stavitele patří dnes již legendární Samuel Beckett a jeho divadelní hra Čekání na Godota. Nesmíme opomenout i naše představitele existencialismu a absurdního dramatu, ať už je to Jan Kameníček, Pavel Kohout nebo Václav Havel. Především Havel byl velmi vlivným dramatikem na poli absurdního dramatu a jeho hry se hrají dodnes i ve světě, ať už je to Zahradní slavnost, Odcházení nebo Audience. Havel se soustředil právě na neschopnost dorozumění a na význam slov, které tvoří prázdné fráze. Faktem je, že každý umělecký směr má svoji pravdu a východisko a jejich pluralita nás vybízí k tomu, abychom si mezi nimi vybrali. Nemusí to být jeden, ani dva, můžou to být všechny. Některé umělecké směry ale přímo předpovídají, jakým způsobem se může realita uchýlit. V podstatě máme dva možné způsoby - buď to dopadne dobře, nebo to dopadne špatně. Směr, který popisuje idylickou až neuvěřitelně dobře fungující společnost, je utopie. Opakem je dystopie nebo také antiutopie. Tento literární žánr se plně rozvinul až někdy v druhé polovině 20. století, tedy po 2. světové válce. Ovšem je nutno zmínit i předešlé autory, jako je Karel Čapek s díly jako R.U.R. nebo Válka s mloky, či Aldous Huxley s Brave New World. DYSTOPIE je tedy žánr, který se zabývá společností, která se vydala na takříkajíc „špatnou cestu“. Dystopisté vybírají ze společnosti ty nejvíce negativní charakteristiky, sebedestruktivní nálady a přetvářejí je v (ne)možnou realitu. Při svém popisu často zabíhají ad absurdum. Ne nadarmo se autoři skrz svá díla uchylují k jakýmsi apelům společnosti směřovaným vůči totalitním režimům. Například 1984 George Orwella nebo Pán much laureáta Nobelovy ceny Williama Goldinga. Nedá se ale říct, že by antiutopie byla nějakým pouze módním výstřelkem. Antiutopické romány jsou psány i teď a svými častými sci-fi prvky jsou atraktivní i pro mladší generaci, pro příklad můžeme zmínit Hunger Games Suzanne Collins nebo Divergence autorky Veronicy Roth.
gaard, although he lived almost a hundred years before the climax of the movement. Another inspiration for the Existentialists was Franz Kafka, whose works dealt with the purpose of being, the disdainful individual, damnation and fate, as in Description of a Struggle, The Metamorphosis or The Castle. The most prominent writers of Existentialist prose are certainly Albert Camus and Jean-Paul Sartre, who were also famous philosophers. Albert Camus’s L’Étranger brilliantly elaborates on the pointlessness of human life and the reluctance of the society to accept an individual for what he is. Liberation is found in death. What also should not be forgotten is drama influenced by Existentialism, known as the Theatre of the Absurd. One name which cannot be omitted is Eugen Ionesco and his play The Bald Soprano, which staked out the characteristics of the absurdist drama – the inability of people to truly communicate, the nonsensical reality of the commonplace, a lack of linear storytelling, empty phrases and tragicomedy. Another author is the legendary Samuel Beckett and his theatre play Waiting for Godot. I must also mention the Czech representatives of Existentialism and the Theatre of the Absurd, be it Jan Kameníček, Pavel Kohout or Václav Havel. Especially Havel was a very influential absurdist playwright and his work is still popular worldwide. To name a few plays: The Garden Party, Leaving or Audience. Havel mainly focused on the inability to communicate and the meaning of words of which empty phrases are comprised. The fact is that every artistic movement has its own truth and its own outcome. The vast plurality urges us to pick among them. However, it does not have to be one or two, we can choose all. Some artistic movements, however, directly anticipate how reality may work out. Broadly speaking, there are two possible ways – either a happy ending or a tragedy. The course which describes an idyllic and almost unbelievably well-functioning society is Utopia. The opposite is Dystopia or Anti-Utopia. This literary genre fully developed by the second half of the 20th century, i.e. after World War II. It is however necessary to mention some of its forerunners, such as Karel Čapek with his novels R.U.R. and War with the Newts, or Aldous Huxley and his Brave New World. Dystopia is a genre which deals with a society that has “gone off the rails”. Dystopian authors pick the most negative characteristics and self-destructive tendencies in their societies and transform them into an (im)possible reality, sometimes to an absurd degree. It is no coincidence that these authors use their opus to alert the society to totalitarian regimes, like George Orwell’s 1984 or Nobel Laureate William Golding’s Lord of the Flies. One cannot however say that Dystopia is eccentric. Writers still produce Anti-Utopian novels, and, more often than ever, use sci-fi elements, which make this literature attractive to the younger reader. Some examples are Hunger Games by Suzanne Collins or Divergence by Veronica Roth.
156 #MENHOUSE