UNIE 1-2/2019 by casopisunie

dvouměsíčník ČESKÉ UNIE NESLYŠÍCÍCH, z.ú. 1–2/2019 • roč. XXIII • 45 Kč

MLUVÍCÍ RUCE 2018: VE ZNAMENÍ 100 LET VÝROČÍ REPUBLIKY str. 10

INSPO 2019

20 let oboru ČNES

POHÁDKA VODNÍKOVA PRINCEZNA

str. 7

str. 8

str. 22

EDITORIAL LUCIE SEDLÁČKOVÁ PŮLPÁNOVÁ šéfredaktorka UNIE

Milí čtenáři, čtenářky, přátelé a příznivci kulturní menšiny neslyšících, Je tu rok 2019. Pomysleli jste kromě svých předsevzetí i na naši Zemi? Jak ji můžeme ochránit? Co můžeme pro náš domov udělat? Inspiraci najdete v rubrice Ekokoutek, jejímž tématem je tentokráte voda. V prvním čísle tohoto roku dojde i na slíbený rozhovor s týmem DeafTravel o jejich projektu, kde se dozvíme o možnostech získávání nezbytných informací pro neslyšící během jejich cestování. Samotné cestování může být právě navíc jedním ze způsobů, jak si naší planety více vážit pro její rozmanitost, krásnou přírodu a lidi. V přírodě se vyskytuje již zmíněná voda a náhoda tomu tak chtěla, že životadárná voda byla tématem čtvrté vánoční pohádky pro neslyšící s názvem Vodníkova princezna. Pohádka měla velký ohlas nejen u neslyšících, ale i u slyšících diváků. O tom se přesvědčíte na straně 24. Ještě se vrátím do loňského roku, který byl 100. výročím založení samostatného československého státu. Toto téma se prolínalo i 21. ročníkem Mluvících rukou, který se konal druhou adventní neděli. Více najdete v naší bohaté fotogalerii. Užijte si její prohlížení! Dovolte mi úvodník zakončit slovy: Važme si každého daru – dne, do kterého se probudíme, a čiré čisté vody, kterou můžeme spatřit… Příjemné počtení vám přeji.

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

OBSAH 4

ČUN/ČMUN PRAHA, BRNO, LIBEREC, KROMĚŘÍŽ

Z DOMOVA

SPORT

DVACETILETÉ VÝROČÍ OBORU ČEŠTINA V KOMUNIKACI NESLYŠÍCÍCH

MLUVÍCÍ RUCE 2018

ESLYŠÍCÍ KOMIK N JOHN SMITH PODRUHÉ

ÚSPĚŠNÍ NESLYŠÍCÍ: DEAFTRAVEL Jak slyšící mohou vědět, co MY neslyšící vyžadujeme?

NESLYŠÍCÍ SENIOŘI: ZDENĚK JUNEK Vždy jsme jeli naplno!

REPORTÁŽ: VODNÍKOVA PRINCEZNA aneb jak se točila pohádka pro neslyšící

PSYCHOLOGIE: JAK MÍT SPOKOJENÉ MIMINKO?

EKO: ŠETŘEME VODOU!

OBSAH

CHLAPÍK, CO VÁS ROZESMĚJE Neslyšící britský komik John Smith nastavuje zrcadlo předsudkům o kultuře a jazyce Neslyšících.

str. 12

ÚSPĚŠNÍ NESLYŠÍCÍ

MOTORKOVÁ LEGENDA

S Janem Wirthem a Janem Havelkou o projektu DeafTravel, který odstraňuje komunikační bariéry mezi slyšícími a neslyšícími.

Junkovy znají všichni neslyšící motoristé. Stali se legendou motosportu. Co mají společného Ivana a Eliška Junkovy?

str. 14

str. 18

MŮŽETE SI NÁS PŘEDPLATIT

KDE NA SÍTI NÁS NAJDETE

Roční tištěné předplatné: 210 Kč včetně poštovného Kontakt: predplatne@cun.cz

WEB www.cun.cz ISSUU www.issuu.com/casopisunie FACEBOOK www.facebook.com/CeskaUnieNeslysicich www.facebook.com/CasopisUnie

Redakce UNIE vás na prahu nového roku zdraví z hor.

• 1–2/2019, roč. XXIII ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY

vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z.ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e-mail: redakce@cun.cz vedoucí redakce: Monika Ťuláková • šéfredaktorka: Lucie Sedláčková Půlpánová • zástupkyně šéfredaktorky: Lenka Hejlová • redaktorky: Ivana Hay Tetauerová, Kristina Pánková Kratochvílová, Irena Maňáková, Milena Brožová, Barbora Flusserová překladatelka do českého znakového jazyka: Eva Kastnerová figuranti: Eva Kastnerová, Eva Sattler externí spolupracovníci: Petr Pánek • jazyková korektura: Lucie Štefková • redakční fotograf: Martin Jarůšek foto na titulní straně: Tomáš Devera grafický design, sazba: signatura.cz, s.r.o. Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 ISSN (print) 2464-7705 • ISSN (online) 2464-7802 Vydáno za podpory:

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

ČUN/ČMUN

NESLYŠÍCÍ A SPORTOVNÍ STŘELBA

PRAHA

TEXT: Ivana Hay Tetauerová FOTO: Lucie Sedláčková Půlpánová

Ve čtvrtek 13. prosince 2018 se v ČUN Praha konala přednáška o střelbě neslyšících. Navštívil nás Marek Bartošek (30), neslyšící deaflympionik, který je v současné době naším jediným reprezentantem ve střelbě neslyšících. Již několik let úspěšně zastupuje naši republiku na velkých střeleckých kláních neslyšících po celém světě. Na přednášku jsme též pozvali paní Věru Macháčkovou (83) a pana Jaroslava Dědiče (89), kteří byli na stejné pozici jako Marek před několika desetiletími. Pan Dědič se bohužel ze zdravotních důvodů nemohl přednášky zúčastnit, a tak nám poslal prostřednictvím svého synovce Petra Pánka alespoň osobní vzkaz a krátké vzpomínání přes Skype; na místě jej však zastoupila manželka Věra Dědičová. Zájemci si po přednášce mohli potěžkat zbraně a ohmatat sportovní oblečení a pomůcky současných střelců. O Markovi a jeho střílení se více dozvíte brzy v dalším z čísel UNIE. Věra Macháčková a Marek Bartošek v akci.

Zleva: Věra Macháčková, Marek Bartošek, Věra Dědičová. Vzadu za nimi Jaroslav Dědič, který zdravil přes Skype.

BRNO

BYL JEDNOU JEDEN ČLOVĚK TEXT: Silvie Benešová FOTO: archív ČMUN Brno

Brněnská pobočka ČUN spustila v prosinci 2018 cyklus zdravotnických přednášek, které jsou určeny pro všechny neslyšící a nedoslýchavé. Cílem přednášek je vysvětlit zábavnou formou, jak funguje naše tělo a jeho „součástky“. Každá přednáška je věnovaná určité části těla. Posluchači se na první přednášce mohli dozvědět, jak naše orgány fungují, jaké nemoci můžete dostat a jak se jim bránit. Po skončení přednášky následovala volná diskuze, kde se zájemci mohli ptát na cokoliv – prostor pro diskuzi bude vždy po skončení každé přednášky. Poslední přednáška se koná dne 22. března 2019 od 17:00−18:30 na téma Alzheimerova choroba: Tichý nepřítel mozku.

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

ČUN/ČMUN

LIBEREC

LIBERECKÁ ZUMBA TEXT A FOTO: Lena Marx

Každý pátek od 18 hodin a v neděli od 10 hodin pořádáme pravidelné cvičení i tanec, které navštěvují neslyšící i slyšící. K tomu jednou za měsíc organizujeme i cvičení pro seniory. Je to radost pro všechny. Zapojit se můžete i vy. Adresa: Sport studio Endorfin, Masarykova 400/1, Liberec.

SPOLEČNĚ NEJEN NA JEVIŠTI 2018 TEXT: Lena Marx FOTO: Martin Kubišta

LIBEREC

REKONSTRUKCE

Dne 3. listopadu 2018 proběhlo v městském divadle v Jablonci nad Nisou již pošestnácté divadelní pásmo tvorby neslyšících. Celý program byl tlumočen do českého znakového jazyka a byl velmi pestrý. K sobotní akci patřily take dopolední workshopové pohybové dílny, kde se pod vedením Lenky Marx sešly děti z logopedické základní školy v Liberci, které ukázaly, co se naučily. Vysloužily si zasloužený potlesk. Potlesk patřil také dívence Adélce Doubkové, nyní po mozkové obrně, jež měla svoje první vystoupení v divadle taktéž pod vedením Lenky Marx.

KROMĚŘÍŽ

TEXT A FOTO: Martina Latíková

Kroměřížská pobočka ČUN během loňského roku svépomocí rekonstruovala stávající prostory. V pátek 7. září 2018 byly úspěšně otevřeny nově vybavené prostory pro kurzy znakového jazyka a pro centrum pro neslyšící. Na přestřihnutí pásky byl pozván ředitel ČUN Martin Novák, který s paní Martinou Latíkovou oficiálně zahájil chod nového sociálního centra pro neslyšící. Doufáme tak, že neslyšícím bude tímto usnadněn přístup k vyřizování potřebných věcí, se kterými si nebudou vědět rady, a že jim bude vždy s ochotou vysvětleno, jak mají postupovat v různých životních situacích. (redakčně zkráceno)

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

Z D OMOVA

Obzory počtvrté přístupné i neslyšícím TEXT: Ivana Hay Tetauerová FOTO: Lucie Sedláčková Půlpánová

Během víkendu 10.–11. listopadu 2018 se v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy konal opět cestovatelsko-outdoorový festival Obzory. Uskutečnilo se zde na 80 přednášek, workshopů a filmů, jejichž společným tématem bylo cestování, vysokohorská turistika (VHT), běh, skialpinismus, vodáctví, horolezectví, cyklistika apod. Pro zájemce bylo otevřeno sedm tematicky zaměřených sálů a pro děti zde byl poprvé pořádán samostatný program. Na chodbách univerzity stály stánky, kde si návštěvníci mohli zakoupit nebo prohlédnout různé outdoorové oblečení, batohy, knihy, průvodce, ručně vyráběné ethnošperky, lana, potřeby pro vodáky nebo mohli ochutnat různé exotické jídlo. Tento festival se konal již popáté, přičemž počtvrté byl díky neslyšícímu Petrovi Zbožínkovi, příznivci cestování a outdooru, zčásti zpřístupněn i neslyšícím. Petr totiž zajistil tlumočení do ČZJ a přepis na vybrané před-

nášky, o kterých předem informoval neslyšící v ČZJ i na Facebooku. „Rád bych touto cestou poděkoval ASNEP za finanční příspěvek na tlumočníky do ČZJ a ČUN Praha za poskytnutí simultánního přepisu,” vzkazuje Petr Zbožínek. Neslyšící tak mohli zhlédnout přednášku známé moderátorky počasí a meteoroložky Aleny Zárybnické o cyklistice v Alpách, spontánní přednášku známého horolezce Marka Holečka, který vyprávěl o svých expedicích v posledním roce. Rady, jak cestovat nalehko, posluchačům podal i Štěpán Trojánek, majitel obchodu Pod 7 kilo. Závěrem se neslyšící mohli seznámit i s možnostmi cestování s minimálním rozpočtem díky tzv. couchsurfingu, do kterého je zasvětila cestovatelka Kateřina Krejčová. Neváhejte a dorazte na příští ročník festivalu! Skutečně to stojí za to!

Horolezec Marek Holeček

INSPO již podevatenácté TEXT: Lenka Hejlová FOTO: archiv BMI sdružení

V sobotu 30. března 2019 se v Kongresovém centru Praha uskuteční již 19. ročník konference o informačních a komunikačních technologiích pro osoby se specifickými potřebami. Na konferenci INSPO 2019 se představí nejnovější české i zahraniční aplikace, programy a pomůcky usnadňující život lidem s různým zdravotním postižením. V sekci ICT pro osoby se sluchovým postižením vystoupí: 1) Aleš Pražák, Západočeská univerzita: Skryté titulky k živým televizním pořadům

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

2) Tomáš Portych, Česká unie neslyšících: Zkvalitnění přepisu s nástrojem Text on Top 3) Jana Fenclová, Centrum pro dětský sluch Tamtam: Aplikace Medvěd – Znakujte s Tamtamem 4) Jan Wirth: DeafTravel – online platforma poskytující prohlídky turistických atrakcí prostřednictvím

videí se znakujícím průvodcem 5) Jan Fikejs, Masarykova univerzita: Znakový slovník? Jedině Dictio! 6) Robert Jungmann, Signslate: Váš osobní tlumočník v mobilu Na konferenci budou také vyhlášeny výsledky literární soutěže Internet a můj handicap, jejíž 15. ročník má uzávěrku 17. února 2019.

SPORT

Svátek neslyšících sportovců v Plzni TEXT: Pavel Železný, předseda Sportovního klubu neslyšících Plzeň, z.s. FOTO: Archiv SKN Plzeň

Sportovní klub neslyšících Plzeň letos oslavil krásných 75 let své existence. V rámci oslav měl klub několik akcí: • V úterý 13. listopadu 2018 jsme na hřbitově v Zátiší uctili památku Františka Šilhánka. Pan Šilhánek dne 26. listopadu 1943 Futsal mužů založil Sportovní klub hluchoněmých v Plzni. Počátky našeho klubu nebyly lehké, byl totiž založen v době okupace, kdy různé aktivity • V pátek 16. byly velmi nebeza v sobotu 17. lispečné, a je s podivem, topadu 2018 se 88 že vůbec bylo vydásportovců zúčastnilo no povolení pro náš klub. turnaje v šipkách, z toho V roce 1961 jsme získali nový pabylo 60 mužů a 28 žen. Přijeli vilon ve Vyšehradské ulici pod nohosté i ze zahraničí, a to ze Skotvým názvem Sportovní klub neska (Dundee a Glasgow), z Němecslyšících Plzeň. V našem klubu má ka (Betzenget a Menge), z Itálie tělovýchova a sport slušné zázemí (Řím) a dorazily i ostatní české pro naše neslyšící spoluobčany kluby. Umístění družstev: 1. místo a pro naše sportovní oddíly. muži: Dundee (Skotsko) a 1. místo • Ve čtvrtek 15. prosince 2018 odpoženy: Dundee (Skotsko). Jednotledne se otevřel Sportovní klub, livci – muži: 1. místo Kalina (SKN aby si neslyšící návštěvníci mohPlzeň) a ženy: 1. místo Valentová li prohlédnout areál, který nám (SKN Plzeň). v létě, přesněji 23. července 2018, • V sobotu 17. listopadu se také kobohužel vyhořel. Přišlo se podívat nal turnaj ve futsalu. Zúčastnilo celkem 60 lidí. se jej deset družstev – samé české

Šipky žen

kluby. Na prvním místě se umístil klub SKN Plzeň «A», druhé místo obsadil SK Olympia Praha a třetí příčka patřila 1. PSKN Praha. V restauraci Alfa se večer pořádala závěrečná sportovní zábava, kam dorazilo 400 návštěvníků. Pozvali jsme paní Hanu Kolínskou z MŠMT a pozvání také přijali Českomoravský svaz neslyšících sportovců a mnohé kluby z celé republiky, PUN i Spolek Plzeň. Předávaly se poháry šipkařům a futsalistům. Všichni byli velmi spokojeni a odnesli si spoustu nových zážitků nebo navázali nová přátelství. Tímto zdravím všechny sportovce a spoluobčany − sportu zdar!

Čeští futsalisté ve Finsku TEXT: Monika Ťuláková FOTO: archiv Czech Deaf Football

Akce: 5. mistrovství Evropy ve futsalu neslyšících Kdy: 6. prosince 2018 Kde: Tampere, Finsko Výsledek: 1. Španělsko, 2. Rusko, 3. Itálie, 4. Švédsko, 5. Chorvatsko, 6. Polsko, 7. Bělorusko, 8. Izrael, 9. Anglie, 10., Nizozemsko, 11. Bulharsko, 12. Norsko, 13. Švýcarsko, 14. Finsko, 15. Česko, 16. Turecko

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

Z D OMOVA

Dvacetileté výročí oboru Čeština v komunikaci neslyšících Obor Čeština v komunikaci neslyšících na FF UK existuje již dvacet let. Oslavy jeho vzniku se uskutečnily 30. 11. a 1. 12. 2018 formou setkání bývalých a současných studentů, pedagogů, tlumočníků a dalších pracovníků a odborné veřejnosti. Záštitu nad oslavami převzali rektor univerzity Karlovy, děkan Filozofické fakulty UK a primátorka Prahy.

TEXT VE ČZJ: Radka Nováková PŘEKLAD: Milena Brožová,

Lucie Sedláčková Půlpánová FOTO: Martin Hundák, Jaroslav Klein

Doc. Michal Pullmann, děkan FF UK

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

pátek 30. 11. se v Brožíkově sále Staroměstské radnice, který zdarma poskytl pražský magistrát, uskutečnil společenský večer spojený s rautem. Akci, kterou svou přítomností osobně podpořil i děkan FF UK, doc. Michal Pullmann, navštívilo přibližně 120 hostů. Úvodní slovo patřilo koordinátorce oslav, Mgr. Radce Novákové: přítomné stručně seznámila s dvacetiletou historií oboru Čeština v komunikaci neslyšících a pětiletou historií Ústavu jazyků a komunikace neslyšících FF UK. Poté se slova ujala ředitelka ústavu dr. Andrea Hudáková. Ve své krátké řeči zmínila, že v současné době zde v bakalářském a v navazujícím magisterském programu studuje zhruba 80 studentů, pracuje zhruba 100 vyučujících a tlumočníků. Během dvaceti let existence oboru studenti zahájili 483 studií, v 61 případech se jednalo o neslyšící či nedoslýchavé studenty, pracovalo zde přes 100 vyučujících a tlumočníků, vznikla tři

manželství a studentům či absolventům se narodilo více než 100 dětí. Následovaly vzpomínky prof. Aleny Macurové, zakladatelky oboru, a v závěru večera vystoupilo několik absolventů, kteří se podělili o své pracovní úspěchy. Z jejich minutových projevů bylo zřejmé, že se jim daří. Někdo např. založil organizaci Deaf Friendly, jiný pracuje v CERMATu, kde se připravují státní maturity, další je činný v České komoře tlumočníků znakového jazyka... Díky těmto – pro současné studenty inspirativním – vystoupením víme, že obor má smysl a jeho absolventi nacházejí pracovní uplatnění v různých oblastech. Druhý den oslav byl pojat pracovně. Sobotní mezinárodní odborná konference byla zahájena velkou událostí – křestem dlouho očekávané publikace prof. Aleny Macurové a jejího týmu Jazyky v komunikaci neslyšících, jejímž kmotrem se stal děkan FFUK doc. Michal Pullmann. Pro více než 150 hostů konference byl připra-

Z D OMOVA

ven celodenní sled přednášek. Mezi přednášejícími byli jak čeští odborníci spojení s oborem Čeština v komunikaci neslyšících, tak tři pozvaní zahraniční hosté: Annelies Kusters a Jemina Napier z Heriot-Wattovy Univerzity v Edinburghu s příspěvky Proměny a novinky na poli Deaf Studies a Přehled výzkumu tlumočení znakových jazyků – Kde jsme začali a kde jsme nyní; a Christian Rathmann z Humboldtovy Univerzity v Berlíně, který přednesl dva příspěvky. Po prvním z nich, nazvaném Diskurz znakových jazyků v akademickém prostředí: Praxe

Mgr. Radka Nováková a prof. Alena Macurová

a Jak zapojit diskurz znakových jazyků do akademického prostředí?, následovalo mnoho otázek z publika, např. zda lze bakalářskou či diplomovou práci „napsat“ ve znakovém jazyce, když mluvený jazyk není pro neslyšícího studenta mateřským jazykem. Ve druhém příspěvku prof. Rathmann představil výzkum, který se zaměřoval na komunikaci mezi neslyšícími uživateli mezinárodního znakového systému a dvou národních znakových jazyků, jenž kromě jiného vyvrátil domněnku, že mezinárodní znakový systém je založen zejména na gestech. Čeští přednášející se zabývali Testováním socio-kognitivních kompetencí neslyšících dětí (Andrea Hudáková), Základní taxonomií chyb při tlumočení

z češtiny do českého znakového jazyka (Naďa Hynková Dingová, vycházela ze své disertační práce a navazovala na téma Jeminy Napier) a cíli a úspěchy české lingvistiky znakových jazyků za posledních 20 letech (Alena Macurová a Radka Nováková). V posledním ze zmíněných příspěvků byly také nastíněny plány Ústavu jazyků a komunikace neslyšících do budoucna. Během společenského večera i během konference byly (díky finanční podpoře děkana FF UK a Ústavu jazyků a komunikace neslyšících) zajištěny přepisovatelské a tlumočnické služby. Protože se jednalo o neobvyklý model tlumočení (za přítomnosti uživatelů českého znakového jazyka, mezinárodního znakového systému a mluvené češtiny), byl přítomen velký tlumočnický tým složený ze slyšících a neslyšících tlumočníků; byla to velmi zajímavá podívaná! Po oba dva dny akci natáčel Televizní klub neslyšících (termín vysílání reportáže: 23. 1. 2019). Ohlasy účastníků byly pozitivní, většina se již těší na další setkání. Uvidíme, zda se uskuteční za pět či deset let. Doufám, že proběhne v ještě větším počtu zúčastněných!

Sobotní konference

dr. Andrea Hudáková

Posterová sekce

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

MLUVÍCÍ RUCE

Mluvící ruce V neděli dne 9. prosince 2018 odpoledne se konal v pražském divadle Rokoko již 21. ročník přehlídky umělecké tvorby ve znakovém jazyce, kterou tradičně pořádá Česká unie neslyšících, z.ú. Dřívější ročníky Mluvících rukou probíhaly na podzim; letos se však přehlídka konala výjimečně druhou adventní neděli.

2018 TEXT: Ivana Hay Tetauerová FOTO: Tomáš Devera, Martin Jarůšek

Všichni účinkující

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

MLUVÍCÍ RUCE

řehlídku moderovali Marek Bednařík a Eva Sattler. Jelikož se letošní rok nesl ve znamení oslav stého výročí založení naší republiky, provázeli nás moderátoři v duchu těchto oslav. Diváci se tak mohli setkat mimo jiné i s prezidentem Tomášem Garrigue Masarykem a jeho americkou manželkou Charlottou, které moderátoři vtipně představili. Z a do českého znakového jazyka tlumočili Veronika Tamchynová a Petr Pánek, o simultánní přepis se postarali Tomáš Portych a Vojtěch Kucza. Repertoár letošní přehlídky byl skutečně rozsáhlý a zajímavý; vystoupili jak neslyšící děti ze základní školy v Praze-Radlicích, tak i senioři

z České unie neslyšících a různí neslyšící umělci – divadelníci a tanečníci z České republiky. Svým uměním poctil festival i světoznámý neslyšící komik z Anglie John Smith, který naši republiku navštívil za účelem vystoupení již podruhé. Provedeme Vás fotogalerií, kde zhlédnete nejdůležitější okamžiky z dění Mluvících rukou 2018. Za podporu programu též děkujeme sponzorům ZOO Praha, EMCO spol. s.r.o. a MyRaw Food s.r.o. (MyRaw Café v ulici Dlouhá 39).

Hříšný tanec – manželé Regina a Patrik Černí pod vedením Lenky Marx

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

TGM a jeho manželka Charlotte

Karel Hašler a dáma v retro obleku

Elegantní oblečení

Dobové kostýmy moderátorů, které nás provázely sty lety existence republiky

Vánoční příběh – vystoupení žáků ze ZŠ pro SP Praha – Radlice, kteří přednesli vánoční koledy v ČZJ pod vedením Michala Brhela. Zleva: Robin Svozil, Tamara Zúdorová, Lucie Michalčíková, Laura Svozilová Moravský tanec – taneční vystoupení neslyšících Moraváků – Pavly Coufalové a Petra Zbožínka

Vztah bez názvu – umělecký znakový projev Michaely Kosiecové

Tanec velkých dam – taneční vystoupení seniorů z ČUN Praha pod vedením Moniky Ťulákové a Zuzany Schmiedové

Macarena – španělský tanec

Kankán – francouzský tanec, který byl za první republiky velmi populární

Státní ČR -UNIE vystoupení SŠ pro SP Praha ČASOPIS • 1–2/2019 • ročník XXIII - Radlice, obor Asistent zubního technika pod vedením Zuzany Hájkové. 12hymna Zleva: Darina Lešková, František Leška, Jakub Kreuziger, zpěvačka Tereza Holcová, Zuzana Hájková, Tomáš Dolejš, Veronika Hartošová

Cestovatel do USA, chtě zhlédnout dámský western

Elegantní oblečení

Dámský western – taneční vystoupení dam z ČUN Liberec pod vedením Lenky Marx. Zleva vzadu: Jana Mervová a Lucie Vystrčilová. Zleva vepředu: Alena Voráčová, Regina Černá, Lenka Marx

Dvanáct měsíčků – pantomimické vystoupení sester Tamary a Laury Zúdorových

Repertoár letošní přehlídky Vystupovaly: zleva Vlasta Lněničková, Agáta Syslová, Květa Hájková, Jindřiška Nováková, Klaudie Podlešáková, Blanka Štěpánková a Eva Johannová

Poupala – spartakiádní vystoupení Vypravěčka Alena Ptáčková a s vlajkou Stanislav Vokřál

The John Smith Show – komediální vystoupení britského neslyšícího komika Johna Smitha Srdce – pantomimické vystoupení PSN Nepanto pod vedením Františka Půlpána. Zleva: Jolana Sofie Půlpánová, František Půlpán a Pavla Coufalová

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

Z E S V Ě TA

John Smith v akci

John Smith – jméno v Anglii tak běžné (něco jako u nás Jan Novák), leč sám neslyšící komik John Smith dělá svému jménu čest a je v povědomí mnoha neslyšících, minimálně těch, co žijí v Evropě. Narodil se v anglickém Newcastle jako slyšící dítě slyšícím rodičům, ale ve 3,5 letech přišel po prodělání meningitidy o sluch. Od té doby se začal John učit britský znakový jazyk (BSL), který dnes s hrdostí propaguje, a jako komik vystupuje po celé Velké Británii i v zahraničí.

John Smith podruhé

Neslyšící komik TEXT: Ivana Hay Tetauerová FOTO: Tomáš Devera a Martin Jarůšek

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

Z E S V Ě TA

Je komedianství Tvojí jedinou prací nebo máš ještě jiné zaměstnání? Mám vedle svých vystoupení mnoho další prací. Když zrovna nejsem na turné, vyučuji britský znakový jazyk (BSL) na úrovni 1, 2 a 3 a ve všech modulech jsem přísedícím u zkoušek. Též vedu krátkodobé kurzy BSL a informační kurzy o komunitě a kultuře neslyšících pro slyšící například na základních a středních školách nebo v nemocnicích… Živím se i jako herec v BSL Zone a dostávám další role v různých filmech natáčených neslyšícími.

návaznosti na jeho první menší ale veleúspěšné vystoupení v roce 2005 začal John vystupovat před větším publikem, například v klubech neslyšících a v divadlech po Velké Británii, posléze i po celé Evropě. Své zkušenosti neslyšícího vyrůstajícího ve světě slyšících zúročil John prostřednictvím svého komediálního talentu. Během svých vystoupení zapojuje své publikum, ať už neslyšící, či slyšící, aby se prostřednictvím humoru, byť místy černého, zamysleli nad aktuálními problémy neslyšících jako je např. politika neslyšících a život neslyšících dětí ve školách. John nabízí skrze komično pohled na to, jaké je to být neslyšícím uživatelem znakového jazyka. John Smith má na svém kontě i účinkování v televizním pořadu jako je See Hear na BBC (obdoba našeho TKN) nebo vedlejší role v seriálech a show pro slyšící. Na jeho webových stránkách www.beautifulbsl.co.uk můžete zhlédnout odkazy na řadu filmů vyrobené samotnými neslyšícími, ve kterých John účinkoval. Zde si také můžete zakoupit DVD s jeho show. John Smith poprvé vystupoval v zahraničí přesně před 11 lety, a to u nás v Praze, když vystoupil na 10. jubilejním ročníku Mluvících rukou. Nyní, po tolika letech, jsme mu na letošním ročníku Mluvících rukou, kde opět vystupoval, položili pár otázek:

Před jedenácti lety jsi poprvé vystupoval v zahraničí, a to u nás v Praze. Co se od té doby změnilo?

John Smith v akci

val s kamarády ve skupině a hodně lidí mi radilo, ať to zkusím sólo. Je to nyní neuvěřitelné, ale tehdy jsem se styděl. Pak jsem jednou uviděl v TV slyšícího britského komika Petera Kaye, jak vtipkuje o životě slyšících, a to mě inspirovalo k tomu, proč bych nemohl dělat totéž – ale o životech nás, neslyšících! :-)

Prohloubil jsem si znalosti mezinárodního znakového systému. Nejdříve jsem nevěděl, jak na to, bylo to pro mne nové, ale pak jsem si zvykl. Ze začátku jsem byl nejspíše velmi sarkastický například vůči uživatelům KI a slyšícím. Lidé bývali hodně v šoku, buď mě milovali, nebo nenáviděli. Postupem času se však snažím být opatrnější a brát na lidi stejný metr, neboť každý člověk má právo na to, jak si vybere žít se svým sluchovým postižením. Je mi jasné, že se stále najdou lidé, kteří můj humor nepochopí, ale beru to jako životní zkušenost − jak pro sebe, tak i pro ně.

Johne, jak ses vlastně stal komikem? Nevím (smích). Ale teď vážně; už jsem se takový narodil. Odmalička jsem rozený vtipálek. Dříve jsem vystupo-

John Smith odpovídá na otázky po svém nedávném vystoupení na 21. ročníku Mluvících rukou.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

ÚS P Ě Š N Í N E S LY Š Í C Í

TEXT: Lenka Hejlová FOTO: archív DeafTravel

V roce 2018 spatřil světlo světa DeafTravel. Unikátní projekt, který v oblasti turistického ruchu odstraňuje bariéry, kterým jsou ještě dnes mnozí neslyšící uživatelé českého znakového jazyka vystaveni při návštěvě památek či jiných atrakcí. Neslyšící jsou často odkázaní na služby slyšícího průvodce a někdy i dokonce, byť to zní směšně, na audioprůvodce. Průvodci v písemné podobě také nejsou řešením, jak by se mohlo zdát – pro mnohé neslyšící je totiž čeština cizím jazykem. O vzniku projektu a potížích, které jej provázely, jsme porozprávěli s týmem DeafTravel

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

Jak slyšící mohou vědět, co MY neslyšící vyžadujeme?

ak funguje platforma projektu DeafTravel: Na interaktivní mapě umístěné na webu www. maps.deaftravel.cz se vám zobrazí vyznačená místa s ikonkami naznačujícími, že po rozkliknutí na ně se zde zobrazí video se znakujícím průvodcem. Po kliknutí na video vás stránka přesměruje na podstránku se samotným videem. Neslyšící cestovatel v ten okamžik dostane prostřednictvím svého mateřského jazyka (projekt DeafTravel operuje zatím s českým znakovým jazykem, v mnohem menší míře s mezinárodním znakovým systémem) plnohodnotné informace o daném místě, ať již je to památka, či jiná turistická atrakce. Co bylo prvotním impulzem k tomu, aby vznikla platforma DeafTravel? Nápad realizovat něco, co se podobá naší současné platformě, jsme měli již řádku let. Impulzem byla kterákoliv návštěva památky, muzea nebo hradu, kde byla možnost objednat si průvodce. Jelikož sdělované informace neslyšíme, narazili jsme v tu chvíli na informační bariéru. Sekundárně potom následovalo jakési vyčlenění

ze skupiny turistů, kteří naslouchali výkladu. Upřímně, dalším důvodem, proč jsme chtěli platformu vytvořit, je neustálé opomíjení předávání informací neslyšícím ve znakovém jazyce. Když se obecně podíváme na přizpůsobování se lidem s různým zdravotním postižením, tak neslyšící jsou opomíjeni. Například, pro osoby s tělesným postižením se přestavují přístupy do budov a minimalizují se prostorové bariéry. Naopak, informace ve znakovém jazyce uvidíte ve veřejných (!) institucích velmi omezeně. Všeobecně zakořeněným mýtem u veřejnosti a institucí je, že neslyšícím stačí napsat informace v písemné formě českého jazyka. Muzea často argumentují, že stačí průvodce v psaném textu. Bohužel tomu tak není. Pro neslyšící je mateřským jazykem jazyk znakový a přijímání informací v něm je pro ně přirozenější a srozumitelnější. Vídáme v médiích zejména vás dva, Jana Wirtha a Jana Havelku, tedy zakladatele DT. Jak došlo k vašemu spojení?

ÚS P Ě Š N Í N E S LY Š Í C Í

Ve StartUpYardu...

Známe se již od základní školy, prošli jsme spolu gymnáziem a zůstali jsme přáteli až do dnešní doby. Díky přátelství, cestování Honzy Wirtha a technickému vzdělání Honzy Havelky vznikla přirozeně příležitost pro spolupráci.

Tým DeafTravel ve složení (zleva) Tomáš Wirth, Jan Wirth a Jan Havelka jako jeden z vítězných projektů StartUpYardu.

Platforma DT jistě nemohla vzniknout bez přispění silných spoluhráčů? Jak již bylo řečeno, nápad jsme měli již delší dobu. V prosinci 2017 se v Brně pořádal tzv. „hackathon“ na téma Komunikace pro lepší život, komunikace bez bariér. Šli jsme tam s tím, že vytvoříme web, kde budou zveřejněna místa, která jsou pro neslyšící bezbariérová. Na něm jsme se seznámili s naším mentorem, panem Janem Bizíkem. Tomu jsme nastínili náš plán pro vytvoření DeafTravel platformy/ aplikace. Byl naším nápadem nadšen a doporučil nám přihlásit se do Laboratoře Nadace Vodafone. Ostýchali jsme se, jelikož jsme se báli komunikační bariéry a neměli jsme dost velké sebevědomí účastnit se takových projektů. Bylo potřeba se mezi několika týmy probojovat až mezi ty podporo-

vané. To se nám podařilo, načež jsme si prošli všemi etapami programu, což trvalo několik měsíců. Na doporučení Laboratoře jsme se jako první neslyšící tým v České republice přihlásili do programu StartUpYard (SUY), kam se přihlásilo celkem 150 projektů z celkem 43 zemí střední a východní Evropy. Bylo pro nás neuvěřitelně motivující, když jsme se dověděli, že jsme se dostali mezi šest projektů, kteří se programu mohou účastnit. Po dokončení SUY jsme se přihlásili s našim projektem do mezinárodního kola národního kola mezinárodní soutěže Central European Startup Awards, kde jsme v kategorii Best Social Impact, ve které nám konkurovaly například aplikace Záchranka nebo Rekola, získali první místo. Začátky realizace platformy DT se jistě neobešly bez obtíží – jak je tomu u každého počínajícího startupu. Vypíchli byste ty nejpalčivější? Největším problémem našeho týmu byla komunikační bariéra. Všichni dobře víme, jak málo tlumočníků do

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

ÚS P Ě Š N Í N E S LY Š Í C Í

Jan Havelka Je mu 32 let a je ženatý. Se svojí ženou bydlí kousek od Benešova u Prahy. Působí jako IT technik ve francouzské firmě, zatímco jeho druhou prací je právě práce v projektu DeafTravel ve funkci ekonoma. Mezi jeho záliby patří sport a cestování.

Jan Wirth Pracuje jako lektor znakového jazyka a od studií oboru Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se zaměřuje na aktivity v rámci komunity neslyšících. Ve Znakovárně, dnes již známém komunitním centru, pořádá přednášky a různé akce. Do toho se plně věnuje projektu DeafTravel. Miluje cestování, poznávání cizích kultur a vaření.

TÝM DEAFTRAVEL V SOUČASNÉ DOBĚ TVOŘÍ: • Jan Havelka, spoluzakladatel & ekonom, CTO • Michala Wu, tlumočník ČZJ, zástupce jednatele • Kamil Panský, producent médií • Tomáš Wirth, specialista & analytik IT/media

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

V jaké fázi jste nyní? Pokud vím, aplikace ještě neexistuje?! Aplikace je až dalším krokem. Prvotně jsme vytvořili web. Nyní vytváříme web nový, který bychom v lednu chtěli spustit. Doufám, že bude přehlednější a přijatelnější pro veřejnost. Jsme v „oslovovací“ fázi, kdy seznamujeme vedení památek a atrakcí s naší platformou, podáváme projekty a začínáme realizovat první dohodnuté spolupráce. A je vznik aplikace vaším konečným cílem? Vytvořit aplikaci je další krok. Našim cílem je přeložit do znakového jazyka co nejvíce informací, které budou bořit komunikační bariéry při cestování neslyšících.

• Jan Wirth, spoluzakladatel & jednatel, CEO

znakového jazyka je a jak hodně jsou vytíženi. My jsme stáli před problémem, jak zajistit tlumočníky na SUY, který probíhal každodenně tři měsíce. Navíc bylo potřeba zajistit tlumočení nejen ve směru: znakový jazyk/ český jazyk, ale i ve směru: znakový jazyk/anglický jazyk. Nakonec se nám na celý projekt podařilo zajistit pět tlumočníků: Michalu Wu, Kateřinu Liškovou, Kláru Herčíkovou, Farrah Curry a Tima Curry, kterým bychom touto cestou rádi poděkovali.

Jak se tváří vedení daných kulturnic na možnost spolupráce s vámi? Cítíte předsudky? Někteří jsou z projektu nadšeni, někteří ani neodpovědí na email a jiní odpovědí, že neslyšící tyto služby nevyžadují. Jak mohou vědět, co MY neslyšící vyžadujeme? Můžete prozradit, na čí spolupráci s vámi se můžeme těšit? Jsme ve fázi, kdy je hodně jednání prozatím otevřených. Neradi bychom jakkoli předbíhali. Nechte se překvapit a sledujte náš web. Průběžně tam budou přibývat videa o zajímavých místech od neslyšících turistů a budou zveřejňována místa, která jsou pro neslyšící bezbariérová.

ÚS P Ě Š N Í N E S LY Š Í C Í Najedete si na maps.deaftravel.cz. Uvidíte mapu světa s vyznačenými místy, pro něž existují znakující videoprůvodci.

Najedete si myší na vámi vybrané místo a vyskočí vám náhled videa...

Když si najedu na váš web, uvidím tam videa se znakujícími neslyšícími. Jsou to průvodci, které uvidíme v aplikaci, která je cílem DeafTravelu? Máme dva druhy „průvodců“. Amatérští průvodci zveřejňují videa o zajímavých místech, která navštívili. Jejich videa nejsou editována a je na nich samotných, zda si informace, které sdílejí, ověřili. Dalo by se říci, že to jsou DT-beři a že jsou za svá videa odpovědní. Pak máme profi průvodce, kteří překládají na zakázku. Jsou to námi editovaná videa s ověřenými informacemi. Existuje na světě projekt podobný tomu vašemu? Znám Fripito, ale to nefunguje na té bázi, že by překlenulo mosty mezi světem neslyšících a slyšících… Platforma podobného formátu fungující pro znakový jazyk neexistuje. Existuje sice spousta jiných „mapových“ aplikací, ale ty mají jiný cíl.

Rozkliknete si video a již máte videoprůvodce ve znakovém jazyce. Videa jsou také otitulkovaná.

V říjnu 2018 jste prvním firemním večírkem oslavili své působení. Jak hodnotíte zpětně tento rok? Jsme hrdí, že jsme jako neslyšící tým prošli vším, co se tento rok odehrálo. Od nástupu do Laboratoře Vodafone až po získání ceny za Best Social Impact v rámci CESAwards. Byly to pro nás zkušenosti k nezaplacení. Jsme za tu příležitost velmi vděčni.

Momentka z natáčení, aneb znakující videoprůvodce v akci....

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

N E S LY Š Í C Í S E N I O Ř I

Vždy jsme jeli naplno! TEXT: Petr Pánek FOTO: Lucie Sedláčková Půlpánová, archivy Zdeňka Junka a Klaudie Podlešákové

Hledáte někoho, kdo celý život miloval motosport neslyšících a zná jeho historii od začátku? Přijďte do Automotoklubu neslyšících v Praze. Chodí tam pravidelně, již 61 let, jeden velmi čilý pán. Poznáte ho podle stále dobré nálady, úsměvu a ochoty kdykoliv o autech a motorkách vyprávět. Legenda Zdeněk Junek.

Začněme u Vaší manželky Ivany Junkové. Závodila s auty i motorkami. Byla příbuzná s naší legendární prvorepublikovou automobilovou závodnicí Eliškou Junkovou? Ne, nebyla příbuzná, je to jen shoda jmen (smích). Ivana Junková byla naší první neslyšící majitelkou motorky a teprve třetí ženou-řidičkou. Jak se k tomu dostala? Pomohla tomu náhoda. V roce 1958, po splnění podmínek autoškoly, jsme si oba koupili motorku Jawu 250. Tomu předcházela ale zajímavá historka. V létě 1953 jsem náhodou potkal na náměstí Republiky neslyšícího cizince, bylo mu asi 65 roků. Dali jsme se do řeči a on mi vyprávěl, že ve 30. letech 20. století projel se svým Mercedesem celou západní Evropu. A to mě inspirovalo. Chtěl jste také vyjet na cestu po Evropě? Ano, ale neměl jsem řidičák (smích). Uběhlo ještě pár let, než jsme v roce 1957 s manželkou vstoupili do Svazarmu neslyšících. Ten měl svou velkou

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

klubovnu ve Střížkovské ulici. Byla tam skvělá parta lidí kolem Slávka Dědiče, Jardy Kučery a Vaška Macháčka. Akorát v tom roce otevřel Slávek Dědič kurz autoškoly pro neslyšící zájemce. S manželkou jsme se do něj ihned přihlásili. Autoškola měla dva učitele: slyšící pan Jeník učil praktickou jízdu v autě, zatímco pan Dědič vyučoval teorii a jízdu na motorkách a servis aut i motorek. Koupili jste si hned auto? Ne, ještě ne. Na auto se v té době muselo čekat, byly pořadníky. Manželka chtěla motorku, tak jsme si hned v tom roce 1958 pořídili Jawu 250, typ 353, lidově zvaný kývačka podle odpružené zadní vidlice. Naše první cesta vedla z Prahy do Karlových Varů, kde jsme navštívili mou sestru. Viděl jsem Televizní klub neslyšících, který měl premiéru 25. října 2012. Je věnovaný historii neslyšících motorkářů. Dozvěděl jsem se, že Vaše manželka Ivana byla první neslyšící majitelkou motorky. Ano. Před tolika lety bylo i pro slyšící motoristy velmi vzácné potkat na

silnici řidičku. Manželka byla teprve třetí neslyšící ženou, která měla v Československu řidičský průkaz. Prvními dvěma řidičkami byly sestry Marie a Jiřina Maříkovy z Prahy. Jak to dopadlo s tou Jawou? Jezdili jsme na ní skoro každý den, za každého počasí, celkem dva roky. Pak nám jaksi začalo vadit to počasí, protože jsme jezdili i v dešti, blátě a ve sněhu. V roce 1960 jsme si proto koupili skútr ČZ 175 značky Čezeta. Na čezetě jsme jezdili další dva roky. A pak už jen autem? Ano. V roce 1962 si Honza Suchý koupil Wartburga 311. Nám se moc líbil a upřímně jsme mu auto záviděli (smích). Ivana chtěla také přesedlat na auto. Nešlo to ale tak rychle, na vše jste museli mít doložku a čekalo se v pořadníku. Pomohlo nám štěstí. Moje tchyně měla známého, právníka v Semilech. Ten měl zase dalšího známého, který pracoval v národním podniku Mototechna. Dostali jsme od něj nabídku zapsat se do pořadníku a čekat dva roky na Škodu Octavii za 28 000 Kčs, anebo hned pod rukou koupit za 42 000 Kčs

N E S LY Š Í C Í S E N I O Ř I

kabriolet Škoda Felicia. Protože jsme nechtěli čekat, koupili jsme si Felicii. Jaká auta jste ještě měli? Od roku 1962 do roku 2014, kdy jsme se ženou přestali jezdit, jsme vystřídali celkem sedm aut. Šestkrát jsme koupili auto značky Škoda, posedmé, v roce 2008 francouzského Peugeota. V roce 2014 jsme už ze zdravotních důvodů přestali řídit, o rok později manželka zemřela.

V knížce věnované 50. výročí AMKN Praha jsou i všechny sportovní výsledky v jízdách zručnosti. Skoro vždy stála na startovní listině i Vaše manželka Ivana. Ano, milovala automobilový sport. Auta a motorky byly manželčinou celoživotní láskou. Děti jsme neměli, a tak jsme jezdili autem. Manželka byla nejen výtečná řidička, ale i neuvěřitelně zručná automechanička.

Kdykoliv jsme měli na motorce nebo autě nějakou závadu, vždy ji uměla opravit! Výborně také jezdila na kole. Měla to asi v genech. Její dědeček Josef Vyšanský založil v Jilemnici vlastní dílnu na výrobu bicyklů. Vyhrála i nějaké závody v jízdách zručnosti? Ženy v té době u nás prakticky ještě nejezdily, takže závodila s muži. Na stupních vítězů stála několikrát. Párkrát závodila i v zahraničí. Podívej, tady jsou její diplomy. Tyto dva jsou z Lipska z roku 1966. Třetí místo v kategorii aut a šesté místo mezi motorkami. Mezi muži! Neslyšící motoristé na mou ženu nezapomněli a od roku 2016 pořádá AMKN Memoriál Ivany Junkové v jízdách zručnosti…

Na dovolené jste jezdili autem? Ano, zásadně autem. Projeli jsme se škodovkami celé Československo, od Krušných hor až po slovenské Tatry. Několikrát jsme autem jeli i po východní Evropě, nejdál s autem jsme byli u Černého moře v Bulharsku. Když už jsme u motorismu, vím, že jste nejvěrnějším členem AMKN. Členem jste už 61 let! Jaké byly další osudy AMKN po roce 1958? Klubovna AMKN se několikrát stěhovala. Ještě v roce 1958 ze Střížkova do Karlína. Sídlili jsme na Karlínském náměstí, naproti dnešnímu Svazu neslyšících a nedoslýchavých. Tady se ale neslyšícím nelíbily prostory. Nacházely se v původním bytě, takže místnosti byly pro klubovou činnost malé, a tedy nepraktické. Začátkem 60. let jsme se krátce scházeli v nedaleké karlínské kavárně, ale nebylo to ono. Předsedou byl v té době Vláďa Buberle. Podařilo se mu pak sehnat klubovnu v Erbenově ulici. Tam jsme byli 30 let, až do 90. let 20. století. To byla zlatá éra AMKN. Ano, dobře si to pamatuji. S rodiči jsem tam jako malý kluk

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

N E S LY Š Í C Í S E N I O Ř I

Zdeněk Junek (sedí vpředu první zleva) jako žák Výmolova ústavu. Třídní učitel Miloš Malý.

často chodil. V roce 1990 Vláďa Buberle založil Českou unii neslyšících a z AMKN odešel. Vraťme se ještě do doby první republiky. Jaké bylo Vaše dětství? Rád vzpomínám na školu. V letech 1936–1946 jsem byl chovancem Výmolova ústavu v Radlicích. V letech 1942– 1945 jsme se ale učili v areálu léčebny v Bohnicích, protože naši školu používal za stanného práva po atentátu na Heydricha německý Wehrmacht jako lazaret. Nějaká zajímavá vzpomínka na školu? Pamatuji si ji přesně, bylo to v září 1937. Pohřeb prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Smuteční vlak z Wilsonova nádraží jel totiž do Lán kolem školy. Náš třídní učitel Miloš Malý nás vzal k oknu a my jsme máva-

li na tento smuteční vlak. Viděl jsem i rakev s Masarykem. Vím o Vás, že jste pak pracoval jako rytec kovu… V září 1946 jsem nastoupil jako učeň do firmy Karel Wiener, která sídlila v ulici Na Příkopě 17. Tady jsem se učil čtyři roky pro praxi. Kovoryteckou teorii jsem se vyučil na odborném učilišti na náměstí Míru. K tomu jsem si ještě dělal každé odpoledne čtyřletou nástavbu ve Výmolově ústavu. V Radlicích byla totiž po válce zřízena i střední škola pro hluchoněmé, ale bez maturity, zakončená závěrečnou zkouškou. Karel Wiener byl soukromník. Jak to u něj vypadalo po komunistickém převratu v únoru 1948?

Ze cvičení na bratislavskou spartakiádu. 28. 10. 1959 v Ženských domovech. Junek první zprava.

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

Blbě. Jeho dílnu zestátnili a část lidí vyhodili. Byl jsem rád, že jsem se tam mohl v červnu 1950 vyučit. Zaměstnat mě ale už nemohl, tudíž jsem si celé léto 1950 hledal práci. A našel? Nenašel. Po dvou měsících se můj táta naštval a napsal dopis generálnímu tajemníkovi KSČ Rudolfovi Slánskému. Chtěl, aby o tom Slánský věděl a pomohl mi. Nevěřil jsem tomu, ale Slánský kupodivu za 14 dní tátovi odpověděl. K dopisu přiložil doručenku do tiskárny v národním podniku Mír v Opletalově ulici. Tam jsem ale odmítl nastoupit. Nechtěl jsem nevyužít to, čemu jsem se čtyři roky těžce učil. A také jsem věděl, že v tiskárně bych si tolik nevydělal jako kovorytec. Táta opět pro mě hledal práci a tentokráte byl úspěšný. Na podzim 1950 jsem nastoupil do rytecké dílny Jaroslava Mandíka v Truhlářské ulici. Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Ano, měl jsem opět smůlu. Vedoucí mistr dílny a zároveň její bývalý majitel, Jaroslav Mandík, byl dříve drobným živnostníkem. A zapřisáhlým antikomunistou. Po roce 1948 odmítl vstoupit do strany a v roce 1952 odmítl reorganizovat svou ryteckou dílnu podle představ národního hospodářství. Byl tedy v roce 1952 propuštěn a s ním i další tři rytci, jedním z nich jsem byl právě já. Pořád jsem ale dopadl lépe, než ve stejné době Rudolf Slánský… Zdá se, že ten obor Vám přinášel jen smůlu. Nakonec se však na mě štěstí usmálo a já v září 1953 nastoupil do velkého šperkařského podniku Primossa. Dílna sídlila v Ocelářské ulici v Libni, naproti ČKD. V přízemí se vyráběla razidla (například pro otisky na pudřenky a rtěnky), v prvním patře jsme seděli my – rytci – a vedle nás stříbrníci. A ve druhém patře zlatníci. Pracoval jsem zde do roku 1971, poté jsem odešel na

N E S LY Š Í C Í S E N I O Ř I

vlastní žádost, protože po roce 1968 tu ubývalo práce i peněz. Primossa Vám ale přinesla štěstí, poznal jste tu svou ženu. Ano, i když my dva jsme se znali už dříve. Ivana pracovala celý život jako zlatnice, stejně jako Tvá máma. Seděla ve druhém patře. Brali jsme se 22. září 1955. Do důchodu odešla až teprve v roce 2013. Byla tam spokojená. A kde jste po roce 1971 pracoval Vy? Můj švagr mi přes známého domluvil práci ve Stavoservisu, n. p. Tady jsem pracoval jako lakýrník dalších 15 let, až do svého odchodu do důchodu v roce 1986.

Zdeněk Junek (narozen 29. 7. 1931 v Podbrdech na Berounsku) Vyučený kovorytec patřil k hlavním cvičitelům pro spartakiády neslyšících v roce 1955 (Gottwaldov) a 1960 (Bratislava). Členem AMKN Praha je nepřetržitě od roku 1958.

S manželkou jste zamlada hodně sportovali. Vaše žena byla i výtečnou lyžařkou. Ano, žena skvěle jezdila na sjezdovkách i běžkách. Stala se mistryní republiky mezi ženami v běhu na 5 km

Ivana Junková (rozená Vyšanská, narozená 15. 7. 1934 v Jilemnici v Podkrkonoší, zemřela 7. 7. 2015 v Praze) Vyučená zlatnice byla naší nejlepší závodnicí na motorkách a autech. Manželé Junkovi byli v roce 1997 oceněni čestným uznáním za rozvoj motoristického sportu neslyšících v Československu.

Zdeněk Junek (stojí první zleva) a Ivana Vyšanská (sedí první zleva) na školení cvičitelů spartakiády v červenci 1953 v Nymburce.

i ve sjezdu na lyžařských přeborech, které se konaly v únoru 1955 v Kremnici a v březnu 1956 v Beskydech. Ale i Vy jste hodně sportoval. V roce 1948 jsem si podal přihlášku do I. Pražského sportovního klubu hluchoněmých. Dva roky jsem tam byl členem fotbalového dorostu, v roce 1950 jsem postoupil do mužstva „B“. Předsedou klubu byl nezapomenutelný Bedřich Sigan. Změny přišly po roce 1952 se založením Svazu československých in-

validů. „Invalidé“ byli rozděleni na skupiny sjednocující invalidy, nevidomé a sluchově postižené. Z posledně jmenované skupiny postižených se Josef Pivoňka stal předsedou nedoslýchavých a tlumočník Josef Zeman předsedou neslyšících. A předsedou sportovců se po Siganovi stal slyšící komunista Kolář. Byl to ale rozumný člověk a snažil se udržet sport neslyšících. Od roku 1954 jsme třeba museli povinně plnit odznaky zdatnosti PPOV (Připraven k práci a obraně vlasti) a BPPOV (Buď připraven k práci a obraně vlasti). Se ženou jste se aktivně zúčastnili i první spartakiády neslyšících v červnu 1955 v Gottwaldově. Byli jsme s mou ženou vybráni mezi cvičitele na této spartakiádě. Šéftrenérem byl ohluchlý Rudolf Pytel a pražské sportovce vedle mě a Ivany cvičili ještě Jiří Tuček a Bohumil Hanuš. Ivana na této spartakiádě běžela také sprint na 100 m a skončila druhá. Rád vzpomínám na školení cvičitelů, které proběhlo v červenci 1953 v Nymburce. Kromě metodiky a praktického cvičení jsme se tam učili třeba o dějinách dělnického hnutí v SSSR nebo jak se má budovat socialismus (smích). I ve svých 87 letech vypadáte velmi dobře a vitálně. Jaký je Váš recept na aktivní stáří? Dlouhá léta jsem pravidelně cvičil a prožil aktivní život. Každý den po obědě a po večeři si dám sklenici piva a večer před spaním panáka slivovice (smích). Junkovi v Praze pod Vyšehradem s Jawou 250, 1960

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

R E P O R TÁ Ž

Vodníkova princezna TEXT:

Lucie Sedláčková Půlpánová PŘEKLAD Z ČZJ:

Milena Brožová FOTO:

Antonín Zralý, František Půlpán a zdroj archív ČT

Ani o Vánocích nezapomněla Česká televize na neslyšící diváky a připravila pro ně v pořadí již čtvrtou pohádku. Pro neslyšící již byly natočené pohádky Nepovedený čert, Nejkrásnější dar či Vánoční pohádka. V nové pohádce Vodníkova princezna zvolila režisérka Alena Derzsiová role pro neslyšící herce na základě jejich skutečných povah. Některých z nich jsme se zeptali na jejich zkušenosti a zážitky z natáčení.

 Jakou největší zkušenost jste si z natáčení

pohádky Vodníkova princezna odnesli?  Která ze čtyř pohádek s neslyšícími herci se vám nejvíce líbila? A proč?  Chtěli byste si zahrát v další pohádce? Pokud ano, měla by být dle vašeho názoru delší?  Jak fungovala komunikace s režisérkou a televizním štábem?

Již dlouho vystupuji v pantomimě. XX

Antonín Zralý

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

Nehraji v představeních se znakovým jazykem, ale jako mim pracuji s tělem a pohybem. To mám zažité a nepřijde mi to těžké. Při natáčení pohádky se vyžadovalo po hercích, aby „mluvili“ ve znakovém jazyce. Bylo tam hodně výstupů s textem, což bylo velmi náročné, protože vše se muselo propojit s textem, který namluvili slyšící herci, a s titulky pro diváky. Díky Zlatě Kurcové, která zná slova z mluvené češtiny, jsme byli upozorňováni na nedostatky ve znakovém jazyce. Když jsme například artikulovali nevhodný znak, tak Zlatuška nás upozornila a vysvětlovala, případně opravovala. Paní tlumočnice Mrzílková tlumočila instrukce od režisérky; pro plynulou komunikaci mezi herci

Scenáristka Alexandra Vébrová

a režisérkou byla velmi nepostradatelná. Komentářů od neslyšících diváků  přišlo hodně; chtěli by více podobných pohádek, nejlépe čtyřikrát až dvanáctkrát do roka. Nebo v nich žádali delší pohádku, trvající alespoň jednu hodinu. Není to bohužel tak jednoduché a v současné situaci to ani nejde. Vše se řeší přes projekty. Kdyby bylo více financí, určitě by se točilo i více pohádek pro neslyšící. Žel, finance jsou omezené.  Ke spolupráci s týmem České televize chci dodat, že byla skvělá! Tým složený z režisérky, kameramanů a dalších pracovníků byl výborný. Chtěl bych proto poděkovat České televizi. Rád bych účinkoval v další pohádce, ale ještě se uvidí, zda se další spolupráce povede.

R E P O R TÁ Ž

aneb jak se točila pohádka pro neslyšící

Zuzana Hájková

Díky natáčení této pohádky jsem XX

získala dvě velké zkušenosti. Sice jsem vystupovala před publikem, ať již jako členka Tiché hudby, či jako interpret/tlumočník písní do znakového jazyka, ale zde to bylo opravdu jiné. Dosud jsem byla zvyklá vystupovat před publikem tak, aby na mě dobře vidělo. Během natáčení chtěli po mně opak, chtěli přirozený, utlumený projev. Druhou, ohromnou zkušeností bylo setkání s neslyšícími kolegy, kteří byli většinou starší. Normálně nenavštěvuji kluby, kde jsou i neslyšící senioři, a tak

jsem se doposud moc s nimi nebavila. Teď jsem měla tu možnost a bylo to obohacující. Starší herci mi předávali zkušenosti ohledně pohybového herectví, na oplátku jsem jim mohla předat informace, jak se vyjádřit ve znakovém jazyce. Sdílení těchto zkušeností a pohledů bylo nádherné. Hrála jsem princeznu Zuzanu, která zrcadlila mou povahu. Sice jsem stála před kamerou, takže jsem více „přehrávala“, ale typově jsem byla osobnost jako princezna – silnější a ve svých názorech otevřená. Porovnat všechny čtyři pohádky  ani nejde. Všechny jsou krásné. Jen mi doposud vadila a rušila mě postava vypravěče. Letos tomu bylo jinak; vypravěč byl součástí příběhu, což bylo lepší. Zda bych si chtěla ještě zahrát?  Asi by záleželo na roli a chtělo by to delší pohádku; dlouhou alespoň hodinu, aby byla napínavější a zajímavější. Bylo by také dobré, kdyby scénář vymýšleli neslyšící scénáristé, nebo kdyby se alespoň zrealizovala spolupráce slyšícího a neslyšícího scénáristy. Vím, že mezi námi je mnoho šikovných neslyšících, kteří by zpracovali pohádku z pohledu neslyšícího. Dosavadní čtyři pohádky byly očima

slyšícího, takže se tam vyskytovaly prvky ze světa slyšících, které bylo občas složité převést do pohádky pro neslyšící. Věřím, že kdyby scénář napsal neslyšící, tak by se zjednodušila příprava a natáčení. Na základě letošní zkušenosti již vím, že kdyby se uskutečnilo další natáčení, bylo by dobré mít neslyšícího supervizora pro překlad do ČZJ. Letos jsme si pomáhali navzájem, ale do budoucna by bylo lepší zajistit přítomnost odborníka – lingvisty. Doufám, že toto bude vyslyšeno a na příštím natáčení bude odborník již součástí týmu. Byla to obrovská zkušenost. Měli  jsme v týmu tlumočnici, jejíž přítomnost byla nezbytná. Měla jsem možnost poprvé poznat paní Mrzílkovou, před kterou smekám a která byla celou dobu s námi. Bylo vidět, jak je pro ni náročné vše odtlumočit. Fungovala v týmu i jako supervizorka, ale pořád to nestačilo. Napadá mě ještě, že by bylo skvělé dostat scénář již přeložený do znakového jazyka. Zrychlila by se tím příprava, kterou jsme letos museli dělat až na místě, a tím pádem nám zabrala hodně času. Pro neslyšící herce komunikující v ČZJ je obtížné přečíst scénář v českém jazyce.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

R E P O R TÁ Ž

Milan Fritz

Veronika Rafflerová

V médiích již nějakou dobu půsoXX

XX  Nejednalo se o moji první zku-

bím, a to jako figurant při překladu do znakového jazyka nebo jako moderátor, kde „jen“ předávám informace neslyšícím lidem. V pohádce jsem ale musel hrát, což bylo pro mě novinkou. Hrál jsem prince a musel jsem se naučit šermovat, přičemž jsem musel mít správné držení těla. Před natáčením jsme se hodně scházeli a trénovali vše potřebné pro hraní. Když jsem pak uviděl výslednou podobu pohádky, byl jsem překvapený, kolik materiálu se „nepoužilo“. Překvapilo mě, jak si poradili s exteriéry, jakými byly les nebo vodní prostředí. Konečná podoba pohádky je opravdu pěkná a povedená. v  iz odpověď číslo 1 Vždy je co vylepšovat. Poslední po hádka bývá vždy o něco lepší než ta předchozí. Na této se mi líbilo, že byla oproti předchůdkyním delší a že se u její tvorby sešel velký tým neslyšících herců a že veškerá komunikace probíhala v ČZJ. Jsem vůbec rád, že máme pohádky s neslyšícími herci, a jsem na to pyšný. Do budoucna bych si přál, aby po hádky byly delší a aby jich bylo větší množství. Chtěl bych také poděkovat paní režisérce, scenáristce a týmu z České televize a v neposlední řadě neslyšícím kolegům, se kterými spolupráce klapla. Kdyby tomu tak nebylo, nebyl by vidět pěkný výsledek.

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

šenost s hraním před kamerou. Hrála jsem již menší role v druhé a třetí pohádce pro neslyšící. Teď jsem dostala o něco větší roli, což mě potěšilo, protože díky tomu jsem získala mnoho cenných zkušeností. Když se herec připravuje na pantomimu, je to jiné, než když se připravuje na natáčení pohádky, které obnáší přípravu textu. Během natáčení jsem zjistila, co mi dělá v oblasti herectví problém. Režisérka mě pořád upozorňovala na to, že mám hrát přirozeně, jenže já jsem vůbec netušila, co po mně chce. Nechtěla, abych hrála pantomimu, přitom já jsem zvyklá na to vyjadřování se skrze pohyb těla a mimiku. Například v jedné scénce jsem vytahovala z vody síť. Na první pohled jednoduchý

úkol – vytáhnout něco odněkud. Pořad jsem však hrála výrazně, a tedy nepřirozeně. Měla jsem jen vytáhnout a zamotat síť. Opakovala jsem záběr dokola, až jsem si přivodila úraz. Trvalo asi dvě a půl hodiny, než se záběr povedl. Na to neumím odpovědět. Nelze  tyto pohádky porovnávat, protože každá má jiný příběh. Jedna byla o čertíkovi, tato zas o vodnících. Tudíž je těžké je nějak hodnotit. Nejvíce mě však těší, že v té vodnické pohádce hrálo hodně neslyšících herců. Díky tomu jsem se potkala s neslyšícími herci-kolegy, které znám. Zuzana Hájková byla ve své postavě princezny skvělá. Role jí sedla. K délce pohádky: Půl hodiny na pohádku je málo, je to však dané hodinovou dotací pro Televizní klub neslyšících, který má jen 30 minut. Přála bych si proto, aby Česká televize udělala jednou o Vánocích výjimku a pro vysílání pohádky s neslyšícími herci vymezila celou hodinu. Každý měsíc je vyhrazeno 30 minut pro pravidelná vysílání Televizního klubu neslyšících, tudíž v prosinci by mohla vyčleněna celá jedna hodina. Náš herecký tým byl skvělý. Po máhali jsme si navzájem a fungovalo to. Spolupráce s režisérkou a tlumočnicí také dobře probíhala, byť jsem si musela zvyknout na jejich zažitý systém.

R E P O R TÁ Ž

František Půlpán

Pro XX

mě bylo natáčení krásným zážitkem, neboť šlo o mou první hlavní roli. Nicméně to nebylo tak jednoduché. Natáčení vyžadovalo důkladnou přípravu a trénink. Největším problémem pro mě bylo to, že jsem si musel pamatovat svůj projev ve znakovém jazyce, aby při hraní působil přirozeně. Nejdříve jsem své proslovy trénoval ve znakovém jazyce, a když byly zautomatizované a přirozené, zaměřil jsem se na samotný herecký projev. Kdybych měl porovnat hraní v divadle a před kamerou, tak v divadle se herec musí přizpůsobit divákovi, který je vzadu; používá výrazná gesta, využívá velký prostor kolem sebe a svoji mimiku. V televizi je to naopak. Kamera je

citlivá na výrazné projevy, vypadají totiž jinak – nepřirozeně. Podstata herectví však zůstává stejná, ta se nemění. Dalším problémem bylo mé pocení. Potím se docela dost, takže maskérky měly hodně práce. Musel se mi pořád upravovat make-up a vousy, které se mi pořád odlepovaly. Nakonec vše dopadlo dobře. Kdysi jsem hrál postavu Kašpár ka v pohádce Nejkrásnější dar. Šlo sice o malou roličku, ale přípravy v maskérně byly velké. Po skončení natáčení jsem byl trošku zklamaný, že to bylo tak krátké. Ve Vodnické princezně jsem měl velkou roli, a o to více jsem si ji užíval. Když jsem pohádku viděl v televizi, byl jsem mile překvapený. Bylo poznat, že během let, co se natáčí pohádky pro neslyšící, je znát pokrok, zejména ve střihu a režii. Scénář (napsala jej Alexandra Vebrová, pozn. redakce) byl výborně propracovaný, scény v exteriéru a pod vodou byly precizně připravené. Přál bych si, aby se příští rok na točila pohádka, která bude opět o něco lepší. Mohla by být časově delší, protože půl hodiny je na pohádku málo. Prodloužit ji o patnáct až třicet minut by bylo lepší. Je však jasné, že to nezáleží na nás, ale na financích a možnostech České televize. Pokud mě

opět vyberou, budu jen rád. Nejdůležitější však je, aby se pohádka líbila jak neslyšícím, tak i slyšícím divákům, hlavně dětem. A já vím, že Vodnická pohádka měla velký ohlas. Tým, který s námi pracoval –  osvětlovači, kameramani, kostymérky, maskérky – byl perfektní. Náš herecký tým byl také skvělý, navzájem jsme si pomáhali. Zlatuška (Zlatuše Kurcová, neslyšící herečka, pozn. redakce) se snažila, aby vše bylo perfektní, pořád nás sledovala a upozorňovala na případné nedostatky ve znacích a pohybech. Musím se zmínit i o paní režisérce, která byla velmi vstřícná a milá. Skvěle komunikovala jak s námi neslyšícími, tak i se slyšícími. Pochvala patří také tlumočnici paní Mrzílkové, skvělé, srdečné a neuvěřitelně vitální osobě, která má ve svém věku energie na rozdávání. Paní Mrzílková také kontrolovala naše znaky, v tom byla přísná. Já třeba používám různé znaky, které jsem „sesbíral“, například pro zájmeno KDO používám jednou tvar ruky „D“, podruhé tvar „Y“. Tlumočnice myslela také na to, aby znaky byly vhodné pro děti. Chtěl bych poděkovat celému týmu, který mísil skupiny herců starších i mladších. Navzájem jsme se respektovali, což je důležité.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

KOUTEK PSYCHOLOGIE

TEXT: Kristina Pánková Kratochvílová

SERIÁL Koute psycholokgie

ILUSTRACE: Ivana Hay Tetauerová

Jak mít spokojené miminko? Budeme mít miminko! Co všechno musíme pořídit? Nový kočárek, vibrační lehátko, postýlku, monitor dechu, videochůvičku, kolotoč nad postýlku… Opravdu? Levný kočárek z bazaru může posloužit stejně dobře jako kočárek za dvacet tisíc. Jsou také rodiny, které kočárek nepořizují vůbec a nosí své dítě pouze v šátku. Tak co tedy potřebují miminka nejvíce? Dvě věci. Dobrý porod a co nejvíce tělesného kontaktu s rodiči.

sou slyšící lepšími rodiči než neslyšící? Rozhodně ne! Čím se tedy liší neslyšící rodiče od slyšících? Většina z nich se narodila do slyšící rodiny, která jim neposkytla úplně funkční komunikaci. Dostalo se k nim méně informací, možná dodnes se svými rodiči nemají blízký vztah a nemohou nebo nechtějí se na ně obrátit s prosbou o radu. Někteří vyrůstali na internátě, byli odtrženi od rodičů, každodenního běžného života, mladších sourozenců. Dále, někteří slyšící prarodiče mají ke svým neslyšícím potomkům nedůvěru, že nebudou dost dobrými rodiči, a nadměrně jim zasahují do výchovy. Slyšícího syna neslyšících rodičů vychovávají slyšící prarodiče, prý aby se naučil mluvit. Vztahy v rodině nejsou dobré. Rodiče se bojí přestěhovat, protože prarodiče jim vyhrožují, že si zažádají o svěření vnuka do své péče. Pro neslyšící je kvůli komunikaci obtížnější probrat různé záležitosti např. s pediatrem, s dulou, s laktační poradkyní… Problémy s češtinou ztěžují vyhledávání in-

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

formací, psaní v různých diskuzních fórech nejen pro maminky atd.

Porod Bezproblémový porod usnadní miminku start do života a má vliv na hladký průběh prvních společných týdnů, na úspěšné kojení apod. Naštěstí již máme možnost výběru ohledně toho, kde porodíme, či kdo bude s námi u porodu. V posledních letech stoupá obliba plánovaných domácích porodů. Dobré zkušenosti s ním má i několik neslyšících. O jedné neslyšící rodině vznikl v roce 2016 krásný dokument „Ženy rodí tak, jak žijí“, který natočil Kamil Panský. Většina porodnic umožňuje přítomnost dvou osob jako doprovodu (partner, kamarádka, dula, soukromá porodní asistentka…). Tlumočníka navíc by měly akceptovat automaticky a bez poplatku, ale ne všude tomu tak je. Nejlepší je zeptat se v konkrétní porodnici a dle toho vybírat. Máte právo sepsat porodní přání sdělující, jak chcete, aby porod probíhal, zda si přejete různé lékařské zásahy k urychlení porodu atd. Mnohdy je těžké prosadit si to, co chceme, případně odmítnout lékařský zásah, který není nezbytný. Jsme zvyklí poslouchat lékaře a je pro nás těžké s nimi diskutovat. Ne vždy může být přítomen tlumočník a bez něj je komunikace obtížnější, chudší. Informujte se. Nebojte se ptát lékařů na všechno, co vám není jasné, a nebojte se odmítnout různé lékařské zásahy, které nejsou nezbytné. Věřte své intuici. Jde o vás a vaše mi-

KOUTEK PSYCHOLOGIE

minko. Porod by měl být pro vás oba co nejpříjemnější a nejšetrnější, bez nadbytečných zásahů. Někdy to však nevyjde podle našich představ. Lépe se to zvládá s vědomím, že to ani přes veškerou snahu nešlo jinak. Pro více informací se doporučuje navštěvovat předporodní kurz. Jejich nabídku najdete na internetu, při výběru přihlédněte i k recenzím. Kurzy přímo v porodnicích bývají většinou méně kvalitní. Po porodu je velmi důležitý aspoň dvouhodinový bonding čili kůže na kůži – přiložení nahého miminka na nahý hrudník maminky a klidně i tatínka. Bonding zlepšuje poporodní adaptaci, zdravotní stav maminky i miminka a vzájemné pouto. V některých porodnicích ho umožňují i po císařském řezu. Po porodu chlapečka s váhou 4200 g a krátkém bondingu chtěla dětská sestra odnést novorozeně do inkubátoru. Údajně by kvůli váze nad 4 kg mohl mít problém s udržením tělesné teploty. Neměla jsem sílu odporovat. Naštěstí jsem měla u porodu svoji dulu, která nás s manželem ubezpečila, že inkubátor není nutný, a vyjednala to se sestrou. Syn mohl díky tomu zůstat na mém těle a na pobyt v porodnici mám krásné vzpomínky.

Proč pláče? Miminko bylo devět měsíců v bezpečí u maminky v bříšku. Proto má i po narození potřebu být u maminky v ohraničeném prostoru stejně jako v bříšku, vnímat její dech a kůži. Období prvních tří měsíců života se říká „čtvrtý trimestr“. Tři trimestry bylo miminko v bříšku a musí si teprve postupně zvykat na svět, proto hodně pláče. Často se to přisuzuje bolení bříška – novorozenecké kolice. Nejvíce pomáhá tělesný kontakt s maminkou. Doporučuje se co nejvíce nošení v šátku, společné spaní v posteli, kojení na požádání. Nebojte se, že tím miminko „rozmazlíte“, a pak třeba nebude chtít spát samo. Je ještě malinké a potře-

Jak se správně starat o miminko?

V kojeneckých ústavech hodně miminek leží v postýlce a nepláče. Víte proč? Protože když plakaly, nikdo za nimi nepřišel, a tak rezignovaly. buje kontakt. Nenechávejte ho plakat, pokuste se přijít na příčinu pláče a naplňujte jeho potřeby. V kojeneckých ústavech hodně miminek leží v postýlce a nepláče. Víte proč? Protože když plakaly, nikdo za nimi nepřišel, a tak rezignovaly. Tím u nich dochází k citové deprivaci, která vede ke spoustě problémů v dalším životě.

Kojit nebo nekojit? Kojení není často jednoduché, má však spoustu výhod. Vyplatí se vytrvat a udělat pro úspěšné kojení maximum. Když máte v šestinedělí pocit, že máte málo mléka, kojte na požádání, vezměte si miminko k sobě do postele. Mléko by se mělo vytvořit. Miminko má potřebu sání a kontaktu, a proto chce být často u prsu, nejen kvůli hladu. Při problémech si pozvěte na konzultaci dobrou laktační poradkyni. Vyplatí se to. A když náhodou kojit nemůžete, nebo z nějakého důvodu nechcete, je to taky v pořádku.

Dříve bydlely rodiny více pohromadě, ženy si předávaly zkušenosti a dívky často pomáhaly s péčí o miminko v rodině. V současnosti je pro mnoho žen jejich miminko to první, se kterým se dostanou do intenzivního kontaktu. Nemají zkušenosti s péčí a všechno se učí „za pochodu“. Na internetu najdeme obrovské množství protichůdných informací. Čemu z toho věřit? Potřebujeme monitor dechu? Je společné spaní v posteli nebezpečné nebo ne? Je šátek nezbytný pomocník nebo škodí zádům? Jsme hodně ovlivnění kulturou. V některých národech mají ženy celé dny dítě na sobě v šátku a spí společně, tyto děti téměř nepláčou. U nás jsme zvyklí „odkládat“ děti do kočárků a do postýlek v dětském pokojíčku. Shánějte si informace z různých zdrojů a ověřujte si je, přemýšlejte o tom. Na Facebooku jsou skupiny pro neslyšící maminky, kde je možné diskutovat v českém znakovém jazyce. Neexistuje jednoznačné „správně“ a „špatně“, záleží na každém rodiči a jeho dítěti, co jim nejvíce vyhovuje.

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

EKO

Šetřeme vodou! TEXT: Eva Kastnerová, Lucie Štefková

Životodárným živlem pro celé lidstvo je voda, říká se, že méně je někdy více. Přístup k pitné vodě v dnešní době nemají více jak 2 miliardy lidí na světě a v rozvojových zemích dochází až k 80 % úmrtí kvůli nedostatku kvalitní vody a špatnému hygienickému zázemí. Ale pozor, problém s vodou se týká i nás, Evropanů.

še kolem nás totiž na vodě závisí. Jídlo, pití, energie, průmysl…. I naše oblečení, kolo nebo chytrý telefon potřebují na svou výrobu vodu, jenže chemie, kterou člověk do vody denně vypouští, způsobuje, že nezávadná pitná voda na Zemi ubývá. Jsou ohroženy i vodní organismy a živočichové. Je tedy velmi pravděpodobné, že nešetrné chování v našich životech se v nějaké formě promítne klidně na druhém konci světa. To platí zejména o vodě, která je na Zemi v neustálém koloběhu. Přinášíme vám pár tipů na úsporu vody, které vám mohou snížit spotřebu vody až o 40 %:

ČASOPIS UNIE • 1–2/2019 • ročník XXIII

reguluje množství vody, a který se umístí přímo do nádržky nebo si kupte nádržku s dvojitým či nově už i s trojitým splachováním (WC nádržky Save a Flush) nebo si udělejte rozvody z dešťové vody přímo na WC.

2. Praní • Pračku i myčku zapínejte, až když jsou skutečně plné – u novějších praček však již máte možnost využít praní v tzv. úsporném programu, kdy nemusí být zcela naplněná a odčerpá si přesně stanovené množství vody podle potřeby. Pračku a myčku kupujte nejlépe v energetické třídě typu A.

1. Koupelna a WC

3. Kuchyně

• Místo vany si dejte raději sprchu – sprchováním každý den 5 minut místo napouštění vany můžeme ušetřit až 400 litrů za týden. • Pořiďte si pákové baterie a úspornou sprchovou hlavici. • Při mytí rukou nebo čištění zubů zavřete vodu, použijte kelímek – proteče o třetinu méně vody. • Před vložením do myčky opláchněte zbytky z talířů – nemusíte volit energeticky náročnější program s předmýváním. • Pořiďte si automatický šetřič vody WC stop (cena od 250 Kč), který

• Nádobí myjte v napuštěném dřezu, ne pod tekoucí vodou. Nebo si pořiďte úsporné perlátory. • Při vaření vody si zkuste třeba zeleninu připravovat v páře. Ušetříte spoustu vody, a navíc do těla díky šetrnější úpravě dostanete víc živin. Do konvice napouštějte jen tolik vody, kolik spotřebujete. Při umývání ovoce a zeleniny v cedníku umístěte do dřezu misku, která zachytí vodu. Tu pak použijte na zalévání květin. • Pravidelně kontrolujte, případně vyměňte těsnění vodovodního ko-

EKO

houtku – kapáním kohoutku můžete promrhat až 90 litrů vody týdně.

4. Úklid a zahrada • Při úklidu si napusťte vodu do kýblu, nemáchejte hadr pod tekoucí vodou. • Auto si nechte umýt v myčce, kde používají recyklovanou vodu. • Pro zalévání na zahradě umístěte na vhodné místo dostatečně velký sud z okapu nebo ze studny, do kterého se zachytí dešťová voda – s tou pak můžete zalévat. Nebo místo hadice raději volte konev. • Truhlíky a květináče pořiďte samozavlažovací, tím zabráníte přelévání rostlin a plýtvání vodou. Zalévat můžete i s vychlazenou neosolenou vodou, ve které jste vařili zeleninu nebo rýži. Obsahuje spoustu živin.

Další tipy na šetření… • Výroba jednoho 300 gramového plátku hovězího masa spotřebuje skoro 5 000 litrů vody. Kromě toho je chov dobytka velkou zátěží naší planety. Zkuste konzumaci masa alespoň omezit. • Na obyčejné značkové džíny je třeba 7 570 litrů vody, na bavlněné tričko cca 3 000 litrů. Promyslete důkladně každou koupi nového kousku do svého šatníku. • Zbytky starých olejů, ba rev a jiná domácí „che mie“ nepatří do záchoda, do dřezů ani umyvadel. A už vůbec ne do přírody. Zaneste je do nejbližšího sběrného dvora. • Syntetické oblečení a utěrky jsou vyrobeny z plastů. Při praní uvolňují mikrovlák-

na, která končí ve vodě a škodí živočichům. Přejděte raději na oblečení z biobavlny, které má navíc funkční vlastnosti, a bavlněné utěrky. • Peelingové přípravky či sprchové gely někdy obsahují mikroplasty. Pozor na ně. Ve velkém znečišťují řeky i oceány. Zkuste raději přírodní peelingy. Neberme vodu jako samozřejmost, přistupujme k ní s úctou a šetřeme jí. Více informací lze dohledat na internetu.

Foto: Jaroslav Klein (1, 2), Michaela Mejstříková (3, 6, 8, 9), Stáňa Matušková (4), Irena Maňáková (5), Martin Jarůšek (7)

ČESKÁ UNIE NESLYŠÍCÍCH

V zákulisí během příprav na Mluvící ruce...