online ART - 5 / 2014 by online ART

obÄ?a snĂ k 5 zima 2 014 15

obča sní k 5 zima 2 014 15 Nezávislý kulturní občasník s předpokládanou periodicitou vydání čtyřikrát do roka, který se zabývá zejména výtvarným uměním s přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby.

OB SAH DOBRODRUŽNOU CESTOU K VÝTVARNÉMU MISTROVSTVÍ rozhovor se sochařem Filipem A. Tóthem / Dagmar Petrášková

ODKAZ MALÍŘE PETRA SKÁCELA / Jiří Hlušička

MALÍŘ A KAČENY / Jiří Beneš

RENESANČNÍ UMĚLEC JIŘÍ NETÍK / Věra Rudolfová

ZÁTIŠÍ MARIE DOČEKALOVÉ / Marek Trizuljak

POSOLSTVO VLADIMÍRA SUCHÁNKA ALEBO MYSLENIE V PRIESTORE / Dana Janáčková

DOBŘE UTAJENÁ GALERIE / Pavla Váňová

BEZHLAVĚ JSEM SKOČIL DO VODY A ZAPOMNĚL NA TO, ŽE S PLAVÁNÍM JSEM NA ŠTÍRU / Radim Vašinka

DESIGNÉR, GRAFIK A VYSOKOŠKOLSKÝ PEDAGOG JIŘÍ ELIŠKA / Yvona Ferencová

108

projekt onlineart.cz: Lukáš Paulas redakce: Dagmar Petrášková, Marcela Pospíšilová, Věra Rasochová grafická úprava, design: Dagmar Petrášková onlineart@email.cz obálka: Filip Tóth, S E L K E T , bronz a žula, 53 x 57 x 16 cm, detail, 1995 Foto: z archivu autora

D OBRODRUŽNOU C E S T O U K VÝTVARNÉMU MI S T R O V S T V Í Rozhovor přes oceán Sochař Filip A. Tóth (ač teprve pětačtyřicetiletý – měřeno výsledky na poli umělecké tvorby), je ve světě uznávaným výtvarníkem. Narodil se v Bratislavě, kde také vystudoval uměleckoprůmyslovou školu, ale po ukončení studia se v rodném městě dlouho nezdržel. Už pětadvacet let žije a tvoří v Melbourne. Austrálie se mu stala druhým domovem. Kdo by v mládí neměl v srdci touhu poznávat neznámé kraje a kdo by netoužil po dobrodružství ? V maličké zemi, s hranicemi střeženými ostnatým drátem, měl však odvahu realizovat takové sny jen málokdo. Jak se to podařilo mladému nadějnému slovenskému sochaři a proč se stala cílem právě Austrálie? Počas štúdia na Umeleckej priemyslovke v Bratislave som mal dvoch priateľov, hudobníka a dizajnéra. Spolu sme vytvorili plán, že opustíme Slovensko. Mali sme k tomu dva dôvody – v prvom rade sa vyhnúť vojenskej službe a v druhom zažiť nejaké dobrodružstvo v cudzích krajinách, čo sa nám nakoniec podarilo, i keď nie bez problémov. Neskoršie sme v Rakúsku dostali možnosť vysťahovať sa a v ponuke bolo niekoľko západných krajín vrátane Austrálie. To, čo ma tam ťahalo, bola čistá zvedavosť a exotická poloha tohto ostrova v strede oceánu. Mal som 18 rokov a ako sa povie – všetko pred sebou.

FILIP A. TÓTH v ateliéru

Vízum do Austrálie som dostal prvý s odchodom v októbri 1989. Obaja moji priatelia zo Slovenska ho dostali až neskôr, ale to bol už čas sviečkových demonštrácií, čo viedlo k otvoreniu hraníc do centrálnych Európskych štátov a ovplyvnilo ich rozhodnutie o vycestovaní. Nakoniec sa vrátili na Slovensko, kde doteraz žijú s rodinami. Začátky určitě nebyly snadné. Ale pokud vím, pokračoval jsi po čase v dalším studiu. Měl jsi v té době dostatečný prostor pro svoji výtvarnou tvorbu, nebo ses musel živit i jinak ? Umělci to nemají často lehké doma, natož hledají-li uplatnění v cizině. Po príchode do Austrálie sa mi podarilo nájsť si už za dva dni prácu v kamenárskej dielni v Melbourne. Tak som si vytvoril priestor na nové obzory, našetril si nejaké peniaze a rozhodol sa pokračovať v štúdiu sochárstva na Univerzite. O dvanásť mesiacov neskoršie som sa dostal na štvorročné štúdium sochárstva na Monash University. Aj keď som dostal študentské štipendium od štátu, po skončení školy bolo treba platiť školné poplatky (platia sa až keď je absolvent zamestnaný, alebo pracuje na “voľnej nohe”). Popri každodennom štúdiu som bol stále dva dni v týždni v kamenárskej dielni, kde som mal neobmedzený prístup k technológiám a kameňu, čo mi umožnilo venovať sa mu počas štúdií na univerzite, kde socha v kameni prakticky neexistovala. A s jakými materiály jste na škole pracovali ? Prevažne sa používala oceľ s použitím acetylénu na zvary a rezania a hlina na modelovanie. Tiež sme vytvárali sadrové formy, vylievali voskom a investovali na stratený vosk odliatku do bronzu. Pocházíš z výtvarné rodiny. Od dětství jsi byl obklopen tvůrčí uměleckou atmosférou – maminka grafička, děda fotograf, strýc sochař… Komu se to poštěstí ? Měly tyto podněty vliv na Tvoje rozhodnutí věnovat se výtvarné činnosti ? Keď sa na to v retrospektíve pozriem ironicky, čo súčasne robím – učím popri svojej tvorbe umenie, grafiku a fotografiu na strednej výtvarnej škole – tak definitívny bol vplyv rodiny, najmä strýka Štefana Tótha, ktorý patrí k najlepším slovenským sochárom. Ovlivnily Tvoji tvorbu osobnosti, se kterými ses setkal už v době studií na bratislavské výtvarné škole nebo později na Univerzitě v Melbourne? V tom čase som mal skvelých učiteľov na škole v Bratislave vrátane strýka Štefana Tótha. V Austrálii to bolo iné. Neexistovalo nič podobné tomu, čo som zažil v Európe, 6

ŽENA, bronz a žula, 57 x 27 x 18 cm, 1999

SELKET, bronz a Å¾ula, 53 x 57 x 16 cm, 1995

VĚDOMÍ A ZPOVĚĎ, žula, 60 x 60 x 20 cm, 1997

všetko bolo nové. Počas mojich štúdii na Monash University som prišiel do kontaktu s prominentným austrálskym sochárom Geoffrey Bartlettom a neskoršie, podľa môjho názoru najlepším, austrálskym sochárom Les Kossatzom, ktorý už nežije. On mal jediný najbližšie k môjmu sochárskemu mysleniu a jeho práca sa mi vždy páčila. Popri tom som poznal českú maliarku Ludmilu Christoff s ktorou sme si s vizuálnymi nuansami vždy rozumeli. Okrem všetkých akademických disciplín týkajúcich sa sochárstva na univerzite, som sa naučil odlievať do bronzu, čo mi dalo skvelé porozumenie materiálu a oslobodenie z gravitačných otázok určitých vizuálnych elementov v sochárstve. Po dokončení štúdia sochárstva nasledovala pedagogická nadstavba. Dnes jsi již také pedagogem, učíš mladou australskou výtvarnou generaci. Jaké máš zkušenosti? Myslím, že je to všade na svete rovnaké. Sú mladí ľudia, ktorý sa snažia a odvedú kvalitnú prácu a iný, ktorý si myslia, že to zvládnu, ale nedokážu neskoršie čeliť nátlaku skutočnosti, že prácu treba dokončiť na prezentáciu. Nikdy som sa moc za pedagóga nepovažoval, ale to čo viem mi stačí na úspešné učenie. Študenti pochopia, že im ponúkaš niečo čomu veríš. Sú aj učitelia, ktorí niečo učia a žijú iný život. V Austrálii žiješ už 25 let, máš tam rodinu, na Slovensko se však občas vracíš. Jsi v kontaktu s přáteli – slovenskými výtvarníky, např. z dob studií ? Slovensko sme navštívili dvakrát, ale okrem strýka Štefana som stretol len zopár bývalých spolužiakov zo školy. Väčšina z nich sa venuje komerčnej grafike apod. Je to možno škoda, všetci sa rozpŕchli do sveta a v podstate nemám kontakt zo žiadnym z nich. V roku 2000 som bol navštíviť svojho brata Dávida, ktorý je grafik a žije v Chicagu. Tam som sa tiež stretol s rodičmi. Veľmi emocionálny čas. Taktiež som tam pochopil silný vplyv amerického sochárstva na austrálske sochárstvo a maliarstvo, ktoré mi bolo cudzie počas štúdia. Vidíš nějaký rozdíl mezi existencí sochaře na Slovensku a v Austrálii ? Prežiť ako sochár v tejto krajine je ťažké, hlavne keď si vlastne emigrant z inej zeme. Po založení rodiny som bol nútený začať učiť na škole, čo je momentálne môj 10

H E R O D E S , vápenec a bronz, 33 x 39 x 21 cm, 1999

hlavný zdroj financií. Jak všetci vieme, s umením to nie je ľahké kdekoľvek na svete a najmä v Austrálii, kde tej kultúry toľko nie je. Nikdy som neprestal tvoriť, ale už nie s takým zápalom ako po dokončení štúdia. V poslednom čase tiež experimentujem s nerezom. Moje sochy sú vlastne malé makety na väčšie projekty, ktoré sa ešte neuskutočnili. Dúfam, že jedného dňa… 11

A co výstavy, zúčastňuješ se ? Vím, že jsi měl velkou samostatnou v roce 1999 s názvem Nekonečné ozvěny, ke které napsal text známý australský historik umění James D. Wingate. Po dokončení štúdia sochárstva som mal dve úspešné sólo výstavy, veľa iných spoločných a niekoľko komisií, kde som predal rad sôch. Za posledných desať rokov už tak veľmi nevystavujem, aj keď stále kreslím, vytváram nové objekty a sochy. Za dva roky som dal dokopy novu kolekciu sôch z nerezu a bronzu. Plánujem výstavu a hľadám vhodnú galériu na dlhší čas. Ďalšia vec je, že tu v Austrálii sa komorná plastika nevyrovná veľkým krajinným projektom, na ktorých zhotovenie potrebuješ industriálny priestor a niečo také vytvoriť, nehovoriac o všetkých tých povoleniach a poisteniach, je veľmi ťažké. Figurální kresba a malba je součástí Tvého výtvarného projevu. Bylo tomu tak vždy ? Figuratívna kresba ma vždy bavila, ale je osobitným prejavom od sôch. Málokedy kreslím pred tým, než siahnem na kameň alebo hlinu. Cítim, že potom, keď sochu nakreslím, tak sa len zreprodukuje do kameňa alebo kovu. Nechávam materiál vizuálne vyzrieť, vytvorím rozhovor a nadšene sa do toho pustím – direct carving.

Dagmar Petrášková

H U D B A A V Ě DA, plastika pro Gymnasium v Melbourne, bronz a nerez, 380 x 130 cm, 2004 Autor uvádí : Plastika symbolizuje mladé dievča, ktoré začína školu v 7. triede (figuratívny tvar s plameňom vľavo), potom stred, kde vedomie začína objavovať svet vecí, cez vedy a muziku. Posledný tvar (s plameňom vpravo) keď odchádza ako mladá žena do sveta a ďalšej epizódy života. Budova je venovaná hudbe (varhany) a vede (fosílie vývoja planéty v strednej dolnej časti).

A N D Ě L , mramor, 75 x 58 x 25 cm, 1998

NEKONEČNÉ OZVĚNY Filip A. Tóth vystavuje díla zabývající se centrální lidskou zkušeností s neustálým opakováním vzpomínek, které jsou pro každého z nás unikátní. Je zvlášť citlivý na jemné vyjadřování emocí a čelí výzvě zakódováním svých vlastních zážitků do trvalé a dynamické sochařské formy. Je inspirován rozsáhlou znalostí světového sochařství, jeho představy a vjemy jsou sochařskou analogií stavu mysli. Opírá se částečně o monumentální modernismus s náročnou evokací surrealismu, zkoumá tajemné významy, které přičítáme nesčetným formám přírody.

S I R É N A , bronz a žula, 65 x 40 x 26 cm, 1999

S O U D C E , bronz a Ĺžula 65 x 50 x 26 cm 2000

K Ř I Ž O V A T K A , žula, 80 x 120 x 40 cm, 2002

ANUNNAKI, bronz a mramor, 78 x 25 x 23 cm, 2014

Znovu objevuje a přetavuje archetypické formy jako „Amaterasa“ a „Regina“ čerpající z hlubin světových kultur. Morální úpadek „Herodes“ je znovu objeven v náhodných přírodních formách a jen částečně osvobozen z kamene. Tóthova radost z manipulace základních vlastností kamene a bronzu je přímo hmatatelná, což je jasným důkazem jeho technického mistrovství. Kontrasty povrchové textury, barvy a přirozených vlastností materiálu jsou použity k vytvoření silného estetického zážitku. Navzdory skromnému měřítku Tóthova díla naznačují nápady a vize velkých monumentálních projektů. Zatímco estéti si je budou cenit jako „objekty d‘art“, jeho sochy jsou v pravém slova smyslu ekologické formy čerpající z obrovské rozlohy Austrálie s nekonečnou ozvěnou přírody a lidské zkušenosti. Jak jsme absorbování prožitkem z jeho díla, jsme také neúprosně vtahováni do procesu, který se týká naší individuální zkušenosti promítající se v jeho práci. To znamená, že formy evokují aspekty naší minulosti v univerzálním smyslu, stejně jako tvůrce. 18

HOUPAČKA, bronz a mramor, 44 x 20 x 24 cm, 2014

Henry Bergson, velký francouzský filozof, kdysi napsal: „Vnímání znamená příležitost se rozpomenout.“ Tento hluboký postřeh o nevyhnutelném vztahu mezi současností a minulostí v lidské zkušenosti shrnuje, pro mě, podstatu této výstavy. Síla a přesvědčení Filipa Tótha jsou takové, že lze plně rozpoznat budoucího ducha díla monumentálních zakázek jak v Austrálii, tak v zámoří. James D. Wingate (Text do katalogu k výstavě „Nekonečné ozvěny“, Filip Amantius Tóth, sochy a kresby, která proběhla v Gallery 101 v Melbourne v roce 1999 a uvedl ji významný australský kunsthistorik James Davidson Wingate. Z anglického originálu přeložila Tamara Janků.)

P R O J E K T N A DÁLNICI, nerez, 90 x 37 x 37 cm, 2013

Ĺ˝ E N A , nerez a vĂĄpenec, 75 x 36 x 26 cm, 2013

Fotografie z archivu autora N E D K E L L Y , bronz a mramor, 29 x 20 x 24 cm, 2014

Filip Amantius Tóth se narodil 17. srpna 1969 v Bratislavě, a tam také vystudoval v letech 1983-1987 Strednú školu umeleckého priemyslu (SŠUP). V roce 1987 emigroval do Rakouska a v říjnu 1989 pokračoval do Austrálie, kde se usadil a začal pracovat v Melbourne. Zde také absolvoval studium sochařství na Monash University (1991-1995) a následně získal pedagogický diplom na Australian Catholic University (1996 -1998). V Austrálii uspořádal dvě velké samostatné výstavy a zúčastňuje se i výstav kolektivních. Má řadu ocenění, jak v Austrálii, tak ve světě, je zastoupen ve sbírkách mnohých galerií, ale také ve sbírkách soukromých. Žije a pracuje v Melbourne a krom své vlastní tvorby se věnuje pedagogické činnosti. 22

M T . B U L L E R , uhel a pastel na papĂĹ&#x2122;e, 120 x 80 cm, 2012

R O Z H O V O R , uhel na papíře, 90 x 70 cm, 2014

B A B I B O Ž E N A , uhel na papíře, 90 x 70 cm, 2014

Foto Bohumil Marčák , 1 9 8 2

ODKAZ MALÍŘE PETRA SKÁCELA K umělcovým nedožitým devadesátinám S malířem Petrem Skácelem (25. 9. 1924-30. 10. 1993), přesněji řečeno s jeho dílem, jsem se poprvé setkal někdy začátkem šedesátých let minulého století na členské výstavě brněnské pobočky Svazu českých výtvarných umělců, která se konala na zámku v Mikulově. Ačkoliv jeho obrazy nezaujímaly v rámci výstavního souboru prominentní místo, rázem si mě získaly originalitou autorovy výtvarné vize, která se nepřehlédnutelným způsobem prosazovala na pozadí převládající šedi tehdejší výtvarné produkce. Od té doby jsem Skácelův malířský vývoj sledovat nepřestal, a to tím spíše, že jsem měl možnost při příležitostných setkáních posoudit, že se jeho výtvarné vyjadřování opírá o neméně osobitý názorový postoj ke světu. Za několika návštěv v jeho ateliéru na brněnské Jugoslávské ulici jsem měl možnost ocenit jeho hluboký vhled nejen do současného společenského dění, ale rovněž jeho zasvěcený zájem o historii výtvarného umění, a to v širokém záběru od paleolitu až po Pabla Picassa.

B E E T H O V E N , olej na lepence, 69 x 39 cm, 1989, foto Jiří Hlušička

N A B Ř E H U Ř E K Y S V R A T K Y , olej na plátně, 84 x 121 cm, 1982 f o t o J i t k a H a vlová

S odstupem času dnes vidím, že mé seznámení s dílem Petra Skácela se uskutečnilo právě v době, kdy se po předcházejícím úporném hledání vyhraňoval jeho nezaměnitelný projev, který již neopustil. Nadále prohluboval dosažené poznání i výtvarné zkušenosti, aby posléze dospěl k malířským a grafickým realizacím, jimiž se zapsal do povědomí brněnské a nejen brněnské výtvarné scény druhé poloviny dvacátého století. Potvrdil to ostatně mnohý z interpretů Skácelova díla, ať už jejich obdiv vyplynul ze vzpomínek na umělce nebo ze snahy dospět k objektivnímu zhodnocení jeho tvůrčího vývoje. Svědčí o tom kniha Petr Skácel z roku 2004, hlavně úvodní stať Bronislavy Gabrielové, v níž autorka dosti zevrubně sleduje peripetie umělcovy cesty a pokouší 28

P O D O B I Z N A Ž E N Y , olej na plátně, 60 x 50 cm , 1 9 8 2 foto J. a M. Horákovi

se o výklad jeho vývojově směrodatných děl. To mně umožňuje zaměřit se toliko na úhrnnou charakteristiku Skácelova tvůrčího přínosu. Pokouším-li se hned na začátku dopátrat odkud ve Skácelově umění vane vítr, nenacházím žádný bezprostřední vzor. Sice v souvislosti s jeho orientací padla jména Grigorije Musatova a Marca Chagalla, k čemuž by snad mohla opravňovat tvůrcova inklinace k odkazu ruské kultury, nicméně nelze zaměňovat sympatie k oběma osobnostem za přímý vliv. Umění Petra Skácela vděčí především autorovu osobitému talentu a svéráznému inspiračnímu fondu. Ten lze v mnohém odvodit ze zážitků z dětství a z rodinného prostředí, v němž malíř se starším bratrem Janem, budoucím básníkem, vyrůstal. 29

Kultivovaný otec vedl syny k lásce k literatuře, hlavně ruské a francouzské. Sám jim jako talentovaný kreslíř i literát, jehož texty o životě vzbuzují úctu, mohl být v lecčems příkladem. Vedle otcovské intence si Petr před vypuknutím války odnášel roku 1938 do Brna též vzpomínky na rodné Vnorovy u Strážnice, na Poštornou a na Břeclav, kde započal svá gymnaziální studia. Pokus vyhmátnout u příležitosti Skácelova jubilea podstatné vlastnosti jeho talentu, nemůže pominout nápadný sklon, který malíře odlišuje od jeho vrstevníků. Mám na mysli zaujetí literaturou, přesněji řečeno dialektický vztah mezi složkou výtvarnou a literární, jenž poznamenal jeho tvůrčí usilí. To se ve vyhraněné podobě zračí už v umělcových denících, v nichž se v nerozlučné symbióze setkávají textové komentáře s kresebnými záznamy, jinak řečeno úvaha s projevem výtvarným, reflexe povýtce racionální se složkou emocionální. Z této schopnosti solitér brněnského výtvarnictví ve vlastní tvorbě vydatně těžil. Především tomu tak bylo v jeho knižních ilustracích děl světového, hlavně ruského klasického písemnictví, které jej přitahovalo touhou dobrat se smyslu lidského bytí. V tomto ohledu mu měli co říci zejména autoři jako Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Isac Babel nebo Michail Šolochov.V ilustraci mohl uplatnit dar fabulace neméně než schopnost empatie pro dramatické děje a psychické stavy aktérů, aniž se zpronevěřil zásadám moderní výtvarné mluvy. Ilustračních úkolů se mohl zhostit díky kreslířskému mistrovství, které ostatně prokázal rovněž v jednotlivých volných perokresbách i v tematicky pojatých sériích. Mezi nimi zvláštní místo zaujímá cyklus Morava, v němž parafrázoval historické události jara roku pětačtyřicátého, ale neméně též další cykly prolnuté účastenstvím s lidským údělem (Prolog, Neurologické oddělení, Smutné procházky). Z těchto cyklů stejně jako z jednotlivých kreseb lze odvodit, že Skácelovi nebyla kresba pouhou studií, pouhým předstupněm k malířskému dílu, nýbrž především svébytným vyjadřovacím prostředkem. Ruku kreslíře vedl cit pro adekvátní zobrazení literární předlohy či uvolněné představy. Někdy tělesný objem postav definoval chvějivou spíše psanou linií, jindy si dramatický obsah vyžádal přerývanou, popřípadě až drsnou konturu, zpravidla kombinovanou s živou šrafurou. Tehdy se Skácel nejvíce přiblížil expresivní nadsázce. Ta ve vyhrocené podobě poznamenala zvláště cyklus linorytů s osobitě traktovanými biblickými příběhy (Evangelium dle Jidáše, 1986). Podnětům, které čerpal z literatury, přisuzoval stejnou váhu jako těm, jimiž na jeho imaginaci dorážel život sám. Věděl, že rozhodující je především způsob, jakým inspiraci vtělit v obraz. Bez literárních podnětů se neobešla ani Skácelova tvorba malířská. Svědčí o tom například plátno Bratři Karamazovi, interpretující příběh 30

románu Fjodora Michajloviče Dostojevského. Když stanul před bílou plochou dosud nedotčeného plátna, nechával se vést jen a jen intuicí a malířskou představou. Štětec a barva si žádaly své. Od tohoto okamžiku literatura ustoupila do pozadí, aby se dostaly ke slovu specifické malířské prostředky, jimiž usiloval vytěžit ze zvolených témat co největší míru poezie.

Z CYKLU MORAVA (PADLÝ VOJÁK), kresba perem, 22 x 16, 5 cm, 1981, foto Karel Šabata

MILENCI Z TICHÉHO DONU, olej na plátně, 98 x 69 cm, 1970, foto Karel Šabata

Jeho malířské parafráze tak přerůstaly do roviny symbolického vyznění, které často spoléhalo na barevnou složku, jako je tomu například v jedné z variant Vesnických milenců (1972), interpretujících Šolochovův Tichý Don, jehož hrdinové i étos literární předlohy mu zřejmě nedávaly spát (Melechovův dvůr, 1970). Do popředí žánrově diferencovaného díla Petra Skácela vystupuje zaujetí pro lidskou bytost. Odtud významné místo, které v jeho díle zaujímá zpodobení konkrétního člověka – ať už máme na mysli jeho raný, výrazově spontánní Autoportrét nebo podobiznu Maminka (1973), Melancholický portrét (1980), Podobiznu ženy, Rodinný portrét (1982) a další. Početnou řadu zobrazení charakteristického zjevu jeho bližních, završují některé obrazy z jeho závěrečné vývojové fáze. Výjimečné místo, které ve svých obrazech portrétista přisoudil lidské tváři zachycené a ztvárněné v její jedinečnosti, lze doložit rovněž poukazem na imaginární podobizny osobností světové kultury, k nimž umělec vzhlížel s obdivem (Beethoven, Tolstoj, Dostojevskij, Němcová, Smetana ad.). Posedlost člověčinou umělec nezapře ani tam, kde název díla napovídá problematiku veskrze neosobní (Pythagorova věta, 1989), tím spíše v malbách s motivy přírodních scenérií, jež zalidnil bizarním společenstvím hudebníků i naslouchajících, tvářemi starců i mladistvých. Ta plátna znějí lyrickou notou a zároveň nepostrádají potenciální monumentalitu. Plošně rozvržené kompozice jako je například Koncert pro housle, kytaru, klarinet a černou díru (1989), popřípadě obrazy jim námětově blízké, si dovedu docela dobře představit jako rozměrné gobelíny. Ostatně schopnost zhostit se složitých, obsahově exponovaných figurálních scén malíř osvědčil už léta předtím v monumentálně koncipované skladbě Smrt Rudoarmějce (1978), jíž se navrátil k jitřivým zážitkům posledních válečných dní. Zdá se mi však, že nejvíce se jako tvůrce cítil doma tam, kde mohl svou empatii propůjčit zobrazení spíše komornímu, lhostejno, zda se mu impulzem stala osobní vzpomínka nebo čerstvý zážitek. A nemuselo to být vždy plátno figurální. Skácelova inspirace těžila rovněž z krajinářských témat, hlavně z těch, které v jeho fantazii vyvolal roj reminiscencí nebo echo dávných dějů. Ubíral se při tom cestou nápovědí a náznaků. Je tomu tak například v olejomalbách z roku 1982: v Krajině s hořícím domem, Na břehu Svratky nebo v Krajině na konci léta. Své vyznání městu, jež se mu stalo domovem, vtělil do olejomalby Pohled na Brno (1983), nesoucí rysy jeho lapidárního malířského výrazu, jenž dovedl proměnit vnější podnět v osobitě odstíněný znak. 33

PYTHAGOROVA VĚTA, olej na plátně, 130 x 100 cm, 1989, foto Jiří Hlušička

A což teprve když po letech odmlčení způsobeném nemocí, se do malířova díla koncem osmdesátých let začala nepozorovaně, leč nezadržitelně vkrádat myšlenka na životní i tvůrčí bilanci. Svou úlohu v tom jistě sehrála roku 1989 i smrt jeho o dva roky staršího bratra Jana. Téhož plodného roku přivedl malíře synovský vztah k pomyšlení na rodiště jeho milované matky, jež posléze ztělesnil ve významově složitě zašifrované Vánici v Prosatíně. Před mnohými z malířských skladeb Skácelova pozdního vývojového období se nabízí pocit, že autor usiloval z tématu vyždímat poslední kapku hořkosti. Nemám tím na mysli pouze tragicky podbarvenou 34

KONCERT PRO HOUSLE, KYTARU, KLARINET A ČERNOU DÍRU, olej na plátně, 135 x 162 cm, 1989, foto Jiří Hlušička

Vzpomínku (Smrt básníka, 1991), ale také některé další jeho malířské práce, a to navzdory tomu, že na první pohled se takovéto interpretaci zpěčují. Na konci oné řady nacházím záhadný Autoportrét (1993), v němž jako by se malířova podoba už nořila v nekonečno. Souřadnice umění Petra Skácela jsou dány na jedné straně romanticky podbarveným metaforickým zřením, jež bylo zdrojem lyrické poezie jeho kreseb a obrazů, a na straně druhé sklonem k primitivizující, někdy až drsné zkratce, která jej přiváděla na 35

pomezí exprese. Vzrušené vizi odpovídalo neiluzívní obrazové pojetí, jakož i volba adekvátních výtvarných prostředků, zvláště barvy, která se uplatňovala nejen jako skladebný činitel, nýbrž též jako důležitý prvek významotvorný. Za nezaměnitelný znak Skácelových kreseb i maleb považuji jejich charakteristický rukopis; to proto, že podobně jako citlivý seismografický záznam autenticky vypovídá o intenzitě vzrušení, jež vznik díla vyvolalo. Byl to právě výtvarný rukopis a osobité koloristické pojetí, jimiž se Skácelova poetika zapsala do dějin českého moderního umění druhé poloviny dvacátého století. Pamětníci, hlavně jeho žáci z Lidové školy umění Jaroslava Kvapila v Brně, vzpomínají na Petra Skácela jako na člověka neobyčejně skromného, jemuž vděčí za mnohá poučení, především však za osobní přátelství. Mezi ostatními výtvarníky v Brně patřil k těm nejvzdělanějším a názorově nejvyhraněnějším. V úvahách o společenské determinaci lidského individua dělil svobodu na vnější a vnitřní. Svobodu vnitřní nacházel v tvorbě; k ní se utíkal ve chvílích náhlého prozření, jakož i tehdy, kdy se necítil nejlépe. Představovala mu doménu, v níž se nemusel přizpůsobovat, v níž vládly jen a jen zákony jeho obraznosti. Ani tvořivý proces mu však pocit jistoty nezaručoval. Vždyť každý tvůrčí čin bývá krokem do neznáma, při němž okamžiky uspokojení střídají hlodající pochybnosti o správnosti nastoupené cesty. K posledku se k nim navíc přidružily prohlubující se zdravotní i osobní problémy, s nimiž si zřejmě nevěděl rady. Zemřel za politováníhodných okolností na sklonku října 1993 ve věku nedožitých sedmdesátin. Když jsem při přípravě tohoto článku poznovu přistupoval k obrazům Petra Skácela ve snaze dobrat se jejich lidské dimenze, uvědomoval jsem si, že ani s plynoucím časem jeho umělecký odkaz nic ze své naléhavosti neztratil. Naopak. Změněné společenské poměry některé utajené významy jeho tvorby spíše zvýraznily. Nabyl jsem přesvědčení, že Skácelova díla rozptýlená v soukromí či skrytá v depozitářích Moravské galerie a Muzea města Brna se stále neodbytněji domáhají dialogu s širší vnímatelskou obcí. Dočkají se? Jiří Hlušička

V Á N I C E V PROSATÍNĚ, olej na plátně, 115 x 131 cm, 1989, foto Jitka Havlová

M ALÍŘ A KAČENY vzpomínka Jiří Beneš Poštorenský pan učitel Skácel byl mužem mnoha pozoruhodných dovedností. Vedle svých pedagogických schopností a zkušeností byl také vyučeným mlynářem a jako takový také prakticky ovládal všechny práce s dřevem; a pokud se týče hořeních poloh řekněme duchovních, publikoval jako myslitel i jako básník – a přímo virtuozně kreslil a maloval. Těmi dvěma posledními talenty podělil také oba své syny: Janek se se stal básníkem, Petr malířem. Oba kluci představovali už v mateřské školce nápadně protikladnou dvojici: zakaboněný Janek neodkládal svou masku zarputilého chasníka, kdežto blonďáček Petr si získával lidská srdce vstřícným úsměvem. (Janek to bude mít v životě těžký, říkávala o svém starším synu paní Skácelová, ten to nebude umět s lidima tak jako Petr). Po okupaci pohraničí se rodina ocitla v Brně a pan učitel si nechal narůst plnovous, u mužů středního věku tehdy neobvyklý, v obavě, že ho jinak nějaký poštorenský nácek v Brně náhodou zahlédne a pošle na něj Gestapo (důvodů by bylo dost). Svou novou vizáž (plnovous pak nosil až do konce života) tehdy zachytil brilantním autoportrétem, který nazval Slepý námořník. Obrázek se záhy nato ocitl ve mlýně na Skaličce, kde začal pan učitel trávit prakticky všechen svůj volný čas: když se za války ukázalo, že mlýn už přestává stačit ilegálnímu provozu, jenž živil sedm okolních vesnic a nakonec i partyzánskou Třetí rotu, a že bude nutno jeho výkonnost nejmíň zdvojnásobit, ujal se toho úkolu se vším svým mnohostranným fortelem. Důkladnou přestavbu mlýna i s výměnou mlýnského kola navrhl, řídil a z velké části o prázdninách a o víkendech vlastníma rukama provedl. Skácelovi kluci tam střídavě jezdili ještě dlouho potom; Petr se toulával po okolí se skicákem nebo stál u štaflí v seknici, Janek mlčel, kouřil a psal básničky. To už ovšem bylo po válce, jejíž závěr byl pro skaličský mlýn tragický: partyzány v něm přepadlo komando a většina jeho obyvaltel skončila v Mauthausenu. Nicméně nové složení pana učitele mlelo perfektně dál, dokud je v roce 1948 nezastavili komunisté. Ve mlýně, jenž se stal družstevní drůbežárnou, vládla teď jednak teta Anděla, někdejší paní učitelka Skácelových kluků v poštorenské školce, a jednak moje máma, její sestra. Skácelovi kluci se svými pobyty ve mlýně ocitali ve dvou drůbežích cyklech : Janek míval štěstí na kuřata, Petr na káčata. Jestli si myslíte, že je snadné dostat za soumraku zapomenuté kachní hejno z potoka do posad, jste na omylu : kachna prostě na setmělý břeh vylézt nedokáže, protože ve vodě se cítí bezpečná. 38

Básník i malíř takto střídavě tříbili svou drůbežářskou odbornost až někdy do roku 1959 ; za Petrova kachního pobytu odvezla mámu sanitka do nemocnice, teta učila v Brně a Petr zůstal sám s několika stovkami káčat. Zaskočila ovšem sousedka a družstvo pak káčata, beztoho už statná, urychleně prodalo. Když se máma vrátila, byla všechna pryč a Petr taky; v seknici však po sobě zanechal dva krásné signované oleje – Králikárnu s ořešákem na mlýnském dvoře a Starou Kolářku s kočárkem pod lipou na dolním konci dědiny.

Petr Skácel, KRÁLIKÁRNA S OŘEŠÁKEM NA MLÝNSKÉM DVOŘE, olej, 50 x 60 cm, 1959, foto Jiří Beneš

R ENESA NČNÍ UMĚL E C J I ŘÍ NETÍK V listopadu a prosinci letošního roku patřilo foyer Městského divadla v Brně nejen divákům, ale také sochám. Vystavoval je tu sochař a řezbář Jiří Netík. Pod jeho rukama se zrodily převážně z dubového nebo ořechového dřeva. Některé z nich nechal pokrýt bronzem. Sochy udivovaly každého svou štíhlostí a vzepnutím do výšky. A také dramatičností, která se projevovala především ve výrazu jejich obličejů. Dominantou plastiky, nazvané Potopa, byla zoufalá tvář ženy, která se snaží zachránit své děti. Nadechuje se k výkřiku, ale její ústa zůstávají ochromena hrůzou. I další motiv čerpal sochař z Bible. Je to Babylonská věž. Lidské postavy se v urputném úsilí derou na její vrchol. Marně se však snaží postavit ji až do nebe. Budou potrestáni za svou pýchu. Mezi sochami postávají také andělé, ať už ze dřeva nebo bronzu. Bronzová je i socha ženy, přinášející oběť. Její postava je v oddanosti prohnutá do oblouku. Ve skloněné tváří má výraz naprostého odevzdání. To hlava Hvězdáře je naopak až nepřirozeně zakloněná. Jakoby hvězdář nechtěl zmeškat chvíli, kdy se na obloze objeví nová hvězda či kometa. Na výstavě budila pozornost i plastika s názvem Morava. Tvůrce jí dal podobu mladé ženy se svatebním závojem a věnečkem z vinné révy. Žena má na tváři lehce posmutnělý výraz. Není divu – Moravě nebylo vždy do smíchu.

Jiří Netík, Ž E N A – ANDĚL, (detail), bronz, výška 103 cm, 2010

Jiří Netík, H V Ě ZDÁŘ, bronz, výška 103 cm, 2010

Sochy na Netíkově výstavě převládaly. Ale na stěnách divadelního foyer byly i dřevěné desky, v jejichž středu se jako perly v lasturách skrývaly drobné dřevořezby. Většinou opět s biblickými motivy, mezi nimiž nechyběl příběh Adama a Evy. Na prvním reliéfu sedí oba pod košatou jabloní a drží se za ruce. Ještě jsou šťastni. Na další dřevořezbě už je anděl za jejich hřích vyhání z ráje. Adam a Eva se ustrašeně choulí k sobě. Anděl má na sobě řasnaté roucho a na tváři přísný výraz.

„KAŽDÉ U M Ě N Í J E D U C H O V N Í … “ Většina soch vznikla v sochařově ateliéru, který je součástí domu, kde se svou rodinou bydlí. Je to bývalá selská usedlost v Brně-Líšni. Klasicistní budova pochází ze začátku dvacátého století a je památkově chráněná. Mezi ostatními starými domky na sebe poutá pozornost venkovní štukovou výzdobou. (Údajně před lety tuto usedlost navštěvoval hudební skladatel Leoš Janáček. Jeden z bývalých majitelů totiž hrál v houslovém kvartetu, které sem Janáček chodil korigovat.)

Jiří Netík, P O T OPA, lípa, výška 100 cm, 2004

Jiří Netík, S A P FÓ, bronz, výška 45 cm, 2012

Jiří Netík, L É D A S LABUTÍ, bronz, výška 60 cm, 2013

Jiří Netík, F O R TUNA – ANDĚL, bronz, výška 60 cm, 2014

V ateliéru se znovu setkávám s několika anděly ze dřeva i z bronzu. Na stolku je rozpracovaná plastika z ořechového dřeva. Už na první pohled je zřejmé, že to bude opět anděl. Dříve se sochař těmto mystickým postavám příliš nevěnoval. Proč ta změna? „Nějak to vyplynulo z těžkého období, které jsme se ženou před dvěma lety prožívali. Náš syn Jakub se následkem sportovního úrazu najednou ocitl na hranici života a smrti. Nevěděli jsme, jestli se z toho dostane. Navíc Martina byla v této době v jiném stavu. V takové situaci člověk přeskládá všechny dosavadní životní hodnoty. Ale stal se zázrak a náš syn přežil. Takže andělé jsou vlastně poděkováním Bohu za jeho záchranu. Pořád slyším od kritiků, že dělám jen sakrální věci, ale podle mě je každé umění duchovní, protože vyplývá z nitra člověka.“

Jiří Netík, A N DĚL, bronz, výška 105 cm, 2014

Takže Netíkovi už mají nejtěžší období svého života za sebou. Jakub i jeho bratr Mikuláš studují na gymnáziu. V pokoji pobíhá rok a půl starý Lukášek. „Žena mě obdarovala třetím synem,“ usmívá se sochař. Hned po narození Lukáše se na webových stránkách manželů Netíkových objevila fotografie šťastné maminky se synem. Ke snímku byla připojena stručná zpráva: „Vážení a milí příznivci mé sochařsko – řezbářské tvorby, omlouvám se, ale od května 2013 pracuji na jiném (dočasně potřebnějším) díle. Narodil se nám syn (v pořadí třetí). Děkuji za trpělivost, jakmile budou dřevěné nebo bronzové novinky, dám vědět.“ Paní Martina Netíková se totiž také věnuje řezbářství a sochařství. Průpravu dostala na Lidové škole umění Jaroslava Kvapila v Brně a pak v ateliéru svého budoucího manžela. S její tvorbou jsem se poprvé seznámila na výstavě, která se konala v roce 2005 na zámku v Lysicích. To už byla paní Martina matkou dvou synů. Není divu, že tvořila zejména plastiky, věnované mateřství. Vyzařuje z nich něha, zřejmá nejen v jemné modulaci rukou. Je i v láskyplném výrazu, který má žena na tváři, když se dívá na spící dítě. Ale Lukáš toho moc nenaspí. Je jako živé stříbro, a tak má paní Martina plné ruce práce. K vlastní tvorbě se teď nedostane. Navíc pomáhá manželovi s přípravou výstav v České republice i v zahraničí. Stále jich přibývá. Jen za letošní rok jich bylo pět. Protože Martina Netíková studovala na Masarykově univerzitě v Brně kromě estetiky a dějin umění také angličtinu, překládá manželovi výstavní i jiné texty. Už se však těší, až Lukáš trochu povyroste a ona se k sochařské a řezbářské práci zase vrátí. Osud určil Jiřímu Netíkovi partnerku, která mu rozumí a sdílí s ním všechny radosti i starosti, jak je život přináší. Osud také zřejmě nechtěl, aby mladý muž zůstal u profese chemika, kterou vystudoval na průmyslovce v Brně. Nejprve mu přivedl do cesty hudbu. Přesněji řečeno brněnskou bigbeatovou skupinu Romana Dragouna. „V mládí jsem hrál na bubny, snad dobře, a tak mě kluci přijali mezi sebe. S touto skupinou jsem se dostal do světa, hlavně do severských zemí, Norska, Finska, Švédska. Jezdili jsme tam legálně prostřednictvím Pragokoncertu. Režim nás pouštěl, protože z toho měl peníze. Zpočátku jsme si chtěli hlavně vydělat na pořádnou hudební aparaturu a také přivézt domů nějaké peníze navíc. Ale nakonec jsme do zahraničí jezdili i proto, abychom na čas unikli z tíživého stavu, v němž jsme tehdy všichni žili.“

Jiří Netík, A N DĚL, ořech, výška 175 cm, 2014

Martina Netíková, ÚTĚCHA, dub, výška 110 cm, 2003

Sochy začal Jiří Netík vyřezávat až v osmadvaceti letech. Vysokou školu mu nahradilo vlastní studium díla umělců gotiky a renesance, především Mistra Pavla z Levoče. Několikrát se byl v levočském kostele svatého Jakuba podívat na dřevěný oltář, který měří přes 18 metrů a je nejvyšší svého druhu na světě. Pro svou jedinečnost byl zařazen mezi památky UNESCO. Postavy, které Pavel z Levoče vytvořil pro tento oltář, jsou pozoruhodné. Nestojí strnule, zaujímají různé postoje, často mají pobavený, až veselý výraz. Jiřího Netíka zaujal také secesní sochař, architekt a grafik František Bílek. Ten se rovněž zabýval biblickými náměty, vytvořil například několik soch proroka Mojžíše. Pro Bílkovy postavy jsou naopak charakteristická patetická gesta a vzpřímený postoj. Od těchto mistrů se tedy Jiří Netík vlastním pozorováním učil. Poprvé vystavoval v roce 1983 : „Pamatuji si to dodnes. Výstavu jsem měl v Klubu mládeže na Křenové ulici v Brně. Byl to v tehdejší době velmi známý klub s výstavním sálem. O rok později jsem měl výstavu v Divadle Večerní Brno a pak následovaly další. Nebylo jich moc – tak jedna do roka. Tehdejším výtvarným komisím se moje sochy a dřevořezy

Martina Netíková, PORTRÉT JN PODLE AD, ořech, 93 x 59 cm (řezby 12 x 12 cm), 2003

Martina Netíková, I N T I M I T Y , ořech, výška 45 cm, 2011

nelíbily. Vytýkali mi, že jsou příliš církevní. Ale přišel rok 1988 a ledy začaly pomalu tát. Rozhodl jsem se, že s putováním po světě skončím a budu se věnovat jen sochařině a řezbařině, protože mě to bavilo ze všeho nejvíc. Pak přišel Listopad 1989, všechno se otočilo a vystavování šlo i bez výtvarných komisí. Kromě dřevořezby mě v poslední době zaujal i bronz. Některé plastiky mi ve slévárně odlévají do bronzu. Ale snažím se, aby i potom bylo znát, že jsou ze dřeva. Proto tam nechávám dírky po červotočích, suky a podobně. Když mi pak sochu dovezou zpět, je to pro mě trochu cizí věc, protože už to není dílo jen mých rukou. Navíc někdy se povede, jindy ne.“

Martina Netíková, D Ě T S T V Í , bronz, výška 54 cm, 2008

Jiří Netík, B E T LÉM V NOTRE DAM, ořech, výška scény cca 300 cm, šířka 800 cm, kompilát z širšího období (středový kus cca 1987, poslední kusy 2012), foto J-Luc Fontaine

„NEJSEM J E N B E T L É M Á Ř … “ Co sochaři a řezbáři Jiřímu Netíkovi trochu vadí, je to, že je nejvíce znám jako betlémář a tím pádem zařazován mezi lidové umělce. Ale faktem je, že k jeho prvním řezbářským pracím patřily právě betlémy. Když začínal, byli v Brně jen dva řezbáři betlémů – Heřman Kotrba a Jaroslav Vaněk. „Ale nechtěli mě vzít do učení, musel jsem se učit sám. Techniku jsem odkoukal z hotových betlémů. Učil jsem se na nich hlavně kompozici. Toužil jsem zachovat tradici, které už pomalu hrozilo, že zanikne úplně. Nejdříve jsem betlémy vystavoval ve výlohách některých brněnských obchodů, když to jejich vedoucí dovolili. To byly menší betlémy většinou z lipového nebo ořechového dřeva. V roce 1987 jsem dělal betlém pro Muzeum betlémů v Třebechovicích pod Orebem. Pak přišly zakázky na větší betlémy. Ale nejsem jen betlémář, jsem především sochař a řezbář.“ Betlémů už Jiří Netík vytvořil patnáct. Jeho betlémy budí obdiv nejen v České republice, ale i v zahraničí. Řezbář se snaží, aby nevypadaly stejně. Proto k tradičním figurám – Svaté rodině, andělům, třem králům a darovníkům přidává další, 54

třeba „pankáče“, hráče florbalu nebo zloděje. „Proč ne ? Tvůrci starých betlémů také k tradičním postavám přidávali lidi, které znali, třeba sousedy, muzikanty nebo řemeslníky.“ Co do velikosti nejsou Netíkovy betlémy nijak malé. Svědčí o tom betlém, který vytvořil v letech 1997-98 pro chrám svatého Václava v Břeclavi. Je na něm pětadvacet postav v životní velikosti. V roce 2009 přišla z Vatikánu nabídka, aby řezbář vystavil svůj betlém v římském Pantheonu. Vybral ten, na kterém pracoval od roku 1991. Je to dílo z ořechového dřeva, tvrdého materiálu, který se velmi těžko zpracovává. Figury jsou vysoké zhruba jeden metr a jsou umístěny na ploše 6 metrů čtverečných. Do Říma vezl brněnský sochař a řezbář ještě jeden menší betlém z lipového dřeva. Ten věnoval při audienci ve Vatikánu papeži Benediktu XVI. jako osobní dar. V loňském roce se Jiřímu Netíkovi dostalo další velké pocty. Jeho betlém byl v prosinci vystaven v katedrále Notre Dame v Paříži. „Byl jsem opravdu překvapen tím, jakou péči tam betlému věnovali. O umístění rozhodoval architekt, vlastní práce měl na starosti technický ředitel. Betlém o rozměrech tři metry do výšky a osm metrů do šířky byl umístěn na trubkovém pódiu. Po instalování přijela květinářská firma, která vyzkoušela několik variant výzdoby. Pak nastoupila počítačová firma a vybrala vhodné osvětlení. Ty přípravné práce trvaly celý týden a všichni respektovali moje připomínky. Takže k úspěchu betléma z Moravy přispěli velkou měrou i francouzští pořadatelé.“ V současné době Jiří Netík na další betlém nepomýšlí. „Je to náročná a dlouhotrvající práce. Neměl bych čas na sochy.“

„TEN DŮM M Ě O S L O V IL … “ Ateliér nemá Jiří Netík jen ve starém domě v Brně-Líšni. Od léta do podzimu pobývá raději ve Slavonicích. Toto město na moravsko-rakouské hranici proslulo svými renesančními památkami. Před šestnácti lety se brněnský sochař a řezbář stal majitelem jednoho bývalého měšťanského domu na Horním náměstí. Proč právě ve Slavonicích ? „Město je opravdu renesanční výspou a má krásné okolí. Však se této krajině také říká Česká Kanada. Jezdil jsem tam od mládí. Když jsem poprvé viděl dům na Horním náměstí, byla to ruina. Ale přesto mě oslovil, protože v sobě ukrýval kus historie. Známí se mně smáli, že takovou ruinu kupuji. S pomocí přátel a studentů, kteří sem přijížděli na brigádu, se mi ho však podařilo zachránit.“ 55

Zmíněný dům jsem poprvé navštívila na podzim roku 1998. Bylo to krátce poté, co se Jiří Netík stal jeho majitelem. Natáčeli jsme tehdy rozhlasový pořad A léta běží. Historie bylo v tomto domě opravdu víc než dost. Kromě původní renesanční omítky třeba dveře s kamenným ostěním – typickým projevem gotiky. Největší místnost v prvním poschodí zdobil zachovalý trámový strop ze 17. století. Tato místnost byla v době mé návštěvy prázdná. Vlastně ne tak docela. Na podlaze leželo několik spacáků, na stoličce trůnil propanbutanový vařič a jídelní stůl sbil sochař z několika prken. Tohle vše vyměnil za pohodlí bytu v Brně. A ne sám, byla tu s ním celá rodina. V průchodu stál dětský kočárek a ve dvorním traktu sušila paní Martina dětské prádlo. Že v domě bydlí sochař a řezbář, se brzy začalo projevovat i navenek. K zastavení vybízel starý brus, který sochař umístil před bytelná vrata. (Dláta a jiné řezbářské nástroje se na něm brousily už před dvěma staletími.) Oknem v přízemí mohli kolemjdoucí nahlédnout do velké místnosti, kde byl jediným inventářem dlouhý řezbářský stůl a potřebné náčiní. Průjezd postupně oživil sochař dřevěnými plastikami, takže tu vznikla stálá výstavní síň. V přízemní velké místnosti však nepobýval jen Jiří Netík. Dvakrát do roka, v létě a na podzim, přicházeli zájemci o jeho řezbářské kurzy. Brněnský umělec sám poznal, jak je těžké ovládnout bez předchozích zkušeností řezbářskou práci. A tak se rozhodl, že s jejími základy seznámí všechny vážné zájemce. Do Slavonic přijíždějí z celé republiky i ze Slovenska. Jejich přesný počet se dá těžko odhadnout – někteří se totiž stále vracejí. O kurzy je velký zájem a účastníci na ně sami upozorňují prostřednictvím internetu. Na portálu Rezbar.sk jsem například našla zprávu od Čestmíra z Havířova: „Z vlastní zkušenosti mohu doporučit začátečníkům a mírně pokročilým řezbářům. Během čtyř dnů se dozvíte spoustu zajímavých informací (nákup řezbářského náčiní, výběr materiálů, broušení, techniky řezby), ale také jiné celoživotní zkušenosti a postoje z mistrova bohatého života.“ Před třemi lety jsem při návštěvě ve Slavonicích opět zašla na Horní náměstí. Klobouk dolů před tím, co všechno Jiří Netík jako restaurátor dokázal. Ruina starého domu se opět změnila v půvabnou renesanční budovu. K výstavní síni v průjezdu přibyla další, tentokrát v zaklenutém valeném sklepě. (Sochař tvrdí, že sklep má několik pater, takže vhodných výstavních prostor je tu víc než dost.) Místnosti v prvním poschodí už nejsou zařízené jen provizorně, ale tak, aby tu mohla v létě a na podzim pobývat celá rodina. Jen velká místnost v přízemí zůstala dílnou a největší prostor v ní stále zabírá řezbářský stůl. 56

Repliky hlavy madony středověkého mistra, (autoři: synové – Jakub, 14 let, Mikuláš, 16 let), lípa a švestka, výška cca 20 cm, 2011

Jiří Netík, S A L OME, bronz, výška 120 cm, 2014

NEJMILEJ Š Í L U K Á Š O V Y H R A Č K Y Před několika lety jsem u Netíků viděla také zajímavou dřevořezbu, kterou vytvořila paní Martina. Byl to Portrét J. N. podle Albrechta Dürera. (Tedy podle autoportrétu, který namaloval tento slavný německý malíř.) Jiří Netík je tu oblečen v renesančním oděvu – má na sobě nabíranou košili s krátkým kabátcem, dlouhé zkadeřené vlasy jsou ukryty pod baretem. Za ním je polička s řezbářským náčiním a výhled na náměstí s několika domy. Troufám si tvrdit, že je to Horní náměstí ve Slavonicích. Ale o to nejde. Jiří Netík opravdu odpovídá představě o renesančním umělci. Nemyslím tím pouze jeho podobu, ale především vlastnosti. Od Boha dostal talent, který využívá s pokorou sobě vlastní. Je sochařem, řezbářem, restaurátorem a tvůrcem betlémů. Má i jiné zájmy. O hudbě už byla řeč. Ale kromě toho miluje přírodu, historické památky a především lidi kolem sebe. Při návštěvě v brněnském ateliéru mě paní Martina upozornila i na dvě řezbářské práce, které nebyly dílem jejího manžela. Na gotické Madony s kulatým obličejem a zvlněnými vlasy. Tyto dřevořezby vytvořili Jakub a Mikuláš Netíkovi. V ateliéru byl s námi i malý Lukášek. Okamžitě si našel rydla a začal si s nimi hrát. „Vydrží si tak hrát třeba i hodinu, nemůžu ho pak dostat domů,“ poznamenala jeho maminka. Jak se zdá, bude mít Jiří Netík pokračovatele. A to je dobře. Věra Rudolfová

Jiří Netík se narodil 9. srpna 1953 v Brně. Působil jako profesionální hudebník v zahraničí. Od roku 1985 se věnuje sochařství, řezbářství, restaurátorství a tvorbě betlémů. Působil také jako pedagog. Externě spolupracoval s Fakultou architektury VUT v Brně. Od roku 1996 vyučoval na VOŠ uměleckých řemesel v Brně a na psychosomatické klinice v Insy (Německá spolková republika). Každoročně pořádá ve Slavonicích kurzy řezbářství, které jsou přístupné všem zájemcům. Zabývá se také uměleckými návrhy dřevořezeb (figurální hlavice hudebních nástrojů pro houslařské dílny) a návrhy uměleckého skla. Od roku 1983 vystavoval v České republice, Itálii, Finsku, Francii, Německu, Rakousku, na Slovensku a ve Švýcarsku. V roce 2007 získal Cenu Jihomoravského kraje za přínos v oblasti výtvarného umění. 59

VÝZNAM N É R E A L I Z A C E 1989

Hlava Jana Palacha, bronzový odlitek umístěný ve vstupní hale VUT v Brně

1996

Čtrnáct zastavení Křížové cesty pro klášter Milosrdných bratří v Letovicích Socha Santiniho, Křtiny u Brna

2001

Hrad duše, sochařský objekt pro karmelitánský klášter v Linci, Rakousko

2006

Poklad, socha pro zámek Greillenstein, Rakousko

2008

Korpus na kříži /Sv. Don Bosco/, v nadživotní velikosti, pro Salesiány Dona Bosca, v Brně-Žabovřeskách

2009

Svatý Václav, socha věnovaná jihomoravským hejtmanem Michalem Haškem jako dar papeži Benediktu XVI. při jeho návštěvě v Brně

2012

Socha svatého Dominika pro arcibiskupa Dominika Duku k jeho jmenování kardinálem

2013

Socha Lučištníka před radnicí v Brně-Líšni

Jiří Netík, M INERVA, bronz, výška 115 cm, 2014 Fotografie, pokud není uvedeno jinak, jsou z archivu autora

Z ÁTIŠÍ MARIE DOČE K A L O V É Marek Trizuljak

Když jsem si přednedávnem prohlížel práce Marie Dočekalové, měl jsem skoro až pocit slavnosti. Obracel jsem v objemné složce list za listem krásné akvarely, práce křehké a jemné, s úžasnou kulturou kresby a barevnosti, s tichým pulsem vnitřního světa. Volné poetické imaginace, domácí „nalezená zátiší“, ilustrace pohádek, soubor inspirovaný básněmi Anny Achmatovové, meditativní motivy, které jsou hluboce zakořeněné v evropské křesťanské tradici, a které zároveň dávají zahlédnout autorčin skrytý svět; každé z těchto témat má svůj vlastní řád a zároveň se všechny vyznačují velikým vzájemným propojením a prolínáním. Zdá se mi, že není snadné – a možná to ani není důležité – zjistit, který z okruhů má větší váhu a důležitost. Zpočátku mne silně zaujal cyklus zátiší, velice přesvědčivých, protože vycházejí z objevného nahlížení v atmosféře určité konkrétní chvíle,

MARIE DOČEKALOVÁ, září 2014, foto Táňa Syslová

P O D Z I M N Í Z ÁTIŠÍ, akvarel, 1988, foto Dagmar Petrášková

ze zastavení u náhodného shluku několika drobných věcí na polici nebo na pracovním stole. Když ale mluvím o nahodilém seskupení předmětů, zdá se mi, že jde o logickou náhodu, o zrcadlo skutečného života autorky. Tyto sestavy promlouvají o každodenním rytmu, v němž se střídá trpělivá restaurátorská práce s časem věnovaným rodině a přátelům, s vlastní výtvarnou tvorbou, s chvílemi spočinutí nad knihami a nad hezkými věcmi. Jsou to věci, ke kterým má vztah, které získávají harmonii a pozitivní náboj už jenom tím, že jí denně procházejí rukama. Často jsou to takové „útržky světa, které přistály u jejich břehů“. Tím cituji vlastní slova malířky k cyklu ilustrací, inspirovaných knihou Jeana Giroudouxe „Zuzanka a Tichý oceán“. Je to příběh dívky, která po ztroskotání lodi zůstala sama na ostrově uprostřed moře a události okolního světa se jí připomínaly prostřednictvím různých drobných fragmentů, přinesených vlnami. Napadlo mne, že tohle by mohl být klíč k vnímání zátiší. Věci na stole, ve spontánně vzniklých zátiších, jsou pro Marii Dočekalovou ozvěnami okolního světa, blízkého i vzdáleného, a zároveň jsou zrcadlením jejích vnitřních obzorů. V tvorbě zátiší uplatňuje autorka zkušenost z vlastní restaurátorské práce; s nesmírnou jemností a citlivostí vytváří výsledný obraz, průsvitný i pevně vybudovaný zároveň, který někdy svým zpracováním a výtvarnými kvalitami připomíná detaily vlámských deskových maleb z 15. a 16. století. Ve vzájemných souvislostech je určitě velice zajímavá vibrace mezi „realističtějšími“ zátišími a „volnějšími“ imaginativními kompozicemi. Volná tvorba se ve svém výtvarném řešení opírá o pevnou zkušenost reálného zátiší – a naopak – zátiší nenápadným, ale rozhodným způsobem překračují rámec realistického popisu a dýchají hlubokým, až kontemplativním prožitkem. Co mne dále velice oslovilo, jsou obrazy s křesťansky inspirovaným meditativním poselstvím, s náměty mezi nimiž dominuje téma Zvěstování v mnoha variantách. Inspirace těchto maleb je hluboce vnitřní a ryzí; jejich výrazová síla má určitou spřízněnost s gotickými obrazy, u nichž převládá dojem, že vznikly spíše ze síly duchovní vize než z vnějškové objednávky. Krásné a inspirativní jsou také ilustrace k poezii a k pohádkám. Jsou vynikajícím dokladem toho, že dobrá ilustrace není pouhým popisným doprovodem, ale stává se vlastní svébytnou realitou.

MUŠLE, suchá jehla z jedné desky, 1982, foto Táňa Syslová ZÁTIŠÍ S PROFILEM, suchá jehla z jedné desky, 1987, foto Táňa Syslová

Rád se ještě zmíním o grafikách, převážně suchých jehlách nevelkého formátu. Vyznačují se jasnou kompoziční stavbou, průzračnou ryzostí pohledu a jakoby téměř až samozřejmou dokonalostí výtvarného a technického zpracování. „Malý formát“ je zároveň jejich předností; plně postačuje k tomu, aby v soustředěné a hutné formě řekl vše podstatné. Grafiky Marie Dočekalové jsou jakýmsi krystalicky čistým shrnutím výtvarných i myšlenkových témat celé její tvorby. 66

Nechtěl bych ale příliš vyzvedávat v tvorbě Marie Dočekalové některý okruh na úkor ostatních. Celek její práce je velice vyrovnaný, s vyzrálou výtvarnou kvalitou a s jemným, ale jednoznačným vyzařováním životních hodnot, které malířka vyznává. 67

Ilustrace k poesii, suchá jehla, 1989, foto Táňa Syslová Ilustrace k J . G. ZUZANKA A TICHÝ OCEÁN, akvarel, 1988, foto Táňa Syslová

O MÉM M A L O V Á N Í Před studiem na akademii jsem vyrůstala v rodině, kde se bylo stále na co dívat. Podnětů bylo na každém kroku prakticky už od narození. Tata dříve hodně maloval. Oleje, ale i akvarely. Byly to něco jako jeho zápisky z cest, maloval také poměrně často portréty našich známých i členů rodiny. Desítky obrazů, ale ty nejlepší zůstaly u portrétovaných. Takže nás to svádělo taky zkoušet. Ale protože jsme vyrůstali v Lošticích – na venkově, obklopeni přírodou, s možností být prakticky stále venku při hrách, u vody, v lesích... se zážitky a dětské i pozdější prožitky z přírody – z krajiny, se začaly promítat i do kreslení. Vysedávala jsem a pozorovala tatu jak třeba snímá přemalby z obrazů, soch, jak tmelí nebo retušuje. Bylo to hotové a napínavé dobrodružství, které se odvíjelo a rostlo mu pod rukama velmi pomalu, ale vždycky se nakonec stala proměna a z chaosu zničené sochy či obrazu se vyloupl hotový zázrak. To mě fascinovalo. Jako motýl když se vyloupne z kukly. Chtěla jsem mu „pomáhat“, ale na to měl vždy jednoduchou odpověď. Choď s otevřenýma očima a nauč se napřed pořádně kreslit a dívat se kolem sebe. Na gymnáziu jsem nebyla ještě vůbec vyhraněná a rozhodnutá, co dál. Kreslila a malovala jsem hodně a ráda, ale jen proto, že mě to bavilo. Potřebovala jsem si kresbou zaznamenávat představy ze čtených knih nebo poezie, hudby z přírody. Taky jsem poslouchávala pohádky a hry v rozhlase, a to byl svět sám pro sebe – sedět malovat a poslouchat. Nebo muzika z gramofonových desek – velká škála od oper Dvořáka, Janáčka, Martinů, staří mistři, šansony... Měli jsme velkou knihovnu s širokým záběrem ke čtení i k prohlížení. Bylo to velké množství podnětů, zážitků, které se ukládají někde uvnitř, a člověk z nich čerpá celý život. Tenkrát, když jsem se měla rozhodnout co dál, rozhodovala jsem se pro dějiny umění nebo přírodovědu. V té době mě ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Ono to „pomáhání“ při restaurování byla skutečná práce – nimravá, pomalá, zdlouhavá a namáhavá.

Ilustrace k pohádce, akvarel, 1998, foto Dagmar Petrášková

To zase až tata navrhl (na poslední chvíli), ať si zkusím podat přihlášku raději na AVU. Tak se stalo. Příprava k přijímacím zkouškám byla krátká a zkoušky jsem neudělala. Po maturitě jsem měla na přípravu ke zkouškám víc času. Celý rok. Tata mě bral sebou na různé restaurátorské práce po kostelích Moravy a Slovenska. Po druhých zkouškách jsem byla přijata k prof. Bohumilu Slánskému na obor restaurování. Po roce jej vystřídal prof. Karel Veselý. Za další rok byl na profesorské místo dosazen R. Ondráček. To v našem studijním oboru teprve začala pravá normalizace. Na akademii jsem kromě studia restaurování hodně kreslila a malovala. Vedl mě v té době profesor Karel Souček. Taky jsem se věnovala grafice a ve školní dílně jsem mohla být téměř denně. Grafiku vedl po prof. Tittelbachovi doc. Ladiaslav Čepelák, dílnu pan Jiří Žalud a pan Hampl. Po absolvování AVU jsem se vdala za malíře Josefa Dočekala a po narození syna jsme s manželem přijali restaurátorskou práci v zaměstnaneckém poměru v NPÚ Brno v atelierech na zámku v Miloticích u Kyjova. Restaurovali jsme sbírkové předměty – obrazy ze zámků ze správy NPÚ Brno. V Miloticích se nám narodily ještě dvě dcery. Po pěti letech jsme se přestěhovali do Kroměříže a restaurovali jsme „na volné noze“. To byl zdroj obživy. Převážně v zimním období od prosince do konce března jsem se mohla věnovat vlastní tvorbě. Byly to měsíce, kdy se nedalo pracovat v kostelích na nástěnných malbách a tak doma, při restaurování obrazů nebo plastik a při vedení domácnosti, jsem se po večerech a nocích nořila do vlastní tvorby. To bylo, viděno s odstupem času, asi nejintenzivnější tvořivé období. Bez televize, telefonu. Četla jsem poezii, prózu, poslouchala muziku. (Jan Čep, Jan Zahradníček, Bohuslav Reynek, Anna Achmatovová, Marina Cvetajevová, Andrej Bělij, Osip Mandelštam, B. Pasternak, I. Baabel, Čechov, Dostojevskij, Tolstoj, Gončarov, K. Ajtmatov, Rasputin, Zoščenko, J. Giraudoux...).

ZÁTIŠÍ S FOTOGRAFIÍ Z DOPISU, akvarel, 1999, foto Táňa Syslová

Moje malování i grafické listy jsem prováděla do šuplíku a taky, asi začátkem 80. let, jsem dělala příležitostné kresebné ilustrace do časopisů. Inklinovala jsem k ilustraci a tak jsem se jednou pokusila navázat kontakt s vydavatelstvím. Byla to Artia a přelom roku 1988/9. Tehdejší výtvarný redaktor pan A. Kohout mi na základě předložených prací zadal na zkoušku asi 5 srbských pohádek, které jsem zpracovala a v listopadu 89 jsme se měli znovu sejít. Naštěstí se událo něco jiného a já už měla jiné povinnosti…, k další schůzce nedošlo a ani nevím, zda Artia ještě existuje. Tematicky jsem se věnovala především vlastní volné tvorbě – volné abstraktní kompozice, zátiší, ilustrace k poesii např. A. Achmatovové, J. Zahradníčka, B. Reynka, J. Giraudoux, pohádky atd. Další častá témata jsou náměty náboženské – cyklus růžence radostného, několik variant křížové cesty, zvěstování, navštívení… V poslední době cca 4 roky nemám k malování a vlastní tvorbě podmínky. Starám se o osmiletého vnuka a s malými dětmi je volný čas omezen. V mém věku je to už znát, že se času nedostává a stále někde chybí. Marie Dočekalová

Akademická malířka a restaurátorka Marie Dočekalová se narodila v červenci 1950 v Lošticích. Vystudovala gymnázium v Kroměříži a Akademii výtvarných umění v Praze, obor malířství, restaurátorství (1969-1975). Je pokračovatelkou rodinné umělecké tradice, kterou založil její otec významný český restaurátor František Sysel. Věnuje se restaurování památek, volné malbě, ilustraci a grafice. Žije a pracuje v Kroměříži. Má tři děti. Účast na restaurátorských a výtvarných výstavách : Uherské Hradiště (1986), BIENÁLE KNIŽNÍ GRAFIKY Brno (1988, 1992), TRIENÁLE AKVARELU Lučenec (1989, 1992), Uherské Hradiště (1990, 1991, 1992), Budapešť (1990, 1992, 1993), Bratislava (1990, 1991), FORFEST Kroměříž (1992, 2003, 2006, 2011), atd.

Z Á T I Š Í S D O P I S E M E L I Š C E , M A C E Š K O U ..., akvarel, 2001, foto Táňa Syslová Z Á T I Š Í S K L E M A T I S E M A K A R T A M I , akvarel, 2001, foto Dagmar Petrášková

V Á N O Č N Í Z Á TIŠÍ, akvarel, 2001, foto Dagmar Petrášková

Z Á T I Š Í S G R A N Á T O V Ý M J A B L K E M A F O T O G R A F I Í , akvarel, 2002, foto Táňa Syslová

A. Jirásek, L U C ERNA, návrh scény – koláž, tuš, akvarel, textil, drevo, slama, papier, 1964

P OSOLSTVO VLADIM Í R A S U C H Á N K A A LEBO MYSLENIE V P R I E S T O R E Internet si svojou mechanickou pamäťou pletie dvoch autorov a zároveň aj rovesníkov – popredného českého grafika a nemenej slávneho slovenského scénografa, lebo obaja sú Vladimírovia a aj Suchánkovia. My sa dnes chceme obzrieť po uzatvorenej púti tvorbou Vladimíra Suchánka scénografa, ktorý začiatkom roka oslávil okrúhle životné jubileum (15. február 1934, Gbely, okres Skalica) a pri tejto príležitosti bola do života uvedená jeho monografická publikácia z pera autorky týchto riadkov. Dielo Vladimíra Suchánka patrí k základným hodnotám slovenskej novodobej kultúry a je rešpektované aj v širších súradniciach. Tohto scénického výtvarníka tak trochu maliara, sochára, architekta, tiež dizajnéra a konštruktéra, ale predovšetkým skromného nenápadného tvorcu počas predstavení nikdy nebolo vidieť na javisku, aj keď dal mnohým šat a neopakovateľnú podobu. Venoval sa divadelnej aj televíznej scénografii, štyridsať rokov pôsobil ako scénický výtvarný umelec v Slovenskom národnom divadle v Bratislave (1962-2002), kde bola veľmi plodná predovšetkým jeho spolupráca s režisérom Pavlom Hasprom a kostýmovou výtvarníčkou Helenou Bezákovou. Hosťoval v mnohých slovenských, českých i zahraničných divadlách (Praha, Brno, Olomouc, Ostrava, Příbram, Zlín, Gdaňsk, Leningrad a iných) a za svoju tvorbu získal viacero prestížnych cien a ocenení. (napr. na Bienále Sao Paolo, opakovane na pražskom quadrienále Medzinárodnej prehliadky javiskového výtvarníctva a divadelnej architektúry a mnohé ďalšie, ako jediný zo slovenských scénografov je 81

G. Farquhar, P REFÍKANÍ GAVALIERI (réžia Peter Mikulík, kostýmy Milan Čorba, MS SND, 1973), návrh scény – koláž, fotografia, seno, akvarel, tuš, papier

zastúpený v reprezentatívnej kniha Rudolfa Hartmana Oper Regie und Bühnenbild heute, Office du Livre, Fribourg und Verlag W. Kohlhammer GmbH Stuttgart 1977). Tým najväčším ocenením však boli preňho potlesk divákov a vysoká návštevnosť predstavení, lebo ako sám často vravieval, všetko čo robil, bolo pre diváka. Spoločným menovateľom celého scénografického myslenia umelca v línii novej postmodernej obraznosti bola účasť vizuálnych, ale aj senzuálnych kvalít. Jeho projekt scény smeroval od monochrómnych monumentálnych javísk určených pre veľké dramatické výpravy cez príležitostné akčné zobrazenia až po maliarske a kolážové priestorové objekty. Naplno preferoval symboliku, metaforu, skratku, fragment i torzo ako hlavné výrazové prostriedky, ktoré rámcujú celú jeho tvorbu. Každému prvku, stavu, dejovej línii vedel prisúdiť symbolický charakter metafory s vnútornou súvislosťou, čím potieral ich prvoplánovú povrchovú ilustratívnosť. Práve v tom spočívala jeho neopakovateľnosť, originalita a vyspelá umelecká kreativita. Vždy sa pokúšal 82

G. Farquhar, P REFÍKANÍ GAVALIERI, MS SND, 1973, záber z predstavenia

dešifrovať zmysel predlohy, pochopiť autora a rešpektovať ho, čítať a odhaľovať aj to nevypovedané, naznačené len medzi riadkami, aby svoje dielo dotvoril do najmenšieho detailu. Podnety filtroval expresiou svojej pocitovej množiny a hľadal na ne adekvátne výtvarné vyjadrenia. Text bol preňho dominantným východiskom, buď sa mu podriadil a kĺzal s ním na jednej vlne, alebo k nemu vytvoril výtvarný náprotivok s príležitostným veristickým, či dokonca ironickým i satirickým obrazom. 83

W. Shakespeare, KRÁĽ LEAR, DPOH SND, 1975, záber z predstavenia

W. Shakespeare, KRÁĽ LEAR (réžia Pavol Haspra, kostýmy Helena Bezáková, DPOH SND, 1975), návrh scény – asambláž, drevo, alobal, textil, drôt, akvarel, papier

Giuseppe Verdi, A I D A (réžia Július Gyermek, kostýmy Helena Bezáková, SND, 1978), zábery z predstavenia

Takmer vždy vychádzal z pôdorysného riešenia a už vopred kalkuloval s jednotlivými prestrihmi, tak ako sa postupne budú vynárať, striedavo uplatňoval centrálne i asymetrické komponovanie priestoru, pričom akcentoval vzťah scény k živej hereckej akcii. Aj keď kráčal svojou cestou, budoval si vlastnú individuálnu tvorivú polohu, vždy mal na pamäti, že jeho dielo je súčasťou multimediálneho divadelného organizmu. Pri celkovej bilancii uzavretej scénografickej tvorby tohto umelca sa nám naskytá zaujímavý pohľad, ktorý ponúka pozoruhodné štatistické údaje: vytvoril 242 scénických výprav pre naše i zahraničné divadlá v oblasti činohry, muzikálu, operety, opery aj baletu a zanedbateľný rozhodne nie je ani vysoký počet scénických realizácií pre televíziu. Suchánkovmu naturelu najviac sedeli drámy a napriek tomu, že do polohy tragédie sa etabloval pomerne rýchlo, rád siahol aj po veseloherných žánroch. 87

J. Radičkov, P OKUS O LIETANIE (réžia Pavol Haspra, kostýmy Ludmila Purkyňová, DPOH SND, 1980), maketa scény (detail) – plátno, kov, drevo, špagát maketa scény – plátno, kov, drevo, špagát

Za všetky úspešné diela spomeňme scény pre hry Idiot (F. M. Dostojevský), Cid (P. Corneille), Kráľ Lear (W. Shakespeare), Holuby a Šulek (J. Podhradský), Ženský zákon (J. G. Tajovský), upravený do záhoráčtiny bratmi Moravčíkovcami, Pokus o lietanie (J. Radičkov), Macbeth, Aida (G. Verdi), Giselle (A. Ch. Adam), Na skle maľované (E. Bryl) a mnohé ďalšie. Vladimír Suchánek sa výraznou mierou podieľal predovšetkým na profilovaní domácej – vtedy československej scény druhej polovice 20. storočia a to najmä tým, že bol neustále progresívny, svieži, inovatívny, jeho tvorba mala poéziu, jasný smer a aj rôzne štýlové osobitosti, podmieňované viacerými subjektmi, hlavne autorom 89

J. Stein, J. Bock, S. Harnick, podľa poviedky Š. Alejchmena, FIDLIKANT NA STR E C H E (réžia B. Slovák, kostým Zuzana Bočeková, ŠD Košice, 1990), návrh scény – skica, tuš, akvarel, papier návrh scény – koláž, tuš, akvarel, papier

literárnej predlohy, dramaturgom, režisérom, kostýmovým výtvarníkom a hereckými protagonistami. Celý tento krehký inscenačný organizmus našej reprezentatívnej scény Národného divadla v Bratislave tvoril v tom čase divadlo svetového formátu, ktoré bolo možné porovnávať s tvorivými výbojmi popredných zahraničných scén. A Vladimír Suchánek bol jeho dôležitou a neodmysliteľnou súčasťou. Dana Janáčková 90

Vladimír Suchánek * 15. február 1934, Gbely, okres Skalica štúdium : 1950-1954

Vyššia škola umeleckého priemyslu, Bratislava, aranžérsko-propagačné oddelenie (Jozef Chovan, Fridrich Moravčík a Vojtech Vilhan)

1956-1958

Vysoká škola výtvarných umení, Bratislava, oddelenie maľby (profesori Ladislav Čemický, Ján Mudroch)

1958-1961

Vysoká škola múzických umení, Bratislava, oddelenie javiskového výtvarníctva (profesori Ladislav Vychodil, Ludmila Purkyňová)

1962-2004

scénický výtvarník v Slovenskom národnom divadle v Bratislave

Žije a tvorí v Bratislave

Vladimír Suchánek na prezentácii svojej knihy – Dana Janáčková : Vladimír Suchánek, Scénografia, vydala Záhorská galéria Jána Mudrocha 2013 v grafickej úprave Base et silhouette Anny Oravcovej a Štefana Seka. Monografiu uvádzajú do života herečka Soňa Valentová, v zastúpení svojho manžela režiséra Pavla Haspru a kostýmová výtvarníčka Helena Bezáková, ktorí boli dlhoročnými spolupracovníkmi Vladimíra Suchánka v SND v Bratislave.

Kniha sa dá zakúpiť v Záhorskej galérii Jána Mudrocha v Senici, Sadová 619/3, 905 01 Senica, Slovensko cena 25 € (prípadne poštovné + 1 € balné) kontakt : Dana Janáčková, tel.: 00421 346 544 121, e-mail : janackova.dana@zupa-tt.sk

Fotografie z archivu autora

D OBŘE UTAJENÁ GA L E R I E Mladé výtvarně orientované generaci budu pro posměch. Musím ovšem specifikovat, co je míněno jako mladá brněnská generace. Tedy vše mezi dvacítkou a šedesátkou, neboť my oba, co jsme se tam plahočili liduprázdnou předlouhou ulicí, jsme docela bohatě nad uvedeným rozpětím. Ovšemže jen věkově, jinak by na nás patrně shlíželi zvysoka, neboť Galerie INDUSTRA je pro ně dávno pojem. Jezdí tam na kole, autobusem vhodné linky, autem. Je to mnohoúčelová alternativní kulturní prostora, a tuším, že stálo mnoho úsilí, než byla ta opuštěná průmyslová provozovna ve větším komplexu továrních budov uzpůsobena tak, aby se tam vůbec něco mohlo pořádat, byť je bezmála na kraji světa a proklatě daleko od osvětových center. Disponovali jsme vytištěným programem zajímavého komorního koncertu z děl žijících autorů, obsahujícím jména interpretek a názvy skladeb, nechybělo datum 27. 11. 2014 a čas 19:00 hodin, ani název „alternativní“ koncertní síně. Ale chyběla adresa, patrně proto, že se u Carneggie Hall nebo u Janáčkova divadla taky nemusí uvádět. Věděli jsme že je na Masné, a bláhově jsme se domnívali, že jsme výborně informováni. Vždyť Masná ulice je dokonce tramvajová zastávka, hned druhá stanice za nádražím. Ale zkuste se tam někdy projít, radši za světla. Po několika prominentních budovách zkraje je to ulice dílen, továren a ohrad, protknutá velkou křižovatkou a železničním nadjezdem. Ujdete asi kilometr a jste u orientačního čísla pět, všude tma. Za dvacet minut bloudění (neboť jsme se vrátili v přesvědčení, že jsme objekt museli nějak přejít), jsme potkali jen dvě laskavé paní staršího středního věku s nákupními taškami, které neměly ani potuchy o existenci nějaké galerie. Inu, beze mne by se akce obešla velmi dobře, ale můj společník byl jeden z oněch žijících hudebních skladatelů, který přijel na provedení svých skladeb až z Plzně. To je samo o sobě dost velká štrapáce na víc než jeden den. Zavolat taxíka? Zeptal by se logicky, kde jsme a kam chceme. Odvětili bychom, že na Masné 94

Čím začínají rozumní stavebníci rekonstrukci bytu nebo svobodárny ? Ovšemže bytovým jádrem. Posléze se bude pokračovat – až budou peníze a organizační elán. Když se plánuje rekonstrukce dílny tak, aby vznikl výstavní a koncertní sálek, nemusí být prioritou umývárny a WC – ty nebývají zrovna krásné, ale aspoň bohatě dimenzované pro někdejší personál. Ale co potřebují ti, kdo se tam scházejí ? Místo, kde mohou posedět, poklábosit, dát si výbornou kávu a speciální čaj (žádné nedomrlé pytlíčky, ale orientální kultura), horkou jablečnou šťávu a další… Tak tohle provozovatelé INDUSTRY věru nezanedbali. Bohužel chybí obrázek se skvěle vyvedenou stěnou v pozadí. O důvod víc, proč se tam přijít nebo přijet podívat a přesvědčit se na vlastní oči a na vlastní chuťové buňky.

a chceme na Masnou. Nemohli bychom se divit, že by nás považoval za blázny, kteří patří o kousek dál do černovického ústavu. Ale za pět minut sedm nám nebe seslalo anděly. Dva mladí manželé právě zabouchli dveře na parkovišti, které jme míjeli. Ano, vědí, kde to je, a dokonce byli v Galerii před čtrnácti dny na koncertě, a neodmítli nesmělou otázku, zda by se neobtěžovali zavézt nás k cíli cesty. A to jsme ještě netušili, jaký je to kus od míst, kde jsme se vraceli, a že objekt není zvenku označen! Inu, znalci trefí, a těm ostatním je někdy nebe milostivo. 95

Několika amatérskými záběry zjednoduším další vykládání. Doplním jenom to, co se z obrázků nedá vyčíst. Například fakt, že je v improvizovaném sále kupodivu velmi dobrá akustika, a že ty tři krásné interpretky, členky ISHA trio, které se na vystoupení oblékly, jako by hrály na významném festivalovém pódiu (kde bývá teplo), a pro tu hrstku statečných – co si v přemíře kulturní nabídky našli čas a v poněkud opuštěné brněnské čtvrti našli dokonce i místo konání koncertu – muzicírovaly s takovým nasazením svého umu a své opravdovosti, jako by sál praskal ve švech. Kromě již zmíněného člena Západočeského svazu skladatelů a jeho kolegy Jana Slimáčka, rovněž letos „půlkulatě jubilujícího“, byli na programu Jaroslav Pelikán, Miloš Orson Štědroň (s miniaturami, které bych laicky označila jako dadaismus po stu a více letech), nesmírně působivé hebrejské písně klavíristky a skladatelky Sáry Medkové 96

Fotografie Pavla Váňová

a závěrečná skladba Ivo Medka, která mi zněla jako zpěv starověké věštkyně nebo vestálky. Teď ovšem musím zabrzdit, abych nepronášela laické soudy, neboť moudré hodnocení přísluší znalcům. Ale hudebníci se zpravidla nezlobí, když je nějaký nadšenec neuměle pochválí. Byl to krásný večer s mimořádnými estetickými zážitky, také Karel Pexidr patřičně zářil. A pro ty, kteří možná litují, že se nemohli zúčastnit, mám dobrou zprávu. ISHA (dobře se pamatuje podle vzoru gejša) – ve složení Lucie Rozsnyó, soprán, Dára Medková, klavír a Kristina Vaculoví, flétna – nekoncertují jen v zapadlých končinách. Kdybyste je chtěli slyšet ve velkých sálech v Hong-kongu nebo v Los Angeles, stačí se zeptat, kdy tam příště poletí, abyste mohli koordinovat své cesty. Pavla Váňová 97

BEZHLAVĚ JSEM SKOČIL DO VODY A ZAPOMNĚL NA TO, ŽE S PLAVÁNÍM JSEM NA ŠTÍRU (Ukázka z rukopisných „memoárů“ Radima Vašinky)

V době, kdy jsem byl Na zábradlí, přišel tam místo Ivana Vyskočila Jan Grossman, z Václava Havla se stal dramaturg. Cítil jsem se tam dost osamělý. Kolegové, opravdický herci, měli svůj okruh přátel, a tak jsem mezi ně nijak nezapadl. Dívali se na mne jako na nějakého exota. Lidštější kontakt jsem měl jen s Václavem Havlem a Janem Grossmanem. Spolupráci s Ladislavem Fialkou, který přišel s nápadem inscenovat Coleridgeovu Píseň o starém námořníkovi, mi pan ředitel rozmluvil, že pan Fialka je stejně pořád v cizině. Cítil jsem se tady mezi těmito vzdělanci nesvůj. Ne že bych si s nimi nerozuměl, ale rovni jsme si nebyli. A zkoušení Vyšinuté hrdličky mi někdo sabotoval. Dodnes nevím, kdo pohodil Vyleťalovy scénické návrhy v ředitelně za kamna, takže se našly až pár dní před termínem premiéry, kdy scéna nebyla, jak se ukázalo, ještě ani zadána do výroby (podle čeho? není-liž pravda?), neuvolnili nám scénu pro zkoušky, ředitel Vodička se mi prostě mstil za to, že jsem mu nezadal muziku k songům. Míša Polák byl sice vynikající jazzový klavírista, ale neznal noty, nekorepetoval s herci, pak přišel pan ředitel, zahrál to z listu a povídá: „Vidíte, kdybyste zadal muziku mně, tak bych vám to i nakorepetoval a měli bychom se dobře já i vy.” Později mi skoro hotovou inscenaci zabavili, a i když jsme si s Havlem a Grossmanem začínali lidsky víc rozumět, umělecky nás to rozdělovalo do té míry, že jsem odmítnul být podepsán pod premiérou jako spolurežisér. Já, podle toho jak jsem byl navyklý z Iksky, jsem pracoval s asociacemi, střihy, s principem montáže, oni z toho chtěli mít kompaktní divadelní inscenaci. Scénář byl předělán a mne pořádně zkrouhli na autorském honoráři. A když před rozjetím zkoušek na další inscenaci mi je odložili, s tím, že pan Krejča, tehdy pronásledovaný režimem, možná, chudák, nepojede režírovat do Švýcarska a začne Na zábradlí režírovat Antigonu, hrdě jsem odešel. 99

Za zmínku snad ještě stojí ukončení mé spolupráce s Violou. I k tomuto tématu jsem si řekl onehdy svoje.

Veronika Müllerová

ROZHOVO R S R A D I M E M V A Š I N K O U 4. dubna 2008 (Rozhovor je částí jakési práce obhajované autorkou na FF UK v Praze) Mě nejvíc zajímá, jaká byla ta doba (1964-5), jak jste se dostal do Violy, jak jste se seznámil s Jiřím Ostermannem ? Já jsem původem z Brna a tam jsme dělali s divadlem X (Ikskou) inscenace poezie, které byly svým způsobem zajímavé a ve své době dosti známé, s nimi jsme hostovali v Praze, v Divadle Na zábradlí, kam jsem posléze nastoupil do angažmá. Tak jsem se v podstatě dostal k Ostermannovi, ale jestli se seznámil on se mnou nebo já s ním, to už věru nevím. Do Violy člověk chodil, takže tam jsme se uviděli, tam padlo nějaké to slovo. Znal jsem Violu ještě předtím, když to byl pajzl. Byl to příšerný pajzl, asi tak na úrovni páté cenové skupiny. Tam jsme chodívali po představení Na zábradlí s Ikskou. Byla tam velmi netradiční zábava, družná a příjemná atmosféra, zpívalo se tam, křepčilo, pilo. V zadním sále nebylo nic, jen stoly, židle a popelník. A v popelníku chcíplá myš, což nás dost zaujalo. To bylo moje první seznámení s Violou. Ještě bez Ostermanna. A tedy i bez poezie. S Ostermannem přišli na řadu beatnici, kteří tehdy začali dost frčet. A možná to bylo přes Inku Machulkovou, protože Inka dělala v nějakém divadelním spolku a já na ně chodil. Byla zamilovaná do beatniků, hlavně do Corsa, dokonce všude ukazovala dopis, co mu napsala (a on kupodivu došel!). Měli jsme dost společné zájmy, takže jsme inklinovali i k Viole. Ostermann tam dělal poezii s jazzem a později chtěl dělat Ginsberga. Na toho Ginsberga jsem byl angažován. Ostermann měl ty větší věci a já měl ty kratší. Dělal jsem tam asi deset – patnáct představení. Ten život ve Viole byl tehdy docela přirozený. 100

Nebyla to ze začátku žádná snobárna. Chodilo tam plno normálních mladých lidí, bylo to nekonvenční, i ten jazz, který se tam provozoval, takže to všechno přitahovalo nikoliv ctitele Poezie s velkým P, ale ty, kteří měli k poezii jiný vztah než oči v sloup a umírat krásou. A cítili v poezii, kterou Ostermann uváděl, určité společenské napětí. To bylo to, co přitahovalo tehdy mladou generaci k beatnikům, ti opovrhovali kapitalistickým konzumem, který byl u nás zastoupen konzumem socialistickým, takže to mělo leccos společného. Ten socialistický byl takový uvozhřenější (pro lingvisticky méně vzdělané: vozher je prosím, s prominutím, sopel, takže je to dosti výstižné označení socialistického konzumu), a ten kapitalistický, ten jsme si sice nedovedli skoro ani představit, ale opovrhovali jsme jím taky, protože jím opovrhovali beatnici. To byl prostě jiný způsob života. Pochopitelně spíš bylo víc těch mladších, protože starší už si ten méně konzumní způsob života nemohli dovolit, už se z nich stávali taťkové, páprdové, kteří mají na krku rodinu, a veškeré revoluční mladé nadšení jde do háje. Nicméně po dvou, třech, čtyřech měsících se publikum začalo pozvolna proměňovat. Z Violy začala být maličko snobárna a to mě znervózňovalo, a potom – to seskupení určitého (jinak orientovaného) typu lidí, kteří se tam družili, mě moc neříkalo, ale svůj vliv to taky mělo i na charakter toho lokálu. Potom jsem si začal uvědomovat, že Ostermann toho Ginsberga dělá vlastně příšerně konvenčně. Na můj vkus že je to takové učesané. Prdnul do sebe sice před představením fenmetrazin a šel na to, celý se opotil, znal to zpaměti a chrlil to ze sebe, ale bylo to pořád moc ušlechtilé. I když věděl, o čem je řeč a šel po smyslu. Nebyl jsem si jistý, jestli jeho inklinace ke Ginsbergově poezii je kvůli tomu, že je to básník, který je protispolečensky vyhraněný anebo jestli ho má v oblibě kvůli tomu, že je homosexuál. A když se pak publikum začalo měnit ve snobárnu, vedlo to k tomu, že jsem jednoho dne řekl, že už ne. Bylo to krátce předtím, než Ginsberg přijel do Prahy. Když pak Ginsberg přišel na představení své poezie, tak já už u toho nebyl. Inka Machulková ano. Byla beatnice. I Vladimíra Čerepková. Ta po představení svých veršů ve Viole dostala kytku a když odcházela, vrazila ji na dvorku do popelnice. Přišlo jí to jako „měšťácké” ocenění. Potom, když to převzal Vladimír Justl, mě přestala Viola vůbec zajímat, protože to začalo být příliš konveční, hlavně po stránce interpretační, protože Vladimír to stavěl na zaběhnutých profesionálních interpretech a ti mají k poezii vztah velice prapodivný. Každý z nich si myslí, že přece musí umět recitovat. Že hrát Strakonického 103

dudáka je těžší. Což je velký omyl. Málokdy zažiju, že někdo z těch interpretů se potřebuje prostřednictvím poezie, kterou interpretuje, vyjádřit bytostně i sám za sebe. Chybí osobní přístup, je to takové gramotné předčítání nazpaměť, hrdě ukazují, jak umějí číst. A jak mají hezký hlas a ozvučnou hlavu. Ještě k tomu Ginsbergovi. Lidé odlišné sexuální orientace mají jednu takovou vlastnost, která ve spojení s interpretací poezie nemusí působit nejlépe: mají sklon k exhibicionismu, a to se s poezií nesrovnává. Když se začne exhibovat poezií, tak to je blbý. Exhibicionismus je mor. Homosexualita je věc soukromá, to je stejné jako že se slušný chlap nevytahuje na veřejnosti se svými úspěchy u ženských. A ženská u chlapů. 104

S exhibicionismem souvisí i narcisismus, interpret se zamiluje do svého hlasu, do svých gest, a to je konec. To je jiné pojetí poezie. Deformující její smysl. Ginsberg ale navzdory všemu, to je poezie výsostně chlapská, byl bisexuál. A když si ho přivlastní vyznavači pouze jen toho odlišného pojetí sexu, tak nutně musí jeho poetiku deformovat. Na rozdíl od něj nejsou chlapi. 105

Byli čeští básníci (Čerepková, Hrabě, Machulková) skuteční beatnici ? Jak už jsem řekl – myslím, že způsobem života určitě. Ale nebyli jen těmi, co brali fenmetrazin. (Sympatomimetické stimulans centrálního nervového systému se silnými povzbuzujícími účinky, takže způsobuje euforii a nespavost, v 60. letech min. století velmi populární mezi nekonformní mládeží. RV) Byli názorově i společensky odbojní. Nakonec Hrabě se otrávil – proč, na to je více názorů, ne o všech se mluví, Machulková a Čerepková emigrovaly… Naposled jsem Jiřího Ostermanna viděl někdy krátce po roce 1968. Jo: v tom 68. měl kamaráda, taky Žida, Roberta Steina a ten vyvíjel v srpnu 68 protistátní činnost : chodil kolem rusáckých tanků s magneťákem, kde měl nahrané své prohlášení k vojskům. Mělo fenomenální začátek: „Sovětskije soldáty! Gavarit k vam čechoslovackij patriot Robert Stein !” A to „r” měl překrásně chrčivé, velice znělé… Ale k tomu Ostermannovi: prodával tehdy zeleninu na Žižkově, na Prokopáku. Náhodou jsem ho tam objevil, dali jsme se do řeči. Měl bílý plášť a když jsme se tak bavili co dál, sáhl do náprsní kapsy a vytáhl cestovní pas a řekl „vždy připraven“. Zase ho schoval a asi za měsíc emigroval. Spálil jsem za sebou všechny mosty. Dorazil jsem to i s televizí: přítelkyně novinářka Eva Pleskotová přišla s nápadem, že bych mohl režírovat Nedělní chvilky poezie. Zprostředkovala mi dokonce i setkání s jakýmsi režisérem v televizi, který mi měl pomoci realizovat její plán. Čekal jsem poctivě na vrátnici v Jindřišské, ale když uplynula čtvrthodina a on nikde, zanechal jsem mu vzkaz, že dál čekat už nemám čas. A tak jsem slavnostně zahájil své celoživotní živoření na volné noze.

Miroslav Huptych, SADA PROJEKTIVNÍCH KOLÁŽÍ, fotografie z archivu autora koláží

106

D ESIGNÉR, GRAFIK A VYSOKOŠKOLSKÝ P E D A G O G J I ŘÍ ELIŠKA Co pro tebe víc znamená, tvé malby či grafické návrhy, kterých je za ta léta bezpočet ? S malbou to začalo zajímavě. Na mé první výstavě portrétních obrazů v Galerii mladých, kolem roku 1976 (20 portrétů mé ženy), byl jeden obraz ukraden. Vlastně jsem byl potěšen. Musel se zloději líbít, protože cenu měl jen pro mě. Z portrétních obrazů toho moc nezbylo, rozdal jsem je těm, kteří na nich byli, některých jsem se nechtěl vzdát, ani je prodat. S grafikou je to snažší. Větší náklady od každého kusu, množství barevných a technologických variant při práci s matricí u tisku z výšky. Pestrá práce. Klasické grafické techniky jsou rychlejší než malba a to mi vyhovovalo. Vždycky jsem dělal reklamní a užitou grafiku. Když se spěchalo, vyřezal jsem matrici 1 : 1 a přes noc byl plakát vytištěn (v té době měly tiskárny dodací lhůtu i měsíc). Plakáty vznikaly i tak, že jsem kreslil a ryl přímo do tiskových výtažků fotek. Dnes je to ve Photoshopu taky možné, ale už to není „ruční“ kresba. Kresbu považuji za naprosto primární pro umělce i grafického designéra. Kresba je v mé práci často finální dílo. Je autorsky identifikovatelná. Co všechno tě inspiruje ? Dá se mezi všemi těmi podněty označit favorit ? Nepatřím mezi ty, kteří „vychrlí“ na plátno svou duši. Jsem na výtvarníka asi moc racionální a možná i moc estét. Žena říká, že jsem „lartpurlartistický... je to pěkné, ale chladné“. Což je zajímavé, protože se držím celý život jen jedné inspirace. Ženy, figurální motivy a portréty. Nepotřebuji nutně model, vytvářím nové ženy. Asi je ztvárňuji jen krásné. A někdy se podaří, že vypadají jako portrét skutečné ženy. V obrazu „Zimní královna“ (akt celý do modra) viděl jeden chlap svou partnerku a ptal se mě, kdy mi stála modelem. Interpretace diváků jde mimo mne. Ten obraz pořád mám.

Ž E N Y , pc grafika, rozměr a rok neuveden

109

Z I M N Í K R Á L O VNA, komb. technika, 60 x 80 cm, 1980

Která z minulých realizací má pro tebe největší význam ? Měl jsem v životě štěstí na spolužáky a kolegy. Na brněnské Šuřce jsem studoval s Jiřím Lindovským (prof. AVU v Praze), Josefem Ťapťuchem (prof. v Paříži, vlastní módní salon), Zdenkem Netopilem (virtuózní kreslíř, hudebník, mim). A když něco z mé práce zaujme Jirku Lindovského, tak to je pro mě profesně hodnotná informace. Třeba velkoformátové, časově pracné a technicky komplikované barevné kresby – kombinace spreje se šablonami a prefabrikáty, s konstruktivistickými rastry a kresebnými strukturami. Jsou to kresby z předphotoshopové doby, ale pořád živé a radikální. Prefabrikáty používám i dnes, ale je to už počítačová grafika. Nehledám nové a nezvyklé výrazové formy a vizuální ataky. Vidím smysl v množství variant a kombinací, které metoda nabízí. Mám už stovky takto počítačově formulovaných kreseb žen a dívek. Každá kresba je jiná, ale protože používám moduly a segmenty u všech kreseb tytéž, tak jsou vlastně v podstatě stejné. A to mám ještě další stovky možných řešení před sebou. 110

A K T , kresba, část trojdílné sekvence, rozměr neuveden,1980

Máš některou realizaci vysloveně rád ? Dobrý pocit mě občas přepadne. Velkoformátové portréty mé rodiny, kresby tužkou, kilometry čar a šrafur. Spotřeboval jsem všechny tužky daleko široko, nebyl čas na to, abych kresby utahal a přitom jsem stihl do jednoho oka „vloudit“ miniaturní portrétek... taková drobná výtvarná hříčka a radost. S kým nejčastěji spolupracuješ ? Umělci a výtvarníci jsou z povahy své profese individualisti, sólisti, takže samotáři a často nesdílní tvorové. Pohybuji se ve školství a v grafickém designu, což jsou naopak obory komunikativní a přeplněné lidmi. Léta jsem pracoval s fotografem Jefem Kratochvilem pro divadla, kulturní akce v Rondu atd. Jemu nevadilo, když jsem zasahoval kresbou do jeho fotek, ty plakáty měly ve své době nezvyklou „vizáž“, byly autorsky rozpoznatelné. Typografie a reklamní grafika je dnes anonymní – agenturní 111

Z P Ě V A Č K Y , perokresba, A4, 1983

práce. Jméno grafika na plakátě nenajdeš, musel by tam být i copywriter, manažer, kreativec... takže raději nikdo. A někdy je to tak lepší. Vracím se k volné tvorbě, takže zase pracuji sám. Mnoho let působíš i jako pedagog. Jak se dá sloučit tvorba s učením ? Na katedře v Brně jsme byli věkově blízko a v názorech na tvorbu pestře a přátelsky vyladění. Vydrželo nám to mnoho let. Přednášet je neopakující se práce, studenti a studentky májí pořád 18 -23 let, „nestárnou“. Učil jsem i děti svých prvních studentek. A protože jsem nikdy neuvažoval o variantě živit se na volné noze, učím rád, je to „živá“ profese. Volná noha ? Nic pro mě. Znám se. Zlenošil bych. Nemusel bych ráno vstávat, na všechno dost času. Potřebuji být pod tlakem. Až mám termín výstavy, tak začnu dělat naplno. Třeba teď, pro výstavu Typoplakát v Bratislavě a Viva Graphic! na Taiwanu. Rytmus a řád školy, fakulty, katedry a prostor pro výtvarnou tvorbu, to 112

Plakรกt P S Y C H ร .1988

AUTOPORTRÉT, kresba

JAN DUNGEL, kresba

si nikdy navzájem nepřekáželo. Chce to jen vytrvalost a nadhled. Výtvarníci – pedagogové musí povinně vystavovat, aby bylo co hodnotit v RUV, tak se snažím. Učím budoucí grafické designéry a ti mě pořád udržují ve střehu a v kondici. Třeba tím, že doma řeším stejná zadání, která chci po nich. Grafický design je jako lakmusový papírek reagující na vše nové a provokativní, dokonce předbíhá volné umění v angažovanosti a obecně rychloscanu současných proměn světa. Grafický design balancuje na hranici reklamního průmyslu a umělecké tvorby. Z volného umění si grafici berou ideu autorské originality, ale pohybují se v prostoru, ve kterém musí respektovat zadání a sloužit zadavatelům. To se trochu tluče. Grafický desin je rychloobrátková disciplína. Grafik nemá tolik času jako malíř, ale zato může reflektovat svět na počkání. Vice koncentruje podstatu sdělení. Umění je obecnější povahy. Reklama je aktuální atak. Přitom reklamní obrazy, pokud jsou kvalitní, mají stejný ikonický potenciál jako dobrá umělecká tvorba. I když oba obory existují 114

JIŘÍ ŠTĚDROŇ, kresba

DUŠAN ŽDÍMAL, kresba

v jiném „časoprostoru“. Práci grafika vidíš všude, atakuje veřejný prostor, reklama si tě najde. Ale za uměním musíš po svých, do galerie, muzea, na výstavy, na vernisáže. Uklidňuje mě, že jsem čekal hodinu ve frontě na vstupenku do Albertiny ve Vídni. Takový malý důkaz, že umění snad není úplně mimo zájem lidí, když se současné volné umění lidem hodně vzdaluje Máš svůj vzor mezi grafickými designery ? Tato profese je vymodelována konkurencí a snahou udržet si pozici, vyhovět zákazníkovi za každou cenu. Těch, kteří uplatní autorský názor, osobní výtvarnou identitu u nás moc není. I když všichni absolventi našeho ateliéru mají takové idealistické vize. Solpera řekl, že grafický design je tak kvalitní, jak kvalitní je zákazník. To je pravda. Vidíme tu „úroveň“ každý den i proti své vůli. Snad jen divadla, muzea a některé galerie dávají grafikům větší prostor. Tam, kde vládne úřad a byrokracie, vládnou v komisích jiné pripority. Stačí se podívat jak dopadají výběrová řízení na loga, značky měst, obcí, vesnic. A stejně jsou na tom architekti, sochaři, malíři. Přednáším 115

o současných trendech v grafickém designu a ukazuji studentům stovky skvělých realizací z celého světa. Opravdu kvalitní grafici mají výrazný výtvarný talent. Pozná se to. Diletantů se oblast objevného myšlení, dnešní terminologií kreativního, netýká. Ale převažují. Navíc vládne postmoderní ztráta profesionální soudnosti. Citace je považována za tvůrčí proces. Předělávky, opisování je normální, drobné úpravy a posuny ve významech jsou předkládány jako originální, vládne eklekticismus. Dobří grafici tohle nedělají, nepřebírají, nerecyklují, umí vytvořit osobitou, novou myšlenku, ideu, kvalitně vizualizovat informace. A těch si cením. Yvona Ferencová

JIŘÍ ELIŠK A *1948, grafický designér, grafik, vysokoškolský pedagog. Působil na Masarykově univerzitě v Brně. Vede ateliér Grafický design na Univerzitě Tomáše Bati, Zlín. Vyučuje vizuální komunikaci a grafický design. Umělecká specializace: Figurální kresba a malba, dekorativní principy a písmo, volná kaligrafie, logotypy, značky, piktogramy, reklamní kresby, portréty, plakáty. Uspořádal 25 samostatných a obeslal 60 kolektivních a skupinových výstav doma i ve světě. Ve volné tvorbě preferuje figurální tématiku, ženy, dívky, modelky, slečny, portréty přátel a zajímavých osobností. Realizuje dlouholetý cyklus prefabrikovaných kreseb, kromě klasických výtvarných metod používal autolaky, spreje a šablony. V současnosti kombinuje kresebné artefakty a prefabrikáty s počítačovými postupy. Je členem Sdružení Bienále Brno (SBB).

Plakát 2 0 S B B (Sdružení Bienále Brno), 2011 Fotografie z archivu autora

117

Jiří Eliška, ŽENY, pc grafika, rozměr a rok neuveden