Gertruda Steinová, Mluvit a naslouchat by Éditions Fra

Gertruda Steinová Mluvit a naslouchat Přeložil Jiří Měsíc

Teď. Teď ne. A teď. Teď. Světová próza

fra

Gertruda Steinová Mluvit a naslouchat Přeložil Jiří Měsíc

Světová próza

fra

Gertruda Steinová (1874–1946), americká spisovatelka židovského původu, žijící a tvořící od roku 1903 ve Francii, patří společně s Virginií Woolfovou k první generaci ženských autorek angloamerického modernismu. Její experimentální texty byly ovlivněny inovacemi v kubistickém malířství i objevy moderní psychologie (proud vědomí W. Jamese). Z těchto podnětů vyrostl její zájem o dekompozici čtenářova vnímání, které dociluje specifickými kompozičními postupy na úrovni vět a odstavců. Výbor překladů Jiřího Měsíce přináší texty Steinové soustředěné do tří tvůrčích období. Čtenář má tak možnost sledovat inovativní postupy autorky a jejich proměny – užití repetic, záměrnou eliminaci interpunkce (zvláště čárek), hru s rytmem řeči a rozvíjení kompozičního konceptu landscape. Do výboru byly zařazeny i tři přednášky, v nichž autorka osvětluje východiska svých textových experimentů, ale rovněž i filosofické pozadí moderního umění. V češtině byl dosud zpřístupněn pouze zlomek z bohaté tvorby Steinové. Její nejznámější kniha Vlastní životopis Alice B. Toklasové vyšel v roce 1968 v překladu Jiřiny Haukové, s excelentním doslovem Jindřicha Chalupeckého. Ještě před tím ale vyšla v roce 1960 samostatně povídka Hodná Anna, následně i jako součást triptychu Tři životy. Teprve v roce 2002 byla vydána raná básnická sbírka Křehké knoflíky. V současnosti cesty k tvorbě Steinové otevírají v českém prostředí rovněž hudebníci, zvláště ti, kteří jsou inspirováni experimentální tvorbou Johna Cage, jehož v mládí tato autorka silně ovlivnila (Living Room Music). Zájem o ní v divadelním prostředí byl iniciován inscenacemi slavných světových režisérů jako jsou Robert Wilson (Doctor Faustus Lights the Lights) a Heiner Goebbels (Songs of Wars I Have Seen nebo Hashirigaki).

fra

Gertruda Steinová Mluvit a naslouchat

Gertruda Steinová Mluvit a naslouchat Přeložil Jiří Měsíc

fra

Kniha vyšla s laskavou podporou Nadace Českého literárního fondu.

Světová próza

Gertruda Steinová Mluvit a naslouchat K vydání připravila a doslov napsala Martina Musilová Z anglických originálů Writings 1903–1932 a Writings 1932–1946 (Library of America, New York 1998), Selected Writings of Gertrude Stein (Vintage Books, New York 1972) přeložil Jiří Měsíc Předmluvy napsali Josef Jařab a Jiří Měsíc Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, www.fra.cz, roku 2019 jako svou 105. publikaci Vytiskla tiskárna Akcent, Vimperk Vydání první © Éditions Fra, 2019 Translation © Jiří Měsíc, 2019 Forewords © Josef Jařab, Jiří Měsíc, 2019 Afterword © Martina Musilová, 2019 Cover photo © All rights reserved, 1946 ISBN 978-80-7521-039-5

BB035

Obsah Předmluva (Josef Jařab) 9 Slovo překladatele (Jiří Měsíc) 19 1910–1916

Ada 25 Picasso 29 Matisse 33 Slečna Furrová a slečna Skeenová 39 Portrét Mabel Dodge ve Vile Curonia 47 Co se stalo 53 Dámské hlasy 59 1922–1926

Idem totéž: Valentýnka pro Sherwooda Andersona 65 Kdybych mu řekla: Ucelený Picassův portrét 71 Geografie 75 Kompozice jako vysvětlení 81 1934–1946

Poezie a Gramatika 99 Co jsou to mistrovská díla a proč je jich tak málo 135 Doktor Faust rozsvěcuje světla 149 Tři sestry které nejsou sestry 191 Úvaha nad atomovou bombou 199 Ediční poznámky 201 Doslov (Martina Musilová) 207

Gertrude Stein je Gertrude Stein i Gertruda Steinová Byly už popsány stovky a možná tisíce stránek komentářů k dílu a významu osobnosti Gertrudy Steinové, a to z pohledu těch, kteří přiznávají, že jsou bezradní, když ji čtou, a někteří svou bezradnost zakrývají tím, že autorku přímo označí za šarlatánku a její psaní často za zcela nesmyslné a za autorský kapric. Většina komentátorů – a zdá se, že jich stále přibývá – se ale pokouší Gertrudu Steinovou pochopit a najít jí ve vývoji literatury a umění patřičné místo. Málokdo však pochybuje, že tato žena byla silná, mimořádná individualita, ať už tak rozhodla ona sama, nebo ji právě jako takovou chtěli vidět a také nakonec viděli její obdivovatelé. Ernest Hemingway, kdysi její vnímavý literární učeň, si ji ve vzpomínkách vybavoval jako „římského imperátora“ a je potřeba dodat, že takovou autoritu Steinová nejen připomínala, ale také se tak mnohdy chovala, protože se takto výjimečně také cítila. Vstup Gertrudy Steinové do literatury a kultury dvacátého století, tedy do éry modernismu, byl docela spletitý. I když byla už jako děvče velmi pilná a dychtivá čtenářka anglických a vůbec světových literárních klasiků od Shakespeara po Fieldinga, romantiky nebo Flauberta, sama se do vlastního psaní pouští jako mladá intelektuálka ovlivněna novými poznatky v přírodních vědách, ve filosofii a psychologii. Skoro se dá říct, že se k psaní odhodlala spíše 9

jako psycholožka než literátka. Osobnosti jako Charles Darwin a jeho evoluční teorie, William James, což byl její oblíbený učitel psychologie na Radcliffe College, nebo Henry Adams se svým hledáním smyslu kulturních dějin lidstva pro ni mnoho znamenaly, a byli to oni, kdo hráli klíčovou roli mentorů při jejích vlastních prvních literárních pokusech. Myslím, že slovo „pokusy“ je přesné, protože její přemýšlení o literatuře a o jazyce se vlastně zprvu odehrává ve vědeckých laboratořích. S kolegou z kurzu experimentální psychologie sepsali dokonce dvě vědecké stati o jazyce, od jejichž praktického vyznění se ale ona později, zejména při vlastní literární tvorbě, částečně distancovala. Avšak výchozí pozice to byla pro její další literární kariéru velmi slibná. William James, pionýr v oblasti experimentální psychologie a jeden ze zakladatelů americké filosofie pragmatismu, oceňoval studijní úsilí i tvůrčí aktivitu studentky a přesvědčil ji, aby se věnovala studiu medicíny, a znalostmi z neurologie a anatomie tak podpořila svůj zájem o psychologii. Získané vědomosti svým osobním, tedy velmi originálním způsobem pojala Steinová do svého vzdělání a myšlenkového aparátu, ovšem lékařkou se nikdy nestala, i když jí k ukončení studia chybělo málo. Ale zřejmě ji to později v životě nijak netrápilo. Co ji zcela určitě přitahovalo, bylo zkoumat a zkoušet vztahy mezi jazykem a vědomím, vztahy mezi vědomím a nevědomím nebo 10

i podvědomím. Už jako studentce se jí nabízelo jako jedna z realizací těchto vztahů automatické psaní, ale to považovala za odpověď neadekvátní. Pro ni byla práce spisovatele dána důkladným promýšlením a procítěním jazyka, který měl být užit. Slova „očištěná“ od nahromaděných, slovníkových významů měla otevřít i významy nové, vyplývající ze smělého experimentování s výrazovými prostředky. Profesor James ve svých Základech psychologie přichází s objevným pojmem „proudu vědomí“, což Steinovou podnítilo k dalším úvahám o tom, co všechno vlastně moderní spisovatel za použití nové techniky může. Ale ještě více než jazykem zachytit ten nepřetržitě běžící proud vědomí, o němž William James mluvil a o nějž se brzy měli úspěšně pokusit James Joyce, Virginia Wolfová a další autoři včetně Williamova bratra Henryho, ji zaujalo zkoumat jeho obsah, a to v hloubkových sondách, které by vedly k vyjádření toho základního, zatím možná i skrytého významu literárního sdělení. Steinová se o takové sondy pokoušela ve svých textech, jejichž cílem měla být nabídka „nepřetržité, prodlužované přítomnosti“. V technice psaní jí k žádanému efektu měly pomáhat a také pomáhaly jednoduché stylistické prostředky – slovesa v průběhových tvarech naznačující trvání toho přítomného, časté, až několikeré opakování slov i celých vět, neokázalý, docela prostý slovník, přesně odposlouchané řečové fráze z běžného života. Ale také svévolně narušovaná syntax, individuální, ne11

obvyklá interpunkce a snaha při obrazném vidění světa přemýšlet nejen rozumem, nýbrž všemi smysly. K takovému tvůrčímu kroku, jak sama přiznala, jí bylo podnětem nejen psychologizování reality, v níž žila, ale poznání moderního výtvarného umění, s nímž v životě nečekaně získala mimořádný a zcela bezprostřední osobní kontakt. Jak k tomu došlo, zní tak trochu jako pohádka: Gertruda byla nejmladší z pěti Steinových dětí. Středostavovská rodina byla docela movitá, což platilo nejen o rodičích, ale i o příbuzných, kteří se ujali dětí po poměrně raném úmrtí matky i otce. Gertruda měla blízký vztah k bratru Leovi, s nímž ve třiceti letech odjela do Evropy, nejdříve do Londýna a pak do Francie, kde prožila prakticky celý život. Leo byl erudovaný znalec výtvarného umění, a pokud mu to finance dovolily, byl i jeho znalým sběratelem. Dům na levém břehu Seiny v ulici de Fleurus blízko Lucemburských zahrad, který si v Paříži se sestrou koupili, se brzy stal zajímavou soukromou galerií tehdy sotva začínajících, ale později velmi slavných malířů a také společenským salonem pro stále rostoucí komunitu Američanů, kteří přijížděli za modernou do Francie. A Gertruda Steinová se ráda zapsala do historie jako kulturní instituce pro ty, co věřili, že všechno důležité v moderním umění se děje v Paříži. A nebyli jistě daleko od pravdy. Do salonu kromě mladých Američanů přijíždějících do Evropy na výzvu prezidenta Wilsona, 12

aby tu ve válce „bojovali za světovou demokracii“, které Steinová posléze nazvala „ztracenou generací“, se objevili také významní expatrianti jako Ezra Pound nebo T. S. Eliot. To vskutku vzrušivé a novátorské v umění však přišlo zejména s výtvarníky, jako byli Pablo Picasso, Henry Matisse, Georges Braque a řada dalších, již byli u Steinových častými hosty. Picasso i s přítelkyní se tam cítil jako doma a v mnoha sezeních při návštěvách pracoval na dnes slavném portrétu hostitelky. Hezky se o všech těch návštěvách, návštěvnících a večírcích čte v knize Vlastní životopis Alice B. Toklasové, v níž ovšem Steinová s nadhledem vypráví život svůj, a ne své partnerky. A možná stojí za poznámku, že právě tato knížka byla autorčinou komerčně nejúspěšnější. Ze všech těch výtvarníků vystavených na stěnách v domě Steinových byl jako zdroj inspirace nového, avantgardního umění nejpřínosnější malíř Paul Cézanne. Historici moderního umění právě jeho označují za otce nejen fauvismu a kubismu, ale abstraktního malířství vůbec. Když se podíváme na časový sled jeho krajin i figurálních obrazů, musíme konstatovat, že máme před sebou právě takový výmluvný vývoj. Z ranějších pohledů se postupně vytrácejí zřetelné kresby a detaily objektů, které jsou nahrazovány odvážnými tahy štětce nanášenými na plátna, která nabízela záplavu čistých barev. I když autor už přírodu nekreslí, my ji vnímáme stále naplno v nové barevné hmotnosti. Totéž platí o zobrazení vodních 13

ploch a oblohy. Zobrazována je nálada, atmosféra. Abstrakce se vlastně realizuje jako subtrakce. A právě v tom se Steinová Cézannovi blíží – její experimentální věty jsou, nebo mají být, takovými „výtažky“ z reality jazyka, a tedy i smyslově vnímaného světa. Jde o myšlení zrakem, které Steinová přivedla ve svém vlastním pojetí k dokonalosti na stránkách poetických Křehkých knoflíků. Tři části – „Předměty“, „Jídlo“ a „Pokoje“ –, z nichž knížka sestává, mohou samozřejmě působit jako autorčin rozmar, a jistě jím do jisté míry jsou, ale už samotné pokusy dávat věcem nová jména, a tedy i význam, ale i jen nahlas čtené verše (zejména v originále) jsou smělým vykročením do světa poezie. Možná málo čekaný hold Cézannovi a jeho vlivu na moderní malířství i moderní literaturu přichází přibližně o půl století později od básníka Allena Ginsberga. Jako student na Kolumbijské univerzitě si zapsal kunsthistorický kurz profesora Meyera Shapira, který vybízel rodícího se básníka k návštěvám newyorského Muzea moderního umění a k důkladnému studiu obrazů Paula Cézanna. Ginsberg se s dílem Cézannovým seznamoval v době, kdy prožíval své psychické vize o spirituálních návštěvách básníka Williama Blakea, jenž mu recitoval vlastní básně. Oba umělce Ginsberg charakterizoval jako „hermetické“ osobnosti. U obou nacházel jistou kosmickou schopnost pronikat a vciťovat se pod povrch reality, za její hranice. K takovéto schopnosti se 14

hlásil i on sám. A stojí za poznámku, že v publikaci vydané k padesáti letům od zveřejnění slavného Kvílení se mezi jmény inspiračních zdrojů pro Ginsbergovu báseň, jež zcela změnila směřování americké poezie po druhé světové válce, zmiňuje beatnický autor i vedle těch očekávaných (jako Percy Bysshe Shelley nebo Walt Whitman) i Cézanna a Steinovou. Po deseti letech společného života v Paříži se bratr Leo roku 1913 rozhodl odstěhovat do Itálie; pozoruhodné jistě je, že se sourozenci, kteří si byli tak blízcí, přestali po bratrově odchodu a po dělení obrazové sbírky zcela stýkat. Naopak se zdá, že partnerství s Alicí B. Toklasovou bylo docela harmonické. Začaly spolu žít roku 1907 a prožily ve Francii obě světové války – během první pomáhaly s přepravou raněných a tu druhou prožily jako americké občanky v závětří francouzského venkova. Hodně spolu cestovaly po Evropě a roku 1934 a 1935 absolvovaly slavný návrat domů, během něhož se Steinová dožila veřejného uznání, které nemohla čekat, a o to více ji potěšilo. Na cestě po Spojených státech obě dámy doprovázel spisovatel Thornton Wilder – trochu nečekaný chaperone, chtělo by se říct. Čekalo by se to spíše od autorů, kteří bývali u Steinových skoro doma, tedy třeba Ernesta Hemingwaye nebo Sherwooda Andersona, ale ti byli už příliš slavní, aby o takovouto roli stáli. Ale také aby ona ještě stála o ně, i když není pochyb, že sehrála v jejich literárních karié15

rách významnou úlohu, stejně jako u mnoha dalších. Někdy až nečekaně. Možná až překvapivě pevné bylo přátelství Steinové s Carlem van Vechtenem, jedním z nejaktivnějších propagátorů kulturního hnutí „harlemské renesance“, znalce jazzu a afroamerické kultury. Právě jemu předala celou svou literární pozůstalost a on se o ni postaral velmi zodpovědně. Podařilo se mu mimo jiné prosadit i publikování několika jejích textů, pro něž ona sama nemohla najít vydavatele. Upřímná, i když krátká, byla též známost Gertrudy Steinové a Richarda Wrighta, jenž autorčinu Melancthu označil za text, který jej prý přivedl k ocenění černošského jazyka (konkrétně jeho babičky) a rozvázal mu údajně vlastní jazyk. Bylo by možné jmenovat řadu dalších autorů, které Gertruda Steinová nějak oslovila nebo ovlivnila a pro něž měly její odvážné experimenty jistý iniciační význam. A myslím, že takovou roli mohou sehrát ještě dnes. Krátce shrnuto, je to zejména intenzivní pozornost jazyku, který užíváme pro komunikaci se sebou samými, mezi sebou navzájem a se světem, v němž žijeme, co má trvající platnost. Právě tomu tato mimořádná žena zasvětila život. Zemřela brzy po válce roku 1946 a její celoživotní partnerka Alice ji přežila o dvacet let. O svoji Gertrudu se odevzdaně starala až do konce jejího života a vyprovázela ji i na onen svět. Na smrtelné posteli prý zazněla často citovaná slova, jaká že byla odpověď. A když nepřicházela, následoval dotaz, jaká že vlastně byla ta otázka. 16

Tato závěrečná komunikace Gertrudy Steinové se světem tak zůstává dalším nevysvětleným malým tajemstvím kolem života této jistě jedinečné dámy. Josef Jařab

Cyklické / opakované / neustávající obrozování jazyka a řeči Gertruda Steinová byla jedním z nejvýznamnějších anglo-amerických modernistů, pro které starý kontinent představoval návrat ke kořenům jejich vlastní kultury a k literární tradici, která v průběhu 19. století pojímala nové literární formy a mimo jiné se stávala vyprázdněnější a přízemnější. Tedy alespoň pro jiné elitářské spoluobčany Ezru Pounda, T. S. Eliota a mnoho dalších, již byli fascinovaní literaturou antického Řecka a Říma, středověkou literaturou jižní Francie, legendou o grálu, a neměli dokonce ani daleko k indickým Védám, čínské literatuře nebo haiku. Na rozdíl od nich u Steinové takové literárně-historické zaujetí nenalézáme, ani bychom v jejím díle nenašli nic elitářského. Vždy se jedná o obyčejná konstatování pravd o životě, o umění, prosté popisování reality (byť skrze malířské techniky) a o psaní samotné. Vztah k jiným současníkům byl proto pro Gertrudu ve všech ohledech dost napjatý. Po jedné návštěvě Ezry Pounda v jejím pařížském bytě v ulici Fleurus řekla: „Vždycky se objeví, a tak půl hodiny tady vysedává. Když pak odejde, tak po něm zůstane nalomená židle nebo rozbitá lampa. Ez je fajn, ale nemůžu si dovolit mít ho doma.“ Pound se později o Steinové vyjádřil jízlivěji: „Gertie Steinová si myslí, že má styl, protože píše v jidiš, ale používá při tom anglická slova. Takhle se to nedělá, ale vidíme, 19

jak efektivní to je.“ Sama „Gertie“ pak nazvala Pounda „lidovým vykladatelem“ ve Vlastním životopise Alice B. Toklasové a tento básník se tam také objevuje jako nechtěný a nudný návštěvník jejího bytu. V díle Pounda, Steinové a jiných modernistů přesto vidíme společné snahy o obrodu jazyka a řeči, a dokonce obrození naší vlastní existence, která jde ruku v ruce s obrozenou kulturou a tradicí. Autorčiny myšlenky se zdají na první pohled neutříděné, ve většině případů jsou ale přesným záznamem myšlenkového procesu, v němž si Steinová ověřuje vztah určité myšlenky k jiným myšlenkám a posléze ji/je vyvrací, nebo utvrzuje v cyklickém opakování a kroužení kolem ústředního tématu. V některých textech také Steinová často přidává „záznamy“ myšlenkových pochodů obyčejných lidí na ulici. Slyšíme tak lidi klábosící o válce, literatuře, kultuře, zvyklostech, zvířatech, nebo o strachu ze smrti i ze života atp. Na jednu stranu se takové běžné klábosení může zdát prázdné, ale lidé v Evropě právě na těchto každodenních řečech konstruují svou identitu a životní postoje, a proto jsou lidé a jejich každodenní zájmy pro Steinovou důležitým zdrojem tvorby. Jednou z prvních překážek pro čtenáře je větná skladba, která se vzpírá pravidlům anglického slovosledu a je proto znát i na členění vět v češtině. Při prvním kontaktu s autorčiným dílem si často čtenář pomyslí, že se setkal s něčím, co připomíná pouze školní pokusy o psaní literatury. Jak zmínil Pound, její syntax může 20

připomínat jidiš, nebo němčinu, kterou se mluvilo u ní doma v americké Pensylvánii, a také francouzštinu, protože židovka Steinová francouzštinu poslouchala téměř bez ustání během svého života ve Francii. Stejně tak byla v kontaktu se španělštinou díky španělským kubistickým malířům, kteří ji obklopovali. V roce 1912 se dokonce rozhodla napsat Křehké knoflíky při krátkém pobytu na Mallorce a Španělsko se objevuje i ve Vlastním životopise, kde říká, že jí návštěva Granady dopomohla k tomu razantně změnit styl. Ostatní modernisté byli jejím literárním jazykem přinejmenším fascinovaní. Ve Vlastním životopise čteme, že T. S. Eliota zajímaly „rozpojené infinitivy a jiné gramatické solecismy, a to proč je Gertruda Steinová používala.“ Za povšimnutí stojí také používání přítomného času průběhového, díky kterému své myšlenky autorka ukotvuje v neustálé přítomnosti, a rytmus, kterého si všimneme nejsnadněji při hlasitém čtení jejích textů, a díky kterému jsme schopni rozumět zdánlivě nesouvisejícím celkům. Hlasité čtení těchto celků pak může působit jako mantra, kdy se při opakování slov a vět jazyk stává živou řečí a může dokonce obrozovat i naše vnímání. Pro překladatele je dílo Steinové výzva, nejen kvůli jejímu nekonvenčnímu stylu, který by měl přenést do svého rodného jazyka, tak i kvůli mnohovýznamovosti jednoduchých slov a těžkopádných gramatických struktur. V textech se objevují dokonce variace na anglické dětské 21

říkanky a lidová přísloví. V neposlední řadě bylo také nutné zobrazit proměny v jejím stylu napříč jednotlivými obdobími a zachovat její osobitý humor. Knihu jsme koncipovali na stěžejních dílech, která nebyla dosud do češtiny přeložena, ať už se jedná o krátké malířské portréty, přednášky, či divadelní hry a operu. Při překladu jsme vycházeli z antologií Gertrude Stein Writings 1903–1932 (The Library of America, 1998), Gertrude Stein Writings 1932–1946 (The Library of America, 1998) a Selected Writings of Gertrude Stein (Vintage Books, 1972). Přeložené texty doprovází komentář s bibliografickými a dalšími údaji. Čtenář by měl mít na paměti, že překlad je pouze stínem původního díla. Je zatížen cílovým jazykem, jeho gramatikou a slovní zásobou, která nemá stejné, nebo přesné sémantické asociace. Překladatel původní dílo „přesívá,“ dělá jej osobitým a do určité míry i odlišným. I přes tyto překážky by měl výbor českého čtenáře podnítit k hlubšímu přemýšlení o autorčině tvorbě a probudit v něm zvědavost číst původní anglické texty. Jiří Měsíc

1910â&#x20AC;&#x201C;1916

Ada Barnes Colhard neřekl že by to neudělal ale neudělal to. Udělal to a pak to už neudělal, už na to dokonce ani nemyslel. Myslel si nějakou dobu že by mohl něco udělat. Jeho otec pan Abram Colhard o tom se všema mluvil a mnoho z nich o tom pak mluvilo s Barnesem Colhardem který jim vždy naslouchal. Jednoho dne se Barnes zamiloval do velmi hezké dívky která si ho nechtěla vzít. Plakal, jeho otec pan Abram Colhard jej utěšoval a pak jeli na výlet a Barnes slíbil že udělá to co mu jeho otec řekne. Ale neudělal to, chtěl udělat něco jiného, neudělal něco jiného, jeho otec pan Colhard nechtěl aby udělal něco jiného. Opravdu tehdy nic neudělal. Když byl o dost starší vzal si velmi bohatou dívku. Zprvu si nemyslel že by se jí dvořil ale jeho sestra mu napsala že by to byla dobrá věc. Vzal si bohatou dívku která si o něm myslela že to je ten nejlepší muž který vše zná. Barnes nikdy neutratil více než byly příjmy z bohatství které měl on a jeho žena, to znamená že nikdy neutratil více než byly jejich příjmy a to překvapilo mnohé z těch kteří jej znali a kteří znali i jeho ženu která měla tak velké bohatství. Měl šťastný život když jej žil a když zemřel tak na něj jeho žena a děti pamatovali. Měl sestru která měla také to štěstí žít ve svém žití. Jeho sestra byla během svého života šťastnější než většina žijících lidí. Byla zcela 25

šťastná. Byla dvakrát starší než její bratr. Její matka na ni byla pyšná. Vždycky si vyprávěly krásné příběhy. Mnoho starších mužů rádo poslouchalo jak vypráví krásné příběhy své matce. Každý kdo znal její matku měl její matku rád. Mnohým z nich bylo líto že ne všichni měli rádi její dceru. Mnoho z nich mělo rádo její dceru ale nebylo jich tolik jako těch kteří měli rádi její matku. Ve svém nitru byla dcera okouzlující, na povrchu se to ale všem neukazovalo, některým se to ale jistě ukazovalo. Občas si myslela že by matku potěšilo kdyby jí vyprávěla příběh který by matku nepotěšil, když byla její matka později více nemocná její dcera přemýšlela nad příběhy které by jí mohla vyprávět a které by její matku nepotěšily. Její matka zemřela a opravdu téměř vždycky společně si ona a její matka šťastně vykládaly příběhy. Dcera pak udržovala dům svého otce a starala se i o svého bratra. Žili s nimi i mnozí příbuzní. Dcera nebyla ráda že s nimi žili a nebyla ráda že s nimi i zemřou. Dcera, říkali jí Ada po její babičce která měla vytříbený způsob jak čichat ke květinám a jíst datle a cukr, nebyla vůbec ráda protože se jí nelíbilo umírání a neměla ráda nic ze života který žila. Jednou za čas jí nějaký starší gentleman vyprávěl krásné příběhy. Tenkrát skoro nikdo nevyprávěl krásné příběhy během jejího žití. Řekla svému otci panu Abramu Colhardovi že nebyla vůbec šťastná ve svém žití. Nikdy jí na to nic neřekl. Tehdy se bála, potřebovala slyšet kouzelné příběhy a jejich šťastné vypravování a ne se z to26

ho neustále třást strachem. A pak každý kdo s nimi žil zemřel byl to prvně otec a pak syn mladý muž a pak měla být jednou z nich i dcera. Její dědeček jim všem zanechal nějaké peníze. Ada řekla že je použije k tomu aby od nich odešla. Otec na to tenkrát nic neřekl, pak něco řekl a ona nic neřekla, pak žádný z nich nic neřekl a pak od nich odešla. Otec byl tenkrát docela milý, byla to jeho dcera. Psal jí milé dopisy, ona mu psala milé dopisy, nikdy se ale nevrátila aby s ním žila. Chtěl aby s ním žila. Odpovídala mu milými dopisy ve kterých vyprávěla vskutku krásné příběhy. Pak nic nenapsal a pak napsal znovu a pak dlouho nic a pak znovu a znovu posílal milé dopisy. Stala se šťastnější než kdokoliv jiný kdo tenkrát žil. Je jednoduché tomuhle uvěřit. Vyprávěla někomu, kdo miloval každý její kouzelný příběh. Někdo kdo tenkrát žil ji vždycky poslouchal. Někdo kdo tenkrát miloval ji vždycky poslouchal. Někdo kdo miloval vždycky poslouchal. Někdo kdo miloval vyprávěl o tom že poslouchá. Někdo kdo miloval vyprávěl příběhy které mají začátek prostředek a konec. Ten někdo byl tenkrát ten kdo vždycky pozorně poslouchal. Ada byla tenkrát ta co celý svůj život pozorně vyprávěla kouzelné příběhy, pozorně poslouchala příběhy které mají začátek prostředek a konec. Vše co žilo se chvělo, vše co žilo milovalo, někdo byl tenkrát ale jiný. Jistě tento jiný tenkrát miloval Adu. A Ada jistě celý svůj život byla šťastnější ve svém žití než kdokoliv další kdo mohl, kdo byl, kdo je, kdo kdy bude žít. 27

Éditions Fra 001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba

049 László Darvasi, Nejsmutnější kapela

002

050 051 052 053 054 055 056 057 058

003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043 044 045 046 047 048

za úsměv luny Richard Caddel, Slova straky /The Magpie Words Imagisté Vítr z Narragansettu One Stop Stories Vladimír Sadek, Židovská mystika Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária Joyce Mansour, Výkřiky Eugénio de Andrade, Svrchovanost José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Alena Nádvorníková, Anebo ne /Ou bien non Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu /Courage at Daybreak Raúl Rivero, Důkazy spojení Antologie nové české literatury 1995–2004 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský písemný znak jako básnické médium Petr Mikeš, Jen slova/Just Words Petr Borkovec, Vnitrozemí Roland Barthes, Světlá komora Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry Petr Král, Arco a jiné prózy Jurij Odarčenko, Verše do alba Muhammad Šukrí, Nahý chleba Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Antologie současné lotyšské poezie Guillermo Rosales, Boarding home Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Jano Pavlík Viola Fischerová, Předkonec Blanca Varela, Křídla na konci všeho Erich Fried, Milostné básně Shitao, Malířské rozpravy Mnicha Okurky Petr Měrka, Telekristus a Mentál Zápisky z mrtvého ostrova Bytosti schopné zemřít Jonáš Hájek, Suť Viola Fischerová, Písečné dítě Yasmina Reza, Zoufalství Richard Caddel, Psaní v temnotě /Writing in the Dark Polona Glavanová, Noc v Evropě Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Michal Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy František Kautman, Alternativy Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský Orhan Pamuk, Nový život

059 060 061 062 063 064 065 066 067 068 069 070 071 072 073 074 075 076 077 078 080 081 083 085 086 088 090 091 092 093 094 095 096 097 098 099 100 101 102 103 104 105 106

na světě Yasmina Reza, Adam Haberberg Dorota Masłowska, Královnina šavle Jean-Claude Izzo, Totální chaos Zafer Şenocak, V novém světě Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já John Berger, O pohledu Fotostrojka Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Jakub Řehák, Světla mezi prkny Petr Borkovec, Berlínský sešit /Zápisky ze Saint-Nazaire Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet Václav Durych, Černé tečky Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Vladimír Sadek, Židovská mystika Fra Blank. Reader Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta! Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos Victoria, Stíny na pláži Dario Fo, Polomyšín Médium kurátor Karel Císař, Věci, o kterých s nikým nemluvím Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje C. B. Levensonová, Buddhismus David Voda, Sněhy a další Viola Fischerová, Domek na vinici Chez Erik. Kuchařka Fra Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Bohumil Nuska, Malé příběhy Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Antonio Gamoneda, Tohle světlo Jonáš Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Tašo Andjelkovski, Mirny Lidia Amejko, Známé příběhy Liāna Langa, Sešit antén Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Sylva Fischerová, Pasáž Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Karel Urianek, Beránek Petr Měrka, Fantasmagorie televize Fernando Vallejo, Madona zabijáků Viktor Špaček, Co drží Nizozemí Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Gertrude Steinová, Mluvit a naslouchat Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor

107 Antologie současné polské poezie 108 Jean-Claude Izzo, Chourmo 109 Frédéric Beigbeder, Povídky psané

pod vlivem extáze

110 Viola Fischerová, Hrana 111 Ahmel Echevarría, Días de 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140 141 142 143

Entrenamiento Ondřej Horák, Mrtvá schránka Michal Witkowski, Královna Barbara Roland Barthes, Říše znaků Martin Kubát, Čistka Martha Acosta Alvarez, La periferia Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, Nícení Ondřej Buddeus, rorýsy Petr Borkovec, Milostné básně Roland Barthes o Rolandu Barthesovi Cédric Demangeot, Slota Jakub Řehák, Past na Brigitu Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Jana Šrámková, Zázemí Jan Frolík, Útěcha z ornitologie Martina Blažeková, Lom Šest slovenských básníků Juliana Sokolová, My house will have a roof/Môj dom bude mať strechu Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje Frank Correa, Larga es la noche Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Alena Kotzmannová Rafani Petr Borkovec, Zlodějíček Kristina Láníková, Pomlčka v těle

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176 177 178 179 181 182 183 184

Krisztina Tóthová, Akvárium Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Álvaro Enrigue, Podchlazení Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme Petr Maděra, Filtrační papíry Lukáš Horák, Amensch Kde i mrtví pochodují Petr Král, Město je náš les Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš nil, úvod Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Miloslav Topinka, Probouzení Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Pomlčky v těle Petr Borkovec, Wernisch Nicanor Parra, Jiné básně Jurij Andruchovyč, Moskoviada Adéla Knapová, Nemožnost nuly Julio Jiménez, Un mundo tan blanco Zuzana Lazarová, Železná košile Nonardo Perea, Los amores ejemplares Kamil Bouška, Hemisféry Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Bernard Noël, Výřezy z těla Adéla Knapová, Slabikář Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami Jakub Řehák, Dny plné usínání Abel Fernández-Larrea, Shlemiel Petr Borkovec, Lido di Dante Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof Kamil Bouška, Inventura Miroslav Olšovský, Tahiti v hlavě Alexej Cvetkov, Král utopenců Tamás Jónás, Tatitatitati Veronika Bendová, Vytěženej kraj Adéla Knapová, Předvoj José Alberto Velázquez, Cierra los ojos, no respires

facebook.com/editionsfra www.fra.cz

A proto jsem téměř nikdy nepoužívala čárky. Čím delší a komplikovanější souvětí a větší počet stejných slov která následovala jedno za druhým čím více jsem jich používala tím více jsem cítila že si vystačí sama o sobě a nebylo třeba abych jim pomáhala a tím pádem je oslabovala nějakou čárkou. Gertruda Steinová

fra.cz

DPC 279 Kč

Výbor textů Gertrudy Steinové (1874–1946) v překladu Jiřího Měsíce přináší českému čtenáři dosud neznámé texty jedné z nejvýznamnějších představitelek angloamerického modernismu. Ve třech oddílech zachycuje tři nejpodstatnější tvůrčí období této autorky a proměny jejího stylu – od vypjatých experimentů rané tvorby po pozdní přednášky, v nichž Steinová odkrývá filosofické pozadí svého díla i moderního umění.

Připravujeme

Alexej Cvetkov, Král utopenců Jean-Claude Izzo, Solea

Již vyšlo

Adéla Knapová, Předvoj Veronika Bendová, Vytěženej kraj Tamás Jónás, Tatitatitati Fernando Vallejo, Madona zabijáků Pier Paolo Pasolini, Zuřivý vzdor John Berger, O pohledu Ondřej Horák, Mrtvá schránka Petr Borkovec, Lido di Dante

fra fra.cz

DPC 279 Kč