Henryk v bublinách: katalog soutěže by Polský institut v Praze

Polský institut v Praze

Katalog komiksové soutěže

Henryk v bublinách

2016

Tak!

úvod

Henryk v bublinách Tento katalog přináší nejen ukázky z vítězných a přihlášených komiksů, ale také pohled do dějin polských a českých sienkiewiczovských adaptací z pera Wojciecha Birka a Pavla Kořínka nebo neuvěřitelný příběh Tomáše Prokůpka o první české adaptaci autora Quo vadis, která zasáhla i do historie slovinského komiksu. Wojciech Birek, polský historik komiksu, který o adaptacích Sienkiewiczových děl připravuje první polskou monografii, na závěr svého textu říká, že Sienkiewiczovo dědictví viditelně stále ovlivňuje polskou fantazii. Jsme rádi, že vám můžeme nabídnout ochutnávku toho, jak ovlivnil tu českou.

Cesta Henryka Sienkiewicze do komiksových bublin mívala různé důvody — vlastenecké, umělecké i provokativní. Obsáhlé historické romány plné bitev, vášnivé lásky a poetických popisů jsou pro komiksové tvůrce velkou výzvou. Zkusili jsme hodit rukavičku mladým českým autorům a autorkám — Polský institut v Praze vyhlásil u příležitosti Roku Henryka Sienkiewicze veřejnou soutěž na komiks inspirovaný dílem nebo osobností prvního slovanského nositele Nobelovy ceny za literaturu. Souboj s velkým mistrem byl snad inspirující — sešlo se dvacet příspěvků. Porota, jejímiž členy byli Martin Foret, Pavel Kořínek, Lucie Lomová a Tomáš Prokůpek, přední odborníci, kteří se komiksu věnují prakticky i teoreticky, neměla tedy jednoduchou práci. Každý soutěžní komiks přistupuje k zadání jiným způsobem. Liší se výběrem předlohy, výtvarnou technikou i mírou věrnosti původnímu textu, všechny ale spojuje zajímavý autorský přístup.

Henryk Sienkiewicz v polském a českém komiksu

Wojciech Birek / Henryk Sienkiewicz v polském komiksu a obrázkových příbězích

Pavel Kořínek / Patero českých komiksových „Sienkiewiczů“

Tomáš Prokůpek / Quo vadis Josefa Beránka

Wojciech Birek

Jednotlivé díly vycházely na pokračování v argentinském exilovém časopise Bóg i Ojczyzna. Autorem textů byl kněz Józef Góral, ilustrátorem kněz Filip Dachowski a obálku vytvořil Edward Kubiczko. Knížečka, která podle dobového zvyku umisťuje popisky pod obrázky, si kladla za cíl seznámit mládež s románem slavného polského spisovatele a zároveň jí usnadnit četbu tohoto díla v polštině — texty byly ve srovnání s románovou předlohou záměrně jednodušší. Kresby amatérského ilustrátora nejsou dokonalé, nicméně svobodnější přístup ke grafickému zpracování, typický i pro současný komiks, nás dnes tolik neruší. Černobílý příběh nakreslený perem na sedmdesáti stranách po šesti panelech uzavírá vyobrazení polského státního znaku. Komiks doprovází moralizující text, který Staše Tarkowského charakterizuje jako šikovného, zdatného chlapce a vlastence. Autor kreseb si byl vědom uměleckých nedostatků svého díla a na začátku se za ně omlouvá. Nejkvalitnější je titulní kresba, přetisk ilustrace známého polského umělce Jana Marcina Szancera, z polského vydání tohoto románu z roku 1949. V Polsku vyšla čistě komiksová adaptace Stašova a Nelina příběhu až v roce 1990 v Lublinu — album Pouští a pralesem (W pustyni i w puszczy, 1912) Pawła Wilczkiewicze podle scénáře Jacka Dąbały s pochvalným úvodem jednoho z hlavních znalců Sienkiewiczova díla, profesora Lecha Ludorowského. Tento komiks na 62 barevných stranách je však stejně nepovedený jako verze Dachowského a Górala, zejména z výtvarného hlediska. Autor stylizoval postavy hlavních hrdinů do podoby postaviček ze současných pohádek pro děti (což se mu příliš nepovedlo), ovšem v jiných případech volil realističtější formu zobrazení. Zhruba od poloviny komiksu se pak kreslíř kloní k realističtějšímu stylu i u postav Staše a Nely. Celku nejvíce uškodila viditelná rychlost zpracování. Mnohem zajímavější je nejnovější adaptace románu připravená pro nakladatelství Egmont Polska u příležitosti premiéry zfilmování

Henryk Sienkiewicz v polském komiksu a obrázkových příbězích Henryk Sienkiewicz (1846—1916), první slovanský nositel Nobelovy ceny za literaturu a autor románů Quo vadis, Pouští a pralesem, Křižáci nebo trilogie z Polska 17. století, patří k nejpopulárnějším autorům polské literatury. I po spisovatelově smrti v roce 1916 byly jeho romány opětovně vydávány, zůstaly živou součástí polské literární kultury a vznikají polské i zahraniční filmové adaptace. Nepřekvapí nás tedy, že se jeho díla setkala také s velkým zájmem komiksových autorů — v Polsku i ve světě. První polská obrazová adaptace Sienkiewiczova románu vznikla překvapivě v Brazílii: byla totiž určena dětem početných polských exulantů, kteří se v této jihoamerické zemi usadili. V roce 1955 vyšla v Curitibě, hlavním městě brazilského státu Paraná, kniha Pouští a pralesem v obrázcích (W pustyni i w puszczy w obrazkach).

W pustyni i w puszczy w obrazkach, kresba Filip Dachowski, scénář Józef Góral, Bóg i Ojczyzna, 1955

Wojciech Birek

u sebe. Kresba Janusze Glance-Szymańského využívá drobné čárky a body, k nimž se ovšem příliš nehodí tištěný font v bublinách. Výrazně se — a to zejména v zobrazení hlavních postav — inspiruje filmem. Scénář Pawła Woldana čerpá sice z románové předlohy, kvůli nevelkému rozsahu (39 stran) však popisuje události jen zběžně a kondenzovaně. Komiks se nesetkal s velkým čtenářským ohlasem, především z grafických důvodů. Kresba, zpracování, typografie textů a kompozice panelů tvoří vizuální kaši, která čtenáře spíše unavuje, než aby ho lákala ke čtení. Na filmovou verzi Ohněm a mečem navazuje také pokus o adaptaci z pera Piotra (scénář), Andrzeje (kresba) a Aleksandry (barva) Kacprzakových, vydaný v roce 1998 ve Zduńské Woli jako první sešit plánované série. Dobrou úroveň grafického zpracování dvaceti stran kazí velmi špatně zvolený typ písma v bublinách a textech. Stínování rudkou, které má maskovat téměř zcela chybějící dekorace, neplní svou funkci: tvůrci stejným způsobem zobrazují noční i denní scény, exteriéry i interiéry. První sešit v sérii byl zároveň poslední. Podobný osud potkal rovněž dřívější polský pokus stvořit komiksovou verzi první části trilogie. V roce 1991 vydalo varšavské nakladatelství Wydawnictwa NaukowoTechniczna sešit nazvaný Divoká pole podle scénáře Andrzeje Sieradzkého s kresbami Ewy Laszczkowské. Ani tato publikace (31 stran a mapa na zadní obálce) není příliš podařená: autorka kreseb má problémy s kompozicí panelů a stránek, stejně nevyrovnané je zobrazení postav, celkový dojem nezlepšuje ani extravagantní barevnost. Dodejme také, že scenárista v některých místech nepochopil literární předlohu a v příběhu se tak objevují zásadní chyby. Ve srovnání s předchozími komiksy působí originálně a zajímavě čtyřstránková černobílá práce, nazvaná rovněž Divoká pole, přihlášená v roce 1994 do soutěže na komiksový festival Fransfuzje v Krakově. Její autor, podepsaný jako Ozet (dodnes neznám jeho skutečné jméno), přišel s geniálně

románu v roce 2001 (zajímavé je, že skvělá a populární filmová verze Pouští a pralesem z roku 1973 nepodnítila žádnou komiksovou adaptaci). Úctyhodné album — 78 stran malířskou technikou — vzniklo díky spolupráci dvou profesionálů. Rafał Skarżycki (autor komiksů Ježek Jiří /Jeż Jerzy a Tymek a Mistr/ Tymek i Mistrz) napsal kvalitní scénář, který realizoval grafik Wiesław Dojlidko. Ten využil své zkušenosti s ilustracemi knižní verze románu. Vznikl vizuálně velmi působivý komiks, převyšující svou úrovní předchozí adaptace, který beze spěchu a přílišného krácení představuje čtenářům zajímavý příběh. Dodejme ještě, že u příležitosti premiéry filmu Gavina Hooda vydal Egmont také fotokomiks (na obálce je uvedeno „filmový komiks“), autorkou fotografií je Karin Bild Alsbrik, vybrala je a textem doprovodila Dorota Miśkiewicz.

W pustyni i w puszczy, kresba Wiesław Dojlidko, scénář Rafał Skarżycki, Egmont Polska, 2001 Nejčastěji adaptovaným dílem Henryka Sienkiewicze v Polsku je první část jeho historické trilogie Ohněm a mečem (Ogniem i mieczem, 1884). Komiksoví autoři se k ní vraceli přinejmenším šestkrát, ačkoli jen jedna adaptace celého románu je dokončená. Jedná se však spíše o adaptaci filmu Jerzyho Hoffmana, která vyšla v lodžském týdeníku Angora v roce 1998 a o rok později také jako samostatný barevný sešit. Komiks má formu horizontálních listů s panely velmi blízko

Wojciech Birek

Zdobné kresby, v nichž tváře hrdinů inspirované podobami herců z filmu a jejich efektní šaty téměř vytlačily z okének jakoukoli akci a dekorace, doplňuje vyprávění a dialogy přímo ze Sienkiewiczova románu. Komiks ve formě malých černobílých listů vycházel v novinách ve čtvrtek a v sobotu od září 1974 do srpna následujícího roku. Publikováno bylo 95 dílů a dnes si na něj málokdo vzpomene. Výjimečným počinem se však stala komiksová adaptace celé Trilogie z roku 1993 ve formě tří komiksových stripů, syntetických adaptací jednotlivých románů. Nakreslil je lodžský kreslíř Tomasz Tomaszewski podle scénáře Jana Tomkowského. Měly osvěžit text scenáristy věnovaný Trilogii, který je součástí jeho monografie Literatura polska. Tyto mini-komiksy je nutné vnímat jako celek, protože Tomkowski je založil na principu opakování motivů čtyř panelů ve stripu: první panel vždy doslovným pojednáním paroduje název daného románu, druhý komentuje milostnou zápletku, třetí představuje padoucha daného románu a poslední pak smrt hrdiny (v Ohněm a mečem mučednická smrt Longina Podbipięty), efektní výbuch (v Potopě scéna, kdy Andrzej Kmicić vyhazuje do povětří švédské dělo) nebo obojí dohromady (v Panu Wołodyjowském výbuch Kamence Podolského spojený se sebevražednou smrtí pana Michala). Lapidární scénář skvěle doplnily jednoduché, ale dokonalé Tomaszewského kresby.

jednoduchým nápadem. Nakreslil věrnou adaptaci krátkého fragmentu románu: vybral si útok na Bohdana Chmelnického ve stepi z úvodu knihy a záchranu Jana Skrzetuského. Soustředil se na samotný souboj a komiks ukončil v okamžiku, kdy v románu začínají dialogy. Komiks uzavírá nápis: „KONEC. U SIENKIEWICZE JE TO TEPRVE ZAČÁTEK…“ To je samozřejmě vtip a šalamounské řešení adaptačních nástrah; z kompozičního i grafického hlediska je však komiks velmi povedený. Ve stejném roce ho publikoval komiksový fanzin AQQ!. Zmíním se zde pro úplnost i o svém vlastním pokusu o adaptaci Ohněm a mečem. Pro dva díly o 64 stranách, které měly být vydané v době premiéry filmu Jerzyho Hoffmana, připravil autor tohoto textu scénář (prvního dílu). Kresby měli vytvořit Tomasz Tomaszewski a Tomasz Piorunkowski — autor storyboardu k filmu. Nenašel se však vydavatel, snaha realizovat komiks samostatně skončila u třetí strany (a ta poslední nebyla dokončena v barvě). První dvě vyšly jako ilustrace článku o celém projektu v lokálních médiích ve městě Rzeszów v roce 1999. Naposledy se o komiksovou verzi Ohněm a mečem pokoušel známý polský autor graffiti Rafał Roskowiński, který v roce 2008 vydal první sešit komiksu — 21 stran s výraznou barevností (převládá červená) a expresivní kresbou. Scénář, vznikající jako projekt plné adaptace, rozpracované do řady epizod, ukazuje v prvním sešitu setkání Skrzetuského a Chmelnického ve stepi, scénu v krčmě v Čyhyryni, kde hrdina poznává Zagłobu a Podbipiętu, setkání s Helenou a pobyt ve vsi Rozłogi. Bohužel se tento ambiciózní a plně autorský projekt rovněž nedočkal pokračování. Na rozdíl od první se ostatní části Trilogie nesetkaly s tak velkým zájmem komiksových tvůrců, což je pochopitelné, protože je obtížnější začínat příběh od prostřední nebo poslední části. Přesto v letech 1974—75, u příležitosti premiéry filmu Potopa, lodžský večerník Express Ilustrowany publikoval na pokračování komiksový příběh nakreslený s dekorativní elegancí Krystynou Wójcik.

Trylogia, kresba Tomasz Tomaszewski, scénář Jan Tomkowski, in: Literatura polska, PIW, 1993

Wojciech Birek

v případě Ohněm a mečem, byla adaptace připravena u příležitosti premiéry filmové verze. V roce 2001 stvořil tým tvůrců ve složení Aleksander Miarka (scénář), Jerzy Ozga (kresba), Janusz Ordon (autor obálky) a Grzegorz M. Majcher a Jacek Rzodeczko jako realizátoři storyboardu ve spolupráci s Andrzejem Ręboszem, který připravil potřebnou historickou dokumentaci, dvoudílný devadesátistránkový barevný komiks, jednu z nejpovedenějších komiksových adaptací Sienkiewiczových románů.

Méně štěstí než Trilogie měl v dějinách polského komiksu jiný Sienkiewiczův historický román — Křižáci (Krzyżacy, 1900). Ten se dočkal jen jednoho, ale zato velmi ambiciózního pokusu o adaptaci. V letech 1989—91 vycházela na pokračování ve vratislavském časopisu hádanek pro děti As komiksová adaptace románu, kterou neúnavně vytvářel Marek Rożek. V jedenácti dílech časopisu vyšlo 162 komiksových stran, zachycujících celý první díl románu a jedenáct kapitol druhého dílu. Autor adaptace se rozhodl pro maximální věrnost originálu, ale zanedbal tak rytmus komiksového vyprávění. Druhou chybou komiksových Křižáků byly nedostačující umělecké schopnosti autora. Často si vypomáhal překreslováním postav ze svého oblíbeného komiksu, tedy série Thorgal Grzegorze Rosińského a Jeana van Hammea. Tento ambiciózní, ale jednoznačně nepovedený pokus skončil v okamžiku, kdy přestal vycházet časopis, kde byl komiks publikován. Dodnes zůstává výrazným příkladem nerovnováhy mezi snahou o věrnost originálu a požadavky komiksového jazyka. V Polsku vyšla ještě jiná komiksová verze Křižáků. Byl to přetisk francouzského komiksu Les Teutoniques (scénář Rodolphe, kresba Bernard Capo), vydaný nakladatelstvím Twój Komiks z Tarnowských Gór v roce 2002. Ze zamýšleného cyklu ve Francii vyšly dva první díly, z nichž v Polsku jen první. Komiks je nakreslen poměrně klasickým, dnes už archaickým stylem, jsou pro něj typické velké a ne vždy smysluplné odchylky od literárního textu, jako je zavedení postavy vypravěče — mladého mnicha, který doprovází Zbyška z Bogdańce při jeho dobrodružstvích. Zajímavé je, že polský překlad — ačkoli se jeho autorka snažila zahladit změny názvů a jmen z pera francouzského scenáristy — se na mnoha místech liší od románu, což je pro čtenáře, který si jména i názvy dobře pamatuje, udivující.

Quo vadis, díl 1, kresba Jerzy Ozga, scénář Aleksander Miarka, Kolporpress, 2001 Překvapivá je pouze radikální redukce textů a nevyužití jazyka románových dialogů. Skvělé kresby Jerzyho Ozgy, jednoho z nejzajímavějších současných polských komiksových tvůrců, také občas pro svůj specifický autorský styl (spojení klasického zobrazení lidského těla s tendencí k naturalismu ve vizuálním pojetí fyziognomie) budí ve čtenáři dojem, že do filmu o římských patricijích byli obsazeni obyčejní a nepříliš hezcí lidé z ulice (to samozřejmě může být záměr, podobně jako ve filmových adaptacích arciděl italské literatury Piera Paola Pasoliniho). Koloristé použili tónování, v němž poledním sluncem zalitý Řím připomíná v některých okamžicích pochmurný Island. I přes tyto nedostatky se komiks dočkal pozitivních recenzí, a dokonce vyšel i pirátský překlad v Česku.

Poslední z velkých Sienkiewiczových románů, jemuž se věnovali polští komiksoví tvůrci, je Quo vadis (1896). A opět — stejně jako

Wojciech Birek

populární formou domácí četby pro děti. Ačkoli pohádky na diapozitivech se už dlouho nevyrábějí, fanoušci této formy se pokoušejí archivovat bohatý odkaz polských producentů a umožnit projekce zachovaných diapozitivů na obrazovce počítače. Bohužel, informace o adaptacích Sienkiewicze v této formě neobsahují datum jejich vzniku, takže nelze stanovit jejich chronologii. Názvy většiny sienkiewiczovských adaptací na diapozitivech lze nalézt v seznamu přístupném na internetové stránce www.diafilm.pl. Zajímavé je, že seznam předloh je bohatší než u komiksových zpracování. Kromě románů mezi nimi najdeme také dva kratší texty Janko muzikant (Janko Muzykant, 1878) a Strážce majáku (Latarnik, 1881). Z velkých románů bylo Pouští a pralesem adaptováno čtyřikrát, Křižáci pak byli zpracováni fotografickou metodou na základě záběrů z filmu Aleksandra Forda, ale vzniklo rovněž kreslené vyprávění Jurand ze Spychova, založené na jedné ze zápletek románu. Tato metoda adaptace fragmentu předlohy je u diapozitivů velmi populární. Zajímavé je, že na seznamu chybí Quo vadis, které snad bylo vnímáno jako příliš „dospělý“ román pro podobnou adaptaci, ale je také možné, že se nezachovaly informace o publikaci takového titulu. Tato poměrně neznámá díla zpracovávali často uznávaní ilustrátoři jako Maria Orłowska-Gabryś, Mieczysław Kościelniak, Mieczysław Majewski nebo Józef Olejarka, v těchto případech byly pak adaptace určené primárně pro domácí promítání výtvarně bohaté a vkusné.

Kromě velkých historických a dobrodružných Sienkiewiczových románů inspirovala polský komiks ještě jedna část jeho bohatého a rozsáhlého díla. Jsou to Dopisy z cest do Ameriky (Listy z podróży do Ameryki, 1880) — korespondence spisovatele z více než dvouletého pobytu ve Spojených státech v letech 1876—78. Nejedná se sice o komiksové adaptace v pravém slova smyslu, nicméně staly se základem pro biografický scénář komiksu o jeho autorovi. V roce 1988 vyšel v řadě Polští cestovatelé komiks o americké životní kapitole pozdějšího autora Quo vadis. Scénář sešitu nazvaného Pátrání po skutečné Americe — O Henryku Sienkiewiczovi (W poszukiwaniu prawdziwej Ameryki — O Henryku Sienkiewiczu) napsal Stefan Weinfeld, autorem kreseb je nadaný komiksový grafik Marek Szyszko. V komiksu nalezneme scény, které přímo odkazují k Sienkiewiczovým textům. Zajímavostí je grafické zpracování s výraznými odkazy (včetně překreslených fragmentů panelů) k westernovým komiksům ze série Blueberry, slavného francouzského tvůrce Jeana „Gira“ Girauda, známého také pod pseudonymem Moebius. Dynamické a působivé Girovy kresby s množstvím detailů, inspirované atmosférou italských spaghetti westernů, se staly neočekávaným zdrojem inspirace pro kreslíře, podobně jako Sienkiewiczův text inspiroval scenáristu. Téměř dvě desítky komiksových adaptací románů Henryka Sienkiewicze nepředstavují jedinou oblast obrazových adaptací jeho děl. Přinejmenším stejně početný je seznam titulů adaptací románů, jejich fragmentů nebo novel ve formě příběhů na diapozitivech pro děti a mládež, které byly v Polsku vyráběny od padesátých do osmdesátých let 20. století. Tyto diapozitivy, prodávané ve formě malého filmového pásu s přibližně dvaceti okénky na ruličce celuloidové pásky, určené k projekci na stěně nebo plátně pomocí speciální promítačky, na nichž se nacházela série výtvarných nebo fotografických obrázků s nápisy, byly v tehdejším Polsku velmi

Na konec krátkého představení polských obrazových adaptací děl Henryka Sienkiewicze se zastavme u několika komiksových variací na sienkiewiczovská témata. Nebylo jich mnoho, ale zasluhují si zvláštní pozornost, protože ukazují, jak zajímavým inspiračním zdrojem pro tvorbu zcela nových, vlastních děl jsou texty autora Quo vadis. Jistě nejzajímavějším a nejpřitažlivějším projektem, který využil sienkiewiczovské motivy, je komiksová série První brigáda

Wojciech Birek

hold postavě Onufryho Zagłoby a učinil z něj titulního hrdinu svého komiksu. Album, obsahující 51 černobílých stran, vyšlo v roce 2013 a jeho tématem jsou fantazie autora o postavě sienkiewiczovského hrdiny enšpíglovského stylu: chytrý šlechtic si poradí s každým protivníkem včetně Adolfa Hitlera, a dokonce i samotného ďábla. Komiks je určitou apoteózou postavy Zagłoby jako kvintesence polského charakteru a ztělesnění národního ducha. Značně skromnější, a to i svým rozsahem, je poslední komiksová variace na sienkiewiczovské téma. U příležitosti 600. výročí bitvy u Grunwaldu, v mezinárodní výroční antologii lodžského Komiksového centra, vyšel šestistránkový příběh scenáristy Grzegorze Janusze a ukrajinského kreslíře Igora Baranka nazvaný 1410000. Tento překvapivý příběh se odehrává na grunwaldském bojišti, kde titánský souboj na mrtvolách svádějí mravenci. Vyobrazení jejich útrap doprovázejí dialogy ze Sienkiewiczových románů a filmu Aleksandra Forda.

(Pierwsza brygada) Krzysztofa Janicze a Tobiasze Piątkowského, autorů scénáře ve „steampunkovém“ žánru, odehrávajícího se na přelomu 19. a 20. století. Vypráví o boji samozvané superskupiny složené z historických postav a literárních hrdinů, včetně Stanisława Tarkowského, tedy už dospělého hrdiny Pouští a pralesem, za svobodné Polsko. První díl, nazvaný Varšavský pacient (Warszawski pacjent), který nakreslil Janusz Wyrzykowski, vyšel v roce 2007. Autoři předstírali, že nalezli v archivu stará čísla fiktivního časopisu Pěšák, v němž měl na pokračování vycházet komiks Nová dobrodružství Staše a Nely (Nowe przygody Stasia i Nel), jehož tvůrcem měl být Henryk Sienkiewicz, autorem kreseb pak Kamil Mackiewicz, jemuž je připisován první polský komiks: Ohněm a mečem aneb dobrodružství šíleného Gřeška (Ogniem i mieczem, czyli przygody szalonego Grzesia).

Množství a různorodost polských obrazových adaptací děl Henryka Sienkiewicze dobře ilustruje, jak důležitý, inspirativní a stále populární je to spisovatel. Řada uměleckých debaklů, které utržili komiksoví tvůrci v konfrontaci s mistrovými díly, dokazuje, že kvalitní adaptace představuje obtížný úkol. I přes tyto problémy se stále objevují další a další tvůrci, kteří se slavným autorem chtějí poměřit své síly: Sienkiewiczovo dědictví viditelně stále ovlivňuje polskou fantazii.

Nowe przygody Stasia i Nel, kresba Janusz Wyrzykowski, scénář Krzysztof Janicz a Tobiasz Piątkowski, www.steampunk. republika.pl, 2005 Známý polský komiksový teoretik a historik Adam Rusek napsal dokonce text, v němž nález potvrzuje. Autoři mystifikace si dali záležet na nejmenších detailech vzhledu, jazyka a atmosféry populárního tisku z počátku 20. století. Druhý díl série nazvaný Japonská spojka bohužel dodnes není dokončen. Je to škoda, protože tento komiks je považován za jednu z nejzajímavějších komiksových publikací minulé dekády. Samostatného komiksového alba se dočkal i jiný z populárních sienkiewiczovských hrdinů. Tvůrce řady dobrodružných a historických komiksů Zygmunt Similak se rozhodl vzdát

Wojciech Birek / autor, historik, kritik a překladatel komiksů, člen jury Mezinárodního festivalu komiksu a her v Lodži, připravuje monografii o komiksových adaptacích děl Henryka Sienkiewicze

Pavel Kořínek

Renomé komiksových adaptací literárních děl závisí na tom, koho se ptáte, přičemž jsou to paradoxně spíše tradiční komiksoví příznivci, čtenáři a fanoušci, kdo mívá ve zvyku dívat se na ně s despektem a skrz prsty. Některým schází originalita a neodvozenost (inu ano, jsou mezi námi lidé, co na něco takového stále ještě přísahají), jiným se protiví pocit, že se jim scenáristé a výtvarníci snaží silou vnutit prý že „hodnotný“ obsah. Adaptace tak bývají někdy vnímány jako taková nezajímavá periferie komiksu, nudné, akurátní, stereotypní a sešněrované předměstí. Možná vlastně spíš takový satelit: adaptace jako adaptace, modulární domek jako modulární domek. Můžete tam čas od času zajet na výlet, na návštěvu ke známým, ale rozhodně, ROZHODNĚ byste tam nechtěli bydlet. Oproti tomu pro mnohé učitele či rodiče, kteří bezradně sledují (nebo si minimálně apokalypticky představují) nezájem „mladých“ o literaturu (tu jimi proklamovaně hodnotnou zejména), může komiksová adaptace představovat iluzi řešení. Se stejnou logikou pak k literárním adaptacím přistupují a přistupovali i vydavatelé či redakce časopisů, a v letech před rokem 1989 se v českém prostředí přidávala i jistá funkce sebeobranná. Obrázkový seriál — protože komiks se tehdy říkat a myslet nesmělo — byl sice v sedmdesátých a osmdesátých letech již vcelku běžnou součástí dětem určeného časopiseckého obsahu, nikdy ale neuškodilo zaštítit se slavným autorem předlohy, jehož honosný stín pak laskavě ukryl i některé podezřelé „prohřešky“. Vyprávění v panelech a bublinách, kupříkladu. Pohled do historie českého komiksu tak nabízí desítky a desítky dílčích komiksových adaptací domácích i zahraničních literárních děl. Abychom mohli s plnou autoritou vynášet soudy o tom, jaké že texty byly českými tvůrci nejčastěji převáděny, museli bychom provést důkladnější analýzy, již na první letmý pohled se však zdá být nesporné, že přednost dostávaly zejména texty více či méně klasické až kanonické. Stejně tak lze

Patero českých komiksových „Sienkiewiczů“ „Lehké čajky letěly po proudu jako vlaštovky a nesly mladého rytíře a jeho osud. Protože byla vysoká voda, peřeje nehrozily obzvláštním nebezpečím. Minuli Surský práh, šťastná vlna je přenesla přes Čertoroh, na Kňažném a Střelčím čluny trochu zaskřípaly, ale odřely se jen a nerozbily, až nakonec spatřili v dáli pěnu a vír strašného Nenasyty. Museli vystoupit a táhnout čluny po břehu. Byla to zdlouhavá a těžká práce, zabírající obvykle celý den…“ Úvodní věty krátké ukázky, konkrétně desáté kapitoly románu Henryka Sienkiewicze Ohněm a mečem, kterou dostali účastníci soutěže k dispozici pro inspiraci, nepostrádají vizuální kvality. Aktivizují naši představivost, podněcují k mentální projekci. Z dnešního pohledu zaujmou skoro až dynamicky filmovým líčením „přeletu“ nad krajinou. Na takové záběry jsme přeci zvyklí, vždyť kolikráte jsme takto coby napětím ani nedutající diváci již prolétali — jako lehké čajky, jako vlaštovky — nad Novým Zélandem a shlíželi přitom na Tolkienovu Středozem? Téměř automaticky tak mohou naskakovat pocity, že bychom vlastně „věděli, jak na to“, že filmovou či třeba komiksovou adaptaci literárního díla jde zvládnout, že ji zvládne skoro každý, ba co víc, že bychom ji zvládli také, kdybychom na to tedy měli chuť a čas a prostředky a výtvarné potřeby… Schválně, vyzkoušejte si to. Možná zjistíte, že to není zdaleka tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo jevit.

Pavel Kořínek

dvou dětí, čtrnáctiletého Staše Tarkovského a osmileté Nely Rawlinsonové. Exotismem dalekých krajů tetelící se příběh se odehrává v Egyptě za časů stavby Suezského průplavu a Čech se jej rozhodl zpracovat černobíle, silnou linkou s příležitostnou šrafurou (výtvarná technika zde přitom jistě souvisela s vědomím novinové, rotačkové reprodukce).

vypozorovat pochopitelnou tendenci vybírat dramatické, napínavé a dobrodružné příběhy a vyprávění: komiks jakožto dynamická forma upřednostňující akci a epiku (alespoň ve své klasické podobě, moderní komiksový román tento stereotyp částečně rozrušuje) k tomu poskytoval vhodné prostředky a svoji roli sehrála jistě i skutečnost, že dobově byl obrázkový seriál vnímán takřka výhradně jako žánr určený dětem. Zároveň poučit (od toho ten vážený literární pretext) a pobavit (proto ty obrázky s textovými „obláčky“). Henryk Sienkiewicz, u našich severovýchodních sousedů i ve světě klasik z nejuznávanějších, uvedené podmínky nesporně splňoval. Mezi lety 1972 a 1996 tak v Československu, resp. České republice vzniklo hned pět pokusů o převod jeho rozsáhlých, dějem překypujících próz do obrázkového seriálu. To, že hned tři z těchto komiksů zpracovávají Sienkiewiczův pozdní populární román pro mládež Pouští a pralesem z roku 1912, jen potvrzuje slova o vnímání komiksu coby žánru dětské literatury. Jako první se o komiksové uchopení sienkiewiczovské látky obrázkovým seriálem pokusil v roce 1972 Antonín Čech (libretem mu přispěl Jiří Stegbauer). Populární román, v češtině s patnácti vydáními Sienkiewiczův vůbec nejvydávanější, se o rok dříve dočkal zařazení do elitní Knihovny klasiků a opakovaně byl mládeži Státním nakladatelstvím dětské knihy nabízen v rámci edice Knihy odvahy a dobrodružství (KOD, takto v letech 1962, 1967, 1982 a 1988). Jednalo se tak o volbu poměrně nekomplikovanou: Čech tedy nabídl komiksovou verzi čtenářsky oblíbeného textu, u nějž navíc nebylo pochyb o literárních kvalitách, a že tento pocházel ze „spřátelené“ země, rovněž uškodit nemohlo. Čechovo Pouští a pralesem se na stránkách víkendové přílohy deníku Lidová demokracie objevovalo v 34 pokračováních od počátku ledna až do konce srpna a postupně v notně zhuštěné, na základní dějovou linku okleštěné podobě odvyprávělo celý dobrodružný příběh o únosu

Pouští a pralesem, kresba Antonín Čech, scénář Jiří Stegbauer, reprodukováno z reedice in: Zane Grey, Divoký Old Gray / Stopař Don, Dálky 9/1991 S jednou z těch pokaždé se navracejících výzev komiksové, či vůbec jakékoliv vizuální adaptace literárního díla, totiž s problémem nutné konkretizace vizuální podoby všech protagonistů, si kreslíř poradil částečnou výpůjčkou, když se inspiroval ilustracemi, jež pro knižní vydání z roku 1957 připravil jeden z matadorů české dobrodružné kresby — a není bez zajímavosti, že také občasný komiksový výtvarník — Václav Junek. Na působivosti vzniklému seriálu kromě nekvalitní technické reprodukce ubíralo i občasné včleňování textových panelů, kterými se adaptátor pokoušel překlenout z jeho pohledu rozvláčnější, popisné pasáže. Občas ale „padlo pod stůl“ i něco důležitějšího, a především se tím už jinak notně fragmentární komiks ještě více rozdroboval. O osmnáct let později spatřilo světlo světa další domácí zpracování Stašova a Nelina putování. Dvaatřicetistránkový komiksový sešit Pouští a pralesem, vydaný v roce 1990 jako 145. svazek edice Ilustrované sešity (IS), nakreslila Olga Tesařová podle libreta

Pavel Kořínek

připraveného Marií Říhovou. Od tou dobou již pozapomenuté verze Antonína Čecha se nový, samostatně publikovaný a za 7 Kčs nabízený komiks zásadně odlišoval: Čechovu v něčem až tradiční komiksovou linku vystřídalo rozevláté zpracování v dominantních hnědočerveno-zelených tónech. Snaha o digestové převedení ústřední linky zůstala do jisté míry zachována, coby trochu nadbytečné může působit rozdělení stránkovým rozsahem spíše skromného komiksu do čtyř částí. Naopak ocenit lze snahu o zvýznamnění některých dějových epizod (interakci mezi slonem a Nelou jsou tak například věnovány hned tři stránky) — autorkám se tak do jisté míry podařilo utlumit pocit horečného průletu příběhem a mohly tak svým způsobem lépe zpřítomňovat a aktivizovat děj.

vně příběhu a vnímá tento spíše jako kýmsi nezúčastněným vyprávěnou synopsi, Říhová s Tesařovou usilují o to, abychom byli Nelině pohupování se na sloním chobotu přímo přítomni, abychom si na vlastní kůži zažívali útěšnost toho kolébavého pohybu. Podařilo se jim to však jen částečně a co do výrazu nekomiksové, nehotově a až nahodile působící výtvarné zpracování, oslabené dále nepříliš zdařilým letteringem, zajímavému experimentu na životnosti rozhodně nepřidalo. Zatím poslední pokus o adaptaci Pouští a pralesem otiskla v letech 1995—96 Mateřídouška v osmnácti dvoustránkových pokračováních. Libreta se ujal zkušený Jiří Černý, mimo jiné scenárista velepopulárních Obrázků z českých dějin a pověstí, a výtvarné zpracování dostal na starost akademický malíř, grafik a ilustrátor Michal Kudělka, po jistou dobu vedoucí výtvarné redakce nakladatelství Albatros.

Pouští a pralesem, kresba Michal Kudělka, scénář Jiří Černý, Mateřídouška 8/1996 Co do formální podoby následovala adaptace Mateřídouškou mnohokráte ozkoušený model komentovaného seriálu, ve kterém se přípisy pod panelovými řádky kombinovaly s příležitostně využívanými bublinami. Pouští a pralesem se tak zařadilo po bok dalších převedení „dobrodružné klasiky“, jimiž si tento tradiční dětský časopis pokoušel v nových podmínkách svobodného trhu udržet čtenářskou přízeň: kromě Sienkiewiczova románu se zde v průběhu několika let dočkal zpracování i Defoeův Robinson Crusoe, Verneovy Dva roky prázdnin či Stevensonův Poklad na ostrově. Rozsahem nejvýznamnější (36 stran formátu A4) poušťo-pralesní adaptace zvládá poměrně věrně převyprávět děj, aniž by se musela uchylovat k selektivní

Pouští a pralesem, kresba Olga Tesařová, scénář Marie Říhová, Ilustrované sešity, sv. 145 (1990) Zatímco v Čechově hektickém, textovými poli přerušovaném zpracování je čtenář neustále

Pavel Kořínek

do dobrodružného komiksu přímo vybízel. Osm osmistránkových kapitol, do kterých byl seriál v Kometě rozdělen, tedy vlastně logicky akcentovalo vyhroceně dějové stránky předlohy, když tvůrci s obzvláštním gustem zobrazovali především jednotlivé souboje a šarvátky (s lidmi i zvěří), nevyhýbajíce se přitom ani užívání početných, obrazem zvýrazňovaných citoslovcí typu „lusk“, „kruck“, „krach“ i „křach“. Dynamicky komponované stránky, jimž nechyběla práce se záměrným rozrušováním panelové mřížky, neskrývají inspiraci západním komiksem, jemuž se tvůrci zjevně doufali přiblížit. Představují-li Křižáci český sienkiewiczovský komiks nejrozsáhlejší, „kreslený historický příběh“ Quo vadis autorského dua Petr Vaněk (scénář) — Lubomír Hlavsa (kresba) z roku 1991 ztělesňuje konečně práci nejambicióznější.

epizodizaci či zkratkovitosti. Účast dvou zkušených profesionálů se na komiksu šťastně podepsala a Černého a Kudělkovo podání Stašových a Neliných útrap za těch dvacet let od svého vydání mnoho na přesvědčivosti neztratila. Mírně překvapit může skutečnost, že se autoři v práci pro časopis s podtitulem „pro malé čtenáře“ nevyhýbají ani zobrazování — pravda, zvoleným výtvarným stylem nijak přehnaně explicitního — násilí. Tam, kde předchozí adaptátoři odvraceli zrak, aby ušetřili své dětské čtenáře pohledu na mrtvá těla či násilné scény, zůstali Černý s Kudělkou předlohovému textu věrni. Vůbec nejrozsáhlejší český komiks založený na díle Henryka Sienkiewicze vycházel v letech 1990—91 v populárním časopise Kometa, zajisté nejdůležitější a čtenářsky nejúspěšnější publikační platformě obrázkovoseriálového vzmachu přelomu osmdesátých a devadesátých let. Komiksoví Křižáci, které pro časopis podle scénáře Antonína Matějky připravoval tehdy začínající výtvarník Michal Kocián, čítají dohromady 64 stran, a rozsahem se tak vyrovnají klasickému evropskému albu.

Křižáci, kresba Michal Kocián, scénář Antonín Matějka, Kometa, č. 17 (1990) Rytířský příběh z přelomu 14. a 15. století, tematizující polsko-německé zápolení, vyšel poprvé knižně v roce 1900 a svým vyhroceně dramatickým podáním k převodu

Quo vadis, kresba Lubomír Hlavsa, scénář Petr Vaněk, Rosa, 1991

Pavel Kořínek

(a to zde ani nemluvíme o neméně zajímavých pracích, které se rozhodly nepracovat s předlohou autorova díla, ale ztvárňovaly jeho životní osudy či ideová směřování). Jak už tomu bývá, daří se to střídavě lépe i hůře, někdy se pro všechno to zaostření na exkvizitní vizuál trochu pozapomene vyprávět příběh, jindy se snaha o vměstnání děje do stránkového limitu ne zcela šťastně odrazí v nevyrovnaném rytmu vyprávění. Jestli však zaslané práce něco dokládají nade vší pochybnost, pak je to logická a samozřejmá, stále ale občas opomíjená skutečnost, že rozličné přístupy přinášejí nejrůznější výsledky a veškeré generalizující soudy, které tak často nad adaptacemi jako takovými míváme ve zvyku vynášet (ať už se je rozhodneme šmahem vychválit, nebo s mávnutím ruky všechny zavrhnout), selhávají při kontaktu s konkrétním materiálem. A ještě z jedné věci lze mít upřímnou a nemaskovanou radost: totiž z toho přesvědčivého a tolik podnětného a životného mnohohlasí dnešních komiksových tvůrkyň a tvůrců, těch začínajících, i těch zkušenějších. Kdo ví, třeba jim jednou bude prožitá soutěžní zkušenost pobídkou k vytvoření nějaké ještě rozsáhlejší adaptace. Zasloužily by si to Sienkiewiczovy romány, které ani po více než sto letech neztrácejí nic na své čtivosti a napínavosti, a zasloužil by si to konečně i český komiks jako takový.

Z plánované dvojdílné adaptace příběhu o počátcích křesťanství v kulisách Neronova Říma bohužel vyšel pouze první sešit, a tak tento v mnohém zajímavě adaptovaný komiks zůstává do dnešních dnů pouhým nedokončeným fragmentem. Mrzet to může o to více, že Hlavsův vizuál, pokoušející se ze všech uvedených nejvíce o realistický výraz, zde dal vzniknout jednomu z nejpozoruhodnějších zlomků novodobé domácí komiksové historie. Stejně jako řada jiných, doplatilo i křesťanské nakladatelství Rosa na nadsazené představy ohledně zájmu českého publika o původní český komiks. Po rychlém vzepětí přišel neméně rychlý pád a před vrtkavostí trhu ho nedokázalo ochránit ani ono do té doby tak účinné zaštítění se klasikou. Pohled na pětici dosavadních sienkiewiczovských adaptací poskytuje příležitost k srovnávání a zobecnění: položíme-li si vedle sebe rozličné verze, vyvstanou před námi jejich rozdíly, určované například odlišnou věkovou dedikací, různým přístupem k práci s předlohou či jednoduše lišícím se rozsahem. Každá adaptace je vždy trochu boj: boj adaptátora se vzpouzející se předlohou, půtka o zachování významu při nutném krácení, střet o vystihnutí esence při transformaci hmoty. Vše, co si adaptátoři zdánlivě ulehčí využitím předem existující a třeba i pozitivním hodnocením obdařené předlohy, se jim obratem více než bohatě vrátí v potížích a předsudcích, které jsou na adaptační praxi tak těsně navázány. Příspěvky, odevzdané do soutěže Henryk v bublinách a prezentované v přítomném katalogu, svědčí o neskonalé šíři možných tvůrčích přístupů. Přestože se shodou náhod několik autorů rozhodlo adaptovat krátkou Sienkiewiczovu novelu Strážce majáku, každá ze vzniklých verzí představuje svébytný originál. Jeden ctí doslovně předlohu, druhý volí aktualizaci, jiný se snaží realizovat výtvarné podání dle adaptovaného textu a další se pokouší pojednat převáděné silně příznakovým, vyhraněně autorským rukopisem

Tento text vznikl v rámci aktivit Centra pro studia komiksu Ústavu pro českou literaturu AV ČR a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Pavel Kořínek / historik a teoretik komiksu, Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR, v. v. i.

Tomáš Prokůpek

Zajímavý je nicméně fakt, že i ve slovinském prostředí nakonec sehrál zásadní roli autor nejugoslávského původu — v tomto případě český přistěhovalec Josef Beránek. Dotyčný se narodil v roce 1913 v Pískové Lhotě u Poděbrad, o osm let později se ale jeho rodina přestěhovala do jihoslovanského království, kde nakonec zakotvila ve slovinské Lublani. Chlapec toužil po malířské dráze a v roce 1935 dokonce získal stipendium na pražské Akademii výtvarných umění. Jeho matka však brzy nato zemřela, a tak se musel Beránek vrátit z Československa do Lublaně, aby pomohl otci živit své mladší sourozence. Začal pracovat jako technický kreslič v místním závodě, vedle toho ale docházel na soukromé kurzy kresby a malby. Vnější podmínky v následujících letech právě ideální nebyly — v dubnu 1941 napadla Jugoslávii bez vyhlášení války německá a italská vojska, zemi bleskově obsadila a území Slovinska bylo rozděleno mezi Německo, Itálii a Maďarsko. Přesto se Beránkovi právě v roce 1941 podařilo nastoupit dráhu profesionálního výtvarníka poté, co zvítězil v konkursu na pozici ilustrátora v katolickém deníku Slovenec. Vedle novinových kreseb začal brzy tvořit také knižní ilustrace a v reakci na úspěchy komiksu v Srbsku a Chorvatsku dostal i zakázku na „román v obrazech“. Beránkův první kreslený příběh vznikl na motivy prózy slovinského klasika Jožeho Andrejčkova a vycházel od září 1941 na pokračování v katolickém odpoledníku Slovenski dom; podobný typ příspěvků přitom ve slovinském tisku fakticky představoval novum. V následujícím roce kreslíř navázal spolupráci se spisovatelem Jožem Tomažičem a společně připravovali novinové obrázkové seriály podle jím upraveného folklórního materiálu. Přestože mu chybělo akademické vzdělání, projevoval Beránek nepochybné výtvarné nadání a očividně sledoval také dění v soudobém komiksu — zřejmě právě v srbských překladech se seznámil s tvorbou amerického tvůrce Harolda „Hala“ Fostera a jeho stylem se viditelně inspiroval.

Quo vadis Josefa Beránka Jak bolševická revoluce v Rusku a tajný agent z USA napomohli tomu, aby český tvůrce vydal ve Slovinsku kreslenou adaptaci polského románu Výstřel z Aurory, který zazněl 7. listopadu 1917 nad Petrohradem, zahájil jednu z nejtragičtějších etap evropské historie. Následné vítězné tažení ruských komunistů spustilo masivní vlnu emigrace těch, pro něž v nově vznikajícím Sovětském svazu zjevně nebylo místo. Ruští uprchlíci zaplavili bližší i vzdálenější země a v některých případech zasáhli i do vývoje tamní kultury. Tvůrci ruského původu tak mimo jiné zásadním způsobem přispěli ke zrodu srbského a tedy i obecně jugoslávského komiksu. Jeho počátky jakožto moderního a komerčně úspěšného fenoménu spadají do poloviny třicátých let 20. století. Když bělehradský deník Politika začal v říjnu 1934 otiskovat americký detektivní strip Secret Agent X-9 z dílny spisovatele Dashiella Hammetta a kreslíře Alexe Raymonda, vyvolalo toto dílo mimořádnou čtenářskou odezvu a inspirovalo mohutnou vlnu pokusů domácích autorů o využití zjevného potenciálu komiksové formy. Tvůrcům, kteří nově se utvářející trh začali přičinlivě sytit svými obrázkovými příběhy, přitom dominovali naturalizovaní Rusové. Zájem o komiks se vedle srbské části Jugoslávie začal rychle probouzet také v oblastech obývaných například chorvatským obyvatelstvem, poněkud pomalejší nástup však nová vizuálně narativní forma zaznamenala na území dnešního Slovinska.

Tomáš Prokůpek

ilustrátor a tvůrce propagandistických plakátů. Do aktivního boje se nikdy nezapojil, a proto věřil, že mu ani po vítězství partyzánů nehrozí vážné nebezpečí. V úvodu zmíněný výstřel z Aurory ale nakonec dostihl i jeho — na počátku května 1945 byl zatčen a brzy poté beze stopy zmizel. Oficiálně byl prohlášen za nezvěstného, teprve v šedesátých letech 20. století jugoslávské úřady přiznaly, že už jej v červnu 1945 evidovaly jako mrtvého. Jeho smrt nicméně nebyla objasněna dodnes — nelze přitom vyloučit, že mají pravdu prameny, podle kterých jugoslávští partyzáni uťali Beránkovi obě dlaně a poté jej nechali vykrvácet. Buď jak buď, patřil Josef Beránek až do počátku devadesátých let v Jugoslávii mezi tvůrce, na které se mělo zcela zapomenout, a i dnešní slovinští komiksoví badatelé k jeho tvorbě zatím přistupují s jistými rozpaky. Beránkova adaptace Quo vadis nicméně představuje zřejmě vůbec první kreslené zpracování slavného románu, a to bezpochyby zdařilé — v dobovém slovinském, ale ani českém komiksovém kontextu nenajdeme svým rozsahem a ambiciózností srovnatelné dílo. Tento text vznikl v rámci aktivit Centra pro studia komiksu Ústavu pro českou literaturu AV ČR a Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Nejrozsáhlejším a také nejdůležitějším Beránkovým počinem na poli vizuální narace se pak stala jeho adaptace Sienkiewiczova románu Quo vadis, která nejprve vycházela na pokračování v novinách Slovenski dom a následně se v roce 1943 dočkala také prvního knižního vydání, po němž pro velký úspěch následovalo v rychlém sledu několik dalších. Práce se skládala ze 420 panelů a na rozdíl od dnešního komiksu nepracovala s promluvovými bublinami — držela se dobově oblíbené formy krátkých textových komentářů u jednotlivých výjevů. Milostný příběh zasazený do období počátku křesťanství v Římě si Beránek bezpochyby nevybral náhodou — pocházel z rodiny, v jejímž životě hrála víra významnou roli, a v podobně orientovaném prostředí se pohyboval i jako dospělý.

Tomáš Prokůpek / historik komiksu, Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky FF UP v Olomouci a Oddělení dějin literatury Moravského zemského muzea v Brně

Quo vadis, kresba Josef Beránek, scénář Edvard Traven, Uredništvo Slovenskega doma, 1943 S tím také úzce souvisel následný Beránkův tragický osud. Během druhé světové války byla slovinská společnost hluboce rozdělena — nejaktivnějšími odpůrci nacistických okupantů byli komunističtí partyzáni a pro konzervativní vrstvy tradičně katolické země bylo za těchto okolností přijatelnější spolupracovat s Němci. Beránek se tak stal členem kolaborantské Slovinské domobrany, pro kterou začal pracovat jako časopisecký

soutěž

Porota

Fragmenty z navrhované soutěžní ukázky

Martin Foret / historik a teoretik komiksu, Ústav pro českou literaturu Akademie ČR, v. v. i., a Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky FF UP v Olomouci

Lehké čajky letěly po proudu jako vlaštovky a nesly mladého rytíře a jeho osud. Protože byla vysoká voda, peřeje nehrozily obzvláštním nebezpečím. Minuli Surský práh, šťastná vlna je přenesla přes Čertoroh, na Kňažném a Střelčím čluny trochu zaskřípaly, ale odřely se jen a nerozbily, až nakonec spatřili v dáli pěnu a vír strašného Nenasyty. (…)

Pavel Kořínek / historik a teoretik komiksu, Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR, v. v. i. Lucie Lomová / autorka komiksů a ilustrátorka Tomáš Prokůpek / historik komiksu, Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky FF UP v Olomouci a Oddělení dějin literatury MZM v Brně

Vtom prorazilo hluk strašné vytí a křik: Tataři se hnali do útoku. Dým hnaný pohybem útočníků se náhle rozplynul a odhalil náměstkovi dvě čajky, pokryté černým mračnem Tatarů jako dva padlí koně rvaní smečkou vlků. Dav se tlačil, zmítal, vyl, jeden lezl přes druhého, jako by bojovali mezi sebou a hynuli. Ještě několik semenů se bránilo, u stožáru stál pan Skrzetuski se zkrvavenou tváří, s šípem trčícím mu celým hrotem v levém rameni, a vztekle se bránil. Jeho postava se v davu, který ho tísnil, zdála obrovská, máchal šavlí jako bleskem. Každý jeho úder byl provázen křikem a vytím. Strážmistr mu s jedním semenem kryli boky a dav před touto trojicí zděšeně couval, postrkován však zezadu, tísnil se a umíral pod ranami šavlí. „Vemte je živé! K atamanovi!“ ječely hlasy z davu. „Vzdejte se!“ Henryk Sienkiewicz: Ohněm a mečem, přel. Vendulka Zapletalová, Třebíč 2003, s. 99 a 104

vítězné práce

1. místo / Ester Kuchynková

2. místo / Kamila Pokorná

3. místo / Lukáš Komárek

Ester Kuchynková

„Vymýšlet a vyprávět příběhy mě baví. Kreslení komiksu jsem se věnovala odmalička a vidím v něm svůj směr do budoucnosti. Toto médium nabízí široké spektrum možností k budování atmosféry, vyjadřování emocí, popisu prostředí a všemu dalšímu, co se s vypravěčstvím pojí.“ Studentka Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni — Ateliér Komiksu a ilustrace pro děti

1. místo

strana 1 /4

Sachem / adaptace stejnojmenné novely

1. místo / Ester Kuchynková

strana 2 /4

Sachem / adaptace stejnojmenné novely

1. místo / Ester Kuchynková

strana 3 /4

Sachem / adaptace stejnojmenné novely

1. místo / Ester Kuchynková

strana 4 /4

Sachem / adaptace stejnojmenné novely

1. místo / Ester Kuchynková

Kamila Pokorná

„Ilustraci se věnuji již od střední školy, ale až v posledních letech jsem rozšířila svůj zájem o komiks. Spatřuji v něm spoustu možností, jak uplatnit svůj tvůrčí záměr, snažím se na komiksovém poli zlepšovat a hledat vlastní osobitý způsob vyjádření.“ Studentka Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni — Ateliér Komiksu a ilustrace pro děti

2. místo

strana 1 /4

Kam kráčíme? / adaptace románu Quo vadis

2. místo / Kamila Pokorná

strana 2 /4

Kam kráčíme? / adaptace románu Quo vadis

2. místo / Kamila Pokorná

strana 3 /4

Kam kráčíme? / adaptace románu Quo vadis

2. místo / Kamila Pokorná

strana 4 /4

Kam kráčíme? / adaptace románu Quo vadis

2. místo / Kamila Pokorná

Lukáš Komárek

„Vyrostl jsem ve východních Čechách, kde je silná tradice lidového vypravěčství — pohádek i folklórních a fantastických příběhů plných rytířů, potvor a strig. Tato fascinace mi zůstala dodnes a snažím se ji vložit do vlastního vyprávění, ať už formou komiksu, ilustrace či jejich propojením.“ Student Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni — Ateliér Komiksu a ilustrace pro děti

3. místo

strana 1 /3

H. Sienkiewicz / autorský námět

3. místo / Lukáš Komárek

strana 2 /3

H. Sienkiewicz / autorský námět

3. místo / Lukáš Komárek

strana 3 /3

H. Sienkiewicz / autorský námět

3. místo / Lukáš Komárek

oceněné práce

čestné uznání / Barbora Skalová a Guillermo Arnaiz Illescas

čestné uznání / Juliána Chomová

čestné uznání / Ester Tajrychová

zvláštní uznání / Jáchym Svoboda

Barbora Skalová Guillermo Arnaiz Illescas

Autorská dvojice se poznala na studijním pobytu v řecké Soluni. Guillermo Arnaiz Illescas se narodil v Madridu, je velkým fanouškem komiksu a čerpá z něj nápady pro svou vlastní filmovou tvorbu. Barbora Skalová pochází z Krkonoš a žije v Praze, kde studuje architekturu na ČVUT, výtvarné tvorbě se věnuje ve svém volném čase.

čestné uznání za originální aktualizaci předlohy

strana 1 /4

Strážce majáku z Aleppa / adaptace novely Strážce majáku

čestné uznání / Barbora Skalová a Guillermo Arnaiz Illescas

strana 2 /4

Strážce majáku z Aleppa / adaptace novely Strážce majáku

čestné uznání / Barbora Skalová a Guillermo Arnaiz Illescas

strana 3 /4

Strážce majáku z Aleppa / adaptace novely Strážce majáku

čestné uznání / Barbora Skalová a Guillermo Arnaiz Illescas

strana 4 /4

Strážce majáku z Aleppa / adaptace novely Strážce majáku

čestné uznání / Barbora Skalová a Guillermo Arnaiz Illescas

Juliána Chomová

Absolventka Vysoké školy výtvarných umení v Bratislavě a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Grafice, knižní tvorbě a komiksu se věnuje již několik let jako autorka i lektorka. Její komiks Magnus v roce X91 se umístil na 3. místě soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2014. Naposledy získala ocenění Nadace Miroslava Šaška za dětskou interaktivní knihu Hafanova dobrodružství.

čestné uznání za ryze autorské uchopení tématu

strana 1 /4

Strážce majáku / adaptace stejnojmenné novely

čestné uznání / Juliána Chomová

Strážce majáku / adaptace stejnojmenné novely

čestné uznání

strana 2 /4

Juliána Chomová

Strážce majáku / adaptace stejnojmenné novely

čestné uznání

strana 3 /4

Juliána Chomová

Strážce majáku / adaptace stejnojmenné novely

čestné uznání

strana 4 /4

Juliána Chomová

Ester Tajrychová

Studentka Ateliéru Ilustrace a grafiky na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v Plzni. Věnuje se především kreativní práci s papírem a tvorbě malých výtvarných objektů, různé nové postupy se pokouší uplatňovat i v ilustraci.

čestné uznání za výtvarně působivé grafické zpracování

strana 1 /2

Ohněm a mečem / na motivy soutěžní ukázky

čestné uznání / Ester Tajrychová

strana 2 /2

Ohněm a mečem / na motivy soutěžní ukázky

čestné uznání / Ester Tajrychová

Jáchym Svoboda

zvláštní ocenění pro nadějného mladého autora

strana 1 /4

Ohněm a mečem / na motivy soutěžní ukázky

zvláštní uznání / Jáchym Svoboda

strana 2 /4

Ohněm a mečem / na motivy soutěžní ukázky

zvláštní uznání / Jáchym Svoboda

strana 3 /4

Ohněm a mečem / na motivy soutěžní ukázky

zvláštní uznání / Jáchym Svoboda

strana 4 /4

Ohněm a mečem / na motivy soutěžní ukázky

zvláštní uznání / Jáchym Svoboda

ukázky dalších prací

Jindřich Janíček / Hledání Henrykova koně

Vítek Kovář / Pouští a pralesem

Kristýna Sataryová / Únik ze Zbaraže

Martin Lacko / Ohněm a mečem

Petra Josefína Stibitzová / Strážce majáku

Tomáš Pekárek / Strážce majáku

Tereza Šimková / Hovory s Henrykem

Matyáš Tošovský / Obdivuhodný Henryk

Sienkiewicz

strana 2 /4

Hledání Henrykova koně / autorský námět

Jindřich Janíček

strana 1 /4

Pouští a pralesem / autorský námět

Vítek Kovář

strana 1 /2

Únik ze Zbaraže / na motivy románu Ohněm a mečem

Kristýna Sataryová

strana 3 /4

Ohněm a mečem / na motivy soutěžní ukázky

Martin Lacko

strana 2 /2

Strážce majáku / adaptece stejnojmenné novely

Petra Josefína Stibitzová

strana 2 /4

Strážce majáku / adaptace stejnojmenné novely

Tomáš Pekárek

strana 4 /4

Hovory s Henrykem / autorský námět

strana 2 /4

Hovory s Henrykem / autorský námět

Tereza Šimková

strana 1 /2

Obdivuhodný Henryk Sienkiewicz / autorský námět

Matyáš Tošovský

konec

Henryk v bublinách Koncept soutěže: Polský institut v Praze Spolupráce: Wojciech Birek, Pavel Kořínek, Tomáš Prokůpek Redakce textů: Lucie Zakopalová Jazyková korektura: MAKE*detail / Kristýna Bartoš Grafické řešení: MAKE*detail / Anežka Součková, Jana Jebavá Katalog je publikován u příležitosti výstavy uspořádáné Polským institutem v Praze v rámci Roku Henryka Sienkiewicze. Vydalo nakladatelství MAKE*detail — Eliška Kosová v Praze roku 2016. Vytiskl Indigoprint. ISBN 978-80-905903-5-9 www.polskyinstitut.cz