Legislativa komentáře Účetní závěrka pod kontrolou finančního úřadu

Daňová kontrola je v současné době nejobávanější instrument správce daně. Pravděpodobnost kontroly sice není nijak velká, ale rozhodně ji nelze vyloučit.

Žijeme navíc elektronické době, takže informací správce daně shromažďuje více, než by nám bylo milé. Můžeme si tedy být jisti, že pokud se k nám správce daně ohlásí na kontrolu, není to proto, že by si chtěl přátelsky pohovořit, ale že má někde v šuplíku důvod, proč se na naše účetnictví chce podívat. Může to vyplývat například z kontrolních hlášení, kde se váš dodavatel nebo odběratel dostane do hledáčku finančního úřadu a v rámci jeho kontroly se prověří i jeho dodavatelé či odběratelé.

Velice častou otázkou je, do kdy správce daně může vůbec na kontrolu účetnictví přijít. Daňový řád sice říká, že daň nemůže být doměřena tři roky od data podání přiznání, ale zároveň obsahuje instrumenty, které tuto lhůtu mohou prodloužit.

Příklad

Daňové přiznání DPPO za rok 2018 mělo termín pro podání 1. 4. 2019, a to i kdyby bylo podáno před tímto termínem. Pokud by ale poplatník podal DPPO opožděně, např 1. 8. 2019, počítala by se lhůta až od tohoto termínu. Tříletá obecná lhůta končí 1. 4. 2022.

Pak jsou ale další způsoby přerušení lhůty. Pokud ale v roce 2018 bylo zahájeno soudní řízení, které by mohlo ovlivnit výsledek roku

2018, lhůta na doměření daně se během tohoto řízení staví a začne běžet až po ukončení řízení. Dále pak pokud poplatník v posledním roce lhůty podá dodatečné přiznání, lhůtu si o rok prodlouží. Případně pokud poplatník vykáže v daňovém přiznání DPPO daňovou ztrátu, lhůta se prodlužuje ze tří na osm let a tako- vých nástrojů má správce daně ještě více. Jak je vidět, spoléhat se na to, že se dožijeme prekluze, tedy ukončení lhůty na doměření daně, moc nelze. Proto je třeba přijmout opatření, abychom na případnou kontrolu byli řádně připraveni.

Základní věcí je mít vše důkladně uloženo, a to tak, aby i po několika letech bylo možné celé účetnictví včetně závěrky předložit správci daně ke kontrole. Je i nutné pamatovat na to, že kromě základních dokladů, čili faktur a pokladních dokladů musíme mít uloženu i tzv. auditní stopu. Není to nic jiného, než důkazní prostředky o tom, že účetní podklady zachycují skutečnost a poplatník díky tomu bude schopen správci daně prokázat uskutečnění obchodního případu.

Pokud si například stavební firma AB najme jako subdodávku externí stavební firmu CD na vybudování základů domu. Firma CD podepíše smlouvu s AB, vyplní stavební deník, podepíše předávací protokoly a vystaví fakturu. Jak ale uvádí NSS v judikátu 6 Afs 34/2017:

Daňový subjekt musí prokázat nejen to, že došlo k transakci, v jejímž rámci byl daný výdaj vynaložen, ale také to, že se tak stalo

1) za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů,

2) v tvrzeném rozsahu a

3) za úhradu odpovídající ceně uvedené v daňových dokladech.

Daňový subjekt zpravidla nesplní tuto důkazní povinnost pouhým předložením byť formálně bezvadného dokladu. Skutečnost, že určitý doklad má všechny náležitosti účetního dokladu a je řádně zaúčtován, bez dalšího neznamená, že výdaje byly do základu daně zahrnuty oprávněně.

Nicméně při případné kontrole se firma AB musí připravit ještě na otázky:

Kde a jak začala spolupráce s dodavatelem CD?

Kdo podepsal smlouvu a kde?

Jak probíhala jednání a kde se uskutečnila?

Kdo vozil materiál na stavbu? Jak proběhla tato dodávka? Kdo byl u předávání materiálu?

V případě, že firma CD je bezproblémová a kontaktní, může si správce daně ověřit všechny skutečnosti u ní, například výslechem jednatele nebo jeho zaměstnanců, ale pokud je firma nekontaktní, změnila jednatele, zabývá se již něčím zcela jiným, má firma AB velmi ztíženou pozici a může se stát, že na základě předložených dokladů vše správce daně vyhodnotí jako nedostatečné a neuzná faktury od firmy CD jako náklad případně neuzná odpočet DPH.

Zde je ale nutné upozornit na judikát NSS 5 Afs 160/2016:

Důkazní břemeno ve smyslu § 92 odst. 3 daňového řádu nelze pojímat extenzivně a rozšiřovat je na prokazování všech, resp. jakýchkoli, skutečností, tedy i těch, ohledně kterých taková povinnost stíhá zcela jiný subjekt. Skutečnost, že osoby odlišné od daňového subjektu nesplnily svou zákonnou povinnost a nepodaly daňová přiznání, nemůže být důvodem pro závěr o neunesení důkazního břemene daňovým subjektem. Z hlediska daňového subjektu totiž