P
oložili jste si někdy otázku, jak vznikají umělecké či filosofické směry? Jak se jednoduše stane, že zrovna v tuhle chvíli někdo přijde s myšlenkou nebo sebeprezentací tak přelomovou, že se liší od všech předchozích a vznikne nový směr myšlení, či projevu člověka?
Dalo by se říct, že 19. století, tedy století páry, bylo stoletím osvícenecké touhy po poznání a romantické touhy po hrdinství. Romantismus nás provází v podstatě celým 19. stoletím a zaobírá se především bojem člověka proti společnosti, bezvýchodnou láskou, neopětovanými city, hrdinstvím a revolucí proti konvencím. Daný proud vrcholí těsně před koncem 19. století a ostře vplouvá do z počátku úpadkového žánru, dekadence. Už samotné slovo DEKADENCE totiž znamená úpadek. Dekadentní myšlení vycházelo z tehdejšího romantismu, ovšem jasně se vymezovalo vůči převládajícímu racionalismu a klasicismu, které slibovaly pokrok a do určité míry novou obrodu člověka. Jenže ta nepřicházela a i přes to, že světem skutečně technický pokrok hýbal, člověk tak nějak upadal do pozadí a cítil se být ve společnosti vykořeněný a bez jistot. Dekadence proto vychází především z pocitů marnosti, nudy, nemožnosti se s čímkoliv ztotožnit. Dekadence si nepokládá otázku ,,Proč jsme tady?”, jak činí například existencialismus, dekadence na tuto otázku vlastně již rovnou reaguje svým vlastním nihilismem. Skvěle myšlenky dekadence vyjadřuje přední filosof tohoto negativistického směru - Arthur Schopenhauer, který na tvrzení racionalistů, že žijeme v nejlepším možném světě (světě pokroku), reaguje pravým opakem. Schopenhauer říká, že žijeme v tom nejhorším možném světě, protože se každému dostalo jen tolik, aby se byl schopný udržet naživu, ale nic víc. Z každé uspokojené potřeby a žádosti rázem roste další a to přináší frustraci, beznaděj. V literatuře se dekadence projevuje především potemnělostí, depresivními náladami, morbiditou, esoterismem až mystickým nádechem, díla jsou plná sexuální banality a erotična a v případě některých autorů je velmi výrazným prvkem egoismus až narcismus (Oscar Wilde). Dekadenti samotní byli nenapravitelní bohémové, holdovali alkoholu a experimentovali v oblasti sexu. Mezi jedny z nejvýraznějších představitelů směru dekadence se bezpochyby řadí Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud a Paul Verlain, prokletí básníci. Byť se Baudelaire pohyboval na hraně několika literárních směrů, je bezpochyby, že svou básní Mršina rozvířil vody světa poetismu. Paul Verlain, kníže básníků, byl francouzským úředníkem, který byl známý svým nonkonformním způsobem života. Sice měl rodinu - ženu a děti - ty ale opustil s mladým (opravdu mladičkým) milencem Arthurem Rimbaudem. Verlain byl Rimbaudem doslova posedlý a hojně se tato posedlost promítá do jeho díla. Ve své Romances sans paroles; Romance beze slov, oslavuje společné soužití a dokresluje své pocity zvukomalbou textu. Oproti tomu Rimbaudova tvorba je odrazem vlastního boje se společností a vnějším světem. Nesnáší povrchnost a zbabělost a revoltuje proti tabu tehdejší společnosti (už jen tím, že je v homosexuálním svazku se starším úředníkem, otcem a manželem v jedné osobě). Zajímavostí je, že veškeré své dílo Rimbaud napsal do 19 let svého věku (tak byl mladý!). Jednoho dne chtěl dokonce své dílo zničit, ale měl ho u sebe Verlain a celá potyčka vyústila ve výstřel Verlaina po Rimbaudovi. Tak se rozpadl jejich vztah a každý šel svou cestou.
H
ave you ever asked yourself, how artistic and philosophical movements originate? How does one person in one moment simply come up with a thought or self-presentation so groundbreaking that it differs from everything previously known and creates a new direction of thought or human expression?
The person who invents such a primary thought surely has the need to somehow determine oneself, somehow react to what takes place around them. Sometimes they may rave about how beautiful life is, how love is all around and how necessary is to fight for these values – this is how we got Romanticism. Other times, the thinker may feel the need to describe the things he sees as they truly are, yet add a little absurdity and invoke predestination – and he creates Naturalism. It is an endless process. One could say that the 19th century, the century of the steam engine, was also the century of an enlightened passion for knowledge and a romantic desire for heroism. Romanticism practically guides us through the entire 19th century and mostly deals with the conflict of man and society, hopeless love, unrequited feelings, heroism and a revolt against convention. This movement reaches its peak as the century ends and swiftly flows into a darker genre, Decadence. The word decadence itself means decay. Decadent thinking stemmed from Romanticism, however, it clearly distanced itself from the more predominant Rationalism and Classicism, which promised progress and, to a certain degree, the rebirth of humanity. This however took too long to arrive. Even though the world truly did witness progress of a different kind – technical progress - man was in the background and felt dissociated and uncertain in the world. Decadence drew from this feeling of futility, boredom and impossibility to identify oneself with anything. Decadence does not ask the question “Why are we here,” as Existentialism does. Decadence already answers this very question with its inherent nihilism. The man who perfectly expresses Decadence, this negativist movement, is Arthur Schopenhauer. He responds to Rationalists, who believe that we live in the best possible world (the world of progress), with the exact opposite. Schopenhauer claims that the world we live in is the worst possible one, since everyone is granted exactly enough to keep themselves alive and nothing more. Every need and craving that we satisfy creates another one, and this brings frustration and hopelessness. In literature, Decadence is expressed by darkness, depressive moods, morbidity, esotericism and a touch of mysticism, works of art are full of sexual and erotic banality and in case of some authors there is a strong element of egoism and narcissism (Oscar Wilde). Artists of Decadence themselves were incorrigible Bohemians who enjoyed alcohol and sexual experimentation. Some of the most famous representatives of Decadence are undoubtedly Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud and Paul Verlaine, the accursed poets. Although Baudelaire found himself within several literary movements, there is no doubt, that his composition “A Carcass” made a splash in the world of poetry. Paul Verlaine, the prince