Jbulletin 2014-03

Jbulletin .

.

.

.

.

.

Synod a manželská pastorálka Výstava v Šamotulech Cesta do Peru a zase zpátky

3/2014

2 v 1: Synod a manželská pastorálka Letošní synod zasedal už jako obvykle v rámci manželské pastorální konference. Jako téma byl vybrán verš z knihy Jozue: „Ať to stojí, co to stojí, my všichni budeme sloužit jedině Hospodinu!“, nutno ale říci, že se toto motto netýkalo pouze těchto několika málo hodin, je to vyznání na celou cestu, po které jako církev společně jdeme. Koneckonců, slovo synod znamená právě „společná cesta“.

Synod začal již v neděli večer slovem Evalda Ruckého, který zrekapituloval uplynulý rok. Jednota jej prožila opět hlavně v souvislostech narovnávání vztahu mezi státem a církvemi. Evald Rucký mluvil také o úseku cesty, na který jsme již vstoupili, a to je postupný přechod k samofinancování. O konkrétním systému tohoto přechodu a plánu, jak jej zvládnout, přinesli cenné informace Jan Křivka a Petr Krásný, celou tuto část doplnili také jednotliví správci sborů se svými svědectvími a zkušenostmi ze života sborů. Každý rozhovor o nové situaci církví je pro všechny její služebníky nadmíru důležitý, jelikož přináší potřebné informace a pomáhá porozumět filosofii i praxi finanční nezávislosti na státu.

Zmíněno bylo samozřejmě i několik modelů z historie JB, pro niž byla charak-

teristická právě schopnost postarat se o sebe a financovat svá díla po celém světě z výnosů vlastní práce.

Kamkoli Jednota bratrská přišla, začala vždy sloužit společnosti. Zakládala školy, sirotčince, špitály i různě velké podniky a továrny, podílela se na zakládání měst a jejich rozvoji jak po urbanistické, tak i společenské a kulturní stránce, nezřídka se stávala zásadním zaměstnavatelem dané oblasti. Je pro nás velmi povzbuzující, že máme odkud čerpat, kde brát inspiraci.

Víme, že Bůh chce tento aktivní sloužící životní styl nyní obnovit. Vyzývá nás: Buďte aktivní, ale nechte to vše dělat mě! Nesmírně důležité je i to, že jdeme skutečně „společnou cestou“ – žádný sbor není na nové výzvy sám. Jsme jedno Tělo, máme jeden druhého, budeme se o sebe zajímat a podporovat se navzájem.

V úterý 10. června se pak uskutečnila jednací část synodu. Hlavními probíranými

okruhy byly vnitřní záležitosti života církve. Synod přijal zprávu Úzké i Výkonné rady JB, zprávu o hospodaření i zprávu revizní komise, dále zprávy ze sborů, škol, z misie, i dalších děl Jednoty bratrské. Vyjadřoval se také k několika návrhům z oblasti fungování církve i vnějších vztahů. Na vědomí byl vzat pokojný rozchod se sborem v Hradci Králové, na kterém se v důsledku rozdílných vizí dohodlo vedení Jednoty bratrské s vedením hradeckého sboru. Byla přijata také výzva synodu Severní americké provincie, který zasedal zhruba o týden později a který plánoval projednávat otázky, k nimž jsme cítili potřebu se vyjádřit. Výzvu si můžete přečíst zde: http://bit.ly/1sFaHF9 Synod stejně jako celou manželskou pastorálku zakončilo středeční vyučování Tomáše Brože o komunikaci bez odmítnutí.

A nyní: manželská pastorálka očima manželky Prostřednictvím života v Jednotě bratrské se člověku po několika letech významně obohatí kalendářní rok.

K tradičním svátkům, jako jsou třeba Vánoce či Velikonoce, se postupem času přidruží CeKon (celocírkevní konference), PaKon (pastorální konference), konference mateřských center a konečně i... MaPas, neboli manželská pastorální konference.

MaPas je vzácný tím, že otevírá své dveře i manželkám služebníků církve a nutno uznat, že ty dveře otevírá opravdu srdečně. Zatímco například na PaKon může muž odjet s Biblí a kartáčkem na zuby, na MaPas tentýž muž dokáže stěží vměstnat zavazadla i do prostoru velikosti Octavia Combi.

Samozřejmě, kam přijíždějí manželky, dostávají vztahy mezi jednotlivými sbory zcela jiné rozměry.

Nevím, jaké otázky se řeší čistě mezi muži, ale MaPas je „provoněn“ tématy ze života mateřských center, volnočasových klubů či problematiky čerpání grantů.

Nově se církvi otevírá pole podnikatelských aktivit, což je opravdu úrodná půda, o které se nám (kreativním ženám)

ani nesnilo. Není výjimkou, že náhodný hotelový host může uslyšet konverzaci typu: „Co myslíš, šla by ta zmrzlina i u nás? – Když v tom Holešově tak jede… – I Novoměšťáci už začínají točit. – Mohli bychom k ní vařit Bohdanovo kafe...“.

Zatímco muž začíná racionálně zvažovat návratnost investice do nákupu stroje, popřípadě křivku budoucího výnosu, manželka v duchu stihla vyřešit výzdobu prodejního stánku a zahájila sborové výběrové řízení na dodávku domácích koláčů.

Je to velmi vzácný čas být spolu, mluvit spolu, seznamovat se a sdílet těžkosti i radosti z života jednotlivých společenství. Díky tomuto času člověk přestane přemýšlet v rovině anonymních názvů Holešov, Rychnov či Ivančice a začne si dosazovat konkrétní tváře jednotlivých služebníků.

Věřím, že právě díky těmto vztahům se církev opravdu stává Tělem, kde jsou všechny orgány navzájem mezi sebou propojeny – a že jsou to „orgány“ drahé a vzácné. Natolik, že příchod listopadového CeKonu se stane tak očekávaným, že si na blížící se Vánoce snad ani nevzpomenete.

Tedy pokud váš sbor nezvažuje podnikat prodejem vanilkových rohlíčků…

Lída Kejíková Foto: Pavla Molnárová

Cesta do Peru a zase zpátky (dvakrát) Jednota bratrská působí na mnoha místech po celém světě.

Na některých ji najdete již po staletí, jinde byla uznána teprve nedávno a někde svou práci teprve začíná. Jedním z takových míst je misijní oblast Peru. Před půl rokem tam odcestovala Jiřka Čančíková z Nové Paky,

aby se zapojila do služby tamních sborů.

Jiřko, řekni nám něco o místě, kde jsi byla.

Bydlela jsem v Lambayeque, pěkném klidném městě, ale dojížděla jsem sloužit do Chiclaya, což je jedno z největších

měst v Peru. Je to živé město, stále nějaký pohyb, všichni něco prodávají, je tam spousta taxíků, ale dá se tam vše sehnat.

Jak tam Jednota postupuje?

Všechny sbory jsou pod Výborem světové misie Jednoty, přičemž propojovacím článkem

je Peruánka Hilda Regalado, která se před několika lety přestěhovala do USA, kde začala chodit do Jednoty.

Později začala toužit po dovedení Jednoty také do Peru.

Pojítkem jsou také Sam Gray (biskup JB, člen vedení Výboru světové misie – pozn. red.), který Peru několikrát navštívil, a výkonná ředitelka výboru Judy Ganz.

Cos dělala přímo Ty? Mou prací bylo pomáhat v těch dvou sborech v Chiclayu. Každému sboru jsem střídavě pomáhala po dobu týdne, ale každou neděli dopoledne jsem sloužila dětem v Cruz de Esperanza.

Tam moje práce spočívala v přípravě a vedení slova a aktivit. Občas mě zničehonic požádali, abych jim zahrála na kytaru a zazpívala, tak mě to motivovalo a začala jsem se na ni víc učit. V Cruz de Esperanza jsem chodila v sobotu večer na skupinku žen (muže tam bohužel nemají), kde mě většinou vyzvali, ať řeknu nějaké svědectví, jednou mě i požádali o kázání.

Druhý sbor, Rhemanente, se v době mého pobytu právě

tvořil. Tři dny jsme chodili po ulicích jedné městské části, oslovovali jsme lidi a zvali je na první slavnostní shromáždění.

Bohužel nikdo z nich nepřišel.

I tak to ale byl super čas. V této čtvrti se ale nakonec setkání zrušila, protože žena, která poskytovala prostory, pak často nebyla doma, i když nás zvala, ať se stavíme. Později se

tedy začalo v domě pastorova bratra, kde to bylo mnohem lepší. Za tu krátkou dobu, co jsem v Chiclayu byla, se církev celkem rozrostla. V Rhemanente jsme se hodně sdíleli o tom, jak fungují sbory u nás v ČR, dále mě taky žádali, abych se podělila o nějaká svědectví či kratší slova. Hodně pro ně bylo důležité mě tam vůbec mít,

jakožto nějakého zástupce z ciziny, aby lidé věřili, že ta církev má nějakou hodnotu a není jen jakýmsi uskupením či sektou. V Peru je poměrně jiné myšlení, co se týče církví.

U nich je například důležité, aby církev vypadala jako církev, zatímco u nás se spíš snažíme, aby církve vypadaly čím dál míň jako církve a víc jako příjemný prostor.

Jací jsou místní lidé?

Místní lidé mě naprosto uchvátili. Všichni byli moc milí, snažili se mi pomoci či poradit. Vždycky, i když toho neměli moc, se chtěli podělit o to málo, co měli. Velký význam pro ně má jídlo, jsou na něj hrdí a jedí vážně hodně.

Jsou velmi pracovití, zruční, a kreativní, nepřestávaly mě udivovat všechny možné obchůdky, které si ve svých domech vytváří, nebo často i prodávají na ulici či v autobusech, snaží se najít práci, kde je to možné. Zároveň jsou to ale „opice“ (jak mi sami řekli), protože přebírají mnoho věcí z USA. Bohužel často mají takové velmi jednoduché pojetí světa.

Myslí si, že všichni v Evropě a v USA se mají skvěle a mají kupu peněz. Sice oproti nim máme vyšší životní standard, věci ale tak černobílé nejsou.

Celkově jsou Peruánci velmi veselí lidé a málokdy se na vás zamračí.

Jiřka se z Peru vrátila v zimě, moc dlouho ale doma nepobyla. Už o čtvrt roku později, v květnu, se s ní na stejná místa rozjel (což pár dní předtím nečekal ani on sám) také její táta Bohdan, správce novopackého sboru JB, takže příběh pokračoval dál: Bohdane, kde jste těch čtrnáct dní strávili?

Asi polovinu času (týden) v Limě, u rodiny pastora Manuela, který se živí také jako taxikář. Druhý týden jsme se pohybovali v Chiclayu.

Jířa byla minule většinu doby v Chiclayu a sbory v Limě navštívila jen krátce. V obou místech jsou dva sbory.

Co se tam od poslední doby změnilo?

Největší viditelná změna byla v jednom ze sborů v Chiclayu, kde v lednu začínali jen v rodinném kruhu a nyní již měli asi 30 lidí, takže místnost pro scházení byla úplně plná. Ve druhém sboru měli původně k dispozici skvělé prostory pro práci s dětmi, jenže majitelka jim místnost už nechce půjčovat, tak se sbor musí scházet v obýváku jedné rodiny.

Jak vůbec došlo k téhle druhé cestě a hlavně k tomu, že ses do ní zapojil i ty?

Jířa při zimním návratu přivezla pozdravy od místních sborů a také pozvání na návštěvu.

1. května na ni z Facebooku

vykoukly velmi výhodné letenky do Peru a ona přišla za mnou, jestli prý bych s ní letěl? Ještě ten večer jsem se rozhodl, že pozvání využiji a že peruánské křesťany navštívíme, abychom je povzbudili. Pak už jsme jen hledali vhodný termín.

S čím jste se do Peru vydávali?

Cílem bylo navštívit a povzbudit tamní jednoťáky, sdílet s nimi, co prožíváme my. Volné chvíle jsme využili k poznávání

země. Myslíme si, že cíl cesty byl opravdu splněn.

Pověz nám tedy víc o vaší službě?

Během víkendů jsme se účastnili všech možných shromáždění – pro dospělé i děti – a na všech jsme se podíleli službou slovem.

Spolupracovali jsme na službě chudým dětem, které naši bratři vyučují duchovním věcem, záležitostem běžného života a také jim dávají zdarma

jídlo. Žehnali jsme novorozenému děťátku a byli jsme přítomni obrácení prvního muže ve sboru i jeho první návštěvě shromáždění. Setkávali jsme se speciálně s pastory, mluvili o jejich situaci a také jsme sdíleli naše zkušenosti a svědectví z ČR. Někteří říkali, že takovéto věci potřebovali slyšet a bylo to pro ně velké povzbuzení. Například i otázky

praktické služby skrze podnikání. Pastor Christopher o tom již dříve přemýšlel, ale protože se to v Peru obecně nedělá, nebyl si jistý. Na schůzku s námi si vzal i některé mladé muže, aby měli inspiraci do dalšího hledání. Teď již přemýšlejí, jaké podniknout konkrétní kroky. Píšou nám často vděčné zprávy, modlí se za nás a my za ně. Touto cestou se vytvořilo „česko-peruánské jednoťácké přátelství“ a my jsme za tu příležitost velmi vděční. I Samovi Grayovi (biskupovi UF, který je ve vedení Výboru světové misie JB – pozn. red.) se moc líbilo, že Česká republika, kde vznikla Jednota bratrská, navštěvuje a tvoří vztahy s Peru, což je jedna z nejnovějších misijních oblastí. A tak jsme moc zvědaví, co Bůh bude chtít dělat dál.

Foto: Jiřina Čančíková • Str. 6: Slum v Limě.

• Str. 7: V místní hromadné dopravě.

• Str. 8: Ulice před sborem JB v Limě.

• Str. 9 vlevo: Bohdan Čančík s pastorem Christopherem ve sboru Rhemanete v Chiclayo.

• Str. 9 vpravo: Jídelna pro chudé v Limě.

Na této straně: • Nahoře: Jiřina s dětmi v Limě.

• Uprostřed: Krajina Peru.

• Dole: Chlapecká škola v Chiclayo.

O Peru obecně Peru je třetí největší stát v Jižní Americe. Má pobřeží, pohoří i džungle, suchá místa i tropické lijáky. Stát nedává žádné sociální dávky či důchody, na každém rohu tedy můžete vidět, jak lidé nejrůznějším způsobem podnikají – jsou totiž velmi kreativní a pracovití.

Peru patří pod správu Výboru pro světovou misii JB (Board of World Mission). Práce naší církve tam aktivněji začala asi před dvěma lety. Dnes jsou v Peru čtyři sbory, dva v Limě a dva v Chiclayu.

Pastoři nejsou Jednotou placeni, dostávají jen malý příspěvek na chod církve, a musí mít tedy svoji práci.

Jedním z hlavních problémů sborů je nedostatek vlastních prostor k setkávání, společenství se tedy často scházejí v domech svých členů. Práce v Peru není zatím nijak specifikovaná, sbory slouží tak, jak je v jejich okolí třeba. Častá je práce s dětmi, mládeží a chudými.

Foto na této straně: • Nahoře: Sbor Cruz de Esperanza v Chiclayo.

• Uprostřed: Sbor Rhemanete v Chiclayo.

• Dole: Tržiště v Limě.

Radikalita v Chrastavě Stejně tak jako v loňském roce se i letos na jaře (17.–20. dubna) spustila velkolepá akce nazývaná „Radikalita“, neboli setkání mladých dobrovolníků Jednoty bratrské.

Letos tomu bylo s podtitulem ,,Nekrav!Maga“ (pozn.: krav maga je bojové umění pocházející z Izraele, výcvikem procházejí všichni účastníci povinné vojenské služby).

Oproti roku 2013 se počet účastníků z řad mládeží zdvojnásobil, což je s přihlédnutím k situaci mladé generace ve světě opravdu velká milost.

Hned po příjezdu a následné

večeři se rozjel naplno program směřující jediným možným směrem – ke Kristu. Úderné slovo střídalo úderné slovo a přes náročný program byl ve vzduchu cítit hlad a očekávaní Božího jednání.

To nepominulo ani při pátečním a sobotním pracovním dni, kdy se jednotlivé týmy rozjely do okolních měst a vesnic, aby přiložily prakticky ruku k dílu. Místní obyvatelé pro nás připravili nejrůznější manuální práce od sázení stromů, natírání vysokých tyčí z lešení, po úklid lesa a sekání trávníku fotbalového hřiště. Nebývá zvykem, aby se takový počet mladých vydal někomu pomoci, proto jsme viděli i mnohé překvapené výrazy ze strany místních, u kterých byla cítit i velká vděčnost. Něco takového jde opravdu proti duchu doby.

Práce mezi lidmi byla důležitá jak pro otce Jednoty v historii, tak i pro nás v současné době. „Kdo nepracuje, ať nejí,“ řekl by apoštol Pavel a my mu dáváme za pravdu. Tady se hodně pracovalo – a jedlo o to víc!

Radikalita je výjimečná právě propojením základních – a přitom zásadních – hodnot, ve kterých jako církev jdeme – vstupovat do Božích vod nejenom duchovně, ale i prakticky.

Proto také vždy po pracovních dnech následovaly hutné večery plné silného a inspirujícího vyučování, které bylo zaměřeno na Římany 5. kap., na Adamovu a Kristovu identitu v nás, na

rozlišování toho, co je a není z Krista. Večery byly plné projevů Ducha a osvobozování.

Bůh je Bůh a dělal si věci po svém a na program nehleděl, měl svůj vlastní a lepší. Rozjel prorokování ve velkém, a tak se velká většina účastníků vystřídala vepředu, synové a dcery prorokovali, mladíci měli vidění, otcům se plnily sny. Ano, v Kristu se dějí věci dávno ohlášené!

S čím se odjíždělo? Jak zůstat v radikálním vztahu s Kristem

nejenom během jednoho víkendu v roce, ale každý den? To je výzva pro každého z nás, nejenom pro účastníky této akce. Znamená to jít pod povrch naší přirozenosti a otevřeně odkrývat pravou podstatu věcí a naše motivy, jedině tak se vše ozřejmí.

Prásknout to na sebe! Znamená to volit radikálně mezi vlastním názorem a Kristem a Jeho pohledem na věc, být radikálně poslušný tam, kde se duše rve o svůj názor, umět se smát sám sobě, když se

řešíme a chceme uzurpovat právo na cokoliv! Mít otevřené srdce a otevřený život a nechat další, aby do něj nahlíželi, nezůstávat na okraji ve stínu, ale naopak vykročit ve smělosti a důvěře. Výzva je to stejná pro nás pro všechny, všichni se potřebujeme navzájem povzbuzovat a napomínat, zůstávat v Boží rodině. Cesta je jediná, je jí Kristus, který je na každý den.

A to je opravdu radikální.

Rozhovor s Káťou a Pavlem z Benešova, kteří se nechali na začátku července pokřtít Tak co se vlastně tak zásadně po Radikalitě změnilo?

Katka: Těsně po ní vlastně nic, ale časem se vše začalo víc projevovat, ukazovat, asi to chtělo víc času, abych to mohla zpracovat.

Pavel: No, víc si čtu, víc se modlím.

Katka + Pavel: Po tom, co jsme se vrátili domů, nám nasazení vydrželo vlastně jen pár hodin, do úterý. Pak přišla škola, starosti a naše vlastní rutina, která nás dostala. Všichni, co jsme byli na Radikalitě, jsme se vybodli na mládež, která měla přímo navazovat, kvůli našim vlastním věcem.

Důležitý moment přišel týden potom, kdy jsme v neděli ve sboru měli říct, co se nám na R. líbilo, přičemž se vytáhlo i to, jak jsme zazdili mládež.

Míra Janoušek (správce sboru) nám pak řekl, že jsme si to Boží nechali ukradnout. Tím, jak se tohle otevřelo, jsme to uviděli i my. Navíc jsme se i poprvé za sbor modlili a tak.

Jak se Radikalita promítla do dění v mládeži?

Katka: Začali jsme víc mluvit, otvírat staré a nepříjemné věci

a konečně jsme se přestali zajímat o deskovky.

Pavel: Kdo zůstal na povrchu, tak to moc nevydýchal a postupně přestal chodit, ale i to se teď mění.

Katka + Pavel: Vlastně to přišlo úplně přirozeně, ale najednou jsme začali dávat přednost Božím věcem před našima vlastníma.

Co postoj vašeho srdce v praktickém životě?

Katka + Pavel: HLAD. Touha po Kristu, ať se děje cokoliv.

Modlíme se za naše rodiny, postupně vidíme víc a víc kleští, ve kterých nechceme zůstávat. A Bůh to ukazuje.

Navíc jsme si mnohem bližší i v rámci rodiny.

Pavel: Bůh mění věci, ve kterých jsme žili od malička.

Vede mě do poslušnosti tam, kde bych dřív vůbec nereagoval. Slovy Martina Bukyho z Get Together: ,,Hřích už není tím, čím býval.“ Ježíš mi ukazuje, v čem jsem sobec.

Hodně se mluvilo o adamovské a Kristově identitě…

Katka: Pořád se to pere. Občas ta moje duše hrozně vyvádí, ale jakmile si jdu číst Bibli a modlit se, přichází pokoj.

Stává se mi, že mě Ježíš vede do různých rozhovorů, na které já sama vůbec nemám, hlavně v rámci rodiny.

Pavel: Já ty věci vidím většinou až zpětně, tak si z toho vždy

beru Boží ponaučení a i vidím, jak schopnost rozlišování v různých situacích je čím dál lepší. Jo, a taky už nečekám, že se na mládeži bude kouřit vodní dýmka…

Něco k povzbuzení?

Pavel: Číst si, číst si, číst si. Taky se modlit. A mluvit otevřeně o všem, protože naše duše občas dělá pořádný blbosti.

Katka: Jo, pěkně to rozseknout.

Nevymýšlet vlastní řešení, protože to nevymyslíme.

Jste pokřtění, jak to vidíte teď?

Katka: Je to super. Nic velkého se viditelně nezměnilo, ale super. Zůstávám v tom, v čem předtím.

Stanislav Pohunek

Foto: Pavla Molnárová Jan Molnár Ctibor Veselý

Náš sbor:

Dobruška Jak to začalo Dobrušské společenství vzniklo jako misijní stanice sboru v Rychnově nad Kněžnou. Řadu let v něm působil současný správce sboru v České Lípě Miroslav Boš se svou rodinou, v roce 2001 jim však Úzká rada JB položila otázku, zda by nešli sloužit do České Lípy. Naše rodina v té době bydlela ve Vamberku, dojížděla do sboru v Rychnově, ovšem naší touhou bylo být Ježíši k dispozici kdekoli bude potřeba. Což jsme měli příležitost prokázat v září 2002, kdy rychnovský sbor vnímal, že je třeba poslat někoho do Dobrušky na prázdné místo po Bošových. A tak jsme opustili své kořeny a odešli do Dobrušky.

I nadále jsme v tomto městě působili pod rychnovským sborem. Organizovali jsme

například přednášky na gymnáziu „AIDS a vztahy“ nebo jsme ve spolupráci s americkou křesťanskou organizací MCYM připravili takzvaný Service Project a za pomoci dětí vojáků z NATO postavili několik dětských hřišť. Součástí našich aktivit byly také dětské dny. V rámci sborového života fungovaly pastorační skupinky a společná setkávání.

Jako samostatný sbor bylo společenství v Dobrušce ustanoveno 15. července 2005. Od data vzniku sboru začala probíhat také nedělní shromáždění v základní škole Fr. Kupky, kde se nás během roku 2005 scházelo průměrně pětadvacet včetně devíti dětí. Probíhala setkávání pěti pastoračních skupinek, pro veřejnost jsme začali pořádat „Kavárny“ zaměřené

vždy na určité téma a stranou nezůstávala ani mládež, která v osmi lidech chystala aktivity pro své nevěřící kamarády.

Naším cílem nebylo zaměřovat se na velké akce, ale prohlubovat osobní vztahy s lidmi a nechat Ježíše, aby se jim mohl dávat. Naše vize byla „Být chlebem našemu regionu“. Ježíš v nás je tím chlebem a On se dává všem, kteří jsou hladoví.

aktivity sboru. Centrum je přímo na náměstí, v místě, kde dříve fungovala snad nejhorší diskotéka a zašívárna pro všechny ďáblem obelhané lidské životy. Dnes tam máme rodinné centrum Sedmikráska, volnočasový klub Vješák, kuchyňku s kavárničkou, přednáškovou místnost i dostatek prostoru pro odpolední dětské kroužky. Probíhají tu také všechna pravidelná sborová setkání (skupinky, modlitebky, kluby pro děti a mládež, shromáždění…). A protože Táta má smysl pro humor, kromě nových prostor nám hned před touto budovou připravil také stánek se zmrzlinou a rychlým občerstvením. V minulých letech ho provozovala restaurace, co sídlí v patře pod námi, jenže letos už na to neměli kapacitu, takže nás oslovil sám majitel restaurace, zda bychom stánek nechtěli do pronájmu.

A tak můžeme posedět u ,,zmrzky‘‘ s dobrušskými hned před naším novým centrem. Ani se nestačíme divit, jak se všechno samo skládá.

Co se děje nyní Letos v létě slavíme jako sbor své 9. narozeniny. Vizi máme stále stejnou. Přejeme si, aby Ježíš nasytil všechny v Dobrušce a okolí. Jsem vděčný Kristu za to, co nás naučil a čím nás jako tělo provedl. Opravdu jen jemu patří dík za vše, co tu je.

V průběhu let jsme se scházeli a využívali různé pronajaté

prostory v Dobrušce. Bojovali jsme za větší místo, které budeme moci mít nejen pro sebe, ale hlavně pro maminky, mládež a lidi z města.

V lednu 2014 nám Táta připravil skvělý dárek, který předčil naše očekávání: nové prostory. Nazvali jsme je Centrum pro všechny generace a probíhají v nich všechny

Mezi Kristovy největší projekty, které nyní v rámci našeho sboru dělá, patří již zmíněný volnočasový klub Vješák a Rodinné centrum Sedmikráska. Klub je určen všem mladým lidem ve věku od 12 do 22 let, kteří zde mohou kvalitně vyplnit své volné chvíle – napomáháme tak předcházet sociálně patologickým jevům spojeným s dospívání.

Sedmikráska poskytuje služby rodinám s dětmi, a to každý všední den. Přináší pomoc a podporu v péči o děti, v rodinných vztazích a řešení aktuálních problémů. Hlavní je to, že Kristu záleží na dětech i jejich rodičích, chce jim dát poznat svou lásku a vytrhnout je z otroctví tohoto světa. A tak se mu dáváme ve Vješáku i v Sedmikrásce k dispozici, ať si nás používá, jak on sám chce.

Dnes je nás ve sboru zhruba dvacet osm naplno zapojených členů. K tomu přibližně osmnáct dětí. Často se shromáždění a skupinek účastní ještě okolo dalších deseti lidí, kteří sice nejsou naplno vydaní Ježíši, ale jeho věci je přitahují. Modlíme se za ně, žádáme si jejich životy a záchranu. Co by se o našem sboru dalo dále říci? Je pro nás typické, že žijeme jako rodina. Heslo, které používají děti v nedělním Klubíku: ,,Jsme jedna parta a máme se rádi!‘‘, se dá vlastně vztáhnout na celý sbor. Vzájemně si kryjeme záda.

Když někdo padá v nějakých těžkostech, bolestech či nemocech, má kolem sourozence, co stojí za ním a nesou ho.

Vzájemně si odpouštíme a snášíme i projevy naší duše, temperamentu a vzájemné rozdílnosti. To je také to, čeho si nejvíce cením. Mám kolem sebe mnoho lidí, kteří milují Krista a chtějí na něho vsadit úplně vše ve svém životě. Vsadit “All in”. A to je to nejvzácnější.

Boje a zápasy I když by se navenek mohlo zdát, jak nám to v Dobrušce všechno pěkně šlape, uvědomujeme si, jak nás chce ďábel obelhat na každém našem kroku. Také jak nemáme na to, abychom žili dobré křesťanské životy, jak často padáme a znovu a znovu věci projíždíme. Proto víme, že jediné, co potřebujeme, je Kristus a jeho život v nás.

Vyhlásili jsme boj pýše a sobectví v nás. Modlíme se za muže, aby byli muži víry, pokornými, aktivními a dravými, aby stáli ve svých rolích a nenakládali je na ženy. A ženy, aby byly poslušné a poddajné.

Chceme, aby naše rodiny byly zdravé, čisté a patřící plně Ježíši. I v našem městě je mnoho rozvrácených rodin, narušených manželských vztahů, dětí, kterým chybí zázemí. Vyhlašujeme, že lidé vyjdou z prokletí do požehnání. Ďábel se snaží útočit i na naše zdraví. Bojujeme za nemocné rakovinou, postižené 12leté děvčátko či nahodilé nevysvětlitelné bolesti rukou nebo nohou a různé další zdravotní komplikace.

Vyznáváme Kristovo vítězství a ďáblovu porážku!

Modlíme se také za starostu, vedení města, představitele firem, ředitele škol.

V Dobrušce má materialismus silnou pozici, takže se

mnohdy vynakládají peníze na věci sice hezké, ale povrchní, které mají pouze oslavit člověka, ale nepřinášejí řešení opravdových problémů obyvatel města.

Výhled Nyní před námi stojí další výzvy. Chystáme se založit s. r. o., pod kterým by nově vznikla účetní kancelář a možná do budoucna i další jiné projekty.

Také vnímáme, že nás Táta povolává k založení mateřské školy, která by mohla navazovat na práci Sedmikrásky.

Hledáme vhodné prostory a Boží načasování. Přejeme si mít ve všem Kristovu moudrost a zjevení. A to jak pro věci současnosti, tak i dalších dní.

Chceme zřetelně vidět do Ježíšových plánů a nechat se do nich uvádět.

Pavel Horák

Foto: Archiv Sboru Jednoty bratrské v Dobrušce • Na předchozí straně: Mladí z klubu Vješák při společném softbalovém zápasu s rychnovským klubem 5ka.

• Vlevo: Novinka: zmrzlinový stánek.

• Vpravo nahoře: Rodinné centrum Sedmikráska.

• Vpravo dole: Horákovi.

Pavel a Iva Horákovi slouží v Dobrušce od roku 2002. Bůh jejich manželství doplnil o 4 děti: Ester (18 let), Daniel (16 let), Adéla (12 let), Filip (8 let). Kromě práce a služby tráví rádi volný čas v přírodě. Jezdí na výlety na kole, do lesa na houby, grilují. Všichni jsou hudebně obdarovaní. Zpívají a hrají na vše možné. Všichni aktivně slouží ve sboru a mají v něm opravdovou rodinu.

Výstava o Jednotě bratrské v Šamotulech Po Nové Soli se Šamotuly (Szamotuly) staly druhým polským městem, kde proběhla výstava o práci Jednoty bratrské na tomto území. Formát dvanácti panelů, dobře známý z období výstav v našich městech během výročí 550 let Jednoty bratrské, zde doplňuje několik dobových artefaktů, jako například předbělohorský výtisk Bible kralické. Výstava byla slavnostně otevřena 20. června v muzeu na zámku Górków.

Vernisáže se zúčastnili významní hosté, jako kupříkladu starosta okresu Šamotuly, zástupce radnice, ředitel školy, ale také tajemník české ambasády ve Varšavě Ján Krivoš. Během slavnostního večera zazněly staré bratrské písně v podání hudebního souboru Openhouse z pražského sboru,

trojroli moderátora, překladatele a představitele polské Nadace Moravských bratří jsem na sebe vzal já. Po úvodních pozdravech starosty a pana tajemníka představil biskup Evald Rucký krátce historii Jednoty bratrské a její práci v tomto městě.

V Šamotulech dnes není žádný protestantský sbor, představitelé místní samosprávy se však hlásí k naší společné historii. Otevření výstavy podpořili nejen financemi a bohatým rautem, ale uhradili také vydání katalogu, který jsme mohli použít už při výstavě v Nové Soli. Nadto vše ještě pokryjí náklady další společné akce – rodinného festivalu na zámku v Šamotulech, který plánujeme na první víkend v říjnu. Centrem města také prochází ulice Českých bratří (Braci

Czeskich) s nově instalovanou pamětní deskou. Šamotuly (19 000 obyvatel) leží 35 km severozápadně od Poznaně (550 000 obyvatel), jednoho z historických center Polska a tahouna polské ekonomiky. Sám ukazatel nezaměstnanosti (okolo 5 %) napovídá, že jde o zcela jiný region, než jakým je dnešní Nová Sůl (nezaměstnanost 25 %), odkud bylo odsunuto původní německy mluvící obyvatelstvo.

Josef Šeda

historikem a teologem Janem Blahoslavem. Šamotulský kancionál je dodnes u nás v ČR považován za jednu z nejcennějších památek literatury (jako př. Ivančický kancionál). Po smrti Lukáše III. z Górky se však Šamotuly stávaly čím dál více katolickými a sbor bratří se postupně zmenšoval.

Bratři sloužili svým věrným v tehdejším nemocničním kostele sv. Ducha do roku 1615.

V roce 2011 poprvé Šamotuly navštívil bratr Tomáš Růžička z pražského sboru Jednoty bratrské a našel podobně otevřené dveře jako naši otcové. U ředitele tamního muzea, pana Michała Kruszony. Ten se velice zajímal o historii i současnost Jednoty bratrské. Byl překvapen, že Jednota dnes působí a že je ve své „zemi otců“ aktivní a činorodá.

Slíbil, že bude o všem informovat starostu šamotulského okresu.

Návrat do Šamotul Šamotuly jsou místem, kde naši otcové našli svůj domov poté, co byli ze země vyhnáni habsburským králem Ferdinandem I. krátce po tzv. šmalkaldské válce (1546–1547). Polský šlechtic z Ostrorogu Lukáš III. z Górky jim otevřel svoje panství a oni se ihned díky své znalosti řemesel ujali zvelebování celého regionu.

Jednotě bratrské bylo vždy vlastní finančně stát na svých nohou a pomáhat všem potřebným okolo sebe, což se potvrdilo i zde. To

samozřejmě velice ocenil i právě zmíněný Lukáš III. z Górky. Bratři požehnali jeho panství nejen poctivou službou a umem, ale také tím, že zde založili školu, špitál a tiskárnu.

Tiskárnu tu provozoval od roku 1558 bratr Alexander Aujezdecký a v roce 1561 zde vydal známý zpěvník s názvem Šamotulský kancionál. Kancionál obsahuje výběr z bratrských písní sestavený biskupem páté generace,

Později jsme ředitele muzea navštívili znovu. Seznámil nás se starostou okresu Šamotuly, s panem Pawłem Kowzanem, u kterého jsme našli nebývalé přijetí. Pan Kowzan je nepraktikující katolík, který má vůči své církvi výhrady, a říká: „Prosím, přijďte! Nemáme tu jediný protestantský sbor. A katolická církev zde v našem městě tuto výzvu potřebuje!“ Během této návštěvy jsme se procházeli městem, a ejhle: V ulici s názvem Českých bratří visela na oprýskané omítce prvního domu nově nainstalovaná cedule, která všechny kolemjdoucí informuje o poslání českých bratří v Šamotulech!

Tehdy se také domluvilo, že v Šamotulech společně uspořádáme výstavu, což se 20. června letošního roku uskutečnilo. Slavnostní vernisáž vše jakoby potvrdila, ředitel muzea i starosta nás štědře hostili a na zpáteční cestu vypravili s jediným vzkazem: „Máme vás rádi a těšíme se na vás!“ Pražský sbor bude v létě hostit pány Kowzana i Kruszonu v Praze a na začátek října připraví v Šamotulech festival, který město financuje. V tamním muzeu i jinde je pro nás vždy připravené komfortní ubytování, luxusní pohoštění a otevřené srdce. Kdo půjde?

Koho pošleme? Moje modlitba, ale jistě i modlitby našich bratří před 400 lety, po tom zoufale volají!

Evald Rucký

Foto: Tomáš Růžička • Na předchozí straně: Evald Rucký a Josef Šeda.

• Vlevo: Šamotuly dnes.

• Vpravo první foto nahoře: Pamětní deska v ulici Českých bratří.

• Vpravo druhé foto nahoře: Evald Rucký, starosta šamotulského okresu Paweł Kowzan, tajemník české ambasády Ján Krivoš, zástupce starosty Šamotul Janusz Stanke.

• Vpravo dole: OpenHouse, hudební soubor pražského sboru.

Dokumenty staré 400 let si nyní může prohlédnout každý Jak jistě víte, v roce 2006 byly v Mladé Boleslavi náhodou objeveny dvě truhličky, které obsahovaly archiv biskupa Jednoty bratrské Matouše Konečného. Dokumenty podrobně vypovídaly o životě Jednoty bratrské, kupříkladu o správě církve i jednotlivých sborů, o jejím způsobu pastorace nebo o její roli ve společnosti. Písemností bylo okolo 600, převážně šlo o dopisy, krom nich byly v truhličkách uloženy ještě rejstříky vydání, inventáře bratrských domů, rozepsané rukopisy či svého druhu jediná knížečka s rozpisem bohoslužeb v mladoboleslavském obvodě, která je pro historiky učiněným pokladem.

Dopisy jsou výměnou informací, otázek i rad mezi Matoušem Konečným a dalšími biskupy JB, představiteli polské JB, správci sborů, šlechtici či bratrskými studenty v zahraničí, kteří

informují o svých pokrocích na studiích. Dočteme se zde zprávy o politické situaci i vnitrocírkevních záležitostech, mimo jiného kupříkladu rady stran zdravotních obtíží, pastoračních problémů členů sborů či žádosti o svolení k sňatku. Zajímavostí je také vylisovaný karafiát, který se mezi listy papíru našel.

Botanici říkají, že jde o nejstarší karafiát v Čechách.

Není divu, že se nález archivu tehdy stal mimořádnou záležitostí i v rámci široké veřejnosti, protože krom života JB nebývale podrobně zachycoval také celkový obraz společnosti Čech a Moravy v období mezi Rudolfovým Majestátem a Bílou horou. Kromě toho se nikdy nestalo, že by byl objeven tak rozsáhlý soubor dokumentů ukrytý po 400 let.

Právě proto, o jak unikátní věc jde a jak užitečné informace

přináší, jsme společně s Muzeem Mladoboleslavska (kde je dnes celý soubor uložen) připravili webové stránky, na kterých je možno se o archivu dozvědět více podrobností a také do něj alespoň částečně nahlédnout. Velký podíl na tomto počinu má Mgr. Pavel Sosnovec ze zmíněného muzea, kterému patří náš upřímný dík.

Stránky mají od června i svou anglickou verzi. Adresa stránek je http://matouskonecny.jbcr.info/ Foto: Archiv Matouše Konečného • Vlevo: „Rejstřík bratří turnovských“, pravděpodobně z roku 1612.

• Dole: Pečeť ivančického biskupa Jiřího Erasta.

• Vpravo nahoře: Jedna ze dvou nalezených truhliček.

• Vpravo dole: Knížka s rozpisem bohoslužeb mladoboleslavského sboru.

Ze světa

ČESKÁ REPUBLIKA Mateřská a rodinná centra Jednoty bratrské pořádala sbírku na porodnici, kterou provozuje honduraská provincie JB. Vybralo se přes 19 000 Kč. Velké díky patří všem, kteří se zapojili.

UKRAJINA

ALBÁNIE

USA

Ukrajinské církve, dokonce i ty obvykle vzájemně znesvářené, se v posledních týdnech spojily, aby byly pomocí ve dnech plných násilí. Řeckokatolická církev se jasně postavila na stranu majdanských protestantů, Římskokatolická církev (jejíž příslušníci pocházejí především z Polska) zřídila ve svém kostele sv. Alexandra polní lazaret.

Církev sv. Kateřiny Německé evangelické luteránské církve sloužila jako místo klidu a útočiště pro protestující, bylo zde k dispozici pití, jídlo a taktéž lékařská pomoc pro zraněné.

V ulicích pomáhají též dvě další pravoslavné církve, které se odštěpily od těch moskevských: malá Ukrajinská autonomní pravoslavná církev a Ukrajinská pravoslavná církev kyjevského patriarchátu. Dokonce i pravoslavná církev moskevského patriarchátu, byť je ruskojazyčná a považovaná za blízkou Rusku, se částečně vydává mimomoskevskou cestou. Nyní Ukrajinci doufají, že prožitá spolupráce mezi církvemi a křesťanská láska nezůstanou jen hezkou vzpomínkou.

JB se v Albánii chystá začít službu v oblasti Bathore, asi 6 km od hlavního města Tirana. Jde o oblast obydlenou chudými, kteří se přestěhovali k Tiraně s nadějí na lepší život.

Oblast je většinově muslimská a Moravané jsou první církví, která zde začíná působit. Každý měsíc budou distribuovat jídlo pro 30 rodin, rozvinou speciální program směřovaný na gramotnost žen a proti násilí na nich páchaném, budou je učit vaření, šití, ručním pracem a během toho všeho kázat evangelium.

V USA postupně vycházejí knižně zápisky herrnhutských misionářů o jejich práci mezi indiány kmene Čerokézů. Jednota bratrská působila mezi těmito domorodci od roku 1752.

Vzhledem k pověstné pečlivosti bratří se dochovalo množství záznamů o historii, kultuře, způsobu života i jednotlivých osobnostech Čerokézů, kteří tak tyto dokumenty považují za poklad, jenž jim pomůže dodatečně sepsat kroniku jejich lidu. Mezi písemnostmi jsou i zápisky samotných indiánů.

SIERRA LEONE, misijní oblast JB

JIŽNÍ AFRIKA

Jednota bratrská provozuje ve vesnici Ngiehun dívčí střední školu, což je jediná možnost pro tamní děvčata, aby po ukončení 6. třídy pokračovala ve vzdělání.

Každý rok se škola rozrůstá, nyní ji navštěvuje 240 žáků, převážně muslimů. Jednota bratrská v Sierra Leone pracuje na dvou místech a nyní jsou bratři žádáni, aby otevřeli sbor ještě na třetím.

Elim Home, bratrské zařízení pro mentálně či tělesně postižené děti v Jihoafrické republice, se rozhodlo rozvinout projekt, který pomůže k větší finanční soběstačnosti této služby. Jde o pěstování rajčat ve velkém. První pokusy ukazují, že se rajčatům v této oblasti výborně daří a díky vytápěnému fóliovém tunelu by mohla fungovat i jejich celoroční produkce.

VELKÁ BRITÁNIE V červnu proběhl synod britské provincie JB, kam byl pozván zástupce české Jednoty bratrské. Účastnil se Petr Krásný, který na oplátku pozval zástupce britské provincie na příští synod v ČR.

TANZANIE Od 3. do 11. července proběhla konference biskupů světové Jednoty bratrské. Mimo jiné se probírala role biskupů v církvi.

Za naši provincii se účastnil Petr Krásný, který dostal slovo, aby promluvil o našem porozumění tomuto tématu.

POLSKO Šedovi v Nové Soli dál zapouštějí kořeny. Podařilo se zaregistrovat Nadaci Moravských bratří, která zastřeší naše aktivity směrem k veřejnosti. Touhou Šedových v Nové Soli je rozvinout práci rodinného centra a v září otevřít volnočasový klub. Zapojují se také do práce dalších místních spolků jako univerzity třetího věku, kde Pepa učí češtinu, klubu maminek či skupiny amatérských běžců. Všude tam se snaží navazovat a rozvíjet osobní vztahy. Polsko se sekularizuje, lidé začínají více hledat opravdovost. V tomto by nadace mohla vytvořit dobrou platformu, vždyť jejím cílem je inspirovat okolí k hodnotám našich otců,

připomínat a rozvíjet historický odkaz naší církve a hlavně být s lidmi a zjevovat jim živého Ježíše skrze praktickou službu.

Nadace se bude ucházet o podporu různých vládních i soukromých subjektů. Rádi bychom mezi Polskem a církví v Čechách vystavěli „novou dálnici”, také skrze nejrůznější společné projekty, často štědře dotované z fondů EU – společné projekty „mládeže”, pracovní skupiny, ale také možnost vysílat dobrovolníky do 30 let věku,

kterým EU uhradí zahraniční výjezd až na rok. Otevřeme se tedy myšlenkám, jak konkrétně by se díla našich sborů mohla do česko-polské dálnice zapojit.

Foto: Jednota bratrská • Nahoře: Konference biskupů světové Jednoty bratrské.

• Dole: Bratrské zařízení Elim Home v Jižní Africe.

Dopis z Unity Board Členům Jednoty bratrské po celém světě, zdravíme vás ve jménu Ježíše Krista, našeho Pána a vrchního staršího.

Rada světové Jednoty bratrské se sešla v Kigomě, v Tanzanii, 6.–11. května 2014, kde jsme byli se srdečnou pohostinností přivítáni provincií Jezero Tanganika. Mnozí z nás přijeli přes Burundi, i tam nás místní Moravané přivítali s velkým nadšením. Radujeme se z toho, že náš Spasitel nadále přináší růst na mnoha místech. Jednota bratrská byla v Zambii, která byla dříve misijní provincií, přijata za novou provincii Jednoty. Burundi byla uznána jako misijní provincie, Iringa (Tanzanie) a východní Kongo jsou novými misijními oblastmi a Angola a RuvumaNjombe byly uznány jako perspektivní misijní oblasti.

Když jsme poslouchali zprávy o tom, co se v Jednotě děje, nepochybovali jsme, že Moravané pokračují v tradici služby těm, kteří jsou často ostatními opomíjeni. Provincie pokračují ve službě uprchlíkům a současný růst Jednoty bratrské

v některých oblastech Afriky je přímým důsledkem její práce během občanské války a genocidy. Provincie a sbory Jednoty doplňují péči vlád v oblasti vzdělávání a zdravotních služeb. Naší prioritou je sociální spravedlnost, zejména v oblasti násilí na ženách a v péči o oběti HIV/AIDS. Některé provincie mají obchodní aktivity, a tak zajišťují nová pracovní místa a vytvářejí finanční prostředky pro misii či aktivity v různých oblastech včetně životního prostředí. Jedna z provincií se kupříkladu zabývá pěstováním avokáda, další sázením stromů. Delegát z Jižní Afriky připravil pro další delegáty prezentaci o budování efektivního podnikání. Také Nadační fond Jednoty bratrské podal zprávu o finančních příjmech ze svých podnikatelských aktivit, které mohou být dále vynakládány na podporu nejrůznějších projektů i vzdělávání.

Provincie pokračují ve vzájemné podpoře i službě jedna druhé. Členové české Jednoty kupříkladu slouží v Peru, dánský manželský pár v Demokratické

republice Kongo, švýcarský dobrovolník v Tanzanii a mnoho mladých lidí je zapojeno do dobrovolnické služby a to zejména prostřednictvím programu amerických provincií „Antioch Servant“ („Služebník z Antiochie“). Čelí také Jednota a její provincie při rozšiřování práce a naplňování velkého poslání našeho Pána těžkostem? Ano, procházejí jimi jednotlivci i celé sbory.

Radujeme se tam, kde dochází k postupnému usmíření, které v některých oblastech přináší Duch svatý (smíření je možné!), a stále čekáme na takové změny tam, kde se to ještě neděje. Ale často právě ve svých chybách nacházíme Boží vedení a milost.

I když však stojíme uprostřed obtížných rozhovorů, našli jsme jako členové Rady světové Jednoty bratrské vzájemný respekt a vzájemné vedení.

V naší službě tak zakoušíme velkou radost a čest a pokračujeme v modlitbách za další růst v počtu, službách a vydanosti našemu Pánu.

Rada světové Jednoty bratrské (Unity Board)

©2014 Vydavatel: Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČ: 47475111, www.jbcr.info; šéfredaktor: Ester Brožová, tisková mluvčí, brozova@jbcr.info; grafická šablona: Father & Sons Vision; sazba a grafická úprava: Zdena Zoreníková; korektury: Aneta Mladějovská.

Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.