Osadníci trestali otroky, zvláště ty, kteří povstali - upálením za živa nebo nabodnutím na kůl, uříznutím údů, jazyka, uší, vyražením zubů, uřezáním nebo vyrváním rtů, pověšením hlavou dolů, utopením, ukřižováním na deskách, pohřbením zaživa, uvázáním na mraveništi, hozením zaživa do kotlů s cukrem, svržením ze svahů do sudu s naježenými hřebíky uvnitř nebo pohozením zaživa k sežrání psům cvičených k tomuto účelu.
Střílejte, jsou to jen dělníci! Po dobytí Bastily v roce 1789 si lze ještě o dvě století později představit různé korporace, zajisté pod často zmatenými rysy, kreslit pravdivou tvář moderního třídního boje. Jako příklad může posloužit dubnové povstání z roku 1789, které bylo namířené proti manufaktuře věhlasného výrobce papíru Jean-Baptiste Réveillona. Manufaktura zaměstnávala čtyři sta osob, z toho čtvrtinu tvořily děti. Co dělníci vlastně chtěli? Nejprve lepší mzdu, ale po neúspěšných vyjednáváních bída přinesla odpověď sama. Dělníci se vrhli do ulic a pak za to zaplatili krutou daň, protože došlo k vraždám při strašlivém potlačování manifestujících. Posléze byli manifestující na druhý den oběšeni, jiní byli krutě zbití a další pak uvězněni. Vlastníci, jak víme, velmi rychle dali vztyčit přehrady ve formě zákonů, nařízení a kontrol. V roce 1791 byl vydán Le Chapelierův zákon. Byl namířen proti koalicím a právu na stávku. Samozřejmě ve jménu svobody a v nepříliš obratné snaze potlačit korporativismus jak u zaměstnavatelů, tak i zaměstnanců. A pro větší poslušnost zaměstnanců byla v roce 1803 zavedena dělnická pracovní knížka. Snadno si představíme, co mohlo pro pracovníka znamenat negativní hodnocení zaměstnavatele zapsané v takové knížce, která mohla být vydána jen policií. Bez souhlasu zaměstnavatele tak nebylo možné mnohdy opustit ani své zaměstnání. A pokud jste tuto knížku neměli, tak jste byli považováni za tuláky, což znamenalo šest měsíců vězení.