Základy marxistické ekonomie - Pavel Herman

Výši celkových nákladů nutných na reprodukci jednoho dělníka odhadl Marx jako odpovídající zhruba šesti pracovním hodinám za den. Povolí ovšem velkokapitál, aby s prací praštili, jakmile skončí šestá hodina jejich nezbytné práce? V žádném případě.

Na svou mzdu musejí pracovat ještě dalších pět šest hodin, čímž vytvářejí nadpráci, která tvoří zisk pro velkokapitál.

V roce 1850 pracovní týden v Británii tvořil 60 hodin týdně (30 minut snídaně, 1 hodina oběd), což dohromady činí od pondělka do pátku 12 hodin denní směny včetně 8 hodin v sobotu. Jeden továrník se inspektorovi chlubil, že zkrácením přestávky na jídlo o 10 minut denně by „dostal do kapsy 1000 liber št. ročně.“ Dělník při zvýšené produktivitě své práce vyrábí za hodinu, např. desetkrát více než dříve, tedy že potřebuje na každý kus zboží desetkrát menší pracovní dobu. Nyní je nucen pracovat 12 hodin a vyrábět v těchto dvanácti hodinách 1.200 kusů místo dřívějších 120 kusů.

V 70. letech se toho hodně napsalo o nadcházejícím „věku volného času,“ kdy díky automatizaci budeme pracovat čím dál méně.

Teoreticky by stroje měly pracovní zátěž dělníka zmenšovat.

Marx však tvrdí, že v systému kapitalistické výroby je účinek strojů vesměs zhoubný, i když pro našeho Boháče vysoce blahodárný.

V roce 2006 průměrný Britský zaměstnanec odpracoval 47 hodin týdně (za 5 pracovních dnů 9,5 hodiny denně), zatímco v roce 1981 to bylo pouze 41 hodin týdně (za 5 pracovních dnů je to celkově 8,2 denně).

Lenin a Stalin podle některých teoretiků z marxismu udělali spíše dogma. Například masové kampaně za zlepšení pracovních podmínek a zkrácení pracovního týdne, které Marx v Kapitálu doporučoval, Lenin odmítal jako zbytečnou ztrátu času. Podle Lenina by se měli dělníci spíše přimknout k profesionálním revolucionářům, jako byl on sám.

Vládnoucí věrouka SSSR se nazývala marxismus-leninismus a ne jednoduše marxismus. Marxismus, tak jak jej uplatňoval