Jbulletin 1/2020

1/2020

65 Kč

Jbulletin .

.

.

.

.

.

Výročí prvního bratrského sirotčince

Zprávy aneb Co se letos ještě stihlo

TAJEMSTVÍ ZTRACENÉ MAPY

Jan Vetter

– seznámení po staletích

Milí čtenáři, milí fanoušci Jbulletinu!

Jak sami vidíte na vlastní oči, došlo ve vydávání našeho časopisu k jedné zásadní změně, a to, že jsme se rozhodli jej vydávat tiskem. Hlavní myšlenkou bylo udělat čtení příjemnějším pro oči, dostupným i bez obrazovky, přizpůsobivějším vašemu času – a také jsme chtěli vyjít vstříc všem, kdo elektronickým tiskovinám tolik neholdují. Týká se to především seniorů, i když zdaleka nejen jich. Zároveň věříme, že si časopis zaslouží papírovou formu, která pro něj bude jak slušivější, tak trvalejší. Motivem změny rozhodně není výdělek. Co se týče jistoty, že se námi vložené peníze vrátí – je to spíš nejistota. Ale říkáme si, že i tak to za pokus stojí. Většina práce na Jbulletinu je dělána dobrovolně či je dotována, a proto budeme moc rádi za podporu každého, kdo si časopis koupí.

Je dobré dodat, že o elektronickou verzi Jbulletinu nepřijdete, bude vždy zpřístupněná zdarma při vydání následujícího čísla na www.jbcr.cz v sekci ČASOPIS. Jbulletin bude i nadále vycházet cca 3krát do roka (letos výjimečně jen 2krát), vždy v čase našich církevních konferencí (Comeniana, Manželská pastorálka, Celocírkevní konference). Bude možné si jej koupit osobně právě na těchto akcích (či ho z nich nechat dovézt), nebo objednávat na našem eshopu www.vydavatelstvijb.cz. Členové našich sborů si také mohou nechat časopis dopravit zdarma na svůj sbor.

Už teď vám upřímně děkujeme, že jste si Jbulletin koupili, a tak jej podpořili. Těšíme se na další společnou budoucnost a doufáme, že vám tato změna udělá radost.

Z DOMOVA Milý čtenáři, právě držíš v rukou první letošní číslo našeho Jbulletinu. Dokonce je to přesně 10 let, co Jbulletin začal vycházet, a já jsem nadšen, že se ke svým desátým narozeninám dočkal tištěné podoby. Přál jsem mu to. O první čísla se zasloužil Richard Kraus, nyní na něm řadu let pracuje Ester Brožová. Časopis mimo jiné vydává i speciály, z nichž jsme některé jako tištěné použili k ukázání naší činnosti a k vysvětlení dějinného kontextu, proč věci děláme tak, jak je děláme.

Před deseti lety se Libereckým krajem prohnala povodeň, řada obcí byla poškozena a my patřili mezi první dobrovolníky, kteří tuto katastrofu pomáhali odstraňovat. O tom zrovna tehdy psal náš první speciál. Po deseti letech tu máme další katastrofu, která není jen lokální, ale globální, celosvětová. Voda sice rychle odtekla, ale tato virová nákaza hned tak neodteče a nikdo z nás nyní neví, co dalšího přijde. Zdá se, že svět už nebude stejný jako na začátku tohoto roku. Prorocký duch nás na tuto dobu několik let upozorňoval. Ráj bez Boha, který si vysnila EU, se nakonec nekoná. Hranice se zavírají, Italové unii „děkují za pomoc“ a že je v jejich průšvihu nechala. V každém případě i my potřebujeme změnit své myšlení, vždyť jsme se rázem octli v úplně jiné době.

A tak sledujme dál, jakou výzvu to Pán Bůh před nás postavil. Jaké je v tom všem nyní naše specifické místo?

Nezůstaneme jen u šití roušek a roznášení obědů seniorům. Jsme nositelé živého Božího slova, jsme pokračováním Ježíšova života a součástí genealogie apoštolů, našich předků a otců. Jednota bratrská ve svých dvaceti generacích byla v mnohých okamžicích prorocká a v mnohých také ne. Poučme se z oblaku svědků, kteří nám fandí, a nevzdávejme boj, který je před námi.

Heslo březnového měsíce nám přikazuje „Bděte.“ (Marek 13, 37) Evald Rucký

A nyní se podíváme blíže na události, které se v našem „rodinném kruhu“ stihly odehrát ještě před vyhlášením celostátní karantény:

Půlnoční v Holešově Na Štědrý den jsme v Holešově měli „zvláštní“ shromáždění.

Po delším vyjednávání s Římskokatolickou církví nám bylo dovoleno, abychom uspořádali půlnoční v kostele sv. Anny. To, v čem byla tahle půlnoční zvláštní, je, že jde o starý kostel Jednoty bratrské.

Jednota tam své poslední Vánoce slavila v roce 1615.

V průběhu r. 1616 už byla holešovská Jednota vyhnána ze všech svých domů, polí i z tohoto kostela. Třicetiletá

válka byla za dveřmi. Na stejném místě jsme se tedy mohli sejít po více jak čtyřech staletích!

Klára Svobodová popisuje půlnoční takto: „Když jsme vešli dovnitř, rozhodně jsem se necítila jako v kostele, který někdy patřil Jednotě bratrské. Ale ‚shromko‘ už bylo ‚naše‘. Zazpívali jsme vánoční písně, potom měl taťka slovo, kde zmiňoval, že jsme se na tomto místě sešli po 404 letech. Zamýšleli jsme se nad tím, jak to asi prožívali ti, co zde budovali dílo Jednoty bratrské a obětovali tomu své síly i peníze a pak byli násilím vyhnáni. Jistě prožívali lítost a smutek, ale pokud měli živou víru, tak to vše nakonec svěřili Bohu a Jeho spravedlnosti.

A to, že jsme dnes tady, i to, že zde v Holešově je Jednota, je jistě ovoce i jejich modliteb.

Táta zároveň zdůraznil, že dnes nežijeme v nějaké nenávisti vůči katolíkům, ale že naopak se všemi, kdo mají naději v Kristu, jsme na jedné lodi. Pak jsme ještě zpívali několik vánočních písní, ale zazněla i píseň ‚Vzdálená‘, která vlastně prorocky popisuje, jak na tom doopravdy v téhle době jsme. I přesto, že jsme půlnoční oznámili jen den předem a jen na dva plakáty, sešlo se nás kolem padesáti včetně pana starosty, několika airsofťáků i některých katolíků!

Po skončení mohl každý něco zapsat do naší kroniky Jednoty bratrské v Holešově. Při odchodu jsme na náměstíčku před kostelem potkali dalšího kluka z airsoft party, který na nás čekal, ale přiznal, že se cítil příliš hříšný na to, aby šel dovnitř. Starosta říkal, že by tahle půlnoční mohla být každý rok – tak uvidíme.“ Milan a Klára Svobodovi

Konference Asociace Comeniana 2020 V polovině února proběhla jako obvykle konference Asociace Comeniana, kde se scházejí služebníci Jednoty bratrské zapojení v našich sociálních službách i ve školství. Tato setkávání pokrývají již celé spektrum bratrské služby napříč všemi generacemi. Letošním mottem byla prostá otázka položená v biblickém oddílu 1. Sam 17,55–58: „Čí je tohle syn?“.

Otázka se týká bývalého pasáčka ovcí a budoucího krále Davida, který se právě vítězně vrátil ze souboje s Goliášem.

Davidův všeobecně známý příběh pak obsahuje mnoho rovin, kterými prolíná právě otázka vztahu rodič–dítě, generací, a tím také celkově naší identity. Proto ne náhodou měla konference v podtitulu verš z Dt. 8,5: „Jako člověk vychovává svého syna, tak Hospodin tvůj Bůh vychovává Tebe.“ Věnovali jsme se tedy jednak oblasti výchovy (jak v rovině působení na ty, kteří jsou nám svěřeni, tak v rovině, kdy jsme předmětem výchovy my sami), a jednak úzce souvisejícímu tématu lidské identity.

Oslava 130 let archivu Jednoty bratrské Náš archiv se v loňském roce dožil kulatých 130 let, o čemž jsme psali v Jbulletinu 3/2019.

Oslava tohoto výročí se uskutečnila 24. února letošního roku, a to za hojné účasti.

Přítomni byli například zástupci z Národního archivu v Praze či Státního okresního archivu v Jablonci nad Nisou, pozvání přijali též představitelé města Pilawa Górna v Polsku, které bylo založeno v 18. století právě Jednotou bratrskou coby osada Gnadenfrei. Hosty přivítal biskup Jednoty bratrské Evald Rucký, který pohovořil o fenoménu Jednota bratrská, poté archivářka Lydie Halamová přehledně a poutavě zmapovala důležité milníky bratrského archivu od jeho počátků až do současnosti.

Přítomní si mohli prohlédnout výstavu s nejzajímavějšími a nejvýznamnějšími artefakty a navštívit nové prostory, které byly pro archiv a knihovnu vybudovány před několika lety.

Jsme opravdu velmi vděční, že archiv máme (například Jbulletin jeho bohatství využívá v každém čísle), a ohromné díky patří také všem, kdo o něj od založení pečovali a napomohli tomu, že i přes veškeré těžkosti 20. století archiv stále existuje.

radost z něj nebyla o nic menší.

Je prostě skvělé, že ve městě, odkud pocházel i F. V. Hek, známý literát spojený právě s bratřími, může Jednota být, a my všichni našim tamním sourozencům žehnáme do dalších let! Na oslavě se sešli jak členové sboru, tak biskup JB Jan Klas, zástupci z vedení města či spřátelených organizací, například z OSPODu nebo Církve bratrské, správcové okolních východočeských sborů a další přátelé sboru. Perličkou je, že starosta Dobrušky Petr Lžíčař se během krátké doby účastnil nějaké akce Jednoty bratrské již podruhé – Dobruška je totiž partnerským městem Piławy Górnej, obce, kterou v 18. století zakládali právě bratři, a tak byli Dobrušští u toho, když se v Piławě otevíral nově zrekonstruovaný bratrský dům s muzeem. Více se dočtete v článku „Novinky z Polska“.

Čtvrtstoletí s Nadací Euronisa Aby nebylo těch výročí málo, slavíme letos také 25 let Nadace Euronisa. Jednota bratrská ji před léty založila proto, aby skrze ni mohla zeširoka pomáhat všem možným neziskovým organizacím v Libereckém kraji.

Asi nejviditelnějšími cestami,

Výročí 15 let sboru JB v Dobrušce Shodou okolností ve stejný den, kdy se oslavoval vznik archivu JB, se slavil také vznik našeho sboru v Dobrušce. Přestože šlo o výročí podstatně kratší,

Hejtman Libereckého kraje Martin Půta

Přípitek na počest Euronisy za účasti představitelů Jednoty bratrské, Libereckého kraje a sponzorů. Druhý zprava je ředitel nadace Petr Dušák

jak Euronisa získává pro tento záměr finance, je zaprvé aukce uměleckých předmětů, která má každoročně velký ohlas jak z řad samotných umělců, tak i nakupujících, a zadruhé sbírka „Pozvedněte slabé“, jejímž patronem je již léta herec Jiří Lábus. O slavnostním podvečeru necháme promluvit hejtmana Martina Půtu, který na svém facebookovém profilu napsal: „Dnes (2. 3.) jsme společně s ředitelem Nadace Euronisa panem Petrem Dušákem ve vestibulu krajského úřadu v Liberci zahájili Čtvrt století s Nadací

Euronisa – výstavu, která se koná u příležitosti 25. výročí této organizace. Ta za dobu svého působení už stačila rozdělit granty v hodnotě více než 37 milionů korun mezi bezmála 400 neziskových organizací, které působí v našem Euroregionu Nisa.

Ještě jednou děkuji za vše dobré, co nadace vykonala v pomoci potřebným, a přeji hodně úspěchů do dalších let její činnosti. Poděkování patří všem dlouhodobým, pravidelným podporovatelům nadace a jejímu zakladateli, Jednotě bratrské.“

Zprávy z Polska tejně jako my, také celá rodina Šedových, která za naši církev působí v polské Nowé Soli, je nyní v karanténním režimu. Polsko zavedlo podobná opatření jako Česká republika, což pro Šedovi znamená ještě jednu komplikaci navíc – že jsou za zavřenými hranicemi, a tím také odříznutí od rodičů, z nichž někteří by jejich pomoc mohli potřebovat. Josef píše: „I naše děti už jsou týdny doma – zavřené tu máme i školky. Zintenzivněný rodinný čas nám, věřím, všem prospívá. Kvůli zavřeným hranicím se nedostaneme do Čech ani nikdo k nám. Moje máma zatím vše nějak zvládá sama, snad se ale nenakazí… Přihlásil jsem se k 20 dobrovolníkům Nowosolské Paczki, kteří nabízejí pomoc v čase koronaviru. Jinak jsem dodělal střechu na přístřešku za domem, kachličky ve dvou kuchyních, vyčistil prostory okolo domu a našli jsme další práce aspoň tak na dva měsíce – takže místo ‚home-office‘ budu mít spíš ‚house-work‘. Člověk se s tím kouskem země nenudí.“ Podívejme se teď na to, co se odehrálo ještě v čase „před koronavirem“:

Dům Moravských bratří v Piławě Górnej Posledního ledna byl v polské Piławě Górnej slavnostně otevřen nově zrekonstruovaný Dům Moravských bratří a v něm pamětní síň – polsky je to „Izba

Dům Moravských bratří v Pilawě Górnej, bývalém Gnadenfrei

pamięci Braci Morawskich“.

Městečko nedaleko Wroclawi totiž založila právě Jednota bratrská, a to v 18. století, když dostala od pruského krále svolení se ve Slezsku usadit. Osada původním jménem Gnadenfrei byla jednou z těch, které bratři během několika málo let na území dnešního Polska vystavěli, a stejně jako všechny ostatní i toto místo se brzy stalo živým hospodářským a společenským centrem svého okolí.

Své historie spjaté s Jednotou bratrskou si současní obyvatelé Pilawy Górnej velmi váží, a proto také došlo k opravě

a otevření bratrského domu.

Ten by nyní měl sloužit jednak jako malé muzeum o historii bratrské komunity, a jednak jako ubytovací zařízení, čímž se oklikou navrací zpět ke svému původnímu účelu.

Bytových jednotek je zde 18 jako symbolický odkaz k 18. století, tedy k době založení i největšího rozkvětu městečka.

Otevření se zúčastnilo mnoho hostí – mezi jinými ředitel Muzea Wsi Opolskiej Jarosław Gałęza, ředitel muzea Moravských bratří Daniel Říčan ze Suchdola nad Odrou, zástupci partnerského města Dobrušky v čele se

starostou Petrem Lžíčařem, biskup Evald Rucký, ředitelka archivu Jednoty bratrské Lydie Halamová, pastoři našich východočeských sborů, také pastoři Tom Růžička a Dan Dostrašil, jakožto koordinátoři letního pracovního výjezdu naší mládeže do Piławy Górnej, i náš misijní pracovník Josef Šeda s rodinou.

Po slavnostním otevření prostor následovala krátká prohlídka muzea a přesun do sálu v bývalém bratrském gymnáziu.

Starosta Krzysztof Chudyk zde přivítal oficiální hosty a přiblížil nejnovější historii „domu braci“, jehož rekonstrukce stála 30 mil. Kč, přičemž většinu pokryla dotace EU. Evald Rucký seznámil hosty s významem bratrské osady v Piławie Górnej pro obnovení Jednoty bratrské v Čechách, připomněl hojné kontakty tamního sboru s bratrským sborem v Potštejně a představil také práci současné Jednoty bratrské v Čechách. Místní historik Arnold Kordasiewicz popsal historii bratrské osady, která se stala základem dnešního města.

Mluvil i o dodnes kvetoucích kamenických dílnách a textilní továrně, která dávala práci lidem z celého regionu ještě v 90. letech 20. století (pracovalo zde na 2 000 zaměstnanců v šestitisícovém městě). Jarosław Gałęza také představil význam Piławy Górnej pro vznik jiné bratrské osady Gnadenfeld na Opolsku (dnešní Pawlowiczki), které také začínají svoji bratrskou historii objevovat.

O měsíc později navštívili zástupci Piławy Górnej v čele s panem starostou Liberec, kde se zúčastnili slavnosti u příležitosti výročí 130 let archivu Jednoty bratrské.

Seznámili se tak nejen s historií archivu, ale i celé církve a mohli také zahlédnout naše

současné projekty. Setkání probíhala v přátelské atmosféře a očekávání další spolupráce.

Velvyslanec České republiky v Nové Soli Pro Josefa a Ivu Šedovi byla oslava v Piławě Górnej již druhou oficiální návštěvou v jednom měsíci. O několik dní dříve se za nimi v Nowej Soli zastavil velvyslanec České republiky Ivan Jestřáb.

O Šedových se dozvěděl

od jednoho z jejich přátel.

Se zájmem si prohlédl improvizovanou výstavku publikací o působení Jednoty bratrské na území dnešního Polska a zázemí misijního domu. Vyslechl si vyprávění o aktuální práci, kterou rozvíjíme v tomto městě a nově také v další bývalé bratrské obci Piławie Górnej. Poté navštívil místní muzeum, kde mu ředitel Tomasz Andrzejewski přiblížil bratrskou historii měst. Zde se také setkal se zástupkyní primátora města Natálií Walewskou-Wojciechowskou.

Josef Šeda

Nahoře: Ulice bratrské osady Gnadenfrei v roce 1928. Vpravo je vidět věžička sboru Uprostřed: Slavnostní otevření Domu; Sál bratrské školy na poč. 20. století Dole: Pamětní síň v Domu Moravských bratří

O tom, jak Josífek Peškarův našel nový domov aneb

150 let

sirotčince Jednoty bratrské v Čermné Dějství I. V roce 1866 po prusko-rakouské válce panovala v osadách orlického podhůří veliká chudoba a nouze. Když do toho ještě přišla cholera, mnoho dětí osiřelo a toulalo se po vsích.

Vilém Hartwig, který přišel do Čech jako cestující kazatel Jednoty bratrské, se usadil právě v tomto kraji, konkrétně v obci Čermná, a odtamtud chodil po okolí a navštěvoval evangelické rodiny, které neměly blízko žádný sbor. Všude na svých cestách potkával ony opuštěné, špinavé a hladové sirotky. Bez otce, který by jim dal chléb, bez matky, která by se o ně postarala. Hartwig sám se nejprve ujal Čeňka Balcara, kterému našel místo v jedné rodině se slibem, že na chlapce bude přispívat.

Na jaře 1867 osiřel také malý Josífek Peškarův. Oba rodiče mu zemřeli brzy po sobě a on zůstal naprosto opuštěný.

A tak si toho špinavého,

zavšiveného a hladového klučinu Vilém Hartwig vzal k sobě a staral se o něj. To byl moment, kdy se rozhodl zřídit sirotčinec. Chlapecký. Proč pouze chlapecký vyplývalo z podmínek doby – samotný muž si k sobě těžko mohl brát děvčata, na druhou stranu dívky se mnohem snáze uchytily jako pomoc u nějaké hospodyně, a proto nebyly tak existenčně ohrožené. Českomoravský komitét, který české dílo Jednoty spravoval z Herrnhutu, se nejprve zdráhal tuto novou situaci přijmout.

Hartwig byl do Čech povolán především jako kazatel, a ne aby se staral o děti, navíc jeho vychovatelské schopnosti nebyly nijak prověřené. Ale dětí a jejich potřeb přibylo, a tak nakonec souhlas dostal.

Jeho činnost byla však i nadále vnímána jako soukromá aktivita a dbalo se na to, aby sirotků nebylo mnoho.

Hartwig bydlel v prostorách čermenské školy, měl tam pronajatou jednu místnost a komoru. Ale i další chlapci u něho našli místo.

Hospodaření skupinky bylo prosté, za šaty a obuv neutratili téměř nic, strava byla nejjednodušší. Jedna místní vdova se jim starala o to nejnutnější. Ložnici měli chlapci v létě ve starém ovčinci a v zimě spali v Hartwigově světnici na peci. V roce 1868 Hartwig napsal: „Jsem otcem pěti dětí. Prosím Pána, aby dům naplnil dětmi, a když je najde, dá i to potřebné k životu.“

A jeho víra se osvědčila. Nikdy netrpěli hladem. Neměli sice velké zásoby, ale Bůh vždycky posílal, co bylo právě potřeba.

V tom pomohl i člen komitétu – Theobald Wunderling, shodou okolností kazatel z Gnadenfrei neboli dnešní Pilawy Górnej, o které se v tomto čísle Jbulletinu také můžete dočíst. Díky němu vzniklo v Gnadenfrei malé sdružení, které začalo pečovat o tuto „rodinu“ a hradilo její zprvu skromné výdaje.

Bylo jasné, že děti potřebují matku a že se Hartwig musí oženit. Hledal na různých

místech, až mu Pán ve snu ukázal jedno děvče, které před pěti lety viděl v Klášteře u Třebechovic. S přispěním Th. Wunderlinga se ji podařilo najít až ve Vratislavi, a i když se původně chtěla stát diakonkou (tehdy to znamenalo zůstat svobodnou) a i když neuvažovala o Jednotě jakožto o své církvi, nakonec se stala její členkou a souhlasila i se svatbou. Ta se konala 25. května 1868 v bratrské modlitebně v Gnadenfrei.

Ludmila rozená Samková byla zdatná a energická žena, a přestože zprvu

docházelo mezi ní a Vilémem k nedorozuměním, později se ukázalo, že se k sobě hodili a navzájem se doplňovali.

Všech 11 chlapců v ní dostalo přísnou, ale dobrou matku.

Ve školní budově, kde se také pravidelně konala shromáždění vznikajícího sboru Jednoty bratrské, nebylo už možné zůstat. Místnosti byly příliš malé a se správou školy vznikaly časté neshody. Bylo nutné zakoupit vlastní dům.

V r. 1870 se podařilo získat vhodné stavení i s přilehlými pozemky a díky četným darům, také z Německa i Švýcarska,

bylo možné brzy splatit celou částku 4 500 zlatých. Ředitelství Jednoty v Herrnhutu se tou dobou již také rozhodlo přijmout celou tuto službu za svou, čímž byl položen základ prvního bratrského sirotčince v Čechách. Vilém Hartwig – otec sirotků, dětmi také nazýván „Papa Hartwig“, byl zcela uvolněn pro tuto práci.

V roce 1873, sotva byl dům opraven pro své nové účely,

vypukl velký požár a z budovy zbyly pouze obvodové zdi.

Hartwigovi i s dětmi, kterých tehdy měli již 14, zůstali bez střechy nad hlavou. A co hůř, někteří sousedé dokonce rozhlašovali, že dům byl zapálen schválně kvůli pojistnému podvodu. Ale Bůh znovu pomohl a díky štědrým darům mohl být nakonec postaven nový dům s prostorným sálem v patře. Konala se

tam bratrská shromáždění, zapsáno tehdy bylo již 45 členů.

Hartwig navštěvoval i jiné sbory, především zvěstoval evangelium v nedalekých Čenkovicích, ale jeho hlavní práce spočívala ve starosti o sirotčinec. Počet dětí stoupl během let na 45 a Hartwig tuto práci vnímal jako cestu ve službě evangelia v Čechách. Vilém Hartwig byl obklopen dětmi až do své smrti 1. prosince 1904. Spolu s manželkou měli i devět vlastních dětí, dvě z nich zemřely brzy po narození.

Jejich prvorozená dcera Eliška, později Klímová, se kolem r.

1900 věnovala péči o děvčata v dívčím sirotčinci v Potštejně.

Dějství II.

Vilém Hartwig, člověk s velkým srdcem

Hartwigovým nástupcem se stal kazatel František Kostomlatský, který spolu se svojí ženou přijal toto povolání v r. 1905 a působil v sirotčinci až do své smrti r. 1920. V létě roku 1909 ústav podruhé zachvátil požár. Bylo to v době, kdy byli Kostomlatští na dovolené a v domě zůstaly jen děti s dozorem. Odnesla to celá střecha a následné červnové deště dům úplně promáčely.

Znovu bylo nutné vše opravit a obnovit, což se podařilo, i když se na střechu už nevrátila věžička s hodinami, do té doby viditelná odkudkoli. Podle těchto hodin se dříve řídila celá obec, byly jediné v obci.

Oba manželé prožili se svými svěřenci jednu z nejútrpnějších dob, které kdy sirotčinec zažil, a to první světovou válku.

Nechme mluvit jejich dopis: „…

Dokud byly ještě brambory, tak to šlo, ale nyní? Z 60 dkg mouky nemůže být žádný živ a hoši, kteří nikdy se neptají, kde vezmu chleba, a třeba všelijak

jim to vysvětluji, že musíme trpět všichni, nevěří. A k tomu zdejší lid! Vyptávají se jich, majíli chleba, říkají, že jsme se měli lépe starat a kluci nyní chodí nám po chalupách a prosí. (…)

Kde vzít na zakoupení nových zásob na zimu? Mívali jsme 40-50 bochníků týdně a nyní 5. (…) Dělám moučnou kaši, tj. hustou moučnou polévku, a některým dětem to nechutná.

Ale co mohu dělat z tak mála?

Z mého muže je také polovička a všechna energie a chuť k práci je pryč u nás obou, ale více to soužení je na tom vinno, že děti neuznají, že to s nimi dobře myslíme.“ Bůh však strádající stádečko neopustil, církev pomáhala, kde jen mohla, a tak válku všichni přečkali.

V roce 1920, po smrti Františka Kostomlatského, převzala sirotčinec jeho manželka Růžena. Za jejího působení se v domě provedly potřebné úpravy a domov dobře

Růžena Kostomlatská s dětmi v roce 1928

fungoval. K ruce měla i další pomocníky. Vůbec všichni obyvatelé společně dělali vše potřebné, co bylo třeba k udržení chodu domácnosti, pracovali na poli, louce i v zahradě, starší hoši sekali dřevo na topení. Pomáhal prostě každý, na co právě stačil. Většinu potřebného si vypěstovali sami, sirotčinec také vlastnil krávu i slepice.

Růžena Kostomlatská odešla na odpočinek v březnu 1938, její zdravotní stav již nedovoloval vykonávat tuto těžkou práci.

V domově pracovala přes 34 let.

Zemřela ve věku 65 let v roce 1940. Odešla tak milovaná „tetinka“, která opuštěným dětem zasvětila celý svůj život.

Období bez Růženy Kostomlatské už bylo poměrně krátké – blížila se válka. Na podzim roku 1938 byla Čermná zabrána, v obci se objevila německá armáda a všichni v sirotčinci se rázem ocitli na

nepřátelském území, odříznutí od světa, v bídě a absolutní nejistotě, co s nimi vůbec bude.

V průběhu zimy se pak tehdejší zaměstnankyni sestře Peřinové podařilo všechny děti postupně tajně převést na české území a odvézt je do různých dětských domovů. Sirotčinec tak zůstal prázdný a otázka jeho obnovy se na dlouho stala zcela bezpředmětnou. Opuštěný dům byl v roce 1942 zakoupen Říšskou zemskou radou v Lanškrouně a začal sloužit jako starobinec.

Dějství III. Po válce se obec Čermná rozhodla usilovat o návrat Jednoty i její služby. Důvod byl následující: dětský domov by zajistil přísun žáků do místní měšťanské školy.

MNV v Čermné se tedy ústy svého starosty obrátil na

Jednotu bratrskou a na rovinu předestřel svou prosbu, rovnou i s plánem: Čermná zajistí děti, Jednota naváže na svou práci a místní škola nezanikne.

Jednota bratrská s nadějným očekáváním souhlasila a hned roku 1945 byla povolána Růžena Kostomlatská ml. (dcera bývalých správců), aby se vrátila tam, kde vyrostla, a ujala se staronové práce. Čekaly ji trochu jiné děti – již ne sirotci, ale většinou děti z rodin, které se ocitly v nějakých životních potížích.

Jakkoli národní výbor v Čermné věřil, že má připravený dostatek dětí (ty první mimochodem měly být až z Opavska), nepodařilo se slib naplnit a shánění malých obyvatel dětského domova se stalo trvalým tématem. Úzká rada v určitých letech dokonce řešila otázku, jestli má vůbec smysl ústav držet. Obec Čermná o to velice stála, ale až směšným protiřečením vůči tomu byly manýry nastupujícího komunismu: množily se příkazy úřadů, aby Jednota dodávala nejrůznější lejstra a potvrzení – včetně povolení přijímat děti nebo dokladu, že ústav má vůbec právo fungovat (přesto, že už tehdy několik let fungoval). V roce 1949 například přišlo: „Žádáme vás, abyste v nejkratší době budovu plně obsadili. V případě, že se tak nestane, jsme nuceni podati návrh na výkup (rozuměj zábor, pozn. red.) veškerých pozemků i budov dle zákona o druhé pozemkové reformě (…)

odshora: Pohled na Čermnou, dnešní Horní Čermnou. Sirotčinec je velký dům vpravo na kopci Růžena Kostomlatská mladší Hoši v jídelně

Manželé Kostomlatští s dětmi při hře na zahradě

Čest práci!“ Podepsán předseda KSČ v Čermné. Sehnat víc dětí se podařilo, ale rozhodnutí o „výkupu“ pozemků stejně za pár měsíců dorazilo. ÚR se odvolala. K velké úlevě všech tehdy uspěla. Jinak by Jednotě krom budovy zbyla jen zahrada a hřbitov.

Také nálada mezi osazenstvem v domově samotném nepřinášela vždy jen radost.

Přece jen, děti za sebou měly často složité životní příběhy.

Sestry a bratři přicházeli sloužit s upřímným odhodláním a vírou: „Toužíme jen po tom, aby děti u nás našly domov, v němž by se cítily opravdu šťastnými a získaly dobrý mravní základ pro další život,“ píše v roce 1948 Růžena Kostomlatská. Zároveň byla práce v ústavu fyzicky i psychicky náročná a člověk snadno přecenil své síly.

Sestra Kostomlatská měla děti upřímně ráda, nedokázala jim však dát jasné hranice a ony jí tak přerůstaly přes hlavu. Proto se na jiném místě dočteme i toto: „Nedovolíte-li jim něco, začnou třískat věcmi a vybíjet okna. Rozčilujete-li se pro to, dělají tím hůř.“ A jelikož byl domov neustále sledován kritickýma očima sousedů, vědělo se o každé nesrovnalosti.

Bohužel bylo občas co vytknout i zaměstnancům ústavu. Čas od času někdo z nich reptal proti vedení, někdo bojoval se syndromem vyhoření, jiný popouzel děti ke vzdoru a další moc mluvil po vsi. Nejtěžší události byly nakonec spojeny s bývalým chovancem sirotčince Františkem Šmídem, který nastoupil jako pomocná síla.

První roky pracoval svědomitě, ovšem z korespondence

vyplývá, že i on se správkyni domova vymkl zpod kontroly.

Nespecifikované stížnosti na něj vyvrcholily v roce 1949 konkrétním momentem, kdy Šmíd v návalu vzteku ztloukl jednoho z chlapců, což mu přineslo vyšetřování od SNB a okamžité propuštění. ÚR mu navíc zakázala vstup do budovy kromě občasné návštěvy svých dvou dětí, které byly v domově ubytovány, dokud pro ně nebude nalezeno nové místo. Pověst ústavu utrpěla, a bohužel to nejhorší mělo teprve přijít: stalo se to 2. února 1950, kdy Šmíd přišel do sirotčince a za neznámých okolností napadl Růženu Kostomlatskou. Ta svým zraněním druhý den podlehla.

Co se odehrálo, netušíme. Jisté je, že sám Šmíd zemřel ještě téhož dne, zřejmě tedy spáchal sebevraždu.

Epilog Otřesená Jednota se poté snažila dětský domov uvést do klidných vod. Ze zpráv Lydie Schillerové, která se o to spolu s několika dalšími pokoušela, vyplývá, že problémy ústavu byly rozkošatělé. Předsedovi ÚR v dopise svěřuje nejpalčivější myšlenky: „Vyskytuje se otázka – stojí ta práce a spojený s tím náklad za ohromné vypětí obětavosti členů naší Jednoty?“ Později sestra Schillerová ve svých pamětech došla k názoru, že by se poměry v Čermné daly uspořádat, pokud by domov získal stabilního a spolehlivého správce: „Poznala jsem, že tu byli i dobří chlapci, kteří rádi poslechli, jakmile poznali, že se to s nimi dobře myslí. Ovšem nemůžeme každému klukovi dovolit, aby si rozebral hodiny, i když by to třeba doma jednou udělat mohl. Stejně jako není žádoucí, aby některý hoch vyšrouboval všecky kliky ode dveří a schoval je. (…) Nesnáz byla v tom, že děti nevěděly, na čem jsou, chyběl tu rozumný řád náležitě upevněný a střežený.“ Co by se bylo stalo, to už se nikdy nedozvíme. Od ledna 1952 totiž dětské domovy přešly pod správu státu a Jednota bratrská musela „odejít ze scény“.

Dětský domov poté pokračoval jako státní zařízení. V roce 2013 byl sloučen se stejným ústavem v sousední Dolní Čermné a na konci roku 2019 byl uzavřen.

Výročí 150 let se tedy těsně nedočkal.

Náš sbor:

Liberec-Ruprechtice

Lydie Halamová, Ester Brožová Zdroje informací: - Archivní fond XI. DI-SI-1 – - Bratrský sirotčinec Čermná - Leontina Mašínová, S poutnickou holí, Praha 1936 Böhmisch-Mährische Blätter, červenec 1910, č. 87

odshora: Správce sboru Václav Čejka Zmrzlinový stánek u Komunitního centra Konopná, oblíbené místo všech kolemjdoucích

očátky sboru v Liberci spadají do konce 19. století a shodou okolností se vztahují k dalšímu libereckému sboru Jednoty bratrské, našim nejbližším parťákům – sboru v Růžodole.

Právě do Růžodolu se roku 1896 přistěhovala jedna početná rodina z Lanškrouna (pozn. nebyli to Applovi…). Tím to všechno začalo. Tato čtvrť nebyla vybrána náhodou, protože zde bydleli Češi. Tehdejší Liberec byl víceméně německý.

Asi nás proto nepřekvapí, že duchovní práce od počátku trpěla národnostními spory, které ve 20. letech vyústily až v rozdělení sboru na českou a německou část. O dvacet let později události donutily nejprve Čechy odejít před válkou a potom zas Němce po válce. Práce sboru byla přesto obnovena už v roce 1945. První shromáždění se konalo 17. června ve dnes již zbořeném luteránském kostele na náměstí Českých bratří za účasti více než tří set lidí. Neznamenalo to ale nic trvalého. Sboru chybělo pevné jádro, z 319 členů bylo 290 přistěhovalců ze všech koutů země. Toto dávné, vskutku sudetské dědictví si sbor nesl ještě velmi dlouho. Během následujících desetiletí řady výrazně prořídly, tím spíš, že nastoupil tlak komunismu.

Většinu předrevoluční historie sbor věrně vedl bratr

Votrubec. Zásadní změna ve sboru nastala v roce 1987 s nástupem nového kazatele Evald Ruckého. Nově se probudil modlitební život, touha po opravdovosti, sbor prošel velkou řadou náročných zápasů a zažil i velká vítězství.

Do sboru přišlo mnoho lidí a bylo založeno mnoho dalších děl – tuto historii mnozí znáte.

Zaměřím se proto více na poslední léta.

V roce 2014 se liberecký sbor rozdělil na menší skupiny – v Ruprechticích, Růžodole a Vratislavicích. S odstupem času vidíme, jak dobrá to byla změna a jak přesně zasáhla ono sudetské dědictví. U nás v Ruprechticích cítíme, že jsme si blízko, neseme se navzájem a táhneme za jeden provaz.

Zmizela anonymita a případná nevraživost nějakých skupin zde nemá místo. Ne, ráj na zemi to není a tlaků mezi sebou máme pořád dost, ale objevila se vydanost jeden druhému.

Právě toho si na našem sboru velmi cením. Jsme si blízko i prakticky, většina z nás bydlí nedaleko, a tak se vidíme často.

Určitým specifikem sboru je, že naprostá většina členů pracuje v církvi. Povolat někoho do nové služby obvykle znamená, najít za něj náhradu jinde.

Vnímáme to jako součást svého poslání (spolu s dalšími sbory v okolí): vytvářet zázemí řadě

členů pro službu jinde v Těle církve. V našem případě se to týká hlavně ústředí Jednoty bratrské a firem JB jako celku.

Máme asi 40 sloužících a zůstávajících členů a je skvělé, že jsou mezi nimi zastoupeny všechny generace. Jsme vděční za další sbory z JB, s mnohými jsme různě aktivně propojeni. Řada mladých k nám přichází studovat či začít vlastní mladý dospělý život a na oplátku jsme zase my mohli za těch necelých 6 let uvolnit 8 lidí, aby byli požehnáním v jiných sborech.

I to vnímáme jako jedno z našich poslání.

Staráme se o poměrně velký areál v Konopné ulici, který jsme v uplynulých letech otevřeli veřejnosti. Protože je velký, děje se toho tu celkem hodně – od trávení volného času na zahradě, samozřejmě se zázemím kavárny a stánku se zmrzlinou, přes komunitní bazar, rodinné centrum, cvičení, volnočasový klub, nízkoprahový klub, odpolední akce pro rodiny, manželské večery až po různá pracovní setkání a školení. Lidí z okolí chodí hodně, mnozí jsou vděční, ale skutečný hlad po opravdovosti potkáváme zřídka. Stále potřebujeme hledat, co a jak dělat. Určitě se ale nechceme zaměřovat na velké akce, spíš na osobní

zleva doprava: Momentka ze společného výletu Cafe di Cono v komunitním centru Domácí, poctivé, ručně dělané dobroty z Cafe di Cono Část omladiny ruprechtického sboru Maminky s dětmi mají na Konopné vždy otevřené dveře. Jejich cílem bývá obvykle Rodinné centrum Zvoneček Ruprechtičtí vás všechny zdraví!

blízkost a trvalé vztahy.

Dlouhodobě také hledáme cestu ke starší generaci. Tuto službu nám ukradla v roce 2014 od nás odpadlá Diakonie Beránek, kam stále řada seniorů z okolí chodí. Velmi aktuálně se nám během epidemie Covid-19 úplně nově otevírá cesta k řadě z nich skrze praktickou službu šití roušek, a za to jsme vděční.

Areál na Konopné potřebuje generální rekonstrukci, do které jsme se letos pustili a budeme ji asi dělat z větší části svépomocně a z vlastních prostředků. Tohle dobrodružství nás ještě hlavně čeká a bude trvat určitě řadu let.

Liberec jako takový je město pyšné, zaměřené na zážitky, image, přitom plné hořkosti a hrabání si na vlastním písečku. Celkově je výspou ateismu. Mnoho lidí, se kterými se setkáváme, jsou vlastně opět přistěhovalci za prací bez kořenů v tomhle městě. Pro nás jako Boží děti je to dobrá výchozí pozice – nemáme být na co pyšní, nemůžeme stavět na sobě, prostě se potřebujeme modlit, vydávat se jeden druhému a hledat krok za krokem Boží cestu. Kéž v tom obstojíme!

V nejbližším období nově hledáme, jak dále sloužit mladé generaci, především zda i nadále provozovat sociální službu nízkoprahového klubu Zapes. Rádi bychom více propojovali práci s dětmi a mládeží i s jejich rodiči. Jsme v očekávání, co současné otřesy celé společnosti udělají s lidmi.

Ať už ale přijde cokoli, chceme i spolu s vámi všemi stát v Božích věcech.

Václav Čejka

Nad vaším lidem vzešla Hospodinova sláva („Uhaako Mahima – Izajáš 60,2 Tamathi Prakat Hunchha“) Představte si dva české učitele, jak sedí na prosté zemi, obklopeni v kruhu nepálskou mládeží, učí je tento verš česky a potom se ho sami učí nepálsky. Pokud vás nikdy nenapadlo, že byste se do takové situace mohli dostat, tak jste na tom stejně jako my dva (Jířa a Juda) na podzim 2019. Jsme ve sboru Jednoty bratrské kousek od Káthmándú, hlavního města Nepálu, ve vesničce jménem Khokana.

Tedy místní to tak nazývají, ale nenechme se zmást naším středoevropským chápáním: zrovna tahle „vesnička“ má přes deset tisíc obyvatel! A pro nás je to dobrým připomenutím, že i když používáme stejná slova, nemusíme myslet totéž — zvláště pokud žijeme na druhém konci světa. Pro zavedené křesťanské pojmy to platí dvojnásob. Ale i přesto tady sedíme na studené podlaze mezi lidmi, jejichž řeč nedokážeme ani přečíst, zpíváme s nimi chvály, sdílíme Boží slovo a modlíme se. Hlad po Ježíši je z těchto mladých lidí cítit, i přes jejich ostych a jazykovou bariéru. Jak úžasné je být mezi sourozenci v Kristu na druhé straně světa.

Cílem naší výpravy je v první řadě návštěva školy Shristi v Káthmándú — načerpat od nich inspiraci a povzbudit je.

Manželé Vani a Shanti, kteří stojí v jejím čele, nás od prvního dne

vlevo: Výhled na Kathmandu z národního parku Shivapuri vpravo: V Kathmandu jsou dodnes vidět pozůstatky po zemětřesení před několika lety

zahrnují obrovskou péčí a trpělivě odpovídají na naše dotazy, kdykoli je nám něco nejasné. My procházíme školku a školu, která má zatím jen čtyři ročníky, ale každým rokem o jeden navyšuje.

První den se scházíme v kanceláři u Vani, a když je čistý vzduch, čteme si Hesla Jednoty bratrské.

Abyste rozuměli, vzhledem k nedávným změnám ve vládě se situace pro křesťany zhoršila a ve škole oficiálně nemůžou mít žádnou křesťanskou literaturu.

I přes takto na první pohled těžké okolnosti je škola Boží. Což není jenom fráze. Od začátku jsme přemýšleli, jak moc „křesťanská“ asi může být škola, kde se jméno Ježíš nesmí vyslovit a učitelé se svou vírou příliš nechlubí (vlastně ani nesmí). A potvrdilo

se nám, že nejde o slova a vnější náboženské proklamace, ale o (skryté) působení Ducha skrze nás. V atmosféře je znát, že vedení školy miluje Boha a modlí se za toto místo, učitelé mají děti rádi a vnímají učení spíše jako poslání než práci. Během týdne, kdy nahlížíme do tříd a kdy taky dostaneme příležitost nějaké hodiny učit, zjišťujeme, že i když se slovo Ježíš nesmí nahlas vyslovit, písně o Bohu jsou na denním pořádku, včetně modlitby.

Nejen pro školu, ale i pro církev v Nepálu je situace komplikovaná. Nedělní shromáždění nejsou zakázaná – křesťané mohou Boha chválit uvnitř svých budov. Problém

ale vzniká ve chvíli, kdy chtějí vyjít ze svých domů. Žádné evangelizování, sdílení víry nebo venkovní církevní aktivity nejsou povoleny. Mladí často bojují s tím, že jejich přátelé mají vůči křesťanství mnoho předsudků a oni se s nimi nemůžou veřejně sdílet o svém životě s Kristem. Společná scházení navíc komplikuje to, že jejich víkendem je oficiálně jen sobota, doprava v Káthmándú je chaotická a pomalá a mnoho mládežníků už pracuje — najít čas na mládežnická setkání bývá proto oříšek.

Když jsme se místních studentů ptali, zda by lidem v Nepálu pomohla větší náboženská svoboda, zaujalo nás jejich vyznání, že svoboda není klíčem k radosti, protože tím může být jen hluboký vztah s Bohem.

Skutečně jsme mohli slyšet úžasné příběhy lidí, kteří přes všechny problémy a těžkosti našli v Kristu útěchu a radost, třeba i za cenu zavržení vlastní rodinou. Bez legrace – v Nepálu, podobně jako v Indii, částečně přetrvává kastovní systém. Mohli jsme tak slyšet příběhy o tom, jak stát se křesťanem znamenalo zároveň ocitnout se na nejnižší příčce v žebříčku. A to opravdu vedlo i k úplnému rozchodu s rodinou. I proto přijímáme verš z Izajáše jako proroctví pro Nepál: Nad vaším lidem vzešla Hospodinova sláva, která se bude dál rozrůstat a zjevovat. A k tomu Nepálci potřebují i vaše modlitby.

Jiřina Čančíková, Juda Kaleta – učitelé z Nové Paky

odshora: Staré centrum Dillí. Foto: Francisco Anzola Shristi Academy ve městě Khokana Shromáždění Jednoty bratrské v Baneshworu

ZE SVĚTA Změny v předsednictví Unity Boardu Unity Board (Rada Světové Jednoty bratrské), výkonný orgán synodu UF, má od začátku roku nového předsedu. Stal se jím David Guthrie (USA). Dosavadní „první muž“ bratr Cortroy Jarvis z Karibské provincie na funkci abdikoval, jelikož mu vypršel mandát předsedy jeho domovské provincie a pro nové období již nebyl zvolen. Podle Řádu UF na jeho místo v Unity Boardu nastoupil první místopředseda, jímž je zmíněný David Guthrie.

Jeho mandát potrvá do konce roku 2020, přičemž řádná volba nového předsedy se měla uskutečnit v září letošního roku během setkání Unity Boardu. To se mělo shodou okolností konat u nás, v Čechách. Kvůli světové pandemii koronaviru se však zřejmě neuskuteční.

Do konce letošního roku potrvá mandát také výkonné radě Unity Boardu (Unity Executive Committee), jejímiž členy nyní jsou: br. Leopoldo Pixley z Kostariky za karibský a latinskoamerický region, ses. Roberta Hoey z Velké Británie za evropský region a br.

Zakaria Sichone z Tanzanie za africký region.

Nová Úzká rada a řešení krize v Nikaragui Krize v nikaragujské Jednotě bratrské se částečně vyřešila. Ke konci roku 2019 proběhl řádný synod, navíc za přítomnosti několika zástupců světové UF, kteří dosvědčili jeho legitimitu.

Na synodu bylo zvoleno nové vedení církve a dva biskupové.

Mezi členy nové rady je také bratr z etnické skupiny Mayangna, což je v zemi zmítané mimo jiné i rasovými nepokoji důležité. Pro nás ze vzdálených končin, kteří nikoho z Nikaragui neznáme osobně, je asi podstatná informace, že synod se přiznal k původním vedoucím místní Jednoty, vůči kterým se v minulém roce vzepřela část vedená jednou kazatelkou. Na rovině řádů Jednoty tedy došlo k vyjasnění, provincie se však přesto rozdělila, jelikož protistrana volbu neuznala a dále hodlá

fungovat pod vlastní správou.

Bohužel další komplikací je, že kvůli těmto zmatkům vláda celé nikaragujské Jednotě zmrazila účty. Církev je tedy nyní v nepříjemně paralyzovaném stavu.

Nelson Mandela měl Jednotu rád V kostele Jednoty bratrské Moravian Chapel v Kapském Městě probíhala ke konci loňského roku výstava s názvem „Nelson Mandela a Jednota bratrská“. Jednota byla totiž jedním z činitelů, které ovlivnily myšlení Nelsona Mandely během vykonávání jeho prezidentského úřadu.

Přesně před čtvrt stoletím, tedy v roce 1995, totiž Mandela navštívil bratrskou misijní stanici Genadendal a byl hluboce zasažen způsobem života, pracovitostí, skromností, vírou a vzájemnou jednotou tohoto společenství. V jeho

očích bylo toto první místo, kde spolu Jihoafričané různých etnik žili v míru. Svou prezidentskou rezidenci proto pojmenoval právě Genadendal jako připomínku tohoto svého ideálu, který si přál pro celou Jihoafrickou republiku.

Jednota bratrská v Myanmaru a Jižní Koreji?

Zástupce vedení Unitas Fratrum jsou již nějakou dobu v kontaktu se skupinou křesťanů v Myanmaru, kteří by se rádi připojili k Jednotě bratrské. Ta udržuje čilé vztahy také se sbory Moravanů v Assamu (severní Indie). Skupina si přeložila Hesla do svého jazyka a zjišťuje, jak postupovat při zakládání bratrského společenství.

Současně pokračují rozhovory se Světovou Jednotou, ze kterých by mělo vzejít rozhodnutí, zdali k založení nového díla skutečně

dojde. Dalšími, kdo projevil zájem o připojení k Jednotě bratrské, je skupina z Jižní Koreje vedená překladatelem Hesel do korejštiny. Korejci vyjádřili svou nespokojenost s místními megacírkvemi, raději by se zaměřili na menší komunitu lidí a byli aktivní ve službě lidem okolo sebe.

Do Dillí!

Daří se také práci Jednoty bratrské v Indii. Sboru v Rajpuru se před pár lety skrze pedagogickou činnost svého bratrského institutu podařilo založit nové společenství v hlavním městě Dillí, a to přesto, že je poměrně daleko.

Skupina v Dillí se od té doby pomalu, ale jistě rozrůstá, především o zástupce z řad mladých lidí. Jednota bratrská v Indii působí hlavně na severu země, krom jmenovaných sborů bratři působí ještě ve svazovém teritoriu Ladakh (součást Kašmíru) a ve státě Assam.

V souvislostech světové JB má toto misijní dílo na starosti Britská provincie.

Historické změny v historickém místě?

Jedno z historicky nejdůležitějších míst pro Jednotu bratrskou v Jihoafrické republice, městečko Elim, zažívá střet charakteristický

barevné fotografie: Genadendal, první misijní stanice Jednoty bratrské v Jižní Africe – inspirace a ideál pro Nelsona Mandelu černobílá fotografie: městečko Elim

pro dnešní dobu – spor o právo na půdu. Elim byl založen zhruba před 200 lety coby misijní stanice Jednoty. Mimo jiné tam okolo roku 1900 sloužil také český misionář František Chleboun. Obyvateli osady se stávali propuštění otroci a domorodci, kteří se obrátili ke Kristu a z nichž vyrostl živý sbor. Pozoruhodné je, že Elim si až do současnosti udržel životní styl podle pravidel nastavených misionáři.

Stal se tak jakýmsi živoucím skanzenem s osobitou atmosférou, což je jeho velikou devizou. To se však brzy může výrazně změnit, protože mezi potomky původních usedlíků se objevila iniciativa požadující zásadní pozemkovou reformu. „Naši předci město postavili, proto chceme půdu, na které stojí. Nevlastnit ji pro nás znamená cítit se, jako bychom byli opět otroky,“ takto Amanda Cloete, zakladatelka místního muzea, vyjadřuje touhu, aby „majitelem obce“ přestala být Jednota bratrská a stali se jím místní občané.

Jejich cílem je, aby měli větší pravomoci rozhodovat, jak naloží s místem, kde žijí.

Druhou stranou téže mince je nebezpečí, že nikdo už nebude mít pod kontrolou budoucnost městečka. Keneth Cloete, bývalý ředitel školy, podotýká: „Pokud vlastnictví pozemků přejde do soukromých rukou, pak už ani církev, ani samotní Elimští nebudou moci vyloučit, že se zde nezačne nekontrolovatelně stavět, že to nezahýbá cenami nemovitostí a že celý étos a kultura Elimu nebudou nenávratně ztraceny.“ Jak celá záležitost skončí, je těžké odhadnout, jelikož celá záležitost se teprve začíná řešit. Je však jisté, že jihoafrická Jednota bratrská před sebou nemá snadnou výzvu.

Příběh ztracené mapy

Kdo hledá, ten najde!

Každé místo na světě má své historické počátky, které jsou protkány svými „poprvé“ – první vysazený strom, první nocleh, první dům nebo třeba první společné jídlo. Může to být cokoli, ale všechny tyto počiny se nesmazatelně zapíšou do paměti místních obyvatel a všichni jsme pak na ně právem hrdí.

Nyní vám povíme o první mapě prvního území v Severní Karolíně, kde se v 18. století usadila Jednota bratrská, aby tu založila své osady a misijní dílo. Pointa není jen v tom, že jde o první zachycení bratrské země, ale také v tom, že mapa byla až donedávna dočista nezvěstná. Bratři o ní sice v 18. století psali v denících, ale ve 20. století už nikdo netušil, kde je, či dokonce jestli vůbec kdy existovala. V roce 2002 však vyvstalo nečekané podezření, že… ale to už si povíme s pomocí archeologa Michaela O. Hartleyho z Old Salem Museums & Gardens. Díky neobyčejné laskavosti tohoto muzea, které nám dovolilo použít nedávno zveřejněný Hartleyho článek, a které nás navíc ochotně vybavilo i příslušnými fotografiemi, vám teď můžeme začít vyprávět:

Obecný názor, který během 20. století odborníci měli na první mapu Wachovie, dobře vyjadřuje jedna magisterské práce z roku 1985: „Pokud kopie Högerovy mapy skutečně zůstala ve Wachovii, nelze ji v současné době najít ani identifikovat.“ Proto Högerovo prvenství nebylo uznáváno a za nejranější bratrskou mapu Wachovie bylo označováno úplně jiné dílo.

„Jeho ruka jim měřicí šňůrou přidělila tuto zemi…“ (Iz 34/17) Moravané přišli do Severní Karolíny v roce 1753. Jednota bratrská tam koupila území, které měřilo okolo 400 km², a pojmenovali je „die Wachau“.

Stalo se tak na počest rodového sídla Zinzendorfů v rakouském údolí Dunaje, které tato krajina připomínala. Jméno se posléze transformovalo na Wachovia, což je verze známá dodnes.

V září roku 1754 přijeli do Wachovie Peter Boehler, bratrský biskup, a Andreas Höger, zkušený tvůrce map, aby se připojili ke skupince jedenácti svobodných bratří, kteří již byli necelý rok na místě a zakládali osadu jménem Bethabara. Boehler s Högerem dostali za úkol celou oblast změřit a zmapovat. Höger měl navíc zachytit schéma rozdělení země na menší díly, aby se odlišily části, které by si Jednota ponechala, od částí, které by se daly v případě potřeby prodat, a pomohly tak financovat hlavní osídlení. K oběma mužům přibyl ještě Hermanus Loesch, který vedl první bratrské osadníky z Pensylvánie do Severní Karolíny. Archeolog Michael Hartley o něm říká: „Loesch Wachovii dobře znal, protože se účastnil pátrací výpravy v roce 1753, kdy byla země vybrána biskupem Augustem Spangenbergem. Loesch byl lesník, a tak uměl lovit, což později sehrálo svou roli při pátrání po mapě. Byl také tím, kdo přivedl Boehlera a Högera z Pensylvánie do Wachovie a nyní je měl Pokud bychom měli být zoologicky zcela přesní, pak zvíře není jelen, ale východní los neboli wapiti, který byl tak podobný evropskému jelenovi, že se tvrdilo, že jde o stejný druh. V důsledku toho kronikář v Bethabaře nazval zvíře střelené Hermanem Loeschem „jelen“, a od té doby se pracuje s tímto termínem.

doprovázet během jejich dvou měsíců měření a průzkumu.“ V polovině listopadu bylo hotovo. Výprava se vrátila a mapa úspěšně vznikla, jak bylo zaznamenáno do deníku, který si bratři během své výpravy vedli: „… mnoho dní tomu bylo věnováno, různí bratři byli vybráni, aby ho (Högera) doprovázeli a pomáhali mu. Mapu vytvořil Höger. Udělal také kopii, která má být zachována ve Wachau.“ Jenže po jakékoli mapě jako by se zem slehla. Ani pracovní draft, který Höger tvořil během cesty, ani načisto překreslená kopie, „která má být zachována ve Wachau“, nebyly k nalezení.

Ohledně druhé zmíněné dokonce Michael Hartley píše: „Vědci, kteří v průběhu mnoha let studovali nejstarší historii Moravanů v Severní Karolíně, nemohli onu mapu najít. A to navzdory důkazům v deníku. Někteří tak věřili, že tento důležitý dokument ve skutečnosti neexistuje. Že mapa buď nepřežila, nebo dokonce ani nebyla nakreslena.“

Na jaře roku 2002 se však oddělení archeologie Old Salem Museums & Gardens rozhodlo, že celou záhadu přece jen znovu důkladně prozkoumá. Pracovníci se rozjeli do venkovských sborů na území Wachovie a na další místa, která byla s počátky osídlení Wachovie nějak spjata, a proto vypadala slibně. Šlo o to, najít veškeré možné mapy z nejranějšího období bratrského osídlení a pak se na ně podívat téměř pod detektivním drobnohledem.

Kdo zastřelil jelena?

Jednou z map, na které během zkoumání došla řada, byla mapa Wachovie, kterou vlastnila historická společnost Wachovia Historical Society. Šlo o nedatovanou kresbu od neznámého kreslíře map, jinými slovy – nebyl na ní ani podpis, ani datum. Zato na ní byla skvěle zachycená momentka

střeleného jelena, takzvaná kartuše. Mapa byla vystavena v budově salemské chlapecké školy, kde byla uložena sbírka výše zmíněné historické společnosti. Old Salem Museums & Gardens tento dům převzalo v padesátých letech do správy a s ním také kurátorskou odpovědnost za celou sbírku historické společnosti Wachovia Historical Society.

„Sweetens Place” a uprostřed „Sweeten’s Road vedoucí k našemu domu”

„Mapa byla zarámovaná, zasklená a visela nad jedním z krbů té staré budovy. Ani na ní, ani na rámu nebyl žádný podpis, který by blíže identifikoval jejího tvůrce. Ale už na první pohled bylo vidět, že se jedná o originální návrh od zkušeného a uměleckého kreslíře map,“ vypráví Michael Hartley. Badatelům bylo jasné, že tento kousek rozhodně stojí za podrobnou prohlídku.

Mapa dostala pracovní název „Zastřelený jelen“ a Hartley nám ve svém článku přináší obšírný popis všeho, co na ní bylo k vidění. Shrnuto, zkráceno a počínaje jelenem vypadala takhle: Zbraň, která zvíře skolila, pochází evidentně z 18. století, tedy ze správné doby. Vedle leží dlouhá zeměměřičská tyč. Při bližším pohledu si uvědomíme, že chytře slouží jako měřítko mapy. I kresba samotná má typický charakter mapové kartušky z patřičného století, ale kromě čísel na tyči geodeta a instrukcí, jak měřítko používat, už nemá žádný text.

Zvláštností oproti ostatním mapám Wachovie je, že sever je otočen doprava, zatímco jeho obvyklá kartografická poloha bývá směrem vzhůru. Země je opatřena nápisem „Wachovia“, a to ukazuje, že změna jména z původního Wachau již byla během vytváření mapy

„Náš dům” a „Mlýn, který se má stavět” jsou přesně uprostřed obrázku

používána. Na mapě je již zakresleno i vnitřní dělení území – přesně tak, jak dostal za úkol Höger. Jsou tu různě velké parcely, ovšem nutno dodat, není to žádné rozházení bez ladu a skladu, ale rozmístění v pravém německém řádu do úhledných geometrických tvarů.

Uprostřed nich je pak největší prostor – území, označené „pro Jednotu“. Najdeme tu také dva

nenápadné domy. Jeden z nich je nazván „Sweetens Place“ a od něj vede silnice, kde čteme poznámku: „Sweetens Road směřující do našeho domu“.

Hartley vysvětluje: „Sweeten byl Ir, kterého příchozí Moravané v roce 1753 našli na své půdě bez jakéhokoli právního nároku.

Bylo mu řečeno, že bude muset jít někam jinam, a on požádal, aby mu bylo dovoleno počkat na

úrodu, kterou zasadil.“ Kromě toho si Sweeten řekl ještě o 15 liber jako náhradu za vylepšení, která na pozemku udělal. Ačkoli bratři věděli, že mu nic nedluží, zaplatili mu, protože nechtěli, aby je pomlouval. Sweeten pak opravdu odešel. Zřejmě po silnici, která nese jeho jméno.

Vede skoro přes půl mapy a na jejím konci stojí další osamělá stavba, označená jednoduše „Náš dům“. A kousek nad ním je u potoka napsáno: „Tady je mlýn, který se má stavět.“ Archeologům se v tu chvíli zrychlil tep: „Náš dům – to byla bezpochyby Bethabara a tamní mlýn byl dokončen až po 28. listopadu 1755, to víme z jejich zápisů. Tvůrce mapy ji tedy musel udělat dřív. Tím tvůrcem by pak opravdu měl být Andreas Höger,“ vzpomíná Hartley, jak vědci uvažovali. To by pak i jelen mohl být střelen během výpravy a vzhledem k tomu, že starost o jídlo byla tehdy skutečnou starostí, tak by si toho deníky mohly všimnout. A také že ano! Kronikář z Bethabary za rok 1754 zaznamenal: „Během tohoto období jsme nezabili žádnou zvěř, kromě medvěda a jelena střeleného Br. Hermanem Loeschem 29. října.“ Tento zápis v deníku je příkladem toho, jak podrobně bratři uchovávali informace, a také, jakým pokladem pro badatele se podobné detaily mohou stát. Jak víme, Hermanus Loesch byl lovec a průvodce při mapování, a tak zatímco Höger s Boehlerem zaměřovali a zakreslovali, Loesch čas využil k zabezpečení masa pro ostatní. Závěr byl jednoznačný: přestože nikdo netuší, jak se mapa „Zastřelený jelen“ dostala až nad krb v chlapecké škole, bez pochyby je to ono ztracené Högerovo dílo, které mělo být zachováno ve Wachau. Jaká radost!

Pracovní verze mapy „Zastřeleného jelena“

Seznam propojující zápisy na mapě s daty, kdy byla tato místa zkoumána

byl okolo roku 1769 správcem „farmy“ – míněno osady Bethabara.

A ještě potřetí

Jedna nestačí Ale to nebylo všechno.

Detektivní pátrání mělo mít ještě pokračování. Badatelé v databázi starých map Wachovie nečekaně objevili ještě jednu mapu nápadně podobnou „Zastřelenému jelenovi“. Byla jen trochu potrhaná, opotřebovaná a bez skoleného paroháče. Popis uváděl pouze to, že se jedná o mapu Wachovie a že ji vlastní paní Sarah Woodard Davidová.

Do databáze se fotografie mapy dostala roku 1993 díky návštěvě paní Sarah v jednom z archivů Jednoty bratrské.

Tam tehdy dílo identifikovali jako ranou mapu Wachovie, ale nedokázali určit, kdo ji nakreslil.

Nyní bylo jasné, že nemůže být ničím jiným než onou pracovní verzí „Zastřeleného jelena“, kterou Höger kreslil během výpravy. Mapa byla navlas stejná, včetně všech detailů, jako byla orientace severem doprava, „Sweetens Place“, silnice vedoucí k „Našemu domu“ a číslování pozemků. „Jen místo mrtvého zvířete byl seznam propojující zápisy na mapě s daty, kdy byla tato místa zkoumána,“ říká Hartley. „Dny přesně odpovídaly období, kdy Höger a Boehler zaměřovali a tvořili mapu. Bylo mezi nimi

i datum, kdy Hermanus Loesch zastřelil jelena.“ Co v případě „Zastřeleného jelena“ zůstalo záhadou – tedy jeho putování časem a prostorem – to se dalo vypátrat alespoň ohledně Högerovy pracovní mapy.

Paní Sarah Woodard Davidová ji dostala jako dárek od Ruth Kathleen Petree, své devadesátileté sousedky. Ta z matčiny strany pocházela z rodiny Blumových, kteří patřili k Jednotě bratrské ve Wachovii už od počátků, a mapa k ní přišla skrz tuto linii. Jedním z přímých předků slečny Petree byl John Jacob Blum, který

Objev dvou Högerových map přivedl badatele k úvaze, že by stálo za to prozkoumat fotokopii ještě jedné mapy z oldsalemské databáze. „Tuto třetí mapu rané Wachovie, pojmenovanou prostě ,Koncept území Jednoty bratrské v Severní Karolíně‘, má Archiv Jednoty bratrské v Herrnhutu a léta ji učenci považovali za studentské cvičení, nic víc,“ popisuje Hartley. Ale nebylo to cvičení neznámého studenta.

Byla to další téměř přesná kopie právě objevené Högerovy mapy, jen s několika dodatkovými informacemi a opět bez úlovku.

Bezpochyby to byla verze určená pro vedení Jednoty v Německu.

Vědci tedy odhalili ne jednu, ale hned tři ztracené mapy.

Jednu pracovní, a podle toho také náležitě opotřebovanou, druhou, již načisto překreslenou a ještě ozdobenou vzpomínkou

na významný okamžik pro bratry v Bethabaře a snad i jako poctu Hermanu Loeschovi za jeho úspěšný lov, a nakonec třetí, pečlivě odvedenou práci pro vedení církve v Evropě, která vypovídá o důslednosti i míře společné informovanosti.

Vědci samozřejmě ze všech tří map vyčetli ještě mnoho dalších zajímavých informací, třeba o použitých technikách zaměřování a podobně, ale ty zde rozepisovat nebudeme, jelikož bychom jim jako laici beztak nerozuměli. Nám postačí poutavý příběh a vědomí, že jak výprava v roce 1754, tak i ta současná, která jim šla ve stopách, splnily svůj úkol na výbornou.

Sestaveno na základě článku „Andreas Höger a první bratrská mapa Wachovie“ od Michaela O. Hartleyho.

Michael O. Hartley, PhD., je emeritním archeologem v Old Salem Museums & Gardens.

Veškeré informace i fotografie jsou reprodukovány s laskavým svolením Old Salem Museums & Gardens, Winston-Salem, NC USA.

Z archivu Matouše Konečného:

Jan Vetter Hranický

Během výzkumu se ukázalo, že Matouš Konečný svůj archiv neschoval při chvatném odchodu ze země po prohrané bitvě na Bílé hoře, ale již o něco dříve – v době, kdy byli po celé Boleslavi (včetně bratrského areálu Na Karmeli) ubytováni vojáci najatí za anglické peníze na pomoc českým stavům. Šlo zkrátka o to, aby vojáci nepoužili listiny na podpal, na balení věcí či na něco horšího.

Jistě si všichni pamatujeme, že v roce 2006 byl v Mladé Boleslavi obdivuhodnou náhodou nalezen archiv posledního předbělohorského biskupa Jednoty bratrské Matouše Konečného. Šlo o dvě dřevěné truhličky plné nejrůznějších dokumentů, které Matouš ve vypjatém roce 1620 schoval pod podlahou.

Poté, co bratři museli utéci ze země, zůstal archiv ve svém úkrytu několik dalších staletí.

Naštěstí to ale vydržel v úžasně zachovalém stavu. Z hlediska národní historie a archeologie bylo jeho objevení učiněným pokladem, o nadšení v řadách Jednoty bratrské ani nemluvě. Kromě obrovského množství historicky podstatných informací, které Matoušovy dokumenty přinesly odborníkům, se v jejich řádcích odvíjí také nejeden malý osobní příběh. A právě to nám dává jedinečnou možnost se na prosté lidské rovině „setkat“ s našimi dávnými bratry. Zjistíme tak, že i oni prožívali obyčejné starosti a obavy, řešili obyčejné praktické situace nebo zažívali obyčejné lidské neshody, na které reagovali obyčejným způsobem. Jestli chcete, můžeme se čas od času s některým z nich seznámit… Dnes třeba s Janem Vetterem.

Areál Na Karmeli v Mladé Boleslavi, významné správní a duchovní centrum předbělohorské Jednoty bratrské. Sídlo Matouše Konečného

Jan pocházel z Hranic na Moravě, byl synem významného bratrského duchovního Jiřího Strejce, jednoho z překladatelů Bible kralické, a nevlastním bratrem Daniela Vettera, který se roku 1613 vydal ještě se svým spolužákem na vlastní pěst na Island, aby se tak stali úplně prvními Čechy v těchto končinách. O dva roky starší Jan byl nadějným bratrským služebníkem. My se s ním setkáme nad jeho dopisem z roku 1615: V té době je mu pětadvacet let a má za sebou již studia na různých evropských univerzitách i zodpovědnou funkci preceptora (dohlížitele, ochránce) mladších bratrských studentů včetně šlechtických synků. Nyní je bratrským knězem, pedagogem a správcem školy v Mladé Boleslavi. K Matoušovi Konečnému má upřímný vztah jako syn k otci. Podobnou úctu chová i k dalšímu bratrskému biskupovi Matěji Cyrovi, který

tou dobou slouží v Betlémské kapli, je duchovním průvodcem Petra Voka z Rožmberka a vykonává také vysokou politickou funkci – zastupuje Jednotu v tzv. dolní konzistoři, tedy nejvyšším správním orgánu českých nekatolíků. Jan Vetter je s ním v čilém kontaktu, jelikož je Cyrovým pomocníkem a častým společníkem na různých služebních cestách. Matěj má Jana rád jako vlastního. Asi nás tedy nepřekvapí, když 26. prosince 1615 napíše Jan Vetter Matouši Konečnému následující: „… Přišla mně tato věc na mysl: co kdybych pomýšlel na dceru pana otce pražského Matěje Cýra? Ač mladou, však jistě, co sem sám očima viděl, v hospodyňství dobře zavedenou. Nebo jsem ji vídal šaty práti, chléb mísiti, do pece sázeti, vodu v putně nositi i šaty na řeku. (Jan pokračuje v latině, kterou volně překládáme) Nevidět to na vlastní oči,

nevěřil bych. Let má patnáct, k šestnáctému přichází. A mimo mou naději teď v krátkém času (opět následuje latina) úplně dokládající svou postavou, jakou matkou bude. K její celistvosti, bezúhonnosti, uměřenosti nesluší se nic říkat. V této tedy věci, poněvadž sem Vás, můj nejmilejší pane otče, v pravdě otcem mým býti seznal, (…) proto Vás synovsky velice důvěrně žádám, dá-li Pán Bůh, zítra napište mně aspoň řádek neb dva, co mně v té věci radíte a nač Vám Pán Bůh při tom ráčí ukázati. (…) A bude-li rady Váše mně v tom, i za přímluvu prosím k panu otci b. Cyrovi, aby mne v mém jednání neopouštěl, (…) a co by znal nejlepšího pro mne, k tomu radil.“ Že byl Jan dívkou upřímně okouzlen, není pochyb. Z další korespondence je zřejmé, že Matouš Konečný náklonnost Jana Vettera schvaloval nebo proti ní alespoň neměl zásadní

výhrady, protože se u kolegy Matěje Cyra opravdu přimluvil.

A co Matěj na to? Odpoví nám opět dopis pro Matouše Konečného z 1. ledna 1616: „Ponejprv letos k Vám píši, můj v Kristu nejmilejší b. Matouši, a Vám oznamuji, že jest mi přímluva Váše za b. Vettera učiněná velice milá, z níž jest o Vaší lásky ke mně upřímnosti snadně souditi. Kteréž já u sebe i s manželkou mou milou místo v tom, žeť jinám nemíním dítek milých našich obraceti, i dcery, když k tomu způsobná bude, vdáti, než za služebníka Božího. Jakžkoli to povolání mnoho s sebou úzkostí nese a rozličných těžkostí v tomto mizerném životě. Roste však v nich naděje k blahoslavenému onomu životu. Vdáti pak dceru za služebníka Bohu věrného, upřímného, pobožného etc. jest Kristu k službě ji obětovati.

Ale při dcerce naší vzhledem k pubertě ještě se toho nemůže státi, neb jest hrubě mladá a dětínská…“ Matěj Cyrus pokračuje v latině a my se dozvíme, že podle něj děvče ještě potřebuje zmoudřet, zklidnit se, trochu lépe pochopit život a celkově dospět. Otcovský pohled byl zkrátka o poznání jiný než mladého muže. Proti Janu Vetterovi samotnému Cyrus žádné výhrady neměl. Vždyť jej také duchovně vedl, vychovával a bděl nad ním již jako nad mládencem, řešil například jeho dluhy na studiích či touhy vydat se „peregrinovat“ po Evropě (jít na zkušenou, poznávat a tak trochu se toulat – tehdy to bylo dost populární). Jak čteme v jiném dopisu z roku 1615, Cyrus při Vetterovi stál i v těžkých chvílích jako například poté, co byl Jan, z nám již neznámého důvodu, násilně napaden šlechticem

způsobovaly, že nemohl jíst. Tehdejší medicína mu nedokázala pomoci. Ve chvílích síly Jan dál věrně sloužil, jeho přátelé ale viděli, že takových chvil ubývá. Z kraje roku 1617 pak Matěj Cyrus s těžkým srdcem popisuje zhoršující se Janův stav a prosí Matouše Konečného o uvolnění Daniela Vettera, který se přijel starat o svého vážně nemocného bratra. Jan Vetter zemřel týden poté.

Je to smutný příběh obyčejného života, právě takového, jaký život je. Ukazuje ale také, že Bůh ví lépe než my, co se stane. Když se Matěj Cyrus rozhodl nechat si prozatím dceru doma, Jana Vettera to jistě mrzelo – ale o co smutnější by bylo, kdyby po něm za dva roky zůstala opuštěná rodina. Někdy nás Bůh vede, abychom o něco vytrvale usilovali, jindy zas, abychom pokorně přijali, jak věci jsou.

A když se ho budeme upřímně ptát, poví nám to.

Adresa Matouše Konečného na dopisu Jana Vettera

Albrechtem Bzenským z Prorub.

Záležitost nakonec skončila mimosoudním vyrovnáním. Za stranu Jana Vettera byl kromě významného bratrského pána Václava Budovce z Budova přítomen právě biskup Matěj Cyrus a ještě další dva šlechtici.

Bzenský musel zaplatit odškodné, které zahrnovalo například 10 kop grošů, 10 korců pšenice, 10 korců žita a navrch sepsat prohlášení, že již nebude ani Vetterovi, ani nikomu dalšímu z Jednoty škodit.

Doplňme, že toto nebyla jediná neblahá příhoda stejného druhu, která konkrétně Jana Vettera potkala – v roce 1612 byl blízko Prahy přepaden loupežníky, když nesl dopisy studentů určené seniorům. Místem dramatu by mohl být tzv. Vídrholec, dnešní Klánovický les, vyhlášený po

staletí jako oblíbené místo lapků a lupičů. Procházela tudy zemská cesta na Moravu. Jan z tohoto přepadení sice unikl smrti, ale ne bez zranění. Doba byla vskutku dobrodružná.

Nás ale jistě zajímá, jak to dopadlo s Janem a jeho nevěstou. Bohužel bez šťastného konce. Dívku tehdy nedostal, ale čekat na ni mohl.

A zřejmě by se byl i dočkal, nebýt úplně jiné překážky…

Jan si již nějakou dobu stěžoval na podivné zdravotní potíže.

Matouši Konečnému popsal, že měl těžký, mnohahodinový záchvat v podobě horečnatých stavů, zimnice, úporné migrény a dalších projevů, které jej zcela vyčerpaly. Tyto stavy se opakovaly. Také trpíval nevolnostmi a míval křeče či žlučníkové záchvaty, které

Jeden z dopisů Jana Vettera pro Matouše Konečného z roku 1612

Zdroje informací: - JUST, Jiří ed. Kněžská korespondence Jednoty bratrské z českých diecézí z let 1610–1618. Archiv Matouše Konečného. Dolní Břežany: Scriptorium, 2011.

- PÍŠ, Ondřej. Bratrští studenti na zahraničních univerzitách v 16. a raném 17. století, Praha, 2019. Bakalářská práce.

Univerzita Karlova. Filozofická fakulta.

- RŮŽIČKOVÁ, Markéta. Studenti Jednoty bratrské na počátku 17. století aneb kněžský dorost z Archivu Matouše Konečného, Praha, 2009.

Diplomová práce. Univerzita Karlova. Filozofická fakulta.

- Osobní konzultace s Mgr. Pavlem Sosnovcem, vedoucím společensko-vědního oddělení Muzea Mladoboleslavska

CO NÁS ČEKÁ: V tuto chvíli bohužel nelze odhadnout, které z dříve plánovaných událostí se uskuteční, tím spíše v jakém termínu. Proto zde obvyklý seznam nenajdete. Sledujte naše webové stránky, kde vás budeme průběžně informovat.

FOTO: Z domova: Holešov – Milan Svoboda Konference Comeniana – Jan Morávek 130 let archivu JB – Anna Černá 15 let JB Dobruška – Filip Marek Nadace Euronisa – František Appeltauer Zprávy z Polska: Tomáš Růžička, Sebastian Bartoszyński, archiv Arnolda Kordasiewicze 150 let sirotčince v Čermné: Archiv Jednoty bratrské Sbor Liberec-Ruprechtice: Archiv sboru JB Ruprechtice Cesta do Nepálu: Jiřina Čančíková, Juda Kaleta, Francisco Anzola Ze světa: Jiřina Čančíková, archiv JB Příběh ztracené mapy: Old Salem Museums & Gardens, Winston-Salem, NC USA Jan Vetter: Muzeum Mladoboleslavska Na obálce: Manželé Kostomlatští se svěřenci bratrského sirotčince v Čermné na počátku 2é. století, foto: Archiv Jednoty bratrské Poslední stránka: Pamětní tabule J. A. Komenského na zámku v Horní Branné; Vyobrazení pastýřů v Komenského Orbis picls.

Foto: archiv JB

©2020 Vydavatel: Vydavatelství Jednota bratrská, Boženy Němcové 54/9, 460 05 Liberec V, IČO: 05104408, www.vydavatelstvijb.cz; šéfredaktor: Ester Brožová – brozova@jbcr.cz; sazba a grafická úprava: Ester Rut Vognerová; korektury: Martina Krausová. Archiv Jbulletinu: www.jbcr.cz. Jakékoliv užití obsahu tohoto časopisu včetně převzetí, šíření jinou formou či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez písemného souhlasu vydavatele zakázáno.