Recenzie lativizuje. Následuje esej s dostatečně výmluvným názvem: Slovensko v období vrcholného a neskorého stredoveku. Kultúrnohistorické súvislosti z pera autorské dvojice Alexander Avenarius – Ján Lukačka (s. 14-33). Ta usiluje být příkladným celostným sumarizujícím pojetím kulturních dějin Slovenska v období od prvých intervencí „gotických“ projevů až po období zřetelného prosazení společenských fenoménů charakterizujících epochu evropského raného novověku. Kladem eseje je náležitý odstup od jednotlivých „oborů“ výtvarného umění, které je oprávněně vnímáno jako pouze jedna z mnoha složek dobové kultury. Tvoří tak jistou vítanou lehkou protiváhu odborně specializovaného jádra publikace. Na druhou stranu se v některých okrajových zjednodušujících tvrzeních autoři dostali do faktického rozporu se zbytkem knihy a také se skutečností. Sotva lze např. napsat (s. 15) „...I mestá vzhľadom na dusné obdobie tatárskeho (sic!) vpádu... si zachovali niektoré znaky pevnostného obranného charakteru. Prejavilo sa to predovšetkým vo výstavbe vežových, teda opevnených domov...“; města si bohužel do května 1241 takřka neměla co zachovat, neboť jejich existence dříve byla v drtivé většině provizorní, a tedy adekvátní krátkému času, který uplynul mezi jejich lokací a mongolským nájezdem. Ostatně věžové domy byly dobovým stavebním typem, jak dokládají příklady z Itálie, Řezna nebo Prahy, kde bezpochyby nebyly primárně podmíněny vpádem Mongolů. Podobně může čtenář souhlasit s míněním (s. 15), že kostely uprostřed náměstí jsou vzácné (ovšem právě Slovensko je územím, kde to platí mnohém méně než např. v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku), nicméně např. v Levoči nelze nijak doložit, že by umístění farního kostela bylo „reziduem předcházející zástavby“. Srv. heslo Bibiany Pomfyové, Levoča, Rím. kat. farský kostol sv. Jakuba, s. 627-628, č. 1.3.12). Kostel tu stejně tak mohl být a pravděpodobně byl záměrně situován do centra vymezeného náměstí, jehož rámující domovní zástavba se teprve rodila. Pro to bychom měli řadu analogií ve 13. století jinde, např. v Praze na Havelském městě, v Plzni, Košicích, Prešově, Spišské Nové Vsi, Zvolenu atd. Omylem je věta „...zvyčajne však hlavný kostol bol situovaný na okraj námestia...“, k tomuto poznání stačí srovnat plánky měst v pasážích Normy Urbanové. Poněkud závažnějším problémem ve srovnání s právě uvedenými zcela okrajovými margináliemi, je podle mého soudu sporné hodnocení konce 15. a 1. poloviny 16. věku, kdy podle autorů šlo v kulturním dění o „...skôr svár štandardnej gotickej kultúry s kultúrou rodiaceho sa humanizmu...“ (s. 31). Zdá se, že jde spíše o mimoděk převzatý stereotypní obrat, zrcadlící obecné problémy s hodnocením sklonku středověku a nástupu raného novověku. Ve skutečnosti na Slovensku o žádný svár nešlo, stejně jako se o něj nejednalo např. v Čechách, v Bavorsku či v italských Benátkách, v Arezzu nebo v Sieně, kde všude se do gotického světa pozvolna prosazovaly pokrokovější prvky, které se postupně staly charakteristickými rysy renesanční, tzv. humanistické kultury. Svár můžeme doložit nebo alespoň důvodně předpokládat maximálně mezi několika ortodoxními a radikálními intelektuály. Myšlenka o sváru kultur na přelomu 15. a 16. století je mentálním a literárním klišé, podobně jako ahistorický Huizingův „podzim středověku“. Lidé v Horních Uhrách tehdy prostě žili v prostředí a kultuře, do níž vplývaly nové prvky. Tento přísun novinek sledovali po celý život, stejně jako jejich otcové, dědové a další generace před nimi i potom. Uchopíme-li tezi striktně metodicky, potom ke sváru kultur dochází permanentně, neustále, a museli bychom mluvit o sváru kultury rané gotiky s vrcholnou gotikou atp. Kvantitativní a kvalitativní nárůst novinek, který se po čase zvrhne ve stylovou proměnu, je pak zpravidla statisticky hodnotitelný teprve s jistým odstupem. Že se opravdu přinejmenším v zaalpských zemích nejednalo o všeobecně pociťovaný epochální střet, do-
kládají samotné objekty, které nás o existenci rozdílných stylových modů informují. Stěží si totiž lze představit, že by např. uherský král Matyáš Korvín (nota bene při jeho impulsivní a agresivní povaze) byl při budování visegrádského palácového komplexu, v němž se snoubí pozdně gotické a renesanční prvky, pasivní a nesvéprávnou hříčkou v rukou protagonistů kulturního konfliktu. Ostatně obecné vnímání slohového přerodu gotiky v renesanci, či středověkého myšlení v humanismus jako sváru nebo dokonce epochálního konfliktu, je cizí nejen samotným autorům, jak vyplývá z jejich vlastního textu dále (srv. následující s. 32-33, zejména poslední odstavec, kde je zvýrazněna především formální stránka pozvolna se prosazující obnovené antické vzdělanosti), ale třeba i závěrečnému textu Na prahu renesancie? (Árpád Mikó, s. 562-571). I přes takovéto drobnosti, je však úvodní kapitola knihy příjemně podaným, vesměs fundovaným vhledem do slovenské kulturní minulosti. Zastavme se nyní u pasáží věnovaných stavební kultuře hornouherských zemí ve středověku, tedy u kapitol o sakrální a fortifikační architektuře a urbanismu. Obsahuje je II. hlava: Gotické umenie Slovenska a v jejím rámci 1. kapitola nazvaná Sociálno-historický kontext vývinu architektúry a umenia ranej gotiky. Úvodní podkapitola Počiatky gotickej architektúry (s. 3959) je svěžím příspěvkem Bibiany Pomfyovej. Autorka v úvodních odstavcích obratně balancuje mezi zakořeněným tradičním diktátem podobných syntetických pojednání o gotickém stavitelství, tedy povinnou hutnou a výstižnou charakteristikou francouzské rané a klasické fáze katedrální gotiky a burgundským stavitelstvím cisterciáckých klášterů, aby je vzápětí oprávněně popřela konstatováním, že francouzskou katedrální gotiku nelze brát jako měřítko stavební produkce na východních okrajích střední Evropy a že tzv. cistercsko-burgundský sloh dnes už patří do hájemství překonaných romantických mýtů, vypovídajících mnohem více o mentalitě historiků umění v 19. a na počátku 20. století, než o skutečném architektonickém dění v zemích severně od Alp a východně od Rýna (s. 40-41).2 Její stať už tím získala charakter sice kultivovaně a šetrně psaného, avšak současného a erudovaného odborného textu, který nutně bude jedním z klíčových východisek dalšího moderního bádání o slovenské raně gotické architektuře. Jako v bezvýhradně každém literárním textu i tady lze nad některými drobnostmi přinejmenším zapochybovat. Např. na s. 46-47, kde Pomfyová přebírá tradovanou dataci barokně a v 19. století pozměněného portálu v západním průčelí premonstrátského klášterního kostela v Šahách. Jeho autentické partie lze sotva položit už do doby před mongolským vpádem, tedy před květen 1241. Výzdoba vnější archivolty je příliš pokročilá. Neměla by adekvátní paralely na východním okraji střední Evropy (srv. Tišnov; zmiňovaný portál v Hradišti nad Jizerou je mnohem mladší, až z doby kolem roku 1260). Táž výhrada ostatně platí i pro stať Štefana Oriška (zde s. 112-113, kde je kromě toho i diskutabilní věta: „...Portál zo Šiah sa už nejaví ako zjednodušená obmena tišnovského..., ale iba ako jednoznačná, hoci zmenšená replika, priamo nadväzujúca na svoj vzor detailmi i ornamentálnou formou...“, ač řada detailů a výzdobných prvků slovenského skvostu předstupně v Tišnově nemá a ani mít nemohla, neboť oba portály koření v přece jen poněkud odlišném raně gotickém trendu). Rovněž se mi zdá na škodu, že z Pomfyovej pojednání vypadla pasáž o jedné z klíčových staveb na středním Slovensku otevírajících raně gotickou architekturu, a to o relativně velmi dobře
2
342
Srov. méně jednoznačné hodnocení u KAHOUN, Karol: Gotická sakrálna architektúra Slovenska. Bratislava 2002, s. 9-11, 15 a jinde.