UNIE 01-02/2023

Mluvící ruce

Drahé čtenářky, drazí čtenáři, přátelé a příznivci kulturní menšiny Neslyšících, doufám, že jste vykročili do nového roku správnou nohou. V tomto roce nás čekají v době vydání tohoto čísla prezidentské volby, v nichž už rezonuje několik jmen největších favoritů, jmenovitě generál ve výslužbě Petr Pavel, bývalá rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová a bývalý premiér Andrej Babiš. V redakci držíme palce, aby se lidé rozhodli pro toho kandidáta, který je jim nejbližší a bude naši republiku reprezentovat co nejlépe. Panu Miloši Zemanovi přejeme příjemný a zasloužilý odpočinek po deseti letech ve funkci. V současné době čelíme mnoha problémům jako například zdražování energií a cenové inflaci, což je zčásti způsobeno pokračující ruskou invazí na Ukrajinu. Doufáme, že odhodlání Západu v podpoře Ukrajiny nepoleví a Ukrajina se zvládne postavit zpět na vlastní nohy a znovu získá vládu nad vlastním územím. Nám nezbývá nic jiného než stáhnout kohoutky topení a trošku se uskrovnit. Věřím, že je v našich silách tuto nelehkou situaci společně zvládnout. Uvědomme si, že demokracie, lidskost a lidská práva nejsou samozřejmostí. U nás uplynulo 33 let od sametové revoluce, kdy došlo ke svržení komunistického režimu. Bereme to jako samozřejmost do chvíle, než navštívíme MS v Kataru, odkud se dozvídáme o tisících dělníků, kteří položili svůj život při stavbě stadionů, o korupci a o problémech v oblasti lidských práv. Važme si toho, co máme.

V tomto roce nás čeká MS neslyšících ve futsale, v orientačním běhu, tenise, plavání, bowlingu a badmintonu. Budeme našim sportovcům držet palce a v naší nově rozšířené rubrice Sport si budete moci přečíst i rozhovory a reportáže z těchto akcí. V tomto čísle najdete rozhovor s našimi úspěšnými futsalisty z nedávného ME 2022 v Itálii, představí se vám náš kolega z ČUN Andreas Hubáček a jeho spoluhráč Martin Braneac. Tradičně je hlavním tématem reportáž z Mluvících rukou, na ni navazují rozhovory s moderátory a neslyšící umělkyní Edytou Kozub z Polska, která se s námi podělila o svou tvorbu. Neslyšící skautský oddíl Potkanů jistě potěší ohlédnutí do historie skautingu v rubrice Senioři, kde se s námi o své vzpomínky podělila Věra Plachá, která vedla společně se svým neslyšícím manželem skautský oddíl ve Světlé nad Sázavou. Slovní spojení „zlaté české ručičky“ určitě vytane na mysli mnoha kutilům, když se začtou do reportáže z dílny zlatníka Štefana Uhrina v nové rubrice Živíme se rukama. Tímto rokem nás bude také provázet seriál CODA, v němž vám postupně představíme historii této organizace a některé zajímavé osobnosti CODA. Okénko do světa se vám otevře v další nové rubrice, kde najdete články na různá za hraniční témata, která nás v redakci zaujmou. A v neposlední řadě tu máme opět tradiční rubriku Kultura, v níž se můžete tentokrát dočíst o kulturní události, kterou bezesporu byl křest uměleckého kalendáře ČUN Praha 2023 a vernisáž fotovýstavy neslyšících kurzistů, jež vznikly rámci projektu Czech Deaf Art 3+1.

Příjemné čtení vám přeje Jan Semerád

4 REPORTÁŽ: MLUVÍCÍ RUCE 2022 8 MLUVÍCÍ RUCE: ROZHOVOR S MODERÁTORY 10 MLUVÍCÍ RUCE: EDYTA KOZUB 12 ČUN/ČMUN 17 Z DOMOVA 20 SENIOŘI: VĚRA PLACHÁ, NESLYŠÍCÍ SKAUTKA 24 ŽIVÍME SE RUKAMA: ŠTEFAN UHRÍN, ZLATNÍK 28 CODA: SLYŠÍCÍ DĚTI NESLYŠÍCÍCH RODIČŮ 30 NESLYŠÍCÍ VE SVĚTĚ 34 KULTURNÍ OKÉNKO: KALENDÁŘ ČUN

SPORTOVNÍ OKÉNKO: ME VE FUTSALE 2022

Vážení čtenáři, přijměte prosím omluvu grafičky za grafickou chybu v čísle 11–12/2022 na stranách 2 a 3, kde bylo přesunuto foto šéfredaktora k týmu redakce z původního umístění u editorialu.

UNIE • 1–2/2023, ročník XXVII ČASOPIS PRO VŠECHNY NESLYŠÍCÍ OBČANY vydavatel časopisu a adresa redakce: Česká unie neslyšících, z.ú., Dlouhá 729/37, 110 00 Praha 1 • e‑mail: redakce@cun.cz šéfredaktor a vedoucí redakce: Jan Semerád zástupce šéfredaktora: Ivana Hay Tetauerová redakční tým: Barbora Flusserová, Vendulka Šírová, Klára Zaoralová, Kamila Spěváková, Petr Bogner, Eva Vavříková tým pro zpracování překladů a videí: Aneta Braunová, Jan Šimůnek, Martin Jarůšek externí spolupracovníci: Jan Kubík jazyková korektura: Kateřina Hrabětová foto na titulní straně: Petr Devera foto na zadní straně: Eva Vavříková grafický design, sazba: Petra Tůmová Vychází 6× ročně • Registrace: MK ČR E 13987 SSN (print) 2464 7705 • ISSN (online) 2464 7802 V časopise uvedené názory nemusí vyjadřovat oficiální stanovisko redakce a vydavatele. Redakce si vyhrazuje právo upravovat příspěvky. Vydáno za podpory:

Supervizor Jan Šimůnek

Zástupce šéfredaktora UNIE Ivana Hay Tetauerová

Překladatelka videí do znakového jazyka Aneta Braunová

Redaktor Petr Bogner

Redaktorka Klára Zaoralová

Administrativní pracovnice v archivu UNIE Barbora Flusserová, Vendulka Šírová

Grafika a střih videí Martin Jarůšek

Redaktorka Eva Vavříková Redaktorka Kamila Spěváková

MLUVÍCÍ RUCE

15. října 2022 se konal 25. ročník festivalu Mluvící ruce na téma „Znakové jazyky nás spojují“. Stejně jako v předešlém roce se festival opět uskutečnil v divadle Rokoko. Uměleckou přehlídku ve znakovém jazyce každoročně pořádá Česká unie neslyšících, z.ú. Tuto tradiční akci finančně

Znakové jazyky nás spojují

TEXT: Eva Vavříková FOTO: Tomáš Devera, Eva Vavříková

podpořily Ministerstvo kultury České republiky a Městská část Prahy 1, bez nichž by nebylo možné kulturní setkání neslyšících uskutečnit. Letošním ročníkem provázeli moderátoři vybraní z předešlých ročníků uplynulých 25 let.

První vystoupení na festivalu Mluvící ruce Tanec je naše radost s bohatým a živým tancem předvedly děti 1. stupně ze Speciální základní školy v Liberci

AFRO DANCE – vystoupení dětí 2. stupně Speciální ZŠ Liberec. Žáci předvedli pozoruhodný černošský taneční styl pocházející z Afriky.

O tlumočení z a do znakového jazyka se postarali Klára Herčíková a  Petr Pánek . Nechyběl ani simultánní přepis, který zajistili Tomáš Portych a  Eliška Témová .

Přehlídka vystoupení na tomto ročníku byla velmi bohatá a rozmanitá. Šikovní neslyšící umělci společně s moderátory nabídli zajímavá představení, u nichž se diváci bavili a zároveň se dozvěděli něco nového. Martin Novák , ředitel České unie neslyšících, na začátku festivalu pronesl několik úvodních slov o letošním ročníku. Vyzdvihl důležitost znakového jazyka jako mateřského jazyka Neslyšících i jeho roli v kultuře a umění. Mluvící ruce především podporují talentované neslyšící herce a umělce a dávají jim možnost ukázat své schopnosti. Talentovaní neslyšící mohou publikum vtáhnout do děje skrze umělecký projev ve znakovém jazyce. Martin Novák dále připomněl, že je na festivalu možné využít technologických vychytávek, jako je simultánní přepis. A na závěr popřál divákům příjemnou zábavu. Slyšící publikum o zážitek z představení nebylo ochuzeno, k dispozici jim byl simultánní přepis a tlumočníci znakového jazyka.

Než na jevišti začala první divadelní hra, Martin Novák pro zajímavost na plátně v rychlosti promítl seznam všech moderátorů, kteří na Mluvících rukou v průběhu celé jejich historie účinkovali. A při té příležitosti vyzval diváky k účasti v soutěži na téma: „Kolik bylo moderátorů na Mluvících rukou od roku 1998 až do roku 2021?“ Soutěž se konala během přestávky. Soutěžící mohli tipovat počet moderátorů a své tipy házet do připraveného koše. Samozřejmě u toho panovala příjemná a zábavná atmosféra. Po skončení všech představení Martin Novák vyhlásil vítěze a prozradil všem správnou odpověď –moderátorů bylo za celou historii festivalu skutečně 42! Vítězem soutěže se stal Dominik Mac Henzl tipoval nejbližší číslo 44. Jako cenu získal otitulkované DVD s filmem Po čem muži touží. Jako každý rok nechybělo ani letos závěrečné společné fotografování všech účastníků festivalu.

Martin Novák a Veronika Skohoutilová předávají hmotnou cenu Dominiku Mac Henzlovi

Představa budoucí od Nely Wagnerové a Samuela Pavelky. Publikum se zamyslelo nad sdělením o tom, že ne všechny představy se slučují s budoucností…

Účastníci soutěže

Vtipně a vesele pojatá hra O pejskovi a kočičce Skvělý herecký výkon podali František Půlpán, Laděna Půlpánová a František Půlpán mladší.

Akční vystoupení

Pompony tanec předvedené Laurou Zúdorovou a Terezou Klímovou

Poučné a duchaplné představení s názvem Cesty Prahou (a životem) s andělem a čertem. Diváky zde pobavila Regína Uhrínová a Daniel Škrip z Komunitního centra MoJa založeného Českou unií neslyšících. Na fotografii zleva Daniel Škrip, Dominik Mac Henzl, Regína Uhrínová.

Jako zlatý hřeb večera si velkou pozornost publika svými uměleckými výkony získala polská neslyšící umělkyně Edyta Kozub. Zde je ukázka jejího představení Polský orel

VVoman in the Adventure of Doom – druhé vystoupení od Polky Edyty Kozub. Její představení s Visual Vernacular zanechala velmi působivý dojem.

Zábavná hra Opilá žena od herce Samuela Pavelky byla posledním vystoupením celého festivalu

Moderátoři (zleva): Veronika Skohoutilová, Martin Novák, Laděna Půlpánová František Půlpán, Amália Basalová, Michael Veselý

Novák a Veronika Skohoutilová moderovali závěrečnou část Mluvících rukou, během níž byly vyhodnoceny výsledky soutěže, a tímto ukončili 25. ročník divadelní přehlídky Mluvící ruce

Ohlédnutí za akcí Mluvící ruce

Již tradičně vám přinášíme rozhovory s moderátory každoroční divadelní přehlídky neslyšících Mluvící ruce. Letos jich tuto výzvu přijalo hned pět. :-) Položila jsem jim dvě otázky:

Letos jste byli moderátory na Mluvících rukou. Bylo to poprvé, co jste na této akci vystupovali? Amália Basalová: Ano, úplně poprvé. Zastupovala jsem moderátora, který se nemohl ze zdravotních důvodů zúčastnit, ale byla to zajímavá zkušenost a zhostila jsem se jí skutečně zodpovědně. :-) Naštěstí jsem již dříve moderovala při různých příležitostech, a tak to pro mne nebylo úplně nové, ale odnesla jsem si i tak nové zkušenosti a zážitky ze skvělé spolupráce.

František Půlpán: Na Mluvících rukou jsem vystupoval coby klaun-moderátor už před mnoha lety, ještě s první manželkou. A pak s naší dcerkou, když jí byly tak tři roky, což bylo hodně roztomilé. Vystupuji tu s pantomimou často a velmi rád, je to taková moje srdeční záležitost.

Laděna Půlpánová: Já jsem na Mluvících rukou moderovala poprvé. Bylo to nečekané, tréma trošku byla, ale zároveň to

pro mne byla zajímavá zkušenost. S vystoupením na Mluvících rukou jsem již měla zkušenosti díky svému manželovi, takže jsem se rychle na tuto situaci adaptovala a bylo to v pohodě. :-)

Veronika Skohoutilová: Na Mluvících rukou jsem moderovala poprvé před třemi lety, bylo to skvělé, s kolegou moderátorem jsme se parádně doplňovali. Bylo to sice hodně náročné, převlékali jsme se do mnoha kostýmů a zároveň jsme si museli vše pamatovat, ale zvládli jsme to na výbornou díky podrobné přípravě. Letos jsem ani neměla čas se stresovat a už jsem měla nabrané zkušenosti, a tak nebylo kdy se bát. :-)

Michael Veselý: Na akci Mluvící ruce jsem byl již poněkolikáté, protože díky spolupráci s Czech Deaf Youth na akci ČUN tradičně vypomáháme s organizací. Ale moderoval jsem zde poprvé. S moderováním mám naštěstí již zkušenosti z jiných akcí pro neslyšící, a tak to pro mne nebylo tak těžké. Sám za sebe také na Mluvící ruce rád chodím, líbí se mi a přináší mi kulturní zážitek.

Jaká je vaše nejzajímavější/nejmilejší vzpomínka na akci Mluvící ruce?

Amália Basalová: Akce Mluvící ruce se mi moc líbí, sama vídám kolem sebe neslyšící, kteří si nejsou jistí, zda se hodí

Martin

Rolí moderátorů se zhostili i manželé Laděna a František Půlpánovi

s letošními moderátory

na moderování nebo zda mohou vystupovat v divadle. Tady mají tu správnou příležitost si to vyzkoušet jako amatérští herci a zjistit, zda by se jim tento koníček, nebo dokonce profese líbily. V České republice je tato divadelní přehlídka neslyšících zatím jediná svého druhu, což mi imponuje. Také smekám před těmi, kdo tuto akci organizují, je to akce, která se letos konala již po 25., a je opravdu důležité tuto tradici udržet. Škoda jen že letos bylo málo diváků, ale doufám, že se příští rok zúčastní opět více lidí a amatérští vystupující se namotivují – tato akce si to opravdu zaslouží.

František Půlpán: Za dobu existence Mluvících rukou jsem zde měl nesčetně vystoupení s pantomimou a mám na ně tolik krásných vzpomínek! Avšak úplně ta nejhezčí je asi na vystoupení, které jsme měli společně jako rodina při příležitosti výročí „30 let svobody“. Vystupovali jsme tehdy celá rodina, s mou nynější manželkou a mými dvěma dětmi. Bylo to o tom, jaká byla doba dříve před revolucí a jaká je dnes. Ukazovali jsme a srovnávali, jak se měli v té době lidé u nás a za hranicemi. Hodně jsme se na toto vystoupení připravovali, sháněli na ně potřebné kostýmy, materiály – bylo to náročné, ale stálo to za to a sklidili jsme velký úspěch. Divákům, jak dospělým, tak i dětem, se naše vystoupení moc líbilo. Bylo vtipné, smáli se našim epizodám, což nás hodně potěšilo a byla to ta největší odměna. Považuji divadelní přehlídku Mluvící ruce za velice důležitou kulturní událost

v naší komunitě Neslyšících, která pomáhá udržovat naše kulturní dědictví. Na své si zde přijdou diváci i vystupující všech generací.

Laděna Půlpánová: Také jako František nejraději vzpomínám na naše rodinné vystoupení, v němž jsme znázornili, jak se u nás žilo před revolucí a po ní. Snažili jsme se celá rodina podat co nejlepší výkon a také jsme chtěli, aby bylo vystoupení vtipné, a jsem moc ráda, že se nám to povedlo. :-)

Veronika Skohoutilová: Mluvící ruce jsou pro mne téměř každoroční záležitostí, protože tu vypomáháme s Czech Deaf Youth. Hodně záleží na přípravách a organizaci, je to akce, která by si měla svou úroveň a tradici udržet, jelikož je pro neslyšící a jejich kulturní dědictví hodně důležitá. Vyžaduje mnoho času, příprav a plánů. Jsem moc ráda, že taková akce u nás v České republice existuje a že se neslyšící mohou každoročně těchto vystoupení zúčastnit nejen jako diváci, ale i jako aktivní vystupující.

Michael Veselý: Rád vzpomínám na své první vystoupení na Mluvících rukou – bylo to ještě před covidem a mým tématem byla výuka českého znakového jazyka na kurzu s cílem, aby se slyšící zdokonalovali v ČZJ a bořily se tak komunikační bariéry mezi námi – světem slyšících a Neslyšících.

TEXT: Ivana Hay Tetauerová FOTO: Tomáš Devera

Na divadelní scéně se představila mj. i Amália Basalová a utvořila moderátorské duo společně s Michaelem Veselým

Neslyšící polská umělkyně na Mluvících rukou

Před pandemií covidu jsem se na mezinárodním uměleckém semináři neslyšících v polských Katowicích seznámila s  EDYTOU KOZUB, která zde tlumočila do mezinárodního znakového systému. Když jsem viděla její vystoupení Visual Vernacular v rámci prohlídky katowického Slezského muzea, řekla jsem si, že na našich Mluvících rukou jednoduše musí vystoupit. A tak se také stalo. Slovo dalo slovo, po době covidové se letos poštěstilo, a Edyta nás tak mohla poctít svou přítomností. Její vystoupení na divadelní přehlídce v Praze byla úchvatná – člověk si připadal jako ve filmu. Nesla název Polský orel (Polish Eagle) a Žena v dobrodružství zkázy (VVoman in the Adventure of Doom – zde si v názvu vizuálně pohrála se zkratkou žánru VV). Edytu jsem pro náš časopis také vyzpovídala. :-)

TEXT: Ivana Hay Tetauerová

FOTO: Piotr Kruszak

Edyto, vystupovala jsi v Praze na každoroční divadelní akci Mluvící ruce. Byla jsi v České republice poprvé? V krásné Praze jsem byla již potřetí, nemáme to z Polska tak daleko. :-)

Máš již zkušenosti s vystupováním v zahraničí?

Ano, měla jsem to štěstí vystupovat s Visual Vernacular již třikrát ve Francii, z toho letos i na festivalu Clin d’Oeil v Remeši, a ve spolupráci s divadlem Neslyšících Riksteatern Crea také ve švédském Stockholmu, kam se opět tento měsíc chystám.

Kdy ses začala zajímat o Visual Vernacular a jak bys tento žánr popsala?

V roce 2015 se u nás v Polsku konaly workshopy na toto téma. Visual Vernacular jsem předtím vůbec neznala, v Polsku o tomto uměleckém žánru informace nebyly. Visual Vernacular umožňuje lidem vyjádřit a ukázat krásu kultury Neslyšících. Je to forma divadelního vyjádření, která kombinuje pantomimu, mimiku, gesta, storytelling, poezii a některé další prvky společné znakovým jazykům. Pomocí celého těla, pohybů rukou, gest a mimiky můžete vyprávět příběh, který je srozumitelný jak neslyšícímu, tak slyšícímu publiku.

Kde ses to tak výborně naučila? Od prvního kontaktu s Visual Vernacular v první den workshopu, kterého jsem se zúčastnila, jsem si tuto techniku uměleckého vyjádření hluboce zamilovala. Upřímně řečeno, v Polsku nám žánr Visual Vernacular skutečně chyběl. Hrozně mne baví sledovat vyprávění pomocí gest, mám pocit, jako bych byla vtažena do filmu, jako by se to opravdu dělo. Mým vynikajícím učitelem je Erwan Cifra z Francie, který tyto workshopy u nás v Polsku vedl. Velmi mne to zaujalo a pohltilo, a začala jsem se Visual Vernacular věnovat i ve svém volném čase– často sleduji nahrávky od různých neslyšících performerů z celého světa a čerpám z nich inspiraci. Tu nabírám i z vlastních osobních zkušeností a toho, co vidím kolem sebe.

Míváš trému?

Dříve jsem mívala skutečně velkou trému a strach z toho, že udělám chybu, zvláště když jsem stála na pódiu sama, osvětlena divadelními světly, a zraky všech byly upřeny na mne. Ale díky svému talentu a tvrdohlavosti nervozitu vždy překonám a mám pak z výsledku velkou radost.

Máte v Polsku nějakou skupinu neslyšících umělců, kteří se Visual Vernacular věnují?

Bohužel ne. Ale organizuji tam již workshopy na toto téma, snažím se aktivně vystupovat a mým snem je založit v Polsku festival zaměřený na Visual Vernacular.

Co bys doporučila neslyšícím, kteří se o žánr Visual Vernacular zajímají? Pokud vás žánr baví, zajímejte se o něj a neustále se v něm rozvíjejte, stojí to za to. Můžete se zúčastnit různých workshopů zaměřených na techniku Visual Vernacular nebo sbírat inspiraci sledováním videí. Důležité je mít motivaci a odvahu. A to nejdůležitější je péče o náš krásný znakový jazyk.

Edyto, moc ti děkuji za příjemný rozhovor. Doufám, že se brzy opět na nějaké umělecké akci Neslyšících potkáme, a držím ti palce!

Více o Edytině umění se můžete dozvědět na jejích webových stránkách https://edytakozub.pl/, kde je možné podívat se i na ukázky jejích vystoupení. Edyta svá videa sama upravuje, včetně dodávání pozadí, obrázků a zvuků.

EDYTA KOZUB

Věk: 35 let

Má slyšící rodiče a neslyšící sourozence – sestru a bratra.

Žije v polském Krakově.

Vystudovala AGH University of Science and Technology v Krakově.

Pracuje jako lektorka polského znakového jazyka a performerka VV.

Koníčky: umělecký znakový jazyk, čtení, lyžování, cestování, poznávání nových kultur a lidí.

Dne 28. 10. jsme se v 10 hod. sešli, abychom společně oslavili Halloween. Všichni jsme byli převlečeni za upíry, kostlivce, Jokera a další postavy, které k americkému svátku patří. Místnost byla vyzdobena pavouky, pavučinami, dýněmi a netopýry, plápolalo v ní i několik svíček. Po obědě jsme se věnovali vydlabávání a vyřezávání dýní. Dobře jsme se najedli, popovídali jsme si o Halloweenu. Kolem šesté všichni s plnými bříšky spokojeně odešli domů.

Aktivní podzim v ČMUN a ČUN

v Ostravě

TEXT:

Silvie Slavíková, Marcela Hyklová

FOTO: Irena Přibilová, archiv ČUN Ostrava

Od začátku září do konce října měly ČMUN a ČUN úžasný a nabitý program pro sluchově postižené občany. Kromě pravidelných setkání v rámci klubovny proběhla v září komentovaná prohlídka Hasičského muzea a také návštěva Bolt Tower, která byla zakončena v tamní kavárně. Tyto prohlídky byly v ČUN realizovány díky projektu Poznávejme krásy ČR s neslyšícími, který byl financován Statutárním městem Ostrava z dotačního titulu Handicap. Září je také měsícem věnovaným neslyšící komunitě a my jsme si v souvislosti s mezinárodním dnem neslyšících udělali „oslavu“, na níž jsme zakousli něco sladkého, ale hlavně se hodně nasmáli při zábavné hře Kufr!

Říjen začal ve znamení členské schůze ČMUN, na níž nám předsedkyně Stanislava Bartáková předala informace o volebním programu a možnostech kandidátů do voleb ČMUN Ostrava. Dále pro zájemce proběhl kurz pletení ponožek, který vedla Marcela Hyklová. Zúčastnilo se ho pět zručných dam. Zimní ponožky se pletly za pomoci pěti jehlic. Na konci kurzu vládla velká spokojenost a chceme jej zase brzy uspořádat.

Společně jsme se také vzdělávali na besedě pořádané Regionálním centrem podpory zdraví MSK a dozvěděli jsme se mnoho užitečného o problematice významu očkování.

A nakonec od října probíhají kurzy malování akvarelem, které vede naše kolegyně/malířka Zuzana Dluhošová.

Halloween v Kroměříži

TEXT: Klára Zaoralová / FOTO: Petr Vavřík

Putování po architektonickém Karlíně

TEXT: Kamila Spěváková / FOTO: Václav Petrus

Pražský klub turistů pod vedením pana Václava Petruse podnikl v sobotu 5. listopadu výpravu za historickou a moderní architekturou. Na sraz na Florenci přišlo obdivovat architektonické skvosty dvacet dva seniorů, z toho sedmnáct členů klubu a pět hostů. Prvním zastaveníčkem byla prohlídka jednotlivých staveb a parků na Invalidovně – například historické Invalidovny, honosné základní školy na Lyčkově náměstí a tak dále. Tyto stavby pověděly neslyšícím své jedinečné příběhy o hraběti Petru Strozziovi a o odbojáři Břetislavu Lyčkovi. Poté vedoucí klubu zavedl turisty na místo symbolizující lidské společenství, tam jim neobvyklý umělecký zážitek poskytl pohled na obří ocelovou sochu v podobě ženy Lilith od umělce Davida Černého, podpírající rozestavěný bytový dům v Karlíně. Nedaleko od Invalidovny se v areálu bývalé Rustonky turisté zvenku podívali na otáčející se objekt Mars od umělce Jiřího Příhody. A posledním zastaveníčkem byla návštěva Krokodýlí zoo v Holešovicích, kde turisté obdivovali aligátory, kajmany, krokodýly i suchozemské želvy. Počasí jim přálo. Po povedené akci odjeli turisté domů obohaceni o nové kulturní zážitky.

Poznávali jsme krásy Ostravy s neslyšícími

TEXT: Silvie Slavíková FOTO: Irena Přibilová, archiv ČUN Ostrava

Ostravská pobočka ČUN realizovala projekt Poznávejme krásy ČR s neslyšícími, který byl financován Statutárním městem Ostrava z dotačního titulu Handicap. V rámci tohoto projektu jsme zorganizovali na území města Ostravy komentované prohlídky pro neslyšící s tlumočníkem znakového jazyka a online přepisem. Kde všude jsme byli? Skoro všude! :-) Navštívili jsme Slezskoostravský hrad, prošli se centrem Ostravy a nahlédli do jeho historie, zavzpomínali jsme na své dětství v Muzeu hraček, obdivovali práci hasičů v Hasičském muzeu a celé jsme to zakončili pohledem na Ostravu z ptačí perspektivy při návštěvě Bolt Tower v Dolních Vítkovicích!

Novinky z kongresu Mezinárodní federace nedoslýchavých v Budapešti

TEXT A FOTO: Martin Novák

Ve dnech 22.–24. 9. 2022 probíhal v Budapešti světový kongres s přednáškami ze světa nedoslýchavých osob. Českomoravská unie neslyšících z.s. je členem jak Světové federace nedoslýchavých (IFHOH), tak i Evropské federace nedoslýchavých (EFHOH) a naše účast na kongresu mohla být realizována díky podpoře Úřadu vlády ČR. Před začátkem kongresu proběhlo setkání organizované Evropskou federací nedoslýchavých, kterého jsem se za organizaci ČMUN jako její prezident účastnil já, Ing. Martin Novák. V rámci tohoto setkání jsme společně s paní prezidentkou Svazu neslyšících a nedoslýchavých prezentovali informace o službách pro nedoslýchavé v České republice. Především jsme informovali o tom, že se po dlouhé době podařilo zlepšit situaci v oblasti získávání sluchových pomůcek a dále dostatečně zajistit simultánní přepis a další služby pro nedoslýchavé v ČR. Velmi zajímavé byly i informace z dalších států Evropy, jejichž situace je velmi odlišná. Následně jsem se za ČMUN účastnil kongresu IFHOH. Opravdu úžasnou novinkou je dohoda mezi výrobci různých technických pomůcek, kteří od 1. 1. 2023 začnou do zařízení, jako je např. televize, instalovat novou verzi technologie Bluetooth, která zjednoduší a zlepší příjem zvuku

přímo do sluchadel, jež technologii Bluetooth podporují. Tato technologie by už neměla mít zásadní problém se zpomalením přenosu zvuku, kvůli němuž obraz artikulujícího neodpovídal tomu, co bylo v daném okamžiku sdělováno zvukem (zpoždění mezi obrazem a zvukem je dosud velké a velmi ruší vnímání vysílání).

Betlémské světlo v ČUN Praha od 53. oddílu neslyšících Potkani

TEXT: Jan Semerád / FOTO: Dominik Henzl, Jan Semerád, archiv Potkanů

Plamínek betlémského světla dovezený skauty každý rok během adventu z Betléma v Izraeli symbolizuje mír, přátelství, lásku, naději, víru a vánoční atmosféru. Připomíná nám také narození Ježíše Krista. Betlémské světlo se rozváží po České republice 17. prosince před Vánoci, rozvoz obstarávají dobrovolníci, zejména skauti, a šíří ho do všech koutů naší země. Před rozvozem je plamínek světla požehnán brněnským biskupem. Betlémské světlo se poté rozdává u skautských kluboven, na významných místech, na náměstích a v kostelech po celé republice. Každý může přijít s vlastní svíčkou či lucernou a odnést si plamínek k sobě domů.

Víkendový

fotokurz

pro neslyšící

TEXT A FOTO: Ivana Hay Tetauerová

Ve dnech 19.–20. listopadu 2022 se v ČUN Praha konal víkendový fotokurz pro neslyšící v rámci projektu Czech Deaf Art 3+1 za finanční podpory Magistrátu hlavního města Prahy.

Do Prahy se sjeli neslyšící kurzisté z celé ČR a pod vedením neslyšícího fotografa a lektora Jaroslava Kleina se učili základům fotografie, kompozice a portrétového focení, jak v teorii, tak v praxi. První den se v Havlíčkově ulici věnovali teorii a také si vzájemně představili své fotoaparáty a diskutovali o jejich funkcích. Po obědě se vydali do terénu, do historického centra Prahy na Kampě, vyzkoušet si focení modelky, jíž byla Jolana Půlpánová. Druhý den se s lektorem pro změnu sešli v Dlouhé ulici, promítli si své snímky a diskutovali nad nimi. Proběhla i další teoretická část kurzu, během níž se účastníci mohli lektora ptát na cokoliv, co je v oblasti fotografování zajímalo. Po obědě si mohli vyzkoušet portrétové fotografování uvnitř v ateliéru ČUN Praha. Ke konci fotokurzu jsme společně pomáhali každému z kurzistů vybrat ty nejpovedenější snímky, jež jsme nechali hromadně vyvolat ve velkém formátu a jež jsou nyní od prosince až do konce ledna k vidění na fotovýstavě v ČUN Praha.

V letošním roce se rozdávání betlémského světla poprvé účastnili také neslyšící skauti z 53. skautského oddílu Potkanů. Plamínek si neslyšící mohli zapálit u jejich nové klubovny u Karlova mostu v ulici Lázeňská. 22. prosince pak Potkani zanesli Betlémské světlo také do ČUN Praha, kde vedoucí oddílu Jan Semerád povyprávěl neslyšícím seniorům o jeho historii a současnosti. Účast seniorů byla v rámci vánočního posezení hojná, o betlémské světlo se velmi zajímali a někteří z nich si jej také odnesli k sobě domů. Můžeme doufat, že se tímto podařilo založit novou tradici do dalších let. :-)

fotografování

Lektor Jaroslav Klein kurzisty zasvětil i do ateliérového focení.

V historickém centru na Kampě pronikali kurzisté do tajů portrétového

Mikulášská besídka v ČUN Praha

Jablíčko dětem letos po covidové pauze konečně mohlo pro sluchově postižené děti a jejich rodiče uspořádat mikulášskou besídku. Mikulášská besídka se konala v sobotu 3. 12. přímo v prostorách České unie neslyšících v Dlouhé ulici na Praze 1. Nejdříve byly pro děti připravené dílničky, na nichž si mohly vyrobit výrobky s vánoční tematikou nebo ozdobit perníčky. Po dílničkách následovala svačina a dětem se rozdaly dárky od sponzorů – jogurty, bagety, minizákusky, džus Cappy atd. Pomalu se začalo stmívat a na dvůr přišel Mikuláš se svojí družinou. Děti dostaly ovoce a další balíček, v němž byly sladkosti a jiné maličkosti, které jsme dostali jako sponzorský dar. Pak následovala tombola, první los z tomboly vylosoval Mikuláš, pak už losovaly samy děti. Celá akce se díky dobrovolníkům a sponzorům povedla. Chtěli bychom moc poděkovat sponzorům za jejich úžasnou podporu. Najdou se i tací, co nás podporují opakovaně každý rok, a to i přes 10 let! Bez sponzorů bychom tuto akci nedokázali uspořádat.

TEXT: Jana Nováková / FOTO: Martin Jarůšek

Neslyšící děti proměnily Valdštejnskou zahradu v pohádkový svět

TEXT A FOTO: Lucie Křesťanová

Valdštejnská zahrada ožila 12. září rejem pohádkových bytostí a umožnila malým i velkým návštěvníkům vstoupit do světa pohádek. Zábavné odpoledne plné her a tance si užívaly dvě stovky dětí se sluchovým postižením a jejich rodičů. Společnost jim dělali skřítci, víly a další tajuplné bytosti. Všechny aktivity byly tlumočeny do českého znakového jazyka. Akci pro rodiny s dětmi uspořádalo Centrum pro dětský sluch Tamtam a Informační centrum rodičů a přátel sluchově postižených v měsíci září, který si komunita Neslyšících z celého světa každoročně připomíná řadou kulturních i osvětových akcí s cílem poukázat na specifické potřeby lidí se sluchovým postižením a na komunikační bariéry, s nimiž se musejí potýkat. K aktivitám se připojují nejen neslyšící, ale i jejich rodiny a organizace věnující se neslyšícím a jejich lidským právům.

Jaký program byl ve Valdštejnské zahradě pro návštěvníky připraven? Spoustu legrace si děti i rodiče užili s klaunem a mimem Michalem Nesvadbou, který svým vystoupením potvrdil, že komunikovat se dá velmi dobře i beze slov. Tanečník a choreograf Marek Dědík všechny přítomné přesvědčil o tom, že z tance se mohou radovat i neslyšící děti a že společné tancování je úžasnou aktivitou pro malé i velké. O hudební doprovod se postaral výtvarník, zpěvák a performer Petr Nikl se skupinou Petr Nikl & přátelé. Sokolník Leon představil desítku dravých ptáků a sov. Pro malé návštěvníky byly připraveny dílničky a kreativní workshopy, kde si děti mohly vyzkoušet svoji fantazii a zručnost. Bystrou mysl si zase pocvičily při hledání pokladu podle pohádkové mapy. Kdo si nevěděl rady, tomu poradila dobrá víla u vchodu do zahrady. Na konci putování všechny čekal poklad. Programem provázeli herci Kateřina Jebavá a Petr Vacek.

Zahradní slavnost tradičně pořádá Centrum pro dětský sluch Tamtam v areálu sídla obou organizací v pražských Stodůlkách, kde však probíhá rekonstrukce, proto pořadatelé museli hledat náhradní prostory, které se podařilo najít ve Valdštejnské zahradě.

Senátor Roman Kraus zdraví neslyšící děti

ASNEP včera, dnes a zítra aneb 30 let fungování organizace ASNEP

Sobotní konference, která nesla název ASNEP včera, dnes a zítra, se zdařila. Bylo možné zúčastnit se jí buď osobně, nebo ji sledovat živě přes facebookové stránky ASNEP a přes platformu ZOOM. Po krátkém úvodu prezidentky Lucie Sedláčkové Půlpánové o historii ASNEP představili prostřednictvím prezentací a videí svou činnost předsedové či členové jednotlivých expertních komisí, které pod ASNEP fungují (Ing. Martin Novák, Mgr. Jitka Koutová, Mgr. Šárka Prokopiusová, Bc. Anna Pangrácová s Bc. Zuzanou Hájkovou a Bc. Hanou Trskovou). Po jejich prezentaci byl prostor na dotazy. Nejvíce účastníky konference zajímaly praktické záležitosti – na koho se přesně obrátit v případě řešení určité problematiky. V odpoledním bloku jsme přivítali zahraniční hosty, se kterými jsme mohli svou činnost porovnat. Irja Marie Eide Mølmen z Norska nám představila norský rozsáhlý systém práce s osobami se sluchovým postižením. Hlavním orgánem je Norská organizace neslyšících, která zaštiťuje všechny lokální organizace a pobočky ve všech oblastech Norska. Jako další dostala slovo Mgr. et Mgr. Jana Filipová, která představila minulou i současnou situaci na Slovensku, kde je údajně kolem 100 samostatných organizací. Mluvilo se tak především o tom, jak by bylo možné všechny organizace sjednotit. Posledním zahraničním hostem byl David Buxton z Velké Británie, který prostřednictvím videa představil 18letý boj britských neslyšících za uznání BSL jako úředního jazyka. Poté probíhala živá diskuse. Chtěli bychom moc poděkovat všem tlumočníkům, přepisovatelům, technikovi a moderátorovi, kteří výborně spolupracovali a odvedli velmi dobrou práci. Chápeme, že komunikace hned v několika světových jazycích na takové důležité téma byla velmi náročná, a ceníme si jejich práce. Děkujeme všem účastníkům, kteří se s námi podělili o své poznatky, a doufáme, že konference pro ně byla přínosná. Zpětná vazba účastníků byla velmi pozitivní.

odpovědí Spíše ano Spíše ne Ne

Ano

Hodnocení programu konference (známkování jako ve škole 1–5 / nemohu hodnotit)

Úvodní slovo prezidentky

1 2 3 4 5 Nemohu hodnotit

EKST (Skryté titulky)

hodnotit

EKOTN (Tlumočení)

hodnotit

EKSP (Sociální práce)

Nemohu hodnotit

Legislativní komise

Nemohu hodnotit

Příspěvek z Norska

Nemohu hodnotit

Příspěvek ze Slovenska

hodnotit

TEXT A FOTO: Lucie Sedláčková Půlpánová

Byla pro vás konference přínosná?

Centrum pro dětský sluch Tamtam v Ostravě přiblížilo veřejnosti svět neslyšících a nedoslýchavých

TEXT A FOTO: Lucie Křesťanová

Centrum pro dětský sluch Tamtam, které letos na podzim slaví 10. výročí svého působení v Ostravě, upořádalo v úterý 1. listopadu Den otevřených dveří. Návštěvníci měli možnost seznámit se s historií ostravského pracoviště, poskytujícího služby rodinám s neslyšícími a nedoslýchavými dětmi, a prověřit si svoje znalosti ze světa neslyšících prostřednictvím interaktivního workshopu. Zájemci z řad pozvaných hostů i široké veřejnosti si mohli na vlastní uši vyzkoušet poslech se sluchadly, odezírání slov ze rtů a také se dozvědět spoustu zajímavostí o pravdách a mýtech spojených se sluchovým postižením a uživateli znakového jazyka.

Jedním z mýtů je například domněnka, že všichni neslyšící komunikují stejným znakovým jazykem, který je společný pro neslyšící celého světa. Není to tak. Neslyšící uživatelé znakového jazyka mají v každé zemi svůj národní znakový jazyk, který je nezávislý na mluveném jazyku dané země. Rovněž mylné je tvrzení, že všichni neslyšící lidé umějí odezírat ze rtů nebo že vydrží takto komunikovat neomezeně dlouhou dobu. Dalším rozšířeným omylem je názor, že neslyšící lidé nemohou řídit auto apod.

Z HISTORIE SLUŽEB V OSTRAVĚ

Je tomu právě 10 let, co Tamtam v podzimních měsících roku 2012 realizoval první setkání rodin s dětmi. Nejprve se uskutečnila neformální schůzka, kde se rodiče seznámili s nabídkou služeb a vybrali si první téma besedy: Rozvoj komunikace s dítětem se sluchovým postižením . Ta proběhla pod vedením logopedky Mgr. Petry Kopecké a ředitelky Tamtamu Mgr. Jany Fenclové. Setkání se účastnila i zástupkyně z Magistrátu města Ostravy. Od roku 2012 již probíhaly pravidelné programy a setkávání rodin. Nejprve jednou v měsíci a postupem času se nabídka rozšířila. Samozřejmostí byly i terénní a ambulantní konzultace dle potřeb rodin.

Když mě kluci neposlouchali, tak jsem si vzala píšťalku…

TEXT: Kamila Spěváková FOTOGRAFIE A KRONIKY:

Když jsem jako vedoucí tábora pro seniory se sluchovým postižením poprvé poznala milou paní VĚRU PLACHOU (79), netušila jsem ještě, že vedla skautský oddíl vlčat a že její zesnulý manžel Miroslav se skautskou přezdívkou Miki vychodil pouhých šest tříd, protože jeho školu za druhé světové války obsadili Němci. Co je na tom tak obdivuhodného? Po skončení války se do školy už nevrátil, ale jako samouk se začal učit psát česky, vést kroniky a studovat československý skauting. Letos od Mikiho úmrtí uplynulo šest let a na návštěvě u paní Věry jsme si během vyprávění začaly prohlížet Mikiho kroniky a fotoalba...

archiv Věry Plaché

Výtvarný návrh pamětního odznaku „Sluneční zátoka 97“

Můžeš prosím povyprávět o svém muži? Jak začala jeho láska k vodě?

Když se blížil konec druhé světové války, začal jednou německý voják na hřišti klukům rozdávat lyže a loďky. Mirek a ostatní kluci, rodáci z Kanína (obec se nachází v blízkosti Opolan na Nymbursku – pozn. redakce), dostali loďky. Po prvním odvážném splouvání řeky Cidliny dospívající Mirek zjistil, že má blízko k dobrodružství, vodě, přírodě a táboření. Jeho nový koníček ale musel počkat, po skončení války se totiž se svými rodiči přestěhoval do malé vísky Řetouň v okrese Ústí nad Labem a do svého rodiště se vrátil už jako dospělý v roce 1951. Práci si našel v podniku ISOLA ve Velkém Oseku. Jako vodácký samotář objevil pěkné místo na Labi, poloostrůvek Na Balkáně, ideální pro budoucí vodácké tábory, a časem našel skvělou partu slyšících kluků z Kanína. S nimi založil první kroniku smyšlených klubů „Lišáci“. Název pochází z výňatku ze Zápisníku 13 bobříků. S kluky jezdili na vodu, tábořili na poloostrůvku a v duchu skautovali (skauting byl v té době zakázán komunistickým režimem – pozn. redakce). Mirkovým velkým vzorem byl Jaroslav Foglar se skautskou přezdívkou Jestřáb (oblíbený spisovatel literatury pro mládež a významná osobnost skautského hnutí – pozn. redakce), zamiloval se do jeho nejkrásnější knihy o chlapeckém přátelství s názvem Chata v jezerní kotlině. Fascinovaly ho v ní kresby ze života indiánů od Zdeňka Buriana, zejména ta s motivem rituálu „Slavnost červeného nebe“, a to natolik, že sám začal do kroniky kreslit obrázky, v nichž sám sebe zpodobňoval jako indiána.

Jak jsi se dostala ke skautingu ty? V Kaníně se Mirek dlouho nezdržel, po zavedení měnové reformy v roce 1953 se vrátil do Řetouně za rodiči, ale doma se už nedalo slušně vydělat ani dobře žít. Z toho důvodu odešel za lepším výdělkem do Mimoně. Ve volném čase se věnoval vodáctví a zálesáctví po mimoňském okolí. Fascinovaly ho pískovcové skály, říčka Ploučnice a vysoký vrch Ralsko. V roce 1960 se přestěhoval do Zruče nad Sázavou, kvůli řece Sázavě a nové práci. Zprvu bydlel na svobodárně, poté si koupil pozemek u lesa a vlastnoručně na něm postavil dřevěnou chatku, ve které ukládal svou oblíbenou loď. Potkal zde také svou první neslyšící holku, ale nepadla mu do oka – nebyla typ na vodní a pěší turistiku. A tak hledal dál, až ve Světlé nad Sázavou našel mě. Seznámili jsme se díky mému kamarádovi, který mě přijel s Mirkem na motorce navštívit. Začali jsme spolu jezdit na kánoi a zanedlouho, v roce 1965, jsme se vzali. A ze mě se stala žena se skautskou přezdívkou Puci. O tři roky později jsme se s bývalými junáky a skautkami sešli, abychom v našem domovském městě znovu po dvacetileté pauze od r. 1948 obnovili činnost skautského střediska. Vznikly zde čtyři skautské oddíly. Převzala jsem roli vedoucí II. oddílu vlčat „Ledňáčků“ , a  aby toho na mého manžela nebylo moc, byl jen zástupcem II. oddílu vodních skautů. Dostali jsme vlastní klubovnu ve starém altánu s výhledem na řeku Sázavu.

Miki ve své fantazii přejmenoval Žehuňský rybník na Cidlinské moře

V čem byl váš oddíl unikátní?

Velice si vážím rodičů vlčat a dalších slyšících za to, že mi umožnili být vedoucí oddílu a dovolili mně jako neslyšící být vzorem pro slyšící děti a rozvíjet jejich osobnost. Takovou příležitost jsem nemohla odmítnout. Zakrátko jsem byla jejich matkou Puci a Miki pomocníkem. Nebyli tam žádní další neslyšící dospělí ani děti. V týmu jsme navíc měli správného slyšícího vedoucího Jana Miksu se skautskou přezdívkou John z II. oddílu vodních skautů, který nám pomáhal pro děti tlumočit. Když mě kluci neposlouchali, vzala jsem si píšťalku a kluci byli raz dva v pozoru (směje se). Upřímně řečeno, mám pěknou vzpomínku na oldskautský sraz, kde mě po tolika letech poznala tehdy už padesátiletá bývalá vlčata a srdečně mě objímala. Jsou z nich úžasní lidé. Moc mě to potěšilo.

Jak jste se slyšícími dětmi komunikovali? S Mikim jsme spolu znakovali, ale na slyšící děti jsem mluvila. Program jsme sestavovali sami. Od toho byla vizuální komunikace. Nevzdělávali jsme děti formou výkladu, přednášky, ale naopak jsme jim ukazovali správnou cestu k morálce, fyzické zdatnosti, odvaze, zručnosti, lásce k přírodě a tak dále. Pro zajímavost – Miki byl málomluvný, ale všestranný. Byl schopen dětem názorně předvést, jak se píše a maluje kronika, jak se vyrábí totem, jak se skládá ohniště s pagodou, jak se štípe dříví, jak se staví stan s podsadou, jak se dělá lodní uzel, jak se opravuje kánoe a podobně.

Věděli jste, že... ...majitel kánoe, převozník z Velkého Oseka, chtěl původně Mikimu používanou kánoi pro dat za poválečnou cenu ve výši 20 000 Kč? Ale po zavedení kur zu 5 Kč za 100 Kč v rámci měno vé reformy československé koruny v roce 1953 si to nakonec rozmyslel a ponechal Mikimu kánoi zadarmo. ...u zrodu myšlenky z roku 1995 vybudovat ve Sluneční zátoce pa mátník táborů pořádaných v letech 1925–1945, která byla poté zrealizo vána v roce 1997 na počest 90. naro zenin Jaroslava Foglara – Jestřába, stál právě Miroslav Plachý – Miki?

...Radoslav Brzobohatý (1932–2012) byl nejen vynikající divadelní a fil mový herec, ale i vášnivý skaut se skautskou přezdívkou Racek? V jed né z  Mikiho kronik čteme: „Všechna ta kázeň, která v oddílu byla, byla dobrovolná, naše. Tu jsme chtěli. Ostatně bez kázně a pořádku by se ani ničeho nedosáhlo, v žádné práci, v žádné organizaci.“ Racek

Vzpomeneš si na nějaké tradice a zvyky? Světelská vlčata používala skautské heslo „Buď připraven!“, skautský denní příkaz „Každý den aspoň jeden dobrý skutek!“, skautskou nášivku v podobě vlčí hlavy uprostřed lilie, znala skautský slib, skautskou hymnu i skautské zkoušky 13 bobříků. Kluci nosili šedomodrý šátek a tmavomodrou košili, typický kroj pro vodní skauting. Na pravidelných tradičních lyžařských a turistických výpravách jsme dělali různé zkoušky mrštnosti, odvahy, ušlechtilosti. Zvykem našich vlčat bylo například brát si s sebou do přírody chlebník, ešus, lžíci, špekáčky, láhev s pitím či termosku s čajem. Vařili jsme také polévku „po zálesácku“ v kotlíku nebo jsme smažili palačinky na pánvi nad ohništěm. Na táborech nechyběly ani noční hlídky pro odvážlivce. Vzpomínám na letní vodácký tábor v roce 1969 na Lužnici u Bechyně, kde jsem měla na starosti vaření domácích tradičních českých jídel pro vlčata a skauty – např. flíčky s uzeným masem, kynuté knedlíky s meruňkami, dušenou roštěnou s houskovými knedlíky, smažený květák s brambory. Vařilo se a smažilo v kuchyňském stanu na kamnech na dřevo s komínkem. Maso bylo kvalitní a měkké. Žádný papiňák. Skautští vodáci měli možnost poznat opravdovou a poctivou práci v polní kuchyni.

Kam jste dávali zbytky potravin nebo špinavou vodu od nádobí? Vše se vyházelo nebo vylilo do předem vykopané jámy. Během likvidace tábora a kuchyně se pak vše znovu zasypalo. Vše se odevzdalo přírodě pečlivě uklizené.

A kde jste brali vodu na vaření a mytí nádobí? V kuchyni jsme užívali nezávadnou vodu z dovážených barelů. Na mytí nádobí jsme nepoužívali Jar. Děti neměly střevní ani žaludeční potíže.

Jak jsi vnímala vznik Pionýra v době normalizace? Naše skautská činnost dlouho nevydržela, byla ukončena v roce 1970 a můj manžel musel vstoupit do jednotné Pionýrské organizace Socialistického svazu

mládeže (dál jen PO SSM). Byl přizván na schůzi oddílových vedoucích ve Světlé nad Sázavou, kde byl s ostatními seznámen s novým programem PO SSM. Poté ho zařadili jako vedoucího vodáckého oddílu, tedy oddílu vodní turistiky. Převzal starost o děti – bývalé skauty a nově přihlášené pionýry z komunistických rodin. Miki nenosil rudý trojcípý šátek, ale zároveň už jako vodák nesměl nosit ani šátek šedomodrý. Vznik Pionýra jsem vnímala tak, že jsme sice navenek vystupovali jménem pionýrů, ale přesto jsme se v duchu cítili nadále jako skauti. Ale už to nebylo ono. Altánek s klubovnou přešel do rukou společnosti Loděnice. Došlo tam k případům vandalismu, a tak jsme klubovnu museli opustit. Byla to nelehká doba, během které jsme sídlo klubovny často měnili. Nakonec jsme zakotvili v objektu bývalé světelské vodárny v blízkosti vlakového nádraží (cestou na vlakové nádraží mi paní Věra skautský objekt ukázala – pozn. redakce). U Pionýra jsme dlouho nebyli, odvolaly nás povinnosti spojené s potřebnou rekonstrukcí našeho rodinného domu. Když jsme byli s rekonstrukcí hotovi a „přestávka“ ve skautingu stále trvala (skauting byl obnoven až po sametovém převratu v roce 1989 – pozn. redakce), jezdili jsme s manželem do přírody sami, tedy v zimě na lyže či túry a v létě na vodu, dokud nám to zdravotní stav dovolil.

Vrátili jste se po listopadovém převratu ke skautingu?

Jen Miki, ale já dál zůstala členem. Miki měl totiž v roce 1982 nešťastnou nehodu na motorce. A s jeho vodáckým koníčkem byl konec. Chodil o berli, ale časem mu museli nohu amputovat. Třicet čtyři let jsem se o něj starala a všude jsem ho doprovázela. Miki byl velmi statečný člověk. Nevzdal se chutě k plnohodnotnému životu, se získaným handicapem se naučil poprat. Měl protézu i invalidní elektrický vozík, se kterým vyrážel do přírody i do skautského klubu. Zajímavé bylo, že bez pomoci protézy chodil rychleji – naučil se poskakovat na jedné noze po schodech do prvního patra našeho domku, kam chodil pracovat. Po sametové revoluci se v roce 1991 stal vedoucím klubu skautského světelského oddílu a začal se plně věnovat oldskautské publikační a osvětové činnosti a také podnikání. S Mikim jsme začali doma nabízet knihařské služby pro veřejnost, například vázání časopisů, diplomových prací, sbírek zákonů a dalších cenných dokumentů, opravy i velmi poškozených knih atd. Ve volném čase jezdil se mnou na schůze, školení, srazy a výstavy. Ačkoliv byl těžce nemocen, pracoval neúnavně až do své smrti. Ještě pár měsíců před smrtí v roce 2016 byl opět valnou hromadou zvolen vedoucím klubu OS Světlá nad Sázavou. Zastupoval OS při veškerých jednáních střediskové a okresní rady Junáka.

Co ti u dnešní mládeže chybí? Jak se dnes lidé staví ke svobodě a zodpovědnosti?

Chybí mi hlavně úcta k životu, tedy k člověku, přírodě, památkám, věcem, ke zvířatům. Dříve nebyly mobily, počítače… Děti byly pružnější, pohyblivější a zručnější. Psaly z tábora rodičům dopisy nebo jim posílaly pohledy. Po listopadovém převratu se toho hodně změnilo. Například byla zrušena povinná dvouletá vojna. Kluci, odloučení od maminky, byli po návratu z vojny samostatnější a mužnější. Brzy se ženili a zakládali rodiny. Jak to vypadá dnes? Najdou se i tací třicetiletí kluci, kteří ještě stále bydlí ve svém dětském pokoji a o nevěstu zájem nemají nebo mít nechtějí. Navíc je naše společnost příliš tolerantní k alkoholismu, drogám, nikotinismu… Vidím, že nežijeme v klidné demokratické zemi. Zručných řemeslníků v Česku rychle ubývá.

Děkuji za inspirativní vyprávění.

Miki se jako samouk zajímal o zápisník 13 bobříků a o tajnou skautskou abecedu

Miki na vozíku s oldskauty na foglarovském setkání a Puci drží v ruce vlajku

Puci přišla podpořit Mikiho při slavnostním otevření vernisáže výstavy 90 let světelského skautingu

FOTO: archiv KLENOTA Štefan s úsměvem na pracovišti

Štefanovy zlaté ruce Š

tefan pracuje v pražském klenotnickém ateliéru KLENOTA (www.klenota.cz), který se zabývá designem a výrobou pravých šperků. Náplní jeho práce je realizace snubních prstenů ze zlata podle individuálních požadavků a přání zákazníků. Vyhotovuje pro ně krásné a designové výrobky. Kromě ruční práce využívá také různé technologie a stroje.

ŠTEFAN UHRÍN pochází ze Slovenska a pracuje jako zlatník. Používá ruce nejenom ke komunikaci ve svém mateřském znakovém jazyce, ale i při práci se zlatem. Přestože je neslyšící, rozhodl se pro tuto úzce zaměřenou a hlavně zajímavou profesi. Osobní setkání se Štefanem bylo velmi příjemné a odnesla jsem si z něj nové poznatky. Ochotně svůj poutavý příběh poskytl do naší rubriky Živíme se rukama a vy si ho nyní můžete přečíst.

Při otázce, jak se k povolání zlatníka dostal, Štefan nejdříve zavzpomínal na své dětství. Jako dítě ho velmi bavilo rozebírat a skládat různé stavebnice a hračky. Zároveň u toho přemýšlel, které díly k sobě pasují. Měl také zálibu v různých modelech. Dokonce rozebíral součástky v počítači (kabely, spoje nebo elektronické destičky) a zjišťoval, co je uvnitř, potom zas dokázal celý počítač složit dohromady do původního stavu.

Paní učitelka na základní škole si Štefanových šikovných rukou, jemné motoriky, trpělivosti a praktičnosti všimla, a když přemýšlel, kam by se po ukončení

TEXT: Eva Vavříková

Využití techniky letování neboli spojování kovu pomocí

základní školy přihlásil, doporučila mu obor hodinářství. Štefan profesi hodináře zavrhl, protože ve škole se slyšícími by se necítil dobře. Nakonec si tedy vybral střední školu pro sluchově postižené v Bratislavě se zaměřením na uměleckořemeslnou práci v oboru zlatník.

Přijímací zkoušky zvládl na výbornou, získal nejvyšší počet bodů. Škola však po studentech vyžadovala zakoupení drahého speciálního nářadí pro zlatníky. To byla nemilá zpráva, naštěstí se o tom dozvěděla Štefanova maminka a na zakoupení potřebného nářadí mu přispěla našetřené peníze. Vyplatilo se to, protože Štefan studium zlatníka s maturitou úspěšně dokončil.

Náš rozhovor se pak logicky stočil k nejdůležitější otázce: „Jak probíhá výroba snubního prstenu? A jak dlouho ti to trvá?“ Štefan se na toto téma široce rozpovídal a já se dozvěděla, že jeho práce obnáší několik dílčích kroků a postupů, na nichž se podílí celý tým. Vedle Štefana například faseři (ti dosazují drahé kameny do klenotů – pozn. redakce), leštiči, kontroloři kvality a další kolegové z dílny.

Prakticky to funguje tak, že kolegyně, která má na starosti kontakt se zákazníkem v prodejně, předává Štefanovi objednávkové listy. Zakázka obsahuje popis, parametry a celkovou představu o vzhledu snubních prstenů, občas i grafický návrh. Díky tomu má Štefan všechny potřebné informace a může začít pracovat.

Nejdříve si vybere předpřipravenou zlatou tyčinku, která vypadá jako drátek a správně se nazývá lenko. To se následně tzv. montuje neboli modeluje do tvaru prstenu. Oba konce tyčinky se spojují k sobě technikou pájení pomocí pájky.

Samozřejmě následuje měření a různé úpravy prstenu. Dále tepání kovu, opracovávání jeho šířky, tloušťky, výšky, průměru, velikosti apod. Celý proces vyžaduje maximální pozornost, soustředěnost a přesnost. Jednotlivé činnosti prochází navíc důkladnými kontrolami, zda všechno sedí tak, jak má. Když prsten projde celým procesem výroby a kontroly, pokračuje Štefan gravírováním, což je technika rytí písmen a symbolů do prstenu. Místo ručního rytí provádí rytinu pomocí gravírovacího stroje s laserem.

K samotné délce trvání realizace snubního prstenu Štefan dodává, že je to velice individuální. Výroba každého díla trvá různě dlouho, záleží na složitosti vzhledu a tvaru prstenu. Velmi ozdobné prsteny potřebují hodně času. Jednoduché a čisté kroužky jsou rychlejší na výrobu, lze je zhotovit třeba za hodinu a půl. Jak již bylo výše zmíněno, prsten se ještě v dílně kontroluje. Na závěr se podle puncovního zákona výrobek povinně odesílá na Puncovní úřad, který kontroluje a potvrzuje ryzost zlata. Prsten takto získá státní značku, tedy punc. Toto označení garantuje, že je skutečně z pravého zlata. Občas se Štefanovi vrací prsten k opravě drobných škrábanců nebo dírek způsobených ražbou puncu. Prsten tedy absolvuje dlouhou cestu, než si jej kupující může na prodejně vyzvednout.

Štefan sedící u pracovního stolu

Lenko – předpřipravená zlatá tyčinka či drátek. Takto vypadá začátek života prstenu, než získá svůj konečný tvar. Štefan montuje lenko do tvaru prstenu a oba konce drátku spojuje technikou pájení

snadno tavitelných slitin

K otázce, zda kromě prstenů vyrábí i jiné šperky nebo klenoty, Štefan dodává: „Moji kolegové mají ve firmě rozdělené úkoly. Jeden například pracuje s náušnicemi, druhý se zabývá náhrdelníky. Jiní kolegové obsluhují stroje v dílně. Kolegyně pracující v prodejně se domlouvají se zákazníky, od nichž nám do dílny putují jejich zakázky, ať už navržené, nebo podle nabízených vzorů z katalogu. Další kolegové leští prsteny a dosazují do nich kameny, což já například nemám v popisu práce.“

Zaměstnavatel Štefanovi také nabídl, že by mohl do snubních prstenů zasazovat drahé kameny a diamanty. Tato práce však vyžaduje nošení speciálních zvětšovacích brýlí a to Štefan s díky odmítl. Jako neslyšící nechtěl navíc namáhat zrak, který mu místo sluchu slouží jako klíčový smysl pro komunikaci.

Musela jsem se Štefana ještě zeptat, jestli ho současná práce stále baví a přináší mu radost: „Ano, baví mě hodně, je skvělá. Chci mít dobrý pocit z kvalitně odvedené práce. Baví mě soustředění, technika a práce s drobnými předměty.“

Co komunikace s kolegy v zaměstnání? Štefan doplnil, že jsou opravdu milí, ochotní a vstřícní. Komunikuje s nimi odezíráním. Když nerozumí, vyřeší to psaním na papír. Tak to funguje třeba u složitých objednávek snubních prstenů, když si Štefan není úplně jistý, jestli textu dobře porozuměl. Namaluje návrh podle objednávky a zkonzultuje pro jistotu s kolegy, jestli objednávce rozumí správně. Ve firmě se občas od zákazníků objeví neobvyklé požadavky. Například jeden pár si před svatbou chtěl nechat do prstenů vyrýt „Mňaurek potkal Mňaulinu“, což Štefana velmi pobavilo. Jiní snoubenci zas požadovali text „Ňufinka & Ňufíček“.

Zajímalo mě také, jestli Štefan vyrobil snubní prsteny i pro sebe a svou ženu. Hrdě odpověděl, že ano a že se dílo zdařilo, ale trvalo mu to celých 14 dní. :-) Jeho výroba byla náročnější vzhledem k mnoha symbolům a vyznáním, které Štefan do prstenu vnesl a které kladly zvýšené nároky na čas a technologický postup.

Na závěr našeho setkání Štefan ještě dodává: „Jestli vás v dětství něco bavilo, jste v něčem dobří, máte talent, zkuste pro to najít odpovídající povolání, ve kterém můžete využít svůj potenciál.“

Zde na fotografii Štefan smirkuje, začišťuje výrobek k dokonalosti

Štefan pomocí měřidla zvaného trn kontroluje průměr a velikost prstenu

Opracování povrchu prstenu a jeho úprava bruskou

Další zpracované prsteny, které zanedlouho budou putovat k Puncovnímu úřadu ke kontrole. Následně se vrací zpět do ateliéru a poté míří ke svým majitelům

Štefanova pečlivá a precizní výsledná práce. Zde je vidět rytina „MMXX“, kterou si přál klient

Každý prsten je pečlivě zabalen do těchto elegantních krabiček a čeká na svého majitele nebo majitelku

Závěrečné začištění prstenu

TEXT: Klára Zaoralová FOTO: ilustrační

potomci

neslyšících rodicu

CODA je anglickou zkratkou spojení child of deaf adult, což znamená, že daná osoba vyrůstala v rodině, kde je jeden z rodičů nebo oba rodiče neslyšící.

Ive světě najdeme známé osobnosti, které jsou CODA, například anglický herec Richard Griffiths, který hrál postavu Vernona Dursleyho ve filmové sérii o Harrym Potterovi. Mezi další známé osobnosti CODA patří např. americký herec němých filmů Lon Chaney a americká herečka Estelle Louise Fletcherová, která hrála ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) a získala za svůj výkon Oscara za nejlepší herečku v hlavní roli.

První oficiální setkání CODA v České republice se uskutečnilo 3. května 2008 v Praze. Setkání se účastnilo a organizaci tím podpořilo 14 osob. O prvním setkání CODA se psalo také v UNII v čísle 7–8/2008. O necelý měsíc později se Karel Redlich rozhodl založit organizaci s názvem CODA – občanské sdružení (zkratka CODA o.s.) a řídí ji dodnes. Cílem této organizace je předávat zkušenosti a různé rady nejen neslyšícím rodičům, ale i jejich slyšícím dětem. Snaží se také ukázat slyšícím dětem cestu mezi dvěma světy –slyšícím a neslyšícím. Karel Redlich vydal i publikaci s názvem CODA – slyšící děti neslyšících rodičů, v níž popisuje problematiku CODA a poukazuje na vývoj dětí v bilingvním prostředí. Doposud u nás byly Karlem Redlichem zorganizovány dva tábory CODA. I druhý ročník se díky hojné účasti dětí velmi vydařil.

Můj život byl plný neustálého pohybu mezi světem Neslyšících a slyšících. Pohodlně jsem se cítila v obou, ale skutečně ponořená jsem nebyla ani v jednom z nich. Svět CODA se stal mou třetí možností, v níž jsem cítila rovnováhu mezi svými zkušenostmi z kultury Neslyšících i slyšících.

Millie Brother založila první CODA organizaci v roce 1983. První konference se konala v roce 1986 v Kalifornii. Více informací najdete na: https://www.coda international.org/milliebrother/

uprostřed

Richard Griffiths,

KARLU REDLICHOVI JSME POLOŽILI NĚKOLIK

OTÁZEK:

Karle, můžete se nám představit a říci nám něco o sobě?

Jmenuji se Karel Redlich, moji rodiče jsou oba prelingválně neslyšící, maminka mi zemřela, když mi bylo 7 let. Mám o 7 let starší slyšící sestru. S prarodiči jsme se setkávali jen zřídkakdy. Rodiče jezdili rádi do klubu Neslyšících v Mostě. Vyrostl jsem v Chomutově, studoval střední školu v Kadani, vyšší odbornou školu v Chomutově a vysokou školu v Praze. S mojí slyšící ženou žijeme již více než 15 let v Semilech a vychováváme naše tři syny (14 let, 7 let, 3 roky). Předtím jsme pár let bydleli ve Žluticích na Karlovarsku.

Jak jste se dozvěděl o CODA? O CODA jsem se poprvé dozvěděl na vysoké škole v Praze (obor ČNES). Upozornila mě na to Věra Strnadová. Dalšími průvodci v této oblasti mi byli Vesta Dee Sauter z Ameriky, Thomas Ahron ze Švédska a Gerdinand Wagenaar z Holandska a později i mnozí další.

Jste zakladatelem organizace CODA v ČR, jak to celé vzniklo a jaké jsou vaše cíle? Občanské sdružení CODA ČR – slyšící potomci neslyšících rodičů vzniklo v roce 2008. Já jsem jeden ze spoluzakladatelů tohoto sdružení spolu s mojí sestrou Veronikou Myslivcovou a Radkou Horákovou. Přikládám fotografii z prvního setkání CODA v ČR, které jsme uspořádali v roce 2007 v Praze. Na tomto setkání padlo nejen rozhodnutí o založení sdružení, ale také vyjasnění jeho poslání. Právě na tomto setkání nám Radka Horáková zprostředkovala velice krásně své zkušenosti z mezinárodní konference CODA ve Španělsku. Využívám této příležitosti k tomu, abych poděkoval všem, kteří se přičinili o to, že sdružení vytváří smysluplnou činnost od tohoto pomyslného začátku až do dnešních dnů. Děkuji.

Je potřeba však říct, že lidé schovaní pod zkratkou CODA provázejí velice intenzivně komunitu Neslyšících od nepamě-

Jedno ze setkání CODA v ČR, které se konalo v Praze v roce 2015

ti. Rovněž je snadné doložit mnohá setkání CODA dávno před tím, než nějaká oficiální CODA v ČR vznikla. Pravda, nešlo přesně o poslání a smysl shodující se do detailu s mezinárodní organizací CODA, ale v mnohém to bylo obdobné. Cíle dnešního spolku jsou: 1) organizování setkání CODA v České republice za účelem sdílení a rozvíjení jazykového a kulturního dědictví, 2) všestranná podpora a obhajoba práv CODA a KODA, popř. i jejich rodinných příslušníků, 3) podpora znakového jazyka neslyšících lidí, 4) vzdělávání, 5) osvěta veřejnosti (poradenské a konzultační činnosti, pořádání seminářů, přednášek a konferencí) a 6) spolupráce se subjekty podobného zaměření na národní a mezinárodní úrovni.

Jak se na vás mohou další CODA lidé obrátit? Provozujeme facebookové stránky CODA ČR. Kdokoliv se může dozvědět o našem spolku prostřednictvím našich členů, v současnosti jde o 15 lidí z celé ČR. Dlouhodobě je za účelem dostupnosti zveřejněno moje telefonní číslo (608 468 764) i e-mail (karel.redlich@volny.cz). Obavy a ostych stranou, jde o zcela přátelské prostředí lidí s obdobnou životní zkušeností, kteří v rámci svých volnočasových možností pořádají smysluplné akce pro slyšící děti neslyšících rodičů, jejich neslyšící rodiče i slyšící prarodiče a samozřejmě pro veřejnost obecně. Těšíme se na nové členy, kteří by se chtěli právě prostřednictvím našeho spolku realizovat či jen příležitostně trávit společně čas, jak naživo, tak i virtuálně. ;-) Oficiální internetové stránky stále nemáme, ale dobrým zdrojem informací jsou stránky: www.karelredlich.cz.

Krásným příkladem příběhu o CODA je film CODA (u nás s názvem V rytmu srdce, 2021), který získal několik ocenění, například Oscara hned ve třech kategoriích. Psali jsme o něm v UNII 5–6/2021. Hlavní postavou filmu je slyšící dívka, která má neslyšícího bratra a neslyšící rodiče a touží se stát zpěvačkou.

Film V rytmu srdce, získalo 6 ocenění

HLEDÁNÍ INSPIRACE ANEB JAK

Borneo je exotický ostrov v jihovýchodní Asii mezi Indickým a Tichým oceánem. Z politického hlediska patří ostrov třem různým státům, což je v moderní historii světa jedinečnou raritou. O ostrov se dělí Indonésie, Malajsie a Brunej. Ve vnitrozemí ostrova žijí domorodí Dajákové, kteří byli ještě i na počátku 20. století obávanými lovci lebek. Zbytek populace pak tvoří muslimští Malajci a etničtí Číňané.

Nám je ostrov známý především jako exotická dovolenková destinace. Když o takových místech přemýšlíme, nebo si o nich čteme, vidíme především krásné pláže, blankytně modré moře a pestrobarevný život národních parků a džunglí. Někdy možná zapomeneme, že i na takových místech pulsuje normální, všednodenní život. Lidé chodí do práce, žijí své životy a potýkají se s každodenními běžnými problémy. A samozřejmě i zde žijí nedoslýchaví. Jak se žije nedoslýchavým na Borneu, jakým nástrahám musí čelit každý den a s čím se potýkají?

V tomto čísle vám přinášíme článek převzatý z  Borneo Post, který je nahlédnutím do života neslyšícího, pana Alberta Wonga z města Kuching. Albert žije na Borneu a my s ním prožijeme jeden jeho typický všední den.

Albert je ženatý s Belindou Yii, která je také neslyšící, a spolu mají dvě slyšící děti. Má vysokoškolský titul bakaláře z Wollongongské univerzity v Austrálii, postgraduální titul Master of Education z Open University Malaysia a diplom ze Speciálního výukového institutu pro učitele v Kuala Lumpur. Je také viceprezidentem v Malajské asociaci pro nedoslýchavé a ředitelem sportovní federace Sarawak Sports Deaf. V současné době pracuje jako učitel a vyučuje na škole pro nedoslýchavé SKPK v Kota Samarahan.

Jeho koníčky jsou plavání, basketbal, počítač a čtení knih. Narodil se bez sluchové vady, ovšem předčasně, o dva měsíce dříve, a tak byl umístěn do inkubátoru. Má se za to, že právě zde mu byl nějakou chybou poškozen sluchový orgán. Jeho rodiče o tom vůbec nevěděli a to, že by tu mohl být nějaký problém, si uvědomili, až když bylAlbertovi víc než rok. Všimli si totiž, že nereaguje, když ho volají. Až poté, co ho odvedli na lékařské vyšetření, bylo teprve jasné, že má sluchové postižení.

RÁNO

Zvuk budíku je pro mnoho lidí dostačující, aby se ráno vzbudili. Nicméně Albert potřebuje trochu něco jiného. Používá budík s vibračním zařízením, které má umístěné pod polštářem, aby cítil vibrace, když budík ráno zazvoní. Většinou se však vzbudí sám od sebe, protože se jeho tělo adaptovalo na zažitý spánkový rytmus a vstává tak ve 4 hodiny ráno téměř každý den. Po probuzení ho čeká ranní rutina a pak se ještě ujistí, že má připravené vše potřebné pro celý den v práci. Po snídani obejme a políbí děti a v 6.00 vyráží na cestu do práce, kde musí být už v 6.30.

CESTA DO PRÁCE

Albert jezdí do práce autem, ale protože je neslyšící, musí být velmi obezřetný. Neustále sleduje všechna zpětná zrcátka, aby měl kompletní přehled o ostatních účastnících provozu a jejich reakcích. V každém okamžiku musí vědět, co se děje kolem něj. V dopravní špičce musí být jeho pozornost samozřejmě ještě větší. V takovou dobu vůbec nereaguje na telefonní hovory či zprávy a ani si nepouští rádio. Potřebuje klid, aby byl schopen registrovat alespoň nějaké zvuky, třeba troubení aut. Když vidí, jak se k němu přibližuje nějaké jiné

TEXT: Petr Bogner / FOTO: ilustrační

SE ŽIJE NEDOSLÝCHAVÝM NA BORNEU

vozidlo nebo ambulance, vždy jim dá přednost. Když je ale silnice volná a není na ní žádný provoz, pustí si rádio. Velmi hlasitě. Muziku poslouchá moc rád a užívá si vibrací basů.

V PRÁCI

Když dorazí do školy, pozdraví své kolegy z dálky úsměvem a přátelským gestem. Spoléhá sice velmi na svůj telefon, který mu vibracemi dává různá upozornění, ale do třídy ho s sebou přesto nenosí. Pro své žáky v rozmezí 9 až 12 let je víc než jen učitel. Snaží se, aby jeho hodiny byly zajímavé a zábavné. Je učitel, organizátor i rádce – to vše v jednom.

OBĚD

Telefon mu vibracemi oznamuje přijaté zprávy. Kontroluje hodiny. Albert většinou nemá času nazbyt, a tak si obyčejně jídlo bere s sebou a sní si ho až doma. Někdy ovšem zůstane a poobědvá se svými kolegy. Přitom spolu komunikují znakovým jazykem.

PO PRÁCI

Pokud už Albert po obědě nemá další hodiny, jede domů. Většinou se ale do školy ještě jednou vrací ve tři hodiny kvůli sportovním kroužkům a aktivitám. Po páté hodině už ale bývá ze školy doma a tráví čas se svojí rodinou. Někdy chodí svojí ženě pomáhat s nákupem v obchodě jejich známého. Ten s nimi dokáže trochu komunikovat znakovým jazykem, a když náhodou neví, vypomůžou si poznámkami na papíře.

DOMA

S rodinou večeří obyčejně kolem šesté hodiny. Jídlo připravují společně jeho žena s matkou. Po večeři se dívají na televizní zprávy. Albert preferuje kanál NTV7 s anglickými titulky anebo RTM1s překladem do znakového jazyka. Když mu jeho otec potřebuje něco důležitého sdělit, napíše mu to na kousek papíru. Tak spolu v rodině komunikují. Jeho rodiče se totiž nikdy nenaučili znakový jazyk.

PŘED SPANÍM

Večer, když se Albert nedívá na televizi, kontroluje svůj facebookový účet. Na internetu vyhledává zprávy ze světa a komunikuje s přáteli, také sluchově postiženými, po celém světě. Myslí si, že aplikace Facebook a WhatsApp jsou pro nedoslýchavé velmi užitečné a umožňují jim zůstat v kontaktu. Poté, co uloží děti do postele, začne si ještě připravovat věci pro následující pracovní den. Spát pak chodí obyčejně ve 22.00, ale když jsou prázdniny, usíná třeba až kolem jedné

hodiny ranní. „Cítím se jako normální člověk. Jako každý jiný. My, sluchově postižení, děláme stejné věci jako zdraví lidé. Můžeme používat internet, telefon a vše ostatní. Jediný rozdíl je v tom, že neslyšíme zřetelně, a tak komunikujeme pomocí psaného textu. Pokud s námi ostatní dokážou komunikovat znakovým jazykem, je to ještě lepší.“ Albert říká, že současné moderní technologie jsou významnou pomocí pro neslyšící a výrazně jim usnadňují život. Podle jeho názoru je chytrý telefon jedním z největších vynálezů vůbec. Lidem žijícím v tichu, jako je on sám, totiž poskytuje „kybernetické ucho“, které jim umožňuje zaznamenat zvuky kolem nich. Navíc jim dává příležitost zůstat v kontaktu a společně komunikovat i přes videohovory.

ZÍRÁNÍ

Povědomí široké veřejnosti o neslyšících se poslední dobou výrazně zlepšilo, přesto však na nás lidé zírají. „Když spolu s rodinou na veřejnosti začneme komunikovat znakovým jazykem, lidé na nás zírají. Možná jsou jen zvědaví, zaujatí anebo se jen diví, co se děje. Nebo si možná myslí, že jsme blázni. Ale mně to nevadí, zvykl jsem si. A hlavně, s výjimkou užívání znakového jazyka jsme úplně normální. Děti si z toho také nic nedělají, možná proto, že jsou ještě malé a znakový jazyk se teprve učí. Rodiče neslyšících dětí by se měli naučit znakový jazyk,“ myslí si Albert. „Mnozí z nich považují nedoslýchavost za tragédii. Litují, že postižení nikdy nebudou vědět, jak zní smích, muzika nebo třeba pláč dítěte. Ale žádná tragédie to není. Je to prostě tak a je to normální,“ říká. Albert bere věci tak, jak jsou. V jeho připravenosti akceptovat své postižení je síla, které se mnohým slyšícím nedostává. Nedoslýchavost utvářela Albertův život. Většinou k lepšímu. Nic důležitého mu nevzala, zato mu však darovala něco velmi cenného. Lví srdce! A to mu neochvějně pomáhá čelit všem nástrahám a výzvám, které mu život postaví do cesty.

Jsem hluchá, ne postižená!

TEXT: Petr Bogner/ FOTO: ilustrační

V Německu se do středu mediální pozornosti dostala Anna Maria Schimanski, která se jako první neslyšící modelka zúčastnila známé televizní show Germany´s Next Topmodel, kterou od roku 2006 moderuje Heidi Klum.

Původním povoláním jednadvacetileté Marie Schimanski byla knihařka. Loni se ale zúčastnila úspěšné televizní soutěže, ve které se hledají nové tváře modelingu, a stala se její vůbec první neslyšící soutěžící. Zaujala nejen svou přirozeností a krásou, ale také bezprostředností, svými myšlenkami a názory. Maria je z rodiny neslyšících a nemá s tím sebemenší problém. Co ji ale rozčiluje, je to, když lidé označují hluchotu jako postižení. „Já jsem hluchá ne postižená, ani jinak omezená!“ řekla v rozhovoru pro Promiflesh.de. „Nedoslýchaví lidé mají stejné životy, naděje i talenty jako všichni ostatní. My nejsme skupina

postižených a tak je třeba k nám také přistupovat,“ pokračovala dál. Vyprávěla také o svém příteli, který se kvůli ní dokonce naučil znakový jazyk, aby s ní a její rodinou mohl lépe komunikovat. Maria v soutěži sice obsadila 24. místo, ale v její kariéře modelky jí to nijak neuškodilo. Vždyť dnes už pracuje jako modelka na plný úvazek a další pracovní nabídky se jen hrnou. A díky své nabyté slávě dokáže ovlivňovat spousty lidí i v komunitě slyšících a zprostředkovávat jim náš tichý svět tím správným způsobem. Její instagramový profil, kde už má téměř 100 tisíc sledujících, najdete na: @mariavschimanski.

Technologie pro neslyšící

TEXT: Tisková zpráva Zahraniční kanceláře města Vídně FOTO: Zahraniční kancelář města Vídně

Ze Zahraniční kanceláře města Vídně jsme obdrželi zajímavý e-mail. Týká se představení nové unikátní aplikace pro chytré telefony, která byla vyvinuta pro neslyšící cestující v MHD.

Bohužel zatím aplikace funguje jen ve Vídni. Jde ale o skvělou ukázku toho, jak mohou být technologie 21. století opravdovým pomocníkem, a že když se chce, prostě to jde. Nezbývá nám než doufat, že podobný počin a přístup okopírují naše města, úřady i státní instituce a že mnohdy lehkovážné plýtvání státními výdaji se přetaví na něco užitečného, například pro nás, skupinu neslyšících, která byla v minulosti opomíjena, či dokonce znevýhodňována. Je čas na změnu a vídeňský dopravní podnik ukázal, že to možné rozhodně je a svým klientům představil Iris, virtuální asistentku pro neslyšící.

Tramvaj zůstala v zácpě, metro nejede? Neslyšící doposud neměli příliš možností, jak se o aktuálních mimořádných událostech v provozu hromadné dopravy informovat. Vídeňský dopravní podnik proto vyvinul virtuální asistentku Iris, která cestujícím do chytrých telefonů přinese potřebné informace v reálném čase a především ve znakovém jazyce. Dojde-li v síti vídeňské MHD k nepravidelnostem, například poruše soupravy či nehodě autobusu, objeví se tato informace v co nejkratším čase mimo jiné i na webu a v městské aplikaci WienMobil. Přibližně 10 000 rakouských neslyšících však může mít s porozuměním německy psaným textům

o mimořádnostech značné potíže, texty pro ně mohou být nesrozumitelné. Mateřským jazykem neslyšících je totiž znakový jazyk, v tomto případě rakouský znakový jazyk.

Vídeňský dopravní podnik Wiener Linien proto v minulém týdnu zahájil testovací provoz avatara Iris. Přístup k Iris lze během testovacího provozu získat přes přihlášení na speciální e-mailové adrese gebaerdenavatar@wienerlinien.at. Po zařazení do databáze přijde budoucím uživatelům odkaz na stažení testovací aplikace pro operační systémy Android. Ta funguje jako rozšířená verze městské aplikace WienMobil, vedle nejčastěji používaných funkcí jako hledání spojení a aktuálních informací však nabízí i červený symbol rukou, přes nějž se dostanete k videu s hlášením v rakouském znakovém jazyce.

Avatar Iris nyní dovede přeložit na 5 000 stanic a zastávek v síti vídeňské MHD a třicítku nejčastějších mimořádností. Dojde-li k nepravidelnosti na trase, asistentka během oka-

Neslyšící rapeři vystoupili po boku nejslavnějších umělců na finále amerického fotbalu

mžiku německé texty přeloží a zobrazí v aplikaci. Během zkušebního provozu do konce listopadu chce dopravní podnik rozšiřovat slovní zásobu virtuální asistentky, dalším z cílů je přímá integrace Iris do standardní verze městské aplikace.

Dopravní podnik Wiener Linien představil asistentku Iris jako první projekt svého druhu na světě. „Hromadná doprava je tu pro všechny a měla by také být pro každého snadno použitelná,“ uvedla při odhalení aplikace ředitelka Wiener Linien Alexandra Reinagl. Na vývoji se podílí vídeňský startup SignTime, vídeňská technická univerzita, místní firma Upstream Mobility, dopravce Wiener Lokalbahnen a skupina neslyšících fanoušků.

Blahopřejeme vídeňskému dopravnímu podniku k tak skvělé práci. Hlasitě tleskáme a tiše závidíme našim kolegům ve Vídni a doufáme, že i u nás se brzy objeví podobná aplikace a podobný přístup soukromých firem i státu ke komunitě Neslyšících. Neslyšící rapeři Warren „Wawa“ Snipe a Sean Forbes vystoupili na show v poločase Super Bowlu, což je nejsledovanější sportovní událost v Americe.

Oba umělci se stali součástí programu na výslovnou žádost účinkujících rapových hvězd jako Eminem, Snoop Dogg, Mary J. Blige a 50 Cent. Wawa a Sean se okamžitě stali miláčky publika. Ze záběrů na sociálních sítích je patrné, že vystupující zpěváci sice stojí v přední části pódia, ale pozornost na sebe strhávají oba neslyšící rapeři. „Nevím, jak to udělali, ale oba si pro sebe ukradli absolutně celou show,“ napsal jeden z účastníků Super Bowlu v komentáři na twitteru.

Když se později Snipa dotazovali, jaký je rozdíl mezi neslyšícím umělcem a tlumočníkem, odpověděl takto: „Interpret svojí prezentací vytváří originální umělecká díla, zatímco tlumočník pouze interpretuje umělecké dílo někoho jiného. Umíme obojí, ale my máme tu šanci ztělesňovat umělce vlastním, dle nás nejlepším možným způsobem. Doufám, že budeme inspirovat další neslyšící umělce, aby si plnili své sny a nikdy se nevzdávali.“

Pokud byste se chtěli na toto naprosto unikátní a úchvatné vystoupení podívat, oskenujte si tento QR kód nebo na YouTube vyhledejte „Warren Wawa Snipe and Sean Forbes“, najdete zde hned několik videozáznamů.

TEXT: Petr Bogner/ FOTO: ilustrační

Krest umeleckého kalendáre a vernisáž fotovýstavy

TEXT: Ivana Hay Tetauerová FOTO: Jan Semerád, Jaroslav Klein, Klára Zaoralová, Ivana Hay Tetauerová

V úterý 6. prosince 2022 se od 16 do 18 hodin konal v České unii neslyšících Praha křest uměleckého kalendáře ČUN Praha 2023 a vernisáž fotovýstavy neslyšících kurzistů. Velký sál ČUN byl nabitý k prasknutí, tak hojná byla účast diváků. O co přesně šlo?

rámci projektu Czech Deaf Art 3+1 vznikl kalendář, jejž vydala ČUN Praha za finanční podpory Magistrátu hlavního města Prahy. Autorkou projektu je Ivana Hay Tetauerová, která jej koncipovala jako kalendář umělecký a informativní – v kalendáři jsou představeny jednotlivé služby a aktivity, které pobočka ČUN Praha neslyšícím nabízí. Text je doprovázen i QR kódy, díky nimž si neslyšící mohou otevřít překlad textu v ČZJ. V kalendáři najdete i obrazy, malované akrylem na plátno nebo formou koláží, které vznikly ve výtvarných dílnách ČUN Praha pod vedením Ivany Hay Tetauerové. Autory jsou neslyšící děti ze základních škol pro sluchově postižené Výmolova v Praze-Radlicích a Holečkova v Praze-Smíchově a dospělí neslyšící účastníci těchto výtvarných aktivit.

Na fotovýstavě účastníci zhlédli sérii vybraných fotografií, které vytvořili neslyšící kurzisté pod vedením neslyšícího fotografa a lektora Jaroslava Kleina. Fotokurz se konal v termínu 19.–20. listopadu v ČUN Praha rovněž díky projektu Czech Deaf Art 3+1 za finanční podpory Magistrátu hlavního města Prahy. Jeho cílem bylo zasvětit účastníky do teorie a praxe základů fotografie, kompozice a portrétového focení. Kurzisté si mohli první den vyzkoušet focení v terénu v historické části města Prahy, kde fotografovali modelku Jolanu Půlpánovou. Druhý den se učili portrétovému fotografování uvnitř v ateliéru. Bylo skutečně těžké vybrat z toho množství ty nejpovedenější fotografie, které v ČUN Praha můžete zhlédnout do konce ledna.

A konečně třešničkou na dortu celé akce byla vzácná návštěva –herečka Anna Polívková, která kalendář pokřtila. Herečka nedávno spolupracovala na uvedení druhého dílu českého filmu Po čem muži touží v kině Evald, film byl pro české neslyšící diváky otitulkován. Kromě Anny Polívkové v něm hraje též neslyšící Josef Žitník. Jak nám Anna na křtu prozradila, má za sebou roční kurz českého znakového jazyka a je moc ráda, že se jí naskytla příležitost nahlédnout do komunity Neslyší-

Kalendář ČUN Praha 2023 si můžete též zakoupit

cích. ČUN Praha jí věnovala poukaz na celoživotní kurz českého znakového jazyka, díky němuž své znalosti ČZJ může prohlubovat i nadále. :-)

Celá akce probíhala v českém znakovém jazyce –do češtiny tlumočily Monika Boháčková a Daniela Nováková. Na křtu se diváci z řad neslyšících dospělých i dětí z Radlic a ze Smíchova dočkali i překvapení – andělské a čertovské návštěvy díky divadelnímu vystoupení Regíny Uhrínové a Daniela Škripa, kteří též znakovali v ČZJ. Děti byly do představení aktivně zapojeny a divadlo se jim moc líbilo. Kalendář šel na dračku, téměř každý, kdo byl přítomen, si jej zakoupil a nechal od herečky Anny Polívkové podepsat. I ti, kteří na této akci nebyli, si jej mohou kdykoliv zakoupit na e-shopu ČUN, na https://www.cun.cz/produkt/kalendar-cun-praha/, anebo osobně na pobočce ČUN Praha.

Na akci panovala příjemná předvánoční atmosféra a jsme rádi, že si ji všichni přítomní různých věkových kategorií užili jaksepatří! :-)

NA TVORBĚ KALENDÁŘE SE PODÍLELI:

EDITOR A AUTOR PROJEKTU: Ivana Hay Tetauerová

KOREKTURA TEXTU: Kateřina Hrabětová

GRAFICKÁ ÚPRAVA A SAZBA: Šimon Sedláček

QR KÓDY: Jan Kubík

KAMERA A STŘIH: Ivan Crnac

PŘEKLAD DO ČZJ: Aneta Braunová

KOREKTURA ČZJ: Darina Mikulíková

Zahájení kulturní akce

Herečka Anna Polívková slavnostně pokřtila kalendář ČUN Praha 2023. Zleva: Anna Polívková, autorka projektu Ivana Hay Tetauerová, ředitel ČUN Martin Novák

Svojí

Rekordní úspěch futsalistů na ME

TEXT: Jan Semerád / FOTO: Jan Crkovský

Neslyšící futsalisté se od 13. do 22. října účastnili mistrovství Evropy v Montesilvanu v Itálii. Našim hráčům se podařilo umístit na rekordním 4. místě a odvezli si tak nejlepší výsledek v historii samostatné České republiky.

Získali také několik cenných individu álních ocenění. Martin Braneac ob držel cenu za nejlepšího brankáře šampionátu a byl vybrán do All Stars týmu. Andreas Hubáček, nejlepší střelec našeho týmu, se umístil v tabulce střelců na 2. místě s 8 góly (nejlepší střelec vstřelil 11 gólů), našemu kolegovi z ČUN i Martinovi gratulujeme. :-) Reprezentace se postupem do čtvrtfinále kvalifikovala na MS 2023, které se odehraje v Brazílii.

MARTIN BRANEAC

Martine, někteří čtenáři si asi vzpomenou na tvůj loňský vážný úraz, mohl bys nám popsat, jak ses vracel zpátky?

Ano, tenhle? (ukazuje na svou levou ruku) Hodně to ztížilo přípravu, stalo se to v srpnu 2021, v práci jsem zavadil o pilu. Ukazováček doktoři během operace nezachránili, ale u prostředníčku se jim to naštěstí povedlo. Chodil jsem pravidelně k doktorům na rehabilitace, během tří měsíců se to zahojilo a v listopadu jsem chtěl začít znovu hrát v bráně, ale neměl jsem v prstech cit. Kvůli tomu jsem v kvalifikaci o ME hrál v poli. V lednu jsem pak konzultoval s doktorem „doplnění“ chybějícího prstu, navrhoval mi protézu či přenos prstu z nohy, což jsem odmítl, a v únoru jsem se rozhodl nechat ruku tak, jak je. Potom jsem zjistil, že nemůžu pořádně ohýbat prsty, takže mi doktor nabídl operaci a vložení umělého implantátu. Pak už se to zlepšilo a do Itálie jsem nakonec odjel. Bylo to celkem rychlé, čtyři měsíce po květnové operaci už jsem byl zpět v bráně, z toho tři měsíce jsem musel chodit na rehabilitace.

Omezuje tě nějak tvoje zranění v bráně při chytání?

Chtěl jsem už zase hrát, tak jsem to vydržel, oba prsty si musím tejpovat páskou. Bez toho bych to nezvládl. Byl to trošku nezvyk, začal jsem chytat menší míče a postupně jsem se dostal k běžné velikosti. Jsem bojovník, podporovala mě

i přítelkyně Veronika, kamarádi a rodina a přes tvrdou konkurenci jsem se do reprezentace dokázal probojovat zpět.

Získal jsi dvě cenná individuální ocenění, myslíš, že jsou zasloužená? Co si o nich myslí tvoji spoluhráči?

Nečekal jsem to, protože jsem dostal dost gólů. Nejspíš jsem zaujal výkony ve skupině a ve čtvrtfinále proti Anglii a podařilo se mi vstřelit gól, díky kterému jsme remizovali ve skupině proti Dánsku. Hodně mi pomohla naše skvělá obrana. Někteří kluci to ocenění prý čekali, vzhledem k množství pochytaných šancí, hlavně proti Dánsku a Anglii. Od Itálie jsme dostali 7 gólů, ale hrál jsem jen část zápasu, nebyl jsem ve své kůži a kvůli obdržené žluté kartě mě raději vystřídali, abych mohl hrát proti Švédsku.

Který zápas byl pro tebe nejtěžší? Nejtěžší byly zápasy proti Dánsku (4:4 ve skupině) a Anglii (6:4 ve čtvrtfinále). Angličané měli v týmu kvalitního hráče Jamieho Clarka, ten pak dostal červenou kartu, což je oslabilo, a podařilo se nám vyhrát. Původně jsem plánoval po ME s reprezentací skončit, ale nakonec jsem se rozhodl ještě pokračovat. Plánoval jsem předat žezlo mladší generaci také kvůli tomu, že příští rok se nám má narodit holčička. :-)

Martin Braneac s cenami pro nejlepšího brankáře a All Stars tým

Tak to přejeme hodně štěstí a držíme palce. :-) Můžeš nám popsat, jak vypadala vaše příprava před ME?

Věděli jsme, že musíme makat, měli jsme tréninky a soustředění jednou až dvakrát za měsíc, abychom si na sebe zvykli a věděli, co od koho z nás můžeme čekat, jak kdo hraje, kam tomu druhému nejlépe přihrát atd. Soustředění jsme měli na 5 místech v ČR. Trénuju také doma v České Lípě se slyšícím klubem, celkem 2–3 tréninky týdně. Příprava před MS bude pro mě hodně zajímavá, protože se mi ozval italský tým Real E Non Solo s nabídkou hostování a můj klub mě uvolnil, takže budu do Itálie příští rok jezdit asi jednou za měsíc na jejich zápasy, bude to zajímavá zkušenost.

Jak se vám líbilo přivítání na letišti? :-)

Vůbec jsme to nečekali, měli jsme radost, že přišlo tolik fanoušků, moje přítelkyně Veronika a kolegové z práce bohužel přijít nemohli. Mysleli jsme si, že tam budou jen naši nejbližší, kamarádi, rodina, ale taková podpora nás ohromila.

V posledních zápasech se vám nahromadila únava a zranění, přemýšlíte už, jak tomu zamezit v budoucnu?

Shodli jsme se, že by bylo lepší mít po celý rok vyšší zátěž, než tomu bylo před letošním ME, aby si mohla naše těla zvyknout na tak náročný program. Také bychom chtěli svůj tým rozšířit o další kvalitní hráče.

Všimli jsme si, že jsi poslední dva zápasy byl na střídačce kvůli úrazu, jak se to stalo? Kdybys nebyl zraněný, tak bys pravděpodobně bojoval o první místo v tabulce střelců, je to tak?

Všimli jste si dobře. Zranění pravého třísla vzniklo ve čtvrtfinálovém zápase proti Anglii, hned v druhé minutě, kdy jsem už cítil, že to není dobré. Zápas jsem zvládl dohrát, ale tušil jsem, že ME pro mě skončilo, takže ten poslední gól byl speciální a zároveň smutný. Po zápase, kdy se tělo přepne do klidu, se bolest přihlásila a další den byla konečná. Po zápase s Anglií jsem byl na druhém místě se ztrátou jednoho gólu, tudíž ta šance tam byla, ale týmový úspěch byl pro mě důležitější než individuální, a tak jsem to moc neřešil. Samozřejmě neříkám, že by mě tato trofej nepotěšila, když se něco takového povede, pohladí to duši.

Zaujalo vás něco u ostatních týmů? Inspirujete se?

Zahájení zápasu se Švédskem

ANDREAS HUBÁČEK

Pamatuješ si všechny své góly? Který gól byl pro tebe nejdůležitější?

Všechny góly byly srovnatelné, ale tím nejdůležitějším byl gól proti Polsku na 7:2, díky kterému jsme poprvé v historii postoupili ze skupiny. Ještě jeden gól byl pro mě speciální, a to ten na 6:4 kopem přes celé hřiště proti Anglii, díky kterému jsme historický úspěch ještě vylepšili postupem do semifinále. Po tom gólu nás zavalila obrovská úleva a štěstí.

Vzpomeneš si, jaké bylo doposud vaše nejlepší umístění na ME, případně na MS? Mistrovství Evropy jsme se zúčastnili teprve podruhé, první byla účast ve finském Tampere v roce 2018. Turnaj pro nás nedopadl úplně nejlépe a skončili jsme na 15. místě. A mistrovství světa? Tam jsme se ještě nedostali, takže v Brazílii to bude premiéra. Abych odpověděl na otázku, tak nejlepším umístěním je právě letošní 4. místo.

Zaujala mě velikost některých mančaftů. Hlavní trenér, asistent trenéra, trenér brankářů, kustod, několik masérů, když hráči potřebují každodenní péči. My měli maséra naprosto fantastického, snažil se udělat pro všechny hráče maximum, jak jen to šlo. Ale přece jen jeden masér na dvanáct hráčů je na tak velké akci málo. Bohužel finanční stránka nám neumožňuje tým rozšířit. Některé týmy měly slyšící trenéry s kvalitní kariérou a ti pak díky tomu měli u hráčů respekt a mohli jim lépe předat svoje myšlenky, samozřejmě s pomocí tlumočníků do znakového jazyka. Inspirace asi není úplně to nejlepší slovo, ale Španělsko, Itálie, Švédsko mají opravdu vynikající přesilové hry, což bylo vidět v semifinále a ve finále. V budoucnu se na to chceme také zaměřit.

Plánujete už přípravu na MS v Brazílii? Příprava už je v plánu, tréninky by měly být od ledna 2023 každý měsíc a kvůli aklimatizaci na vysoké brazilské teploty zařadíme i letní soustředění.

Tak budeme v redakci držet palce, ať vás vyberou do nominace a účastníte se i MS v Brazílii! Hodně štěstí. :-)

9. kolo Českého poháru neslyšících v orientačním běhu 2022

Kdy: 30. října 2022

Pořadatel: SK SKIVELO Olomouc ve spolupráci s OK Chrastava a ČSOS

Kde: CHKO Kokořínsko Ženy: (4,3 km, 290 m převýšení, 11 kontrol)

1. Marie Pangrácová (SK Olympia Praha SPS) 61:44

2. Anna Pangrácová (SK SKIVELO Olomouc) 63:47

3. Lenka Hornová (SK SKIVELO Olomouc) 113:26

Muži: (7,5 km, 505 m převýšení, 20 kontrol)

1. Marek Spilka (SK SKIVELO Olomouc) 91:31

2. Jan Semerád (SK SKIVELO Olomouc) 99:25

3. Kamil Klíma (SK Olympia Praha SPS) 116:01

Český pohár neslyšících v orientačním běhu 2022

Kdy: duben 2022 – říjen 2022

Pořadatel: SK SKIVELO Olomouc

Kde: Česká republika

Ženy:

1. Anna Pangrácová (SK SKIVELO Olomouc) 688,18 bodů

2. Marie Pangrácová (SK Olympia Praha SPS) 481,56 bodů

3. Lenka Hornová (SK SKIVELO Olomouc) 387,70 bodů

Muži:

1. Marek Spilka (SK SKIVELO Olomouc) 700 bodů

2. Kamil Klíma (SK Olympia Praha SPS) 614,11 bodů

3. Jan Semerád (SK SKIVELO Olomouc) 377,91 bodů

MČR v bowlingu jednotlivců a dvojic

Kdy: 15–16. října 2022

Pořadatel: SK SKIVELO Olomouc

Kde: Olomouc

Ženy jednotlivci: Monika Čechovská (I. PSKN Praha) Pavla Černá (I. PSKN Praha)

Kateřina Klofáčová (SKN Brno), Pavlína Maléřová (SK SKIVELO Olomouc)

Open MČR neslyšících v beachvolejbalu 2022

Kdy: 5. listopadu 2022

Pořadatel: SK Olympia Praha SPS

Kde: Praha Krč

Ženy dvojice:

Martina Pastrnková + Pavlína Maléřová (SK SKIVELO Olomouc) Dáša Vohryzková + Pavla Černá (I.PSKN Praha)

Blábolilová Kateřina + Martyněnko Natalja (I.PSKN Praha) a Linda Mimrová + Kateřina Kantnerová (SKN Plzeň)

Ženy:

1. Anna Pavlovová + Tereza Hojdyszová (Česká republika)

2. Oldřiška Žídková + Veronika Bočková (Česká republika)

3. Lucia Mattyasovzsky + Viktória Tisza (Maďarsko)

Muži:

1. Jan Žídek ml. + Šimon Bambas (Česká republika)

2. Marko Sudy + Tobias Franz (Německo)

3. Jan Žídek st. + Šimon Skopový (Česká republika)

Muži jednotlivci: Miroslav Janošec (SK SKIVELO Olomouc) Stanislav Zápalka (SK SKIVELO Olomouc)

Petr Kučera (SK SKIVELO Olomouc), Jaromír Vohryzka (I. PSKN Praha)

Muži dvojice:

Petr Hošek + Martin Marouš (I.PSKN Praha) Jaromír Vohryzka + Jan Sůva (I.PSKN Praha)

Petr Kučera + Stanislav Zápalka (SK SKIVELO Olomouc) a Matyáš Čuřík + Karel Brandejský (SKN Brno)

ZDROJ A FOTO: facebook SK Olympia Praha SPS

ZDROJ A FOTO: Pavel Kučera

Fotogalerie ze zákulisí a příprav Mluvících rukou 2022