Yasmina Reza, Zoufalství by Éditions Fra

Světová próza

Yasmina Reza Zoufalství

Yasmina Reza Novela od autorky divadelní hry Kumšt

fra.cz

fra

Světová próza

Yasmina Reza Zoufalství

fra

fra1

Yasmina Reza ZoufalstvĂ

Yasmina Reza Zoufalství Přeložila Zdenka Kovářová

fra5

Od téže autorky ve Fra Adam Haberberg, 2010

Světová próza Yasmina Reza Zoufalství Z francouzského originálu Une désolation (Éditions Albin Michel, Paris 1999) přeložila Zdenka Kovářová Doslov Jovanka Šotolová Fotografie na obálce Radeq Brousil Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2007 jako svou 39. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první. Náklad 1000 výtisků Czech edition © Agite/Fra, 2007 Text © Éditions Albin Michel S. A. et Yasmina Reza, 1997 Translation © Zdenka Kovářová, 2007 Afterword © Jovanka Šotolová, 2007 Cover photo © Radeq Brousil, 2007 Author photo © Eric Robert, 1995 ISBN 978-80-86603-31-5

Já sám, celou zahradu. Prý, máte dobrého zahradníka. Lidé mi říkají, že mám dobrého zahradníka! Cože, zahradníka? Pracanta, dělníka mám. Chlapa, který maká. Jen si nemysli, jezdí s kolečkem a maká. Tak je to. V zahradě jsem udělal všechno já sám. Kdo přijde, blahopřeje Nancy, jaké má krásné květiny. Přitom já rozhoduji o jejich barvách, odrůdách, já pro ně vybírám místo, kupuji semena, kupuji sazenice, a ona, copak dělá ona? Ano, jistě, má s nimi práci, řekneš – sází je. A pak jí blahopřejí. Takový je život. Pochvaly neužitečným. Chtěl bych, abys mi vysvětlil, co obnáší slovo šťastný. V neděli si o tobě povídám s tvou sestrou, protože já se o tobě bavím. Myslíš si, že se o tobě nebavím, ale já se o tobě bavím. Říká mi, je šťastný. Šťastný? Onehdy jeden hlupák u René Fortunyho prohlásil: „Cílem nicméně je být šťastný.“ Cestou k vozu jsem řekl Nancy: „Slyšelas někdy větší blbost?“ Na to Nancy kulantně: „A jaký cíl by podle tebe měl mít?“ Pro ni je štěstí legitimní, rozumíš. Je z těch lidí, podle kterých existuje na štěstí nárok. Víš, co mi posledně vytkla? Dal jsem předělat stěnu v prádelně. Uhodl bys, kolik po mně chtěl ten chlápek za montáž japonské stěny, kterou můžeš koupit kompletně hotovou v každém hypermarketu? Tisíc šest set padesát franků. Smlouval jsem. Nenechám se přece natáhnout, že jo. Nakonec ten chlápek, ten zloděj, slevil tři sta 7

franků. Víš, co mi Nancy vyčítá? Že jsem vynaložil hodinu a půl, abych ho přiměl slevit tři sta franků. A čím argumentuje? Ceníš se na tři sta franků za hodinu. Počítá, že se urazím. A její argument číslo dvě? Chlápek si přece musí vydělat. Tak takhle to s ní vypadá. Dejme tomu, že jsi šťastný. Aspoň se to o tobě tvrdí. Když začnu o tvém nicnedělání, o tom, jak jsi neužitečný, hned mi namítnou, že jsi šťastný. Přivedl jsem na svět šťastlivce. Já, který se dřu, abych zakusil pocit lehounkého uspokojení v téhle příjemné květinové zahradě, právě já jsem počal šťastného člověka. Já, kterého obviňovali, a vedla je tvoje matka, že se chovám jako tyran, rozhodně a v prvé řadě vůči tobě, že jsem přehnaně přísný a v každém ohledu nespravedlivý, se dnes kochám vynikajícím, ba přímo skvělým výsledkem svých výchovných postupů. Jasně že jsem nepředpokládal, že se mi narodí snílek, ale co si tak táta může přát jiného, než aby byli jeho bližní šťastní? Je šťastný, říká mi tvoje sestra. Je mu osmatřicet. Cestuje si po světě, protože je v balíku, který mu vynáší pronájem bytu, koupeného za moje peníze. Cestuje po světě. Budiž. Říkám si: Copak asi dělá? Ráno vyjde z bungalovu. Pozoruje moře. Nádhera. Ne, je to opravdu krásné. Pozoruje moře. Výborně. Je sedm hodin dvanáct minut. Vrací se do bungalovu a posnídá papáju. Znovu vyjde ven. Je pořád nádherně. Máme osm hodin třináct… A pak? 8

Co se děje pak? Začni přesně tímhle okamžikem a vysvětli mi, co obnáší slovo šťastný ? Vypadáš dobře. V Mombase je nádherné počasí. V Mombase nebo v Kuala Lumpuru, čert to vem, je v tom nějaký rozdíl? Podle mě žádný. Po osmé hodině třinácté minutě se mi celičký svět, ať na východě, nebo na západě, proměňuje v tebe. Klobouk dolů, kamaráde, žes jednoduše svým zrozením dokázal smést jediné krédo, které mě kdy drželo při životě. Já, kterého popadal děs jen z monotónního běhu dní, já, který bych neváhal otevřít brány pekelné, abych tak smrtonosnému nebezpečí unikl, právě já musím mít syna, který si pochutnává na exotických plodech kdesi u Kanaků. Pravda má několikero tváří, řekla mi tvoje sestra v návalu pitomosti. To jistě. Ale pravda, kterou ukrývá obličej pojídače papájí, ta se dá jen těžko rozeznat, věřil bys? Člověk by u tebe marně hledal známky netrpělivosti nebo neklidu, spaní ti asi nedělá potíže, myslím, že spíš dobře, že nepatříš k bludným duším, co straší už za úsvitu, k mým přátelům, člověk by u tebe marně hledal známky jalové trýzně, zmatků, které nejdou zkrotit, zkrátka známky znepokojení. Dokonce si vůbec nejsem jistý, jestli bys dokázal pochopit, jakou starost mi tím působíš. Že si dělám hlavu z toho, jak ty sám žádné starosti nemáš, tě možná přivede na myšlenku, že jsem něco jako ztělesněný stihomam, nemám pravdu? Ptáš se asi, proč si neodpočinu, určitě si říkáš, jakpak tam žije celé ty dny, co pořád dělá, k čemu mu to je, nikdy nemá dost, nikdy není spokojený. Spokojený! Tohle slovo neznám. Syn9

ku, kdo okusil, jaké to je žít činorodě, nepomyslí na to, že by měl své konání završit, protože nenajdeš nic smutnějšího, nic tak bezbarvého, jako je dokončená věc. Kdybych se pořád o něco nesnažil, přepadaly by mě pocity melancholie, do kterých tě vhání stav, kdy je hotovo, a komu by se zachtělo skončit s brouky v hlavě jako nějaká baba. V tvém věku jsem už věděl, co to znamená dobývat vítězství, ale hlavně jsem už také věděl, jaké to je, když o něco přijdeš. Víš, já si nikdy nepřál dosáhnout něčeho proto, abych to měl. Ani být někdo jen proto, abych už takový zůstal. Naopak. Jakmile jsem se někým stal, cítil jsem potřebu zase ho rozebrat. Být vždycky jen svým příštím já, synku. Prožitek uspokojení najdeš jen v naději. No prosím, a můj potomek se předurčuje k poklidnému blahobytu na základě nulové ctižádosti a v rozechvění, které vysílá do všech stran. Tedy pokud jsem se nikdy nepokusil dobýt štěstí, a všimni si, že říkám dobýt, jako se říká dobýt pevnost, tobě se to ale sotva podaří, když budeš pojídat papáju na sluníčku, pokud tedy, jak říkám, jsem se nikdy nepokusil dobýt štěstí, pak možná proto, že jedině štěstí je s to připravit ti posed, odkud nespadneš bez následků. Z takového sešupu se jen tak nesebereš. Broučku, ty chceš mít klid, a to hned. Konečně klídek! Víš co, jedno slovíčko ti přihodím. Přiznejme si, že máš daleko větší zálusk na blahobyt. Chceš se mávnutím proutku proměnit v chaluhu. Ty se ani nenamáháš předstírat nějaké duševní vrtochy, třeba bys mě nachytal, i já jsem někdy za naivku. Ne, nic takového, vracíš se opálený, v báječném rozpolože10

ní a s úsměvem, poslal jsi dvě tři konejšivé pohlednice a už už na mě sypou – v domnění, že mi tím udělají radost! – slova o tom, jak jsi šťastný. Kdysi jako kluk jsi mi byl po celé měsíce v patách a žadonil jsi, ať si pořídíme psa. Vzpomínáš si na to? Celé měsíce jsi chodil, plakal, škemral, bez přestání znovu a znovu naléhal. Říkal jsem ne, byl jsem kategoricky proti, ale tys dál prosil. Jednoho dne ti z úst vyklouzlo slovo křeček. Vyměnil jsi psa za myš. Řekl jsem, žádný křeček, ne, a tys po mně mrsknul slovem ryba. Níž už jsi jít nemohl. Tvoje matka mě přesvědčila, ať ti dovolím ryby, a tak jsme měli akvárium. Jestlipak jsi nad akváriem pociťoval štěstí? Bylo mi tě líto, chlapče.

Jen se podívej na ty potvory petrklíče, dusí pórek a nikoho nenapadne, aby je vyplel. Pokud se do toho nedám já… a že mě bolí záda jako psa, neudělá to nikdo. Podle Nancy se má člověk ke služebnictvu chovat laskavě. Chovat se laskavě rovná se nic po nich nežádat. Minule mi řekla, jestli od nás paní Dacimientová odejde, půjdu také, a jako záminku si vzala, že prý jsem nebyl k paní Dacimientové patřičně přívětivý. Ať jsou vlastnosti paní Dacimientové špatné nebo dobré – a těch druhých je čím dál méně –, měl bych se před jejím služebničením hrbit. A vůbec přitom není důležité, že se z paní Dacimientové stala chodící mátoha, osoba, která nemůže vyjít do schodů ani se ohnout, paní Dacimientová nedokáže vzhlédnout 11

vzhůru ani se podívat dolů, ta umí nahlížet svět jedině na úrovni své výšky. Vdala se za instalatéra, co montuje topení, za takového domácího bačkoru, kterého nic nezajímá, ani fotbal v televizi. To přece u Portugalce není normální. Portugalci odjakživa zbožňují míč a špek a časopisy o autech. Ten její nemá rád nic. Kdybych jednal podle toho, co mi velí moje nejhlubší přirozenost, opravdu nevím, jak bych se zachoval. Tahle ženská je u nás sedm let. Jedinkrát za sedm let nedokázala vsunout pytel do odpadkového koše tak, aby obruba byla zarovnaná, jak se patří. Občas mám nutkání jí říct: „Copak jsi tomu svému umouněnci nikdy nenatáhla gumu, cuchto jedna?“ Viděl jsi, jak jsem nadmutý? Je mi ze sebe nanic. Strašně se cpu v poledne a ráno jím málo. Vlastně ráno nejím nic. Pořád nenávidím snídaně, nenávidím ten rituál. Tu opičárnu životní energie. Nancy má po ránu vždycky dobrou náladu. Nalévá čaj a usmívá se. Chroupá svůj toastík s máslem a s medem a očima už mapuje tajný horizont svého dne. Víš, ona je báječná. Miluje lidi a chce, aby se lidské pokolení mělo dobře. Od ranního rozbřesku. Je to příšerně pozitivní žena, jen co se ráno postaví na nohy. Jde tu samozřejmě o zcela nový jev, zkrátka od jisté doby je to tak. Nancy je z těch, co umějí rozdávat. Každou chvilku se tě snaží přesvědčit nějakým slovním argumentem, a jen jak může, vnoří se do nejbližšího davu a mává transparentem atd. atd. Asi ti dochází, že takovou jsem ji neznal. Nancy našla v myšlence demokracie něco, čím si může zušlechtit duši. Dost možná se jí to, v čem ji osud zkrá12

til na sex-appealu, vynahradí při pobytu v ráji? Nancy překypuje energií a mně vyčítá, že si ustavičně naříkám, ona prostě nepochopí, že chlap, který nemá koutek, kde by si zaskuhral, nemůže být normálním chlapem. Vyčítá mi, že jí nikdy nepomůžu, vyčítá mi, že když někde jsme, svalím se na postel, zatímco ona vybaluje kufry, zkrátka nechápe, že já jsem vždycky unavenější než ona. Ta, i kdyby nakrásně byla unavená, nebude strádat náklonností k vodorovné poloze, to jen já patřím k sortě povalujících se rozepínačů opasků na břiše. Nancy nic neví o utrpení, které podstupuje tělo. A stejně bezděčně dokáže smazat to tragické v životě. Vlastně je to totéž. Od té doby, co Nancy uchvátilo společenské dění, od okamžiku, kdy svou dacimientovskou náklonnost povýšila na životní normu, zakouší šťastný pocit, že je na světě. Tak to vidíš, jsem obklopen šťastlivci! Když jsem ji poznal, působila rozechvěle a do života se rozhodně nehnala. V jejím chování se dala vyčíst jakási nervozita. Taková nepatrná životní vyhaslost. Byla velmi rozechvělá. Slabou vůli u ženy nepřehlédneš. Když jsem ji poznal, mohu dokonce říct, že mě v určitém směru převyšovala. Všechno, co ve mně zlhostejnělo v důsledku únavy, věku, a kdybych se chtěl chlubit, v důsledku mnou vyhledávaného neúspěchu, tak tohle ona v sobě nesla jako důsledek hlouposti. Důsledek geniální hlouposti. Takové jsou, chlapče, ženy, po kterých toužíme, kapku malicherné, kapku duchem nepřítomné, náchylné k prchavým myšlenkám. Neumíš si představit, jak je tahle proměna strašná. Srdce, které jsi považoval za znavené, tělo, o kte13

rém sis myslel, že je něžné a k tvým výstřelkům zdrženlivé, se v náhlém přívalu optimismu mění v srdce a tělo velitele pluku. Mozek, o němž ses domníval, že ho zasáhla netečnost, začne o překot vyrábět další a další myšlenky, které pochopitelně míří vždy proti těm tvým a úporně se derou na svět s jediným cílem: dorazit tě. Vysvětli mi to tvé putování, chlapče. Chápu, že má člověk nutkání hýbat se. Rozumím, že tě popadne touha cestovat. Jasně že je člověk zvědavý, že ho žene přání být někým jiným, to především. Dřív, než se ze mě stal stařec, kterého máš před očima, jsem pro tohle chodil k ženám. Po dva tři dny jsem byl někdo jiný. Aniž by mě to bavilo. Jsi někým jiným, když obeplouváš Zemi? Pověz mi to, dej mi vědět, co se děje tam daleko? Daleko od čeho vlastně?

Já sám, celou zahradu. Kdybych v tu ránu zkapal, do dvou měsíců z ní bude prales. Lionelova žena vyměnila u nich v bytě rolety. Mám Lionela na drátě každé ráno a od chvíle, kdy se ta katastrofa s roletami stala, mi o ní Lionel každičké ráno vykládá. Představ si člověka, který už čtyřicet let vytahuje vší silou rolety a který se zčistajasna ocitne v naprosto nepřirozené situaci, způsobené nejen změnou jako takovou, ale i tím, že právě teď, v poslední etapě svého života, mu to jde tak snadno, jeho žena se totiž praštila přes kapsu, nechala zamontovat kolejnici s vodicí lištou a pověsila nové látkové závěsy, které Lionel nenávidí. Když to tak vezmeš, Lionel byl vždycky spíš snílek. Nel14

ze přece tvrdit, že by se Lionel energicky vrhal do víru života, že ano. Mohl bys mi namítnout, pročpak Lionelovi promíjíš, že promrhal nejkrásnější dny svého života koukáním z okna na křižovatku Laugier–Faraday, a proč mně vytýkáš, že se kochám půvaby naší planety. Na to bych ti, můj milý, musel odpovědět, že nikdy, na mou duši naprosto nikdy Lionelovi nešlo byť jen o náznak hojnosti, což je mimochodem legrační slovo, nešlo mu ani o špetičku blahobytu, ani o zárodeček fyzické sytosti. Lionel, kterého odjakživa drtil pesimismus a všelijaké trápení, touží jen po míru v duši. To je příšerná ctižádost, synku, a jako taková si nežádá oponenty. Ale musím ti říct tohle: jestliže se Lionel stal mým přítelem a zůstal jím dodnes, pak jen proto, že kdyby mě zčistajasna přepadly černé myšlenky, najdu u něj v každém okamžiku odezvu, a třebas i nesouhlas, k mému zoufalství. Člověk nemůže mít přátelský vztah se šťastným člověkem nebo osobou, která se právě takovým touží stát, což je daleko větší průšvih. Za prvé, jak vidíš, s člověkem šťastným se nezasměješ. Se šťastlivcem se prostě nejde smát. Za druhé, jaksi ani nevím, jestli se šťastlivec směje, a co ty, ty se směješ? Zasměješ se ještě vůbec? Dost možná, že navzdory ujišťování, kterým mě krmí tvá pitomá sestra, nejsi zas až tak do puntíku šťastný. S Lionelem se zasměju. A směju se bez postranního úmyslu. A soucítím s ním. A chápu tu tragédii s roletami. A právě proto, že je nám tragédie s roletami jasná, můžeme se jí smát. Jenže nad touhle katastrofou s roletami by se Lionel 15

nezasmál s nikým jiným. My se jí totiž můžeme smát z toho důvodu, že jak on, tak já jsme dovedli poměřit tíhu toho zmatku. Tíhu, kterou bys ty v žádném případě nepřipustil. Šťastlivec je přece štěstím bez sebe, když může vyměnit rolety, protože je lačný změn. Šťastlivec si vybírá přesně tu ženu, která vyměňuje rolety. Tam, kde Lionel a já vidíme kriminálnici, tam normální lidé, čekatelé štěstí, vítají ženu soudnou a prakticky založenou. Takovou domácí Nancy. Paní Dacimientová odjíždí začátkem listopadu na deset dní do Portugalska. Začátek listopadu a vůbec celý ten nápad má ze své hlavy. Pravda je taková, že se vdává sestra jejího topenáře. V tak velkých rodinách se pochopitelně pořád odehrává nějaká svatba nebo někdo umírá. Nancy je z toho celá pryč. Že si Dacimientová ve své hlavě, a cappella, usmyslila vzít si týden dovolené uprostřed roku a že nám to dává na vědomí sotva měsíc předem, aniž by se nás zeptala, a to už vůbec nepoužiji výraz aniž by se dovolila, to všechno se Nancy zdá legitimní a sympatické. No prosím. Ale ať je zase mně dovoleno vyjádřit jistou rezervovanost vůči požadavku, že bych měl vyúčtovat listopad jako běžný měsíc, když si Dacimientová už vybrala své volno a placenou dovolenou a když dostane dárky k Vánocům a když její topenář bude mít dříve či později většinu mých kalhot a košil, tak tímhle Nancy dokážu vytočit, prý je to nízké a vypovídá to o mé psychologické nepřizpůsobivosti. Do aktualizované charty jejího existenciálního pozitivismu už zbývá včlenit jen paragraf o spouštění kalhot před služkou. 16

Tvoje sestra, jež volí přesně taková slova, u kterých ani trochu nezapochybuje, že mě rozčílí, říká, že ty si věci vychutnáváš. Pro mě vychutnávat si něco rovná se Denisa Chazeau-Combertová, jak cucá višni v čokoládě. Když tvoje sestra říká, že si to či ono vychutnáváš, myslí tím na rozdíl od tebe, tatínku, to je jasné. Koneckonců na rozdíl od tebe se včleňuje do devadesáti procent všech vašich výroků. Tak copak si vychutnáváš, chlapče? Jaképak jsou věci tam daleko, že ti stojí za to, abys u nich prodléval?

Na křižovatce Laugier–Faraday je strom. Kaštan, myslím, ale nevím to jistě. Zkrátka jeden jediný strom, který Lionel pozoruje ze svého okna už čtyřicet let. Každý den a v každém ročním období. Pupeny, listy, podzim, a všechno nanovo. Každý den, v každém ročním období Lionel zachytí, jak je čas úděsně lhostejný.

Jednoduše svým zrozením dokážeš smést jediné krédo, které mě kdy drželo při životě. Já, který jsem se děsil jen monotónního běhu dní, já, který byl připravený otevřít brány pekelné, abych tak smrtonosnému nebezpečí unikl, já mám syna, který zahnívá v nečinnosti. Možná jsi dopředu věděl – a to bys byl namouduši prorok –, že je nám souzeno podřídit se vlastnímu já. Každý den ze mě svět něco ubral. A vidíš, marně jsem proti tomu17

hle ubírání zuby nehty bojoval, šlo o bitvu předem prohranou. Možná mi namítneš, zakletý v tom svém brnění ze žalostné směsice přízemnosti a průměrnosti, která bude zkrátka asi hmotou na tvůj způsob, k čemu pak bitvu vůbec vést? Inu proto, že jakákoliv válka, byť se jeví dopředu marná a zničující, stojí za víc než pohodlí. V mém životě mě doslova ubíjela, nejdřív zaháněla do izolace a pak přímo odrovnávala nečinnost oněch aspirantů pohodlí. Tvých kamarádů. Divím se, že sis ještě nepořídil rodinku. Jako tvoje sestra. Mimochodem první žena, která přivedla na svět dítě. Jak jsi na tom vlastně se ženami, broučku? Zapícháš si trochu na cestách? Pícháš vůbec? Clapče, vysvětli mi, co obnáší to cestování. Je nějaký život vně nás? Je mimo nás nějaká skutečnost? Jediná žena, kterou jsem byl doopravdy posedlý, byla děvka a sahala mi sotva po kotníky. Namouduši bych se pro ni roztrhal a v jistém smyslu jsem si přitom skutečně málem serval kůži. Tak vypadala moje jedinečná existenciální zkušenost. Ten případ, ta holka, nebyla k ničemu, a nikdy by za nic nestála, ale já se zmítal mezi jejími ano a ne, jednou jako dobyvatel a vzápětí kus hadru, přesně podle toho, jestli řekla ano nebo ne, jsem se světu buď postavil, nebo se hroutil. Doslova se třeseme, jak se nám chce žít. Skutečnost je materiál, který musí z cesty. To je moje teorie. Všechno ostatní jsou jen babské finty. Vyprávěj mi o cestování. Vzpomínáš, já jsem také odjížděl, když jste byli malí. Na svou každoroční cestu na far east. Celé roky jsem říkal far 18

east místo Korea. Později se obchody rozšířily na celý asijský jihovýchod, a jen co jsem začal dělat do konfekce, jezdil jsem do Hongkongu, Singapuru, Macaa. Je mezi nimi nějaký rozdíl? Hotely, továrny, kanceláře, pracovní obědy, letiště, hotely, palmy, americká auta, továrny, letadla, večírky pořádané dodavateli, tancovalo se v ponožkách s nějakými gejšami či co to bylo, předtím tě nakrmily pomocí malých hůlek jako nějaké dítě, nebyly to děvky, ale také to nebyly panny, okružní jízdy městem a památky, které ti mohly být ukradené, vracíš se s narvaným kufrem, vezeš samé prkotiny, tretky atd. atd., a panečku, to byl svět, kam se člověk vydával a který viděl, v tom prostinkém far east bylo o tolik víc hranic, víc snů, víc cestování!

Jmenovala se Christine a nechala si říkat Marisa. Její přednost oproti tvé matce a Nancy byla v tom, že se nikdy nezvrtla na americký způsob, jestli chápeš, co tím myslím. Tvoje matka a Nancy se postupem času proměnily v Američanky. Emancipace. V tom slově máš všechno, co našly, aby se odlišily. Že se z tvé matky stala Američanka, mi došlo při jedné večeři, kdy během hovoru označila, a to poněkud přidrzle, promiň mi, že se o tom vůbec zmiňuji, prsty a ušní lalůčky za erotogenní zóny. Právě tahle dvě poslední slova pronesla naprosto bez zábran, jako by s nimi zacházela už dávno a jako by tvořila součást jejího běžného slovního výraziva. Nešťastný, to jsem tedy byl. Absurdně zaháknutý, absurdně rozvrácený. Rozvrácený Marisou Bot19

tonovou alias Christine, vedoucí plánovacího oddělení ve firmě Aunay-Foulquier. Bydlela v Rouenu. Všichni naši zákazníci byli zpočátku z Rouenu. Montevalon, Köler, Aunay-Foulquier, všichni sídlili v Rouenu. Marisa Bottonová, Rouen. Jen Rouen byl skutečný.

S Arthurem jsem definitivně skoncoval. Kvůli jedné jediné větě. Mluvili jsme o Reném Fortunym a já řekl: „René nemá žádný vkus.“ „Nemá tvůj vkus,“ namítá Arthur. Povídám: „Viděl jsi, jaký má ošklivý obývák?“ „Řekni, že se ti u něj nelíbí, a neříkej, že je to ošklivé.“ „Jaký je v tom rozdíl?“ „Rozlišuj, prosím tě,“ řeční Arthur, „rozlišuj, prosím tě, mezi svou představou a skutečností.“ V podtextu to znamená: ty přece nejsi pupek světa. Existují nekonečně rozmanité věci a také ty, náhodné pomíjivé hovno, na které každý zvysoka kašle, tedy nejen na to, že jsi, ale také na tvůj názor. Takže jsem s Arthurem vážně a definitivně skoncoval, a rozhodně mi nebude chybět, snad jen u šachovnice, kde se projevil, i když tedy šel dost podstatně dolů, jako jediný možný partner. Už se s ním nedala dohrát partie. Neurony se vypařily. Chlap, který si založí reklamu na takzvané skutečnosti, nemá dozajista ani za mák intelektuální úrovně, chlap, který – pominu-li jiné věci – neuznává za vzorové měřítko skutečnosti ošklivost obýváku René Fortunyho, takový 20

www.fra.cz

9 788086 603315

Samuel, pán v letech, si pěstuje svou zahrádku a stejně tak pečuje o svou hořkost. Nebude i pro čtenáře tento příběh příliš hořkým soustem? Sladké počtení to není, ale zajímavé určitě – navíc poutavé a nepředvídatelné. Zoufalství je přinejmenším tropřipravujeme chuPamuk, zvláštníNový knihaživot trochu neobyčejné autorky a má Orhan trochuReza, nezvyklého hrdinu. První próza Yasminy Rezy Yasmina Adam Haberberg sklidila obrovskýChlípnice úspěch u čtenářů a uznání u odMichał Witkowski, borné veřejnosti.Noc Světoznámá Polona Glavanová, v Evropě dramatička tak potvrdila svoji pozici první dámy literatury. Giuseppe Culicchia, Kolo, kolofrancouzské mlýnský Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Jean-Claude Izzo, Totální chaos Richard Caddel, Psaní v temnotě/Writing in the Dark Bytosti schopné zemřít. Francouzští prokletí básníci 20. stol. Erich Fried, Milostné básně

fra

www.fra.cz

9 788086 603315