Online ART - 1 / 2013

Page 1

o bÄ?a s n Ă­ k 1 z i ma 2 013 14


o bča s n í k 1 z i ma 2 013 14

OB SAH ROZHOVOR SE ZDENOU HÖHMOVOU

3

ŽIVOTNÍ JUBILEUM ALOISE MIKULKY

12

GENY SE NEZAPŘOU rozhovor s mladou sochařkou Irenou Armutidisovou

21

LYRICKÁ ABSTRAKCE A MAGICKÝ REALISMUS POD JEDNOU STŘECHOU výtvarný svět manželů Boženky a Karla Rossích

26

SDRUŽENÍ KVÉ / KDY, KDE, JAK, PROČ...?

38

PAN LUDVÍK

44

VŠECHNO UŽ JSEM ŘEKL… Setkání nad sklenkou minerálky s legendou českého grafického designu Janem Rajlichem

53

DĚLÁM, CO MNE TĚŠÍ, HLEDÁM NOVÁ TAJEMSTVÍ Rozhovor s malířkou, grafičkou a sklářskou výtvarnicí Evou Vlasákovou

64


POUTNÍKOVI KRAJINAMI DOBRÉ POZDRAVENÍ malíř a grafik Josef Ruszelák

79

SOCHAŘ, KTERÝ VYZDOBIL MEZIVÁLEČNÉ BRNO

88

ZEMĚ – TO JEDINÉ Vojtěcha Kučery

101

THEOPHIL VON HANSEN A BRNĚNSKÁ OKRUŽNÍ TŘÍDA

113

SOCHAŘ JIŘÍ MAREK a „jeho“ centrálka

120

HLAVNÍ BRNĚNSKÉ MÓDNÍ SALONY DVACÁTÝCH LET 20. STOLETÍ A JEJICH REFLEXE V DOBOVÝCH KULTURNÍCH A SPOLEČENSKÝCH ČASOPISECH

133

Ú VO D Online ART je nezávislý občasník s předpokládanou periodicitou vydání čtyřikrát do roka. Cílem časopisu je reflexe zejména výtvarného umění v širším kulturně-historickém kontextu s výraznými přesahy do literatury, hudební a divadelní tvorby. Středem zájmu redakce bude prezentace především české umělecké scény s přihlédnutím k aktuálnímu dění ve světě, sledování společensko-kulturních fenoménů, ale i zajímavé kapitoly z regionální kultury a historie. Ambicí občasníku je spolupracovat s akademickou obcí, významnými představiteli umění a kultury, prezentovat i méně známé osobnosti, jejichž kvalitní tvorba je neprávem opomíjena. Součástí občasníku by měla být také živá diskuse a konstruktivní kritika současného uměleckého dění, která zvláště v oblasti výtvarného umění v českých médiích citelně chybí.

Jana Mlatečková


Zdena Höhmová, L E T NÍ DE N, olej a kombinovaná technika na plátně, 90 x 70 cm, 2010


R OZ HOVOR SE ZDE NO U HÖ HMO V O U

Zdena Höhmová – malířka, grafička, ilustrátorka – se narodila 4. října 1955 v Brně a zde také studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole (1971-75). Po absolvování Akademie výtvarných umění v Praze v ateliéru Františka Jiroudka (1975-81) sama pedagogicky působila jako odborná asistentka na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, později pak na Vysoké uměleckoprůmyslové škole v Praze. Kratší epizodou v její pedagogické praxi byla výuka malby na domovské Střední škole uměleckých řemesel v Brně. V současné době se intenzivně věnuje vlastní malířské tvorbě střídavě v brněnském atelieru v Masarykově čtvrti a v Praze na Žižkově. Je členkou Sdružení Q a v současnosti konzulem pro výtvarnou sekci a členkou Sdružení pražských malířů. Uspořádala již bezpočet samostatných výstav u nás i v zahraničí, zúčastnila se mnoha kolektivních výstav, uměleckých projektů, bienále, sympozií atd. Její tvorba je zastoupena například ve sbírkách Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně, Muzea města Brna, v soukromých sbírkách v České republice, Belgii, Francii, Německu, Rakousku, Itálii a USA. Za svoji tvorbu získala ocenění a uznání u nás i v zahraničí. Je laureátkou Ceny města Brna pro rok 2012 v oboru výtvarného umění. Tvorbu Zdeny Höhmové charakterizuje osobitá volba témat a adekvátní výběr výtvarných prostředků. Typická pro její výtvarný projev je kombinace výtvarných technik, propojení olejomalby s kresbou uhlem nebo frotáží v hladké i strukturální malbě nebo otisky barevných pigmentů a grafitu, které tak spojují dva důležité a konstantní rysy její malířské tvorby – smysl pro experiment a cit pro zachování kontinuity. 3


Narodila jste se v Brně, vystudovala jste zde Střední uměleckoprůmyslovou školu, bydlíte v nejkrásnější brněnské čtvrti mezi Kraví Horou a Wilsonovým lesem, přesto ráda zajíždíte do svého pražského ateliéru na Žižkově. Čím jsou pro Vás a pro Vaši tvorbu tyto pražské pobyty? Musím reagovat na tu nejkrásnější čtvrť…, žádná idyla se tady za mého mládí nekonala. Kdo zažil, co dokázalo do roku 1989 způsobit deset metrů čtverečních nadměru v rodinném domě, určitě pochopí, o čem se mně nechce mluvit a pochopí i to, že jsem se neměla kam vracet. Domov je přece to místo. Svobodu i osamostatnění mi přinesla až Praha a první skutečný ateliér. Na to se nezapomíná. Vrátila bych se k Brnu a Vašim pedagogickým zkušenostem. Kromě působení na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (tehdejší UJEP) jste v letech 2002-2003 vyučovala malbu i na domovské SUPŠ. Co pro Vás tato zkušenost znamenala a proč trvala tak krátce ? Pedagogické dráze jsem se věnovala asi deset let, ale v podstatě jsem bytostně chtěla „jen malovat.“ Kantořina navíc není jen o učení, a náš model školství sice požaduje kantora profesionála, ale podmínky mu mnohdy neposkytuje.


DIALOG, olej a komb. technika na plátně, 50 x 70 cm, 2010 ANDĚL /z cyklu Nová chemie/, olej a komb. technika, tvarované plátno, 70 x 90 cm, 2011

A teď se již věnujme Vaší tvorbě, která se však v posledních letech výrazně proměnila. Jak byste charakterizovala téma Vašich často rozměrných olejomaleb a kreseb? Co Vás vedlo ke změně přístupu od charakteristické „přemýšlivé“, decentní tvorby v převážně šedomodré barevnosti k emotivnímu, výrazně barevnějšímu projevu ? Snáze se tvoří než odpovídá. Přesahy do barvy jsou v mojí práci časté a průběžné. Nová chemie… Kde hledáte inspiraci pro svou práci ? Nacházím ji v životě. Máte v dějinách umění nějaká oblíbená období, oblíbené autory či vzory ? Spoustu, ale zásadní byl v mojí době bez informací surrealismus a typicky český poetismus. 5


POHYBLIVÝ SVÁTEK, olej a komb. technika na plátně, 120 x 190 cm, 2011



Určitě sledujete i současnou výtvarnou scénu, směry a tendence. Existují výtvarníci, kteří Vás v poslední době zaujali ? Jak se díváte na současné směřování především mladší generace od tradiční malby, sochy, k oborům jako multimédia, intermedia, performance atd.? Něco ze zmíněného není úplně nová písnička. Když jdu na výstavu, přemýšlím o tématu, ideálu, nápadu, myšlence, která autora k určitému projevu vedla. Něco je mně vzdálené, něco rezonuje. Baví mě i tak často odsuzovaný street art. Ne pitomé klikyháky na historických budovách a nových fasádách. Na Žižkově sleduji a fotím

8


proměny jednoho neznámého virtuosa na vstupní betonové stěně protiatomového bunkru. V Brně je to Timo, sprejer a básník, těším se na jeho vzkazy pod mostem u Anthroposu. Pro mě by byla dokonalá performance, kdybych se s nimi mohla seznámit, kdyby opustili svoji anonymitu. Ale vlastně už by to nebylo ono. S předcházející otázkou souvisí ta další. Jak se stavíte k prezentování současného umění v médiích, v televizi a tisku? Existuje tu nějaká konstruktivní kritika? Nepanuje náhodou i na výtvarné scéně ona falešná korektnost jako v ostatních sférách života? I po revoluci od devadesátých let byla v prezentování nejen současného umění velká mezera. Jsem celkem nadšená z televizní stanice ČT Art, často se dívám na Art mix. Pravda je, že kunsthistoriků jakoby nebylo dost anebo se jim do hodnocení nechce. Patrně jsou na tom existenčně obdobně jako tvůrci na volné noze. Jste ve své tvorbě nesmírně houževnatá, pracujete evidentně s plným nasazením. Kde na to, zvláště v těžké a divoké době, kterou tedˇ prožíváme, berete sílu? Nemyslím, že je to těžká a divoká doba. Je spíše kontroverzní. Odjakživa záleží na tom, co si pustíme k tělu a duši. V Pandořině skříňce přece zbyla na dně NADĚJE ! A s tou umění pracuje odjakživa. Se Zdenou Höhmovou rozmlouvala Jana Mlatečková

VESELÁ JÍZDA, olej a komb. technika na plátně, 135 x 125 cm, 2013 KONEC STRAŠÁKA – RŮŽOVÝ OBLAK, olej a komb. technika na plátně, 195 x 125 cm, 2013 MOŘE, olej a komb. technika na plátně, 140 x 95 cm, 2011

foto: z archivu Zdeny Höhmové

9




Ž I V OTNÍ JU BIL EU M ALO ISE M IKULKY Letošní osmdesátiny Aloise Mikulky opravňují k ohlédnutí, a to lze nejlépe životopisem, který si umělec napsal kdysi sám: „Narodil sem se. Že umřu, to mám víc než jistý. Sou hvězdy a umřou. A já jsem jen malej chodící kousek zeměkoule. Stal jsem se oknářem. Dělám údivný okýnka do usmívavých světů. To proto, aby ti, co jimi budou koukat, nebyli smutní a otrávení. Mám rád jabka. A clowny. Ti jediní by měli mít právo být věční...“

NOČNÍ VYSÍLÁNÍ

12


Není snadné připojit něco podstatného k tomuto lapidárnímu curriculum vitae. Je odtud patrná nejen svéráznost Mikulkova literárního stylu, ale hlavně filozofie malířovy tvorby. Řekl jsem malíř, ale stejně tak bych mohl říci kreslíř, sochař, spisovatel, knižní ilustrátor, návrhář divadelních scén a kostýmů, mohl bych uvést i další z oborů, jimž propůjčil svůj osobitý talent. Snad by to bylo dokonce odůvodnější, neboť široké veřejnosti, hlavně však lidské drobotině, je znám především jako autor literární a jako výtvarný interpret řady veskrze moderních pohádkových knížek, do nichž uložil značnou míru důvtipu i pozorování, nepochybně podmíněných hojnými vzpomínkami z vlastního dětství.

Z VERNISÁŽE V GALERII ARS, září 2013

13


Nicméně navzdory tomu opakuji malíř Alois Mikulka, neboť v jeho malování spatřuji východisko a bezpečné zázemí veškeré jeho tvůrčí aktivity. Jeho bohatá fantazie je nerozlučně obdařena širokým rejstříkem barev, linií, objemů a tvarů. Už kdysi jsem se pokusil převést obsahové ladění Mikulkovy malířské tvorby na jednoho společného jmenovatele poukazem na dvojici, která dříve dosti často zalidňovala jeho rané obrazy; měl jsem tehdy na mysli postavu klauna a dívky. Mužík s hůlkou a podivnou čapkou a s tajemným, poněkud nostalgickým výrazem tváře jako by symbolizoval úsměvný a přitom někdy trochu teskný tón Mikulkových děl, v nichž vedle klauna zosobňuje dívčí postava s rozpuštěnými dlouhými vlasy něhu a objekt milostné touhy a obdivu. Časem ona subtilní dívka jaksi tělesně vyspěla a v jeho obrazech zdomácnělo množství jiných bytostí, výrostků, námořníků, kovbojů a mužů zlého vzezření či rozličných tuzemských i bájných zvířat, ale v mých očích ona dvojice přerostla v jakousi personifikaci malířova tvůrčího kréda.

14


VÍ KEND S LAPI THKAMI ÚNOS TENY A MARTHY

Uvědomil jsem si to, když jsem procházel letošní jubilejní výstavou Aloise Mikulky v brněnské galerii. Vybavila se mně přitom naše studentská léta na brněnské Vyšší škole uměleckého průmyslu, kde jsme společně navštěvovali oddělení grafiky a malby. Už jako patnáctiletý žák prvního ročníku Mikulka vynikal realistickou kresbou, jíž udivoval učitele a budil závist spolužáků. Kresbou natolik perfektní, která však – jak vývoj posléze prokázal – nebyla dostatečně nosným prostředkem pro vyjádření osobitých představ, jeho magického světa zalidněného šelmovstvím, smyslem pro nadsázku a pro vtipnou pointu. Právě těmto niterným podnětům vděčí za výslednou podobu výtvarná stylizace a neopakovatelný výraz, k nimž se malíř a grafik záhy dopracoval a jež vlastně neopustil dodnes. Bylo by jistě možné v jeho projevu nalézt ohlasy lidového umění, obdiv k odkazu Chagallovu a spříznění s imaginativními tendencemi evropského umění, popřípadě s filmovými postupy či dokonce s disciplinami stojícími na periférii umění. Nicméně pokoušet se o analýzu Mikulkova výtvarného vyjadřování je ošidné a navíc scestné, neboť takto se nelze dobrat podstaty umělcova díla. Přes zřejmou snahu o čistotu zvolených prostředků, vyznačujících se v jeho plátnech hladkou malbou, jasnou definicí objemů a přehlednou skladbou, není možno přehlédnout úlohu, kterou zde hraje literární složka, vtip a autorův fabulační talent. 15


Umělec těží z dějů, odehrávajících se – jak sám prozradil: „na suverénním území nápadů, nenamalovaných obrazů a nerealizovaných soch, deník snů, zápasů s bobry, pidižly a bandity, deník o dívenkách a sexbombách, útržků vlastní filmové produkce, ilustrací k dosud nenapsaným románům, deník cest, setkání, návratů a posměšků, jakož i věcí a kamenů, které chodí či leží podél mojí dlouhé modré cesty.“ Na ně do značné míry spoléhá ve snaze představit nám svůj originální úhel pohledu na svět a přiblížit nám svůj soukromý mýtus. Dal mu dokonce jméno: State Louis. V tomto imaginárním státě, v němž se umělec kdysi s nemístnou skromností prohlásil za pouhého čestného pomocníka šerifova, se cítil vždy svobodným člověkem i tvůrcem. Mohl zde pro svou tvorbu čerpat z různých, vzájemně i značně odlehlých zdrojů.

Z VERNISÁŽE V GALERII ARS, zá ř í 2013


Výmluvně o tom zpravují Mikulkovy obrazy i grafiky, jimiž reagoval na podněty veskrze aktuální stejně jako na poučení, jež přináší bible nebo antická mytologie. Může se dovolávat lidových legend a pohádek, neméně než filmových westernů a gangsterských historek, středověkých mysterií či komiksů, ba odvážil se i do sféry sci-fi. V jeho plátnech se prostě dostává ke slovu a vzájemně se prolíná inspirace všeho druhu, aby nakonec vždy vyústila v originálně aktualizovanou parafrázi. Ta se řídí zákony umělcovy obraznosti a jeho tvůrčích postupů. Mezi nimi má své místo úsměvná parodie. Parodie – nikdy však persifláž; malíř se nevysmívá, nýbrž hledí kolem sebe s pochopením pro větší či menší lidské slabosti a vášně, pro nevyzpytatelné osudové zákruty dneška. Proto by podle mého soudu anekdotický a někdy i žánrový charakter leckterých obrazů a obrázků neměl v očích diváka překrýt spodní pohnutku Mikulkovy tvořivosti, jíž není cizího nic, co je cítit člověčinou.


Umělec se tak zasloužil o svět, jehož brány se otevírají každému, jehož zrak není postižen šedým zákalem všednosti, jehož obraznost není svázána konvencí a jednou osvojenými stereotypy. Právě jim Alois Mikulka na hraničním přechodu do tohoto samorostlého světa s bezelstnou přímočarostí a s humorem jemu vlastním adresoval pozvání: „Buďte vítáni na suverenním území státu Louis. O čas se nestarejte, budete včas vyhozeni.“ Jiří Hlušička


foto: Dagmar Petrášková

Z VERNISÁŽE V GALERII ARS, září 2013



G ENY S E NEZA PŘO U rozhovor s mladou sochařkou Irenou Armutidisovou Irena Armutidisová (28. 4. 1988), čerstvá absolventka Akademie výtvarných umění v Praze, se narodila v rodině známého jihomoravského sochaře řeckého původu Nikose Armutidise a Ireny Armutidisové, umělecké fotografky. Toto zázemí ji jistě, aspoň částečně, ale zcela přirozeně, předurčilo k výtvarné umělecké dráze. Po šesti letech studia se vrací na jižní Moravu, a hledá zde možnost seberealizace a uplatnění.

Nedávno jste ukončila studium na vysoké výtvarné škole. Dalo Vám něco toto studium? Mám takovou zkušenost, že pokud má mladý člověk dobrou průpravu již na střední škole, je pak v podstatě připraven jít vlastní tvůrčí cestou. Záleží asi také hodně na osobnostech, s kterými se člověk během studia setká. Studium na Akademii mě ovlivnilo zásadně a nebylo to jen vlivem profesora Hendrycha, ale celým prostředím a atmosférou, jenž jsem na AVU vnímala. Reakce profesorů a spolužáků, ať byly kladné nebo záporné, mi pomohly si vytvářet určitý názor a náhled. Ze střední školy jsem si odnesla kvalitní základ, na kterém jsem následně více či méně stavěla. Například na večerním kreslení se mi zkušenosti ze střední obzvláště hodily. Zpětně musím uznat, že kritika, kterou jsem na AVU vnímala negativně, mi v mnohé prospěla. Důležité je asi být otevřený a nesnažit se nějak zbytečně vymezovat. Zároveň se ale soustředit na sebe. Vaše závěrečná diplomová práce na Akademii svědčí o poměrně konzervativním přístupu k výtvarnému dílu. Z Vašich klasicky pojatých reliéfů je zřejmé, že je pro Vás velmi důležitá potřeba zvládnout dané řemeslo. Nemyslím, že se v současnosi tento přístup moc „nosí“. Řekla bych, že je to spíše výjimečné. Proč tedy tak, a ne jinak? Dnes přece stačí zajímavý nápad, patřičná propagace v mediích, a je to... Vzhledem k tomu, že jsem studovala obor Figurální sochařství a medaile, jsem se rozhodla přistoupit k diplomové práci zcela klasicky. Celou dobu studia jsem se zajímala spíše o realistické zpracování, a tak mi přišlo logické v tom pokračovat i během diplomu. Pouštět se do vod abstrakce a nějakého překombinovaného konceptu se mi jevilo v ten okamžik spíše kontraproduktivní. Diplomku Narkissos a chlapi jsem zpracovala jak říkáte klasicky, a upřímně jsem se moc nezabývala tím, jestli se to nosí 21


NIKOS

nebo nenosí, a jestli výsledek bude zapadat do současných výtvarných trendů. Že nebude jsem celkem věděla už na začátku práce. Tak nějak mi přišlo pro mě osobně přínosnější si projít náročnou problematikou techniky reliéfu než pobavit diváka nějakým módním kouskem. Relativně dlouho jste se pohybovala v pražském uměleckém prostředí. Je v něčem odlišné od brněnského? Jak se dívá pražský výtvarný svět na Brno a naopak? Na tohle neumím odpovědět, protože jsem z Prahy sice zpět na Moravě, ale nemám dojem, že bych do „brněnské“ výtvarné scény nějak viděla. Vazby mám spíš k Praze. Co se týče Brno-Praha těžko říct. V tomhle oboru se lidi spíš prolínají. 22


MILOŠ

Vzhledem k tomu, že pocházíte z umělecké rodiny, nabízí se otázka, jestli Vás tato okolnost nějak ovlivnila. Pracujete momentálně v ateliéru společně se svým tatínkem; Vaše sochařská tvorba je však naprosto odlišná... Abstrakce versus realismus... Rodiné zázemí mě samozdřejmě ovlivnilo. V prostředí řekněme „uměleckém“ jsem vyrůstala, a tak mi vztah k výtvarnému umění potažmo k sochařství přijde logický. Nikdy to ale nebylo postavené tak, že bych musela. Že ze mě nebude doktorka nebo právnička, ale bylo cekem jasné všem. Ze školy jsem byla zvyklá být v ateliéru obklopena lidmi, a tak s prací v jednom prostoru s otcem nemám problém. To souvisí i s tvorbou. 23


PEPA

Jak vidíte svoji uměleckou budoucnost? Čeká šikovnou absolventku Akademie výtvarných umění bezpočet atraktivních zakázek, nebo spíše fronta na pracovním úřadě? Svoji budoucnost zatím vidím tak, že ji moc nevidím. Jeden můj dobrý kamarád mi jednou na obdobný dotaz odpověděl slovy : „Chci hlavně vypadat dobře nahej a být aspoň průměrnej regionální malíř.“ Momentálně se snažím koncentrovat na svou tvorbu a pracovat na sobě. Pokud přijde atraktivní zakázka, bouchnu šampus. 24


PONÍK

A co Vaši spolužáci? Vidíte v řadách Vašich vrstevníků výrazné talenty? A je to talent, co je dnes pro prosazení na výtvarné scéně podstatné? Myslím, že spousta mých spolužáků a kamarádů má veliký potenciál. S tím talentem je to sporné. Ideál je, když máte talent, který umíte prodat. Většinou, ale asi převažuje buď jedno nebo druhé. V mém okolí jsou lidé co mají veliký potenciál, ale nejsou dostatečně průbojní. No a pak jsou lidé, co jsou spíše průbojní. Ale samozdřejmě je i spousta těch, co umí obojí a to je dobře. Jana Mlatečková 25


LY R IC K Á A BSTRA KC E A M AGICKÝ R E ALISM U S POD JEDNOU ST ŘE C H O U výtvarný svět manželů Boženky a Karla Rossích Životní cesty Boženky a Karla Rossích se – ač narozeni každý ve zcela odlišném prostředí (Boženka 14. 3. 1957 v Podbrezové na Slovensku, Karel 6. 10. 1955 v Brně) – protly již v době středoškolských studií. Oba studovali na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, poté na Akademii výtvarných umění u profesora Karla Součka. Intenzivně se věnují volné tvorbě – malbě – v půvabném prostředí moravské Vysočiny v Bystřici nad Pernštejnem. Jsou členy skupiny Q, uspořádali bezpočet samostatných výstav u nás i v zahraničí, zúčastnili se mnoha kolektivních výstav i dalších projektů. Jejich tvorba je zastoupena v četných soukromých i galerijních sbírkách.

Boženka Rossí, VODA A ZEMĚ, enkaustika, 100 x 120 cm, 2013


Z VERNISÁŽE V GALERII OTAKARA KUBÍNA, Boskovice, listopad 2013

Karel se narodil v Brně, Boženka dokonce až ve slovenské Podbrezové. Proč setrváváte na Vysočině v Bystřici nad Pernštejnem? Nechybí Vám město, jeho ruch, společenský a kulturní život? K: Ne. B: Protože jsme tady doma, co víc dodat... Krajina, klid na práci a za ruchem velkoměsta a přáteli si můžeme zajet. Projevuje se nějakým způsobem zdejší genius loci ve Vaší tvorbě? K: Krajina. B: Nemám ten pocit, ale vlastně vše co se odehrává uvnitř je odrazem okolního světa. Oba jste studovali na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, poté na Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Karla Součka. Měla jeho osobnost a pedagogické působení vliv na Vaši práci, ať již bezprostředně, nebo v přístupu k realizaci uměleckého díla? K: Spíše to byla jeho podivná šerosvitová malba, ta se nevědomky dostala do mé hlavy. B: Hradiště je srdeční záležitost, zrání, láska, přátelství a Akademie přinesla potřebu každodenní práce s obrazem a nádherná přátelství, která trvají dodnes. Profesor 27


Karel Rossí, VELKÁ SKLENĚNKA I, olej, 165 x 185, 2011

Souček byl bytostní malíř a určitě měl vliv na naše malířské hledání. Možná proto mám potřebu obraz promalovat, prožít, a nic nenechat náhodě. Ráda bych se dozvěděla něco o inspiračních zdrojích Vaší malby; autorech, dílech, tendencích či obdobích v dějinách umění, které Vás výrazně ovlivnily. Při pohledu na Karlovy obrazy mne napadá Hieronymus Bosch, u Boženky jednoznačně Mikuláš Medek. K: Většina gotických, taktéž renesančních, dosti barokních malířů, a výčet končí u Richtera, Gino Ruberta, Seahyum Lee, Alexise Rockmana atd. B: Stále víc se nyní vracím ke starým mistrům. Mám ráda ranou gotiku, italskou renesanci. 28


Vaše tvorba prošla v průběhu let určitou proměnou, a neustále se vyvíjí. U Karla získává na významu motiv krajiny propracované do nejjemnějších detailů jako kulisy pro „patvary“ v popředí, u Boženky došlo v výraznému posunu od figurální malby a krajinných motivů k lyricky cítěné abstrakci, tajuplným symbolům, poetickým náznakům... Co bylo impulsem k těmto změnám? K: Moje proměna – jsem barevnější, více krajiny a více propracovaný detail. B: Práce, přichází to samo… Jako když list padá. Čím je pro Vás vaše tvorba? Jde o záznamy konkrétních zážitků, příběhy či vyjádření pocitů, představ, snů a tužeb? Jsou Vaše malby odrazem vnitřního světa nebo spíše reakcí na dění kolem Vás? K: Krásná práce. B: Řekla jste to za mne, je tam vše co jste pojmenovala. Je to odraz mého vnitřního světa na dění kolem mne. Karel tvoří kombinovanou technikou, Boženka používá v současnosti enkaustiku, případně akvarel. Proč právě tyto techniky, jaké jsou jejich možnosti a přednosti? K: O olejové technice stále nevím vše, je to čarodějnictví. B: Enkaustika je pro mne neprobádaný prostor doposud. Je pro mne inspirací, možností vyjádřit, co cítím. Jedná se hodně i o řemeslně náročnou techniku, a právě to mne baví. Z VERNISÁŽE V GALERII OTAKARA KUBÍNA, Boskovice, listopad 2013


A teď otázka spíše pro Boženku. Existuje ženská výtvarná tvorba? Je umělecký projev něžnějšího pohlaví v něčem odlišný, specifický? B: Vždyť malířky jsme, tak proč by neexistovala. Posoudit, jak se od sebe liší malba ženy, či muže ponechejme erudovaným, kteří ovládají slovo. Nemám potřebu porovnávat, zajímá mne výtvarné dílo jako takové. 30


Boženka Rossí, DÍVKA S BERÁNKEM, enkaustika, 100 x 150 cm, 2011 Boženka Rossí, ORCHIDEJ, enkaustika, 75 x 60 cm, 2013 Karel Rossí, ZÁTIŠÍ V KRAJINĚ IV, olej, 50 x 70 cm, 1999

31




Předpokládám, že sledujete současné dění na výtvarné scéně u nás i ve světě. Jaký máte postoj k moderním tendencím a oborům výtvarného umění jako je koncept, performance, multimedia, intermedia atd.? Nenastal čas pro oživení tradičních výtvarných medií – malby, kresby, sochy? Zaujal Vás někdo ze současných výtvarných umělců, v pozitivním nebo i v negativním smyslu ? K: Tyto věci musely přijít, bohužel zahnaly klasiky na okraj, ale malíři čínští a východoněmečtí to celkem napravují. B: Současné umění má daleko různorodější spektrum vyjádření. Chtěla bych zůstat otevřená a zajímá mě to, jen někdy mi dá více práce to pochopit. V čem se dobře 34


Karel Rossí, ZÁTIŠÍ V KRAJINĚ II, olej, 110 x 130 cm, 2008 Karel Rossí, VZNÁŠEDLA, olej, 40 x 50 cm, 1999

orientuji, je klasický obraz, a moc mně baví dívat se na nádhernou malbu dobře zvládnutou techniku. To je radost. Daniel Richter, Peter Doig… A ještě jednu otázku. Tvorba každého z vás je zcela odlišná, naprosto osobitá. Projevuje se společné soužití dvou výrazných osobností v jejich tvorbě či v názorech na výtvarné umění? Díváte se na věci podobně, nebo dochází ke konfrontacím ? K: Podobně. B: V názorech na výtvarné umění se docela shodnem, jsme si rádci i oponenty. Je to dobrý. Jana Mlatečková 35


Boženka Rossí, S N Ě Ž N Á , enkaustika, 70 x 55 cm, 2013

foto: archiv Boženky a Karla Rossích a Dagmar Petrášková

36


Výs t ava s tématem Romové a média

VĚŘTE – NEV ĚŘTE : PAŤ AN – MA PA ŤA N Muzeum romské kultury, Brno 25. 10. 2011 – 23. 2. 2014 Autorská výstava byla pro veřejnost otevřena ve čtvrtek 24. října 2013 Výstava se zabývá tématem obrazu Romů v českých médiích. Název výstavy vychází z autentické rubriky jednoho romského časopisu. Rubrika PAŤAN – MA PAŤAN: VĚŘTE –NEVĚŘTE na poslední straně časopisu Romano gendalos (Romské zrcadlo, vycházelo v letech 1992-93) pracovala čistě s nadsázkou, ovšem krátké glosy v ní obsažené dodnes vyjadřují přirozenou radost z možnosti dělat vlastní novinářskou práci. Zároveň navozují stále aktuální a vážnou otázku, nakolik je záhodno věřit všemu, co a jak se v médiích prezentuje. Cílem výstavy není nějaká odborná žurnalistická analýza či hodnocení kultury historického ani současného mediálního světa, výstava chce pouze návštěvníkům představit na konkrétních ukázkách širokou paletu různých způsobů sdělování informací o Romech. Exponáty jsou tedy jak klasické výstřižky z tisku, tak televizní a internetové zpravodajství. Kromě nich výstavu doplňují dva krátké videodokumenty o mediálním obraze kauzy Lety a kauzy Břeclav, které pro naši výstavu vytvořili pracovníci muzea Anna Babjárová a Martin Chlup. autor textu: Mgr. Michal Schuster


S D R UŽENÍ KVÉ / KD Y , KD E , JAK, P R OČ. . . ? „Mám- li představit Sdružení Q Brno členům v roce 2013, tedy více než po čtyřiceti letech od jeho založení, mám zato, že nejsnáze a zároveň nejvýstižněji svůj úkol splním, když použiji autentické, byť většinou své vlastní texty, které jsem na toto téma už dříve uveřejnil. Jak jsme začínali. Sdružení Q jako multidisciplinární umělecká asociace se na české kulturní scéně zvolna formovalo v 60. letech, v době, kdy se v Československu projevovalo povzbudivé uvolňování tuhého režimu, zejména v kulturní oblasti. Popud k založení přišel od výtvarníků, kde již od poloviny 50. let vznikala celá řada tvůrčích skupin názorově příbuzných umělců. Vše se odehrávalo na půdě tehdejšího Svazu výtvarných umělců. Nebývalý pohyb nastal zejména na zlomovém sjezdu svazu v roce 1964, po památném vystoupení Adolfa Hofmeistera, vrátivšího se právě do Prahy po skončení své mise čs. velvyslance v Paříži. S myšlenkou na vznik nového nejen samotnou svou existencí, ale nového i svým širokým záběrem do všech uměleckých sfér a představujícího rovněž i velmi reálnou opozici proti tehdy v Brně

Jan Skácel, Jan Rajlich a Bob Doubrava na pravidelném čtvrtečním setkání v ateliéru Miroslava Šimordy v Brně, 80. léta 20. stol., foto : Bohumil Marčák

38


hrozící monopolizaci nově zformovaného BLOKU brněnských tvůrčích skupin, přišel mimo skupiny stojící malíř Bohdan Lacina. Svou myšlenku dopodrobna probíral ve svém ateliéru s malířem Miroslavem Šimordou a hlavně pak v létě 1965 a 1967 při vzájemných návštěvách na svých chalupách na Vysočině s dalšími malíři Janem Rajlichem a Milošem Slezákem. Byl nakonec rozhodnut o svém nápadu pohovořit i se dřívějšími přáteli ze zaniklé a do legendy již kráčející Skupiny Ra. Rozhodnutí u něj zrálo, jak dnes vidíme, velice, převelice dlouho. Rozhodujícím krokem pro pozdější vývoj skutečně bylo, že pro svůj plán všichni čtyři nakonec získali malíře a „teoretického aktivistu“ Václava Zykmunda a s jeho pomocí nato Ludvíka Kunderu. Životaschopný zárodek příštího Q byl na světě ! Záhy se projevil i Bohumír Matal, pak ještě Adolf Kroupa a Vilém Reichmann. Výtvarníci stáli v čele všech aktivit, byli v převaze a plni iniciativy vymanit se z izolace a setkávat se a řešit své i společné věci v houfu s ostatními. „Hordy básnické odjakživa táhly s hordami malířskými.“ Připomenutím těchto Halasových myšlenek podpořil výtvarnické snahy Ludvík Kundera. Byl vypracován a rozmnožen dvoustránkový manifest „PROČ Q“. K němu již také přinesl své zkušenosti z donedávna mimořádně aktivního Koordinačního výboru uměleckých svazů divadelník Bořivoj Srba, přihlásili se hudební skladatelé Josef

Vilém Reichmann kreslí na čelo Ludvíka Kundery sedícího na křesle sedmdesátníka, v pozadí Bořivoj Srba, březen 1990, foto : Bohumil Marčák

39


Berg a Miloslav Ištvan, po malém zaváhání básníci Oldřich Mikulášek a Jan Skácel a během krátkého období se neváhala již připojit celá plejáda dalších umělců ze všech oborů. V květnu 1969, tedy již v době začínající tzv. normalizace, se Sdružení plně formálně konstituovalo, po mnoha diskusích dostalo jméno a hodlalo se představit veřejnosti. Nový subjekt na československé kulturní scéně za nadšené spolupráce všech svých sekcí připravil dvě veliké výstavy. První, jakousi ověřovací v Olomouci v lednu 1970. V květnu 1970 bylo již Q schopno otevřít svou stěžejní výstavu, doprovázenou programovými podvečery (bylo jich přes dvacet!) v celém Domě umění v Brně, ve všech jeho prostorách. Obě úspěšné výstavy se však uskutečnily jen „díky administrativnímu omylu“ tehdejšího režimu. Na pozdější expozici v Muzeu SNB (?) v Brně, podle ústního podání z druhé ruky (z členů Q výstavu nikdo neviděl), bylo Sdružení Q představeno na konkrétních příkladech jako intelektuální základna „plíživé kontrarevoluce“. Další Q-výstava plánovaná s Evženem Sokolovským v Divadle E. F. Buriana v Praze a do detailů již připravovaná k zahájení na 2. dubna 1971, se ovšem již neuskutečnila. Umělecké svazy a jejich skupiny byly rozpuštěny a jejich aktivita zakázána a tím i Q ztratilo svou legální základnu.

Konzulové Q – (zleva) Bořivoj Srba, Jan Rajlich, Vladimír Preclík a stojící Ludvík Kundera, 1992, foto : Bohumil Marčák

40


Většina členů původního Q však udržovala pravidelné spojení. Jedno centrum vytvořil Ludvík Kundera, druhé představovaly ateliéry brněnských malířů Rajlicha, Slezáka a hlavně Šimordy, ve kterých se jedenkrát týdně scházela skupina „skalních“ členů. Vytvořili ji Jan Skácel, Vilém Reichmann-Jappy, Jan Rajlich, Miloš Slezák, Miroslav Šimorda, zprvu krátce i Václav Zykmund a Vladimír Drápal a naopak jen o málo později se připojil pilný a pravidelný „návštěvník“ Bořivoj Srba. Občas „čtvrtečníky“ navštívili Bohumil Marčák, Jiří P. Kříž, Milan Zezula, vzácně z Kunštátu, když mohl, přijížděl samozřejmě i Ludvík Kundera. V závěru 80. let se objevovali mezi nimi pravidelně i hudebníci Alois Piňos a Miloslav Ištvan. Přicházeli ovšem i hosté z Prahy, ale i z Bratislavy a odjinud. V roce 1987 a 1988, kdy síla režimu citelně slábla, sílila na schůzkách myšlenka, s kterou tentokrát jako první přišel Bořivoj Srba – naše Q oficiálně obnovit. Snahy se proměnily ve skutek už v květnu („qětnu“) 1989. Po dlouhých dvaceti létech bylo Sdružení znovu vzkříšeno…“

Ke všemu ještě dvě poznámky: První je ze září 2006, z projevu L. Kundery k zahájení salonu Q-výtvarníků s názvem KVÉPROTÝN v Týně nad Vltavou. „Původní zdůvodnění, proč písmeno Q bylo zvoleno /…/ že jím začínají četné latinské tázací částice,

Někteří účastníci vernisáže „Q 2000“, 24. výstavy Sdružení Q, Muzeum města Brna, Hrad Špilberk, 4. 5. 2000, foto : Anna Pecková

41


zní trochu jako žert, ale není jím zcela: tázání, ptaní se je Q-rys číslo jedna. Dále je v tom písmeni obsažen požadavek kvality. Tak Sdružení Q nehoufuje umělce jedné poetiky, jak tomu bývá u uměleckých skupin, jeho členové se shodují – trochu vzletně řečeno – v přitažlivé kráse různosti a ve vidině žádoucího jiskření z konfrontace těchto růzností. /.../ Sdružení Q shromáždilo umělce různých generací i sklonností…“

Druhá poznámka se váže k historii i současnosti. Když si nové sdružení volbou názvu vybralo latinské písmeno Q, tolik frekventované ve starém Římě, nebylo už daleko k dalším vazbám na tuto dobu. Při znovuvzkříšení v roce 1990 pak na první valné hromadě, přišel redaktor a fotograf Bohumil Marčák se zajímavým návrhem. Řízení nového společenství má být svěřeno kolektivnímu vedení, složenému z reprezentantů různých odborů, latiníkům dobře známému „triumvirátu konzulů“. Návrh byl nadšeně přijat a na místě byli prvními konzuly zvoleni Ludvík Kundera (literární sekce, 1990–2010), Jan Rajlich (výtvarná sekce, 1990–2004) a Bořivoj Srba (divadelní sekce, 1990–1994). Sedm let byl jedním z konzulů Zdeněk Čecháček-Turba (divadelní sekce, 2004–2011), dnes tvoří triumvirát konzulů Ivo Medek (hudební sekce, od r. 1994), Zdena Höhmová (výtvarná sekce, od r. 2010) a Miroslav Plešák (divadelní

„Malíři Sdružení Q Brno“, 34. výstava Sdružení Q, Muzeum Vladimíra Preclíka Bechyně, 2005, foto : archiv Sdružení Q

42


sekce, od r. 2011). Sdružení Q má nyní skoro 120 individuálních členů z různých míst Moravy, Čech (7), Slovenska (6), Německa (2), Itálie (1), Japonska (1), Portugalska (1) a Francie/Číny (1) a čtyři členy kolektivní: Divadlo Husa na provázku, HaDivadlo, Divadlo U stolu a Ensemble Marijan. Sdružení Q od r. 1970 uspořádalo 50 výstav a vydalo 10 almanachů z tvorby členů. Jan Rajlich st. / 2013 (upraveno podle článku pro časopis „ŽIVOT“/Umělecká beseda v Praze z roku 2006)

Ludvík Kundera na vernisáži výstavy „Sdružení Q v galerii G“ v Olomouci, 28. listopadu 2007, foto : archiv Sdružení Q

43


PAN LUDVÍK Miloš Št ě d r oň

Naposledy jsem viděl Ludvíka Kunderu (1920-2010) [dále už jen LK] na oslavách jeho devadesátých narozenin, které uspořádala Divadelní i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění po jeho březnových narozeninách. Pouštěly se filmy, recitovalo se, zazněla i fanfára, kterou jsem napsal a s fenomenálním trumpetistou Jaromírem Hniličkou za pomoci pásu provedl. To byl LK přece čestným doktorem JAMU už hodně let – účastnil jsem se tehdy, jak se říká, aktivně tohoto slavnostního ceremoniálu a napsal jsem k němu po výzvě rektora JAMU zvláštní skladbu, která měla připomenout jedinečnost tohoto zážitku. Jmenovala se Cestovní valčíky, byla inspirována častými přesuny LK z Kunštátu do Brna a zpět. Ale devadesátiny proběhly především z iniciativy divadelníků – a to zejména děkana DIFA prof. Zbyňka Srby. Připojili jsme se všichni, přišla dokonce vedle akademické obce zcela zvláštní skupina lidí – a to přátelé Ludvíka Kundery ze sauny. Mnozí s ním toto zařízení sdíleli už od začátku 70. let, já jsem přišel do sauny na podzim 1983. Uvedl mě tam můj přítel režisér Peter Scherhaufer. To jsme začínali chystat inscenaci tzv. nové opery v Divadle na provázku s názvem Chameleon. LK, režisér Peter Scherhaufer, dramaturg Petr Oslzlý a já jako iniciátor námětu a hudebník jsme se pravidelně scházeli každý čtvrtek od rána, kdy LK dorazil do Brna, až do večera s přestávkou relaxace v sauně od 14.00 do 16.00… Ale Chameleon, to byl až vrchol našeho setkávání. Byla to léta 1983-1984. Napřed byly začátky. Já jako studentík poznávám LK na znamenitém představení Divadla X Historie Velikého Okresního Kýžala. Divadlo tehdy hrálo v sálku na Rooseveltově, v ansámblu vystupovali i budoucí velcí herci – třeba Ladislav Frej. Vynikající hudbu napsal Pavel 44


Blatný – dodnes mi zní v uších některé songy – třeba Trojka jede, šestsettrojka jede, kampak jede? Na poradu… Ještě asi před dvěma lety jsme na to s LK v sauně zavzpomínali… Upozornil jsem ho na toto dávné představení i na glosu, kterou jsem jako bedlivý čtenář objevil ve Spisech Václava Havla (Eseje a jiné texty z let 1953-1969, Spisy /3/, Torst 1999, s. 610-612). Havel se marně namáhal pochopit text LK a napsal o něm: „Jako by Ludvík Kundera to, co říká, překládal do jakéhosi vyššího literárního jazyka, jako by nic nemohl nazvat svým jménem, ale vše musel sdělit prostřednictvím celé soustavy jmen co možná nezvyklých...“ LK byl překvapen, já ne, iluze jsem v tomto směru nikdy neměl, ale na rozdíl od všemožných adorujících jsem si všechny tyto věci – byť někdy s nechutí – dobře přečetl a prošel... Po Kýžalovi jsem se přímo osudově setkal s LK na představení, kde byl oznámen atentát na prezidenta Kennedyho. To byla doba, kdy začaly vycházet jeho překlady Spisů B. Brechta. Překládal spolu s Rudolfem Vápeníkem – LK verše, Vápeník prózu. 45


Zdena Höhmová a Ludvík Kundera

Byla to brněnská éra režisérů Sokolovského a Hynšta a dramaturga Srby, LK u toho všeho – jednak jako úspěšný divadelní autor her Totalní kuropění s vynikající hudbou Jana Nováka, Korzár a konečně zakázaný Nežert podle Grabba. Epocha byla zcela v režii Kunderů – její rozkmit probíhal od Žertu k Nežertu. Vše, co přišlo potom, byl už mnohem víc Nežert než Žert. To jsem měl za sebou několik návštěv do brněnského bytu LK. Bydlel na začátku ulice, do níž jsem se také narodil. Dimitrovova 12, sídlo LK, byla u Lužánek – sadu z jezuitské zahrady s protékající říčkou Ponávkou. Moudrý Josef II. daroval pozemek brněnské obci, a ta tak získala uprostřed města krásny Central Park... Samotný název ulice odráží dějinné peripetie víc než zdařile. Nejprve to byla Neugasse jako součást velké příjezdové ulice do Brna, později Conrad von Hetzendorf Strasse, pak Pražská, dále Pražská-Prager str., posléze Eisenhowerova a nakonec Dimitrovova. No a dnes Štefánikova. 46


Potom bylo několik setkáni s LK na Provázku, kam pravidelně chodil na premiéry. Tak třeba na jedinečné a jen jednou realizované inscenaci z poezie Pierra Emmanuela, kterého Adolf Kroupa pozval, takže Pařížan vše viděl. Nebo na vynikající představení Evy Tálské Sir Halewyn. A na mnoha dalších – byl totiž pravidelným návštěvníkem až do dob kunštátského exilu. Když jsme se setkali vícekrát v bytě na Dimitrovově 12, tak jsem pochopil, že dadaisté a surrealisté nevnímají jen jeden obraz, ale celou stěnu jako koláž padesáti hustě vedle sebe umístěných artefaktů. Koláž je samozřejmě možné obměňovat. Pod vlivem LK se tím doposud řídím. Pak přišel vnitřní exil, Kunštát, ale také Tusculum, jak si myslím. Ještě předtím naposledy v roce 1973 zásluhou zlínského (tehdy gottwaldovského) ředitele Divadla pracujících Miloše Slavíka uvedení překladu Brechtovy excelentní hry Muž jak muž. A pak na hodně let odporná floskule „ přeloženo z německých originálů“... Muž jak muž – tam jsme se mnohokrát setkali; LK byl na velké většině zkoušek, spolupracoval úzce s režisérem Aloisem Hajdou, já jsem psal hudbu k inscenaci a mnoho songů se upravovalo za chodu. Potom následovalo sedm úplně hluchých let. LK kromě anonymních překladů vůbec nemohl publikovat. Až po roce 1980 smělo Divadlo na provázku uvést Labyrint světa podle LK. V roce 1983 pak režisér Peter Scherhaufer prosadil na Provázku můj nápad udělat operní, muzikálové a baletní scény z příběhu Josefa Fouchého. Tento zřejmě přesvědčením jakobín a původně nevysvěcený oratoriánský kněz se stal ministrem policie v osmi zcela protichůdných vládách po sobě. LK psal podle Zweigovy předlohy, kterou ovšem doplňoval celou řadou původních epizod – např. velkou italskou operní scénou atentátu na Bonaparta, kde se odhalí stupidita tajné policie. Bylo víc než příjemné komponovat operní finále první části Chameleona na italský text, kde Bonaparte hřímá : „Fouché, tutta la polizia politica é stupida. Stupidi, cretini !!!“ A po Chameleonovi, který zajel do Prahy a na další místa, přišel derniere cri pozdního socialismu na Provázku – Balet makábr. LK s námi přepsal a posunul našeho milovaného Brechtova Artura Uie do italského operně napomádovaného prostředí. Hitlerovská pruderie a impotence tak byla nahrazena mussoliniovskou drzostí, komediantstvím, operností, dryáčnictvím. Inscenace z roku 1987 se dostala na světový festival do Brightonu – samozřejmě v duchu dobové etikety bez autora LK, který na to byl dávno zvyklý... LK byl ale na Provázku velmi často v souvislosti s oběma Scherhauferovými brechtovskými inscenacemi. Kromě Baletu makábr, který je na motivy Uie a je spíše jeho parafrází, byla Svatba – málem juvenilie z valentinského období Brechta po léta repertoárovým a zájezdovým kusem, který se hrál v zahraničí skoro tolikrát jako 47


legendární Commedia dell´arte... Fragment Brotladen – Obchod s chlebem byl tím nejzajímavějším, co Scherhaufer na Provázku inscenoval. LK dodal vynikající songové texty a předlohy pro voicebandy. Po převratu byl LK rehabilitován. V divadle jsme se setkali při společné inscenaci jeho textu Faustissimo. Říkal mu „Faust, díl třetí“ a využil v něm jako Fausta Komenského z doby jeho pobytu v Uhrách u Rákocsiů. Potom přišlo setkání nad rozhlasovou podobou hry Totální kuropění a Hra o Janáčkovi. Tento text inscenoval v Redutě Radovan Lipus a myslím , že udělal vkusnou, zajímavou a průbojnou inscenaci. Je veliká škoda, že zřejmě natrvalo zmizel se všemi kopiemi televizní film Evžena Sokolovského na scénář LK o básníkovi Františku Gellnerovi, který vzal za své ve víru první světové války jako nezvěstný. LK napsal krásný a dramaticky nosný scénář, hlavní roli ztělesnil Jiří Štěpnička. Film byl odvysílán v pátek večer a v sobotu již byl zrušen na základě četných intervencí pomatených učitelek, které viděly Marii Majerovou v Evině rouše v postelích avantgardy. Pruderie zvítězila – film je od té doby nezvěstný... Od roku 1990 jako by se aktivita LK zmnohonásobila. Je to částečně optický klam, protože se geometrickou řadou zvýšil počet těch, kteří se na něj obraceli, využívali ho a potřebovali jako univerzální talent, který se konečně projevil v celé šíři. Úctyhodná pyramida překladů, prohlubující se zájem o výtvarné artefakty a jejich systematické komentování na vernisážích výstav, návrat k vlastní výtvarné tvorbě – tedy k aktivitám, které se odvíjely už ve 40. letech. K tomu sebrané spisy, cykly nebo samostatné knihy překladů, státní a zahraniční ceny v německy mluvících zemích. Rozhlasová práce s texty, nové divadelní záměry a významné literárněvědné monografie Brecht a Halas. A k tomu všemu staré i nové posedlosti. Hovory o čaji, víně, nekonečné hovory o moravských dialektech v souvislosti s překlady poezie, ale i starších a dramatických textů do centrální hanáčtiny, kterými skupinu sauny dlouhá léta frustruje a zneklidňuje dvojice Dušan Šlosar a Miloš Štědroň... S Ludvíkem Kunderou se nelze rozloučit nějakou duchaplnou frází nebo floskulí. Už ho sice neuvidím, ale dokud tady budu, tak mě bude doprovázet jeho sto činností, vědění, posedlostí a to vše spojující neustálá aktivita, píle a zvídavost. Myslím, že smrtí LK u nás skončil poslední záchvěv avantgardy...

Miloš Štědroň, muzikolog a skladatel. Přednáší na Masarykově univerzitě v Brně. Zajímá se především o Monteverdiho, Janáčka a hudbu 20. století. 48


49


POZ

Mezi 749-ti divadly v České republ

KRYTOVÉ DIV

Za své více než pětačtyřicetileté všudemožně po Praze v době nedávno krytu civilní obrany, v podzemí domu

Spolek, sdružující profesionální i nepro mácku zařízeném asylu dobré pohody, kde lidí dobré vůle. Repertoár tohoto divad ků zahrnuje dva druhy pořadů: Divadeln „nesnadných“ autorů, od vážných až po divadlo s oparem mírně poetizující fanta vycházející z char Zlé odborné jazyky nactiutrhají profilu sedské divadlo“ pro přátele, ale nic pr umění, ale aby naši hosté zažili jede Druhým typem představení jsou večery po s náznaky cudného využití divadelních pr čním a neakademickém přednesu Rad Představení (divadlo v pátek, ve stř místní domácké nekomerční byfé otev Místo vstupného je možno přispět dle tohoto divadelního k

Našim hostům zaručujeme, že se z známými z teleseriálů! Jako Krytové d Čemusová, Hýsková, Chudzik, Lu Janek Vaculík, Vašinka veseloherní sekce Plzeňsk Binarová, Chruščová, Kessler, S

KRYTOVÉ DIVADLO ORFEU

spojení: od Anděla tramvaje www.orfeus.cz, nebo


OR!

lice jen jediné, které se jmenuje

ADLO ORFEUS

existence, po vynuceném putování o minulé konečně sídlící v bývalém u č. 76 na Plzeňské ulici v Praze 5!

ofesionální herectvo, se zabydlel v podozažijete pocit pospolitosti příjemných dla klubového typu s kapacitou 45 divání inscenace s nekamennou dramaturgií grotesku, ba téměř psí kusy, autorské azie – ojedinělou dramaturgii organicky rakteru prostředí. u našeho divadelničení označením „souroti tomu nemáme: nejde nám o hóchnóbl en z příjemných večerů svého života. oezie, uváděné ve stylově čisté podobě rvků, většinou pak v osobitém, nekonvendima Vašinky, principála divadla. ředu poezie) začínají v 19:00 hodin, vřeno hodinu před a po představení. uvážení dobrovolnou částkou na provoz klubového zařízení.

zde nesetkají s tvářemi, důvěrně důkaz uvádíme naši sestavu: divadlo: keš, Rotter, Součková, Šourek, a, Vašinková, Veselý; ká nadnárodní společnost: Sládeček, Smolík, Škopek, Urík.

US, Plzeňská 76 Praha 5

e č. 9, 10 a 16, směr Motol o tel.: 604 909 517



V ŠEC H NO U Ž J SEM Ř E K L … Setkání nad sklenkou minerálky s legendou českého grafického designu Janem Rajlichem Slova starého pána jsou nanejvýš pravdivá. Jan Rajlich jistě vše podstatné již „řekl“ svou bohatou celoživotní tvorbou, a to nejen prací v oblasti grafického designu, ale také intenzivní činností na poli osvěty i četnými organizačními aktivitami. Výtvarná studia absolvoval na proslulé Škole umění ve Zlíně ve válečných letech 1939-44. Zde se i z důvodu uzavření ostatních českých vysokých škol soustředilo mnoho kvalitních pedagogů, ale i studentů, pozdějších výrazných tváří české výtvarné scény. Mezi osobnosti, na které Jan Rajlich dosud rád vzpomíná, patří především Eduard Milén, vyučující krajinomalby Karel Hofman nebo Vladimír Hroch, nebo učitel dekorativního kreslení Richard Wiesner, ale i spolužák Zdeněk Kovář. Svoje vzpomínky na období strávené na zlínské škole shrnul v nedávno vydané knize Přistřižená křídla (2005).

Jan Rajlich st., plakát, sitotisk, 1995. Foto: archiv autora

53


Dlouhá tvůrčí dráha Jana Rajlicha započala tradiční malbou krajiny. Krajinomalbě se okrajově věnoval celý život až do současnosti; i když nyní pouze ve formě drobnějších skic. Zpočátku se tato nastoupená cesta zdála velmi výhodnou; oblíbené krajinky se záhy staly vítaným zdrojem obživy. A právě pro možné pokušení „zalíbit se“ se mladý výtvarník rozhodl poněkud jinak. Grafickému designu, který pro něj byl zatím pouze koníčkem, se koncem 50. let, kdy přichází do moravské metropole, začíná věnovat naplno. A byla to šťastná volba. Nejdůležitějšími počiny v 60. a 70. letech byla jistě iniciace mezinárodního Bienále grafického designu v Brně, jehož byl dlouhá léta předsedou (1963-92), a propagace jednotného vizuálního stylu jako fenoménu, který se v oblasti grafického designu v zahraničí vyskytoval již od poloviny 50. let. V českých zemích byl Jan Rajlich jeho průkopníkem a největším a neúnavným propagátorem. Jeho odkaz na tomto poli vnímáme dodnes. Do paměti nejen Brňanů se nesmazatelně zapsal jako autor jednotného vizuálního stylu Brněnských výstav a veletrhů nebo Hvězdárny a plane-

Jan Rajlich st. plakát, 1976. Foto : archiv autora

HVĚZDÁRNA A PLANETÁRIUM MIKULÁŠE KOPERNÍKA V BRNĚ

54


tária Mikuláše Koperníka, která nepochopitelně opustila tuto zažitou grafickou tvář až s nedávnou radikální přestavbou. Pozoruhodnou iniciativou byla také realizace komplexních plakátů brněnských kulturních akcí (koncertů, výstav). I díky Janu Rajlichovi měl brněnský grafický design v 60. a 70. letech jednoznačně vyšší úroveň než v hlavním městě. Je na místě ještě připomenout některé další oblasti umělcovy činnosti i konkrétní výtvarné aktivity. Jan Rajlich zasáhl svojí tvorbou do většiny oblastí designu vizuálních komunikací; vytvořil na 300 plakátů, graficky upravil přes 150 publikací, jako grafik se podílel na více než 90 výstavách a veletrzích. Navrhoval znaky a symboly, spolupracoval s architekty při tvorbě neonových označení budov, vytvářel sgrafita, reliéfy, mozaiky. Podílel se nejen na propagaci a realizaci jednotného vizuálního stylu, ale také informačních piktografických systémů pro zdravotnická střediska či nákupní centra. Účastnil se vývoje unikátní technologie Art protis, kterou sám uplatnil například v Hotelu Alexandria v Luhačovicích. Jan Rajlich st. Z CY KL U PLOCHA, TVAR, Z MĚNA serigrafie, šedesátá léta. Foto : archiv autora

55


56


Nezanedbatelná je také jeho pedagogická činnost. Vyučoval mimo jiné na SUPŠ v Brně, stál u zrodu FaVU VUT, kde se stal vedoucím ateliéru designu vizuálních komunikací. Přednášel a vedl kurzy u nás i ve světě. Především Rajlichovy plakáty jsou oceňovány také v zahraničí, zařazovány do veřejných i soukromých sbírek, objevují se na aukcích významných světových aukčních síní. Bez vyznamenání nezůstalo ani jeho dílo v oblasti symbolů a značek. Mezi desítkami ocenění figuruje také 17 cen ze soutěže Brněnský plakát, 3 ceny Bienále Brno, 4 ceny ICOGRADA, Cena města Brna a další. Obdivuhodná byla také jeho činnost jako člena mnohých i mezinárodních odborných organizací a sdružení. Mimo jiné zakládajícím členem brněnského uměleckého Sdružení Q (1969), zakladatelem a později čestným předsedou Sdružení Bienále Brno atd.

Jan Rajlich st. Z CY KL U PLOCH A, TVAR, Z MĚNA serigrafie, šedesátá léta. Foto : archiv autora

57


Jan Rajlich st., NE DO KO NČE N Ý PO M NÍK, koláž, 2000. Foto : archiv autora

58


Jana Mlatečková a Jan Rajlich st., listopad 2013. Foto : Jan Rajlich ml.

Určitou rekapitulací tvorby Jana Rajlicha a zároveň představením prací jeho syna Jana Rajlicha ml., byla v roce 2010 výstava 150 let – Jan Rajlich v Galerii Hadivadlo Brno. Jan Rajlich ml. jde zcela ve šlépějích svého otce, přestože jeho výrazně kresebný projev se od grafických prací Jana Rajlicha st. liší. Také jeho plakátová tvorba i realizace v oblasti značek a symbolů byly několikrát oceněny, publikuje, věnuje se pedagogické činnosti… Starý pán udrží plnou pozornost slabou půlhodinku. Poté myšlenky odlétají… Přestože ho již výrazně trápí některé neduhy pozdního věku (špatný zrak, sluch), zachovává si obdivuhodný smysl pro humor a nadhled. Jen na otázku, jak vidí současnou výtvarnou scénu a její prezentaci v médiích, se vyjadřuje jednoznačně skepticky: „Výtvarná kritika není.“ Jan Rajlich, nejstarší ze tří žijících absolventů prvního ročníku proslulé zlínské školy (vedle Miroslava Šimordy a Alexe Berana) se za 6 let chystá oslavit stovku: „Je to přece hned.“ Jana Mlatečková 59


Ja n R aj l i c h st. Narozen: 10. dubna 1920, Dírná, okres Tábor Studia: Škola umění ve Zlíně (1939-44) Pedagogická činnost: SUPŠ Brno, VŠT Košice, VUT Brno Další činnost (výběr): Malíř a grafik ve Vimperku (1946-48) a v Brně (od 1950), vedoucím grafikem při Památníku národního písemnictví v Praze (1952-53), člen a předseda umělecké komise BVV (1961-88), spoluzakladatel Bienále užité grafiky Brno (1963, předsedou 1964-92). Propagátor jednotného vizuálního stylu. Koncipoval cyklus výstav Brno-hlavní město grafického designu (1993-98) Členství: Sdružení jihočeských výtvarníků v Českých Budějovicích, Svaz českých výtvarných umělců, Sdružení Q Brno, AGI, ICO, zakladatel sdružení Bienále Brno Práce: Grafická úprava více než 150 titulů – katalogů, sborníků, knih apod., 300 plakátů, výtvarné řešení výstav a expozic, reklamní kampaně, jednotlivé grafické práce, realizace v architektuře, serigrafie, ad. Ocenění: 3x Bienále Brno, 17 cen soutěže Brněnský plakát, 4x ceny ICOGRADA, Cena města Brna, atd.

Jan Rajlich ml., plakát k výstavě 1 5 0 LET JAN RAJLICH, ofset, 2010. Foto : archiv autora

60




Ja n R aj l i c h m l . narozen: 10. června 1950, Vyškov na Moravě Studia: FAST VUT Brno, obor architektura Pedagogická činnost: SŠUŘ Brno, VUT Brno, od roku 1996 až dosud je vedoucím Odboru průmyslového designu Ústavu konstruování FSI VUT Brno. Přednášel: 1997 na Ukrajině, 1998 a 1999 v Japonsku, 1999 v Rusku, 2001 v USA, 2003 a 2008 v Mexiku, 2006, 2007 a 2008 na Tchaj-wanu, 2007 v Íránu, 2008 v Holandsku, 2009 v Rakousku a ve Skotsku, 2011 v Indii Další činnost: Organizace výstav, publikační činnost Členství: 1987-2004 členem organizačního výboru Mezinárodního bienále grafického designu v Brně (1993–1998 byl prezidentem jeho 3 ročníků), Sdružení Q Brno, Sdružení Bienále Brno (od 1999 dosud jeho předsedou), čestný člen Masarykovy akademie umění Praha ad. Práce: Realizace kolem 100 plakátů, 50 serigrafií, na 500 drobnějších grafických děl, jednotný vizuální styl, značky, erby ad. Ocenění: Od roku 1974 různé ceny v soutěžích na značky a plakáty. 1. Cena za malbu na Trienále 15/30 Brno (1978), Cena města Brna 2001 v oboru užitého umění, atd.

Jan Rajlich ml., J APA N MY L O VE , plakát, 2011. Foto : archiv autora

63


DĚLÁM, CO MNE TĚŠÍ, HLEDÁM NOVÁ TAJEMSTVÍ Rozhovor s malířkou, grafičkou a sklářskou výtvarnicí Evou Vlasákovou Jan Doč e k a l

Výtvarný umělec, jehož tvorba je projevem umělecké i lidské opravdovosti, bývá zpravidla skromným člověkem. Své „uvnitř“ vkládá pádnou měrou do svého „vně“, do tvorby. Příkladně se to týká Evy Vlasákové. Snad je to tím, že s každou novou výtvarnou disciplínou, již přijala, prohloubila si vědomí, že vše vězí především v zaujetí soustavnou prací. A také tím, že poznala svět, který jí dal do života rozmanité rady.

64


Žijete v Malé Skále. Lze říci, že rustikální poměry formují umělce oproti velkoměstu jinak? Je možné na venkově podlehnout zeleni luk, zpěvu ptactva a šumění vody a mimoděčně to vše včlenit do tvorby, jejímž programem není bezprostřední věcnost ? Příroda, když je tak blízko, člověka ovlivní. Mám velkou zahradu, miluji letní rána, kdy jdu bosa trávou plnou rosy. Pro jednu výstavu, jmenovala se Letní radování, vstávala jsem brzičko ráno a na velké listy bílého papíru zaznamenávala zpěv ptáků. Trochu jsem asi napodobila Olgu Karlíkovou, ale nedalo mi to, byla to toho léta součást mého radování. Příroda dává člověku množství podnětů. Umí to nenápadně. Může to být téměř až sepětí s vesmírem. Když se mně daří naslouchat, ruka „jen následuje jeho pokyny“. Váš záběr stran výtvarných disciplín je úctyhodný – obrazy, volná a užitá grafika včetně knižní ilustrace, sklo, koláž a práce s papírem, instalace. Vše jsou to kresebná umění. U instalace a koláže je to sice někdy nejisté, ale i tam lze vyjít z fundamentu rámcové kresby, ze zviditelněné představy. V čem jsou jednotlivé tvůrčí druhy dle vašeho mínění příbuzné, tedy vedle už zmíněné kresebnosti, a v čem jsou si naopak cizí, čímž lákají k vyzkoušení a uchopení po autorském způsobu? Tak jsem nikdy neuvažovala. Baví mne hrát si. Dělám, co mne těší, hledám nová tajemství. Kreslím od chvíle, kdy mi dali tužku do ruky. Linka je pro mne přirozená, což někdy, u malby, může být až nevýhodou. Ve čtrnácti jsem přišla na pražskou Výtvarnou školu Václava Hollara. Měli jsme všechny discipliny – kresbu a malbu zátiší, portrétu a aktu, technické kreslení, práci s hlínou a sádrou, všechny grafické techniky. Vždy mi připadalo přirozené, vyjadřovat se rozličnými způsoby, od linky perem na papíru až po komplikovanou prostorovou instalaci. I v té musí být pomyslná linka. Bez ní divák v prostoru bloudí a těká, myšlenka projektu se ztrácí. Vaše kresba jako definitivní projev i výchozí prostředek malby má východisko ve věcnosti. Jednoduchostí a stylizací dosahujete znakové oproštěnosti. Snad se v tom zrcadlí i zkušenost dosažená praxí časopisecké grafičky. Asi máte pravdu. Časopisy šedesátých let byly většinou černobílé, dokonce i ve švédské Femině, kde jsem jako studentka o prázdninách pracovala, byla barevná jen obálka a několik stran, většina ilustrací byly černobílé kresby. Mé kresby jsou většinou jednoduché, nebudují prostor, nehrají si se stínem. Možná právě proto se zabývám dalšími disciplinami, kde to, co zde chybí, mohu uplatnit. Patříte k umělecké generaci, která ještě prošla důkladnou ateliérovou praxí v rozličných grafických technikách. Dnes už je pěstuje málokdo. Četnější výskyt 65


má jen litografie. Vše drtí počítačová grafika. Nejsem proti ní, její užitečnost je nezměrná, ale toho ostatního se nedostává. Umění evidentně zchudlo. Také si to myslím. Přítomným způsobem života je dočasnost, pohyb a těkání. Nic nesmí trvat dlouho. Pozornost je udržitelná jen nakrátko. Je škoda, že i renomované instituce organizující různé výstavy a soutěže podléhající tomuto trendu, velká část vydaných katalogů pak obsahuje převážně práce na počítači. Říká se, že nejlepším zrcadlem grafického mistrovství je exlibris. Na malé ploše je možné rozvinout třeba i velký motiv. Od počátku osmdesátých let jste vytvořila exlibris velké množství, získala jste za ně ocenění ve Frederikshavnu a v Nancy, jsou ve sbírkách v Exlibris Centrum v Saint-Niklaas. Už si ani nevzpomínám, jak jsem se k tvorbě exlibris dostala. Myslím, že to byl František Dvořák, kdo mne kdysi upozornil na právě vyhlášenou soutěž. Mé exlibris jsou většinou v technice suché jehly, nebo jsou to kombinované hlubotisky. Formou jsou jednoduché, ale hodně barevné, někdy přesahující do neobvyklého tvaru, překračují klasický obdélník či čtverec. Exlibris pro mne zůstávají malým odbočením k malému formátu. D Í V K A , olej a akryl, rok vzniku neuveden. Foto : Jan Dočekal


Vaše tvorba poskytuje, myslím si, důležité nalezení, že z východiska v realitě je možné dospět k výrazu, který není v ničem poplatný tendencím mainstreamu, je odrazem přítomnosti. Zdá se mi, že v umění je nutná subjektivní pravdivost. Má práce se mění podle toho, co se mě dotýká, co mne těší, co trápí. Nejsem soutěživý typ, dokážu mít radost z úspěchů druhých. Nesnažím se zachytit, co je právě in a vřadit se do šiku bojovníků o prestiž a uznání. Jste řazena do české výtvarné grotesky. Ve spirále času se vracíte k tématu komunikace. Vidíte je s nezáludnou jizlivostí a s pichlavým úšklebkem. Jdete, řekl bych, až k theatru mundi. Ale jestli tomu dobře rozumím, to vše je projevem vaší hluboké lásky k člověku. V mých pracích se stále objevuje dialog. Hovoří spolu či k sobě milenci, přátelé, zvířata i bytosti fantaskní. Mluv na mne je, myslím, přáním každé bytosti. Cítím to a chtěla bych, aby to byl pro každého splněný sen. Říkáte-li, že je to hluboká láska k člověku, těší mě to, a přiřadíme-li i ty další bytosti, bude to ještě lepší.

N O Č N Í PL A VBA, tavená plastika, rok vzniku neuveden. Foto : Jan Dočekal


Často malujete bizarní figury ve společnosti lehce abstrahovaných zvířat, která jsou ironická. Ono spolužití je nezřídka na předělu podstaty. Kdybych měl adresovat sympatii, víc bych jí dal zvířatům. Bezděčnost v tom z vaší strany jistě není, ani náhoda. Opět jsme u zvířat. Nechovám psa ani kočku, nedovolí mi to podmínky mého života. Ale občas, když vidím takového hafana, jak si kráčí nebo rozverně poskakuje, připadá mi, jako bych byla v jeho kůži. Tím, že své práce vytvářím intuitivně, opravdu se mi v nich objevují všelijaká stvoření v milém, někdy mírně ironickém, či potměšilém soužití s lidmi. Asi je to trochu i mé podvědomé přání, vidět živou, ohnivě planoucí zlatou ještěrku šplhat po akvamarínovém žebříku vysoko do oblak, potkat jelena s třetím okem na čele a s parohy ověšenými roztomilými malými netopýry, či modrou lišku s kolotočem a veselou kapelou na zádech. Těžko se mi to přihodí ve skutečnosti, tak proč si to nenakreslit, nenamalovat, nebo neutavit ze skla? Jakoby v sumě ještě nebylo dost vašeho malování, grafiky, skla a kdovíčeho ještě, účastnila jste se sympozií papíru v Předklášteří u Tišnova. Tam jste prakticky detailně zakusila dávno povšechně věděné, že tvárné a vůbec výtvarné možnosti papíru, respektive vrstvené papírové desky, jsou téměř bez břehu. Na obě sympozia papíru mne pozvala má bývalá spolužačka. Bylo pro mne velkým potěšením a dobrodružstvím, moci si hrát s papírem. Od tajných kódů na drobných útržcích po monumentální objekty, to vše papír dovede. V budoucnu bych velice ráda pokračovala v objevování jeho dalších možností. M O DL IT BA , koláž, detail, rok vzniku neuveden. Foto : Jan Dočekal


V kolážích a v závěsných papírových objektech jste stejně nesložitá jako v jiných svých disciplínách. Reliéfně vystavěné věcné prvky vystupují z plochy, jejíž dominantou jsou textové fragmenty nebo opakující se lineární znaky. Dohromady v tom vidím příběhy zbudované spojením sochařského a grafického elementu. Ty trojrozměrné koláže jsou hodně jednoduché a někdy až literární. Krabice, která se otevře, ukáže najednou, co vše může být Nalezením na poušti, Dámským koutkem, Poctou Bohuslavu Martinů, Velkým lovem. Prostě do ní, na ni a kolem ní snesu všechno, co má s tématem něco společného, jako když si hrají děti. Mám kus dřeva od Mexického zálivu, plechovou skříňku z trhu v Querétaro, jízdenku z autobusu do Campeche, dřevěný malovaný křížek z Guanajuata a korálky nalezené v Oaxace. Dám to vše dohromady… Příště možná něco přidám a něco uberu, Vzpomínka na Mexiko bude vypadat trochu jinak, protože i vzpomínky se časem proměňují. Ve vaší biografii lze číst, kde všude ve světě jste už byla. Dokonce v nepříjemné době osmdesátých let. Tehdy nestačilo mít chuť jet a odvahu vykročit do neznáma, k povolení cesty bylo třeba i štěstí, náklonnosti státních úředníků… Měla jsem štěstí, že mě v roce 1981 oslovila americká galeristka Karin Websterová, zda bych jí pomohla připravit dvě výstavy českých grafiků a českých sklářů pro uvedení v Seattlu. V té době u nás mluvil anglicky málokdo a většinu grafiků i sklářů, o které měla zájem, jsem znala osobně. Obě výstavy se povedly. Artcentrum, které je technicky organizovalo, bylo spokojené. Když mně pak Pilchuck Glass School ve Stanwoodu ve státě Washigton nabídla stipendium, ráda jsem je přijala. Tak jsem v létě 1983 začala pracovat se sklem v kurzu Erwina Eische a jeho ženy Gretel. Byla jsem asi pracovitá, protože o dva roky později jsem získala další stipendium, tentokrát v kurzu Clifforda Rainey. Tam jsem vytvořila své první tavené plastiky. V Pilchucku jsem částečně poznala mezinárodní sklářskou scénu a byla pak v dalších letech pozvána k výstavě ve Philadelphii, na kongresy v Mexiku a Japonsku, k výstavám a vyučováním i v dalších zemích. Na která místa nejraději vzpomínáte? V posledních letech jsou mé cesty nejen pracovní. Snažím se poznat svět trochu jinak. Přitom se toho hodně odrazilo v mé práci. Když jsem měla za tři měsíce projet velkou část jižní Ameriky, sama, jen se zpáteční letenkou, batohem na zádech a průvodcem Lonely Planet v kapse, měla jsem docela strach, jak to zvládnu. Po dalších cestách Indonésií, Mexikem, Kolumbií, Panamou, Kostarikou, Hondurasem, Salvadorem, Guatemalou, Vietnamem, Kambodžou, Laosem, Malajsií, Thajskem a Srí Lankou stále se ve vzpomínkách vracím k zemím, jejichž poznání mně přinesla zvláště silné zážitky – k Argentině, Chile, Bolívii, Ecuadoru a Peru. Zná-li člověk Machu Picchu z fotografií a dorazí-li pak k němu, nemůže uvěřit, že viděné je skutečností. Je to 69


mystické místo skrývající tajemství dávných legend a obřadů. Tam jsem zanechala kousek své duše. Doma i v cizině jste získala několik významných uměleckých ocenění za grafiku. Mezi nimi v roce 1985 zlatou medaili v Barceloně a o tři roky později bronzovou medaili XIII. bienále grafiky v Brně. Patří dosažení vysokých poct k umělcově ctižádosti, nebo je jen příjemným překvapením a zdrojem radosti? Vždy jsem byla potěšena, když si odborníci všimli mé práce. Ocenění však může být i věcí náhody, záleží to na složení komise atd. Ceny jsou většinou udělovány za nápad a bezvadné provedení, což je v pořádku. V poslední době ale často hraje hlavní roli snaha autora o překvapení, o ohromení diváka. Nedá mně to, abych se nevrátil k instalaci. Jako druh je pomíjivá. Dnes je ovšem pomíjivé kdeco. Setrvalým příznakem vašich výtvarných projevů je ale trvalost. Řečeno jinak – symptom možnosti vítězství nad časem. Tedy proč vy a instalace? Instalace mi dává možnost vytvořit celek. Také může být jako divadelní představení – teatro mundi, o němž jste se zmínil. Těmi, kdo příběh hrají, jsou vlastně i diváci. Na vernisážích mých instalací jsou ovšem i opravdoví aktéři. To mám ráda. Na výstavě v Jičíně účinkovala, doprovázena hudbou vytvořenou speciálně pro tu příležitost, skupina herců – tanečníků, kteří si hráli s vystavenými předměty, mizeli ve ztajených zákoutích, znovu se objevovali, šplhali po žebříku… Ano, instalace je pomíjivá, ale čas, kdy se na ní pracuje, je strhující, je to krásné dobrodružství. Vždy jsem nějakým záhadným způsobem nadchla ty, kteří se mnou instalaci vytvářeli. Pomáhali mi technicky řešit mé představy, viděla jsem, jak je to baví. Instalace odráží i momentální čas, kdy je vytvořena. Tak je určitou součástí historie mé tvorby i mého života. Základním rysem vašich tavených plastik je obsah definovaný tvary, které jsou ve své bezprostřednosti až abstrahované. Specifická je přítomnost kresebných linií. Působí jako plasticky utvářená kresba. A akcentem je vizuálně povýšená barevnost. Nechci, aby to působilo znevážlivě, protože to tak nemyslím, ale nutí se mně označení toho všeho za působivý akademický jarmark. Myslím to v nejlepším smyslu slova, jako trh vysoké úrovně, přesto určený obecnému lidu. Tak si vlastně představuji otevřené umění. Dobře, ale tavené skleněné plastiky, které dělám, nejsou předmětem uměleckého trhu. Sklo příliš krásné, příliš elegantní, příliš dokonalé, tak, jak je chápáno v představách široké veřejnosti, nemám ráda. Hledám tajemství, odkrývám příběhy, které se staly nedávno nebo před tisíciletími, představuji si, že moji draci, mé kočky a mí netopýři mohli být nalezeni v jeskyních nebo na dně moře. Nejsou krásní ani 70


dokonalí, čas je poznamenal, jsou dokladem paměti lidstva. Jejich povrch nechávám částečně neopracovaný, má být poznamenaný vlivy a okolnostmi, jimiž procházely. Myslím, že pouze v barevnosti ustupuji hlavnímu fenoménu skla, nechávám je prosvítat, vybírajíc si tóny, které odpovídají charakteru tématu. Ve většině vašich děl je přítomná nekomplikovaná poezie. Jde vstříc divákovi, který je alespoň minimálně otevřený impresím. Vnímavější ji může, tedy v nejlepším případě, i odvozeně zcizit, považovat ji za poezii vlastní mysli. To potom vaše umění vstoupí do divákova nitra. Lichotíte mi. Přivést divákovu mysl k pocitu, že rozumí, chápe či dokonce se ztotožňuje s pocity, chováním a reakcí účastníků mých příběhů, je krásné. Divák je pak tím, kdo sám vytváří poezii. SE T KÁNÍ, olej a akryl, rok vzniku neuveden. Foto : Jan Dočekal


Když jste byla nedávno v Třebíči, překvapila jste mne svým entuziasmem. V krátkém čase jste zajela na prohlídku dvou zámků a stihla jste všechny zdejší a okolní výstavy. Je zřejmé, že hybnost přítomná ve vašich obrazech a grafikách není chtěnou konstrukcí, vychází z vaší podstaty. To je pravda. Jsem po babičce, největším trestem by pro mne bylo zůstávat v klidu. Také v mých pracích je všechno v pohybu, zvířata i lidé utíkají, skáčou či létají. K desátému výročí úmrtí vašeho manžela, akademického sochaře Pavla Ježka, uspořádala Oblastní galerie v Liberci na podzim 2009 jeho a vaši retrospektivní výstavu s názvem Mezi vteřinou a věčností. Publikaci vydanou k výstavě uvozuje vaše křehká báseň s vroucími verši: …budu trávit dny, týdny, měsíce/ a nekonečná léta/ počítáním/ vteřin/ ztracené lásky. Vyrovnaný umělecký pár je, dovolím si malou hyperbolu, zázrakem apolínské harmonie. V individualitě tvůrce jsou ovšem i mimoumělecké emoce. Manžela velmi postrádám. Setkali jsme se v prvním ročníku studia na UMPRUM. Studoval v atelieru skla, který později vedl Stanislav Libenský. Byla to studentská láska a pak jsme spolu byli už pořád. Pavel byl úžasný člověk a vynikající umělec. Kdybych

V E S E L Á J Í Z D A , kombinovaná technika na původním grafickém listu. Foto : Jan Dočekal


ho nepoznala, byla bych jiná. Zvláštní je, že jsme se neovlivňovali, jak to u některých dvojic bývá. Naše práce byly tak rozdílné, jak jen to je možné. Jeho konstruktivní, s velice přesným záměrem, málokdy s podílem barvy, vždy hlavně hmota tvaru a k tomu odraz světla. Moje intuitivní, rozevláté, chaotické, vždy v pohybu, barevné někdy až příliš. Možná proto, že jsme byli dost rozdílní, byli jsme spolu tak šťastni. S Pavlem Ježkem jsem se velmi krátce setkal koncem sedmdesátých let ve škrdlovické sklárně. Podstatně více jsem ho poznal skrze hutní sklo, které v té době pro sklárnu navrhl. Huťmistr Petr Hora mě zavedl do vzorkovny, práce Pavla Ježka se od ostatních lišily vtipnými opticky výraznými barevnými detaily a osobitou strukturou. Pavlův rukopis byl a zůstává snadno rozpoznatelný. Hora byl studentem železnobrodské umělecké průmyslovky, v oddělení hutního skla vedeném mým mužem. Sklárna ve Škrdlovicích objednávala návrhy pro své výrobky. Ale přiznám se, že nejvíce mne zaujala díla Pavla Ježka z osmdesátých let. Mají jednoduchou pevnou formu v geometrickém řádu. Sochařský element posilují kombinace s kovem a dřevem, konstruktivistická tendence je vyzvednuta spojením skla s leštěnými ocelovými prvky. Je to jednoduše krásné. Objekty vytvořené mým mužem byly prací sochaře. Sklo zde hrálo hlavní roli, ale důležité byly i kombinace s ocelí a dřevem. Pavel měl výjimečné prostorové cítění, každá práce byla vlastně architektonickým projektem. Už v sedmdesátých letech vytvářel díla zcela se vymykající pracím kolegů. Byl to naprosto nový přístup. Sklář už nebyl designérem, ale sochařem. Tak se Pavel Ježek stal známým a ceněným umělcem nejen u nás, ale i na mezinárodní scéně jako zakladatel tohoto tvůrčího přístupu. Pramen vašeho vztahu ke sklu je u Pavla Ježka, ale proč jste tedy nebrala kreativní sklářské lekce u něj ? V Čechách bývalo zvykem, že to, co člověk studoval, také později dělal. Teď se to dost změnilo. Ale ještě v osmdesátých letech nebylo běžné věnovat se jiným věcem než těm, o nichž jsme se toho dost naučili. Studovala jsem grafiku a design. Ani mne nenapadlo, zabývat se sklem, i když jsem o něm právě díky Pavlovi dost věděla. Brával mě na sklářská sympozia, znala jsem práce jeho kolegů. Ale teprve v Americe, když jsem navštívila několik atelierů a škol, jsem si uvědomila, jak moc mě sklo zajímá. Podnět dal profesor Marwin Lipovsky. Vybídl mě, abych misku vyfouknutou jeho žákem na univerzitě v Berkeley pojednala některým svým figurálním motivem, technikou pískování. Od manžela jsem ovšem mohla převzít, co mě nemohl naučit nikdo jiný – kreativní zacházení se sklem jako s materiálem sochaře. 73


Pavel Ježek se stal v roce 1990 ředitelem Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Železném Brodě. Za devět let jeho vedení škola získala renomé doma i v zahraničí. Měla jste pedagogické zkušenosti z ciziny. Tedy se nabízí otázka, zda jste je neměla uplatnit také v železnobrodské sklářské škole. Přece jen jsem nebyla profesionálem. Sklo jsem nestudovala. Profesorský sbor tam byl výborný, všichni odborníci. Díky mému muži se škola stala známou i ve světě. Přicházeli studenti z Evropy, Japonska i z USA. Měla jsem z toho radost, snažila se škole pomoci získáváním dalších kontaktů ze zahraničí, což se dařilo. Tam jsem byla víc platná. Jakou tvůrce zažívá libost? Pokud je člověk spontánní, vytváří své dílo lehce, většinou s radostí. Pak je to opravdová libost. Jsou ale momenty, kdy umělec o své práci uvažuje, rozhoduje se, jak dál. Takový čas může být i trápením. Dříve jsem znala téměř jen tu libost. Avšak čím jsem starší, tím jsem kritičtější k vlastní práci. Libost zůstává, jen je někdy méně sladká.

PE VN O ST , kresba, detail, rok vzniku neuveden. Foto : Jan Dočekal

74


Jistě nelze říci, že v minulosti byla údobí zvláště velké přízně k umění, ale zdá se, že velikost přítomné nepřízně nemá obdobu. Čím to podle vás je? Společnost je teď podivná. Ztratila vlastnosti, které znamenaly uchování etiky, ušlechtilosti, citu pro rovnováhu a krásu, pro harmonii. Zdá se mi, že umění dnes vyjadřuje určitou ztracenost člověka, nemožnost nalezení sebe sama. Často supluje řešení nebo alespoň vyřčení sociálních otázek. Toto ovšem zdaleka není příjemné těm, kteří politiku, tedy velkou část životního stylu a možností lidí vytvářejí. Usvědčuje je to z nejhorších vlastností a nejhorší služby národu. Jak by právě oni mohli mít umění rádi? P O R T R É T Y ČT YŘ B RATRŮ Z A POD Z IMNÍHO OD PO LE DN E olej a akryl, rok vzniku neuveden. Foto : Jan Dočekal


A když se zeptám, zda umění má vůbec ještě nějaký smysl? Vypadá to trochu, že dnes umění, jako zrcadlo společnosti, přesně odráží její bezradnost a nejistotu, to, jak je nemocná. Všechno to shromažďování a vystavování odpadků a ošklivostí, obřady mučení a poškozování lidí či zvířat, prezentované jako vrchol umění, to ukazuje, jak žijeme. Vaše výstava letos zjara na Vysočině měla literární titul Přání ztracená / Hry nalezené. Ztráty a nálezy, to je vlastně náplň celého lidského života… Ano, také to tak cítím. Možná záleží i na tom, jak se člověk dokáže se ztrátou či ztrátami vyrovnat, a co pro něj znamenají nálezy. Díváme-li se na svět pozitivně, nálezů může být víc než ztrát a mohou být nádherné a překvapující. Snad mám štěstí, že věci beru právě tak. Na ztrátu zapomínám, jsem nadšena tím novým, co přichází a hra je jednou z možností, jak být překvapován znovu a znovu.

E VA VL AS Á K O V Á Akademická malířka Eva Vlasáková se narodila 10. dubna 1943 v Táboře. Věnuje se malbě, grafice, ateliérovému sklu. Studovala na Výtvarné škole Václava Hollara v Praze (1957-1961) a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1961-1967, atelier užité grafiky a písma prof. Františka Muziky). V první polovině osmdesátých let minulého století studovala v Pilchuck Glass School ve Stanwoodu v USA, kde se seznámila s technologií tavené skleněné plastiky. V roce 1993 byla sklářskou designérkou v Mexiku. Na více místech působila pedagogicky – vedla kurz ve stanwoodské Pilchuck Glass School v USA, učila v americkém Seattlu, v Toyamě a Tokyu v Japonsku, ve Frauenau v Německu, v Kostarice. Účastnila se sympozií a konferencí v Evropě, Americe a Asii. První samostatnou výstavu uskutečnila v roce 1978 v Liberci. Dosud měla přes sto autorských výstav, v zahraničí v Belgii, Dánsku, Japonsku, Mexiku, Německu, Polsku, Rakousku, Španělsku, Švédsku a USA. Získala umělecké ceny v České republice, Dánsku, Polsku, Francii, Španělsku a USA. Její práce jsou v muzeích a veřejných i soukromých sbírkách v Evropě, Americe a Asii.

76


20 LET TVORBY C E CH AR T P ROJ E KT

13. 6. – 3. 11. 2 014 MĚSTSKÁ GALER I E HAS I ČSKÝ DŮM, T E LČ Kurátor výstavy: Hana Müllerová



POUTN Í KOVI KRA J IN AMI D O BR É P O ZD R AV E N Í malíř a grafik Josef Ruszelák Tomáš Mikulaštík V červnu 2013 oslavil pětasedmdesáté narozeniny malíř a grafik Josef Ruszelák, výtvarník, který symbolicky i skutečně strávil polovinu svého života ve zlínském divadle. Po více než tři desetiletí se staral o podobu divadelních tiskovin – plakátů, programů, pozvánek, propagačních a programových letáků i dalších vydávaných publikací. Podílel se rovněž na řešení jevištního prostoru scénickými návrhy. Dnes však je vnímán především jako malíř, jenž obdivuje stromy a je fascinován živly. Je členem Sdružení Q Brno od roku 1990.

Josef Ruszelák se narodil 16. června 1938 v Nětčicích. Dětství prožíval v nedalekých Těšnovicích u Kroměříže, ale už od roku 1946 žije ve Zlíně, kam se jeho rodiče tehdy přestěhovali. Výtvarné vzdělání získal na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, na které studoval v letech 1953-1957 obor užitá a dekorativní malba v architektuře. Rád vzpomíná na své učitele a z nich zejména na malíře Vladimíra Hrocha, který mu byl otcovským přítelem. Po absolvování školy nastoupil ještě téhož roku do Divadla pracujících v Gottwaldově (nyní Městské divadlo ve Zlíně) jako malíř dekorací. Musel se však vyrovnávat i s jinými úlohami, které divadelní život přinášel, a vcelku přirozeně postupně převzal péči o grafický design divadla. Po následujících pětatřicet let žil v divadle a s divadlem, určoval tvářnost jeho tiskovin, dával výraz divadelním plakátům i programům. Uplatnil svou hravou vynalézavost, vytvářel ediční řady programů i náborových tisků k předplatnému a sjednocoval výtvarnou podobu jednotlivých divadelních sezón. Ve spolupráci s divadelním fotografem Janem Regálem (a samozřejmě i s jistým nátlakem na typografy) připravoval tištěné programy tak, aby byly k dispozici už při premiéře a obsahovaly fotografie z této inscenace. Zlínské divadlo tehdy bylo jedním z mála (ne-li jediným) u nás, 79


které se něčím takovým mohlo pochlubit v čase, kdy dodací lhůty v tiskárnách byly dlouhé a grafické postupy zdlouhavé (navíc musely všechny tiskoviny projít předběžnou cenzurou). Na programových brožurkách si vyzkoušel práci ilustrátora. Vytvářel kresby a koláže, kombinoval fotografie s kresbou, podlehl i pokušení grafického lisu. Nebylo to však jen zlínské divadlo, užitému umění – dnes se říká grafickému designu – věnoval velký díl své tvůrčí dráhy. V letech 1960–1990 zodpovídal za grafickou úpravu Kulturního zpravodaje města Gottwaldova (Zlína), s tvůrčím zanícením vytvářel také plakáty pro hudební produkce i muzejní akce, pracoval v komerční sféře, v reklamě a propagaci. Spolupracoval s několika nakladatelskými domy – např. Odeon

O SU DO VÁ II (z cyklu Křižovatky), pastel, 70 x 70 cm, 1997. Foto : archiv autora

80


Praha, Blok Brno, Československý spisovatel; spolupráce stále pokračuje, často je sám i editorem. Za připomínku stojí bibliofilie Šálek čaje s Ludvíkem (2000), kterou Ruszelák připravil k osmdesátinám Ludvíka Kundery jako dárek členů brněnského Sdružení Q svému významnému představiteli. V užité grafice vytvořil Ruszelák nepřehlédnutelnou, ale vnitřně souvislou řadu uměleckých děl – grafických úprav knih, ilustrací i výtvarných komentářů literárních, hudebních i dramatických prací v překvapivé šíři záběru a tématické pestrosti, navíc s dnes už nesamozřejmým, ale stále přítomným důrazem na řemeslnou preciznost a bezchybnost.

BAREVNÉ SVĚTLO LESA, pastel, 320 x 200 cm, 2009. Foto : archiv autora

81



Ve volné tvorbě vycházel zpočátku ze svého relativně konvenčního uměleckého školení na hradištské umělecké průmyslovce, která se hlásila k odkazu zlínské Školy umění. Ten byl sice v tehdejší době poněkud zamlčován, některé původní principy však měly ve výuce své trvalé místo. Zejména to byl příklon k praktičnosti, k sepětí s výrobou a snaha o řemeslnou poctivost, kterou se mnozí původní učitelé snažili vštípit i svým žákům. Josef Ruszelák začal jako figuralista, postupně však ve své malbě stále častěji uplatňoval vegetativní motivy, jejichž původní, reálná podoba mu byla jen základem k rozvinutí motivu, nebo paradoxně k jeho střídmému zjednodušení. Na konci šedesátých let velmi zklidnil svou barevnost, dospěl k výrazové čistotě pomocí světlých barevných tónů a ve svých téměř monochromních obrazech využíval více strukturu pastóznější malby a stínohru na jejím povrchu. V grafice a kresbě se však stále držel figurálních námětů a s oblibou zpracovával literární či divadelní témata (klauni a klauniády, Ikaros). Od počátku osmdesátých let nastoupilo v Ruszelákově tvorbě nové dominantní téma, které zpracovával s nevšedním zaujetím, takže s ním bývá často ztotožňován. Jsou to lesy, později i jednotlivé stromy, jejich detaily, jejich proměny ve skutečnosti i v malířově fantazii. Motivy inspirované přírodou se mu staly oporou v nelehké životní situaci, poskytly mu však i inspirativní pramen k rozvíjení vlastní malířské cesty. „Značně abstrahované skladby vystřídaly v 80. letech obrazy lesa. Právě v něm, pod klenbou větví, v šeru stromů Ruszelák hledal rovnováhu po smrti syna. Do svých obrazů přenášel pocity úzkosti, tíhy i melancholie. Křehkou, pastelově zbarvenou čarou nebo razantní, drsnou linií načrtává složité katedrály temných korun stromů, navzdory jejich majestátnosti proteplených paprsky světla. Reálný podnět se mění v příležitost uplatňovat vlastní představy a formální postupy blízké imaginativnímu malířství.“ (B. Gabrielová: Výtvarné skladby Josefa Ruszeláka, ZVUK, podzim – zima 2001, str. 56–57). Ruszelákovy ztichlé a zamyšlené, ukázněně barevné krajiny jsou převážně bez lidí a zpravidla i bez náznaku figury, bez stop lidské činnosti. V „jeho“ krajině je skryta bolest i radost, těžkosti lidského údělu i úcta k přírodě, k dimenzi, jež člověka přesahuje – jeho dílo lze označit za malířské vyjádření filosofického panteismu. V jistém kontrastu k lesům a stromům jsou personifikace: „Stromáci“ a „Vrbice“, do nichž malíř vložil lidské pocity i vlastnosti – často jsou osamělí, zdají se být někdy agresivní, jindy naplnění úzkostmi a obavami, či naopak radostí ze života i vztahů. Někdy mohou vyjadřovat ironii a sarkasmus, jindy téměř ztrácejí tvar, odcházejí a za-nikají. Jsou theatrem mundi (a také programovým návratem k divadelním motivům a klauniádám). Nalezneme v nich jemné barevné struktury vytvořené pastelem 83


živelně směřující k abstrakci i dynamiku černých čar na bílém pozadí, které jakoby autora přemohly, byly silnější než jeho vůle. Živly Ruszeláka vždy přitahovaly. V devadesátých letech vstoupil do království ohně a vytvořil cyklus inspirovaných hořícími plameny. Tyto fotozáznamy neveřejné akce nazval „Pyromachie“ a jsou poněkud nezvyklým odbočením z relativně stabilní malířské tvorby, současně však pro ni poskytly i nový inspirační zdroj. Oheň jako estetická kategorie mimo dobro a zlo nejprve jen překvapí a zaujme, poté – spojen v představách se skutečností – znovu fascinuje. Obrazy, které volně navazují na cyklus „Pyromachie“, jsou sytě, avšak střídmě barevné, mají jasně definované tvary, zapomínají na původní inspiraci ohněm a zdá se, že jejich důležitějším vzorem byla tajemství východoasijské mytologie. Ke všem motivům přibyla i témata takřka pohádková z putování na posvátnou horu Hostýn. Obrazy prosté a hravé, plné písniček, příběhů a významů, které děti tak rády objevují už od dob Alšových či Kašparových. Šíře záběru – motivická i technologická – řadí Josefa Ruszeláka k nejuniverzálnějším výtvarníkům. Realizace v architektuře – na rozdíl od jeho prací pro efemérní svět divadla – zanechaly trvalou stopu v regionu, přesto nejvýznamnějším umělcovým přínosem jsou jeho práce grafické, zejména ty, které byly určeny ke službě umění literárnímu, dramatickému, hudebnímu i výtvarnému.

P A D A J ÍCÍ L IS TÍ, pastel, 90 x 66 cm, 1994. Foto : archiv autora Z výstavy „DOBRÝ DEN STROMY“ v Galerii výtvarného umění v Hodoníně. Pohled do velkého sálu, listopad 2013 - leden 2014. Foto : archiv autora

84


85


STROMY, HUDBA, POEZIE – JAK SE TO RÝMUJE Už za studentských let jsem četl nejraději poezii. Platí to stále. Stačí se podívat na hřbety knih v mé knihovně. Když jsem v 80. letech našel ve stromech inspiraci, bylo docela přirozené, že jsem našel také spřízněné duše mezi básníky. Dovedli pojmenovat pár slovy to, k čemu jsem se prokousával. Hledal jsem proto, jak propojit obojí – obraz a verš. Na konci roku 1987 se přihodilo, že mi při povinném schvalování katalogu pro první moji výstavu na téma STROMY (a zrovna v Nové síni, prestižní pražské galerii, kde mi na tom zvlášť záleželo) zavolal z Brna krajský úředník: „Jestli chcete, aby byl k tisku povolen váš katalog, musíte vypustit vybrané verše!“ Na moji otázku proč, zněla odpověď: „Básně do katalogu nepatří!“ Po chvíli marného vysvětlování, jak jsou pro mne právě básně důležité, jsem pochopil : „Řekněte rovnou, že vám vadí vybraní autoři: Kundera, Skácel, Mikulášek.“ Odpověď byla striktní: „O tom se nebudu s vámi bavit.“ Nikoho jsem se už neptal a básně ve zvětšených reprodukcích mezi svými obrazy vystavil. Natruc! A kupodivu, v Praze to prošlo. Už při vernisáži jsem si všiml, že návštěvníci si verše i opisovali. Nejvíc zaujala Mikuláškova báseň LES. Taky ji přítomný herec Národního divadla Josef Kemr, sám od sebe a bez domluvy spontánně přečetl. Tu báseň mám nejraději – a určitě to byla ta, která spolu s autory dalších básní úřednické cenzuře nejvíc vadila. Příliš pravdivá slova připomínala, že – stromy stojí celý život zpříma! To přirovnání je mohlo dráždit. A já básněmi dodnes kořením své výstavy. Ještě jedno doznání. Velkým a inspirujícím společníkem je mi taky hudba. Závislost? V ateliéru poslouchám „hodně hudby“. Mám své oblíbené klasiky, nikdy se mi neomrzeli. Rád se k nim vracím. Dopřávám si i hudbu současnou. S výběrem skladby prožívám vzrušující obřad, hledám partnera pro dialog. Dlouho si potom pamatuji, co jsem u kterého obrazu poslouchal, hlavně tam, kde právě hudba dokázala pozměnit můj nový obraz v barevnosti, v rytmu, i v náladě. P.S. Velkou radost jsem zažil, když mi někteří básníci věnovali své básně o stromech, mám už pěknou sbírku. Zažil jsem přímo na výstavě i nabídku od hudebníků: „…a nemáš tu klavír, nebo kytaru, já ti ten tvůj obraz zahraju.“ – Že by slyšeli něco z toho, co jsem poslouchal ? Josef Ruszelák

BÍL É KM E N Y , pastel, 90 x 66 cm, 1986. Foto : archiv autora

86



SOCHAŘ, KTERÝ VYZDOBIL MEZIVÁLEČNÉ BRNO V tomto roce uplynulo již 55 let od smrti sochaře, na jehož jméno v publikacích o historii a kultuře moravské metropole často nenarazíte – Václava Hynka Macha. Jeho sochařskou tvorbu však zná bezpochyby každý Brňan. Sochař Václav Hynek Mach patří jednoznačně k významným osobnostem moravského sochařství první poloviny 20. století. Jeho tvorbě však dosud nebyla věnována dostatečná pozornost, nebyla uspořádána souborná výstava ani vydána monografie. Příčina malého zájmu o sochařovo rozsáhlé a různorodé dílo tkví především v jeho charakteru; ve vrcholném tvůrčím období totiž zahrnovalo zejména sochařskou výzdobu architektury. Jeho jméno tak zůstávalo ve stínu slavných jmen architektů meziválečného Brna nebo sochařských kolegů věnujících se volné tvorbě, kde mohli více uplatnit progresivnější umělecký rukopis. Jelikož vždy respektoval charakter a účel stavby, svůj styl přizpůsoboval konkrétní objednávce a upřednostňoval obsah před formou, nelze jeho tvorbu jednoznačně zařadit do žádné ze soudobých tendencí moderního sochařství. Základním pramenem k poznání a zpracování Machova odkazu je kromě nemnohých písemností jeho umělecká tvorba – plastiky, skulptury, modely, kresby atd. – v nejvyšším počtu shromážděná v Podhoráckém muzeu v Předklášteří u Tišnova. Významným zdrojem informací ke studiu jeho díla je především zde uložený rozsáhlý soubor fotografií, jehož hlavním přínosem je zejména zdokumentování již neexistujících plastik či návrhů. Václav Hynek Mach se narodil 15. února 1882 v Brně. Rodiče chtěli dát syna do učení v kamenickém závodě, ale tato práce se ukázala pro subtilního Václava příliš náročnou. Starší, nevlastní sestra Eliška, spoluzakladatelka brněnské Vesny a Ženské útulny, která se orientovala i pražském kulturním prostředí, doporučila bratrovi studium na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Václav Mach se zde zapsal na obor figurální plastiky. První čtyři roky strávil budoucí sochař v ateliéru Stanislava Suchardy, další dva pak na speciální škole dekorativního sochařství u Celdy Kloučka. Ten o svém žákovi řekl: „Pan Mach konal studie hlavně v oboru naší lidové a moderní ornamentiky, rovněž aktu i rostlinstva s talentem rozhodným. Modeloval s nevšední technikou a s nápadným citem pro tvar a reliéf. Komponoval skvěle a prováděl modely pro různé materiály. Malé věci s pikantní jemností, velké s šířkou, jež má výborný smysl pro celkovost, jemnost a noblesu. V nanášení stavební výzdoby dodělal se k velké dovednosti. Celkem možno jej co velice nadanou a pokročilou 88


sílu pro kterýkoliv obor dekorativní plastiky co nejvíce doporučit.“ V letech 19051908 pak navštěvoval Mach ateliér Josefa Václava Myslbeka na Akademii výtvarných umění v Praze. Po ukončení studií byla první větší zakázkou slavnostní výzdoba sletiště VI. Všesokolského sletu v Praze na Letné v roce 1912. V anonymní soutěži vyhrál tehdy i nad svým učitelem Stanislavem Suchardou. Poté následovala výzdoba fasády Národního domu a několika činžovních domů na pražském Smíchově. V roce 1913 se Václav Mach vrací do rodného Brna. Z doby před první světovou válkou se zachovaly dvě jeho realizace výzdoby veřejných staveb. První zakázkou se stala čtyři sousoší před vchodem do měšťanské školy na Slovanském náměstí v Králově Poli od architekta Antonína Blažka. Druhou předválečnou realizací byla sochařská výzdoba Cyrilometodějské záložny na Zelném trhu. V roce 1915 byl Mach odveden k 81. pěšímu pluku do Jihlavy, kde vytvořil řadu sochařských děl pro zdejší vojenské posádkové muzeum. V Jihlavě se také seznámil s Janem Štursou, jehož vliv se v jeho tvorbě později výrazně projevil. „V. Mach odveden při dodatečných odvodech r. 1915. Tak se dostal k 81. pluku do Jihlavy… Nechtěl svou inteligenci dát do služeb válčícího Rakouska… Když na sebe upozornil kresleným portrétem, byl přidělen ke skupině výtvarníků, která již tenkráte v Jihlavě při pluku pracovala: sochař Štursa,…, sochař Bauer, žid z Vídně, malíř Podloucký...“, píše o tomto období ve svých denících sochařova manželka Ludmila, se kterou se Mach oženil v roce 1917, a jejíž rodné příjmení Hynková se pak stalo nedílnou součástí jeho jména. Hlavní tvůrčí období sochaře spadá do poválečné doby, kdy Brno zažívá kulturní a hospodářský rozmach. Připojením přilehlých obcí vzniká tzv. Velké Brno; vzrůstá potřeba nové výstavby jak rodinných a nájemních domů, tak i veřejných institucí. Tato okolnost se stává příležitostí pro uplatnění mnohých stavitelů, architektů, ale i sochařů. Ožívá také brněnský kulturní a společenský život. Je založena Masarykova univerzita, zřízen obor architektury při Vysokém učení technickém, založena Škola uměleckých řemesel, Uměleckoprůmyslové muzeum přesunuto do české správy atd. Z bývalého Klubu přátel umění se v roce 1919 stává Klub výtvarných umělců Aleš, na jehož založení se podílel i Václav Hynek Mach. V roce 1920 se stává i jeho předsedou. Za jeho předsednického působení se podařilo po řadě neúspěšných pokusů realizovat budovu výstavního pavilonu klubu na Žerotínově náměstí podle návrhu Valentina Hrdličky. V parku vedle pavilonu byla krátce umístěna také Machova pískovcová socha Svědomí, zjevně inspirovaná slavným Myslitelem Augusta Rodina. Téhož roku byl Mach také jmenován docentem modelování na oddělení architektury na Českém vysokém učení technickém v Brně. 89


HUTNÍK Brno, Nerudova ulice Foto: Jana Mlatečková

PERSONIFIKACE ŠKOLY COBY LASKAVÉ MATKY Brno, Merhautova 37 Foto: Jana Mlatečková

Ve dvacátých letech vytvořil Václav Hynek Mach řadu významných realizací, kterými vyzdobil moderní brněnskou architekturu. Kromě časté spolupráce s architektem Vladimírem Fischerem doplnil svými pracemi také mnohé stavby hlavního architekta města Brna – Jindřicha Kumpošta. Třemi figurálními plastikami z umělého kamene (Hutník, Tragedie práce, Práva dělnictva) vyzdobil Kumpoštovy nájemní domy Úrazové pojišťovny dělnické z roku 1921 na Nerudově ulici č. 8-10, které patřily k prvním moderně řešeným budovám tohoto druhu v poválečném Brně. Zajímavostí je, že sociální aspekt se promítl i do výzdoby domů, a to prostřednictvím sochy Tragedie práce představující ženu v pracovní zástěře držící trnovou korunu. Ta zde byla umístěna namísto plánované sochy Strojníka, a stala se tak upomínkou na tragickou událost, při níž byla padající cihlou zabita při stavbě pomáhající žena. Významnou zakázkou však byla především výzdoba Okresní nemocenské pokladny z roku 1923 na rohové parcele mezi ulicí Nerudovou a Zahradníkovou sestávající ze sedmi monumentálních figur atlantů v hlavním průčelí. Stylizované klečící mužské figury tu zcela přirozeně vyrůstají z devítimetrových pilířů šestipodlažní budovy. Ludmila Machová je ve svém deníku napsaném po sochařově smrti v roce 1958 popisuje: „Volné sloupy hlavního průčelí symbolizují vzestupné snahy lidstva, kanelování jejich přesně 90


uzavřené zákony vesmíru, kterému je tento vzestup podmíněn. Architektonické přerušení sloupů zakončené sochami na vrcholech zdánlivě zarážejí tento vzestup sestupem do hmoty únavou práce tělesné a podmínkami běžného života. Tato zdánlivá tragika lidstva je vyjádřena v ponurých šesti postavách, architektonicky řešených, kdy prostřední jako naděje usmířené a ulehčené cesty dává tušit palmou vítězství.“ Další stavbou architekta Kumpošta osazenou Machovými sochařskými pracemi se stala Městská spořitelna Králově Poli na Palackého třídě z roku 1925. Mach se zde podílel také na výzdobě interiéru, která zahrnovala dvojici bronzových plastik Hlídajících psů a sochy T. G. Masaryka v nadživotní velikosti umístěné v zasedací místnosti. Zajímavé byly především osudy Masarykova portrétu. V roce 1932 byla totiž spořitelna přestěhována na Kobližnou ulici a plastiky umístěny ve vestibulu. V době okupace byla socha Masaryka zazděna ve sklepních prostorách, pak snad krátce instalována, ale po roce 1948 uložena do depozitáře Podhoráckého muzea a tak zachráněna před roztavením. Po restaurování v roce 1990 byla znovu instalována do vestibulu stavby. Společným dílem Jindřicha Kumpošta a Václava Hynka Macha byla také budova Městské spořitelny Prostějově dokončená roku 1926. V soutěži vypsané na její výzdobu Mach s návrhem dvou figurálních vlysů u hlavního vstupu jednoznačně zvítězil. „Korunou“ spolupráce architekta a sochaře se stala výzdoba vlastní Kumpoštovy vily a zahrady na Barvičově ulici v Brně, která stavbě prostějovské spořitelny předcházela. Před uliční průčelí domu Mach umístil plastiku ležící matky s dítětem, zahradní fasádě vily dominuje socha Hráče na niněru spočívající na vysokém cihelném dříku. V prostoru zahrady jsou rozmístěny dvě sochy Hlídajících psů a postava chlapce u bazénu. HLÍDAJÍCÍ PES, Brno, Barvičova 15 Foto: Jana Mlatečková


MATKA S DÍTĚTEM Brno, Barvičova 15 Foto: Jana Mlatečková

ŽENSKÝ AKT Brno, foyer Moravské zemské knihovny Foto: Jana Mlatečková


Václav Mach se zúčastnil také výzdoby dalších významných budov ve městě. Menší zakázkou bylo zhotovení plastik lvů na sloupech před vstupem do budovy Krajského soudu v roce 1923. Nejdiskutovanější stavbou poloviny dvacátých let se stala budova Zemského domu III. na rohu Kounicovy ulice a Žerotínova náměstí, kterou Mach obohatil dvojicí sousoší hlavního vstupu. V tomto období se podílel také na sochařské výzdobě řady nájemních domů, vytvořil množství zahradních plastik a sochařských úprav balkonů.

KARYATIDY VSTUPU ZEMSKÉHO DOMU Brno, Kounicova Foto: Jana Mlatečková


Samostatnou kapitolou v jeho tvorbě je realizace pomníků a pamětních desek. Ani v této oblasti se neomezil pouze na Brno. Mnohé se však nedochovaly, byly odstraněny nebo zničeny. Výrazně se uplatnil zejména v oblasti portrétu významných osobností. První zakázkou tohoto druhu byl pomník Svatopluka Čecha v Mladé Boleslavi. Václav Mach se však proslavil především portrétem prvního československého prezidenta. Rozšířil tak početné řady tvůrců, kteří v meziválečném období T. G. Masaryka ve svém díle spodobnily. Patřil mezi například Josef Mařatka, Ladislav Šaloun, Jan Štursa, Otto Guttfreund, Vincenc Makovský, Josef Kubíček nebo Otakar Španiel. V roce 1926 vyhověla prezidentská kancelář Machovu požadavku, a tak mohl sochař přípravnou skicu pro portrétní bustu do auly právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně zhotovit podle skutečného modelu. Machova bronzová socha Masaryka v nadživotní velikost pro spořitelnu v Králově Poli byla stejně jako busta realizována později ještě v několika dalších provedeních a umístěna v interiérech a na náměstích mnohých moravských měst. Významnou sochařskou příležitostí se pro Macha stala soutěž vypsaná roku 1937 na Pomník padlým v Tišnově. Návrh postavy legionáře v tradičním pojetí jednoznačně zvítězil v konkurenci téměř všech tehdy činných brněnských sochařů – Josefa Axmanna, Františka Fabiánka, Rudolfa Hlavici, Julia Pelikána a olomouckého Rudolfa Březy. Předseda poroty architekt Bohuslav Fuchs hodnotil Machovu práci slovy: „Význačné je, že mistr Mach dovedl té kamenné hmotě dáti patřičnou lehkost tam, kde bylo třeba. Kupříkladu praporem, který má socha legionáře při své levé straně. Postava sama má něco ze sokolského postoje, jeví se v tom dobrovolnost i kázeň. Výraz tváře je přirozený a lidský, dá se z ní vyčíst odhodlanost i odvaha. Ruce, které prapor drží, jsou prosté vší křečovitosti.“ Pomník měl být původně odhalen ke dvacátému výročí osvobození. Po roce 1939 byla pískovcová socha legionáře odklizena do starého tišnovského pivovaru a slavnostně odhalena až roku 1946. V roce 1965 byla vedle bronzové desky se jmény obětí války 1914-1918 zasazena další deska se jmény padlých v druhé světové válce. 94


POMNÍK T. G. MASARYKA Břeclav, ulice Jana Palacha Foto: Vojtěch Kučera

POMNÍK PADLÝM V TIŠNOVĚ Foto: Tomáš Klouda

Řadou pomníků a pamětních desek sochař vyzdobil i rodné Brno. Kromě plastiky Masaryka pro spořitelnu v Králově Poli a skulptur Miroslava Tyrše v Husovicích a na Slovanském náměstí to byl především pomník „Osvobození“ v parku hradu Špilberk s alegorickou sochou Tragedie. Pomník obětem 1. světové války stojí také na náměstí Karla IV. v Brně-Líšni, pamětní deska generála Zacha byla osazena na domě Bašty 4, Jana Volfa a Jaromíra Krause na Kotlářské ulici, Miloše Wurma na třídě Kpt. Jaroše a knihkupce Josefa Barviče na domě Česká 4. Mach byl také autorem několika náhrobků na Ústředním hřbitově a na hřbitově v Brně – Králově Poli. Umělecky nejcennějším náhrobkem je sousoší Pietas na hrobce JUDr. Hynka Bulína na Ústředním hřbitově, vytvořené v letech 1936-37. Ve tváři Panny Marie je mistrně zachycena podoba sochařovy manželky Ludmily, stejně jako u sousoší před školou na Merhautově ulici nebo v plastice Tragedie. 95


PIETA NÁHROBKU JUDR. HYNKA BULÍNA, Brno, Ústřední hřbitov Foto: Jana Mlatečková

Nejenom na výzdobě některých náhrobků, ale i v další tvorbě se projevilo Machovo silné náboženské cítění. Vrcholným dílem v této tematické oblasti byl jistě cyklus reliéfů křížové cesty pro kostel sv. Augustina v Brně, na kterém spolupracoval se svým generačním kolegou Josefem Axmannem. Mach měl být také autorem plánované sochařské výzdoby průčelí chrámu, se kterou původní návrh od architekta Vladimíra Fischera počítal. Plány projektu však byly později pozměněny. Netradiční byl postup spolupráce obou sochařů na jednotlivých deskách cyklu; každý vytvořil sedm návrhů jednotlivých zastavení, výsledné reliéfy pak Mach zhotovil na základě skic Axmannových a naopak. Bronzové odlitky čtrnácti zastavení se nacházejí též v bazilice sv. Prokopa v Třebíči. „Obohacení třebíčské baziliky. Za 60.000 Kč získala právě bazilika v Třebíči dílo Axmanna a Macha „Křížová cesta“. Jednotlivé desky jsou veliké asi 60 x 70 cm a jsou provedeny ve starém bronzu. Jsou to hluboké reliéfy, jež jsou vlastně již plastikami na podkladě. Je jich celkem 14 kusů, z nichž každý vážil 90 kg. S jejich umístěním se započíná. 1. jedna z nejkrásnějších ploten cesty: Pietas.“ 96


Tak se psalo v dobovém tisku. Jiná varianta této křížové cesty, připisovaná mylně pouze Josefu Axmannovi, přestože se na původních návrzích Mach z poloviny podílel, byla umístěna také ve Smírné cyrilometodějské kapli v Jeruzalémě, její další provedení v patinované sádře pak v kostele Svaté rodiny na Grohově ulici v Brně, v chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Brně-Zábrdovicích a v kostele sv. Jiljí v Brně-Líšni.

KŘÍŽOVÁ CESTA U SV. AUGUSTINA V BRNĚ, IX.-XI. ZASTAVENÍ Foto: Vojtěch Kučera

Poslední významnou Machovou realizací v architektuře byly čtyři plastiky na průčelí Nové radnice v Moravské Ostravě. V soutěži vypsané na její výzdobu Mach i v konkurenci sochařů Rudolfa Březy, Augustina Handzela a Josefa Axmanna opět jednoznačně zvítězil. Počátkem třicátých let se Mach kvůli špatnému zdravotnímu stavu přestěhoval i s rodinou na venkov do Štěpánovic u Tišnova. Ze svízelné finanční situace ho dostávaly zakázky na pomníky prvního prezidenta T. G. Masaryka. Po celou dobu 2. světové války byl sochař a jeho rodina bez stálého příjmu. Modeloval většinou jen drobné plastiky v keramice. V roce 1953 odchází do důchodu, poslední roky před smrtí se věnuje pouze vnoučatům a rodině. Umírá 24. března 1958. Zpočátku byla tvorba Václava Hynka Macha výrazně ovlivněna dílem a názory jeho učitelů na pražské Uměleckoprůmyslové. V jeho školních pracích se odráží inspirace symbolického reliéfu Stanislava Suchardy, ve výplních fasád a v pojetí dětských figur je zřejmý vliv ateliéru Celdy Kloučka. Nelze opominout také působení monumentalizujícího klasicismu Machova profesora na Josefa Václava Myslbeka. V sochařově díle se také, stejně jako u většiny příslušníků jeho generace, výrazně projevuje vliv francouzského sochařství, expresionismu či kubismu. Machovi vrstevníci, většinou žáci Myslbeka a Suchardy, začali tvořit v době, která sochařskému umění maximálně přála. Součástí vrcholící oslavy národního kultu se 97


stala velká řada objednávek na pomníky, portrétní busty či pamětní desky. Mladí sochaři se uplatňovali na secesně dekorativním řešením fasád, součástí výzdoby se často stávávala i figurální plastika. Ve dvacátých letech nabývá na významu také sociální civilismus. S nástupem funkcionalistické a konstruktivistické architektury, která si žádala čistou formu bez dekorací, ornamentů, a ve třicátých letech v důsledku hospodářské krize, se však v architektuře přestává se sochařskou výzdobou počítat. Sochaři, kteří byli spíše jejími „služebníky“, nestihli nebo neměli ambice se prosadit ve volné, progresivnější tvorbě, se často dostali do těžké životní a zejména finanční situace. Zůstaly jim většinou jen drobnější zakázky pomníků, pamětních desek či realizací v interiéru. Tento osud potkal také talentovaného a pracovitého Václava Hynka Macha. Přestože svojí tvorbou vyzdobil nezanedbatelnou část meziválečné brněnské architektury, zmínky o jeho osobě v základní literatuře věnované sochařství a kultuře sledovaného období jsou stále sporadické a jeho rozsáhlé dílo na adekvátní zpracování v podobě monografie a souborné výstavy teprve čeká. Jana Mlatečková

PRAMENY A LITERATURA: FLODROVÁ, Milena – MENŠÍKOVÁ, Miroslava: Pamětní desky a pomníky v Brně (Soupis pamětních desek a pomníků existujících či již jen prameny doložených na území města Brna). Brno 2004 MLATEČKOVÁ, Jana: Nedoceněná osobnost brněnského sochaře Václava Hynka Macha. In: Muzeum Brněnska. Sborník 2004. Brno 2004 MLATEČKOVÁ, Jana: Méně známá osobnost brněnského sochaře Václava Hynka Macha a jeho tvorba nejen na jižní Moravě. Jižní Morava 47/50, 2011, s. 209-233 Muzeum Brněnska, Sbírka Podhoráckého muzea v Předklášteří, Podsbírka Václav Hynek Mach, inv. č. VHM 1-513 Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha 1995 SAMEK, Bohuslav: Umělecké památky Moravy a Slezska 1. Praha 1994 TOMAN, Prokop: Nový slovník československých výtvarných umělců. Praha 2000 UHLÍŘOVÁ, Jana: Brněnský sochař Václav Hynek Mach. Diplom. práce na FF MU. Brno 2003

98



Z cyklu Země – to jediné ZEMĚ 25, akryl, 137,7 x 122 cm, 2006

100


ZEMĚ – TO JEDINÉ VOJTĚCHA KUČERY

Představit umělce, kteří se narodili v Československu těsně po ukončení 2. světové války, může být docela bizarní záležitost, tak jak bizarní jsou okolnosti jejich života. Nesčetněkrát bylo konstatováno, jak určujícím faktorem ve vývoji umělce je dětství a schopnost udržet si dětský vhled na svět. Dětství Vojtěcha Kučery se odehrálo na „půdorysu“ – jak by řekl současný politik – předměstské brněnské hospody. Podivuhodně se zde střetla historie se současností a dokonce i budoucností. Interiér pamatoval habsburskou monarchii – Thonet, časopisy v rámech, nechyběl ani zčernalý obraz Havlíčka eskortovaného do Brixenu. A v těchto kulisách kypěla a hulákala až do noci bujará současnost, zatímco venku již řádila revoluční budoucnost. Jedné noci koncem čtyřicátých let vtrhla budoucnost do hospody a odvezla si otce autorova, nikoliv ovšem do horské alpské ozdravovny. Když ho po dvou měsících vrátila, aby se připravil na cestu do tábora nucených prací, byl z něho bělovlasý čtyřicátník. Věru emočně silné vizuální zážitky pro tříletého. Ta koexistence s absurditou od raného věku samozřejmě předznamenala umělcovo směřování nadlouho ke kategoriím umění, ve kterých nejde primárně o „Krásu“, tedy čistě estetické kvality uměleckého díla, ale je kladen důraz na kritické funkce výtvarného sdělení, černý humor, karikaturu. Léta šedesátá, léta dospívání, znamenala pro mladého výtvarníka velmi ambivalentní vztah k možnostem malby vyjádřit autentický postoj k světu. Středobodem jeho zájmu jsou především kruté dějiny 20. století, zdokumentované fascinujícím médiem – fotografií. Fotomontáž a karikatura, kresba zredukovaná na černou a bílou jevily se jako jediné možné umělecké prostředky jak se vyrovnat s bestialitou doby i dějin. S fenoménem obrazu – malby, fotografie, kresby – se Vojtěch Kučera setkal právě prostřednictvím vyřazených novin a časopisů z hospody, ve kterých si „četl“ již hluboko v předškolním věku. Zde jsou kořeny jeho tvorby fotomontáží z počátku 70. let. Ale to již začíná období tkzv.“normalizace“, kdy nejenom karikatura ale jakékoliv dílo obsahující určitý kritický apel nemohlo být nikde prezentováno, jelikož bylo apriori režimu nepřátelské. Když po pádu komunismu dostal příležitost v polovině devadesátých let publikovat novinové kresby a posléze i nabídku jednoho velkého časopisu na stálou spolupráci, bylo již pozdě. Po padesátce uvázat se „kreslit ksichty politiků“ se už jaksi nechtělo. A především – byla tu touha tvořit už něco trvalejšího než je pomíjivá novinová kresba. 101


102


osmdesátá léta

1998 1998

103


Z cyklu Země – to jediné ZEMĚ 29, akryl, 137,7 x 122 cm, 2007

Z cyklu Země – to jediné ZEMĚ 38, akryl, 96,2 x 119,6 cm, 2008

104


Teprve posledních zhruba 10 let se Vojtěch Kučera věnuje výlučně malbě, a sice výhradně a patrně doživotně cyklu „Země – to jediné“. Tento cyklus podivuhodně charakterizuje pasáž z knihy „Protivný deník“ Jeana Claira, bývalého ředitele Picassova muzea v Paříži a předního teoretika a kritika současného výtvarného umění:

Rajská zahrada Cesty do vesmíru nám přinejmenším umožnily zjistit – i když se přitom postavilo na hlavu odvěké uspořádání – že peklo není dole, ve městě Dis, ale spíše nahoře, v někdejším Empyreu. Není tam vzduch, není tam světlo, nejsou tam rostliny ani zvířata; žádné zvuky, smyslové vakuum, absolutní nula, naprosté prázdno. Když by dnes Vergilius vedl Danta k ústřednímu ohni, měl by na sobě bílou kosmonautskou kombinézu. Nejsem si tak úplně jistý, že jsme z toho vyvodili důsledky – rajská zahrada, to je vezdejší Země, nádherná, plodná, mnohobarevná, teplá a svěží, plná ovoce, listoví a ptáků, jak ji znázorňovali ještě Rubens a Brueghel v době Seicenta, dokud vědecký pokrok nezačal ničit její bohatství.


Výtvarník dodává, že v podstatě nedělá nic jiného, než že se obloukem vrací do dětství, kdy dítě hrabajíc v hlíně si vytvářelo své krajiny v krajině, kde byliny byly stromy a louže jezera. Na rozdíl od symbolistů 19. a 20. věku, kteří shlíželi ku hvězdám a do tajemných dálek, vytváří své symbolické krajiny tak, že se jako kosmonaut dívá zpátky na Zem. Každý obraz jakoby chtěl upomínat na výchozí stav existence. Světlo – životadárný sluneční svit. Voda. Botanické řetězce zastupující v jeho obrazech všechny ty úžasné nezdolné rostliny, jsou potom pro autora symbolem kontinuity života. Dětský úžas nad zázrakem existence a úzkost o osud Země o něco poučenějšího pozorovatele života je hnacím motorem této tvorby.

Vojtěch Kučera, Jana Mlatečková

Z cyklu Země – to jediné ZEMĚ 67, akryl, 166,4 x 87,6 cm, 2010

Z cyklu Země – to jediné ZEMĚ 74, akryl, 166 x 110 cm, 2011

106





Z cyklu Země – to jediné ZEMĚ 81, akryl, 160 x 110 cm, 2012 Z cyklu Země – to jediné ZEMĚ 75, akryl, 110 x 160 cm, 2011

110

Z cyklu Země – to jediné ZEMĚ 83, akryl, olej, 160 x 110 cm, 2013



ODBORNÉ PŘEDNÁŠKY A PROHLÍDKY BRN ĚNSKÉ ARCHITEKTU R Y pro veřejnost a školní skupiny historismus, secese, funkcionalismus, poválečná architektura, současná výstavba Jana Mlatečková kontakt: janamlateckova@seznam.cz, tel: 736 729 722


THEOPHIL VON HANSEN A BRN ĚNSKÁ OKRUŽNÍ T Ř ÍDA Vídeňský architekt dánského původu Theophil Hansen patří spolu s Ludwigem Försterem a Heinrichem Ferstelem k nejvýznamnějším tvůrcům nejen brněnské okružní třídy, ale i proslulejší vídeňské Ringstrasse. Letos v červenci uplynulo již 200 let od narození této výrazné osobnosti evropské architektury druhé poloviny 19. století. Význam brněnské architektury tzv. „dlouhého století“ bývá často zastíněn slavnou funkcionalistickou érou. „Skutečnost je však zcela jiná... Kvalita a jedinečnost města není založena architekturou meziválečnou, nýbrž výjimečnou kvalitou – architektonickou i urbanistickou – výstavby 19. století. Meziválečná architektura tvoří jen jakousi emulzi, tenkou a křehkou svrchní vrstvu na těle zcela jinak ustrojeného města“, říká architekt Petr Pelčák v předmluvě knihy Pavla Zatloukala Brněnská architektura 1815-1915 z roku 2006. A právě Hansen se velmi výrazně zapsal do dějin brněnské architektury tohoto zásadního období v jejím vývoji. Zanechal zde ojedinělou budovu podnikatelské rezidence v centru města, areál Zemské nemocnice s působivou ústavní kaplí sv. Anny a dvě dominanty reprezentační části okružní třídy – Besední dům a palác Aloise Pražáka. Theophil von Hansen (13. 7. 1813 Kodaň -17. 2. 1891 Vídeň) absolvoval studia na Akademii výtvarných umění v Kodani u profesora G. F. Hetsche. V roce 1838 získal cestovní stipendium po Německu a Itálii a následujících osm let strávil v Athénách v architektonické kanceláři svého bratra Christiana. Roku 1848 přesídlil na pozvání Ludwiga Förstera do Vídně, stal se jeho asistentem a posléze také zetěm. V roce 1852 se pak osamostatnil a záhy se vypracoval na jednoho z nejvýznamnějších architektů své doby. Stal se také čestným občanem Vídně a mezi léty 1872-1884 působil jako profesor na vídeňské Akademii výtvarných umění. K jeho studentům patřil například i v Brně působící Alois Prastorfer (tvůrce brněnského Ústředního hřbitova) nebo pražský Jan Koula. Hansenova tvorba měla několik vývojových fází. Ovlivněn neoklasicismem Karla Fridricha Schinkela postavil v Athénách a zejména ve Vídni několik významných staveb. 113


V dalším tvůrčím období reprezentovaném zejména činžovními domy a šlechtickými paláci se soustředil zejména na recepci vrcholné italské renesance. Poslední fázi tvorby, kterou architekt věnoval zejména zástavbě na vídeňské Ringstrasse, charakterizuje opět návrat k antické inspiraci; například v budově parlamentu nebo vídeňské Akademie výtvarných umění. Výrazný byl však také jeho vstup do architektonického dění druhé poloviny 19. století v českých zemích. Jeho dílem byla například přestavba zámku Černá hora nebo návrh rekonstrukce zámku Chrástovice. Nejvíce je však vliv jeho tvorby rozpoznatelný v architektuře moravské metropole. Brno začíná mezi moravskými městy dominovat ještě před polovinou 19. století. Jeho rozvoj se netýká pouze textilního průmyslu nebo železniční dopravy, ale i architektury a celkové výstavby města. Nastartována je nejen díky příchodu významných osobností středoevropské architektury, ale také objektivními okolnostmi. Začátkem padesátých let 19. století je definitivně odstraněno městské opevnění; aktuální se tedy stává otázka řešení regulačního plánu a rozšíření zástavby. Mezi nejvýznamnější tvůrce, kteří v této době brněnské prostředí po architektonické stránce výrazně obohatili, patří bezesporu kromě Hansena také Heinrich Ferstel a Ludwig Förster.

BESEDNÍ DŮM, foto: Jana Mlatečková


PRAŽÁKŮV PALÁC, foto: Jana Mlatečková

A právě Förster, zásadní osobnost řešení regulační otázky Brna, a jeho mladý talentovaný spolupracovník Theophil Hansen se zasloužili o stavbu svým způsobem jedinečného paláce Franze Kleina na nám. Svobody 15. „Kníže práce“ Franz Klein, vůdčí osobnost rodu, patřil mezi přední evropské podnikatele první poloviny 19. století. Jeho podnikatelské úsilí se soustředilo především na oblast železářství a výstavbu železnic, což se pak projevilo také na neobvyklé výzdobě jeho brněnské rezidence. Na místě středověkého domu „U zlaté koule“ vybudoval s pomocí obou architektů stavbu, která měla deklarovat ideje „nové doby“, a která se pak stala „vzorem měšťanského stavebního stylu“. Vídenští architekti zvolili klasickou palácovou dispozici, velkou pozornost však věnovali také výzdobě, včetně uměleckořemeslných detailů. Velkým vkladem stavby bylo také užití řady technických inovací (odvětrávání podzemních stájí, centrální vytápění, proplachování toalet dešťovou vodou). Střet tradice a současnosti byl patrný především v průčelí, kde bylo při realizaci arkýřů vystupujících z kamenné plochy netradičně využito litiny jako odkazu na předmět Kleinova podnikání. Výzdoba fasády „oscilující mezi alegorií a reklamou“, je pozoruhodná také nahrazením tradičních atlantů či karyatid postavami hutníků. Obdivně se ke stavbě vyjadřoval již dobový tisk: „Dům je v celé zemi proslulý buď tím, že 115


FAKULTNÍ NEMOCNICE U SV. ANNY, foto: Jana Mlatečková KLE I NŮV PALÁC, foto: Jana Mlatečková

je originálním a luxusním uměleckým dílem, anebo proto, že budovu proslavilo obecně známé jméno pana Kleina“. Je paradoxem historie, že poslední přímý Kleinův potomek se za druhé světové války proslavil spíše nechvalně; jako člen NSDAP a velitel SS. Užití litiny pro zhotovení nárožního arkýře pak zopakoval již samotný Ludwig Förster v případě nájemního domu obchodníka F. L. Bittnera na nároží ulic Křenová a Rumiště. V současnosti se v prostorách Kleinova paláce nalézá detašované pracoviště Knihovny Jiřího Mahena, pobočka České advokátní komory a sídlo Credit Lyonnais Bank, která byla investorem poslední nákladné rekonstrukce paláce v letech 1995-1997. Skvostem brněnské neorenesanční architektury z dílny Theophila Hansena je bezpochyby ústavní kaple sv. Anny v areálu Zemské nemocnice (nyní Fakultní) na Pekařské ulici, který byl podle jeho upraveného návrhu postaven v letech 1864-1868. Dominantní částí trojkřídlého objektu nemocničního areálu je vstupní vestibul členěný dórskými sloupy. Protipólem je mu na opačné straně situovaná kaple, rotunda na půdorysu řeckého kříže, ne nepodobná Palladiově vile Capra u Vicenzy. Tato stavba měla pro architekturu jihomoravské metropole konce 19. století zásadní význam. Otevřela totiž vlnu palladianismu (stylu inspirovaného tvorbou Andrea Palladia, severoitalského architekta 16. století), která brněnské prostředí ovládla na několik desetiletí. Na Hansenův příklad pak navazovala až do devadesátých let 19. století i řada dalších osobností brněnské architektonické scény, jako již zmiňovaný Alois Prastorfer, Moritz Kellner von Brünnheim (mimo jiné také autor soudní budovy na Moravském náměstí), Eduard Exner nebo Antonín Tebich (též tvůrce jediné výrazné brněnské stavby v duchu české renesance – budovy Vesny na Jaselské ulici). Četné vily v palladiánském stylu můžeme nalézt také v Pisárkách nebo Jundrově. 116


Přímo na okružní třídě situoval Hansen dvě významné stavby. Chronologicky prvním a pro tehdejší české Brno naprosto zásadním stavebním počinem bylo vybudování Besedního domu. Od šedesátých let sílí v Brně český nacionalismus, který je podněcován zejména členy vznikajících spolků jako Beseda brněnská, Slovanský čtenářský spolek nebo Tělocvičná jednota Sokol. Ty pak v nově vybudovaném českém kulturním stánku nalezly bezpečné útočiště. Stejně jako pozdější Německý dům na Lažanského náměstí (dnes Moravském) se Besední dům stává jedním z hlavních míst národní konfrontace a shromaždištěm zástupců etnika. Dnešní nároží Komenského náměstí a Husovy ulice však bylo na počátku sedmdesátých let předminulého století velmi prestižní parcelou. Proto je s podivem, že návrh vybudovat zde české společenské a kulturní centrum tehdejší ještě německou radnicí bez problémů prošel. Podle slov známé brněnské historičky Cecilie Hálové-Jahodové bylo staveniště získáno lstí: „Roku 1867 prodala brněnská obec židovskému továrníku Löwovi-Beerovi staveniště, na kterém stávala nyní zbořená obecná škola na Rejdišti. Ten se po roce prodal českému továrníkovi Janu Hlávkovi a Hlávka si místo 117


zaměnil s obcí za jiné, jež pak daroval na výstavbu Besedního domu.“ Situace se energicky chopil především moravský politik Alois Pražák, který spolu s Jindřichem Dvořákem ustanovil akciovou společnost a ve věci návrhu zamýšlené stavby oslovil již tehdy známého vídeňského architekta Theophila von Hansena. Ten se při stavbě monumentální budovy inspiroval nejen pozdně renesanční římskou architekturou, ale také klasicistními stavbami londýnských klubů. Dominantním prostorem domu se stal dvoupodlažní společenský sál, doplněný štukovou výzdobou Adolfa Loose st. Už dobový tisk na adresu elegantní stavby nešetřil chválou: „Stavba poutá na sebe pozornost výstavností svou nejen Čecha, nýbrž i Němce každého… Národovci vlastimilovní nacházejí v něm příjemný útulek pro společné zábavy a společenský život, předpojatí Němci však nepříjemný důkaz o jsoucnosti českého živlu ve hlavním královském městě moravském Brně, kteréž všude a při každé příležitosti písemně i ústně na skrz německé prohlašují.“ Na pozdějších úpravách budovy se pak podíleli Alois Prastorfer, Antonín Tebich a Josef Karásek. V letech 1987-1996 proběhla celková rekonstrukce Besedního domu pro Filharmonii Brno, která zde sídlí dodnes. Mužem, který se nejvíc zasloužil o vybudování Besedního domu , byl brněnský advokát a významný moravský politik, poslanec zemského sněmu a předák Moravské národní strany Alois Pražák. Pro svoje nové bydliště v blízkosti zeleně Špilberku získal prestižní parcelu v sousedství rozestavěného Besedního domu. Hansenem navržený Pražákův palác ve stylu severoitalské pozdní renesance se stal jedním z vrcholných projevů v hledání optimální podoby tzv. obytného dvora. Koncem 19. století prošel objekt úpravami Antonína Tebicha. Dům sloužil svému účelu do roku 1948, kdy přešel do majetku státu. V roce 1985 získala palác Moravská galerie v Brně, která jej v devadesátých letech nechala celý zrekonstruovat. Pro Brno Hansen navrhl také soubor náhrobků na dnes již zrušeném městském hřbitově na Kounicově ulici a regulační plán Dominikánského náměstí. „Všechna jeho hlavní brněnská díla – Kleinův palác (tato syntéza antického ideálu s moderním světem soudobých materiálů a reklamy), svatoanenská nemocnice i areál Besedního domu s Pražákovým palácem – představují každé svým způsobem vrcholné tvůrčí činy i v nejširších souvislostech,“ tak hodnotí architektonickou tvorbu Theophila Hansena v Brně Pavel Zatloukal ve své populární publikaci Příběhy z dlouhého století z roku 2002. Je třeba také dodat, je zdejší Hansenovo dílo je svojí nespornou kvalitou srovnatelné s mnohými stavbami na vídeňské Ringstrasse. Po architektovi, který je pochován v čestném hrobě na vídeňském ústředním hřbitově, byla již roku 1894 pojmenována ulice v centru města. V Brně tuto významnou osobnost připomíná aspoň luxusní restaurace Hansen v přízemí jeho nejznámější brněnské stavby – Besedního domu. Jana Mlatečková 118



S O C H A Ř J IŘÍ MA REK a „ jeho“ centrálka Ani sedm desítek realizací ve veřejném prostoru, rozesetých od Znojma po Karvinou, „nestačilo“ sochaři Jiřím Markovi (16. 1. 1914 Velké Meziříčí-16. 2. 1993 Brno-Řečkovice) k tomu, aby o něm vznikla zásadnější – ba stačila by koneckonců jakákoli – monografická práce. Snad se tímto smutným konstatováním nebude cítit uražen autor odvážné studie Ohlasy baroka v díle Jiřího Marka Jaroslav Sedlář, akcentovavší v době alergické na sebemenší zmínku o čemkoli nepozemském a nepřízemním právě duchovní linii sochařova díla (Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity XXXI-XXXII, Řada uměnovědná, č. F26-27/1982-1983, s. 67-77). Stále jde však o text úžeji tematicky vymezený a přes všechnu svébytnost „přiskřípnutý dobou“, byť jiné pokusy o reflexi Markova díla dopadaly v oněch letech podstatně hůře. Úporná snaha zploštit sochaře na nesložitého humanistu hledajícího jen viditelné, zredukovat jeho dílo na jakýsi oduševnělejší ornament doplňující sídlištní architekturu a za žádnou cenu neuvést v soupisu realizací ani jediného svatého (tak jak se to „daří“ třeba průvodnímu textu Zdeňka Čubrdy ke svitavské výstavě Jiří Marek: Monumentální sochařská tvorba v létě 1987) nemohla v případě tvůrce, o němž celá Morava věděla, že několik desetiletí ve spleti zákazů a povolení pracuje na Křížové cestě pro hlavní brněnský svatostánek, nekončit komicky. Přišel rok 1989, až příliš brzy po něm sochařova smrt těsně po dokončení onoho opus magnum pro katedrálu na Petrově (poslední úpravy v listopadu 1992), o dva roky později otevření stálé expozice jeho díla na zámku v rodném Velkém Meziříčí (uvítané 28. dubna 1995 kromobyčejně bystrým slavnostním proslovem Markova dávného přítele Ludvíka Kundery) – a po deseti letech zase její zrušení... Také neuvěřitelná odysea Mima, sochy, kterou dnes zná z Žerotínova náměstí celé Brno a už nejspíš ani neví, jak strastiplnou cestu sem tento rozevlátě nehybný bronzový chodec ušel. Rekapitulace neuškodí: plastiku Jiří Marek uhnětl už v roce 1986 podle 120


HUDBA, náhrobek Viléma Petrželky, foto: Jiří Endler

modelem stojícího Boleslava Polívky pro prostranství před Mahenovým divadlem, něčí nesouhlas ji ovšem odeslal na sice nadmíru čestné, ale zároveň také krajně nevhodné místo před Památníkem Leoše Janáčka a až teprve 2. července 2002, téměř dekádu po smrti svého bezmocného autora, se typicky „bolkovsky“ klátivý Mim rozkročil na místě dnešním, na kterém po dobu sedmi let (od 17. června 1983 do 7. března 1990) stával – taktéž bronzový – Klement Gottwald... Svůj příspěvek Expozice Jiřího Marka – podnět k hodnocení jeho tvorby (Bulletin Moravské galerie v Brně LV, 1999, s. 157-160) završila na konci tisíciletí historička umění Bronislava Gabrielová téměř apelativním provoláním: „Markovo dílo vytvořené s mimořádnou energií, z nejvnitřnějších pohnutek, bez zplanělé řemeslnosti a sdělovací povrchnosti nelze dále přehlížet. V období postmoderní výtvarné rozvětvenosti je nutné, aby bylo považováno za uměleckou konstantu, obohacující české výtvarné umění 20. století.“ Sugestivní pointa textu napěchovaného podnětnými postřehy se ukázala být omylem – Markovo dílo zjevně i nadále přehlížet lze. Monografie tohoto tvůrce erbovních sochařských děl Brna (Liška Bystrouška... Otvírání studánek... Soutok... Vlastenec v areálu NKP Kounicovy koleje...), se dodnes „nekoná“; plánovala ji sepsat dobrá duše výtvarné Vysočiny, muzeolog Bohuslav Mikulášek (1945-2009), ale stihla pouze torzo, které pod názvem Vzpomínání na Jiřího Marka, velmi subjektivní a poněkud velkomeziříčské vyšlo v posmrtném sborníku Mikuláškových textů Kdybych mohl změnit historii (Třebíč, Fond 2010; dodnes zřejmě nejrozsáhlejší text sochaři věnovaný). Každý z dosavadních soupisů díla je kusý, ať už cíleně či nevědomky. Tak jako Mim, i mnohé další práce Jiřího Marka se jakoby skrývají, objevují a zase mizí. A to dokonce i na místě, které by mělo samo o sobě znamenat definitivu a stalo se koneckonců definitivou i pro sochaře samotného – na Ústředním hřbitově města Brna, po brněnsku Centrálce. 121


HUDBA, detail, náhrobek Viléma Petrželky, foto: Jiří Endler

Umělec, maje přímo naproti ní po několik desetiletí svůj ateliér, ji občas v žertu nazýval jeho filiálkou, a vlastně ani moc nepřeháněl. Jen její „nejposvátnější“ zákoutí, tzv. Čestný kruh, léta zkrášlovala hned čtveřice jeho realizací; minulému času se ovšem v předchozím konstatování nelze vyhnout. Návštěvníka, který sem přijde od hlavní hřbitovní brány veden šipkami upozorňujícími na hrob Leoše Janáčka coby přeci jen nejznámějšího ze zdejších slavných obyvatel, už čtyři desetiletí vítá běloskvoucí vápencová kompozice, jež mu, pakliže ho život už dříve zavál na náměstí SNP v Černých Polích, bude povědomá. Typicky markovské vzájemné „přelévání“ figurativní a nefigurativní polohy v rámci jednoho a téhož díla, vzdáleně upomínající na striktnější princip dvoudílné sochy známý z tvorby Henryho Moorea, si pro prostor před tamní kinokavárnou v roce 1969 Jiří Marek od sebe sama vypůjčil pro ztvárnění Hudby. Vznikla „konstrukce málem symfonicky rozčleněná“ (Ludvík Kundera) a o tři léta později „rozezněl“ sochař její zmenšeninou na opačném konci města místo posledního odpočinku skladatele Viléma Petrželky (1889-1967; skupina 25e, hrob 54b). V čele Čestného kruhu se tímto momentem počínaje nachází jedna z jeho uměleckých dominant a o pouhá tři hrobová místa napravo – kvůli poněkud záhadnému číslování jde o hrob číslo 53 – donedávna dlela jiná Markova práce, posmrtný odlitek pravice, z níž vzešly všechny úžasné nákresy a plány Bohuslava Fuchse (1895-1972), hlavního architektonického tvůrce oné někdejší metro122


ODLITEK RUKY BOHUSLAVA FUCHSE, před krádeží, foto: Jiří Endler

pole modernity jménem Brno. A sochařova nejen přítele, ale i souseda, neboť Jiří Marek poté, co svá první brněnská léta prožil na adrese Úvoz 88, nachází v květnu 1959 definitivní domov ve dvojvile, kterou si architekt pro sebe navrhl a postavil v letech 1927-1928 na rohu Hvězdárenské a Tůmovy ulice. Téměř půl druhé dekády tu pak bydlí bok po boku, pracují na společných projektech (třeba pamětní deska Adolfa Loose v podloubí hotelu Continental na místě někdejšího rodného domu tohoto snad vůbec nejvýznamnějšího středoevropského architekta, 1968), ovlivňují se, přou – až do osudné Fuchsovy autonehody v roce 1972, po níž přichází rychlý konec. „Starý pán po smrti ležel na patologii Dětské nemocnice v Brně a tam jsme mu – otec a já – sejmuli posmrtnou masku a udělali odlitky obou rukou. Na hrob se použil pouze jeden, druhý mám doma,“ vypráví sochařova dcera a zároveň umělecká žačka Dana Marková a tím domovem myslí stále vilu ve Hvězdárenské. Co se ovšem bohužel změnilo, to je poloha onoho „hřbitovního“ odlitku – dnes neznámá. Byl z bronzu... Tento neveselý příběh má nemálo společného s jinou Markovou sepulkrální prací, která našla svou adresu v kolosálním brněnském městě zemřelých. I ta vznikla v roce 1972 a i ona později přišla k úhoně – nikoli tak fatální, o to ale absurdnější. Poblíž bočního vchodu z Jihlavské ulice, ve stínu skvostného krematoria obklopeného jeh123


lancovými „pozůstalými“, se na prahu urnového háje expresivně vzpíná mužské torzo z ušlechtilého alpského mramoru vytvořené Jiřím Markem na hrob muže krajně nelehkého osudu, prezidenta Moravské advokátní komory z ožehavých let 1943 až 1945 Jaromíra Appela (1900-1958; skupina H5, hrob 5). V té snad nejtěžší ze všech představitelných dob tento vynikající právník ze své funkce bránil zrušení kanceláří advokátů nepohodlných protektorátní správě, prosadil, že nucené nasazení neznamenalo zastavení praxe, že advokáti byli nasazováni pokud možno v místě profesního působiště a na lehčí práce... Při žádném ze svých tří zatčení gestapem nic a nikoho neprozradil, ještě v roce 1949 obdržel uznání za aktivní účast v odboji: o rok později je – právě on, který témuž v minulosti zabraňoval – odsouzen k půldruhému roku nucených prací a poslán do Jáchymova. Rehabilitace se „dočkal“ jedenáct let po smrti, která ho zastihla v zaměstnání – při kopání kanalizační jímky... „Stěží si lze představit symboličtější uchopení jeho osudu než ono jakoby osekané torzo z ušlechtilého alpského mramoru na jeho urnovém hrobě, a symboličtější tečku než nedávný podlý útok vandala, který torzovité postavě urazil další kus...“ rozohnil se autor těchto řádků před několika lety v jednom „markovském“ článku, maje na mysli intimní partie nyní ještě torzovitějšího torza. O pár měsíců později při zcela náhodném setkání zjistil, že vše bylo úplně jinak. U Appelova hrobu narazil na jeho syna a snachu; aby těch souvislostí s výše zmíněnou realizací nebylo málo, stavovali se tu cestou z posledního rozloučení se snachou Bohuslava Fuchse. Z rozhovoru vzešly poznatky kuriózní (sochař si potřebný mramorový kvádr nechal dovézt ilegálně z Rakouska výměnou za jakési podomácku pálené pochutiny) i takové, o nichž to koneckonců platí taktéž, jen jaksi nejsou tolik veselé. Žádný vandal zde výjimečně neřádil – to se jen pozůstalým zdálo, že ony partie mužského těla na hřbitov nepatří, a tak sochu nechali, jak jen to říci... „zeslušnit“. A znehodnotit. I tváří v tvář tomuto doslova okleštěnému dílu možná leckterý sofistikovanější Brňan zjistí, že ho už zná. Bronzový originál vytvořil Jiří Marek už v roce 1947 pro Památník obětem Sokola Brno I ve světových válkách, umístěný v budově sokolovny v Kounicově ulici – z podnětu právě Jaromíra Appela a za spolupráce architekta Bohumila Babánka. Ten našel v onom vypjatém uměleckém výjevu touhu „zhmotnit myšlenku přísahy věrnosti současně s výrazem napětí a vůle k činům,“ jak popsal své pocity ve slavnostní řeči při odhalení památníku 23. listopadu 1947. Teprve čtvrt století poté vznikla, jako naplnění příslibu epitafu daného pozůstalým, verze mramorová, oproti té bronzové a předjáchymovské už jakoby symbolicky bezruká, dnes zcela nesymbolicky vykastrovaná.

MUŽSKÉ TORZO, náhrobek Jaromíra Appela, foto: Jiří Endler

124


125


NÁHROBEK JIŘÍHO MAHENA, foto: Jiří Endler

Ale zpět do Čestného kruhu. Jiné jeho části, vlevo od osy „strážené“ Hudbou, dominuje olbřímí, a přesto s okolím souladný přírodní valoun, který budil zájem ještě dříve, než se vůbec přiblížil k Brnu. Tak citlivě vnímala společnost ztrátu způsobenou odchodem toho, jenž pod ním spočinul... „Jedinou ozdobou hrobu moravského básníka a spisovatele Jiřího Mahena má být bludný balvan. Velkomeziříčský sochař Jiří Marek vyhledal vhodný kámen na náhorní planině nedaleko Velkého Meziříčí u Oslavice, který po opracování bude dopraven do Brna a položen na Mahenův hrob. Velkomeziříčský kraj je hrdý na to, že právě odtud pochází smuteční ozdoba odpočinku velkého moravského spisovatele.“ (-khm-: Bludný balvan z Velkomeziříčska na Mahenův hrob. Národní politika 14. 9. 1941, s. 4.) Snad v souladu s přáním mrtvého básníka, jenž si přál být pochován co nejobyčejněji a v pracovním oděvu, zvolil autor architektonické kompozice náhrobku, ve svých tehdejších osmadvaceti letech už téměř legendární František Kalivoda, co možná nejpřírodnější „tvář“ místa. O rok mladšímu Jiřímu Markovi svěřil úkol vyhledat centrální monolitický kámen, jenž by na nevelké ploše hrobu nepůsobil brutalistně, nenarušil onen přírodní ráz a spíše horizontálně splynul než kamsi trčel. Kam jinam se mohl sochař, bludnými balvany roklí a starohorních planin od dětství fascinovaný, vydat úkol splnit, než... „Vysočina, to jsou kameny a lesy. Kámen a dřevo jsou nejživější sochařské látky; musí se jim rozumět, naslouchat, vonět k nim, ověřovat si je zrakem jem126


NEDOKONČENÁ PÍSEŇ, foto: Jiří Endler

ným jako len. Tyto materiály,“ cituje Jiřího Marka Jaroslav Sedlář v již zmiňované studii, „jsou samy antipodem umělého průmyslového materiálu, jsou rudimentární, vzácné jako materiál skulptivního opracování, zachovávají autorský rukopis a plastiky z nich vytvořené jsou autentickým originálem, jedinečným, neopakovatelným, nerozmnožitelným…“ Autor takových slov snad ani nemůže dostat niternější zadání, než před kterým stál v létě 1941. Zadání vlastně nikoli v pravém slova smyslu sochařské – splnitelné ale jen sochařem. A jen takovým, pro kterého kámen není bezobsažný zaměnitelný kus hmoty definovaný svým tvarem. Umělcova dcera Dana dodnes vzpomíná na otcovo vyprávění, jak horečně křižoval „domovské“ lesy a hledal jeden takový neopakovatelný a nerozmnožitelný originál, který jako by už jedněma sochařskýma rukama prošel. Dnes, jsa po více než půlstoletí obrostlý zelení, působí ten jistě více než tunový kus syenitu od Oslavice nad hrobem jedné z největších postav meziválečného Brna (skupina 25e, č. 62) téměř až nenápadně. Minout ho bez povšimnutí není – k nikoli nepravděpodobné záhrobní radosti Jiřího Mahena – vůbec žádný problém. Pak už stačí jen nezastavit se ani u rovu Leoše Janáčka, k němuž vedou na Centrálce ony příslovečné všechny cesty, a našinec stane před samotným Jiřím Markem. Nad jeho vlastním hrobem (skupina 25e, č. 31) sedí a kamsi ke vzdáleným horizontům 127


VYSOČINA III (JÁ SE TAM VRÁTÍM), foto: Jiří Endler

vzhlíží Vysočina III (Já se tam vrátím), dílo říkající vše už jen svým dvojnázvem. Tak jako sotva dvacet metrů vzdálenou Hudbu, symbolizuje i onu nekonečně inspirativní krajinu mezi Čechami a Moravou jakoby nedořečená figura ženy téměř nostalgicky mizející v rozsochaté, nepodmanitelné abstraktní hmotě přesahující horizont člověčího bytí. „Úryvek těla se láme kostrbatostí vzpomínky, socha je prostě obojaká tak jako život, tak jako svět...“ 128


Tento obecný dojem Ludvíka Kundery z Markových děl nevystihuje snad žádné tak všeobsáhle jako právě Vysočinu III, jež završuje pověstný autorův „seriál“ započatý v roce 1970 vápencovou Vysočinou (nazývanou někdy také Pramen) pro sídliště Juliánov a pokračující dvěma variantami Vysočiny II – měděnou pro Žďár nad Sázavou (1981) a opět vápencovou pro dnes zcela zdevastované bystrcké nákupní centrum Letná (1984). Jakoby mimo prostor hrobu přítomná a dálavám patřící třetí z Vysočin je tečkou za cyklem i životem, mající ovšem – tak jako Hudba i mužské torzo – svůj předobraz vně tohoto velkoměsta mrtvých, v jiném a opět velmi vzdáleném koutě Brna. Originál díla opatřeného oním proslulým halasovským podtitulem Já se tam vrátím vyhlíží už od roku 1987 z Řečkovic, samého to okraje básníkova rodného města, jeho milovaný Kunštát, kam se František Halas po smrti opravdu vrátil. Mramorovou zmenšeninu pro Ústřední hřbitov vysekal rok po smrti Jiřího Marka jeho vnuk, syn Dany Markové – také Jiří Marek, také sochař a také vynikající. Byla by to sama o sobě pěkná a nadmíru podbízivá pointa, kdyby se před třemi lety nevynořil ze zapomnění „nadstavbový“ příběh sochy, která se na Centrálce ocitla, aniž se to její autor kdy dozvěděl. Zápletka začíná na samém konci druhé světové války v městečku – dnes již městysi – Budišově, nedaleko sochařova rodiště. Pět týdnů před koncem apokalypsy umírá na tuberkulózu jediný syn správce zdejšího velkostatku Alexandra Borodajevského Vladimír. Na žádost zdrceného otce se Jiří Marek pouští do plastiky nad chlapcův hrob na budišovském hřbitově. Nazve ji případně – a bezděky i prorocky – Nedokončená píseň, osadí jí místo určení, o rok později se z rodné a doživotně umělecky „vzývané“ Vysočiny odstěhuje do Brna a nemůže tušit, že ona píseň skutečně ještě zdaleka neskončila. Budišovský statek je za nových časů zkonfiskován, manželé Borodajevští ho musejí opustit, neopodstatněně ocejchováni „prací pro Němce“ zkoušejí alespoň trochu důstojně žít leckde, až se nakonec rozhodnou usadit v rodišti paní Marie Borodajevské – v Brně. O mnoho let později sem nechají ze stále vzdálenějšího Budišova, ke kterému je už kromě špatných vzpomínek nic nepojí, převézt ostatky jediného syna – i s „jeho“ Nedokončenou písní. A tak se plastika od 27. června 1969 skrývá v hloubi vůbec největšího pohřebiště v tehdejším Československu i dnešním Česku, nepovšimnuta až do roku 2010. Jiří Marek poblíž osazuje svými díly hroby přátel, s mnoha dalšími se tu loučí a opakovaně je tu navštěvuje, ale do skupiny 68 ke hrobu 273 ve třetí řadě nikdy nezabloudí... Šestapadesát hektarů největší umělecké galerie v Česku, kterou brněnský Ústřední hřbitov de facto představuje, ukrývá zcela jistě ještě spoustu neidentifikovaných pokladů. Snad se jich – třeba i těch vzešlých z rukou Jiřího Marka – ještě alespoň pár objeví, než všechny zmizí. Jiří Endler 129





HLAVNÍ BRNĚNSKÉ MÓDNÍ SALONY DVACÁTÝCH LET 20. STOLETÍ A JEJICH REFLEXE V DOBOVÝCH KULTURNÍCH A SPOLEČENSKÝCH ČASOPISECH Eva Urbánková

Československá republika prožívala ve dvacátých letech období kulturního rozmachu, což se odrazilo ve všech oblastech umění, ale i ve sféře módy a životního stylu. Móda byla do jisté míry nositelem kulturního étosu nově vzniklého československého státu, reflektovala v sobě mentální proměny soudobé společnosti. Významným materiálem pro výzkum oblasti módy jsou dobové kulturní a společenské časopisy, které zachycují ducha doby a zároveň postihují široké spektrum kulturního a uměleckého dění. Kulturní a společenské časopisy dvacátých let 20. století představují jedinečný fenomén, v němž došlo k propojení několika uměleckých oborů – výtvarného umění, literatury, fotografie a módy. V brněnských časopisech Salon (1922-1925), Elite (1924-1925) a Index (1929) lze sledovat myšlenkový vývoj tehdejší generace i kulturní étos brněnského prostředí a s tím souvisejících módních trendů. Dobový vkus do jisté míry určovali také specializovaní publicisté, kteří se v módních rubrikách otevřeně vyjadřovali k otázkám odívání a životnímu stylu. Brno bylo známé rozvinutým textilním průmyslem již před vznikem Československé republiky. Spolu s modernizací města vzrostl společenský ruch a tím i potřeba vhodně, vkusně a moderně se oblékat. Z informací v dobovém tisku můžeme zjistit, že tehdejší Brno poskytovalo veškerý komfort k vybavení dámského i pánského šatníku pro všechny příležitosti. O hodnocení brněnské módní tvorby se pokusila například Eva Uchalová, která napsala: „Módní tvorba dosáhla mimořádné kvality a rozvoje i v Brně, kde tradiční orientace na Vídeň se po roce 1918 také změnila na Paříž.“ 133


Mezi nejvýznamnější brněnské módní závody dvacátých let patřily „Maison“ Marie Hällerové, modelový dům Mořice Hartmanna a „Femina“ E. Javůrkové-Widhalmové. Salon Maison byl známý především propagací módních přehlídek, které předváděl přímo ve svých obchodních místnostech. Zde byly k vidění například nejnovější modely kostýmů, vycházkových, sportovních, cestovních i vycházkových šatů, večerních toalet a plášťů, jak se můžeme dozvědět již ve druhém ročníku Salonu. Firmy M. Hällerová a A. Planner patřily mezi první brněnské závody, které ke své propagaci začaly využívat módní přehlídky po pařížském vzoru. Společná přehlídka těchto firem, která se konala v místnostech Št. Bogyiho v roce 1924, zaznamenala velký ohlas opět v revue Salon, kde se píše: „Prohlídka poskytla obraz nejspletenější rozmanitosti, množství apartních nápadů, rozkošných symfonií barev, oslnivě krásných materiálů látkových a soupravových. …Na přehlídce předvedeny byly ve


velkém počtu kostymy, pláště, vycházkové šaty, šaty pro odpolední čaj i pro večer, capy a jezdecký kostym. Odnesly jsme si dojem, že naše dámy, jak kladou váhu na bezvadný úbor, nejsou nuceny kupovati šaty a klobouky v cizině, když mohou býti doma obslouženy stejně dobře, ba dokonce ještě lépe.“ Kromě popisu této události autorka upozornila na nově vzniklý trend ve výběru oděvů převzatý českými módními domy ze zahraničí: „Naše modní domy dobře pocítily tento nedostatek a ve snaze uspokojiti úplně své zákaznice přenesly i k nám zařízení velkých pařížských firem modní přehlídky. Na začátku každé sezony uspořádají velkou modní přehlídku, na níž předvádějí všechno to, co se bude nositi v nastávající sezoně a naše dámy vyberou si z hotových vzorů, co jejich postavě, temperamentu, barvě pleti a vlasů sluší.“ České ženy při pořizování šatníku již nemusely být odkázány na vzory nalezené v módních žurnálech jako v dřívějších letech, ale dostalo se jim možnosti vidět modely ve skutečné podobě.

EMA HERINKOVÁ, majitelka módního domu Femina

Model z atelieru Javůrková-Widhalmová


Modely od Hällerové se objevily i ve třetím ročníku Salonu v článku „Exkurze po brněnských modních salonech a pokus o výklad některých pravd“, v němž byly postupně představeny také modely firem Maison Emmy Herinkové, A. VaníčkovéKalinové, kožešiny Zdražílek a Josef Strnad a klobouky V. Čapkové či salonu Štechové-Málkové. Můžeme zde najít také zhodnocení soudobé brněnské módní tvorby: „Obdivovala jsem bystrost, s jakou se orientovali zdejší výrobci, jak pochopili potřeby našeho prostředí a sklony (chcete-li ducha, mentalitu) našich žen. S jakým vkusem a jemností dovedli vybrat a spojit v pěkný celek všechny zahraniční modní vlivy. Střízlivě, vkusně, jemně, s úctou k materiálu, laskavě a pozorně pracujíce, tvoří hlavy závodů a dovedné ruce pracovnic pěkné a prosté obleky, klobouky a jiné a jiné.“ Přednosti práce brněnských oděvních závodů spatřovala autorka zejména v promyšlené kombinaci zahraničních tendencí s potřebami a stylem českých žen.

Módní tvorba dvacátých let

136


Mezi nejluxusnější brněnské salony patřila Femina, jejíž majitelka byla vyškolena pařížskými módními odborníky. Reprezentativní interiér závodu navrhl brněnský architekt Jaroslav Grunt. Interiér salonu i fotografie modelů představil Salon v prvním čísle druhého ročníku. V osmém ročníku pak revue uveřejnila fotografie majitelky Feminy paní Emmy Javůrkové, pózující v extravagantních modelech šatů. Mořic Hartmann nabízel širokou škálu zboží pro pány i dámy včetně dámských klobouků. Veškeré druhy dámských úborů v přesném provedení a za snížené ceny nabízela „Dámská módní síň“ Boženy Lepšové, která se dle reklamy v časopisu Salon z roku 1923 nacházela na Dominikánském náměstí 8. Již od prvního čísla se v revue Salon pravidelně objevovaly reklamy, návrhy a fotografie modelů závodu Plaček a spol., sídlícího na prestižní brněnské adrese. Reklamy závodu nabízely „vše pro moderní ženu“ od dámského oblečení a kožešin až po zboží pro domácnost. Poutavé kresby modelů firmy Plaček byly představeny v desátém čísle prvního ročníku Salonu. Zvláště zajímavý je návrh jumprové blůzy s egyptskými vzory (tzv. blůza „Tutankamen“), ovlivněný objevem pokladů z Tutanchamonovy hrobky. Návrhy tohoto salonu se vyznačují elegantním vyjádřením figury a zdařilou lineární kresbou. Čtvrté číslo druhého ročníku Salonu obsahuje několika stránkovou prezentaci fotografií modelů závodu Plaček, kde najdeme stylové šaty, pláště i kožešiny pro podzimní sezónu 1923. K dalším známým závodům patřily například „Maison Chic“ Olgy Schickové, „Maison“ Emmy Herinkové, salony Vinařové, Řehákové, A. Vaníčkové-Kalinové nebo Arnošta Dreslera. Kromě výše jmenovaných velkých módních firem působilo v Brně i mnoho menších krejčovských salonů. Jedním takovým případem byl dámský krejčovský salon Josefa Buchníčka, který zbudoval svůj první podnik již v roce 1904, tento ale bohužel kvůli svému odchodu na frontu musel zrušit. Po válce pak znovu založil nový úspěšný salon. Brno dvacátých let se pyšnilo také četným množstvím kožešnických závodů. K nejpřednějším z nich patřily salony Emanuela Vlka, Justy Macalíkové či firma Zdražílek. Emanuel Vlk založil svůj podnik v roce 1919. Díky odborným a obchodnickým schopnostem majitele získal závod výbornou pověst a v roce 1923 došlo k jeho k rozšíření do prostor velkého rodinného domu, který byl přebudován na rozsáhlé dílny. Závod Justy Macalíkové vyráběl nejprve modistické a kožešnické zboží ve Slavkově u Brna. Brzy si firma vytvořila jméno prvotřídní kvality mezi odborníky i zákazníky. V roce 1922 si majitelka otevřela modistství v Brně, kam později přesunula i kožešnickou dílnu. Kožešinové zboží šité na míru a původní anglické vlněné zboží pro pány i dámy nabízel „Odborný podnik pro kožešinové pláště, kabátce, colliers, štoly, kožešiny všeho druhu“ Louise Wildometze. Konfekci vyrábělo Oděvní družstvo, jehož nabídka 137


zahrnovala široký sortiment zboží: v dámském oddělení to byly kostýmy, plášťové a plesové šaty, pláště i halenky a v pánském oddělení pak salonní a sportovní obleky, zimníky a raglány, jak o tom informovala reklama v časopise Salon z roku 1923. Brno dvacátých let by se samozřejmě neobešlo bez kloboučnických závodů. Dámské i pánské klobouky tvořily důležitou součást každodenního šatníku. Patrně nejznámější byla firma „Modes“ Vlasty Čapkové, jejíž reklamy a fotografie kloboukových modelů se hojně objevovaly v tisku. Již v prvním ročníku časopisu Salon můžeme v článku „O módě kloboukové“ najít hned několik fotografií klobouků firmy „Modes“, předvedené členkami Národního divadla v Brně. Závod byl známý také svou účastí na módních přehlídkách, kde často doprovázel salon A. Vaníčkové-Kalinové. Dámské klobouky dle pařížských vzorů vyráběl závod Jarmily Štechové-Málkové. Anna Wietrzná-Skalová tvořila moderní klobouky podle vídeňských i pařížských vzorů. K dalším kloboučníkům patřily například firmy Ludmily Svobodové, Anny Řehoříkové a A. Plannera. Brno samozřejmě nezaostávalo za ostatními módními centry ani v prodeji obuvi a doplňků. K nejvýznamnějším závodům patřil J. Viktorin a spol., který nabízel nejmodernější obuv dle pařížských vzorů. Podnik každoročně vysílal do Paříže paní Viktorinovou, která tam vybírala novinky z nejnovějších typů obuvi, jak se můžeme dočíst ve třetím ročníku Salonu. Článek uvedený v tomtéž čísle revue upozorňoval, že tento „jediný závod pro moderní obuv na Moravě“ nabízel opravdu prvotřídní,

Modely Vlasty Čapkové, litografie F. Podešvy


nejmodernější obuv za levné ceny a byl „znám svojí solidností a nedostižitelným výběrem nejmodernějších vzorů obuvi pro každou potřebu“. Reklamy této firmy na „obuv elegance a jakosti“ se objevovaly i v dalších ročnících Salonu. Veškeré doplňky jako například kufry, aktovky, ruční tašky či dámské kabelky nabízelo kožené zboží Antonína Čaňka a Gustava Bartoše. V Brně existovala ve dvacátých letech dvě seskupení oděvníků: První moravské družstvo oděvníků založené již v roce 1897 a Zemská jednota společenstev krejčovských, zřízená v roce 1908. Úkolem družstva oděvníků bylo opatřovat krejčovské potřeby pro místní krejčovské mistry za snížené ceny a zároveň podporovat podnikání méně majetných krejčích. Zakladatelem družstva byl špičkový odborník v oboru Václav Slavětínský. Zemská jednota společenstev krejčovských se zaměřovala spíše na technicko-vzdělávací oblast. Její hlavní náplní bylo pořádání střihačských, informačních či účetnických kurzů. Dobová reklama


Významnou složku brněnského módního prostředí tvořil klub „Moderna“, který se podílel na realizaci módních přehlídek a výstav oděvního zboží, obuvi, doplňků i ozdobných předmětů. Dalším úkolem klubu bylo hájit zájmy výrobců a starat se o kvalitu oděvní výroby. Nejznámější členkou Moderny byla Vlasta Čapková. Reference v dobových společenských časopisech dokazují, že také Brno oplývalo velkým množstvím módních podniků, vyznačujících se dokonalým krejčovským projevem, promyšlenými střihovými finesami a propracovanými detaily. Vkus brněnských modelových domů zachycoval zejména časopis Salon, který spolupracoval s módními salony, kožešnickými závody, rukavičkářskou výrobou, s obuvnickými i kloboučnickými firmami. Z módních rubrik a reklam se dozvídáme o bohatém módním zázemí města, kde bylo možné náležitě se vybavit pro pestrý kulturní a společenský život. Nechyběli zde výrobci látek, knoflíků, krejčovských příprav, prádla a dalších doplňků. Pokud bychom porovnali módu dvacátých let se současnou módní tvorbou, zřejmě již nenajdeme tak vysokou úroveň dámského a pánského stylu, který by zasahoval do tolika oblastí životního stylu a společenské etikety. Dámská móda byla ovlivněna zejména ženskou emancipací a novým společenským postavením žen. Pánský styl byl úzce spjat s životním stylem a zároveň reflektoval národní kulturně-politické snahy. Vrcholem elegance byl střízlivý a nenápadný oblek, k němuž patřil také kultivovaný způsob jednání a vystupování. V současné „denimové“ době sice pánský oblek stále ještě zůstává běžnou součástí pánského šatníku, bohužel už ale nepatří do každodenního života většiny mužů, jak tomu bylo v meziválečných letech. Elegance a kultivovaný projev zůstává dnes již minulostí a nahradil jej postmoderní mix stylů současného multikulturního světa. Autorka je módní návrhářka a výtvarnice, z textu její magisterské práce na FFMU Srovnávací uměnovědná studia. LITERATURA: 1/ UCHALOVÁ, Eva: Česká móda 1918-1939: Elegance první republiky, Olympia, Praha 1996 2/ KYBALOVÁ, Ludmila: Od „zlatých dvacátých“ po Diora Dějiny odívání, Lidové noviny, Praha 2009 3/ MÁCHALOVÁ, Jana: Móda 20. století: Dějiny odívání, Lidové noviny, Praha 2003 4/ MÁCHALOVÁ, Jana: Módou posedlí, Moraviapress, Břeclav 2002 5/ HORSHAM, Michael: Styly 20. a 30. let, Svojtka a Vašut, Praha 1997 6/ KYBALOVÁ, Ludmila: Obrazová encyklopedie módy, Artia, Praha 1973 7/ BAUDOT, Francois: Móda století, Ikar, Praha 2001 8/ SKARLANTOVÁ, Jana: Od krinolíny k džínsům: zamyšlení nad módou od rokoka po současnost,

140


Práce, Praha 1979 9/ SKARLANTOVÁ, Jana: Od fíkového listu k džínům, Grada, Praha 1999 10/ KÁRNÍK, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918-1938), Díl první: Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929), Libri, Praha 2000 11/ KLIMEK, Antonín: Vítejte v první republice, Havran, Praha 2003 12/ GABRIELOVÁ, Bronislava, Marčák, Bohumil: Kapitoly z dějin brněnských časopisů, Masarykova univerzita, Brno 1999 13/ KUBÍČEK, Jaromír: Pásmo 1924-1926 Index 1929-1939, Moravská zemská knihovna, Brno 2010 14/ KUBÍČEK, Jaromír: Brněnské noviny a časopisy od doby nejstarší až do roku 1975, Univerzitní knihovna, Brno 1976 15/ KROUTVOR, Josef: Potíže s dějinami: eseje, Prostor, Praha 1990 16/ KROUTVOR, Josef: Dandy a manekýna, Vetus Via, Brno 1999 17/ LOOS, Adolf: Řeči do prázdna: Soubor statí o architektuře, bydlení, ústrojí a jiných praktických věcech, které uspořádal Dr. Bohumil Markalous, Orbis, Praha 1929 18/ DOSTÁLOVÁ, Jana: Módní tvorba v prostředí Brna dvacátých let 20. století (Práce v rámci Studentské vědecké odborné činnosti, Historický ústav FF MU 1999, vedoucí práce Mgr. Miroslav Jeřábek, Ph. D.) 19/ BUREŠOVÁ, Jana: Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, Univerzita Palackého, Olomouc 2001 20/ PACHMANOVÁ, Martina: Věrnost v pohybu: hovory o feminismu, dějinách a vizualitě, One Woman Press, Praha 2001 21/ PACHMANOVÁ, Martina: Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu, Argo, Praha 2004 22/ VANĚK, Jan: Civilisovaná žena: Jak se má kultivovaná žena oblékati, Jan Vaněk, Brno 1929 23/ EISELT, Josef: Muž a elegance, F. Topič, Praha 1928 Interiéry módního salonu Emy Herinkové

141


Pe t r

G

rati Abs as ( o 19 5 těné lvent 5) s h t ř edn noz o t ex í t e n o s s e t é t u v t i s k p o l yg r tvo af ic o ár n prá vyd ké š b á l c c a i h a S t a l č t y ř i s t i k u l t v ě n uj e a r e d a ko l y . L s p o l u a r e . U v í c e d í u r y, z e n a d á l e k c í c h n é t a p r a k l á v e č n ě s m ě l e c k l n é b e l ej m é n a r , a l e r o o v i n . V c o v a l j k v y e s o v é nb r n ě n s ý a l i d t r i s t i c o c k o v é v n ě ž v s o u č a s a k o k o r z p ě d á n í k á s t r o j k ý m h u s k ý p r ok é r o m h u d b y y v í j í p u n é d o b e k t o r t v ě e n í m á k e m n i h a V O l d ř i c d e b n í m f i l Č e r á ny v n . V d e v b l i c i s t n a v o l i š a n r e d a p r oj e k a s k l a d e r b u P h e m Ve s k l a d ý r a c e a k l a d a d e s á t ý i c k o u č n é a r t t a p o ř á k t o r n u D e c i t e l e m o g r e s , s e l ý m . t e l e m , k ( Va k e l s t v í c c h l e t e i n ch be át P h V z k dá p a Rá ř e d n d i u l y n a dav l e m Vt e r o u n s o u č a s p ě v á k e 2 0 0 9 ) N á v r a grat H t m n a ášk ias. y n a e y 9 6 , 8B r n e m á n ě m a p s a l s p é d o b ě a h r á č n a p s a l petr …N j e o @se tém FM ě ko p a r a l e l l e č n ě e p ř i p r m n a zna a a H v l a s n m.c isto i z, te rie č součas k let pů ě prac kyt ari vena stou l e fo n s. bi s o b i uj e n osti n: 7 a g l b j j v a ítu a last , 37 4 ko o a ko h db 20 1 rock u 28 u 19 o r n ý l d e b n í 59 -1 ekto r 989 .


EVA URBÁNKOVÁ Art and fashion design

AUTORSKÁ MÓDNÍ TVORBA NA ZAKÁZKU ORIGINÁLNÍ MODELY SPOLEČENSKÝCH A SVATEBNÍCH ŠATŮ MODELY A ŠÁLY Z RUČNĚ MALOVANÉHO HEDVÁBÍ MÓDNÍ PORADENSTVÍ ARTETERAPIE MÓDNÍ PŘEHLÍDKY

www.evaurbankova.estranky.cz telefon: +420 777 174 645


projekt onlineart.cz : Lukáš Paulas redakce : Jana Mlatečková grafická úprava, design : Dagmar Petrášková obálka : Zdena Höhmová, VEJCE – STVOŘENÍ, olej a komb. technika na plátně, 110 x 170 cm, 2013


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.