anna Tomaszewiczová-Dobrská
(1854−1918)
byla první ženou působící v rozděleném Polsku jako lékařka. Lé-
kařství vystudovala v Curychu v roce 1877. O rok později nebyla jakožto žena přijata do Varšavské lékařské společnosti a nemohla tak vést vlastní lékařskou praxi. Nostrifikaci vysokoškolského diplomu na území Ruského impéria se jí podařilo získat díky tomu, že se na ruské úřady obrátil jeden z muslimských panovníků hledající diplomovanou lékařku, která by poskytla odborné konzultace jeho manželkám. Za takové situace bylo Tomaszewiczové povoleno složit státní zkoušku, což jí posléze v roce 1880 umožnilo otevřít si ve Varšavě vlastní porodnickou a gynekologickou praxi. Ještě než začaly být v Evropě ženy přijímány k farmaceutickému studiu, mohly se univerzitními diplomy pochlubit sestry Filipina (1797−1877) a Konstancja (1787−1853) Studzińské, řeholnice Kongregace Milosrdných sester, jež vedly lékárnu při krakovské nemocnici. Diplomy Jagellonské univerzity v Krakově jim byly přiznány 28. srpna 1824. Onoho dne se v nemocnici – nikoli na univerzitě – konaly magisterské zkoušky, jimiž obě zakončily své dálkové studium. Jako ženy a řádové sestry se neúčastnily přednášek spolu s ostatními studenty, byly pro ně organizovány speciální kurzy, které se konaly mimo univerzitu. Udělení magisterského titulu ženám bylo v té době celosvětovým unikátem. Dcera lékaře Antonina Leśniewská (1866–1937) snila o práci lékárnice. Svůj sen si splnila v roce 1901, kdy získala diplom magistry farmacie na Petrohradské univerzitě. Přesto si nemohla otevřít vlastní lékárnu, protože žádný muž nechtěl pracovat ve firmě vedené ženou. Leśniewská proto ve své lékárně zaměstnala výhradně ženy. Dobový tisk o tom psal jako o senzaci a věštil Leśniewské rychlý bankrot. Lékárna však prosperovala, navíc při ní fungovala škola pro ženy připravující se na práci v lékárně nebo na studium farmacie. Po roce 1918 se Leśniewská přestěhovala do Varšavy, kde dál vedla lékárnu. Žena – domácí lékařka. Lékařská příručka pro ženy, 1912 (Národní knihovna)
Anna Tomaszewiczová-Dobrská, kolem roku 1875, fot. Jan Mieczkowski (Hlavní lékařská knihovna)
Antonina Leśniewská, kolem roku 1900,
Lékárna Antoniny Leśniewské ve
fot. Stanislav Voyno-Oranski (Hlavní
Varšavě, dvacátá léta 20. století
lékařská knihovna)
(Muzeum farmacie ve Varšavě)
Narod sobe
Dívky ze Školy domácích ženských prací, kterou v roce 1882 založila Jadwiga Zamoyská, rozená Działyńská, manželka generála Władysława Zamoyského. Jednalo se o první takto zaměřenou školu pro dívky na polských územích. Fot. Stanisław Bizański, 1895 (Národní muzeum ve Varšavě)
Žákyně Stefanie Sempołowské, 1902 (Univerzitní knihovna ve Varšavě
Stefania Sempołowská (pod palmou) se svými žáky, kolem roku 1912 (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
Ve druhé polovině 19. století vzniklo na polských územích mnoho škol pro dívky. Na snímku soukromá ženská škola Jadwigy Sikorské ve Varšavě, založená v roce 1874. Přes hrozbu pronásledování a absence oficiálního povolení se zde dívky vzdělávaly v historii, zeměpise a polské literatuře. Studovala zde mimo jiné Marie Skłodowská. (Soukromá sbírka)
„Nevěděla jsem tehdy, že onen kroužek (…) byl elitou, že to byla elita ženského světa tehdejšího Polska (…) uprostřed mrazivé atmosféry nesvo-
Porážka národních povstání zostřila v rozděleném Polsku ruskou
body a národní poroby, těch několik
a pruskou asimilační politiku. Symboly vládnoucích mocností byly
žilo na miskách vah egoismus, prázd-
Polákům vnucovány prostřednictvím pomníků, názvů ulic, repre-
notu, hanebnost a strach. Kasylda
neohrožených ženských duší převá-
Kulikowská, Teresa Ciszkiewiczowá,
zentativních budov či oficiálních oslav státních svátků. Hlavní ná-
Stefania Sempołowská – to ony stály
stroj odnárodnění však představovala škola. Osnovy sloužily vymý-
v čele Kroužku žen Polska a Litvy, prv-
cení polštiny, z níž se měl stát pouhý lidový dialekt nevzdělaných
po roce 1863.“
ní tajné ženské organizace založené Helena Ceysingerówna
vrstev. Nezbytné tak bylo povzbudit a uchovat v širokých vrstvách polské společnosti národní povědomí. Zakládání ilegálně fungujících škol však vyžadovalo odvahu a promyšlenou organizaci. Významnou roli zde sehrály ženy ze zemanských rodin a prostředí městské inteligence. V tajných školách na území ruského záboru, kde neexistovala povinná školní docházka, byly děti vzdělávány v polštině, a to včetně literatury a polských dějin. V pruském záboru sehrávaly podobnou roli polské čítárny.
Teresa Ciszkiewiczowá (1848−1921) – lékařka a aktivistka (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
„Odsoudili ji všichni až na několik neznámých a nevýznamných lidí. Strach
Cecylia Śniegocká (1862−1934) – v roce 1894 založila tajnou školu pro chudé varšavské děti. Výuka se konala v soukromých bytech. V prvním
byl totiž veliký, nikdo nevěřil v jakýkoli
roce na ni docházelo 300 dětí, po několika letech
čin, v ženskou sílu. (…) Bylo zapotřebí
už jich bylo přes dva tisíce. Ve stejné době studovaly
nemalé síly vůle a nemalého přesvěd-
ve varšavských státních školách čtyři tisícovky dětí. (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
čení, že má pravdu, aby se vydala svo-
Maria Wysłouchowá (1858−1905) – učitelka
jí cestou (…). Śniegocká po ní kráčela
a vydavatelka časopisů pro venkovské obyvatelstvo
a na nic se přitom neohlížela.“
Helena Ceysingerówna (1868−1950) – učitelka
(Univerzitní knihovna ve Varšavě)
a spisovatelka (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
Helena Ceysingerówna Stefania Sempołowská (1869−1944) – učitelka a novinářka (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
Kasylda Kulikowská (1841−1894) – učitelka a překladatelka francouzské literatury (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
zeny a osveta Katechismus polského dítěte, báseň Władysława Bełzy šířená mimo jiné na pohlednicích, kolem roku 1905 (Soukromá sbírka) – Kdopak ty jsi?
– Čím získána?
– Polák malý.
– Jizvou, krví.
– Co je znak tvůj?
– Miluješ ji?
– Orel bílý.
– Ano, velmi.
– Kde přebýváš?
– A v co věříš?
– Mezi svými.
– V polskou zemi!
– V jaké zemi?
– Co jsi pro ni?
– V polské zemi.
– Vděčné dítě.
– Čím ta země?
– Co jí dlužíš?
– Vlastí mojí.
– Život dáti.
Kostky pro výuku abecedy, přelom 19. a 20. století (Muzeum polských dějin)
Irena W. Kosmowská
(1856−1931)
– někdejší spoluzakladatelka
Ženského spolku lidové osvěty a Sjednoceného spolku zemanek. Obě tyto organizace si kladly za cíl šíření osvěty na venkově. V těchto stopách se vydala i její dcera Irena Kosmowská (1879−1945)
. Jako sympatizantka lidového hnutí propagovala na
V 19. století oddělovala elitu společnosti a obyvatele měst od ven-
venkově družstevnictví a angažovala se ve vzdělávání venkov-
kovského lidu kulturní zeď. „Chceš-li vidět divochy, nemusíš jezdit
ských žen. V době první světové války se podílela na činnosti
daleko, stačí se vypravit na venkov,“ říkávalo se ve Francii. Jednou
funkci náměstkyně ministra propagandy a sociální péče v prv-
z příčin porážky polských národních povstání byla právě existence
ní vládě nezávislého Polska. V letech 1919–1928 byla poslan-
tak hlubokých rozdílů. Aktivní účast lidu v hnutí odporu nemohla
ilegální Polské vojenské organizace. V roce 1918 zastávala
kyní Sejmu za lidovou stranu.
zajistit jen radikální hesla. K odstraňování těchto bariér a vzniku
Charakteristickým znakem výchovy ve venkovském prostředí
jednotné národní identity mohla přispět osvěta a široká propaga-
Ve škole domácích prací pro dívky a v zemědělské škole pro
ce symbolů sjednocujících polskou společnost, jako například bu-
chlapce, které v roce 1909 založila Aleksandra Bąkowská
dování pomníků. V rozděleném Polsku však vzdělávání i stavební
ské historie a literatury.
bylo spojování vlasteneckých témat s praktickými vědomostmi.
(1851–1926), se žákyně a žáci vzdělávali rovněž v oblasti pol-
povolení ležely v rukou nepřátelských vlád. Šíření a probouzení polského národního cítění tak často probíhalo tajně a bylo závislé na osobní angažovanosti. Nově začaly být také využívány moderní způsoby šíření informací charakteristické pro populární kulturu, která se rodila právě ve druhé polovině 19. století.
Irena Kosmowská mladší (Soukromá sbírka)
Irena W. Kosmowská starší (Soukromá sbírka)
Aleksandra Bąkowská (Muzeum pozitivismu v Gołotczyzně, oddělení Muzeum mazovské šlechty v Ciechanově)
Děti z opatrovny v Głowně, 1911 (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
Ženský spolek v Głowně, 1911 (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
Ve školách byl kladen důraz nejen na rozvoj myšlení, ale také na fyzickou
ABC – první čtení, obraz Franciszka Ejsmonda, 1886−1893 (Národní muzeum ve
kondici žáků. Na snímku dívky ze Školy domácích ženských prací během
Varšavě)
gymnastických cvičení, tisk. (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
1914-1918: zeny ve valce
Polonie, obraz Jacka Malczewského, 1918 (Národní muzeum v Kielcích)
Členky Dobrovolnické ženské legie s kulometem Maxim, Lvov, 1919 (Archiv nových akt)
Legionářka Wanda Gertzová, velitelka 2. vilenské dobrovolnické ženské legie (Archiv nových akt)
Rostoucí napětí mezi světovými mocnostmi na přelomu století oživilo naděje Poláků na zviditelnění polské otázky na mezinárodním poli a na získání samostat-
Aleksandra Szczerbińská-Piłsudská, kolem roku 1930 (Národní knihovna)
nosti. Prusko, Rakouskou a Rusko, které si Polsko na konci 18. století rozdělily, se ocitly ve znepřátelených táborech. Polští politici se přeli, na čí stranu by se měli Poláci přiklonit. Vůdce socialistů Józef Piłsudski stanul v čele dobrovolnických Polských legií bojujících po boku Rakouska-Uherska proti Rusku. Když se průběh války otočil, Piłsudski legie rozpustil. Zůstala po nich rozsáhlá konspirační síť zaměřená nyní na boj proti Němcům a Rakušanům okupujícím polská území. Když bylo Rusko v roce 1918 oslabeno bolševickou revolucí a Německo bylo spolu s Rakouskem-Uherskem poraženo, pustili se členové polské konspirace do odzbrojování okupačních armád a budování vlastního státu. Ačkoli na Pařížské mírové konferenci v roce 1919 potvrdili diplomaté obnovení samostatného Polska, fakticky o jeho existenci rozhodlo vítězství polských jednotek v obranné válce s bolševickým Ruskem v roce 1920. K vítězství bylo nutné mobilizovat celou společnost. S muži na frontě přitom bojovaly i ženy.
Cestou vytyčenou Józefem Piłsudským se vydala o patnáct let mladší Aleksandra Szczerbińská (1882–1963). V mládí se angažovala v socialistickém hnutí. Za první světové války sloužila v Polských legiích jako spojka a členka výzvědné služby. Po válce, v roce 1921, se za Piłsudského
Cvičení oddílu Dobrovolnické ženské legie, Varšava, 1920
provdala. Během druhé světové války opustila Polsko.
(Ústřední vojenský archiv)
Zemřela v londýnském exilu. Některé ženy, například Wanda Gertzová (1896−1958), vstupovaly do legií v přestrojení za muže. Taková mystifikace nemohla mít dlouhého trvání. Zápal žen v aktivním boji za nezávislé Polsko byl využit při založení Dobrovolnické ženské legie. Její členky, včetně Wandy Gertzové, sloužily ve všech složkách ozbrojených sil s výjimkou letectva a obrněných jednotek.
Členky Dobrovolnické ženské legie během výdeje jídla, Varšava, srpen 1920 (Ústřední vojenský archiv)
Za iniciátorku vzniku Dobrovolnické ženské legie je považována Aleksandra Zagórská (sedící), která byla první velitelkou kurýrek, 1919 (Ústřední vojenský archiv)
Ošetřovatelky na východní frontě první světové války (Národní knihovna)
Volebni pravo pro zeny Volby do Městské rady ve Varšavě, 1927 (Národní digitální archiv)
Příležitostný časopis Den žen
V Polsku, podobně jako v jiných evropských zemích,
věnovaný boji za politická práva
vzbuzovala otázka přiznání volebního práva ženám
knihovna ve Varšavě)
žen, 7. června 1914 (Univerzitní
kontroverze. Stále silněji se však ozýval hlas sufražetek, mezi nimiž byly jak přívrženkyně socialismu, tak křesťanské demokratky.
Přiznání volebního práva ženám ve vybraných zemích: 1893 Nový Zéland (aktivní, pasivní v roce 1919) 1902 Austrálie (až do roku 1962 s výjimkou domorodého obyvatelstva) 1906 Finsko
Ve volbách do Ústavodárného Sejmu dne 26. ledna 1919 bylo zvoleno osm žen, mimo jiné:
1908 Dánsko (aktivní, pasivní v roce 1915) 1913 Norsko 1915 Island 1917 Estonsko, Nizozemsko, Kanada, Lotyšsko, Rusko, Uruguay (aktivní, pasivní v roce 1919) 1918 Rakousko, Litva, Německo, Polsko, Velká
Gabriela Balická
Jadwiga Dziubińská
Irena Kosmowská
(Soukromá sbírka)
(Národní digitální
(Soukromá sbírka)
Británie (aktivní, pasivní v roce 1923)
archiv)
1919 Belgie (aktivní, pasivní v roce 1948), Gruzie, Lucembursko, Maďarsko 1920 Československo, Spojené státy americké 1921 Švédsko 1922 Irsko 1931 Španělsko, Portugalsko 1944 Francie
Maria Moczydłowská
Zofia Moraczewská
Zofia Sokolnická
(Knihovna Sejmu)
(Archiv nových akt)
(Veřejná knihovna
1945 Itálie
hl. města Varšavy)
1971 Švýcarsko
Debata o hlasovacím právu žen se před rokem 1914 vedla v Haliči (rakouský zábor). V roce 1908 ohlásila První schůze Ústavodárného Sejmu
malířka a aktivistka Maria Dulęba
Druhé polské republiky zvoleného ve
didaturu ve volbách do místního parlamentu a vedla
volbách v roce 1919, hovoří náčelník
předvolební kampaň. Její akce nezískala podporu, otáz-
státu Józef Piłsudski, Varšava, 10. února 1919, pohlednice (Knihovna Sejmu)
(1861–1919)
svoji kan-
ka volebního práva pro ženy se však díky tomu stala diskutovaným tématem. Na konci první světové války sepisovaly polské sufražetky petice adresované vedení rodícího se polského státu. Spoléhaly na to, že se toto téma dostane na plénum parlamentu. K takové debatě však nedošlo, protože
ného polského státu i během první světové války.
Józefa Piłsudského z 28. listopadu
Ústavodárného Sejmu (Archiv nových akt)
1918 upravující volební řád, Dziennik (Archiv nových akt)
Sejmu v nezávislém sjednoceném Polsku přichází! Tento Sejm však bude reprezentantem celého národa jedině tehdy, když v něm
Podle kapitoly I, článku 1 „je voličem do
Maria Dulęba (Národní
zasednou i ženy. Politické zrovnoprávnění žen už dnes nemá
Sejmu každý občan státu bez rozdílu
muzeum ve Varšavě)
odpůrce! Máme proto přijít k volebním urnám, abychom vyjádřily
pohlaví, který do dne vyhlášení voleb
svoji vůli vytvářet nové zákony a vylepšovat ty staré. Občanky!
skončil 21 let.“ V kapitole II, článek 7
Stojí před námi velký úkol státotvorné práce. Soustřeďme své
se pak praví, že „do Sejmu mohou být
Budova Sejmu Druhé
síly, spojme se v sevřené zástupy, prohlubujme své občanské
zvoleni všichni občané a občanky státu,
polské republiky, 1933
povinnosti! Nechť nás vítězství dějinné spravedlnosti zastane jako
kteří mají aktivní volební právo, bez
(Soukromá sbírka)
svobodné občanky hodné tohoto jména!“
ohledu na místo bydliště (…).“
Jednalo se o revoluční krok odůvodňovaný významnou rolí, jakou ženy plnily v období neexistence samostat-
žen z 10. listopadu 1918 vyzývající k aktivní účasti ve volbách do
Text letáku: „Občanky! Vytoužený okamžik vzniku Ústavodárného
rozhodli náčelník státu Józef Piłsudski a předseda vlády tak bez konzultace s jednotlivými politickými stranami.
Dekret Dočasného náčelníka státu
Praw Państwa Polskiego, č. 18, poz. 46
o přiznání aktivního i pasivního volebního práva ženám Jędrzej Moraczewski ještě před prvními volbami. Učinili
Leták Ústředního výboru pro politické zrovnoprávnění polských
Nove role, nove povinnosti Halina Konopacká během olympiády v Amsterodamu, kde získala zlatou medaili v hodu diskem, 1928 (Národní digitální archiv)
Halina Konopacká se věnovala mimo jiné
Medaile z olympijských
automobilovým závodům
her v Amsterodamu,
(Muzeum sportu
1928 (Muzeum sportu
a turistiky)
a turistiky)
Technický pokrok a změny zákonů byly ve 20. století rychlejší než k proměna chování. To se měnilo postupně, z generace na generaci. Ačkoli ženy získaly aktivní i pasivní volební právo, jejich počet v parlamentu se ani zdaleka neblížil procentnímu podílu v tehdejší populaci. V období mezi dvěma světovými válkami mohly ženy bez omezení studovat na vysokých školách a na některých fakultách tvořily velkou část studentů. Mezi vyučujícími jich však bylo jen málo. Ženy lékařky už nevyvolávaly senzaci, velká většina se jich však specializovala na „ženské obory“ – gynekologii, porodnictví a pediatrii. Polské ženy v meziválečném období tyto bariéry mnohdy překračovaly a začínaly se věnovat zcela novým společenským rolím.
Halina Konopacká (1900–1989) se sportu začala věnovat v době studií. V roce 1926 vytvořila světový rekord v hodu diskem, na olympijských hrách v Amsterodamu v roce 1928 získala pro Polsko první zlatou olympijskou medaili. Věnovala se mnoha sportům včetně automobilových závodů. V letech 1927 a 1928 zvítězila v hlasování o nejlepšího polského sportovce.
Alicja Dorabialská (Lodžská polytechnika)
Ačkoli ženy studující na humanitních a lékařských fakultách nebyly výjimkou, technické obory zůstávaly doménou mužů. Alicja Dorabialská (1897–1975)
získala doktorát z chemie na Varšavské univerzitě. Pracovala po
boku Marie Curie-Skłodowské v Paříži. V roce 1934 byla jmenována profesorkou fyzikální chemie na nejstarší polské technické univerzitě ve Lvově. Kolegové jí říkali „jedináček“, protože byla mezi profesory jedinou ženou. Žena v pozici profesorky technické univerzity byla tehdy celosvětovou raritou. Ženy jako herečky a zpěvačky byly obdivované už v 19. století, avšak postavení Hanky Ordonówny
(1902–1950)
v meziválečném Polsku bylo výjimeč-
né. Vystupovala v kabaretech i ve filmech, její písně si zpívalo téměř celé Polsko. Za druhé světové války byla vězněna Němci, následně ji Rusové
Hanka Ordonówna jako příslušnice Polské armády (Veřejná knihovna hl. města Varšavy)
deportovali do Uzbekistánu. Díky polsko-sovětské dohodě z roku 1941 se dostala na svobodu a začala se věnovat pomoci polským sirotkům, obětem sovětských represí. Zemřela v Bejrútu v roce 1950. V roce 1908 vydal Robert Baden-Powell knihu Scouting for Boys, o rok později se v Londýně konal první skautský sjezd. Tak vzniklo nové společenské a výchovné hnutí zaměřené na mládež. V rozděleném Polsku začaly první skautské družiny (jak mužské, tak ženské) vznikat v roce 1911. Pionýrkou ženského skautingu se stala Olga Drahonowská-Małkowská . V letech 1918–1939 se stal Skaut v Polsku masovou organizací
(1888–1979)
propagující mezi dětmi a mladými lidmi vlastenecké hodnoty.
Olga Drahonowská-Małkowská, 1932 (Národní digitální archiv)
Slavnostní předávání Řádu znovuzrozeného Polska na Lvovské polytechnice, na snímku Alicja Dorabialská ve společnosti profesorů, 1937 (Národní digitální archiv)
Olga Drahonowská-Małkowská se skautkami (Univerzitní knihovna ve Varšavě)
Hanka Ordonówna během divadelní zkoušky, kolem roku 1932 (Národní digitální archiv)
v boji I v ilegalite 1939-1945 Dvě spojky Zemské armády bojující ve Varšavském povstání, 1944 (Muzeum Varšavského povstání)
Janina Lewandowská (Velkopolské muzeum nezávislosti)
Vypuknutí druhé světové války znovu přimělo polské ženy bojovat a bránit nezávislost své vlasti. V armádě plnily ženy především
Agnieszka Dowborová-Muśnická (Muzeum velkopolských povstalců v Lusově)
pomocné funkce, avšak v odboji sehrály klíčovou roli jako spojky, ošetřovatelky a příslušnice výzvědných služeb. Mnohé z nich za svou pomoc při obraně vlasti zaplatily životem.
Symbolickými se staly osudy dcer Józefa Dowbora-Muśnického, generála ruských vojsk z doby první světové války, v roce 1919 vůdce protiněmeckého povstání ve Velkopolsku (dnes západní část Polska) a generála polské armády. Starší z jeho dcer, Janina Lewandowská (1908–1940), vojenská pilotka v hodnosti podporučíka, se Ženy chystající jídlo v době Varšavského
v září 1939 dostala do sovětského zajetí. Spolu s dalšími polskými důstojníky byla Sověty vězněna a následně
povstání, 1944, fot. Andrzej Ancut „Kier“
popravena v Katyni v dubnu roku 1940. Její mladší sestra Agnieszka Dowborová-Muśnická (1919–1940) působila
(Muzeum Varšavského povstání)
v protiněmeckém odboji ve Varšavě. Nakonec ji zatklo gestapo a v červnu 1940 byla popravena. Elżbieta Zawacká (1909–2009) se zúčastnila obranné války v roce 1939, posléze působila v protiněmeckém odboji. Díky vynikající znalosti němčiny pracovala jako zahraniční kurýrka polského podzemí. Převážela výzvědná hlášení na trase Varšava – Berlín, několikrát byla vyslána do Anglie. V roce 1943 se jako jediná žena stala členkou speciálních parašutistických oddílů seskakujících nad okupovaným Polskem. Aktivně se účastnila Varšavského povstání v roce 1944. Po konci války zůstala v Polsku. V letech 1951–1955 byla komunisty vězněna a až do pádu komunistického režimu ji sledovala tajná policie. V roce 2006, už ve svobodném Polsku, byla povýšena do hodnosti brigádního generála. „Jsem sestřenicí maršála Montgomeryho. Pokud okamžitě nepropustíte mého manžela a jeho spolupracovníky, čeká vás rychlá a nelítostná pomsta ze strany spojenců,“ uslyšel v roce 1944 jistý důstojník gestapa, jenž měl v rukou osudy anglických agentů působících na území Francie. Tato slova vyřkla Krystyna Skarbeková (pseudonym Christine Granville, 1908–1952), dcera polského šlechtice, od roku 1940 agentka britského Oddělení pro zvláštní operace (Special Operations Executive). Skarbeková působila v Polsku, Francii, Egyptě, Alžírsku a Maďar-
Elżbieta Zawacká, 1943 (Nadace gen.
sku. Za své bravurní akce získala řadu vyznamenání, mimo jiné důstojnický kříž Řádu britského impéria (Order
Elżbiety Zawacké v Toruni)
of the British Empire), Jiřího medaili (George Medal) a francouzský Válečný kříž (Croix de guerre 1939–1944). Elżbieta Zawacká (vlevo) na střelnici,
Marii Stypułkowské-Chojecké
(1926–2016)
bylo 17 let, když ji přidělili k útočným oddílům podzemní Zemské
armády, jejichž cílem byla ozbrojená odveta za německý teror páchaný na obyvatelích Varšavy. Jejím úkolem
tábor Vojenské přípravy žen, třicátá léta 20. století (Nadace gen. Elżbiety Zawacké v Toruni)
bylo sledování a signalizace během bojových akcí. V roce 1944 se podílela na zdařeném atentátu na generála SS Franze Kutscheru odpovědného za celou řadu veřejných poprav ve varšavských ulicích. V roce 1944 bojovala ve Varšavském povstání.
Krystyna Skarbeková, kolem roku Ošetřovatelka Jadwiga Włodarská „Jadzia“ na barikádě v dobách
1941 (Polský institut a Muzeum gen. Sikorského v Londýně)
Varšavského povstání, 1944, fot. Marek Peszke „Grey“ (Muzeum Varšavského povstání)
Maria Stypułkowská-Chojecká během Varšavského povstání v roce 1944 (uprostřed) a v roce 2015, fot. Kuba Atys (Agencja Gazeta)
nejen se zbrani v ruce
Józef a Wiktoria Ulmovi (Muzeum Poláků
Anna Braude-Hellerowá
Zofia Kossaková-Szczucká
Irena Sendlerová
Sestra Matylda Getterová
zachraňujících Židy za druhé světové války
(Židovský historický
(Soukromá sbírka)
(Muzeum dějin polských
(Kongregace sester
v Markové)
institut)
Židů POLIN)
františkánek rodiny Mariiny ve Varšavě)
Hrdinství v Němci okupovaném Polsku nevyžadoval jen aktivní odboj, ale i každodenní život. Obyčejní lidé se dnes a denně potýkali se smrtí a krutostí. Obzvláště tragický byl osud polských Židů, které němečtí oku-
Irena Sendlerová v komiksu Jeana-Davida Morvana, Séverine Tréfouëlové a Davida Evrarda, vydaném francouzským nakladatelstvím Glénat.
panti nejprve soustředili v ghettech a posléze zabíjeli v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Za sebemenší pomoc Židům přitom hrozila smrt celé rodině.
Životní podmínky v přelidněných a vyhladovělých ghettech zdecimovaných
1943 byla zatčena, vězněna v Auschwitz a nakonec za úplatek v červenci
epidemiemi nakažlivých nemocí vedly k obrovské úmrtnosti zejména mezi
1944 propuštěna. Posmrtně získala ocenění Spravedlivý mezi národy.
dětmi, o které pečovala Anna Braude-Hellerowá (1888–1943), dětská lékařka a ředitelka Dětské nemocnice Bersohnů a Baumanů ve Varšavě. Neměla
Irena Sendlerová (1910–2008) se narodila v lékařské rodině, její otec vedl poblíž
k dispozici základní léky ani potraviny, denně byla svědkem toho, jak její
Varšavy lékařskou praxi. Mezi jeho pacienty patřila i řada Židů. Sendlerová
pacienti umírali. V roce 1942 zkoumala spolu s dalšími lékaři důsledky
pracovala na varšavském magistrátu, kde se věnovala sociální problema-
podvýživy, výsledky výzkumu byly publikovány v roce 1946. Během po-
tice. Za okupace se jí i díky podpoře polských zaměstnanců magistrátu
vstání ve varšavském ghettu ji v dubnu 1943 zavraždili nacisté.
podařilo vyvést nelegálně z ghetta více než dvě tisícovky židovských dětí, jež byly následně umisťovány do polských rodin či sirotčinců vedených
Wiktoria Ulmová (1912–1944) vedla spolu s manželem Józefem hospodářství
ženskými řeholními řády a charitativními organizacemi. Doklady o svých
ve vsi Markowa v jižním Polsku. V roce 1942 tam ukryli osm lidí židovského
aktivitách zakopala ve dvou zavařovacích lahvích. Díky nim se po válce po-
původu. Udal je místní policista, oba byli i se svými šesti dětmi ve věku od
dařilo mnoho dětí identifikovat a vrátit zpátky do původních rodin. V roce
jednoho do osmi let a ukrývanými Židy zastřeleni. V roce 1955 jim byla in
1965 byla Irena Sendlerová vyznamenána medailí Spravedlivý mezi národy.
memoriam udělena medaile Spravedlivý mezi národy. „Do konce života na onu chvíli nezapomenu. Matka Getterová stála v malé „Svět hledí na tento zločin, strašlivější než všechno, čeho byly dosud dějiny
zahrádce na ulici Hoża. Přišla jsem k ní a řekla jsem, že nemám kam jít,
svědkem, a mlčí. (…) Kdo mlčí tváří v tvář vraždě, ten se stává spoluviníkem.
že jsem Židovka, tedy zbavená všech práv. Na to mi matka představená
Kdo neodsoudí, ten dává souhlas. (…) Kdo toto nechápe, kdo se opováží
odpověděla slovy: Dítě moje, kdokoli za námi přijde a prosí o pomoc, ne-
spojovat hrdou a svobodnou budoucnost Polska s podlou radostí z ne-
smíme mu ve jménu Krista tuto pomoc odepřít.“ Tak popsala své první
štěstí druhých, ten není ani katolíkem, ani Polákem.“ Tato slova napsala
setkání se sestrou Matyldou Getterovou (1870–1968) židovská dívka Lila Gold-
v roce 1942 spisovatelka Zofia Kossaková-Szczucká (1889–1968). Ještě před
schmidtová. Matylda Getterová byla představenou varšavské provincie
vypuknutím války se její tvorba těšila velké oblibě a její knihy byly překlá-
Kongregace sester františkánek rodiny Mariiny. Před válkou pomáhala
dány do cizích jazyků. V roce 1942 byla jednou z iniciátorek založení tajné
sirotkům a zanedbávaným dětem, za války přijímala děti, kterým se po-
Rady pro pomoc Židům „Żegota“, jejímž cílem byla záchrana Židů. V roce
dařilo zachránit z ghetta, a posílala je do řádových sirotčinců.
Dům nalezenců otce Boduena ve Varšavě v roce 1934. Za války sem bylo přijato mnoho židovských dětí vyvedených z varšavského ghetta, jež byly následně ukrývány na různých místech, fot. A. Wojciechowski (Národní digitální archiv)
Wiktoria Ulmová s dětmi, fotografie pořízená krátce před jejich smrtí z rukou německých okupantů, fot. Józef Ulma (Muzeum Poláků zachraňujících Židy za druhé světové války v Markové)
Každodenní život ve varšavském ghettu, 1940–1941 (Muzeum Varšavského povstání)
Medaile Spravedlivý mezi národy udělená Ireně Sendlerové (Muzeum dějin polských Židů POLIN)
tvari v tvar totalite
Skončila druhá světová válka. Polsko se však po jednáních na Jaltské konferenci spolu s dalšími státy střední a východní Evropy ocitlo ve sféře vlivu Sovětského svazu. Moc zde převzali komunisté, a přestože slibovali dalekosáhlé reformy,
Vojáci 4. eskadrony 5. vilenské brigády Zemské armády, Danuta Siedzikówna „Inka“ stojí druhá zprava, okolí Białystoku, 1945 (Ústav národní paměti)
většina polské společnosti jejich vládu neschvalovala. Na jejím počátku stojí ostatně zfalšované volby v roce 1947 a tvrdé pronásledování skutečných i po-
Danuta Siedzikówna „Inka“, kolem roku 1939 (Ústav národní paměti)
tenciálních politických odpůrců, včetně potírání zmínek o jiném než komunistickém odboji. Pokusy o ozbrojený odpor byly brutálně potlačovány.
Danuta Siedzikówna „Inka“, 1944 (Soukromá sbírka)
Systém založený na policejní kontrole a všudypřítomné indoktrinaci neuspokojoval materiální ani duchovní očekávání společnosti. Z větší části dělnické protesty, které vyprovokovala tíživá existenční situace (revolty z let 1956, 1970 a 1976), se spojily s trvalým odporem vůči politickému útlaku a vyvrcholily v roce 1980 srpnovými stávkami a vznikem nezávislých odborů – hnutí Solidarita.
„Řekněte mojí babičce, že jsem se zachovala, jak bylo třeba,“ napsala ve svém posledním motáku z vězení ani ne osmnáctiletá Danuta Siedzikówna „Inka“ (1928–1946), odsouzená komunisty k trestu smrti. Její otec zemřel po deportaci na Sibiř, matku zastřelili Němci. Danuta působila jako ošetřovatelka v polském odbojovém hnutí. Po zatčení komunisty ji z vězení osvobodil partyzánský oddíl, nemohla se proto vrátit do normálního života. Sloužila u partyzánů jako ošetřovatelka a spojka. Znovu byla zatčena v roce 1946, i přes brutální vyšetřování odmítla vypovídat. Byla odsouzena k trestu smrti, zastřelena a pohřbena v neoznačeném hrobě. Její ostatky byly objeveny v roce 2014, v roce 2016 pak byly slavnostně pohřbeny. „Musím říct, že svým postojem vzbuzovala obdiv. (…) Myslím, že byla chodící výčitkou svědomí celého hereckého světa,“ řekl o Halině Mikołajské (1925–1989) přední polský herec Andrzej Łapicki. Mikołajská vystudovala herectví v roce 1947. Její profesionální kariéru silně ovlivnila politická angažovanost. V roce 1976 podepsala protest proti změnám ústavy, do níž byla přidána slova o vedoucí úloze komunistické strany a přátelství se Sovětským svazem. Ve stejném roce se Mikołajská v reakci na informace o represích vůči stávkujícím dělníkům stala členkou opozičního Výboru na obranu dělníků (KOR), který pomáhal pronásledovaným a dokumentoval případy porušování lidských práv. V rámci následných represí byla zbavena možnosti vystupovat na jevišti. Po vyhlášení výjimečného stavu v roce 1981 byla internována. Na divadelní prkna se vrátila v roce 1986, publikum ji přijalo s nadšením.
Halina Mikołajská (East News)
25. června 1976 došlo v mnoha polských městech k vlně stávek a pouličních demonstrací. Bezprostřední příčinou protestů se stalo drastické zvýšení cen mnoha potravin, avizované polskou komunistickou vládou o den dříve.
Halina Mikołajská s dalšími členy
V Radomi došlo k pouličním střetům mezi protestujícími dělníky a silami
Výboru na obranu dělníků (KOR),
Veřejné bezpečnosti, během nichž bylo zapáleno sídlo Vojvodského výboru
fot. Anna Beata Bohdziewiczová
Polské sjednocené dělnické strany. Jako odpověď na represe dopadající na
(East News)
účastníky událostí z června roku 1976 vznikl Výbor na obranu dělníků, v němž působila i Halina Mikołajská. (Ústav národní paměti)
zeny solidarity
Anna Walentynowiczová (uprostřed) s kolegyněmi svářečkami v gdaňských loděnicích, kolem roku 1950 (Soukromá sbírka)
Osud Anny Walentynowiczové (1929–2010) odráží naděje i hrozby, jaké přinášel komunistický režim ustavený v Polsku po druhé světové válce. Walentynowiczová se narodila v ukrajinské venkovské rodině, v roce 1943 přesídlila do Polska. V roce 1950 ukončila svářečský kurz a rychle se stala
Anna Walentynowiczová a Lech Wałęsa během stávky v gdaňských loděnicích, srpen 1980 (Getty Images)
jedním z nejvýkonnějších pracovníků gdaňských loděnic. O jejích úspěších psaly noviny, byla vyzývána, aby vstoupila do komunistické mládežnické organizace. V roce 1951 se Walentynowiczová začala zajímat o práva zaměstnanců loděnic, za což byla šikanována tajnou policií. V roce 1968 se ji pokusili propustit ze zaměstnání. V roce 1970 se zúčastnila stávky v gdaňských loděnicích a v roce 1978 se zapojila do činnosti nelegálních Svobodných odborových svazů. Když se ji v srpnu 1980 znovu pokusili propustit, byla na její podporu vyhlášena stávka, která nakonec zasáhla celou zemi, donutila režim k ústupkům a vedla ke vzniku nezávislého odborového hnutí Solidarita. Po vyhlášení výjimečného stavu byla internována, v osmdesátých letech byla za svoji opoziční aktivitu opakovaně souzena a vězněna. Zahynula při katastrofě prezidentského letadla u Smolensku 10. dubna 2010.
Anna Walentynowiczová jako členka delegace hnutí Solidarita v Římě při setkání s papežem Janem Pavlem II.,
Alina Pieńkowská
(1952–2006)
pracovala jako zdravotní sestra v závodní
poliklinice gdaňských loděnic. Od roku 1978 působila ve Svobodných od-
leden 1981, fot. Wojtek Laski (East News)
borových svazech. Během stávky v srpnu 1980 byla členkou stávkového výboru a podílela se na sepsání požadavků stávkujících dělníků. 16. srpna 1980, když už se zdálo, že bude stávka v gdaňských loděnicích předčasně
Anna Walentynowiczová během stávky v gdaňských loděnicích, srpen 1980 (Soukromá sbírka)
ukončena, zadržely společně s Annou Walentynowiczovou dělníky vycházející z areálu závodů a vyzývaly k solidaritě s jinými stávkujícími podniky. Stávka dál pokračovala.
Alina Pieńkowská, fot. Jacek Awakumowski (Evropské centrum Solidarity)
Alina Pieńkowská se během stávky v gdaňských loděnicích účastnila vyjednávání protestujících dělníků s vedením, 1980, fot. Stefan Kraszewski (Polská tisková agentura)
Alina Pieńkowská během stávky osvětových, zdravotnických a kulturních pracovníků v Gdaňsku, listopad 1980, fot. Stefan Kraszewski (Evropské centrum Solidarity)
Obyvatelé Gdaňsku shromáždění před vstupem do loděnic, srpen 1980, fot. Leonard Szmaglik (Evropské centrum Solidarity)