Samanta Schweblin, Ptáci v ústech by Éditions Fra

Světová próza

Samanta Schweblin Ptáci v ústech

S. Schweblin Zabít psa

fra

Světová próza

Samanta Schweblin Ptáci v ústech

fra

Samanta Schweblin (1978, Buenos Aires) vystudovala obor filmová věda na Univerzitě Buenos Aires. Její první povídková kniha El núcleo del disturbio (2002) získala ocenění Národního uměleckého fondu a cenu Harolda Contiho. Druhá sbírka Pájaros en la boca (Ptáci v ústech, 2009, cena Casa de las Américas) byla přeložena do mnoha jazyků a vydána ve dvaceti třech zemích. V současnosti žije v Berlíně.

fra1

Samanta Schweblin Ptáci v ústech

Samanta Schweblin Ptáci v ústech Přeložila Dita Aguilera Grubnerová

fra5

Obra editada en el marco del Programa „Sur“ de Apoyo a las Traducciones del Ministerio de Relaciones Exteriores, Comercio Internacional y Culto de la República Argentina. Kniha vychází v rámci Programu „Sur“ na podporu překladů, který vyhlašuje Ministerstvo zahraničních věcí, mezinárodního obchodu a věcí víry Argentinské republiky.

Světová próza

Samanta Schweblin Ptáci v ústech Ze španělských originálů El núcleo del disturbio (2002), La furia de las pestes (2008) a Pájaros en la boca (2009) vybrala a přeložila Dita Aguilera Grubnerová Koláž na obálce Zuzana Ondrušková, z cyklu V náznacích sebe, 2011 Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2013 jako svou 139. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Náklad 1000 výtisků Czech edition © Éditions Fra, 2013 Text © Samanta Schweblin 2002, 2008, 2009 Cover © Zuzana Ondrušková, 2011 ISBN 978-80-87429-39-6

6 BB028

Obsah Irman 9 Konzervy 21 Pod zemí 31 Hlavou o zem 39 Motýli 53 Ztráta rychlosti 55 Můj bratr Walter 59 Ptáci v ústech 65 Přespal u nás Santa 79 Vstříc radostné civilizaci hlavního města 87 Sirén 103 Zběsilost morové rány 109 Postupem času 113 Kopáč 121 Zoufalé ženy 127 Zabít psa 135 Poslední jízda 141

Irman

Oliver řídil. Já měl takovou žízeň, až se mi dělalo mdlo. Narazili jsme na prázdný motorest. Bar byl prostorný jako na venkově všechno, stoly plné drobků a lahví, jako by tu před chvílí poobědval celý regiment a ještě po něm nestihli uklidit. Našli jsme si místečko u okna hned vedle ventilátoru, který byl sice zapnutý, ale ani k nám nedofoukl. Nutně se potřebuju něčeho napít, řekl jsem Oliverovi. Vzal z vedlejšího stolu lístek a nahlas mi četl možnosti, které mu připadaly zajímavé. Za umělohmotným závěsem se objevil chlap. Skrček. Kolem pasu měl uvázanou zástěru a přes ruku přehozenou utěrku, celou černou od zažrané špíny. Vypadal sice jako číšník, ale působil dezorientovaně, jako by ho někdo zničehonic vystrčil na plac a on dost dobře netušil, co dělat. Došel k nám. Pozdravili jsme ho, kývl hlavou. Oliver objednal pití a zavtipkoval o dnešním vedru, chlapa ale otevřít pusu nepřiměl. Měl jsem pocit, že mu prokážeme laskavost, když si objednáme něco jednoduchého, tak jsem se zeptal, jestli má nějaké denní menu, něco lehkého a rychlého, a on řekl, že ano, otočil se a odešel, jako by něco lehkého a rychlého byla položka na jídelním lístku a nebylo k tomu třeba nic dodat. Odešel do kuchyně a občas jsme zahlédli, jak se za okny vedoucími do bufetu mihla jeho hlava. Podíval jsem se na Olivera, usmíval se; já měl takovou žízeň, 9

že už jsem se usmát nedokázal. Uběhla chvíle, mnohem delší, než je třeba k tomu, aby člověk vzal dvě lahve čehokoliv a donesl je na stůl, a chlap se objevil znova. Nenesl nic, ani sklenici. Bylo mi zle, měl jsem pocit, že se zblázním, jestli se ihned něčeho nenapiju. Co s tím chlapem je? Co nepochopil? Postavil se ke stolu. Na čele měl kapičky potu a v podpaží na triku propocená kola. Udělal rukou zmatené gesto, jako by se chystal něco vysvětlit, ale hned toho zase nechal. Zeptal jsem se ho, co se děje, asi trochu zprudka. Otočil se ke kuchyni a plaše řekl: „Když já nedosáhnu na lednici.“ Podíval jsem se na Olivera. Ten nedokázal zadržet smích, což mi ještě zhoršilo náladu. „Jak to myslíte, že nedosáhnete na lednici? A jak tady sakra obsluhujete?“ „Když,“ otřel si čelo utěrkou, hotová hromádka neštěstí, „z ledničky bere věci moje žena,“ řekl. „No a?“ Měl jsem chuť ho praštit. „Leží na podlaze. Upadla a…“ „Jak na podlaze?” přerušil ho Oliver. „Já, já… nevím, nevím…“ opakoval a krčil rameny s dlaněmi otočenými nahoru. „Kde je?“ zeptal se Oliver. Chlápek ukázal směrem ke kuchyni. Já chtěl jen něco studeného pití, jenže brzy jsem přišel o poslední špetku naděje, když jsem viděl, jak Oliver vstává a chystá se do toho vložit. „Kde?“ zeptal se Oliver znovu. Chlápek zase ukázal směrem ke kuchyni a Oliver tam vykročil, ještě jednou se k nám jakoby 10

nedůvěřivě otočil. Když zmizel za závěsem a nechal mě samotného tváří v tvář tomu hlupákovi, připadal jsem si dost divně. Pak na mě Oliver zavolal z kuchyně a já musel skrčka obejít. Blížil jsem se pomaličku, cítil jsem, že se něco děje. Rozhrnul jsem závěs a nahlédl dovnitř. Kuchyně byla malá a narvaná hrnci, pánvemi, talíři, věcmi poskládanými na skříňkách a zavěšenými všude po zdech. Na podlaze kousek od zdi ležela jako nějaká přílivem vyvržená mořská potvora žena. V levé ruce svírala umělohmotnou naběračku. Lednice visela přímo nad ní ve výšce horních kuchyňských skříněk. Byla to klasická lednička, jaké mívají třeba v trafikách a večerkách, s průhledným posuvným otvíráním nahoře, jenomže tady ji absurdně pověsili na stěnu mezi skříňky kuchyňské linky dvířky dopředu. Oliver se na mě podíval. „No,“ povídám mu, „když už jsi sem vlezl, tak teď něco dělej.“ Zaslechl jsem šustnutí plastového závěsu a chlap stál vedle mě. Byl ještě prťavější, než se zdálo. Převyšoval jsem ho dobře o tři hlavy. Oliver si přidřepl k tělu, ale neodvážil se ho dotknout. Napadlo mě, že se ta tlusťoška třeba každou chvíli probere a začne ječet. Oliver jí odhrnul vlasy z obličeje, měla zavřené oči. „Pomoz mi ji otočit,“ požádal Oliver. Chlápek se ani nepohnul. Popošel jsem blíž, dřepl si z druhé strany, ale nedalo se s ní hnout. „Nepomůžete nám?“ zeptal jsem se ho. „Mám pocit,“ řekl ten mizera, „že je mrtvá.“ 11

Okamžitě jsme tlusťošku pustili a jen na ni zírali. „Jak jako mrtvá? Proč jste neřekl, že je mrtvá?“ „Nejsem si jistý, jen se mi zdá.“ „Prý se mu zdá,“ řekl Oliver, „ne že se mu to zdá.“ „Zdá se mi, že se mi to jen zdá.“ Oliver se na mě podíval a z jeho obličeje se dalo vyčíst něco jako „rozbiju mu držku“. Přidřepl jsem si k ní a pokusil se nahmatat puls na ruce s naběračkou. Když to Olivera přestalo bavit, dal ženě hřbet ruky před nos a ústa a řekl: „Je naprosto mrtvá. Jdeme.“ Ale chlápek zoufale spustil. „Jak, že půjdete? Prosím, nechoďte. Sám ji nezvládnu.“ Oliver otevřel lednici, vyndal dvě limonády, jednu mi podal a s nadávkami odešel z kuchyně. Šel jsem za ním. Otevřel jsem lahev a měl jsem pocit, že tekutina z hrdla k mým rtům snad nikdy nedoputuje. Úplně jsem zapomněl, jak strašnou jsem měl žízeň. „No, co tomu říkáš?“ zeptal se Oliver. S úlevou jsem si oddychl. Najednou jsem se cítil o deset let mladší a mnohem lépe naladěný. „Upadla, nebo ji sejmul?“ nadnesl. Seděli jsme jen kousek od kuchyně a on mluvil pěkně nahlas. „Nezdá se mi, že by to udělal,“ řekl jsem potichu, „přece ji potřeboval, aby se dostal do lednice, ne?“ „Dosáhne tam.“ 12

„Vážně si myslíš, že ji zabil?“ „Může si vzít schůdky, vylézt na stůl, v baru má padesát židlí…“ ukázal kolem sebe. Měl jsem dojem, že tak nahlas mluví schválně, a ztišil jsem ještě víc: „Co když je to prostě jenom chudák? Normální hlupák, a teď aby tu zůstal sám s tlustou mrtvolou v kuchyni.“ „Chceš ho adoptovat? Naložíme ho dozadu, a až dojedeme, pustíme ho na svobodu.“ Znovu jsem upil a podíval se do kuchyně. Ten nešťastník stál před tlusťoškou a držel zvednutou lavici, nevěděl, kam ji položit. Oliver pohybem hlavy naznačil, abychom se k němu vrátili. Viděli jsme, jak chlapík odkládá lavici stranou, chytá tlusťošku za paži a pomalu táhne. Nehnul s ní ani o centimetr. Pár vteřin odpočíval a zkusil to znovu. Zkusmo postavil lavici přes ženiny nohy, noha lavice se dotýkala ženina kolene. Vylezl nahoru a natáhl se co nejdál k lednici. Vysoký byl teď dost, ale lavice zase stála příliš daleko. Jak slézal, otočil se na nás, ale my jsme se schovali, tiše jsme seděli na podlaze opření o zeď. Překvapilo mě, že pod pultem je prázdno. Nahoře na policích, ve vitrínách a ve skříňkách bylo věcmi přímo narváno, ale tady dole nic. Slyšeli jsme, jak šoupe lavicí. Jak vzdychá. Pak se rozlehlo ticho a my čekali. Najednou se objevil za závěsem. Výhrůžně třímal nůž, pak když nás uviděl, vypadal, že se mu ulevilo, ale hned se zase rozvzdychal. „Nedosáhnu na ledničku,“ řekl. Ani jsme se nezdvihli. 13

„Vy nedosáhnete nikam,“ řekl Oliver. Chlápek na něj zůstal koukat, jako by se před ním zjevil sám Bůh, aby mu vysvětlil, proč jsme na tomto světě. Upustil nůž a pohledem přeletěl prázdné police pod pultem. Oliver byl spokojený, vypadalo to, že chlápek právě překonává hranice hlouposti. „Tak schválně, udělejte nám omeletu,“ požádal Oliver. Muž se vrátil do kuchyně. Jeho ohromený přitroublý obličej se odrážel v různém kuchyňském náčiní a hrncích, všechno viselo na zdech nebo bylo složené na policích. „OK, tak radši ne,“ řekl Oliver, „udělejte nám nějaké jednoduché tousty, to určitě zvládnete.“ „Ne,“ řekl chlápek, „nedosáhnu na toustovač.“ „Tak to nezapékejte. Přineste šunku, sýr a kousek chleba.“ „Ne,“ odpověděl, „ne,“ zopakoval a zavrtěl hlavou, vypadal zahanbeně. „OK, tak sklenici vody.“ Odmítl. „A jak jste sakra tohle všechno obsluhoval?“ zeptal se Oliver a ukázal na stoly kolem. „Potřebuju si to promyslet.“ „Nepotřebujete přemýšlet, potřebujete tak metr navíc.“ „Bez ní nemůžu…“ Chtěl jsem mu podat něco studeného, říkal jsem si, že napít se něčeho studeného mu udělá dobře, ale když jsem se pokusil vstát, Oliver mě zarazil. „Musí to udělat sám,“ řekl „musí se to naučit.“ 14

„Olivere…“ „Řekni mi, co dokážeš připravit, aspoň jednu věc, cokoliv.“ „Roznáším jídlo, co mi dají, umývám stoly…“ „To teda nevypadá,“ řekl Oliver. „…umím míchat saláty a dochucovat je, když se mi nechá všechno připravené na pultu. Myju nádobí, umývám podlahu, vyklepávám…“ „OK, OK, chápu.“ Vtom se chlápek zahleděl na Olivera, jakoby překvapeně: „Vy,“ řekl, „vy na lednici dosáhnete. Mohl byste vařit, podávat mi věci…“ „Cože? Nikdo vám nic podávat nebude…“ „Ale mohl byste tu pracovat, máte na to výšku,“ udělal nesmělý krok k Oliverovi, což mi nepřipadalo uvážlivé, „zaplatil bych vám,“ dodal. Oliver se na mě otočil: „Ten imbecil si ze mě dělá srandu, dělá si ze mě srandu.“ „Mám peníze. Čtyři sta týdně? Můžu vám zaplatit. Pět set?“ „Platíte pět set týdně? Jak to, že ještě nemáte vzadu palác? Tenhle idiot…“ Vstal jsem a postavil se za Olivera: za chvíli ho praští, zatím mu v tom bránilo jenom to, jak je ten skrček mrňavý. Viděli jsme, jak zatíná pěstičky, jako by hnětl neviditelné těsto, které mu splaskávalo v prstech, začaly se mu třást ruce, zrudl v obličeji. „Do mých peněz vám nic není,“ řekl. Oliver se na mě znovu podíval jako pokaždé, když ten druhý promluvil, jako by nemohl uvěřit vlastním uším. Zdálo se, že se baví, ale já ho 15

dobře znám. Oliverovi nebude nikdo nařizovat, co má dělat. „A soudě podle vaší dodávky,“ řekl chlápek s pohledem upřeným na ulici „podle vaší dodávky bych řekl, že s penězi hospodařím líp než vy.“ „Ty sráči,“ řekl Oliver a vrhnul se po něm. Stihl jsem ho zadržet. Chlápek o krok ustoupil, beze strachu a s důstojností, která mu přidávala nejmíň metr výšky, a čekal, až se Oliver uklidní. Pustil jsem ho. „OK,“ řekl Oliver, „OK.“ Díval se na něj, byl vzteky bez sebe, ale v jeho umělém klidu bylo ještě něco víc, potom řekl: „Kde jsou peníze?“ Nechápavě jsem se na Olivera podíval. „Hodláte mě okrást?“ „Udělám, co si zamanu, sračko.“ „Co děláš?“ řekl jsem. Oliver udělal krok, chytil skrčka za košili a zvedl ho do vzduchu. „Tak co, kde máš ty prachy?“ Oliverovy silné paže třásly chlápkem ve vzduchu. Mrňous se mu však pevně díval do očí a ani nemukal. „OK,“ řekl Oliver, „buď doneseš peníze, nebo ti rozmlátím ksicht.“ Zvedl pevně zaťatou pěst a zastavil ji centimetr od jeho nosu. „Dobře,“ řekl chlápek. Oliver ho pustil. Skrček spadl, urovnal si košili, ustoupil o krok. Pomalu prošel kolem baru na druhou stranu lokálu, než byla kuchyně, a zmizel za dveřmi. 16

„To je ale debil,“ řekl Oliver. Šel jsem k němu blíž, aby nás nebylo slyšet. „Co to provádíš? Jeho žena leží mrtvá v kuchyni, pojďme pryč.“ „Slyšel jsi, co řekl o mojí dodávce? Ten kretén mě chce zaměstnat, bejt můj šéf, chápeš to?“ Oliver začal prohledávat police baru. „Někde tu ty prachy mít musí.“ „Pojďme,“ řekl jsem, „už sis ulevil.“ Přesunul pár lahví a volných listů papíru, až našel dřevěnou krabici. Byla to stará krabice s ručně vyřezaným nápisem „Habanos“. „To je určitě ta krabice,“ řekl Oliver. „Tak a teď pěkně vypadněte,“ ozvalo se. Chlápek stál uprostřed sálu, držel dvouhlavňovou pušku a mířil přímo na Oliverovu hlavu. Oliver schoval krabici za zády. Chlap odjistil zbraň a řekl: „Jedna…“ „Už jdeme,“ řekl jsem, chytil jsem Olivera za paži a vykročil jsem. „Mrzí mě to, opravdu mě to mrzí. Je mi líto vaší ženy, já…“ Musel jsem táhnout vší silou, abych s Oliverem pohnul, jako když máma vleče rozmazlené děcko. „Dvě…“ Prošli jsme kousek od něho, puška byla sotva metr od Oliverovy hlavy. „Mrzí mě to,“ řekl jsem znovu. Už jsme byli skoro u dveří. Postrčil jsem Olivera napřed, aby si chlápek nevšiml, že mu sebral krabici. „Tři.“ 17

Pustil jsem Olivera a rozběhl jsem se. Nevím, jestli měl on také strach, ale neutíkal. Nastoupili jsme do dodávky. Položil krabici na sedadlo, nastartoval a vyrazili jsme směrem, odkud jsme přijeli. Dodávka párkrát poskočila přes příkop a při nájezdu na silnici, ale Oliver ani necekl. Až za chvíli řekl s očima stále upřenýma na silnici: „Otevři to.“ „Měli bychom…“ „Otevři to, buzno.“ Vzal jsem krabici do ruky. Na to, aby v ní bylo jmění, byla lehká a moc malá. Měla zdobený klíček jako truhla na poklady. Otevřel jsem ji. „Co tam je? Kolik? Kolik?“ „Ty se věnuj řízení,“ řekl jsem mu, „myslím, že tu jsou jen papíry.“ Oliver každou chvíli otáčel hlavu a snažil se zahlédnout, co si prohlížím. Na spodní straně víka bylo do dřeva vyryto jméno „Irman“ a pod tím fotka mladíka sedícího na nádraží na kufrech, vypadal šťastně. Uvažoval jsem, kdo asi udělal tu fotografii. Dále v krabici ležely dopisy s jeho jménem v záhlaví, „Drahý Irmane, Irmane, lásko moje,“ jím podepsané básně, na prach rozpadlá mentolka a plastová medaile pro nejlepšího básníka roku s logem nějakého společenského klubu. „Jsou tam nějaký prachy, nebo ne?“ „Dopisy,“ řekl jsem. Oliver mi rychlým pohybem vytrhl krabici a vyhodil ji z okénka. „Co děláš?“ na okamžik jsem se otočil, abych zahlédl věci rozprsklé na asfaltu, papíry se ještě 18

snášely vzduchem, medaile se odrážela dál a dál od nás. „Vždyť to byly dopisy,“ řekl. A za chvíli: „Tady jsme měli zastavit, koukej: Gril – sněz, co můžeš, viděl jsi to? Kolik stálo menu?“ a nespokojeně se zavrtěl na sedadle, jako by ho to vážně mrzelo.

fra.cz

Samanta Schweblin (1978) je po Lugone sovi, Bioy Casaresovi a Cortázarovi novou královnou laplatské fantastické povídky. Zdánlivě obyčejné příběhy od prvních řádek navozují zvláštní atmosféru, naznaču jící, že není úplně všechno v pořádku; s napětím čekáme, kdy se něco zvrtne. Šediví úředníci, vysloužilí cirkusáci, děti, rozhádaní manželé, opuštěné ženy – ti všichni se najednou dostanou do podivných situací zahalených nejasnou, nereálnou mlhou, jejichž rozuzlení zpravidla zaskočí je i čtenáře.

Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři

fra.cz

Samanta Schweblin (1978) je po Lugone sovi, Bioy Casaresovi a Cortázarovi novou královnou laplatské fantastické povídky. Zdánlivě obyčejné příběhy od prvních řáNovinky dekChutnik, navozují zvláštní naznaču Sylwia Kapesní atlasatmosféru, žen jící, že není úplně všechno v pořádku; Krisztina Tóthová, Akvárium Jean-Claude Izzo, Chourmo s napětím čekáme, kdy se něco zvrtne. Jana Šrámková, Zázemí Šediví úředníci, vysloužilí cirkusáci, děti, Veronika Bendová, Nonstop Eufrat rozhádaní manželé, opuštěné ženy – ti Ivana Myšková, Nícení všichni seToussaint, najednou dostanou do podivJean-Philippe Koupelna ných situací zahalených nejasnou, nereálMichał Witkowski, Královna Barbara Roland znaků nou Barthes, mlhou,Říše jejichž rozuzlení zpravidla Připravujeme zaskočí je i čtenáře.

fra