Online ART - 3 / 2014 by online ART

obča s n í k 3

léto 2 0 14

obča s n í k 3

léto 2 0 14

Nezávislý kulturní občasník s předpokládanou periodicitou vydání čtyřikrát do roka, který se zabývá zejména výtvarným uměním s přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby.

OB SAH NECHODÍM CESTAMI VEDOUCÍMI KE KOMERČNÍMU ÚSPĚCHU Rozhovor s Marií Kovaříkovou / Jan Dočekal

KERAMIKA S HUMOREM Rozhovor s Klárou Adamovou / Jana Mlatečková

ALŽBĚTA ADAMOVÁ / Hana Křenková

ODEŠEL MALÍŘ A GRAFIK JAROSLAV ŠERÝCH

VÍRA A IMAGINACE V TVORBĚ MALÍŘE JAROSLAVA ŠERÝCH / Jan Dočekal

JDE SVOU CESTOU Na návštěvě u Aleny Kojdlové / Věra Rasochová

KOLIK PODOB MÁ TICHO Výstava fotografií Jiřího Hlušičky / Jana Vránová

GALERIE PEKAŘSKÁ / Klára Talášková

JEDNO KONČÍ, DRUHÉ ZAČÍNÁ Ukázka z rukopisných „memoárů“ Radima Vašinky

MIROSLAV HUPTYCH / koláže

105

UŽ VE DVANÁCTI JSEM MĚLA NÁVRH NA BRONZOVÉ SOUSOŠÍ Rozhovor se sklářskou výtvarnicí a sochařkou Monikou Vosykovou / Jan Dočekal

112

ZNOVUOBJEVOVÁNÍ TAKŘKA ZAPOMENUTÉHO MALÍŘE PETRA HANY / Jan Dočekal

126

MALÍŘ PETR HANA (opožděný nekrolog) NEPOTKÁTE HO... PETR HANA PO VÍCE NEŽ DVACETI LETECH / Viktor Šlajchrt

131

KOSTEL NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ V MALÉM BERANOVĚ / Jakub Kodet

144

ODEŠEL MALÍŘ A GRAFIK HYNEK LUŇÁK / Jan Dočekal

154

projekt onlineart.cz : Lukáš Paulas redakce : Dagmar Petrášková, Marcela Pospíšilová grafická úprava, design : Dagmar Petrášková onlineart@email.cz

obálka : Klára Adamová, VÁZA KLIMTOVKA, keramika, detail Foto: Zuzana Kociánová

V ZPOM Í NKA (na vinohrady), olej na plátně, 90 x 70 cm, 2009

Foto: Karel Kestner

N EC H ODÍM CEST A M I V EDOUCÍMI KE KOME R ČNÍMU ÚSP Ě CHU Rozhovor s Marií Kovaříkovou Jan Dočekal

Když přijedete do Hlásné Třebaně vlakem od Prahy, musíte přejít po lávce přes Berounku. Když po ní Marie Kovaříková šla poprvé, bylo to v roce 1999, vstupovala do nového domova. Rozhodnou měrou však zůstala spjata vzpomínkami a zejména kresbami a malbami s moravskými Němčany, otcovým rodištěm. Němčany jsou jejím ostrovem snů. Pro ni se tam bez valných proměn stále nacházejí všechny krásy světa.

S hanbou se přiznávám, že kdysi hojně v mediích frekventovanou Hlásnou Třebaň jsem přijal jako zvukomalebně znějící místo vymyšlené Ivanem Mládkem. Až s odstupem jsem zjistil, že jde o konkrétní obec kousek od Karlštejna. Vy jste první bytostí, kterou mohu s Hlásnou Třebaní pro sebe spolehlivě spojit. Jak jste se sem dostala ? Náhodou. Když jsem se vdala, bydleli jsme se dvěma dětmi u manželových prarodičů v Praze na Janáčkově nábřeží. Z oken ve třetím patře jsme viděli Vltavu, Mánes, Slovanský ostrov i Národní divadlo. Po roce 1989 restituenti dům prodali, nový majitel nás vystěhoval. Bydleli jsme v paneláku na sídlišti. Život v hlavním městě byl náhle šedou šmouhou. Pak jsme objevili na vývěsce fotografii domku u Berounky. 3

BAB I Č KA V T ETINÉM HUMNĚ, olej na plátně, 77 x 56 cm, 1996-98

S T RÉC H OLEČEK, černá tuš, papír, 21 x 29,7 cm, 1973

Vzali jsme na vědomí existenci Hlásné Třebaně. Je opravdu krásná, jak zpívá Mládek. Poznala jsem tu řadu dobrých lidí. O výtvarném umělci nejvíce vypovídá jeho tvorba, protože je obvykle zásadním rozkrytím jeho charakteru a spojitosti s metodami práce. Vaše kresby a obrazy stvrzují váš veskrze pozitivní poměr k realismu. Realismus je pro mě přirozený. Jsem tak nastavená. Kreslení a malování mně splývá se životem. I když není jen krásný, vidím a cítím jej hlavně takový. Realismus nemám za dogma, není ani kalkulem. Už v útlém dětství jsem pozorovala přírodu a lidi, tehdy se zrodilo mé nadšení pro reálný svět. V mateřské škole jsem kreslila na nažloutlé čtvrtky z dřevitého papíru tak vášnivě, že mi je paní učitelka začala odpírat, aby bylo dost pro ostatní děti. Kreslila jsem černou tuší na bílý papír kdykoliv a kdekoliv. O barvu jsem se zajímala až na střední umělecké škole a k olejomalbě jsem přilnula až po absolutoriu. Neustále jsem kreslila a malovala převážně realisticky. Tedy silné podněty z dětství… Rozhodně. V roce 1958 jsme se přestěhovali do tatínkových rodných Němčan obklopených půvabnou krajinou. Dvě krajiny dětství – sosny, vřes, pískovcové skály Českolipska a baculatá moravská krajina, bohatá jazykem, kroji, písněmi, tradicemi, 5

F O TBA LI ST I (na 1. máje odpoledne), olej na plátně, 27 x 39 cm, 1988

zvyky. Lidové umění se stalo součástí mého života. Stejně jako dětská fantazie živená čtením kůry stromů, struktury kamenů, tvarů mraků nad hlavou i jejich odrazů v loužích. Propojení reálna, abstraktna a tajemna. To je dětství. V něm se zrodily obsah i forma mých kreseb a obrazů. Teorie říká, že každý umělecký artefakt uvedený před veřejný pohled se osvobozuje od závislosti na svém tvůrci a vším, co nese na povrchu i uvnitř sebe, hledá spřízněné duše. Pakliže je to tak, pak lze správně uhadovat, že vaše tvorba ony duše nachází svou přímostí výtvarného jazyka. Podle mě neplatí vždy, že se umělecké dílo zbavuje závislosti na svém tvůrci. Platí to jen pro autory, o kterých se pranic nezachovalo. Dokud tvůrce žije, je o něm zmínka v nějaké publikaci, zachovala se jeho korespondence, vazba není zcela zpřetrhána. Je to tak ve smyslu připomínání autorova jména a třeba i souvislostí jeho života, protože autorství je primární kvantitou. Tím osvobozením od závislosti se míní skutečnost, že dílo po opuštění tvůrcova ateliéru žije svým životem, nezřídka nejen zajímavým, ale třeba i dramatickým. 6

M YSLI VC I (hon na Kaču), olej na plátně, 56 x 77 cm, 1996

To ano. Řekl jste, hledá spřízněné duše. To je přesné. Mám s tím zkušenosti především z vernisáží svých výstav. Některé kresby a hlavně obrazy ihned a pak opakovaně lidi přitahují. Jiné jsou po řadu let osamocené, až, ejhle – svého člověka si najdou zcela nečekaně. Oba víme, že hezký není estetická kategorie, že umění je krásné, nebo krásné není. Ale účelově můžeme připustit nepravé názvosloví. Pro vyznavače věcnosti jsou vaše obrazy hezké. Kreslím a maluju, jak mně zobák narostl. Je to pocta dětství, mamince, přírodě a životu. Svým způsobem zůstávám dítětem. Se sny, touhami, city, přáními, okouzlením dobrem. O umění se říká ledacos. Ano – krásné umění. V prvé řadě má být pravdivé. To je ovšem široký pojem. Umožňuje různé výklady. Pravda je subjektivní veličinou stejně, jako je krása. Obecná shoda není a nebude. Nesmyslné by bylo, kdyby se obsah těchto pojmů zvrhl v dogma. Hezký není estetická kategorie. Dobře. Většina lidí zajisté neprošla žádným uměnovědným školením. Pojem hezký je také pojmem ryze subjektivního vnímání. Z médií a komerce vtlačuje se nám do podvědomí brak. Nedostatek prostředků nám nedovoluje vejít tak často, jak bychom si přáli, do muzeí, 7

ZA TET I NÉM HUMNEM, černá tuš, papír, 29,7 x 21 cm, 1974

galerií, koncertních síní a divadel, protože všude je vysoké vstupné. Ještě před čtvrtstoletím byla kultura dostupná všem… Ale ještě se vrátím k názvosloví. Mohu ze souvislosti otázky vyvodit, že hezký lze nahradit slovy líbivý, podbízivý ? Ne, ne. To by byla chyba. Vždyť synonymy k příslovci hezký jsou pěkný, příjemný, pohledný, ladný. Samé vlídné pojmy, nemyslíte ? Snad je to tak. Vy jste svou výtvarnou prací doširoka rozprostřena v souznění s lidským údělem ve všech jeho polohách. Snad to nebude znít nadarmo efektně, když míním, že organizace vaší práce a její témata zakládají a posilují šlechetnost vašeho života. Je v tom ovšem osten. D´Annunzio napsal zhruba před sto lety, že osou šlechetného života je nebezpečí. Jinými slovy: Šlechetnost je kdykoliv zranitelná… No ano, ale změnit to nejde. Jsou-li některé vlastnosti konkrétního člověka shledány kladnými, nemusí to být napořád. Svět se mění, lidé se neustále vzájemně zraňují, často i mimoděčně, bez záměru, protože jeden o druhého se málo zajímáme. Šlechetnost je zranitelná, protože je bezbranná. Nemá energické obranné nástroje. Kdyby je měla, nebyla by šlechetností. Ale svět myslitelů, kteří vešli do dějin, je naštěstí plný protikladů. Vůči D´Annunziovi stojí Apollinaire se svým přesvědčením, že vše se časem stává poezií. Takže zde je proti zmíněnému nebezpečí světlo naděje. Bohumil Hrabal řekl, že zpoetizovat jde vše. On a Apollinaire si v tom byli blízcí. Ale jestli to myslíte tak, že i zranitelnost šlechetnosti se časem stane poezií, bude v tom rozpor. Poezie je totiž velmi zranitelná, také se nemůže bránit. Ale lze ji postavit proti násilí. Většinou nezvítězí, ale někdy přece. Jestli někdo nachází poezii v mých obrazech, chci pobývat ve víře, že je tam pro něho přítomna stále. A neporaněná. V první polovině sedmdesátých let jste navštěvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně. Tehdejší váš profesor Dalibor Chatrný napsal v roce 2003 o vaší práci: …vždyť i ty drobné čárky, tečky, křižovatky, jejich skrumáže jsou tak věcně předmětné, sumárně tvořící významový celek živého organismu: všechno věcně patřičné, především významově. Doba studia na šuřce, jak jsme škole říkali, byla šťastným kusem mého života. Bratry Dalibora a Ivana Chatrné jsem měla za nejoblíbenější kantory. Byli spravedliví. Viděli, jak pracujeme ve škole, zajímalo je i to, co děláme doma. Den co den jsem kreslila do noci. Z kuchyně byla kreslírna a grafická dílna. Perokresby byly pracné, ale bavily mne. Když jsem si na zkušebním papíře ověřovala po namočení pera sílu čáry, vznikaly náhodné struktury linií. Byly inspirativní, schovávala jsem si je. 9

N Ě MČ A NS KÁ SVATBA, olej na plátně, 50 x 53 cm, 1988

Sama jste oblíbeného pedagoga vyvolala ze vzpomínek v katalogu autorské výstavy před deseti roky: Při jedné z korektur domácích prací profesora Dalibora Chatrného napadlo (zrovna držel v ruce jednu ze seriálových kreseb vyprávějící další epizodu ze života mnou vymyšlených tří sympatických čarodějnic), že bych mohla místo těchto skopičin kreslit týmž výtvarným stylem příběhy a události z mé dědiny Němčany. Ano. Pro mne to byla nejvýznamnější korektura ze všech na střední a později i vysoké škole. Bylo to v prvním ročníku šuřky. Nosila jsem do školy týden co týden domácí práce. Kresby uhlem, tuší, akvarely, tempery – krajina, dědina, Němčaňáci. Také čtvrtky s čarodějnicemi. Pan profesor samozřejmě odhadl, že seriál se vyčerpá obsahem, ale forma je nosná. Jsem mu za to vděčná. To, že jste vyhověla pedagogově radě, není mimořádně zajímavé, prostě jste byla způsobnou studentkou. Významné je, že Chatrný vám ukázal téma, které vyznačilo vaši tvorbu na asi třicet příštích let. 10

N Ě MČ A NS KÉ HODY, olej na plátně, 75 x 87 cm, 1990

Dalibor Chatrný měl schopnost podchytit, co je ve studentovi osobité. Naznačil mi, kudy mohu jít. Nebýt jeho pedagogických schopností a zkušeností, moje cesta by asi vedla jinudy. A je tu ještě jiná zvláštnost. Dalibor Chartný se v té době už věnoval experimentování s novými materiály a zkoumal možnosti konceptuálního umění, byl tedy dost vzdálený konkrétnosti příběhů z vaší dědiny. Ale protože rozpoznal vaši notu a byl umělcem nad jiné vyznávajícím svobodu tvorby, obdivoval v umění vše, co je opravdově provedené ve znamení pracovitosti. Než jsem nastoupila do prvního ročníku, pana profesora jsem neznala, nic jsem o něm nevěděla. Ani během studia jsem netušila, čemu se věnuje ve své volné tvorbě. Nikdy o tom nemluvil. V devadesátých letech se naše korespondence obohatila i osobním kontaktem. Přijal pozvání na moji první samostatnou výstavu na slavkovském zámku. Setkávali jsme se na vernisážích jeho výstav. Bývala jsem hostem u Chatrných doma. Konečně jsem poznávala pana profesora jako výtvarníka. Ohromovala 11

mne velikost jeho invence, pracovitost, hledačství. V roce 2004 mně věnoval vlastní monografii. Teprve v ní jsem viděla jeho tvorbu z první poloviny sedmdesátých let, kdy byl mým profesorem. Vyjadřoval se věcně. Myslím si, že i proto měl pochopení pro mé příběhy. Ano. Však své mínění stvrdil pozdravným dopisem pro váš katalog. Říká tam…, vy to samozřejmě víte, zmiňuji to pro případného čtenáře našeho rozhovoru: Téměř pravidelně, týden co týden, nás zajímala jakýmsi „zpravodajstvím“ z Němčan. S nevídanými událostmi, výtvarným zpravodajstvím syceným živelnou zvědavostí autorky… Znám málo autorů tak bytostně spjatých člověčinou s veškerou přírodou, s kritickým, až ironickým vhledem, a jak vyslovuje svůj náhled s vlídným humorem. Autentičnost svých zkušeností předkládá prostě, přirozeně, jiskrně. Když jsem to svoje výtvarné zpravodajství kreslívala, bavila jsem se. Následně se bavívali i bratři Chatrní. Nebyla to má zásluha, ale Němčanských, oni žili ty příběhy. Když jsme se na konci studia loučili, Dalibor Chatrný si vybral pro vzpomínku kresbu Němčanská svatba a Ivan Chatrný kresbu s drsným názvem Podežraný ořech. Kde jsou ty kresby dnes ? Nemám tušení. Ještě na téma tvůrčí svoboda. Emil Filla napsal, že vše, co vzniká bez pocitu svobody, není uměním. Předpokládám, že realismus, který jste si zvolila už v čase středoškolského uměleckého studia, je podhoubím vašim stálých pocitů svobody. Rozhodně ano. Když jste v roce 1974 přišla k profesoru Miloslavu Jágrovi na pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, měla jste už otázku, jaký bude váš způsob nazírání světa, pro sebe zodpovězenou. Je téměř beze změny věcný. Doplnil bych, že s filantropií a s okouzlením přírodou. S profesorem Jágrem jste si musela dobře rozumět, spřízněnost vašich projevů je zřetelná. Profesora Jágra jsem před nástupem na školu neznala, neviděla jsem žádnou knihu, kterou ilustroval. Stmelilo nás shodné pohroužení do dětství, do života na venkově a okouzlení přírodou. Spřízněnost našich projevů se mi ale nejeví zvlášť silná. Témata oba oslovující se v semestrálních pracích neobjevovala. Nastoloval úkoly velmi rozdílné. Usiloval o to, abychom si během studia vyzkoušeli různé disciplíny – ilustraci, plakát, tvorbu loutek, animovaný film. Hledání nových možností výtvarného vyjádření mě bavilo. Profesor Jágr mně zkraje toleroval, že jsem do té doby 12

P ŘE DJA ŘÍ , olej na plátně, 55 x 45 cm, 2005

nepracovala s barvou. Respektoval, že výraz v barvě teprve hledám. Ovšem stalo se párkrát, že můj objekt, kterému nerozuměl, mrštil přes ateliér. Vzápětí jsme se tomu smáli. Vyžadoval vysokou kvalitu práce. Ze všech svých žáků chtěl dostat maximum. Znovu jsem měla štěstí na výtečného pedagoga. Okamžitě po absolutoriu jste získala práci pro nakladatelství Albatros a později pro další vydavatele. Pomohl vám Miloslav Jágr zpočátku odklízet stébla položená přes cestu ? Pomohl mi jen s vydáním absolventské práce v Albatrosu. Byly to plastické papírové vystřihovánky. Cestu k dalším vydavatelům jsem si už vyšlapávala sama. Bavíme se o realismu v době, kdy jej většina kritiků umění i samotných tvůrců považuje za dávno anachronický. Avšak žádný aktuální umělecký směr není schopen vykázat z pole tvorby směry ostatní a ovládnout svou dobu. I jen pokus o to byl by protismyslný. Já vyznávám abstrakci se všemi jejími rouby a šlahouny. Přesto je můj poměr k vaší tvorbě zcela otevřený. Zajímá mne, jaké jsou to cesty, jež dnes řádně, bez postranních úmyslů, vedou umělce k realismu. Té otevřenosti si vážím. Prostě ve mně zní realistická nota. I když vím, že bych ten a ten motiv mohla ztvárnit jinak a ještě jinak. Vycházím z dětství, ze vzpomínek na krajinu, lidi, události. Prvotní vjemy viditelného světa se vryly nejhlouběji. Vnitřním zrakem vidím svět takový, jak ho kreslím a maluji. Výtvarná školení to nezměnila. A je tu ještě zdánlivě protikladná a jistě provokující otázka. Kde a jak jste objevila onu mocnou výhybku, která vás dokázala přesunout na kolej geometrické abstrakce. Ty dva obrazy z roku 1999 – Žena z H. T. a Dívka z H. T. – nebyly zrozeny na vaší planetě, nýbrž na docela jiné. Když jsem poprvé jela z Prahy do nového domova, do Hlásné Třebaně, bylo to v roce 1999, nikoho jsem zde neznala. Od vlaku do obce se musí po lávce přes Berounku. Zrakem jsem se upnula na dvě vzdalující se postavy, ženu a dívku. Uchopitelná byla jen jejich barevnost. Ony jsou na těch dvou obrazech a ty obrazy jsou z mé planety. Tedy se mně nutí mínění, že na konci devadesátých let, jste zkusila ve výtvarném projevu něco nového. Ale bez pokračování. Realismus v sobě jste nepřemohla. Ale třeba to říkám špatně. Třeba neměl být přemožen a geometricky abstraktní Žena a Dívka byly především náhodou, která ovšem stála za zaznamenání. Tehdy to bylo spontánní. Okamžitě mně nenapadlo žádné jiné výtvarné řešení. Abstrakce vyplynula z faktu, že vidím jen formu a o obsahu nic nevím. Už v dětství 14

ŽENA Z H.T., olej na plátně, 25 x 25 cm, 1999

DÍVKA Z H.T., olej na plátně, 25 x 25 cm, 1999

jsem zkoušela různé způsoby, jak je možné se výtvarně vyjádřit. V souhrnu mé dosavadní práce je více dokladů, že realismus není pro mne svazujícím poutem, není jediným způsob projevu. Ale je způsobem nejživějším, to nesporně. Přiznávám, že ona spontánnost, již zmiňujete, je mně sympatická právě tak, jako její plody – ty dva obrazy. Skutečně v ní lze spatřit náhlé vnuknutí. No dobře. Ale nevěřím, že shůry se spolu s podobnými vnuknutími dostavuje i výtvarná forma, jejímž prostřednictvím je třeba se bezprostředně vyjádřit. Samozřejmě, že shůry se toho nedostavuje přespříliš. Vždyť to víte stejně dobře, jako já. Fundament je ve znalostech, v představách a v intuici. A někdy se stane, že vyskočí jiskra, vnikne do toku myšlenek… Jakkoli si pro sebe držím prioritu realismu, ty dva abstraktní obrazy mám ráda pro jejich formovou specifičnost, která vystoupila na povrch v souvislostech zřejmě neopakovatelných. Zmiňme jinou, trvalejší složku vašich obrazů – fantazii. V tom smyslu mě upoutal obraz s názvem Děkuji. Je realistický, ale kolik je v něm fantazie. Muž a žena, snad vaši rodiče, stojí pod stromy, u nohou psi. Za stromem vykukuje děvče, asi autorka v dětství. Je po dešti, už slunečno. V kalužinách se zrcadlí větve stromů a nahoře je jako lehké závoje objímají bílé mráčky… V tom realismu je hodně imaginace. To jste vy, myslím si, v plné tvůrčí síle. Jen upřesním, že za stromem nevykukuji já, ale moji sourozenci Květoslava a Jan. Obraz vznikl ve šťastném tvůrčím období. Stejně tak několik dalších – Podzim ze Čtvero ročních období, Babička v tetiném humně, a Srpnová noc. F. X. Šalda kdysi napsal : Varujte se úspěšnosti, neboť úspěch vede ke komerci… Hrůza, prý ke komerci. Kolik našich umělců dneška by se s velkou radostí úspěšnosti nevarovalo, jen kdyby je vskutku přivedla ke komerci. Ani by nemusela být bůhvíjaká. A jak jste na tom vy? Je to opovážlivá otázka, odpověď tedy není nezbytná. Nechodím cestami vedoucími ke komerčnímu úspěchu. Většina obrazů nejsou výpověďmi o krásách světa, nýbrž o podobě malířova vnímání a tvořivé schopnosti učinit ono vnímání i onu schopnost viditelnými. Pro četné milovníky umění je malířství právě z této příčiny přitažlivé. I pro mne.

D Ě K UJ I, olej na plátně, 77 x 56 cm, 1985

L EDEN, olej na plรกtnฤ , 55 x 45 cm, 2005

P RO SI NEC , olej na plรกtnฤ , 55 x 45 cm, 2006

Bývá občas k čtení, že postmodernisté nepotřebují přírodu. Vaše obrazy jsou zalidněné, máte lidi ráda, a je na nich mnoho z přírody – stráně, meze, stromy, potoky, zahrady, květiny a cesty. Převládají cesty a stromy. Příroda a lidé, to je moje inspirace. No vidíte, to je téměř na chlup podle Puškina. Napsal, že inspirace je stav, v němž duše živěji vnímá dojmy, chápe a třídí představy, a tedy je i lépe objasňuje. Mnoho myšlenek někdejších velikánů je živých po staletí. Škoda, že mínění soudobých velikánů, těch skutečných, není více slyšet, že je přehlušují verbální chatrnosti a churavosti umělých celebrit, šířené skrz televizní obrazovku a rozhlasem. Zvýraznil bych vaše osobitá pojetí dvou složek obrazové skladby, grafičnost větví stromů, vytvářející neobyčejnou lineární spleť odcházející od objektivní deskripce, a velmi utěšený kolorit prosluněné přírody, sadů a zahrad. Jste stejně optimistická i mimo ateliér ? Jsem. Ještě k oné příznačné obrazové zalidněnosti. Nezřídka jde o početné skupiny žijící na obrazech a kresbách – Němčanské hody, Fotbalisti, Němčanská svatba, Myslivci a na mnohých jiných. V době mého dětství žila dědina pospolitě. Byla jsem částí celku. Lidi mám ráda. Tradice a zvyky byly přirozenou součástí života. Hody, třetí neděli v září, dokázaly Němčany naplnit k prasknutí. Na prvního máje odpoledne se pořádal na místním hřišti fotbalový zápas ženatí versus svobodní. Průvod hráčů přes celou dědinu i vlastní utkání vyvolávalo bujaré veselí. Také svatby bývaly veliké. Sto hostů na nich bývalo. Roztodivné mně připadaly průvody myslivců se psy a honci, kteří se už před honem zahřívali slivovicí. Poslední tři dny masopustu, neděle, pondělí a úterý, tzv. ostatky, ty bývaly velmi divoké. Protikladem, nebo jinak pověděno zintimněným projevem téhož, jsou vaše kresby členů rodiny. Vy jste je zpodobovala s příchylností a též jako obrazová svědectví proměn v toku času. Řekl bych, že spíše než do výstavní síně jsou to díla do památníku. A především do paměti. Skupiny na mých obrazech jsou složeny výhradně z konkrétních jedinců. Zajímali mě jako osobnosti. S tím souvisí můj zájem o portrét. Modelem mi nejčastěji byly maminka, sestra, babička. Kdo k nám přišel na návštěvu, toho jsem také kreslila. Chodila jsem k těm, kteří mohli aspoň chvíli posedět. Potřebovala jsem modely. Ale portrétu jako disciplíně jsem se nikdy nevěnovala cílevědomě. 20

BŘEZEN, olej na plátně, 55 x 45 cm, 2006

MALÁ RODINA olej na plátně 62 x 62 cm, 1984

VELKÁ RODINA komb. technika na plátně 115 x 115 cm, 1985

R O D I N A E M A N U E L A R A N N É H O , tempera na papíře, 42 x 62 cm, 1976

V polovině 70. let jste namalovala temperou nevelký obraz s názvem Rodina Emanuela Ranného. Mezi záplavou pestrého zahradního kvítí na něm čtu tři postavy – dospělého muže, mladíka a hocha ve stoji na rukou. Zřejmě to jsou profesor brněnské umělecké průmyslovky Emanuel Ranný a jeho dva synové. Jaký jste měla k rodině Ranných vztah ? Profesor Emanuel Ranný mě učil v druhém ročníku. Vodil nás do různých částí Brna a tam jsme venku kreslili. Mně se to nejvíc líbilo na Zelném trhu. Prolínal se tam venkovský a městský živel. I profesoru Rannému se tehdy líbily mé zprávy z Němčan. Zajel k nám s manželkou Zdeničkou, která také malovala, a na oplátku mě pozvali k nim do Štěpánovic. Tam jsem se setkala s jejich mladším synem Michalem. Odtud je ten obraz. V rozpětí sedmnácti let, mezi roky 1995 až 2012, jste připravila deset autorských výstav. První na slavkovském zámku s příznačným titulem Němčanská dědina. Jak těžkým úkolem je chystání autorské výstavy ? Vždycky jde o zkoušku psychické i fyzické odolnosti, o zvláštní vzrušení, kdy spolupracuje logika s intuicí. Nechám si poradit, ale ne zasahovat do koncepce výstavy. 23

S R P E N , olej na plátně, 55 x 45 cm, 2006-7

Nasbírané zkušenosti jsou výborné, ale v každé galerii jsou jiné podmínky. Pokaždé, až do vernisáže, je to napínavé. Nakonec otázka nepochybně banální. Co vám umění dalo a co vzalo ? Umění mi dává vnitřní svobodu, štěstí. O žádných ztrátách nevím. 24

Ř Í J E N , olej na plátně, 55 x 45 cm, 2006-7

Fotografie, pokud není uvedeno jinak, jsou z archivu autorky

Akademická malířka a grafička Marie Kovaříková se narodila 8. února 1955 v Novém Boru, dětství a mládí prožila v Němčanech u Slavkova. V roce 1974 absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně, obor užitá a propagační grafika (profesoři Dalibor Chatrný a Ivan Chatrný), v roce 1980 absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze ve speciálním ateliéru filmové a televizní grafiky (prof. Miloslav Jágr). Je členkou Unie výtvarných umělců České republiky (Asociace Hračka). Pro nakladatelství Albatros vytvořila plastické vystřihovánky – Kašpárek a čert (1984), Domeček pro panenky (1986), Dětské hřiště (1989) a omalovánky Loutky (1985). Knižní ilustrace : Alois Tybrych, Pěnišník – Básničky pro tebe (Orego, 1996), Alois Tybrych, Netrpělivé dny (Orego, 2002), Hugo Pavel, Vrátil jsem čas (Slávka Kopecká, 2005), Oldřich Koudelka, Třpyt lesa (TG TISK Lanškroun, 2006), Oldřich Koudelka, Sklárna (TG TISK Lanškroun, 2007), Oldřich Koudelka, Trénoval jsem Emila (TG TISK Lanškroun, 2007), Oldřich Koudelka, Knížka (ne)jen pro myslivce aneb Co mě jen tak napadlo (TG TISK Lanškroun, 2008). Ve volné tvorbě se věnuje největší měrou realistické figurální a krajinářské kresbě a malbě. Uskutečnila deset autorských výstav, první s názvem Němčanská dědina v roce 1995 v zámku ve Slavkově u Brna. Je zastoupena ve Vatikánských uměleckých sbírkách, v Galerii a. s. Futura v Praze, Městské galerii v Berouně, v soukromých sbírkách v České republice, Slovenské republice, Německu, Švýcarsku, Japonsku, Španělsku, Velké Británii a Kanadě.

NĚMČANSKÁ AKÁ TO V K A, olej na plátně, 60 x 40 cm, 2004

Klára Adamová na snímku Zuzany Kociánové

KERAMIKA S HUMOREM Rozhovor s Klárou Adamovou Jana Mlatečková

Pocházíš z umělecké rodiny; maminka Olga Babrajová byla malířka, sochařka a keramička, otec Konrád Babraj sochař, bratranec Alexander Babraj byl významnou osobností moravskoslezské divadelní scény, scénograf a návrhář kostýmů ve Státním divadle v Ostravě (dnešní Národní divadlo moravskoslezské), angažoval se také ve filmové a televizní tvorbě. Tvůj manžel Jiří patřil k výrazným představitelům současné brněnské architektury. Ty sama jsi architekturu vystudovala. Krátce jsi na brněnské technice zažila takové osobnosti jako Bedřich Rozehnal nebo Bohuslav Fuchs. Co bylo důvodem k opuštění tohoto atraktivního oboru ve prospěch keramiky? Co bylo důvodem? Absolvovala jsem školu v roce 1973, můj muž už dřív a pustil se s kolegou M. Pánkem do různých soutěží. Kromě toho musel stíhat termíny v práci, no a já měla dceru Bětku už v druhém ročníku, a po roce praxe v Obchodním projektu se nám narodil Matěj. Architektova práce je stresující, musí bojovat o svoje nápady a prosadit svoje myšlenky. Přitom neustále sledovat technické novinky a trendy, to zvládne jen silná osobnost a já jsem vsadila na schopnosti mého Jirky. Ve Tvé rodině se vyskytla jistě řada dalších zajímavých a vzácných lidí, kteří Tě nejen ve výtvarné tvorbě výrazně ovlivnili. Kromě již jmenovaných vzpomenu Tvého dědečka ze strany maminky, který zahynul za války v koncentračním táboře, a který se věnoval fotografii, grafice i malbě. Právě asi i díky jemu se Tvoje maminka rozhodla ke studiu na proslulé zlínské Škole umění, kde se s Tvým tatínkem a svým pozdějším manželem za války seznámila. Pozoruhodným člověkem byla také Tvoje babička z tatínkovy strany Alžběta Babrajová. Její paměti nedávno přepsané Tvojí rukou svědčí o jejím pevném charakteru, vůli, ujasněných názorech a hodnotách, ale i humoru, který si obdivuhodně zachovávala i v dobách nejtěžších. Jaký byl tvůj vztah k ní, jak na babičku vzpomínáš ? Naši se rozvedli, když mi bylo 10 a já jsem cítila, že babička je moje jistota. Ona nás vnoučata velmi milovala a na chalupě v Malé Morávce jsme u ní trávili každé 29

Klára Adamová, MISKA NA HR OZNY. F oto: Irena Armutidisová

školní prázdniny. To, že píše tak zajímavé paměti jsme tušili, ale nikdy nám rukopis neukázala, až po její smrti si jej předávali její dva synové a po tátově smrti jsem jej dostala od sestry Kiry. Přepisování z rukopisu mi trvalo skoro 3 roky. Nikdy jsem na psacím stroji předtím nepsala a s počítačem, opravujícím babiččinu slezskou češtinu jsem si taky užila dost humoru. Vydat knihu v tisku jsme plánovali s bratrancem Alexandrem, jenže zemřel, tak jsme to pak zvládli s jeho a mojí rodinou, křest byl v ostravském Národním divadle. Od svých deseti let jsi tedy žila pouze s maminkou. Nebylo to pro vás jistě jednoduché. Ale jak vím od Tebe, vztahy s tatínkem a jeho pozdější partnerkou Vlastou Chramostovou zůstaly přátelské. Rodinu však bohužel poznamenala tragická smrt Tvého nevlastního bratříčka Konráda… Tragedie v rodině mě potkala v 15 letech. Otce to úplně zlomilo. Tehdy už Vlasta žila se Standou Milotou, úžasně se o ni postaral. Dodnes jsem s nimi občas ve styku a velice si vážím jejich občanských postojů za totality. A taky mám ráda Vlastin a Standův humor... Táta se pak brzy podruhé oženil. Než se v otázkách zaměřím na Tvoji výtvarnou činnost, ráda bych se ještě zeptala na některé aktivity, kterým ses v mládí věnovala, a které jsi opustila. Dělala 30

Klára Adamová, BONBONIÉR Y – ATL ASK Y. Foto: Irena Armutidisová

jsi pantomimu, byla jsi manekýnou, hrála jednu z titulních rolí ve filmu První den mého syna s Vladimírem Pucholtem. Proč jsi těchto atraktivních činností záhy zanechala ? Proč jsem nepokračovala v atraktivních oborech? Často mně v životě chyběl kolektiv, ke kterému bych patřila. V Divadle Pantomim, kde m. j. hrál Dušan Pařízek senior, jsem se cítila úžasně. Profesorka Ryšánková, charismatická paní, mě obsadila do nenáročných rolí, nebyla jsem talent, ale ten pocit patřit k celku, tréma před začátkem představení, úleva a radost ze společného díla po představení, to mi celý život chybělo. Ve filmu může hrát i neherec, což byl můj případ, a zahrála jsem si s Pucholtem ! Co jsem si mohla přát víc? U počátků Tvé dráhy keramičky byla tedy spolupráce s maminkou v jejím brněnském ateliéru. Co bylo Tvojí první větší samostatnou prací? Na jakých zakázkách jste pracovaly společně ? Byly mezi nimi i nějaké, na které obzvláště ráda vzpomínáš ? Moje první velká samostatná práce byl návrh na nástěnnou mozaiku do restaurace s karetními motivy. Vždycky se mi líbila grafika tarokových i jiných karet, tak jsem to zvětšila a poskládala do dvou čtverců. Realizaci jsme zvládly v atelieru vždycky 31

Foto: Lukáš Paulas To, co držím v rukou je můj portrét, máma ho malovala před 65 lety. Ta kamna – sporák za mnou – stavěl kamnář z kachlí, které jsem navrhla i udělala. Kamna potřebuji ke svému životu.

s maminkou společně, střídavě její, nebo moje návrhy, nechali jsme na výběru ze dvou alternativ ve „velké komisi.“ To pravé dobrodružství – zedničina – se odehrálo na staveništi, mezi finišujícími řemeslníky všech oborů, zima, prach a nervy, aby se to vešlo na stěnu. Já jsem to vnímala jako výzvu, maminka jako horror. Ale u většiny našich realizací jsme si zedničily samy. 32

Sem padne můj první pohled po probuzení, laťka, kterou mi nastavila maminka a já si říkám, mám, nebo nemám jít dnes zatopit dole v dílně.

Máma milovala podléšky, ten zázrak jara v nevlídném zimním lese, měla tuhle barvu očí...

Tady jsme měly původně spolupracovat s maminkou, jenomže ta se toho bohužel nedožila. Její absenci v našem domě i absenci mého muže Jiřího, který se mnou prožil to dobrodružství, jakým je stavba rodinného domu, pociťuji několikrát denně. Zdolat samotu mi v dílně pomáhá poslech načtených knih. Foto: Lukáš Paulas

Realistický portrét maminky z padesátých let od mého otce Konráda Babraje. Foto: Lukáš Paulas

Tvoje vlastní tvorba se od maminčiny výrazně liší. Její práce mají většinou melancholický charakter, Tvoje naopak jiskří humorem, vtipem, mají blízko ke grotesce. Tento životní a tvůrčí postoj jsi pravděpodobně zdědila po tatínkovi… Táta byl potomkem kozáckých atamanů, už to jméno Babraj. Měl dost tvrdý humor. Zvlášť když mu někdo nesedl, dovedl být agresivní, ale svoje děti rozmazloval, neb je miloval a byl přes ně zranitelnej. Navštěvovali jsme ho v jeho vile na Preslové, byl skvělý hostitel, štědrý a velkorysý, vždy tam bylo dost pití a táta vařil dole v kuchyni, měli výtah na jídlo do obýváku – jídelny, ale jedli jsme většinou v kuchyni, fazole. Vozil mě s dětmi potom domů autem, úplně samozřejmě, i když se celý večer popíjelo. Myslím, že byl dobrý sochař, jen neměl v životě dost štěstí a pokory. Jeho humor, který byl tak pohotový v okruhu přátel a patrný spíš v jeho drobné, rané tvorbě se po tragedii se synkem z jeho díla vytratil. Musel vydělávat a tak se dal na větší zakázky, spíš rutinního charakteru. Byl laureátem státní ceny za pomníky 35

Máminy kachle – krajiny jsou malé výlety do jejích zamilovaných míst. Foto: Lukáš Paulas

Nedávno se mi dostala do ruky tato tátova plastika – portrét jeho milovaného profesora Vincence Makovského. Foto: Lukáš Paulas

ve Znojmě a v Ostravě, které dělal jako 25-letý nadšený umělec, důvěřující svým idolům, sovětským osvoboditelům. Po roce 1968 vyznamenání vrátil. Věnoval se i malbě, v době, kdy neměl zakázky. Máma byla úzkostlivá, plná nejistoty a strachu. Přesto se rozhodla k životu bez mužské opory, tolik milovala svobodu a svoje idealistické představy o mužských, ve kterých se vždy zklamala. Byly jsme na sobě závislé, máma těžko nesla, když jsem se vdala. Tu ztrátu jsem jí později vynahradila, když jsem s ní začala pracovat v keramické dílně. Naše spolupráce trvala bezmála 20 let. Oba, táta i máma, mi byli ani ne tak vzory, jako samozřejmým měřítkem kvality. Nechtěla jsem je zklamat, ale rozhodně jsem je nekopírovala. Mně byl bližší humor Bornův a Mikulkův. 37

Tento reliéf vystihuje podobu táty zamlada. Je to jeho autoportrét, nebo skica od maminky ? To mi už neřeknou...

Tátův monumentální miniportrét (42 cm) Josefa Kainara. Jeho písničky naši zpívali u táboráků mého dětství. Kainar, podobně jako Šlitr. uměl i kreslit...

František z Assisi v poušti předčítá z bible mravencům. Tato otcova malá plastička je hodně stará, trochu otlučená, protože je z nevypálené hlíny. Připomíná mi svým stylem dobré židovské anekdoty. Foto: Lukáš Paulas

1965, portrét od Viléma Reichmana Viléma Reichmana si pamatuji od dětství. Patřil mezi takové přátele mých rodičů, jakými byli např. Jan Skácel nebo Jaromír Tomeček. Jezdili jsme společně na zajímavé výlety do přírody v okolí Brna. Měl u sebe vždy fotoaparát. Už od dětství mě fotil, často s úmyslem, že fotky uveřejní v nějakém kulturním časopise. Byl i skvělý karikaturista (podepisoval se JAPPY a naši mu tak i říkali), často publikoval v brněnském HOSTu. Díky jeho fotkám jsem získala roli ve filmu.

Tvůj výtvarný svět je plný hrníčků, květináčů, džbánků, konvic, váz, šachových figurek. Tvé nádobí často doplňují antropomorfní tvary; ručičky, nožičky, obličeje, kníry. Není to však pravidlem. Žádané a pro Tebe asi nejvíce typické jsou květináče – keramické domečky. Ale i ty procházejí vývojem, nenajdou se dva totožné… Je zřejmé, že stereotyp Ti opravdu není vlastní. Oblíbené jsou také tzv. „Klimtovky“. Můžeš přiblížit, o co jde ? Jaká další díla a dílka vycházející z Tvé výtvarné dílny patří mezi frekventovaná a úspěšná ? Co nejvíce baví Tebe? Na čem zajímavém momentálně pracuješ ? Po sametové revoluci vyschl až na výjimky pramen velkých zakázek. Tak jsme s maminkou dělaly drobné věci, ona kachlíky, reliéfy, já domečky – květináče a různé antropomorfní hrnky a konvice. Na sklonku matčina života natočil brněnský režisér Karel Fuksa tv film o naší spolupráci Keramičky, na který byl velký divácký ohlas, bohužel až po matčině smrti. Kromě domečků mě bavilo vytvářet jednoduché vázy 40

Třetinový model jedné z mnoha otcových sídlištních plastik – rodin. Foto: Lukáš Paulas

Předchůdci mých domečků – květináčů. Foto: Lukáš Paulas

a květináče na míru kytkám. Barevnost ne moc velká, povrchy engobované, nebo matné glazury. Paničky – Bornovky mě těšily kvůli drobným detailům, většinou držely nějaké malé zvířátko. Klimtovky jsem říkala docela velkým vázám (nedělám větší, než je vnitřek mojí pícky), s květinovým dekorem, který byl něco mezi stylizovanými květy Klimtových rouch a babiččinými výšivkami. Glazura na pozadí tmavých engob, kraklování ve třetím výpalu. Nedávno jsem udělala pár věcí s takovým pupíkatým povrchem. Používám často sádrové formy, které jsme si s maminkou udělaly už dávno a povrch těch výlisků pak obohacuji prvky hadovitými, nebo pupíky a představuju si, že to je fajn na dotek. Minulou zimu jsem navázala na domečkovou činnost takovými mrakodrapy, co mají u paty to původní, zajímavější město. Jistě sleduješ tvorbu ostatních současných výtvarníků. Kteří Tě v poslední době zaujali, jsou-li tací ? Předpokládám, že máš ráda karikaturu, výtvarný humor. Kdo patří na tomto poli mezi Tvé oblíbence, kdo Tě inspiruje? Inspiraci u současných výtvarníků nehledám, spíš mě překvapí ti, co už nežijí. V četbě knih se řídím podobně. V Moravské galerii byla před pár lety krásná výstava zapo42

D OM E Č K Y – K V ĚTINÁČ E, tentokrát jako předměstí anonymního sídliště. Mrakodrapy v pozadí mám raz dva, díky dřevěnému válečku na vafle... Výška 35 cm. Foto: Lukáš Paulas

menuté malířky Milady Marešové. Zbožňuji lineární kreslíře, jako byl Saul Steinberg, u nás Adodf Born a Jiří Šlitr. Barevnou kulturu a humor Aloise Mikulky. Ptala ses mě na moje předky a kořeny, a já doufám, že budou i následovníci. Když už ne v keramické tvorbě, tak alespoň v té výtvarné. Dcera Alžběta, která zdědila prababiččino jméno, maluje. Žije s manželem v italském Miláně a o víkendech se vydávají na výlety do hor. Odtud její inspirační proud. Po mojí mámě zdědila talent na zachycení tak křehké věci, jako je podoba. To je přítok toho proudu, a kam poteče řeka, záleží už jen na ní. 43

VÁZA TŘI ROČNÍ OBDOBÍ, léto jsem vynechala, je moc horko... Foto: Zuzana Kociánová

V ร Z A K L IM T O VKA. Foto: Zuzana Kociรกnovรก

. . . Z R O S T L I N NÉ Ř ÍŠ E. Foto: Zuzana Kociánová

V ÁZ A AN T R O P O M OR F NÍ KONVIC E A HR NK Y

S V Í C N Y – T Ř I KR ÁL OVÉ Fo t o g r af i e I r eny Ar m utidi s ov é pr o kalen dář firmy D ISPOLAB

Klára Adamová se narodila v roce 1948 v Brně. Rodiče – otec Konrád Babraj a maminka Olga (rozená Schicková) – se seznámili za války na proslulé Škole umění ve Zlíně. Přestože vystudovala obor architektury (architektem byl i její manžel Jiří Adam) na brněnské technice, záhy se rozhodla pro zcela jiný obor – keramiku – a architekturu „pověsila na hřebík“. Spolupracovala s maminkou v její keramické dílně, kde spolu vytvořily i řadu rozměrných realizací. Šlo většinou o interiéry budov (restaurace, hotely, mateřské školy apod.), mozaiky, reliéfy, plastiky. Po převratu v roce 1989 se obě staly členkami Sdružení Keramiků v Brně (SKB), každý rok se pak účastnily spolkových výstav. Posledních 10 let žije a pracuje v Omicích u Brna. Dílna je součástí rodinného domu, větším realizacím se již nevěnuje. 49

Alžběta Adamová, Ř Í M, olej na plátně, 115 x 95 cm, 2013

Foto: Antonín Bartoš

ALŽBĚTA A DA MOVÁ

Malířka Alžběta Adamová podlehla malbě, která ji očividně baví a naplňuje. Ačkoliv by se to mohlo jevit jako samozřejmé, nesetkáváme se tak často s malbou, kde autor důkladně využívá jejích základních principů. Alžběta ve svých obrazech, ve kterých nejčastěji zachycuje krajinu, zvířata nebo portréty lidí, výrazně pracuje se světlem a zejména v horských krajinách obohacených o tamní zvířectvo, klade v kompozici velký důraz na prostor a perspektivní zkratku. Díky těmto aspektům a spolu s výstižnou barevností, kterou citlivě volí mezi teplými i studenými barvami, dokáže přesvědčivě vyvolat náladu zachyceného okamžiku či místa. Dívám-li se na obrazy, ve kterých autorka ztvárnila hloučky zvířat, zejména psy a kočky, vybaví se mi obraz známého italského malíře a návrháře Fortunata Depera nazvaný Pružnost koček (Elasticità di gatti), namalovaný v letech 1939-41. Přestože Depero stylizoval kočky svým charakteristickým rukopisem zjednodušujícím tvar a Alžběta zůstala věrná realistickému pojetí, mají obrazy něco společného. Tím „něčím“ je právě důraz na pružnost kočičích těl a jejich rozpínání se v prostoru. S pružností podstatně souvisí i pohyb a dynamičnost, další prvky se kterými se setkáme v tvorbě Alžběty Adamové. Pohyb nevnímáme jen u lyžařů při speedridingu (Průsmyk Resia, 2009), ale smysl pro pohyb čiší například i z obrazu Řím (2013), kde pro změnu zaznamenala houf papoušků v letu, rozpínajících se v prostoru.

K O Č K Y , olej na plátně, 90 x 70 cm, 2011

U nejnovějších prací jsme svědky toho, že autorčin přednes začíná tíhnout k abstraktnějšímu podání, jehož zárodek můžeme vysledovat již ve výše zmíněném obraze Řím. Kompozici „poskládanou“ z rytmicky se opakujících krátkých obdélných ploch uplatňuje především v krajinných scenériích, ať už v cyklu pohledů na horské jezero Moncenisio (Jezero Moncenisio I-III, 2012-2013) nebo až dramaticky pojatém

J E Z E R O M O N C E N I S I O I I I . , olej na plátně, 85 x 75 cm, 2013

T Y R O L S K O ( P R Ů S M Y K R E S I A ) , olej na plátně, 90 x 105 cm, 2009

obraze Dolomity (2013). Zůstává proto otázkou, bude-li po těchto „experimentech“ následovat návrat ke konkrétním námětům, či bude-li se její tvorba posouvat směrem k „čisté“ abstrakci. Hana Křenková

Alžběta Adamová se narodila v roce 1970 v Brně, kde absolvovala Střední školu uměleckých řemesel, obor užitá malba (1991-1993). V následujících letech se kromě běžných zaměstnání věnovala malbě, a to zejména na zakázku, např. realizace nástěnných maleb v různých restauracích v Brně a Rakousku (Laa). Na objednávku vytvořila sérii replik (Renoir, Cèzanne, Degas atd.) pro Golden World Club v Brně. 54

V A L S U S A I I . , olej na plátně, 60 x 70 cm, 2012

Foto: Z archivu autorky

V roce 1999 vystavila své obrazy v brněnské Galerii 8a. Od roku 2000 žije v Miláně (Itálie), kde vystudovala grafický design. Následně vystřídala různá zaměstnání v administrativě, ve scénografii a také jako grafička. Od roku 2008 se znovu věnuje malbě. V roce 2010 dvakrát vystavovala v Albě (Piemont) a v roce 2011 v Lugane (Švýcarsko). Kromě toho se příležitostně zabývá grafickou tvorbou. 55

Jaroslav Šerých, ZÁPIS BÁSNIVÉ DU ŠE , komb. technika na plátně, 115 x 115 cm, 2005 Foto: Archiv redakce

ODEŠEL MALÍŘ A GRAFIK JAROSLAV ŠERÝCH

23. března 2014 zemřel v Praze akademický malíř a grafik Jaroslav Šerých. Bylo mu 86 let. Narodil se 27. února 1928 v Havlíčkově Brodě. V letech 1946-1957 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Jablonci nad Nisou a na Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvoval u prof. Vladimíra Pukla. Patřil k našim předním výtvarným umělcům své doby. Věnoval se malbě, volné grafice, knižní ilustraci a monumentální tvorbě. Je autorem několika mozaik, oslavného cyklu rodu sv. Zdislavy v basilice minor v klášteře ve Žďáru nad Sázavou, v Praze u sv. Jiljí a Krista Dobrého Pastýře v kněžském domově u sv. Ignáce. Podněty často nacházel v biblických textech a ve vnímání údělu člověka. Filozofii křesťanské víry, humanismu a obdivu k jevům přírody v Jaroslavu Šerých prostupovala a modifikovala náklonnost ke klasické hudbě. Za svoji tvorbu získal četná ocenění, dvakrát byl vyznamenán Cenou Masarykovy akademie umění, v roce 2008 převzal od prezidenta republiky Medaily za zásluhy.

V Í R A A IMA GINA CE V TV OR BĚ MA L ÍŘE JAR O SLAV A ŠE R Ý CH Jan Dočekal

Výstavu z malířské a grafické tvorby Jaroslava Šerých, rodáka z Vysočiny (*1928 v Havlíčkově Brodě), absolventa Akademie výtvarných umění v Praze, otevřela pod názvem POUTO MÉ RADOSTI Horácká galerie v Novém Městě na Moravě k autorovým 85. narozeninám. Šerých náleží k našim význačným umělcům generace přelomu 50. a 60. let. Po počátečním období abstraktního expresionismu se vrátil k dějovosti stylizovaného tvaru, neseného originálním zrcadlením imaginace, symbolů a příměrů. Pro celé rozpětí tvorby zahrnující kresbu, malbu, grafiku, měděné desky a práce v architektuře přijal fundament křesťanské etiky. S ní v souvztažnostech a v harmoniích, jimiž na něho mocně působí klasická hudba, formuje obrazy jevů a okolností existence člověka a jeho sudby. V malbě pracuje s uvolněnou stylizací figury. Dospívá k protáhle dynamizovanému tvaru, zpravidla v nachýlené poloze (až do diagonální linie) vyjadřující pokoru a tíži údělu. Vždy se tak děje v dimenzi podivuhodné obrazivosti, která témata specificky generuje z reálného světa a zviditelňuje více či méně expresívně nebo snově. Jsou to dramaticky vystavěné obrazy vycházející ze tří východisek: „zvnitřku“ umělcova

N O L I M E T A N G E R E ( N E D O T Ý K E J S E ) , komb. technika na plátně, 220 x 160 cm, 1995-1996. Foto: Archiv redakce

P O U T O M É R A D O S T I , komb. technika na plátně, rozměry neuvedeny, 2007 Foto: Jan Dočekal

života (hlubiny osobních citových poranění), ze zobecněného vnějšího soucítění se zvraty lidského bytí a jako symbolizovaný projev každodenní autorovy radosti z trvající existence, která poskytuje všeobjímající štěstí, najmě eventualitu souvislého tvoření. K nízkému modelačnímu reliéfu jako základu výstavby obrazové plochy pojí se senzitivní kresebné linie dynamizovaného tvarosloví. Barvy jsou umocněné prostorovým světlem, jež iluzivně vychází, podobně jako v obrazech českého Pařížana Josefa Šímy, z neurčitého prostoru „za obrazem“. 60

Z Ř E N Í O B R A Z N O S T I , komb. technika na plátně, rozměry neuvedeny, 2008 Foto: Jan Dočekal

Výstava uvádí spolu s výběrem maleb z předešlých let i malby s letošním vročením. To není jen doklad autorovy trvající tvůrčí aktivity, ale i svědectví, že v toku času neztrácí sílu obraznosti a kultivovanosti adekvátního malířského výrazu. Při dosud poslední pražské výstavě Šerých napsal: „Být malířem je hluboké dobrodružství, neustálé každodenní poznávání světa a každodenní povinnosti tyto poznatky ztvárňovat. Nikdy jsem nezobrazoval, ba ani jsem nikdy nechtěl malovat existenciální a mravní propady, kterými i moje generace prošla, vím totiž, že negace vyvolává destrukci. Usiluji naopak zobrazovat dobro, tu niternou pralátku, která 61

je hluboce uložena v každém z nás. Svou tvorbou tíhnu k niterné radosti, která má prostupovat každé naše konání, a proto své obrazy stavím tak, aby vyvolávaly pocity harmonie a naděje.“ Galerijní interiér svým pevným rozvrhem odděluje v instalaci autorovu malbu od grafických listů, umístěných na severní a východní chodbě s výborným lomeným světlem zvenčí. Šerých barevné litografie jsou však totožného rodu jako malby, jsou jejich sestrami. Na menší ploše nesou totéž poselství, zrcadlí týž vnitřní svět a rovněž mají onu grafickou (lineární) kázeň (ztišenou sestru širokého malířského gesta), které je třeba, aby komorní plocha kamenotisku byla s to nést hutný obraz. Autor řekl v rozhovoru: „Mé litografie jsou kresby, jsou to lineární kompozice“. Každý umělecký projev na výtvarném poli je individuálním, veskrze svobodným zobrazením autorovy duchovní situace a souvisle i jeho schopnosti onu situaci vyjádřit výtvarnými prostředky. V procesu zrodu uměleckého díla, nejedná-li se o dílo užité, s předem určeným charakterem a účelem, je autor zodpovědný pouze sám sobě a tvoří jen pro sebe, bez zřetele na aprioristický odhad následného „veřejného mínění“. Vynesením díla do veřejného prostoru, do výstavní síně, neztratí se nic z toho, co do něj autor vložil, ale je náhle vystaveno mnoha podobám pozorování a vnímání zvenčí. Dílem zprostředkované pootevření vhledu do umělcova nitra nabízí divákovi cestu k porozumění. Ne však každý k němu dospěje. V tom je jedna část osudu, nikoli tragická, uměleckých děl, potažmo jejich tvůrců. Malířská a grafická díla Jaroslava Šerých mají značně vyhraněnou formulaci, někdy i obtížně čitelnou. Vždy ji ale předčí zhuštěný obsah a z něho vystupující vzkaz. Ten dozajista slyší více než jeden počitatelný chápající pozorovatel.

Recenze výstavy v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě (6. 6. – 1. 9. 2013). Převzato ze Žďárského deníku (příloha Vysočina) z 27. června 2013.

V O J T Ě C H O V O C H A R I S M A , komb. technika na plátně, 220 x 160 cm, 1999 Foto: Archiv redakce

Foto: Dagmar Petrášková

JDE SVOU CESTOU Na návštěvě u Aleny Kojdlové Věra Rasochová

Už je to řádka let, co jsem poprvé vstoupila do jejího ateliéru, tehdy ve vile v Jiráskově čtvrti v Brně. A ani nevím, od kdy se datuje naše přátelství. Ale od první chvíle tuto ženu obdivuji. Její tvůrčí elán, entuziasmus, schopnosti i dovednosti, řemeslnou zručnost a samozřejmě vše, co její ruce a srdce dokázaly vytvořit a stále vytvářejí, vždy jinak, nově, kouzelně, a co rozdávají světu kolem spolu s množstvím životadárné energie. Dnes žije a tvoří Alena Kojdlová převážně na chalupě v podhůří Drahanské vrchoviny. A jak jinak než v prostředí, odpovídajícím úrovni jejího výtvarného projevu, mimořádnému citu pro poetičnost detailu a celku, i míře velkorysosti a tolerance.

SVĚT TVŮRČÍ FANTAZIE Ateliér. Dvě propojené místnosti. Když vejdete, prvním výrazným vjemem je vůně kůží. (Netušila jsem, že kůže mohou tak nádherně vonět !) Vzápětí jejich barevnost. V různých velikostech se „tlačí“ ze staré skříně, visí na jejích dveřích i na dalších kusech nábytku. A další materiály. Na pracovním stole, nebo také ponku (v sousedství šícího stroje Minerva) všelijaké nářadí, kleště, pilníky, klubka drátů, ševcovské kladívko, barvy, laky, štětce, lepidla... Na stěnách obrazy a obrázky, mnohé z minula i z Aleniných dětských začátků (olejomalba babiččiny chalupy je na věk deseti let opravdu obdivuhodná).

Foto grafie, pokud není uvedeno jinak, jsou z archivu Aleny Kojdlové

A vedle „dospělý“ portrét Alenina tatínka – kresba tužkou. „Maminka malovala krásné portréty. Uměleckou školu však nedokončila, přišla válka.“ Vysvětluje Alena. A na otázku, odkdy ona sama toužila malovat, projevit se (i když odpověď byla předem jasná), odpověděla: „Odjakživa. Vlastně jsem nikdy nechtěla dělat nic jiného“. Takže nejen od okamžiku, kdy do dětské ruky vzala poprvé pastelku. Touha tvořit, učit se, rozvíjet a zdokonalovat, a s odvahou hledat svou vlastní cestu – to člověk opravdu v sobě musí mít. Prostorem bez dveří vcházím do vedlejší místnosti. To už jsem v malé výstavní síni. Obrazy z životní malířské tvorby. Nevím, jak přiblížit ladnost linek, veskrze oblých (kruh je nejjednodušší a také nejdokonalejší tvar), přímo andělské prolínání barevných tónů a tvarů, a námět ? Podle míry své fantazie, citového vnímání a představivosti nechte se unášet do světa, v němž se autorka dělí o své duchovní bohatství, o své touhy i zklamání, úspěchy, očekávání a vyznávané hodnoty. 66

VARIACE NA TÉMA KŮŽE K obdivu jsou nejen obrazy a mnoho pozoruhodných předmětů, doplňků, květin – vše v nerušeném souladu. Na účelovém dřevěném paravanu přehlídka kabelek, každá originál, každá svým způsobem zvláštní – provedením, barevností, technickým postupem, specifickým tvarováním. A ke každé náhrdelník a pásek. Z množství kombinací až přechází zrak. Vyberte si jedno. Ne, budete stát jako u vytržení, prohlížet, brát do rukou a těšit se z té parády snad celé hodiny. „Kabelky skýtají obrovské pole pro fantazii. A materiál, s nímž pracuji, má vlastnosti, nezbytné pro funkčnost módního doplňku: měkkost, ohebnost, hebkost povrchu, lesk i mat, mohu prostě využít všech přírodních vlastností kůže.“ Tyto možnosti výtvarnice pozoruhodně uplatňuje, má osobitý tvůrčí styl, mimořádný smysl pro barevné efekty a schopnost kombinací. Předměty z kůže jsou projevem 68

technické dokonalosti, obdivuhodné zručnosti a výrazové suvernity. Pro ženy jsou krásným a výtvarně hodnotným doplňkem, vhodným jak pro všední dny, tak pro výjimečné společenské příležitosti. A odkdy vlastně pracuje s kůží, kterou uplatňovala také v tvorbě obrazů i rámů, a nyní se k ní v podobě koláží vrací ? „Opět maminka. Tvořila z kožených ústřižků prostírání, podložky pod skleničky a podobné věci. A tak už jako malá holka jsem z kůží leccos zkoušela, slepovala ústřižky... O něco později, asi v šestnácti, jsem si ze zbytků kozinky podzimních barev ušila dlouhý kabát z vystříhaných javorových listů, také jsem si pořídila ševcovské kopyto a šila boty – pamětníci vědí, jaká nabídka byla tehdy v obchodech, a když se chtěla holka parádit, musela si poradit sama. Boty bych dělala velmi ráda, nemám s tím problém, ale kdyby mi je tak nějaký obuvník realizoval. Boty však svou plochou, tvarem přece jen svazují tvůrčí fantazii.“ Alena si poradí i s knižní vazbou, řezbářskými noži a dláty, a pro své výtvarné doplňky si připravuje všechno jak se říká „od piky“ – je prostě soběstačná. 69

Foto : Dagmar Petrášková a z archivu Aleny Kojdlové

KŘIŽOVATKY ŽIVOTA Jsou různé. A někdy nám nevyjde všechno tak, jak bychom si přáli. Ten, kdo řídí naše cesty, však zřejmě ví, co je pro nás dobré – i když to obvykle pochopíme později. Po absolvování brněnské Střední umělecko-průmyslové školy, obor propagační grafiky, chtěla Alena pokračovat ve vysokoškolském studiu v Praze. Přišla však jiná „vysoká“: mateřství. A s touto změnou i působení v terénu a získávání neocenitelných zkušeností. Místo několika let ve školních učebnách získávala a rozvíjela řemeslnou zručnost, učila se pracovat s různými materiály, technikami a díky své zvídavosti, zájmu poznávat a učit se, vydala se svou vlastní, originální cestou.

VÝSTAVA, NA NÍŽ NEUTÍKÁ ČAS Kousky dětství nosíme stále v sobě a jsou vždy připraveny se připomenout. Atriový dvorek na Alenině chalupě, zápraží pod převislou střechou s podpěrnými starými trámy, ovinutými popínavou zelení, štíty chalupy, navazující objekt stodoly, dřevník, někdejší chlév... Čas tady nejen překotně neutíká, ale vrací se ve zlomcích záběrů jako když zalistujete v albu, a vy můžete dát na chvíli prostor vzpomínce – třeba na prázdniny u babičky – s příchutí dojetí, vděčnosti i lásky. Každý si takové okamžiky 71

procítíme po svém. Alena tady žije v láskyplné symbióze přítomnosti a dětství. „Maminka byla vynikající bylinářka a dokázala vyléčit snad cokoliv“, říká s uznáním. A po jejím vzoru se zajímá o vše, co souvisí s přírodou a zdravím. „Každé ráno projdu zahradou a sbírám co kvete i nekvete, kopřivy, pampelišky, listy jahod, meduňky – a mixuji si zelené koktejly. Asi bych byla vegetariánkou, kdyby mi do cesty občas „nevběhlo“ nějaké to prasátko!“ rozesměje se. Zatravněný atriový dvorek skýtá kromě různé zeleně – stromů, keřů, květinových zákoutí a jezírek, s romantickou ledabylostí se prolínajících, i leccos, co jinde neuvidíte. Tu a tam na vás koukne z trávy ženská hlava v podobě kamenné bysty, ze starého sudu se dobývá dřevěný dědek s vypoulenýma očima, zápraží hlídá starý popraskaný dřevěný pes s květináčem na hlavě, ze suchého záchodku bez dveří na vás zírá vesničanka v selském kroji, docela jako živá... No na každém kroku něco k obdivu, potěše i úsměvu. Alena pojmenovává některé z autorů: brněnského sochaře a malíře Petra Jedličku, architekta Rostislava Župku, sochaře Zdeňka Macháčka z Křížovic. A obdobně je to za vitrážovými okénky v kuchyni se starými kachláky a v dalších obytných místnostech. Stálá obdivuhodná výstava všeličeho, na níž se láskyplně objímá staré s novým, a vůbec, ale vůbec se to nehádá! 72

Autorem dřevěné plastiky je Zdeněk Macháček

Foto : Dagmar Petrášková

Kamenné poprsí a módní šperk. Zvláštní symbióza... Autorem sochy je Petr Jedlička

Foto: Dagmar Petrášková a Vladimír Kosek

Alena Kojdlová, N Ě H A , olej na plátně, 78 x 90 cm. Foto: Dagmar Petrášková Z přehlídek v Hotelu Kozák v Brně

KAM (I V DEŠTI) ZA SLUNCEM Ve „foťáku“ mám záběry, které nikdy nemažu, i když jsou už dávno uloženy. K těm patří momentky, pořízené právě tady. A kdykoliv si na Alenu jen vzpomenu, vidím ji, usměvavou, jak jde zápražím, v rukou podnos s kávou, který pokládá na masívní stůl pod pergolou s prosklenou stříškou. Krásný letní den, a já si připadám jako v záři dvou sluncí. Jedno prosvítá a hřeje přes zeleň pergoly, druhé mám proti sobě. 76

Alena Kojdlová, H L U B I N A , olej na plátně, 78 x 90 cm. Foto: Dagmar Petrášková

Pokud Alenu znáte, dáte mi za pravdu. Obdivuhodné ovšem je, že svou sluneční energii rozdává i ve chvílích, kdy jí vůbec není do zpěvu, kdy se potýká s mnohými těžkostmi, nespravedlností, s pocity smutku. Ve chvílích, kdy většina z nás vůbec na rozdávání nemá. Setkání s touto ženou je prostě vždy inspirativní, bohaté na zážitky, nevšední dojmy, hřejivé a povzbuzující. 77

Zleva: Dagmar Petrášková, Věra Rasochová, Alena Kojdlová. Foto: Iveta Továrková

PO VERNISÁŽI Příjemná hospůdka, hezké posezení, vhodné na „zažití“ dojmů ze zajímavé výstavy fotografií Jiřího Hlušičky, zahájené v onen den v Galerii Pekařská v Brně pod vystihujícím názvem Kolik podob má ticho. Zajímavé, že každou z nás oslovily jiné záběry, ale všechny vypovídaly o mimořádném citu autora pro volbu objektu, o schopnosti vidění a vnímání detailů i celků běžně opomíjených. Často až při takových příležitostech si člověk uvědomí, jak strhující jsou mnohé, zdánlivě všední věci kolem nás, a my je ke své škodě nevidíme. Možná je to přílišným spěchem (a nevymlouvejme se, že je taková doba). Možná zbytečnostmi, které neumíme překročit, nepotřebnými věcmi, kterých se neumíme 78

zbavit. Možná zatěžujícími vztahy, před jejichž řešením utíkáme. Co všechno nám brání alespoň občas vydechnout, zastavit se, rozhlédnout? Dnes jsme si tu hezkou chvilku našly a je nám náramně dobře.

„Co připravuješ na příští dny, týdny, léto ?“ (Ptá se Aleny Kojdlové Dagmar Petrášková) „Dokončuji přípravy výstavy obrazů, šperků a objektů, která se uskuteční v Galerii Kruh na Státním zámku v Rájci nad Svitavou v první polovině června. Součástí vernisáže bude přehlídka módních doplňků z kůže ve slavnostním sále zámku. Dál nechávám všemu volný průběh – léto bude jako obvykle pracovní.“ Pracovat v tomto případě znamená tvořit, realizovat své pocity, představy a touhy do podoby krásných obrazů a předmětů, a předávat je spolu s pozitivní energií vnímavým lidem k potěše, inspiraci a povzbuzení. Brněnská výtvarnice Dagmar Petrášková (vydavatelka kulturního občasníku Online ART) si prožívá obdobné „pracovní“ chvíle, když bere do ruky štětec a noří se do svého hedvábného světa. Oběma upřímně závidím. Věra Rasochová

Alena Kojdlová se narodila v Praze. Se svými rodiči přesídlila do Brna, kde žije od svých pěti let a zde také vystudovala Střední umělecko-průmyslovou školu, obor propagační grafika. Začátky profesionální umělecké dráhy se datují od roku 1988. V polovině 80. let začala samostatně vystavovat, má za sebou desítky prezentací v našich i zahraničních galeriích a řadu módních přehlídek. Účastní se též kolektivních výstav a její tvorba je zastoupena ve sbírkách Moravské galerie v Brně a v Muzeu města Brna. Předmětem její umělecké činnosti jsou originální autorské šperky, módní a bytové doplňky, objekty a plastiky ze dřeva a kůže, v neposlední řadě kresba a malba.

K OLIK PODOB MÁ TICHO Tak nazval Jiří Hlušička soubor fotografií z posledních let, které letos zjara vystavil v brněnské GALERII PEKAŘSKÁ. Název výstavy objasnil v kataogu: „Při výběru charakteristických záběrů pro tuto výstavní kolekci jsem si uvědomil, že za společného jmenovatele jejich významového vyznění lze považovat ticho. To se rozhostilo ve snímcích z cest do zahraničí a v posledních letech ještě zjevněji v těch, v nichž se pokouším zachytit životní prostředí domova a ozřejmit opomíjená kouzla přírody. Jak jinak jsem tedy měl soubor fotografií pro výstavu pojmenovat?“ Podrobněji se Hlušičkově fotografické tvorbě věnuje Jana Vránová. O tom, co a proč Jiří Hlušička fotografuje, vypráví určitě nejlépe autor sám. V jeho úvodním textu k této výstavě se tak dozvíte, že to jsou už dvě desetiletí, kdy se stejným zaujetím zachycuje prostřednictvím fotografie svoje dojmy, situace, které jej oslovují svou vizualitou a neopakovatelnou atmosférou. Motivuje jej k tomu více pohnutek – fotografie mu především umožňuje fixovat jevy, které jsou spojeny s právě prožívanou přítomností, neméně důležité jsou však i stopy minulosti, kulturní poselství minulých staletí. Autorova celoživotní profese historika umění se nepochybně promítá i do způsobu jeho fotografického vidění, a to často jak samotným výběrem motivů, tak reakcí na momenty, kdy jejich světelná, barevná a tvarová konstelace je výtvarnému projevu blízká. Není to vždy přímo záměr, ale svou roli zde hraje i dlouholetá vizuální zkušenost, smysl vnímat souvislosti reálného prožitku a uměleckého projevu.

J i ří H l u š i č k a, M Á M E N Í M Ě S T A ( B rn o ), 2010 Fo t o : A r c h i v autor a

P R O B U Z E N Í ( Vážany ) , 2 0 1 3

Některé fotografie Jiřího Hlušičky tak evokují nefigurativní malbu, můžeme v nich nacházet různé významové asociace a obsahové podtexty. Odraz slunce za různých denních dob, tvary zrcadlící se na vodní hladině vytvářejí abstraktní barevné kompozice – někdy asociují figurální prvky, labyrinty linií a stínů, míhající se pohyblivé světelné odlesky pak plátna impresionistů. Jiří Hlušička má cit pro přírodní struktury a jejich detaily, vytvářející obdivuhodné tvarové konfigurace – fotografie povrchu kamene či skalního masivu jsou tak svými barevnými i kresebnými kvalitami blízké grafickému projevu. 82

A L E S P O Ň K Y T I Č K U ( Vážany ) , r ok n eu veden Fo t o: D agmar Pet rá š ková

Příroda ve svých proměnách se svou výrazovou bohatostí je jedním z hlavních námětů, které jej neustále fascinují. Jak je z vystavených prací zřejmé, jsou to spíš záběry komorního charakteru, které vznikaly převážně v místech, která má Jiří Hlušička rád a vrací se tam, aby znovu objevoval momenty, které jej okouzlují a inspirují. Jeho fotografie vznikají spontánně, bez manipulací či jakýchkoliv zásahů – jsou pohledem na svět tak, jaký právě je. Řada vystavených prací vznikla během cest do zahraničí, ani tam však autor nevyhledával efektní záběry, které některé atraktivní lokality nabízejí. Jiří Hlušička vnímá velmi empaticky stopy, kulturní odkaz minulých epoch, ale zaměřuje se spíš 83

V e r n i s á ž vý s t av y KOL IK PODOB MÁ TICHO, G ALERIE PEK AŘSK Á, 23. du b n a 2 0 1 4 Fo t o : Je f K r at ochv il

na epizody, na aktuální situační konstelace a sekvence okamžiků, ke kterým se prostřednictvím fotografie s časovým odstupem rád vrací. Fotografování je tak prostředkem uchování vzpomínek na místa a často i na přítomnost těch nejbližších – členů vlastní rodiny. Z názvu výstavy vyplývá rys, který je vystaveným fotografiím společný a současně charakterizuje i přístup jejich autora k fotografování. Vnímáme je především jako lyrickou reflexi věcí a jevů, které upoutávají svou neokázalostí – a právě způsob jejich fotografické interpretace zviditelňuje jejich poetiku, ono ticho, které vyzařují. Jana Vránová

S OU M R A K N A MAL É HANÉ, 2011 M ÁMENÍ P ŘÍ R ODY (Brno-Líšeň, Mariánské údolí), 2010

OSPALÉ OD POLED NE (Vážany), 2013

Foto: Archiv autora

GALERIE PEKAŘSKÁ Foto: Vladimír KIVA Novotný

GALERIE PEKAŘSKÁ Pro někoho komorní, pro někoho nečekaně prostorná, schovaná za úzkými, vysokými dveřmi, které se již rok a půl otevírají každý všední den od 9:00 do 17:00 hodin zvědavým návštěvníkům, kteří se sem přicházejí odpoutat od každodenní rutiny a potěšit oči pohledem na umění. Při svém vzniku v prosinci roku 2012 si galerie jako cíl vytkla stát se otevřeným a živým prostorem pro setkávání umělců nejen s odbornou, ale především širokou veřejností. Galerie je otevřena všem formám umění a její dosavadní výstavní plán je toho důkazem.

Patrik Vlček, K R Á L A K R Á L O V N A Foto: Tino Kratochvil

O b r a z y : A l e n a W a g nerová S o c h y : A ť k a Š v e s t k o v á - J a n ečková F o t o : J e f K r a t ochvil

P a t r i k V l č e k , p ohled do expozi ce

Výstavy se jen s minimální technickou přestávkou střídají ve dvouměsíčních cyklech. V loňském roce tak galerie návštěvníkům nabídla šest výstav z různých odvětví výtvarného umění – socha, malba, kresba a fotografie. V rámci výstavy Patrika Vlčka tak návštěvníci mohli nejen usednout do tesaných trůnů, ale i rozeznít hlas Lípy – hudebního nástroje/hudební sochy, která dala název i hudebnímu sdružení autora a jeho přátel. Pohled na oblohu skrz větvoví nabídla výstava Aleny Krkoškové, kterou tematika větví a zachycení dramatických scenérií za nimi zaujala již před mnoha lety. Výstava Ivany Kotýnkové byla pojata jako průřez její dlouholetou tvorbou, kde společným pojítkem jejích dvou hlavních inspirací – krása jižních Čech a šarm Paříže – je neoimpresionismus. 92

Patrik Vlček, T Ř I K R Á L O V É Fo t o: Tin o K rat oc hvi l

Slovenská ilustrátorka a malířka Alena Wagnerová dala na chvíli zapomenout detailní ilustrační práci a v rámci výstavy v GALERII PEKAŘSKÁ představila soubor pastelů, akvarelů a olejů s mystickou tematikou ženské duše. Výstavu velmi krásně doplnila keramika a sochy Aťky Švestkové-Janečkové. Výstavu Jiřiny Strýčkové bylo možné chápat nejen jako soubor perokreseb, ale také jako výstavu životních zkušeností. Glosy, kterými jsou perokresby doplněny, napomáhají věci vnímat s laskavou sebeironií a nadhledem. Nevšední techniku fotografování pod vodou představil fotograf Marek Musil, který své modely staví do stejných situací, jakým čelí ve svém normálním, přirozeném prostředí.

Fot o: Ti no Krat oc hvi l T e r e za H o l á , S K R Z E N Ě H O T e r e za H o l á , kr es by : O V C E , s ochy: S T Ř E D O B O D Y

Rok 2014 zahájila kombinovaná výstava soch a kreseb Terezy Holé, kde jedním z hlavních motivů byla ovce „jakožto náboženský nebo celospolečenský symbol tíhnutí ke stádovosti a neschopnosti jedince nejen ze stáda, ale i ze svých osobních a mezilidských pout vystoupit“. Výstavu Terezy Holé vystřídala výstava slovenské fotografky a malířky Jany Šujanské, jejíž tvorba je velmi hravá a intuitivní a naplňuje autorčinu potřebu vyjádřit své momentální pocity, dát jim formu a přenést je na plátno. Jiří Hlušička vybral pro svoji výstavu v GALERII PEKAŘSKÁ soubor fotografií z posledních let, které byly tematicky velmi odlišné – snímky z cesto do zahraničí, životní prostředí domova nebo opomíjená kouzla přírody. Společnou poetiku snímků však přesně vyjadřoval název celé výstavy – Kolik podob má ticho. 95

Jiřina Strýčková, MODŘ INKA, obraz vlevo, MO D R O MO D R Á, obraz vpravo Foto: Jef Kratochvil

Jako místo pro setkávání slouží prostor nejen při vernisážích a návštěvách galerie, ale také při četných doprovodných programech, komentovaných prohlídkách nebo kreativních dílnách a workshopech. Informace o chystaných akcích se vždy dozvíte buď přímo v galerii nebo na našich webových stránkách. Nenechte si ujít výstavu slovenského autora: Michal EWILONE Bajči 7 PÍSMEN NEKONEČNÝCH VARIACÍ 28. května – 11. července 2014 Klára Talášková

G AL ERIE PEK A Ř S K Á Pekařská 52, 602 00 Brno Otevírací doba: PO – PÁ od 9:00 do 17:00 hodin www.galeriepekarska.cz, facebook.com/GaleriePekarska

Alena Krkošková PRA LE S

JEDNO KONČÍ, DRUHÉ ZAČÍNÁ (Ukázka z rukopisných „memoárů“ Radima Vašinky)

Po ukončení vysoké školy, po jakémsi vyřazení z mladých, prakticky bezstarostných let mládí, octnul jsem se v Ostravě. Jednak že mne tam vlast potřebovala a já tomu věřil a že tam nikdo z nás absolventů nechtěl jít, a jednak, že tam dostala umístěnku (tehdy existoval seznam míst, kam bylo možno po vysoké nastoupit) i moje tehdejší vyvolená. A nejen umístěnku, ale i svobodárnu v nemocničním areálu, napřed v Bohumíně, pak v Karviné. Prvním rokem jsme bydleli na podnikové svobodárně. Taky jsem musel na vojnu. Na půl roku. Sloužil jsem v Bzenci. Byla to ani ne zkouška na těle, jako na duši. Tupost lampasáků byla nebetyčná. Před námi, absolventy, jak jsme byli oficiálně nazýváni, velice nepříjemně fungoval i mindrák méněcennosti, které si byli podvědomě vědomi. Trochu jsem z toho vykličkoval s jakýmsi souborem, který směl nacvičovat s místními děvčaty i mimo kasárny. Toť byly věru povedené nácviky. Ale něco jsme přece jen secvičili, abychom si to nepodělali. Zase to byly nějaké ty básničky, které jsme říkali na vystoupeních na veřejnosti. Víno tam bylo věru dobré. Mazáci měli přehled, a někdy jsem si poseděl i třeba sám v družstevní vinárně na náměstí. Nejhorší byly ty návraty na posádku. Nechtělo se, muselo se. I když ani o humor nebyla nouze, byť to byl humor dosti černý, leč predisponující mne patrně k pozdějšímu přilnutí ke skečům P. H. Camiho. Ono to začalo vlastně už ve vojenské přípravě, kterou jsem absolvoval v Brně na vysoké. Přivítal nás tehdy podivuhodný major Frič, Slovák, který nás zaujal hned úvodním prohlášením: „Ja som major Frič, Nemcom som dvíhal guľky, dvihnem aj vám.” První potíže mi nastaly, když mne nutili přijímat Morseovy značky rychlejším

Koláž Miroslava Huptycha na obálku knihy Vašinkovy básničky. Foto: Archiv autora

Koláže Miroslava Huptycha do knihy Vašinkovy básničky. Foto: Archiv autora

tempem, než jakého jsem byl schopen. Oponoval jsem věru originálním zdůvodněním: nemohu rychleji, protože při rychlosti 40 znaků za minutu se u mne dostaví erekce a rozptyluje mne tou měrou, že se na rychlejší příjem nemohu soustředit. Bohužel si nevzpomínám, jaké se mi dostalo odvety. Dobrý byl také major Křížek. Navíc byl předtím v civilu učitelem. Jednou, v přírodě, při výuce mapování, začalo být značně větrno. Silnější náraz větru převrátil tabuli, na niž soudruh major kreslil jakousi cvičnou taktickou situaci, a ona jej přitom majzla, že se i s ní zřítil k zemi. Ještě se válel po zemi a už na mne měl celkem zbytečný dotaz: „Čemu se smějete, Vašinka?”, i když se přitom řehtala celá rota. A zase nemohu sloužit odpovědí. Účet si se mnou pak naši páni učitelé lampasáci vyřídili závěrečným zhodnocením mé předvojenské činnosti: „Ve vojenské přípravě byl velmi slabým studentem. Jeho poměr k vojenské přípravě byl velmi vlahý (sic !), často se u něho projevovala línost k plnění úkolů a musel být k tomu donucován. Pracoval s úspěchem pouze pod dozorem. Povelová technika a rozhodování je slabší. Je povahy přímé. Tělesná zdatnost průměrná. Na svůj zevnějšek dbá. Je však nutné stále jej pozorovat a usměrňovat. Teprve pod tlakem kolektivu se částečně zlepšil. Je schopný velet družstvu, ale je třeba jej důsledně sledovat po čas voj. zákl. služby. Po zapracování bude snad schopen velet četě.” Takže čemu se pak divit, když mě z té naší Karviné povolali na vojnu do Bzence? Kromě polodebilních poddůstojníků – východňárů, kteří nám, absolventům, dávali pořádně vyžrat, že máme vysokou školu, zde byli i pozoruhodní důstojníci. Velitelem roty byl oficírek podměrečné postavy. Ten se chtěl s námi naopak kamarádit, že jsme si vlastně rovni – on, lampasák, a my, promovaní vysokoškoláci. Jenže já na to neměl náturu. Měli jsme spolu patafyzické rozhovory. Šel jsem za ním s žádostí o vycházku, potkal jsem ho na nádvoří, povídá mi: „To si neumíte přečíst, kdy mám úřední hodiny?” Vypadlo ze mne: „Když na té vojně se, soudruhu poručíku, člověk kolikrát tak zasní, že ztratí pojem o čase.” Vytřeštil na mne oči, ale podepsal. Jindy jsem zase neměl vycházku, ale úskokem jsem nafasoval vycházkový mundůr a štrádoval jsem si to k bráně, když jsem jej potkal. Věděl jsem, že je to průšvih, protože mi žádnou vycházku nepodepsal, čehož i on si byl dobře vědom. Tak jsem mu zasalutoval, pokračoval k bráně, tušil jsem, že se za mnou dívá, tam jsem si koupil v automatu desítku Lip (nejde o stromy, tak se jmenovaly jedny cigarety!) a zas mašíroval zpátky kolem něj, předpisově zasalutoval, ve skladu odevzdal uniformu, vzal si tu domácí a zůstal v kasárnách. Pochopitelně, že se večer přišel přesvědčit, jestli jsem neodešel, ale já se tvářil nesmírně spokojeně. Jiný oficír, namyšlený blbec, dohlížel při výcviku z velice otravného předmětu – pořadové přípravy. To se člověk učí pochodovat a dělat různé obraty, na místě, za 101

pochodu, s kvérem i bez. Nějak mě to nebavilo, a tak jsem začal dělat vlevo v bok sice na dvě doby, jak se to má, ale s ďábelskou nepředpisovou úchylkou. Kapitána to pochopitelně zaujalo. Nejprve nechtěl věřit svým očím. Když jsem ale trval na svém, nechal mne vystoupit před jednotku a předvést cvik sólově. Spolubojovníkům se sice mé pojetí velice líbilo, ale on trval na předpisovém provedení. Já se sice snažil, jak jsem jen mohl, ale prostě mi to nešlo. To už náš oficír nevydržel s nervy a dštil na mne nepříjemná slova, sestavená do kusých vět. Zakončil originálním prohlášením : „Nerobte si zo mňa srandu, nepásol som s vami kravy!”, což mne inspirovalo k hrdé odpovědi : „Já byl, soudruhu kapitáne, odjakživa vybíravý. S vámi bych pást krávy odmítnul.” Reakce byla pozoruhodná, pravda, chvíli trvalo, než pochopil. Tomu jsem se později krásně pomstil. To už jsem měl po vojně a jednou tak jdu v Brně po ulici, a koho že nevidím: nášho kapitánka. Aniž bych přemýšlel, dvacet metrů od něj roztáhl jsem tvář v širokém úsměvu, na nějž on odpověděl stejně srdečně. Pět metrů od něj jsem zaostřil do nekonečna, zmrazil úsměv do ledového klidu a minul jej jakoby nebyl. Šťasten elegantní, stylově čistou pomstou. Ale byli borci, kteří byli na vojně jak ryba ve vodě. Jdu přes „apelplac”, předstírám, že někam, a najednou se ozve hrozný řev: „Ráádííímééé! Káám déééš?” Odpovídám po pravdě a se stejnou intenzitou: „Nííkááám! Kdéé séééš?” – „Táádýýý!” – „Kde táádýýý?” dotazuji se naléhavě. „Táádýýý! Na půůděěě!” A vskutku, z vikýře vyčuhuje hlava absolventa Seluckého. „A cóó tám děěěláááš?” řvu nahoru. Odpověď mě ovšem zcela vyřídila: „Já se tádýýý zašííívááám!” A okolo chodili vojáci a nikdo si toho nevšímal. Tak jsem získával své neocenitelné životní zkušenosti, které jsem se později snažil prodat, když jsme dělali v Iksce onu Opitzovu „V tornistře maršálskou hůl”. I tady jsem si vysloužil výborný posudek: „Je politicky vyspělý, třídně méně uvědomělý. Po příchodu k útvaru se velmi aktivně zapojil do kulturně osvětové práce, zúčastnil se i celostátní soutěže STM v oboru recitace v Prostějově. (To jsem měl pěkně nahnáno: odrecitoval jsem si tam Halasovu Dělnici a odjel po roce navštívit maminku. Když jsem se posléze vrátil do kasáren, ptali se, jaké to bylo a jak jsem dopadl, tak jsem řekl, že dobré a že jich tam bylo moc. No jo, ale přišlo mi psaní z toho Prostějova, že jsem skončil třetí ! Jak já trnul, aby se to nikdo na posádce nedozvěděl a nezeptali se mne jak to, že to nevím!) Později však zcela polevil, nedokázal se vyrovnat s některými těžkostmi voj. služby. Je málo sebekritický, avšak velmi rád kritizuje hlavně svoje náčelníky, jejich rozkazy, které plní nezodpovědně a pak se je snaží omluvit. Má velmi malé odborné znalosti, ani ve svém praktickém výcviku neměl výsledky vzhledem k tomu, že měl některé nervové obtíže. Jeví naprostý nezájem o svou funkci, má sklony vyhýbat se i zaměstnání. Cítil se dotčen tím, že nebyl zařazen na funkci velitele čety. Kolektivem je málo oblíbený pro svoji povýšeneckou povahu. Měl 103

zdravotní obtíže, zejména častá onemocnění nohou. Jmenovaný nedává záruku, že by plnil dobře povinnosti na důstojnické funkci a z toho důvodu komise navrhuje, aby jmenovaný byl v záloze zařazen na funkci starší voják.” A tak se i stalo. Takže zatím co ostatní aspiranti se dřeli v poddůstojnické škole, já dosluhoval, jak se na staršího vojáka sluší a patří.

VOJÁKO VO V OL N O Dal jsem svou vojenskou čepici do klece a vyšel jsem si s ptákem na hlavě Tak co už se nezdraví zeptal se velitel Ne už se nezdraví odpověděl pták Ach ták promiňte myslel jsem že se zdraví řekl velitel Ale prosím nic se nestalo každý se může mýlit řekl pták

(Báseň J. Préverta v překladu Adolfa Kroupy)

104

MIROSLAV HUPTYCH básník aforista výtvarník editor arteterapeut Narozen v roce 1952 ve Varnsdorfu Vyučil se mechanikem v odborném učilišti Tesly Hloubětín v Praze (1968–1971). V letech 1972–1980 byl zaměstnán v pražské nemocnici Na Bulovce a večerně vystudoval střední zdravotní školu (maturoval 1980). V letech 1980–1991 pracoval na Psychiatrické klinice 2. fakultní nemocnice v Praze jako zdravotní bratr. V letech 1992–1997 absolvoval psychoterapeutický výcvik a v letech 1997–2001 bakalářské studium psychologie a arteterapie na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity (diplomová práce Dějiny koláže a využití koláže v arteterapii). V letech 1991– 2001 pracoval jako terapeut na lůžkové části Krizového centra a na Lince důvěry v Regionálním institutu ambulantních psycho-sociálních služeb (RIAPS), v letech 2001– 2003 v terapeutické komunitě Magdaléna pro léčbu drogově závislých (Mníšek pod Brdy). Od roku 2003 je ve svobodném povolání a věnuje se výtvarné, literární a vzdělávací činnosti. V roce 2005 založil Institut pro vzdělávání v arteterapii a artefiletice. Působí jako lektor a supervizor arteterapeutických kurzů a výcviků. Je členem Obce spisovatelů a Mezinárodního PEN klubu, místopředseda České arteterapeutické asociace a šéfredaktor časopisu Arteterapie. 105

Miroslav Huptych, z cyklu MILOVNÍC I K N ÍŽ E K , digitální fotomontáže, 2012

www.huptych.cz

Literární činnost se u Miroslava Huptycha prolíná s jeho činností výtvarnou. Kolážemi a fotomontážemi ilustroval 48 knih, 138 knižních obálek a 28 nástěnných kalendářů. Roku 2004 přešel k technice počítačové montáže. Jako výtvarník pracuje i pro divadla. Je autorem scénických koláží, plakátu a 30 koláží v divadelním programu pro Divadlo Husa na provázku v Brně (České moře, režisér Vl. Morávek). Spolupracoval také s režisérkou Irenou Žantovskou a vytvořil animace koláží promítaných při představení (Zahrada soch). V současné době pracuje na scénografii pro Kouzelnou flétnu /A. Mozart, rež. V. Morávek, Stavovské divadlo/. 110

Foto: Archiv autora

Vydal 5 básnických sbírek a knížku aforismů a gregerií Hodinky s ohňostrojem (Pistorius&Olšanská, 2013). Z lidových pověr, zaříkávadel a léčebných návodů připravil dvě knihy: Černá slepice aneb Kterak se líhne bazalíček, jenž štěstí do domu přináší (Čs. spisovatel, 1990), Kdo pije vlčí mlíko aneb Jak se léčilo za starodávna (Argo, 2005). Měl přes třicet samostatných výstav. Žije a pracuje v Praze. 111

Monika VosykovĂĄ, S L O U P R A D O S T I (detail), lehanĂŠ sklo, 25 x 15 x 150 cm, 2012

UŽ VE DVANÁCTI JSEM MĚLA NÁVRH NA BRONZOVÉ SOUSOŠÍ Rozhovor se sklářskou výtvarnicí a sochařkou Monikou Vosykovou Jan Dočekal

Monika Vosyková má ateliér v rodinném domě v sousedství žďárské Zelené hory. Bydlí, řečeno v parabole, vedle Santiniho. Ateliér je ve sklepě, ale má přímý východ do zahrádky. Když zrovna nefouká silný vítr, který je zde častý, pojí se tu emotivní horlivost tvůrčí práce s tichem zeleně. Na nevelké ploše jsou uloženy materiály, nástroje, modely a konečná díla. Kdo má porozumění pro zvláštní zážitky, je zde zaujat zdánlivou nadvládou magie svobodné neurčitosti.

V nedávno vydaném katalogovém listu jste o sobě napsala, že jste tělem i duší sochařkou, že tak myslíte i pracujete. Energicky jste tím vyjádřila spjatost s uměleckou prací. Můžete k tomu přidat ještě náležitější výklad ? Ano, napsala jsem to tak, protože jsem cítila potřebu sdělit potenciálním příznivcům, kde je pravda o mně a mé tvorbě, která může škálou materiálů, kterou používám, na někoho působit třeba i nepřehledně. Zejména když mám dílo z bronzu a vedle něho ze skla. Už zde je jistý rozpor. Nejspíš je to tím, že nejsem jednoduchý člověk. 113

V L Á K N A M Y Š L E N E K , lehané sklo, 30 x 60 x 10 cm, 2010

Sklo je vám nejbližší? V technologii lehaného skla jste dosáhla významných výsledků. To je u mne nejvíce složité. Nemyslím si, že použitý materiál zařazuje umělce do nějaké škatulky. Měly by to spíš být forma a obsah díla, co jej určují. Nelze jednoduše říct : Sklář pracuje se sklem, sochař s hlínou, kamenem, dřevem, plastem…, malíř s plátnem, grafik s rydlem. Současná doba nabízí mnoho alternativních materiálů k práci, i takových, které byly vyvinuty až v posledním desetiletí. Sklo, jako materiál, mně není nejbližší, ale je pro mne nejdostupnější. A co bronz ? Vaše povrchově téměř naturalisticky strukturovaná bronzová socha Páteř patří, myslím si, k vašim nejvýraznějším dílům posledních let. A právě v tom to je. Tohle je moje nejmilejší oblast práce a mně nejbližší materiál. Tam je můj „prapůvod“, moje jádro, tělo i duše. Jakkoli to může znít třeba i nadneseně, je to pravda. Klub výtvarných umělců Horácka, jehož jste členkou, se už třetím rokem představuje na výstavách malířskými, sochařskými i jinými díly vzešlými z projektu nazvaného Cestou Santiniho. Jaký je váš vztah k tomuto baroknímu umělci? Je mně velice blízký. Vnitřně cítím, jako bych ho znala a chápala jeho počínání. Byl to jistě geniální architekt, ale myslím si, že byl i jedinečný výtvarník. V každém jeho architektonickém díle cítím víc než jen architekturu. Už tehdy byl nadčasový. 114

D V O J V L N K A , lehané sklo, 10 x 30 x 10 cm, 2010

Jistě souhlasíte, že pro výtvarníka má zvláštní důležitost první autorská výstava, ono premiérové přinesení vlastní kůže na trh. Vy jste si je odbyla v roce 1990 v cizině, na bavorském zámku Landshut. Co za tím tehdy bylo? Nikdy jsem žádnou výstavu neplánovala. Když jsem dostala nabídku, využila jsem ji, nebo nevyužila. Výstavu v Landshutu mi nabídl příbuzný, který tam pracoval. V té době jsem byla ve druhém ročníku ateliéru skla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a podívat se do krásného bavorského městečka, byla pro mě radost. Výstava byla přijata velmi dobře, tehdy byl ještě ve světě o české sklo obrovský zájem. Před patnácti dvaceti roky vás noviny označovaly úspěšnou reprezentantkou mladé tvůrčí generace. Pro čerstvou absolventku vysoké umělecké školy, s talentem, který nehodlá promarnit, asi není nadměrně nesnadné obrátit na sebe pozornost tisku i možných zákazníků. Ale jak je to potom, za hranicí středního věku ? Výtvarník během let zraje a vyvíjí se, nebo by to tak mělo být. Jeho vývoj spočívá z velké míry na vnějších vlivech, na prostředí, lidech, situacích, jež jeho rozvoj podporují nebo brzdí. V rámci těchto podmínek se snažím dělat svou práci. Většinou jsem nespokojená. Mívám pocit, že jsem nedostala šanci ukázat, co ve mně skutečně je. Už ve dvanácti jsem měla návrh na bronzové sousoší. Doufám, že až ta šance doopravdy přijde, nebude už pozdě.

115

H L A V A , lehané sklo, 30 x 30 x 60 cm, 2013

V 90. letech jste věnovala mnoho času organizování Mezinárodních sochařských sympozií Dřevěná plastika ve Žďáru nad Sázavou. Byly to, myslím si, přitažlivé akce. Sochy ze dřeva ovšem mají malou životnost, mnoho z těch žďárských vzalo za své, další chátrají, město je snad už ani nechce. Zpočátku nadšení, pak marnost. Sympozium se přežilo. Sympozia vznikla po sametové revoluci jako hodokvas a oslava radosti ze společného tvoření a setkávání umělců. Byla to nadšenecká dobrovolná činnost, na které jsem strávila po dobu čtyř let více jak tisíc hodin organizační práce. Městem i médii 116

byla velmi sledovaná a měla i značnou odezvu diváckou. V prostorách žďárského exteriéru bylo umístěno asi padesát dřevěných soch. Bohužel časy se mění a sympozia vzala za své na většině míst. Trvají jen některá, ponejvíce malířská a zpravidla mají pevné komerční zázemí. Ale ne dost na tom. V roce 2004 jste založila žďárskou galerii Evropa. Mimořádnou galerii. Byla ozdobou města, vlastně celého umění na Vysočině. Děkuji. To mi lichotí. Ano, vždy jsem se snažila mít pomyslnou laťku co nejvýše. Jednou z nejošklivějších českých vět počátku 21. století je: Všechno je o penězích. Pokud vím, tak Galerie Evropa marně hledala sponzory. Po pěti letech zavřela dveře. Její pád byl další velkou prohrou žďárské kultury. Pořádat kvalitní výstavy se vším, co k tomu patří, vyžadovalo hodně úsilí. A odezva širší veřejnosti byla malá. Byla jsem na to sama. Dělat galeristku a zároveň výtvarnici, nemohlo být dlouhodobě udržitelné. Co na tom, že na druhé straně, především mezi lidmi z oblasti umění, byla popularita Galerie Evropa vysoká, vernisáže byly hojně navštěvované, o galerii psaly noviny. Snad je to tím, že postupně slevujeme z kritérií kvality, dáváme přednost dostupnosti a líbivosti. Bude-li to tak pokračovat, co bude za pár let? Svou výstavu na podzim 2005 v Bruntálu jste nazvala Horror Vacui (Strach z prázdna). Teď, po řadě let, kdy téměř vše je jiné, přijde mi ten strach z prázdna jako předzvěst konce Galerie Evropa. Žila jste přece do určité míry tím projektem, takže když skončil, strach z prázdna mohl vytanout. Je možné, že jsem se tehdy podvědomě tak cítila, že tedy ideou právě připravované výstavy byl Horror Vacui. Když jsem ten termín, který pochází od Aristotela, slyšela poprvé jako středoškolačka na brněnské šuřce, tolik mě zaujal, že jsem jej měla stále v paměti. A v době bruntálské výstavy odpovídal koncepci mé tehdejší tvorby. Chápu. Měla jste svoji autorskou tvorbu. Zamýšlené plány nejdříve odsouvala sympozia, pak Galerie Evropa. Ale již od roku 1991 tu byl Klub výtvarných umělců Horácka. Stále je činorodý. Od předminulého roku jste jeho místopředsedkyní. Tak mně to nedá, abych se nezeptal: Kde stále berete energii něco organizovat, něčemu pomáhat, když jistot je tak málo? Ty jistoty pro mne nikdy nebyly důležitější než výtvarná činnost. Dělám to, čemu věřím, ale i to, co je zrovna potřeba. Bohužel doba se hodně změnila, a to, co jsem 117

P Á T E Ř , lehané sklo, 75 x 45 x 20 cm, 2007

Č E R V E N Á V Á Z A , foukané sklo, 25 x 25 x 45 cm, 2012. Foto: Jan Dočekal

dělala dříve z pouhého nadšení, bych si nyní už nemohla dovolit. Tím myslím například organizační podílení se na různých akcích. O vlastní tvorbě to ale neplatí. Bude-li nejhůře, tvořit lze třeba i z nalezených dřívek. Pravý umělec je ten, myslím si, který bude tvořit za všech okolností až do konce života. Ovšem vždy tu byli, jsou a jistě dál budou rádoby umělci, kteří vyrábějí zboží pouze na prodej. 120

Klub výtvarných umělců Horácka chodí teď se svými výstavami okolo Žďáru, nebo jinak pověděno, chodí po Vysočině. Když je aktuální společná členská výstava žďárských a jihlavských uměleckých profesionálů v Jihlavě a záhy potom v Novém Městě na Moravě, není to, promiňte mně tu otázku, pouhé hledání venkovských přátel umění? Vůbec to nemyslím hanlivě, mám na mysli, jestli je tu ctižádost umělců z obou klubů, významně překročit hranice regionu? Naše spolupráce s jihlavským klubem je omezena pouze na společnou výstavu přibližně jednou za pět let a to právě v Jihlavě a v Novém Městě. A v našem klubu, žďárském, jsme dobrovolně sdruženi a snažíme se konat, co je v našich silách, v časových a finančních možnostech. Výstavy konané na Vysočině nejsou pochopitelně tak náročné jako třeba v Paříži. Ale v posledních letech jsme měli výstavy, řekla bych, že úspěšné, v Praze, Ostravě a Olomouci. Chystáme výstavu v Hodoníně a Jičíně. Tedy si myslím, že jsme překročili hranice regionu. Nezřídka se objeví mínění, že hmotná i jakákoli jiná pomoc výtvarným umělcům, aby mohli bez existenčního napětí tvořit, je marným činem, protože umělec má vydávat plody své práce pouze ze svých zdrojů, umělecky i existenčně. Já tento názor nesdílím, tak se mohu zeptat, jak, jestli vůbec, město Žďár a žďárští mecenáši mají vůči vašemu klubu pomocné vztahy? Nechápu, proč je spousta grantů pouze pro amatérské výtvarníky. Aby se lidé nenudili a po večerech třeba vyšívali? Profesionální umělci, ti na volné noze, to mají opravdu těžké. A podpory je málo, spíše ještě méně. Jedinec na podporu vůbec nedosáhne, spíše nějaké sdružení. Umělec vytrvale pracuje týdny a měsíce, ale nepobírá žádný plat. Z čeho má žít? Zač si má koupit materiál? Možností, jak prodat vytvořené dílo není mnoho. Prodejních galerií je mizivý počet. Veřejných zakázek také. Co se týká našeho Klubu výtvarných umělců Horácka, mohu říct, že určitá spolupráce s městem je. Občas získáme i grant na činnost. Ale ať čtenář nemá velké oči, držíme se stále při zemi. Věnujme se chvíli teorii, nudné, ale nutné. Německý osvícenský filozof Baumgarten napsal v polovině 18. století, že estetický zážitek se nerodí z krásna, nýbrž z představy o dokonalosti, kterou krása poodkrývá. Ano. To je pravdivé. Za dobrým výtvarným dílem se skrývá talent, znalosti profese, genialita, zkušenosti a práce. Krása neznamená líbivost. Krása se prosadí, i ta, která není vidět na první pohled. 121

P Á T E Ř I I , bronz, 75 x 30 x 50 cm, 2011

Krásnými lze označit jen tvary čisté. Však to dobře víte. Ty vaše jsou takové. Náležejí univerzálně sdělitelné formě, obsah díla nerozhoduje. Není zapotřebí zhmotněných otisků cituplnosti a lyriky, protože umění ve vašem vyznání není látkou k dojetí. Vždyť Kant napsal, že „dojetí z krásy“ značně snižuje estetický zážitek. I to je pravda. Nesnažím se o vytváření krásy, jde mi spíš o pravdu. O pravdivé tvary, mnohdy i hrubé. Mám ráda syrovost a čerstvost. Tam někde se podle mne nalézá pravda a upřímnost ve zpovědi. Ale věci lze nepochybně vždy vidět z více úhlů. Vaše s přesností vedené linie, přehlednost objemů a skladebných jednotlivin, střídmost nízkého plastického 122

dekoru lehaného skla a přirozený účin rozptýleného světla, s jehož optickým působením na svou kvalitu sklo vždy počítá, to je ovšem v sumě jistým druhem poezie. V tom všem je hledání sebe sama, poznávání jaká jsem a co bych chtěla sdělit, jakým způsobem se chci vyjádřit. Je to jízda i stání na cestě. Nit myšlenek, kterou umělec sleduje a současně tvoří. Za každou cenu by měl být svůj. Je dobré, když umělec dokáže překročit práh ateliéru, hranice města, nejlépe země. V cizině jste vystavovala nezřídka. Snad to souviselo se samozřejmým zájmem, aby i vaše jméno bylo spojováno s tradicí českého skla. Je to dosud tak, jak bývalo dříve? Je stále české sklo ve světě pojmem? Ještě ano. Jsou to sběratelé, milovníci „starých pořádků“ v umění, kteří ten trend udržují. V posledních třiceti letech 20. století se sklářským výtvarníkům ve světě hodně dařilo. V současnosti je trh přesycený, muzea už nakoupila dost a třeba v sousedním Německu už zastavila další rozšiřování sbírek. Dokonce v jednom případě i nabízela významnou sbírku k prodeji. Co se mě týká, v posledních patnácti letech jsem se uzavřela světu celkem i sklářským aktivitám mířícím do ciziny. Jdu si po vlastní linii. Přitom jsem vystavovala dvakrát v Belgii. Vůbec se mně tam nechtělo, ale nakonec to bylo velice milé. Stále směřujete k formě jednoduché geometrie, ba už jste v jejím středu, k opakování, násobení tvarů, tedy k minimalismu. Odkud se tento přístup u vás bere ? Souzní se souhrnným životním názorem, nebo jste k němu dospěla víceméně technicky ? Myslím, že to nebylo technicky. Prostě jsem šla myšlenkově tak daleko, kam to jen šlo. Myslím až na kost. Ke zjednodušení tvaru na maximum. Je to jen jedna část mne, ale podstatná. A určitě souvisí s jedním z mých pohledů na život. Z přehledu vaší práce za posledních deset patnáct let vystupuje do popředí také skutečnost materiálové a tvarové pestrosti. Jinými slovy: Neznámým pojmem je pro vás strnulost. Nejzřetelněji to vidím, řečeno zkratkou, v protikladu teplého skla a chladných závěsných kompaktních reliéfů. No dobře, ale pro mne je i sklo studený materiál. Stejně jako bronz nebo cín. Abych to vysvětlila: Nepracuji se žhavým sklem. Pracuji s tvrdou, chcete-li studenou deskou skla a tu opět za studena vyndávám z pece. Tedy mé sklo a sochařské reliéfy spolu ladí. 123

V E J C E , bronz, 14 x 16 x 20 cm, 2011

Zatím největší výběr z tvorby jste představila loni v brněnské Galerii ARS. Vedle soch z lehaného skla, bronzu nebo sádry to byly premiérově uvedené minimalistické vertikální objekty z dřevotřísky. Řekla jste o nich, jestli si dobře pamatuji, že jsou počátkem nové větve vašeho sochaření. Jak ta větev od loňska povyrostla? Nejsou novou větví. Jsou to zvětšeniny mých konstruktivistických skleněných kompozic, provedené z dostupného alternativního materiálu. Nebo přesněji: Navazuji na tyto kompozice. Kdyby pro mne bylo možné, udělat je ze skla, udělala bych to. 124

Se sklem je těžké rozmáchnout se do větších rozměrů, někdy přímo nemožné. Je to náročné finančně i technicky, náročné i na převoz. Při manipulaci kousek ulomíte a celá věc je znehodnocená. Jestli jsem v zájmu o vaši práci něco nezanedbal, pak jsou jejím nejnovějším projevem foukané vázy. V jejich velikosti a tvarové volnosti je cosi monumentálního a zároveň noblesního. Ano, v poslední době jsem se vrátila i k vázám. Vázy jsme dělali už na UMPRUM v Praze. Tvar vázy hledáte v kresbě, poté ji vymodelujete z hlíny a vytvoříte na ni formu pro sklo. Pak ji skláři ve sklárně vyfouknou a brusiči zabrousí. Když přivřete oči a představíte si žďárskou kulturu v dokonalosti, co v ní bude oproti tomu, co dnes v ní není ? Bude v ní plnohodnotná spolupráce s městem a vědomí nutnosti uměleckého zhodnocení exteriérů města, protože jsou i přes velkou snahu stále nesjednocené, proto neuspokojivé. Cesta vede od velkých celků k detailům, jako když kreslíte portrét. To platí univerzálně.

Sklářská výtvarnice a sochařka MgA. Monika Vosyková se narodila 8. srpna 1966 v Jihlavě. Studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně (prof. Ladislav Martínek) a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (prof. Jaroslav Svoboda, prof. Vladimír Kopecký). Žije ve Žďáru nad Sázavou. Věnuje se lehanému sklu, sochařství v různých materiálech a reliéfní tvorbě. Uskutečnila osm samostatných výstav, první v roce 1990 na zámku Landshut v Německu. Zúčastnila se kolektivních výstav českého skla u nás a cizině (Velká Británie, Německo, Švýcarsko, Itálie). (Rozhovor je z knihy Jana Dočekala: Rozhovory 2005-2013, Může být, ale my takovými řečmi nehodláme ztrácet čas, Amaprint-Kerndl, 2014)

Fotografie, pokud není uvedeno jinak, jsou z archivu autorky

125

Petr Hana, BEZ NÁZVU (krajinný motiv), kombinovaná technika na lepence, 23 x 27 cm, 80. léta 20. století, neznačeno.

ZNOVUOBJEVOVÁNÍ TAKŘKA ZAPOMENUTÉHO MALÍŘE PETRA HANY Petru Hanovi (1945-1991) osud dopřál jen čtyřicet šest let života. Nadto jej tvrdě zkoušel. V roce 1965 mu zemřela prvorozená dcera, o dva roky později manželka po porodu druhé dcery. Ve dvaadvaceti letech zůstal sám. Signum těchto traumat nesl do konce života. V roce 1968 byl po letech marných snah konečně přijat na Akademii výtvarných umění v Praze. Ve speciální malířské škole profesora Karla Součka patřil k nejtalentovanějším žákům. Zpočátku maloval industriální krajinu a figurální kompozice – obrazy, které jen taktak souzněly s příkrými ideologickými požadavky na umění té doby. Ale v druhé půli 70. let se již pohybuje hlavně v krajině, kde od nepaměti příroda se prolíná s lidskou činností – v okolí Suchdolu, Unětic, Roztok a Levého Hradce (citace z Hanovy žádosti o přiznání stipendia). Uskutečnil čtyři autorské výstavy. Ve dvojici vystavoval se spolužákem z Akademie, malířem Ivanem Ouhelem, se sochařem Milošem Hruškou a s grafikem Miroslavem Fišákem, zúčastnil se čtrnácti kolektivních výstav. Pátou autorskou výstavu připravilo v roce 1992, u příležitosti prvního výročí Hanova úmrtí, Prácheňské muzeum v Písku. Pak byl v toku času, v rozkymácených proměnách pohledu na tzv. postmoderní umění fakticky zapomenut. Do výstavní síně se vrátil po jednadvaceti letech. Z podnětu dcery, Hany Dufkové, uspořádala Galerie Portyč v jihočeském Písku v září 2013 výstavu čtyřiceti pěti maleb z umělcovy pozůstalosti. Doprovodil ji katalog s osmnácti barevnými reprodukcemi, čtyřmi černobílými personálními fotografiemi a s přehlednou biografií. Jednalo se o obrazy převážně z 80. let, vzniklé v Čížové u Písku a v jejím okolí. Hana tam pobýval u příbuzných v rozpětí třinácti let i několikrát za sezonu. Poskytovali mu azyl k činorodé práci. Tak mu mírnili nepřízeň okolností existence a posilovali vědomí dimenze svobodné tvorby. 127

A U T O P O R T R É T , tempera a akvarel na papíře, 48 x 39 cm, před rokem 1985, neznačeno.

Četnost čížovských maleb – všechny jsou na lepence malých formátů, na rozměrná plátna, o nichž snil, neměl nikdy hmotné prostředky – rostla s časem pod kuratelou možností. Lze v nich číst těkavé ticho i výbuchy exprese. Hana zhusta používal barvy, jaké právě měl, nebral tedy ohled na viděnou skutečnost, musel opustit zásady mimetismu a tak vlastně dospěl k svérázné „nucené abstrakci“. Ve zcela odlišném rozpoložení vlepil do některých obrazů stébla trávy. Výsledné skladbě dávají zvláštní rozměr. V celkově oproštěném pojetí krajinného motivu je náhle přítomna tenká věcná spojnice s reálným světem přírody. Jsou protikladem, (nebo variantním souladem?) s často vypjatě stylizovanými jednotlivostmi z krajinných pozorování – s oblohou, stromy, keři, poli, s vodními hladinami). Lze říci, že jsou zrcadly hledání a nalezení způsobů malířského zobecnění prožité krajiny. Hana je mohl variantně rozvíjet ateliérovou prací. Maloval však nejraději v exteriéru, měl potřebu být s námětem, mít jej před očima, a to i s tou okolností, že viděné a cítěné ukládal na plochu obrazu v poněkud odtažité podobě, v té, již už měl v daném okamžiku „sjednanou“ ve svém nitru. Je odlišná od skutečnosti, ale je s ní spjata skrze malířovo cítění a uměleckou konfesi. Vždy se tak děje ve vyváženosti emocí a racionality. 128

Na konci každého vysvětlování obrazů, třeba i nejvíce fundovaného, by mohlo stát těchto pár slov, která si zapsal 3. července 1969 malíř Jánuš Kubíček: Každý obraz lze vysvětlit, ale je to bezvýznamné. Dobrý obraz přežije své vysvětlení a bude vysvětlován v každé době jinak. Obraz, který přežije všechna svá vysvětlení jako obraz, má v sobě věčné umění. (Jánuš Kubíček, Dramatický meziprostor, Brno, 1995). Pro impresionisty byla krajina otevřeným prostorem. V 80. letech minulého století ji četní autoři chápali jako vnitřní model. Jednotlivé modely jsou v širokém příbuzenském vztahu, podobou se však liší. Koncepce Hanových obrazů, zejména velkorysý prostorový plán, nepřítomnost vypracovaných detailů, souladnost ploch a linií, rovnovážnost jejich prolínání, k tomu dynamický kontrast barevných řešení, to svědčí o malířově schopnosti monumentalizovat motiv na malé ploše (většina maleb jen málo přesahuje sedm set čtverečných centimetrů). Skromnost formátu rozhodně nebyla Hanovým cílem, dle svědectví Viktora Šlajchrta se nikdy nezbavil myšlenky na nová díla mohutných rozměrů. Vždyť jeho rané malby, až na výjimky zničené skladováním ve vlhku sklepního ateliéru, jsou (byly) velkého formátu. Položme si ještě otázku, zda obrazy Petra Hany jsou krásné? Krása je totiž náležitou uměleckou kategorií. Hanou vytvářená krása je krásou veskrze originální. Beze stopy líbeznosti. Proto ji ne každý vnímá. Vystupuje z viděného a latentně i z vnímatelova nalezení alespoň stopy souzvuku, z „magického přisvojení si obrazu jen pro potřeby své duše“. Takovou podobu má cesta vedoucí až k zobecněnému konzistentnímu zjištění, že umění začíná tam, kde končí skutečnost. Hana formoval krásu každým dotekem štětce a špachtle (a sám byl, jak napsal Viktor Šlajchrt, i v čase nedostatku a velké rozkolísanosti vybraný a jemnocitný – tedy krásný). Nietzsche soudil, že krása je závislá na zvyklostech. Jsme-li s to přijmout Hanovu koncepci, ba nadchnout se jí zrakově i úsudkem, jsme-li na podobné požitky zvyklí, pak se nám z jeho strany dostává množství krásy srovnatelné s mohutností příboje. Je nemožné usuzovat, jakou podobu by mohla mít Hanova tvorba dnes. Lze se však domnívat, že by dál nacházel adekvátní výraz svého nitra, byť by to nemuselo být přímo v krajinomalbě. Ale třeba by vůbec nemaloval… Ne. On by maloval. Vždyť v malířství byla rozkryta celá jeho existence. Nesmíme se ale zaměstnávat odhady kvality jeho možného přítomného živobytí. Většina výtvarných umělců na tom vždycky byla bídně. Zde i kdekoliv jinde. Velikost byla některým přiznána až dlouho po smrti. V Holandsku v 17. století si dokázalo vydělat na živobytí jen málo znamenitých malířů. Jan van Goyen si přilepšoval prodejem tulipánů, van de Velde řídil továrnu na látky a Jan Havickszoon Steen byl hostinským. Jen neříkejme, že to bylo dávno a daleko. Vždyť dnes je dávno téměř vše a daleko není už téměř nic… 129

B E Z N Á Z V U ( k r a j i n n ý m o t i v ) , kombinovaná technika na lepence, 20 x 28 cm, 80. léta 20. století, neznačeno.

Písecká výstava v září minulého roku záslužně upozornila na moderního krajináře, jehož odkaz se roky oprávněně dožadoval náležitého zhodnocení. Druhým Hanovým návratem do přítomné výstavní dimenze byla komorní ukázka jeho tvorby, konaná v březnu a dubnu 2014 v Galerii Chodba Katolického gymnázia v Třebíči. Obě výstavy, na jejichž přípravě se významně podílela umělcova dcera Hana Dufková, byly důležitým upozorněním na tvůrce z více příčin nesoudržné generace sedmdesátých let, jehož osud byl svárem vášní na ostrých hranách bytí.

Jan Dočekal, březen 2014 (S použitím částí vlastního textu z katalogu Petr Hana, Návrat, vydaného v roce 2013 nakladatelstvím Amaprint-Kerndl, s r.o., Třebíč k výstavě v Galerii Portyč v Písku)

130

B E Z N Á Z V U ( k r a j i n n ý m o t i v ) , kombinovaná technika na lepence, 20 x 29 cm, 80. léta 20. století, neznačeno.

MALÍŘ PETR HANA (opožděný nekrolog) Malíř Petr Hana umřel ve spánku na první svátek vánoční roku 1991. Bylo mu šestačtyřicet. Na stolku vedle gauče si ještě stihl jen tak pro sebe uspořádat malé zátiší z několika kamenů, naplavených dřívek, křivolakých větviček hlohu a chomáčů suché trávy, které si přinesl den před tím ze Střeleckého ostrova. Vypil prý přitom láhev tuzemského rumu. Nevím, jestli umřel po dlouhé nebo krátké nemoci. Lékařům se vyhýbal už druhé desetiletí – poté, když mu vinou nějakého zdravotnického přehmatu v nemocnici zahynula žena a dítě (vím to jen s doslechu, sám o tom nikdy nemluvil). V posledních měsících před smrtí si stěžoval na různé potíže: byl nateklý, měl záludné průjmy a špatně chodil. Umřel prý na srdeční selhání. V podstatě šlo o alkoholickou vodnatelnost. Na Akademii byl Petr považován za jednoho z nejslibnějších žáků profesora Karla Součka. Poprvé vystavoval v roce 1975 se svým spolužákem Ivanem Ouhelem. 131

V E N K O V S K Ý M O T I V , kombinovaná technika, 35 x 46 cm, 80. léta 20. století, značeno vlevo dole P. Hana.

O deset let později jsem Petrovi, který už skoro neměl z čeho žít, zařídil výstavu v neratovické knihovně, kde dělala kamarádka. Problém byl s dopravou. Obrazy nakonec dovezli kamarádi pohřebáci smutečním autem. Na vernisáži se nás sešlo jen pět a žádný obraz se během měsíce neprodal. V témže roce se konala slavná výstava nových obrazů Ivana Ouhela na Staroměstské radnici, kde se sešla celá uměnímilovná Praha. Bylo to vlastně Ouhelovo zmrtvýchvstání – pár let předtím ochrnul po mozkové mrtvici a všichni si mysleli, že je vyřízen. Petr patřil ke generaci, která se na školy dostala ještě v liberálních letech, ale už v průběhu studia byla postavena před volbu, zda si zavýt s vlky, anebo se svou profesí neuživit. Petr uctivě vzhlížel ke kladenskému proletáři a komunistovi Součkovi a zpočátku si občas i trochu zavyl. Dušan Konečný o něm v knížce Mladí čeští malíři z roku 1978 napsal: „Cyklus monumentálních obrazů Člověk a jeho prostředí podmaňuje upřímnou snahou o překotnou výpověď všeho, co má mladý autor na duši: jsou to problémy války a míru, upřímnosti lidského citu a přetvářky, krásy a ošklivosti.“ 132

Když jsem Petra o pět let později poznal, jel už po skluzavce. Ve sklepním ateliéru, kde se po smrti ženy usídlil, jeho velká plátna zplesnivěla a duševní stav se ustálil v tiché, kultivované, ironické depresi. Sbližoval nás pocit životního krachu. Hodiny a hodiny jsme postávali v různých výčepech nad pivem, rozprávěli o knihách i obrazech a chechtali se pochmurným groteskám, jež nám přehrávala doba. Petr se nevyhýbal opilosti, zůstával však vždy zdvořilý a taktní. Ani pod strašlivými nánosy alkoholu mu nevynechávala inteligence. Často jsme se bavili tím, že jsme si vzájemně záviděli – já jemu svobodné povolání, samotu a nezávislost, on mně malý, leč stálý úřednický plat, rodinu a praktické starosti. Formát obrazů Petr přizpůsobil stísněným finančním i prostorovým podmínkám. Jeho malby na kartónech se daly přikrýt dlaněmi a námětem mu už byla výhradně abstraktní krajina, šlo vlastně o drobná a velice rozmanitá zobecnění čiré přírody. Nedávno jsem viděl luxusní anglickou knihu barevných snímků zemského povrchu z kosmu, na nichž se prolínala živá i neživá příroda s povětrnostními úkazy. Klidně by se mezi ně dala podstrčit reprodukce nějakého Petrova obrazu. Sochař Petr Císařovský mi jednou řekl: „To víš, že musí chlastat. Krajináři jsou v průseru. Veškerou krajinu jim zničili, a tak jim nezbejvá, než si ji vymejšlet.“ B E Z N Á Z V U ( k r a j i n n ý m o t i v ) , kombinovaná technika, 24 x 29 cm, 80. léta 20. století, neznačeno.

Malířské plody Petrových depresí byly epikurejsky příjemné. Jednou jsme na nějaké výstavě narazili na obraz Michaela Rittsteina, kde se jako obvykle v hororovitém interiéru hemžily zrůdy. „Takhle může malovat jen veselý člověk, já bych se u takovýho obrazu voběsil dřív, než bych ho domaloval,“ zachrčel mi Petr do ucha werichovským hlasem. S jinými výtvarníky se skoro nestýkal. Úspěšnější kolegové mínili, že maluje podbízivě, ale on skutečně živořil, zatímco bohatli ti, kteří výtvarně rozmnožovali hrůzu světa. V ateliéru svítil svíčkami, protože mu odpojili elektriku. Jeho dílo dokumentoval fotograf pan Hampl. Petr nosil snímky v potrhané obálce a na hospodských stolech z nich před kamarády improvizoval drobné výstavy. Na počátku devadesátých let jsme se nejčastěji scházeli ve výčepu ve Zlatnické ulici. Asi dva měsíce před smrtí přišel Petr celý rozzářený. Vracel se od pana Hampla, který mu na stěnu promítl diapozitivy jeho obrázků ve velkém zvětšení. „To si nedovedeš představit, kolik v tom bylo síly a jak to drželo pohromadě,“ chraplal vzrušeně. „Najednou ty obrazy měly správný měřítko, jako by teprve v tom velkým formátu pořádně mluvily.“ Pak se napil piva a pokrčil rameny. „Jenže já na tolik plátna a barev nikdy nebudu mít,“ řekl. Mhouřil úzké oči a pokyvoval hlavou. „Tak ať si mlčej,“ dodal. „Ať se lidi koukaj na Rittsteina.“ „Třeba si je jednou taky promítnou,“ řekl jsem. Petr se zachechtal. Jeho pohřeb jsem nestihl, protože jsem byl mezi svátky kdesi na horách. O tom, že umřel, jsem se dověděl až v lednu. Viktor Šlajchrt (Z knihy Suroviny laskominy, Milenium Publishing, Chomutov 2000) Podruhé publikováno v katalogu Petr Hana, Návrat, str. 8-9. Nákladem Hany Dufkové, umělcovy dcery, vydal Amaprint-Kerndl, s.r.o., Třebíč v roce 2013 k výstavě uspořádané Centrem kultury Písek o.p.s., konané 4. 9. – 28. 9. 2013 v Galerii Portyč, Čechova 406, Písek.

Spisovatel a novinář Viktor Šlajchrt se narodil 30. dubna 1952 v Praze. Vystudoval Pedagogický institut v Ústí nad Labem, obor český jazyk, výtvarná výchova. Pracoval jako učitel, uklízeč v metru, později působil v Knižním velkoobchodě a v nakladatelství Odeon, v deníku Mladá fronta a v letech 1994 – 2008 byl redaktorem týdeníku Respekt. Píše kritické texty, převážně z oblasti výtvarné kultury. 134

B E Z N Á Z V U ( k r a j i n n ý m o t i v ) , kombinovaná technika na lepence, 18 x 30 cm, 80. léta 20. století, neznačeno.

NEPOTKÁTE HO… Nepotkáte ho na slavných vernisážích jeho kolegů, chybí v publiku na významných premiérách, neuvidíte ho po koncertu mávat před Lucernou na taxík, aby stihl ještě nějaký ten okázalý večírek. Je s lidmi tam, kde se žije neokázale, je s těmi v montérkách, v sepraných džínech a laciných svetrech, s těmi na ulicích. Nechodí do módních kaváren, vináren a barů, kde se sjednávají kšeftíky. Spíš ho uvidíte v nějaké IV. cenové skupině, jak pozdvihuje zlatou monstranci piva mezi mužskými, kteří tam světí ukončení šichty, každodenní práce, jež přetváří svět. Ale ještě častěji ho můžete potkat přímo na chodnících našeho proslule tajemného velkoměsta, vyzařujícího už více než tisíc let všechny druhy krásy, od něžné po děsivou. V tom, jak pozoruje skutečnost, jak ji svýma očima ohledává, vstřebává a hodnotí, můžete poznat malíře. Nenosí s sebou polní stojan a skříňku s barvami, ba ani skicák, aby si zaznamenával postřehy. Nepotřebuje to. Jeho malířská metoda se neupíná na pevné tvary reality, neobjektivizuje to, co už je dáno jako objektivní, ale vychází z osobního prožitku. Ten pak v jeho ateliéru vystupuje z paměti a zasahuje do celé hodinářsky přesné práce se snem, do malování. Malíř Petr Hana nehledá exkluzívní prožitky. Všední dny města prožívá mezi všedními lidmi. Přesto jsou jeho obrazy nevšední. Malíř Petr Hana se nespokojuje s popisem nebo pouhou interpretací viděného jako ti, kteří 135

odvážný výboj moderní malby nivelizují elegantním eklektismem novodobého akademismu. Zvláštní účinek jeho obrazů vzniká hluboce osobní a velice jemnou destilací reality, jeho rozměrově malá dílka jsou jakýmisi koncentráty, extrakty. Citlivě zobecňují konkrétní vidění konkrétního malíře, zobecňují jeho pohled na svět tak, aby mohly obohatit konkrétní vidění světa kteréhokoli člověka svým promyšleným pojetím krásy. Prostor umění lze vymezit jako oblast objevování krásy, přičemž objevování a krása jsou rovnocenné atributy. To nové a neopakovatelné, s čím přichází malíř Petr Hana, vidím zejména v lyrismu jeho tvorby. Lyrika je literární termín označující poezii záchvěvu, prchavých pocitů a nálad. Lyrické malířství v konvenčním pojetí usiluje dojmout diváka těžkými kalibry vizuálních senzací – bílé židličky v zahradách, propletence ňader, lodyh, barevných balónků a bůhvíčeho ještě, prostě obsahuje samé dobré věci jako ten dort od pejska a kočičky. Hanovo malířské zaměření je programově protiliterární, opírá se o ryze výtvarné hodnoty, jako jsou barva, odstín, rytmus čar a bodů. Právě proto dosahuje důstojnějšího pojetí poetické malby a dospívá k lyrismu svébytně malířskému. Na jeho obrazech chybí poetické motivy, zato je ovládá poetická atmosféra. Z tvarů světa zbývají náznaky, potlačované silnou evokací nálady, jejíž nositelkou je především barva. Je to už v podstatě tvaru, relativně pevného a neměnného, že se rodí, aby začal dřív nebo později chátrat a zanikat, na rozdíl od barev a světel, jejichž proměnlivost je trvalá, věčná. Snad se dá říci, že Petr Hana maluje své okamžiky krásy z perspektivy věčnosti a že své velké téma, jímž je zcela pozemská krajina, nazírá z perspektivy vesmíru. A možná také, že jsou jeho obrazy tak trochu určeny vesmíru a věčnosti – jako citlivě zobecněné svědectví o planetě, která, jak víme, může nepřetrvat. Viktor Šlajchrt (Proslov na vernisáži v Kulturním domě Tempo v Praze – Lhotce, 4. 2. 1987) Publikováno v katalogu Petr Hana, Návrat, str. 25. Nákladem Hany Dufkové, umělcovy dcery, vydal Amaprint-Kerndl, s.r.o., Třebíč v roce 2013 k výstavě uspořádané Centrem kultury Písek o.p.s., konané 4. 9. – 28. 9. 2013 v Galerii Portyč, Čechova 406, Písek.

B E Z N Á Z V U ( k r a j i n n ý m o t i v ) , kombinovaná technika na lepence, 21 x 31 cm, 80. léta 20. století, neznačeno.

136

PETR HANA PO VÍCE NEŽ DVACETI LETECH Ve chvíli, kdy se tvorba malíře Petra Hany uzavřela, procházely zdejší výtvarné poměry zásadní proměnou. Umělci přestávali existenčně záviset na profesních organizacích řízených z politického centra, díky nimž se vyvolení těšili výsadám, zatímco ostatní byli z oficiálního kulturního dění víceméně vyřazeni. Scéna se otevírala konceptualismu a jiným dlouho potlačovaným modernistickým proudům, prosazovaly se aktuální postmodernistické tendence a v centru mediální pozornosti se ocitala především provokativní díla vzešlá z podzemní kultury, ať už šlo o ironickou „českou grotesku“ nebo o brutálně přímočarý underground. Zralé umělce, kteří u nás v duchu Jindřicha Chalupeckého po desetiletí věrně sledovali vývoj moderního umění ve svobodných zemích, zaskočilo zjištění, že se západní publikum více zajímá o postkomunistické hrátky s ikonami a symboly, jaké provozovali výtvarníci z Ruska nebo Číny, vyškolení v socialistickém realismu. Ostatně i menší prodejní galerie v Praze, které Petru Hanovi tu a tam poskytly skromnou obživu, většinou ovládli Rusové.

137

B E Z N Á Z V U ( k r a j i n n ý m o t i v ) , kombinovaná technika na lepence, 24 x 30 cm, 80. léta 20. století, neznačeno.

Přiznávám, že se mně dílo Petra Hany na tehdejším hlučném jarmarku zdálo poněkud pasé. Odpovídalo době svého vzniku, vyjadřovalo tichý a kultivovaný nesouhlas s poměry, nikoli snad přímo politickými, ale všeobecně civilizačními: s ubýváním krásy a harmonie, s rostoucí agresivitou a otrlostí, s mizením míst, kde se člověk mohl cítit svobodně a dobře. V monotónní šedi pozdní totality pro mne jeho drobné malby zářily jako zázračné průhledy do alternativního světa, jenže v ohňostroji senzací jejich barevnost pohasínala. Nové době, která požadovala, aby sochy sestoupily z podstavců a obrazy vystoupily z rámů, protiřečila Hanova díla i svou klenotnickou adjustací. Slavné výtvarné instalace z raných devadesátých let si dnes už sotva vybavím, ale několik obrazů Petra Hany mi pořád visí doma na zdech a denně se na ně rád dívám. Neopotřebovaly se. Málokdo uměl tak jemná kouzla s barvou a malířským rukopi138

sem dotáhnout k takové dokonalosti. Za Tizianem bych musel cestovat do světových galerií, u Hany se mohu kochat drobnými odlesky velkého malířství i doma. Dnes už vím, že pokud byla jeho tvorba pasé, tak jen na chvíli a zdánlivě. Ve své podstatě je nadčasová. Koresponduje s antikou, gotikou i barokem, s Monetem, Redonem i Williamem Turnerem, ale také se starými čínskými básníky, malíři a kaligrafy. Petr Hana žil do jisté míry jako bezdomovec, tím víc se však soustředil na to, aby si náhradní domov vytvořil v krásné malbě. Jsem rád, že jej mohu sdílet, a věřím, že si ho dříve či později objeví i vnímavější část veřejnosti. V duchovním smyslu jsme bezdomovci koneckonců všichni. Viktor Šlajchrt, 3. června 2013 Poprvé publikováno v katalogu Petr Hana, Návrat, str. 26. Nákladem Hany Dufkové, umělcovy dcery, vydal Amaprint-Kerndl, s.r.o., Třebíč v roce 2013 k výstavě uspořádané Centrem kultury Písek o.p.s., konané 4. 9. – 28. 9. 2013 v Galerii Portyč, Čechova 406, Písek. Podruhé publikováno pod titulkem Co zůstalo, s podtitulkem Petr Hana po více než dvaceti letech v knize Viktor Šlajchrt, Okamžiky umění – díla, legendy, provoz, str. 238-239. Vydalo nakladatelství Pulchra, Praha v roce 2013.

Autorem všech snímků, pokud není uvedeno jinak, je Jan Dočekal.

PETR HANA – BIOGRAFIE 1945, 4. června narozen v Kolíně. 1959-1963 studentem Střední všeobecně vzdělávací školy v Praze. 1963, 29. srpna-jaro 1964 zaměstnán jako pomocný aranžér u firmy Pramen Praha. 1964-1966 studentem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, pracoviště Brandýs nad Labem, obor matematika a výtvarná výchova. 1965, počátkem roku požádal o přestup na Akademii výtvarného umění v Praze. 1965, 11. ledna získal povolení k přestupu na Akademii výtvarných umění v Praze. 1965, 12. června se oženil s Hanou Vaňáčovou. 1965, narození dcery Petry. Zemřela v kojeneckém věku. 1966-1967 studentem Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, pracoviště Brandýs nad Labem, obor národní škola, výtvarná výchova. 1967, 12. května narození druhé dcery Hany. Úmrtí manželky po porodu. 1968-1974 studentem Akademie výtvarných umění v Praze, obor malířství, speciální škola profesora Karla Součka. 1974, 14. června složil státní závěrečnou zkoušku na Akademii výtvarných umění v Praze.

139

B E Z N Á Z V U ( k r a j i n n ý m o t i v ) , kombinovaná technika na lepence, 35 x 46 cm, 80. léta 20. století, neznačeno.

1978-1991 pobýval i několikrát v sezóně v Čížové u Písku u příbuzných Jiřího a Jiřiny Rema rových. V Čížové a jejím okolí, také v sousedním Třebkově, vytvořil desítky obrazů řazených k vrcholům jeho expresívní krajinomalby. Poslední díla (nejsou signována ani datována) vznikla v podzimních měsících 1991. 1991, 25. prosince umírá v Praze na srdeční zástavu.

SAMOSTATNÉ VÝSTAVY 1985, 10. října, zahájení výstavy v Městské knihovně v Neratovicích, úvodní slovo Viktor Šlajchrt 1987, 4. února, zahájení výstavy v Kulturním domě Tempo, Praha-Krč, akvarely a kvaše, úvodní slovo Viktor Šlajchrt 1989, 27. dubna – 11. května, Galerie Zlatá ulička, Pražský Hrad, Praha, úvodní slovo Viktor Šlajchrt 1990, 15. – 28. srpna, Gallery Květy, Praha-Florenc, úvodní slovo na vernisáži Viktor Šlajchrt

140

POSMRTNÉ VÝSTAVY 1992, 4. – 30. srpna, Prácheňské muzeum v Písku 2013, 3. – 28. září, Petr Hana, Návrat – obrazy, Galerie Portyč, Písek, kurátor a úvodní slovo na vernisáži Jan Dočekal 2014, 7. března – 25. dubna, Petr Hana, Návrat – obrazy, Galerie Chodba, Katolické gym názium, Třebíč, kurátor a úvodní slovo na vernisáži Jan Dočekal

Petr Hana s dcerou Hanou, v polovině 80. let minulého století. Foto: archiv Jiřího a Jiřiny Remarových

Studenti Katolického gymnázia v Galerii Chodba. Foto: archiv online ART

Hana Dufková, dcera Petra Hany, na vernisáži výstavy v Třebíči, 7. března 2014 Foto: archiv online ART

141

J a n D o Ä? e k al , H O R I Z O N T , tuĹĄ na kart on u , 60 x 44 c m, 2013. Fo t o: Arc h iv a ut ora

Jan Dočekal: Aproximativní krajiny – kresby a obrazy hudební oddělení Městské knihovny v Třebíči 9. června – 18. července 2014

Proč krajiny ? Proč aproximativní ? Na Vysočině člověk může být krajině stále nablízku. Té krajině, která vznikla sdružením činnosti přírody a člověka. Říká se jí krajina kulturní. Nepíši sdružením sil, protože silám přírody se člověk nemůže rovnat, a neříkám ani, že člověk se ke krajině chová vždycky kulturně. Dříve, než jsem se něco dozvěděl o umělecké historii, měl jsem za to, že krajinu může malovat pouze Mistr, protože jen on umí spojit všechny okolnosti týkající se té práce a dospět k dílu vyvolávajícímu obdiv. Později se mně dostalo naučení, že obraz krajiny nemusí být přesný, dokonale realistický, k tomu že slouží fotografie. Jako bych dostal svolení, že krajinu mohu malovat i já. Ale ještě mnoho let jsem jen lepil koláže. Až na začátku třetího tisíciletí jsem se na ono „svolení“ upamatoval. Teď si myslím, že každou formu malování krajiny, která stojí mimo realismus a je přijatelná alespoň pro dva diváky (pro autora a ještě jednoho), lze započítat do dobrých metod pro zobrazení tzv. vnitřních krajin. Ty zpravidla sestávají ze dvou složek – co autorovi zejména utkvělo v paměti (když nemaluje venku), jak to ulpělé zhodnocuje citově a jak to umí namalovat. Tak vznikají aproximativní, tedy přibližné krajiny. V oné přibližnosti může být zřetelně i enigmaticky obsažena velká přízeň, již ke krajině chovám. A chci-li její faktickou krásu vnímat, mám-li touhu se jí poklonit, nečiním to skrz obraz. Do krajiny živě vejdu – na dotek jejím tvarům, barvám, vůním i zvukům. Úloha obrazu je jiná. V dobré souhře okolností je v něm sdělitelný útržek malířovy mysli a malířova uspokojení z práce, již vykonal.

Jan Dočekal

143

K OS TEL NEJ SVĚTĚJŠ ÍHO SR D CE P ÁNĚ V MALÉM BERA NOV Ě Nedaleko Jihlavy, skrytá v údolí stejnojmenné řeky, leží obec Malý Beranov. Malá osada vznikla pro ochranu brodu na přelomu 16. a 17. století při jedné ze stříbrných štol. Větší význam vesnici přinesla až textilní továrna, která se s koncem 19. století vypracovala mezi největší ve střední Evropě. Během I. světové války měla téměř výhradní monopol na zásobování textiliemi císařskou armádu. Její vysoko se tyčící komín upoutává pozornost ještě dnes všechny, kteří se pohybují po staré cestě z Jihlavy na Brno. Kdesi za ním, v zástavbě normalizačních bytovek a vil z posledních dvou desetiletí, stojí jednoduchý jednolodní kostel, slavnostně vysvěcený v prvních dnech II. světové války. Jedná se o první sakrální dílo pražského architekta Jaroslava Čermáka, postavené v letech 1938 až 1939. Už samotný příběh, který inicioval stavbu, dává kostelu punc jedinečnosti. Během I. světové války byl na ruské frontě zajat maloberanovský občan Josef Kodet (narodil se v Řepčicích v roce 1894). Po vyučení na kupce narukoval v prosinci 1914 na vojnu. Při své první větší bitvě byl v dubnu 1915 zajat ruskými vojáky. Po mnoha dobrodružstvích se dostal na statek Michala Petroviče, kde se díky svým schopnostem vypracoval až na správce. Zde ho také zastihl ruský státní převrat. Několikrát unikl z popraviště jenom díky štěstí. Když válka skončila a zajatci se vraceli domů, onemocněl tyfem a tak byl nucen zůstat, protože by náročnou cestu nezvládl. Následně byl spolu se všemi, kteří se z války nevrátili, úředně prohlášen za mrtvého a „slehla se po něm zem“. Josefův starší bratr a krejčovský dělník Jan Kodet s prohlášením úřadů nesouhlasil. Věřil, že bratr zůstal na živu. Na schůzi křesťanského dělnictva učinil veřejný slib, že nechá postavit kříž na poděkování Bohu, pokud se mu bratr vrátí. Když se v roce 1921 vrátili dva Josefovi kamarádi a potvrdili, že stále žije, začal Jan aktivně po bratrovi pátrat. S pomocí mezinárodního červeného kříže a po zaplacení všech výloh s tím spojených, se nakonec Janovi podařilo bratra v roce 1923 do vlasti vrátit. Kostel Božského srdce Páně v Malém Beranově, foto: Jakub Kodet, březen 2007 Projekt kostela, Ing. arch. Jaroslav Čermák, květen 1937

145

Ze stavby kostela, foto: Ing. arch. Jaroslav Čermák, květen 1938

Když začali hledat místo pro postavení křížku, aby Jan mohl splnit slib, naráželi na nepochopení. Žádný ze sedláků nechtěl pozemek pro tento účel prodat. Koupili tedy v Malém Beranově dům č. 25, v jehož terasu vestavěli kapličku zasvěcenou Božskému Srdci Páně. Slavnostně byla vysvěcena 19. srpna 1928 za účasti velkého zástupu lidí z celého okolí. Během každoročně konaných poutí začal sílit hlas pro postavení kostela, a tak byla v roce 1933 pro ten účel založena Kostelní jednota. Významnou roli sehrál budoucí strahovský opat P. ThDr. Bohuslav Jarolímek, O. Praem, který se zároveň stal prvním předsedou jednoty. Spolu s bratry Kodetovými a dalšími „zapálenými“ lidmi, jak z Beranova, tak z celého okolí, získávali na svoji stranu čím dál více lidí i finančních prostředků. Podařilo se sehnat stavební povolení. Původní plány na nový kostel vypracoval zdarma architekt Ing. Břetislav Štorm již v roce 1933. Jeho návrh představoval dvoulodní kostel s věží při pravé straně chrámového průčelí. Samostatný projekt vytvořil i architekt Ing. Alois Janáček; u něj šlo o jednolodní chrám se štíhlou věží v průčelí. P. Jarolímek byl brzy přeložen do Prahy, kde získával stále více a více sympatizantů. Zde se v roce 1936 seznámil s mladým architektem Jaroslavem Čermákem, kterého celý příběh velmi zaujal. Svěřil se, že je jeho velikým snem postavit kostel a tak se nabídl, že vypracuje plány kostela zcela zdarma. 148

Ze stavby kostela, foto: Ing. arch. Jaroslav Čermák, říjen 1938

Když byl 6. června 1937 položen a vysvěcen základní kámen celé stavby, dosáhly sbírky na výše 112.000 K. Samotná stavba byla zahájena v dubnu 1938 stavitelem arch. Josefem Mácou z Třebíče. Stavbu aktivně podporovali z Prahy opat M. Zavoral i P. Jarolímek. Ing. arch. Čermák pořizoval během stavby bohatou fotodokumentaci. Stavební práce trvaly do října 1939. Slavné svěcení kostela proběhlo 8. října 1939. Zúčastnil se ho nový opat koadjutor P. ThDr. Bohuslav Jarolímek, O. Praem., dále J. M. papežský prelát, mons. prof. dr. Otto Gaube z Jihlavy, biskupský rada a městský farář P. Christian Honsig, O. Praem., kvardián P. Vavrečka a velký počet duchovenstva z okolí. Celkové vydání ke dni 12. listopadu 1939 činilo 381.639 K. Ve vydání jsou zahrnuty náklady na stavbu kostela s jeho vnitřním vybavením. V této době z chystaného vybavení chybí zpovědnice, lavice, varhany, zvony, kamna a skříně do sakristie, křížová cesta, sochy Panny Marie a sv. Josefa, sv. Jana Nepomuckého, sv. Antonína, obrazy zemských patronů na zdech mezi okny a oplocení pozemku kostela. Položka příjmů ke dni vydání činila 317.593 K. Všechny prostředky pocházely z milodarů. Maloberanovský kostelík se podařilo s pomocí Boží dostavět a vysvětit ještě před plným propuknutím války. Téměř s jistotou lze konstatovat, že později by se to již nikdy nepodařilo. 149

Celkový pohled na interiér kostela foto: Mgr. Martina Havlová, listopad 2012

Protože neměla Kostelní jednota dostatek peněz na stavbu, stavební úřad povolil jenom jednolodní řešení stavby. S blížící se válkou nezbyl čas ani na stavbu chystané budovy fary. Válka a následné roky totality udělaly přítrž plánům se vznikem samostatné maloberanovské farnosti. Kromě Malého Beranova by do ní spadaly i okolní obce. Přesto Ing. arch. Čermák v roce 1942 vlastní projekt kostela přepracoval. V nových plánech tak můžeme vidět dvojlodní kostel a dvoupodlažní faru. Během války se podařilo do kostela pořídit nové lavice, křížovou cestu (Josef Vítek, 1942), ozdobné zlacené kování na svatostánek,… Samotná válka se na existenci kostela nijak významně nepodepsala. V roce 1944 byl předsedou Kostelní jednoty P. Reginald Mokrý, O. Praem., jednota měla 119 členů. Radost z konce války na dlouhé roky utnul únor 1948. 30. listopadu 1948 byla násilně zrušena Kostelní jednota, část pozemků byl zabaven, vklady v bance propadly státu, kostel (včetně parcel) převeden do správy farního úřadu. V soudním procesu s ilegální skupinou Štěpánek- Janáček byli někteří členové jednoty odsouzeni a zavřeni do vězení. Počátkem devadesátých let byl kostel generálně opraven, vyměněna byla i střešní krytina a rozvody elektroinstalace. Koncem devadesátých let se pořídila zpovědnice 150

Socha Božského Srdce Páně nad hlavním oltářem (detail) foto: Mgr. Martina Havlová, listopad 2012

dle návrhu Ing. arch. Martina Laštovičky. V roce 2003 byly pořízeny nové elektrické varhany. V roce 2007 byly vysvěceny dva zvony, sv. Jáchym a sv. Anna, které ulil zvonař Josef Tkadlec z Halenkova. Na svěcení varhan i zvonů přijal pozvání J. M. Michael Josef Pojezdný, O. Praem., opat strahovský. Veliké kruhové kované okno nad hlavním vchodem jasně říká: „Když na vlnách dnešního neklidného života se upevníš v těchto třech, (tj. víře, naději a lásce), pak na Tebe bude zářit Boží slunce – Boží milost.“ Stále více a více je patrná lidská bezmocnost a malost, ale tím je také stále zřetelnější moc Pána – Stvořitele. Proto je kostel řešen jednolodním chrámovým prostorem, aby ze všech míst bylo vidět na svatostánek a aby tento prostor umožnil společné adorace. Presbytář je od lodi oddělen – povýšen nad ni – nejen svou větší výškou a zlaceným stropem, nýbrž i žlutě zbarvenými katedrálními skly v oknech. Podlaha kůru je v přízemí podepřena dvěma sloupy, jež jako by vyrůstaly ze svěcené vody kolem nich řešených kropenek a s andělskými zpěvy spojovaly náš zpěv. Ozdobný kovový pás zábradlí na kůru znázorňuje pravou spojitost a závaznost obou zákonů, Starého i Nového vzájemně se prostupujícím kruhem (Bůh – Všehomír) a kří151

Okno nad hlavním vchodem, foto: Jakub Kodet, březen 2007

žem (Kristus). Nad vítězným obloukem se vznášejí po obou dvou stranách dva andělé, nesoucí stuhu s nápisem: „Pojďte, klaňme se Jemu.“ Tím nás andělé volají ku společnému uctívání Boha. Po levé straně chrámové lodi je menší zapuštěná kaple s oltářem Pany Marie, nad nímž je její socha, jež nás sepjatýma rukama vybízí k modlitbě. Po pravé straně vítězného oblouku je ve výšce nika, kde je umístěna socha sv. Josefa, dělníka. Ten zde stojí u svého ponku a vybízí nás k práci. Hlavní oltář stojí na čtyřech sloupech představujících čtvero evangelií. Nad ním je umístěna socha Božského Srdce Páně, Rozsévače lásky, jenž svou levou rukou ukazuje na své Nejsvětější Srdce a pravou rukou i celým svým náklonem nám rozdává a rozsévá to nejdražší co má – lásku. Nelze bez pohnutí stanout před touto sochou. Nelze necítit mocný nápor lásky Srdce Ježíšova. Všechny tři sochy jsou z lipového dřeva. Obětní oltář byl zbudován v roce 1982. Vyřešení přístupu na kazatelnu nepostrádá symbolického významu. Vystupuje se na ni přímo od oltáře. Kazetový strop kombinovaného modřínu a smrku je doplněn 43 žárovkami uprostřed kazet, jež jako hvězdy nebeské sesílají dolů své klidné, smírné a vyrovnané světlo. 152

Křížová cesta ze štuku je umístěna na stěnách chrámové lodi. Loď je vyplněna dvěma řadami moderně řešených lavic. Stavbu provedl Ing. Máca z Třebíče, kovové práce provedl pan Noha z Třebíče, lavice a oltáře udělal pan Nožina z Českých Budějovic, sochy a křížovou cestu akademický sochař a malíř pan Josef Vítek. Hlavní podíl na vzhledu kostela má Ing. arch. Jaroslav Čermák z Prahy, který kostel i jeho interiér projektoval. Narodil se 12. května v Plzni a zemřel 12. června 1990 v Praze. Vystudoval architekturu na ČVUT v Praze. Mezi jeho další realizace patří chrám sv. Jana Nepomuckého v Praze-Košířích, kostel sv. Vojtěcha ve Čtyřech Dvorech v Českých Budějovicích, dřevěný kostel sv. Františka v Praze-Krči, architektonické řešení pomníku skladatele Karla Bendla v Praze-Bubenči, hlavní oltář v katedrále Božského Spasitele v Ostravě. Podílel se na rekonstrukci kostela Navštívení P. Marie v Lechovicích v roce 1945, kostela sv. Josefa v Luhačovicích v roce 1952 a kostela sv. Stanislava v Pitíně v roce 1955. Mezi další projekty, které vypracoval, patří kostel blahoslavené Anežky v Praze-Spořilově, kostel Neposkvrněného Početí P. Marie v Praze-Kbelích, kostel sv. Václava v Nemili-Filipově u Zábřehu, kostel v Radotíně, kaple P. Marie Lassaletské v Ostružně, kaple P. Marie chudých ve Zbohově, kaple P. Marie ve Spačicích, kostel sv. Terezie od Dítěte Ježíše v Kobylisích, kostel P. Marie Lassaletské v Nuslích, kostel Narození P. Marie v Šumicích a hřbitovní kaple ve Světlé nad Sázavou. Jakub Kodet POUŽITÁ LITERATURA Urbánek, Vladimír: Chrám Božského Srdce Páně v Malém Beranově L. P. 1940. Slovo úvodem doplnil J. Kodet st. Nové doplněné vydání. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství s.r.o., 1999. 40 s. Kodet, Josef : 70. výročí posvěcení kaple Božského Srdce Páně v Malém Beranově. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství s.r.o., 1998. Med, Ondřej: Svatojakubské anály. Jihlava, 1964. Kodet, Josef : Římskokatolická farnost u kostela sv. Jakuba, Jihlava: Z historie kostela Nejsv. Srdce Páně v Malém Beranově [online]. Malý Beranov: Vystaveno 28. 8. 2002, Aktualizováno 10. 7. 2009 [29. 8. 2011]. <http://svjakub.cz/?p=19-srdce> Vilímek, Ladislav: Cestou necestou od Velkého k Malému Beranovu [online]. Jihlava: Vystaveno v dubnu 2003 [29. 8. 2011]. <http://www.regionalist.cz/iglau/index.php?idclanku=0804221208808824> Nesignováno. Prostor: Ing. arch. Jaroslav Čermák [online]. Praha: [3. 12. 2011]. <http://www.prostor-ad.cz/pruvodce/praha/sporilov/cermak.htm> Kodet, Josef: Paměti. [nepublikováno] beranov.svjakub.cz

153

ODEŠEL MALÍŘ A GRAFIK HYNEK LUŇÁK 14. května 2014 se uzavřela tvorba malíře a grafika Hynka Luňáka, člena Sdružení výtvarných umělců Vysočiny v Jihlavě. Bylo mu 88 let. Narodil se 12. dubna 1926 v Praze. V letech 1937-1945 studoval na reálném gymnáziu v Praze, kde byla jeho profesorkou kreslení Ludvika Smrčková, a na Vyšší průmyslové škole strojnické v Praze. Soukromě studoval u malířů Vladimíra Hrocha, Zdeňka Novotného, Františka Grosse a Antonína Kybala.

MONT ST. MICHEL litografie, 42 x 30 cm, 1980 Foto: Jan Dočekal

154

EPIDAUROS kresba sépií, 42 x 30 cm, 2007 Foto: Jan Dočekal

Celoživotní odbornou technickou praxí byl přiveden v 50. a 60. letech minulého století ke konstruktivistické kresbě a malbě s tematikou přístavů a lodí. Od počátku 70. let upřednostňoval kresbu tužkou a pastelem, v grafice techniku litografie. Byl orientován na realistickou interpretaci vizuální a citové zkušenosti z krajiny doma (Vysočina, Krkonoše, Jeseníky) a v cizině (Itálie, Anglie, Francie, Belgie, Nizozemsko, Rakousko, Německo, Španělsko, Portugalsko, Řecko). Nejzávažnější jsou jeho originální kreslířské a grafické parafráze s motivy antické architektury a imaginativních symbolů technického myšlení ve vyspělém evropském starověku. Uskutečnil devatenáct samostatných výstav, první v roce 1970 v italské Florencii, poslední v Třebíči, kde působil od roku 1950, před třemi lety. Jan Dočekal