UNIE 7-8/2021 by casopisunie

dvouměsíčník ČESKÉ UNIE NESLYŠÍCÍCH, z.ú.

UNIE 7-8/2021 • ročník XXV • 49 Kč

Věříme

v lepší časy Martin Novák, ředitel ČUN

/OBSAH/

/EDITORIÁL/

4 ČUN/ČMUN

5 Z DOMOVA

foto: Matt Seymour

6 HISTORIE:

Milí čtenáři, čtenářky, přátelé a příznivci menšiny neslyšících, rád bych jako ředitel České unie neslyšících popsal svůj pohled na to, jakým způsobem se na Unii podepsalo období koronaviru. Podepsalo se velmi výrazně, neboť s sebou přineslo: Omezení společenských aktivit. Povinné nošení ochranných pomůcek na obličej, a tedy i znemožnění odezírání, a zvykání si na nové věci, které tu dosud nebyly. Zásah do práv lidí se sluchovým postižením, především z důvodu povinnosti mít zakrytá ústa. Neexistovala žádná adekvátní náhrada a otázka občasného sundání roušky byla brána jako porušení striktních vládních nařízení. Překotné vyrovnání se s celou spoustou zákazů. Kvůli každému danému omezení bylo třeba najít náhradní řešení – převážně formou online setkání, které zase ale vyžadovalo vyřešení dlouhé řady úkolů souvisejících s informačními technologiemi. Stabilizaci stávajícího stavu projektů v organizaci tak, aby byly zachovány všechny služby. Byť na úkor toho, že jsme museli zcela zastavit členské aktivity různých pobočných spolků. V nejbližší době bychom rádi obnovili spolkové aktivity, neboť je potřeba vytvořit prostor pro scházení se lidí se sluchovým postižením a pro realizaci jejich volnočasových aktivit. Do budoucna plánujeme také vylepšení služeb na základě získaných zkušeností. Závěrem úvodníku bych našim čtenářům ještě rád prozradil, že budeme brzy otevírat zrekonstruovanou pobočku v Karlových Varech. Martin Novák ředitel České unie neslyšících

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

30 LET S ČUN

11 REPORTÁŽ: TKN V REDAKCI UNIE

14 UMĚNÍ A NESLYŠÍCÍ: FILM

22 PŘEDSTAVUJEME: SLACKLINE

24 SERIÁL: VÝUKA ONLINE, VŠ

30 ŽIVOTNÍ STYL: ZDROJE SACHARIDŮ, ČÁST 2.

32 BAREVNÁ TYPOLOGIE: PODZIM

/A N K E TA /

Co bychom si přáli, aby čeští neslyšící filmaři natočili? Lucie Wagner: Film o jednom běžném dni, kde by protagonisté nebyli hráni pouze neslyšícími herci, nýbrž i těmi slyšícími. Kde začít osvětu lépe než na samotném filmovém place?!

o slyšících? Neslyšící „studují“ svět a realitu kolem nás očima; takže pro kameramana by to mohla být výzva. Povídka by mohla ukázat i pohled slyšících lidí na neslyšící.

Monika Ťuláková: Sitcom z domácího prostředí, ve kterém by účinkovala skupina herců s různými typy sluchového postižení, s četnými dějovými zápletkami a vtipnými dialogy. Humor samotného sitcomu by byl postaven na různorodosti komunikačních potřeb daného sluchového postižení.

Barbora Flusserová: Film či pásmo filmových povídek, kde by hráli neslyšící společně se slyšícími. Poukázal by na odlišnosti obou kultur a nenásilnou osvětou bořil bariéry a předsudky.

Lenka Hejlová: Sitcom/minisérii, který/á by poukazoval/a na vztahy mezi slyšícími a neslyšícími. Láska a nepochopení na obou stranách, mýty a předsudky, ironie, humor, sarkasmus. Mezigenerační prolnutí. Klidně něco jako Dobrá čtvrť, kterou shledávám s ohledem na tehdejší dobu povedeným počinem. Milena Brožová: Líbil by se mi film, který by s humorem ukázal, že žít se dá i s omezením sluchu. Něco jako Nedotknutelní. Ivana Hay Tetauerová: Moc bych si přála vidět film, kde by sami sebe hráli jak neslyšící, tak nedoslýchaví, uživatelé KI, slyšící nebo CODA (slyšící potomci neslyšících rodičů). Film by měl vystihnout specifika každé skupiny, zároveň by tak nenásilnou formou fungoval i jako osvěta.

Veronika Skohoutilová: Přála bych si vidět dva žánry: 1. Dokument o pracovních možnostech neslyšících, který by poukázal na různá úskalí, se kterými se neslyšící setkávají, nebo i na to, že neslyšící mohou pracovat v oborech, kde by to slyšící nečekali. 2. Reality show typu Vyvolení, samozřejmě jen s neslyšícími. Martin Jarůšek: Jako zarytému sportovnímu fandovi by se mi líbil krátkometrážní snímek o jednom dni neslyšícího deaflympionika, ideálně medailisty – tréninkový den od A do Z, který by poukázal na dřinu, která stojí za jeho úspěchem. Nebo snímek o jednom vzrušujícím sportovním finále. Jan Šimůnek: Vcelku nemám žádné konkrétní přání. Přál bych si jen, aby naši neslyšící nepřestávali točit, aby byli stále originální jako doteď a nesnažili se kopírovat slyšící filmaře. A aby se nebáli do svých filmů prosazovat jedinečné vidění světa Neslyšících. ☺

Eliška Stráníková: Líbila by se mi filmová povídka s ironickým vyzněním na téma Co si neslyšící myslí

/Kde na síti nás najdete?/

UNIE • 7–8/2021, ročník XXV

WEB www.cun.cz

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z.ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e‑mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Monika Ťuláková • šéfredaktorka: Lucie Wagner • zástupce šéfredaktorky: Lenka Hejlová redakční tým: Milena Brožová, Eliška Stráníková, Ivana Hay Tetauerová, Barbora Flusserová tým pro zpracování překladů a videí: Veronika Skohoutilová, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek externí spolupracovníci: Jan Kubík jazyková korektura: Jana Servusová foto na titulní straně (karikatura): Jiří Novotný foto na zadní straně: Ivana Hay Tetauerová grafický design, sazba: Petra Tůmová Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 SSN (print) 2464-7705 • ISSN (online) 2464-7802 V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky.

ISSUU www.issuu.com/casopisunie FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

/Můžete si nás předplatit/ Cena jednoho výtisku: 49 Kč Roční tištěné předplatné: 249 Kč včetně poštovného Kontakt: predplatne@cun.cz

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

Vydáno za podpory:

Podívejte se, co jsme pro vás nachystali v tomto čísle: ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/ČUN - ČMUN/

O jednom zrušeném plese aneb Na slovíčko s ředitelem ČUN… TEXT: Eliška Stráníková / FOTO: Ivana Hay Tetauerová

o udělení výjimky maxima 100 osob. Ministerstvo nám ji schválilo – pouhé tři dny před akcí. Stanovilo však nereálné podmínky, např. hygienický dozor na plese kontrolující nošení roušek, zákaz občerstvení a pití, každý návštěvník by musel po dobu plesu sedět na židli, přičemž všichni by od sebe byli vzdáleni dva metry apod. Pro kulturu neslyšících, s ohledem na specifika jejich komunikace, to byla nepřijatelná omezení.

Doslechla jsem se, že současně s plesem jste plánovali uskutečnit výstavu fotek. Jak to dopadlo?

Dennodenně se setkáváme s termínem covid-19. Jeho tažení celým světem s sebou přineslo celou řadu negativních dopadů. Jedním z nich bylo i zrušení plesu k 30. výročí České unie neslyšících. A nejedná se bohužel o první zrušení plesu – poprvé byl zrušen už v listopadu 2020. Náhradou za zrušený ples by tak mohla být alespoň unikátní výstava fotografií v sídle ČUN v Dlouhé ulici, jejíž premiéra se uskutečnila v květnu 2021. Pane řediteli, loni v listopadu se ples k třiceti letům ČUN nekonal v důsledku koronavirových opatření… Ano, vloni jsme museli ples zrušit. Zůstali jsme pouze u akce Mluvící ruce, na kterou ale bohužel přišlo málo diváků. Hlavním důvodem pro zrušení plesu bylo omezení společenských aktivit, omezení dopravy, zejména pak večerní dopravy. Lidé se nemohli navštěvovat a všude se brzo zavíralo. A všichni se – logicky – obávali o svoje zdraví. Tak jsme ples odložili na květen 2021; to jsme doufali, že to nejhorší už pomine… Na květen 2021 jsme měli v plánu i tradiční bohatou tombolu, kterou jsme nakonec museli s ohledem na vládní opatření zrušit. Pro místo konání plesu jsme vybrali Pražskou křižovatku, což je bývalý kostel sv. Anny, kam se vejde až 400 lidí. Pokud by přetrvávala omezení, museli bychom počítat s maximem pouhých 30 účastníků. Ke vší smůle nám ani další vládní opatření opravdu nepřála: všichni bychom museli mít respirátory, což by pro neslyšící byla velká nevýhoda. Nejsem ten typ člověka, který by je nutil, aby na plese, kde se chtějí po dlouhé době pobavit, nosili respirátory. Abychom nemuseli mít tak nízký počet lidí na plese, obrátili jsme se na Ministerstvo zdravotnictví s žádostí

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

Původně se měla výstava konat společně s plesem. Když jsme ples zrušili, ozval se správce prostor s námitkou proti konání výstavy samotné – znamenalo to pro něj krácení nájmu. Ples samotný měl pro něj větší váhu, proto předtím souhlasil se současným konáním výstavy. Bez plesu toto ujednání však už ztratilo smysl, tak jsem se rozhodl, že výstavu přesuneme do Dlouhé ulice. Alespoň tam zůstane déle.

Na ples se vám podařilo získat finance z dotačních prostředků. Museli jste je po zrušení plesu vrátit, že? Ano, žádný ples = žádný výsledek. Ačkoliv jsme strávili spoustu času přípravami a dvakrát jsme jej na poslední chvíli rušili, vracíme všechny dotace. Je to smutné, ale je to tak. Z naší strany bylo vše připraveno pro jeho realizaci, ale stát nám toto svými nařízeními neumožnil. Některé položky jsme už zaplatili, například přípravné práce. Budiž nám malou útěchou, že jsme uskutečnili alespoň malou výstavu zobrazující historii 30 let České unie neslyšících, a kromě toho se snažíme odvděčit některým lidem, kteří toho pro ČUN udělali opravdu hodně.

Můžete přiblížit výstavu samotnou? V archivu ČUN je spousta vzácných fotek, takže jsme se rozhodli zpřístupnit je formou výstavy, která probíhá nyní v Dlouhé ulici. V chodbách jsou nainstalované panely, které jsou tematicky rozděleny. Výstava zachycuje třicet let ČUN, včetně jejích akcí, výletů, pobytů, neslyšících členů a neslyšící komunity vůbec…

Co na to říkali neslyšící? Ve čtvrtek 27. května 2021 proběhla malá vernisáž, přišli se podívat neslyšící různých věkových kategorií. V rámci zahájení vystoupila Laděna Bůžková s Františkem Půlpánem s jejich vtipným skečem Pat a Mat. Lidé u vystavených fotografií zavzpomínali, na některých fotografiích viděli i své již zemřelé neslyšící známé či kamarády. Byla to pěkná, dojemná a příjemná akce.

/ Z D O M OVA /

Připravila: Lenka Hejlová

archiv VOŠ, SŠ, ZŠ a MŠ v HK

Hradecká škola pro neslyšící oceněna VOŠ, SŠ, ZŠ a MŠ v Hradci Králové pro žáky se sluchovým postižením získala prestižní ocenění v rámci Národní ceny ČR, vyhlašované Ministerstvem průmyslu a obchodu ČR a Radou kvality České republiky. Letošní jubilejní 20. ročník měl čtyři hlavní kategorie – národní ceny: za kvalitu v programu Excelence, za kvalitu v programu Start Plus, za kvalitu při plnění společenské odpovědnosti a za kvalitu v rodinném podnikání. Hradecká škola byla oceněna v programu Excelence, kde se v kategorii Chytré inovace umístila na krásném 2. místě. Toto ocenění je udělováno organizacím s propracovaným a dobře provázaným systémem managementu s prokazatelně vynikající výkonností. Vítězem v kategorii Excelence se stala Vysoká škola báňská při TU Ostrava.

Špiónské ucho Výzkumníci z Institutu sociálního zdraví Cyrilometodějské teologické fakulty UP (CMTF UP) v rámci projektu s grantovou podporou Technologické agentury ČR zkoumali výhody/nevýhody bezdrátové technologie pro děti s vadou sluchu. Vědci analyzovali data ze 41 rozhovorů s rodiči dětí s vadou sluchu z celé ČR a z 53 rozhovorů s učiteli, jejichž žáci bezdrátové technologie používají.

archiv CMTF UP

Orbi Pontes z.s.

V zářijovém týdnu 17.–26. září 2021 se uskuteční 8. ročník již tradiční akce Týden komunikace osob se sluchovým postižením. První ročník Týdne komunikace osob se sluchovým postižením se konal poprvé v roce 2012 v šesti krajských městech ČR. Zářijový festival, který organizuje spolek Orbi Pontes, je týdnem plným různorodých akcí, kterými chce přitáhnout pozornost veřejnosti ke světu osob se sluchovým postižením. Více zde: http://orbipontes.cz/ projekty/tkosp/

Deaflympionik Babič tragicky zahynul

CNN Prima News

Vynikající slovenský cyklista a deaflympionik Adrián Babič zemřel 26. května 2021 ve večerních hodinách. Během tréninku se za obcí Lemešany, ležící asi 20 kilometrů severně od Košic, srazil s motorovým vozidlem zn. Toyota RAV 4. Cyklista utrpěl těžká zranění, kterým na místě podlehl. Adrián Babič závodil nejen se sportovci se sluchovým postižením, ale i se slyšícími; pět let byl členem týmu Firefly. Byl mistrem a vicemistrem Slovenska v časovce jednotlivců v kategorii do 23 let, bronzovým medailistou mistrovství Slovenska v časovce jednotlivců v kategorii Elite, juniorským mistrem Slovenska v zimním triatlonu, vítězem slovenského poháru v silniční cyklistice v sezoně 2019 a účastníkem mistrovství Evropy i světa.

Výsledkem výzkumu je v ČR vůbec první metodika pro rodiče, učitele a jiné odborníky. Ti v metodické příručce najdou spolehlivé informace, rady a kontakty. Materiál je k dispozici zdarma na webové stránce www.hovoryozdravi.cz spolu s příběhy a zkušenostmi rodičů, kterým se narodilo dítě s vadou sluchu.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/HISTORIE ČUN/ Zpracovala: Valerie Losíková

PORADA vedení ČUN Praha

Náš příběh začal ...

schůze byly v bytech, v restauracích a bez jakékoliv ﬁnanční podpory

1990 let

HISTORIE Přípravný výbor České unie neslyšících (ČUN) byl od počátku spojen se skupinou neslyšících občanů, která významně přispěla k založení celostátní organizace České unie neslyšících.

1994

Provizorní prostory v Rybné ulici

Tato skupina, Občanské fórum neslyšících (OFN), byla ustanovena v únoru 1990 v Praze. Snahou OFN bylo osamostatnění těch neslyšících, kteří se sloučili v roce 1949, poté, co svou činnost ukončila Ústřední jednota invalidů po roce 1990 (likvidace Svazu invalidů).

PRONÁJEM v Dlouhé

6. září 1994 byly slavnostně otevřeny místnosti v prostorách ČUN v Dlouhé

Cílem této občanské iniciativy bylo, aby neslyšící lidé měli svou organizaci, která by sdružovala výhradně neslyšící, kteří se dorozumívají znakovým jazykem. Začínalo se tzv. od píky na rozdíl od ostatních organizací, které získaly majetek Svazu invalidů a ﬁnanční hotovost, ačkoliv řada členů byla členy řady spolků předtím, než v roce 1949 museli povinně svoje organizace zrušit a převést veškerý majetek. Schůze se konaly v bytech členů, v restauracích, vše probíhalo bez jakékoliv ﬁnanční podpory. Dne 17. 7. 1990 byla registrována jako občanské sdružení Česká unie neslyšících.

“

Je známo, že náš neslyšící občan je velice kritický a nelíbí se mu mnohé, co jej obklopuje.

Na valné hromadě dne 8. 12. 1990 byl předsedou organizace zvolen pan Vladimír Buberle. Organizace se začala rozšiřovat o další organizační jednotky nazvané „oblasti” např. oblast Brno, oblast Ostrava apod. Časem došlo i k vytvoření oblastní organizace Praha a jejího ústředí, předseda se stal prezidentem a každá oblast pak měla vlastního předsedu. Předsedové řídili svoji oblast a společně se podíleli na vedení celorepublikového spolku s prezidentem a viceprezidentem. V prosinci 1992 začíná vycházet časopis UNIE.

Nelíbí se mu, že z množství životních potřeb, radostí, určitého postavení jim není dopřáno a jejich problémy nikoho nezajímají.

Vladimír Buberle

1998 První prezident pan Vladimír Buberle

Koncem roku 2010 organizaci postihla velká krize, která vyvrcholila koncem roku 2011 odchodem prezidenta Ladislava Bojara a převedením služeb pod jeho nově vzniklou organizaci Moravskoslezská unie neslyšících.

2000

Období let 2012 a 2015 bylo ve znamení nejistot, splácení dluhů nahromaděných za roky 2010 a 2011, včetně rekonstrukce veškerého účetnictví. Kvůli nejisté budoucnosti organizace bylo rozhodnuto založit novou sesterskou organizaci Českomoravská unie neslyšících, kam byli postupně převedeni členové České unie neslyšících. Nakonec se situaci v České unii neslyšících podařilo stabilizovat (nemusela jít do likvidace).

Od roku 2017, postupně jak soudy schvalovaly jednotlivé kroky, byla Česká unie neslyšících ze spolku transformována dne 20. 3. 2017 na zapsaný ústav. Českomoravská unie neslyšících z.s. byla ustanovena jako její zakladatel/zřizovatel. Současně v rámci Českomoravské unie neslyšících z.s. byly postupně zakládány regulérní pobočné spolky, které dosud fungovaly neformálně či formálně (Českomoravská unie neslyšících z.s., oblastní pobočný spolek Praha; Českomoravská unie neslyšících z.s., oblastní pobočný spolek Brno; Českomoravská unie neslyšících z.s., oblastní pobočný spolek Ostrava a další).

DAR v podobě minibusu Toyota

18. března 1998 dostala darem ČUN od holandské diakonické společnosti minibus, který mohli využívat členové 10. výročí ČUN Praha

STĚHOVÁNÍ ústředí do Dlouhé

na nějaký čas se ústředí přesunulo z Havlíčkovy ulice do Dlouhé, ale v roce 2020 došlo k obnovení pronájmu prostor a stěhování ústředí zpátky do Havlíčkovy

2012

“

Život v organizacích neslyšících je bouřlivý nebo mrtvý jako řeka. Pokud umějí funkcionáři i členové řeku přeplavat, tak mají vyhráno!

“

V roce 2016 bylo rozhodnuto na základě novelizovaného občanského zákoníku a zkušeností z předchozích let o převedení zaměstnanců pod Českou unii neslyšících, z.ú., (ústavu). Jejím zřizovatelem byla Českomoravská unie neslyšících z.s., pod kterou byli převedeni členové a spolkové aktivity.

Ing. Jiří Dachovský

Zdroj: UNIE 1-2/2016; Dějiny České unie neslyšících a jejího časopisu UNIE, str. 4-9.

Z archivu České unie neslyšících

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

“

Prvním prezidentem České unie neslyšících se oﬁciálně stal pan Vladimír Buberle, svou funkci vykonával až do roku 2000. V roce 1994 vzniká snaha poskytovat jistou formu sociálních služeb, které byly pak speciﬁkovány konkrétně až zákonem č. 108/2006 Sb.

Samozřejmě, že i on chce totéž, s čím žije a co potřebuje zdravá společnost.

Ing. Jiří Dachovský

/HISTORIE ČUN/

1990 1991 1992

Vznik České unie neslyšících

Česká unie neslyšících byla zapsána 17. července 1990 na Ministerstvu vnitra ČR jako občanské sdružení. Na Valné hromadě dne 8. prosince 1990 v budově Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze byl zvolen předsedou pan Vladimír Buberle.

Vznik oblastní organizace Praha

Oblastní organizace Praha vznikla 25. února 1991 jako člen České unie neslyšících na území Čech a Moravy a získala tak podle stanov právní subjektivitu. Prvním předsedou oblastní organizace Praha byl pan Václav Ptáček.

Pan Vladimír Buberle na poradě

1. vydání časopisu UNIE

ČUN začala vydávat časopis UNIE, který vychází dodnes.

1. číslo časopisu UNIE

Zvolen 1. prezident ČUN

1994

Prvním prezidentem ČUN se stal pan Vladimír Buberle. Tuto funkci vykonával až do roku 2000.

Hry bez hranic

Tradiční soutěžní akce, které se účastnily týmy tvořené neslyšícími z celé České republiky. Týmy měřily svou zdatnost a rychlost v různých sportovních hrách.

Pronájem prostor v Dlouhé ulici Využití dalších prostor na Praze 1.

Vznik lékařské ordinace v ČUN

Každé úterý byla k dispozici lékařská poradenská služba MUDr. Evy Skálové, která předepisovala léky. V případě potřeby vyšetření zvala pacienty na své pracoviště na poliklinice v Revoluční ulici 19. Zájem o její služby byl velký, jelikož byla vždy přítomná tlumočnice, paní Alena Procházková. Pacienti proto mohli podrobně popsat své potíže. Během dvou hodin se v ordinaci vystřídalo až 15 pacientů.

Pan František Hlaváček, Ing. Jiří Dachovský

Vznik 1. stacionáře

1996 1997 1998

V Dlouhé ulici na Praze 1, kde byly poskytovány sociální služby, byl zřízen první stacionář. Později byl název upraven dle nových deﬁnic zákona na Centrum denních služeb a později na Centrum sociálních služeb.

1. kurz ČZJ pro pedagogické pracovníky

V rámci organizace se rozvíjely velmi důležité kurzy českého znakového jazyka. V roce 1996 se konal speciální kurz, který byl určený pro pedagogické pracovníky. Jednalo se o první kurz tohoto typu.

MUDr. Eva Skálová s tlumočnicí paní Alenou Procházkovou

Neslyšící lektor pan Václav Ptáček

1. slovník ČZJ na CD ROMU

Dne 4. října 1997 vznikl první slovník Českého znakového jazyka vydaný na CD ROMU. Na jeho vzniku se podílela ČUN ve spolupráci s ﬁrmou E.K.L. včetně pana Václava Ptáčka, který znaky na CD ROMU ukazuje. Na 4 discích je celkem nahraných 9 768 znaků.

Deaf Art

Na výstavě byla k vidění díla neslyšících umělců.

Mluvící ruce

V tomto roce se začal pořádat festival Mluvící ruce - tradiční přehlídka amatérských a profesionálních vystoupení nejen osob se sluchovým postižením.

Deaf Art v památníku Strahovského kláštera, docent Ing. Jaroslav Hrubý, Csc. s tlumočnicí paní Alenou Procházkovou a panem Vladimírem Buberle

První seminář pro lektory ZJ

Na semináři byl představen nový systém výuky znakového jazyka. Lektorkou byla paní Vesta Dee Sauter, profesionální tlumočnice amerického znakového jazyka. Tato pedagogická špička byla velkým přínosem pro lektorskou činnosti v historii ČUN.

1. seminář o novém systému výuky znakového jazyka s paní Vestou Dee Sauter

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/HISTORIE ČUN/

2000

Vznik Turistů bez hranic

Tradiční soutěžní akce, při které se scházeli neslyšící z celé České republiky a absolvovali spolu dle volby určité pěší turistické trasy po okolí. Akce se každoročně opakovala až do roku 2009.

2001

ČUN členem Národní rady zdravotně postižených Dne 27. června 2000 se stala ČUN členem Národní rady zdravotně postižených. Další prostory k užívání ČUN na Praze 1

ČUN rozšířila své prostory o třetí místo na Praze 1 (Jeruzalémská ulice), které se stalo centrem pro pořádání kulturních a vzdělávacích akcí pro neslyšící. Slavnostní pásku přestřihl Ing. Dachovský, prezident ČUN.

Ze života klubu seniorů - ČUN

Pozdravy od prezidenta Václava Havla

Dne 17. května 2001 přišla ČUN faxová zpráva z Pražského hradu z kanceláře prezidenta ČR. Prezident Václav Havel v ní prostřednictvím svého tiskového mluvčího pana Ladislava Špačka pozdravil čtenáře časopisu UNIE.

Klub turistů na výletě ve Vinořském parku (Bažantnice v Satalicích)

Časopis UNIE získal ocenění

Ing. Miloš Zeman, předseda vlády ČR a předseda Vládního výboru pro zdravotně postižené občany ocenil na základě rozhodnutí komise časopis UNIE druhou cenou a šekem na 10 000 Kč. Z rukou ministra vlády, Ing. Karla Březiny, toto ocenění přijala v prosinci 2001 paní Petra Stroffová (za svobodna Ostatková).

2002

Okamžiky ticha s Ing. Martinem Novákem

Tanec rukou

Mladí neslyšící soutěžili mezi sebou v různých hrách, jako například poznávání známých osobností nebo tichá pošta.

Okamžiky ticha

Soutěžní přehlídka písní ve znakovém jazyce. Zúčastnit se mohli jak jednotlivci, tak skupiny. Pro vítěze byl připravený putovní pohár z broušeného skla.

Párty pod hvězdami

2003

Setkání neslyšících na koupališti v Divoké Šárce v Praze.

Vydání časopisu UNIE z roku 2001 Vystoupení zpěvačky paní Báry Basikové tlumočené do znakového jazyka

1. pražská čajovna ve stacionáři ČUN Praha

Dne 14. března 2003 byla ve stacionáři ČUN Praha otevřená první pražská čajovna s neslyšící obsluhou, která tak nabídla možnost příjemného posezení a trávení volného času.

2004

Quiz Night

ČUN začala pořádat oblíbenou celovečerní soutěž Quiz Night, během níž si soutěžící prověřili své vědomosti. Moderátorky řídily celý průběh soutěže. Byla přítomná také tlumočnice. Témata byla zaměřená nejen obecně (sport, města atd.), ale i na neslyšící.

Okamžiky ticha - setkání mladých neslyšících se studenty znakového jazkyka

Mezi Ploty

2006

ČUN se stala součástí festivalu Mezi Ploty, který se pravidelně pořádá v areálu psychiatrické léčebny v Praze - Bohnicích.

Počátky simultánního přepisu

Simultánní přepis začala využívat nejprve ČUN pro ohluchlé a nedoslýchavé členy na svých přednáškách. Protože přepisy sklidily velký úspěch a zároveň se povedlo tento komunikační prostředek v roce 2008 prosadit v Zákoně o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob (zákon č. 155/1998 Sb., ve znění č. 384/2008 Sb), rozhodli se iniciátoři v přepisech pokračovat a dle praktických zkušeností postupně vytvářet i první pravidla. V roce 2010 byl projekt zaregistrován jako sociální služba.

Soutěžící Quiz Night

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

Mluvící ruce 2001 - Lucie a František Půlpánovi

/HISTORIE ČUN/

2011

Ocenění Simultánního přepisu

V červnu se projektu Simultánní přepis mluvené řeči dostalo významného ocenění. V soutěži o Cenu Nadace ERSTE za přínos sociální integraci byl v konkurenci 1 820 projektů z 10 zemí vybrán mezi 132 ﬁnalistů, jejichž představitelé byli pozváni do Prahy na velmi inspirativní dvoudenní seminář a slavnostní vyhlášení výsledků.

2012

Stěhování Ústředí ČUN

Pronájem prostor v Havlíčkově ulici byl ukončen, proto se Ústředí ČUN přestěhovalo do Dlouhé ulice.

2013

Divadelní představení Mluvící ruce v Rock Café Praha

Beseda s hercem Tomášem Hanákem ve velkém sále, vpravo pan Zdeněk Straka (klub SION)

Přípitek na Dni otevřených dveří v ČUN

Den otevřených dveří ČUN

Prostory ČUN se otevřely návštěvníkům, aby se seznámili se službami a lidmi, kteří v ČUN pracují. Byly připravené nejen prohlídky zázemí, ale i minikurzy znakového jazyka a další aktivity.

2015

Beach Help Cup

Beach Help Cup je turnaj v plážovém volejbale, na kterém bojují prestižní týmy o ﬁnanční výhry pro organizace poskytující sociální služby. Naším týmem byla dvojice Los Liberos, která se umístila na krásném 7.- 8. místě.

Mega Deaf párty

Mega Deaf Party k výročí 25 let ČUN

K výročí 25 let vzniku ČUN byla uspořádaná tato velkolepá akce v klubu Limonádový Joe. Celá akce se nesla v duchu divokého západu. Tajná porota v průběhu večera vybírala nejlepší kostým jak z řad žen, tak i mužů. Během večera vystoupila brněnská skupina Hands Dance, návstěvníky oslnili tanečníci Crock 14, odvážné kreace předvedla při vystoupení poledance tanečnice Klára a zlatým hřebem bylo vystoupení zaměstnanců ČUN. Během večera ocenil prezident ČUN, Ing. Martin Novák, dlouholeté členy za jejich přínos a spolupráci.

Beach Help Cup s Los Liberos

Školení přepisovatelů

Školení přepisovatelů testovalo rychlost přepisovatelů. Přednášející postupně zvyšoval frekvenci a rychlost mluvení až do úplného maxima.

2016

Mikuláš v Betlémské kapli

Časopis UNIE on-line

Časopis UNIE byl převeden i do elektronické podoby.

2020

Konference v Poslanecké sněmovně

Udělení zvláštní ceny za Simultánní přepis

Národní rada osob se zdravotním postižením České republiky udělila Ing. Martinovi Novákovi cenu ve IV. kategorii zvané Zvláštní cena, za rozvoj České unie neslyšících a simultánního přepisu mluvené řeči v České republice. Slavnostní předávání cen proběhlo 15. září 2020 ve Zlíně.

Školení přepisovatelů

Letní párty ČUN s Coco Van s3v1

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/HISTORIE ČUN/

1990

2020 Česká unie

NESLYŠÍCÍCH

Beseda s Dagmar Havlovou, 1996

Zdenek Hytha, ČUN Plzeň

Jaroslav Chrpa

Beseda s hercem Pavlem Zedníčkem

Předvádění psacích telefonů

Volby předsedy ČUN Praha

Hry bez hranic, 2000

Reprezentativní ples neslyšících, 1993

Vánoční program ve znacích, 1998

Beseda s Helenou Růžičkovou a Jiřím Růžičkou, 1994

Hry bez hranic, 2000

Sociální pracovnice Antonie Drdulová, ČUN Praha

2. cena za nejlepší publikační dílo, 2001

Mluvící ruce - 1. ročník, 1998

Preventivní péče o zdraví s odborníkem, 2004

Pracovníci ČUN

Valentýn, 2007

Soutěž o „Nejkrásnější malované vajíčko”, ČUN Zlín

Maškarní karneval, 1998 S Václavem Macháčkem stáli u zrodu AMKN

Rekondiční edukační pobyt ve Žďáru nad Sázavou, ČUN Praha

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

Miss neslyšících - 1. soutěž, 1995

/ R E P O R TÁ Ž /

TELEVIZNÍ KLUB NESLYŠÍCÍCH v Unii TEXT: Monika Ťuláková a Ivana Hay Tetauerová FOTO: Martin Jarůšek a Monika Ťuláková

20. května 2021 proběhlo v redakci časopisu UNIE natáčení Televizního klubu neslyšících (TKN) při příležitosti třicátého výročí České unie neslyšících. Cílem natáčení bylo mimo jiné i zachytit historii časopisu UNIE, průběh výroby jeho čísel a chod celé redakce.

Reportáž o časopisu UNIE bude odvysílána v TKN dne 22. září 2021. Nezapomeňte se dívat!

ým redakce ukázal moderátorům Josefu Brožíkovi a Zlatuši Kurcové, jak funguje příprava a vznik článků pro časopis, jak se dělí práce mezi zaměstnance redakce – co vše dělají redaktoři, překladatelé článků do českého znakového jazyka a supervizoři, kameraman a střihač, grafik, korektor, tiskař a archivář. Přinášíme i fotokoláž ze zákulisí natáčení!

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/ R E P O R TÁ Ž /

Ředitel ČUN Martin Novák při rozhovoru o historii časopisu UNIE

Vedoucí naší redakce Monika při rozhovoru s moderátorkou Zlatuší Kurcovou

Příprava na natáčení překladu článků do ČZJ (Honza připravuje text ke čtení při natáčení)

Kameraman Martin při přípravě na natáčení

Tisk UNIE 5-6/2021

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

Ukázka QR videí v mobilu

/ R E P O R TÁ Ž /

Tak vznikají články (redaktorky u PC)

Figurantka ČZJ Veronika v akci

Redaktorka Iva v akci s moderátorem Josefem Brožíkem

Martin při stříhání videí

Archivářka Bára v akci

Redakční tým se štábem TKN

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

FILM A NESLYŠÍCÍ v České republice TEXT: Ivana Hay Tetauerová FOTO: archiv dotazovaných

V minulém čísle UNIE jsme se zaměřili na aktivní české výtvarníky z komunity Neslyšících. Nyní vám představíme neslyšící umělce z jiné, leč uměleckým okem podobné branže – ráje filmařů. Jaká je situace v českém filmovém průmyslu Neslyšících v dnešní době? Jaké jsou zkušenosti, ambice a přání našich neslyšících filmařů? To vše se dozvíte v následujícím článku.

Boris Masník

naší zemi byl průkopníkem a profesionálem v oblasti filmového umění Neslyšících bezesporu Boris Masník, kterého jsme v minulém čísle rovněž zmínili jako výtvarníka a animátora. Byl kromě těchto rolí ale i režisérem a věnoval se natáčení vzdělávacích pořadů pro neslyšící. Boris Masník může být pro mnohé české neslyšící umělce v této branži vzorem. Se svými slyšícími bratry Ivanem a Vojenem Masníkem stáli u zrodu slavného filmového studia Bratři v triku. Právě tito tři bratři se stali inspirací pro název a logo tohoto filmového studia, jenž je nyní světoznámé. Tento neslyšící scénárista, animátor a režisér s výbornou vizuální pamětí a schopností se vysoce koncentrovat na svou práci animoval přes sto filmů i seriálů. Boris Masník natočil pro neslyšící děti i animované filmy: Nešťastný sněhulák, Červená Karkulka, Princezna na hrášku, Ivánku náš, Granát, Jablko a další, jež si sami speciální pedagogové ze škol pro sluchově postižené vysoce cenili. Byl také vedoucím filmového kroužku pro neslyšící. Dílo Borise Masníka se tak může směle měřit nejen s našimi, ale se i světovými špičkami nejen mezi neslyšícími, ale také mezi slyšícími profesionály.

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

Mezi novější generaci neslyšících filmařů patří hodně neslyšících, kteří se často jako samouci pustili odvážně do světa filmu. Můžeme jmenovat například Kamila Panského, který společně se svými kamarády Mirkem Gavelčíkem, Ondřejem Klofáčem a Petrem Kameníkem založili v roce 2007 společnost Awi film. Ta byla první společností v České republice, která produkovala hrané filmy vyrobené samotnými neslyšícími. Ideou této společnosti bylo prostřednictvím filmů přiblížit většinové veřejnosti způsob života, kulturu a jazyk komunity Neslyšících v České republice a poskytnout neslyšícím možnost zhlédnout filmy hrané v českém znakovém jazyce.

Ivan Crnac

Přinášíme rozhovor s neslyšícími z filmové branže, kteří si udělali čas a neváhali nám odpovědět na naše otázky: Povězte nám, jak jste se dostali k filmu a natáčení? Ivan Crnac (29 let, Praha): Když jsem nastoupil na střední školu v Praze v Radlicích, začal jsem docházet do MTD – Multimediální tvůrčí dílny, která se zabývala natáčením různých videí – od zpravodajství až k hranému filmu. K filmu jsem se dostal právě díky našemu internátnímu vychovateli Leoši Procházkovi, který tento kroužek vedl. Začal jsem chodit na kurz kamery a střihu a už to jelo… Můj první úspěch byl, když jsem přihlásil svůj amatérský film Rozhodnutí v roce 2013 na filmový festival AntiFetFestival, kde jsem vyhrál 2. místo a cenu diváka. Díky tomuto úspěchu jsem si uvědomil, že bych se mohl filmem zabývat ve svém životě i profesionálně. Ještě v tom roce jsem stačil natočit další amatérský snímek s talentovanou Monikou Goldefusovou. Ten jsem přihlásil na filmový festival Film Deaf Festival a vyhrál cenu za nejlepší hororový snímek. Poté Televizní klub neslyšících (TKN) věnoval část jednoho dílu mým začátkům u filmu. Matěj Čipera (22 let, Praha): S natáčením mám zkušenosti prakticky od dětství. Jako malého mne v Hradci Králové natáčeli při vyprávění pohádek v ČZJ. Bylo to spojené s nějakým výzkumem. Proto se o tom moc neví, ale když jsem přešel do Radlic, zapojil jsem se do MTD a to byla velká zkušenost. Díky tomu jsem u toho zůstal až doposud.

Matěj Čipera

Milan Fritz (32 let, Praha): Práce v médiích nebyla nikdy můj sen. Chtěl jsem dělat zcela něco jiného. K prvním zkušenostem s filmy jsem se před 15 lety dostal díky MTD – Multimediální tvůrčí dílně, kterou jsem začal navštěvovat během studií na střední škole. Vedl ji náš internátní vychovatel Leoš Procházka. Nejprve jsme si dělali školní časopis – Radlický Výmolák. Tam byly vždy školní aktuality. Poté to přešlo spontánně k filmu – natáčeli jsme různé grotesky a školní zpravodaj ve stylu televizních zpráv. Tak jsem okusil poprvé roli moderátora. Spolupracovali jsme i se slyšícími. Byl to pro mne zážitek, naučit se text číst a zároveň znakovat. Vojtěch Haluška (31 let, Kladno): Když jsem byl malý, tak mne bavilo sledovat filmy. S kamarády jsme se hecovali, že zkusíme něco natočit. A skutečně jsme se do toho pustili, neslyšícím se to moc líbilo, a tak jsme u toho zůstali a natáčíme vtipné etudy. Díky motivaci od diváků máme plno inspirace, a pokračujeme v tom nadále.

Milan Fritz

Mac Dominik Henzl (Praha): Chtěl jsem zaznamenat sám sebe na zrcadlovce, jak se rozčiluji. Lidé moje rozčilená videa chtěli vidět, tak jsem je dal na Facebook a zjistil jsem, že mě to baví. Časem přišla spolupráce i zvenčí, začal jsem si vymýšlet další náměty a zůstal jsem u toho. Lukáš Novák (30 let, Praha): Když jsem chodil na střední školu, vždy jsem rád zkoušel něco nového. Malování komiksů už mám za sebou a v hlavě jsem měl hodně různých příběhů, které jsem chtěl přenést do filmů. Je to jako vidět neviditelného ducha rentgenovými brýlemi. S mým kamarádem z dětství, Emilem Sagulou, jsme překládali různé scénáře či příběhy, které jsme si vymysleli, do znakového jazyka. Pak jsme se rozhodli,

Vojtěch Haluška

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

že zkusíme natočit svůj první film. Byli jsme tři a natáčeli jsme malou kamerou kolem chalupy v lese jen tak. Film měl cca 10 minut a scénář byl spíš jednoduchý. To byl náš první krok, a když byl o pár let později založen filmový festival neslyšících Deafland, začali jsme plánovat svůj druhý film. Tentokrát už se k nám přidali do týmu i další známí. Práci na filmech jsme brali jako koníček a nesmrtelný odkaz – až zestárneme a zemřeme, filmy zůstanou navždy, a v nich my zvěčnění jako mladí herci. Na festivalu jsme měli úspěch, a tak to začalo. Jan Wirth (35 let, Praha): Díky MTD a spolupráci s FAMU jsem byl na víkendovém kurzu natáčení a vytvořili jsme 8mm krátký spot na téma Tři světy.

Mac Dominik Henzl

Lubomír Žmolík (32 let, Praha): Od dětství jsem měl v hlavě jen fotbal. Ale když jsem začal studovat na střední škole, tak mne požádali o pomoc při natáčení v rámci MTD, kde jsem v podstatě jen spouštěl tlačítko od kamery. Ale vychovatel Leoš si všiml, že jsem šikovný a mám režisérské oko, a díky MTD jsem se postupem času zdokonalil a začalo mne to bavit. A baví až dodnes. ☺

Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti s natáčením a co jste dosud natočili?

Lukáš Novák

Ivan Crnac: Po maturitě jsem nastoupil do zaměstnání a mou vedlejší činností bylo natáčení komerčních videí. Na filmy už jsem neměl čas a více mne lákal komerční průmysl, kde se dělají zakázky za peníze. Ať už se jednalo o reklamy, video spoty, svatební klipy, záznamy z různých přednášek a další. Své první reklamy jsem dělal pro restauraci Pizza Doma. Mezitím jsem sbíral zkušenosti z různých filmových štábů, kde jsem spolupracoval jako asistent režie či kameramana. V roce 2018 jsem se rozhodl nastoupit na filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku, kde studuji doposud. Jsem ve třetím ročníku a nyní se připravuji na státnice. Matěj Čipera: V současné době pracuji spíše jako moderátor v Tichých zprávách. Ve filmu jsem hrál například v týmu Cool Video Deaf. Nyní se snažím natáčet pro Deafland. Během působení v MTD jsem moderoval například rozhovory se slavnými filmaři, když jsme se účastnili festivalu Oty Hofmana v Ostrově u Karlových Varů. Také mám zkušenosti jako moderátor v TKN. Vlastně jsem si u filmu vyzkoušel role ze všech stran.

Jan Wirth

Milan Fritz: K filmování jsem se dostal přes MTD až do TKN. V MTD jsme se učili samotnému natáčení, hráli jsme grotesky, díky nimž na tu dobu rádi vzpomínáme – byla legrace. Parta byla skvělá, studenti bezvadní herci, já jsem to režíroval. S filmy z MTD jsem v té době také jel poprvé do zahraničí – do Anglie na filmový festival neslyšících Deaffest. V MTD jsem také získal první zkušenosti jako moderátor. Později jsem začal moderovat i v TKN. Rád neslyšícím předávám informace a aktuality z našeho života. Nyní pro TKN dělám moderátora i scénáristu zároveň. Co se týče scénáře, mohu si vymyslet jakékoliv poutavé téma, které bude zajímat neslyšící po celé republice. Scénáristika ale vyžaduje pečlivé plánování předem – pracuje se s velkým televizním štábem a vše musí klapat. Vojtěch Haluška: Dosud jsme natočili dost vtipných krátkých videí i delší filmy. V současné době pracujeme na celovečerním filmu Zrada krve a dá to pořádně zabrat. Brzy jej zveřejníme, ale stále na něm ještě probíhají úpravy. Doufám, že už se ho brzy všichni dočkáme.

Lubomír Žmolík

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

Mac Dominik Henzl: Mám stovky krátkých videí na sociálních sítích. Jinak dělám krátké filmy. Skoro všechny jsem poslal na Deafland, kde se také promítaly (Nebezpečné přání, Zrádná bonboniéra, Blesk z čistého nebe, Ach ta Podoba, Black Mirror Deaf ).

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

Lukáš Novák: Již jsem natočil filmy s názvem: Les smrti, Tajemný Ochránce, Trauma, Naděje, Zrada krve. Jan Wirth: Již výše zmíněný spot. Dále momentálně připravuji natáčení průvodce Prahou, který budete moci příští rok zhlédnout. Jinak od roku 2018 pracuji také jako scénarista pro Televizní klub neslyšících a moc mě to baví. Je to pro mě skvělá výzva. Mám stovky námětů a nápadů k natáčení reportáží. Bohužel není vždy jednoduché se s potenciálními neslyšícími účinkujícími domluvit na natáčení, neboť jsme malá kulturní a jazyková menšina a oni mají pak pocit ztráty soukromí. Lubomír Žmolík: Natočil jsem několik cvičení (Letíme) a filmů (Zombie, Smrtka) v rámci kurzů a workshopů ve spolupráci s FAMU (z natáčení filmu Smrtka). Účastnil jsem se filmové dílny na filmovém festivalu ARTS FILM v Telči v roce 2011, kde štáb MTD získal Cenu města Telč za film Rodina je rodina. Spolupracoval jsem s dětskou internetovou televizí Weblik jako kameraman a střihač. Samostatně jsem realizoval krátké hrané filmy Clonové, Atentát, Přátelství a cvičení animace. Za zmínku stojí i loutková animace PF 2014. S Kamilem Panským jsem spolupracoval na projektu AWIMUSIC.

Které vaše filmové dílo je vaší srdeční záležitostí? Ivan Crnac: Zatím takové dílo nemám. Získávám praxi a studuji tematiku sluchového postižení – komunikační bariéry, mezilidské vztahy, český znakový jazyk… Připravuji si ale scénáře, které bych chtěl realizovat do pěti let – dokumentární i hrané filmy o lidech se sluchovým postižením. Povedl se mi ale můj loňský školní dokument, který se jmenuje „Česká loutka – včera a dnes“. Diváci se v něm dozvědí, jak se vyrábí film od klasické loutkové animace po nové digitální triky. Matěj Čipera: Nemám jeden vybraný film. Vlastně tak rotuji, jsem nejvíce moderátorem, méně režisérem, supervizorem ČZJ. Stříhat filmy umím díky MTD, vše mne kolem toho baví, pouze nemám rád psaní scénářů, to opravdu nemusím. Milan Fritz: Budu jmenovat obecně. Jsem rád, že existuje u nás Deafland, rád se dívám na to, co neslyšící z ČR natočili, abych měl přehled, a jsem rád, že se u nás poměrně dost neslyšících angažuje ve filmu. Líbí se mi vše, co neslyšící vytvoří, a jsem rád, že zvládnou sestavit štáb, mají vlastní kamery, herce. Za to jim tleskám. Vojtěch Haluška: Asi filmy The Rewind a Kill Boss. Jejich natáčení bylo hodně akční a všichni se dobře zapojili a spolupracovali. Ale nejradši mám krátká videa vytvořená s mým týmem “450”. Mac Dominik Henzl: Těžko říct, asi jsem divný, ale všechny své filmy mám hodně rád. Lukáš Novák: Tak Naděje je pro mě nejkrásnější a bezchybné dílo. Stále nemohu uvěřit tomu, že jsme ho natočili „jen tak“. Lubomír Žmolík: Natáčím cokoliv – dokument, filmy dle skutečnosti, maturitní oslavy, divadlo, výročí, sport, hudební videoklipy, ale ze všeho nejraději se zaměřuji na svatební videa.

Váš nejoblíbenější film nebo pořad natočený neslyšícími v zahraničí a proč? Ivan Crnac: Je jich mnoho… Každé filmové dílo je svým způsobem originální, ale rád bych zejména slyšícím doporučil snímek, který je dostupný ke zhlédnutí zdarma na YouTube a vyhrál Oscara za nejlepší krátkometrážní film. Snímek se jmenuje The Silent Child, v českém překladu to znamená Tiché dítě. Film se odehrává ve Velké Británii

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

a hlavní postavou je čtyřletá neslyšící dívka Libby, která se narodila do slyšící rodiny a žije ve světě ticha, dokud se u nich doma neobjeví sociální pracovnice, která ji naučí komunikovat pomocí britského znakového jazyka. Matěj Čipera: Nevím, vybavuji si například americký seriál Switched at Birth. Ten se mi líbil. Koukám se vlastně rád na vše, kde hrají neslyšící nebo to s neslyšícími souvisí, ale jde většinou o nové a moderní filmy. Na ty starší se nedívám. Milan Fritz: Mně se hned vybavuje zahraniční film, který ale byl natočený slyšícími, a to Příběh Marie. Je o hluchoslepé dívce, která žije zcela odtržena od civilizace na venkově a jeptiška se ji snaží učit, vychovat, používají formu daktylní komunikace… a nakonec celá ta snaha zaznamená úspěch. Připomíná mi to, jak i neslyšící v historii byli utlačováni, a snažili se přesto učit se znakový jazyk a udržet si jej. Příběh Marie je za mne opravdu super film. Vojtěch Haluška: Líbí se mi americké krátké filmy, kde hrají neslyšící. Ale i z českých mám své oblíbené, třeba Exponát roku 1827, který natočili neslyšící z Moravy. Z Ukrajiny jsem viděl ve Znakovárně také detektivní film, hráli v něm neslyšící. Myslím, že byl dost povedený. Lukáš Novák: Viděl jsem pouze zahraniční film od ukrajinského režiséra. Přijde mi, že spousta výborných filmů je právě od nás v Česku. Z mého pohledu jsou neslyšící Češi vynikající v natáčení, mají k němu hluboký vztah a berou natáčení vážně. I když hodně z nich nestudovalo na filmových školách, většinu filmů hodnotím kladně. Za to před nimi smekám. Jan Wirth: Moc se mi líbil německý film Za hranici ticha, protože jde o vztah neslyšících rodičů se slyšící dcerou a je o kulturním chování neslyšících.

V zahraničí neslyšící již běžně studují na filmových školách. Co vše jste měli možnost absolvovat u nás, abyste se naučili pracovat s filmovými médii? Ivan Crnac: Díky MTD jsem prošel základním kurzem kamery a střihu. Když jsem měl dostatek zkušeností, začal jsem si organizovat i vlastní natáčení, a tak vznikaly mé první snímky. A nyní studuji FAMO v Písku. Matěj Čipera: Vše potřebné jsem se naučil vlastně na kroužku MTD, a také na workshopech ve spolupráci s ČT. Získal jsem několik certifikátů z praktických workshopů týkajících se filmové tvorby. Milan Fritz: Absolvoval jsem v rámci MTD několik workshopů – byli tam zváni různí odborníci, kteří nás učili, jak pracovat s technikou. Já v technice moc dobrý nejsem, snažil jsem se ale učit. Vyzkoušel jsem si práci za kamerou a bylo pro mne důležité, abychom se štábem dobře komunikovali. Když jsem začínal v ČT na začátku jako moderátor TKN, nemohl jsem ze své pozice ovlivnit obsah dílu. Postupně jsem se v praxi naučil, jak to ve štábu chodí, a nyní již zastávám i roli scénáristy. Veškerou znalost a zkušenost jsem získal vlastně z praxe. Vojtěch Haluška: Jsem samouk, vše jsem se naučil sám přes YouTube. Kdyby se však konal nějaký kurz pro neslyšící, určitě bych do něj rád šel. Lukáš Novák: Ne, protože natáčení beru jako týmový koníček. Je to jako hra ve fotbale nebo organizace tábora. V tom všem je důležitá týmová práce a nutnost spolu táhnout za jeden provaz. Komunikovat, zadávat a plnit úkoly, prožívat spoustu emocí, bavit se

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

o přestávkách o čemkoliv a získávat spoustu vzpomínek, zkušeností a zážitků – to je důvod, proč rád natáčím. Kvůli tomu není potřeba chodit na filmové školy. Také jsem na studium příliš líný. ☺ Jan Wirth: Absolvoval jsem kurzy pořádané MTD. Kéž by bylo více takových kurzů. Lubomír Žmolík: Celkem mám čtyři certifikáty. Tři z MTD, kde jsem se naučil střih, jak dělat správné záběry s kamerou, jak pracovat se světlem, jakých chyb se při natáčení vyvarovat apod. Čtvrtý certifikát mám z workshopu na FAMU. Po maturitě jsem se zkoušel přihlásit na FAMU, z celkem čtyř kol jsem postoupil do třetího, ale protože jsem neprošel v testu kvůli mé nedostatečné znalosti češtiny, tak se mi nepodařilo dokončit tamější náročné přijímací zkoušky.

Co byste si přáli ve filmovém průmyslu neslyšících v ČR změnit nebo zlepšit? Ivan Crnac: Chtěl bych vzkázat všem lidem se zdravotním postižením, aby se nebáli. Neslyšící lidé mají dnes možnost se stát profesionálním filmařem nebo hercem, jen se nebát a překonávat komunikační bariéry. Mým druhým přáním je, aby filmový fond kinematografie a další podobné nadace podporovaly filmy o menšinách, jako jsou lidé se sluchovým postižením. V šuplíku mi leží mnoho zajímavých námětů a jediné, s čím bojuji, jsou finance. Až dokončím filmovou školu, chtěl bych se plně věnovat přípravě celovečerního filmu. A moc bych si přál, aby za mnou přišel producent a řekl mi, že mé nápady rád podpoří. To je sen každého filmového režiséra. Matěj Čipera: V Čechách je to slabé, co se týče produkce filmů a seriálů od neslyšících. Chápu, že ČR je malá země, ale máme v podstatě jen jediný festival Deafland a neslyšící nemají mnoho odvahy natáčet. Znám dost šikovných neslyšících, kteří nejsou bohužel moc aktivní, a to je pro naši komunitu velká škoda. Milan Fritz: Líbí se mi, co Česká televize pro neslyšící diváky dělá, snaží se o to, aby byly k dispozici skryté titulky i tlumočníci, a neslyšící tak získali plnohodnotné informace. Stále je to ale málo. Chybí tlumočník např. u Kouzelné školky. Ani tlumočník ale nepředá tyto informace dětem na potřebné úrovni. Titulky si zase malé děti ještě nepřečtou. Nejlepší by bylo několikrát v týdnu mít pořad speciálně zcela pro neslyšící. V zahraničí, například ve Skandinávii, vystupují sami neslyšící ve vlastním pořadu. Rád bych, aby tato mezera byla u nás v ČR zaplněna. Také mi tu chybí možnost rolí pro neslyšící herce v mainstreamovém filmu, to se stává u nás skutečně minimálně. Vojtěch Haluška: Moc rád bych, aby u nás bylo více filmů, kde hrají neslyšící. Vím ale, že sehnat finance je těžké, přesto bych rád uskutečnil nějaký projekt. Vím, že neslyšící v cizině mají s projektovými filmy úspěchy a díky tomu mají kvalitní filmové technické vybavení. Například si mohou dovolit zapůjčení policejního auta, to ale vyžaduje dobrý rozpočet. Tady musíme hodně bojovat o finance, není to jednoduchá záležitost. Mac Dominik Henzl: Aby se na filmování dalo vydělávat a investoři měli motivaci investovat do filmového průmyslu neslyšících. Lukáš Novák: O filmovém průmyslu toho moc nevím, ale když jsem točil své filmy a oslovil lidi převážně z komunity neslyšících, ať šlo o herce, herečky, kameramany či střihače nebo maskéry, tak se chtěl zúčastnit skoro každý a hodně z nich podalo výborné herecké výkony. Kameramani a střihači odvedli profesionální práci. Hlavně mladí neslyšící mají slibnou budoucnost v herectví. Byla by škoda, pokud to nechají být. Díky nim mají filmy lepší úroveň, než jsem čekal. Jsme malá země, ale šikovných a pilných lidi je tu hodně. Nevýhoda je, že zkušených kameramanů s lepší a dražší výbavou je

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

/ U M Ě N Í A N E S LY Š Í C Í /

málo. Kvalita filmu přitom spočívá hlavně na pohybech kamer. Doufám, že se situace i v tomto zlepší. Jan Wirth: Průmysl? Deafwood? Proč ne! ☺ Nebo spolupráce s Netflixem, jako to udělali tvůrci amerického seriálu Deaf U. Lubomír Žmolík: Moc bych si přál, aby se rozrostla skupina neslyšících, kteří by studovali filmové umění například na FAMU. Také bych byl rád, kdyby se neslyšící nemuseli spoléhat na svou znalost češtiny, která je ve scénářích a mohli jej mít k dispozici ve znakovém jazyce. Nevím, jak tuto záležitost řeší neslyšící v cizině, zajímalo by mne to.

Vaše filmové plány do budoucna? Ivan Crnac: Po studiu se chci věnovat hrané filmové tvorbě. Ale ze začátku budu mezitím natáčet dokumentární filmy, které nejsou tak nákladné jako hraná tvorba. Jelikož se hodně pohybuji nejen mezi slyšícími, ale i mezi nedoslýchavými, neslyšícími a uživateli kochleárních implantátů, mám v plánu efektivně využít tato témata do svých filmových děl. Matěj Čipera: Baví mne stát před kamerou, výhoda nynější doby je nárůst technologie, která se rychle rozvíjí. Díky videím máme vlastně větší možnost vzdělání, proto bych v této sféře moc rád zůstal. Neumím si sám sebe představit někde jinde než v této branži. Milan Fritz: Rád bych, aby byly pro neslyšící děti natáčeny pohádky a speciální pořady, děti potřebují mít vzory. Je potřeba ukázat hrdost, odvahu, i my neslyšící se můžeme ve filmovém průmyslu uplatnit. Prozatím je u nás prakticky jen TKN a Vánoční pohádky, kde hrají sami neslyšící herci. Což je stále málo. Doufám, že ČT bude zvažovat rozšíření spolupráce s námi neslyšícími a začne vyrábět více takových pořadů. Vojtěch Haluška: Pokud by se podařilo získat finance, mohli bychom natočit „skutečný film“ s efekty nebo nějaký seriál pro neslyšící – v cizině takové pořady existují, u nás zatím ještě ne. Vím, že jsme malá země, ale to nevadí. Máme dost neslyšících kameramanů, které natáčení a filmy baví. Moc rád bych, aby byl náš český znakový jazyk vidět skrz filmy. Mac Dominik Henzl: Vytvořit filmové minisérie, a to v prostředí, jako jsou například kavárny, restaurace, v autě, v metru. Lukáš Novák: Dlouho očekávaný film Zrada krve, který podle mne překoná mé všechny ostatní filmy svou kvalitou, bude za chvílí hotový. Nyní ho zdokonalujeme a uzavřeme. Nevíme, kdy jej budeme moci zveřejnit – podle situace v pandemii. Další film plánuji spíš za pár let. Nejdůležitější je mít dobrý scénář, poté následuje příprava techniky, výběr lidí do týmu a míst, kde se bude natáčet. To vše vyžaduje plno času. Proto ještě nespěcháme. ☺ Jan Wirth: Pokud se vytvoří tým neslyšících a natočili bychom seriál nebo dokument, bylo by to moc fajn! Pracuji ve společnosti Deaf Travel, natáčíme průvodcovské videopřeklady do znakového jazyka po celé ČR. Do budoucna bych si přál vytvořit jich co nejvíce i po Evropě. Lubomír Žmolík: Moc rád natáčím svatby, je to moje srdeční záležitost a velmi rád bych u této činnosti zůstal napořád. ☺

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/ P Ř E D S TAV U J E M E /

Představujeme:

SLACKLINE

Název vznikl ze slov slack, což v překladu znamená pověšený nebo volný, a line, čili šnůra, provaz, přímka nebo čára. Slackline – chození či skákání po popruhu upevněném mezi dvěma body, například stromy. Krásná ale i nebezpečná aktivita, stejně jako horolezectví.

„Úspěch není konečný, neúspěch není fatální: počítá se odvaha pokračovat.“

TEXT: Eliška Stráníková FOTO: Casey Horner, Mauricio Santanna,

Loic Leray

Winston Churchill

odoba fenoménu slackline, jak ho známe dnes, vznikla na konci 70. let 20. století na území USA. Jeho počátky však dohledáme už v 18. století – provazochodectví bylo tehdy sférou cirkusáků a kaskadérů. Například francouzský provazochodec a akrobat Jean-Francois Gravelet v roce 1859 dorazil k Niagarským vodopádům a divákům slíbil, že překročí děsivou rokli. Jako první člověk se zde odvážil přejít po laně; jednalo se o Graveletův vůbec nejšílenější nápad. Slackline je poměrně novým sportem, avšak dynamicky se vyvíjejícím. V jeho repertoáru se objevují stále nové triky, v současné době jich existuje několik desítek. Od těch lehčích, které zvládne úplný začátečník, až po extrémně náročné, které se zatím podařily jen několika málo lidem.

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

/ P Ř E D S TAV U J E M E /

Co je podstatou slackline? Jde o chůzi po textilním popruhu – lajně, umístěné v dané výšce nad zemí, bez použití pomůcek k udržení rovnováhy. Slackliner musí při chůzi na lajně najít ideální rovnovážnou polohu, aby nespadl. Existují různé druhy lajn, například lajny nízko nad zemí (určené k akrobatickým cvikům); lajny natažené několik desítek až stovek metrů nad zemí; lajny natažené nad vodní plochou a extrémně dlouhé lajny. SLACKLINE SE DĚLÍ DO ČTYŘ ZÁKLADNÍCH KATEGORIÍ: Lowline či trickline: Jedná se o krátkou lajnu, většinou cca 15 m až 30 m dlouhou, umístěnou v nízké výšce nad zemí. Provádějí se na ní různé triky, od těch lehčích jako sedy, kleky, lehy, až po triky ryze dynamické jako skoky, salta apod. Při tréninku těchto triků si slacklineři dávají pod popruh tlumící matraci. V kategorii lowline či trickline se dnes pořádají nejrůznější soutěže i na světové úrovni, většinou pro mladou generaci. Pro lowline se používá polyesterový popruh široký 19 nebo 25 mm, zatímco popruh pro trickline dosahuje šíře 50 mm. Longline: Lajna zde užívaná je delší než 30 m a mezi počátečním a koncovým bodem se napíná pomocí kladkostroje. Na longline se používají nejčastěji polyesterové popruhy šířky 25 mm. Jelikož se longline umisťuje ve větší výšce, a je tedy náročnější než lowline/trickline, je potřeba pravidelně a více trénovat.

SLACKLINE může být pro vás dokonalým relaxem, při němž můžete najít vnitřní klid a nabít se novou energií. Pomůže vám zlepšit fyzickou kondici a naučí vás dokonalé rovnováze. Psychicky nejtěžší je překonání první poloviny lajny, proto se doporučuje zaměřit se na dýchání, abyste se dobře soustředili. Jinak se začnete třást, což má za následek pád z lajny.

Wasserline: Disciplína populární zejména v letních měsících. Jedná se o chození po lajně různé délky umístěné nad vodní plochou. Chůze nad vodou je mnohem těžší než chůze nad zemí, protože voda odráží světlo, což slacklinera mnohdy dovede potrápit. Především je však wasserline zdrojem zábavy a příjemného osvěžení v letních parných dnech. Highline: Považována za královskou disciplínu slackline. Lajna je zde natažena vysoko nad zem mezi skalními masivy, mosty, věžemi nebo vysokými stromy atd. Highline by nikdy neměli provozovat nezkušení slacklineři sami. V takové výšce je nutné být dokonale zajištěn – pomocí systému několikanásobných kotvících bodů. Pod samotný popruh se upevňuje horolezecké lano, které je pojistkou pro případ, že by se popruh přetrhl. Další pojistkou v systému je horolezecký sedák se smyčkou připevněnou kruhy k popruhu s lanem. Highline je pro slacklinera skutečným a krásným požitkem, ale někdy i noční můrou.

SYSTÉM JIŠTÉNÍ Hlavní popruh

Hlavní kotvení Osmičkový uzel Pasové oko sedáku Nohavičkové oko Jistící lano (odsedka) sedáku Osmičkový uzel

Hlavní kotvení

Kladkový systém

2 kruhy

Kotvení

Back up

Kotvení

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/VÝUKA ONLINE/

KONTAKT S LIDMI „NAŽIVO“ CHYBÍ… V době koronaviru se vedle omezení v podobě dodržování odstupu od ostatních, nošení roušek (později respirátorů) a zvýšených hygienických opatření řešila i distanční výuka na školách. Zajímalo nás, jak moc se lišila výuka „face to face“ od výuky na dálku. Vybrali jsme tři vysoké školy – Praha, Brno a Ostrava, na nichž studují studenti se ztrátou sluchu, a kontaktovali jsme je i jejich vyučující. TEXT: Milena Brožová FOTO: archiv dotazovaných, Annie Spratt

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

/VÝUKA ONLINE/

OTÁZKY PRO VYUČUJÍCÍ: 1) Co je na distanční výuce nejtěžší? 2) Můžete nám popsat výhody a nevýhody online výuky? 3) Co jste museli při distanční výuce v praktických předmětech (např. výuka znakového jazyka, exkurze, práce v laboratořích) změnit a co to pro Vás jako vyučujícího znamenalo? „Má práce je různorodá, mám na starosti studium neslyšících, nedoslýchavých a ohluchlých studentů v rámci celé Filozofické fakulty a částečně i celé Karlovy univerzity, věnuji se výzkumné a publikační činnosti a – pochopitelně – učím.“ 1) Co je nejtěžšího na distanční výuce? Nejtěžší podle mě je, že to vše trvá už tři semestry. Pokud vše dobře dopadne, tak se v říjnu uvidíme se studenty naživo na fakultě po více než roce a půl. Bakalářské studium trvá standardně šest semestrů, navazující magisterské čtyři semestry. Takže mnozí studenti nejméně polovinu svého studia prožili doma v obýváku a své spolužáky a vyučující znají jen jako mluvící hlavy na monitoru. Studenti prvního ročníku byli na fakultě jednou – při přijímačkách.

Mgr. Andrea Hudáková, Ph.D. (ředitelka Ústavu jazyků a komunikace neslyšících na FF UK Praha)

2) Na to nejde odpovědět jednoduše. Myslím, že nejdůležitější je vymezit si, co chci, aby se studenti naučili, a proč. A pak pro to hledat vhodné cesty. Distanční a prezenční výuka mohou mít stejné cíle, ale musí se lišit v použitých postupech a nástrojích. Zeptejte se našich studentů, ale věřím, že se nám v ústavu podařilo distanční výuku zvládnout celkem dobře. Chtěla bych však zdůraznit, že vědomosti, znalosti, dovednosti a kompetence lze zvládnout; co ale opravdu významně trpí, to jsou sociální kontakty a psychika. 3) Všechno. ☺ V moři přece člověk neplave stejně jako v bazénu. Vše jde nějak vymyslet, jen je potřeba nelpět na formě, ale jít po obsahu a cílech. Vyučující musí také výuku dobře strukturovat. Vše by mělo mít systém a být přehledné. Vyučující by neměl studenty zahltit. Méně je více a v jednoduchosti je krása. ☺ Také je nutné umět ovládat potřebné technické prostředky. S tím nám všem, univerzitní i široké veřejnosti, pomáhá web https://neslysicinauk.ff.cuni.cz/, který jsme zřídili ihned po uzavření univerzity v polovině března 2020.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/VÝUKA ONLINE/

„V Ateliéru divadla a výchovy pro Neslyšící pracuji od jeho začátku, tzn. od roku 1992. Spolupracovala jsem i se Sdružením pro kulturu sluchově postižených (SORDOS) a s Psychologickým ústavem Masarykovy univerzity v Brně v oblasti psychologie sluchově postižených osob. Nyní se věnuji dramaturgii inscenací AVDN, lektorské činnosti. Spolupracuji s dalšími uměleckými a vzdělávacími institucemi pro sluchově postižené děti, mládež i dospělé. Jsem spoluzakládající členkou divadelního spolku OUKEJ.“ 1) Aktuální časová náročnost. Odpověď souvisí s otázkou č. 3.

prof. PhDr. Veronika Broulíková (vedoucí Ateliéru divadla a výchovy pro Neslyšící na divadelní fakultě JAMU v Brně)

2) Studium na divadelní fakultě je založeno na intenzivní kontaktní výuce. To znamená, že online forma se hodí především pro teoretické přednášky a semináře. Výhodou online výuky je možnost být se studenty v pravidelném kontaktu a využít možnosti, které online „svět“ nabízí. Je to především možnost zhlédnout výborné tuzemské i zahraniční divadelní projekty, které byly online zpřístupněny pedagogům i studentům. Díky tomu jsme měli možnost, jak pedagogové, tak i studenti, získat mnoho inspirativních podnětů k další tvůrčí práci i ke studiu. Mohli jsme se také například účastnit mezinárodních odborných online konferencí. 3) Praktická výuka je základem studia na divadelní fakultě, proto jsme, jakmile to bylo možné, využili všechny možné varianty daných výjimek dle stavu epidemiologické situace, například individuální prezenční konzultace, které byly časově náročné, ale pro náš obor poměrně zásadní.

„Vystudovala jsem Všeobecné lékařství na Lékařské fakultě Ostravské univerzity, kde jsem se rozhodla po studiu zůstat. Posledních pět let působím v Ústavu anatomie Lékařské fakulty Ostravské univerzity.“ 1) Absence okamžité zpětné vazby od studentů. A ze začátku i technická náročnost. Práce s online systémy pro nás byla něčím novým a její ovládnutí vyžadovalo poměrně dost času.

MUDr. Alžběta Pecháčková (lektorka na Ústavu anatomie Lékařské fakulty Ostravské univerzity)

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

2) Nevýhodu pro studenty vidím v nutnosti samostudia. Nemají tolik možností se na látku hned zeptat (musí konzultovat elektronicky). Též nemají možnost spolupracovat s kolegy. Nevýhodou pro mě byla i časová náročnost. Pokud chcete studentům pomoci a celou situaci jim ulehčit, odpovídáte na desítky zpráv, mailů, kde probírají vše, čemu nerozumí. Na tyto otázky při prezenční výuce odpovíte během deseti minut. Dále to byla nutnost vytvářet větší množství materiálů. S kolegyní jsme měly systém cvičných testů, pracovních listů. Výhodu pro studenty vidím hlavně v dostupnosti materiálů. Záleží na každém vyučujícím, jaké materiály poskytne. Já jsem svým studentům nechávala látku ve formě videa nebo audia, aby měli možnost se k jednotlivým částem vracet i při učení na zkoušky. 3) Využívali jsme videa a obrázky anatomických modelů. Naštěstí jsou dostupné velmi dobré anatomické atlasy (jak kreslené, tak fotografické). To, co bychom při normální výuce ukazovali na lidském těle, se při online výuce ukazovalo na obrázcích.

/VÝUKA ONLINE/

Student David Buzrla s doktorkou Pecháčkovou studují modely lidských kostí

OTÁZKY PRO STUDENTY: 1) Proč jste si vybral/a tento obor? 2) Co je na studiu nejobtížnější? 3) Jaké byly výhody a nevýhody online formy studia během koronavirové pandemie – a proč? 4) Změnila se Vám praktická část výuky (např. práce v laboratořích, výuka znakového jazyka, exkurze)? Jak byla tato forma výuky řešena? Co jste museli změnit? 1) Chtěla jsem se naučit český znakový jazyk a dozvědět se něco o komunitě Neslyšících. A také jsem věděla, že se mi zde dostane dobrého individuálního přístupu, protože vyučující mají zkušenosti s nedoslýchavými studenty, jako jsem já. 2) V mnou vybraném oboru nevnímám obtíže, které by vycházely primárně z mé sluchové ztráty. Svým způsobem studium na vysoké škole vnímám jako jednodušší než na střední škole, zvláště v tom, že zde mohu využívat služeb simultánního přepisu a zápisu. Tyto možnosti jsem na SŠ neměla. Nevýhodou pro mě je, že oproti SŠ zde nedochází k průběžné kontrole znalostí formou testů nebo zkoušení, ale že se musíme jednorázově naučit větší objem informací. Musela jsem se proto naučit učit se jinak, a zejména efektivně. Můj systém učení zavedený na střední škole zde nefunguje.

Pavlína Syrůčková (v 2. ročníku ČNES na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy)

3) Mezi výhody určitě patří to, že všechno zde je flexibilnější (např. lepší časový management, mám menší počet zameškaných hodin apod.). Jako nevýhodu určitě vnímám to, že nemám žádný kontakt se spolužáky a s vyučujícími, nelze rozvíjet sociální vazby. Dále se také musím při výuce plně spoléhat na simultánní přepis a nemohu využívat odezírání. 4) Během distanční výuky jsem se žádné praxe neúčastnila. Praktickou výuku jako takovou jsem během distanční výuky neměla, ale máme hodiny českého znakového jazyka, které probíhají prostřednictvím videokonferencí. Je to samozřejmě

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/VÝUKA ONLINE/

náročnější, než kdybychom se viděli naživo, a případné technické problémy tomu vůbec nepomáhají. Zvláště náročné je to na percepci, protože ČZJ je trojrozměrný jazyk. Nějak jsme si ale poradili a věřím, že jsme se toho naučili víceméně stejně, jako kdybychom měli prezenční výuku. Složité to bude i v případě, že se budeme muset vrátit do školy a tam nosit roušky, ale věřím, že pokud to bude nutné a možné, škola nám poskytne alespoň štíty.

1) Odmala mám sen stát se herečkou. Volba byla proto jasná. 2) V magisterském studiu máme méně předmětů. V bakalářském studiu byla pro mě náročným předmětem akrobacie; musela jsem se naučit salto, což bylo velmi těžké. Naštěstí mě ale tělesná výuka moc bavila. Musela jsem se naučit vykonávat správně různé pohyby. Nezdá se to, ale naučit se konkrétní pohyb je zkrátka náročné. Kdybych měla říci konkrétní předmět, tak nejtěžší pro mě byla zdravověda, která je obsáhlá a vyskytuje se v ní mnoho odborných pojmů. Otázka náročnosti studia je ale individuální – pro někoho jiného může být náročný jiný předmět.

Monika Goldefusová (v 5. ročníku navazujícího magisterského studijního programu Divadlo a výchova pro Neslyšící)

3) Plusem pro mě bylo to, že jsem nemusela cestovat až do Brna. Pracuji totiž v Praze na poloviční úvazek. Magisterský program je více zaměřen na teorii, což byla tentokráte výhoda a online forma tomu nijak nevadila. Byly ale momenty, kdy jsem „narazila“. Příklad: měla jsem představit knížku a připravit ji formou vystoupení pro děti. Běžná praxe je ta, že vysvětlení ukážete ve třídě před spolužáky a vyučujícím. A ti mohou poradit, sdělit své nápady a připomínky, což se povedlo jen jednou. Pak už jsem musela během distanční výuky pracovat sama. Musela jsem přemýšlet nad tím, co a jak vylepšit. Není to ono, víc očí víc vidí, víc hlav víc ví… Nebo jsme měli zadání ukázat nějakou látku (teoreticky popsanou): měli jsme vymyslet, jak ji uchopíme a předvedeme. To během online výuky nebylo možné, takže jsem tento úkol zpracovala písemně, ale s výsledkem jsem nebyla spokojená. Nebylo to ono. Velkým mínusem distanční výuky je i to, že se nesetkáváme se svými spolužáky osobně. Při online komunikaci často zlobí technika a ta dovede narušit atmosféru „setkání“. Tlumočení máme sice zajištěné i během online výuky, ale sledovat tlumočníka naživo je prostě lepší. Jsme však rádi, že máme i tuto možnost. 4) Praxe přes video je složitá, nejlepší je zkrátka osobní setkání.

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

/VÝUKA ONLINE/

1) Na výběr tohoto oboru měla velký vliv má rodina. Moje matka toužila po tom, abych naplno využíval svou inteligenci a potenciál a otec, první neslyšící lékař v republice, mě inspiroval v tom, že nic není nemožné. Měl jsem velkou dávku motivace, abych se dostal tam, kde jsem teď. Mám rád výzvy.

David Buzrla (v 2. ročníku Všeobecného lékařství na Lékařské fakultě Ostravské univerzity)

2) Studium medicíny je velmi náročné, jak objemově, tak i časově. Náročné je hlavně kvůli velkému počtu nových termínů, což může občas znepříjemnit život sluchově postiženého studenta. ☺ Při studiu jsem se zatím s nijak velkým problémem nesetkal. Velký podíl má na tom doktorka Sochorová, fakultní koordinátorka Centra Pyramida, a pan Figala, referent Centra Pyramida. Centrum Pyramida je součástí OU a věnuje se studentům se specifickými potřebami, jako jsem třeba já. Nabízí různé služby na základě mé funkční diagnostiky, např. individuální konzultace, simultánní přepis, navýšení času při testech, tlumočení apod. Zatím nejvíce těžím z individuálních hodin s vyučujícími nebo se studentem 3. ročníku v roli studijního asistenta. Tyto hodiny probíhají pod záštitou Centra Pyramida a díky tomu se hodně zlepšil můj přístup k plnohodnotnému vzdělání. 3) Výhody online formy spočívají hlavně v tom, že učitelé vypracují různé materiály a bývají na příjmu pro případnou písemnou konzultaci. Ale bohužel počet nevýhod převyšuje počet výhod. Mezi nevýhody patří nemožnost porozumět audiostopám, a tím celý výklad vyučujícího ztratí smysl, tedy dokud společně s vyučujícím nenajdeme jiný způsob předání informací. Zatím jsme pokaždé dokázali najít cesty (byl jsem omluven, odkázán na samostudium a dotazy mi byly zodpovězeny na individuálních konzultacích). 4) Všem LF byla v této epidemiologické situaci dána výjimka. Jako jediní jsme museli chodit na praktické cvičení, avšak v menších počtech po více skupinkách. Právě menší počet vnímám jako jednu z velkých výhod pro neslyšícího studenta. Na cvičeních jsou povinné respirátory, které mi bohužel znemožnily odezírat. Fakulta to vyřešila aspoň tím, že vyučujícím a spolužákovi, který byl se mnou ve dvojicích, dodala štíty, díky kterým jsem mohl mít aspoň lepší přístup ke komunikaci. Má to i své nevýhody, hlavně v situaci, kdy hodiny probíhají formou diskuze a vyučující nezopakuje otázky nebo odpovědi spolužáků s respirátorem. Tam pro mě hodina ztrácí význam, proto se nezapojuji do diskuze. Je to velmi náročné, musím být neustále v pozoru, což je velmi vyčerpávající. Někteří vyučující si na individuálních konzultacích a za dodržování jistých hygienických pravidel ochotně sundávají ochranu d ý c h a c íc h cest.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/ŽIVOTNÍ STYL/

Naslouchej svému tělu TEXT: Eliška Stráníková

a Jarda Milich

FOTO:

Jan Vašek, Louise Lyshøj Karolina Kolodziejczak

A DŮVĚŘUJ MU 2. ČÁST 4

V tomto čísle pokračuje Jarda v představování konkrétních zdrojů zdraví prospěšných sacharidů. Tentokráte bude řeč o těstovinách, pečivu a ovesných vločkách.

TĚSTOVINY

„Z neúspěchu je potřeba se radovat, dožene tě totiž k úspěšnému cíli.“ Jaroslav Milich 30

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

Potrava vyrobená z těch nejjednodušších přísad: mouky, vajec a vody. Patří k nejoblíbenějším přílohám v rámci zdravého stravování. Těstoviny pocházejí sice z Itálie, ale jsou již neodmyslitelnou součástí evropských kuchyní. I v české kuchyni mají své stálé místo; jako zpestřující a dochucující prvek se přidávají například do polévek. Těstoviny můžeme rozdělit podle použitého druhu mouky: klasické bílé těstoviny vyrobené z pšenice, populární hnědé těstoviny z celozrnné mouky nebo těstoviny z ječné, žitné nebo špaldové mouky. Své místo si našly i bezlepkové těstoviny vyrobené z rýžové, kukuřičné nebo pohankové mouky. Bezlepkové těstoviny jsou sice fajn, ale ty klasické s obsahem lepku mají nižší glykemický index a jsou tedy nutričně výživnější. Můžeme je dělit i dle obsahu vajec na vaječné a bezvaječné. Ty vaječné jsou vyrobeny většinou z dvou až pěti vajec na 1 kilogram mouky. Těstoviny jsou dobře stravitelné, obsahují velké množství komplexních sacharidů s nízkým glykemickým indexem a mají skoro nulový obsah tuku, který by zpomaloval vstřebávání sacharidů a bílkovin. Dokonale vás zasytí. Další výhodou těstovin je jejich rychlá tepelná příprava. Většinou se vaří 7–10 minut v osolené vroucí vodě, přičemž je důležité dodržet množství vody – na 100 gramů těstovin litr vody, aby nebyly mazlavé a lepivé. V období redukčních diet jsou tedy velmi vhodné. Pokud se chcete zdravě najíst, doporučuji celozrnné těstoviny, a to kvůli vyššímu obsahu vláknin a některých mikronutrientů v nich.

/ŽIVOTNÍ STYL/

OVESNÉ VLOČKY KONZUMOVALI PŘED BOJEM GERMÁNŠTÍ I ŘÍMŠTÍ VÁLEČNÍCI.

OVESNÉ VLOČKY Ovesné vločky jsou oblíbeným jídlem sportovců; dávají si je převážně k snídani nejen při redukční dietě. Siloví sportovci je konzumují skoro celý rok. Proč jsou tak oblíbené? Mají vysoký obsah komplexních sacharidů a jsou výborně stravitelné. Kromě toho obsahují dostatek minerálních látek (draslík, hořčík), prvků (železo, zinek), vitamínů (A, D, E, B), vlákniny a dalších bioaktivních látek. Všechny tyto nutrienty jsou důležité pro práci svalů a tělesnou regeneraci. Ovesné vločky také napomáhají ke snížení cholesterolu, krevního cukru a krevního tlaku. Jsou vhodné i pro nemocné s diabetem 2. typu, pro celiaky a lidi s intolerancí lepku, neboť neobsahují lepek. Většinou se konzumují s mlékem, jogurtem, ořechy, ovocem – dohromady tvoří chuťově výbornou a nutričně hodnotnou potravinu. Důležitá je i jejich tepelná příprava. Nejlépe je připravíte jako kaši, a to krátkým provařením v mléce nebo ve vodě. Většinou se připravují na sladko (s ovocem, medem, ořechy, jogurtem nebo proteinem). Oblíbenou chuťovkou jsou i ovesné placky.

CELOZRNNÉ PEČIVO Lidé si často pletou celozrnné a vícezrnné pečivo. Jaký je mezi oběma pečivy rozdíl? Celozrnné pečivo musí být tvořeno nejméně z 80 % celozrnnou moukou a kromě toho obsahuje více vlákniny, vitamínů a minerálních látek. Vícezrnné pečivo obsahuje minimálně 5 % složek, jako jsou semínka, ovesné vločky či pohanka apod. „Celozrnné pečivo poznáme podle barvy.“ To je mýtus, protože někteří výrobci přidávají do pečiva karamel, melasu nebo jiná barviva. Pravé celozrnné pečivo musí být jasně označeno jako celozrnné. Z hlediska výživy je celozrnné pečivo poměrně vhodné, ideálně jako součást svačin – s jogurtem, sýrem cottage nebo klidně jako příloha k masu (libová šunka, guláš, kuřecí směs apod.). Není vhodné si jej dávat jako přílohu k obědu či k večeři, mnohem lepší jsou brambory, rýže, těstoviny. Doporučuje se jíst jen jeden kus celozrnného pečiva denně. Každopádně platí, že je lepší než jakékoliv bílé pečivo (rohlík, chléb), které znamená prázdné kalorie.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/BAREVNÁ TYPOLOGIE/

Barevná typologie

TEXT: Lenka Hejlová / FOTO: pexels.com

Světlé léto

Tmavý podzim

Teplé jaro

Chladné léto

Teplý podzim

Světlé jaro

Tlumené světlé léto

Tlumený světlý podzim

Tlumené jaro

Tlumené tmavé léto

Tlumený tmavý podzim

Chladná zima

Tmavá zima

Tlumená tmavá zima

Kontrastní zima

Ilustrace: Petra Tůmová

Kontrastní jaro

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

/BAREVNÁ TYPOLOGIE/

Tmavý podzim Tmavost: vysoká tmavost Barevná teplota: neutrální až mírně teplá Čistota: střední až vyšší Tento barevný typ působí tmavě a sytě, proto nejvíce vynikne v sytých, jasných barvách podzimu. Jako jeden z mála typů snese černou barvu. Představitelky tohoto typu mají tmavé vlasy a oči. Jejich vlasy mohou mít neutrální hnědý odstín nebo mírně teplý nádech (kaštanové, mahagonové, tmavohnědé se zlatými či červenými odlesky), oči mohou být hnědé, khaki nebo olivově zelené. Mezi představitelkami tmavého podzimu modrookou blondýnu opravdu nenajdeme. ☺ Vhodné barvy: tmavě čokoládová, rajčatově červená, borovicově zelená, olivová, dýňově žlutá, terakotová, teplá sytě žlutá Nevhodné barvy: vybledlé, lehké, jemné, tlumené a chladné barvy Neutrální barvy: černá, čokoládově hnědá, purpurová, námořnická modř, kachní modř, antracitová, bílá Představitelky světlého léta: Eliška Křenková, Zuzana Stivínová, Eva Mendes, Leighton Meester

Vhodné barvy oblečení a doplňků pro tmavý podzim

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

/BAREVNÁ TYPOLOGIE/

Teplý podzim Tmavost: střední až tmavá Barevná teplota: výrazně teplá Čistota: střední kontrast Ženám tohoto typu nadmíru sluší barvy podzimu – barvy spadaného listí, uschlé trávy, toho času uzrálých plodů a všechny odstíny hnědé (barvy země). Dodávají jejich tváři jiskru a harmonizují s jejich zabarvením. Barva vlasů má vždy teplý odstín a pohybuje se od středně tmavé až po tmavou (zlatohnědá, mahagonová, červená, kaštanová). Oči mohou být šedé, zelené, oříškové, hnědé, ale i modré. Pokožka má vždy výrazně teplý podtón. V porovnání s teplým jarem je tento barevný typ sytější a tmavší, byť jemněji zbarvený. Vhodné barvy: všechny odstíny hnědé, khaki, bronzová, hořčicová, dýňově žlutá, mahagonová, terakota, olivová, zlatožlutá, mechově zelená, rajčatově červená, teplé odstíny zelené Nevhodné barvy: výrazně chladné barvy, příliš lehké a světlé barvy, příliš tmavé barvy nebo tlumené odstíny Neutrální barvy: smetanová, teplá béžová, koňaková, camel, odstíny hnědé, khaki, kachní modř, petrolejová modř Představitelky chladného léta: Hana Vágnerová, Táňa Pauhofová, Vica Kerekes, Lindsay Lohan

Vhodné barvy oblečení a doplňků pro teplý podzim

ČASOPIS UNIE 7–8/2021 ročník XXV

/BAREVNÁ TYPOLOGIE/

Tlumený podzim svˇ e tlý a tmavý Ženy tohoto barevného typu potřebují teplotně neutrální až mírné teplé barvy. Kontrast mezi jejich barvou očí a pleti se pohybuje od nízkého až po střední. Jemné, matné, tlumené barvy zvýrazní decentní zabarvení a celkovou eleganci tohoto typu. V porovnání s tlumeným létem potřebuje tlumený podzim více teplých pigmentů a sytosti. Ženám tohoto typu sluší zvířecí nebo jemně strukturované vzory (ethno, přírodní vzory).

SVĚTLÝ PODTYP Tmavost: nízká až střední Barevná teplota: neutrální až mírně teplá Čistota: nízký kontrast (= vysoká tlumenost)

TMAVÝ PODTYP Tmavost: střední až vysoká Barevná teplota: neutrální až mírně teplá Čistota: nízký kontrast

JEDINÝ ROZDÍL MEZI OBĚMA PODTYPY SPOČÍVÁ V MÍŘE JEJICH TMAVOSTI (SYTOSTI) BAREV: Působí světleji než tmavý podtyp; vyžaduje světlejší odstíny ze společné barevné palety. Často bývá zaměňován s tlumeným jarem. Barva vlasů: blond až tmavě hnědá Vhodné barvy: khaki, béžová, světle hnědá, tlumená broskvová, lososová, mechově zelená apod.

Oproti světlému podtypu září v tmavších sytějších barvách společné barevné palety. Často bývá zaměňován s tlumeným létem tmavým. Barva vlasů: tmavá blond až tmavě hnědá. Vhodné barvy: khaki, odstíny hnědé, sytě lososová, mechově zelená, rajčatově červená apod.

Nevhodné barvy:všechny výrazné, zářivé, ostré, čisté barvy, příliš světlé a lehké barvy nebo příliš chladné odstíny Neutrální barvy: kakaová, antracitová, růžovo-hnědá, hnědo-šedá, hnědá, tlumená bílá Představitelky: Linda Rybová, Scarlett Johansson, Gisele Bündchen

Představitelky: Sára Sandeva, Keira Knightley, Mila Kunis

Vhodné barvy oblečení a doplňků pro tlumený světlý podzim

Vhodné barvy oblečení a doplňků pro tlumený tmavý podzim

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

Vernisáž v Dlouhé 27. 5. 2021

Pavel Mašín: Západ slunce nad mořem (olej na plátně) Věra Macháčková: Praha (akvarel a tuš)