UNIE 5-6/2018 by casopisunie

dvouměsíčník České unie neslyšících, z. ú. 5–6/2018 • roč. XXII 45 Kč

str. 11

str. 13

Ze světa: Neslyšící syn

Rozhovor s neslyšícím záchranářem Martinem Latálem

Kultura seniorů se mění k lepšímu

str. 16

ÚVODNÍK ŠÉFREDAKTORKY

Milí čtenáři, čtenářky, přátelé a příznivci kulturní menšiny neslyšících, všude kolem nás kvete kvítí. A ve světě se neustále něco děje. I ve světě neslyšících, kde důležitou roli hrají média a moderní technologie. Do Prahy přijel neslyšící muž, Tobias de Ronde se svým otcem, Alexem de Ronde, a představili filmový dokument, který výstižně vyjadřuje podstatu identity n/Neslyšících. Otec v průběhu času natáčel svého neslyšícího syna v nejrůznějších momentech. Jednotlivé nahrávky pak složil dohromady a vytvořil z nich jedinečný, osobní i osobitý film, zobrazující Tobiasovo dětství a dospívání. Dokument se setkal s velkým úspěchem, na který navázala rozhovorem s oběma muži naše redaktorka Ivana Hay Tetauerová. Technologie mnohdy usnadňují i život neslyšícím, o čemž je přesvědčen Martin Látal, první a jediný neslyšící dobrovolný hasič v ČR. O tom, jak mu pomáhají technologie při výkonu povolání, se rozpovídal v rozhovoru s Věrou Strnadovou. A když jsme u těch technologií, ty velmi významně pomáhají například při překladu z čes-

kého jazyka do českého znakového jazyka jako tomu bylo u webových stránek městské části Praha 10 (zmínili jsme již v UNII 3-4/2018). Na toto téma připravujeme rozhovor s iniciátorkou překladů, radní Mgr. Ivanou Cabrnochovou. V Unii 11–12/2017 jsme psali o zajímavé odborné konferenci na téma neslyšící senioři a senioři s jiným typem sluchového postižení. Organizaci celé konference měla na starost skromná paní Kamila Spěváková. Pozvali jsme ji do redakce a poprosili ji, aby nám o sobě a svých plánech povyprávěla. Suma sumárum, nebojme se neobvyklých nápadů či myšlenek, a pokud se nám líbí, pokusme se je zrealizovat!

Mnoho elánu k uskutečnění vašich přání a nápadů vám přeje

Lucie Sedláčková Půlpánová šéfredaktorka UNIE

Naše redakce

Monika Ťuláková

Lenka Hejlová

Ivana Hay Tetauerová

Kristina Pánková Kratochvílová

Kristýna Kučerová

Irena Maňáková

Lucie Štefková

Milena Brožová

Eva Kastnerová

Martin Jarůšek

Petr Pánek

Dominik Mac Henzl

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

OBSAH

Obsah 4

ČUN/ČMUN PRAHA

ČUN/ČMUN BRNO

ČUN/ČMUN LIBEREC

ČUN/ČMUN OSTRAVA

Z DOMOVA

ZE SVĚTA

OZHOVOR: MARTIN LÁTAL R K HASIČŮM SE NEDOSTANU

OZHOVOR: R KAMILA SPĚVÁKOVÁ KULTURA SENIORŮ SE MĚNÍ K LEPŠÍMU

ESLYŠÍCÍ SENIOŘI: N ZELENÁ JE TRÁVA, FOTBAL TO JE HRA

24 (POLO)ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY SESTRA PAULINA 26

SYCHOLOGIE: P NEBEZPEČÍ INTERNETU A SOCIÁLNÍCH SÍTÍ

KO: E VLASY – CHLOUBA KAŽDÉ ŽENY

SPORT

KALENDÁRIUM

Omluva k minulému rozhovoru o Jiřím Vinickém Ve svém článku o boxeru Jiřím Vinickém v minulé Unii (3– 4/2018) jsem na str. 22 uvedl, že jeho první ženou, s níž měl dceru Zuzanu, byla Hedvika Mikulášová. Po upozornění ze strany naší čtenářky Marie Havlíčkové tuto chybu opravuji: První ženou Jiřího Vinického byla Marie Kučerová. Hedvice Mikulášové i čtenářům se tímto za svou chybu omlouvám. Petr Pánek

Mohlo by vás zajímat…

Psychokoutek: Nebezpečí internetu a sociálních sítí

Eko: Vlasy chlouba ženy

Můžete si nás předplatit Roční tištěné předplatné: 210 Kč včetně poštovného Kontakt: predplatne@cun.cz

Kde nás v síti najdete… WEB ISSUU www.cun.cz www.issuu.com/casopisunie FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie • 5–6/2018, roč. XXII

ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z. ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e-mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Monika Ťuláková • šéfredaktorka: Lucie Sedláčková Půlpánová • zástupkyně šéfredaktorky: Lenka Hejlová • redaktorky: Ivana Hay Tetauerová, Kristina Pánková Kratochvílová, Irena Maňáková, Milena Brožová překladatelka do českého znakového jazyka: Eva Kastnerová figuranti: Eva Kastnerová, Dominik Mac Henzl externí spolupracovníci: Petr Pánek, Kristýna Kučerová • jazyková korektura: Lucie Štefková • redakční fotograf: Martin Jarůšek foto na titulní straně: Martin Jarůšek grafický design, sazba: signatura.cz, s.r.o. Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 ISSN (print) 2464-7705 • ISSN (online) 2464-7802 Vydáno za podpory:

Česká unie neslyšících

ČUN/ČMUN PRAHA

EXKURZE DO ROKU 1906 TEXT: Kamila

Spěváková / FOTO: Václav Petrus

ne 15. března 2018 podnikl ČMUN p. s. Praha ve spolupráci s Českou unií neslyšících, z. ú. a Plzeňskou unií neslyšících, z. ú. exkurzi do Staré čistírny odpadních vod v Bubenči. Této exkurze se zúčastnilo 18 lidí. Návštěvníci měli možnost proniknout do tajemství historické stavby s unikátním podzemím a poznat tak její původní účel, než se stala národní kulturní památkou. Prohlídka proběhla za doprovodu ing. Martina Nováka, a to s výkladem v českém znakovém jazyce. Pro lepší názornost výkladu byly návštěvníkům k dispozici kopie plánů a fotografií z počátku výstavby čistírny. Součástí trasy byly podzemní prostory s ukázkami jednotlivých fází čištění odpadních vod a technologických zařízení, poté se procházelo obtokovou stokou. V nad-

TENTOKRÁTE ŽELEZNICE

sobotu 14. dubna 2018 se 17 neslyšících turistů z ČMUN vydalo na krásnou romantickou túru po Kolínsku. Jejich toulavé boty mířily z Červených Peček ke kamennému železničnímu viaduktu u obce Hranice. Tento most patří k nejpůsobivějším a nejcennějším technickým památkám na území středních Čech. Byl postaven v roce 1900 během pouhých pěti měsíců na trati Kolín – Rataje nad Sázavou. Část seniorů si vychutnala odpočinek u mostu a část seniorů sestoupila do skalnatého údolí potoka Polepky a ke Skále u Kohoutova mlýna. Tato skála patří k významným horolezeckým terénům, jedněm z nejhezčích ve středním Polabí. Po prohlídce mostu a Polepského údolí pokračovali všichni turisté po polní cestě k přírodní památce Lom u Červených Peček.

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

zemní části provozní budovy návštěvníci obdivovali parní strojovnu a kotelnu. Viděli i funkční parní stroje z roku 1903, dodnes poháněné párou, dále stavidla a česle na elektrický pohon. Po skončení prohlídky a projížďky si neslyšící nenechali ujít návštěvu útulné „Café Kavárny“, nacházející se v budově Staré čistírny, kde si k obědu dali pikantní polévku z červené čočky. Vřelý dík patří ing. Martinovi Novákovi za jeho výklad v českém znakovém jazyce a Klubu turistů při ČMUN za finanční příspěvek na akci.

TEXT:

Kamila Spěváková / FOTO: Václav Petrus

Pozoruhodností této opuštěné pískovny je asi 60 cm silná vrstva s enormním nahromaděním schránek ústřic. S největší pravděpodobností byly nahromaděny v průběhu dávné mořské bouře. Jedná se o světový unikát, neboť schránky mají po více než 90 milionech let zachované původní zbarvení. Závěr túry zakončili prohlídkou opuštěného a chátrajícího zámku, zaniklého pivovaru a parku. Turisté si přivezli domů nové zážitky a vědomosti o Kolínsku. O tomto kraji se říká, že je samá rovina, všude pole a nížiny, až je vidět široko daleko. Ovšem nalézá se tu i úžasná příroda romantického rázu. Stačí vstoupit do údolí Polepky, abyste se ocitli téměř v divočině – čekají vás skály, potok, rybníky, mlýny, ruiny objektů a zdí, vodopádky a ostatní zajímavosti.

ČUN/ČMUN BRNO

PŘEDNÁŠKA NA TÉMA „DĚKUJI“ TEXT A FOTO:

Gabriela Pecová

ne 4. dubna 2018 se v ČUN Brno konala přednáška Mac Dominika Henzla. Mac vyprávěl o tom, jak je vděčný a děkuje za to, jakým směrem se nyní ubírá jeho životní cesta. Není to tak dlouho, kdy se zaměřil na své nitro, na své „já“. Mac se snaží pracovat na tom, aby získal to, co postrádá, a dokázal změnit, co chce a byl tak šťastný. Minulý rok odjel do Anglie na „zkušenou“ a sbíral pra-

covní i životní zkušenosti. Podařilo se mu to díky jeho víře. Mac věří vesmírné síle a energii, která je kolem nás a řídí se heslem „Láska je základní vibrace vesmíru, kterou najdeme v sobě“.

CESTOVATELSKÁ PŘEDNÁŠKA O KUBĚ TEXT:

Ondřej Jeřábek / FOTO: Gabriela Pecová

onika Goldefusová v zimním období vyměnila zimu za teplo a navštívila exotickou Kubu, která přes moře sousedí jak se Spojenými státy americkými, tak i s Mexikem. O dojmy, zajímavosti a především své zkušenosti z této destinace se s námi podělila dne 21. března 2018 v prostorách ČUN Brno. Přednáška měla velmi zajímavý průběh, kdy se z fotek a vyprávění přecházelo na praktické ukázky jednotlivých suvenýrů z Kuby. Především fotokoláž byla natolik velmi pestrá, až jsme chvílemi měli pocit, že se ocitáme přímo na Kubě :-). Jednou z nejzajímavějších částí přednášky bylo především srovnávání celkové

životní úrovně Kuby s Českou republikou napříč všemi oblastmi.

Česká unie neslyšících

ČUN/ČMUN LIBEREC

KARNEVAL PRO DĚTI TEXT A FOTO:

Lena Marx

ne 10. března 2018 pořádala ČUN Liberec v centru Arabela karneval pro děti. Přišlo celkem 18 dětí. Jako obvykle nechyběly týmové hry a přehlídka kostýmů. Děti dostaly za odměnu různé druhy cukrovinek. Celková atmosféra akce byla velmi příjemná.

ZOMBIE! TEXT A FOTO:

Lena Marx

ne 22. března 2018 pořádala ZŠ logopedická v Liberci taktéž karneval pro děti. Žáci 2. stupně úžasně spolupracovali na výtvorech a malování zombie postav. Závěrem předvedli taneční číslo. Tím děti splnily přání zesnulé paní učitelky Dany Vaszily, kterou měly rády.

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

ČUN/ČMUN OSTRAVA

VÍKEND S MALOES TEXT:

Zuzana Dluhošová / FOTO: Irena Přibilová

e čtvrtek 1. března 2018 nastal velký den pro kolegyni Irenu Přibilovou. Jejím zodpovědným úkolem bylo doprovodit manželský pár ze Španělska – neslyšící herce známé jako Maloes. Irena pro ně jela z Ostravy až na pražské letiště, stejnou cestou je doprovodila do Ostravy, kde se duo Maloes ubytovalo v hotelu. Druhý den navštívilo duo Maloes v dopoledních hodinách Speciální základní školu pro sluchově postižené v Ostravě-Porubě. Doprovázely je kolegyně Irena Přibilová a Stanislava Bartáková. Neslyšící žáci měli poprvé možnost vidět Maloes a seznámit se tak s nimi. Maloes pro žáky připravili zábavné vystoupení, na které navazovala pantomima a zábavná hra pro děti. Kolem poledne vyrazili hosté s doprovodem na společný oběd do ostravské restaurace U Kocoura, kde se k nim připojili i kolegové ze SSK Vítkovice Deaf. Odpolední program byl ve znamení prohlídky prostor naší organizace ČUN Ostrava a sportovního klubu SSK Vítkovice Deaf. Večer následoval volný program věnovaný našim vzácným španělským hostům.

Sobota 3. března byla ve znamení příprav na večerní zábavu Deaf Párty II., jejíž začátek byl stanoven na 19. hodinu. O této párty jsme psali v minulém čísle Unie, čísle 3–4/2018.

INFORMACE ČUN OSTRAVA TEXT:

Zuzana Dluhošová

řicházíme s novinkou ohledně naší ostravské pobočky ČUN: z důvodu nevhodného prostředí jsme se rozhodli přestěhovat do nových a lepších prostor. K znovuotevření pobočky došlo dne 5. března 2018. Nyní nás najdete v prvním patře budovy na adrese: Antonína

Macka 1711/3, 702 00 Moravská Ostrava a Přívoz. Opět poskytujeme služby a aktivity pro neslyšící. Fotky budou brzy zveřejněny na našem Facebooku – Česká unie neslyšících Ostrava. Těšíme se na vás!

Česká unie neslyšících

Z DOMOVA

Již pošesté! FOTO:

Lenka Látalová / TEXT: Kristýna Kučerová

pátek 16. března 2018 se konal již šestý ročník plesu společnosti Balanc, z. ú. ve spolupráci se SŠ, ZŠ a MŠ pro sluchově postižené v Olomouci. Na plese se sešlo plno bývalých a také současných studentů školy. Nechyběli ani rodiče, učitelé, vychovatelé, asistenti a další přátelé či příznivci. Žáci posledního ročníku zdejší praktické školy dvouleté byli ošerpováni a stali se tak z nich budoucí absolventi. Všichni si zatančili pod taktovkou báječné kape-

ly Harmony, pobavili se se svými přáteli a v tombole jistě získali mnoho zajímavých překvapení.

Paleta ticha TEXT:

Kristýna Kučerová / FOTO: www.sluch-ol.cz

„V

e jménu R. U. R. (Roboti jako lidé)“ – to bylo téma letošní výtvarné soutěže pro žáky se sluchovým postižením pořádané SŠ, ZŠ a MŠ pro sluchově postižené v Olomouci. Do Olomouce se sjelo osm týmů z celé České republiky. Soutěžící děti zde kreslily na velkoformátový papír na zmíněné téma. Vítězem se stalo domácí družstvo z Olomouce, na druhém místě skončili žáci z Valašského Meziříčí a na třetím místě se umístilo družstvo z Českých Budějovic.

Na děti kromě soutěže čekala prohlídka města, sportovní večer, společenský večer a také workshop, na kterém z odpadků vyráběly roboty v životní velikosti, Samy děti společně s pedagogy ohodnotily soutěžní práce a vybraly vítěze, kterým se staly děti z Valašského Meziříčí. Jako druzí skončili žáci z Českých Budějovic a třetího místa se ujalo družstvo z Brna, které letos společně s plzeňským družstvem přijelo poprvé.

MČR v šachu neslyšících TEXT:

Šimon Sedláček / FOTO: Jaroslav Schmid

sobotu 7. dubna 2018 se konalo mistrovství ČR neslyšících v šachu jednotlivců pro rok 2018. Zápasy probíhaly v pražské klubovně ČUN v Dlouhé ulici pod dohledem šachového oddílu I. PSKN. Hrálo se švýcarským systémem na sedm kol (2 x 20 minut). Šachové souboje byly bojovné a napínavé, byť často s chybami,

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

které k partiím s kratším šachovým limitem patří. Mistrem České republiky se podle předpokladů stal Martin Paulík z Brna. Velký respekt si zaslouží nejstarší účastník turnaje, osmdesátiletý Zdeněk Fiebinger z Trutnova, který skončil na 2. místě. Svým výkonem a umístěním na třetím místě zaujal nejmladší účastník turnaje, Martin Benovič z Prahy.

Z DOMOVA

Účastníci 3. setkání ANEPL v Hradci Králové

III. setkání ANEPL TEXT:

Ivana Hay Tetauerová / FOTO: archiv ANEPL

e dnech 6.–8. dubna 2018 se v Hradci Králové v areálu MŠ, ZŠ a SŠ pro sluchově postižené konalo v pořadí již 3. setkání Asociace neslyšících pedagogů a neslyšících lektorů (ANEPL). Sešlo se zde celkem 45 neslyšících pedagogů a lektorů, kteří působí v různých městech naší republiky. V rámci setkání se konaly přednášky pro obě skupiny pedagogů a lektorů, zatímco sobotní večer byl vyhrazen různým hrám a soutěžím. Všem se líbila lektory připravená společenská vědomostní hra „Riskuj!“ při níž si zúčastnění mohli procvičit znalosti z oblasti historie, známých osobností Neslyšících, organizací Neslyšících a z oblasti lingvistiky znakového jazyka.

Kdo přednášel?

Přednášky byly rozděleny na tři skupiny: A. pro všechny zúčastněné, B. jen pro lektory, C. jen pro pedagogy: A. PŘEDNÁŠKY PRO VŠECHNY: Historie neslyšících ve vyučovacích předmětech – David Jorda Řeč těla – Vojtěch Pražák Mýty a fakta o tlumočnické profesi – Jindřich Mareš B. PŘEDNÁŠKY PRO LEKTORY: Potřeby tlumočníků ve výuce ČZJ – Jindřich Mareš

Korektura chyb v promluvách v ČZJ z lingvistického pohledu – Radka Nováková Profil lektora znakového jazyka – Ivona Striová a Jan Šimůnek Překlad do ČZJ – Hana Wiesnerová Slovní zásoba ČZJ – Kateřina Klofáčová C. PŘEDNÁŠKY PRO PEDAGOGY: ČMOS – Jaroslav Milich Vzdělávání pedagogických pracovníků a pracovní uplatnění pedagogických pracovníků dle zákona č 563/2004 Sb. – David Jorda Kontrastivní lingvistika v praxi – Lucie Štefková Vzdělávání žáků – Jaroslav Milich DVPP – David Jorda Střípky z WFD – Alexandr Zvonek WORKSHOPY PRO SKUPINY ZVLÁŠŤ: Desatero pravidel, jak být lektorem – Radka Nováková Desatero pravidel, jak být učitelem – Jaroslav Milich

Kdy bude další setkání?

Čtvrté setkání ANEPL má již stanoven svůj termín na příští rok a to na víkend 5.–7. dubna 2019 opět v Hradci Králové.

Česká unie neslyšících

Z DOMOVA

Trocha historie o ANEPL TEXT:

Ivana Hay Tetauerová / FOTO: archiv ANEPL

rvní setkání ANEPL se konalo v dubnu v roce 2016 v jednom dni, a to v organizaci Pevnost v Praze. Cíl setkání byl původně jiný – setkání neslyšících lektorů a neslyšících učitelů ČZJ. Bylo to tedy setkání pouze těch, kteří mají co do činění s výukou českého znakového jazyka. Vloni, v roce 2017, se konalo druhé setkání, tentokráte v Brně. Pole diskuse a působnosti se však rozšířilo na všechny předměty ve výuce včetně ČZJ. Neslyšící účastníci si uvědomovali potřebu setkávání takového typu, neboť žádná organizace dosud nic takového pro neslyšící pedagogy či lektory neorganizovala. Neslyšící pedagogové a lektoři neměli do té doby oproti slyšícím možnosti, jak se sdružovat a vyměňovat si zkušenosti v této oblasti. Setkání bylo proto také prodlouženo na dva dny – na sobotu a neděli. Zúčastnění se shodli v tom, že by bylo potřeba zvolit výbor, aby organizace mohla fungovat a stát se formální. Do funkce předsedy byla zvolena Veronika Rafflerová, zatímco místopředsedou se stal Jan Wirth. Dalšími členy ve výbo-

ru se stali Kateřina Klofáčová, Žaneta Petraturová a Mirka Tylová. Výbor se shodl na oficiálním názvu ANEPL (Asociace neslyšících pedagogů a neslyšících lektorů) a též diskutoval o tom, jaký bude oficiální znak v ČZJ pro organizaci. Dali možnost ostatním neslyšícím přes Facebook hlasovat pro návrhy týkající se nového znaku organizace a sdílet je, či o nich diskutovat. Neslyšící nakonec zvolili formou hlasování znak pro ANEPL, jehož autorem je Vojtěch Pražák. Znak symbolizuje předávání informací z knihy, vzájemnou výuku, pravidla platná a vzájemná pro všechny. Nyní zbývá dopilovat stanovy, aby mohla být oficiálně vyhlášena organizace. Při příležitosti letošního třetího setkání se hlasovalo z několika návrhů loga pro ANEPL. Zvítězilo logo číslo 5 s tím, že bude ještě upraveno, než vejde v platnost. Za sebe tuto akci všem neslyšícím pedagogům a lektorům vřele doporučuji, neboť zde mohou načerpat mnoho inspirace, nápadů i vodítek, jak nadále a úspěšně pokračovat ve své práci, kterou je potřeba neustále rozvíjet a obohacovat.

Výbor ANEPL: zleva – Veronika Rafflerová, Jan Wirth, Kateřina Klofáčová, Mirka Tylová, Žaneta Petraturová

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

ZE SVĚTA

Neslyšící syn TEXT:

Ivana Hay Tetauerová / FOTO: Ivana Hay Tetauerová a archiv Tobiase de Ronde

e dnech 5.–14. března 2018 se v Praze konal největší dokumentární filmový festival s tematikou lidských práv na světě – festival Jeden svět. Na festivalu se promítal nizozemský film, který na sebe strhl pozornost komunity českých neslyšících. Zejména proto, že téma filmu se zaobíralo problematikou identity N/neslyšících. Dne 10. března se v kině Evald konala jeho česká premiéra. Originální název filmu je Doof kind – což znamená v překladu Neslyšící dítě, avšak na festivalu byl tento film prezentován pod českým názvem Neslyšící syn. Tento 72 minut dlouhý film byl natočen 60letým Alexem Tobias se svou maminkou de Ronde, tatínkem neslyšícího Tobiase. V rodinném portrétu zachycuje dětství a dospívání svého neslyšícího syna a jeho boj za respekt k neslyšícím. Film je natočen v nizozemštině a nizozemském znakovém jazyce (NZJ) a je doprovázen anglickými titulky. U nás byl doprovázen i českými titulky. Přestože se Tobias narodil slyšícím rodičům, jeho maminka, tatínek i bratr se naučili nizozemský znakový jazyk a velmi brzy přijali fakt, že Tobias je neslyšící. Tím Tobiasovi umožnili vnímat sebe samotného jako Neslyšícího a plně tak rozvinout svou identitu. Dokument provází Tobiasovým dětstvím, objevují se zde intimní konverzace, fotografie z dětství a domácí videa. S 29letým Tobiasem a jeho tatínkem se mohli čeští neslyšící osobně setkat na premiéře v kině Evald i na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde s nimi proběhly veřejné diskuse v mezinárodním znakovém systému nebo za pomoci tlumočníka z ČZJ do MZS. Vzala jsem na besedu i studenty mého kurzu angličtiny, který pořádáme v ČUN Praha. Zde přináším rozhovor s ním:

Tobiasi, pověz nám něco o Tvém dětství: Jak jsi vyrůstal a o Tvé rodině?

Narodil jsem se 25. ledna 1989 v Amsterdamu. Když rodiče zjistili, že neslyším, neváhali a oba se začali učit nizozemský znakový jazyk včetně mého slyšícího bratra Joachima, který měl v době mého narození rok a půl. Velkým štěstím bylo, že v té době se v Nizozemsku fandilo bilingválnímu vzdělávání neslyšících; k dispozici byla spousta informací a kurzy znakového jazyka pro rodiče neslyšících dětí byly zdarma. Na kochleární implantát se tehdy nepřispívalo, a tak jsem nosil jen sluchadla. Do MŠ a ZŠ jsem chodil v Amsterdamu.

Film ukazuje, jak s Tebou maminka chodila na logopedii. Jak jsi to vnímal? A jak ses pak vyrovnával s rodinnou tragédií, která vás postihla?

Učil jsem se mluvit nizozemsky, asi jako každé neslyšící dítě. Doma mne ale podporovali, abych rozuměl všemu. Sluchadla mi nepomáhala, slyším sice jen zvuky, ale nerozumím jim. Když mi bylo šest let, zemřela nám maminka na rakovinu. Bylo to hrozné období, nesl jsem to psychicky špatně. Měl jsem neurotické tiky a byl jsem hodně upnutý na otce. Nedokážu si představit, že bych v té době byl někde na internátě. Dvakrát nebo třikrát jsem zašel ke školní psycholožce, která ale byla slyšící. Vedle ní seděl tlumočník do NZJ. Nepomáhalo to, neuměl jsem vše vyjádřit. Osvobození přišlo až se změnou psycholožky, která byla sice také slyšící, ale sama ovládala NZJ. Pak už jsem se s naší rodinnou situací jakžtakž vyrovnal a právě tehdy jsem měl nastoupit na druhý stupeň školy. Vybral jsem si internátní školu pro neslyšící ve vzdáleném Groningenu. Svého rozhodnutí jsem nelitoval, bylo

Česká unie neslyšících

ZE SVĚTA

děti z roku 1986 je skvělý, ale je to typický film slyšících o neslyšících, kteří se pak učí mluvit, aby se zavděčili slyšícím. Dokument mého táty však ukazuje skutečnost, jak to u většiny neslyšících funguje.

Jaký máš vztah s bratrem? Jistě vás utužila rodinná tragédie… Zleva Iva, Tobias a Alex de Ronde

to báječné období. Bydlel jsem tam po celý druhý stupeň ZŠ a SŠ, od mých 13 do 19 let.

A pak jsi šel na univerzitu?

Ano, pak jsem nastoupil na VŠ v Utrechtu, kde studuji učitelství znakového jazyka. Když mi bylo 24 let, studoval jsem rok na Gallaudetově univerzitě ve Washingtonu v USA, zaměřil jsem se na předměty jako American Sign Language (ASL), Deaf Studies, angličtinu a sport. Tam jsem se také seznámil se svou neslyšící přítelkyní Christinou, která je z Dánska. Spolu komunikujeme v ASL, ale Christina se také učí nizozemský znakový jazyk, neboť nyní spolu žijeme v Amsterdamu. Nyní studuji magisterský stupeň, a přitom již na Hogeschool Utrecht učím.

Určitě. A jsem moc rád, že jej mám. Nyní si samozřejmě přirozeně jdeme každý svou cestou. Bratrovi je 31 let a je teď v Kanadě, rád totiž cestuje a poznává nové lidi. Úplně v pohodě se zapojí i do okruhu mých neslyšících přátel, protože ovládá nizozemský znakový jazyk. Jediné, co mým rodičům vždy vyčítal, bylo to, že někdy musel fungovat jako tlumočník, například na našich společných kroužcích a školních akcích apod. To ho nebavilo.

Rozumím, je to vlastně takový „syndrom CODA“, viď?!

Přesně tak. Bratr nyní studuje matematiku, takže je možné, že by v budoucnu mohl učit matematiku i neslyšící, ale tlumočníkem zatím být nechce. Nevýhodou také bylo to, že zatímco on se mohl se mnou a mými přáteli bavit, já jsem se s jeho přáteli nemohl bavit, aniž by nám netlumočil. Hodně mých kamarádů a známých leckdy ani nepozná, že je můj bratr slyšící (smích).

V dokumentu jsme viděli Tobias se svým bratrem i našeho neslyšícího Jakuba Peřinu. Tak malý svět! Jak jste se k sobě dostali? Kde všude už jste s tatínkem prezentovali Jakub byl mým spolubydlícím po dobu studií na váš dokument? Gallaudet University. Hodně jsme toho spolu prožili a i můj tatínek dostal jeho svolení nás natáčet v našem soukromí (smích).

Jak vlastně Tvůj tatínek dostal nápad natočit dokument o Tobě?

Můj táta je nyní ředitelem filmového divadla Het Ketelhuis v Amsterdamu a předtím byl 25 let filmovým kritikem. Není filmař, ale jeho názor je, že lidé by měli vidět, jak opravdu neslyšící žijí. Například americký film Bohem zapomenuté

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

Přirozeně doma v Nizozemsku, pak poprvé v zahraničí v Řecku. Nyní jsme v Praze, v České republice, a za dva týdny nás čeká Belgie. Je to pro mne nové, vzrušující. Jsem moc rád, že má náš dokument úspěch a ohlas.

I nám se moc líbil. Držíme vám oběma palce a přejeme mnoho dalších úspěchů a ohlasů na váš dokument, který je báječným vhledem do světa neslyšících a jejich „všedních dnů“.

ROZHOVOR

Věra Strnadová FOTO: osobní archiv Martina Látala TEXT:

Martin Látal je mladý neslyšící muž, který má velký sen: být hasičem a pomáhat lidem. Mnozí z nás jej již znají ze zajímavých přednášek o Integrovaném záchranném systému a o prevenci ohrožení života. Zajímalo nás, jak se jako neslyšící k takovým informacím dostal a jaké je jeho současné zaměstnání.

Mám na to vysokou, ale k hasičům se nedostanu, protože jsem neslyšící Odkdy jsi chtěl být hasičem? Vyrůstal jsem v hasičské rodině. Oba rodiče jsou aktivními členy dobrovolného sboru hasičů, otec je velitelem družstva a matka byla jednatelkou družstva. V pubertě jsem začal přemýšlet, co budu dělat po střední škole; zda mám jít na vysokou školu, nebo nastoupit rovnou do práce. Odjakživa mne lákalo být profesionálním hasičem. Pociťuji touhu pomáhat lidem a zachraňovat je v nouzových situacích. Líbí se mi, že hasiči jsou obětaví lidé, kteří se starají o bezpečí ostatních. Musí však také používat hlavu a znát všechna rizika a nebezpečí, která mohou nastat, a vyvodit z nich důsledky. Jaká rizika a nebezpečí máš na mysli? Hasiči mají každý rok školení, kde nabydou spoustu znalostí. Příklad: když je nehoda, hasič musí vědět, kde má dané osobní auto akumulátor, aby jej odpojil kvůli nebezpečí zkratu a požáru. Musí zanalyzovat, kudy všude možně může unikat benzín, který se nesmí hasit vodou kvůli nebezpečí výbuchu. Když někde hoří nějaký ob-

jekt, hasič musí urgentně odhadnout, kolik vody bude potřeba, a následně vyhodnotit, zdali postačí nejbližší hydrant, či je nutno přivolat cisternu. Pokud někde nastane havárie továrny, kde se vyskytují nebezpečné látky, hasič musí umět zařídit evakuaci obyvatel. Také musí znát základní pravidla první pomoci, protože se často souběžně vyskytují úrazy nebo infarkty. Je toho mnohem více.

Měl jsi ve svém okolí pro svůj sen nějakou podporu? Otec mě zpočátku podporoval, ale po čase jej začalo zmáhat to, že ostatní ho neustále přesvědčovali, že by se mnou byl v zásahové jednotce problém. Prý by nakonec u nás v Kostelci na Hané zrušili hasičárnu a jednotka by se rozpadla. Když jsem v roce 2011 požádal, aby mne vzali do zásahové jednotky, odmítli mě, přestože jsem členem sboru dobrovolných hasičů již od roku 2002 a dokonce i držitelem medaile za deset let obětavé práce u sboru. Báli se mě do zásahové jednotky vzít proto, že neslyším. Pod-

Česká unie neslyšících

ROZHOVOR

le našich současných předpisů musí být jejich člen stoprocentně zdravý, takže z důvodu hluchoty nesplňuji předepsanou zdravotní způsobilost. Fyzicky jsem zdravý, jenom neslyším…

Víš o tom, že v zahraničí neslyšící hasiči existují? Ano, vím o tom, v USA je asi 100 neslyšících hasičů. Mohou pomáhat při autonehodách, při zacházení s nebezpečnými materiály, poskytovat první pomoc, hasit požáry keřů, stromů a trávy a podobně. Nemusí vstupovat do hořících budov, ale mohou se zapojit jako důležitá podpora zvenčí. Mohou například pracovat s bezpečnostní výstrojí, zapojovat hydranty a zacházet s kyslíkovými nádobami. Když se o tom někomu zmíním, tak mi odpovídá, že tady nejsme v USA. Jenže u nás by to bylo možné. Někteří slyšící kamarádi, kteří pracují u profesionálních hasičů, mi říkali, že něco mohu vykonávat i jako neslyšící, a také mi pár věcí ukázali. Sám jsem navrhoval okruhy zásahů, kterých se mohu zúčastnit, například lesní požár, dopravní nehoda, podpora při pátrání po pohřešovaných osobách. Z důvodu komplikovanosti zásahu považuji pro sebe za nevhodný noční výjezd, požár v domě nebo hromadné neštěstí. V USA existuje škola pro hasiče. Máme u nás něco podobného? V ČR je škola pro hasiče, ale neslyšící nevezmou. Já se přihlásil na Univerzitu Palackého v Olomouci, na Fakultu tělesné kultury, obor

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

Ochrana obyvatelstva, kde jsem absolvoval bakalářské studium. Takže znalosti čerpám ze studií a zkušenosti nabírám praxí. Praxi jsem absolvoval u Horské služby ve složkách Integrovaného záchranného systému, tedy u samotné záchranky a u dobrovolných hasičů. K Hasičskému záchrannému sboru ČR (HZS ČR) jsem se zatím nedostal. Když má slyšící člověk jen základní vzdělání a chce být hasičem, bez problémů se dostane od dobrovolných hasičů až k samotné zásahové jednotce (HZS ČR). Já mám vysokou, ale nedostanu se tam. Překvapuje mne, že takový systém u nás existuje. Poslal jsem Generálnímu řediteli HZS ČR svou bakalářskou práci, ve které je popsáno, jaké práce bych u hasičů mohl vykonávat i jako neslyšící. Odpověděl mi, že zákon mi výkon sice nezakazuje, ale vše záleží na souhlasu velitele dané jednotky a podpisu starosty. Ti se však bojí, a proto nesouhlasí. Lidé v malém městě většinou nejsou dostatečně informovaní, stačí slyšet slovo „neslyšící“, aby usoudili, že ten člověk se hasičem nikdy stát nemůže. Na druhé straně jsou i lidé, co mi fandí. Takže čekám, zda se změní postoje slyšících lidí vůči neslyšícím. Nevzdávám to, jen tomu dávám čas a zatím dělám něco jiného.

Co tedy teď děláš? Pracuji u odtahové služby. Dělám odtahy u poruch a dopravních nehod. Moc mě to baví, protože ta práce je pokaždé jiná, nejedná se o žádný stereotyp. Takto nasbírám milion zkušeností a též musím používat hlavu. U zásahů spolupracujeme s Integrovaným záchranným systémem, s policií a s hasiči. V 90 % případů jezdím odtahovat sám. Lepší ale je, když jezdíme k nehodám ve dvou, aby náhodou nevznikl nějaký problém kvůli hasičům, pokud by zjistili, že jsem neslyšící. Na vyprošťování kamionů nebo autobusů je lepší jet také ve více lidech; musíme se domluvit, kdo zůstane a kdo jede na další odtah. Vyprošťování je těžší, musí se hodně přemýšlet, jak bezpečně vytáhnout zpět kamion na silnici. Ale když nehodu řeší již policie, tak mohu jet i sám.

ROZHOVOR

Při posledním zásahu velitel profesionálních hasičů z Jeseníku vyjádřil obdiv, jak jsem zvládl roli velitele zásahu při nakládání osobního auta na odtahový náklaďák. Na Facebooku mám od klientky velkou pochvalu. Potkávám lidi různých tváří, a zajímavé je, že při práci na odtahu mi 99 % lidí rozumí, když se domlouváme na změně trasy. Jsem rád, že kolegové a šéf jsou trpěliví, chápou, že mám handicap. Když se volá k případu, tak šéf nebo kolega mi napíší informaci, kde a v čem je problém, o jakou trasu se jedná atd.

Pomáhá ti nějak moderní technika? Velmi. Například chytré telefony, tablety, bluetooth náramky apod. mi zajišťují dostačující informace. U nás, v hasičském sboru v Kostelci, se toho bohužel nevyužívá. Spousta lidí má ještě staré typy telefonů a technologiím moc nerozumí. Přitom výzvu k výjezdu dobrovolných hasičů je možno posílat přes tablet a chytrý telefon, stejně tak dodat informace o lokalitě, o typu události atd. Fungují i SMS od KOPISu. U „odtahovky“ to mám lepší; se šéfem a s jedním kolegou můžeme komunikovat přes aplikaci Whatsapp v našich „chytrých telefonech“. Dle potřeby se můžeme domluvit na tom, kdo slouží, či zda je potřebná výměna lidí apod. Z takové technologie jsem nadšený. V práci vždy používám sluchadla, byť nerozumím na 100 %, co kdo říká, ale pomáhá mi to vnímat pro mne důležité zvuky. Při vyprošťování kamionů je sluch opravdu zapotřebí, musím slyšet motor náklaďáku i hydraulického čerpa-

dla a také sledovat pokyny šéfa a kolegů. Když je sluchadlo rozbité a musí do servisu, chybí mi. Bez sluchadla jsem nervózní, protože neslyším, co se kolem mě děje.

Jak vycházíš se svým šéfem? S panem Ondrušem se známe již dlouho, seznámili jsme se přes mého tátu, se kterým pan Ondruš spolupracuje. Je jako můj druhý otec. Když jsem uvažoval, že bych mohl nastoupit do nynější práce, pan Ondruš mi napřed řekl, že pro neslyšícího je tato práce hodně náročná. Posléze mi pak napsal, že to zkusíme. Vzal mě na akci, abych viděl, jak taková práce vypadá. Jsem rád, že šéf je silný a odvážný člověk, když vzal do týmu neslyšícího člověka. Kdyby to šlo, tak bych navrhnul pana Karla Ondruše na Nobelovu cenu za odvahu. Pan Ondruš měl však jednu podmínku – abych dokončil studium na VŠ. Studium jsi už dokončil. O čem byla tvoje bakalářská práce? V bakalářské práci jsem se věnoval tématu Integrovaného záchranného systému (IZS) versus osoby se sluchovým postižením. V dotazníkové části jsem zaznamenal u mnoha lidí se sluchovým postižením neznalost základních věcí a špatnou orientaci v IZS. Dotazovaní nevěděli, jak tyto složky fungují, jaká je jejich činnost a spolupráce. Proto jsem začal jezdit po republice a dělat přednášky pro neslyšící o prevenci ohrožení života a o IZS. Dělím se o své znalosti a zkušenosti z praxe u hasičů i odtahové služby. Je potřeba dělat osvětu, aby neslyšící lidé měli informace pro případ, že by se něco stalo, a dokázali se tak vyhnout nebezpečí.

Česká unie neslyšících

ROZHOVOR

TEXT:

Milena Brožová

FOTO:

Martin Jarůšek a archiv K. Spěvákové

Kultura seniorů se Rodačka z Jihlavy, paní Kamila Spěváková (57), pracuje v České unii neslyšících jako tajemnice již téměř osm let. Je jednou z autorek projektu Tichého domu pro neslyšící seniory. Loni se stala studentkou prvního ročníku oboru andragogika, který se zabývá vzděláváním a učením dospělých lidí. Z jejího obsáhlého životopisu, který mi poskytla, jsem vyčetla rozličné zajímavosti. O ty jsem se s vámi, milí čtenáři, podělila.

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

ROZHOVOR

si pro komunikaci se mnou vybrali orální metodu, která zahrnovala odezírání a prvotní vlastní znaky, které jsem si spontánně vymyslela. Byla to taková „provizorní“ komunikace probíhající až do nástupu do mateřské školky pro neslyšící, kdy se u mě již cíleně rozvíjela plnohodnotná komunikace.

Paní Kamilo, prozraďte něco o sobě. Jsem od narození neslyšící a pocházím z Vysočiny, kde jsem jako jedináček i vyrůstala. Když se zjistilo, že mám zbytky sluchu, celá rodina se kvůli mně přestěhovala do Prahy. Zde jsem začala navštěvovat speciální mateřskou školu pro neslyšící děti. V současné době bydlím v Kolíně, kde mám svou rodinu: manžela Milana a osmnáctiletou slyšící dceru Lindu. Z prvního manželství mám ještě slyšící dceru Darinu (33) a vyženěné děti Lenku (40), Moniku (35) a Milana (31). Jsem také babičkou již sedmi vnoučat.

Ve čtyřech letech jste ještě nemluvila, a přesto se Vám splnil první sen… Ano, v době, kdy jsem byla ještě hodně malá a ještě jsem nemluvila a neznakovala, jsem si přála koloběžku. Neuměla jsem to rodičům sdělit ani pomocí odpovídajícího obrázku ze sešitu, který mi rodiče pro naši komunikaci ručně vytvořili, ani pomocí pantomimy. Až jednou jsem dostala nápad, když jsem sledovala svého tátu při tesařských pracích. Našla jsem dva zbytky hranolů,

Ve svém příspěvku krásně píšete o svých slyšících rodičích. Představte je, prosím, i našim čtenářům. Mí rodiče byli obětaví, trpěliví, všestranní, štědří, pracovití, pravdomluvní, ale i přísní! Poskyt-

mění k lepšímu li mi zázemí plné lásky a bezpečí. Díky různým cíleným aktivitám jsem se i jazykově rozvíjela. Jsem jim vděčná, protože mi museli kromě rodičů být i obhájci, speciálními logopedy, psychology. V sedmdesátých letech 20. století ještě neexistovala raná péče ani specializovaná školská poradenská zařízení, která by mohla mým rodičům odborně poradit. Museli se proto sami učit, byli však schopní a ochotní spolupracovat s odborníky – tj. foniatry, logopedy, pedagogy – a rozvíjet, přiměřeně mým možnostem, mé schopnosti a dovednosti.

Komunikujete ve znakovém jazyce, Vaším mateřským jazykem je ale čeština?! Ano, komunikuji především ve ZJ. Když jsem byla batole, tak rodiče

které jsem spojila jedním velkým hřebíkem to tvaru „T“, a pak jsem jej zapíchla do země. Takto jsem tu koloběžku rodičům názorně předvedla. Ten den mě vzali do hračkářství a koupili mi první krásnou dřevěnou koloběžku. To byl můj první splněný sen v životě.

2 roky

Rodiče se pro Vás obětovali. Otec pro Vás vyrobil krásnou encyklopedii a maminka byla Vaší stínovou tlumočnicí… Ano, oba se mi opravdu věnovali a patří jim mé velké DÍKY. Táta mi také vyrobil překrásnou závěsnou tabuli s vlastnoručními kresbami jednotlivých „znaků“ jednoruční prstové abecedy od A do Z. Když jsem se tyto znaky naučila, překonali jsme naši velkou komunikační bariéru. Maminka mi zase na dobrou

Česká unie neslyšících

ROZHOVOR

noc denně předčítatury. Nebyla jsem bola pohádky pro děti. hužel přijata, a proto Nejprve mi pomalu jsem šla studovat přečetla jeden dva dvouletou večerní náodstavce a pak je zřestavbu – Střední průtelně převyprávěla. myslovou školu staV době mého dětství vební. 1981 gymnázium Ječná, 1. maturita neexistovaly skryté titulky či tlumočníProč právě na ci z/do znakového jazyka. Když jsem se chtěstavební školu? To je pro ženu dost neobvyklý la podívat na pořad v televizi, mamka přerušila obor. svou aktivitu (např. vaření), přisedla si ke mně Chtěla jsem být stavitelkou. Odmalička jsem a ochotně mi tlumočila vše, co se řeklo. Když už zbožňovala stavebnice. nemohla, zastoupil ji taťka, ten vzal tužku a psal mi to na papír. Díky tomu jsem trénovala nejen Jak jste se dostala k práci v Unii? Co se Vám odezírání, ale i gramatiku českého jazyka. Pozna této práci líbí? ději, když jsem shlédla reprízu s prvními skrytýZcela náhodou, na doporučení kamarádky, která mi titulky, zjistila jsem, že oba mi věrně tlumočili, v Unii pracovala. Čtyři roky jsem pracovala pro nevynechali ani jedno slovo, nepoužívali zjednodnes již zesnulé pány, Vladimíra Buberleho (zadušená slova. Byli pro mě velkým vzorem, nekladatel ČUN) a Jana Suchého (zakladatel Klubu měli to srdce mě podvádět či klamat. seniorů ČUN). Byli to zajímaví lidé. Po mateřské dovolené a péči o domácnost jsem se do práce To je opravdu úžasné. Vaši rodiče mají ráda vrátila. Teď mám na starosti realizaci a komůj velký obdiv. Do jaké mateřské školy ordinaci aktivit, dále píši a shromažďuji zápisy, jste nastoupila a kde jste pak jako žákyně vedu členskou evidenci pražské pobočky a další pokračovala? práci podle pokynů mých šéfů. Ráda pomáhám Nejdříve jsem se rychle adaptovala ve skupinseniorům, kteří si nevědí rady s technickými věcce stejně neslyšících vrstevníků v mateřské mi jako jsou počítače apod. Kdybych si mohla škole pro neslyšící v Holečkově ulici na Praze vybrat, dala bych raději přednost aktivitám a ko5. Zde jsem si snadno osvojila znakový jazyk munikaci s neslyšícími seniory před administraa orální metodu. Po krátké době tivními pracemi, zejména papírosi tamní pedagogové všimli, jak váním. Ale to k mé práci patří. Baví se mí rodiče intenzivně zapojují mě organizovat netradiční akce, do mé rehabilitační péče. Na jejakou bude například letošní Retro jich doporučení jsem přešla do tábor s tématem československé mateřské, poté i základní školy spartakiády, který pořádá Tichý pro děti se zbytky sluchu na Pradům neslyšících. Tam plánujeme ze 5 v Radlicích. Později jsem ješnovinku, že propojíme dvě kultury tě změnila školu, tou byla škola – neslyšící a ohluchlé lidi – a popro nedoslýchavé žáky v Ječné skytneme jim všechny informace ulici na Praze 2. Po absolvování skrze jejich komunikační systémy. základní docházky jsem pokračoTedy, zajistíme jak tlumočení z/do vala na zdejším gymnáziu pro sluZJ, tak i přepis do mluvené řeči. chově postiženou mládež. Poté Už se těším na jejich rozzářené jsem dělala dvakrát přijímačky oči a neutichající smích. 1977 svatba s druhým manželem na ČVUT, na Fakultu architek-

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

ROZHOVOR

To zní velmi lákavě. Jak vznikl nápad vytvořit projekt Tichý dům neslyšících? To je na dlouhé vyprávění. Pokusím se to zkrátit. Již výše zmíněný pan Buberle měl v původních stanovách za cíl zřídit domov pro neslyšící seniory u nás. A proto vybral lidi, kteří se zajímají o neslyšící seniory – mezi nimi i mě. Když jsem byla v Nizozemsku na exkurzi v tamějším domově pro neslyšící seniory, byla jsem v úžasu. V té době u nás totiž nic takového neexistovalo. Nejdříve vznikl projekt Tichý dům a roku 2012 se založil spolek Tichý dům neslyšících. Jak si dnes projekt vede? Povedlo se Vám naplnit Vaši vizi? Dobře. Svou vizi jsem zakončila zahájením konference na téma: „Neslyšící senioři a jejich vztah k domovu seniorů“. Článek jsem psala i do časopisu UNIE 11-12/2017. Naše příspěvky vyslyšela média, odborníci, stát a zejména město Kolín. Konečně vědí o palčivých problémech seniorů, kteří v jakékoliv míře neslyší. Doufejme, že se najde seriózní poslanec v Parlamentu ČR, který nám podá pomocnou ruku. Nyní jsme ve fázi přípravy zpracování strategického plánu pro „naše“ seniory. Tento plán doposud neexistuje, a proto máme v úmyslu spolupracovat s Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR. Co je největším problémem seniorů se ztrátou sluchu? Asi největší problém je ten, který souvisí se stařeckou nedoslýchavostí. Senior ztrácející sluch v důsledku věku zná cenu zvuku a velice jej postrádá. Pro něj je velice náročné trénovat svou schopnost odezírání a téměř nemožné naučit se znakový jazyk. Nemůže tedy kvůli komunikační bariéře chodit do klubů neslyšících, kde se komunikuje ve ZJ, ale také nemůže chodit do společnosti slyšících lidí. Navíc se velice často stává, že jej odmítne i spole-

čenství znakujících lidí. V důsledku toho se cítí být osamocen a opomíjen.

A jak byste charakterizovala typického neslyšícího seniora?

1997 ústředí ČUN, Havlíčkova

Každý senior je jiný, ať je slyšící nebo právě neslyšící. Zjistila jsem, že duševnímu a tělesnému stárnutí lépe odolávají neslyšící senioři, kteří mají nějakého koníčka, například turistiku, rybářství apod. Nebo také ti, kteří jsou v harmonickém vztahu se svými potomky. UNII navštěvují neslyšící „elitní“ vypravěči, kteří žijí svými vzpomínkami, ale také ti, kteří jsou vztahovační, panovační, ješitní, vážní, obezřetní, umírnění… To patří přirozeně ke stárnutí a ke stáří vůbec. Ale i neslyšící senioři aktivně žijí. Účastní se různých společenských akcí jako zamlada, nebojí se adrenalinových zážitků, vydají se na pochod o délce 50 km apod. Nebo dokonce s mladými neslyšícími filosofují ve Znakovárně. Vidím, že od listopadového převratu 1989 se kultura seniorů mění k lepšímu.

Moc Vám děkuji za rozhovor! 1999 s novou rodinou

Česká unie neslyšících

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

Jiří Škalák v březnu 2018

Zelená je tráva,

fotbal to je hra!

Petr Pánek FOTO: archiv Jiřího Škaláka TEXT:

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

Jiří Škalák – náš jediný medailista ze dvou různých sportů

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

ožná znáte i pokračování této lidové písně: „…a ten míč kulatý, věc je záludná. A tak celé své srdce do něj dej, ještě bojuj a nic nevzdávej!“ O tom hodně ví i Jiří Škalák, naše fotbalová legenda. Neslyšící jej vnímají jako symbol sportovní dlouhověkosti a oddanosti fotbalu a stolnímu tenisu. Je jen velmi málo neslyšících, kteří úspěšně reprezentovali na deaflympiádě ve dvou zcela odlišných sportech. V Amsterodamu 1928 a Norimberku 1931 to byli naši fotbalisté, z nichž někteří se přihlásili i do atletických závodů. Po válce Josef Brožík st. v Seefeldu v roce 1949 (sjezdové a běžecké lyžování), Štefan Hudec (fotbal v Miláně 1957, později stolní tenis), Dieter Šulák v Sofii 1993 (atletika a cyklistika), Jiří Goldefus (v Sofii 1993 tenis, v Ylläs 1995 lední hokej), Margareta Hanne-Trnková (v Sofii 1993 a Kodani 1997 tenis, později atletika), Pavlína Maléřová (v letech 1993 až 2009 atletika, v Samsunu 2017 bowling), David Holý (v Ylläs 1995 lední hokej, v Kodani 1995 fotbal), Tomáš Pazdera (v Taipei 2009 atletika, v Khanty-Mansiysk 2015 snowboard) a teď naposledy Jakub Nosek (atletika a zimní bobování). Medaile z obou různých sportů získal pouze jediný náš sportovec – Jiří Škalák. Sešli jsme se u něj doma v Kralupech nad Vltavou a společně zavzpomínali na minulé časy. V Kralupech žije od roku 2009 a stále je to ten vitální chlapík, jakým byl i při mé poslední návštěvě před 17 lety. Tehdy ještě bydlel v Havelské ulici v centru Prahy. Vůbec se nezměnil, i když mu bude brzy 85 roků…

Žák Škalák (první zleva) v červnu 1944

Dětství a školní léta

Jiří Škalák se narodil 6. října 1933 na Slovensku v Košicích. Oba rodiče byli slyšící, ale malý Jiří se narodil už silně nedoslýchavý. Během dětství přišel i o zbytky sluchu. „Když mi bylo šest roků, stěhoval jsem se s maminkou do Prahy, dostala tu lepší práci a já nastoupil do Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově. To bylo v září 1939, když začala válka…,“ vzpomíná Škalák. Maminka Veronika Škaláková nastoupila do dílny jako pomocná síla. Otec Josef Škalák byl obuvníkem, ale Jiří ho nikdy neviděl, ani si na něj nepamatuje. Žákem Pražského ústavu pro hluchoněmé v Holečkově ulici byl devět let, a to až do 19. června 1948. Zažil tedy ředitele Aloise Nováka a Josefa Haška. Tehdy tam učily, až do roku 1955, řádové školské sestry. Jeho spolužákem zde byl například Antonín Juda, bratr budoucí tlumočnice Emilie Mrzílkové. Jiří byl, stejně jako ostatní žáci, také ve škole biřmován, čili podle tradice uveden do křesťanského života. „Po škole jsem se po třech letech vyučil mechanikem kancelářských strojů. Závěrečné zkoušky jsem skládal 1. června 1951,“ vypráví pamětník. Chodil do učiliště, z něhož je dnes průmyslovka Františka Křižíka na rohu ulic Na Příkopě a Nekázanka. Jen místo kina Sevastopol naproti, kam rád chodil, je dnes Divadlo Broadway.

Do práce! Škalák v Avii Letňany 1976

Na zaměstnání vzpomíná Jiří Škalák rád: „V roce 1951 jsem nastoupil jako zámečník do n. p. Avie, závod Jiřího Dimitrova a zůstal podniku s krát-

Česká unie neslyšících

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

kou zlínskou přestávkou v 50. letech věrný po celou dobu, až do svých 60 let v roce 1993, kdy jsem odešel do důchodu. Opravoval jsem součásti leteckých motorů.“

Své poslední dva zápasy se lvem na prsou sehrál o 13 let později ve dnech 29.–30. června 1968 na mezinárodním turnaji v Praze, který zároveň sloužil jako kvalifikace na deaflympiádu do Bělehradu (1969). Ještě Na hřiště! pomohl týmu postoupit na deaflymNeslyšící pamětníci znají Škaláka jako Škalák v roce 1953 piádu, ale jeho nejlepší fotbalová léta vynikajícího fotbalistu, dlouholetého už minula. reprezentanta. Do vzpomínek se Jiří nemusí ani „Hrál jsem fotbal aktivně do svých 40 let, pobízet: „Honit se za kulatým nesmyslem mě bapředevším jako střední útočník. Ale moc gólů vilo už ve škole. Snad každou přestávku jsme utíjsem nedal, hodně jsem nahrával křídlům,“ kali s balónem ven, na hřiště před školou.“ směje se Škalák. Podívejme se však na fotbaZávodně hrál fotbal od svých 17 let, kdy se lovou statistiku, která ukazuje nejlepší hráče stal členem I. Pražského sportovního klubu I. PSKH z let 1922 až 2006: Jiří Škalák je mezi hluchoněmých. Za reprezentaci poprvé Škalák všemi fotbalisty I. PSKH na 10. místě se 424 nastoupil 27. srpna 1955 v Záhřebu v nepovestarty (na prvním místě je Pavel Wiesner se deném zápase s favorizovanou Jugoslávií, kte702 starty). A kolik dal gólů? 149! Stal se 6. rý ČSR prohrála vysoko 2:8. Zato odveta proti nejlepším střelcem I. PSKH (nejvíce gólů vstřemistrům světa z Jugoslávie o rok později (27. 5. lil Martin Čechovský, 421)! 1956) v Praze na Strahově se mu velmi vydařila. „Mým snem bylo hrát za Spartu,“ usmívá se Vstřelil oba dva naše góly. při té vzpomínce Jiří. „Dokonce jsem se byl na Za reprezentaci nastoupil celkem 18 x a souLetné zeptat, ale kvůli mé hluchotě mě nevzali.“ peřům vstřelil osm gólů. Asi nejdůležitější gól Největšího fotbalového úspěchu dosáhl kariéry vstřelil 12. června 1960 v kvalifikačním Škalák na deváté letní deaflympiádě ve Finsku. zápase ČSSR – Maďarsko. Hrálo se na hřišti ČSSR v Helsinkách porazila Itálii 2:1 a prohráRudé hvězdy Bratislava (dnešní Slovan Brala s Belgií 1:3. V rozhodujícím utkání o 3. místo tislava). Maďaři vedli po poločase 1:0, ale díky jsme porazili Anglii po bezbrankovém prodlouŠkalákově střele Čechoslováci vyrovnali na 1:1. žení na penalty 10:5 a získali Škalákův gól nám zajistil účast na finské deabronzové medaile. flympiádě o rok později. Kdoví, jakých výšin

I.PSKH vyhrál mezinárodní fotbalový turnaj ve Zlíně, kolem 1960. Škalák druhý zleva.

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI

by Škalák dosáhl, kdyby nebyl takový „hračička“, jak sám o sobě tvrdí. Ale zkuste dát gól bez nahrávky…

ku Jaroslavu, s níž teď žije v Kralupech nad Vltavou. „Na svatbě nám šli za svědky další sportovci, Josef Sýkora a Jan Martuška, kteří byli souZa stůl! časně i mými kolegy v národním podniku Svit. Jiří Škalák byl nejen vynikající fotbalista, ale Pracoval jsem ve Svitu celkem šest let, u pásoi hráč stolního tenisu. A jak se dostal od velkévé výroby. Řezal jsem gumu na podrážky u bot,“ ho míče k malému? „Také stolní tenis jsem zavzpomíná na zlínské období u Bati Jiří Škalák. čal hrát ještě ve škole na Smíchově. Na chodbě Koncem 50. let 20. století se manželé Škalájsme měli starý dřevěný kulatý stůl, přes který kovi vrátili do Prahy a bydleli postupně na někose dal provázek a mohlo se hrát. Tak začala lika místech – v Karlíně, Michli i v centru Prahy. moje kariéra stolního tenisty,“ říká se smíchem. Vlastní děti neměli. „Stolní tenis jsem hrál nejdřív rekreačně. A jaké měl později, když už pověsil kopačky na Chodil jsem plavat do Divoké Šárky a byly tam hřebík, koníčky? „V 90. letech jsem pravidelně i stoly na stolní tenis. Správce koupaliště byl nehrál v Unii karty joker,“ směje se Škalák. „Bohužel slyšící a nechal mě tam hrát, bavilo mě to čím jsem také začal hodně sázet ve Fortuně a prodál víc. Později jsem chodil prahrál dost peněz,“ říká už vážně. videlně hrát do veřejné herny, „To období mám ale už naštěstí jmenovala se Pingpongová síň za sebou. Teď mě nejvíc baví lušČerná růže, v ulici Na Příkopě. tit osmisměrky a sudoku a sledoV suterénu bylo několik stolů.“ vat v televizi sportovní přenosy.“ Stolní tenis hrál Jiří Škalák I když prodělal v loňském závodně také za I. PSKH. Byla to roce Jiří Škalák operaci kyčelnídobrá kombinace k fotbalu, kteho kloubu a do Prahy do Unie už rý se hrál jen od jara do podzinejezdí, stále je to ten stejný, vimu. Stolní tenis mohl hrát i přes tální chlapík, kterého si neslyšízimu. cí dobře pamatují. Přesně podle Největšího úspěchu ve stolstarého fotbalového hesla „Boním tenisu dosáhl na osmé dea- Škalák 50. léta 20. století juj a nic nevzdávej!“. flympiádě v Miláně (1957) – stříbro ve čtyřhře (spolu s Karlem Největší sportovní úspěchy Jiřího Škaláka Svobodou). deaflympiáda sport výsledek

A do civilu

Při stolním tenisu se seznámil se svou budoucí ženou, Vlastou Hortovou, která také hrála stolní tenis za I. PSKH. Byla o dva roky starší a její rodiče se do Prahy přestěhovali z tehdejšího Sovětského svazu. A byla už vdaná za Jaroslava Primase. Přesto se rozvedla a svatbu měli novomanželé Škalákovi 11. prosince 1954 v Gottwaldově, kde tehdy Jiří pracoval. Svatbou vyženil dcer-

Miláno, 1957

fotbal

5. místo

Miláno, 1957

stolní tenis – dvouhra

bronz

Miláno, 1957

stolní tenis – čtyřhra

stříbro

Helsinky, 1961

fotbal

bronz

Helsinky, 1961

stolní tenis – dvouhra

4. místo

Washington, D. C., 1965

nestartoval

–

Bělehrad, 1969

nestartoval

–

Malmö, 1973

stolní tenis – dvouhra

nepostoupil

Malmö, 1973

stolní tenis – čtyřhra

nepostoupil

Malmö, 1973

stolní tenis – tým

5. místo

Česká unie neslyšících

(POLO)ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY

V letech 2014–2016 vycházel v Gongu seriál (Polo)zapomenuté příběhy. Po zániku Gongu vám nyní v Unii nabízíme jeho volné pokračování. TEXT:

2. DÍL (Polo)zapo menuté pří běhy

Petr Pánek / FOTO: archiv autora

Zakázané řádové sestry: příběh sestry Pauliny (1915–2015)

Sestra Paulina byla školskou sestrou řádu de Notre Dame, který vzdělával a vychovával žáky v ústavech pro hluchoněmé děti – v Praze, Hradci Králové a Českých Budějovicích. V Pražském ústavu pro hluchoněmé působily řádové sestry v letech 1870–1955.

yla to velká událost, když přijela 22. listopadu 2012 do školy pro neslyšící v Holečkově ulici na pražském Smíchově. Škola pořádala Den otevřených dveří a sestra Paulina byla u toho. Na den přesně 57 let poté, co ji a další řádové sestry komunisté násilně odvezli. Měsíc předtím, 26. října 2012, měla přednášku a besedu pro studenty Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Přišlo kolem 100 lidí. Při druhé besedě, 15. října 2014, už ze zdravotních důvodů nemohla přijít, ale poslala svým bývalým neslyšícím žákům krásný videopozdrav. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl sestru Paulinu několikrát navštívit v jejím domově u řádových sester v Krči. Během našich dlouhých hovorů vznikl také tento rozhovor, který otiskujeme po šesti letech. Sestra Paulina se tu ohlíží za svým životem, dlouhým rovných sto let.

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

V jakých poměrech jste vyrůstala?

Narodila jsem se za vlády Františka Josefa I. v jižních Čechách, v Radomyšli u Strakonic, dne 7. března 1915 – do velké rodiny Doušů, v níž bylo celkem deset dětí – čtyři chlapci a šest děvčat. Já jsem byla osmá. Všichni jsme se měli rádi a byli jsme spokojeni s tím, co nám mohli rodiče dávat ze své práce na malém hospodářství, kde jsme od mládí pomáhali, nač jsme stačili. Žila s námi i babička. Když měla 100. narozeniny, tak ji naši dovezli k fotografovi do Strakonic – to byla její první fotografie v životě. Když na ni rozsvítil reflektor, prý řekla: „Ale pane, nedělají si se mnou takovou škodu.“ Tak byla skromná. Žila ještě dva roky. Když začala umírat, se všemi se rozloučila – to jsme šli za sebou podél postele a každému z nás požehnala křížkem na čele.

(POLO)ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY

Po babičce nás pak bolestně překvapila svou smrtí maminka. Ráno nás vypravila do školy, a když jsme se s bratrem vrátili ze školy ze Strakonic domů vlakem, maminka už ležela v rakvi. Bylo jí 52 roků.

Co Vás přivedlo ke vstupu do řádu?

Těžko říct. I to řídil Pán Bůh. To jsem cítila ve svém nitru, zvlášť když jsem se dostala do 3. třídy měšťanské školy v Horažďovicích. Nejdříve jsem tam jezdila vlakem, což bylo dost daleko. Až po velkém krupobití v Radomyšli, kdy na poli nezůstala ani nejmenší úroda, mi řekl bratr, že když se musí všecko kupovat, tak bych si mohla ušetřit cesty a rovnou tam bydlet. Líbilo se mi tam a více jsem naslouchala „Božímu volání“ a svému rozhodnutí stát se učitelkou – u Školských sester. Po vykonané zkoušce roku 1930 jsem nastoupila do učitelského ústavu v Českých Budějovicích. V roce 1934 jsem maturovala a hned nastoupila do noviciátu v Horažďovicích. Po prvním noviciátu jsme léta Páně 1935 jely učit na Smíchov.

Jaké byly začátky?

Elán k této práci jsem si od Pána Boha vyprošovala v denní modlitbě. Žádnou zkušenost pro vyučování neslyšících dětí jsem neměla. Za svého studia na učitelském ústavu jsem byla jen dvakrát na exkurzi v ústavu pro hluchoněmé v Českých Budějovicích. Začala jsem učit v první třídě. Hezky jsem se na první den připravila. Mluvila jsem na děti, ale navzájem jsme si vůbec nerozuměli. Jen jsme se na sebe zoufale dívali. Jeden chlapec plakal, držel si v ruce ještě jízdenku a jen o tu měl zájem. A já jsem se také jen tak tak držela, abych nezačala také plakat. Díky Pánu Bohu za to, že se nás tří nových nezkušených učitelek – Miluše, Daniely a mne – s láskou ujaly starší sestry učitelky a zacvičovaly nás. S pomocí Boží už jsme vyučování zvládaly a začaly jsme rozumět. Na Smíchově bylo v té době celkem 20 sester, deset z nich byly učitelky.

Jaký jste měla dojem z prvního školního roku?

Když jsem si představila a uvědomila jeho začátky a průběh, musím říct, že pěkný, požehnaný, hodnotný. Další rok to žáci při Mikulášské besídce názorně ukázali a vyslovili slova, kterým se naučili. Každý měl na hlavě korunku s jedním písmenem, například: p – a – t – m, která jsme se učili ve slovech. Žáci stáli v řadě na podiu. Vyběhnutím jednotlivých písmen sestavili z nich uprostřed jeviště slovo, které každý sám nahlas vyslovil, a pak se všichni uklonili obecenstvu a návratem do řady udělali volný prostor pro další slova. Ale nejkrásnější okamžik toho čísla byl, když se otevřela opona a Anička Sadílková – teď Küffnerová – viděla sedět u jeviště krásně oblečeného Mikuláše a plná úžasu neměla pro nic jiného zájem. Chtěla, aby se všichni potěšili a viděli Mikuláše, zvláště sestra Paulina. Anička běhala radostně po jevišti, tleskala rukama, několikrát přiběhla ke mně k budce a všemožně se snažila, abych vylezla z budky a podívala se na Mikuláše. Když jsem ji neposlechla, začala mne sama vytahovat. To se všechno v sále smíchem otřásalo a mnozí pak říkali, že ta radost žačky se jim nejvíc líbila.

Které ředitele jste na smíchovském ústavu zažila?

Po dobu mé 20leté působnosti na Smíchově jsem spolupracovala se třemi řediteli. Nejdéle – 13 roků – s Aloisem Novákem. Vzpomínám si, jak jsem se jednou, hned na začátku, s ředitelem Novákem srdečně zasmála. Na slově vlasy mi chtěl ukázat, že je při vyučování nutný názor. Sáhl si rukou na hlavu a hledal vlasy, nenašel je, začal se smát a hlasitě povídá: „Safra, dyť já tam nic nemám.“ Šest let jsem učila pod Josefem Haškem a pod Františkem Šromem jeden rok. Se všemi jsem byla spokojena a dobře se mi pracovalo.

Pokračování příště O sestře Paulině – 2. díl.

Česká unie neslyšících

KOUTEK PSYCHOLOGIE

SERIÁL Koutek psycholog ie

Kristina Pánková Kratochvílová ILUSTRACE: Iva Hay Tetauerová TEXT:

Nebezpečí internetu a sociálních sítí Dnes se bez internetu a svých mobilních telefonů už neobejdeme. Pamatujete si, jaké to bylo dříve, když ještě nebyla možnost komunikace přes sms, e-maily, WhatsApp a další aplikace? I mladí neslyšící se pravidelně scházeli v klubech a psali si dopisy nebo pohledy. Pro spoustu neslyšících byl skvělým vynálezem fax, díky kterému mohli spolu komunikovat mnohem rychleji. Dnes můžeme být se svými přáteli v kontaktu přes mobil kdykoliv a kdekoliv. Mladí lidé přestali chodit do klubů, protože si jednoduše mohou domluvit sraz přes telefon. V klubech se schází hlavně senioři, kteří nemají přístup na internet.

o se týče využívání internetu, u neslyšících je jiná situace než u slyšících. Mají méně kontaktů se svým okolím – nepopovídají si se sousedy, s kolegy atd. Jiní neslyšící bydlí obvykle daleko… Díky internetu mohou i na dálku komunikovat s přáteli a vyhledávat si informace, (slyšící spoustu informací získají z rádia a televize, „pokecem“ v obchodě, v čekárně, při vyzvedávání dětí i jen tak bezděčně poslechem různých rozhovorů). Takže je celkem logické, že neslyšící tráví více času u telefonu nebo počítače. Navíc mobilní telefon je nově zařazen mezi kompenzační pomůcky, na které mohou dostat příspěvek od Úřadu práce ČR. Cílem článku je upozornit na rizika internetu.

je to pravda. Na internetu se objevují i falešné informace. Někdy je jejich cílem úmyslně ovlivnit názor lidí, například před volbami. Také můžete narazit na skrytou reklamu nebo na podvodníky. • Lidé na sociálních sítích většinou píšou o pozitivních věcech, sdílejí krásné fotky z výletů, kde jsou upravení a usměvaví. Kdo by taky sdílel fotky, kde nevypadá dobře? Chceme se přece pochlubit tím hezkým a ne ukazovat své problémy. To vyvolává klamný dojem, že ostatní lidé se mají lépe a jsou šťastnější. Může to v nás probudit špatnou náladu a pocit, že žijeme horší život než ostatní…

Na co si dát pozor?

Jaký vliv mají digitální technologie na tělo a psychiku?

• Když jedete na dovolenou, nezveřejňujte fotky na Facebooku a dalších sociálních aplikacích. Můžete nechtěně dát tip zlodějům, že nejste doma. • Buďte opatrní při zveřejňování a sdílení vašich soukromých fotografií a fotek vašich dětí. Nevíte, kdo všechno se k nim může dostat. I kdybyste si zrušili facebookový účet, vaše fotky stále zůstanou v digitálním prostoru, kde je riziko jejich zneužití. • Nevěřte všemu, co se píše. Ověřujte si, jestli

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

• Proměňují schopnosti mozku – některé dovednosti oslabují a jiné naopak rozvíjí. • Zhoršuje se naše schopnost se soustředit, číst s porozuměním delší texty a aktivně přemýšlet. • Na internetu sledujeme často úplné zbytečnosti. Náš mozek je přehlcený nepodstatnými údaji na úkor toho důležitého. Hůře si zapamatujeme nové informace. • Internet a sociální sítě přispívají k prokras-

KOUTEK PSYCHOLOGIE

tinaci (chorobnému odkládání povinností). Místo plnění povinností nás láká surfování po sociálních sítích. • Méně se hýbeme, více sedíme. Více používáme pravou ruku, což může vést k bolestem rukou, zánětu šlach a dalším problémům. Se sezením u digitálních médií je spojena i bolest hlavy a zad, pocit suchých očí atd.

Jaké jsou znaky závislosti na internetu?

• Závislý člověk pořád kontroluje svůj mobil. Kdyby musel být nějakou dobu bez připojení, bude nervózní, podrážděný atd… Čím kratší doba, tím větší je závislost. • Přeruší nebo výrazně omezí kontakt se svými přáteli „naživo“. • Málo spí a přes den bývá unavený a/nebo vyčerpaný. Celkově se necítí vůbec dobře. • Skutečná závislost na internetu se nazývá netolismus. Je to nemoc stejně jako závislost na drogách a léčí ji psychoterapeut nebo psycholog, případně psychiatr. Ti vám pomohou, i když ještě nejste zcela závislí, ale internet již negativně ovlivňuje váš život. Terapie vám pomůže toto změnit. Je lepší vyhledat pomoc dříve, než do závislosti spadnete úplně.

Jak bojovat proti závislosti

• Zásadním pravidlem je omezit čas na internetu. Zavést si pravidelné časy, kdy budete offline (např. 1–2 hodiny odpoledne, pak před

spaním a v noci). Jednou za čas vypnout internet v mobilu na celý den i delší dobu, například o víkendu nebo na dovolené. • Můžete si v mobilu nastavit přístup pouze k WhatsApp a programům, které využíváte pro komunikaci. Lze si zablokovat Facebook a další oblíbené stránky, kde trávíte hodně času. Můžete se na ně připojovat pouze přes počítač a v určitém čase, který budete dodržovat. • Vypněte si notifikace (upozornění např. na příchozí e-maily, zprávy na Facebooku apod.) Ruší to a svádí to k neustálému nakukování do telefonu a kontrolování, co je nového. • Ložnice by měla být odpočinkovým prostorem, kam nesmí mobil ani jiné technologie. Doporučuje se nepoužívat je dvě hodiny před spaním. Mozek se zklidní a bude se vám pak lépe spát.

Pro inspiraci - zkušenosti mých přátel:

František: Dřív jsem byl na internetu mnohem častěji, nyní jsem to velmi omezil. Připojuji se hlavně v práci. Doma dělám raději něco jiného. Na Facebooku jsem proto, že chci mít přehled o akcích pro neslyšící. Psát komentáře v různých diskuzích už mě nebaví. Stává se, že někdo špatně pochopí nějaký komentář, a pak dochází ke zbytečným hádkám. Podle mě je to ztráta času. Je lepší diskutovat osobně. Zuzka: Mám pořád obyčejný tlačítkový telefon bez internetu a mám klid. Jednou jsem si koupila chytrý telefon, ale nevyhovoval mi. Cítila jsem se přehlcená informacemi. S lidmi si píšu sms a e-maily si vyřizuji na notebooku. Informace si vyhledávám dopředu. A pokud potřebuju něco nutně, napíšu manželovi, který má chytrý mobil, a on mi to vyhledá. Facebook také nemám a nechybí mi. Jitka: Každý rok v létě trávím aspoň měsíc na horách bez internetu. Vyčistím si hlavu a domů se vracím úžasně odpočinutá.

Česká unie neslyšících

EKO

Vlasy

chlouba každé ženy

Lucie Štefková, Eva Kastnerová FOTKY: archiv Lucie Štefkové a Evy Kastnerové TEXT:

Vlasy – koruna krásy. Jak ale o ně pečovat? Ano, existuje spousta přípravků, šampónů, kondicionérů, zábalů a mnoho dalšího. Ale přemýšleli jste třeba nad tím, že tyto „zázraky“ jsou vyráběné z ropy a obsahují další chemické látky, které neprospívají vlasům a vlasové pokožce? Přemýšleli jste také třeba o tom, jak a čím se myly naše praprababičky? Tehdy nebyl na trhu takový výběr. A stejně na starých fotkách vidíme, jak měly vlasy krásné, husté a dlouhé… Čím to? A o tom chceme v této rubrice psát. Věrny názvu rubriky EKO se vyvarujeme veškeré chemie a seznámíme vás s přírodními přípravky a dalšími možnostmi. Pro přehled jsme článek rozdělily do několika částí.

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

Co obsahuje chemický šampón

Tady vás chceme seznámit s některými názvy, kterým většina nerozumí a na které si zejména dát pozor! Víme, že číst složení je leckdy otravné, někomu se do toho nechce, ale věřte, vyplatí se vám to! Sulfáty (nejznámější je Sodium Laureth Sulfate – zkratka SLS) Pomáhají k vytvoření pěny a rozpouští sébum (kožní maz), které vyživuje a chrání vlasy. Když pokožka přijde o sébum, začne vytvářet další a další maz. Výsledkem jsou vlasy s každým umytím mastnější a mastnější. Parabeny Jsou to konzervační látky, ale tělu nejsou přirozené. Navíc nejsou přirozeně odbouratelné v pří-

EKO

rodě. Mohou způsobovat alergie a v kosmetice nejsou vůbec potřeba. Silikony (např. nejčastější Dimethicone) Silikony dávají vlasům lesk a jemnost, ale obalují vlasové vlákno, zatěžují ho a navíc mohou i podráždit vlasovou pokožku a způsobit tvorbu lupů, vypadávání vlasů nebo jiné problémy.

„Noo poo“ a zkušenosti neslyšících žen

Jde o metodu mytí vlasů a jedná se o zkratku pro „no shampoo“ – tedy volně přeloženo „ne šampónu“. Vlasy se umývají buď jen vodou, nebo kombinací vody s přírodními prostředky. Ale teď pěkně popořádku. Nejprve je třeba vlasy „odmastit“, tj. minimálně šest týdnů je vůbec nemýt. A to je právě ten kámen úrazu. Ne každá žena se spokojí s nevzhlednými a páchnoucími vlasy, ale o tom to právě je. Vlasy si pak odvyknou chemii a sébum začne vytvářet přirozenou ochranu vlasu. Potom následuje další krok: místo šampónů se na vlasy nanáší buď chlebová žitná mouka (smíchá se s vodou a vznikne kašička) či soda. Dáša, neslyšící žena, má s tím osobní zkušenost: „Používám 1 díl sody na 3 díly vody. Smíchám, protřepu a nanesu na vlasy. Tímto si vlasy umyji, nechám asi 5–10 minut působit a vlasy si opláchnu vodou. Poté smíchám jablečný ocet v poměru 1 díl ku 4 dílům vody, do toho ještě nakapu 8-10 kapek éterického oleje, například levanduli, rozmarýn, citrón podle libosti. Opláchnu tím vlasy a už je nechám rovnou vysušit.“ Dáša na tuto metodu přešla hlavně proto, že ji po použití šampónu dráždila vlasová pokožka, pořád ji svědila, tvořily se jí lupy. Dodává také, že je důležitá pravidelnost a nevzdávat to po prvních pokusech. Sama tuto metodu po-

užívá již více než půlroku a je spokojená. Svědění zmizelo, stejně tak i lupy. Naopak se jí zlepšila kvalita vlasů. Podobnou zkušenost má i Eva, jedna z autorek tohoto článku. Ta kromě sody vyzkoušela i žitnou mouku, ale podle ní je lepší soda, žitná mouka se špatně vyčesává. A předtím skutečně nechala vlasy dva měsíce „odmastit“. Jak se přitom cítila? „Celé dva měsíce jsem si opravdu nemyla vlasy. Ani vodou! Mastnota byla ze začátku cítit, ale pak se to postupně měnilo. Vlasová pokožka si postupně odvykala těm chemiím, byl to pro ni ze začátku šok samozřejmě, po takové době byla na šamponech závislá. Ven jsem vlasy nosila v culíku, aby to nebylo tolik poznat, doma jsem je nechávala rozpuštěné, aby mohly volně dýchat.“ Zkušenosti obou jsou pozitivní. Jsou ale i jiné neslyšící ženy, kterým tato metoda ne zcela vyhovovala, a proto zvolily jinou alternativu, a to užívání přírodních šampónů.

Přírodní šampóny

Jde o šampóny, jejichž složení neobsahuje sulfáty, silikony, parabeny a další. Důležité je sledovat etikety! Nestačí jen informace, že jsou přírodní. Výrobci mohou uvádět za přírodní produkt i to, co obsahuje minimum přírodních látek, přičemž zbytek je jen chemie. V podstatě se jedná o „oblbování“ lidí. Tudíž pozorně čtěte i ta malá písmenka o složení. Ano, ta malá :) Takové šampóny musí mít i označení CPK nebo CPK bio, podle kterého lze poznat certifikovanou přírodní kosmetiku.

Jak dále pečovat a vyživovat vlasy?

Vlasy si nestačí jen mýt. Občas jim dopřejme speciální kúry jako jsou například zábaly a masky (jíl, přírodní oleje), vitamíny, bylinky (např. kopřivový oplach) a také výběr správného hřebene či kartáče (bambusový, dřevěný nebo kartáč ze zvířecích štětin). Na kvalitu vlasů má vliv i únava a stres. Takže, pokud možno, vyhýbejme se jim!

Česká unie neslyšících

SPORT

PŘIPRAVILA:

Alpské lyžování v Koutech

Monika Ťuláková

FOTO:

Eva Marková

Během dvou dnů, od 19. do 20. března 2018 se konalo Mistrovství ČR v alpském lyžování neslyšících. Závody proběhly v skiareálu Kouty nad Desnou v Jeseníkách. Lyžaři závodili ve dvou disciplínách, první den se konal obří slalom a druhý den se závodilo ve slalomu. Sněhová pokrývka na závodních trasech nebyla úplně ideální, převládal led a měkký sníh, přesto účastníci závodu ho zvládli. Celou akci organizoval oddíl lyžování pod ČSNS.

Mistrovství ČR ve futsalu mužů

FOTO: Jaroslav

Klein

Dne 17. března 2018 uspořádal Pražský sportovní klub neslyšících opět futsalovou akci, která se konala ve sportovní hale TJ Bohemians na Praze 10. Na mistrovství se přihlásilo sedm týmů. Umístění: 1. SKN Brno, 2. SKN Hradec Králové, 3. SSK Vítkovice, 4. TJ Slovan Zlín, 5. BSKN České Budějovice, 6. I.PSKN Praha, 7. SKN Plzeň. Vítězný tým SKN Brno se zúčastní futsalového Deafs Champions League ve Stuttgartu v roce 2019.

Volby do ČSNS 2018 V sobotu 24. března 2018 proběhla v Praze volební Valná hromada Českého svazu neslyšících sportovců. Prezidentem se stal opět Ota Panský, který bude ve funkci působit po následujícíčtyři roky. Do pozice viceprezidenta byl zvolen Jan Žídek. Členství ve výboru získali i Pavel Pastrnek, Jiří Bělohlávek, Jaroslav Milich a Petr Valášek. O hospodářské záležitosti se bude starat pokladník Jiří Kolíska. Kontrolní revizní komisi tvoří František Moučka, Radek Probošt a Marie Krejčí.

časopis unie • 5–6/2018 • ročník XXII

Mistrovství ČR ve stolním tenise FOTO: BSKN

České Budějovice

V Českých Budějovicích se v sobotu 14. dubna 2018 realizovalo Mistrovství ČR ve stolním tenise neslyšících. V pořadí již 62. mistrovství pořádalo BSKN České Budějovice. Hráči: 1. Matouš, 2. Helus, 3. Šlechta a Pešek. Hráčky: 1. Mazuchová, 2. Dudková, 3. Zajacová. Týmy: 1. SK Olympia A (Matouš a Šlechta), 2. SKN Plzeň (Helu a Pešek), 3. SK Olympia B (Procházka a Grym)

KALENDÁRIUM

Petr Pánek archiv Petra Pánka

TEXT:

FOTO:

2. května 1948

Před 70 lety byl založen Spolek hluchoněmých v Jihlavě.

9. května 1938

Před 80 lety se narodila Ludmila Valentová, ředitelka ústavu pro neslyšící v Českých Budějovicích.

13. května 1923

Před 95 lety byla slavnostně otevřena nová budova Ústavu pro hluchoněmé v Plzni.

27. května 1898

Před 120 lety se narodil Stanislav Svačina (1898–1992), dlouholetý učitel neslyšících na Výmolově ústavu v Praze. Pomáhal založit I. Pražský sportovní klub hluchoněmých, mnoho let byl sekretářem I. PSKH, trénoval neslyšící fotbalisty. I když žil celý život mezi neslyšícími, ZJ se nikdy nenaučil. V roce 1970 byl členem přípravného výboru České logopedické společnosti.

31. května 1998

Před 20 lety zemřel Josef Zeman (1914–1998), náš přední soudní i televizní tlumočník znakového jazyka, spoluautor prvního českého Slovníku znakové řeči. V letech 1969–1986 byl předsedou Celopražské základní organizace neslyšících. Od narození byl silně nedoslýchavý.

1. června 1968

22. května 1868

Před 150 roky byl založen Podpůrný spolek hluchoněmých sv. Františka Saleského v Praze. Byl to náš úplně první spolek neslyšících a sedmý nejstarší v Evropě. Spolek chtěl založit již neslyšící učitel Hubert Kauzner, ale předčasně zemřel. Jeho myšlenku uskutečnil až 12 let po jeho smrti další neslyšící učitel Václav Josef Wilczek.

6. 9. 1918 – oslavy 50. výročí založení Podpůrného spolku hluchoněmých. Třetí zprava sedí předseda Jaroslav Čáp.

Před 50 lety zemřela Helena Kellerová (1880–1968), geniální hluchoslepá americká spisovatelka, aktivistka a lektorka. Byla členkou Socialistické strany Ameriky. Před druhým rokem věku ztratila po meningitidě současně zrak i sluch. Jako první hluchoslepý člověk dokončila studium na Harvardově univerzitě.

15. června 1908

Před 110 roky se narodil Miloš Malý, ředitel Učebných dílen pro hluchoněmé v Praze.

Česká unie neslyšících