online ART - 6 / 2015 by online ART

obÄ?a s n Ă k 6 jaro 2 0 15

obča s n í k 6 jaro 2 0 15 Nezávislý kulturní občasník s předpokládanou periodicitou vydání čtyřikrát do roka, který se zabývá zejména výtvarným uměním s přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby.

OB SAH V JAPONSKU NENÍ MNOHO KERAMIKŮ, KTEŘÍ PRACUJÍ NAŠÍ TECHNOLOGIÍ Yasuyo Nishida a Vladimír Groh / Dagmar Petrášková

ČESKÉ MODERNÍ UMĚNÍ VE SBÍRCE PAVLA ČÁSLAVY / Jiří Hlušička

SKRYTÁ SDĚLENÍ MIROSLAVA ŠTOLFY / Věra Rudolfová

DVORAK SEC CONTEMPORARY / Monika Vývodová

Vendula Chalánková LÁSKA VERSUS MAMON / Monika Vývodová

MEZI SNEM A REALITOU Marie a Zdeněk Preclíkovi / Veronika Polnická

NAD TVORBOU DUŠANA TEJKALA / Iva Tejkalová

KRAJINY ZÁZRAKŮ VÝTVARNICE HANY LANGOVÉ-VEPŘEKOVÉ / Věra Rasochová

PROFESIONALITA NEBO PERFEKCIONISMUS ? / Pavla Váňová

100

CESTY BOHUMILA PUCHÝŘE / Věra Rudolfová

102

PERUTĚ dramatické události z objektivu Ladislava Sitenského / Petra Jungwirthová

116

projekt onlineart.cz: Lukáš Paulas redakce: Dagmar Petrášková, Marcela Pospíšilová, Věra Rasochová grafická úprava, design: Dagmar Petrášková onlineart@email.cz obálka: Miroslav Štolfa, ŽALUZ I E /detail/ olej, plátno, 120 x 200 cm, 1993, foto z archivu autora

Yasuyo Nishida a Vladimír Groh TALÍŘ (detail), o hraně 25 cm, technologie – lití do sádrové formy, páleno na 1360°. Dekor tzv. voda – za pomoci speciálního vosku se nechá glazura „srazit“, při redukci v silnejší vrstvě je trošičku tyrkysová a to je vlastně důkaz dobré redukce výpalu, kdy se v peci mění trojmocné železo na dvojmocné a to je zelenkavé. Celý efekt pak vypadá, jako by na povrchu porcelánu stály kapky vody.

V JAPONSKU NENÍ M N O H O K E R A M I K Ů , K TEŘÍ PRACUJÍ NAŠ Í T E C H N O L O G I Í Yasuyo Nishida a Vladimír Groh Zdravím do Země vycházejícího slunce, Yasuyo a Vladimíre, a hned se ptám – jste v Japonsku tentokrát pracovně, nebo na dovolené? Také zdravíme do Brna. Jsme tu z 98,5 % pracovně – obvykle to bývá vždy tak zhruba 50 na 50 a tento poměr je třeba udržet, protože je tu vše velmi drahé a je nutné myslet na finanční stránku cesty, aby se náklady alespoň z části vrátily. Která oblast je cílem vaší cesty? Zastavili jsme se na tři dny v Tokiu, vyřídit nutné organizační věci a navštívit rodiče Yasuyo. Potom jsme se přemístili do městečka Shigaraki k hlavnímu účelu našeho pobytu – residenční pracovní stáži. Je to místo ve světě keramiky poměrně hodně známé. Jmenuje se celkem skromně „Togei no mori“ neboli „Hrnčírna v lese“. To zní docela romanticky. Oficiální název je Institut keramických studii – keramický kulturní park Shigaraki. Co se za tímto názvem skrývá? Komplex budov na území cca 17 hektarů sestávajících z ateliérových či dílenských částí, rozprostřených po celém území parku. V dílnách jsou tradiční pece na dřevo. Dále se zde nachází výstavní haly místních keramických firem a Muzeum současného keramického umění. Městečko Shigaraki patří mezi šest nejstarších „keramických pecí“ – míst kde má keramika prastaré kořeny tzv. „rokukoyo“, to je v tradicionalistickém Japonsku velmi zavazující. Areál byl vybudován v součinnosti s prefekturou Shiga a dokončen v roce 1990. Brzy po svém otevření se stal ve světě velmi známou a prestižní institucí. Od té doby slouží jak k residenčním pobytům keramiků z celého světa, tak vlastně

Celkový pohled na ateliérovou a dílenskou část areálu Sigaraki

zároveň přispívá k vzdělávacímu systému pro místní umělce i zájemce o keramiku. V rámci pobytů zvaných „Artist in Residence“ zde byly takové veličiny světové keramiky jako Peter Voulkos, Rudy Autio, Pompeo Pianezzola a mnoho dalších. Jak dlouho residenční pracovní pobyt trvá? Délka pobytu Artist in Residence je různá. Ti kdo jsou tady jako studio artist si mohou zaplatit až roční pobyt a ten se může i opakovat. Pro nás je volitelná délka od jednoho měsíce do půl roku – můžeme se sem vracet několikrát v rámci jednoho pozvání. Protože jsme za poslední půlrok absolvovali cesty do Číny, Indie, teď jsme tady, a chceme být také trochu doma, tak jsme zvolili pro začátek šest týdnů. Uvidíme, jak to půjde a když tak se sem vrátíme ještě na pár týdnů na podzim, kdy tady budeme na festivalu Sasama 2015. Pracujeme tu spolu s několika kolegy a kolegyněmi z různých zemí až do poloviny dubna. Potom se opět po třech dnech v Tokiu vracíme domů. Čili zhruba 50 dní práce 6

Vnitřní trakt mezi ateliéry a ubytovací budovou, zahrádka s různými artefakty

vždy šest dní v týdnu. V té době ale vyřizujeme i spoustu jiných věcí – je třeba si pracovně připravit další pobyt atd. Je pro vás rozdíl v tom, když pracujete tady u nás v Česku a když v Japonsku? Ovlivňuje změna prostředí nějak zásadně vaši tvorbu? Rozdíl je poměrně značný, ale snažíme se, aby věci, které zde vytváříme, se nijak výrazně nelišily od toho, co produkujeme v naší dílně doma. Jsou zde v první řadě značné technologické odlišnosti, které jsou vždy v oblasti porcelánu velmi citlivé. Japonský porcelán je trochu měkčí než ten náš – pálí se na nižší teplotu a i chemické složení je trochu jiné. Současný pracovní pobyt je rozdělen do dvou částí. První, ve které zrovna nyní jsme, je zaměřena spíše na výzkum těchto rozdílností – máme tu k vyzkoušení asi 12 různých druhů porcelánu z několika míst a měli bychom je všechny otestovat a zjistit, hodí-li se pro naši ateliérovou práci. Tady v Japonsku není mnoho keramiků, kteří pracují naší technologií. 7

Technicky jsou dílny skvěle vybaveny, větší plastiky se zaváží do pece zdvižnými voziky

Jaká je vaše technologie? Odlévání porcelánu do sádrových forem. Tady je tato technologie spíše používána v průmyslové výrobě porcelánu, ale u nás je rozšířena i ve studiové práci. Porcelánové hmoty, které máme k dispozici, jsou postaveny pro poměrně sofistikované technologie průmyslové výroby, zejména pro tlakové lití a pro ateliérovou práci se moc nehodí. Teprve až otestujeme všechny vzorky, nějaké vybereme, alespoň v to doufáme, tak ty se po určitých úpravách budou hodit pro nás, ale i pro další keramiky, kteří sem po nás přijedou. Po této fázi se pustíme do naší vlastní tvorby a snad se nám podaří, aby nebyla příliš odlišná od té, kterou se zabýváme doma. Je to poměrně dost časově náročné, ale naše výhoda je, jak už jsem zmínil, že jsme zde na pozvání se statutem tzv. guest artist, což nám dává možnost se sem vracet a v našem projektu pokračovat kdykoliv v budoucnu. Ještě k těm rozdílům – ten hlavní je pracovní nasazení Japonců. Moje žena Yasuyo se u nás velmi rychle přizpůsobila a převzala můj poměrně volný pracovní režim, který je limitován moji vrozenou leností. Když jsme zde, vždy okamžitě naskočí na japonský způsob práce, který není agresivní, ale zato vytrvale usilovný. Tady se začíná pracovat 8

Yasuyo vysvětluje návštěvníkům v čem tkví podstata naší práce

kolem deváté ráno a s drobnými přestávkami se končí kolem půlnoci, většinou i později a tak to jde každý den včetně sobot a nedělí. Jak to zvládáš Ty? Když se kolem jedenácté večer začnu vzpěčovat a rád bych už absolvoval klid na lůžku, myslím, že se za mne Yasuyo trochu stydí před ostatními kolegy, kteří se vždy snaží dodělat plánované denní úkoly i kdyby měli být v dílně do ranních hodin. Teď, když píši tento text, jsou téměř dvě hodiny v noci a v ateliérech se pilně pracuje. Já jsem byl právě kontrolovat pec, ve které tuto noc pálíme, a několik kolegů ještě dodělává, co považují zřejmě za nutné. Tento veskrze asijský přístup k práci – setkáš se s ním jak v Číně, tak v Koreji – je těžko stravitelný pro Evropany, ale protože jsme zde ve výrazné menšině, je třeba se trochu přizpůsobit.

Pohled oknem z našeho ateliérového prostoru

Na některých fotkách vidím sníh, na jiných slunečno, jaké tam máte teď počasí? Trošku vám závidíme to vaše, sledujeme internet a přes den už i 15° nad nulou, tady uprostřed března je stále kolem nuly a v noci 4-5° pod nulou. Jinak jedna z výhod mezinárodního osazenstva je teplo v dílnách, ateliérech a také v soukromí – zde byl japonský tradiční způsob tzv. studeného odchovu podřízen mezinárodnímu tlaku a všechny prostory jsou vybaveny podlahovým topením, k dispozici je také několik mobilních vyhřívadel a všude teče teplá voda. Protože už dobře známe tradiční japonské poměry, vybavili jsme se zimním oblečením, jako bychom měli absolvovat přechod Grónska, ale bohudík to není potřeba. Liší se vernisáže, výstavy, sympozia a různé keramické akce v Japonsku od těch, které se pořádají u nás? Jak kdy, záleží asi na akci a kdo ji pořádá. Galerie ve velkých městech se snaží napodobit evropský styl, takže vernisáže už bývají celkem časté, ale nemusí být pravidlem. Včera zde v areálu parku byla v Muzeu současného keramického umění otevřena 10

Takuro Kuwata tu dělá poměrně neobvyklé objekty – velké bobany v různých barvách osází ostny z drátu či porcelánovými tyčinkami, na ně pak před pecí natáhne směs živce a křemene s barvítky, ta se při výpalu rozteče a zachycena tyčinkami vytvoří zajímavou strukturu

Bobany mají různé barvy

výstava švédské keramičky Lisy Larson, tady v Japonsku poměrně známé, bez jakékoliv zahajovací ceremonie. Prostě se ráno otevře muzeum a výstava už je tam. V Tokiu jsme zase absolvovali několik vernisáží, které byly spíše slavnostními bankety. Normální výstavy jsou zde vlastně jen prodeje artefaktů a existují tady tisíce galerií. Jenom v Tokiu je jejich seznam tak obsáhlý, že je to kniha čítající několik set stran, od těch nejlepších až po zastrčené místnosti, které se dají pronajmout v podstatě za jakýmkoliv účelem. Galerii si můžeš samostatně pronajmout, jen jako prázdný či víceméně zařízený prostor, dá se domluvit s majitelem na určité spolupráci a pak i finančním podílu z prodeje. Velké galerie si vystavující vybírají a v těch nejprestižnějších je potřeba absolvovat i několik pohovorů. Pokud máš štěstí a vyberou Tě, tak výstavu připraví do všech detailů a dělají vše pro to, aby byla úspěšná. Mají okruh svých zákazníků, které zvou, tisknou tzv. direct mail – což jsou pozvánky ve formě pohlednic. Takové galerie si pak berou minimálně 50% z prodeje, výstava trvá obvykle týden a předpokládá se, že autor bude každý den přítomen, nejlépe po celou otevírací dobu, aby návštěvníky osobně přivítal a pohovořil s nimi. Tento systém je tady nejrozšířenější cestou, jak se uživit na „volné noze“. 12

A co vy, měli jste v Japonsku už i samostatnou výstavu? V Tokiu je několik prestižních galerií pro keramiky, ale daly by se spočítat na prstech jedné ruky – každopádně jsou v obrovské menšině proti těm „normálním“, kde si člověk musí vše udělat i zařídit sám, a platí jen za prostor. I tato možnost je však pro cizince velmi obtížná a to dokonce i pro ty s japonskou manželkou. Cizinec neznalý jazyka se samozřejmě nemůže pouštět do jednání o pronájmu prostor. Pokud zde člověk nežije na stálo a nemá potřebný okruh známých, je to jen vyhazování peněz. Nám se ale párkrát podařilo v takových galeriích vystavovat. Je to na jednu stranu náročné, být celý den na jednom místě a snažit se tvářit stále přívětivě, ale je také velkou zkušeností vidět, jak tady galeristé pracují. Každý kupující vyplní malý dotazník, kde uvede, o jaký typ tvorby se zajímá, galerista si k tomu napíše, co a kdy koupil, a obesílá jej pak na další podobné výstavy již zmíněným direct mailem. Je naprostou samozřejmostí, že si vede kompletní účetnictví, co se kdy a komu prodalo a tento výpis autor po ukončení

Malá galerie v areálu Artist in Residence, kde má každý pozvaný možnost vystavovat své práce – ty které přivezl se obvykle doplňují o věci vytvořené postupně během pobytu

Yasuyo Nishida a Vladimír Groh H R N K Y , porcelán, platina a sole kovů, výška 22 cm

V Á Z Y , porcelán, platina a sole kovů, výška 40 cm

výstavy dostane. Ještě jedna věc mne zaujala už při první výstavě tady – každý koho osobně pozveš a on pozvání přijme, koupí alespoň jednu maličkost, aby podpořil jak autora, tak zároveň i galerii. Je to tzv. systém loajality, který existuje téměř všude mezi Japonci. Nikdy jsem tady neslyšel u nás celkem běžnou domluvu: „Stavím se v ateliéru, abych si něco koupil levněji – nebudeme přece prokrmovat galeristy!“ Ano, to je u nás v kraji zvykem. Ale zpět k tématu výstav, přehlídek apod. Nekomerční výstavní akce nebo sympozia se tedy v Japonsku asi moc nepořádají. O tom zde moc slyšet není. Jednou jsme se účastnili čehosi, co by se dalo sympoziem nazvat – název zněl Setkání hlíny s hudbou a tematicky to bylo zaměřeno na výrobu hudebních nástrojů a jejich následné užití. Na severu Japonska v Aomori jsme byli v roce 2002 na festivalu Pálení dřevem – to byla poměrně velká akce pro více jak 14

Yasuyo Nishida a Vladimír Groh H R N K Y , porcelán, platina, dekor – ježek. výška 10-22 cm

T A L Í Ř E , porcelán, sole kovů, 20 x 20 cm

osmdesát účastníků z celého světa, ale myslím už zanikla. V posledních šesti letech zde probíhá světoznámý festival keramiky Sasama, což je celkem fenomenální akce, která se během dvou ročníků – je to bienále – stala opravdu hodně známou nejen tady v Japonsku, ale po celém keramickém světě. Také zde pořádají další mezinárodní soutěže, jako je třeba Mino, či Izushi trienale porcelánu a myslím, že probíhá i dost lokálních soutěží pro keramiky. Jak jsou na tom mladí výtvarníci a jaký je rozdíl mezi existencí výtvarného umělce v Japonsku a u nás? Pro mladé keramiky, ale nejen pro ně, je zde neobvykle štědrý systém grantů, kde mohou získat velmi zajímavé prostředky např. na cesty do zahraničí nebo na další vzdělávání v oboru. Hodně japonských studentů navštěvuje školy po celém světě 17

Maruška brut se svojí plastikou prostříleného kolouška s králíčkem

a drtivá většina těchto pobytů je placena granty či nadacemi. Je toho určitě spousta odlišného od našich poměrů, je třeba ale vždy brát v úvahu, že keramika zde má poměrně výsadní postavení, velkou tradici a je již několik desetiletí na špici světového keramického dění. Dá se tedy velmi těžko srovnávat situace u nás a i v ostatních postkomunistických zemích. Takže japonští umělci – keramici, hlavně ti začínající, mají velmi dobrý start. Máme tady kolegyni, mladou japonskou keramičku – jmenuje se Maria, ale s Yasuyo ji říkáme Maruška brut. Díla, která tu vytváří, jsou na mladé děvče dost neobvykle morbidní. Takový trochu Art brut. Převážně jde o zvířata, hlavně králíčky, koloušky, ale i jinou zvěř, prostřílenou šípy. Japonským donátorům a institucím podporujícím mladé keramiky se asi její věci líbí, protože tady v Shigaraki byla už jednou celý rok a nyní je tu opět několik měsíců. Jen pro představu co to obnáší finančně – jeden měsíc pobytu tady, vč. průměrné materiálové spotřeby, se pohybuje okolo padesáti tisíc korun. Loni byla Maruška několik měsíců v Číně (také grant) a koncem roku se vrátila opět sem. Brzy tady bude končit a včera přiběhla s radostnou novinou – dostala 18

Jennifer Lee ve svém uklizeném pracovním prostoru

další grant (přes 200 tisíc korun) na tříměsíční pobyt v holandském středisku keramiky Hertogenbosch. Kdo je šikovný a „umí v tom chodit“, může tu po studiu vyžít několik let jen z grantů a ještě jezdit po světě. Co ostatní účastníci stáže, znáte se s některými už z dřívějška? Včera přijela na svůj druhý pobyt keramická veličina z Anglie Jennifer Lee. Neznáme se až tak dobře, nikdy jsme ji neviděli při práci, ale jsme s ní v kontaktu pres mail a měli jsme tady společnou výstavu. Dostala pracovní místo hned vedle nás a my nestačili zírat, jak si začala připravovat pracoviště. Nejprve umyla okna, která přísluší k jejímu pracovnímu prostoru, pak vydrhla stoly a police, vytřela podlahu na svém území, odněkud přitáhla různé další poličky, všechno sestavila, tak aby to bylo estetické i praktické pro práci a když jsme na to obdivně koukali, povídá: „Víš, já nesnáším pracovat v nepořádku a musím se tu cítit jako doma, jinak se nemohu na práci pořádně soustředit“. Maruška brut, která si pamatuje Jennifer z jejího loňského pobytu tady, říká, že pracuje od půl sedmé ráno do jedné v noci. Tak snad tady Jeff napraví pověst evropských lajdáku, kterou jsem tady zavedl. 19

Fukami Sueharu s maželkou a Yasuyo Nishida v diskuzi nad vzorky výpalu

Na fotkách, které posíláte, vidím také významného japonského keramika Fukami Sueharu, můžeš o něm něco prozradit ? Fukami Sueharu je typickým představitelem vrcholných tvůrců japonské keramiky. Jeho rodiče vlastnili keramickou továrničku – spíše asi větší dílnu s několika zaměstnanci, takže má keramiku v genech. Je nesmírně precizní ve všech aspektech své práce – když pracuje, nic pro něj neexistuje, což je pro Japonce typické, ale on je v tomto ohledu extrém. Typicky českému „na to se vykašlem, to je dobrý“ vůbec nerozumí. Věnuje pozornost každičkému detailu pracovního postupu a myslím, že by se jeho práce dala přirovnat snad jen ke špičkové chirurgii. Ve světě je uznávanou veličinou právě v technologii, ve které pracujeme i my – v litém porcelánu. Dovedl ji až na samou hranici možností a jeho plastiky jsou opravdu dokonalé. Samozřejmě tomu odpovídá i cena. Má objednávky na mnoho let dopředu, ale sběratelé si u něj objednávají většinou jen jeden kus, na více kusů má málokdo. 20

Asi se s Fukami Sueharu nevidíte poprvé, kde jste se seznámili ? Měli jsme štěstí a seznámili se s ním asi před deseti lety prostřednictvím kurátorky největšího keramického muzea v Japonsku a asi i ve světě – Tajimi, které je známé více pod jménem Mino. Spřátelili jsme se i s jeho ženou Chieko, měli možnost u nich i nějaký čas pobývat a vidět velmi zblízka jak Fukami pracuje. Byl za námi dvakrát v Česku a téměř vždy, když jsme v Japonsku, tak se někde potkáme. Je pro mne celkem záhadou, že si nás tak oblíbil – neumí jinak než japonsky, takže si v podstatě vůbec nerozumíme a veškerá komunikace probíhá přes Yasuyo. S touto známostí tady máme snad větší úspěch než s naším porcelánem. Když jsme měli před několika lety výstavu v galerii obchodního domu Mitsukoshi v Tokiu a Fukami se tam za námi zastavil, hned druhý den přiběhl ředitel „obchoďáku“ osobně zjistit, kdože to vystavuje v jejich galerii, že se na něj přijel podívat i sám velký Fukami Sueharu. Moc děkuji za zajímavé informace a těším se na další zprávy, zážitky a výsledky vaší pilné práce! Dagmar Petrášková

Yasuyo Nishida a Vladimír Groh HRNEK FUNNY porcelán, platina a dekorace solí kobaltu, výška 15 cm

Yasuyo Nishida a Vladimír Groh D Ó Z Y B O N B ÓNEK, barevné porcelánové hmoty – probarvovaný porcelán, platina (voda), ručně rytý dekor, z odlité koule je ručně vyříznuté víčko, průměr cca 10 cm

Fotografie VladimĂr Groh a z archivu autorĹŻ

Výtvarníci – keramici Yasuyo Nishida a Vladimír Groh jsou manželský pár, pracující výhradně s porcelánem formou licích technologií. Všechny jejich díla jsou vysoce funkční a vynikají kvalitním, lehce rozpoznatelným designem. Pod značkou Studio porcelain vystavují svoji společnou práci od roku 2005 na mezinárodních výstavách a veletrzích. Žijí a tvoří převážně v Brně a v Lounech. Yasuyo Nishida se narodila v roce 1977 v Japonsku. V Tokiu vystudovala Musashino Art University /obor keramika/, nejvýznamnější japonskou univerzitu v oblasti designu porcelánu. Po absolutoriu působila tři roky jako pedagog designu porcelánu a keramiky. Od roku 2004 se věnuje vlastní keramické tvorbě. Jako členka Sdružení keramiků Brno a Unie výtvarných umělců ČR se zúčastňuje výstav a sympozií u nás i ve světě. Vladimír Groh se narodil v roce 1953 v Brně. Odborné znalosti získal soukromým studiem a od roku 1982 pracoval jako jeden z vedoucích v keramické dílně Klubu VAAZ v Brně. Samostatně začal vystavovat v roce 1988, zúčastňuje se i společných výstav, sympozií a workshopů doma i v zahraničí, především v Japonsku, Koreji, Velké Británii, Španělsku, Kanadě, Německu, Slovensku, Holandsku atd. Je spoluzakladatelem a dlouholetým předsedou Sdružení keramiků Brno a členem Unie výtvarných umělců ČR.

Yasuyo Nishida a Vladimír Groh, VÁZY porcelán, platina, dekorace solí kobaltu, výška cca 40 cm

Č ESKÉ MODERNÍ UM Ě N Í V E SBÍRCE PAVLA Č Á S L A V Y Jiří H l u š i č k a

Nestává se často, aby sběratelé umění nechali veřejnosti nahlédnout do hájemství vlastní privátní sbírky. Naštěstí se ale ve hře prosazuje bytostná vlastnost uměleckého díla, jež se nemůže obejít bez dialogu s širší vnímatelskou obcí. To obvykle sběratele přece jen dříve nebo později přiměje k tomu, aby vydal počet z mnohaletého akvizičního úsilí. Právě v této situaci se ocitl brněnský stavitel Pavel Čáslava, jenž výstavou, která se konala v jarních měsících letošního roku v brněnském Domě pánů z Kunštátu, představil rozsáhlý výběr ze své sbírky našeho umění dvacátého století.

Antonín Procházka J A R O /Studie dívky/ olejová tempera, plátno 35 x 30 cm, 1915

Emil Filla ZÁTIŠÍ S PODNOSEM olej, plátno, 47 x 48 cm 1922

Touto výstavou, provázenou náročně připravenou knižní publikací, se tak přihlásil ke sběratelské tradici, která v kulturním životě města Brna mezi dvěma válkami mnoho znamenala. Privátní kolekce Františka Dvořáčka, Václava Dvořáka, prof. Otakara Teyschla, sochaře Josefa Kubíčka, JUDr. Josefa Slezáka, Karla Růžičky, ing. Antonína Podrábského a ovšem především iniciativního Františka Venery sehrály nezanedbatelnou roli v tom, že moderní umění v moravské metropoli zdomácnělo. Instalace výstavy respektovala půdorys Čáslavovy sbírky, která se v uplynulých deseti letech vytvářela na základě dvou základních okruhů. První z nich se orientuje na charakteristické artefakty klasiků českého moderního umění. To znamená, že se zde v náznaku prezentovala tvorba představitelů zhruba tří výtvarnických generací, jejichž dílo se vyvíjelo v období od počátku dvacátého století až do druhé světové války. Další sbírkový okruh se zaměřuje na ukázky tvůrčích snah brněnských malířů a sochařů z období po roce 1945 až do konce minulého století. Oba okruhy se

Otto Gutfreund, DĚVČE S R Ů Ž Í bronz, výška 38,5 cm, 1924

ovšem v mnoha případech navzájem prolínají. Ačkoliv se zatím nepodařilo zastoupit dílo všech předních tvůrců ani naznačit podíl veškerých tendencí, které vtiskly podobu českému novodobému umění, sbírka i tak představuje pozoruhodný kulturní fenomén. V úvodu výstavy se připomněla úloha pokolení, jež vstoupilo na uměleckou scénu v devadesátých letech devatenáctého století, a to obrazy malířů, kteří reagovali na impresionistické, symbolistní, či na secesní podněty. Rýsoval se tu zejména lví podíl krajinářů Antonína Slavíčka, Antonína Hudečka, z mladších talent Jindřicha Pruchy. Jádro sbírky a celého výstavního souboru je však třeba spatřovat v přínosu těch, kteří bývají považováni za zakladatele českého moderního umění. Proto zde dominovaly práce umělců z okruhu proslulé skupiny Osma a pozdější pražské Skupiny výtvarných umělců, jejichž názorové postoje rezonovaly s problematikou kubismu. Však se zde také nejvýrazněji uplatnili protagonisté těchto tendencí, zejména Emil 28

Vincenc Makovský, DÍVKA S DĚCKEM bronz, výška 63,5 cm, 1933

Filla a Antonín Procházka, kteří byli u nás mezi prvními, kdož pochopili epochální objev P. Picassa a G. Braqua. Ze zastoupení obou českých malířů, jakož i z plastik Otty Gutfreunda vyplynulo, že kubistická estetika nijak nebránila individuálně odstíněnému přístupu k aktuální stylové problematice. Převratné životní poměry po první světové válce však způsobily názorový přerod nejednoho z vyznavačů kubismu, a to ve jménu nového klasicismu. V Čáslavově sbírce to názorně dokládají civilistně laděné bronzy Gutfreundovy stejně jako plátna Otakara Kubína, Jaroslava Krále, Jana Trampoty, Josefa Hubáčka ad. Tato široce založená vývojová eventualita českého moderního umění nalezla protipól v avantgardní tendenci představované na výstavě konstruktivně a imaginativně pojatými plastikami Vincence Makovského 29

Jan Trampota, ZÁTIŠÍ S JABLKY A HRUŠKAMI, olej, plátno, 111 x 96 cm, 1940

a abstraktními kompozicemi Františka Foltýna. Neortodoxní přístup ke změněné realitě se zde v osobitém malířském tvaru ostatně zračil rovněž v obrazech někdejších členů skupiny Tvrdošíjní, v dílech Václava Špály, Josefa Čapka a Jana Zrzavého. Jejich poselství se ve výstavním souboru prolnulo s ukázkami sociálně laděné tvorby Pravoslava Kotíka, jakož i brněnského sochaře Josefa Kubíčka. 30

František Kaláb, T A Ť Á N A , olej, plátno, 82 x 50,5 cm, 1944

Další část výstavy reflektovala tíživou atmosféru válečných let, která se promítla do jinotajné, leč výmluvné řeči malířských pláten Karla Černého, Jana Baucha i Františka Kalába. Nebylo možno přehlédnout ani výtvarné krédo, jež prozrazovaly obrazy členů Skupiny 42 a Skupiny Ra, přesněji řečeno brněnských příslušníků obou jmenovaných uměleckých seskupení. A to tím spíše, že tvůrčí směřování Bohumíra 31

Jan Bauch, K Y TICE, olej, plรกtno, 76 x 57 cm

Bohumír Matal, CYKLISTÉ, pastel, karton, 97 x 130 cm, 1955

Matala a Bohdana Laciny tu nastínily též jejich charakteristické realizace z šedesátých a sedmdesátých let, kdy se po překonání dobových dogmatických postulátů ocitaly na brněnské výtvarné scéně i další pozoruhodné osobnosti. Seznámení se sbírkou Pavla Čáslavy alespoň v náznaku umožnilo jejich konfrontaci. Stalo se tak jednak připomínkou podílu členů skupiny Brno 57 a dalších nově vzniklých tvůrčích seskupení, jednak těch, kteří usilovali nalézt moderní tvar na vlastní pěst. Závěrečná část výstavy v Domě pánů z Kunštátu navzdory omezeným prostorovým možnostem dala s dostatečnou mírou názornosti najevo, že v letech šedesátých i v období pozdějším mělo výtvarné Brno co říci i v širším kontextu českého umění druhé poloviny minulého století. 33

Bohdan Lacina, MÁMENÍ POBŘEŽÍ, olej, plátno, 110 x 90 cm, 1967

Sylva Lacinová, DÍVKA NASLOUCHAJÍCÍ HUDBĚ, kolorovaná sádra, výška 72 cm, 1963

Pavel Navrátil, VEČERNÍ KRAJINA, kmb. technika, plátno, 150 x 130 cm, 1981

O tomto autentickém přínosu zde dále svědčila plátna Kubíčkova, Netíkova, Šimordova, Skácelova, Navrátilova, Štolfova a Zdeny Höhmové, stejně jako sochy Antonína Širůčka, Sylvy Lacinové či Vladimíra Drápala. Zdá se, že časový odstup většině z těchto výtvarných realizací neublížil, nýbrž naopak spíše prospěl. Za uplynulá desetiletí totiž sítem času propadly hodnoty toliko efemérní a oddělilo se zrno od plev. Mimo sběratelovu pozornost nezůstala ani tvorba Dalibora Chatrného v jeho příslovečné snaze objevit současnému umění neznámé tvůrčí obzory. 36

Zdena Höhmová, PODZIM, olej, komb. technika, plátno, 72 x 100 cm, 1984

Tím se Pavlu Čáslavovi v jeho snaze obohatit sbírkovou dokumentaci o další ukázky aktuální tvůrčí problematiky otevřely nové možnosti. Zda se sběratelův akviziční zájem bude v této intenci, to znamená v úsilí zaznamenat též směrodatné, výtvarně hodnotné kreace současnosti, ubírat i nadále, je už ovšem věcí budoucnosti. Výstava podstatné části sbírky českého moderního umění stavitele Pavla Čáslavy překvapila nejen rozsahem, ale též kvalitativní úrovní. Ačkoliv si nekladla za cíl přinést ucelený přehled veškerých tendencí a vývojových peripetií našeho umění dvacátého století, poskytla přesto návštěvníkovi působivý estetický zážitek a připomněla hodnoty, jež vytvářejí spolehlivé zázemí pro nové tvůrčí výboje. Shodou okolností se tato výstava uskutečnila zčásti v čase, kdy paralelně Dům umění města Brna nabídl rozsáhlý přehled životního díla Jaroslava Krále. V dnešní době, vyznačující se značným zmatením hodnot, lze oba výstavní projekty považovat za záslužný kulturní čin. Ne právě obvyklý návštěvnický ohlas totiž naznačil potřebu vyváženější výstavní dramaturgie, která by se oprostila od jednostranných názorových postojů ve prospěch komplexnějšího pohledu. Zároveň se díky oběma výstavám naskytla příležitost k zamyšlení o dalších cestách výtvarného umění. 37

SKRYTÁ SDĚLENÍ MIROSLAVA ŠTOLFY Před 56 lety nastoupil na Osvětovou školu v Brně nový učitel. Byl mladý, černovlasý, laskavý a usměvavý. Učil výtvarnou výchovu a dějiny umění. Bohužel nikdo z nás nebyl obdařen výtvarným talentem, a tak při hodinách kreslení musel mít pan profesor velkou trpělivost. Svým poutavým výkladem o dějinách umění v nás ale vzbudil hlubší zájem o výtvarné umění. Po škole nás osud zavál do různých míst. Se svým profesorem jsme se však setkávali nejen na pomaturitních srazech, ale také na jeho výstavách a občas i v jeho ateliéru. Naším učitelem byl totiž malíř Miroslav Štolfa. A také následující rozhovor se odehrával při návštěvě jeho ateliéru.

Každý z nás má v mládí určité představy o svém budoucím povolání. Pane profesore, chtěl jste být učitelem? Nechtěl jste se spíš stát malířem? O učitelském povolání jsem zpočátku neuvažoval. Chtěl jsem se věnovat malbě. Jenže člověk míní, doba mění. Právě v roce, kdy jsem promoval – bylo to v roce 1953 – uskutečnila vláda měnovou reformu a všechny úspory byly zmraženy. Lidé přišli o peníze a naděje uživit se jako malíř se stala nereálnou. Navíc jsem se oženil, měl jsem dvě děti a potřeba stálého platu byla tím naléhavější. Bernard Shaw sice kdysi řekl, že dobrým umělcem je ten, který nechá ženu dřít do úmoru a děti hladovět, jen aby se mohl věnovat svému umění. Já však neměl odvahu k takovému činu. Proto jsem přijal místo nejdříve na pedagogické škole v Boskovicích, pak v Tišnově a na Osvětové škole v Brně. V roce 1963 jsem po konkursu odešel na katedru výtvarné teorie a výchovy na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde jsem působil šestnáct let. Pak jsem čtyři roky vyučoval malbě na Pedagogické fakultě v Brně.

Miroslav Štolfa, foto Dagmar Sochorová

Z A H Ř Í V Á N Í S TROJŮ, olej, plátno, 70 x 100 cm, 1960

Když jste se rozhodl odejít, jak se říká „na volnou nohu“, bylo Vám třiapadesát let. Ještě jednou jste se ale na školu vrátil. Jen krátce. V roce 1992 jsem se podílel na založení Fakulty výtvarných umění na VUT v Brně. Rok jsem pak vedl její malířský ateliér. A nelitujete někdy let, strávených za učitelskou katedrou? Rozhodně ne a rád na tuto práci vzpomínám. Zejména na své působení na katedře výtvarné teorie a výchovy Filozofické fakulty v Olomouci. Svým umístěním v budově bývalého kapitulního děkanství, vedle katedrály sv. Václava připomínala prostředí starých anglických univerzit. Vzhledem k rušení hodin estetické výchovy na gymnáziích byl počet posluchačů postupně omezován na pět v ročníku. To umožňovalo kvalitní výběr i výuku. Řada absolventů se ve vědecké práci i umělecké praxi velmi dobře uplatnila. 40

Vraťme se ale k výtvarným začátkům. Na stěně Vašeho ateliéru visí malý obrázek, na němž je skupina spíše venkovských domků. Ten jste namaloval ve svých 14 letech… Bydleli jsme tehdy v Brně-Maloměřicích. Rodiče se tam přistěhovali v roce 1929 z Českomoravské vysočiny. Do Brna přišli za prací. Otec byl nejdříve průvodčím, pak řidičem tramvaje. Já jsem se narodil už v Maloměřicích. Je to sice okrajová část Brna, ale má svou nezaměnitelnou atmosféru. Bydleli jsme v ulici, která sousedila s tratí Brno – Praha. Do mého usínání klapala kola nákladních vlaků. V té době se také začalo v Maloměřicích stavět nové seřaďovací nádraží. Pracovalo tam velké množství stavebních strojů a také malé parní lokomotivy, které převážely zeminu. Zážitky z tohoto prostředí se později promítaly do mé tvorby. Pak přišel okamžik, kdy jsem se měl rozhodnout co dál. Uvažoval jsem o podání přihlášky na AVU do Prahy. Otec tomu příliš nakloněn nebyl, nepovažoval malířskou profesi za zajištěnou existenci. Když jsem zjistil, že na Pedagogické fakultě brněnské univerzity existuje studium výtvarné výchovy a vedoucím je uznávaný malíř Eduard Milén, rozhodl jsem se ucházet o přijetí tam. Proti učitelskému povolání neměl otec námitky. Ale i o mnoho let později byl jeho názor na umělce skeptický. Když přišel ke mně do ateliéru zaplněného obrazy, dobíral si mě: „Proč maluješ další, když tyhle ještě nemáš prodané?“ První samostatnou výstavu jste měl v roce 1955 v Klubu zaměstnanců školství, který tehdy sídlil v brněnském paláci Morava. Tam jste vystavoval obrazy Brna a jeho předměstí, samozřejmě nejvíce z Maloměřic. Městské krajiny – to bylo i téma Vaší diplomové práce. Ano. Když profesor Eduard Milén zadával diplomové práce, všiml si mého zájmu o civilizační tematiku a přidělil mi úkol vytvořit na závěr studia deset obrazů na téma Město ve čtyřech ročních dobách. Tuto práci jsem pak po roce s úspěchem obhájil. V roce 1958 se v Domě umění v Brně uskutečnila Výstava mladých výtvarníků Československa. Byl jste na ní zastoupen obrazem Deštivý den. Na počátku šedesátých let jste se také podílel na založení uměleckého sdružení Parabola. Byla to už doba, kdy bylo možné zakládat tvůrčí skupiny. Na vzniku Paraboly jsem se podílel společně se sochařem Zdeňkem Macháčkem a malíři Antonínem Čalkovským a Karlem Velebou. Každá výtvarná skupina, která tehdy vznikla, musela předložit Svazu výtvarných umělců svůj program. Pomohl nám ho zformulovat teoretik a historik umění Václav Zykmund, který se pak stal naším mluvčím. Zykmund 41

tehdy přednášel v Bratislavě a přivedl do skupiny čtyři absolventy akademie Jozefa Jankoviče, Rudolfa Filu, Miloše Urbáska a Eduarda Ovčáčka. Přizvali jsme ještě Slavoje Kovaříka a tím se stali skupinou celostátní. Společně jsme vystavovali v tehdejším Domě umění v Olomouci a v Domě pánů z Kunštátu v Brně. V roce 1963 jsme se zúčastnili výstavy Konfrontace tvůrčích skupin v brněnském Domě umění. Velkou zásluhu na tom měl ředitel Domu umění Adolf Kroupa. To byl vskutku vzdělaný a osvícený člověk. Realizoval řadu zajímavých výstav, zejména se nám stala velkou inspirací jím koncipovaná výstava Zakladatelé českého moderního umění. Ale na této výstavě jste už neměl městské krajiny. Představil jste na ní obrazy z prostředí motocyklových závodů. Vaše zaujetí pro motocykly dokládají i názvy obrazů – Zahřívání strojů, Depo, Na motodromu, Před startem. Kde se u Vás vzal vztah k motorům? Začal v roce 1946, když můj otec přivezl v bedně rozloženého Terota 350. Bývalý majitel ho ukrýval po dobu války před rekvizicí. Protože mně ještě nebylo osmnáct, podepsal otec revers, abych mohl motocykl tohoto obsahu řídit. Od té doby jsem postupně sedlal deset strojů, poslední v řadě byla Jawa 350. Tajně jsem toužil stát se závodníkem. Naštěstí mně k uskutečnění tohoto snu chyběly finance. Tak jsem alespoň chodil na závody na Masarykův okruh a dostal jsem se několikrát i do depa. Picasso kdysi řekl : „Malujeme to, co milujeme“. Někdy v padesátých letech se mé největší záliby propojily a v mých kresbách a malbách se začaly objevovat scény z motocyklových závodů. Jednou jsem pozval svého bývalého učitele malíře Františka Doubravu, aby se přišel podívat do ateliéru na moje obrazy. Odmítl se slovy, že nechápe, jak můžu malovat takovou hloupost, jako jsou motocyklové závody. Vyjádřil tak postoj mnoha lidí. Ani mezi výtvarníky není mnoho obdivovatelů těchto výdobytků techniky. Když jsem před lety vystavoval v Regensburgu a po vernisáži v hotelu naslouchal, jak místní mladíci pod okny prohánějí svoje Hondy, zvuk těchto motocyklů mě fascinoval. Konečně ještě dnes, když slyším akcelerovat čtyřválcový motocykl, nemohu se ubránit vzrušení. V tom zvuku je tolik dravosti a utajené síly! Dramatičnost scén je na Vašich obrazech z prostředí motocyklových závodů znát. Svezete se ještě někdy na motorce? Na motocyklech jsem jezdil poměrně dlouho. Pak jsem přesedlal na automobily, také proto, že se v nich dají převážet obrazy, ale s motocyklovými zážitky se to srovnat nedá.

E L E K T R Á R N A , olej, plátno, 110 x 74 cm, 1966

S T O P Y C I V I L I ZACE II, asambláž, sololit, 35 x 35 cm, 1973

Nezávodil jste, ale na krbu máte vavřínový věnec… Ten nepatří mně, je mého vnuka Marka, který jezdí terénní závody. Jednu z jeho trofejí jsem si půjčil, připomíná mně tužby mého mladí. Takže došlo k naplnění Vašeho snu, byť o dvě generace později. Na téma vztahu člověk a technika jste navázal i v cyklu Elektrárny, který vznikl v polovině šedesátých let. Velké průmyslové objekty jsem měl stále na očích. V Maloměřicích nebyl kostel, naší katedrálou byla cementárna. Byl to architektonicky zajímavý objekt se šesti komíny, které zasypávaly okolí sazemi a vápenným prachem. I střechy domů nebyly červené, ale šedé. Snad proto se různé valéry šedí objevují na mých obrazech. Z oken svého ateliéru na Svitavském nábřeží se dívám přes řeku na prosklené haly brněnské Zbrojovky. Některé z nich jsem jako student pomáhal stavět. Mám k nim citový vztah. Impulsem ke změně tématu Vašich obrazů se pak stala návštěva Paříže v roce 1966. Když jsem do Paříže přijel poprvé, měl jsem jakousi ucelenou ideální představu o tomto městě získanou četbou – o jeho historii, uměleckých památkách, muzeích a galeriích. S čím jsem nepočítal a co mě zcela zaskočilo, byly stovky, ba tisíce automobilů, valících se ulicemi. Přehlušilo to všechny ostatní dojmy. Automobily byly všude, dokonce i na břehu Seiny. V úzkých uličkách Latinské čtvrti jsem se prodíral podél zdí, protože na chodnících parkovala auta. Bulváry byly pokryty barevným plechem přemísťujících se vozidel. To neustávalo ani v noci. Automobil je fenomén, který nesmazatelně poznamenal a změnil tvářnost měst i krajiny. Později mě to přivedlo na myšlenku kapotovaných krajin. Jsou to zvláštní krajiny. Kapotáže na nich zabírají většinu obrazové plochy a mají podobu monumentů. Ale vraťme se k roku 1966. Dá se říci, že pro Vás byl šťastným rokem. Ovšem po srpnu 1968 se situace změnila. Ještě v roce 1969 se nám podařilo založit Blok tvůrčích skupin v Brně. Měli jsme velkou výstavu v Domě umění. Ale pak přišel výnos ministerstva vnitra, kterým byly umělecké skupiny zakázány. Přestaly družné schůzky malířů, sochařů a herců v Klubu Domu umění, všichni se stáhli do svých ateliérů. O moje obrazy přestaly mít výstavní instituce zájem, zdály se být příliš abstraktní a vzdálené realitě. Tak jsem 45

N O V Á P Ř Í R O DA XII, olej, plátno, 75 x 110 cm, 1983

sedm let samostatně nevystavoval. Teprve v roce 1980 jsem měl v Galerii Československého spisovatele v Topičově domě v Praze výstavu kreseb. Ty se zdály výstavní radě přijatelnější. V osmdesátých letech jste pracoval na dalším cyklu s názvem Nová příroda, který zahrnuje 35 obrazů. Proč dostal právě tento název? Pracuji většinou v cyklech. Umožňuje mi to řešit problém z různých pohledů. Při takové práci přicházím na nové nápady, objevuji další možnosti. Pokud jde o zmíněný cyklus, nazval jsem ho podle článku lékaře a básníka Miroslava Holuba, zveřejněný v roce 1979 v časopise Umění a řemesla. Zamýšlel se v něm nad vztahem techniky 46

N O V Á P Ř Í R O DA XIX, olej, plátno, 130 x 150 cm, 1984

a přírody. Dospěl k názoru, že technické výtvory, které respektují přírodní zákonitosti, mají estetickou kvalitu a se starou přírodou harmonizují. Básník a překladatel Ludvík Kundera po zhlédnutí Vaší výstavy v roce 1984 napsal: „Kovovost“ velkých pláten, s níž jsem si dlouho nevěděl rady, nabyla na oslnivosti a strukturálně se osamostatnila. Nyní jakoby to byly pláně pro snění, snění arciť určitého druhu. Toto vyjádření Vás určitě potěšilo. Ludvík Kundera byl mým vzácným přítelem a zahájil mi dvě výstavy. V roce 1986 to byla výstava grafiky v Galerii v předsálí v Blansku. Grafikou se ale zabývám jen příležitostně. Soubor jsem nazval Stopy. Ludvík Kundera mně místo úvodu do ka47

N A H O R I Z O N TU, olej, plátno, 110 x 140 cm, 1992

talogu věnoval báseň, k níž ho tyto obrazy inspirovaly. Podobně tomu bylo na výstavě, která se uskutečnila v roce 1991 na hradě Sovinci. Obdiv k technickým věcem ve Vašem díle zůstává. Z některých obrazů však vycítíme úzkost z dalšího osudu lidí na této planetě. V ateliéru máte také rozměrnou olejomalbu s názvem Žaluzie. Obraz je rozdělen na dvě poloviny. Dolní opanovaly plechové kapoty. Nad nimi je mírně pootevřená žaluzie. Tou prosvítá světlo, za nímž tušíme venkovní prostor. Každý technický vynález má dvě alternativy. Jednu dobrou a jednu špatnou. To platí ostatně i o přírodních živlech. Jde o to přírodě neubližovat, ale uvádět technické výtvory do harmonického vztahu s ní. Ne vždy se to daří. Snad proto se do mých obrazů občas vkrádají představy možných katastrof. Na obrazech s žaluziemi jsem se zamýšlel nad vztahem prostoru vnitřního a vnějšího. Dole je ten reálný a nahoře přes žaluzie proniká ten tušený. 48

K A P O T O V A N Á KRAJINA, olej, plátno, 110 x 140 cm, 1992

Ve Vaší tvorbě převládají kresby a malby. Ale v sedmdesátých letech jste se zabýval rovněž technikou asambláže. Dostal jsem se k tomu více méně náhodou. Můj kamarád byl zaměstnán jako mechanik v podniku Kancelářské stroje. V době, kdy se přecházelo na elektroniku, se staré kalkulačky dávaly do šrotu. Na továrním dvoře byl kontejner plný vyhozených součástek. Když mi o tom kamarád řekl, nabral jsem si dva plné kufry a v ateliéru je vlepoval do obrazů. Jako podklad mi sloužily převážně sololitové desky, na které jsem části těchto mechanismů autolakem přilepoval a přemalovával. Chápal jsem tyto asambláže pouze jako inspiraci pro budoucí obrazy. Měl jsem pocit, že určitá snadnost spojování nalezených předmětů působení díla oslabuje, tvůrce zde není přítomen od samého počátku. Je tu více hravosti a méně zápasu. Obraz chci vystavět sám ze sebe, ze svých pocitů, od čistého plátna až po konečný stav.

S T Ř E T N U T Í , triptych, akryl, plátno, 150 x 300 cm, 2008

Výstav už máte za sebou víc než sedmdesát. V únoru 2014 se uskutečnila velká výstava ve známé Galerii umění v Karlových Varech. Představil jste tu obrazy z poslední doby, zejména triptychy. Proč se věnujete právě této monumentální malbě? Domnívám se, že velký formát více vtahuje diváka do obrazového prostoru a je vhodný zejména pro náměty, vyjadřující nějakou dramatickou situaci. Mám ateliér, ve kterém mohu malovat velké obrazy, ale třímetrový obraz pak dveřmi neprojde. 50

Fotografie obrazů jsou z archivu autora

To je také jeden z důvodů, proč jsem volil toto řešení. Galerie umění v Karlových Varech je respektovanou galerií s kvalitní sbírkou moderního umění. Byl jsem potěšen možností v jejich prostorách vystavovat. Soubor obrazů vybírala a také výstavu zahájila historička umění Eva Neumannová. Po výstavách v brněnském Domě umění a Muzeu umění v Olomouci to byla moje další velká výstava. Bylo na ní 42 obrazů, z toho 5 triptychů.

Vaše první výstava se uskutečnila v roce 1955 – letos tedy máte šedesáté výročí výstavní činnosti. Určitě ho oslavíte další výstavou. Uskuteční se v říjnu 2015 v Galerii ARS na Veselé ulici v Brně a bude to retrospektivní výstava. Kromě toho se zúčastním výstavy Laureátů ceny Mezinárodního bienále kresby v Plzni. Cenu jsem získal v roce 1998 za soubor uhlových kreseb. V roce 1981 napsal ředitel Domu umění Adolf Kroupa Miroslavu Štolfovi: „Sympatické na Vašem díle, tak už je lze nazvat, že rostlo organicky, že jste nepřeskakoval a netěkal. Malujete moc dobře.“ Myslím, že toto hodnocení platí stále. Malířský rukopis Miroslava Štolfy zůstává osobitý a svérázný. A tento umělec si určitě zaslouží uznání i za péči, kterou věnoval svým studentům. Věra Rudolfová

Miroslav Štolfa se narodil 11. srpna 1930 v Brně. V letech 1941 až 1949 byl žákem reálného gymnázia v Brně-Husovicích. Poté do roku 1953 studoval výtvarnou výchovu a historii na Pedagogické fakultě a Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně u profesorů E. Miléna, V. Makovského a B. S. Urbana. V letech 1953 až 1963 učil na Pedagogické škole v Boskovicích, v Tišnově a také na Osvětové škole v Brně. Poté šestnáct let vyučoval malbě na katedře výtvarné teorie a výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde se v roce 1966 pro tento obor habilitoval. Od roku 1979 až do roku 1983 učil na katedře estetické výchovy Pedagogické fakulty v Brně. V roce 1983 pedagogickou činnost ukončil a věnoval se vlastní výtvarné tvorbě. Podílel se na založení Fakulty výtvarných umění na VUT v Brně a v letech 1992-93 vedl její malířský ateliér. Na svém kontě má víc než 70 samostatných výstav v České republice i v zahraničí. Jeho obrazy jsou zastoupeny v řadě galerií, včetně Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, ve vídeňské Albertině či v Muzeu v Bochumi a jinde. V roce 1999 získal Miroslav Štolfa Cenu města Brna v oboru výtvarného umění a v roce 2011 Cenu Jihomoravského kraje za přínos v oblasti výtvarného umění.

VELKÉ ZÁTIŠÍ, akryl, plátno, 150 x 100 cm, 2013

Privátní pražská galerie dvorak sec contemporary (DSC) vznikla v roce 2009. Její vlastníci Olga Dvořak a Petr Šec mají dlouholeté zkušenosti s prodejem a investováním do současného umění, kurátorstvím sochařských venkovních projektů, edukačních programů pro sběratele a projektů podporujících talentované umělce všech věkových kategorií. Galerie podporuje a prodává díla významných českých

současných umělců, jako jsou David Černý, Maskér, Milan Houser, Roman Týc, Jiří David, Richard Stipl a další. DSC založila v říjnu 2014 unikátní roční program ART LOVERS ACADEMY, což je ucelený koncept přednášek, díky kterému studenti vkročí do světa současného umění a postupně se stávají jeho znalci a milovníky. Mimo výstavy pořádá také zajímavé zážitkové aktivity, jako například Běh po sochách centrem Prahy a také Noc v galerii DSC. 55

V současné době jsou v galerii dvorak sec contemporary k vidění nejnovější monumentální plátna mladého českého výtvarníka Martina Krajce. Některé z obrazů nechává autor expandovat do prostoru nejrůznějšími asamblážemi, například v podobě skleněných bublin v obrazech Girl with pink bubble glass, Girl with mirror bubble glass. Na technickém řešení a výrobě ručně foukaných bublin spolupracoval se sklárnou v Novém Boru. Monika Vývodová

Martin Krajc, GIRL WITH A PINK BUBBLE GLASS akryl a sklo na plátně, 280 x 340 cm, 2014-2015

Martin Krajc /1984/ ve svém ateliéru

Fotografie z archivu galerie

Martin Krajc, GIRL WITH A MIRROR BUBBLE GLASS akryl, uhel, lak a sklo na plรกtnฤ , 280 x 340 cm, 2014-2015

Vendula Chalánková, VLK S BABIČKOU A KARKULKOU V BŘICHU, 57 x 40 cm, 2012

foto Lukáš Jasanský

Vendula C h a l á n k o v á

L ÁSKA VERSUS MAM O N Mo n i k a V ý vo d o v á

Od 14. dubna 2015 se v galerii dvorak sec contemporary představí vycházející hvězda české umělecké scény Vendula Chalánková. Její dílo, specifické pro osobitý vtip a černý humor, představí sama autorka na vernisáži výstavy nazvané Láska versus Mamon, což je i název jednoho z jejích komiksů. „Jedná se o první samostatnou výstavu umělkyně-ženy, které tato galerie pořádá výstavu,“ říká Olga Dvořak a dodává: „Když jsem zhlédla Venduliny výstupy na konferenci TEDx nebo brilantní rozhovor s Adélou Banášovou, bylo mi jasné, že nastala doba této mladé umělkyně.“ 59

S É R I E E L E K T R OSPOTŘEBIČŮ, akryl a stříbrný prach na plátně, 2011 S M S , výšivky na kanavě, 29 x 41cm , 2003-2004

Autorka připravila pro tuto příležitost zcela nová díla, ale samozřejmě bude k vidění průřez celou její tvorbou, která zahrnuje sérii kultovních vyšívaných SMS zpráv z roku 2004, jejichž největší sbírku vlastní Národní galerie v Praze. Nebudou chybět ani svébytné komiksy odrážející denní reálné situace a rovněž tři série maleb domácích spotřebičů. „Jedná se o spotřebiče, které doma nemám, kromě toustovače, který jsem dostala na Vánoce. K výrobě série vzduchotechniky Vzduch nebyl, není a nebude zadarmo mě podnítila báseň Milana Kozelky Orwellovy pražské imprese,“ říká autorka o inspiraci ke své tvorbě. Každá série bude v prodeji pouze jako kompletní sada a její cena reflektuje skutečnou tržní cenu spotřebičů, navíc to může být tip na zajímavý a vtipný dárek třeba pro přátele při zařizování nového bydlení. Celá kuchyň bude k mání za cca 115 tisíc a série vzduchotechniky za cca 90 tisíc korun. 60

TATOVA ČEPICA, 41 x 29 cm, olej na plátně, 2003

Vendula Chalánková (*1981 Přerov) vystudovala Fakultu výtvarných umění v Brně, ateliér Environmentu Vladimíra Merty a Mariána Palla. Patří mezi významné české výtvarníky, námětem její tvorby je okolní dění konzumní společnosti, ale především umělkyně samotná. Její komiksy odráží každodenní reálné situace plné trapnosti a okamžiku, které každý zná dobře ze svého okolí. Ty divákovi předává nejen skrze komiksové stripy, ale i různé instalace a performance. Technika, která je pro Vendulu Chalánkovou nejvíce typická, je výšivka. V roce 2004 vznikla série vyšitých SMS zpráv. Vyšité jsou také ilustrace v autorských knihách O Červené Karkulce a O Perníkové chaloupce. Vendula stojí rovněž za autorskou značkou Zvrhlý vkus, kterou založila v roce 2003. Pod tímto označením vznikají desénové, převážně šité, produkty, jejichž námětem jsou zvířátka, lidé a bytosti ze světa pohádek, avšak viděny optikou odrostlého dítěte se zkušenostmi z reálného světa a specifickým smyslem pro humor. Kromě komiksů, výšivek, digitálních a počítačových realizací je také autorkou projektů ušitých na míru do konkrétního prostoru. Mezi poslední realizace patří návrhy židlí pro brněnskou kavárnu Morgal. Její práce jsou zastoupeny v Národní galerii v Praze, Moravské galerii v Brně, Museum für Angewandte Kunst 62

PO ZAROSTLÉM CHODNÍČKU, triptych, interpretace partitur Leoše Janáčka, 135 x 135 cm, akryl na plátně, Moravské zemské muzeum, Brno, 2012

Na každém z pláten je vygenerovaný QR code. Ten nese název cyklu Leoše Janáčka Po zarostlém chodníčku. Ona vizuální podoba kódu evokuje notovou partituru. Jde o geometricky přesné černé body na bílém pozadí. Kód samotný je jakýmsi druhotvarem partitury. Zároveň název Po zarostlém chodníčku evokuje zahlcení virtuálního / iluzorního světa. Kód je nosičem informace, v tomto případě v přímém protikladu k zahlcenosti paralelního světa, nese vždy jen jedno slovo. Fotografie z archivu Venduly Chalánkové

ve Vídni i v prestižních soukromých sbírkách (sbírka Marek, Artbanka atd.). Dosud její díla hostily galerie u nás, ale i na Slovensku, v Německu, Maďarsku, Anglii, Bosně a Herzegovině, Chorvatsku a v Japonsku. V roce 2006 získala Cenu Nadání Hlávkových a v roce 2009 ocenění Zlatá stuha za knihu O Červené karkulce (výtvarná část pro začínající čtenáře). Výstava Láska versus Mamon potrvá do 14. května 2015. 63

M EZI SNEM A REAL I T O U Marie a Zdeněk Preclíkovi (k výstavě ve Wortnerově domě AJG v Českých Budějovicích, konané od 6. února do 5. dubna 2015) Právě tato výstava se stala první pomyslnou vlaštovkou, která zahájila plánovaný projekt neobvyklých výstav ve Wortnerově domě AJG v Českých Budějovicích. Neobvyklých proto, že v jejich rámci budou v jednom výstavním prostoru představeny dvojice výtvarníků, které jsou ve vzájemném vztahu (manželském či jiném, na první pohled třeba i neslučitelném). Výstava s vypovídajícím názvem Mezi snem a realitou, zahajuje umělecký dialog manželů, známých výtvarníků, který se nám návštěvníkům rozvíjí před očima jako divadelní hra o několika dějstvích, s jediným rozdílem, a sice, že manželé Preclíkovi pro své originální představení nepotřebují žádná slova. Za ně totiž hovoří čtyřicet děl, která tvoří výběr z jejich umělecké tvorby. S novým projektem přišla také radikální změna výstavního prostoru. Ta spočívala v probourání zdi, rozdělující přízemí Wortnerova domu. Díky tomu došlo k propojení dvou místností, které dosud fungovaly jako samostatný celek. Asi by bylo dobré vzpomenout, že ve své podstatě se jedná o návrat k původnímu architektonickému řešení z devadesátých let 20. století.

Marie Preclíková, NEBE NA ZEMI, olej, dřevo, 1982, foto Oto Palán

Zdeněk J. Preclík, AUTOPORTRÉT /MADOŇÁK/, polychromovaná sádra, 1980, foto Oto Palán

Zdeněk Josef Preclík, absolvent pražské AVU se umělecky řadí k posledním velkým tvůrcům české postmoderny a je také představitelem české grotesky. Fascinující jsou umělcovy autoportréty a soubor bust, které v českobudějovické expozici uvítají každého návštěvníka hned ve vstupních prostorách. Zmíněný soubor zde představuje portréty známých osobností, celosvětově uznávaných skladatelů vážné hudby, jakými byli Ludwig van Beethoven nebo Richard Wagner, jehož um obdivoval i bavorský král Ludvík II. Zapomenout bychom neměli ani na zástupce české vážné hudby Antonína Dvořáka, jehož bustu s typicky zamračeným výrazem zde nelze přehlédnout. 66

Zdeněk J. Preclík, MICHAEL ZACHAŘ, polychromovaný plast, 1996, foto Oto Palán

Autor je vynikající znalec řemesla, pohrávající si s hranicí forem a námětů, ve kterých se často snoubí evropský kánon s orientálními a exotickými inspiracemi s asistencí modernistické struktury. Umění Zdeňka J. Preclíka bychom mohli srovnat s uměním plastického chirurga. Také on vede v obličejových partiích svých soch velmi přesné tahy a spojením všech důležitých nervů jim dokáže s chirurgickou přesností vtisknout úsměv, lehké zamračení, či výraz hlubokého zamyšlení.

Zdeněk J. Preclík, PODĚKOVÁNÍ I. a PODĚKOVÁNÍ II., hliník, 2010, foto Pavel Černý

Do kontrastu uměleckých děl Zdeňka J. Preclíka je ve výstavních prostorách Wortnerova domu AJG umístěno malířské dílo jeho ženy Marie Preclíkové, jedné z průkopnic českého hyperrealismu. I přes fakt, že umělkyně maluje po celý život obrazy, zůstává tak trochu paradoxně veřejnosti více v povědomí především díky svým vědeckým ilustracím zvířat a ptáků pro encyklopedie, které byly s úspěchem publikovány nejen u nás, ale i v Německu, Nizozemsku, Španělsku, Itálii a ve Francii.

Marie Preclíková, MRÁZ, kombinovaná technika, papír, 2010, foto Oto Palán

Marie Preclíková se ve své malířské tvorbě zvláště zaměřuje na snové krajiny, opuštěná místa s melancholickým nádechem a na malbu portrétů tajemných bytostí. Řečeno ve filmovém slangu, herci – umělecká díla, vystavená ve Wortnerově domě AGJ v Českých Budějovicích, zaujala svá místa na značkách přesně podle pokynů pana režiséra – kurátora Adama Hnojila a klapkou – vernisáží, započalo promítání nesmírně poutavého příběhu manželské umělecké dvojice. Nezbývá než dodat: Nenechte si toto promítání ve Wortnerově domě ujít. Veronika Polnická 69

Marie a Zdeněk Preclíkovi na vernisáži výstavy MEZI SNEM A REALITOU, foto Pavel Černý

MA R I E P R E C L Í K O V Á malířka, grafička, ilustrátorka Narozena 24. prosince 1949 v Ústí nad Labem. V letech 1966 až 1969 studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze (prof. A. Vitík). Věnuje se malbě, grafice, knižní tvorbě a spolupráci s architektem. Je výrazný, nadčasový umělec s nezaměnitelným individuálním stylem vyjadřování a vyznačuje se bohatou vizuální představivosti. „V jejich obrazech splývá vidění a halucinace v jeden celek.“ (citace z knihy Adama Hnojila Marie Preclíková / Tajemné bytosti od významného historika umění Jaromíra Neumanna). ZDE N Ě K J O S E F P R E C L Í K sochař, medailér, restaurátor Narozen 20. ledna 1949 v Praze na Žižkově. V letech 1963 až 1967 studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze (oddělení hraček a řezbářství, prof. Viktor Fixl). Na pražskou AVU byl přijat na třetí pokus, v letech 1969-1976 zde studoval u prof. Karla Lidického, po jeho smrti studia ukončil u Miloše Axmana. Jeho diplomová práce, postava Marie Kudeříkové v nadživotní velikosti, byla vybrána k realizaci jako její pomník v Brně. Živil se jako restaurátor, v 80. letech spolupracoval se sochařem Janem Hánou, kterému pomáhal s realizací jeho plastik. V roce 1988 byl – jako nečlen SČVU – zvolen předsedou organizačního výboru Salonu pražských výtvarných umělců v PKOJF, jedné ze zajímavých výstav „doby tání“ před rokem 1989, kde se objevila celá řada neoficiálních výtvarníků. 70

Zdeněk Preclík, BÍLÁ KRÁLOVNA S PERLOU ŽIVOTA (z cyklu šachová hra), keramika, 1996 Marie Preclíková, DUŠE KVĚTINY, komb. technika, karton, 2014, foto Pavel Černý

Pohled do expozice výstavy, foto Pavel Černý

N AD TV ORBOU DUŠ A N A T E J K A L A Brněnský výtvarník Dušan Tejkal (narodil se v roce 1947 v Brně), žije a tvoří celý dosavadní život v rodném městě. Jeho výtvarný projev se odehrává v určitých periodách různých okruhů zájmu – volné grafické techniky, kovové a kožené šperky, dózy z kůže, kožené knižní vazby, kožené reliéfy, užitá firemní a reklamní grafika, dřevěné plastiky. Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách Moravské galerie v Brně a v soukromých sbírkách u nás i ve světě. Je členem Unie výtvarných umělců České republiky a uměleckého sdružení Art-kolegium. Uskutečnil mnoho autorských výstav a účastní se společných výstav v České republice, na Slovensku, v Rakousku, Německu a dalších zemích.

Dušan Tejkal, ANDĚL /detail/, akát, výška 160 cm

V 70. letech si jeho pozornost získal zdánlivě prozaický bytový doplněk – židle. Tehdy mu totiž přítel Karel Ševčík daroval zámeckou židli, kterou Dušan Tejkal zrekonstruoval a udělal z ní opět obdivovaný kus nábytku. Radost z této práce dala podnět k novému předmětu zájmu. Následovala rekonstrukce několika klasických kuchyňských židlí, které rozebral, odstranil nánosy barev, vyčistil, namořil, zrestauroval, barevně sjednotil a dotvořil kůží. V roce 2007 po třicetileté pauze se opět k restaurování a tvorbě židlí vrátil, aby dal vzniknout asi pětadvaceti interiérovým solitérům s koženými reliéfy a osobitou polychromií, které vyžadují v prostoru specifické umístění, stejně jako například socha. Vytvořil také čtyři zcela autorské kusy z masivu akátového dřeva se sedáky z kůže. Jsou to v pravdě „chlapské“ židle, neboť každá váží zhruba mezi 20-30 kg. 75

F O T O G R A F , jabloň, výška 66 cm

Ž I D L E , akát, výška 160 cm

Dřevem se zabývá Dušan Tejkal s přestávkami od mládí. Od začátku experimentuje s polychromií za použití různých druhů mořidel, které nenásilně doplňují dřevo, nebo naopak, kde je dřevo zcela popřeno s důrazem na tvar plastiky. V posledních letech jsou to většinou objekty abstraktní nebo figurální (Fotograf, Modrá a další). Používá téměř výhradně tvrdé dřevo, především akát pro jeho houževnatost a barvu. Některé plastiky v ateliéru má rozpracovány řadu let, postupně se k nim vrací a dodělává. Takovým příkladem jsou třeba hodiny, jejichž výroba trvala patnáct let.

KULIČKA I, javor, výška 47 cm

KULIČKA II, javor, výška 77 cm KULIČKA III, javor, výška 33 cm

V současnosti se Dušan Tejkal nachází v tzv. „kuličkovém období“, které spočívá v doplňování dřevěných plastik mosazí, především mosaznými leštěnými koulemi. K blížícímu se životnímu jubileu, jehož se dožívá na podzim příštího roku, má v plánu uspořádat samostatnou výstavu v GALERII PEKAŘSKÁ v Brně.

Beseda s keramikem Karlem Ševčíkem v ateliéru Díra

DUŠAN TEJKAL A JEHO ATELIÉR Koncem roku 2012 otevřel Dušan Tejkal v Brně-Králově Poli svůj nový ateliér pod názvem Díra. Již v průběhu stavby počítal s možností, že bude zvát přátele výtvarníky, jimž vyčlení prostor pro jejich prezentaci. Od tohoto záměru nebylo daleko k pořádání besed s umělci. Tak vznikl tzv. Pokec s úmyslem seznamovat laickou veřejnost s výtvarnými umělci. V přímém kontaktu s nimi mají návštěvníci možnost dozvědět se více o jejich tvorbě, o materiálu, s nímž pracují, do něhož ztvárňují své představy a myšlenky. Pohled laika na výtvarné dílo pak může být zasvěcenější, osobitější, a může přinést větší umělecký zážitek. Takový kontakt s umělcem při vernisáži, v rozhlase nebo v televizi není možný. 80

Prezentace textilní výtvarnice Ildy Pitrové

Pokec je pořádán zhruba jednou za dva měsíce mimo letní prázdniny a účastníci besed jsou zváni pozvánkami. Počet míst je z kapacitních důvodů omezen. Od svého vzniku hostil ateliér například keramika Karla Ševčíka, textilní výtvarnici Dagmar Sochorovou, sochařku Danu Markovou, výtvarníka Ivana Hlobila, keramiky Jana Jánského a Andreje Knjaževiče, své šperky a drátěné objekty představila Blanka Šperková, divadelní kostýmy, grafické listy a obrazy z kladené vlny Ilda Pitrová, o své tvorbě přišli pohovořit Alois Mikulka a Miroslav Štolfa. Od poloviny letošního března zde vystavuje svá díla Antonín Nový, výtvarník a sochař v kovu.

Iva Tejkalová 81

Setkání s malířem Miroslavem Štolfou

Dušan Tejkal KULIČKA IV, javor, výška 73 cm

Dušan Tejkal, MODRÁ, lípa, výška 35 cm

SNĚNÍ ZA LETNÍ NOCI V i k to r Zakr ynycny obrazy

Jannis MORAS – I PAREA tradiční řecká hudba

vernisáž 17. dubna 2015 v 18:00 hodin výstava potrvá do 28. května 2015

GALERIE AVIATIK Ořechovská 169, Prštice

KRAJINY ZÁZRAKŮ VÝTVARNICE HANY LANGOVÉ-VEPŘEKOVÉ Věra Rasochová

Obrazy zaujmou obvykle dřív než psaný text. Pozastavíte se, někdy jen letmým pohledem zhodnotíte, nakolik vás pohladí po duši, a jdete dál – v tom lepším případě k doprovodnému textu. Jak to cítíte nyní, s nápovědou zázraků? Také jste přestali vnímat čas, vtaženi do vskutku zázračných krajin, do prolínajících se barev, tvarů, symbolů, které jako by se pohybovaly někde mezi nebem a zemí ? Když jsem si navíc pustila prezentaci textilní výtvarnice Hany Langové-Vepřekové s tichou relaxační hudbou (www.hana-langova.webnode.cz), jako bych se propadla do jiného, téměř duchovního světa bez časomíry... Stěžejní uměleckou tvorbou Hany Langové byla oblast art protisu – světově unikátní netkané textilní technologie, která je československým patentem. Letos je tomu padesát let, co se zrodil a také realizoval tento nápad ve Výzkumném ústavu vlnařském v Brně. U počátků art protisu stála známá brněnská výtvarnice a malířka Inez Tuschnerová, a na jeho rozvoji o pár let později se kromě jiných významně podílela právě Hana Langová. Nikoliv náhodou jí byla oblast textilní tvorby blízká, snad dokonce předurčená.

P O S E L S T V Í , art protis, 180 x 140 cm, 1994

Pocházím z několika rodin textiláků. Můj praděd vozil sukno do Brna jako forman ze severní Moravy, děda měl na Cejlu obchod s textilem, tatínek byl vedoucím textilního obchodního domu Výběr na Běhounské ulici. Studoval na stejné škole jako o generaci později já, takže jsem vlastně textilák už ve čtvrté generaci, vysvětluje Hana Langová, která absolvovala Střední průmyslovou školu textilní v Brně, obor výtvarně technický. Možná to nezní příliš umělecky, ale učili jsme se navrhovat vzory na látky, ručně vázat koberce, vazby tkanin, k hlavním předmětům patřilo kreslení včetně figurálního, to vše bylo velmi zajímavé. Výtvarné a umělecké sklony se projevují většinou již v dětství, zavzpomínejte... S mými prvotinami jsem vyrukovala asi ve dvou letech, to když jsem na předsádku knížky mého tatínka „Dýmka strýce Bonifáce“ zvěčnila několik panáků s velkými vejčitými hlavami, z kterých vyrůstaly ručičky jako hrábě, nožičky jako fajfky a po stranách těch vajíček škrtance jako copánky s mašličkami. Knížku mám ještě někde schovanou. Malovala jsem od momentu, kdy jsem udržela tužky a pastelky v rukou, a pokreslila každý papír, ke kterému jsem se dostala. V mých devíti letech maminka ovdověla, musela do práce, a poněvadž do té doby byla v domácnosti, tak poměrně malý plat s důchodem po otci sotva stačil na naše živobytí. Do Lidové školy umění k Petru Skácelovi jsem se mohla přihlásit až ke konci základní školy. V „Lidušce“ mě to moc bavilo, už žádné obyčejné pastelky a vodovky, ale temperové barvy! Ba ani štětečky, ale přímo z tuby prstama, mohli jsme portrétovat i živé modely, zátiší, malovat v plenéru... Prostě úplně nový svět! Po ukončení střední školy jste pokračovala v dalším studiu, lze předpokládat, že výtvarných oborů – nebo to bylo jinak ? Po maturitě bych se byla ráda věnovala jiné velké lásce, kterou byl Egypt. Kniha Faraonův písař mě natolik okouzlila, že jsem se chtěla stát archeoložkou. Jenže tento obor nebylo možné studovat dálkově a já musela nastoupit do práce, maminčin důchod na naši obživu nestačil. Tehdy jsem se dověděla, že ve Vlněně na Tkalcovské ulici vznikl ateliér Art protis. U tehdejšího ředitele podniku jsem se zajímala o možnost zaměstnání, podmínkou však byly dva roky práce u tkalcovského stavu, neboť byl v té době nedostatek tkadlen. Po čase se na mne přece jen usmálo štěstí: uplatnila se moje láska k památkám. Odpověděla jsem na inzerát ateliéru Státního ústavu pro rekonstrukci

P O S E L S T V Í , art protis, 180 x 140 cm, 1999

P Ř Í C H O Z Í Z J INÉHO ČASU, art protis, 103 x 103 cm, 2003

památkových měst a objektů (SÚRPMO) v Brně. Ateliér zakládal slavný architekt profesor Bohuslav Fuchs a jeho tehdejší vedoucí architekt Němec hledal konstruktérku se znalostí psaní na stroji. Psaním maturitních otázek pro několik spolužáků jsem se s psacím strojem docela skamarádila, rýsovat jsem také uměla, a tak jsem místo dostala. Textilní návrhářka jako konstruktérka stavařiny? Tato práce se mi moc líbila, i když zakázky pro SÚRPMO byly dost časově náročné, často se pracovalo hluboko do noci. Projektovali jsme plány historických center vý90

H R A N I C E S V Ě TŮ, art protis, 103 x 103 cm, 2003

znamných měst – Uherského Hradiště, Brodu, Kroměříže, Telče, Jihlavy a dalších. Zajímavý a docela napínavý byl průzkum starých budov, které byly někdy v dezolátním stavu: vzpomínám na tři domy na Horním náměstí v Olomouci, byly už dlouho bez nájemníků a různé podivné živly užívaly jejich prostory jako záchod! Ale kontrastem k té hrůze byly nádherné malované trámy ve stropě, které dělníci objevili při rekonstrukci. To si pak člověk uvědomil smysl své práce. Poslední, na čem jsem se v ateliéru podílela, byla pasportizace historického jádra města Brna v měřítku 1:200. Dodnes z ní čerpají brněnští architekti.

Z E M Ě B Í L Ý C H VOLAVEK, art protis, 100 x 100 cm, 2003

Vraťme se ale k oblasti umění a k tomu stěžejnímu, co naplnilo Vaše představy, co Vám dalo prostor k umělecké realizaci. Ze státního ústavu jsem po deseti letech odešla na mateřskou dovolenou. Narodila se mi dcera, pracovní pauza však skončila v jejích deseti měsících. Tehdy jsem se dověděla, že v ateliéru Art protis je volné místo výtvarné asistentky. Podařilo se a prvního dubna jsem nastoupila. Začátky nebyly lehké, materiál – vlněné rouno – mě neposlouchal, moje první „dílo“ byla hrůza! Nedokážu pochopit autory klasických tapiserií, kteří art protis odsuzují jako snadnou techniku, když si ji nikdy nevyzkoušeli. U ručně vázaných gobelínů se autor drží návrhu a rozkresu jednotlivých uzlíků. U tapiserií 92

A T L A N T I S , art protis, 100 x 100 cm, 2003

art protis je také možno tvořit podle návrhu, ale ten musí respektovat možnosti této techniky. Nejlépe je použít jako návrh pastel nebo akvarel, různé přechody z barvy do barvy nebo překrývání jednotlivých barevných vrstev, což tato technika přímo nabízí. Dají se však aplikovat i velmi přesné tvary a kresby, pak je ale nutné použít jednou prošitý barevný podklad, aby se tyto tvary a linie neměly možnost posunout při finálním prošití speciálním strojem. Přes těžké začátky jsem se zdokonalila natolik, že jsem mohla realizovat vlastní tapiserie a přes prodejnu Dílo je nabízet k prodeji. 93

M A G I C K Á H L UBINA, art protis, 97 x 141 cm, 2003

V té době se technikou art protis začalo zabývat hodně výtvarníků, na koho ráda vzpomínáte? Měla jsem možnost pracovat s významnými výtvarnými umělci při realizacích velkých zakázek. Velmi ráda vzpomínám na atmosféru v dobách největšího rozkvětu, v 80. letech, kdy ateliér doslova „praskal ve švech“. Dvanáct velkých stolů na menší díla a k tomu velký zadní ateliér, kde se tvořily monumentální zakázky. Tak jsem mohla z uctivé dálky pozorovat pana profesora Fišárka a různé jiné veličiny při tvorbě. Často jsem také spolupracovala s paní Inez Tuschnerovou, kterou dnes mohu s hrdostí nazývat svou drahou přítelkyní. Zmiňujete se o vlastní tvorbě z té doby, měla jste také možnost vystavovat ? Ano, vystavovala jsem samostatně i na společných výstavách a v prodejnách Díla po celé republice. Ateliér spolupracoval s podnikem zahraničního obchodu Rapid v Brně a přes tuto agenturu se pořádaly výstavy po celém světě. Mé kolegyně i já jsme 94

M Í S T O P O Č Á TKU, art protis, 79 x 112 cm, 2004

také realizovaly podle návrhů tapiserie pro různé zahraniční autory, ale žádná z nás neměla možnost navštívit země, kam tato hotová díla atelier posílal. Já jsem ale měla štěstí – dostala jsem příležitost spatřit svou realizaci v místě jejího určení. Jednalo se o divadelní oponu pro rakouské lázeňské město Bad Reichenau. Návrh vytvořil rakouský výtvarník Werner Wöhrer a s výsledkem mé práce byl velmi spokojen. Vývoz opony zařizovala opět agentura Rapid a mně umožnili zúčastnit se slavnostního předání. Bylo to velmi krásné a emotivní, přítomní byli různí prominenti z kulturního a politického života Rakouska, i kulturní atašé z našeho velvyslanectví. Významných zakázek bylo více, například tapiserie pro perského šacha Reza Pahlavího, na níž jsme spolupracovali s manželi Slavíčkovými. Nejvýznamnější byla realizace návrhu pro naši expozici v Ósace. Jeho autor si nepřál pomoc asistentek, ale výsledek v jeho pojetí byl naprostou katastrofou. Vývoz zajišťovala agentura Art centrum, jejíž 95

S V Ě D E K D Á V NÝCH ČASŮ, art protis, 95 x 79 cm, 2004

zástupce Jiří Frič odmítl provedení realizace autora převzít, a oslovil mě, zda by bylo možné provést ji znovu. Souhlasila jsem, i když termín byl šibeniční – bylo září a hotová opona a tapety stěn v rozměru 150 metrů čtverečních měly odplout v kontejnerech se zbytkem expozice v polovině prosince. Přizvala jsem k realizaci všechny výtvarné asistentky – i ty, které již v ateliéru nepracovaly, a tak se nám s nasazením večerů a víkendů podařilo dílo zdárně dokončit. Bohužel, dodnes nemáme z expozice ani jednu fotografii, i když jsme ji měli z Art centra slíbenou. Jak se dál vyvíjela Vaše umělecká tvorba, a jaký byl další osud ateliéru, vzhledem k politickým a společenským změnám ? Po roce 1989 se ateliér privatizoval a měla jsem možnost stát se společníkem firmy Art Domus a vedoucí výtvarného ateliéru. S bývalým ředitelem tehdejší Vlněny 2 a vlastně zakladatelem ateliéru Josefem Hanákem jsme přijali nabídku tehdejší ředitelky Správy českých center paní Gity Fuchsové s možností prezentovat tapiserie art protis na našich velvyslanectvích a v Českých centrech. Výstavy v Rakousku, Maďarsku, Holandsku, Německu, Polsku, na Slovensku atd., měly úžasný ohlas. Zúčastnili jsme se výtvarného sympózia v rakouském Grazu a také dvě uspořádali. Výstava tapiserií z obou sympozií byla prezentována v brněnském „Červeném“ kostele. V centru Brna jsme otevřeli malou galerii se zaměřením na tapiserie art protis. Po úspěšném začátku našeho podnikání nastal však zlom – povodně v roce 1997. Výtvarníci svá díla přestali prodávat a jezdit do ateliéru, museli jsme začít jeho provoz dotovat z našich soukromých prostředků. Snažili jsme se ho zachránit prodejem někomu, kdo by pokračoval v našich šlépějích, ale zájem byl pouze o budovy. Po nějakém čase se to přece jen podařilo a ateliér koupila výtvarnice, která se provdala již dříve do Německa. Částka, kterou na nákup firmy vynaložila, nebyla velká na to, že předmětem prodeje byly nejen budovy, ale i stroje, materiál, rozpracovaná výroba a zapracovaný tým. Provoz vydržel až do předloňského roku. Tapiserie art protis mají už zřejmě svůj zenit za sebou. Této technice chybí zázemí velké textilní továrny, těžko se shání materiál a ostatní nutné operace se musí provádět třeba ve firmě Fezko Strakonice. V Brně už, bohužel, žádná textilka není. Galerie AP na Kozí ulici už také neexistuje... Skončila s novým majitelem domu. Ten stanovil takovou výši nájmu, že jsme si další provoz už nemohli dovolit. Dodnes jsou však v provozu naše webové stránky (www. galerie-ap.webnode.cz). Pokud se na nás zákazníci obrátí s dotazem a je to v našich silách, rádi poradíme. 97

Tapiserie velkých rozměrů byly pro Vás náročné, nahradila jste je jinou technikou? Musela jsem se přizpůsobit, zradila mě totiž páteř. Daly mi zabrat poslední tapiserie, které jsem v ateliéru realizovala ve spolupráci s Ivanem Steigerem, korespondentem Franfurkter algemeine Zeitung, v Německu velmi uznávaným výtvarným umělcem. Práce s ním byla velice příjemná, je to laskavý pán s nádherným humorem, úžasnou noblesou a moc ráda na to vzpomínám. Další spolupráci jsem už bohužel musela ze zdravotních důvodů odmítnout a také tvorbu vlastních tapiserií jsem z téhož důvodu vzdala – miniatury mě totiž nebavily, a „přesedlala“ na tvorbu obrazů akrylem. Tato technika je mi také velmi blízká, používám barvy v pastózních vrstvách i v lazurních tónech, někdy také vkomponovávám různé materiály, např. textil a kov. Co Vás k uměleckému projevu nejvíce inspirovalo – a stále inspiruje? Z počátku to byla hlavně příroda. Skály, mraky, voda, rostlinné motivy. A jak už jsem zmínila na začátku – mou velkou láskou byl Egypt. Proto má první cesta do zahraničí za inspirací vedla právě tam. Pak následoval Izrael, Jordánsko – Petra, Itálie, Norsko, Maďarsko, Sardinie, Španělsko, Tunis, Řecko, Turecko... Později jsem zjistila, že se vlastně pohybuji po stopách Féničanů. Všude v těchto zemích jsem fotila a mé obrázky z cest mi byly inspirací jak pro tvorbu tapiserií, tak později mých obrazů. Inspiraci jsem ale čerpala i v naší krásné zemi, v okolí Brna, v Moravském Krasu, v Českém ráji, na Šumavě. Jste sice už v důchodu, ale z šíře Vašich zájmů neubývá, spíše naopak... Co když zrovna netvoříte? Více než deset let navštěvuji Univerzitu třetího věku na Masarykově univerzitě a VUT v Brně. Zajímají mě různá témata, ale nejvíce dějiny umění, přednášky o výtvarném umění a archeologii, o významných osobnostech, o šlechtických rodech, ale také například potravinářská chemie – ani jsem neřekla, že chemie byla rovněž mým velkým koníčkem – především díky báječné třídní učitelce na základní škole. Program máte jistě bohatý i pro příští měsíce. Padesáté výročí vzniku unikátního art protisu, který naši zemi proslavil ve světě, nemůže zůstat bez povšimnutí. V tomto směru mě a moje kolegyně čeká nelehký, ale radostný úkol: uspořádat krásnou reprezentativní výstavu tapiserií art protis – uskuteční se na podzim v Křížové chodbě Brněnské radnice – za účasti významných českých a slovenských výtvarných umělců, kteří v této technice tvořili a tvoří. 98

M E L O D I E P O LÁRNÍ NOCI, art protis, 76 x 118 cm, 2005 Fotografie z archivu autorky

Hana Langová-Vepřeková se narodila 6. dubna 1948 v Brně. Absolvovala Střední průmyslovou školu textilní v Brně u profesorů Bohdana Mrázka, Jindřicha Vohánky a Karla Veleby, obor tkalcovství, sítotisk, návrhy. Od roku 1976 pracovala převážně v technice art protis a působila jako výtvarná asistentka, později vedoucí výtvarného ateliéru Art protis. V průběhu svého působení zde vytvořila přes 500 vlastních tapiserií, které prezentovala na autorských i kolektivních výstavách a v galeriích u nás i v zahraničí. Z významných realizací stojí za zmínku např. opona pro lázeňské divadlo v Bad Reichenau nebo velká zakázka pro EXPO 1990 v Ósace, na které se podílela spolu s kolektivem výtvarných asistentek. Realizovala také několik velkých tapiserií – Skyline of Manhatan, Orel a jiných. Spolupracovala na zakázkách významných autorů (Inez Tuschnerové, Hany Lendrové, Jana Hally, jugoslávské autorky Impaly, norské výtvarnice Karin Syndby, Australana Errola Davise, Zoji Schmitter a dalších). Posledním byl významný výtvarník, působící v Německu, pan Ivan Steiger. V současné době tvoří Hana Langová v technice akvarel, tempera, pastel a akryl. Žije a pracuje v Brně. 99

PROFES I O N A L I TA N EB O P ER F EK C I O N I S MU S ? Ne jedno nebo druhé, ale obojí! Alespoň pokud jde o novou knížku, nevelkou a půvabnou, která právě opustila tiskárnu. Nevím, zda se těší na své čtenáře, ale čtenáři se na ni určitě těšit mohou. Je někde na pomezí mezi hudebně osvětovou a regionální literaturou, což jako klasifikace nezní obzvlášť povzbudivě. Ale je třeba ji vzít do ruky, prohlédnout a prolistovat! Nese název Arthur Nikisch v Bučovicích a ve světě a napsal ji Miloslav Klement. Náhodou jsem byla u toho, když publikace vznikala. Ne od samých počátků, kdy autor začal sbírat materiál pro svůj záměr, ale od toho bodu, kdy se pustil do úvah o formě vydání a konzultoval s přáteli. Tehdy to bylo pár stránek poněkud nejednotného, i když zajímavého elektronického textu. Podle mého odhadu dost na objemnou brožuru a spíš trochu málo na knihu. Ale dařilo se objevovat další a další podklady a hojnost cenného obrazového materiálu, jednotlivé pasáže si tu a tam prohodily místo, a hlavně dostaly názvy, a z pojmenovaných kapitol se najednou začala vylupovat knížka. Ovšem rozhodující obrat nastal v den, kdy se vznikajícího dílka ujala grafička. Doporučila kvartový formát, decentní barevné řešení a desky v podobě polotuhého kartonového přebalu s chlopněmi. Ty jsou několikaúčelové. Působí výtvarně, neboť na nich plynule pokračuje fotografie z desek, přitom slouží jako záložky a jsou také nositeli textu. Fotografie v podkresu je totiž volena tak, aby písmo nezaniklo. Samo o sobě to neznamená novátorské počiny, ale jde o to, JAK je věc udělána. A tu se dostáváme k nadpisu. Na knížce se podíleli perfekcionisté. Autor je původním povoláním chirurg, takže dobře ví, jak moc záleží na detailu. Proto si jako hudební amatér dával velice dobrý pozor, aby nemohli ani hudební vědci nic pozastavit, a také ostatní faktografické údaje si ověřoval s pečlivostí sobě vlastní. Nu a grafička – ta řešila každou jednotlivou stránku s takovým citem pro vyváženost, pro řez písma, pro tepelný barevný odstín obrázku a pro významové vyznění dané partie, jako by se snad měla každá dvojstrana zarámovat zvlášť. Dnešní dostupnost počítačové techniky a slušných tiskáren by umožňovala vydat brožuru o slavném dirigentovi a jeho mládí v Bučovicích i nějakým poloamatérským způsobem. Ale rozdíl by byl obrovský. Asi takový, jako kdyby ten text někdo bez průpravy četl monotónně a nezúčastněně, anebo kdyby bylo předčítání svěřeno zkušenému herci s dobře modulovaným hlasem, který dokáže i do prozaické pasáže vložit kus své osobnosti. Kniha není plánována pro běžnou distribuční síť. Dr. Klement ji chce převážně rozdávat svým blízkým (přátel má mnoho). Určitě ji ale budou mít na prodej v bučovickém zámku a v knihkupectví Anny Horákové v Bučovicích na nám. Svobody č. 181. Ovšem pro ty, kdo se v dohledné době nechystají do Bučovic, ale rádi by si ten vychválený titul prohlédli a vzali do ruky (neboť je potěšením dotýkat se krásných věcí) – pro ty mám dobrou zprávu. V Knihkupectví naděje a Galerii světlo na Kounicově ulici č. 272 (proti hotelu Continental) v Brně bude knížka o vztahu světového dirigenta k Moravě nejen na ukázku, ale také ke koupi. Řekla bych, že by se hodila dokonce jako malý dárek pro přátele místo bonboniéry. Pavla Váňová

101

Bohumil Puchýř v plenéru / kopec nad Samotínem /, 1975

C ESTY BOHUMILA P U C H Ý Ř E Českomoravská vysočina zůstává pro malíře stále vděčným tématem. Ale troufám si tvrdit, že nejlépe dovedou zachytit její skromný půvab ti, kteří ze zmíněného kraje pocházejí. Patřil mezi ně i profesor Bohumil Puchýř, který se narodil v Novém Městě na Moravě, v domku na Malé ulici čp. 186. Tento dům (dnes už nestojí) byl pro něj spojen s dětstvím a mládím. S obětavou a laskavou maminkou Josefou, která se starala o domácnost a tři děti. S tatínkem Vincencem, který byl povoláním lubař. Vyráběl loubky – pruhy dřeva, z nichž sestavoval různé oválné krabice. V jeho dílně vznikaly také hračky nebo sítka a jiné kuchyňské náčiní. Malý Bohouš mu často pomáhal při barvení hraček. Tak získal vnímavost k čistým a jasným barvám.

„PUCHÝŘ VÁM TO UKÁŽE…“ Vincenc Puchýř chtěl, aby jeho děti studovaly. Jaroslav i Bohumil se stali žáky reálného gymnázia v Novém Městě na Moravě a později vysokoškolskými studenty. Také dcera Marie ukončila střední školu. Otec jim však brzy zemřel, a tak synové museli pomáhat matce při obstarávání živobytí. Ve škole zůstali, ale přivydělávali si fotografováním. Na reálce vynikal Bohumil ve výtvarné výchově a kreslení. „Puchýř vám to ukáže,“ odbýval prý někdy dotazy svých studentů profesor Alois Podloucký, akademický malíř. Bohumil byl jeho oblíbeným žákem, oslovoval ho „Vincínek“ podle otce. Jeden z prvních zachovalých obrazů namaloval student z Malé ulice v kvintě – byl to Ráčkův mlýn, který stával pod hrází Klečkovského rybníka. Zřejmě na doporučení svého profesora byl Bohumil Puchýř pozván k výmalbě německé lóže slavného poutního kostela na Zelené hoře. Práci mu svěřila prelatura ve Žďáře nad Sázavou. Když Bohumil Puchýř po maturitě přemýšlel o dalším studiu, zvolil Vysokou školu architektury v Praze. Přihlásil se ke studiu kreslení a deskriptivní geometrie. Odtud přešel po roce do Brna, které bylo přece jen blíž jeho rodišti. Jenže přišla okupace Československa a uzavření všech vysokých škol. Bohumil byl totálně nasazen do úřadu nemocenské pojišťovny v Novém Městě na Moravě. Protože se zapojil

103

Z KŘIŽÁNEK, olej na lepence, 33 x 70 cm, 1969

do odbojové skupiny Obrana národa I a II, byl nacisty rok vězněn v Kounicových kolejích. Zvláštní ironie osudu – v těchto kolejích bydlel během svého studia. To dokončil až po válce. Učitelské povolání ho zavedlo nejprve do srdce moravského Slovácka – Uherského Brodu. Nastoupil jako středoškolský profesor na tamější gymnázium. Do Brodu se za ním přistěhovala manželka Marie s dcerou Helenou. Během následujících čtyř let se rodina rozrostla o syna Bohumila a dceru Janu. A právě nejstarší dcera, paní 104

Helena Puchýřová, mi o svém otci poskytla cenné svědectví. „V našem prvním bytě v Uherském Brodě jsem chodívala za tatínkem do ateliéru, který měl přes chodbu. Krásně to tam vonělo terpentýnem a barvami. Také se stávalo, že když tatínek maloval venku, vracel se s barevnými čmouhami na rukou i obličeji. Ale nám se to líbilo a byli jsme zvědaví, co namaloval. S barvami mám spojenu jednu příhodu z dětství. Když k nám přišel Mikuláš, proběhlo tradiční rozdávání dárků a Mikulášovi jsme za ně políbili ruku. Bráška se ale nedal ošálit a prohlásil, že Mikulášovi voní ruce barvami jako tatínkovi. Ani nevím, jak to maminka tenkrát zamluvila.“ 105

BLATINY, olej na lepence, 50 x 70 cm, 1980

Od paní Heleny jsem se také dozvěděla o méně známé činnosti Bohumila Puchýře během jeho pobytu v Uherském Brodě. Podílel se totiž na kulturním a společenském životě města. Navrhl řadu výprav pro Slovácké divadlo. Jako kulturní referent se obrátil na sochaře Vincence Makovského, aby navrhl pro Uherský Brod sochu J. A. Komenského, který se zde údajně narodil. Sochař to neodmítl – oba muži se znali z Nového Města na Moravě, jejich společného rodiště. V letech 1952 až 1956 vytvořil Makovský několik návrhů na tuto sochu. Realizován byl poslední návrh. Od roku 1956 stojí socha J. A. Komenského před muzeem, které nese jeho jméno. Profesor Puchýř pomohl také dát dohromady patřičnou částku pro zhotovení sochy. „Otec se v Brodě zasloužil rovněž o pamětní desku hraběti Kounicovi, který poskytoval moravským studentům velkou podporu. Jeho další iniciativou bylo odhalení pamětní desky československým letcům, kteří padli v bitvě o Británii a vydání almanachu, do nějž nakreslil jejich portréty. Za tyto aktivity dostal odměnu – byl odvolán z funkce kulturního referenta,“ vzpomíná Helena Puchýřová. 106

Z Uherského Brodu přešel Bohumil Puchýř na Vysokou školu chemicko technologickou do Pardubic, a po třech letech na Vysoké učení technické do Brna. Byl oblíbeným učitelem nejen pro své odborné kvality, ale i pro svou přátelskou a přímou povahu. Tak si ho uchovala v paměti architektka Yvonna Vackářová-Hawerlandová: „Na první zkoušce mně dal chvalitebnou, jak se tehdy známkovalo, přestože jsem měla vše dobře. Odůvodnil to výchovným efektem, že když bych hned v prvním ročníku zpychla, přestala bych to brát vážně. Deskriptiva mě tím pádem chytla, za což panu asistentovi vděčím dodnes. Dodnes, i v době digitálních technologií, používám při navrhování ruční skicování perspektiv a vždy s povděkem vzpomínám, jak důležité základy jsem od něj získala. Byla to velká osobnost s neuvěřitelným smyslem pro humor, což je dáno jenom vyvoleným.“

BYL PŘEDEVŠÍM SYNEM HOR Pedagogická činnost byla velmi náročná, ale čas na malování si Bohumil Puchýř vždycky našel, protože v akademickém prostředí se setkával s pochopením a podporou pro svou tvorbu. V době pobytu v Uherském Brodě si oblíbil hornatou krajinu moravsko-slovenského pomezí. Zaujala ho rovněž bohatá folklorní tradice tohoto kraje, zejména slavná Jízda králů ve Vlčnově. Z Pardubic zase vyjížděl s malířskou paletou a štětci pod Kunětickou horu a k blízkému Labi. V Brně rád chodíval na procházky k řece Svratce, na jejímž břehu stále kvete rozrazil. Inspiraci nalézal také v okolí města, především u přehradního jezera. Vzácnější jsou obrazy z polabské roviny. Je jich méně – profesor Puchýř tu žil kratší dobu. Byl především synem hor, i když Žďárské vrchy mají nanejvýš 836 metrů nadmořské výšky. Byl jejich věrným synem. Jak začínaly prázdniny, ujížděli Puchýřovi ze svého současného bydliště do Nového Města na Moravě. Těšila se tam i Helena Puchýřová. „Dlouho jsme jezdívali vlakem s velkými kufry, kterým se u nás říkalo loďáky. Samozřejmě je nesl tatínek. Tradičně jsme stíhali vlak taktak. Což se v Novém Městě realizovalo snadno, protože Puchýřův domek na Malé ulici byl tehdy od nádraží oddělen nezastavěnou loukou. Na polní pěšinu stačilo vyrazit, až když vlak houkal před viaduktem, křížícím cestu k lesu Ochoza.“ Puchýřovi nejdříve jezdili k bratrovi do rodného domku v Malé ulici. Později si profesor Puchýř postavil chatu kousek od Nového Města, na Brožově kopci. V sedmasedmdesátém roce koupil chalupu v Rokytně, obce vzdálené od města jen pět kilometrů. V období normalizace nepatřil k malířům, kteří vystavovali v oficiálních galeriích. „Otec nebyl v tomto směru žádný bojovník. Říkal, že všichni přece vědí, jak maluje. 107

LÉTO NA VYSOČINĚ, olej na lepence, 33 x 70 cm, 1972

Hned po ukončení studia začal učit, přihlášku do Svazu výtvarných umělců si podal až v době, kdy působil v Pardubicích – a byl přijat. Jeho členství však nebylo v Brně realizováno, protože veškerá dokumentace se ztratila v Praze na ústředí tehdejšího Svazu výtvarných umělců. Vystavoval tak převážně ve školních budovách, například v létě opakovaně v Křižánkách, v budově gymnázia v Novém Městě na Moravě nebo v prostorách VUT v Brně. Ale i na tyto výstavy muselo být povolení.“ 108

V roce 1976 odešel Bohumil Puchýř do důchodu. Právě kvůli potížím s výstavami se rozhodl, že si pořídí chalupu, kterou bude využívat jako ateliér a výstavní síň. Vybral si ji v Rokytně, malé obci nedaleko Nového Města na Moravě. Ateliér na Rokytně byl otevřen k jeho 65. narozeninám. Tam pobýval profesor Puchýř po většinu roku a rodina za ním přijížděla na víkendy a prázdniny. Souvisí s tím další vzpomínka Heleny Puchýřové. „Když jsme se zpozdili, chodil tatínek po dědině a prohlašoval, že jestli nepřijedeme, tak se s námi rozvede. Ale když z okna viděl, že se blížíme, vyběhl před dům a hrál na harmoniku. Kromě toho hrál i na klavír a kytaru. Na všechny nástroje se naučil hrát sám, rád zpíval a bývaly to u nás pěkné a veselé večery.“ 109

ZIMA VE STUDNICÍCH, olej na lepence, 33 x 70 cm, 1980

Na chalupě v Rokytně Bohumil Puchýř přímo pookřával. Měla jsem možnost se o tom přesvědčit na vlastní oči. Malíře jsem osobně poznala někdy v roce 1975. Přišla jsem za ním tehdy do ateliéru na Dunajevského ulici v Brně-Žabovřeskách. Otevřel mi poněkud robustní, menší muž s prošedivělými vlasy a s brýlemi na očích. Když jsme spolu hovořili, působil na mě dojmem vážného člověka. Ale bylo to možná tím, že jsme natáčeli rozhlasový pořad a přítomnost mikrofonu obvykle k vážnému projevu svádí. (Až později jsem se dozvěděla, že jsem malíře zastihla zrovna v době, kdy zdolával revmatické onemocnění, způsobené zejména častým pobytem venku v plenéru i za zhoršeného počasí.) Když jsem po čase přijela na návštěvu do Rokytna, málem jsem Bohumila Puchýře nepoznala. Tak se proměnil. Byl veselý, hovorný, žertoval, prostě najednou z něj byl jiný člověk. „Stačí jen, když se nadechnu, i se zavřenýma očima cítím, že jsem doma,“ říkával často. 110

Fotografie jsou z archivu Heleny Puchýřové

„NÁLADU OBRAZU DĚLÁ OBLOHA…“ Chalupa v Rokytně se profesoru Puchýřovi stala základnou, odkud vyjížděl za dalšími motivy z Vysočiny. Maloval hlavně ve čtyřúhelníku mezi Novým Městem na Moravě, Bystřicí nad Pernštejnem a Žďárem nad Sázavou a Svratkou. Nejčastěji mířil ke Studnicím, do Krátké, Samotína, Sněžného, na Milovy, Blatiny, do Křižánek. Poslední dvě obce byly jeho srdci zvlášť drahé. V Křižánkách totiž jeho předkové původně bydleli. A z Blatin, půvabné vesnice s chalupami, rozházenými po stráních, pocházela malířova maminka. Často mířil také směrem na Koníkov, Odranec, Roženecké Paseky, Jimramov, Daňkovice. Nejdříve jezdíval na motorce, pak autem – tatrovkou a posléze škodovkou a moskvičem, kam naskládal kazetu s barvami a přenosný stojan. Obvykle se do Rokytna vracíval dost pozdě, protože maloval do setmění. Měl rád teplé podvečerní barvy krajiny. A maloval za každého počasí. Dosvědčil to jeho přítel, inženýr Kvido Paleček. „Vždycky jsem si jeho obrazů vážil, protože jsem ze své vlastní zkušenosti věděl, za jak náročných podmínek mnohdy vznikaly. Jednou ráno napadl krásný prachový sníh. Tak jsem ujížděl na Studnice 111

TÁNÍ SNĚHU NA BLATINÁCH, olej na lepence, 50 x 70 cm, 1978

podívat se, jestli se dá lyžovat. Slunce svítilo, sníh byl zmrzlý, foukal vítr, pravá zima s -5 stupni Celsia. A uprostřed návsi seděl na stoličce profesor Puchýř a maloval. Zastavil jsem se na kus řeči o té kráse, ale rychle jsem musel skončit, aby Bohouš mohl pokračovat, než se sluníčko posune a začne sníh rozpouštět. Bylo 10 hodin dopoledne.“ Možná právě tehdy namaloval Bohumil Puchýř obraz Zima ve Studnicích. Jsou na něm venkovské chalupy, jejichž střechy se prohýbají pod tíhou sněhu. Ten zavalil i zahrady a cesty. Ale není jednolitý. Má mnoho barevných odstínů, od modrého přes fialový až k šedému. Už při pouhém pohledu jde z tohoto obrazu zima. Profesor Bohumil Puchýř dovedl zachytit náladu horácké krajiny ve všech ročních obdobích. Nejraději však maloval předjaří a podzim. Svědčí o tom i názvy jeho obrazů. Předjaří u Samotína, Jaro na Podlesí, Předjaří v Milovech, Podzim na Blatinách, Jeřabiny nad Krátkou, Podzimní mlha. Jeho rukopis se vyznačoval citlivou barevností, robustním tahem štětce a pevnou prostorovou stavbou obrazu. A ještě něco mě na jeho obrazech vždy fascinovalo – jak dokázal namalovat oblohu. Je to velice 112

ZIMNÍ CESTA DO STUDNIC, olej na lepence, 50 x 70 cm, 1978

těžké. Sám Bohumil Puchýř tvrdil, že „náladu obrazu dělá právě obloha.“ Měl pravdu. Nedávno jsem znovu viděla jeho obraz Vřes u Jiříkovic. V popředí je úvozová cesta, vedoucí k lesíku na kopci. Je vroubena kvetoucím vřesem. Fialová barva se prolíná s hnědou a zelenou. Nad cestou se klene letní obloha. Je temně modrá, kupí se na ní hrozivě vypadající mraky. Jen tu a tam prosvítá mezi mraky jasná modř. Z obrazu je cítit napětí, krajina očekává příchod bouřky. Je to dějová krajina.

MALÍŘOVO LOUČENÍ 6. října 1985 však Bohumil Puchýř svůj ateliér v Rokytně navždy opustil. V místnosti zůstal právě dokončený obraz. V popředí byly koruny jeřabin, ověnčené červenými perličkami plodů. Jako lampičky svítily na polní cestu, která vedla ke vzdálené vesnici. Ale okolní krajina už zvážněla, barvy byly tlumenější, jak to na Vysočině po odchodu léta bývá. Jeřabina je stromem podzimu. Tušil malíř, že nastává už i jeho podzim, že se do ateliéru nevrátí? Dcera Helena tvrdí, že ano. Svědčila o tom vzorně uklizená místnost a umyté štětce. 113

JEŘABINY NAD KRÁTKOU, olej na lepence, 50 x 70 cm, 1985

Ale ateliér v Rokytně nezůstal opuštěný. Postupně se tam nastěhovala mladší generace Puchýřů. Paní Helena se malování věnuje nejvíc. Možná proto, že už v mládí s otcem nejčastěji jezdívala malovat do plenéru. „Obdivovala jsem jeho výdrž. Někdy jsem nedokončila obraz, protože mi byla velká zima, nebo moc profukovalo. Ale otec to nevzdal. Často jsem se dřela s tématem, které on o kousek dál lehce a efektně zvládal. Samozřejmě mně poradil nejen s mícháním barevných tónů pro dosažení potřebné harmonie, ale také, jak se dívat na krajinu a vidět její barevné ladění. Inspirující byl pro mne obraz, který jsem kdysi uviděla u své tety Marie. Při pohledu na něj jsem přímo cítila vůni hlíny z čerstvého oraniště, které tvořilo přední plán obrazu. Až pak jsem si všimla, že na obraze je otcův podpis. Ten obraz dýchal vůní krajiny a o totéž se pokouším i já.“

114

Koncem roku 2014 se konala v Galerii Palace Hlinky v Brně-Pisárkách výstava ke stému výročí narození profesora Bohumila Puchýře. Nechyběla na ní jeho květinová zátiší – kytice slziček, pivoněk, polních a lučních květů. Ale pozornost návštěvníků poutaly především krajiny z Vysočiny. Při prohlídce vystavených obrazů jsem si najednou uvědomila, jak často se na nich objevují cesty. Cesty polní, lesní, úvozové. Cesty lemované stromy, kvetoucím vřesem či korálky jeřabin. Cesty blátivé, prašné i zasněžené. Vždy směřují někam, vedou od lidí k lidem, nebo k místům pro ně posvátným a drahým. Ty cesty nejsou na Puchýřových obrazech náhodou. Malíř se po nich vracel do svého milovaného kraje. A láska k Vysočině a jejím obyvatelům je z obrazů Bohumila Puchýře cítit stále. Věra Rudolfová

VÝBĚR Z MALÍŘSKÉHO DÍLA, tak se jmenuje výstava v Horácké galerii v Novém Městě na Moravě ke 100. výročí narození Bohumila Puchýře, která byla zahájena letos 5. března a potrvá do 17. května 2015.

Bohumil Puchýř se narodil 9. prosince 1914 v Novém Městě na Moravě. Po maturitě na reálném gymnáziu v roce 1936 studoval profesuru kreslení a deskriptivní geometrie na Českém vysokém učení technickém v Praze. Odtud po roce přešel do Brna, kde pokračoval ve studiu deskriptivy na Masarykově univerzitě a kreslení na Vysokém učení technickém. Studoval u profesorů Vincence Makovského, Oldřicha Blažíčka, Františka Hlavici, Josefa Sejpka a dalších. Vysokoškolská studia, přerušená druhou světovou válkou, dokončil v roce 1946. Působil nejdříve jako profesor kreslení a deskriptivní geometrie na gymnáziu v Uherském Brodě, od roku 1953 vyučoval deskriptivní geometrii tři roky na VŠCHT v Pardubicích, v letech 1956 až 1976 na VUT v Brně. Za externí výukou dojížděl také na VŠB v Ostravě a do Lednice na Moravě, kde učil budoucí zahradní architekty. V roce 1965 se řádně habilitoval na docenta, obhájil svou práci Geometrie jevištního prostoru. Bohumil Puchýř zemřel 6. října 1985. Svoji tvorbu prezentoval na více než třiceti samostatných výstavách. Jeho obrazy se nacházejí v několika galeriích, ale i v soukromých sbírkách v USA, Kanadě, Rakousku, Itálii, Švédsku, Německu, v České a Slovenské republice.

115

PERUTĚ Dramatické události z objektivu Ladislava Sitenského U příležitosti 70. výročí konce druhé světové války a 75. výročí vzniku československých perutí RAF, zahájilo České centrum Praha jarní sezónu výstavou unikátních fotografií významného českého fotografa Ladislava Sitenského (1919–2009). Uspořádání výstavy je o to záslužnější, že jde o historicky významné téma, které si zasluhuje mnohem více pozornosti, než se mu dosud dostávalo. Výstavu fotografií z prostředí čs. perutí Britského královského letectva za druhé světové války můžete zhlédnout ve dnech od 20. března do 25. dubna 2015 v prostorách centra v Rytířské ulici. Koncem dubna se výstava přesune do Bratislavy.

Osudové zkratky Výstava PERUTĚ je koncipována jako připomínka dramatických historických událostí zachycených objektivem Ladislava Sitenského. Ten jako student architektury odjel ještě před začátkem války na stipendium do Paříže. Jeho odjezd nebyl jednoduchý, protože jej tak dlouho odkládal, až mu propadlo povolení k vycestování, a tak byl v den svých narozenin zadržen gestapem, ale naštěstí zasáhl jeho otec, který požádal francouzského konzula, aby to nějak zařídil. Sitenský nakonec šťastně odjel, avšak hned první den po jeho nástupu do kanceláře architekta Perreta byla vyhlášena válka. Přihlásil se do čs. zahraniční armády a ještě před odjezdem do jihofrancouzského Agde, kde byla československá jednotka, si stihl za poslední peníze koupit u vetešníka jednoduchou kameru 9,5 a starý sklopný foťáček na formát 3 x 4 cm.

116

Ladislav Sitenský, ANGLIE, 1945, SPITFIRY LETÍCÍ VE TVARU „V“, titulní fotka výstavy PERUTĚ

Ladislav Sitenský, PRVNÍ HODINY OKUPACE, 15. března 1939

Ladislav Sitenský, POVĚTŘÍM VÍŘIL BÍLÝ SNÍH, HLAVAMI ČERNÉ MYŠLENKY

Ladislav Sitenský,ŠTÁBNÍ KAPITÁN ALOIS VAŠÁTKO /Byl jedním z našich nejlepších letců. Jeho portrét byl použit na poštovní známku./

Ladislav Sitenský, 312. ČESKOSLOVENSKÁ STÍHACÍ PERUŤ, REDHILL - SURREY

Ladislav Sitenský, NÁVRAT DOMŮ, srpen 1945

Se zajímavou statistikou přichází kurátorka výstavy a Sitenského vnučka Adéla Kándlová, která se vedle výběru vystavovaného materiálu zaměřila i na technickou stránku Sitenského fotografické tvorby: „Během svého života vystřídal celkem 65 fotoaparátů (z toho čtyři prototypy, které byly zkonstruované podle jeho představ) a osmdesát přídavných objektivů. Nafotografoval s nimi kolem půl milionu snímků. Uveřejnil téměř každý desátý snímek, který exponoval. Vydal 15 samostatných publikací a v desítkách dalších byly jeho fotografie zastoupeny. Uspořádal 47 samostatných výstav a zúčastnil se desítek dalších u nás i v zahraničí.“ 122

LADISLAV SITENSKÝ SE PO LETECH VRACÍ DOMŮ, srpen 1945

Tleskal jim i Beneš V roce 1941 se v Londýně uskutečnila výstava o českých letcích v bitvě o Británii. Šlo o velkou událost, kterou ve slavném Harrods osobně zahájil tehdejší československý exilový prezident Edvard Beneš. Některé ze snímků, které byly tehdy vystaveny v Londýně, bude možné vidět i v Českém centru Praha. Díky blízkému příbuzenskému vztahu k fotografovi mohla kurátorka Adéla Kándlová vybrat snímky ze soukromého archivu. „Černobílé fotografie byly pořízeny v prostředí československých perutí Britského královského letectva během 2. světové války. Fotografie zachycují letce, mechaniky a jejich okřídlené stroje často v protisvětle pro Sitenského tak typickém,“ přibližuje kurátorka okolnosti vzniku snímků. 123

Ladislav Sitenský, NÁVRAT LETCŮ, Praha-Ruzyňské letiště, 18. srpna 1945

Na jaře v Rytířské Výstava v Českém centru Praha představí snímky zachycující klíčové historické momenty – nástup pilotů na loď do Anglie, kapitulace Francie, záběry z jednotlivých letišť různých československých perutí po celé Británii i v londýnském leteckém inspektorátu. Dokumentuje oslavy konce války v Londýně, návrat přeživších do rodné vlasti, kde místo respektu a uznání na ně čekala krutá odplata.

LADISLAV SITENSKÝ (1919–2009), začal fotografovat a publikovat již ve 30. letech 20. století. V roce 1939 měl svou první samostatnou výstavu v budově Nové techniky v Dejvicích, kde vystavil na 300 fotografií. Téhož roku odjel do Paříže. Jako příslušník československé zahraniční armády po dobu války zachycoval boje na západní frontě. Od listopadu 1942 působil Sitenský na Inspektorátu čs. letectva v Londýně, kde měl na starosti archiv a také návštěvy perutí. Ladislav Sitenský nikdy nebyl oficiálním úředním fotografem, protože nesložil fotografické zkoušky u komisaře ve Farnborough, byl autodidakt, a tak nerozuměl přesně technickým otázkám, tvrdil například, že lze fotografovat v protisvětle! Zasvětil fotografování prakticky celý život. V roce 2007 jej prezident ČR vyznamenal Medailí za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění. Petra Jungwirthová

125

Miroslav Štolfa, ŽALUZ I E /detail/, olej, plátno, 120 x 200 cm, 1993