Ondřej Horák, Mrtvá schránka

Page 1

Ondřej Horák Mrtvá schránka

Výhry jsou příjemné, ale prohry jsou důležitější.

Česká próza

fra


Ondřej Horák Mrtvá schránka

Česká próza

fra


Ondřej Horák (1976) se narodil v Českých Budějovicích a léta působí v pražském literárním provozu – nejdřív v literárním časopise, potom v novinách, též jako redaktor řady knižních titulů. Debutoval románem Dvořiště (2013), následovala novela Nebožtík (2017). Vedle vlastní tvorby sepsal na zakázku rovněž několik biografických a kratochvilných knih.

fra



Ondล ej Horรกk Mrtvรก schrรกnka



Ondล ej Horรกk Mrtvรก schrรกnka

fra


Autor děkuje za podporu Ministerstvu kultury ČR a Nadaci Český literární fond.

Česká próza

Ondřej Horák Mrtvá schránka Redakce Jakub Šofar Fotografie na obálce Radek Brousil, 2013 Vydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, www.fra.cz, roku 2018 jako svou 112. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první © Éditions Fra, 2018 Text © Ondřej Horák, 2018 Cover photos © Radek Brousil, 2013 Author photo © Jana Plavec, 2018 ISBN 978-80-7521-058-6

BA025


První část



I Šipka už je přede mnou. Proskočil mezi kmenem borovice a mojí nohou, která zrovna došlápla na pěšinu. Je to pořádný kopec. Peláší pořád dál. Držíme si ale mezi sebou stejný rozestup. A já si uvědomím, že se ještě nekoukám do země, takže to je zatím v pořádku. Nicméně vyhlížím, kdy už budeme na vrcholu, kdy už budeme ve vesnici. Najednou vidím první plot a pěšina se srov­ ná s ním, a taky to je chvíli po vrstevnici. Ovšem právě v ten moment, kdy se rozhlížím, jestli míříme dobře, se Šipka prudce rozběhne na druhou stranu a vůbec ho nezajímá, že na něj volám. Zastavím se a chvíli čekám. Někdy to na něj platí a sám se za moment vrátí. Někdy se však vrátit nechce. A někdy taky zabloudí. A tak se vydávám za ním a pořád ho volám. Soustředím se jen na to, kde zahlédnu jeho kožich, náznak jeho pohybu, a tak si potom toho, co je kolem něj, všimnu až na poslední chvíli, když už nemám čas se rozmyslet a připravit. Náhle stojím na takové mýtince, do níž vyústila pěšina, a tam je i vysoký tmavovlasý chlap a pod ním není jenom Šipka, ale i další pes… Úplně se mi udělá mdlo a on hned běží ke mně. Pozdravím toho chlapa a rychle se ještě zeptám, jak se ten pejsek jmenuje, aby to nevypadalo divně. 9


Nakonec mu tak ale stejně neřeknu. Skáče na mě a já ho hladím a říkám jako k jeho páníčkovi, že je krásnej, hebkej, že je to takovej Hladík. A vidím, že jak to řeknu, Hladík se na mě podívá ještě upřeněji a ještě víc vyskočí. To už k nám ovšem přibíhá i Šipka, jelikož mu došlo, že to bude na delší dobu, a tak žárlí. A když je potom vidím vedle sebe, udělá se mi mdlo podruhé. Neumím v tom vydržet, ovšem neumím to ani ukončit. Nedokážu to. Naštěstí ten chlap pak Hladíka okřikne a řekne mu, aby šel k němu, aby neotravoval. Hladík se po něm ohlédne, potom se podívá na mě, já ho ještě naposledy pohladím pod bradou a taky na hlavě. To už si pro něj dojde a já zas beru za obojek Šipku. Ještě se ohlédnu a vidím, že Hladík se taky zastavil mezi stromy a ohlíží se, jako kdyby to nechápal. Beru Šipku do náruče, abychom byli rychleji pryč, a on si myslí, že je to nějaká hra, a svíjí se a chce mi olizovat obličej. Měli bychom se už vrátit. Jsme daleko, je pozdě, a navíc se sbírá k dešti, ale říkám si, že když už jsme tady, musíme to dokonat. A tak se vydáváme ještě kousek do kopce. Už jsme mezi domy a za chvíli stojíme na návsi, kde v té chvíli nikdo není, jenom vítr si pohrává s hladinou rybníčku. Tak tohle je ta ves. Rozhlížím se, přivolávám Šipku, který pije u břehu, a vydáváme se rychle zpátky. Když sbíháme v lese z kopce, začínají na jehličnatý podklad dutě dopadat první velké kapky. Na polní cestě už prší v závojích a nebe se 10


zatáhlo. Něco mi říká, že by bylo lepší vzít Šipku na vodítko a to si dát kolem pasu, protože už nemám sílu ho někde hledat. Ale v zátočině polní cesty běží vedle mě tak oddaně, že se rozhodnu, že bude lepší mu jako parťákovi dopřát v takové dramatické chvíli důvěru. Předtím než přeběhneme silnici, skočí do tůňky, která se tam v příkopu udělala, a lačně pije. Nezastavuju, neotáčím se. Doběhne mě, zadníma nohama se odráží tak snaživě, že má zadek téměř u země. Cesta zpátky už je vždycky dobrá, protože je člověk za půlkou a blíží se domů. Sice leje, ale o to líp bude doma. Konečně jsme u plotu. Odemykám dům a Šip­ka se mi dere mezi nohama do předsíně. Hned v chodbě ze sebe svlékám oblečení, které je mokré a těžko ho odlepuju od těla, musím dokonce snaživě zaskákat, abych triko přes hlavu převlékl. Šipka zatím v kuchyni pije z misky. Chytám ho pod předníma nohama a nesu to psisko jako odsouzence do koupelny. Snaží se mě při tom kousnout do prstů. Jeho vlhké tělo s mokrými chlupy mi klouže v dlaních. Stavím ho do vany. Otáčí se a pohazuje hlavou, což znamená, že má zas pocit, že je to nějaká hra. Ještě když pouštím vodu a upravuju sílu proudu a její teplotu, si myslí, že je to hra na chytání kapek, ale pak už ho sprchuju pořádně teplou, i když zas dávám pozor, aby to pro něj nebylo moc horké. Na chvíli vypínám vodu, beru šampon a celého ho namydlím. Moc se mu to nelíbí. Zdá se mu to jako divná hra. Potom mu mydliny – sto11


jí tam chvíli tak strnule, že vypadá jako auto, co vyjelo z myčky – smývám, hladím ho a něco mu říkám. Samozřejmě se musí otřepat, teprve když ho vyndám z vany, aby bylo všude nastříkáno. Chytám ho zase až v kuchyni u stolu, balím jeho tělo do ručníku a pořádně ho promasíruju, aby co nejrychleji uschnul. Teď jsem na řadě já. Nohy mám po tom, co jsem běhal kolem Šipky nahý, ještě studenější, než když byly v mokrých botách. Pouštím si pořádně horkou a dlouze se sprchuju. Nechal jsem samozřejmě otevřeno, a tak Šipka stojí ve dveřích a pozoruje mě. Aby se ujistil, že sám zakouším to, co jsem udělal jemu. Aby se ujistil, že jemu už nic nehrozí. Aby byl nablízku, kdyby náhodou měla začít nějaká další hra. Zabalím se do županu. Beru ještě jednou ručník a Šipku pořádně promasíruju. Stavím na čaj a začínám dělat jídlo. Mám strašný hlad, ale zároveň vím, že jsem zatažený a že toho do sebe moc nenacpu. Než se uvaří voda, sedám si na židli a dávám Šipkovi pár piškotů. Je po nich úplně posedlý, a tak vyskočí a packama se mi opře o stehno, aby to měl všechno z první ruky. Vstávám a jdu zalít čaj a připravit chleby s masem a okurkou. Do druhé poloviny ovšem okurku nedám, neboť ta patří Šipkovi. Nedokážu to udělat jinak. Prostě jsme tu spolu a musíme jet napůl, abych se necítil špatně. Běhá kolem linky a všechno dychtivě pozoruje. Je to kuchyňský kontrolor a má s tím plno práce a starostí. Potom si znovu sedám s talířem. Jím a záro12


veň dávám i Šipkovi. Otevírá tlamičku tak důvěřivě, že kdybych mu dal hřebík, snad by ho spolkl. Ale já vím, že mi důvěřuje, takže bych mu samozřejmě nic takového nikdy neudělal. Jeho rozinkové oči mu dodávají vzezření naprostého nebožáka, který má úplně prázdný žaludek a je na pokraji smrti hladem. Všechno sníme a Šipka nechce věřit, že už je to konec. Znovu vyskakuje a opírá se mi packama o stehno, aby zkontroloval, že na stole už nic není a že na talíři nic nezbylo. Piju čaj a dávám mu ještě pár piškotů, aby nebyl zklamaný. Pak umyju nádobí, co jsme našpinili, vyčistím si zuby, sundám si župan, obleču si tričko a trenky a jdeme do ložnice. Rozsvítím lampičku a při tom se dívám z okna, jak pořád strašně leje. Takhle zevnitř, po tom, jak jsme zmokli, je to moc pěkný pohled. Bůhvíproč pouštím rádio a všechny ty řeči o tom, co se kde dělo a co se stane a jaké bude počasí, zní v tu chvíli ohromně příjemně. Daleko příjemněji než ty písničky mezi tím. Beru Šipku do náruče a pokládám ho do postele. Přilehnu a oba nás zavrtám pod peřiny, abychom se po tom maratonu zahřáli. Nechávám lampičku svítit a rádio dál povídat a vyhrávat. Ležím na boku, Šipka vedle mě je nejdřív chvíli na břiše, potom zas na zádech s packama ve vzduchu a chce, abychom si hráli, ale moc energie už taky nemá. Natahuje se pak taky na bok, já mu pokládám ruku na žebra. Hladím ho a sjíždím níž na pupík. Ještě nedávno ho měl miminkovsky holý. 13


Zavírá oči a usíná. Já dál nehybně poslouchám rádio a čekám, až nohy nebudou jako rampouchy. Chvíli vnímám hlasy z rádia, potom si začnu v hlavě probíhat trasu, kterou jsme zdolali. Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem si myslel, že nemám moc síly a energie, a tak jsem si řekl, že poběžím jenom do vedlejší vsi. Ale nějak jsem se rozběhl a tam už to bylo dobré. Proto jsme běželi dál. Načež jsem uviděl ukazatel s názvem vsi, kterou jsem znal. A ještě pořád jsem mohl, takže jsme pokračovali. Nevěděl jsem, že je tam takový kopec… Procitnu a rychle se natahuju po lampičce a pak taky po rádiu. Už toho všeho bylo dost. Když znovu pokládám dlaň na už úplně suchý kožich, Šipka hluboce vydechne, až si odfrkne jako závodní kůň. Možná se tomu baronu pelášilovi zdá, jak běží po louce nebo že bojuje s pichlavým ježkem. Obejmu ho pevněji. Dneska v noci jsme parťáci a svět tam za oknem je daleko.

14


II Zastavila mě, když jsme šli po pěšině podél řeky, a chtěla se líbat. Neřekla to, hned to začala dělat, čímž mě zaskočila. Potom jsem jí sundal ramínko a začal jí sahat na prso, přisál jsem se rty k bradavce a ona mi projížděla klidně rukou ve vlasech a šeptla se směsicí spokojenosti a pobavení: „Ty seš prasák…“ Já totiž chtěl prozkoumávat, zatímco ona už věděla, co chce. Od té doby jsme prakticky nedělali nic jiného. Pořád jsme se někde schovávali, abychom to mohli dělat. A když už nás někdo viděl, tak se tvářil, že nevidí, což platilo hlavně pro dědu. Ten měl pochopení. Babička si naštěstí ničeho nevšimla. A tátu, když přijeli s mámou na víkend za námi, nic nenapadlo. Mámu to asi napadlo, ale nechtěla, abychom něco takového dělali, a tak si usmyslela, že jsme na to ještě malí a nic takového nás ještě napadnout ani nemůže. Mysleli si, že se prostě jenom tak touláme létem. Že jezdíme po okolí na kolech, koupeme se ve studené vodě říčky, případně někdy jedeme dolů do kina. Kola jsme si vždycky nechali ve mlýně, kam jsme chodívali babičce pro kozí mléko, jelikož si myslela, že je dobré a zdravé. Po okolí na kolech jsme jezdili jenom proto, abychom měli dostatek klidu. V lese nebo na louce. Na posedu nebo na mýtině. Markéta byla vždycky hned připravená, sama se svlékala, 15


což mi trochu vadilo, protože to pak bylo moc snadné. A taky se mi líbilo, když jsem ji viděl nahou tam, kde jsem chtěl, a zároveň měla pořád i něco na sobě… To se mi líbilo. Ani při koupání už jsme si potom nedávali pozor, a ono ani nebylo proč. Chodili jsme dál, do míst, kde byla řeka klidná a hluboká, tedy na své možnosti, a kde se dalo položit mezi kameny a studená voda pohltila celé tělo. Markétě se pokaždé z toho chladu vztyčily bradavky, já byl zas nejdřív malý, pak, když jsme se převalovali v přesličce a málem přehlédli mraveniště, zas najednou moc velký. A přitom to všechno byla jenom taková náhoda. Markétini rodiče odjeli někam do Francie, jelikož tehdy byla doba, kdy všichni museli někam jezdit, samozřejmě autobusem. A ona s nimi nejela, a nevím vlastně už proč, ani proč ji nedali někam jinam. Prostě se dohodli s našima, asi jim to máma nabídla… Že může být se mnou na chalupě, že nás tam děda s babičkou ohlídají. Děda ale nehlídal, ten tedy rozhodně ne. Chtěl mít svůj klid a nebylo nic, co by někomu nepřál. A babička sice chtěla leccos řídit, ale ohledně dědy ani nás se jí to moc nedařilo, a tak plnila hlavně funkci kuchařky, což jí ostatně stejně šlo nejlíp, a všichni jsme to u ní taky nejvíc oceňovali. Oni spali ve svém pokoji a my s Markétou ve svém, v „dětském“, kde jsme normálně spávali s bráchou, ovšem ten už byl tehdy dávno jinde, toho už naše chalupa nezajímala. Leda kdyby na ní nikdo 16


nebyl a on by tam mohl jet s kamarády nebo s nějakou holku. V kině jsme tam viděli snad všechny filmy. I když to, že jsem je znal, jsem náhodně zjišťoval až po letech, jelikož jsem si nedokázal spojit názvy se samotným dějem. Protože důležité bylo to, co se dělo před kinem – různé řeči, popíjení v parku na náměstí nebo na zastávce, pokuřování. A taky to, co se dělo v kině. Tedy kdo se tam s kým spároval, případně pozorování toho, jak tam někdo zajíždí rukou holce do džín, chvíli nejistě šmátrá a potom taky hledá tu správnou polohu, a nakonec už jenom lesk těch holčičích očí, které se kamsi dívaly zasněným pohledem. Decentnější ukojitel si pak došel umýt ruce do hospody. Ti, co se chtěli víc vytahovat, nabízeli později těm, co seděli na zastávce jak na bidýlku, pokuřovali, plivali do prachu a pochechtávali se různým řečem, aby si přičichli. Potom se všichni zas rozcházeli, každý si šel do nějakého stavení pro kola nebo pro motorky. A znovu záleželo na tom, kdo se ke komu přinachomýtl a jestli na to ten druhý čekal. Pak už to šlo rychle. Na hřišti. Za kostelem. U starého hřbitova, kde už se tak jenom říkalo, byl to takový lesík, který tam vysázeli, aby překryli zplundrovaný německý hřbitov. A Markéta pochopitelně byla taky v hledáčku. Nejdřív mi to nedocházelo. Potom mi to chvíli bylo jedno. Ovšem jakmile jsme začali s tím prozkoumáváním, už mi to tak jedno nebylo. Naopak jsem měl asi hned pocit, že 17


je jasné, že je jenom moje. Ale jí to možná dělalo dobře, že ji chtějí i jiní. A možná chtěla i vidět, jak na to zareaguju. A taky asi její ženský instinkt, který už měla rozvinutý, a ne, že ne, říkal, že je lepší ty dobyvatele chvíli nechat a neodporovat, a pak jim ve správnou chvíli naznačit, že se snažili zbytečně. Ona si nicméně asi dokázala představit, že by to dělala i s někým jiným, zatímco já ne. A ani jsem o jiné holky nestál. Vůbec mě nenapadlo se po nich teď ohlížet, když jsme byli uprostřed toho prozkoumávání. Neviděl jsem v tom žádnou logiku. Neměl jsem důvod. A neuměl jsem pochopit, že nějaká ta konkurence, nějaká ta žárlivost, nějaká ta jiná zkušenost by nemusela být na škodu. Jakmile v pátek přijeli naši, stávali se z nás zase malí fakani, jelikož oni tak s námi mluvili a tak nás brali. Nicméně do kina jsme chodili i tehdy. Pamatuju si ten horký dech, který vycházel z auta, znaveného dlouhou cestou červencovým parnem. A vždycky taky to, jak máma v letních šatech přivezla melouna nebo broskve, prostě něco, co bylo jako „z města“, i když to samozřejmě bylo všude. A taky jsme dělali oheň a grilovali kuřata. To byla mámina představa o epesním trávení večera na chalupě. A i různé výlety na nějaké hrady a na kopce a do údolí a bůhvíkam ještě. Právě proto jsme se měli vrátit z kina brzy, jelikož druhý den se muselo vstávat, abychom vyrazili včas. Markéta nic nenamítala, protože byla na návštěvě. A navíc ona nikdy naší mámě 18


nic neodmítala, vždycky se jenom tak dětsky, přívětivě pousmála jako nějaká naivka. A já sice namítal, ovšem to nebylo k ničemu. Pochopitelně jsme se ale zdrželi, jelikož to zrovna ten večer bylo na náměstí zajímavé. Zůstalo tam po kině hodně lidí a popíjelo se a vykřikovaly se rádobyvtipné poznámky a taky se pořád přemlouvalo, ať ti druzí ještě chvilku počkají, ať ještě nechodí, když je další den sobota. A to samozřejmě působilo, neboť člověk nemá sílu tomuhle odolávat, zvlášť když je mladý. A zvlášť když se mu domů ještě opravdu nechce. Vraceli jsme se potom, sjeli ze silnice na lesní cestu, která vedla k naší chalupě, a zastavili jsme, slezli z kola, že si dáme ještě cigaretu, ale to byla právě ta zrada. Rudé světýlko totiž bylo výborným terčem. Když už jsme se blížili k nám, cesta se zužovala, neboť byla obrostlá malinami, a najednou se ze tmy vynořila matka a vyťala mi takovou facku, že cigareta odlétla dva metry daleko. „Já jsem ti něco řekla,“ vysvětlila a mašírovala před námi. Bylo to procesí s naštvanou ženskou v čele. Za ní znectěný hošík, který si myslel, že už je dospělý. A v jeho stopách ta, jež mu dopřála ten pocit, že už dospělý je. Teď vypadala jako holčička, co jde na letním táboře stezku odvahy. Druhý den jsme v těchhle rolích pokračovali, když jsme byli po snídani naloženi do rozpáleného auta a pak jsme museli „výletit“ a při tom se netvářit moc znuděně, jelikož by mohla při19


letět další – to se týkalo samozřejmě pouze mě, protože cizí děti se bít nesmí… Jak jsem záviděl dědovi, který nám spokojeně mával na rozloučenou a při tom popíjel na zápraží kafe. Babička vyšla taky ven, ruce umou­ čené, jelikož připravovala oběd, abychom, až vyhladovělí a upochodovaní přijedeme, mohli hned ke stolu. I jí jsem v tu chvíli záviděl. „To je skvělý, teto, do Terčina údolí jsem se chtěla dávno podívat,“ řekla Markéta a předpisově se zaculila někam do zpětného zrcátka nad předním sklem. A když viděla, že od ní máma už odvrátila zrak, mrkla na mě a lehce se levou rukou pohladila v rozkroku.

20


Éditions Fra 001 Thomas Ernest Hulme, Modlitba

049 László Darvasi, Nejsmutnější kapela

002

050 051 052 053 054 055 056 057 058

003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 041 042 043 044 045 046 047 048

za úsměv luny Richard Caddel, Slova straky /The Magpie Words Imagisté Vítr z Narragansettu One Stop Stories Vladimír Sadek, Židovská mystika Kang Čol-hwan, Pierre Rigoulot, Pchjongjangská akvária Joyce Mansour, Výkřiky Eugénio de Andrade, Svrchovanost José Ángel Valente, V kořenech světla ryby Alena Nádvorníková, Anebo ne /Ou bien non Helen Lawsonová, Odvaha za úsvitu /Courage at Daybreak Raúl Rivero, Důkazy spojení Antologie nové české literatury 1995–2004 Elizabeth Bishopová, Umění ztrácet Ernest F. Fenollosa, Ezra Pound, Čínský písemný znak jako básnické médium Petr Mikeš, Jen slova/Just Words Petr Borkovec, Vnitrozemí Roland Barthes, Světlá komora Tomáš Pospiszyl, Srovnávací studie Ernst Jandl, Friederike Mayröckerová, Experimentální hry Petr Král, Arco a jiné prózy Jurij Odarčenko, Verše do alba Muhammad Šukrí, Nahý chleba Jan Jařab, Šíleně pomalá revoluce Antologie současné lotyšské poezie Guillermo Rosales, Boarding home Catherine Ébert-Zeminová, Bludný kruh Jano Pavlík Viola Fischerová, Předkonec Blanca Varela, Křídla na konci všeho Erich Fried, Milostné básně Shitao, Malířské rozpravy Mnicha Okurky Petr Měrka, Telekristus a Mentál Zápisky z mrtvého ostrova Bytosti schopné zemřít Jonáš Hájek, Suť Viola Fischerová, Písečné dítě Yasmina Reza, Zoufalství Richard Caddel, Psaní v temnotě /Writing in the Dark Polona Glavanová, Noc v Evropě Andrés Sánchez Robayna, V těle světa Michal Witkowski, Chlípnice Jerzy Pilch, U strážnýho anděla Emanuel Mandler, Poslední Branibor a jiné příběhy František Kautman, Alternativy Giuseppe Culicchia, Kolo, kolo mlýnský Orhan Pamuk, Nový život

059 060 061 062 063 064 065 066 067 068 069 070 071 072 073 074 075 076 077 078 080 081 083 085 086 088 090 091 092 093 094 095 096 097 098 099 101 102 103 104 106 107 108

na světě Yasmina Reza, Adam Haberberg Dorota Masłowska, Královnina šavle Jean-Claude Izzo, Totální chaos Zafer Şenocak, V novém světě Guy Viarre, Bílé předání Sławomir Mrožek, Kohout, Lišák a já John Berger, O pohledu Fotostrojka Georges Didi-Huberman, Ninfa moderna Jakub Řehák, Světla mezi prkny Petr Borkovec, Berlínský sešit /Zápisky ze Saint-Nazaire Szilárd Borbély, Berlin-Hamlet Václav Durych, Černé tečky Ladislav Šerý, Laserová romance 2 Vladimír Sadek, Židovská mystika Fra Blank. Reader Cena Jindřicha Chalupeckého 2006 Martin Kubát, Je večer, vypusťte čerta! Atík Rahímí, Tisíc domů snu a hrůzy Carlos Victoria, Stíny na pláži Dario Fo, Polomyšín Médium kurátor Karel Císař, Věci, o kterých s nikým ne­mluvím Ladislav Šerý, Laserová romance 3 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje C. B. Levensonová, Buddhismus David Voda, Sněhy a další Viola Fischerová, Domek na vinici Chez Erik. Kuchařka Fra Carlos A. Aguilera, Teorie o čínské duši Róbert Gál, Na křídlech/Agnomie Bohumil Nuska, Malé příběhy Tahar Ben Jelloun, Poslední přítel Antonio Gamoneda, Tohle světlo Jonáš Hájek, Vlastivěda Dorota Masłowská, Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky Tašo Andjelkovski, Mirny Lidia Amejko, Známé příběhy Liāna Langa, Sešit antén Vilém Flusser, Za filosofii fotografie Sylva Fischerová, Pasáž Ernesto Santana, El Carnaval y los Muertos Kamil Bouška, Oheň po slavnosti Karel Urianek, Beránek Petr Měrka, Fantasmagorie televize Viktor Špaček, Co drží Nizozemí Serhij Žadan, Big Mac Andrzej Bart, Továrna na mucholapky Krisztina Tóthová, Čárový kód Pier Paolo Passolini, Zuřivý vzdor Antologie současné polské poezie Jean-Claude Izzo, Chourmo


109 Frédéric Beigbeder, Povídky psané 110 111 112 113 114 115 116 117 118 119 120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139 140

pod vlivem extáze Viola Fischerová, Hrana Ahmel Echevarría, Días de Entrenamiento Ondřej Horák, Mrtvá schránka Michal Witkowski, Královna Barbara Roland Barthes, Říše znaků Martin Kubát, Čistka Martha Acosta Alvarez, La periferia Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, Nícení Ondřej Buddeus, rorýsy Petr Borkovec, Milostné básně Roland Barthes o Rolandu Barthesovi Cédric Demangeot, Slota Jakub Řehák, Past na Brigitu Jean-Philippe Toussaint, Koupelna Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři tento chléb přežvykovat, psacími písmeny Jana Šrámková, Zázemí Jan Frolík, Útěcha z ornitologie Martina Blažeková, Lom Šest slovenských básníků Juliana Sokolová, My house will have a roof/Môj dom bude mať strechu Wanda Heinrichová, Jehla sestupuje Frank Correa, Larga es la noche Petr Borkovec, Herbář k čemusi horšímu Ángel Santiesteban Prats, El verano en que Dios dormía Kateřina Rudčenková, Chůze po dunách Ondřej Lipár, Komponent Samanta Schweblin, Ptáci v ústech Alena Kotzmannová

Éditions Fra Šafaříkova 15, Praha 2

141 142 143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170 171 172 173 174 175 176

Rafani Petr Borkovec, Zlodějíček Kristina Láníková, Pomlčka v těle Krisztina Tóthová, Akvárium Sylwia Chutnik, Kapesní atlas žen Álvaro Enrigue, Podchlazení Abel Arcos, 9550: una posible interpretación del azul Luboš Svoboda, Vypadáme, že máváme Petr Maděra, Filtrační papíry Lukáš Horák, Amensch Kde i mrtví pochodují Petr Král, Město je náš les Alžběta Michalová, Zřetelně nevyprávíš nil, úvod Alda Merini, Nepřibližuj se ke mně, poezie Miloslav Topinka, Probouzení Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp Pomlčky v těle Petr Borkovec, Wernisch Nicanor Parra, Jiné básně Jurij Andruchovyč, Moskoviada Adéla Knapová, Nemožnost nuly Julio Jiménez, Un mundo tan blanco Zuzana Lazarová, Železná košile Nonardo Perea, Los amores ejemplares Kamil Bouška, Hemisféry Hroby v povětří. Poezie Bukoviny Bernard Noël, Výřezy z těla Adéla Knapová, Slabikář Robert Krumphanzl, Sen s výčitkami Jakub Řehák, Dny plné usínání Abel Fernández-Larrea, Shlemiel Petr Borkovec, Lido di Dante Petr Borkovec, Rozvláčná vyjádření radosti Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof

facebook.com/editionsfra www.fra.cz


Vypravěčem románu Mrtvá schránka je mladý muž, který po divokém dospívání vstoupil do cizinecké legie a nyní si obstarává peníze tím, že do pečlivě vybudované sítě schránek posílá z Jižní Ameriky tenoučké obálky s důkladně zabaleným bílým práškem. Mladý muž, který už nic nečeká. Mladý muž, který sice vzpomíná na všechno, co se mu událo, ale už netouží po tom, aby se to opakovalo. Jenže na to se ho nikdo neptá, najednou je tu prázdninová zkouška. Koho jen mu ta dospívající dívka tolik připomíná?

fra.cz

DPC 199 Kč

Cover photos © Radek Brousil, 2013

Photo © Jana Plavec, 2018


Vypravěčem románu Mrtvá schránka je mladý muž, který po divokém dospívání vstoupil do cizinecké legie a nyní si obstarává peníze tím, že do pečlivě vybudované sítě Již vyšlo schránek posílá z Jižní Ameriky tenoučké Sławomir Mrożek, Ti, co mě nesou obálky s důkladně zabaleným bílým prášPetr Borkovec, Lido di Dante Zuzana jako Ulrike kem.Fuksová, Mladý Cítím muž,sekterý už nicMeinhof nečeká. MlaAdéla Knapová, Nemožnost nuly dý muž, který sice vzpomíná na všechno, Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři co se mu událo, ale už netouží po tom, aby Ladislav Šerý, Nikdy nebylo líp to opakovalo. Jenže na to se ho nikdo JurijseAndruchovyč, Moskoviada neptá, najednou je Petr Borkovec, Zlodějíček tu prázdninová zkouška. Álvaro Enrigue, Podchlazení Koho jen mu ta dospívající dívka tolik přiPřipravujeme pomíná? Gabrielle Wittkopová, Nekrofil

fra.cz

DPC 199 Kč

Cover photos © Radek Brousil, 2013

Photo © Jana Plavec, 2018

fra


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.