Recenzie pient představu, že by sám měl vědět a vyprodukovat tolik, kolik mu Žáry s mistrnou elegancí předvedl. Zkrátka, mám-li shrnout části knihy věnované sakrální architektuře, upřímně je chválím, čtenářům vřele doporučuji a autorům v skrytu duše téměř závidím hluboké znalosti a povětšinou mistrné pero. Další skupinu svou podstatou architektonických památek představují čtyři podkapitoly věnované fortifikačnímu stavitelství slovenského středověku. Sepsali je v příkladně vyrovnaném a harmonizujícím tónu i rozsahu dva odborné veřejnosti dobře známí badatelé, Martin Bóna a Michal Šimkovic, kteří si jen prohodili autorské pořadí u prostředních dvou statí (Opevnené sídla do začiatku 14. storočia, s. 61-67; dále Opevnené sídla za vlády Anjouovcov, s. 87-95; Hradná architektúra počas vlády Žigmunda Luxemburského, s. 199-205 a Opevnené sídla neskorej gotiky, s. 284-291). Na začátku každé kapitoly je metodické ujasnění postupu, v němž se autorská dvojice sice distancuje od bezvýhradné aplikace stylově chronologické, uměleckohistorické periodizace na pevnostní stavitelství, naštěstí v souladu s koncepcí a zaměřením knihy je však dále klidně používá. Výklad klade důraz na srovnání dispozic a zasazení do obecných vývojových trendů. Za podstatný mezník vývoje je vcelku oprávněně a s odkazem na pramenné zmínky brán mongolský vpád (2. čtvrtina 13. století byla zlomovým obdobím v rozmachu kamenné hradní architektury a faktickým startovacím blokem výstavby zděných šlechtických sídel také v českých zemích). Čtenář tak nadále dostává ucelený, vytříbený, vcelku věcně přijatelný, odborně dobře podaný a povětšinou i podložený výklad poskytující plastickou představu o vývoji středověkých hradních a opevněných sídel na území Slovenska. Snad jen absence podrobnější pozornosti věnované městským hradům poněkud zarazí, čtenář se pak může dohadovat, zda se jednalo o editorskou dohodu o sférách vlivu s autorkou pasáží o městském urbanismu. V úvodu deklarovaný odstup od uměleckohistorického uchopení hradů ve 13. až počátku 16. století, metodicky až apologeticky vyhraněný, i když v podané formě oprávněný, pak přinesl svůj důsledek v některých interpretačních potížích. Např. na s. 91-92 je poněkud sporné zdůraznění vlivu české architektury, konkrétně hradu Karlštejna a dokonce pražských domů, na formální podobu detailů z hradů ve Zvolenu a Diósgyöru. Zejména Diósgyör u Miškolce svými architektonickými detaily plně souvisí s uherskou architekturou v oblasti Matry a Bükku ve 2. polovině 14. století a s českými stavbami má pramálo společného, pomineme-li možný podíl českých královských hradů v Písku a v Kadani na starším formování podobného pravidelného typu hradu ve střední Evropě ve 2. polovině 13. věku, jenž by ovšem ovlivnil uherské příklady jen ve zcela obecné rovině a velmi zprostředkovaně, nikoliv přímo. Na druhou stranu otevřenou otázkou zůstávají (mimo uvedené dispoziční vazby k hradům v Ozoře a Visegrádě) architektonické souvislosti hradního paláce v Egeru s arkádovým ochozem západního křídla zvolenského hradu a koneckonců i s mladším, jen torzálně dochovaným ochozem severního křídla Diósgyöru, stejně jako úloha budínského sídla uherských králů ve formování podobných reprezentačních královských sídel. Sečteno a podtrženo, také stránky věnované hradnímu stavitelství jsou pro čtenáře přínosným, srozumitelným a vesměs věrohodným obohacením jeho povědomí o problému. Třetí skupinu architektonických témat, tentokrát souvisejících s městskou stavební kulturou, vykreslila ve svých podkapitolách Norma Urbanová (Základy stredovekých miest – urbanistická štruktúra, s. 71-85 a Premeny miest v neskorom stredoveku, s. 277-284), mimo jiné pisatelka také některých hesel věnovaných sakrální architektuře v katalogu. Po stručném shrnujícím
definování počátků slovenských měst a podmínek determinujících jejich lokace ve 13. věku se soustředila hlavně na zděnou městskou architekturu, která významně stabilizovala do té doby uvnitř a dílem i navenek rozkolísanou urbánní strukturu. Podobně jako v českých zemích, v Polsku či např. v některých částech Německa se jedná o celkově velmi málo probádanou tématiku, jejíž výzkum však takřka všude rok od roku nabývá na intenzitě. Stavu bádání tak nutně odpovídá uspořádání textu, v němž pilířem jsou především dosavadní pozitivní zjištění. Poutavě a přesvědčivě tak badatelka v celistvých obrazech zájemce provází počátky především Bratislavy (s. 71-74) a pozoruhodné, převážně cihlové Trnavy (s. 74-76), ale i třeba Nitry (s. 76-77), která díky nepříznivému politickému vývoji ztratila na prestiži předcházejícího předrománského a románského věku. Přiměřeně znalostem více hypotetické jsou kontury vývoje dalších slovenských měst, včetně Trenčína a d. Text je v podstatných případech doložen instruktivní, takřka vzorovou plánovou dokumentací městských jader, kterou vhodně doplňují alespoň vybraná katalogová hesla, doufejme, že reprezentativní. Ve své druhé podkapitole se pak Urbanová zaměřila na vylíčení podstatných kvalitativních proměn profánní zástavby měst na území Slovenska v 15. a na prahu 16. století. Setrvala v položení těžiště na celkovou charakteristiku hlavních postupných změn, či lépe pozvolného doplňování městské zástavby, takže navzdory téměř geometrickou řadou rostoucí výpovědi jednotlivých dochovaných fragmentů nebo i dispozičních struktur středověkých městských objektů je její stať sice hutná, avšak snad až zbytečně krátká (zanícený zájemce by, jak věřím, s nemenším zaujetím uvítal i text obohacený o vícero pasáží hodnotících např. rezidence městských rychtářů, nadprůměrně bohatých kupců, kaplanky a fary atd.). Nerovnováhu mezi délkou textů a narůstajícím množstvím památek však alespoň částečně vyrovnává obsah příslušné části katalogu, kde právě dominují hesla objektů lépe katalogově uchopitelných, tedy vesměs z pokročilého 14. a hlavně 15. i z 1. poloviny 16. století. Vrátíme-li se obloukem nazpět k jedné z otázek recenzenta v úvodních odstavcích, pak právě pasáže Normy Urbanové jsou sympatickým příkladem odborné literatury, kterou si nepochybně s chutí přečtou všechny složky potenciálních zájemců o středověkou kulturní minulost Slovenska (nevím, zda to plně platí i o katalogových heslech orientovaných především vůči odborníkům). Dalibor Prix, Ústav dějin umění AV ČR, Praha
V rámci publikace je velká pozornost věnovaná nástěnné malbě. V současné době na starší české a maďarské bádání navazuje mladší slovenská generace historiků umění, Dušan Buran, Ivan Gerát a Barbora Glocková, kteří se spolu s Milanem Tognerem a Márií Smolákovou podíleli na syntetických kapitolách a katalogových číslech. Poměrně nové je určení vlivu srbské nástěnné malby na monumentální výzdobu v Kostele sv. Martina v Martinčeku, i když vliv byzantské malby se zde předpokládal, zejména u postav andělů na klenbě. Pozoruhodné kompozice Zvěstování a Ukřižování v Kostele sv. Alžběty v Dravcích nevylučují jihovýchodní vliv, i když uplatněný lámaný sloh (Zackenstil) lze vysvětlit i kontaktem se středoevropskou variantou slohu, jednoznačně doloženou v rukopisech i v nástěnné a deskové malbě ve střední Evropě. Inspiraci pro mladší cyklus o sv. Antonínu Poustevníkovi v Dravcích hledal Milan Togner v neapolském malířství, podobně jako kompozici Korunovace Karla Roberta Pannou Marií v Kostele sv. Martina ve Spišské
344