Polské okamžiky by Polský institut v Praze

OBSAH sPOLeCZNé dějiny? Sto let polsko-českých vztahů 6 PROFESOR A MARŠÁL

49 POLÁCI A ŽIDÉ V PEKLE OKUPACE Piotr Zychowicz

Velmi odlišné příběhy otců zakladatelů moderní polské a československé státnosti

Piotr Semka

9 KDYŽ JSME STÁLI PROTI SOBĚ, SKONČILI JSME V BRYNDĚ

S ředitelem Polského institutu v Praze Maciejem Ruczajem o Masarykovi i Paderewském, živých pochodních, válce o Těšínsko i sto letech česko-polských vztahů

Rozhovor vedla Petruška Šustrová

Krvavé země: Polsko mezi Stalinem a Hitlerem 13 JEN DÁL PLEŇ TU POLSKOU ŠPÍNU! Protipolská operace NKVD

Maciej Wyrwa

16 INTELLIGENZAKTION

První válečná exterminační akce

Maria Wardzyńska

20 ARMÁDA SVOBODY ZBAVENÁ

Příběh největší konspirační armády okupované Evropy, jíž nebylo dáno vybojovat své zemi svobodu a pro své spojence se nakonec stala zátěží

Maciej Korkuć

53 SPOJUJE NÁS PŘÍLIŠ MNOHO...

S historikem Andrzejem Nowakem o temných kapitolách polsko-židovského soužití

Rozhovor vedl Lukáš Skraba

56 ČLOVĚK, KTERÝ SE SNAŽIL ZASTAVIT HOLOCAUST Adam Tycner

59 MĚSTO DVOU POVSTÁNÍ Dawid Wildstein

Na cestě ke svobodě: doba komunismu 64 POSLEDNÍ ÚDER KOMUNISTICKÉ MYSTIFIKACI Události června 1956 v Poznani

Rafał Sierchuła

67 POLSKO 1956

První a nejdůležitější krize systému

Paweł Sasanka

24 A ZA ZDÍ KVETLY JABLONĚ...

Strhující příběh středoevropského superhrdiny Witolda Pileckého, kterému chybí jediné – happy end

Maciej Ruczaj

29 ZNIČTE I STROMY U DOMŮ... Příběh volyňského masakru a Češi

Grzegorz Motyka

33 CHTĚLI JSME BÝT SVOBODNÍ A ZA SVOBODU VDĚČIT SAMI SOBĚ...

Varšavské povstání, které začalo 1. srpna 1944, dodnes vyvolává v Polsku bouřlivé spory. Zároveň je však také jedním z úhelných kamenů identity hlavního města a celé země

Paweł Ukielski

37 PROTI DVĚMA NEPŘÁTELŮM

Polská Svatokřížská brigáda v západních Čechách

Jiří Friedl

41 OSVOBOZENÍ, NEBO NOVÁ OKUPACE? Grzegorz Motyka

Ráj a hřbitov: tisíc let dějin polských Židů

71 NA OBRANU PRONÁSLEDOVANÝCH

Před čtyřiceti lety vznikl ve Varšavě Výbor na obranu dělníků. Šlo o první opoziční organizaci v komunistické střední Evropě , která působila zcela veřejně

Łukasz Kamiński

75 NEBOJTE SE! JAN PAVEL II. A ČESKOSLOVENSKO Jaroslav Šebek

Současnost minulosti: tři náhledy do polské duše 79 PÁNBÍČKÁŘI

Odkud se vzal Polák – katolík?

Maciej Ruczaj

84 4. ČERVEN – SVÁTEK ROZDĚLENÉ SPOLEČNOSTI Krzysztof Mazur

88 ZAVŘI OČI, JE TU HROZNĚ SILNÉ SVĚTLO Paradox kultu prokletých vojáků

Jan Maciejewski

45 ZEMĚ POLIN

Dějiny polských Židů ve zkratce

Krzysztof Zwoliński

Ed.: Marta Borowiecka Překlady do češtiny: Anna Plasová, Jitka Rohanová, Martin Veselka

V letech 2012–2019 vzniklo ve spolupráci redakce přílohy Lidových novin Orientace a Polského ins�tutu v Praze více než dvacet esejů věnovaných vybraným výročím z polských dějin a česko-polských vztahů. Jejich autory jsou často výrazné osobnos� polské a české historiograﬁe či přední publicisté věnující se historickým tématům. Když tedy koronavirová krize na okamžik zastavila rozjeté soukolí kulturního a mediálního provozu, rozhodli jsme se nečekaně získaný čas využít také k tomu, abychom tyto texty „zachránili“ před zapomněním v online archivech, pro běžného čtenáře často nedostupných. Velký dík tedy patří i redakci Lidových novin za souhlas s jejich zveřejněním. Není to pokus představit souvislé dějiny Polska. Není to ani pokus o komplexní pohled na dějiny Polska během nacis�cké a komunis�cké totality, ačkoliv právě k době nesvobody se vztahuje velká většina textů. Přesto však tyto články vytváří poutavý a překvapivě ucelený příběh. Je to především příběh – řečeno s Timothym Snyderem – „krvavých zemí“, na nichž se odehrával děsivý experiment dvou nejzločinnějších režimů v dějinách Evropy. Ale také tak typický středoevropský příběh menšího národa, který se pokouší – za velmi vysokou cenu a převážně neúspěšně – být v dějinách strůjcem svého osudu, a nikoliv pouze ﬁgurkou ve hře mocnějších. Polskou národní iden�tu tvarovaly různorodé vlivy a vyvíjela se v souži� s jinými národy, důležité bylo především polsko-židovské sousedství a „východní“ rozměr polské kultury. Průběh polské a české transformace, klíčový pro vývoj zemí v posledních dvou dekádách, byl také jiný. Tyto odlišnos� vysvětlují texty zaměřené na historickou a sociologickou analýzu kořenů „polskos�“, ale ukazují je i články o polsko-českých vztazích, kde se do popředí často dostává vzájemná nekompa�bilita našich zkušenos� a vzájemná nedorozumění. Přesto však – pokud se podíváme na velký příběh středoevropské cesty ke svobodě, který je naznačený i v tomto výboru – jedním z jeho pilířů byla navzdory všem odlišnostem česko-polská spolupráce.

Maciej Ruczaj

ředitel Polského institutu v Praze

猀倀伀䰀攀䌀娀一 搀ᬁ 樀椀渀礀㼀匀琀漀氀攀琀瀀漀氀猀欀漀ⴀ ഁ 攀猀欀 ‫ﴀ‬挀栀瘀稀琀愀栀漁

Lidové noviny, Orientace, 2. prosince 2017

PROFESOR A MARŠÁL

Velmi odlišné příběhy otců zakladatelů moderní polské a československé státnosti Piotr Semka

Tomáš Garrigue Masaryk a Józef Piłsudski: dva otcové národů, dva symboly zastánců svobody. Přinese něco srovnání těchto dvou postav?

Vůbec nebylo jasné, který národ v dospělosti přijmou za svůj. Masarykův otec byl Slovák a matka počeštěná Němka, Piłsudski byl z etnického hlediska Litevec

a do konce svého života mluvil s přízvukem typickým pro okolí Vilniusu. První se mohl poněmčit, druhý zase mohl podlehnout litevskému národnímu obrození druhé poloviny 19. stole�, mohl se z něj tedy stát, jak se v Polsku říkalo, „litvoman“. Tak tomu bylo s bratry Narutowiczovými, kteří se rovněž narodili na Litvě. Z jednoho z nich, Stanisława, se stal litevský bojovník za nezávislost, který své jméno začal později psát ve formě „Stanislovas Narutavičius”. Druhý z bratrů se vždy podepisoval jako Gabriel Narutowicz a v roce 1922 dosáhl na funkci prvního prezidenta nezávislého Polska, přičemž vzápě� podlehl atentátu. Stejně jako Piłsudského, tak i Masaryka hnala k vyšším cílům odhodlanost matek. Terezie Masaryková si přála, aby patřil syn k lepší, panské vrstvě. Druhá matka, Aleksandra Piłsudská, chtěla, aby syn bojoval za svobodu svého národa. Oba dych�li po vědění a oba byli ovlivněni pokrokovými myšlenkovými proudy druhé poloviny 19. stole�. Piłsudského to přivedlo k socialismu, Masaryka zase k scien�smu a ideálům liberálního humanismu. Oba nesnášeli an�semi�smus. Za�mco každý Čech ví o Masarykově obraně nespravedlivě obviněného Leopolda Hilsnera, fakta o snahách Piłsudského, aby policie surově po�rala všechny projevy an�semi�smu v nezávislém Polsku, jsou v jeho vlas� málo známé. V tomto směru měly na Piłsudského vliv i vzpomínky na boje jeho legií v první

T. G. Masaryk, 1931

Karel Čapek, Světozor 1931 č.22, CC BY-SA 3.0 / Wikimedia Commons

Je to zajímavý úkol – mudrc s pózou ﬁlozofa na trůně a bývalý socialista, který se stal vítězným vojevůdcem a následně zastáncem vlády silné ruky. V Česku jsou vnímáni jako pro�póly. Český národní mýtus si libuje v představě Československa jako ostrova demokracie uprostřed rozbouřeného moře evropských autorita�vních režimů 30. let. Takový pohled nu� prezentovat Piłsudského coby dvojče španělského Francisca Franca, maďarského Miklóse Horthyho nebo portugalského Antónia Salazara. Avšak oba poli�ci čelili stejným problémům a potýkali se s nimi jednou lépe, jindy hůře, což budu popisovat na následujících řádcích. Oba se stali idoly již během svého života a jejich vlastní národy je uc�vají a vzpomínají na ně s nostalgií. Odkaz obou státníků s sebou zároveň nese určité skryté touhy týkající se velikos� jejich národů, touhy příliš nejasné na to, aby se díky nim mohly tyto národy opros�t od všedních banalit. Věkový rozdíl mezi nimi je značný. Masaryk se narodil v roce 1850 a umíral jako stařec ve věku 87 let. Ke konci života byl přezdíván „ta�ček“. Piłsudski byl o 17 let mladší, ale opotřebovával se rychleji, pro své krajany to byl ještě mnoho let před svou smr� „dziadek“ neboli „dědeček“. Oba pocházeli z dolních vrstev společnos�, ačkoli Masarykův původ byl „horší“. Byl synem venkovanky, která ale dosáhla pozice služebné u dvora. Piłsudski byl přeci jen šlech�c, i když z chudého a provinčního litevského statku.

světové válce, ke kterým se přidalo mnoho polských asimilovaných Židů. Generál Bernard Mond, původem Žid, byl jedním z nejvýše postavených velitelů polské meziválečné armády. I jejich vztah k náboženství byl podobně složitý. Masaryk koketoval se scien�smem a volnomyšlenkářstvím, Piłsudski – narozený jako katolík – dokonce v jednu chvíli přešel k evangelíkům, aby se mohl rozvést se svou ženou, byť se později ke katolické církvi vrá�l. Již v roce 1921 navš�vil jako maršál Polska poutní místo na Jasné Hoře v Čenstochové a Poláky, kteří navš�ví Vilnius, konkrétně poutní místo Panny Marie Ostrobranské, dodnes dojímá skromná tabulka od maršála s nápisem: „Matko, děkuji za Vilnius.“ Není se čemu divit. Masaryk vyrůstal v době, kdy byla pro Čechy katolická církev symbolem habsburského zřízení. Pro Poláky a generaci Piłsudského představovala katolická církev oporu v boji za duchovní nezávislost národa. Navíc být nevěřící v zemi prodchnuté katolicismem není zrovna jednoduché. Oba chtěli osvobození svých národů. Piłsudski byl zastáncem ozbrojeného boje a spiknutí, Masaryk sázel na duševní povznesení úrovně národa, k čemuž využíval možnosti, které nabízela liberální habsburská monarchie.

J. Piłsudski, květen 1926

Marian Fuks / Wikimedia Commons

Na tom ostatně není nic zvláštního, každého z nich silně ovlivnila podoba cizí nadvlády. Brutální carská okupace Polska ohýbala charaktery a nu�la k ak�vnímu vzdoru. Habsburský pořádek zase nabádal k intelektuálním výzvám. Masaryk svým pozi�vismem, dokonalým poznáním Západu a chladným realismem připomínal spíše Romana Dmowského, ideologa polského nacionalismu a poli�ckého rivala Piłsudského. Piłsudski planul „snem o kordu“ – jak to popsal Stefan Żeromski v jedné z nejpopulárnějších poem období nezávislos� – byl vychováván v kultu Lednového povstání z roku 1863, během kterého Poláci povstali pro� ruskému okupantovi. Vyrůstal a snil o velkolepém činu, který poms� lednové povstalce, jež kozáci věšeli podél polských cest. Masaryk žil v období znovuzrození kultu husitů, ale nezapomínal ani na porážku na Bílé hoře. On sám doceňoval činy českých a slovenských legionářů, ale generály vždy držel daleko od poli�ky. Asi měl pravdu, protože životopisy trojice legionářů s poli�ckými ambicemi – Radoly Gajdy, Jana

Syrového a Emanuela Moravce nebo i Ludvíka Svobody – nepůsobí zrovna dobře. Převaha civilních poli�ků nad těmi vojenskými vyplývá patrně i z toho, že českoslovenš� legionáři měli, ačkoli v roce 1919 odrazili maďarský útok, značně menší podíl na vzniku republiky, než tomu bylo v Polsku, kde se vedly boje na všech hranicích. Nic to však nemění na tom, že stejně jako v Polsku, kde byli legionáři elitou, která by měla mít vliv na podobu státu, tak byli i češ� legionáři vnímáni jako lidé předurčení k obsazování důležitých funkcí v nezávislém státě. I přesto se ve 30. letech v obou zemích objevuje reptání pro� legionářským klikám a podporujícím se frakcím, které se znaly ze zákopů. Zajímavé je, že si byli oba vědomi nebezpečí bolševismu, což ovšem v roce 1920 nepřimělo Masaryka, aby souhlasil s průjezdem vlaků s maďarskou municí přes Košice do Polska, kde je tehdy Varšava potřebovala k boji o přeži�. Dodnes v Polsku přemýšlíme o tom, odkud se vzal Masarykův odstup vůči Polsku. Kdyby to�ž Sově� dobyli Polsko, brzy by vyrazili osvobozovat proletariát v Praze, Brně a Košicích. Poslední zmíněné město by navíc bezpochyby přenechali Bélu Kunovi, vůdci Maďarské republiky rad, který tehdy hrál na nacionalis�ckou strunu, aby si Maďary získal. Pokud vím, nikdy se nesetkali. Pouze na přelomu listopadu a prosince 1918 poslal Piłsudski do Prahy zvláštního zmocněnce Stanisława Gutowského s osobním dopisem pro Masaryka. Citujme jeho část: „Vědom si zodpovědnos� za budoucnost a veden pocitem upřímného obdivu pro Váš šlechetný národ, považuji za bezpodmínečné učinit z mé strany vše pro to, aby byly bezprostředně navázány přátelské styky.“ Gutowského mise se nezdařila. V lednu 1919 rozhodla spor o Těšínsko vojenská síla. Oba poli�ci se tak nikdy neseznámili a asi si jeden druhého ani neoblíbili.

I přes to stáli před podobnými výzvami. Oba chtěli silný stát, ovšem Masarykovým vzorem byla republikánská Francie, kde bylo autoritářství jakobínské republiky maskováno parlamentní štafáží. Piłsudski sněmovnou pohrdal a vládu silné ruky příliš nemaskoval. Zajímavé je, že se rádi nechávali fotografovat na koních. Piłsudski na své kobyle v šedé legionářské uniformě. Masaryk také rád pózoval na koni v něčem, co uniformu připomínalo, v čepici se třemi pruhy v československých národních barvách. Stejně jako Masaryk na Hradě, tak i Piłsudski ve varšavském Belvederském paláci usilovně přemýšlel, kdo by mohl být garantem bezpečnos� nedávno založených republik. Oba si vybrali Francii. V roce 1918 se jevila jako nepřemožitelná velmoc, navíc s vůdci jako Foch, Joﬀre a Pétain. Ferdinand Foch obdržel dokonce �tul maršála Polska. Na pařížské École supérieure de guerre ve 20. a 30. letech studovali jak polš�, tak českoslovenš� důstojníci. Naše letectvo také používalo francouzské stroje, ačkoli postupem času začalo projektovat vlastní. V letech 1938-1939 se však oba národy s francouzskou podporou škaredě přepočítaly. Polsko i Československo se na svém území zmáhaly s četnými národnostními menšinami. Masaryk chtěl vyřešit problém vytvořením jednolitého československého národa, a také jazyka. Piłsudski se pokoušel o dohodu jak s Bělorusy, tak Ukrajinci, ale zejména � druzí nechtěli uznat polskou vládu nad svými zeměmi. Chtěli vlastní stát. Pražská pomoc ukrajinským nacionalistům úspěšně poškozovala vzájemné vztahy mezi Prahou a Varšavou. Oba drželi na uzdě – a dějiny ukázaly, že zcela správně – německou menšinu, obzvláště po roce 1933. Nedožili se doby, kdy Němci se slogany „Heim ins Reich” vyhnali z českého pohraničí a polského Pomoří Čechy a Poláky. Nedožili se ani konce války, kdy přišel čas na odplatu. Odešli v rozpě� dvou let. Piłsudski v květnu 1935 a Masaryk dva roky poté, v září 1937. S oběma státníky se jejich národy loučily s královskou pompou. V obou případech byla smrt doprovázena fatalis�ckými předtuchami jejich krajanů, že jimi vytvořené státy nemusí své tvůrce o mnoho let

přežít. Rozhodl by Piłduski o obsazení Těšínska v roce 1938? Nebo to byla pouze mocenská póza jeho nástupce maršála Edwarda Rydze-Śmigłého? To se už nikdy nedozvíme. Profesor i Maršál představovali ve svých meziválečných republikách státní kult. V Polsku získala maršálovo jméno Varšavská univerzita, vzniklo mnoho jeho pomníků. Masaryk byl rovněž připomínán pomníky nebo pojmenováním univerzity v Brně. Od roku 1928 se na památku dese�letého výročí Československa razily mince s prezidentem, po roce 1938 na památku jeho smr�. V Polsku se od roku 1934 objevily mince s „dědečkem“ v hodnotě 10 zlotých. Když jsem byl za komunismu malý chlapec, prarodiče mi ukazovali dochované mince s maršálem. Zacházelo se s nimi jako s relikviemi někdejší zlaté éry. Bezpochyby mají podobné vzpomínky z období normalizace i mnozí Češi a Slováci. Oba se stali důležitými symboly pro polskou i československou opozici. V Polsku byl Piłsudski spojován s hrdos� z vítězství nad bolševiky v roce 1920. Když se při hodinách ruš�ny objevoval termín „neporazitelná Rudá armáda“, významně jsme se na sebe se spolužáky dívali a �še se smáli. Věděli jsme, že krasnoarmějci dostali u Varšavy v roce 1920 od maršála solidní nakládačku. V Česku byl Masaryk za dob ČSSR vnímán jako symbol tradice republikánského humanismu, morální opora pro signatáře Charty 77 jako byli Jan Patočka nebo Václav Havel. Havlovu rakev vezla v roce 2011 stejná lafeta, na které v roce 1937 spočívala rakev prezidenta T. G. Masaryka. Podobně je i rakev polského prezidenta Lecha Kaczyńského, který zahynul při letecké havárii u Smolenska v roce 2010, umístěna ve stejné kryptě wavelského hradu jako ta maršálova. „Tatíček“ a „dědeček“. Zvěčněni v mnoha historkách a milých vzpomínkách. Po noční můře v podobě komunismu, kdy už vybledly kontroverze, jsou dnes – možná až příliš – idealizováni. Tak rozdílní, a přeci v mnoha ohledech podobní. Oba jsou typickými dětmi své doby. A symboly krátkých dvace� let svobody uprostřed evropského regionu plného nástrah, mezi Německem a Ruskem. Autor je publicista polského týdeníku „Do Rzeczy” a autor řady popularizačních knih o historii.

Lidové noviny, Orientace, 8. září 2018

Rozhovor byl publikován v rámci projektu sPOLeCZně, který měl připomínat „sdílená“ polsko-česká kulatá „osmičková“ výročí

KDYŽ JSME STÁLI PROTI SOBĚ, SKONČILI JSME V BRYNDĚ S ředitelem Polského institutu v Praze Maciejem Ruczajem o Masarykovi i Paderewském, živých pochodních, válce o Těšínsko i sto letech česko-polských vztahů Rozhovor vedla Petruška Šustrová

Projekt Polského ins�tutu v Praze ke stole� moderní polské a československé státnos� se jmenoval poněkud provoka�vně sPOLeCZně. Nejsme si úplně jis�, jestli naše země, které obě slaví sté výročí existence, mají kromě hranice něco společného... Opravdu myslíte, že někam kráčíme společně? Na první pohled se může opravdu jevit, že toho společného mezi námi až tolik není. Ve skutečnos� ale celé poslední stole� ukazuje, že se nám spolupráce vždy vypla�la. Pro Českou republiku i Polsko – ale i pro celou Evropu – je pochopitelně jistým výchozím bodem konec první světové války. Jakou souvislost, co společného v roce 1918 vidíte pro naše dva vznikající státy? Rok 1918 je mezníkem, kdy se střední – nebo středovýchodní – Evropa podstatně rekonstruuje. A �m, že vzniká Československo a obnovuje se Polsko, můžeme mluvit o vzniku střední Evropy v tom dnešním smyslu – před�m se polské a české země vyvíjely každá jiným směrem. A právě od roku 1918 se naše dějiny najednou k sobě velmi přibližují. No, sbližují… Měli jsme přece tvrdé spory, dokonce válku o Těšínsko. Ano, v roce 1919 naše státy vstupují do válečného konﬂiktu, na který se samozřejmě každá ze strandívá z vlastní perspek�vy. Ale před�m, v roce 1918, byli přece Češi a Poláci hnacími motory celé kampaně v zemích Dohody za svobodu střední Evropy. Teď myslíte české a polské poli�ky, nebo společnos�? Myslím poli�ky. Na české straně to byl Masaryk a na polské Ignacy Jan Paderewski. Tím, že mezi

nimi vzniklo určité spojenectví, vystupovali a mluvili tak trochu jeden za druhého a nemluvili jen za svůj národ, ale i za další národy, získali mnohem silnější hlas, a to nejen v Evropě, ale především ve Spojených státech. A to je právě první z poměrně zapomenutých výročí, ke kterým by se Poláci a Češi měli vracet. V roce 1918 Masaryk a Paderewski 15. září společně hovořili v Carnegie Hall v New Yorku před několika �síci lidí z amerických elit. Vyšli společně na pódium a mluvili o tom, že ve střední Evropě žije celá řada národů, které si zaslouží samostatnost. A díky tomu, že se spojili, vzniklo něco, co se jmenovalo Středoevropská unie – dnes bychom řekli lobbis�cká organizace, která v New Yorku bojovala za zájmy těch národů. Jak to dopadlo po vyhlášení samostatnos�, tedy špatně, to už je jiná kapitola. Ale moment, kdy Masaryk s Paderewským společně mluvili s americkými elitami, ukazuje potenciál, jaký máme, pokud nemluvíme každý za sebe, ale dohromady. A máme? Po sto letech? Můžeme to brát jako symbol – nebo ne symbol, ale model. Dobrá. Tak postupme k roku 1938. Meziválečné období začalo československo-polskou válkou rozpoutanou v roce 1919 českou stranou. Rok 1938, který bez roku 1919 nelze chápat, je přece totéž, jen s obráceným znaménkem. Je to jasný příklad, že konﬂikt nás poškozuje, že si v rámci střední Evropy nemůžeme dovolit přít se mezi sebou, protože se pak stáváme hračkami v rukou těch velkých. Polsko si užilo chvilku slávy, vstoupilo do Těšínska, nicméně za chvíli sdílelo stejný osud jako Československo. Nejsem historik, beru to jako pohádku s mravním ponaučením.

Zajímá dneska ještě někoho v Polsku, jak to bylo s Těšínskem v roce 1919 a v roce 1938? Jezdím do Těšína na filmové a divadelní fes�valy a je to kouzelné město, kde člověk zapomíná, na které straně hranic se zrovna nachází… Samozřejmě se najdou lidé, kterých se to týká, potkalo to jejich rodiče nebo prarodiče, a tak to musejí reflektovat. Z hlediska velkých dějin tenhle náš spor ve s�nu velkých konfliktů s Německem nebo se Sovětským svazem prak�cky zmizel. Už ta přeshraniční spolupráce je důkazem, že je do velké míry vyléčený. A do jaké míry se to společné promítalo do dění za války? Exilová československá a polská vláda se v Londýně nakonec nedohodly… Oba naše národy tehdy byly v bryndě, trochu ponechané svému osudu. Češi i Poláci tam moc nikoho nezajímali, Britové a další museli řešit, jak vůbec válku přežít. A tehdy se zase vynořuje potenciál, který spolupráce nese. Objevuje se koncept konfederace, se kterým vlády Beneše a Sikorského chvíli koketují, jednají o něm – to je ta vyšší, vládní úroveň. Pak je tu spousta příběhů na nižší, přímo osobní úrovni, auten�cké bratrství ve zbrani, můžeme připomínat české a polské letce, boje u Tobruku. A zase do toho vstupují velcí se svými velkými zájmy a spolupráce padne. A česká exilová vláda sází na Stalina… …a ne na spolupráci s polskou vládou, protože polský stát podobně jako Československo přece neexistuje. A jsme po válce. U nás vyhráli volby komunisté, v Polsku se to sice nepovedlo a muselo se to „napravit“, ale po peripe�ích, které tu nebudeme opakovat, jsme se ocitli spolu ve stejném bloku „bratrských“ zemí. Zase ve stejné bryndě. Po roce 1945 jsme se začali oficiálně milovat, byli jsme socialis�cký tábor, všechno bylo skvělé, sbratřené dělnické třídy a tak dál, blablabla. A pak tam byla realita: konflikt o Těšínsko, který se nijak neléčil, realita v podstatě uzavřených hranic a realita obrovské dávky nega�vních stereotypů – na jedné straně proradní Pepíci, kteří nebojují a jsou ochotni vrazit kudlu do zad, a na druhé straně � strašní Poláci, rok 1938, jejich chaos, bordel… …a ještě k tom jsou to pánbíčkáři. Pak přichází rok 1968. Máme tu dvě nesmírně

významné událos�: 7. září 1968 dochází k tragickým událostem v Jičíně, kdy opilý voják Polské lidové armády zabije dva bezbranné Čechy, civilisty. To je tragické vyvrcholení účas� komunis�ckého Polska na invazi. Pro národ, který má heslo „Za naši a vaši svobodu“, nemůže být nic horšího – polský voják v roli okupanta střílí do civilistů. A pak se 8. září 1968 na varšavském Stadionu dese�le� upálí bezvýznamný úředník Ryszard Siwiec, aby protestoval pro� komunismu jako takovému, ale poslední kapkou pro něj je účast Poláků na invazi. Protestuje pro� invazi na Československo. A �m vlastně řekne, že jsme na jedné lodi utlačovaných středoevropských národů. Ta noc ze 7. na 8. září 1968 je pro mne takový symbolický moment zlomu v našich vzájemných vztazích na té základní, lidské úrovni. Dovolím si teď přeskočit deset let k tomu, kdy se v Krkonoších sešli polš� a českoslovenš� disiden�. Píšeme rok 1978. A to zase asi nejde pochopit bez roku 1968. V polském disentu by možná nebyla taková vůle ke kontaktu právě s Čechy a Slováky, kdyby nebylo traumatu z roku 1968. To nebyla jen věc traumatu. My jsme běžně věděli, co se děje v Polsku, a Poláci věděli, co se děje u nás – existovaly přece západní rozhlasové stanice. Taky tu byla dlouhá společná hranice, podobný jazyk… A podobný přístup disidentů: nenásilný vzdor pro� komunismu a obrana pronásledovaných. Ano, ale proč zrovna Čechoslováci a Poláci? Proč ne Poláci a Maďaři, kteří měli značné historické vazby. Nebo proč ne, já nevím, Bulhaři a Rumuni… No právě kvůli tomu společnému jazyku – polský KOR a československá Charta 77 měly hodně společného, například to, že � lidé věděli, že se musejí dohodnout i přes různé poli�cké názory, které je dělí, nebo to, že vystupovali veřejně pod svým jménem. Ano, a rok 1978 se podobá roku 1918 v tom, že zase disiden� z obou stran hranice nevystupují jen za sebe, ale vlastně za celý středoevropský prostor. A spolupráce disidentů se rozvíjí, vzniká Polsko-československá solidarita a stává se vzorem jiných přeshraničních spoluprací. Ale existovalo i poznávání na jiné, nedisidentské úrovni. V Polsku

udělala obrovský dojem československá nová ﬁlmová vlna, byl opravdu zájem třeba o Hrabala nebo jiné autory – a na druhé straně mělo Polsko trochu obraz okna do světa, kde se lze dostat ke kulturním statkům v Československu nedostupným. A ani člověk nemusel nikam daleko jezdit, v Polském kulturním středisku byly ke koupi knihy a desky, o jakých jsme my mohli leda snít. Ale abychom se dostali k dnešku: samozřejmě jsou oba naše státy v EU – máme naději vytvořit nějakou středoevropskou kliku? Máme přece Visegrádskou čtyřku, ta vznikla hodně na základě předchozích disidentských vztahů.

A v polské poli�ce dodnes tradice disentu existuje – náš současný ministr zahraničí poprvé seděl na 24 hodin v roce 1979 kvůli protestu před československým konzulátem v Krakově, kde protestoval pro� uvěznění členů VONS. A náš premiér se, jak jsem slyšel, účastnil happeningu Pomerančové alterna�vy, recesis�cké invaze do Československa 21. srpna 1988 v Krkonoších. Lidský kapitál našeho sPOLeCZně tedy trvá. Ale hlavní je to mravní ponaučení: jak jsme dopadali, když jsme spolupracovali, a jak tehdy, když jsme nespolupracovali. A že česko-polská spolupráce může být motorem, který pohání vpřed celý region. To je základ, na kterém pak lze stavět hledání společných témat v dnešní poli�ce.

䬀爀瘀愀瘀 稀攀洀ᬁ 㨀倀漀氀猀欀漀洀攀稀椀匀琀愀氀椀渀攀洀愀䠀椀琀氀攀爀攀洀

Lidové noviny, Orientace, 5. srpna 2017 Článek byl publikován k 80. výročí zahájení protipolské operace NKVD

JEN DÁL PLEŇ TU POLSKOU ŠPÍNU! Protipolská operace NKVD Maciej Wyrwa

Tzv. Velká čistka, jak stalinské represe třicátých let 20. stole� označil krakovský rodák Aleksander Weissberg-Cybulski, respek�ve Velký teror, jak o nich psal Robert Conquest, jsou dodnes vnímány především prizmatem monstrprocesů s čelními bolševiky, jako byli mj. Grigorij Zinovjev, Lev Kameněv, Nikolaj Bucharin či Alexej Rykov. Během moskevských procesů si Stalin v záři kamer a fotoaparátů vyřizoval účty se svými někdejšími spolubojovníky, z nichž se doslova přes noc stali „nepřátelé lidu“. Rovněž poli�cká kampaň boje pro� „kultu osobnos�“, kterou zahájil Nikita Chruščov na 20. sjezdu KS SSSR v roce 1956, hluboce ovlivnila vnímání stalinských represí jak v Rusku samotném, tak i ve zbytku světa. V lidovém Polsku se o tomto tématu v dobách povinného polsko-sovětského přátelství vůbec nehovořilo a vzpomínky na teror třicátých let byly omezeny výlučně na „období chyb a nedostatků“, jehož oběťmi byli výhradně členové Polské komunis�cké strany, kteří tehdy pobývali v SSSR. Z té doby se dochoval v�p: „Kde se mohl komunista cítit v bezpečí? – V polském vězení.“ A je tomu skutečně tak – vždyť většina komunis�ckých elit, které do Polska přijely v sovětských tancích po roce 1944, strávila období stalinských represí v polských věznicích. Byl to mj. případ komunis�ckého prezidenta Bolesława Bieruta nebo prvního tajemníka Ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany Władysława Gomułky. Díky tomu, že Rusko v 90. letech zpřístupnilo sovětské archiválie badatelům, jsme měli možnost poznat ještě další, mnohem hrozivější a temnější stránku stalinských represí z let 1937–1938. Likvidace „špionů, spiklenců a škůdců“ mezi stranickými špičkami a starými bolševiky, jak ji známe z moskevských procesů, tvořila pouhou špičku obrovského ledovce zločinů. Spodní část příslovečného ledovce tvořily tzv. masové operace a právě ony byly příčinou, že se bolševický teror

zapsal do dějin jako „velký“. Oběťmi těchto represí byli především obyčejní obyvatelé bolševického státu, kteří nezaujímali žádné významné postavení ani nebyli členy strany. Jestliže se největší masová operace, jež byla namířena mj. pro� kulakům, úředníkům, policistům a vojákům z carských dob, tedy rozličným „pro�sovětským živlům“, v zásadě nevymykala systému permanentního bolševického teroru, který panoval od roku 1917, ani stalinským tezím o „zostření třídního boje ruku v ruce s pokrokem budování socialismu“, represe namířené pro� tzv. národním kon�ngentům již vyznačovaly nový směr masových represí. Základní ideou, o niž se „první stát dělníků a rolníků na světě“ opíral, byl přece internacionalismus v duchu Marxova a Engelsova Komunis�ckého manifestu s všudypřítomným heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Co tedy způsobilo onen prudký ideologický obrat od deklarovaného internacionalismu směrem k agresivní xenofobii? V úplnos� budeme tuto otázku moci zodpovědět až ve chvíli, kdy budou odtajněny a zpřístupněny veškeré ruské archivy, avšak již nyní se můžeme pokusit alespoň formulovat hypotézu. Válka s Polskem, již Rusko prohrálo v srpnu 1920 na předpolí Varšavy, zastavila triumfální pochod bolševismu na západ a přinesla nutnost odložit světovou revoluci na později. Stalinovi nezbylo než se soustředit na ideu budování socialismu v jedné zemi obklopené ze všech stran nepřátelskými kapitalis�ckými státy, tedy ve své podstatě – jak tvrdili klasici vědeckého socialismu – imperialisty.

Vyostřující se mezinárodní situace v polovině 30. let, jež vyús�la mj. v remilitarizaci Porýní, občanskou válku ve Španělsku nebo vznik německo-japonského Paktu pro� Kominterně v listopadu 1936, pocit ohrožení a obklíčení u Sovětů jen posilovala. Právě syndrom obležené pevnos� byl jistojistě jedním z nejdůležitějších faktorů, které přiměly Stalina, aby menšiny a diaspory obývající Sovětský svaz tváří v tvář předpokládané válce vnímal jako „pátou kolonu“. Pozdější anšlus Rakouska a krize v československých Sudetech jej v těchto obavách mohla jedině utvrdit. Také Polsko se – vedle Německa a Japonska – jevilo jako nepřátelský stát, který usiluje o navrácení svých hranic do stavu před rokem 1772. Poláci žijící v SSSR tedy byli „nespolehlivým živlem“ a podezření na ně padlo i proto, že NKVD odhalilo Polskou vojenskou organizaci (Polska Organizacja Wojskowa, POW), jež se údajně měla zabývat výzvědnou činnos�. Uvedenou organizaci řídilo „ústředí“, v jehož čele stál, jak se později ukázalo, Józef Unszlicht – polský komunista židovského původu. Organizace prý svými chapadly pronikla do všech úrovní sovětského stranického a státního aparátu, NKVD a Rudou armádu nevyjímaje. Háček byl v tom, že taková organizace sice skutečně existovala, vznikla z popudu samotného Józefa Piłsudského, působila však pouze v letech 1914–1918…

Jak silné bylo Stalinovo přesvědčení o všemocné a všeovládající polské tajné organizaci, může dosvědčit skutečnost, že polské důstojníky, policisty a zaměstnance vězeňské služby, kteří byli v roce 1940 zastřeleni na základě tzv. katyňského usnesení, Sově� před popravou vyslýchali a ptali se jich právě na příslušnost k POW. Tváří v tvář této „hrozbě“ podepsal dne 11. srpna 1937 lidový komisař pro vnitřní záležitosti SSSR Nikolaj Ježov rozkaz NKVD číslo 00485 o likvidaci „polských diverzních a špionážních skupin a Polské vojenské organizace“, schválený o dva dny dříve politbyrem ÚV VKS(b). 20. srpna mělo být zahájeno zatýkání údajných činitelů Polské vojenské organizace, polských válečných zajatců, kteří zůstali v Sovětském svazu, dezertérů, emigrantů a poli�ckých vězňů z Polska. Vlna represí zasáhla i někdejší členy Polské socialis�cké strany (PPS) a jiných polských stran považovaných za pro�sovětské, jakož i představitele polských autonomních oblas�, které existovaly na sovětské Ukrajině a v Bělorusku. V průběhu pro�polské operace se represe rozšířily na další kategorii občanů – to�ž na ty, kdo byli ve styku s polskými diploma�ckými zástupci v SSSR. Operace původně namířená téměř výhradně pro� Polákům se �m změnila v akci, která cílila na všechny sovětské občany s libovolnými vazbami na Polsko či Poláky.

Foto: Wikimedia Commons

K zatčení člověka stačilo třeba pouze to, že si dopisoval s příbuznými z Polska nebo měl polsky znějící příjmení.

Funkcionáři NKVD to�ž, aby prokázali svou svědomitou bdělost, procházeli evidenční knihy či telefonní seznamy a hledali v nich potenciální špióny. Přiznání si vynucovali mučením, které bylo úředně posvěceno a doporučováno jako regulérní vyšetřovací metoda. Zatčení byli rozděleni do dvou kategorií – lidé z první kategorie byli zastřeleni, lidé z druhé kategorie vězněni ve věznicích nebo lágrech po dobu pě� až dese� let. Pro větší efek�vitu celé akce byl zaveden zvláštní mimosoudní systém vynášení rozsudků, který umožňoval obžalovaného odsoudit v nepřítomnos�. V terénu rozhodovala Josif Stalin i Nikolaj Ježov

o osudech údajných pachatelů zvláštní komise, tzv. dvojka, složená z vedoucího místního NKVD a prokurátora. Ti sestavovali speciální hromadné soupisy v podobě „alb“, která posílali do Moskvy ke schválení. Jakmile je Ježov a generální prokurátor SSSR Andrej Višinskij (jenž byl notabene polského původu) schválili, rozsudek byl vykonán. Postupem času se však tento systém začal jevit jako neefek�vní, čekání na vyřízení �síců dokumentů, které přicházely do Moskvy, práci dvojek paralyzovalo. V září 1938 proto bylo rozhodnuto přenechat „alba“ k posouzení tzv. zvláštním trojkám, které byly za �mto účelem zřizovány v terénu. Již v průběhu pro�polské operace se na základě dalšího rozkazu Nikolaje Ježova (číslo 00486 z 15. srpna 1937) represe dotkly také rodin „zrádců vlas�“. Manželky byly deportovány do lágrů a dě� mladší patnác� let byly odebírány rodičům a posílány do středisek, kde se jim dostalo převýchovy v sovětském duchu. Dostupné archivní dokumenty dokládají Stalinův osobní zájem o tuto akci masového teroru. Poprvé po čtrnác� letech neodjel na svůj tradiční letní pobyt na jih Ruska, aby mohl namísto toho osobně dohlížet na průběh represí. Dochovaly se četné Stalinovy zápisky a poznámky ke zprávám a hlášením o průběhu této zločinné akce. Na jedno hlášení, které se týkalo průběhu pro�polské operace, připsal: „Ježovovi. Velmi dobře! Vymetej a pleň tu polskou vyzvědačskou špínu dál. Likviduj ji v zájmu Sovětského svazu!“ Na protokoly z výslechu zatčených lidí občas dopsal pokyn: „Zbít!“ Například tento: „Zbít Unszlichta za to, že neprozradil polské agenty v oblastech (Orenburg, Novosibirsk atp.)“ Pro�polská operace, jež měla původně trvat tři měsíce, nakonec probíhala celých čtrnáct měsíců – do listopadu 1938. Ruské archivy bohužel stále ukrývají jména obě� a v utajení uchovávají také informace o jejich katech, dodnes proto neznáme deﬁni�vní počet pos�žených. Podle zjištění moskevského Memorialu pos�hly represe minimálně 139 835 lidí, z čehož přinejmenším 111 091 bylo zavražděno – zpravidla kulkou do týla – a zbývajících 28 744 odsouzeno k pobytům v lágrech. Obě� byly pohřbívány v anonymních

hromadných hrobech. Většina z nich dosud nebyla iden�ﬁkována. Prvními oběťmi masových represí na základě národnostních kritérií byli sice občané Německa, kteří v té době pobývali v Sovětském svazu, avšak právě pro�polská operace se stala vzorem pro další podobné akce zaměřené pro� jednotlivým národnostem. V pořadníku to�ž čekaly další „nežádoucí“ národy, podezřelé z údajné špionáže ve prospěch zahraničních mocnos�, a sice Lotyši, Estonci, Finové, Rumuni, Turci, Řekové, Afghánci, Íránci, Číňané, Bulhaři, Makedonci a Korejci. Podle polského vzoru byli pos�hováni také emigran� z Charbinu v Mandžusku, podezřelí z údajné špionáže ve prospěch Japonska. Odhaduje se, že represím vyměřeným v rámci „národních kontrarevolučních kon�ngentů“ padlo za oběť celkem 335 513 lidí, z čehož 247 157 bylo odsouzeno k trestu smr� a 88 356 obdrželo rozsudky odně� svobody ve věznicích nebo lágrech. Pos�hy namířené pro� jednotlivým národnostem a realizované v takovém rozsahu tedy – jak se zdá – popírají všeobecné přesvědčení o výhradně třídní povaze sovětských zločinů. Pro�polská operace, kterou NKVD provádělo v letech 1937–1938, se vyznačovala mimořádným rozsahem a brutalitou. Byla to největší z realizovaných „národních operací“ – každý druhý člověk, který byl během nich zavražděn, padl za oběť právě pro�polské operaci. V období Velkého teroru přišlo o život celkem minimálně 200 �síc Poláků. Vezmeme-li v potaz, že v té době žilo v SSSR zhruba 1,2 milionu Poláků, vidíme, že obě� stalinských represí byl každý šestý Polák. I přes obrovský rozsah tohoto zločinu se pro�polská operace NKVD dodnes nestala součás� kolek�vního povědomí v Polsku ani ve světě. Tématu se dosud nechopili spisovatelé, ﬁlmaři, divadelníci, hudebníci apod. Informace o represích se nestaly součás� školních osnov a odborné literatury na dané téma – uvážíme-li si rozsah a měřítko celé akce – existuje jen poskrovnu. Šlo přitom o obrovskou zločinnou akci s parametry genocidy, jednu z největších v evropských dějinách 20. stole�. Snad se tento nepříznivý stav změní a polské obě� stalinských represí se konečně dočkají důstojné připomínky. Autor je historik, působí v Ústavu národní paměti IPN.

Lidové noviny, Orientace, 18. února 2017 Článek byl publikován k příležitosti 80. výročí vypuknuti 2. světové války

INTELLIGENZAKTION První válečná exterminační akce Maria Wardzyńska

První měsíce druhé světové války jsou často vnímány jako rela�vně mírné preludium k tragédiím holokaustu či hrůzám východní fronty. Nicméně genocidní prak�tky obou totalitních režimů se projevovaly naplno od začátku konﬂiktu. Příběh Inteligenzak�on zahájené Němci na územích Polska přímo vtělených do Říše v říjnu 1939 je toho svědectvím. Sonderfahndungsbuch Polen – byl Němci před válkou připravený seznam, který zahrnoval více jak 61 000 členů polské elity, kteří měli být internováni nebo zastřeleni

Pojem inteligence v tomto případě neoznačoval lidi, kteří vzhledem ke svému vzdělání náleží do konkrétní sociální vrstvy, ale lidi, kolem nichž se vzhledem k jejich postojům a aktivitám mohlo rozvíjet odbojové hnutí.

hrsg. vom Reichskriminalpolizeiamt,Berlin 1939 - h�p://www.sbc.org.pl/dlibra/docmetadata?id=24330 / Wikimedia Commons

Proč Intelligenzak�on, tj. akce Inteligence? Boj pro� „všem nepřátelským pro�německým elementům“ nebo „poli�cké očištění teritoria“ (poli�sche Flurbereinigung) zahrnovaly vedením tře� říše naplánovanou krvavou likvidaci kohokoli, kdo by mohl takový odpor organizovat v budoucnos�. Na poradě 8. září 1939 Reinhard Heydrich hovořil o zničení „všech elementů, které mohou být pokládány za nositele národního odporu“. Nacis�č� pohlaváři označovali tuto skupinu osob pojmem „vedoucí vrstva“ (Führungsschicht). Toto označení ovšem neodráželo žádný pojem z oblas� teorie společenské struktury a skupina lidí, která pod něj spadala, stejné ani podobné společenské postavení vůbec nesdílela. Jednalo se o osoby z různých sociálních vrstev, jež svou činnos� posilovaly ideu státu a rozvíjely národní uvědomění v masovém měřítku. V polském případě Němci vycházeli ze stereotypu, že národním uvědoměním je vybavena pouze polská inteligence. Lidu, který se nezabývá poli�kou, ale myslí jen na chléb a práci, měl být osud země naopak lhostejný.

Tedy lidi, kteří, jak upřesňovala Směrnice o zahraniční činnos� bezpečnostní policie a bezpečnostní služby, projevují zjevné sklony „odporovat prostředkům uplatňovaným německými úřady“ nebo „vzhledem ke svým postojům a osobním vlastnostem mohou šířit neklid“. Jednalo se tedy o ak�vní lidi schopné převzít v rámci společnos� dílčí vůdčí roli. Jako „vůdčí element“ byli v dokumentech jmenováni např. členové pro�německou rétorikou známé organizace Polský západní svaz, jejímž cílem

Foto: Apoloniusz Zawilski (1972) "Bitwy Polskiego Września" ("Ba�les of Polish September") (JPG ﬁle, direct link), Varšava: Nasza Księgarnia Retrieved on 15 November 2014. ISBN 83-218-0817-4/Wikimedia Commons

byla podpora polské kultury v polsko-německém pohraničí, ale také pedagogové a katolič� duchovní. Učitelé byli charakterizováni jako skupina, která působí na obyvatele v radikálně polském a nacionalis�ckém duchu. Tvrdilo se, že se zapojují do pro�německé propagandy. Katolickým duchovním se zase vyčítalo, že jsou převážně horlivými Poláky a že prostřednictvím církve fana�zují a polonizují lid a podněcují ho k odporu. Kromě skupin obyvatel, které ovlivňovaly povědomí polské společnos� z �tulu svého povolání nebo příslušnos� k nějaké organizaci, byla poznámka o „nepřátelském nastavení vůči Němcům“ či „pro�německé činnos�“ uváděna také u řady dalších spolků a sdružení, včetně Tělovýchovného sdružení Sokol, Střeleckého svazu a u obchodníků, jejichž mobilita a samostatná podnikatelská činnost budily zvláštní obavy. Mezi skupinami obyvatel určenými k zatčení byli jmenováni také lékaři, advoká�, důstojníci na odpočinku, úředníci a majitelé půdy. Rozkaz velitele okresních sebeobranných sil (Selbstschutz) v Západním Pomořansku z 21. října 1939 určený místním velitelům v daném obvodu neponechává, pokud jde o okruh osob, jichž se měla akce Inteligence dotknout, žádné pochybnos�. Nařizuje zatknout celou polskou inteligenci, tedy učitele, duchovní, advokáty, majitele půdy, lékaře, bývalé důstojníky, ale také bývalé úředníky a umís�t je do příslušné soudní věznice. Doporučuje zatknout rovněž osoby, které mohou mít společenskou autoritu. Potvrzují to slova Adolfa Hitlera z 2. října 1940: „Je třeba bezpodmínečně dbát na to, aby neexistovali žádní polš� páni, a tam, kde existují, je třeba je

Němečtí vojáci se chystají zastřelit polské rukojmí v Bydhošti (9. 9. 1939)

– jakkoli tvrdě to může znít – vymý�t. […] Poláci mohou mít pouze jediného pána, a tím je Němec; dva páni vedle sebe existovat nemohou […] pročež je nutné všechny představitele polské inteligence vymýtit.“ Realizace operace Inteligence byla hlavní úkol operačních skupin bezpečnostní policie. Po rozpuštění těchto skupin koncem listopadu 1939 v akci pokračovaly místní policejní útvary. Ukončení této akce na území připojeném přímo k tře� říši připadá na jaro 1940, v Generálním gouvernementu pak na léto 1940. Informace o této akci jsou obsaženy již v dokumentech z první poloviny září 1939, mj. v poznámce z konference, která proběhla 8. září 1939 v Hlavním říšském bezpečnostním úřadu. Padlo zde rozhodnu�, že vedoucí vrstvu obyvatel není v žádném případě možné v Polsku ponechat a bude tedy nutné deportovat ji do koncentračních táborů. Operační skupiny, jež právě v této době vstupovaly do Polska, dostaly za úkol organizovat „provizorní koncentrační tábory“, do nichž bude možné internované Poláky umís�t. Tábory, které skupiny bezpečnostní policie vytvořily pro cíle operace Inteligence, tedy Durchgangslager für Zivilgefangene, Übergangslager, Gefangenenlager, Sammellager i Internierungslager (přechodné tábory pro civilní zajatce, sběrné tábory, internační tábory) byly prvními tábory určenými pro civilní obyvatele, jaké němeč� okupan� na polském území zakládali. Další detaily ohledně akce obsahuje poznámka ze zasedání v Hlavním říšském bezpečnostním

úřadu ze 14. října 1939. Hovoří se v ní nejen o deportacích do koncentračních táborů, ale také o fyzické likvidaci vůdčí vrstvy. Na této konferenci, kde byli přítomni rovněž velitelé skupin policie působících v Polsku, požadoval velitel bezpečnostní policie SS-Obergruppenführer Heydrich, aby byla „likvidace jádra polskos�“ (führenden Polentums) vzhledem k připojení polského území k Říši provedena do 1. listopadu 1939. Kromě toho připomněl, že operační skupiny byly pro usnadnění realizace akce vybaveny zatykači na Poláky, které je třeba „zneškodnit“ (unschädlichen) po obsazení daného území. Informace o „likvidaci radikálních polských elementů“ a „exterminaci polských vůdčích kruhů“ obsahuje rovněž zpráva velitele oddílu bezpečnostní služby SD-EK 16 Bydhošť (SD-EK 16 Bromberg), SS-Sturmbannführera Franze Rödera z 20. října 1939. Nacházíme ji rovněž v Röderově dopisu Ministerstvu říšské propagandy z 14. listopadu 1939. Hovoří se v něm o „fyzické likvidaci všech těch polských elementů, jež v minulosti projevily vůdčí roli a jež se mohou v budoucnosti stát nositeli polského odboje“.

Bundesarchiv, Bild 146-1968-034-19A / CC-BY-SA 3.0 / Wikimedia Commons

Röder požadoval rozdrcení odbojové morálky Poláků a vyjadřoval obavu, že navzdory tvrdos� akce bude v Západním Prusku přímo zlikvidováno pouze kolem 20 000 Poláků (jak poznamenává, jen zlomek), ačkoli v souladu s Führerovou vůli má z polského Pomerellen v krátké době vzniknout německé Západní Prusko. Informace o vyvražďování inteligence najdeme také ve výpovědi šéfa Abwehru, admirála Wilhelma Canarise. Canaris uvádí Heydrichovo tvrzení z 8. září 1939, že v Polsku probíhají popravy „polské inteligence,

šlechty, duchovních a obecně všech elementů, které lze pokládat za nositele národního odboje“. Citované četné výpovědi a poznámky poukazují na to, že nežádoucí osoby byly nejen deportovány do koncentračních táborů, jak zaznělo na konferenci 8. září 1939, ale také zabíjeny při popravách vykonávaných okamžitě po zatčení. Okamžité popravy zastřelením Němci označovali jako přímou akci (direkte Ak�on) na rozdíl od deportace do koncentračního tábora. Tento termín se v dokumentech týkajících se akce Inteligence objevuje do léta 1940. Informace o preven�vních popravách provedených na podzim 1939 obsahují také instrukce pro pomocné sbory operačních skupin bezpečnostní policie. Členové výše zmíněného Selbstschutzu byli rovněž pověřeni výkonem zvláštních soudních pravomocí – vytvářeli tzv. stanné soudy nezávislé na policii. K obvinění stačily pouhé podpisy tří svědků, kteří spadali mezi Volksdeutsche (volksdeutscher Zeugen). Žádné důkazní řízení se nevedlo. Seznam jmen zatčených spolu s krátkým výčtem obvinění byl předáván k posouzení veliteli Selbstschutzu v dané provincii. Přijaté rozhodnu� bylo u každého jména označováno následujícími symboly: kříž nebo iniciály velitele – zastřelení; písmena KZ – deportace do koncentračního tábora; entl., tedy zkratka slova entlassen – propuštění. V praxi náleželo rozhodnu� o dalším osudu zatčených níže postaveným velitelům Selbstschutzu. Akta prokuratury Zemského soudu v Bydhoš� z roku 1940 poukazují na to, že k zatčení Německu údajně nebezpečného Poláka a jeho následné popravě Selbstschutzem postačovalo prohlášení dvou Volksdeutsche. Rozhodnu� provedené na základě těchto prohlášení pak náleželo veliteli okresního Selbstschutzu. Praxi stanných

Poprava Poláků SS Einsatzgruppenem dne 20.10.1939 v Kórniku

soudů Selbstschutzu potvrzuje oznámení informující o popravě dese� Poláků v neděli 29. října 1939 ve 12.00 na náměs� v obci Grudziądz. Plakát se zachoval v aktech procesu s Albertem Forsterem před Nejvyšším národním tribunálem. Uvádí se zde, že deset zajatců bude zastřeleno „na základě rozsudku stanného soudu Selbstschutz Westpreussen v Bydhoš�“. Ze všech akt, která se k operačním skupinám bezpečnostní policie a jejich pomocným sborům vztahují, jednoznačně vyplývá, že po obsazení Polska wehrmachtem měly tyto policejní formace úkol a cíl zlomit odpor polské společnos� prostřednictvím teroru a likvidace těch, kteří mohli takový odpor organizovat. Tento závěr potvrzuje Heydrichova poznámka obsažená v jeho aktech z 2. července 1940. Vzhledem k datu vzniku je třeba ji vnímat jako shrnu� provedené akce. Heydrich srovnává operace bezpečnostní policie v Rakousku, Československu a Polsku, poznamenává, že „pokyny pro Einsatzgruppen v Polsku byly radikální“, a jako příklad uvádí rozkaz zlikvidovat polské vedoucí kruhy, který zahrnul �síce osob: „die Weisungen, nach denen der polizeiliche Einsatz handelte, ausserordentlich radikal waren, z.B. Liquidierungsbefehl für zahlreiche polnische Führungskreise, der in die Tausende ging“. Jak Heydrichova poznámka dokládá, akce Inteligence byla důkladně promyšlenou vyhlazovací operací. Jedná se o první akci tohoto druhu provedenou během druhé světové války, která předchází realizaci plánu na „konečné řešení židovské otázky“. Šlo o preventivní akci. Jejími oběťmi se stali �, kolem nichž se podle názoru německé policie mohl soustředit budoucí polský odboj. Její realizace probíhala formou přímé

akce; �mto termínem byla označována poprava dotyčného bezprostředně po zatčení. Další možnos� byla deportace dotyčného do koncentračního tábora, kde měl být „ponechán pomalé smr�“ (langsam sterben lassen). Přesné údaje ohledně počtu obě� operace dodnes nemáme k dispozici. Iden�ﬁkaci jmen všech lidí zavražděných v rámci této akce znemožňují kroky, k nimž se okupan� uchýlili na sklonku války s cílem zakrýt stopy zločinu. Tato operace byla zahájena v roce 1942 po krachu ofenzivy wehrmachtu na východě, kdy se objevila možnost, že Spojenci odhalí stopy masových zločinů spáchaných Německou říší. Vypracování technické stránky akce zakry� stop zločinu označené krycím jménem akce 1005 bylo svěřeno jejímu veliteli, SS-Standartenführerovi Paulu Blobelovi. Jednalo se o přísně tajný postup. První pokus o odstranění mrtvých těl byl proveden ve vyhlazovacím táboře v Chełmně nad Nerem. Masové hroby byly otevírány, těla byla pálena. Zbytky lidských kos� byly rozdrceny a rozprášeny. V letech 1943 a 1944 se tato činnost zintenzivnila. Na podzim 1944 prohlásily říšské orgány akci 1005 za ukončenou. Přibližný počet osob zavražděných během akce Inteligence bude stanoven na základě výsledků exhumací, výpovědí svědků v procesech s nacis�ckými zločinci, výslechů provedených soudy první instance a německých dokumentů zajištěných po válce. Odhaduje se, že v přímé akci bylo zabito více než 50 000 osob. Stejný počet lidí byl deportován do koncentračních táborů; z nich přežili jen jednotlivci. Celkem bylo v rámci akce Inteligence na podzim 1939 a na jaře 1940 zavražděno nejméně 100 000 osob. Text vychází z knihy: „Psal se rok 1939. Operace německé bezpečnostní policie v Polsku. Intelligenzaktion” od Marie Wardzyńské. IPN Warszawa 2009, s. 67–74.

Lidové noviny, Orientace, 18. února 2017 Článek byl publikován k 75. výročí vzniku Zemské armády

ARMÁDA SVOBODY ZBAVENÁ

Příběh největší konspirační armády okupované Evropy, jíž nebylo dáno vybojovat své zemi svobodu a pro své spojence se nakonec stala zátěží Maciej Korkuć Třebaže Poláci obývají srdce Evropy spolu s mnoha dalšími národy, naše dějiny v období druhé světové války byly výjimečné. Český čtenář v tomto vyjádření možná cí� určitou megalomanii, není však co závidět. Tato výjimečnost byla to�ž spíše naším prokle�m.

Vlajka podzemního Polského státu a Zemské armády

Naše země pojí velká geograﬁcká blízkost. Jak Poláci, tak Češi stáli ve válce na straně Spojenců, jejich dějiny se zde však radikálně liší. Skutečný smysl pojmů, jako je Polský podzemní stát (Polskie Państwo Podziemne) nebo Zemská armáda (Armia Krajowa, AK) lze pochopit jedině, známe-li speciﬁka polské historické zkušenos� 20. stole�. Pro Čechy mají dějiny druhé světové války v zásadě jednoduché schéma – jeden nepřítel, jedna válka, Rudá armáda vyhnala Němce a přispěla k obnovení Československa. Pak odešla. Prezident Beneš se vrá�l do vlas�. Komunisté si získali obrovskou popularitu a po úspěchu ve volbách se ujali vlády. Pak přišel rok 1948… a tak dále. Dvě války V Polsku to bylo jinak. Po paktu Ribbentrop-Molotov na něj nezaútočila jedna, ale hned dvě totalitní mocnos�. 1. září 1939 to bylo Německo (společně se Slovenskem), 17. září Sovětský svaz. Kdyby západní mocnos� v souladu se svými závazky napadly Německo, jehož armáda byla v tu chvíli zaneprázdněná, Stalin by se do útoku na vítěznou koali-

ci jistě tolik nehrnul. Spojenci však nechali Polsko na holičkách. Bojovalo osamocené a bez pomoci naprosto nemělo šanci. Poražená republika se ovšem nevzdala. Legi�mní polská vláda se přesunula na území západních spojenců a Polsko zůstalo ak�vním členem pro�německé koalice až do posledních okamžiků války. V letech 1939–1941 okupovaly naše území dvě totalitní mocnos� a de facto zde probíhaly dvě války. Ani jedna nebyla oﬁciálně vyhlášena, obě byly výsledkem vojenské agrese. Ovšem pouze v případě války s Německem bylo Polsko součás� širší koalice. V konﬂiktu se Sovětským svazem bylo samo. Pro Čechy znamenala porážka Německa konec války. Poláci se však museli ptát: „A co bude pak?“ Vždyť polovinu země okupovali Sověti. Angličané a Francouzi však říkali bez obalu: „Válka se Sověty, to už je váš problém.“ Už jen to rozhodlo o výjimečnos� našeho postavení jakožto obě� dvou totalitních režimů.

V roce 1941 došlo k osudovému, zázračnému zvratu. Dva nepřátelé se to�ž vrhli pro� sobě. Churchill se radoval z nového obrovského spojence na východě. Britové – podobně jako Češi – měli jediného nepřítele. Poláci naopak svou šanci viděli spíše v tom, že se dvě totalitní agresorské mocnos� zničí navzájem. Nedělali si však žádné iluze – ztráty na životech po prvním období sovětské okupace to�ž byly větší než po té německé. Poláci z obou stran linie Ribbentrop-Molotov dobře věděli o sovětských zločinech a teroru, ačkoli jim zlověstné slovo Katyň ještě nic neříkalo.

Balkánská naděje Polsko se zároveň usilovně snažilo přesvědčit USA k invazi na Balkán. To by otevřelo šanci, že polské území osvobodí některý z jeho skutečných spojenců za účas� polských ozbrojených sil obnovených na spojenecké straně. Ty by se spojily s potenciálem několikase�sícové AK, která měla sehrát v bojích s Němci i následné obnově nezávislos�

Foto: Juliusz Bogdan Deczkowski

Podzemní armáda Od roku 1939 v celé okupované zemi se svolením polské vlády vznikaly tajné státní struktury – Polský podzemní stát. Poláci zorganizovali konspirační ak�vity v rozsahu nesrovnatelném s žádným jiným okupovaným státem. Podzemní samospráva byla řízena tajnou civilní administra�vou (Úřad vládního zmocněnce pro území Polska). Existoval i podzemní parlament (Rada národní jednoty), jejž společně tvořily největší poli�cké strany působící v utajení. Zmocněnec pro území Polska byl zároveň místopředsedou vlády. Opětovně se utvořily také ozbrojené síly, které od roku 1942 nesly název Zemská armáda (AK). V jejích řadách nakonec sloužilo více než 350 �síc lidí. Územní struktury AK zahrnovaly všechna vojvodství, okresy i obce na území okupovaného Polska. K čemu to všechno bylo? Hlavní mo�vací bylo zajis�t možnost rychlé obnovy a zabezpečení země

pro případ, že by došlo ke zvratu situace. Nebylo by to poprvé: v roce 1920 stačila kra�čká doba svobody na to, aby obnovené Polsko, které bylo před�m déle než sto let rozděleno mezi tři cizí mocnos�, bleskově vytvořilo armádu schopnou odrazit sovětský útok z východu a uchránit tak svobodu vlastní i celé řady dalších evropských národů. Hitlerova vojska Sověty z polského území vytlačila velice rychle. Nyní bylo celé Polsko okupováno pouze Německem. Britové se brzy vrhli do náruče Sovětského svazu. Zanedlouho podepsalo spojeneckou dohodu se Stalinem i Polsko. Poláci ovšem věděli, že je to smlouva s ďáblem. Deﬁni�vní vítězství Němců na východě přirozeně nebylo v jejich zájmu – pro nezávislost Polska by znamenalo rozsudek smr�. Bylo však v tom případě v polském zájmu jednoznačné vítězství Sovětů? Polš� velitelé a poli�ci chápali, že i to by přineslo konec našich snů o nezávislos�. Poláci tedy museli doufat, že se sovětská fronta zastaví co nejdále od nás a sovětská i německá armáda vykrvácí ve vzájemných bojích, aniž by kterákoli z nich získala výraznější převahu.

Varšavští povstalci, 1944

Foto: Centralne Archiwum Wojskowe/Wikimedia Commons

Vojáci AK během akce „Bouře“ v Lublinu v červenci 1944

významnou roli. To bylo skutečné poslání AK. Ve chvíli, kdy by se k polskému území blížila fronta našich skutečných spojenců, měla zahájit všeobecné celonárodní povstání v týlu německé fronty a tím výrazně uspíšit likvidaci Hitlerovy vlády. Osvobození i obnova ozbrojených sil měly Polsku přinést šanci na nezávislost. Roosevelt si však bohužel invazi na Balkán nepřál. V roce 1943 došlo ke zvratu na východní frontě. Sově� začali vítězit, což pro Poláky nevěs�lo nic dobrého. Stalin to�ž c�l dobré vztahy s Polskem pouze, dokud měl problémy. Když pocí�l vlastní sílu, otevřela se mu perspek�va tažení na západ. Ve vztahu k Polské republice chtěl mít volné ruce. Přál si Polsko porobené, podřízené tak, aby mu nepřekáželo při uskutečňování imperiálních plánů, které jeho halasná propaganda prezentovala jako „osvobození Evropy“. Agrese v lůně spojenecké koalice Polsko bylo nepohodlné, od počátku to�ž bylo součás� tábora spojenců. Stalin mohl Polsko jednoduše dobýt. Věděl však, jak důležité z hlediska jeho plánů na šíření revoluce bylo, aby takový postup neposkvrnil propagandis�ckou image Rudé armády „osvoboditelky“. Tento mýtus měl to�ž evropské národy (Čechy nevyjímaje) omráčit, aby se nebránily nové vlně expanze komunis�cké ideologie. Kreml proto od roku 1943 vedl proti Polsku to, co dnes označujeme jako hybridní válku – tedy agresi, která předstírá, že neexistuje. Zprvu probíhala diploma�ckou a propagandis�ckou formou. Následně – po vstupu Sovětů do

Polska – i prostředky vojenskými a policejními. Stalin nejprve přerušil diploma�cké vztahy s Polskem a poté připravil alterna�vní mocenská centra. To vše se odehrávalo v atmosféře ostré propagandis�cké kampaně namířené pro� vládě Polské republiky. Moskva požadovala, aby se Polsko vzdalo východní poloviny svého území. Tyto ústupky měly být počátkem naprostého porobení. Polská vláda se však nevzdala Němcům, a nehodlala se tedy dobrovolně vzdát ani Sovětům. I v tomto ohledu je tudíž Polsko světovou výjimkou. Bylo jediným státem v pro�německé koalici, který se – třebaže pro� Němcům bojovat nepřestal – stal cílem agrese jedné ze spojeneckých mocnos�. Američané a Britové postupně souhlasili s dalšími ústupky sovětským požadavkům. A Rudá armáda obsazovala další rozsáhlé oblas�. AK musela změnit plány. Místo skutečných spojenců se to�ž blížila jednoznačně nepřátelská Stalinova armáda. AK vyvíjela intenzivní pro�německé povstalecké ak�vity (akce Burza – Bouře), jež měly před světem ospravedlnit polský nárok na svobodu, suverenitu a územní celistvost. Polsko počítalo s �m, že bojové úsilí AK spolu s podporou západních spojenců donu� SSSR c�t suverenitu země. Jiné nátlakové prostředky Polsko k dispozici nemělo. Sovětská okupace Vojenské operace AK probíhaly v jednotlivých regionech v závislos� na tom, jak se přibližovala fronta. V německém zázemí propukala lokální ozbrojená povstání, samostatně se osvobozovaly stovky měst a obcí. AK se účastnila mimo jiné bojů s Němci o Vilnius a Lvov. Polské oddíly vystupovaly před Rudou armádou z konspirace a jejich členové – jakožto zástupci domácího obyvatelstva – deklarovali připravenost ke společnému postupu v rámci pro�německé koalice. Na mnoha místech pro� Němcům skutečně bojovali. Poté však Rusové ls� pozatýkali velitele AK. Jejich vojáky zařazovali k jednotkám podřízeným Moskvě. Ty, kteří kladli odpor, vraždili, jiné zatýkali a posílali do lágrů daleko ve vnitrozemí SSSR. Sovětské represe opětovně zasáhly také civilní obyvatelstvo Polska. Sovětská okupace Polska se stala skutečnos�. Jeho východní část Stalin znovu včlenil do SSSR. Na

západ od nové hraniční čáry, jejíž průběh určil Kreml, Stalin pod ochranou sovětských ozbrojených sil ustanovil komunis�cké mocenské struktury plně závislé na Moskvě. Poslední dějství boje o polskou nezávislost představovalo Varšavské povstání, jež vypuklo 1. srpna 1944. V těch čtvr�ch hlavního města, které se AK podařilo osvobodit, struktury podzemního státu okamžitě zahájily otevřenou činnost. Třebaže byla sovětská fronta blízko, povstalci bojovali osamoceni. Moskva udělala vše pro to, aby povstání nezvítězilo. Stalin pozastavil ofenzívu Rudé armády a ustoupil od původních plánů útoku na Varšavu. Přestože měli Sově� převahu, poskytli Hitlerovi čas na totální likvidaci polských sil. V době největších úspěchů Varšavského povstání Moskva blokovala účinnou pomoc spojeneckých leteckých oddílů. Zároveň Sově� brutálně likvidovali mimovaršavské oddíly AK, které spěchaly povstalcům na pomoc. Němci dělali totéž na své straně fronty. Vojáci AK hrdinně bojovali dva měsíce. Němci využili sovětskou nečinnost a v obsazených čtvr�ch se dopouštěli masového zabíjení. Povraždili kolem sto padesá� �síc obyvatel Varšavy a poté ničím nerušeni bourali celé čtvr�. Pro� komunismu Černý scénář se naplnil. Silný Stalin nehodlal připus�t obnovu svobodného a nezávislého Polska. Moskva znemožnila návrat exilové vlády do země. Vytvořila alterna�vní stát řízený komunis�ckými pohlaváry plně závislými na SSSR. Početné posádky sovětské armády neopus�ly Polsko od doby svého vstupu na jeho území v roce 1944 až do devadesátých let 20. stole�. Bez nich by komunismus neměl šanci se v zemi udržet. Poláci se to�ž lišili i v tomto ohledu. Za�mco v Československu měli komunisté silné společenské zázemí, v Polsku živořili na okraji poli�ckého života. Komunis�cká strana se marně ukrývala

za národní a vlastenecké ideje, marně tajila své napojení na Kominternu. „Organizace AK zahrnovaly i tu nejmenší vesničku. Její mocenská struktura byla promyšlená až po nejnižší úrovně. Autorita AK vyrostla v období okupace. My jsme se tomu dokázali postavit jedině prostřednictvím síly […] a jejich likvidace,“ vypověděl po letech jeden z důstojníků komunis�ckého bezpečnostního aparátu. „Londýnš� činitelé měli připravený administra�vní aparát odshora dolů, a jakmile se naskytla byť jen chvilková příležitost, okamžitě o sobě dali vědět včetně vězeňské stráže nebo berních úředníků připravených zhos�t se svých úkolů. […] My jsme neměli vůbec nic,“ doplnil jiný důstojník. Proto se od roku 1944 likvidace nezávislých odbojových struktur účastnily sovětské ozbrojené síly a NKVD. Represe byly krvavé; vraždy, zatýkání a deportace do lágrů v sovětském vnitrozemí nebyly výjimkou. V březnu 1945 Sově� ls� uvěznili vedení Polského podzemního státu. Tři jeho členové – místopředseda vlády Polské republiky, jeho zástupce a hlavní velitel AK – se ze sovětských věznic už nikdy nevrá�li. AK měla svůj podíl na dr�vé porážce Německa, avšak nikoli takový, na jaký se během několik let trvající okupace připravovala. A přestože byla součás� spojeneckých sil, nebylo jí dáno poznat, jak chutná vítězství. Češi mají své chápání roku 1945. Pro miliony Poláků ovšem tento rok znamenal počátek tragického období nové poroby. Pro Polsko netrvala válka šest, nýbrž dlouhých padesát let. Všechny odbojné poválečné generace, hnu� Solidarita nevyjímaje, vyrostly na legendě a památce AK. Autor je historik. Působí v Ústavu národní paměti IPN.

Lidové noviny, Orientace, 11. srpna 2013 Článek byl publikován k 70. výročí Pileckého utěku z tábora Auschwitz

A ZA ZDÍ KVETLY JABLONĚ...

Strhující příběh středoevropského superhrdiny Witolda Pileckého, kterému chybí jediné – happy end Maciej Ruczaj

V polských městech se nedávno objevily zvláštní plakáty. Jsou na nich Superman, Batman, Kapitán Amerika a celé valné shromáždění kreslených superhrdinů. Před nimi stojí prošedivělý muž nikterak ohromující postavy ve vojenské uniformě. Pod obrázkem je nápis: Witold Pilecki. Přivítejte mezi sebe opravdového superhrdinu…

Witold Pilecki

Foto: Wikimedia Commons

Střední Evropa netrpí nadbytkem postav, které by měly své místo v „globálním povědomí“. Dějiny píší vítězové a náš region se mezi vítěze řadil jen vzácně. Každý průměrný ﬁlmový divák zná americké „bratrstvo neohrožených“, slyšel o francouzském odbojovém hnu� či statečných sovětských ostřelovačích ve Stalingradu. Pamatuje si dokonce i na šlechetného atentátníka na Hitlera v uniformě wehrmachtu s tváří Toma Cruise. Postav ze střední Evropy, tedy ze zemí „poražených vítězů“ války, nenajdeme mnoho. Snad i proto, že jen málokdy končily happy endem… Polsko si některé své hrdiny teprve „vykopává“. A to doslova. Na okraji varšavského hřbitova Powązki, v místě známém jako „Loučka“, je hustota superhrdinů na metr čtverečný přímo ohromující. Státní bezpečnost tam v letech 1945–1956 vhazovala do hromadných hrobů těla popravených „nepřátel lidově demokra�ckého zřízení“. Vedle sebe tam leží téměř celá smetánka polského „podzemního státu“, který se během okupace nepodařilo zcela rozkrýt a zničit Němcům: třeba generál August Emil Fieldorf – Nil, velitel kontrarozvědky Zemské armády (AK), legendární partyzán, vůdce „Brigády smr�“ z vilniuského okrsku AK, Zygmunt Szyndzielarz – Łupaszko, nebo Jan Rodowicz – Anoda, hrdina skautských bojových jednotek z varšavského povstání. V posledních měsících probíhaly na Loučce exhumační a archeologické práce, jejichž cílem byla iden�ﬁkace a v neposlední řadě i řádný pohřeb ostatků popravených. Bezpochyby nejčastěji zmiňovanou obě�, která by mohla být díky tomuto průzkumu nalezena, je Witold Pilecki.

Špehem v továrně na smrt Pilecki se v posledních letech stal v Polsku symbolem obnovení historické pamě� po období komunismu a zároveň symbolem generace, která v průběhu několika let musela čelit dvěma totalitním režimům. V pomořanském Ště�ně vzniklo na jeho počest před několika dny 23 metrů dlouhé graﬃ�. V Lodži uspořádali společný průvod na výročí jeho smr� fanoušci místních fotbalových týmů Widzew a ŁKS – jindy nesmiřitelní nepřátelé. Na jiném stadionu – v Bydhoš� – celou tribunu přikryla plachta se slovy, které Pilecki vyryl na zdi své vězeňské cely krátce před popravou: „Snažil jsem se žít tak, abych se v okamžiku smr� mohl spíše radovat než bát.“ Populární hip-hopový zpěvák Tadek Pileckému věnoval písničku

s příznačným refrénem „Proč jsem se o tobě neučil ve škole?“ Jeden z týdeníků umís�l na �tulní straně Pileckého fotograﬁi s �tulkem „Polský James Bond“. A katolický publicista sepsal stať vysvětlující, proč by měl být v případě Pileckého zahájen bea�ﬁkační proces. Letos uplynulo sedmdesát let od zřejmě nejspektakulárnější akce Pileckého. Koncem dubna roku 1943 spolu s několika vězni podniká úspěšný útěk z koncentračního tábora v Osvě�mi. Na rozdíl od milionu spoluvězňů se zde Pilecki ocitl z vlastní vůle – jako dobrovolník vyslaný polským odbojem, aby stvořil v táboře konspirační síť. A právě v létě 1943 dokončuje dokument, který je dnes známý jako Zpráva Witolda Pileckého – první svědectví z nitra nacis�cké továrny na smrt. Nicméně Pileckého životopis promlouvá i v širším kontextu – dalo by se říct, že je ztělesněním tří příběhů klíčových pro polskou historickou paměť – ztraceného východního pohraničí (Kresy), „podzemního státu“ doby německé okupace a „prokletých vojáků“ pro�komunis�ckého odboje. Starý šlech�cký rod Pileckých byl několik stole� spjatý s oblas� novogrodského vojvodství, na dnešním pomezí Běloruska a Litvy, mnohonárodnostním a mnohonáboženským prostředím, kde se v 19. stole� svářily imperiální vliv Moskvy, rodící se etnické nacionalismy Litevců, Bělorusů a Poláků s tradicí zemského patrio�smu dávného Litevského velkoknížectví. Pileč�, stejně jako další šlech�cké rody, byli nositeli té poslední tradice, polsko-litevské Rzeczpospolité, která se naposledy projevila během lednového povstání v roce 1863, kdy na povstaleckých praporech vedle polského Orla vlály i litevský Vy�s a ukrajinský Archanděl Michael. Právě v důsledku represí po povstání se Pileč� ocitají �síce kilometrů na sever – v Karélii, kde se také v roce 1901 narodil Witold. První světová válka je nicméně překvapí už zpátky ve Vilniusu – tehdy městě, jehož hlavními jazyky jsou polš�na a jidiš. Brzy se ocitají uprostřed chaosu: konec války, revoluce v Rusku, narůstající národnostní a třídní napě�, aspirace Litevců, Poláků, Bělorusů… Namísto ve školní lavici tak Witold období dospívání stráví v koňském sedle – nejdříve ve spontánně organizovaných oddílech polské domobrany a poté v armádě. Jako mladý šlech�c s hlavou plnou Sienkiewiczových románů se samozřejmě dává k hulánům – dědicům tradic

polské kavalérie. Léta 1919–1921 jsou nekonečnou sérií potyček s bolševiky (a občas i Litevci), v nichž se převážně bojuje stejným způsobem jako v dobách Sienkiewiczových hrdinů ze 17. stole�: rychlé přesuny, noční přepadení, šarže se šavlemi v rukou. Pilecki absolvuje nejdříve ústup před Rudou armádou až k Varšavě i triumfální návrat do východního pohraničí. V meziválečném období je Pilecki nadále spjatý s Kresy. Obnovuje zchátralou rodovou usedlost Sukurcze, zakládá rodinu a pro místní kostel maluje několik obrazů. Vzdělává místní sedláky, pro něž zřizuje družstevní mlékárnu a zemědělský spolek. Pohraničí opus� deﬁni�vně v srpnu 1939, kdy je jako člen ak�vní zálohy mobilizován kvůli hrozícímu nebezpečí ze západu. Na východ se už nikdy nevrá�: hned vzápě� se území bývalého Litevského velkoknížectví promění, slovy amerického historika Timothyho Snydera, v „krvavé země“, dějiště největšího masakru v dějinách Evropy, po kterém z jejich mnohonárodnostního charakteru nezbyde téměř nic. Důsledný boj svede nový režim dokonce i s Pileckého statkem v Sukurczích. Dům byl zbořený až k základům a místo zaoraly traktory ze sousedního kolchozu. Zde se od jednoho klíčového mýtu polských dějin dostáváme k druhému. Pileckého huláni bojují pro� wehrmachtu až do poloviny října 1939, o tři týdny déle než vrchní velení armády, a už začátkem listopadu se jejich velitel ocitá ve Varšavě jako spoluzakladatel jedné z mnoha konspiračních organizací, které se posléze promění ve strukturu paralelního „podzemního“ státu. V červnu roku 1940 začínají první transporty do koncentračního tábora v Auschwitz (Osvě�mi). V tomto prvním období se nacisté zaměřují v podstatě výlučně na poli�cké vězně – opravdové či potencionální členy odboje. Rostoucí temná pověst tohoto místa způsobuje, že se ve Varšavě začíná diskutovat o nutnos� výzvědného průzkumu tábora. Dobrovolníkem, který se v září 1940 nechá chy�t během německého zátahu, je samozřejmě Pilecki. „Rozloučil jsem se se vším, co jsem dosud znal na zemi, a ocitnul se v místě, které zemi vůbec nepřipomínalo,“ napsal později. Dostává číslo 4859, je tedy v Osvě�mi téměř od zrodu tábora a v pekle přežije dva a půl roku.

Foto: Instytut Pamięci Narodowej

Skok do temného prostoru Vězni Osvě�mi jsou v té době téměř výlučně Poláci. Primárním cílem likvidace je inteligence: uvést při registraci povolání jako kněz či advokát znamená skoro jistě rychlou smrt. Nicméně velmi brzy šly „poli�cké důvody“ stranou: „Tady nebyl potřeba poli�cký důvod, abychom zemřeli. Zabíjelo se jen tak.“ Jestliže je Osvě�m pro Adorna či Baumana symbolem vrcholu modernity – mechanizovanou a racionalizovanou továrnou na smrt, její první měsíce Pilecki popisuje naopak jako inferno zcela tradičního rázu: „Hnali nás před sebou… Cestou jednomu přikázali, aby běžel ke sloupu stranou od cesty a hned na něj vystřelili dávku z kulometu… Vytáhli z řady dalších deset náhodných lidí a zastřelili je pistolí při pochodu, v rámci solidární odpovědnos� za útěk, který sami zinscenovali. Pak všech jedenáct těl táhli za motorkami přivázané za jednu nohu. Dráždili psy zakrvácenými mrtvolami a štvali je.“ Píše se rok 1940 a realita koncentračního tábora přesahuje ještě všechno, co lidstvo dosud znalo: „Původně jsem měl dojem, že nás zavřeli do ústavu pro choromyslné.“ Teprve postupem času se smrt spojuje s vědeckým chladem a efek�vitou – injekcí fenolu aplikovanou muži v bílých pláš�ch a plynovými komorami. „Pokrok civilizace – ano!“ okomentoval suše Pilecki, když na otravu plynem zemřela první pokusná skupina sovětských zajatců v srpnu 1941. Jak si dobře uvědomuje, hlavní genocida probíhala na okraji táborového života. Židé z celé Evropy umírají, aniž by dostali přidělená čísla: „Většina transportů šla přímo do Birkenau, kde lidi bez evidence rychle měnili v popel.“ Pileckého Zpráva má stejný, děsivý rytmus: pokusy o útěk, popravy, invaze vší, tyfus, nové transporty, zpracovávání

Witold Pilecki, vězeň KL Auschwitz č. 4859

„zbytků“ po hrůzném továrním procesu – lidských těl a osobních věcí povražděných. A zároveň drobných zážitků, které pomáhají přežít: náhodná koupel v teplé vodě během brigády v koželužně, zvuk táborového zvonu uloupeného z blízkého kostela, kvetoucí jabloně za zdí. V těchto podmínkách neustálého boje o holý život přistupuje Pilecki ke svému úkolu: začíná organizovat v táboře konspirační síť. Je založena na systému „pětic“, které nejsou navzájem propojené a dokonce o sobě často ani nevědí – aby se omezila možnost prozrazení celé struktury. Byla to poměrně sisyfovská práce: jména nově přijatých členů se ve Zprávě neustále střídají se jmény těch, kteří mezi�m skončili na „tyfovém bloku“, „ve frontě na jehlu“, „na popravčím dvorku“ či v nejtěžších pracovních komandech, z nichž už nebylo návratu. Nicméně nakonec se členové konspirace počítají ve stovkách. Primární cíle organizace jsou velmi neokázalé: „Pozvednout na duchu, dodávat a šířit zprávy z venku, zajišťovat v možné míře potraviny a rozdělovat prádlo.“ Obrovský význam měla také vzájemná pomoc při přidělování na jednotlivé táborové práce: jak Pilecki mnohokrát zdůrazňuje, „práce pod střechou“, střídavě v některé z mnoha dílen, byla důvodem, proč se mu podařilo v táboře přežít tak dlouho. Až ve druhé fázi mohla organizace přistoupit k předávání zpráv ven, převážně díky tomu, že řada vězňů byla vysílána na různé práce mimo tábor a získávala tak příležitost ke kontaktu s místními. Další cestou byly pak útěky, které organizace povolila až po zrušení principu „kolek�vní odpovědnos�“ ostatních spoluvězňů: během nejslavnějšího z nich ujeli čtyři členové organizace z tábora v uniformě důstojníků SS a velitelovým

Proces s Pileckým, 1948

Někdo zůstat musí Varšavský vojenský soud, březen 1948. Veřejné zasedání s obzvláště nebezpečnou skupinou imperialis�ckých agentů. Rozzuřený soudce, nota bene bývalý voják AK (podle polského dobového rčení: „Němci z nás dělali hrdiny, Sově� z nás dělají svině.“) pokřikuje na odsouzeného, proč změnil svoji dřívější výpověď. Odsouzený Witold Pilecki, na jehož těle jsou patrné známky všech možných druhů mučení, chvíli mlčí a potom odpoví s vojenskou stručnos�: „Byl jsem… unavený.“ Pilecki se dostal zpátky do Polska krátce po konci války. Podle všeho opět dobrovolně a na vlastní přání: přihlásil se k jednotkám polské armády na Západě pod velením generála Anderse a nabídl své konspirační zkušenos�. Organizace NIE přestala existovat dříve, než začala působit: generál Nil byl na Sibiři v lágru, generál Okulicki, velitel Zemské armády, spolu s dalšími vůdci odboje čekal na smrt v moskevském vězení. Přesto se po celé zemi více či méně koordinovaně vojáci „podzemního státu“ vraceli do ilegality a se zbraní v ruce pokračovali v boji. Když celou Evropu zachvá�la vlna oslav konce války, v noci z 8. na 9. května se v Polsku střílelo do lidí, nikoliv do vzduchu: ten den partyzáni osvobodili vězení v městečku Grajewo s více než stovkou těžce zmučených vězňů. Pro� sobě měli jak jednotky NKVD, které polské území po válce neopus�ly, tak struktury z Moskvy nově dovezené vlády, jejíž základ ovšem tvořili sovětš� občané „dočasně pověření rolí Poláků“ – jak se tehdy říkalo. Pilecki měl vytvářet konspirační síť a předávat informace generálu Andersovi. Předával i

Foto: Wikimedia Commons

autem. Pileckého buňky začaly dokonce shromažďovat primi�vní arzenál krumpáčů, lopat a jiného nářadí, který měl posloužit jako zbraně v okamžiku povelu k všeobecné vzpouře. Pokyn pro ni má přijít zvenku, od velení podzemního státu. Tento pokyn však nikdy nepřišel. Lze spekulovat o tom, proč na Pileckého Zprávu nereagovalo velení Zemské armády. Odpověď, kterou sám uvádí, byl nedostatek sil na provedení takto mohutné akce. Osvě�m se nacházela na území připojených přímo k Říši a nejbližší, krakovský, okrsek AK zdaleka nepatřil k nejsilnějším. Pokusy zaujmout informacemi o vyhlazovacích táborech Západ, stejně jako trochu pozdější cesta kurýra Jana Karského, nepřinesly výsledky. Spojenci je vyhodno�li jako neuvěřitelné a nedůvěryhodné. Pileckého plán tak nakonec velení zahrnulo mezi ty, které mají být uskutečněny až v případě celonárodního povstání. Vzhledem k stále větší hrozbě prozrazení a mizivým vyhlídkám na vojenskou akci se Pilecki rozhoduje pro útěk. V dubnu 1943 se mu podaří dostat do pracovního komanda, které se pravidelně vypravuje mimo tábor, do nedaleké pekárny. Během noční šichty využije se dvěma kolegy nepozornos� esesmanů: „Skok do temného prostoru. Běželi jsme za sebou. Současně za námi třaskaly výstřely. Jak rychle jsme u�kali, se nedá popsat.“ Navzdory děsivým zkušenostem Pilecki nevydrží dlouho nečinně čekat. Brzy je zapojený do přípravy tajné buňky v rámci AK – NIE (od slova Niepodległość – Nezávislost). Jedná se o utajenou strukturu v rámci tajné armády, která se připravuje na realitu Polska po jeho obsazení Rudou armádou. Pilecki dostává rozkaz neúčastnit se normální konspirační a bojové činnos�, ale když 1. srpna 1944 ve Varšavě propukne povstání, jako obyčejný dobrovolník se přihlašuje k nejbližší povstalecké jednotce. Teprve když zdecimovaný oddíl začne zoufale postrádat důstojníky, zveřejní svoji vojenskou šarži a převezme velení jedné z rot. Stanoviš� poblíž Poštovního nádraží, které se mu podaří týdny ubránit, se říkalo Witoldova reduta. Po kapitulaci povstání je odvezen do zajateckého tábora v bavorském Murnau. Ani tam však nepřestává myslet na Osvě�m: sepisuje dlouhý seznam jmen vězňů, které chtěl zachránit před zapomenu�m.

Předával i informace týkající se komunis�ckého teroru pro� bývalým členům odboje nebo o budování ekonomické závislos� na Sovětském svazu. Zoufalství, beznaděj a fyzická a psychická únava – tyto pocity se vracejí nejčastěji v dochovaných vzpomínkách lidí, kteří po šes� letech války museli v roce 1945 začínat znova vyčerpávající cyklus skrývání, konspirace a násilí. Tyto pocity posilovala skutečnost, že se naděje na rychlý zvrat poměrů v Evropě ukázala jako planá a naopak zesílil tlak komunis�ckých bezpečnostních sil a celospolečenských nálad na podzemní organizace. Koncem roku 1946, kdy se smyčka kolem jeho skupiny poměrně rychle stahuje, tento pocit ovládá i Pileckého. Na příkaz k návratu na Západ odpovídá: „Já zůstanu, všichni odtud nemohou odjet. Někdo musí vytrvat bez ohledu na důsledky.“ Witold Pilecki je zatčen v létě 1947. Je mučen s všeobecně známou vynalézavostí komunistických vyšetřovatelů a následně odsouzen k smrti za podvratnou činnost a špionáž. Během vyšetřování vypovídá poměrně otevřeně o svých ak�vitách. Vycházel z předpokladu, že Státní bezpečnost o nich už dobře ví. Odmítá však uznat, že šlo o zločin. „Nebyl jsem agentem cizí rozvědky,“ vypoví u soudu, „ale pouze armádním důstojníkem polské armády plnícím rozkazy.“ Jeho žena si z posledních krátkých setkání s odsouzeným zapamatovala dva vzkazy. V prvním jí doporučil knihu O následování Krista Tomáše Kempenského – pozdně středověký spis, jehož závěrečná kapitola nese název „Královská cesta kříže“. Ve druhém ji na téma svého pobytu v žaláři řekl: „Ve srovnání s �mhle byla Osvě�m hračka.“ Marie Pilecká si také zapamatuje, že měl z prstů stržené nehty. Zemřel 25. května 1948 ve věznici v Rakowiecké ulici. Poprava byla provedena způsobem, pro nějž se v Polsku vžil název „katyňská metoda“ – ránou z pistole z těsné blízkos� do zátylku. Chybí důkazy pro úplnou rehabilitaci… Komunis�cký režim se nespokojoval s likvidací svých pro�vníků. Snažil se také o jejich vymazání z lidské pamě�. Rodina nedostala žádnou informaci o místě uložení jeho těla. O lidech pohřbených na Loučce chybí jakékoliv záznamy. Ještě v červenci roku 1989 Vrchní vojenský prokurátor na žádost

o rehabilitací Pileckého odpověděl, že „ačkoliv nelze popírat zásluhy Witolda Pileckého během války a podílu na ak�vním boji s nacis�ckým okupantem, chybí důkazy pro úplnou rehabilitaci výše jmenovaného v souvislos� s jeho působením v poválečném období.“ Ač se o tom příliš učebnic nezmiňuje, defalziﬁkace historické pamě� byla jedním z hlavních hesel vznikající Solidarity. Hesla žádající pravdu ohledně Katyně či stalinského teroru se objevovala stejně často jako ta z oblas� lidských či zaměstnaneckých práv. Nicméně během dvou dekád po roce 1989 se Polsko ocitlo ve stavu podivné dějinné schizofrenie. Na jedné straně se i Pilecki konečně dočkal rehabilitace, vyznamenání in memoriam a prvních publikací, na straně druhé stále přetrvával příběh, podle nějž byl boj těch, kteří se postavili pro� poválečnému uspořádání, zoufalým a zbytečným pokusem o zvrácení „nevyhnutelných dějinných procesů“. Nepovedlo se také paměť o tragédii střední Evropy v područí dvou totalitních režimů učinit součás� společné evropské pamě�. Právě Pilecki je pro Poláky „tváří“ těchto snah: na jedné straně je jeho příběh spojený se všeobecně známou Osvě�mí a dějinami holocaustu, na straně druhé s sebou nese na Západě stále odmítané poselství „rovnos�“ dvou totalit. Minimálně v Polsku se od posledních velkolepých (a „zdola“ organizovaných oslav Dne prokletých vojáků a výročí úmr� Pileckého) zdá, že se atmosféra proměňuje. Po návštěvě Zygmunta Baumana, světoznámého britského sociologa polského původu, se objevila debata na téma toho, zda je správné oslavovat jako mravní autoritu současnos� člověka, který před svou akademickou kariérou získával vyznamenání za „výborné výsledky“ v řadách Státní bezpečnos� při likvidaci „lesních band“. Na bujaré oslavě 90. narozenin Wojciecha Jaruzelského, vůdce vojenské junty, která v roce 1981 potlačila hnu� Solidarita, si smlsl dokonce i bulvár. Vytkly mu, že pokud může několik hodin slavit, neměl by neustále blokovat soudní procesy týkající se komunis�ckých zločinů výmluvami na svůj zdravotní stav. A to i navzdory tomu, že generálovi opět vysvědčení „pravého polského vlastence“ vystavily takové autority jako šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik. Mezi�m vědci nepřestávají hledat mezi dvěma stovkami lebek s dírou v zátylku exhumovaných na Loučce tu, která patří Witoldu Pileckému… Autor je politolog, ředitel Polského institutu v Praze. Citace ze „Zprávy” Witolda Pileckého v překladu Markéty Parálové-Tardy z knihy Adama Cyry „Dobrovolným vězněm v Osvětimi” (Vydavatelství Víkend 2013).

Lidové noviny, Orientace, 13. července 2013 Článek byl publikován k 75. výročí tzv. volyňské „krvavé nědele“

ZNIČTE I STROMY U DOMŮ… Příběh volyňského masakru a Češi Grzegorz Motyka

Volyň, která dnes patří k Ukrajině, tvořila v letech 1918–1939 součást meziválečné polské 2. Rzeczpospolité. Většina volyňské populace byla ukrajinského původu (1 418 000), významnou menšinu představovali Poláci (346 000). Etnická či jazyková hranice mezi oběma komunitami nebyla příliš ostrá, hlavním rozlišovacím kritériem byla spíše příslušnost k „polské“ (tedy římsko-katolické) nebo „ukrajinské“ (řecko-katolické nebo pravoslavné) církvi.

Ve valné většině případů tedy místní „Poláci“ byli jednoduše „volyňáky“, „polonizovanými“ v průběhu pě� set let vzájemného souži�. Od druhé poloviny devatenáctého stole� žila na Volyni také početná česká komunita v počtu více než třicet �síc obyvatel. Polsko-ukrajinské vztahy před válkou nebyly rozhodně idylické. I když ústava zaručovala národnostním menšinám stejná práva, s jejich příslušníky se v praxi často zacházelo jako s občany druhé kategorie. Případy diskriminace měly za následek sílící podporu ukrajinského nacionalis�ckého hnu�, které si kladlo za cíl vytvořit nezávislý ukrajinský stát cestou ozbrojeného boje.

Mathiasrex, Maciej Szczepańczyk, CC BY-SA 3.0 / Wikimedia Commons

Ukrajinsko- a rusínskojazyčné obyvatelstvo Polska dle sčítání lidu 1931 (Volyň leží v horní polovině zeleně vyzn. oblasti, pod ní je Halič)

Zklamání z tře� říše Z ukrajinských uskupení byla obzvlášť významná Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) založená v roce 1929. Šlo o krajně nacionalis�ckou skupinu, jejíž členové nijak neskrývali svůj obdiv k různým fašis�ckým hnu�m, která byla tehdy v Evropě na vzestupu. Program OUN předpokládal vytvoření nezávislého a národnostně homogenního ukrajinského státu na základě nelítostného boje „pro� všem nepřátelům Ukrajiny“. Za úhlavní nepřátele ukrajinské nezávislos� byli považováni Sovětský svaz a Polsko, za�mco tře� říše byla vnímána jako stát, který má jako jediný v celé Evropě zájem o vytvoření nezávislé Ukrajiny.

Foto: Władysława Siemaszków, Ludobójstwo, page 1294, from Henryk Słowiński collec�on / Wikimedia Commons

Vzplanu� válečného konﬂiktu mezi Německem a Sovětským svazem v roce 1941 však přineslo ukrajinským nacionalistům velké rozčarování. Němci nejen že nevytvořili nezávislý ukrajinský stát, ale na všech okupovaných územích nastolili tvrdý okupační systém. Za této situace se na přelomu let 1942 a 1943 jedna z frakcí OUN – označovaná jako banderovci podle jména svého vůdce Stepana Bandery – rozhodla vytvářet partyzánské oddíly a zahájit boj jak s Němci a Rusy, tak také s Poláky. Banderovy partyzánské oddíly (OUN-B), které si říkaly Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), dosáhly v bojích s Němci a Sověty řady úspěchů a představovaly na Volyni významnou ozbrojenou moc o síle několika �síc mužů. Banderovci se rozhodli využít rela�vní slabost polské společnos� na Volyni a už v roce 1942 se rozhodli, že všechny Poláky bez ohledu na věk a pohlaví je třeba vyhnat pod pohrůžkou smr�. Představitel volyňské OUN-B a velitel UPA Dmytro Kljačkivskyj (s krycím jménem Klym Savur) však na počátku roku 1943 vydal rozkaz k úplné fyzické likvidaci Poláků. Prvními oběťmi útoku UPA se stali 9. ledna 1943 obyvatelé obce Porośle, kde bylo sekyrami povražděno nejméně 155 osob. Útokům padly v následujících dnech za oběť další vesnice. K prvnímu soustředěnému úderu vůči polské menšině došlo o velikonočním týdnu roku 1943. Nejkrvavější útok UPA se odehrál v obci Janowa Dolina nacházející se v kostopolském okrese, při němž bylo v noci z 22. na 23. dubna (o Velkém pátku) pod záminkou útoku na německé stanoviště povražděno kolem šes� set Poláků. To byl jen začátek masakru. V neděli 11. července 1943 oddíly OUN-B a UPA uskutečnily gigan�ckou operaci, při níž zároveň napadly a zlikvidovaly devětadevadesát obcí. Hodně útoků proběhlo při

bohoslužbách v kostelech – šlo o to dopadnout a povraždit co nejvíc lidí. Do konce srpna proběhly pro�polské čistky ve všech volyňských okresech. Jen při úderech, k nimž došlo v průběhu července a srpna 1943, přišlo o život přinejmenším něco kolem dvace� �síc Poláků a etnické čistky dále pokračovaly do počátku roku 1944. Zničte všechno Je zajímavé, že vedení OUN nepřikazovalo pouze zabíjet obyvatele, ale také ničit vše, co připomínalo polskou přítomnost na územích, kde probíhaly čistky. V jednom z rozkazů se doporučovalo: „Likvidovat stopy polskos�: a) zničit všechny zdi kostelů a jiných modliteben; b) zlikvidovat stromy rostoucí u domů, tak aby nezůstalo žádné svědectví o tom, že tam kdy někdo žil (nekácet ovocné stromy podél cest). [...] zbořit všechny domy, ve kterých dříve žili Poláci (pokud v těchto domech bydlí Ukrajinci – je nezbytně třeba je zbourat a udělat z nich zemljanky); [...] Je třeba si ještě jednou znovu uvědomit, že když tu zůstane cokoli polského, budou Poláci vznášet požadavky na naše území.“ Polské obyvatele zachvá�la panika. Mnoho lidí hledalo záchranu u sovětských partyzánů nebo dokonce u Němců, na mnohých místech vznikly základny domobrany, které kladly úderům UPA zoufalý odpor. V létě 1943 vytvořila Zemská armáda, podřízená exilové londýnské vládě (Armia Krajowa, AK), devět partyzánských oddílů, které vedly boj na život a na smrt s ukrajinskými partyzány a nezřídka se dopouštěly odvetných úderů vůči civilnímu obyvatelstvu. Připočteme-li k tomu, že Němci podnikali vojenské operace jak pro� UPA,

Masakr v Lipnikách (26. března 1943), ukrajinskými partyzány zavraždění civilisté polské národnosti

tak pro� komunis�ckým partyzánům, dokážeme si představit, že na Volyni panovala naprostá anarchie. Situace znamenala pro nevelkou českou komunitu smrtelnou hrozbu. Češi se ocitli mezi Ukrajinci, Poláky, Němci a přicházejícími Sověty. Každá ze stran od nich očekávala podporu, nebo alespoň loajální nezaujatost. Přihlásit se k jedné straně mohlo vyvolat pomstu ostatních. Představitelé české komunity dělali, co bylo v jejich silách, aby alespoň toto nebezpečí zažehnali. Nejob�žněji se jim jednalo s UPA. Ukrajinš� nacionalisté očekávali od Čechů plnou podporu. Osud mnohem početnějších Poláků představoval pro českou komunitu vážné memento. OUN vyzývala Čechy ke spolupráci ve zvláštním provolání už na jaře roku 1942: „Zapojte se pod prapory Ukrajinské národní revoluce a podporujte ji, přispějete �m ke vzniku Českého národního státu na vašem vlastním území a ve Státě ukrajinském se vám dostane práv, jež vám náležejí.“ V roce 1943 UPA Čechům nabídla vytvoření tzv. České povstalecké armády (ČPA). Rozesílala také mobilizační výzvy ke vstupu do ČPA nebo dokonce do UPA. Představitelé českého podzemí však mladým lidem nařídili, aby se odvodům vyhnuli. V rozhovorech s Ukrajinci se zároveň argumentovalo �m, že na Čechy se vztahuje pravomoc prezidenta Beneše a že z toho důvodu nemohou vystupovat pro� jeho poli�ce. Podezřelí Češi Češi se za každou cenu snažili vyhnout konﬂiktu s UPA a tohoto cíle se jim podle všeho podařilo dosáhnout. Je třeba zdůraznit také tu skutečnost, že se zároveň zachovaly výpovědi Poláků, kteří hovořili o pomoci, jíž se jim dostalo od českých sousedů, kteří je zachránili před smr�. Úplně se vyhnout ztrátám se však Čechům nepodařilo. Jaký postoj k nim zaujímali banderovci? Podle všeho měli v úmyslu české obyvatele Volyně vysídlit, ale až po vzniku nezávislého ukrajinského státu. UPA však vraždila Čechy žijící ve smíšených rodinách s Poláky a také Čechy podezřelé ze sympa�í s komunismem. Není vyloučeno, že Češi byli zabíjeni i za pomoc poskytnutou Polákům. U smíšených rodin docházelo k případům, že Čechům bylo nabídnuto, aby své rodiny opus�li: když to odmítli, zapla�li životem. Příznačná je část instrukce SB OUN adresované „Kolegovi Olegovi“.

Mimo jiné v ní čteme: „Pokud jde o Čechy, jsou tu v porovnání s dřívějšími doporučeními určité změny: agenty a komunisty české národnos� likvidujte, ale pokud možno co nejméně nápadným způsobem, aby se nikdo o té práci nedozvěděl. Zatýkání a věznění Čechů lze uskutečnit i bez toho, že by se o něm vyrozumělo české vedení. Ale i tak je nutné mít nezvratné důkazy o vině a teprve potom někoho uvěznit, a to takovým způsobem, aby nás to nekompromitovalo“. K mimořádné situaci došlo na přelomu let 1943–1944 v Kupičově, jehož obyvatelé se zřetelně postavili na polskou stranu a bojovali pro� UPA bok po boku s vojáky polské Zemské armády. Tato vesnička, nacházející na návrší, daleko od hlavních komunikačních tepen, představovala příhodné místo pro vytvoření partyzánské základny. V listopadu 1943 osadu krátkodobě obsadil oddíl UPA, ale velice rychle jej odsud vytlačili polš� partyzáni. Poláci tehdy podepsali s představiteli české komunity dohodu, na jejímž základě vesnice výměnou za ochranu před UPA vytvořila vojenskou četu. Polsko-česká posádka několikrát odrazila útoky ukrajinských partyzánů. Nejhrozivější okamžiky prožila obec 22. listopadu 1943. Za úsvitu na ni zaútočil oddíl UPA podporovaný dvěma děly a „tankem“ – šlo o obrněný traktor, k němuž bylo přimontováno malokaliberní dělo. Obránci vesnice měli štěs�, neboť se u „tanku“ porouchal motor. Pokusy uvést ho znovu do chodu úspěšně zmařili palbou ze samopalů. Ale i bez pomoci „tanku“ by se „upovcům“ patrně nakonec podařilo polsko-českou obranu prolomit – nebýt pomoci Zemské armády. Ukrajinci se nakonec stáhli. Nefungující „tank“ před svým odchodem zapálili. Za oběť akcím UPA v letech 1943–1947 pravděpodobně padlo kolem 350 Čechů. Mnoho utrpení způsobili české komunitě na Volyni také Němci. K největší tragédii došlo 13. července 1943 v obci Český Malín. V onen den do vesnice dorazila německá paciﬁkační expedice, která nejdřív vyvraždila a vypálila Ukrajinský Malín, který s Českým Malínem sousedil. Potom Němci obyvatele Českého Malína nahnali do domů, domy pak polili benzínem a zapálili. Kdo se pokusil utéct, toho zabila palba ze samopalů. O život přišlo celkem 374 Čechů (mužů, žen a dě�). Kromě nich zahynulo rovněž 26 Poláků a také – v Ukrajinském Malíně – 132 Ukrajinců. Z vesnice Němci odvedli 442 krav, 130 koní, 870 prasat a 170 ovcí. Spálili 68

domů a 223 hospodářských budov. Polský podzemní časopis Wschód popisuje v čísle vydaném 21. září 1943 událos� takto: „Obyvatelé této vesnice [tj. Malína – pozn. G.M.] včetně dvace� Poláků – byli nahnáni do dvou budov, které byly následovně polity hořlavinou a zapáleny. Po jisté době Němci přiznali, že k této děsivé popravě došlo omylem, protože rozkaz se týkal Ukrajinského, ne Českého Malína.“ Vyvraždění a spálení obce Malín nebylo jediným německým zločinem spáchaným na volyňských Češích. Dne 11. listopadu 1943 vypálili část obce Michna-Sergejevka nedaleko Lucku a povraždili tam devatenáct Čechů. Teprve příchod Rudé armády na počátku roku 1944 vedl k postupnému zklidnění situace. Území Volyně se na základě rozhodnu� Spojenců na konferenci v Jaltě stalo součás� SSSR. Zbývající Poláci v oblas� se rozhodli odejít na území dnešního Polska. Vedly je k tomu jak sovětské represe, tak pokračující útoky UPA. Také volyňš� Češi se vystěhovali do Československa. Jejich bezprostřední zkušenost se sovětskou mocí [jak v období 1939–1941, tak po roce 1944, pozn. překl.] způsobila, že doma v Čechách byli považováni za krajně reakční elementy vyžadující „zvláštní péči“ tajných služeb. Volyň se tak stala čistě ukrajinská, ovšem jinak, než si to přáli velitelé UPA: Oddíly UPA, které až do začátku padesátých let vedly nelítostný a zároveň zcela beznadějný boj s komunis�ckou mocí. Řada partyzánských velitelů zodpovědných za masové vraždění Poláků padla se zbraní v ruce. Byl mezi nimi i Klym Savur, jenž byl zabit v roce 1945. Vzpomínky na minulost Navzdory skutečnos�, že se jednalo o jeden z největších zločinů spáchaných na polském civilním obyvatelstvu během války, téma Volyně bylo dlouho v polském veřejném mínění velmi málo přítomné, a rozhodně se neřadí mezi takové symboly válečného utrpení jako Auschwitz, Katyň

či Varšavské povstání. Na jednu stranu lze toto přičítat vytěsňování (velmi úspěšnému) jakékoliv vzpomínky na východní území Polska, v roce 1945 anektované Sovětským svazem. Toto „zapomínání“ na Kresy (východní pohraničí) mělo pochopitelné poli�cké důvody během komunismu, nicméně i po roce 1989 vyčítají potomci vyhnaných z Volyně či Haliče polské vládě, že témata jako volyňský masakr byla „obětována na oltáři dobrých vztahů s Ukrajinou“ a odsouzena k zapomnění. Na Volyni zahynulo při vojenských úderech UPA v letech 1943–1944 čtyřicet až šedesát �síc Poláků. Následkem polských odvetných akcí přišly o život dva až tři �síce Ukrajinců. Většina polských obě� zůstává dodnes pohřbena v anonymních (hromadných) hrobech, které se nacházejí v lesích nebo na neužívané půdě. Volyňské zločiny stále Ukrajince a Poláky rozdělují, třebaže od nich uplynulo už sedmdesát let. Poláci hodno� pro�polské čistky UPA zásadně kri�cky a mnohdy je považují za akt genocidy. I když polš� historici vedou spory o rozsahu a povaze polských odvetných akcí, rozhodně se stavějí pro� tomu, aby se mezi ně a akce UPA kladlo rovnítko. Významnou roli ve veřejném vnímání kauzy hraje i způsob, jakým masakr proběhl. Událos� na Volyni nemají mnoho společného s „mechanizovanou“ genocidou německých či sovětských „táborů smr�“, vzpomínky zachráněných naopak spíše připomínají obrázky známé ze Rwandy, v nichž hlavní roli hrají kosy, sekyry či pily… Na západní Ukrajině se napro� tomu dějiny UPA nahlížejí prizmatem boje této organizace se Sověty a s Němci za nezávislost a informace o jejích zločinech na polském obyvatelstvu jsou přijímány s nedůvěrou a s pochybnostmi. Dnes je na Ukrajině nejrozšířenější názor, že v letech 1943–1944 došlo na Volyni ke kruté a krvavé válce mezi Poláky a Ukrajinci a že v jejím důsledku trpěli civilisté na jedné i na druhé straně. Autor je odborník na polsko-ukrajinské vztahy během druhé světové války a autor knihy ”Volyň 1943: Genocidní čistka - fakta, analogie, historická politika” (Academia, 2018).

Lidové noviny, Orientace, 26. července 2014 Článek byl publikován k 70. výročí vypuknutí Varšavského povstání

CHTĚLI JSME BÝT SVOBODNÍ A ZA SVOBODU VDĚČIT SAMI SOBĚ... Varšavské povstání, které začalo 1. srpna 1944, dodnes vyvolává v Polsku bouřlivé spory. Zároveň je však také jedním z úhelných kamenů identity hlavního města a celé země Paweł Ukielski

1. srpna přesně v 17.00 se ve Varšavě okupačním německým jednotkám postavilo kolem pětadvace� �síc vojáků polské odbojové Zemské armády (Armia Krajowa – AK) a řady dalších konspiračních organizací. Navzdory obrovské převaze pro�vníka a minimální pomoci ze strany spojenců trval boj o Varšavu dva měsíce, do 2. října. Během těchto dvou měsíců byla Varšava totožná s nezávislým Polskem se všemi jeho atributy – legální vládou, státní správou, armádou a soudy.

1. srpen 17.00. Povstání začíná – hlídka poručíka Jankowského vyráží do akce

Foto: Wikimedia Commons

Pokud to bylo v podmínkách zuřícího boje možné, byla státem demokra�ckým. Navzdory situaci byly publikovány dva soubory zákonů, které připravovaly právní základy poválečného uspořádání státu. V osvobozených čtvr�ch Varšavy vycházelo kolem stovky novinových �tulů všech poli�ckých orientací. Osvobozená Varšava byla také místem obrody něčeho, co musíme nazvat „občanskou společnos�“ – rozkvetl kulturní a náboženský život, civilisté samostatně organizovali družstva a spolky zajištující v drama�ckých dnech základní potřeby obyvatelstva. Proč povstání vypuklo? Bylo vyvrcholením existence tzv. „polského podzemního státu“, tedy civilně-vojenské konspirační struktury, která byla vybudována v podmínkách nacis�cké okupace a představovala v tehdejší Evropě dost ojedinělý fenomén, protože spojovala „odbojový“, tedy vojenský charakter se snahou o udržení struktury státu. Když se východní fronta ocitla v roce 1944 zpět v hranicích předválečného Polska, padlo rozhodnu�, aby začaly tyto struktury vystupovat z ilegality. Cíl byl jasný: vzhledem k neskrývaným Stalinovým snahám o sově�zaci Polska měla Rudá armáda vstupovat nikoli do vakua ponechaného ustupujícím wehrmachtem, ale na území, kde se opět obrozoval polský stát. Nicméně naděje polského velení a entuziasmus účastníků odboje nestačily v situaci, kdy se polské snahy ocitly mezi dvěma totalitními mašineriemi, z nichž ani jedna neměla na samostatnos� země sebemenší zájem.

Když zpráva o vypuknu� povstání doputovala do Berlína, do Hitlerovy kanceláře ji přinesl osobně Himmler, v podvečer 1. srpna. Prohlásil prý: „Všechno špatné je pro něco dobré – německý národ bude mít šanci deﬁnitivně useknout hlavu hydře, která po staletí, od bitvy u Grunwaldu v roce 1410, byla překážkou v postupu na východ.“ Proto také okamžitě padlo rozhodnu�, které nepřikázalo armádě pouhé potlačení vzpoury, nýbrž zničení Varšavy jako takové – jejích obyvatel a stejně tak jejích budov. Podle předpokladů měl být povražděn přibližně milion tehdejších obyvatel města. V prvních dnech povstání se nesmírně pečlivému naplnění tohoto rozkazu věnovaly jednotky SS velitelů Reinefartha a Dirlewangera, které si razily cestu ke středu města od západu,

Foto: Wikimedia Commons

čtvr� Wola. Během tří dnů v ní zemřelo kolem čtyřice� �síc civilistů, což představuje jeden z největších, a zároveň naprosto zapomenutých jednorázových masakrů v dějinách války. Velení ve Varšavě muselo nakonec do Berlína poslat žádost, aby bylo od provádění vyhlazovací akce v plném rozsahu proza�m „uvolněno“, protože je pro ně ob�žné zároveň bojovat s povstalci a likvidovat veškeré obyvatelstvo a na další popravy jim nestačí munice... Varšavské povstání je klíčem k pochopení nejenom dějin polského hlavního města, ale také celé země i celé střední a východní Evropy. Jde o bezprostřední, názornou ukázku bezvýchodné situace našeho regionu na sklonku druhé světové války. Hříchem Poláků bylo nejenom to, že se – slovy Himmlera – „opět stavěli do cesty odvěkému směřování německého národa na východ”. Zhřešili rovněž pro� logice „osvobozování Evropy” spojeneckými mocnostmi, dohodnuté v Teheránu. Tento hřích shrnují slova delegáta polské exilové vlády: „Chtěli jsme být svobodní a za svobodu vděčit sami sobě.” Na příkladu povstání se také mnohem jednoznačněji rýsuje zapovězená skutečnost, že válka v Evropě měla tři, nikoli pouze dvě strany (dobro a zlo). Nejde jen o to, že Sovětský svaz byl do roku 1941 věrným spojencem Hitlerovy Říše. Pro�kladnost cílů se opět výrazně projevila právě na konci války. Stalin měl stejně jako Němci mnoho důvodů

2. září 1944: Příslušníci praporu Miotła (skupina Radosław), kteří právě absolvovali vyčerpávající ústup kanály. V přilbě Tadeusz Rajszczak ("Maszynka")

pro zlomení polského vedení nezávislého na Moskvě, a tak rozhodnu� o zastavení pohybu Rudé armády na linii Visly, doslova na dohled hořící Varšavy, bylo z jeho hlediska logické. Sově� nejenom zůstali nečinně stát. Žádné z mohutných pro�leteckých děl nevystřelilo na německé bombardéry nerušeně shazující bomby na Varšavu. A také žádné Sověty kontrolované le�ště nepřijalo britské letouny, které pomoc pro bojující město vozily až z italského Brindisi. Bez možnos� mezipřistání se tyto lety měnily skoro v sebevražedné mise. V malém se tak projevilo to, co měla zakusit celá střední Evropa – Stalinovo pevné rozhodnu� pohl�t nebo alespoň si podřídit všechny státy regionu, ať to stojí cokoli. Vzhledem k beznadějné situaci podepsalo velení Zemské armády dne 2. října s Němci dohodu o zastavení bojů. Na jejím základě získali povstalci status válečných zajatců, který jim byl před�m upírán, a beze zbraní, ale jako celé jednotky, opus�li město a zamířili do zajateckých táborů. Převážně se nacházely v Říši, i proto tedy velká část přeživších mohla přežít i další kapitolu – sovětskou okupaci a systema�ckou likvidaci předáků AK komunisty. Z Varšavy muselo odejít také veškeré civilní obyvatelstvo – po masovém exodu byla už 5. října Varšava prázdná. Zkáza města to�ž povstáním nekončila: mělo se stát pomníkem-výstrahou pro zbytek okupované Evropy. Nejdříve začalo systema�cké rabování – do

Říše putovaly vlaky naloženévlaky naložené veškerým movitým majetkem obyvatel. Poté začalo stejně systema�cké ničení všeho, co přežilo povstání. Nakonec, když v lednu 1945 do Varšavy vstupovala Rudá armáda, našla pouze moře sutin, v němž bylo 85 procent zástavby zničeno a v troskách se skrývalo pouze několik stovek lidí, trefně označovaných jako „robinsonové“. Měsíční krajina Varšavy roku 1945 je jedním z nejsilnějších obrazů totalitního sociálního inženýrství… Varšavské povstání se nikdy nestalo součás� „globálního kánonu pamě�“ o druhé světové válce. Nikdo o to nestál. Naopak: všichni hlavní hráči, od nových komunis�ckých vládců Polska přes Kreml až k západním spojencům, měli své důvody, proč tuto událost promlčet. Překrucování pravdy o povstání bylo samozřejmě logickou konsekvencí sovětské verze příběhu druhé světové války. Koneckonců právě u Varšavy dva totalitní režimy de facto po několik měsíců spolupracovaly na likvidaci snahy Poláků o sebeurčení. Povstání – vojensky namířené proti Německu, nicméně politicky stejně tak proti Sovětům – ve své podstatě odebíralo legitimitu komunistické vládě dovezené z Moskvy.

Foto: Wikimedia Commons

Na jedné straně stálo reálné společenství obyvatel hlavního města, které se „zhmotnilo“ do podoby polského státu, i když pouze v osvobozeném ostrůvku metropole, na straně druhé – nikomu neznámá skupinka, přivezená doslova v sovětských

tancích. Tento obraz musel samozřejmě z vědomí společnos� zmizet, proto i když se o povstání nedalo zcela mlčet, bylo skoro půl stole� popisováno jako bezvýznamná lokální šarvátka, v níž se „hrdinský lid Varšavy“, omámen „nezodpovědnými buržoazními předáky“, postavil nacis�ckým okupantům. Paralelně s oﬁciální propagandou však ve společnos� žila i jiná paměť o Varšavském povstání. Legenda o boji za svobodné Polsko byl uchovávána v rodinách a ostrůvcích nezávislé kultury a „probublávala“ na povrch při každé příležitos�, kdy moc ztrácela nad společnos� plnou kontrolu, jako v roce 1956 nebo po vzniku Solidarity v roce 1980. Na jednu stranu vzpomínka na hrůzy povstání „brzdila“ radikálnější projevy odporu vůči moci, na straně druhé však poskytovala morální podporu a byla zdrojem touhy po svobodě. „Bez Povstání bychom nepřežili komunismus. Nebyla by Solidarita a svoboda. Oni bojovali za čest a důstojnost – svou vlastní i celého národa. Ukázali, že tato slova nejsou abstraktní pojmy, dali jim hmatatelný obsah. Jestli toto nepochopíme, bude se nám povstání jevit pouze jako absurdní sebevražda,“ psal pozdější ministr zahraničí Władysław Bartoszewski. Pád komunismu paradoxně nepřinesl z tohoto hlediska nějakou zásadnější katarzi. Demokra�cké Polsko se zcela nechalo pohl�t Fukuyamovou koncepcí „konce dějin“, která v polském vydání devadesátých let zněla „zvolme budoucnost a historii nechme historikům“. Otázky spjaté s kolek�vní pamě� byly spíše vytlačovány na okraj veřejné debaty jako nepodstatné z hlediska budování nového řádu nebo přímo nebezpečné, neboť probouzejí „démony nacionalismu“. Není náhodou, že v prvních patnác� letech nového Polska nevzniklo žádné nové muzeum, které by se pokusilo o „převyprávění“ národních dějin. Proměna byla postupná a Varšavské povstání v ní opět odehrálo klíčovou roli. Díky odhodlání tehdejšího primátora a pozdějšího polského prezidenta Lecha Kaczyńského vzniklo v roce 2004 Muzeum Varšavského povstání. Nejde jen o to, že i po dese� letech jde o jednu z nejmodernějších muzejních ins�tucí v Evropě, která návštěvníkům

Zničená Varšava v lednu 1945

umožňuje zažít událos� roku 1944 takříkajíc „všemi smysly“, do které se musejí i po dese� letech prohlídky s průvodcem objednávat několik měsíců dopředu a která dlouhodobě vede žebříček „varšavských turis�ckých atrakcí“ na populárním portálu tripadvisor. Muzeum především – jak hlásá název knihy vydané k letošnímu dese�le� – „vrá�lo Varšavě duši“. Současnému městu, které je podivným konglomerátem socialis�ckého realismu a kapitalis�cké okázalos�, nicméně vzniklo „na hřbitově“, vrá�lo jeho příběh a iden�tu. Divadelní režisér Paweł Passini k tomu řekl: „To město má uprostřed prasklinu. Nemá střed. Nebo spíše ten střed není vidět, neexistuje materiálně. Tím středem je povstání. Vlastně si myslím, že všechny ty teorie o nutnos� zakladatelského mýtu jsou pravdivé. Ve Varšavě jsme ho našli.“ Dnes Varšava na jednu stranu připomíná stále více moderní metropole ze skla a oceli, ale na straně druhé je místem, které horečně zkoumá vlastní minulost. Inicia�vy typu Muzea Varšavského povstání nacházejí pokračování v takových projektech jako nedávno otevřené Muzeum dějin polských Židů, které vrací paměť o tře�ně obyvatel předválečného města. Animátoři pečlivě ve 3D rekonstruují ulice ztracené předválečné Varšavy. Celkově by se dalo říct, že Poláci „ujíždějí“ na vlastní dějinách – není snad týdeník, který by nevydával rozsáhlou historickou přílohu a nejsledovanějším pořadem veřejnoprávní televize je už několik let nekonečný seriál z období války – Czas honoru.

Samo povstání si nachází stále nové interpretace, stále častěji vstupující spíše do sféry popkultury: rockové desky, komiksy, divadelní představení. Letošní 70. výročí bude spojeno s premiérou prvního velkoﬁlmu o povstání od dob Wajdových Kanálů z padesátých let. Snímek Město 44 mladého režiséra Jana Komasy bude mít svoji slavnostní premiéru na Národním stadionu, kde se konaly zápasy fotbalového Eura 2012. Probuzený zájem o povstání má i svoji druhou tvář: neuhasínající spor o to, zda rozhodnu� o zahájení povstání bylo správné. V posledních dvou letech se bestsellery staly knihy s příznačnými názvy Šílenství 44 a Taková krásná sebevražda – obě zpochybňují soudnost rozhodnu� velení Zemské armády, které znamenalo smrt téměř dvou set �síc lidí a totální zničení materiálního dědictví hlavního města. „Poláci se budou hádat o smysl povstání vždy – dokud Polsko bude existovat,“ shrnul tuto diskusi historik Dariusz Gawin. Nemění to však nic na faktu, že za posledních deset let se 1. srpen stal jedním z hlavních dnů v polském kalendáři – aniž by získal nějaký oﬁciální status státního svátku. Neznám na světě jiné město, které se v jednu chvíli na několik minut zcela zastaví – tak jak je tomu každý rok v tento den v 17.00 ve Varšavě. Autor je zástupce ředitele Muzea Varšavského povstání.

Lidové noviny, Orientace, 9. května 2015 Článek byl publikován k 70. výročí osvobození tábora v Holýšově

PROTI DVĚMA NEPŘÁTELŮM Polská Svatokřížská brigáda v západních Čechách Jiří Friedl

Foto: Z archivu autora

Počátkem srpna 1945 přinesly některé české deníky na prvních stranách senzační zprávu uvozenou ještě senzačnějšími �tulky: Řádění polských vojenských desperátů na Šumavě musí býti konec nabo Tlupy fašistických polských vojáků řádí za Plzní.

Polští vojáci v jedné z vesnic v okolí Holýšova. Na domě visí polská vlajka

Čtenáři si pod nimi mohli přečíst výňatky z reportáže polského žurnalisty Stefana Litauera, který tehdy pracoval pro britský News Chronicle, kde také text o několik dní dříve vyšel. Článek informoval o polské jednotce, která v květnu 1945 obsadila několik západočeských obcí, netajila se svým ostře an�sovětským postojem a měla žít na úkor místního obyvatelstva. „Polš� fašis�č� teroristé řádili v západních Čechách až do doby, kdy byli odsunu� do západního Německa, aby se tam, po boku ostatních nacis�ckých hrdlořezů na cvičácích v Bonnu, Stu�gartu a v jiných hnízdech novofašismu připravovali k novému ‚tažení na východ‘,“ čteme v publikaci o působení americké armády v západních Čechách vydané v roce 1951, jejíž autoři vinili příslušníky brigády z drancování, loupení, vraždění a páchání dalších nepřístojnos�. Kdo byli oni „polš� vojenš� desperá�“ a odkud se v západních Čechách vzali? Skutečnost rozhodně nebyla tak černobílá.

Brzy po porážce polské armády v září 1939 se v Polsku začaly tvořit struktury domácího odboje, který se záhy zařadil k nejvýznamnějším v Evropě. Jeho ozbrojenou složkou byla Zemská armáda (Armia Krajowa – AK) podřízená polské exilové vládě. Byla největší, avšak ne jediná. Stejně jako všude jinde, také v Polsku vznikaly odbojové skupiny podle poli�ckého spektra. Většina se postupně sloučila s AK, některé ovšem chtěly i nadále bojovat samostatně a k poli�ce exilové vlády měly výhrady. Týkalo se to jednak komunistů, kteří uznávali pouze autoritu Moskvy, a pak skupin navazujících na předválečnou nacionalis�ckou pravici. Mezi posledně jmenovanými měly nejvýznamnější pozici Národní ozbrojené síly (Narodowe Siły Zbrojne – NSZ). Část příslušníků této organizace sice v březnu 1944 vstoupila do AK, některé oddíly se ale rozhodly i nadále setrvat mimo její struktury. Hodnocení NSZ polskými historiky není proto jednotné: někteří jim vytýkají an�semi�smus

Foto: Z archivu autora

a vnášení rozkolu do polského odboje, jiní nekri�cky vyzdvihují jejich zásluhy. Vyznačovaly se vyhraněným postojem jak k Němcům, tak k Sovětům. S postupující východní frontou se pro ně větším nepřítelem než Němci stávali Sověti a také komunistické oddíly domácího odboje, jejichž příslušníky pokládali za zrádce. Postavit se Rudé armádě však NSZ pochopitelně nemohly, po přechodu fronty by je ostatně komunis�cké bezpečnostní složky brzy zlikvidovaly. A nejen je: na mušce byly i zbytky prolondýnských odbojových struktur, které Sově� pokládali za ideologického nepřítele. Apa�č�, dávno neholení Němci… Jednotkou, která v roce 1945 tolik zaujala český �sk, byla Svatokřížská brigáda NSZ. Vznikla v létě 1944 z oddílů, které odmítly vstoupit do AK a svůj název odvozovala od Svatokřížských hor u města Kielce, kde se zformovala. Až do ledna 1945 operovala na polském území, kde se ovšem stále častěji střetávala s komunis�ckými partyzánskými oddíly než Němci. S ohledem na blížící se východní frontu, zvolili příslušníci Svatokřížské brigády ze svého pohledu menší zlo. Jelikož bylo jasné, že Polsko bude patřit sovětské sféry a Němci jsou již vlastně poraženi, viděli jen jedno východisko: pokusit se dostat na západ. Věřili, že po válce vypukne konﬂikt mezi Západem a SSSR, který přinese Polsku svobodu.

Konec války Svatokřížská brigáda oslavila přehlídkou svých oddílů. Snímky pocházejí z Kvíčovic

Bez souhlasu Němců ovšem přesun jejich zázemím nebyl možný. Ač se to může zdát neuvěřitelné, podařilo se ho získat, byť okolnos� nejsou dodnes zcela uspokojivě objasněny. Zdá se však, že Němci chtěli Poláky mj. využít propagandis�cky. Necelá �sícovka mužů pod velením plukovníka Antoniho Szackého (krycí jména Bohun, Dąbrowski) se tedy v lednu 1945 vydala na západ. V únoru 1945 na Trutnovsku překročila československou předmnichovskou hranici. Po cestě docházelo k paradoxním situacím, kdy stejným směrem po jedné straně cesty pochodovali Poláci a podél protější krajnice němeč� vojáci. „Němci si nás prohlíželi bez zájmu,“ vzpomínal Robert Ćwikło. „Byli apa�č�, dávno neholení. Jejich kolony byly složeny z koňských potahů naložených batohy, zbraněmi a vojenskou výstrojí. Sedíce na vozech podřimovali a někteří zachumlaní do dek nebo kožichů, únavou spali. Za takové situace nebylo těžké stáhnout z vozů batohy nacpané potravinami – konzervy, chléb, cigarety, občas čokoládu, čisté prádlo. Byl to svého druhu ‚sport‘, který kromě emocí skýtal velké výhody. Stávalo se, že se Němcům ztrácely pušky a panzerfausty, které jsme pečlivě schovávali v našich vozech.“ V pravé poledne Plukovník Szacki ve svých pamětech uvádí, že přesun brigády na české území, přivítal: „Pochod do Čech nám velmi vyhovoval. Počítali jsme s �m, že bratrský český národ nám ulehčí těžké putování a že u něj nalezneme pochopení pro naši věc – a nezklamali jsme se!“ Pravda byla ovšem složitější.

Poláci se sice v českých rodinách, u nichž během pochodu nacházeli přístřeší, setkávali s pohos�nnos� a přátelstvím, avšak na druhou stranu Čechům nešlo do hlavy, jak je možné, aby se početná a ozbrojená jednotka pohybovala zázemím za souhlasu Němců, o kterých přitom polští vojáci mluvili jako o nepříteli. A proč tak nenávidí Rusy a bojí se Rudé armády? Tehdy velmi rozšířené ruso- a sovětoﬁlství i absence bezprostřední zkušenos� s komunismem, jež Poláci měli z dob polsko-bolševické války (1919-1921) a sovětské okupace východního Polska v letech 1939 -1941, vytvářely hlubokou propast, kterou nemohlo překlenout ani dlouhé vysvětlování. Brigáda se přesunovala pěšky. Pouze z Peček jela vlakem přes Olomouc a Brno do Blanska, odkud 18. března pokračovala pěšky do Rozstání – opuštěné vesnice, kterou Němci kvůli vojenskému cvičiš� vysídlili. Plukovníkovi Szackému se mezi�m dařilo čelit německému naléhání nasadit brigádu na východní frontě. Pouze menší počet jejích příslušníků byl za účelem provádění diverzí vysazen v týlu Rudé armády v Polsku. Od plk. Szackého ovšem dostali rozkaz, aby navázali kontakt se strukturami NSZ, které pokračovaly v odporu, tentokrát ovšem už jen pro� komunistům. Výsadky na polském území nepůsobily dlouho, brzy byly pochytány. Východní fronta se rychle blížila, a tak po zhruba měsíčním pobytu v Rozstání se za souhlasu Němců polš� vojáci znovu vydali na pochod na západ. Svatokřížská brigáda se postupně dostala k Holýšovu, Němci už nad ní neměli kontrolu.

Poláci zahájili bojové akce proti Němcům: obsadili silnici na Plzeň v úseku Holýšov – Staňkov a v Holýšově 5. května osvobodili několik stovek vězeňkyň z tamního ženského koncentračního tábora (pobočky tábora Flossenbürg). Útok proběhl v poledne a velmi rychle, táborové dozorce zas�hl u oběda. Ženy byly nahnané do dřevěných baráků, které nacisté plánovali zapálit, jakmile by se Američané přiblížili. S těmi Poláci navázali kontakt následujícího dne a pomáhali likvidovat německý odpor u Hradišťan. Jako když jsou doma Pro místní Čechy byli Poláci zpočátku záhadou, někteří je dokonce pokládali za vlasovce. V kronice obce Neuměř čteme: „Z jejich počínání nelze nabý� přesvědčení, patří-li ke skupině německé či pro�německé. [...] Později se však dozvídáme, […] že vlastně k nám na západ se uchylují jen proto, aby spojením se s Američany unikli z rukou Rudé armády.“ Místní si také stěžovali na jejich panovačnost. Paní Jiřina Fenclová ze Všekar na příchod Poláků vzpomíná: „Stála jsem venku, byl hezký den a najednou vidím [...] dva lidi na koních. Jeden seskočil a šel do prvního dvora. Druhý popovedl ty koně a ten první zase vyšel a šel do jiného dvora. A pak jsme byli na řadě my. [...] Já jako když jsem vzduch, sem přišli a za chvíli vyšli ven. [...] A vidím na dveřích napsáno něco jejich hantýrkou.“ Následující den „najednou sem vtrhne ženská se psem, napus�la plné umyvadlo vody, pes chlemstal, voda lítala okolo a já jako když jsem vzduch. Druhá už si hleděla kamen [...] a začaly [vytahovat] z kredence nádobí [...]. [...] Koně si postavily k našemu senu, jako když jsou doma.“

Osvobození koncentračního tábora v Holýšově

Osvobození tábora v Holýšově Polákům pomohlo získat sympa�e Američanů a čelit obviňování z kolaborace s Němci, což bylo s�gma, které jednotku pronásledovalo (a komunis�cká propaganda v Polsku toho náležitě využívala). Zároveň dosáhli hlavního cíle: dostat se na území pod kontrolou západních Spojenců. Okamžitě navázali kontakt s velením polské armády na Západě. Návštěva jejích důstojníků byla pro brigádu projevem uznání jejího boje a postojů. Poláci se rozmís�li v obcích Všekary, Neuměř, Š�chovice a Kvíčovice a k brigádě byl jmenován styčný důstojník poručík Alois Peták, který posílal na velitelství československé 11. divize v Plzni pravidelná hlášení. Z dochovaných archivních materiálů můžeme konstatovat, že postoj československých orgánů k Svatokřížské brigádě byl spíše nega�vní, a to z několika důvodů. Především šlo o odlišný postoj k Sovětskému svazu, tedy o problém, na který Poláci narazili u Čechů už dříve. Další příčina spočívala v incidentech se složkami československé státní moci a také místním obyvatelstvem. Hlavním problémem to�ž bylo zásobování Poláků. Americké dodávky nestačily, a tak brigáda další potraviny získávala v okolních vesnicích obydlených německým obyvatelstvem buď nákupem (avšak za říšské marky, jejichž platnost končila), často ale také zabavením nebo i krádeží. Ani československé úřady nemohly brigádě pomoci, protože potravin byl obecně nedostatek. Třenic a incidentů přibývalo, i když se je velení brigády snažilo řešit. Dne 26. června 1945 se brigáda přesunula na Tachovsko. Její příslušníci se rozmís�li ve vesnicích Bernar�ce, Třískolupy, Dehetné, Strachovice, Dubec a Borek (tuto vesnici Poláci později opus�li a přesunuli se do obce Přes). Na rozdíl od Všekar zde žili Němci, k nimž se Poláci chovali chladně. Slavobránu v Bernar�cích s nápisem „Herzlich willkommen“ nechali okamžitě strhnout. V Třískolupech dal velitel 3. praporu brigády kpt. Wiktorin Němcům rozkaz, aby zametli celou vesnici a v obci Dubec musel německý starosta před polským velitelem stát v pozoru. Ten přitom prohlásil, že se

Poláci budou k Němcům chovat tak, jak se oni chovali k Polákům v Polsku. Na československém území se Poláci necítili zcela bezpečně. Obávali se, že je československé úřady vydají do Polska, což by pro většinu z nich znamenalo hrozbu minimálně dlouholetého vězení. Proto se velení brigády snažilo co nejdříve dosáhnout odsunu k polským jednotkám na Západě. Ostatně i odchod na Tachovsko byl pokusem dostat se co nejdál od demarkační linie, a �m i z dosahu Sovětů. Problémy s pobytem Svatokřížské brigády v Československu narůstaly. Také britský konzulát v Plzni potvrzoval, že další pobyt brigády v západních Čechách by vedl ke zhoršování vztahů mezi ní a československými úřady, přestože se polské velení snaží, aby vztahy byly co nejlepší. Opakované intervence mířily zejména na americké velitelství v Plzni, avšak Američané s přesunem Poláků do Německa otáleli. K urychlení rozhodnu� pomohla zmíněná reportáž prosovětského novináře Litauera, která vyvolala senzaci. Stalin prý dokonce na postupimské konferenci měl požadovat vydání brigády. Území Československa Svatokřížská brigáda opus�la 6. srpna 1945. Plukovník Szacki se přijel na velitelství československé 11. pěší divize v Plzni rozloučit a poděkoval za pohos�nnost. Očekávaný konﬂikt mezi Západem a Sovětským svazem nakonec nevypukl. Brigáda byla zanedlouho rozpuštěna a mnoho jejích vojáků našlo uplatnění ve strážních oddílech organizovaných v americké okupační zóně. Většina příslušníků bývalé Svatokřížské brigády se rozhodla pro život v emigraci nejprve ve Francii a potom většinou v USA. Autor je historik, napsal knihu „Vojáci - psanci : polská Svatokřížská brigáda Národních ozbrojených sil na českém území v roce 1945”.

Lidové noviny, Orientace, 9. května 2015 Článek byl publikován k 70. výročí konce druhé světové války

OSVOBOZENÍ, NEBO NOVÁ OKUPACE? Grzegorz Motyka

Česká i československá historická paměť rozlišuje mezi sovětskými tanky z roku 1945, nesoucími osvobození, a sovětskými tanky z osmašedesátého, které naopak svobodu potlačovaly. V Polsku je vztah k událostem konce války mnohem ambivalentnější. Osmý květen je akceptován jako celoevropský „den vítězství nad nacis�ckým Německem“, nicméně jen vzácně se v této souvislos� používá v Polsku slovo „osvobození“. Vláda vedená komunisty z Polské dělnické strany, která od léta 1944 přebírala kontrolu nad územím postupně obsazovaným Sověty, se to�ž těšila mizivé podpoře společnos�. Sílu čerpala pouze z přítomnos� Rudé armády. Její předseda Bolesław Bierut střízlivě přiznával: „Soudruh Stalin nás varoval. (…) ,Vy teď máte takovou sílu, že když řeknete, že dva krát dva je šestnáct, vaši pro�vníci to odsouhlasí.‘ Nicméně až tady sovětská vojska nebudou, pak vás odstraní a postřílejí jako koroptve‘.“ Teprve v posledních letech, i díky lepšímu přístupu k ruským archivům, můžeme plně sledovat míru, do jaké sovětské jednotky přímo působily na území – teore�cky nezávislého – Polska. A to během války i mnoho měsíců po jejím ukončení. Za komunismu šlo pochopitelně o naprosto zapovězené téma. Nyní lze ale s jistotou říct, že hlavní silou, která budovala základy nového režimu skrze likvidaci jeho protivníků, byla přímo sovětská NKVD (tedy Narodnyj komissariat vnutrennich děl čili Lidový komisariát vnitřních záležitos�). NKVD v druhém sledu O čistotě Stalinových úmyslů vůči Polsku neměl asi nikdo pochyby. Cíle měl sovětský vůdce dva. První: deﬁni�vní stvrzení záboru východního Polska, na němž se dohodli Hitlerův ministr zahraničí Ribben-

trop a jeho sovětský protějšek Molotov ještě před začátkem války. Druhý cíl: zahrnu� nového, zmenšeného Polska do sovětské sféry vlivu. Překážkou v naplňování těchto záměrů byla silná polská odbojová organizace, Zemská armáda (Armia Krajowa, AK), čítající asi tři sta �síc vojáků a podřízená exilové vládě v Londýně. Vůči Sovětům se polské podzemní hnu� snažilo vystupovat v roli hos�tele a zároveň deklarovalo vůli ke společnému boji pro� Němcům. Návrh pro orgány SSSR měl ze strany odboje pouze jednu podmínku: jeho předkladatelé chtěli být podřízeni vládě, kterou by si zvolili sami Poláci. To bylo pro Stalina absolutně nepřijatelné. Jednotky Zemské armády se společně se sovětskými vojáky účastnily řady významných bitev, například o město Kovel na Volyni nebo o Vilnius. Ihned po přechodu fronty byly však obkličovány vnitřními vojsky NKVD, přímo určenými k boji s partyzány, a poté odzbrojovány a umisťovány v táborech. Jen v oblas� Vilniusu Sově� v červenci 1944 uvěznili kolem osmi �síc vojáků Zemské armády. V následujících týdnech onoho roku Stalin pozastavil ofenzivu, aby Němcům poskytl čas na brutální vypořádání s povstáním ve Varšavě, které propuklo v srpnu, vyžádalo si asi dvě stě �síc polských životů a metropole byla téměř úplně zničena. Válka pokračuje V ruské historiograﬁi se často píše o „zrádné Zemské armádě“, která „pálila do zad“ vojákům Rudé armády nasazujícím životy v bojích pro� nacis�ckému Německu. Tím pádem si také zasloužila nepříliš jemné zacházení. Ve skutečnos�

Foto: Fotograﬁe z archivů Solidarność Walcząca, Polsko / Wikimedia Commons

se Sovětům při přechodu fronty podařilo struktury polského odboje velmi oslabit. Jednotky Zemské armády vystupovaly z ilegality, aby spolu se Sověty likvidovaly Němce, ale zároveň tak samy usnadňovaly – jak je již zřejmé z předešlých řádek – práci jednotkám NKVD, které postupovaly hned v další linii. Potvrzením deﬁni�vního konce takzvaného „polského podzemního státu“ byl rozkaz velitele AK generála Leopolda Okulického k rozpuštění Zemské armády z ledna 1945. V březnu následovalo zatčení nejvyšších zástupců podzemního státu. Byli vylákáni pod záminkou rozhovorů o vytvoření nové koaliční vlády. Místo toho přišlo zatčení a odvlečení do Moskvy. Řada z nich se už nikdy nevrá�la. Ve skutečnos� byl to�ž ozbrojený odpor vůči sovětským vojskům spíše reakcí na masové sovětské represe. Jeden z vojáků AK líčil situaci ve svém okrese následovně: „Po jedné vlně zatýkání přišly další. V okolí se uvěznění lidé počítali ve stovkách.“ Jenom do konce roku 1944 dosáhl počet uvězněných členů odboje na území okupovaném Sověty dvace� až pětadvace� �síc mužů. Právě proto začaly na jaře 1945 v celé zemi vznikat partyzánské oddíly, které hledaly možnos� odvety za útlak ze strany NKVD a domácího represivního aparátu. Ozbrojené akce nabývaly charakteru partyzánské ofenzivy. Co je však klíčové: likvidace polských konspiračních struktur probíhala zcela v režii sovětských úřadů. Nominální polská vláda a její složky hrály pouze asistenční roli.

„Prokletí vojáci“ protikomunistického odboje v červnu 1947. Zleva: Henryk Wybranowski (zabit r. 1948), Edward Taraszkiewicz (zabit r. 1951), Mieczysław Małecki (zabit r. 1947) a Stanisław Pakuła

Moskva dokonce nechala za �mto účelem vytvořit samostatnou 64. divizi NKVD. Jednotka, která vznikla 13. října 1944, měla za úkol „provádění operací s cílem rozbi� podzemní Zemské armády a likvidace jejího velení“. Hlavním organizátorem operace byl generál Ivan Serov, který byl přímo podřízen sovětskému ministrovi vnitra Berijovi. Už tato skutečnost svědčí o tom, jak významnou roli hrálo potlačení polského odporu ve Stalinově poli�ce. Serov byl nasazován na nejob�žnější úkoly, mimo jiné zodpovídal za deportace kavkazských národů provedené v roce 1944 (byl za ně vyznamenán Kutuzovovým řádem). Patřil mezi nejúspěšnější a nejdůvěryhodnější důstojníky NKVD. Teď se stal de facto nejvýznamnějším mužem v Polsku. V květnu 1945, kdy v celé Evropě dohasínal válečný konﬂikt, v Polsku boje pokračovaly, a dokonce sílily. Pro�komunis�cký odboj organizoval desítky akcí osvobozování věznic nebo útoky na funkcionáře NKVD, na lidi z Úřadu bezpečnos� (obdoba československé Státní bezpečnos�) a na činitele Polské dělnické strany. Situace byla natolik vyhrocená, že v některých okresech se působení orgánů Polské dělnické strany omezovalo pouze na města, zatímco venkovské oblasti byly pod kontrolou partyzánů. Ve 340 partyzánských oddílech bojovalo více než deset �síc lidí. Za těchto podmínek byly orgány „lidově demokra�ckého“ Polska tlačeny Sověty k tomu, aby se pokoušely stále se zhoršující vnitropolskou situaci řešit i vlastními silami. V létě 1945 bylo pro� podzemnímu státu vysláno několik divizí

Polské armády, které se vracely z fronty. Příkaz byl jasný: partyzány dopadené se zbraní v ruce lze na místě zastřelit. Avšak akce prováděné Polskou armádou nepřinesly výsledky: vojáci nechtěli s partyzány bojovat, během zátahů je často ani při přímém kontaktu „neviděli“. Docházelo k dezercím a k přecházení celých oddílů na stranu podzemního hnu�. Hlavní �hu přímého boje s partyzánským hnu�m tak na sebe i po skončení války vzaly sovětské jednotky. Na jaře 1945 operovalo na území Polska pět divizí takzvaných „vnitřních vojsk“ NKVD (vedle 64. divize to ještě byly divize 57., 58., 59. a 63.) a v květnu téhož roku byla převezena z jihu Ukrajiny ještě další, 62. divize. V lesích u Lublinu nebo na severovýchod od Varšavy trvala nikoliv „občanská válka“, jak to později popisovala komunis�cká historiograﬁe, nýbrž tam probíhaly střety sovětské armády a polských partyzánů. I když převaha jedné strany byla gigan�cká, NKVD utrpěla i několik boles�vých porážek, například během bitvy ve Stockém lese v květnu 1945. Zatknout, popravit, pohřbít Nicméně asi nejmarkantnějším důkazem toho, že „osvobozené Polsko“ bylo ve skutečnos� okupovaným územím, byly zátahy NKVD vedené nikoliv pro� ozbrojeným skupinám, nýbrž pro� civilnímu obyvatelstvu. Nejenom jednotlivé obce, ale celé oblas� byly často na několik dnů odříznuty od světa stovkami sovětských vojáků hledajících „bandity“. Nejznámější takový zátah se uskutečnil 12.–19. července 1945 v polsko-litevském příhraničí, v okolí městečka Augustów. Už sám důvod je výmluvný: údajně šlo o zajištění bezpečnos� nedaleké železniční tra�, po níž měl Stalin putovat na konferenci do Postupimi. „Přišli v noci, obklíčili dům,“ popisovala žena jednoho ze zatčených. „Manželovi řekli, že se má rychle oblékat, že půjde k výslechu a pak se vrá�.“ Ve skutečnos� bylo během akce 592 lidí prohlášeno za partyzány, popraveno a pohřbeno na neznámém místě. Sovětské velení bylo velice spokojeno: podle jejich hodnocení byly díky téhle akci partyzánské síly v oblas� „zcela rozdrceny, většina jejích členů byla zabita nebo zajata“. Byl to největší masakr civilního obyvatelstva v Evropě v období mezi druhou světovou válkou a vypuknu�m válečných konﬂiktů v bývalé Jugoslávii na konci 20. stole�. V roce 1945 byla tedy převážná většina úspěšných operací zaměřených pro� partyzánům prováděna vojsky

NKVD, a nikoli polskými komunisty. Naopak většina zátahů prováděných Úřadem bezpečnos� nebo Polskou armádou končila ﬁaskem. Struktury komunis�cké moci se v Polsku udržely pouze díky přítomnos� sovětských vojsk a operacím NKVD. Jak v květnu 1945 sebekri�cky přiznal Władysław Gomułka: „Nejsme schopni vést boj s reakcí bez Rudé armády.“ Teprve událos� následujících měsíců a let přinesly stabilizaci komunis�cké moci nad nekomunis�ckou společnos� unavenou válkou. Nicméně ještě v roce 1947 komunisté mohli svoji vládu legitimizovat pouze díky masivním volebním podvodům a přetrvávající přítomnosti již zmíněné 64. divize NKVD. Tu sovětské velení na území Polska ponechalo na výslovné přání prezidenta Bieruta, který se stále necí�l ve své pozici dostatečně jistě. Proč ty smíšené pocity Květen 1945 a společné vítězství nad nacismem je základním stavebním kamenem evropské iden�ty. Je ironií osudu, že Polsko, tedy země, která proti třetí říši jako jediná bojovala od první do poslední minuty války, jen těžko může tuto oslavnou vizi konce války bezvýhradně přijímat. Pravdivý příběh instalace komunis�ckého režimu v Polsku byl řadu dese�le� tabu. Není divu, když z věrohodného podání příběhu by tehdejší varšavská vláda vycházela coby síla vnucená zvenčí a udržovaná silou sovětských zbraní. V dnešní době převažuje spíše vnímání kon�nuity odporu pro� dvěma totalitním okupantům. Namísto dělení na pro�německý a pro�komunis�cký odboj se poukazuje na jedno�cí rys, jímž byl nesouhlas s cizí intervencí. I z tohoto hlediska se polský a český pohled na komunismus velmi zásadně liší. Historie zrodu komunis�ckého režimu v Polsku v letech 1944–1947 tak umožňuje lépe pochopit, proč dnes Poláci přistupují k výročí konce druhé světové války se smíšenými pocity. Je jasné, že Rudá armáda osvobodila polské obyvatelstvo od hrůz německé genocidy. Problém je však v tom, že místo svobody přivezly sovětské tanky stalinskou totalitu. Autor je historik, napsal knihu „Na białych Polaków obława”, věnovanou sovětským vojskům v Polsku v letech 1944–1947.

刀樀愀栀夁戀椀琀漀瘀㨀琀椀猀  挀氀攀琀搀ᬁ 樀椀渀瀀漀氀猀欀 ‫ﴀ‬挀栀紁椀搀漁

Lidové noviny, Orientace, 17. března 2018

ZEMĚ POLIN Dějiny polských Židů ve zkratce Krzysztof Zwoliński

Holocaust je pouze tragickým závěrem dlouhého příběhu koexistence dvou národů na jednom území.

Přijetí Židů roku 1096 (Jan Matejko)

Židé nazývají Polsko Polin, což v hebrejš�ně znamená „zde spočiň“. Pověst vypráví o tom, jak se Židé prchající před pogromy a pronásledováním dostali do lesa, kde – a v tom se její různé verze liší – bylo na kůře stromu, na listu papíru připevněném na kmeni nebo snad na papírku v zobáku ptáka napsáno právě „po-lin“. Ze západoevropských zemí byli Židé během středověku vyháněni mnohokrát. Z některých dokonce opakovaně, protože se do nich za úplatky vraceli, slibovali, že se nechají pokř�t, nebo přicházeli zpět v okamžiku, kdy měli panovníci těchto států jiné staros�. Další vlna vyhánění nastala v návaznos� na morové epidemie ve 14. stole�. Snad právě v té době vznikla výše zmíněná legenda o lese symbolizujícím Polsko. Nikoli pouhou pověs�, nýbrž auten�ckou myšlenkou jsou však slova slavného rabína Mošeho Isserlese (1525–1572): „Kdyby Bůh nedal Židům Polsko jako útočiště, osud Izraele by se skutečně nedal snést.“

Židé emigrovali tam, kde měli možnost zůstat Židy, respek�ve spíše židy, tedy kde mohli svobodně prak�kovat judaismus. Ve srovnání s křesťanstvím, dokonce i �m středověkým, klade judaismus mnohem větší nároky, vyčleňuje věřící nejen v synagoze, nýbrž i ve všech ohledech každodenního života. Tato odlišnost byla ve středověké a raně novověké Evropě často záminkou k pogromům. Pod ochranou polských panovníků Ve 13. stole� kníže Boleslav Pobožný právně stvrzuje status Židů v Polsku a zve do země jejich další souvěrce. Stát musel mít města, v nichž by vzkvétal obchod, a ten zase potřebuje půjčky. Plně gramotní Židé (judaismus si žádá osobně obcovat s posvátnými texty), kteří měli zkušenos� s obchodem i bankovnictvím v západní Evropě, se k tomu hodili přímo ideálně. Židé byli od této chvíle pod ochranou panovníka, nepodléhali jurisdikci šlechty ani měst, tvořili zvláštní stav. Ve středověku měl každý určenou

svoji úlohu. Kněz se modlil, ry�ř bojoval, sedlák a měšťan pracovali, Židé zase obchodovali a půjčovali peníze na úrok, což křesťané dělat nemohli. Bez nich by nefungovaly středověká ekonomika, dvůr ani administra�va a města by se nerozvíjela. První konﬂikty většího rozsahu měli polš� Židé s cechy a městy, které se obávaly konkurence v oblas� obchodu a řemesel. Hájili je však panovníci, nedovolovali, aby je někdo jiný soudil nebo omezoval jejich samosprávnost. Ve světě, kde byl každý člověk „něčí“, patřili Židé králům. Ti je chrání i před obviněním z rituální vraždy. Už v Kališských statutech z roku 1264 stojí: „Je zakázáno obviňovat židy z toho, že využívají křesťanskou krev.“ Pomáhá jim v tom i církev, nicméně předsudkům se daří: poslední soudní proces kvůli údajné rituální vraždě se odehraje až v roce 1787 a naposledy se dav nechá strhnout �mto obviněním ještě v roce 1946 v Krakově a Kielcích. Talenty a styky V roce 1539 přechází část Židů z králova područí do ochrany magnátů a bohaté šlechty. Kromě „královských“ Židů tedy od této chvíle existují také Židé „panš�“. Ve městech, zejména na východě země, tvoří výrazný, často dokonce většinový díl obyvatelstva. Jak se psalo v jednom pamﬂetu z šestnáctého stole�: „Polsko je nebe pro šlechtu, očistec pro měšťany, peklo pro rolníky a ráj pro Židy.“

Toto ironické slovní spojení – paradisus iudaeorum – odráží skutečné privilegované postavení Židů ve srovnání s měšťanským a selským stavem. Židé spravují statky magnátů, jsou prostředníky v obchodování mezi městy a vesnicemi a peníze půjčují dokonce i králům. Magná� i šlechta si Židů považují, bez jejich organizačního a ﬁnančního talentu i obchodních styků s celým světem se jen těžko obejdou. Stát poskytuje rozsáhlou autonomii. O život komunity se starají kahaly (obce), fungují rabínské soudy a dokonce i vlastní celostátní sněm zvaný Vaad. Svědectví Žida má před knížetem stejnou váhu jako svědectví křesťana. Raný novověk je první zlatý věk polských Židů. Povstáním Bohdana Chmelnického v roce 1648 tento věk končí. Z hlediska židovské pamě� je největším neštěs�m, které Židy potkalo mezi zbouráním jeruzalémského Druhého chrámu a holocaustem. Rukou vzbouřených kozáků a rolníků tehdy zemřela celá tře�na všech polských Židů. Když si anarchis�č� kozáci a sedláci vyřizovali účty s nenáviděným polským panstvem, zapla�li za to krutou daň i „panš�“ Židé. Chasidé a kabalis�cká mys�ka Zranitelnost Židů vůči násilí posilovala jejich izolovanost od okolního prostředí. Lišili se svým oděvem, hovořili nesrozumitelným jazykem a jejich náboženské prak�ky nesly punc tajemnos�. Ještě v meziválečném Polsku mohl Žid například v Opatowě prožít celý život, aniž by se naučil polsky, neboť jazyk země, v níž jeho souvěrci sídlili už stovky let, zkrátka k ničemu nepotřeboval. Místní židovské komunity byly početné a soběstačné. Kolem stovky polských slov museli znát pouze �, kteří obchodovali s Poláky. Osmnácté stole� byla doba haskaly – židovského osvícenství – na jedné a chasidismu na druhé straně. Haskala byla pokusem vyjít z ghe�a a sblížit se s okolním prostředím. Postupem času to přineslo proměnu iden�ty, která se zdvojovala a někdy dokonce dospívala do fáze „Polák mojžíšského vyznání“. Proběhly reformy náboženské praxe i životního stylu. Zprvu elitní hnu� se během 19. a 20. stole� změnilo v širší asimilační proud. Později tomu napomáhala i povinná školní

Polští Židé, 1765

Jan Feliks Piwarski / Wikimedia Commons

Židovští varšavští obchodníci v 19. století

docházka. Když chtěly dě� onoho modelového Žida z Opatowa v předválečném období před svými rodiči udržet nějaké tajemství, bavily se mezi sebou polsky. Za�mco haskala se zrodila v Německu, chasidismus pochází z oblas� Podolí na dnešní Ukrajině. Tam hlásal své učení kazatel Baal Šem Tov. Toto hnu� se vyznačovalo emocionalitou v modlitbách, mys�cismem a kultem vůdčích postav chasidských obcí – cadiků. Obrat Židů ke kabalis�cké mys�ce nebyl ve východních částech Polska, kde si zhruba sto let po Chmelnickém další vlna kozáckých pogromů vyžádala mnoho obě�, nic divného. Chasidismus byl také pokusem uchovat si svébytnost. Za�mco rabína stvrzovaly ve funkci vyšší autority, cadika si věřící vybírali sami.

a přispěl k rozvoji židovské emigrace.

Poddaní tří mocnos� Po rozdělení Polska mezi Prusko, Rusko a Rakousko se začala židovská odlišnost po�rat. Od dob Kališských statut měli Židé k dispozici nejen vlastní soudy, které řešily spory mezi Židy, ale i smíšený tribunál pro spory mezi nimi a Poláky. Nové mocnos� ovládající Polsko to nehodlaly respektovat. Židé se stali stejnými poddanými jako ostatní. V případě Pruska a Rakouska to nakonec vedlo k asimilaci a vzestupu Židů, v případě Ruska se však stali poddanými nejnižší kategorie. Poli�cké změny však také přinesly zrušení celní hranice se zbytkem Ruské říše. Židovš� kupci a průmyslníci toho plně využili. Varšavš� Židé bohatli a prak�cky na zelené louce vyrostla Lodž, jejíž blahobyt ve značné míře tvořily židovské továrny a dílny. Přestože byla industrializace v každém záboru jinak pokročilá, všude přinesla rozvoj železnic, který zvýšil mobilitu obyvatelstva

Procesy sekularizace Židů nabíraly na síle a významu. Zahájila je haskala a v 19. stole� Židé díky nim postupně vytvořili početně nevelkou, ale výraznou a významnou vrstvu inteligence. Právě její příslušníci se zpočátku iden�ﬁkovali s židovstvím prostřednictvím náboženství, postupem času však čím dál více jen prostřednictvím tradice, která z něj plyne. Pan advokát, redaktor nebo doktor chodil do synagogy nanejvýš jednou ročně, pokud tam vůbec chodil. V prostředí inteligence tedy „Polák mojžíšského vyznání“ začal ustupovat „Polákovi židovského původu“. Když však takový Polák svůj původ zamlčoval a prohlašoval, že je prostě Polák, tedy když dosáhl nejvyšší úrovně asimilace a akulturace, stále se setkával s otázkou: „Co jsi vlastně zač?“ Plná asimilace narážela na bariéru nedůvěřivos� a podezírání. Zůstat Židem, nebo být podezřelým Polákem?

Co jsi vlastně zač? Koncem 19. stole� obývalo území ruského záboru Polska více než 5 milionů Židů, 800 �síc jich žilo v rakouské Haliči a necelých 50 �síc v záboru pruském. Po úspěšném atentátu na cara Alexandra II. začala carskou policií podnícená vlna pogromů, druhá, menší vlna proběhla po revoluci v roce 1905. S ní začala také velká emigrace. Když zohledníme i ekonomickou motivaci, počítá se, že na přelomu 19. a 20. století opustilo území někdejšího Polska přibližně 1,2 milionu Židů. Varšava přišla o primát největšího židovského města světa ve prospěch New Yorku.

Národnostní menšiny v meziválečném Polsku Odpověď na výše uvedenou otázku skýtaly marxismus a sionismus. Na konci 19. stole� to byly dvě nejpopulárnější únikové cesty z ghe�a ortodoxního židovství plného příkazů a zákazů. Okolní svět se měnil stále rychleji. Člověk mohl zůstat Židem, ale iden�ﬁkovat se národnostně, nikoli nábožensky, což byla cesta sionismu. Nebo mohl přestat být Židem úplně, a to ve prospěch internacionálního, ateis�ckého marxismu, což byla cesta socialis�cká a komunis�cká. Sionisté toužili – podobě jako každý národ – po vlastním státě, za�mco marxisté považovali za svou vlast celý svět. Intelektuál, který nevěřil v to, že sionisté dostanou Pales�nu jen tak darem, a zároveň nevěřil ani ve spásnou úlohu světového proletariátu, tak setrvával mezi židovstvím, z nějž se snažil uniknout, a vzhlížením k polskos�, která mu byla upírána. Další zlatý věk? Večer se mohl vypravit do některého z varšavských kabaretů, kde sledoval lidi horší, než byl on sám. Na jeviš� viděl židovské šišlající kše�aře v chalátech, kteří uměli především lichvařit. Diváci se těmto karikaturám smáli a ujišťovali se �m o své polskos�, kulturní úrovni a modernitě. Zdálo by se, že tyto kabarety tvořili an�semité, avšak ve skutečnos� je psali asimilovaní Židé. Skutečný antisemitismus v meziválečné druhé Polské republice samozřejmě existoval a postupem času sílil. Stát vyšel vstříc požadavkům nacionalistů a zavedl numerus clausus a lavicová ghe�a na univerzitách. Argumentem nacionalistů bylo, že Židé tvoří celou

čtvr�nu vysokoškolských studentů, avšak mělo by jich být pouze 10 procent, protože právě takový je podíl Židů v populaci. Nacionálně orientovaný �sk pořádal na „cizáky, odvěké nepřátele Polska a parazity“ štvanice. Navzdory tomu je však opodstatněné tvrdit, že v meziválečné Polské republice prožili Židé svůj další zlatý věk. Nastal doposud nevídaný rozkvět židovské kultury. Vycházela periodika různorodé poli�cké orientace v jidiš, hebrejš�ně i polš�ně. Židé natáčeli ﬁlmy, pořádali divadelní představení a psali knihy. Některé z nich se staly součás� židovské kultury, jiné zase kultury polské, některé pak dokonce obou. Rozvíjel se židovský poli�cký život. Židovská menšina měla své poslance v polském sejmu. Po hospodářské krizi se rozšířily řady židovských podnikatelů a inteligence židovského původu – už početnější než na konci 19. stole� – do značné míry udávala tón intelektuálnímu a veřejnému životu Polska. V těchto vrstvách zanikal židovský herme�smus a pozvolna tála i polská nedůvěřivost. Emigran� a vyhnanci Na otázku, co by bylo, kdyby nedošlo k válce, okupaci a holocaustu, nedokážeme odpovědět. Mohlo by po stovkách let života „každý zvlášť“ nastat alespoň v horních vrstvách společnos� „společně“? V širším měřítku by k tomu nepochybně nedošlo, neboť si lze jen stěží představit, jak miliony lidí ztrácejí svou iden�tu – právě to je to�ž podstatou asimilace. Do roku 1939 žily v Polsku více než 3 miliony 300 �síc Židů. Z území někdejší polsko-litevské Rzeczpospolité pochází 80 procent Židů, kteří dnes na světě žijí. Autor je historik. Článek byl v původní verzi publikován v online týdeníku Tygodnik TVP (tygodnik.tvp.pl).

Lidové noviny, Orientace, 10. listopadu 2012 Článek byl publikován k 70. výročí vzniku Rady pomoci Židům Żegota

POLÁCI A ŽIDÉ V PEKLE OKUPACE Piotr Zychowicz

Ti, kteří v Polsku za války pomáhali Židům, museli překonávat mnohem větší překážky než pomocníci Židů v jiných okupovaných státech. Přesto dnes největší počet Spravedlivých mezi národy pochází právě z Polska.

V létě 1942 ve varšavském ghe�u vrcholí Grossak�on Warschau – masové deportace Židů do vyhlazovacího tábora v Treblince. Ve stejnou dobu katolická spisovatelka Zoﬁa Kossak-Szczucka píše emo�vní manifest, v němž pranýřuje lhostejnost Poláků, západních mocnos�, a dokonce i západní židovské diaspory vůči šoa. „Umírající Židé jsou obklopení Piláty, kteří si nad nimi umývají ruce. Toto mlčení nelze dále tolerovat. Kdo neodsoudí zločin – souhlasí s ním.“ Krátce poté se Kossak-Szczucka stane jednou ze zakladatelek Rady pro pomoc Židům, s konspiračním názvem Żegota, působící v rámci struktur Polského podzemního státu řízeného exilovou vládou v Londýně – jediné organizace svého druhu v okupované Evropě.

Mathiasrex, Maciej Szczepańczyk, CC BY-SA 3.0 / Wikimedia Commons

Obyvatelé Rzeczpospolité, jejichž rodným jazykem byla hebrejština nebo jidiš, v roce 1931

Konec největší diaspory Meziválečné Polsko představovalo se svými třemi a půl miliony Židů největší diasporu v Evropě. Mozaika židovských poli�ckých stran – od socialistů k ortodoxním stranám a od sionistů k příznivcům teze, že Polsko je „novým Izraelem“, si v ničem nezadala s pestros� dnešního Knesetu. Dvě komunity žily na jednom území, spolu a zároveň odděleně: asimilace začala mnohem později než například v českých zemích a ještě v roce 1939 většina židovské populace žila v ortodoxních komunitách v omezeném kontaktu s ostatními spoluobčany. V dobách rodících se nacionalismů tato na první pohled patrná odlišnost vedla i k rostoucímu napě� mezi oběma

Foto: "Warszawskie ge�o" Warszawa 1988 United States Holocaust Memorial Museum, Fotograﬁe #37295 Photograph descrip�on based on discussion at Kolejka Marecka Forum (Post # 7) / Wikimedia Commons

komunitami, soutěžícími především na ekonomickém poli. Začátek druhé světové války tuto bariéru ještě posílil. Namísto jazykových a kulturních hranic se zde objevily zcela reálné hranice ghe�, které Židy a Poláky oddělily. Umocňovala je i německá propaganda, plánovitě zaměřená na rozdmýchávání an�semitských nálad na straně jedné a strachu z „polských pogromů“ na straně druhé. Slovy někdejšího předsedy Knesetu Szewacha Weisse se „Polsko, země, která po staletí byla pro Židy azylem před pronásledováním, stala místem jejich vyhlazení. Změnila se v zamrzlé jezero židovské krve.“ První tvrzení zde souvisí s druhým: hlavním důvodem, proč se vyhlazovací mašinérie holocaustu soustředila na zabraném území Polska, byla logis�ka: zde žilo nejvíce Židů. Druhým faktorem pak byla skutečnost, že Němci měli osudy obyvatel této země bezezbytku ve svých rukou. Polsko bylo jedinou okupovanou zemí, kde nevznikla kolaborantská vláda, která – jak tomu bylo v Evropě od Řecka až po Francii – by mohla v mnoha ohledech proces vyhlazování zdržovat. Diskuzi o polsko-židovských vztazích v době holocaustu, pokusu o vyhlazení Židů v celé okupované Evropě, nelze pochopit bez přihlédnu� k extrémnímu charakteru nacis�ckého teroru v Polsku, především ve srovnání se západní Evropou – Dánskem či Nizozemskem, které slouží za příklad zemí, v nichž společnost v této zkoušce „obstála“. Některé oblas� Generálního gouvernementu vytvořeného na čás� polského území, které nebylo připojeno k Říši, v podstatě ani na okamžik

Stavba zdi okolo ghetta

nepřestaly být válečnou zónou. Po celou dobu války zde obyvatelé žili v atmosféře srovnatelné v českém kontextu s několika měsíci běsnění během heydrichiády. V září 1939, ještě v době trvajících bojů, zahájily obě okupační mocnos�, tře� říše a Sovětský svaz, proces likvidace národních elit. Na polském venkově – především na východ od Visly, tedy zároveň v oblas� nejhustšího židovského osídlení – působilo vedle německé armády několik různých ozbrojených odbojových organizací: od polských až po ukrajinské nacionalisty, od komunistů po vojáky „londýnské“ Zemské armády, které všechny bojovaly pro� Němcům, ale často i pro� sobě. Pokud k tomu všemu přidáme obrovskou míru kriminality způsobenou válečným zbídačením společnos�, snadným přístupem ke zbraním a „nízkou hodnotou“ lidského života, získáme obraz všudypřítomného strachu, nejistoty a násilí. V tomto světě � nejslabší – uprchlíci z židovských ghe� – byli logicky i nejvíce zranitelnou skupinou. „Vražda nebo udání Žida byl snadný způsob, jak se rychle oboha�t a zlepšit svou materiální situaci. Účast v honech na Židy a ak�vní podíl na jejich pronásledování byly materiálně podporovány a odměňovány ze strany Němců. Drobné peněžní obnosy, alkohol, cukr, cigarety. Počítalo se však především s �m, že se oboha� z toho, co měli Židé u sebe. Hotovost nebo klenoty. Ba dokonce oblečení nebo obuv často znamenaly hodnotnou kořist,“ říká dr. Alina Skibińská z varšavského Centra zkoumání holocaustu. Různé stodoly Obzvláště dras�cký byl průběh konﬂiktu mezi Poláky a Židy ve východní čás� tehdejšího polského území. Za�mco individuální zločiny byly mo�vovány nejčastěji touhou po snadném zbohatnu�, zde se ke složitému střetu polsko-židovských stereotypů připojovaly ještě čerstvé vzpomínky. Když na tato území 17. září 1939 vstoupila Rudá armáda, levicově naladěná část židovského obyvatelstva změnu nadšeně vítala. Bolševikům se stavěly slavobrány a vznikaly milice, které odzbrojovaly a občas dokonce zabíjely polské vojáky a odstraňovaly polské státní symboly.

O spolupráci s těmito Židy a zástupci dalších národnostních menšin – v souladu s postupem prověřeným v jiných částech impéria – se opírala sovětská vláda v letech 1939 až 1941 při potlačování místního odporu např. pomocí hromadných deportací na Sibiř v roce 1940. Není třeba dodávat, že oběťmi těchto nucených vysídlení byli velmi často také občané židovského původu. Na okupovaných územích však sílila zkreslená představa o Židech jako kolaborantech, jíž po obsazení území Němci v červnu 1941 začala okamžitě přiživovat nacis�cká propaganda. Ačkoli �, kteří se přímo podíleli na sovětském aparátu teroru, uprchli spolu se stahující se Rudou armádou na východ, ke slovu se dostal princip kolek�vní viny. Za německé podpory pak došlo v řadě městeček k brutálním pogromům. Nejznámější se odehrál v Jedwabném, kde místní Poláci ve stodole upálili více než 350 svých židovských sousedů a následně rozkradli jejich majetek. Část z nich před popravou nu�li pochodovat s Leninovou bustou. V den odhalení památníku v Jedwabném, v červenci 2001, prohlásil tehdejší velvyslanec Izraele Szewach Weiss: „Měl jsem to štěstí znát jiné stodoly, stodoly, v nichž byli Židé ukrývaní. A jiné sousedy – díky nimž tu dnes mohu stát mezi vámi.“

Foto: Jacques Lahi�e / Wikimedia Commons

Polsko se chlubí největším počtem Spravedlivých mezi národy – více než šes� �síci z celkových dvace� čtyř �síc. Historik Gunnar Paulsson spočítal, že reálný počet lidí, kteří se podíleli na pomoci Židům, mohl dosahovat až tří set �síc. Ve Varšavě se na záchraně Židů ak�vním způsobem

podílelo 7 až 9 procent obyvatel. „Profesionálních“ vyděračů a udavačů Židů, kteří často pocházeli z kriminálního podsvě�, bylo opro� tomu necelé jedno procento. Toto vše se odehrávalo v podmínkách opět nesrovnatelných s realitou západní Evropy: podle německých vyhlášek měl být každý Polák, jenž poskytne útočiště uprchlíkovi z ghe�a, potrestán smr�. Týkalo se to nejen těch, kdo pomáhali, ale také celé jejich rodiny – rodičů, sourozenců, manželky, dě�. A nebyly to jen plané výhružky. Podle historiků bylo za pomoc Židům zavražděno Němci minimálně �síc Poláků. Ves Markowa je podobně veliká jako Jedwabne. I zde žili Poláci po stale� vedle Židů. Četníci zde v březnu 1944 zastřelili manžele Ulmovy a jejich šest malých dě� ve věku od jednoho roku do osmi let. Společně s nimi zemřelo osm jejich židovských sousedů, které ukrývali a živili. Během popravy jeden z četníků křičel: „Dívejte se, jak chcípne každá polská svině, která bude ukrývat Židy!“ K podobnému masakru došlo také 6. prosince 1942 v Ciepelowě. Tam Němci popravili nebo upálili tři polské rodiny zapojené do ukrývání Židů, celkem 21 osob, většinou dě�. Šestnác�leté Janině Kowalské se podařilo – ač byla ošklivě popálená – dostat z hořící budovy ven. Snažila se utéct, ale po sérii výstřelů z automa�cké pistole padla mrtvá k zemi. Poté četníci chy�li zavražděnou dívku za vlasy a vhodili ji zpět do plamenů. Účelem těchto krutos� bylo nejen potrestat ty, kteří porušili německé vyhlášky, ale především zastrašit celý zbytek společnos�. Přesto však až do konce války �síce Poláků skrývaly své židovské spoluobčany. Například ve zmíněné Markowé se u dalších rodin konce války dočkalo sedmnáct židovských uprchlíků.

Jedwabne, pomník obětem na místě stodoly

Spojenci nechtěli věřit „Zkuste si to prosím byť jen přestavit. Vystavili byste kvůli cizím lidem smrtelnému nebezpečí svůj vlastní život i život svých blízkých? Dě�, sourozenců, rodičů? Jak bychom se v takové situaci zachovali my? Byli bychom připraveni tolik se obětovat a tolik riskovat? Popřemýšlejme o tom dříve, než začneme prohlašovat, že toho Poláci udělali málo,“ říká známá izraelská spisovatelka a bývalá vězenkyně Auschwitz Miriam Akavia. K tomu, abychom někoho poslali na smrt, stačilo v podmínkách okupace často jedno gesto. Pro záchranu židovského uprchlíka bylo zapotřebí dlouhodobého úsilí často i desítek lidí. I tyto prak�cké důvody mo�vovaly skupinu žen, v čele se zmíněnou Kossak-Szczuckou, ke zřízení Rady pro pomoc Židům a získání oﬁciálního uznání této organizace ze strany orgánů podzemního státu. Záchrana uprchlíků z ghe�a představovala v podmínkách okupace gigan�cký logis�cký úkol: hledání vhodných úkrytů, výrobu falešných dokladů, zajištění potravin a léků. Na „árijské“ straně Varšavy se během války skrývalo celkem 20–28 �síc Židů, z nichž více než polovina byla nějakým způsobem spojená s ak�vitami organizovaných sí� pomoci, především Židovského národního výboru a (s ním spolupracující) Żegoty. Díky plné podpoře podzemního státu Żegota mohla navázat na již existující individuální pomoc a rozšířit ji. Konspirační �skárny pomohly například připravit celkem kolem 40 �síc falešných dokladů pro židovské uprchlíky, významná účast katolických členů Żegoty přispěla ke skvělým kontaktům s církví. Především kláštery a výchovné ins�tuce provozované ženskými řády poskytovaly úkryt nejpočetnějším skupinám dě�, faráři potom ve velkém vystavovali potvrzení o křtu – dokument, který mohl zachránit život. Díky této spolupráci, zahrnující desítky až stovky osob, se nejznámější postavě spojované s Żegotou

– vedoucí „dětské sekce“ Ireně Sendlerové – podařilo zachránit před smr� stovky, ne-li �síce dě� z varšavského ghe�a. Vznik Żegoty by nebyl možný bez velmi konzistentního postoje Polského podzemního státu řízeného Zemskou delegaturou exilové londýnské vlády. Členy Rady se stali zástupci všech poli�ckých uskupení uznávajících londýnskou vládu (tedy mimo komunistů) a k účas� byli přizváni také zástupci židovských organizací působících v utajení na árijské straně. Výrazná byla snaha ovlivňovat nálady ve společnos� konspiračním �skem, který během celé války opakovaně publikoval výzvy k účas� na pomoci Židům, apelující střídavě na křesťanské svědomí a vlastenecké cítění čtenářů – pomoc Židům byla vnímána jako součást boje pro� okupantům. Byl také zaveden a podle rozsudků vykonáván trest smr� pro vyděrače a udavače Židů. Polská exilová vláda v Londýně se stala hlavním prostředníkem v komplikovaném procesu seznamování Západu s holocaustem. Od začátku opakovaně informovala o krutých osudech Židů na území okupovaném Němci. Na podzim 1942 na Západ pronikl kurýr polského odboje Jan Karski. Předtím byl v rámci své mise propašován do varšavského ghetta a dostal se v převleku i do jednoho z koncentračních táborů. Karski sestavil mrazivou zprávu o holocaustu, poprvé zveřejněnou formou memoranda polské vlády dne 10. prosince 1942. V roce 1943 se vydal hledat pomoc do Spojených států. Tam se setkal s prezidentem Franklinem Delano Rooseveltem a řadou dalších předních amerických poli�ků. Ani jeden z nich mu však nechtěl uvěřit. Vyprávění Karského o vraždění Židů považovali za polskou pro�německou propagandu a ignorovali ho. Autor je historik a působí jako šefredaktor měsíčníku ”Uważam Rze – Historia”.

Lidové noviny, Orientace, 17. března 2018

Rozhovor byl publikován v návaznosti na krizi v polsko-izraelských vztazích na začátku roku 2019, způsobenou schválením tzv. zákona o holocaustu v Polsku

SPOJUJE NÁS PŘÍLIŠ MNOHO… S historikem Andrzejem Nowakem o temných kapitolách polsko-židovského soužití Rozhovor vedl Lukáš Skraba Když Polsko v roce 1920 bojovalo pro� bolševickému Rusku, v západním levicovém �sku se jako jedna z příčin, proč nestojí za to Polsku pomáhat, často zmiňoval polský an�semi�smus. Stejně tomu ostatně bylo i na konci druhé světové války, kdy bylo potřeba odůvodnit, proč by se Polsko mělo ocitnout ve Stalinově sféře vlivu. Odkud se ale historicky tento stereotyp vzal? Je nutné si uvědomit, že na polském území – v oblas� někdejší Rzeczpospolité, kterou si koncem 18. stole� rozebrali Prusko, Rusko a habsburská monarchie – žila po několik stole� více než polovina světové židovské populace, která byla z jiných států vypuzována. Ve městech byli Židé zhruba stejně početnou a místy i početnější skupinou než samotní Poláci. Podobná situace nikde jinde na světě neexistovala. Právě vysoký podíl Židů ve městech, jejich osobitá kultura a vydobytá ekonomická pozice způsobovaly v rámci tře�ho stavu (použijeme-li jazyk francouzské revoluce) konﬂikty mezi polským katolickým a židovským měšťanstvem. Měly bezpochyby jinou intenzitu a byly častější než tam, kde Židé představovali nepatrný zlomek společnos�. Na venkově se zase Židé zabývali především provozem krčem, kde obyčejní sedláci často propíjeli své peníze. Zde tedy vznikal konﬂikt mezi katolickým sedlákem, jeho ženou, která viděla, jak manžel propíjí úspory, a Židem. Nenávist se tak mohla hezky kumulovat. Dalo by se to ale nazvat vrozeným an�semi�smem? Všude v Evropě je ale 18. a 19. stole� obdobím asimilace s většinovou společnos�… Problém spočívá v tom, že polský stát v této době neexistuje. Pokud se Židé asimilují, často se ztotožňují s jednotlivými, z polského pohledu okupantskými, říšemi – pruskou, ruskou nebo habsburskou. Opakované polské prohry je od polské kultury spíše odrazují. Ke konci 19. stole� za panování cara Alexandra II. navíc Rusové přicházejí

s an�semitskou poli�kou a snaží se početné židovské obyvatelstvo vypudit ze svého území na okraj říše, na etnické území Poláků do Varšavy, Lodže atd. Následuje příliv desítek, možná stovek �síc lidí vychovaných v ruském prostředí, kteří nemají žádný vztah k novým polským sousedům a jejich kultuře, a dokonce neovládají ani jejich jazyk. Ve stejnou dobu se navíc rodí moderní nacionalismy. Otcem toho polského je Roman Dmowski, který za klíč k vyřešení společenských problémů považuje vytvoření moderní polské střední třídy. Pozici měšťanstva, řemeslníků atd. ve městech ale zaujímají ve velké míře právě Židé. Dmowski proto navrhuje „ekonomickou válku“ s Židy. I � mají samozřejmě svůj nacionalis�cký program v podobě sionis�ckého hnu�, které se vrhlo do boje s polským nacionalismem. Jak vypadá situace po první světové válce, kdy se Polsko po dlouhé době vrací na mapu Evropy? Celá střední a východní Evropa je v chaosu, všechny národy včetně Poláků a Židů touží po vlastních státech. V mocenském vakuu dochází i k pogromům. Z těch, za něž zodpovídají Poláci, se největší odehrál ve Lvově v listopadu 1918. Tehdy se v Polsku také objevila komise amerického senátora Morgenthaua, která měla zkoumat pronásledování Židů na polském území. Tato komise ve své závěrečné zprávě uvádí několik zavražděných Židů na území celého Polska, ale její závěry jsou, že v oblastech, kde se polský stát stabilizuje a nedochází k bojům, se podobné pro�židovské incidenty již nevyskytují. Polský stát tedy žádnou an�semitskou poli�ku nevedl. Tohle asi není běžný obraz meziválečného Polska? Samozřejmě vzniká velké napě�. Židé představují deset procent společnos�. Velká část z nich

podporuje maršála Piłsudského, zastánce mnohonárodnostní vize Polska, a je vůči novému státu loajální. Nadále jsou tu nicméně i polš� nacionalisté: pomocí ekonomického bojkotu chtějí donu�t Židy emigrovat buď do Pales�ny, nebo do USA. Ekonomická krize třicátých let pak mnoho sporů vyhrocuje. Ve srovnání se sousedním Německem je situace nicméně naprosto poklidná. Přesto byli Poláci v hledáčku zahraničních médií. Polsko to�ž dokonale odpovídalo stereotypu, který nebylo možné aplikovat na civilizované Němce, národ Schillera a Bacha. Pro západní elity byla středovýchodní Evropa černá díra mezi civilizovanými zeměmi reprezentovanými Schillerem a Bachem na jedné straně a Čajkovským a Dostojevským na straně druhé. Kde jinde mohou bujet ty nejprimi�vnější lidské ins�nkty a barbarský an�semi�smus, než právě v této kulturní pus�ně v Polsku a na Ukrajině? Svou roli samozřejmě sehrávalo i spojení Polska a katolicismu. Pro liberální post-osvícenské elity bylo �m snazší uvěřit, že an�semi�smus vychází právě z katolického Polska. O osudu polské židovské komunity se ale nakonec nerozhodlo v Polsku… Druhá světová válka je samozřejmě klíčem k pochopení mýtu polského an�semi�smu. Už samotný fakt, že se šoa odehrálo především na polském území, dodnes mnohé vede k nesmyslnému názoru, že to mělo co do činění s postoji místního obyvatelstva a nikoli s �m, že tam prostě bylo nejvíce Židů a zároveň neexistoval polský stát ani jakákoliv autonomní správa. Němci si tu mohli bez omezení dělat, co chtěli. Během války byly v Polsku na rozdíl od okupovaných zemí na západě uplatňovány velmi surové pos�hy za pomoc Židům: trest smr� čekal nejen člověka, který pomoc poskytl, ale i celou jeho rodinu! Takových příběhů jsou stovky. Zrovna v těchto dnech si připomínáme výročí smr� rodiny Ulmových: dva dospělí a jejich pět dě� byli zabi� i se skupinou uprchlíků, které ukrývali. Rozhodnu� pomoci židovským sousedům bylo tedy spojeno s obrovským rizikem. Odhaduje se, že do pomoci byly přesto zapojeny desítky �síc lidí. Je to hodně, nebo málo? Těžko říct. Neměli by si ale kri�ci položit otázku, co by oni sami dělali, kdyby věděli, že �m smrtelně ohrožují sebe a své blízké? Navzdory tomu je jedna tře�na Spravedlivých mezi národy polské národnos�, což z Poláků dělá nejpočetnější skupinu mezi držiteli tohoto ocenění.

Německému teroru napomáhalo i to, na co byla před válkou židovská komunita pyšná: její kulturní a jazyková odlišnost od okolní společnos�. Hlavně chudší venkovš� Židé často ani nemluvili polsky. V takových případech byla pomoc a skrývání ještě komplikovanější. Znamená to ale, že neexistovali polš� an�semité, kteří by udávali Židy? Samozřejmě, že existovali. Dělali to třeba z ekonomických důvodů, vydíráním se dalo vydělat, nebo ze strachu. Pochopitelně, že za války se probouzely ty nejhorší lidské ins�nkty… Není to omluva, ale musíme si uvědomit, v jakých podmínkách nežidovš� Poláci žili, a teprve pak můžeme pochopit zdivočení lidí a pocit ohrožení, který německá vyvražďovací poli�ka způsobila. Uvědomme si, jaký šok představovaly pro Čechy Lidice. V Polsku bylo takových „Lidic“ několik stovek – minimálně 60 �síc polských vesničanů bylo zavražděno právě během vyhlazování celých vesnic. To vše mění psychiku a reakce lidí. Podobně ve tomu bylo i ve Varšavě v roce 1944, kde zemřelo 50 �síc nežidovských civilistů doslova během tří dnů. Tyto zkušenos� způsobují, že Poláci sami sebe vždy vnímali především jako obě� druhé světové války. Nyní jsou však zároveň bombardováni informacemi, že jsou „spolupachateli“ těchto zločinů. Podle mého názoru je podstatné, že se v těchto zprávách hovoří o Polácích a nacistech. Ne o Němcích! Zkuste si v New York Times nebo v Guardianu najít slovo Němec v souvislos� se zločiny druhé světové války. Nenajdete ho – píše se vždy pouze o nacistech. Na mapě tehdejší Evropy ale neexistovala žádná nacis�cká říše, jen Deutsches Reich, Německá říše. A právě úředníci tohoto státu, kteří jednali ve jménu své říše, jsou jedinými organizátory holocaustu. Mohli k tomu využívat lidi všech národnos�, ale poli�ckou odpovědnost nesou pouze �to úředníci. Koncem února se v Guardianu objevil článek, v němž stojí, že Polsko se nemůže zříkat odpovědnos� za holocaust. Opravdu tam píší o odpovědnos� – nikoli spoluzodpovědnos� nebo něco podobného. Tato obvinění vzbuzují v Polácích nedůvěru a podezření, že někdo chce zodpovědnost za holocaust přesunout právě na ně. Doteď jste mluvil především o částech Polska okupovaných Němci. Jak ale vypadala situace na východě? Připomeňme, že 17. září napadl východní Polsko Sovětský svaz na základě dohody s Německem

obsažené v paktu Ribbentrop-Molotov. Na východě Polska představovala polská společnost menšinu, z 15 milionů obyvatel východních zemí Polska bylo etnických Poláků pouze 5,5 milionu, zhruba stejně tolik bylo Ukrajinců, následovali Židé a Bělorusové. Rudá armáda se snažila tuto demografickou situaci využít a prohlašovala, že přišla osvobodit Ukrajince, Bělorusy a posléze i Židy. Někteří z nich, převážně � sympa�zující s komunismem, vítali Rudou armádu s otevřenou náručí. Ačkoliv se stejně velké množství z nich stalo společně s polskými sousedy obě� sovětských represí, na mnoha místech se šířila zvěst, že Židé pomáhají Sovětům. Když pak začala německá invaze, sovětská správa se zhrou�la a v nastalém chaosu se někteří rozhodli vyřizovat si účty. Zhruba taková byla atmosféra a pozadí zločinu v Jedwabném, největšího, jakého se Poláci zúčastnili. Situaci, v níž byl tento zločin možný, nevytvořili Poláci, ale sovětská a německá okupace. V těchto dnech si připomínáme 50 let od březnových událos� roku 1968, kdy komunis�cká vláda v Polsku rozpoutala an�semitskou kampaň, v jejímž důsledku ze země odešla poslední větší skupina polských Židů. V březnu 1968 vyvolal vlnu nepokojů zákaz divadelního představení Dziady od Adama Mickiewicze, pojednávajícího o carské nadvládě na polském území. V reakci na to se pro� systému postavila celá společnost, která odmítala komunis�cké zřízení. Nemělo to nic společného ani s an�semi�smem, ani s filosemi�smem. Vláda však využila skutečnost, že mezi lídry protestu byla celá řada osob židovského původu (navíc většinou šlo o dě� prominentních členů režimu), a použila an�semi�smus k vyřizování „rodinných“ účtů. Ne náhodou se dvěma hlavním frakcím ve straně tehdy říkalo „burani a Židé“. „Burani“ vedení Mirosławem Moczarem tehdy v březnu zvítězili. Jedním z jejich argumentů bylo i to, že mezi jejich pro�vníky je řada členů represivních složek z dob stalinismu 50. let. Za zmínku stojí i fakt, že polskou armádu tehdy od Židů „čis�l“ Čechům jistě známý generál Wojciech Jaruzelski. Náš rozhovor pochopitelně vzniká na pozadí sporu Polska a Izraele o novelizaci polského zákona o Ins�tutu národní pamě�. Snaží se Poláci �mto zákonem něco zakrýt nebo defini�vně vyřešit? Tento zákon asi nic nevyřeší, ale nesnaží se ani nic

zakrýt. Podle mě je to špatná odpověď na opakující se nařčení, že Poláci a Polsko jsou odpovědní nebo spoluodpovědní za holocaust, což souvisí s termínem „polské koncentrační tábory“. Nejzřetelnějším příkladem uži� tohoto chybného slovního spojení je proslov prezidenta Obamy při předávání ocenění in memoriam Janu Karskému, což byl člověk, který se obrovsky zasloužil o to, aby se svět dozvěděl o holocaustu. Když už i samotný prezident USA používá tento pojem, stejně jako největší americká, německá nebo britská média, něco se děje. Rozhodně to není nevinný termín vztahující se pouze ke geograﬁcké poloze táborů, protože je doprovázen oním stereotypem o polském an�semi�smu. Když je řeč o „nacis�ckém vraždění“, mluví se v této souvislos� o jediném národu, a to jsou Poláci. Protesty pro� tomuto slovnímu spojení jsou neefek�vní, �sk se omluví po několika týdnech nebo vůbec, protože se zaš�ťuje svobodou slova. Podle mě by se diskuze o minulos� měla vést zcela otevřeně a jsem pro� jakýmkoli podobným zákonům, i když se s nimi setkáváme po celém světě, ve většině evropských zemí třeba ve formě zákonů zakazujících zpochybňování holocaustu. Lidmi, kteří popírají holocaust, pohrdám, ale přesto si myslím, že by se takové zákony v legisla�vě neměly objevovat. Rozumím však záměrům autorů onoho polského návrhu: ještě dlouho nenatočíme tolik ﬁlmů, abychom dokázali zmiňovaný stereotyp vyvážit, takže právní cesta je jakousi zkratkou. Jaké bude mít současná krize následky? Polsko a Izrael spojuje příliš mnoho, takže tato krize brzy pomine. Snad se také podaří lépe vysvětlit, že zákon se nevztahuje na historické a umělecké publikace, tudíž například známý sociolog Jan Tomasz Gross si své knihy, kterých si osobně moc nevážím, neboť staví skandálnost nad historickou přesnost, může psát v klidu dál. Dle mého názoru stačí k obraně dobrého jména Polska využívat současnou legisla�vu jednotlivých států o právu na ochranu osobnos�. Každý, kdo například nařkne Polsko z podílu na holocaustu, by své tvrzení musel doložit důkazy před soudem. Celá ta kauza ale přeci jen přinesla jedno pozi�vum: když se o tom tolik psalo a mluvilo ve všech televizích světa, je dnes jasné, že každý, kdo použije spojení „polské koncentrační tábory“, to dělá schválně a útočí na Polsko nikoli z nevědomos�, ale úmyslně. Takže víme, na čem jsme.

Lorem ipsum

Lidové noviny, Orientace, 19. dubna 2014 Článek byl publikován ke stému výročí narození Jana Karského

ČLOVĚK, KTERÝ SE SNAŽIL ZASTAVIT HOLOCAUST Adam Tycner

Jan Karski, kurýr polské exilové vlády, osobně informoval prezidenta Roosevelta a britského ministra zahraničí Edena o probíhajícím šoa. Setkal se s nepochopením, nedůvěrou a lhostejnos�.

„Pokud Němci nezmění své metody a pokud Spojenci nezasáhnou, během roku a půl židovská komunita přestane existovat,“ řekl nakonec. Jak je zřejmé z Frankfurterovy reakce, nebyl úspěšný. Karski byl už v té době na taková přije� zvyklý. Strávil už více než půl roku schůzkami s vysoce postavenými zástupci britských a poté i amerických elit, osobně hovořil dokonce s Anthonym Edenem a prezidentem Rooseveltem. V osudech Jana Karského (vlastním jménem Kozielewského, Karski byl jeho konspirační pseudonym) se odrážely složité osudy tehdejšího Polska. Byl zbožným katolíkem, schopným studentem a následně nadějným diploma�ckým elévem. Jeho kariéru přerušila válka. Jako důstojníkovi polské armády se mu podařilo utéct ze sovětského zaje� a vyhnout se tak osudu �síců jeho kolegů zavražděných v Katyni. Stal se vojákem „podzemní“ Zemské armády a konečně exulantem, který celý poválečný život strávil ve Spojených státech a Polsko mohl navš�vit až po roce 1989. Slávu mu vydobyla jedna epizoda z jeho bohatého životopisu: do dějin se zapsal jako „člověk, který se snažil zastavit holocaust“.

Jan Karski

Foto: Małgorzata Miłaszewska-Duda – Vlastní dílo, Międzynarodowy Instytut Dialogu i Tolerancji im. Jana Karskiego, CC BY-SA 3.0 / Wikimedia Commons

„Pane Karski, když člověk jako jsem já, mluví s někým, jako jste vy, musí hovořit upřímně. Takže vám říkám: Nejsem s to uvěřit tomu, co jste mi řekl.“ Tuto odpověď slyšel Karski v červenci roku 1943 od Felixe Frankfurtera, soudce Nejvyššího soudu USA. Zrovna dokončil půlhodinovou přednášku o osudu Židů v okupovaném Polsku. Vyprávěl o ghe�ech, transportech a koncentračních táborech, udával hrůzostrašná čísla.

Musíš jím to vypovědět! Na příkaz exilové vlády v Londýně měl jako očitý svědek informovat Spojence o třech otázkách: o ak�vitách polského odboje, o hrozbách, které pro civilní obyvatelstvo a pro zástupce legální polské vlády představují sovětš� partyzáni na polských územích a konečně právě o otázce vyhlazování polských Židů. Než Karski vyrazil směrem do Londýna, setkával se ve Varšavě se zástupci hlavních poli�ckých stran, včetně poli�ckých představitelů židovské komunity. „Znám Anglii a Angličany, a myslím si, že vám nebudou věřit, až jim toto všechno budete vyprávět,“ řekl mu tehdy Leon Feiner, zástupce socialis�ckého Bundu, největší židovské strany v Polsku. Byla to prorocká slova. Feiner pomohl Karského propašovat podzemním tunelem do přísně střeženého varšavského ghe�a.

Bylo to už po velké likvidační akci, která proběhla v létě 1942, během níž Němci vyvezli do vyhlazovacího tábora v Treblince více než dvě stě padesát �síc lidí. V ghe�u zůstalo kolem 35 �síc Židů pracujících v továrnách a dílnách a další �síce utečenců, skrývajících se před deportací. Ve slavném dokumentu francouzského režiséra Clauda Lanzmanna Šoa je scéna, v níž Karski vzpomíná na svůj pobyt v ghe�u. Není schopen zadržet slzy a prosí, aby bylo nahrávání přerušeno. Vypráví o hladovějících dětech, neuvěřitelném zápachu, náhodných popravách a všude se povalujících tělech. Tenkrát, v roce 1942, ho touha po maximálně podrobných informacích zavedla ještě dál: převlečen za člena ukrajinské pomocné jednotky se dostal do tranzitního tábora v městečku Izbica Lubelska. Na vlastní oči tak viděl, jak jsou Židé nakládáni do transportů vyrážejících do plynových komor. „Stráže se neustále pohybovaly vstříc chao�cké mase těl, oháněly se obušky a pažbami pušek, aby přinu�ly obě� jít k rampám vedoucím ke dveřím dobytčáků. Výstřelem z pušky nebo úderem bajonetu dobíjely ty, kteří byli příliš slabí nebo vyděšení, než aby se mohli pohnout,“ vzpomínal po letech. Hned poté se začal Karski připravovat na cestu do Londýna. Na začátku války vedly trasy polských kurýrů jižní cestou – přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Itálii do tehdy ještě svobodné Francie. Tato cesta vyžadovala výbornou fyzickou kondici – Tatry překonávali kurýři na lyžích. Karski využil tuto cestu dvakrát. Během druhého návratu z Francie byl na slovensko-polské hranici vyzrazen a zajat. Aby se neprořekl u výslechu a nesdělil důležité informace, podřezal si žíly, nicméně Němci, přesvědčení o tom, že se jim dostal do rukou výjimečně cenný vězeň, ho odvezli ho místní nemocnice a zachránili. Odtud byl však vysvobozen díky úspěšné partyzánské akci. „Měl jsem vás zachránit nebo zabít,“ prohlásil velitel komanda, které útok provedlo. Nacisté v rámci odvety popravili třicet lidi. Smrt těchto převážně náhodně vybraných civilistů pronásledovala Karského až do smr�. Snad jim to otevře oči… Po kapitulaci Francie přestala být jižní cesta využívána a polš� kurýři se začali přepravovat přes Berlín. Touto cestou vyrazil na podzim roku 1942 i Karski. S falešnými dokumenty francouzského

dělníka zaměstnaného ve varšavské továrně doputoval do Francie, následně byl převeden přes Pyreneje do Španělska, kde na něho čekali američ� agen� a posadili ho na letadlo do Londýna. Karski byl prvním očitým svědkem, který podal na Západě zprávu o osudu středoevropských Židů. I když se kusé informace už před�m do Londýna a Washingtonu dostávaly, byl také první, kdo disponoval přesnými údaji o lokalizaci táborů a sta�s�kách židovských organizací v Polsku. Pokyny, které obdržel od vedení konspiračních struktur „polského podzemního státu“ ve Varšavě, zněly: navrhnout bombardování železničních tra� vedoucích do táborů a zorganizovat vydávání nevyplněných pasů Židům, aby byl usnadněn jejich útěk z okupovaných území. Pokud by nacisté nezastavili vyhlazování, spojenecké letectvo mělo zahájit kobercové nálety na německá města. Nepotřebujete koně? Karského nadřízení v odboji a zástupci židovských organizací věřili, že samotné informace o nacis�ckých zvěrstvech a jejich ohlas v západním �sku může vést k zakončení masového vraždění. Nicméně články, které vznikly na základě rozhovorů s Karským v britském a americkém �sku, nic nezměnily. Rychle se také ukázalo, že spojenecké špičky nepovažují za reálné další navrhované kroky. Nedošlo ani k bombardování tra� ani masovému vydávání pasů a pozdější nálety na německá města nebyly nikdy spojené s otázkou zastavení vyhlazování Židů. Šoa, jak se zdálo, americké a britské poli�ky soustředěné na válečné dění příliš nezajímalo. Britský ministr zahraničních věcí, Anthony Eden Karského, když se dostal k židovské otázce, zastavil. Dal najevo, že na toto téma už ví vše. Nepovolil také setkání s Churchillem, aby – jak prohlásil – „chránil staršího a přepracovaného pána před příliš velkým množstvím žadatelů“. Ve Spojených státech se situace opakovala. Státní tajemník Cordell Hull neprojevil o téma zájem a tajemníka pro válku Henryho S�msona mnohem více zajímal diverzní potenciál polského odboje. Katolič� biskupové a papežský nuncius spíše vyzvídali podrobnos� o osudu zatčených či popravených kněží a zavírání kostelů na okupovaných územích.

Nakonec ani mocná charita�vní židovská organizace JOINT nevyvinula žádnou ak�vitu, aby přesvědčila vládu USA o nutnos� splnit Karského požadavky. Polským diplomatům se přesto podařilo domluvit schůzku, o kterou stáli nejvíce. Karski se sešel se samotným prezidentem Rooseveltem. Když začal vyprávět o vyhlazování Židů, byl přerušen. „Vypořádáme se s Němci, až vyhrajeme válku,“ prohlásil Roosevelt. „A teď, pane Karski, mi řekněte jednu věc: nepletu se, že je Polsko zemědělská země? Nepotřebujete koně, abyste mohli obdělávat vaši půdu?“ Polsko jako past Karského mise byla mo�vována přesvědčením, že bez vnější pomoci bude osud polských Židů zpečetěn. „Podzemní stát“, i když byl nejsilnější a nejrozsáhlejší v okupované Evropě, měl primárně za úkol organizovat odboj a přípravu celonárodního povstání. I v tomto případě nepředstavovala židovská otázka prioritu. Židovská komunita v Polsku byla příliš početná na to, aby byla v okupačních podmínkách možná rozsáhlejší pomoc. Před válkou žily v Polsku více než tři miliony osob židovského původu, tedy téměř deset procent populace. Varšava se čtyřmi sty �síci židovských obyvatel byla po New Yorku druhým největším seskupením Židů na světě. Navíc převážná většina polských Židů byla neasimilovaná, žila odděleně od zbytku společnos�, lišila se na první pohled vzhledem a jazykem a často neměla žádné polské známé, na které by se mohla obrá�t o pomoc. V podmínkách nacis�cké okupace �to lidé neměli šanci přežít. V Polsku nešlo zopakovat dánský scénář, v němž všech osm �síc místních příslušníků židovské komunity bylo na několika lodích dopraveno bezpečně do neutrálního Švédska. Polsko bylo bezvýchodnou pas�. Britský historik Gunnar Paulsson vypočítal, že po povstání ve varšavském ghe�u v dubnu roku 1943 se v milionové Varšavě skrývalo kolem třice� �síc Židů. V podmínkách nacis�ckého teroru to vyžadovalo ak�vní podporu asi 70–90 �síc „nežidovských“ obyvatel města, kteří tvořili velkou neformální síť umožňující jejich pohyb, přesuny a přeži�. Bylo to málo? I tuto otázku si Karski po válce pokládal. Nedělal si iluze o tom, že stejně rozsáhlou síť tvořili kolaboran� a vyděrači, kteří si z udávání Židů udělali živoby�. Nicméně neúnavně připomínal ty,

kteří v sobě našli dost odvahy jednat jinak, i navzdory tomu, že v okupovaném Polsku jim za to hrozil trest smr�, který často nezahrnoval jen přímé „viníky“, ale i jejich rodinu či sousedy. Nechceme být jako Pilát Zvláštní roli v záchranném procesu hrála speciální organizace s krycím jménem Żegota, zřízená orgány podzemního státu. Jejím jediným úkolem byla pomoc Židům. Vyhledávala nové domovy pro židovské dě�, financovala náklady na jejich živoby�, připravovala falešné doklady, organizovala akce namířené pro� vyděračům a donašečům, jimž hrozil rozhodnu�m podzemního státu trest smr�. Żegotu založily dvě velmi odlišné ženy: předválečná socialis�cká ak�vistka Wanda Krahelska a spisovatelka Zofia Kossak-Szczucka, známá svými nacionalis�ckými a an�semitskými názory. Velmi paradoxně znějí dnes slova této ženy, vyznamenané vyznamenáním Spravedlivý mezi národy: „Naše city vůči Židům se nezměnily. I nadále je vnímáme jako poli�cké, ekonomické a ideologické nepřátele Polska […] Avšak toto vědomí nás neosvobozuje od povinnos� odsoudit zločin. Nechceme být jako Pilát.“ Tento příběh Karski vyprávěl i po skončení války. Zdůrazňoval tragický osud Polska, kterému válečné obě� nepřinesly nic jiného než další zotročení. Rychle proto začal být vnímán jako „po�žista“, který zpochybňuje jaltské rozdělení Evropy a zásluhy Sovětského svazu na porážce nacismu. Příběh Poláků pomáhajících Židům odvyprávěl i Claudu Lanzmannovi, nicméně ten ho příznačně do svého filmu nezařadil. Nehodil se do černo-bílého obrazu světa, který nečinně přihlíží, nebo se na šoa ak�vně podílí. Neméně příznačné je však to, že Karski režisérovo rozhodnu� nakonec hájil. V jeho vnímání se postupně holocaust stal „druhým prvotním hříchem lidstva“, za nějž neseme zodpovědnost všichni. Pociťoval ji osobně: do smr� se nezbavil pocitu viny, že zklamal lidi z ghe�a, kteří doufali v úspěch jeho mise. „Tento hřích bude lidstvo pronásledovat na věky věků – i mne pronásleduje. A já chci, aby to tak bylo,“ říkal. Po válce zůstal ve Spojených státech. Žil a přednášel na univerzitě v Georgetownu. Oženil se s polskou Židovkou, která přežila holocaust. Když v roce 2000 zemřel, v jeho rakvi ležely americká a polská vlajka a Davidova hvězda. Autor je historik a novinář, působí v týdeníku „Do Rzeczy”.

Lidové noviny, Orientace, 20. února 2013 Článek byl publikován k 70. výročí vypuknutí povstání ve varšavském ghettu

MĚSTO DVOU POVSTÁNÍ Dawid Wildstein

Foto: neznámý autor / Wikimedia Commons

19. dubna 1943 začal zoufalý boj posledních obyvatel největšího evropského ghe�a. Tento příběh se odehrával v samém srdci milionového města. Nicméně byl až do dnešní doby z dějin tohoto města „vystřižený“.

Hořící varšavské ghetto

Na jedné z dochovaných fotograﬁí Varšavy z doby krátce po vstupu Rudé armády v lednu 1945 je zachycen Muranów, městská čtvrť, na jejímž území se nacházelo židovské ghe�o. Vpředu je na snímku vidět zcela prázdný prostor, téměř rovné moře su�n, a teprve až v pozadí trčí trosky zničeného zbytku města – „árijské“ čás� Varšavy. Tato fotograﬁe představuje ideální metaforický obraz průběhu a příběhu dvou varšavských povstání. Povstání vykládaných po celá dese�le� zavádějícím způsobem. Povstání, která navždycky propojila iden�ty dvou národů – Židů a Poláků. První, co zaskočí turisty navštěvující Varšavu, je její ošklivost, architektonický chaos, disharmonie urbanis�ckých řešení nebo také obrovské prostory zeleně, rozmístěné po městě podle všeho dos� nahodile. Všechny tyto prvky jsou samozřejmě následkem snahy o totální zničení města za války a dílem komunis�ckých plánů výstavby nové metropole. Literární kri�čka Wanda Zwinogrodzka nedávno prohlásila: „Přišli jsme o naše hlavní město v jeho adekvátní podobě. Na jeho místě vzniklo město, jež je ve své obnovené čás� atrapou

a v čás� nově vybudované představuje beztvarou slátaninu socrealis�cké este�ky, pozdně komunis�ckého braku a nevkusu nových kapitalis�ckých zbohatlíků.“ Přesto, že již uplynulo mnoho let od oﬁciálního konce komunismu, tzv. „novodobá“ nebo „obnovená“ Varšava za�m stále vypadá do jisté míry jako kulisy. I v samém centru stačí popojít deset dvacet metrů a narazíte na rozpadající se dvorky, oprýskané zdi, zničené uličky. Nynější podoba Varšavy je výsledkem neblahého propojení dvou totalitarismů, německého národního socialismu a komunismu. Samo zmizení staré Varšavy bylo pak výsledkem německé odpovědi na dvě povstání, která ve městě vypukla během druhé světové války. Na povstání v ghe�u, které začalo 19. dubna roku 1943, a na varšavské postání, které začalo 1. srpna roku 1944. Obě povstání, byť byla namířena pro� stejnému nepříteli, se diametrálně lišila, a to jak z čistě vojenského hlediska, tak i pokud jde o jejich bezprostřední příčinu a o mo�vaci povstalců. Ale i když byl počátek v obou případech rozdílný, výsledek byl nakonec týž: Němci v odvetě rozpoutali v obou případech vyhlazovací

Foto: Jan Bułhak - Stanisław Jankowski, Adolf Ciborowski „Varšava 1945 a dnes“ nakladatelství Interpress, Varšava, 1971, strana 66 / Wikimedia Commons

akci. A právě v uvědomování si tohoto dvojího vyhlazení spočívá klíč k pochopení toho, čím je dnešní Varšava. Je městem – památníkem utrpení dvou národů. Povstání v ghe�u vypuklo jako reakce na zprávu o plánované likvidaci zbytků židovské komunity, které dosud ještě nebyly odvezeny do plynových komor Treblinky. Židé, kteří se chopili zbraní pro� německým okupantům, si byli plně vědomi toho, že prohrají. Povstání i přes dr�vou vojenskou převahu Němců trvalo takřka měsíc. Jako datum jeho deﬁni�vního konce se uvádí 16. květen 1943. Na bojích v ghe�u se podílely dvě hlavní povstalecké skupiny: Židovský vojenský svaz (ŻZW), který tvořili příslušníci židovských pravicových organizací a důstojníci předválečné polské armády židovského původu, a Židovská bojová organizace (ŻOB), složená většinou z levicových organizací. Podle hlášení Jürgena Stroopa, který za potlačení povstání zodpovídal, působila německým silám největší po�že první skupina. Varšavské povstání vzplanulo téměř o rok a půl později, 1. srpna 1944. Boj pro� německé okupaci zahájila Armia Krajowa (Zemská armáda, AK) – polská podzemní armáda. Jestliže židovš� povstalci bojovali bez naděje na úspěch, pouze s touhou po důstojné smr�, uprostřed horkých srpnových dnů druhého povstání město zachvá�la euforie znovuzískané svobody. Armia Krajowa byla – jakožto nejsilnější konspirační armáda okupované Evropy – nejen nesrovnatelně silnější než bojovníci z ghe�a. Kromě toho počítala s podporou blížící se sovětské Rudé armády, západních Spojenců a londýnské vlády, jejíž rozkazy plnila. I když je nynější podoba Varšavy, její dějiny a iden�ta, a tedy i dějiny a iden�ta Polska, bez znalos� kontextu obou těchto povstání nepochopi-

Ruiny saského paláce v roce 1944

telná, byla jejich památka v období „lidově demokra�ckého“ Polska nejprve silně potlačovaná. Komunismus byl vzdor běžnému mínění prolezlý antisemitismem, proto mu připomínání bojů v ghettu nebylo moc po chuti. A Varšavské povstání, které bylo dílem antikomunistické polské podzemní armády, bylo přímo v rozporu se zakladatelskými mýty komunistů. Komunisté koneckonců příslušníky AK, kteří přežili válku, masově vraždili. A ani změna režimu tento problém zcela nevyřešila. Devadesátá léta minulého stole� se stala obdobím vytváření a udržování falešného pro�kladu mezi oběma událostmi. Pro řadu intelektuálů, včetně nejvlivnějších médií, bylo uctění památky povstání v ghe�u účelově pojímáno jako argument pro� připomínání odkazu povstání Varšavského. Tragické hrdinství Židů stálo pro� „zbytečné“ inicia�vě povstání v roce 1944, pro� hystericky přeháněné „martyrologii“ a „národní nekroﬁlii“ těch, kdo chtěli vzdát Varšavskému povstání poctu. Na Západě, na druhé straně železné opony, byla Varšava samozřejmě po léta spojována pouze s povstáním v ghe�u. Židé v Izraeli a na Západě c�li památku povstání z roku 1943, ale jaksi „vyjmutou“ z kontextu dějin města, kde se uskutečnilo. Ale i paměť o samotném povstání v ghe�u byla doménou jednostranných interpretací. Jediný přeživší velitel povstání, Marek Edelman, důsledně přehlížel podíl pravicových židovských organizací, které měly vřelý vlastenecký vztah k polskému státu, a stavěl do popředí levicově zabarvené organizace. Komunisté a také polský intelektuální establishment po roce 1989 podporovali oddělování bojů v ghe�u od celého příběhu okupace. Ve skutečnos� však 19. dubna 1943 na Muranowském náměs�, uprostřed ghe�a vzbouřeného a vyvražďovaného, zavlály vedle sebe dvě vlajky: polská a židovská. Jen těžko budeme hledat čitelnější symbol propojenos� osudů obou komunit a étos povstalců z ghe�a si jen těžko můžeme představit bez vlivu polské roman�cké povstalecké tradice 19. stole�. Situace se změnila až v posledních letech, a to jak na polské, tak na židovské straně. Přispěl k tomu obrovský úspěch Muzea Varšavského

povstání, zřízeného primátorem Lechem Kaczyńským v roce 2004. To se stalo kulturním a společenským fenoménem, který povstání ve veřejném mínění vrá�l na místo centrálního pilíře lokální iden�ty. Skupina izraelských vědců zase ve stejné době usilovně pracovala na tom, aby neupadly v zapomnění nelevicové organizace podílející se na povstání v ghe�u. Výsledky jejich badatelské práce se dostaly rovněž do Polska a změnily tamní op�ku vnímání povstání v ghe�u a díky jim mohly také vzniknout filmy nebo reportáže o zapomenutých hrdinech (například film Betar Janusze Kaczmarka a Piotra Gontarczyka). Ve Varšavě bylo oficiálně připomenuto působení Židovského vojenského svazu (ŻZW), především pak osobnost jeho velitele Pawła Frenckla. Konečným propojením dvou dosud násilně oddělených příběhů může být také navázaní úzké spolupráce mezi Muzeem Varšavského povstání a Muzeem polských Židů, které vzniklo o dekádu později. V rámci společných inicia�v obě muzea vysadila u svých budov žluté narcisy, symbol povstání v ghe�u. Příběh toho, jak se vyvíjela paměť o dvou varšavských povstáních, byl jakoby vítězstvím nacismu ze záhrobí. Byli to právě Němci, kdo podle rasového klíče proměnili po staletí promíchanou a propojenou komunitu na dva neprodyšně uzavřené celky,

Foto: Wojciech Kryński, CC BY-SA 3.0 pl / Wikimedia Commons

na „horší“ a „trochu lepší“ Varšavu. Propojit zpět tyto příběhy znamená umožnit porozumění minulos� polské metropole a pochopit její současnou podobu. Obě povstání představují smrt staré Varšavy. Ale zároveň se v obou těchto povstáních a ve městě, které vyrostlo na troskách světa minu-

los�, utváří a upevňuje jedinečné společenství polsko-židovských osudů. Poválečná Varšava je samozřejmě chao�cká a nesoudržná, přišla o svoji podobu a o své dějiny. Ale je zároveň velkým památníkem Vyhlazení, je jeho dítětem (polš�na používá pro hebrejské šoa vlastní výraz Zagłada, který, pokud je psaný velkým písmenem, odkazuje právě k holocaustu – pozn. red.) A ono vyhlazení paradoxně židovský a polský národ spojilo, čehož důkazem jsou ona dvě povstání. I když se Židé objevili v samotném středu zničení a Poláci pouze na jeho okrajích. Nové osudové společenství obou dvou národů spočívá právě ve zkušenosti přímého zásahu prázdnotou, definitivní neexistencí. Vždyť pouze Židé a Poláci stáli tváří v tvář defini�vní a úplné zkáze – jinak než kterýkoli jiný evropský národ. Židé se ocitli v této perspek�vě už v roce 1941, Poláci až mnohem poději – v okamžiku zničení Varšavy. Skutkem, který odpovídal strategii úplného vyhlazení, byla to�ž pacifikace Varšavy během a po povstání v roce 1944. Obzvlášť přesvědčivý je v tomto ohledu masakr ve varšavské čtvr� Wola. Tak jej vylíčili �, co přežili: „Slyšel jsem četníka, jak říká, že je třeba zabít mého pě�měsíčního synka, který plakal. Potom jsem zaslechl výstřel a dítě zmlklo... Ležel jsem předs�raje, že jsem mrtvý. Když přišli dělníci sbírající mrtvoly odnést i mne, zvedl jsem se, chopil jsem se s nimi jedné z mrtvol, které bylo třeba odnést, a v tom jsem pak pokračoval po celou dobu, dokud práce neskončila. Mrtvoly jsme snášeli na dvě hromady... až do setmění. Jedna hromada byla dlouhá kolem dvace� metrů, druhá měřila zhruba

Budova muzea z ulice Ludwika Zamenhofa ve Varšavě. Vchod je ve tvaru hebrejského písmena tav, které samo o sobě znamená kříž.

patnáct metrů, šířka kolem dese� metrů, výška kolem metru a půl. [...] V druhém sledu za odnášejícími chodili četníci a dobíjeli ty, co ještě žili...“ – „Kam jen oko dohlédlo, byl celý čtyřúhelník dvora přeplněn mrtvolami. Ležely přímo na slunci, jedny uprostřed navzájem propletené na hromadách, jiné opodál roztažené vedle sebe, jiné jednotlivě na okraji dvora s rukama vztaženýma směrem ke zdi, jako by se v poslední zoufalé chvilce pokoušely zachránit. Museli mezi ty, co nahnali na nádvoří a �snili se v davu, házet granáty, protože klubka zmasakrovaných lidí vypadala děsivě, a nádvoří bylo také plné děr a jam. Ti, které smrt nezas�hla okamžitě, leželi zcela neuspořádaně porůznu na zemi, schoulení strachem nebo boles�...“ Poláci pochopili, co je ghe�o a postupné vyhlazení všech – od nejmenších dě� po ty nejstarší. Teprve tam uviděli a prožili to, co bylo údělem Židů už po několik let. Varšava měla dopadnout stejně jako předtím ghetto, ležící v jejím srdci. Tak zněl první Himmlerův rozkaz, když se dozvěděl o začátku povstání („Warschau wird glattersiert.“) Na Židy byl deﬁni�vní rozsudek vydán mnohem dříve, zpeče�la ho konference ve Wannsee v roce 1942. Židé zažívali holocaust po celých šest let, za�mco Poláci pouze během oněch děsivých měsíců z konce roku 1944. Velice výrazně je vidět onen paradox „dvou úrovní vyhlazení“, když se díváme na fotograﬁi, jež byla zmíněna na začátku textu. Z většiny Varšavy, města, na které dopadla apokalypsa, jsou ruiny, ale na místě někdejšího židovského ghetta už jednoduše není nic. Nejsou zde už ani trosky. Je tu pouze prázdnota.

ne-existence. Pouze to v jednom případě trvalo nepoměrně déle. Mnohé jiné národy Evropy kategorii vyhlazení jednoduše nechápou, protože s ní nemají zkušenost. Proto také Židé a Poláci dokážou rozpoznat možnost zkázy svého společenství, a také kolem této skutečnos� vytvářet své mýty a své hrdiny. Právě v rámci mýtu o varšavském povstání – ne však o jednom, ale o dvou povstáních – byl vytvořen nový prostor pro společný dialog polského a židovského společenství. Vyhlazení to�ž tvoří jedinečnou existenciální zkušenost, společnou zároveň Polákům i Židům, a s ní i potřebu vystavět na této zkušenos� konkrétní vizi vlastní poli�cké existence a rovněž i národa a jeho mýtů. Připomínka vyhlazení po nás vyžaduje, abychom vzdávali úctu jak hrdinům, kteří se zlu postavili na odpor, tak i obětem zla totalitarismu, a abychom památku vyhlazení vnášeli do světa. Do světa, který dělá všechno proto, aby na ně zapomněl. V této dimenzi se Poláci a Židé stávají jedním společenstvím, které tento jejich závazek sjednocuje. Varšavu, její ošklivost, její dědictví, její skutečnost lze proto pochopit pouze v mezích společného mýtu dvou varšavských povstání. Pro mě jako polského Žida a Varšavana je to mimořádně důležité. Vytrhávat z trosek města mrtvá těla Židů a Poláků a oddělovat je od sebe tak, aby jedny obě� zacláněly druhým, to není pouze historická lež. Znamená to rovněž likvidaci možnos� hledání společné iden�ty. Bez Varšavy toto nelze pochopit. Bez tohoto nehezkého, poničeného, a přesto jedinečného města, které je památníkem toho, čím jsme my sami. Autor je novinář.

Nicméně obě zkušenos� spojuje kontakt s krajním zlem a poznání, v čem spočívá možnost

一愀挀攀猀琀 ᬁ 欀攀猀瘀漀戀漀搀ᬁ 㨀搀漀戀愀欀漀洀甀渀椀猀洀甀

Lorem ipsum

Lidové noviny, Orientace, 2. července 2016 Článek byl publikován k 60. výročí událostí v Poznani

POSLEDNÍ ÚDER KOMUNISTICKÉ MYSTIFIKACI Události června 1956 v Poznani Rafał Sierchuła

Začalo to hesly „chceme chleba” a „požadujeme nižší ceny”. Během několika desítek minut to však bylo „pryč s bolševiky” a „pryč s rudou buržoazií”. Nakonec musela vláda pro� vzbouřenému městu poslat obrněnou divizi.

Foto: Wikimedia Commons

Poznaň, demonstrace na ul. Rudé armády (nyní sv. Martin) – červen 1956

Historici se dodnes přou o to, co se vlastně stalo před 60 lety v západopolské Poznani. Šlo o první z řady dělnických vzpour pro� režimu, na jejichž konci byla Solidarita, nebo spíše o poslední akt pro�komunis�ckého odboje, jak ho známe z období těsně po válce? 28. června 1956 do ulic Poznaně vyšly �síce dělníků. Poznaň je hlavní polské veletržní město a stávkující chtěli využít přítomnos� zahraničních hostů veletrhu, aby od vlády získali splnění svých požadavků. Šlo hlavně o zvýšení platů a snížení vyšroubovaných pracovních norem. Materiální otázky byly tedy bezpochyby hlavní příčinou těchto událos�. „Už nějakou dobu se ve městě šuškalo, že nespokojenost mezi dělníky roste,“ vypráví jeden ze svědků událos�. „Dělnické delegace jezdily do Varšavy na ministerstvo průmyslu… Vláda slibovala lepší podmínky, ale myslela jen na sebe. Obyčejní lidé skoro hladověli.“ K eskalaci nespokojenos�

došlo ve čtvrtek 28. června roku 1956. V těchto dnech bylo v Poznani obzvláště rušno. Konalo se slavnostní znovuotevření katedrály, obnovené po válečné zkáze, na které se sjeli věřící z celé arcidiecéze. Zároveň se konal Mezinárodní poznaňský veletrh. Právě tento den, byl to čtvrtek, se dělníci ze tří velkých závodů – Závodu Josifa Stalina, Železničních závodů a Městského dopravního podniku, vydali na cestu. Časně ráno vyšli do ulic, vytvořili průvod a postupovali směrem k centru. Po cestě se k nim připojovali zaměstnanci dalších závodů. „Ze všech čás� Poznaně směrem k centru, na tehdejší Stalinovo náměs�, pochodují dělníci, řemeslníci, obchodníci a další obyvatelé,“ vzpomínal jeden z účastníků. „Po desáté dopoledne jich na náměs� už bylo více než sto �síc!“ Celé město bylo paralyzované. Demonstrující se dožadovali jednání se zástupci vlády. Transparenty jednoznačně ukazovaly na ekonomické podhoubí protestu: „Chceme chleba pro naše dě�“, „Žádáme chleba“, „Požadujeme snížení cen a zvýšení platů“. „Chceme jíst.“. Brzy se ozvaly náboženské a vlastenecké písně: hymnus Bože, jenž jsi chránil Polsko a My chceme Boha v naší zemi a také státní hymna. Postupem času se hesla začala měnit: „pryč s komunisty“, „pryč s bolševismem“, „pryč s rudou buržoazií“. Nikdo k demonstrujícím nevyšel. A tak dav se začal štěpit. Část obsadila sousední budou Národní rady

a Krajský výbor Polské sjednocené dělnické strany. Další vyrazila směrem k věznici, kam měli být podle rychle se šířících (falešných) informací odvlečeni někteří demonstran�. Dav se rychle a bez odporu dostal dovnitř a vypus�l více než dvě stě vězňů – ačkoli mezi nimi nebyli žádní „poli�č�“. Především však získal od vězeňské stráže poměrně značný počet zbraní. Nejpočetnější skupina se vydala směrem k sídlu Státní bezpečnos�. Po cestě došlo k obsazení Státní pojišťovny, na jejíž střeše byly zničeny rušičky rozhlasového signálu. Bylo také zdemolováno sídlo soudu a státního zastupitelství. Demonstrující si neomylně vybírali k útokům symboly represivního aparátu stalinského státu.

Foto: Jarosław Maciejewski, Zoﬁa Trojanowicz, Poznański czerwiec 1956, Poznań 1981, ISBN 83-210-1319-2 / Wikimedia Commons

Když se demonstrující pokusili dostat do sídla StB, situace začala rychle eskalovat. Nejdříve začal boj: vodní děla z jedné strany a kameny a zápalné láhve z druhé. Brzy začíná střelba a objevují se první obě�. Informace o „estébácích“ střílejících do davu přitahuje k sídlu úřadu další lidi a v ulici Kochanowského začíná regulérní bitva. Mezi demonstrujícími se objevuje stále více střelných zbraní: ať už získaných od nepřítele nebo pocházejících ze skrýší ještě z dob druhé světové války. Později historici určili, že budova byla ostřelována z celkem třice� stanovišť! Událos� v Poznani způsobily ve vládnoucích kruzích paniku. Jelikož místní jednotky z důstojnické školy v Poznani byly demonstrujícími okamžitě odzbrojeny, do města byly přesunuty obrovské síly z jiných čás� země. Do ulic vstupují během několika hodin 10. Sudetská obrněná divize, 19. Obrněná divize 2. armády, 4. Pomořanská pěší divize, 5. Saská pěší divize a k tomu 10. Velkopolský pluk Sboru vnitřní bezpečnos� – celkem více než deset �síc vojáků. Tanky rychle vyčis�ly ulice od demonstrantů. Ozbrojení civilisté začali obsazovat střechy

budov a věže, odkud pokračovala chao�cká palba. Nešlo o regulérní pouliční boje, spíše o nepravidelné, živelné série střetů a přepadení. Armáda uklidnila situaci ve městě až pozdě v noci, nicméně drobné potyčky pokračovaly ještě další den. Bilance byla hrozivá. Následkem střetů zemřelo 58 lidí, z čehož 8 představovali zástupci StB a armády. Zraněných bylo nejméně 573, z toho většinu tvořili opět civilisté, velmi často náhodné obě� střetů. Patnáct obě� bylo mladších osmnác� let. Zatčeno bylo téměř 800 lidí. V červenci 1956 byly v poznaňských závodech navýšeny platy a vylepšeny pracovní podmínky. Poslední úder bolševické mys�ﬁkace Červen 1956 je tradičně úvodním datem ve výčtu polských vzpour pro� komunis�ckému režimu: březen 1968, prosinec 1970, červen 1976 až k srpnu 1980 a vzniku Solidarity. Nicméně stejně tak oprávněný je názor mnoha historiků, kteří ho považují za poslední ozbrojené povstání pro� komunis�cké moci, součást tradice válečných a těsně poválečných odbojových operací pro� totalitní moci. Dělníci z Poznaně namísto „pasivního odporu” a pokojných protestů velmi rychle přešli do fáze ostré konfrontace s mocí, v níž neváhali použít zbraně. Na střelbu odpověděli střelbou… Součás� legendy června ‘56 jsou i několikačlenná „komanda”, která jezdila po okrajových čtvr�ch města a útočila na policejní stanice. Nejenom vědomé použi� ozbrojeného odporu odlišuje červen ‘56 od pozdějších událos�. Všechny následující vzpoury byly už protesty v rámci systému, usilující pouze o jeho zlepšení. Ve své radikální podobě však protestující v Poznani bojovali pro� socialismu jako takovému. Funkcionáři StB později se zděšením popisovali školáky, kteří společně se svým učitelem skandovali během protestů „Pryč s Rusáky”. Došlo nejenom k ničení

Pohřeb jedné z obětí

symbolů režimu, ale také např. k umlácení chyceného důstojníka StB poblíž poznaňského nádraží. Na druhé straně vojáci, přesvědčení, že v Poznani došlo k „západoněmecké diverzní akci”, zastřelili i řadu dě� a jednoho z účastníků protestu ubodali bajonety. O závažnos� situace může svědčit i skutečnost, že paciﬁkaci Poznaně velel generál Stanisław Popławski, jeden z tzv. „dočasných Poláků”, tedy sovětských občanů, kteří byli Stalinem instalování pozice kontrolorů nespolehlivé polské armády. Červen ‘56 byl pro režim morální katastrofou. Vláda obhajující „práva dělníků a rolníků” před „kapitalistickým vykořisťováním” do těchto dělníků střílela ostrou municí. Navíc díky probíhajícímu veletrhu měly událos� mnohem více svědků než třeba dělnické bouře v NDR o tři roky dříve. K událostem v Poznani zaujala oﬁciální stanovisko rovněž Sněmovna reprezentantů USA, která jednohlasně přijala rezoluci vyzývající prezidenta Eisenhowera, aby využil veškeré diploma�cké prostředky „k zabránění masovým represím pro� obyvatelům Poznaně a celého Polska“. Podobnou rezoluci přijal i americký senát. Širokou odezvu na celém světě si získaly protesty v New Yorku před sídlem polského a sovětského zastoupení v OSN. Na obranu perzekvovaných účastníků poznaňského června 1956 vystoupili někteří známí intelektuálové, například Albert Camus, Arthur Koestler, François Mauriac, André Philip a italský spisovatel Ignazio Silone. Ve svém otevřeném dopise vyzývali k solidaritě s „oběťmi krvavých represí“ a také k poskytnu� široké pomoci polským dělníkům a provedení mezinárodního vyšetřování. Požadovali rovněž, aby procesy účastníků událos� byly veřejné, za účas� svědků majících „důvěru demokra�ckého Západu“. Jak se zdá, pro mnoho intelektuálů představoval příběh června ‘56 zlomový okamžik, který vedl k přehodnocení názoru na komunismus. Tento pocit vyjádřil Camus ve svém projevu dne 12. července 1956: „Úlomky mýtu se stále ještě vznášejí v povětří, avšak my víme, že tento mýtus po celá léta korumpoval svědomí a mysl Evro-

panů,“ prohlásil. „I v denním jasu budou �to slepci tvrdit, že panuje noc. Dnes budou přinuceni pronášet s jistými rozpaky podobná konstatování. Dělníci z Poznaně zasadili poslední úder mystifikaci, která vládla triumfálně a cynicky tak dlouhou dobu. Oheň polského povstání všem osvítil úpadek a bídu zkorumpované revoluce. Tváří v tvář tomuto úpadku dnes už nemůžeme hovořit o slepých nebo naivních. Zůstali pouze – spoluviníci.“ Opona vzpomínek „Poznaňské událos�“ – jak byly eufemis�cky nazývány – měly velký význam i pro poli�cký vývoj v Polsku. Podle mnohých historiků právě tento okamžik rozhodl o úspěchu tzv. „tání“, tedy postupné liberalizace stalinského režimu, který vyvrcholí v říjnu téhož roku. Poznaňské povstání by tak mohlo být považováno za základní kámen specifické polské varianty komunismu, v němž nedošlo ke zlomení moci církve či defini�vní likvidaci soukromého podnikání a zemědělství. Na první výročí nepokojů vyzval sice první tajemník strany Władysław Gomułka ke spuštění „smuteční opony mlčení“ za těmito událostmi, nicméně vzpomínka na červen ‘56 byla v Poznani nesmírně živá. Po srpnových událostech roku 1980 byla jednou z prvních iniciativ nezávislého odborového hnutí Solidarita ve městě výstavba pomníku připomínajícího červen 1956. Vznikal expresním tempem a zcela na základě občanské inicia�vy. Byl odhalen přímo na 25. výročí událos�, 28. června 1981 na bývalém Stalinově a nyní už opět Mickiewiczově náměs�, za účas� přibližně dvou set �síc lidí. Po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku 13. prosince 1981 byl pak pomník pro obyvatele Poznaně nejen symbolem boje za svobodu, ale i hlavním místem, kde Poznaňané manifestovali svou oddanost myšlence nezávislos� a boji za svá práva. Autor je historik, působí v poznaňské pobočce Ústavu národní paměti IPN.

Lorem ipsum

Lidové noviny, Orientace, 29. října 2016 Článek byl publikován k 60. výročí událostí října 1956

POLSKO 1956 První a nejdůležitější krize systému Paweł Sasanka

Maďarské povstání začalo v přímé návaznos� na událos� v Polsku. Polský říjen 1956 měl však určující význam i pro utváření speciﬁcké podoby komunis�ckého režimu nad Vislou. Ve stereotypních představách západního čtenáře měla středovýchodní Evropa značně monolitní podobu. V roce 1948 začal Sovětský svaz nu�t své středoevropské satelity, aby přijaly jednotné poli�cké zřízení po jeho vzoru. Státy mezi Labem a Bugem tedy – ač tvořily mozaiku různorodých kultur – začaly připomínat malé Sovětské svazy s jedinou vládnoucí stranou, všudypřítomným terorem, uniformizací všech oblas� života, kolchozy, hutěmi, uhelnými doly, monumentální socrealis�ckou architekturou a průvody s oslavnými transparenty, jež zpodobovaly Stalina a jeho místní exponenty – Bolesława Bieruta, Klementa Go�walda a Waltera Ulbrichta. Uvedená vize úplné sově�zace východní Evropy je často základem představ o jejích dějinách i dnes, a to nejen na Západě, ale také u mnohých obyvatel naší čás� Evropy. Ve skutečnos� se však pod pojmem středovýchodní Evropa ukrývají jednotlivé státy, z nichž každý má své speciﬁcké dějiny, bez jejichž pochopení nelze porozumět dějinám celého regionu. Stalinisté bez Stalina Za poněkud jednolitým zevnějškem tudíž přetrvávaly národní tradice a společenské proudy, s nimiž se komunisté museli vyrovnávat. Tyto lokální odlišnos� měly rozhodující vliv na hloubku a trvalost stalinismu, zároveň pak an�cipovaly rozdílné směry, jimiž se středoevropská společenství ubírala v éře po Stalinově smr�. Polsko mělo opro� svým sousedům dlouhou tradici válek a sporů s Ruskem, v živé pamě� zde ještě byla válka pro� bolševikům v roce 1920, zrádný útok Sovětského svazu 17. září 1939 i masové vyvražďování polských důstojníků na

Stalinův rozkaz, jak jej známe třeba z Katyně. Komunisté, kteří měli v Polsku po roce 1945 začít vládnout, naráželi na společnost s hluboce zakořeněnou tradicí selství, silným vlivem katolické církve, ale také intelektuálními a kulturními kruhy, jež si dokázaly uchovat alespoň minimální míru autonomie. Byla to společnost, kde měla komunis�cká strana – na rozdíl od Československa – v meziválečných letech zcela marginální pozici, a dokonce ani po převze� moci v roce 1945 nebyla schopna vytvořit si silné společenské zázemí jako v Československu nebo NDR. Stalin si toho byl vědom, připomeňme ostatně jeho výrok, že „je snazší osedlat krávu než zavést v Polsku komunismus“. Po Stalinově smr� roku 1953 si jeho nástupci uvědomovali, že impérium, které vybudoval, se vlastní vahou hrou�, zmítáno všeobecnou nespokojenos� a napě�m. Urychleně odstranili diktátorem zavedené mocenské struktury, reformovali poli�ku a zmírnili ji. Toto tzv. nové směřování vnu�li také svým satelitům – např. Maďarsku v letech 1953–55 a NDR, kde to mělo podíl na propuknu� povstání 17. června 1953. Na přelomu května a června probíhaly masové demonstrace a ozbrojené střety i v české Plzni. V Polsku se paradoxně ještě dlouho vedla stalinská poli�ka bez Stalina: proběhl demonstra�vní soudní proces s jedním biskupem, byl uvězněn polský primas, kardinál Stefan Wyszyński, katolická církev �m fak�cky byla podřízena moci. Postupovala kolek�vizace a neustávaly ani represe. Byl připraven demonstra�vní proces s bývalým stranickým šéfem

Władysławem Gomułkou po vzoru procesů z let 1949–52, v jejichž rámci popravili v Maďarsku László Rajka a v Československu Rudolfa Slánského. Podnět ke změnám přišel do jisté míry zvnějšku: v prosinci 1953 uprchl na Západ plukovník Józef Światło, náměstek ředitele 10. oddělení ministerstva veřejné bezpečnos�, který od září 1954 začal na vlnách Svobodné Evropy demaskovat zločinnou tvář režimu včetně jeho nejpřísněji střežených tajemství. V Polsku tudíž období tání nastalo až v závěru roku 1954, kdy už v Maďarsku tzv. nové směřování velmi pokročilo. Až do roku 1956 mělo toto tání řízený charakter, neboť o rychlos� a míře změn rozhodovala strana. Na pomezí rozpadu Prvním otřesem roku 1956 byl 20. sjezd Komunis�cké strany SSSR a proslulý Chruščovův tajný referát, v němž tento sovětský vůdce popsal a odsoudil část Stalinových zločinů. Obsah referátu dostaly k dispozici i mocenské struktury satelitních zemí, ovšem pouze v Polsku se strana rozhodla, že s ním seznámí širokou veřejnost. Důležité bylo, že se četl na otevřených stranických schůzích, jichž se mohli účastnit také nestraníci. Těžko říct, zda to způsobila chuť pohnout se dál kupředu poté, co po skončení 20. sjezdu v Moskvě zemřel vůdce polské komunis�cké strany PZPR Bolesław Bierut, jenž za stalinis�cké zločiny odpovídal v první řadě. Když se vedení strany rozhodlo zveřejnit obsah Chruščovova referátu, neuvědomilo si, že tím způsobí lavinu, kterou nebude s to ovládnout.

Kdyby v Polsku nezavládla taková atmosféra, dělníci z poznaňského závodu Cegielského by nejspíš 28. června 1956 nevyšli do ulic a obyvatelé Poznaně by se k nim masově nepřipojovali. Míra a intenzita všeobecné nespokojenos� ukázaly, že dosavadní polovičatá liberalizace nikam nevede. Vládnoucí kruhy od této chvíle jednaly pod silným tlakem a s vědomím toho, že sebemenší jiskřička může zažehnout podobná povstání v dalších polských městech. O těchto náladách ostatně pojednávaly četné zprávy, které směřovaly do kanceláře nového stranického předsedy Edwarda Ochaba i dalších komunis�ckých předáků. Bezpečnostní složky začaly vypracovávat scénáře obrany veřejných budov ve větších městech. 26. srpna 1956 se v klášteře na Jasné hoře konala slavnostní Přísaha polského národa, jež byla manifestací odporu proti ateistické ideologii a zároveň vyjádřením vlastenectví a víry. Zúčastnil se jí těžko uvěřitelný milion věřících. Text modlitby sepsal uvězněný primas Wyszyński, na jehož prázdném křesle ležela kytice v národních barvách. Nebude nadsazené, budeme-li tvrdit, že červnové událos� v Poznani rozhodující měrou předurčily podobu polské destalinizace i toho, co se následně stalo v říjnu. Před 28. červnem politbyro myšlenku, že by se k moci mohl vrá�t Gomułka, vůbec nepřipouštělo, již v červenci však rozhodlo o jeho opětovném přije� do stranických řad. V říjnu se aaa

Stefan Wyszyński

Foto: FORTEPAN / Nagy Gyula / Wikimedia Commons

Pomineme-li širší kontext, tedy to, jakou ránu pro ideologickou atrak�vitu a sílu komunismu 20. sjezd znamenal, je třeba si uvědomit, že v Polsku postupně opadal strach a zdola se začínalo utvářet živelné společenské hnu�. Na otevřených schůzích se lidé začali dožadovat nejen reforem, zastavení kolek�vizace, návratu Gomułky k moci, ale také vznášet dotazy na Katyň, pakt Ribbentrop-Molotov, deportace Poláků do SSSR, ztrátu Vilniusu a Lvova, sovětské poradce a důstojníky v polské armádě nebo na hospodářské vykořisťování Polska ze strany Sovětů. Podobné otázky ještě mnohokrát zazněly během hromadných schůzí, lidových shromáždění a demonstrací na podzim 1956.

Gomułka dostává k moci zcela, neboť si i jeho pro�vníci uvědomovali, že je jediným polským komunistou, jenž má šanci ovládnout rozbouřené společenské nálady – díky své aureole předáka, který se postavil Stalinovi a sotva vyvázl ze stalinského kriminálu. Gomułka byl chápán jako vůdce stojící v čele snah o polskou autonomii, ba dokonce nezávislost. Za několik měsíců se tyto naděje a iluze rozplynuly, avšak v kri�ckém okamžiku brzdily intenzitu pro�komunis�ckých a emancipačních projevů. Mělo to obrovský význam, neboť v říjnu, za�mco se do Varšavy blížily sovětské vojenské kolony, se na nesčetných shromážděních, demonstracích a protestních pochodech Poláci domáhali propuštění kardinála Wyszyńského, rozpuštění bezpečnostních složek a zveřejnění konﬁdentů, odchodu sovětských jednotek ze země a odvolání důstojníků polské armády, kteří k ní byli „přiděleni“ Sověty, s („polským“) ministrem obrany Konstan�nem Konstan�novičem Rokossovským v čele, ale také navrácení Vilniusu a Lvova Polsku. V mnoha městech a obcích se mocenské struktury ocitly na pomezí rozpadu. Lidé strhávali pomníky Rudé armády, ničili podobizny Stalina, odstraňovali rudé vlajky a hvězdy, docházelo i ke střetům s komunis�ckou policií a útvary státní bezpečnos�, na západě a severu země se u sovětských kasáren shromažďovaly zástupy lidí.

Foto: FORTEPAN / Nagy Gyula / Wikimedia Commons

Po druhé světové válce nebylo Polsko nikdy blíže tomu, aby propuklo celonárodní povstání. Obrat sovětských jednotek, které se zastavily zhruba sto kilometrů od Varšavy, se odehrál až poté, co v Budapešti propukly boje, lze tedy říci, že Maďaři v jistém smyslu Poláky zachránili.

V listopadu zničil v Bydhoš� dav rušičku zahraničního rozhlasového vysílání, v prosinci vypukly ve Ště�ně nepokoje, během nichž občané pod heslem solidarity s Maďary dobyli sovětský konzulát. Bez tohoto nátlaku, jenž vzešel zdola, od občanů, by vládnoucí kruhy nebyly nuceny k tolika ústupkům, díky nimž se život v komunis�ckém režimu stal snesitelnějším. Právě masové sociální hnutí rozhodlo v říjnu o tom, že polská destalinizace bude hlubší a trvalejší než v ostatních státech východního bloku. Nezvratnou a zásadní změnou byl odklon od kolek�vizace zemědělství, souhlas s dominující úlohou soukromého sektoru na venkově a snížení – třebaže nikoli úplné odstranění – ideologického tlaku na kulturu, vědu, umění a soukromý život. Byla omezena dotěrná sově�zace a rusiﬁkace polského společenského života. Ze země odjeli sovětš� poradci a důstojníci, v kultuře a vědě se přestaly vnucovat sovětské vzory. Komunismus se závanem svobody V mnoha oblastech se ovšem daly pozorovat jak změny, tak setrvačnost starších tendencí. Rok 1956 nepochybně zabránil tomu, aby se katolická církev stala vazalem moci podobně jako třeba v Československu. Uvěznění kněží byli propuštěni, ve školách se opět zavěsily kříže, a přestože moc v příš�ch letech opět zahájila tažení pro� církvi, už nikdy se nepokusila o tak radikální duchovní a myšlenkovou přestavbu společnos�. Současně se však zhruba rok po říjnu začala uplatňovat pro�církevní poli�ka

Dva sovětské tanky v ulicích Budapešti

v podobě šikanování, úředních obstrukcí, nega�vní propagandy, ale též rozsáhlého tajného sledování členů církve a pokusů rozložit organizaci zevnitř. Po roce 1956 skončila doba krutých vyšetřovacích metod a masového třídního i preven�vního teroru. Bezpečnostní složky, státní zastupitelstva a soudy sice stále chápaly právo jako nástroj, avšak represe byly zaměřeny výhradně pro� lidem, kteří vyvíjeli opoziční činnost nebo režim otevřeně kri�zovali. Pokud jde o zásadní význam událos� roku 1956 pro vznik liberálnější podoby komunis�ckého režimu v Polsku (ve srovnání s ostatními státy východního bloku) a možnost porovnat tuto cézuru pouze s obdobím zrodu Solidarity, dokáže se většina historiků shodnout. Rozchází se však již v hodnocení, zda byl rok 1956 přelomovým okamžikem, kdy se Poláci osvobodili od zločinné stalinské totality a kdy vznikl prostor pro rozšíření svobodné periferie a ostrůvků volnosti, nebo zda naopak napomohl k záchraně režimu ohroženého rozpadem a k upevnění moci, jež získala národnější a lidštější tvář, a tím i širší společenskou podporu. Stabilizovala se tehdy komunis�cká moc na další léta díky rozšíření prostoru pro společenský

konformismus? Komunismus, ač jej Poláci nepřestali vnímat jako systém vnucený zvnějška, tak získal oporu zevnitř. Především však začal být vnímán jako něco, co v dohledné budoucnos� nemá alterna�vu. Hodnocení roku 1956 se proměňuje podle toho, zda budeme klást důraz na skutečnost, že umožnil setrvání režimu, jenž měl navzdory všem změnám zřetelné rysy totality, tedy poli�cký monopol komunis�cké strany zajišťovaný v poslední instanci násilím, závislost na SSSR a centrálně řízené hospodářství, nebo zda vezmeme v potaz především hledisko obyčejného člověka, který se již nemusel obávat rozsáhlých represí, kolek�vizace či státních zásahů do soukromého života a získal možnost uskutečňovat své profesní ambice, projevovat náboženské cítění a dokonce vycestovat na Západ. Budeme-li rok 1956 posuzovat z hlediska toho, zda se Polákům vrá�la svoboda, je nutno jej hodno�t kri�cky. Budeme-li jej naopak nahlížet z perspek�vy těch, kdo na vlastní kůži zažili rozdíl mezi obdobím stalinismu a gomułkovské „malé stabilizace“, případně přijeli do lidového Polska z jiných zemí východního bloku a pocí�li zde „závan svobody“, bude znaménko hodnocení opačné. Autor působí v Ústavu národní paměti IPN.

Lidové noviny, Orientace, 8. října 2016 Článek byl publikován k 40. výročí vzniku Výboru na obranu dělníků KOR

NA OBRANU PRONÁSLEDOVANÝCH

Před čtyřiceti lety vznikl ve Varšavě Výbor na obranu dělníků. Šlo o první opoziční organizaci v komunistické střední Evropě , která působila zcela veřejně Łukasz Kamiński

„Žádná konspirace, plná otevřenost. Dokonce i adresy jsme uváděli,“ prohlásil jeden ze zakladatelů Výboru Piotr Naimski. Cestou Výboru na obranu dělníků se o několik měsíců později vydal i český disent. Odkud se vzalo takto zásadní přehodnocení filozofie fungování opozice ve východním bloku? A je příběh polského Výboru na obranu dělníků a Charty 77 paralelní? Dějiny odporu pro� komunismu v Polsku se od Československa zásadně liší. Lze je rozdělit na několik etap, nicméně základním rozdílem je od začátku masový nesouhlas a vnímání nové vlády jako vnucené Stalinem. V prvních letech po skončení druhé světové války šlo o rozsáhlé ozbrojené podzemní hnu�, které pro� režimu vedlo partyzánský boj. Zároveň působila oficiálně i opoziční Polská lidová strana, jež měla miliony příznivců. Intenzita odporu poklesla po zfalšovaných volbách z ledna 1947, kdy byly také postupně likvidovány všechny možnos� otevřeného protestu. Neznamená to však, že by ustal docela. Další dvě dese�le� se nesou ve znamení opakovaných spontánních výbuchů otevřeného odporu vůči režimu, jejichž důvodem byly buď represe vůči církvi nebo ekonomické těžkos�. Dělnické stávky a nepokoje v letech 1956 a 1970 pokaždé přinesly také ústupky ze strany vlády a jistou liberalizaci. První polovina sedmdesátých let s sebou nesla oslabení opoziční činnos�. Podnětem pro její opětovné oživení se stala jednak zhoršující se hospodářská situace, jednak pokus o změnu ústavy, jejž komunisté podnikli na podzim roku 1975. Pobouření vyvolaly zvláště navrhované formulace o „vedoucí úloze“ Polské sjednocené dělnické strany, o „posilování přátelství a spolupráce“ se Sovětským svazem a o tom, že respektování lidských práv (formálně zaznamenaných v ústavě) je podmíněno plněním občanských závazků vůči státu.

Odpovědí byly stovky protestních dopisů od jednotlivců i kolek�vů. Jejich pisatelé se odvolávali mimo jiné na usnesení Závěrečného aktu Konference o bezpečnos� a spolupráci v Evropě, jejž v červenci 1975 podepsala i vláda Polské lidové republiky. Všichni signatáři této dohody se zavázali dodržovat základní lidská práva. Stejně jako v Československu se tento dokument stál katalyzátorem nového opozičního hnu�. Představoval referenční bod, k němuž bylo možné se odvolat i v rámci platného právního řádu socialis�ckého státu. Protesty měly úspěch. Znění čás� plánovaných formulací bylo zmírněno a od článku týkajícího se občanských práv a povinnos� se ustoupilo zcela. Nejdůležitějším důsledkem ovšem bylo sjednocení roztříštěných opozičních prostředí. Protestní dopisy psali jak katolič� intelektuálové, tak lidé, kteří byli ještě před nedávnem členy komunis�cké strany. K otevřenému protestu se odhodlávali jak zcela neznámí dělníci a studen�, tak proslulí umělci. „Ať vidí, jak moc je nenávidíme“ Vznik Výboru je však spojen především s dělnickými nepokoji v létě 1976. V tomto ohledu je naopak odlišnost s českým kontextem výrazná: namísto „asociálních živlů“ z Plastic People of the Universe jsou adresáty pomoci zástupci „vládnoucí dělnické třídy“ I přes nárůst nespokojenos� se mocenské orgány rozhodly, že v červnu 1976 dojde k dras�ckému

zvýšení cen. Uvedené rozhodnu� vyvolalo desítky stávek po celé zemi, v Płocku, Radomi a Ursusu dokonce demonstrace a střety s bezpečnos�. V obavě před eskalací protestů komunisté sice ustoupili a zvýšení cen zrušili, o to větší však byla pomsta pokořených mocných. Téměř �síc osob bylo zatčeno, ještě mnohem více jich přišlo o práci. Stovky zatčených se staly obě� takzvaných „uliček“, jež spočívaly v tom, že vězni museli projít špalírem příslušníků bezpečnos� a vězeňských dozorců, kteří je při tom tloukli obušky. Represe doprovázela navíc obří propagandis�cká kampaň. Vzešla z osobního podnětu prvního tajemníka strany Edwarda Gierka, jenž při poradě komunis�ckého ak�vu prohlásil na adresu protestujících: „Musíme jim ukázat, jak moc je nenávidíme, jací jsou to darebáci.“ Účastníky protestů následně očerňovali v �sku, rozhlase i televizi. Byli líčeni jako chuligáni a příslušníci společenské spodiny. V celé zemi byla organizována shromáždění, během nichž se podepisovaly rezoluce odsuzující tyto „buřiče“ a „narušitele pořádku“. Už po několika dnech začaly první procesy s účastníky protestů. Část z nich měla demonstra�vní ráz. Nejvyšší rozsudky se pohybovaly ve výši desí� let odně� svobody. Na rozpory ve výpovědích příslušníků bezpečnos�, kteří byli hlavními svědky obžaloby, soudci nebrali ohled. Celkem bylo souzeno 272 lidí, dalších 353 případů bylo předvoláno k přestupkovým komisím. Italš� soudruzi se ptají Represe a propagandis�cká kampaň vyvolaly solidaritu s pronásledovanými. Již na přelomu června a července 1976 obdržely státní orgány několik protestních dopisů. Široký ohlas na Západě si získala výzva Jacka Kuroně určená vůdčí osobnos� italských komunistů Enricu Berliguerovi. Italská komunis�cká strana to�ž následkem toho požádala své polské soudruhy o vysvětlení. Nejdůležitější však byla materiální pomoc rodinám pronásledovaných, neboť ty byly nezřídka připraveny o zdroj životních prostředků. Zpočátku se týkala rodin z Ursusu, který leží v těsné blízkos� Varšavy. Akci organizoval Antoni Macierewicz podporovaný skauty z varšavského oddílu Černá jednička (Czarna Jedynka). Zakrátko se k nim připojily další osoby a skupiny. Finanční prostředky zajis�l Jan Józef Lipski, někdejší voják Zemské armády, jenž se dlouhá léta podílel na různých

formách opoziční činnos� a disponoval širokou sí� kontaktů i v polských emigračních kruzích. Organizovat pomoc nebylo jednoduché, a to nejen kvůli pro�akcím ze strany mocenského aparátu. Bylo to�ž nutné získávat informace o s�haných (např. prostřednictvím účas� na soudních přelíčeních), zjišťovat adresy rodin a v posledku také překonávat bariéry nedůvěry vůči cizím, neznámým lidem. Činnost se ovšem systema�cky rozvíjela a zapojovali se do ní další lidé a další města. Zrodila se tedy potřeba vytvořit organizační rámec a také zajis�t ochranu pro mladé účastníky této podpůrné akce. Od začátku září 1976 probíhala jednání o vzniku nové opoziční organizace. Zvažovaly se různé možnos�, jak organizaci nazvat a jak formulovat náplň její činnos�. Štěpení bylo do velké míry generačně podmíněno. Mezi členy se nacházeli vedle už zmíněných Kuroně, Macierewicze či Lipského zástupci mnoha různých prostředí a ideových proudů: byli zde „reformní komunisté“ jako spisovatel Jerzy Andrzejewski (autor bestselleru 50. let Popel a démant), mladí umělci jako básník Stanisław Barańczak, ale podstatnou část tvořili i veteráni odboje z dob světové války – kněz Jan Zieja, kaplan z varšavského povstání, Antoni Pajdak, který byl členem zastoupení exilové vlády pro uzemí Polska nebo Józef Rybicki, bývalý velitel rozvědky Zemské armády (AK). Není tedy divu, že se názory na budoucnost organizace lišily. Především starší členové vyslovovali obavy před �m, že státní moc bude veřejnou deklaraci chápat jako provokaci k dalším represím. Odhodlání Macierewicze a jeho spolupracovníků, podporovaných Kuroněm a Lipským, však nakonec „starší pány a dámy“ přesvědčilo k tomu, aby nápad akceptovali. 23. září 1976 byl ohlášen vznik Výboru na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników; zkráceně KOR). Prvním dokumentem, jejž výbor vydal, byla Výzva určená společnosti a mocenským orgánům Polské lidové republiky. Popisovala pronásledování účastníků dělnických protestů a vyzývala k tomu, aby jim byla poskytnuta pomoc. Upozorňovala, že „společnost […] nemá jinou možnost obrany před bezprávím než solidaritu a vzájemnou pomoc“ Od

vlády

požadovala,

aby

byli

uvěznění

amnestováni a aby se všichni propuštění mohli vrá�t do práce. Signatáři výzvy vyjádřili přesvědčení, že zakládají-li výbor, plní svou „lidskou i vlasteneckou povinnost, sloužíce dobru vlas�, národa a člověka“. V dějinách poválečného Polska tak poprvé vznikla veřejná opoziční organizace. Její členové nejenže neskrývali svá příjmení, ale zveřejnili i své soukromé adresy. Následkem toho se podpůrné ak�vity významně rozšířily. Zanedlouho měl výbor k dispozici stovky spolupracovníků v celé zemi a mnoho dalších příznivců poukazovalo ve prospěch pos�žených ﬁnanční prostředky. Kromě podpory pronásledovaných bylo důležitou složkou působnos� výboru informování veřejnos�. Zpočátku výbor vydával strojopisnou �skovinu s názvem Komuniké (Komunikat), později Informační bulle�n (Biuletyn Informacyjny) a také periodika Hlas (Głos) a Dělník (Robotnik). Koncem sedmdesátých let vycházelo v druhém oběhu již několik desítek periodik vydávaných různými skupinami a organizacemi. Tak�ka trápení pro�vníka Komunis�cké mocenské struktury vznik KOR nepříjemně překvapil. Byly to�ž zvyklé po�rat podzemní organizace. Ve vedoucích kruzích ústředního výboru strany a ministerstva vnitra se horečnatě snažili vypracovat metodu, jak pro� opozičníkům z Výboru na obranu dělníků postupovat. Zprvu se pokoušeli jít cestou tvrdých represí, nakonec se však rozhodli zvolit takzvanou „tak�ku trápení pro�vníka“. Spočívala v šikanování opozičních činitelů propouštěním ze zaměstnání, častým zadržováním na 48 hodin, rozšiřováním lživých fám a pomluv, obviňováním z údajných kriminálních činů, rozesíláním hanopisů, výhružnými telefonáty atd. Členové a spolupracovníci výboru byli ostře sledováni. Zvláště znepříjemňován byl život herečky Haliny Mikołajské, které několikrát zničili automobil a na niž v bytě čekávaly nezvané návštěvy „dělnických ak�vistů“. Umělkyni �m dohnali na pokraj sil a přiměli k pokusu o sebevraždu, naštěs� se ji však podařilo zachránit. Nakonec, v květnu 1977 byl v Krakově zavražděn spolupracovník Výboru na obranu dělníků – student Stanisław

Pyjas. Vše nasvědčuje tomu, že se stal obě� bezpečnostních služeb (SB). Jeho přátelé zřídili Studentský výbor solidarity (Studencki Komitet Solidarności), který měl být krakovským ekvivalentem KOR. Do organizování protestů se zapojili i činitelé z Výboru na obranu dělníků a jedenáct z nich bylo zatčeno. Nakonec ovšem následovala amnes�e, v jejímž rámci byli propuštěni také účastníci protestů z června 1976. Zdálo se, že tak�ka Výboru přináší výsledky. Na druhé straně amnes�e vyvolala otázku po budoucnos� KOR. Ten byl nakonec v září 1977 přeměněn na Výbor společenské sebeobrany KOR (Komitet Samoobrony Społecznej KOR; zkráceně KSS KOR), který se měl stát základnou pro různé typy opozičních ak�vit. V takovém formátu pak organizace fungovala až do vzniku Solidarity. Lidé z KOR poskytli výraznou oporu nově vznikajícímu odborovému svazu a byli viditelní od prvních dnů jeho existence. Proto také byl Výbor deﬁni�vně rozpuštěn v září 1981 během prvního sjezdu Solidarity. Nebyl potřeba, místo hrstky „disidentů“ zde bylo několikamilionové celospolečenské hnu�. Setkání pod Sněžkou Navzdory všem odlišnostem polské a československé společnos� byly vazby mezi opozicí v obou zemích nesmírně silné. Dne 31. října 1977 výbor KSS KOR sepsal „Dopis přátelům Čechům a Slovákům“, v němž stálo: „V Chartě 77, v tom historickém manifestu bojující demokracie, jste promlouvali nejen jménem svým, ale také jménem naším.“ Největší význam však měla dvě setkání zástupců výboru KOR a Charty 77, k nimž došlo v létě roku 1978. Podní�la je Anna Šabatová, jež navrhla, aby se využila krkonošská Cesta československo-polského přátelství, kam měli přístup občané obou států. První pokus se nezdařil, neboť Poláci se domnívali, že tato myšlenka není realis�cká. Setkání se nakonec uskutečnilo začátkem srpna nedaleko Sněžky. Zúčastnil se jej Václav Havel, Marta Kubišová, Jiří Bednář a Tomáš Petřivý, z polských činitelů pak Jacek Kuroń, Jan Lityński, Antoni Macierewicz a Adam Michnik. Na další schůzce na počátku září se shromáždila širší reprezentace obou stran. Uskutečnění tře�ho setkání

zabránily československá a polská tajná bezpečnost (StB a SB). Zmíněná setkání byla v dějinách východního bloku zcela bezprecedentní. Zahájila úzkou spolupráci opozičních kruhů obou států, jež pokračovala i v dalších letech. Projevovala se nejen společnými prohlášeními, nýbrž i řadou konkrétních ak�vit. Jednou z nich byla hladovka polských opozičníků na obranu uvězněných činitelů Charty 77 a VONSu v říjnu 1979. Pokračováním této spolupráce byl pak vznik Polsko-�eskoslovenské �olidarity. Výbor na obranu dělníků soustřeďoval lidi velmi rozmanitých názorů a osudů. Spojoval je odpor k ak�vitám komunis�cké moci a solidarita s pronásledovanými. Společně se jim podařilo napsat jednu krásnou kapitolku polských dějin.

Postupem času se to, co je dělilo, stávalo čím dál zřetelnější. Mezi zakladateli KOR najdeme ministry současné konzerva�vní vlády Práva a spravedlnos� Macierewicze a Naimského. K okruhu spolupracovníků patřili i oba bratři Kaczyńš�. Na druhé straně postavy jako Jacek Kuroń a Adam Michnik, šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza, jsou ikonami levicově-liberální čás� polské veřejné debaty. Příznakem toho je už několik let skutečnost, že oslavy různých výročí organizují znesvářené strany odděleně. Osudy spoluzakladatelů KOR jsou tak odrazem celkových dějin polské transformace, vedoucích od společného boje za svobodu k nesmiřitelnému střetu ohledně toho, jak získanou svobodu využít... Autor je historik, působí na univerzitě ve Vratislavi. V letech 2010–2016 byl předsedou Ústavu národní paměti IPN.

Lidové noviny, Orientace, 13. října 2018 Článek byl publikován k 40. výročí zvolení Jana Pavla II. papežem

NEBOJTE SE! JAN PAVEL II. A ČESKOSLOVENSKO Jaroslav Šebek

Mezi starší generací v Polsku si skoro všichni naprosto přesně pamatují, co dělali večer 16. října 1978. Právě tehdy se to�ž stal papežem jejich nejslavnější krajan Karol Józef Wojtyła. Kde toho večera byl a jak reagoval si ostatně po mnoha letech dokázal vybavit i Václav Havel. Není divu. Jan Pavel II. to�ž v mnoha ohledech pomohl změnit nejen tvář katolické církve a globální poli�ky, ale znatelně rozproudil i dění v normalizačním Československu, které tehdy zamrzalo ve zdánlivě beznadějném bezčasí. Vrata chrámu se otevřela a dav srocený na náměs� před bazilikou ovládlo elektrizující vzrušení. Starý kardinál začal do mikrofonu pomalu odříkávat ještě mnohem starobylejší formuli a radostné napě� v mnoha�sícové mase rostlo každým zlomkem vteřiny. Zástupy Italů na svatopetrském prostranství netrpělivě čekaly na jméno nového pon�ﬁka, dalšího z dlouhé řady svých krajanů. Bude to arcibiskup z Milána, nebo někdo z va�kánských prelátů? „Dominum Karolum“ odtajnil oznamovatel křestní jméno zvoleného – a náměs� rázem zahučelo nepřeslechnutelným zklamáním. Bylo jasné, že po stale� trvající vládě Italů nad kormidlem katolické církve právě odzvonilo... Až když nový nástupce apoštola Petra zvesela pozdravil dav v jeho mateřš�ně a zaburácel své energické „nebojte se!“, zbavil jej obav a získal na svou stranu. Komunisté v Polsku a Československu se ale bát začali. Dobře věděli, s kým odteď budou mít tu čest. Pochováváte mučedníka Už jako krakovský arcibiskup promluvil Karol Wojtyła v dubnu 1974 odvážně nad rakví litoměřického biskupa Štěpána Trochty. Ten zemřel na mozkovou mrtvici poté, co na něj dlouhé desítky minut řval a brutálně jej ponižoval komunis�cký církevní tajemník Karel Dlabal. Smuteční řeč, v níž zemřelého biskupského kolegu nazval mučedníkem, Wojtyłovi českoslovenš� komunisté nikdy

neodpus�li. A za�mco světová média přinášela informaci o jeho senzačním zvolení papežem s bombas�ckými �tulky na prvních stranách, Rudé právo ji ukrylo v šes� řádkách na sedmé straně novin. A za�mco na stranických sekretariátech si lámali hlavu, jak na „pohromu“ reagovat, pro téměř osmdesá�letého pražského arcibiskupa Fran�ška Tomáška se stalo zvolení papeže z komunis�cké země nečekanou vzpruhou. V době sílícího normalizačního tlaku to�ž Tomášek toužebně čekal na podporu z Va�kánu, „východní poli�ka“ církevního státu ale dál zůstávala plná kompromisů a opatrnictví. Jako ustrašený hodnostář pak v důsledku toho působil i pražský kardinál. Právě za jeho působení tak docházelo ke stále silnějšímu vytlačování katolíků z veřejného prostoru a k obsazování důležitých církevních pozic prorežimními kolaboranty. Jako výmluvná ilustrace tristního stavu může posloužit třeba milénium založení pražského biskupství v roce 1973. Tomášek oslavy připravoval několik let, státní orgány je ale bez mrknu� oka – a také bez ordinářova odporu – téměř kompletně zrušily. Vzpomínky na založení pražské diecéze se tak připomínaly spíše u sousedů v Polsku a Německu. A aby komunisté pražskému arcibiskupovi připomněli, jak osamocený je, častovali jej v �sku s oblibou posměškem „generál bez vojska“. Nástup Karola Wojtyły na papežský stolec měl ale všechno rychle změnit. Dokládají to i archivní záznamy československých orgánů, které se netajily obavami z nečekaného vývoje. V listopadu

1979 například komunis�cká rozvědka vypracovala zprávu, v níž se konstatuje, že polský papež záhy po svém uvedení do úřadu učinil „rozhodnu�, která směřují ke globálnímu posílení pres�že katolické církve v Evropě, k její přeměně na významný a perspek�vní, podle jeho představ, rozhodující prvek sjednocování evropských zemí“. Jděte ven a oslavujte své hrdiny Pro řadové tuzemské katolíky se pak Jan Pavel II. stal nadějí a symbolem faktu, že krunýř socialismu není tak neprorazitelný, jak by se mnohým při pohledu zevnitř mohlo zdát. Na oživení duchovní ak�vity a celkové zdynamizování náboženského života v Československu poukazují i směrnice Státní bezpečnos� z prosince 1983, které si stěžují, že dříve tak opatrný Svatý stolec teď „svými požadavky sleduje především likvidaci mírové činnos� kněží, rozšíření počtu kněžských seminářů a zproštění vlivu státu, zintenzivnění náboženské výchovy dě� a mládeže, plné obnovení činnos� mužských a ženských řádů a doplnění sboru ordinářů osobami zcela oddanými Va�kánu“. Papežovy kroky vůči komunis�ckým zemím mimo jiné směřovaly k podstatnému omezení vlivu tamních kolaborantských kněžských sdružení. Počátkem března 1982 zveřejnila například va�kánská Kongregace pro klérus dekret, který nově zapovídal činnost duchovních v poli�cky zaměřených organizacích. Odpůrci prorežimních spolků tak rázem dostali do rukou silný argument, kterého také často využívali při jejich kri�ce. Důležité gesto udělal Jan Pavel II. také směrem k československému exilu, když 18. prosince 1982 jmenoval dva biskupy, kteří vzešli z tohoto prostředí. Pro slovenské krajany byl určen Dominik Hrušovský. Pastorační práci s českými exulanty se pak měl věnovat Jaroslav Škarvada. Na symbolické rovině pak někdejší krakovský aaaa

arcibiskup využíval každé příležitos�, aby lidem za železnou oponou připomínal příběhy jejich národních světců a duchovních osobnos�. Na jaře 1979 tak kupříkladu nazval sv. Jana Nepomuckého „bojovníkem za svobodu církve a pro� mocenské zvůli“. Záměrně se tak snažil rozbít komunis�cká klišé, která světce z ideologických důvodů líčila především jako aktéra pro�reformace. Největší důraz ale polský papež kladl na osudy slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Pozornost, kterou na tyto světce soustředil, je třeba chápat i pod zorným úhlem dalších dlouhodobějších strategií, které Vatikán pod jeho vedením rozvíjel. Vzhledem k zakotvení Jana Pavla II. v polském katolicismu – který představoval i v době komunis�ckého režimu jednu z tehdejších rozhodujících společenských sil – mu byla blízká vize masové lidové církve. Proto apeloval také na kardinála Tomáška, aby v Československu rozvíjel a podporoval akce mobilizačního charakteru, které by mohly vzbudit zájem širokého okruhu věřících a probudit je z letargie. Poutě a veřejné náboženské oslavy se tak měly stát nejen znamením živé či obnovené religiozity, ale také demonstrací toho, že se církev chce vrá�t zpět do veřejného prostoru a dožadovat se svých práv. Narušitelé mírových slavnos� Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Už 5. července 1981 přišlo na moravský Velehrad uc�t památku soluňských bratří na třicet �síc lidí. Papež to považoval za nadějný základ, svou pozornost však upíral především k 1100. výročí smr� sv. Metoděje, které připadalo na rok 1985. Místní církev se však ocitla pod silným režimním tlakem, aby oslavy pojala pouze jako lokální záležitost a nezvala na ně žádné zahraniční hosty. Stále vzdornější kardinál Tomášek, který se na stará kolena proměnil z bojácného biskupa v hlasitého oponenta režimu, přesto jednu pozvánku odeslal – a to rovnou hlavě katolické církve. Využil přitom skutečnos�, že v přípravě již byla cesta Jana Pavla II. do Jugoslávie, jež tehdy také patřila k zemím „mírového tábora“. Biskup Karol Wojtyla (pozdější papež Jan Pavel II.) na pohřbu kard. Trochty, 1974

Z papežovy cesty na Balkán ale nakonec sešlo a vpus�t jej do země pak důrazně odmítli i zdejší komunisté. Důvodem jejich silného odporu byl strach, že by návštěva Jana Pavla II. mohla ak�vizovat československé věřící podobně, jako se to stalo v červnu 1979 v Polsku, kde významně přispěla ke vzniku pro�komunis�ckého odborového hnu� Solidarita. Obavy československých soudruhů navíc umocňoval i fakt, že příletu papeže se dožadovala náhle vzniklá pe�ce, kterou podepsal na tu dobu nezanedbatelný počet dvace� �síc věřících. Je zajímavé zpětně rekonstruovat, jak tehdejší Tomáškova vzdorná pozvánka pro Jana Pavla II. začala tříbit názory ve zdejším církevním prostředí. Záhy se od ní distancovali prak�cky všichni ordináři, které režim instaloval do vedení diecézí, jež stále marně čekaly na své právoplatné a Va�kánem schválené sídelní biskupy. Někteří z nich (například olomoucký Josef Vrana, litoměřický Josef Hendrich či královéhradecký Karel Jonáš) dokonce považovali kardinálovo rozhodnu� za „nevídaný, nehorázný, bezprecedentní akt“. Pražský arcibiskup nakonec musel pozvání pro Jana Pavla II. po nátlaku a obstrukcích komunis�ckých úřadů zrušit. Ba co víc, strana chtěla celý náboženský rozměr velkého výročí co nejvíce rozředit a oslabit. Pouť hodlala pojmout primárně jako mírovou slavnost. Léta zaběhnutý zcizovací trik, kterého s oblibou využívala, se však tentokrát na cyrilometodějském místě pamě� ošklivě zasekl. Shromáždění věřící, zejména � ze Slovenska, dali najevo nesouhlas s předloženým scénářem a začali demonstra�vně skandovat hesla požadující náboženskou svobodu. Když pak přistoupil k mikrofonu komunis�cký ministr kultury Klusák a pokusil se sto�sícový dav oslovit, dočkal se do té doby bezprecedentního vypískání. Závěrečná zpráva o průběhu velehradské poutě se sice snažila masový protest marginalizovat jako záležitost „skupiny věřících fana�ků nebo se za ně vydávajících, kteří přišli vědomě rušit průběh nedělních oslav“. Jedinečná atmosféra však měla nepochybně vliv na přítomného va�kánského státního sekretáře Casaroliho, který poprvé na vlastní oči mohl vidět dění, jež svědčilo o tom, že skutečný stav církve je v Československu na míle vzdálený tomu, jak jej komunisté při jednáních líčí.

Zázrak Pozi�vně ovlivňovat veřejné dění v Československu nepřestal Jan Pavel II. ani po pádu železné opony. Obrovský vklad vnesl například do zdejší diskuse o významu a roli Jana Husa. Že jej přitom zajímala právě postava kazatele z Betlémské kaple, není věcí náhody. Jejímu studiu se to�ž intenzivně věnoval teolog Stefan Swieżawski z Katolické univerzity v Lublinu, který byl dlouho osobním přítelem pozdějšího papeže. Právě Swieżawski ve svém textu pro polský časopis Tygodnik powszechny v únoru 1986 tvrdil, že se Husovy názory shodují v mnoha ohledech s moderním, pokoncilním vývojem církevního učení. Zastával i poměrně revoluční tezi, podle níž je možné řadu podnětů z Husova působení využít i při církevních reformách, k nimž se Jan Pavel II. chystal. Při své historické návštěvě Československa tak polský papež v dubnu 1990 vyzval tuzemské katolíky k otevřenějšímu zkoumání mistra Jana. Právě díky tomu pak záhy vznikla komise, jež se Husovým životem a působením obsáhle zabývala. Výsledkem bylo velké sympozium na Lateránské univerzitě ve Va�kánu, kterého se před Vánocemi 1999 zúčastnili vedle expertů a církevních hodnostářů také prezident Václav Havel a papež Jan Pavel II. Ten pak ve svém projevu mimo jiné řekl: „Dnes, v předvečer velkého jubilea, cí�m povinnost vyjádřit hlubokou lítost nad krutou smr�, na kterou byl Jan Hus vydán, a nad následnou ranou, zdrojem konﬂiktů a rozdělení, která se �mto způsobem rozevřela v myslích a srdcích českého lidu.“ „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku,“ vítal prezident Václav Havel papeže Jana Pavla II. v Praze pouhých pět měsíců poté, co komunis�cká policie zmasakrovala studenty, kteří nežádali víc než svobodu. Dojmu, že se ve svém životě stali účastníky zázraku, se nemůže zbavit ani řada těch, kdo viděli, co se s komunis�ckými režimy v Evropě začalo dít, když na Petrův stolec usedl usměvavý Karol Wojtyła. Autor je historik. Působí na AU ČR, specializuje se na dějiny katolické církve ve 20. století.

匀漀甀ഁ 愀猀渀漀猀琀洀椀渀甀氀漀猀琀椀㨀琀夁椀渀栀氀攀搀礀搀漀瀀漀氀猀欀  搀甀愁攀

Lidové noviny, Orientace, 16. dubna 2016

Článek byl publikován k příležitosti oslav 1050. výročí christianizace země neboli „křtu Polska“

PÁNBÍČKÁŘI Odkud se vzal Polák – katolík? Maciej Ruczaj

Ty výrazy najdete snad pod každým článkem o Polsku na českém internetu. I kdyby se text týkal národních jídel nebo stavu silnic, téměř vždy se v diskusi nakonec objeví sousloví „bigotní pánbíčkáři“ nebo „ušišlaní fana�ci“. „Polský katolík“ nezní možná až tak exo�cky a zlověstně jako „muslimský uprchlík“, ale odlišnost ve zdejším chápání obou těch sousloví je rozhodně menší, než by napovídal rozdíl kilometrových vzdálenos� mezi Prahou a Varšavou a Prahou a třeba Damaškem.

Přijetí křesťanství (Jan Matejko)

Katolicismus je nejméně od časů veřejného působení T. G. Masaryka zřejmě první a hlavní asociací v českých zemích při vyslovení Polska jako takového a polského charakteru zvlášť. V Masarykově České otázce se dočteme o pro�kladných způsobech, jimiž k „problému všelidskému“ oba národy přistupují. Za�mco „Čech tu záhadu rozřešit chce na základě rozumovém“, Polák ho řeší „ne rozumem, nýbrž citem, ne osvětou, nýbrž náboženstvím“. Tlustý prelát patřil mezi poznávací znamení Polska na propagandis�ckých plakátech z bouřlivého období sporu o Těšínsko. A koneckonců na jejich polských ekvivalentech najdeme mo�v „české lůzy“, znesvěcující polní boží muka. V době konﬂiktu propaganda obou států přirozeně akceptovala a akcentovala tuto štěpící linii.

Humorný rozměr tomuto příběhu poskytuje skutečnost, že podle nejznámější (ačkoliv možná zkreslené) verze raně středověkých dějin přišlo křesťanství na území tehdejšího kmene Polanů právě prostřednictvím Prahy. Podle kronikáře požádal tehdy kníže Měšek I. „o ruku jednu velmi dobrou křesťanku z Čech jménem Doubravka (šlo ve skutečnos� o dceru knížete Boleslava). Ta se však bránila provdat se za něho, neopus�-li onen zvrácený způsob života a neslíbí-li, že se stane křesťanem (…) A tak Měšek jako první z polských knížat dosáhl zásluhou věřící manželky milos� křtu.“ Před křesťanstvím jsme neexistovali Čtenáře nikoliv polského může zarazit, že se připomíná – jak jsme to ostatně uvedli již v prvních řádkách textu – výročí „křtu Polska“. Ne křtu

knížete Měška nebo začátku procesu chris�anizace. Pokř�t se může jednotlivec, ale země? Má to však své důvody. Jde tu o něco víc než o jazykový zvyk nebo o projev, jak by také mohlo být interpretováno, „kulturního imperialismu“ ze strany církve. Jak píše teolog Paweł Milcarek: „Nemáme zkrátka dějiny před křtem, křest je počátkem. (…) Nemáme žádnou alterna�vní ne-křesťanskou iden�tu, která by čekala na znovuobjevení, nedřímají v nás žádní ‚staří bohové‘ jako u potomků Keltů či Germánů.“ Filozof Paweł Rojek k tomu dodává: „Když hovoříme o polském katolicismu, nejde nám o to, že hodně Poláků jsou katolíci. Je vlastně docela jedno, kolik jich dnes je. Jde o to, že polskost se zrodila z katolicismu a zůstane s ním spojená, i když jednotlivci budou od církve odcházet.“ Podle Milcarka ve stole�ch následujících po křtu Měška „všechny módy a ideologie přicházející z Evropy se mohly (v Polsku) stát něčím více než vírou úzkých elitních kruhů pouze za cenu výrazných ústupků vůči křesťanství. Za�mco jinde vytvářely alterna�vy ke křesťanskému univerzu, v Polsku byly akceptovány pouze tehdy, když se alespoň povrchně pokusily do něho vepsat.“ Tak bylo s renesančním humanismem a osvícenstvím, které ve Francii znamenalo masakry duchovenstva během revoluce, za�mco v Polsku byli právě kněží hlavními nositeli reforem. Místní odrůdy socialismu – především různé varianty selského družstevního hnu� – stály a padaly s jejich lídry a inspirátory z řad duchovenstva. I tolik skloňovaný moderní polský nacionalismus zůstával dlouho elitářskou záležitos�. Teprve když � nepočetní polš� vyznavači „soutěžení mezi národy” ve světě, v němž přežívají jen ty nejsilnější, vyměnili Darwina za Tomáše Akvinského, mohl se proměnit v hnu� masové. Výmluvná je názorová cesta Romana Dmowského, duchovního otce polského nacionalismu. Za�mco v devadesátých letech 19. stole� trval na tom, že „vztah mezi jedincem a národem nespadá vůbec do sféry křestanské e�ky”, o třicet let později se stejným přesvědčením tvrdil, že „katolicismus není jen náhodný přídavek k polskos�. Je její integrální součás�. Odtrhnout národ od náboženství by znamenalo zničit národ jako takový.” Stojíme na hradbách věčnou stráž Existují dva symboly, jimiž si v dějinách Poláci

zdůvodňovali svou výjimečnost. První pochází někdy ze 16. nebo 17. stole�, ze zkušenos� země na okraji „křesťanského světa“, země neustále vzdorující nájezdníkům z východu a jihu. Tehdejší polský šlech�c chápe existenci Polska v transcendentních souvislostech: „Bůh Polským královstvím jako plotem křesťanství od pohanů ohradil.“ Tato představa si našla svůj historický vrchol v tažení krále Jana III. Sobieského na záchranu obležené Vídně (1683), avšak ožila znovu ve 20. stole�, s �m, že „bašta západní civilizace“ tentokrát měla chránit Evropu pro� hrozbě bolševismu. Jak napsal krátce před druhou světovou válkou známý teolog Józef M. Bocheński, polským údělem je „věčná ozbrojená stráž“ na hranicích západního světa. Dnes je tento mýtus přiživován zástupem pozdních Sobieského pohrobků, kteří se do této šablony snaží vměstnat i uprchlickou krizi. Druhou základní polohou národního mýtu byl mýtus Polska coby ztělesnění a nositele ideje svobody. Jeho nejznámější verzi stvořil roman�cký básník Adam Mickiewicz v 19. stole�, kdy Polsko zmizelo z mapy Evropy. Podle Mickiewicze je jeho vlast Kristem národů, protože jako Kristus byla ukřižována mocnostmi, avšak bude vzkříšena a přinese svobodu celé Evropě. Oba mýty spolu ostatně souvisí: obrana „la�nského“ Západu je rovněž obranou občanské svobody před despo�smem. Už pro vzpurnou a pyšnou polskou šlechtu bylo klíčové přesvědčení, že svoboda je dar pocházející od Nejvyššího, nikoli výsledek dohody s pozemskými vládci. Proto ji také žádný král nemůže omezit či vzít. Toto krédo polského republikanismu shrnul jiný roman�cký básník v populární písni začínající verši: „Nikdy nepůjdeme s králi do aliance/před mocí nikdy nesehneme šíje/Kristovi my jsme pobočníci/Poddaní Marie“. Před časem jistý český novinář s hrůzou reportoval, že v polských školách místo fotograﬁí prezidenta musí viset kříž. Z relace bylo na první pohled zřejmé, že toto vnímá jako výrazný útok na svobodu. Polská zkušenost je přesně opačná! – portrét prezidenta je nepatřičným vstupem poli�ky do míst, kam nepatří. (Teď je to – řekněme – třeba

Havel, příště to může být někdo méně všeobecně akceptovaný.) Naopak kříž je instancí, k níž se lze obrá�t pro ochranu před sinusoidami a kotrmelci poli�ckého vývoje. V Polsku tak může mít katolicismus zakódovanou přesně opačnou asociaci než v českých zemích. Nebyl oporou absolu�s�ckého režimu, nýbrž naopak: byl vzýván jako pilíř svobody; svobody jak osobní, tak kolek�vní. Tento propletenec víry v občanskou svobodu s katolicismem byl v evropských podmínkách jedinečný. Pro intelektuální salóny Evropy tak bylo Polsko anomálií. V 18. stole� tyto salóny, v čele s Voltairem a dalšími, vítaly postupnou likvidaci Polska okolními mocnostmi jako vítězství osvícení nad do nebe volajícím anachronismem, jimž byl polský republikanismus. Šlo v podstatě o lékařský zákrok, nezbytný pro hygienu této čás� Evropy. V 19. stole�, kdy tón naopak udávalo konzerva�vní příměří mocnos�, byli Poláci krajně podezřelí kvůli svým revolucionářským sklonům, heslům svobody a národního sebeurčení vypsaným na praporech a idejí. Řečeno moderním jazykem: byli podezřelí kvůli exportu svobody. Vzhledem k tomu, že toto revolucionářství spojovali s mys�ckými řečmi o „Kristu národů“, nebyli příliš stravitelní ani pro rodící se levicový extremismus. Z této perspek�vy se zřetelněji ukazuje ošemetnost novinářských klišé o „konzerva�vním Polsku“. Mladý sociolog Michał Łuczewski (ročník 1979) píše: „Hovořit o konzervativismu polské společnosti je nesmysl. Konzervatismus věří na elity, instituce a tradici. Naší jedinou tradicí je tradice diskontinuity, naše dějiny jsou cyklem revolucí a katastrof. Jediným stabilním, trvalým elementem v tom všem je katolicismus. Ale s konzerva�smem to nemá nic společného.“ Odkud se vzala tato schopnost přeži� polského katolicismu, hlavně ve dvacátém stole�? Selský národ Málokdo asi ví, že kolem roku 1930 bylo procento římských katolíků vyšší v Československu než v Polsku. Vznik představ o monolitně katolické polské společnos� (koneckonců stejně jako představy o monolitně ateis�cké společnos� české) je spojen až s poválečným obdobím.

Teprve v posledních letech začínají sociologové a historici poodhalovat trochu jiný obraz vývoje polské společnos�, než je ten všeobecně známý mýtus šlech�cko-roman�ckého étosu bytostně spjatého s předmoderní religiozitou. Ačkoliv byla polská šlechta početnou a sociálně stra�ﬁkovanou skupinou, ve skutečnos� nejméně devět z dese� obyvatel současného Polska je zcela nešlech�ckého, selského původu. A za�mco národní vědomí, včetně přesvědčení o úzkém propojení národa a církve, bylo mezi šlechtou živé už někde v raném novověku, jejich poddaní se ještě koncem 19. stole� za „Poláky“ rozhodně nepovažovali. V roce 1846 se rakouským úřadům v Haliči podařilo poštvat sedláky „pro� Polákům“ – tedy pro� šlechtě – a vyprovokovat sérii pogromů a masakrů. „Ironií osudu je, že právě potomkové těchto malopolských sedláků jsou nyní považováni za ztělesnění ideálu Poláka-katolíka“ – píše ve své průkopnické knize Odwieczny naród (2012) už zmíněný sociolog Łuczewski. „A naprosto zapomněli, že tomu někdy bylo jinak.“ Jak došlo k této proměně? Právě zde klíčovou roli sehrálo náboženství. Łuczewského kniha ukazuje, jak ztotožnění národa a náboženství bylo hlavním nástrojem v rukou „buditelů“ (z nichž veliká část stejně pocházela z řad nižšího kléru). Desítky organizací, které se na této proměně podílely, od zemědělských spolků až k abs�nenčním hnu�m, prosazovaly tuto polsko-katolickou vizi iden�ty. Druhá světová válka a začátky komunismu, tedy situace, v níž se cizí nadvláda současně zaměřovala jak pro� polskos�, tak pro� katolicismu, dále posílily propojení obou těchto iden�t. Revoluce, jež byla okupačními mocnostmi Polsku vnucena – ať nacis�ckým Německem revoluce národně-osvobozovací, tak hned poté stalinis�ckým Sovětským svazem revoluce bolševická – zapříčinila zmizení dosud nejsilnějších tříd inteligence a (židovské) buržoazie. Na jejich místo byly vtlačeny masy převážně venkovského proletariátu. „Tato masa,“ říká historik nacionalismu Nikodem Tomaszewski, „se stala národem právě v období, jehož hlavními mezníky jsou 1000. výročí křtu Polska a poté vznik Solidarity.“ Par�čka pokeru o vládu nad dušemi Nastalý proces byl urychlován střetem církve a komunis�ckého režimu. Obě strany

„nacionalizaci“ podporovaly, ale každá se jí snažila v�sknout jiný obsah. „Vize mocného katolického národa sjednoceného v boji pro� režimu je chybná,“ říká filozof Paweł Rojek. „Projekt Wyszyńského se neopíral o nějaký status quo, byl hluboce konstruk�vis�cký. Předpokládal vznik nového polského lidového katolicismu.“ Šlo o to, aby se katolické církvi tohoto „nového člověka“ podařilo vytvořit dříve než komunistům. Právě �m, kdo defini�vně stvrdil vznik moderního „Poláka–katolíka“, byl výše zmíněný kardinál Stefan Wyszyński, hlava polské katolické církve v letech 1949–1981. Základy svého projektu kardinál načrtl ještě jako vězeň stalinského režimu; v letech 1953-1957 byl to�ž internován. Když byl propuštěn, vyhlásil deví�leté národní duchovní exercicie, jež měly vyvrcholit v šestašedesátém roce, u příležitos� �sícího výročí „křtu Polska“. Slovy publicisty Jana Maciejewského: začala par�čka pokeru o vládu nad dušemi Poláků. Ústřední výbor polské komunis�cké partaje reagoval: „Program oslav �sícile� Polska, rozpočítaný na devět let, je pokusem o vštěpení ducha náboženského fana�smu, likvidace světskos� a mobilizace věřících celé společnos� (…) dokazuje, že by církev chtěla výrazně překročit sféru svých náboženských úkolů“. Reakce moci byla hysterická, zahrnovala i opakované „zatýkání“ posvátné ikony Panny Marie z Čenstochové, která měla podle kardinálova plánu putovat po celé zemi. O to hysteričtěji působila i v kontextu toho, že exercicie nezahrnovaly poli�cké prvky. Přesto, když se blížilo samotné výročí milénia, na zasedání ústředního výboru padaly už i tak extravagantní nápady jako pozvání skupiny Beatles, aby „vytáhli mládež ze spárů Wyszyńského“. Lennon & spol. sice nedorazili, ale jen za nákup amerických filmů do televizního vysílání padly miliony zlotých. A nastal duben 1966, hlavní oslavy milénia, konané v Poznani. Obraz Panny Marie Královny polské má být přenesen v procesí z náměs� do katedrály. Státní orgány na poslední chvíli procesí zakazují, obraz má být přepraven v uzavřeném automobilu. V tom okamžiku dochází ke spontánní demonstraci síly: dav zvedá auto, i s obrazem, mnichy, kteří jej hlídají, a s řidičem. Procesí postupuje ke katedrále… Večer vzteklý komunis�cký šéf Gomułka v proslovu útočí na „pro�státně“

smýšlejícího „předsedu episkopátu“, který si myslí, že „tento národ zvládl fungovat bez krále, bez premiérů či ministrů, ale nikdy nebyl zbaven svých pastýřů“. Władysław Gomułka �m ovšem nechtěně vys�hl podstatu role církve v moderních dějinách země. Koncem roku 1966 si kardinál Wyszyński do svého deníku zapsal: „Zdá se, že je úkol mého života splněn.” V pokeru s režimem soupeře trumfl. „Nový Polák” byl především jeho dílem; národní iden�ta měla náboženství ve svém jádru. Její vnější formou byly tradiční postupy lidové zbožnos�, v čele se zdůrazňovaným kultem Panny Marie jako polské královny. Nikde nebylo Wyszyńského vítězství viditelnější než v Nové Hu� u Krakova, v onom modelovém socialis�ckém městě vybudovaném (v letech 1949 až 1951) na zelené louce a jehož obyvatelé měli být ideálními socialis�ckými ateisty. Kostel v Nové Hu� stát nesměl, a tak si tam občané postavili kříž, kde se začaly sloužit polní mše. Když rozzuřená moc chtěla kříž likvidovat, modeloví obyvatelé modelového města se s kameny a tyčemi postavili pro� policii. Bránící se občany tehdy podpořil krakovský biskup. Jmenoval se Karol Wojtyła. Právě jeho volba papežem stvrdila Wyszyńského dílo. Krajan ve Va�kánu se stal – řečeno slovy filozofa Dariusze Karłowicze – „nekorunovaným polským králem”, jehož přítomnost stále připomínala uzurpátorský charakter vlády ve Varšavě. Bůh mezi námi Katolický publicista Grzegorz Górny poznamenává, že rela�vní odolnost polské církve po roce 1989 je spojená právě s �m, že za�mco například ve frankis�ckém Španělsku se moc církve odvozovala od úzkého vztahu se státem, v Polsku jeho silou bylo prolnu� se společnos�: „Katolíci věděli, že sami jsou za církev osobně zodpovědní.“ To se v Polsku projevuje i větší ochotou existenci církve a její nezávislost na státu financovat. Na mnohého návštěvníka z Česka působí Polsko se svým náboženským životem, odehrávajícím se ve veřejném prostoru a otevřeně pronikajícím do všech sfér života, jako jiná planeta. Faráři žehnající automobilům na svatého Kryštofa nebo 3D pohlednice s blikajícím Kristem jsou hitem českého internetu. Prolnu� konzumní, postmoderní společ-

internetu. Prolnu� konzumní, postmoderní společnos� a stále živé (a tedy komerčně využitelné) náboženské víry plodí mnoho podobných výjevů. Když jste náhodou otevřeli na Velký pátek jistý populární informační portál, do očí vás praš�l �tulek „Jidáš: co by si dnes koupil za třicet stříbrných?“ A bulvární deník Fakt před pár lety na Velikonoce lákal čtenáře reportáží o tom, jak to bude vypadat v nebi a v pekle. Stačí si stoupnout s kamerou a točit, jako by říkali Filip Remunda a Vít Klusák trailerem ke svému novému ﬁlmu, „performa�vnímu dokumentu“ Polský bůh. Vidíme v něm nekomentované záběry z hlavního polského poutního místa, Jasné hory v Čenstochové, když do něj v srpnu vstupují jednotlivé skupiny pěších poutníků. Na delší dobu se kamera zastavuje u tancující mládeže, která pořvává heslo „Tady jde armáda Páně, tady jde skupina Karan“. Český divák už ale nebude vědět třeba to, že ona úsměvná skupina Karan je organizace, jejímž prostřednictvím se salesiánš� mniši snaží vrá�t do normálního života problémovou mládež, drogově závislé či delikventy. Neuvidí nedávno zemřelého Jana Kaczkowského, jenž onemocněl rakovinou mozku a stal se tváří hospicového hnu�. Neuvidí řadového kněze Jacka Stryczka, jenž od základu, na vlastní pěst, vybudoval největší charita�vní akci v zemi, při níž se vloni před Vánoci vybralo v přepočtu 350 milionů korun. „Občanská aktivita a angažovanost v řešení lokálních problémů roste v Polsku přímo úměrně míře religiozity,“ vyplynulo před několika lety z průzkumů. Dokonce tolik démonizovaná rozhlasová stanice Radio Maryja začínala především jako ins�tuce občanské svépomoci. „Někdo chtěl odevzdat do dobrých rukou lednici, jiný neměl peníze na léky. Posluchači volali, vyměňovali si informace, pomáhali si,“ vysvětluje sociolog Ireneusz Krzemiński počátky stanice, která dnes irituje svým poli�ckým angažmá. „Organizace vznikající při farnostech vytvářejí jeden z hlavních pilířů občanské společnos�,“

napsal portál jagiellonski24 na základě nejnovějších sta�s�ckých údajů. Ve stejném průzkumu se ukázalo, že míra angažovanos� převyšuje mezi „nadprůměrně“ prak�kujícími věřícími skoro o dvacet procent národní průměr. „Nebude v Polsku levicový elektorát, dokud nezlomíme moc katolické církve, která neustále přeměňuje boj třídní na kulturní,“ posteskl si intelektuální lídr polské levice Sławomir Sierakowski. Začal scházet pohyb? Jak vyhlížely oslavy před padesá� lety, zde bylo popsáno. Řada lidí v polské církvi proto cí�la potřebu uspořádat „dodatečnou“ oslavu �sícile� už ve svobodné zemi. A to vysvětluje rozměr nynějších akcí. Jenže obraz mocné církve slavící 1050 let své existence v polských zemích je pouze jednou stranou mince. „Z předchozí epochy jsme zdědili obrovské zásoby náboženské ak�vity, sta�s�ky stále ještě vypadají slušně, hlavně ve srovnání se zbytkem Evropy. Ovšem nelze nepozorovat pasivitu hierarchie a ztracenost věřících… Možná že je to jen klid před bouří,“ praví ﬁlozof Paweł Rojek. Během dekády od smr� Jana Pavla II. (2005) v Polsku to�ž poprvé výrazněji klesly počty prak�kujících a lidí hlásících se k víře. Rozmáhá se přístup, jemuž teologové říkají „víra z obchodního centra“, tedy vybírání si těch součás� učení církve, které jednotlivci více vyhovují. Pevné ukotvení církve v mocenském systému státu zase naráží na přirozený polský odpor k vrchnostem. „Římský katolicismus si bezpochyby bez Polska poradí. Nedokážu ovšem říct, co se stane s polskos�, až přestanou být Poláci katolíci,“ uvažuje Rojek. „Nemáme žádné předkřesťanské tradice jako mnohé národy na západě. Neodvozujeme iden�tu od životního stylu a zvyků jako Češi. Možná zůstaneme s prázdnýma rukama.“ A připomíná výzvu, jíž Wyszyński před lety burcoval své spolubratry, a kterou zdůrazňoval věčně revoluční, nikoli konzerva�vní charakter církve v Polsku: „Stali jsme se církví sedící, zarůstáme mechem jako kámen v lese. Více pohybu!“ Autor je politolog, ředitel Polského institutu v Praze.

Lidové noviny, Orientace, 1. června 2019 Článek byl publikován k 30. výročí voleb 4. 6. 1989 v Polsku

4. ČERVEN – SVÁTEK ROZDĚLENÉ SPOLEČNOSTI Krzysztof Mazur

Vždy mám problém, když se mě mí zahraniční přátelé zeptají na první „svobodné“ volby 4. června 1989. „Proč u vás dodnes vyvolávají spory? Vždyť to byl veliký svátek demokracie. Mírovou cestou jste se zbavili komunismu. Takže z toho můžete mít radost, nebo snad ne?“ Pokaždé se jich pak ptám: „A kolik času mám na odpověď?“ Volební plakát Solidarity z roku 1989

Vyprávím v takovém případě, že spor o 4. června je soubojem dvou legend. Podle legendy se štastným koncem došlo k historickému kompromisu mezi komunisty a opozicí, přičemž se tento kompromis stal základem současné demokracie. Podle „černé legendy“ to byla „zrada elit“ inspirovaná Moskvou. Část elit hnu� Solidarita s Lechem Wałęsou v čele se dohodla s někdejšími u�skovateli, že jim výměnou za podíl na moci zaručí ve svobodném Polsku beztrestnost. Provedli to nejen bez vědomí lidí, ale vysloveně pro� jejich vůli. Pokud by můj tazatel chtěl poslouchat dál, obratem dodávám, že ten spor je – přestože třicet let determinoval uspořádání naší poli�cké scény – pro mladší ročníky čím dál méně srozumitelný. Každé další výročí oněch voleb tak stále více připomíná hádky rozvedených rodičů.

Foto: Tomasz Sarnecki / Wikimedia Commons

Tu otázku jim kladu s ironickým úsměvem na rtech, protože mi je beztak jasné, že se mí přátelé – zejména � ze Západu – v dějinných událostech, jménech a okolnostech, o nichž budu hovořit, zcela ztra�. Podobně jako třeba v situaci, kdy se poprvé ocitnete na oslavě v rodině, kterou vůbec neznáte, a je ob�žné zorientovat se, kdo je kdo, nechápete vyprávěné anekdoty a v�py vám nepřijdou směšné. Vím tedy, že musím celou věc v nejvyšší možné míře zjednodušit.

Připadlo nám být v úloze dě�, které při každém svátku musejí nanovo prožívat hádky z doby před třice� lety. Svět za oknem se mění, vnoučata rostou, v práci běžně děláme věci, o nichž se našim rodičům ani nesnilo, ale neustále nás nu� připomínat si spory z minulos�. Tento odstup mladé generace k oběma legendám nesouvisí pouze s �m, že od událos� již uplynulo hodně času, ale především s �m, že ani jedna z těchto legend neobstojí ve zkoušce času. Levice vylučuje V bílé legendě, kterou prosazuje liberální levice, mě nejvíce rozčiluje pokrytectví. Levice přece hlasitě propaguje boj pro� vyloučení, avšak veškerá ak�vita kolem tzv. kulatého stolu a voleb 4. června 1989 spočívala v maximálním možném vyloučení poli�ckých konkurentů.

Kolem Lecha Wałęsy se tenkrát shromáždila úzká skupinka poradců s politickým přesvědčením „nalevo“ od hlavního národně-katolického proudu hnutí Solidarita.

V jejich zájmu bylo oslabené komunisty trochu posílit. S pomocí profesorů práva, kteří se v nadcházejících letech stali právnickou elitou demokra�ckého

Foto: FORTEPAN / Erdei Katalin, CC BY-SA 3.0 / Wikimedia Commons

Právě oni vedli jako první jednání ve velice úzkém kruhu ve vládní vile poblíž Varšavy, kde došlo k výraznému sblížení s komunisty. Obsah těchto jednání nebyl dodnes v plné míře zveřejněn, což po řadu let sy�lo četné konspirační teorie. Právě Wałęsovi poradci rozhodovali také o personálním složení delegátů, jednacích podskupin a expertů, kteří se měli zúčastnit rozhovorů v rámci zmíněného kulatého stolu. Právě oni sestavovali kandidátní lis�ny před volbami 4. června 1989. Nominovali tak novou elitu demokra�ckého státu a stali se hlavními „beneﬁcienty“ tohoto procesu. Získali díky tomu nejen legendu prvního nekomunis�ckého premiéra Polska Tadeusze Mazowieckého, na jejímž základě vybudovali poli�ckou stranu, ale – což je ještě podstatnější – získali tenkrát i koncesi na vydávání deníku Gazeta Wyborcza, v současné době stále ještě jedněch z největších novin ve střední Evropě. Toto médium jim zajis�lo obrovský vliv na utváření veřejného mínění v Polsku v souladu s liberálně-levicovými myšlenkami. Význam tohoto sdělovacího prostředku byl nedozírný. Oběťmi této strategie úzkého kruhu Wałęsových poradců byla celá řada skupin, které bychom dnes mohli velice zjednodušeně označit jako pravicové. Lidé, kteří se vyslovovali pro výrazné odstřihnu� se od ins�tucionálního, právního a personálního dědictví komunismu, byli od tohoto procesu odstaveni. Byli prohlášeni za „radikály“ a „fundamentalisty“, kteří ohrožují národní jednotu. Konkrétní jména zahraničnímu čtenáři

mnoho neřeknou, proto uvedu jednoduchý příklad. Na podzim 1981, kdy odborový svaz Solidarita existoval oﬁciálně a měl deset milionů členů, se konaly demokra�cké volby jeho lídra. Pro� Lechu Wałęsovi tehdy kandidovali tři pro�vníci. Společně získali 45 procent delegátských hlasů, což svědčilo o tom, že měli u řady členů Solidarity reálnou autoritu. O osm let později se pro nikoho z nich nenašlo u kulatého stolu místo. Byli z těchto jednání vyloučeni, což ilustruje míru vyloučení „radikálů“. Pozi�vní legenda má ještě jeden nedostatek. Volby 4. června 1989 proběhly ve dvou kolech, která od sebe dělily dva týdny. Mezi prvním a druhým kolem těchto voleb došlo k bezprecedentnímu kroku, a sice ke změně volebního systému. Komunisté si místo v parlamentu pro hlavní stranické lídry chtěli pojis�t skrze dodatečnou tzv. celostátní lis�nu, na níž mohli lidé hlasovat v celé zemi, kromě kandidátů ze svého volebního obvodu. Ze 35 jmen na lis�ně ovšem 33 i přesto nezískala postačující podporu. Pokud by se tehdy postupovalo v souladu s legisla�vou, mělo se akceptovat, že se počet poslanců sníží o těchto 33 křesel, která nebudou obsazena. Právě takový výklad představili stranič� právníci na schůzi ústředního výboru. Argumentovali �m, že během hry nelze měnit pravidla. Vedení Solidarity soustředěné kolem Lecha Wałęsy však mělo jiný názor.

Lech Wałęsa (1990)

státu, provedli „inkluzivní“ interpretaci. Volební systém byl nakonec změněn podobně, jako kdyby byla mezi prvním a druhým poločasem fotbalového zápasu zavedena nová pravidla hry. Tehdejší elity �m jednoznačně signalizovaly, že zákony jsou tváří v tvář poli�ckým zájmům až na druhém místě. Lze si je vykládat pružně a v závislos� na kontextu. Nijak zvlášť se při tom nezohledňuje ani vůle většiny obyvatel. Jestliže je v Polsku dodnes živý problém s právním státem, byla jedním z prvopočátků této krize právě změna volebního systému 4. června 1989. Z výše uvedených důvodů se pozi�vní legenda nehodí k tomu, aby se stala auten�ckým mýtem současného Polska. Pravice delegi�mizuje stát Mnoho pokrytectví se skrývá i v černé legendě, kterou prosazuje pravice. Přestože hlasitě propaguje slogan „Zajímá nás jenom pravda“, její vzpomínání na 4. června 1989 je velmi silně výběrové. Pravda je jim to�ž v tomto případě poněkud nepohodlná – vždyť pokud skutečně došlo ke „zradě elit“, pak se na ní podíleli i některé ikony pravice. Prezident Lech Kaczyński, který vládl v letech 2005–2010, v posledním rozhovoru, který vyšel již po jeho smr�, nenechával čtenáře na pochybách: „Žádné spiknutí se nekonalo! Každý, kdo si myslí, že vznik vlády Tadeusze Mazowieckého byl výsledkem jakýchsi tajných dohod, se dokonale mýlí. Mohu to říci s naprostou jistotou, protože jsem byl přítomen na každém z uzavřených jednání.“ Také jeho bratr-dvojče, v současné době lídr vládnoucí strany Právo a spravedlnost, byl v těch dobách součás� elity hnu� Solidarita. V červnu 1989 se oba stali senátory, později byli součás� kabinetu prezidenta Wałęsy. Lech Kaczyński byl mimo to místopředsedou Solidarity a jeho bratr Jarosław vedl reak�vovaný Tygodnik Solidarność (čes. Týdeník Solidarita). Jejich poli�cká strana získala na začátku 90. let i dostatečné ﬁnanční zázemí, které jí umožnilo přežít, když se později ocitla na okraji poli�cké scény. Není tedy pochyb o tom, že se bratři Kaczyńš� pohybovali v centru tehdejší hry o nové mocenské uspořádání. Jak tedy došlo k tomu, že se Kaczyńš� s podstatnou čás� establishmentu postkomunis�cké Polské

republiky v pozdější době stali lídry poli�ckých skupin, které volby 4. června kri�zovaly nejintenzivněji? Zřetelným přeryvem je zde konec roku 1993. V té době se odehrály dvě důležité událos�. První z nich bylo, že jejich tehdejší strana nepřekročila práh pro zvolení do polského Sejmu a vinou toho se ocitla mimo ak�vní poli�ckou scénu. Druhou událos� pak bylo to, že se dostaly na veřejnost informace o sledování zástupců pravice tehdejším Úřadem pro ochranu státu (pol. Urząd Ochrony Państwa). Ukázalo se, že demokra�cký právní stát podnikl s využi�m rozvědky kroky, jejichž cílem byla dezintegrace pravicových stran. Za tento evidentní skandál, který neměl se západními standardy nic společného, nikdy nepadly spravedlivé rozsudky a podobně tomu bylo i v řadě jiných případů týkajících se období komunis�ckého Polska, které se táhly po celá léta. Koncem roku 1993 tedy na základě těchto osobních zkušenos� přecházejí „do ilegality“. Jestliže je tehdejší stát postavil mimo zákon, přestali se deﬁnovat jako mainstreamoví poli�č� lídři. Pojmenujeme-li to kategoriemi Václava Bendy, stali se v té době lídry „paralelní polis“. Časově se to překrývá s obdobím sociálního procesu, jejž jiný poli�k velmi plas�cky vys�hl jako podzemní řeku, která se dává do pohybu pod polským veřejným životem a podemílá reálné ins�tuce. Společně s Kaczyńskými začíná „paralelní polis“ tvořit celá řada dalších skupin, pro které se u kulatého stolu nebo na stránkách deníku Gazeta Wyborcza nenašlo místo. Takový postoj je přirozeně vražedný pro obě strany. Stát se začíná hrou�t o to víc, neboť mu podstatná část společnos� odpírá legi�mitu. Zároveň však patrio�cký tábor podléhá různým představám zcela odtrženým od reality, protože funguje v izolaci. Po roce 2015 není pro pravici zavádění ins�tucionálních změn snadné mimo jiné proto, že bezmála po tři dese�le� nepokládala postkomunis�ckou Polskou republiku za svůj stát. Z výše uvedených důvodů se ani černá legenda nehodí k tomu, aby se stala mýtem fungujícího státu. Skutečnost je jinde Po�ž s legendami tkví ještě v tom, že po třice� letech je ještě zřetelněji patrné, že poli�ka nemá na život lidí až takový vliv.

Nebyla to politika, ale ekonomika, co rozhodlo o tom, kde je Polsko dnes. Nebylo to přece tak, že by si komunisté znenadání oblíbili demokracii, nýbrž byli přinuceni Američany, aby se podělili o moc. Koncem roku 1988 činil poměr zadlužení Polska k HDP 62,5 procenta. Konkurenceschopnost polského průmyslu byla velice nízká. Materiálová a energe�cká náročnost ekonomiky byla téměř dvojnásobně vyšší než v SRN nebo ve Francii. Polsko potřebovalo radikální modernizaci, kapitálovou injekci v západních měnách a přinejmenším částečné umoření zahraničního dluhu. Teprve pak bylo možné pomýšlet na jakoukoliv stabilizaci. Tehdejší velvyslanec Spojených států amerických v Polsku o tom všem velice dobře věděl. Západ pomůže, jestliže se vláda podělí se Solidaritou o moc. Komunisté neusedli ke kulatému stolu proto, že by se z nich znenadání stali demokraté. Přistoupili na vyjednávání proto, že potřebovali dolary. Zajímavé je, že se tehdejší elity – jak ty komunis�cké, tak i ty ze Solidarity – nijak zvlášť nezabývaly ekonomickou problema�kou. Zahraniční investice, prodej státních podniků zahraničním koncernům, vysoká nezaměstnanost či špatné pracovní podmínky – tedy všechno to, co skutečně ovlivňovalo lidské životy během následujících tří desetiletí – nevzbudilo větší zájem otců-zakladatelů polské demokracie. Rozehrávali v tu dobu důležitější par�e. Přeli se o podobu státu, volební systém, nové uspořádání médií, ale na ekonomické reformy tenkrát téměř nikdo nemyslel, protože tomu téměř nikdo nerozuměl.

Ekonomická transformace přišla zvenčí. Její lokální tváří se stal Leszek Balcerowicz, jenž však ve skutečnos� pouze realizoval principy nařízené Washingtonským konsenzem. Podobné to ostatně bylo i v mnoha jiných zemích ve střední Evropě, Asii či Africe, které procházely procesem transformace. Koneckonců Polsko toho �m, že se zapojilo do sítě globálního kapitalismu se všemi jeho nedostatky i přednostmi, získalo hodně. V roce 1990 činil HDP 10 300 $ na hlavu, za�mco v roce 2017 to bylo už 27 000 $ na hlavu. Dnešní HDP činí téměř 70 procent průměrného HDP států eurozóny. Jsme na to hrdí! Nemůžeme však zapomínat, že k tomu došlo spíše díky globální hospodářské a geopoli�cké konjunktuře než zásluhou dův�pu tehdejších elit. Kulatý stůl v sobě nemá nic vznešeného Když vytvářeli svou zemi, přeli se otcové-zakladatelé Spojených států amerických o koncept občana, společnos� či republiky. Jejich vášnivé spory přešly do dějin jako The Federalist Papers – 85 esejů z pomezí světa idejí a poli�cké praxe. Dodnes je čtou studen� na celém světě. Náš stát vznikl jiným způsobem. Kulatý stůl v sobě nemá nic vznešeného. Je to spleť zájmů, osobních c�žádos� a slepého osudu. Byl bych raději, kdyby otcové-zakladatelé polské demokracie věnovali více pozornos� budování státu, který integruje a dodržuje spravedlivé principy platné pro všechny. To se však nestalo. Čtvrtý červen 1989 je tedy symbolem jasného vyjádření národa pro� režimu, nicméně moc se nehodí k tomu, aby se stal mýtem fungujícího státu, jejž by auten�cky sdílely i budoucí generace. Autor je politolog. Je autorem monografie věnované hnutí Solidarita.

Lidové noviny, Orientace, 11. května 2019 Článek byl publikován k 30. výročí pádu komunismu

ZAVŘI OČI, JE TU HROZNĚ SILNÉ SVĚTLO Paradox kultu prokletých vojáků Jan Maciejewski

Foto: Jacek Halicki / Wikimedia Commons

Poláci narození po roce 1989 nevyrostli na rozdíl od svých předků v „kultuře přeži�“, ale v „kultuře seberealizace“. A v této, po stovkách let první nezávislé generaci, se paradoxně zrodil kult členů pro�komunis�ckých partyzánských oddílů.

Graffiti v Nowé Rudě

V závěru ﬁlmu Andrzeje Wajdy Kanály se dva účastníci Varšavského povstání, pokusu postavit se německé okupaci s tragickými následky, konečně dostanou ven z podzemí. Kanál pro ně představoval jedinou únikovou cestu i naději na záchranu. První z nich se vydrápe na povrch a obrá� se na druhého: „Zavři oči, je tu hrozně silné světlo.“ Onu scénu můžeme chápat jako metaforu polského potýkání se s novodobými dějinami. A možná nejen polského. Téměř všechny žhavé spory, které se po roce 1989 v Polsku odehrály, se týkají historie. Je tomu opravdu tak, že poté, co nás dějiny propus�ly z kanálu, do nějž jsme byli ve 20. stole� zahnáni, musíme zavírat oči, protože znovuzískaná svoboda sví� až příliš? Potýkání s každodennos� V Polsku v rámci oslav 100. výročí nezávislos� vyšla kniha Koniec pokoleń podległości (Konec generací podřízenosti) liberálního publicisty Jarosława Kuisze. Představuje v ní tezi, či spíše konstatuje

fakt, že v Polsku nyní poprvé od 18. stole� dospěla generace, která se narodila ve svobodném, suverénním státu. Existence Polska pro ni není krátkou mezihrou mezi dalšími dějstvími katastrof jako pro bezmála 20 předchozích generací, ale samozřejmos�. Poláci narození po roce 1989 nevyrostli na rozdíl od svých rodičů, prarodičů a ostatních předků v „kultuře přežití“, odporu proti cizí agresi, ale v „kultuře seberealizace“. Právě v této, po stovkách let první nezávislé generaci, se však paradoxně zrodil kult takzvaných prokletých vojáků – členů pro�komunis�ckých partyzánských oddílů, jimiž v prvních letech po druhé světové válce prošlo několik desítek �síc Poláků. Sváděli beznadějný boj pro� sovětským okupantům. Opus�li je nejen západní velmoci, ale i většina jejich spoluobčanů, kteří se soustředili spíše na to,

jak si najít své místo v poválečné realitě, než jak vést prohraný boj s řádem zaváděným pod diktátem Sovětského svazu. Příběh prokletých vojáků je dokonce spíše příkladem „kultury katastrofy“ než „kultury přeži�“. Právě tento příběh se však stal obsahem subkultury, která se mezi mladými Poláky rozvíjí nejbujněji. Objevuje se na tričkách, v textech písní, na plátnech kin. Generace narozená a dospívající ve svobodném Polsku je zamilovaná do hrdinů svádějících boj, v němž byla v sázce toliko důstojná smrt, a nechává se okouzlovat krásou prohry. O co v tom všem běží? Možná si Poláci nedokážou zvyknout na reálie historické normality. A možná je to naopak, možná je minulost klíčem, který umožňuje pochopit a osvojit si každodennost, s níž se generace nezávislos� musí potýkat. Jedno je jisté – paradox kultu prokletých vojáků je cestou k pochopení uplynulých třice� let polských dějin.

Foto: S�opa / Wikimedia Commons

Symboly západního vkusu a funkčnos� Na světě určitě nebylo mnoho míst, kde by příslib konce dějin přivítali s takovou obrovskou úlevou jako v Polsku v roce 1989. Úlevou, která se dožadovala odpovědí. Když už historie zavřela oči a osvobodila nás od svého nenávistného pohledu, bylo konečně možné věnovat plnou pozornost tomu, co roky zůstávalo v jejím s�nu – každodennost a obyčejný život. Jako mávnu�m kouzelného proutku se změnila kritéria, podle nichž společnost rozděluje své členy na úctyhodné a úspěšné a ty, kteří v procesu transformace skončili poražení. Ti, jejichž myšlení nestačilo držet krok s během

dějin, byli na počátku devadesátých let některými publicisty označováni za „sirotky po socialismu“. Jedním slovem – v této době byla klíčem „normalita“. Kritériem, podle nějž docházelo k nejhlubšímu rozdělení společnosti, podle nějž jedni získávali a druzí ztráceli úctu, bylo přizpůsobení se pomyslnému vzorci západního životního stylu. Nešlo o normalitu, jak ji deﬁnuje slovník, tedy „to, co je všeobecně rozšířené“. Naopak, svět kolem nás byl nenormální, protože neodpovídal vzoru správné, očekávané, na Západě panující normality. Té, o níž bylo možné číst v lifestylových magazínech, jež tehdy začaly vycházet, kterou bylo možné sledovat na kanálech čerstvě zavedené satelitní televize a kterou jsme mohli díky otevření hranic vidět na vlastní oči. Všechny ty „úniky informací“ z normálního světa jsme sledovali s horlivos� chudého žáka, jemuž se zázračnou shodou okolnos� podařilo vyjet studovat do velkého města. Žáka, který se musí snažit více než ostatní, který nic nedostane automa�cky a zadarmo a který hltá svět kolem sebe a začíná pohrdat těmi, jež nechal za sebou. Nikdo neumí pohrdat stejně urputně jako parvenu. Entuziasmus a emoce, které doprovázely otevření prvního McDonaldu nebo prvního obchodního domu IKEA v Polsku, lze pochopit (a omluvit, protože dnes je těžké dívat se na záznamy z oněch akcí bez pocitů trapnos�), jen pokud pochopíme dějinný smysl těchto událos�. Zde přichází Západ, normalita dobývá první bašty v naší zemi. Konečně bylo možné okusit její chuť (chuť Big Macu a hranolků) a obklopit se symboly

Symbolika prokletých vojáků jako grafický motiv oblečení (2017)

západního vkusu a funkčnos�. Kdo si je nemohl dovolit, ten, v jehož domácnos� švédské výrobky ještě nenahradily zavalité socialis�cké nábytkové stěny, mohl doufat maximálně v soucit. Ale jen odsud posud; s těmi, kdo zaostávají ve velkém, historickém pochodu z Východu na Západ, nemá smysl příliš ztrácet čas. Nepojmenované rozdělení To, co se v prvních letech po pádu komunismu odehrálo, nelze pochopit bez nálady konce dějin. Inkriminovanou práci Francise Fukuyamy si v Polsku přečetla jen hrstka intelektuálů; působení myšlenky, intelektuální konstrukce amerického myslitele však nebylo klíčové. Hodnota Konce dějin spočívá v něčem jiném; tato kniha je především záznamem a zprávou, jaká atmosféra všeobecně vládla počátkem devadesátých let. Byla to hrdost a úleva vyplývající z deﬁni�vního – jak se po pádu železné opony mohlo všem zdát – vyřešení dramatu pohánějícího kolo dějin. Dramatu boje o důstojnost. Ukončit ho měl duet liberální demokracie a kapitalis�ckého hospodářství. Dějiny světa před nástupem liberální demokracie se odehrávaly v rytmu hněvu. Hněvu, který pohrdaní směřovali pro� pohrdajícím, již jim upírali stejná práva, pozice a význam, jaký měli sami. Revoluce propukaly a feudalismy, teokracie a totalitarismy upadaly, protože tyto režimy nedokázaly uspokojit všem lidem vrozenou potřebu úcty a uznání. Teprve liberální demokracie uznala stejnou hodnotu všech obyvatel bez ohledu na náboženské nebo jiné přesvědčení. Pojistkou namontovanou do tohoto systému byl kapitalismus. Ničil dávné třídní bariéry a zaváděl všeobecnou rovnost šancí. Díky němu mohl každý získat tolik uznání, kolik dokázal, a tedy kolik si zasloužil. Jeho cit pro spravedlnost byl uspokojen – každý osobní neúspěch bylo možné vysvětlit jen vlastní neschopnos�, nedostatkem ambicí nebo dovednos�. Prohry mohl každý vyčítat jen sám sobě. Liberální demokracie neslibuje všeobecné štěs� (�m se liší od utopií minulos�), ale všeobecný pocit spravedlnos� – toho, že moje důstojnost je druhými uznávána do té míry, do jaké si to zasloužím. Ono nejhlubší rozdělení, které se objevilo mezi Poláky, nebylo možné pojmenovat. Hranice mezi těmi, kdo v nové skutečnosti uspěli, a jejich

spoluobčany, kteří měli méně štěstí nebo dovedností užitečných v novém systému, se v realitě konce dějin nedala vyjádřit. Hluboké pohrdání, jež panovalo v polské společnos�, ji rozdělilo na dvě skupiny, které si nemohly porozumět; v systému, který měl přece podobné pocity deﬁni�vně vymazat, se však nedalo odít do slov. Nikoli minulost, ale důstojnost Hněv a nepřátelství však musely někudy uniknout. Nejrychleji a nejprudčeji je uvolňovaly symboly, a proto se v devadesátých letech polská společnost hádala především o otázky spojené se svou minulos� – lustraci a dekomunizaci, tedy rozsah a způsob vypořádání se s komunis�ckou minulos�. Když se však na dělicí linie, které tyto otázky vyvolávaly, podíváme blíže, ukáže se, že běžely téměř přesně podél neviditelné zdi oddělující vyvolené procesu transformace od těch, kterým se tak dobře nevedlo. Spor o minulost se stal ideální náhražkou boje o důstojnost. Pohrdaným umožňoval vysvětlit úspěch „těch druhých“ nerovným startem, jejich privilegovanos� vyplývající ze zapojení do bývalého systému. Pohrdající naopak získali další argument dokazující neschopnost jejich pro�vníků přizpůsobit se realitě nového systému. „Sirotci po socialismu“ byli ještě myšlenkově natolik silně zakotveni v dobách Polské lidové republiky, že jim všechno připomínalo spiknu�, tajné agenty a neformální vazby. To, nakolik má jedna či druhá strana pravdu, bylo postupem času čím dál méně podstatné. K fak�ckému vypořádání s minulos� ve skutečnos� nikdy nedošlo a sám spor se každý rok více a více ritualizoval. Nešlo v něm to�ž o minulost, nýbrž o důstojnost. Kri�ci teze o konci dějin nejčastěji tvrdí, že ji do starého železa odeslala válka v bývalé Jugoslávii, útoky z 11. září nebo naposledy uprchlická krize. Nejsilnější úder, poslední rozloučení se snem o rozvázání uzlu historie, který se nám vždy jednou za čas utáhne na šíji, měl však přijít po roce 2008. Globální ekonomická krize, její příčiny a v ještě větší míře následky rozmetaly naděje, které Fukuyama s kapitalismem spojoval, či přesněji které Fukuyama pojmenoval a s kapitalismem spojoval celý západní svět. Konstatování, že kapitalismus zaručuje všeobecnou rovnost šancí a dává

všem účastníkům trhu stejné možnos� v boji o majetek a úctu, vypadá v kontextu prak�k představitelů bankovního odvětví jako žalostný v�p. Takzvané predátorské úvěry, přenášející celé potenciální riziko z věřitele na dlužníky, umožňovaly bankám dosahovat dosud nevídaných zisků a staly se mnohem solidnějším hřebíkem do rakve, v níž byl pohřben sen o konci dějin, než letadla narážející do věží Světového obchodního centra – 11. září bylo úderem, který kapitalismus a demokracii zasáhl zvenčí. Krize roku 2008 byla jejich vnitřní nemocí. Právě od jejího vypuknu� se začalo stále častěji a hlasitěji mluvit o tom, že žijeme v období pozdního kapitalismu. A je-li něco pozdní, nemůže to být věčné. Mění se to, stárne a jednou dozajista zemře. Mhouření očí Jedním z jevů typických pro období pozdního kapitalismu je vznik třídy nazývané prekariát. Třídy pozdě narozených, kteří nestačili využít hvězdného období kapitalismu devadesátých let. Životopisy prekarizovaných jsou hořký epitaf snů o konci dějin. Všechno, co se generaci jejich rodičů zdálo splněním snu o spravedlivém kapitalismu, který dává každému tolik, kolik si zaslouží, pro ně je jen otřepanou, realitě vzdálenou frází. Vybavení nepříliš cennými diplomy z vysokých škol, zaměstnaní bez pracovní smlouvy, odsouzení k životu v podnájmu nebo k minimálně třice�leté svazující hypotéce na nákup vlastního bydlení.

Ekonomická nejistota se promítá do všeobecného obrazu světa. „Prekariát spojuje všechny ty, kdo mají pocit, že jejich život je slepenec chao�ckých úlomků, na nichž není možné vybudovat kariéru,“ píše ve své knize Prekariát: Nová nebezpečná třída britský profesor na Londýnské univerzitě Guy Standing, který tento pojem prosadil. Právě v první generaci polského prekariátu se zrodil kult prokletých vojáků. Jeho subkulturní, pro mnohé pozorovatele dráždivě přepjatý a povrchní charakter vychází z toho, že pro�komunis�č� partyzáni se ideálně hodili jako symbol zmírňující obavy a ponížení prekarizovaných. Každá subkultura obsahuje prvek odporu vůči realitě a pocit důstojnos� vyplývající z příslušnos� ke skupině, jež se odlišuje od nenáviděného světa. Příběhy o prokletých vojácích postavených ke zdi historie, kteří navzdory tomu bojovali až do konce o zachování osobní důstojnos�, umožňuje poskládat kusy chao�ckých úlomků vlastního životopisu mladým příslušníkům prekariátu postavených ke zdi pozdního kapitalismu. V průběhu uplynulých 30 let nepředstavovala minulost pro Poláky útěk, ale klíč, který jim umožňoval pojmenovat nejdůležitější emoce a problémy našeho společenství. Museli jsme mhouřit oči, aby nás neoslepilo falešné světlo konce dějin. Autor je filozof a publicista.