UNIE 9-10/2018

dvouměsíčník České unie neslyšících, z. ú.

9–10/2018 • roč. XXII 45 Kč

str. 16

str. 23

Den okupace 1968 očima neslyšících

Jak vznikl pořad Dr. Žako?

Anna Pangrácová: Mám radost, když se podaří vyslat neslyšící děti na mezinárodní kempy

str. 12

ÚVODNÍK ŠÉFREDAKTORKY

Milí čtenáři, čtenářky, přátelé a příznivci kulturní menšiny neslyšících,

léto je opět za námi, my se vrátili do svých kanceláří a naše děti do školek a škol. Všichni ovšem naplnění energií ze sluníčka a vzpomínek na nová místa a objevy.

Mnozí z vás jste na svých cestách natáčeli pro soutěž od DeafTravel zajímavá místa, na která jste narazili poprvé. Projekt DeafTravel je báječná myšlenka sama o sobě; neslyšící se prostřednictvím dvouminutových a ve znakovém jazyce komentovaných videí mohou podívat téměř všude po celé Evropě. Videa jsou zveřejněná (zatím) na platformě DeafTravelu: http://maps.deaftravel.cz/ Vida, jak se český znakový jazyk vesele rozšiřuje, a nejen na internetu, ale i v médiích, například ve veřejnoprávním vysílání České televize. Známe Zprávy v českém znakovém jazyce nebo pořad Sama doma a některé pohádky pro děti, jimž máme možnost rozumět díky tlumočníkovi v okénku vpravo dole. Vloni se však objevil nový formát pořadu: neslyšící herci komunikující v českém znakovém jazyce se slyšícím hercem, který přitom tlumočí jejich promluvy do češtiny.

Jedná se o pořad Hopsasa, jehož formát se velice osvědčil a měl velký úspěch i mezi slyšícími!

Odtud byl jen krůček ke vzniku nového pořadu

jménem Dr. Žako, kde figurují slyšící Radim Fiala a neslyšící Martin Kulda. K tomuto pořadu vám nyní přinášíme zajímavé rozhovory s lidmi, kteří se výrazně podíleli na jeho tvorbě: se spisovatelkou Lucií Křesťanovou, dramaturgyní Zuzanou Šimečkovou, hercem Martinem Kuldou a Radkou Kulichovou, spoluautorkou pořadu.

Nedávno proběhlo několik výročí upomínajících na zásadní momenty v historii naší země.

O okupaci v roce 1968 jsme dosud nepsali, a tak naši kolegové pro vás připravili několik rozhovorů s neslyšícími pamětníky, kteří si ještě dobře pamatují atmosféru bouřlivých srpnových dnů.

K pomalu blížícím se chladným večerům se hodí dobrý zázvorový čaj. Jak na něj? Nalistujte si rubriku Eko od sester Evy a Lucie Kastnerových. Na závěrečné stránce si můžete přečíst dojemný příspěvek od Alexandra Zvonka, který letos zvítězil v literární soutěži Internet a můj handicap.

Přeji vám příjemné poslední dny ještě hřejivého babího léta.

Lucie Sedláčková Půlpánová šéfredaktorka UNIE

Naše redakce

Monika Ťuláková

Lucie Štefková

2

Lenka Hejlová

Milena Brožová

Ivana Hay Tetauerová

Eva Kastnerová

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

Kristina Pánková Kratochvílová

Martin Jarůšek

Kristýna Kučerová

Dominik Mac Henzl

Petr Pánek

Irena Maňáková

Barbora Flusserová

OBSAH

Obsah 4

ČUN/ČMUN PRAHA

5

ČUN/ČMUN BRNO/LIBEREC

6

Z DOMOVA

8

POTŘEBUJÍ MIMINKA ČESKÝ ZNAKOVÝ JAZYK?

10

ZE SVĚTA

12

ROZHOVOR:

Mohlo by vás zajímat…

8

Potřebují miminka český znakový jazyk?

20

Na návštěvě u neslyšícího kameníka

MÁM RADOST, KDYŽ SE NÁM PODAŘÍ VYSLAT NESLYŠÍCÍ DĚTI NA MEZINÁRODNÍ KEMPY ANNA PANGRÁCOVÁ 15

SLOVANSKÉ BOHYNĚ

16

DEN OKUPACE: 21. 8. 1968

20

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI: NA NÁVŠTĚVĚ U NESLYŠÍCÍHO KAMENÍKA

23

JAK VZNIKL POŘAD DR. ŽAKO?

26

HEREC BŘETISLAV VESELÝ

28

SPORT

30

KALENDÁRIUM

31

DOMÁCÍ KOUZLENÍ

Můžete si nás předplatit Roční tištěné předplatné: 210 Kč včetně poštovného Kontakt: predplatne@cun.cz

Kde nás v síti najdete…

WEB ISSUU www.cun.cz www.issuu.com/casopisunie FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie • 9–10/2018, roč. XXII

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z. ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e-mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Monika Ťuláková • šéfredaktorka: Lucie Sedláčková Půlpánová • zástupkyně šéfredaktorky: Lenka Hejlová • redaktorky: Ivana Hay Tetauerová, Kristina Pánková Kratochvílová, Irena Maňáková, Milena Brožová, Barbora Flusserová překladatelka do českého znakového jazyka: Eva Kastnerová figuranti: Eva Kastnerová, Dominik Mac Henzl externí spolupracovníci: Petr Pánek, Kristýna Kučerová • jazyková korektura: Lucie Štefková • redakční fotograf: Martin Jarůšek foto na titulní straně: archiv Anny Pangrácové grafický design, sazba: signatura.cz, s.r.o.

Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 ISSN (print) 2464-7705 • ISSN (online) 2464-7802 Vydáno za podpory:

Česká unie neslyšících

3

ČUN/ČMUN PRAHA

POBYT VE VALTICÍCH TEXT:

Monika Ťuláková / FOTO: Jana Nováková

N

a konci letních prázdnin ve dnech 26. srpna – 1. září 2018 uspořádala Českomoravská unie neslyšících, z.s. pobočný Praha, psychorehabilitační pobyt ve Valticích. Zúčastnilo se jej 17 starších klientů se sluchovým postižením.

Celou akci vedl tým ve složení: vedoucí František Šmolík, asistentka Jana Nováková a lektorka cvičení Monika Ťuláková. Účastníci a vedení byli ubytovaní v hotelu Apollon, pár set metrů od valtického hlavního náměstí.

Na dopoledním programu pobytu bylo cvičení pro seniory a během odpoledne podnikali klienti a vedení pobytu výlety. Uskutečnily se tak návštěvy zámku, kostela a podsklepení Valtic, Kolonády na Reistně, tradičních hodů v Hlohovci, zámku v Lednici, lednického Minaretu (Turecká věž), zámku v Mikulově a kapličky ve

Velkých Bílovicích. Někteří si zajeli na koupaliště do Břeclavi. Po večeři lektorka Monika Ťuláková překládala články z časopisu Unie do českého znakového jazyka. Uchazečům se celý pobyt líbil a již teď se těší na další na jiném místě.

BEACH HELP CUP TEXT A FOTO:

Markéta Kolínská

pro šestičlenné týmy na antukových kurtech.

Za Českou unii neslyšících se turnaje smíšených dvojic v plážovém volejbalu zúčastnily dva týmy. „Los Liberos“ se umístil na 10. místě a „Deaf team“ skončil na 23. místě. Na antuce za nás hrál tým „Magic Tree“, který vybojoval 5. místo.

D

ne 1. září 2018 se konal charitativní turnaj v plážovém volejbalu na podporu poskytovatelů sociálních služeb Beach Help Cup. Jednalo se již o čtvrtý ročník turnaje, který pořádá Hornomlýnská, o. p. s., která poskytuje sociální služby dětem se zdravotním postižením.

Souběžně s turnajem probíhal druhý charitativní turnaj Antuka Help Cup, který byl pořádán

4

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

ČUN/ČMUN BRNO | ČUN/ČMUN LIBEREC

ČUN BRNO A NOVÁ VEDOUCÍ TEXT A FOTO:

Č

Iveta Melichar

UN Brno má od 1. srpna 2018 novou vedoucí. Stala se jí mnohým z vás známá Iveta Melichar. Iveta je neslyšící, pochází z Ivančic a má pětiletou dcerku. Již 5. rokem působí jako manažerka v DeafGroup a své manažerské dovednosti, zkušenosti a hlavně zápal do práce chce přinést i do vedení brněnské ČUN. Iveta Melichar si přeje, aby se organizace pod jejím vedením povznesla o několik úrovní výše. Držíme palce!

ROZLOUČENÍ S LÉTEM TEXT A FOTO:

Lena Marx

D

ne 28. srpna 2018 jsme si my liberečtí naposledy zahráli plážový volejbal na Rádle. Počasí nám přálo, což bylo fajn. Rozdělili jsme se na dvě skupiny: mladší a starší hráči. Atmosféra byla skvělá. Tímto jsme zakončili léto a nyní vzhůru do podzimních dnů…

Česká unie neslyšících

5

Z DOMOVA

Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech a neslyšící Debata s Chrisem Overtonem a Rachel TEXT A FOTO:

Ivana Hay Tetauerová

L

Shenton po promítnutí jejich oskarového snímku Tiché dítě. Tlumočí Karel Redlich.

etošní 53. ročník MFF KV se konal v termínu od 29. června do 7. července 2018. Kromě přehlídky filmů připravili pořadatelé i různé doprovodné programy a akce. Na filmovém festivalu mají ovšem své místo i nadační projekty. Organizátoři již poslední tři roky uvádí sekci nazvanou Lidé odvedle, a to ve spolupráci s nadací Sirius, oficiálním partnerem době napínavého snímku Tiché místo (A Quiet MFF KV. Place) v režii Johna Krasinskiho z roku 2018 Tato sekce nabízí přehlídku filmů s tematikou a filmový manifest za práva neslyšících na lidí s handicapem, v letošním roce orientovanou vlastní jazyk – britský krátký film Tiché dítě na sluchové postižení. Předloni se veřejnosti (The Silent Child, 2017). Tento film režiséra Chripředstavili lidé na vozíku a vloni lidé se zrakose Overtona získal letos Oscara v kategorii vým postižením. Cílem tohoto projektu je ukákrátkometrážních hraných filmů a jeho festivazat veřejnosti, jak správně komunikovat s lidmi lovou projekci doplnila debata s Chrisem a jeho s postižením a jak se k nim chovat. Sekce Lidé snoubenkou, scenáristkou a herečkou Rachel odvedle se u diváků těší velké oblibě.

Shenton, jež je patronkou britské Národní asoLetos uvedla tato sekce sedm filmů, kteciace neslyšících dětí (o oscarovém úspěchu ré obsahovaly tematiku sluchového postižefilmu Tiché dítě jsme psali v UNII 3–4/2018). ní: Americký oscarový romantický film Bohem Na festivalu mohli návštěvníci také navštívit zapomenuté děti (Children of a Lesser God, stánek Centra pro dětský sluch Tamtam. Stá1986) s neslyšící Marlee Matlinovou v hlavní roli, nek byl umístěn přímo v centru dění festivalu, český experimentální film Ivo Trajkova z roku nedaleko hotelu Thermal. Po celý týden tým 1998 Minulost, německý historicky významný Tamtamu seznamoval kolemjdoucí s tematikou dokument o hluchoslepotě, uváhluchoty. Nabízel návštěvníkům děný pod názvem Krajina ticha možnost vyzkoušet si odezíráa temnoty (Land des Schweigens ní, seznámit se s kompenzačními und der Dunkelheit, 1971), debut pomůckami, jako jsou sluchadla ukrajinského režiséra Myroslaa koch­ leární implantát, představa Slaboshpytskeho s názvem voval i jejich hrací znakovací medKmen (Plemya, 2014), natočený vědy. Návštěvníci mohli u stánku ve znakovém jazyce a zasazený také zjistit, jak neslyšící vnímají do prostředí internátní školy pro hudbu, jak se orientují v prostoneslyšící děti, který získal řadu ru, na co potřebují signálního psa, prestižních filmových cen. případně si mohli pohrát s aplikací Na festivalu byla uvedena i poTamtamu Znakujte s námi apod. pulární americká kriminální koZDROJ: www.kviff.com/cs/novinky/2309-lide-odvedle-potretimedie Nevidím zlo, neslyším zlo Rachel Shenton a Chris Overton -na-mff-karlovy-vary s výtiskem časopisu UNIE 3-4, http://idetskysluch.cz/homepage/tamtam-na-mff.html (See No Evil, Hear No Evil, 1989). kde jsme psali o jejich oskarovém https://sokolovsky.denik.cz/z-regionu/telesne-postizeniNechyběly zde ani novinky v po- úspěchu priblizuji-lidem-i-ve-filmech-letos-potreti-20180705.html

6

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

Z DOMOVA

Olomouc plná znakujících indiánů TEXT:

Kristýna Kučerová / FOTO: www.sluch-ol.cz

Č

tvrtý srpnový týden se ve Střední, základní a mateřské škole pro sluchově postižené v Olomouci uskutečnil druhý ročník Letní příměstské školy pro děti se sluchovým postižením. Zúčast­nilo se jej devět dětí a všechny si tábor moc pochvalovaly. Na začátku týdne si děti musely vyrobit správný indiánský kostým. V dalších dnech se naučily jez­dit na koních, lézt po stromech, střílet z luku a orientovat se v kukuřičném bludišti. Jako správní indiáni si děti vyrobily tomahawk, lapač snů, hudební nástroj a mnoho dalšího. Vše probíhalo pod přísným dohle-

dem převeliké náčelnice Kemahó. Náčelnice na konci týdne prohlásila všechny děti za pravé indiány a náležitě je odměnila.

Přepisovatelé z celého světa ve Stockholmu TEXT A FOTO:

V

Tomáš Portych

e dnech 17.–19. srpna 2018 proběhla ve švédském Stockholmu mezinárodní konference ECOS. Jejím účelem je umožnit přepisovatelům pro neslyšící z celého světa, aby se sešli na společné akci, kde mohou sdílet své zkušenosti. Účastníci pocházeli celkem z devíti zemí a společně rozebírali současné technologické trendy, především automatický přepis a možnosti přepisování online, kterému se v ČR spolu s oddělením přepisu v ČUN věnuje především firma Transkript online s. r. o. V rámci konference bylo možno čer-

pat inspiraci například z Norska, Švédska, Finska, Rakouska a Švýcarska, kde se například přepisování na dálku dostává stále více a více do popředí.

Na fotografii je možné vidět zařízení pro službu zvanou chodící přepisovatel, která umožňuje provádět přepis za chůze na prohlídkách či exkurzích. Touto technologií samozřejmě disponuje i Centrum zprostředkování simultánního přepisu a bylo možné ji spatřit například na komentovaných prohlídkách Národního muzea dne 26. září 2018.

Česká unie neslyšících

7

ZAMYŠLENÍ

Potřebují

miminka český znakový jazyk?

N

aučit se jazyk, díky kterému dítě rozumí tomu, co se kolem něj děje, komunikuje s okolím, je vychováváno a – v neposlední řadě – myslí, je jedním z klíčových „úkolů dětství“.

Pokud se týká neslyšících dětí či rodičů, často se u nás v této souvislosti zdůrazňuje role mluvené češtiny. Naopak informace o českém znakovém jazyce osvojovaném v raném dětství jsou u nás publikovány velmi zřídka. V tomto článku přinášíme několik faktů, jež jsme vybrali z příspěvků prezentovaných na konferenci (www.icsla2018.com), která nedávno proběhla v tureckém Istanbulu a na níž vystoupili největší současní odborníci na nabývání jazykových a komunikačních kompetencí ve znakových jazycích.

Dosavadní výzkumy (např. B. Woll z Velké Británie) ukazují, že navzdory rozdílné modalitě (zvukový x vizuální signál) a podstatným strukturním rozdílům jsou mluvené a znakové jazyky v mozku zpracovávány v zásadě shodně. Taktéž osvojování mluvených a znakových jazyků probíhá v obdobných fázích a přibližně ve stej-

8

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

ných časových obdobích. Zhruba ve stejném věku tak můžeme jak u mluvících, tak u znakujících dětí pozorovat žvatlání, vyslovování prvních slov/znaků atd. Pro všechny jazyky také platí, že dítě jazyk nejdříve vnímá a teprve pak samo produkuje, tzn. že dítě komunikující znakovým jazykem vždy rozumí mnohem více znakům, než umí samo použít.

Nejúčinnější strategií pro porozumění projevům ve znakových jazycích je zaměřovat svůj pohled zejména na obličej mluvčího. To je totiž nejlepší způsob, jak v jednu chvíli zároveň sledovat ústa, obličej, hlavu, ruce, ramena, paže a trup, tzn. všechny části těla, které simultánně (= najednou) produkují sdělení ve znakovém jazyce. Pokud nedokážeme projev ve znakovém jazyce sledovat takto komplexně, nikdy mu nemůžeme důkladně rozumět, protože znakový projev je postaven právě na simultánním použití všech těchto částí těla. Mohlo by se zdát, že hledět na obličej a zároveň sledovat ostatní důležité části těla dokážou pouze zkušení dospělí uživatelé znakových jazyků. Jak ale ve svém

ZAMYŠLENÍ

TEXT:

Andrea Hudáková / FOTO: Filip Mroz

výzkumu prokázala R. Bosworth z Kalifornie, obdobně celostně dokážou znakový jazyk sledovat i pětileté děti, které mu byly vystaveny už jako velmi malá miminka, nejlépe od narození. Děti a dospělí, kteří se do kontaktu se znakovým jazykem dostali později, mají pohled rozptýlený (zaměřují se např. na ruce), a proto znakový projev vnímají mnohem méně efektivně.

Jak se vyvíjí vlastní projev dětí? Každý znak jakéhokoli znakového jazyka se skládá z tzv. komponentů. Třemi základními jsou tvar ruky/ rukou, místo artikulace a pohyb ruky/rukou. Jak ve svém příspěvku shrnula H. Lutzenberger z Nizozemska, při produkci dítě nejdříve zvládá místo artikulace znaků, pak pohyb a nakonec tvar ruky/rukou. Ale i tak někdy znaky produkuje na jiných místech, než je obvyklé, často se jedná o místa, která se nacházejí v blízkosti „správných míst artikulace“, ale jsou „větší a výraznější“. Pohyby občas opakuje, tu a tam naopak vynechá, mnohdy provede pohyb nepřesně. Tvary rukou jsou častokrát zjednodušené nebo jinak pozměněné. Jak už bylo ře-

čeno výše, kromě tzv. znaků (produkovaných rukama) mají ve znakových jazycích velmi důležitou roli pohyby těla, ramen, hlavy, rtů, jazyka, mimika apod. Tyto tzv. nemanuální složky si děti osvojují později než složky manuální (znaky). To však vůbec nesnižuje jejich důležitost, což ilustroval např. J. Fenlon z Velké Británie svým výzkumem, podle nějž se od sebe rodilí a nerodilí mluvčí britského znakového jazyka výrazně liší rytmem svého znakového projevu.

Tato zjištění potvrdila B. Woll, když připomně­ la, že mnoha výzkumy bylo prokázáno, že děti a dospělí, kteří se znakový jazyk začnou učit později než v raném dětství, většinou celoživotně „zaostávají“ v porozumění, v provedení manuálních i nemanuálních složek projevu, v gramatice aj. Ještě důležitější je skutečnost, že existuje kritické senzitivní období pro osvojování prvního jazyka. Toto období spadá do velmi raného dětství a je neobyčejně důležité, aby během něj bylo dítě obklopeno bohatou komunikací v přirozeném jazyce, v našem případě aby

Navzdory rozdílům jsou mluvené a znakové jazyky zpracovávány v mozku stejně. se přímo „koupalo“ v co nejčastějších rozmluvách v co nejdokonalejším českém znakovém jazyce. Je potřeba, aby dítě mohlo komunikaci vnímat i bezděčně, když do ní není samo aktivně zapojeno. Jen tak lze zabránit celoživotním – byť třeba někdy na první pohled nepozorovatelným – deprivacím plynoucím z nedokonalého osvojení prvního jazyka. Děti, které měly to štěstí a v raném dětství dostaly příležitost osvojit si první jazyk, se mj. snadněji učí další jazyky. A nejen to, jak ukázala např. D. L. Martin z Connecticutu, neslyšící děti, které si ve správný čas a v potřebné kvalitě osvojily znakový jazyk, mj. dosahují lepších výsledků ve čtení (což platí i pro děti s kochleárními implantáty).

Česká unie neslyšících

9

ZE SVĚTA

Kemp pro neslyšící děti z celého světa PŘIPRAVILA:

Ivana Hay Tetauerová / FOTO: archiv Ivany Horváthové

Světová federace neslyšící mládeže (WFDYS) zorganizovala ve dnech 8.–14. dubna 2018 v pořadí již 4. světový kemp pro neslyšící děti ve věku 9–12 let. Kemp se koná jednou za čtyři roky, přičemž letos se pořádal v Buenos Aires, hlavním městě Argentiny. Neslyšící účastníci měli tak možnost poznat nové přátele z celého světa, seznámit se s mezinárodním znakovým systémem a spolu s návštěvou daleké cizokrajné země získat i nové vědomosti a zkušenosti s jinými kulturami. Měli také možnost okusit týmovou spolupráci, zlepšit svoje komunikační dovednosti a v neposlední řadě uvědomit si svoji identitu Neslyšícího.

O

rganizace Czech Deaf Youth, z.s. (CDY), dostala jako nový člen WFDYS poprvé šanci vybrat čtyři zájemce z České republiky. Z každé země mohly se svým vedoucím vycestovat čtyři děti. Cena kempu činila 350 eur (účastnické poplatky, ubytování, jídlo, pojištění, suvenýry atd.), letenku si však museli účastníci uhradit sami. Organizace CDY proto zahájila prosbu o podporu jejich projektu „Tak trochu jiný kemp“ prostřednictvím tzv. crowdfundingu neboli hromadné sbírky na www.hithit.cz, kam mohl přispět kdokoli.

Cílová částka byla stanovena na 99 000 Kč, díky úspěšné propagaci a solidaritě byla tato částka překonána a dosáhla 130 000 Kč, které byly použity na zaplacení letenek pro účastníky a vedoucí. Zbytek bude použit na vyplacení odměn z HIT HIT a možná, pokud ještě něco zbyde, i na další aktivity CDY.

10

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

Organizace CDY by proto chtěla touto cestou poděkovat všem, kteří přispěli, a zejména třem velkým sponzorům: ASNEP, z. s., DeafTravel, s.r.o. a panu Františku Maxovi.

Z Čech se do Argentiny vydaly čtyři neslyšící děti: Antonín Mašláň, Vanessa Seitnerová, Filip Johanna a Adam Kunetka. Děti jely v doprovodu vedoucí Ivany Horváthové z CDY. Pro zajímavost, všechny děti jsou děti neslyšících rodičů.

Položila jsem vedoucí Ivaně i dětem následující otázky.

Jaká byla komunikace s ostatními účastníky tábora?

Toník (9 let): Komunikace pro mě nebyla tak těžká, protože moje teta Marie má kamarády z ciziny a ti někdy navštěvují Česko, takže díky tomu mám zkušenosti s MZS. Jsem na to zvyklý a trochu to už umím.

Vanesska (11 let): Když jsme přiletěli na místo a dorazili do tábora, strašně jsem se styděla, vůbec jsem nerozuměla lidem kolem sebe. Pak jsme naštěstí měli takový minikurz mezinárodního znakového systému, naučila jsem se tam rychle základní znaky a pak už jsem se snažila s ostatními se domluvit. Naše vedoucí Ivana mi také pomohla, takže už jsem se tolik nestyděla a našla jsem odvahu.

Filip (12 let): Já jsem se nestyděl, sebral jsem odvahu a v pohodě jsem se bavil s ostatními dětmi mezinárodním znakovým systémem.

ZE SVĚTA

Adam (11 let): Komunikace závisela na tom, s kým jsem se právě bavil. Někdy mi to přišlo lehké, jindy zas těžké. Všeobecně jsem ale mezinárodní znakový systém dobře zvládl.

Ivana – vedoucí: Pro mne to nebyl problém, jelikož ovládám mezinárodní znakový systém.

Novou zkušeností bylo pro mě komunikovat s tolika dětmi z různých zemí a přizpůsobit se jim.

Co tě na táboře nejvíce zaujalo či překvapilo?

Toník: Líbila se mi tam moc dvojnásobná oslava narozenin, protože tam hned dvě děti měly asi pátý nebo šestý den narozeniny. Měli jsme moc dobrý dort. A poslední den jsme zase po sobě házeli vodou, nuda tam rozhodně nebyla. Také jsme měli různé výlety.

Vanesska: Třebas poslední den byly různé zábavy, trampolína, volejbal, kluci tam na mne útočili a polévali mě vodou, musela jsem se převléci… O zábavu nouze opravdu nebyla a vrcholem všeho bylo to, že jsme poslední den při večeři a na oslavě k ukončení tábora všichni začali brečet, že musíme jet zpět domů…

Filip: Mě zaujala ta spousta různých společných her, které jsem neznal a které jsem se naučil. Malovali jsme také otisky rukou, jezdili na výlety. Buenos Aires bylo zvláštní, všechno tam bylo mnohem větší než tady u nás. Podnebí tam bylo hodně vlhké, zvykl jsem si na to asi až po třech dnech. Také tam měli hodně velký výběr masa než u nás. Moc mi tam chutnalo.

Adam: Na Argentině mne udivovala její velikost. Všechno mi tam přišlo takové megalomanské, veliké, obří.

Ivana – vedoucí: Nejzajímavější byla pro mne hlavně zkušenost jak komunikovat s tolika malými dětmi z různých zemí, jak s nimi navazovat vztahy apod.

C o byste chtěli vzkázat

našim čtenářům?

Toník: Chtěl bych vzkázat, abyste se nebáli vycestovat do světa. Doufám, že i vy v cizině najdete nové přátele.

Zleva: Toník, vedoucí Ivana, Adam, Vanesska a Filip.

Vanesska: Nebojte se vyslat své dítě nebo sami vycestovat, dálka nevadí. Hodně se naučíte, potkáte nové lidi, kamarády… Nové informace, osobnosti ze světa neslyšících. Pro mne to byl opravdu zajímavý zážitek.

Filip: Poprvé jsem letěl a hned takhle daleko!

Všechno bylo pro mne jiné, nové. Aklimatizace mi trvala asi tak tři dny. Zážitek opravdu za to stál.

Adam: Zaujalo mne letadlo, bylo to parádní, hlavně mne nadchl ten úžasný a rychlý start.

V Argentině se mi moc líbilo a vše mne tam bavilo. Doporučuji všem, aby také vycestovali do Argentiny, pokud mají tu možnost. Já sám bych se tam klidně rád vrátil.

Ivana – vedoucí: Chtěla bych zdůraznit, že je důležité, aby vlastní rodiče umožnili svým dětem zúčastňovat se různých projektů, kempů apod. Budování vlastní identity rozhodně nestačí vně rodiny, ale potřebují interakci i zvenčí, potkávat i jiné neslyšící, děti i dospělé, komunitu neslyšících u nás i v zahraničí, což prohloubí dětem i jejich chuť k dalšímu vzdělávání. V brzké době chceme uskutečnit veřejnou přednášku o našich zážitcích v kempu v Argentině. Jakmile budeme mít podrobnější informace, zveřejníme je na Facebooku CDY. Sledujte nás! Zájemci, kteří by od nás rádi měli informace z první ruky, nám mohou napsat na e-mail: czech.cdy@ gmail.com a my jim napíšeme, jakmile budeme znát termín a místo konání naší přednášky :-) Těšíme se na vás!

Česká unie neslyšících

11

ROZHOVOR

Mám radost, když se nám podaří vyslat neslyšící děti na mezinárodní kempy TEXT:

Lucie Sedláčková Půlpánová / FOTO: archiv Anny Pangrácové

„Slyšící a neslyšící jsou na stejné úrovni – jde o inteligenci a ne o sluch. U některých neslyšících stále vidím, že si myslí, že slyšící automaticky vědí všechno, všechno znají, všechno umí, ale to tak není,“ říká Anna Pangrácová, předsedkyně organizace CDY (Czech Deaf Youth, z.s.). Tato mladá slečna prošla integrací a poznala mnohé; chodila do skautského oddílu pro neslyšící a nyní vede nemalou organizaci, která nedávno spolupracovala se Světovou federací neslyšící mládeže (WFDYS). Díky této spolupráci mohly čtyři malé české děti vycestovat na kemp do Argentiny (viz strany 10–11).

Pro mnohé jsi známá jako nerozlučná sestra Marie Pangrácové a dcera zakladatelů bilingvální školky Pipan. Kde jsi vyrůstala a jakou školu jsi navštěvovala?

Narodila jsem se v Litoměřicích a rodiče se po zjištění mé a sestřiny hluchoty rozhodli přestěhovat do Prahy za lepším vzděláním pro nás a také za lepší prací. Jak ses už zmínila, tak jsem navštěvovala bilingvální mateřskou školu Pipan, poté jsem přešla do Základní školy pro sluchově postižené v Praze v Ječné ulici. Bohu-

12

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

žel jsem se tam trochu nudila, protože jsem už spoustu věcí věděla a znala díky svým rodičům, kteří se nám hodně věnovali a vedli nás ke čtení, tudíž mi tempo výuky nevyhovovalo. Na konci 2. třídy tedy rodiče zvažovali, jestli by pro mě nebyla lepší integrace do běžné školy. Po návštěvě pedagogicko-psychologické poradny jsem před koncem 2. třídy šla zkušebně na 14 dní do školy v blízkosti našeho bydliště.

Ve škole se mi líbilo, všichni se snažili mi vyjít maximálně vstříc. Dokonce tam maminka byla

ROZHOVOR

spolu s Petrem Vysučkem a vysvětlili tehdy všem učitelům ve sborovně, jak se mnou mají komunikovat a jak fungují sluchadla apod. To samé vysvětlili také mé tehdejší třídní učitelce a dětem ve třídě. Takže od třetí do deváté třídy základní školy jsem byla integrována v místní škole v Praze-Hloubětíně.

Střední vzdělání jsem získala na Gymnáziu pro sluchově postižené v Ječné ulici. Během studia na vysoké škole jsem absolvovala jeden semestr na Gallaudetově univerzitě ve Washing­tonu, D. C. v USA. Bakalářský diplom oboru Informační studia a knihovnictví jsem obhájila na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Co ti integrace dala? Šla bys do toho znovu?

Je to tak, že v integraci se snažíš být co nejvíce jako „ti ostatní“ a „zapadnout“; nemáš u sebe žádného asistenta nebo tlumočníka – alespoň já jsem nikoho takového neměla. To samozřejmě moc nefungovalo, co se týče začlenění se do společnosti. Trvalo mi docela dlouho, než jsem přijala, že jsem jiná a že mi bude nejlépe mezi neslyšícími, kam patřím. Proto jsem

po dokončení základní školy zvolila Gymnázium v Ječné ulici v Praze, kde jsem byla téměř na 100 % součástí kolektivu a na středoškolská léta mám krásné vzpomínky. Integrace měla i své výhody – díky ní jsem se zlepšila v češtině a samozřejmě tu byly celkově vyšší nároky na vzdělání. A také jsem zjistila, že slyšící a neslyšící jsou na stejné úrovni – jde o inteligenci a ne o sluch. U některých neslyšících stále vidím, že si myslí, že slyšící automaticky vědí všechno, všechno znají, všechno umí, ale tak to není. Každý člověk, ať už slyšící, nebo neslyšící, je originál, je něčím jedinečný a úžasný, na to by se nemělo zapomínat! :-)

Vím také, že jsi navštěvovala skautský oddíl Potkani…

Ano, jediný skautský oddíl neslyšících v ČR jsem navštěvovala od 9 let a v oddíle jsem zůstala až do cca 24 let. Během té doby jsem se naučila různé věci; nejen jak přežít v přírodě, ale také že si máme přírodu chránit, že si máme pomáhat a že máme spolupracovat s ostatními a být trpěliví a odvážní, mít k sobě respekt…

Učili jsme se také různé uzly, vaření na ohni

Česká unie neslyšících

13

ROZHOVOR

v přírodě, plnili různé bobříky, rozpoznávali mapové značky, luštili různé šifry a právě touto zábavnou formou jsme rozvíjeli naše schopnosti.

Velmi krásné vzpomínky mám z rituálů, které byly součástí rámcových celoročních her a táborů.

Také mi hodně dalo asi pětileté působení v oddíle jako vedoucí, kde jsem zjistila, že to není jednoduchá práce. Je s ní spojena velká zodpovědnost a povinnost vůči dětem, pro které jsme se snažili být co nejlepším vzorem, přičemž jsme se sami zlepšovali a překonávali různé výzvy. Po získání této zkušenosti jsem si začala více vážit lidí, kteří dělali a dělají něco dobrovolně pro děti, mládež či společnost.

A navíc jsem zde nejlépe poznala to, že naučit se opravdovému nepovrchnímu přátelství je to nejcennější.

Co nyní děláš?

Pracuji jako editorka ve Zprávách v českém znakovém jazyce v České televizi. Cílem mé práce je připravit do vysílání zprávy z domova, ze světa, ze světa neslyšících, ze sportu a počasí, které pak předávám moderátorovi k překladu do ČZJ. Dále pak kontroluji finální překlad a předtočení našich každodenních zpráv pro naše neslyšící diváky. Práce mě baví, kolektiv je úžasný, komunikace je bez bariér a každý pracovní den se dozvím něco nového, co se děje ve světě slyšících či neslyšících :-).

Také vedeš organizaci CDY? Co je vlastně CDY? Ano, momentálně jsem předsedkyní CDY, celým názvem Czech Deaf Youth čili Česká neslyšící mládež. Jsme organizace mladých neslyšících a naším cílem je poskytovat volnočasové aktivity široké skupině neslyšících, tj. dětem i mládeži do 35 let. Takové organizace existují všude po světě a každoročně pořádají různé mezinárodní kempy a akce, kde se mladí neslyšící mohou setkávat, pobavit se, získat nové zkušenosti a kontakty… Díky členstvím v Evropské unii neslyšící mládeže (EUDY) a Světové federaci

14

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

neslyšící mládeže (WFDYS) máme možnost se zúčastňovat takových aktivit a dělá mi radost, když se nám povede na takové akce vyslat neslyšící děti/mládež různých věkových kategorií, protože se jejich účastníci vždy vrátí plni zážitků, obohacení o nové pohledy a se silnější identitou sebe sama jako Neslyšících apod.

Oficiálně fungujeme od roku 2010. Podnět ke vzniku naší organizace dal Martin Novák, prezident ČUN, který jezdil na takové akce a viděl, že v Česku něco takového chybí. Inspiroval Kamila Panského, aby natočil a připravil video v ČZJ, které vložil na Facebook, tehdy ještě ne tak rozšířený a populární jako dnes.

A už to jelo! V listopadu 2009 se sešla v Hradci Králové partička neslyšících aktivních lidí a tak se narodila organizace CDY! :-) Současnému výboru, ve kterém mám funkci předsedkyně, končí funkční období na jaře 2019, takže na valné hromadě proběhnou volby a obměna výboru a revizní komise. Musím říci, že mám obavy z toho, zda se nám povede poskládat nový výbor a revizní komisi. Čím dál více mladých nechce nic dělat zadarmo, a to je bohužel vidět…

Kdo by se chtěl zapojit do naší činnosti, může nás kontaktovat na mailu: czech.cdy@ gmail.com. Základní informace najdete také na naší facebookové stránce.

Jak vidíš budoucnost českých (nejen) mladých neslyšících třeba kolem roku 2050?

No, pokud dobře počítám, tak v roce 2050 mi bude 59 let, fíha!  Moc by mě potěšilo, kdyby v té době žili nejen mladí neslyšící plní sebevědomí a s pevnou identitou. Potěšilo by mě, kdyby jim bylo umožněno vzdělávání v takovém jazyce, jaký si sami vyberou, a přitom nebyli diskriminováni na trhu práce. Přeji si, aby se rádi sdružovali, dělali programy i pro starší lidi, vzájemně si pomáhali a nezáviděli si…

Ale realita bude samozřejmě jiná, protože tohle je až moc krásné na to, aby to bylo možné.

I tak v to budu alespoň doufat, či věřit, že se tomuto stavu alespoň o kousek přiblížíme… 

Z LÉTA

Slovanské bohyně TEXT:

Klára Černilo Budilová (red. zkráceno) / FOTO: archiv týmu tábora Mateřídoušky

CODA táborníci na hradě Choustník

V

průběhu druhého týdne srpna 2018 se konal tábor pro děti Mateřídoušky, a to pod záštitou Pionýr, z.s. – 87. pionýrské skupiny Javor ve spolupráci s organizací CODA, z. s. Letošním námětem tábora Mateřídoušek byli staří Slované.

Na začátku tábora jsme se věnovali stavění stanů s pomocí tatínků, brášků i skautů. V následujících dnech jsme se již mohli věnovat táborové hře na téma Putování Slovanů k zemi zaslíbené. Oblékali jsme se jako staří Slované, na šatech kolem krku jsme si vytvořili ozdobné lemování, opásali jsme se vybarvenými pásky a takto jsme chodili po celý týden.

Děti se rozdělily do dvou skupin – Velesáci a Bílý květ. Pro uctění nezbytného oltáře vytvořily děti z keramické hlíny bohy Peruna a Velese a maminky bohyni Mokošu. Všechny vymodelované sošky i nádoby jsme pokladli na oltář.

Tam jsme se pak pravidelně scházeli.

Na každou dobrou noc se vyprávěly dětem staré pověsti české vzešlé ze slovanského zá-

Slovanští bohové - Perun, Veles a Mokoš.

Výstup Slovanů na "horu Říp".

kladu, nechyběla legenda o praotci Čechovi a jeho putování za zemí zaslíbenou – Čechami.

Děti byly také poučeny o bylinkách, voňavých olejíčcích a byly zasvěceny do výroby herbáře.

Uprostřed týdne vůdkyně družiny našla starý pergamen, který jí měl pomoci v hledání správného směru, kterým se mělo putování ubírat.

Ale ouha! Písmo bylo velice staré a nemohla ho přečíst! Vypravili jsme se na hrad Choustník vyhledat pomoc. Koho jsme našli? Mudrce a jeho paní. Ti nám ukázali staroslovanskou abecedu, kde se písmo zove bukvice.

Velesáci a Bílý květ záhadný nápis rozluštili a zjistili, že obsahuje recept na čaromocný lektvar. S pomocí receptu uvařili lektvar z mladé kopřivy a mateřídoušky. Vůdkyně se napila lektvaru a vykřikla: „Již vidím zemi zaslíbenou!“, a určila směr, kterým měla družina putovat.

Slovanský lid v předposledním dnu vyrazil do Čech na horu Říp. Díky profesionálnímu horskému instruktorovi jsme mohli vylézt na malou skálu u hradu Choustník. Usazeni, unaveni a šťastni, že je již nalezena země zaslíbená .

Česká unie neslyšících

15

TÉMA OKUPACE

V září jsme si připomněli výročí okupace Československa. Co přesně se před 50 lety stalo? Pět východoevropských socialistických států (tehdy členů Varšavské smlouvy) obsadilo prostřednictvím vojenských sil Československo. Vojska SSSR, Polska, NDR, Maďarska a Bulharska překročila československé hranice v noci z 20. na 21. srpna 1968. Do okupace bylo zapojeno 750 000 vojáků, 800 letadel a 6 300 tanků. Okupace rázně ukončila tzv. „pražské jaro“, reformu socialismu v Československu. Do konce roku 1968 zemřelo kvůli okupaci 108 Čechů a Slováků, dalších zhruba 250 000 lidí emigrovalo do ciziny.

Zeptali jsme se neslyšících pamětníků: Co jste dělal(a) 21. 8. 1968 v den okupace vojsk Varšavské smlouvy?

Věra Strnadová (tehdy 15 roků)

Co se týče dne 21. srpna 1968, bylo mi necelých 15 let a byla jsem zrovna na prázdninovém pobytu u příbuzných na beskydské chatě. Nic jsem netušila, televize tam nebyla, rádio jsem neslyšela a neměla jsem ani kontakt s nikým, kdo by se mnou dokázal dobře komunikovat. Byla jsem informačně zcela izolovaná.

Josef Brožík (tehdy 13 roků)

Pražské jaro 1968 jsem prožíval jako kluk v pubertě, vnímal jsem celonárodní euforii nad získáváním více svobod. Avšak ještě před 21. srpnem se objevovaly zvěsti, že „Rusové“ nedopustí, abychom svobodně žili a že nás obsadí. Začátkem srpna 1968 jsem byl s rodiči v Maďarsku. Můj táta se

16

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

Petr Pánek a Monika Ťuláková FOTO: Rostislav Goliáš a archiv pamětníků PŘIPRAVILI:

Den okupace v Budapešti setkal se svým starým známým ze sportu neslyšících a onen Maďar ho varoval, že Československo dopadne stejně jako Maďarsko v roce 1956, kdy byla jejich revoluce krvavě potlačena sovětskými tanky. Táta zareagoval: „Kdepak, to si dneska nemůžou dovolit.“ Zatím se nic nedělo, jen horečná politická jednání mezi Dubčekem a sovětským vůdcem Brežněvem.

A najednou! Ráno 21. srpna jsme cestovali z Františkových Lázní do Karlových Varů.

Na nádraží a ve vlaku všichni lidé měli k uchu přitisknutá tranzistorová rádia a poslouchali, aby jim neuniklo ani jedno slovo. Na vagonech byly nápisy „Dubček, Svoboda“. Lidé byli nezvykle zamlklí. My jsme jako neslyšící rodina samozřejmě nic neslyšeli ani nevěděli a v klidu jsme vystoupili na nádraží v Karlových Varech. Najednou jsme nechtěli věřit vlastním očím – přijížděla obrněná vozidla Rudé armády.

Obrovský dav je bouřlivým řevem zahnal zpět mimo město. Proboha, to nás okupovali Rusové? Ptali jsme se lidí a mnohé jsme se postupně dozvídali z letáků, z mimořádných vydání různých novin a časopisů, které se rozdávaly zdarma.

Maminka ustrašeně prohlásila: „Musíme se vrátit do Prahy.“ „Ale kdepak,“ říkali nám lidé v Karlových Varech. „Tam nesmíte, v Praze se střílí.“ Nakonec jsme v Karlových Varech zůstali tři dny, v Čedoku nám ochotně našli ubytování. Tehdy vládla solidarita a ochota navzájem si pomáhat.

Při návratu do Prahy nás vystrašil pohled na hlavní silnici. Všude hlídkovali tanky, transportéry, vojenská auta a hlavně vojáci s namířenými samopaly.

Pamatuji si, jak jsem se bál o svoje hodin-

21. 8. 1968

TÉMA OKUPACE

1. část

mě vyloučili z reprezentace a sebrali všechny funkce ve Svazarmu. Domů k nám přišli příslušníci VB a odnesli si mou armádní malorážku a cestovní pas. V roce 1969 jsem se také rozvedl, takže na tu dobu nerad vzpomínám…

Věra Dědičová (tehdy 24 roků)

ky, aby mi je Rusové neukradli, a schoval jsem je hluboko do kapsy.

V Praze nás uvítala neuvěřitelná spoušť, přesně taková, jakou mohli všichni vidět v televizi. Co v televizi nebylo vidět, byla naděje, že nás Dubček, Svoboda, Černík a další zachrání; že nám OSN a svět pomohou. Všichni ale bohužel zklamali, zůstal hořký pocit. Museli jsme čekat dalších dvacet let…

Jaroslav Dědič (tehdy 38 roků)

V té době jsem pracoval jako jemný mechanik v ČKD ve Vysočanech.

V naší dílně se navíjely kabely do vlaků a tramvají. Dne 21. srpna tam nastal obrovský chaos a myslím, že jsme brzy zavřeli a museli jsme odejít.

Už si ani nepamatuji, jak jsem se dostal domů na Kačerov. Druhý den, dne 22. 8., zasedal právě v naší továrně ČKD mimořádný sjezd KSČ a řešil situaci po okupaci.

Skoro přesně o rok později, v srpnu 1969, se konala v Jugoslávii deaflympiáda, které jsem se také zúčastnil. Bohužel to byla moje poslední sportovní akce. Ještě během deaflympiády emigroval do Rakouska můj syn Petr. Po návratu do Prahy jsem byl předvolán na ČSTV, kde

Žila jsem s rodiči na Smíchově, ve Zborovské ulici. V 6 hodin ráno u snídaně mi maminka říkala, že v noci letělo nad Prahou strašně moc letadel a že dělala velký rámus. Pak jsem šla pěšky do práce – přes Jiráskův most na Národní třídu, kde jsem pracovala jako švadlena v n. p. Pražská móda. Živě si pamatuji, jak jsem jela výtahem do 5. patra a viděla jednu paní plakat. Divila jsem se, ale neptala se.

V dílně jsme pracovaly čtyři neslyšící švadleny, ale ani moje kolegyně nevěděly, co se venku děje. Pak k nám přišla mistrová a volala nás k oknu, abychom se šly podívat. Na Národní třídě právě projížděla směrem k Národnímu divadlu dlouhá kolona sovětských tanků. Vojáci měli samopaly a mířili nahoru do oken.

V poledne nás pustili domů a šla jsem pěšky zpět domů na Smíchov. Na Jiráskově náměstí bylo plno lidí a myslím, že se tam střílelo, všude byl chaos. Na Jiráskově mostě stály tanky, ale dalo se tam ještě mezi nimi projít. Horší situace byla vedle na Palackého náměstí, tam se také střílelo a Palackého most byl zcela uzavřen.

Druhý den jsem šla do Vršovic navštívit svou nejlepší kamarádku Ivanu Dědičovou.

Sešly jsme se ještě s dalšími neslyšícími, ale všichni jsme měli omezené informace. Trvalo ještě několik dalších dní, než jsem úplně porozuměla tomu, co se děje.

Česká unie neslyšících

17

TÉMA OKUPACE

Do zaměstnání jsem se mohla vrátit až za několik dní. Život pak šel pomalu dál…

Jaroslava Maštalířová (tehdy 41 roků)

V srpnu 1968 jsem byla se svým synem Petrem na dovolené u moře v Rumunsku. Když jsme se vrátili, největší demonstrace už skončily a život se pomalu vracel do svých kolejí. Okupace mě minula, nijak zvlášť jsem ji neprožívala, měla jsem jiné starosti. A to jsem ještě netušila, že o rok později emigruje můj syn…

Věra Macháčková (tehdy 33 roků)

Toho dne jsem ráno normálně vstala a podívala se z okna. Zaujalo mě množství světelných čar po obloze. Pak cestou trolejbusem z Vršovic jsem si všimla, že několik lidí pláče a vzrušeně debatuje. Když jsme projeli Vinohradskou třídou, tak se všichni koukali napravo, tam, kde je rozhlas. Nerozuměla jsem, co říkají, ale měla jsem nepříjemný pocit, že se něco stalo. A když jsme dojeli na Jiráskovo náměstí, tak jsme museli všichni vystoupit, protože cesta přes most byla zablokovaná tanky a rudoarmějci na nás mířili kulomety. Lidé se rozprchli na všechny strany, ale nikdo nešel přes most.

Potřebovala jsem jít do práce na Újezd, tak jsem sama prošla mezi vojáky. V práci mě přivítala uklízečka se zalomenýma rukama a slovy: „Vy jste se zbláznila! Okamžitě se otočte a jděte domů, je válka!“ Já na ni nechápavě koukala a myslela jsem si, že si dělá legraci. Nakonec jsem musela jít pěšky až k nám do Vršovic. Nic nejelo, jen zmatek vládl na ulicích.

Naše děti byly v tu dobu na táborech a nevěděli jsme o nich nic, jen špatné zprávy, že tam jsou také tanky a vojáci Varšavské smlouvy…

Václav Macháček (tehdy 38 roků)

Jak jsem prožil první den vpádu spřátelených armád Varšavské smlouvy? V noci na 21. srpna jsem se

18

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

21. 8. 1968 probudil kvůli střevním potížím kolem 2. hodiny ranní. Pohledem z okna na Kubánské náměstí jsem viděl letadla létající nízko nad domy, jedno za druhým. Bylo mně to nějak divné, ale pokračoval jsem ve spánku.

Ráno, když jsem šel na autobus, viděl jsem že se něco děje. Poté jsem se dozvěděl, co se v noci stalo. Dlouho jsme všichni čekali na autobusy, ale žádné nepřijely. Tak jsem šel přes celou Prahu z Vršovic na Smíchov pěšky, asi osm kilometrů. Tam už pro nás přijela podniková auta z Motorletu Jinonice. Do naší továrny se vojáci nedostali, poněvadž vedení podniku jim řeklo, že jsme Radlická mlékárna. Už si nepamatuji, zda jsme byli celý den v práci, nebo nás poslali domů.

Domů už jsem se dostal, byť s několika přestupy, poněvadž v dopravě byl velký zmatek.

Měli jsme strach o naše děti, které byly na letních táborech.

Tak skončil můj první den v okupované Praze dne 21. srpna 1968.

Miloslav Pánek (tehdy 24 roků)

Rok 1968 byl pro mě náročný. Narodila se mi dcera, ale byl jsem před rozvodem, a tak jsem bydlel ve svobodárně vedle Poldi Kladno. Žil jsem v té době v Kladně a pracoval jako zámečník v Bytovém podniku Kladno. Ten den ráno jsem šel jako obvykle do práce, ale něco bylo jinak. Ulice byly prázdné, jen před samoobsluhami stály fronty. V práci jsme byli jen dopoledne, pak nás poslali domů.

Druhý den 22. srpna 1968 jsem jel do Prahy podívat se na Václavák, co přesně se stalo a jak to tam vypadá.

TÉMA OKUPACE

Klaudie Podlešáková (tehdy 37 roků)

Ten den ráno jsem se podívala z okna a pamatuji si, jak jsem se divila, že je prázdná Radlická ulice, kde jsme bydleli. Manžel ještě spal, protože měl noční směnu. Šla jsem na ulici a uviděla velkou frontu lidí u potravin.

Nevěděla jsem proč. Pak jsem jela do Jinonic navštívit svou mámu. Musela jsem ale několikrát přestoupit, všechno tehdy jelo jinak. Byla jsem hodně překvapená. Teprve u mámy jsem se dozvěděla o okupaci. Chtěla jsem jet hned domů, ale autobus jel namísto do Radlic do Košíř, musela jsem pak jít domů celou cestu pěšky. Doma jsem hned vzbudila manžela a řekla mu, co se venku děje.

Josef Dufek (tehdy 30 roků)

Dne 21. srpna 1968 ráno jsem jel ze Žižkova, kde jsme bydleli, do práce ve Strašnicích. Pracoval jsem ve Výzkumném ústavu telekomunikací. Doprava však nefungovala, dlouho jsem musel čekat, přestupovat. Na jednom náklaďáku bylo velkými písmy napsáno „OKUPACE!“. Ale nevěděl jsem, co se děje. V práci nás vedoucí mistr směny informoval, co se stalo. Pracovalo se jen dopoledne, pak nás poslali domů, všude byl chaos.

O rok později, v srpnu 1969, jsem s manželkou a naším tříletým synem emigroval do Švýcarska. Zažádal jsem si o výjezdní doložku do Švýcarska. Nejdřív nám ji nechtěli dát, ale řekl

Už cestou z Prahy jsme si všimli, že u silnice chybí směrové cedule. Lidé je sundali, aby okupanti nevěděli, kam mají jet.

jsem, že jedeme na deaflympiádu do Jugoslávie a že z Curychu tam pojedeme autobusem. Takový byl opravdu náš původní plán. Chtěli jsme si udělat ve Švýcarsku a Rakousku dovolenou a z Bělehradu pak jet domů. Curych nás však okouzlil, moc se nám tam líbilo, a tak jsme po třech dnech uvažování požádali o politický azyl.

Začátky v Curychu však pro nás byly velmi tvrdé. Na týden jsme dostávali pouhých 100 švýcarských franků jako sociální dávku. Až když jsem si našel v jedné autodílně práci, začalo se nám dařit o trochu lépe…

Jiří Dvořák (tehdy 18 roků)

V létě 1968 jsem chodil do 3. ročníku učiliště v Libni se slyšícími, obor autoklempíř. Měli jsme jen 14 dní prázdnin, zbytek léta jsme chodili na praxi. Ve škole nám ten den ráno mistr řekl, že musíme domů a že nám dávají týden volna. To byla pro mě skvělá zpráva! Tak jsem se vrátil do Dolní Liboce, kde jsme bydleli.

Druhý den 22. srpna jsem nasedl na svou motorku Jawu 250 a jel do centra na Vinohradskou třídu. Chtěl jsem vidět, jak to vypadá u rozhlasu. Bylo tam plno lidí, vojenské zátarasy a tanky s vojáky. Auta ani tramvaje tudy nemohly projet, ale na motorce se mi podařilo prokličkovat. To je výhoda motorky.

Další den jsme jeli s kamarády Pavlem Pachtou, Oldřichem Štěpánkem, Petrem Konečným, Ivetou Šulcovou a mou budoucí ženou Adolfínou na třech motorkách do západních Čech.

Navštívili jsme Mariánské Lázně, Františkovy Lázně a Karlovy Vary. Celkem na čtyři dny. Bylo nám všem kolem 18 let a byli jsme tak trochu lehkomyslní, ale hodně jsme toho cestou zažili!

V Karlových Varech byl chaos, nechali nás dokonce spát v hotelu zdarma, pokoje byly prázdné a na recepci měli jiné starosti.

Už cestou z Prahy jsme si všimli, že u silnice chybí směrové cedule. Lidé je sundali, aby okupanti nevěděli, kam mají jet. Naštěstí jsem cestu znal. Byl to zážitek!

Česká unie neslyšících

19

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

Na návštěvě u neslyšícího kameníka PŘIPRAVILA:

Irena Maňáková / FOTO: archiv manželů Holíkových

Gottwaldov, pardon Zlín. Baťovo město, město plné protikladů… Prvorepublikové éry vzkvétání a následně socialistického rozmachu. Zde mě čekal rozhovor s neslyšícím panem Vojtěchem Holíkem, který má velmi zajímavou profesi – je kameníkem. Na místě mě uvítala jeho manželka paní Jarmila Holíková; čekání na manžela jsme spolu strávily příjemným povídáním. Tak vám nakonec přináším dva zajímavé rozhovory.

Paní Jarmilo, odkud se znáte s manželem?

Vojtu jsem znala ze základní školy pro sluchově postižené v Kyjově. Byli jsme spolužáci.

Chodila jsem tam od první do páté třídy. Pak jsem přešla mezi slyšící děti do školy ve městě, odkud pocházím, a to ve Skuhrově nad Bělou.

V áš manžel má velmi zajímavou profesi,

Jak tomu je u vás?

Chtěla jsem být kadeřnicí, ale nešlo to, tehdy neexistoval učební obor pro neslyšící. Takže jsem se nakonec vyučila jako opravářka punčoch. Bylo to půlroční studium v Hradci Králové, kde jsme se naučili všechno potřebné a hned nastoupili do zaměstnání.

Začala jsem pracovat v Rychnově nad Kněžnou, kde jsem působila deset let. Pak jsem se seznámila se svým prvním manželem, vdala jsem se a odstěhovala se do Ostravy. Chtěla jsem si tam najít jinou práci, než je moje profe-

20

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

se, ale nepovedlo se mi to, a tak jsem pokračovala v opravování punčoch. V Ostravě jsem žila jen rok a půl. Když mi zemřel manžel, hned po pohřbu jsem se odstěhovala k sestře do Poličky. Mým snem bylo žít ve Zlíně.

Proč zrovna vás lákalo město Zlín?

Zde žila na tehdejší dobu velká komunita neslyšících, kdežto v Poličce nebyl nikdo. Hlásila jsem se do práce ve Svitu, ale nevzali mě. Lékař mi to paradoxně nedoporučil, protože jsem poměrně dost dobře slyšela a přílišný hluk by mi mohl uškodit. Hrozilo, že bych trpěla bolestmi hlavy.

Při hledání podnájmu jsem skončila v Napajedlech, kde mě paní majitelka nabídla pracovní místo, a to opět opravářky punčoch (smích). Nakonec jsem byla ráda, v práci jsem byla spokojená.

Do Zlína, kde jsme se scházeli s přáteli, jsem to měla kousek.

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

V čem konkrétně spočívala vaše náplň

práce?

Jak to popisuji, tak to bude možná znít velmi jednoduše. Silonové punčochy jsem opravovala na stroji, jehlou jsem musela nabrat utíkající očka a ta pak zašít. Někdy nebyla potřeba zašívat, protože vady nebyly vidět. Opravené punčochy vypadaly úplně jako nové. Velké dírky se látaly, punčocháče nebo ponožky zvlášť na stroji. Toť vše. Byla to práce velmi náročná na oči.

Manžela jste znala již ze školy. Kdy se vaše

cesty spojily?

Tři roky jsem byla vdova. Vojta se mi líbil už dávno, když mi bylo 18 let, ale tenkrát mě nechtěl (úsměv). Znovu jsme se potkali po letech ve Zlíně. Začal za mnou jezdit do Napajedel, že se mu líbím a že by mě chtěl. Váhala jsem. Nakonec rozhodl paradoxně tehdejší režim. Ano, vzali jsme se kvůli bytu v roce 1976.

Narodil se nám syn. Mateřské jsem si moc neužila, na tehdejší dobu byla jen 600 Kčs měsíčně v délce půl roku. Chvíli jsem vykonávala doma domácí práce.

V roce 1980 se nám narodila dcera, s ní jsem byla dva roky doma. Poté jsem se vrátila ke své původní profesi, opravářky punčoch. Později nastaly velké zdravotní problémy se zády a já musela s profesí skončit. Podstoupila jsem operaci a po ní jsem chodila už jen různě uklízet. Nakonec jsem šla do předčasného důchodu. A od té doby jsem doma.

Tady Vojta říká, že jste pracovala i pro neslyšící. Čemu přesně jste se věnovala?

Ve svém volném čase jsem pracovala pro Českou unii neslyšících ve Zlíně. Předsedkyní jsem byla šest roků, pak i místopředsedkyní, a to tři roky.

Organizovala jsem různé přednášky, dovolené, mezinárodní den neslyšících, vánoční posezení.

Pak se zhoršila finanční situace a město Zlín už nechtělo naši organizaci dotovat. Rozpadli jsme se a poté jsem klubovnu předala Spolku Zlín.

Pane Holíku, jak začal ten váš život?

Narodil jsem se 3. července 1948 ve Zlíně.

Ve dvou letech jsem dostal zánět mozkových blan a ohluchl jsem. V roce 1953 jsem nastoupil do školy v Kyjově; zde musím zmínit, že jsem při nástupu do školy vůbec nemluvil. Zůstal jsem až do osmé třídy, v rámci deváté třídy jsem přešel mezi slyšící do Slušovic.

C o ovlivnilo výběr vašeho budoucího

povolání? Byla volba jednoduchá? A co nakonec rozhodlo?

Moje přání bylo být automechanikem, což jsem říkal tatínkovi. Ale ten mi sdělil, že nemohu tuto práci dělat, neboť bych neslyšel správný chod motoru. Tehdejší úřad mi doporučil práci obuvníka, ale otec mi to nepřál, neboť je to těžká a náročná práce.

Rodiče se pak mezi sebou domlouvali, jaké povolání by pro mě bylo vhodné. Ptali se známých a přátel. Nakonec je napadla práce kameníka. Kamenický obor byl tehdy nejblíže v Hořicích v Podkrkonoší.

Jak jste zvládal školu ve slyšícím

kolektivu?

Velmi jsem se obával školní docházky mezi slyšícími. Tříletý učební obor jsem absolvoval bez jakékoliv absence, bez neomluvených hodin.

Vzpomínám si na závěrečné zkoušky, kdy jsem dostal otázku, kterou jsem měl vypracovat písemně, ale rozhodl jsem se ji zpracovat technickou kresbou, kterou jsem odevzdal. A až při závěrečném ceremoniálu jsem se dozvěděl od ředitele, že jsem prošel (úsměv). Pak jsme to šli se spolužáky oslavovat a já se ráno vzbudil na stromě, na nějaké lípě. Vůbec nevím, jak jsem se tam dostal (úsměv).

Podařilo se vám po škole najít uplatnění ve

svém oboru?

Do zaměstnání jsem nastoupil v roce 1966 jako kameník a pracuji tak dodnes. V letech 1966–1984 jsem pracoval v Gottwaldově, dnes Zlíně. V roce 1984 mě přetáhl můj spolupracovník do Polešovic u Starého Města, kde jsem do-

Česká unie neslyšících

21

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

dnes. Nyní jsem už v důchodu a chodím do práce jako brigádník. Stále mě tam drží.

Jaká je práce kameníka, co všechno

umíte?

Mojí specialitou je písmo, tvorba nových nápisů a renovace starých nápisů na náhrobcích. Samozřejmě brousím i náhrobní kameny a leštím je.

Vedoucí si mě velmi považuje, neboť kvalitní ruční práce je v dnešní době velmi vzácná a zákazníci si jí velmi váží. Nemám žádné reklamace, to má málokdo.

P rozradíte našim čtenářům pracovní

postupy?

Písmo se musí do kamene vysekat. Nejprve si musím pro celý náhrobek rozvrhnout umístění jména a fotografie. Poté začnu nápis psát přímo na kámen speciální diamantovou tužkou, diamant je totiž nejtvrdší nerost (dle Mohsovy stupnice tvrdosti, pozn. aut.).

Pak už jen sekám ručně dlátem pod určitým úhlem; používám dláta různých velikostí. Teprve potom se nanáší buď stříbro, anebo zlato. Používám takové speciální pláty pro kameníky. Práce kameníka je moje srdeční záležitost, moc mě to baví.

V aše práce je i vaším koníčkem. Máte

i nějaké další koníčky?

Od dětství hraji fotbal, až do dorostu jsem hrál za Březovou. Pak mě přetáhl Jiří Goldefus nejst. do Zlína mezi neslyšící. S tímto mužstvem, kde jsem byl kapitánem, jsme se za minulého režimu dostali do Švédska, Belgie, Německa. V 33 letech jsem musel s aktivním fotbalem skončit, zlomil jsem si totiž kotník a ztratil jsem chuť hrát. Jinak jsem hrával i stolní tenis a hokej.

Také velmi rád vařím, třeba i svíčkovou, která je nejlepší s králičím masem. Nemám ale na vaření moc času. Mojí specialitou je nálev do okurkového salátu.

H odně jste se věnoval sportu, vedl jste

k tomu i rodinu?

S manželkou máme dvě děti, syna Aleše a dceru Petru. Syn se věnuje od dětství hokeji a nyní jej hraje na profesionální úrovni. V Česku hrál v různých klubech: ve Zlíně, Prostějově, Havířově, Šumperku, v Košicích na Slovensku, a dokonce i ve Washingtonu v USA. Do reprezentace ČR se dostal už v šestnácti letech.

Největší radostí jsou naše vnoučata, máme jich pět a jsou také sportovně nadaná.

J ak jste spokojeni se současnými

tlumočnickými službami ve Zlíně?.

Vzpomínáme na paní Hotařovou, která sama vedla různé organizace a zajišťovala vše potřebné a také tlumočila. Často se ženou porovnáváme tyto časy s dnešní situací, kdy jsou tlumočnické služby ve Zlíně velmi slabé, takže je vůbec nevyužíváme. Tlumočí nám podle potřeby naše dcera Petra.

22

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

PROJEKT DR. ŽAKO

Jak vznikl pořad Dr. Žako?

Lucie Sedláčková Půlpánová FOTO: archiv Lucie Křesťanové a Radka Míči PŘIPRAVILA:

Dozvěděla jsem se, že Česká televize vysílá na programu ČT :D pořad Dr. Žako se slyšícím a neslyšícím vypravěčem, inspirovaný knížkami spisovatelky Lucie Křesťanové. Nedalo mi to a obrátila jsem se na několik Dr. Žako při akci lidí, kteří na přípravě pořadu úzce spolupracovali. Patří mezi ně: autorka knih Lucie Křesťanová, herec a moderátor Martin Kulda, dramaturgyně pořadu Zuzana Šimečková a Radka Kulichová, spoluautorka projektu a zároveň i tlumočnice z/do českého znakového jazyka.

Lucie Křesťanová Lucie, co se stane poté, když tě někdo osloví s tím, zda může tvoje pohádkové příběhy použít pro vznik pořadu jako Dr. Žako?

Nebylo potřeba texty nějak upravit? Nebo to jsou původní pohádky vyšlé v tvých knížkách?

Původní pohádky, které vyšly v knížkách, jsou mnohem delší. Pro Žaka jsem je musela hodně zkrátit, aby se vešly do délky pořadu. U některých to bylo až o tři čtvrtiny, vypadly nějaké postavy apod. Zohledňovalo se také to, aby se daly dobře tlumočit.

Setkávala ses při přípravě s neslyšícím moderátorem Martinem Kuldou?

S Martinem Kuldou jsem se bohužel přímo nepotkala. Komunikovala jsem s projektantkami Zuzanou Šimečkovou (dramaturg) a Radkou Kulichovou. Nejprve jsem zkrátila pohádky na délku doporučenou Zuzanou Šimečkovou.

Radka Kulichová text posuzovala podle toho, zda je vše dobře přetlumočitelné. Pokud s něčím byl problém, např. se znakem pro cvrčka, s veršíky, s některými jmény a tak, upravovala jsem znovu text podle Radčina doporučení. Po prvních zkouškách se ukázalo, že některé pohádky jsou stále ještě moc dlouhé, a tak se opět krátilo, aby mohl Martin

pohádky ve znakovém jazyce dobře vyprávět současně s textem, který herec Radim Fiala předčítá. Vše muselo být opravdu srozumitelné v obou jazycích. Byla to moc hezká spolupráce.

Jak to vlastně celé začalo?

Pro mě začala spolupráce tím, že mě oslovila dramaturgyně České televize Zuzana Šimečková, zda bych do tohoto projektu šla se svými pohádkami. Věděla jsem, že na pořadu bude spolupracovat také Radka Kulichová. S Radkou jsem měla předchozí zkušenost; spolu s Veronikou Slámovou totiž tlumočily moje čtení pohádky O neslyšící dalmatince neslyšícím dětem z mateřské školy v Brně, takže jsem s velkou chutí souhlasila.

Česká unie neslyšících

23

PROJEKT DR. ŽAKO

Samotné pohádky píšeš jak dlouho?

Pohádky píši už dlouho. První knížka mi vyšla v nakladatelství Brána v roce 2012. Od té doby mi jich Brána vydala už šest. Mám samozřejmě vztah k těm úplně prvním (Sedm větrných pohádek). Z těch dalších mám moc ráda Pohádky a vyprávění o pejscích, jsem totiž milovník psů.  Která z pohádek v Dr. Žakovi je tvojí nejoblíbenější?

No, mojí srdeční pohádkou je… (přemýšlí). Asi ta o boxerce, co jezdila tramvají. Můj táta měl jako kluk fenku boxera, co zamlada pořád utíkala a znala ji celá Libeň. Někdy se svezla i pár stanic tramvají. Historky o ní mě provázely celé dětství.

Martin Kulda: Martine, jak jsi dostal nabídku ke spolupráci na projektu Dr. Žako?

Vše začalo díky mé stránce na Facebooku, kam jsem umisťoval pravidelně svá vyprávění ve znakovém jazyce o zajímavých zvířátkách a stal jsem se tak známým milovníkem zvířat. Nabídku spolupráce od České televize jsem dostal od Radky Kulichové, spoluautorky tohoto projektu. Bez váhání a rád jsem ji přijal.

Jak dlouho vám trvalo natáčení? Kolik je celkem pohádek?

Bylo to velice náročné. Samotné natáčení trvalo tři dny plus jeden den byl na opravy, a to vše na 20 pohádek!

Radka Kulichová a Julia Kulda Hroch při natáčení

24

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

Probíhalo to tak, že jsem ve studiu stál vedle Radima Fialy. Naproti stál tlumočník a napovídal mi, kde se právě čte; ale jen v bodech. Takže jsem se musel předtím naučit celý text pohádky a pak si jej přeznakovat v zákulisí, aby se mi dostal do paměti a „do rukou“.

Slyšící to má pohodlnější, může si číst dle textu a jen kontroluje svůj hlas. Navíc oba jazyky, český jazyk i český znakový jazyk, jsou odlišné svou formou, i tento fakt ztěžoval natáčení. Museli jsme s Radimem dosáhnout časové souhry a tam, kde to moc nešlo, to zakrývaly scénky, které hrají studenti a absolventi Výchovné dramatiky pro Neslyšící na JAMU.

Jaký byl Radim Fiala jako moderátor?

S Radimem Fialou se dobře komunikovalo. Nejen díky tomu, že již dříve se setkával s neslyšícími.

Dokonce jednou byl čestným hostem při otevření kavárny U Žambocha.

S panem režisérem Šimákem se také dobře spolupracovalo, protože ovládá částečně znakový jazyk. Moc rád bych poděkoval Radce Kulichové a Zuzaně Šimečkové za jejich nápady.

Snažily se, aby neslyšící i slyšící děti byly na stejné úrovni a aby ani jedna skupina nebyla ochuzena, co se týče obsahu.

Jen někde jsem měl tak trochu nutkání pozměnit text, např. když se vyprávělo, že opice měla za úkol zazpívat si. Neslyšící si těžko zazpívají – mé pochyby tedy vyplývaly z kultury neslyšících, ale nevadí, pořad je jedním ze zdárných kroků propojit oba světy.

Zuzana Šimečková: Odkud přišel nápad vytvořit takový originální pořad se slyšícím i neslyšícím moderátorem?

Nápad přišel ode mne a Radky Kulichové, která je tlumočnicí do znakového jazyka a taky naší odbornou poradkyní. Projekt je vlastně logickým vyústěním našich předešlých společných aktivit. Začaly jsme spolupracovat na uměleckém tlumočení do znakového jazyka klasického Čtení do ouška.

PROJEKT DR. ŽAKO

Zjistily jsme, že z nudného „okénka s mávačem v černém“ se najednou stává zajímavý útvar, který je natolik pohádkový, že nenarušuje formát ani pro slyšící děti. Podle reakce neslyšících je tato forma tlumočení pro neslyšící děti zároveň mnohem srozumitelnější a herci s postižením sluchu jsou pro ně taky velkým vzorem v osobním životě.

Potom jsme vytvořily velmi úspěšné cvičení Hopsasa, ve kterém se neslyšící herci dostali na úroveň těch slyšících. Formát byl ale pro neslyšící děti „pouze“ srozumitelný. Teprve s Dr. Žakem se nám podařilo vymyslet něco, kde se i znakový jazyk dostal na úroveň toho českého a kde dětem neunikají vůbec žádné informace. A kouzelné je, že jak Hopsasa, tak Dr. Žaka masově sledují slyšící děti a moc je to baví.

Jak přesně probíhá tvorba pořadu?

Jedná se o desetiminutové čtení každý všední den na programu ČT :D. Dr. Žako je sled zvířecích pohádek s Radimem Fialou v roli veterináře Dr. Žaka a s jeho trochu otravným papouškem Žakem Kongem, kterého ztvárňuje neslyšící herec Martin Kulda.

Příběhy dokreslují hrané scénky s neslyšícími herci. Když obrazově papouška přerušíme, ve znakovce příběh pokračuje dál a děti nepřichází o žádnou informaci.

Co byste přála neslyšícím divákům?

Všem neslyšícím divákům přeji, aby se u Dr. Žaka skvěle bavili, stejně jako jsme se my královsky bavili u jeho tvorby. A taky bych je ráda poprosila o jakoukoliv zpětnou vazbu.

Radka Kulichová: Co pro tebe znamená projekt Dr. Žako?

Projekt Dr. Žako je jedinečný a je pro mě srdcovou záležitostí.

Pevně doufám, že jsme společně vytvořili pohádky, které se budou líbit slyšícím i neslyšícím divákům. Když se teď podívám na hotové pohádky, cítím velkou radost, připadají mi opravdu pěkné a vtipné. Neslyšící děti

Proměna na papouška Žako kongo

budou pohádce rozumět a uvidí známé tváře.

Slyšící se touto příjemnou formou mohou seznámit aspoň částečně se světem neslyšících a poznat, jak je znakový jazyk zajímavý.

Jak se ti se všemi spolupracovalo?

S týmem se mi spolupracovalo perfektně, vlastně jsem si část týmu sama vybrala .

Lucii Křesťanovou znám z tlumočení její pohádky, Radima Fialu z JAMU, s režisérem Pavlem Šimákem jsem se potkala na natáčení Hopsasa. Převážná část týmu spolupracuje na Hopsasa, takže má s neslyšícími zkušenosti.

No a neslyšící herci? Většinu z nich znám už řadu let a pracujeme společně na tlumočených pohádkách, nebo jsou členy naší umělecké skupiny Hands Dance.

Natáčení s Radimem a Martinem bylo hodně náročné, ale i zábavné. Také se občas stávalo, že převládla znakovka a tlumočníka potřebovali zejména slyšící členové týmu.

Někdy jsme na poslední chvíli přidali další postavu, takže jsem si v pohádkách zahrála některé vedlejší postavy i já. Někdy byl potřeba dav lidí, a to se pak zapojili i tlumočníci, technici a ostatní z realizačního týmu. Dokonce dvě role ztvárnil i režisér Pavel Šimák. Bylo potřeba vše sestříhat a zkontrolovat. Strávila jsem mnoho hodin ve střižně. Kontrolu prováděli i neslyšící herci. Velké díky patří především Martinovi Kuldovi a jeho manželce Julii, ti spolupracovali s velkým nasazením na projektu od začátku (úpravy textu) až do konce (kontrola střihu).

Česká unie neslyšících

25

(POLO)ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY

TEXT: FOTO:

Petr Pánek archiv Dagmar Otcovské a Antonína Zralého

4. DÍL (Polo)zapo menuté pří běhy

Herec Břetislav Veselý Letos uplynulo 66 let od vzniku pantomimy neslyšících. Když se v roce 1952 sešla parta neslyšících dobrovolníků, netušili, jaký úspěch bude jejich pantomima mít. V jejich čele stál jedenatřicetiletý charismatický neslyšící herec, sportovec a pozdější předseda Pražského spolku neslyšících Břetislav Veselý.

H

ned jejich první divadelní hra hraná v divadle DISK, Strakonický dudák, měla velký úspěch. Režie této Tylovy hry z roku 1847 se ujal Jaroslav Wagner. Spolu s hrou Ženichové o dva roky později (1954) patřily k tomu nejlepšímu, co pantomima neslyšících mohla nabídnout.

Břetislav Veselý sehrál za dvacet let desítky rolí, nezapomenutelný byl třeba jako milenec v komedii Stará historie (1956) nebo jako hospodář ve hře O krajíčku chleba (1957) v režii Mobi Urbanové ve Smetanově divadle. Navždy si ho však budeme pamatovat právě jako Švandu dudáka, který se vydá do světa vydělat peníze na svatbu s Dorotkou (hrála ji jeho budoucí žena Otýlie Hořejšová).

Další vynikající role ztvárnili Olga Masníková (princezna Zulika) a Vladimír Buberle (podvodník Vocilka).

Požádal jsem pamětníky, aby zavzpomínali na tohoto vynikajícího neslyšícího herce.

Břetislav Veselý jako člen výboru I. PSKH v roce 1947

26

Vzpomíná dcera Dagmar Otcovská

„Táta se narodil 27. června 1921 v Zabrušanech (u Teplic) a zemřel 21. září 1990 v Praze. Jeho otec byl horníkem (narozen 1881) a matka v domácnosti (1889). Břetislav byl nejmladší ze šesti sourozenců, jediný neslyšící, ale jedna jeho starší sestra měla později všechny děti neslyšící.

Do školy chodil v rodných Zabrušanech, v sousedních Želénkách (rodiště spisovatele Rudolfa Čechury, tvůrce Maxipsa Fíka) pak hrál fotbal. V Plzni se potom vyučil malířem-lakýrníkem. Skoro celý život pracoval v Praze ve Vagónce Tatra Smíchov jako lakýrník.

Brzy se v Praze oženil s neslyšící paní a z tohoto prvního manželství měl syna Ladislava Veselého (1946–2008). V roce 1959 se oženil s mou maminkou Otýlií Hořejšovou. Bydleli jsme v Praze v Pařížské ulici 22 naproti Staronové synagoze.

Tatínek byl veselý nejen podle jména, byl i sportovec a pohledný muž. Učil mě lyžovat, plavat a hlavně krásně maloval. Když jsem byla malá, pořád jsme spolu malovali, já vždy malovala po něm. Mohl z něj být šikovný sochař, v mládí pracoval u jednoho sochaře a z té doby jsme měli doma jeho dvě sochy – čínského bůžka a Žižku na koni. Taky dělal některé kusy ná-

(POLO)ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY

S Antonínem Zralým v Krkonoších v březnu 1976

bytku. Byl asi hodně umělecky nadaný, jenže pocházel z dost chudého prostředí. Táta jako neslyšící nemohl ve své době svůj talent úplně prodat…“

Vzpomíná herec Antonín Zralý, kolega z práce

„S Břetislavem Veselým jsem se poznal v práci.

V roce 1969 jsem jako vyučený zámečník nastoupil do Vagónky Tatra Smíchov, kde jsem dělal klempíře. Díky Josefu Zemanovi tam pracovalo asi deset neslyšících, například Čížek, Smrž, Melka, Schmid, Lukeš, Křeček a právě Veselý.

Byl manuálně velmi šikovný, mistr mu svěřoval i náročné lakýrnické práce. Když toho měl už dost, vždy si na chvíli „odběhl“ mezi nás klempíře a vyprávěl, co je nového. Hodně se zajímal o dění kolem sebe, bavila ho politika, měl přehled. Nesnášel komunisty, i když se narodil ve stejném roce, kdy byla KSČ založena. :-) Při obědě v kantýně vždy seděl uprostřed neslyšících a bavil nás. Byl to brilantní vypravěč, vtipný a přitom vzdělaný neslyšící. Uměl udělat humor třeba i v tramvaji nebo ve vlaku, žádnou legraci nezkazil. Měl rád společnost, například na dovolené jezdil vždy s partou neslyšících.

Ještě než se věnoval pantomimě, aktivně sportoval. Za I. Pražský sportovní klub hlu-

choněmých hrál už od 40. let 20. století hokej a úspěšně především fotbal, kde hrál levého záložníka. Byl také členem výboru I.PSKH, který v roce 1947 připravil oslavy 25 let trvání našeho nejstaršího sportovního klubu. V roce 1965 spolu s Josefem Zemanem založil Celopražskou základní organizaci neslyšících a rok byl jejím předsedou.

V roce 1952 pomáhal Pivoňkovi, Buberlovi a Zemanovi založit pantomimu neslyšících.

Jejich pantomimické ztvárnění veselohry Ženichové z roku 1954 dokonce vyhrálo festival Jiráskův Hronov. A to se jej zúčastnilo 2000 divadelních souborů z celého Československa!

Veselý hrál zde roli jednoho z rytířů. Neslyšící herci v té době – Veselý, Buberle, Vinický, Suchý, Hořejšová, Masníková – patřili k výrazným osobnostem. V roce 1956 ale z pantomimy Břetislav vystoupil a krátce poté se soubor rozpadl. Svaz invalidů jim totiž nevyplatil peníze ani dovolenou za vyhraný festival. Od té doby neměl rád komunisty.

O mnoho let později, v prosinci 1973, se na Veselého obrátil Jaroslav Paur. Chtěl, aby i neslyšící v ČSR měli vlastní soubor pantomimy a navázali na dřívější slávu. Od ledna 1974 už soubor hrál a vystupoval pod jménem Pražská pantomima neslyšících (PPN). Veselý se stal vedoucím a zároveň i režisérem. Byl jsem u toho a s námi i Stanislav Kleisner, Marta Kleisnerová, Ladislav Spilka, Vladimír Jelen, Miloš Hlom, Zlata Kurcová a pár dalších. Velmi úspěšná byla například hra Náš život, za kterou jsme dostali v roce 1978 na festivalu v Litvínově hlavní cenu.

V roce 1984 odešel Veselý do divadelního důchodu a novým vedoucím se stal Ladislav Spilka a já se v něm věnoval režii. Dnes je vedoucím Nepanta (název od roku 1990) František Půlpán.

V roce 1981 založili v Brně Jindřich Zemánek a Kaj Kostelník Pantomimu Svazu invalidů (PSI, od roku 1990 Pantomima Systeme Interna­ tional) a Břetislav Veselý se stal na krátký čas vedoucím i tohoto souboru. Chtěl ještě s Brňany založit Pantomimu neslyšících seniorů, ale k tomu už nedošlo…“

Příště: Václav Prinich

Česká unie neslyšících

27

SPORT

STRÁNKY PŘIPRAVILA:

Monika Ťuláková

Mistrovství Evropy v atletice U 18 a U 20 Monika Ťuláková / FOTO: Roman Kaut Česká výprava vyrazila na 4. mistrovství Evropy v atletice U 18 a U 20. Atletické závody proběhly ve dnech 29. června – 1. července 2018 v bulharské Sofii. Soutěžilo se ve dvou katego­ riích: dorost a junioři. Mezi neslyšícími atlety byli Erik Čížek, Petr Kudrnovský, Ondřej Franěk, Matěj Ponocný, Alice Procházková, Eliška Martínková, Petra Táborská, Daniel Juříček, Kateřina Korgerová a Barbora Auředníková. Atletický tým získal celkem 12 medailí, z toho 1 zlato, 4 stříbra a 7 bronzů.

TEXT:

Mistrovství Evropy v beachvolejbalu Monika Ťuláková / FOTO: archiv ČSNS Dne 12. až 19. sprna 2018 se konalo 4. mistroství Evropy v beachvolejbalu neslyšících. Do ukrajinského Kyjeva přijeli čeští reprezentanti: Žídek/ Bambas, Boček/Skopový, Votípková/Žídková, Bočková/Pavlovová. Ze skupiny postoupil jediný tým – Votípková s Žídkovou, které skončily celkově na sedmém místě.

Další výsledky viz: http://www.edbvc2018. deafsport.org.ua/ TEXT:

Brněnský turnaj v nohejbalu

Mistrovství Evropy v badmintonu

Jiří Bělohlávek / FOTO: archiv SKN Brno V sobotu dne 14. července 2018 se v Brně uskutečnil 22. ročník nohejbalového turnaje. Do soutěže se přihlásilo 16 dvojic. Vítězem turnaje se stali Tomáš Mundok a Jan Ryšánek ze SKN Brno a z Pozořic, na 2. místě se umístili Adam Papoušek a Vítězslav Zeman – oba ze SKN Brno, na 3. místě Radek Probošt a Lukáš Benda – oba ze SKN Brno. Ředitel turnaje předal hráčům za 1.–3. místo pěkné mosazné poháry.

Další ročník se bude konat v příštím roce dne 13. července 2019. Výsledky: www.sknbrno. net/nohejbal/vysledky/2018/2018_Brno.pdf

TEXT:

TEXT:

28

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

Monika Ťuláková / FOTO: Jana Havlová Naše jediná česká reprezentantka v badmintonu Jana Havlová odjela s minivýpravou na 8. mistrovství Evropy v badmintonu neslyšících.

Mistrovství se konalo ve dnech 21.–29. července 2018 ve slovenském Trenčíně.

Jana Havlová skončila celkově na pátém místě.

Výsledky naleznete na: www.badminton2018.eu

SPORT

Brněnský turnaj v plážové kopané Robert Jungmann / FOTO: archiv SKN Brno Dne 4. srpna 2018 se v Brně uskutečnil 2. ročník turnaje v plážové kopané, a to opět v areálu BeachPub Sokolák u Brněnské přehrady. Hrálo se systémem 3×12 minut, kdy každý tým hrál proti ostatním týmům nadvakrát. Účast jistily tři týmy. Vítězem turnaje se stali zkušení mazáci z týmu OLD Boys Reprezentace, kteří vynikali ve všech aspektech hry – byly vidět jejich letité zkušenosti s fotbalem. Na druhém místě se umístil tým SKN Brno a třetí místo obhájil tým Avengers Brno. Nejlepším hráčem a střelcem se stal Josef Řezáč z týmu Old Boys Reprezentace, který skoro v každém zápase nasázel hattrick. Nejlepším brankářem byl vyhlášen Lukáš Murín z týmu Avengers.

TEXT:

Brněnský pohár v tenisu Aleš Matuškovič / FOTO: archiv SKN Brno Dne 11. srpna 2018 se na kurtech v Brně-Chrlicích konal 11. ročník Brněnského poháru v tenisu. Na zápasy dorazilo celkem 20 účastníků, z toho 16 mužů a čtyři ženy. Turnaj žen vyhrála Jana Janošíková z Bratislavy, na druhém místě se umístila Kateřina Blaščíková z SK Olympia Praha a na třetím místě stanula Staša Srbulovičová ze Srbska.

Muži hráli ve čtyřech základních skupinách (A–D). Na třetím místě se umístil Martin Benovič z SK Olympia Praha, který porazil Jiřího Bělohlávka z SKN Brno 2:0 na skreč. Turnaj mužů vyhrál Marino Kegl z ŽTK Maribor, který porazil ve finále Davida Hanudka z Bratislavy 6:0, 6:1.

Odkaz: www.sknbrno.net/tenis/vysledky/ 2018/2018_tenis_Brno.pdf TEXT:

Mistrovství Evropy ve fotbale U 21 Monika Ťuláková / FOTO: Jan Crkovský Naši mladí neslyšící fotbalisté se podruhé zúčastnili 2. mistrovství Evropy ve fotbale ju­ niorů. Kategorii U 21 mohou absolvovat hráči ve věku od 14 do 21 let. Mistrovství proběhlo ve švédském Stockholmu ve dnech 1.–11. srpna 2018. Čeští zástupci zde odehráli skupinu a umístili se na posledním místě, kdy poté bojovali o 5.–8. místo. Nakonec skončili osmí. Výsledky: 1. místo: Turecko, 2. místo: Ukrajina, 3. místo: Rusko. Odkaz: https://u21eurodeaf2018.com/ TEXT:

Česká unie neslyšících

29

KALENDÁRIUM

Petr Pánek archiv Petra Pánka a internet

TEXT:

FOTO:

21. adventní mluvící ruce

neděle 9. 12. 2018 Divadlo Rokoko, 15.30 hod.

1. září 1988

Před 30 roky se začalo vyučovat na Středním odborném učilišti a Střední průmyslové škole oděvní v Brně.

20. září 1998

Před 20 roky bylo v Brně založeno Evropské centrum pantomimy neslyšících.

1. září 1998

Před 20 lety byla založena Českomoravská jednota neslyšících.

6. září 1868

Před 150 lety uspořádal Podpůrný spolek hluchoněmých sv. Františka Saleského v Praze pro své členy první společenskou zábavu v dnes již zaniklé restauraci v ulici Na Libušince na pražském Vyšehradě.

17. září 1873

Před 145 roky se narodil Jan Sedláček (1873–1934), dlouholetý předseda Spolku učitelů hluchoněmých na Moravě a ve Slezsku a v letech 1919 až 1934 ředitel Moravského zemského ústavu pro hluchoněmé ve Valašském Meziříčí.

28. září 1918

Před 100 lety začal vycházet časopis Obzor hluchoněmých, druhé nejstarší noviny pro neslyšící v českých zemích. Vydával jej Podpůrný spolek hluchoněmých spolu se Zemským spolkem pro péči o hluchoněmé.

září 1938

Před 80 lety se sešli zástupci šesti pražských spolků a pod vlivem zhoršujících se mezinárodních vztahů vytvořili Sdružení pražských spolků hluchoněmých.

říjen 1923

Před 95 lety se prvním zemským odborným inspektorem péče o hluchoněmé stal Viktor Parma, dosavadní ředitel Ústavu pro hluchoněmé v Dolní Lukavici.

15. září 1948

Před 70 lety byla ve Zlíně založena Základní odborná škola pro neslyšící, o rok později rozšířená na Lidovou akademii pro neslyšící, kterou ve večerních kurzech navštěvovali také dospělí neslyšící zaměstnanci Baťových závodů.

30

časopis unie • 9–10/2018 • ročník XXII

říjen 1998

Před 20 lety vznikl vysokoškolský obor Čeština v komunikaci neslyšících, který se studuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

EKO

Domácí kouzlení TEXT A FOTO:

Lucie Štefková a Eva Kastnerová

Léto je za námi a začíná podzim. S ním přichází krásně zbarvená příroda, ale také chladné večery, mrholení, déšť. Babí léto je krásné, pozvedne náladu, ale plískanice nás zase uvádí do depresí a melancholie. Pravda, ne u každého to platí. S podzimem si také naše tělo zvyká na chladnější počasí a přicházejí různé virózy, nemoci dýchací soustavy a další. Jak proti nim bojovat? Samozřejmě v lékárně se dá koupit leccos, ale my v duchu názvu rubriky podporujeme přírodní produkty. A mnohé si můžete vyrobit sami. Nabízíme tři recepty, které můžete vyzkoušet.

Zázvor

Vši

Zázvor naložený v medu

Léčba vší

Ze zázvoru lze vyrobit například do­ mácí likér proti na­ chlazení a chřipce, nebo si ho můžete nastrouhat do medu, v němž pustí šťávu. Zkuste i osvědčený zázvorový čaj.

Ten ale už mnozí z vás určitě znají.

Co potřebujeme?

• kousek zázvoru • 500 g medu • malá sklenička Do menší skleničky přendáme med a do něj nastrouháme zázvor. Promícháme a necháme uležet v tmavší místnosti. Ráno preventivně sníme jednu lžičku nebo ji zamícháme do bylinkového (i jiného) čaje.

Zázvorový likér

Co potřebujeme?

• 0,5 l čistého alkoholu, např. vodka nebo slivovice (lepší je vodka – bez příchuti) • 6 polévkových lžic medu • 125 g čerstvě nastrouhaného zázvoru • 1 citron oloupaný a nakrájený na plátky Lze přidat i oloupaný a nakrájený pomeranč nebo vanilkový lusk pro získání aroma. To už je na vás. Vezmeme pěknou likérovou skleničku, vše naložíme do alkoholu a necháme tři dny louhovat. Poté slijeme a každý večer můžeme užívat preventivně malého panáčka. Skladujeme v ledničce.

S podzimem se děti vrací do školních lavic. Některé se těší více, některé méně, to tak bývá.

A nám rodičům přibudou každodenní povinnosti. Stane se, že děti ze školy či školky donesou virózy, nemoci, ale nejen to. Přinesou i nevítané návštěvníky – parazity. Například vši. Co s tím?

I na ně existuje domácí recept.

Co potřebujeme?

• 50 ml olivového oleje • Éterické oleje – tea tree olej, levandule, rozmarýn nebo eukalyptus Nakapeme od kaž­ dé­ho oleje po dvou kap­kách.

Pro­mí­ chá­me a při­pra­ ví­me zá­bal, kte­rý aplikujeme na hlavu.

Necháme pů­so­bit přes noc, po­té umyjeme vlasy a vy­če­šeme vši. Zábal můžeme dle potřeby opakovat.

Prevence proti vším

Pokud víme, že ve školce řádí řádí vši, je vhodná prevence. Co potřebujeme?

• 10 ml mandlového oleje • 5 kapek tea tree oleje Promícháme a ráno před odchodem do školy/ školky kápneme trochu směsi olejů do dlaní a jemně jí promneme vlásky dětí.

Česká unie neslyšících

31

Zn. Třeba i slova jako je láska?

TEXT:

S

Alexandr Zvonek

eděl v šeru pokoje. Do oken bubnoval déšť. Nevnímal ho však. Před očima na monitoru písmena, slova, věty. Inzertní rubrika „Seznámení vážně i nevážně.“. Zaujal ho ten kratičký inzerát. „Hledám někoho, s kým bych si mohla psát. Zn. Třeba i slova jako je láska?“ Zněla jako Skácelovy verše. Přemýšlel, kdo asi ta slova napsal. Představoval si ji jako studánku, ke které se slétají sýkorky. Kliknutí a prsty se rozběhly po klávesnici.

Přišlo jí jen několik mailů. Míň než čekala. Z toho mála ji zaujal jeden. Než ho dočetla, natáhla se do knihovničky pro Skácela.

Nemýlila se. Trochu ji to zamrzelo. Když ale dočetla až do konce, zahřálo ji u srdce, že se ke své inspiraci Skácelem přiznal. Klikla na tlačítko „Odpovědět“.

Uběhly dny, týdny. Oba již měli v mailboxech vytvořeny složky pro toho druhého. Ta jeho se jmenovala „Studánka“.

Ta její „Láska“.

Dlouho sbírala odvahu, než napsala: „Mohli bychom se sejít?“ Trochu ji zmátlo, když jí odpověděl, že se tak nějak bál tohoto okamžiku. Že se s ní sejde rád, ale že to asi nebude mít úplně jednoduché.

Přemýšlela, co tím myslel. „Co o mně ví?

Nebo myslel sebe? Kdo to nemá mít jednoduché? A proč?!?“ Byla zmatená. Raději se ani neptala a rovnou nabídla místo a čas i své telefonní číslo. Pro jistotu.

Cesta jí trvala déle než obvykle. Vyrazila sice s předstihem, ale jako by se všechno spiklo proti ní. Nefungoval výtah, tramvaj jí ujela, ulice rozkopaná. Když konečně přijela na náměstí, již tam určitě dobrých pár minut čekal. Poznala ho už z dálky. Stál tam, zády k portálu kostela. Rozhlížel se nejistě do všech stran. Nevěděla, co má dělat.

Uvnitř ji sevřel strach, nemohla se hnout. On po chvíli vytáhl mobil a začal něco psát.

V kabelce jí zazvonil telefon. „Dobrý den, tady operátorská linka…“„To bude asi omyl“, řekla rychle a hovor položila. Bála se, že by jí mezitím třeba zmizel. Ale on pořád stál u kostela a psal. Její telefon se neodbytně ozval znovu. Zvedla jej a opět se ozval ten milý ženský hlas: „Operátorská linka pro neslyšící… operátorka Veronika.

Volá Vám pan Láska.

Nenechte se prosím zmást. Pan Láska je neslyšící, proto Vás kontaktuje přes naši linku písemně, chatem. Tlumočím jeho hovor“. „Dobrý den Studánko, čekám na Vás na náměstí u kostela. Chci se jen ujistit, zda jsem správně? Nikde tady nikoho nevidím…“ Nevěděla, co říci. Představovala si jejich první setkání snad všelijak, ale s tímto vůbec nepočítala.

Vypadlo z ní: „Dívám se na Vás. Jsem v podloubí.“ Zvedl hlavu od mobilu a rozhlédl se po náměstí.

Jeho pohled se střetnul s tím jejím. Nebyl si jistý, je to ona? Ale zamávala na něj, takže nebylo pochyb.

Byl překvapený. Byl připravený na cokoliv, ale toto rozhodně nečekal. Vykročil směrem ke slečně s krásnými dlouhými vlasy. Ke slečně, která seděla v podloubí na vozíčku.

Seděli proti sobě u stolku v kavárně již hodiny.

Tablet na stole jim byl pomocníkem tam, kde to mluveným slovem jednomu či druhému nešlo. Moc však nemluvili, dívali se jeden na druhého, drželi se za ruce. Tak už to bývá. Vyrušila je paní, která narazila do jejího vozíčku přesahujícího do uličky mezi stolky. „Pardon“, řekla nejistě. Všimli si hned jejích tmavých brýlí a bílé slepecké hole. „Nic se neděje, to je v pořádku. Nepotřebujete pomoci?“ Paní se zarazila. Ten hlas jí byl povědomý. Pootočila se za hlasem a zeptala se: „Omlouvám se, ale nejste náhodou Studánka?“ Ani nečekala na odpověď a pokračovala. „Já jsem Veronika. Operátorka z Linky pro neslyšící. Dnes jsem Vám tlumočila hovor. A doufám, že pan Láska je tady taky…?“„Ano. Láska je tady.“